Ze života Nervózního Jedince II.

Díky holky Anežka je vychovaná Větrnovem a tak jedná rychle nyní dělá všechno pro Tomasovo dobro a myslím, že se jí to zatím docela daří

Jani, Simona holt jen tak něco nerozhodí, zvláště když jsou kolem něj cizí lidé myslím, že by měl poker face i kdyby potkal živého dinosaura (tedy jedině že by s ním nebyla Paty, to by se pak hned tvářil jinak )

Jinak prosím ignorujte, že v jedné části uletěly Emilii kraťasy


18.část - Odstup

Tomas se v okamžiku oblékl a bez jediného slova opustil kuchyni. Co se to stalo? Proč se nechal ovládat tím podivným pocitem? Proč zapomněl na všechny věci, které si slíbil? Prudce se usadil na pohovku v chodbě.



Musel se nějakým způsobem dostat zpátky do Větrnova... ale jak? Neměl řidičák a autobusy už v tuhle dobu nejezdily nebo alespoň ne do blízkosti mrtvého městečka. Zavrtěl hlavou. Najednou se cítil nepatřičně. Co to chtěl dělat s Emilií a proč? Proč v její blízkosti ztrácel sebekontrolu? Byl snad už definitivní blázen? Podvědomě se zachvěl, když si vzpomněl na její hřejivé tělo v jeho náruči. Co se to s ním dělo? Ptal se sám sebe zoufale a zavrtěl se na gauči. Musel už ztrácet rozum... musel... nesměl se upínat k životu který patřil Nervóznímu Jedinci... nesměl... bylo jedno co cítil on, protože Nervózní nikdy neexistoval. Ten byl jen kreaturou stvořenou Kádinkovými, ale Tomas... Tomas bylo jeho skutečné já a to nikdy nesmělo na Emilii ani pohlédnout. Tomas slíbil před spoustou let manželství Anežce... to byl jeho cíl. Žít život který patřil Tomasovi a ne Nervóznímu. Ale pak proč... proč nad ním ta věc přebírala kontrolu? Proč se nedokázal soustředit, když byla Emilie nablízku? Proč se nedokázal stejně dívat na svoji kamarádku z dětství? Proč nedokázal obejmout Anežku jako to dělal s Emilií? Věděl, že by se k ní měl chovat jako muž, ale nedokázal ani to... neuměl se k ní chovat ani jako kamarád, protože většinu času trávil stejně raději sám... tak proč to pro něj bylo s Emilií tak snadné? Proč zrovna jí dokázal semknout v náručí a toužit po něčem, co ani nedokázal pojmenovat? Proč jeho mysl i tělo na ni takhle reagovalo? Vydal pisklavý zvuk a prudce si pročísl vlasy. Musel od ní uniknout. Musel najít způsob jak se od ní vzdálit natolik, že by na ni zapomněl... ale dokázal by to vůbec?
"Tome?" Zaslechl její hlas. Prudce sebou trhl a snažil se dívat jiným směrem.



Emilie udělala několik kroků k pohovce a pomalu se usadila vedle něj. Tomas se více narovnal a zatlačil se co nejdále od ní směrem k opěradlu.



"Jsi v pořádku?"
"Ano," odvětil pevným hlasem, aniž by se na ni podíval.
"Nemám se ještě podívat na tu modřinu?"
"NE!" Vykřikl příliš nahlas a pokusil se od ní ještě více vzdálit.
"Tome... jestli to je kvůli tomu co se stalo v kuchyni... tak..."
"Nic se nestalo! Absolutně NIC!" Vyhrkl a otočil se k ní. Jeho oči bodaly jako tisíc jehel. Emilie se zahleděla do jeho zraků a pochopila věci, které nevyřknul. Měl z něčeho strach, tím si byla jistá.
"Máš pravdu... víš... je normální, že ke mě cítíš jistý druh pouta. Strávili jsme spolu spoustu času... opravdu na tom nic není. Věřím, že nás to oba brzy přejde a vybudujeme si to nejkrásnější přátelství," vydechla. Tomas si ji změřil.
"Nemůžu být tvůj kamarád."
"Ale můžeš, pokud budeš chtít," Tomas od ní odvrátil zrak.
"K ničemu tě nenutím, Tome. Ale přála bych si... přála bych si...," nedokázala dokončit myšlenku. Tomas otočil hlavu k oknu, když se osmělila a semkla jeho osamělou paži na jeho noze. Tomas sebou divoce trhl a otočil se k ní.
"Přála bych si, aby sis mohl být jistý, že veškerá tajemství, která by jsi mi kdy svěřil by zůstali jen u mne a tebe," pronesla a druhou dlaň mu při vyřčení slovíčka tebe přiložila k jeho ramenu. Tomas pootevřel ústa a několik vteřin pozoroval její obličej. Jeho srdce se rozbušilo.
"Už sis se mnou vytrpěla dost," zašeptal.
"To není pravda. Byla jsem ráda s tebou v každé chvíli, kdy jsi to potřeboval..."
"Jsi až příliš hodná pro tenhle svět a já... já jsem jen rozbitý muž s duší protkanou démony. Jsem skoro blázen a ty to víš... už jenom proto si musím od tebe držet odstup. Nechci, aby jsi musela se mnou prožívat další muka... musíš začít žít svůj život stejně jako já... jedině tak se může zase svět vrátit na svoje místo..."
"Jenže pokud o tom nebudeš chtít mluvit..." Tomas ji přerušil.
"Je jedno jestli o tom budu mluvit nebo ne. Stejně to už nezmění minulost. Moje rodiče jsou mrtví a já... někdy nepoznám rozdíl mezi tím jestli dýchám nebo ne. Takže na tom nezáleží Emilie. Ti lidé mě zabili už dávno a to co vidíš je jen odraz toho čím jsem mohl být... a ani tím si nejsem jistý. Jaký bych byl kdyby se tohle všechno nestalo? Víš to? Protože já to nevím. Byl jsem moc malý... nevím co je to přejít na střední, prožít pubertu, políbit dívku... jsem příliš starý, zmuchlaný, nepopsaný papír."
"Tohle jsou věci, které se dají napravit," vydechla aniž by nad svými slovy více uvažovala. Tomas zavrtěl hlavou.
"Přišel jsem o část života, kterou mi už nikdo nevrátí. Ani si nejsem jistý jak moc kompletní jsem... jak bych mohl někdy žít normálně? Ani si to nedokážu představit."
"Některé věci ani nejdou si představit. Život si s námi zpravidla dělá sám co chce. Já jsem například snila o vlastní ordinaci v hlavním městě Krasohlídkova. Měla jsem k tomu našlápnuto... žila jsem ve velkém bytě... mohla jsem si koupit na co jsem ukázala a podívej se kde jsem skončila..." zahleděla se mu do očí.
"V pekelné díře," odvětil hořce.
"Ne, myslím, že to tak mělo být. Osud mě dovedl sem, protože jsem tě měla poznat... musela jsem si projít peklem, abych pochopila jaký život přesně chci žít. Teď už vím, že nezáleží na střešním bytě ani výšce konta či lesku mého jména. Záleží jen na životě samotném. Mým největším přáním je žít tak, abych se jednou za sebou mohla ohlédnout a říct si, že se za sebe nemusím stydět. Že jsem se nehnala jen za falešnými sny a touhami někoho jiného. Nyní už vím co přesně chci a co nechci..."
"A co chceš?"
"Vidět tě šťastného," ta slova z ní vypadla tak snadno, že jí to samotnou překvapilo. Tomas zalapal po dechu.
"Proč zrovna já?" Ozval se po chvíli.
"Nejde to vysvětlit slovy, ale... ty pro mě nejsi pacient, rozumíš? Jsi pro mě báječný člověk, kterého vláčely bahnem a který si zaslouží lepší osud a pokud... pokud ti k tomu mohu pomoci, pak za to položím i svoje poslední boty," mrkla na něj. Tomas věděl, že mu Emilie nelže. V jeho očích se zjevily slzy. Zavrtěl hlavou.
"Chci jít spát..." odvrátil od ní pohled a sebral jí svoji dlaň. Emilie pokývala hlavou.
"Rozumím ti... a nechceš něco k jídlu?" Tomas zavrtěl hlavou.
"Nic nechci... díky... dobrou noc..." procedil než se zvedl a zamířil do obýváku. Emilie se zahleděla za jeho štíhlou postavou a sklonila hlavu k zemi.

Za několik hodin...

Tomas ve spodním patře osaměl. Měsíc již dávno visel na obloze a dům naplnil zvláštní klid, který ho podivně upokojoval. Zavrtěl hlavou, když se rozhodl rozjasnit místnost ohněm v krbu.







Několik minut tak stál nad rozzářeným krbem a vnímal jeho teplo, které ho objímalo. Kdy naposledy se cítil tak dobře? Kdy? Sám pro sebe se usmál, než...



...pomalu ulehl na pohovku. Už nechtěl nad ničím ani nikým přemýšlet. Přál si vypustit svoje starosti a naplnit svoji hlavu jen klidem, který ho naplňoval vždy, když spatřil přátelské plameny v krbu.

Mezitím se v horním patře...



...Emilie chystala do postele. Zoufale si pročísla vlasy, když si začínala rekapitulovat události dnešního dne.



Nesměla se do toho všeho zamotat více než bylo nutné... nesměla. Tomas to nechápal, ale ona ano a to co se dnes málem stalo rozhodně nebylo součástí jejích plánů, které splétala za účelem Tomasova vyléčení. Už nikdy nesměla dovolit, aby to zašlo tak daleko. Ale jak se tomu měla ubránit? Sama se už cítila jako blázen. Tomas před jejíma očima vyrostl z vyděšeného zlomeného člověka v komplikovaného muže, který v ní probouzel věci, na které dávno zapomněla. Nebylo to až úchylné?



Nebyla ona sama divná? Proč se k němu cítila tak připoutaná? Tohle nebylo něco na co by byla připravená. Věděla, že kdyby je nevyrušili... jistě by ho políbila. Přitiskla si několik prstů na své rty a zavrtěla hlavou. Byl jen o patro níž... utíkal před ní a bylo to správně. Musela na tohle všechno zapomenout, protože jinak... jinak by musela požádat své kolegy, aby se pokusili k němu dostat blíž, aby mu mohli pomoci. Protože pokud by dovolila, aby ta podivná věc vyrostla do patřičných rozměrů, pak by už nikdy nemohla být jeho psycholožka. Nesměla v něm vidět muže... nesměla. Oběma rukama stiskla svoje spánky.
"Tohle zvládneš Emilie Dvořáková... zvládla jsi několikrát rozvášněný dav... přeci se nemůžeš tak snadno zamilovat!" Vykřikla, vzápětí se zarazila. Láska... to nebyla pravda. Nebyla do něj zamilovaná... možná poblázněná, ale zamilovaná ne. Polkla a vykročila z koupelny. Prudce sebou škubla, když si uvědomila, že Tomasovi zapomněla donést polštář a přikrývku. Zavrtěla hlavou a za několik vteřin tak mířila s přikrývkou a poduškou v rukách do spodního patra. Samotnou ji překvapilo, když spatřila oheň v krbu. Jistě mu bylo chladno... pocítila ostré bodnutí viny... zatímco ona prožívala mentální breakdown v koupelně, tak se Tomas mezitím zoufale snažil zahřát u krbu.
"Tome?" Vydechla, ale oslovený nereagoval. Opatrně odložila deku a polštář na stolek a zahleděla se na gauč.



Tomas spal. Jeho oči byly pevně semknuté a jeho hrudník se pravidelně zvedal a klesal.



Sama pro sebe se usmála. Ráda ho viděla pokojného. Jako v tranzu přešla čelem ke gauči a přiklekla si na podlahu vedle něj.



Opatrně ho pohladila po vlasech.
"Slibuji ti, že budeš v pořádku. Nebudu tě už znova vystavovat věcem, kterým nerozumíš... to ti sli..." zbytek nestačila doříct, protože sebou Tomas prudce škubl. Z jeho úst vyšel bolestný sten a přetočil se na záda.
"Nechte mě! Nechte... nechte mě!" Křičel. Emilie vykulila oči a složila svoji ruku zpět do klína. Tomas sebou znova zacloumal a začal ze spánku hlasitě vzlykat.
"Tome! Tome! Vzbuď se!" Oběma rukama uchopila jeho ramena a mírně s ním zatřásla. Tomas se po neznámém doteku ohnal. Prudce tak narazil do její tváře až jí srazil k zemi. Sám pak následoval její příklad, když se jeho tělo sesunulo z pohovky na podlahu. Až pak procitl. Emilie se mezitím posadila na koberci a otočila se čelem k němu.
"Jsi v pořádku?" Vypadlo z ní prudce. Tomas divoce dýchal, několik vteřin na ni hleděl jako na cizince, než si setřel slzy jednou rukou a druhou si ji instinktivně přitáhl k sobě do náruče.



Emilie vydala překvapený zvuk.
"Už nechci, aby se vrátili... už nechci..." drmolil. Emilie ho pohladila po hlavě.



"Šššš... nikdy se už nevrátí, to ti slibuji," zašeptala. Tomas přiložil tvář k jejímu hrudníku a pevněji ji k sobě přitiskl. Emilie divoce zamrkala.
"Nechceš sklenici vody?" Pípla. Tomas se zavrtěl a vzhlédl.
"Já vím... promiň... já..." koktal a pustil ji.
"Dojdu ti pro tu vodu," mrkla na něj. Tomas sklonil hlavu, když se od něj odpojila a letmo se od něj zvedla. Pod její nohou tak křupla stará parketa, což přimělo Tomase sebou divoce škubnout. Rychle vyhledal její dlaň a propletl svoje prsty s těmi jejími.
"POČKEJ!"
"Děje se něco?" Zeptala se ho trpělivě.
"Já... já... nechci... být... sám... zůstaň tady se mnou... prosím... jen dnes... prosím," vydechl zoufale a vzhlédl k ní. Emilie hleděla do jeho děsem naplněných očí, než přikývla. Jak by mu mohla říct ne? Jak?

Za kratičký okamžik, tak spolu spočinuli na koberci před krbem.





Tomas ji pevně semkl k sobě a hleděl při tom do krbu, kde se snažil v kombinaci s její přítomností uklidnit svoje rozjitřené nervy. Emilie zalapala po dechu, ale snažila se ignorovat všechny věci, které se jí vrátily... takhle nesměla uvažovat... Tomas byl nešťastný člověk a ona toho nesměla využít.
"Dobrou noc," popřála svému společníkovi a prudce zavřela oči.
"Dobrou," odvětil.

Oheň již začal téměř vyhasínat, když si dvě osamělá srdce k sobě nevědomky našla znova cestu.





Společně tak začali hledat útěchu jeden v druhém za účelem smazaní veškeré bolesti, která je pronásledovala...

Krásný díl, kdypak asi oba zjistí, že nemá smysl se dál trápit nějakými úvahami a nechají tomu všemu volný průběh ...

Nádherný díl
Musím říct, že mě Tomas fascinuje. Chvilku by ji nejradši spolkl a za chvilku ji od sebe zase odhání, jako by snad byla otravným komárem a pak opět nedokáže být bez její přítomnosti. Chápu ho, že sám nevím, co chce a co se to s ním děje. Je to pro něj neskutečně těžké . Doufám, že si od ní nechá pomoci

Vždy mě zabolí, jak odtažitě se k ní chvilkami chová, ona si to nezaslouží.

Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat.

Díky holky

Ludmi, oba dva se cítí být něčím svázaní, takže je to mezi nimi dost složité bohužel

Jani, u Tomase je nejhorší, že vlastně sám neví co má chtít má v tom strašný guláš



19.část - Modřina

Nad domem sester Dvořákových vysvitlo slunce...



...které se svými paprsky dotklo i naší dvojice.



Emilie se zavrtěla na Tomasově hrudníku a otevřela oči. Několik vteřin se tak snažila rozkoukat a pochopit kde se nachází. V ten moment se jí svět točil v podivných kruzích za doprovodu jemného buch buch pod její hlavou. Bylo to už dlouho, co něco takového mohla slyšet... ale... ale... prudce sebou škubla a zvedla se.



Pod jejím tělem ležel Tomas, který se jejím rychlejším pohybem zavrtěl a cosi nesrozumitelného zamumlal.
"Tome..." zašeptala, když se její srdce rozbušilo. Tomas otevřel oči a několikrát zamrkal než si zvykl na denní světlo. Emilie si ho měřila téměř vyděšeně, ale on si toho nevšímal. Byla tak hezká... napadlo ho. Jednou paží jí pohladil po rameni a přiměl ji, aby si na něj znova lehla. Druhou dlaní jí odhrnul vlasy z tváře a věnoval jí úsměv.
"Máš červenou tvář," zašeptal místo čehokoliv, co by od něj očekávala. Emilie se usmála a pročísla mu vlasy na vršku hlavy.
"A tebe musí bolet záda," podotkla tiše. Tomas zavrtěl hlavou, vnímal jistou zatuhlost ve svém kříži, ale ignoroval to... byla tady s ním, to bylo to jediné, co dokázal plně vnímat.
"Je mi dobře," vydechl. Emilie natáhla prsty k jeho nejdelší jizvě na líci a zlehka po ní přejela. Tomas se nepřestával usmívat, bylo to jako kdyby se ocitli ve své soukromé bublině.



Rád ji pozoroval. Líbilo se mu být takhle s ní... přišlo mu to přirozené jako dýchání, jako něco čemu nevěřil, že by ho mohlo potkat. S ní se jeho sny měnily... s ní bylo všechno jiné. Znova ho zachvátilo to zvláštní teplo, které podivně rozjitřovalo jeho nervy tím nejzvláštnějším způsobem. Chtěl ji k sobě přitisknout a nikdy ji nepustit. Chtěl se s ní každý den takhle probouzet... toužil po věcech o kterých ani netušil, že by po nich kdy mohl prahnout. Jednu svoji dlaň ukryl do jejích vlasů a něžně ji chytil za zátylek. Vlastně netušil co chce činit, ačkoliv jeho smysly tušily něco jiného. Emilie zamrkala. Díval se na ni jako nikdo jiný na světě. Jeho šedivé duhovky nebyly dravé jako to vídala u určitých mužů, kteří se k ní pokusili přiblížit, ani vyděšené... díval se na ni jako kdyby byla něco víc... jako kdyby byla nějaký zvláštní druh pokladu, ze kterého má podivný respekt, ale zároveň se ho touží dotknout.
"Tomasi..." zašeptala jeho jméno a sklonila se k němu blíž. Tomas se přiblížil k její líci a vtiskl jí na ni polibek. Emilie sebou cukla a přejel jí mráz po zádech. Kde se tohle všechno v něm bralo? Ještě před chvílí byl vyděšenou bytostí, velkým dítětem, ale nyní... nyní byl mužem... a možná to ani on sám nevěděl, ale ona to z něj cítila. Vnímala veškeré změny, kterými prošel. Od jeho prvních náznaků důvěry k ní až po dnešní citovou horskou dráhu... jenže ona by neměla být takhle nerozumná. Ona ho měla za úkol navézt na správnou cestu a ne využívat jeho neznalost. Ačkoliv i jí fascinoval a rozehrával v jejím nitru zvláštní kotrmelce pocitů. Najednou měla pocit, že vůči němu již nedokáže být profesionální... už nemohla... vždyť už nedokázala roztřídit svoje vlastní myšlenky, tak jak by mohla urovnat ty jeho? Stále ho toužila zachránit před jeho démony, ale byla tohle správná cesta? Sama si už nebyla jistá. Její mysl se otáčela v podivných kruzích, zmítána touhami jejího srdce i zbytků rozumu, který jí velel, aby se vzdala svého profesionálního vztahu k němu. Věděla, že Tomas pro ni nikdy nebyl jen pacient, ale... ale... tohle nebylo něco kam chtěla aby dospěli... ale proč se to stalo? Proč ho nyní toužila jen objímat? Proč se chtěla přimknout k jeho rtům? Byla snad do něj opravdu zamilovaná? Mohlo se to stát? Pak kde byla její profesionalita? Takhle se nikdy nesměl chovat žádný psycholog... nikdy... zhluboka se nadechla a pokusila se z něj zvednout, ale Tomas jí to nedovolil. Místo toho si přitiskl její tvář ke svému ramenu. Zlehka přejížděl jednou paží po křivce její páteře a ve svém nitru v ten moment cítil tak neuvěřitelný pokoj, který se mísil s podivným teplem, který se rozlévalo jeho žilami. Chtěl takhle už zůstat a zapomenout na všechno, co se stalo... na všechno... už se nechtěl cítit jako opuštěný kluk, který zůstal sám... už nechtěl myslet na Kádinkovi... nechtěl vzpomínat na den, kdy se narodil Nervózní Jedinec... toužil ze své mysli vypustit veškerou bolest, nenávist i všechno ostatní a nahradit ho tímhle... hřejivým čímsi, co zachvacovalo jeho srdce jako požár, který nechtěl nikdy uhasit. Bylo to špatně? Možná, ale co v jeho životě bylo kdy správné? Celé svoje bytí pobýval jako ztracený člověk bez pocitů a nyní... nyní se v nich ztrácel, ale přišlo mu to jako ten nejkrásnější zmatek, který kdy pocítil.

Emilie se v jeho náruči zachvěla. Proč se nyní choval takhle? Proč? Věděla, že by pro ni bylo lepší kdyby ji zase odmítal, ale nyní to neudělal. Téměř se topila v jeho náruči, která se zdála větší než si pamatovala. Pevně semkla kolem něj svoje paže a vdechla vůni z jeho trička, které bylo cítit směsicí jakéhosi mýdla a jeho vlastní substancí. Přivinula se k němu. Bylo špatné se cítit tak dobře? Tulit se k Tomasovi... jak nesprávné to mohlo být a jak správné se to jevilo jejímu srdci. Bylo to jako kdyby se v ní hádaly dvě části její osobnosti. Ale která měla šanci vyhrát? A která musela prohrát? Natáhla paži k jeho tváři a začala přejíždět svými prsty po jeho čelisti, na které nebyla žádná jizva. Tomas jí kdysi řekl, že je nepopsaný papír, ale ve skutečnosti byl popsaný mnohem více než ona. Jeho zkušenosti čítaly utrpení, které si nikdo nedokázal představit. Ztráta rodiny, vlastní identity, bezpečí... jak to vůbec mohl vydržet? Jak je možné, že vedle ní dokázal ležet a opětovat její dotek, ačkoliv jiný nesnesl. Proč byla ona ta jediná, která se mohla dotýkat jeho jizev a užívat si jeho náruč? Zvedla k němu hlavu a vtiskla na hladkou, nepoznačenou kůži jeho čelisti polibek. V ten moment si přála ho poznat dříve... toužila po tom, aby jí osud zavedl do Podivína dříve, aby mohla zabránit dalším jizvám, které se měly zjevit na jeho kůži. Emilie si byla jistá, že mnohem horší jizvy měl uvnitř... ty které nebyly vidět, bolely nejvíc. Proto Tomas nemohl spát, nesnesl cizí dotek, ačkoliv si byla jistá, že po lidském doteku vlastním způsobem toužil. Ale nedokázal si to srovnat, protože znal jen rány. Natáhla svoji dlaň k jeho volné líci, která byla poznačena nejdelší jizvou a něžně přejížděla po drsné kůži kloubky svých prstů. Tomas zavřel oči a v Emiliině hlavě se ozval hlas její sestry.

Ty jediná si s ním opravdu můžeš dělat co chceš... Jenže Emilie si s ním nechtěla dělat co chtěla... přála si, aby byl svobodný. Aby dokázal vyrůst do své finální podoby s úsměvem na rtech. Aby dokázal svoji minulost nechat za sebou. Nechtěla, aby na ní byl závislý. Tolik prahla po jeho fyzickém i psychickém zdraví. Skoro se to pro ni zdálo důležitější než to její. Zhluboka se nadechla a zavrtěla hlavou. Musela být rozumná. Přitiskla svoje rty k jeho méně poznačené tváři a následně se od něj kousek odtáhla.
"Půjdu nám něco udělat k snídani," zašeptala. Tomas otevřel oči a několik vteřin se zdálo, že nerozumí tomu, co říká.
"Na co by jsi měl chuť?" Zeptala se ho. Tomas zamrkal. Na co by měl chuť? Nebyl si jistý. Věděl, jen o touze po něčem, co nedokázal pojmenovat. Pokrčil rameny.
"Pak udělám od všeho trochu, co říkáš?" Usmála se na něj. Tomas znova pokrčil rameny. Nyní nedokázal uvažovat o jídle. Jednou svojí paží jí pročísl vlasy a Emilie se zachvěla. Jak od něj měla nyní odejít? Jak? Skoro se bála opustit místnost, aby jí zase nezačal odmítat... i když to bylo správné... muselo to tak být. Znova ho políbila na tvář a se vší silou, kterou v sobě cítila se zvedla, jenže Tomas ji následoval.



Bylo to jako kdyby byli spojeni zvláštním poutem, které se nedalo pořádně vysvětlit. Tomas ji zlehka držel za bok a na jeho tváři visel nadále jeho drobný úsměv.



"Tome, takhle tu snídani neudělám," vydechla ačkoliv si podvědomě přála, aby ji nepustil.
"Hmmm..." odvětil a pomazlil se s jejím nosem. Emilie zalapala po dechu.
"Včera jsi skoro nic nejedl... a... a..." snažila se dokončit myšlenku, ale bylo to pro ni najednou příliš těžké. Cítila se někdy takhle s jiným mužem? Byla si jistá, že ne. Tomas zlehka vtiskl na jednu její tvář polibek a její srdce se silněji rozbušilo. Její tvář polila červeň. Tomas vlastně téměř nic nedělal, ale pro ni to znamenalo mnohem víc, než kdyby se k ní pokusil přiblížit jiným způsobem. Ale jak by vůbec ten způsob mohl znát? Tomas nikdy nic takového nepoznal... byl týraným mužem, kterému ukradli kus života. Zhluboka se nadechla, ale Tomas ji nadále nepouštěl, jen se od ní kousek vzdálil a v jeho očích se zjevilo něco zvláštního.
"Máš tady modřinu... modřinu... kdo ti co provedl?" Vydechla zděšeně a uchopil její obličej oběma rukama, aby si mohl drobný flíček více prohlédnout. V ten moment si uvědomil, že snadno snese podobné podlitiny na sobě, než na ni... její kůži nesměl nikdo poznačit... nikdy.
"Co se ti to stalo?" Zvolal zděšeně. Emilie několikrát zamrkala a sáhla si na správné místo.
"Já nevím... podívám se..." zamumlala. Tomas ji uchopil za pas a pomohl jí na nohy. Emilie se mechanicky přemístila před zrcadlo, kde spatřila svůj obličej kompletně politý červení.



Nastavila svoji tvář správným směrem až spatřila drobnou fialovou modřinu na její lícní kosti. Ale kde k ní přišla? Ptala se sama sebe. Až pak se jí jako na zavolání zjevila vzpomínka na včerejší večer. Tomas ji omylem udeřil, když bojoval se svými démony ve spánku.
"Jak se ti to stalo?" Ptal se jí stále nešťastně. Nikdy mu nesměla prozradit pravdu. Její srdce jí napovídalo, že by ho zlomilo, kdyby se dozvěděl, že jí ublížil on sám. Zavrtěla hlavou a otočila se k němu se širokým úsměvem.



"Jsem hrozná nešika... udeřila jsem se o skříňku v koupelně... nic to není," zasmála se nervózně.
"Musíš být na sebe opatrná... ty... ty si nezasloužíš vypadat jako já... zjizvená a..." zbytek nedokázal doříct a zavrtěl hlavou a sklonil ji k zemi.
"Jsi dokonalý, tak jak jsi. Ty jizvy co máš všude jen dokazují jak silný a statečný jsi. Jsi pro mě ten nejodvážnější a nejbáječnější muž na světě," vydechla jedním dechem. Tomas k ní zvedl oči.
"Opravdu ti nejsem... odporný?"
"Jak by jsi mi mohl být odporný?"
"Jsem samá jizva, spálenina... na některých místech těla mi ani nerostou chloupky. Jsem jako kreatura..." vydechl znechuceně.
"Jsi dokonalý Tome a na tom nic nezmění žádná z věcí, které si neseš zvenčí ale i uvnitř. Jsi báječný, ano? Zapamatuj si to. Někteří lidé mají bezchybné tváře i těla, ale jejich duše jsou prázdné, ale ty... ty máš zlaté srdce a tvoje duše je ryzí. Jsi bezchybný svým vlastním způsobem a proto tě milu..." její hlas se zadrhl. Tomas zamrkal. Emilie se nervózně zasmála.
"Myslím, že bych se měla obléknout... ať nejsem jako čarodějnice... ty vlasy a tak... já... já... převléknu se a stáhnu si vlasy... a... jsem jak rusalka..." drmolila.
"Počkej... mě se takhle líbíš," vydechl. Emilie se usmála.
"Opravdu?"



"Máš krásné vlasy, líbí se mi, když je máš takhle... jsou tak dlouhé a hebké... jsi ta nejkrásnější žena na světě... v celém vesmíru," pronesl pevným hlasem. Nastalo mezi nimi ticho, kdy si každý z nich představoval, jak by překonal bariéru mezi nimi, kterou se v daném okamžiku stala béžová pohovka. Emilie zrudla ještě více pokud to bylo vůbec možné.
"Já... já... děkuji... díky... a... takže půjdu asi dělat rovnou... tu... tu... snídani... asi, že? Tedy... já... samozřejmě, že půjdu udělat snídani... určitě musíš mít hlad... a... co bych to byla za hostitelku... sice je pravda, že jsem tě celou noc zalehávala, ale... ale..." Tomas přerušil tok jejích myšlenek.
"Mně to nevadilo," vydechl popravdě, ačkoliv jeho záda s drobnou bolestí, která jasně naznačovala kde se jeho páteř dotýkala podlahy, protestovala. Emilie zalapala po dechu. V ten moment si přála, aby jí někdo přivázal na místě, protože jí začalo napadat, jak by překonala staré sofa, za účelem dosáhnutí jeho náruče. Její mysl ji vnucovala myšlenku, jak by ho políbila, jak by se k němu přimkla jako nikdo jiný před ní... zavrtěla hlavou a zhluboka se nadechla. Uklidni se Emilie... uklidni... nabádala se ve své hlavě. Jsi už přeci dostatečně dospělá na podobné výkyvy... dostatečně dospělá... opakovala si stále dokola. Jenže jak měla umlčet všechno co se v ní odehrávalo? Na to neexistovala žádná příručka, kromě dobře mířené rány pánví přímo do hlavy... nebo pořádně studené sprchy. Ona nebyla Patricie, tak proč jí tolik ovládaly emoce... proč? Vždycky se cítila jako ta rozumnější, tak proč se v ní nyní bouřily city jako v puberťačce, která se dívá z okna na kluka do kterého se poprvé zamilovala? Nikdy nic takového nezažila... nikdy...
"Půjdu udělat... snídani... já..."
"Můžu jít s tebou?" Dokáže snést ještě více jeho přítomnosti bez toho, aniž by udělala něco naprosto šíleného?
"Do... dobře," vykoktala nakonec. Tomas jí věnoval úsměv, než společně vykročili do kuchyně.

I dospělý člověk může propadnout emocím tak, že ani rána pánvičkou do hlavy nepomáhá ...

Ludmi, to máš pravdu


20.část - Červené tváře



Později Emilie začala vytvářet k snídani svoji pověstnou všehochuť...



...zatímco ji Tomas pozoroval jako kdyby vytvářela ten nejdivočejší vynález na který dokázal pomyslet.



Ale nestalo se tohle někdy dříve?



V ten moment ho jeho mysl zavedla daleko... tak daleko, že měl chvíli pocit, že se to snad nikdy nestalo.
...vaření vlastně není taková věda... chce to jen nenaházet do hrnců víc ingrediencí, než je třeba... tohle mi vždycky říkávala máma... zaslechl její hlas. Až pak pochopil, že se to opravdu přihodilo. Ta vůně... to jídlo... nezdálo se mu to. A tak stejně jako tenkrát...





...skončil u jednoho stolu s tou samou ženou i jídlem... akorát, že tentokrát bylo něco jiné...



Změnil se snad on?



Nebo snad ona? Kdo to měl vědět? A chtěl vůbec znát odpověď na tuhle otázku? Najednou si nebyl jistý. A záleželo na tom snad? Co by ho vlastně nyní mělo zajímat? Byl to snad její úsměv nebo jídlo, které ho lákalo svojí vůní, která mu připomínala víc, než si chtěl připustit? Emilie byla první, která mu vložila do úst skutečné jídlo... byla to ona, která napravila jeho tělo. Vytvarovala ho do podoby muže, kterým se nikdy necítil být, ale přesto jím ve skutečně byl. Jen díky ní byl tady. Už nebyl jen stínem člověka, nyní byl hmotnou bytostí s myšlenkami i strachy, které ho doháněly k šílenství. Co pro něj tedy bylo lepší? Nic necítit nebo vnímat všechno? Kdysi prostě jen žil a občas si ani nebyl jistý, zda dýchá... ale nyní... nyní vnímal bolest, která se zařezávala do jeho duše jako ten nejostřejší nůž. Skoro si dokázal představit, jak kousky jeho vlastní obnovené identity, sotva držící pohromadě, se noří do smrtící substance, která ji měla navždy pohltit... jenže... pak tu byla ona. Emilie na první pohled nepůsobila nikterak silně nebo odolně, ale něco v ní ho nutilo znova zvedat hlavu ke slunci a držet se sebemenší naděje, kterou nedokázal plně vnímat. Vždy pro ni chtěl být lepším člověkem, to bylo něco, co se nezměnilo. Bojoval tedy se svými démony, i když se nikdy zevnitř nepřestal cítit jako vyděšený desetiletý kluk, kterému zemřeli rodiče a zůstal s lidmi, kteří z něj dělali loutku a pomalu z něj vysávali život. Jenže mimo děs a bol tu bylo i něco jiného... něco malého, co sídlilo v útrobách jeho srdce jako kus toho nejdrahocennějšího křišťálu, tak jasného a zářivého a přesto tak křehkého, že nevěděl jak s ním zacházet, aby ho nerozbil. Byl si jistý, že tahle drobná část jeho samého bylo to jediné, co ho drželo naživu po celý ten čas. Bylo to to jediné čeho se ti lidé nedokázali dotknout. Možná to byla drobná část jeho hrdosti, možná naděje, odhodlání... nebyl si jistý, ale věděl, že pokud by o ten drobný kousek přišel, už by nikdy nemohl být jako dřív. S každým úderem svého srdce vnímal, jak to něco v něm žije a dává mu naději... naději, že může být Tomasem bez ohledu na všechny... bez ohledu na to, co všechno mu ti lidé dělali. Bez ohledu na bolest, rány, hlad a strach... ta věc v něm žila a nevzdala se a nikdy nepřijala identitu někoho jiného. A nyní když se díval do jejích očí... vnímal jak to zářivé cosi v něm více roste a dodává mu sílu, která mu často scházela. Pozoroval ji a zatoužil se s ní o tu část svého já podělit... jen s ní a s nikým jiným. Když hleděl do jejích duhovek měl pocit, že by mohl do jejích dlaní vložit tu nejkřehčí část své duše bez jediného náznaku strachu, protože si byl jistý, že by u ní byla v bezpečí.
"Tome, na co myslíš?" Přerušila tok jeho myšlenek. Tomas zavrtěl hlavou a sklonil svoje oči do klína. Copak by jí to mohl říct? Jak? Jak se dá něco takového vyslovit? A jak se to vůbec dá vysvětlit? Jako Nervózní Jedinec nedokázal mluvit a jako Tomas nedokázal nalézt slova, kterými by vyjádřil, co se v něm děje. Ale proč? Měl jí vyprávět o tom teplu? Jak? Zvedl k ní zrak a zahleděl se do jejího rudolícího obličeje. Byla pro něj dokonalá... příliš dokonalá. Ona byla královna, ale on byl kreaturou někoho kým měl být. Zhluboka se nadechl.



"Musíš být určitě hrozně vyhladovělý, nebo se mýlím?" Vydechla ve snaze ho přimět k hovoru.
"Já nevím," zašeptal. Jak se měl nyní soustředit na něco tak prostého jako je snídaně, když měl před sebou ji? Vnímal jak se jeho myšlenky ještě více zamotaly skutečnostmi, které nechápal.
"Ale já docela dobře vím, že máš moc rád vejce k snídani," mrkla na něj.

Tomas zavrtěl hlavou a zahleděl se na ni se zvláštní intenzitou čehosi, co si nedokázala vysvětlit. Pootevřela ústa, ale vzápětí je zase zavřela. V ten moment začalo slunce kreslit na jeho tvář čáry, za které mohly masivní žaluzie na okně. Jeho vlasy tak dostaly téměř medový odstín, který nikdy u žádného člověka neviděla. Byl zvláštní se svými vystouplými lícními kostmi i neobyčejně posazenými šedivými zraky, které díky většímu světlu dostaly mírný nádech do modré. Tomas nebyl typicky hezký, ale jí se v ten okamžik zdál jako nejimpozantnější muž, kterého kdy mohla spatřit. Její společník dal hlavu mírně na stranu a usmál se na ni tím nejzvláštnějším způsobem. Bylo to jako kdyby poprvé seděla s nějakým mužem u stolu... znova se cítila jako puberťačka, vyhřívající se v přítomnosti své tajné lásky. Ale proč se před ním cítila takhle? Proč?
"Moc ti to sluší," zašeptal místo čehokoliv, co by od něj očekávala. Zalapala po dechu a zahleděla se na svoje vytahané pyžamo s provokativním nápisem v cizím jazyce, který jasně sděloval, že se cítí jako královna šlofíků. Letmo si sáhla do vlasů, kde se jí paže zasekla o zcela očividný uzel, který musel vidět ještě předtím, než na něj sama přišla. Jak se mu mohla líbit v takovém stavu? Jak? Složila dlaně do klína a stydlivě se na něj zahleděla zpod svých řas.



"Děkuji... já... asi sis na mě už zvykl... jinak... no... já..." koktala, neschopna dát dohromady cokoliv souvislého. Tomas ucítil zvláštní teplo, které mu začalo zapalovat jeho vlastní tváře.



"Ale ty jsi krásná," vydechl pevně. Emilie sebou cukla a plně k němu zvedla svoji tvář.



Tohle muselo špatně dopadnout... muselo... nesměla mít pocit jako kdyby tohle bylo jejich rande... protože tohle rozhodně nebyla žádná schůzka. Zavrtěla hlavou a snažila se nalézt zpět svoji rovnováhu.
"Měli bychom začít jíst dřív, než to vychladne," pronesla nervózně, uchopila do pravé paže vidličku a nabodla na její hroty trochu zeleniny. Vzápětí si zkušeným pohybem umístila sousto do úst.



Tomas ji téměř bez dechu pozoroval. Byl fascinován způsobem jakým hýbala rty, když se snažila rozmělnit pokrm ve svých ústech. Najednou se nedokázal soustředit na nic jiného, než na její růžové rty. Zlehka pootevřel ústa a vnímal znova ohňostroj, který se rozhořel v jeho žilách. Co se to s ním dělo? Ptal se sám sebe. Emilie sebou cukla, když si uvědomila jakým směrem míří jeho zrak.
"Tome? Tome?" Zavolala na něj několikrát, než jí pohlédl do očí.
"Ochutnáš to alespoň?" Vydechla s rozpaky.
"Co?" Emilie sebou škubla a zrudla ještě více pokud to bylo vůbec možné. Proč před ním nedokázala myslet rozumně? Proč? Opakovala si v hlavě.
"To jídlo... jídlo... přeci..." Tomas se zatvářil zmateně. Téměř zapomněl, že před ním leží talíř.
"Já... promiň... já..." drmolil a uchopil vlastní vidličku, na kterou si nabral náhodné části jeho porce a strčil si je do úst. Emilie se pousmála jeho nekoordinovanému pohybu se kterým se rychle snažil napravit svoji ignoraci vůči jídlu co před něj položila.



"Nemusíš vůbec spěchat, Tome. Chtěla jsem se tě jen zeptat..." Tomas k ní zvedl oči a přerušil ji.



"Ptej se na co chceš," vydechl prudce až ji to samotnou překvapilo.
"Včera večer... zdál se ti zlý sen..." Tomas zkameněl a před očima se mu zjevila noční můra, která ho pronásledovala každou noc. Ti lidé... přístroje... zápach dezinfekce... jeho neschopnost jim uniknout... otřásl se.
"Tohle... tohle teď nechci řešit," zašeptal třesoucím hlasem. Emilie se zhluboka nadechla a natáhla se pro jeho volnou paži. Tomasem projela další vlna elektřiny, když se jejich prsty propletly do sebe. Několik vteřin tak oba hleděli na svoje spojené dlaně, než Emilie znova nalezla svůj hlas.
"Jsem tady pro tebe, vždycky... vím, že se ti hlavou honí spousta věcí, můžeš mi o nich vyprávět. Sdílená bolest je poloviční. Chci ti pomoci, chci stát po tvém boku, když budeš ty věci vypouštět ven..." Tomas zavrtěl hlavou.
"Mám strach."
"Já vím, ale spolu to zvládneme..."
"Spolu," zopakoval po ní.
"Společně," vydechla.
"Napříč mými démony... co když i já jsem už ten zlý? Co když už nemám sílu to znova vidět a cítit? Někdy bych si přál zemřít a vypnout to v hlavě už nadobro... abych už s tím nikoho nemusel obtěžovat... a to ani tebe ne... jenže pak si vždy uvědomím... pochopím..." zavrtěl hlavou a sklonil zrak do talíře, neschopen dokončit myšlenku.
"Co si uvědomíš?" Tomas k ní zvedl oči.
"Že tě nechci zklamat... někdy mám pocit, že jediná osoba, která mi rozumí jsi ty. Dokázala jsi luštit moje kódy, když jsem byl jen němý Nervózní Jedinec a dokážeš ve mě číst i nyní, když jsou moje kódy ještě složitější než tenkrát. Jsi výjimečná žena... výjimečná psycholožka, zasloužíš si jen to nejlepší. Jsi příliš hodná, laskavá... kdyby nebylo tebe jistě bych takhle nevypadal. Možná bych už ani nežil, nebo bych byl větší blázen, než jsem nyní."
"Ty nejsi blázen!" Oponovala mu.
"Tak co jsem?"
"Jsi člověk, který v sobě nosí bolest mnohem větší, než by dokázal kdokoliv unést. Je přirozené všechno co cítíš..."
"Jenže já nevím co cítím! Někdy mám pocit... že bych se nejraději vydal v noci do rozbouřeného moře, které by mě odneslo tak daleko, že by všechno ostatní zmizelo včetně mě samotného a jindy... jindy bych se nejraději vypravil do vězení, abych těm ubožákům ukázal, že už nejsem dítě, že už si se mnou nemohou dělat co je napadne... že už mě nemohou svázat a polévat tím... tím..." rozvzlykal se, aniž by dokázal dokončit svoji řeč. Emiliiny oči se zalily slzami, silněji semkla jeho dlaň, vstala ze židle a přistoupila k němu, kde si jeho hlavu přivinula k hrudi. Tomas kolem ní omotal volnou paži a štkal do jejího těla. Emilii vyklouzla jedna slza z oka... vnímala jeho neutuchající bolest, která zasahovala její srdce více, než bylo po profesionální stránce nutné. Znova si uvědomila, že Tomas pro ni nebyl pacient... byl pro ní něčím mnohem větším... něčím co se neodvážila pojmenovat. Pročísla jeho vlasy a vtiskla do jeho kštice polibek.
"Ššš," zašeptala a přitiskla ho k sobě pevněji.
"Nechtěj po mně abych o tom nyní mluvil... prosím... nezvládnu to... necítím se dostatečně silný," vydechl kolísavým hlasem mezi vzlyky. Emilie si k němu klekla a pohlédla do jeho zarudlých očí.
"Nemusí to být dnes... dnes budeme dělat cokoliv, co budeš chtít..." Tomasovi zraky se rozšířily.
"Cokoliv..." zopakoval po ní váhavě. Emilie přikývla.
"Cokoliv," ujistila ho a vtiskla na jeho více poznačenou tvář polibek, který dokázal svým tichým příslibem v Tomasovi vzbudit další vlnu emocí, která přiměla jeho srdce uhánět ještě rychleji, než kdy předtím...

No já nestačím zírat! To jsem si zase nádherné početla! Budu se opakovat, ale miluju Tvůj styl psaní! Parádní slovní obraty a dokonalé vyjádření emočního rozpoložení postav. Jsi hotový spisovatel.

Jinak jsem moc zvědavá, co společně podniknout a jak nakonec tahle situace mezi nimi poroste...

Opravdu se oba krásně červenají, to je krásné, to se Ti moc povedlo A co teprve Emiliin styl přípravy snídaně - perfektní obrat "nenaházet do hrnce víc ingeridencí než je třeba", to budu asi často používat

Moc děkuju holky

Jani, nevím co říct opravdu strašně moc si toho vážím jinak bude to popravdě mezi nimi ještě pořádně složité doufám, že se mi to podaří všechno dát dohromady, aby to dávalo smysl

Ludmi, s tím opravdickým červenáním jsem měla docela problém sehnala jsem jeden makeup, který byl hned v několika odstínech červenání, jenže ve hře jsem zjistila, že ani na jednom z mých simíků není vidět (a to má Tomas ten nejsvětlejší skin... ) takže jsem zkusila svoje štěstí a zalovila jsem ve svém stoletém makeupu, který jsem nikdy ve hře nepoužila protože mi přišel jak na Marfušu  až jsem konečně objevila toto a to mi přišlo jako docela slušná náhrada toho co jsem si představovala


21.část - Odchod z ráje

Později se Tomas s Emilií přesunuli zpět ke svým talířům. Atmosféra mezi nimi tak nabrala zcela odlišný rozměr, ačkoliv Emiliiny tváře nadále nepřestal zdobit ruměnec. Jak se měla soustředit? Jak? Ptala se sama sebe, když se dívala do jeho šedivých očí, které se zdály natolik hluboké, že netušila, jak se od nich odtrhnout.

Tomas se na ni bez jediného slova díval a v jeho hlavě se odehrávalo myšlenkové tornádo. Vnímal teplo, které se rozlévalo jeho tělem jako žíravina, která pomalu stravovala cokoliv co v něm existovalo a netušil, že v něm ani je. Netušil co se to s ním děje... nebyl si jistý... nerozuměl... ale něco v něm neváhalo, i když si nebyl jistý s čím. Zalapal po dechu. Emilie zamrkala a škubla sebou.
"Co... co by jsi řekl... kdybych... donesla... třeba... fotoalbum?" Vyhrkla první věc, která jí přišla na rozum. Tomas se zatvářil zmateně. Fotoalbum? Najednou měl pocit, že nedokáže rozeznat význam jejích slov.
"Bude to jen chvilka... můžu ti ukázat, jak jsem žila v Krasohlídkově, co na to říkáš? Jsou tam i dětské fotky..."



"Tvoje dětské fotky?" Vydechl a v jeho zrakách se objevilo něco zvláštního. Emilie trhaně přikývla. Najednou se před ním cítila víc odhalená, aniž by tušila proč.
"Do... dojdu... pro to..." vykoktala a rychle vykročila z kuchyně. Tomas jí pohledem vyprovodil ze dveří. Byla pro něj jako slunce... jako nádherná záře, kterou chtěl následovat jako můra lapená ve světle a nyní, když její postava zmizela z místnosti, přistihl se, jak se snaží vstřebat poslední střípky její přítomnosti. S ní se cítil v bezpečí... s ní mohl dýchat... s ní dokázal myslet na něco jiného, ale bez ní... otřásl se a rozhlédl se. Bylo bláznivé cítit takovou prázdnotu ačkoliv odešla teprve před několika vteřinami? Mohla mu chybět? A scházel mu někdo takovým způsobem? Bylo divné si přát, aby se brzy vrátila? Aby se mohl vyhřívat v její přítomnosti jako žíznivý člověk pod vodopádem? Prohrábl si vlasy. Cítil se k ní připoutaný, ale nebylo to pouto jaké vnímal dříve ke Kádinkovým. Tohle spojení ho nezabíjelo, nenutilo ho toužit po smrti... tohle bylo něco jiného... něco... něco... zoufale vydechl, když se znova otevřely dveře a do místnosti vstoupila Emilie s krabicí v pažích.
"Vzala jsem to nakonec všechno," sdělila mu s úsměvem. Tomas k ní zvedl oči a v ten moment ji zatoužil obejmout. Dokázal si představit, jak by jí vzal krabici z dlaní a semkl by ji k sobě stejně pevně jako minulý večer a pak... pak... Emilie před něj na stůl položila papírovou přepravku na stůl. Tomas sebou při zvuku položení těžšího předmětu škubl, jako kdyby vedle něj někdo vystřelil z revolveru. Emilie si ho změřila.
"Jsi v pořádku?" Vydechla. Tomasův obličej nabral karmínový odstín. Proč byl před ní jen obrovskou horou zmatených pocitů? Nezačínal už bláznit? Přikývl a natáhl se nad krabici, kde mohl spatřit několik hřbetů starých albumů.
"Je... je... jich hodně," konstatoval a znova se stáhl zpět na židli, zahanbený vlastní zamotanou hlavou.
"Opravdu ti je dobře?" Tomas znova přikývl a zkřížil si paže na hrudi.
"Dobře... budu ti k nim něco vyprávět, chceš?" Tomas trhaně zakýval hlavou na souhlas. Nebyl si jistý, jak se dokáže soustředit, ale něco v něm ji nechtělo zklamat, i kdyby měl kvůli tomu zatnout všechny síly, které v sobě ještě uchovával. Ale před čím jí chtěl vlastně chránit? Bylo to před ním? Nebo před něčím jiným? Srdce se mu rozbušilo silněji... nebyl si jistý. Emilie mezitím uchopila jedno z albumů a otevřela ho na první straně. Tomas tak mohl spatřit růžové miminko v zavinovačce, které sotva dokázalo udržet oči otevřené.
"To jsem já," ukázala na novorozence. Na Tomasově tváři se zjevil jemný úsměv. Zahleděl se na ni a vzápětí vrátil svůj pohled drobnému dítěti. Zlehka uchopil fotografickou knihu a přisunul ji k sobě blíž.
"Už tenkrát jsi byla úžasná," vydechl a podíval se na ni zpod svých řas. Emilie se nervózně zasmála.
"Budeš mít jednou moc krásné děti," zašeptal. Emilie zrudla ještě více, pokud to bylo vůbec možné... děti... věděla, že jednou by je chtěla mít, ale nikdy neměla příležitost být s někým dostatečně dlouho, aby o nich začala více přemýšlet. Její milostné vztahy se sice nepodobaly Patriciiným milostným eskapádám s různými muži o kterých měla její sestra vždy velkolepou představu, že jsou ti pravý, ale vzápětí se během krátkého času vždy proměnili na pravý opak. Patricie tak měla často zlomené srdce od zástupců silnějšího pohlaví, kteří jí většinou opouštěli těmi nejméně vybíravými způsoby. Ale její sestra se nikdy nevzdávala, ačkoliv se zdála při každém neúspěchu zlomenější než při tom předchozím... Emilie jí tak vždy pozorovala a snažila se jí pomoci a sama tak často zapomínala na vlastní city. Kdy měla vlastně naposledy vztah? Vzpomínala si vůbec na toho muže?

Před očima se jí tak zjevil její poslední přítel, který jí opustil, protože se příliš starala o svoji sestru, která běhala z jednoho vztahu do druhého. Filip byl sympatický podnikatel s velkou láskou k filozofii. Téměř se k ní hodil a ona v ten čas měla pocit, že spolu mají být... protože se nějakou dobu znali. Oba byli předčasně vyspělí, což se jevilo především na první pohled... později ale Emilie přišla na to, že mu nejenom vadí její sestra, ale také celý zbytek rodiny, včetně jejího těžce nemocného otce. Mladá psycholožka něco takového nedokázala unést a tak ho nechala jít... Filip se tak zakrátko zjevil v jejím životě znova ve chvíli kdy začal okatě nadbíhat Patricii, která ho vždy poslala do patřičným míst. V ten moment se Emilie natolik zklamala v mužích, že jí nikdy nenapadlo o dalším uvažovat, zvláště ne později kdy se jejich reputace propadla až do středu země a obě byly nucené utéct z Krasohlídkova jako to kdysi udělala jejich prateta. Zhluboka se nadechla a znova zvedla oči k Tomasovi, který mezitím hltal další fotografie v albumu. Pohledem tak začala klouzat po jeho tváři, která nebyla jak vystřižená z prestižního časopisu, ale přesto v ní zanechávala dojem... dojem... v ten moment se Tomas zasmál a ukázal na snímek, kde Emilie jako batole seděla své mámě na klíně a její obličej zdobilo tolik čokolády, že téměř nebyly vidět její rysy.
"Měla jsi hodně ráda čokoládu?" Zeptal se jí nadále se stejným úsměvem. Emilie zamrkala. Slunce ozařovalo část jeho obličeje díky čemuž na světlo vystouply více jeho jizvy, které křížily celou jeho tvář. Mohla tak na vlastní oči zřít nepřirozené promačkliny mezi jeho zdravou pletí a zasaženou, která se krabatila po jeho obličeji vždy když se usmál a na jeho lících se snažily utvořit dolíčky, které mít původně měl. Jeho šedivé duhovky, zdobené krátkými řasami ji pozorovali. Pootevřela ústa, ale z jejího hrdla nevyšlo ani slovo. V ten moment si dokázala představit... ať už to bylo jakkoliv absurdní... svoje dítě... drobného chlapce s čokoládovými vlasy a šedivýma očima... jeho očima. Prudce zavrtěla hlavou.
"Neměla jsi ráda čokoládu? Tak co tam máš na obličeji?" Vydechl překvapeně a ukázal svým štíhlým prstem na starou fotografii. Emilie se nervózně zasmála.
"Jasně... je to čokoláda... čokoláda..." vyhrkla trhaně.
"Takže ji nemáš ráda?"
"Já... já... ji... miluju!" Zvolala přehnaně nahlas. Tomas sebou trhl. Emilie vydala frustrovaný zvuk. Co se to s ní děje? Ona nebyla Patricie... ona nepropadala podobným absurdním představám a už vůbec ne o dětech... ona byla ta rozumější... vždy za všech okolností... vždy byla ta ze sourozenců, která se nikdy nenechala unést žádnými podivnými pocity. Petr o ní říkal, že byla jako solidní skála, která je dokázala udržet pohromadě, i když do nich několikrát uhodil blesk. Patricie za ní vždy chodila pro radu a její slova si vždy brala k srdci, i když to třeba nikdy neřekla hned. Ale kde byla nyní její stabilita? Copak to se zbláznila? Tomas byl ještě včera vyděšeným Nervózním, ale dnes... jak v něm mohla tak náhle vidět muže? Muže, který se nepodobal žádnému kterého kdy viděla a nešlo jen o tom čím si prošel... bylo to něco v něm... něco co dokázalo rozehrát struny jejího srdce jako nikdo jiný předtím. S úsměvem zavrtěla hlavou. Tomas byl umělec a měla ho několikrát možnost spatřit hrát na klavír. Měl v sobě několik světů a byla si jistá, že by je měl i kdyby nikdy nepoznal Kádinkovi, ale potkala by ho pak ona sama? Zjevně ne... protože i kdyby ji osud zavedl sem... jistě by Tomas trávil svůj život pod rouškou Větrnova a jeho tajemstvích. Možná by už byl ženatý... ženatý za Anežku... dlouze vydechla.
"Jsi v pořádku?" Ozval se jeho hlas. Emilie sebou škubla a zvedla k němu oči.
"Samozřejmě," vydechla.
"Kde je tohle?" Ukázal na fotografii domu, před kterým stál mladý pár se širokým úsměvem, jež v náručí svíral chlapce s kudrnami na hlavě. U jejich nohou pak postávala předškolní Emilie se zářivým úsměvem a vysokými podkolenkami.
"To je náš starý dům v Krasohlídkově, bydleli jsme nedaleko Gothových..." Emilie dál hovořila a Tomas jí doslova visel na rtech.

Uběhla víc jak hodina, kdy Emilie odvyprávěla Tomasovi život svojí rodiny. Tomas tak mohl zřít její fotografie z vysoké, její nekonečnou horu snímků s Patricií a Petrem a jejich dobrodružnými výpravami po světě. Skoro mu vypadly oči z důlků, když spatřil Emilii s Patricií na lezecké stěně nebo naopak se jeho srdce více rozbušilo, když viděl trojici sourozenců při západu slunce jak opékají špekáčky.
"Hodně jste cestovali..." vydechl.
"Ano, po smrti rodičů jsme nedokázali vydržet na místě. Petr dokázal sehnat místenky téměř na jakýkoliv spoj. Díky němu jsme s Patricií vidělo kde co," zašeptala. Tomas otočil stránku, kde mohl spatřit Petra v obležení jeho sester, které se mu snažily rozcuchat vlasy ještě více než je měl.
"Máš svoje sourozence moc ráda," odvětil tiše.
"Ano, udělala bych pro ně cokoliv... dala bych všechno kdyby Petr byl zase svobodný," vydechla smutně. Tomas zlehka stiskl její paži.
"Jestli mohu něco udělat..." Emilie zavrtěla hlavou.
"Nikdo nemůže nic udělat. S Paty doufáme, že dokážou najít důkazy proti tomu podvodníkovi. Vím, že Petr nevyvázne úplně bez trestu, ale nechci aby byl mezi kriminálníky. Není to zlý člověk, jenom byl velký snílek... myslím, že dostal stejně za vyučenou jako my všichni..." pronesla smutně.
"Spravedlnost si najde cestu... jsem si jistý, vždyť i já... já... dostal jsem šanci..."
"Ano," vydechla se zvláštním úsměvem. Tomas ji pustil a raději se znova zaměřil na album. Za několik minut ho zavřel a setkal se znova s pohledem Emilie.



"Máš moc krásné fotky. Všude ti to moc sluší," zašeptal se širokým úsměvem.
"A jaký jsi byl jako dítě?" Tomas se zasmál.
"Divoký... rád jsem se potuloval mezi ruinami, lezl po stromech... když si na to teď vzpomenu, tak se ani nedivím, že se na mne máma často zlobila," zavrtěl hlavou.
"Takže jsi byl zlobivé dítě?"
"Spíš zvědavé... když jsem byl ve Větrnově, všechno pro mě bylo jako velký svět plný krakenů, kouzel a zázraků. V každém polorozbořeném domě jsem něco viděl, byl jsem s hlavou v oblacích... rád jsem stavěl hrady z písku, i když mi nikdy nešly... neváhal jsem kvůli tomu prohrabat polovinu pláže a následně si omylem odnést různý hmyz v botách domů. Máma mě často drhla pod sprchou a klela, že mě už někde musí konečně přivázat, protože jsem měl víc štípanců než bylo zdravé," uchechtl se. Emilie se tiše zasmála s ním.
"Říkávala, že nikdy nevyrostu, protože jsem prý pravý Větrňan... takže kam vítr tam plášť a nikdy žádná zodpovědnost... nevím, co by na mě říkala kdyby mě dnes viděla..." podotkl a zavrtěl hlavou. Emilie mu věnovala široký úsměv.



"Určitě by na tebe byla hrdá. Vyrostl jsi dokonale, jsi skvělý člověk Tomasi," vydechla pevným hlasem. Tomasovi se znova v nitru rozlilo příjemné teplo.



"Jen díky tobě jsem takový jaký jsem... jen díky tobě... jsem dostal šanci. Sice si nejsem jistý jakým způsobem ji budu schopen využít, ale vím určitě že ti za ni nikdy nepřestanu být vděčný ať už se se mnou stane cokoliv... i kdyby přišla chvíle kdy bych to nedokázal říct... vždycky budeš můj strážný anděl, kterému nikdy nebudu moci všechno splatit..."
"Nic po tobě nechci, Tome. Chci jen aby jsi byl šťastný."
"To samé chci pro tebe a proto..." vzápětí se zarazil v polovině slova.
"Co?" Vydechla rychle.
"Máš tady na bradě..."
"Co?" Tomas k ní váhavě natáhl paži a letmo se dotkl její brady.



"Máš tady kousek salátu," zašeptal a něžně sundal drobný kousek zeleniny z jejího obličeje. Emilie sebou škubla, když ucítila jeho hřejivé prsty na své tváři. Zalapala po dechu.
"Tome, tohle... já..." šeptala trhaně. Tomas zavrtěl hlavou. Nevěděl co jí povědět... existovalo snad na tohle nějaké slovo? Jak mohl správně popsat tu podivnou elektřinu, která rozechvívala jeho nitro a probouzela v něm další části čehosi co v něm spalo tak dlouho, že téměř zapomněl, že v něm něco takového existuje? Emilie sebou trhla a letmo se od něj odklonila.
"Já... já..." koktala, zvedla se a opřela se o chladný povrch starého stolu, který pamatoval ještě její pratetu. Tomas na ni hleděl zezdola, než jako omámený napodobil její pohyb...



...a přiblížil se k její tváři. Zlehka přitiskl svoje čelo na to její. Několik vteřin tak setrval a sledoval zvlněnou křivku řas jejích zavřených očí, než je k němu otevřela. Pomalu přejel jednou paží po její líci, odhrnul část jejích vlasů a nechal svoji dlaň zmizet mezi jejími kadeřemi za účelem toho, aby ji mohl zlehka chytit za zadní část krku. Jeho dlaň jí hřála do citlivé části jejího pleti, že měla najednou pocit, jako kdyby se jí nedotýkal jen tam... bylo to jako kdyby se mohl dotknout i její duše. Jemně se opřela o jeho nos svým vlastním a sledovala světlou šeď jeho duhovek. Tomas se na ni usmál a kolem jeho očí se objevily drobné vrásky. Emilie zlehka pootevřela ústa... Tomasovi oči se smály také, bylo to poprvé kdy něco takového zaznamenala. Váhavě natáhla svoji dlaň k jeho tváři a něžně ji uchopila. Svými prsty při tom přejela po drsné části jeho pleti a věnovala mu široký úsměv. Tomas se pomazlil s jejím nosem a zavřel oči. Emilie ho napodobila a v ten moment nebyl ani jeden schopen vnímat cokoliv jiného. Bylo to jako kdyby se svět zastavil... jako kdyby kromě nich už nikdo jiný nebyl. Dokázali vnímat jen to podivné propojení mezi nimi, které je svazovalo k sobě tím nejpevnějším poutem, ačkoliv mezi nimi k ničemu skutečnému ještě nedošlo... ale dalo se to tak brát? Nestalo se mezi nimi něco už jen tím, že stáli vedle sebe příliš blízko? Kde byla hranice? Dalo se tohle považovat za skutečnou lásku? Nebo to bylo jen pobláznění mezi mužem a ženou, kteří spolu prožili na jeden život příliš mnoho?

"HOLA HOU! UŽ JSME TADY!" Zaslechli hlasy z chodby. Emilie sebou divoce trhla a prudce se posadila zpět na židli. Tomas, který z úleku málem upadl, prudce narazil svým pozadím na sedátko. Za několik vteřin se v kuchyni zjevili jejich narušitelé.



"Dobré ráno," zmohla se jako první na nějaké slovo Emilie. Příchozí trojice si je změřila. Patricie šokovaně pozorovala její pyžamo i rozpuštěné vlasy. Kdy naposledy viděla Emilii v takhle pozdním dopoledni takto oblečenou? Její rozumnou sestru, která si dávala pozor, aby vždy vypadala jako ze škatulky? Zamrkala, ale nijak její oděv nahlas nekomentovala. Byla si vědoma toho, že si bude muset s ní později promluvit.



Tomas zkameněl, vnímal jak jeho srdce začalo uhánět jiným směrem. V ten moment si přál utéct... uniknout před tím podivným pocitem, který se ozýval z hloubi jeho podvědomí. Zachvěl se.



"Jak se ti líbilo město?" Vydechla klidně Emilie, ačkoliv její obličej nadále nesl známky jejího vlastního studu i citu, který se linul z jejího srdce. Zavrtěla hlavou. Anežka jí věnovala široký úsměv.



Nebyla hloupá, aby nepochopila, co se mezi nimi odehrává, ale byla si jistá, že nikdy neřekne nic co by jim mohlo ublížit víc než jejich vlastní strach z toho, co mezi nimi vzniklo.
"Bylo to naprosto senzační! Musím se sem zase podívat! Tome? Co by jsi řekl na to, že by nám příště průvodce udělala Emilie? Za tu dobu co tady bydlí tu určitě objevila spoustu zajímavých zákoutí!" Zvolala nadšeně. Tomas sebou trhl, ale nijak na její poznámku nereagoval.
"Vzala by jsi nás tedy někam? Mě a Tomase?" Vydechla Emiliiným směrem.
"Samozřejmě, ale myslím, že Simon zná město lépe než já a..." najednou jí došla slova a zahleděla se Tomasovým směrem. Jeho šedivé oči vypadaly zranitelně. Čeho se nyní bál?
"Neznám to tady tak dobře, ale ráda vám ukážu co budu moci," zašeptala Tomasovým směrem. Několik vteřin si hleděly do očí, než se ohlédl k Anežce.
"Myslím, že bychom už měli jet domů... teta z nás nebude mít radost..."
"Teta už všechno ví a nic proti tomu nemá. Nemusíme přece pořád trčet ve Větrnově jako parta jezevců a myslela jsem, že bychom mohli všichni ještě někam zajít!" Zvolala a rozhlédla se. Její oči se srazily s kamenným pohledem Simona, který připomínal ledového krále víc něž kdykoliv předtím. Měl ten muž vůbec emoce? Napadlo jí, ale rozhodla se tím nezabývat. Místo toho se znova zaměřila na Emilii.
"Chci už jít domů," ozval se pevný hlas Tomase. Anežka se za ním ohlédla ve chvíli kdy se zvedl ze židle.
"Ale..." snažila se ho přesvědčit Anežka, ale Tomas ji přerušil.
"Myslím, že nám všem tenhle výlet už stačil," vydechl se zarudlým obličejem a letmo se zahleděl Emiliiným směrem.
"Asi nemá cenu se s tebou hádat... dobře, slíbila jsem ti, že tě ráno vezmu domů... takže... asi pojedeme..." pokrčila rameny Anežka. Tomas udělal několik kroků ke své kamarádce z dětství, když zaslechl hlas, který ho přiměl zastavit.
"Počkej!" Vyhrkla Emilie, protáhla se kolem nich a z krabice, která nadále zůstala ležet na barovém pultu vytáhla středně velký krém. Vzápětí se ohlédla a zamířila zpět k Tomasovi.



Emilie si ho několikrát změřila, než natáhla svoji volnou dlaň k jeho a letmo ho chytila za jeho prsty. Tomas sebou cukl, Emilie k němu zvedla oči a krátce pozorovala jeho reakci. Tomas se nehýbal, jeho šedivé duhovky směřovaly jejím směrem.
"Vezmi si to prosím na tu modřinu," zašeptala, otočila jeho dlaň a vložila do ní světlou nádobku.



Tomas sebou škubl, ale jinak nedal nijak najevo, co se s ním děje. Emilie opatrně omotala jeho štíhlé prsty kolem krému a znova se zadívala jeho směrem. Tomas ji pozoroval a letmo pootevřel rty ze kterých nevyšla ani hláska.
"Nech si ho prosím," pronesla tiše. Tomas přikývl.

Za několik minut již postával spolu s Anežkou před domem...





Tomas se nedokázal odtrhnout od staré budovy, která svojí omšelostí spousty lidí odrazovala, ale jeho vlastním způsobem přitahovala jako kdyby byla tím nejkrásnějším palácem na světě. Proč se tam tolik toužil vrátit? Proč tajně prahnul po tom spatřit v jednom z vysokých oken Emiliinu postavu? Byl snad blázen?
"Tome?" Zavolala na něj z auta Anežka. Tomas sebou trhl a mechanicky se nasoukal na sedadlo vedle ní.



"Už nechci, aby jsi mě někdy takhle překvapila... nemám to rád..." zamumlal a snažil se v sobě udusit paniku, která se v něm probouzela kdykoliv se posadil do auta. Anežka si ho změřila.



"To ty jsi se ztratil, ne já... navíc se nestalo nic tak strašného nebo snad ano?" Tomas se zarazil.
"Nic se nestalo," odvětil po chvíli.
"Tak vidíš, není důvod se rozčilovat a možná bychom si to mohli zopakovat, co na to říkáš?"
"NE!" Vyhrkl příliš prudce. Anežka se zhluboka nadechla.
"Přestaň se chovat takhle... o nic přeci nejde, nebo snad ano?"
"Už se mě takhle neptej," odvětil prudce.
"Fajn, tak se tě budu ptát jinak... ale nejdříve se koukej připásat a pevně se drž... vidím jak se ti klepou nohy a to ještě ani nevyjeli... možná bychom přeci jen měli zůstat tady a..."
"NE!"
"Fajn dramaťáku... nebudu se s tebou teď dohadovat..." zašeptala a nastartovala motor starého vozu. Tomas vydal pisklavý zvuk a prudce se chytil madla u dveří.
"Tome..." zašeptala a letmo se dotkla jeho ramene. Tomas sebou trhl jako kdyby do něj vrazila nůž a zacouval od ní dál. Změřil si ji raněným pohledem.
"Co by jsi řekl na to kdyby jsi začal chodit na sezení k Emilii?"
"Cože?" Procedil roztřeseným hlasem.
"Možná by ti mohla pomoci... a..." Tomas ji přerušil.
"JÁ NEJSEM BLÁZEN!" Vykřikl kolísavým hlasem a silněji se chytil madla u dveří.
"Máš fóbii z aut, to z tebe nedělá blázna, ale jsem si jistá, že by ti Emilie mohla pomoci to alespoň částečně překonat," Tomasovi začaly vytékat z očí slzy, zavrtěl hlavou.
"Myslím to vážně, potřebuješ jenom popostrčit správným směrem... dovol mi tě k ní objednat..." Tomas vydal frustrovaný zvuk.
"Můžeš už prostě jen jet? Nebo chceš aby mi opravdu přeskočilo?!"
"Dobře... ale doma si o tom pořádně promluvíme, už tě nechci vidět... takhle... takhle... aniž bych tě mohla..." obejmout, dodala v duchu. Zlehka dupla na plyn a auto se vydalo po silnici kupředu. Tomas zoufale vydechl, schoval si obličej do dlaní a dal si hlavu mezi kolena. Jeho tělo se třáslo. Je to jen auto... auto... nic víc... opakoval si ve své hlavě... jenže na tohle žádná slova nestačila. Obrovská panika zasáhla jeho srdce. Skoro vnímal na vlastní kůži, jak se pod ním hýbe kovový kolos, který se mohl kdykoliv roztříštit... rozlámat na milion kusů. Jeho životadárný orgán se divoce rozbušil, že měl pocit, že se udusí... že už nikdy nebude moci vítat ve svých plicích kyslík. Obrovská tíseň semkla jeho tělo a nutila ho toužit po útěku, ale zároveň... zároveň něco malého v něm se nechtělo vzdát. Tomas si nepřál být jiný než ostatní, ale zatím s tím nedokázal plně bojovat. Jeho tělo pokryl pot a silněji semkl svoji kštici. Anežka po něm hodila letmý pohled a popohnala vozidlo rychleji. Nechtěla, aby se trápil... ale Tomas byl tak neuvěřitelně tvrdohlavý... trval na jízdách autem ačkoliv mu to působilo neuvěřitelnou mentální bolest, kterou si nedokázala představit. Věděla, že bude plakat celou cestu až do Větrnova, stejně jako si byla jistá, že při první příležitosti zmizí v lese jako duch. Chtěla mu pomoci... ale jak mu mohla podat pomocnou ruku, když o ní nestál? Jak?

A zase se na sebe tak krásně dívají, chybělo jen málo, a zase vyrušení, jak naschvál Anežka má opět nádherné šaty a to auto, to je podle mého gusta ! Jen tvrdohlavý Tomas by mohl přestat panikařit a nechat si pomoct aspoň od té fóbie z aut ...

Nádherný díl!
Zapomněla jsem úplně okomentovat

Pasáže Thomase a Emílie zbožňuju, jsou oba dva jako puberťáci . Jen mě štve, jak je vždycky někdo v tom nejlepším vyruší. Ale chápu, že to zatím nejde...

Jinak krásně popsané detaily i z minulosti holek. Zase jsme se něco málo dozvěděli.

Těším se na další parádní počtení!

Moc děkuju holky

Ludmi, klidně ti sem můžu dát na Anežčino auto odkaz popravdě i já mám pro něj slabost a kdyby to šlo, jedno bych si pořídila i sama pro sebe

Jani, to nevadí jinak ti dva jsou opravdu jako puberťáci



22.část - Motorka

Za několik hodin se ve spodním patře zjevila Patricie se Simonem.



"Simone?" Oslovila svého mlčenlivého společníka Patricie a snažila se v jeho nečitelné tváři spatřit odlesk emocí.



Jenže Simon byl jako nepopsaný papír. Jeho oči směřovaly k podlaze a jeho ústa mlčela. Co se mu mohlo honit hlavou? Ptala se sama sebe.
"Miláčku..." letmo do něj šťouchla prstem.



Až pak se na ni její milý zahleděl.
"Co?" Vypadlo z něj.
"Co se děje? Proč se takhle tváříš? Co tě trápí?" Vyslovila několik otázek najednou.



Simon zamrkal, skoro se zdálo, že potřebuje čas na to, aby si rozmyslel odpovědi na její smělé dotazy.
"Nic se neděje. Tvářím se stále stejně a netrápí mě nic," odvětil pragmaticky. Patricie se tiše zasmála.
"To je pravda, že se tváříš pořád stejně, ale víš ty co? Vidím ti až do žaludku, nad něčím ta tvoje neuvěřitelně chytrá hlava uvažuje. Snad nepřemýšlíš nad Tomasem a Emilií?" Simonův obličej nadále neodrážel žádnou hlubší emoci.



"No tak vyklop to... prosím... prosím! Nedělej z toho státní tajemství!" Simon si odkašlal.
"Jsi hrozně netrpělivá, ani mě nenecháš, abych si pořádně utřídil myšlenky..."
"Když tobě to trvá hrozně dlouho! Nemluvíš od chvíle, co jsi viděl Emilii a Tomase... no... dočkala jsem se od tebe jen čtyř slov... dobrou noc a dobré ráno..."
"To není pravda. Zcela jistě si pamatuji, že jsem využil ještě další slovní spojení," procedil. Patricie se podrbala na hlavě.
"Dobře, takže zcela jistě ty můj drahý šéfe, to pěkně vyklop. Jaký problém teď řešíš sám se sebou?"
"Ty jsi věděla o vztahu mezi Emilií a Tomasem?" Vybalil na ni po chvíli.
"Ne a popravdě si myslím, že o vztahu mezi nimi nevědí ani oni sami..."
"Jak to myslíš?"
"Kdyby spolu ti dva něco opravdu měli, Emilie by mi to řekla. Zatím je ale ve fázi popírání, takže ano... jsem si 100% jistá, že je do něj zamilovaná ba co víc je do něj blázen asi jako já do tebe, i když... je pravda, že mi ten jejich vztah přijde takový specifický... možná to dělá to všechno co mají za sebou, ale určitě ho miluje a on ji taky, bylo to na něm vidět, ale je to zatím trouba, který nikdy nic takového nezažil... toť k mojí úvaze a teď můžeš vytáhnout svoje teorie," mrkla na něj a plně se opřela o jeho rameno. Simon si vzdychl.
"Mám trochu obavy..."
"Z čeho prosímtě? I kdyby si ti dva spolu něco opravdu začali a já věřím, že k tomu dřív nebo později dojde, protože to mezi nimi jiskří tak, že se divím, že dům zůstal vcelku... nic se nestane," zasmála se.
"Tomas není plně v pořádku, to víme všichni. Čeká ho ještě další stání u soudu, školní povinnosti a to ani nemluvím, že by potřeboval pořádnou terapii. Moc dobře jsem si všiml, že nesnese cizí dotek... myslím, že by si měl ze všeho nejdříve dát dohromady psychiku a až potom by se měl věnovat dalším věcem..."
"Až potom... dobře, můžu se tě na něco zeptat ty můj krásný vševěde?" Simon zamrkal, v daný okamžik si nebyl jistý, zda se urazit nebo zasmát.
"Povídej," vypustil nakonec.
"Vím, že si rád vytváříš seznamy a tak dál... ale náš vztah, co já vím na žádném taky nebyl a přesto jsme spolu. Takže co když je právě tohle klíčem k Tomasově plnému uzdravení? Co když potřebuje cítit skutečnou lásku, která by ho přivedla na správnou cestu?"
"Tomas má v sobě emocionální zmatek, dle mého se na Emilii upnul jako na někoho kdo mu pomohl. Co když se jeho pocity časem změní v něco jiného? Nebo co když mu tenhle druh emocí pomůže k větší nestabilitě? Co když pak bude stačit jen jediná hádka a všechny frustrace, které v něm leží, ho přimějí udělat nějakou neuvěřitelnou hloupost? Co pak?"
"Na co to myslíš... vím určitě, že by Emilii nikdy neublížil..."
"Možná by to neudělal úmyslně, možná by se v něm jen cosi vzbudilo. Paty, týrali ho od dětství... víc jak deset let nevěděl kým byl. Chovali se k němu jako ke zvířeti... děda nám toho spoustu se Stefanem vyprávěl. To co se v tom domě odehrávalo... je zázrak, že dokáže vůbec mluvit. Tomas není v pořádku v tom je rozdíl mnou a jím. Mne svazovaly pravidla, ze kterých jsem dokázal utéct... ale on bude muset uniknout před tím, co prožil. Bude to muset přijmout a já vím, že to se zatím nestalo. Proto dokáže přijmout Emiliin dotek, ale ničí jiný ne. Ji má ve své hlavě zaškatulkovanou jako někoho kdo mu pomohl... jako někoho komu může věřit, ale dál... nevím jestli se to dá plně nazvat láskou... myslím, že až čas nám ukáže co z toho může vzniknout..."
"Simone, děláš si moc velké starosti. Dle mého ji miluje. Ano, má potíže, netvrdím opak, ale není to blázen."
"Zatím ne, ale spouštěčem může být cokoliv. Musíme být opatrní..."
"Jsi hrozný pesimista!"
"Jsem realista a vždy se snažím připravit na všechny možnosti. Sám bych byl rád, kdyby Tomase zázračně uzdravila láska jako z nějakého románu, ale život mě naučil, že nic není snadné. Proto musíme být obezřetní... hlavně Emilie. Je na ni fixovaný a vím určitě, že kdyby zmizela z jeho života nadobro, zbláznil by se úplně. Takže si nyní musí rozmyslet každý krok."
"Pokusím se s Emilií o tom mluvit, ano? Ale osobně si myslím, že si Tomas a Emilie spolu něco dřív a nebo později začnou. A pro Tomase to bude znamenat jen samé dobré věci, protože díky Emilii se mu otevře víc svět před kterým teď utíká, protože z něj má strach. Určitě kvůli tomu je pořád schovaný ve Větrnově, protože tam ví, že na něj nikdo nebude mluvit. Ale Emilie by mu tohle dokázala pomoci překonat. Jsem si jistá, že ve chvíli až kolem sebe přestanou hopsat jako parta puberťáků, tak bude všechno jak má být. Možná je na ni fixovaný, ale to platí i na ni. Emilie ho chrání a chce být s ním. Nebojí se ani jeho odmítání... takže ona je jeho jediná naděje..."
"Byl bych moc rád, kdyby jsi měla pravdu. Chci aby byl Tomas v pořádku, protože si to zaslouží. Nechci si ani představovat, jak se musel cítit když oni..." otřásl se.
"...prostě věř tomu, že mu bude osud nakloněn," mrkla na něj.
"Nevěřím na osud."
"Pak bude mít dobrou karmu."
"Ani na to nevěřím." Patricie se zasmála.
"Fajn! Tak mu bude jeho strážný anděl držet všechny palce!"
"Andělé neexistují, to je absurdní výmysl z dob..." zbytek nestačil doříct, protože ho Patricie přerušil.
"Dobrá ty nevěřící Tomáši! Ale ty věř něčemu jinému... a to tomu, že tě donutím se usmát!" Zvolala se smíchem. Simon zamrkal, ale jeho obličej nadále nenesl žádný náznak úsměvu.
"Vsadím se, že se teď takhle tváříš jenom proto, že mi chceš dokázat, že ty jsi kápo, ale já tě znám dobře a vím... jak strašně moc jsi lechtivý!" Zvolala dramaticky a vrhla se na jeho tělo.



Simon se začal smát a snažil se jí uhnout.
"Paty... Paty... tohle přeci..." snažil se mluvit mezi křeněním.



"Tak ještě tady hezky na boku... a tady na břiše..." volala a nemilosrdně ho šimrala. Simon se smál a zoufale se snažil vyhnout jejím prstům, ale nebylo mu to nic platné. Až po chvíli ji chytil za pas a zabránil jí přístup k jeho citlivé části pleti.



"Jsi hrozná pokušitelka."



"A ty jsi neuvěřitelně pragmatický, ochranitelský, hodný chlap, který by rád vyřešil problémy každého kdo by to potřeboval. A právě proto tě miluji. Jsi hodný, milý, obětavý, silný, dokonalý..."
"Taková označení se ke mně nehodí..."
"Ale hodí! A co kdyby jsi řekl, že bychom nějak užitečně využili čas, než půjdeme do práce?"



"Co tvoje krásná hlavička považuje za užitečné, ty můj snílku?"
"Už jsem ti řekla, jak moc ti sluší tohle tričko? A taky jak moc krásný jsi bez něj?" Simon se zasmál.
"O co se tady snažíte Dvořáková? Snad mě nesvádíte?"
"Možná jen trošičku, šéfe... ale jen pokud se necháte," mrkla na něj. Simon se zatvářil jako když přemýšlí.
"Myslím, že se nechám, protože už dávno jsem svedený a tebou zamotaný jako klubko příze," zašeptal a sklonil se k ní.



Po chvíli se od sebe odtrhli a Simon se zahleděl na svoji paži. Letmo zaklepal na imaginární hodinky a věnoval Patricii široký úsměv.
"Řekl bych, že máme spoustu času," mrkl na ni a sevřel ji v náručí a pomalu s ní zacouval ke stěně.



"A budeš mě chtít až nebudu pracovat v luxusní restauraci, ale stane se ze mne třeba taxikář?"
"Budu tě chtít i kdyby jsi venku sbíral plechovky a společně bychom pak zvelebovali naši papírovou krabici pod mostem. Miluji tě se všemi tvými chybami i přednostmi, je ti to jasné?" Usmála se na něj. Simon opřel svoje čelo o její.
"Slibuji ti, že nikdy nebudeš muset žít v takových podmínkách. I kdybych se měl zapsat do dolů, budeme mít slušné bydlení. Ne třeba takové jako je dědovo sídlo, ale dostatečně hezké, abychom se tam mohli cítit doma."
"A já ti slibuji, že nebudeš muset dřít v dolech, protože ti pomůžu. Takže budeš ten nejkrásnější taxikář a já budu... co já vím, třeba prodavačka zmrzliny. A společně si vybudujeme krásnou budoucnost, kterou si zasloužíme."
"Společně," ujistil ji, než přitiskl svoje rty k těm jejím.



Za několik krátkých vteřin tak oba zaslechl zvuk motocyklu, který se prudce zastavil u jejich domu. Simon cosi zamumlal, odtrhl se od Patricie a nahnul se směrem k oknu, aby mohl spatřit návštěvníka.
"JÁ TOHO STEFANA ROZTRHNU!" Zařval.
"Co? Proč?" Vydechla rudá Patricie.
"Přijel sem na motorce bez helmy! Někdy je jak malý kluk!" Patricie zamrkala. Oba se pak vydali před dům, kde na ně Stefan čekal se širokým úsměvem.



"Můžeš mi vysvětlit kde máš helmu?!" Uvítal ho ostrými slovy jeho starší bratr.



"Nazdárek bráško, taky tě rád vidím! Helmu jsem nenašel, ale... co říkáš na motorku? Pracoval jsem na ní celou noc a je jako nová!" Zvolal. Simon se podrbal na hlavě.
"Ty víš, že musíš při jízdě na takových věcech dbát veškerým bezpečnostním opatřením, protože kdyby jsi někde upadl..." Stefan ho přerušil.
"Jasně, pak bych hodně rychle potřeboval tebe..."
"Nejde mi o tohle! Pomůžu ti vždy když bude třeba, ale nechci, aby ses zbytečně vystavoval nebezpečí! Okamžitě zajedeme do obchodu a koupíme ti pořádnou helmu!" Rozmáchl rukama dramaticky.
"Dobrá... ale povíš mi na ni nějaký názor? Svého času jsi na ní jezdil nejvíc ty," mrkl na něj. Patricie šokovaně vydechla. Ve své hlavě si snažila představit Simona, jak jezdí na motorce. Bylo něco takového vůbec reálné?
"Ty jsi jezdil na motorce?" Vyhrkla šokovaně.
"Jen trochu..."
"Jak trochu? Naopak hodně! Donutil ho k tomu vlastně děda, protože mu kdysi Simon naboural vzácného veterána, takže dostal zaracha na všechny auta a musel tak vzít zavděk touhle krasavicí."
"Nejdříve jsem zkoušel jezdit autobusem... tohle nebyl můj první výběr..." procedil otráveně Simon.
"Jo, jenže to by tě nesměly balit všechny holky v buse. Jenže Simon v tom neuměl chodit a tak vždy od nich zdrhal jako kdyby mu někdo zapálil vlasy, byla to docela legrace," uchechtl se.
"Kolik ti bylo?" Ohlédla se Patricie k Simonovi.
"Osmnáct nebo devatenáct... to je fuk..."
"Byl jsi třída a vlastně pořád jsi. Velký dědic, aspoň polovina holek si tě vysnila jako prince, který jim koupí na co ukážou a bude s nimi mít tucet dětí... ale zpátky k té motorce. Kdyby jsi ho viděla, když na ni sedl... vždy vypadal trochu jako démon a vlastně i tak jezdil. Holky se z toho mohly zbláznit..."
"Stefane dost... přestaň mě popisovat jako nějakého Cassanovu! Nikdy jsem takový nebyl!"
"Já vím, o to větší s tebou byla legrace. Ale fakt ti ta motorka seděla bráško."
"Tenhle druh dopravy nepovažuji za bezpečný," procedil.



"Ale je skvělý! Řekni něco Paty! Určitě znáš ten pocit, když máš vítr ve vlasech a všechno kolem tebe sviští," vydechl se širokým úsměvem.
"Já... no... nikdy jsem na motorce neseděla," vydechla téměř nesměle. Oba bratři se k ní otočili.
"Ty jsi nikdy nejela na motorce?" Vyhrkli oba jedním hlasem. Patricie pokrčila rameny.
"Ne, nikdy k tomu nebyla příležitost..." pípla.
"Tak já tě na ni svezu!" Zvolal Stefan a vykročil k ní. Jenže než se k ní stačil dostat, už si Patricii k sobě přivinul Simon.



"Nemáte helmy!" Zvolal prudce a semkl svoji přítelkyni těsně k sobě.
"To se dá napravit, bráško. Nemusíš se bát a pak pěkně protáhnu Paty po městě, to bude paráda!"
"NE! Ani náhodou!"
"Ty mi nevěříš? Snad nemáš pocit, že ji někde vyklopím?"
"Znám tvůj styl jízdy, hrozně riskuješ... ani náhodou!" Vyhrkl prudce. Stefan zavrtěl hlavou.



"Tak ti gratuluji, Paty. Už jsi se oficiálně dostala pod ochranu mého velkého bratra, když tě opatruje i přede mnou..." uchechtl se.
"Mně to nevadí," zašeptala a vtiskla polibek na Simonovu tvář.



Ten mezitím sledoval svého bratra orlím pohledem.
"Proč jsi vlastně tady?"
"Chtěl jsem ti říct novinky ohledně Lizzie... máš na mne chvíli čas, nebo mi budeš jen nadávat, že jsem přijel na motorce bez helmy?" Simon si vzdychl.
"Pojď se mnou," pronesl, aniž by reagoval na další jeho slova a tak všichni tři zamířili do domu.

Simon jako motorkář - to si vůbec nedokážu představit ! A je moc pěkné, jaké si dělá starosti o Tomase a Emilii. Ovšem jaképak má asi Stefan novinky ohledně Lizzie, to jsem moc zvědavá

Opět nádherné počtení!A ty slovní obraty. Pobavila mě myšlenka Simona sbírajícího plechovky a hořící vlasy taky neměly chybu!

Jinak je od Simona milé, že si dělá starosti o Tomase.
Je pravda, že si Tomas prošel peklem a nebude to jednoduché.
Jen mě zaráží, že mu nikdo nepomohl ani vlivný Erik, který věděl, co s ním provádějí za zvěrstva a nechal to být. I kdyby to byl Nervózní jedinec, takové věci si nezasloužil.

btw.: Simon motorkář mě dostal. Určitě ho musíme vidět v akci!
A jsem hrozně zvědavá, jaké novinky nám sdělí Stefan.

Díky holky popravdě Simon byl v té době takový náhodný motorkář jinak vážně motorky moc nemusí

Jani, s Erikem to bylo komplikované ono vlastně celá ta situace byla složitá Erik je samozřejmě taky realista a narozdíl od ostatních lidí v Podivíně nikdy nevěřil povídačce o synu smrti. Hlavně když byl mladší tak celkem dost atakoval noviny a snažil se vzbudit v místních rozum, protože měl dost všech konspiračních teorií, které v té době vládly kolem Grima. Jenže neuspěl většina lidí věřila ostatním a jelikož viděla i případy kdy Grim skutečně předpověděl něčí smrt byla to pro ně poslední kapka. Všichni uvěřili tomu, že je Grim démon a syn smrti. A později kdy se Nervózní dostal "pod ochranu" Kádinkových už vůbec neměl šanci lidé byli šťastní, že záhadná úmrtí zmizela a že ďábelské dítě je vyřazeno ze hry. Erik samozřejmě s ničím z toho nesouhlasil a nikdy se ke Kádinkovým nehlásil, považoval je za šarlatány a za lidi, kteří jen využívají cizí nevědomost. Díky tomu ho lidé začali považovat ještě za většího podivína než předtím. Později tak oblíbenost Margisonů upadla lidé si k němu ale i tak nic nedovolili, protože i přes to, že ho považovali za starého blázna, který má možná i spojitost se samotnou zubatou (vzhledem k jeho vysokému věku), stále zaměstnával téměř 70% obyvatel celého města. Ale to by samozřejmě nebyl Erik (který, co si budeme povídat strká nos do všeho když může...), aby si nezjišťoval další věci, aby lidem otevřel oči. Za nějaký čas se tak dozvěděl, že Vegovi silně inkriminovali ke Kádinkovým spolu s dalšími vysoce postavenými lidmi v místní smetánce. Zkrátka nenávist a podpora "vědců" byla tenkrát natolik v módě, že nebylo pro nikoho výhodné jít proti a to Erik moc dobře věděl, byl tedy v téhle bitvě úplně sám, ani policie by nestála na jeho straně . Vždy si byl jistý, že přijde jeho chvíle a ta i později přišla, když Simon vystoupil proti davu a stalo se to, co vždy očekával. (i když zrovna s takovou chvílí nepočítal, protože když zjistil, že v domě nezůstal ani jeden sloužící a dokonce musel řídit vlastního veterána, věděl že si jede pro smrt ale byl ochoten to risknout, protože jak zní jejich rodinné heslo: Ego te, ne descendat. Tu es pars mea navis, čili: Nenechám tě potopit. Jsi součástí mé lodi. - oni se prostě nikdy nenechávají v průšvihu - je pravda, že bych vám sem někdy v budoucnu chtěla dát jejich rodinnou historii, protože ta byla opravdu hodně barevná uvidíme jak to vyjde ) Ale teď zpátky k tomu, co jsem předtím říkala...
Spustila se obří nenávist vůči bezvěrci... vůči někomu kdo se odvážil vystoupit proti klidu, který nastal jen díky "zachráncům města" Kádinkovým. Lidé by Simona zadupali do země a ostatní vlastně taky, protože jejich strach vůči nevinnému Nervóznímu byl příliš velký. Kdyby nepřišla Ofélie jistě by nikdo z mých hrdinů už nežil je tedy opravdu složité přemluvit obří masu lidí, když spoustu věcí lidé zažili na vlastní oči. Je pravda, že by Tomasovi pomohlo kdyby se Grim tak okatě nepředváděl se svými schopnostmi v minulosti, ale je fakt, že chtěl jen pomoct, i když nebyl pochopen můžeš si být ale jistá, že jim to Erik vrátí i s úroky určitě vystoupí u soudu (kterého vás pravděpodobně ušetřím a bude tam o něm jen zmíňka ) a trochu jim zatopí (respektive hlavně starému Vegovi), aby si zvedl vlastní reputaci a nahnal důvěru lidé zpět na svoji stranu jako to bývalo dříve, což bude pro místní určitě lepší, i když je Erik taky se svojí zásadovostí pořádný pošuk

Moc děkuji za obří vysvětlení . Teď už to chápu a souhlasím, že je těžké jít proti mase lidí, kteří jak ovce následují nějakej vyřčenej blábol a dál se o to nezajímají. Naprosto názorná ukázka chování lidí.

Moc se těším, že dostanou to, co si zaslouží!!!

Je fakt, že jsem se nějak rozepsala nemusíš se bát, teď už jim osud určitě nebude nakloněn je pravda, že se ale dostanou ke slovu zase jiní lidé... holt jsem tenhle příběh vymyslela nějak hodně dramaticky... snad to se mnou ještě vydržíte  


23.část - I nesmysl může dávat smysl



Stefan se musel usmívat, když viděl svého staršího bratra, který nadále u sebe přidržoval Patricii v ochranitelském sevření.
"Simone... nemusíš se bát, vždyť ani není možný abych si Paty přehodil přes rameno a odvezl ji násilím. Navíc ona by se určitě ani nenechala," uchechtl se.



"Přestaň žvanit nesmysly... řekneš mi co ses dozvěděl o Elise? Zasnoubili jste se snad?"
"Ještě ne," mrkl na něj.
"Simone?"Ozval se Patriciin hlas dříve, než stačil zareagovat na svého bratra. Simon sebou škubl.





"Co?" Zeptal se klidně.
"Co kdybych teď zašla za Emilií a ty si to tady zatím se Stefanem vyřídíš?" Zašeptala. Simonův obličej nevykazoval žádné emoce.



"Dobře," vydechl,...



...než přitiskl svoje rty k jejímu čelu. Vzápětí se sklonil k jejímu uchu.
"Jen mi slib, že nesedneš se Stefanem na motorku i kdyby tě na kolenou přesvědčoval." Patricie zavrtěla hlavou. To bylo to co mu stále vrtalo v mysli? Tiše napodobila jeho gesto a natáhla se k jeho sluchu.
"Jediný s kým bych chtěla něco takového jsi ty," zašeptala. Simon ztuhl.
"Se mnou?" Pronesl šokovaně.
"Ano, nedokážu si tě totiž tak představit... a navíc si jsem jistá, že s tebou by to byla úžasná jízda..."
"Proč si to myslíš? Jsem slon v porcelánu... co kdybych se s tebou svalil do prvního příkopu, co bychom potkali?"
"To by se nestalo. Jsi ten nejopatrnější na světě a miluješ všechno, co má motor. Jsem si jistá, že bys byl ten nejkrásnější a nejopatrnější muž s motorkou, kterého kdy spatřilo město. Možná bych začala i žárlit kdybych tě viděla v kožené bundě a všechny ženy by se do tebe okamžitě zamilovaly, protože máš ty nejkrásnější oči na světě... jsi celý úžasný..." Simon zamrkal.
"Nikdy jsem nenosil koženou bundu, na motorce jsem jezdil ve školní uniformě a tyhle superlativy se ke mně naprosto nehodí," pronesl. Patricie ho pohladila po tváři.
"I tak jsi musel být úžasný jako jsi pořád. Krásný, inteligentní, hodný..." Simon ji přerušil.
"...ledový král s oběma nohama levýma..."
"Ale no tak... miluji tě takový jaký jsi, chápeš?"
"Stejně jako já tebe... takže... no... ty by ses chtěla projet na motorce?" Zašeptal téměř nesměle.
"Nikdy jsem na ní neseděla a kdysi jsem si přála to vyzkoušet, ale nemusím tuhle zkušenost nutně mít... jediné co doopravdy chci je být s tebou a k tomu nepotřebuji ani motorku nebo sedmé nebe. S tebou se budu cítit jako v ráji i v septiku," Simon se pousmál a zavrtěl hlavou.
"Jsi vážně snílek a já bych si přál, aby jsi taková zůstala napořád. Proto ti něco slíbím... slibuji ti, že pokud to bude v mých silách, budu ti plnit tvoje sny, i kdyby jen částečně..." Patricie semkla jednu jeho dlaň mezi dvě své.
"Ale já už žiji svůj sen, mám tebe, co jiného bych mohla chtít?"
"Jsi stejně zvláštní... většina žen, které jsem poznal by věděla, co by chtěla jiného... sice je to nyní s mým dědictvím nahnuté, protože se mnou děda prakticky nemluví, ale kdybych nadále zůstal dědicem... mohla by jsi chtít cokoliv... mohl bych ti koupit celý ostrov, pojmenovat po tobě souhvězdí, mohl bych celou Písečnou oázu posázet diamanty... náš majetek má tolik nul, že na tu částku raději ani nechci myslet... ani takhle tě nic nenapadá?" Vydechl a hleděl jí do očí. Patricie se zatvářila, že přemýšlí.
"Takže spousta nul říkáš... hmmm... dej mi minutku... už vím," mrkla na něj a prudce přitiskla svoje rty k těm jeho. Vzápětí se od něj odtrhla a chytila jeho obličej do svých dlaní.
"Poslouchej mě dobře. Život mě naučil, že peníze nejsou to co tě zahřeje, to co tě upokojí, když na tebe přijdou noční můry... to co bude stát při tobě, když budeš potřebovat. Když jsem sama byla bohatá, myslela jsem si, že mi peníze pomohou ke štěstí, ale až když jsem o ně přišla a s Emilií jsme museli ochránit vlastní životy a utéct z Krasohlídkova... pak jsem pochopila, že největším bohatstvím je rodina a lidé, kteří tě milují. Kdyby nebylo Emilie vzdala bych to... vím to... ale s ní... opřely jsme se jedna o druhou... to byla naše síla, naše skutečné bohatství... takže pokud se mě znova ptáš, co bych chtěla dělat s tou kulatou částkou, kterou by jsi mohl získat, pak moje odpověď zní... jedinou věc, kterou po tobě chci je tvoje láska, tvoje ruce které mě obejmou, když budu mít strach, když mi bude zima, když se budu cítit opuštěná... tvoje ústa, která dokážou dávat naději svými činy i slovy... tvůj rozum, který je tak šlechetný, že mám někdy pocit, že ani neexistuješ... tvoje oči, tvůj pohled, kterým se na mě nikdy nikdo nedíval... díky kterému se cítím jako drahá květina a ne jen jako praštěná osoba, co sní o svém princi, který neexistuje. Chci jen tebe... v otrhaných hadrech i v drahém šatu... s autem nebo bez něj... s naplněnou kapsou miliony i bez nich. Chci tě úplně celého, ale ne tvůj majetek, protože ten z tebe nedělá to čím jsi doopravdy. Chci tvoje srdce výměnou za to mé, nic jiného nechci, chápeš?" Simon zamrkal. Několik vteřin se zdálo, že se zasekl, než ji k sobě přitiskl.
"Ale to už máš přeci dávno. To jsi mi vzala, že jsem si ani nestačil všimnout kdy..." zašeptal a usmál se na ni jedním ze svých nejvzácnějších úsměvů, které rozehřály její nitro.
"Pak alespoň vidíš, že nic dalšího nepotřebuji," pronesla tiše než se natáhla pro další polibek.
"Nerad vás ruším, ale mám pocit, že jste na mne zapomněli... mám jít domů? Chci říct, nerad bych tady dělal křeňáka, když si spolu tak pěkně šeptáte," ozval se Stefanův mírně nervózní hlas. Patricie polila červeň. Jak mohla tak snadno zapomenout na mladšího Margisona? Prudce stočila svůj pohled jeho směrem.
"Jej... no... promiň," pípla.
"To nic, je na vás moc pěkný pohled. Brácha má moc dobrou karmu!" Zvolal. Simon se k němu otočil.
"Na něco takového nevěřím, nevím co s tím oba pořád máte... ani jeden nejste buddhista a stejně o tom pořád hovoříte a já absolutně netuším proč! Žádná karma neexistuje, stejně jako Ježíšek a magické energie... všechno tohle je naprosto nelogické a..." Stefan ho přerušil.
"Bráško klid... jen nech ostatní ať si věří čemu chtějí a to i třeba na Ježíška, ale teď vážně... mám přijít později? Aby jste mohli dokončit svoje záležitosti?"
"Ne, to nemusíš, stejně jsem chtěla jít za Emilií... ale neodveď mi ho někam daleko," požádala ho s váhavým úsměvem.
"Myslíš, že bych dokázal tohohle hlídacího gangstera někam odvézt kdyby nechtěl? Vsadím se, že než odsud odejdu budu mít na sobě tu nejpevnější helmu co existuje a budu mít díky tomu hlavu jak kladivo. A kdo ví jestli mi nesežene i ochranný oblek a další kolečka na motorku," Simon si ho podrážděně změřil a jeho bratr mu věnoval nevinný úsměv. Patricie se zasmála.
"Oba dva jste úžasní, poběžím... pa... vlastně... počkat ještě jednu věc potřebuju..." rychle si stoupla na špičky, uchopila Simonův obličej, který nadále propichoval Stefana a otočila ho k sobě.
"Pa můj krásný princi," zašeptala a přitiskla svoje rty k těm jeho. V ten okamžik se Simonův výraz změnil. Později ji tak se stejným zvláštním pohledem pozoroval při odchodu. Jak je možné, že měl takové štěstí? Někdy v koutku duše, i když by to nikdy nepřiznal nahlas, měl pocit, jako kdyby nad ním někdo bděl... jako kdyby...
"Země volá Simona!" Simon sebou trhl jako kdyby do něj uhodil blesk.
"Krucinál, proč tak hulákáš?"
"Vypadáš jako roztoužený puboš, co se ztratil v čase, což je na tebe opravdu něco divnýho... když jsi normálně taková konzerva..."
"V tomhle jsi stejný jako Paty... já nejsem žádná konzerva! A nechtěl jsi mi něco říct ohledně Elisy?" Stefan se pomalu složil na gauč a Simon následoval jeho případ v křesle.



"Myslím, že už brzy bude ruka v rukávě. Elisa mi slíbila, že o nás bude přemýšlet a já vím, že mi už nedá košem," zasmál se.



"Jak to můžeš vědět? Počkej... co jsi jí slíbil?"



"No pomoc přeci..."
"Jenže... jaký druh pomoci? Něco jsi jí musel říct, když tak najednou začala měnit názor..." později mu tak Stefan povyprávěl všechno o události s Francem.
"Nemám ti za zlé, že jsi tomu idiotovi nakopal zadek... ale jak jsi to říkal? Ty jsi jí řekl, že by sis jí vzal i kdyby nebylo toho dědictví?" Stefan pokrčil rameny.
"No... jo..."



"Uvědomuješ si, že jí nemůžeš takhle tahat za nos? Co když k tobě začne cítit něco jiného? Co kdyby se do tebe zamilovala? Co budeš dělat potom?"
"Pochybuji, že by k tomu došlo... nemá mě ráda... říká, že jsem otravný, je fakt, že jsem jí teď zachránil, ale jsem si jistý, že jsem tím nespustil nějakou lásku z její strany... možná, že jí jen došlo, že je výhodné mít mě na svojí straně, ale... je to nesmysl!"
"Co když to není nesmysl a bude po tobě chtít víc, než část svého podílu?"
"Je moc hezká, dokážu s ní plnit manželské povinnosti, pokud je bude chtít," pokrčil rameny.
"Do háje! Ty víš, že o tomhle nemluvím!"



"Simone, je vyloučené, že by se do mě mohla zamilovat. Podívej se na mně... jsem vyděděnec s lesklým jménem, volnomyšlenkář... chcípák... možná se jí líbím jako muž, ale aby mě milovala? Jak by k tomu vůbec mohlo dojít? Ona je tak vznešená, ale na mně je vznešené akorát to příjmení..."
"Přestaň říkat takové věci! Ty jsi skvělý a tečka! Ale nezapomeň na naši čest... nikdy neslibuj něco, nebo nevnucuj druhým to, co nemíníš splnit. Nechovej se jako mizera... Elisa mi připadá zranitelná a pokud s tebou nakonec stane před oltářem bude v tom určitě i něco jiného než jenom touha po osvobození. Neber si větší sousto, než dokážeš unést. Pokud k ní necítíš alespoň nějaké sympatie... pokud tě přitahuje jen její tělo a touha po dědictví, pak ti garantuju, že i když ty peníze nakonec získáš, tak já si z nich nevezmu ani simoleon a to mi je můžeš nést před dům do konce života! Nevezmu si bohatství, které bude zalité slzami, stačí už ty co prolila naše matka!" Stefan sebou cukl.
"Simone... ty jí nerozumíš... ona... já ji mám rád, vážně... je jiná než ostatní, tak křehká a silná zároveň. Nikdy jsem nepotkal někoho takového jako je ona... podmaňuje moji zvědavost... chci ji ochránit před těmi zmetky, chci jí dát svoje jméno, protože vím, že to pro ni bude znamenat svobodu... a protože je to jedna z mála věcí, co jí opravdu můžu dát, aby mohla roztáhnout křídla. Chci jí věnovat moji podporu, část dědictví a jméno, aby mohla začít žít nový život..."
"Jenže co když ten nový život bude chtít s tebou? Jsi ochotný s ní být jako skutečný manžel?"
"Ty víš, že jsem se nikdy ženit nechtěl... nejsem materiál na manželství... nikdy jsem nebyl. To ty jsi z nás dvou ten který je na něco takového po všech stránkách stavěný..."
"Na to se tě neptám... ptám se tě, co se stane, když ti řekne, že s tebou chce žít nikoliv jako tvůj spojenec, ale jako tvoje žena... co uděláš pak?"
"Já nevím... a co víc, jsem si jistý, že k něčemu takového nikdy nedojde... Lizzie je tak emancipovaná, vlastně mě nepotřebuje... jen maličký kopanec, který by ji dovedl na správné místo. Určitě si ze mě neudělala svého vysněného muže, to je nesmysl..."



"Stefane, v poslední době jsem se naučil jednu důležitou věc. I ty největší nesmysly mohou často dávat smysl... takže by sis měl opravdu dobře rozmyslet, co vlastně chceš, dřív než bude pozdě. Nechceš aby byla nešťastná, nebo ano?"
"Jasně že ne... chci si ji vzít, protože je to výhodné pro nás pro oba... nechci z toho vytěžit nic jiného a jsem si 100% jistý, že není možné, aby se do mě zamilovala, chápeš? Já to vím, jestli si mě vezme, pak to bude kvůli svobodě, kterou jí to bude moci dát a já jí ji skutečně předám. Bude mít volnost po všech stránkách..." Simon se natáhl blíže k němu a stiskl jeho předloktí.
"Já vím, že jsi hodný člověk a nikdy by jsi nikomu vědomě neublížil, pokud by si to nezasloužil... ale varuji tě předem, do tohohle se můžeš zamotat... musíš s podobnou možností počítat. Žádný tvůj vztah nevydržel měsíc, utekl jsi dřív, než ti žena řekla, že tě miluje. Vím proč to děláš, ale..." V Stefanových očích se zjevila bolest, kterou znal jedině Simon.
"Nemluvme o tom... Lizzie se do mě nezamiluje a já do ní také ne, ano? Budeme spojenci, nic víc... nezajdeme nikam daleko... možná budu i její milenec, pokud si to bude přát, ale to je všechno... budu to mít pod kontrolou... věř mi," zašeptal. Simon zavrtěl hlavou. Už dávno tušil jak tohle dopadne.

To víš, Lucisab, že to s Tebou vydržíme Opět překrásné počtení, jen mi hlavou vrtá otázka, co to asi Stefan skrývá za bolest ?

Krásné počtení Luci!

Podobně, jako Ludmi, by mě zajímalo, co Stefan ukrývá a taky mě štve myšlenka, že je tak naivní a myslí si, že se do něj nezamiluje, ona už k němu něco cítí dávno... ach jo, pokud se vezmou, tak tam bude velké ALE někdy v budoucnu.

Jsem moc zvědavá.

Moc děkuju holky Stefan má opravdu jednu malou bolístku, kterou se časem dozvíte jinak Jani, určitě to bude jedno velké ALE pokud dojde na svatbu


24.část - Odříkání a slib

Patricie pomalu kráčela za svojí sestrou do horního patra.



Ale jak se měla na Tomase zeptat? Existovala nějaká možnost, jak správně vyjevit, co jí chtěla říct?



A byla Emilie vůbec ochotná se s ní o tom bavit? Honilo se jí hlavou, než...



...konečně zřela svoji starší sestru s knihou v ruce.
"Ahoj ségra!" Zvolala na uvítanou. Emilie jí věnovala široký úsměv a odložila vedle sebe objemnou knihu o psychologii.
"Ahoj Paty," pronesla jejím směrem, když se Patricie posadila vedle ní do starého křesla.



"Emilí... to co se stalo... no..." mumlala ve snaze nalézt správná slova.



"Co se stalo?" Vydechla zmateně Emilie.
"Víš ty a Tomas... chci říct, jak se vlastně stalo, že se dostal sem?" Emilie se podrbala na hlavě.
"Potkali jsme se náhodou u školy a pak... no stala se nám malá nehoda," zašeptala.



"NEHODA?! Proboha co se stalo!" Zvolala prudce.
"Nic se nestalo, všechno je v pořádku, neboj se..."
"Jak nic se nestalo?! Řekni mi pravdu!"
"Málem mě srazilo auto, ale Tomas mě zachránil... všechno je v pohodě..."
"Ale... ale jak?! Jak! Já věděla, že se něco stane!" Vykřikla.
"Nerozhlédla jsem se, je to moje vina... příště budu opatrnější..."
"Ale... ale... Emilie! Musíš být víc opatrná! Proč jsi se nerozhlédla?! Mohl za to Tomas?!"
"Jasně že ne... zachránil mě, byl moc statečný. Má fobii z aut a to co udělal... teď když si na to vzpomenu... vběhl do silnice před rozjeté auto. Mohlo ho srazit taky a vlastně do něj narazilo... kvůli mně má modřinu a nový špatný zážitek... je to hrdina," vydechla se zvláštní bolestí v hlase.
"Pokud za to opravdu nemohl, pak má můj obdiv... a jen víc to dokazuje jeho lásku k tobě," mrkla na ni. Emilie sebou cukla.



"La...la...lásku?" Vykoktala.



"Nedívej se na mě tak překvapeně. To vidí přeci i slepý, že tě miluje," oznámila ji hrdě.
"Tomas mě nemiluje, to je nesmysl...."
"Ale miluje, ba co víc, zbožňuje tě, abych byla konkrétní. Skočil kvůli tobě pod auto, myslíš, že by to každý udělal, zvláště při tom co má za sebou?"
"Tomas vůči mě cítí dluh..."
"Dluh, který chce splatit tím, že nakonec skončí polonahý v naší kuchyni s tebou v náručí... myslím, že kdyby věděl jak na to, tak by tě ulíbal k smrti," uchechtla se. Emilie zbledla.



"To je absolutní nesmysl! Byla to náhoda... chtěla jsem mu namazat tu modřinu a pak... pak..."
"Pak jste byli moc blízko, jeho paže moc krásně hřály a ty ses do nich chtěla pevně přivinout... ach... to já znám, se Simonem to mám pořád, jen co ho vidím, hned bych na něj skočila a nepustila bych ho dokud by si pro nás nepřišla zubatá... a to jsi na tom byla ještě hůř, protože neměl tričko a co si budeme povídat není nic příjemnějšího než krásný, odhalený mužský hrudník. Tomas má sice snad milion jizev, ale fyzicky je moc hezky stavěný," podrbala se na hlavě. Emilie vykulila oči.
"Patricie! Co to říkáš?!"



"Jen konstatuji skutečnost! No tak... neprobodávej mě pohledem, musíš uznat, že Tomas je moc hezký muž. Má moc pěkná ramena i zadek..." Emilie zrudla a hodila po ní psychologickou knihu. Těžký předmět tak dopadl Patricii do klína. Její mladší sestra si ji tak změřila a odložila ji na bok.
"Nemusíš žárlit, Emilí! Jen se dívám, to je vše. Tomas je vlastně sexy, i když můj Simon... ten je víc než jen sexy. Takhle na první pohled působí ledově, ale když jsme sami a on vyleze ze své ulity... je prostě božský," vydechla zasněně s růžovými tvářemi. Emilie zamrkala.



"Jenže já takhle o Tomasovi nepřemýšlím," pronesla, aniž by nijak reagovala na poznámku o božskosti Simona.
"Jasně že o něm takhle nepřemýšlíš, když už jsi o tom ujištěná. Vždyť jsi do něj taky zamilovaná!" Uhodila na ni. Emilie sebou trhla.
"Nejsem do něj zamilovaná, nevím kde na tohle chodíš..."
"Ale jsi! Vidím, jak se na něj díváš a jak jsi rudá, když jsi s ním. Vždyť jsem tě v takovém stavu nikdy neviděla! Myslím, že jsi se poprvé opravdu zamilovala Emilí a mám z toho velkou radost!"
"Já do něj nejsem zamilovaná!" Oponovala jí.



"Ale jsi! Proč si to nechceš přiznat? Vždyť je to paráda! A pro Tomase je to taky dobré! Vždyť celý život zná jen týrání, ale s tebou... vždyť ty jsi ho přivedla zpět k životu a kdyby jsi mu ukázala i zbytek věcí co ještě nezná, tak by to pro vás pro oba bylo jedině dobré. Bude z vás moc krásný pár!" Tleskla rukama.
"Ne Paty... Tomas je můj pacient, takže o něm takhle nepřemýšlím," odvětila chladně.
"Tomas není tvůj pacient, nebo máš snad jeho kartu u sebe v kanclu? Co já vím tak ne. Takže jsi jen žena, která ho měla doma a naučila ho žít. A nyní je z něj komplikovaný muž se zlomeným srdcem, který tě zoufale miluje i bez zkušeností a který by jistě za tebe i dýchal kdyby mohl. Jsi jeho hvězda, Emilí a ty to víš, i když mi teď říkáš opak."
"Paty... to co říkáš nedává smysl... ano, má ke mě pouto, ale to je spojení mezi psychologem a jeho pacientem..."
"Takže mi chceš říct, že si každého pacienta vodíš domů? Svlékáš ho a pak se s ním objímáš a málem líbáš v kuchyni?" Pronesla se zdviženým obočím.
"Paty... s tebou se o tomhle nedá bavit... mezi mnou a Tomasem nic není a ani nebude, tečka konec... nechci se o tom už bavit..."
"Fajn, ale víš co ti k tomu ještě povím? I Simon si toho všiml, vlastně si toho jistě všimli úplně všichni. Měla by jsi být opatrná. Vsadím se, že to co je mezi vámi hodně brzy vyplave na povrch, takže ne že začneš panikařit a zlomíš mu srdce ještě víc, než ho má teď. Simon si myslí, že je Tomas jen krok od zbláznění a já tomu věřím po tom všem... ale důvěřuje ti, ty jsi pro něj všechno, i když se teď chová jako hrozný bouchač a nechce tě ani vidět. Po tom co jsem viděla se jen třese na to, aby tě mohl obejmout. Ty jsi vlastně jediná osoba na kterou chce sahat, takže... no, sice nejsem psycholog, ale jsem si jistá, že ty jsi ten most, který ho dostane i k ostatním. Takže pokud se o něco pokusí, i třeba jen o hloupost, protože Tomas dle mého absolutně netuší, jak by se měl k tobě přesně chovat, ne že ho kvůli profesionalitě odmítneš, i když by jsi ho i ty mileráda zadusila polibky." Emilie se hlasitě nadechla.



"Znova ti opakuji, že mezi mnou a Tomasem absolutně nic není a ani nebude! On ke mně jistě nechová žádné romantické city, je možná zmatený, to ano... ale nemiluje mě!"
"Teda že zrovna ty nepoznáš lásku... viděla jsi, jak se na tebe díval? Jak byl rudý až za ušima? Zatraceně, neříkej mi, že to nevidíš!"
"Nic jsem neviděla a ani... ani... Paty, nechci o tom mluvit. Jsem jeho psycholožka a tím to končí..."
"Jenže tím to nekončí... osobně si myslím, že bys ho měla chytit za ruku a už ho nikdy nepustit. Ty jsi totiž jediný lék na jeho démony a to ani nemusím mít diplom z psychologie jako ty," mrkla na ni.
"Jenže kdyby tohle... tohle... i kdyby byla pravda co říkáš... pak bych mu nemohla pomoci odborně, chápeš? Byla bych zaujatá, můj úsudek by byl zmatený... musela bych ho přenechat jinému psychologovi a..." Patricie ji přerušila.
"A v tom je nějaký problém? Tak by měl jiného psychologa a ty by sis mezitím koupila pořádně kvalitní lepidlo a spolu s Tomasem by jsi slepila jeho srdce i duši zpátky dohromady a kdo ví... možná by jste mezitím vyrobili další lidičky, kteří by Tomasovi rozsvítili svět," pokrčila rameny.
"Paty... ty jsi vážně hrozný snílek... tohle není tak jednoduché..."
"Možná je to jednodušší než si myslíš... hlavně se tomu nebraň, sestřičko. A snílek jsem a vůbec mi to nevadí," mrkla na ni se širokým úsměvem.
"Ach Paty... nechci už o tom mluvit... půjdu se raději připravit do práce," pronesla klidným hlasem, než vstala a vykročila z místnosti. Patricie se za ní s úsměvem dívala. Už dávno si byla jistá, kam tohle všechno dospěje.

Později, když se oba bratři ujistili, že Artur dnes zvládne restauraci sám, se pustili do hledání Simonova plánu B... nového místa pro restauraci.



"Našel jsem pár dalších míst... co říkáš na tohle?" Ukázal Simon na obrazovku. Stefan se nahnul správným směrem.
"Je to odsud asi 80 km, myslíš, že jsme oba schopní takhle dojíždět, když nemáme tolik peněz?" Zeptal se ho se širokým úsměvem. Simon si vzdychl.
"A co tohle?"
"Vypadá to jako místo, kde by mohli stát veřejný záchody..."
"A tohle?"
"Tady taky existuje civilizace?" Podotkl, když přes internetové mapy neobjevili žádnou budovu v okolí.
"Fajn... mám tady ještě několik záložek... v krabici jsou desky, kde uvidíš moje výběrová kritéria..." Stefan zmateně vytáhl z krabice objemné desky a vykulil oči na směsici perfektně stanovených pravidel i čísel. Vzápětí téměř vědecky vypsané poznámky zavřel.
"Znova ti opakuju, že tohle nebude třeba! Elisa si mě vezme a budeme za vodou!" Simon ho ignoroval a nadále vyhledával přes internet možné objekty k zakoupení, které si mohli dovolit.

V hodně pozdních hodinách, tak našla Patricie svého opuštěného milého pospávat nad zářící obrazovkou.



Několik vteřin hleděla do jeho unaveného obličeje.



Tolik si mu přála pomoci. Moc dobře věděla, že pro Simona byla restaurace jeho život, i když často říkával, že mu na tom nezáleží. Opak byl pravdou. Simon miloval práci v pohostinství, bylo to jedno z mála míst, kde se cítil opravdu dobře. Patricie nechtěla, aby přišel o svoji práci. Toužila najít řešení k jejich problému, ale sama neměla dost peněz, které by mohla Simonovi dát, aby mu pomohla zakoupit vhodné místo pro novou restauraci. Opatrně vykročila k jeho spící postavě a objala ho kolem ramen.



Simon se ani nepohnul. Jeho mysl byla nadále uvězněná v zamotaných snech, které znal jen on sám. Patricie tak nahlédla na poslední webovou stránku, kterou prohledával.



Mohla tak zřít nízkou kamennou budovu sídlící nedaleko Větrnova, jejíž pronájem hlásil neuvěřitelnou sumu. Dlouze vydechla. Vždycky věděla, že to nebude jednoduché. Díky ní přišel o svoji pověst, bydlení... o důvěru svého dědy. A co mu dávala ona nazpátek? Jen svoji lásku, ale stačilo to? Mohlo to být dostačující pro takovou osobnost jakou byl Simon? Pro jeho moudré srdce a pragmatickou povahu? Věděla, že za poslední měsíce udělal spoustu věcí, které by jinak neučinil. Stefan o něm říkal že se změnil, že díky Patricii nalezl část svého já, které odmítal poslouchat a ukrýval ho v té nejtemnější části svého vědomí ve strachu, že by mu mohl někdo ublížit. Vložila svoji tvář do jeho černých vlasů, které voněly po jeho šamponu. Zhluboka se nadechla. Byla pro něj schopna učinit cokoliv... naprosto cokoliv. Letmo vtiskla na vrch jeho hlavy polibek. Simon sebou škubl a zvedl k ní tvář.



"Paty, co tady děláš? Kolik je hodin?"
"Je už hodně pozdě... pojď si lehnout," zašeptala.
"Ještě jsem se chtěl tady podívat na nějaké pozemky, ale... zdá se, že dnešní nabídka je již značně omezená. Jsem si zcela jist, že nedokážu nalézt vhodné místo pro restauraci do doby než přijdeme o tu, co nyní spravuji," vydechl.
"To nevadí... společně všechno zvládneme," odvětila tiše, než...



...přitiskla svoje rty k těm jeho. Po chvíli se od sebe odtrhly.
"Pojď si lehnout, miláčku," požádala ho něžně.
"Ale..."
"Simone..." zašeptala. Simon si vzdychl.
"Zítra ráno se na to budu muset podívat. Potřebuji zajet na pár míst a obhlédnout situaci. Musím si připravit plán, který..." Patricie ho přerušila polibkem.
"Já vím, ale už se s tím teď netrap. Pojď spát, ráno tam budou úplně nové nabídky a ty budeš mít čistší hlavu," vydechla tiše a pročísla jeho havraní vlasy.
"Dobře, stejně už asi nedokážu udržet oči otevřené..." pronesl po chvíli, než se pomalu zvedl ze židle a propletl svoje prsty s jejími.





"Slibuji, že najdu řešení na naši situaci," vydechl tiše.
"A já ti slibuji, že ti pomůžu," odvětila a ve své duši už dávno tušila, co udělá.

To se dá čekat, že si Emilie nebude připouštět své city k Tomasovi, mylně se domnívá, že musí mít vše pod kontrolou. V tom jsou si do jisté míry podobní se Simonem, ten ale pod vlivem Patricie roztál a lásku si přiznal. A opět otázka na závěr - jakpak hodlá asi Patricie Simonovi pomoci ?

Musím říct, že je to až komické, jak se Emílie snaží Paty oponovat ohledně svých citů. Většinou to, co mám přímo před očima nevidíme.

Ale někde v hloubi duše to jistě sama ví, jen se té myšlenky bojí.

Jsem moc zvědavá, jak tohle dopadne. Sdílím stejný názor, jako Paty. Byli by nádherný pár.

A jsem moc zvědavá, jak hodlá Paty pomoci Simonovi. ( Že by ty punčochy? )

Holky, moc děkuju je pravda, že Emilie má opravdu velký strach a ve své podstatě ví, že ho miluje, ale má zároveň obavy z toho k sobě Tomase připoutat zkrátka jí to nepřijde profesionální ani běžné  v tomhle se Ludmi opravdu podobá Simonovi, který se nesnaží dělat věci pro svoje dobro, ale většinou se snaží činit věci, které jsou nutné udělat, aby všechno zůstalo v rovnováze takže mi věřte, že Emilie se pokusí dělat všechno pro to, aby všechno zůstalo v normálních kolejích a pokud selže... no budou se dít zajímavé věci... Tomas pořád není tradiční postava, má toho hodně za sebou... uvidíme co z toho vznikne

Jinak se brzy dozvíte co nakonec Paty vymyslí, aby získala dost peněz


25.část - Vrácené strachy

Slunce pomalu vystoupalo na obloze a ozářilo dům sester Dvořákových jako nikdy předtím. Možná za to mohlo letní počasí, které vyhnalo životadárnou hvězdu dříve nad lidnaté město, jež bylo téměř pohřbené v písku. Budova však zůstala i nadále uvězněna ve snech...



...které svazovaly naše hrdiny...



...mnohem pevněji, než objetí bytosti z masa a kostí.



Patricie sebou cukla a silně sevřela látku svého saténového pyžama. Na jejím čele se zjevily krůpějky potu, jakmile zachvátila její mysl dávno ztracená vzpomínka...

Chtěla utéct... chtěla uniknout... ale nemohla, jako kdyby ztrácela sílu i dech. Jako kdyby její srdce nedokázalo dodat dostatek energie pro její slabé svaly. Byla příliš mladá... možná hloupá, naivní... ale nyní stejně jako tenkrát to znova zaslechla. Funění ze kterého jí přejížděl mráz po zádech... štěkot, který jí dával najevo, že je blízko... příliš blízko. Patricie nechtěla zemřít... netušila čím si to zasloužila. Znova popohnala svoje štíhlé tělo k běhu, který jí přišel v hustém lesním porostu jako čím dál tím větší nesmysl. Kde byli její sourozenci? Proč jí najednou přišlo, že už je nikdy neuvidí? Zoufale se ohlédla, když za sebou zřela svalnatého psa s hustou černou srstí, který neomylně mířil za ní. Vydala zoufalý zvuk a natáhla více nohy. V ten moment její chodidlo zavadilo o cosi na zemi, což způsobilo, že ztratila rovnováhu. Zděšeně rozmáchla rukama, než její hlava tvrdě dopadla na pevný předmět...



Patricie sebou škubla a otevřela oči. Její tělo znova zachvátil prudký chlad, který jí připomněl, co se v ten den odehrálo. Trhaně se nadechla a zamrkala. Kde se nyní nacházela? Její bytost zachvátil podivný třes, který se roznášel jejím nitrem jako žíravina. Znova sebou nekontrolovaně trhla, čímž se jí podařilo strčit do svého společníka na kterého v daný moment zapomněla. Simon cosi zamumlal,...



...než zvedl hlavu a snažil se rozkoukat. Krátce si odkašlal. Patricie sebou znova cukla. Simon se na ni zahleděl.



"Paty?" Vydechl její jméno šokovaně, sotva zřel její třesoucí rty. Co to s ní bylo?
"Paty?" Oslovil ji podruhé, jenže jeho společnice nereagovala.
"Patricie?" Vyslovil její celé jméno, než se nad ní více sklonil a...



...vtiskl na holou pokožku jejího ramene polibek, ve snaze ji probudit z čehokoliv, v čem se nyní nacházela. Simon se otřásl, když pocítil studeno jež se dostávalo do jeho těla skrz citlivou pokožku jeho rtů.
"Paty... Paty..." zašeptal a natáhl svoji hřejivou dlaň k jejímu předloktí. Jemnými pohyby začal třít její nepřirozeně studenou pleť. Jeho srdce mezitím bilo jako o závod. Co se to dělo s jeho milou? Jedna jeho část ji toužila popadnout a odnést do nemocnice, ale ta druhá... byla v podobném tranzu jako ona sama. Zoufale se dotkl její tváře a znova ji chytil za předloktí, které začal rytmičtěji třít.
"Paty, odpověz mi... co ti je?" V jeho hlase se ozvala panika. Až pak se Patriciina tvář pohnula a z jejích očí začaly vytékat slzy.



"Paty!" Zvolal divoce a rychle ji k čelem sobě přetočil oběma rukama. Otřásl se, když si její kompletně ledové tělo přitiskl k tomu svému. I přes počáteční nekomfort si ji instinktivně přivinul k sobě jako dítě.
"Jsi strašně studená... Paty... proboha... ty můj snílku... Paty," šeptal nešťastně a objímal ji oběma rukama. Patricie se rozplakala. Její hrdlo se začalo otřásat vzlyky, které nedokázala kontrolovat. Co se to s ní dělo? Simon ji semkl ještě silněji a téměř ji zalehl, jen aby dokázal celou svojí bytostí zakrýt její prokřehlé tělo.
"Co je to s tebou... moje Paty..." opakoval stále dokola se zvláštním tónem v hlase, který mu nebyl podobný. Patricie sebou cukla.
"Simone... Simone..." šeptala jeho jméno, což ho přimělo, aby se nad ní mírně nadzvedl.



Patricie mu věnovala pohled plný strachu.
"Co se ti to stalo? Jak ti je? Jsi v pořádku? Musím tě okamžitě odvézt do nemocnice!" Zvolal a v jeho očích se zjevila panika, kterou u něj Patricie zatím nikdy neviděla.
"Ne... ne..." pronesla trhaně.
"Nemohu to jen tak nechat být! Hned tě zavezu..." Simon nadále hovořil, prudce se přetočil z ní. Patricie ho však přerušila tím, že ho hbitě zalehla dříve, než stačil vytáhnout paty z postele.



"Nechci nikam jít... všechno je v pořádku... neopouštěj mě..." zašeptala naléhavě.
"Jak to můžu nechat být? Byla jsi v šoku! Co se stalo?!"
"Já... já... měla jsem zlý sen..."
"Co se ti zdálo?" Patricie zavrtěla hlavou a pohřbila více svoji tvář do jeho odhalené hrudě.
"Paty..." zašeptal a něžně zvedl její tvář k té své.
"...pověz mi pravdu." Patricie polkla a pomalu se přetočila na postel z jeho těla.
"Já... já... mám strach ze psů..." vydechla tiše. Simon se k ní otočil na bok a Patricie se zahleděla jeho směrem.
"Přijdu ti divná?"
"Vůbec ne... na podobném strachu neshledávám nic zvláštního," pokusil se ji ujistit tiše.
"Obejmeš mě?" Vydechla téměř nesměle. Simon zamrkal a bez jediného slova si ji k sobě přitiskl.



"Vždycky jsem taková nebyla, ale... když zemřeli rodiče, nic nás se sourozenci nedrželo na místě, proto jsme začali cestovat a tak jednou... jednou... jeli jsme na kolech a dostali jsme hrozný hlad. Emilie chtěla jít pro jídlo sama, ale Péťa jí nechtěl nechat a jelikož se jednalo o klidnou lokalitu... nakonec šli do blízkého obchodu oba a já se nabídla, že pohlídám kola... nevím, co mě to tenkrát napadlo, že jsem se rozhodla vyrazit mimo cestu, ale... tam jsem ho potkala. Byl to velký černý pes... jakmile mě spatřil okamžitě mě začal honit, myslela jsem si, že mě zabije... ale... nakonec jsem skončila s rozbitou hlavou... a od té doby mě pojme velká hrůza, když vidím psa... takže pravděpodobně nebudu nikdy zcela schopna ho mít doma... doufám, že se za to na mně nezlobíš..." šeptala zahanbeně.
"Proč bych se měl zlobit?"
"Třeba si psa chtěl a teď... kvůli mně... slibuji ti, že se s tím pokusím bojovat, ale... ale..."
"Šššš poslouchej mě, ty můj snílku. Pakliže nebudeme mít psa... ničemu to nepřekáží..."
"Ale... ale... ty bys ho nechtěl?"
"Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Děda domácí zvířata nikdy nepovažoval za důležitou investici a rodiče... nevím, nikdy mě nenapadlo si přát nějaké zvíře..." pokrčil rameny.
"Takže... takže..." Simon zavrtěl hlavou a přerušil její trhavé myšlenky.
"...takže si prostě místo psa pořídíme další dítě navíc," zašeptal. Patricie se šokovaně nadechla a zvedla k němu tvář.
"Ty... ty... bys se mnou... mnou chtěl... děti?"
"Samozřejmě. Vzhledem k tvé kráse a duševním kvalitám, považuji tvoji genetickou výbavu za výhru pro moje budoucí potomky," odvětil pragmaticky.
"Co...cože?" Vykoktala.
"Dobře, takže se pokusím ti to povědět jinak, ty můj snílku. Ty jsi jediná žena na světě, kterou si dokážu představit jako matku pro moje děti. Ptáš se proč? Jsi krásná, něžná, milá, máš zlaté srdce a dokážeš se mnou vydržet, což je něco, co na tobě obdivuji. Budeš skvělá máma jsem si tím jistý," vydechl se širokým úsměvem. Patricie k němu zvedla tvář a její oči se zalily slzami.
"Vážně si to myslíš?" Zaskřehotala hlasem plným emocí.
"Já nikdy nic neříkám nadarmo, takže to myslím smrtelně vážně," mrkl na ni. Patricie se zasmála a vrhla se na jeho rty. Po chvíli se od něj odtrhla a zahleděla se do jeho modrých očí.



"Takže... takže... teď?" Simon se zasmál.
"Ještě ne... nemám ti co nabídnout. Nebude to trvat dlouho a bude ze mě zkrachovalý muž, ale nemusíš mít strach... nikdy jsem se nebál práce, budeme se mít dobře, to ti slibuji," vydechl naléhavě.
"Simone..." stačila vydechnout, než ji přerušil.
"Zvládnu to... spíš mi pověz, jak se cítíš?"
"Je mi báječně. S tebou mi bude vždy dobře, bez ohledu na všechno i všechny," odvětila upřímně. Simon jí věnoval jeden ze svých vzácných úsměvů, než...



...ji k sobě silněji semkl a spojil svoje rty s jejími v polibku, který je oba přiměl uvěřit, že kromě nich už nikdo další na světě není.

Pěkně jsi mě vyděsila, Lucissab, naštěstí to byl jen dobře popsaný zlý sen A doufám, že na to potomstvo v příběhu taky dojde

Díky Ludmi no, možná tam někdy nějaké malé lidičky uvidíte, ale je otázka čí budou


26.část - Další pomocná ruka

Později dopoledne zamířila Patricie do pracovny...



Tolik chtěla Simonovi pomoci... najít způsob jak zajistit, aby mohl pokračovat v tom co mu činilo radost. Zhluboka se nadechla, než naťukala do vyhledávače správný dotaz.



Patricie neměla pocit, že by toho za svůj život hodně dokázala. Často spíše trpěla dojmem, že nikdy nedokáže být dost dobrá pro ostatní. Zhluboka se nadechla než vyhledala jedinou profesi, ve které se vyznala. Modeling...



Byla si jistá, že byla ochotná nafotit několik sérií fotek jen aby zajistila svému milému dostatečnou sumu pro jeho restauraci. Několik minut tak vyčkávala nad jejich zpomaleným internetem, než konečně zřela logo modelingové agentury sídlící v Písečné oáze. Opatrně vytáhla svůj mobil a lehkými tahy naklepala správné číslo. Za nějakou dobu se jí tak ze sluchátka ozval hlas sympatické ženy.
Modelingová agentura Arabeska... Patricie si odkašlala. Krátce vysvětlila ženě do telefonu o co by měla zájem. Zvláštní cizinka tak měla následně radost, že se jí ozvala slavná Patricie Dvořáková, která spolu se svojí sestrou vytrhla Tomase Parkera z pekla. Patricie se raději její poznámku rozhodla ignorovat.
"Takže nadále hledáte modelku do letní kampaně bot?" Vydechla s poslední dávkou vlastní trpělivosti. Až pak si uvědomovala, jak ji již práce modelky tolik nezajímala... jako kdyby ji Podivín změnil... nebo to bylo Simonem? Zavrtěla hlavou.
Zapíšu vás na seznam a zavolám vám až s vámi bude moci majitel agentury mluvit, oznámila jí nadšeně žena. Patricie cosi zamumlala na rozloučenou a ukončila hovor. Jak je možné, že to pro ni bylo dříve tak snadné, ale nyní se cítila jako kdyby měla prodávat svoji vlastní kůži? Před očima se jí jako na zavolanou zjevil zhroucená Simonova postava nad notebookem. Musela to udělat, protože tohle bylo to jediné, co opravdu uměla. Simon byl její život, její životní láska, někdo na koho čekala celou věčnost... chtěla to pro něj učinit... pro jeho úsměv, pro jeho klid. Zhluboka se nadechla a položila svoje prsty na klávesnici.



"Modelingová agentura Arabeska? Letní kampaň bot?" Vyhrkl šokovaně. Patricie sebou cukla a prudce se postavila.
"SIMONE!" Její hlas kolísal. Simon zvedl jedno obočí, což bylo jediným projevem jeho emocí.



"Co to má znamenat?" Zvolal. Patricie se podrbala na hlavě.



"Našla jsem způsob jak nám zajistím víc peněz! Budeš mít restauraci!" Vyhrkla příliš nahlas.
"Paty, tohle po tobě nechci. Už jsem ti říkal, že to zvládnu..."
"Ale já ti chci pomoct!"



"To nemusíš! Paty, pořád o tomhle místě všechno nevíš... ty znáš tuhle agenturu?"
"Ano, když jsem ještě fotila pro svoji agenturu v Krasohlídkově, tak... občas se objevilo pár lidí odsud u nás. Spolupracovali spolu..."
"Fajn, ale to pořád neznamená, že nebudou chtít udělat senzaci z toho co se stalo s Tomasem! Nelíbí se mi ta myšlenka! Právě proto jsem chtěl vše obstarat sám! Neříkám, že nejsi schopna být opatrná, ale místní lidé... hlavně někteří jsou jako sépie... nikdy nedovolím, aby na tebe zkoušeli svoje triky!" Vyhrkl bojovně. Patricie se pousmála a pohladila ho po rameni.
"Jsi vážně ten nejúžasnější ochranářský muž, ale musím to zvládnout, nemůžeš mě schovat před vším. Chci ti pomoci, tak moc bych si přála, aby jsi věděl, že budu vždycky stát po tvém boku... takže se nemohu jen vézt ve tvém krásném stínu, musím z něj vylézt a najít svoje místo tady. Miluji tě, nech si ode mě pomoci. Když budu mít štěstí, nafotím nějaké kampaně a budeme se mít lépe... slibuji, že se nic hrozného nestane a když bude mít někdo chuť otravovat, narvu mu svůj podpatek do zadku," mrkla na něj. Simon sklonil hlavu.
"Ty to nechápeš... ještě jsi se s tolika místními nesetkala a..." Patricie ho přerušila. Simon k ní vzhlédl.
"Před krátkou dobou jsem měla v podstatě celé město před domem," mrkla na něj.
"To není to samé..."
"Miláčku, bude to..." zbytek nestačila doříct, protože se ze stolku ozval její mobil. Patricie věnovala krátký pohled hlasitému přístroji, než ho prudce uchopila a přijala hovor.

Za několik krátkých minut opatrně ukončila rozhovor a zvedla svoje oči k Simonovi z jehož obličeje se nedalo vyčíst na co myslí.
"Za hodinu mám pohovor," vydechla do vzniklého ticha. Simon zamrkal.



"Fajn, půjdu s tebou," odvětil pevným hlasem.
"Simone..."
"Nech mě jít s tebou alespoň teď, ano? Chci si toho člověka prohlédnout..."
"Nebo ho chceš vyděsit?" Letmo do něj šťouchla jedním prstem.
"Pakliže by se bál mojí přítomnosti, pak by se nejednalo o solidní osobu..."
"Takže ho chceš otestovat?" Zašeptala s hravým odleskem v očích.
"Slovo otestovat nepovažuji za správné. Raději bych to nazval odborným průzkumem na bázi lehké psychologie," Patricie se zasmála.
"To je skoro to samé... ale i já mám pro jednu záležitost další pojmenování..." pomalu se natáhla k jeho uchu kam pošeptala jediné slovo. Simon zamrkal.
"Nejsem si jistý, co přesně se mi snažíš naznačit," procedil. Patricie otřela svůj nos o ten jeho...



...a přitiskla se k němu. Zlehka otírala svoje rty o ty jeho a při tom vnímala, jak se její srdce silněji rozbušilo. Možná ho mohla políbit už tolikrát... ale pokaždé měla pocit jako kdyby se k němu mohla přimknout podobným způsobem poprvé. V jeho náručí cítila domov, který tak dlouho postrádala, proto ho nikdy netoužila zklamat. Když byla s ním... její myšlenky prudce přerušila pevná linka, která narušila jejich moment. Simon se od ní odtrhl a pohlédl směrem k telefonu.
"Kdo to..." zamumlal a vydal se ke sluchátku.



"Margison," vyštěkl do telefonu hlasem, který matně připomínal Erika.



"Proboha jaký kritik? O čem to mluvíš Arture?... vždyť víš, že mi za necelý týden seberou restauraci, tak kde se tam teď najednou vzal?!... Fajn... přijedu," zavrčel do aparátu, než ho položil zpět do stojanu.



"V restauraci mám kritika a ten si žádá vedení. Artur nemůže sehnat Stefana... musím odjet," sdělil jí útržkovitě svoje nově nabité informace.
"To nevadí... zvládnu na ten pohovor dojít sama, neboj se," zašeptala a natáhla se pro jeho paže.



"Slib mi, že nepodepíšeš kdejakou smlouvu."
"Neměj strach, už jsem podepsala spousty smluv ohledně focení, vím co tam být má a co ne," mrkla na něj.
"Nelíbí se mi to. Dej mi adresu té agentury, zajedu pro tebe jen co vyřídím kritika..."
"Ale..." Simon ji přerušil.
"Dovol mi pro tebe udělat alespoň tohle," pronesl klidným hlasem. Patricie mu věnovala úsměv a zlehka ho sevřela kolem ramen.



"Tobě dovolím cokoliv," zašeptala.

Za necelou hodinu se tak Patricie ocitla v prostorné kanceláři.



"Takže vy jste nejdříve pracovala pro Savon?"
"Ano, fotila jsem do něj nové laky na nehty."
"A pak jste skončila u punčoch a bot."
"Ano."
"Ve vašem životopisu vidím spoustu značek pro které jste nafotila celé kampaně. Byla jste někdy na titulní straně katalogu?"
"Ano, bylo to v roce 2018."
"Výborně, líbí se mi vaše portfolio. Vzhledem i k činům, kterých jste byla v minulosti schopna, mi bude potěšením mít vás v kampani," usmál se na ni muž ve středních letech s nepřirozeně peroxidovými vlasy.
"Děkuji."
"Už jsem připravil i smlouvu," vydechl klidným hlasem a posunul světlý papír po stole směrem k ní. Patricie jemně uchopila tenký list do ruky a začala trpělivě číst jednotlivá ustanovení.
"Bude se jednat o skupinové focení?"
"Ano, kolekce je pro obě pohlaví včetně dětí. Vy nafotíte pár snímků s naším modelem a zbytek dokončíte sama." Patricie trhaně přikývla. To byla věc na kterou byla zvyklá. Několika tahy obyčejné propisovací tužky tak opatřila papír vlastním podpisem.
"Už se moc těším na spolupráci s vámi slečno Dvořáková. Na kamerových záznamech vidím, že sem míří váš budoucí partner na focení. Myslím, že bych vás mohl seznámit," usmál se na ni až odhalil svoje nepřirozeně bílé zuby. Za několik vteřin se ozvalo klepání na dveře.
"Dále!" Patricie zaslechla rytmické kroky.



"Omlouvám se šéfe za zpoždění, chtěl jsem se s vámi poradit..." hlas se mu zadrhl v hrdle, když zřel cizinku sedící naproti jeho šéfovi.



"Paty?" Vydechl se zářivým úsměvem, který by jistě odzbrojil spousty žen. Patricie zalapala po dechu.
"To snad... Patriku?" Zašeptala šokovaně, což jen přimělo...



...Patrikův úsměv jen rozšířit.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
A máme tady novou postavu



Patrikovi všichni přezdívají zlaté dítě nebo anděl. Sám o sobě nikdy netrpěl na nedostatek, proto nezná značné množství různých situací. Před krátkou dobou byl přítelem Patricie, jejichž rozchod byl jedním z nejdiskutujících v novinách, protože ji opustil v době, kdy měly obě sestry problémy kvůli Petrovi.