Ze života Nervózního Jedince II.

Tak přeci jen si to nerozmyslela, docela mě to překvapilo, čekala jsem ještě nějakou podpásovku. Ale nestalo se.
Musím říct, že to Elise neskutečně slušelo, ani jsem si nevšimla, jak křehká a jemná je.

A Stefan mě trochu ke konci zklamal... on vždy tak zajímavou chvilku zničí..

Jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet.

Díky holky Stefan je holt totální trubka

Tak napravím resty i tady   dneska s kratším dílkem a příště s delším  


36.část - Útočiště pro všechny vyhnance

Za krátký čas se naši svatebčané přesunuli k svatebnímu focení. Jako první si tak fotograf vzal na řadu nevěstu.





Elisa se tak nervózně postavila před objektiv. Tohle nebyl její svět. Nebylo to něco, co by si přála. Měla pocit jako kdyby se v ní cosi trhalo... cosi drobného, co ani netušila, že má. Možná si neměla Stefana brát... možná...
"No tak paní Margisonová! Usmějte se trošku!" Pobídl ji starší fotograf. Jenže Elisa se nedokázala smát aniž by tušila proč. Nedokázala si zvyknout na to jméno. Věděla jen, že každá nevěsta by měla nyní zářit, ale ona nebyla tradiční novomanželkou. Stefan si ji vlastně koupil a ona... ona se nechala dobrovolně prodat. Dlouze vydechla.
"Ehm... momentíček... možná to bude chtít nejdříve udělat fotky novomanželů, co říkáte?" Ozval se veselý hlas Stefana. Elisa sebou škubla, když ji kdosi chytil za ruku, udělal s ní podivnou piruetu a vložil si ji do náruče.



"Co... co to děláš?" Vydechla šokovaně. Stefan se zasmál do jejích rtů.
"Zlepšuju ti náladu," mrkl na ni a vtiskl ji na tvář polibek, který z pro ni nepochopitelných důvodů způsobil, že jí začala líce podivně brnět. Stefan se od ní odvrátil a věnoval zářivý úsměv fotografovi.
"Tak jak se máme postavit?" Muž se nadšeně zasmál a začal mladý pár dirigovat do různých pozic.



Najednou se tak začalo zdát, že Elisa pookřála. Jako kdyby jí skutečně blízká přítomnost nejmladšího Margisona dokázala zvednout náladu.









"To je krása! To se hned pracuje jinak!" Pochvaloval si fotograf.



"Tak a teď může dát novomanželka svému choti políbení, co na to říkáte?" Mrkl na ni. Elisa zrudla a zahleděla se do modrých očí svého manžela.
"Já..."
"Jen do toho, předtím jsem měl mentolku," mrkl na ni se širokým úsměvem. Elisa se proti své vůli tiše zasmála. Ani si nebyla jistá, jak je možné, že ji jeho vtipy dokázaly rozveselit. S rozpaky se tak přiblížila k jeho tváři. Několik vteřin hleděla na jeho rty, než nakonec...



...vzala zavděk jeho strništěm porostlou tváří. Stefanovo srdce se lehce zachvělo. Zlehka se od ní odtrhl a nervózně se zasmál. Co se to s ním dělo? Elisa si ho změřila se zvláštním pohledem, než znova nasadila svůj pracovní výraz. Udělal snad něco špatně? Rozeznělo se jeho hlavou, ale odpověď nebyl schopen nalézt.

Zanedlouho přišli na řadu naši svědci. Fotograf se nervózně podrbal, když viděl kamenný výraz Simona.
"Ehm... pane Margisone... mohu poprosit o úsměv?" Simon se zavrtěl a nepatrně k sobě přitáhl Patricii.



Jeho obličej však nadále zůstal beze změny.





Na svět tak přišlo několik snímků naší dvojice s nic neříkajícím pohledem nejstaršího Margisona.
"Miláčku... usměješ se trošku?" Poprosila tiše svého milého Patricie.
"Když já se nemůžu soustředit... pořád si myslím, že je tohle všechno pořádný nesmysl a bláznovství. Nedává to smysl... a navíc teď když s námi bude bydlet Stefan a Elisa pod jednou střechou. Tvoje sestra musí být světice," procedil prkenně.
"Emilie by nikdy nenechala Stefana s Lizzie na holičkách. Obě víme jaké je to být na ulici a navíc po tom co řekl tvůj děda..."
"Můj děda má v něčem pravdu a v něčem ne... vzhledem k dané situaci byl sice pro nás sňatek s Vegovými výhodný, ale zároveň po lidské stránce naprosto nevyhovující. Mám obavy jak tohle celé dopadne," procedil tak tiše, že to mohla slyšet jen Patricie.
"Třeba to dopadne víc než dobře... netrap se s tím už..." prosila ho tiše. Simon si promnul spánky.
"Uvidíme co čas přinese, ale teď... si můžeme udělat pár hezkých fotek," zašeptala. Simon se k ní otočil a chytil ji za pas.
"Máš pravdu ty můj snílku. Stejně ať už teď učiním cokoliv... nic nemůže zmírnit následky, které by tohle všechno mohlo mít..." vydechl a poprvé za celou dobu se konečně letmo pousmál.





Za několik hodin se tak naše čtveřice zjevila v domě sester Dvořákových.



"Vítejte v našem domě," uvítala je mile Patricie.
"Páni, lepší švagrové jsem si nemohl vysnít. A váš dům je už něco jako útočiště pro ztracené. Nejdříve Nervózní, pak můj vyděděný bratr a teď já, korunovaná ztracená existence a rebel celé Písečné oázy. Myslím, že by vám už někdo měl dát nějakou cenu," uchechtl se.
"Stefane..." procedil Simon otráveně.
"Už mlčím bráško. To neznamená, že si toho nevážím. Já i moje žena si toho hodně vážíme," mrkl na Patricii a přitáhl si Elisu k sobě. Jeho žena se mu však vytrhla a změřila si ho chladným pohledem.
"Taky jsem vám vděčná. Mohu se podívat na pokoj prosím?" Patricie trhaně přikývla.
"Samozřejmě! Náš dům je starý, ale tenhle pokoj ještě nebyl tak zničený, tak jsme ho dali rychle do pořádku, abyste tady mohli se Stefanem být..." vyhrkla a rychle zavedla podrážděně vypadající Elisu do horního patra.





"Jsou tady dvě postele, protože nemáme manželskou, ale můžete si je přitáhnout k sobě," pronesla klidným hlasem Patricie.
"To nebude nutné... opravdu ne," pronesla Elisa a hleděla na útlou místnost. Takhle měl nyní vypadat její život? A dokáže vůbec žít s někým takovým jako je Stefan Margison? Zavrtěla hlavou a zahleděla se na zlatý kroužek na svém prstě. Věděla, že bude muset. Byla to její povinnost. Povinnost manželky, ve které netušila, zda uspěje.

Krásný dílek

Všem to moc slušelo a ty fotky jsou přenádherné

I pokoj mají moc hezký Jsme zvědavá, jak se jim bude společně žít

Povedly se ti velmi pěkné pózy při focení, Lucisab A co se týče dalšího soužití Stefana a Elisy, není pro ně ten pokoj poněkud malý ?

Díky holky

Ludmi, popravdě když jsem stavěla dům holek, tak jsem vůbec nepočítala s tím, že tam budu mít třetí pár takže zbylé dva větší volné pokoje jsou oba mrňavé takže je to opravdu menší, než bych si představovala a jsem si jistá, že se v tom pokoji ani nebude dařit pořádně fotit, ale uvidíme co čas ještě pro naši novomanželskou dvojici přinese



37.část - Splněné přání

Uběhlo několik dní, které Elisa trávila zavřená ve svém novém pokoji. Skoro se zdálo jako kdyby nestála o nikoho a to ani o svého nového manžela, který díky její nevoli trávil každou noc v obýváku na gauči.

Čas se tak neúprosně přetočil, když kalendář ukázal den kdy se Patricie narodila. Brzy ráno se tak všichni obyvatelé domu, mimo Elisy, zjevily v dolním patře.



"Sestřičko, doufám, že budeš moc spokojená," přála své mladší sestře Emilie s jemným úsměvem ženy, která mnohé pamatovala. Patricie přikývla. Ty dvě si dokázaly rozumět beze slov. Oběma se vybavil Petr a jeho zářivé oči. Stále byl v Krasohlídkově ve vězení... ale existovala vůbec možnost, že by se dostal ven? Jak moc velká mohla být síla spravedlnosti?
"Emilí!" Zvolala Patricie a vrhla se do náruče své sestry.



"Jsem moc ráda, že tě mám! Moc a moc děkuju za tu krásnou kabelku!" Volala nadšeně Patricie. Emilie ji trpělivě pohladila po zádech. Patricii nebylo těžké udělat radost, stejně jako jí bylo lehké ublížit. Stále byla příliš křehká. Uvědomovala si to ve chvílích kdy ji vídala jak s pochybnostmi hledí na svůj odraz v zrcadle a klade si nahlas jednoduchou otázku... dokáže vydržet její štěstí tak dlouho jak si přeje? Neexistuje možnost, že by od ní Simon přeci jen utekl?
"Hlavně věř v samu sebe," zašeptala do Patriciiných vlasů Emilie. Patricie se od ní odklonila.
"Budu... díky za všechnu podporu i všechny věci, které se staly letos... byla to pořádná jízda, nemyslíš?" Emilie se nervózně zasmála, když si vzpomněla na Tomase.
"Ano, to máš pravdu. Někdy se až divím, že jsme to přežili vcelku..."
"Já taky, ale... získali jsme i spoustu nových báječných věcí jako třeba nové přátele a Simona... teď už bych si jen přála, aby jsi i ty mohla být šťastná po boku nějakého pěkného kluka a ty moc dobře víš, že o jednom už víme," mrkla na ni. Emilie zbledla. Stefan zamrkal.
"Emilie se někomu líbí? Kdo to je?" Ozval se směle Stefan s potutelným úsměvem.
"To..." otevřela ústa Patricie, ale Emilie ji zarazila.
"NIKDO!" Zvolala a změřila si nazlobeně Patricii.
"Neboj, nic jim říkat nebudu... chtěla jsem ti říct Stefane, že to není důležité, je to holčičí věc," mrkla na něj.
"Ale třeba bych ho mohl znát a..."
"Stefane..." zavrčel Simon a změřil si ho chladným pohledem. Stefan pokrčil rameny.
"Fajn, nebudu se chovat jako drbna, máš pravdu taťko... ale teď švagrová!! Pojď na moji hruď!" Vyhrkl dramaticky mladší z Margisonů a přitáhl si Patricii do náruče.
"Zaškrtíš mě..." zaprotestovala. Stefan ji od sebe odklonil a vytáhl odněkud dárek.



"To... to... to je pro mně?" Vydechla šokovaně Patricie při pohledu na masivní krabici.
"Pomáhal mi s výběrem Simon, zná tě trošku líp, než já. Doufám, že se ti bude líbit. Takže všechno nejlepší švagrová, těším se až budeš úspěšně okroužkovaná a přidaná do rodiny... je trochu divný, že zrovna já jsem ten první s prstýnkem," uchechtl se. Patricie s rudými tvářemi zavrtěla hlavou. A bez jakékoliv reakce na jeho slova se pustila do rozbalování dárku.
"Páni! Třídílná kompletní verze Sářiných deníků! To jsou moje nejmilejší knihy! Kde jsi je sehnal?"
"Mě se neptej, to spíše tady Simona. Myslím, že sepsal smlouvu s ďáblem jen aby je sehnal," pousmál se.
"Neplácej nesmysly..." utřel ho Simon.
"Vždyť je to pravda!" Simon cosi nesrozumitelného zamumlal, než vystřídal svého bratra před Patricií.
"Takže..." odkašlal si a vytáhl z pod gauče desky. Patricie si ho šokovaně změřila.



"...vzhledem k finanční situaci i faktu, že získáme dědictví až za několik týdnů jsem musel dospět k názoru, že s tebou musím sepsat smlouvu..." procedil a zvedl k ní tvář. Patricie zamrkala a hleděla do jeho světle modrých očí.
"S...s...smlouvu?" Vykoktala. Simon přikývl.
"Nemohu totiž nyní dostát svému slovu, proto jsem se rozhodl dle platných paragrafů stvořit domluvu ve kterém se zavazuji, že dostojím svého závazku do 12 měsíců. Lhůta počíná dnešním dnem," pronášel pragmaticky zatímco ani jeden v místnosti si přesně nebyl jistý, o čem to tady mluví.
"Simone? Tobě ruplo v bedně?" Simon nijak nereagoval na jeho slova. Místo toho podepsal papír ve svých deskách a bez jediného slova ho předal Patricii. Patricie jemně stiskla dokument mezi svými prsty a zahleděla se na právnicky sepsaný dokument. Několikrát zamrkala, než vykulila oči.
"Ty... ty... se zavazuješ, že se mnou pojedeš na ostrov Twikkii?" Vyhrkla šokovaně. Simon přikývl.
"Nyní si ale nemohu letenky dovolit. Až s dědictvím si je budu moci pořídit."
"Ty... ty... se mnou chceš jet na dovolenou?"
"Samozřejmě."
"Plavat v moři?"
"Samozřejmě."
"Nakupovat zbytečnosti v suvenýrech a pozorovat ohňové tance?"
"Ohňové tance považuji za zbytečný hazard, ale pokud ho bude provozovat profesionál, pak se pokusím svůj názor ponechat pro sebe. A co se týká suvenýrů... s tím problém nemám..."
"A budeš se mnou pozorovat západ slunce s koktejlem v ruce?"
"Myslím, že zvládnu veškerá romantická klišé. S tebou chci prožít úplně všechno, ty můj snílku," mrkl na ni. Patricie si otřela zrak jednou paží, vytrhla mu desky z paží, které zahodila kamsi za pohovku. Simon si ji překvapeně změřil.
"Simone! Zvolala, než...



...ho prudce okradla o dech. Po chvíli se od sebe odtrhli.



"Chci aby jsi měla jistotu, že dodržím slovo. Myslím to opravdu vážně..."
"Ale Simone... to nemusíš, vždyť mně by stačila třeba jen jedna malá kytička. Nemusíš mi slibovat drahou dovolenou. Stejně ten největší dárek jsem už dostala... tebe," vydechla jemně. Simon zavrtěl hlavou.
"Dneska si odpoledne nic neplánuj," mrkl na ni.
"Proč?"
"Uvidíš. Všechno nejlepší, ty můj snílku. Děkuji za každý den, který s tebou mohu strávit," zašeptal, než přitiskl své rty k těm jejím.
"Bráško, už máme zpoždění! Víš, že tam máme být už za dvacet minut?" Simon sebou škubl a ohlédl se za Stefanem.
"Máš pravdu..." vydechl a vymotal se z objetí své přítelkyně.
"Co plánujete?"
"Nudné obchodní věci, žádná sranda," mávl nad celou situací rukou Stefan.
"Kolem čtvrté buď připravená," vydechl Simon, než vykročil spolu se Stefanem z domu.



"Ach jo... už teď mi chybí," zamumlala Patricie a podrbala se na hlavě. Emilie jí věnovala drobný úsměv.
"Však ho brzy uvidíš," vydechla jemně. Patricie se k ní ohlédla.
"Jsem už moc zvědavá, kam půjdeme. Teď jsem si vzpomněla... viděla jsi dneska Lizzie?"



"Elisa se nám vyhýbá, vždyť to víš sama. Myslím, že se stále plně nesmířila se svým sňatkem se Stefanem. Chtěla bych si s ní o tom promluvit, ale zatím mi nedala šanci."



"Trochu se bojím jestli to někdy bude chtít udělat. Je hrozně uzavřená, dokonce ani nenechá Stefana s ní spát v jednom pokoji. Přijde mi hrozně zvláštní," pokrčila rameny Patricie.
"Netvrdím, že je její chování úplně správné, ale jsem si jistá, že jen potřebuje čas."
"Emilí, ty máš vážně nervy ze železa. Obdivuji tě jakou jsi měla trpělivost s Tomasem i s ostatními. Jsi ta nejlepší psycholožka na světě," mrkla na ni. Emilie zavrtěla hlavou.
"Půjdeme raději něco připravit, co říkáš?" Patricie nadšeně přikývla, než se obě vydaly do kuchyně.

Za několik hodin již Patricie stála před domem a čekala na svého milého.



Simon měl zpoždění, což mu nebylo podobné. Několikrát se zoufale zahleděla na telefon ve své paži a zkusila znova vytočit jeho číslo. K její smůle jí opět její aparát jen oznámil fakt, že byl Simon nedostupný.
"Kde jsi..." zamumlala a tiše hovor ukončila. Nestalo se mu něco? Neměl nějaký problém, který nedokázal vyřešit? Nešťastně přešlápla a rozhlédla se. I Stefanův telefon byl vypnutý, co se mohlo oběma bratrům přihodit? Pročísla si vlasy a pocítila nával paniky ve svém srdci. Kde by je mohla hledat? Kde? Mohl o jejich počínání něco vědět Artur? Zoufale se sehnula znova nad vlastním mobilem a začala hledat správné číslo, když zaslechla, jak nějaké auto zastavilo těsně u jejích zraků. Zmateně zvedla oči, když spatřila atraktivního řidiče.
"Ahoj Paty!" Zavolal na ni Patrik a pomalu vystoupil z auta. Patricie si ho změřila...



...od nalakovaných bot po crop top, který odhaloval jeho lesklý piercing v pupíku.
"Ahoj," zabručela.



"Jak se máš? Celou dobu jsem doufal, že tě ještě potkám," zvolal nadšeně.
"Proč?"
"Nevím, bylo fajn tě zase potkat a všechno si vyjasnit. Zrovna jedu z focení, už víš kdy bude naše kampaň?"
"Víš toho tolik jako já, tak proč se mě ptáš?"
"Chtěl jsem to slyšet od tebe. Vždycky jsi měla přehled o všech kampaních. Máš ještě pořád svůj notýsek s nimi?"



"Už dávno ne. Nejsem už modelka na plný úvazek Patriku..."
"A co vlastně děláš?"
"To je fuk..."
"Není to fuk! Měla jsi talent a je nesmysl ho zahodit jen kvůli té... té záležitosti. Všechno už je stejně dávno zapomenuté. Kdyby jsi chtěla... můj agent by ti mohl pomoci..."



"To opravdu není nutné... díky. Jsem spokojená tak jak jsem..." odvětila pevným hlasem.
"Myslím to s tebou vážně, chci aby ses měla dobře. Zasloužíš si to po tom všem co se stalo." Sotva do dořekl se ozvalo zabzučení jeho mobilu. Trpělivě vytáhl drahý přístroj z kapsy, několik vteřin tak četl upozornění, které dorazilo do jeho telefonu, než vykulil oči.
"Ty máš dneska narozeniny, že ano?!" Vyhrkl divoce a uložil svůj mobil zpět do kapsy.



"Ty... ty... si to pamatuješ?" Vykoktala. Patrik zavrtěl hlavou.
"Moc jsi pro mě vždycky znamenala, i když jsem se potom zachoval jako idiot. Ale zestárl jsem a snad doufám, že tím správným směrem," uchechtl se.
"Jsem ráda, že jsi už moudřejší. Bude to dobré pro ostatní holky, které se k tobě přiblíží..."
"Už jsem to zkoušel, ale... ale žádná není ty... já vím, nedívej se na mě tak. Máš přítele a já to chápu, i když je pravda, že je úplně jiný, než jsem si ho představoval. Taky jsi se změnila a nedivím se tomu."
"Oba jsme se změnili a nezáleží mi na tom co si myslíš o Simonovi. Je to můj přítel a tečka..."
"A kde je teď? Chci říct máš narozeniny, neměl by být s tebou?" Patricie sebou cukla.
"Měl neodkladnou práci... a vůbec, nic ti do toho není," odsekla.
"Neměl by tě nechávat samotnou, to já bych nikdy neudělal. Den kdy ses narodila by se měl pořádně oslavit. Vzpomínáš si, co jsme udělali na tvé narozeniny?"
"Nepřipomínej mi to..."
"Ale já rád... vzal jsem tě do motýlího domu. Bylo krásné tě vidět obklopenou motýly... bylo to úžasné, krásně jsi se smála... tak moc jsme se milovali..."
"A ty jsi to tak snadno hodil za hlavu..."
"Byl jsem idiot už jsem ti to řekl. Nikdy toho nepřestanu litovat. Závidím Simonovi, má tu nejbáječnější dívku na světě. Takže..." vydechl a uchopil jednu z jejích paží. Vzápětí k ní zvedl své smaragdové oči a přitiskl své pěkně tvarované rty na hřbet její dlaně.
"Všechno nejlepší Paty, královno všech motýlů na světě," zašeptal do její kůže zatímco hleděl do jejích očí. Patricie zamrkala. Pořád byl neuvěřitelně pohledný, stále... a byla si jistá, že to věděl. Než mu však stačila dlaň vytrhnout se vedle nich ozvalo zaburácení motorky. Oba sebou cukli a oddělili se.



Neznámý motorkář prudce přibrzdil nedaleko Patrikova auta.
"Co to má být!" Vyhrkl Patrik podrážděně. Muž, který působil ve svém tmavém oblečení jako démon, cosi zamumlal, než si sundal helmu a tvrdě ji pověsil na motorku. Vzápětí si pročísl havraní vlasy a ohlédl se za naší dvojicí. V ten moment se Patriciin svět otřásl.



"Si...Simone?" Vykoktala a pozorovala jeho vysokou postavu v motorkářském oděvu, která pevně obepínala jeho statné tělo. Skoro se nyní zdál vyšší a masivnější se svými širokými rameny a modrýma očima, které jako jediné dodávali jeho tváři jinou barvu. Působil divoce, nespoutaně a nebezpečně. Patriciiho srdce se divoce rozbušilo.
"Ano, to jsem já," odvětil pragmaticky a přejel mladého modela chladným pohledem.



"Takže... on je motorkář?" Vydechl šokovaně.
"Nepovažuji za důležité, abyste věděl, zda jsem nebo nejsem skutečný motorkář. Děkuji, že jste dělal společnost mé přítelkyni, ale teď už se o ni postarám sám," procedil. Patricie si je znova změřila. Patrik vypadal vedle Simona jako jemný muž. Byli jako oheň a voda.
"Neuvěřitelné..." zmohl se na další poznámku Patrik, než mezi nimi nastalo úporné ticho...

Ajaj, doufám, že si to nějak ujasní, nejlépe po dobrém

I tady konečně zruším resty moc mě mrzí, že teď nemám tolik času doplňovat příběhy častěji


38.část - Jezero

Simon se tiše postavil vedle své přítelkyně a chladně si prohlížel svého soka.



Takže tohle byl přítel Patricie? Honilo se hlavou Patrika. Tohle individuum v kožené bundě a s motorkou?



"Netušil jsem, že tě přitahují tací týpci..." procedil po chvíli blonďatý model, jež působil vedle Simona jako anděl.
"Patriku..." ozvala se Patricie, když ji Simon přerušil.



"Vůbec mě neznáte, takže se mě nesnažte soudit."
"Nejste v nějakém gangu?"
"Znova vám opakuji, že vám do mého života nic není. Co tady vůbec děláte?"
"Starám se o vaši přítelkyni, když vy jste ji na její narozeniny opustil."
"Já ji neopustil."
"Tak proč jste se místo toho, aby jste byl s ní proháněl na motorce jako divoch? Vypadáte, že vám víc záleží na té věci než na ní," procedil suše.
"Přestaňte se plést do něčeho čemu nerozumíte a jděte pryč," odvětil chladně Simon.
"Vy mě vyhazujete? To nemůžete, jsme na ulici a mohu si dělat co mě napadne."
"K tomu nemám co namítat, ale nyní už vaše přítomnost s námi není nutná, pane Havlíčku. Na ulici samozřejmě můžete zůstat, ale hovořit s vámi nemusím."
"To nemusíte, taky s vámi nechci mluvit, ale bojím se o Paty..."
"Bojíte se o ni?"
"Někdo jako vy není bezpečný. Nevěřím vám."
"Vaše úvahy jsou založené na absurdní úvaze vytvořené na základě mého nynějšího vzhledu, což nepovažuji za rozumný způsob zhodnocení situace. Já bych také mohl váš vzhled hodnotit jako víceméně pochybný."



"Co se mi tím snažíte naznačit?!"
"Absolutně nic."
"Jen to řekněte!" Simon zavrtěl hlavou a podíval se mu zpříma do očí. Jeho zraky nyní bodaly jako tisíce jehel.
"Váš oděv shledávám nedostatečným. U některých lidí byste mohl vzbudit dojem, že váš úhlavní zájem vzbuzují muži," procedil s chladným výrazem.
"Vy... VY! ŘÍKÁTE, ŽE VYPADÁM JAKO GAY?!" Zvolal podrážděně.
"A vy zase tvrdíte, že jsem motorkář, kterého zajímá jen jeho stroj. Oba si jsme kvit, co se týká našich názorů, které s největší pravděpodobností nejsou založena na skutečných faktech a tudíž ani na pravdě. Takže sbohem, pane Havlíčku. Paty pojď..." vydechl jejím směrem aniž by jí věnoval pohled.
"Ona s vámi NIKAM NEPŮJDE!" Vykřikl Patrik. Patricie se k němu ohlédla.
"Přestaň se chovat jako idiot. Simon je můj přítel. Uvidíme se na kampani až nám dají vědět kdy bude. Měj se Patriku," vyhrkla a převzala si od Simona helmu, kterou si nasadila na hlavu. Opatrně se pak přidala ke svému příteli na motorku.



"Ale..." vydechl Patrik a se znechucením hleděl na výjev před sebou. Simon jedním tahem nastartoval motorku.
"Drž se mě pevně," zašeptal směrem k Patricii, než sešlápl pedál a motorka vyrazila vpřed. Patrik je mezitím pozoroval dokud mu dvojice nezmizela v dáli.
"Tohle... tohle se snad jenom zdá..." vydechl do prázdna, než se rozhodl nasednout do svého vozu.

Patricie mezitím se zatajeným dechem pozorovala ulice, které ubíhaly kolem nich jako zrychlený film. Jízda na motorce byla tak jiná... tak zvláštní... tak... člověk měl najednou pocit, jako kdyby mohl létat. Pevně semkla Simonovu bundu a vdechla jeho známou vůni po borovém jehličí. Byl to pořád on... pořád... i když nyní... letmo se pousmála. Byla si jistá, že nyní by měla problém ho uchránit před pohledy jiných žen. Nyní se zdál divoký, téměř nebezpečný ve svém tmavém oblečení a modrýma očima, která vypadala, že se snad ani nedokáží smát. Přitulila se k jeho zádům, když Simon stočil motorku do prudké zatáčky. Netušila kam jedou, ale bylo jí to jedno. Důležité bylo, že byl s ní, bez ohledu na vše.

Za několik hodin, kdy se již slunce ukrylo za obzor...



...dorazila naše dvojice do neznámého lesa. Po chvíli se tak ruku v ruce vydali do náruče hustého porostu.
"Kde to jsme?" Ozvala se Patricie.
"Kousek za Písečnou oázou. Jsme blíže k Větrnovu, ale ne až tak blízko, aby nás někdo obtěžoval," odvětil aniž by se na ni podíval. Patricie silněji semkla jeho prsty a nechala se jím vést dál. Za krátkou dobu se před nimi začal rozevírat les a mohli tak spatřit lávku s jezerem, které se lesklo jako zrcadlo.





"To je nádhera!" Vyhrkla Patricie a sledovala pod lesklou hladinou ryby, které křižovaly vodu jako letadla na obloze. Simon si odkašlal.
"Omlouvám se..." Patricie se k němu otočila.
"Za co?"
"Nechal jsem tě čekat... ale byl problém s motorkou a pak mému telefonu došla baterie. Byl jsem z toho hodně nervózní... navíc tenhle oděv. Chtěl jsem vypadat jako motorkář, kvůli tobě... chtěl jsem si nějaké oblečení půjčit od Stefana, ale... nevešel jsem se do ničeho co mi chtěl dát, mám moc široká ramena. Museli jsme ještě dojít do obchodu... vážně mě to mrzí..."
"Miláčku, netrap se s tím. Nikdy by mě nenapadlo, že... tě uvidím... takového..." vydechla užasle.
"Ani mě by to nenapadlo. Cítím se v tom jako slon v porcelánu a očividně asi vypadám i jako pochybné individuum, když ten Adonis měl vůči mně námitky..."
"Vypadáš úžasně! Jsi... jsi sexy!" Simon sebou škubl a nervózně se zasmál.
"Sexy?" Zopakoval po ní tónem, který zněl jako kdyby vyslovoval nějaké sprosté slovo.
"Jsi ten nejkrásnější muž na světě! Kdybych tě už dávno nemilovala, musela bych se do tebe zamilovat znova!"
"Chceš mi říct, že tě přitahují muži na motorce?" Patricie zavrtěla hlavou.
"Nevím, ale jsem si jistá, že mě přitahuješ ty... ve všech svých podobách. V montérkách, obleku, teplácích... nebo třeba jen tak," při jednotlivých slovech mu ťukala do hrudníku. Simon se zasmál jedním ze svých vzácných úsměvů.
"Pak mám štěstí..."
"To já také," zašeptala, než...



...přitiskla svoje rty k těm jeho. Po chvíli se od sebe odtrhli a Simon položil své čelo na její.
"Všechno nejlepší k narozeninám, ty můj snílku. Děkuji ti za všechno, co jsi pro mě udělala. Za to, že jsi mi rozsvítila svět a obrátila ho naruby. Víš, že jsi dnes jediný člověk na světě, který mě dokáže udělat tak šťastného, že bych ti nejraději snesl modré z nebe? Zároveň jsi jediná, která mi může doopravdy ublížit. Dostala ses do mně jako nikdo jiný na světě, nedokážu si představit život ve kterém bych nebyl s tebou. Miluji tě a chci aby jsi byla šťastná. Proto ti popřeji jen to nejlepší, protože si to zasloužíš," vydechl jemným hlasem. Patricii se zaleskly oči.
"Já už ale to nejlepší mám... jsi to ty, nic jiného nepotřebuji," vydechla, než mu znova vtiskla polibek. Po chvíli se od něj odklonila.
"A co je tohle přesně za místo?"
"Tohle je jedno z míst, kde jsem si chodíval třídit myšlenky, když jsem chtěl být sám."
"Ty máš víc takových míst?"
"Ano, spoustu... jednou tě na všechny vezmu," usmál se na ni. Patricie se opřela o jeho rameno.
"Je tady krásně."
"Moc lidí to tady nezná a ti co ano, sem jezdí v sezoně rybařit. Je tady úžasné ticho..."
"Takže sem chodí málo lidí?"
"Ano."
"A teď sem může někdo přijít?"
"Spíš ne, ale... co se ti to honí hlavou?" Patricie mu věnovala šibalský úsměv, než se vymotala z jeho náruče.
"Mám narozeniny a to jezero vypadá báječně, takže..." pokrčila rameny a začala si sundávat oblečení. Simon vykulil oči.
"PATY! Ale... ale... tohle..." Patricie se rozpustile zasmála, když skočila ve spodním prádle do průzračně čisté vody.



Simon se divoce rozhlédl.
"Paty... tohle... pojď ven!" Vyhrkl s hlasem naplněným obavami.
"Pojď sem za mnou!"
"Já?"
"Ano ty! Skoč za mnou!"
"Paty... nemám tady plavky... nezdá se mi vhodné..."
"Simone... nikdo tady není, pojď... voda je moc příjemná." Simon dlouze vydechl.
"Tohle je naprosto nedospělé a..."
"...já vím, ale proč to neudělat?" Pronesla s úsměvem. Simon několik vteřin hleděl do jejích očí, než zavrtěl hlavou a prudce si sundal koženou bundu z těla.
"Zblázním se z tebe..." vydechl. Za krátký okamžik, tak následoval její příklad a skočil do jezera za ní. Patricie se rozesmála, když si ji přitáhl blíže k sobě.



"Jsi blázinek... a já asi také..." vydechl a na jeho dlouhých řasách se zaleskly krůpějky vody.
"Miluji tě. Děkuji, že jsi mě sem vzal. Děkuji ti za tebe... všechno!" Zvolala. Simon se zakřenil.
"Ty můj snílku jestli s tebou bude život vždy vypadat takto, pak se těším na každý další okamžik."
"Já také... těším se na všechno, na každou vteřinu... na všechno, co nám čas může dát," Simon se pousmál, než se k ní sklonil a své rty přitiskl k těm jejím.





V ten moment se tak všechno zdálo dokonalé a perfektní až tak, že se to mohlo jevit skoro jako sen. Sen ze kterého se nechtěli nikdy probudit.

Je vidět, že Simon je muž na úrovni a Patrik mu nesahá ani po kotníky A ta krásná romantická chvilka u jezera, to se ti moc povedlo, Lucisab

Tak jsem dohnala restíky, předchozí dílek mi nějak unikl

Moc krásně napsané

Líbí se mi, jak Simon dokáže zůstat s chladnou hlavou a odbourat lidi kolem, že jim dojdou slova. Nádherná ukázka s Patrikem, musím říct, že ten jeho ohoz docela trefil.. :-D:Taky bych ho odhadla, že kope za jinej tým

Patrik je mi tedy silně protivnej-typ vychcánek . Snad Paty nesklouzne a neublíží Simonovi...to by mě teda rozžhavilo doběla.

P.S. Nádherné momenty u jezera

A Simon, jako motorkář... :*IN LOVE*:Konečně jsem se dočkala. Musím říct, že by se mi podlomila kolena být na místě Paty.

Těším se na pokračování!

Dostala jsem tip na tvůj příběh. Takže si ho budu v klidu po kouskách pročítat
Už teď se těším

Moc děkuju holky slibuji, že se pokusím dodávat dílky jak to jen půjde mám pořád hodně nafoceného dopředu

Simon se opravdu umí hodně držet na uzdě a je pravda, že na urážky na svoji osobu moc nereaguje jo kdyby Patrik urazil Paty, to by byla jiná...

visty, doufám, že se ti bude příběh líbit

Luci, moc se omlouvám za to, že nereaguju. Nějak to nestíhám teď všechno. Snad bude více času a konečně se k příhěhu dostanu.

visty, vůbec si s tím nelam hlavu jsem moc ráda a hodně si vážím toho, že sis ho rozhodla přečíst, i když to už dneska není žádný drobeček sama mám zkušenosti, že dříve jsem měla největší zájem o příběhy, které neměly tolik stran a když vezmu tenhle, kdy první část má 15 stran a druhá už má 5... vážně si toho moc vážím a těším se z každého dalšího kdo si chce moje povídání přečíst takže si vezmi určitě tolik času kolik budeš chtít

39.část - Tajná přání

O hodinu později již ležela Patricie se Simonem na dřevěném mole a pozorovali jasnou noční oblohu.



"Dneska je vidět tolik hvězd..." šeptal Simon. Patricie mu věnovala úsměv.



"Umíš je pojmenovat?"
"Některé ano, ale... přemýšlel jsem. Ne o hvězdách, ale... až získáme dědictví, jeho součástí bude také dům na pláži..."
"To je skvělé," zvolala se širokým úsměvem.
"Co by jsi řekla na to tam bydlet? Se mnou..."
"Já...já..." koktala.
"Nemusíš mi hned odpovídat, ale... stejně už spolu bydlíme. Přijde mi jako ideální dům pro rodinu, mnohem více než sídlo. Se Stefanem jsme se domluvili, že já si vezmu dům na pláži a on sídlo, které zdědím až děda..." dlouze vydechl a zavrtěl hlavou. Patricie zamrkala a Simon pokračoval.
"Možná je to na tebe rychlé a stejně bude dům připraven až později. Je potřeba zrekonstruovat. Nevím proč o tom mluvím zrovna teď," zamumlal.



"Simone, tohle je báječný nápad! Nemám nic proti, ráda s tebou budu bydlet na novém místě."
"Takže ti nebude vadit se odstěhovat tak daleko?"
"Ne, důležité je, že budeme spolu." Simon jí věnoval jeden ze svých vzácných úsměvů. Po chvíli se znova ozval Patriciin hlas.
"Jen jsem se tě chtěla zeptat... co má Stefan v plánu?"
"Hledá pro sebe a Elisu nějaké slušné bydlení, ale bez dědictví je to pro něj zatím složité. Nemá našetřené žádné peníze a navíc bude muset ještě zaplatit svoje dluhy, než bude moci začít znova. Je to náročné..."
"A chce s Elisou zůstat?"
"Myslím, že ano... alespoň prozatím."
"Takže neplánuje rozvod?"
"Stefanovi je jedno, že je ženatý... o to horší to je. Nebere to jako významnou změnu ve svém životě." Zabručel.
"Takže myslíš, že mezi ním a Elisou... někdy něco bude?"
"Spíš ne. Stefan se nechce vázat. Není to z jeho strany správné a věř mi, že nemine den kdy bych s ním o tom nemluvil. Pokusím se v něm probudit rozum, ale nevím kdy se mi to podaří. Stefan je tvrdohlavý, svéhlavý a nikdy se nechtěl nikomu podřizovat. Ve výsledku se málem ztratil ve vlastní rebelii a jsem si jistý, že by ho to také stálo život. Nyní je v jakémsi útlumu, i když si jsem jistý, že jeho divoká stránka s námi stále je a vždy bude."
"Ale nemůže se znova do něčeho zaplést?" Vydechla s náznakem obav v hlase.
"Já doufám, že ne. Hodně se spálil a není hloupý, ale... nebudu o tom přemýšlet. Nemá cenu uvažovat nad nejasnou budoucností s náznakem hořké příchutě. Je to naprosto iracionální, raději pojďme mluvit o domě na pláži. Mám v plánu drobné úpravy v interiéru, které mají za úkol opticky zvětšit horní patro..." Simon dále hovořil. Patricie mu věnovala drobný úsměv. Bylo krásné uvažovat o jejich budoucnosti, ale zároveň se nedokázala zbavit zvláštního pocitu který zachvátil její srdce. Mohl za to snad rozhovor o Stefanovi? Co se to s ní dělo?

Druhý den brzy ráno...

Emilie vstala neobyčejně brzy kvůli povinnostem, které potřebovala vyřešit.



Tiše tak kráčela domem zalitém ranním sluncem, jež se díky velkému počtu nových obyvatel čím dál tím více probouzel k životu. Často si tak vzpomněla na Tomase a ve svém nitru byla vděčná osudu, který zařídil, že tu už nemusel být. Nedokázala si představit, že by zde nyní byl. Zhluboka se nadechla. Skoro měla pocit jako kdyby od chvíle co zde Tomas bydlel uběhlo několik staletí. Jako kdyby mohla jeho tiché kroky zaslechnout před tolika lety, že si už nemohla nikdy vzpomenout na jejich zvuk. A nestalo se to všechno spíše v minulém životě? Jak jednoduché bylo se snažit zapomenout a jak těžké to bylo doopravdy učinit? Dlouze vydechla zadržovaný vzduch a zavrtěla hlavou až jí několik zbloudilých pramenů popadalo do tváře. Už dlouho si zakazovala přemýšlet o Tomasovi. Nebylo to správné ze žádného hlediska nad kterým se dokázala zamyslet. Znova zakývala hlavou, když znova vykročila. Dnešní den byl jako každý jiný... pak proč se jí muselo zrovna tohle vyjevit? Proč? Proč zrovna dnes? Tiše spolkla nahromaděný knedlík, který jí tlačil v krku jako kámen, jež se snažil uvěznit její plíce ve smrtelném sevření. Proč měla vždycky pocit, že se jí srdce zastaví, když myslela na pohled kterým se na ni díval? Proč? Nervózně si zasunula pramen za ucho, když konečně její chodidla dosáhla obýváku. Instinktivně se rozhlédla po útlé místnosti, když si všimla postavy ležící na gauči.



Stefan ležel kompletně oblečený na pohovce. S rukama pod hlavou, jež nahrazovaly polštář, kroutil svými ústy jako kdyby se snažil zpívat. Skoro vypadal legračně se svými havraními vlasy, které neupraveně ležely na jeho čele jako kusy slámy. Stefan v ten moment působil skoro jako puberťák, který se připlížil naprosto opilý ze zakázané pařby uprostřed noci.

Ale Emilie moc dobře věděla jak to je. Byla si jistá, proč musel nakonec nejmladší z Margisonů vzít zavděk pohovkou. Elisa nebyla připravena na podobný sňatek, tím si byla jistá a na to ani nepotřebovala svůj diplom z psychologie. Poznala to z jejího chování i faktu, že se ani nesnažila mezi ně zapadnout. Skoro se zdála neviditelná, když tajně připravila pro ostatní snídani. Tiše se pak vždy ukryla zpět do svého pokoje i se svým jídlem. Stefanova manželka tak nikdy nejedla s nikým z obyvatel tohoto domu. Byla extrémně plachá... tím si byla Emilie jistá.
"Stefane?" Vyslovila jeho jméno tiše. Mladý Margison sebou trhl a vydal neartikulovaný zvuk. Za několik vteřin se začal soukat do sedu.



"UÁÁÁÁ!" Protáhl se divoce a promnul si oči. Vzápětí se ohlédl a věnoval své narušitelce zářivý úsměv.
"Zdárek skoro švagrová," pronesl rozespalým hlasem, který připomínal špatně vyladěné rádio.
"Mohla bych s tebou na chvíli mluvit?" Zeptala se ho bez obalu. Stefan pokrčil rameny. Skoro se zdálo, že je mu to naprosto ukradené.
"Samozřejmě, jsem ti k službám," vydechl vesele již jasnějším hlasem. Emilie se opatrně přesunula k němu na pohovku. Stefan sebou škubl, když pocítil cizí váhu na staré pohovce.
"Proč s Elisou nespíš v pokoji?" Stefan se zasmál.



"Protože nemá ráda když jí někdo dýchá vedle hlavy. Vlastně se jí nedivím ani mě neláká zjistit jestli chrápe nebo ne," uchechtl se.



"Nebo je to spíše tím, že se nesmířila s vaším manželstvím na oko," vydechla pevným hlasem.
"Lizzie? Vždyť té je to jedno! Jsem si jistý, že to bere jako obchodní transakci stejně jako já," zazubil se.
"To si nemyslím..."
"Proč? Ona ti něco říkala?"



"Samozřejmě, že ne. Bylo mi to jasné hned když jsem vás viděla stát vedle sebe..."



"To je nesmysl... už jsem s ní o tom mluvil a říkala, že jí na tom záleží asi jako na třísce pod nehtem. Je v pohodě!"
"Není v pohodě a ty to víš. Možná... měl by jsi jí pomoci."
"Já? Ale já nevím jak!"
"Možná by jen stačilo kdyby měla pocit, že jsi na její straně a že s tebou může počítat. V jedné chvíli ztratila zázemí na které byla zvyklá od chvíle kdy přišla o rodiče a pak také přišla o svobodu."



"Vždyť je mnohem svobodnější než předtím! Může si jít kam chce, dělat co chce... nic víc nepotřebuje!"
"Potřebuje tvoji oporu Stefane. Nikoho z nás tady nezná, ty jsi most, který by jí mohl pomoci objevit v sobě novou sebedůvěru. Ta materiální svoboda o které tady mluvíš... nepřijde mi, že by jí na tom až tolik záleželo. Potřebuje teď jediného přítele, který jí pomůže... a jsem si jistá, že to můžeš být ty."
"Ale my nejsme ani kamarádi... tedy nabízel jsem jí přátelství, ale sama se nechala slyšet, že moje kamarádka nikdy nebude. Nemůžu ji nutit k něčemu co nechce."
"Stefane, já netvrdím, že jí máš do něčeho nutit, jen ji nenechávej pořád samotnou. Vím, že se ti vyhýbá, ale co jsem slyšela od Simona, taková prý byla vždy a ty jsi jí nadbíhal. Ale nyní jsi ji psychicky opustil, když by potřebovala podat pomocnou ruku..."
"V čem?" Zabručel.
"Aby mohla vyjít na světlo. Nechci ti nic vyčítat Stefane, ale... říkám jen to co vidím. Dlouho jsem přemýšlela, zda ti to mám říkat, ale... myslím, že je lepší ti to povědět. Vím, že ti na Elise vlastním způsobem záleží..."



"Co...cože?"
"Není ti lhostejná, jinak by jsi nesplnil její požadavek o oddělených ložnicích ačkoliv je to celé absurdní vzhledem k tomu, že byste spolu technicky sdíleli jen pokoj, nikoliv lože."
"Hlavně nejsem buran. Nebudu se cpát do pokoje k ženě, která si to nepřeje. Je pravda, že ji mám trochu rád, ale... je pro mě jako sestra od které bych tajně opisoval úkoly, jasný? Stejně jako ty... akorát u tebe bych měl bobky, protože máš nejspíš v hlavě přenosný detektor lži. Ani se nedivím, že jsi vyléčila Nervózního Jedince. Tomas měl vážně neuvěřitelný štěstí..." Emilie sklopila zrak. Vzápětí znova zvedla oči ke svému společníkovi.
"Myslím, že jsme měli štěstí oba... vlastním způsobem."
"Jo to je recht. Máš teď svoji vysněnou práci a s Paty si budete žít na vysoké noze. Pomohli jste si navzájem jako já a Lizzie."
"Jenže u vás je to jiné protože..." Stefan prudce rozhodil rukama.
"Vážně si vážím všeho co říkáš, ale... ale... už musím letět. Díky budoucí švagrová!" Zvolal, než jí vtiskl letmý polibek na tvář.
"Uvidíme se večer," zasalutoval jí se zářivým úsměvem, než vyrazil ze dveří.



Jen co jeho chodidla dosáhla venkovní dlažby se oklepal. Skoro mu přišlo jako kdyby se ocitl pod drobnohledem... skoro měl pocit jako kdyby před ním seděl Simon a svým pátravým pohledem se z něj snažil dostat i to co sám ani netušil.
"Ti dva by se k sobě vážně hodili..." zamumlal a vyrazil ke svému autu ve snaze uniknout z dosahu Emilie Dvořákové, která jako jediná dokázala pohlédnout do duše Tomase Parkera a Stefan možná nyní tušil proč...

 Tak to byla paráda! Moc děkuji za nový dílek, moc jsem se těšila!
Četla jsem jedním dechem, jako vždy.

Nádherné momenty Paty a Simona. Moc se mi líbí, jak se jim pomalu začíná rýsovat budoucnost. Jsem osobně moc zvědavá, jak si dům na pláži přizpůsobí k obrazu svému.

A co se týče Stefana a Lizzie, myslím, že to Emilí odhadla s přesností minimálně na 4 desetinná místa.  Stefan by se měl trochu zamyslet než taková moudra vypustí z úst. Jak si může být tak jistý, co Lizzie chce a nebo nechce? Že mě to překvapuje, typický chlap   i když výjimky se najdou, ale on k nim teda rozhodně nepatří. Jsem vážně zvědavá, jak tohle dopadne 

Moc se těším na další dílek 

A další krásné počtení Doufám, že Patricii a Simonovi se už osud příliš nezkomplikuje a Simonovy plány ohledně domu na pláži vyjdou k všestranné spokojenosti. Stefan a Elisa - tento vztah, to bude ještě běh na dlouhou trať, měli by se patrně snažit oba

Moc děkuji holky jinak s vámi souhlasím, pokud mezi nimi něco někdy bude, tak se budou muset opravdu hodně snažit ani jeden z nich není moc jednoduchý


40.část - Jediný lék pro zlomenou duši

Emilie dlouze uvažovala o rozhovoru, který vedla se Stefanem. Věděla, že mezi ním a Elisou nepanuje tradiční vztah. O to více se jí do hlavy dostávala myšlenka o jejich budoucnosti. Byla si vědoma toho, že jí do toho nic není, ale její rozum jí nedovoloval nad tím přestat přemýšlet. Zároveň jí jejich problematika přiměla na chvíli vypustit z hlavy Tomase o kterém už delší dobu nic neslyšela. Možná jí ani nechtěl vidět a ona za to byla podvědomě ráda. Nebyla si jistá kam by až jejich pocity mohli dospět. Ona musela být ta rozumná o tom nebylo pochyb... jenže v jeho přítomnosti... vždy se začala znova cítit jako puberťačka, jež sleduje svoji platonickou lásku z okna. Bylo to hloupé a naprosto iracionální, ale nemohla si pomoci. Jak měla vůči němu zůstat profesionální? Jak? Prudce vydechla a vložila ruce pod tekoucí vodu. Skoro se zdálo jako kdyby chtěla svoje vlastní slabosti spláchnout do městského odpadu.



"Emilie? Mohu s vámi mluvit?" Ozval se za ní hlas. Emilie sebou škubla a trhaně se ohlédla. Chvíli si nebyla jistá jestli se jí to nezdá, ale Elisa se na ni skutečně rozhodla promluvit.
"Ano?" Vydechla jemně a věnovala jí úsměv. Elisa uhnula pohledem. Skoro se zdálo jako kdyby se na danou situaci připravovala celou věčnost.



"Já... ehm..." vyšlo z jejích úst, než zavrtěla hlavou a narovnala se.



"Chtěla jsem vám poděkovat za pomoc. Moc si toho vážím... skutečně... a proto jsem vám chtěla dát nějaké peníze na nájem," pronesla rychle a natáhla k ní paži se srolovanými bankovkami.
"Ale to... není to nutné. Vy a Stefan jsme mými hosty. Nebude tady napořád, sám Stefan říká, že vám již brzy nalezne vhodné bydlení. Takže mi skutečně nemusíte platit. Zatím tady ani nejste tak dlouho."
"Nechci vám zůstat nic dlužna. Vezměte si ty peníze prosím... je to pro mě důležité..." Emilie zavrtěla hlavou, když jí Elisa tvrdohlavě vložila simoleony do dlaně.



"Já... vážně to není nutné, opravdu a..."
"Prosím jen si to vezměte, ano?" Vydechla prudce a otočila se k odchodu.
"Počkejte!" Zastavila ji Emilie. Mladá novomanželka se k ní ohlédla.
"Vím, že mi nic není do vašeho manželství se Stefanem, ale... mohu vám něco povědět?" Elisa se zarazila. Několik vteřin mlčky hleděla do Emiliiných očí než trhaně přikývla. V ten moment si nebyla jistá proč dovolila téhle naprosto cizí ženě, aby mluvila o něčem pro ni tak osobním. Možná za to mohl fakt, že byla Emilie ve městě známá jako mimořádně srdečná žena a všichni kdo měli potíže k ní toužili jít na terapii... nebo... možná jí z podivného důvodu věřila aniž by tušila proč.



"Vím, že k vám život nebyl spravedlivý. Stejně jako vím, že svůj život se Stefanem nepovažujete za snadný a já s vámi souhlasím. Nevybrala jste si nejjednodušší cestu, ale zároveň jste udělala možná tu jedinou správnou věc pro svoji skutečnou svobodu. Nemyslím si, že byste učinila špatně s rozhodnutím se provdat za Stefana, který svojí zodpovědností připomíná Cassanovu. Podle toho jak jsem ho měla šanci poznat, tak... není zlý, jen možná trochu více volnomyšlenkářský, ale zároveň... něco v sobě ukrývá, nějakou bolest, která není na první pohled vidět. Je zranitelný jako vy, i když mi možná moc nevěříte. Proto jsem vám chtěla říct jediné, pokud chcete alespoň trochu udržet vlastní spojenectví, manželství nebo jak to správně nazvat. Neměli byste se před sebou ukrývat jako raněná zvířata. Bylo by dobré si promluvit o všem co si představujete pro svoji budoucnost." Elisa zalapala po dechu.
"Omlouvám se jestli jsem zašla se svými slovy moc daleko, ale vidím jak se tady oba vlastním způsobem trápíte. Utíkáte před sebou ačkoliv spolu sdílíte jeden dům. Ani jeden z vás neví, co vlastně skutečně chcete nebo potřebujete. Chtěla jsem vám to jen říct, protože vím, že vy jste ta která má více rozumu. Mrzí mě pokud jsem vás nějak urazila," pronesla trpělivým tónem Emilie.  



"Neurazila jste mě. Možná máte pravdu... já už budu muset jít. Děkuji vám, sbohem..." zašeptala...



...a vyrazila od ní rytmickým krokem. Emilie si vzdychla. Skoro měla pocit jako kdyby její dnešní počínání nemělo správný efekt žádným směrem. Zavrtěla hlavou když si všimla hodin na troubě. Moc dobře věděla, že dnes musela řešit další složitosti vlastního života. Návštěva banky kvůli splácení všech dluhů, které na ni spadly. Zhluboka se nadechla. Někdy měla pocit jako kdyby na jejích ramenou ležel celý svět.

Zhruba za hodinu na jiném místě postával Tomas s Anežkou...



"Bože můj! Jsem tak nervózní! Budeš mít svůj první bankovní účet!" Vyhrkla natěšeně Anežka. Tomas se tvářil téměř nezaujatě. Na svém obličeji sice ponechal odlesk úsměvu, ale uvnitř něj se odehrávalo něco úplně jiného.
"A k čemu mi vlastně bude?" Ozval se za další dobu jeho hlas.



"Co je tohle za otázku? Budeš si na něj ukládat své peníze!"



"Vždyť nic nemám..."
"Ale máš! Máš dědictví po rodičích, tak si přestaň hrát na naprostého chuďase! Vždycky je lepší mít peníze na účtu než doma v šupleti..."
"Stejně mi to přijde k ničemu," zabručel.
"Mám ti udělat přednášku o finanční gramotnosti, ty paličáku jeden?"
"Anežko... to není nutné... vážně... a bude tam hodně lidí..."
"Musíš si zvykat. Lidi jsou všude, je jich plná planeta! Nikdo tě v tomhle nebude šetřit a bydlení ve stylu poustevníka by ti opravdu nepomohlo... už jsi vůbec zavolal Emilii?"
"Proč bych to měl dělat?" Procedil a aniž by si toho jeden z nich všiml se v chodbě zjevil někdo další.



"Protože je to moc fajn holka? Nebo protože je chytrá? Copak to ti nechybí?" Zvolala a rozhodila rukama. V ten moment si všimla Emilie, která očima visela na Tomasově obličeji.
"No tak to mě podrž! Ahoj Emilie! To je náhodička! Taky si jdeš zřídit účet?" Vyhrkla prudce. Tomas sebou cukl a letmo se ohlédl.



Jeho srdce se zvláštně rozbušilo, když zřel její tvář. Emilie pootevřela ústa, ale vzápětí je zase zavřela. Zdálo se jí to nebo Tomas vypadal zase o něco lépe než posledně?
"Ne... já mám jiné věci, které musím vyřídit..." odvětila po chvíli.
"Tak to máš tady určitě všechno v malíčku! Co by jsi řekla na to, že by jsi doprovodila tady Tomase ke správným dveřím a vyčkala tam s ním... vzpomněla jsem si, že jsem nenakrmila svoji želvu... takže si potřebuju zavolat... satanům! Jo satanům! Hned jsem zpět! Páčko!" Zvolala dramaticky a zmizela dřív, než mohl cokoliv někdo namítnout.
"Nevzpomínám si, že by kdy měla Anežka želvu..." vydechl váhavě Tomas zatímco upřeně hleděl na ženu, která mu kdysi zachránila život.
"Já také ne..." pípla Emilie, ačkoliv ona sama nikdy nemohla tušit jestli Anežka skutečně nějakou želvu měla nebo ne. Zhluboka se nadechla a prudce se natáhla, aby přivolala výtah, který tvrdohlavě nechtěl dorazit na svoje místo.
"A... co tady vlastně děláš?" Vydechla tiše.
"Mám si založit bankovní účet," odvětil třesoucím hlasem a zoufale se snažil nedívat na svoji společnici, ke které se cítil přitahován tím nejzvláštnějším způsobem jaký si uměl představit. Nastalo mezi nimi hrobové ticho, které roztrhlo jen cinknutí prostorného výtahu. Oba do něj bezmyšlenkovitě vstoupili.



Dveře se za nimi zavřely zatímco oba jen mlčky stáli na jednom místě jako sochy. Skoro se báli jeden na druhého promluvit. Emilie se otřásla, když jedním okem pohlédla po jeho postavě, která vedle ní stála pevná jako diamant. Na co asi myslel? Co se mu mohlo hodnit hlavou? Ptala se sama sebe a objala se jednou paží.



Možná měl strach? Možná to cítil také? To podivné brnění, které se rozléhalo jejími kostmi až do jejího nitra? Nebo to byla jen ona? Ona byla tím bláznem, který si přál rychle zmizet z jeho dosahu? Zbláznila se snad už?

Tomas sklonil hlavu a zhluboka se nadechl. Výtah byl příliš malý... tak malý, že skoro vnímal jak ho jeho stěny drží u sebe jako ta nejpevnější svěrací kazajka, ale zároveň... si uvědomoval ještě něco jiného. Její přítomnost... znova ho zasáhlo to zvláštní teplo, které se rozlévalo jeho tělem jako žíravina. Jeho pravá strana těla tak téměř plála jako pochodeň. Skoro se zdálo jako kdyby Emilie byla sluncem, které ho zahřívalo svým teplem. Znova se nadechl. Přál si být již na místě určení... přál si z tohohle všeho uniknout... přál si... přál... už ani nevěděl co. Protože zatím nikdy nedokázal přijít na to, jak pojmenovat to co se dělo v jeho duši vždy když ji mohl vidět nebo být s ní. Všechno se pak zdálo tak správné a jednoduché a zároveň tak... tak podivně intenzivní jako kdyby v něm jen pouhý její nádech vzbuzoval něco úplně jiného... něco neznámého, čemu nikdy nedokázal porozumět. Otřásl se a zavrtěl hlavou. Nenápadně se zahleděl na ni, když i ona k němu otočila tvář. Jeho srdce se rozbušilo když spatřil její andělsky modré duhovky, jež směřovaly jeho směrem. Zalapal po dechu a rychle svůj obličej odvrátil.
"Tome... Tome..." zaslechl svoje jméno. Zatnul pěsti a zadržel kyslík ve svých plicích.
"Mohu... já..." Tomas se zachvěl, když si uvědomil, že najednou stála blízko něho. Zavřel oči.



"Máš tady... jen..." šeptala, než...



...se letmo dotkla jeho líce. Tomas sebou škubl jako kdyby do něj udeřila vší svojí silou.
"Měl jsi na tváři jen... přilepený kousek listu..." pronesla tiše, když k ní konečně otevřel oči. Tomas pootevřel ústa. Jeho rty se chvěly. Nedokázal ze sebe vydat ani hlásku. Emilie letmo uchopila jednu jeho zaťatou pěst a rozevřela jeho prsty. Do středu dlaně mu vložila nevinně vyhlížející kousek zeleného listu. Tomas mu však nevěnoval pozornost. Díval se na ni... jen na ni. Jako kdyby nikdo jiný už na světě neexistoval. Jen oni dva a nikdo další.
"Emilie..." zašeptal její jméno způsobem, kterým rozechvěl strunu v jejím srdci jako nikdo jiný na světě. I ona najednou začala pociťovat, že je výtah směšně malý... měla pocit, že se udusí, ale zároveň... zároveň se nechtěla pohnout z místa. Chtěla se stále dívat do jeho obličeje. Do očí které viděly mnoho špatného... toužila ho obejmout. Sevřít kolem něj své paže a držet ho u sebe tak dlouho dokud by jeho démoni nezmizeli a neproměnili se v prach. Jenže nevěděla jestli může... u Tomase si nikdy nemohla být ničím jistá... nikdy.
"Tome..." vydechla jemně jeho jméno, když se výtah zachvěl. Světlo nad jejich hlavami bliklo a ozval se zvláštní zvuk. Až pak všechno utichlo. Tomas vydal pisklavý zvuk, prudce sevřel Emilii v pase a zacouval s ní ke stěně. Divoce ji tak přitiskl k jednomu ze zrcadel, zatímco jeho dech byl natolik zrychlený, že se zdálo jako kdyby běžel několik kilometrů v kuse.



"Co... co... co se to stalo?!" Volal s neskrývanou panikou v hlase, zatímco drtil Emiliinu postavu.
"Tome... Tome... to nic... jen se asi zastavil výtah... jen se zastavil..."
"PROČ?!" Zakřičel divoce zatímco na jeho čele naskočila žíla.
"Nevím, stiskneme zvonek abychom dali vědět, že se tady něco stalo a hned nás vytáhnou. Všechno bude v pořádku..." snažila se ho upokojit ačkoliv i ji znepokojovala představa, že spolu visí na neviditelném laně kdesi ve výtahové šachtě.
"ZEMŘEME TADY?!"
"Ne, nikdo nebude umírat," vydechla trpělivě. Opatrně se vymotala z jeho sevření a stiskla žluté tlačítko na panelu. Tomasovo třesoucí tělo se mezitím sesypalo na podlahu. Prudce se otočila, když zaslechla jeho vzlyky.



"Mám strach... mám strach... mám strach..." opakoval stále dokola a houpal se ve zvláštní setrvačnosti.
"Tome, poslouchej mě... poslouchej..." jenže Tomas ji nedokázal slyšet. Byl tady zavřený... zavřený... zavřený jako tenkrát... ta temná místnost... nikdy se nemohl dostat ven... nikdy... nikdy...
"JÁ CHCI VEN!" Zakřičel a prudce se postavil div svoji společnici nesrazil k zemi. Divoce vyběhl ke dveřím a začal do nich bušit oběma rukama.



"PUSŤTE MNĚ VEN! JÁ CHCI JÍT VEN! PROSÍM! PROSÍM!" Plakal a zoufale mlátil do kovových dveří, které pro něj znamenaly jedinou cestu ke svobodě.



"Tome... Tome... prosím... zhluboka dýchej... všechno bude v pořádku!" Tomas vydal neartikulovaný zvuk. Emilie se letmo dotkla jeho ramene, vzápětí sebou Tomas divoce trhl, otočil se a vinou vlastní roztržitosti jí podkopl nohu. Emilie bolestně vydechla, když ztratila rovnováhu a dopadla zády na tvrdou zem. Tomas ji následoval a srazil ji svojí vysokou postavou ještě rychleji k podlaze.



"Ach..." pronesla, zatímco Tomas štkal do jejího hrudníku jako malé dítě. Opatrně k němu vztáhla ruce a dotkla se jeho ramen. Tentokrát Tomas na její dotek nijak nereagoval a nadále pokračoval v pláči.
"Tome... Tome..." šeptala jeho jméno. Tomas se pomalu zvedl a s těsné blízkosti se zahleděl do její tváře.



"Tak moc mě to mrzí... tak moc... tak moc... strašně se bojím... tak moc... já... už nechci mít strach... nechci aby mě někdo někde zavíral... nechci... já... nechci..." pronášel tiše mezi jednotlivými vzlyky.
"Nikdo tě už nikam nebude nikdy zavírat, to ti přísahám. Slibuji ti to," odvětila se vším klidem kterého byla schopna se svými vlastními rozpolcenými pocity, které v ní vzbuzovala tato situace.
"Ty jsi byla vždycky na mé straně... vždycky... i když jsem byl jen démon... i když jsem byl... nikdo... nikdo... vždycky jsi byla tady a já... mám pocit... pocit... nevím co mám dělat... nevím... nevím... já... já... já... tomu nerozumím... nevím... já... já..." koktal.
"Šššš," snažila se ho upokojit a věnovala mu drobný úsměv. Tomas zavrtěl hlavou.
"Jsi můj anděl... ty... ty... vždycky jsi to byla jen ty... a já... já... já..." cosi nesrozumitelného zamumlal, než se v něm cosi zlomilo. Cosi co ho drželo stále zpátky. Byly to neviditelná pouta, která nyní ztratil díky strachu o vlastní ale i její život. Skoro je slyšel jak odpadla a v ten okamžik se instinktivně přitiskl k Emilii způsobem, který sám neznal... způsobem, které mu radila jeho duše.



Emilie se zachvěla, když ucítila jeho rty na těch svých. Co se to dělo? Její srdce se rozbušilo tak prudce, že měla pocit, že si dokáže vybojovat cestu ven z jejího hrudníku. Vlastně ji nelíbal, spíše měl svoje rty u těch jejích, ale zároveň... zároveň to byl ten nejintenzivnější polibek jaký kdy dostala. Bylo to jako kdyby najednou všechny ostatní zmizely a zůstal jen on... jen muž s rozdrcenou duší dítěte, který pravděpodobně ani nevěděl co sám činí.
"Tome... Tome..." snažila se od něj odtrhnout a začala se pomalu zvedat nahoru. Tomas se od ní kousek odklonil.



"Tohle není dobrý nápad," vydechla zadýchaně, zatímco hleděla do jeho šedivých duhovek.
"Proč?" Zašeptal kolísavým hlasem.
"Protože... protože... protože..." vydechovala prudce. Najednou se nemohla soustředit. Uklidni se Emilie! Křičela na sebe... jenže nemohla. Byl tak blízko... příliš blízko... a fakt, že ho mohla políbit... že se mohla dotknout jeho rtů... zalapala po dechu, když se k ní Tomas znova přitiskl svým vlastním nevinným způsobem.



Vlastně opravdu nevěděl co dělá. Možná dokonce i zapomněl na všechno ostatní. Na strach, na Kádinkovi, na bolest, která sužovala jeho duši každou vteřinu jeho života. Dokonce si už ani neuvědomoval fakt, že jsou v zaseklém výtahu. Nyní si dokázal připouštět jen ji a to teplo, které zahřívalo jeho duši. Najednou se cítil v bezpečí... v takovém ve kterém se nikdy necítil a mohla za to jedině ona. Nebyl si tak úplně jistý proč to dělá, ale toužil po tom s tím nikdy nepřestat. Nechtěl už nikdy přijít o ten kouzelný pocit... ten pocit, který rozkvetl v jeho duši jako nádherná květina, která ozařovala jeho vyprahlý a rozdrcený svět. Najednou se už necítil sám... najednou už nebyl jen osamělým mužem, kterého osud protáhl bahnem... najednou byl znova Tomasem Parkerem, synem svého otce, který chtěl být strážcem majáku. Najednou si v sobě dokázal představit své pravé já. To na které už dávno zapomněl. Začal vnímat tu sílu, o které mu Emilie vždy vyprávěla. Až nyní věděl, že v něm byla. Síla která ho držela naživu a která se nyní vrátila v plné sílu díky jediné osobě... díky ženě, jejíž třesoucí tělo nyní leželo pod ním.

Emilie se znova silněji zachvěla, než...



...se ztratila v křehkém citu, který je spojoval dohromady neviditelným provazem zavázaným na milion uzlů. Oba už dávno věděli, že kdyby se někdo pokusil to jejich spojení porušit... zničilo by je to. Emilie jemně opětovala jeho polibek, zatímco vnímala jak se jí hrne do hlavy krev. Co se to s ní dělo? Co? Co? A záleželo snad na tom? Opatrně přejela volnou paží po jeho zádech, což mělo za následek, že jen oba pocítili další záchvěv podivné elektřiny, která rozechvívala jejich nitro tím nejzvláštnějším způsobem. Společně znova klesli na podlahu, když se Tomas od ní na okamžik oddělil. Věnoval jí široký úsměv. Cítil se tak neuvěřitelně šťastný, že měl chuť křičet do celého světa jedinou věc... ale jakou? Jak to všechno měl nazvat? Jak? Zvážněl, když pocítil zvláštní pocit v žaludku. Zamrkal, než se jeho hlava svalila na Emiliino rameno.



"Tome? Tomasi!" Volala Emilie a snažila se svého společníka vzbudit. Jenže Tomas nereagoval. Tiše sáhla na jeho krk, kde se ujistila že nadále dýchá.





Jemně ho sevřela ve své náruči a v jejích očích se zjevily slzy.
"Co teď budu dělat? Co?" Šeptala do vzniklého ticha.

Doufám, že Tom jen omdlel - ať už je příčinou jeho klaustrofobie nebo panika nebo láska A co asi řeknou ti, co je z výtahu zachrání, když je takhle najdou ?

:=-O:Tak to bylo parádní! Četla jsem jedním dechem!

Jsem zvědavá jestli si z toho Lizzie něco vezme a pokusí se se Stefanem mluvit, potřebovali by to, jako sůl.


Jinak pasáž Emílie s Tomem byla úžasná .

Konečně proběhl polibek, ke kterému se schylovalo už dávno  , ale doufám, že Tom jen omdlel a neranila ho mrtvice

Těším se na pokračování! 

Dočteno Lucisab, jsem tak ráda, že jsi pokračovala, protože tohle nemá chybu. Moc se mi ty postavy líbí, a doufám, že si k sobě Tomas a Emilie najdou cestu - i když to jejich hledání je tááák romantické Stejně tak i Stefanovi a Lizzie bych přála, aby jejich manželství bylo víc než smlouvou. Moc jim to spolu sluší A hlavně aby ten blonďatý panák nepošlapal Patricii její štěstí. A samozřejmě doufám, že Tomas bude v pořádku - jak ve výtahu, tak že se vyrovná se svou minulostí.
A teď už konečně můžu zase natěšeně vyhlížet nové díly

Tak se konečně vracím i tady a opět s novým rozlišením fotek snad se vám bude inovace zamlouvat

Jinak moc děkuji za krásné komentáře moc si jich vážím doufám, že se mi podaří další dílky přidávat častěji, ale je pravda, že v poslední době hodně zápasím s časem celkově navíc mi nyní bohužel poněkud zlobí hra ale udělám všechno pro to, aby byla zase v pohodě jako bývala dříve, držte mi palce

Fidgety, jsem moc ráda, že se ti pokračování příběhu zamlouvá a vážím si každého tvého slova doufám, že se ti bude vývoj příběhu zamlouvat i nadále

Takže po celém měsíci se konečně dozvíte jak to dopadlo s Emilií a Tomasem je to ostuda vážně


41.část - Co je pro koho vlastně skutečně dobré

O několik hodin, kdy skupina techniků vysvobodila ze zaseklého výtahu zcela bdělou Emilii a Tomase, který byl oproti ní úplně mimo. V nastalém zmatku se tak ani nikdo řádně nepozastavil nad tím v jaké je našli pozici. Tomas tak byl odvezen do nemocnice a Emilie byla ponechána, po patřičné kontrole, v čekárně.



Stále nemohla uvěřit tomu co se stalo. Stále... pořád... neustále vnímala na svých rtech ty jeho.



Jak to mohla dovolit? Jak? Všechno to bylo naprosto špatně. Musela se zbláznit... musela... musela... Divoce si pročísla vlasy a dlouze vydechla.

Nikdy to neměla dovolit... nikdy. Tomas byl nemocný, nesměla se k němu přiblížit jako k muži a přesto to učinila. Sice to nebyla ona, kdo započal jejich něžný dotek rtů, ale... neodtrhla ho od sebe dost jasně. Nechala ho dělat co on sám chtěl. Nechala ho, aby se jí dotýkal způsobem jakým by pacient správně ani uvažovat neměl. Ona byla jeho psycholožka... spíše si jí přála být, ačkoliv nyní už byla jen ženou, která se chvěla sotva mohla zřít křivku jeho ramen. Byl jako velké dítě, ale zároveň... trhaně se nadechla...



Jenže kdy poprvé začala cítit tenhle zmatek? A záleželo na tom vlastně? Nikdy nechtěla Tomasovi ublížit. Vždycky pro něj chtěla jen to nejlepší. O to spíše toužila po tom mu pomoci, ale ne jako žena, ale jako doktorka. Chtěla vyléčit jeho duši způsoby, které do ní vložily na univerzitě, jenže místo toho... ona sama toužila po jeho doteku. Už dávno nebyla hodna být doktorkou jeho duše. Musela ho nechat jít cestou, kterou by se mohl dostat ke své čisté svobodě. Musel jít bez ní... musel. Nyní věřila, že ona sama dělala v jeho hlavě ještě větší zmatek. To proto ji pod tíhou vlastního strachu políbil. Cítil k ní vděk, který si mýlil s něčím jiným... s něčím čemu ani on sám rozumět nemohl. Tomas nikdy nepoznal lásku na takové úrovni jakou se jí pokusil dnes dát. On byl čistý po všech stránkách... příliš nevinný pro tento svět... příliš zlomený a rozdrcený pro další várku potíží. Musela ho od sebe nějakým způsobem odehnat. Ale jak? Jak? A dokáže to vůbec?



"Tak jsem to z nich konečně dostala!" Ozval se známý hlas. Emilie k ní zvedla tvář. Anežka se zarazila, když spatřila její bolest, která křičela z jejích duhovek jako tichá siréna, bodavá a nutkavá jako zápach octa.
"Je v pořádku? Už se probudil?" Vyhrkla Emilie. Anežka jí věnovala jemný úsměv, který matně připomínal pohled matky jejíž dítě si odřelo koleno.
"Ano, je vzhůru. Dostal fobický šok, ale teď je v pohodě. Ale příšerně se mu tady nelíbí," uchechtla se Anežka, než si k ní pomalu přisedla.



"Jsem ráda, že je v pořádku... asi bych měla jít..."



"Počkej! On tě bude chtít určitě vidět!"
"Už musím jít..."
"Emilie, to nemůžeš myslet vážně! Chceš ho tady nechat samotného?"



"Jsi tady ty," odvětila pevným hlasem.



"Jenže já nejsem ty. Copak ti to nedochází? Navíc teď ani nemůžeš odejít, protože jsem tady všem řekla, že jsi jeho psycholožka..."
"Co... co... cože jsi řekla?" Vykoktala šokovaně.
"Copak to není pravda?"



"Rozhodně to není pravda... já nejsem jeho psycholožka..." Anežka sebou škubla a stočila hlavu mírně před sebe.



"Něco ti povím..." vydechla jemně, než se k ní znova ohlédla.



"Větší kravinu jsem už hodně dlouho neslyšela! Tak co jsi? Hodláš ho nechat na holičkách?" Vyjela na ni prudce. Emilie sebou škubla.
"Myslím, že je čas, aby jeho případ převzal někdo jiný..."
"Proč?"



"Bude to tak lepší..."
"Vážně? A v čem? Tomas k sobě nikoho nepustí! Ty jsi ta, která na něj může dokonce sáhnout! Opravdu si myslíš, že je lepší ho stresovat s nějakým novým psychologem, kterého vůbec nezná a nebude mu věřit?!" Emilie sebou cukla. Anežka byla sice drobnější než ona sama, ale nyní její oči bodaly jako tisíce jehel, tak, že měla pocit, že ji snad její pohled dokáže zabít.
"Mám k tomu prostě své důvody... a... nechci se o tom dál bavit!" Vyhrkla a odvrátila od ní zrak.
"Důvody? Jaké můžou být důvody k tomu se na něj vykašlat?! Je to totální pitomina! Počkat... nebo za to může ten výtah? Co se tam stalo? Napadl tě snad?" Emilie sebou prudce trhla. V její hlavě se zjevila vzpomínka na hřejivý dotek jeho rtů... zaútočil na ni, to byla pravda, ale úplně jiným způsobem než který měla nyní Anežka na mysli. Emilie semkla rty více k sobě. Nikdy o tom nesměla s nikým mluvit... nebo alespoň ne do té doby než si bude jistá, co má vlastně doopravdy dělat.
"Samozřejmě, že ne..." vydechla po chvíli.



"Pak tomu už vůbec nerozumím! Bojíš se ho?"
"Ne..."
"Tak v čem je zakopaný pes?!"
"Anežko... mám svoje důvody a navíc to bude i pro Tomase lepší... musí se naučit komunikovat i s jinými lidmi, to je pro něj nyní důležité. Nemůže se stále soustředit jen na mně..."
"Tak ho raději necháš se soustředit na netopýry, které má v hlavě... to je ten nejlepší nápad jaký jsem kdy slyšela!"
"Anežko..." pronesla tiše, když se u nich zjevila usměvavá lékařka.
"Vy musíte být paní Dvořáková, už se můžete jít podívat na svého pacienta," pronesla laskavým hlasem. Emilie zamrkala.
"Jen za ním jdi a řekni mu, co se chystáš udělat," zvolala Anežka. Emilie se pomalu zvedla, zatímco mladá doktorka zmizela v jiném pokoji.
"Věř mi, že mu to zlomí srdce, ale jen do toho. Život se s ním nemazlil, tak na to mysli..." vydechla a založila si paže na prsou. Emilie zavrtěla hlavou až jí několik pramenů dopadlo do obličeje. Na tohle nebyla připravena... ale byla by snad někdy? Opatrně uchopila kliku správného pokoje a jemně ji stiskla. Tiše tak vstoupila do světlého pokoje...



...kde mohla zřít Tomasovu postavu v nemocničním oděvu.



Skoro se zdálo, že si nevšiml, že někdo vstoupil do jeho pokoje. Jeho postava se zdála uvolněná, zatímco jeho oči trpělivě hleděly do světla, které naplňovalo pokoj. Vypadal natolik klidně, že se Emilie skoro neodvažovala promluvit. A chtěla to vůbec? Jak mu měla říct, že hodlá opustit jeho případ čistě kvůli polibku, který jí věnoval ve stresové situaci? A udělal by to znova i teď, když jeho srdce netížil strach? Tomas se zhluboka nadechl a zavrtěl hlavou skoro jako kdyby mohl slyšet její myšlenky, vzápětí se ohlédl...



...a věnoval jí široký úsměv, který rozjasnil jeho tvář pokrytou jizvami, které matně odkazovaly ke všemu, co musel prožít. Jak mu to mohla říct? Jak mu mohla vysvětlit co se vlastně stalo? Vždyť to ani sama nevěděla... netušila to, i když malá část její osobnosti toužila po tom ho sevřít v náručí.



"Ahoj Emilie," vydechl se zářivým úsměvem. Věděl vůbec jak mu tahle emoce slušela? Radost, štěstí... její nitro se zachvělo. Vždycky měla pocit, že se rozpláče, když ho mohla takto vidět. Ale neronila by slzy bolesti, jednalo by se o slzy radosti.



"Ahoj..." pípla.
"Jsem rád, že jsi tady... stalo se toho tolik, vlastně nevím kde začít..."
"Možná bych měla... měla..." pronesla trhaně. Tomas se na ni zahleděl.
"Já vím, že jsem se zase zachoval jako blázen... za všechno můžu já," pronesl se zvláštním tónem v hlavě. Emilie k němu zvedla zrak.
"To není pravda, byla to i má vina... neměla jsem..."
"Ne, to já jsem neměl. Byla chyba jít do toho výtahu. Vím co to se mnou dělá... jsem jak rozladěný klavír, který není schopen vyloudit správný tón..." vydechl hořce.
"Ale to není tvá vina! Jsi jedinečný a... byla bych ráda... ráda..." její hlas mizel do prázdna, když viděla jeho pohled.
"Nechtěl jsem ti ublížit a jestli jsem to udělal, tak mě to mrzí. Vlastně si všechno nepamatuju a..." Emilie vykulila oči a přerušila ho.
"Ty... ty... si to nepamatuješ?" Vyhrkla šokovaně. Tomas se nervózně podrbal na hlavě.
"Zase mám ten divný pocit v hlavě jako tenkrát... tenkrát... když jsem byl Nervózní Jedinec. Vím, že jsem něco zapomněl, ale nevím co..."
"A co si pamatuješ jako poslední?"
"To když jsem s tebou spadl na podlahu... pak už nevím. Dál už si jen pamatuji nemocnici, která mě popravdě taky trochu děsí. Ublížil jsem ti hodně? Muselo tě bolet, když jsem na tebe spadl a..." dlouze vydechl. Emilie vypadala jako když se zasekla. Několik vteřin se snažila zpracovávat nové informace. Takže Tomas si to nepamatoval... zapomněl na jejich polibek... on to nevěděl... hleděl na ni se stejnou dávkou upřímnosti, kterou uměl vydat jen on sám. Nelhal jí, on si to opravdu nepamatoval. Emilie zamrkala. Zlehka ji bodlo u srdce a v ten moment si uvědomila, že ona si daný okamžik uchová za něj.
"Co se vlastně stalo potom?" Zeptal se jí, když viděl její nepřítomný výraz. Emilie se pokusila o úsměv.
"Nic zvláštního... omdlel jsi," vydrmolila rychle. Tomas přikývl. V ten moment pocítila bodnutí. Věřil jí a ona mu nyní lhala. Jenže to bylo pro jeho dobro.
"A opravdu jsem ti neublížil?"



"Nikdy mi nebylo lépe!" Rozhodila dramaticky rukama. Tomas se usmál.
"To jsem rád a... mám pro tebe novinky!" Zvolal vzápětí, až sebou Emilie cukla.
"Jaké?" Tomas nadšeně poskočil jako malý kluk.



"Viděl mě jeden odborník přes estetickou medicínu... řekl mi, že by mi mohl pomoci zjemnit ty příšerné jizvy co mám na obličeji!" Zvolal nadšeně. Emilie se zasmála.



"To je úžasné Tome!"
"Ten doktor mi řekl, že sice nezmizí, protože jizva se nikdy nedá úplně odstranit, zvláště ne ty moje, ale... mohli by je zmenšit, zjemnit... je to skvělá představa! Já... já... jsem tak neuvěřitelně šťastný! Mohl bych mít svůj obličej zpět... konečně by se mi všechno nemuselo připomínat, když se na sebe jen podívám!"
"Mám opravdu neuvěřitelně radost, že bych tě nejraději..."



Natáhla k němu paže, ale vzápětí je stáhla. Tomas si ji zvláštně změřil.



"Konečně bych mohl být Tomasem Parkerem a ne jen stínem někoho koho jsem mohl být. Vím, že to není jen o vzhledu, ale... když by to jizvy nebyly tak velké... prostě mám pocit... pocit..." najednou nedokázal najít správná slova. Jeho tváře mírně zrudly když se jí přímo zahleděl do očí. Emilie zalapala po dechu. Věděl vůbec jakým způsobem dokázal působit?
"Mám pocit, že bych to mohl být víc já. Mám pocit, že by mi mohli pomoci odstranit část toho, co se mi stalo. Možná to zní divně, ale tak to cítím," vzápětí se pousmál a zavrtěl hlavou.
"Copak?" Zašeptala tiše.
"Víš co je zvláštní? Jak jednoduché je mluvit s tebou a jak těžké je to s jinými. S tebou mám pocit, že ti mohu doopravdy věřit. Ty jsi moje zachránkyně... zasloužíš si obdiv celého světa," zašeptal jemným hlasem, který rozechvěl strunu jejího srdce tím nejzvláštnějším způsobem.
"Tomasi!" Zvolala místo jakékoli jiné reakce a...



...instinktivně se vrhla do jeho náruče.



"Udělala jsem jen to, co jsem považovala za správné..." vydechla po chvíli do jeho ramene. Tomas se od ní odklonil a chytil ji za ruku.
"Jenže ne každý by to považoval za správné. Lidé se mě báli, mysleli si, že jsem démon a pak si přijdeš ty, cizinka a nejenom, že ze mně nemáš strach, ale ještě si mě nastěhuješ do domu. Chtělo to spoustu odvahy, taky jsem mohl být psychopat, ale ty jsi prostě nikdy nepřestala věřit v to, že nejsem zlý člověk, i když jsi k tomu neměla jediné vodítko. Jsi prostě příliš dobrá pro tenhle svět," zašeptal tak tiše, že to sotva dokázala zaslechnout. Její rty se zachvěly.



"Možná jsem byla odjakživa spíš blázen já..." pípla.



"Ne, ty jsi byla vždycky anděl, tolik bych si přál aby jsi se mohla vidět mýma očima, protože vím, že o sobě nyní pochybuješ..."
"Tome... já měla bych jít a..."
"Co?"



"Přijdeš mi jiný..." Tomas vypadal jako když se zarazil, vzápětí se pousmál.



"Já... cítím se trochu jinak, nevím proč... pořád musím myslet na tu věc na kterou jsem zapomněl a... cítím, že bych si hrozně přál si ji pamatovat... cítím to v sobě, je to hrozně silný vjem, opravdu jsem jen omdlel? Nestalo se ještě něco dalšího?" Emiliino srdce se divoce rozbušilo pod tíhou jeho pohledu, který hřál tím nejzvláštnějším způsobem. Znova si uvědomila jedinou otázku. Byl si vůbec vědom toho, co s ní nyní dělal? Vyschlo jí v hrdle, když nakonec pootevřela ústa.
"Nestalo se nic... absolutně nic..." vydechla rychle. Tomas přikývl.
"Dobře, pak budu moci spát s vědomím, že je všechno jak má být, nebo ne? Vím, že si jednou na tu věc vzpomenu, řekl mi to i doktor... ale jsem rád, že jsem nepřišel o nic co bych si opravdu musel pamatovat, i když pořád... pořád... když se na tebe dívám, myslím, že bych si to měl pamatovat... měl... měl..." zopakoval, než pustil její dlaně. Jeho šedivé oči se vpíjeli do těch jejích. Skoro se zdálo jako kdyby se snažil skrz její oči vidět co se stalo ve výtahu, ale zároveň... možná se i on sám toho bál. Emilie pootevřela ústa a hleděla do jeho duhovek. A co když si ona přála, aby si vzpomněl? Aby mohla zřít v jeho zorničkách okamžik poznání, který by měl za účinek, že by ji... její myšlenky se rozplynuly, když ucítila na svém těle jeho paže...



...které ji přitáhly k němu blíž.
"Co to děláš?" Vydechla zadýchaně.
"Já nevím... já to nevím..." zašeptal upřímně a zavřel oči.



Tomas to skutečně nevěděl. V ten moment dokázal jen vnímat to něco, co se v něm znova vzbudilo. Skoro měl pocit, že ta věc, kterou zapomněl měla spojitost s Emilií. Zhluboka se nadechl a vdechl vůni její vlasů. Cítil se téměř omámený, téměř... skoro se ztrácel ve svým pocitech, které si razily cestu jeho duší jako správně zapálený ohňostroj. Znova nasál do svým plic nový kyslík mísený s její esencí. Co se to s ním dělo? Co? Znova si začal uvědomovat to teplo, ten spalující žár, který ho skoro pálil, ale zároveň ho hladil po duši jako ruce jeho matky. S ní chtěl zapomenout na všechno a najednou měl pocit, že by mohl. Jako kdyby to najednou dokázal pochopit.



Emilie pevně semkla jeho nemocniční oděv. Všechno v ní na ni křičelo jedinou věc, kterou odmítala slyšet, ačkoliv nyní tomu hlasu zcela jistě podléhala. Tomas si nic nepamatoval, ale to neznamenalo, že ona zapomněla. Zlehka přitiskla svoji tvář k té jeho a pocítila na své pleti otisk jeho největší jizvy. Uvědomovala si někdy jak zvláštně elektrizující byla Tomasova přítomnost? A bylo v pořádku o něm takto smýšlet? Ale jak by o něm nyní měla přemýšlet? Dlouze vydechla, když se od něj kousek odklonila...



...což mělo jen za následek, že se k ní Tomas přiblížil jiným způsobem. Až pak se v její zamotané mysli vynořila jediná otázka. Opravdu si nic nepamatoval?



Tomas si nedokázal vysvětlit co dělá, ale bylo mu to úplně jedno. Nechtěl si nic objasňovat. Chtěl... chtěl... ale co to vlastně chtěl? Po čem jeho srdce prahlo? Po čem?



Nerozuměl si... ale zároveň s tím nemohl přestat. Byl jako člověk žíznící po doušku vody, akorát v jeho případě si nebyl stále jistý, po čem vlastně tolik toužil. Oba se tak ztratili v daném okamžiku. V ten moment dokázali jen vnímat svoje roztřesená srdce, která divoce naplňovala ticho prostoru mohutným tlukotem, který mohli slyšet jen oni. Díky dané situaci si tak nevšimli další postavy, která se tiše vkradla do místnosti...





Anežka zůstala několik vteřin hledět na výjev před sebou.
Tak tohle se stalo ve výtahu... napadlo ji, než se pousmála jedním ze svým nejupřímnějších úsměvů. Už dávno věděla co je klíčem k Tomasově klidu.

Krásně se k sobě ti dva tulí A Anežka patrně taky zná slova klasika - Omnia vincit amor, et nos submittere amori ... Děkuji za další pěkné čtení, Lucisab !

Jéé, oni jsou tak sladcí A Anežka je naprosto skvělá kamarádka - prohlédla je raz dva a nenechá se odbýt Doufám, že jim bude dál pomáhat, aby se jejich cesty nerozdělily

To bylo krásné počtení ! 

Jsem ráda, že se Tomasovi nic nestalo. Naopak září, jako sluníčko. Je to příjemná změna, vidět ho takhle. Mám velkou radost i s ním, že se podaří mu zjemnit jizvy, určitě si to zaslouží a pomůže mu to o krůček dál najít sám sebe. 

Jinak opět nádherná, romantická chvilka mezi ním a Emilií. V hlavě možná zapomněl, co se vy výtahu událo, ale jsem si jistá, že v srdci rozhodně ne!   Strašně bych jim to přála, oba si zaslouží být šťastní a já vím, že bez sebe nikdy nebudou. 

A co týče Anežky, tušila jsem, že v tom nejlepším vejde   Ale jsem si jistá, že ona bude ta, která jim dopomůže ke štěstí. 

Strašně moc se těším na pokračování.   Moc děkuju za nový dílek, rozhodně se vyplatilo počkat, tak jako vždy. 

P.S. Nádherné fotky 

Tak napravím resty i tady konečně znova vám všem moc děkuji za milé komentáře i trpělivost se kterou nyní čekáte na nové pokračování opravdu moc si vážím každého vašeho slova i podpory díky které mám stále chuť pokračovat dál a nevzdávat to, i když mám občas chuť vyhodit při potížích pc z okna takže vám všem ještě jednou moc děkuji

Jinak jsme moc ráda, že se vám Tomas s Emilií jako pár líbí je pravda, že je to mezi nimi víc než jen komplikované a sama si stále nejsem jistá, kam až se svými cestami dokážou dojít mám v hlavě několik myšlenek, ze kterých jedna zase později zvítězí a já vám pak na závěr prozradím co byla ta druhá jako minule, kde jsem zachránila Simona před smrtí a zázračně oživila Jamieho, protože mi bylo Tomase hrozně moc líto ale každopádně konec příběhu je ještě v nedohlednu čeká nás toho ještě hodně

A Anežka je opravdu takový jejich strážný anděl sama to neměla v životě moc jednoduché, takže se bít umí přímo profesionálně



42.část - Sourozenecká moudra

Anežka zůstala hledět na pár před svýma očima...



...a nepřestávala se usmívat. V ten moment se jí v hlavě rozezněla slova její matky, která jí připomínala, že měl být Tomas jejím partnerem. Všichni ve Větrnově s tím počítali a ona svým vlastním způsobem také. Samozřejmě, byly v té době jen dětmi, ale i tak... jako malá holčička si představovala svatbu s ním... své bílé šaty. Snila o tom, že spolu uniknou z Větrnova, jehož srdce pomalu přestávalo být. Anežka nikdy nechtěla žít ve skanzenu, který vybudovali její předci a který se snažili udržet jejich potomci. Vždycky toužila odtamtud utéct... jenže člověk míní a život mění, podobně jako se její cesta zastavila v městečku pohřbeném v lese, tak se rozplynul i její sen o sňatku s Tomasem. A nyní už věděla, že není pro ni a vlastně jí to ani nepřekáželo. Ostatní sice věřili, že spolu chodí, ale ona s ním nikdy podobným způsobem nepočítala. Celé divadlo sehrávala jen kvůli Tomasovi a jeho psychickému zdraví.



Už jenom díky tomu se nyní nedokázala přestat usmívat, když sledovala jejich propletené postavy. Možná, že až si tihle dva konečně uvědomí, co už muselo být zřejmé snad i slepému... pak by i ona sama konečně mohla roztáhnout křídla a uniknout z Větrnova. Protože pak by se již nemusela cítit zodpovědná za muže se smutnýma očima, který měl v jejím srdci stále svoje osobní místo.



Znamenal pro ni bratra, přítele, muže kterému přála jen štěstí. Chtěla mu pomoci, toužila mu stát po boku a vést ho k jeho štěstí, kterému se rozhodl unikat, protože věřil, že musí pohřbít všechno co mělo spojitost s Nervózním Jedincem. Nyní si však byla jistá, že už i on sám tušil, že to nemůže učinit. V hrudníku pocítila zvláštní teplo a více se usmála. Pravděpodobně sice sama nikdy nepoznala lásku, kterou k sobě oni cítili, ale i tak měla pocit, že ji může skrz ně vnímat. Prostě budete spolu... oznámila sama sobě než se otočila k odchodu. V ten moment kdosi zaklepal na dveře.
"Za pět minut končí návštěvy!" Zaslechli ženský hlas skrz dveře. Anežka sebou cukla a ohlédla se.
"Anežko?" Vydechla Emilie šokovaně.



"Šmankote! Já... já... nejsem tady dlouho... vlastně jsem tady asi vteřinu... a teď musím jít čůrat!" Vyhrkla dramaticky.



"Počkej! Taky už půjdu..." pronesla tichým hlasem Emilie, zatímco se snažila nehledět na Tomase po svém boku. Anežka nechápavě zamrkala.



"Ale proč by jsi šla pryč? Končí návštěvy a Tomas by musel poslední vteřiny návštěvních hodin strávit sám, to mu nemůžeš udělat!"
"Je už hodně hodin a čeká na mě Paty... promiň... pa Tome, doufám, že tě brzy pustí domů..." vyhrkla rychle, než prudce vyrazila z pokoje. Anežka se za ní ohlédla a dlouze si vzdychla.
"Já se z ní picnu..." procedila tiše, že to ani nemohl Tomas zaslechnout.

Později se Emilie doma zhroutila na postel...



Najednou měla pocit jako kdyby ve svém domě nebyla celou věčnost. Jako kdyby se vrátila z daleké cesty, která trvala déle než celý její dosavadní život. Všechno to co se dnes stalo... stalo...



V ten moment si znova vybavila Tomasovi hebké rty na těch jejích. Prudce sebou škubla a ukryla více svoji tvář do deky. Tohle se nemělo nikdy stát... nikdy. Měla být silná... silnější... měla tomu zabránit. Jenže jak? Jak by mohla ukrýt něco, co vyvěralo z jejího srdce jako vodopád? Jak? A jak se vůbec mohla zamilovat do muže jako je Tomas? Do svého pacienta, který pro ni byl dříve téměř dítětem a nyní... nyní... cítila z něj muže, bytost, která byla tak zvláštní a unikátní, že ji nikdy nechtěla opustit, ale zároveň... všechno co cítila bylo špatně... natolik nesprávné, že o tom už ani nechtěla přemýšlet. Dlouze vydechla a více zatlačila svoji tvář do matrace. Byla špatnou psycholožkou. Tohle nebyl způsob jak mu pomoci... pomotat mu hlavu bylo opravdu nezodpovědné. Možná už ani nebyla hodna svého titulu... možná... vydala dlouhý pisklavý zvuk a divoce zavrtěla hlavou až si pocuchala pevně stažený culík. Ve svém vlastním rozpoložení i vyignorovala tichý klepot a následné kroky...



...které neomylně kráčely přímo k ní.
"Emilí! Co se stalo!" Zvolala šokovaně Patricie, když zřela svoji zhroucenou sestru na podlaze. Emilie sebou cukla a divoce se postavila. Zoufale se snažila si urovnat kadeře na své hlavě.



"Naprosto nic se nestalo," vyhrkla prudce. Patricie se zatvářila zmateně.
"A proto se válíš na podlaze? Je to kvůli tomu incidentu s výtahem?"
"Jak to víš?"



"Před chvílí sem volala Anežka a řekla mi, že jsi v podstatě utekla z nemocnice od Tomase... můžeš mi vysvětlit co se mezi vámi přihodilo? Anežce jsem nic neříkala, ale je mi jasné, že tvým stylem není útěk. Jsi jako gladiátor, ale jen co se v poslední době zmíní Tomovo jméno, tak znejistíš a začneš pomalu zdrhat jako já... takže, co se stalo?" Emilie se nervózně zasmála.



"Já přeci nikam neutíkám... musela jsem jít. Nevím, co ti Anežka řekla, ale už končily návštěvní hodiny a... měla jsem práci..." Patricie vstoupila do její řeči.
"...která spočívala v tom, že tady vytřeš kolenama parkety?"
"Paty, neblázni..."



"Už jenom proto, že neblbnu, tak vidím, že s tebou něco je a já vím co... ty to víš taky, ale snažíš se to před sebou schovat, i když víš, že je to k ničemu. Ty prostě miluješ Tomase Parkera!" Zvolala a rozhodila divoce rukama. Emilii polil studený pot.
"To je blbost... pojí mě k němu přátelství... neobyčejné, ale... není to nic jiného..."
"Emilí já tě znám a můžeš mi věřit... miluješ ho a on miluje tebe, jste jako Romeo a Julie, i když to nyní spíš komplikuješ asi ty. Anežka mi říkala, že vás ve výtahu našli na jedné hromadě... co se stalo?"



"Tomas měl prostě záchvat... má fobii z uzavřených prostor. Panikařil, ztratil vědomí... to je konec příběhu..."
"A kvůli tomu jsi tady zhroucená?"
"Paty... měla jsem náročný den, nechci se o tom už bavit..." Emilie udělala krok od ní, ale Patricie jí zatarasila cestu.
"Sestřičko, já vím, že se tam stalo něco víc... jsi mnohem víc nervózní, vidím to na tobě... žiju s tebou většinu svého života. Znám věci, co ti udělají radost, co tě naštve, co ti dodá sílu... jsem tvá sestra a nyní i nejlepší kamarádka. Uleví se ti, když mi to řekneš..." zašeptala. Emilie se dlouze dívala do světle modrých očí své sestry, které jí nesoudily. Letmo se pousmála, když si uvědomila, jak moc se za uplynulý čas změnila. Byla rozumnější, dospělejší... potřásla hlavou. Jenže.. jak by jí to mohla říct?
"Řekl ti v tom výtahu něco?" Emilie zavrtěla hlavou a v očích se jí zjevily slzy.
"Ne..." vydechla.
"Takže?"
"Měl ten atak a pak... pak... pak... políbil mě..." Patricie se zatvářila šokovaně.
"Páni...!" Patricie chtěla dál mluvit, ale Emilie ji přerušila.
"Jenže on si to teď nepamatuje a stejně to nic neznamená... jsem jeho psycholožka, nic dalšího a nechci, aby se tohle někdo další dozvěděl a to ani Simon... prosím nikomu to neříkej..."
"Nemusíš se bát, ale... jak je možné, že si to nepamatuje?"
"Byl v šoku... udělal to ze strachu... a to... už jen kvůli tomu se mu musím vyhýbat. Moje přítomnost ho nutí dělat věci, které pro něj nejsou přínosné..."
"Já si myslím, že je to spíš přesně naopak, sestřičko..."
"Já jsem psycholožka a... musím už jít něco dělat... já..." Patricie zavrtěla hlavou a přitáhla si svoji sestru do náruče.
"Nikdy by mě nenapadlo, že se dostanu do téhle situace... já ta šílenější sestra, ale... poslouchej mě dobře. První krok k tomu, aby ses mohla cítit líp je to, že necháš tomu všemu volný průběh a nebudeš si hrát na boha. Jestli to i on chce a potřebuje, pak ho nech. Myslím, že ho už všichni drželi na uzdě dost dlouho a taky docela dlouho ho všichni ničili a teď když se zamiluje... on, který má tu svoji dušičku křehčí než čínský porcelán... mu ten cit chceš vzít, ačkoliv by jsi ho nejraději umačkala láskou? Myslím, že by ten kluk konečně měl začít dělat věci, které chce a ne ty které od něj ostatní chtějí. Takže já mu fandím, jestli tě chce líbat, tak ať to dělá, jestli je to i tvoje přání, pak v tom není žádný průšvih a..." Emilie se od ní odklonila.
"Paty, ty tomu nerozumíš..."
"Možná nemám diplom, ale mám něco jiného... například trilion nepodařených vztahů."
"Jenže Tomas není jako ti se kterými jsi chodila. Psychicky na tom není úplně dobře a je jedno jak se teď jeví. Ztratil paměť na spoustu let, týrali ho... na to já nemohu nikdy zapomenout..." vydechla, než dlouhými kroky vykročila z místnosti.



"Emilí!" Zavolala za ní Patricie, jenže její starší sestra ji ignorovala.
"Tohle bude ještě těžký," zamumlala tiše a vydala se za Emilií.

Mezitím v jiné části města...



"Tak tohle je ten dům brácha!" Zvolal dramaticky Stefan. Simon si kriticky prohlédl budovu před sebou.



"Je to bomba, ne?"
"Ta cena se mi zdá poněkud nadhodnocená na to, že se jedná o vzorový dům... a viděl jsi na kolik let se budeš muset zase zadlužit?"
"Budeme mít brzy dědictví a umím pracovat! Tak se netvař jako kakabus a řekni něco na to jak vypadá!"
"Oceňuji hladké linie i přijatelně, oplocenou zahradu..."
"Takže v překladu se ti to líbí."
"Ano," odvětil pragmaticky.
"SUPER!"
"Ale to neznamená, že nemám výhrady a..." Stefan ho přerušil.
"Co kdybychom se prostě podívali dovnitř? Aspoň uvidíš bazén a nahrubo zařízený obývák a kuchyň... tak pojď!" Vyzval ho divoce. Simon zavrtěl hlavou a téměř vojenským krokem následoval svého viditelně nadšeného mladšího bratra.













"Tak co říkáš?"
"Zajímavě využitý prostor..."
"Já ti říkal, že je to přímo bombastik!" Zvolal a začal vytvářet podivný vítězný taneček na místě.



"A jak se k němu vyjádřila Elisa?" Stefan vypadal jako když se zasekl, než se nervózně zasmál a přestal trdlovat.



"Lizzie se mnou nemluví... je to beznadějný případ..."
"Ale budete tady spolu přeci bydlet. Stefane, domnívám se, že by místo mě tady nyní měla stát ona..."
"ÁÁÁÁHHH já vím! Vlastně já věděl, že se budeš zase domnívat, ale... zatraceně bráško, jak ji mám donutit, aby se mnou šla? Nemluví se mnou, nechce mě vidět! Snažil jsem se na sebe upozornit, ale je to marný!"
"Pak jak tady s ní chceš bydlet, když tě, jak sám naznačuješ, ignoruje?"
"Ehm... nevím?" Pokrčil rameny.



"Stefane, musíš si s ní promluvit, než cokoliv koupíš. Tohle by měl být váš domov. O tom nejsou žádné debaty. Musíš se pochlapit a prostě jít za ní, je to tvoje manželka, tak se k ní tak chovej."
"Vidíš, to je přesně ten důvod proč jsem se nikdy nechtěl ženit..."
"Jenže tohle není jen o manželství, tohle je o slušnosti, takže jí zavolej a pozvi ji na prohlídku. Ty nejsi ten co by se vzdával... je mi jasné, že tě jen odpuzují ty prsteny, co oba nosíte, ale ty tě nijak neomezují. Elisa se nijak nezměnila, než v dobách, než jsi jí ho navlékl. Nemá dvě hlavy, takže se vzmuž..."
"Občas se chováš jako můj otec..."
"To nepovažuji za správné tvrzení... prostě jsme toho spolu hodně prožili a ty jsi mladší než já, to je vše... takže, zavoláš jí?"
"Ani mi nezvedne telefon..."
"Pak by jsi měl možná zjistit, jestli jsi ji něčím neurazil."



"Myslím, že ji urážím už jen tím, že jsem..."
"Stefane..."
"Fajn... já vím, že máš pravdu, ale... víš, ještě nikdy jsem se necítil tak opovrhovaný, je to divný... myslím, že i děda mě víc bere než ona..." procedil hořce.



"Říkal jsi mi, že to neměla v životě jednoduché. Ber ji prostě takovou jaká je, hlavně ji ale neubliž..."
"Lizzie ví na čem se mnou je, nikdy jsem jí neslíbil manželství plné lásky a dětí... ano, líbí se mi a mám ji vlastním způsobem rád, ale... vždyť víš..."
"Právě proto, že vím... stejně jako si jsem jistý, že nejsi zlý. Udělej to co je správné, ukaž jí váš budoucí dům a hlavně s ní mluv..."
"Vždyť víš, že my na to nejsme... Margisoni dobře mluví před ostatními, ale když dojde na naše osobní pokecy, jsme leví jak šavle..."
"Pak se prokaž jako lepší Margison..."



"To nejde, ty jsi ten lepší Margison. Parádní materiál na ženění, velký dědic... jsi dokonalý, ale nezávidím ti to bráško, nechtěl bych být pod drobnohledem jako ty. Jsem radši svobodný..." Simon si založil ruce na prsa a změřil si ho pohledem, který Stefan znal od jejich otce.
"Fajn! Zavolám jí... udělám to... vážně..."
"Dobře, pak mohu jít."
"A řekneš mi už konečně co říkáš na můj výběr mezi těmi ostatními domy?" Stefan si ani neuvědomoval, jak mu v daném okamžiku záleželo na Simonově názoru. Možná za to opravdu mohl veškerý čas co spolu strávili nebo byl skutečně pravdou fakt, že ctil svého staršího bratra jako svého otce? Simon se dlouze nadechl.
"Považuji tenhle dům za ucházející oproti těm ostatním. Osobně si myslím, že s Elisou nepotřebujete žádné okázalé sídlo s nekonečnými náklady. Tohle je lepší. Sice považuji cenu za nadhodnocenou, ale zjevně se zde jedná jen o pokus si vydělat... nikterak však dramatický..."
"Dal by jsi mi teda zelenou?"
"Je to věc tvého uvážení, já zde bydlet nebudu."
"Simone, můžeš mi odpovědět jako můj bratr a ne jako můj obchodní partner?" Simon se více narovnal a pokusil se o úsměv.
"Myslím, že bych ten dům vzal," odvětil pevným hlasem. Stefan se pousmál a semkl svého bratra v náručí.



"Mám velkou radost! Ani nevíš jakou! Konečně budu mít něco svého... už nebudu dědovým stínem, budu sám sebou, strašně se na to těším!" Simon se pousmál a pevně semkl Stefana.



"Mám taktéž radost. Když pominu fakt jakým způsobem jsme se dostali k penězům a dalšímu majetku z matčina dědictví, pak se konečně posouváme správným směrem. Nezapomeň, ale že nejdříve musíš splatit svoje dluhy, potom můžeš začít opravdu znova..." vydechl tiše Simon. Stefan se od něj odklonil.
"Jasně a pak konečně začneme žít jak si zasloužíme bráško." Simon přikývl.
"Tak jak si zasloužíme," utvrdil ho v jeho slovech pragmatickým hlasem.