Fórum o The Sims

Diskuzní fórum pro uživatele forum.thesims2.cz a ostatní fanoušky série The Sims.
 
PříjemPříjem  CalendarCalendar  FAQFAQ  HledatHledat  RegistraceRegistrace  Přihlášení  

Share | 
 

 Ze života Nervózního Jedince

Goto down 
Jdi na stránku : Previous  1, 2
AutorZpráva
Hellohello
Bronzový simík stavitel
Bronzový simík stavitel
avatar

Poèet pøíspìvkù : 634
Join date : 21. 11. 17
Location : Ostrava

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   08/12/18, 06:52 am

Tenhle parkourista je teda magor. Vysmátý Sranda je, jak si oba myslí, jak jsou okouzlující. Nene
Přečetla jsem oba díly jedním dechem a už se těším na další Úsměv Tvoje příběhy zbožňuju Láska
Návrat nahoru Goto down
http://www.modthesims.info/member.php?u=1113201
Janika31
Simpařan
Simpařan
avatar

Poèet pøíspìvkù : 345
Join date : 06. 02. 18
Age : 26
Location : Praha

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   08/12/18, 11:17 am

Vysmátý Vysmátý Tak tohle bylo teda něco, vůbec holkám nezávidím takové doprovody. Válím se smíchy
Moc hezky napsáno, jako vždy. Láska
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Lucisab
Simpařan
Simpařan
avatar

Poèet pøíspìvkù : 686
Join date : 11. 12. 17

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   13/12/18, 09:06 pm

Díky holky Pro Tebe

8.část - Nezvaný host



"Tak tohle byla naprostá katastrofa!" Zvolala Emilie sotva se její pozadí dotklo pohovky. Patricie jen pokrčila rameny.
"Je pravda, že Joe byl trochu mimo..." zamumlala, i když jí bylo jasné, že má její sestra pravdu.
"Trochu? Celý den žvanil jen o sobě parkouru! Mám pocit, že musí mít doma všude po stěnách rozvěsená zrcadla, aby se mohl každou vteřinu obdivovat a to i na záchodé míse!" Patricii mírně zacukaly koutky. Její sestra byla skutečně rozčilená a ve své podstatě se jí ani nedivila.
"Už nikdy mě nedonutíš abych šla na nějaké rande naslepo, mám toho už dost!" Patricie zvedla ruce na znamená míru.



"Klídek ségra. Nezapomeň, že jsem to myslela dobře... nečekala jsem, že má Andy až tak nemožné kamarády... jo čekala jsem nějakého baliče, ale toto? Ten chlap byl jak špatně naladěné rádio..."
"A ty ses aspoň s Andym dobře pobavila?" Patricie si dlouze vzdychla.
"Když já nevím... někdy je Andy tak příšerně otravný s tím jak se mě snaží sbalit a jindy... jindy je zase okouzlující... a už mi tolikrát pomohl..."



"To znamená, že se ti líbí?" Mrkla na ni. Patricie pokrčila rameny.
"Nevím, jak říkám mám z něj v hlavě zmatek... netuším jestli mu mohu důvěřovat... co na něj říká tvůj psychologický školní diplom?" Emile se rozesmála.
"Měla by ses řídit vlastními pocity a ne mými odbornými úsudky, Paty."
"Prosím! Jsi jedna z mála, která by ho mohla prohlédnout!"
"Nejsem věštec," odvětila klidně.



"Prosím Emilí! Jaký máš z něj pocit?" Emilie si dlouze vzdychla, ale nakonec se jí rozhodla vyhovět.
"Líbíš se mu," sdělila jí. Patricie se zamračila.
"To vím i bez tebe! Co nějaká jiná analýza?"
"Nedokážu poznat jestli to s tebou myslí vážně, Paty... na to tě upozorňuji předem... a v baru byl hodně uvolněný, myslím, že tam chodí často... ta barmanka se na vás stále dívala... řekla bych, že s Andym někdy něco měli nebo se jí líbí... přišlo mi, že na tebe žárlila..." Patricie tleskla.
"Toho jsem si taky všimla! Dokonce mi dala mnohem menší koktejl! Možná bych se ho na to mohla zeptat..."
"Ty se ho chceš zeptat jestli s ní něco měl?"
"A proč ne? On je taky vlezlý, tak proč bych nemohla být já? A jestli spolu máme něco mít..."
"Paty, přeci s ním nezačneš chodit jenom tak... chceš s ním být? Ještě před týdnem to byl idiot..."
"Tohle místo je příšerně malé... a já nechci být sama... co když je Andy jediný chlap, který se mnou něco bude chtít mít?" Emilie zavrtěla nechápavě hlavou.



"Takhle to přeci nemůžeš brát, Paty... ty jsi nikdy netrpěla na nízké sebevědomí... udělal ti někdo něco?"
"Ne, jen mám strach... víš, dívám se na naši pratetu a říkám si, proč se nikdy nevdala? Co se jí stalo, že utekla s Krasohlídkova? A proč nezačala svůj život žít zde naplno? Proč se schovávala v tomhle tmavém domě na okraji města? Ani se nestarala o zahradu... nechci skončit jako ona. Tohle místo je příšerně zvlášntní a pořád mám pocit, že sem nepatřím... a Andy mi připomíná dobu kdy jsem žila v Krasohlídkově a každý kluk v sousedství se mnou chtěl chodit... a navíc mi něčím trochu připomíná i Patrika..." zašeptala. Emilie ji chytila za paži.
"Když se s tebou rozešel jenom proto, že jsme přišli o peníze, pak si tě nezasloužil..." Patricie zavrtěla hlavou a setřela si zbloudilou slzu.
"Jenže nejhorší je, že ho chápu... byla jsem modelka a i když mě nikdo neznal, vydělávala jsem slušné peníze... mohli jsme spolu jet na Havaj... rád se se mnou chlubil a já s ním... byl hodný a měl krásné auto a milion přátel... víš, jsou chvíle kdy si říkám, že to byl pitomec, ale je těžké zapomenout na ty krásné čtyři měsíce, které skončily dnem, kdy nám oznámili tu hrůzu a rozjela se ta katastrofa... nikdy to nebudu moci našemu bratrovi zapomenout..." Emilie pevně sevřela její dlaně.
"Myslím, že to Petr ví a proto nás nikdy nekontaktoval..."
"A ještě aby ano! Vyrazila bych s ním dveře! To kvůli němu jsme skončili tady! Myslíš, že ještě žije?" Emilii se zaleskly oči a v hlavě se jí přehrála trhavá vzpomínka na jejich bratra. Tak moc ho měla ráda a nyní si nebyla jistá co k němu vlastně cítí. Nenáviděla ho? Nebyla si jistá, i když by správně měla...
"Nevím, Paty a snad to ani nechci vědět... to co se stalo... bylo to strašné... ale nechci, aby jsi kvůli němu skočila po prvním chlapovi jenom proto, že necheš být sama, Paty... tohle místo je možná malé, ale Andrew není jediný na světě... slib mi, že uděláš jenom to co cítíš a že se nepustíš do hloupostí," Patricie jí věnovala smutný úsměv.
"Zníš jako máma... ta byla stejně zodpovědná jako jsi ty... a fajn, nemám v plánu se našemu Cassanovi vrhnout do náruče jako blázen, ať se ještě chvíli snaží... a nedívej se na mě tak! Nepotřebuji sezení u psychologa... díky, že jsi vyslechla moje bláboly posilněné výborným koktejlem a teď... asi bych si měla jít lehnout..." Emilie trhavě přikývla.
"Víš, že tě mám ráda? Jsi poslední rodina, která mi zbyla a chci, abys byla šťastná," pohlédla jí do očí.
"Jistě a já tebe, ale teď konec melancholie! Jsme sestry Dvořákovy a ať nám každý vleze na záda!" Zvolala a zamávala pěstí ve vzduchu než se zvedla...



...a pomalu začala kráčet ke schodům.
"Dobrou noc, sestřičko!" Zavolala na ni, když se její noha dotkla prvního schodu.
"Dobrou noc, Paty..."

Emilie zůstala chvíli sedět na gauči a uvažovala nad tím, co jí řekla její sestra. Patricie měla vždycky zvláštní náturu díky které působila neobyčejně namyšleně a prostopášně, ale nyní se zdála být zranitelná. Emilie věděla, že je celá situace kolem ztráty veškerého majetku i dobrého jména poničila, ale nikdy si nebyla jistá jakým způsobem to ovlivnilo její sestru. Zvedla hlavu a pohlédla do očí své pratety, která na ní mlčenlivě shlížela z obrovského portrétu nad krbem. Původně chtěli obraz sundat a uložit ho na půdu, protože si díky němu až příliš uvědomovali jak k domu přišli... ale v téhle chvíli byla ráda, že tady je. Měla pocit, že se na ni dívá a to jí přimělo k otázce, kterou před chvílí vyslovila její sestra... co mohlo vzdělanou mladou ženu donutit utéct z Krasohlídkova? A proč nakonec zůstala tady? Zavrtěla hlavou nad svými úvahami a rozhodla se raději rychle ukončit tento podivný večer, protože měla chvíli pocit jako kdyby jí někdo skrz zamřížovaná okna sledoval... proto se nakonec zvedla z pohovky a šla udělat poslední věc kterou musela... zkontrolovat zámek u garáže.



Emilie vyšla ven. Chladný vzduch jí ovál zátylek až se jí drobné chloupky na krku zvedly do pozoru. Pomalu si začala třít ramena a co možná nejsvižněji začala kontrolovat zrezivělý zámek na garáži. Když se nakonec ujistila, že i tentokrát je ta věc i přes pokročilý věk funkční, spokojeně se ohlédla a přejel jí další mráz po zádech.



Ten utkvělý pocit, že tu někdo je tu byl zas. Jako kdyby jí někdo stál za zády a dýchal jí na krk. Rozhlédla se, ale ulice i okolí domu bylo stejně prázdné jako vždycky. Jen zdaleka se ozval nějaký noční pták, který se rozhodl zazpívat jasnému měsíci. Až potom zaslechla něco lupnout. Její pud sebezáchovy jí velel utéct, ale něco v ní jí donutilo zjistit, co se tam děje...



...sama si nebyla jistá co vlastně dělá. Byla snad nějaký dobrodruh? Určitě ne, ale měla více odvahy než se na první pohled mohlo zdát. Což jí dokázalo působit nemalé potíže, ale zároveň jí to dodávalo sílu. Zhluboka se nadechla, když došla až ke keři na samém okraji pozemku. Byla si téměř jistá, že ten zvuk vycházel odtamtud.
"Haló?" Promluvila nejistě. Odpovědí jí bylo zašumění listí a nějaký trhavý pohyb za keřem. Varovný hlásek uvnitř jejího těla jí nutil odejít, ale nakonec se rozhodla pro opak a pomalým krokem obešla nízkou houštinu...



"Nervózní?!" Vyhrkla zděšeně. Nervózní zprudka vstal. V jeho očích byl hluboký zmatek a strach. Divoce před ní ucouvl, když udělala několik kroků jeho směrem.
"Co tady děláš?" Nervózní několikrát zamrkal a jeho oči změnily znova barvu.



"Proč jsi tady?" Nervózní se rozhlédl a zděšeně se naklonil za dům. Až potom si Emilie všimla hlubokých krvavých šrámů na pravé straně jeho těla.
"Co se ti to stalo?!" Nervózní před ní znova ucouvl. Panika v jeho očích byla téměř hmatatelná.
"Nemusíš se mě bát... já... nikdy bych ti nic neudělala," Nervózní mrkl a pootevřel ústa ze kterým mu vyšlo jen slabé zabzučení. Pak sklonil hlavu. Skoro to vypadalo jako kdyby byl zklamaný, že nedokáže mluvit nebo se to snad Emilii jen zdálo? Emilie k němu pomalu vykročila a natáhla k jeho ruce svoji dlaň.
"Chci ti pomoct," zašeptala. Nervózní zvedl hlavu. Jeho duhovky měly nyní oříškově hnědý odstín než se opět změnily na kovově šedou. Emilie se tedy odvážila ještě více a letmo se dotkla jeho předloktí. Nervózní ucukl a vydal neartikulovaný zvuk.
"Nechci ti ublížit, ale... potřebuješ ošetřit ty rány," snažila se ho ujistit. Nervózní se začal střídavě dívat na ni a na silnici. Jako kdyby očekával, že se tady zjeví ještě někdo další.
"Pojď se mnou, můžeš mi věřit," Nervózní si ji změřil a zvažoval ve své zmatené hlavě svoji situaci. Bylo to úplně poprvé co mu někdo chtěl pomoci a ne ho obětovat. A s tím si neuměl poradit, skoro cítil jak jeho mozek úpěnlivě pracuje a pak se před jeho očima zjevil záblesk. Byla to vzpomínka? Nebyl si jistý, protože si už dlouho na nic nemohl vzpomenout. Někdy měl pocit, že vlastně neexistuje... jako kdyby celý jeho život byl jen nekonečně černá díra, která pohlcuje veškeré jeho pocity a umy. Emilie si všimla, že se sebou svádí boj proto k němu znova natáhla ruku.
"Slibuji ti, že se ti nic nestane," v ten okamžik na ni pohlédl a jeho oči poprvé v životě nesly jediný odstín. Možná to bylo tím odleskem vzpomínky...



...ale nakonec se Nervózní nechal odvézt do jejího domu.
"Zůstaň tady prosím sedět, dojdu pro lékárničku," ujistila ho. Nervózní nebyl zvyklý, že na něj někdo tolik mluví, ale příkazy plnit dokázal. Bylo to vlastně to jediné čeho byl odjakživa, nebo spíše od jisté doby, schopný. Emilie tedy na chvíli odběhla a Nervóznímu se tak naskytla možnost se porozhlédnout po světlé kuchyni. V jedné chvíli se dokonce cítil jako malé dítě, které začalo objevovat svět, když se začal letmo a s respektem dotýkat židle na které seděl. Její povrch byl tak hebký... Nervózní neznal takový pocit. Ve svém "domově" seděl na uplně jiných věcech a tohle... skoro se ztrácel ve svých pocitech než znova ucítil ten pocit. Ta vzpomínka ho zasáhla nepřipraveného a i když si dokázal zaznamenat jen útržek, byl to pro něj zázrak. Uvědomil si, že kdysi na něčem podobném seděl a pak ve svém nitru pocítil něco neobyčejného... něco co nedokázal pojmenovat, ala přál by si, aby to hřejivé teplo nikdy neodešlo... Z jeho myšlenek ho vyrušila Emilie.
"Bolí tě to hodně?" Nervózní sebou cukl. Vlastně si už ani nepamatoval kdy k těm šrámům přišel. Jeho myšlenky mizely až příliš rychle. Emilie si pomalu ustřihla malý kousek gázy a navlhčila ho dezinfekcí. Ten smrad Nervóznímu připomněl jeho vlastní nynější "domov" a s upřímným děsem před Emilií couvl až židle na které seděl zajela víc dozadu a narazila do barovky.



"Nemusíš se mě bát... před kým jsi utíkal? Honili tě lidé z města?" Až pak mu to došlo. Jeho mozek mu neochotně vydal další myšlenku. Ti lidé ho zachytili nepřipraveného... a jemu nezbývalo než utíkat... nikdy nedokázal nic jiného. Matně si vzpomněl na ošklivé zadunění, když mu na zádech přistál malý kámen, až teprve teď si uvědomil, že ho to místo kam ho zasáhli docela bolí. Nervózně se zavrtěl na židli a Emilie se na něj usmála.
"Prosím, zůstaň chvíli v klidu... máš tady na hlavě škrábanec..." Emilie se naklonila víc nad něj a Nervózní ztuhl. Emilie letmo přejížděla gázou po jeho podivně hladké kůži, která se zdála jako kdyby jí někdo popálil.
"Možná tě to trochu štípne," zašeptala.



Jenže Nervózní nic necítil. Jediné co dokázal bylo vnímat změnu. Tahle žena se ho nebála a on se v určité chvíli přestal obávat její přítomnosti. Díval se do jejích světlých očí a pak ucítil ten pocit znova. Ta vzpomínka se vrátila a tentokrát byla silnější. Viděl ženu, která se k němu sklonila a pevně ho objala. Byla to jeho máma. Vnímal, že ji má rád, ale netušil kam zmizela. Jediné co si pořádně uvědomoval bylo, že se jí mohl dotknout bez toho aniž by ho chtěla zabít. Zavrtěl hlavou a znova se zahleděl na Emilii. Chvílemi se bál, že se rozpláče, i když si nebyl jistý proč. Věděl jen, že nechce zapomenout... nechce tu vzpomínku zase ztratit... proto jako omámený natáhl prsty k jediné osobě, která mu nechtěla v jeho přítomnosti ublížit. Pomalu a zlehka natáhl svoji paži k Emiliině tváři. Měl pocit, že to musí udělat, aby nezapomněl. Jako kdyby dotekem dokázal ztvrdit tu hřejivou myšlenku ve své hlavě.



Emilie zmateně zamrkala, ale neuhnula mu. Spíše naopak, přisunula svoji tvář blíž k té jeho. Jeho zorničky i duhovky byly v té chvíli klidné, jako kdyby byl Nervózní méně nervózní než kdy jindy.



Lehce přejel svými prsty po Emiliině pokožce na obličeji. Trhavě se jí zároveň díval do očí a čekal výkřik nebo facku, ale Emilie zůstala klidná, i když uvnitř sebe vnímala něco podivného. Nervózní svojí paží tak nakonec zajel až k jejím vlasům a letmo jí odhrnul pramen z líce. Ta situace byla tak podivná jako byl sám Nervózní, ale přesto se zdála být křehká a něžná jako dotek motýlího křídla. Nervózní nakonec pootevřel ústa a z jeho rtů vyšel zvuk jako kdyby se snažil promluvit a v ten okamžik se za nimi ozval výkřik...



"Ahh! CO SE TO TADY DĚJE?!!" Zvolala Patricie, která se zašpiněného a zjizveného Nervózního upřímně vyděsila. Emilie se prudce narovnala a Nervózní rychle vstal. Jeho myšlenky se znova vrátily do stejných kolejí a oči mu několikrát změnily barvu, čímž vyděsil Patricii ještě víc. Divoce poté jako zvíře utekl z domu...

Návrat nahoru Goto down
Ludmila
Mistr soutěží
Mistr soutěží
avatar

Poèet pøíspìvkù : 745
Join date : 10. 11. 17
Location : poblíž Olomouce

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   13/12/18, 09:35 pm

Krásné ! *BRAVO* Pro Tebe
Návrat nahoru Goto down
Hellohello
Bronzový simík stavitel
Bronzový simík stavitel
avatar

Poèet pøíspìvkù : 634
Join date : 21. 11. 17
Location : Ostrava

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   14/12/18, 05:06 am

Tak to je něco! Šokovaný Krásně sepsáno! *THUMBS UP* Láska
Návrat nahoru Goto down
http://www.modthesims.info/member.php?u=1113201
Janika31
Simpařan
Simpařan
avatar

Poèet pøíspìvkù : 345
Join date : 06. 02. 18
Age : 26
Location : Praha

PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Yesterday at 08:50 am

To byl moc povedený dílek. Láska Konečně nějaké bližší střetnutí s naším Nervózním Jedincem. Andílek
Chudinka, nechci si ani představovat, co mu ti dva magoři provedli. Plačící
Těším se na další díl. Úsměv
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Sponsored content




PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   

Návrat nahoru Goto down
 
Ze života Nervózního Jedince
Návrat nahoru 
Strana 2 z 2Jdi na stránku : Previous  1, 2

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Fórum o The Sims :: The Sims 2 :: Vaše příběhy - TS2-
Přejdi na: