No... nebyl dobrý nápad si přibírat další věci, když skoro nestíhám ani stávající... no nic
Omluvuju se za prodlevu a je tu další díl
Na svá slova očekával Tobiáš různé reakce. Hrobové ticho, jež nastalo, bylo jednou z jeho nejočekávanějších. Ovšem rozhodně neočekával, že bude následně chycen pod krkem a odhozen do nejbližšího křesla.
"Jak to jako ksakru myslíš, že apokalypsa započala?! Když jsme sem šli, nic tomu nenasvědčovalo! Beztak ta vaše pošahaná sekta někde něco odbouchla, to jinak není možný!" začal běsnit Marek.
"Ne, to rozhodně..."
"No to teda rozhodně jo! Takhle přesně to načasovat, to byla jenom náhoda, viď?"
"No..."
"No mě by to zajímalo taky." přidala se do rozhovoru Elsa, zatímco Valerie se s vytřeštěnýma očima uklidila kamsi mimo bojové pole.
"My rozhodně nic neodpálili!" začal ztrácet nervy i Tobiáš. "Jenom..."
"Jenom co?"
"Když mě necháte domluvit, tak vám to řeknu!" Elsa i Marek svorně pozdvihli pravé obočí.
"Před lety začaly další závody ve zbrojení. Někdo přišel na princip... čehosi, nevím přesně. Každopádně to bylo něco natolik velkého, že autority trvaly na tom, že se to zrealizuje. Bez ohledu na následky, prostě chtěli mít větší kladivo než soupeř! Tehdy se od toho oddělila skupina vědců, která s tím nechtěla mít nic společného, ta stála u našeho zrodu, a začala shánět prostředky na záchranu aspoň části lidí, protože všechny výsledky vycházely tak, že z toho bude naprostá katastrofa! No a taky že byla... Dneska to mělo mít zkoušku, ačkoliv se to naši lidi snažili sabotovat. Celý projekt té zbraně zbrzdili, co to šlo, ale zastavit to nedokázali."
"Takže ten čas..."
"... byl naplánovaný tak, aby se lidé stihli dostat do bezpečí, ale policie nestihla zasáhnut. Věděli jsme, že se pokusí k nám proniknout, ale doufali jsme, že to kdyžtak stihneme uzavřít včas."
Elsa klesla do jiného křesla a pokusila se nerozbrečet.
"A proč jste to lidem normálně neřekli? Proč to schovávat za náboženství, za sektu? Kdyby se to řeklo normálně..."
"Jak normálně? Normálně se to pokusili říct ti vědci ze začátku, dostalo se jim leda tak výsměchu a výhružek a stejně jim nikdo nevěřil! Když se to zaobalilo do pláště sekty, bylo to přijatelnější, lidi to brali líp, byla větší šance, že si koupí to místo. I kdyby jen z legrace nebo tak. Ona ta kouzelná větička, že když se do týdne žádná apokalypsa konat nebudě, tak vrátíme peníze, docela fungovala. Nehledě na to, že dost z nás opravdu věřící je a klidně se to celé dalo brát jako Boží pokus očistit Zemi."
Marek si odfrkl nad Tobiášovými slovy, praštil pěstí do zdi, otočil se a odkráčel dál do bunkru, s tím, že třeba najde něco, kde by mohl vybít energii a vztek. Bunkr nebyl až tak velký, takže když hned ve druhých dveřích nalezl místnost, kde byl i běžecký pás, neváhal, shodil triko a nastoupil. Probleskla mu hlavou myšlenka, že boxovací pytel by byl lepší, ale co už.
Tobiáš na chvilku zavřel oči, aby se vzpamatoval, pak se rozhlédl po pokoji a setkal se pohledem s vyděšenou Valerií.
"Máte na mě taky nějaké otázky?" pousmál se lehce ve snaze ji uklidnit.
"Asi... asi ani ne. Snad jen, co teď budeme dělat?"
"No, předpokládám, že přežít, nepozabíjet se tu a nějak si zvyknout." povzdechl si Tobiáš. Celé se mu to poněkud vymykalo z rukou. Zatěkal pohledem k
neplačící Else.
"Ale pro teď... možná bychom mohli založit zahrádku?"
Valerie pokrčila rameny. Tobiáš to vzal jako ano a vytáhl ze skříně několik sáčků se semínky. Cestou se zastavil u Elsy.
"Až vám bude lépe, můžete přijít za námi." Chvilku zaváhal, jestli jí položí ruku na rameno, pak se ale jen protáhl mezi křesly a vyrazil na zahrádku za Valerií.
"... a vážně tady ta jabloň poroste? Nebude jí to tu moc malé?" optala se Valerie, zkoumající semínko ve své ruce.
"Nebojte, nebude. Je to speciální zakrslá odrůda. Měla by dorůst tak dvou metrů, to se sem akorát vejde." vysvětloval Tobiáš od svých rajčat. "Mám tu i další druhy, můžeme je časem zkusit zaset taky."
"Jablek?"
"Ne, ovoce celkově. Myslím, že švestky, třešně... nevím, moc důkladně jsem to nezkoumal."
"Uvidíme." pousmála se Valerie. Přestala si prohlížet semínko ve své ruce, vložila jej do připraveného důlku a zahrnula zeminou, kterou pečlivě upěchovala. Pak přešla k Tobiášovi a začala mu pomáhat s rajčaty.
"Stejně je to děsný. Všechno a všichni jsou mrtví, Země zničená a my tady debatujeme o hloupostech a sázíme rajčata."
"Všechno a všichni ne, takových bunkrů je víc. Co jsem tak naposledy slyšel, místa mělo zamluveno několik tisíc lidí..."
"... z miliard na tisíce, to je dost hnusný sešup."
"Ale je to alespoň něco. A věřím tomu, že za pár století se Země obnoví natolik, že už bude možné vyjít z bunkrů a začít znova. A doufám, že rozumněji."
Elsa se mezitím uklidnila, došla k názoru, že mohla dopadnout i o dost hůř, například se o čtvrthodinku zpozdit a vstala. V kuchyňském dřezu si opláchla obličej a rozhlédla se po místnosti. Rozhodně mohla dopadnout i hůř. Došla i oknu do zahrádky, kde se zahleděla na Tobiáše a Valerii.
Uvažovala, že se k nim připojí, ale jak je tam tak sledovala, nechtěla je rušit. Bezradně se otočila ke kuchyňskému koutu, že by alespoň něco uvařila, ale jak tak probírala svoje kuchařské umění, došla k názoru, že chleby se šunkou, smažená vajíčka ani topinky nebudou zcela to pravé. Polotovary, které v její stravě tvořily významnou součást, tu ani nehledala. A fastfood nebo pizzerie, které tvořily druhou významnou součást jejího stravování, už asi rozvozy až do domu dělat nebudou... Povzdechla si a přešla ke knihovně, jestli tam nenajde nějakou kuchařku, že by zkusila uvařit něco nového.
Jak tak projížděla prsty po hřbetech knih, na nějakou kuchařku úplně zapomněla. Zavzpomínala na knihy, které chtěla přečíst a přes svou náročnou práci se k nim nedostala, pořád je odkládala, že až jednou... Namátkou jednu vytáhla, přečetla si shrnutí, zabořila se do gauče a nechala se unášet na vlnách fantazie.
Tobiáš a Valerie mezitím dokončili práci na zahrádce a vešli dovnitř. Valerie se odpojila, že něco uvaří, přece jen už měla celkem hlad, Tobiáš zamířil k Else, jejíž hlavu viděl přečnívat přes opěradlo gauče. Chvilku ji sledoval, jak je začtená, pak přisedl.
"Už je vám lépe?" oslovil ji. "Koukám, že vás zaujala knihovna."
"Co, kde... jo." vytrhla se Elsa ze čtení. "A to jsem původně chtěla najít nějakou kuchařku, že bych uvařila, než doděláte práci na zahradě. No, trochu to nevyšlo." provinile se ohlédla po kuchyni a po Valerii.
Marek odběhl svoji dávku, a příjemně unaven zamířil do sprchy. Celá tahle situace se mu ani trochu nezamlouvala, každopádně byla taková jaká byla a smířit se s ní musel. Rozhodně se z toho daly vytěžit i příjemné stránky, kupříkladu ta, že je tu zavřen se dvěma pěknými ženami. Jen kdyby ta jedna nebyla policajtka... no nic. Tobiáše ani zdaleka nepovažoval za konkurenci. Zatímco se sprchoval, jen uvažoval, kterou z těch dvou dostane do postele dřív.
Valerie postavila jidlo na pult.
"Nechci rušit." prohlásila, "ale jídlo je hotové. Možná bychom se mohli přesunout ke stolu?"
"Voní to krásně." pochválila ji Elsa. "Kdo půjde o jídle říct tomu..." mávla rukou směrem, kde se vyskytoval Marek.
"... Markovi. Už jdu, děkuji." mrknul na ni Marek z chodby. "Té vůni se nedalo odolat." mrknul i na Valerii. Obě obrátily oči v sloup, Tobiáš takticky nasadil neutrální výraz a pečlivě jej držel.
Usedli, nabrali si jídlo, během něhož si potykali, zdrbali vše možné, vynachválili Valerii vaření...
... Marek Tobiášovi na starostlivě položenou otázku jak se cítí odpověděl něco ve stylu, že ať se do něj moc nes... ať ho nechá na pokoji, že kdyby se mu chtěl svěřovat, udělá to sám...
... a celkově tam po sobě všichni čtyři tak nějak divně pokukovali.
Po večeři a po té, co už měli tak nějak dohovořeno, Valerie uklidila zbytky jídla, Tobiáš se zmínil Else, že kdyby chtěla, tak ve skříních na chodbě je nějaké další oblečení a ta ho s povděkem šla prozkoumat.
Pak už toho měli všichni dost, byl to rušný den. Drobnou debatu na téma, kdo bude v jaké ložnici, když jsou dvě s manželskou postelí a jedna se dvěma běžnými lůžky ukončil Marek rázně konstatováním, že si zabírá jednu manželskou postel a Tobiášovy námitky, že by snad mohli přenechat širší postele ženám, ať mají dost pohodlí, jednoduše odmávl s tím, že pokud nějaká chce, ve své dvoulůžkové posteli jí místo najde. Pokud budou chtít obě, tak to jistě také nějak vymyslí. No a pokud by snad o něco podobného měl zájem Tobiáš, ať si laskavě nechá zajít chuť, jinak se už nebude moci nazývat mužem. Tobiáš jen polkl a zmlkl.
Na Markovu nabídku se ale netvářily přívětivě ani Valerie s Elsou, čili Marek pokrčil rameny a se slovy, že kdyby si to rozmyslely, ať klidně přijdou, zmizel v ložnici. Ostatní si popřáli dobrou noc a odebrali se spát.
Příjem 
všichni si rádi počteme i příběhy z dalšího bunkru 
a Tobiáše je mi líto... snad se brzy naučí odrážet útoky Marka... zároveň tě musím pochválit za moc hezky vybavený bunkr 
nečekala jsem, že jejich reakcí na jejich začínající strastiplný život bude jdem sázet stromy 