Příběh rodiny Zestů

Ano, divoké osudy, to to vystihuje Zajímavé zvraty, taky jsem zvědavá, co je čeká dál - očividně ani jednomu to nevychází dle představ

Tak to je tedy bydlení snů jsem zvědavá jak se bude dál Tarashi dařit

Dámy děkuji, musím dohánět resty, tak snad nevadí, že takhle opožděně děkuji :D
**

"Hej! Hej! Vstávej, ospalé káčátko!" ozvalo se.
Tarashi byla jako ve zlém snu. Tak hezký sny a zkazí je tak nepříjemný člověk, jako je ON.
"Zase ty?? Umgh...nikdo ti neříkal o tom, že dveře jsou od klepání?" zabručela a snažila se rozkoukat. Oči slepené, včera usnula hned jak přišla domů, ani se neopláchla, jen padla do postele i v botách. Dál tedy mžourala po místnosti a házela na chlápka nevěřícný pohledy. Ani trocha soukromí nemá!




"To mě sice učili, ale v mém domě nemám soukromí! Nejsem na něj zvyklý a mám hlad!" vysvětlil.
"Ehm, no a co já s tím?" nechápala.
"Tak podívej, slečinko, jsi tu pod podmínkou, že ty se postaráš o vše možné, včetně mě a já ti ukážu, jaký svět umí bejt pestrý!" sednul si na postel a hodil vážný výraz. Což se Tarashi samozřejmě nelíbilo a hodila po něm nepřátelský obličej. Zvedla obočí na styl výstražného znamení, že tohle určitě ne.


"Ne! Já jsem tu, abych se postavila na vlastní nohy a nebylo mi řečeno, že ti mám dělat chůvu!" mrzutě prskla. "Už vidím, proč s Tebou evidentně nikdo nevychází, jsi mrzutý a otravný!" pokračovala.
"Jsem mrzutý a otravný?!" smál se a napodoboval její hlas. "Samozřejmě, kdo by nebyl? Jsem chlap, mám své potřeby a jedna z nejdůležitějších je hlad! Ten mám dost velkej!" pokračoval.

Tarashi jen pokrčila rameny a hlasitě vzdychla. Odebrala se do kuchyně, beztak měla i ona na něco chuť a tak uklohnila své domácí farfelliny. Ani si nevšimla, že do kuchyně vlezl potichu jako myš další obyvatel.


"Hm...nechutná to zle!" mlaskal si pod vousy, když se ochomýtl okolo talíře.
"Nemáš zač.." ujídala dál potichu.
"Poslouchej, mám nějakou práci ještě dálkově do školy, tak jsem si myslel.." snažil se navázat kontakt.
"Omluv mě, nemám čas..je hezký, že takovej..nechci říct co.. chodí do školy!" zasmála se a dál se věnovala jídlu.
Byl zaražený, jak si dokáže to káče malý, drzý s umanutou hlavou dupnout.
Chvíli si zacvičila po vydatné baště, zatímco on se snažil smolit si v kanceláři práci.

"Sakra!" ozývalo se z místnosti, z které šlo slyšet až do kuchyně. Ještě párkrát šlo slyšet z místnosti rozčílení a párkrát i bouchnutí. Tarashi to lehce nahánělo hrůzu. Takový nervák, pomýšlela. Kdo by s ním mohl být..


Tarashi se tak jen smála pro sebe a pak se šla převléknout. Doumyla nádobí a chtěla se jít projít ven.
Když se chystala u dveří, zastavil jí.
Stoupl si před ní, usmál se jako sluníčko na hnoji a zamkl.
"Co, co to děláš? Vidím, že si bereš i ty kabát?" koukala na něj překvapeně, když se převlíkal. Ta jeho kolínská šla cítit přes celou místnost.
"Tak jinak, koťátko...nechci být na tebe zlej, ale nějakou pomoc opravdu potřebuji! Takže ti slíbím, že tě vytáhnu ven, když mi ty na oplátku pomůžeš s prací! Jsi mladá a přesně to, oni chtějí!" vysvětlil.
Tarashi jen zakroutila hlavou.
"Ani náhodou a jestli v tomhle hodláš pokračovat, zavolám našim!" křičela na něj.
"To si posluž, srdíčko, mile rádi tě doma zase uvítají.." zakřenil se.
Měl pravdu, sakra!
Přeci ani ona sama nechtěla zpět do domu, chtěla si přeci dokázat, že to sama zvládne, vždyť ostatní sourozenci už z domu odešli a mají své zájmy, rodiny a ona?
"Dělej, ale pak mě pustíš!" ukázala prstíčkem, načeš se zasmál a přitakal hlavou.


Chvíli mu tam diktovala, co má napsat a práce šla jedna dvě. Když doklapl poslední písmenko, zaradoval se, Tarashi si oddychla a zjistili, že se venku rozlilo jako z konve.
"Hm, tak nic!" zabručela, když se podívala z okna a šla se dívat do svého pokoje na televizi.
Netrvalo dlouho a z chodby se začínal ozývat jakýsi prazvláštní vydřený vzdychot. Už už si Tarashi myslela, že si snad ten prdlouš z ní dělá šoufky. Opatrně se postavila na chodbu a dál poslouchala. Vzdychy se ozývali čím dál hlasitěji a když už se to nedalo přeslechnout, opatrně se za ním odhodlala jít. To si jako myslí, že se bude takhle nahlas oddávat zábavě, aby to musela slyšet? Prase jedno perverzní! Otevřela dveře a jaké překvapení, když ho uviděla na cvičícím stroji.


"Co to tady ..! ?" koukala nevěřícně.
"Eh?!? Potřebuji být do konce týdne ve formě! Jedu na služebku, určitě ti o tom vaši řekli, ne?" koukal na ní zpocený a dál se věnoval přítahům.
Co jsem si sakra myslela? Pomyslela si. Chvíli ještě sledovala jeho tělo, jak se pot po jeho břišácých valí dolů až někam do útrob tepláků. Ztěžka polkla.
Proč by vydával takovéhle zvuky, kdyby tu někoho měl? A proč vlastně tak blízko jejího pokoje? Bl*á naivka! Přehrávala si v hlavě.
"Omlouvám se..nechtěla jsem tě rušit.." sklopila oči a dál si šla po svých zpět do pokoje. Co se to s ní děje? Však si hledí svého, proč jí ten chlap tak vadí, ať už tím, že okolo ní projde nebo tím, že snad dýchá v její blízkosti? Proč ale v té její hlavě stále je?

Zajímavě se to vyvíjí fakt zvláštní, jak se to všechno událo, že tam musí uklízet výměnou za to, že tam může bydlet a hlavně - že jí o tom dopředu nikdo nic neřekl. Musel to být dost šok, ale evidentně se s tím už začala sžívat... nakonec bude určitě ráda a jejich vztah určitě nezůstane jen takhle

To vis, zili na hore Komorebi, tak nejaka ta kultura tam byla :D akorat hold to padlo na posledni z trojcat, nebot Lucita je jeste mala na vdavky

"Prosím, řekni, že to není pravda!" špitla a celá se chvěla. Chlupy jí stály všude.
"A co ? Mám ti snad lhát? Chci tě, tak moc tě chci a nemůžu tě mít!"
"Ale můžeš, jen mi řekni, jak ti mám pomoci?" nechápavě hleděla na muže.
Jeho zrak spočnul na její bílé podprsence. Stiskl ji a zakousl se do rtu.
"Nemůžu..promiň!" vzdychl.
Tarashi nechápala.
"Ale proč?!" vykřikla a v tu chvíli se celá zpocená vzbudila.


To byl sen? To bylo jako vážně sen? Vždyť to bylo tak živé! Cítila jeho doteky! Byl tak smutný a ona nevěděla proč?
Když se trošku probrala, ještě v pyžamu sešla dolů. Slyšela zvuky z kuchyně.
V kuchyni to vonělo jako jablečný štrúdl.
"Dobré ráno..dáš si?" pobídl ji, když pokládal ještě teplý dort na linku.
Vytřeštěně zírala na stůl a střídavě na něj. Zamračila se, něco se děje?
Její výraz neunikl jeho zvídavému pohledu.


"Budu hádat! Nejíš nic sladkého?" zeptal se nesměle.
Tarashi zavrtěla hlavou.
"Promiň. Nějak nejsem ve své kůži.." smutně se přiblížila k němu, sebrala dort a dodržela si lidský odstup. Drásalo jí, proč se jí zdál takový sen a ještě více jí drásal pohled, na jeho mužné tělo. Musí ten týpek chodit po době nahoře bez? Má snad málo triček?
Její myšlenky stopla jeho věta.
"Vím, co by ti mohlo zlepšit náladu, ačkoliv...často to nedělám, tobě udělám vyjímku. Ale až mi slíbíš, že přestaneš mít výraz Schwarzenegerra! Naháníš mi docela husí kůži, když si představím malého Švarcíka nasupeného v tvém malém podání...musí to být vážně drsnej pohled!" zamyslel se při představě.


Chvíli na něj nechápavě hleděla. Po chvíli trapného ticha, kdy si i Henry říkal, jestli neřekl něco, co dívku mohlo namíchnout víc, se probrala z tranzu.
"Dojdu si trošku zrelaxovat tělo..budu na zahradě!" věděla, že je lepší se pakovat z dohledu. Dneska bude krutej den!
"Raz dva! Kop! Úhyb!" křičela na pytel, když si vydobíjela fyzičku a nervy, které v sobě z nějakého nepochopitelného důvodu měla. Aniž by si všimla, jak byla potopená do vlastních myšlenek a v přívalu adrenalinu procházejícím jejím něžným, dívčím "schwarzeneggerovským" tělem si dál třískala do pytle.
Celou dobu za sebou měla pozorovatele. Byl opravdu jak duch.


"Měla by ses víc soustředit na sílu, kterou do toho pytle vkládáš!" připletl se k červenovlásce.
"Měl by ses pakovat! Aby ses zase nebál..." zafuněla a koutkem oka sledovala, jeho reakci.
Při výkopu ji chytil za nohu. Byla to rychlost, ale zjistila, že postřeh má opravdu bystrý.
"Zadrž chvilku! Ukážu ti to!" kasal se a začal neoblomně bušit do pytle.


Naznačoval, jakým stylem má kopat, kdy uhnout a pravidelný dýchání je součást, s čímž Tarashi moc nespolupracovala.
"Tak fajn, dáme si pauzu..musím uznat, že na takové prtě, jsi docela dost ostrá, vážně..máš můj obdiv! To se vidí málokdy! A zřídka kdy, to také někomu můžu...pochválit?" usmál se a Tarashi mu úsměv oplatila..

Tak, teď doháním resty já a zase jsem se dobře pobavila Jen jsem teda zvědavá, co přesně tam našla a v tom jeho PC, do čeho se to jen namočil

:D je to lump už od vidění, proto jí tak přitahuje, takže to se přímo nabízelo :P

Tarashi usoudila, že je na čase se odreagovat a tak se vydala se svou matkou do kavárny. Potřebovala si vylít srdíčko a asi bylo na čase, vrátit se zpět domů. Prozkoumala, co je ve schránce a sebrala tam i nějakou malou krabičku. Hm, co v ní je?


S matkou se měli sejít nedaleko, tudíž vyrazila, kochala se přírodou.
Město bylo maličké a vše měla na dosah.
Jenže měla takové blbé tušení, že je opět sledována někým, kdo pro ní nebude mít zrovna přátelské přijetí.



Dala se do řeči s její matkou, která ji uklidňovala, že bude určitě vše v pořádku, že se třeba jen překoukla a ten pohledný fešák určitě nebude chladnokrevný zabiják.


Pro jistotu se s ním matka dala do řeči, aby ji přesvědčila, že ji nic nehrozí. Od toho jsou přeci maminky.


Celý večer se však nic nedělo a Tarashi usoudila, že je lepší se nepozorovaně vytratit, matce to pak vysvětlí.
V nejvhodnější chvíli se paranoidní, strachy vytřesená Tarashi dala na útěk.
Svítalo, když dorazila celá udýchaná domů.
To už stál Henry před barákem.


"Zbláznila ses??? Víš, že jsem docela o tebe měl strach? Víš kolik nebezpečných lidí tu lítá?" řval před barákem.
"JÁ? tak já si zaprvé můžu lítat, kde chci a za druhé..vím, musí tu okolo tebe krom jinejch lítat další takový, jako jsi ty!" ukázala na něj prstem. Tohle bolelo. Ale uhodila hřebíček do hlavičky.
"Tak mě teď dobře poslouchej! Vidělas, cos neměla, ale v žádném případě tě nehodlám ohrozit...sleduj!" vyřkl a už ji zvedal na rameno.


"Co to jako děláš??? IHNED mě pusť!" vřískala jak malá, když ji držel. Kopala tak dlouho, dokud ji nezvedl ještě výš.
"Podívej se na mě!," přikázal, aby navázal důležitý hovor.


"Teď hned se sebereme, ukončím školu a jedeme tam, kde budeme oba v bezpečí, jasný?" zadíval se ji hluboce do očí. Ta jiskra, která přeskočila...cítili ji oba. Dech se oboum zastavil a jeden na druhého hleděli. Tarashi se uklidnila a Henry ji pustil dolů.


Vzali si nejnutnější věci a vydali se do Salvadoru. Znal to tam, tudíž nebyl problém a věděl, že tam je nikdo hledat nebude.
Když dorazili, zamířil si to hned k soše Matce.


Něco si pod vousy mumlal, skoro by přísahala, že brečí.
Tarashi ho jen sledovala.
Po té se ubytovali v jednom z domů a Henry smutně nahlédl do ledničky.


"Pobal pár věcí a vyrážíme.." řekl suše. Ta jen nechápavě zírala.
"Vážně?" optal se jí, když sledoval dívku zmateně nahlížející do kabelky.
"Prď na to..vezmu batoh, potřebujeme pár věcí, proti hmyzu, mačetu a tak.." vysvětloval.
Ta jen přikývala a za chvíli už si prosekávali cestu travnatou houští a liánama vedoucíma do velké džungle.
"Tady píšou, že bychom se měli vyhnout jedu..!" ukazovala prstem na tabuli s upozorněním.
"No .. měla.. protože jinak je možné, že umřeš.. než se dostaneš ven z džungle. Nestíháš protilék a je to pak rychlé.." funěl a vysvětloval při tom.


"Jakože ... až takhle?" zděsila se a s vyděšeným výrazem přemýšlela, jestli nebude lepší zdrhnout.
"No..máš na výběr, buď tam půjdeš se mnou a objevíme spolu něco pěkného..to ti slibuji...nebo se můžeš otočit a jít si pro kulku mezi oči!" vysvětlil.
Tarashi polkla a rozhodla se raději se sežrat pavoukama ..
Po chvilce našli pár bedýnek s poklady.


Henry jí vyprávěl, jak se jako malý pouštěl do takovýchto výprav často s matkou a otcem a červenovláska hltala každý jeho slovo. Nakonec se už tak moc nebála, věděla, že je se zkušeným. A nějakým způsobem, jí hřálo u srdce, že prozkoumává takovej prales zrovna s někým, jako je Henry, ačkoliv se moc neznali, stále jí to k němu tíhlo.

Po chvíli se objevili na nádherném místě s vodopády.
"To je...něco..úžasnýho!" žasla a výskala radostí.
"Já ti to říkal.." špitl Henry, když prosekával opodál dalším houští.

No tohle, takový vývoj jsem nečekala
Zajímalo by mě, co za tím vším vězí... ale určitě jim doma hrozí velké nebezpečí, tak je dobře, že se vydali na cesty. Ten vodopád je nádherný!

"Co myslíš? Bude pršet?" vyhlížela hvězdy, když Henry prosekával další část, aby se mohli vydat hlouběji.
"Netuším, nevypadá to, jasně září, ne?"
"Hmmm.."
"Tak pojď, už by to nemělo být daleko!" poukázal dál.


"No....wooooow!" vydechla úžasem, když se před nimi tyčila hrobka.
Velká hrobka. Tar nemohla uvěřit vlastním očím, v životě by si nepomyslela, že něco takového bude vidět.
"To jsou katakomby?," chodila sem a tam po místě a prohlížela vše z dostatečné blízkosti. Sotva lapala po dechu, kdežto Henry jen lehce kroutil hlavou, jak neúnavná se zdá najednou být.


"Jako fakt? Musíš furt čudit! kazíš naprosto atmosféru!" napomenula ho.
Ten jen potupně típl cigaretu a naposledy vydechl svůj nikotinový vánek. Po té se na ni usmál, aby se omluvil, když na něj hodila tak vraždící pohled. Miloval ten pohled a cítil se při něm, jakoby ho učitelka napomenula za zlobení.
"Vypadá to, ale mě by spíš zajímalo, jak teplá, je ta voda...pojď!" pobídl ji a už se svlékal.


Když hupsnul celý nahatý do vody nastala chvilka ticha.
"Henry?"
Když se zděšená podívala na okraj, vynořil se tak silně, až ji voda postříkala naprosto celou.
Tak děkuji...!" zaprskala celá od vody a utírala si oči.
"No..aspoň ti nic nebrání se jít smáčet taky...je to teplé!" zasmál se a už ji tahal k sobě.


Byl to úžasný pocit, takhle večer. Všude ticho, jen v dálce se ozýval šum toho nádherného vodopádu. A vlastně smích Tarashi. Ten se ozýval široko daleko.
Byli jak malé děti. Cákali po sobě, potápěli se a celkově blbnuli jak smyslů zbavený.
"Je to tu vážně úžasné!" rozplývala se červenovláska, když splývala na hladině vody.
"No..být tu a ještě s takovou kráskou...to máš pravdu" špitl, když se přiblížil k ní.
Opět se jejich oči střetly a oboum se zastavil dech. Napětí romantiky by se asi dalo krájet a sám Amor by asi omdléval napětím, jak tihle dva skončí. Panovalo naprosté ticho, jen oni dva a šumění vodopádu v dálce.
"No nic..," Tarashi se od Henryho odpojila, jelikož už byla neodkladná potřeba wc a samozřejmě do té krásné vody se jí čůrat opravdu nechtělo.
"Henry? Mluv prosím tě na mě, já jdu támhle do toho křovíčka...nerada bych, aby na mě vykukovala třeba puma..." představovala si, jak ji kočkovitá šelma civí na zadek.
"Ehm, myslím, že pumy tu nejsou..ale..obdivuji tvou představivost!" zasmál se. Jen mu přikývla hlavou a odebrala se opodál.
Když Henry vylezl, oba dva se převlékli a vydali se dál do té největší krásy světa. Před zraky se jim zjevila úchvatně velká hrobka. Taková, kterou Henry hodně dlouho hledal a nenacházel. Oba dva stáli nečinně na místě a jen ztěžka dýchali.

Ta džungle je tak krásná... a ty chrámy Nádhera
Jsem zvědavá, co najdou v tom posledním chrámu. Zajímalo by mě, do čeho se vůbec Henry zapletl, že museli takhle utéct. A že se z toho vyklubala nakonec dobrodružná výprava v džungli.

Děkuji, Hellohello, ano, některé prvotřídní výpravy jsou opravdu úžasné a musím uznat, že to se EA povedlo ... chtělo by to možná víc destinací :P
Každopádně...kdo si počká, ten se dočká a možná, že i Vy se dočkáte, do čeho se ten lump zapletl ...

Páni dočetla jsem až sem a nestačím se divit tvůj příběh je boží jsem strašně moc zvědavá co Henry skrývá a do čeho se zapletl

Jinak výprava džunglí byla dokonalá

@Lucisab Děkuji Ti za kladné hodnocení, opět mě potěšilo, že jsi dočetla a můj "obyčejný život" simíků vidíš i ty jako neobyčejný :)
**
"Vážně jsi si jistý, že to prolezeme?" nevěřila už ničemu. Byla zničená, unavená a už chtěla domů.
"Chceš se vrátit domů?" optal se nejistě.
"No, upřímně.."
"Fajn, tak počkej, projdeme ještě touhle chodbou, vyřeším tuhle hádanku a.." zastavil se.


CVAK! Ozvalo se celou chodbou.
Chrám se začal natřásat a oba začali lehce panikařit.
"Co to je?" zděsila se, když se před nimi objevily tři kostlivci, držející dost hrozitě a ostře vypadající čepele.
"Myslím, že se blížíme.." zamyslel se a popošel blíž.


"Vyzkouším tuhle..!" zaradovala se Tarashi a už mířila k první.
Měla štěstí, protože se strefila.
Další dveře se začaly pozvolna otevírat.
"Měla by sis dát pozor, ne vždy můžeš mít takovéhle štěstí.. staří domorodci si takto nastražili sami na sebe spousty pastí...a zabíjeli se jenom proto, aby se nedostali jeden druhému na jeho jmění.." vysvětloval.


Červenovláska ale šla za svým cílem paličatě, ostatně jako vždy a za vším.
Když ji Henry viděl, s jakým chtíčem se pouštěla do dobrodružství a nebezpečí měl z ní čím dál větší radost a pocit..něčeho, čehosi...co si... nějak to nezvládal pojmenovat.
"Mám to!" zakřičela a s radostí otevírala poslední truhlu. Byl v ní poklad.


Henryho však uhrančilo opodál místečko s vykopávkami. Kleknul si a vytáhl své "nádobíčko". Chvíli se patlal v hroudě hlíny.
"Jednou, když budeš chtít...tě to také naučím.." špitl a dál se patlal v hlíně.
Bylo mu podivné, že Tarashi je tak dlouho ticho a s takovou chutí jej sleduje. Dělalo mu dobře, že má společnost. Když však odvrátil zrak, krve by se v něj nedořezal.
"Ta-TARASHI?????" zaječel.
Kostlivec se na něj podíval a tak jak vyskočil Henry, uskočil i on.


"Omlouvám se, nějak jsem se zahleděla.." nedořekla Tarashi, která se objevila vedle Henryho.
Když však spatřila onu...divnost, vypískla a Henry vzal rychle batoh, chytil Tar za ruku a utíkali, co jim nohy stačili ven. "Asi jsme ho přivolaly nějakou špatnou variantou při otvírání dveří!" křičel na ní v běhu a přidal ještě víc, červenovláska mu už skoro nestačila.
Když byli dostatečně daleko, udýchaní se zastavili na místu, kde to vypadalo už bezpečněji. Navíc nevypadalo, že by je stvoření pronásledovalo. Chvíli se rozdýchávali a pak se Henry začal hlasitě smát. Dívka na něj nechápavě hleděla.


"Co ti sakra přijde k smíchu?" dívala se na něj. Cítila jak je celá rudá. Chlápek jen divoce rozdýchával jejich běh v předklonu. Zvedl hlavu a těžce si vydechl. Když se zadívali oba stejným směrem zpět, začala se smát i Tarashi.
"Tak fajn.." vydechl, když se přestali smát. Tarashi se snažila dostat se zpět přes další houští. Henry si dal zatím uklidňujícího nikotinového kamaráda a hleděl na naší odhodlanou červenovlásku.
Ten pohled byl tak jasný, že to cítila i Tarashi.


"Mohl bys mi přestat civět na zadek a pomoci mi?" hodila na Henryho nasupenej výraz, načež raději zahodil cigaretu a poslušně nakráčel pomáhat. Šlo vidět, že tváře se mu na chvilku zbarvily do červena, což nenechalo Tar chladnou. "Červenáš se.." špitla. Na to jí ale Henry vůbec neodpověděl a dál hleděl do dáli. Musel se uklidnit, aby jeho civění nevypadalo nápadně. Přeci je to jen holka, co mu má pomáhat doma a on a ženský...to nejde dohromady.
Oba dva stáli někde u rybníčka, v dálce plaval krokodýl a nastalo trapné ticho. Henry však zjistil další komplikaci.


"Víš, byl jsem už zakletej, mám v sobě jed, existuje i protilék, proto jsem se z toho dostal a případně i vím, jak se z toho dostat...teď ho máš i ty.." koukal na ní a ukázal ji na zelené fleky. Dívka na sebe beze slova koukala.
"Co když..." zasekla se, když si vzpomněla na tabuli, která stála hned při vstupu do džungle. Její tvář pomalu z úsměvu upadala do smutku.
"Ne..v klidu..to zvládneme" konějšil ji.
Opět se jejich pohledy střetly a oba je zamrazilo. Tanashi odvrátila zrak na krajinu před nimi. Henry ji následoval a jentak mlčky tam stáli a dívali se do dáli.


"Kdyby ne a umřeme.....mám tu pro tebe něco! Vytáhla jsem to ze schránky těsně předtím, než jsem si šla užít s matkou na tu diskotéku."
Předala mu dárek a Henry jen mlčky přebral dárek. Překvapilo ho, že mu ho chce dát. Věděl, že by nebyla ráda, kdyby zjistila, co v něm je.


"Děkuji..na oplátku, jsem ti též něco koupil na tom trhu, když jsme přijeli, určitě ti to bude slušet.." dodal.


Cítila, jak se ledy mezi nimi pohybují a tají a že city mezi nimi se prohlubují. Ovšem ani jeden to evidentně nechtěl dát najevo.
"Musíme jít, čím dřív ti seženeme protijed, tím líp.." odvrátil jeho zrak z jejích očí. Tar jen přikývla.
Rozhodli se tedy vrátit se zpět. Snad budou v bezpečí.

Wow, je to strašně napínavé. V tom chrámu bych dostala infarkt
Doufám, že Tarashi bude v pořádku. Snad najdou protijed včas!
Už se těším na pokračování.
Btw. ten krokodýl vypadá úžasně, fakt pěkné záběry

:D já taky, proto mi přišlo fajn, jak Henry prostě seděl a nic :D vůbec mi neva, že sedím a mluvím na kostlivce a ten mě napjatě poslouchá :D každopádně děkuji

U Zestů se stárlo o stošest, zatím co Tarashi si užívala v přírodě.
Martin se stále upravoval a připravoval se na různé pařby a malá Lucita už byla krásná, pohledná mladá dáma a rodiče nevěděli, k jakému potížistovi dřív skočit. Lucita byla držkatá, ale krásná dáma, která to v hlavě měla jako jediná nejvíc v pořádku. Byla prudce inteligentní a netrpěla nízkým sebevědomím, věděla, že co si usmyslí, toho docílí.


S Martinem se nedalo skoro vůbec mluvit.


Jako bonus Johnny už byl stále více senilnější a jeho nahrávání videí dělalo Akishe starosti.
Jednou dokonce nahrával nahatý, kdyby jí nezavolala agentura, která neviděla Johnnyho v online přenosu a nestopla to, byl by z toho asi větší humbuk, než teď. Nebylo divu, že s nimi ihned ukončili všichni veškeré vazby a natáčecí smlouvy.


Martin zase pro jednou vrazil na nějakou univerzitní párty a skončilo to tak, že se oddával sexuálním praktikám s nějakou slečnou, která dokonce už nebyla slečna ale žena, maminka od dětí, co si chtěla vyrazit ale žena, maminka od dětí, co si chtěla vyrazit.


Vůbec mu nevadilo spousty lidí, kteří je mohou přistihnout. Byl odvázaný a šel si tvrdě za svým. Kdo mu bránil, se zlem se potkal. Doslova. Jakoby ho všechny zlé aktivity nabíjeli.


Akisha už nezvládala chod všech jejich členů, až jednou, když se vzbudila vedle svého manžela zjistila, že jeho utrpení a i její skončilo.
Johnny náhle zemřel ve spánku. Bohužel, i přes veškerou ztrátu se Akishe přeci jen trochu ulevilo, netrpěl a ona měla o jedno "dítko" starost méně.  Zavolala tedy své dcerce a šla se jí vyplakat.


Ta zase pro změnu, když na ni matka vrhla lítostivý pohled, Tarashi věděla, že je konec.
"Mrzí mě to" hlesla, objala svou matku a vydaly se domů.
Tam si ještě nostalgicky zavzpomínali, jak krásný to byl život a co vše se událo.
Večer ještě došla její sestra, který měla život naruby, ale nechtěla se s tím příliš svěřovat. Jediné, co ji tížilo bylo, cos dětmi, kteří s matkou zůstali a co sama matka, jelikož už taky nemá moc času a též tu nebude na věky.
Holky se domluvili, že bude lepší děti vzít k sobě a matku si vzít pod opatrovnická křídla.
Chvíli si ještě tancovaly, jako kdysi, když byly malé a měli celkem příjemný večer.
"Mami, neměla bys být na děti sama..dohodly jsme se s Tanashi, že si Martina a Lucitu vezmeme, dům prodáme a tebe si vezme Tarashi. Máme obě dost velké domy, ale jelikož na mě zbyl Martin, přeci jen bude lepší, když tu budete vy s Lucitou!" vysvětlila matce.


Tarashi jen opodál přikývla, ale matka na ně jen zlostně zakývala hlavou.
"Ne! Chtěla jsem velkou rodinu a ačkoliv už nesloužím jako dřív, nic se nemění! Vy máte svůj život a já taky! A dokud jsem tu, ti dva zůstanou se mnou! A doma..u nás..kde jste vyrůstali!" křičela a naštvaně se otočila, že půjde domů. Obě holky tam jentak stály.
"Pojďte se...najíst?" přivolal Henry všechny, když viděl, že přišel nejspíše v nesprávnou chvíli.

"Zdravíčko!" ozvalo se v dálce, když Henry právě objevoval novou archeologickou sošku, kterou se jim podařilo s Tar najít v džungli.


"Dobrý den. Tak, jak se vám daří?"
Akisha jen pokývala rameny na náznak, že už nejspíš lépe nebude.
Henry se na ní usmál.
"Copak pro vás mohu udělat?" zadíval se zvědavě, když si ho prohlížela od hlavy až k patě.
"Dávej mi na ní pozor.." špitla.


"Nemám v plánu ji vystavit nebezpečí..ani tomu nejmenšímu, nemějte obavy" poplácal ji po rameni.
Akisha se spokojeně usmála, chtěla odejít, když v tom se zarazila..
"Bude z vás opravdu pěkný pár.." a odešla.
Henry se jen zasmál a zamával stařence na odchodu.
"Řeknu, že jste tu byla.." mrkl na ní, načež přikývala.


Tar se plná optimismu vracela zrovna domů. Minuli se s matkou pár minut.
Když vycházela schody, měla hlavu plnou plánů, co by dneska podnikla. Bylo teplo a měla chuť pracovat na raketě, aby se s ním zase mohla někam podívat.
Ovšem nešla sama. Což netušila. Historie si ji našla. Zašla se převléknout, zatímco nezvaný host prolezl dům.
Hned na verandě uviděla Henryho a tak si to namířila k němu.



Ovšem, když už byla dostatečně blízko, chytl ji někdo zezadu, zadržel pusu a jak se tak cukala, Henry slyšel šramot.
"Nazdárek..myslím si, že mi něco dlužíš!"
"Pustíš ji! Ihned! Asi si zapomněl s kým mluvíš, že?"
"Já?" zasmál se chlápek.


"Teď hned ji pusť!" zasyčel znovu.


Henry na nic nečekal a hmatem ihned chopil týpka pod krkem. Ten se hned vysmekl a strčil mezi ně bezbranou červenovlásku, která se ocitla v bludným kruhu dvou nabušenců.
"Ehm, přestaňte!" zakřičela bezmocná Tar, když uviděla, jakými zlostnými pohledy na sebe civí.
"Něco mi dlužíš! A jestli to nedostanu, víš, co tě čeká!" křičel přidušeně chlápek.


"Já jsem to věděla! Věděla jsem, že mě sledoval!" vzpomněla si mezi nima červenovláska.
Henry se na ní zadíval a pak svůj zrak opět přenesl na chlápka.
Oba dva vydávali strašlivé nasupené vzdychy.
"Vyřiď mu, že ani omylem a ještě jednou mi šáhneš na ní! Tak ti přísahám, že se neznám!" zakřičel na chlápka, který už ležel lapen pod tíhou těla Henryho.


Ten jen odevzdaně kývl.
"Nemysli si, že ti to jentak projde..." odplivl si, když pomalu vstal a utekl tak rychle, jak se na verandě objevil.


Henry celý zpocený a uřícený, vzal Tarashi. Ta měla takový zmatek v citech, že teda cítila, co cítila, ale že za ní bude bojovat, nečekala ani omylem.
Popadl ji a odnesl ji do obýváku, tam se spolu posadili.
"Jsi v pořádku?" zašeptal a pohladil ji po vlasech.


Ty oči. Ach! Ten pohled, jaký na ní upřeně hodil.
"Já.." hlesla, když se chytila za krk, kde ji ještě před chvíli ten chlap držel. Naskakovala ji husina po celém těle. Nejdříve z toho děsu, kterým si teď prošla a teď z Henryho.


"Promiň! Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo, ten dárek, cos vytáhla ze schránky.." odmlčel se.
Tarashi jen nadzvedla obočí a hodně brzy pochopila, že to nebyl žádný dárek, ale věc, kterou bohužel měla nejspíše spálit.
"Co s tím provedeme?" děsila se.
"Neboj se, vrátím to..už jsem na tom začal pracovat. Dostanu nás z toho!" vysvětlil a zastrčil jí vlasy za ucho. Pak se na ní ještě hluboce zadíval a pohladil jí po tváři.
V tu chvíli si oba uvědomili, že čekali už příliš dlouho a dál již nešlo odolávat.
Henry Tarashi vzal, naklonil si ji přes opěrátko sedačky a opravdu pomalu ale citlivě pomalu se k ní naklonil.


Cítila, že ji bušení srdce prozradí, protože měla pocit, že ji z té hrudi vyskočí. Chvíli počkala, ale pochopila, že nemá smysl dále čekat a přitáhla si Henryho k sobě.
Jejich ústa se spojili a motýlci v břiše se opět shledali.
Líbal ji opravdu vášnivě a ona jemu polibky oplácela dychtivě a dlouze....

Přesně tohohle jsem se bála od doby, co vyrazili do džungle.
Úplně jsem si oddychla, když se mu ho podařilo zpacifikovat hrozné! Ale obávám se, že to není naposled, co o téhle bandě slyšíme.
Naštěstí konec dobrý, všechno dobré

Tarashi se blížily kvapem narozeniny a naše oslavenkyně dostala skvostný dárek. Počítala s tím, že pozve na oslavu všechny, bude to velká oslava a chce se bavit až do rána. K té příležitosti, napsala sestře, protože s ní udržovala nejčastěji kontakt a Henry si ji také oblíbil, dokonce se potkali i u nich na návštěvě, ale po té, co naše Tanashi chudák řekla pravdu o jejich super vztahu ve trojici a věčně zbouchlýma ženama, toho přeci jen začínala mít dost a tak byla častěji u našich hrdliček, než doma.

Při jedné takové příležitosti se dokonce její manžel pokusil Henryho okrást a to bylo poslední sousto.
"Tar? U dveří máš předčasný dárek!" zakřičel z chodby na naši červenovlásku.


Ta se kvapem rozeběhla a když uviděla malé klubko, nemohla uvěřit vlastním očím.
"Pááánejo, takovej drobeček!" rozplývala se a šišlala na štěně. Oba se na sebe s Henrym podívali. Nemuseli ani nic říkat. Přerušila je až její sestra.




"No hrdličky...mám pro vás špatnou zprávu.." špitla zdrceně.
"Rozvádíš se?" zazubil se Henry a posadil se znovu do obýváku. V tu chvíli ale viděl Tan, přesněji její oči. Zalité slzami.



"To taky, ale Tar...dneska ráno...jsme zůstali sami.." vysvětlila sklesle a svlékla si bundu, kteoru ledabyle odhodila vedle na sedačku. Byla již zvyklá a všichni na její bordelářství též.
S jejich matkou to bylo horší a horší a den ode dne se ztrácela před očima. Bylo jasné, že tento stav dlouho trvat nebude.


"TO snad ne!" zakřičela a cítila tu pichlavou bolest, která se ji zmocnila uvnitř těla.
"Vážně? Teď jsem ji udělal radost..a .." zesmutněl Henry, když si uvědomil, že se to asi nehodí.
"Pardon.."dodal, když uviděl obě dívky, jak hledí mlčky na sebe.


"Asi Vás tu nechám o samotě, byla to skvělá ženská, mrzí mě to.." objal obě dívky a zmizel v útrobách haciendy.
"Pojď, mrňousku!" přivolal štěňátko a to malými aktivními krůčky spěchalo za novým páníčkem.


Celý večer se tak nesl v kruhu smutkovým a nostalgicky vzpomínkovým, kdy mi vlastně jako autorce odešla moje první siminka s kterou jsem tento příběh vlastně začínala.

Ach to mě mrzí, že krásné narozeniny měly tak smutnou dohru Ale štěňátko je roztomilé, těším se jak bude vypadat, až vyroste

To je tak smutný díl je vždycky hrozné, když přijdem o nějaké oblíbené simy.
Ale naštěstí je tu i pozitivní věc - a to ta nejroztomilejší na světě to štěňátko je nádherné. Snad jim přinese radost a útěchu.

Děkuji, holky
Byla to zakladatelka rodu, takže ano, bylo to smutný, nicméně bylo to super :) a vlastně to vzešlo z ničeho :P