Lucisab a její postapokalyptický svět

Moc hezky napsané, opět.
Jsem na ně zvědavá... a hlavně na ten její podlý plán
Ovšem já osobně bych Davidovi neodolala dlouho Ten jeho nevinnej pohled... .
Šup sem hned další pokračování, protože jsem napnutá, jako kšandy.

Ajta, ajta, copak se asi Chris urodilo v její rozkošné hlavičce ?  A moc chválím krásný popis prvního polibku !

Janiko... jo David, ten se vyloupl přímo úžasně má takový ten obličej, který vypadá pořád mladě ať už mu dám plnovous nebo kruhy pod očima... zkrátka pořád má tu jiskru v oku mám pocit, že bych ho v klasickém CAS nikdy nedala dohromady a myslím, že i jako staroušek bude vypadat dobře

Jinak vám oběma moc děkuji za milé komentáře

A co se týká Christine... myslím, že jsem se ohledně jejího plánu nevyjádřila moc jasně je docela prostý... rozhodla se, že se Davidovi pomstí, za to že jí lhal a to tím, že mu ublíží podobně jako on jí - opět lží. Jelikož moc dobře věděla, že je David splachovací, rozhodla se ve svém vzteku zaútočit na jeho nejslabší stránku a to je náklonnost, kterou k ní chová takže si vymyslela, že mu řekne, jak s ním chce být atd. a pak když z něj později vytáhne tu věc co jí zatajil, tak se mu vysměje a řekne mu také, že si vše vymyslela... no na následky holka moc nemyslí...

02x10

Druhý den narazila Christine na veselého Davida v kuchyni...



"To že jsem řekla, že mám hlad neznamená, že mi musíš jít hned něco uvařit," zvolala otráveně do jeho zad Christine.
"Pro svoji holku udělám cokoliv," mrkl na ni a položil na stůl tác s ingrediencemi.



"Ale ty neumíš vařit," oponovala mu.
"Boloňské špagety jsou docela jednoduché, Chris. Zase tak nemožný nejsem," hodil po ní další blyštivý úsměv než se chopil velkého nože.



"Ten nůž držíš jako klacek... usekneš si ruku," Christinin hlas zněl nervózně. David se zasmál.
"Co je to s tebou? Ve strojovně pracuji s mnohem většími a ostřejšími věci, takže si o mě nedělej starosti. Jak jsi vůbec spala?" Christine přejel mráz po zádech. Rozhodně mu nechtěla vyprávět jakým směrem ubíhaly její vlastní myšlenky. Musela se držet svého plánu a proto byla na Davida ostřejší než obvykle. Skoro cítila jak se svého nápadu drží zuby nehty, protože se jí to už ani omylem nezdálo tak snadné jako na začátku.
"Dobře... a soustřeď se radši na to krájení! Měl bys mě k tomu pustit... je to hrůza..." žbrblala a mrzutila co ji síly stačily. David zavrtěl hlavou.
"Chci se o tebe starat, Chris... takže mi prosím dovol nakrájet tu papriku nebo ses zase pohádala s Alexem?" Christine vzdorovitě zavrtěla hlavou. Se svým bratrem raději mluvila jen když to bylo nezbytné.
"Ne... a pracuj radši, když jsi najednou takový všeználek!" David zavrtěl hlavou a zadíval se jí do očí. Christine jeho pohledu uhnula, protože měla pocit, že by prokoukl, že před ním něco skrývá. Najednou se před ním cítila až moc zranitelná a ten pocit se jí vůbec nelíbil.
"Děje se něco?" Zeptal se jí znova. Christine se zamračila a rozhodila rukama, čímž se jí podařilo posunout prkénko blíž k Davidovi. Ten její gesto nečekal a díky špatné koordinaci se tak nakonec pořezal na levé ruce.
"Au!" Vyhrkl a chytil se za paži. Christine vykulila oči a okamžitě vyběhla k němu.
"Já ti říkala ty moulo jeden, že se máš soustředit na krájení!" Osočila ho a vzala mu zraněnou ruku. David jí ji ale sebral.
"Je to dobrý... je to jen trocha krve..." V té chvíli si Christine uvědomila, že se jí vůbec nelíbí, že David krvácí. Rychle přešla ke skříňce, kde měli schované náplasti a jednu si vzala. Znova mu sebrala ruku.
"Tohle je trocha krve?" Ukázala na tenkou čárku na vnitřní straně jeho dlaně. David pokrčil rameny, na drobnější zranění byl zvyklý.
"Už mě to vůbec nebolí, Chris..." ani to nestačil doříct, protože mu Christine přimáčkla na ranku velký kus náplasti.
"Au!" Zasyčel a věnoval jí vyčítavý pohled.
"Ty jsi teda hrdina... zapamatuj si, že kuchyně je moje místo. Je to jasné?" Ukázala na něj prstem. David se zasmál a pravou rukou si ji přitáhl k sobě.
"Dneska jsi příšerně naježená, ale stejně jsi hezká jako každý jiný den." Christine se mu chvíli snažila vyvléknout, ale nakonec pod tíhou jeho pohledu toho nechala.
"Přestaň plácat nesmysly! Jsi otřesný a dětinský! Slíbíš mi, že vaření necháš na mě?" David se zatvářil jako když přemýšlí než si ji bez jediného slova přitáhl k sobě ještě blíž.



Mezitím v obýváku...



"Včera jsem viděla Christine a Davida... líbali se, myslím, že tvoje sestra konečně dostává rozum," usmála se na svého manžela Daniela.



"To myslíš vážně? Říkám ti, že na to jak ji znám já spíš chystá nějakou kulišárnu. Nejsem tak blbý na to abych věřil tomu jejímu obratu! Nejdříve si dělá z Davida blázny a potom mu skočí do náruče? Nevěřím jí ani slovo!" Daniela se zamračila.



"Co kdyby ses alespoň jednou pokusil svojí sestře věřit..." vzdychla. Alex si založil ruce na prsa.
"Pokud se chceš pořádně spálit, tak je to dobrý nápad. Ta holka má něco za lubem, jinak by takhle rychle nezměnila svůj postoj, věř mi. Jenom tajně doufám, že z toho tentokrát tak snadno nevybruslí... pak by mohla konečně pořádně dospět... a možná by se taky mohla přestat posmívat mým písním, protože ty jsou bezchybné a úžasné!" Daniela se natáhla po Alexově paži.
"Zkus být alespoň na chvíli tím Alexem, kterého ukazuješ jen málokdy a prosím... zkus se tedy... zkus něco vytáhnout z mého bratra..."
"Já?!"
"Ano, jsi muž mohl by jsi mu pomoci s těmihle věci..." Alex vyndal ruku z jejího sevření.
"Mám mu radit, jak má s mojí sestrou...! Ani náhodou! Už jsi jako můj táta! Proč pořád já?" Daniela zavrtěla hlavou.
"Pokud je pravda, to co říkáš ty, tak by se mu tvoje rady mohli hodit... protože... máš některé vlastnosti, které má i Christine..." Alex se hořce zasmál.



"Ani náhodou! Jsem mnohem lepší než ona! Christine jen ostatní zneužívá, ale já se o každého starám." Daniela si dlouze vzdychla, někdy bylo těžké donutit Alexe mluvit rozumně.
"Prosím... můj bratr potřebuje s některými věcmi poradit... a ty... a jestli je tamto tak jak říkáš, pak bys to mohl Davidovi říct..."
"A ty si vážně myslíš, že mě bude poslouchat? Christine je pro něj všechno a já jsem jen ukřičený starší bratr ze kterého má tvůj brácha nekonečné bobky! Vždyť se mnou nepromluví ani slovo!"
"Protože jsi hrozně rázný a nedokážeš udržet jazyk na uzdě, tam kde je to nutné... můžu se tedy na tebe spolehnout?" Alex zavrtěl hlavou.
"Fajn, ale až uvidíš díru ve zdi, tak za ni může David, protože ho vyděsím k smrti tak, že se promění v buldozer," pronesl úsečně.



Později si Alex skutečně přisedl k Davidovi...



...chvíli vedle sebe jen mlčky seděli a Alex ho úpěnlivě sledoval aniž by pořádně hrábnul do svých špaget. David se mezitím cítil opravdu nepatřičně, skoro měl chuť uniknout před jeho pohledem, ale nechtěl vypadat jako blázen, proto zůstal sedět na místě.



"Víš, že když necháš ty špagety na stole moc dlouho, že ti vystydnou?" Narazil na jídlo, které leželo před ním nedotčené. David se zahleděl na svůj plný talíř a pak na Alexe.
"Já... ehm..." zlehka uchopil vidličku, ale místo do talíře si ruku i s nástrojem vložil do klína.
"Můžeš mi říct jednu věc? Proč se mě tak strašně bojíš?" Vybuchl Alex po dalších minutách trapného ticha.



"Já se tě nebojím..."
"Vážně a proto tady kuňkáš a neřekneš víc jak pět slov? Víš, oba víme, že jsme poslední muži na světě... neměli bychom být na jedné lodi? Můj táta a ten tvůj byli velcí kamarádi..." David se zavrtěl na židli. Částečně by si přál trávit s Alexem víc času jako to dělával jeho táta s Mathiasem, ale zároveň měl pocit, že by se nedokázal Alexovi nikdy vyrovnat. Oba byli tak rozdílní.
"Ano, měli se moc rádi..."
"Tak v čem je problém s námi? Teď navíc chodíš s mojí ségrou, takže budeš co nevidět můj švagr, nebo se mýlím?" David zbledl.

Aniž by to jeden z nich tušil se v jídelně odehrával podobný rozhovor...



"Ani nevíš jakou mám radost, že jste se dali s Davidem dohromady..." Pro Christine to bylo jako kdyby jí Daniela udeřila. Znova ve svém nitru pocítila ostrý pocit viny. Proto jen letmo přikývla.
"Víš, o tom, že tě David má rád jsme věděli všichni a teď budete konečně oba dva moc šťastní... nic se nevyrovná tomu, když jsi s někým... myslím, že teď už víš o čem mluvím..." Christine znova přikývla.



"Co je to s tebou? Většinou hodně mluvíš a teď mlčíš?" Podivila se. Christine začala rytmicky kousat svoje sousto v ústech. Chtěla si rychle utřídit myšlenky.



"Takže, když jsme si teď ujasnili, že si budeme pomáhat, protože jsme poslední muži na světě, tak se tě chci na něco zeptat... už jste...?" David zrudl až ke kořínkům vlasů.



"Cože?! Jak si vůbec můžeš... jak..." koktal.
"Hele nepopírej, že se ti Christine nelíbí a tohle..." David k němu natáhl paži, aby ho umlčel.
"Miluji tvoji sestru a nikdy bych neudělal nic na co by nebyla připravená nebo co by sama nechtěla!" Alex se spokojeně usmál.



"Takže to nakonec vypadá, že tu komunikační bariéru prolomíme! Vlastně jsem se tě nechtěl ptát na tohle... ale jak se zdá tak u tebe platí jen léčba šokem... chci tě jen varovat, moje sestra se ráda tváří jako anděl, ale my oba víme, jaká umí být doopravdy, když chce... nebo tobě přijde normální, že tě ignoruje a pak se ti vrhne kolem krku?" David pokrčil rameny.
"Christine nikdy nedělá nic co by nechtěla sama..."
"To máš pravdu, pak bych být tebou přemýšlel o tom, co by mohla z tohohle mít," mrkl na něj.
"Christine by mi tohle nikdy neudělala... známe se už od narození... a ona... má mě ráda..."
"To jistě... pak bych si být tebou udělal nějakou rezervu v hlavě až ta bomba vybuchne a věř mi, že bych si moc přál, aby explodovala tím správným směrem..." David nechápavě zamrkal, ale rozhodl se Alexovu poslední poznámku ignorovat.

Christine pomalu spolkla svoje sousto...



"Víš tahle situace... je to pro mě... divné..." když to vyslovila, věděla, že je to pravda.
"To je normální... vždycky jsem věděla, že máš mého bratra ráda, ale nedokázala sis to přiznat... a teď když už to víš... musí to být skvělý pocit," mrkla na ni. Christine zbledla. Jenže ona si nebyla jistá, co pro ni David vlastně je. Byl to stále přítel nebo byl i něco víc? Měla pocit, že se jí ten její plán začíná pořádně vymstívat, protože jediný kdo v dané chvíli trpěl byla ona sama.



"David je moc hodný a úžasný kluk. Vím, že by na něj byl náš táta moc pyšný... byl ještě dítě, když táta... zmizel... a on všechno automaticky převzal po něm... začal zápasit s těmi obrovskými stroji, i když neměl nikdy moc sil... jednou jsem ho viděla jak si promazával tělo mastí na podrážděné svaly... měl po rukách modřiny... myslím, že ho to muselo moc bolet, ale nikdy si nestěžoval... bylo to právě naopak, dřel ještě víc... pročítal miliony knih o bunkru a snažil se pochopit každou věc," Daniela se pousmála a zavrtěla hlavou než pokračovala.
"Někdy si říkám, že jsem mu měla pomoci, ale... nikdy jsem to nedokázala pochopit... bylo to jako kdyby jen dokázal porozumět tátovým zápiskům... myslím, že ho táta na jeho úlohu dobře připravoval a věděl co dělá... chci ti jen říct, že máš velky štěstí, Chris. David není jen hezký na pohled, ale i uvnitř je úžasný... a jsem moc ráda, že teď bude mít někoho kdo ho bude mít moc rád," usmála se na ni zeširoka a Christine spadlo srdce až na zem. Vždycky věděla, že je David hodný, ale nikdy si pořádně neuvědomila, co všechno dělá... a teď když to slyšela z jejích úst si to uvědomila.
"David má opravdu zlaté srdce," zašeptala jen než utekla od stolu. Aniž by si dokázala vysvětlit proč, po tvářích jí stékaly slzy.

Opět krásné pokračování

Krásná pokračování ... nějak nestíhám komentovat  ale poctivě čtu pravidelně!!! Moc se mi líbí, jak se tví hrdinové vyvíjí, hlavně Christine, jak postupně mění názor... Nezbývá než doufat, že jí to vydrží

Moc krásné pokračování.
Tak možná to Christine po takových krásných slovech dojde dřív, než mu stačí ublížit. Těším se na pokračování.

Díky, holky Christine má teď v hlavě pořádný guláš holt tady trochu platí, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá rozčilovala se kvůli hlouposti a teď trpí tím, že si to vůbec vymyslela a musí se přetvařovat... ale do jaké míry to skutečně dělá, to ví jen ona sama (což v jejím případě spíš neví )

Jinak jsem ráda, že sem ještě stihnu dát před Vánoci další dílek když jsem sem dávala to vánoční přání, tak jsem si nebyla jistá jestli na to budu mít čas takže ještě jednou vám všem přeji krásné Vánoce

02x11

David měl v poslední době tolik práce, že nevěděl kam dřív skočit...



...ale na Christine si udělal vždycky čas.



"Neměl bys mě zdržovat... potřebuji zalít rajčata a sestříhat jeden keř... copak to nemáš co na práci?" Pronesla otráveně, když ji chytil za paže.
"Něco musím udělat, ale... něco mě napadlo... hledal jsem jednu knihu v knihovně a shodou náhod na mě vypadla ta tvoje šílená slaďárna... otevřela se na jedné straně a já jsem si tu stránku ze zvědavosti přečetl..." Christine zamrkala. David četl zamilovaný román? Ten o kterém vždycky tvrdil, že je to pitomost a raději si vzal nějakou vědeckou slátaninu než aby ji dvě minuty poslouchal o ni vyprávět?
"Vážně?" Vyhrkla. David s úsměvem přikývl.
"Docela mě mrzí, že tady nejsou naši, aby mi řekli nakolik je ta věc smyšlená... ale jak jsem tam četl a když vynechám ty prapodivné řeči... došlo mi, že jsme vlastně nikdy neměli rande," mrkl na ni. Christine zrůžověly tváře.
"Ty mě zveš na rande?"
"Asi už to tak vypadá," zasmál se nervózně a jeho pleť také nabrala rudější odstín.
"To je... skvělé!" Zasmála se.
"Podle toho co tam psali to vypadalo jako zábava, i když nemám ponětí jaké to je, se vozit na ruském kole..." pronesl nepřítomně.
"Bude to zábava... ale jsi si jistý?" David ještě pevněji semkl její dlaně.
"Jak bych si nemohl být jistý? Jsi moje holka a i když jsi v poslední době podrážděnější než jindy, stejně jsi pro mě ta nejúžasnější na světě. A navíc možná jsi taková kvůli našim... protože zítra uplyne přesně osm let od doby, co zmizeli..." zesmutněl. Christine něco uvnitř zabolelo. Dobře si uvědomovala, že to co jí řeklo bylo hezké, ale ona měla najednou pocit, že si to nezaslouží a přála si, aby to odvolal. Znělo jí to absurdně, ale možná se v ní začali probouzet Carolininy geny... proto si ho k sobě bez jediného slova přitáhla...



Později už Christine stála u zrcadla...



Vždycky měla v hlavě utkvělou představu, jak by mělo vypadat dokonalé rande, i když většinu věcí co se psala v jejích milovaných románech, se nedala v bunkru uskutečnit. Dlouhé hodiny tak strávila výběrem vhodných šatů a když nakonec stála u svého odrazu, musela uznat, že zvolila správně. Byla si jistá, že se takhle bude Davidovi líbit... vlastně si v jedné chvíli uvědomila, že to všechno dělá jen kvůli němu... pochopila, že si přála, aby byl šťastný, i když jí samotnou to ničilo. Najednou už pro ni nebylo jednoduché s ním být, nedokázala se tvářit zamilovaně na povel, ale on to dokázal... později jí došlo, že ta náklonnost co k ní choval byla mnohem větší než si předtím myslela a cítila se kvůli tomu hodně špatně. Měla pocit, že mu nemůže dát to co jí dává on a proto se rozhodla upravit, tak jak se mu líbila nejvíce, aby mu udělala radost. Nakonec když si zčesala vlasy se pokusila na sebe do zrcadla usmát a tajně doufala, že David nepozná jak moc je nervózní, natož aby poznal, že se před ním stydí...

O několik minut později již kráčela do obýváku...



David seděl v křesle zády k ní. Christine se sama pro sebe usmála. Vždycky vypadal tak vážně, když zrovna nic nedělal. Jako kdyby mu na zádech seděl celý svět, což teoreticky byla pravda, protože se v téhle chvíli staral o jejich jediný svět, čímž byl bunkr.
"O čem to zase přemýšlíš?" Zeptala se ho. David prudce vstal a otočil se. Koutky jeho úst se zvedly do jasného úsměvu. Přistoupil k ní a celou ji obešel.



"Jsi překrásná! Ale myslel jsem si, že tuhle sukni už nikdy nechceš nosit..." Christine se podívala dolů na volánkovou látku a letmo si na ni uhladila záhyb.
"Poprosila jsem tvoji sestru, aby mi ji přišila k tomuhle tílku, takže mě už zlobit nebude... a ty si to vážně pamatuješ?" David pokrčil rameny.
"Pamatuji si skoro všechno co řekneš," Christine se zhluboka nadechla a sevřela ho ve své náruči.



"Chris, co je to s tebou?" Zašeptal. Christine si nenápadně setřela zbloudilou slzu. Sama si nebyla jistá, proč skoro pláče.
"Nic, jen..." David ji pomalu od sebe odklonil...



"Nemusíš si dělat starosti, slíbil jsem ti, že se pokusím opravit tu šílenou věc... a já to dodržím... pak se konečně dozvíme co se jim stalo," pronesl tiše a políbil ji na nos. Christine se nervózně zasmála.
"Ale teď už nebudeme smutnit... spíš se pojď podívat co jsem vymyslel! Je pravda, že se neumím moc chovat jako ti tvoji chlapíci z těch knih, ale snad se ti to bude líbit..." zavrtěl hlavou a pevně ji chytil za ruku...

Svižným krokem ji dovedl do herny k šipkám...



"To myslíš vážně?"
"Jasně, když jsme byli mladší, tak jsme spolu tohle rádi hráli..."
"... a já jsem vždycky vyhrála," zvolala nadšeně.
"Vždycky ne!" Oponoval ji.
"Fajn, tak se dívej na profíka!" Ukázala na něj a David jí uhnul.



"Převálcuji tě," pronesla jeho směrem. Najednou se cítila lépe, jako kdyby jí tichá vzpomínka na minulost pomohla na chvilku zapomenout na svoji vinu.



David jen pokrčil rameny.
"Tak jen do toho," odvětil s úsměvem. Nakonec Christine hodila několik přijatelných tahů, ale ani jednou se jí nepovedlo trefit prostředek. Později přišel na řadu David...







...kterému se několikrát podařilo trefit cíl...



...hráli takto možná hodinu než Christine zuřivě hodila šipku do stěny.
"Vůbec mi to nejde! To snad není možné!" Klela, když viděla Davidovo skóre oproti tomu jejímu. Podezřívavě se pak zahleděla jeho směrem.
"Doufám, že sis nepřipsal nějaké body navíc!" Osočila ho. David se zasmál.
"Vždyť ses na mě celou dobu dívala! Až jsem měl pocit, že mě rentgenuješ!"
"Já? Ani náhodou! Jistě jsi něco udělal s mými šipkami! Jinak to není možné!" Hořekovala. David ji chytil za ruku.
"Nic jsem neudělal... a teď můžeme dělat, co budeš chtít ty," mrkl na ni. Christine se pousmála.
"Máš plavky?"
"Jasně," zasmál se nervózně.
"Tak pojďme do vířivky... možná v bublinkách zapomenu na TVOJE cinknuté šipky!"
"Chris... nic jsem... a tvůj bratr... co když..."
"Šššš!" Přikryla mu dvěma prsty rty.
"Přestaň už konečně myslet na Alexe, ano? A radši se pojď převléknout!" David sundal její paži ze svého obličeje a letmo ji políbil na hřbet její ruky, kterou držel.
"Už letím, moje velitelko," zašeptal. To už byli rudí až za ušima oba. Christine se nervózně zasmála a David s ní. Nakonec to byl právě on kdo rychle raději vyklidil pole.

Za chvíli už byli oba na terase...



"Ta voda je hrozně horká!" Zvolal jen co skočil do vířivky.
"Copak to jsi ještě nikdy nebyl ve vířivce?"
"Byl, ale nikdy jsem si ji nedal na tak vysoký stupeň... zbytečně tím zatěžuješ generátor a přístroje..." zbytek nestačil doříct,...



...protože ho Christine pořádně polila vodou.
"Ty jsi ale příšerně otravný rozumbrada!" Zvolala, David se začal křenit a snažil se vyndat si vodu z očí.
"A ty mě zase nikdy nenecháš domluvit!" Vyhrkl...



...a šplouchl na ni podobným způsobem.



"Áááhhh, celou jsi mě polil! Víš jak dlouho mi trvalo mít takhle načesané vlasy?" David pokrčil rameny.
"Nevím, ale můžeš mi to klidně říct... navíc pro mě jsi krásná vždycky i ráno po probuzení," mrkl na ni.
"To jsem si mohla myslet, že mě chodíš v noci tajně šmírovat! Na první pohled se tváříš jako pořádný poctivec, ale jinak!" Ušklíbla se na něj.
"To jsem ani nemusel, Chris. Pamatuješ si na tu noc, když se vdávala moje ségra?" Christine zavrtěla hlavou.
"To mi ani nepřipomínej! Čert ví co bylo v té lahvi... ale už nikdy to nechci vidět!"
"To věřím," zasmál se.
"Ani jsi mi nikdy neřekl, co jsem vlastně dělala..." David zrudl až ke kořínkům vlasů.
"Já... myslím... že to nepotřebuješ vědět..." Christine prudce zamrkala.
"Co jsem dělala? Líbala jsem tě?"
"Ne..."
"Počkej, tak co by mohlo být horšího? Snad jsem neplácala nějaké nesmysly?!"
"Ne..."
"Tak to zatraceně vyklop a nestyď se!"
"Objala jsi mě a nechtěla jsi mě pustit..."
"A?"
"To je jedno!"
"Pak jestli je to takhle, tak nevím proč se tak stydíš, rozumbrado. Víš, že tě někdy nechápu?" David pokrčil rameny.
"A netvař se tak nevinně! Raději mě obejmi!" David se na ni nechápavě zadíval, ale nakonec se rozhodl jí vyhovět, protože i on po tom tajně prahl.



Zlehka ji chytil kolem ramen.
"Vidíš, že to jde... víš, že jsem vždycky přemýšlela kolik máš pih na obličeji?" Christine vlastně ani netušila proč mu to říká. David se tiše zasmál.
"Pak je můžeš spočítat jestli ti to udělá radost," mrkl na ni. Christine mu pomalu začala přejíždět po obličeji prsty. Zjistila, že Davidova pleť byla hrubší než očekávala. Nakonec zjistila, že přestala počítat drobné pigmentové skvrny na jeho obličeji... ujistila se, že se jí zamlouvalo mu přejíždět po obličeji rukou, měla pocit jako kdyby se dotýkala malířského plátna. Letmo paží zajela až pod jeho bradu a podívala se do jeho čokoládově hnědých očí. Pokaždé měla pocit, že v něm dokáže číst lépe než kdokoli jiný a nyní, když se dívala do jeho duhovek, pochopila jednu důležitou věc. Chtěla to samé co on a svým způsobem si to přála celý svůj život. A to ať už ho bila, protože jí nedokázal sestrojit mluvící panenku nebo mu dávala ořecha... až nyní to věděla zcela jistě, milovala ho. Srdce jí bilo jako splašené, když si ho pod tíhou vlastních pocitů přitáhla k sobě.



Byl to jejich opravdový první polibek, bez jediné přetvářky nebo lži. Tentokrát to byla pravda...



A co se dělo dál? Zvrtlo se to...



...proklatě zvrtlo

No konečně! ´Doufám, že jim to zůstane

Moc pěkně popsané rande, které skončilo naprosto podle všech očekávání

Moc pěkně napsanéé .
MYslím si, že se první rande vydařilo na výbornou.
Těším se na pokračování.

Tak moje pc právě přežilo modrou smrt a ani netušíte jak jsem ráda, že sem mohu dát svůj další příspěvek... ale raději pojďme rovnou k další části, kde vás budu muset bohužel zklamat

02x12



Christine se ráno cítila neobyčejně šťastná. Měla pocit jako kdyby se jí rozsvítil svět. David jí najednou nepřipadal jako děsný trouba, kterého má stále za zadkem. Najednou se jí zdál hezký a milý. Tím nejdůležitějším pro ni ale byl fakt, že ji měl rád. Byl to jediný člověk na světě, který jí bral takovou jaká byla a málokdy si na ni opravdu stěžoval. O to více jí trápilo svědomí. A když se dívala na jeho klidnou spící tvář, rozhodla se, že se musí někomu svěřit... ale komu? V hlavě se jí vybavila tvář její matky a srdce jí bolestně poskočilo. Jistě by ji pochopila a nekritizovala by ji tolik jako její táta, kterého sice milovala nade vše, ale zároveň se ho bála. Jenže Caroline tu nebyla... ani Mathias... oba její rodiče byli daleko nebo možná mrtví, což jí ničilo a její bratr? Tomu nevěřila natolik, aby mu svěřila svoji největší chybu v životě... až poté co si přehrála všechny možné varianty se znova úpěnlivě zadívala na svého milého a někdo jí napadl. Pomalu se naklonila nad Davida a vtiskla mu polibek do vlasů.
"Hned jsem zpátky," zašeptala jeho dechu a zamířila již oblečená...



...do herny, kde se na ni ze stěny nemluvně usmíval její otec.
"Tati..." pronesla tiše. Možná se chvíli cítila jako blázen, když oslovila plakát, ale později, když se znova zahleděla do šedivých očí svého otce, které byly tolik podobné těm jejím, ucítila v sobě úlevu. Bylo to jako kdyby mohla mluvit k němu, ale s jistotou, že na ni nebude křičet kvůli její naprosté pitomosti.
"Tatínku... udělala jsem hroznou hloupost..." nesměle k němu znova zvedla oči. Mathias jí sledoval z plakátu a nadále v rukách svíral kytaru a tvářil se... prostě jako polobůh.
"Vím, že je to hloupé... ale potřebuji to někomu říct... potřebuji to ze sebe dostat a ty... vím, že tu nejsi a pravděpodobně jsi mrtvý, ale... když se na tebe dívám... mám pocit, že tu jsi... víš, všichni mi vždycky říkali, že jsem hrozná a sebestředná a že nedokážu cítit soucit nebo lásku... možná to byla pravda, nebo jsem byla vždy tak zaneprázdněná sama sebou, že mi nedocházelo jaké lidi kolem sebe mám..." zašeptala.
"A dřív než by jsi mi řekl, že jsi rád, že jsem konečně uznala jak je Alex úžasný... pak říkám ne, pořád si myslím, že je to pitomec," procedila. Mathias na ni nadále mlčky hleděl z fotografie.
"Ale lhala jsem někomu kdo je mi moc blízký, tati... někomu kdo si to nezaslouží... byla jsem tak hloupá! Vymyslela jsem si, že ho mám ráda, abych se dozvěděla o čem mluvil před nedávnem s Danielou a co jsem nesměla vědět. Víš v té chvíli se mi zatmělo před očima... a cítila jsem se zle. David mi nikdy nelhal! Nikdy si nevymýšlel, vždy mi pomáhal a byl se mnou a najednou toto? Cítila jsem se zrazená a podvedená... a proto jsem si vymyslela tu hroznou lež... a to že ho mám opravdu ráda... ale teď..." někdo za jejími zády promluvil...
"Nemusela jsi to dělat... stačilo se zeptat,"  oznámil jí hlas.



Christine si zakryla ústa dlaní. Bylo to jako kdyby jí někdo udeřil do žaludku. Prudce se ohlédla.
"Davide?!" Jeho čokoládově hnědé oči byly vyhaslé jako kdyby z nich někdo sebral všechny jiskřičky. Vypadal najednou zase o něco starší, i když jeho tvář v té chvíli nenesla ani jedinou vrásku.  
"Opravdu sis to nemusela vymýšlet, Christine," řekl jí Christine. Uvnitř sebe ucítila bolest, on jí tak nikdy neříkal.
"Davide! To... není to tak... jak si myslíš... já!" David zavrtěl hlavou.
"Mě nemusíš nic vysvětlovat... jsem jenom kluk co má rád techniku a nevyzná se v ničem jiném... ale abych ukojil tvoji zvědavost... v ten den jsem mluvil se svojí sestrou ohledně teleportu... měl jsem strach, že nedokáže ten stroj spravit, ale nemusíš mít strach... nyní se zdá, že jsem přišel na jednu důležitou věc... takže se neboj, co slíbím to také dodržím Christine..." vyslovoval její jméno tak podivně, že Christine přejížděl mráz po zádech. Odhodlaně k němu vykročila, ale David ucouvl. Jeho tvář byla kamenná.
"Davide, nech mě to vysvětlit! Je pravda, že ze začátku...!" Znova se na něj natáhla, ale David jí od sebe odstrčil.



"Nemusíš už v té hře pokračovat! Možná se ti zdám jako hlupák, ale takový já nejsem! Nejsem žádná rohožka ani cena útěchy! A už vůbec nejsem ničí hračka! Je mi z tebe zle... proč jsi mi tohle udělala? Strávili jsme spolu celé dětství a teď tohle? To si vážně myslíš, že nic necítím?!" David zuřil. V jeho očích se odrážely bolest i vztek a Christine poprvé v životě pocítila, že ho ztrácí. Že ztrácí svého Davida. Toho, který jí odhodlaně nosil sladkosti do postele, toho který za ni dělal práce, které jí nebavili.
"Davide, prosím odpusť mi! Možná to ze začátku nebylo úplně upřímné, ale teď... já tě mám opravdu ráda!" Znova se na něj natáhla, ale David jí k sobě nepustil.
"Jenže já ti už nevěřím! Jak bych taky mohl?! Za koho mě vlastně máš?! Už tě nikdy nechci vidět!" Zakřičel na ni...



...než utekl z pokoje.
"Davide!" Zavolala za ním a následovala ho. David doběhl až do svého pokoje, kde se zamkl. Christine začala zoufale bušit na dveře.
"Nech mě ti to vysvětlit!" Volala na něj, ale on ji ignoroval.



"Davide, prosím... já... nechtěla jsem... já... nemůžu..." vzlykala u jeho dveří.



"Můžeš mi vysvětlit, proč se tady válíš na zemi?" Zaslechla za sebou. Trhavě se ohlédla a spatřila svého bratra. Jeho šedivé oči se na ni dívaly poněkud vylekaně.
"Alexi!" Vykřikla...



...a vrhla se mu kolem krku. Okamžitě mu začala smáčet košili svými slanými slzami.
"Bráško... já... jsem... tak... pitomá..." koktala. Její hlasivky ji po víc jak hodině pláče už začínaly zrazovat.
"Normálně bych s tebou souhlasil, ale to bych si asi poškodil pověst co? Můžeš mi říct, co jsi udělala tak hloupého, že se tady válíš a mlátíš do dveří? A kde je vůbec David? Vždyť se od tebe v poslední době nehne ani na krok..." Christine se na něj zahleděla než se rozplakala nanovo...

Za nějakou dobu odvedl Alex Christine do zahrady...



"Tohle že jsi udělala?! Proč si vymýšlíš takové kraviny! Mě z tebe trefí!" Zvolal a chytil se za hlavu. Christine jen pokrčila rameny. Najednou jí došla slova i veškerá jízlivost. Měla pocit, že v ní něco chybí. Jako kdyby jí někdo ukradl duši...
"Normálně nejsi tak málomluvná... můžeš mi říct na co jsi myslela, když tě napadla tahle pitomost?!"



"Já... nevím, Alexi..."
"Tak ty nevíš... uvědomuješ si jak se teď David cítí? Myslím, že chápu že tě nechce vidět, protože kdyby jsi mi tohle udělala ty... tak bych ti to dal pořádně sežrat..." procedil. Christine si znova voložila tvář do dlaní a znova se rozvzlykala.
"Já chci umřít! Bez něj... on... já..." Alex jí letmo pohladil po rameni. Sám v dané chvíli netušil co by měla udělat. Christine k němu zvedla uplakanou tvář.
"Co budu dělat..."



"Byla jsi pro něj královna a teď jsi mu tak trochu zlomila ego i srdce... a to ho ten kluk nikdy moc velké neměl... ego ne srdce... nevím co bys měla udělat, Chris. Všechno jsi to strašně pohnojila!" Zabručel.
"Pomoz mi!" Zvolala. Alex se na ni zamračil.
"A co si myslíš, že bych jako měl udělat? Mám jít za ním a donutit ho, aby na to zapomněl? On se s tím musí nejdříve srovnat sám a až pak uvidíš jak se k tobě bude chovat! A budeš to muset udělat ty, aby ti vůbec dokázal odpustit... a hlavně věřit..."
"Jenže já bez něj nechci žít..." Alex protočil panenky a chytil ji za ramena. V ten okamžik připomínal svého otce víc než kdykoli jindy.
"Christine, koukej se srovnat! Jestli chceš Davida přimět, aby ti znova uvěřil, tak se musíš sebrat! A nemůžeš tady vykládat jen ty svoje kidy z těch strašných knih!"
"Jenže já nevím... mám... pocit..."
"Potřebuješ čas a on taky!"
"Ale on mi řekl, že mě už nikdy nechce vidět!" Zakřičela mu do tváře.
"Pak by tě měl vidět každý den... a navíc jak by to tady asi chtěl udělat? Jsme v bunkru, Chris... Tady nemá moc šanci se schovávat..."
"Ale co když... ten teleport... on!"
"Máš nervy v kýblu... ten strašný krám nefunguje! A nikdy ani fungovat nebude! Takže se uklidni! Nic zlého se nestane, ano? Pojď se mnou raději na něco dobrého, ano? Využij toho, že jsem hodný..." Christine si ho změřila a pak se ohlédla do chodby. Věděla, že dnes nepřiměje Davida vytáhnout z pokoje paty, ale byla si jistá, že má v něčem její bratr pravdu... jednou bude muset vylézt a pak bude připravená. Nebo v to alespoň věřila.

To neee ..Ach jo. Je mi Davida tak líto, tohle si nezasloužil, ale hold to je Christine.
Snad jí to brzy odpustí a dají se zase dohromady, i když to bude těžké jí zase věřit.
Věřím i v to, že to Christine takhle nechtěla, že má Davida opravdu ráda a konečně si to přiznala.

Snad se brzy dočkám pokračování a bude trošku veselejší.

Christine toho opravdu moc lituje uvidíme, jak se David zachová, ale momentálně je hodně zdrcený přeci jen pro něj byla Christine jeho královna a teď si připadá jako hlupák


02x13

Situace v bunkru poněkud ochladla a každý z obyvatel prožíval svoje osobní drama o samotě...



...mezitím začaly Danielu trápit nevolnosti... a netrvalo dlouho než jí došlo, čím by to mohlo být. Proto se rozhodla vyhledat Alexe...



"Alexi, v poslední době mám takový divný pocit a ráno mi bývá hodně špatně..." začala hovor.



Alex si ji tiše prohlížel a pousmál se.
"To jsem si všiml. Už nejsi schopná dojíst ani snídani a začínáš mi vyjídat moje milované okurky!" Postěžoval si. Daniela se na něj široce usmála.



"Možná si budeš myslet, že jsem blázen... ale já tady uvnitř někde cítím, že jsem těhotná..." Alex vykulil oči a divoce se rozesmál.



"To je paráda! Hurá! My budeme mít dítě! Já budu táta! KONEČNĚ!!" Vykřikl...



...než si ji přitáhl k sobě.
"Jsem ten nejšťastnější muž na světě!" Vyhrkl zatímco ji k sobě tiskl.
"Ale Alexi... není to zatím jisté... a navíc nemůžu nikdy najít tu knihu o které mi vyprávěla máma..." zašeptala mu do ramene.



Alex si ji od sebe odklonil.
"Tak ti ji najdu, moje krásná černovlásko! Teď zůstaň hlavně v klidu a nic nedělej! Nerad bych, aby se mému synovi a tobě něco stalo!" Burácel nahlas. Daniela se pousmála.
"Nemusíš tak křičet."
"Já nekřičím! Jsem nadšený! Konečně budeme mít dítě! Jsem tak šťastný, že bych nejraději vyběhl ven a utíkal bych kolem bunkru, dokud bych celý nezezelenal radiací!" To už se Daniela smála tak, že pomalu nemohla dýchat.
"To by ses pak o něj nemohl starat," podotkla mezi jednotlivými nádechy. Alex jí znova sevřel do náruče a zatočil s ní kolem dokola.
"To máš pravdu, Dany! Budu ten nejlepší táta, uvidíš! Nebudeš litovat toho, že jsi změnila názor!" Křičel dál aniž by s ní přestal točit. Daniela mu zaťukala do zad.
"Točí se mi hlava!" Zaprotestovala. Alex ji opatrně postavil na zem.
"Jsi v pořádku?" Zeptal se jí pro tentokrát tiše. Daniela si urovnala vlasy.
"Ano... a nezměnila jsem názor... jenom se to prostě stalo, Alexi... kdybych se mohla rozhodnout tak bych..." Alex jí přikryl ústa dlaní.
"Ani to nevyslovuj! Nebo si můj syn zabalí raneček a půjde do jiného bunkru! Prostě se tady posaď a já se pokusím najít tu knihu..."
"Ale Alexi, já nejsem nemocná..."
"Nemocná nebo zdravá... stejně tě nechci vidět šplhat po štaflích... a navíc díky tomu, že tam polezu já si budeš moci pořádně prohlédnout můj zadek," mrkl na ni. Daniela se znova zakřenila.
"Jsi naprosto příšerný, víš o tom?"
"Jsem spíš báječný, ale vím, že máš občas trochu popletený slovník... každopádně i tak mě máš ráda nebo ne?" Daniela zavrtěla hlavou.
"Miluji tě ty troubo," Alex po ní hodil jeden ze svých nejzářivějších úsměvů a letmo jí políbil na rty.
"Já tebe taky... ale nejsem trouba, spíše jsem tvůj poklad na to nezapomeň... a teď se tady posaď a kochej se výhledem," pronesl a rychle odběhl pro štafle. Daniela se poslušně posadila do křesla a musela se znova zasmát. Alex byl občas jako malé dítě, ale o to víc ho měla ráda, zvláště když měl radost.

Čas plynul dál...



Christine trávila svůj čas v zahradě s myšlenkou na Davida, který skutečně dodržel to co řekl... Christine ho od toho incidentu neviděla, bylo to jako kdyby zmizel nebo zemřel. A nebyla jediná, která ho už nespatřila. David se neukázal ani svojí sestře, byl prostě pryč. Jeho pokoj zel prázdnotou, i když se občas zdálo, že tu je... ale byly to jen náznaky...



...uběhl ještě delší čas a Daniela se pořádně zakulatila a...



...Alex skládal jeden podivnější text za druhým.

Později se i Christine začala zavírat ve svém pokoji a odmítala vycházet. A tak jednoho odpoledne posedával Alex s Danielou v tichém bunkru a oba měli utkvělý pocit, že kromě nich už v budově nikdo není. Alex se nervózně ohlédl na svoji ženu. Na čele mu naskočila zlověstná vráska.



"Už mám těch dvou pitomců plný zuby! Sice jsem rád s tebou o samotě, ale tohle je už moc! Nejdříve se vypaří David a teď i moje sestra? Co to má sakra znamenat!" Zuřil. Daniela při zaslechnutí Davidova jména zesmutněla. I ji samotnou trápilo, že mu ani nemohla říct, že bude strýček.



"Víš moc dobře, proč se David uzavřel do sebe. Může za to tvoje sestra... dělám si o něj starosti... neviděla jsem ho už víc jak měsíc... bojím se, že něco udělal... je tak chytrý a zná bunkr jako nikdo jiný... co když si..." Alex jí zarazil jedním pohybem ruky.



"David je především zbabělec! Neudělal by až takovou kravinu!"
"David není zbabělec! Je jenom zraněný! A co když opravil ten stroj a zmizel stejně jako naši!" Vyhrkla se slzami v očích. Alexovi se mírně zjemnil výraz v očích.
"Dany... ten krám nefunguje... a navíc minule vyhodil elektřinu v bunkru... a to se nestalo. Víš co si spíš myslím já? Někde se tady potuluje jako mizerný špeh, protože tady zná každý kout a myslí si kdo ví jaký není chytrý, ale je to jenom zbabělec, protože jinak by se situaci postavil čelem a ne že by utekl jako malý kluk!"
"Byl zraněný! Chápu, že to nedokážeš pochopit, protože jsi na straně svojí sestry!"
"Tak to není! Ale myslím si, že to nebylo nutné tak vyhrocovat! Viděla jsi jak teď vypadá Christine? Vždyť už si ze mě vůbec nedělá legraci a skoro nemluví! Fyzicky vypadá pořád jako moje sestra, ale psychicky je to někdo jiný!" Vyhrkl zoufale.
"Snad mi nechceš říct, že ti chybí to její věčné ponižování..."
"A co když ano? Raději bych byl, aby si ze mě neustále utahovala než toto. Je z ní mizerná troska a to jen kvůli tvému bratrovi, který zmizel jako pára nad hrncem! Ale víš ty co? Udělám tomu přítrž! Teď hned zajdu za Christine a vytáhnu ji z toho mizerného pokoje, i kdybych si ji měl přehodit přes rameno! A pak najdu tvého šíleného bratra! Nikdo si tady nebude hrát na pana tajemného, to by tak hrálo!" Zuřil a rychle se postavil.
"Ale Alexi..." snažila se ho zklidnit Daniela, která cítila, že se zlobí jako nikdy předtím.
"Nesnaž se mě zastavit, ano? Zbyli jsme si jenom sami a nebudeme se tady skupinkovat jako parta pitomců! Tam venku je apokalypsa, zatraceně!" Hulákal vztekle než se vydal za Christine.

Chvíli zůstal stát před jejími dveřmi.
"Chris?" Oslovil ji.
"Nech mě být!" Ozval se její hlas skrz stěnu. Alex se zamračil a zuřivě zabušil na dveře.
"Nesnaž se mě rozzuřit do běla, Christine! Koukej mi otevřít nebo najdu způsob jak se dostanu dovnitř a pak si mě nepřej!"
"Dělej si co chceš!" Odvětila tišeji.
"Fajn! Protože to mám taky v úmyslu!" Alex se podrbal na hlavě a rozhlédl se. Moc dobře věděl, že mají všechny dveře v bunkru bezpečnostní zámky a jejich rozbití by byla opravdu velká hloupost. Chytil se za hlavu. Netušil kde jsou náhradní klíče, ale byl si jistý, že musí existovat, proto se vydal na průzkum...

Trvalo to možná pět hodin, než Alex vytáhl ze staré skříně u kulečníkového stolu podivný svazek s velkým množstvím klíčů. Sám pro sebe se usmál.
"Na mě jen tak někdo nemá..." pronesl tiše a vydal se do spodního patra. Po chvíli začal do zámku zkoušet jeden klíč za druhým. Za nějakou dobu mohl slavit úspěch a tak rázně rozrazil dveře a vstoupil dovnitř.
"Christine! Já tě roztrhnu jako hada! Přestaň se chovat jako rozmazlené malé děcko...!" Christine se k němu otočila a Alexovi došel v plicích vzduch.



"Zatraceně! Ty seš těhotná!" Vyhrkl. Christine si instinktivně položila ruku na břicho.
"Do toho ti nic není!" Alexovi zrudl obličej a dal si ruce v bok.



"Co tím sakra myslíš?! Jsem tvůj bratr, koho jiného by to mělo zajímat?!"
"Je to moje věc a moje dítě," pronesla tiše.
"To je možná pravda, ale... ví to ten idiot?!"
"Jaký?"
"David, krucinál!" Christine zvážněla. Dokonce se zdálo, že se co nevidět rozpláče.
"Ne," vzdychla.
"Až já ho najdu! Nezbyde mu ani jedna celá kost! Já ho roztrhnu jako hada! Jak tě tady mohl jen tak nechat...!" Klel. Christine ho rychle přerušila.



"Nesmíš mu ublížit! Tohle všechno je moje vina... on má právo se na mě zlobit..." zašeptala. Najednou se zdála o dost starší.
"Ale neměl právo se jen tak vypařit a nikomu neříct ani slovo! Je to mizerný sobec! Nechal nás tady samotné, co bude s bunkrem?! Vždyť tady s ním nikdo nic neumí!" Vypadalo to jako kdyby Christine dostala další sílu, znova se na něj zamračila.
"Je takový... a já mu to nevyčítám, měl právo odejít... schovat se... vždycky to tak dělal... když potřeboval čas na přemýšlení..." čím déle mluvila tím více bylo vidět, jak se jí vytrácí síla. Bolelo jí o něm mluvit. Ve své hrudi cítila neuvěřitelnou prázdnotu.



"Já mu na to kašlu! Najdu ho, i kdybych měl rozebrat celý bunkr nebo ho měl vykopat ze země! Ten něco uvidí... já mu dám, přitáhnu ho za tebou! Vy dva si musíte promluvit a ne se před sebou schovávat jako mizerní puberťáci! Jsem si jistý, že by vás táta přerazil kdyby tady byl!" Vyhrkl. Christine si utřela zbloudilou slzu z tváře.
"Neopovažuj se mu něco udělat, Alexi! Nebo budeš mít co dočinění se mnou!" Alex si dlouze vzdychl.
"Uvědomuješ si, jaké pitomosti mi tady říkáš? Ten rozumbrada se vypařil už víc jak před měsícem a ty ho bráníš? Neměla bys být taky naštvaná?"
"Nemám právo být na něj naštvaná," oznámila mu mírně. Alex protočil panenkami.
"Raději ti k tomu nebudu nic říkat, ale mám pocit, že za to mohou ty tvoje šílený knihy..." zlehka k ní přistoupil a chytil ji za ramena.
"Každopádně si můžeš být jistá jednou věcí, Davida ti přivedu i kdybych ho měl svázat, ano? Jsi moje sestra a i když bych tě teď zrovna rád nakopal, musím se o tebe starat... takže se brzy sejdeš s tím mizerou..."
"Ale neubližuj mu, ano?" Vydechla klidně, zatímco jí slzy stékaly po tvářích.
"Budu se snažit," procedil.

No nazdar, obě děvuchy "v tom", David k nenalezení, Alex rozčilený do běla, jak tohle dopadne Lucisab, to by stálo za knižní vydání !

Díky, Ludmi no myslím, že by to byla pořádná kniha včera jsem dostala nápad ke čtvrté generaci uvidíme jak daleko se dostanu a hlavně jak dlouho budu mít ještě na příběh čas...

02x14

Alex si byl jistý, že je David jedním z nejchytřejších lidí v bunkru, o to více mu bylo jasné, že pokud ho chce opravdu najít, musí se pokusit přemýšlet jako on. Trvalo to možná dva dny než se Alex rozhodl najít plány bunkru. Věděl, že tady David být musí a jedinou možností, že se mu ho nepodařilo zastihnout byl fakt, že bunkr měl mnohem více místností než se mohlo na první pohled zdát. Několik hodin se tak prohraboval starými Juliánovými záznamy než nalezl dlouhý zazátkovaný tubus. Skoro měl chuť tančit na místě, když dokumenty rozložil na stole a zjistil, že to jsou plány protiatomového krytu. Nadšení ho ovšem brzy přešlo, když se po několika minutách přestal vyznat v podivné změti čar, které Julián skoro před padesáti lety načrtl. Chvíli tak nesrozumitelně bručel do rozložených listin a měl chuť je všechny hodit do kompostu. Kdo se v tom má vyznat! Zuřil ve své hlavě. Nakonec se rozhodl si od celé věci vzít odstup a později se k papírům vrátil se šálkem kávy. Jenže ani potom to nebylo lepší a když už si myslel, že to vzdá, začal chápat jednu místnost a popisky k ní... a tak se dozvěděl, že má bunkr několik podzemních skladů včetně strojoven, která každá plnila svoji určitou funkci. Zůstal nakonec na plány hledět s otevřenými ústy. Bunkr nebyl jen betonovou krabicí, on byl dokonalým strojem, jehož srdce pohánělo nekonečné množství strojů napojených i na venkovní přístroje, které nabíraly energii ze slunce. Alex si musel pořádně protřít oči. Jeho strýček Julián musel být prostě geniální. Najednou mu bylo líto, že s ním netrávil víc času. Poté se ušklíbl, když si uvědomil jak byl oproti němu David jiný. Možná se vyznal v téhle čmáranici, ale rozhodně nemohl být stejně moudrý jako Julián.

Později si vytvořil několik možností, kde by se mohl David skrývat a vydal se na průzkum s náhradními klíči v ruce. Pomocí nich se tak dostal do míst o kterých neměl tušení, že existují. Zjistil, že má bunkr několik skrytých panelů, skrz které se vstupovalo do určitých strojoven a skladů. Nyní mu tohle místo přišlo jako velkoměsto. S podivným pocitem si prohlížel obrovské hučící stroje ukryté v nitru bunkru a napadlo ho, že si tu mohl David vcelku slušně žít... až na ten hluk a podivný kovový zápach. Prošel takto několik místností až ho napadla jediná poslední možnost, kterou zavrhl, protože měl pocit, že by to bylo pro Davida až příliš snadné. To místo s tím pekelným strojem o kterém tvrdil, že je to teleport. Odhodlaně tam vykročil...



...a konečně měl štěstí. David tu skutečně byl, i když ho ze začátku nezaregistroval. Postával u teleportu a kolem něj se kupilo někonečné množství nářadí a papírů.
"Nazdar Davide!" Oslovil ho. David sebou škubl a otočil se k němu. Bylo to už dlouho, co někoho z bunkru viděl nebo s ním snad mluvil. Alex k němu přistoupil a celého si ho prohlédl. David před ním instinktivně ucouvl, cítil z něj skrytou hrozbu aniž by tušil proč.



Alex se na něj jízlivě usmál.
"Smrdíš jako spálený oběd... a je dobře, že máš ze mě pořád strach," mrkl na něj.
"Nemám z tebe strach," nalezl konečně svůj hlas David. Alex si ho změřil. Vypadal trochu jinak. Vlasy měl delší a na bradě mu vyrašilo podivné chmýří, které se zdálo, že mělo být původně vousy.
"Vážně? Jak myslíš... no, nebudu se tady s tebou hodinu dohadovat... jsi nezodpovědný pitomec, víš to? Schováváš se před námi jako nějaká mizerná krysa! Co si vlastně myslíš?!" Vyjel na něj. David se zamračil.
"Před nikým se nechovávám... pracuji na téhle věci!" Vyhrkl.
"Vážně, tak jak mi vysvětlíš, že tě tak dlouho nikdo neviděl! To ti nezáleží na Dany?!" Davidův pohled zněžnel.
"Samozřejmě, že mi na ní záleží... ale musel jsem... tohle dokončit..."
"Kdyby ti na ní záleželo, tak bys věděl, že budeš strýček," procedil. Davidovi se rozzářily oči.
"Vážně? To je skvělé!"
"Ano, ale nebyl jsi u toho, když se to dozvěděla... celou dobu musela žít bez své kompletní rodiny! Víš, že jsi její jediný bratr? Měl by ses podle toho chovat!"
"Ale já... byl jsem pořád tady! Staral jsem se o bunkr... a pracoval jsem na tomhle..." ukázal směrem k teleportu.
"Tu věc ať klidně vezme čert! Ty jsi měl být zatraceně s námi! Kolik ti je? Varoval jsem tě před Christine, ale ty sis byl až příliš jistý... a teď když od ní dostaneš kopanec, tak se vypaříš jako malé děcko! A je ti úplně jedno jak moc můžou někteří lidé trpět z toho, že jsi zmizel! Dany si myslela, že jsi mrtvý, ty pitomče! Víš kolik sil a času mě stálo jí tuhle myšlenku vždycky vyvrátit?!!" Teď už opravdu křičel. David se zatvářil zmateně.



"Nikdy jsem nechtěl nikomu ublížit... a Dany už vůbec ne... já potřeboval jsem..."
"To mě mohlo napadnout, že jsi myslel jen na sebe a svoje rozbouřené hormony! Kdybych mohl tak bych tě..." Alex měl úplně rudý obličej, ale držel se co mu síly stačily. David před ním ucouvl.
"Zajdu za Dany..." vykročil od něj, ale Alex ho bolestivě chytil za paži.
"Počkej... ještě jsem neskončil," prudce ho pustil až David zavrávoral. Zmateně se na něj zahleděl a třel si bolavou paži.
"Nejsem tady jen kvůli své ženě, ale i kvůli své sestře... uznávám, že se zachovala jako potvora a trochu ji potrápit je v pořádku, ale... jsou věci, které už přesáhly svoji mez... a Chris je stále moje sestra a mám ji pořád na starosti, protože jsem starší... takže ti teď říkám narovinu, že musíš ze všeho nejdříve zajít za ní a varuji tě před tím co řekneš, moje trpělivost už dávno vypršela..." Alexovi oči bodaly jako žiletky. David zbledl a v jeho tváři se mihl stín. Zhluboka se nadechl. Vypadal jako když zkameněl.
"Nemám jí co říct," oznámil mu suše.



Alex mu věnoval další jízlivý úsměv, byl si jistý, že má všechna esa na své straně.
"To bych netvrdil... moje sestra se od tvého praštěného útěku úplně změnila... stala se z ní podivná věčně ubrečená osoba, která celé dny tráví na zahradě a buď pracuje s keři nebo tupě zírá do zdi jako blázen..."
"Stejně jí nemám co říct... všechno už jsme si řekli, Alexi..." odvětil unaveně. Alex se jízlivě rozesmál.
"Vy dva si toho máte spoustu co říct! Před pár dny jsem se totiž dozvěděl jednu moc důležitou věc..." mrkl na něj. David pokrčil rameny.
"Moje drahá sestřička se začala před pár týdny schovávat podobně jako ty a když jsem na ni udeřil, tak jsem zjistil, že je těhotná!" Davidovi zmizela z obličeje veškerá barva.
"Čeká moje dítě...?" Koktal.
"Koho jiného asi, pitomče! Je tady snad víc nepříbuzných chlapů?!" David zalapal po dechu.
"Ale... ona... já... my..." koktal.
"Jsi vykolejený, to je dobře. A důrazně ti doporučuji, aby jsi za ní okamžitě zašel... jinak se lépe seznámíš s mojí pravačkou, chytráku," David vypadal, že vůbec nevnímá jeho slova. Pomalu začal kráčet po úzké místnosti jako kdyby nedokázal přemýšlet bez pohybu.
"A taky ti doporučuji se převléknout, nechutně smrdíš. A ten flek na tom tričku... doufám, že je to skrvna od oleje a ne něčeho jiného," David na něj vykulil oči.
"Cože?"
"Rozuměl jsi mi dobře. Máš dnešek a ani o minutu víc na to, aby ses s ní sešel... a varuji tě, nepoznáš ji a pokud to neuděláš... víš co bude... a věř mi... jsem mnohem silnější než ty..." procedil než ho tam nechal stát samotného.

David si potřeboval utřídit myšlenky. V ten okamžik mu bylo úplně jedno kolik výhrůžek od Alexe dostal. Christine čekala jeho dítě, což byla věc na kterou nebyl připravený. Za celou dobu co svůj svět scvkrl na nitro bunkru si pomalu zvykl na to, že ji nevidí a nyní když si měl představit, že by ji měl znova spatřit... pocítil strach nebo to byla bolest, vztek? Nebyl si jistý... když se pokusil si představit její obličej, vnímal jen neuvěřitelný tlak uvnitř svého hrudníku. Nevěděl jak bude reagovat, ale byl si jistý, že nemůže být zbabělec. Ve hře bylo jeho dítě... které za nic nemohlo. Pomalu se zvedl ze země na kterou se nevědomky usadil. Oprášil si zadek a vytáhl z kapsy dlouhý klíč. Chvíli se na něj jen díval než ho vložil do zámku. David se vracel zpátky do hry...

Kráčel pomalu a nejistě obytnými prostory bunkru a měl pocit, že tu nebyl už spoustu let. Dokonce se mu zdálo tohle místo cizí a měl chuť se vrátit do tmavých prostor strojovny na které si zvykl. Šel slabými kroky jako mučedník až se dostal do spodní chodby. Moc dobře věděl, který pokoj byl Christine, ale z nepochopitelných důvodů se jeho paže zastavila těsně před jejími dveřmi. Nedokázal to. Udělal několik kroků k vedlejší zdi a dlouze si vzdychl. Musel najít sílu, aby se před ní mohl postavit a aniž by to tušil...



...se za jeho zády zjevila ta kterou hledal... Christine by ho poznala mezi miliony jiných. Jeho černé vlasy, vysokou štíhlou postavu a široká ramena, byl to on... Srdce jí začalo bít jako splašené až měla pocit, že jí dochází vzduch v plicích. Její David byl v pořádku a byl tady. Najednou si byla jistá, že by jí klidně stačilo tu jen stát až do konce života a dívat se na něj, kdyby měla jistotu, že už nikdy podobným způsobem nezmizí. Chyběli už jen jeho oči, jak jen jí scházel jeho pohled... David se zhluboka nadechl a ohlédl se jako kdyby věděl, že za ním někdo stojí...



Na tohle by se nikdy nedokázal připravit. Díval se na Christine a vnímal její třesoucí bradu a oči zalité slzami. To nebyla ta samá dívka, kterou před víc jak měsícem opustil. Nyní se zdála křehká... a dívala se na něj... jako žíznivý človek na poušti před kterým se zjevila oáza. Prudce zamrkal a zahleděl se níže. Byla těhotná, uvnitř ní se nacházelo jejich dítě. Najednou se cítil provinile.



Pomalu k ní přistoupil, zatímco ho Christine s podivným úsměvem sledovala. Chvílemi měla pocit, že se jí to zdá a z celého srdce prahla po tom na něj skočit... umačkat ho v náručí... políbit ho... jenže zároveň se nedokázala pohnout... měla strach, že kdyby to udělala tak by zmizel... a zjistila by, že začíná bláznit a všechno se jí to jenom zdálo. David se zastavil u ní a zahleděl se znova na její bříško, pak se jí podíval do očí. Pootevřel ústa, ale nakonec je zase zavřel. Bylo tak divné sledovat tuhle verzi Christine... v ten okamžik se v něm znova probouzela stará část jeho samého... zavrtěl hlavou a znova na ni pohlédl.



"Chris..." už jen při vyslovení jejího jména v sobě pocítil tlak. Jako kdyby ho nedokázal vyslovit. Znova se nadechl.
"Kdybych tohle věděl... vím, že za to nemůžeš... to já zmizel... Alex má pravdu... slibuji ti, že to napravím... budu tady pro tebe i to malé..." to už se Christine začali chvět i ramena a proudy slz jí stékaly až za tričko. David zamrkal, v jeho očích se objevil strach.
"Jsi v pořádku?"



Christine se chytila za hlavu. Pak se na něj znova zahleděla s tím stejným téměř vyšinutým úsměvem.
"Jsi tady!" Vykřikla a její hlas stoupl mezi jednotlivými písmeny o několik oktáv výš a níž. David zalapal po dechu a v ten okamžik...



...se mu vrhla do náruče.
"Jsi tady... jsi tady..." opakovala stále dokola. David se zahleděl na třesoucí ženu, která se tiskla k jeho hrudníku a nebyl si jistý co má dělat. Christine mu mezitím smáčela tričko a naprosto ignorovala fakt, že byl David opravdu podivně cítit nějakou spáleninou. Jediné co pro ni bylo důležité byl fakt, že je tady... že se ho může dotknout...
"Neopouštěj mě... prosím..." vypadlo jí z úst. V té chvíli se v Davidovi něco zlomilo a to něco ho donutilo...



...kolem ní pevně omotat své paže. Pomalu jí položil hlavu na rameno a vnímal v sobě změnu. Bylo to opravdu dlouho co ji k sobě tiskl, ale nikdy necítil něco takového. Bohužel to co v sobě vnímal nedokázal pojmenovat.
"Už nikdy... zůstanu tady," ujistil ji tiše. A když slyšel svůj hlas to vyslovovat, věřil tomu. Byl zodpovědný a nikdy by si neodpustil, kdyby kvůli němu někdo trpěl.



Proto jí k sobě ještě víc semkl jako kdyby jí tím chtěl dokázat, že se opravdu nikam nechystá.

Sláva, David se našel, už jsem se lekla, že se někam teleportoval ! Jsem moc zvědavá na další generaci a doufám, že Ti ještě vydrží elán a čas na tento příběh !

Díky Ludmi no původně to jako jeden z nápadů byl, ale myslím, že bych tím zklamala některé z vás a navíc takhle se mi otevřelo velké množství jiných scén navíc jsem si uvědomila, že by se to nehodilo k jeho povaze... cítí se být za všechny zodpovědný a pak by se jen tak vypařil, když nikdo nerozumí bunkru jako on? To by vážně moc nesedělo takže proto zůstal a teď ho navíc budu moci použít i v jiných situacích

02x15

A jak vypadalo uvítání Daniely a Davida? No... David dostal od Daniely facku z každé strany než mu skočila do náruče a málem ho uškrtila ze samého štěstí, že je naživu.

Později se situace uklidnila a druhý den se sešel Alex s Christine u snídaně...



"Jsem moc rád, že se pan tajemný vrátil zpátky na scénu... nerad bych si kvůli němu poničil ruku..." Christine vzhlédla od talíře.
"Ty jsi ho chtěl opravdu zmlátit?" Vydechla.



"Kdyby to bylo nutné, tak ano! To jsem ho měl nechat se schovávat jako idiota? Tak to ani náhodou! A co ti vůbec řekl?" Christine si ho zvláštně změřila.
"Slíbil mi, že se postará o malé..."
"A to je všechno?"
"Mě to stačí..."
"Cha! To vykládej někomu jinému! Díváš se na něj jako náš táta na kytaru! Nebo na mámu... nejsem blbý... tohle ti nebude stačit," mrkl na ni.



"Všechno co mi nabídne mi bude stačit... hlavně, že je tady," snažila se ho ujistit. Alex se na ni ušklíbl.
"Nehraj si na Matku Terezu... ty nejsi taková... jsi přidrzlá, otravná osoba, co nikdy nezavře pusu a pronásleduje druhé tak dlouho, dokud nepodlehnou..."
"Jenže teď jsem jiná..."
"To říkej mutantům venku... tam uvnitř jsi pořád stejná potvora a až z tebe spadne ten otřes z toho, že se David vypařil, tak zase najedeš do stejných kolejí, věř mi..."
"Ne, už jsem se poučila, Alexi! Nechci aby zase odešel..."
"Jenže on už neodejde, nezapomeň na toho mrňouska co čekáš... už jenom kvůli němu se nikam nepohrne... a ty se ho mezitím pokusíš získat zpět a možná se ti to podaří... jsme v bunkru, David nebude mít kam utéct..." Christine zuřivě odložila misku na bar.
"Přestaň si hrát na zatraceného šarlatána! Nebudu dělat nic! Tentokrát ne..." Alex se k ní naklonil se širokým úsměvem.
"Chceš se vsadit?" Christine se od něj zuřivě odklonila.
"Přestaň plácat nesmysly!"
"Fajn... ale připomenu ti to, až vůči němu nasadíš svoje zbraně. A navíc mi něco říká, že pokud se nezachováš trochu jako ty, tak bude David opravdu studený jako psí čumák... on totiž potřebuje trochu tvého... vopruzu..." ušklíbl se.

Za několik hodin seděly obě těhulky u jednoho stolu. Respektive tam původně seděla Daniela, ale Christine si k ní přisedla i přes to, že spolu nemluvily několik týdnů.



"Dany... nechci, abychom se k sobě takhle chovali... vím, že za to mohu já... že se na mě zlobíš kvůli Davidovi..." Daniela se na ni podívala. Z její tváře se nedalo vyčíst jestli se zlobí nebo ne.



"Christine, já se na tebe nezlobím... sice vím, že kvůli tobě David odešel, ale... pokud ti dokázal odpustit on... pak musím i já..."
"Ale já nechci, aby jsi musela... všechno co jsem udělala... hrozně mě to mrzí a neexistují slova, kterými bych se mohla pořádně ospravedlnit... a..." Daniela ji přerušila.
"Christine, tenhle rozhovor nenáleží nám dvěma... měla by sis o tom všem promluvit s mým bratrem... jenom tě chci požádat o jediné, už mu nelži... jsme v bunkru a já... nebudu tady šířit zlou krev... nebudu se tvářit, že tady nejsi, to ti slibuji," zašeptala než se zvedla s prázdnou miskou v ruce.
"Budeme ještě někdy kamarádky?" Daniela se na ni pomalu ohlédla.
"Možná..." odvětila tiše. Když se poté podívala čelem, spatřila před sebou Davida s jídlem v ruce. Oba sourozenci si vyměnili pohledy, než David vstoupil do jídelny. Jakmile ho Christine uviděla, celé její tělo se napjalo. Stále si nemohla zyvknout, že je zpět a pokaždé když ho byť jediným okem zahlédla, měla chuť ho pevně vyobjímat. Jenže věděla, že nemůže. David teď vypadal jako pravý porcelán, který by se mohl rozbít jen letmým dotykem... a něco takového by si neodpustila. David se zastavil na prahu a chvíli se na ni díval, než nakonec usedl po její pravici. Christine se málem rozplakala. Sedl si k ní a ne na druhou stranu stolu. Skoro jí svrběla ruka se letmo dotknout jeho paže... Rychle zavrtěla hlavou a zadívala se na něj. David nevypadal, že by s ní chtěl prohodit slovo.



"Davide... chtěla jsem ti něco říct..." David na ni letmo pohlédl, ale neřekl ani slovo. Christine sklonila hlavu a začala si hrát s rozpáraným koncem nitky u svého trička.
"To co se stalo... máš právo se na mě zlobit... a..." David ji nenechal domluvit.
"Jenže já se na tebe nezlobím," uslyšela jeho hlas. Prudce zvedla hlavu a usmála se.
"Opravdu?" Vydechla.
"Měl jsem to předvídat... je pravda, že by mě to nikdy nenapadlo, ale... stalo se. Nyní se musíme soustředit na to malé... takže musíme oba zapomenout na všechno co bylo..." její úsměv povadl.
"Ty chceš zapomenout na nás dva?"
"My dva jsme nikdy nebyli, Chris... byli jsme jen přátelé, kteří spolu strávili víc času než bylo pro přátelství nutné... takže i s tím je konec..." Christine zalapala po dechu.
"Počkej... ty nechceš být můj kamarád?" David odložil lžíci do misky. Jeho čokoládové oči se propalovaly do jejích.
"Nemůžu být tvůj kamarád... v den kdy jsme překročili tu mez... už jím nemůžu být... možná za pár let, ale teď ne... teď mohu být jen otec tvého dítěte..."
"Co tím myslíš?!" Vyhrkla zoufale. Slzy jí začaly stékat po tvářích. Měla pocit, že Davida znova ztrácí. David se podrabal na hlavě a snažil se ignorovat vlhké strouhy na jejím obličeji.
"Christine, nemohu být tvůj kamarád, chápeš? Prostě to nejde... to co se stalo... změnilo nás to... polámalo... ve mě se něco změnilo, rozumíš? Nemohu jen tak mávnout rukou nad vším co se přihodilo. Je pravda, že se na tebe už nezlobím, Chris. Ale nechtěj po mě, abych se tvářil, že se nic nestalo..."
"Když nemůžeš být můj kamarád... můžeš být můj...?" David prudce zavrtěl hlavou a přerušil ji dřív než to stačila vyslovit.
"Budu otec našemu dítěti nic víc... nechtěj po mě nic jiného, Christine... už nejsem ten samý kluk, chápeš?" Christine přikývla s očima plnýma slz. Pevně uchopila svoji prázdnou misku a odnesla ji do dřezu. Měla pocit, že se s ní točí celý svět. David s ní nechtěl být... ani jako přítel. Věděla, že bude skvělý otec, ale nebyla si jistá... jestli se na něj dokáže dívat až do konce svého života jen jako na otce svého dítěte. V tomhle měl Alex pravdu... nevěděla jestli dokáže stát blízko u něj a neobejmout ho... a... pak ucítila podivné škubnutí uvnitř svého těla.



"Co to...!" Vyhrkla a sklonila se ke svému břichu.
"Ne, ne!" Zvolala. Až pak si uvědomila, že není důvod k panice. Miminko uvnitř ní se pohybovalo a dávalo o sobě poprvé více vědět.



"CO SE DĚJE?!" Vykřikl David sotva k ní doběhl. Christine se na něj otočila. Ve tváři měla podivný výraz.
"Něco se děje s malým?!" Panikařil David. Christine se znova nepřítomně usmála, po slzách už nebylo ani stopy.



"Davide... naše dítě... ono... byl to takový divný pocit... trochu tlak... možná i bolest, ale... ono se hýbe!"



David vypadal jako kdyby se zasekl. Několikrát mrkl než se na jeho tváři objevil malý úsměv.
"Vážně?" Vydechl, aniž by spustil z jejího obličeje zrak.
"Ano! Bylo to přímo tady!" Ukázala na své břicho. David sklonil hlavu. Znova pootevřel ústa.
"Mohl bych... sáhnout...?" Vydechl skoro nesměle.
"Jasně... vždycky," zašeptala. David se na ni znova podíval než se sklonil k jejímu bříšku...



...a položil na něj svoji doširoka otevřenou dlaň.
"Maličký, slyšíš mě? Tady je tvůj táta..." oslovil ho něžně. To už se kutálely Christine po tvářích další várky slané vody. Zlehka popotáhla, když David ucítil pod svojí rukou drobný pohyb.



"Cítím to!" Vyhrkl a podíval se na ni. Christine přikývla.
"Poznává tě... vyprávěla jsem mu o tobě..." odvětila tiše. David pomalu sundal paži z jejího těla. Oba se na sebe několik vteřin dívali než se mu Christine instinktivně vrhla do náruče.



"Davide, jsem tak šťastná! Naše maličké... je tak úžasné!"
"Má být po kom," pronesl do jejího ucha.
"Ano, to má po tobě," ujistila ho.
"Ne, myslel jsem tebe..." oponoval ji zasněně. Christine se od něj pomalu odklonila a usmála se.



"Chci, aby bylo celé po tobě," zašeptala. David se pousmál. V ten okamžik jí připomněl starého Davida. Ten úsměv a záblesk v jeho očích byl téměř stejný, proto se k němu sklonila a on ji následoval. Skoro by ho políbila, kdyby se David od ní včas neodtrhl.
"Tohle já nemůžu..." vyhrkl...



...než rychle utekl pryč. Christine se ho ani nepokoušela zastavit. Zůstala stát u baru a sklonila hlavu do dlaní. V té chvíli si uvědomila jedinou věc... člověk opravdu pozná, co měl až když to ztratí...

Až mi zvlhly oči, krásný závěr dílu ... Doufám, že se časem situace aspoň trochu zklidní, snad až se narodí miminka ...

Teda . Dočetla jsem poslední 3 díly, které mi utekly.
Musím říct, že v jednu chvíli se mi hnaly slzy do očí, je mi Christine neskutečně líto, ale bohužel, co se stalo se stalo. Musí být trpělivá a já věřím, že čas rány zhojí a David bude schopen jí zase důvěřovat.
Těším se na pokračování.

P.S. : Jsem zvědavá, co se holkám narodí.

Díky holky Christine dostala pořádně tvrdou příučku a David svým vlastním způsobem bohužel také... uvidíte jakým směrem se to bude dál vyvíjet

02x16

Později vyhledala Daniela svého bratra...



"Chtěla bych vědět, jak to teď bude mezi tebou a Christine..." začala hovor. David si ji změřil. V jeho tváři se nedalo vyčíst co si o její skoro otázce myslí.
"Dany, já a Chris budeme rodiče... nic víc..."



"A řekl jsi jí to? Protože se mi zdá, že pořád doufá v něco jiného..."
"Řekl jsem jí to... a zdá se mi to, nebo proti ní zbrojíš?"
"Já? Ne... jen... chci řít ano... ne..." David pozvedl jedno obočí nad její koktavou nic neříkající odpovědí.



"Ty se na ni zlobíš?" Zeptal se narovinu.
"Trochu... víš, vím co ti udělala... a vidím ti to v očích... už nejsi ten bezstarostný kluk s jasnýma očima! Dívám se na tebe a skoro tě nepoznávám! Jsi tak mlčenlivý a vůbec se neusmíváš! Pořád chodíš do strojovny a s námi trávíš tak málo času, že ani nevím, že tu jsi!" Po očích jí stékaly slzy. David se k ní naklonil a chytil ji za paži.
"To co dělám... snažím se o to vylepšit budoucnost našim dětem..."
"A čím? Že se necháš usmažit tou věcí, co nám ukradla rodiče?" David zavrtěl hlavou.
"Telepor2000 není nebezpečný... táta by nikdy nepostavil nic, co by nám mohlo ublížit... vždyť tenhle bunkr je dokonalou ukázkou toho, jak byl chytrý... nepochybuji o tom, že ta věc bude opravdu fungovat ke svému účelu... a moc bych chtěl, aby měly naše děti na výběr... vždyť ty sama jsi mi kdysi řekla, že máš strach, že jednou budou naše děti samotné... že tady zemřou osamělé... a tomu chci zabránit... víš náš táta měl takovou teorii..."



"Jakou teorii?"
"Říkal mi, že je přesvědčený o tom, že na světě existuje víc bunkrů jako je ten náš... co když je to pravda? Pak by se naše děti mohli stýkat i s jinými lidmi a pomáhat si!"
"Myslím, že si to táta především přál... Davide nemáme žádný důkaz o tom, že by to mohla být pravda! Co když ten stroj opravíš a pak se naše děti teleportují přímo doprostřed nějaké mutantí osady... víš co by s nimi ti lidé provedli?" Zvolala zděšeně.
"Ale my nevíme jestli jsou tam venku nějací mutanti..."
"Táta mi to řekl... byl si tím jistý... nějaký přístroj mu prý na samém začátku poskytl jisté údaje..."
"Ale on mi to nikdy neřekl!" David vypadal jako když ztrácí půdu pod nohama.
"Byl jsi tenkrát ještě hodně malý... a potom byl nejspíš natolik zaneprázdněný tím šíleným strojem, že mu nedošlo, že ti to nikdy neřekl... ale pravda je taková, že venku jsou zmutovaní lidé... a nikdo z nás neví, jak by se k nám chovali... možná by byli normální, ale co když... co když jim radiace něco udělala s hlavou?" David zavrtěl hlavou.
"Teleport se dá ovládat, Dany. Dají se tam nastavit souřadnice, čas... věřím tomu, že je to bezpečné... jsem ochoten to i vyzkoušet... protože věřím tátovi..." to poslední vypadalo jako když spíše říká sám sobě než své sestře. Daniela zbledla.
"Tak na to zapomeň! Kdy už konečně pochopíš, že o tebe nechci přijít! Ty se té věci nedotkneš!" Hlas jí stoupal o několik oktáv výš.
"Dany, nedělej si starosti... vím co dělám, tak mi věř... a navíc teď je ten stroj stejně nefunkční... mysli spíš na to malé a nerozčiluj se tolik," zašeptal.
"Jak se nemám rozčilovat?! Zapiš si za uši, že bych ti nikdy neodpustila kdyby jsi překročil práh nějaké jiné dimenze a nevrátil se..." zasyčela na něj než ho tam nechala sedět samotného. Davidovi bylo jasné, že je jeho sestra ovládaná hormony, ale zároveň si byl jistý tím, že někdo bude muset v budoucnu teleport vyzkoušet... a pokud by si měl vybrat člověka, který by to byl... pak měl jasno.

Později v noci se setkal v koupelně s Christine...



"Ahoj..." pozdravil ji. Christine se rychle zvedla od umyvadla a usmála se na něj.



Jejich setkání byla stále podivná. Christine se na něj neustále dívala s tím podivným úsměvem, který nemohl nikam zařadit... znal všechny její úšklebky, vítězné úsměvy a zuřivé pohledy... ale tohle? Nebyl si jistý.



"Ahoj Davide," zašeptala jeho směrem. V ten okamžik pocítil nutkavou potřebu si s ní opravdu promluvit... protože chtěl porozumět téhle nové verzi Christine.
"Chris... chtěl jsem ti jen říct..." Christine ho zastavila jedním mávnutím ruky.
"Ne, to já jsem ti chtěla říct... k tomu dnešku... nedělej si starosti... já chápu to... a omlouvám se ti... neměla jsem se na tebe natahovat... já... je to pro mě těžké..." odvětila tiše a svěsila ramena. David k ní pomalu přistoupil.
"Ani pro mě to není jednoduché..."
"Vážně?" Rozzářily se jí oči.



"Ale ne takovým způsobem jakým myslíš ty..." rozhodil rukama. Christinin úsměv povadl.
"Dobře..."
"Počkej... já... celý svůj život jsem tě miloval... byla jsi pro mě jako hvězda na nebi, kterou jsem nikdy neviděl... byla jsi pro mě ta neúžasnější bytost s celého bunkru... a teď..."
"Teď mě nenávidíš..." David zavrtěl hlavou.
"Nech mě prosím domluvit... v ten den kdy jsi mi řekla, že mě máš ráda... bylo to jako kdyby se můj svět rozsvítil... bylo to pro mě jako kdybych najednou ty skutečné hvězdy mohl vidět... byl jsem ten nejšťastnější muž na světě... a pak ten večer, který jsme spolu strávili... Chris kdyby jsi jen mohla vědět co všechno to pro mě znamenalo... jenže pak jsem se dozvěděl pravdu... a to mě donutilo spadnout na zem... Chris já... už nejsme takový jaký jsem byl tehdy, ano? Víš v ten den kdy jsem se to dozvěděl jsem strávil na podlaze ve fialovém pokoji a nenáviděl jsem se... za to že jsem ti naletěl... za to že jsem takový hlupák... nedokázal jsem se na sebe ani podívat a vlastně jsem nechtěl vidět ani tebe, protože bys mi jen připomínala to co se stalo... měl jsem pocit, že to neunesu... a tak jsem utekl... a býval bych zašel ještě dál... kdyby..." Christine si utřela slzy paží a pohlédla mu do očí. David se zhluboka nadechl, nerad ji viděl plakat.
"Chtěl jsem použít teleport... ale v okamžiku kdy jsem ten více rozbitý než opravený stroj zapnul a on začal hučet... uvědomil jsem si jednu věc... slíbil jsem svému tátovi, že se o vás postarám... nechtěl jsem ho zklamat a tak jsem tu věc zase vypnul... a začal jsem žít jako poustevník... nevím kolik dní uběhlo... občas jsem zaslechl hlasy některého z vás skrz stěnu nebo trubku a byl jsem si jistý, že dělám správnou věc... důležité přeci bylo, aby bunkr žil a to jsem dokázal zařídit... jenže teď už vím, že to nestačilo... ublížil jsem vám všem mnohem víc než by mě kdy napadlo... protože přesně takhle zemřeli naše rodiče... a já... nebylo to správné. Proto jsem se ti chtěl omluvit, že jsem zmizel..." Christine na něj pohlédla přes oponu slz.
"Jak si vůbec můžeš myslet, že bych ti měla něco odpouštět? Měl jsi právo odejít a za tvoje rozhodnutí může jediná osoba... já... na mě by se měli všichni zlobit ne na tebe, rozumíš?" Vzlykala a sklonila hlavu k zemi. V Davidovi se něco zlomilo...



... a to něco ho přimělo se pokusit upokojit Christine.
"Neplač..."
"Jak nemám brečet? Ztratila jsem tě... kvůli mě jsi se změnil... byla jsem tak neuvěřitelně hloupá a zahleděná do sebe, že jem nepoznala co všechno jsi pro znamenal a teď už je pozdě... znenáviděl jsi mě a ani se ti nedivím... už mi nikdy nedokážeš věřit... nechceš být ani můj kamarád... já... neexistují slova, kterými bych se ti dokázala omluvit... ale mám pocit, že už nedokážu žít s tímhle pocitem... ani nevíš jak moc se nenávidím za ten hloupý nápad... dala bych vše za to, abych mohla vrátit čas... já..." slova z ní padala jako vodopád.



"Jenže já už ti dávno odpustil, Chris..."
"Ale už mě nemáš rád..." zašeptala.
"Vždycky tě budu mít rád, Chris... jen už to nebude takové jako dřív... budeme mít dítě, to je teď důležité... Chci aby jsi věděla, že jsem ti odpustil ano?" Christine k němu zvedla rudý obličej. Slzy jí kanuly po tvářích.
"Jenže já tě miluji!" Bylo to jako kdyby ho uhodila. David několikrát mrkl. Měl pocit jako kdyby mu srdce přestalo na chvíli bít... ale nebyl si jistý, co pro něj její slova znamenají. Zavrtěl hlavou.
"Chris, hýbou s tebou hormony... je normální, že v tomhle období..." Christine ho rázně přerušila. Nyní když to slovo vyslovila, cítila v sobě úlevu.
"Jenže to není hormony! Já tě opravdu miluji! Copak to nevidíš?!" Ani si neuvědomovala, že na něj křičí. David sklonil hlavu k té její.
"Chris, tohle nemusíš dělat... ani kvůli našemu dítěti, ano?"
"Ale...!" David ji nenechal domluvit...



...a letmo ji políbil na tvář. Letmý otisk jeho rtů způsobil, že jí začala brnět tvář.
"Vždycky tě budu mít rád, ano? Zapamatuj si to... ale teď musíme myslet na naše dítě..."
"Ale...," snažila se mu znova oponovat s očima zalitýma slanou vodou.
"Ššš... měli bychom jít spát... oba... dobrou noc," zašeptal než odešel z koupelny. Christine měla pocit jako kdyby se s ní pohnula zem. Pevně se objala rukama. Nevěřil jí. V ten okamžik v sobě cítila neuvěřitelnou bolest. Všechno co mu řekla šlo z ní... z jejího nejuzavřenějšího nitra, ale on jí nevěřil... pak se ohlédla a spatřila v zrcadle svůj odraz. Ta žena, která se tam na ni dívala jí nebyla vůbec podobná. Pomalu přistoupila k umyvadlu a odhodlaně zvedla ke svému obličeji oči.
"Jednou mi uvěří..." zašeptala sama sobě. A když se dívala do svého bolestí ztrhaného obličeje, uvěřila tomu. Měla zase nový cíl... naučit Davida znova věřit.

Moc pěkný díl ! Doufám, že se ti dva brzy zase dají dohromady a že se David nikam neteleportuje !

Moc krásný díl.
Tak teda nevím s kým cloumají hormony, protože mi zase ukápla slza.
Těším se, až se situace zlepší.

Zato já vím velmi přesně s kým rozhodně hormony cloumají   takže tohle mi dělat nemůžeš Šupšup, ať už se ti dva zase úplně usmíří

Díky holky za krásné komentáře určitě vám s hormony cloumat nechci, takže se brzy dočkáte nějakého rozuzlení, ať už bude jakékoliv

02x17

Daniela se ráno vzbudila s podivným tlakem v bříšku...



...Alexe ale její křik vůbec neprobudil, takže musel nakonec na pomoc přijít David







A tak nakonec mohli přivítat nového človíčka v bunkru a prvního člena třetí generace...



...přivítejte malou Anabelku (ty geny jsou úplně nejlepší vidím na ni Juliánovi vlasy, Mathiasovi oči a Carolininu pokožku... jsem zvědavá, kde se projeví geny Terezy...)



Až křik novorozence probudil našeho spáče...



"Já jsem táta! Vítej tady Belinko!" Radoval se a jeho hlas opět stoupal o několik oktáv výš.
"Nevadí ti, že to není kluk?" Zeptala se opatrně Daniela. Alex jí věnoval zářivý úsměv.
"Aspoň budu mít koho rozmazlovat! A navíc kluka si ještě pořídíme, černovlásko! O to se osobně postarám!" Daniela zvážněla.
"Víš moc dobře jaký mám na tohle názor... já..." Alex se nepatrně nadzvedl, aby jí viděl do očí.
"Ššš... nekaž mi tuhle chvíli, ano?" Daniela se pousmála a pootevřela ústa. Alex jí zarazil rukou.
"Ani slovo! Jedině, že bys chtěla obdivovat naši holčičku... bude jistě stejně krásná jako já a ty... a bude mít talent... už se těším až ji začnu učit hrát na klavír... kytaru... na cokoliv! A až mi řekne tati!" Daniele vyhrkla slza. Alex se zamračil.
"Ani tohle tady nechci vidět! Copak to někdo zemřel? Podívej se na ni! Je to to nejkrásnější stvoření na světě..." zatímco Alex mluvil, David stál opodál. Už stačil své sestře a Alexovi pogratulovat, ale stále se na ně nemohl vynadívat. Jaké to bude pro něj a Christine až se to malé narodí? Opakoval si stále ve své hlavě.

Později je už začala zaměstnávat péče o maličkou...



...ale Alex si i tak našel chvíli, aby mohl Davidovi udílet moudra...



"Je ti doufám jasné, že budeš taky brzy táta?" David se zatvářil nechápavě.
"Samozřejmě..."
"Pak bych ti doporučil, aby jsi nedělal blbosti... Dany mi řekla o tvém plánu obětovat se jako idiot kvůli vědě... jestli to uděláš, tak tě přitáhnu za límec zpět i kdybych měl projít všechna pekla!" David se podrbal na hlavě.
"Teleport nefunguje... a nemusíš mi pořád vyhrožovat... vím co mám dělat..."
"Právě, že mi přijde, že to nevíš... vůbec o moji sestru nepečuješ a to tě teď opravdu hodně potřebuje..."
"Dělám co můžu!" Vyhrkl na svoji obranu.



"Tak proč jsem ji před chvílí viděl na zahradě s těžkou konví v ruce? To chceš aby porodila mezi rajčaty jako ve středověku?" David zavrtěl hlavou.
"Christine si dělá co chce... nemůžu ji přivázat k židli... zahradu miluje... a proč jsi jí nepomohl ty, když jsi ji viděl?"



"Nechtěla ode mě pomoc, mám se jít prý vycpat. Ale od tebe by pomoc určitě přijala, je tebou posedlá," mrkl na něj. David si vzdychl.
"Přestaň se snažit nás dát dohromady... budeme mít dítě, Christine se takhle chová kvůli němu a navíc hormony..." Alex ho přerušil.
"Ty seš najednou nějak moc chytrý... rodil jsi snad někdy?"
"Ne, ale přečetl jsem spoustu knih, Alexi... nejsem hloupý..."
"To právě jsi... jinak bys dokázal poznat rozdíl mezi hormony a skutečnými city," pronesl jízlivě.
"Alexi, už se o tomhle nechci bavit..."
"Fajn, ale stejně jednou přijde chvíle kdy budeš muset tu svoji poďobanou hlavu vystrčit z krunýře... aby ses pak nedivil o co všechno jsi přišel zatímco jsi trucoval jako pětileté děcko a tvářil se, že svět skoro neexistuje," ušklíbl se.

Později se David šel podívat na svoji malou neteř...



...netušil však, že někdo jiný bude mít stejný nápad. Musel se pousmát, když spatřil Christine s Anabelou v náručí. Sledoval její velké paže, jak se opatrně dotýkali drobného tělíčka malé holčičky. Christine skoro vypadala jako kdyby se bála na Anabelu sahat.
"Ahoj..." oslovil ji nejistě. Christine okamžitě zvedla hlavu jeho směrem.



"Ahoj!" Vyhrkla a udělala krok blíž k němu. David se zastavil kousek od nich.
"Je krásná, viď?" Christine přikývla a znova se sklonila k drobné tváři miminka. Přikývla.
"Je úžasná... dokonalá... a tak maličká... skoro si nedokážu představit, že my dva budeme mít taky za chvíli dítě..." David se mírně pousmál.
"Budeme mít," ujistil ji.
"Už sis ji pochoval?" David zavrtěl hlavou.
"Tak chceš...?" Ani to nemusela doříct, David rychle pokýval hlavou na souhlas.



"Je tak maličká..." vydechla David, když měl děťátko ve svých pažích. Až potom zvedl hlavu a podíval se na Christine...



Znova se na něj usmívala tím podivným úsměvem, který neznal a v očích se jí objevily pro něj už dost známé slzy.
"Jsi v pořádku?"
"Já... snažím si tě představit s naším dítětem... a je to krása, budeš úžasný tatínek," David se mírně pousmál.
"Chris... ty budeš také báječná máma, vím to..."
"Věříš tomu?"
"Ano," Christine se koutky úst roztáhly do širokého úsměvu. David jí věřil alespoň v tomhle.
"Chtěla bych, aby vypadalo jako ty... mělo tvé vlasy... úsměv..." Davidovi mírně zrudly tváře aniž by tušil proč a raději se podíval na Anabelu.
"Asi bychom měli jít... myslím, že je maličká už unavená," zašeptal s pohledem upřeným do usínající tvářičky. Opatrně ji uložil do postýlky...



...a jen co se zvedl jeho oči upoutalo Christinino břicho.





"Hýbe se hodně často?" Zašeptal bez toho aniž by na ni více pohlédl. Christine se široce usmála.



"Teď hodně často, myslím, že tam má málo místa." David konečně zvedl hlavu.
"Chris, chtěl jsem tě o něco požádat... za chvíli se nám narodí malé a ty... nechci aby ses namáhala. Kdyby jsi cokoliv potřebovala přijdeš za mnou, viď?" Christine si utřela zbloudilou slzu z tváře. Takže Davidovi na ni záleželo... nebo v to aspoň doufala.
"Dobře přijdu za tebou," odvětila tiše. David se podrbal na hlavě a znova se podíval na její bříško.
"Můžu...?"
"Ty vždycky," ujistila ho.



Uběhl celý den, když se David, Alex a Christine sešli u baru. Probíralo se vše možné, když Christine ucítila ve svém nitru divný pocit. Pomalu vstala a udělala několik kroků směrem k jídelně, když ucítila něco teplého na své noze. Zoufale se zahleděla dolů a vykřikla. David byl v okamžiku u ní.
"Co se děje?!" Christine se chytila za břicho.
"Myslím, že už je to tady!" Zvolala...





...a tak za nějakou dobu přibyl do rodiny další človíček a zároveň druhý člen třetí generace...



...malý Patrik   (tady se geny taky pěkně pomíchaly - má Mathiasovi vlasy, Juliánovi oči a pokožku kohokoli kromě Caroline... už teď jsem zvědavá jak budou oba vypadat v dospělosti )

Radost z malého byla neskutečná, stejně jako u mě

Nádhera, ta dvě miminka, a snad i smíření ?