Ze života Nervózního Jedince II.

Oni jsou tak krásní spolu Jak si ji přitáhl k sobě Emilii by prospělo na chvíli vypnout mozek. I když to myslí dobře, já vím.
Ale moc jsem si ten dílek užila, hltala jsem každé slovo, a doufala jsem, že to elektrizování mezi nimi povede k dalšímu polibku. Nestalo se, ale zklamaná nejsem, byl to prostě krásný díl. A moc se těším na Tomasův domov

Velmi zajímavé počtení ! Těm dvěma to spolu moc sluší, ani sami nevědí jak. Doufám, že si na ně nikdo z těch popisovaných podivných existencí netroufne a že se Emilii bude Tomasův domov líbit !

Moc děkuju holky za milé komentáře   , jsem ráda, že vás příběh pořád baví, i když už nepřidávám nové dílky tak často jako dříve...  

Fidgety, jsem ráda, že jsi nebyla zklamaná, že k polibku nakonec nedošlo  

Ludmi, je pravda, že oni sami opravdu nevědí jak se k sobě mají chovat nebo jak působí na okolí, jsou to truhlíci  



59.část - Domov Tomase Parkera

Tomas vedl Emilii do strmých kopců, pokrytých pokroucenými stromy, které se zdály jako kdyby se snažily svými údy chránit před větrem i dalšími nepřízni osudu. Emilie se proti své vůli otřásla, když zřela dalšího divokého obyvatele Větrnova. Podivně vyhlížející muž s neuvěřitelně dlouhými vlasy jim však nevěnoval dost času, aby si ho mohli prohlédnout. Sotva zřel Tomase, z jeho úst vyšlo jediné slovo... nemrtvý... hned poté se dal na úprk. V ten moment Emilii napadlo, zda Tomase daná skutečnost netrápí, ale nezdálo se, že by mu jakkoliv překážela jeho pověst mezi obyvateli starého Větrnova.
"Je to daleko?" Pípla po chvíli. Tomas zavrtěl hlavou a silněji semkl její dlaň.
"Už jsme blízko," vydechl jemně a volnou rukou rozhrnul houští před nimi. Až pak Emilie zřela kamenné schody se zábralím pokrytém mechem. Zalapala po dechu.
"Jen pojď," zašeptal a vstoupil na první schod. Společně tak vystoupili až na samý konec jejich cesty, kde mohla Emilie konečně pohlédnout na místo, kde se Tomas narodil. Starý domek před ní působil mnohem víc omšele než společenská budova od které spolu odešli, ale i tak na ni dům udělal neuvěřitelně silný dojem. Najednou měla pocit jako kdyby už tady někdy byla. Divoce zavrtěla hlavou a snažila se ten zvláštní pocit dostat z myšlenek. Nikdy tady nebyla... tím si byla jistá.
"Můj domov stojí přesně na rozhraní mezi starou a novou částí. Odjakživa tady sídlila moje rodina, alespoň to říkala Alice. Takže moje krev říká, že jsem jedním z původních obyvatel Větrnova," vydechl se zvláštním tónem a zahleděl se se zvláštní úctou na stavení před sebou.
"Takže jsi původní Větrňan..." otočila se k němu. Tomas stiskl její paži a ohlédl se k ní. Jeho zorničkám nyní dodala tma zvláštní nádech díky kterým působil se svými jizvami magicky.
"Nikdo se tím příliš nechlubí, ale zjevně ano. Díky tomu jsem ještě větší mimozemšťan," zasmál se.
"Proč si to myslíš?"
"Většina původních utekla, můj otec chtěl také a i děda mi říkával, že musíme odejít dřív než nás město pohltí. Paradoxně mě Větrnov pohřbil, když jsem se ztratil. Protože kdo by se blíže staral o osiřelé dítě z Větrnova, byl jsem snadná kořist," vydechl a z kapsy vytáhl obrovský železný klíč. Pevnou rukou odemkl statné dveře starého domu a pobídl Emilii, aby šla za ním.





Emilie se rozhlédla po místnosti, kde mohla zřít starý nábytek i elektronické zařízení spolu s hračkami, které se náhodně povalovali po podlaze. Srdce se jí sevřelo. Copak to tam ty hračky leželi ještě z dob Tomase a Jamieho?



"Alice se o dům starala spolu s Jamiem, když jsem byl nezvěstný. A Jamie... on nechtěl, aby se to tady měnilo, dokonce ponechal i všechny věci tak jak jsme je tenkrát tady zanechali před nehodou. Byl přesvědčený, že až mě najde, že mi to udělá radost, ale teď když se na to dívám... nevím, je to pro mě jako kdyby to tady ponechal někdo jiný a ne já..." Emilie se letmo dotkla jeho paže. Tomas se k ní otočil a sledoval jí svými šedými duhovkami.



"Ale byl jsi to ty, Tome. Máš pravdu, že nevalná pověst tvého domova ti dopomohla k tvému těžkému osudu, ale ti co tě opravdu znali nad tebou nikdy nezlomily hůl. Alice tě stále hledala a Jamie tě později začal hledat také, oni to nevzdali a jsem si jistá, že by jednou přišel den kdy by tě nalezli." Tomas se usmál.



"Už navždy jim za to budu vděčný, ale vím, že kdyby nebylo tebe, tak bych dřív zemřel než by mě našli... a pak, zesnul bych jako Nervózní Jedinec a Tomas Parker by byl nadále nezvěstný, jako mrtvého by mě nikdy nenašli. Celý svět mě považoval za Grima Ambrosis Thanasie, ale báli se to jméno vyslovit... možná z dobrého důvodu..." vydechl, v ten moment se ozval hrom, který ozářil zaprášenou místnost ve které se nacházeli. Emilie sebou trhla a otočila se za podivným zvukem. Málem uskočila úlekem, než si uvědomila, že na okno klepe jen osamělá větev.
"Dřív jsem měl s tím jménem taky problém, ale nyní ho dokážu vyslovit... Grim Ambrosis Thanasie..." Emilie se k němu otočila ve chvíli kdy to jméno znova vyslovil. V ten moment se ozval hrom a stará žárovka nad jeho hlavou zapraskala a letmo blikla letitým světlem, které nevydala již spoustu let. Blesk roztříštil oblohu a znova mohutně ozářil obývací pokoj Parkerových. Emilie uskočila dozadu, když zahlédla podivný stín za Tomasovými zády.
"Emilie, jsi v pořádku?" Vyhrkl a chytil ji za ruce. Emilie, plna děsu, nahlédla zpoza jeho rameno. Byla tam jen komoda... jen komoda... ale opravdu se jí to jen zdálo?
"Ano..." pípla.
"Byla jsi bílá jako stěna..."
"Já... asi jsem si neměla dávat to víno..." alkohol... ano, ten za to mohl... snažila se ujistit o své příčetnosti.
"Chceš se posadit?"
"Já... nemůžeme rozsvítit?"
"No... do domu je sice natažená elektřina, ale všechno je odpojené, když tady nikdo trvale nebydlí," pronesl tiše.
"Ale vždyť jsem před chvílí viděla... ta žárovka nad tebou blikla a..." Tomas zmateně zavrtěl hlavou.
"To není možné Emilie, ale asi tě zmátla ta bouřka venku... rozdělám oheň v krbu. Letmo ji pohladil po rameni a vydal se k ohništi.



"Jsem rád, že vím, kde Alice schovává zapalovač. Občas sem chodí se mnou, když má chvíli. Vypráví mi věci, které jsem nevěděl o rodičích... chvilku počkej, seženu nám nějaké svíčky, těch je tu hromada, ale s jídlem bude problém... možná bude ve sklepě pár zavařenin po mámě, ale nejsem si jistý jestli by vůbec ještě měly nějakou chuť..." vydechl a otočil se k ní. Jeho tvář měla nyní zlatavý přátelský odstín, který přiměl její srdce znova poskočit. Dokud byl s ní nemohlo se nic stát... prohnalo se jí hlavou, než věnovala svému společníkovi nervózní úsměv.
"A kde najdu nějaké svíčky?"
"Jsou v kuchyni a pak ještě v komoře, ukážu kde nějaké najdeš a já zajdu do komory, ano?" Emilie nervózně přikývla. Proč se najednou cítila jako v nějakém strašidelném domě? Proč? Ptala se sama sebe a otřásla se. Tomas ji mezitím odvedl do kuchyně, kde ji naznačil kde nalezne to co hledá. Sám mezitím odněkud přinesl obrovské stojany na svíčky. Emilie si překvapeně změřila kovové stojany na svíčky.
"Ve Větrnově hodně často vypadával proud," vydechl zadýchaně aniž by se ho zeptala a s obrovským hlukem odložil svůj náklad na podlahu. Za několik vteřin začal zručně rozmisťovat stojany po pokoji a do každého kalíšku umístil svíčku. Emilie, která třímala v ruce jednu ze svíček, pozorovala jeho počínání téměř s nekonečným údivem. Zjistila, že sledovat každý jeho pohyb ji podivně upokojovalo. Se zatajeným dechem se dívala na jeho štíhlé paže, které dávaly světlo každému knotu. Očima klouzala po jeho postavě až se zastavila u jeho profilu. Byl svým způsobem tak neuvěřitelně krásný až jí to vlastním způsobem vyrazilo dech. Jeho kaštanové vlasy se stáčely kolem jeho tváře v dokonalé souhře, jen několik zbloudilých krátkých pramenů se lepily k jeho čelu. Tomas je letmo odhrnul a otočil se k Emilii, usmál se jedním ze svých nejvzácnější úsměvů. Světlo z krbu dalo jeho kštici téměř medový odstín. Jeho kovové oči se na ni dívali s tak zvláštní intenzitou pohledu, že netušila, zda se má před ním ukrýt nebo ho má líbat dokud jim oběma nedojde dech. Ale věděl to vůbec? Byl si vůbec vědom toho, jak dokázal na druhé působit? Emilie zlehka zavrtěla hlavou, byla si jistá, že ne. Stejně jako byla ujištěná o skutečnosti, že Tomas netuší jak pěkně řezanou tvář měl. Jeho lícní kosti letmo vystupovaly, ale ne tak, aby působil nemocně nebo snad nebezpečně. Jeho rty byly poměrně úzké, ale přesto měly pěkný tvar spolu s pěkně plným dolním rtem. Emilie zrudla a zalapala po dechu. Tomas pootevřel rty a znova si prohrábl svoje kaštanové vlasy, až pak se postavil. V ten moment měla pocit jako kdyby jí mělo srdce vyskočit z hrudi... byl tak vysoký... tak... tak... odvrátila tvář a snažila se raději sledovat plamen.
"Emilie?" Zaslechla jeho hlas.



"Hmmm?" Zabručela s obličejem naměřeným na knot svíčky.



"Jsi v pořádku?" Zeptal se jí s úsměvem, který nemohla vidět.
"Jasně... já... no... to nic..."
"Neboj se..."
"Co?" Vydechla, aniž by se na něj podívala. Zaslechla pomalé kroky, než pocítila na svých zádech, jeho hřejivou dlaň.



Emilie by málem upustila svíčku na podlahu, kdyby ji Tomas...



...nepřidržel na místě.
"Do prčic..." ulevila si. Nebuď nervózní... nebuď nervózní... nakazovala si.
"Neměj strach..." zašeptal těsně u jejího ucha. Emilie sebou cukla a konečně na něj pohlédla. Jeho oči podivně hřály... zachvěla se.
"...my dva neshoříme," dokončil větu se zvláštním tónem v hlase, který přiměl Emilii zalapat po dechu. Určitě mluvil o svíčce, zcela jistě... určitě... nebo ne? Emilie zrudla až ke kořínkům vlasů. Tomas nebyl takový... i když nyní si byla jistá, že kdyby se mu nestalo to s Kádinkovými... jistě by dokázal zlomit nejedno srdce, zvláště když viděla co dělá, aniž by si byl jistý co vlastně činí. Měl v sobě něco mimořádného, něco... něco... hlasitě polkla...
"Vážně jsi v pořádku? Máš červený obličej," pronesl nevinně. Ano, on opravdu nevěděl, co s ní dělá... uklidni se Emilie! Křičela na sebe.
"Máš tady záchod?" Vyklopila ze sebe rychle. Tomas zamrkal.
"Jasně, je přímo tamhle za schody," nasměřoval ji, aniž by se přestal dívat do jejích zraků.
"Tamhle..." zopakovala po něm a přiblížila svoji hlavu blíže k té jeho. Cítila se jako můra lapená ve světle. Tomas ji následoval. Letmo se dotkly nosy, než sebou Emilie škubla.
"Ten záchod....!" Vyhrkla a předala svíčku Tomasovi.
"Hned jsem zpět... jen... jen si zkontroluji trvalou!" Zvolala divoce a zapadla do dveří blízko schodů. Tomas se zatvářil zmateně.
"Co je to trvalá?" Vydechl do prázdného prostoru.

Emilie se v úzké koupelně opřela o staré porcelánové umyvadlo a zahleděla se na svůj odraz v mírně slepém zrcadle.
"Do háje... jsem jak puberťačka... nejdřív se lekám bůh ví čeho a teď si tady povídám sama se sebou!" Zvolala, vzápětí si zakryla ústa oběma rukama. Nesměla mluvit nahlas, ale její nátura jí k tomu nutila. Jak to měla vydržet? Byla si jistá, že by zemřela jen pro jeden jeho polibek... jeden... jen jeden... v hlavě se jí vynořila vzpomínka na jediné setkání jejich rtů. Zachvěla se, vzápětí zavrtěla hlavou.
"Jsi profesionálka a musíš se podle toho chovat..." ukázala na sebe prstem.
"Nepamatuje si to z dobrého důvodu... takže mu nepřidávej další starosti..." nakazovala si prudce.
"Jsi Emilie Dvořáková a jsi psycholožka, ne patnáctiletá, čerstvě zamilovaná holka!" V ten moment zafučel prudčeji vítr a osamělá větev zabubnovala na malé okénko nad její hlavou. Emilie ve zvuku hromu vyjekla a divoce vyběhla z koupelny. Tomas, který její úlek slyšel jen jako její divoký příchod, se na ni z pohovky ohlédl. Emilii polila nová várka červeně.
"...toť k mojí profesionalitě..." procedila tak tiše, že to Tomas nemohl zaslechnout.
"Stalo se něco?" Zeptal se s očividnými obavami v očích. Emilie se pokusila o úsměv a mávla rukou.
"To nic, jen mě vyděsila větev..." vynasnažila se o žoviální tón a vydala se k němu.



"Je pravda, že bych měl trochu upravit okolí domu nebo mi větve rozbijí všechna okna. Život ve Větrnově je věčný souboj s lesem," pokrčil rameny. Emilie přikývla.



"Jak dlouho vlastně budeš pryč?" Pokusila se navázat normální konverzaci.



"Budeš záležet na doktorech, popravdě vůbec nevím jak taková operace funguje. Lékař mě ale ujistil, že mi dokáže jizvu zjemnit, takže jsem se do toho rozhodl jít, i když mám trochu obavy."
"To je pochopitelné," zašeptala.
"Nesnáším nemocnice... když jsem se naposledy v jedné vzbudil po zákroku, tak jsem byl sirotek. Snažím se sám sebe ujistit, že až se probudím tentokrát, že bude svět stejně šílený jako doposud," vydechl pevným hlasem.



"Jsem ráda, že už dokážeš pracovat se svými strachy, Tome."
"Je to jak kdy... někdy mám chuť strčit hlavu pod vodu a už ji nevytáhnout, ale jindy... jindy mám chuť si na čelo napsat své jméno a hrdě kráčet světem, dokud bych nepřestal být novinářskou senzací a dokud bych konečně nezačal cítit svoje pravé já ve svém nitru..."



"Máš pocit, že nedokážeš cítit své pravé já?"
"Někdy se cítím rozpolceně... když se na sebe podívám do zrcadla, tak vidím zjizveného muže, ne toho chlapce, který si říkal Tomas Parker. Zároveň však nejsem ani Nervózním Jedincem, ani Grimem... ani jím ne... víš, že jsem ho potkal?"
"Grima?" Vydechla šokovaně.



"V sirotčinci... byl aspoň o milion let chytřejší než já. Máme být stejně staří, ale on byl vyšší a měl neuvěřitelně hluboký hlas na dítě. Bál jsem se ho, ale on byl naprosto klidný. Hned věděl kdo jsem, dokonce se mě snažil chránit... dokonce se ani nebál strážných. Musel mít výjimečnou osobnost Emilie, tím jsem si jistý. Kdyby dnes ještě žil..." zavrtěl hlavou.
"Tome a ty si myslíš, že měl opravdu ty schopnosti o kterých se po městě tolik mluvilo?" Tomas se pousmál.
"Jsem Větrňan... my věříme kdečemu, takže jsem schopen si představit, že měl schopnosti. Osobně si ale myslím, že to nebyl démon, jen měl dar, který nikdo nedokázal pochopit. Byl příliš podivný i na Podivín," vydechl jemně.
"Pokud máš pravdu, pak by dokázal hravě časem i zamést i..." odmlčela se. Tomas přikývl.
"Nikdy by s ním nedokázali dělat to co se mnou... pokud ten dar měl a já věřím, že ano... tak by jim časem utekl, že by ani netušili jak to provedl... někdy si říkám, že možná žije, protože pokud je jeho otec opravdu smrt, pak si myslím, že by nemohl jen tak zemřít..."
"I to je možné, i když by z jeho strany bylo sobecké tě v tom nechat..."



"Možná by to nevěděl..."
"Možná," zašeptala do ticha.
"Víš co je zvláštní?" Pronesl její společník.
"Co?" Tomas jí věnoval jemný úsměv.



"Víš, že se mi najednou zdá tenhle dům jako menší pustina?"
"Jakto?"
"Nevím, řekl bych, že za to můžeš ty... chci říct, že je neuvěřitelné, že tady po tom všem sedíme u MNĚ doma na pohovce a povídáme si. Venku je bouřka a maják nadále svítí. Najednou mám pocit, že je svět zase v normálních kolejích." Emiliino srdce poskočilo při jeho slovech... díky ní... díky... zavrtěla hlavou.



"Jistě... jistě to není jen má zásluha," odvětila prkenně.
"Ale je, vždyť tady i příčetně sedím díky tobě. To že s tebou mohu mluvit... cítím tady uvnitř najednou zase sílu, chápeš? Sílu vyjít ven a čelit všemu co tam na mě čeká." Emilie polkla a na obličej se jí vrátila červeň.
"Možná jsem už blázen, ale jsem si jistý, že nyní Tomas Parker existuje jen díky tobě," pronesl tiše a zahleděl se na ni. Emilie se nervózně zasmála.
"Já... já... i tvoje rodina z tebe dělá tebe..." pronesla rychle. Tomas přikývl.
"Těším se až se Jamie zase vrátí. Představ si, že můj malý bráška má už řidičák, dokonce dřív než já... přiveze mě po té operaci z hlavního města. Mohu se ti pak ozvat?" Emilie zamrkala.
"Samozřejmě, zavolej mi hned jak budeš moci... i kdyby třeba jen proto, že si chceš povídat... vždycky budu chtít vědět, jak se ti daří..." vyhrkla možná příliš prudce. Tomas se k ní přisunul a letmo se dotkl její tváře.
"Jsi příliš dobrá pro tenhle svět... až příliš..." zašeptal. Emilie se dlouze nadechla.
"Já... já... nechceš si lehnout?!" Zvolala první věc co jí přišla na rozum, až pak se nad zvolenými slovy zarazila. Opravdu teď chtěla ležet někde s Tomasem?
"Můžeme, jestli jsi unavená. V patře jsou sice postele, ale bude tam teď zima. Tady u krbu bude lépe." Emilie přikývla. V ten moment si nebyla jistá tím co vlastně vypustila z úst.
"Já tedy asi půjdu..." Emilie ho přerušila a chytila ho za ruku.
"Kam by jsi chodil?!"
"Chceš abych tady byl s tebou?" Jeho slova narušila hrom z venčí a několik zaťukání na okenní tabulky. Emilie divoce přikývla. Tomas zamrkal.
"Dobře... donesu nějaký polštář a deku a..." mluvil trhaně.

O několik minut se již oba nějakým způsobem umístili na starou pohovku.
"Dobrou noc," pronesla rychle Emilie a zavřela oči ve snaze zapomenout, že za jejími zády leží Tomas.



"Další věc je zvláštní..."
"Jaká..." pípla nervózně jeho společnice.



"Pořád nemám rád cizí dotek... je to pro mně jako kdyby se mě někdo pokusil zabodnout... ale s tebou, je to jiné, sice tomu nerozumím, ale tvoje blízkost ve mě vyvolává něco jiného, něco co vnáší do mého světa teplo... obejmout tebe pro mne znamená jako vyhrát v loterii..." vydechl a pevně omotal svoji paži kolem jejího pasu. Emilie sebou trhla, když pocítila jeho postavu přimáčknutou k jejímu tělu.
"Je to báječné, je to úžasné, chtěl bych tě objímat pořád," šeptal jí do ucha. Emilie se zachvěla, než vyslovila něco, co původně netoužila říct nahlas.
"A já s tebou cítím bezpečí... domov a něco... něco..." jejím tělem projel další záchvěv elektřiny, když se rozhodla nepokračovat.
"Já to cítím stejně," ozvalo se za jejími zády. V ten okamžik měla pocit, že jí dokázal rozumět i beze slov. Pomalu zavřel oči.



"Dobrou noc, Emilie..."



"Dobrou Tome," pronesla svým rozechvělým hlasem, než oba utichli.

No páni . Oba dva dílky byly naprosto boží .
Popravdě nevím, co obdivovat dřív, jestli ten krásný styl psaní, který se čte jedním dechem a nebo ty nádherné fotky . Byla jsem naprosto unešená z okamžiků u majáku . To bylo naprosto kouzelné a samotný pohled na maják mě doslova dostal do kolen . Povedlo se ti ho krásně zachytit v celé své majestátnosti.

A to napjetí přitažlivosti Emílie a Tomase číší na všechny strany . Jejich společné momenty jsou boží. Jsou oba tak roztomilí, Tomas svou nevědomostí a pocity, které nedokáže identifikovat a Emílie svou zdrženlivostí i když by ho nejradši ulíbala k smrti

Dílek v Tomasově domě mě docela překvapil, hlavně ten fakt, že když se vyslovilo Grimovo jméno ohromně zahřmělo, tak si kladu otázku, jestli to byla opravdu jen náhoda? A co to Emílie viděla?

Působí to tam docela strašidelným, ale zároveň klidným dojmem. A bez elektriky pořádná romantika jen u rozdělaného krbu.

Tak nějak pořád čekám konečně na ten polibek a ono to pořád nějak ještě nevyšlo . Snad to brzy dopadne .

Těším se na další pokračování

Konečně jsem se dostala k přečtení obou kapitol, co jsem zameškala! A jsem z nich úplně vedle...

První...    naprosto mě dostala ta jedinečná atmosféra - vlastně prostupovala obě kapitoly, ale v té první to začalo, bylo to jako šumění vln a taková podivná malátnost, jako když se nikam nespěchá a člověk se soustředí jenom na přítomný okamžik a nechává vše plynout a vychutnává si děj příběhu. Všechno bylo tak krásně popsáno. Na začátku jsem měla strach z těch místních podivínů, ale jakmle Tomas řekl, že se Emílie nemusí bát, protože se mu všichni vyhýbají, tak jsem se taky už nebála. Ty záběry byly tak nádherné! Za to bys měla dostat nějaké ocenění.      Každá ta fotka stála za to a každá z nich mě okouzlila. Nejvíce určitě ty se záběrem na moře, maják a hvězdy. Ani nemůžu říct, jak silně mě okouzlily!      Opravdu jedinečné. Stejně jako záběry na naše oblíbené hrdiny, jsou oba tak krásní a hodí se k sobě
A taky jsem měla hroznou radost z vývoje děje - konečně se blíže vidíme zase s Tomasem   Spolu s Emílií jim to tolik sluší a prostě k sobě patří. Emílie by se měla přestat brát jako psycholožka vůči Tomasovi, Tomas není její pacient... a celou dobu ten jejich vztah nebyl úplně standardní jako doktor-pacient, a teď už ještě o hodně méně než předtím. I když jak slyšel ten hlas ve svojí hlavě, docela mě zamrazilo a bojím se, jestli je v pořádku. Asi by se ani nedalo čekat, že někdo takto týraný po celý život vůbec může být v pořádku  Byl to zvláštní moment, ale snad to neznamená nic negativního.   
A na závěr jsem byla moc ráda, že Tomas pozval Emílii k sobě domů.

Celý ten příběh je fascinující a obdivuju tě za všechny tyhle úžasné nápady a realizaci. A tento díl pro mě byl úplně kouzelný.    


Druhá...   tahle kapitola byla ze začátku místy hororová, úplně jsem se bála    Myslím si, že to není jen tak, že pokaždé zahřmělo a něco divného se stalo (nejdřív větev, pak žárovka... a hlavně ta žárovka, když je vypnutý proud, co to má znamenat?!!   ), jakmile Tomas vyslovil Grimovo jméno. A mám z toho docela obavy... kdo ví, čeho se ještě dočkáme, co se týká Grima. Dostala mě úvaha, že by mohl být naživu - co všechno se asi ještě může stát?  
Musím znovu říct, že tvůj příběh mě naprosto uchvátil od úplného začátku a je boží doteď!   Tak krásně se to četlo a zase tu máme tolik nádherných záběrů...  teď po přečtení si znova prohlížím ten dům a každou fotku detailně.  
Chudák Emílie, jak je nervózní (i když, kdo by nebyl). Kdo z nich je teď více Nervózní Jedinec?   Ale nedivím se, tyhle vztahové věci bývají často strašně složité. Doufám, že časem si ty pocity připustí a nebude se jim tak bránit, prostě ten vztah mezi nimi je hotová věc, to nemusí nějak psychologicky rozebírat.  I Tomas si to začíná uvědomovat, tak doufám, že to povede k dobrému konci
A na tom gauči jim to spolu tolik sluší!    Krásná póza, dáváš si na tom opravdu záležet a já nevím, co obdivovat dřív!


P.S.  Mockrát děkuju i za milá slova a hezkou pochvalu mého příběhu (i když není tak úplně „můj" - napsali je jiní, já bych nikdy nebyla schopná ty příběhy takto vymyslet, o to více obdivuju tebe a tvoje příběhy)  Vůbec si ale se čtením a nedostatkem času nedělej starosti  Holt není vůbec času nazbyt, nemusí tě to mrzet... ty příběhy tu na tebe počkají, dokud bude fórum existovat, kdyby sis je někdy v budoucnu chtěla přečíst, až bude více času       Mě moc těší tvoje slova a opravdu hrozně moc si vážím tvojí pochvaly  Ještě jednou moc děkuju!

Holky, moc si vážím vašich krásných slov     . Jste opravdu moc hodné a mě jen mrzí, že nemohu psát tak často jako dřív  

Jani, upřímně v Podivíně je možné cokoliv a hlavně co se týká Grima, tak se ještě uděje pár věcí a možná i bude vysvětleno spousta dalších věcí, které byly v příběhu zatím jen naznačeny

Hello, popravdě v tomhle příběhu se může stát prakticky cokoliv   . To jsem si uvědomila nedávno, když jsem přemýšlela o dalších možnostech, co v něm mám takže opravdu se dá očekávat cokoliv, co už teď mohu slíbit je to, že v budoucnu nás určitě čeká setkání se smrtí, ale i setkání které obrátí všechno vzhůru nohama   . Jinak už se moc těším až si tvoje příběhy přečtu, snad už brzy budu mít více možností a dočtu veškeré resty, co zde mám, hrozně se na to těším


60.část - Příliš mnoho emocí

Slunce se tiše vkrádalo do starého obydlí Parkerových a svojí jemnou září rozjasňovalo místo, které v posledních letech nezažilo mnoho radosti. Jeho paprsky se letmo dotkly naší dvojice, než se za oknem mihla sehnutá postava, která mu na několik krátkých okamžiků změnila směr. Větrnov žil i nyní v tak brzskou ranní hodinu. Tomasův dům stál přesně na místě, kde se dělil starý a nový Větrnov a z toho důvodu plnil téměř strategickou polohu. Kdyby tak byli naši hrdinové vzhůru, mohli by z dálky sledovat otrhané obyvatele ze staré části, jež prováděli podivný ranní rituál nebo naopak by mohli z nové části zaslechnout zvláštní jemnou hudbu, která se rozléhala lesem jako lavina. Byly to snad housle? Nebo něco jiného? Ale kdo mohl být tak odvážný, aby za úsvitu hrál v opuštěném městě na hudební nástroj? Tohle místo bylo mnohem víc zvláštní než celé hlavní město se svými mimozemšťany, protože se v něm ukrývalo velké množství příběhů různých lidí, jež se skrývali v ruinách přístavního města, které nenáviděl každý kdo měl možnost se o něm více dozvědět. Ale jací ti lidé opravdu byli? Jak moc šílení byli? A jak moc bez rozumu byli ti, kteří obývali reprezentativnější část Větrnova? Všechny tyto otázky visely ve vzduchu, ale prozatím nebyl nikdo, kdo by na ně dokázal odpovědět. Hudba zesílila, skoro se zdálo jako kdyby se osoba začala více přibližovat.



Emilie sebou škubla, když její uši zaznamenaly ten zvláštní zvuk.

(mělo by se jednat o tuhle skladbu    https://www.youtube.com/watch?v=b50Gb3bPNI8)

Pomalu otevřela oči. První co zaznamenala byl prach, který se v drobných částečkách snášel k její tváři. Tiše zalapala po dechu a znova se zaměřila na neznámou hudbu, která se ozývala zvenčí.
"Housle?" Zašeptala tiše. Její mysl se v ten okamžik snažila rozumně vysvětlit co se to děje a kde se nachází. Až za několik vteřin si tak dokázala uvědomit, co se právě odehrává. Jedna její část si přála zjistit, kdo venku hraje, ale zároveň... nedokázala se pohnout z místa. Tomas tiše oddechoval za jejími zády. Vnímala jeho teplo, které jí objímalo spolu s jeho pažemi, které za celou noc nezměnily polohu. Skoro se zdálo jako kdyby jí opravdu nedokázal pustit. Dlouze se nadechla, než se s vypětím vlastních sil zvedla.



Na její tváři se zjevil úsměv, když spatřila jeho klidný obličej.



Byl tak poklidný. V jeho rudolících tvářích se téměř skrývaly kruté jizvy, které připomínaly co měl jejich majitel za sebou. Tiše natáhla paži a pohladila ho po tváři. Všechno pro ni bylo tak těžké... až příliš... osud si s ní zahrával a ona téměř cítila, jak ji pokušení nutí udělat jedinou věc, kterou její srdce považovalo za správné, ale zároveň její rozum stál na opačné straně, jenže... nyní měla pocit, jako kdyby ho nemusela slyšet. Nacházela se ve Větrnově, na místě plném tajemství... plném bolesti a strachu... na místě, kde se mohli dít zázraky stejně rychle jako neštěstí. Proč by ale ona nemohla mít pro jednou štěstí? Možná bůh nebo vesmír jí vyhnal z místa kde se narodila, proto aby žila zde, na místě kam se její prateta ukryla před vlastní rodinou nebo něčím úplně jiným... ale kdyby nebylo toho... nikdy by Emilie nemohla potkat právě jeho... Tomase. Ten muž nebyl jako jiní, o to spíše dokázal ukrást její srdce i rozum. Milovala ho láskou tak silnou, že nevěděla co si s ní počít, o to více jí děsila, stravovala její zdrženlivost a nutila ji pochybovat o věcech, které jí předtím přišly přirozené. I přes to však opět seděla u něj... u muže který jí vlastním způsobem děsil, ale zároveň ho obdivovala podobně jako on jí. Jeho duše byla rozdrcená a možná... možná měl opravdu v osudu napsáno šílenství, ale... jak by ho mohla opustit a nechat ho s jeho démony samotného? Pořád byl tím samým Tomasem... pořád byl nadaným klavíristou, mužem, který se dokázal radovat z mála. Život mu nedal moc příležitostí ke štěstí, naopak ho nechal vykoupat se v bolesti a utrpení, které by snesl jen málokdo. Jeho mysl ho ale nadále chránila a možná proto ho přiměla zapomenout ten polibek... možná... možná... Emilie se nadechla, když se nad něj sklonila. Cítila z něj les. Od Anežky věděla, že Tomas rád trávil čas venku. Skoro se zdálo, že mu pobyt v domech ubližoval. Byl opravdu jako vítr, který se nechtěl nechat lapit do čtyř stěn. Tomas miloval volnost a o té vypovídala i jeho vůně. Emilie znova vdechla vůni jehličí a ještě něčeho dalšího co z něj dělalo jeho. Byla si jistá, že to z její strany bylo pošetilé, ale v ten okamžik... nemohla si pomoci. Znova ho pohladila, což přimělo Tomase sebou trhnout. Emilie sebou cukla, ale Tomas se neprobudil, jen se přetočil na záda. Byl tak blízko... tak blízko... její srdce bilo jako o závod, když se naklonila ještě blíže nad něj.



Bylo tak špatné toužit po jeho polibcích? Bylo tak zlé mu jeden ukrást, když zrovna spal? Jak špatné to mohlo být? A jak moc zlé bylo tuhle situaci nevyužít? Nečekala už tak příliš dlouho? Ale jak ho to mohlo poškodit? Nemohla mu ublížit? V její hlavě se otáčely myšlenky jako vítr, ale věděla, že je již pozdě. Už nemohla... ne teď... nyní... nedokázala to. Byla příliš slabá, příliš křehká, než by dokázala odolat jeho měkkým rtům. Zhluboka se nadechla, než...



...přitiskla svá ústa k těm jeho. Její srdce se divoce rozbušilo, ačkoliv líbaný nereagoval. Tomasova postava zůstala klidná. Emilie se od něj odklonila, než mu věnovala jemný úsměv a políbila ho podruhé. Až v ten okamžik sebou Tomas jemně škubl a otevřel oči.



V první minutě jeho mozek nedokázal zpracovat, co se zrovna děje. Až za několik krátkých okamžiků, pocítil ve své hrudi něco zvláštního. Jeho srdce se rozbušilo tak prudce, že nevěděl, zda nemá utéct, ale zároveň... zároveň... jeho obličej se rozhořel jako jasná pochodeň, když plně pochopil co se odehrává. Emilie ho líbá... jeho... zrovna jeho... jeho... jeho... až pak ve svých uších zaslechl něco jiného... něco... něco...



Odlesk ztracené vzpomínky ho zasáhl až příliš rychle...



"Co... co... co se to stalo?!" Volal s neskrývanou panikou v hlase, zatímco drtil Emiliinu postavu.
"Tome... Tome... to nic... jen se asi zastavil výtah... jen se zastavil..."



"Mám strach... mám strach... mám strach..." opakoval stále dokola a houpal se ve zvláštní setrvačnosti.
"Tome, poslouchej mě... poslouchej..." jenže Tomas ji nedokázal slyšet. Byl tady zavřený... zavřený... zavřený jako tenkrát... ta temná místnost... nikdy se nemohl dostat ven... nikdy... nikdy...
"JÁ CHCI VEN!" Zakřičel a prudce se postavil div svoji společnici nesrazil k zemi. Divoce vyběhl ke dveřím a začal do nich bušit oběma rukama.
"PUSŤTE MNĚ VEN! JÁ CHCI JÍT VEN! PROSÍM! PROSÍM!" Plakal a zoufale mlátil do kovových dveří, které pro něj znamenaly jedinou cestu ke svobodě.



Tomas sebou divoce trhl, otočil se a vinou vlastní roztržitosti jí podkopl nohu. Emilie bolestně vydechla, když ztratila rovnováhu a dopadla zády na tvrdou zem. Tomas ji následoval a srazil ji svojí vysokou postavou ještě rychleji k podlaze.
"Ach..." pronesla, zatímco Tomas štkal do jejího hrudníku jako malé dítě. Opatrně k němu vztáhla ruce a dotkla se jeho ramen. Tentokrát Tomas na její dotek nijak nereagoval a nadále pokračoval v pláči.
"Tome... Tome..." šeptala jeho jméno. Tomas se pomalu zvedl a s těsné blízkosti se zahleděl do její tváře.
"Tak moc mě to mrzí... tak moc... tak moc... strašně se bojím... tak moc... já... už nechci mít strach... nechci aby mě někdo někde zavíral... nechci... já... nechci..." pronášel tiše mezi jednotlivými vzlyky.
"Nikdo tě už nikam nebude nikdy zavírat, to ti přísahám. Slibuji ti to," odvětila se vším klidem kterého byla schopna se svými vlastními rozpolcenými pocity, které v ní vzbuzovala tato situace.
"Ty jsi byla vždycky na mé straně... vždycky... i když jsem byl jen démon... i když jsem byl... nikdo... nikdo... vždycky jsi byla tady a já... mám pocit... pocit... nevím co mám dělat... nevím... nevím... já... já... já... tomu nerozumím... nevím... já... já..." koktal.
"Šššš," snažila se ho upokojit a věnovala mu drobný úsměv. Tomas zavrtěl hlavou.
"Jsi můj anděl... ty... ty... vždycky jsi to byla jen ty... a já... já... já..." cosi nesrozumitelného zamumlal, než se v něm cosi zlomilo. Cosi co ho drželo stále zpátky. Byly to neviditelná pouta, která nyní ztratil díky strachu o vlastní ale i její život. Skoro je slyšel jak odpadla a v ten okamžik se instinktivně přitiskl k Emilii způsobem, který sám neznal... způsobem, které mu radila jeho duše.



"Tome... Tome..." snažila se od něj odtrhnout a začala se pomalu zvedat nahoru. Tomas se od ní kousek odklonil.



"Tohle není dobrý nápad," vydechla zadýchaně, zatímco hleděla do jeho šedivých duhovek.
"Proč?" Zašeptal kolísavým hlasem.
"Protože... protože... protože..." vydechovala prudce. Najednou se nemohla soustředit. Uklidni se Emilie! Křičela na sebe... jenže nemohla. Byl tak blízko... příliš blízko... a fakt, že ho mohla políbit... že se mohla dotknout jeho rtů... zalapala po dechu, když se k ní Tomas znova přitiskl svým vlastním nevinným způsobem.



Vlastně opravdu nevěděl co dělá. Možná dokonce i zapomněl na všechno ostatní. Na strach, na Kádinkovi, na bolest, která sužovala jeho duši každou vteřinu jeho života. Dokonce si už ani neuvědomoval fakt, že jsou v zaseklém výtahu. Nyní si dokázal připouštět jen ji a to teplo, které zahřívalo jeho duši. Najednou se cítil v bezpečí... v takovém ve kterém se nikdy necítil a mohla za to jedině ona. Nebyl si tak úplně jistý proč to dělá, ale toužil po tom s tím nikdy nepřestat. Nechtěl už nikdy přijít o ten kouzelný pocit... ten pocit, který rozkvetl v jeho duši jako nádherná květina, která ozařovala jeho vyprahlý a rozdrcený svět. Najednou se už necítil sám... najednou už nebyl jen osamělým mužem, kterého osud protáhl bahnem... najednou byl znova Tomasem Parkerem, synem svého otce, který chtěl být strážcem majáku. Najednou si v sobě dokázal představit své pravé já. To na které už dávno zapomněl. Začal vnímat tu sílu, o které mu Emilie vždy vyprávěla. Až nyní věděl, že v něm byla. Síla která ho držela naživu a která se nyní vrátila v plné sílu díky jediné osobě... díky ženě, jejíž třesoucí tělo nyní leželo pod ním.

Společně znova klesli na podlahu, když se Tomas od ní na okamžik oddělil. Věnoval jí široký úsměv. Cítil se tak neuvěřitelně šťastný, že měl chuť křičet do celého světa jedinou věc... ale jakou? Jak to všechno měl nazvat? Jak? Zvážněl, když pocítil zvláštní pocit v žaludku. Zamrkal, než jeho svět zčernal...

Tomas v přítomnosti sebou divoce trhl, Emilie se od něj odpojila a zřela jeho vytřeštěné oči.
"Tomasi..." zašeptala. Tomas vydal neartikulovaný zvuk, chytil ji oběma rukama za pas a zvedl se s ní z gauče. Jeho hlava se otáčela v podivných kruzích, kterým nerozuměl ani on sám.
"Já... já..." drmolil, než se s ní několikrát otočil na místě. Díky vlastnímu rozpoložení však nebyl schopen udržet ani řádně rovnováhu, a tak se mu podlomila noha a společně dopadli tentokrát v opačném směru zpět na pohovku. Emilie se zvedla z jeho hrudníku a zahleděla se do jeho zděšených očí.



"Jsi v pořádku?" Zašeptala. Tomas zamrkal. Jeho srdce bilo jako o závod a jeho dech byl tak prudký, že by se zdálo, že může dostat infarkt, i přes to však dokázal pootevřít ústa a vydat ze sebe několik slov.
"Já si vzpomněl... vzpomněl..." šeptal zadýchaně.
"Na co?"
"Na tebe... na mne... na výtah... já... já tě políbil," vyhrkl.
"Promiň Tome, já... já..."
"Proč se mi omlouváš?" Vydechl překvapeně.
"Já... já..." koktala neschopna rozumné myšlenky.
"Jak jsem na to mohl zapomenout... jak... jak... jak..."
"Byl jsi v hrozném šoku a já... neměla jsem... já... já..."
"Já tě políbil, já... já... já... jak jsem na to mohl zapomenout..." zopakoval znova jako kdyby neslyšel její předchozí slova.
"Tome, prosím nebylo to správné, neměla jsem to dovolit... omlouvám se ti, já... já..." Tomas ji však prudce přerušil tím, že ji letmo chytil za zátylek.
"Nerozumím tomu a možná ani nechci... nepřijde mi důležité tomu rozumět," pronesl tiše, než přitiskl svoje rty k těm jejím, čímž zastavil její vodopád slov, který musel přijít.


(prosím ignorujte, že ji Tomas ve skutečnosti za ten zátylek nedrží   )

Druhou paží ji chytil za pas a stáhl ji na sebe.



Bylo to jako kdyby do sebe zapadly dva dokonalé kousky skládačky. Jejich duše zaplavilo zvláštní teplo, které jim dávalo pocit jako kdyby mohli létat. Každý polibek, který je daný z lásky je krásný, ale v jejich bylo i něco jiného... něco...



...co nedokázali pochopit ani oni sami. Cítili se snad někdy tak šťastní?

Tomasův rozum téměř nebyl schopen porozumět daným podnětům, ale i přesto se nedokázal od Emilie oddělit. Jeho mysl byla pohlcená jí a jejím teplem, které rozehřívalo každou část jeho bytí. Vnímal jak se téměř ztrácí v pocitech, které neznal a které neuměl zdárně identifikovat. Ve své duši vnímal jak se to pouto co k ní cítil ještě více zamotávalo. Skoro vnímal ty obrovské uzly, které ho vázaly k ženě, která ho vrátila zpět do života. Zjistil, že líbat ji bylo ještě lepší než cokoliv co doposud považoval za nejlepší činnost na světě. Bylo to neobyčejné, kouzelné... bylo to neuvěřitelné. Jeho plíce se téměř zadrhávaly v dechu, ale i tak byl schopen obětovat každý nádech pro její polibek. Jak jen mohl na něco takového zapomenout? Jak? V ten okamžik ucítil bolest, kterým mu jeho hlava chtěla dát najevo, že mu poskytne další zapomenutou vzpomínku. Tomas sebou škubl.



Jeho oči se otevřely, když zaslechl ve své hlavě ten hlas... hlas... Leoš Kádinka... ten jeho smích... smích... a pak ho zřel... v temné místnosti, když... když... Tomas vypískl. Prudce odstrčil Emilii a pln vlastního děsu se v zuřivém úprku...



...vyhrnul ze dveří aniž by se ohlédl.

Krásný díl a pózy, dáváš si záležet na každém záběru. Je to nádherné.

Na začátku jsem se bála, že někdo vtrhne dovnitř a ublíží jim. Naštěstí se to nestalo. A ta zvláštní hudba mě dostala, nečekala bych to od těch podivných obyvatel.
Ještě když Emílie přemýšlela nad tím, aby Tomasovi nějak neublížila, tak jsem si říkala „Ále, přesně naopak, vždyť mu tím může jedině pomoct, jako tomu bylo pokaždé doteď. když mu pouhá její přítomnost pomáhala" a myslela jsem si, že si dělá zbytečné starosti. Ale chyba lávky bohužel... ten konec mě dostal - i ta scéna s výtahem. Docela se o něj bojím, když v takové panice utekl - snda se mu nic nestane! A kdo ví, možná i to, že se mu vrací zapomenuté vzpomínky, povede k jeho uzdravení nebo vyrovnání se s minulostí - aspoň v to doufám!
Snad bude v pořádku. A teď se zase nemůžu dočkat dalšího dílu, už se těším na to, co bude dál. Hlavně doufám, že to bude pozitivní.
Díky moc za další krásný díl!

Jééé, to byl nádherný díl Konečně se políbili, konečně!!! Sice to malinko kazí fakt, že Tomas utekl, vůbec to, že mu v tak nádherné chvíli přišli na mysli Kádinkovi Ale doufám, že s pomocí Emílie to zvládne, a věřím, že cesta srdce v tomto bude nápomocnější, než jen rozum a věda.

Moc krásný, emotivní díl - ta hudba, polibky s následným navrácením Tomasových vzpomínek
Jen co to slibované setkání se smrtí, ta sehnutá postava na začátku a Tomasův útěk ? Napínáš nás, milá Lucisab, ale je to fajn, těším se na další díl !

Holky, moc děkuju za krásné komentáře, jsem moc ráda, že vás moje povídání stále baví


61.část - Úvaha



"Opakuji vám to naposledy... Emilie Dvořáková, tmavé vlasy, asi metr sedmdesát... je to moje sestra..."



"...ano, je původem z Krasohlídkova a na tom snad záleží?! Naposledy jsem ji viděla u vás v krčmě... je mi jedno jak se ten váš podnik jmenuje..."



"Ne, rozhodně si s nikým nevyrazila z kopýtka a buďte slušný!"



"Chci jen abyste mi sehnal Anežku... ano, tu přesně, její telefon nefunguje... vypadl u vás proud, chápu, ale moje sestra je stále někde ztracená v lesích, potřebuji pomoc..."



"Zatraceně, rozhodně teď někde nesouloží s Tomasem Parkerem a fakt si dávejte pozor na slova! Doprčic... mohu se alespoň spolehnout na to, že mi seženete Anežku? Potřebuji s ní mluvit... děkuji," procedila než ukončila hovor.
"Někteří chlapi umí být takový idioti," zabručela otráveně.



Až pak její myšlenky narušily tiché kroky, které se ozvaly v jejím drobné obýváku. Prudce se ohlédla.



Její srdce málem vypadlo na podlahu, když spatřila svoji sestru.
"Proboha Emilie co se ti to stalo?!" Vyhrkla divoce.



Emilie zavzlykala, pootevřela ústa, ale z nich nevyšla ani hláska. Její rozum byl zatemnělý, že bylo s podivem, že dokázala najít cestu domů.
"Emilie," oslovila ji její sestra zděšeně znova. Emilie si otřela tvář rukou a prudce se vrhla...



...do Patriciiny náruče. Její mladší sestra ji přitiskla k sobě v marné snaze ji zabránit v dalším pláči.
"To bude dobré..." šeptala stále dokola. Patricie vnímala jak jí přejížděl mráz po zádech. Její starší sestru nikdy neplakala pro nic za nic... něco se muselo stát... něco... něco co jí zlomilo srdce.
"Pojď se posadit," vyzvala ji jemně. Emilie přikývla a tak společně zamířily k pohovce.



"Prosím pověz mi... co se stalo?" Emilie se těžce nadechla, než k ní zvedla své uplakané oči.
"Byla jsem s Tomasem..."
"To jsem si myslela, ale... co se stalo? Kde je Tomas?" Emilie se otřásla.
"Strávila jsem s ním noc, ale ne... tak... tak jak si myslíš... jen jsme spali a ráno... ráno..."
"Ráno co?"
"Ráno jsem ho políbila," vydechla, v jejích očích Patricie zřela stud, který ji přiměl znova vzlyknout.



"Bože Emilí... on tě odmítl? Nebo mu přeskočilo? Ublížil ti?"
"To já ublížila jemu..."
"Jak? Ty jsi mu určitě neublížila..."



"Ublížila jsem mu tím polibkem... on to chtěl... chtěl to taky a pak... pak... pak najednou utekl..."
"Utekl?" Vydechla šokovaně Patricie. Tahle situace se jí nezdála jako jedna z možných. Byla si jistá, že byl Tomas do Emilie zamilovaný... vsadila by na to téměř cokoliv... ale proč tedy utekl? Proč?
"Ano, utekl a je to moje vina... chtěla jsem ho najít, ale... Větrnov je moc velký a... a... nemohla jsem najít cestu zpět..."
"Počkat kde jste to vlastně spali?"
"U něj doma..."
"Ve Větrnově... do háje! On tě nechal samotnou uprostřed Větrnova?!"
"Nenechal... on... on... nevím co s ním je... on... on..."
"Takže on zdrhnul a ty máš strach o něj, ačkoliv jemu ve Větrnově nic nehrozí? To si ze mě děláš legraci? Doufám, že až přijde k rozumu tak se ti přijde omluvit! Jak tě tam mohl nechat! Ve Větrnově! To místo je jak pekelná jáma plná magorů! Mohlo se ti něco stát!"
"Byla to moje vina... nechala jsem to zajím moc daleko..."
"Co jsi nechala zajít daleko? Myslíš váš vztah? Oba jste do sebe zabouchnutí už od doby co Tomas dokázal používat alespoň část vlastní osobnosti! Ve všem co se stalo máte prsty oba a nejen ty!" Emilie se pokusila něco namítnout, ale Patricie ji nepustila ke slovu.
"Jak jsi se vlastně dostala domů?"
"Autobusem..." pípla.
"Z Větrnova žádné autobusy nejezdí!"
"Z Větrnova ne, ale z vedlejšího města ano..."
"Takže jsi šla odhadem možná 12 km do vedlejšího města na bus... já se picnu... myslím, že si budu muset s Tomasem promluvit..."
"Ne... on za to nemůže... nebyl připravený na to co jsem udělala a já... já..."
"Líbali jste se, no a dál? Stalo se snad něco kvůli čemu by musel strachy vyskočit z okna?" Emilie sklonila hlavu.
"Ne... jen jsme se líbali..."
"Fajn... fajn..."
"Nechci, aby jsi na něj byla naštvaná..."
"Já na něj nejsem naštvaná, jen jsem zklamaná. Vím, že tě miluje... jsi pro něj jeho hvězda a teď... nechal tě tam samotnou jako kůl v plotě?"
"Paty já..."
"Nic neříkej a přestaň brečet... vím, že se o něj teď bojíš, ale já bych vsadila svoje boty, že je náš Tom úplně v pořádku někde zašitý... tohle mu nedaruju..." zavrčela.
"On je v tom opravdu nevinně..." Patricie zavrtěla hlavou. Její sestra byla v několika ohledech pořád stejná.
"Fajn... víš co ti teď poradím..."
"To co si říkáme vždycky, když se cítíme mizerně," zašeptala.
"Běž se osprchovat, převléct se a upravit se. Za ten čas se ti jistě trochu urovnají myšlenky... jednoduché úkoly jsou někdy lepší než luštit sudoku nejtěžší úrovně," mrkla na ni.
"A teď tím sudokem myslíš Toma?" Patricie přikývla.
"Dobrá... ale pak... pak..."
"Neboj, zjistím co se stalo Tomasovi a kde teď zrovna je, ano? Vyhoď si to z hlavy sestřičko," pronesla klidným hlasem a vtiskla Emilii polibek na čelo. Emilie zakývala hlavou na souhlas a tiše se vydala do horního patra.

O hodinu později...



Emilie hleděla na svůj odraz a snažila se pochopit co se stalo. Mohla ho políbit... ale za jakou cenu? Kde jen teď mohl být? A byl v pořádku? Cítila se tak neuvěřitelně vinná... ve svém nitru vnímala neuvěřitelnou bolest, která zaplavovala celé její bytí. Neměla to dělat, to věděla vždycky, ale přesto se k tomu uchýlila jako žíznivý člověk na poušti, který nalezl kaluž vody. Možná Tomas opravdu něco takového nemohl činit. Možná byla jeho psychika natolik narušená, že nebyl schopen jakéhokoliv většího rozrušení. Nyní už nedokázala o jeho osobě přemýšlet s rozumem. Byla si jistá, že musela zanechat jeho případu za každou cenu. Musela na něj zapomenout... musela... musela si ty city zakázat. Tomas nebyl pro ni... už ho nikdy nesměla vystavět podobnému nebezpečí. Pevně pohlédla do svých očí.
"Už to znova neudělám... nevystavím ho těm pocitům... nebudu mu dělat v hlavě zmatek," vydechla bolestně a setřela si slzu co ji vytekla z oka. Sklonila zrak. Vždycky byla ta silnější ze sester, ale nyní se tak necítila... vnímala v sobě zmatek, který ničil její jinak pověstný klid. Zhluboka se nadechla a znova se podívala do zrcadla. Pokusila se o úsměv. Musela to zvládnout... podobně jako dokázala ustát jejich vyhoštění z Krasohlídkova, tohle musela snést podobně. Musela... musela... opakovala si dokola, než vykročila ze svého pokoje.



"Děkuju Anežko vážně... děkuju... zatím pa..." zaslechla Emilie sotva dorazila do obývacího pokoje. Patricie ukončila hovor a odhodila aparát do křesla.
"Emilie!" Zvolala, když spatřila svoji sestru v lepším stavu.
"Řekla ti něco?" Vyhrkla prudce. Patricie přikývla.
"Tomas je v pořádku, našli ho někde nedaleko majáku a teď už je na cestě do hlavního města na tu operaci," pronesla prkenně. Emilie se usmála.



"To je dobře... jsem ráda... že je v pořádku," rozhodila rukama.



"I já jsem ráda, že je v pořádku, ale popravdě bych od něj očekávala, že se aspoň bude po tobě ptát!" Emilie sebou škubla.
"To nic... hoď to za hlavu Paty..."



"To nemohu! Nemám ráda, když s tebou někdo zametá! A neříkej mi, že zase zapomněl, že s tebou vůbec byl a nechal tě samotnou v jeho vlastním domě!"
"Paty, na tom nezáleží... možná to tak opravdu je... ale my dvě bychom měly mít především radost z toho, že bude Tomas konečně spokojený až mu zjemní jizvy na tváři..."
"Ale..." vyhrkla Patricie, ale Emilie ji nenechala domluvit. Místo toho ji pevně...



...semkla.
"Opravdu si vážím, že si o mne děláš starosti, ale... já se z toho dostanu, bude to dobré. Až se Tomas vrátí bude pro mne už jen pacientem..."
"Vážně?"
"Ano," odvětila prostě a silněji ji k sobě přitiskla. Musíš to dokázat! Oslovila samu sebe a zavřela oči. Věděla, že v blízké době musí zapomenout na Tomase Parkera... musí...

 Jeden krok vpřed a dva zpátky Bylo to moc smutné, tak mi bylo Emílie líto, že si to vyčítá Ale jinak krásný díl plný emocí  Jako fakt tu skoro bulím  s nima  A jen doufám, že tohle odhodlání "jen pacient" Emilii zase dlouho nevydrží

V první chvíli jsem se lekla, co se Emilii stalo, že jí snad nějaký ten magor ve Větrnově ublížil. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdyby Tomase našla ? Jak by reagoval a vysvětlil jí, co se mu odehrává v hlavě ? A jde to vůbec ?

Fidgety napsal:

 Jeden krok vpřed a dva zpátky

To je tak trefné!

Teď nevím, jestli je mi víc líto Tomase nebo Emílie. A Paty taky musela být s nervy úplně vyřízená... neumím si představit, jaký strach musela prožívat, když nevěděla, kde je její sestra. Tohle má být jako policie? Příšerné chování, úplně sprosté... naštěstí nebyl důvod Emílii nakonec hledat, ale chudák, jak ještě musela pěšky do druhého města a v takové nebezpečné oblasti Ještěže se vůbec dostala domů v pořádku!
Nejvíc mě mrzí, jak obviňuje samu sebe. Už jsem byla ráda, že se jim podařilo konečně spolu prolomit led a že se snad Emílie přestane obviňovat - a je to tady znovu, ještě v horší míře Ne že bych se divila, to vůbec ne. Jenom je mi jí líto a myslím, že za to nemůže nikdo - a ona vůbec ne. Naopak tím Tomasovi pomáhala. Proto jsem se divila, že se mu v minulé epizodě tak přitížilo
P.S. Snad operace dopadne dobře. Jsem zvědavá, jak bude Tomas vypadat, už teď mu to moc sluší. Moc se mi líbí ten postupný proces přeměny z Nervózního Jedince. Hlavně, aby se dal do pořádku i psychicky, určitě to bude dlouhá a trnitá cesta.

Díky moc za tento příběh, je tak perfektně promyšlený! Zbožňuju ho a pokaždé se nemůžu dočkat dalšího dílu

Vůbec mi nevadí, že nepřídáváš tak často, ráda si vždy počkám a navíc teď se mi to docela hodilo, protože jsem taky byla docela dlouho mimo fórum a zjistila jsem, že mi toho tolik neuteklo .

Zpět k dílkům.

Konečně! Říkala jsem si, když Emílie udělala ten první krok a pustila své pocity ven. Jen mě mrzí, co se stalo... Tomas to cítil stejně...,ale bohužel se mu do hlavy vloudilo něco, co ho stále pronásleduje.. .

Emílie je mi moc líto, tohle ji totálně odrovnalo a zahnalo zpět do ústraní...teď svoje city bude akorát potlačovat, což není vůbec dobré..bude se trápit o to víc.. . Vůbec si ji nepřichystala hezký osud, alespoň ne teď .

Jsem ráda, že je alespoň v pořádku a nic se jí v tom zapadákově nestalo.

Jsem zvědavá na chování Toma až se opět uvidí..

Každopádně mu moc přeju to operaci, určitě mu to bude moc slušet.

Těším se na další dílek!

Holky moc děkuji za komentáře i veškerou podporu co mi dáváte tím, že můj příběh stále čtete ačkoliv již nezvládám dávat tolik dílů jako dřív opravdu si toho moc vážím  

Fidgety, u Emilie jeden nikdy neví, jak dlouho jí vydrží odhodlání se nenechat polapit city. Možná to dokáže vydržet jen do doby než se Tomas zase vrátí zpět  

Ludmi, myslím, že Tomas by měl problém jí cokoliv vysvětlit v první chvíli. Byl až příliš rozrušený bohužel, proto i utekl. Možná ale bude mít v budoucnu dost sil na to, aby jí vysvětlil co se mu vlastně odehrálo v hlavě  

Hello, máš pravdu, že za situaci mezi ní a Tomem nemůže ani jeden z nich. Bohužel si v jejich případě sype popel na hlavu jeden víc než druhý   . Jinak moc děkuji za tak krásná slova  

Jani, vím, že příběh Tomase je poněkud hodně dramatický a spolu s ním to všechno i prožívají ostatní postavy, nejvíce Emilie proto zažívá různé nezdary, protože Tom bohužel není úplně ještě uzdravený, čeká ho ještě hodně věcí... vím, že mě za to asi nebudete mít rády ale mohu jen slíbit, že každá věc bude mít určitý důsledek a ne vždy to nutně bude znamenat jen hrůzy pro naše hrdiny



62.část - Přátelství

Toho dne bylo neuvěřitelné teplo, jako kdyby snad nebesa chtěla našim hrdinům připomenout skutečnou podstatu Písečné oázy, jejíž srdce bylo naplněné hřejivým pískem, který měl sílu nosit město, ale zároveň ho dokázal pohřbít.



Elisa se otřásla, když jí teplý vzduch donesl k pokožce drobné kousky zeminy na které nyní stáli. Jemně si odstranila téměř neviditelná smítka ze svých ramen a ohlédla se ke svému společníkovi. Stefan jí však nevěnoval pozornost, s očima naplněnýma téměř dětskou radostí hleděl na dům před sebou jako na zlatý poklad, který nikdy neviděl. Elisa sebou škubla a sama se znova zaměřila na budovu před sebou.





Tohle měl být její nový domov... místo, kde se měla cítit bezpečně... jenže bylo něco takového možné? Neznala ten pocit, cítit se někde doma... bylo to pro ni slovo, které zmizelo z jejího slovníku, již před hodně dlouhou dobou, stejně jako důvěra v ostatní. Znova se letmo zahleděla na svého manžela, jehož černá kštice tupě kontrastovala se scenerií kolem nich. Jeho téměř dokonalé rysy v ní vzbuzovaly nejistotu stejně jako jeho povaha. Byl příliš extrovertní... příliš divoký. Byl černou ovcí své rodiny, několik měsíců přežíval mezi gangy na ulici, což při jeho zdravotních potížích působilo jako kdyby měl smlouvu s ďáblem, když tam dokázal vydržet. Ale Stefan byl odolný... jeho duch byl silnější než se mohlo na první pohled zdát. Nikdy ho neviděla si stěžovat nebo snad divoce skuhrat nad svým osudem. Někdy jí přišlo, že Stefan bere svůj život zcela nadoraz. Možná ani nepočítal s tím, že by se dožil v budoucnu vysokého věku... on prostě jen žil a užíval si to, co mohl získat. Jeho povaha pro něj byla darem, ale Elisa nebyla jako on. Ona si uvědomovala těžkosti světa, trpěla strachy o kterých nikdo nevěděl. Nedokázala se smát ve všech situacích... neznala slovo spontánnost a jejím jediným snem bylo přežít. Vždy to tak měla nastavené. Proto když nyní hleděla do očí svého nového domova, necítila radost, nedokázala řádně vnímat krásu nového domu ani zahrady či bazénu, který se ukrýval za ním. Jemně si protáhla prsty a snažila se upokojit. Její srdce bilo jako splašené při představě, že bude nyní žít s někým jako je Stefan.

Stefan se naopak nadále usmíval. Neměl potřebu cítit jakékoliv obavy. Život pro něj byl výzvou, ze které neměl strach.
"Přece tady nebudeme stát celý den, Lizzie! Pojďme dovnitř!" Zvolal natěšeně. Elisa jen pokrčila rameny, než uchopila svůj kufr a spolu se Stefanem vykročila do světlé budovy.





"Proč je tady ta lahev s vínem?" Zvolala Elisa, sotva spatřila nevinně vyhlížející alkohol v kbelíku s ledem. Stefan se zasmál.



"Nemám páru, ale... možná bychom si mohli připít, co na to říkáš?"



"Nechci pít," procedila suše.



"Ale my se přeci nebudeme opíjet alkoholem... budeme oslavovat!"



"My dva nemáme co oslavovat, na to nezapomeň."
"Myslím, že je co slavit. Máme krásný dům, získáme dědictví a budeme si žít přímo nádherně!"
"Stefane, někdy mi přijde, že zapomínáš jakým způsobem jsme tohle všechno získali..."
"Manželstvím a taky velkým přátelstvím."
"Ne, bylo to smlouvou a já neumím oslavovat právní kontrakty," odvětila pevným hlasem.



"Lizzie, ty přeci víš, že mezi námi dvěma není jen smlouva."
"A co tedy mezi námi je?"



"Jsme přátelé, komplici, zapomněla jsi?"
"Nezapomněla jsem na to kvůli čemu jsme tady teď v téhle situaci... doufám, že všechno tohle divadlo velice brzy skončí..."
"Lizzie, už jsem ti jednou říkal, že tě nebudu k ničemu nutit, pak nechápu... proč se k sobě nemůžeme chovat jako přátelé?"
"Já se nedokážu kamarádit s každým a teď mě omluv... potřebuju se vybalit a zabydlet se." Stefan přikývl.
"Dobrá, ale nepočítej s tím, že se tady nebudeme potkávat. Nechci s tebou bydlet a nebydlet jako to bylo u Emilie. Měli bychom spolu komunikovat," na poslední slova položil znatelný důraz. Elisa zavrtěla hlavou.
"Jak myslíš," odvětila, než se vydala do horního patra do svého pokoje.





Kdyby nebyla v situaci v jaké se nacházela možná by měla i ze světlého pokoje radost, ale nyní... dokázala se jen dívat na postel s nebesy a přemýšlet co pro ni tohle všechno znamená.

Mezitím Emilie posedávala v obývacím pokoji a přemýšlela nad vším co se stalo.



Stále všechno viděla před sebou... stále viděla Tomase... cítila dotek jeho rtů, jeho dech... jeho teplo... bylo to dokonalé... příliš dokonalé. Těžce se nadechla, vnímala jak se jí do očí znova hrnuly slzy. Musela si to zakázat... musela... Tomas nikdy nebyl pro ni... nikdy. Musela to konečně pochopit. Vyrovnat se s tím... její zraky se v té chvíli stočily ke známému obrazu.



Její prateta... dívala se na ni ze své výše. Její pohled ji nesoudil... avšak i tak měla pocit, jako kdyby se na ni mohla opravdu dívat... jako kdyby byla tady... v této chvíli. Až pak se v její mysli zjevila zastřená vzpomínka... na sen... sen, na který skoro zapomněla.



Nejprve vnímala podivný chlad... studeno, které se prodíralo do jejích myšlenek jako žíravina. Otřásla se. Co se to dělo? Kde byla? A proč bylo kolem ní tolik mlhy? Ptala se sama sebe a snažila se paží rozehnat mléčnou hmotu ze svého dosahu. Zoufale se pokoušela zaostřit na cokoliv až spatřila něco, co neočekávala. Vedle ní se nacházel její dům. S podivnou úctou sledovala jeho světlejší omítku i střechu, která působila mladší.
"Co to..." zašeptala a kochala se pohledem na budovu, která se zdála úplně jiná, než si ji pamatovala. Byl tohle její domov? Bylo to tak? Zavrtěla hlavou. Nebyla si jistá. V ten moment z domu vystoupila starší žena o hůlce. Její chůze byla váhavá, skoro jako kdyby se bála prudčeji pohnout... skoro jako kdyby měla strach ze svého úkrytu vyjít. I tak však zvedla své oči obklopené vráskami k narušitelce a věnovala jí široký úsměv. Emiliino srdce se rozbušilo, byla to její prateta. Chytila se za ústa. Tohle se jí muselo zdát... muselo... její prateta byla mrtvá. Promnula si zrak, ale její prateta nadále stála opírajíce se o elegantní hůl a trpělivě vyčkávala na její reakci. Emilie udělala několik kroků blíže, ale vzápětí se zastavila. Její prateta jí pokynula a otočila svoji tvář jiným směrem. Emilie ji následovala.



Tomas... jeho siluetu by poznala mezi miliony jiných. Několik kratičkých vteřin se dívala do jeho štíhlých zad.



Byl od ní natolik vzdálený, že měla chuť se rozeběhnout. Zastavit jeho rázný krok a přimět ho zůstat na místě.
"Tomasi!" Zavolala, ale odpovědí jí bylo ticho. Zmateně se ohlédla na svoji pratetu, která jí pohled opětovala.
"Nesnaž se dělat ty samé chyby co já," zaslechla její melodický hlas.
"Cože?" Zvolala Emilie. Její prateta zavrtěla hlavou, otočila se zpět k domu a pomalými kroky začala kráčet zpět do jeho nitra.
"Počkej!" Zakřičela, ale stará žena ji již neposlouchala. Vytrvale mířila svým směrem, než za sebou zavřela dveře starého domu. Emilie zalapala po dechu. Co se to děje? Prudce se zaměřila zpět na Tomase.
"Tome!" Zakřičela na něj zoufale.



Tomas sebou škubl, ale nezastavil se.
"Tomasi!" Zavolala na něj znova a vyběhla. Se vší silou, kterou v sobě pociťovala se snažila překonat vzdálenost, která je dělila. I přes to však měla pocit, že přechází i něco úplně jiného. Jako kdyby nyní šlo o víc než jen zastavit Tomase... jako kdyby se jednalo o jeho i její život. Zoufale se v plné rychlosti natáhla po jeho ruce a stiskla ji.



Tomas sebou divoce trhl a ohlédl se.



"Co tady děláš?" Zaslechla jeho hlas.
"Nechci, aby jsi někam chodil!" Zvolala. Tomas se na ni zahleděl a nadále nepouštěl její paži.



"Ale já musím odejít..."
"Kam?"
"Musím jít domů," odvětil.
"A kde je tvůj domov? Mluvíš o Větrnově?"
"Větrnov už dávno není domovem pro nikoho," odpověděl bez jediného náznaku emoce.



"Co tím myslíš?"
"Na tom nezáleží... teď mě musíš nechat odejít..."
"Já... to nechci! Potřebuješ pomoct!"
"Mě už není pomoci..."
"To není pravda!"
"Musíš si přestat lhát. Vždycky jsem byl ztracený bez ohledu na všechno co se stalo. Nejsem schopen rozumě přemýšlet... možná ani nejsem člověk... možná jsem opravdu monstrum ukryté v těle nevinně vyhlížejícího Tomase Parkera..." Emilie silněji semkla jeho dlaň.



"To není pravda!" Oponovala mu se slzami v očích.
"Ty víš, že jsem ztracený... nikdo mě už nikdy nemůže dát do pořádku..."
"Ale já ti pomohu!"
"Nikdo mi nemůže pomoci..."
"Ale já ano! Mám tě ráda... tak moc... moc... nevzdávej se, prosím!" Zvolala. Tomas zavrtěl hlavou.
"Nemůžeš zachránit někoho, kdo nechce být zachráněn. Měla by jsi se zaměřit zpět na svůj život a ne řešit ten můj. Zapomeň na mně a nech mě odejít..."
"Ne!" Vyhrkla a prudce se vrhla do jeho náruče.
"Nenechám tě odejít! Pustím tě až ve chvíli kdy budeš šťastný..." pronesla a odklonila se od něj zpět na délku své paže.
"Štastný? Jaké je to být šťastný? Znám jen démony a bolest... nic jiného si nepamatuji." Emilii se vehnaly slzy do očí.
"Tak mi dovol změnit tvé vzpomínky."
"Jak?"
"Tím, že si vytvoříš nové."
"To nedokážu..."
"Ale dokážeš! Spolu to zvládneme!"
"Spolu... s tebou?"
"Ano, se mnou. Slibuji ti, že tě neopustím..."



"Všichni jednou odejdou..."
"Já ne... vždycky tady budu pro tebe," zašeptala ve snaze ho přesvědčit. Tomas jí věnoval zvláštní pohled.
"Jsi příliš hodná pro tenhle svět," pronesl.
"Dovolíš mi tedy jít s tebou?" Zeptala se klidně. Tomas si vzdychl.
"Dobře," vydechl tiše, pevně semkl její prsty a vykročil.
"Kam půjdeme?"
"Tam kde už slunce nikdy nezapadne," odvětil.



Emilie sebou prudce cukla, když si uvědomila na co si vzpomněla. V tom snu viděla svoji pratetu. Ženu, která měla vlastní tajemství. Byla někým kdo utekl z Krasohlídkova do bohem zapomenutého Podivína. Ale co ji k tomu vedlo? Musela pro to mít nějaký důvod, ale ten už jí nikdo nemohl prozradit. Ale proč si na ten sen zrovna teď vzpomněla? Proč se jí stále ozývala slova její pratety, která ji nabádala, aby nedělala její chyby? Co bylo její chybou? Nikdy ji neviděla... nikdy se neměly šanci poznat. I přes to na ni prateta přepsala svůj dům a vyslala za ní svého právníka, aby jí pomohl. Musela to být dobrá žena... jen nepochopená. Ve svém srdci pocítila podivnou úzkost, když si uvědomila, že ji nikdo nikdy už nebude moci pochopit. Sice žili v jejím domě, ale ten... zůstal po jejím skonu téměř prázdný. Její prateta si dala záležet, aby po jejím životě nezůstalo ve starých stěnách jejího domova ani památky.
"Kým jsi byla?" Zašeptala do ticha Emilie s očima upřenýma na mladistvou tvář své pratety. Skoro vykřikla, když kousek od ní ozval zvonek. Ohlédla se ke dveřím a dlouze se nadechla. Kdo to mohl být? Tiše vstala, přešla ke dveřím a otevřela neznámému návštěvníkovi.



Před jejími zraky se zjevil někoho s kým nepočítala.



Policejní kapitán jí věnoval široký úsměv. Jeho vřelý pohled ji přiměl také k úsměvu.



Zdál se být téměř neposkvrněný hrůzami, které se odehrály v jejich malém městečku. Působilo to skoro až nemožně, že někdo jako on... byl na takovém místě.
"Ahoj Emilie," pozdravil ji přátelsky.
"Antoníne!" Vyhrkla a zcela instinktivně...



...ho přivítala objetím. Vzápětí se zarazila a odtrhla se od něj. Proč se hrnula do jeho náruče? Byla až natolik rozpolcená, že se její polámané srdce rozhodlo přimknout k prvnímu člověku, který se na ni dokázal usmát?



"Promiň já... co tady děláš?" Vydechla zmateně.



"To spíš já se omlouvám, že jsem k tobě vpadl jako zloděj, ale šel jsem kolem a říkal jsem si... jestli by jsi nechtěla jít někam ven," zazubil se.
"Já... to je od tebe milé, ale..."



"Já vím co chceš říct a ne, nemyslím to jako rande. Jsme přátelé a i když jsme muž a žena, tak si můžeme spolu jen tak vyrazit nebo se mýlím?" Vydechl jemně. Emilie se podrbala na hlavě a přikývla.



"Samozřejmě, že se můžeme přátelit, proti tomu nic nemám..."
"Pak neruším tě? Nechtěla by jsi někam jít?"
"No... teď aktuálně nemám nic moc na práci a možná... možná bych teď měla trávit méně času jen se svými myšlenkami," pronesla tiše se smutným výrazem.
"Rád ti pomůžu přijít na jiné myšlenky. Co by jsi řekla na partičku kulečníku," mrkl na ni.
"To jsem už dlouho nehrála."



"To nevadí! Někdo mi kdysi řekl, že se tohle nezapomíná. Budeš určitě dobrá hráčka, věřím ti. Chceš tedy se mnou jít?" Emilie mu věnovala drobný úsměv. Její srdce jí velelo zůstat doma, ale její rozum... její duše... věděla, že se potřebuje rozptýlit.



"Dobrá tedy... půjdu..." Antonín nadšeně zatleskal.



"To je skvělé, uvidíš, že nebudeš litovat! Dělají tam skvělé šlehačkové poháry, bude to paráda!" Zvolal nadšeně. Emilie se musela zasmát jeho téměř dětskému veselí.
"Je to daleko?"
"Ne, ale už se pomalu stmívá. Mám tady auto, odvezu tě tam i zpátky. Byl bych zatraceně mizerný policista kdybych tě nechal jít místní džunglí samotnou potmě," vyhrkl s drobným úsměvem.
"Děkuji," zašeptala, než se společně vydali...



...k Antonínovu autu. Za zvuku jeho spolehlivého motoru pak oba zmizeli v oblaku prachu...

Díky za nový dílek, Lucisab, jsem ráda, že pokračuješ v psaní ! Myslím, že Lizzie se zřejmě neumí tak radovat ze života jako Stefan, neumí se uvolnit, asi by potřebovala odbornou pomoc třeba od Emilie I když zrovna Emilie má svých starostí dost - jakpak se asi vyvine ten živý sen s pratetou a schůzka s Antonínem ?

Díky moc za nový díl! Hrozně jsem se na něj těšila  Taky mám radost, že pokračuješ v psaní neumím si fórum bez tvých příběhů představit, takže ti chci poděkovat, že sis na to udělala čas, i když ho není nazbyt.
Lizzie a Stefan jsou opravdové protiklady. Ona neměla lehký život, tak se nedivím, že se neumí uvolnit a jen tak jednoduše svoji povahu předělat. Ale věřím, že malými krůčky se to podaří (snad!)  Musí se ale i ona snažit, věřím, že to bude pro ni velká námaha, ale že to nakonec půjde. Jestli ne, bude to velká škoda. Nemusí vyloženě jásat jako Stefan (i když je pěkné se takto radovat )... ona určitě potřebuje čas, aby si uvědomila, že teď bude mít lepší život (aspoň v to doufám!) - myslím si, že když se zažije něco nelehkého (hlavně když se v tom žije po celý život), tak asi jen ve výjimečných případech jde, aby to napětí z člověka rázem spadlo, na všechno je potřeba čas. A nový dům se ti moc povedl
Na tom, co píše Ludmila, něco je - třeba by jí mohla zrovna Emílie pomoct, protože Lizzie si toho tolik zažila. Třeba se i bojí budoucnosti, když teď stojí na vlastních nohou... a právě Emílie by byla nejlepší pomoc. Škoda, že se Lizzie všem tak vyhýbala, třeba by už dávno mohla být někde jinde.
A k Emílii - zajímavá vize co to asi má znamenat? Ráda bych se i o její pratetě dozvěděla víc. Už jsem se bála, že Tomas v té vizi úplně odejde, ale konec se mi líbil, přesně to je potřeba udělat a Tomas potřebuje sebrat odvahu na to, aby nechal Emílii mu pomoct se z toho všeho vzpamatovat a vyléčit. Nikdo jiný mu nepomůže.
A Antonín je moc milý simík. Akorát si přeju, aby zůstali opravdu jenom kamarádi. Kdyby neexistoval Tomas, tak proč ne - ale Emílie a Tomas k sobě patří (aspoň v mojí mysli ).
Už teď se moc těším na pokračování    

Ludmi, popravdě píšu pořád, i když třeba jen v hlavě . Mám tolik nápadů do budoucna, že bych s nimi mohla tapetovat. Dokonce mám i spoustu věcí nafoceno dopředu, ale bohužel nebylo kdy psát ale jsem moc ráda, že vám můžu pořád dělat radost, i když nepíšu tak často jako dřív . Ludmi, je pravda, že Emilie je teď sama hodně popletená, i když možná by jí pomohlo se pořádně zaměřit na někoho jiného...

Hello, moc děkuji za tak krásná slova, moc si toho vážím . S Lizzie máš pravdu, chudák potřebuje spoustu času. Je neuvěřitelný introvert a vůbec nikomu nedůvěřuje

Jinak jsi otevřela docela zajímavou otázku, kterou si kladu... byly byste raději kdyby Emilie skončila spíše s Tomasem nebo s Antonínem? Nebo snad s někým úplně jiným?


Mám v hlavě opravdu hodně nápadů, které mi lítají v hlavě jak netopýři už opravdu hodně dlouhou dobu sice už tak nějak tuším, jak se rozhodnu a po jaké lince pojedu, ale ráda uslyším i něco od vás



63.část - Tohle rozhodně není rande

Antonín zavedl Emilii do útulného podniku nedaleko centra. Později tak oba skončili u kulečníku.



"Dneska mi to moc nejde," zabručel Antonín do kulečníkového stolu. Emilie mu věnovala téměř mateřský úsměv.



"Myslím, že dnešek není ani můj šťastný den..."



"Vždyť jsi mě už dvakrát porazila," zasmál se s pohledem upřeným na svoji kouli na stole. Emilie pootevřela ústa, ale vzápětí je zase zavřela. Tohle nebyl ten druh výhry, který jí mohl zvednou náladu. Antonín mezitím provedl šťouch, který doprovodil jeho kouli ke stěně stolu. Cosi zabručel do prázdna než se narovnal a prohrábl si svoje neuvěřitelně krátké vlasy.



"Tebe něco trápí," vydechl jemně.
"Jsem v pořádku."
"To já vím, jsi totiž jedna z nejsilnějších osob co znám," pronesl pevně. Emilie sebou cukla až sama zkazila svůj tah.



"Ale vždyť mě tak dobře neznáš..."
"No... tak detailně ne, ale ne každý by dokázal vlastním tělem chránit Tomase Parkera, kterého v té době nenávidělo celé město. Vlastně tě kvůli němu málem zabili..." Emilie sebou prudce škubla a narovnala se. V jejích očích se odrážela zvláštní bolest, které nemohl nikdo rozumět tolik jako ona sama.
"Já... já... řekl jsem něco špatně?" Vydechl vylekaně a jemně se dotkl jejího ramene. Emilie zavrtěla hlavou.
"Potřebuju se něčeho napít," pípla. Antonín přikývl.

Za krátkou chvilku tak spolu usedli k malému baru.



"Emilie nechci tě trápit svými otázkami, to bych si k tobě nikdy nedovolil, ale... vím, že si kladeš na svá bedra víc starostí než sama můžeš unést. Nejsem hloupý a..." Emilie ho přerušila.



"Prosím... nic neříkej. Ano, máš pravdu... ale jsem už taková. Nikdy nebudu litovat toho, že jsem Tomase vzala pod svoji střechu... nikdy. Protože bych si sama přála, aby to někdy někdo pro mne udělal kdybych byla v úzkých a on byl... konkrétně se v nich koupal..."



"To je pravda... o to spíš jsi člověk, který se v dnešní době jen tak nevidí. Jsi výjimečná, i když si to sama neuvědomuješ. Tomas měl neuvěřitelné štěstí a řekl bych, že to moc dobře ví. Je z něj díky tobě nový člověk..."
"A... a... také si myslíš, že je blázen?"
"Nikdy bych ho nenazval bláznem. Upřímně, kolik lidí na světě by dokázalo zažít to co on a dokázat chodit po tomhle světě tak jako on? Musí být hodně silný, i když to ani on sám neví. Nevím sice co všechno si pamatuje, ale to co vím já díky spisu a těm dvěma... výkvětům Podivína... nebylo to hezké a možná si to ani nedokážeš představit a já ti ani nebudu ty myšlenky vnucovat. Tohle ponesu na svých bedrech zase já, ano?"
"Ale..."
"Ne, Emilie nepovím ti to už jenom kvůli tvému dobrému srdci, tak i kvůli GDPR... upřímně bych si ale přál, aby si to Tomas nepamatoval. Hlava dokáže být pořádná mrcha a já mu přeji jen klidné myšlenky," zaklepal si do čela pěstí.
"Ale možná kdyby... kdyby..." odmlčela se.
"Pokud si to pamatuje, pak ho nech, aby ti to řekl sám. Z jeho úst to bude znít lépe než z mých, věř mi. My muži svěřujeme svoje tajemství opatrně, ne na stříbrném podnose," mrkl na ni.
"Ty máš snad taky tajemství?" Pípla. Antonín jí věnoval drobný úsměv.



"Samozřejmě jako každý. Jsou věci se kterými se nerad chlubím a jsou naopak záležitosti na které jsem pyšný."
"Jako například na to, že jsi policejní kapitán?"
"Ano, to bylo moje velké vítězství, i když jsem si nikdy řádně nepředstavoval co mě na tom postu čeká, chtěl jsem chránit svoje město."



"A měl jsi někdy strach?"
"Strach mám pořád, protože to patří k životu. Člověk co tvrdí, že nikdy nemá strach nemůže řádně vyhodnocovat situace. Bojím se o své lidi v akcích, ale..." zavrtěl hlavou.
"...ale zároveň musíš být jejich opora," usmála se na něj. Antonín se na ni zahleděl a zamrkal. Jeho tělo zachvátil hřejivý pocit.
"Snažím se, nikdy bych je nenechal ve štychu. Někteří tvrdí, že vypadám jako z nějaké kriminálky když jsem na místě činu... popravdě, ale netuším jestli je to pravda, jednám jak se má. Sbírám důkazy, používám služební zbraň, když je třeba... jsem ale pořád člověk, i když jsem policejní kapitán," mrkl na ni.
"Takže se musíš umět i dobře prát." Antonín se zasmál.
"Umím se prát, byl bych pěkně mizerný policajt, kdybych dokázal jen střílet ze zbraně," zavrtěl hlavou.
"Nechtěla bych dělat tvoji práci."
"Tak to jsme na tom podobně. Já bych také nechtěl dělat tvoji práci. Být psycholog, je to hodně náročné po psychické stránce."
"Má to svoje negativa i pozitiva, ale myslím, že ani ty si řádně neuvědomuješ váhu své práce. Tvoje je možná ještě více psychicky náročná než ta moje. Často zodpovídáš za životy ostatních, jsi v nebezpečí, musíš být pořád ve střehu, neztratit koncentraci... viděla jsem tě v televizi u zátahu u supermarketu. Muselo to být náročné..."
"Každá akce je něčím jiná, beru to takové jaké to je, s tím jsem do toho šel," pokrčil rameny.
"Stejně jako já..."
"Pak si oba docela dost dobře rozumíme," zazubil se na ni.
"Oba jsme neměli moc štěstí v lásce."
"Tak na to bych si s tebou i připil. Možná je to hořký přípitek, ale... je to pravda."
"Ale ty máš jen džus."
"Nemusím si připíjet alkoholem. Pojďme si připít na lásku. Na cit, který si nás podmaní a dělá si s námi co chce..."
"A bolí..."
"Ale také hřeje a dodává zkušenosti," mrkl na ni. Ozvalo se jemné cinknutí, když se jejich sklenky setkali. Oba následně vypili obsah svých džbánků.



"Máš pravdu s těmi zkušenostmi, ale mnohdy... mnohdy bych byla raději kdyby se spousta věcí nestala."
"Jenže pak by jsi nebyla moudřejší. Každá bolest nám má šanci i něco přinést..."
"A co přinesla tobě?"
"Být menší snílek, nevázat se tolik k osobě kterou miluji... nebýt hlupák a vážit si více sebe samého. Také abych se konečně začal dívat do očí jiných žen..."
"Copak to jsi předtím..." slova se jí zadrhla v hrdle. Antonín zavrtěl hlavou.
"Byla doba kdy jsem o tom ani pořádně mluvit nedokázal... už víš, že si moje bývalá nechala vzít dítě, které jsem si moc přál, i když opravdu nebylo v plánu. Zabila ho aniž by se mnou více jednala... i když mi slíbila, že ho nechá žít. Když se nad tím zpětně zamyslím... nebyla sice špatným člověkem, ale... chyběla jí kázeň. Řekl bych, že za to mohla její rodina i způsob jakým vyrůstala. Byla zvyklá brát, ale ne dávat. Doslova mě zlomilo, když jsme se rozešli, bylo to těžké. A myslím, že jsem si podvědomě stále vybíral stejné ženy. Možná mám jak se to říká... zachraňovací komplex? Proto jsem se rozhodl svého zachraňovacího ducha využít trochu lepším způsobem... policejní kariéra je na to jako stavěná. Ještě bych mohl dělat hasiče, ale k tomu nemám takové vlohy..." pousmál se.
"Mrzí mě, co se ti stalo."
"Díky, ale už je to pryč. Život to vzal a teď jsem tady. Stojím zase nohama pevně na zemi a tentokrát se nenechám strhnout."
"Vypadá to jako kdyby ses bál, že se to znova stane..."
"Možná to tak i je..."
"Pak... jaktože se nebojíš mě?"
"Ty jsi srdečný, milý člověk, který má zlomené srdce a trápí se pro jiného muže. Jsi ta poslední od které bych očekával, že mě využiješ jakýmkoliv způsobem. Navíc bych se ani nedal," mrkl na ni. Emilie se zasmála.
"Možná bychom měli změnit téma."
"To ano, ale nejdříve... chci ti jen říct, že bych chtěl být tvůj kamarád, je vzácnost, když má někdo pocit, že může někomu věřit."
"Ale proč věříš mě?"
"Protože jsi zachránila Nervózního Jedince. Jsi hrdinka a za tím si stojím. Ale konec téhle debaty... co by jsi řekla na mahjong?"
"To jsem nikdy nehrála," zasmála se.
"Pak je načase se to naučit. Když mi bylo sedm hrával jsem to s prababičkou," rozzářil se, než se společně usadili ke stolku na mahjong.



Jemně začal míchat pevné kameny pokreslenými runami.
"Prababička pocházela původem z Veronova. Občas mi přišlo jako kdyby mluvila v hádankách, ale tu hru jsem i tak miloval."



"A je to těžké?"



"Rozhodně ne," zazubil se a začal jí vysvětlovat pravidla. O několik desítek minut, se tak ozvalo radostné vypísknutí.



"Jupí! Vyhrála jsem!" Zvolala nadšeně.



"No mě vomejou... ty jsi mě zase obehrála!" Vyhrkl překvapeně.
"Promiň," zasmála se.
"To nic, mám radost, že se směješ. Ale budu ti dlužit večeři," mrkl na ni spiklenecky.
"Večeři?" Zašeptala nevinně.
"Ano, prohrál jsem, takže tě pozvu na něco dobrého."
"Nemělo by to být naopak?"
"To rozhodně ne, dlužím ti výhru a tou bude nějaké pořádná dobrota. Přijímáš?" Emilie se zachvěla. Skoro si nerozuměla, když si uvědomovala, jak pokojně se cítila v blízkosti mladého policejního kapitána. Jeho pohled ji nesoudil. Navíc působil tak vyrovnaně, klidně... skoro díky němu zapomněla na svoje starosti. Usmála se.
"Přijímám," zašeptala tichým hlasem. Antonín jí věnoval hřejivý úsměv.

No, já osobně si vedle Emilie nedovedu představit nikoho jiného než Tomase Antonín je rozhodně fajn chlap, kámoš do nepohody, umí povzbudit sebevědomí a dodat elánu do života, jak je patrné z tohoto milého dílu Možná by se k němu víc hodila Anežka, ta má taky sebevědomí a odvahy na rozdávání, a pak by třeba život ve městě i ve Větrnově začal být o něco lepší ...

Moc krásný herní díl je pěkné vidět naše oblíbené simíky při těchto hrách. A jak se Emílii pěkně dařilo, dokonce i vyhrála v mahjongu
Oba si zaslouží obdiv za svoje povolání a oba to pěkně shrnuli při svém rozhovoru. Hrdinové jsou oba dva. Antonín nasazuje krk při každém zásahu...a má pravdu, že Emílie má neskutečnou odvahu. Neumím si představit, jaké by to bylo pro mě, kdybych musela takto čelit celému davu divných lidí. A nebýt jí, tak Tomas je pořád Nervózním Jedincem, byl by zničený až do konce života.

Je dobře, že si takto šli spolu zahrát hry a příště bude večeře, Emílie se potřebuje rozptýlit a dát dohromady. Ale úplně přesně moje pocity shrnula Ludmilka Jako kamarád je Antonín dobrý, ale mně k ní pasuje Tomas, jsou úplně osudově propojení, nebo jak to říct. A cítí k sobě něco hrozně silného. Dobrý nápad s tou Anežkou, ta by mi taky k Antonínovi seděla

To byl moc parádní dílek! Taková příjemná oddechovka. Emílie si zaslouží rozptýlení a Antonín je určitě dobrá volba! Musím říct, že oceňuji povolání obou dvou. Ani jedna z těchto profesí není nic lehkého. Oba se musí považovat za hrdiny i když jsou na to oba moc skromný.

Koukám, že se Emílii podařilo Antonína obehrát všude , má na to talent a ještě k tomu vyhrála večeři..takový hezký bonus.

Jinak, co se týče tvé otázky. Pro mě jedině Tomas. Nikdo jiný k ní prostě nepatří, tak jako on. I když to s ním nebude jistě lehké, já věřím, že si tu cestu k sobě jednou najdou.
Antonín je určitě super kamarád do nepohody, ale nic víc.

Už se moc těším na pokračování! Vyplatí se vždy počkat, protože je to pokaždé paráda.

Lucisab napsal:

....
Jinak jsi otevřela docela zajímavou otázku, kterou si kladu... byly byste raději kdyby Emilie skončila spíše s Tomasem nebo s Antonínem? Nebo snad s někým úplně jiným?

Tomas, jednoznačně Tomas. Za mě k sobě prostě patří A Antonín je fajn, ale jako kamarád. Přála bych mu někoho, kdo ho bude mít rád, ale někoho jiného

Jinak krásná pokračování, hlavně ten sen byl zajímavý A doufám, že Emilii se podaří vypátrat tajemství jejich pratety

Děkuju Ludmi za názor můžu zatím jen říct, že si aktuálně v hlavě vybírám ze třech konců pro naše hrdiny uvidíme jak to ještě dopadne



64.část - Sukně vs. kalhoty

"Tohle nepovažuji za důležité," rozezněl se pragmatický hlas potichlou ulicí.







"Ale bude to zábava!"
"Zábava je irelevantní název pro cokoliv co někomu způsobuje potěšení. Z technického hlediska a dle tvého vlastního chování jsem pro tebe zábava i já," procedil otráveně.
"Simone, no tak... tvůj bratr slaví jen jednou za čas!"
"To sice ano, ale za chvíli bude mít narozeniny. Včera mi prozradil, že je chce udělat ve velkém stylu... kdesi v klubu... prý je moje účast povinná," zavrčel. Patricie se zasmála a zastavila se. Jemně se dotkla Simonovi tváře, která nevykazovala žádné emoce.
"Zvládneme to," pokusila se ho jemně ujistit.
"Daná situace mi nečiní radost. Jsem si jistý, že se Stefan dopustí nějakých hloupostí... on se neumí bavit bez noci na záchytce," pronesl rychle.
"Miláčku... nemysli na podobné věci. Stefan je už starší než byl tenkrát..."
"Ale to z něj nedělá moudřejšího muže. Chce svoji oslavu narozenin pojmout jako maškarní ples... prý bych se měl převléknout za párek v rohlíku. Nerozumím tomuto druhu slavení... jak může někomu činit radost být převlečený za někoho jiného?" Zavrtěl nechápavě hlavou.
"Je to zábava."
"A jsme zase u toho slova... já jsem docela rád sám sebou. Nepotřebuji převlek na to abych..." Patricie ho přerušila.
"Simone, nemusíš na sebe brát jakýkoliv převlek. Znám i jiné věci co by na tebe sedly," mrkla na něj.
"Jaké? Mám se převléknout za Shreka?" Patricie se zasmála, když zřela jeho pozvednuté obočí.
"Miláčku, nemysli na to teď. V téhle chvíli si máme vybrat něco na sebe na oslavu Stefana a jeho nového bydliště. Dneska mi napsal, že máme být zářiví," pokrčila rameny.
"Pokud pod pojmem zářiví, považuje že se omotáme vánočními světly, pak souhlasím s jeho termínem o svícení. Pakliže považuje zářivé za oblečení vulgárního zaměření, pak..." Patricie přitiskla svoje rty k těm jeho, aby zastavila lavinu jeho mouder.
"Miluji tvůj styl myšlení, pojď se mnou, ty moje konzervo," zasmála se jemně. Simon zavrtěl hlavou.
"Já nejsem konzerva! Jen považuji tento druh zábavy za nepochopitelný a naprosto podivuhodný."
Zanedlouho se oba ocitli ve správném obchodě.





"Hmmm..." ozývalo se ze Simonových úst pokaždé když chtěla Patricie znát jeho názor. Její partner se nezdál soustředěný, dokonce se zdálo, že by raději obracel hnůj na farmě, než aby s ní pobýval v obchodě. Zklamaně si ho změřila. Věděla však, že mu to nemohla vyčítat. Simon nebyl na podobné radovánky stavěný, vlastně většina mužů by jen stěží s nadšením sobě vlastním sdílela lásku k módě nebo čemukoliv co bylo milé něžnému pohlaví.
"Tyhle vypadají dobře," vydechla jemně. Simon cosi zabručel, ale danému kusu oblečení ani nevěnoval pohled. Společně se poté vydali ke kabinkám.

O několik chvil později...



"Paty... nechci tady vystát díru... mám ještě nějakou práci. Nezdá se mi, že by obléknutí nového oděvu mělo trvat takovou dobu," bručel.
"Ani ze statistického hlediska jsem si jistý, že..." jeho slova byla narušena jejím příchodem.



Simon zamrkal. Možná minutu hleděl na svoji přítelkyni zatímco se v jeho tváři odrážela změť emocí, kterým ani Patricie nemohla rozumět.



"Jsi v pořádku?" Simon si pročísl vlasy.
"Ne..."
"Ne? Je ti zle?"
"Ne."
"Simone... co se to s tebou děje?"
"Per omnia inferna.."
"Cože?" Vyhrkla šokovaně.



"To bylo latinsky... já... vidím ti až na pupík!" Zvolala dramaticky a rozhodil rukama kolem sebe. Patricie se zmateně zahleděla na svoje tělo.
"To je schválně," pípla.
"Ty... ty... tohle je nepřijatelné... tohle... tohle..." Patricie se letmo dotkla jeho ramene. Simona jen minimum věcí dokázalo spolehlivě rozhodit a tohle bylo očividně jedno z těch věcí.
"Takže se ti ty šaty nelíbí?" Simon k ní zvedl své ledově modré oči ve kterých se odráželo něco zvláštního, najednou působil podivně divoce.
"Jestli se mi líbí? Ty šaty jsou jako hříšný sen o kterém bych nikdy nedokázal hovořit na veřejnosti! To co se mi honí v hlavě když se na tebe dívám by se sotva dalo vůbec vyslovit! Jsi nádherná! Tak... tak... tak... prostě nechci, aby jsi v něčem takovém šla do bytu mého bratra!" Vyhrkl svoje slova divoce. Patricie sebou škubla. V ten moment si nebyla jistá, zda ho má líbat nebo se jít honem převléknout. Vykolejený Simon Margison se zdál mnohem více ochranářský a zároveň několikanásobně přitažlivější než ve své uhlazené verzi. Najednou v něm spatřila i odlesk Stefanovi divokosti, se kterou se jeho mladší bratr rád díval na Elisu, čímž ji pokaždé dokázal rozhodit natolik, že musela odejít z místnosti.



"Simone..."
"Nenechám tě v něčem takovém jít na žádnou akci!"
"Já nechtěla jsem tě rozčílit..."
"Ale já nejsem rozzlobený, jen... jen..."
"...žárlíte," ozval se jiný sametově jemný hlas.



"Myslím, že by si Paty měla tyhle šaty koupit. Skvěle podtrhují její krásné křivky," zavrněl Patrik. V ten moment si Patricie připadala jako nahá. Překřížila si paže kolem těla.
"Co tady děláš?" Vyhrkla.
"To samé co ty, obdivuji krásu kterou bohužel někteří barbaři nedokáží pochopit."
"Simon není žádný..."
"Paty, prosím... převlékni se a vy... pojďte se mnou ven."
"Chcete mi dát přes držku, protože jsem řekl, že má Paty krásné křivky?" Patricie sebou škubla, když zaslechla jeho tón. Otočila se na Simona jehož obličej nenesl žádné emoce.
"Nebudu zde reagovat na vaše provokace. Paty, prosím jdi se převléknout a my půjdeme na chodbu..." Patricie přikývla, než zmizela v kabince. O několik minut již stáli oba Patriciiny osudoví muži na chodbě překvapivě tichého obchodního domu.



"Takže mi teď dáte přes držku?"



"Zdáte se mi nějaký posedlý násilím a to mě nazýváte barbarem. Pak jak bych musela říkat já vám?"



"Já jsem na rozdíl od vás muž na úrovni, který se dokáže chovat k ženám a který ani nepůsobí tak jako vy... zakazujete Paty její vlastní úsudek, kdo si myslíte, že jste?"
"A kdo si myslíte, že jste vy, když se odvažujete vstupovat do cizích rozhovorů?"
"Jsem blízký přítel Patricie."



"Dovolte mi abych upravil vaše sdělení... jste bývalý blízký přítel Patricie. Pokud si dobře vzpomínám, ona s vámi ani mluvit nechce."
"Jistě je to jen kvůli vám!"
"Kdyby nebylo mojí existence, možná byste si i dokázal všimnout vlastních chyb, díky kterým jste přišel nejen o Patriciinu lásku, ale i o její přátelství..." procedil otráveně.
"Ano, kdyby jste se nepřipletl do jejího života, jistě by se mnou chtěla zase trávit čas."
"Vy si asi myslíte, že je Patricie přinejmenším hloupá, že ano? Mám vám připomenout kvůli čemu s vámi nechce hovořit? Já to opravdu nejsem..."
"Vy to jste! Každý dělá chyby a Paty mi všechno dávno odpustila. Ale vy... jen se na sebe podívejte..."



"Ke komu bych vás jen připodobnil abyste to pochopil... no..." zaťal pěst a nasadil dramatický tón.



"...na první pohled působíte tak chladně a odtažitě. Máte tvrdou masku, mluvíte jako stroj... jste ten nejméně sympatický člověk na jakého jsem kdy narazil. A ani vzhledem nejste nic moc. Patricie vždycky chodila s někým jako jsem já. S uhlazenými muži na úrovni, s dokonalými rysy... ale vy... vaše chování je hrozné jste jako váš vzhled. Máte údajně vysoké postavení ve městě, ale oblékáte se jako totální prosťáček. Když se na vás dívám říkám si jen... chudák Paty. Musím ji od vás velice rychle zachránit," zasyčel na něj. Simon zamrkal a zavrtěl hlavou.



"Moc pěkně jste mě popsal a máte vlastně i pravdu. Po městě mi přezdívají Ledový král, ale nestydím se za to. Podobně jako necítím žádný stud za svůj vzhled. Každý jsme jiný, to nikdy nebudu popírat. Vám se nelíbím já a můj styl. Mohu vás ujistit, že ani já váš styl nepovažuji za chvalitebný. Jak už jsem v minulosti zmínil u některých mužů by jste mohl svým výběrem svršků způsobit zmatení. A nyní... máte na sobě punčocháče a sukni a troufáte si kritizovat můj vlastní oděv. Nebudu se s vámi dohadovat o módě, protože na podobné rozhovory jsem až příliš sofistikovaný a považuji podobné debaty za ztrátu času."



"To co mám na sobě je dramatické vyjádření Lardusima!"
"Omlouvám se, ale je mi jedno, kdo vytvořil vaše oblečení."
"Ale nemělo by vám to být jedno!"
"Ale jedno mi to je, nyní už vidím, že nás dva spojují dvě věci..." Patrik ho přerušil.
"Nic nás nespojuje!"
"Mýlíte se... oba jsme samci rodu Homo sapiens a spojuje nás zvláštním způsobem Patricie. Tím bych však výčet podobností ukončil. Vy jste model a já obchodník. Naše názory se nikdy nemohou setkat."
"S tím s vámi souhlasím a proto..."



"...proto vám důrazně doporučuji, aby jste nechal Patricii jít."
"Vy se mě snažíte zastrašit? Protože to je dle platných paragrafů trestný čin."
"Mám dost toho vašeho mudrcování! Vypadáte vedle Patricie jako barbar! Tohle místo je prokleté! K čertu s Podivínem i Písečnou oázou!"
"Možná ano... tohle je Podivín a jsem na svoji zem hrdý i přes to jakou pověst má ve světě. Avšak vy byste měl mít trochu úcty, když hovoříte o zemi, která vás nyní živý. Ale úcta je něco co vy zjevně ve svém slovníku nemáte, to samé zábrany. Nebudu s vámi již ztrácet čas."
"Ani já ho s vámi ztrácet nehodlám! Nechte Patricii už být... jistě musí ve vztahu s vámi chybět. Jste studený jak psí čumák, žádná vášeň ve vás není! Stejně vás brzy opustí!" Simon se pousmál.
"To je ovšem něco, co vám rozhodně nemusím dokazovat. Nepotřebuji s vámi měřit síly ani svoji vášeň jak říkáte. Navrhoval bych ponechat naše setkání již v tichosti, dřív než se ještě více sám zostudíte svými vyjádřeními."
"Jděte se vycpat!"
"To ty se jdi vycpat Patriku!" Ozvala se nedaleko nich Patricie.



Oba muži k ní zvedli hlavy.
"Přestaň se chovat jako pitomec! Simona miluju a je mi jedno co se tady snažíš dělat. Přestaň ho shazovat!"
"Paty já..." pokusil se z dané situace vymotat Patrik.
"Nic neříkej! Mám toho dost! Víš moc dobře co mezi námi bylo a co mezi námi už není. Takže si přestaň hrát na něco co nejsi. Ano, budu s tebou fotit, ale to neznamená, že jsem do tebe blázen. Je to práce, něco k čemu jsem se upsala a tím to končí."
"Chci jen aby jsi byla šťastná!" Zvolal zoufale.
"Ale já jsem šťastná! A víš co ti ještě řeknu? Simon má v sobě mnohem víc vášně než jsi kdy měl ty!" Vyhrkla prudce, než prudce stáhla šokovaného Simona k sobě a přitiskla svoje rty k těm jeho.

Chvíli se skoro zdálo, že jí Simon nebude oplácet něžnosti. Jeho tělo se zdálo stažené. Ztuhlé nenadálou situací. Avšak jakmile jeho duše pocítila blízkost Patricie, srdce se mu rozbušilo a jeho paže se automaticky omotaly kolem jejího těla.



V ten moment zapomněl, že vedle nich stojí vysoce rozčilený model. Dokonce i zapomněl na to, že stojí v obchodním domě, kde se mohl velice brzy dostat do potíží s tiskem a hlavně později s vlastním dědou. Jeho mysl opomněla vše, mimo vůně ženy, kterou držel v náručí. Miloval ji i přes to, že se dříve paktovala s divnými lidmi... i přes to, že opravdu pocházeli každý z jiných světů... miloval ji, protože byla jiná než on... protože doplňovala to čím on sám nebyl. Pevně ji k sobě přitiskl a opětoval ji polibek se vší láskou, kterou v sobě cítil.



Patrik na ně otevřeně civěl, než tiše pronesl cosi co nemohl slyšet vůbec nikdo. Ale bylo to vůbec ještě důležité? Až pak se otočil na podpatku a zmizel stejně rychle jako se předtím objevil.

Juhůůů, nový díleček! Jakou já měla radost, když jsem ho viděla!
A opět si nezklamala!
To se tak krásně četlo, doslova jedním dechem. Dokážeš to tak poutavě sepsat.

To Simonovo bručení mě dostalo. Typickej Simon, ale co hláška, to perla. Musím se přiznat, že jsem se řezala snad celej díl.

'' Chce svoji oslavu narozenin pojmout jako maškarní ples... prý bych se měl převléknout za párek v rohlíku'' - Tak tohle bych snad chtěla vidět. U toho bych pukla smíchy, ještě když si představím ten jeho poker face.

A nebo toto - "Pokud pod pojmem zářiví, považuje že se omotáme vánočními světly, pak souhlasím s jeho termínem o svícení.'' Bože, kam na to chodí? Respektive ty? Miluju tvůj styl psaní.

Jinak musím pochválit Paty a její výběr! Ty šaty jí moc sluší a je to přesně její styl, jen chápu i Simona. Jsou poněkud odvážné a jistě by se za ní otočil nejeden simík.

No a pak tu mám další část mého výbuchu smíchu.

Rozhovor Patrika a Simona. Za tohle by jsi měla dostat Nobelovku.

Tohle mě naprosto odrovnalo - ''Mohu vás ujistit, že ani já váš styl nepovažuji za chvalitebný. Jak už jsem v minulosti zmínil u některých mužů by jste mohl svým výběrem svršků způsobit zmatení. A nyní... máte na sobě punčocháče a sukni a troufáte si kritizovat můj vlastní oděv.'' Tady jsem ležela smíchy pod stolem.

Doufám, že už si dá Patrik odchod a nebude jim kafrat do vztahu. Mám z něj vyrážku.

Obdivuji, jak se ti podařilo zachytit ty jejich výrazy! Zapadá to naprosto skvěle do daných momentů!

Už se strašně těším na další díl!

Moc pěkný díl ! Simona převlečeného za párek v rohlíku si vážně nedokážu představit Co se týče vybírání oblečení, Simon se zachoval jako naprostá většina "silnější poloviny lidstva", a jak pak byl v šoku z těch šatů, to se Ti povedlo, Lucisab ! A Patrik je zjevně ještě větší b...c, než jsme doufali, ten by buď potřeboval nějakou novou obdivovatelku nebo jednu do kokosu, aby se mu rozsvítilo ...