Fórum o The Sims

Diskuzní fórum pro uživatele forum.thesims2.cz a ostatní fanoušky série The Sims.
 
PříjemPříjem  CalendarCalendar  FAQFAQ  HledatHledat  RegistraceRegistrace  Přihlášení  

Share | 
 

 Ze života Nervózního Jedince

Goto down 
Jdi na stránku : Previous  1, 2, 3, 4  Next
AutorZpráva
Hellohello
Zlatý simík stavitel
Zlatý simík stavitel
Hellohello

Poèet pøíspìvkù : 824
Join date : 21. 11. 17
Location : Ostrava

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   08/12/18, 06:52 am

Tenhle parkourista je teda magor. Vysmátý Sranda je, jak si oba myslí, jak jsou okouzlující. Nene
Přečetla jsem oba díly jedním dechem a už se těším na další Úsměv Tvoje příběhy zbožňuju Láska
Návrat nahoru Goto down
http://www.modthesims.info/member.php?u=1113201
Janika31
Simpařan
Simpařan
Janika31

Poèet pøíspìvkù : 417
Join date : 06. 02. 18
Age : 27
Location : Praha

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   08/12/18, 11:17 am

Vysmátý Vysmátý Tak tohle bylo teda něco, vůbec holkám nezávidím takové doprovody. Válím se smíchy
Moc hezky napsáno, jako vždy. Láska
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Lucisab
Bronzový simík stavitel
Bronzový simík stavitel
Lucisab

Poèet pøíspìvkù : 853
Join date : 11. 12. 17

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   13/12/18, 09:06 pm

Díky holky Pro Tebe

8.část - Nezvaný host



"Tak tohle byla naprostá katastrofa!" Zvolala Emilie sotva se její pozadí dotklo pohovky. Patricie jen pokrčila rameny.
"Je pravda, že Joe byl trochu mimo..." zamumlala, i když jí bylo jasné, že má její sestra pravdu.
"Trochu? Celý den žvanil jen o sobě parkouru! Mám pocit, že musí mít doma všude po stěnách rozvěsená zrcadla, aby se mohl každou vteřinu obdivovat a to i na záchodé míse!" Patricii mírně zacukaly koutky. Její sestra byla skutečně rozčilená a ve své podstatě se jí ani nedivila.
"Už nikdy mě nedonutíš abych šla na nějaké rande naslepo, mám toho už dost!" Patricie zvedla ruce na znamená míru.



"Klídek ségra. Nezapomeň, že jsem to myslela dobře... nečekala jsem, že má Andy až tak nemožné kamarády... jo čekala jsem nějakého baliče, ale toto? Ten chlap byl jak špatně naladěné rádio..."
"A ty ses aspoň s Andym dobře pobavila?" Patricie si dlouze vzdychla.
"Když já nevím... někdy je Andy tak příšerně otravný s tím jak se mě snaží sbalit a jindy... jindy je zase okouzlující... a už mi tolikrát pomohl..."



"To znamená, že se ti líbí?" Mrkla na ni. Patricie pokrčila rameny.
"Nevím, jak říkám mám z něj v hlavě zmatek... netuším jestli mu mohu důvěřovat... co na něj říká tvůj psychologický školní diplom?" Emile se rozesmála.
"Měla by ses řídit vlastními pocity a ne mými odbornými úsudky, Paty."
"Prosím! Jsi jedna z mála, která by ho mohla prohlédnout!"
"Nejsem věštec," odvětila klidně.



"Prosím Emilí! Jaký máš z něj pocit?" Emilie si dlouze vzdychla, ale nakonec se jí rozhodla vyhovět.
"Líbíš se mu," sdělila jí. Patricie se zamračila.
"To vím i bez tebe! Co nějaká jiná analýza?"
"Nedokážu poznat jestli to s tebou myslí vážně, Paty... na to tě upozorňuji předem... a v baru byl hodně uvolněný, myslím, že tam chodí často... ta barmanka se na vás stále dívala... řekla bych, že s Andym někdy něco měli nebo se jí líbí... přišlo mi, že na tebe žárlila..." Patricie tleskla.
"Toho jsem si taky všimla! Dokonce mi dala mnohem menší koktejl! Možná bych se ho na to mohla zeptat..."
"Ty se ho chceš zeptat jestli s ní něco měl?"
"A proč ne? On je taky vlezlý, tak proč bych nemohla být já? A jestli spolu máme něco mít..."
"Paty, přeci s ním nezačneš chodit jenom tak... chceš s ním být? Ještě před týdnem to byl idiot..."
"Tohle místo je příšerně malé... a já nechci být sama... co když je Andy jediný chlap, který se mnou něco bude chtít mít?" Emilie zavrtěla nechápavě hlavou.



"Takhle to přeci nemůžeš brát, Paty... ty jsi nikdy netrpěla na nízké sebevědomí... udělal ti někdo něco?"
"Ne, jen mám strach... víš, dívám se na naši pratetu a říkám si, proč se nikdy nevdala? Co se jí stalo, že utekla s Krasohlídkova? A proč nezačala svůj život žít zde naplno? Proč se schovávala v tomhle tmavém domě na okraji města? Ani se nestarala o zahradu... nechci skončit jako ona. Tohle místo je příšerně zvlášntní a pořád mám pocit, že sem nepatřím... a Andy mi připomíná dobu kdy jsem žila v Krasohlídkově a každý kluk v sousedství se mnou chtěl chodit... a navíc mi něčím trochu připomíná i Patrika..." zašeptala. Emilie ji chytila za paži.
"Když se s tebou rozešel jenom proto, že jsme přišli o peníze, pak si tě nezasloužil..." Patricie zavrtěla hlavou a setřela si zbloudilou slzu.
"Jenže nejhorší je, že ho chápu... byla jsem modelka a i když mě nikdo neznal, vydělávala jsem slušné peníze... mohli jsme spolu jet na Havaj... rád se se mnou chlubil a já s ním... byl hodný a měl krásné auto a milion přátel... víš, jsou chvíle kdy si říkám, že to byl pitomec, ale je těžké zapomenout na ty krásné čtyři měsíce, které skončily dnem, kdy nám oznámili tu hrůzu a rozjela se ta katastrofa... nikdy to nebudu moci našemu bratrovi zapomenout..." Emilie pevně sevřela její dlaně.
"Myslím, že to Petr ví a proto nás nikdy nekontaktoval..."
"A ještě aby ano! Vyrazila bych s ním dveře! To kvůli němu jsme skončili tady! Myslíš, že ještě žije?" Emilii se zaleskly oči a v hlavě se jí přehrála trhavá vzpomínka na jejich bratra. Tak moc ho měla ráda a nyní si nebyla jistá co k němu vlastně cítí. Nenáviděla ho? Nebyla si jistá, i když by správně měla...
"Nevím, Paty a snad to ani nechci vědět... to co se stalo... bylo to strašné... ale nechci, aby jsi kvůli němu skočila po prvním chlapovi jenom proto, že necheš být sama, Paty... tohle místo je možná malé, ale Andrew není jediný na světě... slib mi, že uděláš jenom to co cítíš a že se nepustíš do hloupostí," Patricie jí věnovala smutný úsměv.
"Zníš jako máma... ta byla stejně zodpovědná jako jsi ty... a fajn, nemám v plánu se našemu Cassanovi vrhnout do náruče jako blázen, ať se ještě chvíli snaží... a nedívej se na mě tak! Nepotřebuji sezení u psychologa... díky, že jsi vyslechla moje bláboly posilněné výborným koktejlem a teď... asi bych si měla jít lehnout..." Emilie trhavě přikývla.
"Víš, že tě mám ráda? Jsi poslední rodina, která mi zbyla a chci, abys byla šťastná," pohlédla jí do očí.
"Jistě a já tebe, ale teď konec melancholie! Jsme sestry Dvořákovy a ať nám každý vleze na záda!" Zvolala a zamávala pěstí ve vzduchu než se zvedla...



...a pomalu začala kráčet ke schodům.
"Dobrou noc, sestřičko!" Zavolala na ni, když se její noha dotkla prvního schodu.
"Dobrou noc, Paty..."

Emilie zůstala chvíli sedět na gauči a uvažovala nad tím, co jí řekla její sestra. Patricie měla vždycky zvláštní náturu díky které působila neobyčejně namyšleně a prostopášně, ale nyní se zdála být zranitelná. Emilie věděla, že je celá situace kolem ztráty veškerého majetku i dobrého jména poničila, ale nikdy si nebyla jistá jakým způsobem to ovlivnilo její sestru. Zvedla hlavu a pohlédla do očí své pratety, která na ní mlčenlivě shlížela z obrovského portrétu nad krbem. Původně chtěli obraz sundat a uložit ho na půdu, protože si díky němu až příliš uvědomovali jak k domu přišli... ale v téhle chvíli byla ráda, že tady je. Měla pocit, že se na ni dívá a to jí přimělo k otázce, kterou před chvílí vyslovila její sestra... co mohlo vzdělanou mladou ženu donutit utéct z Krasohlídkova? A proč nakonec zůstala tady? Zavrtěla hlavou nad svými úvahami a rozhodla se raději rychle ukončit tento podivný večer, protože měla chvíli pocit jako kdyby jí někdo skrz zamřížovaná okna sledoval... proto se nakonec zvedla z pohovky a šla udělat poslední věc kterou musela... zkontrolovat zámek u garáže.



Emilie vyšla ven. Chladný vzduch jí ovál zátylek až se jí drobné chloupky na krku zvedly do pozoru. Pomalu si začala třít ramena a co možná nejsvižněji začala kontrolovat zrezivělý zámek na garáži. Když se nakonec ujistila, že i tentokrát je ta věc i přes pokročilý věk funkční, spokojeně se ohlédla a přejel jí další mráz po zádech.



Ten utkvělý pocit, že tu někdo je tu byl zas. Jako kdyby jí někdo stál za zády a dýchal jí na krk. Rozhlédla se, ale ulice i okolí domu bylo stejně prázdné jako vždycky. Jen zdaleka se ozval nějaký noční pták, který se rozhodl zazpívat jasnému měsíci. Až potom zaslechla něco lupnout. Její pud sebezáchovy jí velel utéct, ale něco v ní jí donutilo zjistit, co se tam děje...



...sama si nebyla jistá co vlastně dělá. Byla snad nějaký dobrodruh? Určitě ne, ale měla více odvahy než se na první pohled mohlo zdát. Což jí dokázalo působit nemalé potíže, ale zároveň jí to dodávalo sílu. Zhluboka se nadechla, když došla až ke keři na samém okraji pozemku. Byla si téměř jistá, že ten zvuk vycházel odtamtud.
"Haló?" Promluvila nejistě. Odpovědí jí bylo zašumění listí a nějaký trhavý pohyb za keřem. Varovný hlásek uvnitř jejího těla jí nutil odejít, ale nakonec se rozhodla pro opak a pomalým krokem obešla nízkou houštinu...



"Nervózní?!" Vyhrkla zděšeně. Nervózní zprudka vstal. V jeho očích byl hluboký zmatek a strach. Divoce před ní ucouvl, když udělala několik kroků jeho směrem.
"Co tady děláš?" Nervózní několikrát zamrkal a jeho oči změnily znova barvu.



"Proč jsi tady?" Nervózní se rozhlédl a zděšeně se naklonil za dům. Až potom si Emilie všimla hlubokých krvavých šrámů na pravé straně jeho těla.
"Co se ti to stalo?!" Nervózní před ní znova ucouvl. Panika v jeho očích byla téměř hmatatelná.
"Nemusíš se mě bát... já... nikdy bych ti nic neudělala," Nervózní mrkl a pootevřel ústa ze kterým mu vyšlo jen slabé zabzučení. Pak sklonil hlavu. Skoro to vypadalo jako kdyby byl zklamaný, že nedokáže mluvit nebo se to snad Emilii jen zdálo? Emilie k němu pomalu vykročila a natáhla k jeho ruce svoji dlaň.
"Chci ti pomoct," zašeptala. Nervózní zvedl hlavu. Jeho duhovky měly nyní oříškově hnědý odstín než se opět změnily na kovově šedou. Emilie se tedy odvážila ještě více a letmo se dotkla jeho předloktí. Nervózní ucukl a vydal neartikulovaný zvuk.
"Nechci ti ublížit, ale... potřebuješ ošetřit ty rány," snažila se ho ujistit. Nervózní se začal střídavě dívat na ni a na silnici. Jako kdyby očekával, že se tady zjeví ještě někdo další.
"Pojď se mnou, můžeš mi věřit," Nervózní si ji změřil a zvažoval ve své zmatené hlavě svoji situaci. Bylo to úplně poprvé co mu někdo chtěl pomoci a ne ho obětovat. A s tím si neuměl poradit, skoro cítil jak jeho mozek úpěnlivě pracuje a pak se před jeho očima zjevil záblesk. Byla to vzpomínka? Nebyl si jistý, protože si už dlouho na nic nemohl vzpomenout. Někdy měl pocit, že vlastně neexistuje... jako kdyby celý jeho život byl jen nekonečně černá díra, která pohlcuje veškeré jeho pocity a umy. Emilie si všimla, že se sebou svádí boj proto k němu znova natáhla ruku.
"Slibuji ti, že se ti nic nestane," v ten okamžik na ni pohlédl a jeho oči poprvé v životě nesly jediný odstín. Možná to bylo tím odleskem vzpomínky...



...ale nakonec se Nervózní nechal odvézt do jejího domu.
"Zůstaň tady prosím sedět, dojdu pro lékárničku," ujistila ho. Nervózní nebyl zvyklý, že na něj někdo tolik mluví, ale příkazy plnit dokázal. Bylo to vlastně to jediné čeho byl odjakživa, nebo spíše od jisté doby, schopný. Emilie tedy na chvíli odběhla a Nervóznímu se tak naskytla možnost se porozhlédnout po světlé kuchyni. V jedné chvíli se dokonce cítil jako malé dítě, které začalo objevovat svět, když se začal letmo a s respektem dotýkat židle na které seděl. Její povrch byl tak hebký... Nervózní neznal takový pocit. Ve svém "domově" seděl na uplně jiných věcech a tohle... skoro se ztrácel ve svých pocitech než znova ucítil ten pocit. Ta vzpomínka ho zasáhla nepřipraveného a i když si dokázal zaznamenat jen útržek, byl to pro něj zázrak. Uvědomil si, že kdysi na něčem podobném seděl a pak ve svém nitru pocítil něco neobyčejného... něco co nedokázal pojmenovat, ala přál by si, aby to hřejivé teplo nikdy neodešlo... Z jeho myšlenek ho vyrušila Emilie.
"Bolí tě to hodně?" Nervózní sebou cukl. Vlastně si už ani nepamatoval kdy k těm šrámům přišel. Jeho myšlenky mizely až příliš rychle. Emilie si pomalu ustřihla malý kousek gázy a navlhčila ho dezinfekcí. Ten smrad Nervóznímu připomněl jeho vlastní nynější "domov" a s upřímným děsem před Emilií couvl až židle na které seděl zajela víc dozadu a narazila do barovky.



"Nemusíš se mě bát... před kým jsi utíkal? Honili tě lidé z města?" Až pak mu to došlo. Jeho mozek mu neochotně vydal další myšlenku. Ti lidé ho zachytili nepřipraveného... a jemu nezbývalo než utíkat... nikdy nedokázal nic jiného. Matně si vzpomněl na ošklivé zadunění, když mu na zádech přistál malý kámen, až teprve teď si uvědomil, že ho to místo kam ho zasáhli docela bolí. Nervózně se zavrtěl na židli a Emilie se na něj usmála.
"Prosím, zůstaň chvíli v klidu... máš tady na hlavě škrábanec..." Emilie se naklonila víc nad něj a Nervózní ztuhl. Emilie letmo přejížděla gázou po jeho podivně hladké kůži, která se zdála jako kdyby jí někdo popálil.
"Možná tě to trochu štípne," zašeptala.



Jenže Nervózní nic necítil. Jediné co dokázal bylo vnímat změnu. Tahle žena se ho nebála a on se v určité chvíli přestal obávat její přítomnosti. Díval se do jejích světlých očí a pak ucítil ten pocit znova. Ta vzpomínka se vrátila a tentokrát byla silnější. Viděl ženu, která se k němu sklonila a pevně ho objala. Byla to jeho máma. Vnímal, že ji má rád, ale netušil kam zmizela. Jediné co si pořádně uvědomoval bylo, že se jí mohl dotknout bez toho aniž by ho chtěla zabít. Zavrtěl hlavou a znova se zahleděl na Emilii. Chvílemi se bál, že se rozpláče, i když si nebyl jistý proč. Věděl jen, že nechce zapomenout... nechce tu vzpomínku zase ztratit... proto jako omámený natáhl prsty k jediné osobě, která mu nechtěla v jeho přítomnosti ublížit. Pomalu a zlehka natáhl svoji paži k Emiliině tváři. Měl pocit, že to musí udělat, aby nezapomněl. Jako kdyby dotekem dokázal ztvrdit tu hřejivou myšlenku ve své hlavě.



Emilie zmateně zamrkala, ale neuhnula mu. Spíše naopak, přisunula svoji tvář blíž k té jeho. Jeho zorničky i duhovky byly v té chvíli klidné, jako kdyby byl Nervózní méně nervózní než kdy jindy.



Lehce přejel svými prsty po Emiliině pokožce na obličeji. Trhavě se jí zároveň díval do očí a čekal výkřik nebo facku, ale Emilie zůstala klidná, i když uvnitř sebe vnímala něco podivného. Nervózní svojí paží tak nakonec zajel až k jejím vlasům a letmo jí odhrnul pramen z líce. Ta situace byla tak podivná jako byl sám Nervózní, ale přesto se zdála být křehká a něžná jako dotek motýlího křídla. Nervózní nakonec pootevřel ústa a z jeho rtů vyšel zvuk jako kdyby se snažil promluvit a v ten okamžik se za nimi ozval výkřik...



"Ahh! CO SE TO TADY DĚJE?!!" Zvolala Patricie, která se zašpiněného a zjizveného Nervózního upřímně vyděsila. Emilie se prudce narovnala a Nervózní rychle vstal. Jeho myšlenky se znova vrátily do stejných kolejí a oči mu několikrát změnily barvu, čímž vyděsil Patricii ještě víc. Divoce poté jako zvíře utekl z domu...

Návrat nahoru Goto down
Ludmila
Admin
Admin
Ludmila

Poèet pøíspìvkù : 922
Join date : 10. 11. 17
Location : poblíž Olomouce

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   13/12/18, 09:35 pm

Krásné ! *BRAVO* Pro Tebe
Návrat nahoru Goto down
Hellohello
Zlatý simík stavitel
Zlatý simík stavitel
Hellohello

Poèet pøíspìvkù : 824
Join date : 21. 11. 17
Location : Ostrava

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   14/12/18, 05:06 am

Tak to je něco! Šokovaný Krásně sepsáno! *THUMBS UP* Láska
Návrat nahoru Goto down
http://www.modthesims.info/member.php?u=1113201
Janika31
Simpařan
Simpařan
Janika31

Poèet pøíspìvkù : 417
Join date : 06. 02. 18
Age : 27
Location : Praha

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   15/12/18, 08:50 am

To byl moc povedený dílek. Láska Konečně nějaké bližší střetnutí s naším Nervózním Jedincem. Andílek
Chudinka, nechci si ani představovat, co mu ti dva magoři provedli. Plačící
Těším se na další díl. Úsměv
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Lucisab
Bronzový simík stavitel
Bronzový simík stavitel
Lucisab

Poèet pøíspìvkù : 853
Join date : 11. 12. 17

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   21/12/18, 01:53 am

Díky holky Pro Tebe bohužel Nervózní má za sebou hrozné věci a prozatím se jeho život bohužel moc nemění, ale neboj Janiko, něco se brzy stane, i kdyby se mělo jednat o hloupost Mrkající

Jinak většina tohoto dílku vznikla díky blížícím Vánocům  Mrkající

9.část - Vánoční večírek



"Co tady děláš, Paty?" Zeptala se jí Emilie bez toho, aniž by jí začala okamžitě vysvětlovat, kdo byl ten podivín v jejich domě.
"Ty se mě ptáš co tady dělám? A co tady dělal on?! Kdo to sakra byl?! Proč už zase sbíráš po ulici vyvrhely a taháš je domů?!" Emilie si dala ruce v bok.



"Nervózní není žádný vyvrhel, je to muž co potřebuje pomoc," odvětila klidně.
"Počkej? Cože jsi to řekla? Nervózní? Ty myslíš Nervózního Jedince? Tu místní legendu? Proboha Emilie, kde si k němu přišla a proč sem taháš největší podivíny z tohoto prokletého místa?! To náš chceš úplně zničit?! Víš co s námi místní udělají až zjistí, že ses s ním taky skoro šmajchlovala?!" Zuřila Patricie.
"Mezi mnou a Nervózním nic není, chci mu jenom pomoct..." Patricie zavrtěla hlavou.



"Jak moc malá si myslíš že jsem? Viděla jsem jak jste se na sebe dívali! Kdybych přišla o několik minut déle, jistě byste se políbili!"
"Patricie, Nervózní není něčeho takového schopen!"
"Ale ty ano, krucinál! Proč se ti musejí líbit vždycky ti největší magoři!" Mračila se dál.



"Patricie, chci aby sis uvědomila, že Nervózní je člověk, který potřebuje pomoct! Přestaň si vymýšlet hlouposti!"
"To nejsou hlouposti! O Nervózním se ve městě povídá, že je synem smrtky! S takovým člověkem chceš něco mít?!" Emilie si dlouze vzdychla.
"Nikdy by mě nenapadlo, že tomu budeš zrovna ty věřit! Je to hloupost! Lidé tady jsou až příliš pověrčiví! Nervózní je jenom člověk, kterému dal někdo z nepochopitelného důvodu tento titul a teď za to pyká!"
"A co ty jeho oči? Není divné, že mu mění barvu?!"
"Nevím, proč tomu tak je! Nejsme doktor, ale jistě to nedokazuje, že by měl za otce zubatou! Všechno je to jen bohapustý nesmysl a pokud tomu ty věříš... tak mě to docela mrzí!"
"Neříkám, že tomu věřím... ale zrovna jsme se nastěhovali a ty si teď sem přivedeš místního vyvrhela? Copak to si vůbec nevážíš našeho čistého štítu zde? Co když se to někdo dozví? Ten blázen to jistě každému řekne!" Emilie se zamračila.
"Nervózní nedokáže mluvit, myslím, že musel prožít nějaký šok nebo něco takového..."
"Je mi jedno co má za sebou... ale za žádnou cenu nechci, aby nás stáhl sebou!"
"Myslím, že by ti neuškodilo, kdyby jsi nemyslela jen na sebe, Patricie. Ten muž je v hodně zoufalé situaci! Nemyslíš si, že zrovna my dvě bychom to měli chápat?"
"Ale my jsme neměli pověst jako on!"



"Vidím, že nemá cenu s tebou o tom mluvit, protože jsi horší než celé obyvatelstvo Podivína na které tolik nadáváš... takže dobrou noc, sestřičko," procedila a měla se k odchodu, Patricie jí ale zastavila.
"Počkej... dobře... mám prostě jen strach! Nechci, aby nám někdo znova ublížil a to jen kvůli někomu koho vůbec neznáme! Vždyť ty vůbec nic nevíš o minulosti toho muže! Možná není synem smrti, ale může mít na svědomí něco horšího! Co když..." Patricie rozhodila rukama jako kdyby jí docházela slova.
"Ten muž si pravděpodobně vůbec nic nepamatuje, Patricie..."
"Jak to víš?"
"Poznám to v jeho očích..."
"V těch, které mají víc barev než duha? Emilie... prosím, nesnaž se dostat do problému kvůli nemocnému cizinci, kterému vůbec nic nedlužíš..." Zašeptala jejím směrem a chytila ji za paži.
"Nemusíš si o mě dělat starosti, ano? Nic zvláštního jsem nedělala..." Patricie obrátila oči vsloup. Byla si nadále jistá, že mezi ní a tím podivínem proběhlo něco víc, než jen "přátelské zírání", ale rozhodla se to pro tentokrát ignorovat.
"Fajn, jak myslíš... ale zapomněla jsem ti něco říct... zítra se bude u mě v práci konat vánoční večírek... a máme tam mít doprovod..."
"Doprovod?"
"Ano... a já nemám s kým jít... a tak mě napadlo, že bychom my dvě..."
"A to nemůžeš říct Andymu? Proč zase já?" Zvolala unaveně.
"Slibuji ti, že se tentokrát nebude jednat o žádné rande naslepo! Vážně, přísahám! Ale je to pro mě moc důležité... nechci být jediná, která nebude mít doprovod... prosím sestřičko..." Emilie zavrtěla hlavou.
"Fajn, ale nebudeš mi už nikoho dohazovat nebo odejdu, je ti to jasné?" Patricie jí věnovala široký úasměv.
"Jasně, nemusíš mít vůbec strach!" Poskočila na místě.

Druhý den...



"Vypadá to tady moc zajímavě..." oznámila Patricii, její sestra.
"A to jsi ještě neviděla vnitřek! Tentokrát budeš opravdu nadšená!" Emilie se pousmála a směle vykročila k restauraci...



"Emilí! Podívej se tamhle dozadu... to je můj šéf..." zašeptala jí do ucha Patricie. Emilie se zaměřila jejím směrem a tiše si prohlédla Simona od hlavy až po paty. Musela uznat, že se jednalo o hodně atraktivního muže, který vypadal, že ho nikdo nezajímá.
"Není božský?" Pokračovala v tichém obdivování Patricie. Možná za to mohly jejich oči, ale Simon si brzy všiml, že ho někdo pozoruje a tak později k nim vykročil.
"Slečno Dvořáková, jak se zdá tak ani na vánoční večírek nejste schopna dorazit s dvaceti minutovým předstihem..."
"A proč bych měla chodit tak brzy šéfe?" Mrkla na něj. Simon si promnul spánky.
"Protože je to správný přístup... a vy jste kdo?" Ukázal na Emilii. Emilie k němu se širokým úsměvem natáhla ruku.



"Jmenuji se Emilie Dvořáková a jsem sestra Patricie," Simon přikývl.
"Těší mě... doufám, že si večer užijete... sednout si můžete kam chcete... a teď mě omluvte..." pronesl jednotlivě než od nich prkennou chůzí odešel.

Později už obě ženy seděly u jednoho ze stolů.



"Musíš uznat, že je můj šéf ten nejkrásnější chlap z celého Podivína, viděla jsi ty oči? Jen je škoda, že je takový kamenný..."
"Myslím, že něco skrývá a hlavně se drží hodně na uzdě, Paty. Kdo ví jaký je tvůj šéf doopravdy..."
"Co tím myslíš? Máš snad pocit, že můj pohádkový šéf vede v noci jiný život?" Uchechtla se.
"Ne, ale hodně se kontroluje... těžko říct co se skrývá pod jeho maskou... myslím, že už ji nosí tak dlouho, že už možná ani on sám neví jaký byl předtím..." Emilie si ani nevšimla, že jí Patricie v půli věty přestala poslouchat.



"To se mi snad jenom zdá... podívej se kdo příšel!" Emilie se letmo ohlédla a spatřila elegantně upravenou mladou ženu.
"Kdo je to?" Zeptala se jí, když se otočila zpět.
"To je ta jeho šílená snoubenka! Ta která na mě tak šíleně bezdůvodně řvala a ztropila tady skandál kvůli své absurdní žárlivosti..."



"Myslím si, že to dělá kvůli tomu, že si není svým snoubencem jistá... pravděpodobně ani před ní totiž svoji masku nesundal... stojí u sebe jako cizinci..." Patricie se na ni široce usmála.
"To znamená, že se třeba nevezmou! To by bylo něco! Protože jestli někdy dojde k jejich svatbě, tak budu brzy bez práce... víš jakou mi dalo v týdnu práci se téhle ženské vyhnout? Připadala jsem si jako idiot!"



"Drahý, doufala jsem, že pro mě dojedeš osobně, nebo už máš tolik práce, že ti na mě nezbývá žádný čas?" Simon si vzdychl.
"Mám hodně starostí, Alicio. Restaurace a moje rodina..."
"To jsme na tom stejně, ale já si na rozdíl od tebe na tebe udělám vždy nějakou chvilku..."
"Slíbila jsi mi, že mi budeš víc věřit a že už nebudeš dělat tak šílené skandály jako minule..."
"Já vím, ale změnu bys měl udělat i ty... uvědom si, že máš i nějaké povinnosti! Například chci, abys se mnou šel na večeři s mojí rodinou! A pak chci s tebou strávit nějaký ten čas o samotě... už dlouho jsme totiž nebyli opravdu sami," mrkla na něj. Simon nehnul ani brvou.
"Mám hodně práce, Alicio... v restauraci jsem teď hodně potřeba..."
"Tak povolej svého asistenta! K čemu toho chlapa vlastně platíš, když děláš jeho práci?! Chci aby jsi si konečně uvědomil koho máš za snoubenku, mě se musíš věnovat! Nejsem žádné pometlo z ulice!"
"Alicio, slíbila jsi mi, že už mi nebudeš dělat scény na veřejnosti," upozornil ji ledově.
"Já vím, kocourku, ale musíš si uvědomit, že chci, abys konečně pochopil, jak významná osobnost jsem!" Zvolala když její pohled sklouzl za Simonova záda.
"Drahý, omluvíš mě na minutku. Jistě máš ještě nějakou práci s těmi idioty vzadu," zašeptala temně a letmo ho políbila na rty než se vydala hlouběji do restaurace.



"No nazdar... ta potvora jde k nám..." zašeptala Patricie Emilii.
"Můžete vstát? Chci s vámi mluvit!" Zvolala Alicia sotva k nim dorazila. Patricie se neochotně postavila, protože od téhle ženy očekávala mimořádné problémy jen kvůli tomu, že by se odvážila jí odporovat.



"Chci, aby vám bylo od samého začátku jasné kde je vaše místo, když už vás můj Simon odmítl propustit... jste jenom obyčejná nula, která tady roznáší pití, je vám to jasné?"



"Ano, roznáším tady pití, ale dnes ne... a jako nula se rozhodně necítím, takže bych ocenila kdyby jste mě mohla po zbytek večera ignorovat," oznámila jí suše Patricie.
"Vy mi nebudete rozkazovat co mám dělat! Já jsem budoucí paní tohohle všeho, takže to vy si spíše dávejte pozor na to co budete dělat... a nemyslím to jen jako varování!" Zasyčela než tam nechala Patricii stát jako opařenou.

Později došlo i na děkovací řeč, která bohužel vyšla na služebně nejmladší Patricii...





Patricie sice možná na první pohled působila sebevědomě a trochu i jako extrovert, ale představa, že bude děkovat svému šéfovi před celou restaurací se jí nezamlouvala. Nenápadně se zahleděla do drobného papírku, který jí do dlaně vtiskl kuchař jako vodítko... jenže jeho rukopis byl asi stejně snadno čitelný jako čínské znaky. Chvíli tak mhouřila oči na nečitelné písmo, než to definitvně vzdala. Nakonec tedy letmo zaklepala do mikrofonu a rozhodla se improvizovat.



"Ehm... dobrý večer," všichni přítomní se na ni zahleděli, včetně Simona, který dokonce přistoupil blíže k pódiu.
"Od svých kolegů jsem se dozvěděla, že každým rokem se některému ze zaměstnanců dostane té cti poděkovat za kolektiv našemu panu Margisonovi, kterému vděčíme za práci. Chtěla bych vám tedy poděkovat za pěkný vánoční večírek, díky kterému jste dokonce musel na jeden den zavřít restauraci. Zároveň jsme vám neobyčejně vděční i za to, že jste tu s námi, protože někteří šéfové za sebe rádi posílají jen asistenty... a zároveň bych vám chtěla poděkovat za vše co jste pro nás udělal. Jste náš oblíbený šéf, i když o vás občas kolují zvláštní věci..." Simon se na ni zahleděl, v jeho tváři se nedalo rozpoznat co si o jejích slovech myslí.



"Mimo jiné bych vám chtěla i poděkovat za sebe... za šanci, kterou jste mi dal... za to vám nepřestanu být nikdy vděčná, i když mě tou svojí dochvilností doháníte k šílenství... takže ještě jednou děkuji a veselé Vánoce a šťastný nový rok..." pronesla na závěr, když jako v tranzu odložila mikrofon zpět do stojanu. K její smůle se ale na ni stočilo ostré umělé světlo, které oslňovalo pódium. Patricie si zakryla oči dlaní a pokusila se rychle odejít... bohužel však neodhadla kroky ani místo, kde se zrovna nacházela a tak se podivným způsobem protáhla mezi mikrofonem a bednou a místo směrem ke schodům vykročila do prázdna...

Stalo se to příliš rychle. V jedné chvíli si Patricie dobře uvědomovala svůj pád, že a v té druhý jí něčí pevné ruce zachytily...



"Šéfe..." zašeptala. Ještě nikdy neměla příležitost si Simona prohlédnout takhle zblízka.



"Můžete mi vysvětlit, proč už nejste ani schopna sejít jako běžný člověk ze schodů? To máte v plánu skončit na neschopence se zlomenou nohou?" Pronesl jejím směrem aniž by ji pustil na zem.
"Samozřejmě, že ne..." odvětila s očima zabodnutýma do jeho tváře.
"Pak bych byl rád, kdyby jste ty schody příště použila, slečno Dvořáková... Na kaskadérské kousky nejste ani oblečena, natož obuta... a v mém podniku se podobné eskapády nepodnikají..."
"Jistě, šéfe," Patricie nebyla schopna dát dohromady delší větu...

Aniž by si to jeden z nich uvědomil je někdo začal pozorovat...



"Simone!" Zakřičel zlostný ženský hlas. Oba se na ni zahleděli a až poté Simon konečně Patricii pustil.



"Já to věděla! Ty potvoro jedna! Okamžitě sundej ty svoje špinavé ruce z MÉHO Simona!" Zakřičela hystericky a uštědřila Patricii pořádnou facku. Patricie zalapala po dechu a chytila se za bolavou tvář. Alicia se natáhla, aby jí mohla dát další políček, když Simon zakryl Patricii vlastním tělem a zachytil ruku své snoubenky těsně před tím, než dosáhla svého cíle.
"Slíbila jsi mi, že už nebudeš dělat žádné scény!" Osočil ji. Alicia mu vytrhla dlaň a probodla ho pohledem.



"A ty jsi mi zase slíbil, že se nikdy v životě nepodíváš na jinou ženu a teď si tady nosíš tuhle mizernou zlatokopku? Jsi obyčejný mizera! Co si o sobě vlastně myslíš?! Beze mě by jsi byl nic! Můj otec měl vždycky pravdu!" Zopakovala již po několikáté Alicia.
"Mluv prosím tiše, lidé se na nás dívají..." zasyčel jejím směrem.
"A víš, že je mi to úplně jedno?! Jen ať se všichni dozvědí, jak moc mě zanedbáváš! Kdo ví s kolika jsi mě už podvedl!" Zakřičela mu do tváře.
"Tohle není pravda! A uklidni se konečně!"
"Jak se mám uklidnit! Okamžitě ji vyhoď!"
"Ne!" Vyhrkl pevně.
"Vidíš, pak to je pravda... protože kdyby sis mě vážil tak vyhodíš kohokoli na koho ukážu!" Simon se letmo ohlédl na Patricii.
"Odejděte!"
"Cože?" Zašeptala nechápavě.
"Pro vás již vánoční večírek skončil, děkuji za pěknou řeč a teď jděte domů," pronesl ledově.
"Takže mám výpověď?" Simon si vzdychl.
"Prostě jděte..." Patricii se zalily oči slzami, ale nakonec ho poslechla. Alicia se na ni sladce usmála a široce rozevřenou dlaní pohladila Simona po tváři.
"Vidíš, že to jde kocourku," zavrněla. Simon jí prudce sundal paži ze svého obličeje a chytil ji za předloktí.
"Musíme si promluvit!" Oznámil jí, aniž by spustil oči z Patriciiných zad.
"Samozřejmě, drahý..." Pomalu společně odkráčely do kanceláře. Patricie se naposledy ohlédla za Simonem, který v daný okamžik otočil také hlavu jejím směrem. Zdálo se jí to nebo viděla v jeho očích něco zvláštního? Nakonec jen zavrtěla hlavou. Její šéf měl opravdu srdce z kamene...
Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simpařan
Simpařan
Janika31

Poèet pøíspìvkù : 417
Join date : 06. 02. 18
Age : 27
Location : Praha

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   21/12/18, 10:26 am

Teeda, moc pěkný díl. Láska
Až na tu histerku. Doufám, že jí pěkně vyčiní a nebo nejlépe, pošle do háje. Úsměv Ovšem něco mi říká, že zas tak jednoduché to nebude. Nevím
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Ludmila
Admin
Admin
Ludmila

Poèet pøíspìvkù : 922
Join date : 10. 11. 17
Location : poblíž Olomouce

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   21/12/18, 09:06 pm

Na hysterický záchvat je prý nejlepší facka - asi by ji Alicia potřebovala jako sůl Mrkající Dobré počteníčko *BRAVO*
Návrat nahoru Goto down
Lucisab
Bronzový simík stavitel
Bronzový simík stavitel
Lucisab

Poèet pøíspìvkù : 853
Join date : 11. 12. 17

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   28/12/18, 01:44 am

Alicia je hysterická a ještě pořádně bude Zmatený a ta facka by ji opravdu sedla jenže Patricie se zatím neodvážila jí ji dát, tak možná později Mrkající

10.část - Královna depresí a podivíni

Druhý den ráno Emilie vstala o něco později, protože měla odpolední směnu. K jejímu překvapení se ujistila v tom, že Patricie ještě stále nedorazila do práce.
"Patricie, kde jsi?!" Volala po celém domě, když zaslechla z pracovny slabý vzlyk. Rychle se proto vydala za zvukem.



"Proboha Patricie, co tady děláš?" Vydechla zděšeně, při pohledu na hromadu věcí, která se kolem ní kupila.



Patricie na ni zvedla hlavu. Oči měla podlité krví a klepal se jí dolní ret. Rázně si vytáhla kapesník z krabice a důkladně se vysmrkala, poté drobnou kuličku zahodila kamsi za sebe.
"Nech mě být... jsem totálně na dně... už mi nepomáhá ani čokoláda nebo milovaná pizza! Jsem naprosto v háji!" Emilie si sedla k ní na zem.
"Co se ti stalo?"
"Copak jsem ti to včera všechno neřekla? Šéf mě vyhodil, kvůli té hloupé hysterce... jakoby jí nestačilo, že má toho nejkrásnějšího muže z celého Podivína, ale ještě mě ani nenechá s ním pracovat! Už ho nikdy neuvidím..." vzdychla a natáhla se pro další kapesník.
"Ale on ti přeci neřekl, že máš padáka... měla by sis s ním promluvit..."
"K čemu?! Řekl mi jasně, ať jdu pryč! Nejsem hloupá a nevnucuji se... i když bych dala všechno na světě abych mohla být s ním... on je tak... já vím, že to zní stupidně... ale myslím, že..." Emilie ji nenechala domluvit.
"Paty, já znám ty tvoje stavy... vždycky se necháš snadno někým očarovat a pak to rychle vyprchá... věř mi, bude to dobré... a co se týká tvé práce... měla bys myslet na to, že ti doslova neřekl, že máš výpověď... poslal tě pryč, kvůli té ženě... myslím, že se snažil sebe i tebe chránit před dalším skandálem... a navíc ta ženská tě přeci napadla nebo ne? Možná se obával, že to zkusí znova a proto tě nechal odejít..." Patricie k ní zvedla hlavu. V jejích očích se zjevila slabá naděje.
"Myslíš, že mu na mě tolik záleží?" Vydechla.
"To nevím... pan Margison... on je zvláštní, takový hodně uniformovaný. Jakoby se bál říct svůj vlastní názor nahlas... nevím. Nedělej si žádné naděje a hlavně... je zasnoubený... Paty... na to mysli především..."
"Ale ta jeho slavná snoubenka... ona je příšerná! Nenechá ho dýchat! Nechápu jak s ní může být! Zasloužil by si někoho lepšího..."
"A tím někým myslíš sebe," mrkla na ni.
"Musíš uznat, že jsem lepší než ona. Já bych mu dala volnost... ne moc velkou, ale nikdy bych ho takto nestíhala a nedělala bych mu ostudu... já..." v ten okamžik se místností rozeznělo vyzvánění staré telefonní linky. Obě sestry se na sebe zahleděly. Nikdo jim nikdy nevolal. Mohl to snad být nějaký zapomenutý známí jejich pratety nebo snad dokonce jejich vlastní bratr?
"Zvedni to!" Zavolala na svoji sestru Patricie. Emilie se zhluboka nadechla a pomalu došla k telefonu. Najednou měla pocit, že má sluchátko snad několik kilogramů, ale nakonec ho odhodlaně uchopila a přiložila si ho k uchu.
"Ano? Předám vám ji..." Patricie divoce zamrkala.
"Je to pan Margison," oznámila jí Emilie. Patricie jí prakticky vytrhla sluchátko z paže.



"Šéfe?" Zašeptala nesměle do sluchátka.



"Dvořáková, co si o sobě vlastně myslíte? Jak dlouho mám na vás ještě čekat! Máte zpoždění celou jednu hodinu, pět minut a dvanáct sekund, jak mi to hodláte vysvětlit!!" Ozval se burácivý zuřivý hlas z aparátu. Patricii přejel mráz po zádech.
"Ale vždyť..." Simon ji přerušil.



"Nechci slyšet žádné výmluvy! A pokud teď neležíte v nemocnici, čehož jste bohužel schopna při své vlastní naprosté nešikovnosti, pak vás budu muset okamžitě vyhodit!" Zařval do sluchátka.



"Ale šéfe, vždyť jste mi včera řekl, abych odešla..." pronesla tiše.
"Ale to neznamenalo, že máte výpověď! Takže pokud sem do půl hodiny nedorazíte tak máte na hodinu výpověď a věřte mi, že už si v téhle branži ani neškrtnete!" Zařval do sluchátka než jí to položil. Patricie se podívala zmateně na přístroj ve své paži a pak nadšeně poskočila na místě. Emilie si ji zmateně prohlédla.
"Ty máš radost, že na tebe řval?" Patricie se rozesmála a sevřela svoji sestru v náručí.



"Asi si budeš myslet, že jsem blázen... ale myslím, že mu na mě aspoň trochu záleží, i když si to neuvědomuje! A navíc jsem nepřišla o práci! A uvidím ho skoro každý den!" Volala nadšeně a její hlas stoupal a klesal jak na houpačce.

Později již stála před svým hluboce rozčíleným šéfem...



"Šéfe, ani nevíte jakou mám radost, že jste mě nevyhodil!" Oslovila ho, jen co ho spatřila. Simon se ale netvářil nadšeně, jeho výraz spíš vypovídal o tom, že by ji rád poslal k šípku.
"Slečno Dvořáková! Jestli si ještě někdy rozhodnete udělat volno, laskavě mě o tom informujte předem! Ať nemám pocit, že někde ležíte ve škarpě!" Zařval na ni.
"Proč bych měla ležet ve škarpě?"
"Protože jste levá jako šavle! Na svoji první zákaznici jste vysypala salát a včera jste málem spadla z pódia! Co bych si asi měl myslet!" Zuřil dál.



"Vy si o mě děláte starosti?" Vydechla překvapeně. Simonův výraz zkameněl.
"Samozřejmě, musím mít přeci přehled o svých zaměstnancích! Restaurace nemůže být jen kvůli vaší naprosté neprofesionalitě zavřená a bez číšníka!"
"Rozumím, šéfe..." zašeptala a oči se jí zvláštně zaleskly. Simon zamrkal.
"Doufám, že je vám jasné, že pokud se tato situace znova zopakuje tak vás vyhodím! Očekávám od vás přesnost!"
"Samozřejmě, šéfe... a ještě jednou vám strašně moc děkuji, že jste mě nevyhodil, ačkoliv vaše... snoubenka..."
"Alicia nemá právo mi cokoliv rozkazovat, já jsem váš zaměstnavatel a jsem dost starý na to abych vyhodnotil, zda vás můj podnik potřebuje nebo ne," odvětil aniž by se mu na tváři objevila jakákoliv emoce. Patricie se na něj zářivě usmála a udělala několik kroků směrem k němu. Simon zůstal stát na místě a hleděl jí do očí.
"Strašně moc vám děkuji a... vážím si šance, kterou jste mi dal..." zašeptala mu do tváře. Simon od ní odstoupil.



"Pak ji využijte rozumně než začnu litovat, že jsem vás sem vůbec pustil," pronesl než ji tam nechal stát samotnou.

Druhý den byla Emilie opět zavřená v knihovně...



Pomalu vykládala jednotlivé knihy do správných polic, aniž by si všimla statné mužské postavy za jejími zády.
"Hej vy tam! Vy tu pracujete?" Otázal se jí. Emilie se ohlédla.



"Ano, potřebujete něco?" Muž si urovnal klobouk na hlavě.
"Jsem profesor z Akademie přírodních věd a ezoteriky v Šafránově zátoce a přijel jsem sem pro jednu vyjímečnou knihu, která je bohužel k sehnání pouze ve vaší knihovně. Ke své smůle jsem prozatím neměl štěstí, byla stále vypůjčená nebo mimo knihovnu... ale nyní se domnívám, vzhledem k vaším webovým stránkám, že by již mohla být k dostání, protože přeci není normální, aby byla kniha stará skoro celé století vypůjčená jediným člověkem skoro celý rok," pousmál se. Emilii z něj přejel mráz po zádech. Ten muž byl zvláštní. Rozhodně na ni nepůsobil jako vzdělaný profesor z akademie. I přesto se ale pokusila o drobný úsměv.



"O jakou knihu se jedná?"



"Pravda o životě a smrti, napsal ji jeden jedinečný spisovatel, který vydával knihy pod psedonymem Ichabold. Potřebuji ji pro jednu velice důležitou práci... tak kde bych ji mohl najít?" Emilii se začali potit ruce. Byla to jedna z knih, kterou si půjčoval Nervózní a majitel knihovny jí dal jasně najevo, že ji nesmí dát nikomu jinému než Nervóznímu. Zhluboka se nadechla.
"Tato kniha je bohužel v současnosti nedostupná," oznámila mu profesionálním tónem.
"Nedostupná? Nelžete! Vím moc dobře, že je součástí vašeho inventáře, ale vydáváte jí pouze jediné osobě! Což rozhodně nespadá do konexí vaší knihovny! Není možné, aby měl jediný člověk vypůjčenou knihu na věčnost! Pochopte, že já tu knihu potřebuji! Dělám jeden velice důležitý průzkum, který by mohl pomoci všem lidem na zemi!" Rozkřičel se.



"Nemohu vám vyhovět! Ta kniha je momentálně mimo naši knihovnu a není dostupná!"
"Lžete jako když tiskne! Dělali to tak i vaše předchůdkyně, ale já už si nenechám nic zatajovat! Klidně projdu každý kout tohoto nechutného místa, abych ji našel! Je pro mě moc důležitá!" Emilie divoce zamrkala.
"Nemohu pro vás nic udělat! Je mi to líto, takže pokud nechcete jinou knihu, tak vás budu muset požádat, abyste odešel..." pokusila se o klidný tón, i když jasně vnímala skrytou hrozbu v jeho očích. Byla psycholožkou dost dlouho na to, aby dokázala číst v lidech a byla si jistá, že tento muž dokáže být nebezpečný.



Ani jeden z nich si nevšiml tiché postavy, která se vynořila za jejich zády.
"Vy drzá potvoro! Vy mě nemáte právo vyhazovat! Klidně udělám z téhle nechutné knihovny jen hromádku popela! Já tu knihu potřebuji!"



Nervózní sledoval celou scénu jako tenisový zápas. Vnímal, že by měl nějak zareagovat, ale netušil jak. Nemohl si vzpomenout proč by to měl udělat. Ta žena mu sice někoho připomínala, ale nebyl si jistý. Viděl ji už někdy?



Ve své hlavě ucítil ostrou bolest, která mu připomněla včerejší večer, kdy měli jeho pěstouni opět kreativní náladu. Sice si už nevzpomínal co s ním prováděli, ale něco v něm ho ujistilo, že uvnitř něj opět něco zemřelo a to něco si při pohledu na zuřícího muže natahujícího se na menší ženu, opět začalo vracet k životu. Téměř se mu zhoupl žaludek, když se mu opět zamotala hlava. Pak uslyšel jakýsi pád a znova zvedl svoji tvář. Spatřil tu ženu sedět na zemi a uvnitř něj se něco pohnulo. Byl to snad zbytek jeho původního já? Toho které dokázalo jednat a nežilo jen každou minutou pro prázdné nic? Zavrtěl hlavou a snažil si utřídit myšlenky. Až poté uvnitř sebe ucítil odhodlání. Byl to pro něj podivný a neznámý pocit. Ale právě tento podivný impulz rozpohyboval jeho nohy. Netušil co chce vlastně udělat, ale v jedné chvíli stál za zády toho zlého muže. Profesor si brzy uvědomil, že za ním někdo stojí a otočil se. Přejel mu mráz po zádech, když se zahleděl do měnících se očí Nervózního. Samotnému Nervóznímu se při pohledu na něj znova zhoupl žaludek a před očima se mu vyjevili všechny zlé věci, kterých byl svědkem. Vzedmul se v něm starý vztek... nad ztrátou svého hlasu, své identity... své rodiny, o které byl přesvědčen, že ji někdy musel mít.



Zamračil se, až se mu jizvy napnuly na tvářích a pootevřel ústa. Místo slov z jeho hrdla vyšlo jen podivné zabzučení mísejícího se s podivným šumotem. Znělo to skoro jako kombinace cikád a chladného vzduchu jež dezonoval prázdnou trubkou. Bylo to děsivé. Profesorovi naskočila husí kůže a Emilie se na zemi nadzvedla. I jí se prohnal mráz po zádech. Nervózní v téhle chvíli vypadal opravdu démonicky, skoro jako kdyby byl skutečně jeho otcem samotná smrt. Profesor vypískl jako myš...



...a jako vyděšený školák utekl. Nervózní se v té chvíli sám pro sebe usmál. Ucítil v sobě vlnu další nové emoce. Bylo to zadostiučinění. Poprvé za celou svoji existenci byl rád, že ho lidé nemají rádi a svým vlastním způsobem se ho bojí. Najednou měl pocit, že by se mohl zachránit, že by jednou mohl být... normální. Byl tak zahloubený do svých myšlenek, že si ani nevšiml, že se Emilie postavila na nohy a...



...sevřela ho v náručí.
"Nervózní! Strašně moc ti děkuji! Ten muž nevypadal, že by jen tak odešel... kdyby jsi ho... nevyděsil... tak by..." Nervózní sebou cukl. Kdo byla tahle žena? A proč se kvůli ní rozhodl najednou riskovat? Pak mu došla ta nejdůležitější otázka... jak je možné, že se ho nebojí? Divoce sebou cukl a vymanil se z jejího sevření. Obezřetně si ji prohlížel.
"Nervózní, jsi v pořádku?" Když viděla, že nijak nereaguje, přistoupila k němu blíž.
"Jsem Emilie, pamatuješ si mě?" Emilie... to jméno mu něco říkalo... znova se chytil za hlavu a vnímal tu obrovskou díru, kterou v ní měl. Až pak mu jeho mozek vydal malou vzpomínku. Emilie byla žena, která mu chtěla pomoci... která mu chtěla ošetřit rány... Zahleděl se na ni a jeho oči změnily barvu v čokoládově hnědou. Pootevřel ústa a zabzučel. Zmučeně zavrtěl hlavou a otočil se k ní zády.



"Nervózní, počkej! Vzpomínáš si na mě?"



Nervózní nahnul hlavu jejím směrem. Pak se pomalu ohlédl. Jeho oči byly nyní kovově šedé.
"Děkuji ti, jsi hodný člověk, i když si ostatní myslí opak. Pomohl jsi mi, stejně jako jsem to udělala já. Nikdy bych ti neublížila, věř mi." Nervózní se skoro celý otočil, ale vypadal, že se zasekl. Hleděl na ni obezřetně jako raněné zvíře. Trochu si ji pamatoval, ale z nějakého nepochopitelného důvodu se nyní bál více rozpomenout. Měl pocit, že by ho pak mnohem víc bolela hlava.
"Chci ti pomoci, zapamatuj si to prosím... a věř mi..." z jejích úst to zněla jako prosba. Nervózního nikdo nikdy o nic nežádal a to ho přimělo si vzpomenout na jejich křehké setkání v kuchyni. Zhluboka se nadechl a jeho pohled zněžněl. Vypadal, že se rozpláče. Ani on na ni nechtěl zapomenout a toužil jí věřit, protože nikomu nikdy nemohl. Zlehka přikývl. Emilie udělala několik kroků k němu. Nervózní před ní ucouvl a utekl pryč, aniž by tušil proč.

Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simpařan
Simpařan
Janika31

Poèet pøíspìvkù : 417
Join date : 06. 02. 18
Age : 27
Location : Praha

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   28/12/18, 10:58 pm

Páááni. Šokovaný Něco mi říká, že muž v knihovně je něco víc než jen profesor, nebo každopádně nebezpečný profesor. Aha A oceňuji Nervózního, že Emílii pomohl. Láska
Šup pokračování. Láska
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Lucisab
Bronzový simík stavitel
Bronzový simík stavitel
Lucisab

Poèet pøíspìvkù : 853
Join date : 11. 12. 17

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   03/01/19, 09:58 pm

Díky Janiko Pro Tebe Profesor je opravdu moc zajímavý člověk, jediné co o něm a všem ostatním co se tam děje mohu říct, je to, že každá věc bude mít nějaký dopad pro budoucí vývoj Mrkající aneb čím víc budou mít holky nepřátel, tím hůř se jim povede... Zmatený a každý malý detail, který se tam objeví bude později napovídat co je vlastně Nervózní zač Mrkající

Jinak musím říct, že při focení tohoto dílu mi moje grafika zlobila víc než kdy jindy... proto na některých fotkách chybí Andymu tělo Tydýt

11.část - Nový nájemník

Po práci se Patricie vydala do obchodu pro nějaké jídlo, když cestou narazila na Andyho...



...ten si ji ze začátku nevšiml, ale Patricie se i tak rozhodla ho oslovit. Měla už takhle pokažený den, kvůli nákupu, že tajně doufala, že ji Andrew zvedne náladu.
"Nazdar Andy!" Oslovila ho. Andrew se otočil a obdařil ji širokým úsměvem.
"Ahoj, krásko," zavrněl.



"Co tady děláš? Čekáš na někoho?" Andy zamrkal a podrbal se na bradě.
"Já? Ani náhodou... snažím si provětrat hlavu..."



"Ty? Stalo se ti snad něco? Protože se většinu času tváříš jako nedotknutelný super balič," mrkla na něj. Andrew se zasmál.



"Chyběla jsi mi... proč ses mi vlastně neozvala? V tom baru jsem ti dal i svoji adresu..."
"A to jsi čekal, že se objevím hned druhý den u tebe doma? Zase tolik jsi mě neoslovil... a co se týká tvého kamaráda... tak ten se projevil jako pořádný idiot..." Andrew se znova rozesmál. Jeho smích zněl jako milion malých zvonečků.



"Nesmíš ho soudit tak přísně! Joe je skvělý kámoš! Jenom byl v ten večer tak trochu mimo sebe... a navíc moc rád mluví o parkouru..."
"Jo to jsem viděla," procedila.
"Nemrač se, krásko... a když ti teď slíbím, že už ho nikdy neuvidíš, tak se necháš znova pozvat na něco dobrého?"
"Myslíš jako na večeři?" Mrkla na něj.
"Jasně... vzal bych tě do nejlepší restaurace ve městě, co ty na to?" Patricie si založila ruce na prsa a naklonila hlavu na stranu.
"Aby nebyla jako ten tvůj Kin Kingův bar..."
"No tak... pojď se mnou..." zašeptal. Patricie se pousmála.
"Fajn, dám vědět až dostanu hlad," mrkla na něj.



Andrew se zakřenil.
"Pak bych tě měl rychle unavit... co bys řekla na to, kdybychom se teď hned prošli po parku."
"Myslíš po tomhle parku?" Ukázala za jeho záda. Andrew se otočil.



"Jasně, proč máš pořád nějaký problém s našimi podniky?" Patricie pokrčila rameny.
"Nemám s nimi problém. Ale zatím jsi mě zavedl do baru, kde před budovou stojí obří gorila s banánem v ruce a teď se chceš procházet, když je tma a bude co nevidět pršet... a navíc park není podnik," oznámila mu suše.
"Není to fuk? Jen se rozhlédni..." natáhl ruku před sebe, jako kdyby se snažil obsáhnout veškerou zeleň co tam byla. Patricie se zhluboka nadechla a na chvíli zavřela oči. Měla pocit, že by si už opravdu potřebovala odpočinout a šustot listí byla mimořádně uklidňující... sama pro sebe zavrtěla hlavou a otevřela oči. V ten okamžik se její zrak zaměřil na dvě opuštěné postavy na mostě...



... nejprve to vypadalo, že se jen dohadují jako vždycky...



...ale po chvíli se situace změnila. Simon zlehka sevřel Aliciu v náručí a v ten moment se zahleděl správným směrem a spatřil Patricii. Oba na sebe chvíli hleděli jako naprostí cizinci. Skoro to vypadalo jako kdyby se nedokázali poznat. Celou scénu narušil až Andrew.
"Ani jsem si nevšiml, že do tohoto parku chodí snobi..." procedil. Patricie mu nevěnovala pozornost a nadále se dívala do světle modrých očí Simona. Bylo to tou tmou nebo v nich něco viděla? Byla to nějaká skrytá emoce? Chvíli se jí zdálo, že se na ni dívá s bolestí, ale vzápětí jeho oči ztvrdly, jako kdyby ho něco rozzlobilo. V ten okamžik se k němu naklonila Alicia a vtiskla mu letmý polibek na rty. Simon se ani nenamáhal zavřít oči, vypadal jako kamenná socha. Patricie se zhluboka nadechla a stiskla svoje paže. Nechtěla se na tuhle scénu dívat.
"Co je s tebou krásko?" Domáhal se její pozornosti Andrew.
"Musím jít domů," zašeptala a otočila se k Simonovi zády.
"Proč bys měla? Kvůli nim? Tak to ani náhodou! A víš ty co? Měli bychom panu dokonalému ukázat, jak má vypadat skutečný polibek!" vyhrkl a natáhl se pro ni. Jeho pohyb byl příliš rychlý na to, aby Patricie dokázala pořádně zareagovat. V jedné chvíli jí objímal všudypřítomný chlad a první studené kapky vody a v té druhé jí už zahříval jeden pár silných paží zručného automechanika.



Simon udělal několik kroků k nim, ale pohled na líbající pár ho donutil zastavit. Bylo to jakoby se čas zastavil. Díval se na scénu před sebou jako na špatně nahraný film.



Dokonce si ani nevšiml Alicie, která mezitím došla až k němu. Pevně ho chytila za paži.
"Tak vidíš jaká ta tvoje malá je, kocourku. Už by sis měl konečně uvědomit, že jsi jenom můj... takže by sis mě měl víc vážit... já bych ti tohle nikdy neudělala, protože tě opravdu miluji," zašeptala mu do ucha. Simon zavrtěl hlavou, až mu od vlasů odletěly první zachycené krůpějky vody.
"Pusť mě," pronesl aniž by jí věnoval jediný pohled. Alicia se na něj nechápavě zahledela a tak její paži nakonec setřásl sám.
"Nemáš důvod na nikoho žárlit, už jsem ti to řekl alespoň milionkrát," oznámil jí bezbarvě než vykročil k Patricii s Andrewem. Patricie se mezitím od Andyho odtrhla...



...a otočila se za Simonem.
"Šéfe!" Jenže Simon ji ignoroval. Odhodlaně kráčel ke svému drahému vozu a skryl se do jeho nitra. Alicia ho nedlouho po něm následovala. Patricie ucítila na své tváři další letmé polibky deště, když se rozčileně otočila na Andrewa.



"Co to mělo znamenat!" Vyjela na něj. Andrew pokrčil rameny.
"Políbil jsem tě a musíš uznat, že se ti to líbilo," mrkl na ni.
"Už mě před ním nikdy nelíbej!" Pohrozila mu prstem. Andrew se zasmál.
"Nevím proč tě to tolik rozčiluje, krásko... vždyť ten snob pro tebe nic neznamená... a navíc je to jen hloupý kamenný nelida, co dokáže jen štěkat rozkazy..."
"Nemluv o něm tak! Vždyť ho vůbec neznáš!" Zakřičela mu do tváře. Andrew si založil ruce na prsa.
"A ty ho snad znáš? Opravdu si myslíš, že dobře znáš Simona Margisona? Co kdybych ti řekl, že je schopný neuvěřitelně škaredých věcí kvůli kterým bys u něj nechtěla ani pracovat?"
"Přestaň plácat nesmysly!"
"Miláčku... nečerti se... jednou mi dáš za pravdu až pochopíš co se skrývá za uhlazenou maskou toho idiota... ale teď bychom mohli pokračovat v naší schůzce někde jinde..." zavrněl.
"Nemám zájem! Chci jít domů!" Andrew se podrbal na hlavě.
"Fajn, tak tě odvezu..."
"Ne! Půjdu pěšky..."
"Do obchodu jsou to možná dva kilometry... nebuď hloupá, nebo snad chceš nastydnout?"
"Jenže já už nejdu nakupovat..."
"Tak tě vezmu aspoň domů... no tak... slibuji, že se budu chovat slušně," zašeptal. Patricie si ho prohlédla. Nevěřila mu, ale v dešti se jí nechtělo jít domů pěšky.
"Dobře, ale ne že se o něco pokusíš," upozornila ho. Andrew si paží nad hlavu ve větru nakreslil svatozář.

Později již oba stáli před Patriciiným domem.
"Ještě jednou promiň, ano?" Zašeptal a odněkud vytáhl malou papírovou růži.



"Kde jsi ji sebral?" Vydechla šokovaně. Andrew se na ni široce usmál a podal jí umělou květinu.
"Někdy je dobré pracovat ve smíšeném zboží a mít pár krabic z nové dodávky stále v autě," mrkl na ni. Patricie si rostlinu mlčky převzala.
"Díky," pronesla tiše.
"Takže už se na mě nebudeš zlobit? Nechci přijít o tak krásnou kamarádku," Patricie se pousmála.
"Pořád se zlobím, ale možná ti odpustím," Andrew začal tančit na místě.
"Hurá! Takže pořád platí ta večeře?"
"Jenže já ti nic neslíbila a navíc..." nenechal ji domluvit.
"Já vím... já vím... až budeš mít hlad... pak bych tě neměl nechat jí nikdy na oběd! Budu čekat až se mi ozveš, krásko..." pomalu se k ní naklonil a vtiskl jí zbytečně dlouhý polibek na tvář.
"Dobrou noc, princezno a ať se ti celou noc zdá jen o mě," zašeptal jí do tváře.
"Až moc si věříš," odvětila s očima zabodnutýma do jeho tváře.
"To já vždy, jinak bych nikdy nedosáhl toho co si přeji nejvíce," mrkl na ni než nastopil do dodávky a nastartoval motor...

Před několika hodinami...

Od odchodu Patricie uběhlo několik hodin a Emilie nemohla stále najít nic co by ji dokázalo upokojit.



Po setkání s nepříjemným profesorem, nabyla dojmu, že všechno kolem Nervózního je podivně zamotané. Nakonec se i ona podívala na internet a zjistila, že knihy co si půjčuje jsou opravdu jedinečně a zvláštní. Ve všech se mluvilo o smrti a znovuzrození. A obě byli napsané autorem s pseudonymem Ichabold. O daném spisovateli se toho naopak na internetu nedalo příliš moc najít. Byl tajemný jako celý obsah knih, kterým rozuměl jen málokdo. Jediné co bezpečně zjistila bylo to, že se Ichabold nacházel v Podivíně, napsal jediné dvě díla a zmizel. Neexistoval žádný jeho snímek nebo bližší údaje o jeho rodině. Prostě v jedné chvíli byl a poté se vypařil.



Emilie si nepřítomně promnula spánky. Ale kým vlastně byl Ichabold a proč se jeho knihy neobjevily i mimo Podivín? Nebyly tak staré, ale i tak se nikdo nepokusil o překlad, ačkoliv byly na internetu poměrně často scháněným zbožím... Emilie tak nakonec frustrovaně zavřela starý počítač a posadila se do obýváku k vyhaslému krbu. Neměla odpovědi. Netušila proč si Nervózní půjčuje zrovna tyto knihy. Ani netušila proč je Nervózní v takové situaci v jaké je. A upřímně nevěřila historce s tím, že je synem smrti. Zavrtěla hlavou... a nervózně přešla k oknu. Její zrak upoutal zarostlý keř. Najednou si uvědomila, že od doby co sem přijely se nikdo nestaral už o tak zbědovanou zahradu. Několikrát zamrkala očima než si došla do garáže pro zahradní nůžky a vydala se do zahrady napravit vzhled některých keřů.



Emilie nebyla zahradník, ale při odstřihávání jednotlivých přerostlých větví pociťovala úlevu. Jako kdyby s odpadlým chroštím mizela i její beznaděj. Proto když nakonec odstoupila od houštiny a spatřila svůj výsledek, musela se pousmát. Keř vypadal o dost lépe než předtím. Nad její hlavou v té chvíli zablikalo světlo. Emilie se zmateně zahleděla na pouliční osvětlení, když si všimla tiché postavy stojící pod ní.



Skoro se jí zastavilo srdce, když si uvědomila kdo to je. Jako kdyby se objevil vždy když na něj pomyslela... Nervózní byl ale tentokráte jiný. Malátným krokem kráčel po chodníku sem tam, jako kdyby ani nevěděl kam chce jít.
"Nervózní," oslovila ho přes plot. Nervózní sebou divoce cukl až zavrávoral. Pomalu se ohlédl. V obličeji vypadal unaveněji než kdy jindy. Přimhouřil oči a v ten okamžik se zakymácel a spadl na zem. Emilie pootevřela ústa a vyběhla k němu...



...Nervózní ležel na chodníku pod kuželem světla, když se k němu Emilie sehnula.
"Nervózní!" Snažila se ho vzbudit, jenže Nervózní nereagoval. Na jeho bledé pleti s lehkým nádechem do zelena se objevily drobné krůpějky potu.
"Nervózní!" Zlehka nadzvedla jeho hlavu a nahmatala jeho tep. Nervózní stále žil, i když se zdálo, že jeho srdce bije pomaleji než by mělo.
"Co ti to udělali..." zašeptala. V jejích očích se objevily slzy. Ani netušila proč pro něj pláče.
"Pomohu ti," pronesla tiše a rozhlédla se. Byla připravená zavolat o pomoc, když jí došlo co by tím způsobila. Nervózního každý ve městě nenáviděl. Kdyby ho někdo nalezl v takovém stavu, jistě by neváhal a rychle by se ho zbavil. Paží si utřela proudy slané vody z tváře. V okamžiku se rozhodla, ani k tomu nepotřebovala moc času. Byla si jistá, že by nikdy nenechala ležet nemocného člověka na ulici, ačkoliv o něm nic nevěděla, i když v případě Nervózního měla neodbytný pocit, že ho odněkud zná... Pomalu se postavila na nohy a zhodnotila svoji situaci. Nikdy neoplývala příliš velkou silou, ale byla si jistá, že to musí zvládnout. Rychle se ohlédla, aby se ujistila, že je ulice nadále stejně prázdná jako jiný den a až poté se sehnula k Nervóznímu a chytila ho za ruce.

Nervózní byl nakonec mnohem lehčí než na první pohled vypadal. Jeho tenké paže Emilii skoro propadaly skrz prsty, když ho ztěžka vláčela do patra.

Trvalo to možná půl hodiny než ho dostala do svého pokoje, protože jiná volná místnost s postelí již v domě k dispozici nebyla. Navíc se podvědomě obávala Patricie a jejího názoru na její rozhodnutí. Zavrtěla hlavou a rozhodla se na to chvíli nemyslet. Obratně si došla pro mísu s vodou a začala Nervóznímu omývat jeho horkou tvář. Měl vysokou horečku.



Po chvíli začal vydávat podivné zvuky. Emilie tiše odložila chladnou žíňku a chytila ho za třesoucí paže. Bylo to poprvé co nebzučel. Skoro to znělo jako slova.
"Nervózní," zašeptala.



Nervózní pootevřel oči, které v dané chvíli nesly jediný šedivý odstín. Jeho dlaně byly ledové a rty měl tak popraskané, že se zdálo, že mu brzy odpadnou. Zlehka je našpulil a z jeho úst vyšel vzdech. Zavřel oči a zavrtěl hlavou. Nedokázal mluvit. Emilie ho druhou paží pohladila po rozpálené tváři.
"To nic," zašeptala. Nervózní se na ni znova zahleděl. Z jednoho oka mu vytekla jediná zbloudilá slza. Zhluboka se nadechl.
"Slibuji ti, že se ti tady nic nestane," Nervózní mrkl a pevně sevřel její dlaň, až mu na zbělely kloubky u prstů. Cítila z něj jeho strach. Skoro to vypadalo jako kdyby chtěl vstát a utéct, ale jeho poničené tělo ho neposlouchalo.
"Musíš si odpočinout, spi..." Nervózní znova zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. Naléhavě stiskl její dlaň ještě pevněji.
"Budu tady až se probudíš," ujistila ho. Až potom se Nervózní uvolnil. Jeho oči se začaly pomalu klížit, až se zavřely úplně. Emilie pomalu vytáhla svoji paži z jeho sevření. V ten okamžik zaslechla zvuk motoru. Rychle přistoupila k oknu a otevřela ho dokořán. Uslyšela hlas Patricie a Andrewa. Její žaludek se sevřel. Zaklapla okno a opřela se o zeď.
"Co budu dělat?" Zašeptala si sama pro sebe a znova se zadívala na Nervózního. Věděla, že ve svém životě udělala hodně hloupostí, ale jedním si byla jistá, tohle nebyla chyba. Byla psycholožka a jejím údělem bylo pomáhat lidem a Nervózní stál v téhle chvíli na první příčce. Byla odhodlaná ho zachránit, i kdyby jí to mělo stát cokoliv.
Návrat nahoru Goto down
Ludmila
Admin
Admin
Ludmila

Poèet pøíspìvkù : 922
Join date : 10. 11. 17
Location : poblíž Olomouce

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   03/01/19, 10:28 pm

Děláš to čím dál tím napínavější, napřed podivný profesor, sexuálně náruživý Andy, kolabující Nervózní ...*THUMBS UP* V zápalu čtení jsem si málem ani nevšimla chybějícího těla Andyho, kdybys na to neupozornila, snad už tě to zlobit nebude Mrkající
Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simpařan
Simpařan
Janika31

Poèet pøíspìvkù : 417
Join date : 06. 02. 18
Age : 27
Location : Praha

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   04/01/19, 12:21 pm

Šokovaný Teeeda. Začíná to být čím dál tím zajímavější.
Ta žárlivost ze Simona jen srší. Vysmátý
A co se týče nervózního, jsem ráda, že našel Emílii, jediného člověka, který by mu mohl pomoct. Snad se to podaří. Úsměv
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Lucisab
Bronzový simík stavitel
Bronzový simík stavitel
Lucisab

Poèet pøíspìvkù : 853
Join date : 11. 12. 17

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   10/01/19, 08:56 pm

Díky holky Pro Tebe

12.část - Odhalení

Když se Patriciiny nohy dotkly podlahy domu, okamžitě pocítila neobyčejné nutkání vidět svoji sestru. Zažila toho až příliš na to, aby dokázala jen tak usnout, proto se okamžitě vydala k jejímu pokoji. Zlehka zaklepala na dveře, protože si nebyla jistá, zda se Emilie zrovna nepřevléká a nechtěla jí tam vpadnout jako blázen.
"Emí? Můžu jít dál?!" Zavolala na ni. Emilie se rozklepaly nohy. Zoufale pohlédla na spícího Nervózního a okamitě vykročila ke dveřím.
"Paty? Můžeš na mě chvilku počkat v pracovně?" Patricie se na druhé straně zatvářila nechápavě a jemně stiskla kliku. K jejímu překvapení zjistila, že je Emilie zamčená.
"Můžeš mi vysvětlit proč se zamykáš? To máš pocit, že tě tady někdo ukradne?"
"Ne... ale... cítím... se tak bezpečněji," lhala nepřesvědčivě, zatímco její oči těkaly mezi dveřmi a Nervózním.
"Netušila jsem, že se z tebe stává magor, který se bojí kdykoliv je doma sám... no nic... jdu do té pracovny, když už mě nechceš pustit k sobě..." Patricie líným krokem odešla. Po chvilce Emilie odemkla dveře a vystrčila hlavu z pokoje. Chodba byla prázdná. Tiše si vzdychla a zadívala se na Nervózního, který spal stále ve stejné poloze. Letmo mu naznačila pažemi, aby zůstal, i když to bylo zbytečné. Odhodlaně vykročila do chodby a zamkla za sebou dveře svého pokoje. Věděla, že pokud má pomoci Nervóznímu bude ho muset hlídat, protože byl trochu jako divoké zvíře, které se bojí čehokoli neznámého.



"To je dost! Proč si mě nepustila k sobě?" Přivítala ji. Emilie se váhavě usmála.
"Mám v pokoji nepořádek..."
"Ty? Takový mistr čistič?! Ty která jsi se snad narodila s mopem a kýblem v ruce?! Nemáš horečku?" Vytřeštila oči a sáhla ji na čelo. Emilie jí se smíchem uhnula.
"Ne... copak jsi chtěla?" Patricie si rázně sedla do křesla a zaklepala na místo po své levici. Emilie si poslušně sedla.



"Neuvěříš mi co se mi stalo! Políbila jsem Andyho!" Vyhrkla na ni. Emilie nechápavě zamrkala.
"Takže už ses konečně rozhodla?" Patricie divoce zamrkala hlavou.
"Ach... ne... viděl nás šéf a neměl z toho radost... vlastně Andy to udělal kvůli němu... chtěl mu ukázat jak se má správně líbat... a já... no..." vzdychla si. Emilie si ji změřila.
"On tě políbil kvůli němu? Proč?"
"Nevím, asi se odněkud znají... ale záleží na tom?"
"Ano, záleží. Být tebou bych chtěla vědět, proč má chuť ho takto popichovat..." Patricie divoce zamžikala očima.
"Ty jsi báječná! Vždycky víš jaké otázky máš pokládat! Zeptám se ho... ale ten polibek... Andy je opravdu úžasný... on..." Emilie věnovala své sestře téměř mateřský úsměv. Na podobné rozhovory neměla náladu.
"Nech tomu volný průběh... a teď bych docela ráda šla spát... je už pozdě, Paty..."
"Počkej, ty nechceš znát detaily?"
"Povíš mi je zítra, jsem opravdu vyčerpaná..." zašeptala a zvedla se. Patricie zklamaně protáhla obličej.
"Fajn, ale zítra ráno mě budeš poslouchat!" Zněla trochu jako rozmazlené děcko, ale Emilie byla příliš unavená na to, aby jí k tomu řekla cokoliv víc.
"Dobrou noc," pronesla jejím směrem než rychle odpochodovala do svého pokoje.

Nervózní ležel stále stejně. Rychle k němu přistoupila a dotkla se jeho krku. Tepna jí příjemně zapulzovala do paže. Byl v pořádku. Sama pro sebe se usmála a urovnala na jeho rameni deku. Samotnou jí překvapilo jaký pocit klidu v ní vyvolával fakt, že je tady s ní a má jistotu, že mu nikdo nebude ubližovat. Musela se svým pocitům pousmát. Odklonila se od něj a pak se jí v hlavě usídlila jiná myšlenka. Kde bude spát? Rozhlédla se po pokoji a všimla si úzkého pruhu volné postele vedle Nervózního. Byla si jistá, že to není moc vhodné místo pro spaní, ale zároveň jí utěšovalo, že bude Nervóznímu nablízku až se probudí. Přešla tedy nakonec ke komodě a vytáhla z ní svoje pyžamo. Na tvářích se jí usídlil ruměnec, když si uvědomila, že se bude muset převléknout před ním. Rychle se ohlédla, ale Nervózní se ani nepohnul. Měla chuť si jednu vrazit. Připadala si jako otřesný puberťák... Proč by jí měla znervózňovat jeho přítomnost v pokoji, když se bude převlékat? Stejně byl mimo a i kdyby byl vzhůru... nebyl pravděpodoně schopen uvažovat jako jiní muži. Tenhle nápad ji vcelku uklidnil a tak se přeci jen pustila do díla. S podivným mravenčením v zádech se tiše převlékla do pyžama a přetáhla si přes sebe ještě župan. Lehkým krokem poté přešla k posteli a posadila se na matraci.



Začala si urovnávat polštář, když se k ní Nervózní otočil čelem. Na tváři měl jasné omačkané červené čáry od polštáře, které měly co nevidět zmizet. Se smutným pohledem se zahleděla na jeho obličej. Ve svém nitru si přála, aby mohli stejným způsobem zmizet nejen jizvy co měl na líci, ale i na duši.
"Dobrou noc," zašeptala jeho směrem a přehodila si přes sebe obyčejnou lehkou deku.

Patricie se ráno probudila s pocitem, že jí něco její sestra tají. Celou noc se jí honily v hlavě různé myšlenky až schválila jedinou, její sestra si přivedla chlapa, jiný důvod být nemohl. Protože lépe uklizeno než u Emilie bylo snad jen ve sterilním prostředí laboratoře. Tiše vyklouzla z postele, převlékla se a vydala se na průzkum...

Emilie mezitím ležela s Nervózním na posteli a oba spali tvrdým spánkem. Skoro vypadali jako milenci. Jejich tváře spočinuly na jednom polštáři těsně u sebe a Emilie měla jednu paži položenou na té jeho.



"Áááhh!" Zakřičela Patricie když se dostala dovnitř přes zapomenuté nezamčené dveře. Emilie sebou divoce cukla a posadila se.
"CO TO MÁ K ČERTU ZNAMENAT!" Zvolala znova její sestra, při pohledu na bledého muže vedle její sestry, který se stále neměl k tomu, aby se zvedl.
"PROČ SIS PŘIVEDLA DO DOMU TOHOHLE MAGORA!" Vyšilovala. Emilie rychle slezla z postele.
"Paty, uklidni se!"
"Jak se mám uklidnit, když on... je mrtvý! Co to má být?!" Emilie se zděšeně ohlédla na Nervózního a přiskočila zpět do postele. Úleva zaplavila celé její tělo, když zaslechla jeho tichý dech.
"Co to s tím chlapem je? Proč si ho sem přivedla?!"
"Pojď na chodbu!" Zvedla se z postele Emilie. Patricie se zuřivě zamračila, ale nakonec ji poslechla.



"Vím, co si myslíš, ale nic není tak jak si myslíš, Nervózní..." Patricie ji nenechala domluvit.



"Jak můžeš vědět co si myslím! Chci zatraceně vědět, proč jsi sem přivedla největšího magora Podivína, to nás chceš obě zničit?!"
"Ne, ale... bylo mu zle... a já ho nemohla nechat ležet na ulici..."
"Proč? Měla jsi ho tam nechat! Je dost divný na to, aby se za chvíli vzbudil a odešel!"
"Až do téhle chvíle se to ale nestalo!"
"Určitě to jen předstírá! Jak mu můžeš věřit?!"
"Prostě mu věřím a tečka! Kdyby jsi ho viděla... potřebuje pomoc!" Zvolala naléhavě.
"Chápu, že jsi měla vždy slabost pro tyhle šílence s divnou minulostí... ale měla by ses jednou pro vždy poučit! Kolik jsi už zažila podobných vztahů?! Tucet! A všechny skončili stejně! Něco nám ukradli a zmizeli stejně rychle jako se objevili!"
"Takhle to nebylo! S žádným z nich jsem neměla skutečný vztah!" Patricie zavrtěla hlavou.
"A co Marek? Ten bezdomovec, kterého jsi našla na ulici? Chodila jsi si ním rok, než ti v kině ukradl peníze z kabelky a zmizel!"
"Bylo mi sedmnáct! A on... to je jedno... nemůžeš srovnávat Nervózního a Marka! Každý z nich je v úplně jiné situaci!"
"Možná! Ale ty ze sebe nemusíš pořád dělat ochranitelku slabých! Bože můj, měla jsi být raději jeptiška než psycholožka!" Vyhrkla zoufale.
"Ale tohle je mnohem horší! Tenhle chlap je v tomhle městě skoro jako celá hromada sprostých slov zabalená v dárkovém balení! Co myslíš, že se stane až se ti blázni tam venku dozví, že tady máš slavného Nervózního Jedince? Zadupou nás do země! Pořád jsi mluvila o tom, jak dostaneme druhou šanci a ty ji chceš tak snadno zahodit?!" Emilie k ní přistoupila blíž.



"Nechci nic zahodit... ale tenhle muž... on, potřebuje pomoct!"
"To říkáš pořád! A já se tě ptám proč? Nic mu nedlužíš, to on spíš tobě! A nikdy ti to nevrátí, spíš naopak pošle nás ke dnu!" Emilie se zatvářila unaveně. Ani ona sama netušila, proč se tak úpěnlivě zaměřila na Nervózního... byla si jistá jen tím, že ze srdce nesnášela nespravedlnost a toužila pomoci každému kdo to opravdu potřeboval.
"Paty, já... dívám se na něj a vidím ty jizvy, tu popálenou kůži, ty oči... ti lidé mu něco dělají... a já bych mu chtěla pomoci... aby našel svoje pravé já... aby se mohl bránit... víš, když nás dvě všichni zavrhli... zbyly jsme si... nikdo jiný nám nepomohl... ale on... je sám... nikdo nestojí na jeho straně. Všichni po něm šlapou, protože o něm někdo kdysi roznesl tu divnou pomluvu. Někdo s ním něco provádí a všem je to jedno! Možná mu chci pomoci, protože v něm vidím... vidím v něm trochu i nás a chci mu podat pomocnou ruku, aby se mohl znova nadechnout, aby mohl začít mluvit... já chtěla bych z něj vytvořit toho kým byl dříve, aby se mohl rozhodnout, co s ním bude dál..."



Patricie zamrkala. Emiliin proslov dával trochu smysl, ale stejně měla pocit, že je to všechno jeden velký nesmysl.
"Ještě dneska ho musíš donutit, aby odešel," pronesla bezvýrazně. Emilie zavrtěla hlavou.
"Nemohu ho pustit, dokud mu nebude lépe..."
"Ale já ho tady nechci!" Vyhrkla.
"Vždyť se stále nevzbudil! To ho mám vyhodit na ulici a nechat ho jen tak ležet na chodníku?!" Zamračila se Emilie.
"Ano! Co s ním budeš dělat! Nejsi doktorka!"
"Ano, to máš pravdu! Ale nejsem vrah, abych ho jen tak pohodila na ulici a dívala se na to jak ho vynesou v zubech!" Patricie si nepřítomně promnula spánky.
"Fajn! Nech ho tady dokud se nevzbudí! Ale pak... ať ho tady nevidím!" Emilie se prudce nadechla. Věděla, že si bude muset s Patricií ještě promluvit, ale byla ráda za tenhle její drobný ústupek.

Později Patricie vyšla z domu. Měla pocit, že jí praskne hlava. Jak může být její jindy zodpovědná sestra tak hloupá? Letmo se ohlédla na dům a v duchu znova proklela Podivín. Z jejích myšlenek jí vyrušilo zachrastění kovu. Pomalu se otočila za zvukem a spatřila před vstupní branou Andrewa.



"Nazdar, krásko. Nečekal jsem, že tě uvidím stát před domem. Věděla jsi snad, že přijdu?" Zavrněl. Patricie zavrtěla hlavou.
"Co chceš?"
"To mě ani nepozveš dovnitř?"
"Nechce se mi," odvětila otráveně.
"Ale povídání skrz mříže není zrovna fajn... a když mě pustíš k sobě, tak ti slibuji na svoje auto, že se budu chovat slušně," mrkl na ni. Patricie protočila oči a pomalým tempem mu odemkla bránu.



"Vidíš? Není to lepší?"
"Nevím."
"Ty jsi dneska nějaká strašně podrážděná, princezno. Někdo ti něco udělal?"
"Ne, ale za chvíli musím do práce... takže mi raději řekni, co chceš..."
"Chtěl jsem tě vidět! A teď mám hroznou chuť tě odvézt do práce! Aby ten tvůj nafoukaný šéf viděl, jakého máš krásného přítele!"



"Co máš proti mému šéfovi? Proč ti pořád tolik záleží na tom, aby jsi mu něco dokazoval?" Pronesla s lehkým úšklebkem.
"Protože si ten pitomec zaslouží malou příučku... je to podrazák, věř mi..."
"A odkud ho znáš?"
"To už je dávno... ale přeci se nebudeme bavit o něm nebo ano? Co říkáš na to, že bych tě teď odvezl do práce a večer tě vzal do jednoho moc pěkného podniku... tentokrát se ti to bude líbit, vážně," mrkl na ni. Patricie se zhluboka nadechla, aby ho rychle odmítla, ale když se zamyslela nad svojí situací... došlo jí, že by se jí hodilo malé rozptýlení. Neměla v plánu sice s Andrewem cokoliv mít, ale cítila se natolik osamělá a zaskočená, že měla pocit, že by jí právě jeho praštěná povaha, mohla zlepšit náladu.



"A víš ty co? Fajn, dneska večer spolu někam půjdeme..." Andrew vypadal, že vyskočí z kůže.
"Super! Vyzvednu tě hned po práci! Bude se ti to moc líbit!" Zvolal...



...a zlehka jí políbil hřbet ruky. Patricie na něj překvapeně vykulila oči.
"Co to děláš?"
"Slíbil jsem ti, že se budu chovat slušně a tak to i dělám, srdíčko. Teď jsem ti měl chuť dát stejnou pusu jako jsem ti dal včera... a vidíš? Políbil jsem ti ruku jako ve starých filmech, takže teď už víš, že umím dodržet slovo," Patricie se zasmála.
"Nesměj se, myslím to vážně... můžu tě odvézt do práce?" Patricie mu sebrala dlaň a urovnala si vlasy.
"Dobře, jenom si dojdu pro věci." Andrew se na ni zářivě usmál...



...než později společně vyrazili.
Návrat nahoru Goto down
Lucisab
Bronzový simík stavitel
Bronzový simík stavitel
Lucisab

Poèet pøíspìvkù : 853
Join date : 11. 12. 17

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   19/01/19, 09:18 pm

13.část - Varování od Ledového krále



"Tak jsi tady srdíčko! Vítej v pekelné díře!" Zvolal. Patricie se pousmála a zavrtěla hlavou.
"Není to tam tak zlé, Andy. Díky, že jsi mě odvezl..." Andy jí věnoval zářivý úsměv...



...a aniž by to jeden z nich tušil je mezitím někdo pozoroval...



"Pojď sem!" Vyhrkl najednou Andrew a stiskl Patricii ve své náruči o něco déle než bylo skutečně nutné.
"Nenech se hlavně otrávit, poklade. Tam uvnitř plavou jen hodně schopné piraně," mrkl na ni, když ji konečně pustil. Patricie se rozesmála.
"Žádné nevidím... tedy když nepočítám tebe," ukázala na něj prstem. Andrew ji uchopil za natažený prst a políbil ji na jeho špičku.
"Jenže já koušu jenom tím správným způsobem," zavrněl. Patricie zavrtěla hlavou a vytrhla mu paži.
"Ještě jednou díky, Andy... ale teď už musím jít," oznámila mu nejistě.
"A nezapomeň, že tě dneska vyzvednu ještě po práci! Už se moc těším, měj se krásko," mrkl na ni. Patricie mu jen zamávala než vstoupila do restaurace.



Uvnitř jí překvapil její šéf, který postával zády k oknu jako solný sloup. Skoro se jí zdálo, že vypadá kameněji než obvykle. Ve tváři se zdál jiný, i přesto se však nemohla ubránit úsměvu při pohledu na jeho skvěle padnoucí oblek. Vždycky jí napadlo jak by asi vypadal jen v obyčejném tričku... až pak si vzpomněla na události minulého večera a mírně znejistěla. Po chvíli však zavrtěla hlavou. Simona jistě nezajímal její milostný život.



"Dobrý den, šéfe... dneska jsem přišla brzy... jak jste chtěl..." oslovila ho. Simon se na ni otočil jako robot. Jeho světle modré oči ji probodly. Chlad jeho pohledu jí zamrazil až do morku kostí. Teprve teď jí napadlo, že dělá čest jménu své restaurace... teď opravdu vypadal jako ledový král.
"Ano," procedil. Patricie si ho nechápavě prohlédla, když od ní neodvrátil zrak a zůstal před ní stát jako přikovaný.
"Jste v pořádku? Dneska se chováte divně... cítíte se dobře? Můžu vám uvařit kávu... čaj... cokoliv... nebo se posaďte..."



"Mám se skvěle," rozhodil divoce rukama.
"Vážně? Chci říct, vždycky jste takový zvláštní, ale dnes... vaše oči... může za to vaše snoubenka?" Simon se zamračil.



"Do toho vám nic není. Jděte raději pracovat a přestaňte si mě všímat, Dvořáková!" Vyhrkl a otočil se na podpadtku. Patricie ho sledovala dokud nezmizel v chodbě. Jenže právě tímhle proslovem ji donutil ho více pozorovat...



Později Simonovu restauraci navštívil kritik, čímž alespoň na chvíli zmizel ten podivný neklid mezi těmi dvěma...





...naštěstí vše dobře dopadlo a kritik Simonovi slíbil jen to nejlepší hodnocení...



...a Patricie získala svoje první oficiální dýško! Jupííí (možná za to mohl i fakt, že může zase chodit ve uniformě)

Později večer narazila Patricie opět na svého šéfa... tentokrát se jí zdál ještě zasmušilejší než předtím...



"Šéfe, vím, že jste mi řekl, že se do toho nemám plést... ale zdáte se mi naštvaný nebo možná zklamaný? Nemůžu udělat něco, abyste se cítil lépe?" Simon na ni zvedl oči. Pevně semkl rty než konečně promluvil.
"Vy pro mě nemůžete nic udělat a přestaňte se tvářit, že mě znáte... nevíte o mě nic," procedil. Patricie si založila ruce na prsa.
"Ublížil vám někdo, že ano? Víte nechci vás urazit... ale možná byste mohl být vůči ostatním trochu víc otevřený... ve městě se o vás říká, že jste jako ledovec," Simon se zamračil ještě víc.
"A co si myslíte vy?" Patricii jeho otázka překvapila.
"Myslím že vás svazují pravidla... vychovali vás tak. Moji rodiče si také dávali pozor na svoji pověst a se sourozenci jsme kvůli tomu občas ani nemohli pořádně dýchat," letmo se pousmála.
"Takže jste teď šťastnější?"
"Říkám, že si dávali pozor, ale vždycky nám nechali později nějaký prostor, ne tak velký abychom mohli vyvádět hlouposti, ale dost široký abychom mohli rozevřít křídla. Přijde mi, že vám ten prostor nikdo nedal," Simonův pohled zůstal nadále stejně bezvýrazný.
"To jste psycholožka?"
"Ne, ale moje sestra ano. A ta mi moje domněnky potvrdila, asi jsem to od ní chytila," pousmála se.
"Co když se obě mýlíte?"
"Vždycky mám docela dobrý odhad na lidi... a o vás jsem si vždycky myslela, že jste hodný člověk," Simon zavrtěl hlavou.
"Pak vás možná váš úsudek zradil, slečno Dvořáková. A to nejen u mě..."



"O čem to tady mluvíte?" Simon se hluboce nadechl než se na ni znova podíval. Jeho pohled byl nyní jiný a bledá modř jeho očí se zdála milejší.
"Narodil jsem se tady a patřím sem stejně jako kterýkoliv mimozemšťan, co tady přistál. A stejně jako mezi mnou a jimi není žádný rozdíl pak bych vám doporučoval se pořádně rozhlédnout. Některé věci nepoznáte hned..."
"Pořád vám nerozumím..."
"Váš přítel... ten člověk dokáže stejně dobře lhát jako milovat. Nemusíte mi věřit a ani to po vás nechci, ale nejste tu dlouho... Podivín vám může ublížit, pokud si nedáte velký pozor... tohle místo není pro křehké lidi..."
"Ale já jsem dostatečně silná, šéfe. A... vy mluvíte o Andym?" Simon se podrbal na hlavě.
"Co o něm víte?" Zvolala. Simon od ní odkročil.
"Řekl jsem vám co jsem mohl, teď je to na vás. Věřím, že ještě máte čas si udělat jiný úsudek vůči jistým lidem. Dobrou noc," otočil se k ní zády.



"Šéfe! Počkejte!" Jenže Simon ji ignoroval a nechal ji tam stát aniž by se ohlédl. Patricie se dívala do jeho zad a měla pocit, že ji k němu něco váže. Bylo to jako kdyby mezi nimi byl dlouhý zauzlovaný provaz, který ani jeden z nich nedokázal rozmotat. Simon se jí snažil varovat, svým podivným způsobem. A když se nad jeho slovy zamyslela, věřila mu... vlastně by dokázala uvěřit všemu co by jí pověděl... možná na ostatní působil jako studený čumák, ale na ni měl úplně opačný účinek. Jako v tranzu se ohlédla, když pocítila, že na ni někdo hledí. Andrew na ni zamával skrz okno a ona najednou nevěděla co má dělat. Jedna část její osobnosti chtěla jít za svým nerudným šéfem a zjistit z něj všemi prostředky, co tím chtěl vlastně říct a ta druhá už měla dost všech tajemství... a chtěla jen odpočívat... a byla si jistá, že s Andym se jí to podaří. Zoufale si promnula spánky než se nakonec vydala za Andrewem.


Návrat nahoru Goto down
Ludmila
Admin
Admin
Ludmila

Poèet pøíspìvkù : 922
Join date : 10. 11. 17
Location : poblíž Olomouce

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   20/01/19, 11:11 am

Já sklerotik jsem zapomněla okomentovat předchozí díl, tak to napravím teď najednou. Dovedeš krásně popsat, co se děje v hlavách Tvých postav, a čtenáře vtáhneš do děje tak, že když ukončíš díl, musí každý litovat a netrpělivě čekat na pokračování *THUMBS UP* Copak se asi vyklube z Andyho ? A pročpak je Simon tak odměřený, co za tím vším vězí ? Stále samé otázky !
Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simpařan
Simpařan
Janika31

Poèet pøíspìvkù : 417
Join date : 06. 02. 18
Age : 27
Location : Praha

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   20/01/19, 12:10 pm

Tak jsem napravila resty i tady! Vysmátý Moc krásné díly. Emílii moc obdivuji, že je tak starostlivá a nebojí se okolí. Úsměv
Patricie mě také dost překvapila, ale ne v dobrém slova smyslu. Musím říct, že bych nečekala, že pomalu, ale jistě podlehne Podivínskému Juanovi. Zmatený
Jsem zvědavá, co se dozvíme v dalších pokračování. Láska
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Lucisab
Bronzový simík stavitel
Bronzový simík stavitel
Lucisab

Poèet pøíspìvkù : 853
Join date : 11. 12. 17

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   27/01/19, 07:45 pm

Páni holky Červenám se moc děkuji za tak krásné komentáře Červenám se jinak snad se brzy dozvíte víc Mrkající a co se týká Patricie, tak ta je chudák zmatená... jen těžko říct, co vlastně cítí k Andymu... Aha

14.část - Rande

Andrew tentokrát zavedl Patricii na mnohem hezčí místo. Starší budova před sebou neměla žádné absurdní sochy ani podivné nápisy a uvnitř ní se nacházela malá herna.



"Trochu jsi mě překvapil..." promluvila po dlouhé době Patricie, když si oba vzali tága. Andrew jí věnoval oslnivý úsměv.
"Slíbil jsem ti lepší podnik, tak tady ho máš... ale spíš mě zajímá... jsi zase nějaká divná... co je to s tebou princezno?" Patricie si nepřítomně přitiskla tágo blíž k tělu.
"Nic se mnou není... ale ráda bych se tě na něco zeptala..."



Andrew provedl jeden dobrý šťouch a zasmál se.
"Tak se mě zeptej," mrkl na ni a znova obešel stůl.



"Víš zdá se mi, že tebe a... mého šéfa k sobě něco váže... co to je?" Andrewovi v ten okamžik vyklouzlo tágo a díky tomu pokazil svůj tah.



"Zatraceně Patricie! Copak to se mě musíš pořád ptát na toho pitomce? Záleží snad na tom odkud se známe?" Patricie ho zpražila pohledem.
"Ano," ujistila ho. Andrew si vzdychl.
"Znám ho už dlouho... chvíli jsme bydleli jen jeden blok od sebe... a navíc jsem s ním pak chodil i chvíli do školy než jsem se na to vykašlal..." zachechtal se temně. Patricie si ho změřila.



"Ty jsi s ním chodil do školy? Jakto? Nejsi boháč, aby sis mohl dovolit školy na které chodil můj šéf..." Andrew vypadal jako když přemýšlí než konečně promluvil.
"Řekněme, že jsem dostal stipendium, poklade... a nechceš také udělat svůj šťouch?" Patricie obrátila oči vsloup, ale nakonec ho poslechla.



"A proč se nemáte rádi?" Pronesla s pohledem upřeným na kulečník. Andrew se podrbal na hlavě.
"Byl to strašně nafoukaný pitomec... a postaral se o to, abych to neměl ve škole jednoduché..." Patricie se na něj ohlédla. Nedokázala si představit, že by Simon byl něčeho takového schopen. Její vnitřní já tomu prostě nevěřilo.
"To myslíš vážně? Jak?" Andrew se zasmál.
"Je to pracháč... pro ně je strašně jednoduché někoho poslat ke dnu..."



"Takže co se stalo?" Zeptala se ho s pohledem upřeným na kulečníkové koule.
"Začal si o mě vymýšlet hlouposti... řekl, že jsem ho šikanoval a bil... no dokážeš si to představit? Sice jsem ho nikdy neměl rád... ale nikdy jsem se ho ani nedotkl... a navíc tenkrát to byl takový nevýrazný hubeňour... kdybych ho uhodil, tak by skončil skoro v márnici..." zasmál se. Patricie na něj pohlédla s podezřením v očích. Byl by snad Simon schopen něčeho takového? Před několika hodinami jí řekl, že ho nezná a že není dobrý člověk... i přes to jí však její šestý smysl říkal, že to není pravda. Simon nevypadal jako prudič. Ano byl extrémně dochvilný, uzavřený a věčně mrzutý... ale to by spíš přeci vypovídalo o tom, že bude dbát na morálku nebo ne? Jak by potom dokázal ubližovat Andrewovi? Zavrtěla hlavou.
"Na co myslíš, krásko?"
"Snažím si představit vás dva..."
"O to se ani nesnaž! Podívej se na mě! Jsem silný, charismatický a dokážu se usmívat... ale on... kdyby byl svět plný jen lidí jako je on... tak všichni zemřeme nudou..." zvolal než ji vystřídal v tahu.



"Takže byl k tobě takový od začátku?" Andrew pomalu položil tágo na stůl a podíval se na ni. Jeho světlé oči se jí vpíjeli do pokožky jako žíravina.
"Vždycky jsme se neměli rádi, krásko. A teď už ani slovo o tom magorovi... nezajímej se o něj tolik, stejně jsi pro něj jen další z milionu jeho zaměstnanců... ten chlap je studený jako psí čumák a zajímavý asi jako každý padesátý kámen venku na chodníku," odvětil než poslal další kouli do správné jamky. Patricie sice zavřela ústa a už se na Simona neptala... ale i přes to jí v hlavě dezonovala Andrewova slova... opravdu by byl schopen Simon takto ubližovat? Mírně jí píchlo u srdce, když si uvědomila, že ho opravdu tak moc nezná... sice uvnitř sebe měla vždy když ho viděla pocit, že ho zná už celou věčnost... ale nyní... zaváhala.

Po partičce kulečníku společně skončili u baru...



...a Patricie se ujistila, že je Andrew opravdu vyjímečně dobrý společník. Nežvanil nesmysly jako jeho kamarád Joe. Zajímal se o ni a dokázal ji rozesmát...



...později vyzkoušeli i bublifuk...



...než ji Andrew vyzval k tanci.
"Jsme jediný pár co tančí," zašeptala jeho směrem Patricie. Andrew se usmál.
"Tak ať nám závidí... tahle písnička je dokonalá, nemyslíš?" Zavrněl jejím směrem. Patricie se zasmála.
"Zase to děláš!" Andrew se zatvářil nechápavě.
Co dělám?"
"Nasadíš takový tón... jako nějaký Cassanova a vypadá to, že se mě snažíš uhranout očima," mrkla na něj. Andrew pozvedl obočí.
"Nic nedělám... a k tomu, abys mě mohla obvinit z uhranutí by ses nejdříve musela sama podívat do zrcadla... viděla jsi někdy ty svoje krásný oči?"
"Dívám se na ně každý den do zrcadla!" Zvolala se širokým úsměvem.
"Pak se na sebe asi nedíváš tak jako na mě... myslím, že bych tě měl vyfotit, abys to viděla... víš co se mnou ty tvoje oči udělali, když jsem tě viděl poprvé? Byla jsi dokonalá... s těma dlouhýma nohama a pak ten pohled co jsi na mě hodila..." Patricie ho plácla po rameni.



"Co to žvaníš!"
"Ty to možná nevíš, ale já... byl jsem už v tehdy naprosto ztracený a tajně jsem doufal, že mi dáš šanci..."
"A proto jsi mi udělal kompletní generálku na autě," Andrew pokrčil rameny.
"Umím udělat cokoliv abych si získal dámu svého srdce..." pronesl charismaticky.
"Víš ty co? Myslím, že bych měla jít domů... trochu cítím v nohách ty koktejly... a taky nerada bych říkala pitomosti..."



"Pokud by ty pitomosti znamenaly, že mi řekneš něco hezkého, pak si je rád poslechnu."
"Aby ses nedivil, ty náfuko jeden..."
"Jenže já se mám čím chlubit... víš, že mi každý v tomhle šíleném městě závidí, že můžu s tebou trávit čas?" Patricie se znova zasmála.
"Už zase kecáš... Andy, už půjdeme domů, ano?"
"Počkej... vím, že jsem ti něco slíbil... ale nevydržím to..." zašeptal než si ji přitáhl k sobě a políbil ji.



"Co to děláš?" Promluvila tiše, když ji od sebe na chvíli odklonil.
"Chci být s tebou, krásko. A udělám cokoliv abych si tě získal jen pro sebe..."
"Teď zníš jako nějaký blázen..." uchechtla se.
"Já jsem blázen jedině do tebe," usmál se na ni než si ji k sobě znova přitiskl. A v ten okamžik se mezi nimi zdálo vše dokonalé a krásné...



-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------



Tak a teď mě zajímá váš názor... Červenám se viděli byste raději Patricii s Andym nebo Simonem? Nebo snad s někým úplně jiným? Sama mám už pro tuhle trojku vymyšlený jejich konec, ale říkala jsem si, že by bylo fajn vidět tuhle trojici i třeba z vašeho úhlu Mrkající
Návrat nahoru Goto down
Ludmila
Admin
Admin
Ludmila

Poèet pøíspìvkù : 922
Join date : 10. 11. 17
Location : poblíž Olomouce

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   27/01/19, 08:49 pm

Jéžišmarjá, to je složité rozhodování ! Jednoduchý a veselý Andy, který by mohl teoreticky zapracovat na své kariéře a tím pádem i na financích, nebo prachatý Simon, který by zase mohl roztát a změnit povahu ? Kolik času máme na rozmyšlenou ? Mrkající
Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simpařan
Simpařan
Janika31

Poèet pøíspìvkù : 417
Join date : 06. 02. 18
Age : 27
Location : Praha

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   28/01/19, 08:13 am

Parádní díl! Láska
Jinak já mám jasno od začátku. Popravdě Andrewa moc nemusím, nevím proč, ale něco mi na něm hrozně nesedí. Ten jeho styl alá Juan, jeho podivné vykrucování kdykoliv se ho Patricie zeptá na Simona. Chlapec rozhodně něco tají a nebude to nic pěkného. Myslím si, že si i ty řeči o Simonovi vymyslel, případně překroutil k obrazu svému.
Či-li z toho plyne, všechny palce pro Simona!! Láska Láska
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Lucisab
Bronzový simík stavitel
Bronzový simík stavitel
Lucisab

Poèet pøíspìvkù : 853
Join date : 11. 12. 17

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   29/01/19, 08:40 pm

Holky díky za milé komentáře Pro Tebe  Ludmi, času máš kolik chceš Mrkající uvidíš, jak se ti bude jeden nebo druhý líbit časem Mrkající jinak Janiko ani se ti neodvážím naznačit, který z nich ji možná získá Mrkající ale můžu ti jen říct, že mají oba své tajemství... ale jen jeden z nich má silnější svědomí Mrkající

15.část - Skrytý talent

Patricie se vrátila z rande neskutečně pozdě a tak se s Emilií setkala až ráno...



"Chtěla jsem ti jen říct... že jsem začala chodit s Andym..." začala hovor. Emilie na ni otočila hlavu.



"Vážně? Vždyť jsi mi ještě před nedávnem říkala..." Patricie ji rychle přerušila.
"To je jedno... myslím, že by mi mohlo být s Andym dobře... je hodný, dokáže mě rozesmát... vypadá dobře..."
"A to je všechno kvůli čemu s ním chceš být?" Patricie se zamračila.
"Nic dalšího vztah nepotřebuje," pronesla rázně, i když tón jejího hlasu jasně napovídal o tom, že se snaží svými slovy přesvědčit i sama sebe, že to stačí.
"Vždycky jsi měla vyšší nároky... a navíc..."
"Ne! Nic mi neříkej... sama si nedokážeš vybrat správného chlapa, tak mi do toho nemluv... a co ten... ten..." vypadalo to jako kdyby nedokázala vyslovit jeho jméno.



Emilie přimhouřila oči.
"Nervózní... říkají mu Nervózní..."
"Fajn... už je pryč?"
"Ne," odvětila klidně. Patricie si vzdychla.
"To ještě pořád spí jako Šípková Růženka?" Emilie se zahleděla do svých dlaní. Před očima jí přejel jako zrychlený film včerejší večer.
"Včera se na chvíli probral... ale pořád má vysokou horečku... dala jsem mu napít, snědl trochu bramborové kaše a pak zase usnul... nevím co to s ním je... někdy se zdá, že nedokáže udržet oči otevřené..." to poslední spíše zašeptala.



"A co budeš dělat, když ti tady do rána zemře? Co s ním potom budeme dělat?" Emilie na ni vykulila oči.
"Nervózní rozhodně není na smrtelné posteli! Určitě se dá do pořádku a pak..."
"Já vím co bude následovat... zamiluješ se do něj a on tě nepochopí... a ty pak budeš nešťastná..." Emilie ji přerušila.
"Nic takového se nestane... je to můj pacient... a chci mu pomoci vrátit se zpět do vlastních myšlenek... chci ho přimět, aby dokázal promluvit!" Vyhrkla.
"Ale co když to nedokážeš, no? Co když je Nervózní natolik rozbitý, že ho nedáš dohromady? Co když se tady bez svých léků, které jistě má, zblázní ještě víc a něco nám udělá?" Emilie vydala neartikulovatelný zvuk.
"Přestaň si představovat nesmysly! Nervózní není žádná divá zvěř ani blázen! Copak to nechápeš, že mu ten co se o něj staral ubližoval?"
"Těžko říct... možná měl ten něko k tomu důvod... víš co se ve městě o Nervózním říká? Prý jeho přítomnost nosí smrt... prý ji dokáže přivolat a právě proto nemluví..." Emilie obrátila oči vsloup. Teď už měla opravdu pocit, že snad její sestra blouzní.
"Patricie! Nechápu, jak můžeš podobným pitomostem věřit! Nervózní je oběť!"
"Ale...?" Emilie ji přerušila.
"Dost! Nechci už od tebe slyšet žádné absurdní konspirační teorie! Ten muž je nemocný, utrápený, vyhladovělý... viděla jsi jak vypadá? Má neskutečné kruhy pod očima a tmavé stíny po celém obličeji díky vystouplým kostem... a to jsi ještě neviděla jeho hrudník! Má popáleniny! A ty jizvy co vidíš na jeho obličeji nejsou nic v porovnání s těmi co má na těle! A to nepočítám modřiny a podlitiny! Vůbec nechápu, jak o něm můžeš takto uvažovat! Měla by ses stydět!" Vykřikla a zvedla se. Patricie ji chytila za ruku a také se postavila.
"Emí... já nechci aby jsi na mě byla naštvaná... ale... mám strach... bojím se o nás... už jednou jsme skončili na dně... a... nechci, aby se to zopakovalo, chápeš?"
"Ani já se nechci vrátit zase na začátek, ale... možná by jsi mohla být o trochu méně sobecká... zkus se na něj alespoň na pár vteřin podívat jako na lidskou bytost, která zažila jenom samé hrůzy a nikdy se nikdo nepostavil na jeho stranu... možná jsme obě trpěly, ale co když on na tom byl mnohem hůř? Nebo si snad myslíš, že si tohle všechno způsobil sám?!" Patricie se mírně polekala zuřivých ohníčků v Emiliiných očích. Ucouvla.
"Já... nevím... vůbec ho neznám..."
"Pak bys ho neměla soudit... chci mu dát šanci a myslím, že ty bys měla taky," odvětila pevně. Patricie zavrtěla hlavou. Vždycky věděla o Emiliině silné humanitní stránce, ale nikdy by ji nenapadlo, že bude tolik bojovat kvůli podivnému cizinci s měnícíma očima, který nikdy neřekne ani slovo...
"Nechci se hádat... jen se tě zeptám na poslední věc... nemáš doufám v plánu s ním nadále spát v postel, že ne?" Emilie si nepřítomně promnula spánky.
"A záleží na tom?"
"Ano, co když se v noci vzbudí a..."
"Je nemocný, Patricie. Když se vzbudí chce jenom malý doušek vody... včera večer to bylo poprvé co se mi podařilo mu vnutit malou lžíci kaše... co si myslíš, že by mi asi mohl udělat? V současnosti jsem desetkrát silnější než on... odhaduji, že není o moc težší než já..." vydechla unaveně.
"To je jedno! Prosím... nebuď s ním v jednom pokoji... já..."
"Neříkej mi, že máš pocit, že mě dostihne ta jeho kletba," poslední slovo vyslovila se silnou ironií v hlase.
"Můžeš mě alespoň v tomhle poslechnout?" Emilie pokrčila rameny.
"Pokud to bude znamenat, že ho necháš s námi bydlet na delší čas než se uzdraví, pak ti řeknu ano," Patricie jí věnovala dotčený pohled.
"Netušila jsem, že jsi taková!"
"Tak bereš nebo ne?" Patricii upřímně vyděsila tahle Emiliina stránka, vlastně až do téhle chvíli nevěděla, že existuje.
"Tohle je nechutné vydírání!" Emilie pozvedla jedno obočí a dala Patricii jasně najevo, že čeká na její odpověď.
"Fajn! Ale zapomeň na to, že mu dám víc času než týden!" Vyhrkla zuřivě než odkráčela do svého pokoje.

Později se obě sestry uložily ke spánku do Patriciina pokoje...



...a mezitím se v druhé místnosti otevřely dvě vyděšené oči...



...bylo to poprvé co se cítil dost silný na to, aby se posadil. Chvíli tak zůstal a uvažoval.



Pomalu se rozhlédl. Co se mu to stalo? Kde to je? Jeho hlava mu opět nedávala žádné odpovědi. Uvnitř sebe cítil povědomě známou prázdnotu. Zlehka se chytil za hlavu. Vzpomeň si! Nařizoval si... jenže po chvíli si nebyl jistý proč by to měl dělat. Možná na světě už nikdo nebyl a on byl sám. Lehce natáhl paže před sebe a začal natahovat jednotlivé prsty. Kdo jsem? Vyplynula mu v duši další otázka. Něžně se začínal dotýkat jednotlivých prstů jedné ruky až narazil na malou jizvu na vnitřní straně dlaně. Chvíli ji úpěnlivě pozoroval než vydal podivný bzučivý zvuk. Instinktivně se chytil za hrudník. Co to bylo? Zahleděla se na místo kam položil ruku a zasáhl ho první záblesk vzpomínky, která zmizala stejně rychle jako se objevila. Zůstala mu po ní v hlavě jen bolavá stopa. Znova se chytil za hlavu. Takové zvuky přece nevydávají lidé... ale je vůbec člověk? Přejel mu mráz po zádech a podíval se dolů, kde spatřil svoje nohy. Nejistě s nimi zahýbal a pocítil neskutečnou úlevu... ti lidé mu kdysi slíbili, že už je brzy nebude cítit... pak se znova zahleděl před sebe. Ale kdo byli ti lidé? Zmučený vlastní nejistotou a nedostatkem informací se postavil. Udělal jeden krok než zavrávoral až se musel chytit postele. Ucítil jak mu po tváři začal stékat stroužek potu. Co se to s ním děje? Uskutečnil několik dalších krůčků než ho zaujal jiný objekt v ložnici...



...téměr s posvátnou úctou k němu přistoupil...



...bylo to zrcadlo. Chvíli se díval na ten podivný obličej jako kdyby mu nedocházelo, že se dívá sám na sebe. Pomalu přiblížil obličej blíže k jeho hladkému povrchu, když spatřil ve svých očích pohyb. Jeho duhovky změnily barvu z jasně hnědé na kovově šedou. Nervózní vydal chrčivý zvuk, který měl být původně výkřik.... až potom pochopil, že se dívá na sebe. Co to se mnou je? Ptal se sám sebe a položil si na tvář obě ruce. Začal zkoumat jednotlivé jizvy. Co se mi to stalo? Najednou měl pocit, že se neviděl v zrcadle již spoustu let. Skoro se nepoznával. Tohle přeci nemohl být on... on si pamatoval... zuřivě se bouchl do hlavy a podíval se na sebe. Po líci mu sklouzla slza a na vrcholku hlavy mu zůstala jeho ruka. Jeho mysl se nad ním v ten kratičký okamžik smilovala. Byla to neskutečně krátká vzpomínka... viděl v ní sám sebe... jak stojí před zrcadlem... viděl tam svůj zardělý obličej... a vlasy. Skoro se mu zastavilo srdce. Zoufale si položil i druhou ruku na hlavu. Co se mi to stalo? Položil si znova tu samou otázku než svůj starý obličej zase zapomněl a v myšlenkách mu zůstala jen vzpomínka na hebké vlasy, které mu kdysi rostly na hlavě. Skoro by se rozplakal, když zaslechl z chodby podivný zvuk. Ostražitě se nakrčil. Ti lidé... určitě se vrátili, aby... nemohl si vzpomenout, ale byl si jistý, že mu nechtěli udělat nic hezkého. V ten okamžik pocítil nutkání utéct... rychle chytil za kliku a otevřel dveře...



...a ustrnul...



...tohle nebylo to místo, které očekával. Nechápavě hleděl střídavě do pokoje ze kterého vyšel a na malou chodbu, která se před ním rozprostírala a vítala ho svými hřejivými odstíny. Dům těch lidí nevypadal takto... tím si byl jistý, i když si nemohl přesně vzpomenout proč. Až pak ho zaujal jeden zvláštní kus nábytku...



...pomalu k němu přistoupil a prohlížel si ho. Něco na něm mu přišlo povědomého. A ta myšlenka, že by si na něco bližšího mohl vzpomenout ho hřála jako letní slunce. Zlehka se dotkl starého dřeva klavíru. Cítil k té věci zvláštní pouto... jako kdyby... zhluboka se nadechl...



...než se rozhodl usednout na lavici...



Pomalu položil dlaně na klávesy a hladil je bříškami svých prstů. Něco na té věci ho uklidňovalo. Měl pocit, že tuší co to umí... a vnímal, že ho s tím učil někdo... někdo koho měl rád. A pak ve své hlavě uslyšel cizí přátelský hlas. Jeho hlava mu věnovala další vzpomínku.
Musíš klást prsty na správné klávesy! Slyšel ten hlas. Nervózní se zhluboka nadechl a zlehka stiskl jednu klávesu. Klavír vyslovil jeden tón.



Skoro se toho lekl, než si uvědomil, že to zná... pomalu přejel prsty po jednotlivých klávesách než zavřel oči a nechal se unést tou vzpomínkou.



Až pak jeho paže našli správný rytmus a Nervózní začal hrát...

Krásná melodie vzbudila i obě sestry...
"Co to je?" Ozvala se Patricie obalená dekou. Emilie se prudce posadila na posteli a pohlédla na svoje holé studené tělo v tenkém pyžamu.
"Kdo to hraje?" Ohlédla se na svoji sestru.
"Copak já vím? Možná naše prateta..." zamumlala a pokusila si přes hlavu přetáhnout polštář. Emilie jí její pokus překazila.
"Neplácej nesmysly! Žádní duchové nejsou!"
"A kdo jiný by to byl," zvolala otráveně než se posadila.
"Nervózní..." vydechla.
"Ten? Vždyť neumí ani mluvit! Proč myslíš, že by dokázal takhle krásně hrát na klavír?" Emilie jí věnovala vyděšený pohled než vyskočila z postele. Zanedlou už obě stály u klavíristy...



"Někdo by mu měl říct, že ruší noční klid... a jakto, že umí hrát na klavír? Vždyť vypadá jako profesionál!" Emilie zalapala po dechu. Nevěděla jak je to možné a nějaká malá část její osobnosti jí říkala, že to pravděpodobně neví ani sám Nervózní. Zhluboka se nadechla a pak se letmo pousmála... možná se začínal Nervózní pomalu uzdravovat... a ta drobná naděje ji přiměla ještě více rozšířit její úsměv.

(jinak pro ty co by rádi slyšeli, co Nervózní zahrál... mohlo by se jednat o tuto skladbu  Mrkající https://www.youtube.com/watch?v=kG9KSWYg-Jc )
Návrat nahoru Goto down
Ludmila
Admin
Admin
Ludmila

Poèet pøíspìvkù : 922
Join date : 10. 11. 17
Location : poblíž Olomouce

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   29/01/19, 10:14 pm

Krásné .... Nejen láska, i hudba je mocná čarodějka ... Láska
Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simpařan
Simpařan
Janika31

Poèet pøíspìvkù : 417
Join date : 06. 02. 18
Age : 27
Location : Praha

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   30/01/19, 11:29 am

To mi nemůžeš udělat... Plačící Patricie se k Simonovi hodí víc Vysmátý Vysmátý
Jinak moc hezký díl..až mě mrazí, pustila jsem si tu úžasnou skladbu, co Nervózní hrál na klavír a je to krása. Láska
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Hellohello
Zlatý simík stavitel
Zlatý simík stavitel
Hellohello

Poèet pøíspìvkù : 824
Join date : 21. 11. 17
Location : Ostrava

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   03/02/19, 10:53 am

Tak jsem konečně i tady dohnala díly, které jsem zameškala Úsměv    tenhle příběh je tak hezký. Obyvatelé Podivína se mi ale nezdají, kolem každého se točí nějaké velké tajemství.
Patricii to moc sluší, vypadá přímo andělsky. Co se týká té tvojí otázky, mám výhrady k Andymu i Simonovi - Andy sice působí jako takový pohodář, ale nemyslím si, že by jim to s Patricií vydrželo. Simon působí opravdu chladně, kdyby měl rozum, nezahazoval by se s takovou hysterkou. Měl by se zachovat jako chlap a nějak nějak rázně to utnout. Kupodivu se Patricii nikdo neomluvil za ty facky. A Patricie si k Simonovi docela dost dovoluje, na to, že je to její šéf Úsměv tolik nemístných otázek. Ať už je to šéf, nebo ne, hodně lidem by bylo nepříjemné, kdyby někdo cizí takhle vyzvídal.
Nervózní tou hrou na klavír pěkně překvapil Úsměv  doufám, že se časem naučí s Emílií komunikovat a že si vzpomene, jaký byl předtím, než se dostal do svého současného stavu. Zajímalo by mě, jak k tomu došlo, chudák, musel si projít peklem. Emílie má fakt odvahu, že se nebojí mu pomoct v takovém městě, nepřátelském vůči Nervóznímu.
Btw. Emílie má vtipné pyžamo - Queen of naps Vysmátý *THUMBS UP*
Je to moc krásné čtení! Pro Tebe  Nemůžu se dočkat, až tu bude další díl. Ani ta velká nálož mi nestačila Vysmátý jsem zvědavá, co se bude dít dál.
Návrat nahoru Goto down
http://www.modthesims.info/member.php?u=1113201
Sponsored content




PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   

Návrat nahoru Goto down
 
Ze života Nervózního Jedince
Návrat nahoru 
Strana 2 z 4Jdi na stránku : Previous  1, 2, 3, 4  Next

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Fórum o The Sims :: The Sims 2 :: Vaše příběhy - TS2-
Přejdi na: