Fórum o The Sims

Diskuzní fórum pro uživatele forum.thesims2.cz a ostatní fanoušky série The Sims.
 
PříjemPříjem  HledatHledat  RegistraceRegistrace  Přihlášení  

Share
 

 Ze života Nervózního Jedince

Goto down 
Jdi na stránku : Previous  1, 2, 3 ... 8, 9, 10, 11, 12  Next
AutorZpráva
Lucisab
Simpařan
Simpařan
Lucisab

Poèet pøíspìvkù : 1336
Join date : 11. 12. 17
Age : 24

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty12/08/19, 10:07 pm

Moc děkuji holky Pro Tebe vaše komentáře mě vždy potěší Pro Tebe

Jani a Ludmi, když váš tak poslouchám, tak bych možná měla Alicii vymyslet ještě nějakou lepší příučku Vysmátý ale jsem si jistá, že by jí na pustém ostrově kleplo (nebo by spíš kleplo zdejší faunu a flóru? Vysmátý ) možná mě ještě něco napadne a kdo ví, třeba dostane Alicia v budoucnu nějaký jiný prostor... protože v hlavě už se mi začíná rýsovat (i když to zní praštěně Chichichi ) pokračování tohoto příběhu, který vlastně ještě ani neskončil Vysmátý (jo, můj mozek s radostí pořád přeskakuje Vysmátý )

mikiník, moc tě tady vítám *BRAVO* vždy je skvělé tady mít někoho nového *BRAVO* a mám velkou radost, že se ti zalíbil příběh mých simíků Pro Tebe Červenám se co se týká Andyho, tak mohu slíbit, že se v příběhu ještě objeví... ještě má stále co povědět a to ať to bude dobré nebo zlé Nevím každopádně holkám se v poslední době spíše zvedá počet lidí, kteří je moc nemusí... zkrátka v budoucnu to bude hodně zajímavé Píšu jinak původně jsem myslela, že přidám dílek už dnes, ale teď jsem tak ospalá, že se do toho pustím raději zítra nebo pozítří Vysmátý nerada bych sem napsala nějaké hlouposti Vysmátý
Návrat nahoru Goto down
Lucisab
Simpařan
Simpařan
Lucisab

Poèet pøíspìvkù : 1336
Join date : 11. 12. 17
Age : 24

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty15/08/19, 10:53 pm

58.část - Správné otázky

Emilie zůstala ten večer dlouho vzhůru...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 002

...v hlavě měla tolik otázek, na které neznala odpovědi a stále pevně doufala, že by jí internet mohl nějaké zodpovědět. Zoufale proto stále ťukala do klávesnice jedno heslo za druhým, ale k její smůle jí počítač neprozradil nic smysluplného, co by už nevěděla.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 005

"Emilí, víš, že už jsou dvě ráno?" Ozval se za ní rozespalý hlas. Emilie se trhavě ohlédla za zvukem, vlastně si ani neuvědomovala čas.
"Vážně? Já... budu hned končit," pronesla nepřesvědčivě.
"A kdy? A co tady vůbec děláš? Proč ponocuješ?" Zeptala se jí na rovinu. Emilie si protřela spánky.
"Našla jsem v krabici další fotku toho majáku... to místo má přímou spojitost s Nervózním, ale na internetu se nedá nic najít!" Patricie se pomalu natáhla na snímek na stole a uchopila jej do paže. Zamyšleně si prohlédla přímořskou stavbu a přimhouřila oči.
"Proč myslíš, že to má s ním přímou spojitost? Je to jen maják..."
"Nervózní mi dal najevo... ten maják... díky němu si už několikrát připomněl několik věcí... to místo je pro něj hodně důležité a kdybychom věděli... kde je... tak možná..."
"Stejně bychom ho tam nemohli vzít..."
"To ano, ale... zkrátka mám pocit, že čím více toho budeme vědět, tím lépe..."
"A proto tu celou dobu hledáš maják?" Emilie přikývla. Patricie položila fotografii zpět na pracovní desku a zaměřila se znova na svoji sestru.
"Myslím, že je to k ničemu, ale... pomůžu ti... už jsi něco zjistila?"
"V Podivíně existují minimálně čtyři majáky a z toho je jen jediný, který má na webu snímek..."
"Předpokládám, že to není on..."
"Samozřejmě, že ne... a ty ostatní... jsou tady zmiňovaní, ale jejich stránky na Simpedii nejsou vytvořené... a fotografie na internetu nejsou k dispozici... mám pocit, že tady snad nikdo nepěstuje jinou turistiku než jen honbu za mimozemšťany..." vydechla nešťastně a promnula si unavené oči.
"Emilí, jsme v Podivíně... nic jiného se nedalo čekat... lidé sem pravděpodobně jen jezdí, aby viděli ufo... už jsi našla ty stránky, kde jistý Opylovací technik č. 9 nabízí plánování svateb, na kterou by i sám dorazil?" Emilie se na ni nechápavě zahleděla.
"Kdo je Opylovací technik č. 9?"
"Ten nejznámější mimozemšťan vůbec. Viděla jsem ho několikrát a vypadá... zeleně..." dodala nakonec. Emilie pokrčila rameny.
"Nikdy jsem ho neviděla... a myslím, že nám to ani v případě Nervózního nijak nepomůže..."
"To asi ne... pustíš mě k počítači? Něco mě napadlo..." Emilie několikrát zamrkala, než pustila ke staré obrazovce svoji sestru. Tiše se tak postavila za její záda a pozorovala její hbité pohyby, kterými načetla internetové mapy.
"Podivín je příliš velký na to, abychom dokázali prohledat každé místo kvůli majáku... a navíc nejsou zdokumentované všechny ulice z lidského pohledu..."
"Já vím, Emilí... ale majáky musí být někde blízko pobřeží nebo přímo na něm... podle téhle fotky to vypadá, že je maják na moři a nedaleko něj je nepatrný kousek pevniny... z ptačího pohledu bychom tohle všechno měli vidět."
"To na tom snímku není vidět..." podotkla pevně a uchopila fotografii do paže.
"To sice ne, ale počítám s tím, že se do něj nějak dostat museli... takže budeme sledovat pobřeží... Podivín je z velké většiny neobydlenou pouští, ale na některých místech je nějaká zeleň... stejně jako na té fotce..." Patricie opatrně přiblížila na maximální blízkost hraniční část moře a přimhouřila oči. Chvíli tak společně s Emilií brousili po mapě, než obě usoudily, že to nebyl tak dobrý nápad, jak si původně Patricie myslela.
"Ty fotky jsou tak strašně nekvalitní! Proč musí být Podivín tak komplikovaný!" Zaklela, když nedokázala na první pohled rozeznat skálu od budovy.
"Možná bychom mohli všechny zmíněné majáky na internetu prostě navštívit," vyhrkla pevně Emilie, Patricie se na ni ohlédla.
"To myslíš vážně? Viděla jsi všechny ty vzdálenosti? To naše auto nepřežije!
"A napadá tě snad něco lepšího?"
"Nezdá se ti, že bude všem místním pošukům divné, když se my dvě naprosté cizinky vydáme po stopách majáků? Co když nejsme jediné, které víme o Nervózního posedlosti tímhle majákem? Nesmíme na sebe upozorňovat!"
"Paty... jenže takhle se nic nedozvíme... Nervózní potřebuje další podněty a pokud je zrovna tohle způsob jak mu pomoci pak..." Patricie ji nenechala domluvit.
"A co když ten maják není v Podivíně?" Vyhrkla.
"Ty myslíš...?" Vydechla Emilie.
"Proč ne? Ta fotka je z krabice naší pratety, která původně pocházela z Krasohlídkova jako my dvě... možná je ten maják právě tam a nebo to vyfotila někde jinde... a nebo tu fotku od někoho dostala..."
"Pochybuji, že by jí někdo věnoval tolik různých snímků jediného majáku..." zvolala pochybovačně.
"Kolik těch fotek máš?"
"Jsou tři, i když vypadají všechny skoro stejně..."
"Dobře, takže teď bychom si měli zřejmě ujasnit, co všechno víme o naší pratetě a proč by zrovna ona fascinovaně fotila maják..."
"Na něco takového se těžce odpovídá, Paty... ani jedna z nás ji neznala..."
"To je pravda, ale něco málo o ní víme, ne?"
"Jako mladá utekla z neznámého důvodu z Krasohlídkova a přerušila prakticky se všemi styky... kromě své sestry a později naší mámy i mě..." zašeptala.
"Schovávala se v Podivíně v tmavém domě a místní si o ní mysleli, že byla divná... nestarala se o zahradu a v domě měla minimum nábytku... vypadala tedy jako kdyby byla pořád na cestách a nebo se prostě rozhodla jen být a nikoliv žít..." doplnila ji Patricie.
"Ale zároveň měla tady uložené hromady fotek různých míst, věcí a lidí... možná si jimi nahrazovala lidskou společnost..."
"A nebo prostě na těch místech kdysi byla a chtěla si je zapamatovat... nikde přeci není psané, že tady bydlela od první chvíle, co se rozhodla z nepochopitelného důvodu přestěhovat... co když před tím, žila někde jinde a ty fotky pocházejí z té doby?"
"Pochybuji, že by se prateta nejdříve nastěhovala do jiného státu a až potom by našla útočiště tady..."
"A proč ne? Tenkrát byla jiná doba... prateta mohla od něčeho utíkat... možná to byl milenec, možná udělala nějakou strašnou pitomost..." pokrčila rameny Patricie.
"Nemyslím si, že by vystřídala tolik míst k žití... sama mi v dopise přeci řekla, že tady našla útočiště... myslím, že hned na poprvé zakotvila tady... a možná se to tady rozhodla pořádně prozkoumat..."
"A měla řidičák?"
"Jak to mám vědět?"
"To je fakt... připadám si jak Sherlock... ale kdyby neměla řidičák a připustili bychom variantu, že ten maják je v Podivíně, pak by to znamenalo, že ji buď k majáku někdo odvezl a nebo to místo není tak daleko..."
"Jenže tohle se my nikdy nedozvíme... máme tak strašně moc málo poznatků, Paty. Tohle místo je na informace skoupé... na webu se prakticky dočteš jen o Margisonech a jejich ropných vrtech... nebo o Vincentu Černínovi a Kádinkových a jejich virtuální válce... a pak o Nervózním a konspiračních teoriích... Podivín prakticky žije jen ze slávy vědy, vesmíru a ropy... je to strašné..." vydechla nešťastně a usadila se do křesla pod okno. Patricie se pomalu zvedla, než se jí rozzářily oči.
"Něco mě napadlo Emilí!" Vyhrkla a sedla si k ní.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 008

"Co kdybychom se prostě někoho zeptali?" Zvolala nadšeně.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 009

"Sama jsi mi před chvílí řekla, že na sebe nemáme upozorňovat a teď mi řekneš, že se zeptáme? Paty, nikdo z Podivína s námi nemluví... ještě pořád jsme se nezbavili nálepky cizinek..." Patricie mávla rukou.
"Ale já vím o někom z Podivína, kdo s námi mluví!"
"Snad nemyslíš, pana Margisona..."
"No jasně! Kdo jiný než on by to měl vědět?!"
"Počkej... na co se chceš vlastně ptát? Přeci víš..." Patricie jí vběhla do řeči.
"Neboj se... nemám v plánu mu vykládat o Nervózním... ale mohla bych mu ukázat tu fotku... a pokud je ten maják v Podivíně... možná by ho mohl znát..."

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 010

"To že jsou Margisoni v podstatě srdcem průmyslu a obchodu v Podivíně, ještě neznamená, že bude tvůj šéf vědět o všech majácích tady," pronesla klidně Emilie.
"To já ani neříkám... ale nic tím nezkazíme... Simona jistě nenapadne spojitost s Nervózním... takže spíš můžeme něco získat, než ztratit," mrkla na ni.
"Mám pocit, že se na něj hodně spoléháš, Paty... ale nesmíš zapomenout, že ten muž je zasnoubený a nevypadá to, že by se chtěl se svojí snoubenkou rozejít..." Patricie zesmutněla.
"Nad tímhle teď nechci uvažovat, Emilí..."
"Já vím, ale čím déle to budeš odkládat... tím spíše budeš v budoucnu trpět..."
"Emilí... prosím, můžeme o tom teď prostě nemluvit? Půjčíš mi tu fotku?" Emilie zavrtěla hlavou, ale nakonec svojí sestře snímek podala.
"Vždycky jdeš do všeho po hlavě... buď teď prosím opatrná..."
"Budu, nedělej si starosti..." mrkla na ni.
"Možná bychom teď už mohli jít spát, co na to říkáš Emilí?" Oslovila ji po chvíli. Emilie přikývla, než se zvedla z křesla a zamířila se svojí sestrou do pokoje.

Druhý den ráno Patricie dorazila do své práce opět o něco dříve, než bylo skutečně nutné a k jejímu vlastnímu štěstí byl Simon první osobou, kterou spatřila sotva otevřela dveře.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 015

Chvíli se tak dívala na jeho nažehlený oblek a pozorovala jeho štíhlé prsty, kterými svíral nějaké desky.
"Simone!" Oslovila ho. Simon se prudce ohlédl a na jeho tváři se objevil jeden z jeho vzácných úsměvů.
"Simone..." vydechla tišeji, než...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 016

...se rozeběhla a skočila mu do náruče. Simon jen tak tak stačil zachytit její tělo a při tom mu desky s lehkým klepnutím dopadly na podlahu.
"Patricie!" Vyhrkl překvapeně a pevněji semkl její pas.
"Tak moc jsi mi chyběl!" Zvolala a začala zasypávat jeho tvář drobnými polibky. Simon se zasmál.
"Paty... co tady děláš? Je tak hrozně brzy..." ozval se jeho hlas.
"Věděla jsem, že tady budeš a tak... jsem chtěla využít, že tu nikdo nebude a..." na Simonově tváři se objevil ještě širší úsměv, který vzápětí letmo povadl.
"Paty, je pravda, že tu většinou jsem jenom já, ale... prosím příště buď opatrnější... já..." Patricie zbledla a odtáhla se od něj.
"Já... promiň... já..." chtěla se od něj odtrhnout, ale Simon ji pevněji objal jednou paží.
"Teď tady nikdo není," zašeptal...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 020

...a přitáhl si ji blíž. Po chvíli ji opatrně postavil na nohy a věnoval jí úsměv.
"Nemusíš kvůli mě vstávat tak brzy..."
"Jenže pokud bych nevstala, tak bych s tebou nemohla pořádně mluvit," odvětila. Simon se zatvářil zmateně.
"Stalo se něco?"
"Ne, ale... můžeme jít k tobě do kanceláře?" Patricie chtěla mít svůj úkol rychle za sebou a z nějakého nepochopitelného důvodu jí nyní prázdný, otevřený prostor restaurace přišel jako obchoďák přeplněný věčně uspěchanými lidmi. Zavrtěla hlavou, když ucítila Simonovi hřejivé prsty, kterými objal její nyní nervozitou zasaženou dlaň. Pohlédla mu do očí.
"Pojď," pronesl tiše. Patricie přikývla a nechala se jím zavést do kanceláře.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 033

"Patricie, děje se něco? Proč jsi najednou tak... vyděšená?" Patricie prudce zavrtěla hlavou. Vlastně si nebyla jistá, proč se cítí tak nejistě. Simon sice pocházel z Podivína, ale neměl skrytý radar, kterým by dokázal rozpoznat skutečný důvod, proč se ho bude ptát na maják. Přeci... jak by ho mohl napadnout Nervózní? Najednou se začala cítit hloupě. Divoce rozhodila rukama.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 030

"Absolutně nic se neděje! Jen... včera moje sestra dělala na půdě pořádek a objevila jednu zaprášenou krabici s fotografiemi... no a uvnitř našla jeden hezký snímek a tak nás napadlo, že bychom se tam mohli jít podívat... ale nevíme, kde to je... a internet je zrovna vůči Podivínu na slovo skoupý... myslíš, že bych tě mohla poprosit... podíváš se na to?"
"Pokud je to pro tebe důležité... nevidím v tom problém, Paty. Pokud budu vědět, kde to místo je, tak ti jistě odpovím..." Patricie se zhluboka nadechla a odněkud vytáhla starou fotografii. Z nepochopitelného důvodu měla pocit, že spolu s fotografií vtiskává do jeho širokých dlaní i život Nervózního. Simon uchopil pevný papír mezi prsty a otočil jej čelem k sobě. Patricie tak pozorovala jeho světle modré oči, které pozorovali snímek s téměř vědeckým pohledem. Patricie tak mohla sledovat jeho zorničky ve kterých se odrážely zvláštní emoce. Skoro to vypadalo jako kdyby ho fotografie šokovala. Pomalu si snímek odložil do klína a otočil se na Patricii.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 028

"Kde vaše prateta vzala tuhle fotku?" Zeptal se jí bez toho, aniž by zodpověděl její vlastní otázku. Patricie zalapala po dechu.
"Já nevím... byla tam v krabici... a možná ji ani nefotila ona... je to místo nějaké divné?"
"Všechna místa v Podivíně jsou divná, Paty... bez rozdílu... od toho náš stát taky nese své jméno... nechápu ale kde vaše prateta získala tohle..." ukázal na starý potištěný papír, na kterém se rýsoval maják.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 031

"Já to taky nechápu! A vlastně teď ani nerozumím tobě... povíš mi prosím, co je to za místo?" Simon se zhluboka nadechl a přikývl.
"Povím ti to, ale nikde v tomhle městě o tom už nemluv... místní o tom vědí, ale nikdo to neříká nahlas..."
"Proč?" Vydechla zděšeně.
"Protože Podivín už je takový... lidé jsou tu pověrčiví a za každou cenu si chrání své soukromí... ten maják se nachází až na samém konci Podivína v osadě zvané Větrnov... přes moře sousedí s Veronovem, se kterým se naše vláda příliš nemusí..."
"Proč?"
"Jedná se mezi nimi o nějaký politický problém, který se těžce vysvětluje, Paty a vlastně teď už ani není tak podstatný... důležité z toho všeho je, že v té kdysi objemné osadě dnes žije asi 15 oficiálních rezidentů a zbytek jsou lidé, kteří se potřebují rychle skrýt... žijí tam v domech, které pomalu pohlcuje vegetace... jediná lepší část je právě ta s majákem, který je stále upomínkou na dobu, kdy byl Větrnov na samém vrcholu a fungoval jako hlavní přístav pro obchody mezi Veronovem a Podivínem... a pokud považuješ Písečnou oázu za město plné podivínů, pak jsi ještě nikdy nebyla ve Větrnově... to město někdo skutečně považuje za prokleté, což je samozřejmě nesmysl... místní jsou prostě jen nedůvěřiví a nikoho si nikdy nepustí k tělu... a k tomu majáku se nikdy oficiální cestou nedostanete, Paty... Podivín se prakticky topí v písku, ale Větrnov nikoliv... je hrozně vzdálený od hlavního města, takže když by jsi do něj skutečně vstoupila... viděla by jsi jen miliony stromů... Větrnov se topí v nekonečném lese plném stoletých stromů a silnice se tak díky tomu prakticky ztrácí v porostu... je to tam opravdu zvláštní... a pro některé i děsivé místo..." Patricii přejel mráz po zádech. Před očima se jí mihla myšlenka na město utopené v lese... znova se otřásla a zahleděla se na svého společníka.
"Odkud tohle všechno víš?"
"Protože jsem tam byl... náš kuchař odtamtud pochází... ale nikomu to neříkej! Kdysi se můj děda zasloužil o to, že Filip odešel z práce... jenže i když je Filip možná mlčenlivý, zvláštní člověk, jeho kulinářské umění je nekonečné... nechtěl jsem o něj přijít, proto jsem se tam vydal... musel jsem kráčet tím lesem pěšky, protože přes silnici ležel strom... proto jsem pravděpodobně vyburcoval víc místních a dorazil jsem až na pláž k majáku... bylo to poprvé a naposledy, co jsem ho viděl... a pak mě málem zastřelili... kuchařova rodina ho chránila a ten zbytek chránil Větrnov a vlastní tajemství... byl to ten nejšílenější pocit jaký jsem kdy měl..." Patricie zbledla ještě více.
"A jak jsi se zachránil?" Vyhrkla.
"Přišel Filip a vyslechl si mě... a později, když se místní dozvěděli na koho se vlastně sesypali, tak mě nechali být... ku podivu měla většina z nich neuvěřitelnou úctu k mojí rodině, což měl možná na vině fakt, že několik z nich zaměstnáváme... jakmile zaslechli moje jméno, odložili zbraně... bude to znít zvláštně, ale ačkoliv to jsou prakticky extrémně podivní a nedůvěřivý lidé, jsou to zároveň jedni z nejpracovitějších zaměstnanců vůbec... umějí být vděční, ale nikdy se jim nesmíš plést do života..."
"To je... strašné..." vykoktala.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 036

"Proto vám říkám aby jste tam nechodili... jste cizinky a mohlo by to být horší... ti lidé sice nejsou přímo nebezpeční, ale netuším jací jsou přistěhovalci... kdysi jsem slyšel, že se to tam nyní snaží trochu zvelebit... a dokonce se pustili i do oprav majáku, který nikdy nepřestal fungovat... myslím, že k němu mají opravdu neuvěřitelný vztah..."
"A proč s tím někdo něco nedělá?"
"Ta osada je až na konci Podivína a je tak malá, že na její jméno na mapě si budeš muset vzít opravdu silnou lupu... to místo se vlastně stalo státem ve státě... nikdo pořádně neví, co se stalo... a myslím, že to ví hlavně místní... sice samozřejmě za úpadkem Větrnova stojí politika, ale tam uvnitř se pak muselo stát ještě něco jiného... alespoň to se říká..."
"Co myslíš, že se mohlo stát?"
"Ze zkušeností raději neodhaduji... pak bych se totiž musel stát konspirikem a něco takového se mi nepodobá... Podivín je jedno velké tajemství, Paty a čím méně se do něčeho namočíš, tím lépe pro tebe... proto tě prosím..." pevně uchopil snímek a vložil jí ho do dlaní.
"...schovej tu fotku a nikomu ji neukazuj... sice by pravděpodobně většina místních nevěděla, kde se ten maják nachází, ale není třeba ostatní podceňovat a ani ty nebo Emilie nepotřebujete potíže... všichni by se totiž hned zaměřili na vaši pratetu, kterou považovali za neuvěřitelnou podivínku... a dostalo by se vám nezvyklé pozornosti, která by mohla vyústit v naprosto bizarní situace... řiď se proto nyní jejich pravidly a chraň si svoje soukromí, ano?" Patricie trhavě přikývla a snímek uložila zpět.
"Nikomu ho neukážu, ale... proč tedy nereaguješ jako ostatní?"
"Protože ne všichni z Podivína mají potřebu se honit za zvláštnostmi... a navíc co bych z toho měl? Vaše prateta je mrtvá a nikdy se už nedozvíte, kde přišla k té fotce... a nahánět vás? Vždyť jsi ani nevěděla jakou vzácnou stavbu máš na fotografii... bylo by to k ničemu... a navíc nejsem blázen a mám mnohem důležitější věci na práci, věř mi," zašeptal. Patricie se zahleděla do jeho světlých duhovek a vděčně se k němu přisunula a sevřela jeho paži, která mu ležela na noze. Simon si propletl prsty s jejími a vzal ji kolem ramen.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 038

"I tak tě ale prosím, aby jsi byla opatrná... stále si stojím za svými slovy... Podivín je pro silné..."
"S tebou se cítím tak silná, že bych mohla vlastníma rukama přenášet skály... sama bych nic nezvládla, ale s tebou... je vše lepší," Simon sebou škubl.
"To neříkej... jednou nastane den, kdy budeš muset stát na vlastních nohou... sama... nebudu tady moci být napořád... sice jsem ti slíbil, že pokud ti bude nejhůře... tak ti budu nablízku, ale člověk nikdy neví a... zkrátka nechci, aby jsi na mě cokoliv vsázela..." Patricie pevněji semkla jeho prsty a otočila se na něj.
"Simone, o tomhle si jednou budeme muset promluvit, ale dnes... ještě ne..." zašeptala nejistě, protože si nebyla jistá, co mu na danou věc odpovědět. Ještě se necítila dost silná, aby opustila jeho hřejivé objetí... najednou se utvrdila v tom, že na to nebude pravděpodobně připravená nikdy.
"Dobře..." rozhodl se respektovat její přání Simon a otočil se od ní. Patricie se zahleděla na jeho profil.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 041

"Víš, co bych si moc přála?" Simon zavrtěl hlavou a podíval se na ni.
"Chtěla bych být s tebou sama... někde, kde by na nás nikdo nemohl..."
"Jenže já jsem jako pěst na oko..."
"Já vím..." Simon se zhluboka nadechl a zavrtěl hlavou.
"Možná mě něco napadlo... možná..."
"Co tě napadlo?"
"Možná se budeme moci sejít, ale... musím to domyslet..." zašeptal, než...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 047

...si ji přitáhl do náruče. V ten moment si plně uvědomoval, že se pokusí posunout další svoji hranici, což by mohlo mít následky na které nechtěl myslet. Proto Patricii pevněji semkl a zavřel oči.


Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simpařan
Simpařan
Janika31

Poèet pøíspìvkù : 694
Join date : 06. 02. 18
Age : 27
Location : Ljungaverk

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty16/08/19, 10:07 am

Pááááni Šokovaný To jsou mi věci. Tak ty záhady okolo majáku a místních lidí z Větrnova mě vážně zajímají! Doufám, že se brzy dozvíme víc ba možná to holky risknout a stejně se tam vydají na průzkum, protože jak znám Emilií ta se jen tak nevzdá. Andílek Vysmátý
Také jsem zvědavá, co Simona napadlo.
Moc hezky napsáno! Láska Pro Tebe
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Lucisab
Simpařan
Simpařan
Lucisab

Poèet pøíspìvkù : 1336
Join date : 11. 12. 17
Age : 24

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty21/08/19, 11:16 pm

Díky, Jani Pro Tebe všechny záhady budou na konci rozpletené, nebo aspoň důležitá většina z nich Andílek myslím hlavně vše kolem Nervózního a k tomu i Větrnov patří Mrkající už jsem moc zvědavá co budete říkat na závěr Úsměv

59.část - Inkognito

Druhý den Patricie narazila na svoji sestru a Nervózního v kuchyni...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 001

Chvíli tak pozorovala Emilii zápasící s uvolněným kohoutkem, než se rozhodla ji oslovit. Byla připravená jí konečně prozradit vše co se dozvěděla od Simona.
"Emilí!" Oslovila ji ve snaze přehlušit zurčící vodu, jež se divoce valila z nitra kohoutku. Emilie sebou cukla, až se jí konečně podařilo mírně utáhnout uvolněný kohoutek a díky tomu se tak voda omezila na dřez.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 002

Poté se ohlédla a pokusila si urovnat mokré tričko. Nervózní se zahleděl na Patricii a v hlavě mu vyvstaly další otázky.
"Copak se děje?" Zeptala se své sestry Emilie. Nervózní začal obě sestry sledovat jako tenisový zápas, i když podvědomě ho lákal uvolněný kohoutek. Chvíli tak pozoroval ženy před sebou, než se definitivně zaměřil na vodopád vody.
"Můžu s tebou na chvíli mluvit?" Pronesla klidně Patricie a trhavě se podívala na Nervózního, který jim přestal věnovat pozornost.
"Jasně..." odvětila Emilie a společně s Patricií odkráčely dál od Nervózního.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 006

"Co se děje, Paty?" Vydechla Emilie a pokusila se ignorovat nepříjemný pocit z přilepeného oblečení.
"Včera jsem se zeptala Simona... a on... ví, kde je ten maják..." pronesla tiše. V Emiliiných očích se objevily jiskřičky.
"Opravdu? Kde je? Musíme tam jít!" Vyhrkla nadšeně.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 005

"No... my tam jít nemůžeme..."
"Proč?"
"Nachází se prakticky ve městě duchů... ve Větrnově..."
"Větrnov? Kde to je?"
"Prý na konci Podivína... ale bydlí tam ještě větší pošuci než tady... není bezpečné tam chodit..."
"Proč?" Patricie zuřivě zavrtěla hlavou.
"Protože tam bydlí magoři! Co je na to nepochopitelného?"
"Tohle místo je celé zvláštní, Paty... zkusím se podívat na mapu a zajedu se tam podívat..."
"Copak to jsi mi nerozuměla?! Nemůžeme tam jít... Simonovi málem ublížili... co myslíš, že udělají s námi? Kromě místních tam jsou i lidé, co se před něčím skrývají... ten maják máš na fotce a od těch lidí tam nic bližšího nezjistíš! Nikdo se s námi nebude bavit!"
"Vím, že nám nikdo nic neřekne, Paty... ale to místo má výrazný účinek na Nervózního... nejlepší by samozřejmě bylo, aby tam šel s námi, ale... takhle bych mohla pořídit nějaké snímky té pláže a toho majáku... z jiného úhlu... Nervózní by pak mohl získat další vzpomínky..."
"Nezdá se ti, že už riskuješ až moc? Opravdu se chceš vydat na místo, které je zapovězené pro místní natož pro nás dvě?"
"Nemusíš tam chodit se mnou..." odvětila pevně.
"Vždycky jsme ve všem byly společně... vždycky... ale to neznamená, že se nechám zatáhnout do nějakého doupěte! Když nám Simon řekl, že je Větrnov nebezpečný, nejspíše ví proč to říká! A já mu věřím!"
"Já netvrdím, že ti lhal... ale potřebuje získat víc informací o Nervózním a jeho spojení s tím místem..." Emilie dál mluvila a Nervózní mezitím nadále vysedával na barovce a uvažoval. Ostražitě pozoroval uvolněný kohoutek a rozhodl se, že se ho také pokusí utáhnout jako se o to předtím pokusila Emilie. Pomalu se tedy zvedl a zamířil...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 007

...ke dřezu. Chvíli tak hleděl na tekoucí vodu a zlehka vztáhl paže k baterii. Jen co se jeho dlaně pokusily přitáhnout obě části vodovodu, se z nitra starých trubek vyvalil větší proud vody...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 010

...který Nervózního ošklivě pokropil. Prudce si zakryl tvář a otočil se ke dřezu zády a v ten moment se za jeho zavřenými víčky zjevila krátká vzpomínka. Viděl sám sebe běžet... viděl...

Zastav se ty kluku mizerná! Slyšel za sebou vzteklý hlas. Rychle se ohlédl a spatřil za svými zády dvě temné siluety. Ze všech sil se pokusil nabrat větší rychlost. Musím jim utéct, nabádal se. Byl si jistý, že tentokrát se mu to podaří... tentokrát mu budou věřit... protože mu nikdo nikdy nevěřil... nikdo kromě... jeho matky... a otce. Prudce se pobídl k rychlejšímu běhu To zvládneš! Snažil se sám sebe upokojit, když ucítil na svých ramenou první kapky vody a nad jeho hlavou se ozval hrom. Vrátím se domů... vrátím... opakoval si, když se z nebe spustily silné provazy vody skrz které nebyl schopen téměř nic vidět. V ten moment ho něčí paže divoce otočila opačně. NE! Zaslechl svůj zvláštně sípavý hlas, který se ani z poloviny nepodobal tomu, který prozatím ve svých myšlenkách slyšel. Už budeš konečně poslouchat! Zacloumal s ním vzteklý muž, jehož tvář v daný okamžik ozářil jasný blesk, díky kterému Nervózní spatřil jeho světlé vlasy i zlobou zkřivený obličej. Drž ho pevně Leoši! Ozval se ženský hlas. Neboj se, miláčku... tenhle pitomec už dolétal, pronesl a otočil se na ženu, čehož v dané chvíli využil Nervózní a prudce stiskl paže svého věznitele a osvobodil se... Chytni ho! Uslyšel ve své hlavě Nervózní, než prudce otevřel oči. Jeho srdce bilo jako splašené. Co to bylo? Co se to stalo? Ptal se sám sebe a natáhl paži před sebe.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 019

Několik krátkých vteřin tak otáčel dlaní ve vzduchu, než znova uviděl útržek z té podivné vzpomínky... jeho ruce... v té myšlence... byly podobné těm co měl nyní... jen byly na kost hubené... a přesto měly dost sil... aby odstrčily toho šíleného muže... aby se osvobodil. Nervózní si sice byl podvědomě jistý, že se jednalo jen o krátkou svobodu, ale i tak... možná by mohl... pokusil si urovnat mysl, když si uvědomil chlad na zádech. Pomalu se otočil a pochopil co se děje... voda se nadále valila z nitra baterie. Nervózní se znova podíval na svoje paže. Možná měl stále tu sílu... možná byl schopen... před očima se mu zjevila Emilie zápasící s klíčem a kohoutkem. Zlehka uchopil osamocené nářadí a pevně ho objal svými prsty. Nevěděl jak se správně utahuje kohoutek, ale byl si jistý... že to chce zkusit. Váhavě se natáhl i s nástrojem nad tryskající průzračnou tekutinu a umístil správně zalomený kov na hrdlo unikající části vodovodní baterie. Při tom se pokusil ignorovat proud vody, který mu začal unikat za tričko až do kalhot.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 013

Vydal neartikulovaný zvuk, když se vší silou pokusil kohoutek přitáhnout. Zoufale se chytil okraje dřezu a pokusil se se svým zápěstím vynaložit větší přetlak, který nakonec přiměl...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 023

...kohoutek umlčet. Nervózní zůstal několik vteřin nevěřícně hledět na tichý dřez, než si uvědomil, že to dokázal. Nadšeně ze sebe začal klepat vodu a rychle se otočil na svoje zachránkyně...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 024

"No tak to mě podrž!" Ozvala se Patricie, když si obě uvědomily, že za vzniklé ticho může Nervózního nečekaná schopnost.
"Nervózní!" Vyhrkla Emilie a vyběhla k němu.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 026

"Ty jsi to zvládl!" Nervózní se spokojeně usmál a jeho tvář nabrala lehce růžový nádech. Mírně zavrtěl hlavou.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 028

"Ale je to tak Nervózní, jsi borec!" Ozvala se Patricie, Nervózní se zatvářil zmateně. Netušil, co je to borec.
"Jsi jednička!" Zvolala znova Patricie a poplácala ho po rameni. V ten moment se ozval za jejich zády telefon. Patricie se prudce ohlédla a vykročila k hlasitému aparátu.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 031

"Haló?" Z telefonu se ozval šramot.
"To jsem já..." zachrčel hlas do jejího ucha. Patricii přejel mráz po zádech a nenápadně se ohlédla na Emilii a Nervózního.
"Kdo jsi?" Z nitra aparátu se ozval šramot spojený s šepotem, ze kterého nakonec jen vyrozuměla závěr.
"... já... nemůžu moc dlouho mluvit... stojím tady před domem..." zaslechla poslední útržek. Zmateně zavrtěla hlavou.
"Ale..." v ten moment kdosi hovor ukončil a do jejího ucha zůstal znít jen dlouhý tón. Překvapeně se zahleděla na sluchátko ve své paži, než ho odložila zpět na své místo.
"Kdo to byl?" Zeptala se jí Emilie.
"Asi Simon... musím jít, ale... ještě jsme spolu nedomluvili, ano?" Emilie přikývla.
"Nemám v plánu provádět hlouposti..."
"Většinou to neděláš... protože od toho tu jsme já... takže... snad se mohu spolehnout..." Emilie zavrtěla hlavou a usmála se.
"Nedělej si starosti, Paty... na tu cestu bych stejně potřebovala více informací, které zatím nemám... neboj se..."
"Dobře, teď půjdu ven... a pak se ti ozvu, co bude dál, ano?" Emilie přikývla.
"Hlavně buď opatrná..."
"To jsem vždycky," odvětila sebevědomě Patricie a vykročila z kuchyně.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 035

Zanedlouho tak Patricie postávala před domem a její tělo objímal jen všudypřítomný chlad a tma. Pomalu se rozhlédla až spatřila postavu u jejich příjezdové cesty... rychlým krokem se vydala za neznámou osobou...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 001

Několik krátkých vteřin tak hleděla na zvláštního muže, než se rozhodla promluvit.
"Vy jste mi volal?" Vydechla překvapeně.
"Ano," odvětil a usmál se.
"Kdo jste?"
"Ty jsi mě vážně nepoznala?" Zasmál se.
"Ne..."
"Jsem Simon," vyhrkl.
"Simon? Páni... ale jak...?" Simon si stáhl brýle na konec nosu a pohlédl na ni svýma modrýma očima.
"Jsi to ty!" Zvolala...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 005

...a skočila mu do náruče. Simon se znova zasmál a pokusil se urovnat svoje nalepovací vousy.
"Kde jsi tyhle věci vzal? Kde jsi na to přišel?" Poukázala na jeho zamaskovaný obličej.
"Uznávám, že černé brýle jsou příliš, zvláště když je tma... ale umělé vousy mám od Stefana... tedy spíše z jeho pokoje... kdysi mu někdo na nějaké oslavě oholil polovinu jeho vousů, a tak si pro jistotu pořídil několik náhradních, aby prý nevypadal jako pitomec... brýle jsou mé a kšiltovka také... no a auto..." poukázal na stříbrné podivně vytvarované vozidlo za jeho zády.
"...je Stefanův vylepšený veterán... trochu si ho upravil, ale jinak je originál... a jeho kopií se po Podivíně potulují alespoň stovky... proto jsem se pro něj rozhodl... budeme v něm více nenápadní..."
"Počkej, ale když si ho sám vylepšil... jak se jich může po městě pohybovat stovky?"
"Stefan navrhuje vylepšení na auta a také má vlastní kolekci motorek... obchody mu sice moc nejdou, ale baví ho to a stále neztrácí naději... a tohle vylepšení na autě je jedno z nejoblíbenějších v Podivíně, takže... budeme inkognito," mrkl na ni.
"A budeme spolu..." Simon přikývl.
"Kam půjdeme?"
"Znám jedno místo... kde budeme mít klid..." zašeptal a natáhl k ní paži.
"Půjdeme?" Zeptal se klidně a hleděl na ni skrz temná skla. Patricie přikývla a chytla se jeho dlaně.
"Až na konec světa..." odvětila pevně.



Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simpařan
Simpařan
Janika31

Poèet pøíspìvkù : 694
Join date : 06. 02. 18
Age : 27
Location : Ljungaverk

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty22/08/19, 10:03 am

Juuu. Moc hezký díl! Simon je oroginál Láska Hezky promyšlené! Moc jim to přeju, jsou spolu tak krásný pár. Červenám se

Jinak Nervózní mě také mile překvapil, jistě v sobě ukrývá plno dovedností, o kterých sám nevím, nebo alespoň ne v této jeho fázi.
I zajímavá vzpomínka, jen smutná. Jistě na Kádinkovi. Ďáblík
Doufám, že jim to závěrem pěkně vytmavíš! Ďáblík Úsměv
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Lucisab
Simpařan
Simpařan
Lucisab

Poèet pøíspìvkù : 1336
Join date : 11. 12. 17
Age : 24

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty22/08/19, 10:22 pm

Díky Jani Pro Tebe Nervózní tímhle vším hlavně zjistil, že má sílu v rukách, což se mu bude v budoucnu jistě hodit Úsměv jinak máš pravdu s těmi schopnostmi, Nervózní zkrátka ještě vůbec netuší čeho všeho je vlastně schopen Nevím časem bude sám hodně překvapený Nevím a byli to Kádinkovi Mrkající Jani, neboj, už mám pro ně nějaký konec vymyšlený a doufám, že se bude zamlouvat Andílek

Jinak v tomhle díle vás chci poprosit ať si v jednom z aut domyslíte simíka... bohužel se mi na obecním pozemku nedařilo umístit dvě auta, která by byla plně funkční... Nevím byla jsem ráda, že mi druhé auto zůstalo vůbec stát na silnici, protože většinou mi nesmyslně samovolně ujíždělo po silnici do neznáma Sakra

60.část - Srážka s pitomcem bolí nejvíce

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 013

"Kam to jedeme?" Zeptala se klidně Patricie svého společníka, když se jejich staré auto ocitlo mimo Písečnou oázu.
"V Podivíně prakticky neexistuje místo, kde by neznali Margisony... ale za městem se nachází menší maloměsto s penzionem... kde bychom mohli být v bezpečí, protože tam naše rodina nevlastní ani jediný akr půdy," odvětil pevně a semkl silněji tenký volant.
"Takže Stefan vylepšuje auta?"
"Ano, ale jak už jsem řekl... moc mu to nejde... lidé si oblíbili jen tohle vylepšení, ale zbytek je prodělečný... díky tomu má dluhy..."
"A co motorky?"
"Vytváří návrhy, ale nemá je kdo zrealizovat... v současnosti existují asi jen dvě jeho motorky, ale obě jsou u nás v garáži..."
"Pak čím se živí nebo mu pomáhá váš děda?" Ohlédla se na něj nechápavě.
"Ne, děda to s ním vzdal už dávno. Stefan se hodně často dostával do problémů a tisk na něm už dávno nenechal nit suchou... je to vlastně potížista a místní o něm mluví jako o černé ovci rodiny..."
"Ale ty ho máš rád."
"Je to můj bratr... a i když provádí hlouposti, vím, že je to jeden z nejlepších lidí jaké znám... i přes všechny hrůzy, které kdy zažil... je optimistický a dokáže tě rozesmát... jsem si jistý, že by se ti líbil..."
"Máte se moc rádi..." vydechla s úsměvem.
"To je pravda, ale teď mě nejspíše začne brzy nesnášet," zasmál se tiše Simon.
"Proč?"
"Protože je na služební cestě místo mně... on tyhle věci nesnáší a jistě se musí hodně přemáhat, aby tam zůstal."
"A kdy se vrátí?"
"Snad příští měsíc... jak ho znám... o jeho příjezdu bude jistě vědět celý Podivín," vydechl s úsměvem. Patricie mu gesto opětovala. Už dávno si všimla, jak se změnil Simonův tón hlasu, když o něm mluvil. Stefan pro něj jistě znamenal hodně a ve svém nitru si přála ho poznat.

Za nějakou dobu je auto dovezlo až k nízké budově.
"Jsme tady," zašeptal Simon a otočil se na ni.
"Tohle je ten penzion?" Ukázala na budovu. Simon přikývl.
"Od teď jsem pro tebe Oskar Anderson..." oznámil jí pragmaticky.
"Oskar Anderson?" Vydechla překvapeně.
"Můj otec se jmenoval Oskar a Anderson je rodné příjmení babičky z matčiny strany... uznávám, že nejsme zrovna moc kreativní, ale nic lepšího mě nenapadlo."
"Ne, mě to přijde skvělé! Opravdu... takže Oskar..."
"Ano, už tam je i na tohle jméno rezervace... mělo by to být v pořádku..."
"Věřím ti," vydechla tiše. Simon sklonil hlavu.
"Já vím... ale teď si nejsem moc jistý, zda je to správně... protože to, co se chystáme udělat..." Patricie mu přikryla ústa dlaní.
"Šššš, nic neříkej, ano? Půjdeme?" Simon ztěžka přikývl a vystoupil z auta. Pomalu se přesunul k její straně vozidla. Patricie zlehka stoupla na chodník a stanula před ním.
"Teď jsi moje přítelkyně," zašeptal. Patricie mu věnovala úsměv.
"Myslím, že se tak dokážu tvářit celkem snadno," mrkla na něj. Simon zavrtěl hlavou a propletl svoje prsty s těmi jejími.
"Zvládneme to," odvětil tiše. Skoro to znělo jako kdyby se potřeboval ujistit. Patricie přikývla, než společně zamířili do budovy.

Na recepci je uvítal vytáhlý mladík s pihovatým obličejem.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 014

Simon se pokusil o úsměv.
"Dobrý den, měl bych tady mít rezervaci..."
"Ano... páni vy jste tu nový? Anderson... to jméno mi nic neříká... ale vy... vy mi někoho připomínáte," poukázal na Patricii. Simon pokrčil rameny.
"Nejsme noví... řeknete mi číslo pokoje?"
"Ale jistě... jen... vy máte něco s očima?" Simon sebou škubl.
"Oskar má zánět spojivek..." ozval se Patriciin hlas. Recepční chápavě přikývl.
"To znám... nezávidím vám to... tak ať se vám tady líbí!" Zvolal a předal Simonovi klíče. Simon přikývl a chytil Patricii za paži.

Zanedlouho se tak oba dva ocitli v malém pokoji.
"Páni, my jsme to zvládli!" Vyhrkla nadšeně Patricie. Simon se usmál a sundal si brýle.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 018

"A ten tvůj převlek... nepoznala bych tě," vydechla. Simon přikývl.
"To byl účel... vím, že vypadám zvláštně... jak nějaký poslíček nebo kamioňák," pousmál se.
"Ne, mě se to líbí," zasmála se a natáhla se po jeho kšiltovce. Letmo ji uchopila do paží a prohlédla si logo na jejím čele.
"Odkud ji máš?"
"Vlastně nevím... našel jsem ji ve skříni," pokrčil rameny.
"Můžu ti sundat ty vousy?" Simon se zasmál a přikývl.
"Budu rád... je to hrozně divný pocit mít něco takového nalepené na obličeji... a navíc mám pocit, že mi to lepidlo zničí i moji vlastní bradku..."
"To snad ne... to by mě mrzelo..."
"Kdyby se to stalo, tak to přežiji. Je to jen bradka a doroste, když budu chtít..."
"Opravdu by ti to nevadilo?"
"Už dávno jsem se naučil, že v životě jsou mnohem důležitější věci... jako třeba čas... a nyní je pro mě vzácný čas, který mohu strávit s tebou... takže bradku klidně položím za oběť," odvětil pevně. Patricii se zaleskly oči a natáhla se k jeho tváři. Simon pevně uchopil její dlaně a položil si ji na bradu.
"Jen do toho, mám ještě náhradní," ponoukl ji. Patricie se pokusila spolknout všechna slova co ji napadla a opatrně uchopila okraje realisticky vypadajících vousů a letmo za ně zatáhla. Ozval se šustivý zvuk a Simonova pleť se začala pomalu od vousů oddělovat. Opatrně pokračovala až k jeho rtům, kde nejprve oddělila lepivou věc od místa, kde by mohl mít Simon knírek a zaměřila se na jeho bradu. Simon sebou mírně cukl, když se jí podařilo několik milimetrů oddělit i s jeho vlastními vousy.
"Bolí tě to?" Simon zavrtěl hlavou. V ten moment vypadal, že se hluboce soustředí.
"Jestli chceš..." Simon se na ni zahleděl a vběhl ji do řeči.
"Jsem v pořádku, věř mi... jenom to trochu štípe, už jsem zažil i horší věci," pronesl ve snaze ji upokojit.
"Co jsi zažil?"
"Tím si nelam hlavu a raději mi sundej tu šílenou věc," zasmál se tiše. Patricie se zhluboka nadechla a chytila zbylý kousek na jeho bradě.
"Je to přilepené... teď to opravdu štípne... musíme pak vymyslet, jak ti to nalepit a neskalpovat ti bradu..." vydechla nervózně a zatáhla za zbylé vousy.
"Au!" Ozval se Simon a začal si třít bradu. Patricie odložila falešné vousy a natáhla svoje dlaně zpět k jeho obličeji.
"Jsi v pořádku?"
"Ano... a dokonce mám pořád svoji bradku," zasmál se.
"Myslím, že jsem ti něco vytrhala... bolí tě to?" Simon zavrtěl hlavou a...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 021

...přitáhl si ji za pas k sobě.
"Je mi skvěle... netrap se už s tím, ano?" Zašeptal. Patricie se na něj zářivě usmála,...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 023

...než se k sobě sklonili... no a zbytek si dokážete domyslet  Mrkající

Uběhlo několik dní...

...které proběhly v relativním klidu...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 024

...Patricie se Simonem nadále pokračovali ve svých schůzkách a prozatím se jim dařilo svůj vztah tajit...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 025

...Emilie mezitím pokračovala v učení Nervózního a zároveň se snažila zjistit různé informace ohledně Větrnova. K její smůle jí však i nadále internet nebyl schopen zodpovědět, co potřebovala a proto se rozhodla v budoucnu navštívit archiv v knihovně, kde pracovala.

Nervózní mezitím objevoval kouzlo knih a jeho čtecí schopnosti se výrazně zlepšily. Jeho mozek již byl ochotný plně přijímat psaný text a tak s chutí listoval každou knihu, kterou sestry vlastnily. Najednou se tak díky tomu cítil volný... jako kdyby se před ním začínal skrz potištěné stránky starých knih otevírat svět, který neznal. Nadšeně tak listoval encyklopediemi a s radostí pozoroval změny ve své mysli, kdy si uvědomoval co, která rostlina či zvíře je.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 030

Jednoho dopoledne se tak Patricie se Simonem vraceli ze své pravidelné schůzky. Oba si byli vědomi, že je pozdě, ale ani jeden z nich si nechtěl připustit, že by se mohlo něco přihodit a to ani tehdy, kdy si Simon zapomněl nalepit na cestu domů svoje falešné vousy.
"Dojedeme do města včas a nikdo nás neuvidí..." pokusila se ho ujistit. Simon si vzdychl.
"Snad ano... ale dnes je hrozné vedro a to auto nemá klimatizaci... musím aspoň na chvíli..." to poslední říkal spíše sám sobě, když si jedním tahem ruky sundal kšiltovku z hlavy. Jakmile se jeho hlava ocitla bez pokrývky, pocítil úlevu... najednou už neměl pocit, že by se mu vařil mozek. Unaveně si setřel pot z čela a omylem se dotkl skel svých brýlí.
"To snad..." zamumlal, když si uvědomil, že přes špinavé brýle špatně vidí.
"Paty... můžu tě poprosit... očistila by jsi mi brýle?" Patricie přikývla a sundala mu z nosu tmavá skla. A v ten moment...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 037

...jejich auto minula červená dodávka. Oba řidiči se navzájem změřili.
"Zatraceně!" Vyhrkl Simon, když dodávka zmizela. Patricie prudce zvedla hlavu od své práce a otočila se na Simona.
"Co se děje?"
"To byl Andy! Viděl mě... a tebe... to ne..." zničeně se zahleděl do zrcátka, když spatřil, že se Andyho dodávka otáčí a míří k zadní části jejich auta.
"Jede za námi!" Vyhrkl a zařadil vyšší rychlost. V tu chvíli do jejich auta někdo zezadu narazil, až staré vozidlo poskočilo na silnici a z jeho útrob se ozval zvláštní zvuk.
"Co to dělá ten pitomec!" Ozvala se Patricie.
"Nevím, co má v plánu, ale nedovolím mu..." zbytek nestačil doříct, protože jejich auto dostalo další náraz.
"Idiote!" Zařval Simon a přeřadil. Auto vydalo hlasitý zvuk, když se ho pokusil popohnat na vyšší rychlost.
"O co se snaží, Simone?" Vydechla vyděšeně Patricie a chytila se pásu.
"Nevím, ale tohle mu nedaruju! To auto... už nemohu rychleji... zničím ho..." mumlal a vztekle stáhl kličkou okýnko u řidiče.
"Okamžitě přestaň!" Zařval z okna, odpovědí mu byl další náraz, který staré auto málem dostal ze svého pruhu. Simon pevně sevřel volant až mu zbělely kloubky a zařadil vozidlo zpět na své místo.
"Patricie, skloň si hlavu ke kolenům a zakryj si ji rukama..."
"Proč?"
"Prostě to udělej! Ten pitomec... jestli se ti... zatraceně! Já ho roztrhnu! Moc dobře ví, že tu jsi!" Simon sešlápl plyn a v ten moment se z nitra kapoty začala valit pára. Patricie si zakryla ústa dlaněmi.
"Co se to děje?!" Vyhrkla zoufale.
"Vaříme... to auto se vaří," Simon zoufale pohlédl na ciferník s teplotou, kterou se snažil celou věčnost ignorovat. Pára se tak začala plazit po těle auta až to Simonovi pomalu znemožnilo výhled ven.
"Kreténe!" Zakřičel Simon a přidal k tomu spoustu jiných ostrých slov v různých jazycích.
"Musím zastavit... musím..." zašeptal a začal pomalu sešlapovat brzdu. Andrew mezitím také snížil rychlost, až zastavil úplně. Simonovo vozidlo se zastavilo jen několik centimetrů od Andyho.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 040a

Simon zuřivě vystoupil z auta a vztekle několik vteřin hleděl na páru, jež se dravě valila skrz kapotu. Andrew se mezitím přemístil až k němu...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 042

...a obdaroval ho smíchem.
"Tak to vypadá, že Margisoni a jejich láska k veteránům pohořela... a to doslova," rozesmál se divoce.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 044

"Co si o sobě myslíš, ty idiote! Málem jsi nás zabil! Umíš vůbec používat tu věc co nosíš v lebce?!" Uhodil na něj zuřivě.
"Vlastně ano, a díky tomu si můžu užívat... že budeš muset žadonit, abych tě odvezl... aby jsi nemusel zůstat trčet tady až ta tvoje herka vychladne... a to bude trvat dlouho, věř mi," uchechtl se. Simon vypustil další hromadu ostrých slov v jiných jazycích.
"Nikdy v životě tě o nic prosit nebudu!" Zařval mu do tváře.
"Aby ses nedivil... je na čase, aby jsi zahodil tu svoji pýchu, ty dědici... a když už nic... věř mi, že se mi bude líbit tě tady nechat stát uprostřed pouště s uvařeným autem pod rozpáleným sluncem... a dnes je fakt horko," zasmál se znova.
"Chováš se jako děcko! Uvědomuješ si, co jsi mohl způsobit?! V ten moment se z páry vynořila Patricie a změřila si Andrewa rozčileným pohledem. Andrew zalapal po dechu.
"Princezno! Co tady děláš?!" Zavolal na ni.
"Do toho ti nic není!" Odsekla mu. Andrew se zatvářil zmateně, než se znova zahleděl na Simona.
"Počkat... už to chápu..." ukázal na ně.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 047

"...vy dva... ty jsi mi přebral ženskou!"
"Patricie není tvoje ženská!" Rozohnil se Simon dřív, než stačila Patricie promluvit.
"Ale není ani tvoje! Ty jeden mizerný pracháči! Ty víš proč má o tebe zájem... je to pro tvoje peníze a moc, protože kvůli ničemu jinému s tebou nikdo nebude! I Alicia je s tebou je jen kvůli jménu! A ty... budeš litovat... přijdeš za mnou... budeš prosit! Jsem totiž jediný z tohoto města, který tě má opravdu rád! Protože tenhle šašek je jen zbabělec, který tě odkopne až tě bude mít dost!" Zvolal. Simon se zuřivě postavil před něj, aby mu zabránil ve výhledu na ni.
"Mlč! A dej jí pokoj!" Vyhrkl.
"To ty jí dej pokoj!" Oponoval mu Andrew, než...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 049

...se rozpřáhl a jednu mu vrazil. Simon přepadl na kufr svého auta, ale vzápětí se zvedl a chopil se svého protivníka.
"Nechte se!" Zavolala na ně Patricie zoufale, jenže jí to nebylo nic platné.
"Co mám dělat?" Zeptala se sama sebe nešťastně a zoufale tak hleděla na divokou rvačku mezi muži, kteří měli každý v jejím životě určité místo.

Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simpařan
Simpařan
Janika31

Poèet pøíspìvkù : 694
Join date : 06. 02. 18
Age : 27
Location : Ljungaverk

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty23/08/19, 09:51 am

No nazdar...
Nechci si ani představovat, co Andy udělá, tam kde je on jsou vždy problémy. Vzteklý
Jsem zvědavá, co Paty vymyslí, než se ti dva navzájem pobijí. Zmatený
Těším se na pokračování. Láska
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Ludmila
Admin
Admin
Ludmila

Poèet pøíspìvkù : 1341
Join date : 10. 11. 17
Location : poblíž Olomouce

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty23/08/19, 09:15 pm

Nějak nestíhám komentovat, omlouvám se. Vyvíjí se to zase dost dramaticky, jak jen ta rvačka dopadne ... A jak se asi budou dál probouzet znalosti a dovednosti Nervózního ?
Návrat nahoru Goto down
Lucisab
Simpařan
Simpařan
Lucisab

Poèet pøíspìvkù : 1336
Join date : 11. 12. 17
Age : 24

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty25/08/19, 10:06 pm

Díky holky Pro Tebe

Jani, s Andym máš bohužel pravdu... s ním přicházejí potíže Smutný

Ludmi, nemusíš se mi omlouvat, jsem ráda, že tě pořád můj příběh baví Úsměv vím, že je to teď s časem u všech horší Smutný

Prosím nevšímejte si telefonní budky a odpadkového koše na jedné fotce, zapomněla jsem to dát ze záběru  Smutný


61.část - Na křižovatce

"Přestaňte s tím!" Zakřičela na ně Patricie, ale muži se nadále mlátili dál.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 002

A bylo jasně vidět kdo má navrch. Simon se neuměl prát, což věděla už od minulého incidentu. Mysli... pobízela se, ale na nic nemohla přijít... mezitím Simon znova dopadl na hrubý povrch silnice, když se Patricii rozbušilo srdce. Nechtěla aby ho Andrew zabil... nechtěla, aby mu ublížil... zoufale se vrhla mezi ně, ve snaze Andymu zabránit, aby uhodil ležícího Simona. Byla to jen vteřinka... možná jen okamžik... když se její tělo najednou objevilo před Simonem a vzteky rudý Andy, tak místo Simona udeřil Patricii, která se z heknutím složila na Simona.
"PATRICIE!!" Vykřikli oba muži. Simon se bolestivě posadil na silnici a přemístil nehybné tělo Patricie do svého klína.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 003

"Paty... Paty... řekni něco!" Vyhrkl Simona hladil ji po tváři. Patricie se ani nepohnula.
"Já... to jsem nechtěl!! Tohle jsem nechtěl...! Co je to s ní?!!" Zvolal Andrew a klekl si na zem k ní. Zničeně k ní natáhl paže a chtěl se dotknout jejího obličeje, když Simon jeho dlaň zuřivě odstrčil.
"Tohle celé je tvoje vina! Jsi zatracený idiot! Jestli se Patricii něco stane... přísahám bohu... za tohle mi zaplatíš! Vždycky jsem k tobě byl tolerantní, i když jsi se choval jako harant, ale tohle už je příliš! Podívej co jsi způsobil!"
"Tak jsi mi neměl ukrást ženskou! Za tohle můžeš ty! Kdyby jsi nebyl... kdyby jsi... mohl bych na tom být líp!"
"Nemohu za to, co udělal můj otec! Já jsem jenom figurka na šachovnici! Ale ty si místo toho na mě celý ten čas vybíjíš jenom svůj vztek! Mám toho dost! Nikdy v životě jsem ti nic neudělal! A teď ještě za tvoji hloupou nenávist pykají nevinní! Jsi pitomec!" Zakřičel mu do tváře.
"Za tohle můžeš ty! Tvoje rodina..." Simon mu skočil do řeči.
"To mě mohlo napadnout, že budeš myslet jen na sebe... zatraceně, vždyť jsi ji uhodil, ty magore! A ty tady pořád jen mluvíš o svých problémech.... čert aby tě vzal!"
"To ty se jdi vycpat! Pořád se chováš jako pan spravedlivý, ale i přes to všechno jsi jen zatracený studený čumák! Ani ona s tebou nezůstane!"
"Jdi si hrát na šarlatána někam jinam a vypadni!!" Zakřičel a semkl pevněji Patricii ve své náruči.
"Jak myslíš... ty dědici!" Procedil nenávistně, než nastoupil do auta a odjel. Na jeho místě tak zůstal hodnou chvíli viset zvířený prach. Simon znova pohladil Patricii.
"Paty... Paty... vzbuď se prosím... vzbuď se..." prosil ji. Vnímal jak v něm roste panika. Rychle položil hlavu na její hrudník, kde zaznamenal její srdce i dech. Byla živá. Zhluboka vydechl, až do téhle chvíle si neuvědomil, že přestal dýchat.
"Budeš v pořádku... postarám se o tebe... slibuji ti, že tě dostanu do bezpečí... slibuji, že si nedám pokoj, dokud tě neuvidím s otevřenýma očima..." sliboval jí tiše.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 005

"Pojď... pojď..." pronesl tiše a zvedl ji do náruče. Opatrně ji tak umístil do auta, aby ji uchránil před dravými slunečními paprsky. Pak se Simon natáhl ke spolujezdci a otevřel přes páčku kapotu. Zhluboka se pak nadechl a přešel až před přední část vozidla. Věděl, že to nebude jednoduché... věděl, že neví co všechno se vlastně v autě rozbilo... hlavou se mu honilo ještě dalších tucet myšlenek, než pevně sevřel oběma rukama kapotu a zvedl ji nahoru. Cítil jak ho pálí prsty. Vnímal kruté teplo, které se mu zakusovalo do konečků prstů. Jen co pootevřel kapotu, se z jejího nitra vyvalilo nekonečné množství horké páry, která ho objala do své náruče. Simon ucukl a zakryl si obličeji dlaněmi. Bolelo to. Vnímal bolest od Andyho ran a nyní... si uvědomoval popálené části svých rukou. Vzmuž se! Přikázal si a sundal si paže z obličeje. Začal jimi divoce rozmachovat, aby rozehnal páru a mohl se podívat do motoru. Pomalu se sehnul a snažil se svým zrakem zhodnotit stav motoru. Nebyl si však jistý... auto bylo přehřáté, ale mohlo se tam poničit i více věcí. Frustrovaně se narovnal a pročísl si vlasy. Tohle bylo k ničemu. Auto nebylo schopno ujet tolik kilometrů s uvařeným motorem... chvíli by to vydrželo, ale... takhle... cesta do Písečné oázy jim měla trvat ještě zhruba hodinu a půl... kdyby se pokusil tam s přestávkami dojet... auto by to jistě nepřežilo a možná ani oni sami... mohli by vybuchnout. Simon vztekle nakopl pneumatiku. Byl v pasti... byl ztracený... a Patricie. Rychle sáhl do své kapsy a vyndal mobil.
"Zatraceně!" Vykřikl, když zjistil, že nemá žádný signál. Andrew mu nelhal... byl uprostřed mizerné pouště... s uvařeným autem... žhnoucím sluncem... a zraněnou Patricií, která mohla mít kvůli Andyho ráně i otřes mozku. Rychle si uložil mobil zpět do kapsy a přešel k ní. Něco jí slíbil a on vždy dodržel co řekl.
"Dostanu tě domů... za každou cenu... za jakoukoli cenu..." zašeptal a políbil ji na rty. Rozhlédl se. Věděl, že tahle silnice byla méně frekventovaná, ale byl si jistý, že nedaleko se dělila na frekventovanější, kde mohli někoho potkat snadněji... a kde by také mohl být signál. Zhluboka se nadechl. Nemohl tady nechat Patricii ležet samotnou, ale zároveň nemohl několik hodin čekat, než vychladne auto. Patricie potřebovala pomoc teď. Opatrně ji nadzvedl a uchopil ji do náruče.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 008a

"Zvládneme to... najdeme pomoc... slibuji ti to..." zašeptal a snažil se najít polohu, kdy se mu Patricie ponese nejlépe.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 012

Simon netušil kolik uběhlo času... vnímal jen jak mu docházejí síly i dech... slunce se mu nelítostně zakusovalo do světlé kůže až měl pocit, že ho jeho dotek až bolí. Bolel ho hrudník i každý nádech. Znova se pokusil si Patricii umístit lépe na paže. Moc dobře věděl, že jen její přítomnost ho nutila k dalšímu pohybu... jinak by si šel odpočinout... tak strašně moc si přál si sednout... zavřít oči... usnout... jak jen toužil po spánku... měl žízeň... hrdlo měl vyschlé, že měl pocit, že už ani neví jaké to je okusit jediný doušek vody... slunce ho vysušovalo na troud. Ještě nikdy neměl větší příležitost si uvědomit v jak moc nebezpečné zemi žije... odjakživa byl uvědomen o přítomnosti pouští, ale ještě nikdy se v nich neocitl sám bez auta nebo nějakého jiného spoje s moderní civilizací. Zhluboka se nadechl a na chvíli se zastavil. Už musel být blízko... byl si jistý... a pak by mohl mít signál... mohl by zavolat pomoc... v hlavě se mu vynořila myšlenka na jeho bratra. Stefan... jistě by mu přišel pomoci... mírně se zapotácel... nesmím se zastavit... nabádal se a vykročil znova. Každý krok ho bolel. Jeho chodidla uvězněná v pevných botách skoro hořela horkem a v zádech vnímal každý obratel. Patricie nebyla moc těžká, ale nyní se už v jeho náruči pronášela. Pokusil se znova o další nádech a začal vnímat podivné cvakání v hlavě... byl to snad tlukot jeho srdce? Jeho zuby? Jeho nervy? Nevěděl... najednou si nebyl ničím jistý...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 015

...až pak si uvědomil, že se k nim blíží tmavé auto... i když si nebyl jistý, zda se mu to nezdá...
"Podívej!" Oslovila spolujezdkyně řidiče.
"To je Margison..." ozval se blonďatý muž.
"Vypadá divně... není opilý?"
"To zjistíme, Xénie..." vydechl a vystoupil z auta. Jeho žena mu byla v patách.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 017

"Pane Margisone, co tady děláte?" Oslovil ho s úsměvem Leoš. Simon zamrkal a přimhouřil oči. V ten moment nevěděl kdo na něj mluví... měl pocit, jako kdyby se mu vařil mozek.
"Jste v pořádku? Jsme Kádinkovi..." Vydechla Xénie. Kádinkovi... až pak si vzpomněl. Tyhle lidi neměl jeho děda rád a měl k tomu dobrý důvod a Simon je vlastně také příliš nemusel. Byli povýšení a nikdy jim nevěřil... jejich historkách o tom, že jsou zachránci Podivína. Pro Simona to byli jen šašci, co se chtěli přiživit na cizím neštěstí, když se jim nedařilo propagovat jejich absurdní vynálezy. Znova se pokusil bolestivě nasát do svých plic kyslík a narovnal se.
"Jsem v pořádku," odvětil sípavě.
"Máte úplně rudý obličej a vaše společnice... kdo je to?"
"To není podstatné..." odvětil co možná nejpevněji Simon.
"Máte pravdu, omlouvám se, pane Margisone... ale vy vypadáte, že potřebujete pomoc..." ušklíbl se Leoš.
"Můj manžel má pravdu... vypadáte, že brzy omdlíte... vaše pleť..."
"Jsem v pořádku," oponoval jim. Ve své duši cítil, že od nich pomoc nechtěl. Kádinkovi chtěli vždy svoje laskavosti proplatit nějakou jinou službou.
"Dobře... ale co vaše společnice?"
"Chci po vás jen vědět, kterým směrem je hlavní silnice..." odvětil prkenně.
"Ta je opravdu daleko... a do té doby zkolabujete a vaše společnice... nechci ani domýšlet následky," sevřel před sebou svoje prsty Leoš. Simon zavrtěl hlavou.
"To si nechcete vzít na svědomí, že?" Přisadila si Xénie.
"My vás můžeme odvézt do města... máme auto, klimatizaci a lahev s vodou... a na oplátku budeme chtít jen maličkost..." pronesl jeho směrem Leoš. Simon se mírně zapotácel, ale vzápětí pevněji semkl Patricii. Vydrž! Křičel na sebe ve své hlavě.
"Jakou maličkost?" Odvětil po chvíli. Leoš se na něj usmál.
"Víte... celý Podivín nás podporuje, ale jen vy a váš děda nikoliv... nerozumíme sice proč, ale respektujeme to... a vzhledem k nedávné nepříliš dobré události, kdy se nám ztratilo ďábelské dítě... bychom ocenili trochu pomoci..."
"Jakou pomoc máte na mysli?"
"Vaše rodina je mocná... tak mocná, že se vás bojí každý druhý člověk, což je obdivuhodné... s vaší pomocí bychom mohli zmobilizovat všechny obyvatele, kteří nám ještě nezačali věřit a přimět je k pomoci s hledáním Nervózního Jedince... je zvláštní, že někteří lidé si stále nechtějí připustit, že je ta bytost opravdu nebezpečná..." Simon zavrtěl hlavou.
"Ten muž je jen člověk, který..." znova se zapotácel. Leoš se pousmál, věděl, že Simon už brzy nebude mít dost sil, aby mu oponoval.
"Nevypadáte dobře..."
"Chtěl jsem jen říct... můj děda vám nikdy nebude pomáhat s něčím čemu nevěří..."
"Vím, že váš děda nevěří ani vlastnímu odrazu, ale přes vás... jste jeho triumf... jeho dědic... váš bratr je nemocný potížista, ale vy... vy jste zlaté dítě... naděje pro vymírající Margisony..." Leošův hlas začínal nabírat až podivně šílený tón, který v Simonovi vzbudil obezřetnost. Ucouvl.
"Co se mi tady snažíte naznačit?"
"Nic zvláštního, chceme vám jen pomoci... jsme jen dobří lidé, kteří chtějí pomoci dvěma lidem uprostřed pouště, to je vše," zašeptal zlověstně. Simon zamrkal a zahleděl se na nehybný Patriciin obličej. Bylo opravdu bezpečné se nechat odvézt těmihle lidmi? A dokáže ještě sám nějakou dobu cestovat pouští? Ptal se sám sebe.
Návrat nahoru Goto down
Ludmila
Admin
Admin
Ludmila

Poèet pøíspìvkù : 1341
Join date : 10. 11. 17
Location : poblíž Olomouce

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty25/08/19, 10:16 pm

A do pr.... , Kádinkovi, to snad ne, proč zrovna tihle magoři ?! Jak si asi Simon poradí ? Nevím
Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simpařan
Simpařan
Janika31

Poèet pøíspìvkù : 694
Join date : 06. 02. 18
Age : 27
Location : Ljungaverk

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty25/08/19, 10:46 pm

A hergot...to snad ne!! Proč mi to děláš?..:(
To jsem vážně zvědavá, jako tohle dopadne. Smutný Plačící
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Havranice
Simpařan
Simpařan
Havranice

Poèet pøíspìvkù : 38
Join date : 23. 06. 19

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty27/08/19, 10:17 am

to je teda prekérka... Šokovaný Kádinkové jsou pěkní vydřiduši Vzteklý
Návrat nahoru Goto down
Lucisab
Simpařan
Simpařan
Lucisab

Poèet pøíspìvkù : 1336
Join date : 11. 12. 17
Age : 24

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty27/08/19, 07:53 pm

Nechtěla jsem vás nějak vyděsit holky, ale bohužel je fakt, že čím blíž jsme ke konci tím víc ne moc příjemných věcí se bude dít Smutný všechno se to zklidní až na konci, kdy se dozvíte pravdu o Nervózním... Nevím ale to už si každá z postav ponese nějaký šrám a někdo naději... uvidíte, nechci předbíhat Píšu každopádně znova musím říct, že všechno co se tam děje má nějaký důvod a to co se děje nyní bude mít samozřejmě nejenom velký dopad na Simona s Patricií, ale i později na Nervózního... no jsem si jistá, že tenhle díl se vám moc líbit nebude Smutný


62.část - Zlomený hrdina

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 001

Simon zůstal stát na místě. Točila se mu hlava a cítil nejen každý svůj nádech, ale i údery srdce. Jeho životadárný orgán sváděl boj s horkem, strachem... Simon měl chvílemi pocit, že s ním cloumá... skoro si dokázal všimnout, jak Patricie nadskakuje na jeho pažích v rytmu jeho tepu. Byl tak unavený... tak unavený... zatmělo se mu před očima.
"Myslím, že by jste měl přijmout... co na to říkáte?" Simon neodpovídal. Oběma rukama k sobě přitiskl Patricii a snažil si zachovat rozum. Co se to se mnou děje? Ptal se sám sebe, ale odpovědí mu byl jen hukot v uších. Byl tak slabý... že skoro necítil svoje nohy... bylo to jako kdyby se mu chodidla začala propadat do cesty. Znova se těžce nadechl a zavřel oči.
"Leoši, něco se s ním děje?!" Vyhrkla Xénie. Leoš se usmál a podrbal se na bradě.
"To je v pořádku... jen vyčkej... Margison nás buď požádá o pomoc a nebo mu ji poskytneme jako řádní občané... vezmeme ho k nám domů... a odebereme si vzorek..." zašeptal.
"Vzorek?"
"Copak to nevíš, že má on a jeho bratr vzácnou krevní skupinu? Mohli bychom toho využít..."
"Šššš! Neříkej to před ním!"
"Je to jedno... podívej se na něj, sotva se drží na nohou... takže nám nejenom bude starý Margison vděčný za záchranu jeho dědice, ale ještě se později dozví... že jsme učinili největší objev na světě... umělou krev, která by dokázala udržet při životě i Stefana Margisona... a tím se i pro něj staneme hrdiny... a bude stát na naší straně..."
"Nevěřím tomu, že by to mohlo fungovat!"
"Věř mi, drahá... jsme na rovné cestě si získat další podporu... podporu těch, co nám nikdy nevěřili..." odvětil tiše. Simon sebou škubl, nerozuměl mu ani slovo. Sice věděl, že něco říká, ale jeho hlava to nebyla schopna přijmout. Zapotácel se, když se z jeho kapsy ozval pronikavý zvuk. Simon otevřel oči. Pootevřel ústa a v ten moment mu to došlo... jeho mobil... mobil... jednou rukou si k boku přivinul Patricii a druhou vytáhl přístroj z jeho úkrytu. Chvíli na něj nechápavě hleděl, než stiskl správné tlačítko a přiložil si ho k uchu.
"Ano..." vydechl chraplavě. Člověk na druhém konci ani nečekal na další slova...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 005

"Pane Margisone! Před chvílí mi volal ten pitomec od sýrů... už zase ztratil naši objednávku... šéfe, vážně bychom měli zvážit jiného dodavatele... jinak nám kuchař brzy utrhne hlavu až nebude mít z čeho udělat Tiramisu! Šéfe... šéfe?" Dožadoval se odpovědi Artur. Simon sebou škubl, když mu do ucha znova zakřičel Artur a byl to zrovna pronikavý tón jeho hlasu, který přiměl Simona znova více vnímat.
"Arture..." zasípal.
"Šéfe? Jste v pořádku? Zníte zatraceně divně... přepadl vás někdo? Děje se něco? Potřebujete pomoct?" Sypal svoje zoufalé otázky Artur. Simon mrkl. Pomoc... pomoc... to potřeboval.
"Přijeď sem... přijeď..."
"Kam mám přijet?! Mluvte!" Zvolal do telefonu a záda mu polil studený pot.
"Jsem na silnici... jsem někde mezi Písečnou oázou a Opylovicemi... na silnici... silnici..."
"Šéfe! Skoro vás neslyším! Ale... co tam sakra děláte?! Proč jste v té pekelné vysušené nížině?!" Zakřičel do mobilu Artur.
"Přijeď prosím... pomoz mi..." vydechl Simon.
"Už jedu šéfe... nebojte!" Zvolal Artur a zahodil telefon. Simonův mobil utichl, chvíli tak na něj zůstal hledět, než ho bezpečně uložil do kapsy. Kádinkovi si ho změřili.
"Takže jste požádal o pomoc někoho jiného?" Procedil chladně Leoš. Simon semkl pevněji Patricii u svého boku a zvedl hlavu. Stále viděl rozmazaně, ale dokázal se lépe soustředit.
"Nebudu vás obtěžovat... brzy sem přijede někdo, kdo za svoji pomoc nebude chtít laskavosti," odvětil ze všech sil Simon. Leoš se před něj postavil a zadíval se do jeho potem pokropeného obličeje.
"Vaše hrdost vás může stát život... ale jak myslíte, než sem ten váš člověk dorazí... to slunce vás usmaží..." odvětil Leoš a otočil se ke svojí ženě.
"Tady už nemáme co dělat..."
"Ale Leoši..."
"Nic neříkej... pojď," pobídl ji. Kádinkovi se tak přemístili ke svému vozidlu a zanedlouho tak na jejich přítomnost odkazoval pouze zvířený prach. Simon se zhluboka nadechl a otočil se na Patricie, jejíž hlava mu bezvládně ležela na rameni.
"Už jde pomoc..." zašeptal jí. V ten moment si byl naprosto jistý, že je Artur přijde zachránit. Pevněji ji semkl.
"Budeš v pořádku... budeš..." znova se mu zamotala hlava. V hlavě mu hučelo tak silně, že měl pocit, že se mu v hlavě usídlil včelí úl.
"Musím si lehnout... musím si odpočinout... musím..." pomalu se pohnul a všiml si zvláštně pokroucených stromů, které nabízeli slabý stín. Mírně se usmál a vydal se za svým cílem. Zlehka se tak položil spolu s Patricií do teplého písku.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 006

"Potřebuji si odpočinout... za chvíli přijde... za chvíli přijde... slibuji ti to... chci spát... chci..." vydechl chraplavě, než se mu zavřely oči, které do před chvíle sužovalo silné světlo. Pak všechno na chvíli utichlo...

Mezitím Artur nastartoval auto a vyrazil do písečných dun. Stále nedokázal pochopit, co mohl Simon pohledávat v téhle nehostinné části Podivína. Chtěl snad v Opylovicích uzavřít nějaký obchod? Zavrtěl hlavou. Byl si jistý, že v tom městě nebyl ani pořád obchodník... byla to spíš vesnice... zamračil se na cestu, když začal pociťovat teplo. Opylovice se nacházeli v pásu na troud vysušených pustin, kde každý hledal tak maximálně smrt nebo ufo... teploty se zde nikdy nedostávaly pod nulu a zdejší obyvatelé zde žili ve věčném létě. Přidal plyn... Simon se nacházel někde na silnici... začal se rozhlížet, když si všiml dvou ležících postav po stromy.
"Šéfe!" Vykřikl, když si uvědomil, že je nalezl.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 008

Vyrazil z auta a dlouhými kroky byl u nich.
"Paty?!" Zvolal zmateně, ale dál už se na nic neptal.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 010

Klekl si k nim.
"Šéfe! Šéfe!" Volal na svého zaměstnavatele.
"Proboha, vy jste horký! Šéfe, vzbuďte se!" Křičel na něj a zacloumal s ním. Simon pootevřel oči a zakašlal. V tem moment měl Artur pocit, že mu spadlo srdce až do středu Země.
"Šéfe! Musíte okamžitě jít k doktorovi! A co tady dělá Patricie?!" Křičel zděšeně Artur. Simon se trhavě pohnul a zahleděl se na Patricii.
"Musíš... musíš... ji odvézt pryč..." Artur se natáhl přes Simona k jejímu čelu.
"Na rozdíl od vás nemá teplotu žhnoucí pece! Sice je teplejší, ale... pojďte!" Vyzval ho a zatáhl za jeho paži. Simon byl jako hadrová panenka.
"Nemohu..."
"Ale můžete!" Zakřičel na něj a všemi svými silami ho donutil vstát. Rychle ho začal vláčet k autu.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 011

"Sice nemám klimatizaci... ale mám všechna okna funkční a hlavně vodou... vezmu vás do nemocnice..."
"Já nechci... nechci... Patricie..."
"Bude v pořádku... pořád se fláká pod těmi stromy! Sedněte si a pijte!" Vyhrkl, odněkud vytáhl lahev, odšrouboval ji a podal mu ji. Simon se chvíli díval na nabízený předmět, než ho sevřel oběma rukama a hltavými doušky málem vyprázdnil celou lahev. Simon se poté trhavě usadil do auta a mezitím sledoval Artura, který prudce zvedl Patricii ze země a donesl ji až do auta. Simon se posunul, ale i tak dopadla Patricie na něj.
"Promiňte!" Vyhrkl nervózně Artur.
"To nic... nech to být..." zašeptal sípavě. Artur zavrtěl hlavou a rychle přešel na místo řidiče. Zuřivě otočil klíčky a vozidlo po několik vteřinách neochotně nastartovalo.
"Jedeme do nemocnice..." pronesl Artur, když jeho auto nadskočilo na kameni, což přimělo Patricii zasténat.
"Simone..." splynulo z jejích rtů. Simon se k ní rychle sklonil.
"Tady jsem..." odpověděl jí. Patricie se zavrtěla a položila si paži na čelo.
"Co se mi to stalo... hrozně mě bolí hlava... co se to..."
"Jo, na to se ptám taky! A doufám, že mi někdo vysvětlí proč vypadáte jako kdyby vás přepadl gang vzteklých veverek!" Ozval se Artur nervózně a dupl na plyn, čímž auto prudce vyrazilo kupředu a přívěsky na předním zrcátku zachrastily. Patricie letmo pootevřela oči a první co spatřila byly světle modré duhovky.
"Simone..." zašeptala znova.
"Ššš odpočívej... odpočívej," ponaukal ji.

Za nějakou dobu tak Artur dorazil k nejbližší poliklinice a sám vyrazil k jejím dveřím. Zuřivě na ně zabušil.
"Mám v autě dvě osoby, co potřebují lékařskou pomoc!" Křičel, ale odpovědí mu bylo ticho. Copak to nikdo na poliklinice nebyl? Zuřivě si pročísl vlasy.
"Co je tohle za zdravotnické služby! Čert aby vás vzal!" Vykřikl zoufale, když se nikdo u dveří neobjevil ani po několikátém bušení a vykřikování kolem. Artur se zmučeně vrátil zpět za volant a zrcátkem se zahleděl na Simona s Patricií na zadním sedadle. Vypadali... jako milenci. Simonova podivně rudá tvář se skláněla k Patriciině a skoro se zdálo, že jí něco šeptá. Co se to mezi nimi děje? Ptal se sám sebe. Zavrtěl hlavou. Musel je odvézt do nemocnice... jenže další podobné zařízení bylo až několik kilometrů odsud. Vztekl uhodil do volantu... a poté učinil další rozhodnutí...

O několik minut tak táhl naši dvojici do svého skromného bydlení...
"Není to tady nic moc..." pronesl, když otevřel dveře. Simon se od něj odpojil.
"Šéfe, vydržíte stát?" Simon přikývl.
"Pomoz Patricii," odvětil se zvláštním tónem v hlase.
"Hrozně mě bolí hlava," postěžovala si Patricie.
"Co se ti stalo? Proč máš na obličeji rudý flek?" Patricie zavrtěla hlavou.
"Dobře, ale říct mi to budete muset... zavolám svojí mámě... je to doktorka v důchodu... bydlí, ale v hlavním městě... takže... to je fuk... pomůže nám aspoň na dálku..." vydechl nepřítomně a otočil se s Patricií čelem k Simonovi.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 014

Bylo to jako kdyby se čas zastavil...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 015

...Patricie se zahleděla na svého milého a usmála se. Simon vypadal jinak. Jeho obličej měl lehce narudlý odstín, ale i tak...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 016

...jí její gesto opětoval. Zhluboka se nadechl a ten zvláštní pocit se vrátil. Najednou začal vnímat, jak mu začínají měknout končetiny. Jako kdyby byly jen z taveného vosku. Zachvěl se. Po zádech mu začal stékat studený pot... a najednou pocítil chlad... nekonečný chlad, který se šířil jeho tělem jako žíravina. Chytil se za hlavu a zapotácel se. Jeho hrudník se ztěžka nadzvedl, než se znova zadíval na Patricii s Arturem... v jeho očích se odráželo něco zvláštního... něco co ani jeden z přítomných nedokázal pojmenovat. Simon pootevřel ústa, než se jeho statná postava...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 017

...svalila k zemi. V ten moment už byl schopen vnímat jen tiché... buch buch... buch buch... než v jeho hlavě nastalo úplné ticho.
"Simone!" Vykřikla Patricie a vytrhla se Arturovi. Jenže Simon jí v téhle chvíli nemohl slyšet...

Jinak se omlouvám, že to musím utnout tady Červenám se ale nebojte, nenechám vás dlouho trápit s tím jak to vlastně dopadne Mrkající pokusím se přidat další dílek, co možná nejdříve, aby jste měli jasno Mrkající

Návrat nahoru Goto down
Ludmila
Admin
Admin
Ludmila

Poèet pøíspìvkù : 1341
Join date : 10. 11. 17
Location : poblíž Olomouce

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty27/08/19, 10:17 pm

No, že bych byla klidnější s ohledem na vývoj děje, to se zrovna říct nedá Nevím Doufám, že se hlavní hrdinové ze všech problémů dostanou ve zdraví ! A fakt se tahle vzrušující story chýlí ke konci ?
Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simpařan
Simpařan
Janika31

Poèet pøíspìvkù : 694
Join date : 06. 02. 18
Age : 27
Location : Ljungaverk

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty28/08/19, 10:05 am

Teda. Smutný
To snad ne. Plačící
Na jednu stranu jsem ráda, že Simon neuzavřel domluvu s Kádinkovejma, ale za jakou cenu..:( Jestli se mu něco stane, tak to nepřežiju! Plačící Plačící

Jedna věc co mi vrtá hlavou, proč ji ten pitomec( Andrew) nepomohl, když za to mohl on! Ďáblík

Doufám, že to vše dobře dopadne!
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Lucisab
Simpařan
Simpařan
Lucisab

Poèet pøíspìvkù : 1336
Join date : 11. 12. 17
Age : 24

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty31/08/19, 10:26 pm

Ludmi, ještě to nějakou dobu potrvá Mrkající ale už jsme blíž... každopádně jestli vše půjde dobře, tak počítám, že příběh dokončím do konce roku Mrkající

Jani, s Andym je ta potíž, že on si neuvědomuje věci které udělá... když ji udeřil a ona ztratila vědomí, tak věděl, že něco provedl špatně, ale pak když mu začal Simon nadávat, tak se zatvrdil a vlastně zapomněl, co provedl Sakra proto prostě odjel pryč... a kdo ví jestli by jim vůbec pomohl, kdyby mu Simon nezačal vyčiňovat... Aha je to hodně sebestředný chlap, zvláště když mu někdo nejde na ruku Nevím

Jinak tady vás budu muset poprosit o fantazii, protože některé situace nebylo možné vyfotit... a pak také o fantazii vůči určitým předmětům, které by tam měli být - sklenička, konvice, žínka... Andílek



63.část - Recept na zchlazení Ledového krále

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 001

"SIMONE!" Vykřikla Patricie a vyběhla k němu. Hbitě ho uchopila za hlavu.
"Simone... Simone! Vzbuď se!" Volala hystericky. Artur si k nim rychle přisedl.
"Má hrozně vysokou horečku! Musíme... musíme ho zchladit!" Vyhrkl Artur a vzal Simona za paži.
"Pomůžu ti!" Vyhrkla Patricie a chytila Simona za druhou volnou stranu. Za nějakou dobu se jim tak povedlo horečkou sužovaného muže podivným způsobem postavit na nohy.  
"Je jak hadrová panenka..." plakala Patricie a snažila se ze všech sil držet polovinu Simonovi váhy.
"Tak hadrová panenka..." zaskřehotal Artur.
"...ten chlap váží snad víc než my dva dohromady! Nikdy jsem si nevšiml, že je náš šéf tak... tak... zatraceně obrovský..." procedil sípavě a začal vláčet nehybného Simona směrem ke koupelně. Simonovi se zalomila hlava, když se jim ho povedlo ho dovléct až k záchodové míse, kde ho usadili a část jeho těla opřeli o umyvadlo.
"Paty, natoč chladnou, ale ne ledovou vodu do vany!" Přikázal a začal Simonovi rozvazovat boty. Patricie ochotně vykonala jeho pokyn.
"Bude... bude v pořádku?" Zeptala se mezi vzlyky.
"Nevím... přidrž mi ho... musíme ho svléknout a naložit do vody... ten chlap má asi úpal nebo úžeh... čert ví, jak dlouho jste byli v té zatracené poušti! Co jste tam vůbec u všech čertů dělali?!" Zvolal při rozepínání Simonovi košile.
"Já... a... Simon... já... a... Simon..." nebyla schopna ze sebe vypustit souvislou odpověď a pevněji sevřela Simonova ramena. Až nyní bylo vidět, jak červený obličej ve skutečnosti měl. Křídová bledost jeho hrudníku ostře kontrastovala se zarudlými líci a šíjí. Artur začal rychle stahovat svému šéfovi kalhoty... bez oblečení a otevřených očí nyní vypadal Simon menší, i když ve skutečnosti byl vyšší a mohutnější než Artur.
"Teď se ho pokusím dostat do vany..." zašeptal a sevřel horké tělo svého šéfa, co mu síly stačily. Chvíli tak klopýtal před vanou, než se mu podařilo Simona dostat přes vysoký okraj vany. Simon tak zapadl do bledé porcelánové nádoby a stačil tak pokropit svého asistenta studenou vodou. Artur se oklepal a setřel si pot z čela.
"Asi budu chtít přidat..." vydechl. Patricie si okamžitě klekla k vaně a začala omývat Simonovo čelo vodou.
"Musíme ho tam nechat jen chvíli, aby nedostal šok..." zašeptal a začal vytahovat ze skříňky ručníky. Patricie skoro přes slzy neviděla, když zlehka hladila svého milého po hlavě. Vypadal tak zvláštně a skoro se zdálo, že ani nedýchá. Několikrát se tak musela ujistit, když přiložila svoji dlaň pod jeho nos. Vždy tak zjistila, že z jeho plic vychází vzduch ve stejné teplotě, jako měla jeho pokožka.
"Odkud tohle všechno víš?" Zašeptala nešťastně.
"Moje máma je doktorka... už jsem to říkal... kdysi měla ordinaci i u nás doma... takže... jsou zkrátka věci, které se ti vnutí do hlavy, i když je vlastně nepotřebuješ..." odvětil pevně.
"Za chvíli ho vyndáme... jeho oblečení je strašně špinavé a je cítit... hodím je do pračky... myslím, že mám ve skříni nějaké větší kraťasy, které bych mu mohl půjčit... aby tady... nebyl takto..." poukázal na jeho obnažené tělo.
"Mě to nevadí, vždyť je nemocný..." vydechla Patricie. Artur zavrtěl hlavou.
"Ale náš šéf je konzervativní! Čert ví co by říkal... vím, že možná řeším kraviny... dojdu pro ty kraťasy a vyndáme ho, ano?" Patricie přikývla.

Zanedlouho se tak Artur zjevil v koupelně s kusem látky.
"Pojďme na to..." zhluboka se nadechl a promnul si paže.

Po několika nevydařených pokusech dostat Simonovo těžké tělo z vody, se nakonec přeci jen ocitl na pohovce v obýváku.
"Myslím, že budu mít kýlu..." procedil Artur a protáhl si záda. Patricie si mezitím klekla k Simonovi a začala ždímat v nerezové misce žínku.
"Přežije to? A nezavoláme záchranku?" Zeptala se. Artur rozmáchl rukama.
"Paty... je vidět, že pořád nejsi zdejší... nemocnice je odsud strašně daleko a než by sem dojeli... mohly by uběhnout hodiny... zavolám mámě..."

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 002

Za několik krátkých vteřin, tak Artur vyťukal na svém mobilu správné číslo a po několika vytáčecích tónech se z útrob drobného zařízení ozval sympatický ženský hlas.
"Arturku, drahoušku! To je taky dost, že voláš! Už jsem si dělala starosti!" Zvolala Arturova matka do telefonu, tak nahlas, že si musel Artur dát zařízení dál od ucha.
"Nemusíš si dělat starosti, mami... víš, že se mám dobře... jsi teď sama?" Instinktivně si oddálil mobil dál od hlavy, než se jeho matka znova hlasitě vyjádřila.
"Samozřejmě, tvůj otec si zase ráčil zmizet za těmi svými rybářskými kumpány! Pořád mě nechává samotnou, ten starý mizera... a co ty drahoušku? Jíš vůbec? A co tvoje sestra? Ta se mi taky už dlouho neozvala!" Vychrlila na něj své dotazy. Artur zavrtěl hlavou.
"Mami, počkej... potřebuji teď od tebe pomoc..." jeho matka ho nenechala domluvit.
"Co se děje?! Jsi raněný! CO SE STALO?!" Arturovi přejel mráz po zádech z výšky jejího hlasu.
"Klid mami! Jsem v pohodě! Ale můj šéf... zjevně má úpal nebo úžeh..."
"Ledový král?! Co se stalo?! Snad v tom nemáš prsty!"
"Jasně že ne mami!" Oponoval ji rozčileně.
"To by byla pohroma! Margisoni by se na nás sesypali jako vosy na spadané hrušky! To by..." Artur ji rychle přerušil.
"Mami, potřebuji teď pomoct! Můžu tě o to tedy poprosit?" Chvíli bylo v aparátu ticho.
"Samozřejmě, drahoušku... jen povídej..." Artur se jí tedy pokusil nastínit situaci, zatímco Patricie neúnavně pokládala na Simonovo čelo studený obklad.
"Řekla bych ti, aby jsi ho vzal do nemocnice... ale tak dlouhá cesta v tvém autě by mu mohla ublížit. Pro jistotu, ale ty slony zavolej... jak je znám stejně dorazí tak za pět hodin... a do té doby budeš vědět, jak na tom ledový král je... pokus se mu snížit horečku a dodej mu tekutiny..."
"Už jsem ho hodil do vany... a teď tady leží v mých šortkách... přijde mi, že už není tak horký..."
"A změřil jsi mu teplotu?"
"Ne..."
"Arture Beneši! Jak můžeš opomenout, tak základní věc! Copak to si už nepamatuješ na událost se sousedkou..."Artur jí znova skočil do řeči.
"Já vím, mami a napravím to... co mám dělat dál?"
"Potřebuje doplnit tekutiny, to už jsem říkala... máš tam třeba iontový nápoj?"
"A co to sakra má být?"
"Nápoje pro sportovce... no nic... tak čaj... ten máš určitě..."
"Ano..."
"Uvař mu čaj, nech ho vychladnout, aby byl vlažný a pořádně ho oslaď..." dirigovala ho na dálku. Artur rychlým krokem přešel ke kuchyňské lince a jednou rukou natočil do rychlovarné konvice vodu.
"Ale jak to do něj pak dostanu? Je pořád mimo..."
"Existuje pár způsobů... a třeba se do té doby vzbudí... hlavně mu změř tu teplotu, ať víš jestli mu skutečně padá horečka..."
"Díky mami..."
"Nemáš za co, drahoušku... a ještě jedna věc... jsi tam sám?"
"Je tady se mnou kolegyně z práce... pomáhá mi..."
"Nebudu se raději ptát na detaily, ale bylo by dobré, aby jsi zašel do lékárny a koupil pro Margisona rehydratační roztok... rychleji mu to pomůže se vzpamatovat... hlavně teď toho muže nenechávej samotného!" Vyhrkla, zatímco se začala ozývat rychlovarná konvice. Artur zavrtěl hlavou.
"To by mě ani nenapadlo... povíš mi o těch způsobech, jak ho donutím se napít?" Arturova matka na chvíli ztichla, než začala svému synovi vysvětlovat složité umění lékařské vědy. Artur přikyvoval, než se za nějakou dobu se svojí matkou rozloučil a šel raději zchladit vodu.
"Na chvíli půjdu pryč... mobil budu mít u sebe, kdyby se cokoliv dělo... nemocnici jsem už zavolal, ale dorazí až za hrozně dlouhou dobu..."
"Proč tady nic nefunguje normálně, Arture?" Otočila na něj svůj slzami zkropený obličej.
"Tohle je Podivín a nejsme v hlavním městě, to je taky ten důvod..." odvětil, než k ní na zem položil vysokou konvici s oslazeným čajem ve správné teplotě a ve zkratce jí vysvětlil, jak si má počínat s doplňováním tekutin pro Simona.
"...stejně pořád nerozumím tomu, co jste vy dva dělali sami uprostřed pouště," zamumlal na závěr. Patricie zavrtěla hlavou. Nechtěla o tom mluvit.
"Dobře... půjdu... zavolej, kdyby něco, ano?" Patricie přikývla.
"Jinak ti u televize nechám nějaké jídlo a pití... tak si to vezmi... nechci tady mít dva pacienty..." procedil a otevřel hlavní dveře. Patricie mu věnovala smutný úsměv, než v bytě zcela osaměla.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 006

Pomalu se otočila k Simonově tváři a chytila ho za předloktí.
"Simone... vzbuď se... prosím... tobě... tobě se nesmí nic stát..." zašeptala a natáhla se přes jeho tělo k jeho obličeji. Něžně mu odhrnula navlhčené prameny vlasů z čela.
"Miluji tě... slyšíš mě?" Vydechla tiše.
"Netuším co všechno jsi pro mě musel udělat... ale... zachránil jsi mě... zachránil... ale jestli kvůli tomu zemřeš... raději bych tady ležela já... já..." Patricie nebyla schopna souvisle hovořit, proto si raději utřela hřbetem ruky slzy z tváře a uchopila do ruky navlhčenou žínku, kterou mu opět umístila na čelo.
"Chtěla bych zase vidět tvoje oči... ty jasně modré oči... chtěla bych aby ses vzbudil... raději bych byla kdyby jsi mě začal znova ignorovat, než aby jsi tady ležel a nehýbal se..." vydechla nešťastně a položila otevřenou dlaň na Simonův hrudník. Sama pro sebe se pousmála, když pod váhou svojí dlaně ucítila Simonovo bijící srdce.
"Vždycky vypadáš tak silný... za každou cenu... bojuješ a já jsem na to za tebe hrdá... jsi tak čestný, loajální, srdečný... ale nikdo to neví... všichni ti říkají ledový král... a abych pravdu řekla už mě ta tvoje přezdívka i zlobí... říkají ti tak a nemají k tomu důvod... kdyby tak ostatní mohli vědět jaký jsi... miluji tě," zašeptala a letmo ho políbila na tvář, kde setrvala déle, než bylo skutečně nutné.
"Patricie..." uslyšela vedle svého ucha jeho hlas.
"Simone!" Vyhrkla a rychle k němu zvedla svoji tvář. Simon pomalu otevřel oči a zakašlal.
"Mám hroznou žízeň..." postěžoval si. Patricie rychle uchopila konvici a z jejího nitra odlila trochu sladkého čaje do vysoké sklenice.
"Mám tady... čaj... hned to bude..." koktala a pokusila se nadzvednout jeho hlavu, aby se mohl napít. Simon si usrkl několik doušků.
"Je to hrozně sladké... ale myslím, že jsem ještě nikdy nic lepšího nikdy nepil..." vydechl tiše. Patricie se zasmála. V ten moment byla šťastná, že s ní Simon probírá chuť čaje.
"Rád slyším tvůj smích," zašeptal a otočil k ní hlavu.
"Hrozně jsem se o tebe bál... byla jsi tak dlouho mimo sebe... Paty... a tvůj obličej..." natáhl k ní paži, Patricie ji ochotně přijala a vtiskla mu polibek do otevřené dlaně.
"To je jedno... důležité je, že jsi vzhůru... i já jsem se o tebe bála... jak se cítíš?"
"Jako kdyby mě někdo přejel... ale už mi nehučí v hlavě... už neplač," pronesl tiše a využil svojí natažené ruky a pohladil ji hranu tváře jedním prstem. Patricie zavrtěla hlavou.
"Jenže já si nemohu pomoci... bála jsem se, že... že..."
"Šššš... nic takového se nestane... jsem jako kopřiva, kterou mráz nespálí..."
"Jenže tebe málem uvařilo slunce..."
"Už na to nemysli... sedni si ke mě, ať nemusíš být na té tvrdé zemi..." Patricie si utřela jednou rukou mokrý obličej.
"Mě to nevadí..."
"Ale mě ano... už jsem tě dnes viděl ležet na silnici a pak jsem tě zatáhl pod ten divný strom... prosím... sedni si ke mě..." odvětil. Patricie zamrkala, než se pokusila posadit vedle něj na pohovku, což se ukázalo jako nešťastný nápad, a tak si nakonec umístila jeho hlavu do svého klína.
"Už sedím," ujistila ho. Simon se usmál.
"Pojď blíž... chci ti něco pošeptat, aby jsi konečně přestala plakat," Patricii zrůžověly tváře, ale nakonec jeho pokynům vyhověla.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 009

"Polib mě," vyzval ji tiše se šibalským úsměvem. Patricie se zasmála a odklonila se od něj.  
"Tohle je to, co jsi mi chtěl povědět?"
"Ano, cítím se hrozně slabě, ale... tohle by mi mohlo dodat víc sil," mrkl na ni. Patricie se zasmála. Simon měl opravdu víc stránek... jen si teď nebyla jistá, zda se takto nechová jen kvůli ní.
"Miluji tě," vydechla. Simonovi se cosi mihlo v očích a zamrkal. Zhluboka se nadechl.
"Jsi ta nejdůležitější osoba v mém životě, nezvládl bych, kdyby se ti něco stalo... až moc jsi nabourala můj svět... až moc... a bez tebe... už nikdy nebude nic jako dříve..." odvětil po chvíli. Patricie mu věnovala úsměv, než...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 011

...se k němu sehnula a splnila mu jeho přání. Po chvíli se od něj odklonila.
"Mohl bych dostat ještě trochu toho čaje?" Zašeptal s úsměvem. Patricie ho pohladila po tváři a uvědomila si, že měl jeho obličej skoro správnou teplotu.
"Hned ti to podám..." opatrně uchopila ze stolku sklenici a chtěla ji přiložit k jeho rtům, ale Simon si ji od ní zlehka převzal a sám se napil.
"Vážně to není tak hrozné..." usmál se na sklenici ve své ruce.
"Jsem ráda, že ti je lépe..."
"Je mi lépe, protože jsi tady se mnou," mrkl na ni, ale vzápětí se jeho obličej změnil.
"Děje se něco?" Vyhrkla vyděšeně.
"Paty... no... mohl bych tě ještě o něco poprosit?" Patricie prudce přikývla.
"Pomohla by jsi mi se dostat do koupelny? Nerad bych... zničil... Arturovu pohovku... já... je mi to trapné..." Patricie se zasmála a vtiskla mu krátký polibek na rty.
"Nemusíš se cítit hloupě... odvedu tě kam budeš chtít, teď se mě nezbavíš, i kdyby jsi chtěl," mrkla na něj. Simon se pousmál.
"To samé bych rád řekl také... ale teď... no ještě od tebe dostanu víc takových polibků a budu zase jako rybička, věř mi," vydechl se škádlivým úsměvem.
"Kde se to v tobě bere?"
"Co?"
"Jsi takový... jiný..."
"Jsem pořád stejný, akorát jsem před chvílí měl pocit, že už tě nikdy neuvidím... takže... půjdeme?" Patricie pokusila zahnat slzy, co se jí vehnaly do očí.
"Samozřejmě," ujistila ho a pomohla mu se posadit. Simon se pomalu postavil a opřel se o Patriciino rameno.

Zanedlouho se tak oba vrátili z koupelny a Simon Patricii přiměl, aby si k němu lehla na gauč.
"Měla by jsi taky odpočívat," přemlouval ji.
"Ale co Artur?"
"Ten se vrátí až později... lékárna je odsud celou věčnost... a dáme si pozor..." zašeptal. Opravdu se Simon přestal bát? Ptala se ve své hlavě, když nakonec k němu ulehla. Simon si vzal do ruky svůj čaj a přidal do sklenice plastové brčko, které nalezl v krabici s donuty. Chvíli tak společně usrkávali, než Simon natáhl paži se sklenicí před sebe a chvíli se díval na zlatavou tekutinu ve skleničce.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 015

"Co myslíš, že je to za čaj? Chvílemi mám totiž pocit, že piji tekutý cukr," pousmál se.
"To netuším... a opravdu ti je lépe?"
"Samozřejmě... už nemám v hlavě zvony, je mi už dobře... netrap se se mnou, ano?"
"Jenže já musím, omdlel jsi... a já... bála jsem se..."
"Ššš, všechno už je dobré," pokusil se ji ujistit, když se ozval telefon ze zdi.
"Možná je to Artur..." vyhrkla Patricie a vymotala se ze Simonova objetí. Rychle došla až k telefonu a zvedla sluchátko.
"Ano?"
"Paty... v lékárně asi dávají něco zadarmo... je tady strašně moc lidí... jak je na tom šéf?" Ozval se v aparátu Arturův hlas.
"Už je vzhůru... pije čaj a je mu lépe," vydechla a otočila se na Simona. Ten jí věnoval široký úsměv.
"A říkal něco?"
"Co by měl říkat?"
"Nevím... snad už brzy půjdu na řadu... zatím ahoj," ukončil hovor Artur. Patricie se zmateně zahleděla na sluchátko a uložila ho zpět na své místo. Simon se mezitím na gauči posadil.
"Proč se tě všichni tak bojí?"
"Ve skutečnosti se všichni bojí mého dědy, nikoliv mě, Paty."
"A proč? Protože je nepříjemný a rád podává žaloby?"
"To je jeden z důvodů... a taky protože většina lidí pro něj pracuje a nechce přijít o dobře placené místo," mrkl na ni.
"Když už jsme u těch míst... jak se vlastně tvoje rodina dostala k restauraci?"
"Kvůli mojí mámě... je to hrozně dlouhý příběh, Paty..." Patricie k němu přistoupila a posadila se vedle něj na pohovku.
"Nechceš mi to povědět?"
"Tak to není... jen je to opravdu dlouhá historie... takže pro začátek moje máma milovala vaření... hrozně ráda nám vytvářela nejrůznější pokrmy... dělalo jí to radost," jeho pohled se najednou zdál vzdálený.
"Takže proto umíš vařit? Pomáhal si jí?" Simon se pousmál.
"Ano... jelikož jsem byl špatný na sporty, tak jsem se věnoval aspoň tomuhle... bavilo mě to... a zůstalo mi to," pronesl tiše.
"A jsi v tom opravdu dobrý," zašeptala ve snaze vrátit na jeho obličej ten zářivý úsměv, co měl předtím.
"Ona byla lepší... můj táta v ní tak nakonec natolik věřil, že jí koupil restauraci a tak začal největší souboj mého dědy s otcem..."
"Proč?"
"Pro mého dědu je obor pohostinství jen pro blázny, co si neváží peněz... nikdy tátovi neodpustil, že tu restauraci zapojil do našich řetězců a věřil tomu, že její výdělek bude dobrý..."
"Ale to se nakonec změnilo, restaurace vynášela nebo ne?"
"Vlastně na začátku moc ne... účetnictví se pohybovalo v červených číslech... ale díky tomu, že byla restaurace napsaná na mámu, tak to nemohl prodat... byl to věčný boj..."
"A ani teď to místo nemá rád?"
"Ne, kdyby mohl donutil by mě... abych tu restauraci prodal nebo nechal na jejím místě postavit něco smysluplnějšího... ale já jsem slíbil... slíbil jsem, že se o restauraci postarám... že ji nenechám padnout... byl to mámin splněný sen..."
"Jsi moc hodný," zašeptala Patricie. Simon zavrtěl hlavou.
"Stefan by řekl, že jsem spíš hloupý... ale nechme to teď..." vydechl a přetáhl si ji k sobě na klín. Patricie se zatvářila zmateně, ale nakonec se rozhodla už dál téma nerozebírat. Simon si ji k sobě pevně přitiskl a objal ji.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 019

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 021

"Jsem rád, že je vše v pořádku... už nikdy tě nechci vidět v takovém stavu..." Patricie se od něj odklonila, aby mu mohla vidět do očí.
"A co se vlastně stalo po tom, co jsem ztratila vědomí?"
"Andy odjel a dál to není podstatné... důležité je, že je všechno tak jak má být..." vydechl a přitáhl si ji k sobě blíž pro polibek. Jenže v té chvíli...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 023

...se v místnosti zjevil ještě někdo další...



Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simpařan
Simpařan
Janika31

Poèet pøíspìvkù : 694
Join date : 06. 02. 18
Age : 27
Location : Ljungaverk

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty31/08/19, 11:16 pm

To mám radost!!! Doufám, že se brzy dá do kupy. Láska Andílek
Jinak další zajímavá informace ze Simonova soukromí. Moc jsem se těšila, až se dozvíme něco o jeho rodičích. Úsměv
Moc hezký díl! Láska Ostatně, jako vždy. Pro Tebe
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
mikiník
Simpařan
Simpařan
mikiník

Poèet pøíspìvkù : 4
Join date : 07. 08. 19

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty03/09/19, 09:45 am

Uf uf uf, už jsem se bála že to Simon nedá...celá ta situace je dosti napjatá, musím říct že tedka absolutně netuším jak to dopadne celé Pššt Vysmátý

A doufám, že ten kdo se objevil v místnosti je Artur a né Andy... Šokovaný
Návrat nahoru Goto down
Lucisab
Simpařan
Simpařan
Lucisab

Poèet pøíspìvkù : 1336
Join date : 11. 12. 17
Age : 24

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty06/09/19, 08:21 pm

Moc děkuji holky Pro Tebe

Jani, mohu ti prozradit, že velice brzy se o jeho rodičích dozvíš ještě víc věcí Mrkající Píšu aktuálně připravuji velké věci, které později ovlivní Simonův život Mrkající jsem už moc zvědavá, co budete na danou věc říkat Píšu

mikiník, upřímně doufám, že se mi povedl vymyslet konec, který vás všechny opravdu překvapí Píšu přeci jen je to příběh o Nervózním a Podivíňanech a tam nemůže jít všechno normálně Píšu


64.část - Ozvěny svědomí

"Nechcete mi oba vysvětlit, co se to tady u všech ďasů děje!" Vykřikl Artur při pohledu na líbající se pár. Patricie se Simonem se od sebe prudce odtrhli.
"Arture!" Vyhrkla Patricie a postavila se.
"Není to tak..." Simon ji přerušil a postavil se těsně před ní.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 002

"Vysvětlím ti to..."
"Opravdu... proboha vy jste... milenci!" Zvolal, aniž by si uvědomil, že svým vyjadřováním by klidně mohl skončit na dlažbě. V ten okamžik na to zkrátka nemyslel... jeho nitro sežehoval vztek. Vždycky si o svém šéfovi myslel, že je to nerudný, chladný boháč, který měl rozum, díky kterému nikoho z nich nevyhodil. Ale tohle bylo moc... teď si zahrával s city Patricie... byl o tom přesvědčený. Probodl ho pohledem.
"Je to tak..." přitakal bezbarvě Simon a narovnal se. V ten moment pocítil drobnou malátnost, ale rozhodl se vydržet.
"Paty... můžeš prosím jít na chvíli vedle? Prosím..." ozval se Artur aniž by spustil ze svého šéfa zrak.
"Ale tohle se mě týká taky!" Vyhrkla. Simon se na ni letmo ohlédl.
"Má pravdu... jdi prosím... na chvíli..." Patricie se zamračila.
"Nechápu proč musím jít pryč! Tohle je mezi námi dvěma! Co nemohu slyšet?!"
"Prostě nás na chvíli nech!" Odpověděl ji nazlobeně Artur. Patricie sklonila hlavu a urovnala si vlasy na záda.
"Jak myslíte..." procedila, než vyklidila pole.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 003

"Víte... já nejsem bohatý člověk... moje rodina kdysi vlastnila továrnu na sklo, než ji strýček prodal za účelem postavení domu, který nakonec stejně vzala voda... takže nevím, jak to pořádně funguje mezi pracháči... a vím, že mě možná za moje slova vyhodíte... ale sice nejsem movitý, ale mám rozum a jsem muž... a troufám si říct, že po jednom rozvodu snad i zkušený... takže k vám budu upřímný a klidně mě za to vyhoďte... mám rád Patricii, je to hodná holka, co toho hodně ztratila... byla bohatá jako vy, než sem musela kvůli vlastním důvodům přijít a vzdát se všeho... ona nezná Podivín jako my dva... už se spálila s tím idiotem Andym... viděl jsem to na vlastní oči, jak se k ní dokázal chovat... a ona... je tak milá a hodná... a je to snílek... zkrátka neměl by jste si z ní utahovat! Možná je na mojí úrovni a nikdy si nebude moci dovolit sídlo jakým jednou budete disponovat vy... ale má dobré srdce a pravděpodobně vás miluje... neměl by jste jí takovým způsobem ubližovat! Říkají o vás, že jste ledový král... a já... popravdě dříve jsem tomu věřil, než jste se za mě postavil před svým dědou... než jste mě vytáhl z bahna do kterého jsem se dostal před rozvodem... obdivoval jsem vás... ale nyní? Zahráváte si s jejími city, protože si to můžete dovolit! Jenže peníze nejsou všechno! Nebo se snad máte v plánu rozejít s vaší bohatou snoubenkou?" Simon sklonil hlavu.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 004

"Nemám to v plánu..."
"Pak dejte ruce pryč od Patricie! Ona není jako jiné ženy... není to typ, který by chtěl být milenkou... je až moc... až moc hodná! Proč jste se jí rozhodl ubližovat? Copak to nemáte ve městě dost moci?" Vyhrkl vztekle. V Simově tváři se nepohnul ani sval, ačkoliv jeho výraz napovídal o tom jak se cítil... byl vnitřně rozedraný a všechna slova, která Artur vyslovoval mu dávala smysl. Byla to pravda... choval se jako bídák... měl se Patricii vyhýbat, to věděl už od samého začátku, ale... nedokázal to... nebyl tak silný, jak si myslel, že byl. Ve skutečnosti byl mnohem slabší... zvedl hlavu a podíval se do očí svého novodobého kata.
"Máš pravdu," odvětil, aniž by vyslovil jediné slovo na svoji obranu.
"Říkáte, že mám pravdu? Takže si uvědomujete, že vědomě ničíte její život... její sny?! Nebo jí snad chcete nabídnout život v ústraní... kde vy budete na veřejnosti hrát hodného manžela a otce a jen co spadne tma, tak budete její milenec... budete jí dávkovat vaši přítomnost po dávkách... mít dva životy, kde nic nebude normální?!" Ozval se Artur rozčileně.
"Nikdy bych pro ni nic takového nechtěl," vyhrkl Simon nešťastně.
"Tak proč jí to děláte?!"
"Protože... protože... zatraceně! Jsem mizera, jak říkáš... neuvěřitelný mizera, který si nezaslouží, aby ho někdo litoval! Jsem jen figurka na šachovnici, které už všichni dávno naplánovali každý krok... říkáš, že jsem bohatý a mám moc, ale není to tak... ve skutečnosti jsem mnohem méně svobodný než jsi ty! Ty můžeš jít ven s kým chceš a kam chceš! Já ne! Nikdy nebudu moci udělat to, co bych chtěl! A víš co bych si přál? Vzít tu ženu, kterou jsi tady viděl do náruče a už nikdy v životě ji nepustit! Cítím se tak svázaný... jako kdybych měl pouta na rukách i na nohách... a před chvílí v té poušti... bože můj, myslel jsem si, že to nezvládnu, že ji nedokážu dostat do bezpečí! Nechtěl jsem zemřít dřív, než bych ji dostal domů... slíbil jsem jí to... nikdy v životě bych si neodpustil kdyby se jí něco stalo... ona je součástí mého života... usídlila se v mojí hlavě, v mém nitru... měl jsem ji odehnat... vím to! Ale nedokázal jsem to... ona je jako drahokam... jako hvězda, kterou vidíš, ale nemůžeš se jí dotknout... mám pocit, že ji znám celou věčnost... ona je pro... je pro mě..." Simonovi došla slova a vyčerpaně vydechl. Artur zalapal po dechu.
"To se mi snad jenom zdá... vy ji milujete!" Simon nepatrně zvedl hlavu.
"Ano, je to tak... je to jediná žena na světě, která mě donutila něco tak silného pocítit... v minulosti jsem už zažil spoustu věcí... ale něco takového nikdy..."

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 008

"Pak se rozejděte s tou fúrií! V čem je problém! Jste bohatý a v budoucnosti zdědíte celý majetek Margisonů, budete si moci dělat, co budete chtít!" Simon mu věnoval smutný úsměv.
"Jenže takhle to nefunguje, Arture... jsem dědic, to je pravda... jednou dostanu všechno co Margisoni vlastní, od podniků až po pozemky... budu tak nechutně bohatý, až to nebude zdravé... můj bratr dostane jen zlomek... bude na tom mnohem lépe než já, přeji mu to..."
"Proč to říkáte?! To přeci nedává smysl!"
"Nemohu ti to říct... vždycky jsem byl muž co ctí pravidla a váží si své rodiny... nyní jsem se nechal zlákat svojí slabou stránkou... brzy to dám do pořádku... máš ve všem pravdu Arture..."
"Šéfe... ale to přeci nedává smysl! Nejsme někde ve středověku! Jestli vám vaše rodina něco nakazuje... jste už přeci dospělý!"
"Ano, to jsem... ale jsou věci, kterým nerozumíš... povinnosti, které mám a na které nemohu zapomenout jen kvůli tomuhle..." bouchl se do hrudníku. Artur zmateně zamrkal.
"Teď nevím jestli si mám o vás myslet, že jste zodpovědný, nebo hloupý! Očividně tu ženu milujete, ale raději se necháte unést nějakými hloupými pravidly, než aby jste byl s ní!"
"Můj bratr říká, že jsem hloupý... ale zapomeň na to..."
"Vy zahodíte šanci na to být šťastný? Proč? Mohli by jste být šťastní oba! Kvůli komu cítíte tak silnou zodpovědnost?! Kvůli vašemu dědovi? Nebo snad kvůli vašemu bratrovi?"
"Nech to být Arture... jediné o co tě chci požádat... nikomu to neříkej... dám to do pořádku..."
"Takže jste se rozhodl, že ji prostě opustíte, i když jste do ní blázen a vezmete si tu nesympatickou a věčně uřvanou Aliciu? Takhle si představujete svůj život?"
"Neměl by jsi zapomínat, že jsem tvůj šéf..."
"Já vím a můžete mě za moji drzost i vyhodit... ale vždy jsem k vám byl upřímný, jste jediný člověk na světě, který zná skutečné okolnosti mého rozvodu... vždyť vy jste pro mě... jste můj vzor... a skoro i můj přítel..." zašeptal Artur. Simon sebou cukl.
"Nikdy jsem neměl přátele... zjevně neumím být přátelský..."
"Pak vám říkám jako kamarád... nenechte si utéct něco takového... milion chlapů by chtělo být na vašem místě... láska je krásná věc... nenechte si ji utéct, proboha..." Simon zamrkal.
"Jenže já vím, že ji musím opustit..." vydechl tiše.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 012

"Myslím, že by to už stačilo! Nebudu čekat ve vedlejší místnosti jako nějaká hlupačka, když tu očividně mluvíte i o mě!" Zvolala Patricie a rázným krokem došla k oběma mužům.
"Arture, do toho co je mezi mnou a Simonem ti nic není! Oba jsme dospělí a můžeme si dělat co chceme!" Vyhrkla na něj naštvaně. Artur si vzdychl.
"Máš pravdu, že mi do toho nic není... ale... to je fuk..." Patricie se zatvářila zmateně.
"Takže ty nám už nebudeš nadávat?"
"Nepřísluší mi to... a raději... půjdu si opláchnout obličej..." odvětil klidně a vykročil směrem ke koupelně. Patricie překvapeně sledovala jeho mizející postavu a otočila se k Simonovi čelem.
"Co jsi mu řekl? Předtím byl tak rázný, ale teď..."
"To je jedno... ale má pravdu..."
"V čem?"
"Nikdy jsem neměl dovolit, aby to mezi námi... takhle narostlo... měl jsem být rozumný..." Patricie zalapala po dechu a chytila se jeho ramen.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 013

"Co to říkáš?" Vydechla nešťastně. Simon byl najednou zase chladný a jeho paže mu zůstali viset kolem boků.
"Musíme to ukončit, Paty... není to zdravé... pro tebe... musím tě..." Patricie mu zakryla ústa dlaní.
"Neříkej to! Nesouhlasím s tebou! Nemůžeš mě jen tak nechat být... po tom všem... dnes jsem se málem dívala do očí smrti... málem jsi zemřel... málem... bože můj..." vydechla a rozvzlykala se. Simon sebou škubl. Znova v sobě pocítil malátnost, ale i tak se nakonec odhodlal ji sevřít kolem pasu.
"Neplač..." zašeptal.
"Jak nemám brečet? Chceš mě opustit! Raději bych skončila v té poušti pod rozžhaveným sluncem, raději bych..." Simon jí skočil do řeči.
"Tohle neříkej..." vydechl, sevřel ji pevněji a vtiskl jí polibek na rameno.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 016

"Teď mě nemůžeš pustit k vodě... vím, nic z toho není správné, ale... dnes... já..." chrlila ze sebe slova jako vodopád. Simon ji uchopil za obličej a odtáhl ji kousek od sebe, aby se jí mohl podívat do očí.
"Už neplakej..."
"Copak to nechápeš, že tě miluji? Nedokážu... nedokážu... dnes... já..." Simon se zhluboka nadechl.
"Nechci tě opustit... chci aby jsi měla takový život jaký si zasloužíš..."
"Jenže to bez tebe nebude možné!"
"To si myslíš, teď... ale..." zbytek nestačil doříct, protože si ho Patricie přitáhla k sobě blíž, aby jí přestal říkat takové věci...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 018

...jenže i přes to si byl Simon jistý tím, co musí udělat...
Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simpařan
Simpařan
Janika31

Poèet pøíspìvkù : 694
Join date : 06. 02. 18
Age : 27
Location : Ljungaverk

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty07/09/19, 09:20 am

Hezký díl, ale smutný.Láska Vážně jsem zvědavá, k čemu je tak zavázán, že se na to prostě nemůže vykašlat a být s Paty. Smutný Já vím, že si upozorňovala na těžké časy, které je čekají, ale tohle si ani jeden nezaslouží. Plačící Plačící
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Lucisab
Simpařan
Simpařan
Lucisab

Poèet pøíspìvkù : 1336
Join date : 11. 12. 17
Age : 24

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty08/09/19, 11:37 pm

Díky Jani, za milý komentář Pro Tebe já vím, že jim dávám zabrat Smutný ale nejhorší je, že je to pro příběh potřeba Plačící jen co tohle všechno společně překonáme, tak se konečně dostaneme do závěrečné části, kde bude mít Nervózní větší slovo Aha zkrátka teď budeme hodně jako na horské dráze, ale mohu slíbit, že na konci toho všeho vás bude čekat Nervózního minulost Píšu

Jinak v tomhle díle taky naposledy uvidíte původní domek holek Smutný příště už uvidíte jeho staronovou verzi, ale rozdíly tam nebudou až tak radikální Mrkající


65.část - Největší sliby

Později co Artur odvolal záchranku, je oba zavezl do jejich domovů. A všechno se v ten moment zdálo, že zapadlo do původních kolejí. Ráno se Patricie setkala se svojí sestrou v obýváku.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 001

"Paty, co to mělo včera znamenat? Nechtěla jsi mi nic říct a hned jsi zapadla do postele... ale já moc dobře vím, že se něco odehrálo..." Patricie si vzdychla. Původně nechtěla svojí sestře nic prozrazovat, protože si byla jistá, že by ji začala kritizovat, ale... nechtěla jí lhát. Emilie byla poslední rodina, která jí zbyla a měla jí ráda nade vše. Proto se k ní nakonec ohlédla.
"Včera nás nachytal Andy..."

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 006

"Andy?! Proboha Patricie, co vám řekl? Prozradí vás?" Vyhrkla Emilie. Patricie pokrčila rameny.
"To nevím... ale uvařil Simonovi auto a díky tomu jsme museli jít pouští pěšky..."
"Uvařil auto?! Šli jste pouští?!! Paty, já ti vůbec nerozumím!" Rozhodila rukama Emilie.
"To je jedno, Emilí... jsme oba dva v pořádku, to je důležité..."

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 009

"Není to jedno! Nechci, aby se ti něco stalo! Teď vás načapal Andy, kdo to bude příště? Paty, myslím, že se oba pohybujete na tenkém ledě... a z toho ani jeden nemůžete vyváznout v pořádku..."
"Nic se nestane..."
"Možná se nic nestane... ale jsem si jistá, že ty z celé téhle záležitosti odejdeš se zlomeným srdcem... vím, že ani já nejsem svatá... dovedla jsem sem Nervózního a sama jsem nám tím přivodila množství potíží... ale... nechci to porovnávat... ale tohle ti hodně ubližuje... pan Margison očividně nechce opustit svoji snoubenku a ty jsi... prostě ta druhá... to není dobré, Paty..."
"Emilí, opravdu mě těší, že si o mě děláš starosti... ale všechno bude dobré..."
"On ti snad něco slíbil? Řekl ti, že opustí svoji snoubenku?"

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 003

"Ne, ale vím, že mě má rád... a možná..." Emilie zavrtěla hlavou a promnula si spánky.
"Paty... tohle ti přeci nemůže stačit... copak ty nemyslíš na budoucnost?"
"To není podstatné..."
"Ale je! Ty si zasloužíš být šťastná, ale takhle nikdy nebudeš!"
"Emilí, opravdu si vážím toho jakou máš o mě starost, ale já ti taky nemluvím do tvého rozhodnutí si tady nechat největšího podivína! Osobně si myslím, že budeme mít mnohem větší problémy pokud někdo zjistí, že je tady Nervózní než když se někdo dozví o mém poměru se Simonem!" Usadila ji. Emilie zesmutněla.
"Nechci se s tebou kvůli tomu dohadovat... vím, že si nemáme co vyčítat... obě jsme si pobyt tady značně zkomplikovaly... jen chci, aby jsi věděla, že si o tebe dělám starosti... a že doufám, že vše bude skutečně v pořádku... nechci tě vidět trpět..."
"Já vím, ani já nechci tebe vidět nešťastnou... ale z toho všeho co se teď děje už nemohu vycouvat a vlastně ani nechci Emilí, chápeš?" Emilie si vzdychla.
"Vím to... jen doufám, že to pro tebe nebude mít nějaké neblahé následky..." zašeptala se skloněnou hlavou. Patricie ji chytila za ruku.
"Jsi na mojí straně?" Emilie k ní zvedla oči.
"Vždycky budu stát na tvojí straně, Paty... jsi moje sestra a po tom všem..."
"Já vím... jsem na tom stejně... ať už to s Nervózním dopadne jakkoli chci, aby jsi věděla, že ti věřím Emilí... jsi ten nejsrdečnější člověk na světě... a moc bych si přála, aby to v budoucnosti viděli i ostatní až nás budou soudit..."
"Nikdo nás nebude soudit... Nervózní si vzpomene a obviní Kádinkovi, že s ním prováděli nějaké šílené pokusy... všechno bude dobré..."
"Jenže co když si Nervózní vzpomene i na jiné věci... co když není tak svatý jak si myslíme? Co když je něco z toho co ti lidé tady říkají pravda?"
"Tomu snad ani ty sama nevěříš... Nervózní je oběť..."
"Možná teď, ale co bylo předtím? Vždyť ani pořádně nevíme jakým způsobem se dostal ke Kádinkovým... neznáme přesný důvod proč se ho jeho matka vzdala... je alergický na vlastní jméno... tohle všechno něco znamená, Emilí! A co teprve Větrnov... to místo je plné extrémních podivínů... proč se zrovna Nervózní váže k jejich majáku? Žil tam snad? Ukrýval se tam se svojí matkou? A skutečně by někdo tak opatrný jako jsou Větrňané vzali do svého města někoho tak známého jako je údajná černá vdova a jejího syna kterého má se smrtí? Jak moc by se ti dva museli skrývat, aby se tam dostali a někdo jim neublížil?"
"Já nevím Paty! Musíme se tam někdy vydat... musíme..."
"A oni nám něco udělají... stejně by nám nic neřekli... co tam vlastně chceš hledat? Možná uvidíš ten maják, ale bude ti to k ničemu, určitě se tam v okolí nebude válet deník Nervózního, aby jsi se dozvěděla něco víc... a ti lidé ti nic neprozradí... ve své podstatě prostě nemáme nic..."
"To není pravda... máme Nervózního... který to všechno ví... jen má zablokovanou paměť..."
"To je skoro jako kdybychom neměli nic... ani nedokáže mluvit... je zablokovaný po všech stránkách..."
"Snažím se s ním mluvit, Paty... ale víc udělat nemohu... k hypnóze se nebudu v jeho případě přiklánět, musí si vzpomenout sám, což se i postupně děje... už umí psát, hraje na klavír, čte knihy... a kdykoli se mu dostane do ruky nějaký předmět, ke kterému se váže nějaká jeho vzpomínka, vzpomene si na ni... pomalu se někam dostáváme... nejde to už urychlit..."
"To bych po tobě ani nechtěla..."
"Nervózní potřebuje čas a já mu ho dopřeji tolik, kolik jen bude třeba," ujistila ji. Patricie přikývla. Nechtěla svoji sestru nikterak kritizovat.
"Vím, že děláš vše co je v tvých silách. A věřím tomu, že pokud se někdy Nervózní dostane do normálu, tak to bude jedině kvůli tobě," zašeptala.  Emilie jí věnovala smutný úsměv. Obě sestry si v ten okamžik nebyly jisté, co je vlastně čeká...

Uběhl týden...

Emilie s Nervózním stále pokračovali v jeho honbě za vzpomínkami, ale prozatím se nedostali k ničemu jinému, než k novým melodiím ke klavíru. Patricie mezitím prožívala každý den stejně...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 012

...ráno do práce, večer z práce... skoro se z toho pro ni stala rutina. O to horší pro ni bylo, že se jí Simon stranil. Pokud v restauraci vůbec byl, většinou se zavřel v kanceláři a vycházel jen minimálně. Skoro to bylo jako kdyby se jí vyhýbal. Jednoho rána to tak už nevydržela a vydala se za ním...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 013

...váhavě tedy vztáhla ruku k hladkému dřevu a zaklepala.
"Kdo je?!" Zaslechla podrážděný hlas.
"To jsem já... Patricie..." Odvětila skrz dveře. Chvíli bylo ticho, než Simon konečně promluvil.
"Pojď dál..." Patricie zlehka vzala za kliku a vstoupila dovnitř.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 014

Simon seděl za stolem a vypadal zvláštně. V ruce svíral propisku a několikrát ji s cvaknutím zapnul a zase vypnul. Patricie za sebou zavřela dveře a věnovala mu široký úsměv.
"Ahoj," pozdravila ho. Simon sklonil hlavu.
"Ahoj... jsem rád, že jsi tady... chtěl jsem si tě večer sem zavolat..." vydechla a vstal.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 016

"Děje se něco?" Ozvala se Patricie s nervózním úsměvem na rtech. Simon se k ní otočil jako robot.
"Ano... rozhodl jsem se, že tu celou záležitost mezi námi ukončíme..."
"Co...že?" Vykoktala. Simon se k ní postavil čelem.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 019

"Bude to tak nejlepší... uvědomil jsem si, že je pro mě Alicia ta pravá... také jsem pochopil, že bych jí neměl takto ubližovat..." jeho hlas poskočil o několik oktáv výš a níž a Patricie pochopila, že jí lže. Usmála se.
"Ty opravdu neumíš lhát, nevěřím ti ani slovo..." Simon zavrtěl hlavou. Chtěl aby si o něm myslela, že je mizera... že ji zneužil... lépe by se přes to přenesla, alespoň v to doufal... ale nedokázal jí to říct, tak aby mu věřila. Nedokázal jí říct, že jí tím chce chránit před sebou i Margisony... promnul si spánky a rozhodl se použít další z frází co měl připravené.
"Pak ti povím něco čemu budeš věřit... v pondělí se budu ženit..."

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 025

V Patricii hrklo a v obličeji se ji objevilo upřímné zděšení. Tentokrát jeho hlas zněl pevně... to znamenalo, že tentokrát... tentokrát jí nelhal.
"Teď si ze mě utahuješ, že ano?"

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 024

"Ne, je to tak... jednou to muselo přijít... celou tu dobu jsme to věděli..."
"Ale takhle náhle... je to... je to... kvůli Arturovi? Nebo snad kvůli Andymu?" Vysypala ze sebe se slzami v očích.
"Ne, je to protože už přišel čas..."
"Nevěřím ti! Udělal jsi to kvůli tomu co ti řekl Artur! Poslyš... mě je opravdu jedno co ti tenkrát řekl, on o nás dvou nic neví! A mě nevadí... nevadí..." Simon jí vstoupil do řeči.
"...ale mě to vadí... už jsem ti kdysi řekl, že si zasloužíš víc než jen polovinu někoho... chci pro tebe plnohodnotný vztah s mužem, který ti věnuje každý den... ne někoho jako jsem já... pravidly svázaného muže, který nemůže činit rozhodnutí bez toho aniž by někomu neublížil..."

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 018

"Teď mluvíš o kom? O mě nebo Alicii?"
"O vás obou... a dalších lidech, co jsou v tom zapletení..."
"Náš vztah patří jen nám dvěma!" Vyhrkla nešťastně.
"Jenže v mém světě to tak není... uvědomil jsem si to, když jsem mluvil s Arturem... vím, kde je mé místo a už na to nesmím nikdy zapomenout... nechci tě už znova vidět v mdlobách kvůli nenávisti, která je mířena na mě..."
"Andy je idiot, který chtěl ublížit i mě!"
"Ale udeřil tě jenom proto, že jsem se nechal unést vztekem a reagoval jsem na jeho výpady..."
"Takže mi chceš naznačit, že by tě přestal mlátit, kdyby jsi nereagoval?"
"Ne, tím chci říct, že kdybych tam byl sám... tobě by se nic nestalo... kdybych tě nevzal na to místo, kde jsme... byli spolu... tak by jsi pravděpodobně popíjela se svojí sestrou čaj a ne, že by jsi měla na tváři fialou modřinu ve velikosti pingpongového míčku..." Patricie si instinktivně položila dlaň na makeupem zamaskovanou tvář.
"Ale to nebyla tvoje vina!" Vyhrkla.
"Kvůli mě tě neustále atakuje Alicia... dokonce na tebe poštvala policii, aby vám prohledala dům... jenom si říkám... co to bude dál? Co když tě začne pronásledovat i můj děda až se dozví, že jsme spolu? Jsem si jistý, že kdyby to věděl..." Patricie k němu přistoupila, ale Simon od ní ustoupil.
"Nemůžeš na svoje záda házet všechny chyby světa! Alicia žárlí na všechny zaměstnankyně s hnědými vlasy, sám jsi mi to řekl! Andy je idiot se kterým jsem bohužel chodila a myslím, že by žárlil na každého s kým bych si začala! A tvého dědy se nebojím!"
"Možná by jsi měla..."
"Ale já se ho nebojím! Mě nenaženeš strach! Řekni mi spíš skutečný důvod, proč chceš všechno co mezi námi je poslat k čertu!" Simon sebou škubl.
"Bude to tak lepší... najdeš si někoho normálního... někoho kdo tě bude moci vzít za ruku bez toho aniž by se kolem tebe shlukla polovina města... někoho s kým budeš moci dýchat a dívat se do budoucnosti..."
"Jenže já už někoho takového našla... a tím někým jsi ty! Copak to nechápeš? Můj život byl vždy jen fraška! Každý kluk se kterým jsem chodila... vždy mě opustil... pokaždé měl milion důvodů, proč to udělat.. jenom s tebou jsem zažila něco skutečného... něco jiného... a nejde tu o to, že jsme se stali milenci... jde o to co cítíme a netvrď mi, že to jsem jenom já... protože..." došla jí slova a čekala na jeho odpověď. Simon od ní odvrátil zrak.
"Není potřeba si představovat věci, které nejsou v této situaci důležité..." odvětil prkenně.
"Nejsou důležité? Pak... je to kvůli mě? Je to kvůli tomu, že jsem pod tvoji úroveň? Protože jsem jen mizerný přistěhovalec, nula která bydlí v domě po pratetě, který se rozpadá, proto? Proto by sis mě nemohl přivézt domů?" Slova z ní padala jako vodopád a po tvářích jí stékaly slzy ve velikosti hrachů. Simon ucítil bolest ve svém hrudníku.
"Patricie... Patricie..." zašeptal a zahleděl se na ni.
"Takže je to tak? Jsem pod tvojí úroveň? Jenom to řekni, nebylo by to poprvé kdy jsem to slyšela... možná má nakonec Andy pravdu a nejsem pro nikoho dost dobrá..." Patricie sklonila hlavu a nechala svoje slzy kapat na podlahu. Simon k ní rychle vykročil...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 027

...opřel si svoje čelo o to její a chytil ji za bradu.
"Tohle už nikdy neříkej... to není pravda..."
"Není...? Pak mi řekni ten důvod... řekni mi ho, abych to mohla pochopit..."
"Není to tebou... nikdy to nebylo tebou... kdybych mohl... kdybych... všechno bych udělal jinak..."
"Co by jsi udělal?"
"To není podstatné..."
"Ale pro mě to je podstatné!" Zvolala, ustoupila od něj a setřela si slanou vodu z tváří. Simon zavrtěl hlavou.
"Tak co by jsi udělal?"
"Kvůli tobě bych... odešel... s tebou... kamkoliv..." vypadlo z něj nakonec.
"Tak to udělejme! Existuje tolik míst kam bychom mohli jet, pokud máš strach tady zůstat!"
"Já se nebojím tady zůstat... je mi jedno co by na to řekla moje rodina nebo snad obyvatelé Podivína... nikdy mi nezáleželo na nějakých pomluvách..."
"Tak proč? Proč?" Simon k ní zvedl oči, ve kterých se mu zvláštně zalesklo.
"Mám povinnosti, které musím dodržet..." odvětil. Patricie frustrovaně zavrtěla hlavou.
"Řekni mi pravdu!" Zvolala.
"Tady nemohu..." Patricie zoufale zavrtěla hlavou a začala mu zuřivě bušit do hrudníku.
"Sice mi nelžeš, ale tohle je horší, než kdyby jsi mi lhal! Ani ti nestojím za to aby jsi mi řekl, proč mě chceš odkopnout! Necháš mě tady radši stát s tím tvým nemohu... můžeš... můžeš! Můžeš mi říct pravdu!" Chrlila ze sebe nešťastně a hlas jí stoupal o oktávu výš a níž.
"Patricie... počkej..." snažil se ji uklidnit, ale Patricie byla jako stroj. Bouchala do něj až zacouval a musel se chytit židle.
"Počkej!" Vyhrkl, objal ji za ramena jednou rukou a přitiskl ji k sobě.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 039

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 038

Po chvíli se od sebe odklonili a Simon na ni pohlédl.
"Klidně mě mlať dál, ale už neplač..." zašeptal. Patricie chtěla něco namítnou, ale jen co sama zvedla zrak si všimla na jeho tváři něčeho zvláštního. Třesoucí paží se dotkla jeho tváře, když pod svými prsty ucítila vlhko. Simon neuvěřitelně tiše plakal s ní. Oči měl mírně zarudlé, ale jinak by to na něm nikdo nepoznal. Patricii se sevřelo srdce.
"Já tě nechci mlátit... nechci... nechci..." zašeptala...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 034

...a pevně semkla jeho hrudník. Simon jí položil hlavu na rameno.
"Tohle přeci vůbec nemusíme dělat... můžeme být spolu, slyšíš mě?" Pronesla tiše mezi vlastními vzlyky.
"Tolik bych si to přál... tak moc bych si to přál..." odvětil a Patricii až zamrazilo, když slyšela tón jeho hlasu. Patricie nikdy neviděla muže brečet o to víc ne někoho jako byl Simon, který se vždy snažil držet dál od emocí. Pomalu se od něj odklonila a chytila ho za obličej.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 035

"Za tři dny se máš ženit... dobře... jestli mám tohle všechno přijmout... pak po tobě budu chtít dva sliby..." rozhodla se to vzít z jiného úhlu Patricie. Simon přikývl.
"Ale už nebudeš plakat..." zašeptal. Patricie si utřela tváře, ale hned poté svoje ruce zpátky přitiskla na jeho obličej.
"Vidíš? Už nebrečím... chci aby jsi mi slíbil... že mi věnuješ veškerý čas, který ti zbyl jako svobodnému muži..." Simon prudce zamrkal.
"A jako druhé bych chtěla aby jsi mi slíbil, že ten čas věnuješ tomu, aby jsi mi řekl všechno co tě tíží... aby jsi mi věřil..." pronesla tiše jeho směrem. Simon se zhluboka nadechl a položil jednu svoji dlaň na tu její.
"Já ti už dávno věřím... dávno... a ano... slibuji ti to... slibuji... nemohu ti to říct tady... abych ti to mohl celé povědět... nechci aby nás někdo vyrušoval... je to dlouhý příběh..."
"Já umím naslouchat," ujistila ho. Simon jí věnoval smutný úsměv.
"Já vím... povím ti o všech našich kostlivcích... o všem... i o tom co nosím na zádech, slibuji," vydechl tiše a urovnal jí pramen vlasů za ucho. Patricie pocítila naději. Konečně se dozví všechno. Přikývla.
"Říkáš, že mi to nemůžeš říct tady... tak kam půjdeme?"
"Na místo kde jsem byl doma... do domu mých rodičů..."
"Ale tam bude tvůj děda..."
"Nemyslím sídlo... myslím dům ve kterém jsem vyrostl... tam nás nikdo nebude vyrušovat..." Patricie přikývla.

Později večer se tak oba objevili před restaurací...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 043

"Odvezu tě nejdříve k tobě domů, aby sis vzala nějaké věci... v domě na pláži bude teď celkem teplo..."
"Domek na pláži?"
"Ano."
"A ty? Pojedeme k tobě do bytu?"
"Ne, v tom domě mám ještě pár věcí a myslím, že se do nich ještě vejdu... cesta tam nám bude trvat celou noc, Paty... nechci se zdržovat," vydechl a otevřel jí dveře u spolujezdce. Patricie ochotně přijala nabízené místo a Simon mezitím oběhl auto a nastoupil k řidiči.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 046

Nastartoval motor, když se z jeho kapsy ozval mobil. Rychlým tahem ho vytáhl a na jeho display se zjevilo jméno Alicie. Simon se zamračil, hovor nepřijal, posléze mobil vypnul a hodil ho na zadní sedadlo.
"Ty si nenecháš zapnutý mobil?"
"Ne, slíbil jsem ti, že ti bude patřit veškerý můj čas a to také dodržím," odvětil pevně a vyjel po silnici.
"Takže se nebojíš, že tě bude někdo shánět kvůli něčemu důležitému?"
"Artur dostal instrukce a další věci mě nezajímají... teď se věnuji těm nejdůležitějším věcem," pronesl pevně.
Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simpařan
Simpařan
Janika31

Poèet pøíspìvkù : 694
Join date : 06. 02. 18
Age : 27
Location : Ljungaverk

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty09/09/19, 01:25 pm

Šokovaný Šokovaný No teda! To jsou věci. Jsem neskutečně zvědavá, co se Paty dozví, asi nevydržím čekat.. Červenám se Vysmátý
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Ludmila
Admin
Admin
Ludmila

Poèet pøíspìvkù : 1341
Join date : 10. 11. 17
Location : poblíž Olomouce

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty09/09/19, 08:46 pm

Sice nestíhám komentovat, ale pilně čtu a nemůžu udržet na uzdě svou zvědavost, co to Simon může skrývat za tajemství Šokovaný Nevím
Návrat nahoru Goto down
Havranice
Simpařan
Simpařan
Havranice

Poèet pøíspìvkù : 38
Join date : 23. 06. 19

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty09/09/19, 09:50 pm

taky čtu jak divá .. má fantazie již vykouzlila Simovo tajemství, ale nechci spoilerovat, třeba jsem mimo, tak se necháme překvapit. každopádně jsem zatraceně zvědavá
Návrat nahoru Goto down
Lucisab
Simpařan
Simpařan
Lucisab

Poèet pøíspìvkù : 1336
Join date : 11. 12. 17
Age : 24

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty09/09/19, 11:39 pm

Tak holky, už jsem to jeho tajemství rozepsala, ale pro dnešek už končím, bude to hrozně dlouhý díl Zmatený jinak Havranice jen se svěř se svými domněnkami Mrkající jsem hrozně zvědavá co tě napadlo Mrkající každopádně se pokusím přidat dílek brzy, už je z větší části napsaný Píšu
Návrat nahoru Goto down
Sponsored content




Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 9 Empty

Návrat nahoru Goto down
 
Ze života Nervózního Jedince
Návrat nahoru 
Strana 9 z 12Jdi na stránku : Previous  1, 2, 3 ... 8, 9, 10, 11, 12  Next

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Fórum o The Sims :: The Sims 2 :: Vaše příběhy - TS2-
Přejdi na: