Ze života Nervózního Jedince

No nazdar, a je to tady, jak to jen děvčata vysvětlí ? Krásně napínavý díl !

Díky Ludmi za tak krásná slova


88.část - Kde je pravda

Emilie sebou škubla a rychle se posadila k Nervóznímu.



"Nervózní!" Vyhrkla jeho jméno a zlehka zatřásla s jeho ramenem. Nervózní se ale ni nepohnul. Jeho rysy byly zaseklé v podivné grimase.
"Tak co se tady děje?!" Dožadoval se reakce Simon, který nadále hleděl střídavě na obě sestry.
"Simone..." zašeptala Patricie a přistoupila k němu. Simon před ní ucukl a zpražil ji pohledem. Nevěděl co si myslet... jeho mysl nebyla na něco takového připravena. Simon se ve všem snažil najít logický důvod, ale nyní... ztrácel se, nerozuměl a to bylo něco co ho dokázalo vykolejit natolik, že netušil co činit. Emilie se otočila k Patricii a ignorovala rozčileného Simona.
"Pomoz mi ho dostat do pokoje," požádala ji. Patricie se otočila na Simona, ale ten jí nevěnoval ani pohled. Udělala několik kroků ke své sestře a klekla si k ní. Obě se tak pokusily zvednout Nervózního ze země, jenže ačkoliv Nervózní působil stále hubeně, jeho tělo bylo už dávno těžší než když ho Emilie odtáhla do domu. Třesoucími pažemi se tak snažily Nervózního udržet nad zemí.
"Arhh..." vyšlo z jejich úst, když Simon divoce zavrtěl hlavou. Prudkým krokem k nim vykročil, odstrčil Patricii od Nervózního a sám si jeho bezvládné tělo přitáhl ke svému statnému, čímž ho vytrhl i ze sevření Emilie. Rázně si přetáhl jeho paži kolem krku a podepřel ho natolik, že ho svižně odtáhl do Emiliiny postele. Poté se otočil na sestry. Jeho oči bodaly jako tisíce jehel.
"Tak dozvím se konečně, jak se tenhle člověk dostal sem?!" Zvolal zuřivě a ukázal na Nervózního v mdlobách. Emilie k němu zvedla oči. Její dlaně se třásly tak silně, že se za ně musela chytit, aby to nebylo tak vidět.
"Ano," odvětila klidně. Simonovi oči ještě více ztvrdly.
"Povíte mi jenom pravdu."
"Ano," přitakala na souhlas Emilie.
"Dobře, pojďme tedy," zavelel pevným hlasem a zamířil z pokoje do chodby. Obě sestry ho následovaly.



Chvíli bylo ticho. Simon seděl v křesle a nepřítomně si protahoval prsty. Jeho obličej opět neprozrazoval na co myslí.
"Simone... opravdu to není tak jak si myslíš!" Narušila ticho Patricie. Simon k ní trhavě otočil tvář. Jeho ledově modré oči se do ni zabodly jako perfektně naostřený nůž.
"A co si mám vlastně myslet?" Procedil chladně.
"Já... on... my..." Patricie nebyla schopna plynule hovořit. Zoufale si zakryla tvář dlaněmi a rozplakala se. Nesnesla ten jeho pohled. Neunášela fakt, že se na ni díval tak... tak... podivně... jeho obličej bez emocí na sobě nedal znát nic... ale když se díval na ni... nenáviděl ji snad?
"Nervózní Jedinec se k nám dostal náhodou," ozvala se Emilie. Simon se na ni zaměřil.
"Ano, a jak? Pokud dobře vím, tak tenhle muž nebyl nikdy vůči nikomu důvěřivý a pochybuji, že by změnil názor jen kvůli vám."
"Tak to samozřejmě nebylo... nevěřil nám okamžitě."
"Pak jak jste ho poznali?"



"Bylo to krátce potom, co jsme sem přijely. Hledala jsem práci až jsem narazila na knihovnu, kde hledali knihovnici a tam jsem ho potkala..."
"Takže jsi ho viděla a hned tě napadlo co? O Nervózním se tady neříkají pěkné věci a je zcela zřejmé, že běžný cizinec co sem narazí s ním nebude chtít hned mluvit, pokud ho nechce zneužít..."
"Zneužít? Co si o nás myslíš? Nikdy jsme neměly v plánu ho zneužít! Chtěly jsme mu pomoci!"
"A jak?! Nervózního mají všichni za démona!"
"A o tom to právě je! Kádinkovi proti němu vytvořili absurdní propagandu kterou ho pohřbili až na samotné dno společnosti! Ale Nervózní není takový! On je jen oběť!"
"A jak to můžeš vědět?! Tady jsi v Podivíně! Vždycky jsem si myslel, že jsi ta rozumnější, ale tohle... tohle..." nepřítomně si promnul spánky.
"Jak se sem dostal?" Ozval se po chvíli jeho hlas.



"Poté, co jsem získala práci v knihovně jsem ho začala pravidelně potkávat. Chodil stále ve stejný čas a půjčoval si ty samé knihy. Byl jako chodící atrakce... lidé z různých koutů světa přicházeli ve správný čas na to místo... knihovník dal dokonce ten čas i na webové stránky... byla to hrůza a já... když jsem ho viděla... v Krasohlídkově jsem byla psycholožkou... ten muž trpěl, bylo mi ho líto!"
"A proto jste ho unesly?"
"Ne! Jeden večer..."



"...jsem ho našla venku na ulici. Byl celý bez sebe, utopený v horečce... pomalu umíral na chladném chodníku a jsem si jistá, že by ho vážení obyvatelé Podivína začali ráno lynčovat kdyby... kdyby... jsem ho nevzala k nám domů..." Emilie se na chvíli odmlčela.



"Když jsem ho později viděla, jak se pomalu ztrácí v posteli... když jsem si mohla zblízka prohlédnout jeho jizvy a popáleniny... mučili ho. Nemohla jsem ho vrátit do jejich světa! Byl tak křehký a vyděšený... bál se všeho... i mě samotné. Každé ráno jsem mu musela připomínat kdo jsem, protože do rána vždy vše zapomněl... neuměl pořádně jíst, číst, psát, počítat... nechápal co je vana nebo záchod... jediné co nezapomněl, byl strach a hra na klavír..."



"Hra na klavír?" Zvolal udiveně Simon.
"Ano... Nervózní hraje překrásně na klavír. Je to jedna z mála činností u kterých se dokázal hlavně ze začátku upokojit... dnes je to už lepší..."



"...jeho rozum se ustálil, i když je nadále bez vzpomínek. Občas se mu vyjeví nějaké myšlenky... jako strach z aut, vzpomněl si, že měl autonehodu..."



"To je pravda, Grim měl autonehodu... to byl vlastně ten důvod proč nakonec skončil u Kádinkových," vydechl nepřítomně Simon. Patricie zvedla hlavu.
"Proč?" Vyhrkla Emilie toužící po informacích. Simon se na ni zahleděl, jeho obličej nadále neprozrazoval co si o nich přesně myslí.
"Protože se mu nic nestalo. Z toho auta zbyl jen kovový šrot a jediný kdo přežil byl on... neměl ani škrábanec."
"Ale..." zalapala po dechu Emilie.
"V tom autě seděl malý kluk se svojí rodinou, bylo to jediné dítě, které se ho nebálo. Po městě se říkalo, že předpověděl jejich smrt a pak svoje gesto ještě ztvrdil tím, že k nim nastoupil do auta, údajně chtěl odjet z města, ale tím jen zpečetil jejich osud... všichni zemřeli kromě něj. Našli ho stát u toho auta... byl to malý kluk a on jim přesně vypověděl co se stalo, bez mrknutí oka... skoro to ani nevypadalo, že mluví dítě... Grim vždy zněl jako dospělý člověk, byl až moc chytrý... proto se ho lidé báli a bojí se ho dodnes," vydechl pevným hlasem.
"To není možné..."
"Ale je... viděl jsem to video na vlastní oči v dědově archivu. To jak mluvil, bylo děsivé... proto ho odebrali Olivii Přízračné, protože u nich zavládl důvodný pocit, že nezvládá jeho výchovu."
"Ale Nervózní není takový! Nikdy neudělal nic děsivého! Jsem si jistá!"
"Jak moc dobře si myslíš, že ho znáš?"
"Znám ho rozhodně lépe než ty! Pracuji s ním už spoustu měsíců a nevykazuje žádné známky agrese! Nervózní je jako velké dítě!"



"Dobře, na co jsi ještě přišla?"
"Má strach z cizích lidí a bojí se svého jména..."
"Bojí se svého jména?"
"Ano, slyšela jsem to divné jméno Grim od jeho sestřenice, zkusila jsem mu tak říct, ale hrozně se vyděsil. Nechce aby mu tak někdo říkal... chce být raději Nervózním Jedincem..." Simon několikrát mrkl.
"Grim si vždy zakládal na tom kým byl," pronesl prkenně.
"A kým byl?"
"Jeho celé jméno zní Grim Ambrosis Thanasie, vždy to říkal každému, kdo se ho pokusil nazvat ďábelským dítětem... byl alergický na jakékoli přezdívky... museli ho hodně změnit," zašeptal.



"A to je právě ten důvod proč jsme ho nemohly pustit zpět! Ten člověk je nemocný, potřebuje si vzpomenout na svoji minulost, aby se mohl vrátit! Teď by ho všichni zničili!"
"To je pravda... Kádinkovi jsou skuteční démoni," pronesl nepřítomně, aniž by se na ni podíval.
"Co o nich víš?" Simon k ní zvedl oči. Jejich chladná modř jí dala jasně najevo, že on nebude ten, který dnes bude říkat další věci navíc.
"Chtěli jste mít z jeho přítomnosti nějaký další užitek nebo se skutečně jednalo jen samaritánství vůči jeho osobě?"
"Chtěli jsme mu pomoci! Věř nám, prosím!" Zvolala Patricie nešťastně. Simon sebou škubl.
"Opravdu jsme tím vším nemyslely něco špatného! Vždyť co bychom z toho měly mít? Spíš jen potíže než užitek..."
"Život mě naučil, že každá věc má svoji stranu a z každé záležitosti dokáže určitý typ člověka vytěžit věc prospěšnou jen pro sebe," odvětil klidně.
"A co si o nás myslíš?" Ozvala se Emilie.
"Nevím... musím jít," vyhrkl a postavil se.
"Počkej! Ty nám nevěříš?!" Zvolala Patricie a přistoupila k němu. Simon ucouvl, změřil si ji.
"Potřebuji odejít," odpověděl jí strohým hlasem, aniž by reagoval na její otázku. Otočil se k ní zády a dlouhými kroky zamířil ke dveřím.
"Simone!" Zavolala za ním a vyběhla. Simon ji ignoroval, místo toho nabral na kroku. Patricie tak při marném pokusu ho zastavit, zakopla o vystouplý kámen a dopadla na zem.



"SIMONE!" Zavolala znova do tmy, ale odpovědí jí bylo ticho. Zoufale sklonila hlavu k zemi a rozplakala se. Ztratila ho. Simon jim nevěřil a teď... bylo všechno pryč spolu s ním.
"Paty... Paty postav se..." snažila se jí pobídnout Emilie. Patricie se mechanicky zvedla a pohlédla do očí své sestry.
"Tohle všechno... tohle... kdybych se nenechala od tebe přemluvit... kdybych mu to řekla... kdyby tady nikdy Nervózní nezůstal... je to tvoje vina! Kvůli tobě jsem přišla o Simona!" Zakřičela nešťastně a zmizela v domě. Emilie se ztěžka nadechla a opřela se jednou rukou o zavřené dveře. Proč se to muselo stát? Proč? Co všechno budou muset ještě zažít? Co všechno se bude muset ještě stát? Copak to nikdy neskončí? Ptala se sama sebe zoufale a vložila si tvář do jedné dlaně.



Copak to nemají právo být šťastné? Napadlo ji. Smutně si setřela slzy z tváře a rozhlédla se. Kolem domu byl klid. Pouliční lampy se svým slabým světlem snažily rozhánět tmu. Přesně tak se i cítila ona. Jako kdyby bojovala s větrnými mlýny. Už ztratila bratra a nyní jí její sestra zapudila... kdy už konečně nastane konec veškerému neštěstí? Zoufale semkla víčka a otevřela hlavní vchod. Krátce se zahleděla do známé chodby. Věděla, že je Simon realista... a v ten moment začala pevně věřit, že se vrátí... že je pochopí. Otočila se znova k ulici a vzdychla si.
"Vrátí se..." zašeptala tak tiše, že to nemohl nikdo slyšet. Až pak pomalu vstoupila zpět do domu.



Simon mezitím kráčel ulicí. Čeho to byl vlastně svědkem? Věděl, že sestry někoho skrývají, ale nikdy v životě by ho nenapadlo, že by to byl Nervózní. Skutečně nechtěly nějak využít situaci? Zavrtěl hlavou. To nedávalo smysl... tedy ne jeho iracionální stránce ale jeho racionální... co bylo vlastně pravdou? Kde byla pravda? Nervózní se měl u nich očividně dobře, to bylo zřejmé. Chtěly snad zneužít jeho schopnosti ve svůj prospěch? Emilie o něm řekla, že je velké dítě... to znamená, že už není takový jaký býval? V ten moment si vybavil krátkou vzpomínku. Spatřil ho na ulici. Kulhal podél stěny a v ruce třímal nějaký sáček. Do očí se mu podíval jen na několik vteřin než před ním utekl jako kdyby ho snad chtěl napadnout. Bylo očividné, že se bál lidí a nyní se to u něj znova projevilo. Ten skřek... vlastně nekřičel, spíš podivně skřípal, z čehož Simonovi naskočila husí kůže. Panicky se ho bál, proto ztratil vědomí. Jenže jak to vlastně bylo? Co se stalo? Jak... zastavil se.



Patricie mu lhala. Obě mu lhaly. Ale nebylo to tak snad lepší? Chytil se za hlavu. Jeho pragmatická mysl nedokázala najednou tyto informace pořádně zpracovat. Potřeboval odstup... potřeboval najít nějaké řešení... potřeboval se uklidnit. Zavřel oči. V ten moment ji spatřil před sebou...



"Jmenuji se Patricie Dvořáková." Zaslechl její hlas a pocítil teplo její dlaně. Neznala ho a on neznal ji. Ale i přesto něco v něm... něco malého a zvláštního... zatoužilo po tom ji poznat... tuhle cizinku. Otevřel oči. V ten den se musela Emilie seznámit s Nervózním. Patricie mu kdysi řekla, že si našly práci souběžně. Tenkrát o něm Patricie ještě nic netušila. Znova semkl víčka a spatřil několik útržků.



U některých momentů si ani nebyl jistý, proč si na ně vzpomněl...



...ale jiné... Prudce otevřel oči dokořán. Ti policisté šli tenkrát za nimi... a Nervózní tam už musel být... musel... protože jinak by neměly problém kdyby policisté vstoupili do domu... to znamená, že by je tenkrát skutečně odhalili kdyby nepřišel. To proto k němu byly tak milé... proto...



...a možná proto ho Patricie objala, ale udělala to jenom z vděku? Nebo je tehdy napadlo i něco jiného? Už tenkrát začínal pomalu ztrácet sebekontrolu a jeho jméno... byl Margison, každý chtěl někoho z nich na své straně. Zuřivě zavrtěl hlavou, když se k němu začaly snášet chladné kapky vody. Otřásl se. Mohly být až takové kuplířky? Chtěli ho využít pro svoji věc? Ale pro jakou vlastně? Nervózní je mohl skutečně dostat jen do potíží, nebo ne? Protože bez paměti byl jako nevybuchlá puma... byl jim k potřebě asi jako žaludeční vřed. Nemohly tím nic získat... ale... znova zavrtěl hlavou a vzhlédl.



Až pak si uvědomil, kde se zastavil. Vlastně ani netušil kam ho nohy nesly... nepřemýšlel, ale nyní... moc dobře věděl, kde je. Stačilo jen zahnout do ulice a stanul by před domem šílenců... nebo jak mu obyvatelé Podivína rádi říkali, dům krotitelů démonů, zachránců před smrtí a utrpením... před domem Kádinkových. Zakýval hlavou. Ale chtěl tam jít? Nikdy jim nevěřil... jeho děda jim nedůvěřoval, ale celý zbytek města ano, kromě těch co stáli na jejich straně. Díky tomu tak bylo město rozdělené napůl. Všichni věděli co s Nervózním dělají... i on, ale nikdo nic neudělal. Simon ani tak ne kvůli strachu, ale kvůli tomu jaký by to mělo vliv na jeho rodinu, ale nyní... pokud sestry nelhaly a nechtěly ho také využít... pak... pak by se mohlo něco změnit... ale jakým směrem? Chytil se za hlavu. Mysli Simone, mysli! Zoufale se udeřil do čela. Za několik vteřin tak zdvihl hlavu a pochopil, co chce skutečně udělat.

Ježkovy zraky, on chce jít ke Kádinkovým ? Jen aby z něho nebyl druhý Nervózní jedinec !
A navíc musím pochválit i moc pěkně udělané vzpomínky !

Moc děkuji Ludmi Simon je hodně komplikovaná osobnost a musí si vše pořádně promyslet tak trochu jde teď rozhodnutí holek mimo jeho zažitou logiku, takže je to pro něj ještě víc komplikované, ale neboj nějak se rozhodne

Jinak si prosím nevšímejte, že jsem musela Simona v půlce dílu převléknout do jiného trička. Ale to původní se bohužel neuvěřitelně rozpadalo... takže byste jinak neviděli vůbec nic... takže jsem mu dala jiné červené tričko, které se udrželo vcelku na jeho těle


89.část - Spojenci



Simon několik vteřin hleděl na obzor a přemýšlel. Kádinkovi neměl rád a vždy si myslel, že Nervózního využívají k vlastnímu zviditelnění. Ostatně i on sám byl svědkem jak se původně hrdý Grim mění na psychicky labilního Nervózního Jedince. Stále ho viděl jako dítě, které chodilo po městě a svým pohledem i slovy dokázalo zastrašit každého v okolí... stejně jako si dokázal vybavit jeho nepokrytou touhu po tom mít kamarády. Vzpomněl si jak se na ně díval, když se ho matka pokusila zapsat na škole. Grim chtěl být vždy jako ostatní, i když to neuměl. Čím byl starší, tím více se uzavíral do sebe až ztratil víru a změnil se v Nervózního Jedince, respektive ho přinutili se jím stát. Simon si byl jistý, že za jeho nemluvnou, vyděšenou povahu mohou Kádinkovi. Ani si nechtěl představovat jaké hrůzy musel prožít, když nakonec zapudil i vlastní identitu. Možná ho Kádinkovi přiměli nenávidět sám sebe? A proč se ho vlastně zřekla Olivia? To Simon netušil. Nikdy nechápal její ignoraci vůči vlastnímu jedinému dítěti. Vždy když si připomněl ji a Grima... v hlavě se mu zjevila myšlenka, jak Olivia tiskne křídově bledého Grima k sobě jako vzácný drahokam. Co ji přimělo zapomenout na vlastní dítě? Začala se ho snad sama bát? Zavrtěl hlavou. To nebylo možné... ne v případě Olivie, která se nebála smrti či duchů. Sama měla na zahradě hřbitov a byla známá svými podivnými seancemi, které prováděla za úplňku. A to ani nemluvil o zvláštních individuích, kteří se zjevovali u ní doma... často si tak Simon vzpomněl i na Ofélii, kterou upřímně litoval. Ofélie byla sirotek a její rodiče chtěli Olivii dostat zpět na zem... výsledkem však byla jejich podivná smrt a následné převedení jejich dcery k tetě. Olivie se však k Ofélii nechovala zle, nebo to alespoň nebylo na první pohled viditelné. I tak však bylo po městě známé, že je Ofélie mnohem rozumnější než její teta. Často tak obyvatelé Podivína pozorovali tyto dvě rozdílné osoby. Olivii, která kráčela po městě s pohledem, který dával jasně najevo aby na ni nikdo nemluvil a Ofélii, která naopak působila, že by nejraději od ní odešla ke komukoliv kdo by jí nabídl pomocnou ruku. Simon si byl jistý, že Ofélie od své tety odejde jen co to bude možné, ne snad kvůli jejímu chování vůči ní, ale kvůli ní samotné. Protože Olivia byla zkrátka zvláštní a to i na Podivín tím nejdivnějším způsobem.

Simon měl s Ofélií možnost mluvit, když u něj pracovala chvíli jako brigádnice a shledával ji jako nesmírně pracovitou osobu, které se všichni báli kvůli její tetě. Jeden z mála lidí který se jí ale nebál, byl Vincent Černín. Mladý muž Ofélii vyzvedával téměř každý den z práce. Skoro se tak zdálo, že je do něj Ofélie platonicky zamilovaná. Zvláště podle toho jak vždy ryšavému muži skočila do náruče. Vincent Černín byl vynálezce a jeden z mála skutečných konkurentů samozvaných zachránců Podivína. Byl jeden z mála, který se nebál o nich veřejně hovořit a znevažovat jejich postavení. Nikdy se jich nebál... ale nyní byl v nemocnici v kómatu. Simon zavrtěl hlavou. Všechno se mu to zdálo jako špatně napsaný seriál. Najednou mu to všechno začalo dávat smysl. Kádinkovi veřejně obvinili Černína z toho, že ukrývá Grima, díky čemuž se ztrhla neuvěřitelná vlna nenávisti vůči nebohému vynálezci. Jenže Černín se nedal. Začal mnohem více vystupovat v televizních pořadech a v denním tisku. Neměl strach, i když občas působil unaveně... až měl podivnou nehodu a najednou všechno utichlo spolu s ním. Simonovi přejel po zádech. Nyní proti Kádinkovým stála už jenom jeho rodina se spřízněnými lidmi a pár vynálezců, kteří si nechtěli dělat větší potíže... a pak Patricie s Emilií, které ani jedna doopravdy netušila do čeho se pustila. Ukrývaly Grima s pevnou vírou, že ho uzdraví. Jak hloupé to z jejich strany bylo! Projelo mu hlavou a chytil se za ni. Neznal Grima dost dobře na to aby o něm mohl říct, zda byl hodný nebo zlý... ale byl zvláštní... a skutečně předpovídal smrt. Tohle holky nikdy nikomu nevysvětlí i kdyby se Grimova paměť vrátila, protože ani on sám nedokázal odvracet útoky ostatních. Dokázal všechny jen upřímně děsit. Holky si ani neuvědomovali do jaké hrůzy vstoupily. Hrnuly se do boje s celým Podivínem a kdyby se to někdo dozvěděl... kdyby... Simonovi přejel mráz po zádech. Věděl, co by následovalo. Ale proč mu to neřekly?! Zvolal ve své hlavě. Proč mu Patricie lhala? Ucítil ve svém nitru slabou bolest. Určitě měla strach... on byl pravým Podivíňanem... bylo to normální, ale po tom všem co spolu prožili? Zavrtěl hlavou a otočil se směrem k domu holek. Za změtí pokroucených cest jejich domov neviděl, byl příliš daleko, ale skoro cítil sestry a vnímal jejich podvědomý strach, který musely mít z místa, které nikdy doopravdy nepoznaly, ale on tohle město znal. Narodil se tady a věděl, jak přežívat mezi místními. On byl ledovým králem, studeným čumákem, dědicem Margisonů, kteří založili Písečnou oázu. Simon přivřel oči a vzpomněl si na svého otce, na jeho touhu utéct z nefunkčního vztahu, čímž za sebou později zanechal i své dva syny. Na svoji matku, která neunesla odchod otce... na její oči plné slz a její slova, která nikdo nedokázal vymazat z jeho srdce. Pak se mu vybavil Stefan, jeho milovaný bratr, který mu vždy věřil a stál po jeho boku ať se dělo cokoliv. Následně spatřil za svými víčky obraz svého dědy, vždy dokonale uhlazeného Margisona, jehož slova dokázala bodat jako správně naostřený nůž... který vždy dokázal vybojovat co chtěl. Jeho otec utekl, protože měl strach ze skutečných povinností a jeho matka následně, protože měla obavy žít sama, protože neunesla zradu a smrt svého manžela. Simon nechtěl být jako oni. Vždy si přál, aby i přes všechna šílená slova co o něm byla řečena ho všichni brali jako statečného muže a tak se i nyní cítil. On nebyl ten co utíkal, nikdy to nedělal... i když od Alicie utekl, ale nebylo to kvůli tomu, že měl strach, ale proto, že věděl, co nechce za žádnou cenu udělat. V téhle chvíle ale tušil co chtěl učinit... půjde do války, aby osvobodil svoje město od absurdního strachu, protože to bylo to, co si přál... spolu se záchranou Patricie. Otřepal si spousty kapek z vlasů a vyběhl nazpět.



Simon tak nakonec stanul před starou ošuntělou branou holek Dvořákových. Ten dům byl dokonalým úkrytem pro někoho jako byl Grim, napadlo ho nakonec, když pohlédl na nehostinně působící budovu. Otřásl se a letmo se dotkl starého kovu, k jeho překvapení pod jeho dotekem brána povolila. Některá ze sester mu musela nechat otevřeno, i když se tak vystavovaly velkému nebezpečí. Ohlédl se a vstoupil na pozemek. Pomalu tak zacvakl zrezivělý visací zámek, který nově visel u starého zámku, kde chyběl klíč. Věděl, že tam byl připravený pro něj až se vrátí. Semkl ruce kolem sebe a vnímal vlhkost, která pronikala do jeho těla. Venku stále pršelo a Simon si nebyl jistý, jak dlouho byl mimo dům. Zlehka chytil za dveře, které znova pod jeho stiskem povolily. Simon vděčně vklouzl dovnitř, i když obývací pokoj působil stejně chladně jako počasí venku. Pevně za sebou zavřel vchod a zamkl připraveným klíčem, který vězel v zámku. Dům byl tichý a tmavost místa ho přiměla se znova otřást. Jeho oči v ten moment upoutal velký portrét nad krbem a napadlo ho, zda byla prateta holek stejně nerozumná jako ony. Rychle si promnul ruce ve snaze si do nich navrátit ztracené teplo, než se posadil na gauč. Letmo se ohlédl, než se začal pomalu choulit na jeho měkké polštáře, které alespoň trochu zahřívaly jeho vychlazené tělo.





Cítil se tak unavený, že jen co dopadla jeho starostmi obtěžkaná hlava na podušky, se jeho oči zavřely. Zhluboka se nadechl a jeho mysl ho zanesla daleko... tak daleko, že pomalu zapomněl, že existuje Nervózní Jedinec.

Za nějakou dobu se tak u jeho provizorního lůžka ozvaly tiché kroky.



Patricie nemohla spát a nedokázala už ani plakat. Cítila se vnitřně naprosto vyčerpaná. Simon byl pryč a s ním i její klid, na který si v poslední době zvykla. Bylo to pro ni ostatně jednoduché... všechno bylo snadnější, než tápat ve tmě s myšlenkou na nespravedlnost světa, zradu jejich bratra a obav z Nervózního a jeho osudu. I ona se něj podvědomě bála, protože si ho oblíbila. Nervózní jí v podstatě nahradil Petra, protože byli oba zhruba ve stejném věku. A i když byl každý jiný... Patricie ho začala brát jako rodinu. Nervózní byl tak křehký, tak vděčný, milý... jak by ho mohla nenávidět? Nikdy jí nic neudělal... život k němu byl stejně nespravedlivý jako k nim samotným. Udělala další krok k pohovce, aby se blíže zahleděla do očí své pratety, když zaslechla hlasitější výdech. Srdce se jí málem zastavilo, když se nahnula nad gauč, kde spatřila Simona. Zoufale obešla pohovku a zůstala na něj hledět. Vypadal tak klidně, i když se ze spánku neusmíval jako to míval běžně ve zvyku.
"Simone..." zašeptala, než...



...si k němu klekla. Připadalo jí jako kdyby se čas zastavil. Pozorovala jeho tvář od jeho pevně zavřených očí, které zdobily nezvykle dlouhé řasy, po semklé rty, které vypadaly, že by se mohly usmívat. Z očí jí vyklouzla slza. Nenáviděl ji? Natáhla k němu třesoucí paži a pročísla jeho vlhké, černé vlasy. Nechtěla, aby odešel. Toužila po tom, aby s nimi zůstal... aby ji pochopil... aby jí odpustil.
"Simone..." vydechla jeho jméno, váhavým hlasem a silněji semkla část jeho tmavé kštice. Simon se zavrtěl, ale dál nedal znát, že by se chtěl probouzet. Patricie k němu přiblížila blíže svůj obličej.
"Odpusť mi," pronesla tiše. Odpovědí jí byl jen Simonův dlouhý nádech. Patricii vyklouzlo několik dalších slz. Tvrdě spal a nevěděl o ní, ale kdyby se vzbudil... stále nemohla zapomenout na jeho chladný pohled. Už ji nemiloval, protože mu lhala. Věděla, že to neměla dělat, ale... jak se měla zachovat? Měla zradit svoji sestru? Nebo muže kterého milovala? Mohla ztratit oba... a Patricie neuměla žít sama... už ztratila tolik... svůj domov, svoje sny... svoji rodinu... zbyla jí jen sestra a... Simon.
"Miluji tě," pronesla nešťastně a přiblížila se k němu více až se dotkla svým nosem toho jeho. Simon se zavrtěl, ale neotevřel oči.
"Tak strašně moc mě to mrzí... ani nevíš jak moc... tak hrozně moc..." sypala ze sebe slova, která mu chtěla povědět už celou věčnost. Poté se zahleděla na jeho rty a napadla ji riskantní myšlenka. Možná ji za to bude nenávidět ještě víc, ale Patricie to byla ochotna podstoupit... i kdyby to mělo být naposledy... několikrát zamrkala, aby zahnala slzy, než se sklonila k jeho měkce vypadajícím rtům a přitiskla ty své k těm jeho. Trvalo to jen několik vteřin, než Simon otevřel oči. Chvíli tak hleděl do jejích zavřených zraků. Patricie natáhla k jeho obličeji studenou dlaň a přiložila mu ji na tvář. Simon sebou cukl, což přimělo narušitelku jeho klidu otevřít oči. Patricie sebou škubla a odpojila se od něj.
"Simone..." zašeptala a rozplakala se. Simon zamrkal, ale nijak na ni nereagoval.
"Omlouvám se. Vím, že jsem udělala chybu. Měla jsem ti to říct, ale nemohla jsem... to tajemství nebylo jenom moje... Emilie nechtěla abych ti to řekla, protože se bála o Nervózního... a také tě do toho nechtěla zatáhnout, v čemž měla pravdu. Máš problémů víc než dost... nikdo z nás nechtěl, aby ses s tím musel trápit s námi. Uznávám, že to bylo špatné... celé to bylo špatné... a neexistují slova kterými bych se ti mohla omluvit. Stejně jako vím, že nás jistě považuješ za blázny, protože tady ukrýváme Nervózního... ale nemohly jsme jinak. Potřeboval pomoc... a já... nyní... nedokázala bych ho vyhodit. On není tak špatný, přísahám! Nikdy se nechoval divně, tedy pokud pominu jeho občasné výkyvy nálad, když si na něco vzpomene... ale jinak je v pořádku. Nervózní není žádný démon, je to nemocný člověk, kterému nikdo nedal šanci žít... stejně jako nám kdysi... když nás vytrhly z našeho života a v podstatě nás chtěli lynčovat za něco, za co jsme nemohly... on je na tom podobně... co když za všechno co o něm říkají nemůže? Nikdo nám nedal šanci, nenechaly nás mluvit... a on... přišel o schopnost se bránit. Bylo by snad spravedlivé ho nechat ležet na ulici s vědomím, že ráno bude mrtvý? Jsme lidé Simone, nejsme odsud... ale chápu Emilii... teď už ano. Udělala to co bylo správné, i když nás tím poslala do horoucích pekel... a pokud to nebudeš chápat... pak..." pročísla si vlasy a snažila se spolknout slzy, které se jí valily z očí jako nekonečný vodopád.
"...budu to respektovat... jen tě prosím, ušetři Nervózního. Nenech ho znova skončit v rukou těch magorů, prosím!"
"Co si to o mě myslíš?" Ozval se jeho hlas. Patricie sebou škubla.
"Já nevím... nevím... vím, že jsem tě ztratila, nenávidíš mě, protože jsem ti lhala... a já to chápu. Ale Nervózní je nevinný... potřebuje pomoc... věřím Emilii a tobě také, protože tě miluji, ale... nevím na co teď myslíš... nevím... a mám pocit, že umřu pokud něco neřekneš... cokoliv co mi dá vědět, jak moc mě nenávidíš..." Simon zavrtěl hlavou a prudce se posadil, tak se mohl dívat zpříma na Patricii, která nadále seděla na zemi.
"Jsi tak netrpělivá... vždycky jsi byla. Skutečně se řítíte do pekla, to jsi řekla správně a na tvoji druhou otázku ti mohu říct jediné... Ego te, ne descendat. Tu es pars mea navis." Patricie nechápavě zamrkala.
"Obvykle si pamatuješ všechno co řeknu," mrkl na ni.
"Ale... já... já... ty... jsi mě nezačal nenávidět?" Vykoktala.
"Situace se má tak, že jsem si potřeboval vše pořádně promyslet. Nacházíte se v delikátní situaci, kde je opatrnost víc než jen nutná... proto dokážu pochopit tvoje mlčení. Grim je člověk se kterým se nikdo nechce dávat dohromady, pokud se nechce odsoudit k věčnému boji s pověrčivými Podivíňany... tudíž vaše rozhodnutí z lidského hlediska chápu, ale z rozumového nikoliv. Znám celý příběh kolem něj a vím co bylo předtím než se z něj stal Nervózní Jedinec. Grim byl hodně sebevědomý a přesně věděl, co chce. Nepochybuji o tom, že až se vzbudí... bude jiný než byl tenkrát a skutečně netuším jaký... může být zlý jako hodný, netuším co všechno s ním ti lidé dělali. Takže být vámi, byl bych opatrný i u něj."
"Ty se ho bojíš?"
"Ne, nikdy jsem se ho nebál. Jsem realista a nepovažuji každý podivný úkaz za znamení něčeho z čeho bych měl mít strach, ostatně jsem Podivíňan. Obvykle se pohybuji mezi bytostmi z jiných světů."
"Takže? Jsi na naší straně?"
"Jsem na straně pravdy a spravedlnosti," odvětil pevným hlasem.
"Nerozumím ti..." zvolala zoufale.
"To znamená, že jsem na vaší straně, ty můj snílku. Protože stejně jako vím, že se řítíte do pekla a jsem si jistý, že bych měl utéct... tak vím, že něco takového neudělám. Jsem Margison a byla by pořádná ostuda kdyby někdo jako já utekl od potíží. Nebojím se Kádinkových, protože ti jsou mnohem větší blázni, než jakým se zdál být Grim. Téměř ho zabili, což zcela značí kdo je opravdovou hrozbou pro moji zemi. A proto když dostanu šanci je sesadit z jejich trůnu, tak to udělám. Je na čase nastolit spravedlnost, která tomuhle městu schází už léta... lidé se tu skrývají jeden před druhým ve snaze ukázat svoji skutečnou tvář, pak je na čase jednu pravdu vytáhnout ven... musíme ale být připraveni."
"Ale... ale... je to nebezpečné..."
"To ano, ale s něčím takovým jste už musely počítat. Pokud vám to nebude vadit... rád bych se Grimovi věnoval. Mám s ním pár společných vzpomínek, které bych mu rád osvěžil a možná něco z toho mu pomůže vytáhnout nějaké ztracené myšlenky."
"Já... já... nevadí mi to... ale neříkej mu Grim..."
"Zkusím mu prozradit celé jeho jméno a uvidíme jeho reakci, ano? A pokud i nadále bude abnormálně reagovat na jeho zvuk, pak mu budu říkat Nervózní... i když to zní strašně," zavrtěl hlavou.
"Nevím, jak ti poděkovat... nevím..." zavzlykala. Simon zamrkal a setřel jí slzu z tváře.
"Poděkuješ mi tím, že přestaneš plakat."
"Takže... takže... jsi mi odpustil?"
"Vyhodnotil jsem situaci... a myslím, že ano. Nemám ti co odpouštět, Paty..."
"Ale lhala jsem ti a..."
"Šššš... já vím, ale nebudeme se k tomu vracet. Měla jsi pro to dobrý důvod, ale pro příště tě prosím... věř mi, ano? Jsem možná Podivíňan, ale... jsem také člověk. Kdyby jste mi to řekly, pravděpodobně bych reagoval o trochu méně prudce..."
"Omlouvám se... já..." zakryla si oči. Simon ji sundal ruce z tváře.
"Už neplač, ano? Odpouštím ti... vám oběma, protože jste všechno udělaly v dobré víře, která se k mé zemi nehodí, ale já si toho cením. Popravdě, klaním se vaší odvaze se kterou jste přišly sem a rovnou jste si pod svoji střechu vzaly Nervózního Jedince, ďábelské dítě, které tady nenávidí kde kdo... bylo to opravdu nerozumné, ale natolik odvážné, že mi nad tím zůstává rozum stát. Jste výjimečné, opravdu. Po všech problémech co jste měly... už jenom proto s vámi půjdu do pekla. Slibuji vám oběma, že vás nenechám padnout, ano? Budu váš spojenec, což značí, že kvůli vám zcela ztrácím rozum a vím, že nikdo tomu nebude rozumět, ale já nikdy nedělám nic čemu nevěřím, takže do toho jdu s vámi. I když konec pro nás bude pravděpodobně značit jasnou smrt..."
"Ale..." Simon ji přerušil.
"Nebudou nás chápat, budou si myslet, že nás posednul, ale nebojím se toho... víš... když jsem tak stál venku a přemýšlel jsem nad nesmrtelností chrousta... uvědomil jsem si, že další důvod proč nechci z téhle záležitosti odejít... jsi ty... můj nerozumný snílek, který mě dohání k šílenství. Což se ti už zjevně podařilo... jinak bych tu nebyl. Protože pokud půjdeš do války, pak chci stát po tvém boku. Nedokázal bych stát stranou. Nikdy bych si totiž neodpustil, kdybych tě v tomhle opustil. Jsem asi úplný blázen, ale miluji tě, chápeš?"
"Simone..."
"Tak už neplač a zvykni si na to, že máte nového spojence. Doufám, že mě budete chtít," mrkl na ni.
"Jsi neuvěřitelně nejúžasnější..."
"To jsou superlativy, které se ke mě naprosto nehodí," pronesl věcně. Patricie se zasmála.
"Vidíš, takhle se mi líbíš víc... a jsi zase studená jako kostka ledu," podotkl, když jí položil dlaň na paži.
"Simone miluji tě!"
"Pak to asi znamená, že mě bereš do týmu... myslím, že bych to měl něčím ztvrdit... no něco mě napadlo," mrkl na ni, než si ji přitáhl za pas k sobě a druhou ruku ji zamotal do vlasů a přitiskl ji k sobě pevněji.



Po chvíli se od ní odtrhl.
"A příště mi už věř, ano? S čímkoliv, i kdyby se jednalo o hloupost. Nemám rád lži, Paty..."
"Slibuji, že ti budu říkat úplně všechno!" Vyhrkla.
"Dobře... a teď pojď, jsi hrozně studená..."
"Ale..."
"Žádné ale, pojď..." natáhl k ní paži a Patricie ji ochotně přijala. Simon poté vytáhl mobil z kapsy a zahleděl se na jeho hladký displej.



"Snažila ses mi dvakrát volat..."
"Já vím... chtěla jsem s tebou mluvit... omluvit se... a tak..."
"To nic... teď když jsme si to všechno vyjasnili, vyprávěj mi znova o Grimovi ať vím na co se mám ráno nachystat, ano?" Patricie přikývla.
"Povím ti všechno," zašeptala, než se pustila do vyprávění celých událostí, které se prozatím s Nervózním přihodily.

uff, Simon naštěstí vzal rozum do hrsti a pochopil, proč holky nic neřekly.. ono by se to k němu ani nehodilo, aby dělal uraženého fouňu jsem moc zvědavá, co bude o Jedincovi vědět a jak do toho všeho zasáhne Ofélie

Díky Havranice

Prosím domyslete si prosím některé drobnosti jako blok...   a taky doufám, že vám nebude vadit, že jsou v poslední době vzpomínky bez obrázků... ale většinu z nich Nervózní nevidí jasně, takže jsem vám sem nechtěla dávat nějaké čmouhy...   ale nemusíte se bát... dost jeho barevných vzpomínek se dočkáte na konci  


90.část - Staří známí

Patricie nebyla jediná, která nemohla zamhouřit oka.



Emilie nadále bděla u Nervózního a její mysl se stáčela do různých směrů. Opravdu mohou Simonovi důvěřovat? Nezradí je? Honilo se jí hlavou, když hleděla do zavřených očí Nervózního. Nervózní... co se mu muselo odehrávat v nitru, když ho spatřil? Jak moc se ho musel skutečně bát? Pevněji sevřela tyčku u postele, když se Nervózní zachvěl a otevřel oči.
"Nervózní!" Vyhrkla a přistoupila k němu blíže. Nervózní se trhavě posadil na posteli a pohlédl na ni. Pod rouškou tmy se tak zdály jeho oči tmavší, než předtím. Zalapal po dechu a uhnul z jejího dosahu.
"Nervózní! To jsem já..." snažila se ho upokojit. Nervózní k ní zvedl tvář, ale vzápětí ji zase sklonil. Celé jeho tělo se třáslo. Emilie si k němu opatrně přisedla. Nervózní sebou škubl a divoce vyrazil z lůžka jako kdyby do něj uhodila.
"Co se děje?!" Zvolala zoufale a rychle se postavila. Nervózní se skrčil na podlaze a schoval si hlavu oběma rukama. Emilie na něj několik vteřin hleděla ze své výšky, než se odvážila si k němu kleknout.
"Je to dobré... dobré, slyšíš mě?" Vydechla se slzami v očích. Nervózní k ní zvedl tvář a zamrkal.
"Nic se nestalo... Simon není zlý člověk," vydechla ztěžka. Simon... Simon... to jméno se mu odráželo v hlavě jako ozvěna. Ve spánku pocítil bolest, vypískl.
"Opravdu je to dobré... nemusíš se bát... jsme tady jen my dva, slyšíš mě?" Nervózní zavrtěl hlavou, když v ní uslyšel hlasy. Jako kdyby se mu v hlavě usídlil včelí úl. Nedokázal rozeznat co mu, který z nich říkal, ale vnímal strach. Znova vydal dlouhý zvuk a z očí mu začaly vytékat slzy. Emilie k němu pomalu natáhla paže, než ho nepatrně sevřela v náručí.



"Šššš... je to dobré... dobré..." Nervózní zavrtěl hlavou. Jak to mohlo být dobré? Jak? Nedokázal se vyznat ve svých myšlenkách... jeho srdce se utápělo v nekonečném běhu, že měl pocit, že nemůže dýchat. Znova se snažil nadechnout, ale jeho plíce mu nestačily. Vnímal jak se jeho těla začínala zmocňovat panika. Ten muž ho viděl... viděl... a... on ho znal. Věděl, že ho zná. Cítil to ve svém srdci, sevřel ruce v pěst. Emilie letmo odklonila jeho hlavu a zadívala se mu do očí, které se nyní zdály stejně šedé jako předtím.
"Věř mi," vydechla jemně. Nervózní sledoval její rty, jak vyslovují to prosté slovo... důvěra... důvěra... zavřel oči... až pak jeho mysl zaplavila téměř vybledlá vzpomínka.

Najednou se ocitl na hřbitově. Jeho tělo objímalo zvláštní teplo, které mělo na vině zdejší pouštní podnebí. Díval se na drobný náhrobek, ale nebyl schopen rozeznat jeho nápis.
"Proč jsme tady?" Otočil se. Žena oděná v černém se k němu přiblížila blíže, ale ačkoliv měla tvář jen kousek od něj, nedokázal rozeznat její rysy.
"Tady leží babička a dědeček," odpověděla na jeho otázku.
"A to se tam vejdou? A proč tam leží? Musí tam být hrozná nuda a vedro..." otřásl se. Žena vedle něj si zakryla obličej.
"Ty pláčeš, mami? Proč?" V ten moment se jeho drobného ramene dotkla jiná paže. Nervózní se na ni zahleděl a spatřil pokroucené prsty. Škubl sebou.
"Tys mě vyděsil! Řekni mamince ať nepláče..." Starý muž vrátil svoji paži na hůl, o kterou se vší svojí silou opřel.
"Tvoje maminka brzy přestane plakat, neboj se."
"Ale proč pláče? Je to kvůli babičce a dědečkovi? Kvůli tomu, že leží pod tímhle divným kamenem?"
"Jsi ještě malý... ale někdo ti to měl vysvětlit už dávno..."
"A co?"
"Že tady zůstanou všichni lidé, když přijde jejich čas."
"A proč by měl přijít jejich čas? Nerozumím ti!"
"Víš... když člověk zestárne, jeho tělo se začne měnit a pak... pak..."
"...se změní v kámen?" Doplnil ho.
"Ne... poslouchej mě dobře, chlapče. Jednou přijde čas kdy tady budu já, tvoje maminka... my všichni... a nakonec i ty..."
"To je pitomost! Proč by měl někdo chtít být tady? Babičku a dědečka jsem neznal... ale třeba měli rádi klid... a..." otřásl se. Jeho příliš mladá dětská mysl nedokázala přijít na něco smysluplného.
"Věř mi. To že nastane tvůj čas znamená, že už musíš napořád jen spát... a pak přijdeš sem, aby sis odpočinul..."
"Ale proč?"
"Protože když prožiješ dlouhý život jako měli oni, pak máš právo odpočívat... a tohle místo je na to skvělé, nemyslíš?"
"Ani ne... je to tady divný... a maminka tady pláče... už nechci maminku vidět brečet... kdy přijde tatínek?"
"Musíš být trpělivý..."
"Ale už to trvá moc dlouho!"
"Věř mi, že trpělivost růže přináší..."
"To nechápu... kde by se měli vzít růže? Pořád jenom čekám..."
"Tak DOST!" Přerušila jejich debatu jeho matka. Pevně uchopila svého syna za předloktí a otočila ho čelem k sobě.
"Ty nikdy nevyrosteš... pořád jenom samé otázky... tady všude jsou mrtví lidé! Už chápeš? A teď pojď..."
"Ale... nechci aby ses na mě zlobila..." zašeptal Nervózní a vnímal slzy, které se mu začaly drát do očí. Jeho matka ho zatáhla za paži a začala ho vláčet od hrobu.
"Nezlobím se na tebe... ale už se tolik neptej..."
"Promiň," pípl.
"Nebuď na toho kluka tak přísná!" Ozval se za nimi hlas. Žena se prudce otočila.
"Nemluv mi do toho! Zradil jsi moji důvěru! Měl jsi mu říct... měl... ale ty... vždycky jsi na jeho straně!"
"Snad po mě nechceš, abych řešil vaše problémy! Tohle si musíte vyjasnit mezi sebou!"
"Ale on mě neposlouchá!"
"To proto, že jsi výbušná! Měla by ses..." žena ho rázně přerušila.
"...byla jsem už dost ohleduplná! A teď si o mě povídá celé město! A co je nejhorší... měl bys mu říct, že tahle odporná pověst padá i na něj!" Ukázala na Nervózního prstem. Malý chlapec se jen tak tak vyhnul jejímu ostrému ukazováku.
"Ale..."
"Žádné ale! Už mě nikdy nedonutíš abych ti věřila... ty ani nikdo jiný si nezaslouží moji důvěru! A teď jdeme!" Žena zatáhla za dlaň Nervózního až dopadl na zem.
"Au!" Vyjekl.
"Buď opatrná! Vždyť sebou táhneš šestiletýho kluka!" Žena se zastavila s drobnou rukou Nervózního v té své. Rychle si k němu sedla.
"Jsi v pořádku?" Nervózní se posadil na zemi a třesoucí dlaní se dotkl svého rudého kolene. Šokovaně pak zvedl prsty před sebe, kde spatřil karmínovou tekutinu.

"ARGH!" Vyjekl a otevřel oči. Emilie od něj odskočila a sledovala ho, když si začal prudce vyhrnovat nohavici, připraven spatřit krvavou ránu na svém koleni. Divoce se nahnul nad postižený kloub, kde nespatřil nic. Jeho křídově bílé koleno bylo neporušené. Zdálo se mu to snad? Nebo... byla to další vzpomínka? Najednou si nebyl jistý.
"Jsi v pořádku?" Zaslechl u své hlavy. Cukl sebou a zahleděl se na Emilii. V ten moment si uvědomil, že úplně zapomněl, že s ním nadále je. Trhavě přikývl.
"Dobře... slibuji ti, že všechno bude v pořádku," pokusila se ho ujistit. Nervózní mírně zakýval hlavou na souhlas. Pokud mohl někomu věřit byla to ona... nebo ne?

Druhý den ráno se sestry setkaly v koupelně.



"Emilí!" Zavolala na ni. Emilie nechápavě zamrkala. Její sestra měla očividně dobrou náladu... znamenalo to snad, že se Simon vrátil?
"Simon se vrátil?" zeptala se na rovinu. Patricie přikývla.
"Tak strašně moc se ti omlouvám! Chovala jsem se jako idiot... naprosto korunovaný, sobecký idiot! Vypustila jsem na tebe veškerý svůj vztek i zoufalství aniž bych přemýšlela co říkám! Jsem tak hloupá!" Zvolala a pod tíhou vlastních slov jí sevřela v náručí.



"Nemusíš se mi omlouvat..."
"Ale musím! Byla jsem k tobě odporná... ty za to nemůžeš... ano, zatáhla jsi sem Nervózního, ale... ale... nemyslela jsi to zle... já... nevím, co říct... bože můj, tak strašně moc mě to mrzí!" Vykoktala. Emilie jí vděčně stiskla a pomalu se od ní odklonila.



"Je to dobré, opravdu. A co Simon?"
"Bude náš spojenec. Slíbil mi, že nám s ním pomůže... říkal, že s ním má pár společných vzpomínek..."
"Jaké vzpomínky?"
"Neptala jsem se."
"Nepřijde ti to zvláštní?"
"Proč by mělo?"
"Simon platí v tomhle městě za celebritu... proč by někdo jako on, měl mít vzpomínky s někým jako je Nervózní?"
"Nevím? Určitě se to dozvíme... chtěl by se s ním sejít..."
"Kdy?"
"Teď..."
"Nelíbí se mi to... a navíc..."
"Emilí, Nervózní si na něj musí zvyknout... a třeba mu pomůže vrátit nějaké vzpomínky..."
"Nevím jestli ho dokážeme k němu dostat... Nervózní se ho bojí."
"Tak půjdeme s ním. Stejně jsem je neměla v plánu nechat o samotě. Pojď!"
"Paty, některé věci není nutné urychlit..."
"Přeci nechceš nechávat Nervózního pořád zavřeného... Simon o něm už ví, takže je na čase, abychom je pořádně seznámili... když už se Nervózní dokázal smířit se setkání s autem, pak tohle bude menší zlo..."
"To právě nevím..."
"Emilí... budeme tam s ním obě. Věřím Simonovi... přeci nebudeme hledat padouchy za každým rohem..."
"Tady je nutné být obezřetná..."
"Nebuď jako místní... pojď..." Emilie zavrtěla hlavou, ale nakonec se rozhodla tento riskantní krok podstoupit.

Trvalo několik nekonečných minut, než se oběma sestrám podařilo přimět Nervózního sejít dolů.



Nakonec tak naše trojice spatřila rozčepýřenou kštici Simona. Nervózní sebou cukl a snažil se vycouvat, když ho zřel. Emilie ho chytila za loket a zahleděla se mu do očí.
"Věř mi..." zašeptala tiše. Nervózního polil studený pot. Emilii věřil, ale tomu muži? Jak mu mohl věřit?
"Simone!" Zavolala Patricie na svého milého. Tmavovlasý muž se tak trhaně postavil a otočil se. Na několik vteřin tak ztuhl a jeho rysy nedávaly najevo co si vlastně myslí.
"Ehm... ahoj..." vyšlo nakonec z jeho úst a pomalu obešel gauč. Nervózní se snažil zoufale vyhnout jeho pohledu a zacouval.



"Já jsem Simon... Simon Margison, pamatuješ si mě?" Pokusil se o úsměv. Nervózní sebou škubl a pomalu k němu zvedl oči. V ten moment když si znova pohlédli do očí se čas pro Nervózního zastavil. Znova před sebou spatřil divoký souboj vzpomínek. Ty oči... oči... znal ho. Vypískl a chytil se za hlavu. Simon sebou trhl a otočil se na Emilii.
"Nervózní nemůže mluvit," pronesla bezbarvě.
"To vím, ale... tak moc ho změnili..." vydechl překvapeně.
"Změnili?"
"Ano... chci říct, nikdy jsem si neměl možnost ho prohlédnout takhle pořádně zblízka... tedy ne v téhle verzi... naposledy jsem ho blíže viděl jako dítě... a jeho oči, byly jiné..."
"Jiné?" Vyhrkla Emilie.
"Ano... jeho oči byly tmavé... skoro černé, takové zvláštní... ale teď jsou šedé..."
"Myslím, že za to mohou ti blázni, co se o něj starali... Nervózní přišel na některých částech těla o pigment... na pokožce má tak místy světlé fleky... nejdříve jsem si myslela, že je to vitiligo, ale nejsem si jistá... zvláště když jsem si prohlédla jeho zranění a navíc jeho oči... když jsem ho poznala měnily barvu..."
"Cože?" Zvolal šokovaně Simon.
"Ano, vždy když se dostával do silných psychických stavů se mu měnila barva očí... z hnědé na šedou, ale ten jev naštěstí za několik týdnů vymizel. Netuším čím to bylo, neměla jsem šanci mu udělat rozbory krve, abych zjistila, která látka měla tohle na svědomí," odvětila pevně Emilie.
"To se mi snad jenom zdá... takže ty se domníváš, že Kádinkovi... že mu dávali nějakou látku díky které se mu změnila barva očí?"
"Ano, lepší vysvětlení neexistuje."
"Fajn... možná bychom se mohli posadit. Je v pořádku?" Poukázal na Nervózního který se nadále držel za obličej.
"Ano, myslím, že je toho na něj jen trochu moc... Nervózní... Nervózní..." oslovila ho něžně. Nervózní k ní zvedl vyděšené oči.
"...chceš se vrátit zpátky do pokoje? Nebo si chceš zkusit na něco vzpomenout?" Nervózní neznal odpověď na její otázku. Bál se teď svých myšlenek nebo toho muže před sebou? Odkud ho znal? Zhluboka se nadechl. Musel být statečný... musel... Trhavě přikývl. Společně se tak všichni usadili.



Chvíli tak mlčeli, než se Simon znova otočil k Nervóznímu.
"Víš tedy kdo jsem? Jsem Simon Margison... viděl jsi mě ve škole, byli jsme malí..." Nervózní se k němu otočil. Jeho děsem naplněný zrak si ho prohlížel. Vyschlo mu v krku. To jméno... jméno... zavřel oči.

Nervózní vnímal pod svým pozadím tvrdou podložku. Trhavě otevřel oči a snažil se zaostřit. Nebyl si jistý, kde byl... nebo snad kým byl... jeho hlava byla prázdná... celý byl prázdný... dokázal vnímat jen pevně utažené pásky kolem svého zápěstí. Až pak zaslechl nějaký zvuk... ale co to bylo?
"...zase ti idioti!" Zaslechl ostrý hlas doprovázený prudkou ránou nějakého předmětu o podlahu, až sebou trhl.
"Už nás nikdo nebude ponižovat Xénie! Ten cucák nám nesahá ani po kotníky! Zatracený Černín!"
"Uklidni se Leoši... my máme něco lepšího, než má on... jen se podívej..." Nervózní se snažil rozehnat mlhu ve svých očích, ale nedokázal to. Otřásl se a do nosu ho uhodil zápach nějaké podivné chemikálie.
"...brzy bude takový jakého ho chceme mít. Lidé nás obdivují, protože jsme zachránili Podivín. Jen ať si ten kluk hraje s vynálezy... my jsme skoro bozi, nesahá nám ani po kotníky... všichni to vědí..."
"Všichni ne... copak to jsi neviděla ty panáky? Všichni se před nimi klepou... jednou na ně taky dojde... k čertu s Margisony!"
"Toho starce se nemusíme bát a tamti dva jsou k ničemu... musíme být trpěliví... až starý zemře, všechno odejde s ním... a kdo ví třeba odejdou i tamti dva... nezapomeň na náš plán..."
"Už máme tolik plánů, že se v nich ztrácím! Nechápu, jak o nás mohou vůbec pochybovat! Už jsme pro tuhle zemi obětovali tolik... aby měli ostatní klid... přísahám ti drahá, že přijde den kdy všichni co stáli proti nám padnou... a v ten den se nám dostane veškeré úcty kterou si zasloužíme! Chtěl bych je vidět, jak se mi klaní za moji genialitu... naši genialitu... všichni... od Černína po pyšné Margisony!" Nervózní sebou cukl, když si jeho oči zvykly na tlumené světlo a konečně je zřel. Blonďatého muže a zrzavou ženu v bílých pláštích.

V ten moment sebou Nervózní trhl a zahleděl se znova na Simona, který si ho nechápavě prohlížel. Ten muž před ním byl Margison... a ti zlí lidé... chtěli ho zničit jako jeho. Najednou pocítil nutkání to Simonovi sdělit. Zoufale pootevřel ústa, ale vzápětí je zase zavřel...



...otočil tvář ke krbu... byl k ničemu... jeho hlas byl mrtvý... nedokázal ho varovat... neuměl...
"Nervózní, chceš papír?" Ozval se vedle jeho hlavy další hlas. Nervózní se prudce otočil za zvukem. Skoro zapomněl, že je s ním v místnosti ještě někdo další. Jeho pohled zjihl a přikývl. Stále nedokázal pochopit, jak mu mohla Emilie rozumět, i když z jeho úst nikdy nevyšlo nic, co by dávalo hlubší smysl. Emilie mu podala ze stolku drobný blok a obyčejnou tužku. Nervózní vztáhl ruku před čistý papír, ale vzápětí se zastavil... jak mu to měl říct? Jak? Najednou nedokázal najít vhodná slova. Zoufale pohlédl na svého mužského společníka. Proč ho a jeho rodinu ti zlí lidé tak nenáviděli?
"Pamatuješ si mě?" Zeptal se ho Simon trpělivě. Nervózní pokrčil rameny a začal na neposkvrněný list úhledně psát. Pod jeho rukou tak vzniklo jediné slovo... "jméno".
"Pamatuješ si moje jméno?" Nervózní pokrčil rameny a zároveň přikývl. Simon zmateně zamrkal. Nervózní se zatvářil smutně a znova se sklonil k bloku do kterého poznamenal velkými písmeny "Margison".



"Takže si vzpomínáš na moje příjmení?" Nervózní přikývl.
"Páni... vzpomínáš si na školu?" Nervózní přivřel oči a ucítil bolest, prudce zavrtěl hlavou.
"Dobře... zkusíme něco jiného... nevím kde začít..." Nervózní pokrčil rameny.
"Chtěl jsem ti říct, že mě moc mrzí, co se ti stalo... Kádinkovi jsou blázni," pronesl pevně. Nervóznímu přejel mráz po zádech. Prudce se sehnul k hladkému papíru a trhavým písmem napsal "Kádinkovi". Ukázal na jejich jméno prstem a vzápětí se zvedl a ukázal na Simona. V ten moment měl Simon pocit, že se jeho pragmatický mozek začíná zasekávat. Jako kdyby se dostal do jiného světa... do místa ve kterém neuměl chodit.
"Nerozumím ti..." vydechl. Nervózní zavrtěl hlavou a znova se pustil do psaní dalšího slova, tentokrát pod jeho prsty vzniklo jednoduchý text "zlo". Ukazováčkem tak namířil nejdříve na Kádinkovi, poté na zlo a následně se podíval na Simona a stejnou dlaň natáhl jeho směrem.
"Já..." vykoktal a zbledl.



"Simon nespolupracuje s Kádinkovými," vydechla jeho směrem Emilie. Nervózní přikývl a znova ukázal na stejná slova.
"Co se nám snažíš říct?" Zvolala zmateně Patricie.
"Počkej Paty... Nervózní, vzpomněl sis na něco? Na něco co má souvislost se Simonem i s Kádinkovými?" Nervózní přikývl.
"Dobře... to zlo patří ke Kádinkovým?" Znova přitakal na souhlas a frustrovaně si vzdychl. Tak rád by se vyjádřil srozumitelně, ale jak? Pokaždé když chtěl svoje myšlenky svěřit papíru... jako kdyby se místy jeho rozum zadrhával, zvláště když byl nervózní... zoufale se sklonil nad papír a několik vteřin uvažoval, jak napsat co slyšel ve své vzpomínce. Jeho písmo bylo čím dál tím nečitelnější, když vedle zla doplnil slova "padnout a klanět". Simon prudce zamrkal a z jeho úst vyšlo několik nadávek v cizích jazycích.
"Ti blázni po nás chtějí abychom se jim klaněly?" Zvolal prudce. Nervózní sebou škubl a naklonil se blíže k Emilii. Stále měl ze Simona respekt, zvláště když ho viděl vzteklého. Simon se zhluboka nadechl. V očích Nervózního spatřil strach, který ho přiměl se pokusit uklidnit.
"Promiň... obvykle nejsem vznětlivý, ale... ach... slyšel jsi je to říkat?" Nervózní divoce přikývl.
"To se mi snad jenom zdá! Jsou to skuteční blázni! Děda měl vždy pravdu! Je na čase jim přistřihnout křidélka, zatraceně! K čertu s nimi! Tohle město se musí konečně dozvědět pravdu!"
"Simone, prosím..." oslovila ho klidně Emilie, když se k ní Nervózní přisunul ještě blíže.



"Já vím omlouvám se, ale... tohle je ta nejdivnější situace do které jsem se dostal... je to ještě horší, než když jsem musel pro svého kuchaře do Větrnova!" Větrnov... Větrnov... znělo hlavou Nervózního. Vypískl a chytil se za spánky. Před jeho očima se zjevil jasný maják, jehož světlo se snažilo rozehnat tmu. Spatřil svoje ruce, které pomalu stavěly malý hrad z písku, který působil jako nevzhledná hromada... a pak lesy... nekonečné lesy... a ta vůně... jehličí, voda... a ještě něco dalšího. Prudce otevřel oči. Najednou nedokázal popadnout dech. Zoufale se otočil k Simonovi. Ten muž toho věděl tolik... znal místo, kde je jeho maják! Větrnov... teď když ten název slyšel... už i on věděl, kde je. Přisunul se blíže k němu s tváří natočenou k němu jako ke slunci. Simon zamrkal. Na něco takového nebyl zvyklý.
"On... on... zná Větrnov?" Vykoktal aniž by spustil oči z Nervózního prahnoucího po dalších vodítkách, která pevně zapadala do jeho poztrácené skládačky v hlavě.
"Nervózní zná maják z Větrnova... byla to vlastně jedna z prvních vzpomínek," vydechla tiše Emilie.
"Aha..."
"Víš o tom něco?"
"Ne, jeho matka nikdy nebyla moc sdílná... a jestli má ve Větrnově dům, to ví jen ona sama. Obvykle ji lidé zrovna nechtějí moc pronásledovat," vydechl nejistě a pokusil se od Nervózního odtrhnout zrak.
"A nemohli bychom se tam podívat?" Ozvala se Emilie.
"Ani náhodou! A s ním už teprve ne!" Nervózní se od něj znova posunul.
"Nemyslela jsem s ním, ale... my bychom..."
"Ne! Je to nebezpečné... už jsem to říkal Paty. Větrňané nejsou zrovna přátelští, nebudeme nic riskovat... navíc je to jen městečko zarostlé lesem... pochybuji, že by mu to k něčemu bylo, ale znám něco, co by mu mohlo pomoci..."
"Co?"
"Můžu si to od něj na chvíli půjčit?" Nervózní k němu váhavě natáhl tužku i s blokem ještě dříve než k tomu stačila Emilie něco říct. Simon se nahnul nad papíry a několika rychlými tahy cosi napsal na nový papír tak, aby nikdo nic neviděl. Vzápětí zvedl oči k Nervózní.
"My dva se známe dlouho... i když nedá se říct, že bychom se zrovna znali... no pamatuji si tě jako dítě. Byl jsi jiný a chtěl jsi mít kamarády... ale i když se tě ostatní báli, nikdy jsi se nestyděl za to kým jsi byl... často, když ti různí lidé dávali přezdívky... neváhal jsi jim do očí říct celé své jméno, které zní..." chvíli se odmlčel, než k němu otočil popsaný list bloku.
"Grim Ambrosis Thanasie," vyslovil to jméno v celé jeho délce. Nervózního polil studený pot a jeho srdce se zoufale rozbušilo. Ne... ne... křičel ve své hlavě.
"To je tvoje jméno," dodal znova. Nervózní zavrtěl hlavou a znova se chytil za spánky. Ty hlasy se vrátily. Všechny na něj křičely to jméno... až zaslechl jiný hlubší, ze kterého mu přejel mráz po zádech... byl to snad jeho vlastní hlas? Zuřivě zavrtěl hlavou a vydal dlouhý pisklavý zvuk.
"Ty jsi Grim," snažil se ho ujistit Simon, jenže Nervózní to nechtěl. Netoužil být Grimem... to jméno ho děsilo a probouzelo v něm vlnu znechucení, které se ho snažilo ujistit, že to nemůže být jeho jméno. Zoufale zavrtěl hlavou. To nemohla být pravda... nemohla...! Vnímal jak mu začaly myšlenky vířit hlavou, než se prudce postavil...



...a vyběhl z místnosti v marné touze uniknout před tím jménem.
"Bojí se svého vlastního jména... je na tom ještě hůř něž jsem si myslel," podotkl bezvýrazným hlasem Simon a pomalu zakryl jméno Nervózního do bloku.

Jsem moc ráda, že Simon nekomplikoval situaci a nešel k těm Kádinkovým ! A ta konfrontace Simona s Nervózním se rozvíjela docela dobře, čekala jsem to horší !

Tak jsem dohnala zameškané! A nestačím zírat. Simonovo rozčílení naprosto chápu, ale i tak jsem mu věřila, že nevyvede nějakou hloupost. Jsem ráda, že dostal rozum a pochopil jejich situaci a dokonce se stal i jejich spojencem, což je pro ně značné plus.
Jsem neskutečně zvědavá, jestli to Nervóznímu pomůže, ale myslím si, že v něčem určitě.
Už se moc těším na další díl!

Díky holky Simon určitě změní hned několik věcí ale nechci moc předbíhat popravdě tenhle dílek jsem psala neuvěřitelně dlouho, protože s blížícími se zkouškami nějak přicházím o inspiraci naštěstí jsem se ale dnes do toho zabrala, vytáhla jsem správné písničky a konečně se mi podařilo pořádně vžít do děje



91.část - Parťáci a zrádci

"Nervózní!" Zavolala za ním Emilie.
"Nechápu, jak ho dokázali přimět nenávidět jeho vlastní jméno... nikdy by mě nenapadlo, že je něco takového vůbec možné," zašeptal nepřítomně Simon.
"V Podivíně je očividně možné cokoliv," procedila Emilie a vzdychla si. Simon jí věnoval pohled.



"Podivín je zvláštní, ale tohle... tohle popírá všechno... úplně ho proměnili. Jsem si jistý, že za jeho změnu mohou Kádinkovi, protože než se k nim dostal, strávil několik dnů ne-li týdnů v dětském domově. O jeho přemístění do jiné rodiny se hovořilo neuvěřitelně dlouho a pak ho získali oni... a on zmizel. Ukrývali ho spoustu let, než mu dovolili vyjít ven. Přepokládám, že k jeho proměně muselo dojít v té době..."
"Od kolika let je u Kádinkových?"
"Asi od desíti let... když ho pak veřejnost po několika letech poprvé spatřila, byl takový jako ho znáte nyní... s jizvou přes obličej, vyděšený, bez schopnosti mluvit... i když pár lidí vypovídalo, že ho občas slyšeli promluvit... někteří tak tvrdili, že ho viděli plakat a prosit o pomoc, jiní naopak, že jim vyhrožoval smrtí pokud ho nedostanou od Kádinkových..."
"A pomohl mu někdo?"
"Ne... lidé se ho vždy báli a kdo ví, co z toho byla vlastně pravda..."
"Takže ty nevěříš tomu, že by Nervózní mluvil?" Zeptala se ho klidně Patricie. Simon pokrčil rameny.
"Nevím, naposledy jsem ho viděl mluvit jako dítě a potom... měl jsem víc starostí se svojí rodinou, že jsem se příliš nezabýval problematikou Grima... ale vzpomínám si, že jsem ho potkal, když jsem chodil ještě na střední školu... už tenkrát z něj Kádinkovi udělali atrakci... mohlo mu být tenkrát... možná čtrnáct? Belhal se do knihovny a milovníci paranormálních jevů si ho fotili jako nějaký výstavní předmět... tenkrát skutečně plakal a skrýval si obličej... ukryl se tenkrát za závěs do výklenku knihovny a já... viděl jsem ho, že tam šel, proto jsem se postavil k němu a ukryl jsem ho za sebe... vždycky jsem nesnášel veškerý humbuk kolem něj... přišlo mi to absurdní a nesmyslné... pak se zjevili ti blázni s fotoaparáty a jen co mě spatřili, za nějakou dobu vycouvali... moc dobře věděli co by můj děda s nimi provedl, kdyby pořídili jen jediný můj snímek bez mého dovolení... pak se na mě podíval a já poprvé spatřil tu jeho hroznou jizvu na obličej... tehdy byla větší a temnější, skoro to vypadalo jako kdyby se mu obličej nechtěl zahojit. Když jsem to viděl... vyděsil jsem se... a myslím, že to na mě poznal, protože si schoval tvář do dlaní a zahvízdal jako alarm... pak utekl a zanechal za sebou chomáč vlasů..."
"On měl tenkrát vlasy?" Vyhrkla Emilie.
"Ano, ale měl jich strašně málo... a měl je podivně světlé... vzpomínám si, že to byla další věc, která mě šokovala... Grim měl vlasy tmavé, mnohem tmavší než je má teď... nebo to tak aspoň vypadalo se vším tím gelem, který mu dávala jeho matka... ale... bože můj tak moc mě mrzí, že jsem něco neudělal už tenkrát! Tohle je neomluvitelné! Ubližovali mu celé ty roky a my ostatní... jsme se na to prostě jen dívali, protože jsme netoužili ovlivňovat svůj život s někým jako je on... je to odporné!"
"Simone..." zašeptala Patricie.
"Je to pravda, Paty! Měli jsme něco udělat! Mohli jsme alespoň trochu nahlodat veřejnost a ne jen mlčet a neúčastnit se honů na něj... to bylo jako kdybychom tiše souhlasili!"
"Honů na Nervózního? Jak tomu mám rozumět?"



"Existuje skupina lidí... kteří mají na starosti Grima... jsou mezi nimi vlivné osobnosti Podivína..."
"To je šílené..."
"Ano, já vím... zdejší lidé se ho až příliš bojí, proto ignorovali fakt, že ho Kádinkovi neléčí, ale prostě ničí... je to absurdní..."
"A vy? Je tvoje rodina součástí té skupiny lidí?" Zeptala se ho Emilie. Simon prudce zavrtěl hlavou.
"Samozřejmě, že ne! Celá moje rodina je racionální! Můj děda je odmítl už na začátku... řekl, že nebude investovat peníze ani čas na pokusy s lidmi..."
"Takže vy nejste součástí?"
"Ne Emilie, i když nám to má hned několik lidí za zlé... někteří dokonce tvrdí, že jsme jako zakladatelé města povinni držet s ostatními... ale to je nesmysl... nikdy jsme nebyli ti co by šli s proudem... proto nás spousta lidí nenávidí... naštěstí se ale najdou i tací co jsou na naší straně, ať už ze strachu nebo z úcty, kterou chovají k dědovi..."
"Ale nešlo by prostě ty lidi donutit k nějaké akci? Čemukoliv co by pomohlo Nervóznímu?" Vyhrkla Patricie. Simon zavrtěl hlavou.
"Tohle není tak jednoduché... možná by to dokázal děda, ale... Grimova pověst je příšerná a nikdo nebude chtít věřit, že je oběť, to je zcela zjevné. A i kdyby se mi podařilo nějakým způsobem získat na svoji stranu dědu a zbytek města, které je na naší straně... pravděpodobně by to nedopadlo dobře. O Kádinkových si spousta lidí myslí, že to jsou blázni... ale zároveň se k nim pomalu klaní jak k modle kvůli údajně záchraně před Grimem... ti šílenci se vlastně nezasloužili o nic jiného než o zničení skutečného charakteru Grima, protože jejich vynálezy jsou jen fraška... takže nemohu zaručit... nemohu..." zašeptal aniž by dokončil větu a pročísl si vlasy.
"Simone..." vydechla jeho směrem Patricie. Simon k ní zvedl oči.
"Nikdy neslibuji co nemohu splnit," vyšlo z jeho úst.
"To bych ani nikdy..." ozvala se Emilie. Simon ji přerušil.
"Ale mohu vám slíbit, že se pokusím Grima přimět si vzpomenout na jeho pravé já... dle mého názoru nám bude jeho pravý charakter k ničemu, ale... chtěli jste ho přivézt k dokonalému rozumu a s tím se vám mohu pokusit vypomoct. Jak už jsme řekl, mám s ním několik vzpomínek, které bych mu mohl připomenout... a které známe jen my dva... a jak se zdá, pravděpodobně si mě nějakým způsobem pamatuje... i když netuším jakým..." pronesl trhavě.
"Byli jste přátelé?" Zeptala se ho Patricie.
"Ne, naposledy jsem s ním mluvil jako s dítětem... a pak už jsem ho jen občas viděl na ulici nebo v knihovně. Nikdy jsme k sobě nechovali žádné sympatie... vždycky jsem ho spíš litoval, když jsem ho viděl, ale jinak... nic... neměl jsem nikdy moc čas o něm přemýšlet..." vydechl a v jeho tváři se objevila zvláštní emoce.
"Simone..." oslovila ho Patricie tichým hlasem. Byla si vědoma, že ho něco trápí, i když si nebyla přesně jistá, co se mu honí hlavou.
"To nic Paty, nevšímej si mě. Mohu teď jít za ním?" Ohlédl se na Emilii.
"Myslím, že ano... ale musíš být opatrný. Nervózní utekl a byl rozrušený... a..."
"Věřte mi, prosím... už mi věřte," zašeptal a postavil se.
"Hlavně mu neříkej Grime! A... neveď ho k autu..." zvolala rychle Emilie.
"Neboj... uznávám, že nejsem zrovna moc vnímavý, ale... udělám vše co bude v mých silách, aby se Grim... chci říct Nervózní, necítil zle, ano?" Obě sestry přikývly. Simon udělal několik drobných kroků od nich a cítil neviditelný kámen, který se mu usídlil v hrudníku. Najednou se cítil vlastním způsobem vinný... protože nic neudělal... protože zůstal stranou a nechal, aby se Grim trápil v rukou bláznů... věděl, že nebyl bůh, aby lidi donutil věřit všemu co by jim mohl říct, ale alespoň... aspoň je mohl znejistět... jenže nic z toho neudělal. A teď když se díval na dvě cizinky, které v sobě přechovávaly mnohem více lidskosti, než kdokoliv v Podivíně... vnímal jak byl jeho život diametrálně odlišný od toho jejich. Podivíňané se rádi tvářili jako králové jež mezi sebe přijali mimozemšťany jako nikdo jiný na světě... pak proč byli tak pověrčivý vůči malému chlapci, který náhodou dokázal předpovídat smrt? A bylo to skutečně tak? Přivřel oči a vybavil si Olivii... její čokoládovou pleť a tmavé oči. Vždy byla vůči všem nedůvěřivá a většina lidí, kteří překročili její práh, zemřeli za zvláštních okolností... až na Ichaboda Přízračného. Starší muž se po jejím boku objevoval až do své smrti poměrně dlouho... možná za to mohlo, že si ji vzal až později a možná... možná ho Olivie opravdu milovala a možná... byl on skutečným otcem Grima. Ichabod byl jediný, který se nebál k němu přiblížit. Dokonce se občas zdálo, že malého chlapce zbožňuje i s jeho zvláštním zjevem a řečmi, které mu jistě vštípila jeho zvláštní matka. Simon zavrtěl hlavou a vstoupil do chodby, kde spatřil Nervózního schouleného v křesle. Chvíli tak hleděl na jeho zlomené tělo a přemýšlel. Kam se poděl ten děsivý chlapec? Ptal se sám sebe, když k němu Nervózní zvedl tvář.



Několik krátkých vteřin tak hleděl do jeho strachem rozšířených zorniček, než se mu v hlavě promítla další otázka. Jak Kádinkovi docílili tak radikální změny Grima? Jak mu dokázali přebarvit oči? Ptal se sám sebe a přistoupil blíže k Nervóznímu. Vyděšený muž sebou škubl a vydal pisklavý zvuk.
"Já... to nic... chci s tebou jen mluvit, mohu?" Nervózní zamrkal, nakonec tak roztřeseně přikývl. Simon si pomalu sedl na pohovku.



"Gri... Nervózní, opravdu jsem tě nechtěl vyděsit... ale chtěl jsem ti jen připomenout..." Nervózní se nakrčil jako kdyby ho uhodil. Simon si vzdychl a rozhodl se začít z jiného konce.
"My dva se známe už nějakou dobu... pamatuji si tě, jak jsi chodil do knihovny... každý den ve stejný čas. Poprvé jsem tě tam viděl, když ses schovával za závěsem, vzpomínáš si?" Nervózní zamrkal a pevně sevřel svoje kolena oběma rukama. Měl by si to pamatovat?
"Měl jsi delší vlasy a už tenkrát jsi... nemluvil... a já... byl jsem mladší než teď, bez vousů a s delšími vlasy... ale mnohem delšími než jsi měl ty... když jsi ode mě potom utíkal, málem jsi zakopl o moje knihy... už tenkrát ses bál lidí, ale v ten moment jsi od sebe odstrčil jednoho z těch, kteří si tě chtěli vyfotit... pak tě nikdo nepronásledoval, protože všichni dostali strach, že by ses jich náhodou mohl dotknout taky... když jsem to viděl, vždy jsem si říkal, zda jsi vůbec někdy tušil jaký účinek můžeš mít na lidi, když jim neukážeš svůj strach," pronesl pevným hlasem. Nervózní se narovnal.



Několikrát zamžikal a snažil si vybavit danou situaci. Zoufale stiskl víčka k sobě. Knihovna... knihovna... frustrovaně zahvízdal, když otevřel oči. Jeho paměť byla prázdná.
"Vím, že nemohu napravit co se ti stalo a pokud si mě skutečně nepamatuješ, pak... pak budu muset vynaložit úsilí, aby jsi mi začal věřit... jako důvěřuješ Paty s Emilií... máš je hodně rád, že ano?" Nervózní se nakrčil a prudce zavrtěl hlavou na souhlas.
"Obě ti hodně pomohly a něco takového se skutečně nevidí, i když je to celé bláznovství... a vím zcela jistě, že jsem ještě nikdy nečinil něco tak šíleně nerozumného, ale... z nějakého nepochopitelného důvodu mám pocit, že je to správné. Pokusím se ti slíbit pár věcí a věř mi, že já nikdy nic neslibuji nadarmo... pokusím se ti pomoci... mohu ti vyprávět, co vím. Neznám samozřejmě celou tvoji historii a to co se odehrávalo mezi tebou a Kádinkovými je jen mezi vámi, ale... celý svůj život jsem strávil zde... slyšel jsem různé věci o tobě, tvé matce a sestřenici... víš vůbec o tom, že máš pořád ještě rodinu?" Nervózní se zhluboka nadechl a pocítil, jak začalo jeho srdce prudce bušit do jeho žeber... rodina... to jednoduché slovo v něm vyvolalo tolik emocí, že měl pocit, že se znova rozpláče. Jeho rodina... ale pokud ji skutečně má... proč ho opustila? Proč jen proč? Co mohl provést tak zlého, že ho nechali samotného? Možná byl skutečně démon... možná si opravdu zasloužil všechny ty věci, co s ním prováděli Kádinkovi. Zesmutněl ještě víc.
"Nemohu ručit za tvoji matku, ale Ofélie... tvoje sestřenice je mimořádně sympatická dívka... tuším, že jste se moc neměli šanci poznat, jsi starší než ona... a když přišla o svoje rodiče, byl jsi už dávno u Kádinkových... ale i tak... jmenuje se Ofélie Nigmosová..." Ofélie... Ofélie... to jméno se odráželo v paměti Nervózního jako ozvěna... jenže stejně jako zvuk jejího jména dezénoval jeho rozumem se stejnou odezvou mizel v jeho nitru. Nebyl si jistý kdo byla Ofélie. Byla jeho sestřenice? Frustrovaně si vzdychl.



"Dobře... mohu se tě ještě zeptat na jednu osobu?" Nervózní nesměle přikývl.
"Ichabod Přízračný, pamatuješ si toho muže?" Nervózní zamrkal a znova se před jeho zraky zjevil vysoký muž s čokoládovou pletí, alabastrovými vlasy a kulatými brýlemi. V ten moment měl pocit, že se jeho srdce zastaví, když si uvědomil, že ho zná... že už si na něj kdysi vzpomněl. Dychtivě se tak přisunul blíže k jedinému člověku z jeho minulosti, který mu nechtěl ublížit... zatím.
"Takže si ho pamatuješ?" Nervózní přikývl.
"Byl to poslední manžel tvé matky. Než se dostal do důchodu, pracoval jako učitel na vysoké škole. Jeho předmětem byla hudba... holky říkaly, že hraješ na klavír, myslíš, že ses to naučil od něj?" Nervózní zalapal po dechu a zavřel oči. Mysli! Křičel na sebe, ale jeho mozek mlčel. Najednou měl pocit jako kdyby se uvnitř jeho paměti nacházely stěny... vysoké zdi, které ho oddělovaly a zároveň chránily od toho, co se nacházelo za nimi. Skoro měl pocit, že se jich může dotknout... vnímat jejich pevnost. Byl jako ve vakuované bublině, jako v betonové krabici, které ho držela ve své nevědomosti. Zoufale toužil po odpovědích, ale zároveň se obával toho, co se skrývalo za všemi bezpečnostními překážkami, které si nevědomky vybudoval v hlavě. Z jeho zavřených očí začaly vytékat slzy. Co všechno ho mohlo ještě čekat? Silněji semkl víčka k sobě.
"Nervózní, nechci tě trápit. Emilie mi prozradila, že je potřeba na tebe jít pomalu... mluvila o traumatech... nejsem psycholog, proto tě nechám dnes na pokoji, ano?" Nervózní otevřel oči. Nevěděl co odpovědět, téměř ho přes svoje zamlžená víčka neviděl.
"Půjdu a řeknu jim, že jsi tady... i když to pravděpodobně pochopily..." Nervózní zamrkal, když se Simon zvedl z pohovky.
"Ještě spolu budeme mít šanci mluvit," podotkl a otočil se k němu zády. V ten moment pocítil Nervózní v hlavě prudkou bolest. Zoufale vypískl a chytil se za spánky. Divoce zavrtěl hlavou. Jeho mysl sváděla boj s něčím dalším... něčím, co se chtělo dostat ven. Zaryl si prsty do pokožky v hlavě. Simon se k němu prudce ohlédl a přisedl si k němu na zem.
"Co se děje?" Zeptal se ho zděšeně. Nervózní sevřel více svoji hlavu a pootevřel oči.

Proč měl pocit, že mu vybuchne hlava? Proč cítil tu strašnou bolest? Volal ve své hlavě, když zaslechl hlasy, které na něj znova něco nesrozumitelně volaly. Zoufale zavřel oči... až pak za svými víčky spatřil mladého chlapce... viděl jeho černé vlasy, které se mu vlnily na zadní straně krku. Tolik se ho bál... měl strach ze všeho... uvědomil si, že se tiskne ke stěně za zapáchajícím závěsem. Ten mladík se na něj ohlédl a spatřil jeho jasně modré oči. Nervózní si zakryl tvář, ale škvírou mezi svými prsty sledoval hubeného chlapce před sebou, který se postavil blíže k němu. Pak si uvědomil další osoby, které s podivným křikem, který mu drásal nervy, zjevily před ním.
"Kde je ďábelské dítě?!" Zvolal jeden z nich.
"Nikdo takový tady není!" Odsekl mu mladík studeně. Muži před ním zalapal po dechu.
"Jasně jsem viděl, že sem běžel!" Snažil se druhý. Nervózní spatřil mladíka, jak si dal ruku za záda a zatnul ji v pěst.
"Pak máte zjevně halucinace," pronesl pevným hlasem chlapec s havraními vlasy.
"Ty drzý...!" Vyhrkl jeden, když se k němu přitočil jiný a chytil ho za předloktí.
"Přestaň Frede! Copak to nevíš s kým mluvíš?"
"Jasně, že vím! Tomuhle klukovi ještě teče mléko po bradě a...!"
"Zatraceně sklapni, Frede! Tohle je Margison... starý tě vynese v zubech jestli mu tenhle něco řekne..." zasyčel.
"Vždyť je to jen chcíp..."
"NE! Tohle je dědic, už chápeš?" V ten moment z druhého okamžitě vyprchal vztek a zbledl.
"Já... já... strašně se omlouvám! Vy... vy... odpusťte! Velice si vážíme vašeho dědy... je to skvělý člověk... a... co bychom mohli udělat aby jsme na tuhle situaci zapomněli?" Vykoktal. Mladý Simon se narovnal a přistoupil k vyděšenému muži blíž. Ačkoliv byl o několik centimetrů nižší, i tak působil jako král.
"Zničíte všechny fotky, které jste dnes vytvořily..."
"Ale...!"
"Žádné ale! Už před lety byla vydána vyhláška, která jasně říká, že nikdo nesmí fotit syna Olivie Přízračné..."
"Ale...! Ty fotky jsou důležité!"
"Pak se to dozví můj děda... stejně jako mu prozradím, že jste si vyfotili i mě..."
"Ale... to... to... byl omyl! Já... myslel jsem si... že je tady ten démon!" Simon k němu vztáhl dlaň.
"Dejte mi vaše filmy a já vám slíbím, že se nikdo nic nedozví," pronesl silným hlasem. Trojice mužů se nahrbila.
"Já mu nic nedám!" Ozval se poslední, který zatím nepromluvil.
"Nebuď zatracený idiot! I tvoje matka pracuje u jeho dědy! Dej mi ten tvůj krám," ohradil se ten nejrozumnější z nich a sebral mu jeho fotoaparát. Za několik minut, tak Simon sevřel ve své pravé dlani trojici filmů.
"Hlavně nic neříkejte vašemu dědovi... opravdu jsme nevěděli... nevěděli..."
"Nemusíte mít strach, já umím dodržet co slíbím... a teď běžte," odvětil Simon. Muži začali horlivě přikyvovat, než zmizeli z dohledu Nervózního. Simon semkl válečky ve své ruce a pomalu se otočil a udělal několik kroků k němu blíž. Letmo se nad něj nahnul. Oba si několik vteřin hleděli do očí, než si všiml mladíkova výrazu... Nervózní si zakryl obličej a bolestně si zaryl nehty do jizvy, která se mu v poslední době začala zhoršovat. Tiše vypískl a zajel si do vlasů a chytil se jich. Bylo to něco co ho upokojovalo, když se bál, protože mu to připomínalo... najednou nevěděl. Sevřel silněji svoje kadeře, když pocítil že pod jeho stiskem podivně povolily. Zmateně si sundal jednu paži z hlavy a pohlédl do své dlaně, kde spatřil chomáč vlasů. Prudce vypískl a postavil se. Cítil v sobě silný strach, který ho přiměl divoce vyběhnout...

V ten moment sebou Nervózní škubl a otevřel oči... byla to pravda... muselo to tak být. Zvedl tvář, kde spatřil tři starostlivé obličeje. Pak pochopil víc věcí... už nebyl sám. Doširoka se usmál. Bylo na čase se rovnou cestou vydat za minulostí ať už byla jakákoliv.

Uběhlo několik dní, které Nervózní trávil většinou se Simonem. Často se tak stávalo, že Nervózní jenom posedával u Simona a pozoroval ho. V tu chvíli si uvědomoval, že byl prvním mužem, kterého si mohl bez strachu prohlédnout. Byl prvním vzorem jeho vlastního pohlaví. Fascinovaně ho tak tajně pozoroval při holení, vázání kravaty... a snažil se ho v tichosti svého pokoje napodobit. Přál si vypadat jako on... mít jeho silné paže, které bez problému nadnášely vypadlé rámy oken... chtěl být zručný jako on. Simon ho tak učil, když bylo jisté, že ho nikdo cizí nebude moci spatřit. Snažil se mu tak v bezpečí domu vtisknout základní znalosti různých mechanismů s výjimkou aut, kterých se Nervózní nadále bál.



Občas spolu také hráli šachy, kde Simon zjistil, že bylo téměř nemožné Nervózního obehrát. Vždy mu tak v hlavě vyvstala jediná otázka... kdo ho mohl něco takového naučit? Hrála snad takhle dobře Olivie?

Za několik dalších dní se tak naše trojice setkala v kuchyni.



"Potřebovali bychom nakoupit nějaké drobnosti. Paty, napiš mi seznam, co budeš chtít koupit..." vydechla Emilie a odněkud vytáhla propisku s připraveným seznamem.
"Vždyť víš, že jsem ti říkala, že chci jít s tebou... potřebuji koupit jeden dárek," to poslední se pokusila povědět tiše, ale k její vlastní smůle ji Simon slyšel.



"Paty, svátek není žádná velká sláva... nic nepotřebuji..."
"Ale já ti chci udělat radost! Vždyť jsi tady s námi, podporuješ nás... a miluješ mě... takže žádné námitky neberu," zvolala vítězně. Simon zavrtěl hlavou.
"Přijde mi naprosto nesmyslné nakupovat hlouposti v situaci jako je naše. Vypočítal jsem náklady na opravu základních komponent pro tento dům a zatím jsem došel k velice choulostivé sumě. Takže vzhledem k této situaci..." Patricie ho přerušila.
"To nezakecáš," mrkla na něj. Simon si pročísl vlasy.
"Jsi tvrdohlavá... co mám jen s tebou dělat?" Patricie pokrčila rameny.
"No... nejdříve se můžeš usmát... a také se musíš smířit s tím, že ne vždy budu dělat, co budeš chtít," Simon se zasmál a natáhl se přes stůl pro její paži.



"Jsi naprosto nerozumě tvrdohlavá a..."
"Simone... slibuji ti, že nebudu kupovat nic šíleného, ano? Ale nesnaž se mě přesvědčit, že ti nemám k prvnímu svátku, který spolu strávíme nic pořizovat. Chci se ti odvděčit za všechno, co pro nás děláš..."
"Myslím, že asi stejně nemá cenu, abych cokoliv říkal... dobře tedy..." Patricie se usmála.
"Nechci vás vyrušovat, ale co Nervózní?" Ozvala se vedle nich Emilie. Simon se k ní otočil a pustil Patriciinu ruku.



"Mohu na něj dát pozor. Chtěl jsem se zkusit podívat na starý gramofon, co byl na půdě. Jsem si jistý, že Grim se bude něčeho takového chtít účastnit. Je jako malý kluk, když se před ním objeví nějaká stará věc," podotkl.
"Vidíš? Není Simon prostě úžasný?" Zvolala Patricie a její hlas stoupl o několik oktáv výš a níž.
"Ale nikdo ho nesmí vidět... a to ani tvůj bratr..."
"Já vím a pochybuji, že by se tady Stefan objevil. V současné době se věnuje svému vlastnímu projektu jak získat naši restauraci..."
"Copak to už více kontaktoval tu Elisu de la Vega?" Zeptala se Patricie.
"Vlastně ne... ale zjišťuje si víc informací. Určitě se nevzdá a objeví se před ní až bude mít nějaké eso v rukávě..."
"Chce ji vydírat?" Zděsila se Emilie.



"Samozřejmě, že ne... chce jí nabídnout ještě lákavější pakt... netuším co, Stefan je hodně zvláštní když buduje nějaký svůj projekt... pak je záhadnější než Rongorongo..." procedil unaveně.
"Rongo... co?"
"To je staré písmo, Paty..."
"Aha... no Emilí, asi bychom mohli vyrazit, ne? Simon dá pozor na dům i Nervózního, takže můžeme jít v klidu nakupovat!" Vyhrkla nadšeně. Emilie pokrčila rameny.

Zanedlouho se tak obě sestry objevily v místním velkoobchodu.



"Co chceš vlastně koupit?" Patricie pokrčila rameny.
"Nevím... ale přemýšlela jsem o nějaké vázance. Simon je hodně konzervativní... ale bojím se, že tady nic neobjevím. Ale uvidíme... taky bych mu mohla koupit jeho oblíbené víno," pousmála se. Emilie přikývla.
"To by byl rozhodně dobrý nápad... jdu koupit nějaké ovoce," mrkla na ni.
"Dobře a já se půjdu podívat dál, sejdeme se za okamžik a kdyžtak máme obě mobily," zvolala a zamávala jí, než zmizela mezi regály. Emilie se sama pro sebe usmála a pomalým krokem došla k pultu s pečlivě vyrovnaným ovocem. Z nedalekého stojanu si tak utrhla igelitový sáček.
"Tak čerstvé... hmm... tohle jablko je nahnilé... a tady... kam utíkáš!" Zamumlala a sehnula se za kutálejícím jablkem, který unikl z jejího pytlíku. Svižně ho tak uchopila a vrátila zpět na své místo. Po té se narovnala a její oči se spojily s jinými.



A v ten moment se její srdce zastavilo... skoro by ho přes vousy nepoznala, ale ten muž před ní... on...
"Ahoj Emilie," vydechl přízrak před ní.
"Petře..."

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
No možná jste nečekaly, že se s touhle postavou někdy setkáte a popravdě se měl objevit až v pokračování u kterého si nejsem jistá jak vznikne, ale nakonec jsem se rozhodla, vzhledem k závěru, mu tady přeci jen udělat místo


Neodolala jsem a vyfotila jsem vám naše hlavní sourozence v době kdy mezi nimi bylo všechno v pořádku ale teď už k samotnému Petrovi...



Petr Dvořák je prostřední ze sourozenců Dvořákových. Ve své podstatě je neuvěřitelně chytrý muž. Jeho největší slabinou je zbabělost se kterou přistupuje ke všemu.

Nádherný díl! Věřím, že Nervózní bude dělat rychlé pokroky.
A tím koncem jsi mě dostala! Čekala jsem, že ho spatříme jen v nějaké vzpomínce nebo tak, ale tímhle jsi mě totálně odrovnala .
Už teď se těším, co nám další pokračování přinese!

Díky Jani popravdě původně to tak mělo být, ale pak jsem si to rozmyslela a dala jsem ho už sem, aby mohl promluvit

Jinak opět poprosím o ignorování rozložené Emilie


92.část - Přízrak

Emilie chvíli postávala před Petrem neschopna jakéhokoliv pohybu nebo slova. Zdálo se jí to? Nepřítomně se štípla do paže. Škubla sebou, byla to pravda. Petr se pokusil o drobný úsměv.
"Sestřičko!" Zvolal a přistoupil k ní blíž. Emilie zacouvala.



"Co tady chceš?!" Vyjela na něj ostře. Petra její tón viditelně zaskočil.
"Hledal jsem tě... tebe a Paty... jak jste se měly?"
"Jak se mě můžeš na něco takového ptát?! Víš, co se stalo potom, co jsi se na nás vykašlal a utekl jsi jako naprostý zbabělec?! Kde jsi ksakru byl!" Petr polkl.
"Já vím... máš právo být naštvaná... já... všechno vám vysvětlím..."
"Nic nechci slyšet! Pro mě za mě se jdi vycpat! Nechci mít s tebou nic společného!" Vyhrkla prudce a otočila se k odchodu. Petr ji rychle chytil za loket.
"Okamžitě mě pusť!" Zakřičela mu do tváře. Petr sebou cukl a pustil ji. Najednou vypadal neuvěřitelně smutně. Pročísl si vlasy.



"Emilí... chci vám to vysvětlit, opravdu... chtěl jsem vám to říct už dávno, ale nebyla příležitost..."
"Nebyla příležitost nám říct, že celou dobu jsi okrádal firmu?! Že jsi měl dluhy? Že kvůli tobě zemřeli lidé?!" Petr se otřásl.
"Nekřič prosím tolik... já ti všechno vysvětlím... prosím, nech mě s tebou mluvit," zašeptal.
"Co si to...!" Zbytek nestačila doříct,...



...protože se za jejími zády zjevila Patricie.
"P...Petře?!" Zvolala šokovaně.
"Paty!" Usmál se Petr.
"To se mi zdá... to není pravda..." zamumlala s vytřeštěnýma očima. Emilie se k ní letmo ohlédla.
"Ne, nezdá... náš bratr se rozhodl nám konečně říct pravdu a vysvětlit proč udělal tolik pitomostí!" Pronesla jedovatě.
"Opravdu?" Vykoktala. Petr rychle přikývl.
"Proto jsem tady! Nemohl jsem vás najít, bál jsem se... bál... bože můj ani nevíte jak rád vás vidím!" Udělal krok k nim, ale obě sestry před ním ucouvly.
"Dovolte mi vám to vysvětlit... prosím!"
"Už jsem ti řekla, že nechci nic slyšet!" Zakřičela na něj Emilie v jejíž očích se odrážel vztek i bolest.
"Prosím..." vydechl tiše Petr.
"Já si tě poslechnu," oznámila pevně Patricie.
"Cože?!" Otočila se k ní Emilie.
"Myslím, že by bylo dobré konečně slyšet i jeho verzi příběhu... čekaly jsme na to celou věčnost a pak... pak... budeš moci zase jít," pronesla jeho směrem. Emilie se narovnala a odložila plný sáček jablek do regálu.
"Dobře... Paty má pravdu, máš patnáct minut..." procedila chladně.

Zanedlouho tak všichni tři skončili v malé kavárně u obchodu.



Obě sestry se dívaly na svého bratra a cítily ve svém nitru bolest. Bylo to jako dřív... jako v době kdy společně cestovali po světě. Emilie si setřela slzy s tváří a před jejíma očima se zjevila vzpomínka na jejich dětství. Viděla svého bratra a malou Patricii jak si hrají na zahradě rodičů... kde jen tyhle časy byly? Kde byl jejich bezstarostný život, který jim slibovalo jejich slušné postavení ve světě? Co by jen na tohle řekli rodiče... Emilie si vzpomněla na jejich matku, která zaplňovala dům svými výšivkami, kterým věnovala celý svůj život a snažila se tak všechny tři děti do svého umu zasvětit. Vybavila si okamžiky kdy Petr tajně kazil svoji práci ve snaze uniknout z matčina učení. Znova ho viděla jak je táhnul na půdu a pomáhal jim prohrabávat staré věci, které všichni tři nazývali poklady a později s nimi tak naplňovali svoje pokoje i trpělivost rodičů. Pak ho spatřila na fotbalovém hřišti. Petr byl mimořádně sportovně nadaný a jistě by v podobném oboru vyčníval kdyby se nerozhodl pro práci ve stavebnictví. Zavrtěla hlavou.
"Tak mluv!" Přikázala mu a její hlas při tom stoupl o několik oktáv výš a níž. Vždy byla ze sester ta silnější, ale nyní... měla pocit jako kdyby jí pohled do Petrovi známé tváře bolel... jako kdyby do jejího srdce provrtával díru...
"Já... bože můj... nevím kde začít..." podrbal se na hlavě.



"Nejlépe od začátku!" Dirigovala ho znova Emilie.
"Jsi jako máma, tolik mi ji připomínáš..."
"Můžeš začít mluvit k věci?" Oslovila ho Patricie, které kanuly po tvářích slzy.



"Já vím... omlouvám se... to je první co chci říct. Nikdy jsem nechtěl, aby to skončilo takhle nikdy, přísahám!"
"A jak to mělo skončit? Jak si myslíš, že to asi mohlo skončit?! Nakupoval jsi levnější materiál, Petře! Ti lidé proboha... na co jsi myslel?!" Vykřikla jeho směrem Emilie. Petr se nakrčil.
"Máš pravdu, ale... povím vám všechno... všechno... víš, když jsem začal ve stavebnictví... udělal jsem to pro tátu, vždycky chtěl abych šel tímhle směrem... byl to jeho sen, ale můj ne... a když táta umřel, měl jsem pocit, že bych měl splnit jeho přání... chtěl jsem to pro něj udělat, aby na mě mohl být pyšný... jenže už od samého začátku mě ta práce nebavila. Nesnášel jsem ji, chtěl jsem se podniku zbavit, ale pak... pak se objevil otcův bývalý obchodní poradce Třebín... ten chlap mi řekl, že po mě převezme vedení podniku... slíbil mi, že už nebudu muset hnout ani prstem. Byl jsem tak šťastný, že mě konečně zbaví toho břemene a zároveň nebudu muset úplně prodat otcův sen! Takže jsem souhlasil... táta o něm vždy tak hezky mluvil, nikdy by mě nenapadlo, že... že se zachová..." odmlčel se a promnul si spánky.



"Jak?" Vstoupila do vzniklého ticha Emilie.



Petr zvážněl ještě víc, až byly znatelné jeho kruhy pod očima, které dříve nemíval. Najednou vypadal starší, jako kdyby na jeho bedrech ležel celý svět.
"Byl jsem hlupák... věřil jsem mu, podepsal jsem každý papír, aniž bych se podíval co vlastně podepisuji. Ten chlap mezitím zadlužil firmu a začal nakupovat levnější materiál ve snaze ukrýt svoje zločiny... a to všechno pod mým jménem... přišel jsem na to až den předtím než se stala ta katastrofa... náhodně jsem zjistil nesrovnalosti v účetnictví a šel jsem si všechno ověřit... jenže už bylo pozdě... neexistoval žádný důkaz, který by vedl k němu... byl jsem ztracený a zpanikařil jsem. Okamžitě jsem ho šel konfrontovat... poprali jsme se a on se mi ještě vysmál... a pak... pak... ten dům spadl... ti lidé... viděl jsem to na vlastní oči... dostal jsem strach, vzal jsem nějaké dokumenty z firmy a utekl jsem. Ukrýval jsem se v těch největších stokách až jsem narazil na Lindu... moji spolužačku ze střední... řekla, že mě dostane přes hranice, což se také stalo... s její pomocí jsem se tak dostal do Šafránové zátoky, kde jsem začal pomocí jejích známých hledat důkazy proti Třebínovi..."
"A co jsi zjistil?" Zeptala se ho Patricie.
"Skoro nic... ale... zjistil jsem, že tuneloval i otcovi podniky. Mám aspoň důkazy o tom, protože otec měl nadále nějaké firmy v Šafránově zátoce... ale... nevím jestli to bude k něčemu... ani nevím, kde se ten mizera teď skrývá..."
"Tak proč jsi tady, když jsi byl tak dobře schovaný?" Zašeptala Emilie.
"Kvůli vám... nikdy jsem si neodpustil, že jsem zmizel... aniž bych vás chránil... ale v té chvíli... nikdy by mě nenapadlo, že ta hrůza dopadne takovým způsobem i na vás! Viděl jsem vás v televizi... a chtěl jsem umřít... co jsem to jen za bratra... vláčely vás bahnem jako kdyby jste za to snad mohly... a já nemohl nic dělat... měl jsem svázané ruce... a pak jste zmizely... a já... bál jsem se o vás... a když měla Linda nehodu... ujistil jsem se, že je na čase vyjít ze stínů a dát všechno do pořádku, ale dřív, než jsem se chtěl přihlásit na policii... chtěl jsem vás vidět a poprosit vás o odpuštění!" V jeho očích se objevily slzy. Emilie si otřela hřbetem ruky slanou vodu z tváře.
"Jak jsi nás našel?" Pronesla Emilie neuvěřitelně tichým hlasem.
"Bylo to těžké... nesmírně těžké... všichni v Krasohlídkově vědí, že jste opustily město, ale nikdo netušil kam jste mohli zmizet... pátral jsem proto více do hloubky, až jsem objevil naši pratetu a napadlo mě... napadlo... a bože můj, měl jsem pravdu!" Zvolal šťastně.
"Jak ses dostal do Podivína?"
"S falešnými doklady... tolik jsem vás chtěl vidět! Strašně moc jste mi chyběly! Prosím odpusťte mi! Prosím!" Vyhrkl naléhavě.



"To nejde tak snadno... po všem co se stalo... vždyť ani nevíme jestli všechno co říkáš je pravda!"
"Je to pravda! Přísahám!" Emilie zavrtěla hlavou.
"Co máš teď v plánu?"
"Vrátím se do Krasohlídkova a udám se... řeknu na policii celou pravdu a předám jim důkazy o tunelování otcovi firmy... pochybuji, že zachráním sebe, ale... aspoň ten mizera nebude běhat volně po světě..."
"Myslíš, že ti budou věřit?"
"Spíš ne... tím, že jsem utekl jsem si jen přihoršil, ale... aspoň jsem měl čas najít ty dokumenty... vím, že vám tím nevrátím ztracenou reputaci, ale... bože můj sestřičky moje... tak strašně bych si přál, abyste mi odpustily moji blbost... jsem zatracený hlupák, zbabělec, idiot... kvůli mě a mojí nezodpovědnosti jste spadly do stejného bahna se mnou... kdybych mohl vrátit čas... kdybych..." rozbrečel se. Ani jedna ze sester ho nikdy neviděly tak plakat. Petr brečel jako dítě, urputně a zoufale. Jeho hrudník se otřásal dalšími vzlyky, které pouštěl ven. Oběma sestrám se více zamlžily oči. Kde byla hranice, kterou chtěly překročit v jeho případě? Kde byla pravda? Skutečně jim nelhal?
"Ty..." uniklo jim oběma najednou. Petr k nim zvedl rudé oči.
"Strašně moc mě to mrzí! Neexistují další slova kterými bych se mohl omluvit... odpusťte mi, prosím!" Natáhl k ni ruce. Patricie s Emilií se na sebe zahleděly. Emilie se tak trhaně natáhl k jeho široké dlani a chytila ji do své. Patricie se tak následně natáhla pro jeho druhou paži. Společně tak zůstali spojení jako dokonalý trojúhelník.
"Oceňuji, že chceš napravit svoji chybu, ale se mnou nyní nepočítej... potřebuji přemýšlet. Jsem ráda, že jsi nám řekl svoji verzi, ale dál ti nemohu nic říct... snad jen... až dorazíš do Krasohlídkova, udělej nám alespoň tu laskavost, že nám dáš vědět, že jsi naživu."
"Emilí!" Ozval se jeho zoufalý hlas, když pustila jeho ruku.
"Souhlasím s Emilií... jsem ráda, že jsi nám to řekl... ale mám teď v hlavě akorát guláš... napíšu ti naše čísla, ale... promiň..." vydechla Patricie a rozplakala se naplno. Emilie se k ní postavila a napsala na ubrousek jejich telefonní čísla.
"Zavolej nám..."
"To znamená...?" Vydechl tiše s nadějí v hlase.
"To znamená, že chci vědět jestli jsi naživu... pojďme Paty..." Patricie se pomalu postavila.
"Počkejte!"
"Už toho bylo dost. Neviděly jsme tě celou věčnost! A za tu dobu... změnilo se toho tolik... tolik... pro tvoje vlastní dobro doufám, že všechno co jsi řekl je pravda a podaří se ti to dokázat... protože pak bych aspoň trochu měla pocit, že tě pořád znám," vydechla tiše Emilie...



...a společně s Patricií tak vyrazily z kavárny.



Petr tak zůstal osaměle sedět na svém místě. Uchopil do ruky ubrousek popsaný úhledným rukopisem své sestry.
"Budete mi zase věřit... budete... sestřičky moje!" Zvolal do ticha a pohlédl do stropu. Při tom si přitiskl telefonní čísla svých sester k srdci.



Patricie s Emilií tak usedly do svého auta, aniž by dokončily úkol, který zde chtěly vykonat.



"Nemůžu tomu uvěřit... nemůžu tomu uvěřit..." opakovala stále dokola Patricie. Emilii přejel mráz po zádech a zahleděla se stejným směrem jako její sestra. Petr nadále seděl zády k oknu.
"Myslíš, že nelhal?" Otočila se Patricie k Emilii, která uchopila volant oběma rukama ve snaze nalézt ztracenou rovnováhu.



"Nevím... já nevím, Paty! Mám pocit, že mě to roztrhne vejpůl! Jedna moje část si přeje ho obejmout a vše mu odpustit a ta druhá... musíme být rozumné... navíc teď máme obě mnohem více starostí... Nervózní... Simon... nemůžeme se teď zabývat s ním... a pokud dokázal ode všeho utéct... pak se jistě dokáže i vrátit a pokud ne... pak aspoň budeme vědět, že nic z toho co řekl nemyslel vážně," vydechla pevně a nastartovala auto.

To bylo hezké počtení.
Musím říct, že mi je Petra docela líto, musel si projít peklem Doufám, že má dost důkazů na to, aby usvědčil toho hajzla, pardon za to slovo, ale nic mírnějšího se k němu nehodí .
A doufám, že mu holky odpustí, ale chápu i je, je těžké mu začít věřit po tom všem.

Těším se na pokračování!

A další rozporuplná postava na scéně, jsem zvědavá, co se dozvíme dál !

nečekané setkání s bratrem Emilii doslova 'rozložilo' ale jako držíš nás pěkně našponovaný, to se musí nechat.. člověk čeká rozmotání jedné zápletky a mezitím se zamotá jiná

Díky holky já vím Havranice, ale na konci do sebe všechno důležité zapadne, to slibuji pokusím se to nafotit a napsat co nejlépe, aby to dávalo smysl


93.část - Malá mýlka

Patricie s Emilií dorazily domů mnohem dříve než předpokládaly. Jejich myšlenky byly však natolik zamotané okolnostmi kolem jejich bratra, že jim ani nedošlo, že vlastně nesplnily nic z toho kvůli čemu opustily dům. O to více byly překvapené, když spatřily Simona v kuchyni.



Chvíli tak postávaly před ním a bez jediného slova pozorovaly co dělá. Skoro to vypadalo, že nedokážou pochopit, co ten muž činí. Simon na sobě ucítil pohled. Zvedl hlavu a usmál se.
"Jste tu brzy!" Uvítal je vřele a pokusil se donutit k funkci starý kuchyňský spotřebič. Obě pootevřely ústa, ale nevyšla z nich ani hláska.
"Měl jsem hlad... a tak mě napadlo, že bych mohl použít vaši kuchyni, doufám, že to nevadí... tahle věc!" Zvolal a silněji stiskl tlačítko na přístroji. Až v ten moment se spotřebič s hlučným vrčením dal do práce.
"Myslím, že budete potřebovat v co nejbližší době zrenovovat celý dům... i s vybavením... tenhle kráječ dám na seznam věcí co potřebujete vyměnit... samozřejmě ho nenadřadím nad okna, omítku, střechu, těsnění, elektřinu... no je škoda mluvit... čeká nás hodně práce," pronesl klidně, když za nějakou dobu vytáhl nasekaná rajčata a umístil je do připravené misky i s dalšími ingrediencemi.
"Máte rády chili con carne...? Jste v pořádku?" Vyhrkl když si uvědomil, že naproti němu nadále stály bez jediného slova.
"Ach, Simone!" Vykřikla Patricie a dlouhými kroky zamířila k němu. Měla pocit jako kdyby ho neviděla celou věčnost...



...a když ho nakonec sevřela ve své náruči, nabyla dojmu, že všechno už bude jen dobré. Simon ji pohladil po zádech.
"Kde máte nákup? Pomohu vám ho uklidit..." až v ten okamžik se z transu probudila i Emilie.
"Do háje!" Chytila se za hlavu, když si uvědomila, že z obchodu nepřinesly ani jeden rohlík.
"Stalo se něco? Potkaly jste snad někoho? Nebo k vám byl někdo hrubý?" Chrlil svoje otázky, aniž by Patricie pustil ze své náruče.
"Simone... neuvěříš koho jsme viděly!" Vyhrkla Patricie a odklonila se od něj, aby se mu mohla podívat do tváře.
"Pakliže tomu neuvěřím, pak to ani nemohu uhádnout. Prozradíte mi to?" Patricie mu položila hlavu na hrudník.
"Petra..." pípla.
"Petra?" Zeptal se.
"Ano, našeho bratra..." potvrdila Emilie.

Sestry mu tak vypověděly vše co se dozvěděly a každá z nich vyčkávala na jeho reakci.



"V jeho případě oceňuji, že za vámi dorazil, ačkoliv ho mohou kdykoliv chytit policisté. Ale myslím, že za jeho jednáním můžou být i jiné důvody, těžko říct... nikdy jsem vašeho bratra neviděl a je těžké soudit člověka o kterém toho moc nevím."
"Myslíš, že by nás chtěl do celé záležitosti zatáhnout?" Vyhrkla Patricie.
"Pochybuji, co by z toho měl? Vy dvě už přeci nemáte co věřitelům nabídnout," pokusil se je ujistit.
"Máme dům... a auto, ale pochybuji... že by to někdo chtěl..." podotkla Emilie.
"Emilie má pravdu. Dům vám padá na hlavu a vaše auto je sice vzácný veterán, ale není úplně v nejlepším stavu... nešlo by z něj dostat několik stovek simoleonů, to mi věřte," pronesl pevným hlasem Simon.
"Chtěla bych, aby všechno co řekl byla pravda... tolik moc! Ale uvidíme...," vydechla tiše Patricie.
"A co Nervózní?" Zeptala se Emilie ve snaze narušit bolestnou konverzaci.
"Hraje nahoře na klavír. Zkoušel jsem ho naučit hrát karty, ale on je už uměl... je obdivuhodné, co všechno jste s ním už dokázaly udělat."



"Ani jedna z nás ho neučila hrát karty. Pravděpodobně se to naučil už dávno, podobně jako šachy..."
"Je to stejně zvláštní..." vydechl Simon a zavrtěl hlavou.
"Co?" Vyhrkla Emilie.



"Olivia si musela dát hodně práce, aby sehnala někoho ve městě, kdo ho tohle všechno naučil. A nejde teď jen o šachy, klavír nebo něco tak malicherného jako karty... Grim se neuvěřitelně vyzná v loděnictví... nedávno jsem mu ukazoval jednu knihu o plavidlech. Byl z ní nadšený... začal mi okamžitě vypisovat k různým schématům motorů určité detaily, které v té knize ani nebyly..."
"A měl záchvat?" Vyhrkla s vykulenýma očima Emilie.
"Ne, byl nadšený a úplně klidný. Dokonce se začal vyjadřovat i k funkci majáků... dokázal přesně vypsat určité detaily, které jsem nevěděl ani já... a tak jsem je dnes vyhledával přes počítač a měl pravdu... Olivia ho musela kdysi někam vzít nebo musel některý z jejích manželů mít podobné zkušenosti... ale... je to zvláštní. Grim totiž zažil jediného jejího manžela a to byl Ichabod Přízračný a pochybuji, že Olivia dokázala svému synovi tak detailně vyprávět o lodích..."
"Počkej, ale vždyť Nervózní se nejmenuje Přízračný... kdo byl tedy ten Thanasie? Copak to ho nikdy neviděl?"
"Ne, Hugh Thanasie zemřel krátce po sňatku s Olivií a Grim se narodil možná dva roky po jeho smrti, takže je zcela zřejmé, pokud Olivia nevyužila umělého oplodnění, že nemůže být jeho otec."
"Tak proč mu tedy dala jeho jméno?" Zvolala šokovaně Patricie.
"To nikdo neví. Zřejmě to udělala proto, že se tak v té době jmenovala sama. A kdo ví... třeba je Grim skutečně jeho dítě. Třeba Hugh s Olivií dítě chtěl a jelikož ona byla v té době už poněkud starší a on byl mladý... možná to zkusili přes nějakou kliniku a později se nechali zmrazit oplodněná vajíčka a Olivia se nechala oplodnit až později po jeho smrti... ale to je jedna z milionu teorií... nikdo o tom nic neví a není nikdo kdo by mohl k celé záležitosti cokoliv prozradit, protože jediný Hughův bratr zemřel několik dní před ním, takže kromě Olivie nezbyl nikdo..."
"Jeho bratr zemřel jen chvíli před ním? To byl nemocný?"
"Ne, nebo o tom aspoň nikdo nemluvil. Našli ho tenkrát na Oliviině zahradě mezi její sbírkou náhrobků... milovníci paranormálních jevů tvrdí, že ho vyděsili k smrti duchové, ale tomu já nevěřím..."
"A čemu tedy věříš?" Vydechla Emilie. Na Simonově obličeji se objevil zvláštní výraz.
"Jsem realista a myslím, že to nebyla tak úplně náhoda... zvláště když pak za několik dní našli Hugha s rozbitou hlavou a lehkými popáleninami. Údajně opilý vylezl na střechu a skočil z ní... těžko říct, jak nebo proč... nikdo se s tím už dále nezabýval. Pohřbili ho mezi ostatní na Olivině zahradě a tím to skončilo... když nad tím teď tak přemýšlím, tak se jí Podivín bál ještě dřív než se vlastně Grim narodil," zavrtěl hlavou.
"Ty si myslíš, že je zabila?" Zeptala se ho s vykulenýma očima Patricie. Simon pokrčil rameny.
"Říkají jí černá vdova a na jejím pozemku již zemřelo tolik lidí, že kolem jejího domu projde jenom člověk co o ní nic neví. Dokonce jí ani nevyvážejí popelnici nebo nenosí poštu..."
"Co...cože?" Vykoktaly obě sestry zároveň.
"Myslel jsem, že jste ji hledaly na internetu, nebo ne? Co vím od Stefana, tak má dokonce celou webovou stránku."
"Já vím, že jsem ti říkala, že jsme ji prohledávaly ne netu, ale... jedna věc je to číst tam a druhá to slyšet od tebe, protože ty jsi... jsi..." Patricie zavrtěla hlavou.
"Co?"
"Neumíš lhát a jsi rezervovaný, takže pokud to řekneš ty... pak na tom asi bude víc než jen kousek pravdy," zašeptala téměř nesměle Patricie. Simon zavrtěl hlavou.
"Říkám jen svůj názor a co jsem slyšel. Když zemřel Hugh, byl jsem mimino... děda by vám to vyprávěl více barvitě. Na Olivii je zkrátka dobré si dát pozor... zato Ofélie je moc sympatická dívka... doufám, že se brzy osamostatní," pronesl klidně.
"Ty ji znáš?"
"Byla u mě na brigádu, kde jsem poznal, jak je pracovitá a sympatická, ale lidé se jí straní podobně jako Olivii. Mají z ní obavy, protože s ní žije pod jednou střechou... je to komplikované... Podivín snadno nezapomíná, proto to bude i pro Grima jednou těžké sousto a nevím, jak se před zdejšími lidmi ubrání... pro všechny je stále ten, co nosí smrt..."
"Ale to přeci není pravda!" Ohradila se Emilie. Simon si pročísl vlasy.
"Uvidíme, jak se to bude dál vyvíjet. Musíme věřit, že se lidé budou více zajímat o pokusy, které s ním Kádinkovi prováděli," pokrčil rameny. Obě sestry přikývly. Ani jedna z nich si nechtěla představovat, co se stane až k dané skutečnosti dojde... jediné co si všichni z celého srdce přáli bylo, aby Nervózní měl v té chvíli svoje vzpomínky zpět.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Bylo pozdě v noci...



Kdy se v tichém sousedství rozezněly kroky. Mladý muž se vracel z bujarých oslav a jeho chůze byla nyní značně obtížná. Chvíli se tak zdálo, že upadne, když se pokaždé nějakým zvláštním způsobem chytil plotů kolem. Vždy se začal smát a začal před sebe natahovat ruce jako zombie. Ten muž byl oblečen jako Nervózní Jedinec a tak z vlastní legrace nebo hlouposti, kolem sebe často rozhazoval pažemi a bzučel ve snaze napodobit nebohého Nervózního. Jeho nejisté nohy ho tak nakonec donesly až k velkému domu, kde narazil plnou silou do mříží. Ten muž netušil kde je a pod rouškou tmy a zaslepeným mozkem, tak nakonec nabyl dojmu, že se jedná o jeho dům. Prudce se tak chytil za mříže a začal s nimi cloumat ve snaze se dostat dovnitř.
"Ghrh..." zachrčel, když se mu zvedl žaludek a vyprázdnil část jeho obsahu přímo na vstupní cestu před branou. Nestyděl se však za sebe ani trochu. Místo toho se znova rozesmál a prudce vrazil do mříží. K jeho štěstí či smůle, tak nakonec vchod pod jeho ranou povolil a muž mohl konečně vstoupit na cizí pozemek.



Chvíli tak zmateně hleděl na místo kam vstoupil, než se zlomil v pase a vyšel z něj bublavý smích. Otřel si ústa a udělal několik váhavých kroků a vrazil do stromu. Až pak někde uvnitř jeho alkoholem posilněného mozku mu došlo, že tohle není jeho domov. Rozhlédl se a v té chvíli jeho myslí projela myšlenka. Mohl by lidi tady vyděsit... byl přeci výborný herec! Rozhodil rukama a začal podivně chrčet v marné touze napodobit Nervózního Jedince, jenže v jeho případě se spíš jednalo o zvuk prasete v posledním tažení. Udělal několik váhavých kroků, když se za jeho zády zjevil...



...pravděpodobně strážce objektu. Střízlivý muž pozoroval vetřelce ostražitým pohledem. Kdo to byl? Napadlo ho. Až pak si všiml, že motající opilec se mírně podobá Nervóznímu Jedinci. Strážce sebou škubl. Ďábelské dítě! Chtělo se mu zakřičet, ale bylo by to rozumné? Proto si přikryl ústa oběma rukama. Nesměl se toho démona bát, musel být hrdina. Mírně se k němu přiblížil a z kapsy vytáhl podivnou věc, kterou mu daly jeho zaměstnavatelé v případě, kdyby se Nervózní Jedinec vrátil domů. Sevřel tu věc silněji a rázným krokem přistoupil k muži a jediným dotekem té věci opilce před sebou složil k zemi.
"Už nikomu nepřineseš smrt!" Zakřičel na zhrouceného muže a pomalu ho odtáhl do domu...

Hned druhý den tak podal svým zaměstnavatelům čerstvé zprávy, které starší pár přijal s očividným nadšením.





"Konečně po takové době je ten zmetek zpátky!" Zvolal nadšeně Leoš Kádinka při pohledu na ležícího muže.
"Bude potřebovat spoustu péče... jistě z něj už naše léčba téměř vyprchala, ale nebojte dáme to do pořádku, že Xénie?" Xénie mu věnovala široký úsměv.
"Jistě drahý... podívej se na jeho vlasy, to jen dokazuje jak dlouho byl bez naší důkladné péče," významně pohlédla na strážce, který se obezřetně ukrýval za Xénií.
"Jen se neboj, náš mladý učenče... teď teprve něco uvidíš. Poznáš jaké je to krotit démony," mrkla na něj. Leoš se zasmál jako kdyby to byl nějaký dokonalý vtip a přistoupil k ležící postavě.
"Vzbuď se," nařídil mu, aniž by se ho dotkl. Muž se ani nepohnul. Leoš se zamračil a klekl si k němu. Zuřivě ho otočil k sobě čelem, když jeho obličej ztuhl.
"ZATRACENĚ!" Zařval.
"Co se děje?" Vyhrkla Xénie. Leoš se prudce postavil, dlouhými kroky přešel místnost a nerudně vytáhl strážce zpoza Xéniiných zad.



"TOHLE NENÍ NERVÓZNÍ JEDINEC, TY PITOMČE!" Strážce sebou škubl.
"Ale...ale.. vždyť má oblečení... a choval se... choval..." koktal šokovaně.
"Není to Nervózní Jedinec? Pak kdo je to?!" Vyhrkla Xénie.
"FRANCO DE LA VEGA!!" Zařval. Xénie zbledla a okamžitě vyběhla k Francovi. Sehnula se k němu stiskla místo na jeho hrdle.
"Má slabý tep! CO JSI S NÍM UDĚLAL, TY IDIOTE!" Zakřičela na strážce, který vypadal, že se začal zmenšovat.
"Použil jsem tu věc, co jste mi dali..." pípl.
"Nejraději bych tě..." rozpřáhl se, ale místo do strážce, tak nakonec bouchl do stěny.
"Co teď budeme dělat Leoši?! Vegovi jsou naši partneři!" Zvolala a uchopila Francovu hlavu do svého klína.
"Nikdy se nesmí dozvědět, že jsme takhle selhali... NIKDY! Ty budižkničemu! Nejraději bych na tobě vyzkoušel všechny svoje přístroje!" Zakřičel mu do obličeje. Muž zacouval.
"Ale to by bylo zbytečné... a nemůžeme si dovolit tvoji smrt... nemůžeme... počkat," usmál se. Strážce si schoval obličej oběma rukama. Xénie se zahleděla na svého manžela.
"Co drahý?"
"Za tohle přeci může Nervózní Jedinec, nebo se mýlím?" Oznámil strážci, který na něj hleděl skrz škvíru mezi prsty. Přikývl.
"Pak to i udělal... je načase oprášit našeho démona a vzbudit naše ospalé městečko... třeba pak najdeme našeho chovance, že drahá?" Xénie se usmála.
"Jistě! To je naprosto dokonalý nápad!" Zatleskala.
"Pak budeme muset zavolat policii a ty... pitomče... varuji tě předem, jestli řekneš jinou verzi než tu naši... vyzkoušíš na vlastní kůži některou z věcí, co jsi viděl ve sklepě... je ti to jasné?!" Strážce zoufale přikývl.

Přála bych Kádinkovým pořádný průšvih, ale zatím to vypadá, že se z toho asi nějak vykroutí A jsem ráda, že Simon uvažuje o Petrovi tak realisticky a bez předsudků !

Krásné počtení, jen ten závěr mě moc nepotěšil. Už by konečně měli začít pykat, za to, co dělají.

Jinak další zajímavá zjištění ohledně Nervózního. Jsem vážně zvědavá, až si vzpomene na všechno.

Těším se na další dílek!

Díky holky za milé komentáře doufám, že se vám bude budoucí vývoj zamlouvat


94.část - Síla strachu

V domě sester Dvořákových bylo to dopoledne klid.



Patricie se Simonem si užívali volné chvilky a Emilie se rozhodla si pročíst denní tisk. Všechno se tak zdálo být dokonalé a klidné, že si ani jeden z nich nevšiml tichého návštěvníka za jejich zády.



Nervózní stál za nimi a usmíval se. Jeho srdce bylo naplněné pokojem. V ten moment měl pocit, že konečně měl rodinu po které tolik toužil... jako kdyby tihle tři pro něj dříve naprosto cizí lidé měli najednou význam mnohem hlubší, než si kdy dokázal představit. Zaměřil se na Emilii a pozoroval její tradičně vyčesané čokoládové vlasy. Vždy ji obdivoval a přál si pro ni být lepším člověkem, protože pokud si to někdo skutečně zasloužil, tak to byla ona. Byly to její útlé paže, které ho zvedly ze země a vytrhly z bolestného sevření jeho trýznitelů. Kdyby nebylo jí... jistě by jeho život probíhal stále stejně a možná by si to za čas přestal uvědomovat... v matných vzpomínkách se mu tak občas vracely jeho staré myšlenky. Plně si uvědomoval svoji změnu... natáhl před sebe paži a usmál se. Měl zpátky svoji sílu a srdce mu bilo v hrudi s radostí, která ho nutila se často usmívat. Možná ve skutečnosti nebyl ani nyní svobodný, ale jak pro něj vlastně mohla vypadat svoboda? Dokázal by vůbec žít venku? Jeho úsměv povadl a sepjal dlaně před sebou. Někdy si tak ani nedokázal uvědomit, zda se více bál lidí venku nebo otevřeného prostranství ze kterého na něj mohlo odkudkoliv vyskočit nějaké nebezpečí. Škubl sebou, když se mu před očima zjevila krátká vzpomínka na jeho tradiční útěky před místními... nenáviděli ho a on se neměl nikdy kam pořádně ukrýt... svět byl proti němu, ale pak... pak se zjevily jeho zachránkyně. Pořádně si nevzpomínal na první setkání s každou z nich, protože v té době byla jeho mysl zastřená... skoro se tak zdála, s odstupem času, skoro oblepená izolepou, která nešla sundat. S trhnutím si tak matně vzpomněl na pokřivený obraz Emilie v knihovně... ale nebyl to spíš výplod jeho fantazie? Protože kde vlastně byla hranice mezi snem a skutečností? Mohl to snad někdo jako on, tak naplněný vlastní nejistotou, poznat? Zavrtěl hlavou. Nedokázal odhadnout... nedokázal pochopit, jak hluboký mohl být jeho strach. Děs, který dokázal přetvářet jeho myšlenky v absurdní kreace. Stále v sobě vnímal hrůzu ze setkání se zubatou. Pořád nemohl zapomenout na smrťákův chladný hlas a černou kápi, přes kterou mu nebylo vidět do tváře. Ale mohl se skutečně setkat se smrtí? Byla tohle snad jediná opravdová odpověď, proč ho lidé nemají rádi? Je opravdu synem smrti? Kde tedy byla hranice mezi snem a realitou? Z jeho úvah ho tak nakonec vytrhl Emiliin hlas.



"Do prčic!" Zvolala a silněji semkla noviny. Patricie se Simonem se na ni ohlédli.
"Copak? Píšou tam něco o Petrovi?" Vyhrkla Patricie. Emilie prudce zavrtěla hlavou a mírně sklonila denní tisk ve snaze získat víc prostoru.
"Ne... ale...," zhluboka se nadechla a začala jim nahlas předčítat článek.

V pátek v pozdních nočních hodinách se do domu manželů Kádinkových vrátilo ďábelské dítě. Statečný Franco de la Vega se pokusil smrtonosnému démonovi zabránit v páchání zla, bohužel však svým chrabrým činem ohrozil svoje vlastní zdraví. Leoš a Xénie Kádinkovi popsali nález zhrouceného Franca de la Vegy jako otřesný a nervydrásající.
"Nemohli jsme nic dělat... měl příliš velkou sílu... nemohli jsme mu pomoci," vypovídal Leoš Kádinka s nepopsatelnou hrůzou v očích.
"Už dlouho jsem ho neviděla takhle řádit... neposlouchal nás... je plně pod mocí svého démonského otce... pokud něco neučiníme, tak jistě brzy zničí celý Podivín," sdělila se slzami v očích Xénie Kádinková. Naši ochránci tímto vyzývají veřejnost s pomocí hledání Nervózního Jedince, démona kterého jsme všichni považovali za mrtvého.
"Doufal jsem, že prostě někde v koutku světa zemřel v klidném spánku jako člověk, ale opak je pravdou. Ta bytost se nezastaví před ničím a bez patřičné léčby se zcela jistě brzy vymkne kontrole úplně."
"Stále vidím ten ďábelský lesk v jeho očích... vidím ho ve snech... ta bezmoc je příšerná. Já ani můj drahý manžel nechceme, aby už více terorizoval město... tohle báječné místo, které všichni tolik milujeme! Proto Vám všem znova slibujeme, že se o něj postaráme, jak bylo již zvykem, ale musíme ho odtrhnout od jeho spojence... někdo ho sem dovezl... musel tedy někoho přimět, aby se přidal na jeho stranu... ten člověk musí být jistě zcela vyšinutý jako on sám..." zvolala zoufalá Xénie. Náš reportér se tak od našich zachránců dozvěděl, že kromě podivné osoby v kápi viděli poblíž ďábelského dítěte také nějakého člověka neznámého pohlaví.
"Někdo mu pomáhá... samozřejmě největší ochranou ruku nad ním drží jeho démonský otec, ale byl tady někdo další... a ten ho také dostal odsud... už jsme požádali policii o pomoc..." sdělil roztřeseným hlasem Leoš Kádinka. Podivínská policie však odmítla jakékoliv žádosti o rozhovor.
"Všechno se dozvíte ve správný čas," řekl vrchní náčelník policejního sboru. Je však nutné podotknout, že z tajných zdrojů je nám jasné, že brzy dojde ke kompletní prohlídce všech domů v Podivíně.



"Nemůže se ukrývat všude. Nervózní Jedinec má stále lidské tělo, i když duši démona... ten člověk si neuvědomuje do jakých problémů se dostal," naznačil danou skutečnost na smrt bledý Leoš Kádinka. Tímto žádáme celou veřejnost o pokoj a součinnost s policií. Nastal konečně čas vrátit tyrana zpět do správných rukou, kde by se z něj mohl znova stát člověk. Celou záležitost se rozhodl financovat i zdevastovaní rodiče mladého Franca, který nyní bojuje v nemocnici o holý život.
"Zničím toho blázna, který se mu rozhodl pomoci!" Neubránil se vášnivým výrokům ctěný pan Vega.



Nervózní nedokázal dál poslouchat všechny nenávistné narážky. On přeci nikde nebyl, nebo snad ano? Usnul snad a byl náměsíčný? Zoufale zavrtěl hlavou a v očích se mu zjevily slzy. To přeci nemohla být pravda... určitě nikde nebyl... určitě. Zničeně si zakryl tvář dlaněmi a snažil se vstřebat veškeré lži, které o něm v novinách vytiskly.
"Nemohou udělat domovní prohlídky jen tak!" Zvolala Patricie a zahleděla se na Simona v očekávání, že její slova potvrdí.
"Neměli by... není to tak úplně legální pokud nebudou mít důvodné podezření," zašeptal Simon.
"Takže si myslíš, že by mohli...?" Vyhrkla Emilie jeho směrem.
"Nemohou prohledat všechny domy ve městě, to je nemožné... Podivín je příliš velký... i kdyby nakonec takové nařízení vydali... váš dům je jako kapka v oceánu... zvláště když vezmeme v potaz, že by skutečně prohledali každou adresu, což ani není v lidských silách," pronesl pevně Simon.
"Jsi si jistý?" Vydechla tiše Emilie. Nervózní prudce zavrtěl hlavou...



...a rychlým krokem zamířil do horního patra, aniž by ho někdo z naší trojice zaslechl.



"Je to prostě nesmysl... stejně jako všechny ty absurdity co tam píšou... démonský otec... to je šílené..."
"Ano, je to bláznivé ale z nějakého důvodu tomu všichni tady věří," procedila Emilie.
"Bohužel, ale... Grim přeci nikde nebyl... Kádinkovi jsou ještě horší než jsem si myslel... nejen že ho týrali, ale teď na něj ještě i házejí špínu, aby ho mohli získat zpět."



"Myslíš, že ho chtějí úplně zničit?"
"Neřekl bych. Když zemře Grim, přijdou o veškerou slávu. Myslím, že se ho nikdy nepokusí úmyslně zabít, protože by to pro ně bylo jako kdyby vyhodily slepici, co snáší zlatá vejce..."
"To je tak odporné," otřásla se Emilie.
"Co budeme dělat, když se přeci jen rozhodnou pro ty prohlídky?" Vydechla Patricie.
"Máme dost času si promyslet strategii... policie se tady nemůže objevit hned zítra a chtít po nás propustku do domu... nic jsme neudělali... porušili by tím zákon," odvětil pevným hlasem Simon.



"Copak tady ještě nějaké zákony platí, když v solidních novinách vytisknou takové bláboly!" Zvolala Patricie rozčileně.
"Prý nervydrásající a na smrt vyděšení... prohnala bych je po městě stejně jako to udělali Nervóznímu! Ti nemají ani potuchy co je to strach... ti se bojí jen ztráty vlastní slávy a Nervózního mají jako loutku! Musíme ho ochránit..." ozvala se Emilie.



"Kádinkovi byli vždy melodramatičtí a hlavně se rádi poslouchají. Kdysi jsem s dědou byl na veletrhu vynálezů... to co pronesli jako svoji úvodní řeč by se dalo připodobnit k prvotřídní žumpě. Nedají se poslouchat, tedy pokud nemá někdo o kolečko méně... ale nyní se dopustili pravděpodobně nějaké chyby... proto je v celé záležitosti i Franco..."
"Proč myslíš? Co když je v tom celém s nimi a chce si urvat kus vlastní slávy?" Procedila otráveně Patricie.
"Pochybuji. Franco je hodně sebestředný a nikdy by neohrozil sám sebe a svůj dokonalý účes. Vegovi jsou navíc jejich společníci a využívat jejich jediného syna pro něco takového by pro Kádinkovi ani nebylo rozumné. Pak by totiž přišli o jednoho z největších spojenců ve městě, protože starý Vega je na své děti háklivý... kdysi jsem s nimi byl v restauraci a Alicii donesli zákusek, který neměl perfektně vytvarovanou šlehačku... její otec kvůli tomu spustil strašný skandál... byla to příšerná ostuda, ale pro ně to bylo normální... takže pochybuji, že by si ve zlatě chovaný Franco nechal něco provést kvůli slávě... pravděpodobně se spíše něco stalo a oni to potřebovali na někoho svalit... a Grim je dokonalá oběť pro něco takového... nemůže se bránit," pronesl hořce.
"A policie by na to nemohla přijít?" Zvolala Patricie.
"Policie tady nefunguje stejně jako ta v Krasohlídkově. Všichni věří, že je Grim démon, takže je jedno co řekne nebo udělá... nikdo mu nikdy nebude věřit, že Francovi nic neprovedl..."
"Takže policie bude věřit jim..."
"Ano."
"Ale to přeci nedává smysl!" Zvolala Emilie.
"Já vím..."
"Takže klidně mohou říct, že prohledají domy a prostě to udělají?" Zeptala se ho Patricie.
"Skoro ano... i oni se ale musí stále řídit zákonem... ne každý je tak oddaný myšlence o ďábelském dítěti a pochybuji, že každý přijme prohledávání svého osobního prostoru jako něco normálního... ne každý Podivíňan je paranoik..."
"To je pravda, protože ty jsi úplně normální," zašeptala Patricie a přimkla se k jeho rameni. Simon se pousmál a pohladil ji po vlasech.
"Ne tak úplně normální... ale... zatím nemusíme panikařit, pod lampou je největší tma. Zatím nikdo nic oficiálně nevydal a až se to stane, tak to budeme vědět a pokud ne přímo my, tak můj děda, který to jistě nenechá jen tak a přes něj se to dozvím od Stefana... budeme připravení, pokud ta chvíle nastane..."
"A co potom?" Zašeptala Emilie. Simonovi rysy ztuhly.
"Musíme zvážit všechny možnosti... máme čas, nebojte se," pronesl ve snaze je upokojit.

Později večer se tak všichni odebrali do svých pokojů...



Simon tak vyhledal svoji starou knihu práv a začal si v tichosti pokoje pročítat jednotlivá úseky, když se v pokoji...



...zjevila Patricie. Chvíli tak postávala u postele a sledovala jeho zamyšlený obličej. Ve svém nitru cítila neklid. Jako kdyby jí někdo sevřel hrdlo a ona nemohla dýchat. Nechtěla, aby někdo na Nervózního přišel... nechtěla se dívat na to jak spolu s ním odvedou i jejich klid... co by vlastně pro ně znamenalo kdyby se veřejnost dozvěděla, že ukrývají Nervózního? Čeho všeho byli Podivíňané pohánění absurdním strachem schopni? Zavrtěla hlavou a prudce se vrhla na postel k Simonovi. Simon vydal překvapený zvuk, když mu Patricie vzala knihu z rukou a položila ji na postel za svoje záda a obsadila jeho hrudník.



"Paty, co se děje?" Zeptal se jí klidně a pohladil ji po zádech. Patricie se zavrtěla a zabořila si více tvář do jeho hrudi, kde ucítila klidný tlukot jeho srdce.



"Celý svět je naruby!" Zvolala. Simon se pousmál.
"To máš pravdu, i když technicky to samozřejmě není možné," zašeptal do jejích vlasů.





"Proč se tohle všechno musí dít zrovna nám?"
"Všechno je o rozhodnutích, Paty... každý detail, co se stane. Vy jste zachránily Grima a tím jste převzaly část zodpovědnosti za něj na svoje bedra. Proto se nyní cítíš špatně kvůli těm hloupostem, co napsal ten novinář..."
"Jenže to neznělo jako hlouposti! Tedy když vynecháme ty bláboly o ďábelském dítěti atd... jestli nás přijdou prohledat, jestli..." Simon ji přerušil.



"Nic z toho se nestane, nedovolím to."
"Jak?"
"Věř mi, všechno bude dobré... jsme v tom spolu a vy dvě nejste sami. Nenechám vás v tom, slyšíš mě?"
"Nechci aby se ti něco stalo."
"Jsem ledový král, o mě se bát nemusíš," mrkl na ni. Na Patriciině tváři se zjevil drobný úsměv.



"Ty nejsi žádný ledový král... jsi citlivý, hodný, milý, rozumný, chytrý... pořád nemůžu uvěřit tomu jaké mám štěstí, že jsi se mnou a občas mám pocit... pocit, že tohle všechno je jen na chvíli a ty zmizíš..." vydechla tiše se smutným pohledem.
"Kam bych měl mizet?"
"Jsi až příliš hodný a..." Simon ji položil ukazováček na rty.
"Šššš, netrap se. Mizení mi moc nejde a navíc to ani není v lidských silách."
"Ale... ty víš co tím chci říct a..."
"...nic. Udělám všechno pro to, aby jsi byla v pořádku, jestli narážíš na tohle."
"Ale ten sen... viděla jsem rozbouřený Podivín a ty ses obětoval a..." v očích se jí zjevily slzy.



"Sny jsou jen fikcí našeho mozku a míchají se v nich naše obavy a zážitky prožité během dne."
"Copak tobě se nikdy žádný sen nevyplnil?"
"Ale ano... už nějaký ten čas jsem snil o tom, že tě budu takhle pěkně držet v náručí, každý den... každou noc... že budu poslouchat tvoje radosti i starosti... že mě budeš zahlcovat svými hloupostmi... takže ano, tenhle sen se mi splnil a jsem moc šťastný, že se z něj nemusím každý den probudit," Patricii zrudly tváře.
"Tobě se o mě zdálo?" Simon se tiše zasmál.
"Samozřejmě."
"A co?" Vyhrkla prudce.
"No... spousta věcí... ale někdy jsem ani nemusel spát, abych o tobě snil..."
"Simone..." vydechla a sevřela silněji jeho hrudník.
"Takže ano, určité věci se mohou splnit, ale některé... jako moje záhadná smrt a můj vlastní hrob na vaší zahradě je nepravděpodobný..."
"Tvoje smrt nebyla vůbec záhadná a tvůj hrob..."
"Šššš nic z toho se nestane. Nemám v plánu ležet na vaší zahradě pod tím starým stromem, něco takového by ani nebylo pohodlné... docela radši budu ležet tady s tebou a pokusím se ti zahřát ty tvoje ledové ruce," mrkl na ni.
"Miluji tě," vydechla Patricie.



"A já tebe ty můj snílku. Přestaň mít tyhle černé myšlenky... ať už se stane cokoliv, chci aby jsi byla šťastná... vždycky za všech okolností. A teď už spi," vydechl jemně.



Patricie se silněji přivinula k jeho tělu. Chtěla usnout a zapomenout na všechno co se stalo, ale jak? Bylo vůbec možné zapomenout na něco co nad nimi viselo jako Damoklův meč?

Teeda. Koukám, že Kádinkovi se předvádějí v pěkném světle. Stejně nechápu, jak jim to ti lidé žerou.
Doufám, že to holky zvládnou a Nervózní neudělá nějakou hloupost, aby je ochránil.

Jsem zvědavá na pokračování

Jani, moc děkuju popravdě, teď už se budou dít jenom samé šílenosti, to mohu slíbit dopředu


95.část - Nejtěžší břímě



Nervózní se ukryl ve svém pokoji a snažil se vstřebat všechno co slyšel. Jeho život nebyl nikdy jednoduchý, ale proč se mu tohle muselo dít, proč? Byl snad skutečně tak zlý? Zasloužil si to snad? Zoufale zavrtěl hlavou, když si uvědomil, že to netušil. Nevěděl kým byl. Netušil proč ho osud zavedl ke Kádinkovým... proč ho jeho matka opustila... proč ho všichni začali nenávidět. Nikdy nebyl nikým výjimečným, vždy byl jen rozbitou bytostí, která netušila jak být člověkem nebo snad mužem... jenže pak... pak přišla Emilie. Zlehka nadzvedl hlavu a pohlédl na roztažená nebesa na rámu postele. Vytrhla ho z jeho bolestného, prázdného života a znova nastartovala jeho poničené tělo a přiměla ho věřit... věřit, že i on má naději... že může mít víru, že se bude mít lépe... že může být člověkem i mužem. Ale za jakou cenu? Na oplátku jí nemohl dát nic... ani záruku, že všechno dobře dopadne. Nebyl pak právě on tím špatným? Když sobecky hleděl jen na sebe a nedíval se na následky rozhodnutí sester Dvořákových? Mohl je potopit... stáhnout je sebou do bahna... nedokázal je zachránit, alespoň ne ve stavu ve kterém byl. Jeho hlava byla prázdná a srdce churavé. Neměl nic než jen dvojici paží a němá ústa, která nedokázala ani řádně křičet. Nikdy nerozuměl tomu, proč to tak bylo. Jako kdyby měl snad jazyk svázaný... jako kdyby nedokázal pohnout čelistmi a přinutit svoje hlasivky k činnosti. Možná byl skutečně jeho hlas mrtvý? Nebo se ho o tom jen někdo snažil přesvědčit? Kde vlastně byla pravda? Jak tenká byla hranice mezi jeho skutečnou němotou a mentálním umlčením? Byl v tom snad nějaký rozdíl? Zoufale zavrtěl hlavou. Jeho srdce se rozbušilo, když silněji semkl svoje kolena, až pocítil bolest. Chtěl cítit a vnímat, bylo to snad špatné? Chtěl mít radost a milovat, proč mu to nebylo dovoleno? Proč směl být jen v očích ostatních monstrem, které nesmělo ani dýchat v cizí přítomnosti? Pak proč ho raději nezabili? Jistě by to bylo pro ostatní jednodušší. Zoufale popotáhl a znova se mu vybavil obličej Emilie. Její modré oči a letmé vlny, kroutící se kolem její tváře. Nikdy ho nesoudila a bojoval za něj, i když z toho nikdy nemohla získat víc než vlastní potíže. Proč to vlastně udělala? Napadlo ho. Na samém počátku byl skutečně jen zlomeným člověkem bez života a iluzí... ale ona... vždycky se k němu chovala jako kdyby v něm viděla něco jiného. Byla jako umělec hledící na náhodný odlesk, díky kterému dokázalo neživé plátno vyprávět příběh... příběh o rozbité váze člověka, která se začala díky ní znova lesknout. Měl by ji snad nechat padnout? Měl by snad čekat na den kdy je strčí do stejného pytle s ním? Zoufale si pročísl své krátké vlasy, když zaslechl...



...něčí kroky.
"Nervózní! Co tady děláš? Ta zem je pořád studená!" Zvolala Emilie, Nervózní k ní zvedl hlavu jako květ ke slunci. To pro něj ona znamenala. Byla jako zázrak... jako něco co nečekal, že přijde, ale přesto se objevila a i přes svoji vlastní křehkost ho vytáhla ven ze tmy. Nyní tak seděl v polostínu a uvědomoval si, že Emilie pro něj byla jako maják... jako nádherná stavba u moře, která se svojí útlou konstrukcí odolávala odlivům i přílivům a svým světlem rozháněla tmu. Taková pro něj byla Emilie. Byla jeho světlem... jeho nadějí... jeho záchranným lanem... vydal tenký zvuk, když se pod vahou vlastních emocí...



...vrhl do její náruče.
"Co se děje? Zdálo se ti snad něco?" Vyptávala se ho tiše Emilie a jemně sevřela tenkou látku jeho trička. Nervózní popotáhl a vzdychl si. V ten okamžik mohla Emilie zaslechnout křehkou tóninu jeho hlasu, který ležel v jeho hrdle jako zlatavý poklad čekající na objevení.
"Ať už se ti zdálo cokoliv, bude to dobré, ano? Byl to jen sen... chceš mi to povyprávět?" Nervózní otevřel oči. Vždy ho nechávala, aby jí vyprávěl o svých problémech... o střípkách bolestí, které jen dokazovaly jak rozbitý ve skutečnosti byl. Ale kde byly její starosti? Jak mohl být tak sobecký? Zlehka se od ní odtáhl a podíval se jí do očí.
"Co se děje Nervózní? Je ti dobře?" Bylo mu dobře? Nevěděl... jak se měl cítit člověk, který už dávno tušil, co měl učinit, ale přesto měl pocit, jako kdyby všemi verzemi svých rozhodnutí druhým jen ubližoval?
"Nervózní, netuším co se ti odehrává v hlavě, ale všechno bude dobré, věříš mi?" Nervóznímu se zamlžily oči. Důvěra... samozřejmě, že jí věřil... vždycky to tak bylo. Přikývl, protože ji nechtěl vidět smutnou.



"Co by jsi řekl na to kdybychom se podívali na nějaký pěkný film? Objevila jsem jeden hezký a vím, jak moc máš rád staré filmy... chceš?" Nervózní zamrkal. Proč ji musel poznat až teď, proč? Proč se nemohli seznámit ve chvíli kdy nebyl rozbitý? Ale kdy vlastně byl skutečně v pořádku? Kdy naposledy cítil, že v jeho nitru sídlí skutečný člověk s minulostí i přítomností? Někdo se jménem, které se mu nehnusilo... někdo kdo mohl usednout k listu papíru a svěřit mu svoje dětské sny? On ale žádné neměl... i když snad jen... znova mu myslí projela myšlenka na maják... znova zaslechl šum moře, které zlehka hladilo svými vlnami světlý písek.

"...takže, když se námořníci ztratí, pomůže jim maják najít cestu?" Zaslechl svůj dětský hlas.
"Ano, jeho světlo je dovede zpět k pevnině... to právě kvůli tomu tady je," ozval se starší hlas.
"Tak proto tady táta je! Pomáhá lidem najít cestu domů!"
"I tak by se to dalo nazvat..."
"Takže je můj táta vlastně hrdina! Chci mu pomáhat!" Vyhrkl a udělal krok, jenže další už nebyl schopen učinit, protože ho něčí paže podržela na místě.
"Nemůžeš tam jít..."
"Proč?"
"Protože to není místo pro malé děti. Moře není přívětivé pro nikoho a kdyby ses ztratil..."
"...pak bych zamířil za světlem majáku jako námořník a doplaval bych domů!" Zvolal nadšeně. Starý muž zavrtěl hlavou.
"Pořád to nechápeš..." zaslechl, než ho ze snění vytrhl jiný hlas.

"Nervózní? Jsi v pořádku?" Přerušila jeho tok myšlenek Emilie. Nervózní sebou cukl. Nerozuměl tomu. Proč mu nemohla jeho mysl vydat víc vodítek? Proč k němu musel být jeho mozek stejně krutý jako ti šílení vědci, kteří rozlámali jeho nitro na milion kousků? Zavrtěl hlavou.
"Možná by sis měl jít lehnout. Vypadáš unaveně. Nechám tě samotného..." zlehka se nahnula od něj, když Nervózní silněji semkl její předloktí a přitáhl si ji zpět k sobě. Emilie vydala překvapený zvuk, když si ji k sobě přivinul, tak pevně jako kdyby bez ní nedokázal ani stát na vlastních nohou.



"Nervózní..." Nervózní ji stiskl silněji.
"Nervózní... bojíš se?" Vydechla do jeho ramene. Nervózní sebou škubl a pomalu se od ní odklonil jen na několik centimetrů, aby jí mohl pohlédnout do tváře. Přikývl.
"Čeho se bojíš? Minulosti?" Pokrčil rameny.
"Budoucnosti?" Přikývl.
"Nemusíš mít strach, všechno bude dobré. Na konci tohohle všeho bude tvoje svoboda a vzpomínky," pokusila se mu slíbit. Nervózní se mírně pousmál, i když v jeho případě se jednalo jen o chabý úsměv. Nikdy nedokázal pochopit, jak o něm může stále přemýšlet se stejnou nadějí v hlase, když za celou dobu co byl u ní nedokázal přijít sám ani na vlastní jméno. Sklonil hlavu.
"Netrap se, Nervózní. Chceš abych s tebou dnes zůstala?" Nervózní prudce přikývl. Stále si nemohl zvyknout, že se Emilie rozhodla nocovat na gauči v obýváku. Silněji sevřel její ramena.
"Dobře, dojdu si pro pyžamo a..." Nervózní zavrtěl hlavou.
"Nechceš abych se převlékla, proč?" Nervózní si vzdychl a sklonil tvář k zemi.
"Dobře... mohu jít spát i takhle... pojď," vybídla ho a zamířila k jedné straně postele. Nervózní ji následoval a tak zanedlouho společně spočinuly na jedné matraci.
"Nemusíš mít strach, nic zlého se nestane, ano? Pokus se spát a zítra bude lépe," zašeptala jemně.

Za několik hodin tak v domě sester Dvořákových nastala úplná tma.



Někteří spali, ale jiní... jiní nedokázali najít svůj klid. Nervózní ležel na boku a pozoroval klidný obličej své zachránkyně. Díval se na její jemné rysy a světlou pleť, která něžně odrážela tmu v pokoji. Nervóznímu se zamlžily oči. Nechtěl to udělat... věděl, že na ni zapomene. Byl si jistý, že ti lidé ho znova donutí ztratit všechno na co zatím přišel... znova se stane prázdnou schránkou... a možná... možná ho bude i ona nenávidět. Zlehka natáhl paži jejím směrem a odhrnul jeden zbloudilý pramen jejích vlasů z její líce. Jeho srdce se rozbušilo, když se podepřel jednou rukou nad její obličej a němými rty vyslovil nad její tváří omluvu. Až pak se zvedl a postavil se na chladnou zem. Stará podlaha tak pod jeho chodidly  hlasitě zaprotestovala až se nakrčil a otočil se zpět k ní. K jeho štěstí se ale Emilie neprobudila. Zavrtěl hlavou a tiše vykročil z pokoje.





Možná to neměl dělat a možná ho to ani nemělo napadnout... ale pokud by jste měli možnost ochránit lidi, které milujete, co všechno by jste byli ochotni obětovat? Nervózní tiše překonal staré schodiště...





...a vydal se ke dveřím. Kdy vlastně naposledy byl venku? Otřásl se, když si uvědomil, že si už ani nepamatuje jaké je to být mimo dům... ve velkém světě, kde ho nemohli ochránit, žádné stěny... najednou se měl ocitnout tváří v tvář skutečnému světu... místu plném lidí, kteří ho nenáviděli... o to více se otřásl, když si uvědomil kam má vlastně namířeno. Třesoucí dlaní tak otočil klíčem ve starém zámku a uchopil kliku. Musel být statečný... musel...



...protože pokud byl jediný způsob, jak zachránit ty které miloval...



...sebeobětováním, pak už nemohla na světě existovat síla, a to ani jeho vlastní strach,...



...která by ho přiměla uhnout z cesty za svým největším děsem...



...na místo, které vlastně už ani pořádně neznal a ani netušil kde je...



...na místo, kde Kádinkovi žili a dýchali jen proto, aby zničili jeho samého.


P.S. Jani, musím říct, že jsi s tou hloupostí měla dobrý odhad

To snad ne.... Přesně tahle situace se mi odehrávala v hlavě minulý díl. Já jsem si to přivolala. Tušila jsem, že tohle udělá . Ach ne..., proč mi to děláš...

Jinak nádherný díl, četla jsem jedním dechem. Krásně popsané situace, pocity. Vše umíš tak krásně vystihnout.

P.S. Tajně doufám, že ten dobrý konec přeci jen přijde...

Těším se na další díl!

Bože, co nám to děláš, Lucisab ? Takový závěr dílu Přiznám se, že jsem čekala ledacos, ale tohle zrovna ne ! Doufám, že to dopadne dobře a Nervózní se ke Kádinkovým nedostane ...

Díky holky     moc si toho vážím

Když ono to jinak nejde Jani ale mohu slíbit, že se konce brzy dočkáš a to opravdu brzy

Ludmi, vím, že je teď příběh temnější a mohu slíbit, že se to zatím nezmění

Prosím přimyslete si k Simonově bundě kapuci jinak tenhle dílek bude opět více textový, ale některé věci se prostě fotit nedaly... doufám, že vám to nebude vadit v příštích částech vám ale mohu slíbit, že už bude dostatek fotek



96.část - Hon

Emilie se zavrtěla v posteli, když jí vyrušil neznámý zvuk z půdy starého domu. Překvapeně zamrkala do tmy a vzdychla. Budova byla stále jako živá ačkoliv k tomu neměla důvod. Promnula si zraky a otočila se na druhou část postele ve snaze zkontrolovat Nervózního. Šokovaně zalapala po dechu, když si uvědomila, že bylo jeho místo prázdné.
"Nervózní?" Vydechla do tmy a poslepu natáhla paži směrem k lampě a rozsvítila ji.



Pomalu se posadila a rozhlédla se. Pokoj byl najednou nezvykle tichý. Zlehka se postavila a vykročila z místnosti.



"Nervózní?" Zaklepala na dveře koupelny, kde jí odpovědí bylo jen dusné ticho. Zmateně zavrtěla hlavou a rozhodla se podívat do spodního patra. Zanedlouho tak zděšeně běžela domem, až se pod jejími chodidly ozývaly staré parkety jako v agónii. Nervózní v domě nebyl.
"Nervózní!" Vykřikla do chodby a vrátila se do horního patra.
"To není možné... není... není..." koktala a stírala si z tváří slzy. Co se mohlo stát? Proč odešel? Měl snad záchvat? Stalo se něco? Zoufale vkročila do pokoje své sestry.
"Prosím probuďte se!" Zvolala kolísavým hlasem. Milenecká dvojice sebou škubla a Simon se podepřel jednou svojí paží, aby se podíval na narušitele.
"Stalo se něco?"
"Nervózní... Nervózní..." koktala s očima plných slz. Patricie se prudce posadila na posteli.
"CO?! Stalo se mu něco? Je zraněný?!" Vyhrkla zděšeně.
"Ne... odešel... není tady..." odvětila Emilie prkenně. Simon s Patricií si vyměnili šokované pohledy a oba začali soukat nohy z postele.



"Jak dlouho je pryč?" Zeptal se rychle Simon a postavil se. Emilie si otřela tvář.
"Netuším... postel je studená... musí to být nějaká doba, ale netuším jak dlouhá..." pronesla bolestně. Patricie k ní přistoupila a chytila ji za paže.
"Dívala ses po domě? Nemohl dostat záchvat? Neleží někde na zemi?"
"Prošla jsem každou místnost... i ty zanedbané... není tady!" Zvolala a zakryla si tvář oběma rukama. Patricie ji sevřela v náruči a pohlédla na Simona, který mezitím vyšel z pokoje, kde se zastavil na chodbě jen v pyžamu.
"Byla jsi na půdě? Má tenhle dům sklep?" Vysypal ze sebe dotazy bezbarvým hlasem.
"Na půdě jsem byla... a sklep... není dobrý a špatně se do něj dostává..." vykoktala Emilie a zahleděla se na něj. Simon přikývl.
"Projdeme celý dům znova a pak... pak ho půjdeme hledat... kolik je hodin?"
"Nevím," zasípala Emilie. Simon se zhluboka nadechl.
"Jdu ho hledat... snad by nebyl tak hloupý, aby se vydal ven, protože to by pro něj znamenalo jistou smrt," vydechl chladným hlasem a dlouhými kroky se vydal po chodbě směrem do spodního patra.

Za nějakou dobu se tak naše trojice ujistila, že Nervózní skutečně dům opustil.



"Co budeme dělat?! Jistě ho zabijí! Musíme ho zachránit! Musíme ho najít... musíme... musíme..." opakovala Emilie stále dokola. Patricie ji chytila za ruku. Najednou se zdála starší než její sestra.
"Je právě patnáct minut před čtvrtou ranní. Vezmu auto, Nervózní nemůže být rychlejší než vozidlo a jistě se daleko nemohl dostat..."
"Ale kam mohl jít a proč odešel?!" Zvolala nešťastně Patricie.
"On... on... byl zvláštní... a myslím... myslím... do háje! Určitě nás slyšel! Musí vědět, že se chystají prohledat domy, jinak by jistě podobnou hloupost neprovedl... nechtěl být sám... řekl mi, že má strach z budoucnosti... on... bože můj..." zavzlykala Emilie.
"To jen dokazuje, že Grim není žádný démon. Chce vás ochránit, i když jeho způsob provedení není zrovna moc šťastný... podle toho co říkáš... myslím, že existují jen dvě místa kam by mohl jít..."
"Jaká?" Vydechla Patricie.
"Jeho matka a Kádinkovi... ale vzhledem k dané situaci bych spíš volil Kádinkovi."
"Ale on... jistě... jistě... nebude znát cestu..." vykoktala Emilie.
"Proč myslíš?" Zeptal se pevným hlasem Simon zatímco sundal z věšáku svoji bundu.
"Když jsme si ho vzaly sem... ztrácel paměť každý den... a z té doby si kvůli tomu moc nepamatuje... jsem si téměř jistá, že nebude vědět kudy má jít," vydechla a zvedla k němu svůj uslzený obličej. Simon přikývl.
"To nám moc situaci nezlehčuje... tím pádem může být kdekoliv... něco si obleču a půjdu ho hledat..."
"Jdu s tebou!" Zvolaly obě sestry.
"Není to dobrý nápad a..."
"Nezůstanu tady čekat! Nervózní mě potřebuje! A já... já... mám za něj zodpovědnost!" Přerušila ho prudce Emilie.
"Všichni za něj máme zodpovědnost," vydechla tiše Patricie.
"Fajn... oblečte se a musíme hned vyrazit... dokud město ještě více méně spí... pospěšte..."

Za krátký okamžik tak skončili všichni v jeho autě.



"Kde myslíš, že by mohl být?" Vydechla tiše Patricie. Simon se k ní letmo ohlédl a otočil klíčkem v zapalování.
"Nevím... váš dům sídlí téměř na konci města. Může být kdekoliv... projedu ulice, tak se dobře dívejte..." Simon prudce vyjel z příjezdové cesty a popohnal auto na vyšší rychlost jen co se ocitlo na silnici.

Uběhla tak nějaké doba, než obě sestry konstatovaly, že po Nervózním není vidu ani slechu.
"Nevidím ho!" Zvolala zoufale Patricie.
"Jsi psycholožka a za dobu kterou jsi ho zkoumala bys mohla tušit jakým způsobem přemýšlí... kam myslíš, že by šel Emilie?" Ozval se Simonův pevný hlas. Emilie zamrkala a opřela si hlavu o okýnko.
"Myslím... myslím... že bude zkoušet svoje štěstí a půjde tam kam ho nohy zrovna ponesou. Pokud opravdu neví kam přesně má mířit, pak prostě půjde s vědomím, že to co hledá objeví," vydechla mrtvolným hlasem.
"Takže? Říkal ti někdy něco o Kádinkových?"
"Vždy mi vyprávěl jen o podivném zápachu, bolesti a studeném prostředí... strachu... Nervózní si na ně nikdy úplně přesně nevzpomněl... myslím, že tohle jedním z hlavních bloků, které v sobě nosí. Museli ho mučit a trýznit... bože můj, nechci aby ho získali zpět!" Zvolala Emilie.
"Takže netuší jak by mohl vypadat jejich dům?"
"Pravděpodobně ne..."
"Pak alespoň víme, že až tu budovu uvidí, tak by ji nemusel poznat..." zašeptal Simon a silněji sevřel volant oběma rukama.
"Jenže Nervózní mívá světlé chvilky, kdy mu určitá věc něco připomene a pak... si prostě na něco vzpomene..." vydechla Patricie.
"Krucinál! Roztrhl bych ho jako hada! Samozřejmě oceňuji, že vás chce zachránit, ale tohle... tohle... není to dobré... vůbec to není dobré... je deset minut po čtvrté hodině... Podivín se začíná probouzet... k čertu!" Udeřil do volantu a zvolal několik dalších ostrých slov v cizím jazyce. Prudce stočil auto do protisměru a namířil vozidlo opačným směrem.
"Kam to jedeš?"
"Nevím... prostě jedu do další ulice, kde jsme ještě nebyli," odpověděl nepřítomně Patricii. Emilie se otočila k přednímu sklu, když zahlédla prchlavý pohyb v křoví. Až pak mohla spatřit muže v bílém tričku.



"Tamhle!" Vykřikla.
"KDE?!" Vykřikl Simon s Patricií souběžně.
"Přímo vepředu! Tamhle! Vidíte?!" Zvolala a snažila se je paží nasměrovat správným směrem.
"Kam to proboha běží?! Vždyť tam není ani cesta!" Vyhrkla Patricie. Ze Simonových úst vyšla další várka cizích slov.
"Co tam je Simone? Tím směrem jsou Kádinkovi?" Vysypala se zebe prudce Emilie. Simonovi rysy ztuhly.
"Něco horšího... starý kamenolom... na co ten pitomec myslí?! Vždyť vůbec neví kam jde! Když šlápne špatně... propadne se až do středu Země!" Zvolal a prudce přibrzdil s autem u krajnice zaprášené silnice. Divoce vystoupil z vozu a rozhlédl se. Pod matným osvětlením blikající lampy vypadala jeho silueta téměř démonicky. Obě sestry se za několik krátkých vteřin objevily po jeho boku.
"Jdu za ním... musíme být opatrní... tahle část není tak obydlená, ale to neznamená, že jsme v bezpečí..." vydechl nepřítomně.
"Jdu s tebou!" Zvolaly obě najednou. Simon si dlouze vzdychl.
"Není to bezpečné!"
"Půjdeme těsně za tebou," pokusila se ho ujistit Patricie. Simon se zamračil, ale nakonec se k nim otočil zády a začal šplhat mezi křoviny do strmého kopce. Naše trojice se tak zanedlouho začala pomalu ztrácet mezi náletovými dřevinami až konečně spatřili útlou postavu prchající směrem k volnému prostranství mezi stromy. Nabrala tak na rychlosti, ve snaze Nervózního dostihnout, ale nebylo jim to nic platné. Nervózní vypadal jako kdyby měl v běhání až příliš velkou praxi. Jeho štíhlé nohy obuté do pohodlných bot ho nesly tak lehce, že se zdálo, že se ani nedotýká země.
"Do háje!" Zaklel Simon a pokusil se natáhnout svoje vlastní dolní končetiny. Za několik vteřin se mu tak povedlo obě sestry předběhnout, ale k jeho vlastní smůle jeho osobní vítězství netrvalo dlouho, když se mu zamotaly nohy a spadl k zemi. Vztekle se rychle postavil zpět a vyběhl znova. Obě sestry tak mohli pozorovat Simona Margisona a jeho souboj s vlastní nemotorností, která jeho statné tělo drtila v krutém sevření zpátky k zemi. Simonovi tak uniklo z úst několik dalších cizích slov, když se mu povedlo znova postavit na nohy a tentokrát se dostat blíže ke svému cílu.
"Zastav..." zasípal a divoce si sundal z obličeje několik listů, které se mu přichytily k hladké pokožce. Nervózní ho ale nechtěl poslouchat... chtěl dokončit co musel... nechtěl je do všeho zatáhnout. Zoufale se tedy pokusil nabrat na kroku, což přimělo i Simona více natáhnout nohy. Zoufale tak k němu natáhl paži, když se mu podařilo více přiblížit a chytil ho za tričko. Nervózní se mu pokoušel vyškubnout, ale Simon se ho snažil držet jako klíště... ovšem jen do chvíle, než jeho chodidlo našlo zbloudilý kámen. Simon tak silněji semkl látku v paži, když se celá jeho postava zřítila na drobnějšího Nervózního, čímž ho pod sebou uvěznil celou vahou svého těla.



Nervózní se mu pokusil vyškubnout, ačkoliv ho podobně jako Simona bolel hrudník a z jeho úst vyšlo podivné zachrčení.
"Ani se nehni..." vyhrkl Simon a jeho hlas stoupl o několik oktáv výš a níž. Při tom ho držel ho volnou rukou u země zatímco se snažil ignorovat bolest, která se ozývala z jeho nohy.



"Proboha!" Zvolaly sestry souběžně, když se jim podařilo doběhnout ke zhrouceným mužům. Každá z nich se usadila k tomu ke kterému měla nejblíže.
"Simone... proboha, co se ti to stalo?!" Zvolala Patricie, když k ní zvedl poškrábaný obličej. Zavrtěl hlavou.
"Nic mi není..." pronesl a zaměřil se zpět na Nervózního.
"Chápu to o co ses tady snažil, ale tohle není dobrý nápad ani řešení... ale nebudu s tebou o tom mluvit tady, kde nás může kdokoliv vidět a slyšet... kolik je hodin?" Patricie zmateně zamrkala, když pochopila, která část patřila jí.
"Nevím..."
"Pak si musíme pospíšit..." vydechl a podepřel se oběma rukama od Nervózního. Emilie sevřela jednu z dlaní Nervózního do své. Zoufale pohlédla do jeho světlých očí.
"Tohle mi nedělej," vydechla se slzami v očích. Nervózní k ní vztáhl volnou ruku a setřel z její líce proužek vody. Jeho zraky se zaleskly. Chtěl se jí omluvit... chtěl najít způsob, jak jí vysvětlit, proč to chtěl udělat... proč... chtěl aby byla v bezpečí... daleko od všeho co musel prožít on. Ale nyní... když se díval do jejích očí, pochopil, že jí nechtěl způsobit takovou bolest. Opravdu pro něj tak trpěla? Plakala pro něj? Zavrtěl hlavou a pohladil jí hranou své dlaně.
"Šššš," vyšlo z jeho úst.
"Už neutíkej," zašeptala a propletla svoje prsty s těmi jeho. Nervózní zamrkal, uvolnil svoji paži z jejího sevření a přitáhl si ji k sobě blíže do objetí, jak mu to jen jeho pozice na zemi dovolovala. V podstatě tak jen tiskl její hlavu ke svému rameni. Nechtěl aby plakala, přál si vymazat její slzy a nahradit je smíchem. Ale on jí nemohl něco takového přivést... stále byl rozbitý, neschopný jakéhokoli slova nebo gesta, které by ji mohlo plně upokojit.

Simon se mezitím odsunul z Nervózního a trhavě se pokusil postavit. Jeho levý kotník však na daný úkon zareagoval prudkou bolestí až se celý nahrbil.
"Máš něco s nohou? Proboha vždyť máš odřené ruce!" Zvolala a snažila se ho chytit za předloktí. Simon jí uhnul a kulhavě zamířil k Nervóznímu s Emilií.
"Na tohle ještě budete mít čas... pojďte!" Vyhrkl. Emilie sebou trhla a odsunula se od Nervózního. Až teprve nyní si všimla, jak byl Simon potlučený. Skoro se zdálo jako kdyby bojoval s celým kamenolomem.
"Simone..." vydechla překvapeně. Simon zavrtěl hlavou a prudce si sundal bundu.
"Přehoď si ji přes hlavu," vyhrkl pevně a hodil ji po Nervózním, který stále ležel na břiše na zemi. Nervózní se tak přetočil do sedu a pohlédl na širokou bundu.
"Nemáme času nazbyt!" Procedil Simon a pokusil se udělat několik kroků, díky kterým se jeho jindy téměř bezvýrazný obličej zkřivil do bolestné grimasy.
"Pomohu ti," zašeptala Patricie a chytila ho za ruku. Simon se na ni podíval přes oponu svých řas a zvedl hlavu k ní obličej.
"Pojďte už," vydechl tiše. Patricie se otočila na Emilie, která mezitím stačila Nervóznímu pomoci s bundou a kapucí, kterou mu přehodila přes hlavu. Společně tak začali co nejrychlejším krokem mířit zpět k autu.

Ulice se nadále zdála tichá, daný klid v tu chvíli jen narušovalo pouliční osvětlení, které občas zablikalo. Simon dokulhal k autu a rychle sevřel klíčky na odemčení. Auto prudce zablikalo a v ten moment Nervózní ztuhl. Emilie se na něj ohlédla a spatřila paniku v jeho očích.
"Ty..." vydechla. Nervózní zavrtěl hlavou a zakryl si uši oběma rukama. Znova to zaslechl... ten křik... křik... a ta světla... zvuk bortícího se skla... a pak spatřil oči... čokoládové duhovky plné strachu... byly to oči jeho matky. Vydal pisklavý zvuk a silněji semkl svoji hlavu. Ty hlasy... mluvily na něj jeden přes druhý... a skoro se zdálo jako kdyby na něj něco křičely. Zoufale se snažil je od sebe rozlišit, až konečně zaslechl jediné jméno... Grim. Zavrtěl hlavou a pocítil slabost v žaludku.

Zopakuj to Grime, zopakuj... zaslechl ve své hlavě, než se pomalu ztratil ve vzpomínce.
"Ne!" Zvolal jeho dětský hlas.
"Budeš dělat co ti povím! Teď jsi tady s námi a taky tady zůstaneš!" Zacloumal s ním.
"Uteču vám oběma! Rodiče mě nedají!"
"Ty už žádné rodiče nemáš! Teď jsme tvoji rodiče my a musíš nás poslouchat!" Zvolala ta žena.
"Nemusím a nebudu! Jste lháři!"
"Bylo nám lépe, když ten zatracený kluk nemluvil!"
"Musíme s tím něco udělat Leoši... musíme..."
"Nic s tím neuděláte! Všem povím co se mnou děláte a počkejte až přijde máma! A co teprve táta! Nedají mně!"
"Kluku zatracená... copak to ti není divné, že nepřišli? Že tě nechali tady?"
"Vy jste mě ukradli!"
"Ne, tvoji rodiče tě nechtěli kvůli té nehodě... copak si na ni nepamatuješ?" Nervóznímu se roztřásla brada.
"To nebyla moje vina..."
"Ale byla... vzpomínáš si na to? Jsi zlý a proto s tebou budeme dělat všechny ty věci, aby se z tebe mohl stát hodný hoch," zašeptal sladce Leoš. Nervózní zamrkal, aby zahnal slzy.
"To není pravda! Nevěřím vám!"
"Ale měl bys... jen se neboj... pomohu ti od té viny, která tě musí tížit, protože kvůli tobě zemřeli lidé... zapomeneš na všechno, co na to říkáš? A pak... pak bych mohl sebe i tvoji novou náhradní maminku zbavit tvého nesnesitelného křiku, kterým nás nenecháš vyspat!" Nervózní zacouval.
"Jste lháři! Nic jsem neprovedl! Já... nebyla to moje vina! Nebyla... nebyla..."
"Ale byla... vzpomeň si na všechny špatné věci, co se v poslední době staly... i to byla tvoje vina... ty nosíš smrt..."
"To není pravda... nechte mě být!" Zvolal a vyběhl.

"Co to s ním je?" Vydechl Simon, když spatřil nakrčeného Nervózního. Emilie se letmo dotkla jeho zad.
"Musíme ho dostat do auta," pronesl rychle. Obě sestry se tak pokusily přimět Nervózního k pohybu, ale jejich snaha nebyla odměněna úspěchem.
"Paty sedni si do auta, Emilie ty jdi na zadní sedadlo... a já ho dostanu dovnitř..."
"Ale jak?" Vyhrkla Patricie.
"Silou," pronesl suše.
"Ale to..." vykoktala Emilie, když se k ní Simon dobelhal.
"Neublížím mu, ale nemůžeme tady stát! Jdi si sednout prosím!" Emilie sebou cukla, ale nakonec se mu rozhodla vyhovět. Simon tak chytil Nervózního za loket a začal ho táhnout k autu. V ten moment se Nervózní vzbudil se svého transu a pokusil se Simonovi vzepřít.
"Musíš jít do auta, proboha! Přestaň se vzpírat!" Vyhrkl zoufale Simon a snažil se ignorovat bodavou bolest v kotníku. Nervózní zavrtěl hlavou a pokusil se Simonovi vyškubnout. Ten ho však silněji sevřel a chytil ho oběma rukama za dlaně.
"Pojď!" Nervózní zavrtěl hlavou na nesouhlas a prudce se otočil ke svému vězniteli. Simonovi oči se tak v ten moment ocitly ve stejné výšce... ty oči... chladná modř jeho duhovek... v ten moment ho Nervózní spatřil ve své hlavě podruhé... uviděl Simona za volantem podobného auta a zaslechl ošklivý skřípot brzd. Nervózní sebou prudce škubl a vydal podivný zvuk, který měl být křikem, než se zhroutil k zemi.
"To snad ne..." zašeptal Simon a rychle se sehnul, aby mohl Nervózního zvednout. Pevně tak omotal jeho paži kolem svého krku a co nejrychlejším krokem dovlekl Nervózního na zadní sedadlo svého auta. Emilie tak přisunula jeho bezvládné tělo k sobě a umístila si jeho hlavu do klína. Simon se tak zanedlouho usadil na místo řidiče a otočil klíčem v zapalování. Auto tak vydalo spokojený zvuk.
"Měli bychom velké štěstí... nekonečné štěstí, kdyby nás tady nikdo neviděl..." zašeptal a prudce sešlápl plyn až auto povyskočilo kupředu, což přimělo Nervózní otevřít oči. Divoce sebou škubl a s nekonečným děsem začal sledovat ubíhající krajinu kolem auta. Z jeho hrdla vyšel další zvláštní zvuk.
"To nic Nervózní... Nervózní... podívej se na mě... podívej..." vybízela ho Emilie. Nervózní zamrkal. Celé jeho tělo se třáslo a z jeho očí vytékaly nekonečné proudy slz. Emilie ho chytila za ruku.
"Nejsi sám, slyšíš mě? Nic se ti nestane, všechno bude dobré," pokusila se ho ujistit. Nervóznímu se roztřásla silněji brada. Chtěl jí věřit... chtěl... ale ta bolest... ten strach... ten nekonečný děs, který ho tížil na hrudníku jako kámen... a to auto... cítil každý jeho pohyb... začaly se mu potit dlaně a dech se mu zadrhl v hrdle. Vydal pisklavý zvuk a stočil se do pozice plodu, čelem k Emiliině břichu. Simon přidal na rychlosti, když se Emilie sklonila k Nervóznímu a zakryla ho svým tělem.

No páááni! Lehce jsi mě uklidnila, ale nejsem si jistá, jak moc.

Nějak mám malé obavy, aby taky neměli autonehodu, protože Nervózní se zdál vážně vyděšený, jakoby byl schopný možná vidět budoucnost?

A doufám, že je nikdo neviděl. Jsem napnutá, jako kšandy!

P.S. Krásně sepsáno!

Tak ještě že se to dopadlo takhle, z těch Kádinkových mám čím dál větší obavy. Taky doufám, že naše hrdiny nikdo neviděl a že si Nervózní zase něco vybaví !