Fórum o The Sims

Diskuzní fórum pro uživatele forum.thesims2.cz a ostatní fanoušky série The Sims.
 
PříjemPříjem  CalendarCalendar  FAQFAQ  HledatHledat  RegistraceRegistrace  Přihlášení  

Share | 
 

 Ze života Nervózního Jedince

Goto down 
AutorZpráva
Lucisab
Bronzový simík stavitel
Bronzový simík stavitel
avatar

Poèet pøíspìvkù : 634
Join date : 11. 12. 17

PříspěvekPředmět: Ze života Nervózního Jedince   28/10/18, 10:25 pm

Tak jsem se konečně rozhodla sem dát slibovaný příběh o Nervózním Jedinci Úsměv Pokusím se sem přidávat postupně další části jak to bude stíhat společně s bunkrem Mrkající

Předem upozorňuji, že většina postav nebude odpovídat originálním maxis simíkům, protože některé z nich už nemám k dispozici nebo mají už nějak zařízený život a nechtělo se mi je vytahovat z jejich života a zbavovat je třeba prstýnků... tak snad nevadí *SORRY*

Postupně vám budu představovat jednotlivé postavy, ale pro začátek vás nebudu zahlcovat a charakterizuji vám jen dvě postavy, které se zjeví v této kapitole Mrkající



Podivín, co lze o takovém místě říct? Rozhodně se tu dějí divné věci... Přijde vám zvláštní, že je váš soused celý zelený a jeho oči jsou jen tenké černé škvírky? Nebo vás snad děsí osobní hřbitov jisté Olive Přízračné o které se říká, že je vražedkyně? A co třeba tajemná Bella Gothová, která bloumá po městě a stále hledá jistého Mortimera Gotha? V tomhle městě se jistě nikdo nenudí a právě sem se nuceně stěhují dvě sestry...



Emilie Dvořáková je mladá psycholožka, které se skoro ze dne na den zhroutil celý svět. Díky dluhům vlastního bratra přišla jak o pověst, domov tak i o práci a byla nucena si začít znova stavět život od základů. Ve své podstatě je to moc milá žena, která by se pro ostatní rozdala, zvláště pro svoji mladší sestru, kterou se snaží za každou cenu uchránit před problémy do kterých se dostává velice často.



Patricie Dvořáková je poněkud rebelka. Než přišla o svůj život díky dluhům bratra, byla modelkou. Jediné co jí na její práci rozčilovalo byl fakt, že nikdo neznal její obličej, protože fotili výhradně její nohy. Nyní se snaží za každou cenu oprášit svoji slávu, ať už byla jakákoliv (v jejím případě prakticky žádná). Její charakter lze popsat tak, že snadno ztrácí ale i získává zájem o muže, což jí poté působí nemalé potíže, když se jich nedokáže zbavit. Tajně sní o princi na bílém koni.


1.část - Vítejte v Podivíně

Když se Emilie s Patricií byly nuceny vystěhovat ze svých luxusních domovů, stal se jejich jediným středobodem, domovem a vůbec vším ostatním staré auto, které si Emilie nechala, protože jí připomínalo jejich mámu. Jenže obě věděly, že se takhle žít nedá. V Krasohlídkově je lidé nenáviděli, i když za to co se přihodilo nemohla ani jedna z nich, ale tak to už bývá, když si lidé nemohou vybít zlost na skutečném viníkovi, tak to musí odskákat alespoň jeho rodina.

Petr Dvořák byl ve své době mimořádně nadaný a milý člověk, který podnikal ve stavebnictví. Jeho největší slabinou byla jeho důvěřivost, díky které se zadlužil a musel tak začít nakupovat levnější materiál. Možná by na to nikdo nikdy nepřišel, kdyby se nově postavěná budova čerstvě po otevření nezřítila a nepohltila ve svém nitru i několik lidských životů. Nakonec tak díky důkladnému prozkoumání odborníků všichni přišli na to, jak to bylo. A tak nastalo peklo. Petr utekl a zanechal za sebou nejenom rozbouřené obyvatele Krasohlídkova, ale i výše zmíněné dluhy, které neměl kdo zaplatit. A tak přišly na řadu Emilie s Patricií. Banka brzy navštívila jejich luxusní střešní byty a díky příbuzenství s Petrem, tak obě přišly o všechno. Zakrátko přišly obě o práci (kdo by také chtěl pracovat se sestrami muže, který zapříčinil něčí smrt), přátele i všechno ostatní...

Ani jedna z nich tak nečekala, že je jednoho dne navštíví muž v šedém obleku a oznámí jim, že potřebuje mluvit s Emilií. Ani jedna už nedoufala, že by mohlo přijít něco dobrého... ale i tak přes veškerý strach nakonec se setkáním souhlasila...

Emilie chvíli postávala přede dveřmi advokátní kanceláře a zdráhala se zaklepat. Už neměla nic, co by mohla věřitelům nabídnout, kromě starého auta, které dohromady nestálo ani tolik jako oblečení co měla zrovna na sobě. Její život v poslední době ovládl strach z toho, že je budou chtít obyvatelé Krasohlídkova se sestrou linčovat, ale naštěstí je akorát několikrát prohnali ulicemi... Nakonec tedy zvedla třesoucí paži a zaklepala. Ten zvuk se rozezněl mlčenlivou chodbou tak nahlas, že to znělo jako kdyby tam nahlas zakřičela.
"Dále!" Ozval se starší mužský hlas zpoza dveří. Emilie si urovnala prameny vlasů a stiskla kliku...



"Vy jste slečna Dvořáková?" Otázal se jí starší muž za psacím stolem, když vstoupila. Emilie přikývla. Muž se na ni široce, postavil se a potřásl jí pravicí.
"Čekal jsem na vás. Jste přesná jako hodinky," pochválil jí a naznačil ji, aby se usadila.



"Mé jméno je Artur Vilímek a byl jsem advokát vaší pratety." Začal rozhovor. Emilie si zastrčila pramen za ucho.
"Nevím o žádné pratetě, spolu se sestrou jsme už poslední z naší rodiny," pronesla pevným hlasem.
"Mýlíte se, měla jste pratetu. Byla to sestra vaší babičky z matčiny strany," mrkl na ni.
"Ale Magdalena Vondáčková zemřela již před mnoha lety, alespoň mi to říkala máma."
"Nevím, proč vám to řekla, ale vaše prateta zemřela přesně před čtyřmi měsíci." Čtyři měsíce... to byla přesně doba, kdy vypuklo peklo kolem jejího bratra. Zhluboka vydechla a narovnala se.



"Už nemám žádné peníze, pokud moje prateta chtěla něco vyplatit, tak..." advokát jí zarazil jedním pohybem ruky.
"Ale ona po vás nic nechtěla, slečno Dvořáková. Bylo to velice milá a štědrá stará dáma. Pozval jsem si vás kvůli dědictví, ustanovila vás svojí jedinou dědičkou," oznámil jí s úsměvem.
"Dědičkou? Ale proč? Nikdy jsem ji neviděla a pokud měla prateta nějaké dluhy, tak jistě pochopíte, že se momentálně nenacházím ve stavu kdy bych mohla cokoliv dalšího splatit..."



"Ale vaše prateta vám odkázala svoje věci. Necháte mě chvilku mluvit?" Emilie tiše přikývla.
"Slečna Vondráčková žila celý svůj život v pěkném domě v malém městečku Písečná oáza nedaleko hlavního města Podivína a i když vás naposledy viděla jako kojence, nezapomněla na vás. Vždycky si zakládala na rodině, i když sama nikdy žádnou neměla a v posledních okamžicích svého života na to myslela více než kdy jindy... proto se rozhodla vám odkázat svůj dům, majetek i všechno ostatní..."



"Víte v mé situace lze něčemu takovému jen stěží uvěřit. Zní to totiž jako vystřežené z nějakého filmu..."
"Chápu, že vám vaše současné problémy zastínily vaši jindy klidnou a vnímavou mysl, rád jsem totiž četl vaše psychologické články, ale nelžu vám. Plním jen poslední vůli vaší pratety. Tady mám pro vás schovaný od ní dopis, snad potom uvěříte všemu co říkám..." pomalu jí podal zažloutlou obálku, co mu ležela na stole. Emilie si ji od něj nepřítomně převzala a otevřela ji. Uvnitř se nacházel papír hustě popsaný elegantním rukopisem a několik fotografií.

Drahá Emilie, předem se ti omlouvám, že jsem o sobě tak dlouho nedala vědět. Skutečně mě to mrzí a pokud by existovala možnost jak vrátit zrnka času jež se přesypaly v mých hodinách, jistě bych tak učinila, ale osud chtěl jinak. Musela jsem se odstěhovat a ztratila jsem tak svoji rodinu a zůstala jsem sama. Byl to trest, který jsem si musela dát za to co jsem udělala, ale nemohu ti to celé vysvětlit, i když bych si to přála. Jediné co ti mohu povědět je to, že umírám. V mém věku to není nic zvláštního, ale nemám nikoho komu bych mohla svěřit svůj domov a tak jsem si vzpomněla na tebe. Vždycky jsem na tebe byla pyšná, na tvoje články... všechny jsem si je schovávala a byla jsem hrdá na to, že jsi moje praneteř, alespoň na dálku. Jenže před krátkou dobou jsem se dočetla o tvém problému a vzpomněla jsem si na sebe... i já jsem kdysi utíkala z Krasohlídkova. To město mi mnohé dalo, ale i vzalo a vím, že teď potřebuješ pomoct a kdo jiný by to měl udělat než já? Proto jsem se rozhodla, že ti odkážu všechno co mám, není toho mnoho, ale můžeš se odstěhovat na místo, kde tě ti zlí lidé nikdy nenajdou. Podivín není tak špatný, věř mi. Lidé zde jsou zvláštní, ale nikdo si tě nebude spojovat s Petrem, jak jen je toho chlapce škoda... Nenech se zničit, drahá...

Emilie odtrhla oči od papíru, i když ho zdaleka celý nedočetla a zahleděla se na fotografie. Byla na nich její babička spolu s pratetou a nakonec snímek s Magdalenou a její mámou, jak ji drží jako miminko.
"Co má tohle znamenat?"
"Vaše prateta vám před smrtí napsala dopis, protože tušila, že mi nebudete důvěřovat. Ale všechno, co tam je napsané vám mohu dokázat i právními listinami, všechno je tam uvedené a právně potvrzené. Každé slovo si můžete ověřit kde jen budete chtít a zjistíte, že mám pravdu," utvrdil ji.



"Je těžké něčemu takovému uvěřit... předpokládám, že to má nějaký háček."
"Vlastně jen jeden... nesmíte po dobu deseti let dům prodat."
"Proč?"
"Vaše prateta si toho domu moc vážila a nechtěla, aby jste ho jen použila jako možnost pro prodej... strávila v něm většinu svého života, slečno Dvořáková."
"A máte nějakou fotodokumentaci toho místa?"
"Ne a myslím, že ani není třeba. Pokud svolíte k osobní prohlídce, pak vás tam rád zavezu."
"Myslím, že pokud se tam se sestrou podíváme, tak se tam raději dopravíme sami."



"Jistě, nebudu vám bránit, můžeme se sejít na místě, ale měl jsem ten dojem, že na podobné cestování nemáte peníze. Uznejte, že je to cesta do jiného státu."
"Poradíme si, dáte mi adresu?" Advokát jen pokrčil rameny a spolu s adresou jí podal i svou navštívenku.
"Dobrá, sejdeme se tam přesně za týden, slečno Dvořáková... ale samozřejmě mi v případě komlikací kdykoliv zavolat," Emilie jen přikývla.


"Ty ses zbláznila!" Uvítala svoji sestru po příchodu Patricie.
"Kde chceš sebrat tolik simoleonů na cestu do největší díry svéta jménem Podivín? Uvědomuješ si, že je tam největší procento mimozemských únosů na světě?"
"Nemáme co ztratit," zpražila ji.
"Ale máme, chceš prodat poslední dražší věci, co nám zbyly na cestu do pekel," oznámila jí suše.
"Já tomu muži věřím, myslím, že bychom tam mohli začít žít, cítím to..."
"Ty a ty tvoje dohady... je mi z toho zle... a co když nás na té adrese čeká jen hromada odpadků, co pak? Budeme žít jako vyhnanci v jiném státě?"
"Pořád lepší tam než tady. Už nemáme nic, Paty a pokud se ten můj pocit nemýlí pak bychom... mohli začít znovu, to jsme přeci vždycky chtěli nebo ne?" Patricie se zamračila, ale neřekla už ani slovo. Věděla, že na světě neexistovala žádná síla, která by dokázala její sestru přimět uhnout z cesty, když byla o něčem hluboce přesvědčená.


A tak za týden vyrazily na cestu. Jejich staré auto se lopotilo přes zašlé cesty až konečně dorazilo na novou silnici. Před jejich očima tak vyvstala zaprášená cedula s jasným nápisem Podivín. To město mělo opravdu špatnou pověst a nikdo do něj dobrovolně nejezdil, ale Emilii tam v téhle chvíli něco táhlo a to něco v ní, ten malý záblesk poslední naděje, které v poslední době měla málo, ji nutil pokračovat i na tohle místo.
"Vypadá to tady jako Sahara," pronesla úsečně její sestra, která už vzdala ladění jakékoliv stanice na jejich téměř nefunkčním rádiu. Byla to pravda... všude kolem nich ležel písek. Nekonečné duny se vlnily v rytmu větru a skoro to dávalo dojem, že jsou živé. Drobné kuličky písku tak vnikaly i do útrob starého auta, jehož zrezlé panty už dávno netěsnily jak měly.
"Myslím, že naše auto tuhle cestu nepřežije a já s ním," zaprskala Patricie a zuřivě si oprášila písek z ramene.
"Jak daleko to je?"
"Několik kilometrů, ale nejdříve se máme stavit v advokátní kanceláři, dá nám klíče..."
"A proč ti je nedal hned?"
"Protože si pořád myslel, že nás sem odveze."
"Pak to měl i udělat, jistě má mnohem lepší auto než my..." Emilie její poznámku ignorovala a raději se věnovala řízení. Za několik hodin dorazily do města, které vypadalo jak ze starého westernu. Ku radosti Patricie alespoň nepotkaly mimozemšťany... Později jim tak advokát předal klíče se slovy, že tam mohou na chvíli bydlet a zanedlouho se tak obě sestry ocitly před domem pratety...



Dům vypadal staře a poněkud zpustle, jako kdyby tu už léta nikdo nežil, i když cesta, alepoň vypovídala o tom, že po ní někdo nedávno šel.
"Tak tenhle barák, jak vystřežený z horroru má být on?" Emilie přikývla a téměř nesměle vložila do zámku starých železných vrat mohutný klíč.
"Myslíš, že bude uvnitř děsný smrad? Nerada bych, aby mi načuchly vlasy..." Emilie ji znova ignorovala a pevným stiskem otočila klíč v zámku. Vrata povolila a pustila tak obě nové příchozí na pozemek. Budova před nimi teď vypadala ještě děsivěji než předtím.
"Vidíš ty mříže? To je určitě kvůli těm hrůzám co se tady dějí," okomentovala Patricie mohutné tyče na oknech ve spodním patře. Emilie odemkla hlavní dveře a spolu s Patricií vstoupili dovnitř. Zatímco zvenčí působil dům obrovským dojmem, uvnitř se zdál menší a mnohem tmavší.



"Netušila jsem, že byla naše prateta milenkou hraběte Drákuly, jinak si neumím představit, proč je to tady tmavé jak mauzoleu..." i Emilii při pohledu na poloprázdný a tmavý obývák zamrazilo. Jejich prateta byla skutečně osamělá a očividně ke svému životu moc nepotřebovala.
"A podívej! Dokonce tady je i její portrét nebo se mýlím?" Vyběhla k obrazu nad krbem.



"Je to ona..."
"Ještě tady chceš bydlet? Protože jestli ano, tak to budeme muset alespoň vyměnit tapety. Jestli nechceš abych chytla depku sotva vstoupím do dveří..."
"Myslím, že to dědictví přijmu... vzpomněla jsem si, že mi o tomhle kdysi vyprávěla babička..."
"O čem?"
"O jejím domě... o tomhle domě. Vím určitě, že tady bydlela. Babička mi vyprávěla, že její sestra žila na odlehlém místě v tmavém domě, ukázala mi fotku. Vím, že mi řekneš, že jsem byla malá, ale teď když to tady vidím... vzpomněla jsem si. Ano, potřebuje to tady upravit, ale myslím, že bychom jí měly být vděčné, zachránila nás... i když jsme ji neznali... přijmu to a začneme znova..."
"Tady v pekle... mezi mimozemšťany a magory," založila si ruce na prsa.
"Budeme mít dům a je mi úplně jedno kde, Paty. začneme žít tady v Podivíně a budeme se mít dobře... už nebudeme spát v autě, nebude nás nikdo urážet na ulici... dostali jsme šanci a já se jí chopím, jdeš do toho se mnou?" Natáhla k ní pravici
"A co bych tak asi měla jiného dělat ty blázne?" Usmála se na ni.
"Jsi moje sestra, nemohla bych tě nechat mezi mimozemšťany samotnou," ušklíbla se na ni a přijala její pravici.
Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simpařan
Simpařan
avatar

Poèet pøíspìvkù : 310
Join date : 06. 02. 18
Age : 26
Location : Praha

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   29/10/18, 06:01 pm

Tak to je naprostá pecka! *BRAVO* Jsem strašně ráda, že ses do toho pustila. Začátek se mi moc líbí a celkově ten tvůj styl psaní je strašně fajn a krásně se to čte. Obdivuji i to krásné představení v podobě fotek. Láska Je to krása.
Jsem hrozně zvědavá, co naše mladé dámy v Podivíně čeká. Možná se časem taky přidám s Podivínem, jak jsem slibovala, ale potřebuji na něj více energie než na Krasohlídkov, přeci jen Podivín je větší sousto, co si budeme povídat, za to nejzajímavější. Láska Úsměv
Těším se na další díl! Andílek
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
soarka
Simpařan
Simpařan
avatar

Poèet pøíspìvkù : 258
Join date : 19. 02. 18
Location : Praha

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   29/10/18, 06:23 pm

Jůůů to začalo parádně *BRAVO* těším se na další díly, vypadá to na pořádný tajemno Jupííí
Návrat nahoru Goto down
Ludmila
Mistr soutěží
Mistr soutěží
avatar

Poèet pøíspìvkù : 694
Join date : 10. 11. 17
Location : poblíž Olomouce

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   29/10/18, 08:54 pm

Velmi poutavý začátek příběhu, už teď jsem zvědavá na pokračování *THUMBS UP*
Návrat nahoru Goto down
Kolikokoli
Zlatý simík stavitel
Zlatý simík stavitel
avatar

Poèet pøíspìvkù : 505
Join date : 04. 03. 18

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   29/10/18, 11:18 pm

Začíná to dobře, těším se, co holky čeká!
Návrat nahoru Goto down
http://simkiim.tumblr.com
Lucisab
Bronzový simík stavitel
Bronzový simík stavitel
avatar

Poèet pøíspìvkù : 634
Join date : 11. 12. 17

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   01/11/18, 08:35 pm

Díky holky Červenám se popravdě mi delší dobu trvalo než jsem se nakopla abych to sem dala Vysmátý pořád se mi tam něco nelíbilo... jinak holky tam čekají velké věci, v Podivíně totiž nic nejde jen tak Vysmátý
Návrat nahoru Goto down
soarka
Simpařan
Simpařan
avatar

Poèet pøíspìvkù : 258
Join date : 19. 02. 18
Location : Praha

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   01/11/18, 08:40 pm

Tak šup sem s další epizodou Píšu Píšu Pohoda
Návrat nahoru Goto down
Lucisab
Bronzový simík stavitel
Bronzový simík stavitel
avatar

Poèet pøíspìvkù : 634
Join date : 11. 12. 17

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   04/11/18, 09:00 pm

Přidávám slibovaný další dílek Úsměv

2.část - Pryč se všemi sukničkáři!

Uběhlo několik týdnů...



"Kdy už bude večeře?" Zeptala se snad už po sté své sestry Patricie.
"Když by jsi mi pomohla tak by to bylo rychleji..." odvětila. Patricie její poznámku ignorovala.
"Takže už jsi podepsala všechny ty papíry a dům je teď náš?"
"Ano," odpověděla jí popravdě. Patricie si nervózně protáhla prsty.
"Stejně mi to tady pořád nepřijde jako naše... většinu nábytku tady máme po pratetě, kterou jsme ani jedna z nás nikdy neviděla..."
"Víš, že na nový nemáme peníze," stáhla plotýnku a vytáhla misky ze skříňky.
"Vždyť nám odkázala nějakou sumu!" Oponovala ji. Emilie se na ni zahleděla a ukázala jí na hrnec.
"Tady si můžeš nabrat makarony..." Patricie se znuděně zvedla z barové židle a nabrala si slušnou porci těstovin se sýrem. Nakonec obě sestry skončily u jednoho stolu.



"Na internetu se dá najít i slušný použitý nábytek... trochu mě děsí, že spíme v postelích ve kterých mohla spát i ona... co když se tady potuluje její duch? V noci slýchám z podkroví divné zvuky..."
"Je to starý dům, který by potřeboval rekonstrukci, Paty. Všechno co slyšíš je normální. Obě jsme tam nahoře byly a kromě starého ptačího hnízda a několika beden s krámy, tam nic nebylo."



Patricie dramaticky rozhodila rukama.
"A ty si myslíš, že by tam na nás snad její duch čekal? Až bude správný čas, jistě se objeví a dá nám co pro to, že jsme zakryli ty hrozné tapety v obýváku!"



"Patricie, ani ve snu by mě nenapadlo, že budeš řešit něco takového. Děje se snad něco?"
"Žijeme v Podivíně! Kdo to kdy viděl abych já Patricie Dvořáková, žila na tak otřesném místě! Jistě se kvůli tomu ani nevdáme! Protože kromě mimozemšťanů a magorů s teleskopem tady nikdo jiný není!"
"Vždyť si ještě ani nebyla ve městě..." snažila se ji uklidnit Emilie.
"Ani nemusím, stačí si zadat na internetu do vyhledávače Podivín a je vymalováno. Žije tady 99,9% šílenců a ten malý zbytek se krčí někde v pozadí... chtěla bych se vrátit do Krasohlídkova!"



"Tam už se vrátit nemůžeme... začneme žít tady, už jsme o tom mluvili. A navíc to tady není až tak špatné, dokonce tady vydávají dobré časopisy se zajímavými pracovními nabídkami," mrkla na ni.



"Vážně? A co to jako je? Vytírání zadků u laboratorních orangutanů?" Emilie se zasmála a podala ji přes stůl ohnutý časopis na správné straně. Patricie se nejdříve nechápavě dívala na příšlušnou stranu než se jí rozsvítily oči.
"Oni tady hledají modelku?!" Vykřikla.
"Ano, a v novinách jsem našla jednu práci i pro sebe v psychologické ordinaci," mrkla na ni a strčila si do pusy štědrou porci makaronů se sýrem.



"No tak teď jsi se vytáhla ségra! Už vidím ty přerostlé mutanty, co se tam přihlásily! Jistě nebudou mít šanci sotva se zjevím ve dveřích! Počkej... kdy že je pohovor... už zítra?!" Vyhrkla.
"Ano, stejně jako ten můj."
"Proč jsi mi to neřekla dřív?!" Vyhrkla dotčeně.
"Přišla jsem na to až dnes."
"Musím se honem připravit! Na pohovor se nikdy nesmí podcenit oblečení ani správná řeč!" A s nově získanou energií vyrazila do horního patra si vybrat vhodné oblečení.

Hned druhý den ráno se sestry potkaly v obýváku.





"Patricie? Takhle chceš jít na pohovor?" Zděsila se při pohledu na její výstřih a minisukni.



"Jasně! Šéf bude nadšený, hned uvidí moje kvality," usmála se na ni zářivě.
"Myslím, že by ses měla obléct víc střízlivě... nejsem si jistá..."



"Sestřičko, těší mě, že si o mě i v mém věku děláš starosti, ale nemusíš se bát. Byla jsem na spoustě kastingů a vím jak se obléknout. Věř mi, že některé holky budou mnohem víc odhalené než já," mrkla na ni.



"Jak myslíš... kde jsou klíče od auta?"
"Vzala jsem si je. Přeci jen můj pohovor je dál než ten tvůj takže jsem se rozhodla, že si nebudu ničit oblečení a zavezu se tam... alespoň konečně uvidím město," Emilie zavrtěla hlavou.
"Hlavně na to auto buď opatrná... spojka..." Patricie ji přerušila.
"Klídek ségra... zvládnu to a auto taky... když už nás odvezlo až sem. Drž mi palce a já je budu držet zase tobě," usmála se na ni než zamířila do garáže.

Za několik hodin...



"Zatracený idiot, kretén! Co si o sobě myslí!" Zuřila v autě celou cestu domů.
"Nikdy v životě nemohl vidět skutečnou modelku! Byl to naprostý amatér! Zatracený Podivín!" Klela a bouchla do volantu. V ten okamžik se auto trhavě zastavilo. Patricie se nervózně rozhlédla.
"Co je to s tebou?" Zašeptala mírně a otočila klíčkem v zapalování. Auto zavrčelo, ale motor nenaskočil.
"Zatracený krám!" Zvolala a vystoupila z vozu.



Pomalu přešla až ke kapotě a odhalila mozek auta. K její smůle se jí ruce při doteku zrezlého kovu zamazaly špínou.
"Doprčic!" Zaklapla vztekle kapotu a přešla zpět do auta, kde si otřela ruce do hadru.
"Co teď budu dělat?" Zamumlala si pro sebe a prohlédla si ulici kolem sebe. Nikdo tam nebyl. A byla si jistá, že cesta domů jí bude trvat alespoň ještě hodinu. Zuřivě nakopla pneumatiku a zamrazilo ji v zádech. Co si teď počne? Unesou ji mimozemšťani? Setká se s největšími podivíny? Najednou se cítila sama, opuštěná... jako kdyby na světě už nikdo jiný nebyl... kromě zvláštních lidí. Nakonec ji zaujala nízká černá budova se zašlým nápisem "Seelyho garáž" nad garážovými vraty.



Možná je to autoservis... napadlo ji a vykročila mu vstříc.



Uvnitř ji překvapil obchod se smíšeným zbožím, kde se dalo najít prakticky cokoliv od miniatur strojů na počasí po záchodové zvony.
"Pracuje tady vůbec někdo!" Zakřičela do ticha, až narazila do pultu s barevnými tričky.



"To by mě zajímalo kdo si tohle proboha může koupit... ta látka je tak tenká, že i záclonovina je silnější..." zamumlala otráveně. Při svém znechucení si ani nevšimla, že za ní někdo stojí...





Kde se tady bere tak krásná kočka? Pomyslel si při pohledu na Patriciiny nohy.
"Takový šunt..." zašeptala si pro sebe.
"Není to tak zlé, například na spaní je to docela dobrý tričko," ozval se za ní hlas.



Patricie se ohlédla a spatřila před sebou atraktivního mladého muže.
"Vy je nosíte?"
"Jasně, i když nejraději spím nahý, samozřejmě, ale když není zbytí..." Patricie obrátila oči vsloup.



"Jsem Andrew, Andrew Ryan Seeley... ale pro přátele jsem Andy, což samozřejmě platí i pro tebe krásko," podal ji paži. Patricie jeho ruku s nuceným úsměvem přijala.
"Kolika holkám jsi už tohle říkal, Andy? Předpokládám, že sis to musel nejdříve natrénovat před zrcadlem, Andy," vždy když vyslovila jeho jméno, položila na něj patřičný důraz až se Andrew rozesmál.



"Ty jsi asi pořádné kvítko, ale ještě jsem tě tu neviděl. Takové nohy bych si pamatoval," mrkl na ni. Patricie si dlouze zívla.



"Nastěhovala jsem se nedávno a věř mi, že ani já bych na tebe nezapomněla... takového profesionálního baliče jsem už dlouho neviděla..."
"Tak co by jsi potřebovala, krásko? Čerstvé bylinky, francouzský parfém nebo snad mužné objetí?"
"Jsi úplně vedle... jediné co potřebuji je automechanik, ale tady pravděpodobně najdu jen prázdné řeči a nefunkční mechanický psací stroj, takže sbohem..." vykročila směrem ke dveřím.
"Počkej!" Zastavil ji. Patricie se k otočila.
"Nepotřebuji tvoje telefonní číslo," oznámila mu. Andrew se znova zasmál.
"Až opravím tvoje krásné auto, tak možná změníš názor," mrkl na ni.



"Takže ty jsi majitelem tady toho všeho a jsi ještě automechanik?"
"Přesně tak, jsem muž mnoha činů," uklonil se jí.
"Zavedeš mě k tvému krásnému autu?" Patricie se pousmála.
"Jasně..."



"Tahle šunka je tvoje?" Vydechl překvapeně.



"Trochu úcty Cassanovo, to auto je starší než ty."
"To auto je starší než my dva dohromady. Jak jsi na něj mohla získat technickou?"
"To tě nemusí zajímat... neříkal jsi náhodou před chvíli, že ještě budu chtít tvoje číslo, protože jsi úžasný a naprosto nezapomenutelný automechanik? Co kdyby jsi přestal kecat a zařídil jsi, aby to auto zase jezdilo," setřela ho. Andrew se podrbal na bradě.
"To bude těžké... potřeboval bych na tohle auto alespoň měsíc, rok... aby vypadalo dobře... na tom autě snad není nezrezlý jediný díl... opravdu jsi s ním dojela až sem nebo si ze mě děláš srandu?"
"Vypadám snad na to, že si dělám legraci?" Založila si ruce na prsa. Andrew naprázdno pokl, ale rozhodl se přijat výzvu, kterou mu tahle zajímavá cizinka uložila.
"Bude jako nové," pronesl a natáhl k ní paži.
"Tak to jsem zvědavá," odvětila a potřásla mu pravicí.



Uběhlo několik hodin, co Patricie strávila zavřená v obchodě a její jedinou zábavou se staly automaty a jejich nabídka nápojů a potravin. Uvnitř ji svíral těžký pocit z toho kolik bude oprava stát, ale byla si jistá, že její sestra by udělala to samé. Vždyť jiné auto neměli a byla si jistá, že ani na jiné dlouho mít nebudou. Zanedlouho jí vyrušil z myšlenek hluk z venčí. Skoro vykřikla radostí, když si uvědomila, že ten zvuk patří starému motoru jejího auta. Celá nadšená proto vyběhla z obchodu.



A zůstala stát jako opařená na chodníku. Bylo to stále její auto, ale mělo nový lak a kdoví co ještě dalšího.



"Co jsi to s ním provedl!" Zakřičela na něj přes auto. Andrew se na ni otočil.
"To nemáš radost? Vypadá jako nové!" Patricie rychle přešla až k němu.



"Chtěla jsem jen opravit tu věc kvůli které nejezdilo a ne kompletní generálku! Na tohle nemám peníze!" Zakřičela na něj.
"To auto bylo zralé na vrakoviště... všechny plechy jsou nahlodané rzí... tenhle lak tomu pomůže, aby přežilo ještě nějakou chvíli... a ta závada na motoru byla maličkost..."
"Ale já jsem nechtěla tohle všechno... to si nemůžu dovolit!"
"Srdíčko a já tady snad mluvím o penězích?"
"O dluhy zájem nemám!" Zuřila dál.
"Máš to gratis, za to jak jsi mi zkrásnila obchod na několik hodin..."
"To ne, chci ti zaplatit tu závadu na motoru..."
"Já nic nechci... i když na večeři bych s tebou šel rád," mrkl na ni.
"Jsi nenapravitelný... tady máš 500 simoleonů, jestli jsi se okradl je to tvůj problém, sbohem," vztekla nastoupila do auta a nechala ho tam stát jako opařeného s penězi v ruce.

-----------------------------------------------------------------------------------------

Přidávám popisek k další postavě Mrkající



Andrew je tak trochu divoch a lamač dívčích srdcí. Je zvyklý získat vždycky co chce a neumí prohrávat. V Písečné oáze vlastní jediný autoservis a je na něj patřičně hrdý, protože díky tomu mu neunikne ani jediná sukně.
Návrat nahoru Goto down
Ludmila
Mistr soutěží
Mistr soutěží
avatar

Poèet pøíspìvkù : 694
Join date : 10. 11. 17
Location : poblíž Olomouce

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   04/11/18, 10:23 pm

Andrew je zajímavý týpek, jsem zvědavá, kterou děvuchu nakonec "uloví" Červenám se
Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simpařan
Simpařan
avatar

Poèet pøíspìvkù : 310
Join date : 06. 02. 18
Age : 26
Location : Praha

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   05/11/18, 06:15 pm

Parádní počteníčko. Ty tvoje vtípky.. Válím se smíchy Vysmátý
Andrew je sympaťák, jsem zvědavá jestli Patricie jednoho dne podlehne Vysmátý
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Lucisab
Bronzový simík stavitel
Bronzový simík stavitel
avatar

Poèet pøíspìvkù : 634
Join date : 11. 12. 17

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   08/11/18, 08:56 pm

Díky, holky Pro Tebe Andrew bude zvláštní člověk a koho se mu nakonec podaří ulovit? To uvidíte, ale věřte mi, že pokud si dá něco za cíl, tak se nevzdá Vysmátý

3.část - Restaurace U ledového krále

Patricie se vrátila až k večeru a v nitru cítila obavu z toho, co řekne její sestra na tak náhlou změnu jejich starého auta. K jejímu překvapení našla v poslední době věčně uspěchanou Emilii sedět v chodbě.



"Co se stalo?" Vypadlo z ní nakonec, místo milionu důvodů proč je auto najednou jiné. Emilie na ni zvedla unavené oči. Vypadala starší než ve skutečnosti byla.



Pomalu se zvedla z pohovky.
"Pohovor nedopadl dobře... můj minulý šéf mi dal špatné reference, i když jsem pro něj léta odváděla dobrou práci... není to spravedlivé..." dlouze vzdychla.
"Takže ti ani nedali šanci?" Zamračila se Patricie.
"Ten personalista mi řekl, že s takovými výsledky nemůžu očekávat, že mě kdy někdo znova zaměstná jako psycholožku... prý by mi rád dal šanci, ale poškodil by tím údajně pověst ordinace... to znamená, že ani tady nebudu moci dělat, to co mi dělalo radost... pomáhat lidem," Patricie ji zlehka objala. Jen málokdy viděla svoji sestru skutečně smutnou nebo zlomenou... Emilie totiž vždy působila klidným a naprosto vyrovnaným dojmem, skoro tak občas působila jako kdyby ji nedokázal zlomit ani hurikán... ale potom co se stalo s jejich bratrem se vše změnilo... jejich život zachvátil strach.
"Bude to dobré... najdeš si jinou práci. V téhle pekelné díře je jistě ještě nějaká nabídka, která bude stát za hřích... co kdybychom dojedli ty makarony ze včerejška?" Pokusila se jí zlepšit náladu. Emilie od ní odstoupila a usmála se.

Později už obě seděly v kuchyni...



"Ani jsem se tě nezeptala jak jsi dopadla ty..." nadhodila mezi jednotlivými sousty.



"Ten idiot byl naprostý amatér!" Vybuchla Patricie. Emilie si ji změřila.
"Proč?"
"Řekl mi, že jsem naprostá začátečnice a když jsem mu jasně ukázala svoje původní snímky z agentury, tak mi řekl, že na moje křivé nohy není zvědavý! A víš co ještě řekl? Že mám moc malý nos! Prý mám na modelku asymetrický obličej a nejsem vůbec hezká! Co si o sobě myslí!"
"Ten chlap, byl naprostý pitomec... myslím, že je nakonec lepší, že nebudeš pracovat pro jeho agenturu," mrkla na ni.
"Přesně tak, ať si trhne... ale mám pro tebe ještě jednu zprávu..."



"Co se děje?" Vyděsila se Emilie.
"Auto se cestou domů porouchalo a musela jsem ho vzít do servisu... jenže ten servis vedl jeden místní proutník a tak trochu nám naše autíčko vytunil..." všechna slova vyslovovala tak pomalu, že kdyby ještě více zpomalila svoji řeč, tak by jedinou věta říkala celou hodinu. Emilie zamrkala.
"Jak vytunil? Kolik jsi tam nechala peněz? Snad jsi se nezadlužila!" Patricie se při slově dluh otřásla. Obě sestry byly alergické na jekékoliv půjčování peněz, protože to byl hlavní důvod proč šel jejich život ke dnu.



"No... má nový lak a dál nevím... nechtěl nic zaplatit, ale snažil se mě sbalit... tak jsem mu tam nechala 500 a utekla jsem..."
"Co když po nás bude chtít ty peníze? Proč nemůžeš být opatrnější, Paty!"
"Já za nic nemůžu! Chtěla jsem po něm, aby to auto začalo zase jezdit a ne kompletní generálku, ale on si to udělal po svém!" Emilie zavrtěla hlavou.
"Neměla jsi ho nechat s autem samotného, když se choval jako sukničkář, takhle mu stále něco dlužíš a věř mi, že si ten dluh bude chtít vybrat..."
"Tak s ním půjdu na večeři!" Rozhodila rukama.
"Zvládnu to, neboj se... vím co mám dělat..." snažila se ji upokojit. Emilie si vzdychla.
"Snad máš pravdu... nechtěla bych opět žít na ulici..."
"To já také ne..."

Za několik dní se oběma sestrám podařilo si zařídit další pohovory a k jejich vlastnímu štěstí se Andrew u jejich dveří neobjevil...



"A kam to vlastně půjdeš?" Zeptala se Emilie své sestry. Patricie si vzala do ruky talířek s moučníkem a věnovala jí úsměv.
"Do restaurace U ledového krále. Hledají tam servírku... sice to není to, co bych zrovna chtěla dělat, ale ten podnik má vynikající reference a trochu mi i připomíná moji milovanou restauraci z Krasohlídkova," mrkla na ni spokojeně. Emilie se pro tentokrát rozhodla ignorovat její ne zrovna moc vhodný oděv pro takovou příležitost, i když byl alespoň o něco málo lepší než ten poslední.
"Snad budeme mít obě větší štěstí... já jdu do knihovny, hledají tam knihovnici."
"Jo, to se k tobě hodí, miluješ knihy... musíme mít štěstí! Toho hlavního manažera prostě ukecám, věř mi," Emilie se rozesmála.
"Jasně."

Zanedlouho už Patricie stála před restauraci. K její smůle však na místo dorazila s půl hodinovým zpožděním, protože se jí podařilo ve městě dvakrát ztratit.



I přes to se však nenechala odradit...



...a sebevědomě vstupila dovnitř. Restaurace uvnitř působila mimořádně moderním dojmem. S jiskřičkami v očích tak pozorovala kožený gauč, polstrované židle, které lákaly k posazení, perfektně upravené stoly a hlavně velké letiště s klavírním křídlem a mikrofonem, které vypovídalo o živé hudbě. Cítila se tam jako v ráji...
"Co tady děláte?" Vyrušil ji hlas ze snění.



Když se otočila spatřila před sebou toho nejhezčího muže jakého kdy viděla (nebo jí to spíš tak přišlo Chichichi ) Její srdce se okamžitě robušilo,...



... když k ní vykročil.
"Můžete mi říct, co tady děláte? Budeme otevírat až za hodinu," jeho obličej nevykazoval téměř žádné emoce. Skoro vypadal jako socha, i když se z jeho hlasu dalo poznat, že je podrážděný. Patricie se však nenechala vyvézt z míry a odhodlaně k němu natáhla paži.
"Jmenuji se Patricie Dvořáková," představila se mu se širokým úsměvem. Muž její dlaň nakonec stiskl a Patricií projel zvláštní pocit. Skoro jako kdyby jejím tělem začala proudit elektřina a vodičem v dané chvíli nebyl nikdo jiný než neznámí mladý muž s velkýma hřejivýma rukama.



"Já jsem Simon Margison, slečno Dvořáková, ale stále nechápu, co děláte v mé restauraci, když je zavřeno. Doufám, že máte pro své jednání nějaký dobrý důvod."



Patricie se přitrouble usmála, bylo jí jedno co jí říká. Hlavně, že stále nepustil její ruku... jenže jen co si to pomyslela, ji Simon pustil a zkoumavě si ji změřil.
"Měl bych snad na vás zavolat policii?" Až tohle slovo ji probudilo z tranzu a konečně začala více vnímat realitu.
"Já...já... měla jsem tady mít pohovor..." vypadlo z ní nakonec. Simon se zamračil a odněkud vyndal velké desky.



Za chviličku se mu podařilo najít její jméno a zamračil se ještě víc.
"Měla jste tu být před půlhodinou... divím se vaší drzosti, že máte tu odvahu sem přijít, když nedokážete ani dorazit včas," osočil ji. Patricii v té chvíli napadlo, že stejně jako je Simon atraktivní, tak je i přímý jako šíp, což netušila, zda je pro ni dobré nebo špatné.
"Strašně moc se omlouvám, pane Margisone... Bydlím tu krátce a ztratila jsem se... ale o tuhle práci skutečně stojím!" Snažila se ho ujistit. Simon si ji změřil, jeho oči bodaly jako jehličky.
"Můj manažer tady není a já na vás nemám čas... navíc pokud byste přistupovala k práci podobným způsobem, jak bych se na vás mohl spolehnout?" Patricie si urovnala pramen vlasů za ucho.
"Slibuji vám, že se nic podobného už opakovat nebude, jak už jsem vám jednou řekla, nejsem zdejší a teprve se učím poznávat vaše ulice... je to pro mě trochu těžké..." přiznala tiše.
"Odkud jste?"
"Z Krasohlídkova."
"A proč jste odtamtud odešla?"
"Kvůli rodinným problémům..."
"A to si opravdu myslíte, že tady od nich utečete?"
"Nedá se utéct před něčím, co vás tíží uvnitř, ale alespoň se můžete pokusit si uspořádat život, když vás zradil člověk z rodiny, kterého jste miloval nejvíce na světě," Simon zamrkal a přikývl.
"Mám jenom deset minut, slečno Dvořáková, tak je využijte rozumně... pojďte se mnou," pokynul jí. Patricie měla co dělat, aby nezačala poskakovat na místě. Skoro nevěřila tomu, že se jí podaří ho přimět změnit názor.

Simon ji zavedl do malé kanceláře na druhém konci restaurace...



Chvíli před sebou tiše seděli, než Simon začal křížový výslech.
"Proč jste se rozhodla pracovat tady? Protože ve vašich dokumentech jsem se dočetl, že jste byla předtím modelka." Patricie se narovnala a usmála se.



"Víte pane Margisone, budu k vám upřímná. Vím, že tahle otázka je jednou z nejčastějších, které mi kdo položí a já bych vám mohla lhát... mohla bych vám navykládat, že jsem o podobné místo stála už od narození, ale neudělám to... nikdy jsem nechtěla dělat servírku, nikdy to nebyl můj sen. Vždycky jsem si přála být modelkou a nakonec jsem se jí i stala, fotila jsem obuv a punčochy, takže můj obličej vlastně nikdo nikdy neviděl. Takže jsem sice byla manekýna, ale nikdo nevěděl, že jí jsem. Teď se možná zajímáte o to, zda jsem byla takto spokojená a moje odpověď zní, ano. Noviny o mě sice nepsaly a lidé si nelepily moje plakáty na stěny, ale byla jsem šťastná. Jenže každná pohádka má svůj konec... a tak jsem tady. Vybrala jsem si tohle místo, protože mi připomíná moji oblíbenou restauraci z Krasohlídkova, kam jsem chodívala se sestrou o víkendu na oběd. Bylo to tam téměř stejné jako tady, takže k tomuhle místu cítím zvláštní pouto... proto jsem se rozhodla odpovědět na váš inzerát." Simon si něco zapsal do desek a znova se na ni zahleděl.



"Sice vás moje restaurace láká, jak říkáte... ale stejně se hlásíte na místo servírky, kterou jste nikdy nechtěla dělat, to vám nepřekáží?"
"Nikdy jsem nechtěla být servírkou, ale to neznamená, že mi ta práce vadí... v poslední době mám pocit, že si dokážu zvyknout i na hurikán a pokud při něm budu nosit zákazníkům i šampaňské, tak mi to bude dělat radost, protože zase překonám jednu svoji životní metu," mrkla na něj, Simon zavrtěl hlavou.
"Jakou životní metu?"
"Dělat něco, co jsem si nikdy nedokázala představit. Víte, někdy je zajímavé udělat věci jinak, vy jste to nikdy nezkusil?"
"Já nemám na podobné hlouposti čas," oznámil jí suše.
"To je škoda, protože tak přicházíte o nové zážitky... byl jste někdy v obyčejné čínské restauraci? Ne v takové, kde vám všechno servírují na stříbrných podnosech, ale v takové kde je hluk a kuchařovi děti běhají po restauraci?" Simon se na ni zahleděl. Z jeho pohledu nebyla schopna odhadnout, co si o její poznámce myslí.
"Ne," odpověděl jí prostě.
"Pak byste tam měl zajít, protože tam uvidíte něco neobyčejného..." Simon zavrtěl hlavou a urovnal si svoje perfektně upravené vlasy.



"Vy asi ráda mluvíte, nebo se mýlím?" Patricie se na něj zářivě usmála.
"Když mám o čem, tak určitě. Se mnou se nikdo nenudí."
"Pro svůj podnik hledám schopné a praktické lidi, kteří dokáží povzbudit a zároveň neurazit zákazníky. Myslíte, že jste něčeho takového schopná?"
"Samozřejmě, všichni o mě říkají, že jsem mimořádně sympatická a to jak vzhledem, tak i mluvou. Se zákazníky mít problém určitě nebudu... navíc v mém životopise jste se mohl dočíst, že jsem pracovala brigádně jako výpomoc u jedné staré paní, předčítala jsem jí z knihy," mrkla na něj. Simon se znova zahleděl do papírů a přikývl.



"Náš čas vypršel, slečno Dvořáková..." Patricie mu věnovala zděšený pohled.
"Ale ještě neuběhlo našich deset minut!"
"Víc ani s vámi mluvit nepotřebuji..." pronesl suše a začal se zvedat.
"Takže mě nezaměstnáte? Ale já... budu vám vařit kávu každý den a budu tak milá na zákazníky, že mi dají větší spropitné, opravdu!"
"A jak byste to chtěla udělat? Tohle není levné bistro, slečno Dvořáková..."
"I já jsem byla bohatá, pane Margisone... vím, jak mluvit s lidmi, kteří sem chodí," pronesla tiše jako kdyby se za to styděla. A vlastně když to vyslovila, cítila že to tak je, i když sama netušila proč. Simon se zastavil ve dveřích a změřil si ji snad už po tisícté.
"Zítra nastupujete, ale očekávám, že přijdete na čas, slečno Dvořáková... pokud i zítra přijdete o půlhodinu později, tak vás na místě propustím... mám rád dochvilnost, s tím mi dáte snad za pravdu," Patricie se rozzářila a udělala několik kroků k němu, Simon před ní ucouvl a zpražil ji pohledem.
"Strašně moc vám děkuji! Jste zlatý člověk!" Simon nehnul ani brvou.
"Zítra vás budu očekávat po páté ráno, slečno Dvořáková a ani o minutu později," upozornil ji naposledy než vykročil z místnosti. Patricie měla pocit, že bude létat. Ačkoliv ten muž byl vlastně celou dobu jen zamračený a nesympatický, měla neobyčejnou radost, že s ním bude pracovat.

----------------------------------------------------------------------------------

Je tady další postava Mrkající



Simon Margison je obchodník, majitel restaurace a dědic největšího majetku, který je v Podivíně k vidění. V mládí mu přezdívali studený čumák a tohle označení mu vydrželo i do dospělosti, protože i přes veškeré peníze, které má na účtě, nedokáže projevovat emoce a tak na většinu lidí působí jako chladný snob.
Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simpařan
Simpařan
avatar

Poèet pøíspìvkù : 310
Join date : 06. 02. 18
Age : 26
Location : Praha

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   09/11/18, 05:22 pm

Jee parádní díleček. Andílek Andílek Jsem ráda, že Patricie dostala práci, snad bude mít štěstí i Emilie.
Jinak doufám, že se podaří toho bručouna trochu obměkčit
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Lucisab
Bronzový simík stavitel
Bronzový simík stavitel
avatar

Poèet pøíspìvkù : 634
Join date : 11. 12. 17

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   10/11/18, 06:09 pm

Díky Janiko Pro Tebe no nevím jak moc budeš mít Simona ráda Vysmátý (i když si nejsem jistá koho budeš mít radši, jestli Simona nebo Andyho Vysmátý ) i když samozřejmě tam budou mnohem větší adepti na vztek, jako například Kádinkovi Vysmátý
Návrat nahoru Goto down
Kolikokoli
Zlatý simík stavitel
Zlatý simík stavitel
avatar

Poèet pøíspìvkù : 505
Join date : 04. 03. 18

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   10/11/18, 06:51 pm

Klasickej prudišéf (s dobrým srdcem) Vysmátý Vysmátý
Návrat nahoru Goto down
http://simkiim.tumblr.com
Lucisab
Bronzový simík stavitel
Bronzový simík stavitel
avatar

Poèet pøíspìvkù : 634
Join date : 11. 12. 17

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   15/11/18, 09:43 pm

Tak myslím, že jsi ho skoro odhadla Koli Vysmátý

4.část - Blázen, chudák nebo syn smrti?

Emilie mezitím dorazila ke knihovně. Podobně jako všechny ulice Podivína i tady byl nezvykle velký klid. Skoro to vypadalo jako kdyby tady nikdo nebydlel... jako kdyby se ocitla ve městě duchů...



Chvíli tak stála nechápavě přede dveřmi a zvažovala proč má knihovna na dveřích zavěšený velký nápis zavřeno... Podrbala se na hlavě, když za sebou zaslechla šramot. Instinktivně se otočila, ale před ní nikdo nestál. Ulice zela prázdnotou stejně jako předtím. I přes to měla pocit, že ji někdo sleduje. Nevědomky se otřásla, ale rozhodla se všechno co cítila ignorovat. Nikdo tam přeci nebyl nebo ano? Zhluboka se nadechla a rozhodla se opět věnovat pozornost budově před sebou. Moc dobře si pamatovala, že měla mít dnes schůzku s místním knhovníkem a majitelem celého objektu. Energicky tedy vzala za kliku a k jejímu překvapení dveře povolily a pustily ji dovnitř.



Emilie vstoupila a rozhlédla se. Do nosu ji uhodil zápach starého papíru a tiskařské barvy. Tiše se usmála. Milovala knihy a všechno s nimi spojené a byla si jistá, že by ji mohla tahle práce bavit.
"Haló? Je tady někdo?!" Zavolala do ticha.
"Už jdu!" Ozval se odněkud vysoký mužský hlas.



Zanedlouho se před ní objevil vysoký usměvavý muž ve středních letech.
"Jsem moc rád, že jste přišla! Už jsem se bál, že nepřijdete... Jsem Pavel David," natáhl k ní pravici. Emilie se usmála a přijala jeho dlaň.
"Proč jste se bál, že nepřijdu? Domluvili jsme si přeci schůzku na to místo..."
"Ale jistě... ale... no možná bychom si měli nejdříve promluvit o úskalích téhle práce, co myslíte, slečno Dvořáková?" Emilie pokrčila rameny. Nebyla si jistá o čem to knihovník mluví.



"Vy jste tady nová, že? Protože bych si vás jistě pamatoval..."
"Přistěhovala jsem se nedávno," odvětila.
"A bydlíte v domě slečny Vondráčkové, drby se tímhle místem uragán... víte já jsem také byl dříve nováček... přistěhoval jsem se sem za svojí krásnou ženou," uchechtl se. Emilie mu věnovala lehký úsměv. Nikdy by jí nenapadlo, že se bude odvíjet pohovor zrovna tímhle směrem.
"Těším mě, že jste tu našel štěstí..."
"Však jsem nejdříve neměl na růžích ustláno! Tohle místo bylo pro mě jako kobka! Lidé zde se od sebe úmyslně izolují, čert ví proč... a pak jsem se rozhodl tady otevřít knihovnu... vzpomínám si na rodiče, kteří si ťukali na čelo se slovy, že lidé v Podivíně, tak maximálně zajímá věda, ale rozhodně ne kvalitní četba... jenže pak se stal zázrak a ukázalo se, že i tihle zarytí vědci rádi utíkají od paranormálních jevů apod... takže pokud se chcete setkat s místními obyvateli jste na správné adrese."



"Vlastně jsem sem přišla hledat práci, pane Davide."
"Ale to já přeci vím, jen vás chci předem upozornit na to co vás zde čeká... většina obyvatel tohoto městečka sem chodí. Nemusím snad říkat, že nejoblíbenější je vědecká část knih... takže musíte být opatrná. Podivíňané umí být přátelští, pokud vás poznají, ale nikdy si vás skutečně nepustí k tělu, to znamená, že po vás nikdy nebudou chtít pomoc, pokud nebudou vědět kdo jste a odkud jste přišla."
"Před chvíli jste řekl, že se tady drby šíří přímo raketově, takže nechápu co se mi vlastně snažíte naznačit..."



"Pak tedy jinak, slečno Dvořáková... ačkoliv sem chodí tolik lidí a mají moji knihovnu moc rádi... nikdo tady dlouho nevydrží pracovat..." Emilie divoce zamrkala.
"Proč?"
"Řekněme, že se tady zjevují lidé, kteří tu nejsou moc oblíbení a pokud se s nimi začnete více vybavovat nebo to ostatním tak může připadat, tak budete mít potíže... a navíc jistá osoba..." zavrtěl hlavou.
"Jaká osoba?" Knihovník znova zavrtěl hlavou.
"Myslíte si, že budete schopna zvládnout takový tlak?" V ten okamžik pochopila, že i knihovník má tajemství, ať už bylo kohokoli.
"Byla jsem psycholožkou a nebojím se klepů. Potřebuji práci a celý svůj život jsem milovala knihy. Nevidím důvod, proč bych se měla zaleknout."
"Je vidět, že jste tu nová... no uvidíme, byl bych rád kdyby jste vydržela, protože už jsem tady vyzkoušel množství odvážlivců, ale jakmile se objevil... no uvidíte sama. Pokud budete chtít odejít, tak to pochopím," mrkl na ni a zvedl se.
"Takže mě berete?"
"Ale jistě! Líbíte se mi, určitě jste velice zodpovědná... dojdu pro smlouvu, počkejte prosím zatím zde... můžete se tu alespoň pořádně porozhlédnout," zvolal nadšeně než zmizel v úzké chodbě. Emilii přišel knihovník neuvěřitelně přátelský, i když si byla jistá, že něco skrývá. Jako kdyby za jeho širokým úsměvem bylo něco jiného. Zavrtěla hlavou a rozhodla se o tom neuvažovat. Pomalu se zvedla ze židle a tiše se procházela po knihovně. To místo se jí zdálo neuvěřitelně příjemné. Tiše se dotýkala hřbetů knih a užívala si pocit klidu, co v ní vzbuzovaly. Hned si připadala jako doma. Lehkým krokem později přešla ke čtecímu koutku a vyčkávala. Kde jen může být knihovník? Ptala se sama sebe a představovala si ho, jak stojí nad zaseklou tiskárnou.



Ani si neuvědomila, že za ní někdo stojí dokud se neotočila...



...a nesrazila se s tou osobou čelně.
"Vy..." vydechla, ale nestačila dokončit myšlenku, když spatřila jeho oči.



Zpočátku byly hnědé, ale vzápětí změnily barvu na světle šedou. Divoce zamrkala a její oči sklouzly po jeho obličeji níže, kde spatřila hluboké jizvy. Co je to za člověka? Zděsila se ve své hlavě. Znova se zaměřila do jeho očí a uviděla v nich neklid. Jako kdyby bojoval sám se sebou a přesto zůstal sedět na místě.
"Jsi v pořádku?" Oslovila ho. Muž před ní sebou divoce cukl jako kdyby ho někdo uhodil a z jeho hrdla se vydral zvuk podobný zabzučení. Emilii přejel mráz po zádech. Ten muž před ní jí trochu děsil, ale zároveň z něj cítila, že potřebuje pomoc. Jako kdyby jí to říkal těma podivnýma očima.
"Co se ti to stalo?" Zašeptala. Muž mrkl a prkeně se narovnal. Věnoval jí poslední pohled než divoce utekl pryč. Emilie měla pocit jako kdyby jí někdo k té podlaze přilepil. Stále se dívala na místo kde tem muž před chvíli seděl. Kdo to byl? A proč vypadal jako kdyby ho někdo mučil? Otřásla se.
"Nemusíte se bát, slečno Dvořáková! Už jsem tady," uslyšela za sebou. Trhavě se ohlédla. Na knihovníka i účel proč sem šla stačila zapomenout. Knihovník jí podal ruku a Emilie se postavila.



"Omlouvám se, že jsem vyvolal toto umělé setkání s naším démonem, ale jedině takto jsem se mohl ujistit, jestli budete schopna tady pracovat." Emilie se zatvářila nechápavě.
"O jakém démonu tu mluvíte? A kdo byl tenhle muž?"
"Nervózní Jedinec, docela vás obdivuji, že jste se na něj vydržela dívat tak dlouho, ale i on tím byl chudák docela zaskočený... ale jinak se ho nemusíte bát, Nervózní vůbec nic nedělá. Chodí stále ve stejný čas a pořád si půjčuje a vzápětí vrací ty samé knihy každý den. Zjevně je to nějaký podivný způsob, jak zkrotit démona co má ten člověk v sobě..." dlouze vydechl.
"O čem to tady mluvíte? Žádní démoni neexistují! A ten muž vypadal, že potřebuje pomoc!" Knihovník se rozesmál.
"Vy chcete pomoci muži jehož otcem je sám smrťák? Měla byste si uvědomit, kde nyní jste. Tohle není Krasohlídkov, ale Podivín."
"Ano, je to vidět! Co se mu tomu muži stalo? A jak se doopravdy jmenuje?"
"Takové stvoření nepotřebuje mít jméno, říkáme mu jednoduše Nervózní Jedinec. A nevím co se mu přihodilo... nyní mě však zajímá jediné, chcete tady po setkání s ním ještě pracovat? Protože sem chodí každý den, slečno Dvořáková a vyhodit ho nemohu, jak jistě chápete," Emilie zalapala po dechu nad jeho slovy. Zpočátku se jí jevil jako sečtělý člověk, ale nyní? Nechápala jak o tom muži může říkat takové věci... Najednou si už nedokázala představit tady pracovat... neměla ráda lidi, co se přetvařují... ale pak si uvědomila něco jiného... byla si jistá, že zde uvidí Nervózního každý den a její srdce, které soucítilo s každým, který vypadal, že potřebuje pomoc, zatoužilo po jeho záchraně. V ten okamžik jí napadlo, že by možná měla jinde problém ho tak snadno potkat.
"Už jsem vám jednou řekla, že se nebojím," ujistila ho. Knohovník jí věnoval široký úsměv.
"Jste úžasná jako vaše prateta! A jak už jsem vám řekl, z Nervózního mít strach nemusíte... Kádinkovi ho drží pevně ve svých rukou, takže vám nic neudělá, i když by jistě mohl..." Emilie se zachvěla. Dokázala si hravě představit jak ho drží pevně ve svých rukou... Knihovník jí podal pero a Emilie se na něj chvíli jen dívala jako kdyby ani nevěděla jak ho použít. Nakonec ho tedy uchopila a svým elegantním podpisem ztvrdila smlouvu. Ve svém nitru však cítila, že se upsala k něčemu mnohem většímu než jen k pracovnímu poměru.


-----------------------------------------------------------------------------------------------

Konečně přichází ta nejdůležitější postava Úsměv Doufám, že navadí, že nemá tak charizmatický obličej jako pravý Nervózní... popravdě jsem nejdříve uvažovala, že stvořím jeho kopii, ale pak když jsem viděla ten výsledek... Šokovaný rozhodla jsem se raději vytvořit trochu jiného simíka...



Nervózní Jedinec dělá čest svému jménu. Sice ho nikdo nikdy neslyšel skutečně mluvit, ale i tak dokáže dát najevo svoji nervozitu. Jeho povaha je neznámá stejně jako jeho skutečný otec. V Podivíně má nejhorší pověst ze všech a lidé si myslí, že jeho přítomnost nosí smrt. Momentálně žije s vědci Kádinkovými, kteří si ho před lety osvojili a nyní se o něj starají po svém.
Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simpařan
Simpařan
avatar

Poèet pøíspìvkù : 310
Join date : 06. 02. 18
Age : 26
Location : Praha

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   15/11/18, 10:28 pm

Parááádní díííl Šokovaný Láska . Konečně Nervózní Jedinec. Toho simíka zbožňuju.
Doufám, že se Emílii podaří ho osvobodit od těch zlounů. *SORRY*  Tohle si nezaslouží.
Jinak jsem zvědavá, jak si holky povedou. Andílek Láska
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Sponsored content




PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   

Návrat nahoru Goto down
 
Ze života Nervózního Jedince
Návrat nahoru 
Strana 1 z 1

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Fórum o The Sims :: The Sims 2 :: Vaše příběhy - TS2-
Přejdi na: