Fórum o The Sims

Diskuzní fórum pro uživatele forum.thesims2.cz a ostatní fanoušky série The Sims.
 
PříjemPříjem  Latest imagesLatest images  HledatHledat  RegistraceRegistrace  Přihlášení  

 

 Ze života Nervózního Jedince

Goto down 
+5
Kolikokoli
Ludmila
soarka
Janika31
Lucisab
9 posters
Jdi na stránku : Previous  1 ... 8 ... 13, 14, 15, 16  Next
AutorZpráva
Lucisab
Simí pisálek
Simí pisálek
Lucisab


Poèet pøíspìvkù : 2377
Join date : 11. 12. 17
Age : 28

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty02/02/20, 11:40 pm

Díky holky Pro Tebe

Jani, popravdě Nervózní měl panický strach nejen z toho, co si vybavil, ale také kvůli tomu, že měl vstoupit do auta, ze kterých má fóbii, ale musím uznat, že by nehoda pořádně zamotala děj, máš moc dobré nápady Píšu

Ludmi, Nervózní si během pár dílů vybaví hodně věcí to mohu slíbit Mrkající



97.část - Podivné sny

Za několik minut dorazila naše čtveřice na bezpečné místo. Simon tak zajel svým vozidlem až do garáže, odkud nejdříve Patricie vyjela s jejich autem. Společně pak uvnitř budovy vytáhli z auta na smrt vyděšeného Nervózního, který mohl sotva chodit.

Zanedlouho tak všichni skončili v obýváku.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 019

Chvíli tak bylo ticho, než klid prolomil Simon.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 017

"Tohle se už nesmí nikdy zopakovat! Musíme mezi sebou spolupracovat!" Zvolal. Nervózní se k němu otočil.
"Tím, že utečeš nám nepomůžeš! Musíme být opatrní a vyčkat co se bude dít dál! A ne se jen tak vydat zbůhdarma do města! Chtěl jsi jít za Kádinkovými, že ano?" Nervózní trhaně přikývl.
"Víš co by s tebou ti lidé provedli?" Nervózní pokrčil rameny a přikývl.
"Je ti to jedno?" Nervózní pokrčil rameny.
"Ti lidé jsou blázni co mají v domě víc přístrojů než v chemické laboratoři. Jsem si jistý, že by z tebe jakýmkoliv způsobem dostali, kde jsi takovou dobu byl. Jistě jim vrtá hlavou, kde jsi... a možná si myslí, že jsi i mrtvý. Určitě by chtěli vědět, kde jsi byl, aby mohli potvrdit svoji teorii o tom, že máš komplice, kterého jsi přes ty svoje čáry máry dostal na svoji stranu!" Zvolal rozčileně. Nervózní sebou škubl. Mohla to být pravda?
"Proto tě žádám... už nikdy nedělej podobné pitomosti! Nyní budeme rádi, pokud nás nikdo neviděl! Byli jsme venku moc dlouho! Zatraceně!" Vyhrkl a pročísl si vlasy. Nervózní vydal zvláštní zvuk a sklonil tvář k zemi.
"Nervózní... už to opravdu nikdy neudělej, prosím," zašeptala jeho směrem Emilie. Nervózní se na ni ohlédl. Nechtěl nikomu ublížit... jeho přáním bylo jim pomoci... osvobodit je od jeho problémů.
"Slib mi to prosím," vydechla Emilie. Nervózní přikývl, z jeho očí nadále vytékaly slzy. Simon zavrtěl hlavou.
"Do rána musíme vymyslet nějaký plán jak dál postupovat... jsme na tenkém ledě a pokud nebudeme jednat v souhře... potopíme se," pronesl pevným hlasem Simon.
"Všichni v tom jsme společně a proti nám je... hodně lidí... souhlasíte s tím, že budeme spolupracovat?" Zeptal se. Všichni se k němu otočili.
"Samozřejmě," vydechli všichni co dokázali mluvit.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 024

"Pak půjdeme spát... dnes už stejně nikdo nic nevymyslí a myslím, že si všichni musíme odpočinout," podotkl. Všichni mu věnovali unavený pohled. Věděli, že má pravdu a podvědomě byli rádi, že to byl právě on kdo se je rozhodl vést v něčem takovém. Emilie se pomalu zvedla a natáhla paže k Nervóznímu, který stále nedokázal přestat plakat. Jeho emoce byly v ten okamžik natolik nahlodané, že nedokázal ani chodit bez opory. Proto pevně sevřel její dlaně a postavil se. Společně tak zamířili do horního patra do pokoje. Patricie tak zůstala sedět vedle Simona sama.
"Dojdu pro lékárničku..." vydechla při pohledu na jeho oděrkami pokrytý obličej. Simon zavrtěl hlavou.
"To je dobré, nic nepotřebuji," odvětil bezbarvým hlasem. Patricie zavrtěla hlavou a sedla si před něj na podlahu, kde mu začala rozvazovat botu.
"Co to děláš?!!" Zvolal příliš nahlas až Patricie nadskočila.
"Máš něco s nohou, chci se na ni podívat," pronesla. Simon zavrtěl hlavou.
"Nic mi není..."
"Přestaň si hrát na bouráka, kulháš a sotva chodíš... viděla jsem jaké ti dělaly problém pedály u auta a..." Simon ji přerušil.
"Nemůžeš mě prostě nechat být?" Zavrčel. Patricie se zamračila.
"Fajn, jak myslíš... nebudu tě prosit o to, abys mi tu nohu ukázal!" Zvolala se slzami v očích.
"Pro mě za mě si tady zůstaň sedět v tom křesle jako bručoun až do rána, protože stejně do patra sám nevylezeš!" Dodala zatímco její hlas kolísal. Simon zavrtěl hlavou. Patricie si ho změřila raněným pohledem a chystala se zvednout ze země, když se Simon nahnul k ní.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 028

"Omlouvám se... já jen... jen..." zašeptal a přitáhl si ji k sobě do náruče.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 029

"Mám strach... nesnáším pocit, že jsem dán na pospas... nejsem rád mimo kontrolu... já... promiň... bál jsem se... tak strašně jsem se bál..." vydechl do jejího ucha.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 030

"Všichni se bojíme," pronesla tiše do jeho ucha.
"Já vím... nelíbí se mi to. Hrozně jsem se bál, že se ti něco stane... že se odněkud objeví nějaký blázen a... bože můj, jsem tak nemožný, že nedokážu ani běžet bez toho aniž bych se nepřizabil... jak bych tě dokázal uchránit? Jak? Ti lidé tam venku... nechci ani domýšlet... o sebe se tolik nebojím, protože po tom co se stalo, nevědí jak se ke mě mají chovat... jsem přeci jen pořád Margison, i když padlý... budou se bát mého dědy, ale vy... nejsem si jistý jestli tě dokážu ubránit s mými nemožnými schopnostmi... jako muž jsem opravdu k ničemu..."
"To přeci není pravda," zašeptala Patricie.
"Jen se na mě podívej! Normální muž by doběhl Nervózního a zastavil by ho... ale já... ačkoliv jsem vyšší a silnější... nedokázal jsem ho chytit, protože jsem většinu času ležel na zemi jako idiot... to že jsem ho nakonec zastavil byla jen náhoda a zákon fyziky... dál nic... mám na sebe vztek... jsem naprosto k ničemu," zopakoval rozhořčeně.
"Už od tebe nechci slyšet slova, že jsi k ničemu, protože to tak není. Ty jsi ten nejúžasnější muž na světě. Možná nejsi nadaný pohybem, ale umíš to se slovy... jsi vůdce."
"Vůdce... který nedokáže nikoho zachránit... jsi na mě moc hodná Paty a za to tě miluji, ale... ale pravda je taková, že k sobě musím být sebekritický... takže vzhledem k dnešní situaci jsem vyhodnotil, že jsem naprosto selhal. Běžel jsem jen kamenolomem a mám jsem si zlomil nohu... nechci domýšlet co bude příště..." Patricie se od něj odklonila.
"Simone... neselhal jsi. Pomohl jsi nám, dokázal jsi nás navést na správnou stopu. Dokázal jsi najít řešení... přemohl jsi Nervózního a jeho strach... kdyby nebylo tebe, nikdy bychom to nedokázaly."
"Paty... já..." Patricie se opřela oběma rukama o jeho hrudník a přitlačila ho k opěradlu.
"Co to..." vydechl šokovaně.
"Za prvé ty nejsi ten, který má nízké sebevědomí. Jsi statečný, hrdý a krásný muž, který si ví rady bez ohledu na situaci. Možná nejsi pohybově nadaný, ale záleží snad na tom? Věřím ti, i když nedokážeš běžet rovně bez pádu, nezáleží mi na tom... spíše mě mrzí, že si ublížíš. Za druhé bez tebe bychom byly ztracené a Nervózní také... dodáváš nám odvahu... naději, že když jsi celou záležitost pochopil ty, pak se k tomu snad i někteří pokusí postavit podobně... za třetí, pro mě jsi dokonalý takový jaký jsi..."
"Jenže..." pronesl Simon, než...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 038

...ho umlčela svými rty. Po chvíli se od něj s úsměvem odtrhla.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 040

"Takže mi konečně dovolíš se teď podívat na tu tvoji nohu?" Simon se zasmál.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 042

"Řekni mi, co mám s tebou dělat?"
"Dovolit mi podívat se na tvoji nohu?" Zopakovala se šibalským úsměvem.
"Jsi neskutečná... zřejmě mi nic jiného nezbude, protože si jsem jistý, že bys byla schopna počkat než bych usnul a šla bys mi pořádně nohu promačkat jako antistresový míček... a pak bych dostal málem infarkt," zasmál se.
"Co si to o mě myslíš? Náhodou dokážu prohlížet zranění bez zbytečného mačkání! Jen uvidíš!" Zvolala a znova si sedla na zem. Simon zavrtěl hlavou a sám si sundal botu a později i tmavou ponožku.
"Tak co mi povíte doktorko Dvořáková?"
"Nemáš zatím žádnou modřinu a..." zlehka stiskla jeho kotník.
"AU!" Zaječel Simon.
"Myslím, že ráno uvidíme jestli máš výron, takže do té doby budeš mít klid," mrkla na něj a natáhl mu ponožku na nohu.
"To jsem si mohl myslet..." pronesl a zpátky si navlékl botu.
"A kdyby cokoliv, vezmu tě do nemocnice..."
"Nikdy nepůjdu do žádné nemocnice!" Zvolal.
"Bojíš se snad nemocnic?"
"Ne, ale bylo by to naprosto zbytečné, kontraproduktivní..." Patricie zavrtěla hlavou a přerušila ho.
"Stejně tam půjdeš, pokud ti noha oteče, že se nebudeš moci hnout."
"Nikam mě nedostaneš!" Vyhrkl příliš nahlas.
"Ale dostanu," mrkla na něj.
"A jak? Teď vylezu nahoru... jak bys mě chtěla dostat dolů do auta, no?" Pronesl s náznakem výzvy v hlase.
"Poradila bych si," mrkla na něj a ukradla mu polibek.
"Tak to bych chtěl vidět. Jsem mnohem robustnější a těžší než Nervózní. Ani jedna z vás se mnou nehne a Nervózní už teprve ne," vyhrkl sebevědomě. Patricie se zasmála.
"Však uvidíš..." vydechla jemně.
"Pokušitelko," zašeptal a sklonil se k ní pro polibek.

Zanedlouho tak Patricie pomohla kulhajícímu Simonovi do schodů a později do patra.
"Vidíš beze mě by jsi to nezvládl," vydechla hrdě, když dorazili do pokoje. Simon zavrtěl hlavou.
"A podobným způsobem tě zase hravě dostanu dolů," zapíchla mu prst do hrudníku. Simon si vzdychl a přitáhl si ji k sobě.
"Jenže teď jsem ti pomáhal ty můj snílku... ale potom, budu mrtvá váha..."
"Tak mrtvá váha... přiměla bych tě, aby jsi nebyl mrtvá váha to mi věř," vyzvala ho se širokým úsměvem.
"Jsi neuvěřitelná..."
"Chceš se vsadit?" Simonovi se objevili v očích hravé ohníčky.
"Nikdy se nevsázím... ale u tebe bych mohl udělat výjimku, protože moje vítězství je zcela zřejmé," mrkl na ni.
"Tak to ani náhodou..."
"Chceš to vidět?"
"Co?" Simon se zasmál, chytil ji za pas, udělal dlouhý krok a dopadl s ní na postel.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 004

"Tímhle jsi mi chtěl dokázat co? Že mě dokážeš povalit na postel?" Zasmála se Patricie.
"Tím jsem ti chtěl dokázat, že jsem silnější než ty a tím pádem jsem vítěz už teď," mrkl na ni.
"Páni netušila jsem, že jsi tak ambiciózní..."
"Všichni Margisoni jsou ambiciózní," zašeptal než se k ní sklonil.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 005

Za několik hodin, tak nastal v domě úplný klid. Patricie ležela v náručí svého milovaného muže zatímco slunce začínalo kreslit po jejich tvářích zvláštní obrazce skrz závěsy. Patricie se zavrtěla a její poklidný obličej se najednou zkřivil, když jí její mysl zavedla do jiného světa.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 006a

Najednou v sobě cítila neklid. Prudce sebou škubla a otevřela oči... to místo...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 008a

...bylo podivné. Zvláštní tma se vznášela prostorem a vzduch byl cítit zatuchlinou. Zoufale se rozhlédla, když si všimla šatů co měla na sobě.
"Svatební šaty?" Pronesla do ticha. V ten moment zaslechla tichou melodii. Otočila se za zvukem a tam ho spatřila. Nervózní seděl u klavíru a svými hbitými prsty rozezníval překrásný hudební nástroj. Patricie se postavila a změřila si ho s úsměvem.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 013a

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 011a

"Nervózní," oslovila ho.
"Já nejsem Nervózní," odvětil chladným hlasem Nervózní aniž by se k ní otočil.
"Tak jsi Grim."
"Ani to nejsem já," procedil ledově.
"Tak kdo tedy jsi?"
"Já jsem nikdo," pronesl a otočil se k ní. Patricie před ním ucouvla. Ještě nikdy na něm neviděla takový pohled. Díval se na ni... tak... tak... přejel jí mráz po zádech.
"Je ti dobře?"
"Nikdy mi nebylo lépe..."
"Vypadáš divně... chováš se divně... a nejsi nikdo..."
"Jsem nikdo, ale to někdo jako ty nemůžeš nikdy pochopit." Patricie zalapala po dechu. Nervózní byl arogantní.
"Co mi to tady vykládáš!" Zvolala rozčileně. Nervózní jí věnoval prázdný pohled a otočil se zpět ke klavíru, kde začal hrát tu nejdivnější melodii, kterou u něj kdy slyšela. Až pak její uši zaznamenaly další zvuk. Ohlédla se za správným zvukem a spatřila Nervózního za mřížemi. Zmateně pohlédla na nepříjemného Nervózního a pak se zaměřila na zoufalého, který k ní natahoval paži skrz kovové mříže a bzučel na pomoc.
"Nervózní!" Zavolala na něj a vyběhla k němu.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 016a

Rychle si pokusila vyhrnout šaty a klekla si k němu.
"Jak ses tam dostal? A co ten druhý?" Nervózní zavrtěl hlavou.
"Copak to máš nějaké šílené dvojče? Do prčic vždyť tyhle dveře nemají zámek, kdo tě tam zavřel?" Kladla mu otázky na které jí němý Nervózní nemohl odpovědět. Najednou pocítila chlad. Podivné studeno, které se jí zadíralo pod kůži jako žíravina. Otřásla se a chytila Nervózního za ruku.
"To někdo otevřel okno nebo co..." pronesla zmateně a ohlédla se. V ten okamžik spatřila temnou postavu, která jako kdyby vystupovala z podivné mlhy.
"Kdo jsi?!" Zavolala.
"Čekal jsem na tebe," zaslechla podivně hluboký hlas. Patricie polkla a podívala se na Nervózního, který se nakrčil a pustil její ruku.
"Kdo je to?" Zeptala se ho. Nervózní zavrtěl hlavou a s nezměrným děsem se přitlačil ke stěně. Patricie si vzdychla a postavila se. Silueta mezitím zmizela.
"Mám toho dost, nebudu si tady s nikým hrát na schovávanou!" Zvolala.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 018a

"Ale já se před tebou neschovávám, nikdy jsem to nedělal," odvětil ten hluboký hlas. Patricie se otočila za zvukem a ztuhla.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 021a

"Ne... Nervózní?" Vydechla šokovaně při pohledu do jeho neobyčejně tmavých očí.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 020a

Zmateně se rozhlédla když si uvědomila, že všichni ostatní Nervózní mezitím zmizeli.
"Já nejsem Nervózní. Jmenuji se Grim Ambrosis Thanasie," pronesl hrdě.
"Ale... ale... to... ty..." Patricie najednou nebyla schopna dát dohromady souvislou větu. Tahle verze Nervózního ji děsila. Jeho oči... byly tak temné, že nemohla spatřit jeho panenky a jeho vlasy byly černé jako uhel... jeho tvář nadále zdobily jizvy, ale kromě nich se mu na obličeji vytvářely podivné stíny, díky kterým vypadal Grim jako živý mrtví.
"Nemusíš se mě bát. Nikdy bych nikomu neublížil a tobě už vůbec ne..."
"Já ti nerozumím..."
"Já vím, cítím to z tebe a chápu tě... všichni se mě vždycky báli, ale já nikdy nikomu nechtěl ublížit. Chtěl jsem je varovat, ale... nikdo mě nechtěl poslouchat. Mít dar není jednoduché... je to nekonečná zodpovědnost a trápení, ale to myslím že chápeš..." Patricie se zatvářila zmateně a konečně se k němu odvážila přiblížit.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 028a

"O čem to tady proboha mluvíš?"
"I ty máš dar, i když maličko jiný než já. Já přesně vím, ale ty cítíš..."
"Pořád ti nerozumím..."
"Věděla jsi, že se něco stane než zemřeli tvoji rodiče... tušila jsi, že se něco přihodí, než se stala ta věc s tvým bratrem... jsme si podobní, i když mi nevěříš... a proto jsem tady."
"Jsi tady proto, aby jsi mě vyděsil?"
"Ne, proto abych tě varoval... protože vím, že ty mi budeš věřit."
"Já... já... tohle se mi zdá... měla jsem včera náročný den a blázním... měla bych se vzbudit a..."
"Ne! Nemůžeš odejít dřív než ti to povím! Můj otec mi to sice zakázal, ale... zítra přijde..."
"Kdo přijde?"

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 026a

"Můj táta... musíte být opatrní. Tentokrát by to mohlo být jiné, ale... bojím se... pečlivě zvaž každé rozhodnutí, které učiníš a možná... možná... tentokrát odejde s prázdnou... a ty pak oblečeš tyhle šaty..."
"O čem to tady mluvíš?!"
"Nemůžu ti říct víc, nejde to..."
"Proč? Nejdříve mě tady děsíš a pak mi neřekneš nic konkrétního?!" Zvolala zoufale.
"Omlouvám se, ale nejde to. Nemohu porušit pravidla... už jednou jsem to udělal a pak se stala katastrofa díky které jsem se už nikdy nevrátil domů... můj táta neumí odpouštět..."
"Cože?" Vyhrkla a přistoupila k němu ještě blíž. Až nyní si všimla, že jeho oči nebyly černé, ale neobyčejně tmavě hnědé. V ten moment se rozezněl podivný telefon vedle Grima.
"Musím to zvednout... ale to už tu nesmíš být..."
"Proč?"
"Neptej se mě..."
"Proč vypadáš takhle?"
"Jak?"
"Jako mrtvý..." otřásla se. Grim se pousmál.
"Možná jsem už skoro mrtvý," usmál se na ni.
"Cože?!" Zvolala šokovaně.
"Sbohem Patricie a nezapomeň na to co jsem ti řekl. Rozhodni se správně," zašeptal.

V ten moment sebou Patricie škubla a vykřikla. Zoufale se vymotala z deky a několikrát se přetočila na posteli, než dopadla na podlahu. Simon sebou trhl a prudce se posadil ve chvíli, kdy její tělo dopadlo na zem.
"Paty?!" Zvolal a přemístil se rychle na opačnou stranu postele. Patricie nevypadala, že by ji pád vzbudil.
"Paty!" Zavolal na ni znova a rychle se k ní klekl.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 030

"AU!" Vyhrkl, když pocítil svůj bolavý kotník. Až v ten moment se Patricie vzbudila a zvedla k němu uslzenou tvář.
"Simone!" Vykřikla a vrhla se do jeho náruče s takovou silou až Simon narazil zády do postele.
"Paty? Co se ti to stalo? Co se ti to zdálo?"
"Viděla jsem Grima a říkal mi divné věci... a... a... bože můj," zvolala a postavila se. Simon ji následoval s tichým zasyčením, když se opřel o poraněný kotník.
"Měla jsem svatební šaty a říkal mi, že dnes... dnes... přijde jeho táta... Simone... Simone! Oni nás včera viděli! Někdo nás určitě viděl a dnes... dnes...." drmolila. Simon zavrtěl hlavou a přitáhl si ji k sobě.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 031

"Byl to jen sen a nic z toho není skutečné. Včera jsme byli všichni pořádně unavení, všechno se ti to v hlavičce pomotalo. Máš prostě strach, což chápu. Nic se nestane, uvidíš že dnešní den bude jako každý jiný," zašeptal do jejích vlasů. Patricie silněji semkla jeho tělo. Tolik si přála věřit jeho slovům, ale něco v ní... něco... tušilo něco jiného.


Návrat nahoru Goto down
https://lucilla-sims.tumblr.com/
Janika31
Simík designér
Simík designér
Janika31


Poèet pøíspìvkù : 1451
Join date : 06. 02. 18
Age : 32

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty03/02/20, 10:45 am

Šokovaný Šokovaný No páni. Nějak se mi slova ztratila v ústech. Začínám mít docela obavy, co se přihodí, protože sny tohoto typu se mi ani trochu nelíbí Smutný .

Jinak opět krásně, napínavě sepsáno! Láska Už se nemůžu dočkat dalšího dílu, ale trochu se bojím, co přijde. Smutný

Btw.: Nádherné fotky, hlavně ty snové! Láska Krásná práce!
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Ludmila
Admin
Admin
Ludmila


Poèet pøíspìvkù : 2814
Join date : 10. 11. 17
Age : 56
Location : poblíž Olomouce

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty03/02/20, 08:54 pm

Takové divoké sny mít, tak skončím pod postelí taky, v obavách z věcí příštích Aha Snad už Nervózní nebude tak zmatkovat a Simonův úraz nebude moc vážný.

A podobně jako Janika chválím krásné fotky ze snu a těším se na dašlí díl ! *THUMBS UP*
Návrat nahoru Goto down
Lucisab
Simí pisálek
Simí pisálek
Lucisab


Poèet pøíspìvkù : 2377
Join date : 11. 12. 17
Age : 28

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty05/02/20, 10:55 pm

Moc děkuji holky Pro Tebe Pro Tebe moc mě těší taková milá slova Pro Tebe Červenám se jsem hrozně moc ráda, že se vám to moje povídání pořád líbí Červenám se


98.část - Zvedá se vítr

Později ráno se naše čtveřice sešla u snídaně. Všichni tak seděli v poklidu a vyprávěli si různé příhody. Skoro to vypadalo jako kdyby se včerejší událost nestala.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 003

"Páni, vaše pověstné želé!" Zvolal Simon a pokusil se uvolnit svůj kotník, který se ozýval při každém silnějším pohybu.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 002

"Patricie mě poprosila abych ho uvařila, když máš svátek," mrkla na něj Emilie a předložila před Nervózního jeho porci.
"Paty už jsem ti říkal, že nic nechci..." odvětil s drobným úsměvem jejím směrem.
"Když já ti nic nekoupila... a tak... tak... jsem poprosila Emilí, protože tohle zatím moc neumím... ale jen co dojíme ti půjdu něco pěkného koupit..."
"O to přeci vůbec nejde," zašeptal jemně, uchopil vidličku a opatrně si vložil drobné sousto do úst.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 006

"Je to vynikající," odvětil k Emilii, která se již stačila usadit.
"Děkuji," pronesla Emilie.
"Je skvělé, že máte v rodině něco takového. U nás bohužel žádné kulinářské dědictví nemáme... jediná věc, která se dědí z generace na generaci je náš dům," pokrčil rameny.
"I to je hezká tradice. My jsme byli vždy spíše takový kočovníci, možná proto dokázala naše prateta zakotvit tady," vydechla Emilie. V ten moment se na ni Nervózní zahleděl a v jeho očích se objevila lítost. On nic takového neměl. Netušil jestli jeho rodina kdy něco podědila... pokud nepočítal nenávist ostatních. Vzdychl si, když na sobě pocítil něčí pohled. Zmateně se naklonil správným směrem a spatřil Patricii. Její oči ho nesoudily, ale dívala se na něj jinak. Jako kdyby v něm něco hledala... jako kdyby čekala, že něco řekne nebo udělá... ale jak by mohl něco učinit? Zavrtěl hlavou a zaměřil se raději na svoji kostku želé. Stále byl stejnou prázdnou osobou bez minulosti. Pořád... bez ohledu na to jak moc se snažil... bez ohledu jak moc věřil sám sobě nebo svým zachránkyním... stále byl jen Nervózním Jedincem, který z hloubi duše, pokud vůbec nějakou měl, nenáviděl svoje skutečné jméno. Zavřel oči a snažil si ty čtyři písmena představit. Grim... to jméno bylo divné jako on sám, ale i přes to ho nedokázal přijmout. Vnitřně se proti němu bránil... jako kdyby mu to jméno něco připomínalo... něco bolestného... možná to bylo jen tím, že se bál být znova sám sebou, protože by pak musel, přesně jako mu to kdysi řeklo jeho mladší já, nosit na svých zádech veškerá břímě minulosti. Zhluboka se nadechla a otevřel oči. Musel si zvyknout... musel si začít zvykat na svoje jméno... protože to bylo jistě klíčem k jeho samotnému.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 004

Patricie se mezitím dívala na Nervózního a její srdce při tom bilo na poplach. Stále ho viděla s podivnými stíny v obličeji a tmavýma očima, která ji nutila se dívat jinam. Jestli všechno co viděla byla pravda, pak Nervózní prošel skutečně obrovskou proměnou, která z něj udělala někoho jiného, přesně jako to kdysi řekl Simon. Nervózní měl být hrdý... hrdý na svoje jméno i původ... ale nyní se bál byť jen jediného zvuku vlastního jména... a jeho vzhled... Nervózní měl světle hnědé vlasy a šedé oči, které se ani nedaly připodobnit k těm tmavým. Jak se mohlo podařit Kádinkovým ho tak změnit? Podivín byl skutečně nebezpečným místem tím si byla Patricie nyní víc než jen jistá.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 008

"Po jídle se budu muset na chvíli stavit v restauraci. Artur chce probrat nějaké věci v účetnictví," nadhodil po chvíli ticha, čímž narušil myšlenky Patricie i Nervózního.
"Pak ale budeme muset přeparkovat, tvoje auto je stále v garáži," pronesla Emilie.
"To je pravda..."
"Já přeparkuji, aby naše auto přestalo blokovat to tvoje," oznámila mu jemně Patricie. Simon přikývl.

Za nějakou dobu se tak Patricie vydala ke dveřím se Simonem v patách.
"Paty, počkej..." zastavil ji a předstoupil před ní. Patricie se k němu otočila. V očích se jí nadále odrážely obavy, které se snažila před ostatními členy domu skrýt. Pokusila se mu opětovat úsměv.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 012

"Neboj se," vydechl a přistoupil k ní. Patricie se zachvěla.
"Snažím se... dnešní den... bude jako jiný," vydechla těžce.
"Ano, přesně tak... miluji tě," zašeptal.
"Taky tě miluji," vydechla a z oka jí ukápla slza. Simon jí ji obratem utřel vlastní dlaní.
"Proč pláčeš? Nic se nestane," pronesl tiše a přitáhl si ji do náruče.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 013

"Protože mám strach... protože mám pocit, že se všechno rozpadne... že ty... moje sestra... Nervózní... že brzy nastane den, kdy budu muset žít bez vás... bez tebe... beze všeho..." Simon se od ní odklonila a odhrnul jí vlasy z tváře.
"Znova ti opakuji, že nic z toho se nestane."
"Mám strach, že mi zmizíš..."
"Ani to se nestane. Už jsem se rozhodl být s tebou. Dříve jsem byl zabedněný a zbytečně jsem ztrácel čas s hloupostmi a povinnostmi... nyní lituji každé vteřiny, kterou jsem věnoval těm hloupým záležitostem... Stefan měl vždycky pravdu... ačkoliv je mladší, dokázal si pokaždé poradit lépe než já... je to zvláštní," zašeptal s drobným úsměvem a zavrtěl hlavou.
"V čem měl pravdu?"
"Vždy mi říkal, že si mám jít za svým, že se nemám nechat odradit, ale... ale to už je za námi... myslíš, že mě Emilie naučí to vaše želé?" Změnil rychle téma. Patricie se zatvářila zmateně... tahle konverzace... tahle... chytila se za spánky a sklonila tvář k zemi.
"Želé? Počkej... já..."
"Je ti špatně? Chceš se posadit?" Vyhrkl starostlivě. Patricie prudce zavrtěla hlavou a zvedla k němu obličej plný slz.
"Simone...!" Zvolala jeho jméno, když se ozval ošklivý zvuk tříštícího se skla. Simon sebou škubl a v jeho obličeji se stáhl bolestí, když prudce trhl kotníkem.
"Co se to děje?!" Zvolal a otočil se k oknům. Patricie ho prudce chytila za paži, ale Simon se jí vyškubl a přešel blíže k oknu. Odhrnul tak drobný kousek závěsy...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 015

...a v ten moment jeho srdce spadlo až na zem. Z jeho úst vyšlo několik ostrých slov v cizím jazyce, které doplnilo zadunění dalšího kamene o podlahu.
"VYDEJTE NÁM ĎÁBELSKÉ DÍTĚ!" Ozývalo se před domem od spousty rozezlených lidí. Simon chytil Patricie silněji za předloktí, když se přes něj natáhla, aby mohla spatřit situaci venku a přitáhl si ji k sobě. Vzápětí ji odtáhl dál od okna směrem do chodby.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 016

"To snad není možné! Oni to vědí... kdo nás mohl vidět? Jak jen... jak... musím myslet... musím..." Patricie ho chytila za dlaň.
"Simone... já to věděla... věděla jsem to... já..."
"Šššš... sny nejsou skutečné..." Patricie prudce zavrtěla hlavou.
"Ale já tohle viděla! Slovo od slova! Viděla jsem tvůj hrob!"
"Znova ti opakuji, že je to nesmysl! Musím myslet... musím... musíte se schovat! Už není cesta z tohoto domu! Ukryjete se do sklepa... ten je hůře přístupný a až se utiší situace... budete moci vyjít..."
"A co ty?"
"Já se pokusím uklidnit situaci."
"To myslíš vážně?" Její slova při tom doplnil další kámen, který se zaduněním srazil k zemi několik květin v květináčích. Oba se ohlédli za nepořádkem a přejel jim mráz po zádech.
"Paty, není jiná cesta! A vy musíte nastolit spravedlnost! Grim si to zaslouží... ti lidé venku to zatím nechápou... je na čase srazit Kádinkovi z jejich trůnu... vždyť už sebou stáhli tolik lidí... Černína a ty ostatní... nemůže jim to vyjít..."
"Ale co ty?! Nenechám tě tady samotného, slyšíš! Nikdy tě nenechám samotného!" Vyhrkla.
"Zvládnu to! Jsem Margison a oni teď nevědí, jak se ke mě mají chovat... po tom co se stalo..."
"Viděl jsi kolik jich tam je? Tam venku se tlačí celý Podivín a chce nás lynčovat! Opravdu si myslíš, že je teď zastaví tvoje jméno?! Zadupou tě do země, oni tě... oni..." Simon si ji přitáhl blíže k sobě.
"Paty poslouchej mě... všechno co se stalo... všechno..."
"Já tě nechci poslouchat! Nebudeš se se mnou loučit, ty ne! Nepustím tě! Nenechám tě jít samotného!" Zvolala vzdorovitě.
"Paty... proboha..."
"NE!" Vykřikla, pevně ho semkla kolem hrudníku a objala ho nohama kolem boků. Simon sebou škubl, když ucítil bolest v kotníku, která hlasitě protestovala proti nové váze.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 017

"Nebuď jako malá... já musím..."
"Pak půjdu s tebou! Nenechám tě tam jít samotného!" Zakřičela téměř hystericky a sevřela ho silněji. Simon zasyčel bolestí, když se pokusil znova najít rovnováhu.
"Paty, proboha! Buď rozumná! Jediný kdo s nimi může mluvit jsem já! Oni vás nebudou poslouchat, ale mně možná ano! Vezmi rozum do hrsti!" Patricie zavrtěla hlavou.
"Nenechám tě, aby jsi se obětoval!"
"Ale tohle přeci..." v ten moment za sebou zaslechly kroky.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 020

"Co se to tady děje?" Vydechla Emilie a její slova byla doplněna o několik dalších, které se ozvaly zvenčí. Patricie k ní zvedla svůj vlhký obličej.
"Venku je asi celý Podivín... chtějí Nervózního." To poslední vyřkla tak tiše, že jí mohli sotva rozumět, ale i tak všichni tušili co vyslovila.
"Ne..." zašeptala Emilie a otočila se k oknům. Nervózní se mezitím nakrčil jako kdyby dostal facku. Opravdu to takhle skončí? Ptali se všichni.

V tomhle dílku jsem chtěla moc poděkovat Janice za pomoc při hledání simíků jako soch Pro Tebe takže ještě jednou děkuji, protože kdyby nebylo tohoto zázračného downu, jistě by jste tento dílek viděli tak za tisíc let, protože by se mi buď sekla hra kvůli velkému množství lidí, nebo by se nedalo fotit kvůli rychle rozjeté grafice Červenám se  takže ještě jednou moc děkuji Jani za pomoc Pro Tebe


Naposledy upravil Lucisab dne 06/02/20, 08:56 pm, celkově upraveno 1 krát
Návrat nahoru Goto down
https://lucilla-sims.tumblr.com/
Ludmila
Admin
Admin
Ludmila


Poèet pøíspìvkù : 2814
Join date : 10. 11. 17
Age : 56
Location : poblíž Olomouce

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty06/02/20, 08:47 pm

No nazdar, to vypadá docela špatně, snad Simon ten rozvášněný dav nějak ukočíruje a nic se mu nestane ! To je tak napínavé, že teď budu mít i já neklidné spaní *THUMBS UP*
Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simík designér
Simík designér
Janika31


Poèet pøíspìvkù : 1451
Join date : 06. 02. 18
Age : 32

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty07/02/20, 10:44 am

Šokovaný No nazdar..., kdo je viděl? Nebo jak se to dozvěděli... Vzteklý *SORRY* . To snad ne... Smutný

Hrozně se bojím, co se stane. Hlavně ten Paty sen... Smutný naprosto chápu, že tak jančí. Smutný

Hlavně nás netrap! Červenám se

Těším se na další díl! Honeeem. Vysmátý Láska

Jinak nemáš vůbec zač, jsem ráda, že jsem mohla pomoci! Úsměv
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Lucisab
Simí pisálek
Simí pisálek
Lucisab


Poèet pøíspìvkù : 2377
Join date : 11. 12. 17
Age : 28

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty11/02/20, 10:21 pm

Díky holky Pro Tebe teď už pojedeme jenom z kopce Vysmátý

Jinak díky včerejšímu kompletnímu 4 hodinovému blackoutu jsem stihla pořádně doupravit dnešní dílek, za který mě snad nezačnete nesnášet Červenám se

Znova vás opět poprosím o fantazii v určitých částech, protože se mi většina pasáží fotila neuvěřitelně špatně a něco naopak zase nešlo vůbec Aha


99.část – Výkřik

„Paty, pusť mě…“ zašeptal Simon a letmo se ji pokusil od sebe odstrčit.
„Ne!“
„Paty…“ vydechl, uchopil ji za pas a sundal ji ze sebe.
„Simone!“ Vyjekla.
„Takhle nemůžeme věci řešit. Musíme se soustředit na to, jak ochránit Nervózního…“ jakmile vyslovil jeho jméno se Nervózní nakrčil ještě víc a vydal krátký pisklavý zvuk. Emilie k němu přistoupila a chytila ho kolem ramen.
„Co tedy budeme dělat?“ Zeptala se ho klidně.
„Budeme vyjednávat. Pokusím se s nimi mluvit a vy mezitím ukryjete Nervózního do sklepa. Nevíme, co se stalo ani jakým způsobem si jsou vlastně jistí, že ho tady máme. Někdo nás jistě viděl, ale co vlastně všechno spatřil? Pokusím se s nimi pracovat a možná… možná…“ zhluboka se nadechl a zavrtěl hlavou. V ten moment se ozvala další tříštivá rána, když středně velký kámen dopadl skrz skleněnou výplň do místnosti.
„Rozbijí nám dům!“ Zvolala Emilie a semkla Nervózního.
„Váš dům se možná rozpadá, ale ve skutečnosti má mnohem větší výdrž než některé budovy ve městě. Nedostanou se k nám tak snadno,“ vydechl ve snaze je přesvědčit, ačkoliv tomu sám už tolik nevěřil. Prudce se narovnal a otočil se k oknům. Udělal několik váhavých kroků správným směrem ve chvíli, kdy se několika lidem podařilo překonat vysoký kameninový plot a přeskočit ho.
„Zatraceně!“ Zvolal. Vzápětí si však všiml známého policisty, který se k domu dostal podobným způsobem.
„Ve jménu zákona otevřete!“ Zvolal starý známý policista. Simon se zamračil.
„To je ten zatracený pitomec! Schovejte Nervózního… jdu tam a pokusím se je přivést k rozumu…“
„Ale…!“ Vyhrkla Patricie, ale Simon ji zastavil.
„Ne, Paty! Teď musíme dělat, co je nutné!“ Vyhrkl jejím směrem a otočil se k oknu, kde mohl spatřit část policisty.
„Jsem ochotný s vámi mluvit jen pod podmínkou, že budete plnit svoji povinnost a přestanete nechávat demolovat cizí dům,“ oslovil ho příkře.
„Margisone?!“ Vyjekl Smith a nahnul se k němu a snažil se ho skrz těžkou záclonu spatřit.
„Ano, takže budete plnit svoji funkci? Protože tohle rozhodně není jednání dle platného zákona,“ procedil Simon.
„Hodláte mi dělat kázání, ačkoliv jste to zrovna vy, kdo se v téhle chvíli ocitl na místě činu?“
„O jakém místě činu tady hovoříte? Protože já tady žádný nevidím, asi pořádně neznáte svůj zákon, protože jinak byste nedovolil výtržnictví takového rozsahu.“
„Lidé mají právo na spravedlnost,“ zvolal policista vztekle.
„To jistě, ale to my také přeci, nebo už snad nejsme lidé? Mám vám připomenout potřebné paragrafy, podle kterých byste měl nyní postupovat?“
„Snad si nemyslíte, že od vás budu trpět takové posměšky jenom kvůli vašemu jménu!“
„Nejsou to posměšky, ale pravda… takže mohu vystoupit bezpečně ven bez jakékoli újmy?“
„Pokud se lidé rozhodnout činit spravedlnost, pak jim nemohu bránit,“ odvětil pevným hlasem Smith.
„Pak jistě pochopíte až vás můj děda roznese na kopytech až u vašeho nadřízeného spustí poplach hodný světové války za narušení mé bezpečnosti a svobody, vzhledem k situaci, kdy je každý nevinný až do platného rozsudku, který nadále nebyl vydán.“
„Vyhrožujete mi?“
„Ne, jen vás seznamuji s vaším zákonem, který byste měl ctít a znát nazpaměť, detektive Smithe,“ procedil hrdě Simon.
„Jste neurvalý a využíváte svého postavení.“
„Ale to vy také a troufám si říct, že vy porušujete zákon, zatímco já jen cituji platné vyhlášky.“ Smith vydal neartikulovaný zvuk, než vztekle zvedl hlavu k lidu kolem sebe.
„Upokojte se! Někdo chce vyjít ven a mluvit s vámi!“ Zvolal a zamával kolem sebe rukama. Ostatní jeho muži tak obklopili rozezlené obyvatele. Simon se odklonil od okna.
„Jdu ven, nezapomeňte pořádně schovat Nervózního…“ Emilie rychle semkla Nervózního předloktí a odvedla ho do nitra domu. Patricie energicky chytila Simona za paži propletla svoje prsty s těmi jeho.
„Simone… jdu s tebou…“
„Ne, není to bezpečné…“
„Nenechám tě tam jít samotného… prosím…“ zašeptala. Simon se zhluboka nadechl a sevřel její dlaň.
„Chci s tebou prožít dobré i zlé až do posledního okamžiku,“ zašeptala Patricie.
„Jsi tak nerozumná, tvrdohlavá, ale… miluji tě… máš odvahu, kterou na tobě obdivuji…“
„Proto mě vezmi s sebou! Slibuji ti, že nebudu dělat žádné hlouposti!“
„Paty! Bože můj…“ zvolal a pročísl si vlasy.
„Dovol mi stát po tvém boku za každé příležitosti i kdyby to neměla být hezká chvíle,“ vydechla se slzami v očích. Simon silněji semkl její prsty a přitáhl si ji k sobě blíž a vtiskl jí letmý polibek na rty.
„Chci aby sis pamatovala, že nikdy nebudu litovat toho, jak jsem se rozhodl. Vždycky budu šťastný za den, kdy jsem konečně změnil svůj svět, díky tobě. Byla jsi moje naděje a vždy jí budeš. Miluji tě.“
„A já tebe!“ Vyhrkla. Simon jí věnoval smutný úsměv a zlehka stiskl kliku.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 004

Společně tak vyšli před rozčilený dav.
„To je Margison,“ ozvalo se od neznámého člověka.
„Skutečně je to Margison!“ Začali si ukazovat lidé a daná skutečnost je vykolejila natolik, že na chvíli dokázali utichnout.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 005

„Smithe,“ oslovil svého protivníka Simon hrdě a narovnal se. Jeho pohled nyní připomínal jeho dědu.
„Margisone, jak nám hodláte všechno vysvětlit?“
„To spíš já se ptám, za jakým účelem jste se rozhodli začít demolovat cizí dům a narušovat tak nespočet zákonů?“
„Dnes ráno v brzkých ranních hodinách jste byl vy a dvě ženy viděny ve společnosti Nervózního Jedince, který je pohřešován již několik měsíců.“
„A kdo vám měl danou skutečnost sdělit?“
„Proč vás to zajímá?“
„Protože vím, že na světě existují lidé, kteří nejsou důvěryhodní, jestli mi rozumíte.“

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 007

„Považujete snad počestné obyvatele Podivína za lháře?“
„Ne, ale troufám si říct, že rozhodně mám právo vědět, proč jste tady všichni,“ odvětil pevným hlasem.
„To já jsem to byl! Protože považuji za správné ochránit mé město před ďábelským dítětem!“ Zvolal tmavovlasý muž ve středním věku, ve kterém Simon poznal cizího profesora.
„Profesore Herberte?“ Vydechl.
„Ano! Mám i důkazy!“
„A jaké?“
„Nebudu je přeci vám, jako hlavnímu podezřelému, ukazovat!“
„Pak považuji vaše údajné důkazy za nevěrohodné,“ usadil ho.
„Jak se opovažujete!“
„Stejně jako vy se opovažujete otrávit obyvatele mého města! Co o nás vlastně víte? Celou dobu jen slídíte kolem Nervózního Jedince, to tady ví úplně každý! Možná byste se měl vrátit zpět do své země!“
„Mám právo chránit…!“
„Dovedu si představit tu vaši ochranu! Jediné, o co vám jde je si utrhnout kus vlastní slávy! Moc dobře znám průběh vaší kariéry!“
„Jak se opovažujete!“
„Opovažuji se ve jménu skutečné pravdy! Protože…“ zhluboka se nadechl a založil si paži za záda. Patricie si všimla, jak se mu zaťatá pěst na jeho kříži třese.
„Vyrostl jsem tady a moje rodina založila tohle město vlastníma rukama. Byli jsme to my, kteří vás přesvědčili že můžeme žít s mimozemšťany v míru, byli jsme to my, kteří vám dali naději, že v tomhle pískem zapomenutém místě můžeme žít jako čestní lidé. Byli jsme to my, kteří odhalili podvody a uchránili tak vás i vaše životy… proto se vás ptám, co když se osud zase otáčí stejným směrem jako před spousty let… co když to čeho se nejvíce bojíme nakonec zdaleka není tak nebezpečné, jak si myslíme?“ Zvolal do ticha. Lidé si vyměnili pohledy.
„Snažíte se nám naznačit, že v domě skutečně ukrýváte ďábelské dítě?“ Simon zprudka vydechl a zaměřil se na obyvatele před sebou, kteří ho hypnotizovali.
„Vždy jste věřili mé rodině. A my jsme na oplátku vkládali své životy do vaší bezpečnosti. Dívám se na vás a vidím každého z našich zaměstnanců, kterým jsme dali práci. Tím jsme vám zajistili slušný život ve zbídačené zemi, kde je v létě příliš velké teplo a v zimě zase chlad. Proto vás žádám o jediné, zavřete oči a představte si věci z jiného úhlu. Dívejte se na něj jiným směrem a možná pochopíte víc, než si můžete myslet.“
„Přestaňte otravovat lidi, Margisone!“ Pokusil se ho zastavit Smith a mezitím…

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 005a

…se o několik kilometrů dál balil Petr ke své poslední cestě.

„Žádám vás o přehodnocení naší situace, která nastala před spoustou let…“
„Troufáte si snad tvrdit, že ty čarodějnice sestry Dvořákové nejsou pod vlivem ďábelského dítěte?“ Ozval se Smith z televizní obrazovky.
„Trochu úcty, Smithe!“ Odbil ho prudce Simon.


Petr sebou při zvuku jména svých sester škubl. Prudce se přemístil čelem k televizi.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 005b

„Situace je neúprosná. Simon Margison, dědic velkolepého impéria firem a továren v Písečné oáze se postavil na stranu Nervózního Jedince, je snad i on pod vlivem ďábelského dítěte? Co si o tom myslíte pane doktore?“ Oslovila hlasatelka muže po své levici. Na obrazovce se v ten okamžik zjevil úzký nápis se jménem lékaře a jeho určení, které dávalo jasně najevo, že se jedná o významného odborníka přes psychologii.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 005c

„Simon Margison byl vždy zvláštní člověk, který svým chladem ani nikdy nemohl být pořádným majitelem firem svého dědy, který na rozdíl od něj vždy dokázal každému dát najevo, jak je výjimečný obchodník a člověk. Domnívám se, že jeho osobnost byla uměle narušena už v době, kdy přišel o svoje rodiče. Jistě se jednalo o tragickou událost, kterou by se rád rozhodl napravit. Nyní tak jistě věří, že se mu pomocí ďábelského dítěte podaří vrátit život své rodině. Jako dalším kolíkem do jeho pomyslné rakve, pak byl jeho vztah s tou podivnou cizinkou.“
„Mluvíte o sestrách Dvořákových?“
„Jistě. Ty dvě zvláštní ženy se zjevily z ničeho nic. Najednou obydlely dům po tmavé dámě a zaujaly její místo. Správně bychom je měly vyhnat… se svojí mentalitou nezapadají do našeho světa a…“
Petr zavrtěl hlavou. Další jeho nechutné pomluvy už nepotřeboval slyšet.

„Nikdo nebude takhle odporně očerňovat moje sestry!“ Zvolal a vyběhl z pokoje starého penzionu.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 009

„Všechno, co tady vykládáte je lež, snažíte se místní posednout podobně jako to s vámi udělaly tyhle dvě čarodějnice a ďábelské dítě!“
„Uvědomujete si vůbec, jak absurdně vaše slova zní? Copak to jsme ve středověku? Vy věříte na podobné hlouposti?“
„Jen fakt, že tomu nevěříte dává jasně najevo, jak nemocný ve skutečnosti jste…“
„Právě jste se dopustil dalšího přestupku Smithe, když budete pokračovat podobným tempem, jistě vás vaši nadřízení sesadí, pokud rovnou nevyhodí,“ zasyčel na něj Simon.
„Vyhrožujete mi?“
„Ne, jen hodnotím skutečnou úroveň vašeho služebního ohodnocení,“ zavrčel Simon.

O několik kilometrů dál, šel život pomalým tempem dál…

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 012

Stefan se rozhodl svého dědu nedráždit, a proto ho ponechal v jeho pracovně hudrovat na množstvím výdajů a raději zašel do svého oblíbeného salonu ve spodním patře. Znuděně se tak usadil do pohodlné pohovky a zapnul si televizi, aby zahnal čas, který se pro něj v daný okamžik vlekl.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 014

Na obrazovce se tak zjevila známá hlasatelka, která přislíbila divákům pokračování důležitého vysílání. Stefan tak zpozorněl, když nakonec spatřil v televizi svého bratra.
„Simone!“ Vykřikl. V ten moment se jeho dech zrychlil. Zoufale se chytil za hrdlo a svalil se k zemi. Bylo to jako kdyby mu někdo přišlápl krk… jako kdyby se už nikdy nemohl nadechnout. Sípavě se nadechl, než se mu podařilo z nitra své kapsy vytáhnout inhalátor a umístit ho do správné polohy do svých úst. Jakmile pocítil ve svém nitru známý plyn, pocítil úlevu. Zoufale si odkašlal, než se posadil na koberec a několik vteřin zůstal na místě ve snaze se upokojit.
„D… dě… do!“ Vykoktal, když dokázal alespoň trochu ovládat svoje plíce. Jenže odpovědí mu bylo ticho. Zadýchaně tak vytáhl z druhé kapsy svůj mobil a vytočil příslušné číslo. Několik vteřin tak poslouchal vyzváněcí tón, než se z druhého konce aparátu ozval podrážděný hlas.
„To už jsi tak zatraceně líný, že nedokážeš vylézt za mnou nahoru a musíš mi volat jako nějaká primadona?! Máš snad pocit, že si ty peníze tisknu, že mi voláš v rámci domu?!“Vyjel na něj Erik. Stefan se zhluboka nadechl.
„Dědo… prosím… pojď… dolů… do modrého salonku…“ zasípal.
„Proč já mám chodit za tebou, když jsem o tolik starší! Jsi ostuda rodiny!“
„Dědo! Simon… on… on… je… v nebezpečí…“ vykoktal namáhavě. V ten moment Erik na druhém konci utichl.
„Co to žvaníš?“
„Pojď dolů… a uvidíš…“ vydechl stále zadýchaně Stefan.
„Fajn, ale jestli si ze mě děláš dobrý den… pěkně si to odskáčeš, je ti to jasné?!“ Zařval na něj. Stefan se tak pomalu postavil a opřel se o pohovku. S hrůzou tak sledoval dění na velké obrazovce.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 015

„Tak jsem tady, doufám, že máš pro podobné šaškování dobrý důvod!“
„Dědo, podívej!“ Ukázal na televizi. Starý muž se tak otočil správným směrem zrovna ve chvíli, kdy se na obrazovce zjevila tvář jeho vnuka.
„Do čeho se ten pitomec namočil?!“ Zvolal vztekle.
„Jedná se tam… o Nervózního… Jedince,“ odpověděl mu trhaně ve snaze znova nalézt správné tempo dechu.
„Nauč se konečně nazývat věci správným jménem! Ten kluk se jmenuje Grim Ambrosis Thanasie, žádný Nervózní Jedinec! I odsouzenec na smrt má větší práva než tenhle podivín, když ho nikdo ani nenazve správným jménem!“ Stefan zalapal po dechu. Neměl sílu se dohadovat s vlastním dědou kvůli podobným hloupostem.
„Dědo… Simon potřebuje pomoc…“
„A ty si snad myslíš, že to nevidím?! Koukám, že se pokouší o diplomacii jako kdyby to už v téhle fázi snad mělo smysl! Blázen jeden zatracený! Rozdupou ho na cucky!“
„Co budeme dělat?“
„Spíš řekni, co si myslíš, že chceš udělat?“
„Půjdu ho zachránit, za každou cenu! A pokud nepůjdeš se mnou, nevadí mi to!“ Zvolal hrdě.
„A jak mu chceš pomoct, ty hrdino? Svalíš se k zemi bez dechu jako loutka? Akorát mu přivodíš víc starostí!“
„Jenže pokud nepůjdeš ty…!“
„Já jsem neřekl, že nepůjdu, ty tvrdá hlavo! A dávej si pozor na ústa!“ Zařval na něj a otočil se k televizi. V jeho očích se objevil hněv.
„Jestli se ho někdo dotkne… pak ten někdo pozná teprve můj hněv! Zažaluji je všechny, že se z toho už nikdy nevyhrabou! Ještě poznají, s kým mají tu čest!“ Zvolal a otočil se ke Stefanovi.
„Zavolej řidiče… já si dojdu pro jedinou věc, která dokáže vzbudit víc respektu než naše jméno!“
„Dědo, to není dobrý nápad…“
„Nehraj si na pámbíčkáře a zavolej radši řidiče!“
„Ale dědo!“
„Dělej, co ti říkám!“ Zakřičel na něj a zmizel ve vedlejší místnosti. Stefan, tak vytáhl mobil a vytočil příslušené číslo. Zanedlouho se tak ujistil, že kromě něj a jeho dědy v domě nikdo nebyl. Všichni odešli demonstrovat za polapení ďábelského dítěte. Stefan tak vydal zoufalý zvuk, když se vysoce rozčilený Erik zjevil v salonu.
„Tak kde je ten idiot?“
„Nikdo tady není dědo… vůbec nikdo… nikdo nereaguje na telefonáty,“ vydechl.
„Čert, aby je…! Jsou to zatracení pověrčiví pitomci! Ale já jim ukážu…“
„Dědo, nechci abys zbytečně někoho…“
„Co? Nemám v plánu nikomu ublížit! To by pro ně bylo snadné! Ale pěkně si na ně posvítím po svém! Zažaluji je tak, že na to nikdy nezapomenou! Ale trocha respektu je potřeba, když už ho nemají k věcem, které jsme pro ně udělali! Simon se mohl zaplést do kdejaké kraviny, ale nikdo kromě MĚ ho nemá nárok soudit! A teď pojď!“ Zavelel. Stefan se tak vydal za ním.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 022

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 021

„Dědo, nechceš si raději vzít jedno z mých…“ Erik ho nenechal domluvit.
„Ani náhodou! Tuhle záležitost možná nepřežijeme a nikdy bych si neodpustil, abych svoje poslední okamžiky strávil v těch tvých moderních křápech! Vždycky jsme jako rodina působili elegantně, takže si vezmeme toho nejlepšího veterána, kterého máme a ukážeme všem naši úroveň!“ Zvolal hrdě.
„Tak mě nech aspoň řídit!“
„Zbláznil ses snad?! Tobě nesvěřím mého nejlepšího veterána! Pořád mám řidičák a nebojím se jezdit! Tak se laskavě přestaň chovat jako vyděšený idiot a připrav se na všechno! Doufám, že máš s sebou inhalátor a další krámy, abychom tě udrželi naživu…“
„Dědo… ty víš, že…“
„Právě že nevím! Čeká nás dlouhá cesta, tak bych se nerad musel zabývat ještě s těmi tvými problémy! Tak máš všechno?!“
„Jasně dědo,“ procedil.
„Tak můžeme vyrazit,“ oznámil mu, když konečně vybral svého nejmilejšího veterána. Společně tak nastoupili do elegantně vyhlížejícího vozu. Erik tak nastartoval starý motor a garáží se tak rozezněl bručivý zvuk dobře naladěného stroje.
„Ego te, ne descendat. Tu es pars mea navis,“ vydechl Erik jedno z mot jejich rodiny, než dálkovým ovládáním přinutil garážová vrata jim udělat cestu.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 020

„Nervózní Jedinec není bezpečný člověk! Měl byste si uvědomit, do čeho se pouštíte pane Margisone!“ Zvolali Kádinkovi. Patricie sebou cukla a spolu se Simonem se zahleděli do očí šílených vědců.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 019

„Vy ani netušíte, do čeho jste se pustili! Ďábelské dítě vám ukradlo rozum! Ale my vám můžeme pomoci, jen nám ho vydejte!“ Simon se zhluboka nadechl a zpražil oba příchozí pohledem.
„Myslím, že bylo dost hloupostí. Mám tady příkaz k prohlídce, takže pokud nás nepustíte dovnitř po dobrém, pak…“ Simon ho nenechal domluvit.
„Kde je ten příkaz? Chci ho vidět!“
„Vy nejste majitelem domu, pane Margisone. Jediný, kdo se může na ten papír podívat je Emilie Dvořáková… také by mě zajímalo, kde je… proč s vámi nevyšla před dům?“
„Do toho vám nic není,“ odsekl Simon dříve, než stačila Patricie otevřít ústa.
„Pak máme volnou cestu…“
„Ne, já se na ten dokument chci podívat!“ Zvolala Patricie ve snaze získat čas navíc.
„Vy nejste majitelka… takže pokud se tady neobjeví vaše sestra, tak…“ Patricie se zoufale otočila na Simona. Oba věděli, že je pozdě a jejich jedinou nadějí byla nyní Emilie a Simonova znalosti zákonů.
„Dojdu pro ni,“ zvolala Patricie.
„Ne! Nikdo se odsud ani nehne! Ale mohu vám udělat službu,“ pousmál se a sebral ze země megafon. Energickým pohybem si ho přiložil k ústům.
„Emilie Dvořáková, přestaňte se skrývat a vyjděte před dům!“ Zakřičel do zesilovacího nástroje. V ten moment…

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 024

…sebou oslovená škubla. Srdce se jí divoce rozbušilo a silněji semkla třesoucího Nervózního.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 026

Zoufale zvedla hlavu ke stropu. Nedokázala Nervózního dostat do sklepa, nezvládla otevřít ty hloupé dveře a nyní… nyní… mělo to takhle skončit? Měly je lynčovat a Nervózního zavřít znova k těm bláznům? Znova jí přejel mráz po zádech, když zaslechla svoje jméno. Musela jít ven, ale co Nervózní… co on? Zničeně ho od sebe odklonila a pohladila ho po zjizvené tváři.
„Budu muset jít… nevzdávej to, prosím,“ zašeptala a políbila ho na čelo. Nervózní sebou cukl. Zvedl k ní pohled naplněný bolestí. Co měl dělat? Co se mělo dít? Proč se to muselo stát? Byla to jeho vina… jenom kvůli němu byl prozrazen… ale nechtěl to? Co když tohle dělal vždy, a proto ho lidé nenáviděli… a proto ho nakonec zavrhla i vlastní rodina? Vydal dlouhý pisklavý zvuk, když se Emilie zvedla z podlahy. Nemohla mu dát žádnou záruku… nic.
„Zůstaň prosím tady a nenech se zabít,“ požádala ho. Skoro tak měla pocit, že je to poslední prosba, kterou od něj mohla chtít. Nervózní pootevřel ústa. Chtěl ji zastavit… nechtěl zůstat sám, měl strach… tak strašný strach! Zoufale se chytil za hlavu a křičel na sebe ve své hlavě. Vzpomeň si! Možná byl klíč ke všemu v jeho mysli… možná… možná by pak mohl zachránit všechny… možná… ale jeho mozek k němu byl nadále neúprosný… zvláště nyní, když se nacházel v hlubokém stresu.
„Musím jít,“ zašeptala a otočila se k němu zády. Nemohla se na něj dívat… sledovat, jak ho opouští. Co když ho viděla naposledy? Pomalým krokem tak došla až k hlavnímu vchodu. Srdce jí bilo v hrudi tak silně, že měla pocit, že už ani nemůže dýchat. Kdy naposledy se takhle bála? Bylo to snad když po nich házeli lidé v Krasohlídkově rajčata? Nebo když jim vzali jejich domovy? Když přišly o přátele a zůstaly osamocené? Musela být silná, tak jako byla tenkrát… musela… jenže nyní se cítila slabá… unavená z věčného boje. Jenže takovou cestu si vybrala, nikdo jí nenutil zachraňovat Nervózního a možná to byl i její osud. Zhluboka se nadechla a stiskla kliku. Udělala několik váhavých kroků ven a zavřela za sebou dveře, jako kdyby tím gestem snad mohla uchránit Nervózního. Jako kdyby ho starý dům plný vlastních démonů mohl skrýt před bolestí.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 027

„Tady jsem…“ vydechla tiše směrem k policistovi.
„To je ona!“ Ozvalo se z davu.
„To je ďáblova milenka! Viděli jsme ji na těch fotografiích!“
„Ano, tiskla se k tomu démonovi!“ Zavolal jiný.
„To je nesmysl!“ Snažil se je překřičet Simon a postavil se před obě ženy.
„Vy jste taky pod jeho mocí!“ Zakřičel pisklavý hlas.
„Přestaňte se chovat jako blázni!“ Zvolal Simon, ale bylo už pozdě. Podsaditý muž se pokusil dostat přes něj na Emilii. Simon ho tak v poslední chvíli od ní odstrčil. Patricie se chytila Emilie.
„Musíme si promluvit jako rozumní lidé, nejsme žádní neandrtálci!“ Zakřičel Simon.
„Tady už žádná slova nepomohou! I vy jste posedlý tím démonem! Tak jako Nervózní Jedinec kdysi přál smrt našim dětem, tak my přejeme smrt jemu i každému kdo se postaví na jeho stranu!“ Simon zamrkal.
„Používejte rozum! Tohle nedává smysl!“ Vyhrkl Simon.
„Tady už žádný rozum nepomůže! Pokud policie nebude dělat, co má, pak se my postaráme o bezpečí a spravedlnost našeho města!“ Zvolal odvážlivce. Několik lidí se tak k němu odhodlaně přidalo, ale většina obyvatel zůstala stát vzadu. Většina z nich tak pozorovala Simona a snažila si urovnat v hlavě myšlenky. Simonovi se tak podařilo odrazit dalšího člověka od sester.
„Tím, že na sebe budeme útočit si nepomůžeme!“ Zakřičel.

V ten okamžik…

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 028

…se u domu holek zjevil někdo další. Petr odhodlaně běžel od svého penzionu k rozvášněnému davu. Nebojácně se tak prodíral mezi jednotlivými rozčilenými těly až dorazil ke svému cíli ve chvíli, kdy ten, který se pokusil přimět Podivíňany k akci, srazil Simona k zemi. Vzápětí se tak začal natahovat k Emilii, která zděšeně zacouvala od muže, který byl minimálně o celou hlavu vyšší než ona. Zoufale zavřela oči a čekala cokoliv… jenže místo čehokoliv zaslechla něco úplně jiného.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 031

„Zajímavý způsob, jak se chovat k ženám! Tohle je opravdu divný místo!“ Zvolal Petr, když se mu podařilo odrazit odvážlivce.
„Péťo…“ vydechla Emilie, když otevřela oči a spatřila jeho vlnité vlasy.
„Ahoj! Vypadá to tady na pěkný bordel… asi jste se tady zase nenudily, že?“ Pousmál se, zatímco se davem rozezněl šum o nečekaném narušiteli. Tentokrát nikdo z Podivína netušil, kým byl mladý muž s neposednými vlasy.
„Já…“ zašeptala Emilie a snažila si usušit slzy.
„Nic neříkej, na tuhle věc jsem asi trénoval, řekl bych… teď už mám mnohem víc zkušeností s nakopáváním zadků, takže… kdo další se chce zachovat jako totální idiot?“
„Kdo to je?“ Vydechl Simon a zahleděl se na muže před sebou.
„To je Petr,“ odvětila Patricie a pomohla mu na nohy. Oba muži se navzájem změřili, než se k nim přiřítil další rozezlený obyvatel města.

Nervózní mezitím pochodoval po chodbě. Vnímal v sobě neklid. Všechno tohle byla jeho vina. Nikdy si nepřál, aby to takhle dopadlo. Nikdy netoužil po tom, aby se musel někdo zaplést do jeho potíží. Zlehka se naklonil k oknu, kde spatřil velké množství naštvaných lidí. Chtěli jeho… a možná kdyby… možná kdyby se dobrovolně vydal… možná… možná by pak mohl zachránit ty, které miloval. Nedělala z něj právě tahle myšlenka člověka? Bytost, kterou se přál být? Ale kým vlastně byl? A zjistí to vůbec někdy? Až nyní pochopil, že už mu na tom tolik nezáleželo. Sevřel ruce v pěst. Vždy se všeho bál a nikdy se nikomu nepostavil na odpor. Nebyla snad nyní ta chvíle, kdy se měl projevit jako démon? Jako někdo, kdo dokázal předpovědět něčí smrt? Neměl snad učinit něco, co by je přimělo jeho přátele nechat být? Třesoucími kroky tak došel před hlavní vchod. Musel být silný… tak silný, jak jen dokázal být. Se skloněnou hlavou tak vyšel před dům.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 034

V ten moment lid utichl a Kádinkovi si zakryli ústa. Nervózní vypadal jinak. Všechny šokovaly jeho rysy, zdravě vypadající pleť a lesklé kaštanové vlasy, které na nočních fotografiích nevynikly.
„Co jste to s ním provedli?!“ Zvolal Leoš Kádinka.
„Okamžitě pojď sem!“ Zavelela Xénie Kádinková. Nervózní sebou při zvuku jejich hlasů škubl a konečně k nim zvedl oči.
„To snad ne…“ zašeptala Xénie při pohledu do jeho šedivých, stálobarevných zraků. Nervózní se nakrčil a přejel mu mráz po zádech. Před očima spatřil krátké útržky vzpomínek.

Budeš dělat, co chceme my! Zaslechl ve své hlavě. Zoufale se chytil za hlavu a vypískl.

„Nervózní!“ Vyhrkla Emilie a chytila ho za předloktí.
„Je to ten démon!“ Zakřičel nějaký člověk v davu.
„Ano, je to on!“ Zakřičel někdo další. Emilie prudce stáhla Nervózního, který se snažil utřídit myšlenky, za sebe. V ten moment někdo hodil po Nervózním kámen. Stalo se to příliš rychle, kdy Petr předstoupil před svoji sestru, která chránila Nervózního a tím tak nepříliš velký balvan dopadl do jeho zad. V Petrovi hrklo, než se zhroutil spolu s Emilií a Nervózním k zemi. Všichni v davu tak najednou utichly, než si Emilie s Nervózním klekly k Petrovi.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 035

„Péťo!“ Zvolala Emilie s Patricií současně a rozplakaly se.
„Vydejte nám Nervózního Jedince a vše bude v pořádku!“ Zakřičel Leoš ve snaze překřičet dav. Nervózní k němu zvedl oči a Emilie ho chytila za ruku.
„Ne,“ vydechla s očima plnýma slz. Už nechtěla nikoho ztratit. Zoufale semkla dlaň svého bratra a odhodlaně se zaměřila na šílené vědce.
„Nervózní Jedinec není žádný démon! To vy jste ho z něj udělali!“ Zakřičela na ně. Leoš se zasmál.
„Jako cizinka nemůžete ničemu rozumět! A ty! Okamžitě pojď sem!“ Zavelel. V ten moment se z dálky ozvalo silné troubení. Lidé se začali otáčet za zvukem, kde mohli spatřit nepříliš drahé vozidlo. Zmateně tak začali uhýbat hlasitému autu, dokud se úplně zastavilo. Z jeho nitra tak vystoupily dvě ženy z nichž starší nesla v rukách objemný kufřík.
„To je… je…“ šumělo davem.
„…Ofélie Nigmosová, jeho sestřenice… ale co je to za ženu?“ Ptali se všichni, zatímco jim instinktivně uhýbali z cesty.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 037

Ofélie tak se starší ženou dorazila až k atakovaným. Nervózní zvedl hlavu a podíval se do jejích zelených očí.
„Tak jsem tady,“ pronesla jeho směrem se širokým úsměvem. Nervózní nechápavě zamrkal.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 036

„Co tady chcete?!“ Oslovil je Smith. Ofélie mu věnovala mírný úsměv.
„Jdeme všem otevřít oči,“ odpověděla mu pevným hlasem.
„Tady nemáte co dělat! A kde je vaše teta?“
„Doma.“
„Nemůžete tady být bez svého zákonného zástupce!“
„Brzy budu dospělá, tak se mi nesnažte říkat co mám dělat, Smithe,“ procedila, aniž by spustila oči z Nervózního, který se pomalu spolu s Emilií postavil.
„Máme pro vás důležité informace,“ ozvala se konečně neznámá žena.
„Kdo proboha jste?“ Zvolal Smith.
„Jmenuji se Kateřina Hledíková a tady v tom kufříku mám všechno, co prokáže nevinu tohoto mladého muže…“
„Co se mi to tady snažíte navykládat? Všichni přeci víme, že Nervózní Jedinec je démon, co nosí smrt!“ Odsekl Smith. Dav začal šumět. Ofélie zvedla paži do vzduchu a otočila se čelem k lidu.
„Všichni víte, kdo jsem, moje teta je Olivie Přízračná žena, ze které máte všichni nekonečný strach a já vám rozumím, ale tenhle člověk… to není můj bratranec,“ pronesla klidně. V ten moment všichni utichli. Emilie se otočila na Nervózního, který jen zalapal po dechu. Co to mělo znamenat?
„Situace se má tak, že jste se nechali všichni podvést… všichni, včetně mě, která Grima nikdy neviděla. Bylo jednoduché tomu uvěřit, přeci jen, většina z vás se celý život bála pohlédnout na mého bratrance a když ho Kádinkovi za nějaký čas pustili ven, všichni jste se chovali podobně, takže jste téměř nemohli poznat rozdíl, ale později… pochopila jsem, že je něco špatně. Moje teta milovala mého bratrance, vím to, protože o něm vždy moc hezky mluví. Grim byl vždy, jak ona ráda říkává, její poslední naděje… jenže můj bratranec, Grim… je mrtvý… a je po smrti už pořádně dlouho. Vlastně od chvíle, kdy opustil dům mojí tety ve snaze zachránit svého jediného kamaráda. Můj bratranec si nikdy nepřál ničí smrt, měl jen dar, kterému nikdo nemohl porozumět. Ale nemyslete si, že zemřel při té nehodě, všichni víme, že to tak nebylo. Za jeho skutečnou smrt můžou lidé, o kterých jste si vždy mysleli, že ochraňovali Podivín před zlem, samozvaní bojovníci, blázni… Kádinkovi. To oni unesli tohoto nevinného muže, protože potřebovali nahradit místo po mém bratranci. Nechtěli totiž přijít o svoje postavení… nechtěli přiznat, že Grim zemřel při další autonehodě, za kterou mohla jejich nezodpovědnost! Tajně si tak osvojili dalšího, stejně starého chlapce, a ten nyní stojí před vámi. Nevinný naprosto obyčejný kluk, jehož dědečka všichni znáte!“ Zvolala do vzniklého ticha. Srdce Nervózního se rozbušilo.
„To je lež!“ Zařval Leoš.
„Není! Moje sestra si nikdy neodpustila, že vám dovolila si ho odvézt! Ale teď už budete potrestaní, jak to mělo být už dávno! Jsem vděčná, že mě Ofélie našla a přemluvila mě abych vám sem donesla sestřiny dokumenty, kde je vše uvedené! Nebudu se vás bát jako se vás bála ona!“
„Skutečně to můžete dokázat?“ Pronesl pobledlý Smith.
„Ano, tady je jenom zlomek toho, co může dokázat, co všechno tihle lidé provedli!“
„Obě jsou posedlé tím démonem! Nemůžete jim věřit!“ Vyhrkla Xénie.
„Blbost! Stačí dokonce jen obyčejné testy krve, které dokážou, že tohle není Grim! Můj bratranec měl totiž neidentifikovatelnou krevní skupinu, zatímco tenhle… bože můj…“
„Kdo je to?“ Ozvalo se v davu.
„Vzpomínáte si Michaela Parkera? Byl to známý klavírista pocházející z Větrnova. Na jeho melodie dodnes všichni tančíte a oslavujete,“ vydechla a otočila se k Nervóznímu, který zalapal po dechu.
„Ty jsi jeho vnuk. Tvůj otec se jmenoval David Parker, který byl strážcem majáku. Tvoje matka byla Clara Parker a všichni ve Větrnově ji znali pro její lásku k šití. Tvoje celé jméno zní Tomas Parker…“
„Tak moc mě mrzí, že jsme přišli až teď,“ vydechla jeho směrem Kateřina. To už bylo na Nervózního příliš. Zoufale se chytil za hlavu, kde na něj různé hlasy křičely to jméno. Tomasi! Tome! Zaslechl.
„Argh!“ Vyšlo z jeho úst a zoufale se otočil ke dveřím do kterých začal bušit pěstmi.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 038

Ta bolest ho zasáhla nepřipraveného. Jako kdyby mu někdo drtil mozek, jako kdyby nedokázal dýchat… z jeho hrdla vyšlo další neartikulované slovo a zoufale udeřil hlavou o dveře. Až pak spatřil sám sebe, jak píše to jméno, dokonalými tahy… Tomas Parker… vzápětí zřel sám sebe na špinavé podlaze, jak píše to jméno do prachu. Pak se uviděl znova na té samé podlaze, jak objímá svoje nohy roztřesený, když si začínal uvědomovat, že ztrácí paměť. Jsem Tomas Parker, Tomas Parker… opakoval tenkrát jako mantru. Nervózní se chytil za hlavu a klesl na kolena. Vzápětí zdvihl hlavu a z plna hrdla zakřičel. Podivný zvuk, který vycházel z jeho hrdla se tak začínal pomalu tvarovat, až mohli všichni zaslechnout něco jiného.
„…NEE!“ Zařval, než se zhroutil k zemi jako znovuzrozený Tomas Parker.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 039

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Tome! Tome!“ Zaslechl svůj vlastní dětský hlas. Tomas otevřel oči. Cítil se prázdný, zmlácený… bolestně se nadechl.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 040a

„No tak nedělej, že mě neslyšíš! Zvedni se!“ Pobízelo ho jeho mladší já.
„Nemůžu… já… bojím se…“
„Já taky, ale už přišel čas,“ oznámil mu klidně.
„Čas?“
„Ano, už víš, kdo jsem a víš kdo jsi ty… takže můžeme jít domů,“ usmál se na něj, ačkoliv to Tomas nemohl vidět.
„Opravdu?“
„Ano, uvidíš mámu, tátu, dědečka a Jamieho…“
„Jamie, kdo je Jamie?“
„Jak si ho nemůžeš pamatovat? No nic… zvedneš se už, rád bych se na tebe podíval,“ pokusil se ho znova ponouknout k pohybu. Tomas se tak pomalu začal zvedat ze země až před ním stál v plné výšce.
„Jak to mám vydržet?“


Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 044a

„Musíš se s tím naučit žít, ale nemusíš mít strach. Od téhle chvíle už budu pořád jen s tebou, už se nikdy neoddělíme! Budeme spolu bojovat proti všem!“
„Vážně?“
„Na mou duši, na psí uši a na kočičí svědomí!“ Zvolal. Tomas se mírně usmál, než sevřel drobného chlapce ve své náruči.


Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 042a

„Chci být jako ty…“ vydechl.
„Ale ty jsi jako já, nezapomeň na to… nikdy. Možná tě to, co ti ukážu ublíží… ale tam uvnitř, v srdíčku jsi pořád mnou, pamatuj si to prosím…“
„Uvidím všechny?“
„Tak jako by to bylo včera! Slibuji ti to! Budeš vědět moji oblíbenou hračku i to ostatní… musíme být oba silní… půjdeme?“ Odtáhl se od něj kousek a mrkl na něj. Tomas přikývl.
„Chci to vědět a zároveň nechci…“
„Tak se tomu nebraň! Ne všechno bude hezké, ale… musíme to oba zvládnout… jsi připravený?“
„Ne, ale… pojďme na to. Chci abychom už nebyli dva… chci být zase tebou…“
„A já chci být tebou! Jsi hezky, vysoký a podobáš se tátovi!“ Zvolal s úsměvem a natáhl k Tomasovi svoji drobnou dlaň. Tomas ji přijal a sevřel ho.


Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 049a

„Vždycky jsem tě měl rád…“

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 050a

„A já tebe! Zavři oči…“ vyzval ho, než se v Tomasově hlavě začaly otvírat dávno zamčené dveře.

Návrat nahoru Goto down
https://lucilla-sims.tumblr.com/
mikiník
Simpařan
Simpařan
mikiník


Poèet pøíspìvkù : 9
Join date : 07. 08. 19
Age : 28

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty12/02/20, 09:59 am

Teda...poctive jsem docetla zameskane dily a nestacim se divit, fakt by me nenapadlo nebo jsem v to spis nedoufala, ze Podivinane prijdou na to kde je Nervozni.

Taky me prekvapila reakce Simona na Nervozniho, obavala jsem se ze bude delat zle, ale prekvapil me a dost si u me splhnul Vysmátý

No a nakonec zjisteni ze Nervozni vlastne neni ten za koho ho vsichni meli Šokovaný Šokovaný To jsem cumela jak puk Vysmátý

Docela se ale obavam co s nim ted bude.. Pššt tak sup sup dalsi dil Pusinka Vysmátý
Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simík designér
Simík designér
Janika31


Poèet pøíspìvkù : 1451
Join date : 06. 02. 18
Age : 32

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty12/02/20, 05:40 pm

Šokovaný Šokovaný Šokovaný No nějak mi došla slova. Popravdě...já vážně nevím, co říct. Tohle mě neskutečně zaskočilo Šokovaný Vůbec jsem nečekala něco takového.

Ale vymyslela jsi to nádherně a nádherně jsi to zrealizovala. Láska Láska Trošku mě zabolelo, když jsem zjistila tu pravdu, protože je mi Grima vážně líto. Doufám, že teď Kádinkovi zaplatí a pořádně! Ďáblík Ďáblík

Nádherně napsané Luci. Láska

btw.: Asi mi chvilku potrvá to vstřebat.. Vysmátý Každopádně jsem ráda, že se povedlo zachránit alespoň Tomase.

Hrozně se těším na další díl! Pro Tebe Láska
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Ludmila
Admin
Admin
Ludmila


Poèet pøíspìvkù : 2814
Join date : 10. 11. 17
Age : 56
Location : poblíž Olomouce

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty12/02/20, 08:44 pm

Takový šok Šokovaný - četla jsem to už včera v noci a nějak jsem nemohla uvěřit, je to velice působivý díl. *THUMBS UP* Až při druhém čtení mi dochází další věci - co se teď bude dít dál ? Co Pet, trefený kamenem a málem zlynčovaný Simon, kterého přijíždí ochránit Erik ? A samozřejmě Kádinkovi - budou potrestáni ?
Návrat nahoru Goto down
Lucisab
Simí pisálek
Simí pisálek
Lucisab


Poèet pøíspìvkù : 2377
Join date : 11. 12. 17
Age : 28

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty17/02/20, 10:27 pm

Omlouvám se, že mi přidání dalšího dílku tady tak trvá, ale příští díl bude opravdu velký Zmatený  Píšu

Popravdě tušila jsem, že vás překvapím Červenám se musím, ale říct, že úplně na začátku to v plánu nebylo a Nervózní měl být skutečně tím za koho jste ho považovali, ale později... když jsem si uvědomila, jak jsem se při vytváření druhého Nervózního sekla v jeho podobě (nešlo jen o to, že pravý Nervózní má obličej poněkud pokřivený, protože to jsem opravdu nedokázala napodobit... ale šlo mi o jeho oči, kdyby alespoň ty byly hnědé jako měly být Andílek dodnes nevím na co jsem myslela, když jsem mu dala šedé Aha ) to byl hlavní důvod a pak když jsem příběh psala napadlo mě, jaké by to bylo kdyby byl Nervózní někým úplně jiným... a tak se pak definitivně proměnil v Tomase, což je vlastně skutečné jméno i simíka Úsměv a pak jsem se nechala trochu unést příběhem i vlastní divokou fantazií... Červenám se

Jinak co mohu slíbit do budoucna? Konec nebude rozhodně tradiční a příští díl se bude nést hlavně v duchu minulosti, takže se těšte na malého Tomase a jeho rodinu a způsob jakým se dostal ke Kádinkovým Mrkající

mikiník, on je holt Simon jedno velké překvápko Vysmátý sice je pravda, že má občas delší vedení a musí si věci promyslet, ale většinou se rozhodne správně Mrkající Každopádně za jeho hlavním rozhodnutím stála i jeho náklonnost k Paty Mrkající i když si můžeš být jistá, že kdyby s ní nic neměl ani tak by je nešel lynčovat za ukrývání Nervózního Aha

Jani, nemusíš se bát... mohu říct, že obyvatelé Podivína nyní dostali pořádnou facku a abych pravdu řekla nemají rádi, když je někdo tahá za nos... takže já být v kůži Kádinkových tak už zdrhám, jak šílená Vysmátý Červenám se

Ludmi, na spoustu z těch otázek se dozvíš odpověď, neboj Mrkající co mohu slíbit je to, že pro Tomase bude jeho minulost těžké sousto (přeci jen si znova prožije celou část svého života, kterou zapomněl a v jeho případě byla většina z toho situovaná v pekle  Smutný ) a vlastně pro ostatní taky Aha a pro Kádinkovi to jistě výhodné nebude... Ďáblík

Jinak jsem vám moc chtěla poděkovat za tak krásné komentáře, které mě jen dál motivují ke psaní Pro Tebe budu se opakovat, ale bez vás bych ten příběh nikdy nedotáhla až sem (rychle totiž zdrhám od různých projektů a když náhodou u některého vydržím, trvá to většinou delší dobu... takže věřím, že bez vás bych se do téhle části možná dostala tak za pár let Vysmátý ) takže vám ještě jednou moc děkuji Pro Tebe
Návrat nahoru Goto down
https://lucilla-sims.tumblr.com/
Lucisab
Simí pisálek
Simí pisálek
Lucisab


Poèet pøíspìvkù : 2377
Join date : 11. 12. 17
Age : 28

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty20/02/20, 08:23 pm

100.část - Maják svítí na cestu ztraceným námořníkům

Větrnov, před spoustou let...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 001a

Větrnov... co lze o takovém místě říct? Pro někoho je domovem, pro jiné útočištěm a pro jiné... místem, které ztratilo naději. Pro rodinu Parkerových, ale vždy znamenal to první... byl pro ně domovem. Místem, kde mohli žít své sny a touhy, ačkoliv městečkem čím dál tím více připomínalo nekonečný les. Větrnov se tak s posledních sil držel na svém místě ve smrtelném sevření fauny i flóry, která ničila staré stavby a vyháněla jejich osadníky do velkého města za prací i větší nadějí. Ale Parkerovi se drželi... stále... ptáte se proč? Těžko říct, možná netoužili po tom změnit svůj život nebo zažité rituály. Možná stále věřili, že jim starý, stále funkční maják pomůže žít dál. To proto se David Parker rozhodl stát strážcem majáku ačkoliv by ho jeho otec nejraději viděl na jiném místě...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 002a

V tomhle světě tak žil malý chlapec Tomas. Veselý hoch, snílek a trochu dobrodruh, který by pro svoji rodinu udělal cokoliv...

"Páni kraken!" Zvolal nadšeně Tomas a listoval středně velkou knihou plnou barevných obrázků. Hltavě se tak dotýkal jednotlivých vět, které prozatím nedokázal přečíst, ale alespoň si představoval, že by mohl vědět, co je tam napsané. Se širokým úsměvem, který odhalil jeden jeho chybějící zub, tak nalistoval další stranu, kde na něj čekal obrovská kresba ptáka v barvě ohně.
"Fénix," pohladil opeřence namalovaného na jedné straně.
"Tomasi!" Rozezněl se domem rozčilený ženský hlas. Tomas zlehka zvedl hlavu ve chvíli, kdy jeho matka otevřela dveře dokořán.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 003a

"To se mi snad jenom zdá... ty nikdy nevyrosteš! Kolikrát ti mám opakovat, že se máš obléknout a sejít dolů?!" Zlobila se na něj. Tomas hbitě ukryl knihu pod polštář a sklouzl z postele.
"Maminko! Já... nemohl jsem nenechat Fénixe vyhrát souboj nad krakenem!" Vyhrkl jako kdyby se jednalo o něco neuvěřitelně důležitého.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 004a

Clara si vzdychla a promnula si spánky.
"Tomasi proboha... tu knihu znáš už nazpaměť, i když neumíš číst... příští týden začneš chodit do školy. Musíš se naučit vstávat přesně a ne lelkovat!"

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 006a

"Já nelelkoval maminko! Díky té knížce už vím proč je tatínek pořád pryč! Jistě musí hlídat krakena, protože se Fénixovi nepodařilo povstat z popela!" Zvolal s vítězstvím v hlase. Clara zesmutněla.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 005a

"Tome, ty přeci víš, že tvůj táta hlídá maják kvůli lodím v okolí... žádný kraken není..." pokusila se mu trpělivě ujasnit. Tomas zavrtěl hlavou.
"Ale je! Jen ho maminky nemohou vidět!"
"Ty nikdy nevyrosteš... obleč se a pojď dolů, už tam na tebe dávno čeká dědeček," vydechla tiše. Tomas vykulil oči.
"Dědeček? On přišel?!"
"Ano, tak ho nenechej čekat a jestli nebudeš do pěti minut dole, tak si mě nepřej. To bude i ten tvůj kraken stokrát lepší než já," procedila a pročísla mu vlasy. Tomas se tak díval za její odcházející postavou, než se odebral ke skříni ze které vyndal kousky svého oblečení.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 007a

Za několik minut tak stál plně oblečený a učesaný před zrcadlem. Pomalu přiblížil svoji tvář ke svému odrazu a zahleděl se na díru místo jedničky.
"Teď už jsem velký, když budu mít velké zuby!" Zvolal nadšeně a otočil se ke své posteli, kde měl v malém pytlíčku ukrytý svůj vlastní zub.
"A na tebe si počíhám Zuběnko!" Ukázal na polštář se širokým úsměvem a vyběhl z pokoje.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 009a

Pomalu tak sešel ze schodů a zahleděl se na staršího muže na pohovce. Tomas svého dědu miloval, i když neměl rád jeho nekonečné hodiny na klavír ze kterých ho bolely prsty.
"Dědečku!" Zavolal na něj a vyběhl ke gauči. Starý muž se postavil a hbitě se sehnul ke svému vnukovi.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 011a

"I ty kluku ušatá, tvoje maminka mi říkala, že ji neposloucháš," zašeptal do jeho ucha Michael. Tomas sebou cukl a odklonil se od něj.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 012a

"Tohle ti řekla maminka?"
"Ano, jak mi to vysvětlíš námořníku?"

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 013a

"Nechci, aby se na mě maminka zlobila, ale... chtěl jsem přijít na to, proč musí být tatínek pořád pryč."
"To je přeci jednoduché, musí dávat pozor na maják a jeho světlo," mrkl na něj.
"No právě! A tak jsem přišel na to, že musí udržovat světlo kvůli krakenovi, který se světla bojí!"
"Ty máš ale bujnou fantazii... to ale není zlé, jednou budeš moci skládat krásné melodie."
"Ale dědečku, já chci být taky námořník jako táta!"
"Být námořníkem není jednoduchá věc... lepší je být umělcem, vzpomínáš si na všechny ty videokazety co jsme si spolu pouštěli?"
"Jasně."
"Líbila se ti hudba, nebo ne?"
"Jo, ale..."
"Žádné ale, musíš vydržet. Věř mi, že kdyby se mi tolik netřásly prsty, jistě bych hrál na klavír až do posledního dechu, stejně jako se o to snaží i Ichabod."
"Ichabod? To je divný jméno..." Michael se pousmál.
"Vzpomínáš si na toho stejně starého pána jako jsem já s čokoládovou pletí, kterého jsem ti ukazoval na fotografii?" Tomas zamrkal, neměl nejmenší tušení, pokrčil rameny.
"Dobře, nevadí... donesu ti ty fotky znova a teď půjdeme trénovat..."
"Ale dědečku! Hrozně mě ještě od včera bolí prsty!"
"Musíš vydržet chlapče, jestli se chceš naučit pořádně hrát, trpělivost je jedna ze základních věcí," zaklepal mu na rameno. Tomas si vzdychl, ale poslechl ho.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 017a

"Dědečku, takže ty jsi hrál na klavír každý den?"
"Téměř ano."

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 020a

"Tak proč musím já každý den?"
"Protože pak nikdy nezapomeneš na hudbu."
"Copak to se na ni dá zapomenout?" Vyhrkl a stiskl špatnou klávesu.
"Bohužel ano... ale dávej prsty na správné klávesy!" Ukázal prstem na správnou část klavíru. Tomas se zahleděl na jeho pokřivený, třesoucí ukazovák a přemístil svoje vlastní mladé dlaně na správné místo.
"Ale ten klavír je tak velký a nestačí mi prsty," zaprotestoval Tomas.
"To zvládneš, začínal jsem ve stejném věku jako ty a pak... budeš mít navždy v srdci hudbu," mrkl na něj.

O několik let později...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 021a

"Vidíš, už ti to jde mnohem lépe!" Pochválil ho Michael. Tomas se zamračil na šachovou partii před sebou.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 023a

"Dědečku, kdy budu velký?"
"Až vyrosteš a narostou ti vousy," oznámil mu klidně Michael.
"Ale já už jsem velký a podívej! Dokonce mám na bradě tohle," začal mu ukazovat neviditelný delší chloupek, tak tenký, že bylo téměř vidět skrz něj.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 024a

"Já tam nic nevidím," zvolal s úsměvem.
"Ale dědečku, vždyť ani ty nemáš vousy!"
"Ale měl bych je kdybych si je každý den pečlivě neholil. Budeš mužem v ten den, až ti narostou," mrkl na něj.
"A pak budu jako tatínek a maminka už nebude tolik plakat..."
"Ty jsi viděl svoji mámu brečet?"
"Ano, je moc smutná, že je táta pořád pryč... zajímalo by mě jestli už chytil toho krakena... přál bych si aby maminka už neplakala a aby s námi byl tatínek víc... víš kdy se vrátí?"
"To nevím chlapče, ale nesmíš ho za to soudit. Miluje vás oba a dělá všechno pro to, abyste měli všechno, co vám tahle země může dát..."
"Ale já bych si moc přál aby byl tady! Včera jsem šel k majáku a čekal jsem na něj..."
"Ty jsi šel sám k majáku?!!" Vyhrkl Michael.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 052aa

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 052ba

"Jo, čekal jsem tam na něj a snažil jsem se postavit pastičku na krakena... jenže pak mě začala hledat máma a zlobila se na mě... mám teď zaracha... a kromě školy se nesmím hnout z domu," zašeptal smutně.
"Tomasi... Tomasi... jsi jako tvůj táta... jsi jako vítr, který se nedá zachytit... ale tohle není dobré... když byl tvůj táta malý, srdce Větrnova ještě bilo, sice pomaleji, ale stále jistě, ale nyní sotva tluče. Nesmíš takhle děsit svoji mámu! Vím, že se na tebe často zlobí, ale nesmíš ji kvůli tomu přestat mít rád... tvoje máma má dobré srdce, ale podobně jako ty se trápí pro tvého otce... ať už ti kdy poví cokoliv, nikdy ji nesmíš přestat milovat, ano?"
"Já mám maminku moc rád dědečku!"
"To je dobře. A trest sis zasloužil, děti nemají co dělat venku sami, zvláště ne u majáku... dovedeš si představit, že by byla větší vlna a ta by tě odnesla?"
"Já bych se nedal! A navíc jsi mi už řekl, že by mě maják zavedl zpět!" Zvolal pevně. Michael si promnul spánky.
"Neumíš tak dobře plavat, musíš vždy počkat na svého tátu doma, ano?"
"Ale dědečku...! Když on... se vrací až dlouho... a maminka mi nikdy nedovolí na něj čekat... a když se ráno vzbudím... není tady..." Michael si vzdychl a postavil se.
"Pojď sem ty kluku ušatá," ukázal před sebe a klekl si na podlahu, aby mu mohl hledět do oči. Tomas tak slezl ze židle a postavil se k němu čelem.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 026a

"Někdo tady ale na tebe kromě mámy vždycky čeká, nebo ne?" Mrkl na něj.
"Ty dědečku!" Zasmál se Tomas.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 027a

"Tak vidíš... a to se nezmění až do chvíle, než si mě k sobě tvoje babička zavolá, rozumíš?"
"Ale proč by měla babička chtít, aby jsi s ní žil pod tím kamenem?"
"Protože jí je taky smutno, ale... zapomněl jsem ti říct, že jsem babičku přestěhoval blíže k pláži, protože to tam milovala a já taky... měl bych tě tam vzít..."
"Ale já mám zaracha!"
"Promluvím o tom s tvojí mámou, ano? A teď mi dej pusu..."
"Ale dědečku... Honzík říkal, že se kluci nepusinkují," odtáhl od něj obličej.
"Ten Honzík je ale chytrolín, co ti ještě řekl?"
"Řekl mi, že jsou holky nechutný... že si prý obarvují nehty na růžovo nějakým páchnoucím dehtem..." Michael se zasmál.
"To není dehet, ale lak na nehty... proč ses na to nezeptal mámy?"
"Protože máma je taky holka a mohla by se urazit... a nechci, aby se na mě zlobila," odvětil se skloněnou hlavou.
"Tak mě poslouchej mladý muži... holky jsou krásná stvoření, křehká, něžná... musíš se podle toho k nim chovat, opatrovat je a chránit, protože až jednou skutečně vyrosteš budeš pořádně velký a silný... a když se k nim budeš chovat slušně, jedna z nich bude tvoje manželka," mrkl na něj.
"A to nemůžu mít manželku už teď?" Vyhrkl Tomas. Michael se zatvářil zmateně.
"Copak ty už někoho máš, ty kluku ušatá?"
"Už mám holku, ale maminka to neví... neříkej jí to a ani nikomu jinýmu... včera jsme se s Anežkou domluvili, že až oba vyrosteme tak se vezmeme!" Michael se zasmál.
"Páni! Takže mi chceš říct, že budu brzy praděda?" Pousmál se Michael. Tomas pokrčil rameny.
"Zatím jsme čápa neobjednávali, přísahám! A navíc... pak by mi už Anežka nemohla šít pěkné uniformy pro Kapitána Tanka!" Zvolal hrdě a vytáhl od schodů středně velkého šedého medvěda, který podle zjevu už pamatoval lepší časy. I tak však působil nadále huňatě a jeho široký úsměv a roztažené packy lákaly k objetí. Tomas si přitiskl plyšáka zády k sobě, aby mohl svému dědovi předvést podivný tmavě modrý úbor na jeho rozložitém těle. Na Michaelově tváři se objevil široký úsměv.
"Je to zajímavá uniforma..." podotkl a letmo se dotkl kousku krajky, který nedbale visel od konce medvědova kabátku.
"Viď! Kapitán Tank teď vypadá intergalakticky jako ten superhrdina z televize! Klame tělem, ale uvnitř je nadále mořský vlk jako já!" Zvolal nadšeně a zatočil s plyšákem kolem dokola.
"Ale nezapomeň se k Anežce chovat dobře, holky si to zaslouží, ano?"
"Jasně dědečku! Mám ji rád, i když o ní Honzík říká, že má vlasy jako pokaděnou slámu..."
"Nesmíš toho kluka tolik poslouchat a co se týká pusinek... i muži si mohou dát pusu, ale ne na pusu, chápeš? A jen při zvláštních příležitostech a jen u někoho... například dávat pusu kamarádovi by bylo podivné..."
"Takže měl Honzík pravdu?"
"V něčem ano, ale mě pusu dát můžeš, protože jsem tvůj děda a ty jsi pořád můj malý vnuk, kterého mám moc rád."
"Já tě mám taky rád!" Zvolal Tomas a odložil medvěda na podlahu.
"Tak mi dáš tu pusu?" Tomas se zasmál, ale nakonec se sklonil k jeho tváři a dal mu pusu na tvář.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 030a

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 029a

"Ale nikomu neřekneš, že jsem ti dal pusu, že ne?" Pronesl Tomas. Michael zavrtěl hlavou.
"Čestné slovo... a teď tě vezmu k majáku, ano? Protože tam teď je i tvoje babička," mrkl na něj.
"Ale maminka..."
"Vyřídím to," zašeptal než se vydal za Clarou do kuchyně.

Za nějakou dobu, tak Michael dorazil s Tomasem na pláž...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 034a

"Tak moc bych si přál, aby jsi to tady mohl vidět kdysi... když byla celá pláž pokrytá lidmi, kteří se snažili chytit barvu... a tamhle stál ten nejlepší stánek na zmrzlinu," vydechl se vzdáleným pohledem a natáhl paži kamsi mezi stromy.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 037a

"A proč už to tak není?" Michael sebou škubl.
"Protože lidé udělali špatná rozhodnutí a naše městečko už potom přestalo mít význam..."
"Proč?"
"Víš, když se v přímořském městečku zavře přístav, všechno skončí, rozumíš? To se stalo Větrnovu... zavřeli přístav a lidé neměli práci... proto odsud začali odcházet do hlavního města, kde mohli nadále budovat svoje životy... vím, že by mě za to tvůj táta neměl rád, ale... přál bych si, aby jsi i ty jednou našel cestu odsud... tohle místo je jako děravá loď, kterou křečovitě drží u sebe hrstka lidí jako jsme my... ale ani ty sebelépe zatlučené díry v trupu, nikdy nedokážou být stejně pevné jako neporušená loď, to už víš... Větrnov se jednou ztratí z mapy a já nechci, aby jste vy zmizeli s ním... je to jenom místo... prostor k žití... domov je tam, kde jsou lidé, které miluješ, pamatuj si to Tome... doma jsi tam, kde jsou ti, pro které by jsi dýchal," vydechl Michael a na jeho tváři se objevil zvláštní výraz.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 035a

"Opravdu dědečku?"
"Ano, poznáš to až budeš starší, vím to... stejně jako jsi poznal kouzlo hudby... slib mi, že na ni nikdy nezapomeneš... že nikdy nepřestaneš hrát na klavír. Nemusíš být jako já, ale... nechci aby jsi jednou zapomněl jak krásně může znít dobře naladěný klavír... hudba z tebe může udělat toho kým chceš být... nezapomeň na to..."
"Nezapomenu! A dědečku? Když jsme teď tak blízko majáku... nemohli bychom... k tatínkovi..."
"Ne chlapče, tvůj táta má moc práce, nebudeme ho vyrušovat... pojď domů... cesta do kopce mi vždy zabere víc času, než dojít sem dolů," zašeptal a otočil se k majáku zády. Tomas smutně pokrčil rameny a následoval ho.

Uběhlo několik měsíců, kdy mladou rodinu zasáhla velká tragédie...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 038a

"Proč si musela babička zavolat dědečka?" Plakal Tomas. Clara sevřela svého syna kolem ramen a rozhlédla se. Kde jen byl? Kde? Ptala se sama sebe a její obočí se zachvělo.
"Neplač, dědečkovi je teď lépe..."
"Takže už se nevrátí?" Zavzlykal.
"Ne, srdíčko," vydechla se slzami v očích. Byla si vědoma, že po Michaelovi zbude v jejich životě díra, kterou nebude moci nikdo zaplnit. Otřela si obličej, když Tomas zaslechl tlumené kroky, prudce se ohlédl...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 040a

...a tam ho spatřil.
"Tatínku!" Vyhrkl a na jeho tváři se objevil smutný úsměv. David se k němu sehnul a instinktivně ho sevřel v náručí.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 041a

"Tome..." vydechl jeho jméno a snažil se zahnat svoje vlastní slzy při pohledu na šedivý náhrobek, pod kterým navždy odpočívali jeho rodiče.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 043a

"Tatínku, jsem tak rád, že jsi tady! Dědeček říkal, že tě brzy uvidím!" Zvolal Tomas nadšeně, když se od sebe odpojili.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 046a

"Kdy ti to říkal?"
"Když jsem byl s maminkou v nemocnici..." odpověděl mu smutně.
"Kde jsi měl být taky," ozval se podrážděný hlas Clary. David sebou cukl a zahleděl se na svoji ženu.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 048a

"Bláhově jsem si myslela, že aspoň na pohřeb vlastního otce dorazíš včas, ale to jsem se mýlila... ani tahle chvíle ti není dost svatá, aby jsi ji dokázal respektovat! To že kašleš na mě... na to jsem si zvykla, ale... co Tomas?! Co bude teď s ním? Kdyby nebylo tvého otce, ani by nevěděl, jaké je to vyrůstat vedle muže, ale nyní... sama to nezvládnu! Ale na tebe se nemohu spolehnout! Jsi pořád pryč v tom zatraceném majáku! Já ani Tomas pro tebe nic neznamenáme! Jsme pro tebe jen koulí u nohy a bojím se... děsím se toho, co pro tebe bude znamenat to malé..."

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 049a

"Malé?" Vykoktal David.
"Ano, kdyby jsi přišel někdy domů na víc jak hodinu denně, pak bys to věděl! Jsem těhotná! Budeš znova otce, i když jsi jím nikdy neuměl být," zašeptala rozčileně se slzami v očích.
"Ale... ale... to je naprosto úžasná zpráva!" Zvolal a při tom zcela ignoroval všechny narážky na jeho um být otcem. Tomas je mezitím sledoval jako tenisový zápas. Těhotná? Co to mělo znamenat? David se rozesmál a prudce se natáhl ke svojí ženě a silně ji sevřel kolem pasu.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 051a

"To je ta nejlepší zpráva na světě! Jsem ten nejšťastnější muž na světě! Miluji tě!" Zvolal a zvedl ji do vzduchu.
"Pusť mě! Stejně si toho neumíš vážit a budeš pořád jenom pryč!" Zvolala a snažila se od něj odtrhnout. David ji ale silněji semkl.
"Nebudu pořád pryč, slibuji!"
"Už znám ty tvoje sliby a..." David ji přerušil.
"Slibuji ti, že se pokusím udělat vše co bude v mých silách, abych s tebou a našimi dětmi byl co možná nejčastěji!" Vyhrkl a postavil ji na zem. Clara se na něj podívala z pod svých řas.
"Vážně?"
"Ano," vydechl a zasmál se.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 052a

Až pak se konečně oba zahleděli na svého zmateného syna.
"Budeš mít bratříčka nebo sestřičku, ty můj námořníku!" Zvolal David, pustil svoji ženu, sehnul se pro Tomase a vysadil si ho na ramena. Tomas se zasmál.
"Takže jste objednali čápa? Proč jste to neřekli hned? Proč musíte používat ty divný dospělácký slova?" Oba dospělí se zakřenili jeho úvahám.
"Možná jsme objednali vránu," mrkl na něj David a otočil se na svoji ženu.
"Miluji tě," vydechl. Až v ten moment se Clara usmála.
"A já tebe... jen bych si přála, aby jsi..."
"Já vím... já vím," zašeptal a jednou paží si ji přitáhl k sobě.
"Jsme rodina, vždycky budeme... teď už jsme jenom my..." vydechl a v očích se mu objevily slzy při pohledu na chladný kámen mezi keři.

Za několik dalších let se tak život v domě Parkerových změnil i nezměnil...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 053a

...Tomas i nadále hrál každý den na klavír. Jeho prsty se tak stávaly obratnějšími a hudba vyváženější. Clara se tak občas přistihla, když sledovala jeho nadále drobnou postavu, že se začíná v těchto ohledech podobat Michaelovi. Tomas miloval hudbu a rád se díval na videokazety se svým dědou, kde ho mohl vidět hrát ještě v době, kdy jeho prsty dokázaly tančit po klávesách. Stále ho obdivoval a nezapomínal na jeho slova. Ani on nechtěl zapomenout na hudbu, protože vždy když hrál nějakou skladbu... dokázal zavřít oči a zařídit, aby byl jejich táta s nimi častěji. Dokázal zajistit, aby jeho máma už nikdy neplakala... dokázal přivézt zpět k životu svého dědu, který v jeho srdci stále žil přes klavír, u kterého trávil několik hodin každý den. To byla vždy chvíle, kdy si uvědomoval čím chce vnitřně být... chtěl být klavírista jako jeho děda. Osaměle tak rozezníval starý kus nábytku, ale i přes to však nikdy nebyl úplně sám...
"Toto... Toto!" Ozvalo se za ním. Tomas se otočil a postavil se.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 054a

"Jamie!" Zavolal...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 055a

...na batolícího malého chlapce na podlaze.
"Už jsi se vyspinkal?" Zeptal se ho klidně. Malý chlapec zatleskal ručičkami. Tomas se zasmál a sklonil se k němu.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 058a

"Bráško, ještě jsem ti o tom nechtěl nic říkat, ale... mám plán," vydechl spiklenecky.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 059a

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 060a

Jamie se zatvářil jako kdyby rozuměl každému jeho slovu a znova zatleskal.
"Zařídíme, aby tatínek byl více s námi... musíme to ale nějak provést přes základnu..."

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 065a

"...včera mě maminka chytila v noci u majáku, když jsem číhal na krakena, abych pomohl tatínkovi... moc se zlobila a řekla mi, že nikdy nevyrostu... a pak byla moc smutná..."

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 067a

"Jamie, ty víš, že naším posláním je dát naše dohromady, zvláště když je teď maminka pořád tak naštvaná na tatínka... jenže takhle to nefunguje... nejsem schopný to zařídit, abych tím neublížil mamince... takže musíme vymyslet plán, který bude fungovat přes základnu... to je můj plán... i když vlastně není... no nic," zamumlal a natáhl se k němu aby mu pročísl vlasy.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 072a

"Pamatuješ si ještě naše tajné heslo?" Zvolal už s úsměvem na tváři. Jamie se zasmál a zatahal ho za nos.
"To není naše tajné heslo!" Vyhrkl a třel si letmo poškrábaný nos od drobných nehtíků svého bratra. Jamie se začal chichotat.
"Tak ty se mi budeš smát?" Zeptal se ho a natáhl před něj svoje paže.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 070a

"Abych na tobě nevyzkoušel tajnou techniku, co znám od Kapitána Tanka!" Zvolal a vrhl se na jeho drobné tělo.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 069a

Jamie se začal pod jeho lechtáním hlasitě smát. Tomas se tak od něj po chvíli odklonil.
"Co kdybychom si zahráli nějakou hru!" Zvolal a posadil se před něj a zakryl si obličej dlaněmi.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 074a

"Teď mě nevidíš..."

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 075a

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 076a

Jamie se zasmál, když spatřil mezerou mezi jeho prsty Tomasovo oko, které na něj mrkalo.
"BAF!" Vyhrkl na něj.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 078a

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 077a

Jamie se začal po chvíli smát, div se nesvalil na zem.
"Tomasi, kolikrát ti mám říkat, že před spaním nemůžeš takhle vyvádět s Jamiem! Vždyť neusne!" Ozval se hlas jejich matky. Tomas sebou škubl a postavil se.
"Maminko!" Vykřikl a vběhl...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 080a

...do její náruče.
"Už nechci, aby ses na mě zlobila!" Volal do jejího hrudníku.
"Ty víš, že se na tebe zlobím jedině tehdy pokud se nechováš tak jak máš... nechci aby ses po nocích toulal venku... bojím se o tebe... nebuď jako tvůj otec," zašeptala do jeho ramene.
"Ale tatínek se toulá po nocích, protože musí," vydechl nevinně. Clara si vzdychla a odstrčila ho od sebe.
"Půjdu uložit Jamieho..."
"Ale on už spinkal!" Clara vypadala, že ho neslyší.
"Ne!" Zvolal Jamie a natáhl paži ke svému bratrovi. Tomas sevřel jeho drobné ručičky.
"Maminko, nech mě dneska s Jamiem spát, prosím!"
"Ty musíš jí zítra do školy a Jamie tě nenechá vyspat."
"Ale maminko!"
"Žádné ale! I ty už jsi měl být v posteli, tak si jdi vyčistit zuby a alou do hajan!" Zavelela. Tomas sklonil hlavu, věděl, že musí poslechnout.

Za několik dní zaslechl z pokoje hlasitý rozhovor...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 082a

...skoro tak vykřikl radostí, když spatřil na pohovce štíhlou postavu svého otce.
"Mohlo mě napadnout, že spolu vy dva něco máte!" Zvolala Clara plačtivě. Tomas se zastavil. Co se to tam dělo?

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 086a

"Já s Alicí nic nemám, miluji jen tebe!" Ozval se vedle ní David.
"Ty mlč! Jsi pořád jen pryč a teď už chápu proč! Slyšela jsem, když ti to moje bývalá nejlepší kamarádka řekla! Vyznala ti lásku!"

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 085a

"Claro, uznávám, že jsem mu to řekla, ale byla jsem vyděšená, když se pode mnou podlomil ten kámen a... jsem jen člověk! Ano, miluji Davida, ale také mám ráda tebe! Jsi jako moje starší sestra! Nikdy bych si nic s ním nezačala a vím jistě, že kdybych málem nezemřela ani by jste se to nedozvěděli! David miluje tebe, vždycky to tak bylo... i když je daleko, myslí jenom na tebe a vaše děti..."
"To je lež!"
"Není to lež, je to pravda! Možná nejsem často doma, ale... nikdy v životě bych nedokázal... proboha, Claro... podívej se na mě!"
"Nechci!" David se natáhl k její tvář a otočil ji k sobě.
"Přísahám, že mezi mnou a Alicí nic není!" Clara se mu vytrhla a ohlédla se zpět na Alici.
"Doufám, že ti je jasné, že tě už nechci vidět v blízkosti mé rodiny," pronesla rozčileně. Tomas se mezitím pomalu přemístil k dospělým.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 088a

"Chápu to a budu se tím řídit, nemusíš si dělat starosti..."
"Proč se hádáte?" Ozval se dětský hlas. Všichni se otočili k narušiteli.
"Tome?" Vydechl David. Tomas se zatvářil smutně.
"Je to kvůli mně?" Zeptal se nešťastně. David zavrtěl hlavou.
"Samozřejmě, že ne... pojď ke mně..." vyzval ho a natáhl k němu ruku.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 094a

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 097a

Tomas tak ochotně přijal místo vedle svého otce.
"Ty za nic nemůžeš, námořníku..."
"Takže se na mě nezlobíš?"
"Ne, ale neměl bys utíkat," podotkl klidně.
"Já vím," sklonil hlavu k zemi Tomas.
"Už to nedělej, ano?"
"Když já jsem tě chtěl vidět..." zašeptal.
"Já vím... mám tebe, maminku i Jamieho moc rád. Pamatuj si to prosím..."
"Já tě mám taky moc rád!" David si svého syna přimkl blíže k sobě.
"Víš, že máš příští týden desáté narozeniny? Co by sis přál?"
"Aby jsi s námi byl celý den! Mohli bychom Jamieho naučit hrát Člověče, nezlob se! A pak bychom s maminkou mohli vyrábět kameninové hrníčky! Potom by už nemusela být smutná!" Zvolal Tomas. David mu věnoval drobný úsměv.
"Co kdybych ti řekl, že už mám jiné plány?"
"Jaký plány?" Zesmutněl Tomas.
"Chtěl bych vás vzít na pořádný výlet! Mohli bychom jet do zoo, zkusit stanovat v blízkosti hlavního města a také bych si mohl vzít na týden volno..." Tomasovi oči se rozšířily nadšením.
"Vážně?"
"Ano."
"To je úžasný! A Jamie... může jít i Jamie? Protože bez něj by to nešlo..."
"Samozřejmě, že půjde s námi," mrkl na něj.
"Tatínku, ty jsi nejlepší na světě! Musím to hned jít říct Jamiemu, určitě bude mít stejně velkou radost jako já!" Vyhrkl a rychle se postavil.
"Počkej!" Pokusil se ho David zastavit, když se Tomas přemístil ke schodům.
"Jamie spí..."
"Ale on mi rozumí, i když spí! Vždycky se začne usmívat, když na něj mluvím!" Zvolal a bral schody po dvou do horního patra. David zavrtěl hlavou a otočil se na Claru, která ho celou dobu pozorovala s přimhouřenýma očima.
"Je ti jasné, že ho nemůžeš zklamat?"
"Nemám v plánu nikoho z vás zklamat... dodržím všechno, co jsem řekl," pronesl pevným hlasem a natáhl se pro její paži. Clara mu ucukla.
"Pak doufám, že tentokrát to bude pravda," zašeptala Clara a otočila se od něj.

Za několik týdnů...

"Tak... jeden kolík sem... druhý... tam... máme všechno Jamie! Jamie? Bráško! Vyndej si z pusu ten kamínek, nebo mi tě maminka nedovolí hlídat!" Zvolal Tomas a vrhnul se na batole ve snaze mu vyndat drobný oblázek z úst. Jamie se zachichotal, když mu Tomas vyjmul z pusy cizí těleso.
"Čemu se směješ? Copak to chceš, aby mi tě sebrali? Mám plán, bráško... podívej se na naše," ukázal směrem k jejich rodičům, kteří očividně v dobré náladě stavěli druhý stan.
"Začíná se nám dařit a operace "rodiče k sobě" bude brzy úspěšná... cítím to! A Kapitán Tank taky! Akorát je musíme nechat o samotě, aby se mohli začít pusinkovat," mrkl na něj a postavil se ve chvíli, kdy Clara s Davidem dostavěli stan.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 098a

"Můžu vzít Jamieho na pláž?" Zeptal se nadšeně. Clara se odtrhla pohledem od svého muže.
"Na pláž? Ani náhodou, ještě se vám dvěma něco stane a..."
"Jen klid, miláčku. Kluci to zvládnou. Tomovi je už deset, je to chytrý kluk a ví co dělá... jistě by jsi nenechal svého brášku jíst třeba písek, nebo by jsi ho nenechal odplavat až na druhý konec zeměkoule, že ne?"
"Jasně že ne!" Zvolal Tomas hrdě a plácnul si se svým otcem.
"Ale..."
"Pláž je jen pár metrů odsud a moře je klidné... nic se nestane," pokusil se ji uklidnit. Clara zalapala po dechu. David zavrtěl hlavou a přitáhl si ji za pas k sobě.
"Věř svým klukům," zašeptal, než se k ní přimkl.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 101a

Tomas nadšeně sevřel pěst a otočil se na Jamieho.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 100a

"Pojď," zašeptal jeho směrem a pomohl mu na nožičky. Oběma rukama ho tak vedl dál od líbajícího páru.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 102a

"Víš co mi říkala Anežka?" Zeptal se Tomas svého bratra při stavění hradu z písku. Jamie se začal jednou paží hrabat v písku.
"Prý viděla své rodiče se hodně pusinkovat a pak se jí narodil bráška! Takže když se naši tolik pusinkují... mohli bychom mít sourozence!" Zvolal nadšeně a nabral do lopatky další písek. Jamie se na něj zahleděl a zatleskal ručičkami.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 103a

"Já mám stejný názor! Mohli bychom přijmout do našeho týmu brášku nebo sestřičku! To by byla paráda, takže musíme zařídit, aby se naši hodně pusinkovali!" Objasnil mu svůj plán. Jamie se zahleděl na moře a začal se plazit dál od svého bratra. Posunul se tak o několik centimetrů, než se znova usadil a...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 105a

...začal kolem sebe rozhazovat písek.
"Jamie! Hlavně ten písek nejez, nebo budeš zase blinkat! Pojď sem!" Zaklepal na místo vedle sebe. Jamie mu věnoval široký úsměv a připlazil se k němu.
"Nezapomněl jsi na naše tajné heslo?" Jamie se zasmál a zatahal ho za nos. Tomas zavrtěl hlavou, ale nakonec i on stiskl Jamieho knoflíkový nosík.
"Jak se zdá, tak jsi nám změnil heslo... nevadí... nezapomeň na náš plán," mrkl na něj.

Tu noc tak Tomas tajně odvedl svého bratra k sobě do stanu. Jamie tak po celém dni běhání po pláži brzy usnul a Tomas tak sledoval jeho drobounké tělo.
"Bráško," zašeptal s úsměvem. Až pak zaslechl kroky, proto se okamžitě blíže přisunul k Jamiemu a sevřel ho v náručí. Přitom pevně semkl víčka k sobě a tvářil se, že spí.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 106a

"Jsou tady..." zašeptala Clara a s neskrývanou pýchou hleděla na oba své syny v objetí.
"Mají se tolik rádi..." vydechla znova. David ji sevřel kolem pasu jednou paží.
"Tak jako my dva... miluji tě," pronesl tiše do jejího ucha. Clara se k němu otočila.
"Takže ty a Alice..."
"Nic, absolutně nic. Jak bych mohl opustit tebe nebo kluky? Jste pro mě vším, nebem i zemí... ty jsi pro mě jako můj maják, který mě vždy dovede domů. Jsi jako světlo, které rozhání tmu v mé dennodenní rutině... už jsem se rozhodl. Nechtěl jsem ti to ještě říkat, ale až se vrátíme... dám výpověď..."
"Ty chceš odejít z práce?!" Vyhrkla šokovaně.
"Ano, takhle to dál nejde. Nemůžu vás dál zanedbávat... jsem strážcem majáku, ale zároveň jsem manžel a otec. Vy jste pro mě to nejdůležitější, proto raději ztratím práci než vás. Co by jsi řekla kdybychom se odstěhovali?"
"Ale... ale... kam?"
"V Modřanech je prý jeden pěkný domek, Karel ho prodává... mohli bychom jít tam... mohli bychom začít nový život."
"Ale ty miluješ Větrnov a maják a..."
"Nic nemiluji víc než tebe a kluky... vždycky to tak bylo a vždy bude... už dávno jsem to pochopil. Odešla by jsi tedy se mnou do velkého světa?"
"S tebou bych jela klidně i na Mars!" Zvolala a vrhla se mu kolem krku.
"To je skvělé, takže... teď nebudeme klukům ještě nic říkat, ale až se vrátíme všechno zařídím a začneme od začátku..." Clara se od něj letmo odklonila.
"Společně?"
"Společně," ujistil ji s úsměvem, než se sehnul k jejím rtům.

Ani brzy ráno je tak jejich milující nálada neopustila...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 107a

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 108a

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 109a

"To je taková paráda, Jamie!" Vyhrkl tiše. Jamie zaplácal do země. Tentokrát nevypadal, že by se vyspal do růžova.
"Ale no tak... já vím, že je brzo, ale tatínek říkal, že cesta do hlavního města je dlouhá. Proto jsme museli vstávat brzo, ale slibuju ti, že ti budu celou cestu vyprávět příhody Kapitána Tanka!" Jamie dal hlavu na stranu.
"A budu tě držet za ruku a nechám tě spát," přihodil další věci, kterým nemohl Jamie rozumět. I tak se však oči malého chlapce rozzářily a začal tleskat.

Zanedlouho tak Jamie seděl v dětské sedačce na zadním sedadle auta a po jeho boku se na něj usmíval Tomas. David nastartoval staré vozidlo a rozsvítil světla, která rozzářila pokroucené kmeny stromů.
"Připraveni na velkou cestu do hlavního města?!" Zavolal na ně David, než vyjel s vozidlem na mírně udržovanou cestu.
"Jasně!" Vykřikl Tomas dvakrát, aby nahradil souhlas svého malého brášky. Clara se zasmála.
"Jste oba připoutaní?"
"Jasně! Vždyť jsi nám i utahovala pásy!" Zvolal Tomas a stiskl drobnou ručičku Jamieho.
"Hlavně se neodpoutávejte, ano? Až budeme v hlavním městě, tak si nejdeme nějaký penzion a půjdeme do zoo," mrkla na ně.
"My budeme spát mimo Větrnov?! Slyšíš to Jamie, to je paráda!" Vyhrkl na Jamieho, kterému pomalu padala hlava.
"On usíná, maminko!"
"Tak ho nech spát a dívej se, za chvilku uvidíš velký svět," zaslechl hlas svého otce. Tomas tak nadále nepřestával tisknout drobnou dlaň svého bratra a otočil svoji tvář k malému okénku, kde se míhaly stromy sklánějící se ke staré, téměř neudržované cestě. Červené auto tak za nějakou dobu poskočilo, když se konečně dostalo na normální silnici. Tomas tak pootevřel ústa, když se rozevřely stromy a on spatřil velká pole a drobné domky, které se krčily u úzkých cestiček.
"Tamhle je kráva! A podívej mami, ten komín jim musí určitě spadnout!" Vykřikoval jeden údiv za druhým Tomas. David se zasmál a sešlápl plyn. Auto poskočilo dopředu a s mírně vyšší rychlostí se začalo řítit k silniční ceduli, která zaprášeně sdělovala našim cestovatelům blízkost městečka Písečná oáza.
"To je divný název! To tam žijí v písku? I když podle týhle pouště..." zamumlal a natáhl se blíže k okénku, aby skrz umírající tmu mohl spatřit jednotlivá zrnka dun, která se začala zjevovat v dáli. Až pak jeho myšlení narušilo podivné světlo.
"Co to...!" Zvolal jeho otec.
"Ale odkud...?!" Vyhrkl Clara.
"Srazíme se!" Vykřikl David a prudce stočil volant ke straně ve snaze se vyhnout obrovskému náklaďáku v protisměru. Auto tak několikrát poskočilo, než díky prudkému manévru začalo srážet patníky v protisměru.
"Mami!" Vykřikl Tomas, než zaslechl pláč. Rychle se otočil a spatřil Jamieho vytřeštěné hnědé oči. Zoufale sevřel jeho dlaň.
"Zastav!" Vykřikla Clara se slzami v očích. David sešlápl brzdu, ale auto ho neposlouchalo.
"Co..." prudce zvedl tvář, když je ozářila další světla. David silněji semkl volant a znova s ním škubl do strany, čímž přiměl auto se vyhnout dalšímu vozidlu, ale zároveň se díky neopatrnému zatočení převrátilo z vozovky do příkopu...

Ten křik... pláč... zvuk třeštícího se skla... lámajícího plechu...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 110a

"Chudák chlapec... co s ním jen bude?"
"Jsou jeho rodiče mrtví?" Slyšel z velké dálky Tomas.
"Ano... je to hrozná tragédie..."
"Hledali jste jeho příbuzné?"
"Nikoho nemá... objevila se tady jistá Alice, údajná přítelkyně rodiny... ten chlapec je sám... bude muset do dětského domova..."

O několik měsíců později...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 112a

"Už jste tady zase?" Vyhrkla ředitelka dětského domova.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 113a

"Ano, a donesla jsem vám další podklady, proč jsem nejlepší možná volba pro Tomase jako adoptivní matka..." zvolala a začala vyndávat na stůl různé dokumenty.
"Za prvé mám stabilní práci v mateřské škole, takže jsem pedagog. Znám ho už od dětství... tady máte moje výpisy z účtů, vydělávám slušné peníze... vlastním byt v hlavním městě, několik pozemků v Modřanech a velký dům se zahradou ve Větrnově. Jsem trestně bezúhonná, dospělá, bez závazků a jsem plně způsobilá se o něj postarat."
"Máte jen 23 roků..."
"V tom nevidím žádný problém, jsem dospělá, finančně zajištěná, Tomase znám a jsem ochotná i schopná se o něj plně postarat! Proto vás žádám, abyste mi dovolili ho odsud odvézt!" Zvolala zoufale.
"Nejste vdaná..."
"Mohu si sehnat manžela..." ředitelka zavrtěla hlavou.
"Tohle není obchodní transakce, nemohu vám chlapce vydat jen kvůli výši vašeho bankovního konta! Nejdříve musíme vaši žádost zhodnotit a potom se vám ozveme. Nezáleží na vašem postavení..." Alice ji přerušila.
"Tomas se tady trápí! Od té nehody nepromluvil! Musím ho dostat pryč! Jsem jediná dospělá osoba, kterou zná!" Zvolala zoufale. Děláme všechno, co je v našich silách abychom našli osiřelým dětem nové domovy, tak mě nechte dělat moji práci."
"Jestli ji chcete opravdu dělat, pak mě nechte si osvojit Tomase, protože..." v ten moment zaslechla kroky. Prudce se ohlédla a tam ho spatřila. Tomas se na ni díval přes celou chodbu. V očích měl smutek, který už nikdo nedokázal smazat.
"Tome!" Vykřikla a vyběhla jeho směrem.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 118a

Tomas ochotně přijal její náruč.
"Jsem tak ráda, že tě vidím! Nemusíš se bát, všechno dám do pořádku... odvedu tě z tohohle místa, neboj se... neboj..." Zlehka se od něj odklonila a setřela mu slzu z tváře.
"Tak strašně moc mě to mrzí... postarám se o tebe, zachráním tě," zašeptala jeho směrem.
"Nedělejte tomu chlapci plané naděje! Dáme do pořádku vaše papíry a ozveme se vám. Teď vás musím poprosit o odchod. Nemohu vás tady s Tomasem nechat o samotě, takže..."
"Já vím... neboj Tome, přijdu si pro tebe, ano?" Tomas vytřeštil oči a silněji semkl její dlaň.
"Neboj se, vrátím se," slíbila mu, než ho tam s těžkým srdcem nechala stát samotného.

Jenže Tomas už nedokázal čekat... musel najít pravdu... musel se vrátit domů, protože si byl jistý, že tam najde své rodiče živé. Nemohli ho opustit doopravdy... nemohlo se to stát. Jedné noci se tak vydal mimo svůj pokoj a ve snaze se ukrýt před procházející opatrovatelkou, vlezl do cizího pokoje.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 119a

Zmateně tak hleděl na osamělou postel, kterou se snažil spatřit přes tmu, která v místnosti vládla.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 120a

"Tak tady jsi!" Ozval se za ním podivně hluboký hlas. Tomas sebou škubl. Byl to vychovatel? Prudce se ohlédl a přejel mu mráz po zdech.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 121a

Před ním stál se širokým úsměvem hubený chlapec s křídovou pletí, černými vlasy a tak tmavýma očima, že téměř nemohl zřít jeho zorničky. Zalapal po dechu. Bylo to jako kdyby ho objal chlad. Chlapec před ním dal hlavu na stranu a zesmutněl.
"Ty jsi Tomas... moc mě mrzí, co se ti stalo. Můj táta občas dělá věci, se kterými se nedá nic udělat... je mi to líto, ale... mohu ti slíbit, že je jistě vzal na nějaké hezké místo." Opravdu teď mluvil o jeho rodičích? Vyptával se sám sebe Tomas.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 122a

"Nemusíš se mě bát... jsem Grim Ambrosis Thanasie, ale nejsem zlý, věříš mi?" Tomas sebou cukl.
"Cítím na tobě jeho dotek... ušetřil tě... nevím proč, ale buď za to rád, i když vím, že je teď pro tebe problém se kvůli čemukoliv radovat... určitě se jednou budeš mít dobře. Copak to mi nic neřekneš?" Tomas pokrčil rameny.
"Chceš vědět, proč jsem tady? Sebrali mě mojí mámě, protože jsem prý démon a musím být pod zámkem. Je to absurdní jako všechno, co jsem zatím zažil. Viděl jsi smrťáka? Protože já ano... viděl jsem jeho kápi a šedivé nelidské ruce... nevím jak je to možné, že je mým tátou, ale cítím se k němu být připoutaný, takže to tak je... pořád se ale bojím podívat pod jeho kapuci... protože co když je ještě děsivější než si myslíme?" Tomasovi přejel mráz po zádech a s upřímným děsem hleděl na útlého chlapce s hlubokým hlasem.
"Víš, co jsem si vždycky přál? Chtěl jsem být jako normální kluk... moje máma sice říká, že mám dar, ale k čemu je mi něco takového, když nemůžu nikomu pomoci? Je to pro mě spíše utrpení a pro ostatní taky... proto se mě všichni bojí a ty vlastně taky... nedivím se ti. Ale tvoje rodina se bude mít dobře, to ti přísahám na svoje jméno i původ."
"Kde je ten démon?" Zaslechli z chodby. Grim sebou škubl a tentokrát si zděšeně prohlédl Tomase on.
"Musíš se okamžitě schovat! Nikdo tě nesmí se mnou vidět, nebo budeš mít problémy! Ukryj se Tome a nikomu neříkej, že jsi mě viděl!" Zvolal a přiměl ho, aby vlezl pod postel. Sám se pak postavil před dveře a čekal. Zanedlouho se zjevili dva muži v policejní uniformě a změřili si křídově bledého chlapce před sebou.
"Co když nás prokleje?" Ozval se vytáhlý policista.
"Neznám žádné kletby, ale docela dobře vím, že ráno najdete Dory mrtvou," procedil Grim a pohlédl na něj svýma hlubokýma tmavýma očima.
"Dory jsem si koupil včera ve zverimexu a má krásné nové akvárko! Nic jí nebude!"
"Však uvidíte," pokusil se ho ujistit a natáhl k nim paže.
"Tak který z vás dvou mě bude chtít odtáhnout?" Procedil nevinně. Oba policisté ucukli.
"Ty máš vyšší hodnost, dotkni se ho ty!"
"Ale já mám děti!"
"No a co že máš děti! Já mám Dory!"
"Ale ta ti do rána podle něj zaklepe bačkorama!" Dohadovali se.
"Fajn, takže můžu jít domů," vyhrkl Grim a protáhl se mezi nimi.
"Zastav toho démona dřív, než uteče!" Vykřikl jeden z nich. Oba se tak rychle vyřítili z pokoje a zaklapli za sebou dveře. Až za několi minut byl Tomas schopen vytáhnout hlavu z pod postele. Čeho to byl právě svědkem?

Druhý den později večer...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 131a

"Nemůžu tomu uvěřit! Měli jste na něj dát větší pozor!" Křičel jako smyslu zbavený Leoš.
"Pane Kádinko, s převozem Grima jsme neměli nic společného, to už byla vaše starost."
"Měli ho doprovázet ti policisté ne jen náš hlídač a řidič!"
"Znova vám opakuji, že o ochranu Grima jste se měli jako jeho poručníci postarat vy, nikoliv naše zařízení. Naše opatrovnictví o jeho osobu skončilo dnem, kdy jste podepsali všechny potřebné dokumenty."
"Za tohle mi zaplatíte!" Zařval Leoš.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 133a

"Co teď budeme dělat, drahý? Až se všichni dozví..."
"Mlč Xénie! A vy! Zařídím aby vás vyhodili, protože jste jistě spolupracovala s tím démonem!"
"Co to tu vykládáte?! To není pravda!"
"Ale je! Jinak by byl u nás a ne pod drnem! Nemáme ani jeho tělo pro další průzkum! Lidé vás vynesou v zubech a vaše rodina se potopí jako děravá loď, to vám garantuji!" Zakřičel na ni.
"Přestaňte mi vyhrožovat!"
"Lidé budou věřit nám a vy... zničí vás přesně jako si to zasloužíte!" Zařval. V ten moment zaslechli drobné kroky.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 139a

Tomas se zahleděl do ozářené místnosti za zlým hlasem. Kdo to mohl být? Ptal se sám sebe. Kádinkovi se otočili za zvukem. Tomas hleděl do jejich očí několik krátkých vteřin, než utekl.
"Co to bylo za chlapce?" Vyhrkl Leoš a ohlédl se zpět k ředitelce.
"Tomas Parker, ale to není podstatné..."
"Je stejně velký jako Grim," vydechla s podivným výrazem Xénie.
"Něco mě napadlo, drahá... a vy! Kolik je tomu klukovi?"

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 137a

"Deset, ale stále nechápu..."
"Chceme ho adoptovat jako náhradu za Grima," pronesl s úsměvem Leoš.
"To nejde! Zákon..." Leoš ji přerušil.
"Zákon tady neplatí! Jestli nechcete, aby se celý Podivín dozvěděl, že vaší vinou zemřelo ďábelské dítě a uteklo tak do světa svého otce proto, aby škodilo celému městu, tak to uděláte! Jinak vás zničíme... nezbude na vás ani nit suchá, ani si neškrtnete!"
"Ale to... nemohu... není etické...!"
"Takže jste se rozhodla zahodit vlastní rodinu? Pokud vím tak máte dceru a manžela nebo se mýlím?"
"Jak se opovažujete..."
"Vyměníte jejich život za život cizího kluka? Navíc, ten chlapec se s námi bude mít dobře..."
"Není ani podobný Grimovi! Jak chcete místní přesvědčit...!"
"To nechte laskavě na nás!" Přerušil ji znova. Ředitelka zalapala po dechu.
"Nenechám se vydírat!" Zvolala rozčileně.

Za několik dní tak Kádinkovi dosáhli svého a v tichosti si odvedli mlčenlivého Tomase, který tím dnem prakticky zmizel ze světa.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 140a

Jenže Tomas se možná zdál na první pohled jako plaché, tiché dítě, jenže stačilo jen několik dní, aby Kádinkovi pochopili, že Tomas byl bojovník, zvláště když začal znova mluvit.
"Kopl mě do holeně!" Stěžovala si Xénie.
"A co mám říkat já! Ten mizerný kluk mě pokousal, když jsem mu chtěl dát něco na uklidnění! A pak utekl... honil jsem ho kolem domu jako blázen, nakonec vylezl na strom jako nějaký opičák a odmítal slézt dolů! Byl na mě drzý a řval jako blázen! Je vidět, že vyrostl ve Větrnově! Je to zatracený divoch!"
"Bylo nám lépe, když nemluvil! Co budeme dělat, drahý?" Zvolala nešťastně Xénie. Leoš se zasmál.
"Včera mě něco napadlo... v laboratoři mám vzorky Grimovi krve..."
"A jak nám tohle pomůže s jeho divokostí?"
"Předěláme ho. Ten zatracený kluk možná není skutečný Grim, ale kdyby se nám podařilo změnit jeho DNA... existuje jistý vzorec, který by nám mohl pomoci, ale bude to trvat... a pak budeme mít dokonalého Grima..."
"Ty si opravdu myslíš, že by to mohlo fungovat, drahý?"
"Samozřejmě, copak jsem ti někdy lhal?"
"Jsi tak moudrý, tak..."
"Já vím... čekají nás ale lepší časy... sice se musíme vystěhovat z našeho domu, ale než se tak stane... bude z našeho budoucího Grima, klidný hoch, věř mi," zašeptal se smíchem.

Od té chvíle, tak začal Tomas pomalu, ale jistě, ztrácet sám sebe...

Návrat nahoru Goto down
https://lucilla-sims.tumblr.com/
Ludmila
Admin
Admin
Ludmila


Poèet pøíspìvkù : 2814
Join date : 10. 11. 17
Age : 56
Location : poblíž Olomouce

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty20/02/20, 09:38 pm

Krásný díl, přečetla jsem ho jedním dechem *BRAVO* *BRAVO*
Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simík designér
Simík designér
Janika31


Poèet pøíspìvkù : 1451
Join date : 06. 02. 18
Age : 32

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty21/02/20, 05:33 pm

Šokovaný Šokovaný No páááni. Nádherný díl, přesně, jak píše Ludmila, četla jsem jedním dechem! Láska

Konečně víme, jak to s ním bylo. Je mi ho hrozně líto... Smutný a když se člověk podívá na celej ten proradnej systém adopce, chce se mu blejt. Smutný

Snad už na tom bude jen a jen líp. Smutný Láska

Těším se na další díl! Úsměv
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Lucisab
Simí pisálek
Simí pisálek
Lucisab


Poèet pøíspìvkù : 2377
Join date : 11. 12. 17
Age : 28

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty23/02/20, 11:04 pm

Díky holky Pro Tebe Pro Tebe

101.část - Shledání

Všichni kolem domu sester Dvořákových utichli, když se Tomas pomalu zvedl do sedu.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 001

Měl pocit jako kdyby mu někdo omlátil o hlavu něco opravdu těžkého. Vydal unavený zvuk a promnul si spánky. Mezitím se vysoká blonďatá žena snažila dostat přes šokované obyvatele Podivína ke znovuzrozenému Tomasovi.
"Tome!" Zavolala na něj. Tomas sebou škubl a otočil se za hlasem. Dal hlavu na stranu a pomalu se zvedl ze země. Mírně se mu zatočila hlava. Znova se chytil za spánky, ale po chvíli se znova zaměřil na ženu, které se už podařilo dostat až k němu. Zlehka pootevřel ústa a usmál se.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 003

"Alice..." vyšlo z jeho úst. Jeho hlas byl chraplavý a jednotlivé oktávy v něm poskakovaly. Zmateně zamrkal. Byl tohle jeho hlas? Najednou si nebyl jistý. Naposledy ho slyšel, když byl malý chlapec, ale tenhle byl... jaký vlastně byl?
"Ach můj bože, Tomasi!" Zvolala Alice a vrhla se do jeho náruče.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 004

"Myslela jsem... myslela... už jsem nedoufala, že tě uvidím živého!" Koktala a drtila jeho ramena. Tomas se zasmál a z očí mu začaly kanout slzy.
"Ani já jsem si nemyslel, že tě ještě někdy uvidím," pronesl svým skřehotavým hlasem, který jasně vypovídal o tom, jak dlouho ho jeho majitel nevyužíval. Zlehka se od sebe odklonili. Alice se natáhla k jeho tváři a pohladila ho po jizvě, která se táhla po téměř celé délce jeho pravé líce.
"Tak moc mě to mrzí... tak moc... uběhlo tolik času... tak moc... bože můj jsi tak podobný svému otci," vydechla bolestně.
"A kde vůbec je?" Vyhrkl Tomas.
"Copak to nevíš... nevíš... pamatuješ si tu nehodu?" Vydechla smutně. Tomas se zatvářil zmateně a chytil se za spánky. Ta nehoda... nehoda...
"Jsou mrtví, že ano? Rodiče jsou mrtví?" Zašeptal svoji otázku se slzami v očích. Alice přikývla.
"Strašně moc mě to mrzí, Tome... kdybych mohla... něco udělat... chtěla jsem tě adoptovat, ale zmizel jsi... řekli mi, že si tě vzala jiná rodina... hledala jsem tě po celém Podivíně a pak jsem pokračovala přes hranice... nemělo to cenu... utratila jsem většinu svých peněz bez úspěchu... byl jsi pryč... jako kdyby se po tobě slehla zem... už jsem si myslela, že jsi zemřel... a teď... tady... bože můj... pořád tomu nemohu uvěřit... ale jsi to ty... jsi to ty..." plakala a dotýkala se jeho obličeje.
"Nevěřte mu! Ten démon umí přebírat i jiné podoby, to přeci všichni víte!" Zvolal Leoš. Lidé se k němu otočili.
"To není pravda! Je to Tomas Parker, přestaňte nás vodit za nos!" Zvolala Ofélie.
"Všichni jste se nechali obalamutit!" Zakřičela Xénie. V ten moment sebou Tomas škubl a pomalu se obrátil za jejich hlasy. Jeho pohled se změnil. Před očima se mu zjevily vzpomínky... znova pocítil tu bolest... bezmoc... viděl sám sebe, jak před nimi utíká... žádá lidi na ulici o pomoc, ale nikdo mu nevěřil... všichni věřili jim... všichni ho znenáviděli kvůli nim... zamračil se a z jeho hrdlo vyšlo něco mezi vrčením a podivným zachrčením. Kádinkovi zacouvali.
"Je to blázen! Zadržte ho!" Zvolala Xénie a chytila se svého manžela.
"PROČ JSTE MI TO UDĚLALI! PROČ?! UKRADLI JSTE MI ŽIVOT!" Zařval Tomas a jeho hlas několikrát poskočil. Simon zamrkal, když spatřil jeho nakrčenou postavu. Vypadal jako zvíře, které se chystá skočit. Moc dobře věděl, že Tomas nemůže udělat něco šíleného i přes všechny nepravosti, které ho postihli... nesměl... jinak by si mohl zajistit život ve skutečném blázinci.
"TOMASI!" Zkusil na něj zavolat, jenže oslovený ho neslyšel. Místo toho znova zavrčel na vědce, kteří mu zničili život.
"Jsi nebezpečná kreatura!" Zavolal na něj Leoš.
"UDĚLALI JSTE ZE MĚ NERVÓZNÍHO JEDINCE! ZNIČILI JSTE MĚ!" Zakřičel znova, než vyběhl. V ten moment ho pár silných paží objal kolem pasu a zvedl do vzduchu.
"PUSŤTE MĚ! PŘESTAŇTE MĚ UŽ VĚZNIT! CHCI BÝT SVOBODNÝ!" Křičel Tomas a cloumal sebou v Simonově náruči. Simon si ho přitiskl blíže k hrudníku. Tomas vykopával nohama směrem ke Kádinkovým, kteří se snažili vzít nohy na ramena.
"SMITHE, DĚLEJTE NĚCO ZATRACENĚ! KÁDINKOVI VÁM UTÍKAJÍ!" Zavolal Simon přes vzniklou vřavu na Smitha, který jen šokovaně hleděl na Tomase. Bylo to jako kdyby Simonův hlas vzbudil i obyvatele Podivína.
"Celou dobu nás tahali za nos!"
"Zmetci!"
"Kvůli nim jsme útočili na nevinného člověka!"
"Tohle jim nedarujeme!"
"Na ně!" Ozývalo se davem, než se početné obyvatelstvo vydalo za utíkajícími Kádinkovými.
"STŮJTE! TOHLE JE PRÁCE ZÁKONA!" Zakřičel Smith, ukázal na svoje lidi a společně vyběhli za davem.
"Uklidni se Tomasi!" Zavolal na něj Simon. Tomas sebou ale ještě více zamlel.
"OKAMŽITĚ MĚ PUSŤ! NIKDO UŽ MĚ NIKDY NEBUDE VĚZNIT! NIC JSEM NEPROVEDL!" Křičel, než švihl hlavou dozadu a srazil se tak se Simonovým čelem. Simon hekl, jeho sevření povolilo a společně s Tomasem spadl na zem.
"Simone!" Vykřikla Patricie a vrhla se k Simonově nehybnému tělu. Tomas se s hrůzou zahleděl na zhrouceného tmavovlasého muže a otočil se k němu zády. Na všech čtyřech tak zůstal hledět do země.
"Nic jsem neprovedl... nic jsem neprovedl... nic jsem neprovedl..." opakoval stále dokola, zatímco se jeho hrudník prudce zvedal a klesal. Zoufale si sedl na nohy. Emilie zalapala po dechu a klekla si k němu. Bylo to jako kdyby se pro ni čas zastavil. Celou dobu ho měla za Grima... a najednou... najednou z něj byl Tomas. Zavrtěla hlavou.
"Tomasi..." vyslovila jeho jméno poprvé. Tomas sebou cukl. Emilie se letmo dotkla jeho obličeje.
"NECHTE MĚ BÝT!" Vykřikl a setřásl její ruce. Emilie se zhluboka nadechla a znova natáhla dlaně k jeho lícím.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 008

"Tomasi, poslouchej mě..." Tomas k ní prudce zvedl svoje oči podlité krví.
"NECHCI NIKOHO POSLOUCHAT!" Vykřikl prudce.
"Vždyť víš..."
"NEVÍM, NEZNÁM VÁS!" Zavolal na ni. Emilie sebou cukla.
"Ty si mě nepamatuješ?" Zašeptala bolestně.
"VŠICHNI SE MI SNAŽÍ NĚCO NAMLUVIT... VNUTIT MYŠLENKY... myšlenky, které nejsou moje... říkali mi, že jsem synem smrti... že se jmenuji Grim Ambrosis Thanasie... ale já jím nejsem! JÁ JSEM TOMAS PARKER!" Zakřičel znova.
"Já vím, mrzí mě to..." vydechla tiše. Tomas se na ni zahleděl... ty oči... její oči... srdce se mu rozbušilo rychleji.
"Kdo jsi?" Pronesl vzápětí.
"Emilie... jsem Emilie," odpověděla na jeho otázku klidně s očima zalitýma slzami. Tomas zamrkal a zasáhla ho další bolest. Zoufale se chytil za hlavu.
"Bolí to!" Vykřikl. Sevřel svoje spánky. Emilie... Emilie... to jméno... Emilie... ozývalo se jeho hlavou v jemné ozvěně a pocítil příjemné teplo. A pak ji konečně spatřil...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 009

Co se ti to stalo? slyšel její hlas.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 010

Jsem Emilie, pamatuješ si mě? Říkal její hlas a spatřil její tvář v knihovně.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 011

Slibuji ti, že se ti nic nestane... chci ti jen ošetřit rány.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 012

Děkuji ti, jsi hodný člověk, i když si ostatní myslí opak. Pomohl jsi mi, stejně jako jsem to udělala já. Nikdy bych ti neublížila, věř mi.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 013

Budu tady až se probudíš...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 014

Nevím, co máš rád... tak jsem udělala všechno... omelety, luštěniny, vejce, zeleninu... nejsem žádná špičková kuchařka, ale doufám, že ti to bude chutnat

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 015

Buď na sebe jen opatrný, ano? Prosím... nikam nechoď sám... nechci aby se ti něco stalo...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 016

Uzdravíš se! Vím to! Jednou to přijde!

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 017

Dobře... pustíme se do toho... pomohu ti, věříš mi?

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 018

Já... půjdu teď zjistit... zjistit... jestli už je Simon pryč... jestli se vypařil... chci říct odešel... aby jsi tady nemusel trčet... být zavřený... a půjdu si pro oblečení... a taky snídaně... chci říct půjdu udělat snídani... já... už musím...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 019

Děkuji ti...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 020

Nemusíš mít strach, nic zlého se nestane, ano? Pokus se spát a zítra bude lépe...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 022

Najednou spatřil sám sebe u klavíru, jak hraje stejnou melodii... bylo to jako kdyby se jeho život začal...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 023

...znova spojovat dohromady. Už nebyl jen Tomasem, ale také Nervózním Jedincem... už byl vším, čím byl za poslední roky...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 024

Nikdy nesmíš zapomenout, zaslechl hlas svého dědy. Život utíká příliš rychle, proto si važ toho co máš, protože nikdy nevíš, kdy o to můžeš přijít. Některé věci nejsou samozřejmostí a některé nás navštíví jen na chvíli. Važ si lidí, kteří tě mají rádi. Přátelství, láska... to jsou věci, které jsou vzácné stejně jako rodina, i když tu mnozí považují za samozřejmost. Ale není to tak, kluku ušatá...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 021

Budu muset jít… nevzdávej to, prosím, zaslechl její hlas. Chtěl pro ni být lepším člověkem... chtěl pro ni... prudce otevřel oči. Chvíli na ni hleděl, než vztáhl paži k její tváři.
"Emilie... Emilie... bolí to... tak moc to bolí," zaskřehotal, než vyčerpaně klesl do jejího klína.
Návrat nahoru Goto down
https://lucilla-sims.tumblr.com/
Ludmila
Admin
Admin
Ludmila


Poèet pøíspìvkù : 2814
Join date : 10. 11. 17
Age : 56
Location : poblíž Olomouce

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty24/02/20, 09:05 pm

Opět krásné, dojímavé čtení Láska Moc děkuji za odreagování od všedních starostí, máš velký spisovatelský talent, Lucisab, byla by škoda ho nerozvíjet dál *THUMBS UP* A co teprve ty obrazy ze vzpomínek, to je taky paráda ! *BRAVO*
Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simík designér
Simík designér
Janika31


Poèet pøíspìvkù : 1451
Join date : 06. 02. 18
Age : 32

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty25/02/20, 12:48 pm

Šokovaný Tak to bylo nádherné!
Přečetla jsem opět jedním dechem Láska Nemám slov. Tomas si zaslouží být už konečně šťastný. Úsměv

P.S.: Ty fotky jsou naprostá bomba Šokovaný Láska Láska Jsi obrovská šikula!
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Lucisab
Simí pisálek
Simí pisálek
Lucisab


Poèet pøíspìvkù : 2377
Join date : 11. 12. 17
Age : 28

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty25/02/20, 06:41 pm

Páni holky, úplně se tady červenám Červenám se Červenám se vůbec nevím co říct... strašně moc děkuji za tak krásná slova, vážím si jich  Pro Tebe Pro Tebe popravdě uvažovala jsem (i když si pořád nejsem jistá, jak rychle bych to dokázala všechno zrealizovat, protože jsem v tomhle hrozná a nic nedokážu řádně dokončit... prostě se strašně rychle nadchnu a pak přijde něco jiného... Červenám se je pravda, že jen díky vám jsem došla se svým příběhem až sem za tak krátkou dobu, takže i za to vám moc děkuji Pro Tebe ), že bych dala dohromady tenhle celý příběh v plné podobě (protože tady jsem musela některé pasáže, co jsem měla v hlavě dát pryč... mezi nimi je třeba celá část s Andym, který se v podstatě vypařil z příběhu, protože kdybych to tady měla poctivě nechat, k celé části s Tomasem bychom se dostali tak za tisíc let Chichichi ). Dokonce mám už i něco vymyšleného a hlavní dějovou linii mám tady, takže dodat tam ty chybějící pasáže včetně určitých detailů by nemuselo být tak těžké... Červenám se ale uvidíme, každopádně by mě to moc lákalo Červenám se je pravda, že mám stále rozpracovaný svůj příběh z historie, ale uvidíme... zkusit bych to určitě chtěla... Červenám se

Takže ještě jednou moc děkuji za všechno Pro Tebe Pro Tebe

Ale když teď ještě znova zabrousím zpátky k příběhu, Tomas si jistě zaslouží už jenom štěstí s tím s tebou souhlasím Jani Mrkající jinak příběh brzy dojde ke svému konci, zatím nemám všechno dofoceno, ale odhaduji, že skončím s dílem 106-110 max, uvidím co ještě nafotím, ale podle naplánovaných scén to vidím spíš na těch 106, ale už se znám... může se to ještě změnit, ale do těch 110 určitě Mrkající a pak vám dám na výběr jak jsem slíbila Úsměv jsem zvědavá jaký příběh si jako následníka za Nervózního vyberete, jestli to bude jeho pokračování nebo něco úplně jiného Úsměv
Návrat nahoru Goto down
https://lucilla-sims.tumblr.com/
Lucisab
Simí pisálek
Simí pisálek
Lucisab


Poèet pøíspìvkù : 2377
Join date : 11. 12. 17
Age : 28

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty01/03/20, 09:36 pm

102.část - Odpuštění

Druhý den brzy ráno...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 003

"Nemám dobrý pocit z toho, že jsme nechaly Tomase samotného s Alicí... pořád nechce s nikým mluvit a myslím, že ani její přítomnost to nezmění," podotkla Emilie. Patricie se k ní otočila.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 007

"Jenže jsme museli jít do nemocnice, Emilí... náš bratr a Simon... jsem moc ráda, že nám Simon zařídil abychom se na něj mohli podívat dnes ráno dřív, než se sem sesypou novináři... pořád nemůžu uvěřit tomu, co jsme se dozvěděly... jak je možné, že to Kádinkovým tak snadno prošlo?"
"Pod lampou je největší tma, řekla bych... a zdejší lidé..." Emilie si promnula spánky a rozhodla se nepokračovat. Patricie si vzdychla.
"Alespoň, že je chytili... chudák Nervózní... chci říct Tomas... ani si nechci představovat co všechno má za sebou..."
"Právě to je to nejhorší... jeho psychika... bojím se o něj. Teď se uzavřel do sebe. Nechala jsem ho být, aby si to mohl všechno sám urovnat, ale budu si s ním muset pořádně promluvit... musí to být pro něj nesmírně těžké... mám strach..."
"Z čeho?"
"Že si odnese hluboké následky. Mučili ho, měnili mu osobnost... kdo ví, co všechno do něj cpali, než v něm vypnuli jeho vlastní já. Podle těch hrozných dokumentů, co našli policisté... z něj chtěli udělat Grima... dávali mu jeho krev koncentrovanou ještě s něčím... a právě díky té chemikálii se mu začaly měnit duhovky, pravděpodobně..."
"Ale teď vypadá, že je v pořádku, nebo ne?"

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 009

"Nevím... psychiku má špatnou. Budu ho muset nechat prohlédnout lékařem... o jeho hlavu se pokusím postarat sama," zašeptala nepřítomně a před očima se jí zjevil jeho obličej. Tomas se k ní od toho dne choval divně. Sice si vzpomněl kým pro něj byla, ale bylo to jako kdyby začal žít ve vlastním světě... ve světě ve kterém mohl být jen on sám, prozatím. Věděla, že ho musí brzy přimět o tom mluvit... chtěla od něj slyšet všechny ty hrůzy co mu dělaly... všechny ty důvody pro které tuhle noc křičel z plna hrdla ze spánku, který pro něj byl příliš krátký než aby si skutečně mohl odpočinout. Chtěla mu pomoci, chtěla s ním být v pokoji, ale odmítl ji. Uzavíral se přede všemi. Trpěl sám a to se Emilii nezamlouvalo.
"Musíme to tady rychle vyřešit a vrátit se. Tomas..." Patricie ji chytila za ruku.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 013

"Já vím, ale nesmíme zapomínat na Petra a Simona... musíme zjistit, jak na tom jsou... podařilo se mi jen spojit se Simonem, který mi vyprávěl o svém dědovi a Stefanovi, kteří uvízli v zácpě ve městě za honbou za námi..."
"Takže teď je na nadstandardním pokoji?" Patricie přikývla.
"Jen co Erik pohrozil všem žalobami, ho umístili v tom nejlepším pokoji, co tady mají. Ale myslím, že to pro Simonova dědu zdaleka neskončilo. Simon mi řekl, že má v plánu zažalovat každého kdo si na nás dovolil včetně policejního sboru..." její slova přerušila vytáhlá sestřička v bílém úboru.
"Vy jste návštěva pana Margisona?" Zeptala se tenkým hláskem. Sestry přikývly.
"Tudy prosím... je to pokoj číslo 85," vydechla s náznakem úsměvu.

Zanedlouho tak obě ženy stanuly před správnými dveřmi. Patricie nedočkavě stiskla kliku a vstoupila do světlého pokoje.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 016

Simon ležel na posteli s kamenným výrazem. Patricie sledovala jeho postavu od hlavy až k chodidlům, kde se na jeho levé noze vyjímala ortéza.
"Simone!" Vykřikla. Simon sebou škubl a otočil se na ni. Na jeho obličeji se usídlil široký úsměv.
"Jste tady!" Zvolal a rychle vystrčil nohy z postele.
"Simone, neměl by jsi..." snažila se ho zastavit, ale Simon ji neposlouchal. Odhodlaně se postavil na nohy a prudce sebou škubl, když přenesl část své váhy i na levou nohu.
"K čertu!" Zahromoval, ale vzápětí se usmál a belhavě udělal několik kroků k Patricii. Jeho ruce tak rychle nalezly její pas i rameno.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 018

"Tak rád vás vidím," zašeptal, ačkoliv jeho pohled směřoval jen k Patricii.
"Jak ti je? Co hlava?"
"Co je s mojí hlavou?"
"Stefan mi řekl, že jsi měl slabý otřes mozku a tvoje noha..."
"Stefan taky co neví, to nepoví... je mi dobře a chci jít domů," usmál se na ni zeširoka.
"Ale doktoři..." Simon ji přerušil.
"Ti ať se jdou vycpat... všem jde jen o to si užít co možná nejvíce kauzu s Tomasem... je to ubohé."
"Nebuď špatný pacient, pokud ti radí, aby jsi tady ještě byl, tak tu zůstaň. Chci aby jsi byl v pořádku."
"Jenže já jsem v pořádku, neboj se už o mě tolik," vydechl jemně a vtiskl jí drobný polibek na rty.
"Posadíme se..." zašeptala Patricie po chvíli. Všichni tři se tak usadili na plastové židle.
"Chcete trochu čaje? Chutná sice podivně, ale... říkají, že má být dobrý," zabručel Simon. Obě sestry zavrtěly hlavou.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 020

"Paty mi říkala, že se nás snažili tvůj děda a bratr dostihnout..." začala hovor Emilie.
"Ano, ale uvízli v zácpě... později se snažili k nám dojít pěšky, ale sídlo je od vašeho domu neuvěřitelně daleko. Díky nim jsem tady na tomhle speciálním pokoji..." vydechl.
"Takže za tebou Stefan s dědou byl?"
"Ano, děda mi řekl, že by mě nejraději znova vydědil... vzápětí mi, ale oznámil, že v sobě nezapřu naši krev. Prý jsem bojoval jako skutečný diplomatický idiot, když budu citovat jeho slova. Ale myslím, že se na mě ve skutečnosti vůbec nezlobí. Chce zažalovat polovinu města, ale s tím s ním částečně souhlasím. Město nepotřebuje tak neschopného policistu jako je Smith... ten chlap je úplně k ničemu. Jinak Kádinkovi jsou ve vězení... děda mi říkal, že už prohledali jejich dům. Prý jsou některé detaily přísně tajné, ale podle jeho vlastních slov, byla většina otřelých mužů zákona zděšená, zvláště když objevili fotky Tomase jako malého chlapce. Prý si fotili jeho postupnou proměnu... nikdo neví kolik let jim vlastně udělí. Tohle všechno otřáslo městem jako nic jiného předtím... je to strašné ostuda pro všechny. Chudák Tomas..." pročísl si vlasy Simon.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 030

"Je to příšerné, opravdu... a je Grim opravdu mrtvý?"
"Podle všeho ano. V ten den kdy ho převáželi ke Kádinkovým, se stala nehoda při které všichni zemřeli. O Grimovi tam samozřejmě není ani zmíňka, ale to je úmysl. Budou to ještě více prošetřovat, ale myslím, že už je celkem jasné, že skutečný démon Podivína je po smrti už spoustu let. Ofélie nám skutečně hodně pomohla... a slíbila, že bude ještě spolu s tou druhou ženou vypovídat. Údajně jí k tomu i navedl Vincent... prý měl i on už nějaké podezření..."
"Jaké podezření? A jak je na tom vlastně Vincent?" Zeptala se Emilie.
"Ten je pořád v kómatu, lékaři tvrdí, že není tak úplně jasné, zda se někdy ještě vzbudí. Podle Ofélie, hledal pravdu na vlastní pěst a tu noc, kdy se mu stala ta nehoda, měl odnést z domu Kádinkových nějaké dokumenty, které prokazovali, kým Nervózní Jedinec byl. Proto se Ofélie rozhodla pokračovat v jeho práci a přes dětský domov a další instituce a také přes pověst vlastní tety, nalezla sestru bývalé ředitelky dětského domova. Je to hrozně složité... ale až Ofélii uvidím... musím jí složit poklonu... není jí ještě ani osmnáct, ale dokázala toho mnohem více, než kdokoliv jiný... vydala se na vlastní pěst do nebezpečného světa za zády vlastní tety a to jen proto, aby očistila jméno Vincenta Černína. Nakonec ale našla mnohem víc než čekala, je to skutečná hrdinka."
"To je pravda... ani jsme jí nestačily poděkovat. Všichni běželi za Kádinkovými, aby jim neutekli... a my... měli jsme práci s Tomasem, Petrem... a..." Simon přerušil Emiliin monolog.
"...a mnou, já vím. Ani si nepamatuji, kdy mě odvezli do nemocnice. Vzbudil jsem se až tady a za nějakou dobu se u mě objevil děda se Stefanem. A jak je na tom vůbec váš bratr?"
"Moc toho o něm nevíme. Jediné, co jsme se od nemocničního personálu dozvěděly, je to, že jeho pokoj hlídá policie..."
"Takže on jim řekl kým je?"
"Petr to měl v plánu a asi už nechtěl nikomu lhát. Až půjdeme od tebe, chceme se za ním zastavit... snad nás k němu pustí," vydechla Patricie nepřítomně.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 026

"Tak já jim řeknu, ať vás k němu pustí. Jsem si jistý, že teď mají všichni z mého dědy ještě větší strach a pokud ho nebudete chtít unést..." Emilie zavrtěla hlavou.
"To není nutné. Nechceme na sebe ještě víc upozorňovat. Stačí už to všechno, co se stalo. U našeho domu pořád stojí nějaký novinář, je to otravné, zvláště když je dům v takovém stavu v jakém je... nemohli bychom ho unést," to poslední doplnila po chvíli a smutně se zasmála.
"Je hodně zničený?"
"Ve spodním patře prakticky není jediná celá tabulka skla. Zámek u vrat někdo přeřezal pilkou nebo něčím takovým... a omítka dostala další šrámy... a také plot... naštěstí ale jinak přežil, spolu s naším autem... toho naštěstí lidé zapomněli demolovat," vydechla zoufale Emilie.
"Dám to do pořádku, slibuji. Někomu zavolám... Paty, zkusila jsi Stefana nebo Artura? Jistě by vám přišli pomoci, než se odsud dostanu..."
"Ne, spolu s Emilí jsme to zvládly... zakryly jsme díry v oknech deskami a vším co se dalo najít v domě... a v železářství jsme koupili nový visací zámek, který hodláme dneska dát k vratům... snad bude fungovat stejně jako ten předchozí..."
"Slibuji, že se na všechno podívám... už jsem začal vytvářet nový seznam... obvolám nějaké skláře a také památkáře... možná je váš dům v památkové zóně... kdo ví..."
"Nejsem si jistá... určitě má víc jak sto let, ale byl upravován, takže..."
"Všechno zjistím a podívám se na to, ano? Do té doby vám tam pošlu Artura, může se podívat na vrata a zajistit je kdyby byly ve špatné kondici... nechci, aby se vám po pozemku pohybovali novináři prahnoucí po nové fotografii Tomase," zabručel a odněkud vytáhl hustě popsaný list papíru a začal do jeho spodní části připisovat nové poznámky.
"A máte pro svého bratra nějakého právníka?"
"Napadlo mě, že bych zkusila zavolat právníkovi naší pratety, ten se mi zdál solidní," vydechla Emilie.
"Dobře, ale kdyby bylo potřeba mohl bych zkusit zajistit někoho jiného. Ze školy znám spoustu lidí, kteří by se mohli pokusit pomoci vašemu bratrovi, něco se musí vymyslet..." zašeptal nepřítomně. Patricie k němu natáhla paži a propletla svoje prsty s těmi jeho.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 028

"Děkuji ti... za všechno... za to, že jsi to s námi všechno vydržel... že jsi nás chránil, i když se tě to původně ani nemuselo týkat... byla to věc především moje a Emilí... jsi tak úžasný... a..." pronesla trhaně. Simon se usmál.
"Všechno co se týká vás dvou je i moje věc. Nikdy bych vás v tom nenechal."
"Ale málem jsi..." Simon ji nenechal domluvit.
"...ale nic se nestalo."
"Máš na noze ortézu a slabý otřes mozku," podotkla smutně.
"Mohu tě ujistit, že můj mozek funguje stále dobře. A moje noha? Jsem slon v porcelánu, na tyhle věci jsem zvyklý... už si ani nepamatuji po kolikáté mám tuhle věc na noze," odvětil s drobným úsměvem.
"Také jsem ti chtěla poděkovat..." ozvala se Emilie. Simon se na ni zahleděl.
"Nemusíte mi děkovat za něco, co pro mě bylo samozřejmé. Jsem na vaší straně a vždy budu," pronesl pevně.
"Miluji tě," vydechla Patricie. Simon jí věnoval pohled.
"A já tebe. Ujišťuji tě, že se odsud brzy dostanu... podepíšu revers. Nebudu se tady válet zatímco váš dům potřebuje tolik oprav!"
"Simone! Pokud ti to nedovolí lékaři..."
"Paty, vím co dělám, věř mi." Emilie se letmo naklonila ke své sestře.
"Už budeme muset jít za Petrovým lékařem... slíbili nám, že s ním budeme moci mluvit až bude mít pauzu." Patricie přikývla. Všichni tři se tak postavili.
"Ještě za tebou přijdu..." pokusila se ho ujistit Patricie.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 032

"Třeba se už uvidíme doma, ty můj snílku," mrkl na ni.
"A abych nezapomněla... donesly jsme ti s Emilií nějaké oblečení a kosmetiku, aby jsi tady nemusel být takhle..." usmála se na něj váhavě. Simon se zasmál.
"Za to jsem rád, docela mi v tomhle hábitu táhne na zadní část těla," Patricie zrudla. Simon zavrtěl hlavou a rychle se pro ni natáhl, aby zahnal její rozpaky.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 035

"Budu se na tebe těšit," vydechl a přitiskl ji k sobě blíž.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 036

Za nějakou dobu se tak naše sestry dostaly ke svému bratrovi.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 039

"Divím se, že vás za mnou pustili," podotkl Petr, když je obě spatřil.
"Po celé nemocnice se šíří, že jsme ty, co měli doma Tomase Parkera... myslím, že nám to změnilo reputaci v celém městě..." vydechla nepřítomně Emilie.
"To je dobře, teď si vás budou jistě vážit, doufám... rád vás vidím. Ani nevíte jak mě těší, že jste v pořádku... že vám ti blázni nic neudělali..."

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 038

"To my tobě děkujeme, Péťo. Přišel jsi a málem tě..." zbytek nedokázala Emilie doříct.
"To nic, je mi dobře, vážně. Čestné skautské!" Zvolal se širokým úsměvem.
"Byl jsi mizerný skaut, to víme obě... místo chytání bobříků mlčení jsi spíš chytal sukně," usadila ho s úsměvem Patricie.
"Ty aby jsi vždycky něco neměla, Paty! Ale máš pravdu... ale teď si nedělám legraci, ty záda skoro necítím, vidíte? Mohu na nich ležet!"
"Protože máš v sobě prášky, ten doktor nám řekl, že máš na zádech velké podlitiny. Musí tě to hrozně bolet, když z tebe ty léky vyprchají..." pronesla Emilie. Petr mávl rukou.
"Už jsem zažil i horší věci..."
"To si dovedu představit... ještě jsi nám neřekl, že jsi na útěku pracoval pro tajnou policii..." vydechla Emilie.
"Musel jsem, jinak bych nikdy nezískal ty věci co mám na toho chlapa... ale musím říct, že mě policejní práce docela baví... škoda, že jsem teď aktuálně na druhé straně barikády," zavrtěl hlavou.
"Zkusíme kontaktovat právníka naší tety, pomůže ti..."
"Díky, ale mám vlastního... a ten má u sebe všechny potřebné důkazy, které jsem nemohl tahat s sebou. Už je připravený v Krasohlídkově, kam mě převezou hned, jak to bude možné."
"To ti už přesně řekli, co s tebou bude?"
"Naznačili mi to, zvládnu to, nebojte se... jediné o co vás chci požádat... je o odpuštění. Jste moje sestry a udělal bych pro vás cokoliv. Uznávám svoji chybu i zbabělost, ale myslím, že jsem z toho už vyrostl. Proto doufám, že jednou nastane den... den, kdy se na mě budete moci podívat a považovat mě za svého bratra... vím že už nic nebude jako dřív, ale chci věřit, že spravedlnost má možná delší vedení, ale vždy si najde cestu... a já vám slibuji, že pro to udělám všechno... očistím naše jméno, slibuji," pokusil se je ujistit. Emilie se ohlédla na svoji sestru, která se podobně jako ona sama utápěla v slzách. Emilie se natáhla pro jeho paži a Patricie ji následovala. Obě se tak drželi širokých dlaní svého bratra.
"Ty jsi náš bratr a vždy jím budeš. Myslím, že mohu mluvit i za Paty... odpustily jsme ti už dávno. Chybování je lidské, i když to co potkalo nás... nebylo dobré. Vím, že toho lituješ. Vždy jsme byli na jedné lodi a pokud se ji rozhodneš znovu už neopustit, pak ti budeme moci odpustit úplně," vydechla tenkým hláskem. Petrovi se zamlžily oči. Silněji sevřel jejich prsty.
"Vždycky budu chtít být na jedné lodi s vámi! Sestřičky moje! Tohle všechno jsem přežil jen kvůli vám! S myšlenkou na to, že mi jednou odpustíte, že napravím svoji hloupost... že pro vás znova budu vaším bratrem! Mám vás tak moc rád!" Zvolal a škubl sebou, což mělo za následek pokřivení jeho obličeje v bolestivé grimase.
"Bolí tě to!" Zvolaly obě. Petr zavrtěl hlavou.
"Jenom se nesmím hýbat... ale tak strašně rád bych vás objal... tak..." pustil jejich dlaně a vzepjal se oběma rukama o matraci. S bolestí v očích se tak nakonec posadil a natáhl se ke svým sestrám. Emilie s Patricií se tak nahnuly k němu a každá z nich se opřela o jeho rameno.
"Jsme rodina," vydechly obě sestry současně.
"To ano a vždy budeme, to vám slibuji, sestřičky moje. Dám všechno do pořádku a pokud budu mít štěstí, pak se za vámi vrátím a už nikdy neodejdu... budu vaším bratrem, strýčkem pro vaše děti... budu tady... a pokud se rozhodnete zůstat v Podivíně, pak já tu budu také..."
"Zatím to máme v plánu."
"Já vím a nedivím se vám, i když tohle místo je trochu pošahané," obě sestry se zasmály jeho tónu hlasu a odklonily se od něj.
"Obě tady máte nyní závazky. Ty máš moc zajímavého přítele, Paty. Ale líbí se mi... rozhodně se nevyrovná Patrikovi a jeho stupiditě... nikdy jsem ho neměl rád, ale ten tvůj... vypadá moc sympaticky."
"Jmenuje se Simon... a jak jsi poznal, že je to můj přítel?"
"Znám tě jako svoje boty. Poznal jsem to hned, když jsem viděl jak ho objímáš. Určitě je to moc hodný chlap s charakterem, když šel do toho všeho s tebou. Rád bych ho poznal víc," mrkl na ni.
"Určitě by se ti líbil!" Zvolala. Petr se zasmál a pomalu se pokusil umístit do původní polohy na posteli. Emilie mu tak podepřela hlavu a pokusila se mu pomoci.
"Díky..." vydechl ztěžka.
"Můžeš se vůbec hýbat?"
"Ale jo... a co Tomas? Nikdo o ničem jiném nemluví..."
"Je otřesený, ale to je v jeho případě normální... ale bojím se o něj..." odvětila Emilie.
"Vždycky jsem obdivoval tu tvoji pečující stránku. Jsi úžasná a jsem si jistý, že pokud dá někdo toho muže dokupy, pak to budeš ty," mrkl na ni.
"Škoda, že jsi nám ty věci neřekl dřív!" Zvolala Emilie a znova ho chytila za ruku.
"Nemůžu vrátit čas, ale poperu se za nás, věřte mi... mám ještě rozehrané nějaké další důkazy... uvidíme, dám do toho všechno, ale nemohu se skrývat. Musím být znova Petrem Dvořákem... budu bojovat," slíbil jim.
"A my budeme na tvojí straně!" Vyhrkly obě a znova stiskly jeho dlaně. V ten moment se tak sourozenci Dvořákovi stali opět rodinou, kterou již nebyli několik měsíců...
Návrat nahoru Goto down
https://lucilla-sims.tumblr.com/
Ludmila
Admin
Admin
Ludmila


Poèet pøíspìvkù : 2814
Join date : 10. 11. 17
Age : 56
Location : poblíž Olomouce

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty01/03/20, 10:05 pm

Rozesmála mě Simonova poznámka, že mu "táhne na zadní část těla" Vysmátý Je to ten správný chlap na svém místě, když se i ve špitále stará o dům své vyvolené a právníka pro jejího bratra, kdyby tak takových bylo víc ...
Návrat nahoru Goto down
Janika31
Simík designér
Simík designér
Janika31


Poèet pøíspìvkù : 1451
Join date : 06. 02. 18
Age : 32

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty02/03/20, 10:21 am

Nádherné počtení! Úsměv Simon má hlavu zaměstnanou pořád, přemýšlím, jestli vůbec dokáže odpočívat Vysmátý .
A Petr je moc statečný, já doufám, že se to vše objasní a jejich jméno bude očištěno!
Je krásné, že opět dosáhli toho nejcennějšího, což je rodina. Úsměv
Těším se na další díl! Láska Láska
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Lucisab
Simí pisálek
Simí pisálek
Lucisab


Poèet pøíspìvkù : 2377
Join date : 11. 12. 17
Age : 28

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty06/03/20, 08:21 pm

Díky holky Pro Tebe Pro Tebe jinak Jani, Simon opravdu neumí odpočívat Chichichi vždycky bude za všech okolností přemýšlet o všem možném a dělat si svoje poznámky Chichichi jestli se někdy dočká dítěte, tak bude opravdu moc zajímavý táta Chichichi

Jinak v tomhle dílku uvidíte neuvěřitelně staré fotky, takže prosím ignorujte jejich kvalitu Červenám se ale aspoň jsem díky nim zjistila, že je to dohromady devět let, co tenhle příběh ve své hrubé kostře vznikl (i když tehdy jen pro moje oči Červenám se )

103.část - Představy

Později se sestry vrátily domů, kde na ně již čekala Alice s Ofélií...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 001

"Co Nervózní... tedy Tomas?" Vydechla Emilie, která si stále musela zvykat na nové skutečnosti.
"Zavřel se v pokoji. Nechtěl ani moc jíst, snažila jsem se s ním mluvit, ale... přijde mi jako kdyby se uzavřel... možná mu chybí domov," vydechla Alice.
"Jeho dům ve Větrnově pořád existuje?" Ozvala se Patricie.
"Ano, celý ten čas jsem ho spravovala, protože jsem pořád věřila... věřila... že se Tomas vrátí..." zašeptala a otřela si slzy z tváře.
"Moc mě to mrzí... trápí mě, že to trvalo tak dlouho, ale teď je nutné... vím, že je na to dost brzy, ale ráno mi volali z policie. Budou chtít výpovědi a Tomas by měl být jeden mezi hlavními, kteří by měli promluvit. Chtěla jsem vám to říct dřív, než vám dorazí obsílka... a taky jsem ho chtěla vidět," vydechla téměř nesměle Ofélie. Emilie jí věnovala drobný úsměv.
"Ani jsem ti nestačila poděkovat, jsi moc statečná Ofélie... opravdu. Ne každý by byl schopen něčeho takového, zvláště ne v tvém věku... je to obdivuhodné." Ofélie zavrtěla hlavou.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 004

"Nedělala jsem to jen pro Tomase, ale také pro Vincenta. Zatím nikdo nenašel žádný důkaz, ale jsem si jistá, že za jeho nehodou mohou oni. Už je na čase, aby ti mizerové zaplatili za všechno co se stalo... a to včetně Grima," pronesla a podrbala se na hlavě.
"Takže jsi ho skutečně nikdy nepoznala?" Zeptala se Patricie. Ofélie jí věnovala smutný pohled.
"Bohužel ne, ale teta mi o něm vyprávěla neuvěřitelné historky. Vždycky mi ho bylo líto a když jsem byla mladší...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 042a

...představovala jsem si ho jako dospělého muže s budoucností. Chci říct, nikdy jsem neměla sourozence a když jsem viděla tetiny fotky Grima v domě... po smrti rodičů jsem si ho tak trochu představovala jako bratra nebo něco takového, protože máme technicky stejnou krev... tedy měli jsme... je to složité, protože Grim měl neuvěřitelně zvláštní DNA, ale když jsem přišla k tetě, nevěděla jsem to... a snažila jsem si ho představit v jiném světle. Pokusila jsem se si vykreslit jaké by to bylo kdyby Kádinkovi nebyli tací... kdyby měl šanci poznat někoho...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 043a

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 044a

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 045a

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 046a

...kdo by mu otevřel srdce, přiměl by ho...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 047

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 048

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 049

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 050

...žít jinak a osvobodit se od těch lidí. Vysnila jsem si ho ve světě, kde by ho lidé přestali nenávidět... kde by byl stejně obyčejným člověkem jako jsem já a kde by mohl být mojí rodinou. Víte, možná vám budu připadat jako blázen, ale... moji rodiče se utopili... viděla jsem to na vlastní oči a nemohla jsem nic dělat a moje teta... není doslova zlá, ale nikdy nebyla... no... nechci ji pomlouvat, ujala se mě, když jsem osiřela a... no nic... vím, že se o Grimovi vždy říkalo, že je ďábelským dítětem, ale žijeme v Podivíně, ne? Můj soused je bývalý opylovací technik a jeho zelený syn má moc hezký zadek, zatraceně to jsem nechtěla říct... neměla bych už jen kvůli tomu být tolerantní? A navíc Grim je můj bratranec ať je jeho otec třeba yetti... neměli bychom si svoji rodinu chránit? Právě proto jsem si začala Grima představovat...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 051

...jako policistu. Protože teta mi vyprávěla o jeho touze opatrovat lidi... to byl vlastně jediný důvod proč všem vykládal o svých vizích... chtěl je zachránit, což samozřejmě nikdo nepochopil a začali ho považovat za magora, co někde propichuje panenkám oči a vzývá démony. Bylo mi ho líto, ale teta nikdy nechtěla jít ke Kádinkovým... říkávala, že ve chvíli kdy opustil její dům, stal se součástí něčeho jiného... nikdy mi nevysvětlila čeho. Pak mě vždy napadlo... jaká byla teta matka a jaký by byl Grim otec kdyby dostal šanci jím být?

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 053

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 054

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 055

Byl by milý? Uměl by dávat svým dětem lásku? Nebo by byl kvůli své výchově nebo obavám z ostatních odměřený?

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 057

Možná by pak i jeho děti byly takové a nebo také ne...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 059

...možná by si chtěl vše co mu bylo odepřeno vykompenzovat a jeho děti by o něm mluvily jako o nejlepším tátovi na světě. Díky tomu by tak získal všechno o co byl v minulosti okraden.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 061

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 062

O skutečnou lásku, pochopení...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 064

...a rodinu na kterou měl nárok. Chtěla bych aby byl živý... chtěla bych ho poznat a udělat si na něj vlastní názor jenže...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 008

...je už pozdě. Grim je mrtvý, zemřel dřív než dospěl, proto jsem tady... protože Tomas je ve stejném věku jako on... a potřebuje pomoc... je na tom hůř než já, protože já mám tetu, ale jemu z rodiny nezbyl vůbec nikdo," podotkla smutně.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 015

"Ale to není pravda," ozvala se Alice.
"Mluvíte o sobě?" Zeptala se Emilie. Alice si promnula spánky.
"Nechtěla jsem to říkat před Tomem, ale... potřebovala jsem nejdříve mluvit s Jamiem..."
"Jamie?!" Zvolaly obě sestry jedním hlasem.
"Ano, Tomasův bratr žije. Je zázrak, že tu nehodu přežil, ale dokázal to..."
"Ale jak je to možné? Byl tak malý!" Zvolala Ofélie. Alice pokrčila rameny.
"Já vím... byla to tenkrát hrůza... nikdo nechtěl Tomasovi nic říkat, protože..." Alice se odmlčela. Najednou nedokázala najít slova, když se jí před očima zjevila celá minulost.
"Tomasovi rodiče byli na místě mrtví... zavolali mě abych je identifikovala... a Tomas s Jamiem... oni z toho auta vypadli... těžce se to vysvětluje, ale Jamie skončil i se sedačkou v křoví a Tomas byl jen kousek od něj v úplně jiné houštině... nikdo nechápal jak se tam dostali, ale zatímco Tomas byl jen potlučený a poškrábaný... Jamie si ošklivě zlomil nohu, i když byl stále v sedačce... nikdy nezapomenu na jeho drobné tělíčko propojené milionem hadiček a nožičku, kterou měl zafixovanou takovým způsobem, že se zdálo, že ji ani nemá. Všichni si mysleli, že zemře. Byl tak malý... nikdo nechtěl Tomasovi dělat naděje, proto mu to neřekli... a ani já ne. Už takhle to pro něj bylo těžké. Hned v ten den, kdy se to stalo jsem začala pracovat na adopcích, ale nebylo to jednoduché... Jamie se stále pohyboval mezi životem a smrtí... nožička mu špatně srostla a museli díky tomu celý proces opakovat... a Tomas... strašně brzy zmizel... hledala jsem ho a zároveň jsem se snažila věnovat Jamiemu... zhruba za rok co ležel v nemocnici se mi podařilo získat opatrovnictví na Jamieho... nikdy nezapomenu na den kdy jsem si ho vezla domů. Byl vyděšený, drobný... v nemocnici ho začali znova učit používat nohy... vozila jsem ho na rehabilitace a cvičila jsem s ním i doma... křičel při tom takovým způsobem, že mi to lámalo srdce. Bylo to hrozné období. Vzpomínám si na den kdy jsem ho vzala do jeho původního domova... skoro se zdálo, že si to tam pamatuje. Hned ukazoval na zaprášeného medvěda, který se podobal Tomasovu nejmilejšímu plyšákovi, zkusila jsem ho k němu posadit a..." Alice si otřela vlhkou tvář.
"...on ho začal tahat za nos, podobně jako to dělal svému bratrovi. V ten den jsem se ještě více ujistila, že musím Tomase najít. Jenže čas utíkal a já... nedokázala jsem ho najít... vždycky mě jen uklidňoval fakt, že si ho jistě adoptovala nějaká zodpovědná rodina, ale... bože můj, kdybych jen tohle věděla," zavzlykala. Emilie zalapala po dechu a její zraky se zaleskly.
"Přijde sem, že ano," vydechla. Alice trhaně přikývla.
"Samozřejmě, byl tak šťastný... dlouho jsem ho takového neslyšela. Víte, vždycky jsem doufala, že se Tomas objeví a oni budou zase spolu... proto jsem nechtěla, aby na něj Jamie zapomněl. Vzala jsem proto z jejich domu staré videokazety a fotografie. Často jsem tak Jamiemu pouštěla videa jeho rodiny, brala jsem ho k majáku a snažila jsem se aby nezapomněl."
"A jaký je?" Vydechla se slzami v očích Patricie. Alice jí věnovala úsměv.
"Je podobný jejich matce, jen oči má po otci. Je to moc hodný chlapec, učenlivý, ale zároveň... hrozně osamělý..."
"Proč?" Vyhrkla Emilie.
"Má fobii z aut... má panickou hrůzu z tříštícího se skla, výšek... nedokáže skákat na trampolíně. Když byl malý měl problémy s dětmi... zatímco všichni ve třídě byli divocí a hraví, on takový být nedokázal. Stranil se jim... mohl za to i fakt, že mu časem začala jedna noha růst rychleji než ta druhá, chodil proto mírně nakřivo, než mu doktorka konečně předepsala podpatěnku a jeho postoj se vyrovnal. Děti se mu ale i tak posmívaly, protože nedokázal to co ostatní... proto se ještě více upínal na bratra, kterého nepoznal. Často jsem ho viděla jak sledoval rodinná videa a s obdivem hleděl na svého staršího bratra, který si s ním hrál ačkoliv ho tenkrát jako malý nemohl pochopit. Trhalo mi srdce, když každý rok do svého dopisu pro Ježíška vypsal Tomasovo jméno. Vím, že si ho přál víc než auto na dálkové ovládání. Udělala bych všechno na světě abych mohla vrátit čas a Tomase najít dříve, ale... ale..." její ramena se roztřásla a skryla si tvář do dlaní. Emilie k ní váhavě natáhla paži a dotkla se jejího předloktí. Alice k ní zvedla zarudlé oči.
"Udělala jste všechno, co bylo ve vašich silách. Zachránila jste Jamieho a možná... díky tomu zachráníte i Tomase," vydechla třesoucím hlasem. V ten moment za sebou zaslechly kroky.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 016

Tomas chvíli sledoval osoby před sebou aniž by vydal jedinou hlásku. Emilie se k němu otočila, ale on jejímu pohledu uhnul.
"Alice?" Vyšlo z jeho úst. Všichni se s úžasem zaposlouchaly do zvuku jeho hlasu, který se začal postupně měnit. Už nezněl tolik jako rozvrzaný hrnec. Blonďatá žena sebou cukla a otočila se k němu.
"Tome!" Vyhrkla.
"Proč je tady Ofélie?" Zeptal se jí tichým hlasem. Ofélie si urovnala vlasy a věnovala mu široký úsměv. Prudce vstala z pohovky a přešla před něj.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 017

"Chtěla jsem ti jen říct, že kdyby jsi cokoliv potřeboval... a tím myslím absolutně cokoliv, můžeš se na mě obrátit," zvolala rozpačitě.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 029

"Ehm... děkuji," pronesl po chvíli. Ofélie hlasitě polkla.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 024

"Já vím, že mě prakticky neznáš a tak dál... ale myslím, že po tom všem co se stalo si nyní můžeme vypomoci navzájem," mrkla na něj a pokusila se o veselý tón.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 030

"Nevím s čím bych ti měl zrovna já pomoci. Jsem ta nejméně povolaná osoba, která může cokoliv dělat," odvětil bezbarvě. Ofélie se nervózně podrbala na hlavě.
"Já..." Tomas zavrtěl hlavou a přerušil ji.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 023

"Omlouvám se, nejsem ve své kůži... vlastně už dlouho jsem v ní nebyl... a..." najednou vypadal, že se zasekl.
"Já to chápu, opravdu," pokusila se ho ujistit.
"Chtěl jsem ti jen říct... děkuji, kdyby nebylo tebe... jistě bych byl nejenom já mrtvý. Zachránila jsi spoustu životů, jsem ti za to vděčný..." Ofélie se nervózně zasmála.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 028

"To nic nebylo! Doufám, že už budeš jen šťastný, přála bych ti to."
"Nevím, co je to štěstí... ale doufám, že tobě se splní co si jen budeš přát. Ještě jednou ti děkuji," pronesl, než se bez dalšího otálení vydal na pohovku vedle Alice. Ofélie pokrčila rameny.
"Je už hodně hodin... teta mě zabije. Musím letět, určitě za vámi ještě přijdu! Zatím se mějte!" Rozloučila se s nimi a vyběhla z domu.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 039

"Chci se vrátit do Větrnova," oznámil bez obalu Alici. Emilie se pokusila upoutat jeho pohled, ale Tomas ji úspěšně ignoroval.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 038

"Opravdu to tak chceš? Chci říct... Větrnov je..."
"Je mi jedno jak Větrnov vypadá, chci se vrátit domů," vyhrkl suše.
"Ale Tome... myslím, že bys měl nejdříve..."
"Chci se vrátit domů," pronesl jako stroj pevným hlasem.
"Tome, nejdříve je tady potřeba dodělat spoustu věcí a..." Tomas ji přerušil.
"Neexistuje nic co bych nemohl dělat z Větrnova."
"Větrnov je odříznutý od světa, sice se tam teď poměry vylepšily a vypadá to, že bude město obnoveno, ale všechny tyhle myšlenky jsou zatím v plenkách..."
"Chci se vrátit domů," zopakoval znova. Alice si vzdychla.
"Tome, nejdříve bys měl navštívit lékaře a já..." ozvala se Emilie. Až v ten moment jí Tomas věnoval pohled.
"Jsem v pořádku," pronesl důrazně, vzápětí se znova zahleděl na Alici.
"Myslím, že mám nárok se konečně vrátit domů, je to snad příliš velké přání?" Alice zamrkala.
"Samozřejmě, že ne," odvětila po chvíli. Tomas přikývl, prkenně se zvedl z gauče a bez jediného dalšího slova zmizel z obýváku. Všechny tři ženy si vyměnily pohledy.
"Potřebuje pomoc..." vydechla Emilie.
"Myslíte si, že ho snad tohle všechno... poznamenalo?" Ozvala se tiše Alice. Emilie jí věnovala smutný pohled.
"Většinu svého života strávil s Kádinkovými, je pravděpodobné, že ho to poznamenalo. To co s ním dělali... zanechalo mu to šrámy na duši... bojím se o něj," zašeptala Emilie. V ten moment se místností rozezněl bouchání na dveře. Sestry se na sebe zahleděly.
"Kdo to může být? A jak se dostal na náš pozemek? Ta brána... bože můj... jak se někdo dostal přes ten zámek?" Ozvala se Patricie.
"Jestli to jsou zase novináři... tak je..." zatnula pěst Emilie. Patricie ji chytila za ruku.
"Nech to na mě, vykopnu je tak, že jim bude i triko malý... věř mi," mrkla na ni a vydala se ke dveřím.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 040

Prudce otevřela dveře dokořán, pootevřela ústa připravena vypustit na světlo světa milion nadávek, když se jí hlas zadrhl v hrdle.
"Vy nejste novinář..." vyhrkla zmateně. Mladík se zasmál.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 041

"No... ne... a vím, že jsem teď neoprávněně vnikl na váš pozemek, ale váš zvonek nefunguje... a na jedné straně máte plot mírně pobořený... a jestli mě chcete nechat zavřít... dobře, budete moci, ale... nejdříve bych chtěl jen vědět... je tohle dům, kde žijí sestry Dvořákovi?" Patricie zamrkala.
"Ano," vykoktala. Mladík poskočil. Patricie si ho změřila.
"Je tady... Tomas? Musím ho vidět! Jel jsem na kole až z Větrnova... pak jsem chytil autobus... a... bože můj, klepou se mi nohy ještě teď... ale je tady? Řekněte, že tady je!" Zvolal.
"Ty jsi Jamie?" Zvolala udiveně Patricie.
"Ano! Já jsem Jamie Parker! Hrozně chci vidět Toma! Je tady?"
"Je... určitě! Pojď dál!" Vybídla ho. Jamie se šťastně zasmál a dlouhými kroky vstoupil do ozářeného obýváku...
Návrat nahoru Goto down
https://lucilla-sims.tumblr.com/
Janika31
Simík designér
Simík designér
Janika31


Poèet pøíspìvkù : 1451
Join date : 06. 02. 18
Age : 32

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty09/03/20, 09:28 am

Šokovaný Teeeda, to jsou mi krásné novinky. Moc jsi mě potěšila! Jsem neskutečně ráda, že to Jamie přežil! Moc jsem ho chtěla poznat, jako dospělého a moje přání se mi splnilo! Andílek

Jsem vážně zvědavá na reakci Tomase až ho uvidí! Andílek

btw.: Nádherné fotky ze života Nervózního . Láska
Návrat nahoru Goto down
http://janika31.tumblr.com/
Lucisab
Simí pisálek
Simí pisálek
Lucisab


Poèet pøíspìvkù : 2377
Join date : 11. 12. 17
Age : 28

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty10/03/20, 09:08 pm

Díky Jani Pro Tebe jsem moc ráda, že jsem ti udělala radost Úsměv popravdě původně měl být Jamie mrtvý, ale když byl příběh asi v půlce a já zase jela domů busem... v hlavě jsem si přehrávala ten konec a říkala jsem si... k Tomasovi byl osud už hodně krutý, smrt rodičů, spousta let u Kádinkových... pak mě napadlo... nezasloužil by si, aby někdo z jeho rodiny přeci jen žil? Dlouho mi to tak šrotovalo v hlavě a rozhodla jsem se Jamieho oživit a tím tak přivézt do jejich světa novou postavu pro kterou jsem neměla vůbec nic vymyšleného a to ani její nástup Zmatený ale myslím, že to byl dobrý tah Úsměv Tomas přeci jen potřebuje nějaký impulz a domyslet a změnit konec kvůli Jamiemu pak pro mě nebyl žádný problém, když jsem se ujistila, že to byl dobrý nápad Andílek

104.část - Tajné heslo

Jamie vstoupil do obýváku a svýma očima zkoumal drobnou místnost ve které se ocitl. Jeho zrak tak upoutaly hnědavé desky zakrývající části oken, i několik mírně přirozbitých váz u okna. Zavrtěl hlavou.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 001

"Je tady Jamie!" Zvolala Patricie. Alice se prudce otočila na gauči.
"Jak jsi se sem dostal?" Otázala se. Jamie pokrčil rameny.
"Jel jsem na kole a pak, když jsem zjistil, že si nejsem jistý kam jedu, jsem chytil první autobus, co měl zastávku v Písečné oáze," vyhrkl hrdě.
"Takže jsi to zvládl v pohodě?"
"Jasně, teto. Kde je Tom? Je tady? Nikde ho nevidím!" Zvolal nedočkavě jako malý chlapec. Obě sestry si vyměnily pohled. Alice možná vychovala Jamieho, ale očividně mu nikdy nedovolila, aby jí říkal mami.
"Před chvíli odešel, ale dojdu pro něj," ozvala se Emilie s úsměvem. Jamie si urovnal košili.
"Doufám, že ze mě nebude zklamaný..." pronesl tiše a natáhl svoji delší nohu před sebe.
"Hlavu vzhůru, jistě tě štěstím zaškrtí. Navíc vypadáš moc sympaticky," mrkla na něj Patricie, aby mu zvedla sebevědomí. Jamie jí věnoval široký úsměv. Emilie se tak pomalu postavila, když se ozvaly kroky.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 003

Tomas tak pomalu vkročil do místnosti.
"Jen jsem si chtěl dojít pro nějaký sendvič nebo něco... nedělejte si se mnou starosti," pronesl na svoji obhajobu z jakého důvodu se vrátil do spodního patra. Jamie sebou při zvuku jeho hlasu škubl. Tomas byl o malý kousek vyšší než on sám, ale co nabral na výšce, bylo mu ubráno na šířce. Tomas vypadal nadále hubeně, mnohem štíhleji než by původně měl být, ačkoliv nebyl vychrtlý. Jamieho oči klouzaly po rysech jeho staršího bratra. S údivem hleděl na jeho dominantní nos i ošklivou jizvu, která po něm kreslila křivou čáru jako upomínku na to, co všechno musel prožít. Tomas sebou cukl, když na sobě pocítil něčí pohled. Zmateně se ohlédl a setkal se s očima svého bratra. Šokovaně zamrkal. Ten člověk před ním měl oči... oči jako on.
"Ty..." vydechl. Jamie se zasmál a otřel si rychle slzy, které začaly klouzat po jeho lících. Udělal drobný krůček k Tomasovi, který na něj vykulil oči. V ten moment jeho myšlenky zamrzly stejně jako jeho tělo. Po chvíli zlehka pootevřel ústa, nemohla to být pravda... nemohla... jeho mysl si z něj musela dělat žerty... jistě zešílel... musel... protože... zavrtěl hlavou. Jamie zlehka natáhl paži k jeho obličeji. Svými prsty se pomalu přiblížil k jeho nosu. Jeho dlaň se třásla než se špičkou svého ukazováku dotkl hrotu jeho nosu. Tomas sebou cukl, když Jamie stiskl konec jeho chřípí jako to dělával, když byl hodně malý. Zalapal po dechu.
"Ty nemůžeš... ty nejsi...," koktal. Jamie se zasmál a sundal mu ruku z nosu.
"Už jsi zapomněl naše heslo?" Zeptal se ho třesoucím hlasem. Z koutka Tomasova oka vyklouzla drobná kapka slané vody.
"Ja... Jamie?" Vykoktal Tomas neschopen dalšího slova. Jamie zuřivě přikývl až se mu uvolnilo několik delších pramenů vlasů z pevného uzlu.
"Ale... to..." Jamie se znova zasmál a bez jediného slova, překonal drobný kousek mezi jeho bratrem a jím...

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 006

...a vrhl se na něj div ho nesrazil k zemi.
"Konečně!" Vykřikl a stiskl ho silněji. Tomas se snažil opětovat jeho objetí, ale cítil se najednou natolik vykolejený, že nevěděl zda bude plakat jako dítě nebo utíkat jako blázen.
"Myslel jsem si... bál jsem se... že tě nikdy neuvidím! S tetou nám říkali, že tě někdo adoptoval, ale neexistovaly žádné záznamy! Proto jsem se bál... měl jsem strach, že jsi někde mrtvý... že tě nikdy neuvidím! Že jsem už doopravdy jen já... ale nikdy jsem to nechtěl vzdát! Jsi můj velký bráška!" Jeho hlas stoupal o několik oktáv výš a níž.
"Jsi to opravdu ty?" Vydechl do jeho ucha Tomas. Jamie se od něj o kousek odtrhl.
"Chceš vidět moji občanku?" Tomas zamrkal, když mu do dlaně vložil drobnou plastovou kartičku. Tomas se zmateně zahleděl na doklad svého bratra na kterém jasně viděl jeho jméno i datum narození, včetně místa narození.
"Jsi to ty!" Zvolal a roztřásla se mu ramena. Zlehka vztáhl paži k jeho obličeji.
"Tak moc jsi vyrostl... tak moc... ale jsi to ty... podobáš se mámě a trochu i tátovi," šeptal třesoucím hlasem.
"A ty jsi celý táta! Mám pocit jako kdyby stál přede mnou... jen ten knír ti chybí!" Zvolal Jamie a chytil ho za ramena.
"Já vypadám jako strašidlo, ale ty... přesně takhle jsem si tě představoval... nevím co říct... myslel jsem si, že jsem sám... že jsi mrtvý a... bože můj," po jeho tvářích začaly kanout slzy.
"Co to říkáš? Nejsi žádné strašidlo! Pokud narážíš na svoje jizvy, tak jsem někde četl, že jizvy člověku dotváří charakter a mapují jeho životní cestu... takže ti teď mohu slíbit, že od teď už budeme sdílet svoje jizvy jako to bylo dříve a ty co máš teď na obličeji nakonec vyblednou a budou jen stínem toho ostatního," mrkl na něj. Tomas zalapal po dechu.
"Jsi můj bratr, moje krev... moje poslední skutečná pokrevní rodina a mám tě rád bez ohledu na roky, které utekly," zašeptal sípavě Jamie. Tomas si ho změřil.
"Jak si mě můžeš pamatovat?"
"Díky videím... vždycky jsem záviděl sám sobě, že jsem měl tak úžasného bratra, který mě bral na výlety, ačkoliv jsem byl jen slintající batole se kterým nebyla žádná delší řeč. Celý život jsem si přál tě znova najít! Mého báječného bratra, který mi vyprávěl, chránil mě... učil mě... nemám na tebe žádnou skutečnou vzpomínku kromě... kromě..." sevřel víčka k sobě a přiložil si doširoka otevřenou dlaň na hlavu.
"Co je to s tebou?" Zvolal Tomas a chytil ho za předloktí ve snaze mu ruku z hlavy sundat. Jamie zavrtěl hlavou a otevřel oči.
"Mohli bychom si promluvit někde jenom my dva?" Zašeptal. Tomas instinktivně přikývl a zahleděl se na sestry.
"Jen běžte na zahradu, pod starým stromem budete mít dost soukromí... v tuhle dobu by měli i novináři snad spát," pronesla Emilie. Tomas přikývl a odvedl svého bratra na zahradu.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 019

Oba se tak usadili na lavičku pod strom. Tomas udiveně hleděl na svého mladšího bratra. Ani jeden z nich se neodvážil promluvit, ticho prolomil až Jamie.
"Vzpomínám si na tebe... trošku, ale ne tak jak bych si přál..." zavrtěl hlavou a sklonil svoji tvář k zemi, ze zamotaného uzlu mu mezitím vypadl delší pramen vlasů, který si instinktivně zasunul za ucho.
"Pamatuji si tu chvíli... v tom autě... ten křik, myslím, že jsem křičel já, ale nejsem si jistý... a pak někdo další... a ty... nepamatuji si tvoji tvář, ale vím, že mě někdo držel za ruku a to jsi byl ty," vydechl a vzhlédl. Tomas zamrkal.
"Ty si to opravdu pamatuješ?"
"Ano, bylo to pro mě trauma. Dodnes se občas v noci budím a vidím to před sebou... dnes už nevím, co všechno jsem si domyslel a co je opravdu skutečnost, ale... vím, že na to nikdy nezapomenu. Pamatuji si tě kvůli tetě, která mi o vás stále něco vyprávěla. Viděl jsem video kde hraješ na klavír jako náš děda... ani nevíš jak moc jsem šťastný, že ty videokazety existují," zašeptal se širokým úsměvem.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 015

"Už si nevzpomínám, že by mě někdo natáčel, ale... byla to Alice, která ti to pouštěla, že ano?"
"Ano, vždycky mi kladla na srdce, že je důležité nezapomenout na to kým jsem. Možná mě vychovala ona, ale stále jsem tvůj bratr, bez ohledu na vše... a chci si vynahradit všechno..." Tomas ho přerušil.
"To nejde..."

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 021

"Proč? Copak to nejsi rád... copak to... zklamal jsem tě snad?" Zvolal se slzami v očích.
"Ne, to ani náhodou. Jsem šťastný, že jsi živý a zdravý... je to něco v co jsem nedoufal a ani jsem na to nemyslel. Pamatuji si tě jako malého chlapce, jako mého úžasného drobného bratříčka... chtěl jsem být tvůj vzor, tvůj ochránce... někdo kdo tě naučí šplhat na strom, kdo tě ponoukne pro první špatnost, která se měla proměnit ve velkou legraci... jenže... to už je pryč," vydechl a zahleděl se kamsi před sebe.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 026

"O čem to tady mluvíš? Proč by to mělo být pryč? Oba jsme živí! A máme tolik času kolik si jen dopřejeme! Pořád mě můžeš naučit lézt na strom i všechno ostatní!"
"Jenže já už nejsem ten samý člověk, jen se na mě podívej! Jsem troska... nevím ani jaké je to být Tomasem, protože ten v mé hlavě zemřel před spoustou let... nejsem ani Nervózním Jedincem... ani Grimem... jsem jen muž, nebo spíše to co z něj zbylo!" Zvolal. Jamie sebou škubl.
"Vím, co ti udělali, ale nesouhlasím s tebou! Jsi Tomas Parker, můj báječný bratr, který hraje na klavír jako bůh! Vím to od Alice! Tam uvnitř jsi pořád tím samým člověkem, mým bratrem a pokud nevíš kým jsi, pak já ti pomohu najít Tomase uvnitř tebe! Jsem tvůj bratr a neopustím tě teď, když jsem tě konečně našel! Jsi moje rodina!"
"Jenže jsem rozbitý, zjizvený, divný!!" Vykřikl Tomas.
"Ale to já taky, jen jsme každý jiným způsobem... něco ti ukážu," zašeptal. Prudce vstal a začal si rozvazovat boty.
"Co to děláš?" Vydechl Tomas nechápavě.
"Počkej," vyzval ho a pomalu si sundal obě boty.
"Nastydneš!" Zaprotestoval Tomas. Jamie se pousmál, jeho bratr si o něj dělal starosti.
"Hlavně si nemysli, že jsem magor," mrkl na něj a rozepnul si kalhoty. Tomas vykulil oči, o co se nyní snažil jeho bratr? Jamie si tak stáhl kalhoty ke kotníkům a zůstal před ním stát v trenýrkách. Tomas se zatvářil zmateně.
"Já..."
"Podívej se na moje nohy, ale pořádně," poukázal na bok svého stehna. Až pak Tomas spatřil stopu v šířce průměrného prstu u ruky, táhnoucí se téměř po celé délce jeho stehna. Zároveň si všiml drobných jizviček kolem, který vypadaly jako kdyby tam měl tu jizvu přilepenou.
"Co to máš?" Vykoktal.
"Při té nehodě jsem měl zlomenou nohu, srůstalo mi to neuvěřitelně dlouhou dobu... už jenom díky tomu nemohu na tu nehodu jen tak zapomenout a to není všechno..." vydechl a znova si natáhl kalhoty zpět. Pak se narovnal a vstoupil na vyšlapanou pěšinu, která se zdála rovná.
"Já..."
"Všimni si jak mám ramena," vyzval ho. Tomas zamrkal a pozoroval křivku jeho ramen. Za několik vteřin si uvědomil, že měl Jamie jednu paži výše.
"Ale..."
"Mám o 1,5 centimetru delší nohu, musím mít takovou zvláštní věc v botě, abych si neničil záda i všechno ostatní... a také abych nevypadal jako pitomec."
"Jak je to možné?"
"Může za to ta nehoda a všechny operace, které jsem potom měl... něco se ve mě prostě rozbilo. Než na to přišli, mysleli si, že mám jen křivá záda, ale později... zjistili, že mám prostě delší nohu. Takže musím cvičit, nosit podpatěnku a být důsledný na výběr bot a to nejen kvůli kvalitě... ostatně do všeho se ten krám co mám dát nedá a některou obuv si tak musím nechat i vylepšit..." pokrčil rameny a začal si znova nasazovat boty. Tomas zalapal po dechu. Jamie se na něj usmál a posadil se vedle něj.
"Bolí tě to?"
"Občas mě bolí záda, kyčle nebo kolena, ale musím s tím žít... stejně jako ty musíš žít se svými démony. Oba jsme rozbití... nemáme rodiče... žádné další příbuzné... jsme sami, ale už nemusíme být. Chtěl bych, aby jsi bydlel s námi!" Zvolal. Tomas sklonil tvář a pomalu se postavil.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 029

Udělal několik kroků dopředu, než se zastavil.
"Chtěl bych se vrátit do domu rodičů," vydechl tiše. Jamie se usmál, zlehka se postavil na nohy a přistoupil k němu.
"Tome," oslovil ho. Tomas se k němu otočil čelem.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 039

"Pak tam půjdu s tebou!"
"Ty chceš jít se mnou do domu rodičů? Vy tam nebydlíte?"
"Ne, žiju s tetou u ní doma, ale klidně se přestěhuju! Pomůžeme si navzájem!" Zvolal nadšeně.
"Ale co když... co když nejsem takový jakého sis mě vysnil? Co když už nedokážu být takový... co když..."
"Jsi můj brácha, je jedno jaký jsi, jaký jsi byl nebo snad budeš... copak může někdo z nás dvou vědět co bude zítra nebo za rok? Ale naše krev bude vždy stejná... ty jsi moje rodina a od teď chci věnovat každou volnou chvilku tobě, protože se oba musíme konečně smířit s tím co se nám stalo... copak by nás někdo mohl chápat lépe než my samotní? Spolu to zvládneme, věř mi..." Tomasovi se zamlžily oči.
"Jenže já nevím jestli to zvládnu... moje hlava... já..." Jamie ho rychle sevřel v náručí.

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 032

"Zvládneme to, já to vím! Čekal jsem na tebe celou věčnost! Celý ten čas jsem se těšil až tě poznám... až ti budu vyprávět moje první eskapády s holkama... až spolu ochutnáme alkohol a vyrazíme někam ven... až si budeme dávat chlapské rady a nebo se hádat jako koně! Těším se na to! Takže se spolu vrátíme na místo činu, co říkáš?"

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 034

"Ano," vydechl Tomas a dlouze vydechl. Ve svém nitru pocítil podivnou změnu. Byla to snad naděje, která se prodírala skrz černočernou tmu, která zahlcovala jeho úsudek? Skutečně existovala možnost, že by díky svému bratrovi znova objevil sám sebe?
Návrat nahoru Goto down
https://lucilla-sims.tumblr.com/
Ludmila
Admin
Admin
Ludmila


Poèet pøíspìvkù : 2814
Join date : 10. 11. 17
Age : 56
Location : poblíž Olomouce

Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty10/03/20, 09:24 pm

Jsem moc ráda, že má Tomas další blízkou osobu, na kterou se může spolehnout. Povedla se Ti další zajímavá zápletka v příběhu, Lucisab, těším se, jak si oba "rozbití" bratři poradí dál se svými životy ! *THUMBS UP*
Návrat nahoru Goto down
Sponsored content





Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty
PříspěvekPředmět: Re: Ze života Nervózního Jedince   Ze života Nervózního Jedince - Stránka 14 Empty

Návrat nahoru Goto down
 
Ze života Nervózního Jedince
Návrat nahoru 
Strana 14 z 16Jdi na stránku : Previous  1 ... 8 ... 13, 14, 15, 16  Next
 Similar topics
-
» Ze života Nervózního Jedince II.

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
Fórum o The Sims :: The Sims 2 :: Vaše příběhy - TS2-
Přejdi na: