Lucisab a její postapokalyptický svět

Škoda, že se bunkr nedá rozšířit, aby se Ti tam ti Simíci se všemi svými potomky vešli A copak by asi Mathias říkal, kdyby se jim s Caroline povedla holčička ? Už se moc těším na další vývoj !

Já bych jim ty mimča přála oběma párům  A souhlasím s Ludmilou, Mathias s Caroline by měli mít holčičku - až by si ho omotala kolem prstu, to by zíral!

Díky holky psaní by mě opravdu moc bavilo, ale bohužel to všechno naráží na málo času i když si na každý svůj koníček vždycky nějakou chvilku utrhnu

Jo to by koukal kdyby to byla holka myslím, že by mu to na chvíli snížilo ego než by si ho jeho malá holčička omotala kolem prstu přesně, jak říká Fidgety ale nebudu zatím nic prozrazovat jediný co můžu říct, že za tenhle nenadálí babyboom může moje rozbitá myš, která poskočila místo na interakci milovat se na pokusit se mít dítě takže to nakonec za mě rozhodla sama

  Myš je pěkně záludný tvor, určitě ti to udělala naschvál, aby to byla ještě větší výzva  Moc se těším na pokračování. Málo času je můj každodenní problém, prostě bohužel nestíhám hrát  ale nic si z toho nedělej, časem se trochu toho času najde a já si ráda počkám na tak kvalitní příběh    jestli se mi bude do té doby stýskat po Mathiasovi, přečtu si pár starších dílů

Jé, to je fór, moje myš zrovna včera přežila "podlití" jablečným moštem, ještě, že jsem zrovna nehrála, to bych se asi taky mohla dočkat něčeho zajímavého Držím palec, aby ta výpočetní technika nakonec neřídila Tvůj příběh sama místo Tebe

Moc krásné! Hlavně ten vztah Mathiase a Caroline . Chtělo by to pořídit jim nějakou malou princezničku A to s tím "poskočením" myši znám moc dobře

Jéé holky moc děkuju jinak se pokusím sem dávat díly, jak nejrychleji to půjde (mám toho hodně nafoceno (na něco byla dobrá neschopenka ) a to dokonce i konec 1.generace už teď mi ten užvaněný Mathias chybí ale nebudu předbíhat jednou se to stát muselo snad se mi podaří, aby jste měly rády generaci druhou naštěstí, konec je ještě daleko, tak si užívejme naši "velkou hvězdu" dokud prudí v bunkru )

Jinak s myškou musím souhlasit ta potvůrka mi už dokázala nadělat tolik potíží! Teď mám naštěstí novou a ta, jak se zdá, nemá chuť řídit příběh sama



23.část

Čas letěl jako splašený a i když si Mathias nalhával kde co a odmítal si všímat Carolinina zakulaceného břicha, Caroline to samé dělat nechtěla. Tentokrát toužila po tom si těhotenství pořádně užívat a to i bez podpory Mathiase. Takže se jednoho dne navlékla do těhotenského oblečení a objevila se před Mathiasem v obýváku.



Jenže Mathias vůbec nijak nezareagoval. Stál tam před ní a jen se díval. A Caroline v té chvíli napadlo, že jí bude hodně bolet pokud ji přeci jen nějak opustí... i kdyby jí měl po celou dobu těhotenství jen ignorovat, respektive fakt, že čeká dítě.



"Mathiasi..." oslovila ho se smutným výrazem. Mathias se narovnal a dal hlavu na stranu. Zůstal však nadále mlčet, což působilo v jeho podání podivně.
"Takže teď už vidíš, že jsem měla pravdu... co chceš dělat, Mathiasi?" Mathias se ušklíbl.
"A co si myslíš, že asi udělám, zlatíčko?" Caroline se zaleskly oči.
"Chápu, že jsi to dítě nechtěl, dal jsi mi to najevo několikrát... ale prostě se to stalo... a já... nemůžu to změnit a snad ani nechci, Mathiasi... a pokud ty nebudeš chtít... pak já... to pochopím," koktala a klopila zrak.
"Ach, zlatíčko... ty mě pořád tak špatně znáš... člověk by čekal, že když jsi mě zmlátila knihami, přivodila jsi mi několik infarktů, donutila jsi mě si ničit s tvojí vahou záda a dokonce jsi ode mě dostala můj osobní prsten, tak budeš trochu kreativnější," pronesl jízlivě.
"Jak kreativnější? Vidím na tobě... vidím na tvém obličeji..." nenechal ji domluvit...
"...jak jsem krásný? Ale no tak, zlatíčko... tohle já už přece vím a teď mi dej prostor, abych se vyjádřil... mimochodem kochat se mým obličejem můžeš pořád," mrkl na ni. Caroline zalapala po dechu a začali jí téct slzy po tvářích.
"Nikdy mě nebereš vážně! Jsi jenom...!" Nedořekla to, protože se Mathias...



...svižně sklonil k jejímu břichu a pohladil ho svojí doširoka otevřenou dlaní.
"No tak, ty tam uvnitř... můžeš mamince říct, aby se tolik nerozčilovala? Sice mám rád, když trochu pění, ale nerad bych, aby mě opět prohnala po bunkru... navíc má za svými zády slušnou nálož knih a ty mršky se mohou v mžiku proměnit v účinnou zbraň... jednou ti budu vyprávět, jak mě jimi zasypala a donutila mě lítat polonahého po bunkru... i když co si budeme povídat, třeba si chtěla prohlédnout můj zadek jen ve spodkách, i když si myslím, že bez nich vypadá ještě líp," temně se zachechtal a Caroline zrudl celý obličej.
"Takže ty... ty..." Mathias se narovnal a věnoval jí zářivý úsměv.
"A co jsi si myslela, že udělám? Víš, jak bych se nudil, kdybych tě poslal k šípku? A víš jak by mě zpražil rozumbrada až by se dozvěděl, že jsem tě opustil? I když to v bunkru prostě není technicky proveditelné..." mrkl na ni.
"Takže by jsi mě jinak..."
"Ach, zlatíčko..." zakoulel očima a přitáhl si ji k sobě.
"Ženský hormony jsou strašný... vzpomínám si, jak to s tebou cloumalo posledně... slyšela jsi vůbec co jsem říkal? Našeho druhého chlapce si nechám, udělám z něj velkou hvězdu jako je Alex a i když si budou navzájem konkurovat, tak je to bude nutit být pořád lepší a lepší... navíc sám jsem chtěl kdysi dávno bratra..." zahučel jí do ramene.



"Takže máš radost?"
"No o radosti tu nemůže být řeč... víš, jak jsem byl rád, že už Alex nepotřebuje pleny?" Vyhrkl a odklonil se od ní. Caroline zvážněla.
"Nerozumím ti..."
"Ani mi rozumět nemusíš, stačí jen aby jsi se na mě podívala a budeš vědět jestli mám radost nebo ne," usmál se na ni. Jenže Caroline si nebyla jistá, zda se směje jen tak nebo kvůli dítěti. Mathias se tedy k ní pomalu naklonil a zašeptal jí do ucha.
"Povím ti tajemství... vždycky jsem chtěl, aby se můj syn jmenoval po mě," mrkl na ni...



...a zlehka ji políbil.

A od té chvíle se zdálo být všechno v pořádku...



Tereza se také pořádně zakulatila...



...a Alex se pokoušel s Danielou natrénovat tanec, co viděli u Danieliných rodičů...



...jenže to nakonec nebylo tak snadné, jak se na první pohled mohlo zdát...
"Zašlápneš mě!" Protestovala Daniela. Jenže pro Alexe bylo poněkud těžké klást nohy na správné místo.
"To dělají ty tvoje křivé nohy!"
"Už jsem ti říkala, že nemám křivé nohy... prostě neumíš tancovat," oznámila mu bez obalu, když se ho pustila. Alex si ji dlouze prohlédl a vzdorovitě zvedl bradu.
"Tatínek říká, že jsem dobrý na všechno! Že mám talent!" Daniela si vzdychla a obrátila oči vsloup.
"Možná by jsi to měl přestat opakovat, je to divný."
"Tatínek říká, že se nemám stydět za to, že jsem vyjímečný," oponoval jí.
"Když to pořád opakuješ, tak jsi spíš divný než vyjímečný," Alex se načepýřil.
"To ty jsi divná! V poslední době si se mnou ani nechceš hrát!"
"Protože vždycky, když si s tebou hraju, tak to dopadne tak, že mi vyprávíš, jak úžasný jsi... už mě to nebaví poslouchat..."
"To není pravda!" Daniela pokrčila rameny a vykročila od něj. Alex ji předeběhl.
"Kam jdeš? Nebudeš si se mnou hrát?" Daniela se usmála.
"Jenom, když o sobě nebudeš chvíli mluvit..."
"Domluveno!"





A tak si nakonec skutečně hráli a tentokrát o sobě Alex nezačal mluvit, i když těžko říct na jak dlouho mu to vydrží...

I Julián se začínal ještě více těšit na to malé...



"Tady je tatínek, slyšíš mě, drobečku?" Povídal si často s bříškem.
"Co by jsi chtěl, aby to bylo?" Julián pokrčil rameny.
"Je mi to jedno... jen ať to je klidně další holčička," mrkl na ni...



...a pevně ji sevřel.

Mezitím každý s tatínků trénoval své ratolesti po svém...



...Mathias se pokoušel svého syna vytrénovat v dokonalého zpěváka s mimořádně vysokým sebevědomím... a nakonec měl i proč, protože Alex zdědil Mathiasův krásný hlas...



...obvykle si pak oba kluci zvali Caroline, aby hodnotila jejich výkon...

A Julián?



Ten se snažil u svojí dcery vypěstovat lásku k šachům...



...a Tereza jim dost často dělala rozhodčího...

...čas běžel ještě dál...



...zahrada se zazelenala...



...a bříška u dam se ještě víc zvětšila...



...stejně jako únava. A nakonec nastal velký den, kdy měly vyrůst děti...



...nejdříve přišel na řadu Alex, který si nad rozpálenými svíčkami přál jediné přání, aby byl nezapomenutelný a dokonalý...





...což si myslím, vzhledem k volbě jeho oblečení vyplnilo

A pak přišla na řadu Daniela...



...ta si přála, aby byli všichni v pohodě a zároveň nad rozpálenými svíčkami tiše vyslovila prosbu o bratříčka...





...alespoň dostala o něco lepší oblečení...

A tady už jsou oba po úpravě

Moc hezky Ti děťátka vyrostla, jedno hezčí než druhé Už se nemůžu dočkat těch dalších potomků !

Dětičky se ti moc povedly, koukám, že Alex má zálibu v pletených vestách jako Bear. Asi je to nějaké nakažlivé v bunkrech . A Daniela zdědila z obou ty nejlepší geny, jsem zvědavá na nové přírůstky

Ale pozór, z Daniely je ale kočka! A Alex se teda pěkně potatil, nebude to mít ta holka s ním lehký No, a Mathias byl jako obvykle dokonalý, ty létající knihy mu pěkně leží v žaludku

Krásná nová generace  byli oba hezcí teda už jako děti. Strašně rychle ten čas utíká, vemte si, že z dětí už jsou teenageři. Teď jsem zvědavá na jejich sourozence

Moc hezoučké počteníčko.  Jsem zvědavá, co se holkám narodí.
Jinak dětičky jsou povedené. Daniela je kočka.

Popravdě jsem měla strach, jak bude Daniela vypadat... když se změnila v batole, tak jsem jenom viděla jak má moc vysoko oči atd... ale nakonec, když jsem ji jako teenku upravila a dala jsem jí jiný účes, tak jsem sama zůstala koukat, jak se mi holka vyloupla a musím říct, že i jako dospělá je krásná a Alex je zase kopií svého otce, po Caroline zdědil jen barvu kůže a dál nic... a navíc mi odněkud získal špičatou vystrčenou bradu, kterou nemá ani jeden z jeho rodičů, zajímalo by mě, kde se tenhle gen vzal a co se týká jeho povahy, tak Mathias se snaží ze všech sil mu vypěstovat ,,zdravé" sebevědomí jen těžko říct, jestli je to v jeho případě dobrý nápad jinak Mathiasovi leží v žaludku všechny ataky na jeho osobu určitě jí to bude připomínat až do konce života

A moc vám děkuju za milé komentáře

Přidávám další dílek

24.část

Nad ránem se bunkrem roznesl šílený křik... a než se všichni dostali za jeho autorem, už byl důvod povyku dávno na světě...



A tak se narodila Christine... a co na to Mathias? Ten byl opět v mdlobách, takže zatímco ostatní obdivovali jeho dceru, tak on se "válel" na podlaze.



"Je úžasná," zašeptala Daniela s pohledem upřeným na Christine. Alex se na ni ohlédl s potutelným úsměvem.



"Víš, že nás tohle čeká taky?" Danielin úsměv povadl, když se na něj otočila.
"Co to plácáš?"
"Jsme poslední lidé na světě a musíme zachránit lidstvo před vyhynutím," mrkl na ni. Daniela se zamračila...



...a vykročila z místnosti.
"Ty jsi vážně trapný, Alexi..." vydechla unaveně. Alex ji následoval.
"To uvidíme," zašeptal si pod vousy.

Mezitím se probral náš tatínek...



...a okamžitě se chopil svého dítěte.
"Můj malý roztomilý chlapeček..." rozplýval se. Caroline zvážněla.
"Mathiasi, máme holčičku Christine..." vydechla opatrně. Mathias se zatvářil zmateně.
"Cože? To není možné, zlatíčko... i posledně jsi byla zmatená... tohle není pravda," uchechtl se. Julián s Terezou se na sebe podívali.
"Je to holčička, Mathiasi," pokusil se ho ujistit Julián. Mathias vypadal jako kdyby se zasekl a až potom se nervózně rozchechtal. Když viděl, že je jediný kdo se směje, zvážněl, položil dítě na postel a podíval se sám.
"To není možné! Tady něco chybí!" Hořekoval nad rozbalenou plenou novorozence.
"Prostě se nám narodila holčička," zašeptala Caroline. Mathias se zuřivě podrbal na hlavě a zmizel z pokoje.

Ovšem nebyl jediný, kdo prožíval svoje osobní drama...

Alexovi se podařilo Danielu chytit v obýváku a i když s ním Daniela rozhodně mluvit nechtěla, nakonec se raději rozhodla ho vyslechnout...



"Co zase chceš, Alexi? Nepřijde ti už trapné mi pořád vykládat o záchraně lidstva? Sám o tom víš velký kulový... Jsi vůbec rád, že jsi se naučil pořádně počítat, natož, aby jsi snad rozuměl tátovým přístrojům..." Alex se uraženě nafoukl.



"Náhodou jsem v matematice mnohem lepší než ty! A nemusím se vyznat v strýčkových věcech, abych věděl co je pro svět dobré... a jedním jsem si jistý a to, že lidstvo bude potřebovat svoje pokračovatele," mrkl na ni.



"Nebuď nechutný..." ohradila se Daniela.
"Přijde ti nechutný, když by jsi se mnou chodila? Táta říká, že kdybychom byli v normálním světě, tak bych byl ta nejlepší partie ze všech! Protože jsem talentovaný, hezký..."
"...a nafoukaný, jak balon!" Doplnila ho zuřivě.



"Za každým tvým slovem jenom poslouchám, co říká tvůj táta! A nehodlám s tebou chodit jenom proto, že musím! Ještě stále je tu tvoje sestra a to malé co čeká tvoje máma!" Alex si založil ruce na prsa.
"Jenže nikdo neví, co se jí narodí. Co když to bude holka? Pak budeme my dva poslední pár a víš co to pak znamená," ušklíbl se, Daniel obrátila oči vsloup.
"Je mi úplně jedno co to znamená a co kdo od nás dvou očekává, nebudu s tebou jenom proto, že to všichni chtějí a tečka!" Zvolala než divoce vystřelila z obýváku.

Později se Mathias pokoušel smířit s tím, že má dceru...



"Tak tohle jsem opravdu nečekal... měl to být kluk..." opakoval stále dokola a prázdně zíral do plné misky cereálií.
"Měl by jsi se smířit s tím, že máš holčičku... vždyť holky jsou taky fajn, sám jsi mi to přeci říkal," snažil se ho upokojit Julián. Mathias si dlouze vzdychl.
"Mathias se prostě nemůže smířit s tím, že nemá dalšího kluka... řekla bych, že považuje za svoje selhání, že znova nezplodil syna... nyní se cítí jako kdyby byl méně muž, což je samozřejmě nesmysl," pronesla nahlas Tereza. Mathias zrudl v obličeji, zvedl hlavu a probodl jí pohledem.



"Co to žvaníš? Rozhodně se necítím míň jako chlap! Jsem ten největší muž v celé téhle zatracené betonové krabici! Mám ten největší talent, charizma a rozhodně vlastním to nejkrásnější tělo a obličej!" Tereza se pousmála.
"Mě se nemusíš snažit o ničem přesvědčit, Mathiasi. Vidím ti na očích jaký boj svádíš a tohle tvoje vytahování ega ti nepomůže k tomu, aby jsi to sám se sebou vyřešil," odvětila klidně. Mathias vypadal, že co nevidět vybuchne.



"Můžeš svojí ženě vysvětlit, že nechci, aby mě analyzovala? Nesnáším to!" Julián divoce zamrkal, jen nerad stál mezi nimi, i když se to stávalo poměrně často. Než však stačil cokoliv vyslovit se Tereza zvedla ze židle. Po čele jí stékaly krůpěje potu.
"Terezo!" Zvolal Julián.



Tereza se chytila za břicho.
"Juliáne, myslím, že už je to tady!" Zakřičela. Mathias se na oba zahleděl než se mu znova udělalo zle při pohledu na krev...



...když se znova vzbudil byl už malý Davídek na světě.
"Ty máš syna?!" Spadla mu čelist, ale nikdo z novopečených rodičů ho neposlouchal...

Něo podobného se dalo čekat, perfektní pokračování Jsem moc zvědavá, jak se s touto situací Mathias smíří

Tak to je paráda  Moc jsem si přála, aby měli Mathias a Caroline holčičku...prý "Tady něco chybí!"  A Daniela je úžasná, jen ať se nenechá, nemůže se dát Alexovi zadarmo!

Super  Doufám, že narození holčičky srazí aspoň trochu Mathiasovi hřebínek. Měl by být rád, že má krásné a zdravé děcko   Ta jeho poslední věta naznačuje, že teď nějakou dobu nenechá Juliána s Terezou na pokoji   Zato se Mathiasovi povedla jedna věc - z Alexe se pomalu, ale jistě, klube Mathias číslo 2.  „Nafoukaný jak balon"    

Je perfektní, že se zase narodili kluk a holka!

Hahaaa parááááda! Jsem nadšená, že se Caroline a Mathiasovi narodila holčička. Dobře mu tak Jsem na něj zvědavá,jestli časem víc vyměkne. Jinak Juliánovi a Tereze to ho chlapečka taky moc přeji.

Paráda, teď bude Mathias pořádně otestovanej Vsadím se, že se z borečka stane poslušný panáček už během jejích prvních pár roků

Jsem moc ráda, že máte radost já jsem taky moc doufala, že to dopadne takto Mathias potřeboval takovou malou příučku, přeci jen mu teď všechno vycházelo tak nějak lehce ještě větší radost jsem měla, když se narodil Juliánovi chlapeček! Pro něj jsem měla vymyšlený příběh už od samého začátku, takže z mé strany to byla dvojnásobná radost


25.část

Bunkr začali plně ovládat starosti o nejmenší nové obyvatele...



...Julián se díky Davidovi zase vrátil v čase a v podstatě nemohl malého dát z rukou, jak byl unešený...



A Mathias? Ten se snažil přežívat a zvyknout si na novou situaci.



"Koukej se vrátit zpátky, zlatíčko! Nemám v plánu tě odnášet na vlastních rukou zpět do pokoje, až se pokusíš zkoumat koberec zblízka!" Vyhrknul na ni, sotva vstoupila do dveří.
"Nevymýšlej hlouposti, cítím se dobře..." Mathias před ní natáhl paži, aby nemohla dál.
"Ještě pořád si pamatuju, když se narodil Alex... a ten tvůj pád... prostě NE! Ty se hezky vrátíš do pokoje a bude ležet v polštářích a já se mezitím obětuju pro naš...i malou," zasekl se, jak si pořád nemohl zvyknout na fakt, že má dceru.
"Takže už jsi si zvykl..." nenechal ji domluvit.
"Dost řečí! Otoč se a mazej zpátky, dřív než si to rozmyslím a nechám, aby Chris přebalila Tereza!"
"Je to Christine... a přestaň se chovat tak panovačně," mračila se naoko Caroline. Vlastně ji docela těšilo, že si o ni dělá starosti, tím svým vlastním naprosto praštěným způsobem.



Nakonec tedy vyklidila pole a Mathias poté váhavě vytáhl páchnoucí miminko z postýlky.



Zdála se mu o dost menší než byl Alex.
"Tak pojď ty malý smaraďochu..." vydechl unaveně.
"Snad přežiju další miliony nechutných plen, blinkanců apod... jsem totiž umělec, Christine a ne žádná handra na utírání..."



Christine reagovala na jeho hlas moc dobře, protože na něj byla zvyklá ještě z bříška maminky. Zvedla na něj malinkou hlavičku a pohlédla na něj svýma velkýma šedivýma očima. Mathias zamrkal. Ty oči vypadaly přesně jako jeho vlastní, jen o něco menší a roztomilejší.
"Nezkoušej na mě moje vlastní triky," zabručel. Christine se pousmála, nebo mu to spíš připadalo jako úsměv a Mathias v sobě najednou pocítil změnu. Byla to pořád holčička, ale tahle byla JEHO a měla všechny jeho zbraně.



Spokojeně si ji položil na ruku.
"Jsi jako já, princezničko. Jen jsi menší a zranitelnější, ale víš co ti povím? Naučím tě být mnohem víc jako já, aby jsi mohla nakopat zadek komukoli, kdo si na tebe bude dovolovat. Budeš nádherná, chytrá a talentovaná jako já. A říkám ti narovinu, že zařídím, aby jsi si omotala kolem prstu i toho Davida... vím moc dobře, že se nakonec s ním budeš muset paktovat... není to zrovna kluk, kterého bych ti vybral, ale bohužel... budu to asi muset zkousnout... ale garantuju ti, že tě jen tak snadno nezíská o to se osobně postarám... ty jsi totiž moje dcera a podle toho si tě taky bude muset zasloužit," oznámil jí slavnostně. Christine si dlouze zívla než si vzpomněla na svoji špinavou plenu a rozkřičela se nanovo.


Čas letěl jako splašený...





...Alexovi s Danielou se dařilo ve zmutované škole...





...Mathias s Caroline si začali konečně naplno užívat druhé dítě...



...a Alex začal na sobě tvrdě pracovat, aby si mohl získat Danielu svým dokonalým vzhledem...



...což se mu nakonec i podařilo a bylo to právě včas, protože se v bunkru schylovalo k velké události...



"Jsi nervózní, strýčku Mathiasi?" Zeptala se tiše Daniela. Mathias si ji změřil.
"Já a nervózní? Nebyl jsem nervózní ani když jsem dostal první třídní dutku nebo když jsem poprvé stál před publikem... snad si opravdu nemyslíš, že by mě mohlo rozhodit něco takového jako pár slov tady před vámi?" Daniela se od něj instinktivně odtáhla. Alex se pousmál, jeho otec byl ostrý jako břitva.
"Nebuď na Danielu zlý," promluvila na něj Tereza. Mathias se na ni otočil.
"Je vidět, že nevíš jak vypadám jako zlý, když tohle považuješ za špatnou odpověď," procedil. Skutečnost ale byla taková, že trochu nervózní byl... i když mu celá tahle ceremonie přišla absurdní. Sice o svobodu přišel už dávno, ale stejně měl pocit, že tímhle gestem přijde i o tu malou část bohémského Mathiase, co mu ještě v nitru zůstala. Raději se rozhodl na nic nemyslet... chtěl to udělat hlavně pro Caroline.
"Přinesl jsi z horního patra ty housle?" Alex nadšeně přikývl.
"Budeš moc nadšený, tati. Tajně jsem trénoval každý den..."
"To jistě, každý tvůj trénink jsem slyšel po celém bunkru, takže moc tajný nebyl," ušklíbl se na něj.
"Ale i tak budeš nadšený! Vaše svatba bude díky mým houslím nezapomenutelná!"
"To máš pravdu, hlavně díky tomu, že se budeme brát v téhle džungli jak ňáká parta tarzanů... ještě chybí bederní roušky a bubny... tolik jsem chtěl lepší svatbu! Proč jsme nemohli udělat ten praštěný ceremoniál třeba v obýváku?" Protestoval jako malé dítě Mathias.
"Protože se tam nevejdeme," oznámil mu suše Julián.
"Bla bla bla... ženíš se snad ty a nebo já! Kdybych já měl vybrat místo na svatbu, tak bych si moje zlatíčko bral za přítomnosti milionu novinářů a byli bychom v nádherném luxusním podniku nebo na pláži... a všude kolem nás by bylo tucet mých plačících fanynek... jo to by byla svatba podle mého gusta..." zasnil se.
"Rozhodně bych se nikdy nerozhodl pro tohle místo! Za sebou mám blbý bambus a před sebou mám záhony s okurkami a rajčaty! To je fakt svatba na úrovni!" Rozhodil dramaticky rukama. Tereza se nadechla, aby ho mohla zasypat nějakými moudrými slovy, když zaslechli šustot a Alex začal hrát na housle, pak...



...Mathias vzhlédl a tam ji spatřil. Pomalu sjížděl očima po jemné látce jejích svatebních šatů až k její tváři... a najednou mu tohle místo nepřipadalo ani trochu špatné. Caroline se na něj usmívala, byla zvyklá na jeho výstupy, takže moc dobře věděla, jak skončí jeho vztekání.
"Jestli se ti nelíbí tohle místo, tak se můžu jít zase převléknout a..."



Mathias se zvedl a houpavým krokem došel až k ní. Pomalu se k ní naklonil a zašeptal jí do ucha.
"Moc rád si později prohlédnu, jak jsou tyhle šaty ušité, ale teď by byla opravdu škoda je sundávat, nemyslíš?" Odklonil se od ní se širokým úsměvem.



Caroline se zasmála.
"Neblázni, může nás slyšet Alex..." zašeptala s rudými tvářemi.
"Ale... ten určitě ani omylem netuší, co se ti snažím naznačit," zavrněl.
"Být tebou bych nikdy nepodceňovala našeho syna," zamrkala na něj.
"To bych si taky nikdy nedovolil... tak co zlatíčko, jsi připravená si navléknout prsten co jsem ti osobně vybral?" Caroline zvážněla.
"A ty jsi připravený na tohle všechno?" Mathias se zasmál.
"Opravdu si myslíš, že nám narostou dvě hlavy, když si tady povíme deset slov a navlékneme si prstýnek?" Caroline sklopila zrak, ale letmo jí zacukaly koutky.
"Znamená pro tebe tohle všechno něco?"



Mathias ji chytil za paži.
"Ach vy ženy... jste tak netrpělivé... co by jsi chtěla slyšet, zlatíčko?" Caroline pokrčila rameny.
"Teda, že zrovna ty, moje zlatíčko, slečna Deprese nebude mít názor, tak to mě zklamalo."
"Jaká slečna Deprese? O čem to mluvíš?" Zamračila se na něj.
"Takhle se mi líbíš se všemi těmi plamínky v očích!"



Sklonil hlavu a vyndal si z kapsy prsten.



"Dřív než cokoliv řekneš... musíš uznat, že tenhle prsten je mnohem hezčí než ten, který vyfasovala Tereza, jsem totiž všestraně nadaný a..." Caroline ho přerušila.
"Mathiasi..." Mathias protočil panenky.
"No dobře! Už budu mluvit k věci... víš na co si vzpomínám? Před nějakou dobou jsem za tebou sem přišel a věřil jsem si jako nikdy, stála jsi tady s konví v ruce a na sobě jsi měla modrý svetr, pamatuji si ho, protože měl moc zajímavý výstřih..." Caroline zrudla a zasmála se.
"Tenkrát jsem ti donesl růži o kterou jsem si vlastnoručně poškrábal ruku. Přinesl jsem ti ji sem s přesvědčením, že mi padneš do náruče a budeš moje... ale ty? Začala jsi na mě křičet jako šílená a já jsem si o tebe podobně jako o tu květinu naškubl ego. Byla jsi nesnesitelná, otřesná, málomluvná a tak zatraceně blonďatá! Líbila ses mi, vždycky... už v té chvíli kdy jsem tě viděl ležet pod stromem před bunkrem... všude byl zmatek... Julián pomalu zadával kód od naší betonové krabice, aby nás tak navěky uvěznil a ty? Jednoduše sis tam ležela v trávě jako na poduškách a vypadala jsi jako Šípková Růženka, kdo by ti odolal? Myslím, že jsi to už tehdy musela mít promyšlené... a když jsem tě pak vzal do náruče a tvoje drobné křehké tělo se mi propadalo skrz paže, napadlo mě, že jsi asi nikdy neměla pořádný oběd a tím jsi ve mě vzbudila to moje primitivné opatrovnické já. Vlastně jsem až do té chvíle nevěděl, že ho v sobě mám... je to hloupé... kdysi ses mě ptala, zda bych s tebou byl kdyby nebylo tohohle všeho a já ti odpovědel, že bych si tě jistě všiml, pokud by jsi mi dala příležitost, jsem totiž jenom chlap, trochu natvrdlý sice dokonalý. ale pořád s delším vedením. Jsem si jistý, že by jsi mě zaujala. Jsi první žena, které mohu věřit, pokud po mě nehážeš knihy, to je zase jiná věc a doufám, že už se to nikdy nezopakuje... ale zpátky k věci... také jsi první žena, kterou nemám chuť vyhodit z postele po té co mi sebere deku a nechá mě mrznout celou noc, zároveň jsi jediná, která na mě může křičet, protože s jinými bych to hned ukončil! Jsem přece polobůh, nenechám na sebe křičet od nějaké histerky! Jsi jedinečná v tom, že mě insipiruješ pro moji hudbu, napsal jsem ti tolik písní, že bych s nimi zaplnil možná deset alb, tak produktivní jsem snad nikdy nebyl! Můj manažer by tě považoval za zlatý důl! Jsi anděl s ďáblem v těle a vytáhla jsi ze mě všechna moje tajemství! Znáš mě tak jako nikdo jiný na světě a možná právě proto tě miluji... možná za to, že snášíš všechny ty moje řeči, nenecháš se vyvézt z míry, když zuřím a udělala jsi ze mě otce, což jsem si nikdy nedokázal představit, že budu... takže miluji tě Caroline, moje zlatíčko a teď očekávám, že ke mě natáhneš ruku a já ti navléknu ten prsten, protože po tomhle všem od tebe ne, slyšet rozhodně nechci!"



Caroline se zamlžily oči a rozklepala se jí brada. Pomalu k němu natáhla třesoucí paži.
"Ale no tak! Nejsme na pohřbu! Ten prsten ti nedám, pokud se neusměješ!" Caroline se rozesmála a slzy jí sklouzly po tvářích až na krk. Mathias chytil její ruku a navlékl jí na prsteníček drobný kroužek. Caroline se dlouze zahleděla na svoji dlaň.
"Jsem dokonalý, to musíš uznat a teď chci svůj prsten a chvalořeč! Kdyby to šlo, všechno bych si to nahrál, protože ty mě často nechválíš, spíš mě kritizuješ a nebo mě nesmyslně proháníš po bunkru!"



"Mathiasi," usmála se na něj a třesoucí paží odněkud vytáhla prsten.
"To už je lepší, zlatíčko, ale kde je moje chvalořeč? Bez toho si tě nevezmu," pohrozil ji naoko. Caroline si volnou paží utřela smáčené tváře a znova se zadívala do tváře svého skoro manžela.
"Ale no tak, dívat se na mě můžeš do konce života! Uznávám, že jsem neuvěřitelně božský, ale z toho stání tady mě už bolí nohy..." zlehka ho chytila za ruku. Mathias tu její pevně sevřel, aby se přestala klepat.
"Já... nevím... co říct... neumím mluvit jako ty..." vypadlo z ní nakonec.
"Pak mluv tak, jak chceš ty... jsem zvyklý na tvoje skryté kódy a pokud to nikdo další nepochopí, tak mi to nebude vůbec vadit... a jestli to bude překážet někomu dalšímu? Pak si to s ním vyřídím! Víš přece jaké mám krásné skoro z mramoru vytesané svaly!" Caroline se rozesmála.
"Mathiasi jsi úplně první člověk, který mě dokáže rozesmát, předtím jsem neměla důvod k radosti, neměla jsem vlastně důvod k ničemu... kromě mojí sestry. Snila jsem o ní, o tom že budu mít rodinu, o tom že budu mít pro co žít... ale nakonec jsi se objevil ty... když jsem přišla sem, respektive, když jsi mě sem přinesl... nenáviděla jsem tebe i tohle místo... byl jsi tak nafoukaný, sebestředný, hlupák s krásným hlasem. Byl jsi typickým prototypem bohatého floutka, co nikdy neviděl skutečný život... měla jsem pocit, že jsi celou dobu žil ve zlaté kleci, v ráji večírků, žen a peněz... byl jsi jediný kdo mi tady nedal opravdu pokoj, nesnažil jsi se na mě být hodný... byl jsi prostě jen otravný... všude kam jsem se hnula byl jsi i ty, stále jsi stál za mými zády a komentoval jsi moje činy! Dával jsi mi směšné přezdívky a nenechal jsi mě vydechnout! Jak já tě nesnášela... a pak jsem se jednoho dne probudila vedle tebe... a měla jsem tě chuť přizabít! Vždycky jsi získal co jsi chtěl a to mě štvalo o to víc... jenže pak... narodil se nám Alex a ty jsi najednou byl trochu jiný, nebo jsi mi alespoň tak připadal... jsem vděčná, že jsi to se mnou nevzdal... i když jsem byla občas nesnesitelná a nečitelná... také mě znáš nejlépe ze všech... jsi první člověk, kterému jsem se svěřila úplně se vším a který mě i skutečně pochopil... a i když ti někdy nerozumím a přála bych si od tebe mít návod, tak... také tě miluji, ne pro tu tvoji příšernou samolibost, ale především pro tvoje pravé já... to které jsi nazval primitivním... skutečný Mathias pro mě nikdy nebude hloupý... a tak bych ti chtěla navléknout tenhle prsten, který není v žádném případě dokonalý, ale doufám, že se ti bude líbit..."



"No... není to úplně můj styl..." když viděl, jak se tváří, divoce se rozsmál.
"Kecám! Od tebe bych přijal cokoliv," mrkl na ni a Caroline mu pomalu navlékla prsten.



Zlehka se chytili za ruce.
"Už jsem ti řekl, jak moc ti to sluší v těch šatech? Naše šarlatánka odvedla dobrou práci..."



"Co to říkáš... mohla by tě slyšet..."
"A on tady snad ještě někdo je?" Pousmál se...



...a přitáhl si ji blíž.
"A teď jsi moje... i když to už jsi byla předtím," zašeptal jejím směrem.
"A ty jsi můj?"
"No... z 98%... ten zbytek patří našim krásným dětem a mým fanynkám..."
"Mathiasi... kdy už konečně zapomeneš na ty holky..."
"Vím moc dobře, jak na ně zapomenu," zašeptal než si ji přitáhl blíž...

          (ti uřvanci jsou z dojetí)
Tak, teď jsem možná trhla rekord v počtu smajlíků, a ani nevím, jestli to není proti pravidlům, a to jsem je přepisovala  Ale co už, slovy bych nevyjádřila, jak jsem si čtení dnešního dílu (opět) užila! Mathias a jeho dcera ... nadávání na tu džungli    ... a ten obřad a jejich proslovy    ... Tomu fakt nic nechybělo, ani mé oblíbené házení knížkami

Díky Fidgety jsem moc ráda, že se ti dílek tak líbil

Ó, tolik romantiky v takovém prostředí, vyznávání lásky za podkresu sladkých houslových tónů, ach, ta láska nebeskáááá Už se moc těším na pokračování !

To je tak krásné! Přečetla jsem to jedním hltem už před pár dny, ale pak jsem musela letět do práce a nestihla jsem napsat komentář, teď jsem si to uvědomila     přece jenom nakonec došlo ke svatbě, neuvěřitelné!   Co všechno se pro Mathiase muselo změnit! Ale zvládl to  Čtu teď podruhé a úplně si ten díl užívám  
Hrozně se mi líbí tohle místo se zahradou, ta zeleň dělá v bunkru strašně moc.  Celý díl je moc krásně napsaný a tajné trénování hraní na housle mě pokaždé rozesměje  

Tak ten poslední díl je teda úžasně dojemný! Skvělá práce jako vždy