Ze života Nervózního Jedince

Chudák Patricie Ještěže se Simon tak pěkně zachoval. Doufám, že někdy prozradí to tajemství okolo Andyho. Zajímá mě to čím dál víc

Jsem moc ráda, že se vám dílek líbil Simon je chodící encyklopedie, takže pokud ho holky získají na svoji stranu mohli by se dozvědět spoustu zajímavých věcí, i když je pravda, že ani on sám neprozradí cokoliv jen tak co se týká Andyho, tak doufám, že vás překvapím s tím jaké tajemství vlastně má... každopádně jednou se to dozvíte, ale jestli to bude zrovna od Simona to uvidíte

Jinak mě těší, že jste ho začaly mít rády už moc dobře víte, jak mám ráda komplikované charaktery, i když je pravda, že Simon nikdy nebude moci konkurovat Nervóznímu... každopádně se už moc těším až vám budu moci dovyprávět úplně celý příběh doufám, že budu mít pořád na oba příběhy čas, ale zatím mě to i přes všechny možné zádrhely moc baví

A popelnice už jednou spadla, bohužel jsem viníka zatím neviděla ale počítám s tím, že za to může Andy

Lucisab napsal:

A popelnice už jednou spadla, bohužel jsem viníka zatím neviděla ale počítám s tím, že za to může Andy

Oni to dělají tak pokoutně, že na to přijdu, až když mi po pozemku běhají švábi
Určitě to byl Andy, přitom je to on, komu by měli srážet popelnici pravidelně každý den

No Andrew bydlí v přívěsu, takže mu možná bude na oplátku krást Patricie noviny, když tam nemá normální popelnici


38.část - Hrdina

Nakonec zůstali v objetí opravdu dlouhou dobu...



Patricie si uvědomila, že by takhle klidně vydržela celou věčnost. Simonovi paži ji pevně drželi a ona se cítila jako v ráji. Ve svém nitru si přála, aby tenhle okamžik nikdy neskončil... její úvahy, ale nakonec přerušil její šéf.
"Patricie, už se cítíte lépe? Nemám potuchy kolik je hodin, ale nerad bych zase podivně zapomněl na čas a neotevřel restauraci včas. Navíc by sem mohli zanedlouho dorazit další zaměstnanci..." Patricie přikývla a odklonila se od něj.
"Vaše snoubenka... já vím..."
"O Aliciu mi vůbec nejde... je vám lépe?" Patricie mlčky přikývla.
"Moc vám děkuji..."
"Za nic mi neděkujte, vůbec nic jsem neudělal," odvětil pragmaticky.
"Byl jste tady se mnou... mluvil jste se mnou... dovolil jste mi abych vás... abych vás mohla obejmout," zašeptala. Simon prudce zamrkal, když se ozvalo dunivé bušení na hlavní dveře restaurace. Simon se ohlédl za zvukem a podíval se na hodinky. Bylo hodinu a čtyřicet minut před otevřením. Zamračil se.
"Který vagabund se sem dobývá? Vždyť mi rozbije dveře!" Zaklel nahlas. Udělal krok ke dveřím, ale vzápětí se vrátil k Patricii.
"Zůstaňte tady, ano? Nemusíte se potýkat s kdejakým vyvrhelem Podivína," to poslední vypadalo jako kdyby řekl sám sobě, než vykročil z kuchyně. V jeho těle se zdvihla vlna vzteku, když skrz skleněnou výplň dveří spatřil nezvaného návštěvníka. Zuřivě nakonec přistoupil ke dveřím a odemkl je. Andrew rychlým krokem vstoupil dovnitř.
"Kde je Patricie?!" Zvolal a začal přecházet po restauraci. Simon mu rychle zatarasil cestu.
"Co tady děláš?!" Spustil na něj a zakryl mu výhled na kuchyňské dveře.



"Hledám Patricii! A vím, že je tady!" Zakřičel mu do tváře.
"Přestaň na mě řvát! Patricie tady není," oznámil mu vztekle.
"Lžeš! Vidím to na tobě! V tomhle jsi byl vždy nula! Okamžitě mě k ní zaveď!" Simonovi zrudl obličej.



"Nemáš právo mi nic rozkazovat! Tohle je moje restaurace!"
"Tak tvoje! Nenech se vysmát, ty víš, že tvoje bude až splníš pravidla tvojí pošahané rodinky! Ptám se tě naposledy... kde je Patricie?!" Simon se zamračil ještě víc.
"I kdyby tady byla, tak ti nikdy neřeknu, kde je! A teď konečně vypadni!"
"Jinak co? Abych ti spíš já nevylepšil fasádu za to, že mi lezeš za mojí ženou!"
"Patricie není tvoje žena! Zase jsi někomu ublížil! Jsi nenapravitelný zmetek! Říkám ti naposledy, zmiz z mojí restaurace!" Andrew udělal krok k němu.
"Ty jsi mnohem horší než já... zatímco já dokážu v ženách vyvolat něhu, tak ty jsi jen odporný studený čumák! Jen co Patricie nabere tvoje peníze, tak půjdeš zase ke všem čertům a vrátí se ke mě! Neměl by jsi být tak důvěřivý!" Vysmál se mu. Simonovi zrudl obličej.
"O mě si říkej co chceš, ale varuji tě... nech Patricii na pokoji a neurážej ji," zasyčel jeho směrem.
"Ale... že by ledový král dostal další slabinu? Jsi do ní zabouchlý! Vždycky jsem to věděl! Ale věř mi, že dopadneš jako vždycky, poslechneš svoji rodinu, protože jsi zbabělec!" Simonovi začalo cukat obočí.
"Vypadni!"
"Podívej se, jak se tě bojím! Ty nikdy nemáš šanci na vítězství, nikdy v ničem! Vždycky jsi byl a vždy budeš jen nula s mocným jménem a chcípáckým bratrem, který dřív nebo později zaklepe bačkorami!"
"Neber si Stefana do pusy a vypadni!" Zařval.
"Jo tvůj bratr to byla třída a i teď má vyřídilku... jen škoda, že se tak často válí po zemi bez dechu," ušklíbl se.
"Jestli nepůjdeš po dobrém, tak zavolám policii a ti tě zavřou na celý den do chládku o to se postarám! Tam budeš mít šanci aspoň chvíli uvažovat nad tím, co vlastně říkáš! Zmiz!"
"Donuť mě," vyzval ho. Simon se zhluboka nadechl a zatnul pěsti. Cítil jak se v něm vaří krev. Andrew měl dar, jak ve druhých nacházet jejich slabé stránky a díky tomu mohl lidem snadno ublížit. Simon už dávno věděl, jak to dopadne. Pootevřel ústa, když se za jejich zády ozval Patriciin hlas.



"Co chceš, Andy? Už jsem ti řekla, že tě nechci nikdy vidět." Pomalu k nim přistoupila.
"Jenže ty jsi moje holka! Takže to nikdy není navždy... navíc bychom si o tom měli promluvit..."
"Tak mluv," odvětila bezbarvě. Při tom se podívala na Simona. Vztek z něj přímo křičel. Mechanicky k ní otočil hlavu, rozuměla jeho zlosti, ty útržky co zaslechla z kuchyně byly opravdu odporné. Znova nedokázala pochopit, jak si vůbec někdy mohla něco začít s Andym.



"Ty chceš abych mluvil před tímhle idiotem?"
"Buď mluv, a nebo vypadni."
"Fajn! První věc... ty se se mnou nemůžeš rozejít!" Patricie se zamračila.



"To myslíš vážně? Ráno jsem tě nachytala s cizí ženskou, kterou jsi někde našel na ulici! A pak jsi mě začal urážet!"
"A ty jsi po mě hodila kámen! Málem jsi mi ublížila!"
"Škoda, že jsem minula!"
"Netušil jsem, že jsi taková! Ale jsem ochoten ti to odpustit, když se mi omluvíš a půjdeš se mnou někam, kde bychom si mohli promluvit..."
"Já se ti mám omluvit?! Ty jsi se zbláznil! Podvedl jsi mě, ublížil jsi mi... mezi námi je konec!"
"Ale nebuď tak melodramatická! Elena je jenom dobrá kamarádka nic víc... neříkám, že to bylo správné, ale ani ty jsi se ke mě nechovala jako správná přítelkyně!" Patricie se ironicky rozesmála.
"Jdi k čertu, Andy. Už tě nebudu poslouchat! Dělej si co chceš!" Otočila se k němu zády a udělala několik kroků od něj.



"Počkej! Takhle nemůžeš odejít!" Zakřičel na ni.
"Vážně? Tak se dívej!" Zavolala na něj přes rameno. Andrew k ní rychle vykročil.
"Tohle mi nemůžeš udělat! Nezapomeň na to co jsem ti řekl! Když nebudeš se mnou, tak si už nikdy ani neškrtneš! Žádný muž o tebe ani okem nezavadí, protože jsi nudná, studená..." zbytek nestačil doříct, protože ho něčí ruka prudce otočila na druhou stranu. Simonovi se zatmělo před očima, když se v nečekaném okamžiku rozpřáhl a jednu mu vrazil.



Patricie se prudce otočila a přikryla si ústa. Andrew se narovnal a otřel si natrhlý koutek.
"Koukám, že aspoň s tebou bude legrace. Staré dobré časy..." a skočil po něm.

Patricie se nemohla dívat na jejich rvačku. Simon byl opravdu špatný bojovník a chvílemi se zdálo, že z něj Andrew vytluče duši. Srdce se jí svíralo kdykoliv spatřil další ránu proti Simonovi. Nechtěla, aby mu ubližoval.
"Nechte toho!" Zakřičela, ale bylo jí to k ničemu. Zoufale se tedy nakonec vrhla mezi ně a nějakým podivným způsobem je od sebe odtrhla.



Oba muži na sebe zůstali hledět přes Patricii a vrhaly na sebe vražedné pohledy.
"Odejdi, Andy!" Zavolala na něj.
"Takže dáváš přednost tomuhle... idiotovi?!"
"Už jsi dnes napáchal dost zlého, prostě jdi!"
"Nepůjdu, dokud si se mnou pořádně nepromluvíš!" Udělal krok k ní, Simon se prudce nahnul k němu. Patricie mu rychle položila dlaň na hrudník a zahleděla se do jeho očí. Znova si rozuměli beze slov. Simon se zastavil a poslechl její tichou prosbu. Andrew se ušklíbl, když si jich všiml.
"Koukám, že už se pokoušíš si ho vycvičit, ale varuji tě... Simon Margison je studený čumák, kterého nikdy nedonutíš k ničemu velkému... je to srab! Ještě si na mě vzpomeneš!" Zakřičel na ni, než bez jediného dalšího slova odešel z restaurace. Simon rychle přešel ke dveřím a zamkl je.
"Omlouvám se za to, čeho jste musela být svědkem..." pronesl jejím směrem a zamířil do kuchyně. Patricie mu byla v patách.



"Ten idiot! Natrhl mi sako... bože můj... omlouvám se, běžně nejsem tak impulzivní, ale tenhle člověk ve mně vyvolává jen samé špatné vlastnosti..." zašeptal, zatímco si rychle sundal sako a později i kravatu, kterou měl zašpiněnou.
"Takhle se nemohu objevit před zákazníky... budu se muset jít domů převléknout..." Patricie poslouchala jeho monolog a mezitím sledovala poranění, které mu Andrew způsobil. Pozorovala zarudlé skvrny na jeho obličeji a natržené koutky u rtu. Sevřelo se jí srdce a znova se jí vehnaly slzy do očí, aniž by tušila proč. Simon ji obešel aniž by se na ni podíval.



"Zůstaňte prosím zde a tomu pitomci už neotvírejte... vrátím se až si doma vyzvednu čisté oblečení a vy..." ohlédl se na ni, když spatřil její zarudlé oči.
"Co je to s vámi? Proč pláčete?" Vyhrkl a přistoupil k ní blíž.
"Jste zraněný..." Simon se zatvářil zmateně.
"Jsem v pořádku, nedělejte si starosti..."
"Ale... chci vás ošetřit... vždyť máte i naškublé obočí... a za všechno mohu já... omlouvám se..."
"Patricie, nemáte důvod být kvůli pár ranám smutná... nic se nestalo, tohle není poprvé co jsem se popral s Andym... kdysi to bylo na denním pořádku a věřte mi, že jsem bohužel vypadal hůř než teď, takže se s tím prostě netrapte..."
"Proč se k vám choval tak zle? Proč je tak zlý?"
"Patricie..." zašeptal, než natáhl paže k jejímu obličeji a palcemi setřel slzy z jejích tváří.



"...nejhorší lidskou vlastností je závist, na to nikdy nezapomeňte... slíbil jsem vám, že vám budu o něm vyprávět a já svůj slib dodržím, ale dnes to po mně nechtějte... musím se převléknout..." zašeptal.
"Moc se vám omlouvám za to, co řekl o vás i o vašem bratrovi... moc mě to mrzí..."
"Patricie, neberte na sebe viny druhých. Vy se mi nemusíte omlouvat za to, co řekl. Andrew je dospělý, i když se tak nechová. Nesmíte jeho slova brát vážně, ano? To co řekl o vás je nesmysl, víte to, že ano?" Patricie sklonila hlavu, neměla sílu mu na to odpovědět. Styděla se za něj.
"Poslouchejte mě..." zlehka zvedl její tvář k té svojí.



"Vy jste jedna z nejvýjimečnějších lidí, které jsem kdy potkal. Jste krásná, laskavá... jste jiná, než všechny ženy, se kterými jsem kdy mluvil. Máte svoji náturu a umíte být pořádně vlezlá... ale jste jediná osoba po mém bratrovi, která mě dokáže rozesmát a to myslím vážně. A přísahám, že od chvíle kdy jste se zjevila v mé restauraci se i můj podnik změnil... zjistil jsem, že ačkoliv je restaurace naplněná drahými věcmi, stejně je z nich nejcennější chvíle, kdy vstoupíte dovnitř a usmějete se... vaše přítomnost by rozjasnila i sběrný dvůr, věřte mi. A nejhorší na tom všem je... že to nevíte... stále tomu nerozumím. Z nějakého nepochopitelného důvodu netušíte, jak výjimečná jste a místo toho uvěříte každé hlouposti, kterou někdo na vaši adresu vypustí. Proto vám říkám, ne jako váš šéf, ani jako Margison... říkám vám to jako muž, jako Simon... jste překrásná žena a každý muž by dal cokoliv za to, aby mohl strávit aspoň minutu s vámi. A ti kteří vám kdy ublížili jsou hlupáci, protože já..." slova se mu zadrhla v hrdle a najednou nevěděl, jak pokračovat. To pouto se mezi nimi napnulo, tak silně, že se pro ně čas zastavil. Simonovi ruce klesly níž, až jedna jeho paže došla až k jejímu zátylku. Chvíli se na ni díval, než se k ní pomalu sklonil blíž.



Ten polibek byl tak letmý a přesto v nich zanechal dojem, jako kdyby někdo uvnitř nich vypustil ohňostroj. Skoro se toho oba polekaly, protože ani jeden z nich nikdy nic podobného nezažil. Zlehka se od sebe odklonili a zahleděli si do očí. Simon zalapal po dechu.
"Tohle..." vydechl. Ani jeho pragmatická povaha nebyla na něco takového připravená.



Patricie nechtěla, aby začal více přemýšlet. Bála se, že by ji pustil... že by si vzpomněl na všechno co je rozdělovalo. Proto se k němu raději znova přitiskla. Simon zacouval, ale nepřestal ji držet u sebe.





Těžko říct, jak dlouho spolu takto setrvali. Ale v jedné chvíli ji Simon pustil a udělal několik kroků od ní.
"Omlouvám se..." vypustil ze sebe, než dlouhými kroky zmizel z kuchyně.



(jinak tady vás poprosím o fantazii dlouho jsem hledala na internetu nějaké make-upové zranění, ale našla jsem jen věci ve kterých Simon vypadal, jako kdyby měl ležet někde v nemocnici... takže si přestavte jen lehce potlučený obličej )

Páááni. Parádní díl. To se to pěkně vyklubalo na povrch. Jsem zvědavá, jak se k sobě budou chovat.
Simon je pašák, že se Paty tak zastal před tím idiotem. Jsem opravdu ráda, že to Paty všechno vidí, jak se chová a že to není dobrá partie, jen mám trochu obavy, že Andy něco vyvede, něco špatného a vůbec se mi ten pocit nelíbí.

Lucisab, nemůžu se zbavit dojmu, že by ses měla dát i ve skutečnosti do psaní nějakého díla, máš k tomu zjevně talent, Tvoje slovní obraty, zápletky, vývoj postav A k tomuto dílu - Patricie si teda troufá, odtrhávat od sebe dva chlapy v ráži ! Simon se nám zahleděl do Patriciiných očí a u Andyho se projevují atavistické sklony, považuje ji za svůj majetek, to se bohužel stává nejen u Simíků

Holky moc děkuji za tak krásné komentáře

Ludmi, opravdu si toho moc vážím je fakt, že by mě to moc bavilo... často si říkám, že třeba jednou dokončím tu svoji již tisíci stranou, historickou ságu a pokusím se ji někomu vnutit ale je pravda, že mi na ni pořád něco nesedí a hlavně je stále především v ručně psané podobě a nikoliv v pc prozatím mám asi jen čtvrtinu příběhu předělenou v textové verzi, tak snad se to jednou podaří jinak co se týká Andyho, tak toho jsi vystihla přesně...

Janiko, můžeš se těšit na to, že jejich vztah bude hodně komplikovaný Simon je příliš zásadový a na svých zádech nese jedno velké břímě u něj platí, že když něco slíbí, tak to skutečně dodrží... v téhle chvíli bude zkrátka jeho čest ta nejhorší věc, se kterou se pokusí Patricie bojovat jinak co se týká Andyho, tak mohu prozradit jen tolik, že ho v příběhu ještě určitě uvidíš každopádně nyní pořádně žárlí a není si jistý, zda Simon pro tentokrát překročí svůj stín, protože si až moc dobře uvědomuje, že se mezi nimi něco děje... možná i podle toho se nakonec bude chovat

Krásný díl! Už jsem sem posílala jednou příspěvek před pár dny, ale teď vidím, že se nakonec neuložil (fórum hodilo chybu a nešlo vůbec načíst - strašně jsem se lekla, že o něj přijdeme, jako kdysi o zelené! Ale naštěstí se rozjelo, jinak nevím, co bych dělala mám to tady strašně ráda).

Díl máš zase tak krásně sepsaný, moc se mi líbí, že se Simon zastal Patricie, úplně z toho sálá ta smutná atmosféra a situace, ve které se Patricie ocitla, je opravdu nepříjemná. Andy je magor. Zato ten závěr je teda něco  Jsem moc spokojená s vývojem
Jsi úžasná spisovatelka - a překvapilo mě, že píšeš dokonce historickou ságu a už toho máš napsanou takovou spoustu to je obdivuhodné.

I já jsem se hodně vyděsila Hello... forum se nenačítalo opravdu dlouho a byla by neskutečná škoda, kdybychom o něj měli přijít mám to tady taky moc ráda ale naštěstí je vše v pořádku a snad údržbáři našeho serveru jen něco upravovali pro jeho lepší chod

Jsem ráda, že jsi spokojená s vývojem a že tě to pořád baví a moc děkuji za tak milá slova je pravda, že ten můj historický příběh je tak trochu moje srdcovka pracovala jsem na něm hodně dlouho a musela jsem kvůli němu projít spoustu článků, abych pochopila, jak tenkrát fungoval život kdysi jsem dokonce uvažovala, že bych vám sem část dala se simíky, ale to by trvalo opravdu dlouho než bych vytvořila potřebné scény, domy... a těch postav co tam mám! takže to raději ponechám, jak to je ten příběh je opravdu obrovský a mám se v plánu časem posunout až do dnešních dnů, takže jednou bude ještě větší



39.část - Ten, co se dostal moc blízko

Mezitím odpoledne Emilie vytáhla ze sklepa zapomenutou starou krabici. Vlastně ani netušila, že tam byla. Později ji donesla až do obýváku a pomalu ji posadila na podlahu. Byla si jistá, že její obsah musel patřit její pratetě, proto se cítila poněkud zvláštně, když tenhle neuvěřitelně precizně zabalený balíček začala otevírat. Zdálo se jí, že pratetě muselo na všem co bylo uvnitř, záležet. Ten způsob jakým byla hnědá krabice ovázána papírem i stuhou se zdál až podivně upravený. Zlehka se tedy nakonec dotkla starého papíru a pokusila se co možná nejopatrněji vniknout dovnitř. V jejím nitru ji překvapilo množství dalších krabiček, které úhledně ležely jedna na druhé jako dokonalá skládačka. Nechápavě vytáhla jednu z nich a otevřela ji. Uvnitř se nacházel malý zlatý náramek s bílým kamenem. Chvíli si ho prohlížela jako zkušený zlatník, než došla k názoru, že musel být opravdu neskutečně drahý. Zavrtěla hlavou a uložila ho zpět. Ve chvíli kdy se sklonila k dalšímu balíčku za sebou zaslechla kroky. Ohlédla se. Nervózní se na ni díval s podivným pohledem.
"Nervózní!" Vyhrkla. Oslovený sebou škubl, skoro to vypadalo, že ani nečekal, že na něj promluví.
"Proč tam tak stojíš? Pojď sem!" Vyzvala ho. Nervózní se pomalu vydal k ní a posadil se do křesla po její levici.



"Podívej co jsem našla ve sklepě," ukázala na krabici před svýma nohama. Nervózní se zadíval na místo kam ukazovala a proti jeho vůli ucítil, jak mu po těle přejel mráz. Naposledy, když si prohlížel s Emilií nějakou starou krabici... naposledy... ta bolest... byly chvíle, kdy si zoufale přál si na něco vzpomenout, ale jindy... věděl, že ho ta bouře, co se mu pokaždé stvořila v hlavě při pokusu si vzpomenout, ničila. Rozhodl se ale zůstat silný... ne ani tak kvůli sobě, ale kvůli Emilii. Chtěl ji udělat radost... přál si na ni promluvit. Smutně zavrtěl hlavou.
"Co je s tebou?"



Nervózní pokrčil rameny. Už od rána se cítil poněkud neklidný, aniž by tušil proč.
"Chceš se se mnou podívat do té krabice?" Zeptala se ho. Nervózní se zhluboka nadechl a po několika vteřinách ticha jen nejistě přikývl. Byl si jistý, že by udělal cokoliv, aby se jí mohl odvděčit. Sice netušil kdo je, ani proč ho většina lidí nenávidí... znal jen několik domněnek včetně té o jeho skutečném otci, ale mohl tohle být opravdu ten pravý důvod, proč někoho k smrti nenávidět? Znova zavrtěl hlavou. Jeho mozek pro něj neměl žádné odpovědi jako každý jiný den. Emilie opatrně vyjmula z krabice další malou krabičku a otevřela ji. Nalezla v ní starou brož s malovanou rudou růží. Usmála se a podala předmět Nervóznímu.
"Víš co to je?" Nervózní chvíli otáčel s ozdobným špendlíkem v ruce a zvažoval k čemu to asi slouží. Až později pocítil ve své hlavě změnu a uvědomil si, že něco takového někdy viděl... ale nebyl si jistý kde. Opatrně ozdobu vrátil zpět Emilii.
"Poznáváš to?" Nervózní pokrčil rameny. To byl vlastně jediný způsob, jak projevit Emilii nejistotu. Emilie mu věnovala mateřský pohled.
"Tohle je brož, kdysi se s ní ženy rády zdobily. Dávaly si ji na kabáty, šaty... tenkrát to bylo hodně moderní," Nervózní znova pokrčil rameny, jeho mozek na podobnou nápovědu mlčel. Emilie ji znova uložila do krabičky a sáhla do krabice pro další, tentokrát dřevěnou malou bedýnku. Jenže v okamžiku kdy ji zvedla, se něco vedle ní pohnulo a spadlo to na její původní místo. Nervózní se instinktivně sklonil k malému narušiteli. Zlehka natáhl paže a vyndal danou věc z krabice. Byl to starý dětský vláček. Chvíli ho převracel v rukou, než se zahleděl na malá kolečka ve spodní části a jedním prstem jedno z nich roztočil. V ten okamžik se mu před očima zjevila krátká vzpomínka. Slyšel dětský smích a viděl svoje ruce svírat podobnou hračku. Ve svém nitru ucítil radost. Tuhle hračku miloval. Pomalu ji otočil k sobě čelem a dotkl se komínku. Na jeho tváři se rozlil spokojený úsměv.
"Víš co to je?" Zeptala se ho. Nervózní jí věnoval krátký pohled a postavil se. Udělal několik kroků ke knihovně, pak se na ni otočil, ukázal na sebe a druhou paží popojel po poličce. Emilie k němu přistoupila.



"Takže víš co to je?" Vyhrkla nadšeně. Nervózní se širokým úsměvem přikývl. Neuměl tu hračku pořádně pojmenovat, ale byl si jistý, že ji měl kdysi moc rád.
"To je skvělé! Sice netuším, proč tu má prateta schované hračky, ale... to je jedno! Chceš si ho nechat?" Nervózní přikývl.
"Nervózní... známe další část tvého života! Jednou ho jistě poskládáme celý!" Zvolala se širokým úsměvem.



Nervózní ji nechtěl kazit radost, proto se jen usmál a nedal na sobě nijak najevo, jak moc si myslí, že jsou jeho myšlenky až příliš hluboko... najednou si uvědomil, že nějaká jeho část si vlastně nechtěla vzpomenout... byl si jistý, že se mu muselo něco stát... a to něco způsobovalo tu bolest, která ho zasáhla vždy, když se dostal až moc blízko. Emilie nadšeně sevřela prsty, byla si jistá, že si jednou vzpomene.



"Jednou to zvládneme," zašeptala.


Později večer si Emilie udělala čas na noviny...



...sice je často nečetla a všeobecně nesnášela jakýkoliv druh drbů... ale dnes si chtěla odpočinout u problémů celebrit. K jejímu překvapení jí, ale překvapil malý článek na přední straně, který odkazoval na další stran uvnitř denního tisku.



Zmateně noviny rozložila a pustila se do čtení...

Z neděle na pondělí, po jedenácté hodině večerní se srazil osobní automobil s projíždějícím terénním vozem. Jeden z řidičů byl identifikován jako známý vynálezce Vincent Černín, který byl v posledních dnech stíhán kvůli podezření z napomáhání útěku ďábelského dítěte. Pan Černín byl odvezen do nemocnice a je nyní v kritickém stavu, podobně jako řidič druhého vozu. Příčina nehody je prozatím nejasné. Tímto chceme požádat jakékoliv svědky, kteří by mohli pomoci s objasněním případu, aby se dostavili na stanici k případnému výslechu.

Emilie vykulila oči, když se zahleděla na drobné dvě fotografie. Na jedné z nich spatřila dvě pomačkaná auta a z druhého snímku se na ni usmíval Vincent Černín. Toho muže viděla jen jednou, ale i tak ji proti její vůli naskočila husí kůže. Znova zaslechla jeho hlas, který rozčileně vykřikoval, že mu někdo popsal auto... byla to opravdu nehoda? Nebo se snažil jen někdo Vincenta zbavit? Roztřásly se jí ruce, když do domu mezitím vstoupila Patricie.
"Emilí!" Vykřikla na ni a okamžitě se vrhla ke své sestře. Emilie pevně sevřela recyklovaný papír a otočila se na Patricii.



"Proč se tak tváříš?" Zamumlala Patricie při pohledu na Emiliiny vyděšené oči.
"Vincent Černín... měl nehodu," zašeptala a mechanicky položila noviny na stolek. Patricie si nepřítomně prohrábla vlasy.
"A kdo je Vincent Černín?" Emilie si vzdychla.



"Vincent Černín je ten muž, kterého obvinili, že napomáhal Nervóznímu s útěkem..." pokusila se osvěžit paměť své sestře Emilie.
"On měl nehodu? Co se mu stalo?"
"Srazil se s tereňákem..." zamumlala.
"Aha... no místní lidé by si asi vážně měli obnovit řidičáky... preventivně... nedávno jsem taky měla problém s jedním pitomcem..." Patricie dál mluvila a Emilie si jen nepřítomně promnula spánky.
"Paty," přerušila ji.
"Tomu muži vyhrožovali a já myslím... bojím se, že..." Patricie vykulila oči.



"Ty si myslíš, že zdejší blázni zašli až tak daleko, že... myslíš, že by mohli..." vykoktala. Emilie zavrtěla hlavou. Její tvář nesla světlý odstín.
"Já nevím..." zašeptala.
"Takže mi chceš naznačit, že by se nám mohlo stát to samé?" Vyhrkla. Emilie sebou škubla, ale neřekla ji na to ani slovo.
"Musíme s tím něco udělat! Nervózní... on... zatraceně! Co budeme dělat?!"
"Musíme být klidné... musíme..." Patricie ji nenechala domluvit.
"Uvědomuješ si, že u toho chlapa měli jen podezření, že mu pomohl, ale my... my ho máme opravdu doma! Co budou dělat s námi?!"
"Neudělají nám nic..."
"A jak to můžeš vědět?"
"Nervózní si brzy vzpomene... dnes si připomněl pravděpodobně hračku z dětství... vzpomene si, vím to! A pak bude všechno v pořádku..."
"Co když nikdo neuvěří tomu, co řekne? Lidé se ho bojí!" Emilie si zastrčila pramen vlasů za ucho.
"Bude to dobré! Já tomu věřím! Nebo snad chceš abychom ho jen tak..." Patricie prudce zavrtěla hlavou.
"Rozhodně ho nechci vyhodit! Nervózní je bezmocný! Nechci, aby se mu něco stalo!"
"Pak musíme držet při sobě... a nikdo se nesmí dozvědět, že je tu..." odvětila tiše Emilie.
"A ty si myslíš, že to snad někomu budu vykládat? Nikdy bych mu neublížila... ale bojím se... tohle město je otřesné! Nemohli jsme se odstěhovat na horší místo..."



"Zvládneme to tady..."
"Simon mi kdysi řekl, že Podivín není pro slabé povahy... myslím, že má pravdu... on opravdu neumí lhát..."
"Simon?" Zašeptala nechápavě Emilie, když si uvědomila, že Patricie nazvala svého šéfa jménem.
"Ano, dnes... on... já... políbili jsme se..." zašeptala nesměle.
"Ty ses líbala se svým šéfem?" Zvolala zděšeně.
"Ano... a já myslím... myslím, že ho miluji," pípla.
"Ale to je šílenství! On je tvůj šéf a k tomu je zasnoubený!"
"Já vím, Emilí! Já to vím... ale... nemůžu si pomoct... on je tak... nechci o něj přijít... dnes mě bránil... myslím, že i on ke mě něco cítí... věřím mu..."
"Ach Paty... jen doufám, že se nedostaneš do nějakého průšvihu..."
"To už jsem se stejně dostala... z Andyho se vyklubal korunovaný magor... a Nervózní nás nejspíš bude stát rozum a možná i život... není pak jedno jestli si opravdu začnu něco, ať už to bude cokoliv... se svým šéfem?" Emilie se k ní natáhla a chytla ji za paži.
"Jediné co chci je to, aby jsi byla šťastná..."
"To samé chci pro tebe a proto jsem nakonec vyhověla tvému přání, aby tu zůstala místní legenda, ačkoliv nás to bude stát až moc... asi jsme už obě bláznivé..."
"Asi ano," přitakala smutně.
"Takže jaký je plán?"
"Zachráníme Nervózního a vyvázneme ze všeho živé..." zašeptala.
"A mohla by jsi k tomu ještě přidat nakopání zadků pár lidem?"
"A koho myslíš?"
"Kohokoliv kdo nám bude chtít ublížit..."
"Budeme v pořádku... všechno dobře dopadne..." odvětila Emilie, než se k sobě nahnuly a sevřely se v náručí. Obě už dávno věděly, že se jejich život začíná otáčet v podivných turbulencích a byla jen otázka času, kdy se mohli ujistit v tom, zda to pro ně skončí dobře nebo špatně.

Páááni, trošku se začínám bát. Děvčata se pohybují na tenkém ledě a já mám obavy aby brzy neprasknul. Pořád se mi v hlavě honí myšlenka, že je brzy někdo začne špehovat a nedej bože uvidí skrz okno Nervózního...to by bylo otřesné
Jinak doufám, že se z toho Vincent dostane a objasní se, co a jak.
A za Nervózního jsem ráda, dělá pokroky, sice malé, ale přece.
Těším se na pokračování.

DObré i špatné zprávy v "jednom kyblíku", zajímavý díl Kéž by se děvčatům ještě dlouho dařilo držet vše pod pokličkou, aby se mohl Nervózní aspoň trošku vzpamatovat ...

Díky holky za milé komentáře ten příběh je bohužel trochu děsivější a temnější než je třeba bunkr , ale nemusíte se bát, že bych šla do extrémů nejsem zrovna milovník hororů nebo něčeho podobného

Janiko, popravdě si často říkám, že jsem tomu domu měla dát menší okna v nižším počtu když jsem ho stavěla, tak jsem nad tímhle moc nepřemýšlela prostě jsem chtěla mít malý tmavý domek, který bude vypadat opotřebovaně, ale zároveň nebude velký jako nějaký zámek jenže takhle jsou všichni uvnitř jak ve vitríně... no ale kvůli příběhu jsem se nakonec rozhodla to ponechat jak to je... holky přeci jen nemají peníze na opravu domu a bylo by zvláštní, kdyby starý domek najednou získal úplně jiná okna

Jinak Nervózní má opravdu hodně pošramocenou hlavu... s Kádinkovými strávil většinu svého času, takže to podle toho bohužel vypadá ale mohu vám slíbit, že vám brzy jeho rozbitý rozum napoví něco víc

Ale aby příběh nebyl jen temný, tak přidám další dílek už teď


40.část - Ztracená sebedůvěra

Druhý den vyrazila Patricie do práce opět o něco dříve.



Netušila jak je možné, že se jí daří brzy vstávat a chodit o tolik minut dříve do práce. Najednou se jí to zdálo skoro stejně snadné jako dýchání. Moc dobře si byla vědoma toho, že největší motivací pro ni byl Simon. Od polibku ho viděla jen jednou a to se jí vyhýbal. Skoro se zdálo jako kdyby se bál s ní být a bylo jedno, zda se v té chvíli nacházel v místnosti někdo další. Zhluboka se nadechla a vnesla do svých plic příjemnou vůni čisté restaurace. Cítila se tu jako doma. Věděla však, že nejlépe se bude cítit až ho uvidí.



Proto se nakonec rozhodla vydat mu vstříc. Tiše se zastavila před jeho kanceláří a natáhla svoji paži ke dveřím. Její dlaň se ale zastavila jen milimetr od svého cíle. Najednou se cítila nesvá. Měla to udělat? Možná ji Simon nechtěl vidět... možná všechno to, co cítila včera byl jen klam... nebo byla ona bláznivá jako vždy a představovala si hlouposti. Těžce se nadechla a dodala si odvahy, než rytmickým pohybem donutila svoji ruku zaklepat.
"Kdo je?!" Ozval se podrážděný hlas. Patricii přejel mráz po zádech. Simon nebyl dobře naladěný, ale kdy ho vlastně viděla šťastného? Až pak si vzpomněla na okamžik kdy mu naservírovala želé... v té chvíli se zdál uvolněný... a pak... včera? Zavrtěla hlavou a přiměla se promluvit.
"To jsem já... Patricie... mohu vstoupit?" Chvíli bylo ve vedlejší místnosti ticho, než Simon konečně promluvil.
"Pojďte dál..." vyzval ji. Patricie zlehka stiskla kliku a vešla dovnitř. Pozorovala svého šéfa za stolem a obdivovala cestou jeho tmavé vlasy, které měl úhledně upravené... vždy vypadal, jako kdyby vypadl z nějakého drahého časopisu.



Patricie se nemohla ubránit úsměvu. Postavila se před něj a cítila se neuvěřitelně šťastná, že ho vidí. Tolik si přála ho obejmout... dotknout se ho, ale nevěděla jestli může... a nezdálo se jí to včera přeci jen? Zahleděla se do jeho tváře. Simon však její pohled neopětoval, vypadal, že je až příliš zaujatý stěnou za ní. Jeho obličej při tom nevykazoval žádné emoce.
"Budete tady jen tak stát, nebo mi prozradíte, proč jste se najednou rozhodla chodit tak extrémně brzy do práce?" Zeptal se jí a konečně zvedl hlavu jejím směrem. Patricie zalapala po dechu. Simon dělal znova čest své přezdívce. Vypadal jako kdyby zapomněl... jako kdyby ten včerejšek nic neznamenal... jako kdyby ji nikdy nebránil... Zavrtěla hlavou. Možná to byl opravdu jen sen... až pak si všimla drobných oděrků na Simonově obličeji, které ji utvrdily v tom, že se jí to nezdálo. Odhodlaně stiskla opěradlo židle.
"Včera... já... chtěla jsem vám znova poděkovat," odvětila s očima přikovanýma k těm jeho. V ten okamžik se v Simonově tváři mihl stín... skoro se zdálo jako kdyby ho něco bolelo, odvrátil zrak.
"Neděkujte mi... a posaďte se," zašeptal s očima upřenýma na dveře kanceláře. Patricie ochotně přijala místo naproti němu. Skoro s dětskou dychtivostí sledovala jeho obličej, který tolik obdivovala a všimla si, jak krásně mu ladí modré sako s barvou jeho duhovek. Rychlým tahem se přisunula se židlí blíže, když se svými chodidly srazila s těmi jeho. Simon sebou divoce škubl a prudce se odsunul od stolu. Až pak se jí konečně znova podíval do tváře.



"Omlouvám se!" Vyhrkla Patricie. Simon si promnul spánky.
"Už se mi neomlouvejte... předpokládám, že jste za mnou nepřišla jen kvůli tomuhle..." zamumlal. Patricie přikývla. Tolik si chtěla promluvit o tom co se stalo... o nich dvou... o budoucnosti... o... její myšlenky přerušil Simonův pragmatický hlas.
"Chcete mluvit o Andym... vím, co jsem vám slíbil a já svoje sliby plním," ujistil ji. Patricie poslušně zavřela ústa. V ten okamžik si nechtěla povídat o tom mizerovi... chtěla více poznat muže před sebou, chtěla pochopit, proč se jí někdy zdá, že je vzdálený jako hvězda na nebi a jindy... jí připadal tak blízký jako kdyby ho znala celý život a možná ještě déle. Tolik si přála vědět, co se v něm skutečně odehrává.



"Andyho znám od dětství... chodili jsme spolu na jednu školu, ale to už dávno víte..." Patricie přikývla.
"Jako malý chlapec dostal stipendium díky kterému se mu podařilo dostat na soukromou univerzitu... spousta lidí ho kvůli tomu nemusela, ale Andy se o sebe dokázal postarat... dokonce si dokázal díky vlastní vyřídilce získat celou svoji třídu na svoji stranu... ti lidé ho poslouchali na slovo... byl silný ve svých slovech a co řekl, to také učinil... a nebral si servítky... nikdo s ním nechtěl přijít do křížku... byl to ten nejlepší rváč ze školy... lidé se ho báli, ale zároveň ho milovali pro to jaký byl... měl charisma, které milovaly všechny učitelky a dívky ve škole a chlapci se mu chtěli podobat, protože na všechno co sáhl, to se mu podařilo. Byl velká hvězda..."



"Ale proč jste se neměli rádi?" Vložila se mu do toho Patricie. Simon se najednou zdál starší.  
"Andy nenávidí Margisony," odpověděl jí po chvíli ticha.
"Proč?"
"Na škole se k nám vždy choval arogantně. Nejhorší problémy měl s mým bratrem, který byl na něj podobně alergický jako on na něj. Hádali se a nesčetněkrát kvůli svým potyčkám skončili v ředitelně. Stefan se vždy nechal snadno rozčílit, což ho většinou vždy stálo víc, než bych si přál..."
"A vy? Jak to bylo s nevraživostí k vám?"
"Andy mě nesnášel jenom proto, že jsem Margison a k tomu ten nejstarší... zkrátka dědic veškerého majetku, myslím, že už tenkrát byla jeho největším problémem závist..."
"Ale proč vám tolik záviděl? Proč vás tolik nenávidí?" Simon se zhluboka nadechl.
"Někteří lidé nepotřebují velké důvody, proč někoho nenávidět," pronesl klidně.
"Musel mít nějaký pořádný důvod... musel... proč si zrovna vybral vaši rodinu?" Simon sklonil hlavu.
"Jsme jedna z nejstarších a nejmocnějších rodin v Podivíně, máme velkou moc... až příliš velkou. Lidé se nás buď bojí nebo nás obdivují, či nenávidí... on si vybral tu poslední možnost..."
"Musí existovat nějaký pořádný důvod! Nevěřím, že by se rozhodl vás nesnášet jen tak... hodně vám ubližoval?"
"Myslím, že tuhle část minulosti není třeba připomínat..."
"Myslím, že nejvíc nenávidí vás! A to kvůli tomu, co jste mi řekl... jste nejstarší a... to on vám dal tu přezdívku, že ano?" Simon k ní zvedl oči.
"Na tom nezáleží..."
"Odpovězte mi, prosím! Snažím se pochopit.. jaký je... jaký jste vy..."
"Patricie, nesnažte se mě pochopit, ano? Soustřeďte se hlavně na sebe a dávejte si na sebe pozor," zašeptal místo jakékoli odpovědi. Patricie zavrtěla hlavou.
"Prosím odpovězte mi!" Začala znova naléhat. Simon si vzdychl.
"Pokud budete potom klidnější, pak ano... Andy mi dal spousty přezdívek, ale ledový král se ujal nejlépe, myslím, že za to mohl i název téhle restaurace..."



"On vás šikanoval!" Zděsila se.
"Nenazval bych to úplně takto... nikdy mi nezáleželo na tom, co říkal a myslím, že to ho rozčilovalo nejvíce... že jsem nereagoval, tak jak by si přál..."
"A tak vás bil..." přejel ji mráz po zádech.
"Nemusíme celou tu historii rozebírat do detailů, chtěla jste abych vám o něm vyprávěl, ale nemusím vám sdělovat každý drobný detail z mého života," usadil ji. Patricie zalapala po dechu, ale nenechala se vyvést z míry.
"Teď už to chápu... lidé ho milovali... byl přátelský, milý, silný... věděl jak se má zachovat, aby na něj nikdo nezapomněl... uměl se prát... ale vy... vy jste takový nebyl. Možná jste měl už tenkrát mocné jméno, ale bylo vám to k ničemu. Neuměl jste toho využít... byl jste jako nyní... lidé si o vás mylně mysleli, že jste bezpáteřní studený čumák, který se nese jako páv, ačkoliv uvnitř jste byl jiný... a stále jiný jste... okolnosti vás naučili neukazovat emoce, držet se pravidel, ale nějaká vaše část nepřestala bojovat s nespravedlností... a tu jsem viděla včera... ve skutečnosti jste... laskavý a milý... a myslím, že ačkoliv nechcete aby vás někdo pochopil, ve skutečnosti to chcete, ale zároveň se bojíte... máte strach, že by někdo mohl najít vaši slabinu, že byste už nemohl mít věci pod kontrolou, že by vás mohl někdo zranit..." Simon se prudce zvedl ze židle.
"Máte bujnou fantazii!" Patricie se pomalu postavila. Ve svém nitru krotila touhu po tom ho obejmout. Něco v ní ji napovídalo, že uhodila hřebíkem na hlavičku. Udělala několik kroků k němu, když Simon znova promluvil.
"Andy, získal později po svém tajném movitém příbuzném nemalou částku za kterou si koupil svůj servis a to je myslím vše co vám mohu povědět," vyhrkl a odešel z jejího dosahu dříve, než k němu stačila dorazit. Patricie se tedy vrátila zpět.
"Děkuji, že jste mi to řekl," zašeptala. Simon znova zvedl hlavu a přistoupil k ní blíže.



"Slíbil jsem vám to a teď se můžete vrátit zpět do práce, ačkoli jste tu o neuvěřitelné dvě hodiny dříve!"
"Šéfe, mohu mít na vás ještě jednu otázku?" Simon vypadal jako kdyby se zasekl. Nakonec se jen podíval mimo dosah jejích očí.
"Mluvte..."
"Litujete toho, co jste včera udělal?" Simon k ní prudce zvedl tvář.
"Co je to za otázku? Udělal bych to klidně ještě tisíckrát, Andy se k vám zachoval jako hulvát... nic jiného jsem bohužel ani nečekal... Andy byl vždy takový, žádný vztah mu nevydržel moc dlouho..." Patricie přikývla. Chvíli tak zůstali naproti sobě stát bez hnutí, než Simon konečně prolomil mlčení.



"Chtěl jsem se vám omluvit za včerejší... zážitek... neměl jsem to dělat a opravdu mě to mrzí... nemyslím, teď fakt, že jsem se popral s Andym... myslím, že mi rozumíte a dáte mi za pravdu, že se to už nikdy nesmí zopakovat. Jsem váš šéf a vy jste moje zaměstnankyně... podobné nekorektní jednání si k vám již nedovolím, nemusíte mít obavy..."
"Ale..." Simon ji přerušil.
"Není k tomu už co dodat, teď bych byl rád kdybych se mohl vrátit k vlastní práci... jděte prosím..." Patricie zalapala po dechu, když si uvědomila, že ji Simon v podstatě vyhodil. Mechanicky se tedy otočila a vyšla z jeho kanceláře.



U leštění sklenic jí tak napadlo několik důvodů, proč se k ní Simon takto zachoval... buď se styděl za danou skutečnost nebo se příliš bál toho, co se v něm odehrávalo. Zhluboka se nadechla a rozhodla se, že na to nebude myslet... byla si jistá, že ještě dostane příležitost si s ním promluvit.

Zbytek odpoledne tak probíhal v relativním klidu...



...Patricie se snažila za každou cenu zapomenout na všechno co jí řekl Simon, ale zároveň... zároveň ji mrzelo, že se za celou dobu neobjevil v restauraci... skoro se jí zdálo jako kdyby se před ní schovával, ale mohlo to být tak? Často se tak přistihla, že hledala v davu zákazníků jeho nažehlený oblek a nic neříkající výraz, ale Simon byl pryč... za celou dobu její směny se neobjevil.

Později tak Patricie zůstala v restauraci sama spolu s uklízečkou Betty, která se snažila narychlo dát podnik dohromady.
"Zatraceně!" Zvolala, když už se možná po sté ozval její mobil.
"Chceš pomoct, Betty?" Zeptala se jí Patricie, která opatrně ukládala servírovací tácy na své místo.
"Ne... ale... moje dcera..."
"Dcera? Stalo se něco?"



"Evě se zaběhla želva... a chce abych hned přišla domů... jednou se z ní zblázním! Už několikrát jsem jí říkala, že ji nemůže brát na procházky do parku! Ale co ona neudělá... se svým otcem vyrazí do parku na kolo a na milou želvu zapomene! A pak že se mají dětem pořizovat domácí mazlíčci... víš kolik křečků už nechala podobným způsobem zdrhnout? Prý se chtějí proběhnout... asi ji příště koupím rybičky... ty snad nepustí na procházku do záchodu..." zvolala otráveně a zuřivě bouchla mopem o zem. Patricie jí věnovala drobný úsměv.
"Kolik jí je?"
"Sedm a to by chtěl můj drahý manžel ještě druhé dítě... ale jak bych to s nimi měla zvládnout? To bych měla doma už tři děti! Už takhle musím kontrolovat i Jeníka, aby vůbec udělal co měl... a teď navíc zapomněl na tu želvu, stejně jako naše holčička..." zamumlala otráveně. Patricie měla co dělat, aby se nezačala smát. Sice Betty chápala, ale... její situace byla i trochu úsměvná.
"Jestli chceš, tak to tady za tebe uklidím, aby jsi mohla malou Evu uklidnit," mrkla na ni.
"Vážně?" Vyhrkla nevěřícně.
"Ano, dám vědět své sestře, že se zdržím." Betty zahodila mop a vrhla se jí do náruče.
"Jsi vážně ta nejbáječnější cizinka z celého Podivína! Máš to u mě! Cokoliv co budeš potřebovat... udělám to pro tebe! Jsi senzační!" Pěla ódy zatímco se jí vymotala z náruče a začala ze sebe sundávat zástěru.
"Neblázni, Betty..." zasmála se.
"Já to myslím vážně! Ale hlavně si dej pozor na ledového krále, dnes nemá dobrou náladu, takže... buď opatrná, ano?"
"Proč vlastně všichni říkáte šéfovi ledový král?" Betty pokrčila rameny.
"Nevím... asi proto, že se tváří jako když ho nic nezajímá? A tenhle podnik se tak taky jmenuje... není to vlastně fuk? Jsi vážně dokonalá kamarádka, máš to u mě! Pa!" Zvolala, když se obalila kabátem a zmizela dřív, než si to mohla ještě Patricie rozmyslet.

Patricie tak zůstala v restauraci ještě další hodinu, než pečlivě poklidila všechny stoly a vytřela celou podlahu restaurace. Ve svém nitru zjistila, že ji podobná práce uklidňovala. Bylo jednoduché se soustředit na šmouhy a špínu, než na Andrewa, Simona, Nervózního... někdy měla pocit, že měla v hlavě skoro včelí úl. Později tak postávala u skříňky již plně oblečená do svého oděvu, když si všimla opuštěné peněženky na stole. Zmateně tmavou věc uchopila a prohlédla si ji z obou stran. Nakonec se rozhlédla a podívala se dovnitř. Hned v první přihrádce se na ni usmál občanský průkaz Betty. Patricie se musela pousmát, její spolupracovnice měla opravdu děravou hlavu. Proto se nakonec rozhodla, že ji zavolá, aby peněženka nemusela zůstat ležet v restauraci jen tak.



Zmateně tak po chvíli došla až k restauračnímu diáři a zoufale hledala její telefonní číslo.
"Do prčic..." zamumlala několikrát, když po spoustě stran nebyla schopna nalézt její jméno. Díky svému vlastnímu zaujetí si ani nevšimla, že se k ní mezitím někdo přiblížil...



...Simon se před ní opravdu skrýval celý den a tak ho nyní překvapilo, že ji i v tuto pozdní hodinu nalezl ve své restauraci. Chvíli jí tak pozoroval a nemohl se ubránit úsměvu. Tahle žena ho dokázala rozesmát v podstatě pokaždé... bylo jedno jestli vykládala nesmysly nebo si jen něco nesrozumitelně mumlala nad otevřeným diářem. Přišla mu tak odlišná od ostatních... tak jiná. Udělal několik nepatrných kroků k ní, protože se chtěl podívat, co zaměstnalo její mysl, když se Patricie prudce zvedla...



...a její pohled se srazil s tím jeho. Tentokrát se Simon tvářil jinak.



Jeho obličej rozjasňoval drobný úsměv, který dodával jeho tváři příjemnější nádech. Najednou nebyl ledovým králem, ale Simonem, kterého zahlédla již několikrát.



Ani Patricie se nemohla ubránit úsměvu. Byl tak blízko, svým zrakem mohla v přítmí restaurace sledovat jeho modré oči a světlou pleť, která tupě kontrastovala s jeho havraními vlasy. Najednou zapomněla co vlastně hledala... v ten okamžik měla pocit, že našla něco mnohem důležitějšího než bylo to, co sháněla předtím. Zlehka se nadechla a Simon ji následoval. Kdyby je někdo pozoroval z dálky mohl by mít pocit, že jsou jako dvojčata, která perfektně kopírovala svoje pohyby v dokonalém souladu. Ta podivná atmosféra mezi nimi se znova zvedla do své nejvyšší výšky. Ani jeden z nich netušil kolik času uběhlo... jak dlouho na sebe jen takto hleděli, ale v nestřežený okamžik...



...se k sobě instinktivně přitiskli. V ten moment pro ně neexistoval nikdo jiný...



...v jedné chvíli se však od sebe odklonili a Patricie tak mohla spatřit jeden z nejvzácnějších Simonových úsměvů.



"Patricie," vydechl.



"Simone," zašeptala jeho jméno, než se k ní znova sklonil...



...a možná za to mohla celá atmosféra situace, ale jejich polibek nabral trochu vyšší obrátky, které nepotřebují můj komentář (ať žije dokonalá chemie...   )





Jenže ve chvíli kdy měli pocit, že snad jejich opravdu svět patří jen jim...



...se za jejich zády ozval telefon, jehož zvuk v ten moment působil jako výbuch atomové bomby. Simon se od ní odtrhl a chvíli omámeně hleděl do jejího obličeje, než mu došlo, co zrovna provádí. Zmateně ji pustil a vydal se k telefonu.



"Ano!" Vyštěkl.
"Vaši peněženku najdu a zítra vám ji předám... příště si ale dávejte větší pozor, dobrou noc," oznámil jí stroze, než položil sluchátko zpět na své místo. Patricie se k němu mezitím vydala a natáhla k němu své paže. Tak moc si přála, aby tenhle moment nikdy neskončil... jenže Simon její myšlenky přerušil tím, ...



...že její dlaně zastavil dřív, než stačily dorazit ke svému cíli.
"Patricie, musíme být rozumní! Tohle není v pořádku!" Vyhrkl.
"Simone..."
"Neříkejte mi tak! Jsem váš šéf! A tohle je zatraceně špatně! Nikdy se to nemělo stát znova... jsem příšerný blázen! Slibte mi, že na to zapomenete!" Patricie mu věnovala drobný úsměv.
"Nikdy," zašeptala.
"Co jsem to udělal... nikdy jsem vás neměl do ničeho zatahovat... měl jsem se držet zpátky... nikdy jsem vám tohle neměl udělat... snažně vás prosím... zapomeňte na to! Nemyslete na to! Ignorujte mě! Jsem jen obyčejný idiot! Tohle se mi ještě nikdy nestalo! Omlouvám se... já... nesmím s vámi být sám!" Zvolal. Patricie se k němu letmo naklonila a Simon jen zalapal po dechu. Skoro ji následoval, než si uvědomil co dělá a prudce ji pustil.
"Zapomeňte na to co se stalo! Chovám se jako zatracený puberťák... co se to se mnou děje?! Musím jít pryč..." vyhrkl a dlouhými kroky zamířil do chodby. Patricie se v ten okamžik objala rukama a usmála se. Simon k ní něco cítil, ať už to bylo cokoliv a snažil se od ní držet dál... Patricie si ale v ten okamžik byla jistá, že udělá vše pro to, aby mohla být s ním, ať už to pro ni mělo znamenat cokoliv.


Jinak vás chci poprosit, aby jste si nevšímaly, že se většinu času pokoušela Patricie infiltrovat do Simona

To máš pravdu. Bylo by to dost podezřelé, kdyby si holky najednou vyměnily okna.
Jinak paráádní díl
Simon je v tom až po uši, ale jak je vidět, dokáže se i ovládat. Tak strašně jim přeji, aby jim to vyšlo!!

To je fakt, taky jsem měla v předchozích dílech takový divný pocit, když Nervózní stál hned u okna, že by ho někdo mohl zahlídnout. Měli by si více zatahovat závěsy což samozřejmě v TS nejde. Ale vůbec to příběhu nevadí. Stejné by to bylo i s menšími okny, v té tísnivé atmosféře Podivína s bandou divných lidí poblíž. Doufám, že Vincent Černín bude v pořádku

Simon napsal:

"Někteří lidé nepotřebují velké důvody, proč někoho nenávidět,"

Tohle je jedna velká pravda. Někteří nemají co na práci a z nějakého důvodu mají potřebu hledat u jiných úplné maličkosti, často úplně nevinné věci, za které je nenávidí a rozdmýchávají stejné pocity i u spousty dalších lidí. A takové hajzlové často ovlivní celý kolektiv, celou třídu - přesně jako Andy. Je mi z něho špatně...  Takové lidi úplně nesnáším!

Je to krásný díl, vlastně oba dílky -  a doufám, že takových situací, jako na konci posledního dílu, bude ještě víc a hlavně že se Simon příště nezarazí    Vždyť i on by si zasloužil mít nějaký normální vztah a ne zůstávat ve svazku z rozumu s tou hysterickou fúrií  
Hrozně moc Patricii a Simonovi přeju, aby jim to spolu vyšlo. Jak na mě nepůsobil Simon na začátku sympaticky, je to přesně tak, jak jsi mi jednou psala, že na něj snad změním časem názor. Zamlouvá se mi čím dál, tím víc.  

Náhodou, moc pěkná infiltrace

Díky holky

Janiko, Simon je momentálně se sebeovládáním na čtíru, i když se snaží zuby nehty držet

Hello, možná se pokusím v domě vyměnit alespoň závěsy, aby to tolik netřískalo třeba okna v kuchyni jsou opravdu jako vitrína jinak jsem ráda, že se ti už líbí víc je pravda, že ještě párkrát vás všechny překvapí



41.část - Jizvy

Hned ráno se Nervózní jen tak potloukal po domě. Moc dobře věděl, že nemůže ven, ale některé dny ho zář slunce natolik lákala, že by nejraději vyšel ven... jenže nemohl. Možná byla jeho hlava prázdnější než vzduch, ale i tak si byl jistý tím, co bylo správné a co ne. Jeho nohy ho tak donesly do méně používané místnosti v domě, kde nalezl starou lenošku. Chvíli se díval na omšelý kus nábytku, než se osmělil...



...a opatrně se na něj usadil. V ten okamžik ho napadlo, že na ničem pohodlnějším už dlouho neseděl. Možná vypadala lenoška staře a nepoužívaně, ale i tak byla nadále neuvěřitelně příjemná. Nervózní se tak protáhl a jelikož měl jistotu, že ho nikdo nebude rušit, protože Emilie dole uklízela a vařila, zavřel oči. Často tohle dělával. Vždy mu to pomohlo si utřídit myšlenky, když měl pocit, že neví co dál. Vždy ho napadalo, zda by nebylo jednodušší kdyby se vrátil ke Kádinkovým... nechtěl, aby měly sestry potíže... jenže zároveň měl pocit, že kdyby to udělal... jistě by tím zklamal Emilii a to nechtěl. Každý den tak uvažoval, čím by ji udělal radost... ale nevěděl čím... snad jedině kdyby si vzpomněl. Bohužel však jeho mozek byl stejně tvrdohlavý jako každý jiný den a mlčel tak urputně, že snad i židle na které zrovna seděl by dokázala mluvit lépe. Znova otevřel oči a zahleděl se na její potah. Viděl drobné oděrky, jak na ní někdo seděl, skvrny od čaje a kávy a také drobné rýhy na opěrkách, které vypovídaly o špatné manipulaci při stěhování. Vzdychl si. I o tom nábytku se dokázal dozvědět více, ale co on? Natáhl paže před sebe a pohlédl na svoje dlaně. Už dávno si všiml, že má na svém těle nespočet jizev a některých částech těla mu nerostou chloupky. Emilie mu to vždy vysvětlovala tím, že se musel někde popálit, ale kde? Obrátil ruce hřbetem k sobě, ale nezjistil nic. Zoufale si promnul obličej, kde ucítil hluboké jizvy. Co se mu mohlo stát s obličejem? Proč tam má jizvy? Zničeně si položil hlavu na opěrku lenošky a znova zavřel oči. Uklidni se... nabádal sám sebe ve své hlavě. Byl si jistý, že nemůže propadat beznaději, protože ta mu byla k ničemu. Emilie mu kdysi řekla, že se zlepšuje a on jí opravdu chtěl věřit, ale nebyl si jistý. Chvílemi měl pocit, že své dobrodějce nabízí jen drobky oproti tomu, co pro něj už udělala ona. Promnul si obličej a pak znova položil své paže na svůj hrudník. V ten okamžik se chtěl soustředit na něco tak primitivního jako dýchání. Zhluboka tedy vnesl do svých plic životadárný kyslík a pomalu počítal jednotlivé nádechy a výdechy... zjistil, že to byla ta nejjednodušší věc... soustředit se jen na zvedání a klesání hrudníku... daná činnosti ho nakonec natolik upokojila, že mu jeho mozek poskytl něco zvláštního...



...trochu sebou cukl, ale spánek ho rychle přemohl a tak se mu před očima zjevila ta věc v plném rozsahu...



Nervózní nevěděl kde je. Jediné co cítil byla samota. Rozhlédl se. Kolem něj se tyčily v různých výškách stromy, jejichž kmeny se kroutily v letitém souboji s nerovným kopcem na kterém žili. Ucítil jak jeho tělo pokryla husí kůže. Nebyl si jistý co bylo tohle za místo. Zoufale se rozhlédl a vymotal svoje nohy z vysoké houštiny ve které stál. Najednou se ocitl na pěšině, která jasně směřovala k chladivému moři, v jehož odlesku mohl zřít pokroucený obraz starých stromů. Kde to jsem? Ptal se sám sebe. Moře tiše zašumělo... měl pocit, že ho láká k sobě... jako kdyby dokázalo mluvit. Znova se rozhlédl, ale když shledal, že tu nikoho nepotká... přiměl se k chůzi...



...cesta po písku pro něj najednou byla náročná. Chvílemi měl pocit, jako kdyby kráčel bažinou, která ho měla co nevidět pohltit. Zoufale zatnul pěsti a donutil se na to nemyslet. Chytil se drobné větývky starého keře, když ucítil bolest. Zmateně k sobě zvedl svoji dlaň a spatřil na ni malou červenou čáru. Krvácel. Možná několik vteřin tak hleděl na svoji ruku, než se přiměl pokračovat v chůzi.



Zastavil se až na hranici křovisek a zůstal se několik krátkých sekund dívat na drobné vlny a tmavou oblohu posetou hvězdami. Byla jasná noc... v ten moment ho napadlo, že jasná noc je vždy dobrá, ale nebyl si jistý proč mu to přišlo na mysl. Až potom zaslechl nějaký zvuk. Pomalu se otočil za hlukem...



...a spatřil malého chlapce, který se v nočních hodinách pokoušel postavit hrad z písku. Ta scenérie mu přišla natolik známá, že se osmělil a přišel k dítěti blíž...



Malý chlapec, ale nevypadal, že by si ho chtěl všimnout. Jako kdyby ta stavba pro něj byla důležitější než cokoliv jiného na světě.



Nervózní tak na něj jen hleděl a uvažoval, zda by mu mohl pomoci. Udělal další drobný krok k němu, když k němu klučina zvedl oči.
"Tak tady jsi!" Vyhrkl na něj a postavil se. Nervózní se rozhlédl. Opravdu mluvil na něj? Znova se na něj zahleděl a v očích se mu mihl strach.



"Ani nevíš jak dlouho jsem na tebe čekal! Kde jsi byl takovou dobu?" Oslovil ho znova odhodlaně malý chlapec. Nervózní pokrčil rameny. Nedokázal mluvit a vlastně ani netušil, co mu měl odpovědět.
"Proč mi neodpovíš?" Dožadoval se odpovědi. Nervózní zesmutněl. Ukázal na svoje ústa a zavrtěl hlavou. Chlapec jeho gesto napodobil.
"To je nesmysl! Když můžu mluvit já, tak ty to dokážeš taky! Stačí jen chtít." Nervózní pokrčil rameny.



Chlapec mu věnoval úsměv.
"Fajn, zkus prostě otevřít pusu a promluvit jako to dělám já... vidíš, není to těžké!" Snažil se ho povzbudit. Nervózní ucítil jak ho polil chladný pot. Zhluboka se nadechl a pokusil se následovat instrukce toho malého podivína. Pootevřel ústa a pokusil se vydat ze svého hrdla nějaký zvuk.
"Já..." vyšlo z jeho rtů. Vykulil oči a přikryl si pusu oběma rukama. Chlapec při tom vypadal, že bude skákat až do vzduchu radostí.
"Dokázal jsi to! Pověz mi, kde jsi byl?" Nervózní polkl.



"Já nevím..." odvětil nejistě a snažil se zvyknout na podivný zvuk, který se nesl z jeho hrdla. Opravdu byl tohle jeho hlas?
"To je divný... že ty jsi na mě zapomněl? Víš kdo jsem?"
"Nevím," zašeptal znova. Chlapec zesmutněl.



"Ty jsi na mě nemohl zapomenout! Podívej se na mě! Nepřipomínám ti někoho?" Nervózní pokrčil rameny. Nebyl si jistý.
"Jak jsi na mě mohl zapomenout... Podívej se na mě pořádně! Jsme úplně stejní!" Pokusil se mu napovědět.
"Já nevím..." vykoktal. Najednou se cítil nesvůj... opravdu by měl toho chlapce odněkud znát?



"Dříve jsi mě vídal každý den... teda než jsi vyrostl..." Nervózní se zatvářil zmateně. Klučina tedy jen pokrčil rameny. Bylo vidět, že svoji snahu o oživení jeho paměti vzdal.
"Dobře... máme stejnou tvář a dokonce i stejné vzpomínky! Vím o tobě úplně všechno, stejně jako ty víš vše o mě... protože... no zkrátka já jsem ty a ty jsi já, chápeš?" Bylo to jako kdyby ho udeřil. Nervózní sebou zakymácel, ale nakonec zůstal stát na místě. Až pak se mu před očima zjevil drobný záblesk... viděl sám sebe jak si čistí zuby a v odrazu zrcadla se na něj šklebil tenhle kluk... byl to opravdu on sám... ale proč... a hlavně jak je možné, že ho vidí? Zbláznil se snad?
"To není možné..." vydechl zděšeně.
"Já vím, že je to divný, ale je to tak. Ale musím říct, že... no ty jizvy na obličeji vypadají blbě, ale s tím se nedá nic dělat... ostatně si za ně můžeš sám... ale nic ti nevyčítám, já bych to udělal taky... vždycky bych se snažil utéct... vždyť jsme stejní," mrkl na něj.



"Jak se mi to stalo?" Vypustil ze svých rtů delší větu.
"Je to už dávno," mávl nad tím rukou.
"Pověz mi to prosím!" Vyhrkl nešťastně.
"Spadl jsi..."
"Kam?" Chlapec pokrčil rameny.
"Jsem rád, že jsi za mnou konečně přišel! Už jsem se bál, že tě nikdy neuvidím!"
"Proč jsi se bál?"
"Byl jsi tak divně zabarikádovaný... čekám tady na tebe už celou věčnost a doufám, že tentokrát už spolu půjdeme domů," mrkl na něj.
"Ale já nevím, kde jsem doma... ani nevím, proč jsem tady..." pronesl smutně.



"To je jasný, proč jsi tady! Kvůli mně! Konečně spolu postavíme ten hrad z písku, který mi nikdy nešel!"
"Takže ty jsi tady jenom kvůli tomu hradu?" Ukázal na beztvarou hromádku písku na zemi. Chlapec se usmál.
"Když to nepovíš mámě, tak ti řeknu proč tady jsem!" Vyhrkl nadšeně. Nervózní jen přikývl.
"Čekám tady na tátu... vím, že přijde, ale máma by se zlobila kdyby to věděla..."
"Proč?"
"Protože se na tátu zlobí... on vždycky odejde a ona moc pláče... je s námi hrozně málo... a máma se snaží udělat vše proto, aby s námi byl častěji..."
"Jak?" Vydechl.
"To nevím... ale slyšel jsem jí to říkat... řekla, že by udělala vše proto, aby s námi byl víc a já věřím, že pro to udělá všechno," usmál se sebejistě.
"Jak to víš?"
"Máma vždycky dodrží co řekne," mrkl na něj. Nervózní se rozhlédl.
"A kdy táta přijde?"
"To nevím."
"A kde je?" Chlapec se zářivě usmál.
"Tamhle přeci!" Ukázal za Nervózního. Nervózní se prudce otočil.



"Ale tohle je přeci..."
"Je krásný, viď? Já věděl, že na něj jsi nezapomněl!" Zvolal nadšeně.



"To je maják..." zašeptal. Chlapec přikývl.
"A dneska je krásně vidět... tedy to světlo je vidět vždycky, ale teď je vidět celý..." Nervózní se zahleděl do obličeje malého chlapce a otočil se k němu.



"Co má můj táta společného s tím majákem?"



"Na tohle jsi přeci nemohl zapomenout! Co se ti to stalo?" Zaúpěl. Nervózní si pročísl svoje krátké vlasy.
"Zapomněl jsem... nevím ani kdo jsem..."
"To náhodou vím kdo jsi! Já jsem ty a ty jsi já!"
"Ale já ani nevím jak se jmenuji!" Vyhrkl zoufale. Chlapec se zarazil a prohlédl si ho.
"Co se ti to stalo?" Nervózní vypadal, že se rozpláče. Chlapec zavrtěl hlavou.
"Měl by jsi za mnou chodit častěji!" Odvětil bez jediné odpovědi, která by Nervózního potěšila.
"Prosím... řekni mi... kdo jsem... jsem opravdu tak hrozný?"



"Myslím, že máma by ti řekla, že jsem moc divoký a nedávám na sebe pozor... a zlý? Proč by jsi měl být zlý?"
"Lidé o mně říkají hrozné věci," zašeptal. Chlapec se podrbal na hlavě.
"Vždycky se najdou nějací pitomci... máma je s nimi hned vyřízená a pak už si k nám nikdo nic nedovolí..." Nervózní si setřel zbloudil slzu z tváře.
"Tak proč mě opustila?"
"Máma by mě nikdy neopustila," odvětil chlapec pevným hlasem. V ten okamžik se z houštiny ozval hlas. Nervózní se ohlédl a až pak přesně porozuměl, co ten dotyčný řekl.
"...kde zase jsi! Jednou se z tebe zblázním! Ty opravdu nikdy nevyrosteš!" Nervózní sebou cukl a znova se podíval na chlapce.



"Zatraceně to je máma... myslel jsem, že tentokrát jsem odešel líp... budeš se muset schovat!" Vyhrkl.
"Proč? Vždyť je to i moje máma!" Zvolal nešťastně. V ten okamžik ji toužil spatřit... jeho matku. Tak moc ji chtěl vidět... tak moc... chlapec rychle přerušil tok jeho myšlenek.
"Pokud neodejdeš tak se máma bude zlobit... nerada mě vidí s cizími lidmi... pořád má pocit, že mi někdo něco udělá..."
"Proč?" Chlapec pokrčil rameny.
"Ale vždyť jsi říkal, že jsme stejní... proč by se měla zlobit?"
"Jenže ona to nepochopí... bude hrozně vyvádět! Prosím, jdi už!"
"Ale... ale... já nechci odejít..." pronesl tiše.
"Můžeš za mnou zase přijít! A hlavně... nezapomeň na mě... prosím," tentokrát to vypadalo, že bude chlapec plakat. V ten okamžik se něco v Nervózním zlomilo. Rychlým pohybem se k chlapci sehnul a sevřel ho v náručí.



"Už na tebe nikdy nezapomenu a uvidím tě ještě?" Zašeptal.
"Stačí se podívat do zrcadla a nebo za mnou můžeš přijít," odvětil klidně chlapec, než ho pustil. V ten moment sebou Nervózní cukl...



...a otevřel oči. Chvíli tak zůstal sedět na místě a nedokázal se zorientovat. Co se stalo? Kde to je? Až za několik krátkých vteřin si uvědomil, co se stalo. Byl to sen... ale zároveň to byl ten nejdivnější ze všech... opravdu se setkal sám se sebou? Zmateně se postavil a došel do svého pokoje. Pohlédl na sebe do zrcadla a spatřil, to co každý jiný den... ale zároveň se ujistil v jedné věci... ten chlapec skutečně vypadal jako on, byli stejní... ale mohl skutečně věřit tomu co mu řekl? Nebo to byla jen bujná fantazie jeho rozbité mysli? Jedním prstem přejel po nejdelší jizvě na své tváři a najednou se mu před očima zjevil drobný záblesk... ucítil jak se řítí neuvěřitelnou rychlostí vzduchem... padal... a když dopadl cítil, jak ho bolí obličej. Několikrát na sebe zamrkal do zrcadla. Opravdu spadl, nevěděl odkud ani proč, ale spadl... až pak se na sebe usmál. Možná měl opravdu naději... a možná byl už blízko. Jeho srdce se divoce rozbušilo, když vyběhl za Emilií...

Zajímavý díl, perfektně vizuálně ztvárněný   Nervózní si patrně sám na sobě nevědomky vyzkoušel něco jako autohypnózu, jakpak se asi bude projevovat dál ?

Páááni. Krásný díl! Četla jsem jedním dechem, je až neuvěřitelné, jak krásně a detailně to máš popsané.
Jinak snad mu tento sen v něčem pomůže a konečně se posune dál, jsem hrozně zvědavá na jeho životní příběh!
Jinak krásně si ztvárnila okolí ve snu!

Krásně popsáno a nafoceno (a graficky upraveno), dala sis s tím velkou práci. Úžasné... doufám, že Nervózního menší já mu pomůže si na všechno vzpomenout. Věřím, že to Nervózní zvládne Tohle je velký posun vpřed. Je hezké, že ve snu se mu podařilo promluvit. Snad se to i ve skutečnosti znova naučí. Nervózní je moc hodný a sympaťák, i když má zablokovanou mysl. Líbí se mi, jak je sestrám vděčný a jak mu na nich záleží (nedivím se, když ho Emílie vytáhla z toho nejhoršího bahna). Už se moc těším, jak se to bude vyvíjet dál
a tohle kvítečko je pro tebe jako poděkování za tak dokonalý příběh

Holky, strašně moc děkuji za tak milé a krásné komentáře opravdu neskutečně si toho vážím a ani nevíte jak moc mě těší, že vás to moje povídání baví popravdě se snažím ze všech sil, aby celé okolí i všechny detaily byly podle mých představ (mám opravdu neskutečně bujnou fantazii ), i když to občas nejde jak bych chtěla takže jsem moc ráda, že se vám to líbí někdy si říkám, že by bylo něco jednodušší namalovat například s majáky mám velkou zkušenost, kdysi jsem měla jednu velkou objednávku v práci... to jsem majákovala jak šílená až jsem kvůli tomu nedokončila ten svůj, protože mi došla inspirace... a Hello, moc děkuji za kytičku

Jinak Nervózní je i pro mě opravdu hodně zajímavá postava a je u mě vlastně první svého druhu ještě nikdy jsem nepsala o podobně poničeném člověku každopádně se opravdu máte na co těšit už teď jsem zvědavá co budete říkat na jeho kompletní minulost

Ale teď k další části na jedné fotce bohužel Simonovi uletěly vlasy, tak si toho prosím nevšímejte naštěstí na ostatních už není plešoun kdo ví, jestli mu ty vlasy nakonec nezmizely kvůli Patricii

42.část - Nadšení a velká bolest

Nervózní prakticky celou cestu za Emilií běžel, div se neskutálel ze schodů. Nakonec ho zastavilo až zvonění nádobí v kuchyni. Plný nadšení tak vešel do místnosti.



Emilie k němu stála zády a vypadala jako kdyby nad něčím usilovně přemýšlela. Nervózní měl pocit, že mu snad praskne srdce. Byl tak plný naděje... tak plný vlastních nových zážitků... a tak moc si přál to svěřit jediné osobě, kterou měl v téhle chvíli na světě nejraději.
Divoce zamával paží ve snaze na sebe upozornit. Až po chvíli mu ale došlo, že ho Emilie nevidí, proto nakonec pootevřel ústa podobně jako ve snu a pokusil se promluvit. Z jeho úst ale vyšlo jen zachrčení. Emilie se ohlédla a věnovala mu úsměv.



"Nervózní! Stalo se něco? Vypadáš tak... měl jsi zase záchvat?" Nervózní zavrtěl hlavou. Byl si jistý, že ten sen nebyl jako jeho bolestné pády k zemi, které potom následovala jen tupá prázdnota nad čerstvě zapomenutými událostmi... tohle bylo jiné. Pamatoval si každý detail... každé zrnko písku... každý nádech... a svůj hlas. Sám pro sebe se usmál a znova zavrtěl hlavou.
"Tak mi chceš něco ukázat?" Nervózní přikývl...



...a začal divoce gestikulovat pažemi. Jenže čím více mával rukama, tím méně mu Emilie rozuměla. Po chvíli tak svoji snahu vzdal. Zoufale se chytil za hlavu... jak si jen přál promluvit! Bylo by to o tolik jednodušší! Mysli... mysli... nabádal se ve své hlavě. Za několik krátkých vteřin mu tak porouchaný mozek nabídl řešení. S rozzářenýma očima se zahleděl na Emilii a naznačil ji psaní.
"Chceš mi něco napsat?" Zeptala se ho s úsměvem. Nervózní přikývl. Emilie si ho nadšeně prohlédla a vytáhla z horního šuplíku linky starý blok a propisku. Lehkým gestem obě věci nakonec svěřila Nervóznímu. Ten její dar přijal s neskrývaným nadšením a sehnul se nad pracovní deskou... jenže pak najednou nevěděl jak začít... jak se vlastně psalo M? Smutně bouchl do stolu, jeho hlava byla děravější než cedník. Zničeně začal tužkou vyťukávat na podložku nějaký rytmus.
"Chceš pomoci?" Zeptala se ho po chvíli Emilie. Nervózní k ní zvedl smutné oči a pokrčil rameny. Netušil jak by mu mohla pomoct... byl tak strašně k ničemu... nejenom, že nemohl mluvit, ale nedokázal pořádně ani psát.... jeho tok myšlenek přerušila Emilie, když mu před zrak položila malou tabulku s abecedou.
"Vím, že ty písmena zapomínáš, možná by ti mohlo pomoci tohle," mrkla na něj. Nervózní přikývl a pokusil se zaměřit na klikyháky před sebou. Za několik minut tak začal krkolomně psát. Jeho písmo nebylo úhledné a dokonce se nedalo skoro ani přečíst. Emilie si musela dát velký pozor, aby vůbec dokázala rozpoznat jednotlivá písmena a vlastně nakonec celý význam podivně zmuchlaného textu.
"Tohle je... tobě se zdál sen?" Zeptala se ho, jakmile držela v rukách Nervózního těžce vyprodukovaný text. Přikývl. Emilie se zaměřila na další slova...
"Dítě? Tobě se zdálo o dítěti?" Znova přikývl a jeho srdce se proti jeho vůli rozeběhlo rychleji. Najednou měl pocit jako kdyby jí odhaloval svoji duši, aniž by tušil proč.
"Znal jsi to dítě?" Další přitakání.
"Byl to někdo z tvojí rodiny?" Zuřivě přikývl a ukázal na sebe.
"Počkej... ty si myslíš, že to bylo tvoje dítě?" Pokýval hlavou na nesouhlas.
"Tak kdo to byl? Nějaký tvůj příbuzný?" Nervózní zesmutněl. Netušil jak měl Emilii naznačit, že se mu zdálo o sobě... nakonec tedy ukázal na nápis dítě a potom na sebe. Emilie ho chvíli pozorovala, než se jí rozjasnil pohled.
"Tobě se zdálo o tom, že jsi dítě?" No nebylo to úplně přesné... ale... Nervózní se rozhodl přikývnout. Emilie se usmála.
"Vzpomněl sis na něco z dětství?" Ani to nebyla úplně pravda... nebyla to vzpomínka, nebo byla? Najednou si nebyl jistý. Když Emilie poznala, že na ni Nervózní nereaguje rozhodla se zaměřit na podivnou změť čar na spodní části papíru.
"Tohle nejsou písmena... chtěl si mi tady něco napsat a popletl jsi to?" Nervózní zavrtěl hlavou.
"Takže jsi mi něco namaloval?" Přikývl. Emilie si pomalu narovnala papír a snažila se pochopit zvláštní změť čar, která se mírně podobala lahvi nebo snad roličce od utěrek s podivnou tyčkou uprostřed? Nebyla si jistá. Nervózní ji zklamaně pozoroval. Ani se nedivil, že to nedokáže pochopit. Znova se chytil za hlavu a snažil se, aby ho něco napadlo. Po chvíli tak bez jediného náznaku utekl do horního pokoje pro starou fotografii, kterou chránil jako nejvzácnější poklad. Za nějakou dobu se tak vrátil a se širokým úsměvem fotografii zděšené Emilii ukázal.
"To je maják! Takže jsi byl dítě a viděl jsi tenhle maják?" Nadšeně přikývl.
"A viděl jsi ještě někoho jiného?" Smutně zavrtěl na nesouhlas. Nikdy by nedokázal Emilii vysvětlit, že slyšel hlas svojí matky. Emilie se tak znova zaměřila na papír, kde s vypětím všech svých sil přečetla nápis "slova".
"Takže jsi mluvil?" V ten okamžik Nervózní vypadal, že bude skákat do stropu. Nadšeně přitakal na souhlas.



"To je naprosto skvělé! A vnímal jsi tam jak mluvíš?" Přikývl. Tak moc jí chtěl říct, že pro něj bylo zvláštní slyšet ten zvuk... tak strašně moc se jí chtěl se vším svěřit.
"To je úžasné! Takhle sis mohl vyzkoušet jaké to je! Zvládneme to! Ten blok co máš v sobě... Nervózní, ty budeš mluvit! Tvoje hlava se pomalu ale jistě uzdravuje! Trochu se bojím jaké to pro tebe bude si kompletně vzpomenout, ale vím že to dokážeš!" Nervózní přikývl a zlehka k ní natáhl paži. Emilie jeho dlaň přijala. V jeho očích spatřila drobné obavy... jako kdyby potřeboval ujištění...
"Společně to dokážeme! Nedělej si vůbec starosti... a teď mě napadlo... věříš mi?" Nervózní přikývl. Komu jinému na světě by mohl věřit? Emilie ho zachránila, dala mu šanci. Nezavrhla ho jako ostatní... jako jeho vlastní rodina. Pevněji stiskl její prsty. Byl si jistý, že by pro ni udělal cokoliv.
"Víš, existuje jeden druh terapie... až do nedávna jsem se bála ji na tebe použít, protože jsi na spoustu věcí reagoval hodně silně, ale teď... pokud ti tvoje hlava nabídla takto živé sny... možná je připravena se vypravit i do větších hlubin tvé mysli... nepůjdeme hned do extrému, ale možná... mohlo by ti to pomoci si vzpomenout." Zlehka pozorovala jeho reakci. Nervózní vypadal, že uvažuje. Netušil co je terapie, ale měl pocit, že cokoliv co přijde od Emilie bude dobré.
"Nemusíš se bát, že bych s tebou prováděla nějaké šílenosti. Prostě si budeme povídat a ukážu ti nějaké dostupné informace o tvém původním životě, ano? Půjdeme na to pomalu... kousek po kousku abychom si byli oba jistí, že to zvládneme, souhlasíš? Samozřejmě, můžeš mi říct ne, nikdy bych tě k ničemu nenutila," zašeptala. Nervózní se zhluboka nadechl. Jeho vlastní minulost ho v poslední době děsila natolik, že ho vždy polil studený pot, sotva na ni pomyslel... ale věděl, že musí... kvůli ní, kvůli Patricii... chtěl se stát úplným člověkem pro ně. Skoro neznatelně přikývl...



...a pevně ji semkl.



Emilie mu gesto opětovala.
"Takže mi věříš?" Odvětila tiše do ramene. Nervózní pevně semkl víčka a z jeho hrdla se ozval pro něj neznámý zvuk. Emilie se od něj odklonila a pozorovala ho s udiveným výrazem.
"Ty jsi právě přitakal! Řekl jsi něco jako hm," rozesmála se. Nervózní pokrčil rameny, vlastně si už nebyl jistý, jak to udělal... občas měl pocit, že jeho tělo začínalo na určité situace reagovat zcela nezávisle na jeho mysli. Emilie ho znova pevně objala.



"Zvládneme to, jsem si jistá! A ty dostaneš novou šanci!" Zvolala nadšeně. Nervózní se k ní pevněji přitiskl a zasmál se také. Tak rád ji viděl šťastnou... ve svém nitru jen pevně doufal, že její nadšení rychle nezničí on sám a jeho neschopnost se pohnout do dalšího bodu.

A zatímco jedni prožívali velké vítězství, ti druzí se utápěli v jiném druhu pocitu...

Patricie se ten den opět rozhodla přijít do práce dříve. Nyní se to pro ni zdálo tak snadné, že skoro ani nepotřebovala nařízený budík...



K jejímu vlastnímu štěstí tak narazila na svého šéfa rovnou u hlavního vchodu. Nadšeně tak sledovala jeho dokonalou křivku zad a pěkně tvarovaná široká ramena. Byla si jistá, že by ho poznala mezi milionem jiných...
"Dobré ráno!" Oslovila ho plná upřímného nadšení. Simon sebou cukl.



Zhluboka se nadechl a zavřel oči.
"Jste tu zase brzy," procedil, aniž by se namáhal k ní otočit.
"Vadí vám to?" Simon otevřel oči a a začal si urovnávat uzel u kravaty.
"Ne, ale nechte mě pracovat!" Usadil ji,...



...než dlouhými kroky zamířil ke své kanceláři. Patricie se za ním zůstala dlouze dívat... opravdu se s ní bál být sám nebo už měl na ni alergii? Podrbala se na hlavě a vydala se ke kuchyni.

Za nějakou dobu se tak restaurace znova naplnila životem a v okamžiku kdy si Patricie začala myslet, že Simona zase celý den neuvidí...



...ho spatřila. K jejímu vlastnímu neštěstí, byl ale její milý v té nejhorší možné společnosti.



"Drahý, přišla jsem se s tebou usmířit. Už jsem ti všechno odpustila," zavrněla. Simon se ale nadále tvářil, jako kdyby mu někdo přinejmenším zapálil restauraci.
"Nemyslíš si, že bych spíš já měl odpouštět tobě? To ty neustále pronásleduješ moje zaměstnankyně!"
"Ale no tak... ty víš, že to dělám pro nás... jsi moje velká láska, víš to?" Simon na ni vrhl znechucený pohled, ale nijak její poznámku nekomentoval.
"Netvař se tak! Ty víš, že občas udělám hloupost... ale dělám to pro tebe! Všechny ty ženské byly potvory! Jistě by si tě omotaly kolem prstu a pak by tě oškubaly! Jenom se tě snažím chránit!"
"Tím, že mi děláš ostudu?!"
"To ty jsi mi udělal ostudu! Vždyť jsi o mě nechal vydat článek!" Zvolala zuřivě.
"Udělal jsem jen to co sis zasloužila," procedil ledově.
"Udělal jsi to pro tu malou mrchu, že ano! Já to věděla!" Vyhrkla.



"Jestli jsi se rozhodla mi tady udělat scénu, tak můžeš zase odejít," zpražil ji chladně.
"To ne kocourku! Už jsem si všechno urovnala i s otcem... nezlobím se na tebe... co kdybychom začali od začátku?"
"O jakém začátku tady mluvíš? Ty víš, že náš vztah nikdy nebyl normální... a já... jsem už z tebe tak unavený... z tebe a tvých scén! Všude kam vstoupíš, tam se chováš nevhodně!"
"Nemůžeš mě soudit přes to vaše hloupé Margisonské síto! Je mi jasné, že pro vaši zásadovou rodinu nikdy nebudu dokonalá! Ale víš co ti povím? Je mi to fuk! Vezmeme se!" Pronesla rázně. Simon pozvedl jedno obočí.
"Mám tě dost, Alicio..."
"Možná mě máš plné zuby, ale víš, že nemáš na výběr... ve hře je toho hodně... mysli na to, že tu nejde jen o tebe... co tvůj bratr... je to budižkničemu... ty mě potřebuješ," zašeptala. Simon zkameněl a odvrátil od ní zrak.
"Není to budižkničemu," zavrčel. Alicia se zasmála, stoupla si na špičky a zlehka se k němu nahnula. Natáhla k němu paži a letmo se dotkla jeho tváře.



Rychle se od ní odvrátil, aby zabránil jejímu bližšímu kontaktu.
"Ty mě potřebuješ a víš to," vydechla tiše. Simon zatnul zuby a pokoušel se vydržet další várku jejího nevhodného chování.
"Beze mě přijdeš úplně o všechno... buď rád, že jsem ti odpustila... ty víš, že tě miluji, spolu dokážeme cokoliv, budeme skvělý tým, ale musíš být na mé straně, slyšíš mě?"
"Nech mě, Alicio... zase nás zesměšňuješ," zasyčel.



"Jenže mě se líbí se tě dotýkat... víš, jak dlouho to je, co jsi mě k sobě pustil blíž? V poslední době se ke mě chováš jako skutečný ledový král... chci abychom se k sobě chovali jako dřív... proč už ke mě nejsi tak milý?"
"Protože jsem poznal jaká jsi... celou dobu jsi se jen přetvařovala..."
"Ale na tom přeci nezáleží, jsem ta nejkrásnější žena v Podivíně a ty to víš. A pro tebe jsem jedinou volbou..." Simon ji od sebe letmo odstrčil.
"Přestaň mi říkat, co bych měl a co budu muset. Já vím, jaké mám povinnosti," zavrčel. Alicia mu věnovala široký úsměv a znova se na něj natáhla.
"To ráda slyším, víš že tohle je jedna z tvých stránek kterou miluji? Jsi rázný a vždy dodržíš slovo..." zašeptala zatímco se snažila dostat k jeho tváři. Simon ucukl a v ten okamžik ji spatřil. Patricie na něj hleděla s doširoka otevřenýma očima a sledovala je s neskrývaným zděšením. Jejich pohledy se spojily dohromady. Simon téměř cítil její bolest, která se odrážela v jejích zorničkách. Letmo pootevřel ústa a při svém zaujetí Patricií si ani nevšiml, že se k němu Alicia mezitím dostatečně natáhla a začala mu tvář zasypávat polibky. Jenže Simon to necítil. Skoro měl pocit jako kdyby zkameněl. Tak moc si přál se rozeběhnout za Patricií a sevřít ji v náručí, ale daná situace ho přiměla zůstat na místě. Jako kdyby se čas zastavil... Patricie v ten okamžik dokázala vnímat jen jeho modré oči a Aliciu, která se po něm plazila jako had. Věděla, že na to měla právo... byla to jeho snoubenka... ale i tak... měla pocit jako kdyby ji někdo rval na dva kusy. Nakonec to nevydržela... nedokázala se dívat na Simona a Aliciu. Oči se jí zalily slzami a v nestřeženém okamžiku...



...utekla pryč. Simon ji pohledem následoval a němě vyslovil její jméno. Až poté co mu Patricie zmizela z dohledu si uvědomil, že se na něj Alicia věší jako ramínko na věšák. Vztekla ji od sebe odtrhl.
"Už jsem ti řekl, aby jsi toho nechala!" Zvolal. V ten okamžik se k němu zvedlo nespočet očí. Všichni v restauraci nyní hleděli na vzteky rudého Simona Margisona, který ledového krále nepřipomínal ani vzdáleně.
"Co se to s tebou děje? Jindy nebýváš tak impulzivní!" Zasmála se Alicia.



"Přestaň se ke mě chovat jako kdybych ti patřil! Je mi jedno co chceš! Sice udělám co budu muset, ale nikdy mě nedonutíš dělat něco navíc!" Znova se zahleděl do restaurace a tentokrát svým jedovatým pohledem donutil ostatní se vrátit ke své původní činnosti.
"Páni, tahle tvoje stránka se mi líbí mnohem víc než ty všechny ostatní. Konečně víš, že máš moc," mrkla na něj. Simon se ušklíbl.
"Odejdi," pronesl chladně.
"Ty mě vyhazuješ?"
"Říkej si tomu jak chceš."
"Mě nemůžeš jen tak vyhodit, jsem tvoje snoubenka!" Simon se hořce zasmál.
"Přestaň nás oba zesměšňovat a jdi..."
"Za tohle mi zaplatíš!"
"Jako kdybych už teď neplatil..." odvětil bezbarvě. Alicia se zamračila a nakonec bez jediného dalšího slova odkráčela z restaurace. Simon se rozhlédl a pročísl si vlasy. Patricie... musel ji najít... musel s ní mluvit... nechtěl, aby trpěla. Rázným krokem tak nakonec zamířil za ní...

No tohle, další perfektní díl. Nervózní dělá pokroky, to mě strašně těší, i když jsou to zatím jenom malé krůčky - bylo mi ho líto, když nebyl schopný popsat ten sen, přitom se tak moc snažil. Dokážeš to dokonale popsat.
Je super, že Simon konečně našel odvahu vyhodit tu zmiji. Že se nestydí, takhle ho vydírat a manipulovat s ním. A ještě se po něm plazit před restaurací plnou lidí a ztrapňovat oba dva. Určitě ten její odchod nezůstane jen tak
Btw. ta plešatá hlava mě rozesmála i když jsi před tou fotkou varovala, úplně jsem se lekla je mi líto, že máš takové problémy s grafikou, ale na druhé straně díky tomu vznikla kopa strašně vtipných fotek

Teeda. Za Nervózního jsem strašně ráda, cítím, že se od něj brzy dozvíme něco víc, vážně se hrozně těším na jeho minulost.
Jinak Patricie je mi líto, ale bohužel Simon je stále zadaný muž, ale zas je od něj milé, že si s ní chce promluvit a že se před Alicií jen tak nedal. Hrozně bych si přála, aby jim to brzy vyšlo:*IN LOVE*: , ale je mi jasné, že je to běh na dlouho trať.

Takhle rychle za sebou nový díl ? Krásné pokroky Nervózního a ten přístup Simona k Alicii

Moc děkuji holky   Hello, s mojí grafikou je opravdu někdy sranda  



43.část - Dámské záchodky

Simon odhodlaně vkročil do chodby, kde zůstal stát na místě. Bylo mu jasné, že se Patricie nedostala do jeho zamčené kanceláře a jistě by nezavítala na pánské záchody, proto se neomylně otočil k dámským a zaklepal na dveře.
"Patricie, jste tam?" Ptal se zcela zbytečně. Patricie sebou v druhé místnosti škubla. Byl to opravdu Simon?
"Nehrajte si na to, že tam nejste protože já vím, že tam jste," zabručel do dveří.
"Jsem tady," ozvalo se. Simon se zhluboka nadechl.
"Potřeboval bych s vámi mluvit..."
"Já také... chtěla bych... kdysi jste mi nabídl..." nemohla se vymáčknout Patricie.
"O čem to tady mluvíte?"
"Mohla bych si dnes vzít volno?"
"A to se mě ptáte jen tak skrz dveře?" Odvětil podrážděně do zavřeného vchodu.
"Není mi moc dobře... nemusíte mě tak vidět," zašeptala. Simon se zamračil.
"Domnívám se, že jsem vás již v podobném stavu viděl, Patricie. Podle hlasu jsem už dávno poznal, že pláčete. Takže můžete vylézt, vaše slzy mě doopravdy nepohoršují," oznámil jí suše.



Patricie si rychle osušila oči a podívala se na sebe do zrcadla.
"Já nepláču!" Vyhrkla ve snaze zamaskovat vlastní rozpoložení. Simon zavrtěl hlavou.
"Nevěřím vám ani slovo! Pojďte ven, ať si můžeme rozumně promluvit..." Patricie si na druhém konci pevně pevně stiskla paže. Nechtěla, aby ji takto viděl. Nesměl poznat, že kvůli němu pláče... vždyť ty slzy byly k ničemu. Simon byl zadaný a Alicia měla nárok se k němu takto chovat... jediný kdo byl v daný okamžik navíc byla přeci ona a musela si to pořádně zapamatovat... tok jejích myšlenek v ten okamžik přerušil něčí rychlý příchod a zvuk chrastících klíčů. Rychle se otočila na narušitele a zůstala na něj hledět téměř s otevřenými ústy.



"Šéfe!" Zvolala zděšeně a rozhlédla se. Kromě nich nikdo v místnosti nebyl.
"Máte rudé oči, měl jsem pravdu, pláčete," procedil aniž by se mu ve tváři objevila emoce.
"Šéfe, tohle jsou dámské záchody!" Vyhrkla. Simon však nevypadal, že by ho to trápilo.
"Já vím, ale vzhledem k tomu, že jste neměla v plánu odsud odejít, tak jsem musel za vámi. My si opravdu potřebujeme promluvit," odvětil pevně.
"Ale co když vás tady někdo uvidí! Vaše pověst...!" Simon ji přerušil.
"S tím si nedělejte hlavu, beztak jsem kvůli vám už odsouzený k tomu mít potíže nejen v osobním, ale i v pracovním životě," usadil ji. Patricie divoce zamrkala očima.
"Nechci, aby jste měl problémy, opravdu. Nemusíte to kvůli mně dělat..." pronesla tiše.
"Ale já chci... chci vám vysvětlit to, co jste viděla." Patricie zlehka pootevřela ústa. Opravdu se jí snažil Simon vysvětlit proč byl se svojí snoubenkou?



"Vy... vy mi nemusíte nic vysvětlovat," zašeptala nejistě.
"Já mám však jiný názor," odvětil pevně. Patricie zlehka pootevřela ústa, ale po chvíli je raději zavřela a rozhodla se mlčet.
"Já a Alicia... my dva... nikdy to nefungovalo, bohužel mám však jisté závazky díky kterým nemohu měnit svoje názory ani sliby."
"Ale je to vaše snoubenka..."
"Ano, ale zároveň je to žena, která mě dohání k šílenství... a ne zrovna tím správným směrem, jestli mi rozumíte."
"Takže vy ji nemilujete?" Jen co jí tahle otázka vypadla z úst, okamžitě toho litovala. Simon sebou cukl, ale jinak nedal nijak najevo žádnou emoci.



"Tohle není podstatné."
"Proč?"
"V mém světě nejsou podobné věci důležité. Děláme to, co je nutné... nic mezi tím."
"Ale to není v pořádku! I já jsem byla bohatá a můj svět se točil okolo toho, abych nezničila rodině pověst... aby o mě hanlivě nepsali kdejaké noviny... ale nikdy bych nemohla..." Simon se jí vložil do řeči.
"V tom jsme jiní... vždycky v tom budeme jiní. Stále vám opakuji, ať se mě nesnažíte pochopit, protože to nemá cenu. Ale... nechci vás trápit, chci jen, aby jste byla šťastná, to je vše... zároveň jsem vám chtěl sdělit, že odjíždím..." bylo to jako kdyby ji uhodil. Zalapala po dechu.
"Proč? Je to kvůli mně?" Vydechla. Simon zavrtěl hlavou.
"Samozřejmě, že ne. Musím odjet na služební cestu jako každý rok, zastupovat mě zde bude Artur... je na něj spolehnutí, nemusíte si dělat starosti... možná je občas trochu zvláštní a nikdy nedá z ruky mobil, ale můžete se na něj obrátit s čímkoliv budete potřebovat."
"Ale..." Simon ji nenechal domluvit.
"Ještě o tom budu mluvit v poledne, proto budu rád, když nikomu nic neřeknete, chtěl bych to ostatním povědět sám..."
"Pak proč jste mi to teď řekl?" Zašeptala a pokusila si upokojit nervy. Do jejích očí se znova začaly drát slzy. Co bude bez Simona dělat? Jak to všechno zvládne? Co když se objeví Andy? Co když se rozhodne už nevrátit?
"Protože jsem měl pocit, že bych to měl udělat... raději se v tom moc nerýpejte... a nyní vás chci požádat o laskavost," odvětil a hleděl jí při tom do očí. Jeho pragmatický hlas jí při tom nadále dezénoval v hlavě.
"Můžete si vzít volno, ale... až odpoledne. Dopoledne očekávám příchod významného politika a bylo by tu málo číšníků. Opravdu mě to mrzí, ale nyní to nemohu jinak vyřešit," sdělil jí stroze. Patricie se mu zhluboka zahleděla do jeho zorniček. Jeho chladně modré duhovky se jí zabodávaly do obličeje a jeho nic neříkající tvář jen prozrazovala jak silný Simon byl a zároveň také nebyl. Moc dobře si uvědomovala jak silně držel svoje emoce na uzdě a v téhle chvíli jí svůj dokonalý um předváděl. Zatímco ona měla pocit, že se rozsype na milion kusů... on tu nadále stál, pevný jako skála a stejně tak i chladný. I přes to však z něj cítila i něco jiného... stále se o ni staral, i přes to jak moc se snažil jí dát najevo jak pro něj všechno co se událo nic neznamená... proto tu byl... proto porušil další pravidlo a vstoupil na dámské toalety... proto jí tu věc řekl jako první. Nic z toho nemusel a přesto tu byl a byl ochotný jí vysvětlit i tu věc s Alicií. Zlehka popotáhla a setřela si zbloudilou slzu z tváře. Věděla, že jí bude chybět tak moc, že nebude moci ani dýchat. Fakt, že neuvidí jeho tvář ji děsila.
"Mám strach..." vypadlo z ní nakonec.
"Zvládnete to, vím to," odvětil, aniž by se mu ve tváři škubl jediný sval. V ten okamžik si nepřála nic jiného než jen, aby se zachoval jako dřív. Aby nebyl jen kamenný muž s prkennými proslovy a téměř mrtvým pohledem. Chtěla vidět jiskřičky v jeho očích, které mohla zřít včera, když ho potkala večer. Už dávno věděla, že to byl skutečný Simon... byl to ten, který cítil, který se bil pro druhé, ačkoliv měl šanci na vítězství jen minimální... a v ten moment si přála, aby ho mohla znova vidět. V nestřežený okamžik se mu pak pod tíhou vlastního strachu a myšlenek...



...vrhla do náruče. Simon sebou trhl a chvíli se zdálo, že její objetí nebude opětovat. Za několik krátkých vteřin, ale zvedl svoje paže a přimkl ji k sobě.
"Neodcházejte," zašeptala. Simon ji zlehka pohladil po hlavě.
"Je to nezbytné a pro vás to bude jedině dobré..."
"Pro mě?" Zeptala se ho a odklonila se od něj. V Simonových očích se neodráželo nic, opravdu vypadal jako ledový král.
"Ta věc... ta posedlost, co se mezi námi stvořila... není to správné..." nelíbilo se jí jak o tom mluvil. Jeho věcný tón hlasu ani pohled. Věděla, že by každou ženu svým chováním uzemnil, ale ona měla jiný pocit. Nebála se ho, bála se jen toho, jak moc silná je jeho obranyschopnost vůči pocitům.
"Posedlost?"
"Myslím, že moc dobře víte o čem mluvím. Oba si musíme od sebe udělat odstup... pryč budu celý měsíc a možná se to i protáhne, věřím že daný čas vám pomůže se seznámit s lepšími lidmi z Podivína a už vás nebudou trápit zmatečné věci, které se odehrály..."
"Pakliže považujete to, co je mezi námi za posedlost... pak ta posedlost je ta nejlepší věc za celou dlouhou dobu, co jsem tady... za celou hrůzu, kterou jsem prožila Krasohlídkově... je to to nejlepší co..." Simon ji přerušil a zavrtěl hlavou.
"Neříkejte to, stydím se, že jsem vás dostal do této situace. Vy si zasloužíte něco lepšího... musíme se toho zbavit," odvětil prkenně.
"A vy to dokážete?"
"Jistě, stejně jako vy..."
"Jenže já vím, že to nedokážu... nejsem jako vy..." pronesla tiše, než mu znova položila hlavu na rameno. Simon ji opatrně semkl, ale i tak se jeho objetí zdálo chladnější než předtím.



"Je dobře, že nejste jako já... buďte stále sama sebou, protože to je ta věc, kterou na vás obdivuji nejvíce... ale jsem si jistý, že tohle zvládnete... ta posedlost vás brzy opustí... stejně jako mě... a později na ni budeme oba vzpomínat jako na tu nejzvláštnější událost..."
"Vy tomu nerozumíte... vůbec nevíte... nechápete..." vydechla smutně a sevřela jeho sako.
"Je pravda, že se mi to nikdy nestalo... ale bude to dobré, vím to." Patricie se od něj odklonila. Zahleděla se mu do očí.
"Jak něco takového můžete říct?"
"Protože to tak je... vy si najdete nějakého hodného muže, všichni v Podivíně nejsou stejní..."
"A vy si vezmete Aliciu..."
"Tak to má být," odvětil chladně.
"Jenže takhle to nefunguje... copak to nechápete, že to co je mezi námi... je jiné, silné a..." Simon ji znova skočil do řeči.
"Myslím, že to není nutné rozebírat, Patricie. Měl bych se už vrátit, dřív než nás tady někdo nachytá... sice je zamčeno, ale brzy to začne být někomu podezřelé a..." tentokrát se mu vložila do monologu Patricie.
"Je to nutné rozebrat! Vy... vy... pro mě nejste jen šéf, rozumíte?" Simon rytmicky zamrkal, ale jinak se jeho výraz nezměnil.
"Dostanete se z toho... neznáte mě..."
"To je pravda a dala bych všechno za to, abych vám mohla nyní vidět do tváře a poznat vaše sny... chtěla bych vědět, co si doopravdy přejete..."
"V mé hlavě by jste nenašla nic zvláštního... byla byste zklamaná, kdyby jste mohla vidět moje myšlenky. A přání? Můj život se neskládá z toho co si přeji, lidé musejí udělat co je potřeba a ne se řídit primitivními pocity," jeho slova jí bolela a v ten okamžik se jí zdál vzdálený jako hvězda na nebi. Sice u něj stála blízko a nadále měla na jeho ramenech položené svoje paže, i přes to věděla, že s ní Simon není. Znova byl uzavřený ve své dokonalé ulitě, která ho chránila před vším... včetně jí samotné. Pevně semkla klopy jeho saka.
"Vy musíte mít nějaké přání... přestanu s vámi o tom mluvit jedině tehdy pokud mi ho řeknete..."
"Moje přání není důležité... a navíc nemusím s vámi hrát podobné hry," odvětil a chtěl se vymotat z jejího sevření. Patricie se ho však pevněji chytila a tak zůstala jejich pozice téměř nezměněná.
"Prosím, řekněte mi to... dovolte mi, alespoň trochu nahlédnout do vaší hlavy," zašeptala. Simon se na ni znova zahleděl a spatřil v jejím pohledu odlesk dalších slz. V tu chvíli ucítil, jak se jeho sebedůvěra otřásla v základech. Už od samého začátku se musel křečovitě držet a nyní měl pocit jako kdyby se jednou rukou držel na lámající se větývce nad propastí. Věděl, že musí odejít, dřív než učiní něco, čeho by mohl znova litovat. Ztěžka polkl.
"Přeji si... abych už nikdy ve vašich očích neviděl slzy, chtěl bych vás vidět šťastnou a je jedno s kým... hlavně když budete spokojená..." zašeptal.
"Já jsem šťastná jedině s vámi," Simon zavrtěl hlavou.
"To si jen myslíte... brzy bude vše tak jak má být... osvobodíte se..." zbytek nestačil doříct, ...



...protože se k němu Patricie pevněji přimkla. Simon udělal několik kroků dozadu, ale jeho dlaně zůstali viset na jejích zádech. V ten okamžik se jeho emoce znova probudily. Silněji ji sevřel a polibek jí vrátil.



Po chvíli se od ní odklonil.



"Patricie, poslouchejte mě... tohle nesmíme... jinak to všechno špatně dopadne, slyšíte mě?" Vydechl naléhavě.
"Je mi jedno co se stane..." zašeptala. Simon ji pohladil po tváři.
"To by nemělo... moje rodina... vy... mám pocit, že se mi rozskočí hlava... nesmím vás zatáhnout do svých problémů, zasloužíte si klidný život..."
"Ten stejně mít nebudu, nikdy jsem ho neměla..."
"Ale vy ho potřebujete..."
"Jediné, co potřebuji jste vy, protože vás miluji," Simon sebou trhl a v jeho pohledu spatřila něhu. Vypadal skoro, že se rozpláče.
"To si jen myslíte," pronesl tiše, že to sotva slyšela. Patricie mu věnovala úsměv.



"Jenže já si jsem jistá..." Simon několikrát zamrkal, než...



..se na ni zeširoka usmál. Patricie v tu chvíli od něj nepotřebovala nic slyšet. Všechno co Simon nedokázal vyslovit se odráželo v jeho tváři.
"Patricie..." zašeptal a přitáhl si ji k sobě blíž...



Těžko říct, jak dlouho spolu byli. Ani jeden z nich si nepřál tu jejich podivnou osobní mýdlovou bublinu opustit.





V té chvíli jim bylo jedno, že se nacházeli na tom nejméně hezkém místě, důležité bylo, že byli spolu.



"Patricie, poslouchejte mě... chci vám něco slíbit a vy víte, že nikdy neslibuji nic nadarmo," Patricie přikývla, položila mu čelo na to jeho a zavřela oči.



"Slibuji vám, že budete šťastná... postarám se o to... až se vrátím bude vše, tak jak má být a vy... zapomenete na tohle všechno... slibuji," Patricie otevřela oči.
"Je jedno kolik slibů mi dáte, na tohle všechno se zapomenout nedá a vy to víte... ale teď je nejdůležitější... slibte mi, že vrátíte co nejdříve..."
"Slibuji vám, že se vrátím až budu moci," Patricie přikývla byla si jistá, že jí to pro daný okamžik stačilo.

Naše dvojice se za nějakou dobu vrátila zpět do práce a zanedlouho tak mohl Simon představit svého asistenta...



Artur Beneš (který je zároveň za těch nejpodivnějších okolností Simonovým nejlepším kamarádem, asi ho kdysi potkal jako náhodného townieho, když jsem ho táhla sebou do nějaké scény ve které neměl být ) je poněkud roztržitý a nyní už rozvedený muž. Jeho největší vášní jsou technologie a nikdy nedá z ruky svůj mobilní telefon na kterém hraje svoji milovanou hru za kterou se nebojí utrácet velké peníze. Je jedním z mála, který má Simona opravdu rád ačkoliv s ním Simon nikdy neprohodí ani jediné slovo navíc.

Hezký díl, ale mám z toho všeho divný pocit. Hlavně doufám, že to všechno dobře dopadne. Moc by mě zajímaly ty problémy v Simonově rodině, řekla bych, že to nějakým způsobem souvisí i s jeho bratrem... uvidíme. Doufám, že jednou se to všechno dozvíme  Simon musí být v dost nelehké situaci, když je nucen být s Alicií...  je zásadový, což je dobře, ale šlape tím sobě i Patricii po společném štěstí. Myslím, že dělá velkou chybu.
Ten příběh o zvláštním setkání Artura se Simonem mě pobavil