Fórum o The Sims

Diskuzní fórum pro uživatele forum.thesims2.cz a ostatní fanoušky série The Sims.
 
PříjemPříjem  HledatHledat  RegistraceRegistrace  Přihlášení  

Share
 

 Ze života Nervózního Jedince

Goto down 
Jdi na stránku : Previous  1, 2, 3 ... 9, 10, 11, 12  Next
AutorZpráva
Havranice
Simpařan
Simpařan
Havranice

Poèet pøíspìvkù : 38
Join date : 23. 06. 19

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty10/09/19, 12:33 am

@Lucisab napsal:
Tak holky, už jsem to jeho tajemství rozepsala, ale pro dnešek už končím, bude to hrozně dlouhý díl Zmatený jinak Havranice jen se svěř se svými domněnkami Mrkající jsem hrozně zvědavá co tě napadlo Mrkající každopádně se pokusím přidat dílek brzy, už je z větší části napsaný Píšu
Pššt no napadlo mě, že v tom bude nějaká forma vyděračství, jen nevím, jestli Alicia má něco na Simona, nebo je to záležitost jejich předků.. a taky čekám, JAK se propojí příběh Simona a Nervózního, protože jsem přesvědčena, že tam bude souvislost, ale jaká? a dům rodičů Simona, na pláži, že by..!? to bylo to místo s Majákem? jsem napnutá jak kšandy Šokovaný
Návrat nahoru Goto down
Lucisab
Simpařan
Simpařan
Lucisab

Poèet pøíspìvkù : 1336
Join date : 11. 12. 17
Age : 24

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty11/09/19, 10:12 pm

Díky holky Pro Tebe tohle bylo opravdu dlouhé psaní Zmatený jen doufám, že vás Simonovi důvody nezklamou...

Havranice máš opravdu zajímavé nápady Úsměv mohu zatím jen říct, že v něčem jsi se trefila Mrkající ale prozatím nechci více prozrazovat, aby jste nepřišli o překvapení Mrkající


66.část - Bratři

Patricie se Simonem dorazili do cíle až nad ránem...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 001

Společně tak vyšli z auta a několik krátkých vteřin sledovali dům před sebou.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 004

"Takže tady jsi vyrostl?" Vydechla překvapeně při pohledu na zvláštní dům s prosklenou verandou.
"Ano," odvětil a vytáhl z kufru Patriciinu tašku, kterou si vyzvedla ze svého domova. Obešel ji a jakmile Patricie spatřila svoje věci, před očima se jí objevil překvapený obličej její sestry. Věděla, že jí bude muset vše později pořádně vysvětlit. Zavrtěla hlavou a vydala se za svým milým. Simon pomalu vystoupal na verandu, položil tašku na zem a zastavil se přede dveřmi.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 005

"Už jsem tu nějakou dobu nebyl... nejsou to sice desetiletí, ale..." zhluboka se nadechl a vytáhl z kapsy starý železný klíč.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 007

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 008

Patricii překvapilo jak dům zevnitř působil světle a velce. S rozzářenýma očima se rozhlédla a sledovala starý retro nábytek s tím novým. Dále ji zaujalo množství fotografií rozvěšených po stěnách. Margisoni možná na první pohled působili jako suchaři, ale očividně milovali svoji rodinu.
"Dřív ten dům vypadal jinak... ale ta změna není až tak velká..." ozval se jeho pragmatický hlas.
"Měl jsi to tady rád?"
"Ano, byl to můj domov... se Stefanem jsme tu prováděli tolik věcí... každý kout mi to připomíná, ale stejně tak se mi v hlavě vybavují věci, na které bych rád zapomněl..." odvětil tiše a zamířil k pohovce. Patricie ho následovala sedla si těsně vedle něj.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 010

Simon si nepřítomně protáhl prsty. Jeho obličej neprozrazoval na co myslí nebo co cítí. Skoro vypadal jako kdyby zkameněl. Patricie však věděla, že nemůže vyzvídat. Simon jí slíbil, že jí poví pravdu a to jí stačilo. Byla si jistá, že jen potřeboval čas. Zamyšleně sklonil hlavu.
"Je to už dávno co jsem o tom s někým mluvil... všichni se tomu vlastně vyhýbáme, i když je to součástí každého z nás stejně jako tenhle dům... stejně jako všechny strachy nebo chyby, které se snažíme ukrýt před světem... moje rodina je vlastně stále stejná... pořád něco skrýváme... schováváme se před tím, co by nám mohlo ublížit a nechceme, aby nás někdo poznal blíže... mému dědovi říkají matriarcha... je tvrdý, neúprosný a miluje pravidla... ale vím, že nás má rád, jen to dává najevo zvláštním způsobem... o tom, že má srdce vypovídá i to, že po smrti babičky se nikdy znova neoženil... a to byl mladý, když ovdověl... do dnes se v sídle nacházejí věci po babičce na které nesmí nikdo sáhnout, stejně jako na její kabriolet, který jí děda vlastnoručně sestavil... je zvláštní a opravdu tvrdý, když ho někdo zradí, ale jsem si jistý, že kdyby došlo na nejhorší... zastal by se nás... klidně by kvůli nám prošel ohněm, vím to... a pak je tu Stefan... lidé mu říkají chcípák nebo vyděděnec... chcípák, protože má těžké astma a špatnou srážlivost krve... ty nemoce mu vlastně trhají křídla, které by jinak měl... miluje adrenalin a nikdy nevynechá příležitost pustit se do něčeho akčního... klidně běží až do posledního dechu, miluje hraní fotbalu, i když ho ta hra tolikrát dostala do nemocnice... jeho živý duch je vlastně uvězněný v jeho těle, které nemůže dělat co by chtělo... ale nikdy si nestěžuje... naopak, snaží se ze sebe dostat co nejvíc... a vždy tě dokáže podpořit, když jsi na dně... často jsem se díval do jeho bledého obličeje, které získalo zpátky svůj dech jen díky inhalátoru a cítil jsem se zle... ale on, vždy se usmál a pronesl něco, co tě donutilo se usmát... je to ten typ člověka, kterého musíš milovat, když ho lépe poznáš... Stefan má velké srdce, i když se často skrývá za svoje rebelství, díky čemuž si získal přezdívku vyděděnec... protože ho děda skutečně často peskuje a sám o něm říká, že z něj jednou chytne infarkt... ti dva se popichují... a děda po něm chce aby dospěl... a Stefan zase chce, aby ho děda pochopil... mezi nimi je zkrátka věčná válka..." pokrčil rameny.
"A ty stojíš mezi nimi jako prostředník..." vydechla do vzniklého ticha Patricie. Simon si vzdychl.
"Možná ano... nikdy jsem o tom nepřemýšlel... vím, ale že tě spíš než vyprávění o dědovi nebo Stefanovi zajímá důvod proč se musím oženit s Allicií..." Patricie přikývla.
"Pak bych měl začít od začátku..." Simon začal hovořit...

...a já si s vaším dovolením převezmu vyprávění Červenám se protože se dozvíte víc, než vlastně ví Simon, což je především kvůli tomu, aby jste lépe pochopili jednu postavu Mrkající a popravdě si jsem celkem jistá, že by jste se to do konce příběhu jinak nedozvěděli, protože jsem pořád nevymyslela kam bych to jako vsuvku dala a hlavně kdo by to byl vůbec ochotný našim postavám prozradit Aha  jinak na konci se samozřejmě dozvíte, co Simon ví a co ne Mrkající

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 012x

Ptáte se kdy to vlastně začalo? Bylo to mnohem dříve, než se naše postavy narodily. Vítejte tedy v sídle Margisonů, domě který toho mnohé prožil a kdyby mohl sám vyprávět jistě by nikdo nevyšel z údivu. A to už jenom proto, že ho vlastníma rukama celý klan postavil napříč staletími a možná právě proto k němu má většina z rodiny vřelý vztah.

Před víc jak 20 lety...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 013x

"Tati? Co bylo tak důležitého, že jsi mě odvolal ze svatby mého nejlepšího kamaráda? Bál jsem se, že ti je zle... ale očividně, ti nic nechybí..." procedil Oskar při pohledu na svého otce, který zcela nezaujatě nařizoval staré hodiny.
"Protože tě tady potřebuji," odvětil se svým typickým klidem. Oskar se usmál.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 015x

"To jsem si mohl myslet... příště mě takhle hrozně nenachytáš!" Zvolal Oskar a měl se k odchodu, jeho otec ho ale zastavil.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 016x

"Počkej! Zatraceně jsi tak hrozně netrpělivý... jako tvoje matka... jsi tady protože ti chci někoho ukázat!" Vyhrkl zlostně.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 019x

"Ach ne tati... už zase? Kolikrát ti mám říkat, aby jsi mi nikoho nedohazoval, připadám si pak jako pitomec!"
"Vždyť ti bude za chvíli třicet! Já v tvém věku už měl na hlavě většinu otcových podniků! A už jsem byl dávno ženatý a za pár let jsem měl mít tebe! Snad si nemyslíš, že budu čekat až na smrtelnou postel než uvidím svoje vnoučata! Kdyby tohle viděl můj otec... vy mladí jste v dnešní moderní době tak zatraceně zpomalení!" Rozhodil rukama. Oskar se zamračil.
"Opakuješ mi to po několikáté, ale díky za připomenutí mého věku... ožením se až to sám uznám za vhodné... díky za dohazovací službu, ale není to potřeba..." otočil se k němu zády.
"Ani v případě Kamily Boschetty?" Oskar se prudce ohlédl.
"Kamily? Ona je tady?" Vyhrkl.
"Ano, přijela z Veronova, ale tentokrát ne kvůli výměnnému pobytu, ale protože potřebuje pomoct," mrkl na něj.
"Kde je? Co potřebuje?"
"Možná by ses jí měl zeptat sám... je v malém salonku..." Oskar rychle vykročil k dané místnosti.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 021x

"Kamilo!" Zavolal na ni sotva spatřil její postavu v rudých šatech. Oslovená se k němu prudce otočila a věnovala mu široký úsměv.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 029x

"Oskare! Páni... jsi úplně jiný, než jsem si tě pamatovala... jsi vyšší," usmála se na něj.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 027x

"A ty... ty... jsi... nádherná," vypadlo z něj.
"Ach Oskare... vždycky jsi byl tak milý... ale nemusíš se bát i dnes jsem přinesla tvoje oblíbené koláčky, nezapomněla jsem jakou polevu jsi měl nejraději..."
"Ty jsi mi donesla koláčky?" Vydechl zasněně.
"Ano, ale neber to jako úplatek za laskavost o kterou tě chci poprosit pro mého tátu... víš, že nerada někam chodím s prázdnýma rukama," mrkla na něj.

Dny plynuly... a nakonec brzy její náhlý příjezd dostal i jiné důležité důvody...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 031x

...ti dva k sobě brzy našli ztracené zalíbení, které k sobě chovali už jako puberťáci, když se Kamila zjevila v jejich domě na výměnný pobyt, místo Oskarovi vzdálené sestřenice. Za několik měsíců se tak konala svatba, která měl zpečetit jejich city. Problémem se ale později stalo soužití s Erikem, který mladému páru do všeho mluvil a to i včetně jejich problémům s početím. Jednoho dne si tak Oskar řekl dost a koupil pro sebe i svoji manželku dům...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 032x

"Vítej doma, miláčku!" Uvítal svoji ženu Oskar. Kamila se usmála.
"Tohle je náš dům?"
"Ano! Už žádná otravná rána s otcem a jeho mrzoutstvím kvůli tvojí vášni k vaření... už žádné dlouhé hovory do noci o obchodech... teď už to budeme jen my dva a naše děti!" Zvolal a uchopil ji do náruče.
"Oskare!" Vyhrkla, ale on se nedal zastavit. S nadšením ji donesl až do jejich nového domova.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 035x

"Jak se ti tady líbí? Nechal jsem to zařídit ve tvých oblíbených barvách," mrkl na ni.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 038x

"Oskare, já nevím co říct... jsem tak strašně moc šťastná! Miluji tě!"
"A já tebe! Teď už nás nebude nikdo vyrušovat a jistě brzy naplníme celý dům našimi dětmi!"
"A kolik bys jich chtěl?" Zasmála se.
"Nevím, s tebou mi přijde, že bych dokázal bydlet i s deseti malými raubíři!"
"Neblázni! To bychom nezvládli!" Zvolala se smíchem.
"S tebou cokoli..." zašeptal a skutečně... za několik měsíců mohli slavit úspěch, když Kamila zjistila, že je těhotná.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 041x

Později jí tak její šťastný manžel splnil sen a koupil jí krachující restauraci U ledového krále, kterou měl v plánu s ní zvelebit. Což mu měl za zlé především jeho otec, kterému se takto zaměřený podnik ani trochu nehodil do jeho vize o vydělávání peněz.

Jenže stejně rychle jako přišlo jejich štěstí...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 043x

...později přišla hrozná rána, když Kamila přišla o miminko. Pro naše manžele tak nastalo těžké období, když se jim opakovaně nedařilo otěhotnět, které každý z nich prožíval po svém. Kamila se pustila do nekonečných léčebných procedur, které jí měli pomoci s početím a Oskar?

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 048x

Ten začal trávit svůj čas v baru, kde chtěl zapomenout... na frustraci z nemožnosti mít dítě... na slzy své ženy... na kritiku svého otce... a tak se brzy blízce spřátelil s krásnou barmankou Elenou, která jak se zdálo mu v daný okamžik byla jediná schopná rozumět...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 049x

...rozhořel se mezi nimi tak románek. Jejich vztah trval skoro rok, než Oskar uznal, že už takhle nemůže žít dál a rozhodl se, že vše poví Kamile...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 051x

... k jeho štěstí či smůle ho však stačila Kamila dříve překvapit.
"Miláčku! Jsem těhotná!" Spustila na něj mezi dveřmi. Oskara v té chvíli zaplavila vlna štěstí.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 055x

Možná svoji ženu podváděl, ale i nadále se cítil být vnitřně spoutaný s ní. Elena pro něj byla zkrátka jen možnost pro zapomnění... zatímco Kamila... na tu nechtěl zapomenout. Proto se rozhodl v sobě pohřbít výčitky svědomí, odjel se svojí ženou na kliniku, kde měla strávit většinu svého těhotenství a neváhal si kvůli ní i v blízkosti pořídit byt, jen aby mohl radostné očekávání prožívat s ní...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 056x

...později tak mohl náš pár slavit narození Simona, jejich vytouženého syna. Další těhotenství na sebe nenechalo překvapivě dlouho čekat... jenže tentokrát se něco pokazilo... a tak se Stefan narodil o dost dříve než měl. Trvalo tak nakonec několik měsíců, než si mohli dvojnásobní rodiče odnést svého drobného chlapce domů. A zatímco klidnější Simon rostl a sílil jako každé zdravé dítě, Stefan byl stále nemocný... všechno se ještě zhoršilo, když se u Stefana začali projevovat astmatické záchvaty a později museli lékaři přijít i s další diagnózou, který zněla špatná srážlivost krve. Stefan měl tak často své drobné tělo pokryté modřinami, ovšem ani tak se nezdálo, že by ho to nějak více omezovalo. Na rozdíl od svého staršího bratra řádil víc než bylo nutné a miloval vše, kde mohl divoce pobíhat kolem a házet míčem. Simon byl naopak přemýšlivější a s oblibou sledoval svoji matku, jak připravuje jídlo. Skoro ho fascinovalo jak dokázala z několika ingrediencí vytvořit například omáčku. Rád ji pozoroval a později ji dokonce přiměl, aby ho něco naučila. Což mu měl za zlé nejenom jeho děda, ale i otec, který se stále nedokázal smířit s tím, že ani jeden jeho syn nepodědil jeho lásku k hokeji. Simon, kvůli tomu, že byl levý a nebyl schopen ani chytit míč, bez toho aniž by o něco nezakopl a Stefan? Stefan by jistě rád hrál hokej, ale doktoři mu to kvůli jeho stavu nechtěli dovolit.

Uběhlo tak několik let, kdy se manželství jejich rodičů začalo otřásat v základech.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 057x

Kamila si nepřála, aby její synové byli tolik vidět v tisku a Oskar ten zase nerozuměl jejím obavám. Později tak došlo i na další rozkoly, zvláště, když se přišlo na to, že Stefanovu špatnou srážlivost krve nemůže dědičnost, ale nějaká vzácná chyba v těhotenství, která způsobila, že se Stefan takhle narodil. Oskar, ačkoli to nikdy nevyslovil, to začal svojí ženě vyčítat. A jak to nesli kluci?

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 059x

Snažili se podporovat navzájem, protože ačkoliv byl každý úplně jiný, milovali se navzájem nadevše.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 060x

Simon byl vždy ten rozumnější a tak se staral především o to, aby se Stefanovi nic nestalo, často tak působil jako jeho strážný anděl, když měl všude po kapsách inhalátory a neváhal každého ukamenovat argumenty, když se do Stefana někdo slovně pustil. Stefan byl naopak ten prudký a s oblibou o svém bratrovi říkal, že je lapač holek kvůli svému předurčení být dědicem Margisonů. Ale neříkal to kvůli tomu, že by mu záviděl...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 063x

...vždy byl šťastný za svoji volnost a svého staršího bratra naopak obdivoval za to jakým způsobem dokázal snášet přednášky od jejich dědy, otce... od lidí, kteří si ho chtěli vyfotit, protože to měl být jejich budoucí šéf. Jediné co ho občas mrzelo, že byl tak vážný.
"Pojď to rozjet!" Pobízel ho, když zapnul nahlas stereo.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 067x

"Já nechci... přijdou naši a budou zase nadávat... dupu jako slon..." podotkl, když se pokusil udělat taneční pohyb, který nakonec rozezněl všechno skleněné věci v místnosti. Stefan se ale jen zasmál a sám povyskočil, aby napodobil Simonovo dupání.
"Aspoň donutíme naše, aby se přestali hádat! Jen to rozjeď! Ať aspoň vědí, že tu jsme!" Vyhrkl a tleskl. Simon tak sledoval jeho pěkné taneční kroky, které skvěle ladily s hudbou.
"Tohle nezvládnu..."
"Přeci mě v tom tady nenecháš! Pojď ať o nás vědí!" Zvolal a začal ukázkově dupat a rozmachovat rukama. Simon se zasmál, ale nakonec se k němu přidal.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 070x

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 068x

Domem tak po chvíli začalo cloumat neuvěřitelné nesladěné dupání, které přeci jen donutilo náš rozhádaný pár sejít dolů, zvláště když k dané scéně přidal Stefan ještě svůj zpět, který by se dal připodobnit k řevu rozčileného gorilího samce.  

Ale i přes to, že se jejich rodiče hádali... i tak si každý z našeho páru našel na svoje ratolesti čas...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 070ax

...Oskar rád hrál se Stefanem videohry...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 070bx

...a Kamila naopak pomalu odhalovala Simonovi svoje kulinářské umění... ale ne každá idylka může trvat věčně...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 072x

Brzy Elena kontaktovala svého starého milence, aby ho konečně uvědomila o jejich synovi...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 075x

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 074x

Najednou tak Oskar získal syna po kterém vždy toužil. Andrew byl nejenom sportovně nadaný, ale i chytrý...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 077x

...proto si ani na chvíli nechtěl připustit skutečnost, že by tenhle kluk nebyl jeho. O to větší šok pro něj nastal, když se dozvěděl, že je Andrew o celý půl rok starší než Simon, což z něj dělalo skutečného dědice Margisonů a představa toho, že by tenhle dokonalý chlapec byl jeho skutečným dědicem ho naplňovala pýchou o které ani nevěděl, že ji vlastní. Později tak zašel za svým otcem, aby mu sdělil svoje plány.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 081x

"Chci se rozvést..."
"Cože?"
"Říkám, že se chci rozvést..."
"Ani náhodou! Chceš nás znemožnit?"
"Už nechci být s Kamilou... chci být s Elenou a mým synem..."
"Tvým synem? Ty si snad myslíš, že ti dovolím, aby jsi odtáhl Simona k té špinavé barmance?" Vyhrkl rozhořčeně.
"Jak víš, že je barmanka?"
"Já vím všechno!"
"Pak asi víš, že Elena má se mnou syna, který je starší než Simon... ožením se s Elenou a uznám Andyho za svého..." Erik vykulil oči. Moc dobře věděl, co by to znamenalo. V jejich rodině panovala tradice, kterou se nikdo neodvážil porušit... kdyby Oskar uznal Andrewa za svého, změnily by se dědické nároky a velkou většinu majetku by pak získal Andy.
"Tak to ti už vůbec nedovolím! Víš vůbec jestli ti ta ženská nelže?! Jak víš, že je ten kluk tvůj?!" Křičel na něj.
"Já jí věřím..."
"Bože můj... od koho jsi tohle získal! Tvoje matka byla pořádná potvora, která mě neváhala budit čtyřikrát za noc jenom proto, že údajně chrápu, ale takhle naivní rozhodně nebyla! Nedovolím ti udělat takovou blbost... ZAKAZUJI TI TO!" Zvolal zuřivě.
"Už jsem se rozhodl... chci založit novou rodinu..."
"A co tvoje žena a děti, no? Co bude s nimi? Celý ten čas Simona připravujeme na jeho úlohu a ty ho teď vyměníš za nějakého cizího kluka?! Jestli se o to jen pokusíš... varuji tě, srazíš se se mnou! A nebo tě prostě vyřadím ze hry!"
"To nemůžeš udělat!"
"Ale mohu! A nebo změním pravidla! Nikdy nedovolím, aby padla jediná část našeho vydřeného majetku do rukou nějaké mizerné zlatokopky, to si laskavě zapiš za uši!"
"Nemůžeš odepírat Andymu jeho právo být v naší rodině!"
"Ale mohu! A teď zmiz, dřív než ztratím nervy úplně!" Zakřičel na něj. Oskar si urovnal oblek a odkráčel od svého otce...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 088x

...rovnou ke své ženě, kde se jí přiznal a posléze ji a jejich syny opustil. Naší rodině tak nastaly těžké časy. Kamila se nemohla vyrovnat s odchodem manžela a tak trávila většinu svého času zavřená v pokoji a snažila se mu dovolat. Nakonec tak uběhlo několik dní během kterých měl Oskar nehodu, která ho stála život. Z opuštěné ženy se tak rázem stala vdova, která nemohla snést fakt, že její muž nežije. Přestala o sebe pečovat...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 090x

...a začala trávit většinu svého času se svým nejstarším synem, kterému se často svěřovala s věcmi, které by správně Simon ani neměl znát. Všechno to tak vyústilo až ke Kamilině zhroucení.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 092x

Později si tak přivolala své děti, kde nakonec donutila každého z nich aby jí něco slíbil. Stefan dostal za úkol, aby navždy stál po boku svého bratra a Simona donutila přísahat, že zachrání její milovanou restauraci, která jí nadále pojila k Oskarovi.
"Máma neumře, že ne?" Vydechl Stefan, když byli oba dva mimo pokoj.
"Určitě ne... máma to zvládne..." snažil se ho upokojit. O to horší to pro ně bylo, když se z nich stali skutečně za několik hodin sirotci, pro které si brzy přijel jejich poslední žijící přímý příbuzný a odvedl je do jejich nového domova.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 095x

Kluci se tak museli rázem naučit žít...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 097x

...s dědovými koníčky...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 100x

...a hlavně s faktem, že se u nich ve škole objevil nový kluk, který nevynechal příležitost, aby jim něco provedl.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 101x

Andrew se stále nemohl smířit s tím, že spolu s jeho otcem zmizela i možnost být uznaným Margisonem. Žárlil na svého bratra a nenáviděl ho za to, že se vyhříval na místě, které mělo být původně jeho. Sice je Erik vyplatil, aby jeho matku nenapadlo to někomu vykládat, ale pro něj to nic neznamenalo. Andrew chtěl být dědicem... přál si, aby Simon zmizel.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 103x

Proto ho neváhal atakovat kdykoli to bylo možné a přinášelo mu pouhé uspokojení i to, že věděl, že se neumí prát.
"Tak se zvedej ty bábovko!" Křičel na něj pošklebovačně. To byly většinou ty chvíle...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 104x

...kdy se na scéně zjevil poslední z bratrů.
"Nech mého bratra na pokoji!" Křikl na něj Stefan a v ten moment si Andrew vždy uvědomil, že Simonovi záviděl i tohle... fakt, že ho chrání jeho bratr. Daná situace tak nemohla skončit jinak než...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 105x

...pořádnou rvačkou a následným příchodem učitele...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 106x

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 107x

Uběhl čas a naši bratři dospěli...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 110x

"Děda mě vyhodil..." oznámil jednoho dne Stefan svému bratrovi.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 112x

"Cože? Proč?"

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 111x

"Myslíš, že za to může ten večírek, kde jsem vykládal ty věci o naší rodině... říká, že už mi nebude dál čistit pověst... a chce abych odešel..."
"Já s ním promluvím!"
"To nemusíš... nedělej si se mnou hlavu, poradím si... mám nějaké úspory... uvidíš, že dědovi dokážu, že se o sebe umím postarat!" Pokusil se ho ujistit, než svému staršímu bratrovi zmizel na nějaký čas z očí.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 113x

Za nějakou dobu ho tak Simon nalezl na lavičce na ulici.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 114x

O to horší pro něj bylo zjištění, že Stefana na ulici okradli a ještě se stačil neuvěřitelně zadlužit.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 117x

"Dědo, musíš Stefanovi pomoci!" Vyrukoval na něj Simon.
"Už jsem ho vzal zpět pod svoji střechu! Víc pro něj dělat nebudu! Byl dost chytrý aby ničil naši pověst, tak ať si poradí sám!"
"Jenže ty jsi mu znemožnil, aby mohl někde pracovat! Vždyť ho nevezmou ani jako recepčního!"
"Jen jsem ostatním o něm řekl pravdu..."
"Ale tím jsi ho potopil!"
"Ať si poradí!"
"Dobře, když mu nepomůžeš ty... pak mu pomohu já..."
"Tak na to zapomeň, ode mě už nedostaneš ani cent navíc!"
"Ty mi už nebudeš dávat peníze za moji práci ve firmě?"
"Ne, pokud je budeš využívat pro takového budižkničemu jako je Stefan!"
"Fajn, pak chci konečně otevřít dědictví po matce!"
"To dědictví nechceš... se Stefanem dostanete akorát krachující restauraci a pár cetek... vaše matka rozházela veškeré dědictví po vašem otci, když se ho snažila skrz šarlatány kontaktovat... navrhuji ti, že když mi věnuješ ten podnik... zbavím tě toho břímě a bude vám oběma lépe..."
"A to je všechno? Přenechám ti dědictví po matce a ty mi nabízíš klid?"
"Ano," pronesl s úsměvem.
"Ten podnik má hodnotu několik stovek tisíc!"
"Jednou to po mě všechno zdědíte a do té doby donutím ten pozemek víc vydělávat, když tam postavím něco smysluplného," mrkl na něj.
"Tak na tohle nikdy nepřistoupím! Zařídím, aby ten podnik vydělával a postarám se o sebe i Stefana!" Slíbil mu. Za několik dní tak skutečně došlo na otevření testamentu.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 118x

"Dědo, nemusíš být tady..." pronesl jeho směrem Simon.
"Právě, že musím... jsem zvědavý co budete říkat na to, co si na vás vymyslela vaše matka," uchechtl se.
"...jako další je v dědickém řízení restaurace U ledového krále u které vaše matka vyslovila podmínku, pod kterou ji získáte..."
"Jakou podmínku?" Vyslovili oba bratři jedním hlasem.
"Vaše matka vedla dlouhé přátelství s rodinou Vegových a ve své závěti vyslovila podmínku, že podnik získáte jedině tehdy pokud se oženíte s jejich dcerou..."

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 122x

"Cože?!" Vyslovili bratři jedním hlasem.
"To tam nemůže být napsané! Vy nám lžete!" Vyhrkl Simon.
"Nemám důvod vám lhát... osobně jsem tuhle pasáž s vaší matkou sepsal, bylo to pár dní před její smrtí..."
"Vždyť to ani není legální! To je pravidlo jak ze středověku!" Vyhrkl Stefan a rozkašlal se. Simon se letmo dotkl jeho paže. Stefan zavrtěl hlavou a vyndal z kapsy inhalátor a dlouze se z něj nadechl. Až potom byl schopen zase normálně dýchat.
"Takže když to nesplníme, nedostaneme nic?"
"Ano, pokud její přání nebude vyslyšeno, bude celá restaurace i s pozemkem věnována organizaci se sídlem ve Veronově," pronesl právník.
"Tak tu závěť napadneme! Tohle přeci nedává smysl!" Vyhrkl Stefan, když byl znova schopen promluvit. Simon přikývl a zahleděl se na advokáta.
"Co bychom mohli udělat v této variantě?" Erik se vedle něj zasmál a naklonil se k němu.
"Nedovolím ti, aby jsi ten testament napadl... chcete tu restauraci? Tak za ni a svoji matku neste následky... stejně byla vždy velká hloupost, že ji můj syn koupil," zašeptal mu do ucha. Simon se zamračil a ohlédl se k němu.
"Jsem dospělý a můžu se rozhodovat... a já chci tu závěť napadnout... naše matka už nebyla jistě plně v pořádku, když přidala něco takového do testamentu... jsem si jistý, že by nás nikdy nenutila k něčemu takovému..."
"Pak jsi ji asi tak dobře neznal... a klidně si to zkus, ale nedostaneš nic... postarám se o to..." vydechl s úšklebkem.
"Co mi tím chceš říct? Hodláš zase někoho ovlivnit?!" Vyhrkl zlostně. Erik pokrčil rameny.
"Říkej si tomu jak chceš... ale já nikdy neprohrávám..."

Později tak Simon kráčel po ulici a snažil si utřídit myšlenky. Potřeboval peníze pro svého bratra... potřeboval ho zachránit před věřiteli... potřeboval ho uchránit před jím samým... ale opravdu by byl schopen se oženit jen kvůli absurdnímu přání své matky? Muselo přeci existovat východisko! Křičel na sebe ve své hlavě, když se před jeho očima zjevila mladá atraktivní žena do které málem vrazil.
"Dávej pozor na cestu ty idiote!" Křikla na něj, ale vzápětí se usmála.
"Simone?"

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 125x

Simon se zatvářil zmateně.
"Omlouvám se... my se známe?" Vydechl s úsměvem a přistoupil k ní blíž.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 126x

"To jsem si mohla myslet, že na mě zapomeneš, ale u mě se to nestalo... nikdy nezapomenu jak jsi zkoušel u nás doma jet na kole, srazil jsi odpadkový koš a nakonec jsi skončil v čerstvě vykopaném záhonku mezi rajčaty... dokonce sis z toho zážitku donesl i jizvu na čele, kterou tam vidím i dnes," mrkla na něj. Simon si sáhl na čelo a zamrkal.
"Pořád nic? Tak co mi řekneš na tvůj skok do bazénu při kterém ses málem přerazil a namočil jsi moji i svoji matku?"
"Počkej tohle..."
"Ano, jsem to já! Alicia de la Vega! Holka s těmi nejdelšími vlasy v okolí! Už víš?" Mrkla na něj.
"Alicio... je to spousta let..."
"Ano, ale musíš říct, že vypadám úžasně. A ani ty nejsi k zahození... z vyzáblého kluka s oběma nohama levýma nakonec přeci jen vyrostl charismatický dědic, ze kterého už ženy nepadají na zem jen kvůli majetku..."
"Ehm... díky Alicio... i z tebe vyrostla moc krásná žena..."
"Díky, jsi milý jako tenkrát... nepůjdeme spolu na kávu? Můžeme zavzpomínat na staré časy," mrkla na něj.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 127x

Simon si ji ve skutečnosti moc nepamatoval, ale když se na ni díval, něco uvnitř něj se pohnulo. Byla krásná, odvážná a pocházela z rodiny Vegových. Bylo to skoro jako kdyby mu někdo dal znamení. Usmál se a přikývl. Byl si jistý, že s takovou ženou by jednou v budoucnu mohl být... líbila se mu, proto jí věnoval ještě širší úsměv.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 129

"Další historii už znáš, náš vztah začal rychle a podobně i skončil... nakonec jsem s ní zůstal jen kvůli závěti. Stefan má stále dluhy, které je potřeba splatit a restaurace v současné době vydělává natolik, že snad za dva roky už bude mít klid. Samozřejmě se snaží pracovat, ale díky dědovi není schopen sehnat normální zaměstnání, proto pracujeme spolu, i když se v restauraci objevuje málokdy. Raději doma pracuje s účetnictvím nebo se věnuje svému vlastnímu podnikání, které mu bohužel příliš nevynáší... horší ale je, že už brzy uplyne doba po kterou jsme se zavázali, že dodržíme podmínku v závěti... proto už musím jednat..."
"Takže... takže... to děláš pro Stefana?" Simon sebou trhl.
"Ano," odvětil pevně.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Takže teď k tomu, co Simon ví a co neví... Píšu
Simon neví, že měl jeho otec dlouhodobý poměr a už vůbec ne, že byl s matkou Andrewa. Ví, že měl na konci jejich vztahu poměr, ale neví s kým. Dále netuší, že je Andrew jeho nevlastní bratr. Tuhle skutečnost vlastně vědí v současnosti jen dvě osoby a to Erik, který to nikdy klukům neřekne a Andrew, který nemá zatím potřebu to někomu říkat. Zároveň tyhle dvě věci ani nevěděla Kamila, Oskar se jí totiž svěřil jen s tím, že někoho má, ale to že si stačil už dávno pořídit dítě jí nikdy neřekl, proto to ani nemohla později prozradit Simonovi, když si mu vylévala srdce se vším, co ji tížilo.
Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simpařan
Simpařan
Janika31

Poèet pøíspìvkù : 694
Join date : 06. 02. 18
Age : 27
Location : Ljungaverk

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty12/09/19, 09:18 am

Šokovaný Šokovaný No pááni. To bylo něco. Četla jsem jedním dechem.
Je mi neskutečně líto Kamily.. Plačící , Oskar byl tedy pěkný bídák, vůbec bych to do něj na první pohled neřekla. Ďáblík A to, že je Andy jejich bratr? Teď mi to do sebe vše hezky zapadá, jeho chování vůči Simonovi a Stefenovi se tím vysvětluje na plno.
Jinak jejich děda se mi hnusí, čím dál víc. Takhle odkopnout svého nemocného vnuka, ten člověk nemá srdce. Smutný  Ďáblík
A co teprve Simon, ten teď nese veškeré břímě na sobě, což vůbec není správné. Plačící

Jsem vážně zvědavá, jak tohle dopadne.  Andílek Těším se moc na pokračování a chci Ti moc poděkovat, za tak parádní čtení! Jsi úžasná. Pro Tebe  Láska

BTW.:Musím říct, že jejich dům na pláži je moc krásný! Láska
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Ludmila
Admin
Admin
Ludmila

Poèet pøíspìvkù : 1341
Join date : 10. 11. 17
Location : poblíž Olomouce

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty12/09/19, 09:25 pm

Tý brďo, to jsou ale rodinné trable ! Teď všechno do sebe zapadá ! A fakt by se ta praštěná závěť nedala nějak zvrátit ? Šokovaný
Návrat nahoru Goto down
Havranice
Simpařan
Simpařan
Havranice

Poèet pøíspìvkù : 38
Join date : 23. 06. 19

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty12/09/19, 10:54 pm

no to mu to matinka pěkně zavařila, na smrtelné posteli si nechat slíbit, že podnik nenechá padnout, a pak podmínit dědictví sňatkem s konkrétní osobou.. asi se bála, aby to panáček neprohýřil, tak to chtěla posichrovat Sakra jen nevím, jestli bych stála o to, aby si mě někdo bral kvůli dědictví. Alicia je asi jiný kalibr
ale s Andym jsem to teda vůbec nečekala, jsi mistr zvratů a překvápek!
Návrat nahoru Goto down
Lucisab
Simpařan
Simpařan
Lucisab

Poèet pøíspìvkù : 1336
Join date : 11. 12. 17
Age : 24

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty14/09/19, 07:15 pm

Holky moc děkuji za tak milé komentáře Červenám se  Pro Tebe moc si toho vážím Pro Tebe

Jani, ani nevím co mám říct Červenám se moc děkuji za tak krásná slova Pro Tebe moc mě těší, že ti můj příběh dělá radost Červenám se jinak domek plánuji přidat spolu s domkem holek do svých staveb tady Úsměv popravdě jsem ho stavěla hrozně narychlo podobně jako sídlo Margisonů, který mi přijde jako obrovský domek bez ladu a skladu Zmatený představovala jsem si ho úplně jinak, ale pak už jsem neměla čas na přestavbu Zmatený

Ludmi, Simon by se toho všeho rád zbavil, ale je to všechno hrozně komplikované Smutný zvláště když má za zády svého dědu, který by v případě napadaní závěti udělal vše pro to, aby to klukům nevyšlo... jak už bylo řečeno tu restauraci nesnáší... je pravda, že by ho asi štvaly ty peníze o které by přišel kdyby ten podnik nakonec spadl někomu jinému do klína... ale asi by se s tím spíše vyrovnal, než kdyby se ze Simona stal vedoucí restaurace Aha ten chlap má prostě až moc dlouhé prsty... Nevím

Havranice, Alicia je v současnosti posedlá myšlenkou být provdaná za Simona Aha popravdě ho chce vlastnit, proto jí nevadí, že jí opovrhuje... je totiž přesvědčená, že si ho změní časem k obrazu svému Aha
Návrat nahoru Goto down
Lucisab
Simpařan
Simpařan
Lucisab

Poèet pøíspìvkù : 1336
Join date : 11. 12. 17
Age : 24

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty16/09/19, 10:44 pm

67.část - Snílci

Patricie chvíli hleděla do jeho zad a uvažovala. Simon se nacházel v mimořádně špatné situaci a její srdce přetékalo touhou mu pomoci. Jenže si byla jistá, že to není v jejích silách. Opatrně se zvedla z gauče a přistoupila k němu.
"Simone," oslovila ho tiše. Škubl sebou a sklonil hlavu. Patricie ho objala zezadu a pokusila se o úsměv.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 003

"Nechci, aby jsi byl smutný... teď už to chápu... rozumím ti..." vydechla mu do ramene. Simon se narovnal a pomalu se k ní otočil. V jeho očích se odrážel smutek.
"Nechtěl jsem ti to říkat, protože vím jak dokážou určité věci tížit. Nikdy nezapomenu na pohled mé matky, když umírala... láska umí lidi i zničit..."
"Ta naše ne," pokusila se ho ujistit.
"Ty můj snílku... nikdy jsem ti nechtěl takhle ublížit. Mrzí mě všechno do čeho jsem tě časem zapletl. Měl jsem nadále v tvých očích zůstat ledovým králem, který akorát hleděl na hodinky... pak... pak by se nic z toho nemuselo stát... nemusel bych se dívat na tvé slzy a žít s vědomím, že jsem ti ublížil podobně jako můj otec kdysi matce..."

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 006

Patricie se natáhla a vtiskla mu polibek na čelo.
"Nikdy jsi mi neublížil..."
"To není pravda a ty to víš... a bude to mnohem horší... tak moc bych si přál, aby jsi mě začala nenávidět... aby ti bylo jedno co dělám... tak rád bych tě viděl s někým kdo by ti dal všechno co si zasloužíš... ne jen to co jsem ti dal já... život v nejistotě... nikdy jsem to neměl dopustit, když ti tenkrát Andy ublížil, měl jsem mu nabít, ale hned potom jsem měl jít domů, jak jsem plánoval..." zamumlal.
"Takže lituješ toho, že jsi mě šel uklidňovat?"
"Ne, ale neměl jsem tě políbit... neměl jsem se nechat unést... ale byl jsem tak roztržitý a když jsem tě viděl... jediné, co jsem si přál... bylo vidět tě přestat plakat... je to hloupé, vím... a vůbec se to ke mě nehodí... vždycky jsem se snažil vůči ostatním působit nezúčastněně... je jednodušší stát stranou a vidět věci z jiného úhlu než ostatní... ale vím, že to už teď nedokážu... díky tobě jsem se změnil... přiměla jsi mě, abych viděl svět zase jinak a na to nikdy nezapomenu, to ti slibuji..."
"A ty jsi mi pomohl abych pochopila, co od života vlastně chci... víš, vždycky jsem se dívala na svět a měla jsem utkvělou představu o svém životě... mít manžela, dobrou kariéru, děti... pak se z nás a Emilie stali bezdomovci a já pochopila, že svět umí být i pořádně krutý a nechápavý vůči ostatním... a pak jsem poznala tebe... byl jsi tak rezervovaný, díval jsi se na lidi shora a tvůj obličej nikdy neprozrazoval co si myslíš... skoro jsi opravdu vypadal jako kámen, ale já... možná si budeš myslet, že jsem blázen..." odvětila tiše a položila mu rozloženou dlaň na hrudník.
"...měla jsem pocit, že takový nejsi. Dívala jsem se na tebe a viděla jsem to v tvých očích... samozřejmě většinou jsi byl chladný a nepřístupný a tvůj pohled bodal jako jehličky, ale občas... občas jsem v nich viděla něco jiného a to mě ještě více přimělo věřit v to, že uvnitř tebe je ještě někdo jiný. Držel jsi se od ostatních dál, ale zároveň jsi jim byl blízko... pochopila jsem to, když jsi mi dal práci, ačkoliv jsem přišla pozdě na pohovor a drze jsem dotírala... a pak když jsi uspořádal pro svoje zaměstnance vánoční večírek, kam jsi neváhal přijít... se všemi jsi komunikoval, sice na svojí zvláštní úrovni, ale přeci... kdyby jsi byl tak tvrdý, tak by tě něco takového nikdy nenapadlo... protože co by jsi z toho měl? Tvoji zaměstnanci už nemohli pracovat více... udělal jsi to pro ně, aby si měli šanci něco užít na Vánoce... aby ochutnali jídla na které by nikdy nemohli nikdy ani pomyslet... tvoje laskavost se objevovala nenápadně a někteří si toho ani nevšimli... nikdy nezapomenu, jak jsi mě chytil, když jsem spadla z toho hloupého pódia. Už tenkrát jsi se o mě staral a tím jsi se stal prvním mužem, který pro mě něco takového udělal... a pokračoval jsi v tom pomalu dál... a nepečoval jsi jen o mě, viděla jsem to, když jsi chránil svoje zaměstnance před svým dědou... pořád nechápu, jak je možné, že spousta z nich ještě nepochopila, že nejsi ledový král... říkáš o sobě, že jsi také podivín, ale ve skutečnosti jsi neuvěřitelně laskavý muž, který se před ostatními instinktivně skrývá... máš strach, aby ostatní neviděli tvoje skutečné jádro, protože jak ty sám říkáš, Podivín je jen pro silné a myslím, že máš pocit, že by jsi jinak pohořel... ale já vím... vím, že tvoje skutečná stránka z tebe dělá výjimečného člověka, který si zaslouží uznání... který si zaslouží být šťastný... proto tě prosím..." Simon zavrtěl hlavou.
"Tohle po mě prosím nechtěj..."
"Vždycky existuje jiná možnost... vždy..."
"Pro mě už jiná není... zkoušel jsem to... v mém životě nikdy věci nešly podle mých představ... ne v mé rodině..."
"Nejsi rád, že jsi Margison?"
"Paty... to jméno ti může dát křídla, ale také ti je může vzít... víš, proč je nás tak málo? Před spoustou let jsme založili tohle město, vybudovali jsme ho od píky... skoro každý kámen na který se díváš má na svědomí můj předek... jenže čím větší moc jsme získali, tím více nás lidé neměli rádi... byli jsme první, kteří se dokázali smířit s mimozemšťany, i když jsme si o nich mysleli své, považovali jsme je za zručné dělníky... takhle každý v mé rodině uvažuje... stále se shlukujeme a staráme se hlavně o obchody a pak... pak nám začnou unikat jiné věci... to byl začátek našeho úpadku a nyní... držíme se na hraně... děda si to nechce připustit, ale jsem si jistý, že nastane den, kdy se naše jméno bude používat jen v dějinách tohoto města... že se z nás stanou druzí Žemličkovi, které zničila vlastní chamtivost..."
"To se nestane..." Simon jí věnoval smutný úsměv.
"Jednou ano..."
"Ale ne teď! Jsi tady ty, Stefan, tvůj děda..."
"Dnes ne, snílku... ještě ne... pojď, raději ti ukážu dům..." zašeptal, jeho oči se zdály být jako mrtvé. Jako kdyby byl smířený s tím, co bude následovat, ať už to bude cokoliv. Pomalu ho následovala do patra a ostražitě pozorovala chodbu v druhém podlaží. Pozorovala fotografie, ze kterých se na ni usmívali neznámí lidé až po ty známější. Chvílemi tak měla šanci hledět do očí Stefana se Simonem, jejich rodiči, kteří stáli rezervovaně u nějakého auta. Nyní když věděla o nich pravdu si uvědomila, jak působila Kamila na některých fotkách smutně. Simon ji tiše zavedl do malého pokoje.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 008

"Páni, tohle je tvůj pokoj?" Vydechla překvapeně. Simon přikývl.
"A ten obraz nad postelí... to je tabule?"
"Ano, namaloval mi ho Stefan... vlastně to byl vtip, ale nějak... se mi zalíbil až tady zůstal," pokrčil rameny.
"Vtip?"
"Pořádně si prohlédni co je tam napsáno," upozornil ji.
"Příprava lepší nálady pro Simona... hromada hrnců, vařečky a věčně špinavé oblečení... koukej se se mnou už konečně vydat na ten večírek..." Patricie se musela pousmát dalším pubertálním hláškám Stefana, které dokázal krásně graficky stylizovat, že se Patricie ani nedivila, že si tady starou tabuli Simon ponechal.
"Vždycky chtěl abych byl víc otevřený..." zašeptal. Patricie se letmo dotkla knih u nočního stolku a ohlédla se na svého společníka.
"Rád čteš?"
"Vlastně moc ne... pokud nepočítám kuchařky..."
"A co tohle?" Poukázala na vzdálený starý fotoaparát na komodě.
"Líbí se mi staré fotoaparáty..."
"Takže máš rád veterány a staré fotoaparáty?"
"Ano, obdivuji na nich jakým způsobem dokáže každý z nich zachytit obraz... občas to působí jako kouzlo, zvláště když si uvědomíš jakým způsobem tahle zařízení vlastně vznikla..." odvětil a letmo se dotkl starého předmětu. Patricie se pousmála, moc se jí líbila tahle jeho milá stránka.Odhrnula si vlasy z obličeje, když její oči zaujal výhled ven.
"Páni... ta pláž..." vydechla okouzleně a vystoupila ven na terasu. Simon jí byl v patách.
"Takže takhle jsi vstával každý den? Vstal jsi z postele a díval jsi se na moře?" Zeptala se ho klidně. Simon k ní pomalu přistoupil...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 010

...a chytil ji za ramena.
"Ne vždy jsem na to měl čas, ale rád jsem se na něj díval... přál bych si, aby jsi tady mohla vidět úplněk..." Patricie se v jeho náruči zavrtěla, než k němu otočila tvář.
"Pojďme si zaplavat!"
"Cože?"
"Nemáš snad plavky?"
"Nevím... možná... a ty?"
"Samozřejmě, vždy je sebou beru..."
"Počkej, jak tě to mohlo napadnout?"
"Řekl jsi mi, že pojedeme k domu u moře, nebylo těžké se na podobnou situaci připravit," mrkla na něj. Simon zavrtěl hlavou.
"Jsi neuvěřitelná..."
"Vlastně jsem docela uvěřitelná... tak pojď," pobízela ho ve snaze mu zlepšit náladu. Simon nakonec jen přikývl, než...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 013

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 014

...se oba ocitli na pláži.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 016

"Že doplavu dál než ty!" Popichovala ho sotva ho spatřila.
"Nejsem zrovna moc soutěžní typ... zapomněla jsi? Mám obě nohy levé..."
"Tak je vyzkoušíme!" Oznámila mu se širokým úsměvem a chytila ho za ruku. V ten moment se konečně zjevil na jeho tváři drobný úsměv. Patricie se nadšeně vrhla do vln...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 019

...a Simon ji jen tak tak zachytil, aby neupadla.
"Tahle pláž je docela hodně kamenitá..." oznámil jí pragmaticky.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 020

Patricie ho ale příliš neposlouchala. Bylo to tak dlouho kdy viděla moře. Slastně si užívala šum vln a krásný třpyt chladivé vody. Nadšeně se rozmáchla a ladnými pohyby se začala pohybovat po hladině. Simon ji s úsměvem sledoval.
"Jde ti to moc dobře!" Pochválil ji, Patricie se na něj ohlédla

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 021

"Tobě taky," vydechla s úsměvem, když spatřila jeho neskutečně zvláštní styl plavání. Simon možná za chůze působil elegantně, ale ve vodě... vypadal jako kdyby mu dalo neuvěřitelnou práci zůstat na hladině.
"Paty, ty jsi vážně snílek," zasmál se tiše, protože si byl sám vědom, jak podivně plaval. V ten moment se Patricie zasmála a pocákala ho vodou. Simon zavrtěl hlavou a gesto jí oplatil. Po chvíli bláznění ve vodě...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 024

...se oba vrátili na břeh.
"Měli bychom být rozumní, už nejsme malé děti," zamumlal při pokusu vyklepat si z hlavy vodu. Patricie se na něj ohlédla.
"Ale... nebuď taková konzerva!" Zavolal na něj. Simon k ní pomalu zvedl tvář a jeho koutky zacukaly.
"Jak jsi mi to řekla?"
"Máme před sebou..." zamyšleně se zahleděla na svoje imaginární hodinky na paži.
"...neuvěřitelnou hromadu hodin, takže si můžeme dělat co budeme chtít! Takže nebuď taková konzerva!" Simon se zasmál a...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 029

...popadl ji do náruče.
"Tak konzerva... já nejsem žádná konzerva!" Oponoval ji se smíchem. Patricie se rozbušilo srdce při jeho zářivém úsměvu. Její rozpustilý Simon byl zpět a byla si jistá, že by udělala cokoliv, aby s ní zůstal už napořád.
"Dobře, pokud jím nejsi... pak si zkus představit, co všechno bychom mohli dělat se všemi těmi hodinami," mrkla na něj.
"Já nejsem snílek jako ty... jsem realista, který..." Patricie ho umlčela, když mu vtiskla polibek.
"...který je neuvěřitelný organizér a kdysi mi řekl, že čas je jediná komodita, kterou si nemůžeš koupit."
"Ty si to pamatuješ?" Vydechl překvapeně.
"Ano, už dávno jsem si pro tebe v hlavě udělala vlastní šuplík... po nocích jsem si dokonce o tobě dělala tajná shrnutí, abych lépe dokázala pochopit, co se ti honí hlavou," Simon se znova zasmál.
"Šuplík... no musím říct, že i ty máš v mé hlavě vlastní šuplík..." uchechtl se.
"Opravdu? A na co jsi přišel?"
"Že jsi nezodpovědná, praštěná osoba, která se dostává do potíží tak snadno jako do krásných šatů..."
"Ale, nebuď na mě zlý!"
"Říkám ti jen pravdu! Ale zároveň jsem poznal, že ačkoliv jsi v několika věcech jiná než já... bez tebe by byl můj svět černobílý, protože... protože..." nebyl schopen dokončit větu.
"Co?" Simon zavrtěl hlavou a svižným pohybem si ji přemístil na záda.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 032

"Netahej ze mě už rozumy! Ty by jsi dokázala vymámit tajemství i z mrtvého!" Oznámil jí se smíchem.
"K čemu by mi byly tajnosti mrtvých? Mnohem raději bych ti viděla do hlavy," odvětila sebevědomě.
"Jako kdyby v ní snad zbylo ještě něco, co by jsi nevěděla," uzemnil ji a rozeběhl se.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 034

"Kam mě to neseš?" Zeptala se ho mezi marnými pokusy se přestat smát.
"Co by jsi řekla na konec světa?"
"Pokud tam budeš ty a tohle krásné moře, pak hlasuji všemi deseti."
"Tak tedy na konec světa..." zašeptal a natáhl více své dlouhé nohy, k jeho smůle, ale jeho běh netrval dlouho, zvláště když se mu podlomila noha v písku až se musel chytit palmy. To už se smáli oba, když se nakonec sesypali jeden na druhého.
"Myslím, že mám písek v očích!" Zvolala Patricie při marném pokusu otevřít oči. Simon se zasmál a oprášil jí obličej.
"Promiň... jsem levý jak šavle," zašeptal.
"To nevadí, miluji tě i za tohle... díky tomu jsi jedinečný," vydechla tiše, když se jí podařilo konečně otevřít oči.
"Díky tomu, že se rozplácnu na každém rohu a můj tanec připomíná dupot stáda krav?"
"Ano," Simonův pohled zněžněl. Pootevřel ústa a chvíli se zdálo, že jí chce něco povědět. Za několik krátkých okamžiků, ale zavrtěl hlavou a sehnul se k ní...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 036

...v ten moment chtěli oba zapomenout na všechno co je mělo čekat. V tu chvíli se oba rozhodli snít.
Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simpařan
Simpařan
Janika31

Poèet pøíspìvkù : 694
Join date : 06. 02. 18
Age : 27
Location : Ljungaverk

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty17/09/19, 09:58 am

Láska Nádherný díl.
Tvoje detaily psaní jsou úchvatné! Úplně to člověka v táhne do děje, jako by tam stál a prožíval všechny trable, ale i hezké zážitky s nimi. Budu se znovu opakovat, ale hrozně jim to přeju, pasují k sobě jako poklice na hrnec. Láska

Oba si zaslouží být šťastní, jen Simon to musí pochopit *SORRY* .

P.S. Nádherné fotky od moře! Láska
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Ludmila
Admin
Admin
Ludmila

Poèet pøíspìvkù : 1341
Join date : 10. 11. 17
Location : poblíž Olomouce

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty17/09/19, 10:22 pm

Ano, ty fotky s mořem jsou moc krásné, asi nejvíc se mi líbí ta na terase a Simon s Patricií na zádech *THUMBS UP*
Co se děje týče - chce se mi říct, že vždycky je nějaká naděje na dobrý konec, ale nějak nevím ...
Návrat nahoru Goto down
Lucisab
Simpařan
Simpařan
Lucisab

Poèet pøíspìvkù : 1336
Join date : 11. 12. 17
Age : 24

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty19/09/19, 11:04 pm

Díky holky Pro Tebe už jsem vám slíbila, že na konci bude na některé postavy čekat naděje Mrkající takže tady platí, že naděje umírá poslední, ať už to pro ně bude znamenat cokoliv...

68.část - Zlomená srdce

Za nějakou dobu se naše dvojice se vrátila zpět do domu...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 002

"Chtěl bych připít na tebe... na tvůj smysl pro humor, na všechno co z tebe dělá tebe... a z celého srdce ti přeji, aby jsi byla šťastná, i když to nebude se mnou..." zašeptal. Patricie zavrtěla hlavou.
"A já chci připít na tebe, tvoji tvrdohlavost a na to, že jsem mnohem tvrdohlavější než ty... a také chci připít na jednu krásnou hlášku, kterou jsem někde slyšela... a to, že štěstí možná kráčí pomalu a jako tichošlápek a je těžké ho zachytit, ale já už ho dávno držím ve svých pažích..." vydechla tiše a pomalu se přes stůl natáhla k jeho paži.
"...a pustím ho až ve chvíli kdy mi dojdou síly, což bude za několik desítek let..."
"Paty..." sklonil hlavu.
"Ty jsi moje štěstí... muž, o kterém jsem nemohla ani snít, protože jsem měla pocit, že neexistuje... jsi jako hrdina z románů... silný, loajální, laskavý... miluji každou část tvojí osobnosti, od Margisonské pyšné masky až po pečujícího muže... jsi můj princ, který přijel v černém autě a žije v království písku a mlhy..." Simon pevněji semkl její prsty a zvedl k ní své smutné oči. Tolik jí toho chtěl říct, ale věděl, že nemohl. Nechtěl jí více ublížit... ne nyní... proto se rozhodl vyslovit jen část toho, co by jí nejraději pověděl.
"A ty jsi moje princezna... porcelánová panenka, která ani netuší jak krásná zvenčí i zevnitř je... nikdy by mě nenapadlo, že se mi tohle může stát... přišla jsi z jiného státu, z jiné kultury... z místa, kde nepotkáš mimozemšťany na každém rohu... ze světa, kde jen konspirikové věří v paranormální jevy... vyrostla jsi v realitě, obklopená pohádkami... já nic takového nezažil, moje realita byla tvými pohádkami... plná zvláštních bytostí a podivných jevů... přál bych si abychom se potkali jinde... ve tvém světě... byl bych kuchař a ty krásná modelka, co fotí punčochy... možná bychom se potkali v té restauraci o které jsi mi kdysi vyprávěla... nesužovali by mě žádné povinnosti... neznal bych žádné báchorky o mimozešťanech a smrťákovi, žil bych realitou a mohl bych si dělat, co by mě napadlo... možná bych tě vzal do parku nebo na zmrzlinu, pak bych tě vzal do kina na nějaký film, na který bych se pravděpodobně za normálních okolností nikdy nepodíval a ve tmě bych hledal způsob jak se tě nenápadně dotknout... a později bych sebral odvahu a políbil bych tě, i kdyby jen na tvář a pevně bych doufal v to, že mi jednu nevrazíš... nikdo by nás nepronásledoval a i kdyby... držel bych tě za ruku a bylo by mi srdečně ukradené, co si kdo myslí... byl bych na tebe hrdý, ať by si tvůj manažer říkal o tvém obličeji cokoliv, protože tomu beztak sám nerozuměl... protože kdyby ano... pak by jsi byla na každém časopise..." Patricii se zaleskly oči a naléhavě stiskla jeho dlaň.
"Pak můžeme odjet... kamkoliv!" Vydechla.
"Nemohu opustit svoji rodinu a lidi, jejichž budoucnost leží na mých bedrech... jsem s Podivínem svázaný..."
"Tak raději opustíš mě?"
"Nikdy tě úplně neopustím, pokud budeš chtít... budu stát v pozadí a kdyby jsi cokoliv potřebovala, budeš se na mě moci spolehnout..."
"Ale já nechci, aby jsi byl můj otrok, který přiběhne na zavolání... přeji si, aby jsi byl se mnou a prožíval jsi se mnou všechny radosti i starosti," odvětila pevně. Simon znova sklonil hlavu. V ten moment se mu chtělo křičet... vnímal jak se v něm bijí dvě části jeho osobnosti... jedna, která by utekla s Patricií až na konec světa a druhá, která si uvědomovala všechny skutečnosti, které by s jeho rozhodnutím nastaly. Tak moc si přál být nerozumný... tak moc... promnul si spánky a zvedl se ze židle, Patricie ho následovala a zmateně sledovala jeho skloněnou hlavu.
"Děje se něco?" Zeptala se ho a naklonila se nad stolem směrem k němu. Simon na ni letmo pohlédl a Patricie si díky tomu znova všimla jeho řas, které byly na muže až příliš dlouhé... skoro vypadal jako mrkací panenka.
"Já..." vydechl, ale nebyl schopen dokončit svoje slova. Cítil se přeplněný emocemi, ale byl si jistý, že s tím nemůže Patricii zatěžovat... nesměl nikdy vyslovit nahlas co se odehrávalo uvnitř něj, proto se nakonec rozhodl pro krajní řešení...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 005

...prudce se natáhl k ní blíže a přitkl své rty k těm jejím. Miloval ji, křičel to každý pór jeho těla. Zlehka uchopil její obličej a naklonil se k ní ještě více, div nespadl na stůl. Do toho polibku vložil všechno co cítil, čeho se bál... Patricie ho objala kolem ramen. Setrvali spolu takto až do chvíle, kdy je oba začali bolet záda natolik, že měli pocit, že už se nikdy nenarovnají.
"Simone..." vydechla jeho jméno. Simon zavrtěl hlavou, věděl, že se musí naučit znova kontrolovat svoje pocity.
"Já... to nic... co by jsi chtěla dělat? Netuším jestli funguje televize... správce sem sice jezdí jednou týdně, ale nevím jak moc tady jsou propojené všechny kabely," snažil se odvézt konverzaci jiným směrem. Patricie s úsměvem zavrtěla hlavou.
"Nepotřebujeme televizi... pojď tancovat," mrkla na něj. Simon se zatvářil zmateně.
"Víš, jak to mám s tancem... nejsem si jistý..." Patricie obešla stůl a chytila ho za ruku.
"Ale já s tebou ráda tančím..."
"I když ti pošlapu nohy?"
"Nepošlapeš... pojď..." vybídla ho a zatahala ho za dlaň. Simon jí věnoval drobný úsměv, ale nakonec se nechal odvézt do volné části místnosti. Společně se umístili do správné pozice.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 012

"Nehraje žádná hudba..." upozornil ji.
"Já vím a to je na tom to nejlepší... nemusíš se soustředit na takt ani nic takového," mrkla na něj. Simon se pousmál a zaklonil ji dozadu v jediném tanečním kroku, který bezpečně zvládl.
"Máš pravdu," odvětil pevně a sklonil se k ní.  

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 010
(tady se omlouvám za ne zrovna lichotivý úhel pohledu, ale nebylo to v mých silách kvůli grafice vyfotit lépe  Smutný popravdě by ta scéna ztratila význam kdyby jste viděli jen dvě levitující hlavy bez těla  Sakra )

Čas běžel jako splašený...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 016

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 018

...den se střídal s nocí a ani jeden z nich nechtěl zavřít oči...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 019

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 020

...nechtěli přijít ani o jediný okamžik s tím druhým.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 021

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 022

Občas měli pocit, že skoro slyší každou vteřinu, která jim dávala najevo, že jim dochází čas.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 027

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 028

Někdy ani nepotřebovali mluvit...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 029

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 030

...až nastal poslední den...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 032

"Zůstaň se mnou," zašeptala mu do tváře. Simon zvážněl, ale neodpověděl jí. Patricie se opřela o loket, aby mu mohla lépe vidět do obličeje.
"Chtěla bych tady s tebou zůstat navždy," vydechla. Simon k ní natáhl paži a urovnal jí pramen vlasů za ucho. Bez jediného slova se k ní pak natáhl a umlčel tak další její pokusy o rozhovor...

Uběhlo tak několik hodin...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 035

...Simon tak postával chvíli nad ní a sledoval její klidný spící obličej. Jak ji dokáže opustit? Ptal se sám sebe, když se k ní sklonil.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 038

Vypadala tak pokojně a on si přál si k ní přilehnout a čekat až se vzbudí, jenže nemohl... protože kdyby otevřela oči a znova by mu řekla, aby zůstal... nedokázal by jí říct ne. Zlehka ji pohladil po tváři. Tolik si přál, aby se probudila, ale zároveň to nechtěl... pak by nedokázal odejít.
"Paty..." zašeptal. Patricie se mírně zavrtěla, ale neprobudila se. Znova se odvážil a otevřenou dlaní jí přejel po čelisti.
"Miluji tě... miluji," zašeptal.
"...vždycky budeš pro mě můj paprsek světla... moje princezna... jediná žena na světě, která mě donutila tohle všechno cítit... miluji tě..." pronesl tiše jejímu spícímu obličeji.
"Odpusť mi prosím..." vydechl s bolestí v hlase, než se sklonil a políbil ji na čelo. Patricie se znova zavrtěla, ale neotevřela oči. S tíhou v srdci se tak nakonec zvedl a narovnal se. Věnoval jí poslední pohled, než se pomalu vydal do spodního patra domu, ...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 041

...kde na něj čekal jeho asistent.
"Tak jsem tady šéfe, ale ani omylem nesouhlasím s tím, co hodláte udělat," oznámil mu bez pozdravu.
"Já vím..."
"Tak ji aspoň odvezte domů... bude naštvaná až zjistí, že jste odešel a nechal jste tu mě jako mizernou cenu útěchy!"
"Ty nejsi cena útěchy... požádal jsem tě, aby jsi ji bezpečně odvezl domů, to je vše..."
"I tak bude naštvaná a ani se jí nedivím! Měl byste ji...!" Simon ho nenechal domluvit.
"Jenže kdybych ji měl odvézt já... pak bych se neoženil! Utekl bych s ní kamkoli kam by ukázala... tohle všechno už je nad moje síly... mám pocit, že mi praskne hlava... chtěl bych všechno změnit... ale musím dodržet slib... musím..."
"Vy především musíte přestat brát ohledy na druhé, šéfe... jste jako uzlík nervů a klidně mě za moji drzost vyrazte... vidím, jak sobě i Paty šlapete po štěstí a to kvůli nějaké pitomosti..."
"Ty nevíš proč to dělám..."
"To máte pravdu, ale jsem si jistý, že by mě nikdo nedonutil abych opustil takovou ženu jako je Patricie..." Simon zavrtěl hlavou, ale rozhodl se jeho slova více nekomentovat.
"Jenom tě prosím, aby jsi ji bezpečně odvezl domů... a neříkej jí, kde se budu ženit..." pronesl, než rychlým krokem zamířil ke dveřím.
"Ještěže nejsem pracháč..." zamumlal Artur do ticha a uvelebil se na pohovku.

Mezitím se v patře otevřel jeden pár očí.
"Simone?" Ozvala se Patricie a pomalu se zvedla z postele. Možná šel připravit snídani... napadlo ji. Rychle se oblékla a sešla do přízemí.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 045

"Arture?" Vydechla překvapeně, když spatřila známou postavu na pohovce. Artur sebou cukl a postavil se. Pokusil se o mírný úsměv.
"Ahoj Paty..." najednou se cítil nepatřičně, podrbal se na hlavě. Patricie k němu přistoupila a rozhlédla se.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 049

"Co tady děláš? A kde je Simon?" Zeptala se ho s mírným náznakem strachu v hlase.
"Šéf mě poprosil... abych tě vzal domů..." odvětil po krátké odmlce Artur.
"Domů? Co mi to tady říkáš? Kde je?" Vydechla rozpačitě a znova se rozhlédla.
"Už odjel... takže..." Patricie se k němu prudce otočila.
"Ty mi lžeš! On by mě... on by mě... nenechal... tady... samotnou...!" Vykoktala a začala pochodovat po místnosti v marné snaze ho nalézt.
"No technicky vzato tu nejsi sama... a nesouhlasím s ním a jeho touhou po svatbě s tou zmijí... Paty... ale nelžu ti... není tady, přísahám!" Patricie, ale nevypadala že by ho slyšela. Zoufale prohlížela pokoj.
"Simone!" Volala ho nešťastně. Artur jí byl v patách.
"Paty, tohle nemá cenu... poslouchej mě... poslouchej..."
"Tohle mi nemohl... nemohl... nemohl..." opakovala stále dokola a slzy jí stékaly po tvářích.
"Paty... no tak... nech to..." snažil se ji zastavit, když se snažila dostat do zamčené skříně. Letmo se dotkl jejích paží, ale Patricie ho setřásla. Udělala tak několik kroků směrem ke kuchyni, než se jí zamotala hlava a sesunula se k zemi.
"PATRICIE!" Zvolal Artur a klekl si k ní.
"Paty... Paty... ach... k čemu jsem se to zase nechal uvrtat! Ti Margisoni jsou fakt zatracení idioti! Jen doufám, že ten pitomec brzy dorazí... slíbil to... pak se možná někomu rozsvítí... zatraceně!" Zaklel, když se mu nepodařilo Patricii zvednout do náruče. Nakonec...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 052

...si tak její bezvládné tělo naložil na záda.
"Pojď Paty... půjdeš domů..." vyhrkl téměř bez dechu.
"Budu chtít přidat... budu chtít zatraceně přidat!" Opakoval stále dokola, než s ní vykročil k hlavnímu vchodu.


Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simpařan
Simpařan
Janika31

Poèet pøíspìvkù : 694
Join date : 06. 02. 18
Age : 27
Location : Ljungaverk

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty20/09/19, 12:14 pm

Plačící A jeje...a už je to tady. Já vím, že to muselo přijít. Paty je mi moc líto, ale musela to trošku čekat, i když asi ne takhle. Jsem strašně zvědavá, jak tohle dopadne. Smutný
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Lucisab
Simpařan
Simpařan
Lucisab

Poèet pøíspìvkù : 1336
Join date : 11. 12. 17
Age : 24

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty22/09/19, 09:56 pm

Jani, myslím že tenhle díl ti trochu napoví, co bude následovat Aha jinak tady uvidíte staronový domek holek, který bude mít další verzi  Vysmátý brzy ho budu umět postavit i poslepu  Vysmátý

69.část - Rozum a cit

Za několik hodin Artur dovezl Patricii domů...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 001

Patricie už byla zase při smyslech, ale Artur z ní nedokázal za celou cestu dostat souvislou větu, kromě neustále vzlykotu.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 002

"Paty... moc mě to mrzí, ale muselo to takhle dopadnout... Margisoni jsou tady jako králové a jejich slovo má velkou váhu..." zamumlal, když jí pomalu odváděl ke dveřím. Patricie mu nebyla schopna odpovědět, jediné co si v danou chvíli dokázala uvědomovat byla bolest a třes paží, když se nedokázala trefit do dveří s klíčem. Ke štěstí Nervózního tak Emilie zaslechla podivný šramot u dveří včas a jejich tajný spolubydlící měl čas zmizet dřív, než se rozhodl Artur Patricii pomoci a odemkl dveře sám. Patricie tak klátivým krokem vstoupila do obývacího pokoje a první co spatřila byla její sestra.
"Paty!" Vydechla zděšeně Emilie, když spatřila její rudý obličej. Najednou měla Patricie pocit, že Emilii neviděla celou věčnost.
"Emilí!" Vyhrkla téměř hystericky a vběhla jí do náruče. Emilie ji jen tak tak zachytila, div obě nespadly na zem.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 004

"Patricie, proboha... co se ti stalo?!" Ptala se jí stále dokola, ale její sestra jí neodpověděla. Místo toho se k ní jen tiskla. Emilie se zahleděla na Artura.
"Co se stalo?" Položila mu otázku, Artur se podrbal na hlavě.
"Já... no... nejsem rád prostředník... ale šéf se dneska žení a tak mě poprosil abych odvezl vaši sestru..." zamumlal po chvíli.
"Takže on ji tam někde nechal samotnou... řekl jí že se žení a vykašlal se na ni?" Vyhrkla a její hlas stoupl o několik oktáv výš.
"Nevím jestli to bylo zrovna takhle..."
"Ten zatracený mizera!" Vykřikla Emilie. Patricie se od ní letmo odklonila.
"Neříkej mu tak..." pronesla chraplavě.
"Jak ho můžeš ještě po tomhle všem chránit? Vždyť tě poslal k vodě! A to ještě takovým způsobem!" Rozhořčila se Emilie. Patricie zavrtěla hlavou.
"Ty tomu vůbec nerozumíš... nerozumíš mu!" Ozvala se Patricie sípavě, než se od ní odlepila a rychle zamířila do horního patra. Emilie si promnula spánky.
"Víte... nechci vám do toho kecat... ale šéf... no není tak zlý, ale je... hloupý, co se týká vztahů..." Emilie k němu zvedla oči.
"Ať si je hloupý vůči vztahům jak chce, ale nemůže za sebou nechávat takovou spoušť... děkuji, že jste přivedl moji sestru... chcete si dát kávu?"
"Ne, děkuji... musím už jít do restaurace... ale pozdravujte ji ode mě, ano? A řekněte jí ať mi brnkne, kdyby si potřebovala ještě s někým dalším promluvit... ségra říká, že umím naslouchat..." vydechl nesměle. Emilie přikývla.

Po chvíli tak Emilie vyrazila za svojí sestrou do horního patra.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 005

"Paty, nechci, aby jsi byla na mě naštvaná, ale... tohle všechno bylo šílenství už od samého začátku..." Patricie si otřela obličej paží.
"Možná ano, ale já ho miluji! A on miluje mě... sice mi to nikdy neřekl, ale vím to... vidím to na něm... a on... on..." koktala, než se rozvzlykala nanovo. Emilie si k ní rychle přisedla a přitáhla si ji k sobě.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 006

"Takhle jsem tě ještě nikdy neviděla... nechci, aby jsi takhle trpěla..." zašeptala a pevněji ji objala.
"Mám pocit, že umřu... on... on je ten pravý... vím, že to zní šíleně, ale cítím to... jako kdybychom byli k sobě spoutaní nějakým neviditelným poutem... i teď mám pocit... pocit..."

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 009

...že ho slyším...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 010

...že dokážu vnímat jeho strach s jakým kráčí k věci,...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 013

...které věří, že je správná pro jeho nejbližší, aniž by přemýšlel o sobě nebo snad o tom, co je dobré pro něj... nebo pro nás... vím, že je stejně zlomený jako já...

(prosím představte si, že je na té svatbě víc lidí Červenám se popravdě jsem už nechtěla víc komplikovat scénu sháněním dalších simů, které bych musela krotit Zmatený )

Simon se prudce rozhlédl a všiml si členů Aliciiny rodiny...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 011

...jejích rodičů sedících v hlavní řadě, jejího bratra-dvojčete Franca a neznámé vedle něj, která byla zřejmě také z rodiny, ačkoliv nevypadala, že by se chtěla zapojit s některým z nich do hovoru. Pak se otočil...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 012

...a zahleděl se do očí půlky své jediné rodiny. Erik mu věnoval široký úsměv. Bylo mu naprosto volné, že za jeho zády vysedávali tak akorát významní obchodníci, sám se cítil dostatečně silný, aby zastoupil celou rodinu Margisonů, i kdyby už kromě něj nikdo z nich nebyl.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 016

Simon tak pomalu došel až ke svatebnímu oblouku a pocítil ve svém nitru bolest. Vnímal svoje srdce, které toužilo utéct. Skoro si to dokázal představit. Najednou jako kdyby sám sebe viděl jak utíká úzkou uličkou pryč, ale bylo by to zbabělé? Co vlastně bylo v téhle chvíli zbabělé? Zůstat, oženit se s někým koho nesnáší kvůli povinnosti nebo utéct a bít se ze životem i ostatním pro někoho koho milujete? Věděl co by chtěl udělat... ale nebyl si jistý co by měl udělat. Zavřel oči a aniž by si toho všiml...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 019

...se místností rozezněly kroky doprovázené cvakotem přesek na botách.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 020

"To snad..." ozval se tichý hlas nějaké ženy v zadní řadě. Ten muž se na ni ale jen ohlédl a mrkl na ni.
"Drzoun!" Otočila se dotyčná na svého muže, který vypadal, že brzy usne.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 023

Stefan se však jen sám pro sebe usmál. Byl zvyklý na podobné reakce... on byl přeci vyděděnec a s ním přicházel chaos. A ve svém nitru už dávno věděl, že udělá vše pro to, aby tentokrát své pověsti dostál. Proto zcela drze vstoupil mezi hosty, aby dorazil ke svému bratrovi dříve.
"Simone!" Rozezněl se jeho zvonivý hlas. Simon se otočil a na obličeji se mu zjevil ten nejširší úsměv, který byl schopen vytvořit.
"Stefane..." zašeptal překvapeně. Stefan mu věnoval pokřivený úsměv.
"Snad sis nemyslel, že bych tě nechal, aby jsi tuhle kravinu udělal sám," mrkl na něj, než ho sevřel v bratrském objetí.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 027

"Můžeš mi vysvětlit proč jsem se musel od druhých dozvědět, že se ženíš s jezinkou a že jsi se zamiloval?" Zašeptal mu do ucha. Simon se od něj odtrhl a změřil si ho pátravým pohledem.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 030

"Kdo ti to řekl? Počkej... Artur... že ano?" Stefan přikývl.
"Koukám, že tvůj asistent ví víc než já... ale jsem mu vděčný, že mě vytáhl z toho pekla... docela jsem si užíval, když moje jméno vyvolávaly interkomem, aspoň ty mumie někdo vzbudil... už nikdy nepůjdu na žádnou služební cestu..."
"Dobře," usmál se na něj Simon.
"Fajn, ale teď mám pro tebe další novinu... vím, že na tomhle divadle závisí naše dědictví, hora slibů a tak dále... ale jsem si jistý, že se z tebe díky té čarodějnici stane eunuch, což významně omezí naši rodinu... a starouše jistě klepne, pokud se nedožije pravnoučat... znáš ty jeho nekonečná kázání, ne snad že bych někdy tak pozorně poslouchal, přeci jen se mě to netýká..."
"Stefane..." vydechl Simon tiše, ale Stefan ho nenechal domluvit.
"A pak... miluješ někoho jiného a jsem si jistý, že bych tu ženu rád poznal, protože musí být přímo kouzelná, když dokázala přimět tebe porušovat pravidla... popravdě už teď ji mám moc rád... ba co víc, sestru jsem vždycky chtěl... takže pokud to chceš udělat kvůli mým dluhům... říkám ti na rovinu, že raději budu spát v kamenolomu a k večeři si dám škorpiona, než abych se díval jak si zničíš život s tou fúrií... a co se týká mámy... jsem si jistý, že už dávno nebyla při smyslech, když nás nutila skládat ty sliby... přeci jen... tohle je opravdu moc," vydechl tiše. Erik se k nim naklonil a zamračil se. Nerozuměl jim ani slovo. Simon pootevřel ústa, když se místností rozezněla hudba...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 038

...a Alicia pomalu vstoupila dovnitř. Chvíli tak kráčela se strojeným úsměvem, než si všimla Stefana a zamračila se. Zuřivě tak udělala několik delších kroků, aby bratrům narušila soukromí.
"Co tady dělá ten pitomec!" Vyhrkla. Simon se Stefanem se na ni otočili, ani jeden z nich se netvářil přívětivě.  
"Stefan není pitomec a přestaň nás zase zesměšňovat..."
"Jo, slyšela jsi ho! Taky tě rád vidím, čarodějnice... mimochodem na té fotce v novinách ti to slušelo... byla jsi pěkně rudá a ten článek pod tím, to se mému bráškovi povedlo... jo a ještě jsem ti neřekl Simone, jsem za to na tebe hrdý... ty slovní obraty, myslím, že tady nepadlo jablko daleko od stromu a brzy budeš psát stejně dobré žaloby jako náš děda," zasmál se.
"Ty přidrzlý, kreténský...!" Stefan jí do toho vstoupil.
"Ale no tak... nech si ty lichotky na jindy, jinak tě klepne a můj bratr se k vlastnímu štěstí stane hned vdovcem... ale neboj kytici bych ti pořídil velkou," mrkl na něj. Alicia zrudla natolik, že vypadala, že vybuchne.
"Okamžitě ho nech vyvézt! Přikazuji ti to!" Vykřikla a dupla si. Simon si nasadil tu nejstudenější masku, kterou dokázal.
"Stefan tady zůstane," procedil ledově.
"Říkám, že okamžitě opustí tenhle sál! HNED!" Simonovi zacukalo obočí a přiblížil se k ní.
"Stefan je můj bratr a zůstane tady, ty mi nebudeš nic přikazovat!" V ten moment se ozval jiný hlas.
"Přestaňte se dohadovat!" Vyhrkl Erik. Všichni se k němu ohlédli.
"Ahoj, dědo!" Zamával mu s úsměvem Stefan. Erik mu věnoval vzteklý pohled.
"Přestaň šaškovat! Co tady děláš?!"
"Jsem součástí rodiny a co víc... jsem svědek, že bráško?" Opřel se o rameno svého bratra. Simon se letmo pousmál.
"Samozřejmě," odvětil pragmaticky.
"To snad... tatínku! Nedovol mu to!" Otočila se na svého otce Alicia. Ten však jen zavrtěl hlavou a se zamračeným pohledem jí paží přiměl, aby se otočila zpět.
"Možná bychom měli začít s obřadem!" Ozval se hlas oddávajícího. Simon s Alicií se tak nakonec umístili pod svatební oblouk.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 039

"Doufám, že ti je jasné, že jen tak nenechám to, že jsi byl celý víkend nedostupný... nechala jsem ti spoustu vzkazů," zasyčela Simonovým směrem Alicia. Simon však nehnul ani brvou.
"Byl jsem mimo město a vím, že jsi mi nechala 121 hlasových zpráv, 259 nepřijatých hovorů a 310 různě dlouhým textových zpráv... zdá se, že jsi celou dobu nedělala nic jiného, než jsi vytáčela moje číslo," procedil otráveně Simon.
"Aby jsi věděl, chtěla jsem tě se sebou sladit, ale ty jsi byl jako vždy neschopný... a aby jsi věděl, příště mě neodbudeš přes svého stupidního asistenta," vydechla vztekle.
"To se neboj, příště tě odbudu sám," vydechl pevně. Alicia zrudla ještě více a pevně semkla rty, až z nich měla jen tenkou čárku.
"Za tohle mi zaplatíš... pošlapeš jako hodinky, až s tebou skončím..." Simon přerušil její monolog.
"Přestaň vyhrožovat a raději se usmívej, nebo snad chceš aby ti tvůj otec vynadal, že správně nereprezentuješ jeho představu dokonalé dcery a výchovy?"
"Sklapni."
"Nápodobně," odvětil chladně Simon. Stefan se musel jejich debatě pousmát. Pomalu se porozhlédl po místnosti. Sledoval jednotlivé hosty a v hlavě uvažoval, čím by měl ještě svého bratra přesvědčit, aby se nehnal do hloupostí. Chvíli tak uvažoval, když si všiml, že ho někdo pozoruje.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 043

S jejím pohledem se setkal jen několik krátkých vteřin, ale i tak si všiml jak pronikavě zelené oči ta žena má. Ale kdo to mohl být? Ptal se sám sebe. Očima přejížděl její štíhlou postavu v kostýmku pro starší ženu. Ale byla skutečně ve středním věku? Žena se na něj znova na kratičká okamžik zahleděla, ale vzápětí sklopila zrak a pročísla si své husté kadeře, které jí zakrývaly obličej. Styděla se nebo se ho snad bála? Stefan dal hlavu na stranu. Ale do jaké části Aliciiny rodiny ta žena patřila? Protože si byl jistý, že nafoukaný Franco přítelkyni ani manželku neměl, nebo se snad něco za tak krátkou dobu, co tu nebyl, změnilo?

Mezitím se Emilie snažila upokojit svoji sestru...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 008

"Paty, musíš něco sníst... udělám ti co budeš chtít. Co by jsi řekla na naše želé?" Patricie si setřela slzy z tváře. Byla si jistá, že už nedokáže více plakat. Cítila se prázdná... jako kdyby v ní nebyl žádný život. Zavrtěla hlavou.
"Nic nechci..." zašeptala. Emilie ji pohladila po paži.
"Tak co by jsi řekla na tvoje milované rádio? Dávají tam jenom tvoje oblíbené písničky," zašeptala a vyndala si z kapsy mobil. Patricie se pátravě podívala do svítícího displeje, když spatřila na novinkách z Podivína jasnou zprávu.... Margisoni mají velký den, v jejich sídle aktuálně probíhá svatební obřad... zbytek nestačila dočíst. V hlavě se jí začala otáčet ozubená kolečka. Emilie si všimla jejího strnulého výrazu.
"Jsi v pořádku?" Vydechla starostlivě. Patricii se v očích odráželo něco zvláštního. Sice nevěděla, kde se přesně nachází to slavné sídlo Margisonů, ale... ale... prudce se vymotala z Emiliiných paží.
"Patricie?" Zvolala Emilie a postavila se. Patricie se na ni zahleděla, než vyběhla z pokoje.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 044

"Patricie!" Zavolala na ni Emilie a následovala ji. Patricie rychlým krokem zamířila ke schodům. Měla pocit jako kdyby jí vedla nějaká zvláštní síla... síla, která ji nutila uhánět jako o život.
"Patricie, zastav se!" Pokusila se ji zpomalit nešťastná Emilie. Patricie jí ale příliš neposlouchala.
"Tak stůj!" Patricie se na ni letmo ohlédla, když se jí podlomila noha. Trvalo to možná jen několik vteřin... několik krátkých okamžiků, kdy Patricie stála na vlastních nohou a vzápětí se její tělo objevilo dole pod schody.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 045

"PATRICIE!" Vykřikla Emilie a rychle seběhla schody ke svojí sestře.
"PATRICIE!!" Začala s ní cloumat a po tvářích jí stékaly slzy.

V ten moment... o několik kilometrů dál...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 049

...Simona zachvátil chlad... zapotácel se. Bylo to jako kdyby mu někdo začal mačkat orgány v drtivém sevření. Přejel mu mráz po zádech a chytil se za hrudník.
"Simone?" Ozval se Stefan a chytil svého bratra za rameno. Simon mu však nedokázal odpovědět, nebyl si jistý co se to s ním děje, ale něco v něm... něco zvláštního mu napovídalo... jeho srdce se rozeběhlo a on pochopil. Musel najít Patricii... musel... zhluboka se nadechl a zahleděl se na rozčilenou Alicii, která nechápala, proč její snoubenec přestal reagovat na oddávajícího.
"Víš, že se teď máme vzít? Přestaň se tvářit že ti je zle," zasyčela jeho směrem. Simon zamrkal. Ten pocit se znova vrátil... jako kdyby mu někdo sevřel hrdlo. Odkašlal si a jeho žíly naplnil adrenalin.
"Nemohu," vyšlo z jeho úst, než se otočil na podpatku a vyběhl, co mu síly stačily.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 051

"Jen utíkej, bráško!" Vykřikl za ním Stefan.
"SIMONE, OKAMŽITĚ SE VRAŤ!" Vykřikla Alicia, ale Simon se ani neohlédl a zabouchl za sebou dveře.
"Tatínku! Miminko! Francito!" Začala vztekle brečet Alicia. Franco ani nepotřeboval víc slyšet, zamračil se a rychle zamířil za Simonem. Byl si jistý, že s neobyčejnou chutí donutí svého budoucího švagra, aby se vrátil k oltáři.
"Co jsi Simonovi řekl?!" Obořil se na Stefana Erik. Ten jen pokrčil rameny a postranním pohledem sledoval Franca mizejícího z místnosti.
"Tak na to ať ten idiot ani nemyslí," zavrčel si pod vousy, než následoval svého bratra i Franca.
"Okamžitě se vrať! Ještě jsme nedomluvili!" Zavolal za ním Erik.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Myslím, že na tuhle postavu jste už čekali hodně dlouho Mrkající

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 052

Stefan Margison je otevřený, mírně drzý mladý muž, který nadevše miluje motorky a stará auta, ke kterým vymýšlí různá vylepšení. V minulosti byl průšvihář a díky tomu ho Podivín zná pod přezdívkami chcípák a vyděděnec. Má věčné potyčky se svým dědou, který nerozumí jeho volnomyšlenkářské a věčně dobře naladěné povaze. Obdivuje svého bratra a rozkrájel by se pro něj.

Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simpařan
Simpařan
Janika31

Poèet pøíspìvkù : 694
Join date : 06. 02. 18
Age : 27
Location : Ljungaverk

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty23/09/19, 12:04 am

Šokovaný Šokovaný No páááni! Tak to je mazec.
Doufám, že bude Paty v pořádku. Smutný Takovéhle stresy mi dělat. Plačící
Jinak jsem tajně doufala, že od oltáře uteče. Červenám se
A Stefan? Do toho jsem se zamilovala okamžitě! Andílek Boží borec. Láska
Honem pokračováání!

Btw.: Nový domek, je moc vydařený! Láska *THUMBS UP*
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Havranice
Simpařan
Simpařan
Havranice

Poèet pøíspìvkù : 38
Join date : 23. 06. 19

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty23/09/19, 06:07 pm

dobře brácha *BRAVO* Alicia je na pěst už před svatbou, co by bylo pak ? Vzteklý ty záběry na nohy, pak tělo a nakonec obličej, to se Ti povedlo, je to takové dramatické *THUMBS UP*
jsem zvědavá, kdo se vyklube z té zelenooké krásky.. a líbí se mi (vzhledově) Aliciin brácha, nevypadá na Maxis xichtík, jak jsi k němu přišla?
Návrat nahoru Goto down
Ludmila
Admin
Admin
Ludmila

Poèet pøíspìvkù : 1341
Join date : 10. 11. 17
Location : poblíž Olomouce

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty23/09/19, 08:56 pm

Stefan patrně dobře ví, kdy má přijít, krásné dramatické vyvrcholení a fotky děje *THUMBS UP* Copak se asi vyklube z té neznámé krásky ? A doufám, že se Simon nebude muset poprat pro změnu s Francem ! Aha
Návrat nahoru Goto down
Lucisab
Simpařan
Simpařan
Lucisab

Poèet pøíspìvkù : 1336
Join date : 11. 12. 17
Age : 24

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty23/09/19, 09:54 pm

Díky holky za milé komentáře Pro Tebe  Pusinka

Jani, jsem ráda, že tě Simonův útěk potěšil Úsměv a to mi věř, že mu to utíkání zrovna nejde Vysmátý (Simon jako simík totiž neumí běhat  Vysmátý původně jsem plánovala, že místo něj poběží Stefan... ale naštěstí se Simon pochlapil, když jsem ho poslala jít před dům  Vysmátý asi tam chtěl být rychle, takže skutečně běžel a ani si nestačil vytáhnout knihu  Vysmátý )

Havranice, popravdě kdysi dávno (možná před deseti lety Chichichi ) jsem objevila kouzlo downloadů a někdy v té době jsem stáhla Aliciu, protože měla tuším hezké šaty a zvláštní skin, který jsem ji do příběhu sebrala, protože už se mi teď s ním vůbec nelíbila Chichichi no a popravdě Franco je kombinací jí a jejího příběhového otce (její matka je vlastně Alicia v důchodovém věku Mrkající )

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Snapshot-c9908d1a-29f0a98e

Takže je částečně i můj, protože Aliciiny geny jsou opravdu špatné Zmatený kdybyste viděli všechny ty kombinace simů, co mi vyšli Zmatený Zmatený musela jsem ho tedy maličko upravit, aby nevypadal jako prapodivný mimozemšťan bez brady Zmatený Franco je každopádně úplně jiný simík a tváří se věčně nepříjemně Chichichi

Ludmi, já vím, že tam těch rvaček bylo víc než dost Vysmátý nejhorší je, že naši bráchové se holt pořád bijí, ať už s podivíny nebo se svým osudem, takže ty boje zatím nevymizí, ať už budou pěstní nebo slovní Aha Píšu
Návrat nahoru Goto down
Lucisab
Simpařan
Simpařan
Lucisab

Poèet pøíspìvkù : 1336
Join date : 11. 12. 17
Age : 24

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty25/09/19, 10:49 pm

70.část - Otevřené oči

Za krátkou dobu Simon doběhl až do přízemí. Ve svém nitru vnímal nutkání utíkat, které ho nutilo k ještě rychlejšímu kroku. Ale bylo to vůbec možné? Svižně dorazil až ke dveřím a ve chvíli kdy chtěl sáhnout na kliku se za ním ozval něčí hlas.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 001

"Nedovolím ti, aby jsi takhle zostudil moji sestřičku!" Vyhrkl Franco, Simon se ani nestačil otočit, když ho něčí paže přitiskly ke stěně.
"Okamžitě se vrátíš zpátky a vezmeš si ji!" Zakřičel na něj. Simon se pokusil odlepit od stěny a celým svým tělem ho od sebe odstrčil.
"Nikdo mi nebude říkat co mám dělat!" Vykřikl a když slyšel svůj hlas vyslovovat, uvědomil si, že to bylo poprvé kdy něco takového řekl. V ten moment ho zachvátil příjemný pocit, jako kdyby z něj padaly okovy. Skoro je tak slyšel jak s duněním sobě vlastním dopadly na podlahu a na jeho pažích po nich zbyly jen jizvy, které měly naději se zahojit.
"Za tohle mi zaplatíš!" Vyhrkl Franco a rozpřáhl se na něj. Oba muži si tak vyměnily několik "příjemných" pozdravů, než se Francovi povedlo Simonovi ošklivě zkroutit ruku za záda a přirazit ho zpět ke stěně.
"Uděláš co budu chtít já!" Vyhrkl vztekle. Ve svém vlastním rozpoložení si tak ani nevšiml, že se v chodbě objevil někdo další. Svoji chybu pozornosti si uvědomil až ve chvíli, kdy ho něčí dlaň otočila na druhou stranu. V ten moment se díval do tmavomodrých očí Stefana, které bodaly jako jehličky. V ten okamžik připomínal svého dědu jako nikdo jiný.
"Co kdyby ses raději začal starat o sebe, ty pitomečku?" Zasyčel mu do obličeje. Franco se pokusil z jeho sevření vytrhnout.
"Ty zatracený chcípácký..." ani to nestačil doříct, když ho Stefan srazil k zemi.
"Moje čelist! To bolí!" Vyhrkl a držel se za ni.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 002

"To máš za to, že se cpeš do něčeho po čem ti není!"
"Budu tam mít modřinu!"
"Aby jsi se..." uchechtl se a otočil se na Simona.
"Na co tak zíráš? Neměl by jsi teď náhodou jet za svojí vyvolenou?"
"Jsi v pohodě?" Poukázal na jeho paži.
"Jsem úplně v pohodě, už se moc těším až sem ty sépie dorazí... docela bych ocenil kdyby jsi mi udělal fotku... zatraceně, tohle jsem chtěl udělat už celou věčnost," zasmál se.
"Ale..."
"Jdi bráško a nepřemýšlej, ano? Běž!" Pobídl ho. Simon váhal jen okamžik, než nakonec přeci jen zmizel. Stefan tak zůstal stát nad skučícím Francem. Chvíli na něj jen potěšeně hleděl, než zaslechl kroky na schodech.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 005

Nakonec tak zůstal hledět do očí hned několika lidem.
"Co jsi provedl mému synáčkovi!" Vyhrkla matka Franca.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 006

"Francito!" Vykřikla Alicia a okamžitě si ve svatebních šatech klekla ke svému dvojčeti.
"Co ti ten zmetek provedl?!"
"Hrozně mě bolí brada! Že tam mám modřinu?! Určitě mi teče krev... vykrvácím!" Skučel Franco, na kterém nebylo vidět žádné zranění. Stefan se sám pro sebe pousmál, když k němu prudce přistoupil otec Franca.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 007

"Ty drzoune! Jak se opovažuješ dotknout se mého syna! Za tohle mi ty i tvoje bláznivá rodina zaplatí! Za ponížení mé dcery... budete se smažit v pekle! A ty nevychovaný zmetku... zapiš si za uši, že od teď tebe a tvého bratra čeká pořádná příučka... budete trpět... budete..." v ten moment Erik stáhl Stefana za svoje záda a sám se postavil před otce Alicie.
"Radil bych ti mlčet," zavrčel jeho směrem vzteky rudý Erik.
"Ty mi nemáš právo cokoliv nakazovat, ve chvíli kdy tvůj vnuk odtud utekl jako zbabělec... skončily veškeré obchody mezi námi dvěma... konečně skončí celá ta vaše nafoukaná rodina v pekle, kde se měla smažit už dávno," zasyčel. Erikovi kleslo obočí níže do očí. Mračil se jako ďas.
"Stefane... jdi do svého pokoje..." vypadlo z něj nakonec, aniž by se na svého vnuka ohlédl.
"Ale dědo! Ten chlap...!"
"Už ani slovo! Udělej co ti říkám!" Stefan se zatvářil otráveně, ale rozhodl se svého dědu poslechnout.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 010

"Mám pro tebe dvě informace... za prvé, jediný člověk na světě, který má nárok sáhnout na moje vnuky jsem já sám! Nikdo je nebude před mýma očima vychovávat nebo je snad trestat, od toho jsem tady já! Uznávám, že se Simon nezachoval správně, ale to tě neopravňuje mi brát moji funkci!"
"Ti dva potřebují pevnější vedení! Jsou jako utržení ze řetězu! Už je zjevně nezvládáš... stárneš Margisone a tvoje vláda nad městem pomalu uvadá... lidé ti brzy přestanou důvěřovat a přidají se na moji stranu... protože já držím v ruce pravdu, ty nikoliv..."
"Nechtěj mě rozesmát... ty absolutně nevíš, kde je pravda! A varuji tě... jestli se dotkneš byť jen jediným prstem mých vnuků, nechám ven vypustit tvoje tajemství a předem ti říkám... pak teprve poznáš skutečný hněv Podivína!"
"Nic na mě nemáš!"
"Mám zmínit podivné obchody, které vedeš s Kádinkovými? Kdyby místní věděli, co jsi jim pomohl vytvořit... nikdo nemá rád, když je někdo tahá za nos... nakonec to budeš ty kdo mě bude prosit abych mu pomohl!" Aliciin otec se nervózně zasmál.
"Nikdo ti neuvěří! Kádinkovi jsou čestní občané, kteří chrání město před..."
"...před čím? Je vidět, že ničemu nerozumíš... všichni jste tak naivní a to vás dělá zranitelnými... varuji ti, ale... že v den kdy ublížíš některému z mých vnuků... pak ten den bude i tvým posledním... znám spoustu věcí, mám i důkazy... v ten den všechno pustím ven a věř mi, že potom bude natlučená brada tvého rozmazleného syna to poslední na co budeš myslet... oko za oko, zub za zub... to je pravidlo všech Margisonů, bez ohledu na vše... vždy držíme při sobě..."
"Nebojím se tě!"
"Ale měl by jsi! Zkus prohledat svoje svědomí, starý příteli a nezapomeň na moje slova... známe se už dlouho nebo ne? Ty víš jak umím být tvrdý soupeř..." v jeho očích se objevilo něco podivně divokého, co přimělo otce Alicie ucouvnout.
"Stejně jednou skončíte v pekle!"
"To ano, ale dnes ne, příteli. Ale aby jsi se necítil ukřivděný... slíbím ti, že příučku dám Simonovi sám... nemusíš mít obavy a teď tě žádám, aby jsi opustil můj dům," vydechl pragmaticky.
"Vyhazuješ mě a moji rodinu?!" Vyhrkl.
"Ne, ale myslím, že rozhořčení z podivných událostí nás nutí říkat různé věci... možná jsme už i všichni unavení," podotkl s podivným úšklebkem.

Mezitím...

"Alicio? Je bratránek v pořádku?" Zeptala se klidně neznámá žena. Alicia se k ní prudce otočila.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 012

"Do toho ti nic není! Odpal s tou svojí pupínky pokrytou tváří někam jinam! Ani bych se nedivila kdyby Simon utekl jen kvůli tobě! Jsi škaredá osoba, kterou jsem nikdy neměla pustit na moji svatbu! Jsi ostuda rodiny!" Vyhrkla vztekle.
"Přestaň na mě křičet! Jediný kdo má na tomhle všem vinu jsi ty! Kdyby jsi..." Alicia jí skočila do řeči.
"Nesnaž se mi dělat kázání! Nezapomeň, že jenom kvůli tvým mizerným rodičům jsme se dostali do potíží! Zmiz mi z očí!" Zařvala jí do tváře. Zelenooká žena se nakrčila. Ve svém nitru věděla, že má Alicia pravdu. Rychlým krokem od ní odběhla, když se její drobné tělo srazilo s jiným.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 013

Stefan pocítil drobnou bolest, ale i tak vydržel stát na místě. Chvíli pozoroval její obličej. Nyní si byl jistý, že je ta žena mladá. Sledoval její jemnou křivku obličeje i neuvěřitelně zelené oči.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 017

"Ty jsi ten, který udeřil mého bratrance..." vydechla. Stefan se usmál.
"Ano, a s chutí bych to udělal znova," mrkl na ni.
"Říkají ti vyděděnec..."

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 020

"Taky pravda... moje pověst mě předchází... ale kdo jsi ty? Tak zelené oči bych si pamatoval," zašeptal směle se širokým úsměvem.  
"Na tom nezáleží," zamumlala a pokusila se mu vyškubnout. Stefan si ji však pevněji přitiskl k boku.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 019

"To není spravedlivé, ty víš kdo jsem... a právě jsi mě málem srazila k zemi, takže?" Žena v jeho náruči se zhluboka nadechla.
"Jsem Elisa de la Vega a teď mě už pusť," zašeptala. Stefan se pousmál.
"Takže další Vegová? Nemůžu uvěřit tomu, že někdo jako ty patří do téhle rodiny..."
"Patřím do ní a teď mě už konečně pusť!" Vyhrkla rozčileně. Stefan jí věnoval pokřivený úsměv.
"Dobře, nechám tě jít, ale něco ti slíbím a my Margisoni neslibujeme nic nadarmo," mrkl na ni. Elisa se zavrtěla v jeho sevření.
"Co?" Vyhrkla. Stefan se k ní sklonil, tak blízko, že mohla cítit jeho dech na obličeji.
"Nevidíme se naposledy," slíbil jí tiše a zlehka složil svoje ruce podél boků. Elisa prudce zamrkala a odstoupila od něj. Skoro to vypadalo, že chce něco povědět, než zavrtěla hlavou a zmizela z domu. Stefan se pousmál a vytáhl z kapsy pokerový žeton.
"Jsme zpátky ve hře," pronesl tiše, než drobný kus plastu vyhodil do vzduchu a zase ho chytil.

Mezitím v domě Dvořákových se Emilie stále snažila vzbudit svoji sestru.
"PATY!" Volala na ni stále dokola, než na ni Patricie otevřela oči.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 026

"Emilí? Co se to stalo?"
"Spadla... spadla... spadla jsi ze schodů," vykoktala a přes slzy, které jí stékaly po tvářích skoro nemohla pohlédnout do tváře své sestry.
"Spadla jsem ze schodů?" Patricie zamrkala a pokusila si vzpomenout. V hlavě se jí zjevila vzpomínka na její dlouhé kroky... a pak pád. Ale opravdu se to stalo? Nebo se jí to jenom zdálo? Zlehka se pohnula a posadila se.
"Můžeš se hýbat? Dokážeš stát?" Ptala se jí Emilie stále dokola, než jí pomohla se postavit a dovedla ji ke gauči.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 027

"Jsem v pořádku, Emilí... jenom mě trochu bolí bok a loket... myslím, že jsem se jen svalila na zem..."
"A co hlava? Kolik vidíš prstů?" Zamávala jí před obličejem rukou. Patricie si urovnala vlasy za ucho a zodpověděla jí správně otázku.
"Jsem v pohodě... jen... jen..." až pak jí došlo, co chtěla vlastně udělat.
"Musím jít za Simonem!" Emilie jí nedovolila vstát.
"Tak to ani náhodou! Zůstaneš tady! Musím zjistit jestli nemáš otřes mozku... musím..." v ten moment se v místnosti zjevil Nervózní a změřil si obě ženy pátravým pohledem. Co se to stalo? A proč byly obě tak rozčilené?
"Ty mi nerozumíš Emilí! Já ho musím najít! Musím mu říct, že ho miluji! Že se nemůže oženit, že...!" Emilie jí vstoupila do řeči.
"Ten muž se rozhodl oženit s jinou ženou! Musíš se s tím smířit! Nenechám tě teď nikam odejít! Nechci, aby se ti něco stalo kvůli... kvůli tomu člověku, který si tě ani nezaslouží!"
"To neříkej!"
"A co mám říkat? Udělal z tebe svoji milenku a pak tě pro jinou kvůli postavení opustí! Jak se mám na něj dívat!"
"On má k tomu svoje důvody!"
"To jistě... já..." až pak si obě všimly Nervózního, který je pozoroval jako tenisový zápas.
"Nervózní!" Vyhrkly obě. Nervózní sebou cukl a ohlédl se. V ten moment si víc, než kdy jindy přál, aby dokázal mluvit. Najednou měl pocit, že něco narušil. Emilie k němu prudce přistoupila a chytila ho za ruku.
"Uděláš pro mě něco?" Nervózní přikývl. Copak by jí mohl říct ne?
"Pohlídej Patricii... nenech ji nikam odejít, ano? Já jí teď půjdu pro led a lékárničku..." Nervózní znova přikývl a posadil se vedle Patricie. Zanedlouho tak osaměli.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 033

"Vážně mě tady chceš hlídat jako bachař?" Zeptala se ho na rovinu. Nervózní se zatvářil zmateně, netušil co je to bachař.
"Tohle si nezasloužím... není to spravedlivé... jenom jsem chtěla zachránit Simona... chtěla jsem být šťastná, je na tom snad něco špatného?"

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 034

Nervózní pokrčil rameny. Nevěděl, kam tím míří... i když na jednu stranu jí rozuměl. I on si přál svůj osobní kousek štěstí... jen si zatím nebyl jistý, co pro něj v současnosti znamenalo štěstí... byla to svoboda? Jeho vzpomínky? Jméno? Rodina? Co pro něj bylo nyní nejdůležitější? Položil si základní otázku a protřel si spánky.
"Nechci na tebe být zlá Nervózní... promiň... já... jsem jen unavená... unavená z toho bojovat proti větrným mlýnům... proti osudu... copak už jsme se netrápili dost? Už to nestačilo? Co se bude muset ještě stát abychom konečně spatřili paprsek slunce?" Vydechla s očima plnými slz. Nervózní zamrkal a chytil ji za ruku. Z jeho úst se ozvalo jen tiché smířlivé zasyčení. Patricie na něj pohlédla.
"Mám pocit, že mě chápeš... kdo jiný by mi měl vlastně rozumět? Prožil jsi peklo a ty démony máš pořád v hlavě... zamčené... kdo ví co se stane až ty netopýry pustíš ven... Nervózní... hrozně moc bych ti přála, aby jsi brzy přišel na všechno a aby to nebylo tak hrozné jako s tím každý počítá..." vydechla tiše a sevřela mu pevněji dlaň. Nervózní sklonil hlavu. Ani on sám si nebyl jistý co ho čeká. Ve svém nitru si ale přál jediné... aby to přišlo rychle... aby to bylo jako strhnout náplast, protože pak jedině měl pocit, že to může zvládnout...

A aniž by to kdokoliv tušil...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 038

...se u jejich branky objevil někdo, koho by ani jeden z obyvatel domu nečekal ani v nejdivočejších snech.
Návrat nahoru Goto down
Ludmila
Admin
Admin
Ludmila

Poèet pøíspìvkù : 1341
Join date : 10. 11. 17
Location : poblíž Olomouce

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty26/09/19, 09:52 pm

Takže bez rvačky se to přece jen neobešlo, naštěstí bratři vyvázli se zdravou kůží Mrkající A že by se nám rýsovala jiná varianta pro splnění závěti ? Aha To by bylo zajímavé řešení ! A jestlipak se už teď setká Simon s Nervózním ?
Návrat nahoru Goto down
Havranice
Simpařan
Simpařan
Havranice

Poèet pøíspìvkù : 38
Join date : 23. 06. 19

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty26/09/19, 11:13 pm

@Ludmila napsal:
... A že by se nám rýsovala jiná varianta pro splnění závěti ? Aha  To by bylo zajímavé řešení !...

to mě teda nenapadlo.. dobrý postřeh *THUMBS UP* přicházely mi na mysl různé varianty, ale vesměs morbidní a pro Alicii poněkud.. nevýhodné? Ďáblík Červenám se
Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simpařan
Simpařan
Janika31

Poèet pøíspìvkù : 694
Join date : 06. 02. 18
Age : 27
Location : Ljungaverk

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty27/09/19, 11:41 am

Úsměv Parádní počtení. Franco dostal, co si zasloužil! *BRAVO*
Jsem velmi zvědavá až se více dozvíme o Elise. Musím říct, že tento díl ve mně zanechal hooodně otázek. Doufám, že se brzy dočkáme rozuzlení. Andílek Vysmátý
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Lucisab
Simpařan
Simpařan
Lucisab

Poèet pøíspìvkù : 1336
Join date : 11. 12. 17
Age : 24

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty03/10/19, 09:07 pm

Díky holky Pro Tebe

Ludmi, máš moc zajímavé postřehy Úsměv

Havranice, opravdu hodně by mě zajímaly ty nevýhodné závěry pro Aliciu (že by ji někdo klofnul? Vysmátý )

Jani, o Elise určitě padne časem nějaké slovo Mrkající a jaká otázka tě trápí nejvíce?



71.část - Zpečetění osudu

Emilie postávala u kuchyňské linky a hledala lékárničku, když zaslechla od hlavních dveří zvonek. Dlouhými kroky doběhla k oknu do obýváku, když ve správném úhlu spatřila Simona. Zalapala po dechu. Nebyla však jediná kdo zaslechl zvonek. Patricie s Nervózním se prudce postavili.
"Kdo by to mohl být?" Zamumlala zmateně Patricie a naznačila Nervóznímu, aby udělal několik kroků dozadu. Zlehka tak odhrnula záclonu, ale k její vlastní smůle se návštěvník skrýval za sloupkem od plotu. Prudce se otočila k Nervóznímu a několik krátkých vteřin hleděla do jeho očí.
"Jdi nahoru do pokoje a počkej tam, dokud ti některá z nás neřekne, ano?" Nervózní divoce zamrkal a přikývl. Rychle se otočil na podpatku a zmizel v druhém patře. Až v ten okamžik se zjevila v chodbě Emilie.
"Kde je Nervózní?"
"Poslala jsem ho do pokoje... kdo to je? Snad nepřišli zase ti otravní poldové!" Emilie si vzdychla. Byla si jistá, že kdyby jí řekla, že venku stojí Simon, jistě by neexistovala žádná síla, která by ji přiměla zůstat stát na místě. Zavrtěla hlavou.
"Jdu se tam podívat..." odvětila mlhavě a vyhnula se jejímu pohledu.
"Půjdu s tebou!" Vyhrkla, Emilie k ní zvedla své oči.
"Ne, musíš si odpočinout... spadla jsi ze schodů... jednoho návštěvníka zvládnu," zamumlala. Patricie se zamračila a dala si ruce v bok.
"Jsem v pořádku... my dvě jsme přece vždy ve všem společně, nebo ne? Tak proč nechceš abych..." Emilie ji přerušila.
"Možná se o tebe prostě bojím! Můžeš mě prosím poslechnout?" Zvolala nešťastně. Patricie se zarazila, ještě nikdy neviděla svoji sestru tak rozrušenou. Opravdu o ni měla až tak velký strach? Nebo se jednalo ještě o něco jiného? Přikývla.
"Dobře... ale pokud by to trvalo dlouho... půjdu za tebou..." zašeptala. Emilie jí věnovala drobný úsměv. Možná dělala chybu, ale nyní... cítila, že musí zabránit v tom, aby se Patricie se Simonem setkala. Stále jí z myšlenek nezmizel pohled na Patriciino tělo pod schody... stále v sobě cítila ten strach... to elektrické brnění, které jí dávalo najevo, že mohla přijít o svoji poslední rodinu. Promnula si spánky.
"Zůstaň tady..." vydechla a vyšla vstříc návštěvníkovi.

Pomalu tak vzala za kliku a vyšla před dům. Simon několikrát zamrkal, než mu došlo, že před ním nestojí Patricie.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 001

"Dobrý den!" Ozval se zpoza brány. Emilie se zhluboka nadechla a zavřela za sebou dveře. Simon letmo uchopil kovové mříže staré brány a ignoroval fakt, že se mu dlaně zamazali rzí. Emilie k němu pomalu přistoupila a přejela ho chladným pohledem. Byla připravena svoji sestru chránit za každou cenu.
"Co tady děláte?" Zeptala se ho bez pozdravu. Simon sundal paže z kovových tyčí.
"Přišel jsem za Patricií," odvětil pevně.
"Proč?"
"Protože jí musím něco říct...."
"Co jí musíte povědět?"
"Omlouvám se, ale to co jí chci sdělit patří jen jejím uším..." Emilie se pousmála.
"Takže jste jí zase přišel slíbit věci, které jí mohou ublížit?" Simon v sobě ucítil bodnutí. Emilie na něj vždy působila rozumně a klidně, ale nyní? Její bojovnost ho skoro odzbrojila.
"Nikdy jsem jí nechtěl ublížit..." zašeptal.
"Opravdu, tak proč to pořád děláte? Možná si to neuvědomujete, ale není správné, abyste v den své vlastní svatby šel hledat svoji milenku! Nemáte úctu k sobě, své ženě ani k Patricii! Moje sestra není žádná druhá možnost a nezaslouží si žít ve stínu jako nějaký kriminálník! Opravdu chcete, aby až do konce života hleděla na váš dokonalý život, zatímco ten její se bude hroutit kvůli tomu, že se k vám připoutala? Za co ji máte? Přestaňte si s ní hrát jako kočka s myší!" Vyhrkla zlostně. Simon ucouvl.
"Nepřišel jsem za ní kvůli tomuhle," vyhrkl na svoji obranu.
"Tak proč? Chcete aby vám popřála k sňatku?"
"Ne, já..." Emilie ho nenechala domluvit.
"Mám toho dost! Moje sestra možná působí, že je naivní a nedokáže říct ne... ale ani tak si nezaslouží něco takového... chci, aby byla šťastná! Je to moje sestra a udělám pro ni cokoliv... a už nikdy ji nechci vidět... nechci ji vidět... zlomenou... vždyť kvůli vám... spadla ze schodů!" Bylo to jako kdyby mu uštědřila políček. Simon zalapal po dechu a v očích se mu zjevil strach. Prudce vrazil do kovové brány, až se ozvalo zachrastění a několik drobných smítek prachu se rzí se snesl k zemi.
"Kde je Patricie? Je v pořádku? Co se stalo?!" Dožadoval se odpovědi nešťastný Simon. Emilie od něj ucouvla a založila si paže na prsa.
"Chtěla jít za vámi... chtěla vás zachránit, jak mi řekla... ona vás miluje!" Vyčinila mu. Simon sklonil hlavu, vypadal, že se rozpláče.
"Já vím... vím, že jsem neudělal správnou věc... a na světě neexistují slova, kterými bych se mohl omluvit... proto vás prosím... snažně vás prosím... řekněte mi, kde je? Musím ji vidět!"
"A proč? Jste ženatý... stále máte na sobě svatební oblek..." poukázala na drobnou květinu přivázanou k jeho klopě. Simon na ni nepřítomně pohlédl, ale vzápětí se znova zaměřil na Emilii.
"Neoženil jsem se..." zašeptal.
"Cože?"
"Neoženil jsem se! Nemohl jsem... nedokázal jsem to... až příliš... příliš... já a vaše sestra... já... nechci se oženit s někým kdo není ona, chápete? Emilie zbledla.
"To myslíte vážně?"
"Přísahám vám! Chci být s vaší sestrou bez ohledu na vše... na ostatní... ať mi klidně celý Podivín vleze na záda! Protože jsem si uvědomil, že svět bez ní je horší než odsouzení mé rodiny... než ztráta majetku... než cokoliv... nejsem schopen jí vědomě ublížit, protože tím bych musel nejdříve zničit sebe... proto jsem tady a neodejdu dokud mi nedovolíte ji vidět! Budu tady klidně stát celou noc i den, dokud ji nespatřím, abych se ujistil, že je v pořádku!" Jakmile to ze sebe vysypal, najednou se cítil volnější. V jeho očích se odrážela zvláštní divokost a Emilie zalapala po dechu a konečně pochopila co se se Simonem děje.
"Vy ji milujete..." vydechla šokovaně. Simonův pohled zvážněl a sklonil tvář.
"Ano... chci být s ní... prosím dovolte mi ji spatřit... chci vědět jestli je v pořádku, prosím! Nebo mi aspoň řekněte jestli jí nic není... ublížila si hodně? Je potlučená? Nebo je snad v nemocnici? Povězte mi to!" Zvolal zoufale. Emilie přikývla a přistoupila blíže k bráně.
"Vždy jsem hodně dávala na svoji intuici... díky ní jsem se také dala na psychologii... protože o mě říkali, že více vidím do lidí... někdy se mýlím, proto nyní pevně věřím v to, že dělám to správné pro svoji sestru," zašeptala, když vyndala z kapsy kovový klíč a vložila ho do starého zámku.
"Patricie je v domě a všechny otázky, které jste mi položil... můžete položit jí..." pronesla tiše, zatímco několikrát otočila starým klíčem v bráně, až se ozval kovový skřípot. Poté uchopila jedno křídlo brány a otevřela je dokořán. Simon tak zůstal stát před ní a jeho oči těkaly od ní k hlavnímu vchodu.
"Patricie sedí v chodbě v přízemí a řekněte jí prosím vše co vám leží na srdci, ano? Myslím, že si oba konečně zasloužíte slyšet pravdu," zašeptala jeho směrem. Simon přikývl a letmo se pousmál.
"Děkuji vám... děkuji... já..."
"Nic neříkejte, jděte za ní!" Pobídla ho. Simon měl pocit jako kdyby mu narostly křídla. Prudce vyběhl a dlouhými kroky vstoupil do tichého domu. Prudce se rozhlédl a spatřil nad krbem obraz staré dámy, které dříve patřil tento dům. Několik krátkých vteřin tak hleděl do jejích krásně namalovaných očí a cítil se jako zloděj. Jako kdyby narušil klid v domě, který býval její. Z jeho myšlenek ho vytrhlo hlasité nadechnutí z vedlejší místnosti. Srdce se mu rozbušilo a pomalu se otočil správným směrem. Byla tam, skoro cítil její přítomnost skrz stěnu. Ale opravdu dokázal vyslovit to co chtěl? Dokázal jí plně otevřít své srdce? Jeho nitro křičelo ano, ale jeho mysl... cítil v sobě adrenalin... výbuchy prudké energie, které naplňovaly jeho tělo, ale i přes veškerý jeho neklid najednou nedokázal kráčet. Jako kdyby ho držela na místě ta žena z portrétu. Zhluboka se nadechl a udělal několik kroků do chodby se schody, ...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 003

...kde spatřil co hledal. Patricie ho si ho zprvu nevšimla, skoro vypadala že pomalu spí.
"Patricie..." zašeptal. Patricie sebou cukla a zvedla hlavu. Chvíli jí nedocházelo na koho hledí. Zmateně sledovala jeho andělsky modré oči, řasy, které se zdály ještě delší, když k ní klopil zrak, jedinečnou křivku jeho nosu a růžové rty doplněné o bradku. Pak znova zvedla zrak a podívala se do jeho zraků. V jeho duhovkách se odráželo něco zvláštního. Vypadal... vypadal...
"Simone!" Vyhrkla překvapeně a na obličeji se jí usídlil široký úsměv. Simon zamrkal a na kratičký okamžik vypadal, že se rozpláče. Udělal jeden krok k ní, ale vzápětí se zastavil. Patricie k němu natáhla paže, ale on jí uhnul, místo toho si dal ruce za záda a pohlédl na ni.
"Paty, jsi v pořádku? Tvoje sestra mi řekla..."
"Počkej, takže jsi tady kvůli ní? Ona ti zavolala?" Vyhrkla překvapeně.
"Ne... já..." Patricie zvážněla a její oči se zaleskly, když si uvědomila, co má Simon na sobě. Jeho statné tělo obepínal na míru šitý svatební oblek, který působil na první pohled draze. Znova si uvědomila, že je pro ni příliš vzdálený, než aby mohl být s ní. Byl jako zářivá hvězda na nebi, tak vzdálený a tak blízký zároveň. Sklonila hlavu.
"Rozumím... musela ti zavolat Emilie... ale nemusel jsi kvůli tomu opouštět svoji oslavu... tvoje žena na tebe už určitě čeká," zašeptala místo všech ostatních šílených nápadů, co ji projelo hlavou. Věděla, že musí být rozumná, Simon přišel jen kvůli tomu, že spadla ze schodů, chtěl se ujistit že je v pořádku jak jí slíbil... že bude vždy na blízku, když bude třeba.
"Paty, ale tohle..." Patricie mu do toho vstoupila a utřela si tvář hřbetem dlaně.
"Jsem v pořádku, nemusíš si dělat starosti... teď když jsi ženatý... nebudu ti vstupovat do tvých pravidel... vím, co musím udělat... netrap se se mnou už... ale chtěla bych ti jen říct... sbohem..." vydechla nešťastně a zvedla k němu pravou dlaň. Simon se chvíli díval na její nataženou paži a znova jí uhnul. Cítil v sobě hluboký zmatek, který mu zabraňoval se projevit jak by měl. Vlastně to ani neuměl, vždy dokázal vytvářet nejvíce emocí jen spontánně. Skoro to vypadalo jako kdyby se bál to vyslovit, protože věděl, že to už nebude moci nikdy vzít zpět. Většinu svého času byl ledovým králem a nyní se tahle jeho chladnější část drala z nepochopitelného důvodu na povrch... a možná za to mohl strach... strach, který v sobě skrýval od doby, kdy za ním chodila jeho matka a mluvila s ním o věcech, které nikdy nechtěl slyšet... strach, který ho sužoval, když ležel se svým bratrem v nemocničním pokoji, propojení hadičkami, protože byl jediný, který měl stejnou krevní skupinu jako Stefan... strach z jeho sinalého obličeje, když pro něj nemohl najít inhalátor... strach z toho, že nestačí svému otci ani dědovi... strach ze ztráty rodiny... strach z bolesti lidí, které miloval... najednou se v něm tato emoce probouzela, když sledoval na Patriciině ruce odřeninu. Mohl za to on... doháněl ji k šílenství... k touze, aby ho chtěla zachránit, ačkoliv to byl od samého počátku prohraný boj, protože jediný člověk, který ho kdy mohl zachránit byl on sám... jedině on si mohl sundat pouta, která nosil od narození... jedině on mohl obrátit svůj svět ve chvíli kdy se pro to rozhodl... jeho zásadovost byla někdy darem, ale jindy prokletím. Patricie si urovnala vlasy za ucho a přikývla. Jako kdyby z ní utekl život. Většinu svého života se nevzdávala, ale nyní, když před ní stál muž kterého milovala a který se jí bál dotknout... pochopila, že je na čase se dívat pravdě do očí. Simon jí několikrát řekl, že s ní nemůže být a nyní, když se na něj dívala... měla pocit jako kdyby byl za sklem. Dodržoval co jí řekl a ona se to musela naučit respektovat... musela...
"Dobře... nemusíš tady být Simone... měla bych jít najít svoji sestru..." zašeptala třesoucím hlasem a letmo se nadzvedla na pohovce.
"Počkej!" Vyhrkl Simon a naznačil ji dlaněmi, aby zůstala sedět na pohovce.
"Proč?"
"Protože... protože..." zamumlal. Říkali o něm, že je dobrý řečník, ale on sám si vždy připadal jako slon v porcelánu. Prudce zavrtěl hlavou a...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 006

...poklekl před ní na jedno koleno. Patricie prudce zamrkala a zakryla si ústa.
"Co to děláš?" Zvolala překvapeně a její hlas stoupl o několik oktáv výš a níž.
"Neumím říkat ty správné věci... ve správný čas... jsem slon v porcelánu..."
"Nemusíš mi nic říkat, už jsi mi všechno řekl v domě na pláži a já ti rozumím... opravdu..." zašeptala si do dlaní.
"Neřekl jsem ti vše... jsi tak netrpělivá... bože můj..." sklonil hlavu. Patricie si sundala paže z obličeje.
"Simone, skutečně se nemusíš k ničemu nutit... já... tě chápu! Chceš zachránit svého bratra a splnit slib, co jsi dal matce... rozumím ti a..." Patricie dál mluvila, když k ní Simon prudce zvedl hlavu.
"Miluji tě!" Vyhrkl prudce a frustrovaně vydechl. Patricie přestala mluvit a jen na něj zděšeně hleděla. Rozuměla mu dobře? Opravdu jí to řekl?
"Ty... ty... ty... co... co jsi mi to řekl?" Vykoktala. Simon na ni pohlédl a v jeho očích se objevilo něco zvláštního.
"Miluji tě," zopakoval. Patricie zalapala po dechu. Její srdce se rozeběhlo a okamžitě se posunula na gauči směrem k němu, Simon však od ní zacouval. Potřeboval prostor na to, aby jí mohl říct všechno co cítil... aby mohl vnímat skutečnou svobodu ve svém nitru.
"Prosím nech mě nejdříve... ti všechno povědět," zašeptal. Patricii se rozklepala brada, proto raději přikývla. Nebyla jistá, zda se jí to zdá... zda není Simon jen výplodem její fantazie po tom, co spadla ze schodů.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 009

"Nemohl jsem se oženit... nedokázal jsem to... utekl jsem jako zbabělec, ale nelituji toho," vydechl a na obličeji se mu objevil drobný úsměv.
"Celý svůj život jsem se snažil být skutečným Margisonem, hrdým a pravidly dodržujícím mužem, který vždy dělal co bylo potřeba. Můj život se točil kolem zásad a věcí, co bylo na mém seznamu, které jsem musel udělat. Nikdy jsem nečinil rozhodnutí jen tak pro nic... nikdy ne pro sebe... to byla moje rutina. Každý den to samé, až dokud jsi se neobjevila ty... můj svět se rozpadl jako domeček z karet... donutila jsi mě, abych víc vnímal... abych cítil, to co jsem si myslel, že snad ani neexistuje... abych se díval na věci, které jsem si přál... kolikrát jsi se jen mě na to ptala... zpočátku jsem neznal odpověď... nevěděl jsem co bych si měl přát pro sebe... bylo to zdraví mého bratra? Vlastně to byla první věc, která mě napadla... jenže později, když jsem tě viděl s Andym jsem pochopil... že jsem si začal přát něco jiného... chtěl jsem být někým jiným... někým, kdo by tě mohl vzít za ruku a odvézt tě od toho sukničkáře... tyhle myšlenky mě rozčilovaly... nepodobaly se mi... a pak v té tělocvičně... byla jsi tak blízko... vím jistě, že bych tě tenkrát mezi těmi páchnoucími košťaty políbil... bylo by to tak snadné, nikdo nás nemohl vyrušit... to nepříliš vzhledné místo se pro mě najednou stalo jako mým soukromím ostrovem... místem, kde jsem se tě mohl dotknout, i kdyby jen na jediný dotek prstů, což jsem také učinil... pobláznila jsi mě... přestal jsem uvažovat rozumně... na poradách jsem byl jako blázen, když jsem tě viděl v každé sekretářce... každý detail mi tě připomínal a bylo jedno jestli se jednalo o nápadně podobný účes, který jsi nosila v restauraci nebo podobné tričko na ženě na ulici... nezvládal jsem to, něco ve mě se začalo drát na povrch... něco co jsem ani nevěděl, že vlastním. Proto jsem začal boxovat... ale ani to mi nepomohlo... pak jsem se od tebe pokusil utéct, což také nedopadlo valně, když jsem tě znova viděl všude... na každém rohu... vím, že to bylo o to horší, že jsem tě už tenkrát políbil... tahle vzpomínka mě pronásledovala... byl jsem jak utržený ze řetězu a moje pocity mě začaly pomalu zahlcovat až jsem jim podlehl... udělal jsem z tebe svoji milenku, což jsem nikdy nechtěl, ale i přesto... jsem byl nejšťastnější muž na světě... jako kdybych měl najednou pro sebe něco mého... něco co jsem si skutečně přál... být s tebou, i kdyby jen schovaný za závěsem... kradl jsem chvilky, kdy jsem tě mohl obejmout... a pak Andy... pochopil jsem, že tě nemohu zničit... chtěl jsem tě zachránit... ode mě i od toho co by pro tebe znamenalo být skutečně se mnou... ale i s tím jsem selhal... jsem skutečně slabý a možná i zbabělec... jsem ledový král a slon v porcelánu... neumím tančit a často vypadám jako kamenná socha... ale i tak jsi mě dokázala milovat... jsi jediná žena na světě, která ve mě vidí muže, kterým skutečně jsem... a proto se tě chci nyní na něco zeptat... jsem si jistý, že mě děda vydědí a zbude mi možná jen tenhle oblek a auto před domem... chceš mě, ačkoliv jsem v současnosti skutečný vyděděnec a muž, který ti nemůže nabídnout nic jiného než jen sebe samého?" Patricie si otřela vlhké tváře. Najednou nedokázala hovořit, ale byla si jistá, že musí promluvit.
"Bože můj! Já... samozřejmě! Chtěla bych tě, i kdyby jsi neměl ani ten oblek nebo auto!"
"I když ti mohu přinést smůlu jako padlý Margison?"
"Ty mi nemůžeš přinést smůlu!"
"Takže jsi připravená se mnou čelit čemukoliv, co přijde?"
"S tebou zvládnu cokoliv, co přijde," zašeptala.
"Dobře... pak chceš být moje dívka?" Zamrkal na ni. Patricie se rozesmála a skočila mu kolem krku, div ho nepovalila na zem.
"Ano, ano!" Simon se zasmál, objal ji kolem pasu a postavil se. Jen co stál na nohou s ní několikrát zatočil kolem dokola.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 014

"Uznávám, že jsem ti měl původně v plánu nabídnout i něco jiného, ale... myslím, že máme dost času... a alespoň v tomhle bychom měli dodržovat pravidla," mrkl na ni.
"Co jsi mi chtěl nabídnout?"
"Nebuď zvědavá, ty můj snílku... nech mi aspoň nějaká esa v rukávu," vydechl s hranou hrozbou v hlase. Patricie se zasmála.
"Miluji tě."
"A já miluji tebe," zašeptal a sklonil se k ní.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 015

"Zůstaneš už se mnou?" Pronesla, když se od sebe odklonili.
"Slibuji ti, že s tebou zůstanu až do svého posledního dechu nebo dokud mě nebudeš mít dost..."
"Nikdy tě nebudu mít dost, ty jsi ten pravý, vím to... zní to jako klišé a možná i hloupě... ale po tom všem co jsem zažila... po všech mužích, kteří mě nikdy doopravdy nemilovali... jsi ty ten, kterého jsem měla potkat..."
"To samé platí pro tebe... jen mě mrzí, že tě muselo potkat neštěstí, aby jsme se mohli seznámit..."
"To je jedno... po všem tom špatném jsem konečně tam kde chci být... s tebou..." pronesla tiše, když se k němu znova sklonila pro polibek. Chvíli tak spolu setrvali, než Patricie Simona vytáhla do druhého patra do svého bývalé pokoje. Simon ji s úsměvem pustil a prošel se po růžovém pokoji.
"Tohle je tvůj pokoj?" Patricie přikývla a dychtivě pozorovala jeho oči, které sledovaly každý detail pokoje.
"Páni! Ty máš moji fotku?" Ukázal na stěnu, kde se vyjímala jeho zarámovaná podobizna. Patricie zrudla a postavila se k rámečku.
"Já... no... když jsi odešel... v novinách vyšla tvoje fotografie... no a tak... jsem si ji vystřihla... bála jsem se, že tě už nikdy neuvidím... nevadí ti to? Nemyslíš si, že jsem podivín?" Simon se zasmál.
"Já jsem podivín! Narodil jsem se v Podivíně a co se týká tohohle... no musím se ti přiznat, že v počítači suším několik fotografií z vánočního večírku... nejraději mám fotografii, kde stojíš na pódiu a přemýšlíš co říct," mrkl na ni se smíchem.
"Oni mě tenkrát fotili? Vůbec jsem to nevěděla! A ty fotky jsem nikdy neviděla!"
"Když dostanu možnost, rád ti je ukážu... moc ti to tam slušelo..."
"A vyfotili mě i s tebou... chci říct, jak jsi mě držel v náručí?"
"Bohužel ne, ale to můžeme brzy napravit," zašeptal a sklonil k ní hlavu. Pomalu jí odhrnul pramen vlasů z líce. V ten moment se mezi nimi něco napnulo. To neviditelné pouto, které je spojovalo je znova táhlo k sobě blíž, jako kdyby byli magnety.
"Miluji tě," pronesl. Patricie uchopila jeho tvář do dlaní.
"Já tebe taky, jsi můj princ..."
"A ty jsi moje princezna... opravdu ti je dobře?"
"Tak jako nikdy," vydechla, než se k němu blíže přimkla...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 022
(omlouvám se za chybějící stěny, ale tohle nešlo vyfotit s nimi... takže aspoň uvidíte část koupelny, kterou jste nikdy neviděli Chichichi )

...a co se dělo dál...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 024

...není těžké uhádnout Mrkající

Návrat nahoru Goto down
Ludmila
Admin
Admin
Ludmila

Poèet pøíspìvkù : 1341
Join date : 10. 11. 17
Location : poblíž Olomouce

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty03/10/19, 10:08 pm

Už jsem se lekla, že Emilie Simona nedejbože vyhodí, naštěstí se to vyjasnilo k všestranné spokojenosti Úsměv
Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simpařan
Simpařan
Janika31

Poèet pøíspìvkù : 694
Join date : 06. 02. 18
Age : 27
Location : Ljungaverk

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty04/10/19, 11:52 am

Nádhera!Jako vždy. Láska Pro Tebe Jsem neskutečně šťastná, že to Simon konečně pochopil a snad už je nečeká nic moc dramatického, nebo mě trefí. Červenám se Sakra

Mám malého tucha, že ji původně přišel požádat o ruku, ale je pravda, že na to mají ještě chvilku času Červenám se , ale těším se na jejich svatbu, snad nás o to neošidíš.

Jinak, co se týče těch otázek asi nejvíc mi hlavou vrtala ta záhadná dívka Elisa de la Vega a co se přihodilo, že její rodiče dostali celý klan de la Vega do potíží. Dále, jak je starouš de la Vega spojen s Kádinkovejma, proč se rozhodl dotovat jejich pokusy na chudákovi Nervózním a co dalšího za zvěrstva tají. Co dalšího na na něj Erik ještě má?

No nechám se překvapit! Červenám se
Těším se na pokračování, tvoje detaily psání jsou úžasné! Jsi skutečná spisovatelka! Láska Pro Tebe
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Havranice
Simpařan
Simpařan
Havranice

Poèet pøíspìvkù : 38
Join date : 23. 06. 19

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty04/10/19, 04:17 pm

Simon to pochopil celkem brzy, čekala jsem, že 'vydrží' dýl Vysmátý ale dobře tak.. otázek je stále více a více, jedna věc se vyřeší a dalších deset zamotá Šokovaný  jsem moc zvědavá, jestli se tohle klubko ještě někdy rozmotá..

Lucisab, nevím, co máš na mysli pod pojmem klofnul? tady na jihu Čech to znamená někoho sbalit, ale podle určitých výrazů, které používáš v příběhu, soudím, že jsi z jiných krajů než já.. klofnutí by bylo pro Alicii ještě celkem v pohodě Pohoda
Návrat nahoru Goto down
Lucisab
Simpařan
Simpařan
Lucisab

Poèet pøíspìvkù : 1336
Join date : 11. 12. 17
Age : 24

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty06/10/19, 11:37 pm

Díky holky, za krásné komentáře Pro Tebe Pro Tebe

Jani, o Elise určitě ještě padne nějaké slovo Mrkající a co se týká starého Vegy a Kádinkových, tak o jejich spojení se nejvíce dozvíte na samém konci Aha i když těžko říct, kam hodím třeba nějaké vodítko Aha

Havranice, mohu slíbit, že se klubko určitě rozmotá, všechno má svůj důvod Mrkající jinak jsem ze Středočeského kraje Vysmátý ale popravdě jsem asi spíše měla říct, že jí někdo přistřihne křidélka Vysmátý příště se budu vyjadřovat jasněji Mrkající popravdě se Simonem jsem už déle čekat nemohla Vysmátý už takhle mám pocit, že se v příběhu určité věci táhnou a už je na čase se konečně odebrat k nějakému konci Píšu ze kterého mi vstávají vlasy na hlavě už teď Vysmátý (to bude focení Sakra )

Jelikož jsem stále hrozně pozadu s bunkrem (pořád jsem ve skluzu a nemám nic moc dopředu Smutný ) přidám dílek aspoň sem Mrkající jinak se opět dopředu omlouvám za to, že na některých fotkách neuvidíte hrudník Nervózního Smutný


72.část - Minulost bolí

Emilie se snažila dát zamilovanému páru prostor, proto se proplížila zahradou k zadnímu vchodu domu a zavřela se v kuchyni.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 001

Zatím se snažila zabavit jak se dalo a v hlavě neustále myslela na Nervózního. Byla přesvědčená, že je poslechne... proč by také neměl? Bál se cizích lidí... toho, že by ho někdo mohl spatřit. Spíše se obávala, jak dlouho bude Patricie hovořit se Simonem, protože nechtěla, aby byl Nervózní zavřený celý den ve svém pokoji jako vězeň, kterým dříve býval. Zavrtěla hlavou. Věděla, že nemůže vrazit k Patricii se Simonem a oba je vyhodit... musela být trpělivá... musela...

Nervózní mezitím vysedával na stoličce u zrcadla a jeho jedinou zábavou se v daný okamžik staly staré noviny, které zapomněl ráno vyhodit. Několikrát tedy listoval denním tiskem a pozoroval jednotlivé lidské tváře. Chvílemi se tak díval na svůj odraz. Opravdu byl tak jiný než ostatní? Proč ho lidé tolik nenáviděli? Ptal se sám sebe a položil si otevřenou dlaň na tvář, kde měl nejhlubší jizvu. V ten moment ho napadla jediná myšlenka, která ho překvapila... byl kreaturou sám sebe... skutečně byl takový jaký si myslel, že je? Najednou měl pocit, že ani omylem netuší co se skutečně skrývá v jeho nitru. Znova několikrát prolistoval staré noviny, až ho zaujal jeden článek o lesích a jejich problémem s kůrovcem. Zamračeně se zaměřil na fotografii plnou stromů a ve své hlavě zaslechl smích. Zavřel oči a za oponou svých víček spatřil svoje drobná chodidla, jak běží úzkou pěšinou mezi nekonečným zástupem stromů. V nose ho zašimrala příjemná vůně kůry... cítil se tam v bezpečí. Skoro měl pocit jako kdyby ho stromy objímaly v téměř mateřském objetí. Pevněji semkl víčka, aby udržel vzpomínku déle s ním. Slyšel sám sebe jak běží přes drobné kameny a v jedné chvíli zvedl hlavu a několikrát se zatočil dokola. Někomu by se z toho mohla zamotat hlava, ale jemu ne... znal to tady a miloval. Znova zaslechl svůj smích a ponořil se do té milé myšlenky hlouběji.

"Kde zase jsi? Co tvoje hodiny klavíru? Víš, že tohle není na moje stará kolena!" Ozval se podrážděný hlas. Jenže Nervózní se nechtěl zastavit. Od poslední lekce ho bolely prsty a co víc... blížila se hodina, kdy mohl spatřit svého tátu. V jedné chvíli tak běžel, když ho něčí paže chytila za rameno a otočila k sobě. V ten moment znova spatřil ty milé hnědé oči schované za obroučkami silných brýlí. Avšak i přes to, že byl muž k němu blízko, nedokázal spatřit jeho tvář... uvědomoval si jen jeho oči, ale zbytek... jako kdyby se díval skrz igelitový sáček.
"Tak dost mladý muži, jestli si myslíš, že tě budu pořád takhle nahánět..." ani to nestačil doříct, protože mu do toho vstoupil Nervózní.
"Ale... ale... táta brzy přijde!" Snažil se mu vysvětlit důvod svého úprku.
"Ty víš, že na tebe nemá čas... máma ti to přeci už vysvětlila, nebo ne?" Nervózní v sobě pocítil zklamání.
"Ale... ale... jo, říkala mi to... ale já ho chci vidět... od mámy vím, že teď bude venku... proč za ním nemohu jít?"
"Protože jsou místa, kam děti nesmějí..."
"Ale já už nejsem malý!" Oponoval směle.
"Opravdu? Rostou ti snad už vousy?" Nervózní si zmateně sáhl na bradu.
"Trošku..." zašeptal nepřesvědčivě. V ten moment ucítil na svém obličeji dlaň starého muže.
"Zatím ještě nejsi připravený... možná mám silné brýle, ale obličej máš jako miminko... buď rád, že jsi malý... dospělost je věc složitá... a staří ještě víc... věz, že nekrásnější věc na světě je být dítětem," napodobil hlas někoho jiného.
"Jenže si nemůžu dělat co chci!" Zvolal mrzutě Nervózní.
"To možná ne... ale máš kolem sebe lidi, kteří tě milují a chrání tě... jednou přijde čas, kdy budeš muset chránit nejen sebe, ale i ty na kterých ti bude záležet... teď jsi svobodný a tvoje malé srdíčko trápí jen maličkosti... věř mi, že přijdou chvíle kdy si na mě vzpomeneš a budeš vědět, že všechno tohle bylo jako nic... v životě tě čekají hlubší zkoušky a já vím, že v nich obstojíš..."
"Nerozumím ti... opravdu je dospělost takhle hrozně těžká?"
"Nechci tě vyděsit... až budeš mít ty vousy, budeš vědět všechno co budeš potřebovat znát a pokud ne... vždy kolem sebe budeš mít někoho o koho se budeš moci opřít," mrkl na něj.
"Ale co když ne? Máma se na mě zlobí, protože ji neposlouchám... a táta..." smutně zavrtěl hlavou.
"Pak vždy poslouchej tohle," položil mu doširoka otevřenou dlaň na hrudník, kde dřímalo jeho dětské srdce.
"Ale srdíčko neumí mluvit," zašeptal nejistě Nervózní.
"Ale umí, jenom mu musíš umět naslouchat. Občas je sice zamotané, ale většinou zná odpověď, proto se řiď jím a nikdy nebudeš litovat... jsem si jistý, že z tebe bude skvělý člověk... vidím to na tobě, jenom si musíš věřit a pak tě už nic nepřekvapí..." Nervózní ucítil jak se mu na obličeji usídlil úsměv.
"Mám tě moc rád!"
"A já tebe, ale teď už pojď na ten klavír... naučím tě skladbu, při které jsi usínal jako miminko..."
"Ale táta..."
"Určitě ho uvidíš, ale později... nauč se být trpělivý, protože ta růže přináší..." pevně ho uchopil za paži, když sebou Nervózní škubl...


...a vzbudil se ze snění. Občas ho vzpomínky zasáhly nečekaně a nyní v sobě pocítil další vlnu naděje. Pomalu se přisunul k zrcadlu a položil si obě ruce na bradu, kde pocítil drobné bodlinky. Rostly mu vousy, pomalu a nenápadně, ale byly tam. Tiše se zasmál na svůj odraz. Nikdy si toho nevšiml, až nyní... ten muž říkal, že pak bude připravený... sice nevěděl na co, ale byl si jistý, že to tak je. V hlavě si znova zopakoval věci, co mu ten moudrý muž pověděl. Být trpělivý... to už byl, vnímal v sobě jak s téměř nadpozemskou trpělivostí očekával další vzpomínky, které ležely v jeho hlavě jako ztracený poklad... skoro je viděl jak se třpytí a lesknou na slunci, ale nemohl se jich dotknout... protože stejně jako je moc chtěl... pak stejným způsobem se jich bál. Jeho mladší já mu kdysi řeklo, že ty myšlenky ho budou bolet a on tomu věřil. Sundal si dlaně z tváře a zahleděl se na svůj hrudník. Pomalu si položil ruku na hrudník, kde ucítil svoje váhavé srdce. Ale jak by se měl vlastně ptát svého nitra? A jakým způsobem vlastně dokáže vnímat, co mu chce jeho nitro povědět? Nyní vnímal, jak bylo jeho podvědomí skoupé na slovo. Složil si tedy paže do klína. Po chvíli se zvedl, odsunul stoličku vedle zrcadla a položil na ni staré noviny. Posléze se natáhl na postel.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 003

Nevěděl, co si počít s časem, který získal. Věděl, že Patricie měla důvod, proč ho poslala nahoru. Ten člověk co stál za branou ho nesměl vidět a Nervózní vlastně ani nestál o to znát, kdo přišel. Občas se mu v myšlenkách zjevily vzpomínky, jak se k němu chovali lidé na ulici. Hlavně v noci tak slyšel jejich křik a viděl i cítil kameny, kterými se ho snažili zasáhnout a občas se jim to i podařilo. Nenáviděli ho, protože byl tím kým byl... i když si vlastně nebyl jistý kým byl... a podvědomě měl pocit, že ani oni to vlastně nevěděli. Čím se tedy mohl provinit? Ptal se sám sebe a více si načechral polštář za svými zády. Zavrtěl hlavou a položil si hlavu na polštář. Zavřel oči a představil si maják. Vnímal jeho krásu a zář, která mu slibovala jeho minulost... tu minulost, kterou nikdy nechtěl zapomenout. Ale co bylo pro něj symbolem té špatné? Napadlo ho, než ho jeho mysl zanesla daleko...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 004aa

První co pocítil byl chlad... třeskutá zima, která se mu zařezávala do kůže jako žiletky. Cukl sebou a otevřel oči.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 005aa

Nebyl si jistý, kde se nacházel. Tmavost toho místa ho děsila. K jeho hlavě se klonily staré stromy, které svými tlustými větvemi zakrývala slunce, které se chvílemi zdálo, že ani neexistuje. Hustá mlha objímala jeho nohy a nutila ho znova pocítit chlad. Otřásl se a pokusil si protřít paže. Až pak si vzpomněl na svoje mladší já... třeba tady je. Napadlo ho a vydal se na průzkum.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 006aa

Jenže to místo se zdálo stále stejné. Staré napůl suché stromy ho šlehaly svými větvemi, kterým nebyl schopen se vyhnout. Po chvíli tak ucítil bolest. Zlehka se tak dotkl zasaženého místa a pocítil vlhkost. Zmateně tak zvedl paži před sebe a spatřil na svých prstech svoji vlastní krev. Zavrtěl hlavou a objal se oběma rukama. Po chvíli se tak rozhodl k dalšímu riskantnímu kroku... kdysi mu jeho mladší já prozradilo, že když bude něčemu hodně věřit... pak promluví. Pootevřel tedy ústa.
"Haló?" Zaslechl svůj hlas. Skoro se ho polekal. Najednou měl pocit, že to nebyl jeho hlas... nemohl být.
"Haló?!" Zkusil to znova. Jako odpověď se v podivném světě ve kterém se nacházel ozvaly zvláštní zvuky. Srdce se mu rozbušilo.

Zopakuj to... zopakuj to, Grime. Nervóznímu přejel mráz po zádech a ve svém nitru pocítil znechucení.
"Kdo jsi?!" Vykřikl zděšeně. Až pak se mu před očima objevil záblesk... ty zlé oči... blonďaté vlasy. Do jeho žil se vlil adrenalin.
"Nech mě být!" Zvolal a rozeběhl se.
Budeš dělat co budu chtít já. Nebo z tebe bude nikdo, slyšíš mě? Všichni tě nenávidí... jsi sám, nikdo tady není kdo by ti pomohl. Zaslechl znova ten hlas.
"Já nejsem sám! Nikdy jsem nebyl! Můžete mě zastrašovat jak chcete, ale já se vás nebojím! Nikdy se nevzdám!" Vykřikl za svoje záda a až pak si uvědomil, že už to kdysi řekl. Bylo to... bylo... v hlavě se mu zjevil krátký záblesk... spousty přístrojů, sterilní místnost...
Však já už z tebe tu vzdorovitost dostanu, jen se neboj!
"Nikdy! Uteču vám! Jednou vám uteču!" Zopakoval po vzoru své vzpomínky, když dorazil na malou mýtinu ohraničenou plotem a zastavil se. Až pak ten zlý hlas utichl.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 007aa

Nad jeho hlavou se zjevilo mlhavé slunce, které se snažilo svými paprsky proklestit temnotu. Nervózní stál na hřbitově. Prohlížel si jednotlivé náhrobky. Udělal několik kroků, když pod jeho nohama zachrastilo suché listí. Proč byl tady? Ptal se sám sebe a prošel kolem několika ošuntělých desek ze kterých se už nedalo vyčíst komu náležely. V ten moment za sebou zaslechl kroky a zacouval.
"Kdo tam je?!" Vyhrkl, když zakopl o jeden náhrobek a čelem dopadl k zemi.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 009aa

Prudce se ohlédl a nikoho nespatřil... to podivné, draze vypadající křeslo bylo prázdné. Až pak se ohlédl a přejel mu mráz po zádech. Před jeho očima se vyjímal starý zaprášený náhrobek s jasným nápisem Grim Ambrosis Thanasie, ucítil v sobě prudkou bolest a znechucení až musel odvrátit zrak, kde spatřil druhý náhrobek, který se tiskl k tomu Grimovu, na kterém stálo Tomas Parker. To už se mu vehnaly slzy do očí... ty jména... ty jména... skoro vnímal, jak jeho mozek chápe... jak rozumí... když se za jeho zády ozval podivný hlas.
"Tak jsi tady..." Nervózní se prudce otočil a spatřil tmavou postavu.
"Kdo... kdo... jsi?" Vykoktal a prudce vstal. Před jeho očima stála podivná osoba v černé kápi.
"Jsem tvůj otec," pokusil se ho ujistit neznámí svým podivným skřehotavým hlasem, který ani nezněl lidsky.
"Ty nejsi můj otec!" Oponoval mu pevně a před očima se mu zjevila krátká vzpomínka... viděl ruce na volantu... viděl je... rychle se zaměřil na paže děsivého muže před sebou a spatřil neuvěřitelně hubené kostěné dlaně, které se nezdály být živé. Přejel mu mráz po zádech a vykulil oči. Tohle byl... tohle byl... smrťák... ne to nemohl... nemohl...
"Já nejsem tvůj syn a nikdy jsem nebyl! Nikdy!" Vykřikl a rozeběhl se.
"Vrať se!" Zaslechl za sebou mrtvolný hlas.
"Můj táta je někdo jiný... já to vím... vím to!" Volal stále dokola, když nohou zavadil o zbloudilý kořen a znova dopadl do mokré hlíny. Prudce zvedl hlavu a spatřil další jméno na hrobě, Ichabod Přízračný. V ten moment pocítil jak ho někdo začal tahat za nohy.
"Ne, nech mě být! Proč mě nikdo nenechá na pokoji! Co jsem komu provedl tak hrozného?!" Vykřikl zoufale a chytil se oběma rukama za bezejmenný náhrobek.
"Musíš se naučit být mým synem!" Ozval se ten zlověstný hlas. Nervózní zatnul prsty do starého kamene.
"Nemusím nic! Chci být jen sám sebou! Už mi všechno sebrali... moje vzpomínky... už mi nic neberte... chci být jen sám sebou!" V ten okamžik ho smrťák uchopil za pas a stáhl ho do černé tmy. Nervózní zavřel oči a před očima spatřil maják... jeho zářivé světlo... pak se vše rozeběhlo... tmavý dům, hřbitov, pláž, klavír, dětský smích, les, Kádinkovi... pak spatřil sám sebe s odřeným kolenem...
Všechno bude dobré, ty moje zázračné dítě. Zaslechl hlas svojí matky, než uviděl její paže, které mu na odřeninu přiložili vatový tamponek navlhčený v dezinfekci. V ten okamžik vykřikl a konečně se vrátil do přítomnosti.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 010

Cítil jak se mu točí hlava. Co se mu to stalo? Stále viděl toho hrozného muže... ale byl to vůbec muž? Smrťák není člověk... a on... nemohl... pokusil se rychle vstát, ale podlomily se mu nohy. Stále se třásl a příšerně ho bolela hlava. Musel to zapsat... musel... ve svém nitru cítil nutkání... musel psát... byl si jistý... že zapomene... doplazil se ke stoličce pro noviny a zpod postele vytáhl obyčejnou tužku. Nervózně začal na potištěný papír něco nečitelně škrábat... Nervózní v sobě pocítil prudkou nevolnost, když se pod jeho tlakem tuha zlomila. V ten moment se cosi rozlomilo i v něm, když mu hlava tvrdě dopadla na podlahu.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 011

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Později se Emilie vydala na průzkum. Už dávno věděla, že musí jít zkontrolovat Nervózního, ale zároveň měla obavy. Co když otevře dveře do pokoje a najednou se odněkud objeví Simon a uvidí ho? Zavrtěla hlavou a když se ujistila, že dům je tichý. Vyšla do horního patra a postavila se k pokoji, který sdílela s Patricií.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 012

Zlehka zaklepala a když jí nikdo neodpověděl, pomalu vstoupila dovnitř.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 013

Sama pro sebe se musela pousmát, když spatřila svoji sestru, jak spokojeně objímá muže kterého milovala.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 014

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 015

Emilie byla šťastná za ni, i když jí stále sužoval strach. Fakt, že byl Simon v domě komplikoval hned několik věcí... ale teď alespoň spal. Pomalu tedy zavřela dveře a rychlým krokem vyrazila ke svému bývalému pokoji. Zlehka stiskla kliku a vstoupila dovnitř. To co spatřila v téhle místnosti jí ale málem zastavilo srdce.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 016

"NERVÓZNÍ!" Vyhrkla prudce a zabouchla za sebou dveře. Rychle přistoupila k němu a položila si jeho hlavu do klína. Byl tak studený... tak hrozně studený.
"Nervózní! Nervózní!" Opakovala stále dokola a hladila ho po tvářích.
"Vzbuď se! Promiň, že jsem tě nechala tak dlouho čekat... promiň... promiň," vzlykala. Až pak se Nervózního víčka zachvěla a ona tak mohla spatřit jeho kovově šedé oči. Usmál se a z jeho úst vyšlo zasyčení,
"Co se ti stalo?" Zasýpala Emilie, která přes slzy nemohla skoro ani mluvit. Nervózní natáhl paži k jejímu obličeji...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 017

...a odhrnul jí pramen z líce. Nechtěl ji vidět plakat.
"Zase jsi měl nějaký sen?" Vyhrkla nešťastně. Nervózní se zatvářil zmateně. Sen? Jaký sen? Až pak mu došlo, že leží na podlaze. Rozhlédl se a pocítil ve své hlavě prázdnotu... na něco zapomněl... byl si jistý. Zatvářil se smutně.
"Vzpomněl sis na něco ošklivého?" Zavrtěl hlavou, ale vzápětí přikývl... nebyl si jistý. Vnímal jen otupělost ve své hlavě a prázdnotu. Musel na něco zapomenout, ale na co?
"Takže nevíš?" Přikývl.
"To nevadí... vzpomeneš si na všechno... jak se cítíš? Je ti dobře? Donesu ti nějaké jídlo... pomohu ti... už tě nenechám nikdy takhle dlouho čekat, ano? Slibuji ti to," vydechla roztřeseným hlasem. Nervózní ve svém nitru pocítil podivné teplo, které zahřívalo jeho otupělé srdce a usmál se. V hlavě uslyšel hlas starého muže... řiď se svým srdcem... a v ten okamžik už dávno tušil, co jeho srdce praví... už nikdy nechtěl vidět ženu, která ho zachránila plakat. Chtěl ji vidět šťastnou, proto se usmál ještě více.

Návrat nahoru Goto down
Sponsored content




Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 10 Empty

Návrat nahoru Goto down
 
Ze života Nervózního Jedince
Návrat nahoru 
Strana 10 z 12Jdi na stránku : Previous  1, 2, 3 ... 9, 10, 11, 12  Next

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Fórum o The Sims :: The Sims 2 :: Vaše příběhy - TS2-
Přejdi na: