Lucisab a její postapokalyptický svět

Tak už je načase abych sem taky přidala ty moje chudáky zavřený

Upozorňuji, že jejich život se bude odehrávat v jiném bunkru než v tom soutěžním, protože i když jsem tenhle stavěla 2x stejně to bylo předtím než byla stanovena nová pravidla

Fotky bunkru do výzvy přidám brzy do svého vlákna   (přidala bych ho už teď, ale z nějakého nepochopitelného důvodu se mi neuložily   ) Jinak jsem si stáhla pár póz, abych dodala příběhu pár akcí, které by jinak nešly udělat  



Píše se rok 2020 a svět je na vrcholu všeho. Věda a technika pomalu ovládá svět a někde mezitím existuje malá skupinka lidí co se pokouší zjistit jakým způsobem vznikl svět. Proto vytvoří komplikované zařízení, které jim má pomoci odhalit tuto záhadu. Nikdo však netuší co se stane, když se ta věc nakonec přeci jen spustí...





V této době žije Julián, mladý architekt se srdcem vědce. Julián je nesmírně inteligentní, ale jeho největší slabinou jsou jeho konspirační teorie. Kdysi dávno chodil na vědeckou školu a chtěl se stát uznávaným vědátorem. Jeho touhu však zničil pokus, který učinil v laborce školy, kterým ji zapálil. Samozřejmě ve škole nepochodil s výmluvou, že to bylo pro dobro vědy. Byl okamžitě vyhozen a tak se nakonec stal architektem, ale to neznamená, že by se vzdálil od vědy   . Díky svým kontatkům je nadále informován o vědeckých pokusem a díky tomu se dozví o prapodivném zařízení. Okamžitě začne vytvářet propočty a přijde na to, že z velké pravděpodobnosti by se mohlo po stisknutí onoho červeného tlačítka stát katastrofa světových rozměrů. Nejdříve se snaží přesvědčit celý svět o tom, aby stroj byl zničen, ale nikdo ho neposlouchá. Právě proto začne stavět s finanční pomocí protiatomový kryt





Je to právě ironický, narcistický, extrémně mrzutý a všemi mastmi mazaný Mathias, který se rozhodne Juliánovi pomoci s bunkrem. Důvodů má na to snad milion, ale nejdůležitější z nich je ten, že si přeje být nesmrtelný

Mathias je velice známý muzikant, který má na kontě několik tisíc prodaných desek a lidé o něm říkají, že má andělský hlas Nejraději má sebe, svoji kytaru a někde za tím jsou ženy. S Juliánem chodil na stejnou školu a i když se nikdy skutečně nepřátelili, Mathias mu kupodivu věří. Možná je to proto, že Julián vždy dokázal vypočítat pravděpodobnost určitých situací s téměř geometrickou přesností a to dokázalo Mathiase přesvědčit o tom, že má pravdu. A navíc co by víc mohlo Mathiasovi pomoci k ještě větší slávě než jeho vlastní bunkr a fakt, že by jako jediný dokázal bez újmy přežít katastrofu?





Dalším obyvatelem bunkru je psycholožka Tereza s velice milou povahou. S Juliánem se zná od vidění (každé ráno si kupovali snídani ve stejné kavárně ) Její největší vášní jsou knihy a ze srdce nesnáší nespravedlnost. Do bunkru se rozhodne vstoupit náhodně, když potká Juliána, který spolu s Mathiasem utíká do bunkru a Julián ji na poslední chvíli přesvědčí, aby šla s nimi. Tajně obdivuje Juliána





A poslední ze skupiny je Caroline

Caroline je uzavřená milovnice přírody s opravdu prapodivnou povahou. Její minulost je zastřena tajemstvím, které odmítá komukoli prozradit. V bunkru se nechce s nikým bavit a největší čas věnuje jen svým milovaným rostlinám

A jak se vlastně dostala do bunkru?



Všechno se to odehrálo rychle. Celá trojice se běžela schovat do bunkru a když Julián vypisoval kód u dveří tak si Mathias všiml ležící postavy. V prvním okamžiku ho napadlo, že to je jen nějaký cvok, ale pak... najednou si uvědomil, že v krytu by podle Juliánových propočtů měl strávit celý rok... bez fanynek... bez blogování... bez chatu... bez televize... bez koncertů... no a jak mu to v té hlavě šrotovalo, tak ho napadl spásný nápad



Vzpomněl si, že kdysi v nějakém článku řekl, že se mu nejvíce líbí blondýny a tak se většina jeho velkých fanynek obarvila na blond A tak si uvědomil, že by to mohla být jeho fanynka A představa jeho osobní fanynky v bunkru, která by věděla, že ji zachránil... no napadla ho spousta nemravných věcí a tak se rozhodl ji zachránit

Skoro celý den pak jako na trní čekal až se vzbudí a připravoval se, jak bude snášet její nekonečný obdiv



Kolem sedmé hodiny večerní se konečně probudila, ale její výraz mluvil za vše
"Kde to jsem?" Zněla její první otázka.



Mathias si ji prohlížel bez toho aniž by promluvil a čekal až si uvědomí kdo u ní stojí. Julián si ho nechápavě měřil a tak raději přistoupil ke Caroline sám, aby ji vysvětlil, kde se vlastně ocitla.



"Stala se katastrofa a celý svět je infikován, ale neboj se, jsi v bezpečí. Nyní jsi v protiatomovém krytu," pohlédl na ni vážně. Caroline jen zalapala po dechu.
"Mohla bych dostat prosím sklenici vody?" Vyhrkla najednou. Julián se otočil na Mathiase a když viděl, že se nemá k odchodu, tak šel do kuchyně sám.

Caroline se pomalu zvedla a Mathias k ní přistoupil.
"Ahoj, a dřív než začneš křičet jsem Mathias a nemýlíš se a ani se ti to nezdá, jsem ten Mathias," zašeptal flirtovně a mrkl na ni. Caroline se zamračila.



"Je mi úplně jedno kdo jsi!" Vyhrkla.
"Je ti to jedno? Ty nevíš kdo jsem? Jak si nemůžeš pamatovat můj obličej!"



"Uhni mi z cesty gorilo!" Zakřičela na něj.
"Gorila?! Jsi snad slepá! Já jsem Mathias, nejsem žádná gorila! Já jsem celebrita!"
Takhle se hádali hodnou chvíli než od něj Caroline vztekle utekla a nechala ho tam stát samotného.

Asi za hodinu se Caroline objevila v obýváku, kde našla Juliána.



"Chtěla jsem ti poděkovat za to, že jsi mě zachránil, ale nemohu tady zůstat... tam venku jsou věci, které musím dořešit," začala vlídně. Julián se nadechl k odpovědi, když se ozval jiný hlas.



"Jsi úplně vedle, protože ten kdo tě zachránil a odnesl na vlastních rukou jsem já, zlatíčko," pronesl jízlivě Mathias.
"Co tady zase děláš!" Vyjela na něj.
"Sedím tu," odpověděl prostě.



"A souhlasím s tím, aby jsi odešla. Bez tebe bude ten rok mnohem snesitelnější."
"Můžeš odejít?!"
"Dobře se mi sedí, takže smůla, nikam nejdu. Navíc ten gauč na kterém sedíš je můj, takže..." zamrkal na ni. Caroline se nadechla k další ostré odpovědi.



"Nehádejte se!" Pokoušel se je překřičet Julián.
"Nikdo tenhle bunkr neopustí!" Až tahle věta je trochu zklidnila než obrátili svůj hněv proti němu.



"Co tím myslíš, že nikdo nemůže odejít. Nějak jsme sem přišli a tak můžeme i odejít, ne?" Rozčiloval se Mathias.
"Ano, a já chci jít pryč. Nechtěla jsem být zavřená v betonové krabici!"
"Nevím, jak to venku vypadá. Zítra mi venkovní přístroje pošlou dost dat na to, abych přišel na stav ovzduší a do té doby nikdo neotevře ty dveře."
Caroline s pláčem utekla pryč, když se v obýváku zjevila Tereza.
"Co se jí stalo?"
"Asi má krámy," odvětil Mathias, když se konečně posadila.



Julián si ho zle změřil, Mathias mu věnoval zářivý úsměv.
"Co je? Říkám jen pravdu, je nervózní od první chvíle co se tady objevila. Kdybych věděl, že je to taková netykavka, tak bych se nenamáhal, abych ji sem nosil."



"Mathiasi, nech toho..." vydechl unaveně Julián. Někdy mu Mathias připomínal vzteklé malé děcko.
"Takže zítra budeš vědět, jak je na tom ovzduší?" Pokoušela se změnit téma Tereza. Julián přikývl.
"Doufám, že moje fanynky měli dosta času na to se schovat..." zašeptal zasněně Mathias a v hlavě už si představoval, jak se po roce opět vrátí na scénu jako velká hvězda.

Skvělý příběh, ale chudery holky, s takovýma buranama zkejsly

Perfektní příběh a hezké fotky simů i bunkru ta celebrita, to je teda výhra pořádně jsem se u čtení nasmála

Pěkně rozhádaný začátek S tím "celebritou" bych asi potomstvo páchat nechtěla, i kdyby byl poslední na světě Jsem zvědavá, jak se projeví psycholožka Tereza - bude fungovat jako smírčí soudce ?

Všechny fanynky na blond ty máš taky báječnou skvadru Teda nevím jak se ti podaří třetí generace, páč s "hvězdou" nikdo nebude chtít vůbec plodit

Tereza se bude snažit je tam klidnit to bude vidět i v příštích částech no a s Mathiasem to bude zatím jen horší , ale nebojte se i on časem snad zmoudří takže ho snad budete mít časem raději

2. část

Druhý den ráno byl v bunkru poměrně klid



Caroline se pokoušela udělat snídani, jenže její pokus nedopadl valně takže první snídaně v bunkru byla poněkud spálená. Naštěstí se Mathias snídaně neúčastnil kvůli své speciální dietě, takže se všichni vyhli ranní hádce



Tereza se později pokoušela zpřátelit s Caroline, ale zatím z ní bohužel nedostala víc než několik jednoslovných odpovědí



Takže zatímco Tereza vedle monolog hlavně sama se sebou, naši pánové se potkali v jídelně.
"Tak co, jak to vypadá venku?" Zeptal se ho místo pozdravu. Julián mu věnoval krátký pohled a podrbal se na hlavě.
"Myslím, že bych měl výsledky říct až budeme všichni," oznámil mu. Mathias si založil ruce na prsa.
"Myslím, že když jsem do tohohle bunkru vrazil peníze, tak mám nárok na to, vědět všechno dřív než ostatní."
"Jenže tohle se týká nás všech," snažil se mu oponovat.
"Jenže právě díky MÉMU bunkru jsme všichni stále v pořádku, takže?"
"Patří ti jen polovina."
"Jenže je to právě ta nejdůležitější polovina, jako ten nesmysl na čištění vzduchu a tak dále," zamrkal na něj. Julián si vzdychl.
"Vzduch venku je kontaminovanější než jsem si myslel..."
"A to znamená?"
"Že tu budeme muset strávit víc času než jsem propočítal..."
"A to je kolik?"
"Několik století..." Mathias zbledl, vzápětí se však zamračil.



"To má být nějaký vtip?! Slíbil jsi mi, že to bude jen rok!"
"Ani já jsem s touhle eventualitou nepočítal, Mathiasi!" Snažil se obhajovat Julián. V ten okamžik za sebou zaslechli hluk. Když se otočili spatřili před sebou Caroline, která sotva lapala po dechu. Dlaň položená na tváři se jí třásla.
"To snad ne!" Vyhrkla než utekla. Mathias se otočil na Juliána.
"Doufám, že jsi spokojený. Jsem zvědavý jak tohle všechno vysvětlíš Tereze," pronesl s úšklebkem.



Julián se rozhodl odpoledne všechny svolat do obýváku, aby jim to mohl pořádně vysvětlit.
"Kde je Caroline?" Otočil se na Mathiase, když hodnou chvíli čekali na obě dámy.



"Slečna Deprese přestala mluvit úplně a zuřivě se věnuje těm tvým rostlinám," odpověděl jízlivě.



Tereza mezitím dorazila a usadila se na pohovku těsně k Juliánovi.
"Tak jak začneš Juliáne, nebo jí to mám říct já?" Vyhrkl Mathias.
"Přestaň útočit Mathiasi, není nutné se hned hádat, ať už nám chce Julián sdělit cokoli," odpověděla mu klidným hlasem Tereza.
"Fajn, tak začni mluvit šéfe," pronesl s úšklebkem Mathias.



Julián se zamračil, ale neřekl na jeho poznámku raději nic.
"Dnes ráno jsem kontroloval přístroje a ty hodnoty... jsou hodně vysoké..." Tereza trochu zbledla, ale nadále zůstávala naprosto klidná.
"Co to znamená?"
"Radiace tam venku... je obrovská... kdyby někdo z nás v téhle chvíli otevřel bunkr... nevím co by se stalo... mohlo by nám to poškodit orgány nebo nás to rovnou zabít..." unikaly mu myšlenky, takže nedokázal mluvit souvisle.
"Ale za rok to bude lepší nebo se mýlím?" Zašeptala Tereza.
"Podle mých propočtů určitě ne... ovzduší by mohlo být znova dýchatelné tak odhadem... za několik staletí," pronesl tiše. Terezina tvář úplně zpopelavěla.
"Několik staletí?" Vydechla zděšeně. Mathias se na ni s úšklebkem obrátil.
"Jo to znamená, že tady všichni zestárneme a nakonec nás vyhrabou mimozemšťani jako fosilie." Tereza vypadala, že jeho poznámku vůbec neslyší.
"A co ti ostatní lidé?"
"Nevím, co se s nimi stalo. Jak už jsem řekl, ta radiace je neskutečně vysoká... žádný živý oraganismus tohle nemůže zvládnout ve zdraví..."
"Takže jsou mrtví?"
"Pravděpodobně, ale příroda je nevyzpytatelná takže naděje na to že jsou někteří lidé živí existuje, ale nemohu nic zaručit..."
"Můžeme jim nějak pomoci?"
"Bohužel ne... nyní jsou již všichni nakaženi... a pokud bychom se pokusili vylézt ven... není to dobrý nápad..." Tereze se mihly v očích slzy. Zakryla si dlaní ústa a vyběhla na terasu. Mathias pohlédl na Juliána.
"Doufám, že jsi spokojený s tím, jak jsi všchno zbabral," pronesl než ho nechal sedět na pohovce samotného.



Juliána jeho slova zasáhly a zahltily ho výčitky svědomí, i když za nic vlastně nemohl. Měl pocit jako kdyby všechny zradil. (omlouvám se za čmouhu za fotce... to dělá ta moje grafika )



Večer narazil Julián na Terezu. Popravdě ani neměl odvahu se k ní moc přiblížit. Tereza ale věděla, že tam stojí. Zvedla hlavu a podívala se na něj. Julián viděl v jejích očích smutek.
"Moc mě to mrzí Terezo, nechtěl jsem tebe ani ostatní zklamat..." zašeptal. Tereza sklonila hlavu, ale vzápětí ji zase zvedla, po tvářích jí stékaly slzy.
"Neomlouvej se mi, vždyť ty za nic nemůžeš. Všechny nás chráníš, i když si to neuvědomuješ," pronesla s třesoucím se hlasem. V Juliánovi se cosi zlomilo, možná to byla ta zábrana, která mu bránila v tom, aby ji šel utišit.



"Opravdu se na mě nezlobíš?" Tereza zavrtěla hlavou.
"Ne, pláču kvůli ostatním... Víš myslím na to, že už nikdy..." ramena se jí třásla...



...a tak si ji Julián přivinul k sobě. Tereza mu začala smáčet tričko.
"...neuvidím své přátele... a myslím i na ostatní tam venku... to co museli zažít, když se na ně navalil ten odporný mrak radiace... a mám vztek na ty hlupáky co sestrojili ten stroj a tohle všechno zavinili..." slova z ní padala jako vodopád.



Julián ji pevně objal.
"Moc mě to mrzí," zašeptal znova.
"Neobviňuj se za všechny chyby světa... ty jsi je varoval a nikdo tě neposlouchal... ať si říká Mathias co chce... pro mě jsi nás zachránil... ano, budeme tu žít do konce života zavření s myšlenkou na to, že jsme pravděpodobně poslední lidé na světě... ale víš co? Dal jsi nám možnost žít dál a bojovat... a já věřím tomu, že pokud někdo přijde na to jak naši situaci zlepšit, pak jsi to ty," vydechla. Julián zalapal po dechu. Ještě nikdo mu nikdy neřekl něco takového, takže ani nevěděl jak má pořádně reagovat. Proto ji jen ještě pevněji objal a byl rozhodnutý splnit Terezino očekávání, i kdyby by to mělo být to poslední co kdy udělá.

Ty pozy jsou boziii tak jsem zvedava jak si pan Borecek nabali slecnu Depresi

Bomba, prý slečna Deprese :D. Ti se tam fakt sešli :D.

Mathias by potřeboval kopnout ... (víte kam ), třeba by se mu rozsvítilo, v jaké jsou všichni situaci.

KONEČNĚ! Konečně jsem se k tomu dostala a přečetla si to... No, zase jsem se pořádně nasmála Ty tvoje hlášky nemají chybu, kam na to chodíš? Fanynky na blond, gorila, "asi má krámy", slečna Deprese, fakt bomba.. Těším se na pokračování

Jsem ráda, že se vám příběh líbí   A kde chodím na ty hlášky? Ani nevím, prostě mě to napadne   asi to beru podle výrazu toho simíka  

Neboj Ludmilo   Mathias brzy dostane co proto   ale jestli se mu u toho rozsvítí to uvidíme  


3.část

Julián se pokoušel vstřebat všechno co se mu stalo, když ho z jeho myšlenek vyrušil Mathias.



"Přišel jsi na mě zase řvát a stěžovat si jako malé děcko?" Zeptal se ho narovinu Julián. Mathias se usmál.
"Víš s kým jsem teď mluvil?" Dřív než se však stačil Julián nadechnout k odpovědi už mluvil zase Mathias.
"Zrzka mě otravovala celé dvě hodiny a pokoušela se do mě dostat ty svý cvokárenský řeči a to jenom kvůli tobě. Vážně jsem ji nechtěl poslouchat, ale ona se nedala odbýt a dokonce mi sebrala moje trsátka, abych nemohl hrát na kytaru a nepřestal ji poslouchat. Je otravná a nesnesitelná, to ti povím. Ale musím uznat, že v několika věcech má pravdu... uznávám, nemůžeš za to, že je venku radiace, ale vážně si to mohl lépe propočítat. Nechápu, jak jsi se zrovna TY mohl zmýlit! Vždyť ti vždycky každý propočet vyšel. Takže jsem se rozhodl být na tebe hodný, každý udělá někdy chybu, i když ta tvoje byla obrovská a neomluvitelná... a hlavně kvůli tobě mám zkaženou kariéru..."



Mathias rozhodil rukama.
"Byl jsem tak neuvěřitelně slavný a všechno to šlo kvůli tobě do kytek..." Když viděl jak se tváří, jenom se pousmál.
"Vím, že to nechápeš, ale když ti svět leží u nohou, každá žena si s tebou přeje strávit volnou chvilku, každý chce tvůj podpis... kdyby jsi viděl všechny ty dopisy od fanynek..."



"Mathiasi opravdu nechápu, proč mi tohle všechno vykládáš," přerušil ho Julián a pokrčil rameny.
"Snažím se, aby jsi pochopil moji situaci, to je všechno... všichni v bunkru mě totiž nechápou, kdybych tady měl alespoň jednu moji fanynku... ona by vám vysvětlila..." Julián mu znova skočil do řeči.
"Dobře, už ti rozumím ano? Opravdu za tebou byla Tereza?"
"To je to jediný co tě zajímá, že jo? Ty jsi se do ní zabouchnul!" Vyhrkl a začal se smát. Julián zbledl.



"Mám pravdu, že jo?" Řehtal se jako puberťák Mathias.
"Přestaň s tím..."
"Nedivím se ti, Teraza je ta jediná žena, která tady zbyla a je k něčemu, ale musím uznat, že by mi brzy z jejích psychologických keců začalo hučet v hlavě. Ale musím tě varovat, jestli ji chceš získat, tak musíš být trochu víc jako já," zamrkal na něj. Julián zalapal po dechu.



Mathias si stoupl k baru a začal připravovat nealkoholické koktejly.
"Aby jsi viděl, že se snažím s tebou spřátelit, dám ti několik rad. Ženy mají rády luxus, malé dárky a spoustu hloupých řečí. A samozřejmě dobré koktejly jako budou ty co udělám, jen škoda, že jsi tu zavedl tu hloupou prohibici... "



"Hlavně na ně nezkoušej ty svoje řeči... vzpomínám si na škole, jak jsi byl u žen oblíbený... nakonec to dopadlo tak, že všichni co kdy na rande pohořeli měli syndrom Juliána," zachechtal se.
"Mathiasi, myslím, že si dokážu poradit sám, jsem dospělý a dost rozumný na to abych..." Mathias mu skočil do řeči.
"... aby jsi každého otrávil. Ženy mají rády vtipné muže, ne takového suchara jako jsi ty. Řekni mi, dokázal jsi se někdy pořádně bavit? Nebo jsi trávil veškerý čas studováním nějakých hloupých knih?"
"A přečetl jsi ty někdy nějakou knihu? Protože na škole si tě pamatuji hlavně na koberečku v ředitelně," vrátil mu útok Julián. Mathias se zasmál.
"Nemusel jsem číst, od toho jsem měl určité kamarádky... a jo, rád jsem poslouchal našeho ředitele... vždycky tak pěkně zrudnul, když se vztekal..." zasnil se.
"Ale teď zpátky k tématu... opravdu potřebuješ lekce a rád ti pomohu, jsme přece poslední muži na světě," zamrkal na něj.



Julián se pousmál. V duchu musel uznat, že Mathias umí dobré koktejly.
"A jak by jsi mi chtěl dělat lekce, budeš si hrát na ženu a já tě budu muset zbalit?" Zasmál se. Mathias se zatvářil znechuceně.
"Ani náhodou, ukážu ti to na názorné ukázce s jednou ženou."
"S jakou?"
"S netykavkou, uvidíš jak mi bude zobat z ruky, protože mě žádná žena neodolá."
"To myslíš vážně?"
"Bude moje, uvidíš. Hned ji zbavím té deprese."



"Tak na to jsem zvědavý," oznámil mu Julián. Oba muži si přiťukli na znamení uzavření dohody a Mathias se hned vydal za Caroline.

Caroline trávila veškerý svůj čas u rostlin, protože tam se cítila nejblíže svému domovu. Vždycky se posadila na lavičku a zavřela oči. Snažila si představit, jak jí nad hlavou zpívají ptáci a šustí listí. Jak jí jen chyběla modrá obloha a čerstvý vítr... Zrovna když se chystala si dojít pro sklenici vody se před ní objevil Mathias.



"Co chceš?" Probodla ho pohledem.
"Chci ti něco ukázat, zlatíčko."
"Nemám chuť tě ani vidět, natož poslouchat," oznámila mu. Mathias se zasmál.
"Po tomhle mě budeš chtít nejen vidět, ale i slyšet..."



Odněkud vytáhl růži. Caroline zbledla...



...a květinu mu vytrhla.
"Jak jsi ji mohl utrhnout?! Uvědomuješ, že tohle je možná poslední růže na světě a ty ji zabiješ jenom proto, aby jsi si mohl zvětšit ego?!" Zuřila Caroline.
"Co to sakra říkáš?! Měla jsi být nadšená!"
"Jenže já nejsem! Jak můžeš být tak sobecký a sebestředný!"
"A proč ty jsi tak zatraceně nesnesitelná?!" Vyměnili si ještě několik ostřejších slov než Caroline zuřivě odkráčela se slovy, že se pokusí růži zachránit, když on ji jako neandrtálec musel utrhnout.



Mathias vystoupil nahoru za Juliánem, který se smál div se nezadusil.
"Tak takhle vypadá to tvoje, žádná žena mi neodolá a bude moje?" Mathias se zamračil.



"Možná jsi jí měl zahrát na kytaru, třeba by tě alespoň chvíli poslouchala," chechtal se dál. Mathiasovi se kouřilo z hlavy.



"Můžeš se mi přestat pošklebovat? Kdyby byla slečna Deprese alespoň trochu normální žena, tak by mi neodolala!" Julián se zlomil v pase smíchy.
"Víš ty co? Trhni mi nohou a poraď si sám. To mám za to, že se na tebe snažím být hodný! Jdi se vycpat!" Mathias zuřivě odkráčel, zatímco se Julián nadále křenil.



Večer potkal Julián Terezu na terase. Před očima se mu zjevila lekce, kterou se mu pokoušel uštědřit Mathias, ale i když nikdy nebyl žádný Don Juan neměl v plánu se chovat, jak mu nakázal Mathias, protože by se necítil dobře.



A jak se zdálo na Terezu mnohem více platily jeho historky než Mathiasovi "hloupé řeči".



A tak zanedlouho mohl slavit úspěch, hlavně když se dozvěděl, že ho Tereza měla vlastně vždycky ráda

Juu jsem rada ze se Julian nedrzi hloupych rad a Mathias at si z Caroline nic nedela. Kdyz simik siminku dost nezna, lichoceni s ruzi casto nezabere pary jsou jasne, i kdyz teda Caroline bude orisek

Miluju tvůj styl psaní Caroline je fakt třída, pěkně to holomkovi vytmavila

Díky no Mathias to určitě nebude mít jednoduché

Škoda, že Caroline tomu borečkovi rovnou nenafackovala

Lucisab napsal:

Díky no Mathias to určitě nebude mít jednoduché

Ostatní s ním taky ne Je to moc hezky a vtipně napsané a v tom bunkru je tolik krásných zákoutí, třeba to s vířivkou a popínavými rostlinami.

Moc děkuju máš pravdu Hello, já sama bych s ním nechtěla strávit ani den

Neboj Ludmilo, ono na něj snad taky dojde

Koněčně jsem přidala bunkr ve kterém tahle čtveřice sídlí
https://thesims234.forumczech.com/t31p25-staveniste-od-lucisab#1503

4.část

V bunkru se rozhořela zamilovaná atmosféra... teda alespoň na straně Juliána a Terezy


Ti dva nevynechali příležitost, aby na sebe nesáhli nebo se na sebe alespoň nepodívali...




Dokonce ani úklid jídelny nemohl proběhnout bez tělesného kontaktu...


...a bylo jim úplně jedno, jestli je někdo uvidí.


"Ale notak vy dva, šetřete můj žaludek!" Zavolal na ně Mathias s potutelným úsměvem. Bylo mu to ale na dvě věci, protože ho ti dva prostě vůbec neslyšeli.



Až jednou večer Julián konečně dostal odvahu k razantnímu kroku.



"Terezo, vím, že mě možná budeš považovat za blázna... a vím, že se opravdu neznáme ještě příliš dlouho... ale..." sice koktal, ale i tak dokázal z pod stolu vytáhnout černou krabičku.



Opatrně ji před ní položil. Tereza se ze začátku netvářila nijak zvlášt zaujatě, takže to skoro vypadalo jako kdyby neměla zájem...



...ale nakonec se rozzářila.
"Juliáne!" Vyhrkla a zakryla si ústa oběma rukama.
"Opravdu to myslíš vážně?" Julián přikývl.



Tereza opatrně otevřela krabičku. Uvnitř ní se na ni třpytil překrásný prsten.
"Ale odkud ho máš? Je nádherný!" Vykřikla. Nedokázala ze samého nadšení kontrolovat svoje emoce.
"Byl mojí mámy a od té doby co zemřela ho nosím pořád sebou... vím zní to jako klišé, ale... prostě to tak je," zamrkal na ni a pokrčil rameny. Tereze se zamlžily oči.
"Opravdu si mě chceš vzít?"
"Samozřejmě, jinak bych ti ho teď nedával," Tereza se zasmála...



...a pomalu si natáhla prsten na prsteníček.



"Takže teď jsme snoubenci?"
"Jsme víc než jen to," zlehka ji pohladil po ruce a víc už vůbec nemusel říkat.

Zpráva se po bunkru rozšířila raketovou rychlostí, i když ne ke všem. Caroline oběma upřímně pogratulovala a Mathias? No ten se zasekl se svojí kytarou, takže se mu novinky vyhnuly.



Proto se Julián rozhodl mu to oznámit osobně u večeře.
"Požádal jsem Terezu o ruku," sdělil mu věcně. Mathiasovi zaskočila šunka v krku.
"Co..že?" Vydechl, když se konečně uklidnil.
"S Terezou se budeme brát," oznámil mu znova.



Mathias na něj pohlédl s hravým úsměvem na tváři.
"Že ty jsi vylezl ven a nadýchal se radiace?"
"Cože?" Pronesl nechápavě Julián.
"Nebo si se praštil, když jsi s Terezou zkoušel péra v posteli?"
"Co to žvaníš za nesmysly?" Vyjel na něj Julián.
"Co spíš ty žvaníš za nesmysly... jsme možná poslední muži na světě ale honit se kvůli tomu do chomoutu?"
"Mathiasi, chtěl jsem ti to říct, aby jsi to věděl, ale opravdu nebudu poslouchal ty tvoje řeči," oznámil mu bez obalu. Mathias se zasmál.



"Protože se bojíš slyšet pravdu. Je nesmysl se ženit, i když uznávám, že kdyby se stal zázrak a ty by jsi se zase spletl ve výpočtech, tak se dostaneme brzy domů a ten tvůj sňatek nebude mít platnost. Takže to vlastně nic neznamená, ale stejně... ani já nejsem takový podrazák, abych někomu nasliboval sňatek a pak zdrhnul..."
"Mathiasi, co to zase plácáš? Já to s Terezou myslím opravdu vážně..."
"Vážně a dochází ti, že je to psycholožka, která ti s chutí vymyje mozek každou chvíli kdy bude chtít? Já tyhle ženský znám, nejdříve jsou to samý lichotky a pak ti vecpou navštívenku se slovy, že by jsi měl jít na sezení, protože máš nějaký problém o kterém ani nevíš!" Mathias mluvil aniž by si všiml, že se v jídelně zjevila Tereza.



"Ale ty máš opravdový problém, Mathiasi," promluvila na něj s úsměvem aniž by se otočila. Mathias na ni pohlédl. Trochu se jí polekal, i když by to nikdy nepřiznal. Pootevřel ústa.
"Ta tvoje ženská je ale vtipná, alespoň vidíš, že mám pravdu. Tak mi pověz jaký mám problém?" Udeřil na ni. Tereza se na něj ohlédla přes rameno.
"Něco v sobě skrýváš a to něco tě dusí," Mathias se rozesmál.
"Mluví jako šarlatánka, myslím, že bych si měl svůj sendvič raději dojíst na terase, alespoň budu moci sledovat slečnu Depresi při zalévání kytek, takže sbohem a šáteček a hlavně se vy dva nesnězte," poslal jim vzdušný polibek a zmizel.
"Mathias něco skrývá?" Vydechl překvapeně Julián. Tereziny schopnosti psycholožky ho trochu děsily.
"Nevšímej si toho, jenom říkám co vidím, to je vše," podotkla.
"Co kdybychom si dnes zabavili modrou ložnici?" Zamrkal na ni laškovně. Tereza se rozesmála.



Bohužel však Julián neměl velkou výdrž, takže usnul sotva dolehl do peřin. Tereza to ale chápala, protože věděla, že její snoubenec tvrdě pracuje na jejich bezpečí a výzkumu venkovního prostředí.

Krásné moc pěkně se to vyvíjí. Líbí se mi ta póza u toho stolu
A s Mathiasem je sranda

Lucisab napsal:

"Nebo si se praštil, když jsi s Terezou zkoušel péra v posteli?"

Tohle mě dostalo

Mathias zřejmě nemá dobrou zkušenost s odborníky na duševní zdraví a už jsem celá nedočkavá, copak před námi skrývá

Tak jsem si konečně vyšetřila nějaký čas a dočetla tvůj příběh z bunkru. Moc se mi líbí tvůj styl psaní, plno vtipných hlášek
Musím říct, že to máš také moc krásně zpracované + ty pózy tomu dodávají šmrnc.
Těším se na pokráčko.

Moc děkuju mám ještě něco odehrané, tak se brzy dočkáte pokráčka jen doufám, že nebudu mít smůlu jako Koli... jen nerada bych někoho ze svých postav umístila do kapličky hned si vzpomenu na Juliána a jeho pokus o opravu myčky, stačilo málo a taky bych o něj mohla přijít

5.část

Vzhledem k tomu, že se den svatby pomalu blížil. Odhodlal se Mathias ke smělému kroku a přisedl si ke Caroline, když snídala. K jeho vlastnímu štěstí mu ani nevynadala a to ani tehdy, když se zcela "nenápadně" posunul až k ní.



Naopak, jenom zvedla hlavu. Přejela ho znuděným pohledem a zkoušela se dál věnovat svému moučníku.
"Ahoj zlatíčko," pokusil se navázat hovor Mathias. Caroline si ho znova změřila a přimhouřila oči.
"Co chceš?"
"Vím, že se se mnou nebavíš, ale zítra si bude pan vševěd brát šarlatánku, takže..." Caroline ho přejela vražedným pohledem.
"To už ani nemůžu říkat, co si myslím? No dobře... tak si bude Julián brát Terezu a napadlo mě... no, že bychom se mohli spojit..." mrkl na ni, když se konečně pořádně vymáčkl.



"Ty a já... my dva... se máme spojit?" Vydechla Caroline. Mathias nasadil svůj nejzářivější úsměv (nebo si to spíš myslel).
"Není to báječný nápad?"
"Ne, rozhodně se s tebou nebudu v ničem spojovat a už dopředu ti říkám, že mě nezajímá žádný z tvých nápadů," oznámila mu suše. Mathias se zamračil.
"Co to s tebou je? Já jsem král všech nápadů! Vždyť já sám jsem si vždycky skládal písně..." zbytek jeho slov nebylo slyšet, protože se Caroline umýslně rozkašlala, aby ho nemusela poslouchat.



Když Caroline konečně přestala se zvukovou kulisou, se Mathias rozesmál.
"Jsi nesnesitelná, ale víš ty co? Tebe nezajímá můj nápad a mě zase nezajímá to, že tě to nezajímá," tvářil se jako kdyby objevil Ameriku. Caroline sklonila hlavu k talíři a ignorovala ho.
"Takže... chci se s tebou spojit kvůli svatebnímu daru pro ty dva..." raději znova nezopakoval svoje přezdívky. Caroline k němu užasle zvedla hlavu.
"Ty jim chceš dát dárek? Nestalo se ti něco? Běžně totiž myslíš jen na sebe," zasmála se ironicky.
"Je vidět, že mě vůbec neznáš," založil si ruce na prsou Mathias.
"A k čemu ti bude naše spojenectví?" Přimhouřila oči.
"Ten dárek jsem totiž já," zasmál se sebevědomě. Caroline se upřímně rozesmála.
"To myslíš vážně? A to se máš v plánu zavřít do krabice a chceš po mě abych ti pomohla uvázat na ni mašli?
"Je moc zajímavé vidět, jak přemýšlíš, zlatíčko. Hodně sníš o tom, abych byl... co já vím, třeba tvůj dárek?" Caroline se k němu naklonila.
"Kdybych tě dostala jako dárek, tak bych tě šla ihned reklamovat a vyžádala bych si okamžité vrácení peněz," Mathias se k ní také naklonil.
"Ale no tak... to jsou jen slova, moc dobře ti vidím na očích něco jiného. Jinak by tě totiž nikdy nenapadlo, že bych se jim dal doslova jako dárek, zlatíčko."
"Tak jak jsi to myslel, ty hvězdo?" Zazubila se na něj.
"Zazpívám jim, protože já jiné služby neposkytuji," mrkl na ni. Caroline se od něj odklonila.
"Budeš jim zpívat? Žádná z tvých písní se nehodí na svatbu," oznámila mu. Mathias tleskl.
"Ha! Takže jsi přeci jen někdy slyšela některou z mých písní! Ale musím tě upozornit, že všechny neznáš, jinak by jsi tohle nemohla říct," mrkl na ni.
"Neposlouchám tvoji hudbu, takže je normální, že ji neznám," odsekla mu.
"To proto, že máš naprosto otřesný vkus, zlatíčko."
"A jak si představuješ v tomhle naše spojenectví? To ti mám držet mikrofon?"
"Ne, potřebuju tanečnici," Caroline zalapala po dechu.
"Tak na to zapomeň!"
"Ale no tak, zlatíčko..."
"Neříkej mi zlatíčko!" Zakřičela na něj než zlostně utekla a nechala ho tam se svým nedojedeným moučníkem. Mathias se chvíli za ní díval než mu zmizela z dohledu, poté pokrčil rameny a usmál se na jídlo v jejím talíři.
"Aspoň si budu moct přidat," zasmál se a vzal si její porci ke své.


Druhý den už byl naštěstí klidnější. Mathias a Caroline se od sebe drželi v dost velké vzdálenosti, aby Tereze s Juliánem nezkazili svatbu.



Julián s Terezou si vyměnily sliby a prsteny z kovu.





Fakt, že to vlastně nebyla platná svatba podle zákonů jim nevadila. Ostatně nyní ve světě už panoval jiný řád, respektive chaos.





A tak jim tohle všechno přišlo jako malý zázrak







Pár oficiálních fotek do rodiného alba











A nakonec došlo i na dárek Mathiase



Samozřejmě si nemohl odpustit krátký proslov...
"Vzhledem k tomu, že na můj honorář byste museli vydělávat přinejmenším celý život, přislíbím vám, že mi můžete platit v simoleonech nebo naturáliích každý..." když viděl jak se oba novomanželé tváří, musel se rozesmát.
"Dělám si legraci," mrkl na ně.
"Doufám, že nezačnete jeden druhého nudit, což se dá očekávat díky naší situaci. Budete spolu každý den zavření v betonové krabici a rutina vás brzy dožene..." dramaticky se odmlčel a užíval si jejich zděšené výrazy.
"...ale nebojte, nedovolím vám to, protože tu budu já a dokud udržím kytaru v ruce, tak vám nedovolím, abyste se nudili, protože se mnou nuda neexistuje," oznámil jim. Všichni se smáli, samozřejmě kromě Caroline.
"Juliáne, jsem na tebe hrdý, protože si díky mé lekci získal Terezu. Teď už jsi konečně prolomil syndrom Juliána. A ty Terezo... jsi zvláštní holka, co se tváří jako Nostradamus. Upřímně ti doporučuji, aby jsi se raději věnovala něčemu jinému, protože jinak budeš mít brzy vrásčitý celý obličej. Někdy je totiž lepší se zabývat vlastní hlavou než něčí jinou," mrkl na ni.
"Ale teď už si pěkně užívejte můj osobní koncert, protože miliony lidí by kdysi dali nevím co za to, abych jim zpíval na svatbě," zasmál se a pevně uchopil mikrofon do ruky.



Sice nehrála žádná hudba, ale ku podivu to vůbec nevadilo. Mathiasův hlas byl opravdu krásný a svým osobitým kouzlem působil lépe než kdyby měl za sebou celý orchestr. Tereze a Juliánovi najednou připadalo, že by žádná jiná píseň a interpret nikdy nedokázal dát do hlasu tolik emocí.



A zatímco novomanželé si užívali svůj svatební tanec, Mathias pokukoval po Caroline...



Dokonce si na ni neodpustil ukázat, když zpíval o uzavřeném srdci a štěstí, které na něj čeká... Caroline se na něj ovšem sotva podívala. Z jejího výrazu se nedalo poznat co si vlastně myslí.



A co dala Caroline jako svatební dar novomanželům? To se dozvíte příště