| | Lucisab a její postapokalyptický svět | |
|
+5Fidgety Kolikokoli soarka Hellohello Lucisab 9 posters | |
Autor | Zpráva |
---|
Lucisab Simí pisálek
Poèet pøíspìvkù : 2377 Join date : 11. 12. 17 Age : 28
| Předmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět 22/09/19, 03:54 pm | |
| Díky holky ono je nejhorší, že se vlastně Oxaně v té hamace spí líp než Alanovi na gauči ale budu je střídat, než mi zemře první část druhé generace Jinak vám musím říct, že teď tady minimálně týden dílek neuvidíte jelikož jsem už nemám nic odehraného dopředu tenhle víkend jsem na tom chtěla zapracovat, ale stala se mi s hrou spousta nepěkných věcí kvůli mojí vlastní pitomosti když jsem navštívila naše simíky z bunkru, zjistila jsem, že je postihl stejný problém jako domek holek z Nervózního... opět nebyla možnost je převlékat do každodenního a představa toho, že budu znova stavět obrovský bunkr mě natolik vyděsila, že jsem už pomalu začala uvažovat, jestli je prostě nešoupnu do bunkru, který jsem kdysi postavila pro soutěž nakonec jsem se ale rozhodla experimentovat... vím, že jste mi tady říkali, že se dají zabalovat prázdné pozemky, abych ho měla do budoucna, kdyby se něco náhodou stalo... jenže já jsem se pustila do zabalování bunkru i se simíky... popravdě mě zmátla hláška co to hodilo, jestli chci zabalit pozemek a tak jsem si říkala... tak ono to zabalí jen pozemek a ne celou domácnost? Hurá! No měla jsem prostě radost, že nebudu muset nic stavět a znova vybavovat takže jsem to udělala... už jsem si představovala jak si jen nainstaluji simpack s mým krásně vybaveným kompletním bunkrem a pustím se do přesouvání našich simíků... jenže jaké mě čekalo překvapení, když jsem v budovách zjistila, že se bunkr zabalil i se simíky... takže jsem najednou měla v sousedství duplikové simíky... i tak jsem budovu umístila abych zjistila, jak moc jsou daní simíci stejní s těmi originálními... no nemusím snad ani říkat, že byli stejní... kompletně s rodokmenem a všemi vzpomínkami, včetně oné chyby bez možnosti převlékání u skříně takže jsem je vystěhovala, dala jsem tam originální simíky a rozhodla jsem se jen podvědomě prostě ignorovat (vím, jsem praštěná ) jenže jak v sousedství existovali tihle simíci dvakrát, znamenalo to pro ně, že byli napojení tak nějak na sebe (na netu jsem se pak dočetla, že ve hře stále existovali jen jednou - měli jedny data, ale fyzicky byli dvakrát...) takže se mi věci v bunkru přestali ukládat... čili třeba jsem Alexe poslala na záchod a uložila jsem to tak... ale po znovu načtení pozemku bylo všech osm simíků zase venku jako kdybych je tam čerstvě nastěhovala takže jsem se naštvala a trochu i vyděsila šla jsem do přihrádky na simíky... a když jsem se dočetla, že ve hře mají vlastně jen jedny data a tohle jsou kloni... udělala jsem něco co se normálně dělat prostě nemá... smazala jsem je v přihrádce na simíky... čekala jsem od toho všechno možné, ale hra běžela dál a nic se nedělo (zkrátka asi ti simíci měli opravdu jen jedny data) jenže ani tak se to nesrovnalo... nic se mi v bunkru neuložilo a když jsem je poslala na zahrádku pracovat a uložila jsem to... tak automaticky po dalším načtení jsem měla zničené rostliny... takhle jsem bláznila až dlouho do noci, než jsem dospěla k názoru, že takhle to prostě nepůjde a rozhodla jsem se vytáhnout svoji zálohu ze začátku září (tím chci moc poděkovat Hello, že mi to řekla , protože kdyby toho nebylo... musela bych svoji výzvu předčasně ukončit ) takže až do dneška jsem kopírovala a děsila jsem se... ale teď už mohu říct, že je vše dá se říct v pořádku je to prostě jako kdybych se vrátila v čase je pravda, že chyba mi tam zůstala a čeká mě znova oprava domu Nervózního a i bunkru, ale všechno je lepší než mít v sousedství duplikované simíky, kteří by mi časem pravděpodobně shodily hru úplně každopádně pevně doufám v to, že jsem tou zálohou svoji hru zachránila teď budu prostě jen pracovat na obnovení budov, takže jak už bylo řečeno asi týden tady dílek z bunkru nebude (u Nervózního mám nějakou rezervu, takže tam o příběh nepřijdete ) Jen pro zajímavost jsem se schválně dívala i na moje rodokmenové simíky, za které jsem možná hrála tři roky v kuse a mají opravdu šíleně dlouhý rodokmen , ale u nich se chyba neobjevila... jediní, kteří ji získali byl Nervózní a simíci z bunkru myslím, že nakonec ta chyba má co dělat s přeplněností skříní... kdo ví každopádně budu teď aktivně pracovat na opravě a pustím se do větší očisty downů... |
| | | Hellohello Simí pisálek
Poèet pøíspìvkù : 2702 Join date : 21. 11. 17 Location : Ostrava
| Předmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět 22/09/19, 04:29 pm | |
| |
| | | Janika31 Simík designér
Poèet pøíspìvkù : 1451 Join date : 06. 02. 18 Age : 32
| Předmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět 22/09/19, 05:02 pm | |
| Taky mě moc mrzí, co se Ti děje s hrou.. To by jednoho kleplo, máš mj obrovský obdiv! A chci moc poděkovat, že jsi to nevzdala! Jak už řekla Hello, byla by strašná škoda přijít o takové krásné příběhy! Přeji pevné nervy a kdybych mohla s něčím pomoci, neváhej napsat nebo cokoliv. |
| | | Lucisab Simí pisálek
Poèet pøíspìvkù : 2377 Join date : 11. 12. 17 Age : 28
| Předmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět 22/09/19, 05:39 pm | |
| Holky, moc vám děkuju za podporu moc si toho vážím je fakt, že celý svůj život jsem zvyklá, že vytvářím plány B a je pravda, že dokud vidím jen malou naději, tak se jí držím zuby nehty takže jsem zatím asi nezmar Popravdě i mě by hrozně mrzelo kdybych musela výzvu ukončit, mám plány až do samého konce a také mám stále na paměti, že jsem vám všem slíbila, že znova uvidíte první generaci opravdu moc by mě to mrzelo pak mě ještě napadlo, že bych výzvu přesunula do TS4 (i když tam absolutně neumím stavět podzemí ) ale to by prostě nebyli ti samí simíci jako krajní řešení by se to u nich dalo udělat... u Nervózního by to bylo horší... tam pro příběh potřebuji pozemek s nedaleko umístěným majákem, což v TS4 prostě není a ani nejde udělat (holt ten jeden maják umístěný u hospody by se nehodil na lesem pohlcený Větrnov a to ani nemluvím o tom, že tam má být i pláž... mám už pro konec příběhu na to místo vymyšlenou zajímavou scénu... což by na ostré skále zase nešlo jedině že by se naše postavy daly na horolezectví nebo by kolektivně podnikly sebevražednou akci ), tím bych znehodnotila hlavní linku příběhu a navíc by mi TS2 chybělo Hello, je to tak, simíci se stěhují s oblečením ale já budu muset na to aby se mi možnost změnit každodenní vrátila, musím nejprve nastěhovat nějakého obyčejného cizího simíka na prázdný pozemek, který tou chybou není postižený a až potom k němu mohu nastěhovat naše známé simíky - díky tomu tak všichni tu možnost zase získají, ale zároveň tím ztratí všechno oblečení i šperky, které nemají zrovna na sobě (Dany bude mít opravdu plné ruce práce se šitím ) Jinak rodokmenové simíky jsme sem kdysi chtěla dát, ale byl u nich problém, že jsou hrozně rozvětvení a mají neuvěřitelně komplikované vztahy (např. jeden simík si tam vzal vnučku své sestry a dokonce kvůli ní opustil svoji věčně nespokojenou manželku jo bylo to s nimi šílené, ale mám je moc ráda ) pak jsem chtěla vybrat jen hlavní větev, ale nakonec k tomu nedošlo, protože přišel bunkr a po něm i Nervózní takže vám je určitě někdy představím i kdybych měla jen přidat pár fotek z jejich začátků kdy mi zakládající pár žil v domě bez podlah než z toho po několik generací vybudovaly velký dům, že pomalu ani nemají zahradu jsou to ale moc zajímaví, vesměs zrzaví simíci a jejich rodinné oslavy úplně miluji, ten bordel, naprosto šílené chování některých postav (od nakopávání popelnice, stalkování určitých simíků, kteří jsou k sobě přitahováni, ale nic spolu nemají, po balonkou bitvu v zimě ) vždycky když jsem si chtěla zlepšit náladu (v té době jsem maturovala ), tak jsem šla za nimi, možná proto jsem s nimi tak dlouho vydržela každopádně kdysi jsem na jednu stránku, kam se vkládá rodokmen, dala jejich rodový stromek tak až najdu odkaz, tak ho sem přidám, než se do toho později pustím Jani, moc děkuji za nabízenou pomoc moc si toho vážím |
| | | Hellohello Simí pisálek
Poèet pøíspìvkù : 2702 Join date : 21. 11. 17 Location : Ostrava
| Předmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět 22/09/19, 07:44 pm | |
| Tak jsem konečně dočetla dva díly, které jsem nestíhala číst - ještě horší skluz mám u příběhu s Nervózním, tam nějak už asi od června nemůžu dohnat tempo, jsem pořád o stránku dozadu , tak doufám, že se brzo najde čas na čtení, protože se nemůžu dočkat, až se dozvím, co se tam událo. Jak postupně dočítám díly, je to napínavé. Jinak k tomuto příběhu - ty díly s mimozemšťany jsou strašně zajímavé a jako vždycky jsou okořeněné vtipnými hláškami Alan mi byl sympatický od začátku, dělá na mě stejný dojem i teď. Je zvláštní, jak se je Daniela snaží spřátelit/dát dohromady, na jedné straně chápu Alexe, který má strach o Bellinku, ale na druhé taky úplně chápu Danieliny obavy o budoucnost dětí a úvahy o samotě. Tahle třetí generace to má opravdu těžké. Myslím, že Alan je výhra škoda, že se teleportovala i Oxana, ale díky ní nechybí napětí. Obdivuju tě, jak zvládáš problémy se hrou. Dokonce sis našla postup, jak s pomocí dalšího sima a nastěěhováním rodiny vyčistit chyby v té rodině. To je něco! A ta rodokmenová rodina zní taky zajímavě na fotky se budu moc těšit. |
| | | soarka Simpařan
Poèet pøíspìvkù : 380 Join date : 19. 02. 18 Location : Praha
| Předmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět 28/09/19, 04:46 pm | |
| Lucisab přeji ti co nejméně problémů s hrou, už jsi tak blízko konce a my jsme nažhavené na tvůj příběh až do konce upřímně teď doufám, že to bude ještě běh na dlouhou trať, protože nevím, co si počnem a počtem až tvoje výzva skončí |
| | | Lucisab Simí pisálek
Poèet pøíspìvkù : 2377 Join date : 11. 12. 17 Age : 28
| Předmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět 29/09/19, 11:17 pm | |
| Moc vám děkuji holky za veškerou projevenou podporu, ani nedokážu říct, jak moc si toho vážím Hello, jsem už moc zvědavá, co budeš říkat na vývoj příběhu u Nervózního jinak co se týká Daniely... popravdě čím je starší, tím více si uvědomuje co čeká Patrika s Anabelou a i přes to, že i ona má strach... prostě tajně věří v to, že pomocí teleportu se přeci jen zjeví na scéně více lidí o kterých ani netuší, že existují... proto chce prolomit ledy u Alana a její dcery... chce ji zbavit strachu z ostatních, protože Anabela je bohužel hodně ustrašená a pokud by v téhle generaci mělo dojít k vyjití z bunkru, tak mi věř, že by bylo těžké ji dostat ven... má hrozný strach ze všeho nového a nevěří nikomu kromě vlastní rodiny soarko, kdysi jsem uvažovala, že to natáhnu až na deset generací, ale teď aktuálně vím, že se spíše přikláním k těm pěti (myslím, že nápady na deset generací bych měla, ale nevím jak na tom budu v budoucnu s časem přeci jen na výzvě pracuji už přes rok a aktuálně jsem na třetí generaci to znamená, že pokud pojedu stejným tempem tak bych se koncem příštího roku měla dostat k páté ale to je jen odhad, ani já sama netuším co tu moji hlavu ještě v průběhu různých generací napadne a jak to natáhnu vždycky mám jen kostru příběhu a ten zbytek přichází tak nějak sám každopádně pevně doufám, že se letos dostaneme k narození čtvrté generace , respektive mám to v plánu ) Znova musím říct, že vám moc děkuji za tak milá slova neuvěřitelně mě těší, že se vám moje příběhy líbí a doufám, že vás nezklame konec ani jednoho z nich takže znova děkuji, holky Jinak mohu oficiálně říct, že jsem znova ve hře (a to doslova) abych pravdu řekla, musela jsem hodně bojovat sama se sebou, když jsem si jen připustila, že bych musela znova stavět bunkr (už tedy potřetí ) ale nakonec jsem přišla na nového pomocníčka, který mi alespoň vypomohl s tím, že jsem nic stavět nemusela prostě jsem naše simíky rozdělila na polovinu (čtyři s problémem a čtyři bez problému se skříní) a průběžně jsem je vystěhovala... potom jsem prázdný bunkr umístila do lišty s pozemky (kde se mi vlastně duplikoval pro budoucí využití, i když je pravda, že s touhle variantou ani počítat nechci ) a znova jsem ho umístila zpět a do něj jsem nastěhovala naprosto neznámou siminku poté jsem do bunkru vložila simíky s problémem se skříní a ta chyba prostě zmizela samozřejmě zmizelo veškeré oblečení, ale to mi až tolik nevadí... a díky tomu, že jsem jim před vystěhováním umístila nábytek do inventáře, tak jsem si i zjednodušila práci s hledáním nábytku dopadlo to tedy dobře (a to i v případě Nervózního , kde znova uvidíte původní domek holek ) jediný pozemek, který kvůli záloze nepřežil je domek na pláži z příběhu Nervózního, protože v té době prostě nestál zkusím ho tedy později znova dát dohromady... jen mě mrzí, že jsem si nevyfotila ani půdorys... ale jak říkám... raději budu tenhle domek stavět znova, než abych měla definitivně shozené simíky nebo kdybych musela znova stavět bunkr a domek holek (domek holek mi ani tolik nevadil stavět ale ten bunkr... možná si budete myslet, že jsem hrozná, ale ta představa mě donutila vytvářet ještě víc plánů B, abych si ulehčila práci protože představa toho, že ho budu dávat znova dohromady mě ničila ) pevně doufám, že už teď budu mít na dlouho pokoj a to nejlépe až do konce všech příběhů Takže vás znova vítám v bunkru ve "skoro novém" kabátě jinak jsem moc ráda, že uvidíte oblečení, které jsem sehnala speciálně pro Anabelu 03x09Uplynul nějaký čas... ...Anabela začala usilovně pracovat na zahrádce... ...Alex se rozhodl namalovat svoje pocity pro budoucí generace... ...Daniela se pustila do získávání nových koníčků... ...a Christine? Ta začala ještě usilovněji vázat květiny, protože ji tahle práce pomáhala zapomenout na mimozemšťany, kteří se náhle zjevili v jejich životě. A mezi tím vším Patrik vzal svého otce k tajné místnosti... "Tati, bylo to nečekané, opravdu! Belinka si myslela, že je to její kniha a pak se najednou ty police pohnuly... a já... strašně jsem se vyděsil!" Sypal ze sebe a divoce kolem sebe rozhazoval rukama. David se zatvářil zamyšleně. "Měl jsi pro mě dojít a ne se hned vrhat za ní! Co kdyby se ty dveře neotevřely? Co kdyby jste tam zůstali na věčnost? Nikdy bychom vás nenašli, protože ta místnost není v plánech... zemřeli byste tam!" Vyhrkl David. "Popravdě mě to v té chvíli nenapadlo... chtěl jsem prostě dostat Belinku ven..." "Příště buď více rozumný... kdyby se vám něco stalo... Patriku, slib mi, že ať se stane cokoliv, vždy mi to řekneš..." "Slibuji, tati..." zašeptal. David přikývl a zaklepal na knihovnu po své levici. "Takže říkáš, že ten vchod je přímo tady?" Patrik přikývl a otočil se k policím. Chvíli tak hleděl na množství knih, než nalezl tu správnou a položil na ni svoji dlaň. "Hlavně se nelekni, tati... a taky kousek ustup..." vydechl. "Myslím, že po tom všem co se už stalo... mě tajný vchod nemůže vyděsit," odvětil pevně. Patrik přikývl a pevněji sevřel hřbet fiktivní knihy. Pod jeho tlakem se tak police znova se skřípotem pohnuly. David instinktivně ucukl a zůstal hledět na podivný úkaz před sebou. V ten moment ho napadlo jediné, proč před ostatními tohle jeho otec tajil? Měl snad k tomu Julián nějaký důvod? Váhavě tak vstoupil spolu se svým synem do malé místnosti pokryté pavučinami. David tak hleděl na zvláštní křesla a letmo se dotýkal jejích dřevěných částí. Kým vlastně byl jeho táta? Jaké překvapení na ně ještě můžou čekat? A znal ho vůbec? Ptal se sám sebe, když jeho zrak upoutala televize s rádiem. Letmo přimhouřil oči a několik vteřin mu trvalo než pochopil o jaká zařízení se jedná. "Řekl vám děda, že tady má tyhle věci?" Zeptal se Patrik svého otce. David zavrtěl hlavou. "Nikdy nám neprozradil, že tady skrýval tohle... myslím... myslím, že v tom muselo být něco víc... musela to být jeho zašívárna... vzpomínám si, že jeden čas byl pořád někde pryč... později jsem se domníval, že jen pracoval na teleportu... ale nyní, když vidím ty dokumenty všude kolem... tvůj děda byl geniální..." vydechl. Pomalu tak přešel k volné části podlahy a posadil se na ni, nehledíc na prach a pavučiny kolem. Tohle byly poslední zbytky jeho táty... možná tady byly jeho sny... a možná jim našel únikovou cestu... byl to on kdo stvořil jejich svět po tom, co ho ostatní nezodpovědně zničili... ani by ho nepřekvapilo kdyby jim pomohl najít cestu ven... cestu na světlo. Letmo se dotkl dokumentů a zaměřil si je na správnou vzdálenost, aby mohl číst co tam bylo napsáno. Patrik ho tak chvíli pozoroval, než jeho gesto napodobil... ...a pokusil se porozumět starým dědovým zápiskům. "Dědeček psal hodně heslovitě..." zamumlal Patrik, když nedokázal rozlouskat, co chtěl Julián některými slovy povědět. David se na něj podíval přes zažloutlé listiny. "Psal jak cítil... a páni!" Vyhrkl, když jedním okem zahlédl zajímavý dokument na podlaze, na kterém se vyjímaly podivné čáry. "Co to je?" "Vzpomínáš si jak jsem ti říkal o tom dělu, jehož prototyp máme za bunkrem?" "Jasně, tati..." "Tady jsou k němu další návrhy... táta počítal se vším... dokonce tady píše, že experimentoval... vytvářel různé sloučeniny z chemikálií a pokoušel se je neutralizovat... píše tady, že některé látky reagovaly lépe... a co je nejzajímavější... to naše dělo je součástí hned několika děl, které jsou rozmístěny různě v nedaleké oblasti... je tady mapa... a my... to naše dělo proti radiaci... je hlavní... podle toho, co tady píše... pak by se ve správný čas měly zapnout najednou všechna děla... jedině tak se prý dá odstranit radiací naplněný mrak nad městem... je k tomu ale ještě potřeba víc přístrojů... bože můj je to strašně složité... dokonce tady počítá s teplotou vzduchu a rychlostí větru, která by nám mohla pomoci to sérum dál roznést... ale prý tím zcela zničí náš bunkr... bože můj, on s tou věcí opravdu počítal," zvolal zděšeně a položil papír na zem. Patrik se k němu přisunul a zamyšleně položil jeden prst na téměř nečitelný text. "Safe... Safe place? Co to je?" David zamrkal a zaměřil se na text na který ukazoval Patrik. "Možná to je nějaká část města... píše tady... kontakt navázán? Jaký kontakt? Povedlo se mu kontaktovat mutanty? Nebo snad... tam venku... jsou skutečně další lidé jako my?" Vykoktal David a pohlédl do očí svého syna, které tolik připomínaly oči jeho otce. Patrik vykulil oči. "Takže nejsme sami?" Odpověděl mu otázkou Patrik. Chvíli na sebe hleděli, neschopni si zodpovědět jakoukoli otázku. Jako první se z transu vzbudil David. "Já... já... nevím... musíme to tady prohledat... musíme... do prkýnka! Ale jestli je kontaktoval... jak je kontaktoval? Teleport byl ve zkušební verzi a podle jeho poznámek ho nikdy doopravdy neotestoval, jen měl propočty... musí tady existovat ještě nějaká věc skrz kterou kontaktoval to Safe place, ať už je to cokoliv," zamumlal a začal se divoce prohrabovat papíry na podlaze. Patrik ho chytil za paži a přiměl ho, aby se na něj podíval. "Jsme v tom spolu, tati... najdeme pravdu, ano?" David přikývl a ve svém nitru se obával toho, co by mohl najít. Kým byl vlastně jeho otec? A jaká další tajemství mohl mít? Honilo se mu hlavou stále dokola, když se společně s Patrikem chopili starých listin na podlaze. Mezitím mimo tajnou místnost v bunkru... "Máš úplně stejnou velikost jako Patrik... trochu jsem se bála, že když jsi... no trochu jiný než my, že na tebe bude složitější šít, ale ve skutečnosti... máš lidské tělo jen s jiným odstínem pleti... a co říkáš na ty kalhoty?" Zvolala Daniela a snažila se mu vzít míry přes ramena. Alan ucukl a zahleděl se na svoje nohy obalené v poněkud extravagantních kalhotách. "Nejsem si jistý, madam... já... nevím, jaká je u vás... móda... nebo jak tomu říkáte... a teď si ani nejsem jistý... jestli bylo tohle všechno... dobrý nápad," zamumlal. Daniela svěsila ruce podél svých boků. "Proč to říkáš?" "Můžete mít kvůli mě potíže... vaši lidé, mě nemají rádi... jsem cizinec... podivná bytost, neznáte mě..." "Mě přijdeš celkem sympatický, Alane... a navíc, nemám v plánu se za tebe provdat, chci ti jen ušít nějaké oblečení a jak už jsem ti říkala tvoje zvláštní barva pleti... pro někoho jako jsem já... když jsem celý svůj život žila obklopená látkami a šicími potřebami... jsi ty výzvou... máš tak zvláštní rysy... tvoje oči jsou trochu šikmé, nos delší a to samé i krk, ale jinak jsi jako my lidé..." mrkla na něj. Alan zavrtěl hlavou. "Jste moc milá žena... klaním se vaší odvaze se kterou ke mě přistupujete, ačkoliv nemáte jediný důvod mi věřit nebo se mnou snad mluvit..." zašeptal. "U nás se říká, nesuď knihu podle obalu," odvětila s úsměvem Daniela. "Nerozumím vám... i když mám pocit... že jsem to někde slyšel... mám pocit..." vydechl znova a před očima se mu vyjevila krátká vzpomínka. Jedna z mnoha které se rozhodl před spoustou let odstrčit a zapomenout. Nesuď knihu podle obalu, Alane! Ozval se v jeho hlavě hlas staršího muže. Zavrtěl hlavou, skoro tak mohl cítit vůni toho místa... místa, kde to kdysi miloval. Promnul si spánky. "Jsi v pořádku, chlapče?" Zeptala se Daniela, když si všimla jeho náhlé nervozity. "Jsem v pořádku, madam..." rozhodil rukama a v ten moment... ...se u nich objevila Anabela. "Mami!" Vyhrkla a zakryla si výhled. Oba se k ní otočili. "Belinko, co tady děláš?" "A co tady děláš... ty s ním?" Vykoktala a snažila se dívat jiným směrem. Její strach k němu se v ní probouzel sotva na něj pohlédla a fakt, že ho viděla bez trička... v ní ještě více probouzel obavy... spojené s podivným pocitem v žaludku. Otřásla se. Alan tak chvíli pozoroval její obličej... ...a usmál se. Kdysi mu někdo řekl, že s úsměvem vypadá každý lépe, ale platilo to na něj? Zmateně tedy využil svoje ochablé schopnosti a ucítil její obavy. Stále z něj měla strach... ale nebála se ho tolik... jako ta druhá. Zavrtěl hlavou a jeho úsměv povadl. "Copak to nevidíš, že mu beru míry kvůli dalšímu oblečení? A co říkáš na jeho nové kalhoty?" Anabela se na něj letmo podívala, ale vzápětí si znova skryla obličej. "Hezké..." zamumlala. Daniela ji přejela káravým pohledem. "Vždyť ses na ně ani nepodívala! Alan tě neuhrane... chci znát tvůj názor..." vydechla zklamaně. Anabela se zhluboka nadechla. Je to jen mimozemšťan... ujišťovala se v hlavě. Podivný člověk, který ani není člověk a je starý jak Metuzalém... dodala její mysl po chvíli. Zavrtěla hlavou. Nesměla se ho bát... nesměla mu dát najevo svůj strach. Nebylo to snad takhle ve všech románech, které četla? Že nemá dát najevo nepříteli, jak moc velký strach z něj má? Proto nakonec odhodlaně zvedla hlavu a rozhodla se pohlédnout do očí svému strachu. Alan stál nadále před ní a očekával její reakci. Anabela tak chvíli hleděla do jeho nadpozemských očí, než se zaměřila na kalhoty. Na její tváři se zjevil ruměnec. Bylo jiné dívat se na polonahé původní obyvatele při zkoušení nového oblečení, než na tohoto podivného tvora, který připomínal muže. "Vypadají jako... jako... pro dědečka..." vykoktala po chvíli. "Ano! Nechala jsem se inspirovat Mathiasem! Tvůj děda měl vždy vytříbený styl, který byl nezapomenutelný... byl tak trochu rebel a myslím, že vzhledem k Alanově původu.. to k němu bude ladit," mrkla na ni a přehodila si metr kolem krku. "A to je všechno? To ho tady necháš běhat... takto?" Poukázala na jeho odhalenou hruď. Alan se zmateně podíval na svoje tělo. "Samozřejmě, že ne... ale zatím jsem neměla čas tady Alanovi ukázat zbytek modelu... mám tady ještě tričko a co víc... tohle," zamávala podivnou černou věcí. "Co to je?" Vyhrkl Alan s Anabelou najednou. Oba se tak na sebe zahleděli a Anabela odvrátila zrak. "To je čepice, našla jsem ji ve skladu. Sice je tam zepředu netopýr... ale to se dá napravit... a navíc mám pocit, že Alanovi brzy porostou vlasy..." "Vlasy?" Vykoktala Anabela. "Ano, nebude to dlouho trvat... jistě sis toho všimla také... tak pojď Alane, zkus si to... jsem zvědavá Belinko co budeš říkat na první model, který jsem pro něj vymyslela," zvolala nadšeně Daniela a vložila do Alanových paží tmavé oblečení. Alan se několik vteřin díval na černou hromádku ve svých dlaních a ohlédl se na Anabelu, která jeho pohled letmo opětovala. "Dobře..." zašeptal a uchopil první věc do ruky. Chvíli hleděl na černé tričko, než si ho natáhl na hrudník a posléze si na hlavu nasadil tmavou čepici. Najednou se tak cítil nepatřičně, ale i tak... ...se otočil k Anabele a vyčkával na její reakci. Přestane se ho kvůli těm věcem bát? Ptal se sám sebe. Anabela ho změřila pohledem a v ten okamžik jí napadlo jediné přirovnání ke kterému se Alanův nový vzhled hodil... bylo to jako kdyby mrkev někdo oblékl do miniaturních plesových šatů... Alan vypadal zvláštně. Skoro se k němu to oblečení nehodilo, ale i tak nějaká malá část její osobnosti... tvrdila, že mu to celkem slušelo. Najednou vypadal více lidsky, pokud se to dalo říct, vzhledem ke zvláštním očím. Zavrtěla hlavou. "Je to hezké oblečení," vypadlo z ní nakonec. Na Alanově tváři se objevil drobný úsměv. "Mám ještě spoustu návrhů... uvidíš! Alan bude jako nový..." "A on si ty věci vezme na Sixam? Nebo kde je jeho domov?" Alan zesmutněl. "Ať si je vezme kam chce, holčičko," odvětila pevně Daniela a posadila se za šicí stroj. "Dobře... já... vlastně jsem přišla pro špendlík... v pracovně... se jeden ztratil," vydechla Anabela nervózně a znova se snažila vyhnout Alanově pohledu. "Tak si ho vezmi tady v šuplíku... teď tady musím dokončit ten kabát," odpověděla jí Daniela. Anabela tak pomalu vykročila ke své matce a cestou se snažila udržovat co možná nejdelší vzdálenost od neznámého mimozemšťana. Alan ji tiše pozoroval a v jeho očích se odrážely podivné odlesky, ze kterých Anabele běhal mráz po zádech. Zmateně tak od něj ucouvla až narazila do bedny od mikrofonu a svalila se na něj. Prudce do sebe vrazily hlavami až oběma zacvakaly zuby, ale i tak ji Alan bezpečně chytil kolem pasu. Anabela se ho instinktivně chytila kolem ramen, aniž by jí v danou chvíli došlo koho se vlastně dotýká. Zmateně se od sebe odklonili a Anabelou projel silný strach, který rozklepal její nitro. Okamžik měla pocit,... ...že se rozpláče... že bude křičet... že bude... ale pak si něčeho na těch zvláštních, divoce vypadajících očí, všimla. Alan měl bělmo, duhovky i panenky... ...jen se zdály být pohlcené nějakou zvláštní tekutinou, která dávala dojem jako kdyby měl místo očí vybroušený křišťál. Zamrkal a jeho srdce se rozbušilo... ta dívka kterou znal se na něj nikdy nedívala tak dlouho... nikdy... Anabela zamrkala. Možná to trvalo jen několik vteřin, i když měli oba pocit, jako kdyby to trvalo celou věčnost. V ten moment jí jeho zvláštní oči fascinovaly... fascinoval ji fakt, že měl Alan v podstatě lidské oči... jen byly neuvěřitelně tmavé a odráželo se v nich nadpozemské světlo. Skoro se jí zdálo jako kdyby mu do těch očí někdo nalil dehet ve spojení ještě s něčím... zalapala po dechu a prudce se od něj odtrhla. "Já... já... musím pryč..." vykoktala... ...a utekla. Alan se za ní dlouze díval, když se za jeho zády ozval hlas na který málem zapomněl. "Co se to stalo s Belinkou? Proč utekla?" Zeptala se ho zmateně, když nedokázala pochopit, proč si nakonec její dcera nevzala ten špendlík. Alan se k ní otočil a zesmutněl. Věděl proč... bylo to kvůli němu. |
| | | Hellohello Simí pisálek
Poèet pøíspìvkù : 2702 Join date : 21. 11. 17 Location : Ostrava
| Předmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět 30/09/19, 06:21 am | |
| Krásný díl! Úplně se při čtení cítím jako doma v tom jejich bunkru "Podivný člověk, který ani není člověk a je starý jak Metuzalém..." Alan je strašně sympatický (včetně myšlenkových pochodů), seriózní a taky vypadá dobře, i když ta zelená kůže je nezvyk Pro Davida muselo být hrozně zvláštní konečně vstoupit do té tajné místnosti. Ta představa, že odmala žije v bunkru, zná dopodrobna každý detail o jeho údržbě, každý koutek... dokonce existují podrobné plány. A pak najednou náhodou dojde k objevu takové místnosti! To je nepředstavitelné. Ten nápad s děly je moc zajímavý. Jsem moc zvědavá na další vývoj. Obdivuju tě, jak se ti podařilo vyřešit problém s bunkrem to je geniální postup! Je hrozné, jak tě hra nutí vymýšlet takové složité operace se stěhováním, ale výsledek je úžasný - je to to nejšetrnější řešení. Jsem moc ráda, že nemusíš všechno stavět od začátku. A že tu máme nový díl, už se mi po bunkru stýskalo |
| | | Janika31 Simík designér
Poèet pøíspìvkù : 1451 Join date : 06. 02. 18 Age : 32
| Předmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět 30/09/19, 03:28 pm | |
| Krásný dílek! Nemůžu si pomoct, ale Alan a Bellinka mi k sobě neskutečně pasují...budou krásný pár. Jsem zvědavá, jaké vlasy bude Alan mít . Moc se těším na další dílek. Jinak bravurně sis poradila s problémem, který Ti hra pořád dělá, doufám, že už bude vše ok. |
| | | Ludmila Admin
Poèet pøíspìvkù : 2814 Join date : 10. 11. 17 Age : 56 Location : poblíž Olomouce
| Předmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět 30/09/19, 08:51 pm | |
| Ani se mi nechce věřit, že se už rok kocháme Tvým příběhem Máš neskutečnou trpělivost při opravách chyb, které Ti hra přináší, a myslím, že nejsem sama, komu by chybělo rozuzlení osudů Tvých Simíků A ještě k dnešnímu dílu - vypadá to, že Anabelka už se Alanovi zahleděla do očí víc, než myslela, přece jen se říká - oko, do duše okno ... Jsem moc zvědavá na Safety place a doufám, že to dělo, o kterém je řeč, pánové jen tak brzy nepoužijí ! |
| | | Fidgety Admin
Poèet pøíspìvkù : 1613 Join date : 10. 10. 17
| Předmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět 30/09/19, 09:49 pm | |
| Juchůůů, to je super, že se ti to podařilo dát dokupy I když nestíhám komentovat, tak stále čtu, rozplývám se a těším se na další díly, takže jsem úplně trnula, abys simíky zachránila... Obdivuju, jak sis s tím poradila _________________ Rodokmen - Historie jednoho rodu ---- MOJE BODOVÁNÍ[/b][/color] k Výzvě Apokalypsa Můj blog: Fidgety a její simíci ---- Moje FB stránka: FidgetySims A něco úplně o něčem jiném, než jsou simíci: Moje homemade (s)tvoření
|
| | | Lucisab Simí pisálek
Poèet pøíspìvkù : 2377 Join date : 11. 12. 17 Age : 28
| Předmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět 01/10/19, 08:45 pm | |
| Díky za tak krásné komentáře holky mám velkou radost, že vás můj příběh těší Hello, máš pravdu, pro Davida je to opravdu hodně těžké vždycky měl pocit, že mu jeho táta sdělil vše a najednou... má pocit jako kdyby ho neznal Julián měl samozřejmě svoje důvody, protože nikdy nikomu neříkal něco, čím si nebyl jistý proto o některých věcech neměli ostatní ani ponětí... Jani, ani já sama jsem zatím nevymyslela jaký dostane účes popravdě jsem zkoušela na něj u zrcadla hned několik variant, ale zatím si nejsem jistá to samé platí pro oblečení díky jeho zelené kůži na něj nejdou všechny barvy, takže musím opravdu uvažovat co mu budu oblékat Ludmi, i já jsem byla v šoku konkrétně už to budou příští rok v dubnu dva roky je neuvěřitelné jak ten čas letí, taky jsem byla překvapená, když jsem omylem načetla první stranu a tam na mě vyskočil tenhle datum například příběhu Nervózního bude letos koncem října rok, co jsem ho začala psát je to opravdu šílené Fidgety, jsem ráda, že tě můj příběh pořád baví |
| | | Lucisab Simí pisálek
Poèet pøíspìvkù : 2377 Join date : 11. 12. 17 Age : 28
| Předmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět 14/10/19, 08:49 pm | |
| Tak jsem si konečně udělala čas a pořádně jsem znova rozehrála výzvu, takže mám konečně nějakou rezervu akorát jsem si teď všimla, že na některých fotkách mi scházejí výstražná červená světla holt jsem je zapomněla při opakovaném vybavování bunkru dodat... jen co načtu hru tak to napravím, aby bunkr přesně odpovídal tomu původnímu jinak mohu prozradit, že mi v bunkru opět hořelo (asi potřebovali staronový bunkr pokřtít ) tentokrát za to mohla Anabela ale tak malý oheň jsem snad ještě nikdy neviděla asi i hra chtěla šetřit její nervy 03x10Později naši vědátoři začali studovat Juliánovi zápisky... ...a mezitím... ...se Alan pustil do vytváření salátu. Ve svém nitru si ale nebyl jistý, zda bude schopen něco takového dokončit. Před očima se mu zjevilo sixamské jídlo a musel se pousmát. Skoro tak mohl cítit lákavé, podivně sladké pokrmy, které vydávaly zvláštní světlo. Všechno na Sixamu se občas zdálo být kouzelné... jako kdyby samotná planeta byla živý organismus. Přivřel oči a vybavil si fialovou oblohu a několik vznášejících měsíců nad hlavou. V nose ho zašimrala zvláštní květinová vůně... jeho oči téměř oslepilo zvláštní nadpozemské světlo a podivný šum, které vydávala místní vegetace. Jeho srdce se rozbušilo, když pocítil magickou sílu největšího měsíce Sixamu. Zlehka se opřel o linku a vybavil si ho v celé kráse. Jeho zvláštní tvar, matně připomínající tvář člověka. Jeho odlesky, které se zdály téměř neskutečné... a ta vůně... ta energie. Kdysi mu jeho učitelé řekli, že díky jeho daru bude k měsíci mnohem více náchylný a byla to pravda. Vždy byl fascinován, až nemohl skoro dýchat. To podivné nebeské těleso mu dodávalo sílu... vždy si uvědomoval vibrující energii, která se začala vlévat do jeho žil, když byl v jeho přítomnosti. Byl skoro jako vodič... a pak dokázal věci o kterých se některým obyvatelům planety mohlo zdát... byl jedinečný, ale zároveň podivně nebezpečný. To proto si ho kdysi Oxana vyhlédla... bylo to v době kdy ještě sám netušil, co dokáže... v té době byl mladý a nezkušený... ale ona... občas se zdála, že ví víc než on. Jako kdyby už dávno chápala podivnou elektřinu, která občas zachvátila jeho tělo... jako kdyby dokázala vnímat zářivé jiskry, které vydávaly jeho prsty, když se dotkl artefaktů. Kdysi mu řekli, že z něj bude výjimečná bytost... chtěli ho naučit... ale pak... pak... "U Sixamu! Ty máš ránu!" Přerušila jeho myšlenky Oxana. Alan se prkenně narovnal a věnoval jí otrávený pohled. "Co tady chceš?" Procedil. Oxana se zasmála. "Už skoro i mluvíš jako oni, Xaminku," mrkla na něj a přešla k němu. "Vypadáš opravdu nechutně uboze... tak lidsky... můžeš mi říct, proč musíš zostuzovat naši rasu tím, že jsi sundal náš overal a navlékl ses do těchto směšných hadrů?" "Jestli se ti nelíbí jak vypadám, tak se na mě nedívej... neptal jsem se tě na názor," odsekl. "Při Sixamském měsíci... jsi slaboch, ale zároveň... nechápu proč jsi zrovna ty musel mít takové štěstí..." "Nechápu o čem mluvíš a popravdě, je mi to i jedno..." "Jsi tak úsečný... tak zvláštní... a zároveň... ach Xaminku, nemůžu se dočkat dne až konečně usedneme na trůnu, kam jsme vždy patřili... ale s naším plánem... už brzy se toho dočkáme... s tvojí mocí, která se v tobě znova probouzí budeme neporazitelní," zašeptala. "Není to náš plán!" "Ale... já jsem vždy byla ta, která byla chytřejší... ne nadarmo o nás říkali, že já mám moudrost a ty... máš sílu... spolu jsme neporazitelní... až infiltrujeme tyhle ubožáky, staneme se vítězi... už nás nečeká žádné vyhnanství... ale jen nekonečná sláva..." "Při Sixamském měsíci! Oxano... my dva jsme nikdy nemohli být tým... ani pár!" "Vždy jsi mě miloval... už od začátku... byl jsi tak miloučký a roztomilý... jenže čas tě proměnil a teď mi nevěnuješ ani jediné milé slovo, ačkoliv jsem já ta jediná, která to s tebou vždy myslela dobře!" Zvolala rozhořčeně. "Tak ty jsi to myslela dobře... vždy jsi myslela jen na sebe! Byl jsem pro tebe jen nástroj! Ale víš ty co? Jsem rád, že jsem s tebou strávil roky ve vyhnanství, alespoň jsem dospěl a zjistil jsem... jak destruktivní náš vztah byl... a to nejen pro nás! Už nikdy mě nedonutíš abych použil moc na... na..." zachvěl se a pocítil to znova. Tu podivnou vibraci, která zachvátila jeho nitro. Sice od posledního maximálního vyčerpání vlastního síly neuběhla tak krátká chvíle, ale v některých chvílích... někdy dokázal svoji moc donutit povstat ačkoliv neviděl Sixamský měsíc... tím hlavním klíčem byl vztek... vztek, který ho mohl stát život. Zatnul pěsti a vnímal drobné jehličky, které se proháněly po jeho těle. Oxana užasle pohlédla do jeho očí, ve kterých se odrážel nahromaděný vztek i moc, která v něm stále sídlila. "Xaminku... ty se vždycky necháš tak snadno rozčílit... ale je příjemné cítit z tebe Sixamskou moc... skoro mám pak pocit jako kdybych byla doma... vzpomínáš si na louku? Kolik času jsme tam spolu strávili... mysli na ty časy častěji a hlavně, věnuj se tomu čemu máš... musíš infiltrovat tu malou, ano? Nebo to udělám dřív než ty," zašeptala sladce a pohladila ho po holé kůži na předloktí. Sama pro sebe se musela pousmát když pocítila podivné brnění ve vlastních prstech... brzy bude Alan znova připraven... pomyslela si a s úsměvem vykročila z kuchyně. Alan frustrovaně vydechl a oběma rukama se opřel o prkénko. Pod jeho pravou rukou tak zůstalo ležet osamělý kousek ananasu, který po jeho doteku začal měnit konzistenci, v ten moment ucítil Alan prudké bodnutí v hrudníku, které ho donutilo se narovnat. Ananas po jeho doteku změnil barvu na temně černou. "Musím se okamžitě uklidnit..." zamumlal zděšeně, když vyběhl z místnosti. Oxana mezitím kráčela po bunkru a musela se usmívat. Všechno vycházelo podle jejích představ... stačila tak málo k vítězství. Skoro ho tak cítila... jak se prsty dotéká lákavě zářivé koruny. Vždy se cítila být předurčená k tomu být královnou. V ten moment zaschle zuřivé zakletí z pracovny. "Alexandr..." zašeptala a vrazila do pokoje. Odměnou jí byl pohled na sehnutého Alexe, který se snažil z podlahy sebrat štětec. "Co tady chceš, zelenko?!" Oslovil ji vztekle a narovnal se se štětcem v paži. Oxana mu věnovala zářivý úsměv. "Alexandře... už jsi uvažoval nad mojí nabídkou?" Vydechla sladce. Alex se zamračil. "Už jsem ti jednou řekl, že mě nic z toho co mi nabízíš NEZAJÍMÁ! Raději budu fosilie, než abych se paktoval s někým jako jsi ty!" "Jsi tak neobyčejně hrdý... tak silný... tvůj duch je mnohem silnější než tvoje lidské tělo... byl by jsi dokonalý... škoda, že čas ke mě nebyl shovívavý... ale já ti mohu pomoci... budeš mladý a tvůj talent bude věčný... Alexandře," Alexovi znova přejel mráz po zádech, když vyslovila celé jeho jméno. "Znova opakuji NE! Neumím mluvit tou vaší hatmatilkou, ale ani tak... nezajímá mě to a naprosto ti nevěřím! Ale s jednou věcí s tebou musím souhlasit, zelenko... jsem silný a to až tak moc, že i kdybych umíral, nikdy nepožádám takovou kreaturu o pomoc! To tak abych se nechal očarovat nějakými čáry máry! Jsem umělec, ne blázen!" Vyhrkl vztekle a udělal krok od ní. V ten moment ho Oxana chytila za paži. Alex se jí pokusil vyškubnout, jenže prudké švihnutí jeho ruky mělo za následek, že se jeho tělo svalilo k zemi. "K ČERTU!" Vykřikl a pokusil se vstát. Oxana mu věnovala široký úsměv, když si lehla na něj. "SLEZ ZE MĚ!" Stačil zaprskat Alex, než ho Oxana chytila za okraj saka a přitiskla svoje rty na ty jeho. Alex zamrkal a vší silou ji od sebe odstrčil. "CO SI MYSLÍŠ, ŽE DĚLÁŠ?!" Vyhrkl zlostně. Oxana se na něj ještě silněji usmála a rychle k němu vztáhla dlaň. Ve svých prstech, tak sevřela chomáč jeho vlasů a prudce trhla. Alex neartikulovaně vykřikl a chytil se za postižené místo. "JAK SE OPOVAŽUJEŠ!" Zařval. "Teď už mi neunikneš, Alexandře..." usmála se na něj a postavila se. Alex ji s námahou následoval. Jeho obličej připomínal rozzuřeného ďasa. "AŤ TĚ UŽ NIKDY ANI NENAPADNE SE MĚ DOTKNOUT, NEBO PŘÍSAHÁM, ŽE ZAPOMENU, ŽE VYPADÁŠ JAKO ŽENSKÁ A NAKOPNU TĚ TAK, ŽE UŽ ANI TELEPORT NEBUDE TŘEBA!" Zaječel a rychlým krokem odkráčel z pracovny. Oxana se za ním mlčky dívala,... ...chvíli se zdál její obličej smutný, než se jí na tváři objevil vítězný úsměv. Zlehka zvedla svoji dlaň, ve které nadále tiskla Alexovi vlasy. Sama pro sebe se usmála. "Jen se neboj... všechno vyjde podle plánu," zašeptala nadšeně. |
| | | Ludmila Admin
Poèet pøíspìvkù : 2814 Join date : 10. 11. 17 Age : 56 Location : poblíž Olomouce
| Předmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět 14/10/19, 09:09 pm | |
| Boha jeho, co má zase ta Oxana v úmyslu ? Bude páchat nějaké pokusy s Alexandrovými vlasy, aby ho k sobě připoutala ? Lucisab, ty nás zase napínáš ! |
| | | Janika31 Simík designér
Poèet pøíspìvkù : 1451 Join date : 06. 02. 18 Age : 32
| Předmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět 16/10/19, 03:50 pm | |
| Jeežiši Co to na nás chystáš? Oxana mě teda rozpaluje do běla, asi jako Alexe . Vůbec nechci přemýšlet, co má v plánu. |
| | | Lucisab Simí pisálek
Poèet pøíspìvkù : 2377 Join date : 11. 12. 17 Age : 28
| Předmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět 19/10/19, 10:26 pm | |
| Díky holky no chystám hodně zajímavé věci, ale nebojte, dlouho to trvat nebude Oxana má rozhodně velký plán... který bude mít zajímavý dopad na naše obyvatele jinak Jani, myslím, že ji nebudeš mít vůbec ráda i dál Jinak prosím o ignorování, že nemá Alan na jedné fotce zavřené oči a taky za to, že na první fotce uvidíte v zahradě holé stěny... popravdě jsem si až později uvědomila, že jsem tam zapomněla dodat popínavé rostliny, takže jsem se stavila v inventáři Patrika a chybu napravila 03x11Alan se potřeboval uklidnit. Skoro v sobě cítil to nutkání po tom zavřít oči a být v klidu... jenže nemohl. Sotva se jeho tělo dotklo zahradní lavičky, pocítil ve svém nitru bolest. Jeho moc nebyla stále dostatečně připravená ke svojí funkci, už tak dlouho neviděl Sixamský měsíc... kdyby ho viděl... kdyby... takhle byl jen načasovanou bombou. Zoufale se podrbal na hlavě a posadil se. Věděl, že se nemohl dotknout ničeho rostlinného původu... jinak by danou plodinu zničil... a v hlavě se obával, co by se stalo kdyby se dotkl někoho ze zdejších lidí. Najednou byl rád, že se ho všichni bojí... vlastně až na Danielu, která necítila strach, když sledovala jeho zelenou pokožku nebo podivné černé oči. Nerozuměl jí... měla by se strachovat jako ostatní, ale tahle zvláštní lidská žena byla jiná... jako kdyby ho nesoudila, jako kdyby tušila co se odehrává v jeho duši... jako kdyby věděla, co všechno obnášel jeho dlouhý život. Znova zavrtěl hlavou. Vnímal prudkou bolest v hrudníku, která dávala najevo, že je stále rozrušený. Musíš se uklidnit! Nabádal se a vzpomněl si na staré cvičení, které ho kdysi někdo naučil. Pomalu se tedy nadzvedl a stoupl si doprostřed uzavřené zahrady. Několik vteřin tak sledoval pokroucené dřeviny a vzpomněl si na Zemi. Před jeho očima se objevily velké plochy zeleně a nad nimi blankytně modrá obloha. Bylo to už opravdu hodně dlouho, co něco takového viděl a za takovou dobu mu i dělalo potíže si ji plně vybavit... tenkrát bylo ještě vše v pořádku... jenže pak přišel ten den... den kdy radiace zasáhla tuto planetu. Bolestně stiskl víčka... byly věci, které si skoro nepamatoval, ale jiné... bylo těžké je dostat z hlavy... zvláště, když se v nich nacházela ta dívka... dívka se smutnýma očima. Tak rád ji pozoroval... a ten den kdy mu bylo dáno, aby ho konečně spatřila... byl zároveň tím posledním, kdy ji viděl. Bála se ho... a ten její strach se mu zařízl do srdce jako perfektně naostřený nůž. Znova pocítil jiskření ve svých žilách a zoufale vydechl. Jeho tělo zachvacovala další panika, která měla na svědomí, že jeho již natolik naostřené pocity probouzely jeho moc. Chytil se za hrudník. Tohle se mu ještě nikdy nestalo... nebo alespoň ne takhle... bylo to právě kvůli absenci měsíce. Přešlápl z jedné nohy na druhou a pokusil si utřídit myšlenky. Zhluboka se nadechl a začal se soustředit jen na svůj dech a letmé hučení čističky vzduchu nad jeho hlavou. Zavřel oči a postavil se do základní pozice. Jen klid... ponoukal se v hlavě a začal se pomalu pohybovat. Vnímal pohyby svého těla, každé natažení svalů, které pevně objímaly jeho kosti... každý úder srdce... každý záchvěv nadpřirozené energie, která sídlila v jeho nitru. V ten moment se necítil jako Sixaman... ale zároveň ani jako lidská bytost. Jako kdyby se najednou ocitl v jiném světě... ve světě, ve kterém se dokázal upokojit a aniž by si toho všiml... ...se v zahradě zjevila Anabela. Co to ten mimozemšťan dělá? Ptala se sama sebe, když sledovala jeho synchronizované pohyby. Udělala několik drobných kroků jeho směrem a fascinovaně pozorovala jeho podivné počínání. Skoro tak zapomněla, že si jen přišla pro lopatku a trochu hlíny pro malou rostlinku z kuchyně. Zůstala tak u něj stát a pomalu si ani neuvědomovala, že by si jí mohl všimnout. Bylo tak zvláštní vidět ho tady. Byl to snad nějaký podivný mimozemský tanec? Chtěl je začarovat? Nebo co to vlastně dělal? Ptala se sama sebe stále dokola. Alan tak pomalu natáhl nohu před sebe a vydechl, až potom otevřel oči, ve kterých se mu odrazilo několik barev. Anabele přejel mráz po zádech, když se na ni Alan otočil. "Ty?" Vydechl tiše a zapotácel se. Anabele zacouvala, v očích se jí odrážel děs. "Já... já..." vykoktala, než se k němu otočila zády. "Počkej!" Vyhrkl Alan a vykročil k ní. Anabela se zastavila a pomalu se otočila jeho směrem. Znova jí naskočila husí kůže. "Omluvit?" Zopakovala po něm neuvěřitelně tiše. Alan přikývl. "Omluvit se za všechny problémy, které jsme vám způsobili... a zároveň bych se chtěl omluvit za Oxanu... ona... je... jiná..." to poslední podotkl zvláštním tónem, který přiměl Anabelu ztuhnout. Alan jí chtěl něco prozradit? Bylo to tak? A chtěla vlastně něco slyšet? Ptala se sama sebe, když se jí divoce rozbušilo srdce. "Jiná?" Zmohla se na další jednoslovnou odpověď. "Ano, těžce se to vysvětluje... znám ji už dlouho... a chtěl bych tě moc poprosit... ať už ti kdy řekne cokoliv, nevěř jí, prosím." "Co by mi měla říkat?" Odvětila třesoucím hlasem. Alan zavrtěl hlavou. "Nikdy s ní nebuď sama... drž si od ní odstup, prosím..." Anabela zbledla, o co se vlastně nyní ten podivný mimozemšťan snažil? "A ty?" "Já? Já jsem také zvláštní... ale jiným způsobem..." takovým způsobem, že ti to ani nemohu prozradit. Dořekl uvnitř své hlavy. Přeci... jak by jí jen mohl říct, že v jeho duši sídlí moc? Jak by jí mohl prozradit, že v jeho těle proudí silná energie? Pochopila by to? Nebo by se ho bála ještě víc? "Jak... zvláštní?" V ten moment měla pocit, že by se v ní krve nedořezal. "Jsem zelený..." podotkl po chvíli. "To jste oba..." "Ano, ale... jen si na ni dávej pozor, ano? A já ti za to slíbím... slíbím, že až nadejde čas, pak zařídím abychom zmizeli z vašich životů," vydechl. V jeho černých očí se zjevilo hned několik barev, které zvýraznily lidské části oka. Skoro tak mohla spatřit jeho duhovky a panenky, které se nadále skrývaly za oponou podivné křišťálové clony. Hleděl na ni s obavami? Čeho se bál? Měl strach ze své společnice? Varoval ji snad kvůli tomu? Ale proč ji chtěl varovat? "Proč... proč... mi to říkáš?" Vykoktala. Před očima se mu zjevila ta jiná dívka. Zavrtěl hlavou. "Protože... protože... to tak cítím... buď opatrná," zašeptal. Anabela od něj o krok ustoupila. "Já..." vyšlo z jejích úst, ale další slova už nedokázala vyslovit. "Vím, že se mě bojíš a respektuji to... chci jen, aby jsi věděla, že udělám co bude v mých silách, aby byl váš život znova takový jaký byl..." odvětil pevným hlasem. Anabela od něj znova ucouvla. Naskočila jí husí kůže. Věděl, že se ho bojí... věděl... divoce zamrkala, než rychle vběhla do chodby. Chtěla od něj utéct... uniknout před tím, co se jí snažil naznačit. Alan se chvíli díval za její mizející postavou, než poraženecky sklonil hlavu. Mezitím v horním patře probíral David s Patrikem jejich situaci... "Myslím, že to Safeplace musí být další bunkr..." podotkl Patrik, když odložil staré knihy na stůl. "Další bunkr?" "Ano, děda s tím místem jak se zdá navázal několikrát kontakt, ačkoliv nevíme jak..." "Já možná vím jak..." zašeptal David a vytáhl z jiné složky několik děrovaných štítků. "Co to je?" "Nevím, ale bylo to mezi dokumenty o Safeplace... řekl bych, že to jsou šifrované zprávy, které si posílali mezi sebou nějakým podivným zařízením... musíme víc tu místnost prozkoumat... někde tam musí být odpovědi." Patrik si vzal od svého otce několik podivných zpráv. "Jsou to... tečka čárka tečka... co to může být?" David si od něj převzal zpět podivné papíry a uložil je do staré knihy. "Nevím... pokusím se o tom něco najít... jsem si jistý, že se musí jednat o nějaký šifrovaný jazyk..." "Nebo to jsou zprávy o nějakém zařízení..." "Možná, protože kdyby to byly skutečně šifrované zprávy... pak by to znamenalo, že opravdu nejsme sami... a že to děda věděl," vydechl šokovaně David. "Co budeme dělat? Jak to vysvětlíme ostatním?" "Zatím nikomu nic říkat nebudeme... myslím, že k tomu měl táta důvod... muselo existovat něco kvůli čemu podnikal tyhle věci na vlastní pěst... proč mi nic neřekl... nevysvětlil mi to... i když možná... možná by mi to řekl, kdyby měl víc času... přeci jen, nevěděl, že ho zničí vlastní vynález," vydechl tiše. "Ale kdybychom to řekli ostatním... nebylo by to lepší? Mohli by nám pomoci..." "Tohle musíme vyřešit jen my dva, Patriku... až všechno pochopíme, pak o tom řekneme ostatním..." "A co Bela? Co mám říct jí?" "Copak se tě ptala na tu místnost?" "Ne, ale nepochybuji o tom, že na ni jednou přijde řeč... zatím je až příliš zaneprázdněná mimozemšťany... a my vlastně taky..." "To je pravda... nesmíme také zapomenout na teleport..." "Já vím, jenže tentokrát mám strach... obávám se, že je teleport až příliš zničený a..." David mu skočil do řeči. "Netřeba ztrácet naději, ano? Vždycky jsi měl tak silnou odvahu... kdysi tu věc můj táta sestrojil ze starých palet... a pokud teleport pořádně pochopíme, což se už prakticky stalo, pak to dáme do pořádku..." "Tati, jenže já si teď musím dělat starosti! Všichni se na nás dívají a očekávají od nás zázraky... bojím se, že to bude trvat déle, než si teď představujeme..." "Zvládneme to... teď když už před sebou nic neskrýváme, tak na to přijdeme... ty sám jsi přeci tu věc spustil pomocí otcových zápisků... jsem si jistý, že právě ty nám pomohou, ale musíme to nadále držet v tajnosti... stejně tak jako přítomnost televizních a radiových přijímačů..." "Cože?" "Ano, Patriku... nejdříve to musíme vyzkoušet... ty přístroje co jsou v té místnosti... možná nám tam táta nechal nějaká vodítka... je tam tolik datových nosičů..." "Myslíš ty pod tou stříbrnou věcí? Ty jak je na nich fotografie dědy Mathiase?" "Ne, myslím ty co se skrývaly v krabicích pod křesly... teď mi jen slib, že to zatím udržíš v tajnosti, ano?" "Ale... ale... co když děláme chybu? Neudělal tohle taky děda Julián? A podívej jak to dopadlo... kromě něj o těch věcech nikdo nic neví... kdyby někomu něco řekl... pak bychom nebyli tak ztracení!" Vyhrkl nešťastně. "Nejsme ztracení, Patriku. Máme všechny dokumenty a v nich najdeme co bude třeba. Vím jak táta uvažoval... nebo v to alespoň doufám. Najdeme pravdu, slibuji ti to... věnuji tomu klidně zbytek svého života," zašeptal David. "Ale..." v ten moment přerušil jejich rozhovor jiný hlas... "Tak tady jste! Hlavouni!" Zvolal Alex. "Jak to vypadá s tím křápem?" Zeptal se bez obalu Alex a přistoupil k nim. "Křáp?" Vydechl David se zvedlým obočím. "Není to fuk? Uhni mi, mladej..." oslovil Alex Patrika, který se rychle posunul na gauči, aby se vedle něj mohl jeho strýc posadit. "Strejdo... ty myslíš teleport?" "Jasně, že jo... tak jak to s ním vypadá? Protože už CHCI aby ho mohli ti proklatí zelenáči použít!" Vyhrkl vztekle. "Stalo se snad něco?" Zeptal se ho klidně David. Alex divoce rozmáchl rukama. "Ani nevím kde začít! Ta zelenka je očividně pošahaná osoba, která sbírá lidské vlasy! To abych se bál chodit na záchod! A to ani nemluvím o tom, že mě neustále pronásleduje... a dnes... dokonce se odvážila na mě sahat a LÍBAT MĚ! V životě jsem nezažil nic otřesnějšího! Uznávám, že na svůj věk vypadám dobře, ale to neznamená, že budu tolerovat její harašení! CHCI ABY JSTE JI ODTUD OKAMŽITĚ VYPAKOVALI!" Zakřičel. "Ona tě líbala?" Vydechl šokovaně Patrik. "Vždyť to teď říkám! Já nekecám! Už nechci aby se to opakovalo! Protože jinak za sebe neručím!" "A jsi si jistý, že to tak je?" Zeptal se ho David, který si byl vědom častého přehánění Alexe. "Ty mi nevěříš?! To jsem si mohl myslet! Mám už dost toho vašeho samaritánství... oba bych je vyrazil! Neznáme je! Čert ví odkud přišli a co mají za lubem! Určitě ale ne nic dobrého, když mi ta potvora dokonce vyškubla MOJE VLASY!" "Dobře, zní to divně... to uznávám... ale ani já nebo Patrik nemůžeme urychlit opravu teleportu... potřebujeme čas..." "Jenže to já nemám! A mezitím mě z té zelené potvory klepne! Co když se za mnou vyplíží do koupelny! Musíte už jednat!" "Děláme co můžeme, strejdo..." odvětil Patrik. Alex ho probodl pohledem. "Pak asi ne dostatečně! Jestli si oba nepospíšíte... pak nás tady rozeberou na součástky... jsem si jistý, že s námi mají plány!" "Nemyslím si, že by tady měli moc možností, jak tady nějaké plány realizovat, Alexi... držíme je dál od všech přístrojů a to včetně rozbitého teleportu... mají svázané ruce jako my," podotkl David. Alexovi zrudl obličej. "Víte co mě na tomhle všem nejvíc štve?! Že díky té vaší zatracené laxnosti skočíme všichni v pekle! Ale víte vy co? Myslím, že se toho pekla co vám udělají nedožiju... takže se vám ani nebudu moci vysmát, protože pak budete muset uznat, že MÁM PRAVDU! Zatraceně! I když teď mě něco napadá... půjdu okamžitě sepsat dopis, který až si ho přečtete tak pochopíte, že to vaše chytráctví je k ničemu! Vysměju se vám aspoň takto! Jen doufám, že žádný z těch chodících špenátů neublíží Dany nebo Belince... protože pak... budu vás strašit každou noc, idioti!" Zaječel na ně, než se zvedl. "Strejdo!" "Jen mi nic neříkej... možná máš talent, ale máš rozum tohohle pitomečka! Jdu pracovat na dopise a zamknu se, nazdar!" Vyjel na něj... ...než vykročil ze dveří. Jen co se za ním zaklaply, se oba muži na sebe zahleděli. Opravdu byla situace s podivnými návštěvníky tak špatná? Nebo Alex opět přeháněl jako to dělal vždy? |
| | | Ludmila Admin
Poèet pøíspìvkù : 2814 Join date : 10. 11. 17 Age : 56 Location : poblíž Olomouce
| Předmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět 19/10/19, 11:19 pm | |
| Ti "chodící špenáti" mě dost pobavili ! A kdypak někdo z bunkru odhalí tajemství morseovky ? |
| | | Janika31 Simík designér
Poèet pøíspìvkù : 1451 Join date : 06. 02. 18 Age : 32
| Předmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět 19/10/19, 11:38 pm | |
| Parádní díl!..:) Alan je velmi příjemný, jen mě mrzí, že z něj má Bellinka pořád takový strach. Jinak podobně, jako Ludmilu mě '' chodící špenáti'' velmi pobavili |
| | | Lucisab Simí pisálek
Poèet pøíspìvkù : 2377 Join date : 11. 12. 17 Age : 28
| Předmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět 30/10/19, 08:54 pm | |
| Díky holky jsem ráda, že vás ty moje hlášky pořád baví 03x12Později večer se sešli sourozenci u jídla. "Davide, v poslední době jsi nějaký zamlklý, stalo se něco?" Zeptala se ho v tichosti jídelny. David k ní zvedl své hnědé oči. "Nic se neděje, Dany... jen přemýšlím..." "O teleportu?" "O tátovi... někdy mám pocit, že před námi pořád jen něco tajil..." Daniela mu věnovala téměř mateřský pohled. "Táta měl pořád hodně práce. Snažil se nás chránit za každou cenu a přál si abychom mohli jednou v životě zažít svobodu jakou měl on... myslím, že ho hodně mrzelo, že nám něco takového nedokázal poskytnout.. zažít ten pocit, když ti svítí slunce nad hlavou... jednou mi řekl, když jsme společně prohlíželi encyklopedii, že ho mrzí, že nezažiji ani obyčejné otravování od mouchy... řekl, že i když je to hloupost, kterou by si každý raději odpustil, má to význam... svůj vlastní." "Vím, že ho mrzelo, že nemůžeme být venku... ale neřekl nám o teleportu... co nám ještě zatajil, co když jsou venku doopravdy nějací lidé a on s nimi byl v kontaktu?" "Jak jsi na to přišel?" Vyhrkla Daniela překvapeně. David zavrtěl hlavou, ale po chvíli se rozhodl své sestře prozradit část tajemství, a tak vytáhl z kapsy na několikrát přeložený štítek, který se mu podařil vlastnoručně přepsat. V ten okamžik se zkrátka chtěl alespoň jedné osobě v bunkru svěřit s tím, co ho tížilo. Daniela zmateně odložila vidličku a uchopila starý papír oběma rukama. "Co to je?" Vydechla šokovaně. "Našel jsem to v otcových knihách..." "Není to z nějakého stroje ze strojovny?" "Možná, ale nepřišel jsem na to z jakého... navíc tenhle štítek je zvláštní... tečka čárka tečka... nerozumím tomu... nejdříve jsem si myslel, že se jedná o nějakou rovnici, ale nic tomu nenapovídá... není to ani pravidelné... pak jsem váhal nad tím, zda to není nějaký kódovaný jazyk, ale ani tím si nejsem jistý... je to podivné..." "Možná to nic neznamená, Davide," zašeptala Daniela a podala mu zpátky starý papír. "Dany, u mého táty vždy platilo, že si nikdy nic nenechával nadarmo, takže pokud tohle uchovával, pak ty podivné znaky něco znamenají a já musím přijít na to co," odvětil pevně. "Na co musíš přijít?" Ozval se za nimi hlas. "Chris!" Ohlédl se David. Jeho žena mu věnovala úsměv, než se usadila před něj. "O čem to tady mluvíte? Snad nemáš v plánu se zase vrhnout do nějaké šílené akce, která by tě mohla stát život!" Vyhrkla Christine. "Ne... jen jsem něco našel v tátových věcech..." "Snad ne nějakou věc díky, které bude rychleji opravený ten šílený stroj!" Zvolala. "Možná... ale nerozumím tomu..." podotkl. "Co jsi našel?" David jí krátce ukázal lístek se znatelnými tečkami a čárkami. "Co to má být?" "To nevím, ale přijdu na to..." zašeptal. "Podle mě je to nějaká pitomost! A jak je na tom vůbec teleport?" "Pracujeme na něm," odpověděl jí klidně David a uložil papírek zpět do kapsy. "Doufám, že brzy ti podivíni zmizí... co jsou tady, narušili tu klid... můj bratr je nesnesitelnější než kdy dřív... před chvílí mi řekl, že za ním neustále slídí ta podivná mimozemšťanka... nevím co si myslet... Alex tak rád přehání a chvástá se..." "To je pravda... s Alexem je to těžké a zatím jsem si ničeho nevšimla," pokrčila rameny Daniela. "Vy si myslíte, že by si to Alex vymyslel?" Ozval se David. "Nevím... vím jen, že se snaží za každou cenu odsud vypudit ty cizince... budu na něj dávat větší pozor a uvidíme... v poslední době se stejně necítí moc ve své kůži..." "Co je s Alexem?" Vyhrkla Christine směrem k Daniele. "Je unavený... ráno se mi svěřil, že začal psát dopisy na rozloučenou... samozřejmě mi hned řekl, že ho nemám hned posílat do hrobu, ale prý chce být připravený, protože nechce odejít bez toho, aniž by měl poslední slovo..." vydechla tiše se smutkem v očích. David jí chytil za volnou paži. "Víš jaký je... to přeci neznamená, že zítra zemře... ve starých dokumentech jsem četl, že lidé často psali něco podobného třeba v hodně mladém věku, protože si chtěli být jistí, že bude splněna jejich poslední vůle," pokusil se ji uklidnit David, ačkoliv i jeho samotného zachvátila panika. Daniela k němu zvedla svoje vlhké oči a pevněji semkla jeho dlaň. "Víš když jsem byla mladá... bála jsem se toho, co nás čeká... jak tady vydržíme... co s námi bude... ale nyní... nyní bych byla nejšťastnější na světě, kdybychom se nikdy nemuseli setkat se smrtí a prožít tak znova ztrátu někoho koho milujeme... stejně jako nechci, aby něco podobného zažily naše děti... jsme tady zavření... děsí mě představa, že tady zůstanou sami jenom s našimi ostatky... co budou dělat?" Zašeptala. "V jedné knize... knize... zkrátka, povím Patrikovi co budou muset udělat, ano? O všechno se postará... dole ve strojovně je jeden kotel... a..." "TAK DOST!" Ozval se podrážděný hlas Christine. Oba sourozenci se na ni zahleděli. "Jestli budete ještě dál mluvit o smrti a zpopelňování některého z nás čtyř tak se neudržím!" "Ale jednou..." "Jednou! Teď ne! Jdu si promluvit s Alexem, ať konečně přestane připravovat svůj funus nebo ho osobně nakopnu! To tak aby můj otravný bratr... to tak..." slova se jí zadrhla v hrdle a v očích se jí zalesklo. "Chris..." zašeptal David a pokusil se uchopit druhou rukou, dlaň svojí ženy. Christine mu ucukla. "Přešel mě hlad... jdu za Alexem..." procedila a rychlým krokem odkráčela z místnosti. Daniela s Davidem si vyměnily smutné pohledy, byli si jistí, že pokud někdo bude nést smrt těžce, pak to bude právě Christine. Mezitím ve fialovém pokoji už dávno spala Anabela s Patrikem, aniž by ani jeden tušil jaké velké trápení tíží jejich rodiče. Ale zatímco Patrik spal klidným spánkem Anabela vypadala jako kdyby se s někým prala. Neustále se otáčela na lůžku, než se konečně její tělo částečně upokojilo a její mysl si konečně vyjasnila, co se v ní odehrávalo... Anabela postávala v zahradě a po jejím boku stál Alan. Bylo to pro ní tak podivné, když si uvědomila že dělá ty zvláštní pohyby, které u něj viděla. V ten moment se ho nebála... spíše naopak... jako kdyby najednou dokázala ignorovat, že je mimozemšťan. Jejich těla se pohybovala v dokonalé symbióze a Anabela se najednou cítila klidná... jako kdyby tohle dělala celou věčnost. "Jde ti to dobře!" Oslovil ji a věnoval jí široký úsměv. Anabela pokrčila rameny. "Ani nevím jak to dělám..." "Ale víš..." "To nevím," oponovala mu a otočila se k němu zády. "Ale já vím, že víš..." zašeptal... ...a semkl ji v náručí. Anabela sebou cukla, ale najednou nemohla utíkat. "Co to děláš?" Zmohla se na jedinou formu odporu. "Nepustím tě, dokud to nepochopíš..." vydechl tiše do jejího ucha. Anabela přejel mráz po zádech a podařilo se jí k němu otočit. "Co to říkáš? Nerozumím ti..." Alan natáhl dlaň k její tváři a zalomil ji dozadu, čímž ji přiměl, aby se chytila jeho zad. "Co by jsi řekla na déšť?" Pronesl místo jakékoliv srozumitelné odpovědi. "Jaký déšť? V bunkru nemůže pršet..." "Když budeš chtít bude moci..." "Cože?" Vyhrkla. Alan se ještě zářivěji usmál, když luskl prsty a ze stropu se k nim začaly snášet drobné kapky vody. Anabela sebou prudce trhla a pohlédla ke stropu. "Co se to děje?" Zvolala a pokusila se vytrhnout z jeho sevření. "Zázrak..." odvětil nadšeně. "Jaký zázrak, co to má být?" "To co je mezi námi," zašeptal. "Mezi námi nic není," oponovala mu směle do tváře. Alanovi se ještě více prohloubil úsměv. "Pořád to nechápeš... to nevadí, brzy ten zázrak uvidíš," zašeptal a přiblížil se k ní tak blízko, že mohla vidět barvy všech odlesků v jeho očích. "Já..." vydechla, když se sklonil k jejím rtům... "AAAHHHH!" Zakřičela Anabela a prudce se posadila na posteli. Patrik se divoce vymotal z deky a podíval se na ni. "CO... CO... KDE?!" Vyjekl, než pochopil, že je nikdo nenapadl. Zmateně si odhrnul pocuchané vlasy z obličeje. "Belinko, co se děje? Zdálo se ti něco?" Zeptal se jí rozespale. Anabela mu věnovala zděšený pohled. "ANO!" "A co?" Anabela zrudla. Nemohla mu říct, co prováděla ve snu... s tím podivínem... s tím nejděsivějším tvorem kterého kdy viděla. Ten sen byl zvrácený... a to až tak moc, že ho nemohla nikomu prozradit. "Já... zapomněla jsem to..." zvolala pevně a rychle si lehla zpět zády ke svému bratranci. "Fajn... dobrou noc," zašeptal Patrik, než následoval její příklad. "Dobrou noc..." pronesla Anabela, i když si byla už dávno jistá, že už jí spánek dnes nepotká. |
| | | Ludmila Admin
Poèet pøíspìvkù : 2814 Join date : 10. 11. 17 Age : 56 Location : poblíž Olomouce
| Předmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět 30/10/19, 10:10 pm | |
| A zase krásný díl, jen ty řeči o smrti - ale i to patří k životu ... |
| | | Janika31 Simík designér
Poèet pøíspìvkù : 1451 Join date : 06. 02. 18 Age : 32
| Předmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět 31/10/19, 08:30 am | |
| Nádherný díl! Ta snová část, byla úžasná. Jsem zvědavá, co na tom bude pravdy Těším se na pokračování. |
| | | Hellohello Simí pisálek
Poèet pøíspìvkù : 2702 Join date : 21. 11. 17 Location : Ostrava
| Předmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět 01/11/19, 04:09 am | |
| Dohnala jsem posledních pár dílů a jsou všechny tak krásně napsané! Ten sen je zpracovaný moc hezky. Jestlipak Bellince dojde, co znamená? Jsem zvědavá na tu šifrovanou zprávu, snad se ji někomu podaří brzo rozluštit. Obávám se Oxaniných intrik - jak divně se plazila po Alexovi a vytrhla vlasy, úplně se bojím, co s nimi udělá - mám takové tušení. Myslím, že Patrik s Bellinkou nebudou sami, kdo bude špatně snášet odchod druhé generace ale jak píše Ludmila, patří to k životu |
| | | Fidgety Admin
Poèet pøíspìvkù : 1613 Join date : 10. 10. 17
| Předmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět 04/11/19, 08:44 pm | |
| Konečně taky doháním resty a opravdu krásně vše vyprávíš A s každým dalším dílem jsem zvědavější, jak tohle všechno dopadne _________________ Rodokmen - Historie jednoho rodu ---- MOJE BODOVÁNÍ[/b][/color] k Výzvě Apokalypsa Můj blog: Fidgety a její simíci ---- Moje FB stránka: FidgetySims A něco úplně o něčem jiném, než jsou simíci: Moje homemade (s)tvoření
|
| | | Lucisab Simí pisálek
Poèet pøíspìvkù : 2377 Join date : 11. 12. 17 Age : 28
| Předmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět 07/11/19, 07:25 pm | |
| Moc děkuji holky, opravdu si toho vážím já vím, že ty řeči o smrti nejsou příjemné ale vždy se snažím vžít do postav a jejich obav a myslím, že nyní to tak cítí, když vidí jak jim přibývají roky aktuálně se tedy víc než smrti, bojí opustit svoje děti každopádně pro jejich odchod mám už pro každého připravené rozloučení... možná mě za něj nebudete mít rádi (bude to emotivní ), ale myslím, že si to po dobu co jsme s nimi prožili zaslouží už teď je mi z toho ale mizerně vždy když načtu hru, tak sleduji Alexe a Danielu a čekám kdy na ně padne řada... mám ale tušení po zkušenostech, že se jako s prvním rozloučíme s Alexem ale k tomu později... Hello, ty Alexovi vlasy budou mít hodně zajímavý dopad na celý děj a mohu slíbit, že se hodně brzy dozvíte co s nimi bude Oxana provádět každopádně jsem moc zvědavá na tvoje tušení Fidgety, konec už mám v hlavě, ale ještě to bude trvat každopádně nyní řeším co bude s Oxanou a hlavně co s Patrikem... měla jsem nějaký plán, ale už se mi tolik nezamlouvá, čímž změním celou dějovou linku mám holt pořád nad čím přemýšlet Jinak dnešní kratší dílek bude o něco příjemnější 03x13Anabela se už od rána necítila ve své kůži... ...a vše na co sáhla se jí pokazilo. Co je to se mnou? Ptala se sama sebe, když nešťastně sledovala na uhel spálenou grilovanou zeleninu s masem. Mohl za to snad ten podivný sen, který se jí v hlavě udržel po celou noc i ráno? Zavrtěla hlavou. Nechtěla se zabývat tou myšlenkou... nechtěla si ani na okamžik připustit, že se v tom snu cítila celkem dobře... nechtěla a nemohla. Alan byl mimozemšťan a jeho úmysly vůči nim byly neznámé. Byl hodný nebo zlý? A co od nich s tou druhou chtěli? Proč Oxana obtěžovala jejího tátu? Měl v tom prsty i Alan? Frustrovaně vydechla a odložila spálené jídlo v kuchyni na pult. Potřebovala najít svůj ztracený klid. Zoufale tedy několik vteřin stála u lednice a poslouchala její tlumený šumot, než si uvědomila jednu z věcí, která by jí mohla zvednout náladu. Zasunula si pramen vlasů za ucho a vydala se ke kulečníkové místnosti k zapadlé knihovně, která byla vlastně vchodem do tajné místnosti. Neměla však v plánu se jít podívat do té zvláštní místnosti, protože jí pořád děsil ten tajemný průchod. Toužila jen po jedné z knih, která byla uložená na jejích policích. V ten moment si uvědomila, že stále o existenci toho pokoje nikomu neřekla... a bylo by to správné? Její táta si dělal hlavu se svým věkem a její máma seděla celé dny u šicího stroje jako kdyby jim snad chtěla zajistit oblečení až do smrti... a teta se strejdou? Christine nadšeně vázala umělé květiny a David byl stále někde zahloubaný s Patrikem. Nepřidělala by jim tedy větší starosti kdyby jim to pověděla? Neměl jim to spíše říct Patrik? On byl ten moudrý... a ona si ani nebyla příliš jistá co vlastně v ten den v tom pokoji viděla. Zavrtěla hlavou, když stiskla kliku a vstoupila do tmavé místnosti... Při svém vlastním zamyšlení si ani neuvědomila, že se z místnosti ozývá hlas houslí, proto zůstala jen zkameněla stát, když jí došlo na co se dívá. Alan jemnými tahy rozezníval struny starého nástroje a vypadal u toho neuvěřitelně zamyšleně. Jeho nadpozemské oči se ukrývali za jeho víčky a díky tomu tak působil o něco více lidsky, pokud se dala pominout jeho zelená pokožka. Anabele přejel mráz po zádech. Jedna její část chtěla utéct... ale ta druhá... byla zvědavá? Cukla sebou když si uvědomila, že by ráda zjistila odkud umí Alan hrát na housle. Alan na sobě ucítil něčí pohled a do jeho kůže se zaryly cizí emoce, které ho objaly do svých neviditelných paží. Pomalu otevřel oči a ustal v hraní. Pootevřel ústa, ale nakonec se rozhodl mlčet. Cítil z ní její strach, ale i něco jiného... něco co ani jeho podivné schopnosti nedokázali rozpoznat, protože se s ničím takovým u lidské bytosti nesetkal... nebo to tak nebylo? A pamatoval by si to vůbec? Žil už tak dlouho, že si nebyl jistý, kde vlastně jeho život pořádně začal... natož kde skončí. Zamrkal a v jeho zorničkách se zjevily barvy, které přiměly Anabelu ucouvnout až narazila do kulečníkového stolu. Najednou si nebyla jistá proč sem vlastně přišla. Alan ji tiše sledoval a jeho oči se leskly jako broušený křišťál tentokrát bez barev. "Já..." vyhrkla Anabela a snažila se z celé situace rychle vycouvat. Nechtěla aby měl pocit, že je z něj nervózní... už věděl, že se ho bojí... ale tohle... jaká emoce byla vlastně v jeho případě správná? A co doopravdy nechtěla aby na ní poznal? Najednou si nebyla jistá. Rychle přejela místnost pohledem, když si všimla kulečníkových koulí na stole. Prudce po jedné z nich sáhla. "Já... přišla jsem jen pro tohle..." zamumlala divoce, než se rychle otočila na podpatku a zmizela z jeho dohledu. Alan několikrát zamrkal. Co to mělo být?Anabela mezitím na chodbě málem srazila svého bratrance. "Belinko, co tady děláš? A..." jeho oči zavadily o kulečníkovou kouli v její paži. "...a proč máš tu kouli?" Anabela se prudce podívala do své dlaně, skoro na tu těžkou kulatou věc zapomněla. Zmateně ji potěžkala v rukách, když si uvědomila, že vzala tu, která nesla Alanovu základní barvu očí. Otřásla se. "Co je to s tebou?" Zeptal se Patrik. "Se mnou? Absolutně nic!" Vyhrkla ve snaze zakrýt svoje rozpaky. "Tak proč máš tu kulečníkovou kouli?" Pronesl Patrik s úsměvem. Anabela se zamračila. "Já... mám ji abych ji po tobě mohla hodit!" Zamávala mu před očima černou kulečníkovou koulí. Patrik se zasmál. "Zase nemůžeš najít tu knihu, že jo? Proto jsi rozladěná?" "Nejsem rozladěná... a tu knihu... no... nemůžu najít tu encyklopedii o rostlinách..." vydechla nepřesvědčivě. "Ta je přeci přímo tady," ukázal na dveře do kulečníkové místnosti. Anabela prudce zavrtěla hlavou. "Nenašla jsem ji... jestli chceš můžeš se ji pokusit najít... já teď půjdu..." Udělala krok od něj. "A co ta koule?" Anabela se prudce zastavila a vrátila se k němu. "Co s ní pořád máš?" "Jsi nějaká naštvaná... půjdu se ti podívat po té knize, ano?" "Dobře... a tu kouli si vezmi..." vyhrkla a vrazila mu ji do ruky. Patrik, který nečekal její výpad, sebou prudce cukl a šokovaně sledoval svoji očividně neuvěřitelně popletenou sestřenici. "Děje se něco?" Zkusil znova vyzvědět. "Co by se mělo dít? Všechno je v pořádku!" Zvolala s nervózním úsměvem. Patrik se zatvářil nechápavě, takhle ještě nikdy Anabelu neviděl. "Díky, že mi pomůžeš najít tu knihu..." zašeptala Anabela klidněji a rychlým krokem zmizela z chodby. Patrik si přehodil černou kouli z jedné ruky do druhé. Co to mělo znamenat? |
| | | Fidgety Admin
Poèet pøíspìvkù : 1613 Join date : 10. 10. 17
| Předmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět 07/11/19, 08:20 pm | |
| Ona je tak roztomilá, jak se to v ní pere A já se těším vlastně i na to rozloučení, protože vím, že ho napíšeš zase krásně, jen je mi jasné, že to obulím opět _________________ Rodokmen - Historie jednoho rodu ---- MOJE BODOVÁNÍ[/b][/color] k Výzvě Apokalypsa Můj blog: Fidgety a její simíci ---- Moje FB stránka: FidgetySims A něco úplně o něčem jiném, než jsou simíci: Moje homemade (s)tvoření
|
| | | Sponsored content
| Předmět: Re: Lucisab a její postapokalyptický svět | |
| |
| | | | Lucisab a její postapokalyptický svět | |
|
Similar topics | |
|
| Povolení tohoto fóra: | Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
| |
| |
| |