Ze života Nervózního Jedince II.

To je vlastně pravda, já jsem to brala tak, že už není přímo její pacient od doby, co odešel z jejich domu, protože na dlouhou dobu zmizel a vůbec se všechno potom dost zamotalo...  navíc sám Tomas teď řekl, že je to jeho psycholožka. Určitě na to bude hodně lidí nahlížet negativně, jak říká i Kryštof. To je tak trapná situace, ještě to dlouhé ticho... ten rozhovor byl dost nepříjemný a některé ty Kryštofovy otázky působí až nepatřičně a jsou jako řežavé uhlíky, taky jak říká Tomas, to není jeho věc, aby se v tom až tolik rýpal nebo je zpovídal, i když to vůbec nemyslí špatně (to je později z toho rozhovoru patrné, ale na začátku to určitě nemuselo působit zrovna přátelsky, protože oni dva mu do hlavy nevidí jako my díky tobě  tím jsou tyto díly perfektní   ).
Možná jsem už taky ztratila nadhled tím, jak fandím jejich vztahu,   u jiných lidí by mi to vadilo, ale u těchto dvou ne. Jinak ale samozřejmě platí, že být to standardní situace, je to nekorektní a špatné, jak říká Kryštof, tehdy by to bylo zneužití ze strany psycholožky/doktora apod.
Chápu jeho šok, protože kdo by něco takového čekal a věřím na 100%, že to nikde vykládat nebude a taky je dobře, že je varoval, protože známe společnost v Podivíně  A jak říká i později Emílii - s tím taky souhlasím, že společnost tu pro něj v těch nejhorších časech nebyla a teď by ho chtěla kritizovat - a taky Emílii, která mu jako jediná pomohla? Asi je čeká ještě dost složitých věcí...  
Dostala mě Tomasova odvaha   myslím si, že mu pobyt na tomto místě hodně prospěl, sice to bylo pro něj místy i nepříjemné, ale jinak to asi s takovými problémy nejde.  
Celkově mám pocit, že mu to tu hodně pomohlo, promluva s Petrem, narozeniny Emílie, pak to nedorozumění s Anežkou, teď i tahle nepříjemná situace. Někdy i takové nepříjemné věci vedou k něčemu hodně pozitivnímu.
Kolikrát si Emílie bude muset vyslechnout, že ji Tomas miluje, než si to konečně připustí? Kryštof jí to správně řekl  doufám, že si díky tomuto opravdu naplno uvědomí, že blok má především sama v sobě tím, jak si to nechce připustit - jsem tak ráda, že ji to napadlo.    
Asi teď odjedou domů, ale co bude dál?  Jsem moc zvědavá na další vývoj!

Holky moc děkuji za každé vaše slovo

Ludmi, je pravda, že se zatím určitě nechystají muchlovat někde na veřejnosti i když je pravda, že občas nejsou zrovna moc opatrní například u toho vodopádu je mohl vidět prakticky kdokoliv

Hello, je to přesně jak říkáš problém je ve společnosti a v tom jak jednou vezmou jejich vztah, už takhle se o tom šušká a těžko říct, co se stane až se to veřejnost dozví Kryštof je určitě neprozradí, sám moc dobře ví co by to pro Tomase znamenalo kdyby od něj Emilie utekla a hlavně i co by to udělalo s jeho psychikou takže jsi ho odhadla moc dobře a máš pravdu, že Tomasovi tam pobyt prospěl když se vrátil s Jamiem byl hodně jako stín, teď je více odhodlaný k různým věcem ale je otázka, jak to s ním bude dál


110.část - Zpátky na startovní rovince

Cestu do Písečné oázy strávili oba sourozenci v tichosti. Emilie nadále nemohla dostat z hlavy Kryštofova slova. Možná měl pravdu... možná to bylo všechno jí a její povahou. Možná se opravdu bála i sebe. Zavrtěla hlavou a ohlédla se na svého bratra, který trpělivě naslouchal hvízdajícímu motoru. Na jeho tváři mohla zřít soustředění se kterým tiskl starý volant. Věděla, že si dělal starosti. Poznala by to na něm v každé příležitosti. Petr byl vždycky jejich velký ochránce a z nějakého důvodu se i ona vedle něj nadále cítila jak pod střechou, která jí dokázala uchránit před nepřízní počasí. Byl odolný, neohrožený a silný. Což byl možná jeden z důvodů proč dokázal vydržet mezi kriminálníky několik měsíců. Vozidlo neklidně poskočilo po rozbité silnici, když si uvědomila, že díky vlastnímu zaujetí svojí osobou a Tomasem úplně zapomněla na Petra. Sice působil klidně, ale byla si jistá, že i on si odnesl šrámy o kterých nemluvil. Celkem nedávno si všimla zvláštních šrámů na jeho pažích nebo způsob jakým byl vždy ve střehu, skoro jako kdyby stále očekával útok. Byl u tajné policie a podle jeho slov uměl celkem zacházet ze zbraní... i to ho muselo ovlivnit. Přimhouřila oči do slunce, když z jejich obzoru zmizely veškeré stromy a začaly je vítat žluté duny písku. Pootevřela ústa, ale vzápětí je zavřela. Najednou si nebyla jistá, zda je správná chvíle z něj tahat jeho minulost, když o ní sám nezačal. Byla si ale jistá, že by jí prozradil co by chtěla vědět, protože tak to Petr vždy dělal... nebo alespoň dříve ano. Dlouze se nadechla a zasunula si vlasy za ucho. Znova se zahleděla na svého mladšího sourozence a usmála se. Zdálo se jí to nebo dospěl? Skoro jako kdyby jí najednou vyrostl před očima. Znala mnoho jeho podob. Od rozlítaného puberťáka se skateboardem, co lezl po střeše a nebál se ničeho, po firmou svázaného mladého muže, který se nikdy na něco takového nehodil. Vždy byl svobodnou duší, co milovala sport a dobrodružství. Petrův svět nebyl ukrytý v kravatě a naleštěných botách. Odjakživa miloval přírodu a všechno co mohla nabídnout. Petr sebou cukl a na okamžik stočil zrak jejím směrem.
"Mám něco na hlavě?" Zazubil se, než se znova zaměřil na cestu.
"Ne jen... jsi najednou nějaký... větší..." vydechla téměř nesměle. Petr se zasmál.
"To jsem už spoustu let, naštěstí se mi vás obě podařilo přerůst. Pamatuješ, že jsem byl hrozně dlouho stejně velký jako vy dvě?" Emilie přikývla.
"Ale byl jsi skvělý i tak..."
"...i když mi říkali ve škole záprdek."
"Byli to idioti..."
"To ano, ale naštěstí se uměl záprdek prát. I když to táta nechápal..."
"Nikdy jsi mu neřekl, co ti ty pitomci říkali."
"Poradil jsem si s tím sám, časem si už nic nedovolili. Nemělo cenu do toho tahat rodiče, když na to stačily moje pěsti."
"Vždycky jsi byl hodně samostatný."
"A možná i kvůli tomu jsem nakonec skončil jak jsem skončil. Za chvíli už budeme doma a pak se podívám na to auto... chrčí víc než předtím... snad přežije ještě pár kilometrů..." zabručel.

Zhruba za půl hodiny se tak oba ocitli před domem jejich pratety...



"Tak jsme tady... snad dokážu to auto opravit," pronesl, než udělal krok od Emilie.
"Počkej!" Zarazila ho. Petr se k ní znova otočil a věnoval jí úsměv.
"Copak?"



"Chtěla jsem se tě jen zeptat na Tomase..."
"Co by jsi o něm chtěla vědět?"



"Začali jste spolu víc mluvit, což považuji za zázrak, ale chtěla jsem hlavně vědět... vědět..." odmlčela se, najednou jí začala scházet slova.



"Asi se mě chceš zeptat proč se s ním bavím... máte ho obě rády a upřímně je mi toho kluka celkem líto. A přijde mi jako sympaťák, kterého všichni neustále berou jako chudáka. Což mi nepřijde vůči němu fér. Hodně jsem o něm četl a vím, že má hodně za sebou, ale to neznamená, že se k němu nemůžu chovat jako k sobě rovnému. Chci být jeho kamarád a u toho se budu i řídit vašimi radami... nesahat na něj a tak... i když nevím, proč bych ho měl chtít nějak významně osahávat."
"Aha... jen dávej si pozor prosím..."
"Samozřejmě, neboj se sestřičko. Sice jsem už jednou zradil tvoji důvěru, ale chci ti dokázat, že si ji znova zasloužím. Mám v plánu si s ním hlavě povídat. Je rád, když mu vyprávím něco z našeho dětství. Vždycky pookřeje."
"Vážně?" Vydechla s jemným úsměvem. Petr přikývl.



"Podle toho jak jsem ho viděl reagovat na ostatní, tak mám z nějakého důvodu imunitu. Bude to určitě kvůli tobě, má tě hodně rád." Emilie pootevřela ústa, ale vzápětí je zase zavřela.
"Tomas mi hodně věří," vydechla po chvíli.



"A já se mu nedivím, vždyť jsi ho z toho všeho vytáhla. Jsi hrdinka, i když pro mě jsi jí byla vždy," vydechl a jemně ji pohladil po rameni.
"Díky, Péťo," zašeptala se slzami v očích. Petr jí věnoval starostlivý pohled, než jí sevřel v náručí.
"V poslední době hodně pláčeš... nerad tě takhle vidím. Trápí tě něco?" Pronesl do jejího ramene. Emilie zavrtěla hlavou a odklonila se od něj. Zlehka si otřela slzy a pokusila se o úsměv.
"Možná jsem jen trochu unavená. Ale těším se na Paty... ani jsem jí nezavolala, že už jedeme domů."
"Řekl bych, že na nás čekala i tak."
"A bude určitě pořádně naštvaná, že jsme jí nic neřekli."
"Možná, ale víš jak to má Paty se vztekem, dlouho se nevydrží zlobit. Tedy pokud jí někdo omylem nezničí nejmilejší boty," poslední slova vydechl se zvláštním podtónem, který Emilii přiměl si vzpomenout na jejich minulost. Na její tváři se zjevil úsměv.
"Stejně nevím proč jsi tehdy chtěl otevřít tu krabici pomocí Patriciina podpatku," zazubila se.
"Protože jsem nechtěl, aby rodiče přišli na to, že jsem si něco objednal. Slyšel jsem je v domě, proto jsem popadl to první co mi přišlo aspoň trochu ostré. Nečekal jsem, že se zlomí," podrbal se na hlavě se širokým úsměvem.
"Co sis to vlastně tehdy objednal? Nebyla to nějaká hra na konzoli?" Petr divoce přikývl.
"Byla a utratil jsem za ni celé moje kapesné. Rodiče by mě zabili kdyby se dozvěděli, že jsem utratil tolik peněz kvůli hře, kterou jsem stejně neplánoval hrát moc dlouho. Byl jsem puberťák... ale Paty mi to nedarovala... nedokázal jsem se přetvařovat a dala mi to pořádně sežrat. Byly to její první boty s podpatkem, takže jí teď chápu, že byla opravdu hodně naštvaná," zavrtěl hlavou.
"Ale odpustila ti to."
"Ano, za rande s mým kamarádem," zasmál se.
"To jsem už zapomněla."
"Ten kluk byl docela v pohodě, ale Paty ho nechala asi týden od prvního rande. Ani nevím proč..."
"Paty je někdy velká záhada..." vydechla pobaveně Emilie.
"Ale proto ji máme oba rádi a nikdy ji nenecháme ve štychu. Takže teď asi vyrazíme než si všimne, že jen trčíme před domem aniž bychom šli dovnitř se s ní přivítat," mrkl na ni než společně vyrazili k domu.

Sotva se jejich chodidla dotkla podlahy Emilie pocítila zvláštní příval tepla, za který mohl jejich skromně zařízený obývací pokoj. Možná byla většina věcí z druhé ruky a světlé tapety se začaly letmo odlepovat v horní části stěn, čímž odhalovaly původní tmavé obložení, ale něco na tom místě jí nutilo se usmát. Bylo to snad tím, že se již tady začínala opravdu cítit jako doma? Nebo za to mohla přítomnost její rodiny, která nyní v kompletní sestavě byla nedaleko ní?



Zavrtěla hlavou, když si všimla Patriciiny útlé postavy, která kontrastovala se vším okolo. Na její tváři se usídlil široký úsměv.
"Paty!" Zavolala na ni srdečně. Patricie se ohlédla a rozzářila se. V jejích očích se zjevila radost, která se dala snadno připodobnit k úžasu malých dětí u vánočního stromku.
"NO KONEČNĚ!" Zvolala a prudce se vrhla na svoji starší sestru.



Vší silou ji přimkla ke svému drobnému tělu.
"Mám takovou radost, že jste tady! A proč jste mi nezavolali?" Hudrovala do Emiliina ramene.
"Byli jste pryč celou věčnost! Hrozně jste mi chyběli!" Její hlas poskakoval po jednotlivých oktávách díky Patriciiným rozbouřeným emocím.
"Chtěli jsme tě překvapit," ozval se Petrův hlas. Jeho mladší sestra se k němu ohlédla.
"Ty jsi pořád samé překvápko!" Zvolala, než ho chytila za ramena a vší silou ho stáhla k sobě do náruče. Petr hekl, ale nakonec dokázal ustát její prudký výpad sourozenecké lásky.



"Taky tě rád vidím," vydechl a pohladil ji po zádech.
"Jste oba doma... to je BOMBA! Mohli bychom si večer něco zahrát, Simon to nesnáší... respektive nemá rád naše hry, protože nejsou logické a jsou jen absurdností jisté mysli. Ale i tak se určitě přidá! Já ho miluju a vás taky! A co ty Péťo? Našel sis tam holku?" Odklonila se od něj se zářivýma očima. Petr se zasmál.



"Ne, nikoho jsem si nehledal."
"A nezblbl jsi omylem někoho?"
"Cože?"



"Znáš to už... občas se ti to stalo."
"Co?"
"Bože můj, Péťo... jsi hrozně moc hezký! Ty tvoje kudrny, modré oči... spousta holek pro tebe ztrácela rozum a ani ses nemusel moc snažit!" Z Petrova hrdla se vydral zvonivý smích, než ji znova k sobě přitiskl.
"Paty... ani nevíš jak moc jsi mi chyběla! Vždycky jsi mě měla za strašného Cassanovu... ale těší mě, že mě i po tom všem považuješ za takového krasavce," vydechl.
"Jsi můj velký bratr, nikdy jsi nepřestal být fešák," zahuhlala do jeho ramene, které jí dosahovalo do výšky jejích úst. Petr ji od sebe odklonil.
"Promiň, moc jsem tě zmačkl."
"Ani ne... ale vážně... nestalo se něco, co bych měla vědět?" Petr se zakřenil.
"Ne, vážně se nic nestalo. Byl jsem s Emilií, Tomasem a Anežkou... a Annou, to je vše."
"S Annou? Kdo je to?"
"Kryštofova sestra a ne... nic mezi námi neproběhlo. Teď se hodlám věnovat jen vám a máminu autu, které mělo co dělat, aby nás dostalo domů."
"Co je s autem?"
"To netuším, nejsem automechanik, ale zkusím se na něj podívat. Ještě pořád si pamatuju věci, co mě naučil táta. Zkusím to... jinak bychom museli vyhledat nějaký autoservis. Je tady někde nějaký?" Patricie sebou škubla, když se jí před očima zjevila tvář jediného automechanika, kterého tady znala. Andy... kde mu jen byl konec? A fungoval vůbec jeho autoservis? Otřásla se, když si vzpomněla na jeho divoký pohled se kterým se jí snažil svádět. Co se jí na něm vlastně tenkrát líbilo?



Byla to snad jeho pohledná tvář? Vlnité vlasy, které jí nápadně připomínaly jejího bratra? Nehledala v něm snad i trochu jeho? Mužskou oporu, která jí po ztrátě otce a později i bratra, chyběla?



Nebo jí snad na něm imponovala jeho odvaha a drzost se kterou se jí nebál balit?



Nebo snad za to mohl fakt, že s ním byla zábava?



Že díky němu občas zapomněla na jakém místě se ocitla?



Že jí pohledný Podivíňan připomínal to co ztratila?



Fakt, že se i ona mohla stále bavit a smát?



Že by mohla znova cítit dotek měkkých rtů na těch svých? Patricie kdysi žila svými vztahy, které často končily katastrofou a podobně na tom byl i její vztah s Andym, který byl stejně nečekaný jako její chemie mezi ní a mužem, kterému říkali Ledový král. Jenže Simon byl možná na první pohled chladný a poněkud nepříjemný, ale Andy... později když mohla pohlédnout hlouběji pod jeho krásnou slupku... uviděla něco jiného.



Jeho prudkost se kterou ji líbal se později stala něčím z čeho měla strach.



Jeho drsnou povahu, kterou jí ukazoval když nebylo po jeho. Už dříve věděla, že více dokážou bolet slova než fyzické rány, ale u něj to pocítila silněji. Možná za to mohl fakt, že byla v té době již dávno zamilovaná do svého šéfa a proto si tajně idealizovala svůj vztah s Andym. Jen jsem ti chtěl připomenout, že beze mě zůstaneš už navěky sama... a za to co se stalo si můžeš sama, kdyby jsi ke mě byla milejší... zaslechla ve své hlavě jeho slova, která jí bodala jako žiletky. Jenže Andrew neměl pravdu.



Nezůstala sama, nyní po jejím boku stál muž o kterém se jí nikdy ani nesnilo a možná ani Andymu ne. Nenáviděl ho... vlastně ani netušila pořádně proč... záviděl mu, tím si byla jistá, ale někdy měla pocit, že za jeho zlobou bylo něco mnohem hlubšího než jeho žárlivost vůči Simonově bohatství a rodině. Někdy když viděla ty dva spolu...



...měla pocit jako kdyby Andrew chtěl neustále Simonovi dokázat, že byl lepší. Dokázal se lépe prát, víc vycházet s lidmi... ale něco v něm bylo špatného... něco...



...a nešlo jen o to, že ji podvedl. Občas to mohla zahlédnout v jeho očích. Jistý náznak šílenosti, který jí naháněl strach. Možná i kvůli tomu s ním nikdy nedokázala strávit noc jako muž a žena.



To zlovolné bláznovství v něm spatřila i v den kdy ho naposledy viděla. Byl ochotný tam nechat Simona zemřít nebo ho alespoň zostudit. Buď si v ten den opravdu neuvědomoval, co mohl provést... nebo mu skutečně činilo radost vidět především Simona pod rozpáleným sluncem uprostřed ničeho. Možná si i přál jeho smrt. Ale proč? Proč byl tak posedlý tím, aby nejstarší Margison zmizel?
"Paty, jsi v pořádku?" Vyrušil jí z jejích myšlenek Petr. Patricie sebou škubla a věnovala mu úsměv.



"Já... na co ses to ptal?"
"Jestli nevíš o nějakém autoservisu."
"To netuším... a... stejně to líp opravíš TY!" Zvolala možná až moc divoce. Petr si ji zmateně změřil.
"Ptala ses mě jestli je něco co by jsi měla vědět, ale myslím, že je tady spíš něco, co bych já měl vědět... který automechanik ti ublížil?!" Vyhrkl prudce a v jeho očích se zjevily ohníčky, které jen prozrazovaly, že byl připraven ji pomstít... opět. Patricie se letmo dotkla jeho ramen a nervózně se zasmála.
"Je to dlouho a Andyho jsem neviděla už celou věčnost... nevracejme se k tomu, ano?"
"Já se zblázním... dobře, ale budu v klidu jenom pokud to tak zůstane. Podle toho jak tě vidím a jak se ti třesou rty, tak vím, že tohle byl velice kvalitní materiál imbecila. Máš z něj strach, ale něco ti povím... pokud by se tady náhodou objevil, tak ho přiměju jako všechny kretény před ním, že se on má bát mě. Roztrhám ho na kusy jestli si na tebe ještě někdy něco dovolí, rozumíš?" Patricie zalapala po dechu. V minulosti ji chránil... někdy dokonce aniž by si toho sama všimla a nyní... nyní to dělal znova. Prudce zamrkala.
"Díky, bráško... ale nebude to určitě nutné... vážně..." Petr jemně vztáhl svoji dlaň k její líci a něžně ji pohladil.
"Fajn... teď půjdu nahoru pro nějaké pracovní oblečení a podívám se na auto," oznámil jí tiše. Patricie přikývla, než jí vtiskl polibek na čelo.
"Kryju ti záda," mrkl na ni. Až poté se otočil a zamířil do chodby. Patricie se objala oběma rukama a ohlédla se na Emilii.
"Je pořád stejný," vydechla s téměř nesmělým úsměvem. Emilie přikývla.
"V tomhle ano a popravdě i já doufám, že se Andy jen tak nezjeví."
"To já taky... a neposadíme se? Jak jsi se měla vůbec ty? Co Tomas?" Emilie si pročísla vlasy. Po drobné chvilce se již obě sestry ocitly na staré pohovce, kde Emilie stačila Patricii povyprávět část událostí, které se přihodili v penzionu.



"No páni... takže to Tomasovi vlastně pomohlo! A přátelství mezi naším bratrem a ním bych se nebála. Víš, že Petr vždycky rád spojoval kolektiv, tohle zvládne a nemusíme ho ani sekýrovat."



"Ale stejně... co když šlápne vedle?"
"Myslíš jako... co kdyby na něj víc sáhl? Proč by to dělal? Nebo ti snad přijde normální, aby se kluci jen tak osahávali?"
"Nemyslím teď jeho problém s dotekem ale... celkově jeho problémy... a... a..." slova se jí zadrhla v hrdle. Patricie si ji změřila.



"Myslím, že mi snažíš něco zatajit. A co vy dva? Měli jste mezi sebou rozestupy?" Emilie sebou škubla a pohlédla na svoje kolena. Několikrát si přejela dlaněmi po jemném povrchu svých džínů, než znova vzhlédla ke svojí sestře.
"Takže žádné rozestupy, to jsem si myslela!" Zvolala se širokým úsměvem Patricie.



"Ale Paty, tohle je prostě špatně! Neměla bych být s Tomem takto! Nikdo se to nesmí dozvědět!"
"Nikomu to neřeknu a Tomasovi nějaká ta láska prospěje," mrkla na ni.



Její úsměv nyní připomínal spokojenou kočku, která ulovila pořádně velkou rybu.
"Takže kdy budete mít rande?"
"Cože? My dva? To... to... ne..."
"Ne? To jako vážně? Nevím sice jak moc jste měli nulové rozestupy, ale... strávili jste spolu víkend a vy to jen tak smažete? To snad ne tohle... a měla jsi narozeniny!"
"Právě..."
"Co? Co ti dal jako dárek? Mám hrozně velkou radost!" Emiliinu tvář polila červeň. Nebyla zvyklá na podobný druh rozhovorů, který dokázal vést jen k jejím rozpakům.



"Byl neuvěřitelně milý... něžný... a... a..." v ten moment se jí před očima zjevila vzpomínka.



Ten vodopád a jeho rty... byla první ženou, kterou kdy skutečně políbil... které se kdy dotkl, alespoň jí to sám řekl. Byl vlastním způsobem nevinný a zároveň něco v něm bylo... bylo... cítila z něj vášeň, hlavně minulou noc...



...kdy spolu skončili v posteli a on jí hladil a... a...
"Emilí! Planeta Země volá Emilii Dvořákovou!" Emilie sebou prudce škubla a věnovala zděšený pohled své rozzářené sestře.



"Nevím co chceš abych ti řekla... byl na mě prostě hodný!" Rozhodila prudce rukama.



"Hodný... no já to chápu a jsem ráda, že u tebe takhle zabodoval. Nejraději bych ho šla obejmout, ale myslím, že by spíš stál o tvoje objetí než to moje. Takže kdy se uvidíte?"
"Nevím," pípla Emilie.



"Nevíš? Ach můj bože... já vás vážně k sobě svážu provazem a nechám vás jeden den v pokoji zavřený! To snad není pravda! Vždyť léčíš duše nebo ne? Copak to nevíš, co ti říká jeho duše a co ta tvoje?"
"V tom je ten problém... já to nevím..."
"Aha... dobrá, pak ti to vysvětlím já. Mám mizerné zkušenosti se vztahy, ale co ti mohu říct narovinu, pak si nemyslím, že by tě chtěl Tomas podvést. Je do tebe zamilovaný stejně jako ty do něj. A jak to vím? Vyfotím vás až se na sebe budete dívat a pochopíš to. Kdyby mohli být ty srdíčka co mezi vámi létají ve vzduchu vidět, tak bych vás ani nevyfotila, protože byste se v nich ztratili!"
"Paty..." Patricie ji přerušila.
"Žádné Paty a ani vysvětlování rozumem, ten ať si teď škubne... jsme v zatraceném Podivíně a o několik bloků bydlí zelení mužíčci... vážně si myslíš, že je tady prostor pro racionalismus? Počkat... hlavně neříkej Simonovi, že jsem ti něco takového řekla, protože jinak by se proměnil ve skutečného advokáta, kterým vlastně díky škole je a bylo by po legraci. Chci říct... vy dva jste pro sebe jako stvoření. Dala jsi mu nový život a on se čistě náhodou proměnil na sexy chlapa se smutnýma očima. Nevyčítám ti, že jsi se do něj zamilovala, protože on je vážně moc hezký a ve své podstatě je i hodný, jen je trochu ztracený a pro takové muže jsi měla vždycky slabost. Dalo se skoro čekat že se to stane a navíc to vaše osudové spojení přes pratetu a Gabriela Parkera. Možná máte prostě dokončit co oni nemohli! A pokud nechceš slyšet ani tohle pak... prostě se smiř s tím, že jsi zamilovaná do Tomase Parkera, nadaného klavíristu se zlomeným srdcem." Ukázala na ni prstem. Emilie zalapala po dechu.
"Ale on je můj pacient! Tohle bych vůbec neměla cítit!"
"A Simon byl můj šéf a nakonec jsem stejně zcela nekorektně skončila v jeho posteli... tak jsme obě trochu extra a co? Život nám dal pořádně přes nos, místní nás málem zavraždili a teď bychom se měli někam jít zahrabat? Tak to ani náhodou! Navíc tohle je záležitost lásky a ta nikdy nezná žádné předpisy. Ať si všichni laskavě políbí víš ty co..."



"Paty, ale tohle... on chce čas..."
"Fajn, ale ať se ten čas nepromění na roky. Prostě ho chytni a nepusť."
"To není jednoduché..."
"Tak si to nestěžujte... nedívej se na mě tak, dobře dejte si oddech jestli ho potřebujete, ale už se s tím co cítíte smiřte prosím. Chci říct... mám tě ráda Emilí a vidím jak tě to trápí... už jen proto chci, aby se to mezi vámi už ujasnilo..."
"Já vím... ale není to snadné... není..." vydechla. Patricie se natáhla blíže k ní a sevřela ji ve své náruči.
"Vždycky jsi byla ta nejvíc rozumná z nás tří... někdy mi přijde, že i neseš všechny naše starosti a teď když máš vlastní... tak se to v tobě pere. Ale dopadne to dobře... vím to, protože jak ty, tak i on si to zasloužíte," vydechla do jejích vlasů.

Vida, na Andyho už jsem úplně zapomněla ! Není divu, vždyť tento příběh, milá Lucisab, svým věrným čtenářům přinášíš už od října 2018 Doufám, že už se s tím týpkem nepotkáme, i když Petr by si s ním určitě poradil !

Moc krásný díl    btw. líbí se mi ten jejich dům, moc se ti povedl. Pokaždé už se cítím jako na návštěvě u starých dobrých známých nebo u příbuzných, když ten dům vidím
Líbí se mi i historky z jejich dětství  jsou to vtipné vzpomínky a je tu spousta super hlášek, třeba o Paty: „Její úsměv nyní připomínal spokojenou kočku, která ulovila pořádně velkou rybu." - to je tak výstižné, když se podívám na tu fotku nebo Petrův dotaz, jestli má něco na hlavě, že se na něho Emílie tak upřeně dívá

Přesně jak to říká Petr, proč by na Tomase měl sahat. Emílie se nemá čeho bát, Tomas jedině ocení takového dobrého kamaráda, který s ním zachází normálně, přesně to potřebuje. Musí se začlenit a žít normální život, aby si nepřehrával v hlavě pořád ty traumatické události a nezabýval se tím.

To teda doufám, že Petr bude moct to auto opravit sám... představa, že se zase setkáme s Andym...  ještěže se Paty z toho hrozného vztahu vyvlíkla. A s tou holkou (Anežkou) na to kápla, ani neví, jak se trefila

Holky moc děkuji za každý váš komentář vždycky mi udělají velkou radost

Ludmi, vždycky skoro zapomenu jak dlouho už píšu příběh o Nervózním, přijde mi to jako včera... o to víc mě těší, že vás příběh pořád baví a vracíte se k němu spolu se mnou jinak se nedivím, že jsi na něj zapomněla nebyl tam tak dlouho (i když v mojí hlavě měl v příběhu být déle než byl... ale to bychom se k Tomasovi dostali až bůh ví kdy takže jsem ho tenkrát prostě vykopla... ) jinak máš pravdu, že by mu Petr dal co proto, kdyby si náhodou něco k Paty dovolil

Hello, to mě moc těší, že máš z domu holek takové pocity mám z toho velkou radost zvláště jak jsem si tenkrát nebyla jistá tím jak ten dům nakonec dopadl inspirovala jsem se tenkrát jedním viktoriánským domem okolo kterého chodím do práce (tenkrát byl opuštěný s krásnými, rozbitými vitrážovými okny a věžičkou. Z těžkými starými záclonami, co měl stále v oknech, působil děsivě a tajemně, dokonce mu jedna moje kolegyně přezdívala dům pro čarodějnici ale tenhle domek má nakonec zatím šťastný konec nastěhovala se do něj rodina a opravila ho pořád působí tajemně a tmavě, ale je čistý, bez zničeného plotu a oken a je kolem něj živo řekla bych, že časem dostane i světlejší omítku třeba ) samozřejmě moje myšlenka, jak by měl vypadat byla nakonec úplně než tak jak nakonec dopadl v simíkách

Jinak určitě ještě uslyšíš hned několik historek z dětství našich sourozenců Dvořákových moc děkuju za každou chválu mám velkou radost, že se mi podařilo vše popsat, tak aby se vám to líbilo

Bohužel vás budu muset během dílku poprosit o představivost například u výškových rozdílů některých postav nebo náhlé změny denní doby, kdy je z čistého světla najednou tma škoda, že ve dvojkách není bez módů klasické stmívání


111.část - Kapitán se hlásí do služby

Do svého pokoje dorazila Emilie jako ve snu.



Skoro se vyděsila, když pod její vahou zaprotestovalo staré prkno její ložnice. Zmateně se zahleděla na kufr, který nadále stál na chodbě a čekal na chvíli kdy se i on přemístí do svého původního domova. Tiše se zahleděla na jeho vzor a v ten moment si vzpomněla na den, kdy ho vytáhla naposledy. Na den, kdy do něj v rychlosti vložila svůj skromný majetek a vydala se do neznáma. Do Podivína, kde zemřela její prateta na kterou neměla jedinou vzpomínku. Možná byla už tenkrát blázen... ale co mohla ztratit? Zavrtěla hlavou a stočila svoji tvář směrem, kde vytušila pohyb.



V zrcadle se odrážela její tvář, která ji matně upomínala na fakt, že se znova vrátila do místa, který nyní nazývala domovem.



Ani sama si nyní nedokázala řádně uvědomit o kolik se změnila ona nebo lidé kolem ní. Patricie jí přišla dospělejší, Petr klidnější a ona... ona... si připadala starší. Pomalu přistoupila blíže ke svému odrazu a letmo se ho dotkla. Byla starší než Tomas... ani netušila proč jí daná myšlenka najednou vstoupila do hlavy. Nebyla i kvůli tomu jejich pocity ještě více zakázané? Byla jeho psycholožka a ještě ke všemu jí od něj dělilo několik let navíc. Zavrtěla hlavou.
"Přemýšlíš nad pitomostmi," oslovila samu sebe, než přešla ke komodě a pohlédla z okna na zahradu. Skrz sklo, tak mohla zahlédnout vysoký strom s bohatou korunou, který pod sebou jak ptáčata ukrýval keře, které kdysi odkoupila od muže, který zažíval neuvěřitelně divoký rozchod. Zažila toho tady mnoho... možná více než kdy očekávala. Čím pro ní byl dříve Podivín? Znala ho pouze jako město plné podivínů, kterým bylo dobré se vyhnout. Stát pohlcený pískem, plný paranormálních jevů... když nad tím tak přemýšlela uvědomila si, že si o daném místě nikdy nemyslela nic dobrého. Vlastně ho skoro považovala za podivný úkaz, který téměř vytěsňovala ze své mysli skoro jako kdyby nikdy neexistoval. A pak... pak... se pro ni tohle bohem zapomenuté místo stalo domovem a ona i její rodina... byla nucena zapadnout mezi ostatní zvláštní obyvatele. Nyní už byli možná i oni podivní... tiše zavrtěla hlavou nad svými úvahami, než se jako divoký výkřik rozzuřeného lva rozezněl její mobil. Emilie sebou škubla a bez toho aby se podívala na displej, ho zvedla.



"Haló?" Vydechla téměř nesměle do aparátu.
Ahoj Emilie! Pozdravil ji nadšeně z druhého konce policejní kapitán.



"Tony!" Vyhrkla. Ve své duši najednou pocítila zvláštní radost, která naplnila její nitro. Vnímala v sobě neobyčejné štěstí z toho, že ho slyší. Muže který se jako jeden z mála dal na tomto místě připodobnit k normálnímu... k bezpečnému. Ale skutečně po něčem takovém Emilie prahla? Toužila snad po muži, který by symbolizoval klid? Nebo snad po nešťastném muži, ke kterému hořela nekonečnou něhou? Kde byla pravda? A mohla je vůbec porovnávat, zvláště když si nebyla jistá, zda k ní oba chovají jistou náklonost? Patricie o ní byla přesvědčená, ale ona? Najednou si nebyla jistá... jako kdyby její jindy jasný úsudek něco zatemnilo.
Haló? Ztratil jsem tě? Narušil ji jeho hlas.



"Ehm... ne... samozřejmě, že ne... jen jsem si na něco vzpomněla... copak jsi potřeboval?" V telefonu se ozval Antonínův hřejivý smích. Skoro ho tak viděla... s jeho zářivým pohledem, kterým oplýval. Ve své podstatě byl neuvěřitelně sympatický a milý... i toho si byla vědoma.
Napadlo mě, že kdyby jsi nic neměla... jestli by jsi nechtěla vyrazit do města?



"Do... do... města?" Vykoktala.
Ano, jen tak... prostě si vyrazit. Vím, že jsi teď nebyla dostupná a říkal jsem si, že jsme dlouho nic nepodnikli. Doufám, že se nezlobíš, že jsem zavolal. Antonínův hlas najednou povadl. Jako kdyby mu snad došly baterie, které jindy poháněly jeho věčnou radost ze života.
"Samozřejmě, že ne... ráda tě slyším," odvětila pevným hlasem.
To jsem moc rád. Tak co tedy... chceš jít se mnou do města? Emilie se zmateně zahleděla na svůj odraz. Ve svých očích mohla zřít zvláštní strach, který se k ní skoro nehodil. Proč se najednou cítila zvláštně když by měla říct Antonínovi na jeho nabídku ano? Bylo to snad kvůli Tomasovi? Nezrazovala ho tím? Cukla sebou. Ale ona nechtěla jít s Antonínem na rande... chtěla s ním jít ven jako kamarádka. Byla to i tak zrada? Zalapala po dechu. Jistěže ne... určitě ne... ne... ne... ne...
Emilie? Jestli nikam jít nechceš stačí to říct, v mlčení moc dobrý nejsem. A hlavně když tě nevidím, tak ani nemohu odhadnout, proč vlastně mlčíš, ozval se znova z telefonu energický hlas policejního kapitána. Emilie zavrtěla hlavou. Tím, že by šla s  Antonínem ven... tím přeci nemohla Tomasovi ublížit... nebo ano? Ale šlo především o to, co by s Antonínem mohlo nastat a ona se s ním nechtěla posunout nikam dál. Dlouze se nadechla, než se konečně odhodlala k odpovědi.
"Ráda s tebou někam půjdu," zaslechla nakonec vyslovit svoje rty. Dělala snad chybu? Možná... ale byla si jistá, že neměla v plánu dělat nic co by mohlo Tomasovi ublížit.
Skvělé! Vyzvednu tě v osm, ano? Zaradoval se Antonín.
"Dobře, zatím pa..." rozloučila se s ním spěšně, než hovor ukončila. Zmateně si uložila mobil zpět do kapsy.



"Co se to se mnou děje?" Zeptala se svého odrazu.

Mezitím ve spodním patře Petr zkoumal v novinách nové nabídky práce.



"Zkušenost v oboru minimálně dva roky... řekl bych, že mi neprojde můj několikaměsíční kriminál a skrývání v ulicích. Co teď..." bručel a aniž by si toho všiml se u něj zjevila Patricie. Jeho mladší sestra ho pozorovala se zvláštním zaujetím, které se nedalo připodobnit k ničemu jinému. Proč se nešel podívat po práci na internetu, kde bude víc nabídek? Honilo se jí hlavou, když zaslechla jeho slova.
"Péťo!" Zavolala na něj vesele. Petr k ní zvedl své oči a usmál se.



"Paty! Trochu jsem obhlédl auto a řekl bych, že bych to mohl zvládnout, ale musím zajít koupit nějaké věci."
"Dobře, nějaké peníze ti na to dám," vydechla s úsměvem a pomalým krokem zamířila k němu blíže. Petr odložil noviny a postavil se. Na jeho tváři se usídlil zvláštní pohled.
"Ne, něco mám našetřeno, nemělo by to být tak drahé. Nedělej si s tím vůbec starosti," vydechl nervózně.



"Všimla jsem si, že si hledáš práci." Petr přikývl.



"Ano, ale nepochybuji o tom, že to bude složité. Všude často chtějí čistý rejstřík a já ho vlastním způsobem mám, protože jsem očištěný, ale... celý můj případ je hodně známý takže..." zavrtěl hlavou. Patricie se letmo dotkla jeho ramene.
"Všechno bude v pořádku, Péťo. Vím, že si tady něco nejdeš, máš přeci i titul."
"Ten je mi tady teď vcelku nanic bohužel. Nikdo mě nevezme zpět do branže a popravdě ani bych nechtěl. Už nechci mít žádnou velkou zodpovědnost za někoho dalšího. Podívám se jestli by mě nevzali třeba jako prodavače... uvidíme."
"Ale ty máš přece na víc! A navíc jsi chytrý! Nebude tě dlouho bavit se přehrabovat zbožím," pronesla sklesle.



"To je v pohodě, sestřičko. Teď si nebudu nijak vyskakovat. Třeba v budoucnu budu moci dělat něco lepšího, ale teď budu rád za cokoliv, kde mě budou chtít vzít i přes moji minulost."
"Moc mě mrzí, že máš takové vyhlídky..."
"Můžu si za to sám, netrap se tím," pronesl jemně. V ten moment se Patriciina tvář rozzářila do širokého úsměvu.
"Půjdeš určitě na nějaký pohovor... takže mě napadlo, nejen kvůli pohovoru..." drmolila, než odněkud vytáhla balíček obvázaný rudou stuhou.





"Napadlo mě, že budeš potřebovat něco pěkného na sebe a to nejen na pohovory. Já vím, nedívej se na mě tak... ale kupovala jsem něco pro Simona k narozeninám, tak jsem ti k tomu něco přihodila... ber to jako předčasný dárek!" Vyhrkla, když zřela jeho výraz.



"Paty... to jsi neměla... já nic nepotřebuju," vydechl těžce. Patricie zavrtěla hlavou.



"Já to udělala ráda a nebylo to nijak drahé! Máš tam jednu bílou košili, společenštější kalhoty a pár drobností... vždyť se na tobě všechno rozpadá!"
"Neměla jsi mi nic kupovat... tohle si nezasloužím, měl bych si na něco lepšího vydělat..." zabručel. Patricie znova prudce zakroutila hlavou na nesouhlas.



"Byly slevy, není to značkové a trvám na tom, že to potřebuješ. Kdysi jsem něco nakoupila i pro Tomase, tak proč ne i pro tebe? Jsi můj brácha a teď si tady ničíš to minimum oblečení co máš opravou našeho auta. Vím moc dobře, že máš většinu věcí z druhé ruky a ani bych se nedivila kdyby to co máš teď na sobě stálo asi 40 simoleonů," poukázala na drolící koženku na bundě a díry u okraje trička.
"Paty... vážně... měl bych si to zasloužit a ne to získat takhle snadno..." zabručel.
"Jsi snad nějaký novodobý mučedník? Nedávám ti milion simoleonů, byt a auto. Jen pár kousků oblečení, které nemá dohromady bůh ví jakou cenu. Díky němu určitě mnohem víc zapůsobíš!" Pokusila se ho přesvědčit a natáhla k němu svoje paže se zabaleným dárkem.
"Paty... já..." Patricie ho přerušila.
"Ne, prostě si to vezmi. Je to moje poslední slovo... přeci mě nechceš urazit!" Petr si dlouze vzdychl. Byl si vědom toho, že to s ním Patricie myslí dobře, ale... on pro sebe nechtěl nějaké vylepšení... ve svém nitru cítil, že si nic takového nezasloužil, zvláště ne od svých sester, kterým vzal úplně všechno.
"Paty..."
"Na..." přiblížila k němu balíček. Petr nakonec svoje paže natáhl jeho směrem a krabici od ní převzal.



Zmateně hleděl na obrovskou rudou stuhu na jeho vrcholu a napadlo ho, že muselo dát Patricii velkou práci ho takhle zabalit.



"Proč se tváříš jako kdybych ti tam zabalila psí bobek?"



"Já... nic z toho si nezasloužím"



"Přestaň plácat nesmysly! A udělej mi radost tím, že si něco z toho vezmeš na nějaký pohovor!"



"Všechno ti to vrátím... do posledního simoleonu..."
"Nic nechci vracet! Budeš se snad takhle chovat o Vánocích? To ti nemůžu prostě jen tak svobodně něco dát?"
"Paty, ale já... tolik jsem vám toho vzal díky vlastní blbosti a... a..." jeho hlas se zdál těžký.



Znova se zahleděl na lehký balíček ve svých rukách a polkl.
"Nemám ti co nabídnout... já..."
"Přestaň mít potřebu se mi nějak hmotně revanšovat. Největší radost mi uděláš, když se mnou dneska povečeříš a pak tě uvidím kráčet v bílé košili na pohovor jako krále. Vždycky ti to v nich tolik slušelo! Jsem si jistá, že díky oblečení které nevypadá jako z padesátého sekáče, uděláš dojem a dostaneš práci. A pak mi co já vím... můžeš koupit kytku," ukázala na něj se širokým úsměvem. Petr zavrtěl hlavou. Na jeho obličeji se usídlil úsměv ve kterém se odrážela jistá dávka nervozity, která ho tížila více než dárek v jeho pažích.
"Přijmu ho s tím, že udělám vše pro to, aby jste na mě mohly být zase pyšné... taky ti slíbím, že ti za svoji první výplatu koupím velkou kytici růží," vydechl. Patricie se zasmála.



"Jestli je to jediný způsob aby sis ho vzal a přestal remcat nebo mi ho nedejbože vracel, tak dobře. Budu počítat s kytkou," mrkl na něj. Petr se zasmál, než někam odložil balíček ve svých rukách.



"Stejně jsi neuvěřitelná..."
"To jsem, stejně jako ty nebo Emilie. Ta nás teď oba potřebuje. Sice jsi muž, ale myslím, že víš co tím myslím."
"Vím o čem mluvíš. Jedná se o Tomase, že ano?" Vydechl aniž by jakkoliv reagoval na narážku na jeho mužství. Patricie přikývla.
"Později si spolu o nich dvou musíme promluvit, ale teď není ta správná chvíle. Každopádně mám velikou radost, že jsi mi ten dárek nehodil na hlavu!" Zvolala nadšeně, než se vrhla do jeho náruče.



"Tak strašně moc jsi mi chyběl!"



"A ty mě... nikdy nepřestanu být vděčný za to, že jste mě vzaly zpátky. Nikdy... tak strašně moc jsem se bál, že se mnou vytřete podlahu..." šeptal. Patricie zaslechla v jeho hlase smutek, který se k němu téměř nehodil. Petr býval vždy neobyčejně veselý a milý, ale od chvíle kdy ho mohla znova zřít... poznala, že se změnil, ale bylo jí jasné, že od něj nic jiného ani čekat nemohla. Všichni tři se změnili... každý z nich si nesl svoje vlastní šrámy, bolesti... o to spíše ho k sobě ještě více semkla. Zbožňovala ho už od svého dětství... její druhý mužský vzor v rodině. Vždy si někoho jako on představovala po svém boku.



"Nikdy bychom s tebou nevytřely podlahu. Máme tě obě moc rády, každý děláme chyby a ty sis tu svoji už dávno uvědomil," pronesla pevným hlasem, než ho pustila. Petr si ji zkoumavě změřil. V jeho očích se odrážely slzy, kterým nedával volnou cestu.



"Mám tu nejlepší rodinu, i když já sám... jsem byl strašný mizera..."
"Šššš... dost Péťo. Teď už bude všechno jenom úžasný. Budu se vdávat! Doufám, že přijdeš na moji svatbu a co víc... odvedeš mě k oltáři?" Vydechla s hvězdami v očích. Petr se zasmál a z jednoho oka mu unikla jedna krůpějka slané vody.
"Samozřejmě, bude mi ctí tě doprovodit," vydechl třesoucím hlasem.
"To je úžasný! Mám velikou radost! Díky bráško! Jen s tebou to bude úplně dokonalé!" Vyhrkla plna radosti. V ten moment se ozvaly zvuky kroků na schodišti. Petr zvedl hlavu správným směrem.



"Emí," oslovil přicházející jemným hlasem.



"Ahoj..." odvětila velice tiše. O několik krátkých vteřin spočinula před jejich zraky.



"Jdeš se najíst?" Zeptala se jí s úsměvem její sestra. Emilie jí věnovala nervózní úsměv.



"Já... já... jdu ven s Tonym, nečekejte na mě s večeří," vydechla možná příliš rychle.



"Cože? Sotva jsi se vrátila!" Zaprotestovala Patricie.
"Kdo je Tony?" Vypadlo z Petra zmateně.
"Můj kamarád," odpověděla mu prkenně.
"Kamarád... hlavně nezapomeň na to o čem jsme spolu mluvili Emilí..." upozornila ji Patricie.
"Neboj se, bude to v pohodě. Tony a já... jsme přátelé..." zopakovala znova ve snaze jejich vztah ještě víc u Patricie utvrdit. Nebo si to snad chtěla i ztvrdit sama před sebou? Zavrtěla hlavou.
"Už na mě čeká... musím jít. Zatím ahoj," zamávala jim, než zmizela z jejich dohledu. Patricie si založila paže na prsou.
"Proč mám pocit, že se ti ten Tony nelíbí?" Vydechl směrem ke své mladší sestře Petr.
"Všechno ti to vysvětlím u večeře," pronesla zvláštním tónem. Až pak oba zamířili ke kuchyni.

Emilie měla pocit jako kdyby utíkala... jako kdyby prchala před podezřívavým pohledem své sestry... jako kdyby unikala před sebou samou.



Chladný vzduch ovanul její tvář, když zřela svého společníka. Antonín stál pod pouliční lampou. Jeho postava zářila jako jasný maják, který jí k sobě vábil. Na jeho tváři se vyjímal široký úsměv bez kterého ho snad ještě nikdy neviděla. Byl tak milý... jeden z mála hodných lidí, které znala z Podivína. Možná měl i on svoje tajemství, ale pravdou bylo, že ty měsíce kdy Tomase nemohla vidět jí on znatelně pomáhal, aby nesedla do auta a nejela ho hledat. Kdy pomáhal jejímu zlomenému srdci nemyslet na ten polibek a na jeho útěk, kdy měla pocit, že mu ublížila. Její nohy jí donesly ještě blíže k policejnímu kapitánovi, jehož úsměv se ještě více rozšířil.



"Ahoj Emilie," pozdravil ji. Jeho hlas byl melodický a hřejivý, vlastně celá jeho osobnost vyzařovala jistou dávku tepla, která jí nyní začala objímat sotva ho spatřila. Na její tváři se zjevil úsměv.



Najednou si byla vlastním způsobem jistá, že kdyby její srdce již nepatřilo Tomasovi... pak by se možná... možná... dokázala zamilovat do Antonína.



Patricie jí často říkávala, že jí přitahovali nejvíce muži, kterým něco chybělo... kteří potřebovali pomoc. Ale Antonín byl přesným opakem tohoto popisu. Možná měl i on smůlu v lásce, ale jinak se dal považovat se svojí policejní kariérou spíše za hrdinu. Jeho masivní, svalnatá postava díky které jí převyšoval o celou hlavu a půl taky nevykazovala žádnou nutnou pomoc. I přesto si však byla jistá, že i on měl bol, ale při své vlastní srdečné povaze jí nikdy s tématem jeho bývalé ženy tolik nezatěžoval. Spíše jí naslouchal nebo jí vykládal o své rodině, kterou tolik miloval. Když se nad tím tak zamyslela, tak byl vlastně úkazem v Podivíně. Hodný policejní kapitán, který nesledoval jen vlastní touhy.
"Ahoj Tony," oslovila ho. Antonín se zasmál, než k ní natáhl svoje paže a ona se instinktivně schovala do jeho náruče.



"Hrozně moc rád tě vidím!" Vyhrkl nadšeně a pevně ji k sobě semkl. Jeho objetí bylo jiné než Tomasovo. Skoro jako kdyby bylo to jeho víc hřejivé, možná za to mohl fakt, že byl o tolik vyšší a díky tomu dokonale zapadla do jeho těla, zatímco on sám si o její hlavu mohl opřít jen svoji bradu. Jeho paže byly pevné a silné. Nyní skoro vnímala sílu, která se v nich skrývala. Kterou nikdy nemohla pořádně vidět v akci. Živě si ale dokázala představit, že dokázal skvěle plnit svoji funkci ochránce města. Jeho náruč díky způsobu jakým ji k sobě tiskl připomínala objetí velkého plyšového medvěda. Když se nad tím tak zamyslela, tak na něj možná i dané přirovnání sedělo. Sama pro sebe se musela pousmát svým úvahám. Antonín ji znova k sobě přitiskl, než se od ní odklonil a pustil ji.



"Jsi připravená na Centrum?" Emilie pokrčila rameny.



"Bude to určitě fajn," odvětila prostě. Antonín jí věnoval další široký úsměv.



"Bude to úžasné! Ukážu ti tady zase něco nového. Mám opravdu velkou radost, že jsi souhlasila, že se mnou půjdeš ven." Vyhrkl s veselými ohníčky v očích. Emilie se zasmála, neschopna jakékoliv další reakce na jeho téměř dětskou radost. Měla pocit jako kdyby byl jen okamžik od chvíle kdy by začal radostně poskakovat na místě.
"Pojďme," vyzval ji zářivě a společně se vydali k autu.



Jakmile se její pozadí dotklo potahů Antonínova auto, okamžitě jí v hlavě vytanul Tomasův obličej.



Dělala snad něco špatně? Nebo byla až moc paranoidní?



Nebo jí už možná jen její vlastní nejistota až moc spalovala? Ale nebyl právě proto dnešek tím dnem kdy si mohla dovolit být jen Emilií Dvořákovou? Ženou, která se nemusela bát svých činů? Dlouze se nadechla, než se raději rozhodla zaposlouchat do zvuků rádia.

Petře, ty se vůbec nemusíš podceňovat, určitě najdeš práci brzo, a třeba ti to nové oblečení od Patricie opravdu pomůže A Emilie má pocit, že Tomase zrazuje jednou večeří s Antonínem ? Vždyť na tom není nic špatného, že by Tomas musel žárlit. Ale asi by to měla Antonínovi vysvětlit, aby si nedělal nějaké plány

Petr se vůbec nemusí stydět přijmout dárek od Paty není na tom vůbec nic špatného. A neměl by sám sebe tolik zatracovat. Udělal chybu, že sedl na lep darebákům, ale to se může stát každému, navíc jeho jméno bylo očištěno. To je přece důležité a slušná firma by k tomu měla přihlédnout A věřím, že když si dá to nové oblečení od Paty, tak udělá hned lepší dojem. Říká, že nic nepotřebuje, ale myslím, že zrovna v jeho situaci potřebuje nějaké nové oblečení. A rozhodně si to zaslouží, je to dobrý člověk a už si taky užil dost příkoří. Tak proč by nemohl dostat nové oblečení Navíc Paty má vkus a vyzná se v tom, tak se vsadím, že mu to bude slušet. Dojalo mě, jak se objali

A Emílie... je mi jí tak líto, jak je naprosto zmatená tím vším, snad až tak moc, že pomalu ani neví, jak se jmenuje Není nic špatného na tom, jít do města s kamarádem. Myslím, že jí prospěje, když se odreaguje. Jenže... já mám obavy, že jen u toho nezůstane. Tony ji má rád, tak určitě něco víc zkusí (teď nebo někdy jindy). Vlastně bych se ani nedivila, kdyby se dali dohromady. Na jeho straně je to jasné, že chce víc než kamarádství. Ona, jak je zmatená, tak je možné, že pod dojmem, že tento vztah s Tonym by nebyl komplikovaný (a hlavně aby neubližovala Tomasovi), tak do toho půjde. Stejně si pořád myslím, že tohle by byl krok vedle. I když Tony působí jako chlap do nepohody, pořád mi na tom něco nesedí.

Btw. ty fotky s autem a zahrádkou a brankou s těmi růžemi jsou kouzelné.

Moc děkuji holky za milé komentáře

Ludmi, máš pravdu, že by si Emilie měla s Antonínem promluvit... hlavně o tom, jak on vidí ty jejich "rande"

Hello, popravdě kdyby nebylo Tomase, tak by to spolu určitě zkusili ale Tomas mezi ně staví zeď, alespoň zatím... a mám velkou radost, že se ti líbí moje fotky

Jinak jsem dnes po delší době chtěla postnout dílek, ale bohužel postimages má asi nějaký problém takže se mi nepodařilo nahrát fotky k příběhu snad dostanu šanci zítra nebo nejdéle o víkendu už mi psaní moc chybělo

Jinak se omlouvám pokud vám bude u některých fotek připadat, že jsou vyfocené trochu podivně   měla jsem v centru problém na některých pozemcích s focením... většinou jsem se při stisknutí TAB dostávala pod dům  



Vůbec netuším proč se to dělo u některých pozemků   vyřešila jsem to focením bez TAB, čímž jsem si ale o něco zmenšila rozsah a musela jsme místy fotit hodně zdálky, což mělo za vinu, že jsem nemohla svoje simíky mít kdekoliv v místnosti, protože by mi stála pak v záběru zeď, nebo bych tam naopak za nimi žádnou neměla, což by vypadalo hodně podivně   postižené tímhle problémem je většina fotek v tomhle dílu mimo první focené venku a jednu uvnitř u baru, kde bude vidět Emilie s Antonínem z větší dálky   snad se vám budou fotky líbit i tak  


112.část - Ne tak úplně rande



Chladný vzduch ovanul naše hrdiny sotva se jejich chodidla dotkla chodníku před nočním podnikem.



Emilie se tiše rozhlédla po hlučné ulici a zachvěla se. Ani ve svém starém životě nebyla zvyklá na bůh ví jaké večírky... byla snad introvertem, který spíše toužil po samotě nebo ho z ní učinil Podivín? Zavrtěla hlavou, najednou si nebyla jistá. Nikdy nebyla někým kdo si liboval ve velkých společnostech, ale i přesto se ve své době ráda bavila. Možná s menší vervou než její sourozenci, ale dokázala se na danou akci i těšit... jenže nyní... zdálo se to najednou jiné. Mohl snad za to fakt, že tu nyní byla s policejním kapitánem, který měl pro ni podle Patricie slabost? Zamrkala a zahleděla se na jeho statnou postavu. Antonín byl k ní tak milý... tak hodný... ale neměla z něj pocit, že by se snad k jiným choval než jako k ní. Ke všem přistupoval s laskavostí a úsměvem, které k němu pasovali už od první chvíle kdy ho mohla spatřit. Možná ale měla Patricie v něčem pravdu a to v tom, že s ní chtěl trávit mnohem více času, alespoň i podle toho co jí stačil sám říct. Ale mohlo to snad hned znamenat něco hlubšího?
"Vypadá to, že je tu celkem hodně lidí," zaslechla jeho hlas, než se k ní otočil čelem. Jemně sebou škubla a pokusila se o úsměv.
"Takže chceš jít jinam?"
"Mně to nevadí, ale pokud by ses tam ty cítila zle tak..." Emilie ho přerušila.
"Bude to super!" Vyhrkla možná příliš nahlas a mávla rukou. V Antonínových očích se zjevilo něco zvláštního než jí pokynul a společně tak vykročili do útrob budovy před nimi.



"Dneska tě zvu!" Vyhrkl s úsměvem Antonín jen co byli usazeni.
"Ehm... to nemusíš..."
"Já vím, že nemusím, ale stejně tě chci pozvat. Přijdeš mi nějaká smutná..." Emilie se nervózně zasmála.



"Já? Já nejsem smutná... jen jsem nad něčím přemýšlela," vydechla vyhýbavě.
"Je to kvůli Tomasovi Parkerovi?" Zeptal se jí pevným hlasem. Emilie sebou cukla a nakrčila se. Pomalu stočila svoji tvář jeho směrem. Bylo tak zvláštní slyšet Tomasovo jméno zaznít z jeho úst. Ale Antonínův obličej nenesl žádný náznak podivné emoce, který by jí měl zaměstnat rozum. On nevěděl o její náklonnosti k Tomasovi. O její absurdní lásce k pacientovi věděli v současné době jen dva lidé... Patricie a Kryštof. Její téměř obranný postoj se uvolnil, když si uvědomila danou skutečnost. Narovnala se a pokusila se o další úsměv.
"Myslím, že je na dobré cestě k uzdravení," pronesla pragmatickým hlasem, který se nápadně podobal Simonovým kamenným odpovědím. Antonín přikývl.
"To jsem rád. Slyšel jsem nějaké zvěsti... respektive nějaké nesmysly z novin, ale tomu se nedá nikdy pořádně věřit."
"Co jsi slyšel?" Vydechla zděšeně.
"Jsou to jen klepy, Emilie. Není to nic na co by jsi musela myslet. Místní jsou občas jako sarančata, když se jedná o něco zvláštního, nesmíš si je připouštět moc blízko k tělu."
"Co mi tím chceš říct?"
"Vůbec nic, hoď to za hlavu... a hele je tady naše pití. Pojď si raději připít na tenhle krásný večer," vydechl možná příliš rychle. Emilie mechanicky uchopila skleničku a pozorovala bílé víno, které si sama předtím objednala. Co se jí snažil Antonín předtím říct? A proč najednou zmínil Tomase? Znova se zahleděla na svého společníka, který na ni hleděl se širokým úsměvem. Její vlastní nitro jí napovídalo, že ji před něčím chránil. Ale před čím? Antonín pozvedl sklenici.
"Ať je tenhle večer dokonalý!" Zvolal. Emilie přikývla, než oba okusili každý jiný druh nápoje.



O chvíli později se přemístili od baru k jídelnímu stolu, kam jim měla být donesena večeře.



"Tony, vím že jsi mi řekl ať na to nemyslím, ale ráda bych to věděla. Co jsi se kde dozvěděl?"
"Emilie... nejdříve jsem si myslel, že to víš, ale... nechci být nositelem takových zpráv..." zaprotestoval tiše.
"Jsi můj kamarád... kdo jiný by mě měl na něco upozornit?" Antonín se těžce nadechl, než se k ní blíže naklonil. V jeho šedivých očích zřela jistou dávku obezřetnosti se kterou k ní přistupoval.
"V pátečních novinách se objevily zprávy... o tobě a Tomasovi..." zašeptal.
"Co... cože?" Vykoktala.
"Jistý pisálek si vymyslel, že mezi vámi dvěma je milostný vztah." Emilie sebou prudce škubla.
"To... to..." koktala.
"Je to nesmysl... stydím se, že jsem to vůbec vytáhl. Máš svých starostí víc než dost. Ale když jsem tě viděl smutnou... myslel jsem si, že je to kvůli tomu. Prosím netrap se tím. Lidé mluví a nikdy mluvit nepřestanou. Hlavně když nemusí vyprávět o vlastním životě. To co se stalo Tomasovi... všechno je to hodně veřejné a díky tomu jsi v tom i ty. Jednou to všechno skončí a bude se o tom už jen mluvit jako o skandálu a velkém zločinu na dítěti, ale teď... je to čerstvé," Emilie skoro nevnímala jeho slova. Moc dobře věděla, že se o ní a Tomasovi mluví. Sama již četla několik článků kde lidé pochybovali o jejím čistém přístupu k jeho případu. Jindy zase slyšela o své osobě mluvit v dobrém, ale byla pravda, že těch informací o jejím zneužívání psychicky týraného Tomase bylo o něco víc. Možná za to mohlo, že byla cizinka, která z ničeho nic rozhodla obětovat svůj klid pro záchranu muže, kterého nenávidělo celé město. Její chování nebylo tradiční, ale ona toho nikdy nelitovala. Protože jak by ho mohla tenkrát vyhodit z domu? Jak? Našla ho pod keřem u svého domova. Jeho záda v tu noc zdobily podlitiny od kamenů, které po něm házeli místní. Byl vyděšený, zlomený, zmatený, podvyživený, zraněný a ztracený. Copak ho mohla tenkrát jen tak nechat ležet pod tím keřem? Jak by mohla? Nikdy by si neodpustila kdyby zahodila jedinou možnost pro záchranu člověka, který byl očividně týraný, ačkoliv danou skutečnost místní obyvatelé schvalovali tím, že tomu nezabránili a dokonce se na tom i vlastním způsobem podíleli. Zachvěla se. Ano, v ten den nemyslela příliš na sebe a možná ani na Patricii, kterou postavila téměř před hotovou věc, když se rozhodla Tomase zachránit. Se svojí vlastní urputností trpělivě učila Tomase všechno, co potřeboval. Od správného držení jídelního příboru až po zapínání knoflíků. Sestavila mu dietu, aby začal nabírat svoje dávno ztracené síly. Před očima zřela svůj rozpis, který měla připravený na každý den... ošetřování jeho pokožky, získávání jeho důvěry přes téměř dětské hry. Psychologické posezení při sklenici horké čokolády, kterou Tomas tolik miloval. Znova si tak vzpomněla na jeho měnivé oči, ozdobené temnými stíny, které na ni hleděly s opatrností a strachem, který se později stal v bezmeznou důvěru, jež v nich mohla vidět dodnes. Otřásla se když se jí vnutila vzpomínka na jeho tělo, když z něj poprvé sundala neuvěřitelně špinavé, staré triko pokryté něčím zvláštním a zaschlou krví. Mohla napočítat jeho kosti, které vyčnívaly z jeho mrtvolně bledé pleti pokryté jizvami a šrámy. I nyní v sobě pocítila znechucení... odpor k lidem, kteří byli schopni něco takového dělat. Možná Tomase neznala a mohla se zaplést do něčeho čemu nerozuměla, ale nelitovala toho. I dnes by ho z té země znova zvedla... udělala by to pro něj i pro kohokoli jiného. Ať už by mu říkali Nervózní Jedinec, syn smrti nebo snad Godzilla, masivní nestvůra z hlubin.
"Emilie, jsi v pořádku?" Zaslechla jeho slova. Zmateně se otočila jeho směrem.



"Vím, že si o mě lidi myslí kde co..."
"Ale není to spravedlivé... jak je vůbec může napadnout, že by jsi Tomase zneužila? To nedává žádný smysl! Kdyby si raději hleděli svého... už takhle stačí, že se to všechno stalo před očima všech. Je to ostuda... někdy si říkám, že by neměli sedět jen Kádinkovi, ale i někteří místní. Zvláště po tom... ale... raději otočíme list."
"Teď myslíš, to co mi nechceš říct kvůli případu. Ty věci co měli Kádinkovi doma." Antonín mechanicky přikývl.
"Někdy je těžké si zachovat chladnou hlavu," odvětil smutně.
"Ale možná kdyby jsi mi..." Antonín ji přerušil.
"Ne, nemohu ti nic povědět. Navíc je to tak ohavné, že mi to ani nejde vyslovit nahlas. Někdy se divím, že je Tomas stále příčetný a tajně doufám, že si většinu z toho vůbec nepamatuje. Taky jsem přesvědčený o tom, že by vůbec neměl chodit k soudu až budou ti blázni souzeni. Hrdina může být i doma, navíc oba víme co s ním udělalo to poslední setkání. Ten kluk potřebuje především klid a ne poslouchat ty hyeny."
"S tím s tebou souhlasím. A kdy by měl být soud?"
"Zatím nevím, ale máme už dost důkazů i vodítek dál. Možná to už bude brzy. Všechno je to potřeba dořešit. Ale teď... raději bych otočil list. Nechci mluvit o práci... určitě je to i pro tebe těžké." Emilie se zachvěla, když zahlédla v jeho očích něhu, která překryla původní nervozitu a rozčilení.
"Máš pravdu, měli bychom pro dnešní večer odložit všechen stres," odvětila tiše. Antonín jí věnoval široký úsměv.



"To bude nejlepší. Myslím, že si oba potřebujeme odpočinout od našich vlastním mraků co nám visí nad hlavou." Emilie přikývla.



"Budu moc ráda za nějaký odpočinek."
"Dobrá, pak tě tady provedu a ukážu ti, že Podivín je sice plný různých pomatenců, ale mezi nimi se najdou i dobří lidé."
"Jako jsi ty," vydechla bezmyšlenkovitě. Antonín sebou škubl, na jeho tváři zřela překvapení.
"Jsem moc rád, že nejsem v jednom pytli s divnými lidmi. I když mám pár podivností... jako třeba, že miluji kávu. Doma mám dva kávovary. Pečlivě vybírám značku a dokonce i podle čuchu poznám, jak kvalitní je dané kafe. V tomhle jsem opravdický podivín," zasmál se nervózně. Emilie se tiše zakřenila jeho prkennému přiznání.
"Takže jsi odborník na kávu," zazubila se.
"Takhle bych to nenazval... spíš je potíž mě na nějakou kávu pozvat..."
"Ani ode mne by ses nenechal pozvat a hodil by jsi mi moji kávu na hlavu?"
"Tvoji ne... od tebe bych přijal cokoliv," vydechl něžně. Emilie sebou cukla. Jeho pohled... hleděl na ni...
"Tady je vaše jídlo!" Přerušila je servírka s jejich talíři. Oba sebou cukli, než se před nimi zjevila jejich večeře.
"Dobrou chuť," vydechli oba jedním hlasem, než se v nenadálé, zvláštní atmosféře daného okamžiku raději zaměřili na jídlo před sebou.

Teda, ten bug je mi líto, že se s tím musíš potýkat, musí to být otravné... můžeš zkusit, jestli ti funguje vyjet nahoru pomocí E, ale i tak by to bylo otravné. V každém případě se vůbec neomlouvej za fotky, jsou krásné a nic bych z nich nepoznala Obdivuju tě, že i tak se ti to podařilo tak hezky nafotit, já bych si bez tabulátoru snad vůbec neporadila Držím ti palce, ať se to podaří vysvětlit. Snažila jsem se na netu najít řešení, ale nic jsem bohužel nenašla.

Jinak je to fakt něco... už na začátku jsem měla divný pocit. A potom, když se Antonín zeptal na Tomase, hned jsem si myslela, že se něco musel dozvědět a narozdíl od Emílie mě ten pocit neopustil a pak se to potvrdilo drsné! Kdo to mohl vytáhnout do novin? Myslela jsem, že jedině Kryštof o tom věděl a ten by to neudělal. Nebo snad ano? Že by to viděl ještě někdo další? Ale je to stejně odporné, propírat něco takového v novinách. A obávám se, že to ublíží nejen Emílii, ale hlavně Tomasovi, když jeho psychika je tak křehká. Je to hrozné, ona ho přímo vyhrabala z bahna a vypiplala z nejhoršího (v tomto dílu je to moc hezky shrnuto v jejích myšlenkách) a nejhorší na tom je, že on ve všem byl nevinně a byl obětí. Ale musí trpět opakovaně pořád i teď! Je to tak strašně nespravedlivé a ten spolek v Podivíně je nemocný! Tam by našla Emílie pacientů do svojí ordinace.

Byl to moc krásný díl a je to tak napínavé! Co se bude dít dál?

Milá Emílie, z řečí a bulvárních článků si nic nedělej, spíš se Antonínovi přiznej, ať si nedělá plané naděje. Byla bych zvědavá na ten soud s Kádinkovými, co budou tvrdit o Tomasovi, jestli se přiznají ke svým nechutným pokusům a co veřejnost na to

Hello, naštěstí ten bug byl jen na pozemcích v Centru, těžko říct proč možná to bylo tím pozemkem... jsem ráda, že jinde funguje tabulátor úplně normálně ale jsi moc hodná, že jsi se dívala po internetu čím by to mohlo být jinak on to nikdo nemusel vytáhnout doslova na povrch, ale novináři si občas rádi nacházejí svoje vlastní "senzace" a Tomas s Emilií se k sobě někdy chovají na veřejnosti hodně vřele je tedy pravda, že líbat je viděl jenom Kryštof jinak vůbec nikdo a pro Tomase je dobré, že se o noviny nebo snad internet zatím moc nezajímá aktuálně někde vysedává a přemýšlí co se to s ním děje tohle mediální břemeno tak zatím nese především Emilie je ale pravda, že tyhle drby nepřidávají ani jednomu z nich o to spíše, že je v nich i trochu pravdy a dobře si odhadla společnost v Podivíně není to s nimi snadné, i když ne každý z nich je špatný třeba budou mít naši hrdinové ještě možnost někoho pohodového potkat

Ludmi, máš pravdu, že by měla Emilie spíš řešit to co se začíná odehrávat mezi ní a Antonínem nebo spíš hlavně to z jeho strany sice Antonín zatím hranici nepřekročil, ale nikdo neví co se bude dít dál navíc to není spravedlivé ani vůči němu je fakt, že kdyby nebylo Tomase tak by Emilie měla pro něj slabost (což má i teď vlastním způsobem )... Antonín je prostě až moc velký srdcař i na ni i když každou část jeho osobnosti ještě budete mít šanci poznat později jinak co se týká soudu, možná k němu i příběhově dojde tak, abyste ho mohli vidět i kdyby v jednom dílu přeci jen by to mohlo být i takové vyvrcholení všeho co se stalo

Jinak jsem se rozhodla vytvořit rodokmen i k tomuto příběhu
https://www.familyecho.com/?p=HOOFG&c=a5lhkbn86gzfaxn7&f=811324608348456367

Původně jsem měla letopočty u všech postav, ale rokově by mi neodpovídaly nějaká léta, protože například dětství měl Tomas strávit v devadesátkách a Jamie by pak měl být narozen kolem roku 1999 až 2000 jenže to by v kombinaci se současným rokem je všechny dělalo starší než jsou (Emilii je 28 a Tomasovi 24), takže jsem to všechno odmazala zatím možná tam časem nějaké roky mladším postavám dodám, ale nejdřív musím domyslet jaký chci mít příběhově rok

113.část - Zábava mezi písečnými dunami

Po jídle se Emilie ohlédla ke svému společníkovi, který nevypadal že by se chtěl vrátit k tomu, co předtím pocítila. Dokonce se zdál spokojenější než kdy dříve. Jemně pootevřela ústa, aby se ho zeptala na to, co ji tížilo... na to, na co ji upozorňovala její sestra již několik týdnů, ale Antonín ji s otázkou překvapil jako první.



"Tak mě napadá... co by jsi řekla na karaoke?" Emilie se zatvářila překvapeně.
"Karaoke?" Vydechla šokovaně.
"Tady v patře je karaoke. Myslím, že by nám zpěv mohl pomoci se trochu odreagovat. Navíc je to tam takové víc soukromé, nemusíš se bát že by tam na nás každý koukal," zazubil se. Emilie zalapala po dechu. V jeho očích se odrážela čirá radost mísená ještě s něčím... bylo to přátelství? Možná... možná se jí to jen zdálo a předchozí moment byl jen špatně podaný... možná byla jen už unavená po všech směrech.
"Nejsem moc dobrá zpěvačka. Chci říct... s Petrem jsme občas spolu zpívali, ale můj hlas by se do žádné netáborákové písně nehodil. To on má z nás tří největší talent v tomhle," vydechla téměř zahanbeně.
"A můj hlas zní jako mrouskání kočky, ale proč se do toho neopřít. Pokud ti to tedy nevadí a chtěla by jsi taky," mrkl na ni. Na Emiliině tváři se zjevil váhavý úsměv. Ačkoliv se nikdy necítila jako dokonalá zpěvačka, vždy milovala zpěv. Bylo to něco, co ji pojilo s jejími sourozenci zvláště v době kdy spolu jezdili po světě a společnost jim tak často dělala jen Petrova kytara a táborák.
"Dobrá," vydechla po chvíli. Antonín vypadal, že radostí poskočí na místě.

O několik minut se tak oba ocitli v patře, kde za zvuku známých písní rozeznívaly svoje hlasy.



Byly snad jejich hrdla stejně sladěna?



To jistě ne...



...až v ten moment pochopila Antonínovo tvrzení o mrouskající kočce.



Mladý kapitán skutečně neměl talent na zpěv, i tak však z něj bylo cítit, že do toho dával všechno. Zvláště u poslední písně, která v nich obou zanechala zvláštní dojem.

(Mělo by se jednat o tuhle píseň    )



Možná by byl její život jednodušší kdyby v něm našla zalíbení...



...v muži, ze kterého sálal klid a pokoj.



V muži kterého se nemusela bát vzít na veřejnost. Který působil pevný jako skála...



...jehož obličej zářil jako jasný drahokam, téměř vždy když ho viděla.



Pravda byla taková, že...





...si byla jistá, že by se jí líbil...



...že by si ho dokázala představit po svém boku. Ale zakazovala si takhle přemýšlet.



Nemohla je porovnávat. Ani to nešlo. Tomas v sobě nosil bolest za kterou nemohl. Jeho duše byla zakalená démony, které znal jen on sám. Ale přesto se stále držel zuby nehty mezi lidmi, které měl rád. Byl silný a odhodlaný. Možná nezářil jako Antonín, ale byla by přísahala...



...že jeden upřímný Tomasův úsměv byl silnější než ten Antonínův. Možná to vyznělo zle, ale cítila to tak. Mohla snad za to její láska k němu? Možná... ale nechtěla je už mezi sebou srovnávat jako nějaké plamenné hřebce.



Každý z nich byl jiný, ale oba měli pár věcí společných.



Pojila je jejich dobrá srdce i láska k vlastní krajině, která mnohdy působila nehostinně a nepříjemně, ale oni v ní dokázali vidět téměř nemožné... a to domov. Hřejivé teplo domovského přístavu topícího se v písku i lesích. Podivín byl sám o sobě nepřístupný a nepředvídatelný, podobně jako Tomasův úsměv nebo Antonínův obličej bez radosti.
"Já se zblázním! Podívej oni mají tu kouli!" Zvolal ve snaze překřičet hudbu a ukázal svojí širokou dlaní správným směrem. Emilie se ohlédla a zřela svítící elektrickou kouli, kterou znala, ale zapomněla její jméno.
"To jsem neviděla už věčnost," vyhrkla.
"Já taky! Půjdu zkusit jestli jsem v tom ještě dobrý!" Zakřičel vesele.
"Počkej! Něco si zlámeš ještě!" Zavolala na ni se smíchem.
"Jsem policista! Neboj se o mě, někdy dělám i horší věci než lezení do elektrické koule!" Odvětil za sebe.



Než s očima rozzářeného dítěte pomalu vstoupil do starého nástroje.



"Tony! Hlavně se drž!" Křičela na něj se smíchem. Antonín na ni mrkl.
"Kdysi jsem v tom byl dobrý! Uvidíme jak si s tím teď poradí moje třicetileté kosti," zvolal mezi křeněním.





Emilie užasle hleděla na muže v zářivé kouli jehož svaly se pevně napnuly, když se chytil úchytů v kouli. Ve své hlavě se jí vynořila vzpomínka na její vlastní nesmělé pokusy kdy se snažila udržet v podobné věci. Její mladší já, ale nikdy nemělo příliš v lásce podobné věci, proto se v tom nikdy nestala příliš dobrou. Většinou byl její pokus vždy odměněn ránou do zad.



"Je to SUPÉÉÉR!" Hlásil ji nadšeně, než koule změnila směr a s ní i jeho vlastní rovnováha.



Antonín se prudce rozmáchl po úchytu, ale bylo mu to již málo platné. Koule se stočila a jeho silné tělo spolu s ní bez jakékoliv pevné opory jeho paží. Díky tomu tak tvrdě narazil zády do kovové konstrukce.



"Tony!"
"Ech... jsem v pohodě!" Koule se znova roztočila, čímž Antonín utrpěl několik tvrdých nárazů, až pak se mu podařilo vykutálet z ďábelského nástroje.





"Uch... tak to jsem nečekal," sípal tenkým hlasem, než se znova zasmál. Emilie se k němu prudce sehnula a dotkla se jeho ramen.
"Vypadal jsi jako kopací míč! Jak se cítíš? Nemáš něco zlomeného?" Zvolala a pažemi se snažila najít na jeho ramenech jakékoliv zranění. Antonín jí věnoval něžný úsměv, než se vzepřel a pomalu se postavil.
"Jsem jako nový! Vůbec nic mě nebolí! Možná teda jedině moje ego... teda vlastně ne, čekal jsem, že nebudu hvězda když jsem v tom deset let nebyl," zasmál se.
"Vypadalo to hodně bolestivě," vydechla. Antonín se zasmál, než ji k sobě jemně přitiskl.



"Jsem v pohodě, ale je od tebe hezké, že si o mně děláš starosti. Je to už hodně dlouho co si je o mně někdo dělal. Mimo moji sestru nebo Rexe," zašeptal do jejích vlasů. Emilie sebou cukla a odklonila se od něj. Jeho oči zářily. Do šedi jeho duhovek se odráželo klubové světlo, které jen odhalovalo zvláštní odstín, který byl kolem jeho panenek. Byly snad skoro zelené? Skoro modré? Zachvěla se a jemně se vymanila z jeho náruče.
"Je tu hodně velký hluk!" Zvolala. Antonín přikývl.
"Pojďme na chvíli ven!" Vyzval ji.



"Mám najednou pocit jako kdybych byl hluchý. Je tu úžasný klid," vydechl s jistou úlevou v hlase Antonín. Emilie přikývla.



"To máš pravdu, je skvělé být na chvíli mimo to všechno."
"Ale bavíš se? Jestli už chceš jít domů, tak řekni a pojedeme," vydechl rychle. Emilie zavrtěla hlavou.
"Ne to ne, ještě nechci jít zpátky. Jsem ráda na chvíli jen tak venku."
"Dobře... jen jsem se tě chtěl zeptat, ale nemusíš mi odpovídat pokud nebudeš chtít. Pamatuji si, že jsi mi kdysi něco říkala o lásce... respektive své nešťastné lásce. Pořád to platí?" Emilie sebou škubla. Pootevřela ústa a vzápětí je zase zavřela.



"Jsem pořád ve stejné situaci," vydechla prkenně.
"To mě mrzí, ale nechtěl jsem ti svým dotazem ublížit. Promiň jestli jsem se tě dotkl," vydechl tiše, když zřel její smutný pohled. Emilie se pokusila o drobný úsměv.
"To je v pohodě, neublížil jsi mi. A co ty?" Ta otázka z ní vypadla tak náhle, že si ani nebyla jistá, proč ji vlastně vyslovila.



"Jsem pořád sám a ženy se o mě zrovna neperou. Tedy chci říct, že ani nemám moc čas se tolik mezi ženami pohybovat. Navíc po tom co mám za sebou jsem se rozhodl, že to nechám na náhodě. Nemá cenu se do toho tlačit, pokud budu mít štěstí, tak třeba budu mít brzy krásnou ženu po svém boku."



"Moc bych ti nějakou hodnou ženu přála."



"Stejně jako já bych ti přál, aby brzy tvoje neštěstí v lásce skončilo. Nebo aby ten muž co ti láme srdce dostal rozum."
"On za to vlastně nemůže... on..." odmlčela se.
"Nemusíš mi to říkat, Emilie. Jen bych byl rád, aby jsi byla šťastná, protože na tobě vidím, že nejsi." Emilie sklonila hlavu.
"Já to zvládnu..."
"Já vím, jsi silná a statečná. Ale jsi smutná a to mě mrzí. Kdybych mohl tak bych všechny tvoje smutky smazal," vydechl a jemně natáhl svoji paži k té její, kterou předtím Emilie položila na stůl. Tiše stiskl její prsty. Emilie pohlédla do jeho zraků ve kterých se odrážela zvláštní něha, která jí něco napovídala... něco, co se bála pochopit.
"Já... já... co kdybychom si dali uvnitř něco... něco silnějšího... respektive já... ty vlastně nemůžeš pít..." vykoktala. Antonín ji pustil a přikývl.
"To nemohu, ale budu vedle tebe když mě budeš potřebovat," pronesl tiše, než se společně zvedli a zamířili zpět do baru.

Sice jsem předchozí dílek přidala teprve včera, ale myslím, že po tom co jsem to tady tak často zanedbávala si zasloužíte víc dílů najednou


114.část - Velké starosti



"Paty... z toho okna stejně nic neuvidíš..." ozval se podrážděný hlas nejstaršího Margisona.



"Něco vidím..."
"To si nemyslím," odvětil pragmaticky.



"Prostě si mě nevšímej..."



"To není proveditelné, protože ačkoliv směřuji svůj zrak do otevřené knihy, tak tě stejně mám nadále ve své periferii, díky čemuž jsem schopen vidět až na okraj svého zorného pole. Stále tě tedy zřím," procedil a zvedl k ní svoji tvář. Patricie sebou škubla, ale nijak jeho chytré poznámky nekomentovala.
"Ale obávám se, že tvoje vlastní zorné pole nemůže dosahovat až před dům. Jedině snad že by jsi získala nějaké naprosto nepochopitelné a absurdní schopnosti na základě mozkového čipu, či obdobného zařízení na základě..." Patricie se otočila a prudce ho přerušila.



"Ach můj bože Simone, co mi to vykládáš? Dělám si prostě starosti!" Zvolala nervózně. Simon se na posteli více napřímil a odložil knihu na podlahu.



"Jsem moc rád, že se mi podařilo tě odlákat od toho okna. Stojíš u něj už 23 minut. Jsem přesvědčený, že Emilie jeden večer s Antonínem přežije. Je to policejní kapitán, co by se mohlo stát?"
"Ale Emilie není na něco takového připravená! Navíc je teď rozpolcená!"
"Proč? Protože dlouho s nikým nebyla ve vztahu? Řekl bych, že jí to spíše prospěje. Bylo by dobré, aby se konečně někdo začal starat o ni, než aby jen ona sama všechny stále zahrnovala svojí opaterou."
"Počkej... ty si myslíš, že ji zneužíváme?" Pípla.



"To bych netvrdil, navíc sama Emilie si na svoje bedra vkládá veškeré starosti bez ohledu na to, zda jí to někdo předurčí nebo ne."
"A o to tu právě jde..." rozhodila bezmocně rukama.



Co když Antonín zneužije její situaci?



"Ten člověk mi nepřijde jako chladný podvodník, který by se snažil tvoji sestru dostat jen do postele. Domnívám se, že pokud by něco takového muž chtěl udělat, pak by se neobtěžoval s ní trávit tolik času bez fyzické odměny," poslední slova vyslovil tak podivně, že měla Patricie chuť se zasmát, vzápětí však znova zvážněla.



Takže jsi přesvědčený o tom, že se mezi nimi nic nestane?



A i kdyby ano, tak proč by nás to mělo trápit?

Patricie se k němu otočila zády.



"Je to složité... ale prostě by nebylo dobře kdyby Emilie a Antonín... kdyby spolu něco měli..."
"Proč? Proč jsi z jejich vztahu taková špatná? Kdyby se Emilie začala scházet s nějakým podivným individuem, pak bych byl první kdo by se pokusil ji přivést k rozumu, ale Antonín mi nepřijde špatný. Vždy se k ní chová s úctou a pokud vím, tak si k ní nikdy nedovolil nic, co by mu sama nedovolila."
"Jdeš na to příliš pragmaticky, ale je v tom mnohem víc."
"Obávám se, že ti v tomhle nemohu plně rozumět, když mi nepovíš skutečné jádro problému. Jsem přesvědčený o tom, že nevidíš problém v kapitánovi, nýbrž v něčem jiném, co by mohlo dle tvého uvážení změnit jednání Emilie. Jen je otázkou o které chování máš strach..."
"To je jedno... já... asi bych měla jít spát. Snad brzy dorazí... stejně nepotřebuje k určitým věcem moje povolení..."
"Myslím, že by jsi jí měla prostě věřit. Teď už pojď do postele." Patricie se k němu otočila. Její tvář zdobil stín, kterému dokázala rozumět jen ona sama.
"Doufám, že už budu mít dnes lepší sny..." vydechla do ticha.
"To mě také trápí, co se ti vlastně zdá?"
"O Grimovi," sotva jeho jméno vyslovila, pocítila jak jí naskočila husí kůže. Co se to s ní dělo? Proč měla v poslední době tak často utkvělý pocit, že na něj musí myslet? Na muže, kterého nikdy neviděla a který měl být mrtvý? Proč slyšela jeho hlas ve svých snech? A před čím se jí snažil varovat? Vydala frustrovaný zvuk, když se znova snažila vzpomenout na jeho slova, která zapomněla sotva se s křikem vzbudila ze snu, který byl těžší než obrovský kámen. Zavřela oči a snažila si ho vybavit. Ten pocit který při něm měla... ten pocit... ten pocit... až pak si vzpomněla na útržek.

Viděla je tam spolu... Tomase a Grima... stáli jeden vedle druhého ve tmě. Grimova neuvěřitelně vysoká postava ho převyšovala možná o dvě hlavy, ale bylo to těžké poznat, protože se Tomas krčil. Ona stála před nimi a snažila se na ně volat, ale ani jeden z nich ji neposlouchal. Najednou se Grimova ruka zvedla, když se Tomas nakrčil ještě víc. Prudce ho přiměl se narovnat, podepřel ho svojí paží a silně ho semkl kolem ramen. Až pak se Grim otočil k Patricii. Jeho tmavé oči byly najednou snad ještě tmavší než temná čerň kdesi v jeskyních. I přesto však jeho pohled nebyl zlý, bylo v něm něco jiného... něco... něco... ty oči... už je někde viděla. Bodlo ji v hrudi a znova zřela samu sebe, jak utíká před rozzuřenými psy. Byla tak slabá, tak sama... měla pocit, že musí běžet ještě rychleji, ale už nemohla. Najednou se její chodidlo propadlo a ona dopadla zády do kamení. Ten zápach, chlad... chlad... a pak ta slova. Ten hluboký hlas jí šeptal... šeptal a chlácholil. ...život... život... šeptal jediná slova, na která si dokázala vzpomenout. Jsme jako jeden, vydechl přízrak Grima, než ještě pevněji narovnal Tomase, který vypadal, že spadne na zem. Jako jeden...

"Paty? Jsi v pořádku?" Přerušil její myšlenky Simon. Patricie sebou divoce škubla. Její srdce bilo jako o závod. Těžce se nadechla.
"Co se děje?" Naléhal na ni Simon. Patricie sebou trhla, než prudce vykročila směrem k posteli a vrhla se do jeho náruče a...



...vděčně se přitiskla do jeho náruče. Simon ji k sobě přimkl a začal ji hladit po zádech jednou paží.
"Co se ti honí v hlavě?" Zašeptal něžně.
"Co když... co když... není Grim mrtvý?" Simon prudce zamrkal, ale jinak nedal nijak najevo svoje další emoce.
"Nesmysl," procedil. Patricie k němu zvedla svoji tvář.



"Já vím, že na takové věci nevěříš, ale co když... co když to přežil?"
"V podstatě ho zavraždili Kádinkovi, když mu bylo skoro jedenáct. Je mrtvý a myslet na něco jiného je absurdní."
"Měl autonehodu a nikdo o ní nikdy veřejně nemluvil. Jeho tělo se nikdy nenašlo."



"Protože ho nikdo ani nechtěl hledat. Dle logického uvážení bude jeho tělo ležet někde pod neoznačeným hrobem nebo bude naopak ležet v rakvi někoho jiného."
"Ale já... mám takový pocit... a nechci aby sis myslel, že blázním... já prostě vím, že žije. Že je někde tam venku a ví o všem co se děje a..." Simon ji přerušil.



"Šššš... ty víš, že je to nesmysl. Grim je mrtvý, nemusíš se ho bát."
"Já se ho nebojím... dokonce mám pocit, že by nikdy nikomu neublížil. Věřím, že všechny ty věci co se o něm kdy říkali, byli jen hodně přifouknuté, protože tomu vlastně nikdo nikdy pořádně nerozuměl," vydechla pevným hlasem. Simon zavrtěl hlavou.
"Paty..." vydechl její jméno, než jí vtiskl polibek na vrcholek hlavy.



"Ty víš, že nevěřím na žádné báchorky. Dokážu pochopit jen reálná fakta."



"A právě proto... nepřijde ti divné, že se nikdy nenašlo jeho tělo? A to ani teď, když se všichni dozvěděli, že Tomas není Grim?"
"Nedivím se, že ho nenašli. Všichni se toho kluka pořád bojí. Řekl bych, že se ho obávají o jeho kostí. Je to celé naprosto absurdní a nelogické."
"Takže taky nevěříš, že byl démon?"



"Myslím, že to byl prostě kluk, co občas byl na místě kde neměl. Je pravda, že působil děsivě. Byl opravdu hodně vysoký na tak malé dítě a ten hrubý, hluboký hlas. Jak víš viděl jsem ho... kdysi... působil přinejmenším znepokojivě, ale nikdy jsem ho neviděl vytvářet nějaké nadpřirozené jevy. Všechno ty povídačky jsou podle mne jen výplodem divoké fantazie místních, kteří odjakživa toužili po něčem zvláštním."
"Jenže jeho matka taky nepůsobí příliš normálně."
"Olívia Přízračná je zase jiný příběh. Nemyslím si, že nám přísluší se v tom hrabat," odvětil pragmaticky. Patricie ho semkla kolem krku, ve snaze mu být ještě blíže.



"Jsem přesvědčená o tom, že žije. Protože jak by mohl někdo jako on zemřít? Řekla bych že Grim Ambrosis Thanasie nebyl jen tak někdo, kdo mohl prostě odejít z živého světa."



"Šššš Paty... pojď raději spát. Myslím, že jsi prostě jen unavená z toho všeho, co se ti honí v hlavě. Slibuji ti, že se ti dnes bude zdát něco zcela běžného. Například o rozčesávání vlasů," Patricie sebou cukla a usmála se.
"Miluji tě, i když jsi někdy neuvěřitelně zvláštní," zašeptala, než zavřela oči. Simon jemně stiskl její tělo k tomu svému. O několik krátkých vteřin tak mohl zaslechnout její spokojené oddechování.



"Pokud tě učiní klidnou zjištění, že je Grim mrtvý, tak se to pro tebe pokusím zjistit," vydechl tak tiše, že to nemohl vůbec nikdo zaslechnout. Až pak se natáhl k lampě a zhasl ji. Temnota zaplnila celý pokoj. Jen jasný měsíc nadále pokračoval v ozařování jejich postele. Simon zavřel oči a ve chvíli, kdy se i on pokusil svoji mysl připravit k odpočinku, se před jejich oknem zjevil černý pták, který na několik vteřin zakryl svým mohutným tělem studenou záři nočního slunce. Z jeho zobáku se ozval zvláštní zvuk, než roztáhl křídla a zmizel pod závojem noci.

To je boží, tolik dílků najednou!  Moc jsem se těšila na pokračování, díky za to!  

To jejich posezení nakonec dopadlo příjemně  A ten Antonín a mrouskající kočka   možná máme štěstí, že ho neslyšíme zpívat naživo, ale zase byla sranda  a je pěkné, že měl odvahu se do toho pustit takto veřejně. Stejně jako když si vlezl do té koule - ještěže se mu nic nestalo   Je s ním rozhodně zábava a věřím, že za jiných okolností by s ním byla Emílie spokojená. Ale prostě tomu chybí to kouzlo...    Jinak je dobře, že ta otázka na závěr padla. Doufám, že si teď nebude dělat plané naděje nebo se pomoct Emílii vyléčit z „nešťastné" lásky    Měla jsem za to, že se jí ptal, aby si ujasnil svoji situaci. Tím by to mělo skončit a měl by ji podpořit maximáilně jako kamarád. Ale obávám se, že u toho nezůstane...    

Další díl - Paty to tak moc sluší, je to nádherná simka. Ta Simonova robotická řeč je vtipná    ještě jak má precizně napočítané minuty   Ten jejich hovor o Emílii mě znepokojil, docela se začínám obávat, jestli se přece jen mezi ní a Antonínem něco víc nestane. To by byla chyba...   A potom mi vyrazila dech její zmínka, o kom se jí zdá!      Co to má znamenat?!  Jsem si skoro jistá, že to není jen tak... a bojím se, co se bude dít      Stoprocentně má Paty pravdu, že to přežil. Kdo ví, kde se skrývá a co s ním je. A ten závěr mě dostal...  to je tak krásně a poeticky napsáno... „studená záře nočního slunce", „roztáhl křídla a zmizel pod závojem noci" - nádhera!         To je přímo úchvatné!

Ale... teď se nemůžu dočkat dalšího dílu! Je to tak napínavé! Jsem zvědavá, co se bude dít dál    

Ty ses nám nějak rozpumprlíkovala, Lucisab, tolik čtení najednou, málem nestíhám komentovat !   Emílie s Antonínem si to, jak se zdá, užili, jen si mohli trochu více vyjasnit pojmy - přátelství nemusí přerůst v lásku, tak aby si nedělal plané naděje. A co asi znamenají Patriciiny sny o Grimovi, že by nějaká podivná předtucha ? :*SCRATCH*:Simon se zachoval fajn, že ji chce zbavit pochybností a zjistit pravdu. 

Moc děkuji holky za milé komentáře

Hello, no bylo by něco ho slyšet nahlas jinak máš v něčem pravdu určitě si ujasňoval svoji situaci pro Emilii je dobré, že on sám je hodně rozumný, ale těžko říct co bude dál jinak co se týká Patriciiných snů... je to složité, ale určitě bude časem všechno vysvětleno jinak moc děkuji za tolik chvály

Ludmi, je pravda, že jsem se teď co se týká psaní hodně rozjela začalo mě to teď docela hodně bavit zase jinak máš pravdu, že by si to měla Emilie s Antonínem na 100% ujasnit uvidíme co bude dál zatím je to takové zapeklité

V tomhle díle vás moc chci poprosit o představivost co se týká výšky Antonína, přes cheat bych ho mohla zvětšit, ale pak by mi na něj neseděli nějaké animace takže se omlouvám, že bude v díle zmíněna jeho masivnost, zatímco v reále na fotkách bude stejně velký jako Emilie


115.část - Přízrak Větrnova

Bylo hodně po půlnoci, když se u domu Dvořákových zjevilo červené auto.
"Díky za hezký večer..." šeptala Emilie sotva se její nohy dotkly příjezdové cesty u jejího domova. Antonín jí věnoval jeden ze svých hřejivých úsměvů.
"Nemáš za co, rád jsem s tebou někam vyrazil. Jestli budeš chtít, můžeme si to zase někdy zopakovat," vydechl srdečně. Emilie divoce přikývla až se jí zatočila hlava. Letmo se chytila za svoje čelo a zasmála se.
"Myslím, že jsem si neměla dávat ten poslední drink..." zamumlala.
"Jsi opilá? Doprovodím tě až do domu... cítíš se dobře?" V jeho hlase zaslechla náznak starosti, která přiměla její srdce rozbušit. Zvedla k němu své zraky a zahleděla se do jeho přátelské tváře.
"Jsi moc milý," vydechla, než se bezmyšlenkovitě vrhla do jeho náruče.



V Antonínovi hrklo, když její tělo narazilo do jeho hrudě. Překvapeně se zasmál, ale i tak kolem ní obmotal svoje dlouhé paže.
"To ty jsi milá a opilá... pomůžu ti domů..."



"Jsi tak hrozně moc vysoký..." zabručela. Antonín se zasmál.
"Mám skoro 190 cm... takže máš pravdu, že jsem moc vysoký. Někdy mám problém si i koupit něco na sebe," zazubil se. Emilie se od něj odklonila a změřila si ho.
"Nedostanu ti na hlavu..."
"Když se sehnu tak ano," vydechl a nastavil jí svůj obličej tak, aby na něj mohla sáhnout. Emilie se letmo dotkla jeho tváří, které zdobily ostré vousy. Několik vteřin přejížděla svými prsty přes jejich ostré hroty než svojí dlaní zamířila výš, kde odhrnula část jeho vlasů, až pak se jí naskytl volný pohled na něco čeho si už dávno všimla, ale nikdy neměla dost odvahy, respektive alkoholu v krvi, aby se ho na ni zeptala.
"Máš tady tmavý flek," podotkla. Antonín se zasmál, ale neuhnul jí.
"To je mateřské znaménko, když se na něj podíváš ze správného úhlu, tak ti připomene želvu." Emilie se zasmála a znova se zahleděla do jeho očí.
"Takže jsi policajt se želvou na hlavě," zasmála se. Antonínův smích se rozezněl blízko u jejího obličeje, což ji přimělo mírně zrudnout. Proč jí najednou přišel tak milý... tak... tak... jiný? Nebylo to tím, že mu mohla konečně pohlédnout zpříma do očí? Že měla najednou jeho obličej tak blízko u toho svého? Antonín se pokusil o vážný obličej.



"Trochu úcty, já nejsem jen tak obyčejný polda... já jsem kapitán," zazubil se nakonec.
"Kapitán se želvou... můžu ti říkat kapitán želva?" Zachechtala se Emilie.
"Dobrá, pokud se budeš kvůli tomu vždycky takhle hezky smát, tak mi můžeš říkat jak chceš," zasmál se, než jemně ťukl svým nosem do jejího a narovnal se.



"A co budeš dneska dělat?"
"Dneska? Jestli myslíš teď, tak to odhaduji, že půjdu spát," pokrčil rameny.
"A co děláš když... když... nechytáš kriminálníky?" Trochu si šlapala na jazyk.



"Vařím si kávu, venčím Rexe... vlastně teď zrovna nemám moc divoký život..."



"Divím se... že... že... nemáš holku..." zabručela.
"Možná ji nemám proto... protože většinou ty které se mi líbí nechtějí mne," jeho obličej mírně zesmutněl.
"Jakto? Vždyť jsi hrdina... neměl by jsi proto být zasypaný ženami?" Drmolila.



"Jenže takhle to nefunguje a ty to víš. To že jsem policista neznamená, že budu automaticky milován kýmkoliv. To že v někom najdeš zalíbení je spíše náhoda a láska... ta je zázrak," pronesl tiše.
"Láska umí být naprd," uzemnila jeho poetické vyjádření vlastního milostného života. Antonín se zasmál, ačkoliv jeho smích se najednou zdál spíše smutnější.
"Ne vždycky. Je to něco, co spousta z nás chce bez ohledu na následky..."
"Právě ty následky... následky... někdy bych chtěla mít velkou gumu a tou ty úžasné následky vygumovat jednou provždy... točí se mi hlava," pronesla.
"Pomohu ti..." natáhla k ní paže, ale Emilie ucouvla. Pevně zavřela oči a snažila si urovnat myšlenky.



"Láska je jenom jedna velká komplikace, zvláště když nepřijde ve správný čas... ale je pravda, že se nedá načasovat... někdy prostě přijde aniž bychom ji v dané chvíli hledali," zamumlala, než otevřela oči. Prudce sebou škubla, když ho zřela.



Tomas stál před jejími zraky s tím největším úsměvem jaký kdy mohla zřít. Doslova zářil. Jeho světlá pokožka byla jemně zbarvena bílým světlem pouličních lamp, které stáli kolem nich jako němé stráže.
"Bože můj... bože..."



"Jsi v pořádku?" Zeptal se jí její společník.



"Ty... ty... ty..." koktala najednou neschopna souvislé věty.
"Emilie?" Emilie zavrtěla hlavou. Vzápětí natáhla svoje dlaně k jeho tričku a prudce ho za něj přitáhla k sobě.



Muž zavrávoral, ale dokázal udržet rovnováhu. Emilie vděčně stiskla jeho tělo, které jí přišlo jiné než si ho pamatovala.



"Jsem tak moc šťastná, že jsi tady!" Vyhrkla nadšeně, zatímco ho k sobě tiskla se vší silou, kterou dokázala vyvinout.
"Emilie, rozdrtíš mě. Já... pomohu ti domů a..."
"Nechci aby jsi mě opouštěl!" Její hlas stoupnul po několika oktávách nahoru a dolů. Muž v její náruči se zasmál.



"Neopouštím tě, jenom musíme jít oba spát. Zítra se můžeme klidně znova vidět," pokusil se ji ujistit.



"Slibuješ?" Vydechla, zatímco se od něj odklonila.



"Ať se klidně pod zem třeba propadnu, slibuji ti, že se můžeme zítra vidět pokud to budeš i ráno chtít."
"A nemáš strach?"
"Z čeho?"
"Co řeknou ostatní... a... a..." odmlčela se.



"My se přeci nemusíme nikomu zpovídat. Místní si také dělají co chtějí, tak proč bychom se nemohli vidět my dva? Nic nám v tom nebrání."



"Takže se nebojíš?"
"V životě jsem se bál jen několika věcí, ale vidět se s úžasnou ženou není na mém seznamu strachů," Emilie dlouze vydechla, než se natáhla po jeho paži a pevně ji stiskla.



"Budu se moc těšít..." vydechla jemně.
"Opravdu?" Zaslechla jeho hlas... ale to nebyl jeho hlas... to nebyl Tomasův hlas... to nebyl... zvedla svoje zraky k jeho obličeji a překvapivě uskočila, když zřela mladého kapitána.



Prudce pustila jeho paži.
"Já... já... měla bych... měla bych... už jít spát... já děkuji ti za všechno... úplně za všechno... ahoj Tony. Dobrou noc," zadrmolila rychle, než se k němu otočila zády...



...a vykročila směrem ke svému domovu.



Antonín sledoval její postavu dokud mu nezmizela z dohledu uvnitř domu. Tiše se nadechl a zasmál se.
"Že by... že by mě měla ráda?" Zašeptal do noci.
"Neblázni už... asi bych se měl spíš taky vrátit domů," zavrtěl hlavou a zamířil ke svému autu.

Díky moc za pokračování v obou tvých příbězích oba mě strašně baví číst a jsem ráda, že tu na mě na fóru čekaly nové díly v obou díky tobě mám hned hezčí ráno

Emílie napsal:

Myslím, že jsem si neměla dávat ten poslední drink

to teda rozhodně ne! když vidím, co to s ní udělalo... přesně tohoto jsem se bála. Antonín by si mohl uvědomit, že to vše udělala pod vlivem alkoholu (a to ještě kdyby jí viděl přímo do mysli, koho to vidí na jeho místě...), jenže když je do ní sám zamilovaný a ještě je sám, proč by se nechopil příležitosti - třeba si bude myslet, že právě vyjevila své pravé city díky alkoholu. Kdyby jen věděl, s kým to v představě mluvila místo něj jsem zvědavá, kam se bude příběh ubírat dál. Obávám se, že něco víc mezi nimi (časem) je snad až nevyhnutelné... Hádám, že Paty bude bez sebe Moc se těším na pokračování!

Strašně se mi líbil způsob, jak jsi vytvořila tento díl - to prolínání Tonyho s Tomasem v tom stejném oblečení - to je prostě perfektní! Nemůžu se vynadívat, jak perfektně je to ztvárněno
Taky vždycky musím obdivovat tu ulici, růlže před domem, je to tam tak krásné a tato večerní atmosféra je kouzelná.

Takže Antonín si chování Emilie vyložil bohužel špatně Nikdo z nás, běžných smrtelníků, nevidí druhému do hlavy, jak píše Hellohello, jak tohle jenom dopadne ?! Nešťastná láska hned tří osob v tomto příběhu, snad nedojde k nějaké tragédii  Měla by se najít i nějaká šikovná dívčina pro Antonína, aby byly všechny páry kompletní, původně jsem myslela na Anežku, ale tu asi plánuješ pro Petra, Lucisab, nebo se pletu ?

Moc děkuji holky za každé vaše slovo

Hello, mám radost, že ti moje příběhy udělaly lepší ráno myslím, že by Antonína hodně bolelo kdyby věděl koho vlastně Emilie opravdu objímala a ještě s takovou radostí... což se samozřejmě v jejím případě dá pochopit, ale pro našeho policejního kapitána... no... není to pro něj moc veselé jinak kdyby tohle viděla Paty tak ji klepne a půjde za nimi i v pyžamu se Simonem v zádech a moc děkuji za tolik chvály

Ludmi, je pravda, že teď se dostáváme trochu do trojúhelníku silně zamilovaná a pravidly svázaná Emilie v konfrontaci s démony zasypaným a nestabilním Tomasem versus na první pohled srdečný a hrdinný Antonín, který by možná mohl působit jako ta lepší volba pro hlavní hrdinku našeho příběhu popravdě se teď snažím vložit do příběhu otázku, jak mohou ovlivnit některá rozhodnutí jeden lidský život asi je to zvláštně napsáno... ale přemýšlela jsem, že chci do druhé půlky příběhu něco jiného a hlavně bych si moc přála využít co nejvíce z potenciálu Podivína ale máš pravdu, že by bylo fajn kdyby se v příběhu objevil někdo pro Antonína Anežka by pro něj nebyla až tak špatná volba, ale ona sama je na něj hodně moc divoká a Antonín je oproti ní takový dost vyspělý aktuálně jí to ale táhne někam jinam a perfektně jsi uhodla kam



116.část - Gang Margisonů

"Do prčic!" Zalamentovala ve svém pokoji, než klesla na kolena a ukryla svoji tvář do matrace svojí postele.



"Co to dělám... jak je možné, že jsem měla pocit, že... že... je tam Tomas... už z toho blázním!" Bručela do bavlněné látky pod svým obličejem.
"Vždyť jsem ho málem políbila! Určitě bych ho začala líbat kdyby... kdyby... se můj mozek včas nevzpamatoval! Tohle se už nesmí nikdy zopakovat!" Přikázala si prudce a zvedla svoje oči ke světlu. Pomalu se narovnala a posadila se na postel.



"Jak se mu teď mám podívat do očí? Co si o mně Tony pomyslí?" Zavrtěla hlavou. Antonín byl na ni vždy tak hodný a milý... vždy... a ona...
"Ach můj bože... mysli Emilie... mysli... přeci mu nemůžu říct, co se mi stalo před chvílí... vždyť to ani nedává smysl... jít k němu a říct mu... hele Tony to včera... chvíli jsem místo tebe viděla muže, kterého miluju, můžeme to smazat?" Prudce se udeřila do čela.



"Proč proboha najednou zním jako Paty? Zítra se mu omluvím, ale nikdy mu neřeknu jak to bylo doopravdy... to je ostuda. Můžu být ráda, že jsem ho nezačala líbat..." v ten okamžik se jí před očima zjevila myšlenka... nápad, který jí přiměl sebou otřást. Líbat Antonína... nebyl na ni zlý a rozhodně se nedalo říct, že by nebyl přitažlivý, ale... co by cítila kdyby k něčemu takovému opravdu došlo? Zavrtěla hlavou. Vnitřně po tom netoužila, tím si byla jistá. Protože vždy když jsi chtěla představit někoho s kým by prahla po podobném momentu, její mysl jí vydala jediný obraz...



...Tomasův obličej. Jeho majitel možná nebyl dokonalý...



...možná byl místy nepředvídatelný a zjevoval se vždy...



...na těch nejméně pravděpodobných místech. Byl občas nevyrovnaný,...



...uzavřený a komplikovaný. Vždy se mu snažila porozumět...



...ale někdy měla nutkavý pocit, že to ani není možné. A v ten den kdy mohla vidět Tomase a Antonína stát naproti sobě...



...bylo to jako kdyby na jednoho zářilo slunce a na toho druhého měsíc. Víc odlišní být snad nemohli, ale přesto je něco propojovalo.



Byla to odvaha... protože právě ta dokázala Tomase přimět jít za Leošem Kádinkou do vězení. Nikdo netušil co se mu honilo hlavou, ale i přes svoje vlastní démony s ním dokázal sedět v jedné místnosti, než se ho jeho bývalý trýznitel rozhodl dotknout, respektive ho udeřit. I tak však Tomas nakonec znova povstal jako fénix z popela.



Jeho strach mu nezabránil v tom hrát svoji nádhernou hudbu...



...stát pod světlem mrtvého přístavního města a co bylo nejdůležitější...



...nezapomněl na svůj krásný úsměv, kterým sice šetřil, ale když se na jeho tváři zjevil jako paprsek slunce...



...Emilie věděla, že díky němu bude i její den plný hřejivého tepla a něhy.



Protože i té byl Tomas schopen. I přes svoje zlomené srdce... i přes své strachy a bolesti. I přes svoji psychickou situaci, která byla přinejmenším komplikovaná. Stále se držel a ona ho za to obdivovala. On však nic takového nevnímal... nedokázal porozumět tomu, jak moc silný je tím, jak dokáže nést svůj úděl. Stále se držel a kráčel po své cestě, možná se skloněnou hlavou, ale dál natahoval nohy po své pěšině osudu za zvuku svého bijícího srdce. Možná byla pravda, že ho držela ona... a možná... možná prostě Tomas vnitřně nechtěl prohrát. Emilie zavřela oči a dlouze se nadechla.



Co když to byla pravda? Tomas bojoval se svým osudem za všech okolností, dokonce se nebál vyskočit z okna... neměl strach pokousat své věznitele a prchat městem. Emilie věděla, že do chvíle než zcela ztratil sám sebe bojoval jako lev i slovy. Sám jí kdysi vyprávěl, jak neváhal ničit věci svým věznitelům jako dítě. Byl sirotek, ale i tak se nevzdával. Nedokázali ho zastavit jiným způsobem než tím, který nakonec zvolili. Byl jako vítr... zaslechla ve své hlavě. Větrňané se nedají jen tak zlomit... uslyšela ve své mysli hlas Anežky. Celý svůj život nakopáváme osudu zadek a jsme pořád tady... my se jen tak nedáme. Dodal hlas její zrzavé přítelkyně. Tiše se pousmála. Skutečně Tomas nechápal sám sebe? Co když byl stále neúprosným buldozerem, který nechával svůj motor běžet nejen kvůli ní, ale také kvůli sobě a lidem kolem něj? To byla rozhodně lepší představa než kdyby se skutečně se svojí existencí upínal jen na ni.
"Jednou bude všechno tak jak má být..." zašeptala tiše, než si zakázala dál přemýšlet nad podobnými věcmi.

Druhý den brzy ráno...



"Stefane, vzhledem k dané situaci jsem se tě rozhodl požádat o pomoc," začal svůj hovor bez pozdravu Simon. Stefan se na druhém konci zasmál.



"Zdárek párek, bráško. Jak ses celou tu dobu měl? A jak jsi spal? Je fajn, že se ptáš jak jsem se měl já, protože moje odpověď zní nuda... nudil jsem se jako nějaký školák na hodině psychologie. S čím potřebuješ pomoct, veliteli?"



"Stefane, víš moc dobře, že často nerozumím těm tvým vtípkům... kontaktoval jsem tě, protože jsi jeden z mála komu mohu plně důvěřovat..."



"No tak to rád slyším. Většinu času od tebe poslouchám, že jsem nezodpovědný a příliš urputný... fajn dobrá, koho potřebuješ zamordovat?" Simon vydal nesrozumitelný zvuk.



"Cože? To v žádném případě! Kde tě napadla taková příšernost?!" Vyjel na něj.



"Klídek! To byl řečnický obrat! Ale očividně je to něco delikátního, když chceš moji asistenci a jsi tak nervózní kvůli tomu, takže... co tě trápí?" Simon si vzdychl.



"Chci si ověřit smrt Grima..." Stefan se na druhém konci rozkašlal.
Cože to? Grima? Ty máš úpal? Ďábelské dítě je mrtvé, takže nevím co si chceš ověřovat.
"V otázce jeho smrti je spousta otazníků a chci si je ujasnit. Také si myslím, že je mrtvý, ale prostě si chci být jistý."



"A můžeš mi říct proboha proč? K čemu nám ta informace bude? I kdyby nakrásně někde běhal a sbíral borůvky, tak nám dvěma to může být doslova u zadnice. A jestli čuchá fialky odspoda, tak už vůbec. Nebo ho chceš snad přimět k nějakému rituálu nebo co?"



"Stefane, přestaň si z toho dělat legraci! Ty víš, že nevěřím na okultní věci! Prostě si to potřebuji ověřit! Půjdeš do toho se mnou?"



"Půjdu, ale jen za dvou podmínek... ta první zní, můžeš mi sakra říct, proč máš najednou takový zájem o život toho nešťastníka?"



"Je to..." odmlčel se. Najednou si nebyl jistý, zda chce skutečně svému bratrovi vyprávět o snech své snoubenky. Ale pokud... pokud měl jít do toho s ním, pak do něj musel vložit svoji nejhlubší důvěru.



"Dělám to pro Paty..." vyšlo z jeho úst a aniž by si toho všiml se za jeho zády zjevila starší sestra ženy, kterou miloval.



"Co se děje?" Vydechla Emilie tiše.
"...pro její klid. Kvůli ní chci zjistit, zda je Grim opravdu mrtvý..." Emilie sebou cukla. Simon chce zjistit něco takového pro Patricii? Zalapala po dechu.



"Tak teď už tomu vůbec nerozumím. On ji snad něčím děsí? Nebo si potřebuje ověřit jeho žití kvůli něčemu speciálnímu?"
Není v tom nic složitého... domnívám se, že Paty potřebuje mít jasno, zda i on dosáhl nějakého dobrého konce... vydechl prkenně na druhém konci jeho bratr.
"Fajn... asi z tebe nic dalšího nedostanu. Takže vyslovím svoji druhou podmínku. Chci aby jsi šel na moji oslavu narozenin a to se všemi plány, které jsem vám zatím řekl."



"Já se v žádném případě nebudu na veřejnosti procházet v jakémsi absurdním převleku. K čemu bude něco takového dobrého? Na tohle už můj názor znáš!" Stefan se zamračil.



"A ty znáš ten můj! Pomohu ti ve tvém temném hledání, ale chci za to aby jsi šel bez remcání na moji oslavu! Je tak špatné si přát svého jediného bratra na mých kulatinách?" Simon si vzdychl.



"Šel bych na tvoji oslavu, pokud by byla na zcela jiné formě a v jiném tématu."
Takže mi chceš říct že kdybych měl oslavu ve stylu bankovního jednání tak by jsi šel... ale ty víš jaký jsem. Takže ber nebo neber. Buď půjdeš na moji oslavu s mými pravidly nebo si najdi jiného parťáka na hrabání démonů...



"Tvoje způsoby jsou zcela..." Stefan ho nenechal domluvit.



"Prostě ber nebo neber. Co mi řekneš?" V aparátu na chvíli zavládlo ticho, než se znova ozval hlas jeho bratra.
Dobrá... půjdu na tvoji oslavu s tvými pravidly a obleču si, co budeš chtít... procedil.
"Tak na to si plácneme! A já ti slíbím, že s tebou budu klidně i rok létat po kdejakých vykopávkách, když to budeš potřebovat! Jsi topovka!" Simon těžce vydechl.
Hádám, že je to asi správná výměna služeb... půjdu sepsat plán a ty můžeš začít řešit ty svoje... záležitosti. Zatím se měj, rozloučil se s ním. Jen co byl hovor ukončen, Stefan rozjařeně povyskočil se sluchátkem v ruce.
"Kdyby jsi jen věděl, ty paličáku jeden, že bych do toho s tebou šel i kdyby jsi mi dal košem. Jak bych tě v tom mohl nechat? Sám se v takových věcech nevyznáš a zabýváš se jen paragrafy. Ale tohle bude chtít víc než jen je... protože hrabání se v hrobě syna smrti není legrace. Mám z toho husinu a to jsem to jen vyslovil. Lizzie z toho asi nebude mít radost... protože teď když jsem konečně zlomil starého kmeta, tak se můžu vydat na moji trny pokrytou růži. Moji krásnou Lizzie, která mě už nebude moci jen odmítat, když Simon povolil konečně," zazubil se, než odhodil telefon na pohovku a vydal se za svojí ženou.

Perfektní pokračování!

Jsem ráda, že si Emílie uvědomila včas, co se málem stalo. Jak říká, Tony je opravdu hodný a milý a slušný chlap, na kterého je spoleh. Když se na to vše podívám z jeho pohledu, tak mě mrzí, že nikdy nenašel k sobě nikoho. Je to opravdu charakterní člověk, je mi sympatické, že nelítá za simkami, ale čeká na tu pravou... vůbec se nedivím, že se mu líbí Emílie, která je taky solidní člověk
Ty její vzpomínky jsou tak hezky sepsané a vybrala jsi ty nejkrásnější fotky to je pastva pro oči. A musím Tomase obdivovat, jak to vše zlé dokázal překonat, i když není ještě za vodou a kdo ví, jestli někdy bude, jestli se vůbec dá z něčeho takového úplně vzpamatovat.

A druhá část se Simonem - ten jejich hovor mě rozesmál zrovna nedávno jsem si říkala, že už jsme dlouho neviděli Stefana a mám radost, že jsi „telepaticky vyslyšela moje přání" je boží, jak Simon bere každou větu vážně a doslova
Co si asi Emílie bude myslet o tom, že Paty chce vědět o Grimovi. Musí jí to připadat divné... stejně je to s těmi sny zvláštní a určitě to není jen tak. Ale proč se o něm zád zrovna Paty? Doufám, že se Stefanem se jim podaří odhalit, co se s Grimem stalo celá tahle záhada mě fascinuje a strašně se těším na pokračování
A taky jsem zvědavá na Simonův nucený převlek Prý „Takže mi chceš říct že kdybych měl oslavu ve stylu bankovního jednání tak by jsi šel.." to je tak výstižné!

Krásně jsi nám vybrala fotky do vzpomínek Emílie na setkávání s Tomasem !   A taky by mě zajímalo, co bude Emílie říkat na Patriciiny sny o Grimovi, co se asi Stefanovi podaří zjistit ? A jak asi bude vypadat ten večírek ?

Děkuji za komentáře holky jsem moc ráda, že se vám fotky s Tomasem líbily

Hello, Tonyho je vážně škoda, ale těžko říct, jak to s ním bude dál technicky by se k sobě s Emilií opravdu hodili ale je tu Tomas... takže je to všechno složité a Antonín vlastně pořád ani neví do koho je Emilie zamilovaná jinak jsem moc ráda, že jsem ti splnila přání se Stefanem popravdě jsem se o něco déle zdržela v pasáži s Kryštofem, ale mohu slíbit, že teď zase ostatní vedlejší postavy uvidíte víc taky mi popravdě chyběl se Simonem tvoří dokonalou dvojici a jeho část s Lizzie je otevřená opravdu hodně dlouho popravdě existuje moc dobrý důvod, proč se jenom Patricii pořád zdá o Grimovi a proč k ní vlastně "technicky" promlouvá určitě to tam bude ještě vysvětleno a co se týká Simonova převleku... no mohu říct, že ho Stefan zrovna moc šetřit nebude ta oslava bude určitě zábava na to se můžete těšit a taky se tam něco možná rozsekne

Ludmi, popravdě kluci teď budou mít plné ruce práce s tím zjistit, kam vlastně Grim zmizel v Podivíně mají všichni z Olíviina syna bobky a díky tomu si vlastně ani nevšimli jeho záměny s Tomem protože se na něj báli i pohlédnout je ale pravda, že sám Grim byl hodně výraznou postavou ve své době ve městě... příliš vysoké dítě s hlubokým hlasem... ne nadarmo vytáhli Kádinkovi Toma až ve chvíli kdy byl sám starší a taky mnohem více psychicky "ovládnutý" (jeho útěky nepočítám... sice jich bylo dost, ale stejně se Tomas sám pomoci nedočkal, i když v té době mohl mluvit a říct kdo je... jak říkám v Podivíně se ho báli všichni a sotva ho získali Kádinkovi už měli hned pocit, že ho krotí a "rovnají" ať už to zní jakkoli šíleně )



117.část - Sliby, sliby a zase sliby

"Jednou se z něj zblázním..." zabručel Simon, než zavěsil sluchátko zpět na zeď. Pomalu se ohlédl a letmo sebou cukl, když zřel Emiliinu postavu u té své.



"Dobré ráno," vydechl prkenně a zahleděl se do jejích světlých očí, kterými ho pozorovala jako kvočna ochraňující svá kuřata.



"Nechtěla jsem poslouchat, ale zaslechla jsem to co jsi říkal... jak si to mám vysvětlit? Proč budeš pátrat po osudu Grima? A proč kvůli Paty?" Simon zamrkal, což byla jeho jediná projevená emoce, která se dala vyčíst z jeho kamenného výrazu.



"Paty kvůli němu nemá dobré spaní řekl bych... a pokud je to to jediné, co ji přiměje mít klid, pak zjistím co se s ním stalo."



"Ale Ofélie nám přeci sama řekla, že je mrtvý."
"Ano, ale je pravda, že ta definice nemusí být nutně správně vymezena."
"Co tím myslíš?"



"Není důležité co si myslím. Sám jsem tvrdý realista a upřímně jsem nikdy nevěřil, že byl Grim opatřený nějakými zvláštními schopnostmi. Stejně jako si jsem jistý, že to co ve skutečnosti trápí Paty je její dobrá povaha a i fakt, že je tohle město pro ni možná až příliš. V poslední době bylo kolem vás až moc zloby. Nejdřív ty události z Krasohlídkova a pak Písečná oáza a Tomas. Ne, opravdu ti nevyčítám, že jsi ho jako jediná šla zachránit. Tvoji chladnou hlavu v dané chvíli obdivuji, i když se jednalo o opravdu velice neuvážený a nebezpečný krok. Protože zdejší lidé rozhodně neznají pojem racionalita... pokud by nepřijela včas Ofélie, ti lidé by nás roztrhali na kusy a Tomase by byli ve vlastní zaslepenosti schopni klidně i upálit na hranici jako nějakého čaroděje. Zcela se stydím za lid, který nás obklopuje, jsou jak divoši. Nechci ale ani aby sis myslela, že považuji Patricii za zvláštní tím, že se jí zdají sny o Grimovi. Je velice vnímavá. Už jen proto zjistím co se přesně stalo v ten den, kdy převáželi malého Grima ke Kádinkovým." Emilie zamrkala. Simon zněl občas jako stroj a i nyní se jeho jasný hlas rozléhající tichou kuchyní zdál jak mechanický přístroj. I tak však z něj cítila, že všechno co jí říká myslí vážně, což se i dalo čekat při jeho vlastní povaze, která nebyla zvyklá věci říkat jinak než přímo a narovinu. Dlouze se nadechla.



"Od Ofélie víme, že měl autonehodu."
"Ano, ale co dál? Kam se podělo tělo? Navíc sama Olívie při každé zmínce o svém synovi řekla, že... budu citovat místní tisk: až se vrátí můj syn všichni teprve pochopíte jak tenká je hranice mezi životem a smrtí."
"Cože? Kde jsi to četl?"
"Dnes ráno na Simooglu. Moc rozhovorů s ní nikdo nikdy nevedl, ale jednou za čas se sama zjeví a při své vlastní pomatenosti něco vypustí na světlo. Ta žena není jistojistě plně v pořádku, ale v mé zemi není dobré něco podceňovat."
"Ty si myslíš, že ona ví kde je Grim?"



"Možná a možná také ne."
"Snad za ní nechceš jít! To by bylo..." Simon zavrtěl hlavou a dořekl její slova.
"...velice pošetilé. Samozřejmě, že ne... navíc pochybuji, že by se se mnou nebo snad se Stefanem chtěla vést jakýkoliv rozhovor. Na to jsme až příliš známí. Sama Olívie je samotářka a zcela určitě by nikdy nic neřekla na adresu svého syna, podobně jako nikdy nevysvětlila svůj malý hřbitov na zahradě."
"Říká se o ní, že je to vražedkyně..."
"I to je možné, ale nemusíš se obávat. Spolu se Stefanem se budeme pohybovat v klidných vodách. Někde musí být záznamy z té nehody. Budu po nich pátrat..."



"A co se stane, pokud zjistíš, že je Grim naživu?"
"Pak se za ním půjdu podívat," odvětil pevným hlasem silného muže.
"To snad... Simone nezdá se mi to jako dobrý nápad. Pokud by jsi zjistil, že žije, tak by jsi to měl nechat být. Proč s ním chceš mluvit?"



"Ten člověk by nám dlužil hned několik vysvětlení."
"To ale nestojí za to, aby ses dostal do nebezpečí. Možná má Patricie zvláštní sny, ale určitě nechce, aby jsi se dostal do nebezpečí."
"Znova opakuji, že nevěřím na Grimovi podivné schopnosti. Dle mého trpěl nějakou zvláštní poruchou díky které měl hluboký hlas a také poruchou růstového hormonu. Nebojím se ho i kdyby měl mít nyní třeba tři metry. Je to stále člověk jako kterýkoliv jiný."
"A co vlastně čekáš, že ti řekne?"
"Možná to kde byl tolik let... nevím, nemám v plánu ho udat. Chci jen slyšet jeho část příběhu, protože jeho se vlastně nikdo nikdy na nic nezeptal. Neexistují o něm skoro žádné reálné záznamy. Za několik desítek let by snad mohl být i považován za chiméru s neexistující krevní skupinou."
"I to je samo o sobě zvláštní..."
"Nebo také dost překroucené, ale nejsem odborník na podobné věci, takže si netroufám toto sdělení plně hodnotit. Domnívám se, že do skutečného původu Grima nemáme nárok mluvit ani se troufat odhadnout jeho otce. Jsem ale přesvědčený, že nikdo nemůže být synem smrti."
"Upřímně mě nepřekvapuje, že na něco podobného nevěříš."
"Jak bych také mohl? Smrt je zastavení životních funkcí v organismu spojené s nevratnými změnami, které obnovení životních funkcí znemožňují. Smrt je tedy stav organismu po ukončení života, úplná a trvalá ztráta vědomí. Tudíž žádná zubatá s kosou neexistuje, to je jen pouhá báchorka. Smrt sama je proces v těle a z toho se nedá vytvořit nový život," pronesl pevným hlasem, ze kterého se dalo vycítit jak je o svém sdělení plně přesvědčený.



"Upřímně jsem také dříve na spoustu věcí nevěřila, ale Podivín mě přesvědčil o opaku," odvětila jemně.
"Snad jsem za to nemohl i já..." zaslechla za sebou hlas svého bratra. Pomalu se otočila a při pohledu na Petra sebou škubla.



Petr měl v sobě vždy určitý druh kouzla, kterým se dostával do potíží a nyní... nyní když ho mohla znova zřít v něčem tak obyčejném a přesto tak vznešeném jako byla zářivě bílá košile, vnímala jak se musela sama pro sebe pousmát. Stále to v sobě měl. To kvůli čemu byl oblíbený u žen.
"Tobě to ale sluší!" Vydechla užasle, než se pod tíhou nahromaděných emocí vrhla do bezpečí jeho náruče. Petr sebou trhl, ale i přesto kolem ní omotal svoje paže jako to dělával pokaždé.



"Patricie mi koupila oblečení... upřímně jsem to od ní nechtěl, ale byla tvrdohlavá a nechtěla si je vzít zpět," vydechl těžce. Emilie se od něj odklonila.





"A proč tě něco takového trápí?"



"Měl bych si něco takového zasloužit. Zatím jsem pro vás neudělal nic pořádného."
"Prohlédl jsi auto a slíbil jsi, že ho zkusíš opravit," pokusila se mu vnutit nějakou zásluhu. Petr zavrtěl hlavou.
"To rozhodně nestačí a to ani tehdy pokud bych ho opravdu dal dohromady. To oblečení jsem přijal hlavně proto, že díky němu bych si snad mohl najít nějakou lepší práci..." zabručel.
"Takže jdeš na pohovor?" Ozval se Simonův pragmatický hlas. Petr se k němu otočil.



"Ano, dnes mám tři pohovory. Chci začít co nejdříve pracovat. Potřebuji nakoupit nějaké věci na auto, tobě vrátit peníze za ten víkend... mám toho hodně na práci."



"Už jsem ti říkala, že za ten víkend nic nechci," pokusila se ho ujistit jemně. Petr zakýval hlavou na nesouhlas, až se mu vlnité vlasy dostaly do očí. Prudkým pohybem si je odhrnul ze svého čela a znova se na ni plně zahleděl. Světlá modř jeho očí v ten moment matně připomínala Emilii. Na jeho tváři se zjevil lehký úsměv.



"A já jsem ti řekl, že nechci být na obtíž. Umím splácet dluhy a pokusím se vám všechno vrátit. Budu tím kým jsem měl být vždy."
"Máš sebou životopis?" Zeptal se ho prkenně Simon aniž by nechal Emilii zareagovat.
"Ano, napsal jsem si ho v ruce. Snad jim to bude stačit. Obvolal jsem pár inzerátů a souhlasili se schůzkou."
"Takže máš řečnický talent?" Petr sebou škubl, když zaslechl v jeho hlase zvláštní chlad. Ze svých vlastních zkušeností ale věděl, že to byla tradiční mluva jeho skoro švagra, takže neměl důvod cítit z jeho projevu hrozbu a to ať už zněla jakkoli děsivě.
"Tak bych to přímo neřekl, ale dokázal jsem je přesvědčit nějakým způsobem... sám jsem z toho překvapený, asi jsem měl štěstí," pokrčil rameny.
"Pak ti budu přát, aby tě štěstí neopustilo," procedil studeně Simon, než dlouhými kroky vyšel z kuchyně.
"Promiň Péťo... Simon není zlý, ale je hodně nedůvěřivý, ale není to tak, že by proti tobě něco měl," vydechla ve snaze vysvětlit Simonovu podstatu, která byla složitější, než rubikova kostka.



"Já se na něj nezlobím, jsem naopak rád. Konečně má Paty muže se skutečným charakterem a ne panáka. Je správně, že se mě snaží zastrašit. Nebyl jsem v minulosti zrovna dokonalým příkladem někoho o koho se můžeš opřít. Utekl jsem jako zbabělec. Takže ho plně chápu a jsem rád, že moje sestra chodí s někým kdo má chuť ji opatrovat. Je to přesně ten typ muže kterého jsem si pro vás dvě přál. Někoho kdo jen neřeší svoji plnou peněženku nebo hezkou tvář, ale někoho kdo má v sobě něco víc než jen hloupou pýchu. Budu rád, když si časem zasloužím jeho důvěru. Slíbil jsem si, že jednou o mě dokážete říct i přes moji minulost, že jsem to dokázal... a že by na mě mohli být rodiče pyšní," zašeptal. V jeho zorničkách se zjevil smutek. Emilie se jemně dotkla jeho tváře a zvedla ji k sobě. Několik vteřin si hleděli do očí. Bylo to jako kdyby se pro ně čas zastavil. Kdy naposledy se takhle plně dívala do jeho obličeje? Kdy? Jak moc se změnil? Až pak její oči zaujala jizva nad jeho obočím. Jemně odtrhnula jeho neposedné vlasy a plně se na ni zahleděla.
"Co se ti to stalo?" Petr se zasmál a zavrtěl hlavou. Svoji starou ránu ale před ní neukryl.
"To nic, jen jsem upadl..."
"Kde?"
"Ve vězení." Emilie zbledla.
"Někdo tě napadl?" Petr se od ní odklonil a urovnal si vlasy více do čela.
"Tam napadal každý každého, ale mě nedostali, i když možná vypadám, že by mě mohli rozmačkat, nestalo se tak. Slíbil jsem si, že se za vámi vrátím a nyní... nyní mám nový slib vůči vám. Netrap se už kvůli tomu. Navíc se říká, že jizvy dělají muže hezčím," vydechl rychle a vtiskl na její čelo polibek, který jí připomněl jejich otce, který je líbal každou noc na čelo na dobrou noc.
"Ještě jsi mi nevyprávěl... o tom co jsi tam zažil..." pípla.
"Není moc o čem. Všude byli gauneři, musela sis dávat pozor na to co říkáš nebo děláš. Ale... nedívej se na mě tak vyděšeně. Měli problém se mě vůbec dotknout, umím se prát, to víš," mrkl na ni.
"Takže... takže..." svoje myšlenky nedokázala dokončit.
"Možná jsem dostal párkrát pěstí, ale jinak jsem je vždy dokázal od sebe odehnat. Na konci se spíš oni báli mně... uměl jsem se bránit a nyní mohu konečně chránit zase vás dvě. Neplač, sestřičko. Slibuji ti, že bude všechno v pořádku." Emilie se pokusila o úsměv.
"Snad máš pravdu..."
"Určitě a teď mi drž palce. Snad dnes přijdu domů s dobrými zprávami," na jeho tváři se zjevil obrovský úsměv.
"Budu na tebe čekat," vydechla těžce.
"A já se vrátím, to ti slibuji."
"Nechceš půjčit auto?"
"Ne, půjdu pěšky a tam kam nedojdu, tam pojedu autobusem. Mám u sebe 100 simoleonů, zvládnu to. Zatím se měj, Emí," zamával jí. Emilie hleděla za jeho postavou, dokud jí nezmizela z očí. Proč jí nyní Petr připomínal jejich otce?

Moc pěkné počtení ! Simon určitě ví, co dělá, a nepustil by se snad do nějaké nebezpečné akce, to spíš Stefan je do všeho hrrr.  Na Petra se nemůžu vynadívat, já bych ho určitě okamžitě zaměstnala !

Ludmi, máš pravdu úplně ve všem Stefan by byl určitě schopen se prostě objevit u Olívie a klidně i překročit pár náhrobků na její zahradě ten se nebojí skoro ničeho


118.část - Přesvědčovací techniky a nová naděje

"Lizzie!" Ozval se Stefanův jasný hlas v jejich zahradě.



Elisa sebou cukla a vzhlédla. Jak často na sebe vlastně mluvili? Bylo to včera nebo snad dnes ráno? Najednou si nebyla jistá a to ji přimělo znejistět.



"Stefane?" Vydechla a silněji stiskla prsty povrch knihy, kterou nadále třímala v pažích. Stefan se usmál.



"Tak už víš co mi odpovíš?"
"Ehm... já... no... já..." koktala a sklopila zrak. Moc dobře věděla o čem mluvil. Ta oslava v maskách... to bylo něco, co ji děsilo. Velké množství lidí a převleky. Proč vlastně něco takového její manžel chtěl? Vlastně už tušila... protože byl Stefanem Margisonem, mužem který se nebál být vidět... který neměl strach stát na pódiu a zpívat z plných plic. On byl extrovert a ona... tichý introvert. Copak už nemohli být rozdílnější? Z jejích myšlenek jí vytrhl Stefan, když poklepal do rozevřené knihy ukazovákem.
"Pořád čteš Malé ženy?" Vydechl jemně a zahleděl se jí zpříma do očí. Jeho duhovky byly dokonale tmavomodré a zdály se mnohem více veselé než si pamatovala. Ve svém nitru pocítila jistý neklid, který se ještě více zvýšil, když se nad ní naklonil. Až pak si všimla několika tmavých zvlněných chloupků, které mu vyčuhovaly z výstřihu u svetru. Zamrkala.
"Mám takový nápad, na chvíli odložíš to zajímavé čtení a budeme prostě mluvit, co ty na to?" Oznámil ji s úsměvem, který přiměl její srdce zvláštně poskočit.
"Já... fajn... ale nejsem si jistá co bychom... měli... co bychom...." drmolila. Stefan zavrtěl hlavou, odklonil se od ní a natáhl svoji dlaň jejím směrem. Elisa několikrát přešla svým zrakem mezi jeho nataženou pravicí a jeho obličejem.
"Dáš mi ji?" Vyzval ji. Elisa se dlouze nadechla, než vložila mezi rozečtené stránky záložku, posléze svazek zavřela a položila ho na jeho doširoka rozevřenou dlaň. Stefan se zasmál, tiše odložil knihu na protější stůl a svižně se přemístil k ní na pohovku.



Elisa měla pocit jako kdyby v ní všechno ztuhlo... úplně všechno... její svaly, její rozum... nervózně si protáhla paže.



"Lizzie, takže se tě zeptám napřímo. Už jsi se rozhodla mě poctít tím, že budeš se mnou na mojí oslavě?"



"Stefane, já se tam absolutně nehodím! Nejsem na takové akce stavěná," zaprotestovala možná až moc prudce. Stefan se zarazil a změřil si ji zvláštním pohledem.



"Proč? Pořád říkáš to samé, ale zatím jsi mi neřekl kvůli čemu se tak cítíš," odvětil mrzutě.
"Všiml sis vůbec jaké jsem? Připadám ti snad jako někdo, kdo se bude dobře cítit mezi cizími lidmi a ještě v přestrojení? Tohle nejsem já..." vydechla a pokusila se zvednout. Stefan zachytil její paži. Elisa sebou divoce cukla a zahleděla se do jeho očí. Nejmladší Margison zřel v jejích zracích strach, který ho přiměl ji pustit.



"Poslyš... já tě vlastně docela chápu, ale nebudeš tam sama a nikdo tě nebude odsuzovat... vlastně ten kdo si to dovolí, tak mu nakopu zadnici... osobně," zabručel.
"Ale ty tam nebudeš pořád... nebudeš se mnou, nejsem zrovna ta nejzábavnější osoba o to spíše na podobné akci. Jen se na nás dva podívej! Ty budeš šťastný ve své masce a já... budu se chtít někam schovat..."
"Šššš no tak... o tom to přeci není. Chci si to jen s vámi užít a udělat to trochu jinak. Simon tam taky nechtěl jít, ale už jsem ho přesvědčil," mrkl na ni a úmyslně vynechal veškeré detaily jak k dané věci došlo.



"Vážně? To je neuvěřitelné..."
"Je to zázrak řekl bych!" Zazubil se.
"Ale... ale... jak... jak..."
"No prostě tak a víš co ti na to povím, když tam půjde ta největší konzerva Písečné oázy, tak proč by jsi nemohla jít ty? Navíc pokud by ti to bylo nepříjemné, tak můžeš sedět vedle Simona a mluvit s ním o politice jestli ti to udělá radost."
"Nemám ráda politiku," oznámila mu chladně.



"Já vím, promiň... no už nevím jak tě přemluvit."



"Řekni mi pravdu... proč mě tam vlastně chceš? K čemu ti tam budu? Vždyť jsme manželé jen papírově, nepotřebuješ mě," pronesla prkenně. Stefan sebou škubl a stočil svůj obličej jejím směrem. Na rozdíl od svého bratra se v jeho tváři daly číst emoce, které nyní kroužily v jeho zorničkách jako netopýři.



"Zatraceně Lizzie, nevím kolikrát ti ještě budu opakovat, že pro mě nejsi jen papírová záležitost. Kdyby jsi byla jen pakt, tak tu s tebou vůbec nejsem," jeho hlas se divoce nesl tichou zahradou až z toho Elise naskočila husí kůže.



"Jsi tu protože ti to vyhovuje," odvětila po chvíli.
"Vyhovuje... něco ti povím, moje drahá ženo. Naše situace mi nevyhovuje, protože v žádném případě neodpovídá tomu, co bych si představoval," jeho tón se zdál skoro uklidňující, ale zároveň něco v něm bylo skoro divoké. Elisa se více napřímila.
"A jak by sis to představoval?"
"Možná by pro začátek stačilo zkusit žít spolu a ne vedle sebe, každý zavřený v jedné místnosti. Je to otrava..."
"Nemusíš tady být... dali jsme si přeci volnost a ty můžeš... můžeš..." nedokázala svoji větu dokončit a sklopila zrak. Stefan jemně natáhl svoji paži jejím směrem a zvedl její bradu svým ukazovákem.
"Vážně by jsi to chtěla? Aby jsi ty byla tady a já si někde užíval s nějakými ženskými? Dokážeš si to vůbec představit?" Elisa mu vzala svoji bradu a zahleděla se před sebe, aby se nemusela dívat do jeho obličeje.
"Nechci si nic takového představovat," pípla po chvíli.
"Pak mi ani nic takového nevnucuj do hlavy, ano? Vím, že nejsem muž, kterého sis představovala a ty asi také nejsi ženou, kterou jsem si vysnil, ale... mám tě rád a troufám si říct, že ty mě také, ačkoliv by jsi asi raději strávila život pod zemí než mi něco takového nahlas přiznat. Nemám v plánu ti zahýbat, můj otec kdysi udělal jednu velkou chybu a já... nebudu jako on. Mámu jeho aféra zabila. A vím, že mezi námi není klasické manželství, ale trocha úcty je také potřeba. Necítil bych se dobře kdybych se někde válel se svojí milenkou." Elisa sebou cukla a otočila se k němu s překvapením v očích.



"Takže ty nikoho... nemáš?" Pronesla šokovaně.
"Ne," odvětil prostě.
"Ale je to taková doba... takže... takže..."
"Abych to upřesnil, tak od chvíle co jsem se o tebe začal ucházet, tak jsem se s nikým nelíbal, nemazlil, nemuchloval, nemiloval, tvrdě..." Elisa zrudla a rázně ho přerušila.
"Panebože!" Vydechla a zakryla si tvář oběma rukama.
"Nevím jestli se teď děsíš toho, že jsem v podstatě eunuch od té doby co tě znám nebo toho co jsem ti řekl. Jen pro pořádek, nechtěl jsem tě znechutit, ale přál jsem si, aby jsi přesně pochopila, co ti chci říct. Různí lidé používají odlišné definice pro intimní vztah, takže... teď už mluvím jak Simon. Prostě v kostce jsem na nikoho nesahal a nikdo nesahal na mě v intimní rovině," pronesl prkenně. Elisa se na něj zahleděla skrz své prsty.
"Proč? Proč jsi to udělal? Proč jsi se rozhodl s nikým... fyzicky nežít," ta poslední slova pronesla tak podivně, že to přimělo Stefana se pousmát. Opatrně se dotkl jejích rukou a zlehka je sundal z jejího obličeje.
"Protože to nechci, mám tebe."
"Ale my dva... my dva..." koktala.
"Jsi moje žena a prostě v sobě cítím, že by ti to ublížilo. Ano, říkáš mi opak, ale to říkají tvoje ústa. Ale tvoje krásné, zelené oči mi říkají něco jiného."
"Co ti říkají?" Vydechla zmateně a naklonila se blíž k němu. Stefanův pohled zněžněl.
"Že vlastně nechceš abych to udělal."
"To nedává smysl..."
"Ale mně ano, takže ti dám další čas."
"Na... na co?" Vykoktala. Stefan jí vtiskl letmý polibek na tvář, než vstal z pohovky a pomalu poklekl na jedno koleno.



"Vážená paní Margisonová, projevíte mu tu nesmírnou čest a doprovodíte mě na moji oslavu narozenin?" Elisa sebou škubla a zmateně si ho změřila.



"Co to proboha děláš?" Vydechla překvapeně. Stefan se zasmál.
"Improvizuju, takže co mi povíš?" Zazubil se.
"Dnes večer ti řeknu jestli tam s tebou půjdu..." zamumlala. V ten moment se Stefan prudce narovnal a šťastně se zasmál.
"To je lepší než ne! Dobře, nechám tě teď být, ale... můžu si půjčit tvoji knihu? Možná v ní bude nějaký tahák na tebe," zakřenil se a uchopil ji dříve, než stačila Elisa zareagovat.
"Tak se na to podíváme," zašeptal, než rozevřel knihu na náhodné straně.







"Hmmm...," zabručel a vydal se zpět do domu zatímco ho jeho žena sledovala v naprostém úžasu. Proč měla pocit, že bylo každé jejich delší setkání v něčem zvláštní? A proč jí udělalo radost, když jí řekl, že s nikým nespal? Proč? Zmateně si promnula spánky a vložila si hlavu do dlaní.

O několik hodin později ve Větrnově...



"Herdek binec, krucinál fagot, ty šmejde jeden! Křápe! Hnusná herko! Načti se!" Zařvala rozčileně Anežka.



"Dělej už! U mě doma nefunguje internet a tady se to táhne jak signál z Pluta! Do háje! Copak jsme v roce 1999?" Zuřivě bouchla do stolu, než jí Simoogle načetl její hledaný výraz.



"ALELŮJÁ!" Vyhrkla divoce a rozhlédla se. V ten moment se na ni ohlédl cizí příchozí, který nad jejím výkonem jen pozvedl obočí.
"Na co si myslíš, že čumíš?! Nemáš nic lepšího na práci?!" Obořila se na něj. Muž ucouvl.
"Tak co je?!"
"Pppardon," vykoktal muž zmateně, než vzal nohy na ramena.
"Do prčic... měla bych se naučit krotit... ten chudák přece nemůže za místní připojení... ani si nepamatuji jeho jméno a to tuším bydlí někde vzadu... Anežko... Anežko..." několikrát se udeřila do čela, než se znova zahleděla na svoje výsledky.



"Hmmm... nelhal, je tu spousta odkazů na Petra Dvořáka. Tak se na to podívejme..." zamumlala sama pro sebe a se zbytkem vlastní trpělivosti se pokusila načíst jeden z dostupných webů.



"No páni! Je to vůbec on?" Vydechla šokovaně a přiblížila svůj obličej blíže k obrazovce, kde se pomalu načítala nejmladší fotka Petra Dvořáka.
"Ta grafika... proč mu vymazali pozadí?"





Jemně si zvětšila čerstvě načtenou fotografii a pohlédla do jeho tváře.
"Vypadá úplně jinak... a jak se tváří... a nemá ty svoje kudrny... je to vážně on?" Vydechla zmateně a hledala v jeho obličeji cokoliv co mohlo připomínat jediného bratra holek Dvořákových.
"Ty oči... je to on, ale vypadá jako úplně jiný člověk. Tak zkusíme něco nového... nějaký článek..." zašeptala než se rozhodla vydat do útrob internetu, k jejímu překvapení však našla i něco s čím nepočítala a to nejen fotografie, ale také titulky, které o jejích přátelích nemluvily vůbec dobře.



Petr Dvořák a jeho budova smrti



Sourozenci Dvořákovi: Pravda o jejich osudové chybě

Znechuceně zavrtěla hlavou a raději se rozhodla navštívit starší stránky, které byly přívětivější k lidem, které měla ráda.



Známá firma má nového ředitele. Syn Karla Dvořáka převzal žezlo svého otce, hlásil starší článek. Dlouze se nadechla, než zamířila do větší minulosti.



Dvořákovi mezi cizinci, vrátí se někdy zpět do Krasohlídkova?



Nechci mluvit o otcově odkazu... snaží se Petr Dvořák vyhnout rodinné tradici?



"Takže oni ho nutili to převzít?" Pronesla do ticha.
"Je jak chameleon... pořád jiný, ale řekla bych, že mu víc sluší ty kudrny..." zamumlala než se zarazila.
"Proč vlastně nad tím přemýšlím?" Zeptala se sama sebe. V ten okamžik jí její mysl vyjevila jeho nynější podobu s vousy a bujnou divokou kšticí jež zdobila jeho hlavu. Rozhodně je teď hezčí... napadlo ji, než se udeřila do čela.
"Co se to se mnou děje?" Vydechla do ticha a aniž by to tušila...



...se ve spodním patře pod ní zjevili dva muži, kteří se původně neplánovali potkat.
"Řekl bych, že to místo nedostanu... moc se jim nelíbila moje minulost a to i když jsem očištěný," vydechl smutně Petr. Tomas zamrkal. Bylo mu Petra líto zvláště poté kdy mu vypověděl, jak probíhaly jeho pohovory. Možná byla minulost pro získání práce opravdu hodně důležitá, ale nikdy by ho nenapadlo, jak může až příliš ublížit dané osobě špatná pověst. Možná nad tím jen nechtěl přemýšlet, protože sám si odmítal připustit co měl za sebou.



"Moc mě mrzí, že to dopadlo takhle. A proč jsi vlastně tady?"
"Měl jsem jeden pohovor nedaleko odsud a pak jsem potkal ceduli s nápisem Větrnov, tak mě napadlo, že se na tohle místo podívám zblízka."
"Takže už víš jak to tady vypadá... asi jsi překvapený..."



"Popravdě nejsem, šel jsem přes tu vaši tzv. živou část a mimo divných pohledů a pár pobořených domů jsem toho moc neviděl," pokrčil rameny.
"Pak jsi vlastně nic neviděl..." zabručel Tomas.
"Ale líbí se mi to tady, i když to tady nemá úžasnou pověst. Tohle místo je jako já, známé svojí vlastní špatností. Slyšel jsem, že se tady zdržují kriminálníci."
"No... to je bohužel pravda, ale ti jsou v okolí nebo ve staré části... a co by jsi vlastně chtěl dělat?"



"Doslova cokoliv mimo nelegální činnost..."
"Možná by jsi to mohl zkusit tady..." vydechl tiše Tomas.
"Tady? Počkej teď ti nerozumím."



"Větrnov je více přívětivý k minulosti, respektive nikdo z nás se na ni neptá a slyšel jsem, že dole v kavárně hledají někoho." Petrovi se rozsvítily oči.



"Opravdu? No to je paráda! Zavedeš mě tam?" Pronesl nadšeně. Tomas ucouvl.
"Já... jasně, ale... nepůjdu dovnitř, ano? Nechodím tam často a nerad bych, aby... abych tam byl za toho Tomase Parkera... tebe neznají, ale mě... no... nechci vidět, jak se na mě dívají," odmlčel se. Petr chápavě přikývl.



"Samozřejmě, stačí mi jenom když mi ukážeš kam mám jít. Nebojím se toho tady..."
"Možná by jsi měl. Větrnov není klidné místo, ale jestli se opravdu nebojíš pak... pak je to možná tvoje šance," pokrčil rameny.
"Jestli to vyjde, tak ti budu dlužit velkou laskavost!"
"Nic mi nedlužíš... nic nechci..."
"Třeba se někdy něco časem najde, Tome," pronesl jeho směrem jemně. Tomas se pokusil o úsměv, ale v jeho případě se jednalo spíše o zvláštní úšklebek. V ten moment se z horního patra vynořila rusovlasá žena,...







...jejíž prudký krok i poukazoval na její vlastní divokost. Zmateně se rozhlédla, než zřela změť vlnitých vlasů.



"Není to... Petr?" Vydechla tak tiše, že to nemohl nikdo slyšet. Proti její vůli se jí na tváři zjevil úsměv, když zřela jeho gestikulaci se kterou promlouval na svého společníka. Zdálo se jí to nebo radostí poskočil?
"To je pošuk," zazubila se.



"Když budeš cokoliv potřebovat taky ti rád pomohu..."
"Díky... všichni mi nabízejí pomoc, ale... budu rád i za tu tvoji..." vydechl unaveně Tomas, než si jeho oči všimli jeho staré kamarádky z dětství.
"Anežko!" Zavolal na ni. Petr i Anežka sebou cukli. Petr, který byl doposud k rusovlasé Větrňance zády, se otočil jejím směrem.





"Ahoj!" Zamával jí se širokým úsměvem, který jí přiměl mírně znejistět. Ta košile... jeho postoj... vypadal jako princ. Cukla sebou.



"Ehm... nazdárek," zadrmolila.