Fórum o The Sims

Diskuzní fórum pro uživatele forum.thesims2.cz a ostatní fanoušky série The Sims.
 
PříjemPříjem  CalendarCalendar  FAQFAQ  HledatHledat  RegistraceRegistrace  Přihlášení  

Share | 
 

 Lucisab a její postapokalyptický svět

Goto down 
Jdi na stránku : Previous  1, 2, 3 ... 9, 10, 11
AutorZpráva
Janika31
Simpařan
Simpařan
avatar

Poèet pøíspìvkù : 310
Join date : 06. 02. 18
Age : 26
Location : Praha

PříspěvekPředmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět   25/10/18, 09:43 pm

No to je paráda. Vysmátý Moc hezký díl, jako vždy. Láska Christine je pěkná rošťanda, ale sedí to k ní to se musí nechat. Jsem zvědavá na svatbu, jestli se tam uskuteční, nějaká vtipná situace, ale jak znám Christine tak to jistě nebude jen tak ledajaká svatba. Vysmátý
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Lucisab
Bronzový simík stavitel
Bronzový simík stavitel
avatar

Poèet pøíspìvkù : 634
Join date : 11. 12. 17

PříspěvekPředmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět   04/11/18, 06:20 pm

Christine je potvůrka a bude ještě pořádně "zatápět" Vysmátý jinak jsem se rozhodla tenhle díl opět rozdělit, abych ho nepsala celý večer  Vysmátý

02x04

Čas v bunkru v poklidu plynul dál...



Alex s chutí maloval jeden obraz za druhým, i když mezitím samozřejmě nezapomínal na kytaru...



...Daniela pomalu dokončila šaty pro Christine...



...a naši puberťáci se mezitím věnovali rostlinám, i když to nebyl zrovna šálek kávy pro Davida. Až konečně nastal den D...

"Už můžu jít dál?" Dožadoval se vstupu David, který byl nucený hrát s Christine hru na "normální" doprovod na svatbu.
"Už můžeš!" Zavolala na něj přes dveře Christine. David tedy pomalu stiskl kliku a vešel do pokoje.



"Bože můj! Ty máš na sobě to kvádro z pohřbu!" Zahořekovala na něj do zrcadla Christine. David letmo pootevřel ústa a zůstal zírat na Christine. Ještě nikdy ji neviděl takto upravenou a musel uznat, že jí to moc sluší. Christine se na sebe usmála do zrcadla a konečně se na něj otočila.



"Tak co jak vypadám?"
"Jsi... jsi... dokonalá..." vypadlo z něj.
"Viď? Tvoje sestra odvedla dobrou práci! Jen ty nešťastné knoflíčky na zádech... zapneš mi toho posledního mizeru?" Otočila se k němu zády. David zrudl až ke kořínkům vlasů.
"Co?"
"Nestyď se! Jen ho zapni, nebo ho nevidíš? Nemůžu tam dostat..." David se zhluboka nadechl a donutil svoje prsty, aby jednoduchým pohybem nešťastný knoflík zaply, při tom mu ruka omylem skončila až na Christinině pokožce. Christine při jeho dotyku cukla a naskočila jí husí kůže, ale nedala to na sobě příliš znát a prudce se k němu otočila čelem.
"Proč mám pocit, že jsi většinu času co tě vidím rudý až za ušima? Víš jak budeš vypadat na svatbě? Jenom se narovnej... počkej máš nakřivo kravatu..." začala mu pomalu upravovat vázanku na krku. David ani nedýchal.
"Kdo ti to uvazoval?"
"Já," odvětil prostě. Chrisine se na něj hravě zadívala.
"Pak bys to mohl příště udělat pořádně a taky by jsi mohl příště poprosit svoji sestru o jiný kvádro... není dobré, že jdeš v tom samém ve kterém jsi byl... na pohřbu," dodala nakonec.
"Mě přijde dobré..."
"Kluci... ti nikdy nevědí, co je SKUTEČNĚ dobré," vzdychla unaveně.



David však nevypadal, že by ji moc poslouchal. Stále se jen usmíval od ucha k uchu.
"Neměli bychom už teď jít?" Ukázala na něj. David zavrtěl hlavou ve snaze si utřídit myšlenky.
"Jo..." Vykročil ke dveřím, ale Christine ho chytila za předloktí tak silně, že neudělal ani jeden celý krok.
"Co?" Vyhrkl. Christine ho zpražila pohledem.
"Neměli bychom jít spolu?"
"Copak to nejdeme?" Christine si založila ruce na prsa.
"Že ty jsi vůbec nečetl ten úryvek, co jsem ti dala přečíst!"
"Četl jsem ho..." lhal nepřesvědčivě David.
"Kdyby jsi ho četl, pak víš proč tohle říkám!"
"Fajn... nechtěl jsem číst nějaký holčičí román... určitě je tam všechno překroucené... jak víš, že to tak skutečně dřív bylo?"
"A jak ty víš, že to tak nebylo?" David se zhluboka nadechl...



...a chytil ji za paži.
"Půjdeme tedy, Chris?" Christine se na něj široce usmála.



"Jasně," zašeptala a ruku v ruce spolu zamířili na terasu, kde už na ně čekal Alex.



"To je taky dost, že jste dorazili, už jsem po vás chtěl vyhlásit celostátní pátrání!" Pronesl úsečně jejich směrem. Christine se ně sladce usmála.
"Páni! Neříkej mi, že jsi nervózní!" Alex se zamračil.
"Já a nervózní? Tohle slovo ve spojení se mnou neexistuje, sestřičko," odvětil.
"To si povíme, bratříčku... a nebo tě pořád žere, že mě Dany poprosila o tu písničku?"
"Ne, bylo to její rozhodnutí a respektuji to... sice bych URČITĚ složil lepší píseň, ale to už je teď jedno..." Christine se rozesmála.
"Ty a lepší písnička? Nikdy nezapomenu na tu píseň s koštětem... možná by jsi mohl do vaší svatební písně zakomponovat i toaletní papír na znamení doby po kterou tu spolu budete, zachichotala se. Alex se zamračil.
"Já mám mnohem lepší nápady."
"Vážně? Co si o tom myslíš ty?" Otočila se na Davida.



Oba sourozenci se na něj zaměřili. David měl pocit, jako kdyby se s ním židle propadala až pod zem. Zhluboka se nadechl.
"Váš táta o mě vždycky říkával, že nemám hudební vkus a myslím, že má pravdu. Mám raději vědu než drnkání do čehokoliv... takže nevím, přijde mi, že všechny vaše písně mají co do sebe a každá z nich je originál..." Christine se zamračila.
"Víš, že jsi mi teď moc nepomohl?" Zasyčela jeho směrem. David pokrčil rameny, neměl rád, když z něj někdo dělal rozhodčího.
"Měl jsi říct..." ani to nedořekla, protože jí přerušil něčí hlas.



"Kvůli čemu se to tady zase dohadujete?" Promluvila k nim Daniela. Alex se zaměřil na ni a v okamžiku se mu změnila naláda.
"Dany!" Zvolal radostně a postavil se.
"Tak co se tady děje?"
"Pubertální pitomosti... ale ty jsi překrásná, já nemám slov... ty šaty se ti moc povedly!" Daniela zvážněla.
"Ty šaty mi ušila máma... našla jsem je mezi jejími věcmi v jedné krabici s mým jménem... asi mi je chtěla dát, až se oba k tomuhle rozhoupeme," zašeptala nepřítomně a pohladila sukni jako kdyby se dotýkala tváře své mámy. Alex jí jedním prstem zvedl bradu a druhou paží jí letmo utřel slzu co jí stékala po tváři.
"Netrap se, moje černovlásko. Ty šaty jsou dokonalé, tvoje máma byla kouzelnice a jistě jí udělá velkou radost, že sis je vzala, ať už je tetička kdekoli... ale teď už se usměj, ano? Dneska je náš velký den a za chvíli MĚ budeš mít za manžela," Daniela se pousmála.
"Nevím jestli je to až taková výhra..."
"Máš na mě být hodná nebo ti uteču, táta vždycky říkával, že žena, která si vezme kohokoli z našeho rodu musí být nejšťastnější na světě..."
"Tvůj táta... přestaneš o něm někdy mluvit?"
"Možná až ty přestaneš mít obličej, který se víc hodí na pohřeb než na svatbu," mrkl na ni. Daniela se rozesmála. Alex začal pohybovat dlaněni.



"Co to děláš?" Zeptala se ho nechápavě.
"Jen se dívej..."



A než se nadála, měl v ruce prsten.



"Kde ses to naučil? To vypadá jako kouzlo..." vydechla udiveně.
"Můj táta měl nespočet talentů, ale tohle jsem se naučil sám," nafoukl se pyšně.
"Naučíš mě to?" Alex pokrčil rameny.
"Možná..." uchopil jednu z jejích dlaní a pohlédl do jejích velkých hnědých očí.



"Víš, já vždycky věděl, že skončíme tady, i když ty jsi o tom nechtěla ani slyšet. Vzpomínám si, že jsi mě peskovala a snažila ses mě přesvědčit, že se tak nestane. Byla jsi vždycky příšerně tvrdohlavá... ale já věděl své... myslím, že jsem se na tuhle situaci připravoval od první chvíle, co mi došlo, že začínáme dospívat, protože tehdy nejvíc jsem si uvědomil, jak skvělé to bude až budeme opravdu spolu. Vždycky ses mi líbila, Dany a není to jen kvůli tomu, že jsi jediná žena v bunkru se kterou bych mohl skutečně být... vyrostli jsme spolu a prakticky není nic co by jsi o mě nevěděla. Jak bych si mohl představit žít s někým jiným? Táta mi vždycky říkával, že si mám vážit toho co mám, protože nikdy nemůžu vědět kdy to skončí a měl pravdu... naši rodiče zmizeli doslova jako pára nad hrncem a čert ví, kde teď zrovna jsou a co dělají a proto, chci s tebou prožít každou volnou minutu mého života... nechci přijít ani o jediný tvůj pohled a chci se dívat jak ty tvoje krásné černé kučery změní barvu, protože stáří bude určitě stejně zajímavé jako náš současný stav. Takže Danielo, vím, že mě tvůj táta příliš nemusel a jistě by mi udělil nespočet naprosto důležitých rad, které bych ve finále ani nepochopil... ale, miluji tě. Neříkám, že to se mnou bude vždy jednoduché, ale slíbím ti, že se budu snažit. Vezmeš si mě?" Daniela se zhluboka nadechla.
"Ano," vydechla nakonec.



Alex jí pomalu navlékl prsten na správný prst. Daniela se chvíli dívala na zlatý kroužek na svém prsteníčku než odněkud vytáhla prsten pro Alexe.



"Alexi..." zašeptala. Alex se na ni široce usmál.
"No poslouchám tě," mrkl na ni.
"Jsi tak netrpělivý..." vydechla se širokým úsměvem.
"Opravdu jsem nečekala, že tady budeme spolu jednou stát. Nikdy jsem nechtěla dělat co ode mě druzí očekávají, protože jsem chtěla alespoň trochu pozměnit svůj osud... Protože to, že jsme tady zavření je neměnné, nikdy nepoznáme to co viděli naši... neucítíme teplé paprsky slunce nebo letmý dotek větru, vždycky pro nás bude existovat jen tátův protiatomový kryt a nic jiného. Možná jsem byla hloupá, ale chtěla jsem si alespoň v tomhle prosadit svou... jenže ty jsi to nevzdal, byl jsi otravný jako osina v zadku a svým vlastním způsobem i okouzlující a i když jsem to nedala najevo i ty ses mi líbil. Máš totiž ten nejhřejivější úsměv jaký jsem kdy viděla a když se nepokoušíš napodobovat svého tátu, tak jsi i báječný společník. Líbí se mi na tobě tvoje odhodlanost, fakt, že se nikdy nevzdáváš mi dodává sílu, když už si myslím, že bude zle. Zároveň máš ale i dar vůči sobě ostatní pobouzet, protože neumíš říkat věci zlehka... ale i tak tě miluji. Myslím, že jsem na to přišla v ten den kdy jsi mi složil písničku ve které jsi mé zuby přirovnal k dlaždicím, vím, že bych se správně měla na tebe zlobit, ale nedokázala jsem to... ta písnička se mi líbila tehdy ale i dnes a to jen proto, že jsi ji stvořil pro mě... protože to nikdo jiný kromě tebe nikdy neudělal... takže nakonec jsem ráda, že jsem tady s tebou a konečně mám pocit, že dělám správnou věc pro svůj život, ale i tvůj... takže se tě ptám, budeš mým manželem?" Alex si urovnal zbloudilý pramen vlasů.
"Samozřejmě," zasmál se.



Daniela mu zlehka navlékla prsten.



"Takže teď už nás čekají jenom samé příjemné věci," pronesl tiše směrem k ní.
"Jak to můžeš vědět?" Zašeptala Daniela a utřela si zbloudilou slzu z tváře.
"Věř mému žaludku, Dany," Daniela se rozesmála.
"Tak to už můžu spíš věřit radiaci tam venku," Alex zavrtěl hlavou.
"Můj žaludek je mnohem lepší než mizerná radiace," odvětil s lehkým podtónem hrozby, i když mu na tváři hrál hravý úsměv. Poté si ji přitáhl pro první novomanželský polibek.

Návrat nahoru Goto down
Ludmila
Mistr soutěží
Mistr soutěží
avatar

Poèet pøíspìvkù : 694
Join date : 10. 11. 17
Location : poblíž Olomouce

PříspěvekPředmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět   04/11/18, 08:23 pm

Krásná vyznání, krásná svatba, co dodat Láska
Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simpařan
Simpařan
avatar

Poèet pøíspìvkù : 310
Join date : 06. 02. 18
Age : 26
Location : Praha

PříspěvekPředmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět   04/11/18, 08:36 pm

To je Krása Luci. Láska Zase jsem četla jedním dechem. Děvčatům to moc slušelo, ale i chlapákům. Úsměv
Opět krásné rozhovory, proložené vtípky, které vždy padnout, jako poklice na hrnec. *BRAVO* Hrozně se těším na druhou část a na píseň od Christine! Láska Úsměv
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Fidgety
Admin - Zlatý simík stavitel
Admin - Zlatý simík stavitel
avatar

Poèet pøíspìvkù : 689
Join date : 10. 10. 17

PříspěvekPředmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět   04/11/18, 08:46 pm

Jéééé, jsou to miláčci - všichni čtyři! Láska Láska Láska  Krásný svatební dílek *BRAVO*

_________________
RODOKMEN k Historii jednoho rodu ---- MOJE BODOVÁNÍ k Výzvě Apokalypsa
Můj blog: Fidgety a její simíci ---- Moje FB stránka: FidgetySims
A něco úplně o něčem jiném, než jsou simíci: Háčkovaná a jiná (s)tvoření
Návrat nahoru Goto down
https://fidgetysims.blogspot.com/
Lucisab
Bronzový simík stavitel
Bronzový simík stavitel
avatar

Poèet pøíspìvkù : 634
Join date : 11. 12. 17

PříspěvekPředmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět   08/11/18, 05:42 pm

Moc děkuji, holky Pro Tebe sama se už těším až sem dodám další dílek... bude totiž i obsahovat tu část, kterou chtěla vidět Fidgety, tak doufám, že se vám bude líbit, jak jsem to nakonec vymyslela Píšu
Návrat nahoru Goto down
Fidgety
Admin - Zlatý simík stavitel
Admin - Zlatý simík stavitel
avatar

Poèet pøíspìvkù : 689
Join date : 10. 10. 17

PříspěvekPředmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět   08/11/18, 08:17 pm

Jupííí  Už se těším! Tančící

_________________
RODOKMEN k Historii jednoho rodu ---- MOJE BODOVÁNÍ k Výzvě Apokalypsa
Můj blog: Fidgety a její simíci ---- Moje FB stránka: FidgetySims
A něco úplně o něčem jiném, než jsou simíci: Háčkovaná a jiná (s)tvoření
Návrat nahoru Goto down
https://fidgetysims.blogspot.com/
Lucisab
Bronzový simík stavitel
Bronzový simík stavitel
avatar

Poèet pøíspìvkù : 634
Join date : 11. 12. 17

PříspěvekPředmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět   10/11/18, 10:47 pm

Tak jsem se konečně dostala k tomu to sem přidat Úsměv

02x05

Zanedlouho se svatebčané přesunuli do hudebního pokoje a Christine se pomalu usadila ke klavíru.



"Tuhle písničku si u mě objednala Daniela, která si tím, že si vzala mého natvrdlého bratra, stala mojí skoro sestrou. Je pravda, že ji trochu lituji, protože já bych si Alexe nevzala ani i kdyby byl poslední chlap na světě... je otravný a nesnesitelný... upřímně tě obdivuji, za to že jsi se rozhodla to s ním vydržet... Doufám, že se ti bude píseň líbit a držím ti palce, aby tě můj drahý jediný bratr nezašlápl jako mouchu," Alex se zamračil. Christine mu poslala vzdušný polibek a konečně se začala plně věnovat klavíru. Jen co se její ruce dotkly kláves, začala se místností linout příjemná melodie, spojená s Christininým krásným hlasem. Všichni v místnosti museli uznat, že má talent, podobně jako měl její táta.
"Zatančíme si?" Otočil se Alex na svoji manželku. Daniela přikývla. Sice byla zpočátku trochu otrávená ze slov Christine, která si samozřejmě nemohla odpustit poznámku na Alexe, ale nyní když slyšela slova té písně, musela uznat, že se nemýlila. Ta skladba dokonale podtrhovala její vztah s Alexem, bylo to jako kdyby dokázala číst v lidech, i když většinu času působila nerudně a provokovala už jen pohledem. Tentokrát však v jejím textu nezazněla ani jediná posměšná poznámka k jejímu bratrovi. A v té chvíli Daniela opět pocítila naději, že by snad jednou mohla Christine být vůči svému bratrovi milejší.





"Je to krásná písnička," zašeptala mu do tváře. Alex zavrtěl hlavou a usmál se.



"Ano, to je... i když to nerad přiznávám... a ty musíš uznat, že jsem se v tanci hodně zlepšil," nafoukl se.
"Možná... trochu..." Alex zalapal po dechu.
"Jak trochu? To nevidíš jak úžasný jsem?" Zlobil se naoko a zatočil s ní. Daniela se rozesmála.
"Dobře... zlepšil jsi se... ale můžu za to jenom já," mrkla na něj.
"Ty? To já jsem ten, co celé dny trénoval!" Daniela se musela zasmát jejich absurdní hádce.
"Tak dobře hlupáčku... ale nečekej, že ti vždycky dám za pravdu."
"To by mě ani nenapadlo, ty mi přeci moc ráda oponuješ..." pronesl s hravým úsměvem na rtech.
"Když nemáš pravdu, tak s tebou nemohu souhlasit," odvětila pevně.
"Jenže já mám vždycky pravdu! A teď budu mít celý život na to, abych ti to dokázal," mrkl na ni.
"Tak to už jsem teď zvědavá," zašeptala.



David se na ně díval a v duchu uvažoval sám nad sebou. Ožení se někdy? Napadlo ho, a pak se zadíval na Christine. Sledoval její pravidelný profil s lehce zvlněnými oříškovými vlasy. Ve své podstatě by si dokázal představit s ní být jako její muž, ale nebyl si jistý, zda ona... by o něj měla zájem. Christine ucítila na své tváři jeho pohled a otočila se na něj. V ten okamžik ji napadlo to samé co jeho a nechala své učenné prsty běhat po klávesách bez jejího dozoru. I ona si ho prohlédla, jak tam sedí v tmavém obleku s těmi jeho pihami na tvářích. Přejel jí mráz po zádech a musela se znova zahledět na klavír. Ani ona si nebyla jistá tím, co ji napadlo.

Nakonec došlo i na krájení dortu...



...trochu jsem doufala, že se Alex zachová jinak než jeho táta...



...ale holt je celý po něm Vysmátý



Několik fotek do rodinného alba Úsměv









V nočních hodinách tak naši novomanželé zavítali do svého pokoje...









...a co se dělo dál si můžete domyslet Mrkající

David se mezitím snažil najít Christine. K jeho vlastnímu překvapení ji našel u baru s lahví v ruce.



"Co to piješ?" Zděsil se při pohledu na obsah nádoby. Christine se na něj zářivě usmála
"Co myslíš?" Odvětila sebevědomě a zhluboka se z ní napila. Davidovi v ten okamžik vyvstala na mysl myšlenka na šampaňské, které popíjela jeho sestra s Alexem na oslavu.



"Snad to není to šampaňské..." Christine se rozesmála.
"Myslíš, tu divně smrdící věc? Ani náhodou... víš jak mi Alex zakazuje tolik popíjet můj oblíbený jablečný džus, protože mám prý kvůli němu vyrážku? Tak teď jsem tady objevila několik lahví... sice tam je toho malinko, ale nevadí... já mu dám mi něco zakazovat," pronesla a temně se zasmála. David polkl a přistoupil k ní blíž.
"Co když se ti udělá špatně... co když budeš mít opravdu tu vyrážku..."
"Na žádnou vyrážku si nepamatuju, jenom kecá," ušklíbla se a na jediný lok vypila do dna lahev co měla v ruce. S úsměvem mu ji pak vrazila do ruky. David se zahleděl na prázdnou lahev a ustaraně se podíval na Christine.
"Nemyslím si, že je to dobrý nápad, Chris... co když ti bude opravdu zle..."
"Pak se ujistíme v tom, že měl alespoň v něčem můj drahý bratříček pravdu," odvětila jízlivě a sehnula se znova do baru. Nějakou dobu se prohrabovala jeho obsahem než našla podobně vypadající poloprázdnou lahev se skoro zašlým nápisem "Jablečný džus".
"Jackpot!" Vykřikla a rychle odšroubovala uzávěr.
"Chris, možná bys neměla..."
"Ale prosím tě... přestaň být takový strašpytel," obrátila oči vsloup než do sebe obrátila obsah nádoby...



...jenže tentokrát měla tekutina uvnitř podivnou příchuť, až se Christine rozkašlala.



"Co to..." zaskřehotala než se jí zamotala hlava...



...a spadla na Davida, který jí jen tak tak zachytil. Jeho paže se mu pod její vahou rozklepaly.
"Chris?" Christine se však místo jakékoli odpovědi rozchechtala.
"Co je to s tebou?" Zoufale se zahleděl ke svým nohám, kde ležela lahev ze které Christine před chvíli pila. David ji od sebe odsunul až si všiml drobného nápisu na zadní straně lahve a zhrozil se. Moc toho o alkoholu nevěděl, ale byl si jistý, že líh nebyl zrovna moc bezpečný.
"Christine, co jsi to proboha pila!" Vyhrkl.
"Džus," pronesla, i když její hlas zněl úplně jinak než běžně. Poté se mu vytrhla a udělala od něj několik kroků.
"Je s tebou nuda! NUDA!" Vykřikla a otočila se k němu čelem. Hlava se jí sice příšerně točila, ale prozatím si byla jistá kam chce jít. David udělal drobný krok zpět, když se na něj natáhla...



...a omylem mu sáhla na zadek. David ucukl, ale Christine se nakonec stejně podařilo získat co chtěla...



...a to skončit v jeho náručí. Jen co se její hlava dotkla jeho ramene, pocítila úlevu. Najednou se totiž terasa točila o něco méně. David zrudl jako rajče a snažil se udržet svoji i Christininu rovnováhu.
"Chris? Je ti dobře?" Vypadlo z něj nakonec.
"Je mi báječně!" Zvolala a zasmála se.
"Přijdeš mi divná... v té lahvi nebyl džus, Chris... z druhé strany na té etiketě bylo..." Christine ho přerušila.
"PŘESTAŇ MLUVIT TAK NAHLAS! TOČÍ SE MI HLAVA A MŮJ ŽALUDEK...!" David se zhrozil a pokusil se od sebe Christine odstrčit, jenže ta mu to nedovolila.
"Odvedu tě do koupelny!" Snažil se ji přemluvit.
"Už je mi líp, jen zůstaň takhle stát a drž mě..." zašeptala jako kdyby jí docházely síly.



David jí sevřel co mu síly stačily a v ten maličký okamžik se i on cítil dobře. Pomalu zavřel oči a užíval si tu chvilku...
"Proč se ten pokoj tak točí?" Rozesmála se nanovo, čímž ho vytrhla z myšlenek.
"Odvedu tě do pokoje..." zašeptal.
"Ne, ne, NE! Nepouštěj mě, je mi takhle dobře..." snažila se ho přesvědčit. David zavrtěl hlavou.
"V posteli ti bude líp, vyspíš se..."
"Ale já spát nechci!" Oponovala mu. David zvedl její hlavu a podíval se jí do očí.
"Ale já spát chci a ty si musíš odpočinout," i když Christinina hlava nepracovala správně jeho pohled ji dokázal odzbrojit. Zase vypadal o tolik let starší a měla podivný pocit, že jí vidí až do žaludku. Proto jen přikývla a nechala se odvézt do pokoje, kde ji pomohl lehnout do postele.

Nakonec se i on vydal do vlastního pokoje... jenže za krátkou dobu za sebou uslyšel bouchnout dveře.



Když se otočil spatřil před sebou Christine.
"Nenašla jsem to báječné pití... ale můžeme být aspoň spolu!" Hlas jí kolísal a trochu si šlapala na jazyk. David zavrtěl hlavou.
"Co tady děláš?"
"Chci být s tebou!" Vyhrkl a vykročila k němu. David byl rychlejší a uhnul ji z dosahu.
"Vezmu tě zpátky do pokoje..." natáhl se po klice, když...



...mu Christine skočila na záda. Jenže David nebyl na její útok připravený a tak společně skončili na zemi.
"Christine!" Zvolal a pokusil se zvednout. Jenže Christine se z jeho zad odmítala zvednout a tak zůstali ležet oba.
"Christine slez ze mě!" Vykřikl na ni. Christine se zachichotala, ale nakonec mu vyhověla.
"Zkazíš každou legraci," odvětila mezi jednotlivými záchvaty smíchu. David se pomalu postavil a natáhl k ní paži, aby jí pomohl na nohy. Christine jen zavrtěla hlavou.
"Nemůžeš tady sedět celou noc."
"Proč? Ty mě snad vyhodíš?" Zavrněla. David zrudl.
"Ne... ale nachladíš se... a tvůj bratr... moje sestra... prostě musíš jít spát k sobě!" Shrnul svoje trhavé odpovědi.



"Jenže já nikam nejdu!" A svoje slova ztvrdila tím, že se pevně chytila jeho nohy jako malé děcko.
"Christine... pusť mě..." zašeptal unaveně a promnul si spánky. Christine mu věnovala zářivý úsměv.
"Když mi slíbíš, že půjdeš se mnou."
"Půjdu s tebou..." ujistil ji.
"Tak fajn!" Zvolala nadšeně a s pomocí jeho paže se postavila.
"Pojď..." pokusil se ji podepřít, ale Christine se mu vytrhla.
"Umím chodit i sama!" Oznámila mu rozhořčeně. David zavrtěl hlavou a vykročil ke dveřím.



Christine ho chytila za ruku.
"Počkej! Ty jdeš beze mě?" David si vzdychl.
"Jdeme spolu," pevně ji stiskl dlaň a přešli přes chodbu do jejího pokoje. Christine se pohodlně usadila do středu postele a zaťukala na místo vedle sebe.
"Pojď sem," ukázala na něj. David prudce zamrkal.
"Měl bych jít," oznámil jí.
"Když půjdeš ty, tak půjdu i já," odvětila nevinně. David se tedy pomalým krokem přesunul k posteli a sedl si až na samý okraj matrace. Jeho nervozita by se v dané chvíli dala krájet jako chleba. Christine si hlasitě vzdychla a natáhla se na něj přes postel.



"S tebou je ale nuda! Proč se musíš pořád tak bát?" David se nervózně podrbal na hlavě a sundal ze svého pasu její paže.
"Měl bych... jít..." vykoktal.
"Ty se mě bojíš, viď?"
"Jasně, že ne... ale měla bys spát... my oba..." dodal nakonec a postavil se.
"Jestli se mě nebojíš, tak mi pomůžeš usnout," mrkla na něj a objala svoje nohy.
"Jak?" Vydechl. Christine se přisunula po posteli blíže k němu.
"Víš, že mi tenhle pokoj připomíná rodiče? Občas se tady bojím... ale zároveň mám pocit jako kdyby tady byli se mnou a je mi dobře... ale teď... nechci tu být sama," zašeptala a vrhla po něm smutný pohled. David si uvědomil, že na ni viděl tenhle pohled naposledy po pohřbu rodičů a byl si jistý, že udělá cokoliv, aby se Christine už nikdy takhle nemusela tvářit. Sedl si před ní na zem, aby měl obličej ve stejné výšce jako ona.
"Zůstanu tady s tebou, ale jen než usneš," pronesl tiše. Christine se letmo usmála.
"Díky."

Zanedlouho už oba leželi v posteli...



"Máš tak legrační obličej," zašeptala se širokým úsměvem.
"Proč?"
"Vypadá jako pokaděný od much," rozchechtala se. David se pousmál.
"Díky, dobrou noc Chris," ignoroval její poznámku. Christine se pevněji přitiskla k jeho rameni a sevřela jeho dlaň.
"Dobrou noc, Davide..." odvětila než zavřela oči. David se na ni zahleděl a jeho srdce se rozbušilo. Přišla mu hezká se zavřenýma očima... rychle zavrtěl hlavou a pokusil se rozumně uvažovat. Byl si jistý, že musí odejít hned potom co Christine usne...

...jenže člověk míní, život mění Vysmátý a taky naše páry strávili každý svoji první společnou noc...



...jedni jako přátelé nebo milenci?



A druzí jako novomanželé...

-----------------------------------------------------------------------------------------------

A nyní přichází slibovaná scéna Úsměv předem upozorňuji, že tohle všechno vzniklo na žádost, jinak by to rozhodně nebylo součástí tohoto dílu Mrkající zároveň vás chci předem ujistit, že to ani s poloviny nenaznačuje, kde je první generace doopravdy... je to spíše taková fiktivní pasáž, kterou si až se tam jednou objeví nebudou pamatovat Mrkající

Slunce pomalu vyšlo nad obzor a ozářilo podivnou krajinu beze jména. Jemná tráva se začala vlnit ve větru a hlavičky květin se začaly otáčet za hřejivými paprsky jasné hvězdy. Tohle místo by na každého mohlo působit jinak... někomu by mohlo připomínat časy minulé a jinému by při pohledu na živoucí stromy a květiny zaplesalo srdce... vždyť ještě před nedávnem byl svět mrtvý, ale nyní se zdál plný života, i když v jeho nitru vedl věčnou vojnu s přírodou poslední kousek lidské snahy...



"Kde to vlastně jsme?" Ozval se hlas jakoby odnikud. Zároveň se k němu přidalo několik těžkých kroků, které se rozléhaly po tichém místě.
"Nevím, kdyby jsi nesahal na něco co jsi neměl, tak bychom se nemuseli ocitnout tady!" Ozval se druhý hlas rozhořčeně.
"Já za nic nemůžu! Kdo měl očekávat, že ten šrot bude fungovat!" Snažil se ten první hlas obhájit.
"Moje přístroje vždy fungují!"
"Přestaňte se hádat! Copak to nevidíte co máme před sebou?" Pokusil se je překřičet ženský hlas.



"To snad není možné!" Vykřikl ten druhý hlas.
"Víš kde jsme?"
"Doma přece! Tohle je přístav! Hned za ním... chci říct někde za touhle zatracenou divnou houštinou by mělo být molo..."
"Jsi si jistý?" Zašeptal poslední ženský hlas, který ještě nepromluvil.
"Jistě, zlatíčko. Stačí jen aby ses pořádně podívala a uvidíš velké hodiny."
"Kde?"



A skutečně... byly tam, i když jejich ručičky už léta neukazovala správný čas.
"A dokonce tam je ještě přístavní dům!" Vykřikl nadšeně a vstoupil na zarostlou pěšinu.
"Mathiasi! Měl by jsi být opatrný!" Vykřikla jeho žena a pevně se chytila jeho paže.
"Teď už je to jedno, tenhle pitomec už stejně všechno zvoral..." procedil druhý muž.
"Já nejsem žádný pitomec! Jsem ten nejchytřejší člověk na světě! Proč spíš ty vytváříš takové nebezpečné krámy!"
"Protože jsem chtěl našim dětem zajistit lepší budoucnost!"
"Tím, že je pošleš do ruin našeho bývalého domova?!"
"PŘESTAŇTE!" Okřikla je rusovlasá žena. Oba muži se na ni zahleděli.
"Tohle je jen mezi námi, Terezo," oznámil jí Mathias.
"Slyšíte to?" Všichni natáhli uši a pak to uslyšeli také. Odněkud se ozývaly hlasy.
"Mutanti!" Vykřikl Mathias a pevně k sobě přitáhl svoji ženu.
"Nemyslím, že to jsou mutanti... možná jsou tady také další lidé..."
"Vážně Juliáne? A podle čeho jsi to poznal?" Neubránil se sarkasmu Mathias. Julián ho ignoroval a vyšel vstříc domu.



Ostatní tři lidé se drželi za jeho zády, když pomalým krokem vstoupil dovnitř. K jeho vlastnímu překvapení byl ale domek prázdný. Autorem podivných zvuků byla jen televize, která za podivných okolností stále fungovala.





"To jsou naše děti!" Vyhrkly všichni čtyři jedním hlasem.
"Ale jak je to možné?" Otočila se Caroline na Juliána. Juliánovi se zaleskly oči.
"Já nevím..." bylo pro něj divné, že neznal řešení. Netušil proč ta televize funguje ani jak je možné, že na ní vidí své děti.

Všichni čtyři se jako v tranzu usadili do lavice.



"Oni se berou..." zašeptala Caroline a utřela si dlaní slzy.
"Chtěl bych tam být s nimi... chránit je... určitě nás mají za mrtvé," podotkl Julián a zamrkal, aby zahnal svoje vlastní projevy lítosti.



"Možná bychom jim mohli popřát a rozloučit se s nimi... pomohlo by nám to," zašeptala Tereza. Julián pokýval hlavou. Vždycky měl pocit, že je jeho žena skutečně moudrá a nyní, když se díval střídavě do jejích očí a na blikající obrazovku staré televize, byl si jistý že to tak je.
"Pak začni ty," věděl, že se bude také muset odhodlat, ale teď v sobě necítil tolik sil. Tereza se nadechla a setřela si z tváře proudy slaných slz.



"Děvčátko moje... vždycky jsem věděla, že to zvládneš. Že budeš dost silná na to, aby se z tebe stala žena a později i matka. A nyní už se vdáváš... a máš na sobě šaty, které jsem ti ušila. Tak moc mě to těší... jsi krásná, dokonalá a chytrá... vím, že to zvládneš, vždycky jsi byla taková... jsi mnohem silnější než jsem kdy byla já. Proto se neboj, holčičko moje. Sice tam nejsem a už mě nikdy neuvidíš, ale buď si jistá, že žádná dálka mi nezabrání tě milovat. Můžeš být klidně na konci světa, ale já budu vždycky s tebou v tvém srdci. Přeju ti jen to nejlepší a posílám ti veškerou sílu, která mi zbyla. Sbohem moje malá, protože pro mě budeš vždycky moje holčička. Moje děťátko, můj andílek. Sbohem, Danielko, ať jsi ta nejšťastnější žena na světě a ať se nikdy nepřestaneš smát," zašeptala než se rozplakala. Obraz blikl, ale nadále na sobě udržel tu fotografii, jako kdyby čekal až promluví ostatní, aby pak navždy zmizel. Julián pevně chytil Terezinu ruku a otočil se na televizi a široce se na ni usmál, i když v jeho případě se jednalo o částečně smutný úsměv.



"Dany... věděl jsem, že se tohle stane a že neodoláš Alexovi... sice jsem možná trochu doufal v opak, protože co si budeme povídat... Alexe bych ti nikdy za manžela nevybral, je totiž nezodpovědný jako jeho otec..." Mathias se na něj otočil, jeho oči bodaly jako jehličky na akupunkturu. Julián ho ignoroval a Mathias naštěstí mlčel.
"Ale nakonec to dokázal a já doufám, že se k tobě bude chovat slušně, protože jestli ne... dám mu co proto, protože ti nikdo nesmí nikdy ublížit. A věř mi, že i když tam nejsem, zařídím, abych se vrátil a pak teprve pozná skutečného Juliána. Vím, že jsem nikdy nebyl velký bojovník. Pokaždé jsem bojoval skrz vědu, ale teď vím, že jsem schopný tě ubránit po všech stránkách, protože jsi moje holčička, moje pýcha, moje všechno. Víš, že jsem tě vždycky měl moc rád, tak jak táta má mít rád svoji dceru... Vždycky jsi byla úžasná po všech stránkách, rozuměla jsi mým plánům, i když tě to moc nebavilo, ale zároveň ses mi snažila vyhovět a občas ses tvářila, že tě to zajímá, i když ve skutečnosti by jsi ráda utekla. Věděl jsem to a proto jsem tě vždy poslal pryč, ale nikdy jsem ti to nezapomněl. Snažila ses mě potěšit, i když jsi nemusela. Nechci se s tebou loučit, protože vím, že se s tebou ještě uvidím, protože se pokusím ten stroj znova sestavit a vrátím se! Ale do té doby... sbohem, moje malá. A věř mi, že i když tam nejsem, tak jsem stále s tebou a nikdy tě neopustím. Vždycky si o tebe budu dělat starosti a bude mě zajímat co děláš, protože to tátové dělají. I pro mě budeš vždy malá holčička, kterou jsem choval na rukách a která mě tahala za vousy. Kolik jsi mi jich jen vytrhla... ale já tě za to stejně miloval... Proto sbohem, prozatím. Buď šťastná a nikdy se nenech zničit tvrdohlavostí svého manžela. Buď stále svá, holčičko..."



Mathias se stále díval na Juliána a čekal dokud nepřestane mluvit. Sice to pro něj bylo těžké nevložit se mu do toho, zvláště, když začal pomlouvat jeho syna.



Nakonec se i on otočil na fotografii a usmál se.
"Alexi, sice o tobě před chvíli řekl vševěd jednu větší pitomost než tu druhou, ale já ti nic nevyčítám. Jsem na tebe hrdý, jsi talentovaný, chytrý, charizmatický a milý jako já. Nechápu jak o tobě někdo může říct, že jsi nezodpovědný jako já, protože JÁ jsem toho přesný opak. Vždycky jsem se o každého staral a dával jsem si pozor na všechno... ale o tom bych ti vyprávěl jindy... chtěl jsem ti jen říct, že jsem hrdý na to, že sis dokázal získat Danielu. Jistě jsi se řídil mými radami... ale nyní bych chtěl, aby ses začal řídit sám sebou... protože jsi chytrý jako já a nemusíš se proto stále jen určovat podle mě... každé tvé rozhodnutí je správné, věř tomu a pak to i tak bude. Sice je pravda, že té písni jsem nevěřil a nevěřím jí ani teď, jistě by to byl propadák... ale vyšlo ti to, protože sis věřil. Dokážeš velké věci, tím jsem si jistý. Chtěl bych být s tebou, abych viděl jak se s tebe stane táta, protože to je ta největší a zároveň nejpodivnější věc, která se ti může stát... já sám jsem s tím nepočítal... mrzí mě věci, které jsem ti nestačil říct a nebo ukázat, ale vím že to zvládneš i beze mě... máš moji povahu a k tomu jsi podědil i úsudek, mého krásného zlatíčka. Jsi předurčený k tomu vyhrávat a já po tobě nyní chci jedinou věc. Buď sám sebou, věř si a vychovej svého syna k hudbě, protože náš talent musí žít dál. Jednou se naše písně budou hrát až se svět zase srovná a i když to nebudeme vědět, bude skvělé když nás naše písničky přežijí, protože tak se staneme nesmrtelnými, přesně jak jsem chtěl. Neříkám to často, ale mám tě rád, jsi můj syn. Buď svůj a nepřestávej bojovat za svoje štěstí. Sbohem Alexi, nikdy na tebe nezapomenu a ty na mě určitě nezapomeneš protože na MĚ se zapomenout nedá," zašeptal.



"Já... nevím jak mám mluvit..." ozvala se po jeho pravici Caroline. Pomalu se na ni otočil a chytil ji za paži.
"Tak mluv jak to cítíš..."
"Nevím jestli dokážu říkat tolik věcí jako vy... nikdy jsem neuměla mluvit..." Mathias se na ni usmál.
"To jsi říkala i při svatbě a nakonec jsme se pomalu ani nemohli dostat k polibku," oznámil ji se širokým úsměvem.
"To není pravda!" Mathias se ušklíbl a vzdychl si.
"Říkej jen to co cítíš, protože cokoliv co vyslovíš bude stát za to," mrkl na ni. Caroline přikývla a zahleděla se na obrazovku.



"Alexi... jsem na tebe také hrdá. Na to jak jsi silný, na to že se podobáš svému otci... na to jak dobré srdce máš... když jsi se narodil, byl jsi pro mě jako blesk z čistého nebe... nikdy jsem moc nepočítala s tím, že se stanu matkou, ale teď vím, že je to ta nejkrásnější věc na světě. A žádný čas nemůže být dost dlouhý na to, abych měla pocit, že už s tebou nemusím být. Chtěla bych tam teď být, obejmout tě a říct ti jak moc tě mám ráda. Chtěla bych ti popřát štěstí a říct ti, jak moc si přeji, aby jsi nikdy netrpěl... vím, že nikdy nepoznáš přírodu, ale věř mi, že pokud budeš žít s těmi které miluješ, bude úplně jedno kde jsi, hlavně že jsi s nimi. Poznala jsem to ve chvíli kdy jsem přestala mít chuť zabít tvého otce. Vím, že budu vždycky trpět odloučením od tebe, ale jsem si jistá, že to zvládneš. Jsi už velký kluk a nyní už máš i manželku. Jsem na tebe hrdá a mám tě tak moc ráda, že to ani nedokážu vyslovit. Nesnaž se nikoho kopírovat, buď svůj protože jsi úžasný člověk. Sbohem, můj malý buď silný a věz že na tebe nikdy nezapomenu," zašeptala než se rozplakala. Mathias ji pevně chytil. V ten okamžik televize zapraskala a obraz zmizel. Šumění utichlo a jediné co zdejší klid narušovalo byly jen vzlyky naší čtveřice.







Každý z nich už věděl, že své děti neuvidí, ale zároveň si byli jistí, že to zvládnou. A právě tahle jejich víra je dostatečně uklidňovala pro to, aby mohli pokračovat ve své cestě...
Návrat nahoru Goto down
Ludmila
Mistr soutěží
Mistr soutěží
avatar

Poèet pøíspìvkù : 694
Join date : 10. 11. 17
Location : poblíž Olomouce

PříspěvekPředmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět   10/11/18, 11:12 pm

Krásné, působivé, jsem prostě naměkko ... Plačící
Návrat nahoru Goto down
Fidgety
Admin - Zlatý simík stavitel
Admin - Zlatý simík stavitel
avatar

Poèet pøíspìvkù : 689
Join date : 10. 10. 17

PříspěvekPředmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět   11/11/18, 02:04 pm

Jo, byl to zase doják Plačící Ale děkuji, ten nápad s televizí byl opravdu zajímavý a ty zastřené fotky tomu daly ještě lepší atmosféru *THUMBS UP*

_________________
RODOKMEN k Historii jednoho rodu ---- MOJE BODOVÁNÍ k Výzvě Apokalypsa
Můj blog: Fidgety a její simíci ---- Moje FB stránka: FidgetySims
A něco úplně o něčem jiném, než jsou simíci: Háčkovaná a jiná (s)tvoření
Návrat nahoru Goto down
https://fidgetysims.blogspot.com/
Janika31
Simpařan
Simpařan
avatar

Poèet pøíspìvkù : 310
Join date : 06. 02. 18
Age : 26
Location : Praha

PříspěvekPředmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět   12/11/18, 06:12 pm

Páni. Tolik emocí, jsem snad dlouho nepocítila. Plačící Šokovaný
Dojetí u krásné svatby, následné slzy smíchu u Christine a jejích hlášek. Vysmátý Obličej, jako pokaděný od much. Válím se smíchy Válím se smíchy
A ta závěrečná část? Za to Ti moc děkuju. Konečně to mám v sobě trochu uzavřené díky tomu. Byly to krásné projevy na rozloučení. Plačící Plačící Plačící

BTW.: Nádherné svatební fotky! Láska Láska
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Lucisab
Bronzový simík stavitel
Bronzový simík stavitel
avatar

Poèet pøíspìvkù : 634
Join date : 11. 12. 17

PříspěvekPředmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět   13/11/18, 05:56 pm

Díky holky Pro Tebe jsem moc ráda, že se vám jejich rozloučení líbilo Úsměv popravdě měla jsem v hlavě několik nápadů, jak zrealizovat jejich proslovy na svatbě, ale tenhle mi nakonec přišel nejlepší... (i když stejně by bylo zajímavé vidět Juliána jak se s Mathiasem přetahuje na svatbě o mikrofon Vysmátý , ale nakonec to vyšlo takto a říkali by vlastně skoro to samé Mrkající )

Jinak Janiko, musím tě upozornit, že Christine se teprve začíná rozjíždět Vysmátý v jejím případě opravdu platí, že jablko nepadlo daleko od stromu Vysmátý
Návrat nahoru Goto down
Kolikokoli
Zlatý simík stavitel
Zlatý simík stavitel
avatar

Poèet pøíspìvkù : 505
Join date : 04. 03. 18

PříspěvekPředmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět   13/11/18, 06:44 pm

Teda, to je emocí Plačící

Ale ta póza Christine na posteli byla krapet jak z Vymítače ďábla :D :D
Návrat nahoru Goto down
http://simkiim.tumblr.com
Lucisab
Bronzový simík stavitel
Bronzový simík stavitel
avatar

Poèet pøíspìvkù : 634
Join date : 11. 12. 17

PříspěvekPředmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět   15/11/18, 07:35 pm

@Kolikokoli napsal:
Teda, to je emocí Plačící

Ale ta póza Christine na posteli byla krapet jak z Vymítače ďábla :D :D

Díky Koli Pro Tebe jinak mě taky přišla Christine na té posteli trochu vykloubená Vysmátý ale na podruhé si chuděrka pro změnu nemohla zvednout hlavu a tak jsem nakonec použila tuhle fotku Vysmátý v případě Christine holt nikdo nikdy neví co se v ní skrývá Šílený Vysmátý
Návrat nahoru Goto down
Sponsored content




PříspěvekPředmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět   

Návrat nahoru Goto down
 
Lucisab a její postapokalyptický svět
Návrat nahoru 
Strana 11 z 11Jdi na stránku : Previous  1, 2, 3 ... 9, 10, 11

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Fórum o The Sims :: Soutěže :: Výzva - Apokalypsa!-
Přejdi na: