Hellohello: Kolekce příběhů

Ajajaj, to měli teda chlapci i Marry Ellen obrovskou smůlu, takhle se nechat přistihnout   Je mi jich všech líto. Jaký si na ně asi madam Handsomebodyová vymyslí trest, hladovka za trochu toho zpěvu a nevázané hudby jí asi stačit nebude, že ? A ten stařík vypadal tak sympaticky, taky to zjevně nemá lehké, copak se o něm dále dozvíme ?

Chudáci, co s nimi teď bude a jak je paní Handsomebodyová potrestá doufám, že z toho nebude mít Marry Ellen až padáka a co ten starý pán? Jsem si jistá podobně jako Ludmi, že i on to nemá lehké jsem zvědavá, co se bude dít dál

Pokaždé mi uděláte takovou velkou radost, když sem přijdu a najdu tu tak hezké komentáře! Děkuju hrozně moc!    
To teda, bohužel jim to nevyšlo a načapala je   taky nevím, proč by jí měla tolik vadit troška hudby a zpěvu    asi taky to, že mají ten salónek zakázaný.    A souhlasím, že ani ten pán z vedlejšího domu to nemá zrovna jednoduché    když dělá „takovou strašnou ostudu" své vysoce vážené rodině před jejich sousedy a kolemjdoucími    V každém případě bych nechtěla zůstat v jámě lvové jako Mary Ellen  


Zakopaný poklad

(M. de la Roche)


KAPITOLA 3

Část 1/2


Anděl a já jsme vyběhli nahoru po schodech.



Slyšeli jsme, jak Seraf lapá po dechu, jak s námahou utíká za námi.



Jakmile jsme byli v útočišti našeho pokojíku...



...váleli jsme se v chaotické hromadě na posteli a nevybíravě jsme se prali.



Byl to oblíbený trest paní Handsomebodyové...



...a my jsme měli podezření, že si libuje v tom, že se ušetří tolik jídla, když budeme bez oběda.



V žádném případě nám nebylo dovoleno dohnat ten nedostatek v době svačiny.



Vždycky jsme trávili hodiny našeho věznění na posteli, protože pokoj byl velice malý...



...a jediné okno prázdně zíralo do okna nepoužívaného pokoje v domě Peggových, které ten pohled prázdně opětovalo.



Ale nebyly to pro nás nudné časy. Jako alžbětinští herci kráčející po svém holém jevišti vykouzlili odvážné obrazy zlatých síní či listnatých lesních pasek, stejně tak jsme si my, malí chlapíci, udělali ze své postele hradní pevnost...



...nebo ještě lépe odvážnou fregatu, která plula za pusté zdi do neznámých moří plných dobrodružství a nakonec zakotvila u nějakého skalnatého ostrova, kde se mezi kopci skrýval poklad.



Jaké to byly statečné boje s piráty, když Anděl jako kapitán, já jako důstojník, se Serafem za námořníka, jsme bojovali s krvavými pirátskými gangy na pobřežích omývaných příboji a zvítězili jsme v boji, i když nad námi měli početní převahu!





Nebyly to nudné časy v té malé zadní místnůstce, ale vesele zbarvené časy bez zákona, kdy naše fantazie byla puštěna navolno a my jsme bojovali s prázdnými žaludky a cítili jsme jen vítr ve tvářích a slyšeli skřípání napínajících se lan.





Co z toho, že jsme byli na polovičních přídělech!



* * *

Tohoto konkrétního rána však bylo potřeba něco vyřídit, než se dostaneme k věci. A to insubordinaci Serafa. Nemělo se to řešit na lehkou váhu. Anděl se posadil s rozcuchanou hlavou zpříma.



„Vstávej!" přikázal Serafovi, který ho s úžasem poslechl.





„A teď, můj člověče," pokračoval Anděl se zamračeným výrazem, kvůli kterému se ho obávali všude v jižních mořích, „máš něco, co bys k tomu řekl?"



Seraf svěsil hlavu.
„Jenom jsem si hlál s kouskem plovázku," zamumlal.



„S provázkem" - zopakoval Anděl, zamračení se prohlubovalo, „hrál si s kouskem provázku! Sám se můžeš houpat na konci provazu, ještě než zapadne slunce, jinochu!"



„Tady jsme teď my bez oběda, to všechno jenom kvůli tobě. Tak se podívej, půjdeš přímo do tamtoho rohu u okna s tváří ke zdi a budeš tam stát po celou dobu, co si John a já budeme hrát! A — a ani nebudeš vědět, co děláme, ani kam jdeme, ani nic – takže tak!“



Seraf šel a hořce plakal. Skryl si obličej do zaprášené krajkové záclony. Vypadal velice malý.



Nemohl jsem si pomoct, ale vzpomněl jsem si, jak otec řekl, že se o něj máme starat a nikdy ho nemáme rozplakat.



Nějak se to toho rána s dobrodružstvím pokazilo. Z naší hry zmizela chuť. Dva byli nakonec jen mizerná společnost. Kde byl námořník se svou věrnou dýkou, dychtivý kvůli naší věci krvácet? I když jsme přísně zůstávali otočení k oknu zády a mluvili jen šeptem, ani jeden z nás nedokázal zapomenout na přítomnost té sklíčené postavičky ve vybledlém plátěném kabátku.



* * *

Po chvilce Serafovo kňučení ustalo, a jaké bylo naše překvapení, když jsme uslyšeli smích, kterým byl zvyklý dávat najevo své potěšení!



Otočili jsme se, abychom se na něj podívali. Tvář měl přitisknutou k oknu a znovu se nadšeně chichotal.



„Co je, mrňousi?" dožadovali jsme se.  



„Stalý Josef-a-jeho-blatši," vyprskl, „mlká a mává si se mnou lukama!"



Byli jsme po jeho boku rychle jako střela a tam, v dosud prázdném okně domu Peggových, stál ten starý džentlmen v květovaném županu a smál se a kýval na Serafa!



Když nás uviděl, dal nám znamení, abychom otevřeli okno, a ve stejném okamžiku zvedl své vlastní.



Trvalo nám to všem třem, než jsme to dokázali, protože okno se pohybovalo neochotně a bývalo jen zřídkakdy zvednuté, protože paní Handsomebodyová považovala čerstvý vzduch za něco podobného jako malý kluk – jako něco, co by se mělo nechat tam, kde je.
Nakonec se okno zvedlo, protestovalo a vrzalo, a v příštím okamžiku jsme už byli tváří v tvář našemu novému známému.



„Ahoj!" prohlásil hlasitým žoviálním hlasem.



„Ahoj!" řekli jsme my a zírali jsme.



Měl silný, větrem ošlehaný obličej a široce otevřené světlé oči, modré a divoké jako moře.
„Ahoj, chlapče!" zopakoval a podíval se na Anděla: „Jak se jmenuješ?"



No, Anděl byl stydlivý k cizím lidem, takže jsem obvykle odpovídal na otázky já.



„Jmenuje se," odpověděl jsem tehdy, „David Curzon, ale matka mu říkala Anděl, takže v tom prostě  pokračujeme."



„Och," řekl starý pán. Pak upřel zrak na Serafa. „Jak se jmenuje to miminko?"



Seraf, silně zmatený z toho, že se mu říkalo miminko, se hloupě hihňal...



... takže jsem odpověděl znovu já.
„On se jmenuje Alexander Curzon, ale matka mu říkala Seraf, takže v tom pokračujeme i my."



„Hm-hm," souhlasně zamručel starý pán, „a ty - jak ty se jmenuješ?"



„John," odpověděl jsem.



„Och," řekl s podivným malým pousmátím, „a jak říkají tobě?"



„Jenom John," odpověděl jsem rozhodně, „nic jiného."



„Kdo je váš otec?" přišla další otázka.
„Je to David Curzon starší," řekl jsem hrdě, „a je v Jižní Americe a staví tam železnici a paní Handsomebodyová bývala jeho vychovatelkou, když byl malý kluk, takže nás u ní nechal, ale jednoho dne, hezky brzo, myslím, že se brzo vrátí, aby nám udělal opravdový domov s králíky, štěňátky, holuby a věcmi.“



Náš nový přítel soucitně přikývl. Pak se docela náhle zeptal:
„Kde je vaše matka?"



„Je v nebi," odpověděl jsem smutně, „odešla tam před dvěma měsíci."



„Ano," vložil se do toho horlivě Seraf, „ale jednoho dne se vlátí, aby nám udělala oplavdický domov!"



„Drž zobák!" řekl Anděl nevrle a šťouchl do něj loktem.



„Seraf je velice malý," vysvětlil jsem omluvně, „on to ještě nechápe."



Starý pán strčil ruku do kapsy županu.
„Miminko," řekl se svým komickým úsměvem, „máš rád peppermintové terčíky*?"

citace :

*Pozn.: bull's-eyes -  peppermintové bonbóny, snad na tento způsob:

„Ano," řekl Seraf, „mám je lád - jeden plo každého z nás."



Načež nám tento mimořádný muž začal házet pepperminty tak rychle, jak jsme je dokázali chytat. Bylo překvapivé, jak jsme se s ním začali cítit jako doma, jako bychom ho znali léta.

Ten pán je mi docela sympatický, i když je pravda, že toho o něm zatím moc nevíme a kluci zrovna teď potřebovali někoho za přítele, takže je moc fajn, že se objevil snad se paní Handsomebodyové nedozví brzy o jejich přátelství odhaduji, že z toho nebude mít vůbec radost

A musím obdivovat, jak jsi nafotila ty jejich hrátky na posteli nebo třeba to otevřené okno dokážeš si s tím mistrovsky poradit nemůžu se vynadívat na tvoje fotky

Už se moc těším na pokračování

To se Ti moc povedlo, Hellohello, ta konverzace mezi okny, určitě to nebylo tak jednoduché, jak to vypadá, že ? I ty klukovské hrátky na posteli a Serafovo potrestání jsou krásně popsány a zpodobněny  Jsem moc zvědavá, jak to bude dál mezi chlapci a tím starým pánem, už se těším na další díl ! 

Děkuju vám oběma strašně moc za tak krásné komentáře!       a za plno milých slov, kterých si moc vážím!      Jak o tom píšete, musím opravdu říct, že tohle byla pro mě jedna z nejtěžších scén na zpracování, i když to tak ve výsledku vůbec nevypadá - na té posteli to ještě šlo, ale u toho okna to byla zabíjačka    jak ty simy nejde jednoduše k němu dát - vždycky se k němu přichlípnou, takže se musí první rozběhnout ty akce, které po nich chci, pak dát na OMSP pro umístění simů, pak všechny naaranžovat k tomu oknu do správné výšky, snažit se chytit aspoň trošku pozice a výrazy, aby to jakž takž odpovídalo... a tak pořád dokola... někdy nejde to OMSP znovu uchopit kvůli tomu oknu + k  tomu ještě samozřejmě zlobili a nedělali, co jsem chtěla, takže jsem z nich byla trochu na nervy        trvalo mi to věčnost, ale byla jsem překvapená, že nakonec jsem udělala hodně fotek, ještě víc, než bylo potřeba. Ještě jednou díky za tak krásnou pochvalu!      Vždycky mi uděláte tak velikánskou radost!  

To teda - když paní Handsomebodyové vadila i ta písnička pro krátké obveselení, co by teprve řekla na to, že se ti tři baví s pánem z tak vážené rodiny, ještě by jí udělali ostudu po celém sousedství  asi by je rovnou přizabila.  


Zakopaný poklad

(M. de la Roche)


KAPITOLA 3

Část 2/2


Vypadalo to, že procestoval celý svět a nosil nám k oknu plno kuriózních věcí, které nám ukazoval. Jednou z nich byl špaček, jehož proutěnou klec umístil na parapet, kam dopadalo sluneční světlo.





Dostal ho, říkal, od jednoho člena posádky obchodní lodi u pobřeží Jávy.



Námořník ho vezl celou cestu z Devonu jako svoji společnost a dodal – „ten surovec mu vypíchl obě oči, aby se naučil snadněji mluvit, takže teď, vidíte, je ten chudák docela slepý."



„Slepý — slepý — slepý!" opakoval špaček čile, „slepý — slepý — slepý!"



My tři jsme byli uchváceni; a myšlenka, která se mi rychle rodila v mysli, se drala k vyjádření.
Pokud se tento úžasný stařec, jak říkal, plavil po mořích z Konce země až na Cejlon, nebylo možné, že viděl - nebo dokonce s nimi i bojoval - skutečné piráty? Nebyl na horké stopě skrytému pokladu?



Když jsem se snažil položit tu otázku, tváře mi hořely.
„Vy jste-" začal jsem, „vy jste-"



„No?" povzbuzoval. „Co jsem, Johne?"



„Och, vy jste někdy," vybuchl jsem, „viděl pirátskou loď – a piráty – opravdové?"



Tvář se mu rozzářila.
„Jistě," odpověděl ledabyle, „mnoho."



„Možná -" odvážil se Anděl se vzrušeným smíchem, „možná jste sám jedním z nich!"



Starý pán pátral v našich dychtivých tvářích svýma doširoka otevřenýma modrýma očima...



...pak se opatrně podíval do místnosti za sebou...



...a zjevně upokojený, že ho nikdo neslyší, položil si ruku na stranu úst a řekl hlasitým chraplavým šepotem:

„To jsem. Pirát, jaký kdy byl na světě!"



Myslím, že byste mě mohli srazit k zemi i pírkem. Vím, že se mi třásla kolena a celý pokoj se točil.



Seraf byl první, kdo se vzpamatoval, vesele zapípal –
„Já mám lád piláty!"



„Ano," opakoval starý pán zamyšleně, „pirát, jaký kdy byl na světě."





„Věci, co jsem viděl a udělal, by zaplnily tu největší knihu, jakou jste kdy viděli...





...a vstávaly by vám vlasy na hlavě, kdybyste si ji přečetli - s těmi všemi rvačkami a vraždami a věšením a bouřemi a ztroskotáním a honbou za zlatem!"



„Mnoho pěkných škunerů a fregat jsem potopil nebo si je zabral pro sebe a v jižních mořích není ani jeden přístav, kde by ženy neutišovaly pláč svých děti strachem z kapitána Pegga."



Pak spěšně dodal, jako by se bál, že zašel příliš daleko:
„Ale jsem reformovaný člověk, pamatujte - reformovaný člověk."



„Jestli mi tady budou věci pěkně vyhovovat, nemyslím si, že bych se znovu vypařil."



„To akorát, že vy chlapi působíte tak sympaticky, mě přimělo vám to všechno říct; ale musíte přísahat, že o tom nikdy nevydechnete ani slovo, protože nikdo kromě vás to neví."



„Můj syn a snacha si myslí, že jsem archeolog. Byl by pro ně strašný šok, kdyby zjistili, že jsem pirát."



Přísahali jsme udržovat to nejčernější tajemství a chystali jsme se ho zasypat stovkou otázek...



... když jsme zahlédli, jak do místnosti za ním vchází služebná nesoucí velký tác.



Kapitán Pegg, jak mu teď už musím říkat, nám poslal varovné gesto a začal stahovat okno dolů.



Uličkou se linula příjemná vůně pečeného hovězího. V příštím okamžiku květovaný župan zmizel a okno naproti zíralo prázdně jako předtím.



* * *

Anděl zhluboka vydechl. „Všimli jste si," řekl, „jak se celý proměnil, když nám říkal, že je pirát – byl divočejší a drsnější a používal víc námořnických slov?"



„Jak jsi to vůbec hned uhodl?" zeptal jsem se obdivně.





„Myslím, že poznám piráta, když nějakého vidím," odpověděl povýšeně.



„Ale, och, říkám si, nebyla by paní Handsomebodyová bez sebe, kdyby to věděla?"



„A nebyla by Mary Ellen vyděšená až k smrti, kdyby to věděla?"
„A nebudeme mít plno zábavy? Hurá!"



Váleli jsme se v extázi na posteli, která toho musela hodně vydržet.
Vzrušeně jsme mluvili o možnostech tak úžasného a nebezpečného přátelství.





A jak se ukázalo, žádná z našich představ se nevyrovnala tomu, co se skutečně stalo.




* * *

To odpoledne rychle uteklo.



Když se ručičky našich hodin blížily ke čtvrté hodině, zahladili jsme stopy našeho pobytu na posteli, jak jsme jen mohli...



...a když dovnitř vešla paní Handsomebodyová, našla nás sedět v řadě na třech židlích vyplétaných rákosem, na které jsme v noci věšeli naše oblečení.





Hubování, které nám udělila, bylo pro naši mužnost ještě delší a více ponižující než obvykle.







Šermovala svým tvrdým bílým prstem blízko u našich tváří a řekla, že zakrátko by psala našemu otci a stěžovala si na naše činy.



„Teď," řekla na závěr, „si důkladně umyjte obličeje a ruce a učešte si vlasy, které jsou přímo hanebné; pak přijďte tiše dolů na čaj."





Dveře se za ní zavřely.

* * *

„Co mě zaráží," řekl Anděl a mydlil si ruce, „je, proč se ta bradavice na její bradě tak třepe, když na nás štěká! Nemůžu z ní spustit oči."



„Tšepe se to," pípnul Seraf, když si přetáhl kartáč přes své kadeře, „plotože je to nelvózní, a já se tšepu taky, když mi nadává, plotože jsem nelvózní."



„Neboj se, starouši," odpověděl Anděl vesele, „my se o tebe postaráme."



I přes to kárání jsme byli v dobré náladě. Vskutku jsme téměř litovali paní Handsomebodyovou pro její neznalost divů a zázraků, mezi kterými dlela.



Tady byla ona a povykovala nad jakýmisi vycpanými ptáky ve skleněné vitríně, když se přímo u jejího parapetu usadil živý špaček, který uměl mluvit!





Trávila hodiny konverzací se svým unitářským pastorem, zatímco vedle bydlel skutečný pirát.

Bylo to žalostné, a přesto to bylo velmi vtipné.

Bylo pro nás těžké jít s takovými myšlenkami potichu dolů na čaj, ještě po pěti hodinách v naší ložnici.

Páni takže ten pán je pirát no to je něco ani se nedivím, že jsou z toho kluci u vytržení, určitě bude znát spoustu zajímavých historek jen doufám, že bude ten pán pořád k našim hrdinům hodný, ale zatím vypadá celkem solidně každopádně by určitě paní Handsomebodyovou trefilo kdyby věděla vedle koho bydlí

Jinak věřím, že musela ta scéna u okna dát strašnou práci ale povedla se ti náramně a všechno tam vypadá úžasně

Už se moc těším na pokračování

No, já si dovolím být poněkud skeptická - co když ten starý pán chce být pro chlapce jen něčím zajímavý, aby si udržel jejich pozornost a zájem ? Skutečná práce archeologa by je v tomto věku asi moc nezaujala Děti bývají pro staré lidi vynikajícím zpestřením běžných nudných dnů, tak jsem moc zvědavá, jak se bude jejich přátelství dál vyvíjet ! 

Děkuju vám mooc za krásné komentíky!    

@Lucisab - musí to být vzrušující dobrodružství! Ještě když si sami hráli na takové výpravy a najednou potkali někoho, kdo tím sám prošel! Snad je tedy opravdu reformovaný, protože to, o čem mluvil, z toho by opravdu tuhla krev v žilách  To s tou Handsomebodyovou je fakt výstižné      to by nepřežila
Ještě jednou moc děkuju za tak krásnou pochvalu   moc si toho vážím!

@Ludmila - to je zajímavý pohled a klidně by na tom něco mohlo být, že by jen předstíral, že je pirát, aby je zaujal - taky super úvaha    je pravda, že kdyby jim řekl, že je archeolog...    na druhou stranu, i tam se dá zažít zajímavé dobrodružství, věřím, že by to kluky zaujalo, kdyby jim o tom poutavě vyprávěl. V každém případě by to nemělo takový zvuk jako „pirát, jaký kdy byl na světě"  Máš pravdu, že obě strany jsou pro sebe důležité a hodně si navzájem zpestří život  


Zakopaný poklad

(M. de la Roche)


KAPITOLA 4

Část 1/2


Další den byla neděle.



Když jsme po ranní bohoslužbě seděli u oběda s paní Handsomebodyovou, jen tak tak jsme si uvědomovali existenci velkých bílých knedlíků, které před námi ležely vyboulené s lahodnou lepkavou sladkou omáčkou stékající po jejich kulatých stranách.



S ochabujícím zájmem jsme našimi lžícemi objížděli kolem jejich vnějších okrajů, jako telata okusují stoh slámy. Naše toulavé mysli procházely španělskými koloniemi s kapitánem Peggem.



Najednou promluvil Seraf tím svým sebejistým způsobem.
„U Peggových je pilát."



Paní Handsomebodyová se na něj ostře podívala.
„Cože?" dožadovala se.



Ve stejném okamžiku jsme ho s Andělem pod ubrusem stolu kopli.





„Co jsi to říkal?" opakovala paní Handsomebodyová přísně.



„Ten leglační stalý pán u Clibbage Peggových," odpověděl Seraf s plnou pusou.



Paní Handsomebodyová silně respektovala pana a paní Peggovy a tato slovní hříčka ji rozpálila.
„Chápu snad správně, Alexandře,“ vyhrkla, „že si děláš legraci z Peggových?“



„Ano," zahihňal se nešťastný Seraf, „je to hla clibbage. Vy ji hlajete s Peggovými."



„Okamžitě opusť stůl!" nařídila paní Handsomebodyová. „Stáváš se nesnesitelným."



Seraf vrhl jeden ztrápený pohled na svůj knedlík a propukl v pláč.





Slyšeli jsme, jak jeho kvílení stále slábne, jak se plahočil po schodech nahoru.





„Mary Ellen, odstraň ten knedlík!" přikázala paní Handsomebodyová.





Anděl a já jsme začali jíst velice rychle.



Nastalo krátké ticho; pak paní Handsomebodyová didakticky prohlásila:
„Pan Pegg starší je hodně zcestovalý džentlmen a jeden z nejuznávanějších archeologů své doby. Svým způsobem je možná trochu výstřední, ale je to hluboký myslitel."



„Davide, můžeš mi říct, co je archeolog?"





„Něco, co předstíráte, že jste," řekl Anděl, „a přitom to nejste."



„Nesmysl!" vyštěkla paní Handsomebodyová.



„Vyhledejte si to ve svém Johnsonovi*, až půjdete nahoru a dejte mi vědět výsledek. Teď vás omluvím."

citace :

*Pozn.  Johnson -  Johnsonův slovník anglického jazyka
 https://en.wikipedia.org/wiki/A_Dictionary_of_the_English_Language

* * *

Našli jsme Serafa, jak se válí na židli v učebně.





„Škoda toho knedlíku, starouši," řekl jsem konejšivě.



„Och, není to taková škoda," odpověděl. „Maly Ellen mi ho pšinesla pšes zadní schodiště."



„Jsem stlašně plný."



* * *

To odpoledne jsme viděli kapitána Pegga jít na procházku se svým synem a snachou. V dlouhém šedém kabátě a vysokém klobouku vypadal docela proměněný. Pan a paní Peggovi se tvářili dost pyšně, že mohou jít s ním.

---

Btw. omlouvám se za ty knedlíky, nemám nic takového ve hře, tak jsem našla aspoň jediné bílé jídlo, na které jsem si vzpomněla   Teď mám chuť na knedlíky

Bože, ten Seraf je ale brepta, co ho to jenom napadlo ! Mohl být, chudáček, zase o hladu, ještě že Mary Ellen má v tomhle ohledu dost rozumu. A jestlipak si chlapci najdou v tom slovníku význam slova "archeolog" a co na to řeknou ? Bude je to teda zajímat ? Rodina Peggových na poslední fotce vypadá opravdu krásně, obrázek jako vystřižený ze starých časů !
Jo, a co se těch knedlíků týče, to vůbec nevadí, žes žádné nenašla. Já sice nějaké podobné jídlo mám, ale taky bych ho ve svých downech asi těžko hledala 

Ludmi, díky moc za krásný komentář!         Brepta, to je trefné!    Pokaždé, co tu jeho větu čtu, tak mě to rozesměje  Jak se usnesli, že to musí být tajemství a hned první věc, co on vyhrkne, je tohle - a zrovna před tou správnou osobou  


Zakopaný poklad

(M. de la Roche)


KAPITOLA 4

Část 2/2


Následující den byl teplý a slunečný.



Když skončilo vyučování...



...spěchali jsme k oknu naší ložnice...



...a ke své radosti jsme zjistili, že protější okno je otevřené dokořán, proutěná klec na parapetu se špačkem uvnitř, nafukujícím se a šňořícím se na slunci, zatímco hned za ní seděl kapitán Pegg a kouřil dlouhou dýmku.



Vypadal, že má velkou radost, že nás vidí.
„Stát, moji věrní!" vykřikl. „Je nádherné počasí na plavbu, ale právě jsem tady zakotvil, kdybych měl to štěstí vás náhodou spatřit."





„Vidíte, dělá mi dobře, když si můžu promluvit s někým svého druhu a přestat předstírat, že jsem archeolog – abych si tak protáhl nohy svojí mysli, jak se říká."



„No – už jste dnes ráno určili kompasem směr?“



„Kapitáne Peggu," vybuchl jsem a srdce mi poskakovalo proti mojí blůze, „onehdy jste říkal něco o zakopaném pokladu. Opravdu jste nějaký našel? A mohl byste nám říct, jak jste to udělal?"



„Ano," odpověděl zamyšleně, „vykopal jsem ze země mnoho pytlů plných pokladů - ale ten nejpodivuhodnější nález ze všech jsem získal bez pátrání a bez prolití krve."



„V těch dnech, asi před čtyřiceti lety, jsem se tiše skrýval směrem na sever od Orknejských ostrovů. Nu, jednoho rána jsem dostal chuť prozkoumat některé odlehlé skály a malé ostrůvky, kterými je to tam poseté. Takže jsem odplul v člunu se čtyřmi námořníky, kteří veslovali; a nic moc jsem neviděl, jen pusté skály a zakrslé keře okolo, sklonil jsem se přes záď a zíral do moře. Bylo čisté jako křišťál.



„Když jsme proplouvali úzkým průlivem mezi dvěma skalními ostrůvky, vyzval jsem muže, aby si od vesel odpočali, protože cosi podivného dole upoutalo moji pozornost."



„A teď už jsem jasně viděl v zelených hlubinách vzpřímeně stojící španělskou galeonu, drženou jako ve svěráku sevřením dvou velkých skal. Musela tam ztroskovat se všemi na palubě, když větší část španělské Armady ztroskotala na březích Británie."



„Ať mě sebere ďas, mládenci," vykřikl jsem. „Tady bude opravdový poklad! Zpátky na loď pro naše potápěčské obleky - kořist pro všechny a švestkový koláč k večeři!"



„No, abych to zkrátil, já a čtyři nejdůvěryhodnější z posádky jsme si oblékli potápěčské obleky a brzy už jsme se procházeli po kluzkých palubách, po kterých kdysi šlapali španělští velikáni a vojáci, po scéně mnoha krvavých  bojů, to se vsadím."



„Jejich kostry ležely na palubě, omotané mořskými řasami a z každé skulinky galeony vyrůstala vysoká červená, zelená, žlutá a fialová řasa, která se vlnila a zmítala pohybem moře."



„Paluby byly posety mušlemi a pískem a dovnitř a ven z jejích ztrouchnivělých žeber se při našem přiblížení vrhaly vyděšené ryby. Byl to příšerný pohled."





„Tři týdny jsme pracovali, vynášeli poklad na naši vlastní loď, a já jsem se už začal cítit jako doma pod vodou stejně jako nad ní."



„Nakonec jsme bez nehody vypluli a každý muž na palubě dostal svůj díl a někteří z nich pověsili pirátství na hřebík a usadili se jako hostinští a obchodníci."



Když zvuk jeho hlubokého hlasu ustal, my tři jsme také mlčeli a toužebně jsme mu hleděli do očí, které byly tolik jako moře.



Pak – „Kapitáne Peggu,“ řekl Anděl tichým, tichounkým hláskem, „nemyslím – nemyslím si – že byste věděl o nějakém skrytém pokladu někde tady v okolí?"



„Strašně rádi bychom nějaký našli. Bylo by skvělé o tom napsat a povědět tátovi!"



Nad bronzovými rysy kapitána Pegga se mihl úsměv. Bouchl pěstí o okenní parapet.

„No, jestli vy nejste chlapi přímo podle mého gusta!" vykřikl.



„Poklad někde tady? Právě jsem se k tomu dostával - a je to ta nejpodivnější věc!"



„Byl tam jeden námořník - jménem Jenks - chlapec, kterému jsem věřil a miloval ho jako svého vlastního syna...



...který mi ukradl větší část mého podílu na pokladu, a přestože po něm pátral a prohledal celou zeměkouli –“ kapitánovy oči se zuřivě obrátily v sloup – „nenašel jsem ani stopu po něm, ani po pokladu, až dva roky zpátky."



„Bylo to na Madagaskaru, kde jsem dostal zprávu od umírajícího muže, přiznal se, že otřesen výčitkami svědomí, přinesl to, co zbylo z kořisti...



...a zakopal to na zadním dvorku paní Handsomebodyové!"



„Na zadním dvorku paní Handsomebodyové!" Opakovali jsme ta slova v naprostém úžasu.





„Přesně tak," potvrdil kapitán Pegg vážně. „Jenks zjistil, že vlastním sousední dům, ale neodvážil se poklad zakopat tam, protože dvůr měl hladkou půdu a byly by na ní vidět, kdyby se do ní rylo; zatímco dvorek paní Handsomebodyové, protože je pokrytý prkny, byl to pravé. "



„Takže prostě zvedl jedno z prken, vykopal díru a uložil pytel obsahující to poslední z pokladu a napsal mi své doznání. A takhle to bylo!“

Laskavě se na nás usmál.



Toužil jsem ho obejmout.



Březnový vítr se snášel a hvízdal uličkou a špaček ostře krátce zacvrlikal a naklonil hlavu.



„Kdy, ach kdy -" vyprskli jsme - „dnes v noci? Můžeme to jít hledat dneska v noci, kapitáne Peggu?"



Přemýšlel. „Ne-e. Dnes v noci ne."



„Jenks, víte, mi poslal plánek dvora s křížkem, kterým označil, kde ten poklad leží, a já ho budu muset jít najít, abych neztrácel čas překopáváním celého dvora."



„Ale zítra večer – ano, zítra o půlnoci začneme pátrat!“

Ó, tak že by přece jen ? Nebo jen to jen hra pro naše chlapce, kterou si starý pán vymyslel ? Jsem napnutá jak kšandy a nemůžu se dočkat dalšího dílu !

Taky jsem moc zvědavá na pokračování že by nedaleko nich byl opravdu poklad? Jinak Seraf je brepta, přesně jak ho trefně nazvala Ludmi

Jinak musím obdivovat tvůj styl psaní všechno to překládáš a čte se to přímo neuvěřitelně moc ti děkuji za další příjemné čtení

Díky moc za krásné komentáře!    
@Ludmila - zajímavá teorie - pořád to může být kterákoli z těch možností, ale tak jako tak to je velké dobrodružství Sice nejsem kluk, ale něco takového by mě taky hrozně bavilo  Ale jestli si to jen vymyslel, má obdivuhodnou představivost, když to umí tak perfektně popsat    Zní to jako pravdivá historka. A pokud to sám prožil, je to něco - opravdový pirát jako soused.... já bych se ho bála, ale tihle kluci mají víc odvahy

@Lucisab - díky moc  za milou pochvalu    a není vůbec zač, pro mě je radost to vytvářet a pak mě vždycky neskutečně potěší vaše komentáře      těší mě, pokud se to dobře čte moc to pro mě znamená!  Taky jak který příběh - některý je tak krásně napsaný a čtivý, že se dá stejně tak snadno i přeložit (i když některé těžší pasáže mi dělají problém, jak je předělat do češtiny, aby to znělo přirozeně, někdy mi to vůbec nejde   ). Tenhle příběh se zrovna překládal hezky a původní kniha je úžasná, až se divím, že nebyla vydaná v češtině nebo zfilmovaná   . Ale je kopa jiných, u kterých mám každou chvilku problém s překládáním.   Ne s porozuměním, ale právě s tím převedením do češtiny, protože si nevím rady, jak některou frázi předělat, ať to zní normálně.   Případně je to přímo nějaké jejich rčení, které skoro nejde přeložit tak, aby to dávalo smysl    asi se to pak musí nějak jinak opsat a já nejraději dodržuju ten text tak, jak je a nechce se mi to překopávat.

---

Pospíšila jsem si s pokračováním, ať to tu máte co nejdřív.
Poslední pátá kapitola rozdělená na tři díly před námi  jste připravení na plavbu s kapitánem Peggem?  


Zakopaný poklad

(M. de la Roche)


KAPITOLA 5

Část 1/3




Při večeři toho dne měl rýžový nákyp chuť ambrózie.



Když padla noc, přípravy byly v plném proudu.



Nejprve byla propašována lopata z uhelného sklepa a ukryta v rohu dvora za sudem s popelem spolu s železným páčidlem, které mělo být použito jako páka, a prázdným pytlem na pomoc při odnášení pokladu.



Té noci jsem skoro nespal, a když už jsem usnul, moje mysl byla plná divokých představ.





Druhý den ráno jsme byli opravdu nepozorní žáci...





...a u oběda jsem jedl tak málo, že to paní Handsomebodyovou vedlo k tomu...







...že vtipně poznamenala, že někdo ani ne na tisíc mil daleko odtud si koleduje o žlučníkový záchvat.




* * *

Ve čtyři hodiny se u okna objevil kapitán Pegg a vypadal jako obrázek radostné odvahy.





Řekl, že ho zahřálo u srdce, že se znovu věnuje své staré profesi, a skutečně jsem nikdy neviděl v očích nikoho veselejší jiskřičky.



Našel plán dvora, který poslal Jenks, a nepochyboval o tom, že brzy budeme vlastnit španělský poklad.



„Ale je tu jedna věc, mí chlapci." prohlásil vážně: „Nedělám si žádný nárok na jakýkoli podíl na této kořisti."



„Ať je to srozuměno. Cokoli najdeme, bude zcela vaše. Kdybych si vzal nějaké takové zboží do domu svého syna, jeho žena by pojala podezření...



...padaly by nepříjemné otázky a byl by konec s touhle věcí s archeologem."



„Nemohl byste to schovat pod postel?" navrhl jsem já.



„Ó, ona by to určitě našla," odpověděl smutně.



„Vrtá do všeho. A i kdyby to nenašli až do doby, co budu mrtvý, cítili by se zahanbeně, kdyby si pomysleli, že jejich otec byl pirát."





„Budete to muset vzít vy."



Souhlasili jsme tedy, že ho zbavíme odpovědnosti za jeho podivně nabytý zisk. Rozešli jsme se pak s tím, že se s ním máme setkat v uličce mezi oběma domy přesně o půlnoci a že si mezitím máme zachovat klidné a obyčejné chování.



* * *

S přídavkem čtyř koblih a plátkem studeného chlebového pudinku šlohnutých ze spíže byly naše přípravy hotové.



Byli jsme ukázněná zvířátka; vždy jsme šli do postele bez reptání, ale tuto noc jsme tam doslova vlítli.



Seraf zakončil své modlitby slovy - „a za tento pilátský poklad nás učiň oplavdu vděčnými. Amen."



V příštím okamžiku jsme se ponořili pod přikrývky a schoulili se tam v divokém očekávání.
Od půl osmé do dvanácti je dlouhý časový úsek. Seraf pokojně spal.



Anděl nebo já jsme každou chvíli vstávali a škrtli zápalkou, abychom se podívali na hodiny.



V devět jsme měli takový hlad, že jsme snědli všechny čtyři koblihy. V jedenáct jsme snědli plát studeného chlebového pudinku.



Potom jsme už mluvili méně a myslím, že Anděl dřímal, ale já jsem ležel a zíral směrem k oknu a hlídal, kdyby se objevila záře, což by znamenalo, že je kapitán Pegg na nohou a zapaluje plyn.



Konečně to přišlo –



– bledý a třesoucí se posel, který ukazoval náš pokojíček v novém aspektu – v takovém z tajemných a groteskních stínů.



V mžiku jsem byl na nohou. Třásl jsem Andělem za rameno.
„Vzhůru s tebou!" šeptal jsem chraptivě. „Nadešla ta hodina!"



Věděl jsem, že se Serafem musí být přijata drastická opatření...



...a tak jsem ho jen chytil pod paží a beze slova ho postavil na nohy.



Nějakou chvíli se kymácel a zarýval si klouby do očí.
Ručičky hodin ukazovaly za deset minut dvanáct.



Anděl a já jsme si spěšně natáhli kalhoty; a on, který se rád oblékal podle své role, si zastrčil nůž do opasku a kolem hlavy si omotal šarlatový hedvábný kapesník (vypůjčený od Mary Ellen). Jeho tmavé oči se pod jeho záhyby leskly.
Se Serafem jsme zůstali bez podobných ozdob, až na to, že on si opásal svůj věrný meč kolem svého silného pasu a já jsem měl v ruce svůj bajonet na hraní.



Plížili jsme se dolů po inkoustově černých schodech a ani jsme nedýchali. Dolní hala se zdála jako jeskyně.



Mohl jsem cítit staré koberce a potahy židlí z žíněné látky.



Kradli jsme se zadní chodbou mezi galošemi, deštníky a prachovkami. Zadní dveře měly klíč jako od vězení.



Anděl to zkusil oběma rukama, ale i když to strašně skřípalo, zaseklo se to.



Pak jsem to zkusil já a nemohl jsem odolat vítěznému cvaknutí jazykem, když se klíč otočil, protože Anděl byl ješitný chlapík a těžil z toho, že je nejstarší.



A když na nás na dvoře svítilo měsíční světlo! — ach, ta lahodná svoboda!



Poskakovali jsme radostí.

---

(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)
btw. omlouvám se, že se mi nepodařilo vychytat ty jejich pirátské převleky, dlouho jsem sháněla oblečení nebo doplňky pro děti, ale nic jsem nesehnala. Takže Anděl nemá šátek na hlavě ani nůž, Serafovi jsem dala jiné oblečení, aby mohl mít „meč" (meč jako doplněk asi neexistuje pro děti?) a John nemá bajonet. Doufám, že vám to nebude moc vadit, už je tak nechám i v další kapitole.
Užijte si hezké květnové svátky

To jsem tedy zvědavá, co nakonec najdou ! A jestlipak je paní Handsomebodyová neodhalí ? Co by v tom případě spolu se starým pánem dělali ?  
A opět vůbec nevadí, milá Hellohello, že Ti chybí nějaké rekvizity, to kouzlu tohoto příběhu nemůže uškodit, když se člověk začte, tak tyhle drobnosti v podstatě ani nepostřehne

Hello, to vůbec nevadí souhlasím v tomhle s Ludmi, ne vždy se dají sehnat věci do příběhu podle představ, ale tobě se to vždycky povede v rámci možností co jsou naprosto dokonale jinak taky doufám, že je paní Handsomebodyová nenachytá... to by byl průšvih jsem moc zvědavá co nakonec objeví

Děkuju moc vám oběma za super komentáře!      moc si jich vážím  
máte pravdu, kdyby je přistihla paní Handsomebodyová, tak by ji kleplo - nebo by klepla ona nejdřív je a pak by to s ní kleplo  
A díky moc za pochopení, že jsem nemohla vše udělat podle toho textu, i tady některé věci nebudou sedět, ale co se dá dělat    tak vás zase prosím o představivost

Můžeme na předposlední kapitolu  uvidíme, jestli se jim něco podaří najít, jestli tam Jenks opravdu poklad schoval, jak bylo řečeno.


Zakopaný poklad

(M. de la Roche)


KAPITOLA 5

Část 2/3



V uličce jsme čekali na našeho vůdce.



Mezi střechami jsme viděli nízko půlměsíc, visící jako nakloněné ptačí hnízdo na tmavě modré obloze, zatímco u něj poblíž se jako mláďata třepotala skupinka hvězd. Hodiny katedrály odbíjely půlnoc.



Brzy jsme zaslechli kradmé kroky kapitána Pegga, a když jsme ho uviděli, zalapali jsme po dechu...





...protože místo květovaného županu měl na sobě kalhoty a vysoké boty, volnou košili s modrým šátkem uvázaným na krku...



...a po jeho boku byla lesknoucí se šavle.



Když nás uviděl, široce se usmál.
„No, jestlipak nejste ozbrojení - každý jeden z vás - dokonce až po miminko!" vykřikl. „Úžasné!"





„Můj meč je oplavdický," prohlásil Seraf důstojně. „Někdy bojuju s obly."





Kapitán Pegg si pak potřásl rukou s každým z nás a my jsme byli nadšeni, že s námi takový muž jedná jako se sobě rovnými.



„A teď do práce!" řekl srdečně. „Tady je plán dvorku, jak ho poslal Jenks."



Jasně jsme ho mohli vidět v měsíčním světle, všechno úhledně vykreslené, dokonce i sud na popel a sušák na prádlo...







...a támhle, na pátém prkně od konce, byl kříž vyvedený červeným inkoustem a vedle něj kouzelné slůvko – Poklad!

Kapitán Pegg zasunul páčidlo do široké škvíry mezi čtvrtým a pátým prknem, pak jsme na něj všichni zatlačili celou svou vahou s „Hej, rup, moji věrní!" od našeho náčelníka.



Prkno letělo nahoru a my jsme letěli dolů a rozvalili se na zemi. Kapitán, zběhlý v takových věcech, se nějak udržel na nohou, i když se trochu zapotácel.



Pak jsme v mžiku už divoce tahali za prkno, abychom ho uvolnili. To se nám po velkém úsilí podařilo a byla odhalena temná, vlhká díra.
Kapitán Pegg klesl na kolena a rukou opatrně prozkoumával místo pod prkny. Jeho výraz poklesl.
„Ať mě veme ďas, jestli to najdu!" zamumlal.



„Nechte mě to zkusit!" dychtivě jsem vykřikl.
Oba s Andělem jsme také vrazili ruce dovnitř a šátrali mezi vlhkými hroudami hlíny. Cítil jsem, jak se odplazila pryč žížala.



Kapitán Pegg nyní zapálil zápalku a držel ji v otvoru. Vrhalo to záři na naše napjaté tváře.
„Držte to blíž!" prosil Angel. „Tudy - přímo tady – nevidíte?"





Ve stejnou chvíli jsme oba viděli těžký kovový kruh, který vyčníval, i když jen maličko, nad povrch země.



Uchopili jsme ho současně a táhli. Kapitán Pegg zapálil další zápalku. Bylo to těžké – ach, tak těžké! –



– ale dostali jsme to ven – pěkně velký kožený pytel svázaný řemínky. K jednomu z nich byl připevněn kruh, který jsme předtím prvně spatřili.



Teď, když jsme klečeli, jsme zírali do tváře kapitána Pegga. Jeho široké modré oči nějak nabraly jiný výraz.



„Chlapci," řekl jemně, „otevřete to!"



Tam, za měsíčního svitu, jsme uvolnili všechny sponky pytle a jeho obsah jsme vysypali na holá prkna. Poklad tak ležel odhalený, třpytivá hromada, jako kdybychom z vlhké země vykopali kousek měsíčního svitu.





Dřepli jsme na prkna kolem něj, naše hlavy se dotýkaly a naše udivené oči byly naplněny jeho kouzlem.



„To je poklad," zamumlal Anděl ohromeným hlasem, „skutečný poklad. Povíte nám, kapitáne Peggu, co všechny tyto věci jsou?"



Kapitán Pegg, v podřepu jako my ostatní, zamyšleně rukama projížděl po té prapodivné sbírce.



„No, ať na místě zfialovím," zavrčel, „jestli si ten šmejd Jenks nenechal většinu zlatých mincí pro sebe a nám nechal jenom stříbro!"



„Ale tady jsou tři zlaté dublony, hezky jeden pro každého z vás!"



„A tady jsou dukáty a stříbrné floriny a španělské dolary – a některé nemohu ani pojmenovat, dokud na ně neposvítí denní světlo. Je to pěkný poklad, a podívejte se sem –“



- zvedl dvoje staré španělské hodinky, přesně to pravé pro džentlmeny – dobrodruhy.



My chlapci jsme se nyní sami ponořili do pokladu a vynesli jsme na světlo párek zastaralých pistolí, starou stříbrnou karafu...



...kompas, báječnou sadu šachových figurek vyřezaných ze slonoviny...



...a několik zvláštních mušlí, které nadchly Serafa.





A další kuriózní věci tam byly, se kterými jsme zacházeli s úctou, a mince z různých zemí, čtvercové i kulaté, a některé s vyvrtanými dírami.



Byli jsme tak zaujatí naším objevem, že nikdo z nás neslyšel blížící se kroky, dokud nepřišly přímo na nás.

Takže jsem zbytečně pochybovala a chlapci s kapitánem opravdu našli poklad ! Ale co s těmi věcmi teď podniknou ? A kdo je vyrušil, snad ne paní Handsomebodyová ? To by byla velká smůla !

Ludmi, moc děkuju za hezký komentář!      Ten nález pokladu je perfektní, to, že ten plánek nelhal a byl tam opravdu poklad, je fakt něco!    Horší to bude s tím, kdo je teď „přepadl". Být to paní Handsomebodyová, byl by to jejich konec     za chvilku se to už dozvíme

Nemůžu uvěřit tomu, že tohle je už poslední kapitola  Přeju vám hezké čtení a užijte si dnešní volno!  

Zakopaný poklad

(M. de la Roche)


KAPITOLA 5

Část 3/3



Pak jsme se leknutím otočili a ke svému zděšení jsme uviděli paní Handsomebodyovou a Mary Ellen s vlasy v natáčkách a těsně za nimi pana a paní Mortimer Peggovy...



...spoře oblečené, ​​a pán držel revolver.



„Davide! Johne! Alexandře!" vyštěkla paní Handsomebodyová.





„No co jste si mysleli!" pocházelo od Mary Ellen.



„Otče! Copak jste se už dočista pomátl?" vykřikla paní Peggová.





A – „Ach, no teda, táto  –“ koktal pán s revolverem.



Kapitán Pegg se důstojně zvedl na nohy.



„Tito mladí džentlmeni," řekl jednoduše, „dokázali s mou pomocí najít nějaký zakopaný poklad, který mi před lety ukradl muž jménem Jenks a který je zde už po dvě desetiletí ukrytý."



„Tímto se vzdávám všech nároků na něj ve prospěch mých tří statečných přátel!"





Pan Pegg se skláněl nad pokladem.
„Tak se podívejte sem, pane," řekl dost ostře...



... „některé z toho se zdají být jako docela cenné věci – "



„Znám jejich hodnotu na penci," odpověděl jeho otec se stejnou přísností...



„a chci, aby patřil výhradně a zcela těmto chlapcům."



„K čemu že jste to tak vyšňoření?" dožadovala se jeho snacha.



„Jako džentlmeni ducha," odpověděl kapitán Pegg trpělivě, „jsme se rozhodli podle toho obléknout. Děláme, co můžeme, abychom ve světě zachovali trochu toho kouzla a veselosti. "



„Někteří lidé -" pohlédl na paní Handsomebodyovou - „by to všechno rádi samou ukázněností odstranili."





„Myslím,“ řekla naše vychovatelka, „že vzhledem k tomu, že je to můj dvorek, mám určitý nárok na –“



„Vůbec žádný, madam - vůbec žádný!" přerušil ji kapitán Pegg.



„Podle všech obyčejů při hledání pokladu si poklad ponechává nálezce."



Paní Handsomebodyová byla umlčena. Nechtěla se hádat s Peggovými.





Paní Peggová k ní přišla blíže.
„Paní Handsomebodyová," řekla a velmi rychle mrkala svými bílými řasami,



„opravdu si nemyslím, že byste měla dovolit svým žákům, aby přijali tento – ehm – poklad."





„Můj tchán se v poslední době stal velmi výstředním...





...a já jsem si jistá, že to on sám tyto věci velmi nedávno zakopal. Ještě předevčírem jsem na jeho psacím stole viděla tu sadu slonovinových figurek.“



„Drž jazyk za zuby, Sophie!" zařval kapitán Pegg hlasitě.



Pan Mortimer Pegg se podíval varovně na svou ženu.
„V pořádku, táto! Neboj se," řekl a vzal otce za paži.



„Bude to přesně tak, jak říkáš; ale jedna věc je jistá, pokud zůstaneš venku v tomhle nočním vzduchu, nachladíš se k smrti." Zatímco mluvil, ohrnul si límec kabátu nahoru.



Kapitán Pegg si s Andělem a se mnou velkolepě potřásl rukou...





...pak zvedl Serafa do náruče a políbil ho.
„Dobrou noc, miminko," řekl jemně. „Hezky se vyspi!"



Pak se obrátil ke svému synovi. „Morte," řekl, „takhle jsem malého chlapce nepolíbil od té doby, co jsi byl přesně takhle velký."



Pan Pegg se zasmál a zachvěl se...



... a odešli docela přátelsky ruku v ruce...





...paní Peggová je následovala a mumlala si pro sebe.



Paní Handsomebodyová se na poklad podívala pohrdavě.



„Mary Ellen," nařídila, „pomoz dětem posbírat to smetí a okamžitě pojďte dovnitř. Je už tolik hodin!"





Mary Ellen s mnoha výkřiky asistovala při přemísťování pokladu do naší ložnice.



Paní Handsomebodyová poté, co to tam viděla uložené a nás bezpečně pod přikrývkami, sama uhasila plyn.



„Napíši vašemu ​otci," řekla přísně...



„a povím mu o všech okolnostech."





„Pak uvidíme, co se udělá s vámi a s tím pokladem."



S touto skrytou hrozbou nás opustila.





Přitulili jsme se naše tělíčka k sobě. Byla nám zima.



„Zítra napíšu otci já sám a všecko mu vysvětlím," oznámil jsem.



„Víte," přemítal Anděl, „myslím, že budu pirátem místo stavebního inženýra, jako je otec."



„Věřím, že je v tom něco víc."



„Já stejně budu inženýrem," řekl jsem já.



„Já myslím," zamumlal ospale Seraf, „myslím, že budu biskupem...



...budu chodit spát ve splávný čas a budu mít na svačinu sázená vejce."




KONEC.

---

A je to za námi  Já se teď vrhnu na třídění fotek a zase vám sem dám nějaké záběry z natáčení a pustím se do dalšího příběhu, na který jsem se strašně těšila, už teď jsem zvědavá, jestli se bude líbit vám.
Jinak kdybyste chtěli ještě nějaký další příběh z této knížky o třech klucích, moc ráda nějaký další vyberu myslím, že by se tam ještě něco našlo, co bych mohla zvládnout v Sims. Budu ráda, když mi případně dáte vědět, jestli byste ještě chtěli pokračování.

@Ludmila -

Spoiler:

Děkuju moc oběma svým čtenářkám za perfektní podporu a krásné komentáře mám pokaždé radost z každého vašeho příspěvku

Takže to pro ně pan Pegg vymyslel, ale je to od něj moc hezké díky němu zažili aspoň nějaké dobrodružství jen se teď trochu bojím co na to řekne otec kluků snad bude mít pro jejich klukoviny pochopení

Jinak určitě bych se ráda ještě něco dozvěděla o klucích a jejich neplechách takže pokud se ti bude chtít vytvářet další jejich dobrodružství tak jsem pro všemi deseti

A už se moc těším na fotky z natáčení, to bude zase sranda

Moc děkuji za tenhle krásný příběh a těším se už na další

Krásný konec příběhu, díky za něj, milá Hellohello ! Moc jsem se bála, co na to paní Handsomebodyová, ale když se tam sešli navíc ještě ti další, nabralo to zajímavé grády Zajímalo by mě, co na to asi tak řekl jejich otec, škoda, že se to nedozvíme A co se týče dalšího příběhu s chlapci, jsem jednoznačně pro !