Ze života Nervózního Jedince II.

Jupííí   Nový dílek, mám ohromnou radost. Opět mi nevadí, že jsem si počkala, stálo to za to! 

Jinak musím souhlasit s Paty, vystihla to naprosto přesně. Pro Tomase je Emílie zásadním bodem. Miluje ji celým svým srdcem ať už jako kamarádku, svojí zachránkyni nebo jakkoliv jinak, ale miluje a to se musí Emílie uvědomit. Ona je jeho jediná šance, jediná šance, jak se navrátit k normálnímu životu, uzdravit jeho pošramocené srdce. Chápu, že má nějaké morální zásady, ale ty se v tomhle případě nedají pořádně praktikovat, on je jedinečný.   Až si tohle uvědomí, pak budou moci být oba šťastni. 

Jinak nádherný dům Stefan vybral   Jsem zvědavá, co na to bude říkat Lizzie. A celkově jsem zvědavá na vývoj jejich vztahu, to bude ještě na dlouho trať a něco mi napovídá, že to Stefan v budoucnu podělá   Tajně doufám, že se moje obavy nenaplní.

Už se těším na pokračování! 

Jsem moc ráda, žes nevyhodila PC z okna, ale přidala nám další pěkný a čtivý dílek ! Emilie by neměla používat jen svůj rozum ale i srdce, no a Stefan vlastně taky - v tomhle jsou si dost podobní ...

Tak jsem pilně četla, až jsem konečně dohnala resty i tady A jsem moc ráda, že jsem se konečně synchronizovala s ostatníma a můžu normálně číst zároveň s tím, jak sem budeš dávat nové díly

Pokračování je stejně dokonalé jako jeho předchůdce.
Musím říct, že na začátku mě odtažitost a někdy až hrubá reakce Tomase místy ranily (i když je to pochopitelné při jeho psychickém stavu, přesto mě až bodlo u srdce pokaždé, když Emílii tak razantně odvrhl). Je zajímavé vidět, jak se projevují ty city k Emílii i její k němu.
Tentokrát je ale moudřejší Paty, i když Emílie si myslí, že jako psycholožka tomu rozumí více (nebo si to spíše nechce připustit). Myslím, že v tomhle případě na jejich vztahu není vůbec nic špatného, naopak!! Doufám, že si k sobě najdou cestu (už se to pomalu začíná klubat), protože kdo jiný by Tomasovi mohl opravdu pomoct, když ne Emílie? Tohle je určitě ta správná cesta a díky takovému vztahu bude moct konečně žít normální život, určitě by mu právě tohle dodalo potřebné sebevědomí.

Lizzie je moc hezká, Stefan mi byl taky sympatický - měla jsem hroznou radost, když nakonec k té svatbě bylo, ale docela mě zklamalo to jejich soužití poté. Tohle přece není žádný život. Stefan by se k ní měl chovat aspoň trochu víc jako před svatbou a dodržet některé věci, o kterých mluvil. Představovala jsem si to teda jinak... Já si myslím, že to všechno ještě přijde a nakonec budou oba šťastní, že jsou spolu a že k tomu postupně dospějí, ale bude to trvat asi hodně dlouho. Lizzie moc přeju, aby mohla být šťastná, protože si to zaslouží po takovém hrozném životě v té jejich šílené famílii... ještěže se z tama dostala pryč, ale chce to trochu víc štěstí do života. Potřebuje oporu, přesně jak říká Simon. Vlastně dost podobně, jako potřebuje oporu Tomas v Emílii...

No a Simon s Paty se k sobě moc pěkně hodí, dobře se doplňují. Simon občas mluví jako android Trochu se obávám příchodu Patrika. Řekla bych, že Patricii nenechá jen tak na pokoji a bojím se toho... Simon ho dobře odpálkoval s tím oblečením (ten crop top mě dostal hned v první chvíli, co s ním napochodoval na scénu ), ale nemusí se s ním přece vůbec porovnávat - protože ani nezáleží na nějakém porovnávání vzhledu, ale co cítí Paty - zatím na mě působí v téhle otázce dobře (a mám ji v příběhu moc ráda) a věřím jí, ale doufám, že se nic nezvrtne z její strany, protože pak ať si mě nepřeje...
Nápad bydlet na pláži v tom starém domě se mi moc zamlouvá jenom jsem už tak zvyklá, že Emílie s Paty žijou spolu, že vím už teď, jak mi bude líto, až se od sebe oddělí
A nový dům Stefana a Lizzie vypadá krásně! Teď by se ještě měl zeptat Lizzie a ne rozhodovat o ní bez ní

Už se nemůžu dočkat pokračování! Prosím, prosííím, nevzdávej to a neházej PC z okna za žádných okolností. Píšeš tak krásné příběhy a neumím si už bez nich představit existenci tady na fóru... Hrozně moc doufám, že se ještě dlouho budeme moct kochat tvými nádhernými příběhy, zbožňuju je

Moc děkuju holky za krásné komentáře jinak máte obě hodně trefné postřehy Emilie je pro Tomase opravdu středobodem, jenže ona je zase až moc rozumná, než aby se po hlavě pustila do vztahu, kterému plně nevěří je to pro ni složité, ačkoliv pro Tomase je to podvědomě už dávno úplně jasné, i když to zatím ani on tak úplně neví jinak Stefan má před sebou ještě různé eskapády jsem zvědavá co budete na jeho počínání říkat

Hello, opravdu moc ti děkuji za tak krásná slova, která si snad ani nezasloužím jsem opravdu moc ráda, že se ti příběh zamlouvá a že jsi ho dočetla až sem opravdu strašně moc si toho vážím, ani to nedokážu pořádně slovy vyjádřit, jak moc velkou radost mi to udělalo



43.část - Ti, co chtějí šanci

Stefan se za několik hodin zjevil před domem s Elisou...



"Tak co na něj říkáš?" Vyhrkl s výrazem dítěte, které dostalo svoji vysněnou hračku.



"Není moc velký?"



"Velký? Počkej až ho uvidíš zevnitř! Je tak akorát!"



"Akorát..." zabručela.
"Co je to s tebou? Nelíbí se ti?" Elisa zavrtěla hlavou a bez toho aniž by na něj pohlédla vyrazila kupředu.



"Pojďme se podívat dovnitř," vydechla aniž by mu věnovala pohled.

Za několik minut se tak naše dvojice ocitla ve druhém patře na terase.



"Zatím jsi neřekla ani slovo a já nevím, co si mám myslet," podotkl Stefan. Elisa si urovnala svůj perfektně nažehlený kostýmek a otočila se ke svému společníkovi.



"Nevím, co chceš abych řekla... ten dům je hezký..."
"Takže tady budeš chtít se mnou být?"
"Nejde o to co chci..."
"Samozřejmě, že jde! Jak jsi přišla na to, že ne?"
"Na tom nezáleží... kdy se budeme stěhovat?"



"Rád bych co nejdříve, ať už nemusíme obtěžovat Emilii u ní doma, přeci jen má teď opravdu plný barák a nulové soukromí," uchechtl se.
"Dobře... dej mi jen vědět, kolik ti budu platit na nájmu..." Udělala krok od něj, ale Stefan ji zatarasil cestu.
"Počkej! Nechci, abychom byli takoví cizáci..." pronesl jedním dechem. Elisa si ho změřila pátravým pohledem.
"Ale my nejsme tradiční manželé. Náš svazek je smlouva, proto se tak k němu chovám..."
"Ale... Lizzie... poslouchej mě... já vím, že nejsem bůh ví jak světový manžel a vůbec... ale můžeme být přátelé?"



"Přátelé? Myslíš, že je to vůbec možné?" Rozhodila rukama.
"Určitě! Sice uznávám, že jsme si už tolikrát pohádali... ale... proč to nezkusit..."
"Hádat se?"
"Ne, být přátelé. Být parťáci proti blbostem..."
"To já neumím..."
"Já vlastně taky ne. Většinou věcí řeším hlavou proti zdi a většina mých přátel žije na ulici, takže... nemám moc zkušeností..."
"Máš přátele v podsvětí?"
"Jo... to mám... jsem totiž ten temný Margison," zasmál se zvesela. Elisa zavrtěla hlavou.
"Ale... vlastně to nechci vědět... už půjdu..." vykročila.
"Lizzie... Lizzie... LIZZIE!" Zakřičel, než ji chytil za pas a přitáhl si ji k sobě.



Elisa zalapala po dechu, když se ocitla blízko nejmladšího Margisona. Dívala se do jeho světlých a najednou měla pocit, že jí dochází dech. Stefan na ni hleděl vážně, jeho pohled ji však nesoudil. Skoro se zdálo jako kdyby se jí snažil mlčky o něčem přesvědčit... o něčem co možná neznal ani on sám.
"Stefane... já..." koktala. Stefan zavrtěl hlavou.
"Vím, že nejsem zrovna snový manžel a asi ani ne přítel, ale... snažím se... pořád, i když se ti to možná nezdá..." zašeptal a zvedl k ní více svoji tvář na které mu slunce začalo malovat náhodné obrazce.



"Mohu ti jen slíbit, že se budu dál snažit, ale nezvládnu to sám... musíme na tom pracovat oba, tahat za jeden provaz..."



"A jak si to snažení představuješ?" Vydechla zadýchaně.
"Například tím, že spolu budeme mluvit. Všiml jsem si, že přede mnou neustále utíkáš a... popravdě... mrzí mě to. Chtěl bych, abychom spolu mluvili..."
"O čem?"
"O nás? O naší budoucnosti?"



"Ale my žádnou nemáme..."
"Zapomněl jsem jaká jsi pesimistka. Promiň, ale to není pravda... každý člověk na světě má budoucnost, ať už to je padesát let nebo pár vteřin, protože každá setina dne, která ještě nebyla, je budoucnost," podotkl s úsměvem.
"Jsi zvláštní."
"Chceš říct divný a máš pravdu. Já jsem divný, ten nejdivnější na světě... už jenom proto budu poctěn, když budeš chtít být moje kamarádka. Chceš to zkusit?"
"Nevím..." Stefan se zasmál.
"Lizzie..."
"Já... přestaň s tím... tohle je... je..."
"Co?" Vydechl tiše.
"Divné..."
"Takže už s tím souhlasíš?"
"Ale.."
"No?"
"Dobře... pokusím se o to," pípla.
"Děkuji," odvětil tiše, než...



...přitiskl své rty k její líci.
"Věř mi, že toho nebudeš litovat," zašeptal, než znova vyhledal její pohled. Elisa zalapala po dechu. Najednou si nebyla jistá, zda tohle celé nebyl špatný nápad. Zhluboka se nadechla a pevně semkla látku jeho trička.
"Zkusím ti věřit..." vydechla jemně zatímco se v jejích očích odrážel podivný strach, kterého si všiml i Stefan. Ten sebou jemně cukl. Najednou měl pocit, že i on se snažil zavázat k něčemu... k něčemu... co vlastně ve skutečnosti nechtěl. Polkl a pustil ji.
"Myslím, že bychom měli jít domů a domluvit se na dalších věcech... co na to říkáš?" Odvětil prudce. Elisa pootevřela ústa, ale Stefan ji nenechal domluvit.
"Pojď," vydechl a semkl její paži.



Najednou měl pocit, že potřebuje uniknout... utéct od něčeho čemu nerozuměl...

Mezitím Patricie tiše kráčela sluncem ozářenou ulicí...



Ve své hlavě se musela usmívat, když zřela park a jasnou hladinu útlého jezírka, které se táhlo prakticky celým parkem.



Moc dobře si uvědomovala, že měla nějakou práci, ale ve svém nitru nyní cítila takový klid, že se musela na chvíli projít.



Hypnoticky sledovala třpytivou hladinu a musela se pousmát, když zřela svůj pokroucený odraz. Kdy naposledy tady byla? Najednou si nedokázala upomenout. Zavrtěla hlavou, když se mechanicky usadila na břeh.



Přišlo jí najednou zcela nepodstatné zda ji tady někdo spatří. Bylo snad hloupé toužit po chvilce klidu, kdy neexistoval nikdo jiný než ona a příroda? Dlouze vydechla...



...a položila své tělo do voňavé trávy, která ji něžně hladila po odhalené kůži. V ten moment si vzpomněla na Simona a jeho hřejivé dlaně, které jí laskaly způsobem, který si nikdy neuměla představit. Možná jejich majitel působil jako studený čumák, ale ona moc dobře věděla jaký je doopravdy. Simon měl křehké nitro, které zoufale opatroval za svojí kamennou maskou, jež ukazoval každému cizinci, který se rozhodl narušit jeho klid. Patricie si vždy tajně přála, aby se mohl ve velkém světě cítit bezpečněji, ale věděla, že s jeho náturou nemohla nic udělat. I tak ho milovala. S jeho zvláštními řečmi, podivnou odtažitostí od ostatních... protože věděla, že uvnitř něj se ukrývá ten nejlepší muž jakého kdy mohla poznat. Dlouze vydechla, když jí napadlo, že by si přála, aby i Emilie mohla zažívat to co ona. Ten pocit souznění, lásky a bezpečí... Emilie vždy bojovala proti větrným mlýnům a nastavovala svoji tvář když musela, v tomhle se podobala Simonovi. Jenže nyní... nyní měla možnost si i ona ukrojit vlastní kus štěstí, ale z nepochopitelného důvodu se ho rozhodla zahodit. Patricie vlastním způsobem věděla proč. Emilie měla k Tomasovi neuvěřitelně zvláštní pouto, které děsilo i ji samotnou. Ti dva se poznali tak zvláštně... příliš podivně, než by z nich kdy mohl být skutečný pár. Ale dalo se to brát takhle? Copak existovala dokonalá rovnice na skutečnou lásku? Ani ona sama nezačala svůj vztah se Simonem tím nejlepším způsobem. Byla jeho milenka... žena, která ho nikdy nesměla nazvat svým milým... ale dnes to bylo jiné, tak proč by něco takového nemohla zažít i její sestra? Tiše zavřela oči a snažila se soustředit na vítr, jež jemně cuchal její dlouhé vlasy.



Podivín jim tolik vzal i dal. Jí samotné dal lásku a oporu a její sestře... čím pro ni vlastně byl Tomas? Narušitel její morálky? Pacient? Muž s duší dítěte, který si nesl na zádech mnohem více bolestných zkušeností než kdokoliv z nich? V hlavě se jí zjevila vzpomínka na Emiliina slova, která jí jasně naznačila, že by se Tomas mohl i zbláznit. Obě to věděly. Stačilo tak málo, ale nepodceňovaly ho spíše? Možná byl stále vlastním způsobem zlomený... ale zbláznit se? Nyní po tom všem... nebylo spíše pravděpodobnější, že by ztratil rozum v černé kobce, ve které žil celý život? V myšlenkách se jí zjevil jeho původní obraz. Holá hlava, oči které měnily barvu, ostře ohraničené jizvy, nezahojené rány, které zanechávaly na čistých obkladech kruté značky, šedivá pleť, z části vypadané řasy a obočí, téměř na smrt vyzáblé tělo, které drželo pohromadě silou jeho vůle, jež se za podivných okolností stále nevzdala. V té době vypadal skutečně jako syn smrti. Byl naplněný chemikáliemi, mučený moderními i středověkými způsoby, které dokázala rozeznat jedině Emilie. Zachvěla se, když si vzpomněla na vlhký obličej své sestry, když poznala čím ho mučily. Stále ji viděla jak stojí nad jeho odhalenými zády pokrytými popáleninami od neznámého stroje. Nikdy se jí raději nevyptávala detailně co s ním dělali. Možná to bylo špatně, ale... šlo ho snad ještě více litovat? Ale lítost nebylo to co Tomas potřeboval. To co mu doopravdy činilo dobře uměla jen Emilie. Byla to její pokora, způsob jakým s ním jednala i laskavost, kterou předtím neznal. Nyní Patricie litovala svého chování, které vůči podivnému zjizvenému cizinci ukazovala. Nebylo to od ní spravedlivé. Proto se nyní rozhodla o to více bojovat na jeho straně. Se zavřenýma očima se pousmála, když si uvědomila, že si přála ho vidět s Emilií. Nyní když nad vším v poklidu uvažovala si uvědomila, že se všechno jevilo jako kdyby se to tak mělo stát. Jejich úpadek, zázračné dědictví od pratety a následný příchod Nervózního Jedince, kterého všichni ve městě nenáviděli. Jen Emilie byla schopna se ho ujmout. Její dobrota, která ji nutila pomáhat slabším by ji nikdy nedovolila ho opustit. Byla pro něj jako stvořená v době kdy ležel v prachu a téměř umíral a nyní byl prospěšný pro ni on. Mohl ji nevědomky naučit skutečně milovat. Oba si mohli pomoci, ale museli se tomu poddat bez strachu. Bylo téměř absurdní, že se Emilie nebála v domě ukrývat nenáviděného obyvatele Podivína beze jména, ale měla strach z toho milovat muže se jménem a minulostí. Patricie se zhluboka nadechla. Věděla, že jí čekalo hodně práce. Musela svoji sestru přimět to pochopit. Porozumět tomu citu i faktu, že to pro ně oba bylo správné. Bylo to tak... ona to cítila. Vnímala to celým svým srdcem, které už zlomilo tolik mužů... tušila to.

Její životadárný orgán jí však nedokázal upozornit na vše kolem...



...a tak před jejími smysly zůstaly skryté kroky, které se začaly nést jejím směrem.



Patrik zůstal stát na místě, když spatřil klidný obličej své bývalé přítelkyně. Jak jsem ji mohl opustit? Ptal se sám sebe s očima přikovanými k její spanilé tváři.



Patrik nikdy nechápal proč žádná agentura nechtěla fotit Patriciin obličej. Jeho vlastní šéf vždy hanlivě mluvil o jejím nosu, který byl příliš malý než by mohl přesně odpovídat skutečné kráse. Ale Patrikovi vždy připadala její tvář dokonalá. Přesně proto si myslel, že se k sobě hodili. Oba byli dokonalým příkladem pohledných mladých lidí. Ve svém nitru si neobyčejně přál ji znova nazývat svou dívkou. Chtěl se dotýkat jejích lící jako dříve, ale věděl, že nemůže. Měla přítele. Muže, který se k ní hodil jako popelář k princezně. Simon Margison měl možná peníze a jméno, ale jinak... jeho vzhled se Patrikovi nikdy nejevil jako dokonalý. Byl příliš masivní a v jeho rysech se neskrývala žádná chlapeckost. Působil díky tomu mnohem starší než pravděpodobně byl. A jeho chování... občas působil jako obří kniha zákonů a pravidel, než jako muž, kterého by si vybrala Patricie. Zavrtěl hlavou. Věděl, že o tom už nesměl přemýšlet, ale jak to mohl hodit za sebe, když celou věčnost měl na sebe vztek, že zapudil jejich vztah? Pročísl si své blonďaté vlasy. Byla tak hezká... příliš krásná, než aby na ni mohl zapomenout. Na všechno co je spojovalo... na její smích, praštěnost... na všechno. Dlouze vydechl, než jako robot došel blíže k mladé ženě v trávě. Opatrně si klekl na zem a několik vteřin hleděl na její obličej. Tak moc mě to mrzí... pronesl ve své hlavě, než se odvážil...



...a letmo se dotkl její tváře. Patricie sebou cukla, vzápětí otevřela oči.
"PATRIKU!" Vykřikla, tak nahlas, že by mohla probudit i mrtvého. Patrik sebou trhl a divoce se s úsměvem postavil, Patricie ho následovala.



"Můžeš mi doprčic vysvětlit co tady děláš?!" Zakřičela.
"Šel jsem náhodou kolem... a asi jsem měl stejný nápad," vydechl jemně.
"A proč jsi na mně sahal?!"



"Já... no... bude to znít hloupě, ale asi nejsem vůči tobě tak imunní jak bych si přál..." Patricie zamrkala.
"Je mi jedno co se ti odehrává v hlavě, ale už nechci, aby jsi na mně sahal!"
"Promiň... vážně, už si dám pozor. Teda kromě našeho focení," pousmál se na ní svým nejjasnějším úsměvem.



"Co já vím, tak naše focení nebude nijak extra párové, takže na svoje myšlenky rovnou zapomeň! A teď mi jdi z cesty!" Patricie udělala krok, její noha se však podivně propadla do trávy, což mělo za následek, že ztratila rovnováhu. Málem by spadla do jezírka, kdyby jí nezachytil pár rukou, které dříve tak dobře znala. Hekla, když se ocitla v blízkosti Patrikových kočičích očí.





Byl opravdu neobyčejně hezký, dokonalý model...



...dříve snadno podlehla jeho kouzlu, ale nyní... nyní...



"Promiň, že jsem se tě dotkl, ale nechtěl jsem, aby ses vykoupala v jezírku," mrkl na ni. Patricie zalapala po dechu.
"Já... nebuď idiot..."



"Pokud bude znamenat fakt, že jsem idiot i to že mi opravdu odpustíš, pak si klidně nechám slovo idiot dopsat do občanky," Patricie se proti své vůli pousmála, když její oči zaujal něčí pohled.
"SIMONE!" Vykřikla a divoce od sebe Patrika odstrčila.



"Simone... Simone... to... to... není... tak... jak to vypadá! Málem jsem spadla... a... a..." slova z ní padala jako vodopád, zatímco se jí hlas třásl v mohutné panice.



Simon vypadal jako kdyby se zasekl. Skoro se zdálo, že snad ani nerozumí tomu, co před chvílí viděl.
"Simone tohle vážně... vážně... vážně...!" Koktala a polykala slzy. Bylo horší když mlčel, než kdyby zuřil nebo cokoliv dalšího.
"Pojďme domů," vyšlo z jeho ústa chladně. Jeho studené modré oči při tom nepřestávaly hypnotizovat mladého modela, který instinktivně udělal krok dozadu aniž by tušil proč. Patricie prudce vyrazila ke svému milému a divoce uchopila jeho dlaň, která se zdála mnohem méně hřejivá než kterýkoliv jiný den.





"Simone, mluv se mnou... mluv... mluv..." opakovala dychtivě a hleděla na jeho obličej, který neprozrazoval žádné emoce. Simon zavrtěl hlavou.



Z jeho úst už nevyšla ani hláska.





Patrik mezitím pozoroval odcházející dvojici.
"Je to sup... musím ji ochránit," zašeptal tak tiše, že to nemohl nikdo slyšet.

No, to jsem zvědavá, jestli si tu situaci nechá Simon od Patricie vysvětlit Mlčení muže je leckdy horší než hádka ...

Tak tenhle díl byl bomba
Strašně se mi líbilo, že jsme se podívali na nový dům (rozesmála mě třetí fotka shora, kde je Stefan tak nadšený z domu a Lizzie má úplně vlažný výraz ). Jsem dost nesvá z toho, jak se k ní Stefan choval před svatbou a jak teď (i když je to v tomto díle lepší než od svatby doposud). Jedna věc je utéct od svojí tyranské rodiny (je moc dobře, že to udělala) a druhá je doufat podvědomě v něco víc, k čemu se ten druhý ale nechce vázat. Doufám, že časem se to změní k lepšímu... mně se oni dva spolu líbí. Jenom se mi na tom nelíbí, že Stefanovo chování před svatbou naznačovalo i něco víc, přitom se bojí k Lizzie vázat, tak to zavání pohráváním si s jejími city a manipulací. Myslím si, že si to sám ani neuvědomil, je dost impulzivní. A myslím, že z jeho strany je v tom podvědomě taky něco víc, občas jsou vidět takové náznaky, ale evidentně se bojí k někomu napevno uvázat a asi si to sám vůbec neuvědomuje.

A další část byla tak osvěžující, je to moc hezké místo a zamlouvá se mi, že mají takový kus zeleně v tom pouštním městečku, v tom parku se mi moc líbilo až do chvíle, než se tam zjevila jistá osoba Ten Patrik taky leze všude tam, kde by neměl být... To se mi vůbec nelíbí, včetně té jeho poslední věty. Je mi hrozně líto Simona. I Paty - protože je vystavena takovým situacím - a obávám se, že nakonec tomu všemu podlehne. Hrozně moc bych si přála, aby se to nestalo. Ale ať už se stane cokoli, tenhle příběh je perfektní

Krásně sepsáno a nafoceno! Moc pěkně jsem si početla a vychutnala každou fotku!

Parádní dílek! 

Stefan si neuvědomuje plno věcí. Tolik se snaží aby mu Lizzie věřila, byla jeho přítelkyně a nedochází mu, že by to pro ni mohlo být bolestné, protože v její srdci už dávno zakořenily city, o kterých Stefan tvrdí, že jsou nemožné.

Když z jejich očí vypozoroval podivné city nebo možná naději, kterou ukrývá, zbaběle sklopil uši.   Vůbec z toho nemám dobrý pocit. Ta žena by mohla být to nejlepší, co ho potkalo i když se to momentálně nezdá, věřím že by se díky ní dokázal trochu uklidnit, dospět. Jestli provede něco špatného s radostí ho sama nakopnu, aby se vzpamatoval  .

Jinak druhá část příběhu mě taky moc nepotěšila...Patrik mě neskutečně s**e ( štve  ) Proč je prostě nemůže nechat na pokoji?? Svojí šanci promarnil tak ať táhne tam odkud přišel, nikdo na něj není zvědavej.   Simona je mi moc líto...  Rozhodně to pro něj není jednoduché. Jsem z toho taková smutná, jak se jim pořád klacky pletou pod nohy.   Doufala jsem, že tím nejhorším už si prošli a mají konečně právo na štěstí.   

Jsem zvědavá, jak to dopadne a co se Patrikovi rodí v hlavě za hrůzostrašné plány. 

Těším se na pokračování.   

Díky holky za milé komentáře  

Hello, v Stefanovi jsi se trefila, myslím, že v jeho případě platí, že ani sám vlastně neví co chce a hlavně má velký strach z vázání se k někomu dalšímu. Původně zkrátka nikdy neplánoval, že se ožení, všechno tohle přisuzoval Simonovi, jenže holt člověk míní a život mění, teď jen záleží na tom, jak se s tím vším popere... co se týká Lizzie tak máš pravdu, ona podvědomě skutečně doufá v něco víc, ačkoliv by to nikdy nevyslovila nahlas. Proto je taková ,,zaseklá" a Stefan se zase přes ten svůj zvláštní strach nemůže přenést. Na jednu stranu bere jejich manželství jako "smlouvu" ale na druhou stranu má pocit, že je moc "uvázaný", takže je vlastně i srábotka vůčí ní i kvůli tomu. Jinak pro Paty je to opravdu hrozná situace...

Jani, se Stefanen to bude opravdu ještě hodně zajímavé. Každopádně řádně dospět by potřeboval, ačkoliv by v jeho případě pak vyplavaly na povrch věci, které ho budou tížit víc než kámen. Proto se raději ukrývá za Simona a žije si život vlastním způsobem. Lizzie je pro něj zkrátka čára přes rozpočet... ale jelikož opravdu zbožňuje svého bratra, tak se rozhodl překročit svůj stín a vstoupit do manželství, které od počátku nechtěl a popravdě stále ho nechce. V jádru je ale hodný a můžete si být všichni jistí, že by nikdy nechtěl Lizzie opravdu ublížit, problém je v tom, že je prostě hrozný slon v porcelánu v určitých věcech. Jinak Patrik je dokonalý příklad člověka, který měl v životě vždy všechno na co ukázal. K Patricii asi opravdu ještě něco cítí, ale jaké přesně to jsou city... to ví jen on sám...

44.část - Zem se začíná třást...

Zanedlouho Patricie se Simonem dorazili domů...



"Simone... já... prosím, mluv se mnou," šeptala Patricie. Simonova ramena se zachvěla, ale neohlédl se na ni.



"Já s tebou mluvím," ozval se jeho pragmatický hlas po chvíli, než rychlým krokem zamířil směrem do kuchyně.
"Simone!" Vyhrkla a následovala ho.



"Chci ti to vysvětlit!" Simon vypadal jako kdyby se zasekl. Na několik vteřin otočil svoji tvář k té její, než zavrtěl hlavou a zahleděl se zpět na linku před sebou. Jeho obličej při tom neprozrazoval žádné emoce.
"Simone..." zašeptala jeho jméno a pevně semkla své prsty k sobě.



"Já vím, že mi to nemusíš věřit, ale... přísahám ti, že ať ta věc v parku vypadala jakkoli... není to tak! Zakopla jsem a... málem bych spadla, ale on mě chytil. Nechtěla jsem, aby na mně sahal ani nic takového! Mezi mnou a jím nic není!" Simon zavrtěl hlavou a dlouze vydechl.
"Vím, že to zní neuvěřitelně, ale bylo to tak! Všechno to byla jedna hloupá náhoda, prosím věř mi!" Simon cosi zamumlal v cizím jazyce, ale nadále nijak nereagoval na svoji přítelkyni.
"Prosím řekni něco... nadávej, dožaduj se vysvětlení, ale nemlč takovým způsobem! Prosím!" Vyhrkla zoufale. Její hlas se třásl. Nedokázala si představit... nechtěla si ani ve své hlavě vyjevit myšlenku na to... na to... zavrtěla hlavou a přistoupila k němu blíže.
"Věř mi prosím..." Simon se opřel o bar, ale jinak zůstal nadále mlčet. Patricie zavrtěla hlavou. Věděla, že byl Simon vůči určitým věcem zvláštní, ale nedokázala čekat... nechtěla už vyčkávat na jeho reakci, která musela dřív nebo později přijít. Proto natáhla svoji třesoucí dlaň k jeho zádům a opatrně ji přiložila na místo mezi jeho lopatkami.





Simon sebou cukl a zavřel oči. Tohle bylo pro něj moc... až příliš. Jeho pragmatická povaha nebyla na něco takového připravena. Jak měl reagovat? Co měl dělat? Bylo správné, že si v okamžiku kdy viděl svoji přítelkyni v náručí cizího muže, představoval jak mu pořádně zmaluje jeho obličej, který připomínal Adonise? Co se to v něm probouzelo? Jaký primitiv v něm dřímal? A proč se nyní nedokázal na Patricii podívat? Trhl sebou a otočil se k ní čelem. Jeho oči byly chladné jako kámen. Patricie se zachvěla.



"Nic z toho jsem nechtěla Simone, přísahám! Jen prosím... mluv se mnou!"



"A co chceš abych ti řekl? Nevím, jak bych měl reagovat..." odvětil chladně.



"Já ti přísahám, že to byla nehoda... náhoda a vůbec všechno a nesnáším, že jsem ho tam potkala."
"Skutečně? Protože jsi tak nevypadala. Držela ses ho, toho rádoby Adonise, jako přísavka," procedil, zatímco se v jeho očích objevilo něco podivného. Patricie zalapala po dechu. Věděla, že bylo lepší, aby ho přiměla vypustit emoce, ale... zároveň z nich měla strach. Proč se jí tohle muselo stát? Proč?
"Bylo to mi to nepříjemné! Patrik mi ublížil... hodně moc..."
"Ale milovala jsi ho."
"Ano, ale teď miluji tebe." Simon pootevřel ústa ale vzápětí je zase zavřel.



"Říkáš, že jste se potkali náhodou. Co jsi tam vlastně dělala?"
"Nevím, šla jsem se projít a pak... viděla jsem park a chtěla jsem si jen lehnout do trávy a přemýšlet a pak... pak... najednou tam byl. Nevím co tam dělal on. Věř mi, já od Patrika nic nechci."
"Ale on od tebe ano..."
"To klidně může, ale má to blbý... já už ho nechci ani vidět!" Simon přikývl, ale dál se rozhodl mlčet.
"Řekni něco? Věříš mi?"
"Důvěra je složitá věc, stejně jako většina emočních projevů."
"Na to se tě vůbec neptám. Věříš mi?" V Simonově tváři se nedalo vyčíst na co myslí. Jeho zraky ji sledovaly jako skládačku ke které nemohl najít řešení. Patricie si přikryla ústa jednou dlaní, než se hlasitě rozvzlykala a vrhla se na Simona.



Simon hekl, ale nijak na její objetí nereagoval. Jeho paže zůstali viset podél jeho boků.



"Nechci, aby ses na mě zlobil kvůli tomu idiotovi. Vím, že těžce projevuješ co cítíš, ale... řekni mi to... dej to najevo, prosím... prosím..." šeptala mezi jednotlivými nádechy. Simon sebou cukl. Patricie se od něj kousek odklonila.
"Já vím, že něco cítíš. Vím, že se zlobíš... možná i žárlíš, ale... prosím, mluv... mluv!" Simon zamrkal, cítil jak se v něm cosi probouzelo... cosi co chtělo někomu ublížit... a tím někým byl mladý model, kterého Simon považoval už od samého začátku za rozmazleného fracka první kategorie, o to více nerozuměl tomu, jak s ním mohla Patricie kdysi chodit. Pootevřel ústa, ale místo slov z nich vyšlo jen dlouhé vydechnutí. Patricie se od něj odklonila, aby mu mohla vidět do obličeje.
"Řekni mi to," poprosila ho znova. Simon na ni zůstal hledět několik vteřin, než jeho soustředění narušila jeho společnice. Patricie si stoupla na špičky a prudce přitiskla své rty k těm jeho.



Simon vydal překvapený zvuk.



Jeho srdce se rozbušilo, ale polibek ji neopětoval. Místo toho ji od sebe odstrčil.
"Počkej... počkej..." pronesl tiše.
"Řekneš mi to? Povíš mi co cítíš?" Simon zamrkal.
"Opravdu to chceš vědět?" Patricie přikývla. Simon od ní odstoupil a stoupl si k ní zády.
"Zavři oči," vydechl zvláštním hlasem. Patricie ho poslechla, ačkoliv na ni nemohl nyní vidět. Simon se chytil za spánky a vzápětí se opřel o knihovnu před sebou.
"Měl jsem chuť ho shodit do jezera... vlastně mě napadlo ještě milion způsobů jak mu uškodit. Běžně bych řekl, že to z mé strany bylo naprosto impulzivní a pošetilé, ale vzhledem k okolnostem mého současného rozumu musím konstatovat, že nelituji svých myšlenek, ačkoliv se v daný moment podobaly jednání jeskynního muže," procedil, vzápětí zlehka udeřil do knihovny, což Patricii přimělo otevřít oči ve chvíli kdy se k ní znova otočil čelem. Pomalu k ní přistoupil, jemně ji uchopil za zátylek a přitáhl si ji k sobě.



"Situace se má tak, že skutečně žárlím. Žárlím tak strašně moc, že bych ho nejraději vyhledal a dal mu jasně najevo, že ty jsi moje přítelkyně! Nechci, aby na tebe sahal, aby se na tebe díval způsobem jakým se díval. Snaží se v tobě vzbudit znova to co mezi vámi bylo a naprosto nerespektuje, že jsi zadaná. Dělá to od samého začátku. Myslím, že mě chce vyprovokovat jenom proto, aby ti mohl ukázat o kolik je lepší než já. Možná vypadá jako Adonis, ale... ale... mám ho plné zuby!" Zvolal.
"Simone, je mi úplně jedno co on chce nebo nechce... miluju tebe, to ty jsi můj Adonis... Patrik ať si trhne nohou! Věříš mi?" Zašeptala s pohledem plným slz.



"Co když opravdu zjistíš, že určité jeho vlastnosti ti vyhovují více?"
"Žádné jeho vlastnosti nemohou být lepší než ty tvoje. Ty jsi dokonalý."
"Žádný člověk na světě není dokonalý..."
"Simone, já ti přísahám, že mezi mnou a jím nic není a ani nebude. Pro mě existuješ jen ty a Patrik to bude muset pochopit. To co jsi viděl v parku se už nebude opakovat, ale... pověz mi prosím... věříš mi, že se tam nic nestalo?"
"Možná jsem blázen, ale věřím tomu, že z tvé strany se tam nic nestalo, ale z jeho nikoliv. On má pocit, že tím co se tam přihodilo má k tobě blíž... určitě se ještě objeví, on tě nepustí."
"Ať si dělá co chce! Jsem svobodný člověk a chci být jen s tebou," pronesla tiše s úlevou v hlase, než se přitiskla k jeho tělu.



Simon tentokrát zlehka opětoval její objetí.
"Vím, že se ještě vrátí. Chce tě, vím to. Nejsem zrovna dobrý na vztahové záležitosti, ale tohle cítím. Svým způsobem mě vyzývá, ale já nevím k čemu přesně. Jsem si ale jistý, že chce abych bouchl a já se bojím, že se to stane..." Patricie silněji semkla jeho hrudník.
"Ať už chce co chce... po tom všem co máme za sebou... nikdy se mu nepodaří, aby nás rozdělil," zašeptala do jeho ramene. Simon sebou cukl. Zavrtěl hlavou a silněji ji k sobě přitiskl. Ve svém nitru však nadále nemohl uhasit plamínek nejistoty.

Mezitím se po městě pohyboval někdo další...



Tomas měl s Anežkou další obchůzky kvůli jeho školní docházce a dalších záležitostech. Později však Anežku zasáhly její vlastní obchůzky proto svolila, že se může Tomas sám projít po městě. Tomas tak tiše kráčel pouštním městečkem, které znal ze svých zastřených vzpomínek z dob kdy si říkal Nervózní Jedinec. Často tak pozoroval známé uličky a přemýšlel nad svým osudem. Měl by vůbec šanci poznat Písečnou oázu kdyby ho Kádinkovi v podstatě neunesli? Kam by se dostal? Dokázala by ho Alice včas adoptovat nebo by skončil v úplně cizí rodině? Zavrtěl hlavou a urovnal si své kadeře. Nebyl by moc dobrý adoptivní syn, tím si byl jistý. Jeho povaha ho nutila utíkat... skutečný Tomas Parker vždy toužil po svobodě. Možná by ho kvůli tomu i vrátili... možná... možná... až pak jeho oči zaujala vysoká budova.




(tady jsem se pokusila postavit kopii policejní stanice z TS4, tak snad tam alespoň trochu bude vidět maličká podoba )

Několik vteřin zůstal hledět na policejní stanici před sebou. Možná tady byly veškeré odpovědi na jeho otázky... možná... možná... otřásl se, když si vzpomněl na svoje myšlenky za poslední dny. Byl to naprosto nesmyslný nápad a možná i nebezpečný, ale on si tolik přál pochopit... porozumět těm lidem... těm, ze kterých měl největší strach. Kádinkovi, démoni, kteří ho přiměli mlčet... kteří ho téměř zlomili. Kdysi mu jeden lékař řekl, že nejlepší způsob jak se zbavit strachu je se mu postavit. Ale byl na to připraven? Kolik mu to mohlo dát a kolik vzít? Jeho dlaně se začaly potit. Možná nebyl připraven a možná by nebyl připraven nikdy. Byl si jistý, že Anežka by mu nikdy nedovolila jeho plán uskutečnit. Všichni o něj měli takový strach... zavrtěl hlavou. Ale co když byl nyní jeho čas? Čas na který čekal celou věčnost, aby se od všeho odpoutal. Aby konečně dal Kádinkovým najevo, že už není chlapec a že si jich nebojí. Chtěl vidět jejich tváře. Sledovat jejich rysy a stát před nimi jako jim rovný, nikoliv jako malý špinavý kluk. Přál si aby konečně pochopili, že nikdy nevlastnili jeho život a že ho nevlastní ani nyní. Toužil po tom, aby si uvědomili, že je nyní už dospělý a plně uvědomělý vlastní identity. Zatnul pěsti. Co by dělal jeho otec? Nebyl si jistý. Dlouze vydechl a znova se zahleděl na budovu před sebou. Byl čas a on se poprvé v životě rozhodl nemít strach.





Nabral na kroku a bez ohlédnutí...







...vstoupil do nepříliš velké haly policejní stanice. Tiše se rozhlédl, zatímco ho sledoval policista za přepážkou.



"Co potřebujete?" Otázal se ho bez obalu.



Tomas si ho změřil a chvíli si nebyl jistý jak má svoji žádost vyslovit.
"Jestli jste přišel na prohlídku stanice, tak jdete pozdě a kapitán na vás nemá čas," procedil po chvíli nezúčastněně policista.
"Nepřišel jsem kvůli prohlídce..."



"Tak kvůli čemu?"
"Chci navštívit Leoše Kádinku," vydechl jeho jméno dříve, než si to zatoužil rozmyslet.
"Leoše Kádinku? A kdo vůbec jste?"
"Jsem Tomas Parker."
"Počkat... ten Tomas Parker? Zrovna vy chcete navštívit toho člověka?"
"Jsem dospělý a chci s ním mluvit..."
"S ním se mluvit nedá, věřte mi. Všichni si přejeme, aby si jeho i jeho drahou manželku odvezli do hlavního města. Být vámi bych za ním nešel, je to ztráta času."
"Potřebuji ho vidět. Chci ho vidět," vydechl co nejjistěji ačkoliv jeho hlas se mírně zachvěl. Policista dlouze vydechl, než zvedl sluchátko a vytočil příslušné číslo...

To je moc fajn, že Simon začal s Patricií mluvit o svých pocitech - jak už jsem psala, mlčící muž, to je snad ještě horší než hádka, to znám ... A chválím Tomase za odvahu, s jakou se staví ke své minulosti, doufám, že to pomůže jeho psychice Moc hezké čtení, děkuji, Lucisab

Tak to je něco ten závěr (a vlastně celý díl) mě dostal. Překvapilo mě, že se s ním chce Tomas setkat. Bojím se, aby se mu nějak ještě více nevrátilo to trauma. Ale kdo ví, třeba právě tohle mu může pomoct. Jsem moc zvědavá, jak to dopadne, o Tomase se ale bojím. Ta policejní budova se ti moc povedla zaujala mě hned na první pohled.
Zároveň mám obavy, aby Paty neuklouzla a neudělala chybu. Určitě to, co říká, myslí upřímně a hluboce prožívá city k Simonovi. Mrzí mě, že Simon si nevěří a že se vůbec porovnává s tím machýrkem (aspoň, že tentokrát nechal crop top doma ve skříni ), i když z toho jde vycítit, proč. Všechny ty jejich pocity totiž perfektně zapadají do celkového obrazu a jejich historie, jak jsi nám ji tady vylíčila máš můj velký obdiv, jak perfektně máš promyšlené charaktery hrdinů, jejich zážitky z minulosti a jak se promítají do přítomnosti. Oba tví příběhy jsou špičkové
Ale co se Paty týče, obávám se, že tam bude ještě nějaké velké drama a mně už teď je hrozně líto Simona. Kéž by se nic takového nestalo. Ale ať už se stane cokoliv, hrozně se těším na další díly, v tvém podání jsou dokonalé

Nikdo z našich hrdinů to teda nemá jednoduché

Ach jo... Je mi Simona strašně líto, musí ho to uvnitř hrozně sžírat. Naprosto rozumím pocitům, které vůči modelovi chová. Já bych ho nejraději nakopla tak, aby se řádně vykoupal v tom jezírku. Už mi leze krkem!!

Jsem ráda, že se Simon trochu rozpovídal o svých citech, neměl by mlčet, rozhodně ne před Paty, je dobré říct, co cítí, co ho štve a naopak. Ale myslím, že Simon nelhal, když předpověděl, že o modelovi ještě uslyšíme

Jinak Tomas má teda kuráž... Jsem zvědavá, jak to setkání dopadne, snad mu to nepřitíží.

btw.: Policejní stanice se ti moc povedla

Holky moc děkuji , budu se opakovat, ale vaše milé komenty mě vždycky nakopnou k dalšímu pokračování  vážně si jich opravdu moc vážím a těší mě, že vás moje příběhy pořád baví a jsem moc ráda, že se vám policejní stanice líbí

Ludmi, máš pravdu, že mlčící muž je horší než cokoliv jiného. Problém je, že zrovna mluvení o pocitech je pro Simona jako pro nás všechny raketová věda  Ale teď se snažil to ze sebe dostat, ačkoliv byl nejdříve hodně zmatený z toho co cítil. U něj platí, že je sice chytrý, ale v lidské oblasti je jako slon v porcelánu, ne nadarmo mu říkají ledový král

Hello, opravdu moc si vážím tvých slov a neskutečně mě těší, že se ti líbí oba mé příběhy i postavy v nich  Je pravda, že někdy si připadám jako žonglér v cirkuse co se postav týče, hlavně když je chci někam nahnat a jsem si jistá, že to nepůjde, protože ta postava by to prostě neudělala  jinak máš pravdu, že to nemají jednoduché a mohu slíbit, že se pár věcí ještě dost zamotá  mám v hlavě ještě horu plánů a pevně doufám, že je zvládnu zrealizovat, aby to dávalo smysl

Jani, ani se ti nedivím, že ti Patrik leze krkem  akorát mě tak napadá... přišel ti oproti němu sympatičtější Andrew?  


45.část - Setkání s netvorem



Tomas seděl v potemnělé místnosti, kterou osvětlovalo jen šedivý lustr a mihotavé světlo na stole, které se zdálo, že mnohé pamatovalo. Otřásl se, když zaslechl mouchu, která svým drobným tělíčkem ustavičně narážela do odhalené žárovky starého lustru. Skoro si připadal jako ona. Lapen... zachycen ve svém vlastním nápadu, který mu už nyní nepřišel tak atraktivní. Tiše si otřel své vlhké dlaně do kraťas a těžce se nadechl. Panika v něm narůstala rychlostí světla.



Mohl se zbláznit? Jak stabilní byl jeho rozum v této chvíli? Co se stane až ho spatří? Až uvidí muže, který ho mučil tolik let? Stále slyšel slova policisty, který druhého upozorňoval, že on je oběť... stále si je pamatoval... kdo, že to je? vnímal ve své hlavě. Ten Tomas Parker? Je to jeho oběť, tak ne, že je tam necháš samotné. Kádinkovi hrabe a tomuhle nejspíš skoro taky. Nepotřebujeme ještě horší reputaci... Tomas zamrkal a divoce zavrtěl hlavou ve snaze svoje myšlenky odehnat. Byl jeho obětí, to byla pravda, ale... copak to neměl nikdy možnost se od toho odpoutat? Copak to už navždy zůstane obětí Kádinkových? Tiše se otočil směrem k zrcadlu, kde zřel svůj obličej pokrytý jizvami. Možná nebyl dobrým příkladem stabilního muže, ale... přeci měl šanci? Nebo ne? Zhluboka se nadechl, když zaslechl zvuk kroků. V ten moment si najednou přál utéct... uniknout jako tenkrát, když vyskočil z okna. Vždycky před nimi utíkal, ale nyní se rozhodl jít jim naproti... to přeci nebyl on... to přeci... jeho tělo pokryl chladný pot, když se otevřely dveře a on ho spatřil.

(tady mám pro Vás překvapení nyní uvidíte poprvé pravého Leoše Kádinku, ne mého vyrobeného )


Ten muž se zdál jiný než si ho pamatoval. Možná byl menší? A nebylo to vězeňským oděvem? Nebo snad želízky, které zdobily jeho zápěstí? Byl jako spoutaný ďábel, cosi nenávistného prskal směrem ke svému vězniteli, který se nezdál jeho urážkami dostatečně ponížen.



"Až se odsud dostanu, tak nechám tuhle stanici srovnat se zemí! Všichni přijdete o práci!" Křičel srozumitelněji. Až pak se ohlédl a zahleděl se na jedinou sedící osobu v místnosti. Tomas sebou cukl. Na jeho čele se zjevily krůpějky potu. Jeho pohled se spojil s mužem v oranžovém. Tolik toho s ním prožil... tolik... až příliš na tak mladý život, který Tomas nadále nosil ve své hrudi. Jeho srdce se rozbušilo a vnímal jak se zrychluje jeho dech. Chtěl utéct... chtěl... chtěl... tak moc si to přál, ale najednou nemohl. Bylo to jako kdyby ho někdo přilepil k židli. Díval se na přicházejícího démona a měl pocit jako kdyby se čas zpomalil. Policista prudce posadil Leoše Kádinku naproti Tomasovi.



"Věděl jsem, že přijdeš... Nervózní Jedinče," ušklíbl se. Jeho obočí prudce zaškubalo, když se rozchechtal. Jeho smích se zdál podivně bublavý jako kdyby předtím vypil několik litrů podivné chemikálie, které dříve dával i Tomasovi. Mladý muž se zachvěl při vzpomínce na příchuť zvláštní tekutiny, která podivně zářila. Až dodnes si nebyl jistý, co to bylo za odvar. Polkl.



"Tak mluv nebo jsi zase přišel o řeč? Stejně s tebou byla větší zábava, když jsi doopravdy dokázal držet jazyk za zuby," uchechtl se znova pološíleně. Tomas pevně semkl svoje dlaně a zvedl více hlavu. Jeho šedivé oči se zaměřily na muže, který mu tolik ublížil. Je to člověk jako ty... nejsi sám... už nejsi Nervózní Jedinec... jsi Tomas Parker... Tomas Parker... muž s minulostí... nejsi sám... opakoval si, než se rozhodl promluvit.



"Už nejsem Nervózní Jedinec," pronesl co nejpevněji. Jeho hlas se mu při tom zdál téměř cizí. Ještě nikdy s nikým z Kádinkovým nemluvil... pokud nepočítal dobu kdy byl dítětem... ale v té době bylo všechno jiné. Leoš si ho užasle změřil.
"Když nejsi, tak proč jsi mě vyhledal?"
"Chtěl jsem něco vědět..."
"A co?"
"Proč zrovna já?" Vydechl svoji otázku rychle. Leoš se znova rozesmál, vzápětí se zamračil.



"Ty jsi vážně hloupý a ubohý. Ptáš se mě proč? Copak ti to není jasné, dutá hlavo? Jsi stejně starý jako Grim, ačkoliv s ním by byla větší čest pracovat než s tebou. Ptáš se mě proč jsem tě donutil mlčet? Protože tě NIKDO NIKDY nechtěl poslouchat. Ani tví rodiče jistě ne, nikdy jsi nebyl zajímavější než špína za mým nehtem. Dítě Větrnova... to místo je díra a ty jsi její součástí! Proto tě nikdo nehledal, bylo snadné tě vymazat. Tak zatraceně jednoduché... kdyby nebylo té hlupačky z jiné země, všechno by bylo tak jak má být! Ale ne! Ona se musela zjevit a hrát si na hrdinku! Ubohé... ubohé... a je to jen mizerná ženská!" Tomas sebou trhl.
"Emilii nech na pokoji!" Vyhrkl prudce. Leoš si ho změřil.
"Ale... jak zábavné... ty ses zabouchl! Náš malý Nervózní Jedinec a jeho první láska. To je roztomilé, jsem na tebe pyšný. Jsi můj výtvor, už když jsem tě tam s ní viděl... věděl jsem to. A teď ji chráníš tím svým ubohým způsobem. Ale neboj se, ona k tobě nikdy nijak nezahoří a chceš vědět proč? Protože v tobě vždy uvidí to co já... hloupého, malého chlapce, co nikdy nevyroste, neříkala ti to snad tvá matka? A měla pravdu. Dal jsem do tebe všechno svoje vědění... a chceš něco vědět? Jsi jako nevybuchlá bomba, klidná na povrchu, ale uvnitř... něco tam zůstalo, něco... něco ďábelského, něco co z tebe udělá pokračovatele Grima a ty to víš. Máš z toho strach, ale nechceš, aby to někdo věděl. Ale můj drahý Nervózní, to něco tě brzy přeroste a vzpomeneš si na mně, protože jen já to dokážu zkrotit... jen já... PAMATUJ SI TO!" Tomas zbledl. Co to říkal... co... co?
"Máš strach, cítím ho a je to dobře. Nikdy ho nepřestaň mít! To já tě stvořil! Jen já! Jsi jen nicka... jen..." Tomas ho prudce přerušil.
"Jsem Tomas Parker a nikdy jsem nebyl tvůj výtvor! Jsem synem svých rodičů!" Vyhrkl divoce, zatímco jeho srdce bilo tak rychle, že měl pocit, že se brzy dostane z jeho hrudníku ven.
"Už nejsi! Dávno ne! Je to už pořádně dlouhá doba, kdy ses stal mým výtvorem! Zkus chvíli zapojit svůj mizerný rozum a vzpomeň si!" Zakřičel na něj divoce.



"Nemusím si na nic vzpomínat! JÁ JSEM TOMAS PARKER!" Rozhodil rukama. Leoš pokýval hlavou.



"Vždy jsi byl tak vzpurný... nenáviděl jsem tě! Nikdy jsi nedělal co jsi měl! Proto jsi takhle dopadl! Proto! Hloupé dítě z mrtvého města! Jsi obyčejný nevděčný harant!" Zakřičel divoce, než se prudce zvedl až povalil židli, která s bouchnutím dopadla na podlahu. Leoš se v nečekaném okamžiku vrhl na Tomase, který se nezmohl na obranu. Hrubě ho chytil za hlavu a několikrát s ní udeřil o desku stolu, než ho od Tomase odtrhl policista.
"Uklidněte se!" Zakřičel na něj policista a divoce mu zkroutil paže za zády, než ho neohrabaně vyvedl z místnosti. Tomas mezitím zvedl hlavu ze stolu, než jeho svět zčernal...

O hodinu později...



"Tak znova a naposledy... jsem Anežka Millerová a volali jste mě z Tomova mobilu! Do prčic! Tak mě za ním pusťte!"



"To nebude možné, ten muž je aktuálně nebezpečný vám i sám sobě, takže musíme vyčkat až dorazí lékař..."



"Lékař? Jaký lékař?! Chci ho vidět! Není to žádný kriminálník, abyste ho tady drželi jako ňákého kreténa!"
"Nikdo vašeho přítele takto nenazval... navíc vaše údaje jsou nesprávné..."
"Moje údaje? Co je s nimi?!"
"Mohl bych vás zavřít kvůli vašim dokladům... máte na nich nějakou adresu ve Větrnově, ale Větrnov již nemá ulice a to spoustu let. Dle systému máte trvalou adresu na radnici v Písečné oáze. Kde jste tedy přišla k těmto dokladům?"
"Do toho vám nic není a v žádném případě nenechám urážet svůj domov! Možná jste všichni Větrnov zahrabali a to i s námi bohužel, ale my žijeme! Takže mám dva doklady, jeden co považuji za pravý a ten teď vidíte a druhý tenhle!" Vyhrkla zuřivě a s bouchnutím mu přitiskla svoji skutečnou občanku na stůl. Policista si ji změřil než uchopil doklad do své paže.
"To je lepší... takže Anežka Millerová..." vydechl.
"BLIK! VŽDYŤ TO TADY ŘÍKÁM FURT!" Zvolala zuřivě.
"Šššš," napomenula ji k tiššímu jazyku starší dáma, která přišla nahlásit svého ztraceného psa. Anežka si ji zuřivě změřila.
"Jestli vám vadí že křičím, tak jděte ven a blbě nečumte! Snažím se tady zachránit svého přítele a tenhle přizdi...č mě za ním nechce pustit!" Žena se okřižovala, než co nejrychlejším krokem zmizela ze stanice. Anežka se znova otočila k policistovi.
"Měla byste vážit svoje slova. Právě jste urazila úřední osobu," vyhrkl.
"Skutečně? Neudělala bych to, kdybyste mě pustil za Tomem! Je rozrušený, fajn to chápu... ale já jsem jeho blízká osoba, takže ho dám dohromady a bude moci jít domů, kde se srovná, zatraceně! Co z toho nejde pochopit!"
"Pro vaše bezpečí za ním nepůjdete, je to rozkaz ze shora... ale počkat tady můžete."



"A to mám snad považovat jako nějakou útěchu?! Co si vlastně o sobě myslíte!"
"Měla byste trochu krotit svůj temperament, slečno Millerová," pokusil se ji usadit, než k ní vztáhl svoji dlaň s oběma doklady. Anežka mu je zuřivě vytrhla.
"A víte co? Jděte se vycpat! Zavolám JEHO psycholožce a to uvidíte ten tanec! Pokud k němu nepustíte mně, tak Emilii Dvořákovou ano! Ona vám dá... jen počkejte..." zasyčela na něj.
"Měla byste být ráda, že vás nezavřu. Jste hrubá a máte falešný doklad totožnosti!"
"Není falešný! Ale víte co... to je fuk... jděte do... do míst kam slunce nesvítí," pokusila se o úsměv, než se otočila na podpatku a udělala několik kroků k vedlejší stěně. Vzápětí odněkud vytáhla mobil a začala divoce vyťukávat známé číslo. Rychle si přiložila telefon k uchu a netrpělivě naslouchala vyzváněcímu tónu.





"No tak... zvedni to... zvedni..." šeptala do sluchátka. Mezitím o několik kilometrů dál Emilie jen tak tak stihla zvednout sluchátko.



"Haló?"



"Kristepane to jsem ráda, že jsi to vzala! Stal se strašný průšvih a potřebuji tvoji pomoc!"



"Co se stalo?"



"Byla jsem ve městě a vzala jsem sebou Toma... jenže měla jsem ještě vyřizování a on se chtěl projít... no jistě chápeš, že ho nemohu držet na vodítku jako psa... takže jsem mu řekla, že klidně... ale nikdy by mě nenapadlo kam půjde..."



"Kam šel?!" Vyhrkla divoce.



"Na policejní stanici za Leošem Kádinkou... nejradši bych ho roztrhla! A tady se to nějak zašmodrchalo... nevím přesně co se stalo, ale vypadá to, že Kádinka Tomase napadl a teď je Tom trochu mimo asi... a... do prčic! Nechtějí mě za ním pustit! Nemohla jsem ho najít, takže jsem mu pořád volala na mobil a díky tomu mě oni zavolali nazpátek... ale nepustí mě k němu... přijeď Emilie... prosím a vezmi sebou nějaké diplomy a nevím co ještě, aby věděli že jsi kompetentní. Povolali k němu nějakého doktora z hlavního města nebo co, protože tady nikoho blíž neměli a zatím ho tady drží, jenže víš jak Tom reaguje na psychology. Není prostě schopný s každým hned mluvit natož teď... ani nevím v jakém je stavu," vzlykla do mobilu Anežka.



Emilii přejel mráz po zádech.
"Jsi na hlavní stanici, že ano? Hned tam jedu, dostaneme Toma odtamtud, to ti slibuji. Vezmu sebou všechno, co bude potřeba. Počkej tam na mně," vydechla divoce než odložila telefon do stojanu a divoce vyběhla z kuchyně pryč.

No nazdar To se nám to zase zamotalo... Snad se podaří Tomase dostat pryč a dát ho dohromady. Vůbec to od něj nebyl dobrý nápad

Něco podobného bych skoro čekala. Leoš Kádinka je hotový netvor, který by zasloužil elektrické křeslo za to všechno!

Mám trochu obavy, co svýma řečma zasadil do Tomasovi hlavy . Ach jo...

Snad to všechno dobře dopadne.

Jinak, co se týče Andrewa, toho člověk už měl trochu přečteného a věděl, co tak nějak čekat, ale u Patrika vážně nemám tušení, čeho je schopen a to mě docela děsí...

Panebože tento díl mi vyrazil dech! Tak ten Leoš Kádinka je opravdu odporný netvor, přesně jak jsi psala - démon, spoutaný ďábel... ten jeho profil je hrůzostrašný. Bojím se ho už jen tak samotného... ale co to provedl chudákovi Tomasovi?    

Janika31 napsal:

Leoš Kádinka je hotový netvor, který by zasloužil elektrické křeslo za to všechno!  

- naprostý souhlas! Nevěřím, že u něho může dojít k nápravě, má mozek úplně prohnilý zlem.

Chudák Tomas    Vůbec tam neměl chodit! Já jsem po minulé kapitole doufala, že tenhle strašný zážitek setkání s Kádinkou pro něj bude částečně dobrý v tom, že mu pomůže překonat trauma, něco jako terapie šokem... ale vůbec nevím, jestli je to dobrý nápad. Kdyby se Tomas Kádinkovi postavil čelem a řekl do očí (přesně tak, jak to udělal), že už není Nervózní Jedinec, že by mu to pomohlo překonat to vše, co zažil - jenže na takové kreatury jako Kádinka tohle vůbec nestačí  A podle toho, co se tam stalo, se spíš bojím, že se mu o hodně přihoršilo   je mi z toho úplně smutno. Kde byli ti strážci, proč nedrželi Kádinku pořádně    koho by taky napadlo, že něco takového udělá  
Je mi Tomase tak líto. Škoda, že za ním hned nepustili Anežku, ale důležité je, že ji vůbec kontaktovali a ona tak mohla dát vědět Emílii. Stejně není nikdo jiný, kdo by Tomasovi mohl pomoct tak dobře jako Emílie. Doufám, že se jí to brzo podaří.

Nemůžu se dočkat dalšího dílu  

Tento díl mě utvrdil v tom, že někteří lidé si za své zločiny zaslouží trest nejvyšší
Taky jsem se, zjevně tedy mylně, domnívala, že to pro Tomase bude dobré, jak píše Hellohello, tedy "terapie šokem", situace se tím ale bohužel spíše zkomplikovala Emilii a Anežce držím palce, aby zvládly jak komunikaci s policejními orgány, tak potom i Tomase ...

Díky holky   už vás nebudu napínat  

Jinak máte pravdu, že Leoš Kádinka je netvor. Dneska je už i blázen a Tomas je bohužel pořád dost křehký    je pravda, že pro něj by bylo lepší kdyby mu jen řekl, že už není Nervózní a kdyby hned šel pryč a ne s ním rozmlouvat, jenže Tomas se chtěl celé věci postavit úplně proto s ním navázal hovor jako dospělý... jenže s cvokem se moc mluvit nedá a na to zatím náš Tom nemá moc zkušenosti   prostě měl někomu o svém plánu říct a vzít ho sebou... i když kdo ví co by se pak dělo  

Zatím mohu jen říct, že vlastním způsobem Tomovi nasadil brouka do hlavy a tím, že ho napadl ho dostal do stavu jakéhosi šoku, proto nyní dělá co dělá  jinak jak zvládnou holky komunikaci se zákonem dnes konečně uvidíte dokonce dnes přijde postava, která by se mohla časem v příběhu více objevovat popravdě mít roli původně vůbec neměla, ale když jsem ho viděla...   prostě si mě ukradl a hned mě k němu něco napadlo no uvidíte


46.část - Nová hlava zákona

Za necelou půlhodinu se Emilie objevila na policejní stanici...



"Hurá jsi tady!" Vyhrkla Anežka sotva ji spatřila. Divoce se zvedla...





...a pevně ji semkla v náručí div z ní nevymačkala život.



"Byla to celá věčnost, ale naštěstí sem zatím nikdo pro Toma nepřišel... máme pořád šanci!" Zvolala nadšeně.



Emilie se pokusila o úsměv a snažila se zachovat pokoj. Musela být racionální a klidná. Byla si vědoma, že Tomasovi papíry o jeho přijetí do její ordinace vytvořila téměř na koleni. Ale byla si jistá, že její veřejná spojitost s ním jí mohla pomoci k tomu, aby se k němu jako psycholožka dostala. Anežka ji pustila a změřila si ji.



"Proč nic neříkáš?"
"Co se vlastně stalo? Proč se Tomas vydal za Kádinkou?"
"To ví jen on sám," odvětila hořce Anežka.



"Copak to o tom vůbec nemluvil? Nenaznačoval něco?"
"Ne, mlčel jako zatracená hrobka... však já mu dám! Mám o něj strašný strach..."
"Bude v pořádku... myslím, že se dostal do šoku nebo něčeho takového. Tomas dělá zvláštní věci, když se dostane ke svým hranicím... ale jistě bude v pořádku..." Anežka jí věnovala úsměv.



"To je jisté, a to už jenom kvůli tomu, že jsi teď tady. Už se těším až ho odsud vytáhneš a tenhle přizdis..č bude jenom blbě čumět, protože Tomas nepatří do cvokárny!" Zakřičela přehnaně nahlas. Emilie sebou cukla.
"Koho teď myslíš?"
"Támhletoho kreténa... zavolají mě sem a pak se tady se mnou hodinu dohaduje o mojí totožnosti a pak mi v základu řekne, že jsem tu v podstatě zbytečně, protože k Tomovi nikdo nesmí? Nejraději bych ho osobně nakopala!"
"Ty jsi měla potíže s totožností?" Zvedla jedno obočí Emilie.
"Jo... to je dlouhý příběh... bydlet ve Větrnově není zrovna v módě a vím, že se takhle ke mně tady chovají i kvůli tomu... ale to je fuk, důležitý je Tom," usmála se na ni vřele.
"Máš pravdu... musím ho vidět..." vydechla a otočila se k muži za přepážkou. Mladý policista se narovnal, když k němu přišly dvě ženy. Jedna s úšklebkem a druhé s úsměvem o kterém si nebyl jistý, jak moc upřímný byl.



"Za Parkerem nemohu jen tak nikoho pustit a je jedno jestli jste jeho sestřenice ze 17.kolene," procedil otráveně ve snaze zahnat útok další ženy o které si myslel, že vyrostla v pustině jménem Větrnov.



"Já nejsem nijak příbuzná s panem Parkerem. Jmenuji se Emilie Dvořáková a jsem psycholožka Tomase Parkera," vyřkla s úsměvem zatímco položila na jeho stůl složky.
"No nazdar! Vy jste... jste... no jasně! Všichni jsme mysleli, že vás někdo zavolá! V televizi jsem vás viděl jen dvakrát, vy se umíte docela dobře ukrývat!" Emilie zavrtěla hlavou.
"Přišla jsem za svým klientem, bylo by možné ho navštívit? Mám s jeho případem zkušenosti, to jistě chápete." Policista zalapal po dechu.



"Jasně... jasně... to je rozumné... ale nejdříve bych vás asi měl odvézt ke kapitánovi... tohle rozhodnutí nemůžu udělat já sám," vydechl nervózně. Skoro se zdálo jako kdyby se chtěl Emilii omluvit.
"Tak vida! Konečně se někam dostáváme!" Zvolala Anežka. Policista vypadal jako kdyby se zasekl.
"Ale vás ke kapitánovi nevezmu... opravdu můžete být ráda, že jsem vás nezavřel za urážku úřední osoby a taky za vaše falešné doklady..."
"Ale to...! Já neměla falešné doklady!" Oponovala mu divoce.
"Anežko, prosím..." zašeptala jejím směrem Emilie. Anežka přikývla.
"Máš pravdu, s tímhle přizdis...em si to můžu vyřídit pak... jen jdi a zachraň našeho Tomase, znova..." usmála se na ni jemně než se znova zamračila na policistu. Emilie dlouze vydechla. Někdy jí až děsilo kolik lidí si myslelo, že ona jediná by měla být Tomasova spása. Zachránila ho, ale... byla skutečně jediná která ho mohla vždy vytáhnout z bahna? Její srdce se rozbušilo a zavrtěla hlavou. Musela být klidná... teď na to nemohla myslet... musela myslet na to, jak se dostane až ke svému cíli... k Tomasovi Parkerovi, ať už nyní dělal cokoliv.

Policista jí pomalu zavedl do nitra budovy. Emilie tiše sledovala plakáty s hledanými zločinci i ruch na chodbách. Mohla tak vidět nespočet policistů, kteří kroužili po budově s výrazem poklidných vojáků ve službě. Přišlo jí to až zvláštní. Její průvodce jí zanedlouho dovedl k nejvzdálenějším dveřím.
"Tady má kancelář kapitán, už o vás ví, tak můžete jen zaklepat. Já se musím vrátit zpět na své místo," usmál se na ni, než odkráčel stejnou cestou zpět. Emilie se dlouze nadechla a silněji semkla desky, které třímala v rukách. Najednou si nebyla jistá co by měla říkat. Až pak si vzpomněla na den, kdy stála v Krasohlídkově u podobných dveří. Musela být statečná jako tenkrát. Pevně zvedla hlavu a zaklepala. Z druhé strany se ozval melodický mužný hlas, který ji zval dovnitř. Emilie opatrně vstoupila dovnitř.
"Dobrý den," vydechla a změřila si kapitána před sebou, který se ani omylem nepodobal muži, který dříve zastával jeho funkci. Tenhle muž byl mladší, v jeho krátce střižených tmavých vlasech se odráželo světlo a jeho šedivé oči se zdály plné života. Nebyl typicky hezký, ale nedalo se říct, že by byl přímo ošklivý. Věnoval jí široký úsměv a postavil se. Měl na sobě dokonale padnoucí oblečení, které přesně obepínalo jeho statnou postavu.
"Dobrý den, jsem rád, že jste tady slečno Dvořáková. Jmenuji se Antonín Vilímek a jsem nový kapitán v Písečné oáze. Vím, že jste neměla moc dobré zkušenosti s mým předchůdcem, ale věřím, že se mnou uznáte, že má náš policejní sbor stále šanci a nejsme žádnými ovcemi," odvětil pevným hlasem zatímco se nepřestával usmívat.
"Věřím, že nebudete zastávat zákon podobně jako váš předchůdce... samozřejmě nechci nikoho pomlouvat, ale... jistě víte jak to bylo..." sklopila zrak Emilie. Antonín přikývl.
"Bohužel... posadíte se prosím?" Emilie pokývala hlavou na souhlas, posadila se na nabízenou židli a položila před něj Tomasovi desky.



"Děkuji, ale přišla jsem sem za svým klientem, za panem Parkerem."
"Já vím... jen jsem vás nejprve chtěl obeznámit s jeho současnou situací. Vím, že jste profesionálka, ale... uznávám, že je nejlepší přístup se připravit, pokud to samozřejmě jde," pousmál se.
"Samozřejmě, ale mnohdy to není možné."



"Jste moudrá žena, máte pravdu samozřejmě. Ale pokud mohu být upřímný, tak v situace pana Parkera, vám mohu prozradit věci, které byste měla vědět."



"Tak mluvte, proč za ním nikdo nemůže? A co se mezi ním a panem Kádinkou stalo?" Antonín se dlouze nadechl.



"Jak jistě víte, není v kompetenci mých lidí někomu odpírat návštěvu, pokud to umožňuje zákon. Moji lidé mi to přišli oznámit až když byl pan Parker... značně otřesený..."
"Otřesený?" Vydechla šokovaně.
"Ano, bohužel. Netuším proč se ho váš klient rozhodl navštívit, ale situace se má tak, že ho pan Kádinka napadl..."
"Napadl?! Copak vy jste ho s ním nechali samotného?" Zvolala šokovaně.
"Ne, samozřejmě, že ne. Zůstal i v želízkách, všichni víme co se stalo mezi panem Parkerem a panem Kádinkou. Moji lidé nejsou hloupí, i když uznávám, že mě měli upozornit na přítomnost pana Parkera..."



"Když měl želízka, tak jak ho mohl napadnout?"
"Podle toho co mi řekli, měl udeřit jeho hlavou o stůl, to lze udělat bohužel i s želízky... moc mě to mrzí," zašeptal. Emilie si ho změřila. Najednou měla pocit, že toho opravdu lituje. Tenhle muž se nepodobal původnímu kapitánovi ani jedním vlasem na hlavě. Tenhle měl svědomí, mohla ho vidět skrz jeho oči, které na ni hleděly. Emilie přikývla.
"A co se dělo dál? Proč jste Tomase nepustili domů?"



"Moji lidé odvedli pana Kádinku zpět do cely a když se vrátili, nalezli pana Parkera na podlaze. Držel se za vlasy, cosi mumlal. Zkusili na něj mluvit, ale nereagoval. Až později se ho pokusil jeden zvednout, ale pan Parker ho..." odmlčel se jako kdyby se to bál vyslovit.
"Co? Co se stalo?" Emiliin hlas se třásl.
"Kousl ho až pak zavolali mně. Také jsem za ním šel, ale nereagoval. Vypadá jako kdyby se jeho hlava někde ztratila... je to hrozné. Nechali jsme ho proto v návštěvní místnosti a rozhodli se zavolat odborníka..." Emilie přikývla.



"Dobrá, ale teď jsem tady já, takže to nebude nutné. Můj klient je na mne zvyklý..."
"Samozřejmě, vždyť vy jste vlastně hrdinka a to myslím vážně. Máte můj velký obdiv, opravdu. Cizinka co přijde sem do Podivína a hned se jí podaří zachránit muže o kterém si všichni mysleli, že je mrtvý nebo ztracený. Záleží na jaké doklady se kdo chce dívat... máte můj obrovský obdiv. Jste velice silná žena a mnozí by se mohli od vás učit a to vám říkám jako rodilý Podivíňan. V tomhle městě se často lidé ztrácejí, ale vy a vaše rodina jste to zvládli i přes všechny problémy."
"Ehm... nevím co vám mám na to říct... ale děkuji, nepovažuji to ale za hrdinství, dělala jsem co jsem myslela, že je správné..."



"A takový přístup je správný. Zachránila jste lidský život... někdy je těžké se rozhodnout správně. U své práce to vidím pořád. Často u některých výjezdů dokážeme zachránit všechny, ale někdy nám asi není dáno. Vím, že vám můj předchůdce celkem zavařil... omlouvám se za něj, nebyl dobrým příkladem policisty ani člověka. Měl jsem čest s ním mluvit asi dvakrát... byl to zvláštní muž. Zásadový na místech, které nebyly správné... omlouvám se za něj i svůj policejní sbor. Ale vím, že spíš než moje okecávání chcete vidět pana Parkera. Pustím vás za ním, ale musíte být opatrná. Nejsem psycholog a věřím, že víte co děláte, ale i tak... buďte opatrná." Emilie přikývla.



"Budu, tím si můžete být jistý," ujistila ho pevným hlasem. Kapitán přikývl a postavil se. Emilie ho následovala.



"Jsem moc rád, že jsem vás mohl poznat osobně. Je to vážně čest... popravdě hned bych vás zavolal, ale dle platného protokolu nemohu volat ze státních peněz nikoho kdo pracuje v soukromé oblasti, je to složité..."
"To nic, hlavně, že jste zavolali Anežce..."
"Ano, také mě napadá, že pokud se vám odsud podaří pana Parkera dostat, musíte si vyzvednout jeho mobilní telefon..."
"Budu si to pamatovat..."
"Dobře, nyní pojďme..." vyzval ji a poukázal, aby šla první.

V Emilii narůstala zvláštní panika, když kráčela potemnělými chodbami, kde bylo čím dál tím méně lidí. Kde byl Tomas? Proč měli návštěvní místnosti tak daleko? A jak moc byla jeho mysl poškozena? Ptala se sama sebe stále dokola. Možná už bylo pozdě... co když ji také napadne? Dlouze vydechla. Ne... to by neudělal... věděla to. Tomas nebyl blázen, byl jen v šoku. Přitiskla si k hrudníku desky.
"Tady je... nezapomeňte být opatrná. Mohu tam zůstat s vámi, jestli budete chtít."
"Tomas mi určitě neublíží, vím to..." kapitán přikývl, než odemkl dveře a přiměl ji vstoupit do šedivé místnosti bez oken.

Emilie však netoužila sledovat chabý dekor pokoje... v ten moment se dokázala jen dívat...



...na mužskou postavu, která se ukrývala za stolem.



Zalapala po dechu a snažila se zahnat slzy. Proč se jí chtělo brečet? Musela zůstat profesionální... musela...



"Jste v pořádku?"
"Samozřejmě... necháte mne s ním o samotě, prosím?"
"Dobře, ale někdo tady je vždy nedaleko... stačí jen zakřičet, ano? Uslyší vás..."
"Nemyslím si, že by to bylo nutné, ale děkuji za starostlivost." Kapitán pokýval hlavou.
"Držím vám palce, rád bych toho kluka viděl zase na nohou. Je na něj hrozný pohled. Neměl zatím v životě štěstí, myslím, že by se na něj mělo konečně nějaké dostat. Věřím vám... i vašim schopnostem, avšak pokud byste to nedokázala, neciťte se vinná, ano? Děláte co můžete... ale jsem si téměř jistý, že kvůli vám se zase zvedne," usmál se na ni, než vyšel z místnosti ven. Emilie se otřásla, kapitánova důvěra vůči její osobě byla až neuvěřitelně silná. Ona ale nebyla žádná kouzelnice... i přesto však i ona pevně věřila, že se Tomas zase zvedne. Byla si jistá, že jí neublíží... nikdy by to neudělal. Zhluboka se nadechla, odložila desky na stůl a pomalým krokem se vydala k Tomasovi blíž. V ten moment se rozhodla svým schopnostem věřit ještě víc než kdy jindy za celý svůj život.

Ten kapitán je docela sympatický, kdyby se takto choval každý policista, to by bylo fajn Doufám, že Emilie povzbudí Tomase na tolik, aby byl aspoň schopen v klidu odejít z té policejní stanice ...

Teda! Emílie je celkem slavná osobnost v Podivíně a musím potvrdit, že si to zaslouží. Udělala toho mnoho pro člověka, kterého téměř neznala. Je to úžasná bytost.

Jinak nová postava se mi velice zamlouvá . Kapitán se zdá být slušným člověk na správném místě. Jsem zvědavá, jakou roli později sehraje.

Tomase je mi hrozně líto, na takový šok jeho duše a tělo nebylo ještě připraveno Doufám, že se Emílii povede dostat ho na nohy. Naprosto chápu pocity Emílie, taky se mi do očí hrnuly slzy, když jsem Tomase viděla na zemi v takovém stavu Zdá se, že se mu vrátili staré vzpomínky ( když dokonce pokousal policistu, to udělal kdysi Leošovi že? )

Snad se brzy dá dohromady!

Už teď se těším se na nový dílek

btw.: Anežka mě zase dostala Aspoň něco srandovního. Musím říct, že ona tomu všemu vždy nasadí korunu.

No teda, pár dnů tu nejsem a čekají mě přímo příběhové žně samé krásné příběhy, jak oba tvoje, tak ten od Janiky všude přibyly nové díly a mám z toho tak velkou radost, že je zase co číst

Tohle byl úžasný díl - jsem ráda, žes tady rozepsala tyto scény z policejní stanice. Je to zajímavé, máme aspoň možnost poznat, jak to tady v Podivíně funguje - a musím říct, že nový velitel se mi moc zamlouvá vypadá sympaticky (hlavně tak i mluví a je ochotný).
Taky mě překvapilo, jak Emílii všichni uznávají - konečně změna oproti tomu opovrhování, co musely spolu s Paty zažívat při útěku z jejich předchozího bydliště... Emílie si to všechno plně zaslouží, protože díky ní se dal Tomas do pořádku. Byla trpělivá a hodně mu pomohla...
Chudák Tomas, je mi ho tak strašně líto doufám, že mu Emílie bude moct zase pomoct. Muselo to pro něho být hrozné trauma jako by si jich už nezažil dost.

Btw. Anežka je vůči polišům teda hodně ostrá má opravdu štěstí, že ji nepopotahovali za tu urážku apod. je spontánní, je s ní sranda... nechtěla bych ale být tím policajtem

Díky holky  

Jsem moc ráda, že se vám kapitán zamlouvá, popravdě si tu roli sám získal jen tím jak se usmál na Emilii  je to hrozně zvláštní simík    každopádně už mám pro něj něco vymyšleného, takže ho určitě ještě uvidíte

Jinak Anežka je opravdu od rány  Větrnov i soužití s horou bratrů jí holt naučilo, má jen z mála věcí strach

Jani, máš pravdu, Tomas kdysi Leoše pokousal tohle pro něj bylo opravdu těžké setkání...  


Každopádně už vás nebudu napínat, ať už víte jak na tom Tomas bude dál


47.část - Ozvěna Nervózního Jedince

Emiliiny paže se třásly. Vnímala jak se každá část její bytosti otřásá nevídanou obavou o muže, který seděl na podlaze před ní. Pootevřela ústa a vzápětí je zase zavřela. Jak měla reagovat? Najednou si nebyla jistá. Kde byla její profesionalita? Kde? Zhluboka se nadechla.
"Tomasi..." zašeptala jeho jméno.



Tomas se ani nepohnul. Skoro se zdálo jako kdyby zkameněl. Jako kdyby snad i zapomněl dýchat. Emilie udělala krok směrem k němu, ale Tomas se nezdál, že by tušil něčí přítomnost. Svoji tvář z velké části ukrýval za svými pažemi, zatímco svými prsty pevně tiskl svoje kaštanové vlasy. Emilie zavrtěla hlavou a tiše si sedla k němu na podlahu.



Odhrnula si pramen vlasů z krku, když si všimla...



...rudého fleku na Tomsově bledé pokožce. Znova pocítila ve svém nitru bolest. Už zažil tolik ran... tolik... až příliš.
"Tome... Tome... slyšíš mě?" Zkusila znova svůj hlas. Oslovený však nijak nereagoval. Zbláznil se snad? Co se to s ním stalo? Ptala se sama sebe Emilie. Polkla, když se rozhodla pro další riskantní krok. Letmo vztáhla paži a dotkla se jeho lýtka. Tomas vydal neartikulovaný zvuk a divoce se k ní otočil zády aniž by jí věnoval jediný pohled.



"Tomasi... poslouchej mě prosím... prosím..." žádala ho jemně.



"Vím, že je to pro tebe těžké, ale nemusíš mít strach. Ten muž je pryč a už se nevrátí... slyšíš mě? Už se nevrátí," snažila se ho ujistit něžně.



"To co se stalo nebyla tvoje vina. Nemohl jsi počítat s tím, co ten člověk udělá... nikdo to nemohl vědět. Ten muž je blázen, nenech se jím ovlivnit Tome... nenech..." Tomasova ramena se zvedla a zase klesla. Slyšel jí vůbec? Emilie k němu znova natáhla své prsty a dotkla se jeho páteře. Mladý muž sebou divoce cukl a víc se schoulil směrem dopředu.
"Tome... vím, že nemáš rád, když na tebe lidé sahají... vím to, ale nemusíš se mě bát. Já bych ti nikdy neublížila, nikdy... vzpomínáš si, když jsi se ocitl před naším domem? Ukrýval jsi se za naším plotem. Byl jsi potlučený a já tě vzala do kuchyně abych ti ošetřila rány. Vzpomínáš si? Také jsi měl strach, ale pak... dovolil jsi mi, abych se tě dotkla," zašeptala jemně. Tomas sebou trhl.
"Dovol mi se tě zase dotknout... dovol mi to," žádala ho tiše. Tomas se otřásl, ale dál nijak nereagoval.
"Chci aby jsi věděl, aby jsi pochopil..." šeptala zatímco se tiše plížila k jeho zádům. Plna vlastního strachu, tak omotala svoje paže kolem jeho ramen. K její vlastní radosti jí neuhnul.



"...že každý dotek nemusí bolet. Měl jsi ve svém životě smůlu, ale teď už se nemusíš bát. Všechno co se stalo, se už nezopakuje a ať už ti ten muž řekl cokoliv, je to lež. Víš to, ve svém srdci to víš. Ten muž ti lhal, chtěl ti jen ublížit, povýšit se nad tebou... Ty jsi ale mnohem silnější než si myslí on nebo ty sám," šeptala tiše do jeho ucha, zatímco...



...ho tiše hladila po vlasech.
"Už nejsi Nervózním Jedincem, který neznal svoji minulost ani budoucnost. Nyní jsi Tomasem Parkerem, mužem, ke kterému byl osud krutý, ale zároveň dostal druhou šanci, které se pevně chytil. A já vím, že to zvládneš. Jsi silný a statečný. Odvážil ses přijít až sem, ačkoliv jsi mohl očekávat různé závěry. Šel jsi sem úplně sám, bez pomoci jiné osoby. Možná jsi nyní vyděšený, ale zároveň jsi dokázal prolomit jeden ze svých vlastních strachů a za to jsem na tebe pyšná. Za tu dobu jsi ušel tak dlouhou cestu..."



"...od muže, který se bál sám sebe nazvat kýmkoliv, k talentovanému klavíristovi, jehož srdce se narodilo ve Větrnově, pod září nádherného majáku, kde pracoval jeho otec. Vždycky jsi to byl ty, i když jsi neznal své jméno. Stále jsi byl Tomasem, i když jsi své jméno nemohl vyslovit. Nikdy jsi sám sebe úplně neztratil... nikdy. Možná si oni mysleli, že tě dostali, ale to se nikdy nestalo. Nedovolil jsi jim, aby z tebe udělali Grima, zůstal jsi raději Nervózním Jedincem, než aby ses podvolil jejich vůli. Nikdy ses jim úplně nevzdal, proto se to nestane ani nyní. Já vím, že se zase zvedneš, Tome. Kdysi mi Anežka vyprávěla o tom, jaký jsi býval jako chlapec. Nepolapitelný jako vítr... jsi pravým dítětem Větrnova, proto se znova postavíš na nohy a budeš bojovat za to, čemu věříš," šeptala tiše jemným hlasem. Tomas sebou trhl a narovnal se. Zlehka uchopil její paže, posunul je na své břicho a stiskl je. Emilie překvapeně vydechla a opřela svoji tvář o jeho záda.



"Ty nejsi ztracený Tome, nikdy jsi nebyl. Já ti vždycky věřila a věřím ti i teď. Důvěřuji ti nejen jako psycholožka, ale také jako žena... jako Emilie... jako tvoje... tvoje... kamarádka," doplnila po chvíli.



"Možná z tebe udělali jejich oběť, ale nyní jsi jiný. Máš všechna práva, která si dokážeš představit. Už nejsi jejich loutkou, jsi svobodným člověkem. Zatímco oni stráví zbytek života ve vězení, tak ty se budeš hřát na slunci a hrát svoje nádherné skladby na klavír. Možná z tebe bude jednou profesionální klavírista jako byl tvůj děda. Zasvětíš svůj život hudbě, kterou se budeš snažit vložit do života druhých lidí. Máš tolik možností Tome... stačí jen natáhnout ruku a uchopit je. Teď už nemusíš mlčet, tvůj hlas se může odrážet celým světem. Jsi svobodný... duší, tělem, myslí." Tomasova ramena se roztřásla a z jeho hrdla se ozval vzlyk. Vzápětí se otočil a divoce ji semkl v náručí.



"Měl jsem tak strašný strach... tak strašný... strašný... zase jsem je viděl... viděl jsem... cítil jsem... nemohl jsem utéct... vždycky byl silnější než já... nikdy jsem se nemohl bránit... nikdy... nikdy..." štkal do jejího ramene chraplavým hlasem. Emilie ho pevně semkla k sobě třesoucími pažemi. Z jejích očí uniklo několik slz.
"Je to dobré, Tome. Už se nemusíš bát, ten muž je pryč..."
"Jen jsem chtěl... chtěl jsem... mu ukázat, že už mě neovládá... chtěl jsem... chtěl jsem se toho co mám v sobě zbavit nadobro a myslel jsem si, že když... když ho uvidím... když se před něj dokážu postavit... že mi bude líp, ale... bylo to tak těžké... a on pak... pak... hrozně to bolí Emilie... tak moc mě to bolí... zevnitř..."



"Ššššš... já vím Tome. Ten muž je démon... je potřeba, aby jsi o tom s někým mluvil... o tom co se stalo dnes, ale i tom co bylo dříve..." pronesla tiše. Tomas zavrtěl hlavou.
"Nemůžu... nejde to... nechci o tom mluvit... nechci... bojím se to i vyslovit..."
"Pak můžeš nejdříve začít s tím co dokážeš vyslovit..."
"Ale já to nikomu nechci říkat... nikomu cizímu..."
"Pak to řekni mně."
"Tobě?" Vydechl s jistým překvapením v hlase.
"Ano, jsem přeci tvoje psycholožka, nebo ne?"
"Psycholožka..." zopakoval po ní jako kdyby nechápal význam toho slova.
"Nikdy bych tě za nic nesoudila. Můžeš mi věřit..."
"Já ti věřím... vždycky jsem ti věřil... byla jsi jediný člověk, který... který..." slova se mu zadrhla v hrdle, ale Emilie mu stejně rozuměla.
"Teď už je to dobré..."
"Asi ano... ano... ale... chtěl bych jít odsud... nevím, jak dlouho tu jsem... přijde mi jako kdyby se zastavil čas..."
"Už se netrap, Tome. Vezmu tě k sobě do ordinace, ano? Souhlasíš?" Tomas se od ní odklonil. V jeho očích se odrážel strach mísený s jistou dávkou oddanosti a ještě něčeho dalšího.
"Šel bych s tebou kamkoliv," vydechl pevně. Emiliino srdce se rozbušilo když uviděla jeho pohled.
"Do... dobře," vykoktala, aniž by se snažila jakkoliv reagovat na způsob jak se na ni díval. Možná se jí to jen zdálo... možná... zhluboka se nadechla, ale než stačila cokoliv dalšího říct, si ji Tomas znova přitiskl k sobě.
"Ještě počkej chviličku... jenom chvilku a pak půjdu kam budeš chtít..." šeptal a zavřel oči.



Emilie se prudce nadechla. Moc dobře věděla co pro ni tohle všechno znamenalo. Byla si jistá, že se musel upokojit nejen Tomas, ale i ona sama. Ve svém nitru již nyní nevěřila svým schopnostem psycholožky... nebyla pro něj dobrou lékařkou duše... protože ho milovala jako muže. Ale nesměla ho opustit. Tomas nikomu jinému nevěřil, takže pokud její oběť znamenala, že mu bude lépe... pak to byla ochotna udělat. Pokusit se vydržet být v jeho přítomnosti a nemyslet na to co se stalo ve výtahu. Nesměla se k němu přiblížit jako žena. Musela si to zakázat. Důležitý byl Tomasův pokoj v duši, nikoliv její poblázněné srdce, které krvácelo při pohledu na jeho nynější stav. Potřebovala být silná... tak silná jako ještě nikdy v životě.

Jupíí, dílek

Moc krásný, mám radost, že se Tomas celkem vzpamatoval i když na jak dlouho. Tohle pro něj byl otřesný zážitek a na jeho křehké duši to mohlo zanechat následky. Věděla jsem, že jedině Emílie ho z toho dostane, je pro něj záchranným lanem, strážným andělem.

Potřebuje ji a to už napořád.

Je fajn, že si uvědomila své city, ale na druhou stranu je chtít potlačovat taky není dobré... Kdy ji to konečně dojde?

Jsem moc zvědavá na pokračování.

To byl tak krásný díl - chudák Tomas je mi ho tak strašně líto. Že se tam vůbec vydával!
Emílie mu to všechno moc pěkně řekla, vysvětlila... někdo by zase měl vysvětlit jí, že tady nejde o psycholožku a pacienta. Tomas není normální pacient přece... Rozhodně se to takhle nedá posuzovat a porušení nějaké profesionality je tu mimo mísu. Doufám, že si to brzo uvědomí, protože si zbytečně dává nějaké hranice, které tam vůbec nemají co dělat! Zbytečně se kvůli tomu budou trápit.
A kdo je lepší lékař duše, než milovaný člověk, co se umí do toho druhého vcítit a pomoct mu v těžké situaci? Nikdo nezmůže tolik, co Emílie, ale ne v roli jakési doktorky, naopak - právě v roli partnerky.
Je zázrak, že Tomase tak rychle dostala z toho hrozného šoku. Doufám, že už si to oba brzo připustí už měli problémů dost, tak není třeba ještě další přidělávat... A doufám, že Tomas na tom bude postupně čím dál líp už si toho špatného prožil až až...

Taky bych řekla, že Emílie je silná dost, láska přece dodává sílu, jen si ten cit připustit a nechat dál rozvíjet, pak člověk dokáže ledacos Tomas nepotřebuje psychologa, ale milovanou bytost po boku a hudbu ...

To je... ...jedním slovem...úžasné... nevěřím tomu, že nemáš zkušenosti, určitě to z Tebe vyřazuje.
Asi nejsem jediná, kdo čeká na další díl s napjatým hodinovým refreshem stránky :D

Tak jsem tady opět s novým dílkem   zase to trvalo celou věčnost  

Moc vám všem děkuji za milé komentáře, které mě vždy povzbudí k dalšímu psaní   moc si jich vážím    

Jani, pro Emilii je to hodně těžké bohužel oni oba jsou v hodně těžké situaci  

Hello, je pravda, že je oba ještě čeká pár věcí, ale s mojí rychlostí se ke konci příběhu dostaneme tak za tisíc let. Mám toho ještě hodně moc připraveného v hlavě  

Ludmi, máš určitě pravdu  

NiQush1, jsem moc ráda, že se ti příběh líbí    Popravdě nemám moc velké zkušenosti ani se psaním nebo s psychologií, prostě píšu, co cítím    Každopádně ti moc děkuji za krásná slova a ještě jednou tě tady moc vítám    



48.část - První sezení

Emilie zavedla Tomase do nepříliš vysoké budovy, kde se ukrývala její drobná kancelář.



Tomas se několik vteřin zdál téměř ztracený v myšlenkách když hleděl na světlou místnost ve které se ocitl. Jeho ruce se nadále třásly ačkoliv se snažil za každou cenu danou skutečnost ukrýt.
"Máš moc hezkou kancelář," ozval se jeho hlas po chvíli. Emilie se pousmála. I ji těšilo kam se její cesta pohnula.
"Posadíš se?" Pobídla ho směrem k lenošce. Tomas si odkašlal. Opravdu do toho chtěl jít? Skutečně? A toužil po tom to učinit? Zavrtěl hlavou, než mechanicky zamířil...



...k nabízenému místu. Opatrně se umístil do neuvěřitelně měkkých polštářů a sám pro sebe se usmál.



"Páni... tohle je... ta nejměkčí věc na které jsem kdy seděl," zvolal. Emilie se posadila do židle po jeho pravici.



Se širokým úsměvem hleděla na jeho tvář, která se zdála neobyčejně klidná. Ve vlastním tichém nadšení z toho, že se Tomas konečně ocitl na terapii, kterou očividně po prožitých traumatech opravdu potřeboval, si nevšimla jeho paží, které se nadále třásly. Tomas se pokusil svoje rozklepané dlaně schovat tím, že pevněji stiskl oběma rukama opěrky, čímž trochu zmírnil podivný třes, který ho po posledním otřesu neopouštěl. Sám se snažil být klidný, ale něco v něm... něco malého... něco drobné... něco... v něm bylo jinak. Vnímal ten kámen který ležel na jeho hrudi a měl pocit jako kdyby byl najednou každý nádech příliš těžký. Zoufale zalapal po dechu, ale nadále se snažil udržet pokojnou masku o které se domníval, že je dostatečně silná. Opatrně se otočil k Emilii jejíž oči nadále spočívaly na jeho pleti. Jeho srdce se rozbušilo. Měl by kvůli ní mít sílu... měl by... ale nevěděl jak. Kolikrát se už vlastně zvedl a kolikrát znova padl? Jaký byl vlastně úděl jeho žití? A dalo se tohle vůbec nazvat životem? Emilie si odkašlala.



"O čem přemýšlíš?" Vydechla jemně. Tomas se pousmál a zavrtěl hlavou. Jeho pohled se najednou zdál vzdálený.
"Řekl bych, že na nic... alespoň ne na nic zvláštního," vydechl po chvíli. Zase měl ten svůj známý pocit, který se snažil schovat. Nechtěl o tom hovořit... vlastně nechtěl o svých potížích mluvit vůbec. Ve svém nitru vnímal, že kdyby se pokusil ty věci dostat ven... že by je už nikdy nedokázal vrátit zpět... pohřbít je. Znova zavrtěl hlavou a silněji semkl opěrky. Až pak si Emilie všimla jeho bílých kloubků, která jasně naznačovala jak Tomas silně tiskne lenošku.



"Tome, myslím, že by jsi měl být ke mně upřímný. O tom celé tohle je."
"Myslíš psychologická poradna?"
"Ne, tvůj plný pokoj. Musíš ze sebe ty bolesti dostat. Musíš o nich mluvit. Když mi povíš co se v tobě opravdu děje, pak se budeš cítit lépe..."
"Neměl jsem sem chodit... já... já..." panika zachvátila jeho srdce jako požár, který už nemohl nikdo uhasit. Emilie se natáhla blíže k němu a stiskla jednu z jeho dlaní, které byly studené jako led.
"Jsi v šoku a potřebuješ se z toho vymluvit." Tomas sebou cukl a zahleděl se na místo kde se jejich kůže dotýkaly. Fascinovaně hleděl na její mírně opálenou pokožku, která zakrývala jeho křídově bledou.
"Nejsem dobrý společník... nikdy mě nepřestane udivovat, že zrovna ty... že... ses rozhodla ztrácet čas s někým jako jsem já," zašeptal tiše, že ho sotva zaslechla. Jeho slova jí však zasáhla do jejího životadárného orgánu. Toužila ho obejmout. Přitisknout se k jeho štíhlému tělu a vyhnat z jeho mysli všechny netopýry, které se podařily Kádinkovi znova zanést do křehké Tomasovi mysli. Zamrkala, když si uvědomila, jak prázdně jeho šedé duhovky působily. Byl jiný... polkla. Opatrně pustila jeho ruku a narovnala se na židli. Tomas několik vteřin hleděl na místo kde ještě před chvíli spočívala hřejivý dlaň jeho společnice a podvědomě cítil, jak mu její dotek chybí.



"Tome, neměl by jsi tohle všechno brát jako posezení s psychologem. Jsem tvoje kamarádka a mám tě ráda, proto tu jsem. Chci ti pomoci, protože si zasloužíš žít život. Chci aby jsi byl šťastný..."
"Ale já nikdy nebudu šťastný... on... on... měl pravdu. Jsem rozbitý..."
"To není pravda! Co ti řekl?" Tomas si promnul jednou paží oči, než znova umístil svoji dlaň na opěrku.
"V podstatě mi pověděl, že mě otrávil. Má pravdu, myslím, že jsem jako nevybuchnutá bomba. Stačí vedle mě jen lusknout prsty a zblázním se a nevím co to pro mně bude znamenat... nebo pro vás. Jaký budu jako blázen? Co když budu chtít ubližovat, protože sám nic jiného nyní vlastně neznám? Co když..." Emilie ho přerušila.
"Ne Tome, ty se nezblázníš. Leoš Kádinka je blázen, vím to, protože jsem to slyšela od člověka, který vypracoval jeho posudek. Má zvláštní poruchu a zároveň je to vrozený manipulátor. Snažil se ti uškodit, podmanit si tě, nic dalšího v tom není..."
"Provozoval na mně pokusy... opravdu si myslíš, že do mě nemohl něco vpravit? Vymazal mi paměť..."
"Nevymazal, paměť jsi ztratil kvůli těm věcem co s tebou dělal. Nestoupl si k tobě, aby ti zničil všechny vzpomínky v hlavě. Pravda, snažil se o to, ale nikdy se mu to nepovedlo. Proto jsi nikdy nepřijal identitu Grima, navíc se ti stále vracely vzpomínky na Větrnov, na tvoji rodinu... kdyby ti kompletně vymyl mozek, tak tady se mnou ani nesedíš, věř mi."
"Tak proč jsem zapomněl?"
"Byl to obranný mechanismus tvého těla, vytvořil sis druhou identitu za kterou jsi se ukryl. Nervózní Jedinec byl pro tebe jako berlička. Anežka mi vyprávěla o tvé bujné fantazii, kterou jsi míval jako dítě. I to s tím souvisí. Prostě jsi se schoval za Nervózního, když jsi pochopil, že nikdo nikdy neuvěří tomu, že jsi Tomas Parker." V Tomasových očích se objevily slzy, když se před jeho očima zjevila krátká vzpomínka...

Spatřil svoje útlé nohy, kterými uháněl jako o závod tichým Podivínem. Věděl, že nemá na výběr... věděl, že musel uniknout. Musel najít svoji rodinu... musel... musel... slyšel jak z jeho úst vycházely vzlyky. Byl tak malý... tak křehký... a podvědomě si začínal uvědomovat, že s ním ti lidé něco dělají... začínal si uvědomovat... začínal...
Jsem Tomas Parker... Tomas Parker... Tomas Parker... Větrnov... Větrnov... to byl jeho domov... byl to jeho domov... maják... maják, co přivádí námořníky zpět domů... domů... musel najít maják... musel... musel... opakoval si ve své hlavě stále dokola ve snaze nezapomenout.
Měl bratra... jak se jmenoval... jak? Před očima se mu zjevilo drobné batole s čokoládovými očima.
Ale kde byl? Kde? Větrov... Větrnov... maják... maják... ve vlastním rozpoložení si ani nevšiml, že mu v cestě stojí masivní policista, který vypadal, že by se svým břichem mohl ucpat vchod do rodinného domu. Prudce do něj vrazil až spadl na zem. Strážce zákona se k němu otočil. Ve svých ústech cosi přežvykoval.
"Drzoune! Co tady chceš?" Zavrčel na něj a upravil si čapku na hlavě. Tomas se roztřásl, opatrně se postavil na své hubené nohy a vzhlédl k němu.
"Pomozte mi..." zašeptal zoufale.
"Co jsi zač?" Vyhrkl policista a s podivným výrazem si prohlížel vyhublého chlapce před sebou.
"Jsem Tomas Parker... Tomas Parker," odvětil několikrát. Skoro se zdálo jako kdyby se snažil tím jen ujistit... jako kdyby mu vyřčení toho jména pomáhalo dál žít.
"A kde bydlíš?"
"Ve Větrnově..." Policista se uchechtl.
"Takže seš divokej? Možná tě tady rodiče kvůli něčemu nechali. Větrnov je pěkná díra nebo jsi jim utekl sám, nedivil bych se. Takže si tady sedni a počkej na ně..."
"Ne! Zaveďte mě prosím do Větrnova!" Zvolal zoufale, zatímco se mu před očima zjevilo množství stromů pod nimiž zřel náhrobek... ale čí to byl hrob?
"Co si o sobě vlastně myslíš mladej! Já nejsem taxikář!"
"Ale oni mě unesli!"
"Kdo?"
"Ti lidé... ti lidé z velkého domu... ti lidé... já... já... strašně se jich bojím!" Vyhrkl a chytil se bundy policisty. Až nyní si otylý muž všiml otrhaného zjevu umorousaného chlapce. Vykulil oči.
"Kdo jsi?"
"Tomas Parker," zopakoval jako mantru. Policista ho setřásl.
"Zavolám teď na základnu, ano? Ale už na mě nesahej..." ukázal na něj prstem. Tomas přikývl, ucouvl a chytil se za své mastné vlasy. Policista vytáhl vysílačku, ale než stačil vyvolávat své nadřízené se zjevil někdo další.
"Tak tady jsi ty démone!" Tomas se roztřásl a prudce se ukryl za tlustého policistu, který se otočil za zvukem.
"Pane Kádinko! Co tady děláte v tuhle noční hodinu?"
"Chytám démona, který stojí za vámi," zavrčel na něj. Policista uskočil jako kdyby ho někdo udeřil.
"Cože? On je... on?! Do prd...e!" Vyhrkl hříšné slovo. Tomas vyjekl, když se po něm Kádinka natáhl. Divoce se zakousl do jeho ruky a vyběhl co mu síly stačily.
"ZATRACENĚ! Vrať se ty zmetku!" Zakřičel za ním a vyběhl.
"LIDI! TAMHLE JE DÉMON!" Vykřikl policista. Několik dalších policistů se otočilo správným směrem a následovali Kádinku. Tomas běžel, ale věděl, že neměl šanci... nikdy ji neměl... nikdy... nikdy... jeho chodidla ho zrazovala, i tak však poháněl svoje pohublé tělo k jasnému cíly... k Větrnovu, o kterém netušil kterým směrem se nacházel... o kterém už skoro nic nevěděl. Jeho domov... jeho domov... toužil se ztratit mezi stromy a najít maják... jeho maják. Za několik vteřin však pocítil paži, která ho donutila padnout k zemi.
"NECHTE MĚ! PROČ MI TO DĚLÁTE?! VŽDYŤ JSEM VÁM NIKDY NIC NEUDĚLAL!" Křičel a plakal.
"Musíš se konečně naučit poslouchat Grime!" Zavrčel na něj Kádinka a odněkud vytáhl injekční stříkačku. V Tomasových šedých duhovkách se zjevil strach.
"JÁ NEJSEM GRIM! JMENUJI SE TOMAS PARKER! TADY NEMÁM VŮBEC BÝT! CHCI SE VRÁTIT DOMŮ DO VĚTRNOVA!" Leoš Kádinka přiblížil jehlu k jeho křídově bledé paži.
"NE! NE! UŽ ZNOVA NE! CO MI TO DÁVÁTE! JÁ TO NECHCI!"
"Budeš poslouchat!" Zavelel šílený vědec, než mu prudce aplikoval podivnou látku po které Tomas ztratil vědomí. Leoš Kádinka se pousmál, zatímco kolem něj vládlo hrobové ticho. Muži zákona z bezpečné vzdálenosti sledovali ďábelské dítě, které nyní leželo zkrocené na studené zemi. Skoro by jim ho bylo líto kdyby nevěděli čeho je schopen. Po chvíli vytáhl Kádinka další injekční stříkačku, kterou aplikoval do Tomase téměř do stejného místa. Za několik minut Kádinka letmo ťukl do nehybného chlapce.
"Koukej vstát!" Zavelel. Tomas sebou škubl a se zavřenýma očima se mechanicky posadil.
"Už mě budeš poslouchat? Že ano? Budeš mě poslouchat?" Tomas nereagoval.
"Nesmíš utíkat a ty to víš, Grime." Tomas zavrtěl hlavou.
"Tak to už nedělej, nechovej se jako nervózní idiot," zavrčel na něj. Tomas zakašlal než otevřel oči. Jeho duhovky zlehka změnily barvu z šedé na jemný odstín hnědé.
"Nervózní..." zašeptal mechanicky.
"Ano, jsi nervózní idiot! Jsi jako ten největší nervózní a přidrzlý jedinec!"
"Nervózní..." zopakoval Tomas. Kádinka se zamračil než ho prudce zvedl na nohy.
"Jdeme domů," zavelel a vykročil. Policisté jim mechanicky začali ustupovat z cesty. Někteří z nich se neváhali křižovat, když je minul drobný Tomas.
"Ďábelské dítě..." vydechl tlustý policista když ho minuli. V ten moment se Tomas ohlédl. Jeho oči několikrát změnily barvu, což přimělo policistu vykřiknout.
"JE TO DÉMON!" Zvolal a zmizel v nejbližší budově. Tomas se znova zaměřil na cestu před sebou.
"Nervózní... nervózní... nervózní..." opakoval. V ten moment byl Tomas Parker daleko... tak daleko, že skutečně přestal existovat...

Tome?



"Jsi v pořádku?" Vyrušil ho ženský hlas. Divoce sebou cukl.
"Emilie," vydechl šokovaně.
"Ano, proč pláčeš?" Tomas si zmateně sáhl na obličej, kde ucítil vlastní slzy. Kdy ale začal plakat?
"To nic..." zašeptal.
"Určitě to není žádné nic. Můžeš mi věřit..."
"Ale já ti věřím... jen jsem si na něco vzpomněl a to něco... něco... mi připomnělo jaké jsem měl štěstí..."
"O čem to mluvíš?" Tomas se pousmál.



"Bude to znít hloupě, ale tvoje neštěstí bylo pro mě štěstí... kdyby se vám s Paty nestalo to co se vám stalo... navždy by jsi zůstala v Krasohlídkově a já... já bych zemřel. Možná by to bylo na jednu stranu lepší, ale... Jamie by si to nezasloužil, on ani Alice. Stále mě hledali, nezapomněli na mně, i když jsem byl pryč tolik let. Díky nim Tomas Parker skutečně nikdy nezemřel... všichni si zasloužili znát pravdu a to i Ofélie... úplně všichni. Ale nic z toho by se nestalo nebýt tebe... tebe... ty, která ses na mne nebála pohlédnout ačkoliv jsem měl oči jako chameleon a byl jsem němý a úplně prázdný. Jsi ta nejodvážnější bytost na světě a já ti nikdy nepřestanu být vděčný. Za to, že jsi mě znova vytáhla na světlo a je jedno na jak dlouho to bude... nikdy ti to nezapomenu... nikdy. Protože nikdo jiný se na mě nikdy nepodíval, všichni mnou pohrdali... všichni... byl jsem sám, opuštěný a pak jsi se objevila ty... cizinka. Měla jsi sama problémy, ale ani tak jsi neváhala a vzala jsi pod svoji střechu mě. Totální trosku s nejhorší pověstí jakou si umí člověk jen představit. Nepřijde mi, že by jsi v té chvíli zrovna myslela na sebe a svoji budoucnost. Vycítila jsi, že potřebuji pomoc a neváhala jsi ani vteřinu. Lidí jako jsi ty je málo, tak málo, že prakticky neexistují. Jsi zvláštní, jedinečná a neuvěřitelně krásná zvenčí i zevnitř. Vždycky tě za to budu obdivovat, jsi moje zachránkyně, moje světlo... vrátila jsi mi můj život. Vrátila jsi mě zpět, dala jsi mi svobodu a vždycky když jsem s tebou mám pocit... mám pocit, že dokážu mít i sílu to všechno vydržet. Když se dívám do tvých krásných očí, tak cítím, že něco ve mně..." Emilie zrudla až ke kořínkům vlasů a divoce vstala ze židle. Tohle se nemohlo dít... tohle... tohle... Tomas zamrkal a následoval ji.



"Říkala jsi, že mám být upřímný," vydechl do jejích zad. Emilie polkla a snažila se zklidnit svoje srdce, které bilo tak rychle, že měla pocit, že jí vyskočí z hrudi.



"Samozřejmě... buď ke mně vždy upřímný..." Tomas k ní tiše přistoupil blíž.
"Tak proč se ke mně stavíš zády?" Emilie sebou cukla a otočila se k němu. Šokovaně sebou trhla, když si uvědomila jak blízko u ní stál.





"Já... já..." koktala. Tomas se pousmál.



"Já vím..." vydechl. Ale nevíš! Vyhrkla Emilie ve své hlavě. Když pozorovala jeho obličej, který by možná mnohým nepřišel tak atraktivní, ale na ni působil jako magnet.
"Tome..." zašeptala, což jen způsobilo, že se Tomasův poloúsměv ještě rozšířil. V ten moment nevědomky připomínal svého otce, který podobně jako on, nikdy nevěděl jak dokázal působit na ženy. V jeho očích zřela obdiv a možná ještě něco... něco... takhle se na ni dokázal dívat jen on... on... zalapala po dechu. Jak tohle mohla vydržet? Jak mohla zůstat být jen jeho psycholožkou, když ho nyní toužila obejmout a políbit... jak proboha jak?
"Máš úplně rudý obličej," zašeptal jemně Tomas. Kdo vlastně nyní dělal terapii komu? Napadlo Emilii, vzápětí zavrtěla hlavou.
"Já... jsem v pořádku. Jen... jen... jsem měla zbrnělou nohu," procedila prkenně. Tomas se zasmál.
"Co?" Tomas letmo natáhl již netřesoucí paži k její tváři.



"Jsi ještě hezčí když říkáš takové věci," vydechl upřímně, zatímco tiše laskal její líci. Emilie zvedla dlaň, ale nebyla schopna dokončit myšlenku.





Emilie zalapala po dechu.
"Tome... Tome... já... já..." koktala.
"Co?"
"Měli bychom se vrátit... vrátit... a... a..."
"Proč?"
"Protože... protože... do prkýnka," vydechla, přiložila dlaň na jeho tvář a přitiskla svoje čelo k tomu jeho. Tomas instinktivně vztáhl ruce k jejím bokům a letmo je stiskl. Najednou ho znova zaplavilo to hřejivé teplo, které mu dávalo naději a díky kterému zapomněl... díky kterému dokázal vnímat jen Emilii. V ten moment pro něj neexistoval nikdo jiný.



Dlouze se nadechla a snažila si urovnat myšlenky. Proč se to s ní muselo dít? Proč? Proč se od něj nedokázala držet dál?



"Tome... Tome... bože můj..." zašeptala, zatímco něžně přejížděla jednou rukou po jeho nové podlitině. Tomas však nedokázal vnímat pálení nebo bolest, dokázal jen cítit ji, její teplo, její přítomnost... cítil se skoro jako opilý... omámený její blízkostí.  



"S tebou je všechno lepší..." vydechl a pevněji semkl její boky. Emilie se zachvěla. Byla si jistá, že Tomas vlastně netušil co dělá, nebo co snad činí s jejími vlastními nervy nebo city. V tomhle byl stále nezkušený a křehký jako pravý porcelán. I přes to z něj však čišelo něco, co ji přitahovalo. Byl to snad jeho hlas? Jeho pohled? Nebo jeho celková bytost? Byl tak zvláštní a jiný a přesto tak krásný až jí to bralo dech. Ale musela být rozumná... musela, ačkoliv jí to trhalo srdce a bralo dech.



"Tome, měli bychom se vrátit... vrátit... vrátit k účelu našeho setkání a... a..." nebyla schopna dokončit větu. Najednou jí chyběl vzduch a její tvář pokryl ještě silnější ruměnec. Tomas zavrtěl hlavou a oběma rukama si ji přitáhl k sobě.



Emilie zvedla hlavu a setkala se s jeho šedivými duhovkami.
"A jaký je skutečný účel našeho setkání?" Zeptal se jemně. Emilie zalapala po dechu. Cítila se jako puberťák. V ten moment si dokázala představit, jak ho políbí. Byl tak blízko... tak blízko...



"To je přeci jasné... je to... je to... tvůj pokoj..." vydechla trhaně. Tomas se usmál ještě více, což jen Emilii přimělo se dotknout jeho čelisti.



"Pak jsme myslím splnili misi."
"O...opravdu?"
"Ano, teď se cítím perfektně," zašeptal a jednou rukou přejel po křivce její páteře až zpět k druhé své paži, která nadále tiskla Emiliin pas. Emilie se znova zachvěla, když pocítila jak místem kde se dotkly jeho prsty projela zvláštní elektřina. Co to s ní dělal? Dlouze vydechla a zahleděla se znova do jeho očí. Až pak pochopila, že to cítil taky.
"Ach Tome... Tome..."



"Emilie..." zašeptal její jméno, čímž řekl mnohem více, než kdyby vyslovil milion slov. Ti dva si za podivných okolností rozuměli beze slov a možná k sobě skutečně patřili... možná to tak mělo být.
"Chci aby jsi byl šťastný... chci aby ti už nikdo nikdy neublížil..." šeptala trhaně. Tomasovo srdce se silněji rozbušilo.
"Taky chci aby jsi byla šťastná... chci pro tebe být lepším člověkem... ty jsi jediný důvod, proč chci všechno zkoušet znova a znova, i když mám pocit, že se občas dusím... někdy mám pocit, že se ráno už nechci znova vzbudit a cítit ty věci, ale pak... vzpomenu si na tebe a zvednu se... zase a zase... nechci tě zklamat."
"Nedělej to ale jen pro mě... dělej to i pro sebe. Jsi jedinečný, krásný člověk Tome..."
"Ty jsi krásnější, bez tebe by byl svět prázdný a černobílý... všechno by ztratilo smysl. Poznal jsem to, když tě málem srazilo auto... když jsem tě viděl, jak tam ležíš, měl jsem pocit, že mě to zabije..." Emilie stiskla jeho tričko.
"Tome... Tome... neměli bychom takhle mluvit..."
"Proč?"
"Protože já... já..."
"Co?"
"Protože... protože... já... já... mám tě tak moc ráda... tak strašně moc, že to ani neumím vyslovit. Zní to možná zvláštně ale je to tak... pro to co k tobě cítím snad ani neexistuje slovo..." vydechla těžce.
"Pak jsme na tom stejně... ani já to neumím vyslovit... a přesto to cítím... hřeje mě to... uvnitř... a díky tomu se vždy cítím lépe... najednou míň rozbitě," pronesl něžně, než vtiskl na její tvář polibek. Emilií znova projela zvláštní vlna elektřiny, která rozechvěla její nitro jako nic jiného na světě. Jak to dělal? Jak bylo možné, že téměř sourozenecký polibek na tvář s ní udělal tohle? Pohlédli si navzájem do očí. Znova si rozuměli beze slov. Oba zalapali po dechu, než se Tomas znova přiblížil blíže k její tváři.



Oba semkli víčka pevně k sobě, připraveni prožít ten okamžik na maximum. Ať už to pro ně mělo znamenat cokoliv.



Cokoliv co je mohlo svázat k sobě ještě víc, nebo naopak je to rozdělit. Ale v ten moment to oba chtěli risknout. Toužili do toho vložit svá srdce i duši, tak jako nikdy do ničeho jiného. Tomas pevněji přitiskl Emilii k sobě a přejel svým nosem po tom jejím. Oba po tom prahli jako žíznivý člověk po doušku vody na poušti. Oba dychtili po tom, aby se jejich rty setkali, i kdyby to mělo být jen na kratičký okamžik, který si měli ukrást v Emiliině kanceláři. Více se k sobě nahnuli, když se z Emiliina pracovního stolu ozval telefon. Prudké telefonní vyzvánění, tak téměř vyděsilo naši dvojici k smrti. Emilie se divoce vymotala z Tomasovi náruče a prudce zvedla telefon. Po několika zamručeních, tak nakonec hovor ukončila.
"Jen mi chtěli připomenout jednoho klienta... a... asi bych ti měla napsat kartičku, aby jsi věděl kdy máš zase přijít..." divoce se začala přehrabovat mezi svými lístky, na který začala nervózně vypisovat datumy z kalendáře.
"Dvakrát týdně... úterý a čtvrtek... klidně i častěji pokud bude třeba... nemusíme se taky vždycky scházet tady..." mumlala nervózně ve snaze zahnat všechny myšlenky co jí před chvílí zahltily. Prudce se narovnala.



"Počkat... ani jsem se tě nezeptala jestli ti to vyhovuje..."
"Vyhovuje mi to... klidně mi tam napiš jakýkoliv čas i den," vydechl rychle. Emilie zrudla ještě víc pokud to bylo vůbec možné. Opatrně dopsala do prázdných okýnek odpolední časy. Otočila se a předala lístek Tomasovi.
"Určitě přijdu," ujistil ji se stále rudými tvářemi.
"Můžu si pro tebe i dojet do Větrnova jestli budeš chtít a..." Tomas jí věnoval úsměv.
"Teď bych si přál, abych už dokončil školu a mohl si udělat řidičák. Je ale pravda, že je pořád trochu problém ten můj strach z jízdy..." zašeptal zahanbeně.
"I to určitě nějak vyřešíme... pro dnešek asi ukončíme naše sezení..." Tomas zesmutněl a zahleděl se na hodiny.
"Pak bych tě mohl pozvat aspoň na něco dobrého..."
"Ale..."
"Prosím, vždyť jsi mě zrovna vytáhla z kriminálu... zase jsi mě zachránila a ještě chceš dvakrát týdně poslouchat o mých démonech... dovol mi tě na něco pozvat... prosím..." vydechl naléhavě. Emilii přejel mráz po zádech... ten pohled... polkla.
"Dobře... půjdeme si dát něco dobrého," přijala nakonec jeho nabídku. Tomas se zářivě usmál.
"Super! Tak pojďme!" Vyhrkl nadšeně, divoce semkl její dlaň ve své a vyrazil spolu s ní ze dveří.


(jinak od fotky kde se Emilie opírá o Tomasovo čelo můžete vidět můj úplně první posebox, který jsem vytvořila. Není to úplně ideální, takže se omlouvám za to, že Emilie občas cpe Tomasovi prsty do těla ale vyrobila jsem ho přímo pro ně, stejně jako ten druhý, který ale zatím využila Lily s Patrikem časem se snad polepším, tak mi to snad odpustíte )