| | Vánoční koleda - Charles Dickens (1843) | |
| | |
Autor | Zpráva |
---|
Hellohello Simí pisálek
Poèet pøíspìvkù : 2702 Join date : 21. 11. 17 Location : Ostrava
| Předmět: Re: Vánoční koleda - Charles Dickens (1843) 19/12/19, 07:00 am | |
| Děkuju moc, Janiko a Lucisab! Luci, přesně, hned jsem si při focení vzpomněla na vás tady na fóru, jak krásné příběhy jste schopní vytvořit, i přes ty všechny peripetie. A ty vůbec OSMP nepotřebuješ, aby tvůj příběh byl dokonalý V další kapitole jsem si všimla ještě pár chyb, například chybějící pochodně na pár fotkách, za to se taky omlouvám. a zdá se mi, že se mi i pár fotek z těch obchodů a pekáren ztratilo Pak taky oblečení ducha neodpovídá, protože jsem takové ke stažení nenašla. A až teď mě napadlo, že jsem mohla vánoční pudink stáhnout, aby to byl opravdu ten pravý anglický vánoční pudink a trůn vyskládat jídlem tak, aby odpovídal textu. Díky moc za pochopení a doufám, že si další díl užijete i tak Sloka 3: Druhý ze tří duchů *** Část první ***Vzbudil se uprostřed hlubokého chrápnutí a posadil se na posteli, aby si uspořádal myšlenky. Scroogeovi nemusel nikdo říct, že se zvon chystal zase odbít jednu. Cítil, že se vzbudil právě včas za účelem pohovoru s druhým poslem, vyslaným za ním zásahem Jacoba Marleyho. Ale všiml si, že mu začala být nepříjemná zima, když začal uvažovat, který z jeho závěsů toto nové zjevení odtáhne, raději všechny vlastníma rukama rozhrnul. Opět si lehl a ostřížím zrakem pozoroval okolí postele. Přál si postavit se duchovi přesně v moment, kdy se objeví a nechtěl být překvapen a znervózněn. Příliš by ho nepřekvapilo nic mezi miminkem a nosorožcem. Teď, když byl připravený skoro na všechno, nebyl ale připraven na nic, proto také, když zvon odbil jednu a žádný přelud se neobjevil, začal se silně třást. Pět minut, deset minut, čtvrthodina uběhla, ale nic nepřicházelo. Celý tento čas ležel na posteli, jádru a centru záře rudého světla, které na ni svítilo, když hodiny odbily jednu a které ho, i když to bylo pouhé světlo, rozrušilo víc než tucet duchů, protože nebylo v jeho moci pochopit, co to znamenalo. Nakonec si ale začal myslet, že zdroj a tajemství strašidelného světla může být ve vedlejším pokoji, odkud, když ho zrakem sledoval dál, vypadalo, že vyzařuje. Tento nápad ho natolik zaujal, že tiše vstal a v pantoflích se šoural ke dveřím. V okamžiku, kdy Scroogeova ruka byla na zámku, divný hlas ho zavolal jménem a vyzval ho, aby vstoupil. Poslechl. Byl to jeho vlastní pokoj, o tom nebylo pochyb. Ale prošel překvapivou proměnou. Na stěnách i stropu visela zeleň, že místnost vypadala jako háj, z jehož každé části zářily pestré bobule. Světlé listy cesmíny, jmelí a břečťanu odrážely zpět světlo, jako by tu bylo mnoho malých zrcadel a v krbu plápolal tak silný plamen, jaký krb za Scroogeova ani Marleyho života nepoznal. Na podlaze byla jako trůn navršena hromada krocanů, hus, zvěřiny, drůbeže, huspeniny, kýt, selat, dlouhých věnců klobás, koláčků, švestkových pudinků, barelů ústřic, horkých kaštanů, růžových jablek, šťavnatých pomerančů, lahodných hrušek, obřích tříkrálových dortů a misek punče, ze kterých se linul opar. Na tomto trůnu seděl veselý Obr, v ruce držel pochodeň ve tvaru podobném rohu hojnosti a držel ji nahoře, vysoko, aby vrhala světlo na Scrooge, který nahlížel za dveřmi. „Pojď dál!“ zvolal Duch. „Pojď a poznej mě blíž, člověče.“ Scrooge ostýchavě vešel a sklonil před duchem hlavu. Nebyl to už ten zarputilý Scrooge, jako býval. A i když duchovy oči byly jasné a laskavé, nechtěl se s nimi setkat. „Jsem Duch přítomných Vánoc,“ řekl Duch. „Pohleď na mě.“ Scrooge to s úctou učinil. Duch byl oblečen v jednoduchém zeleném rouchu nebo plášti, rámovaném bílou kožešinou. Tento oblek visel na postavě tak volně, že jeho objemná hruď byla obnažená. Jeho nohy, viditelné pod záhyby oblečení, byly také obnažené a na hlavě neměl jinou pokrývku, než věnec z cesmíny, pokrytý zářivými rampouchy. Jeho tmavě hnědé kudrny byly dlouhé a volné jako jeho tvář, jiskřivé oči, otevřená ruka, veselý hlas, nenucené chování a radostný výraz. Kolem pasu měl starobylé prorezlé pouzdro bez meče. „Nikdy jsi neviděl nikoho takového, jako jsem já!“ vykřikl Duch. „Nikdy,“ odpověděl Scrooge . „Nikdy jsi se nešel projít s mladšími členy mé rodiny, tím myslím (protože jsem velmi mladý) s mými staršími bratry narozenými v těchto posledních letech?“ doptával se fantom. „Myslím, že ne,“ řekl Scrooge. „obávám se, že ne. Měl jsi hodně bratrů, Duchu?“ „Více než 1800,“ odpověděl duch. „To je obrovská rodina k obstarání,“ zamumlal Scrooge. Duch přítomných Vánoc vstal. „Duchu,“ pokorně řekl Scrooge, „zaveď mě, kam budeš chtít. Včerejší noc jsem šel z donucení a dostal jsem lekci, kterou si pamatuji doteď. Dnes večer, jestli máš něco, co mě chceš naučit, nech, ať mi to prospěje.“ „Dotkni se mého roucha.“ Scrooge to udělal a pevně se držel. Cesmína, jmelí, červené bobule, břečťan, krocani, husy, zvěřina, drůbež, huspenina, maso, vepřové, klobásy, ústřice, koláče, pudinky, ovoce a punč, to všechno najednou zmizelo. A s tím i celý pokoj, oheň, červená zář, noční hodina. Stáli v městských ulicích jedno božíhodové ráno, kde (protože zima byla krutá) lidé vytvořili drsnou, ale rychlou a ne nepříjemnou hudbu tím, jak seškrabovali sníh z chodníků před svými domy a ze střech, čemuž přihlíželi kluci s bláznivou radostí, jak sníh padá na cestu a rozpadá se na malé sněhové bouře. Průčelí domů vypadala dost temně a okna ještě temněji v kontrastu s bílým sněhem na střechách a špinavým sněhem na zemi, kterou rozorala těžká kola vozů do brázd, které se stokrát křížily tam, kde se silnice větvily a vytvářely v hustém žlutém blátě a ledové vodě spleť kanálů. Nebe bylo zachmuřené a nejkratší ulice se dusily špinavou mlhou, poloroztátou, polozmrzlou, jejíž těžší částečky se snášely ve sprše sazových atomů, jako by všechny komíny ve Velké Británii jednomyslně chytly ohněm a vesele si plápolaly, jak srdce ráčí. Na počasí ani na městě nebylo nic veselého, a přece všude byla radostná nálada, jakou by se možná marně snažily šířit i ten nejjasnější letní vzduch a nejjasnější letní slunce. Protože lidé, kteří shrabovali sníh ze střech, byli veselí a plní radosti, volali jeden na druhého a tu a tam po sobě házeli sněhové koule – a srdečně se smáli, když střela zasáhla cíl a stejně tak, když minula. Drůbežnické obchody byly stále napůl otevřené a ovocnářské zářily v plné slávě. U dveří byly velké, kulaté koše plné kaštanů, tvarem připomínající vesty starých veselých pánů. Rudohnědé tlusté španělské cibule lstivě pomrkávaly po kolemjdoucích dívkách a ostýchavě hleděly na visící jmelí. Byly tam hrušky a jablka, nahromaděné do vysokých pyramid, trsy hroznů visely z nápadných háků, aby se lidem při chůzi kolem obchodu zdarma mohly sbíhat sliny, byly tam hromady lískových oříšků, připomínajících dávné procházky v lesích a příjemné brouzdání zvadlými listy, byly tu norfolská jablka, baňatá a snědá, odrážející svou barvou žluť pomerančů a citrónů, vybízející k tomu, aby byly odneseny domů v papírových pytlících a snězeny po večeři. I zlaté a stříbrné ryby vystavené mezi tímto vybraným ovocem v míse, i když členové tupého a chladnokrevného plemene, věděly, že se něco kolem děje. A kupci, ach kupci. Skoro už měli zavřeno, snad jen jednu nebo dvě okenice ještě dole, ale přes ty mezery šlo leccos zahlédnout. Nejen to, že váhy při dopadu na pult vesele zacinkaly, nebo že provázek se tak rychle loučil se svou špulkou, nebo že plechovky rachotily při pohybu nahoru a dolů, jako když se s nimi žongluje, nebo že míchané vůně čaje a kávy byly tak příjemné pro nos, nebo že i rozinky byly tak hojné, mandle tak extrémně bílé, tyčky skořice tak dlouhé a rovné a ostatní koření tak lahodné, kandované ovoce tak obalené roztátým cukrem, že se i nejchladnější přihlížející cítili na omdlení. Nejen to, že fíky byly tak vláčné a masité, nebo že francouzské švestky se červenaly v jemné kyselosti ze svých zdobených krabiček, nebo že to všechno bylo tak chutné a vánočně ozdobené – ale zákazníci tolik spěchali a byli tak nedočkaví radostném vočekávání toho dne, že do sebe vráželi u dveří, srážely se pletenými koši a nechávali své zakoupené zboží na pultě a potom přiběhli zpět, aby si je vzali a u toho se dopouštěli stovek podobných omylů v té nejlepší náladě, zatímco prodavač a jeho příručí tak usměvaví a otevření, že vyleštěná srdíčka, se kterými si sepjali vzadu zástěry, by mohla být přímo jejich vlastní srdce, vystavená veřejně ke shlédnutí. Ale brzy začaly zvonice svolávat všechny lidi dobré vůle do kostela a kaple, a tak vyšli ven do ulic ve svátečním oblečení a s veselými tvářemi. A ve stejnou dobu se z bočních uliček a zákrutů vynořilo nesčetné množství lidí, odnášejících si sváteční večeři k pekaři. Pohled na tyto chudé hýřily silně zaujal Ducha, který stál se Scroogem vedle sebe ve dveřích pekárny, sundával poklice z pekáčů a posypal jídlo kadidlem ze své pochodně. A byla to velmi zvláštní pochodeň , protože jednou nebo dvakrát, když padla hněvivá slova mezi lidmi, kteří do sebe vrazili, Duch je pokropil několika kapkami z pochodně a hned nato se jim vrátila dobrá nálada. Řekli si, že by byla hanba se hádat o vánočním svátku. A byla to pravda. Když zvony utichly a pekárny se zavřely, přesto i nadále zůstala vidina všech těchto večeří a průběhu jejich vaření, nad pecí každého pekaře, kde se z chodníku kouřilo, jako by se vařily i dlažební kostky. „Má to, co sypeš ze své pochodně, nějakou zvláštní příchuť?“ „Ano. Mou vlastní.“ „Hodí se k jakékoli dnešní večeři?“ „Jakékoli podané s laskavostí. Nejvíc k chudé.“ „Proč nejvíc k chudé?“ zeptal se Scrooge. „Protože taková to potřebuje nejvíc.“ „Duchu,“ řekl Scrooge po krátké rozvaze, „divím se, že zrovna ty ze všech stvoření na světě, bys měl těmto lidem kazit příležitosti k nevinné radosti.“ „Já?“ zvolal Duch. „Sebral bys jim jejich prostředky k tomu, aby každý sedmý den večeřeli, často je to jediný den, o kterém sedá říct, že vůbec večeří,“ řekl Scrooge. „Není to tak?“ „Já“ zvolal Duch. „Usiluješ o to, aby se tyto podniky zavíraly o sedmém dni,“ řekl Scrooge. „A je to jedno a totéž.“ „Já že o to usiluju!“ vykřikl Duch. „Odpusť mi, jestli se mýlím. Dělá se to tvým jménem, nebo aspoň jménem tvé rodiny,“ řekl Scrooge. „Tady u vás na zemi jsou takoví,“ odpověděl Duch, „kteří tvrdí, že nás znají a kteří páchají své činy vášně, pýchy, zlovůle, nenávisti, závisti, úzkoprsosti a sobeckosti v našem jméně, kteří jsou nám a našemu rodu tak cizí, jako by nikdy nežili. Pamatuj si to a přičítej jejich činy jim, ne nám.“ Scrooge slíbil, že to tak udělá a šli dál, neviditelní, jako byli předtím, až na předměstí. Duch měl tak pozoruhodnou vlastnost (které si Scrooge všiml už u pekárny), že nehledě na jeho obří velikost se každému místu lehce přízpůsobil, že stál pod nízkou střechou stejně tak vznešeně a jako nadpřirozené stvoření, jako by mohl v jakékoli honosné hale. A možná to bylo to potěšení, které Duch měl, když mohl tuto svou moc ukazovat, nebo to byla jeho vlastní milá, štědrá, srdečná nátura a jeho soucit se všemi chudými, která ho vedla přímo ke Scroogeově písařovi, protože zrovna tam mířil a vedl s sebou Scrooge, který se držel jeho roucha. A na prahu dveří se Duch usmál a zastavil, aby požehnal příbytku Boba Cratchita pokropením ze své pochodně. Bob dostával týdně jen patnáct „bobů“ - šilinků , každou sobotu shrábl do kapsy pouhých patnáct kopií svého křestního jména, a přesto Duch přítomných Vánoc požehnal jeho čtyřpokojovému domku. A pak povstala paní Cratchitová, žena Cratchita, oblečená jen chudě v již dvakrát obrácených šatech, zato zdobených pentlemi, které jsou levné a za šestipenci udělají nemalou parádu a prostřela ubrus za pomoci Belindy Cratchitové, druhé ze svých dcer, také ozdobené pentlemi, zatímco mladý pán Peter Cratchit zabořil vidličku do kastrolu s bramborami a zašpinil si přitom rohy velkého košilového límce (Bobova soukromého majetku, zapůjčenému synovi a dědici na počest svátečného dne), zaradoval se, že je tak hezky oblečený a přál si ukázat se tak v některém z elegantních parků. A teď se dovnitř vřítili dva menší Cratchitové, chlapec a dívka, a křičeli, že u pekárny cítili vůni husy a poznali, že je to jejich vlastní; s luxusní představou šalvěje a cibule se tito malí Cratchitové roztančili okolo stolu a vychválili mladého pana Petera Cratchita do nebes, zatímco on (ne pyšný, i když ho jeho límec málem udusil) foukal do ohně, až voda s bramborami začala bublat a brambory klepaly hlasitě do pokličky, aby je někdo pustil ven a oloupal. „Kde je jen váš drahý tatínek?“ řekla paní Cratchitová. „A váš bratříček, maličký Tim. A Martha se ještě tak na Boží hod tolik neopozdila, minule tu byla o pul hodiny dřív.“ „Tady je Martha, maminko,“ řekla dívka, která se právě objevila ve dveřích. „Tady je Martha, maminko!“ vykřikli dva malí Cratchitové. „Hurá! Máme takovou husu, Martho!“ „Ale drahá, jak pozdě jsi přišla!“ zabědovala paní Cratchitová, líbajíc svou dceru tucetkrát a už jí horlivě sundávala šál i čepec. „Měly jsme včera večer spoustu práce na dokončení,“ odpověděla dívka „a dnes ráno jsme musely všechno uklidit, maminko.“ „Dobře, nevadí, hlavně že už jsi tady,“ řekla paní Cratchitová. „Sedni si před oheň, moje milá, a ohřej se. Pánbůh ať ti požehná.“ „Ne, ne. Tam přichází tatínek,“ vykřikli oba malí Cratchitové, kterých bylo všude plno. „Schovej se, Martho, schovej!“ A tak se Martha schovala a vešel Bob, tatínek, ve vlněné šále, jejíž konec asi tři stopy dlouhý visel vpředu, v šatech zalátaných a vykartáčovaných, aby vypadal svátečně, s malinkým Timem na ramenou. Bohužel malinký Tim nesl berličku a nohy měl v železném rámu. „Jak to, kde je naše Martha?“ zvolal Bob Cratchit, když se rozhlédl kolem sebe. „Nepřijde,“ odpověděla paní Cratchitová. „Nepřijde!“ podivil se Bob a jeho dobrá nálada hned poklesla, celou cestu od kostela dělal malinkému Timovi koníčka a domů přišel bujný. „Nepřijde na Boží hod?“ Martha ho nechtěla vidět tak zklamaného, i když to byl pouhý žert, tak předčasně vylezla zpoza dveří komory a rozběhla se do jeho náruče, zatímco oba malí Cratchitové strkali malinkého Tima do prádelny, aby mohl poslouchat, jak v měděném hrnci zpívá vánoční pudink. „A jak se choval maličký Tim?“ zeptala se paní Cratchitová, když se nejdřív zasmála Bobově důvěřivosti a Bob se do sytosti naobjímal se svou dcerou. „Byl hodný, jako ze zlata,“ odpověděl Bob, „a ještě hodnější. Někdy bývá dost zahloubaný, jak tolik sedává sám a napadají ho ty nejdivnější věci, jaké jsi kdy slyšela. Řekl mi, když jsme se vraceli domů, že doufá, že si ho lidé v kostele všimli, protože je mrzák a že pro ně může být milé si na Boží hod vzpomenout, kdo učinil, že chromí žebráci mohli chodit a slepí vidět..“ Bobův hlas se třásl, když jim to řekl a třásl se ještě víc, když řekl, že maličký Tim sílí a přibírá. Bylo slyšet, jak Timova malá berlička klape po podlaze a než padlo další slovo, Tim se vrátil v doprovodu svého bratra a sestry, kteří ho dovedli k jeho stoličce před krbem. Bob si ohrnul manžety, jako by je, chudák, mohl odřít ještě víc, než byly a ve džbánku umíchal nějaký horký nápoj z ginu a citrónů a míchal a míchal a postavil ho na hořák, aby ho přivedl k varu. Mladý pán Peter a dva všudybýlkové, mladí Cratchitové, šli pro husu, se kterou se brzy vrátili ve slavném průvodu. Takový povyk, co nastal, mysleli byste, že husa je nejvzácnější ze všech ptáků na světě, opeřený fenomén, v porovnání s nímž je černá labuť všední jev – a popravdě v tomto domě tomu tak bylo. Paní Cratchitová ohřála omáčku (kterou měla připravenou v malém kastrůlku), mladý pán Peter s neuvěřitelným elánem rozšťouchal brambory, slečna Belinda osladila jablečnou omáčku, Martha otřela nahřáté talíře, Bob si vzal maličkého Tima k sobě do rožku u stolu a dva malí Cratchitové pro každého přinesli židle a přitom nezapomněli ani na sebe a když na svých místech zaujali stráž, nacpali si lžíci do pusy, aby nezačali křičet o husu, než na ně přijde řada. Konečně bylo nádobí prostřeno a odříkala se modlitba. Následovala bezdechá přestávka, když se paní Cratchitová pomalu dívala na nůž, připravená jím zajet do husích prsíček, a když to udělala a vyvalila se dlouho očekávaná nádivka, kolem celého stolu se ozval radostný šum. I malinký Tim, rozdováděný dvěma malými Cratchity, bouchal nožem do stolu a slabě volal „Hurá!“ Takovou husu ještě neměli. Bob řekl, že nemohl uvěřit, že někdy někdo takto husu uvařil. Její měkkost a chuť, velikost a levnost byly tématem všeobecného obdivu. Doplněna jablečným rozvarem a šťouchanými bramborami byla dostatečnou večeří pro celou rodinu, dokonce, jak řekla paní Cratchitová s velkým potěšením (prohlížejíc si jeden malinký atom kosti na míse), ji ani nakonec celou nesnědli. Přesto měl každý dost a malí Cratchitové zvlášť byli pokrytí šalvějí a cibulí až po obočí. Ale teď už slečna Belinda vyměnila talíře a paní Cratchitová vyšla sama z pokoje – příliš nervózní, než aby kolem sebe měla svědky – aby přinesla pudink. Co kdyby byl nedovařený? Co kdyby se při vybalování roztrhl? Co kdyby někdo vzadu na dvorku přelezl zeď a ukradl ho, zatímco se tak veselili nad husou – myšlenka, při které dva malí Cratchitové zesinali hrůzou? Všechny druhy strašných myšlenek se vyskytly. Hle! Velký oblak páry! Pudink byl z hrnce venku. Pach jako o dni, kdy se pralo. To byl ten ubrousek. Vůně jako z hosince a vedlejšího cukrářství a k tomu vůně jako z prádelny hned vedle. To byl ten pudink. Během půlminuty vešla paní Cratchitová, uzarděná pýchou a pyšně se usmívajíc – s pudinkem jako kropenatá dělová koule, tak tvrdým a pevným, v plamenu ze čtvrtky pinty zapálené brandy a ozdobeném větvičkou cesmíny na vrchu. Ó, jaký úžasný pudink! Bob Cratchit řekl, velice klidně, že ho považoval za největší úspěch paní Cratchitové od jejich svatby. Paní Cratchitová řekla, že teď, když jí spadl kámen ze srdce, může se přiznat, že měla své pochybnosti o množství mouky, které do pudinku dala. Každý k tomu měl co říct, ale nikdo neřekl a ani nepomyslel na to, že to byl pro tak velkou rodinu malý pudink. Bylo by kacířství něco takového vyslovit nebo si pomyslet. Každý Cratchit by se za naznačení něčeho takového styděl. Nakonec bylo po večeři, sundal se ubrus, zametl krb a prohrábl oheň. Ochutnal se nápoj ze džbánku a připadal jim perfektní, na stůl se dala jablka, pomeranče a plná lopatka kaštanů. Celá Cratchitovic rodina se stáhla ke krbu do kruhu, jak tomu říkal Bob Cratchit, i když tím myslel půlkruh a u ruky mu stála celá rodinná výbava skla. Dvě sklenice a hrneček od hořčice bez ucha. V nich byl horký nápoj ze džbánku a Bob ho naléval s rozzářenou tváří do sklenic, které posloužily stejně dobře, jako nějaké zlaté poháry, zatímco kaštany na ohni hlasitě pukaly a praskaly. Poté Bob pronesl přípitek: „Veselé Vánoce nám všem, moji drazí. Bůh nám žehnej!“ Celá rodina to po něm opakovala. „Bůh nám žehnej, každému!“ řekl maličký Tim jako poslední ze všech. Seděl velice blízko u tatínka na svojí stoličce. Bob držel jeho zakrnělou ručičku ve své, jako by miloval to dítě natolik, že si ho přál mít po boku celou dobu a bál se, že by mu mohlo být odňato. „Duchu,“ řekl Scrooge se zájmem, jaký ještě nikdy v životě nepocítil, „řekni mi, jestli maličký Tim bude žít.“ „Vidím prázdné sedátko,“ odpověděl Duch, „v tom chudém koutku u krbu a berličku bez svého majitele, pečlivě opatrovanou na památku. Pokud tyto stíny zůstanou nezměněny v budoucnosti, to dítě zemře.“ „Ne, ne!“ řekl Scrooge. „Ach ne, dobrý Duchu! Řekni, že on bude ušetřen.“ „Pokud tyto stíny zůstanou nezměněny v budoucnosti, nikdo jiný z mého rodu,“ opáčil Duch, „ho zde nenajde. No a co? Jestli má zemřít, tak ať to udělá a sníží tím přebytek obyvatelstva.“ Scrooge svěsil hlavu, když slyšel svoje vlastní slova, jak je Duch cituje. Byl přemožen lítostí a žalem. „Člověče,“ řekl Duch, „jestli jsi v srdci vůbec člověk a ne kámen, zdrž se a nevyslovuj tu zlou odrhovačku, dokud nezjistíš, CO ten přebytek je a KDE je. Chceš snad rozhodovat o tom, kteří lidé mají žít a kteří lidé mají zemřít? Může být, že ve zraku božím jsi TY ten nejbezcennější a nejméně hoden života, než miliony lidí jako dítě tohoto chudého muže. Ó bože! Slyšet hmyz na listu prohlásit, že v prachu mezi jeho hladovými bratry je příliš mnoho živých.“ Scrooge se skrčil před Duchovou výtkou a třepaje se, upřel svůj zrak do země. Ale znovu je rychle zvedl, když slyšel své vlastní jméno. „Pan Scrooge!“ řekl Bob, „tady je na zdraví panu Scroogeovi, původci naší hostiny!“ „Tak původci naší hostiny!“ vykřikla paní Cratchitová a zčervenala. „Přeju si, abych ho měla tady. Hned bych mu řekla, co si myslím, na tom by mohl hodovat a doufám, že by mu to chutnalo.“ „Má drahá,“ zněla Bobova mírná odpověď, „jsou tu děti.Vánoční den.“ „To by tedy jistě měl být zrovna vánoční den,“ pokračovala, „kdy jeden zapíjí zdraví takového protivného, skrblivého, tvrdého, bezcitného člověka, jako je pan Scrooge. Víš, že je takový, Roberte. Nikdo to neví líp než ty, chudáku.“ „Má drahá,“ zněla Bobova mírná odpověď, „Vánoční den.“ „Napiju se na jeho zdraví kvůli tobě a kvůli tomu, že je den Vánoc,“ řekla paní Cratchitová, „ale ne kvůli němu. Ať žije. Veselé Vánoce a šťastný nový rok! - bude určitě hodně veselý a hodně šťastný, nemám o tom žádné pochybnosti!“ Děti mu po ní připily také. Byl to první jejich čin, který nebyl srdečný. Malinký Tim vypil všechno, ale bylo mu to jedno. Scrooge byl postrach rodiny. Pouhý zmínka jeho jména rozprostřela nad společností tmavý mrak, který se dobrých pět minut nerozplynul. Když se přece jen rozplynul, byli desetkrát veselejší než předtím, z pouhé úlevy, že už je odbytý Scrooge, to zlověstné stvoření. Bob Cratchit jim pak řekl, že má vyhlídnuté místo pro mladého pana Petera, které by jim přineslo, pokud jej získá, celých pět šilinků a šestipenci týdně. Malí dva Cratchitové se obrovsky zasmáli představě, že Peter bude zaměstnán v obchodě a Peter sám se zamyšleně zadíval na oheň zpod obřího límce, jako by se rozhodoval, do čeho přesně by vložil nabytý zisk. Martha, která byla ubohou učednicí u jedné kloboučnice , potom vyprávěla, jakou práci musela dělat a kolik hodin v kuse musela pracovat a jak se chystá, že zítra ráno si poleží v posteli a pořádně odpočine, jelikož zítra bude volno a ona ho může strávit doma. Také vyprávěla, jak před několika dny viděla hraběnku a lorda a že lord byl asi tak vysoký jako Peter, načež si Peter povytáhl límec tak vysoko, že byste skoro neviděli jeho hlavu. Celou dobu kaštany a džbánek kolovaly sem a tam a nakonec jim maličký Tim, který měl slabý plačtivý hlas, zazpíval písničku o ztraceném dítěti, brodícím se sněhem, a zazpíval ji opravdu pěkně. Na tom všem nebylo nic významného. Nebyla to žádná bohatá rodina, nebyli vůbec hezky oblečení, jejich boty nebyly ani zdaleka nepromokavé, oblečení měli málo a Peter už možná, nebo spíše velice pravděpodobně, znal vnitřek zastavárny. Ale byli šťastní, vděční, měli ze sebe navzájem radost a byli spokojení, že je tato sváteční doba. A když už se rozplývali a vypadali ještě šťastněji, když je Duch pokropil pochodní, Scrooge se na ně ještě pořád díval, obzvláště na maličkého Tima, až do poslední chvíle.
Naposledy upravil Hellohello dne 19/12/19, 02:46 pm, celkově upraveno 1 krát |
| | | Janika31 Simík designér
Poèet pøíspìvkù : 1451 Join date : 06. 02. 18 Age : 32
| Předmět: Re: Vánoční koleda - Charles Dickens (1843) 19/12/19, 11:57 am | |
| Teda To bylo krásné počtení. Je hezké, že Scrooge dostal šanci vidět vše i si uvědomit jeho chování. Přeci jen nějaké srdce má. Opět musím pochválit krásně zpracované prostředí ...a to jídlo Hned jsem z toho dostala hlad. Jinak já ve svém příběhu taky OMSP používám..:) někdy se to vážně hodí, aby člověk vystihl ten správný moment a co se týče poseboxů, taky jich mám hromadu a nemám to vše prozkoumané ¨ Těším se na pokračování. |
| | | Lucisab Simí pisálek
Poèet pøíspìvkù : 2377 Join date : 11. 12. 17 Age : 28
| Předmět: Re: Vánoční koleda - Charles Dickens (1843) 19/12/19, 06:09 pm | |
| |
| | | Hellohello Simí pisálek
Poèet pøíspìvkù : 2702 Join date : 21. 11. 17 Location : Ostrava
| Předmět: Re: Vánoční koleda - Charles Dickens (1843) 19/12/19, 07:31 pm | |
| |
| | | Ludmila Admin
Poèet pøíspìvkù : 2814 Join date : 10. 11. 17 Age : 56 Location : poblíž Olomouce
| Předmět: Re: Vánoční koleda - Charles Dickens (1843) 19/12/19, 09:39 pm | |
| Krásný díl ! Mimochodem, je moc fajn, když si člověk tenhle díl čte potajmu v práci a dostane hlad a s sebou už má jenom jablko To byla perfektní "svačinová" a čtenářská pauza, ještě že mě nikdo nepřistihl |
| | | Hellohello Simí pisálek
Poèet pøíspìvkù : 2702 Join date : 21. 11. 17 Location : Ostrava
| Předmět: Re: Vánoční koleda - Charles Dickens (1843) 20/12/19, 05:48 am | |
| Ludmi doufám, že tvůj šéf není jako Scrooge přece není nic špatného na tom, udělat si chvilku přestávku škoda, že to zaměstnavatelé berou až tak přísně. U nás se taky nic nesmí, ještěže aspoň to jablíčko si můžeme přinést ke stolu. Spokojený pracovník = ochotný a výkonný pracovník to si hodně šéfů neuvědomuje. Díky moc za krásný komentář Mrzí mě, že vám ten díl nadělal takové chutě - musíme si to pořádně vykompenzovat při štědrovečerní večeři Přináším další díl, dnes odjíždím na návštěvu k rodině a vracím se v sobotu večer, tak plán na další dny je, že v neděli, pondělí a úterý ráno přidám další díly a ten úterní bude poslední - je to zvláštní a docela symbolické, že to takhle vyjde přímo na Štědrý den
Sloka 3: Druhý ze tří duchů *** Část druhá ***Touto dobou už se stmívalo a hustě sněžilo a jak Scrooge a Duch procházeli ulicemi, záře hučících ohňů v kuchyních, salónech a jiných pokojích byla nádherná. Tady plápolání ohně ukazovalo přípravy na příjemnou večeři, s horkými talíři nahřívajícími se před krbem a sytě červenými záclonami, připravenými na zatažení, aby zahradily zimu a tmu. Támhle všechny děti vyběhly ven do sněhu, aby přivítaly všechny své vdané sestry, ženaté bratry, bratrance, strýčky, tetičky a aby byly první, kdo je pozdraví. Tady zase byly vidět na zácloně v okně stíny scházejících se hostů a tam skupina krásných dívek, všech v kapucích a kožešinových botách, švitořících najednou, přišla poblíž k domu souseda, kde běda tomu svobodnému muži, který je uvidí vstoupit celé ozářené – prohnané čarodějky, moc dobře to věděly. Ale pokud byste měli usuzovat z počtu lidí na cestě ke svým přátelům, mysleli byste si, že nikde nikdo nebyl doma, aby je přivítal, místo toho, že každý dům očekával každou chvilkou společnost a nakládají do krbu až do půlky komína. Požehnání na to, jak Duch jásal. Jak štědrou rukou rozléval zářící radost na všechno v dosahu. I sám lampář, co běžel před ním, aby setmělé ulice rozzářil tečkami světla, byl oblečený, aby mohl strávit večer na návštěvě, se nahlas smál, když Duch procházel kolem, i když lampář vůbec netušil, že má jinou společnost, než Vánoce. A nyní, beze slova varování od Ducha, stáli na pochmurné a opuštěné planině, kde byly pohozené monstrózní masy rudého kamene, jako by to bylo pohřebiště obrů a voda se rozlévala, kamkoli mohla, nebo by se aspoň rozlévala, kdyby ji mráz nedržel jako svého vězně. A nic tu nerostlo, jen mech a drsná tráva. Na západě na obzoru nechalo zapadající slunce ohnivou šmouhu, která zářila na planinu jako mrzuté oko a mračila se víc, stále níž a níž, až se nakonec ztratila v husté tmě nejtemnější noci. „Co je to za místo?“ zeptal se Scrooge. „Místo, kde žijí horníci, kteří těžce dřou v útrobách země,“ odpověděl Duch. „Ale znají mě. Podívej.“ Z okna chatrče vysvitlo světlo a oni k němu rychle zamířili. Prošli zdí z bláta a kamení a našli zde veselou společnost kolem planoucího ohně. Starý, prastarý muž a žena, s dětmi a dětmi jejich dětí a ještě další generací navíc, všichni radostně vyparádění ve svém svátečním oblečení. Starý muž zpíval vánoční píseň hlasem, který jen málokdy přehlušil kvílení větru na holé pustině – byla to velmi stará píseň z doby, kdy býval malý – a čas od času se všichni přidali ve sboru. Kdykoli začali zpívat, stařec začal radostně a hlasitěji zpívat a kdykoli přestali, jeho elán zase opadl. Duch se tady nezdržel, zato vybídl Scrooge, aby se chytil jeho roucha a vznesli se nad pustinu, letěli velkou rychlostí – kam? Ne k moři? K moři. Ke Scroogeovu zděšení, když se ohlédl, viděl poslední zbytek pevniny, strašidelný pás skalisek, daleko za nimi. A když byl ohlušen burácením vody, jak se valila a hučela a zuřila v podvodních jeskyních, které vyhloubila a snažila se podemlít zemi. Postaven na chmurném útesu z potopených skal, nějakou míli nebo tak od pobřeží, které vody odíraly a na které se řítily, stál osamělý maják. Trsy chaluh ulpívaly na jeho základně a bouřňáci – jako by byli zrozeni z větru, stejně jako chaluhy z vody – vzlétali a slétávali kolem něj, jako vlny, které míjeli. Ale také tady si dva muži, kteří měli na starost světlo majáku, rozdělali oheň, který okénkem vyzařoval paprsek jasu na strašlivé moře. Nad hrubým stolem, u kterého seděli, spojili své mozolnaté ruce a přáli si navzájem „Veselé Vánoce“ nad plechovkou grogu a jeden z nich, ten starší, s tváří celou zjizvenou a těžkým počasím ošlehanou, jako socha na přídi staré lodi, začal zpívat píseň, co zněla jako samotná vichřice. A Duch opět uháněl nad černým mořem – dál a dál, až když už byli daleko od pevniny, jak řekl Scroogeovi, přistáli na jedné lodi. Stáli vedle kormidelnika u kormidla, pozorovatele na přídi, a ostatních, kteří měli hlídku, temné postavy, ale každý muž do jednoho si pobrukoval vánoční melodii nebo myslel na Vánoce, nebo tiše říkal svému kamarádovi o dávných vánočních dnech, to vše provázené touhou být doma. A každý muž na palubě, ať už byl vzhůru nebo spal, dobrý nebo špatný, byl k ostatním laskavější, než v jiných dnech a vzpomínal na ty v dálce, které měl rád a věděl, že oni na něj také s láskou vzpomínali. Pro Scrooge bylo velkým překvapením, dyž poslouchal kvílení větru a uvažoval, jaká vážná věc je plavit se přes opuštěnou temnotu nad neznámou propastí, jejíž hloubky byly tajemstvím stejně tak hlubokým jako smrt, proto bylo velkým překvapením, když tak přemýšlel a uslyšel srdečný smích. Ještě větším překvapením pro Scrooge bylo, když ho rozpoznal jako smích jeho vlastního synovce a když zjistil, že se nachází v jasném, suchém, zářícím pokoji, s usmívajícím se Duchem, stojícím po jeho boku a pozorujícím jeho synovce se souhlasnou přívětivostí. „Ha, ha!“ smál se Scroogeův synovec. „Ha, ha, ha!“ Je to poctivé, spravedlivé, ušlechtilé uspořádání věcí, že zatímco existuje nakažlivost v nemoci a zármutku, není na světě nic tak neodolatelně nakažlivého jako smích a dobrá nálada. Když se Scroogeův synovec takto smál, až se za boky popadal, koulel hlavou a křivil tvář do těch nejvýstřednějších grimas, Scroogeova vyvdaná neteř se smála stejně srdečně jako on. A jejich přátelé nebyli ani trochu pozadu, jejich smích silně burácel. „Ha, ha! Ha, ha, ha, ha!“ „Řekl, že Vánoce jsou humbuk, jako že žiju!“ vykřikl Scroogeův synovec. „A taky že tomu věřil.“ „Tím více hanby pro něj, Frede,“ řekla Scroogeova neteř rozhořčeně. Byla velmi krásná, nesmírně krásná. S tváří s dolíčky, jako by překvapeným výrazem, plnými malými rty, které vypadaly jako stvořené k líbání – jako nepochybně byly – s bradou posetou malými tečkami, které splývaly jeden do druhého, když se smála, a ten nejslunečnější pár očí, jaké jste kdy viděli na hlavě jakéhokoli stvoření. Když byla, jak byste asi řekli, provokativní, ale také milá, opravdu dokonale milá! „Je to komický starý pán,“ řekl Scroogeův synovec, „to je fakt a ne tak příjemný, jaký by mohl být. Ale jeho špatné činy nesou i své vlastní tresty a já nemám nic, co bych proti němu řekl.“ „Jistě je velice bohatý, Frede,“ naznačila Scroogeova neteř. „Aspoň mi to vždycky říkáš.“ „A co na tom, má drahá?“ řekl Scroogeův synovec. „Jeho bohatství mu není k ničemu. Nečiní s ním žádné dobro. Ani sám sobě jím nedopřeje pohodlí. Nemá ani uspokojení z pomyšlení – ha, ha, ha! - že jím přinese nějaký prospěch nám.“ „Nemám s ním žádnou trpělivost,“ podotkla Scroogeova neteř. Sestry Scroogeovy neteře i všechny ostatní dámy vyjádřily ten stejný názor. „Och, já ano,“ řekl Scroogeův synovec. „Je mi ho líto, nemohl bych být na něj rozzlobený, ani kdybych to zkusil. Kdo trpí jeho špatnými rozmary? On sám, vždycky. Vzal si do hlavy, že nás nebude mít rád a nepřijde a nepovečeří s námí. Co je následek? O žádnou velkou hostinu nepřijde.“ „No ale já myslím, že přichází o velice dobrou večeři,“ skočila mu do řeči Scroogeova neteř. Všichni ostatní řekli totéž a museli to být kompetentní soudci, protože právě večeři snědli a seděli v chumlu se zákusky na stole kolem krbu ve světle lampy. „Dobrá, jsem rád, že to slyším,“ řekl Scroogeův synovec, „protože nemám moc důvěry k těmto mladým hospodyňkám. Co říkáš ty, Toppere?“ Topperovi zjevně padla do oka jedna ze sester Scroogeovy neteře, protože odpověděl, že svobodný mládenec je ubohý vyvrhel, co nemá právo vyjádřit svůj názor na takové téma. Načež sestra Scroogeovy neteře – ta kyprá s krajkovým límcem, ne ta s růžemi – se začervenala. „Jen pokračuj, Frede,“ zvolala Scroogeova neteř a tleskla rukama. „On nikdy nedokončí to, o čem začne mluvit. Je to legrační člověk.“ Scroogeův synovec se znova rozesmál a protože bylo nemožné se té nákaze ubránit, i když kyprá sestra se o to snažila s pomocí aromatického octa, jeho příklad byl jednomyslně následován. „Jen jsem chtěl říct,“ pokračoval Scroogeův synovec, „že následek toho, že nás nemá rád a nechce se s námi veselit, je, myslím si, že přišel o příjemné chvíle, které mu nemohly nijak ublížit. Jsem si jist, že přichází o příjemnější společníky, než ty, které může najít ve svých vlastních myšlenkách, ať už v jeho plesnivé staré písárně, nebo zaprášeném bytě. Chci mu dát tu stejnou šanci každý rok, ať už se mu to líbí nebo ne, protože je mi ho líto. Může Vánoce kritizovat, dokud neumře, ale nemůže si pomoct o nich přemýšlet , když mě uvidí v dobré náladě, rok po roku, jak mu říkám 'Strýčku Scroogi, jak se máš'. Jestli mu díky tomu dojde, že by měl svému ubohému písaři dát padesát liber, už by to stálo za to. A myslím, že jsem ho včera nalomil.“ Teď byla řada na ostatních, aby se rozesmáli při představě, že Scrooge nalomil. Ale protože byl dobrák a nevadilo mu, čemu se smějí, hlavně když se vůbec smějí, podpořil je v jejich veselosti a nechával radostně kolovat láhev. Po čaji muzicírovali, byla to muzikální rodina a vyznala se v hudbě; když zpívali odrhovačky nebo kánony, zvlášť Topper uměl bručet basem jako opravdová basa a nikdy mu při tom nenaběhly velké žíly na čele, ani nezrudl v obličeji. Scroogeova neteř hrála krásně na harfu a mezi jiné melodie vkládala jednoduchý nápěv (pouhé nic, možná byste se ho naučili hvízdat do dvou minut), který dobře znalo i dítě, které přivedlo Scrooge domů ze školy, jak mu připomněl Duch minulých Vánoc. Když tato melodie zazněla, všechny věcí, které mu Duch ukázal, se mu vybavily v mysli a jihl stále víc a víc a napadlo ho, že kdyby jí mohl naslouchat častěji, už před lety, mohl si vypěstovat laskavost a své štěstí vlastníma rukama a nemusel čekat až na hrobníkovu lopatu, která pohřbila Jacoba Marleyho. Ale celý večer nevěnovali jen hudbě. Za chvíli začali hrát „Zástavy“, protože občas je dobré být zase dětmi a nikdy to není lepší, než o Vánocích, kdy jejich mocný zakladatel byl sám dítětem. Nejdříve se však hrálo na slepou bábu. A nevěřím o nic víc, že Topper byl opravdu slepý, než bych věřil, že měl oči v botách. Můj názor je, že ta věc byla smluvená mezi ním a Scroogeovým synovcem a že Duch přítomných Vánoc o tom věděl. Způsob, jakým šel za tou baculatou sestrou v krajkovém límci, byl urážkou vší důvěřivosti lidské povahy. Porazil stojan s pohrabáči, povalil židle, narazil do piana, zamotal se do závěsů, ale kamkoliv šla ona, tam šel i on. Vždycky věděl, kde ta baculatá sestra byla. Nechytal nikoho jiného. Kdybyste na něho schválně spadli (jako to někteří udělali), předstíral by, že se vás snaží chytit, což by byla přímo urážka vašeho rozumu a hned nato by se plížil ve směru, kde byla ta baculatá sestra. Často vykřikovala, že to nebylo fér a ono to opravdu fér nebylo. Ale když ji nakonec chytil, když i přes její hedvábně šustění a rychlé vyhýbání kolem něj ji zahnal do rohu, odkud nebylo útěku, jeho chování bylo vskutku hanebné. Předstíral totiž,že neví, o koho jde, předstíral, že se musel dotknout její čelenky a aby se dále přesvědčil o její totožnosti, musel stisnout prstýnek na jejím prstu a řetízek na krku, to bylo přímo nehorázné. Nepochybně mu na to také řekla svůj názor, když se hrála další slepá bába a oni dva spolu seděli v důvěrném rozhovoru za závěsem. Scroogeova neteř nehrála s ostatními na slepou bábu, ale pohodlně se usadila do křesla se stoličkou pod nohama v útulném koutku, kde těsně za ní stáli Duch a Scrooge. Zato se přidala ke hře „Zástavy“. Také ve hře „Jak, kdy a kde?“ byla skvělá a k tajné radosti Scroogeova synovce porazila svoje sestry, i když to byly také bystré dívky. Celkem tu mohlo být tak dvacet lidí, mladých a starých, ale všichni hráli a hrál i Scrooge, protože díky zájmu, s jakým sledoval to všechno, co se dělo, úplně zapomněl, že jeho hlas je pro jejich uši neslyšitelný a někdy vykřikoval hlasitě svoje odpovědi a velice často také hádal docela správně, protože nejostřejší jehla nebyla bystřejší než Scrooge. Duch byl velice potěšen, když ho viděl v takové náladě a díval se na něj s takovou laskavostí, že ho Scrooge prosil jako malý kluk, aby mohl zůstat, než se hosté rozejdou. Ale na toto Duch odpověděl, že to nelze. „Tady začíná nová hra,“ žadonil Scrooge. „Jenom půlhodinku, Duchu, jenom jednu.“ Byla to hra zvaná „Ano a ne“, při které si musel Scroogeův synovec něco myslet a ostatní měli přijít na to, co to je, přičemž on mohl na jejich otázky odpovídat jen ano nebo ne. Ostrá palba otázek, kterým byl vystaven, z něj vytáhla, že myslel na živočicha, na živého živočicha, spíše nepříjemného, divokého, takového, který vrčí a občas bručí a někdy mluví a žije v Londýně a chodí po ulicích, ale moc se nevystavuje a nikdo jej nevodí ani nežije ve zvěřinci a nebyl nikdy zabit na trhu a není to kůň nebo osel, ani kráva, ani býk, ani tygr, ani pes, ani prase, ani kočka, ani medvěd. Při každé nové otázce, která mu byla položena, tento synovec vždycky znovu propukl v hlasitý smích a byl tak nepopsatelně pobavený, že musel vstát z pohovky a podupávat. Nakonec ta baculatá sestra, která propadla podobnému rozjaření, vykřikla: „Už jsem na to přišla! Vím, co to je, Frede! Vím, co to je!“ „Co je to?“ zvolal Fred. „Je to tvůj strýc Scrooge!“ Což opravdu byl. Obdiv byl jednomyslným pocitem, i když někteří namítali, že odpověď na „“Je to medvěd? měla znít „Ano“, protože záporná odpověď způsobila, že jejich myšlenky se odvrátily od pana Scrooge, kdyby se snad měly tendenci ubírat tím směrem. „Poskytl nám takovou spoustu zábavy,“ řekl Fred, „a bylo by nevděčné nenapít se na jeho zdraví.. Tady máme připravenou skleničku svařeného vína a já říkám – na strýčka Scrooge!“ „Dobrá! Na strýčka Scrooge!“ zvolali. „Veselé Vánoce a šťastný nový rok tomu starému pánovi, ať už je, jaký je,“ přohlásil Scroogeův synovec. „Ode mě by to přání nevzal, ale přesto ho bude mít. Na strýčka Scrooge!“ Strýček Scrooge se nepozorovaně tak rozveselil a bylo mu lehko u srdce, že by celé společnosti, která o něm neměla žádné tušení, přání oplatil a poděkoval jim neslyšitelným proslovem, jako by mu Duch dal čas. Ale celá scéna se rozplynula s výdechem posledního slova, které pronesl synovec a Scrooge a Duch byli znovu na cestách. Mnoho toho viděli a daleko cestovali a navštívili mnoho domovů, ale vždy s dobrým koncem. Duch stál u postelí nemocných a ti se rozveselili, na cestách v cizích zemích a blíž k domovu, u zápasících lidí, kteří se uklidnili a trpělivě se upnuli k nadějím, vedle chudoby a ta se změnila v bohatství. V chudobinci, nemocnici a vězení, v každém útočišti bídy, kde marnivý člověk ve své malé pomíjející moci nezahrazdil dveře a nezatarasil Duchovi přístup, Duch všude nechal své požehnání a učil Scrooge své zásady. Byla to dlouhá noc, i když jen jediná noc, ale Scrooge o tom měl své pochybnosti, protože to vypadalo, že do času, který spolu strávili, se vešly celé vánoční svátky. Také bylo divné, že i když Scrooge zůstával ve své vnější podobě nezměněn, Duch stárnul, zjevně stárnul. Scrooge pozoroval tuto změnu, ale nikdy se o ní nezmínil, až když odešli z dětské tříkrálové oslavy a podíval se na Ducha, když spolu stáli na otevřeném prostranství, všiml si, že jeho vlasy zešedly. „To jsou životy duchů tak krátké?“ zeptal se Scrooge. „Můj život na tomto světě je velmi krátký,“ odpověděl Duch. „Končí dnes večer.“ „Dnes večer!“ podivil se Scrooge. „Dnes o půlnoci. Slyš! Můj čas se blíží.“ Zvony právě odbíjely tři čtvrtě na dvanáct. „Odpusť mi, jestli nemám právo se na to ptát,“ řekl Scrooge a upřeně se díval na Duchovo roucho, „ale vidím něco divného, co nepatří k tobě, jak vyčuhuje zpod šatů. Je to noha nebo dráp?“ „Mohl by to být dráp podle toho, kolik masa na něm je,“ zněla Duchova smutná odpověď. „Podívej se sem.“ Ze záhybů roucha vyvedl dvě děti, ubohé, bídné, strašlivé, šeredné, zkroušené. Klekly si k jeho nohám a držely se roucha. „O, člověče, podívej se sem! Podívej, podívej, sem dolů!“ vykřikl Duch. Byli to chlapec a dívka, žlutí, vyhublí, otrhaní, mračící se, draví, ale také rozrušení ve své pokoře. Tam, kde by ladné mládí mělo vyplnit jejich tváře a dotknout se jich s nejsvěžejšími odstiny, svraštělá a seschlá ruka, jakoby ruka stáří, vyštípala a zkroutila a roztrhala na cáry. Kde andělé měli sedět na trůně, číhali ďáblové a hrozivě se zabodávali pohledem. Žádná proměna, žádná degradace, žádná lidská zvrácenost v jakémkoli stupni nestvoří monstra ani zpola tak strašná a děsivá. Scrooge uskočil, zděšen. Když je mu Duch takto ukázal, snažil se říct, že to byly hezké děti, ale slova mu raději uvízla v krku, než by mohl vypustit takovou nesmírně velkou lež. „Duchu, jsou tvoje?“ Scrooge nebyl schopný říct více. „Jsou člověka,“ řekl Duch a díval se dolů na ně. „Drží se mě, dovolávají se svých otců. Tento chlapec je Nevědomost. Toto děvče je Bída. Střez se jich obou, všech jejich stupňů, ale nejvíce ze všech se střez toho chlapce, protože na jeho čele vidím napsané to, co je záhubou, pokud ten nápis nebude vymazán. Popři to!“ zvolal Duch a natáhl ruku k městu. „Osoč ty, kdo ti to říkají. Připusť je pro tvé sobecké zájmy a všechno zhoršíš. A dočkej konce.“ „Nemají žádné útočiště nebo východisko?“ vykřikl Scrooge. „Nejsou snad žádné věznice?" prohlásil Duch a naposledy mu vmetl do tváře jeho vlastní slova. „Nejsou snad žádné chudobince? Zvon odbil dvanáctou. Scrooge se rozhlédl kolem sebe po Duchovi, ale neviděl ho. Když dozněl poslední úder, vzpomněl si na předpověď starého Jacoba Marleyho a pozdvihl oči a spatřil vážný přízrak, zahalený a s kápí na hlavě, jak se k němu blíží jako mlha rozpínající se po zemi.
Naposledy upravil Hellohello dne 22/12/19, 06:31 am, celkově upraveno 1 krát |
| | | Ludmila Admin
Poèet pøíspìvkù : 2814 Join date : 10. 11. 17 Age : 56 Location : poblíž Olomouce
| Předmět: Re: Vánoční koleda - Charles Dickens (1843) 20/12/19, 09:34 pm | |
| A další pěkné počtení A ve Tvém provedení obzvlášť |
| | | Lucisab Simí pisálek
Poèet pøíspìvkù : 2377 Join date : 11. 12. 17 Age : 28
| Předmět: Re: Vánoční koleda - Charles Dickens (1843) 20/12/19, 11:22 pm | |
| |
| | | Hellohello Simí pisálek
Poèet pøíspìvkù : 2702 Join date : 21. 11. 17 Location : Ostrava
| Předmět: Re: Vánoční koleda - Charles Dickens (1843) 22/12/19, 08:24 am | |
| Děkuju vám oběma, Ludmi a Luci díky za krásné komentáře, každá vaše pochvala mi jde rovnou k srdci Na toho ducha by mi stačil jeden pohled a během vteřiny by bylo po mně Přináším další díl, tentokrát o něco temnější a drsnější kapitolu.
Sloka 4: Poslední z duchů *** Část první ***
Fantom se blížil pomalu, vážně a potichu. Když přišel, Scrooge padl na koleno, protože se zdálo, že už samotný vzduch, kterým se přízrak blížil, šířil beznaděj a tajemno. Halilo ho černé roucho, které zakrývalo jeho hlavu, tvář i postavu a nebylo vidět nic, až na jednu vztaženou ruku. Nebýt toho, bylo by složité rozeznat postavu od noci a rozlišit ji od tmy, která ji obklopovala. Cítil, že přízrak byl vysoký a majestátní a že jeho tajemná přítomnost ho naplňuje děsem. Nic víc nevěděl, protože Duch nepromluvil, ani se nehýbal. „Nacházím se v přítomnosti Ducha budoucích Vánoc?“ zeptal se Scrooge. Duch neodpověděl, jen ukázal rukou dolů. „Hodláš mi ukázat stíny věci, které se ještě nestaly, ale stanou se v čase budoucím,“ odtušil Scrooge. „Je to tak, Duchu?“ Horní část roucha se na chvíli pokrčila, jako by Duch sehnul hlavu. To byla jediná odpověď, jakou Scrooge dostal. I když už si za to dobu zvykl na společnost duchů, Scrooge se bál té mlčenlivé siluety tak moc, že se pod ním třásly nohy a shledal, že skoro ani nemůže stát, když se chystal přízrak následovat. Duch se na chvíli zastavil, jako by si všiml jeho stavu a poskytl mu čas na vzpamatování. Ale Scroogeovi bylo ještě hůř. Třásla jím mlhavá nejasná hrůza, když si uvědomil, že pod tmavým rubášem na něj byly upřené strašné oči, zatímco on, i když se snažil, jak mohl, neviděl nic, jen duchovu ruku a velkou spoustu černě. „Duchu budoucnosti!“vykřikl. „Bojím se tě víc, než kteréhokoli jiného přízraku, jaký jsem viděl. Ale protože vím, že tvým úmyslem je učinit mi dobro a protože doufám, že budu jiný člověk, než jaký jsem byl, jsem připraven snést tvou společnost a učinit tak s vděčným srdcem. Vůbec na mě nepromluvíš?? “ Přízrak mu nedal žádnou odpověď. Jeho ruka ukazovala rovně přímo před ně. „Veď mě dál,“ řekl Scrooge. „Veď mě dál. Noc ubývá a vím, že tento čas je pro mě drahocenný. Veď mě, Duchu.“ Fantom se začal vzdalovat stejně, jako se předtím k němu blížil. Scrooge následoval ve stínu jeho roucha, které ho nadnášelo, jak si myslel a unášelo ho společně s duchem. Vypadalo to, jako by jen tak tak vešli do města, protože se spíše zdálo, že město náhle vyskočilo okolo nich a samo je obklopilo. Ale byli tam, v samém jeho srdci, na burze mezi obchodníky, kteří spěchali sem a tam, cinkali penězi v kapsách a ve skupinkách konverzovali, dívali se na hodinky a zamyšleně si pohrávali se svými velkými zlatými pečetěmi a tak dále, jak je často Scrooge takto vídával. Duch se zastavil u jednoho hloučku obchodníků. Scrooge si všiml, že ruka ukazovala na ně, tak přistoupil k nim, aby si poslechl jejich rozhovor. „Ne,“ řekl velký tlustý pán s obrovskou bradou, „Moc o tom nevím, tak jako tak. Vím jenom, že je mrtvý.“ „Kdy zemřel?“ ptal se další. „Minulou noc, myslím.“ „Proč, co se mu stalo?“ zeptal se třetí a vzal si velké množství tabáku z obrovské tabatěrky. „Myslel jsem, že on vůbec neumře.“ „Bůh ví,“ řekl ten první se zívnutím. „Co udělal s penězi?“ ptal se rudolící pán s výrůstkem na špičce nosu, který se mu třepal, jako krocanovi lalok. „O tom jsem neslyšel,“ prohlásil muž s obrovskou bradou a znovu zívl. „Nechal je asi své společnosti. Nenechal je mně, to je všechno, co vím.“ Tento žert byl přijat s všeobecným smíchem. „Pravděpodobně to bude velmi levný pohřeb,“ dodal tentýž mluvčí, „protože v životě nevím o nikom, kdo by tam šel. Co takhle dát se dohromady a dobrovolně tam jít?“ „Nevadilo by mi jít, jestli nám dají nějaký oběd,“ podotkl pán s výrůstkem na nose. „Ale musí mě nakrmit, jestli tam mám jít.“ Další smích. „Dobrá, jsem z vás nakonec ten nejmíň vypočítavý,“ řekl první pán, „protože nikdy nenosím černé rukavice a nikdy nejím oběd. Ale nabízím se, že půjdu, jestli půjde ještě někdo jiný. Jak o tom tak přemýšlím, nejsem si vůbec jistý, jestli jsem vlastně nebyl jeho nejlepší přítel, protože jsme se spolu vždycky zastavili a hovořili, kdykoli jsme se potkali. Sbohem, sbohem.“ Mluvčí i naslouchající se rozešli a vmíchali se k jiným skupinkám. Scrooge znal ty muže a podíval se na ducha, jestli mu to vysvětlí. Fantom vklouzl do jedné ulice. Jeho prst ukázal na dvě osoby, které se setkaly. Scrooge znova poslouchal, myslel si, že vysvětlení může ležet zde. Znal i tyto muže, dokonale. Byli to obchodníci, velmi bohatí, velké důležitosti. Vždycky si dával záležet, aby se u nich zapsal dobře, z obchodního hlediska, striktně z obchodního hlediska. „Dobrý den,“ řekl jeden. „Dobrý den,“ pozdravil druhý. „No,“ řekl první. „Starý Škrábal si konečně přišel na své, co?“ „Taky mi to říkali,“ opáčil druhý. „Je zima, že?“ „Obvyklé pro vánoční čas. Vy nebruslíte, že ne?“ „Ne. Ne. Mám jiné starosti na práci. Na shledanou.“ Víc ani slovo. To bylo jejich setkání, jejich rozhovor a jejich rozloučení. Scrooge byl nejprve překvapený, že by Duch měl přikládat takovou důležitost tak triviálním konverzacím, ale byl přesvědčený, že musí mít nějaký skrytý význam, tak se snažil na něj přijít. Těžko mohly něco osvětlit, co se týkalo smrti Jacoba, jeho starého obchodního partnera, protože to byla minulost a oborem tohoto ducha byla budoucnost. Ani ho nenapadl nikdo, kdo by byl nějak spojený s ním, na kterého by se toto dalo vztáhnout. Ale nepochyboval o tom, že ať už se to týká kohokoli, že je tu nějaké skryté morální ponaučení k jeho vlastní nápravě, a tak se snažil si zapamatovat každé slovo, které slyšel a vše, co viděl a zejména vyhlížel svůj vlastní stín, až se objeví. Protože čekal, že chování svého budoucího já mu napoví, na co sám doteď nepřišel a napomůže rozluštit tyto hádanky. Rozhlížel se kolem a hledal svou vlastní podobu, ale jiný muž stál v jeho obvyklém koutku a i když hodiny ukazovaly na obvyklý čas, kdy sem chodívá, neviděl nikde svou podobu mezi davy, které proudily vchodem dovnitř. Trochu ho to překvapilo, protože už v mysli uvažoval, jak svůj život změní a myslel si a doufal, že uvidí svá nová předsevzetí provedena ve skutečnosti. Tichý a temný vedle něj stál fantom, s rukou nataženou. Když se Scrooge probral ze svého zahloubání, zdálo se mu, že z otočení ruky a situace vztažené k němu samotnému, že se na něj ty neviděné oči pronikavě dívají. Roztřásl se a prostoupil ho silný chlad. Opustili tuto rušnou scénu a šli do málo známé části města, kde Scrooge nikdy předtím nebyl, i když poznal, kde je a špatnou reputaci toho místa. Cesty byly špinavé a úzké, obchody a domy ubohé, lidé polonazí, opilí, nepořádní, oškliví. Uličky a průchody jako žumpy čpěly zápachem a špínou a život na ulicích a celá čtvrť páchla zločinem, špínou a bídou. Hluboko v tomto doupěti nechvalně proslulých činů stál malý vyčnívající obchod pod převislou střechou, kde se vykupovalo železo, staré hadry, láhve, kosti a mastné droby. Na podlaze uvnitř se vršily hromady rezavých klíčů, hřebíků, řetězů, pantů, pilníků, vah, závaží a železného odpadu všech druhů. Tajemství, která by málokdo chtěl zkoumat, byla zrozena a ukryta v horách nevzhledných hader, masách žluklého tuku a mohylách kostí. Mezi zbožím, s nímž obchodoval, seděl u kamínek na dřevěné uhlí šedovlasý ničema, skoro sedmdesátiletý, který se proti studenému vzduchu kryl clonou z různých cárů pověšených na šňůře a kouřil si klidně dýmku. Scrooge a přízrak sem přišli, zrovna když do krámu vešla žena s těžkým rancem. Ale sotva vstoupila dovnitř, vešla ještě jiná žena s podobným břemenem, následovaná mužem v obnošeném černém obleku, který se při pohledu na ně vůbec nezarazil o nic méně než ony - když se navzájem poznali. Po krátké chvilce úžasu, ke kterému se přidal i stařec s dýmkou, všichni tři propukli v smích, „Ať ta posluhovačka začne!“ vykřikla ta, která vstoupila jako první. „Ať sama pradlena je druhá a ten funebrák třetí. Čum, starý Joe, to je ale náhoda. Jak jsme se tu všichni tři hezky potkali, aniž jsme se o to snažili!“ „Nemohli jste se setkat na lepším místě,“ řekl starý Joe a vyndal si dýmku z úst. „Pojďte do salónu. Už tu stejně dávno máš domovské právo, že jo, a tihle dva tady nejsou taky cizí. Počkejte, než zavřu dveře do krámu. Ach. Jak to skřípe. Nikde tu není rezavější kus kovu, jako jejich vlastní pant a jsem si jistý, že tu nikde nejsou tak staré kosti jako moje. Cha, cha! Všichni se hodíme ke svému řemeslu, jsme dobře sehraní. Pojďte do salónu. Pojďte do salónu.“ Salón bylo místo za záclonou z hadrů. Stařec shrábl oheň starou tyčí a očistil knot čadící lampy (byl totiž večer) svojí dýmkou a dal ji si zase do úst. Když to udělal, žena, která už promluvila, hodila svůj ranec na podlahu a sedla si na stoličku s tak vychloubačným výrazem, překřížila si lokty na kolenou a dívala se s drzým vzdorem na ostatní dva. „Jaképak spory. Jaké spory, paní Dilberová,“ řekla žena. „Každý člověk má právo se o sebe postarat. Vždycky měl.“ „To je pravda pravdoucí,“ řekla pradlena. „Vždycky měl.“ „Tak co teda, nestůjte tam, nezírejte, jako byste se bála, ženská, kdo jiný o Vás ví? My si tady přece nevyškrábeme oči, ne? “ „To ne,“ řekla paní Dilberová a funebrák najednou. „To teda doufám, že ne.“ „Dobrá teda!“ vykřikla žena. „To teda stačí. Kdo z toho má škodu, když přijde o pár těchhle věciček? Určitě ne mrtvý.“ „To teda ne,“ přitakala paní Dilberová a smála se. „Jestli si je chtěl nechat i po smrti, ten starý držgrešle,“ pokračovala žena, „proč se teda nechoval lidštěji za života? Kdyby jo, někdo by se o něho postaral, když si pro něj přišla smrt, než aby tam ležel a lapal po dechu do poslední chvíle úplně sám.“ „To je pravda pravdoucí, že nikdo ještě nic pravdivějšího neřekl,“ souhlasila paní Dilberová. „Je to pro něho zasloužený trest.“ „Přeju si, aby to byl trochu tvrdší trest,“ odpověděla žena, „a měl by být, to si můžete být jistí, kdybych se dohmátla nečeho víc. Otevři ten ranec, starý Joe a řekni mi cenu. Řekni to na rovinu. Nebojím se být první, ani se nebojím, že oni se na to dívají. Víme moc dobře, že si pomáháme k lepšímu. Není to žádný hřích. Tak otevři ten ranec, Joe.“ Ale pozornost jejích přátel by to nedovolila a muž v ošuntělém černém obleku prolomil ledy a ukázal svoji kořist. Nebylo to nic moc. Jeden nebo dva přívěsky, penál, manžetové knoflíky a brož nevelké ceny, to bylo všechno. Starý Joe si je kus po kusu prohlédl a odhadoval a částky, které byl ochotný za ně zaplatit, napsal křídou na zeď a když viděl, že už nic dalšího nepřijde, sečetl je. „Tohle je tvůj součet,“ poznamenal Joe, „a nedal bych další šestipenci,ani kdyby mě uvařili zaživa. Kdo je další?“ Paní Dilberová byla další na řadě. Prostěradla a ručníky, nějaké to oblečení, dvě starodávné stříbrné čajové lžičky, kleště na cukr a pár bot. Její součet se objevil stejným způsobem na zdi. „Dámám vždycky dávám příliš mnoho. Je to moje slabost a taky se takhle zruinuju,“ řekl starý Joe. „Tohle je tvůj součet. Kdybys chtěla další penci a chtěla se o ní dohadovat, tak bych litoval, že jsem byl tak štědrý a strhl bych půlkorunu.“ „A teď rozdělej můj ranec, Joe,“ řekla první žena. Joe si klekl na kolena, aby se mu lépe otevíral a když rozvázal mnoho uzlů, vytáhl ven velkou a těžkou roli nějaké tmavé látky. „Jak říkáte tomuhle?“ řekl Joe. „Závěsy od postele?“ „Á!“odpověděla žena, smějíc se a nahýbajíc se blíž na zkřížených pažích. „Závěsy od postele.“ „Snad jsi je nevzala, kroužky a všechno, zatímco tam on ležel?“ „Ale jo,“ odpověděla žena. „A proč by ne?“ „Ty ses narodila s tím, že si uděláš jmění,“ řekl Joe, „a určitě to taky dokážeš.“ „Určitě si nebudu držet ruce, když můžu do nich něco popadnout, kvůli takovému, jako byl on, to ti říkám, Joe,“ chladně dodala žena. „Nepolej ty deky tím olejem.“ „Jeho deky?“ zeptal se Joe. „A čí jiné myslíš?“ řekla žena. „Hádám, že bez nich se už stejně asi nenachladí.“ „Doufám, že neumřel na nic nakažlivého, co? Eh?“ zarazil se Joe, přestal se přehrabovat ve věcech a vzhlédl. „Ále, toho se neboj,“ odpověděla žena. „Tak ráda jeho společnost nemám, abych okouněla kolem něho, kdyby jo. Ách, můžeš si tu košili prohlížet, až tě budou oči bolet, ale nenajdeš na ní ani dírku, ani prodřené místo. Je to ta nejlepší, jakou měl a opravdu pěkná. Nebýt mě, určitě by ji vyhodili.“ „Jak to, že by ji vyhodili?“ zeptal se starý Joe. „Navlíkli by ji na něj, aby v ní byl pohřbený,“ odpověděla žena se smíchem. „Někdo byl natolik velký hlupák, že to udělal, ale já jsem mu ji zase sundala. Jestli k takovýmu účelu není dost dobrá kaliková, tak není dobrá na nic. Mrtvole sluší úplně stejně. Nemůže vypadat ošklivější, než vypadal v tamté.“ Scrooge poslouchal ten dialog s hrůzou. Jak seděli ve skupince kolem své kořisti v nejasném světle ze starcovy lampy, Scrooge se na ně díval s takovým zhnusením a odporem, které by těžko mohlo být větší, i kdyby to byli démoni prodávající samotou mrtvolu. „Cha, chá!“ zasmála se tatáž žena, když starý Joe vytáhl flanelový pytlík s penězi a každému vyplatil jeho výdělek na zem. „Tak tohle je konec, vidíte? Odstrašoval a odháněl od sebe každého, dokud byl naživu, aby nám nakonec přinesl užitek, až umřel. Ha, ha, ha!“ „Duchu,“ řekl Scrooge, třepaje se od hlavy k patě. „Chápu, chápu. Případ tohoto nešťastného muže by mohl být můj vlastní. Můj život se ubírá tím směrem, teď. Milosrdné nebe, co to je?“ Zděšením ucukl, protože se scéna změnila a teď se skoro dotýkal postele, holé postele bez záclon, na které, pod otrhaným prostěradlem leželo něco zakrytého, co se, i když to bylo němé, hlásilo strašnými slovy. Pokoj byl velice temný, příliš temný, aby šlo cokoli s přesností poznat, i když se Scrooge rozhlížel okolo, jak se snažil poslechnout tajemné nutkání, dychtivě, aby zjistil, co to bylo za pokoj. Slabé světlo zvenčí dopadalo přímo na postel a na ní vydrancované a oloupené, nehlídané, neoplakávané, neopatrované, leželo tělo toho muže. Scrooge pohlédl směrem k fantómovi. Jeho pevná ruka ukazovala na hlavu. Pokrývka byla tak ledabyle položená, že ji stačilo jen malinko nadzdvihnout, stačil jen pohyb prstu Scrooge, aby odhalil tvář. Přemýšlel o tom, cítil, jak jednoduché by bylo to udělat a toužil to udělat, ale neměl víc sílu odtáhnout závoj, než sílu zapudit ducha po svém boku. Och, studená, studená, strnulá, hrozná smrti, postav si oltář zde a vystroj ho všemi hrůzami, kterým velíš, protože toto je tvoje dominium. Ale na milované, uctívané a vážené hlavě nemůžeš zkřivit ani jeden vlásek ke svým děsivým účelům, ani zohyzdit jediný rys. Není to jen to, že ruka je těžká a spadne dolů, když se pustí, není to jen to, že srdce a puls jsou utichlé, ale že ta ruka bývala otevřená, štědrá a upřímná, srdce odvážné, teplé a něžné a puls lidský. Udeř, stíne, udeř. A uvidíš jeho dobré činy tryskat z rány, aby zasadily po světě nesmrtelný život! Žádný hlas nevyslovil tato slova Scroogeovi do uší a přesto je slyšel, když se díval na postel. Napadlo ho, kdyby tento muž mohl být vzkříšen, co by asi byly jeho nejpřednější myšlenky. Lakota, necitelnost, hrabivost. Ty ho přivedly k opravdu bohatému konci. Ležel v temném prázdném domě, bez jediného muže, ženy nebo dítěte, které by mohlo říct „Byl ke mně laskavý v tom či onom a na památku jednoho jeho laskavého slova budu já k němu laskavý.“ Kočka drápala na dveře bylo slyšet zvuk hryzajících krys pod dlažbou u krbu. Co chtěly v pokoji smrti a proč byly tak nedočkavé a rozrušené, se Scrooge neodvážil ani pomyslet. „Duchu,“ řekl, „toto je strašné místo. Až odsud odejdu, nezapomenu na tuto lekci, věř mi. Pojďme.“ Duch stále ukazoval nehybným prstem na hlavu. „Rozumím ti,“ řekl Scrooge, „a udělal bych to, kdybych mohl. Ale nemám sílu, Duchu. Nemám sílu.“ Zase to vypadalo, jako by se přízrak na něho díval. „Pokud je tu ve městě někdo, kdo pociťuje rozrušení způsobené smrtí tohoto muže,“ řekl Scrooge v agónii, „ukaž mi tu osobu, Duchu, snažně tě prosím.“ |
| | | Ludmila Admin
Poèet pøíspìvkù : 2814 Join date : 10. 11. 17 Age : 56 Location : poblíž Olomouce
| Předmět: Re: Vánoční koleda - Charles Dickens (1843) 22/12/19, 02:20 pm | |
| No, řeknu vám, ještě že jsem si tento díl přečetla teď odpoledne. Číst to před spaním, to by byly hodně divoké sny Jak už napsal někdo výše v komentářích, příběh sice patrně všichni známe, ale v Tvém provedení, Hellohello, nabývá úplně jiných dimenzí |
| | | Lucisab Simí pisálek
Poèet pøíspìvkù : 2377 Join date : 11. 12. 17 Age : 28
| Předmět: Re: Vánoční koleda - Charles Dickens (1843) 22/12/19, 07:27 pm | |
| Tady je mi snad i Scrooge i líto jak na něm jdou lidé hned vydělávat, je to hrozné... a ještě z něj ta pradlena stáhla jeho vlastní košili... ano, byl to hrozný lakomec a nepříjemný člověk, ale na to je doopravdy potřeba mít žaludek jinak souhlasím s Ludmilou já dílek četla už brzy odpoledne a jsem ráda, že jsem tak udělala ten poslední duch je opravdu něco (jenom mám takovou otázku... je ten duch simíkem nebo sochou? ) už se moc těším na pokračování |
| | | Fidgety Admin
Poèet pøíspìvkù : 1613 Join date : 10. 10. 17
| Předmět: Re: Vánoční koleda - Charles Dickens (1843) 22/12/19, 10:13 pm | |
| Dnes doplňuji resty a dočítám, co se dá A teda žasnu, jak parádně to máš zpracované V telce jsem Vánoční koledu prošvihla, myslím, že jsem došívala Ježíška, tak si to teď užívám naplno Opravdu obdivuji, že se s tím tak pipláš, takže nějaké přehlédnuté oblečení přehlédnu i já (a to nejen proto, že vím, jak simíci dokáží pozlobit, když je člověk nutí "hrát") _________________ Rodokmen - Historie jednoho rodu ---- MOJE BODOVÁNÍ[/b][/color] k Výzvě Apokalypsa Můj blog: Fidgety a její simíci ---- Moje FB stránka: FidgetySims A něco úplně o něčem jiném, než jsou simíci: Moje homemade (s)tvoření
|
| | | Hellohello Simí pisálek
Poèet pøíspìvkù : 2702 Join date : 21. 11. 17 Location : Ostrava
| Předmět: Re: Vánoční koleda - Charles Dickens (1843) 23/12/19, 09:14 am | |
| Děkuju vám za další krásné komentáře! vážím si každého slova. @Lucisab - jsou to odporné hyeny, hlavně že mluví o lidském chování, opravdu ironie. Neumím si představit, co to musí být za "lidi", spíš jsou to horší monstra, než jakákoli jiná v té knize, fuj. Nic takového Scroogeovi nepřeju, ani kdyby byl ten nejhorší člověk na světě. Navíc se už od návštěvy prvního ducha začal nad sebou zamýšlet a chtěl se stát lepším člověkem. Ale bohužel je potřeba ještě pokračování, aby si to všechno pořádně uvědomil. Předposlední díl je tu. Jinak co se týká posledního ducha, je to opravdový simík má na sobě roucho a kápi, později vám ho ukážu, jestli budete chtít. Sloka 4: Poslední z duchů *** Část druhá ***Fantóm před ním na chvíli rozprostřel své temné roucho jako křídlo a když ho spustil dolů, odhalil pokoj v denním světle, kde byla matka a její děti. Někoho očekávala s úzkostnou nedočkavostí, protože se procházela po místnosti sem a tam, při každého zvuku sebou trhla, vyhlížela z okna, dívala se na hodiny, snažila se, ale marně, šít, ale jen taktak mohla snášet hlasy dětí při jejich hře. Nakonec se ozvalo dlouho očekávané zaklepání. Spěchala ke dveřím a otevřela svému manželovi, muži, jehož tvář byla ztrápená a sklíčená, i když byl mladý. V jeho tváři byl teď zvláštní výraz, jakési vážné potěšení, za které se styděl a které se snažil potlačit. Sedl si k večeři, kterou mu žena u ohně chystala a když se ho slavně zeptala, co je nového (což se stalo až po dlouhé chvíli ticha), zdálo že, že muž je v rozpacích, jak odpovědět. „Je to dobré,“ zeptala se, „nebo špatné?“ - aby mu pomohla. „Špatné,“ odpověděl on. „Jsme úplně zničeni.“ „Ne. Pořád je naděje, Caroline.“ „Jestli se on smiluje,“ řekla udiveně, „pak je naděje. Nic není beznadějné, jestli se stal takový zázrak.“ „Už se nesmiluje,“ řekl její manžel. „Je mrtvý.“ Ona byla jemné a trpělivé stvoření, pokud její tvář mluvila pravdu, ale v hloubi duše byla ráda, když to slyšela a také to se sepjatýma rukama řekla. Hned nato se modlila o odpuštění a bylo jí to líto, ale to první bylo pravé rozpoložení jejího srdce. „Co mi ta přiopilá ženská, o které jsem ti říkal, včera večer říkala, když jsem se pokoušel s ním setkat a získat od něho odklad o týden a co jsem si myslel, že je jen výmluva, aby se mi vyhnul, to byla čirá pravda. Byl tehdy nejen velice nemocný, ale umíral.“ „Ke komu se převede náš dluh?“ „To nevím. Ale než k tomu dojde, budeme mít připravené peníze a i kdyby ne, byla by to pořádná smůla, kdyby jeho nástupce byl tak nemilosrdný věřitel. Dnes večer můžeme spát s lehkým srdcem, Caroline.“ Ano. Ať to zlehčovali jak chtěli, jejich srdce byla lehčí. Tváře dětí se utišily a seběhly se okolo, aby slyšely to, čemu tak málo rozuměly a byly jasnější a hned to byl šťastnější dům díky smrti toho muže. Jediná emoce způsobená tou událostí, kterou mu Duch mohl ukázat, byla radost. „Dovol mi vidět nějaký něžný cit spojený se smrtí,“ řekl Scrooge, „nebo ta tmavá komora, Duchu, kterou jsme teď opustili, mi utkví v mysli navěky.“ Duch ho vedl přes několik ulic povědomým jeho nohám a jak tak šli, Scrooge se díval tam a sem, aby našel svou podobu, ale nikde ji neviděl. Vešli do domu chudého Boba Cratchita, příbytku, který už předtím navštívil a našel matku a děti posazené okolo ohně. Ticho. Hluboké ticho. Hluční malí Cratchitové byli nehybní jako sochy v jednom koutku a dívali se na Petera, který měl před sebou knihu. Matka a její dcery byly zaměstnané šitím. Ale jistě byli všichni velice potichu. „A vzal dítě a posadil ho doprostřed.“ Kde jen Scrooge slyšel ta slova? Nesnil o nich. Ten chlapec je musel přečíst, když on a Duch překročili práh. Proč nepokračoval? Matka položila svou práci na stůl a zakryla si rukou tvář. „Z té barvy mě bolí oči,“ řekla. Barvy? Ach, chudáček maličký Tim. „Už je to zase lepší,“ řekla Cratchitova žena. „Jsou slabší při světle svíčky a ani za svět bych to neřekla tatínkovi, až se vrátí domů. Musí už být skoro čas, kdy přichází.“ „Spíš už je později,“ odpověděl Peter a zavřel knihu. „Ale myslím, že těchhle posledních pár večerů chodí pomaleji, než chodíval, maminko.“ Zase byli velice potichu. Nakonec řekla pevným veselým hlasem, který se jen jednou zajíkl: „Vídala jsem ho chodit s – vídala jsem ho chodit s malinkým Timem na rameni, opravdu velice rychle.“ „I já,“ zvolal Peter. „Často.“ „A taky já,“ vykřikl další. To všichni. „Ale byl lehounký,“ pokračovala, soustředěná na svou práci, „a tatínek ho miloval tak moc, že to nebyl žádný problém - žádný problém. A tady je váš tatínek u dveří!“ Spěchala ven, aby ho přivítala a malý Bob ve své šále – potřeboval ji, chudák – vešel dovnitř. Čaj už byl pro něj připravený na sporáku a všichni se snažili mu ho podat nejdřív. Pak si mu dva malí Cratchitové sedli na kolena a položili svoji tvářičku na jeho, jako kdyby říkali „Nic si z toho nedělej, tatínku. Nebuď smutný.“ Bob se s nimi cítil velmi radostně a mluvil mile s celou rodinou. Podíval se na práci na stole a pochválil píli a rychlost paní Cratchitové a dívek. Řekl, že to budou mít hotové dávno před nedělí. „Nedělí. Šel jsi tam tedy dnes, Roberte?“ zeptala se jeho žena. „Ano, moje drahá,“ odpověděl Bob. „Škoda, žes nemohla jít. Udělalo by ti dobře, kdybys viděla, jak zelené místo to je. Ale uvidíš ho často. Slíbil jsem mu, že tam budu chodit každou neděli. Moje malinké, malinkaté dítě!“ zvolal Bob. „Moje děťátko!“ Najednou se zhroutil. Nemohl se tomu ubránit. Kdyby mohl, on a jeho dítě by možná měli od sebe dál, než měli. Odešel z pokoje a vyšel nahoru do horního pokoje, který byl vesele osvětlený a vánočně vyzdobený. Tam stála blízko vedle dítěte židlička a byly tu známky toho, že v pokoji nedávno někdo byl. Chudák Bob se posadil a když chviličku přemýšlel a uklidnil se, políbil tu malou tvářičku. Smířil se s tím, co se stalo a vrátil se dolů, zase docela šťastný. Sedli si kolem krbu a povídali si, dívky a matka pořád pracovaly. Bob jim vyprávěl o neobyčejné laskavosti synovce pana Scrooge, kterého předtím viděl jen jednou a který, když ho ten den potkal na ulici a viděl, že vypadal trochu – „trošku sklíčeně, víte“, řekl Bob – zeptal se, co se stalo, že ho to tak rozrušilo. „Načež,“ říkal Bob „protože on je tak laskavý pán, jakého jste kdy slyšeli, řekl jsem mu. 'Je mi to srdečně líto, pane Cratchite,'“ říkal „a ze srdce je mi líto Vaší dobré ženy. Mimochodem, jak se to vůbec dozvěděl, to nevím.“ „Dozvěděl co, můj drahý?“ „No že jsi dobrá žena,“ odpověděl Bob. „To ví každý,“ řekl Peter. „Velice dobře řečeno, můj chlapče!“zvolal Bob. „Doufám, že to ví. 'Ze srdce líto,'“ říkal, 'Vaší dobré ženy. Jestli bych mohl posloužit jakýmkoliv způsobem,' říkal a dal m i vizitku, 'tady bydlím Prosím, přijďte ke mně.' No a nebylo to,“ zvolal Bob „tolik ani kvůli tomu, co by mohl pro nás udělat, jako jeho vlídnost, to bylo úplně rozkošné. Opravdu to vypadalo, jako kdyby znal našeho malinkého Timíčka a soucítil s námi.“ „Jsem si jistá, že je to dobrá duše,“ řekla paní Cratchitová. „Byla by sis tím ještě jistější, moje drahá,“ opáčil Bob, „kdybys ho viděla a mluvila s ním. Nebyl bych vůbec překvapený – pamatuj, co říkám – kdyby sehnal Peterovi nějaké lepší místo.“ „Jen poslouchej, Peteře,“ řekla paní Cratchitová. „A pak,“ zvolala jedna z dívek, „si Peter najde nějakou známost a usadí se sám pro sebe.“ „Dej pokoj!“ odsekl Peter a usmíval se. „Jednou to tak stejně asi bude,“ řekl Bob, „jednoho dne, i když je na to ještě spousta času, moje milá. Ale jakkoliv a kdy se odloučíme, jsem si jistý, že nikdo z nás nezapomene na chudáčka malinkého Timíčka – že ne – nebo na toto první loučení, které nás postihlo.“ „Nikdy, tatínku!“ zvolali všichni. „A já vím,“ řekl Bob, „já vím, moji drazí, že když si vzpomeneme, jak trpělivý a mírný býval, i když byl tak malý, malinké děťátko, nebudeme se tak hned tak mezi sebou hádat a nezapomeneme přitom na malinkého Timíčka.“ „Ne, nikdy, tatínku!“ znovu zvolali všichni. „To jsem moc rád,“ řekl malý Bob, „to jsem moc rád!“ Paní Cratchitová ho políbila, jeho dcery ho políbily, dva mladí Cratchitové ho políbili a Peter si s ním potřásl rukou. Duše malého Tima, tvé dětské jádro pocházelo od Boha. „Duchu,“ řekl Scrooge, „něco mi říká, že chvíle našeho rozloučení je blízko.Vím to, ale nevím, jak. Řekni mi, kdo byl ten člověk, kterého jsme tam viděli ležet mrtvého.“ Duch budoucích Vánoc ho dopravil jako předtím – i když to Scroogeovi připadalo jako jako nějaký jiný čas, vlastně v těchto posledních vizích nebyl žádný řád, jen ten, že se všechny odehrávaly v budoucnosti – do oblastí obchodníků, ale neukázal mu jeho samotného. Vlastně se Duch u ničeho nezastavil, ale šel přímo dál, jakoby k cíli právě teď žádanému, dokud ho Scrooge nepoprosil, aby chvilku počkal. „Tyto dvory,“ řekl Scrooge, „přes které teď spěcháme, jsou místem, kde mám své zaměstnání a je to už dost dlouhá doba. Vidím ten dům. Dovol mi se podívat, jaký budu ve dnech, které teprve přijdou.“ Duch se zastavil, jeho ruka však ukazovala jinam. „Ten dům je tam,“ vykřikl Scrooge. „Proč ukazuješ pryč od něj?“ Neúprosný prst se ani nepohnul. Scrooge spěchal k oknu své účtárny a podíval se dovnitř. Byla to stále účtárna, ale ne jeho. Nábytek byl jiný a postava v židli nebyl on sám. Fantóm ukazoval stejným směrem jako předtím. Scrooge se zase přidal k Duchovi a uvažoval, proč a kam se z účtárny poděl a šel za Duchem, až došli k železné bráně. Než vešel, zastavil se, aby si ji prohlédl. Hřbitov. Tady tedy ten chudák, jehož jméno se každou chvíli dozví, ležel pod zemí. Bylo to důstojné místo. Na všech stranách ho obklopovaly domy, byl zaplevelený trávou a plevelem, porostem rostlinné smrti, ne životem, dušeném kvůli příliš častému pohřbívání, tučném přesyceným apetitem. Opravdu důstojné místo! Duch stál mezi hroby a ukazoval dolů na jeden. Scrooge se k němu blížil a třásl se. Fantóm byl přesně takový, jaký byl předtím, ale Scrooge se děsil, že vidí v jeho tvaru nový význam. „Než se přiblížím k tomu kameni, na který ukazuješ,“ řekl Scrooge, „odpověz mi na jednu otázku. Jsou toto stíny věcí, které SE URČITĚ STANOU, nebo jsou to stíny věcí, které BY SE JEN MOHLY STÁT?“ Duch stále ukazoval dolů na hrob, u kterého stál. „Lidské cesty osudu věstí jisté konce, ke kterým, pokud se při nich setrvá, musí vést,“ řekl Scrooge. „Ale pokud se z této cesty sejde, konce se změní. Řekni, že je to tak i s tím, co mi ukazuješ.“ Duch byl nehybný jako předtím. Scrooge se plížil k němu a třásl se, pohledem následoval prst a přečetl si na kameni zanedbaného hrobu – své vlastní jméno, EBENEZER SCROOGE. „Jsem JÁ ten člověk, co ležel na té posteli?“ zařval na kolenou. Prst ukázal z hrobu na něj a zase zpátky na hrob. „Ne, Duchu! Och, ne, ne!“ Prst byl stále tam. „Duchu!“ zvolal a křečovitě mačkal jeho roucho, „vyslechni mě. Nejsem už ten člověk, jakým jsem býval. Nebudu ten člověk, který bych býval, nebýt tohoto setkání. Proč mi tohle ukazuješ, pokud mi nezbývá žádná naděje?“ Poprvé se zdálo, že se ruka zatřásla. „Dobrý Duchu,“ pokračoval, když před ním padl na zem: „Tvoje podstata se za mě přimlouvá a lituje mě. Ujisti mě, že ještě můžu změnit tyto stíny, které jsi mi ukázal, když změním život“ Laskavá ruka se třásla. „Budu ctít Vánoce v srdci a budu se snažit je dodržovat po celý rok. Budu žít v minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Duchům všech tří dob se ve mně bude dařit. Neuzavřu se ponaučením, které dávají. Och, řekni mi, že můžu vymazat to písmo na tom kameni!“ Ve své agonii se chytl přeludné ruky. Snažila se uvolnit, ale Scrooge měl ve své prosbě velkou sílu a udržel ji. Duch byl však silnější a odstrčil ho. Scrooge pozvedl ruce v poslední modlitbě, aby zvrátil osud a viděl proměnu ve fantomově kápi a rouchu. Scvrklo se, hroutilo a zmenšilo se ve sloupek postele.
Naposledy upravil Hellohello dne 30/01/20, 09:48 am, celkově upraveno 1 krát |
| | | Hellohello Simí pisálek
Poèet pøíspìvkù : 2702 Join date : 21. 11. 17 Location : Ostrava
| Předmět: Re: Vánoční koleda - Charles Dickens (1843) 24/12/19, 04:21 am | |
| Sloka 5: Konec toho všehoAno! - a ten sloupek byl jeho vlastní. Postel byla jeho vlastní, pokoj byl jeho vlastní. To nejlepší a největší štěstí z toho všeho bylo, že čas před ním byl jeho vlastní, ve kterém se mohl polepšit! „Budu žít v minulosti, přítomnosti a budoucnosti!“ opakoval Scrooge, když se škrábal z postele. „Duchům všech tří dob se ve mně bude dařit. Och, Jacobe Marley! Nebesa a Vánoce buďte chváleny. Říkám to na kolenou, starý Jacobe, na kolenou!“ Byl tak rozrušený a tolik zářil svými dobrými úmysly, že jeho zlomený hlas ho těžko vůbec poslouchal. Při střetu s Duchem prudce štkal a jeho tvář byla mokrá od slz. „Nejsou strhnuté!“ zařval Scrooge a složil jeden ze závěsů od postele v ruce, „nejsou strhnuté, kroužky a všechno. Jsou tady – já jsem tady – stíny věcí, které by se staly, mohou být rozptýleny. Budou! Vím, že budou.“ Jeho ruce teď byly zaměstnané hrabáním se v oblečení, přetáčely je naruby, oblékaly je obráceně, trhaly je, dávaly je na špatné místo, dělaly s nimi podivné věci. „Nevím, co dělat!“ vykřikl Scrooge a smál se a plakal jedním dechem zároveň a dělal ze sebe úplného Láokoónta s punčochami. „Jsem lehký jako pírko, jsem šťastný jako anděl, jsem veselý jako školák, mám závrať jako opilec. Šťastné Vánoce všem! Šťastný nový rok celému světu! Haló tam! Hůůů! Haló!“ Dohopsal do obývacího pokoje a tam stál, úplně bez dechu. „Támhle je ten kastrůlek, ve kterém byla ovesná kaše!“ zvolal Scrooge, zase vyrazil a hopsal kolem krbu. „Támhle jsou ty dveře, kterými vešel dovnitř duch Jacoba Marleyho. Tady je ten roh, ve kterém seděl Duch přítomných Vánoc. Tam je to okno, kde jsem viděl bloudící přízraky. Všechno je v pořádku, je to všechno pravda, všechno se to stalo. Ha, ha, ha!“ Na člověka, který za tolik let vyšel ze cviku, to byl vskutku báječný smích, vynikající smích. Otec dlouhého, dlouhatánského rodu skvělých výbuchů smíchu. „Nevím, který den v měsíci je,“ řekl Scrooge. „Nevím, jak dlouho jsem byl mezi těmi duchy. Nevím nic. Jsem úplné novorozeně. Ale nevadí. Je mi to jedno. Raději bych byl novorozeně. Haló! Hůůůů! Haló tam!“ Jeho rozjaření přerušily zvony, které vydávaly ty nejsilnější vyzvánění, jaké kdy slyšel. Bim, bam, buch, ding, dong, cink! Cink, dong, ding, buch, bam, bim! Och, velkolepé, přímo rajské! Běžel k oknu, otevřel ho a vystrčil hlavu. Žádná mlha, žádný opar, čisto, jasno, veselo, rušno, chladno; zima, volající krev, aby tančila; zlaté sluneční světlo; nebeská obloha; sladký čerstvý vzduch; radostné zvonky. Ach, velkolepé, přímo rajské! „Co je dnes?“zavolal Scrooge dolů na chlapce v nedělních šatech, který se tudy asi loudal. „Ech?“ vydal ze sebe hoch, do té nejvyšší míry udivený. „Co je dnes, můj dobrý chlapče?“ zeptal se Scrooge. „Dnes?“ odpoěděl chlapec. „Přece Boží hod.“ „Je Boží hod!“ řekl si Scrooge pro sebe. „Nezmeškal jsem ho. Duchové to všechno udělali za jednu noc. Můžou udělat všechno, co se jim zlíbí. Samozřejmě, že můžou. Samozřejmě, že můžou. Haló, můj dobrý chlapče!“ „Haló,“ opětoval chlapec. „Znáš toho drůbežníka ob jednu ulici, na rohu?“ ptal se Scrooge. „To bych teda řekl, že znám,“ odpověděl kluk. „Chytrý chlapec!“ řekl Scrooge. „Pozoruhodný chlapec! Nevíš, jestli prodali toho výstavního krocana, co tam visel? Ne toho malého krocana, toho velkého?“ „Cože, toho, co je velký jak já?“ doptal se chlapec. „Jaký to rozkošný hoch!“ řekl Scrppge. „Je potěšením s ním mluvit. Ano, fešáku.“ „Pořád tam visí,“ odpověděl kluk. „Opravdu?“ řekl Scrooge. „Běž a kup ho.“ „To určitě!“ odsekl kluk. „Ne, ne, “ řekl Scrooge, „myslím to vážně. Běž a kup ho a řekni jim, aby ho sem přinesli, že jim dám adresu, kam ho mají potom vzít. Přijď zpátky s tím člověkem sem a dám ti šilink. Přijď s ním zpátky dřív než za pět minut a dám ti půlkorunu.“ Kluk letěl rychle jako střela. Ten, kdo by ho vystřelil, musel by mít pevnou ruku na spoušti, aby vystřelil ránu i napůl tak rychle. „Pošlu to Bobovi Cratchitovi!“ zašeptal Scrooge, mnul si ruce a málem pukal smíchem. „Nebude vědět, kdo to posílá. Je dvakrát tak velký, jako maličký Tim. Ani Joe Miller neudělal takový šprým, jako bude tahle zásilka pro Boba!“ Ruka, kterou psal adresu, nebyla pevná, ale nějak ji napsal a šel dolů, aby otevřel domovní dveře, připravený na příchod drůbežníkova člověka. Jak tam tak stál a čekal na jeho příchod, všiml si klepadla. „Budu ho milovat tak dlouho, jak budu žít!“ vykřikl Scrooge a poklepal na něj rukou. „Dřív jsem se na něj ani nepodíval. Jaký to byl upřímný pohled na té tváři. Je to úžasné klepadlo. - Tady je ten krocan. Haló! Hůů! Jak se máte? Veselé Vánoce!“ A byl to nějaký krocan! Ten pták by se ani nemohl postavit na nohy, přelomil by se na nich do minuty, jako na tyčinkách z pečetícího vosku. „Proboha, vždyť je pro Vás nemožné, abyste ho odnesl až do Camden Town,“ řekl Scrooge. „Musíte jet vozem.“ Pochechtával se, když to vyslovil a s pochechtáváním zaplatil za krocana a s pochechtáváním platil za drožku a pochechtával se, když vyplatil odměnu chlapci, to vše mohlo předčit jen pochechtávání, se kterým se posadil bez dechu do křesla a smál se, až plakal. Holení nebylo jednoduchým úkolem, protože se mu silně třásla ruka a holení vyžaduje pozornost, i když zrovna netancujete, když se holíte. Ale i kdyby si usekl špičku nosu, dal by na ni kousek náplasti a byl by úplně šťastný. Oblékl se do nejlepšího oblečení a konečně se vydal do ulic. Lidé už se ulicemi valili, stejně jako je viděl předtím s Duchem přítomných Vánoc, a kráčel s rukama za zády a na každého se díval s nadšeným úsměvem. Vypadl tak neodolatelně příjemně, že tři nebo čtyři dobře naladění lidé mu popřáli „Dobré ráno, pane. Přeju Vám veselé Vánoce.“ A když Scrooge později často říkával, že ze všech krásných zvuků, jaké kdy slyšel, tyto byly pro jeho uši ty nejkrásnější. Nedošel daleko, když spatřil toho korpulentního pána, který do jeho účtárny přišel předešlý den a ptal se 'Scrooge a Marley, myslím, že?' Zabolelo ho u srdce, když ho napadlo, jak se asi ten starý gentleman bude na něj dívat, až se setkají, ale věděl, že cesta ležela přímo před ním a vydal se po ní. „Můj drahý pane,“ řekl Scrooge a zrychlil krok, aby vzal starého pána za obě ruce. „Jak se máte? Doufám, že jste včera měl úspěch. Bylo to od Vás velmi laskavé. Přeji Vám veselé Vánoce, pane! “ „Pan Scrooge?“ „Ano,“ řekl Scrooge. „To je mé jméno, ale obávám se, že Vám nebude znít moc laskavě. Dovolte mi Vás požádat o odpuštění. A jestli budete tak hodný“ - tady mu Scrooge pošeptal do ucha. „Bože!“ vykřikl pán, jako by mu došel dech. „Můj drahý pane Scroogi, myslíte to vážně?“ „Ano, prosím,“ řekl Scrooge. „Ani o trochu méně vážně. Mnoho zpětných splátek je v tom zahrnuto, ujišťuji Vás. Uděláte mi tu laskavost?“ „Můj drahý pane,“ řekl ten druhý a potřásl si s ním rukama. „Nevím, co říct na takovou štědrost.“ „Nic neříkejte, prosím,“ zastavil ho Scrooge. „Přijďte ke mně na návštěvu. Přijdete mě navštívit?“ „Přijdu!“ zvolal starý pán. A bylo jasné, že to myslel vážně. „Děkuji,“ řekl Scrooge. „Jsem Vám velice zavázán. Děkuji Vám padesátkrát. Bůh Vám žehnej!“ Šel ke kostelu a procházel ulicemi a pozoroval lidi, jak spěchají sem a tam a hladil děti po hlavě a mluvil se žebráky a díval se dolů do kuchyní a nahoru do oke n a shledal, že všechno mu mohlo přinést radost. Nikdy předtím se mu ani nesnilo, že jakákoli procházka – že cokoli – by mu mohlo dát tolik radosti. Odpoledne zamířli svými kroky k domu svého synovce. Prošel kolem dveří tucetkrát, než sebral odvahu, aby šel k nim a zaklepal. Ale rozběhl se a udělal to. „Je Váš pán doma, moje milá?“ zeptal se Scrooge dívky. Hezké dívky. Velice hezké. „Ano, pane.“ „Kde je, moje milá?“ zeptal se Scrooge. „Je v jídelně, pane, spolu s paní. Dovedu Vás nahoru, jestli dovolíte.“ „Děkuji. On mě zná,“ řekl Scrooge s rukou už na klice dveří do jídelny. „Vejdu tam sám, moje drahá.“ Otočil klikou jemně a vystrčil tvář zpoza dveří. Dívali se na stůl (který byl slavnostně prostřený; protože tyto mladé hospodyňky v těchto případech bývají vždycky úzkostlivé a dbají na to, aby všechno bylo, jak má být. „Frede!“ řekl Scrooge. Ach, jak sebou jeho vyvdaná neteř trhla.. Scrooge v té chvíli zapomněl, že sedí v koutku se stoličkou, jinak by to v žádném případě neudělal. „Proboha!“ vykřikl Fred. „Kdo je to?“ „To jsem já. Tvůj strýc Scrooge. Přišel jsem na večeři. Pustíš mě dovnitř, Frede?“ Pustit ho dovnitř! Je zázrak, že mu Fred neutrhl ruku. V pěti minutách byl Scrooge jako doma. Nic nemohlo být srdečnější. Jeho neteř vypadala úplně stejně. Stejně tak i Topper, když přišel. Stejně tak i baculatá sestra, když přišla. Stejně tak všichni ostatní, když přišli. Úžasný večírek, úžasné hry, úžasná jednota, úžasné štěstí! Ale další ráno byl v účtárně brzy. Och, byl tam opravdu brzy. Kdyby tam tak jenom mohl být první a přistihnout Boba Cratchita, jak přichází pozdě! To byla věc, po které z celého srdce toužil. A povedlo se mu to, ano, povedlo. Hodiny odbily devátou. Bob nikde. Čtvrt na deset. Bob nikde. Měl plných osmnáct a půl minuty zpoždění. Scrooge seděl s dveřmi dokořán otevřenými, aby ho viděl vejít do své komory. Klobouk měl dole, ještě než otevřel dveře, šálu také. V mžiku seděl na své židli a už jel perem po papíře, jako by se snažil dohnat devátou hodinu. „Haló,“ zavrčel Scrooge svým obvyklým tónem, tak, jak mu to jen šlo napodobit. „Jak si to představujete, přijít sem v tuhle hodinu?“ „Velice se omlouvám, pane,“ řekl Bob. „Opravdu jsem přišel pozdě.“ „Že jste přišel pozdě?“ zopakoval Scrooge. „Ano, myslím si, že jste přišel pozdě. Pojďte sem, prosím.“ „Je to jenom jednou za rok, pane,“ omlouval se Bob a objevil se ve dveřích z komory. „Už se to nebude opakovat. Včera jsem dost oslavoval, pane.“ „Teď Vám tedy něco řeknu, příteli,“ řekl Scrooge. „Takové věci už nebudu déle trpět. A proto,“ pokračoval, vyskočil ze židle a dloubl Boba do žeber tak, že se zapotácel zpět do komory, „a proto se Vám chystám zvýšit plat.“ Bob se třásl a šel blíž k pravítku. Hlavou mu proběhla myšlenka, že jím srazí Scrooge k zemi, podrží ho a zavolá na lidi na ulici o pomoc a svěrací kazajku. „Veselé Vánoce, Bobe,“ řekl Scrooge s upřímností, kterou si nešlo špatně vykládat, a poplácal ho po zádech. „Veselejší Vánoce, Bobe, můj milý chlapíku, než jsem Vám dával tolik let. Zvýším Vám plat a budu se snažit pomoct Vaší rodině a prodiskutujeme Vaše záležitosti ještě toto odpoledne nad vánoční bowlí horkého punče, Bobe. Rozdělejte ohně a kupte další zásobu uhlí, než napíšete tečku nad i, Bobe Cratchite! “ Scrooge víc než dostál svému slovu. Udělal to všechno a ještě nekonečně víc a maličkému Timovi, který nezemřel, byl druhým otcem. Stal se tak dobrým přítelem, tak dobrým zaměstnavatelem a tak dobrým člověkem, jakého jen staré dobré město znalo, nebo jakékoli jiné staré město, městečko nebo osada na celém starém dobrém světě. Někteří lidé se smáli, když u něj viděli takovou změnu, ale nechal je se smát a nevšímal si jich moc, protože byl dost moudrý, aby věděl, že se nestane na tomhle světě nic, čemu by se někteří lidé na začátku z plna hrdla nevysmáli a věděl, že takoví jako oni by stejně zůstali slepí, myslel, že je pro ně lepší zvrásčit oči při tomto smíchu, než mít nemoc v nějaké méně příjemné podobě. Jeho vlastní srdce se smálo a to mu úplně stačilo. S duchy už se nikdy znovu nesetkal, ale žil podle principu úplné střídmosti i poté a vždycky se o něm říkalo, že věděl, jak dobře oslavovat Vánoce, jestli vůbec nějaký jiný živý člověk oplýval tímto věděním. Kéž by se to opravdu dalo říct o nás, a to o nás všech! A tak, jak poznamenal maličký Timíček - Bůh nám žehnej, každému! Konec. Všem přeji krásné Vánoce a hodně štěstí do nového roku! |
| | | Ludmila Admin
Poèet pøíspìvkù : 2814 Join date : 10. 11. 17 Age : 56 Location : poblíž Olomouce
| | | | Hellohello Simí pisálek
Poèet pøíspìvkù : 2702 Join date : 21. 11. 17 Location : Ostrava
| Předmět: Re: Vánoční koleda - Charles Dickens (1843) 25/12/19, 03:36 am | |
| Ludmi, to já hrozně moc děkuju za podporu a milá slova! a hrozně moc si vážím toho, žes příběh četla i na Štědrý den. Doufám, že jste si všichni včerejší sváteční den moc užili |
| | | Lucisab Simí pisálek
Poèet pøíspìvkù : 2377 Join date : 11. 12. 17 Age : 28
| Předmět: Re: Vánoční koleda - Charles Dickens (1843) 25/12/19, 06:33 pm | |
| |
| | | Hellohello Simí pisálek
Poèet pøíspìvkù : 2702 Join date : 21. 11. 17 Location : Ostrava
| Předmět: Re: Vánoční koleda - Charles Dickens (1843) 26/12/19, 04:09 am | |
| Díky moc, Lucisab! Tvoje slova mě nesmírně potěšila! moc ti děkuju za všechny milé komentáře Jsem hrozně ráda, že se vám to líbilo. Ještě jednou moc děkuju! |
| | | Janika31 Simík designér
Poèet pøíspìvkù : 1451 Join date : 06. 02. 18 Age : 32
| | | | Hellohello Simí pisálek
Poèet pøíspìvkù : 2702 Join date : 21. 11. 17 Location : Ostrava
| Předmět: Re: Vánoční koleda - Charles Dickens (1843) 13/01/20, 07:59 pm | |
| Naopak, mám ohromnou radost, že sis ten příběh ještě teď dočetla, i když už je po Vánocích děkuju moc za nádherné komentáře po celou dobu i za tento poslední strašně mě to motivuje a už přemýšlím, že se do něčeho podobného ještě pustím. Nejzdlouhavější je na tom ale asi ten překlad, zabere to strašně moc času, kdybych to sem mohla dát rovnou anglicky, půl práce by bylo hotovo což bych klidně mohla, autorské právo už u takhle starých autorů neplatí, ale u překladu je to bohužel něco jiného a myslím, že pro překlad platí zase jeho vlastní autorské právo, takže bohužel Taky jsem měla radost, že se Scrooge až natolik dokázal změnit. Říkám si, jestli by k tomu stejnému výsledku dospěli někteří dnešní lidé, kteří se chovají podobně. Btw. začala jsem číst tvůj příběh a nestačím žasnout, že jsem si takového skvostu za celou dobu nevšimla |
| | | Janika31 Simík designér
Poèet pøíspìvkù : 1451 Join date : 06. 02. 18 Age : 32
| Předmět: Re: Vánoční koleda - Charles Dickens (1843) 14/01/20, 10:43 am | |
| Nemáš vůbec zač. Bylo to nádherné zpestření takhle před Vánoci a vlastně i hezký vánoční dárek od tebe pro nás. A určitě se do něčeho další pusť, protože si jsem jistá, že to bude další bomba! Jinak také děkuji za pochvalu, snad Tě příběh nezklame. |
| | | Sarah666 Simpařan
Poèet pøíspìvkù : 270 Join date : 11. 02. 18
| Předmět: Re: Vánoční koleda - Charles Dickens (1843) 23/02/20, 09:39 pm | |
| Vianočnú koledu som ešte nečítala, ale po tomto spracovaní príbehu tuším ani nemusím :) Videla som jeden film-netuším z ktorého roku, viem, že Scrooge bol majiteľ obchodného domu a ešte kreslenú verziu, len tá je iba v AJ a tú ja veľmi neviem. Skvelá práca, a to, že si spravil zmenu oblečenia...to je detail. Na to, že nie všetko sa dá spraviť podľa predstáv, je to vynikajúce. Čítala som to celé v kuse, s jednou prestávkou a fakt som bola potešená. Malo to tú správnu atmosféru. |
| | | Hellohello Simí pisálek
Poèet pøíspìvkù : 2702 Join date : 21. 11. 17 Location : Ostrava
| Předmět: Re: Vánoční koleda - Charles Dickens (1843) 24/02/20, 07:39 am | |
| Jé, moc děkuju za krásný komentář, Sarah netušila jsem, že by to ještě někdo četl po takové době, udělalas mi velkou radost a jsem moc ráda, že se ti to líbilo. |
| | | Sponsored content
| Předmět: Re: Vánoční koleda - Charles Dickens (1843) | |
| |
| | | | Vánoční koleda - Charles Dickens (1843) | |
|
Similar topics | |
|
| Povolení tohoto fóra: | Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
| |
| |
| |