Ze života Nervózního Jedince II.

Tak je to konečně tady dalo mi to zabrat, hlavně celková příprava hlavních fotek, kde jsem pořád měla pocit, že to vypadá prostě strašně a nemůžu s tím vyjít na světlo (tentokrát jsem chtěla aby fotky postav měli trochu jiný styl, resp. uspořádání, aby měly i nějaký skrytý význam   což nevím jestli se mi podařilo )

Doufám, že si tuhle část příběhu oblíbíte stejně jako jeho první část, kterou jsem tady na fóru ukončila před krátkou dobou (pro ty co by sem náhodou zabloudili a nečetli první část, doporučuji vám ji přečíst dříve než začnete s tímhle příběhem )

Znova bych vám moc chtěla poděkovat za podporu díky které může vzniknout i pokračování, bez vás by to prostě nešlo

Ale teď už k samotnému příběhu u kterého vás vítám     doufám, že se vám bude návrat na místo činu zamlouvat   jinak vám budu podobně jako u první části příběhu jednotlivé postavy charakterizovat až v průběhu, i když je nyní už znáte   abych vás hned na začátku nezahltila   podobně to udělám i u nových postav, které pro vás budou překvapením  takže dnes uvidíte jen hlavní šestici




Sotva se Podivín vzpamatoval z podivných událostí za které mohli vědci Kádinkovi. Jejich mysl zaplavila nová vlna obav, co bude s Tomasem Parkerem? Nebude chtít pomstu? Dokáže se vyrovnat se vším jako rozumný člověk? Nebo se z něj stane monstrum?

Po měsíci kdy sestry Dvořákovi především zvelebovaly svůj starý dům se i ony snaží zapomenout. Jenže lze vůbec něco takového? Jejich domov nadále nosí jizvy na svém těle podobně jako ony sami. Patricie se Simonem nadále pečují o restauraci, o kterou mohou kdykoliv přijít a Emilie? Díky nově nabyté reputaci statečných cizinek se její i život jejích milovaných změnil. Na první pohled jistě k lepšímu jenže ani tak nedokáže být Emilie v klidu. Jako kdyby stále cítila tlak... jako kdyby nedokázala vypustit z hlavy všechno co se událo. Její mysl se tak stále neochvějně vrací k Tomasovi a její nekonečné touze mu pomoci. Ale je něco takového ještě vůbec možné? Jak moc je Tomas mimo sebe? A dokáže být vůbec člověk s jeho zkušenostmi někdy zcela v pořádku?

(Tomas jako jediný nemá v banneru tři fotky, protože mi tam prostě nikde neseděla... tak jsem se mu to rozhodla vykompenzovat jednou sólovou fotkou navíc   jinak vím, že má Tomas nereálně narostlé vlasy, ale chtěla jsem ho nějak vylepšit a tyhle se mi na něm líbily nejvíce, ostatně je měl mít jako svoji finální kštici už od samého počátku, tak mi to doufám odpustíte )


Po mnoha letech krutého týrání je Tomas konečně sám sebou, ačkoliv ani on sám netuší co pro něj to slovo znamená.



Jeho mysl se tak často vrací do minulých událostí, kdy se za zvuku vlastního křiku, který mu byl léta odepírán, budí ze spaní. Jako kdyby už nedokázal nic... jako kdyby ho temnota pomalu stahovala dolů. Tomas se nedokáže na věci dívat z pozitivního hlediska. Často ho tak jeho blízcí vidí sedět u majáku, kde s očima dokořán sleduje několik hodin vlny, které se opírají do poslední majestátní budovy Větrnova. Bude jen otázkou času než pomyslný klid, který zachvátil jeho tělo vybublá na povrch v něco úplně jiného... nikdo si však nemůže být jistý čeho...



Emilie se díky své nově nabyté pověsti mohla vrátit zpět do své původní profese, lékaře duší, což jí činí neobyčejnou radost. Často se tak dívá na svoje pacienty a přemýšlí o Tomasovi, na kterého stále nemůže zapomenout, ačkoliv ho naposledy viděla na pláži u majáku a nemá o něm žádné nové zprávy. Ve své duši tajně doufá, že je Tomas spokojený se svojí rodinou uprostřed přístavního městečka duchů, zvaného Větrnov.



Patricie se aktuálně vznáší na obláčku ačkoliv možná brzy přijde o práci. Ze všech sil se snaží pomáhat Simonovi v restauraci díky čemuž si stále nevšimla, že se kolem ní a její sestry začíná shlukovat čím dál tím větší počet lidí, kteří jim nejsou až tak neznámí...



Simon se stále stejnou zarputilostí pracuje na své restauraci. Jeho přáním je ji zachránit, i když tomu příliš nevěří. Díky svojí pragmatické povaze, tak začíná pomalu vyhodnocovat svoji situaci a vytvářet svoje typické plány B do kterých pomalu ale jistě začíná zapojovat i Patricii.



Stefan je stále stejně usměvavý mladý muž, který se zdá, že ho snad nic nemůže rozházet. Se svým typickým úsměvem tak vytrvale uhání Elisu za účelem výhodného sňatku pro ně oba. K jeho vlastní smůle, ale Elisa jeho dotírání prozatím odolává.



Elisa má plné zuby Stefana, i když i ona musí uznat, že by se jí sňatek s Margisonem mohl vyplatit. Díky uvěznění svého strýce se její životní situace pod střechou Vegů čím dál tím zhoršuje. Je jen otázkou času, než začne hledat útočiště někde, kde bude mít konečně větší klid.



1.část - Setkání

"Emilí!" Rozléhal se starým domem ženský hlas.



"Sestřičko, kde jsi?!" Volala Patricie, než se jí podařilo...



...svoji sestru objevit nad množstvím starého harampádí sneseného z půdy.
"Co se děje, Paty? Proč tak křičíš?" Otočila se na ni Emilie.
"Neuvěříš, co mi právě volal Simon!" Zvolala nadšeně a poskočila na místě. Emilie se ji změřila, než se pomalu postavila čelem k ní.



"Copak?" Vydechla trpělivě.
"Spolu se Stefanem nás zvou dnes na večeři do jedné moc krásné restaurace! Musíme tam jít!" Vyhrkla natěšeně.



"Já nevím, Paty... nejsem si jistá, jestli jsem ta správná společnost... možná bych..."
"Co? Ani náhodou!"
"Ale vždyť ani nemám jít s kým..."



"Půjde tam i Stefan a ten ti bude rád dělat garde... no tak prosím! A třeba si tam také najdeš někoho zajímavého!" Zvolala. Emilie se zasmála.



"Paty po tom všem co se stalo se mi popravdě ani moc do společnosti chodit nechce... jsem ráda, že už novináři opustili náš dům, ale obávám se..."
"Ať si dělají co chtějí! My přeci nebudeme pořád jen zavřené doma, no tak sestřičko moje zlatá... tentokrát ti nikoho nechci dohazovat, vážně..."
"To už bych ani nechtěla. Pořád vidím parkourového Joeho... byla to hrůza..."
"Ale kluci by nás nikdy nevzali k někomu takovému a už vůbec ne do King Kongova baru! Nebo si snad dokážeš představit, že by nás Simon vzal na takové místo? Jsem si jistá, že by se pak styděl ještě měsíc potom," zavrtěla hlavou.
"Nebojím se, že by nás vzali do pajzlu, ale..."
"Žádné ale! Půjdeš tedy?" Emilie si vzdychla.



"Dobře, možná nám všem jen prospěje se trochu provětrat venku mezi lidmi..." zamumlala.
"Ano! A chceš pomoct s vlasy?"
"S vlasy?"
"Ano, myslela jsem, že by sis je mohla nechat rozpuštěné, pořád je nosíš v tom ohonu, že pomalu nevím, jak vypadáš když je máš volně..."
"Paty... moje vlasy jsou hrozně přerostlé, nemohu s nimi vyjít ven..."
"Dovolíš mi s nimi něco vyzkoušet?" Emilie si vzdychla. Patricie byla občas jako malá.
"Dobře, ale žádné šílenosti..."
"Neboj se," pokusila se ji ujistit.



Zanedlouho tak obě skončily u velkého zrcadla.
"Máš opravdu krásné vlasy, Emilí. Ani je nemáš roztřepané... máš mnohem lepší vlasy než já!" Emilie pokrčila rameny.
"Nikdy jsem se tím nezbývala. A počkej... co to děláš?" Zvolala.
"Neboj se, dám nás obě dokupy, že budou kluci koukat," mrkla na ni do zrcadla, než se pustila do práce.



Později večer je obě vyzvedli jejich doprovody.
"Jste úžasné holky!" Ohodnotil je okamžitě Stefan sedící na místě spolujezdce. Simon jim věnoval jeden ze svých vzácných úsměvů.
"Moc vám to sluší," pronesl klidným tónem.
"A co restaurace?" Zeptala se Emilie.
"Je to na dobré cestě! Jsme pořád Margisoni a lidé z nás mají ještě větší respekt než předtím po tom co se stalo... jinak už vám říkal bráška, že většinu žalob našeho dědy uznali? Ti lidé budou platit, že vás atakovali jako zvířata," mrkl na ni přes opěradlo.
"Jsem za to ráda, myslím, že je to i pro Tomase dobré," vydechla nepřítomně.
"S Tomasem je to komplikované... pozvali si ho na výslech, ale nebyl schopen o tom mluvit..."
"Vůbec o tom nemluvil?" Vydechla silnějším hlasem Emilie.
"Ne, mám na policii kamaráda a ten mi řekl, že prý jen seděl a když mu ukázali fotku pokoje, kde ho drželi začal se chovat jako kdyby dostal panický atak... pak už ho nikdo nezval. Posbírali důkazy přes kamerové záznamy, které si ze svých pokusů ponechali Kádinkovi. Prý je to jedno velké zvěrstvo, nikdo to nepustil ven... každopádně si naši šílení vědci posedí pěkně dlouho a my už můžeme jen doufat, že se z toho Tomas nezbláznil..." pronesl Stefan.
"Ty si myslíš, že se zbláznil?" Zvolala Patricie.
"Nikdo o něm neslyšel. Schovává se ve Větrnově a když se náhodou někde objeví, vypadá jako kamenná socha. O Simonovi všichni říkali, že je ledový král a studený čumák, ale on... je to těžký vysvětlit... obávám se, že jednou..."
"Ne! Tomas není blázen a ani nebude. Zažil si své a musí se s tím vyrovnat. Už jsem kdysi říkala Alici, že je nutné ho dohnat k nějaké terapii, vždyť mu měnili osobnost! Jenže... teď se Alice odmlčela a já vůbec nevím, zda Tomas někam dochází..."
"Dle mého spíš nikam," podotkl Stefan.
"Proč myslíš?" Vydechla Patricie.
"Není to těžký uhádnout. Ve Větrnově je akorát maják a rozbourané budovy jinak nic. Pak padá v úvahu Písečná oáza, ale tam určitě nikam nedochází, to víme jistě a že by jel do hlavního města nebo ještě dál je nepravděpodobné... má strach z aut, takže podle tohoto určitě nikam nechodí..."
"Odkud tohle všechno víš?" Vydechla šokovaně Emilie.
"Děda... když má dlouhou chvíli tak hledá různě informace, které se nás týkají... takže nevím jak přesně to ví, ale vždycky si najde způsob jak něco zjistit," mrkl na ni Stefan.
"Jste jako mafiáni," zvolala Patricie a založila si ruce na prsa.
"Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel, ale máš pravdu a zní to zatracené dobře... Al Capone Stefan Margison... co na to říkáš Simone?" Simon sebou cukl a pevněji semkl volant.
"Že na podobné blbosti můžeš přijít jedině ty. Víš vůbec kdo byl ten člověk o kterém tady mluvíš?"
"Mafián?"
"Ano a pokud se chceš někomu podobnému podobat, pak to považuji za opravdu zvláštní výběr vzoru," procedil Simon aniž by mu věnoval pohled.
"Jsi neuvěřitelný... dělám si legraci. Copak ty máš nějaký hlubší vzor na vyšší úrovni?"
"Na něco podobného nemám čas. Jsem spokojený s tím čím jsem," odvětil popravdě.
"Víš že s tebou není někdy žádná sranda?"
"Holt nejsem vždy na stejné vlně jako ty," procedil.
"To je fakt, ale díky tomu si tak rozumíme! Holky, mrkejte! Už jsme skoro na místě. Vidíte tu krásnou budovu?" Ukázal jim honosně působící budovu v klasicistním stylu, která se svými korintskými sloupy působila jako dokonalý výkvět moderní antiky.

Za několik minut Simon zastavil vozidlo v podzemních garážích a všichni čtyři se následně vydali do horního patra budovy. Jejich kroky je donesly až do prostorného sálu plného různě širokých stolů.

(prosím představte si tady víc lidí, nebylo v mých silách sem dát horu správně oblečených simíků, kteří by se mi neproducírovali po pódiu a neokupovali by všechny hudební nástroje v místnosti )


"Je to tady moc krásné," vydechla Emilie a očima se vpíjela do prostorné místnosti s masivními zdobenými lustry visícími od stropu.











"To je to nejhezčí místo jaké jsem kdy viděla!" Vydechla Patricie s očima vpitýma do Simonových.





"To ty jsi nejkrásnější," zašeptal. Patricie zrudla a zavrtěla hlavou.



"Simone," zašeptala.



"Nedívej se na mně tak, je to pravda. Pořád si říkám, že mám velké štěstí, že jsme se i přes moji hloupost dostali až sem. Miluji tě," zašeptal, že to mohla slyšet jen ona.
"A já tebe. Taky tomu nemohu uvěřit a připadám si jako ve snu ze kterého se nechci nikdy probudit," vydechla jemně.



"Heleďte se vy dva! Já chápu, že se vám zapalují hormony, ale to neznamená, že se tady budete muchlovat jako kdybychom tady ani nebyli! Takže buď půjdeme ke stolu nebo jděte domů, kde se budete moci šmajchlovat zatímco já a Emilie si užijeme senzační večer," zvolal téměř bez dechu. Simon se pousmál a vtiskl Patricii na tvář polibek, vzápětí propletl jednu svoji paži s tou její a zlehka se otočil ke svému bratrovi.
"Vidíš? Jdeme, ty mrňavý diktátore," procedil se širokým úsměvem směrem ke Stefanovi, který jen zavrtěl hlavou.
"Vidíš teď je s tebou sranda, ty velký, ochranitelský medvěde," Simon se zasmál, ale rozhodl se jeho poznámku nekomentovat.

Později spolu všichni usedli k jednomu stolu.



"Tak jak ti to jde v nové práci, Emilie?" Otočil se na Emilii Stefan.
"Je to dobré. Jsem moc ráda, že mohu dělat něco, co jsem chtěla dělat vždycky," odvětila pevným hlasem.
"A jací jsou zdejší lidé? Jsou větší blázni než v Krasohlídkově?" Emilie se zatvářila zmateně.



"Takhle nad tím vůbec neuvažuji. Každý máme nějaký problém. A navíc nejsem psychiatrička, ale psycholožka. Za mnou chodí lidé se svými problémy, většinou nejsou nikde hospitalizovaní ani nejsou nesvéprávní. Ale ani tak je nelze všechny zaškatulkovat jako blázny," podotkla klidně.
"Dobře no... a kolik vás tam vůbec na klinice je?"
"Jsme jen čtyři. Je to soukromá ordinace."
"Aha... no jsem ale rád, že aspoň k něčemu dalšímu byl celý ten humbuk kolem vás. Myslím, že díky tomu co se stalo, tě všichni musí považovat za kouzelnici," mrkl na ni.
"Za to že si Tomas vzpomněl může Ofélie, nikoliv já. Já jsem mu nedokázala pomoci s pamětí, vykrmila jsem ho, ale to je asi tak všechno."
"Na Podivín jsi příliš skromná, zvláště v případě Tomase! Kolik lidí by ho sebralo z ulice a odtáhlo domů? Jestli najdeš jediného člověka v téhle místnosti, tak mi ho ukaž, protože já ho neznám," mrkl na ni. Emilie zavrtěla hlavou.



"Udělala jsem co jsem cítila, dál nevím co k tomu říct, Stefane. Jak se vůbec vám daří v restauraci?"



"Všechno jde podle plánu, restauraci se daří čím dál tím více a naše hodnocení se zvedlo. Máme se dobře..."
"...jen je škoda, že nás tlačí čas. Za pár týdnů oficiálně přijdeme o matčino dědictví," vydechl Stefan a zavrtěl hlavou.
"A co pak budete dělat?" Zeptala se Emilie.
"Snažím se abychom měli se Stefanem slušnou reputaci v rámci pohostinství. Takže čím více peněz nyní našetříme, tím větší kapitál budeme moci vložit do nového podniku. Podle mých propočtů by to mělo vyjít, ale největší problém bude s lokací. Restaurace U ledového krále sídlí ve slušné části města, ale nynější volné budovy jsou poněkud za městem, což je nevýhodné... ale uvidíme, nabídky se mění každým dnem... musíme být trpěliví," podotkl s pohledem upřeným na svého bratra.
"Nebo prostě splníme ty podmínky a necháme si máminu restauraci!"
"Stefane, už jsme o tom mluvili a domnívám se..."
"Domníváš se... zatraceně, když se mi podaří Elisu dostat na naši stranu, tak máme vyhráno! A já se pořád nevzdávám. Ještě je nějaký čas a do té doby se s ní mohu oženit."
"Stefane..."
"Simone, myslím to vážně. Možná už jsi to vzdal, ale já ne... nikdy to nevzdám, ani hodinu před vypršením doby té pošahané klauzule v závěti... máma už jistě nebyla při smyslech, když to dala do své poslední vůle o to spíše se musíme pokusit zachránit restauraci... nebojím se toho co přijde," zvolal aniž by se nadechl. Simon si promnul spánky.
"Nebudu ti brát tvoje iluze, ale..."
"Žádné ale... dáme to do pořádku a naše restaurace nám zůstane, vím to," mrkl na něj.  
"Jak myslíš..." zavrtěl hlavou Simon. Chvíli bylo u stolu ticho, než Stefan rozhodil rukama.
"Měli bychom si všichni užívat večer! Podívejte se na všechny lidi kolem! Tančí, baví se a my tady řešíme nesmrtelnost chrousta. Pojď Emilie, zatančíme si?" Zeptal se svojí společnice. Emilie přikývla. Stefan se pousmál, postavil se spolu s Emilií a vzal si její ruku do rámě.
"No a co vy dva? Simone nechceš taky vyzvat Paty?" Simon se zatvářil zmateně.
"Já? Vždyť víš, jak vypadám, když chci tančit... není vhodné..." Stefan ho přerušil.
"Ale právě, že to je vhodné! Nemusíš tady přeci tančit sambu, ploužák zvládneš, tak nenuť svoji krásnou přítelkyni vedle tebe celý večer jen sedět."
"Myslel jsem, že by sis s ní později zatančil ty..."
"Tak to ani náhodou! Nic proti tobě nemám, Paty... ale tančit s tebou bude Simon... no tak bráško, to zvládneš. Je tady hodně lidí a nikdo tě nebude pozorovat, věř mi," Simon si vzdychl, cosi zamručel než se otočil k Patricii, která mu věnovala široký úsměv.
"Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Akorát tě ztrapním," zabručel.
"To není pravda, Simone. Moc ráda s tebou budu tančit ať už to bude vypadat jakkoliv," mrkla na něj.
"Nepovažuji to za správnou myšlenku. Moje schopnosti tančit jsou na úrovni opilého šimpanze s banánem v ruce. Pokud spolu budeme něco takového provozovat, existuje velká možnost, že přitáhnu zbytečnou pozornost, která bude vést k novinovému článku a následně další žaloby ze strany mého dědy." Patricie zavrtěla hlavou a chytila ho za paži.



"Nic z toho se nestane, zvládneme to... spolu, věř mi," zašeptala a silněji semkla svoje prsty kolem těch jeho.
"Víš, že riskuješ tu největší ostudu jakou si dokážeš představit?"
"Už po mně házeli kamením i rajčaty. Buď si jistý, že se nebojím toho, že by mě mohl někdo vidět tančit s tím nejbáječnějším mužem, který kdy existoval," vydechla jemně. Simon se zasmál a zavrtěl hlavou.
"Ty můj snílku, pořád si mě idealizuješ, ale dobrá... pokud si to opravdu přeješ, pak se půjdu potácet na parket..." oznámil tiše a zvedl se ze židle. Následně k ní natáhl svoji dlaň.
"Smím prosit?" Patricii zrudly tváře, než přijala jeho širokou paži.
"Vždycky," ujistila ho se širokým úsměvem. Simon zavrtěl hlavou.
"Máš víc odvahy než rozumu," oznámil jí. Patricie se opřela o jeho rameno.
"Možná, ale vůbec mi to nevadí," pronesla sebevědomě. Simon se zasmál a doprovodil ji na volnou část parketu. Z dálky tak mohli spatřit Stefana s Emilií, kteří elegantně kroužili po naleštěné podlaze mezi ostatními tanečníky. Simon si vzdychl a zahleděl se na svoje nohy.



"Tohle špatně dopadne..."
"Vůbec ne," zašeptala Patricie a opatrně umístila jeho paže do správné pozice.



"Zadupu tě do země."
"Já se ale nenechám," mrkla na něj.
"Pokušitelko," vydechl varovným tónem ačkoliv se na jeho tváři zjevil hravý úsměv.
"Až ti řeknu, tak půjdeme, ano?" Simon zavrtěl hlavou.
"Doufám, že ty tvoje šíleně vysoké boty nebyly moc drahé ani nové..." Patricie se pousmála.
"Takže raz..." natáhla nohu směrem k němu ve chvíli kdy se on rozhodl učinit stejný krok. Společně se tak srazili chodidly.
"Promiň," vyhrkl Simon.
"To nic, zkusíme to znova," Simon se zhluboka nadechl, ale nijak na její slova nereagoval. Několik minut se tak snažili najít stejné tempo, které většinou dopadlo Simonovým těžkým krokem na podlahu nebo v posledním případě přímo na Patriciinu nohu.
"Tohle nejde! Jsem nemožný, můj mozek nedokáže pochopit rytmus... nedokáže..." zbytek nestačil doříct,...



...protože se Patricie vrhla do jeho náruče.
"Tak budeme tančit takhle," zašeptala mu do ramene.
"Jak?"
"Prostě šlapej na místě a já tě budu následovat."
"Ale to... to není tanec."
"Ale je, ten nejlepší na světě," vydechla a pohodlně si opřela hlavu o jeho rameno. Simon se zhluboka nadechl a začal pomalu našlapovat na místě. Patricie se po chvíli přizpůsobila jeho letmému našlapování díky čemuž byli oba naprosto mimo takt rytmičtější písně.
"Jsme úplně mimo..." podotkl.
"To mi vůbec nevadí," zašeptala a vtiskla mu polibek na odhalenou šíji. Simon se zasmál.
"Jestli nás takhle někdo vyfotí, bude pořádný humbuk."
"Tak ať, jen ať se dívají a fotí si nás. Miluji tě, ty moje úžasná konzervo," vydechla jemným hlasem do jeho ucha. Simon se od ní odklonil.
"Zase mi říkáš konzervo?"
"Ano," přiznala se hrdě s rudými tvářemi.
"Já nejsem konzerva a víš ty co? Máš pravdu," vydechl, pevněji sevřel její tělo a zahnul ji dozadu v jediné taneční pozici, které byl schopen.
"Ať se děda třeba zblázní," zašeptal s hravým leskem v očích, než se k ní sehnul...







...a spojil svoje rty s těmi jejími.
"Emilie, ty jsi vážně moc dobrá tanečnice!" Zvolal Stefan.
"Díky," odvětila Emilie.
"Páni, podívej... myslím, že se Simon začíná do toho tance dostávat," podotkl. Emilie se od něj otočila a zahleděla se na líbající pár.
"Mám z nich radost," vydechla Emilie.
"Já taky. Nikdy jsem neviděl Simona takhle šťastného, většinu času žil jen z toho co musel nebo co mu kdo řekl, aby dělal. Nikdy si neplnil sny nebo něco takového. To je jeden z důvodů proč jsem rád, že potkal tvoji sestru. Možná je občas trochu praštěná, ale prospívá mu to. Díky ní si nevzal tu čarodějnici, ze které by mu dříve nebo později přeskočilo... takže to je několikanásobná výhra... a navíc díky tomu získám tu nejlepší švagrovou a novou sestru v podobě tebe," zazubil se, když se k němu Emilie otočila zpět.
"I ty budeš moc sympatická švagr pro Paty a pro mě budeš druhým bratrem," podotkla se širokým úsměvem.
"Bude z nás ze všech skvělá rodina! Už se moc těším až si Simon konečně Patricii okroužkuje a vím, že toho je schopen, protože má povahu gentlemana ze starých filmů, takže nebude chtít dlouho čekat."
"Copak ti něco naznačil?"
"Ne, ale znám ho jako svoje boty. Už má na stole Patriciinu fotku a žene za ní kdykoliv se mají sejít. Je do ní blázen, takže si myslím, že v té jeho extrémně chytré hlavě se už jistě rodí nějaký plán. Můžeš vzít jed na to, že až se Simon jednou s Paty skutečně zasnoubí, bude to mít promyšlené do puntíku a ona nebude do poslední chvíle nic tušit. Simon je liška podšitá a navíc, i když by to nikdy nepřiznal, je romantik jak blázen," pousmál se.  
"Patricie má velké štěstí, ani ona to neměla lehké. Většinou její vztahy nebyly úplně růžové, ale se Simonem... myslím, že už bude opravdu šťastná, jak si vždy zasloužila."
"Na tebe jistě také čeká nějaký slušný chlapík, cítím to v kostech," mrkl na ni.
"Na tom nezáleží."
"Ale záleží! Je pravda, že teď nejsem ten nejlepší případ... ale je fajn mít někoho kvůli komu budeš létat v oblacích," uchechtl se.
"Popravdě teď nad ničím takovým ani nepřemýšlím... Paty to zatím neví, ale dnes odpoledne se mi ozval Petr..."
"Pustili ho z vězení?"
"Ne, policie se snaží najít bývalého společníka mého otce. Říkal, že pokud vše půjde dobře dokážou toho mizeru alespoň zavřít za podvody a falšování podpisů... doufám, že to všechno vyjde."
"Věřím tomu, že ano. V Krasohlídkově jde všechno lépe než tady, kde věříme na každou blbost... vsadím se, že většina obyvatel by ti řekla, že vlkodlaci existují a to samé i upíři... lidé tady věří na každý pšouk, abych byl přesný," mrkl na ni.
"Snad máš pravdu." V ten moment přestala hrát hudba. Stefan pomalu od Emilie odstoupil.
"Odběhnu si, hned jsem tady," mrkl na ni. Emilie přikývla a několik vteřin se dívala na svoji sestru, která i přes absenci hudby nadále šlapala na místě spolu se Simonem. Emilie se usmála. Měla z ní radost. Všechno nakonec dopadlo tak dobře jak jen mohlo. Emilie se vydala pomalu ke stolu, když z pódia zaslechla uvaděče, který vítal na jevišti jistého muže, jehož jméno přeslechla. Zavrtěla hlavou. Až tolik jí na tom nezáleželo. Za několik vteřin zaslechla melodii, která se rozléhala místností.

(mohla by to být tato: https://www.youtube.com/watch?v=xyY4IZ3JDFE)

Lidé se začali zastavovat a ukazovat na klavíristu. Emilie se zarazila. Co se to tam dělo? Ptala se sama sebe a postavila se. Jenže ani ze své dálky nebyla schopna zahlédnout jeho tvář. Poháněna zvláštní silou, tak vykročila a za zvuku zrychlující melodie se začala protahovat mezi lidmi. Nakonec tak stanula tváří v tvář pódiu i jeho zvláštního klavíristy, který svými dlouhými prsty vytvářel krásnou melodii.





"Tomasi," vydechla jeho jméno tiše. Vypadal jinak.



Jeho lesklé kaštanové vlasy byly delší, pleť mírně opálená a jeho tělo se zdálo mnohem silnější než si pamatovala. Ale co tady dělal? Vyhýbal se společnosti, pak proč přišel dnes sem všem zahrát na klavír? Ptala se sama sebe zatímco si stírala slzy dojetí z tváře. Byla na něj hrdá. Ušel tak dlouhou cestu a nyní... seděl tady přede všemi u nádherného klavíru a nikdo ho nechtěl zabít. Ale tak dlouho ho neviděla... a v téhle chvíli se to i zdálo jako věčnost. Tomasovi prsty mezitím hbitě tančily po klávesách. V jeho tváři se odrážel zvláštní výraz, jako kdyby tady s nimi ani nebyl... jako kdyby pro něj existovala jen hudba.

Emilie se nechala unést jeho hudbou a se širokým úsměvem naslouchala jeho notám. Po chvíli tak Tomas ustal v hraní a mechanicky se zvedl od klavíru. Lidé mu tleskali, ale on nevypadal, že by si jich všiml. V jeho očích se objevila podivná bolest.
"Tomasi!" Zavolala na něj Emilie. Tomas sebou škubl. Ten hlas... tak dlouho ho neslyšel, ale přesto na něj nedokázal zapomenout. Pomalu se otočil za správným zvukem...



...a tam ji spatřil. Zlehka pootevřel ústa, ale vzápětí je zase zavřel. Byla krásná, to věděl vždy... ale když ji nyní viděl stát pod pódiem... měl najednou pocit jako kdyby ji nikdo pořádně neviděl.
"Emilie," vydechl její jméno, že ho nemohl nikdo slyšet. Emilie se na něj více usmála a jeho srdce se rozbušilo. Až pak se na jeho tváři zjevil...



...první úsměv za spoustu týdnů, kdy byl Tomasem.

Díky za první, a hned tak krásně romantický díl ! A taky za tu zvolenou klavírní skladbu

Juhuuuu! Konečně nový díl!
Nádherné počtení, chvilkama jsem se musela smát. Opilý šimpanz mě neskutečně rozesmál Sinovo taneční umění je vážně něco

Jinak krásně, romanticky napsáno Holkám to moc sluší!

A Tomas na konci mě překvapil Už teď jsem zvědavá, jak to bude pokračovat!

btw.: Ty úvodní fotky jsou nádherné, muselo ti to dát hroznou práci, ale výsledek stojí za to!

Jsem moc ráda, že se vám návrat příběhu líbil, holky doufám, že se vám bude zamlouvat všechno co jsem si zatím pro vás připravila


2.část - Výjimeční tanečníci

Tomas několik vteřin hleděl na Emilii jako kdyby nikdo jiný v místnosti nebyl, než se odhodlal a pomalu sešel...







...ze schodů dolů. Emilie pozorovala jeho obličej s neskrývaným nadšením. Tak dlouho ho neviděla a nyní... zdál se jí tak jiný, tak... zdravější. Jako kdyby od dob, co ho neviděla nabral i na výšce. Tomas začal kráčet k ní...





Zastavil se až kousek před ní a jeho koutky se znova...



...roztáhly do širokého úsměvu. Proč měl najednou takovou potřebu se usmívat? Nebyl si jistý. Sledoval její štíhlou postavu a před očima se mu zjevila vzpomínka, jak se mohl vedl ní ráno probouzet. Zavrtěl hlavou. Proč si vzpomněl zrovna na tohle?
"Ahoj Tome," oslovila ho. Tomas sebou škubl, skoro zapomněl, že by na něj mohla Emilie promluvit.
"Ahoj Emilie... vypadáš krásně," vydechl.
"Ty také vypadáš moc dobře," vrátila mu lichotku. Tomas se ohlédl, když spatřil...





...další známé tváře.
"Jste tady všichni..." zašeptal.
"Ano, chceš je jít pozdravit?"
"Ne, vypadají, že se dobře baví a..."
"A?" Tomas se zhluboka nadechl a zavrtěl hlavou. Rozhodl se mlčet.
"Proč jsi dneska tady?"
"Dnes je výročí úmrtí dědy a tak mě město požádalo, zda bych jim tady nezahrál. Chtěl jsem to udělat pro něj... proto jsem tady." Emilie mu věnovala úsměv.
"Moc se ti to povedlo. Ta melodie byla úchvatná," natáhla k němu paži, ale vzápětí ji stáhla. Tomas sebou škubl.
"Díky, složil jsem ji speciálně pro tenhle den. Chtěl jsem, aby v ní bylo cítit všechno to... všechno..." znova se odmlčel jako kdyby nedokázal dokončit myšlenku.
"Já vím," zašeptala. Tomas k ní zvedl oči. Jak to mohla vědět? Ptal se sám sebe. Až pak když se díval do její klidné tváře, pochopil, že ona mu rozuměla vždy, i když nedokázal vyslovit jediné slovo. Najednou k ní cítil zvláštní pouto, které si neuměl ani on sám vysvětlit.
"Tady jsi!" Ozvalo se za ním, čímž se přerušily i jeho myšlenky.



"Počkat... neříkej mi... no páni!" Zvolala a udiveně hleděla na Emilii.



"Ať se na místě propadnu! Že vy jste... vy... vy..." koktala a začala si urovnávat svoje zrzavé vlasy za uši. Emilie si ji změřila. Tomasův úsměv povadl.





"Proboha, že vy jste Emilie Dvořáková?! Že vy jste zachránila našeho Toma!" Zvolala až přehnaně nahlas. Emilie se zhluboka nadechla.
"Úplně jsem ho tak nezachránila, největší podíl na jeho vzpomínkách má Ofélie... a vy jste?"
"Do prkenný vohrady! Moje sestra vás doslova miluje, ale vy nedáváte žádné rozhovory... a já... do háje... jsem Anežka Millerová, Tomova kamarádka z dětství! Jsem tak strašně ráda, že jste mu poskytla střechu nad hlavou!"



"Těší mě," odvětila Emilie jemně aniž by reagovala na cokoliv dalšího co vypustila z úst.



"Mám hroznou radost, že vás můžu vidět! To je paráda nikdy by mě nenapadlo, že vás tady můžu potkat!" Zvolala. Emilie jí věnovala drobný úsměv a zahleděla se na Tomase, který vypadal, že zkameněl.
"To já jsem ráda, že jsem mohla Toma vidět," podotkla tiše.
"On je určitě taky rád, i když na to nevypadá. A páni... tuhle melodii miluji, nechceš si zatancovat Tome?" Tomas se k ní otočil.
"Chceš tancovat?" Procedil.
"Já ne, ale tady Emilie by jistě ráda. Nechceš ji vyzvat?"
"Emilie nechce tancovat."
"A jak to můžeš vědět? Ani ses jí nezeptal!"
"Prostě nechce!" Zakřičel.
"Poslyš... já vím, že nejraději akorát vysedáváš na pláži a počítáš zrnka písku, ale to neznamená, že budeš i tady totální asociál a ještě před ní... už jsi zapomněl? Kdyby nebylo jí, ani by ses se mnou nemohl hádat!" Zvolala. Tomas prudce vydechl, udělal krok k Emilii a nešetrně si ji přitáhl k sobě.





"Spokojená?" Zavrčel.



"Ani ne. Říkala jsem tancovat, ne uškrtit. Nedívej se na mně tak a měj úctu k lidem, kteří tě mají rádi a myslí to s tebou dobře. Emilie kvůli tobě málem položila život."
"Nežádal jsem jí o to," Emilie sebou cukla, jeho slova jí podvědomě zabolela.
"Někteří lidé nedělají věci pro profit, to si pamatuj a teď se začni chovat zase jako člověk... nezapomeň, který z nás dvou dával tomu druhému bahno do sendvičů," mrkla na něj, než od nich vítězně odkráčela. Tomas se otočil na Emilii.



"Chceš tancovat?" Jeho hlas byl bezbarvý. Emilie zamrkala.
"Já..."
"Fajn," pronesl, aniž by ji nechal domluvit, uchopil její pas a nastavil je do správné taneční pozice.



"Tome, strašně moc ráda tě vidím."
"Hm..."



"Jak jsi se vůbec celou tu dobu měl?"



"Dobře."
"Co škola?"
"Za pár měsíců dokončím základní školu," procedil.
"Vím, že to všechno zvládneš a budeš se mít zase dobře. A co Větrnov?"
"Nic."
"A co máš v plánu za další školu?"
"Nevím, já nedělám plány."



"Proč?"



"Protože já neplánuji."



"Ale měl by jsi. Máš celý život před sebou a můžeš činit, co tě jen napadne," usmála se na něj.
"To není pravda. Je to k ničemu... stejně nikdy nebudu moci dělat, co já chci..."



"Proč bys nemohl?"
"To bys nepochopila."
"Já ano," zašeptala s těsné blízkosti jeho obličeje.



Tomas pocítil zvláštní teplo a něco v něm... zbytek Nervózního, který v něm nadále žil ho přesvědčoval, že to tak je... že pokud mu někdo dokáže na světě rozumět, pak je to Emilie.
"Co když by tě moje myšlenky vyděsily?"
"Mě tvoje myšlenky nikdy nemohou vyděsit."
"Jak si můžeš být tak jistá? Co když by tě skutečný obsah mého mozku zděsil natolik, že by ses bála na mně i pohlédnout?"



"To není možné, protože ty jsi stále ty, i když tomu nevěříš. Dívám se ti do očí a vím, že máš strach a bojuješ sám se sebou a se vším co jsi zažil i nezažil. Chápu tě, vždy to tak bude a pokud budeš chtít..."



"Nepotřebuji psycholožku," odsekl.



"Já ti také nenabízím sebe jako psycholožku... vždycky jsem byla tvoje kamarádka a bez ohledu na všechno a na vše, ty jím pro mě vždy budeš také."
"I když už nejsem Nervózním Jedincem?"
"Jenže ty jsi Nervózní Jedinec, ale také jsi Tomasem. To že jsi ztratil paměť z tebe neudělalo někoho jiného, tvoje nitro reagovalo na různé podněty přes tvůj rozum. Z věcí, které jsi podvědomě nikdy nezapomněl. Stále jsi tam někde uvnitř byl sám sebou, i když jsi to nevěděl. Kádinkovi ti možná vymazaly vzpomínky, ale tvé srdce nikdy nepřestalo být Tomasem. Proto pro mě budeš vždy Nervózním, Tomasem a kýmkoliv dalším kým se snažíš být."
"I monstrem?"
"Nikdy jsi nebyl ani jím nebudeš. Musíš se jen vyrovnat s tím co se ti přihodilo."
"Ale jak?" Vydechl těžce.
"Vyprávěj mi o tom," pobídla ho.
"Nechci..."
"Dobře, až budeš chtít, budu tady. Pamatuj si to prosím. Nezáleží na hodině, na dni... i kdyby z nebe padalo kamení, vždy budu stát tady a čekat na chvíli kdy budeš chtít o tom s někým mluvit. Nikdy tě nebudu soudit, to ti slibuji. U mně budou tvoje myšlenky v bezpečí, věř mi." Vydechla. Tomas si ji změřil.
"Možná... jednou..." pronesl do vzniklého ticha. Pak už se nechali jen unášet hudbou.

Mezitím se Stefan vrátil z chodby zpět do sálu, když jeho oči zaujala klidná postava u stěny.



"Lizzie! To je báječná náhoda!"
"To snad ne..." pronesla otráveně.
"Co snad ne?"
"Musíš se zrovna zjevit tady u mně? To nemáš nic lepšího na práci?" Zvolala.



"Teď už asi ne, protože si moje partnerka našla nového tanečníka... a když jsme u toho, kde máš ty svého partnera?"



"Co tě to zajímá? Nic ti do toho není!"
"Ale je, ty jsi moje přítelkyně a musím se starat o tvoje dobro," mrkl na ni.
"Jestli se chceš starat o moje dobro, tak mě nech samotnou."



"Už jenom proto, že vypadáš, že tu jsi úplně sama, nemohu odejít."
"A i kdyby! Nepotřebuji muže abych se cítila úplná."
"Takže jsi feministka?"



"Co to proboha zase vykládáš?"
"Feministka... žena, co se chce vyrovnat mužům, po všech stránkách," vysvětlil jí se širokým úsměvem.
"Jsi vážně nemožný! Nepotřebuji žádné tvoje odborné výklady, které jsou zcela..." Stefan ji přerušil.
"Chceš si zatančit?"
"Cože?"
"Umím mnohem lépe tančit, než můj bratr, takže se nemusíš bát, že bych ti pošlapal obě nohy."



"Já s tebou nechci tancovat! I kdyby jsi byl poslední muž na světě ani tak bych s tebou nechtěla nic mít!" Zvolala a ukázala na něj prstem.
"To je hodně drastické vyjádření, Lizzie. Ale už jenom fakt, že o mě takhle smýšlíš znamená, že myslíš na moji nabídku, takže... smím prosit má krásná lady?"
"Ne!" Odsekla.
"Fajn, takže si zase našlápnu na skandál," zasmál se potutelně, než ji chytil za ruku a dovlekl ji do středu parketu. Tam s ní zatočil a položil si ji do náruče.





"Co to vyvádíš?! Upadnu!" Zaprotestovala.
"Neboj se, Lizzie. Nepustím tě, nikdy tě nepustím," ujistil ji. Zlehka ji narovnal do správné polohy, jenže i tak se Elise zamotaly nohy až by málem spadla, kdyby ji Stefan včas nechytil a nepřimkl ji k sobě.





"Mě se jen tak nemůžeš zbavit, Lizzie," podotkl a zpátky ji umístil do správné pozice.



"To je pravda, jsi jako nesnesitelná chřipka, která mě nenechá v klidu spát!"



"Jenže někdy je chřipka dobrá věc, zvláště když můžeš být pod její záminkou s někým blízkým."
"Ty považuješ nemoc za něco dobrého?"
"Ne, jen jsem ti tím chtěl naznačit, že je dobré někdy vypnout a když máš s kým... pak je to ještě lepší."
"Jsi otřesný!"
"Ne, jen upřímný. Budu pro tebe dobrý parťák, věř mi. Nikdy tě nezklamu."



"To říkají všichni a skutek, kamsi utek!" Stefan se pousmál.
"Jenže ty budeš mít na moje slova i papír, Lizzie."
"Ty se nikdy nevzdáš, že ne?"
"Ani náhodou, jedině zubatá mě může zastavit," vydechl a zatočil s ní ve správném rytmu hudby.
"Jenže já nejsem na prodej."
"To já také ne, ale můžeme si navzájem vypomoci."
"Ale proč zrovna já? Proč ne moje sestřenice?"
"Už jsem ti to jednou říkal. Ty se mi líbíš, ona je sépie, ale ty... máš také trny, ale takové, které se mi líbí. Jsi jízlivá tím správným způsobem, proto se mi líbíš."
"Líbím se ti?"
"Ano, vždycky to tak bylo. Máš ty nejkrásnější zelené oči jaké jsem kdy viděl," zašeptal a usmál se na ni. Až pak se na Elisině tváři zjevil drobný úsměv, který vzápětí zmizel.
"To říkáš jenom proto abych si tě vzala..."
"Ne, říkám to kvůli tomu, že obdivuji co vidím. Jsem muž a nejsem slepý. Ty jsi opravdu krásná Lizzie," mrkl na ni. Elisa pootevřela ústa, ale vzápětí je zase zavřela. Najednou netušila co mu má odpovědět.


------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
A máme tady první novou postavu prosím přimyslete si nad její jméno v banneru háček, tenhle font bohužel nemá k dispozici české háčky nad písmeny



Anežka je poněkud prostořeká, dobromyslná dívka, která by se pro Tomase rozkrájela. Neustále myslí na jeho dobro a obdivuje ho už od dob, kdy byly dětmi  a Tomas jí sliboval, že si jí jednou vezme.

Ajaj, trošku se nám to tou Anežkou zkomplikovalo Ale jinak samozřejmě moc krásný díl

Moc krásný díl!
Anežka je mi velmi sympatická Ví, co přesně říct a s ničím si neláme hlavu a jak se zdá, Tomas ji naslouchá.

Je fajn, že aspoň zvažuje s Emílií mluvit, vypovídat se. Myslím si, že by mu to hodně pomohlo, než se uzavřít do sebe. Potřebuje to ze sebe vypustit a to pořádně.

Jinak Stefan a Lizzie mě nepřestanou bavit . Jestli jim ta svatba vyjde, bude to parádní dvojka, se kterou se jistě nebudeme nudit .

Těším se na pokračování!

Díky holky

Anežka je opravdu číslo, i když jí v příběhu čekají mnohé zvraty se kterými rozhodně počítat nebude, podobně jako i jiné postavy

Jani, máš pravdu, kdyby se Tomas rozhodl promluvit s Emilií bylo by mu lépe, ale... je to s ním složité a také, jak se říká na houpačce... jinak Stefan s Lizzie budou ještě pořádně výbušní ať už jejich vztah nevztah dopadne jakkoli, to mi věř

Jinak tenhle dílek bude kratší, protože mi zase šílela hra a rozbil se mi dům holek (resp. skříně, opět...)  měla jsem tedy znova práci s nápravou a stále pevně doufám, že je alespoň bunkr v pořádku...  


3.část - Ta, která čte mezi řádky



"Tomasi?" Ozvala se po chvíli Emilie.



Tomas sebou cukl a silněji semkl její pas. V jeho očích se zjevil zmatek, jako kdyby s ní před chvílí nebyl... jako kdyby ho myšlenky odnesly příliš daleko...



"Na co myslíš?" Zeptala se ho s úsměvem na rtech. Tomas se několik krátkých vteřin díval na její ústa, než se zaměřil zpět na její oči. Proč se o něj tahle žena stále tak zajímala? Už měl svoje vzpomínky zpět, čímž byla její mise v jeho životě navždy ukončena... jenže nyní, když jí znova mohl spatřit, měl jiný pocit. Jako kdyby jeho cesty vždy vedly k ní a bylo jedno jakým způsobem. Nezáleželo na tom, zda ji spatřil v pěkně upraveném talíři plném jídla, nebo u majáku, kdy jí vítr vháněl vlasy do tváře a částečně zakrýval její slzy. Jako kdyby pro něj byla magnetem, kterému se nemohl vyhnout. Bylo to tak již dříve, kdy netušil kým je. Ona byla první která na něj promluvila a nebyla na něj hrubá nebo z něj neměla strach. Možná proto tenkrát jeho prázdný rozum zaujala... a možná kdyby nebylo toho, byla by pro něj jen řádovou ženou na kterou by zapomněl stejně snadno, jako kdysi na vlastní minulost. Zavrtěl hlavou... jenže kdyby ji nepoznal, jistě by ani nemohl vést tuto podivnou konverzaci sám se sebou.
"Tomasi, jsi v pořádku?" Přerušila tok jeho myšlenek. Tomas se zhluboka nadechl. Jeho šedivé oči se zdály prázdné... vypadal unaveně, skoro jako kdyby ho už nebavilo bojovat sám se sebou.
"Nic mi není," odvětil stroze.
"Já vím, že tě něco trápí..."
"Pak je to jen moje věc."
"Já vím, ale pokud..." Tomas ji přerušil.
"Už jsi mi jednou nabídla svoje doktorské služby a už jsem ti i odpověděl, ale nyní s tebou nemám v plánu mluvit o ničem z toho, co chceš vědět."
"Jak můžeš vědět co chci vědět?"
"Je to jednoduché, chceš mi prostě rozumět, ačkoliv u mě se ti to nemůže nikdy podařit."
"Proč myslíš?"
"Protože jsem prázdný. Jsem jako nafouklý balonek, zvenčí barevný, ale uvnitř mě je jen vzduch, prázdný a nehmatatelný. Jsem k ničemu jako člověk, chápeš?" Jeho hlas byl ostřejší. Emilie se na něj usmála, když se nad jejich hlavami rozezněla klidná píseň.

(mohla by to být tato: https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/lee-jacob/ghost-841831 hrozně se mi u ní líbí text, přijde mi, že skvěle podtrhuje vztah mezi Emilií a Tomasem   )



"Pro mě nikdy nebudeš jen balonkem naplněným vzduchem. Vím moc dobře, že jsi výjimečný. Cítíš se otřesený a slabý, ale ve skutečnosti jsi mnohem silnější, než si myslíš. Dokázal ses vlastním způsobem vyrovnat s tím, co se ti stalo bez toho, aniž by ses pomátl. Věř mi, že spoustě lidem by se tohle nepovedlo. A nyní... nyní tady se mnou tančíš, stále dokážeš plně hrát na klavír. Jsi statečný, jen tě stále pronásledují věci, za které nemůžeš."
"Jenže tohle není tak jednoduché! V mé hlavě... hlavě... já..." zavrtěl hlavou a semkl více víčka k sobě až se mu v koutcích očí zjevily vějířky vrásek. Emilie natáhla dlaň k jeho obličeji a letmo přejela svými prsty po nejdelší jizvě na jeho líci.
"Já vím, ale dokážeš to..." Tomas k ní otevřel oči.
"Jak?"
"Až přijmeš sám sebe se všemi problémy i strachy. Až pochopíš, že nemusíš být jen Tomasem, ale že ve svém životě musíš přijmout i Nervózního a všechny své podoby."
"Jenže já jsem nikdy nebyl Nervózním! Toho ze mě udělali... udělali... a..." hlas se mu zadrhl v hrdle.
"Už jsem ti řekla, že i to jsi byl ty. Tvoje mysl byla natolik silná, že jsi nikdy nepřijal identitu Grima a raději jsi se stal Nervózním Jedincem. Vlastně sis vytvořil bezpečný přístav, kde jsi nebyl ani Tomasem, ale ani Grimem. Byl jsi prostě Nervózní a tím ses ochránil před tím, aby ses stal někým úplně jiným. Kádinkovým se tak nikdy nepovedla jedna zásadní věc... zabít v tobě Tomase Parkera, protože ten v tobě nadále žil a bojoval se vším po svém. Žil ukrytý v tvém srdci a tvrdohlavě odmítal jméno, které mu bylo nuceno. Pro mě jsi díky tomu neuvěřitelně silný muž, který je Tomasem i Nervózním, protože tohle jsou obě tvé části osobnosti."
"Já jsem Tomas Parker!" Vyhrkl.
"Já vím, Tome. Nebudu se tě snažit přesvědčovat."
"To by ani nemělo smysl," odvětil pevně. Emilie mu věnovala drobný úsměv.
"Jednou to budeš chápat, ale do té doby... kdo tě naučil tančit?"
"Cože?"
"Ptám se, kdo tě naučil tančit," mrkla na něj.
"Proč tě to zajímá?"
"Protože začínám mít pocit, že máš talent na všechno s čím začneš," Tomas zavrtěl hlavou.
"Donutila mě Anežka. Měla pocit, že bych to pro dnešní den měl umět."
"Pak udělala dobře, jde ti to," Tomas zamrkal.
"Mohu ti ještě ukázat něco, co mě Anežka naučila..." pronesl tiše.
"Jen mi to ukaž," vyzvala ho. Tomas se na ni zahleděl.
"Jsi si jistá?"
"Samozřejmě, věřím ti," pokusila se ho ujistit. Tomas zaváhal, než silněji semkl jednu její paži...



...a provedl s ní několik piruet.





"Tome, točí se mi celý svět!" Zvolala.
"Možná je to dobře..." pronesl tiše, než ji jednoduchým tahem zastavil a přitáhl zpět k sobě. Emilie se zapotácela a narazila čelem do jeho nosu.



"Ach můj bože... všechno se mi točí..." vyhrkla a sklonila oči k zemi.
"Někdy je lepší, když se svět jenom točí, pak nemusíš moc přemýšlet," zašeptal. Emilie k němu zvědla tvář ve chvíli, kdy jeho obličej...



...rozzářil jeden z jeho úsměvů.
"Máš pravdu, někdy je nejpříjemnější když čas jen v poklidu plyne..."



"Jenže můj život není klidný a nikdy nebyl."
"To můj také ne, vyhodili mě z mého vlastního domu, z mé země a skončila jsem tady..."
"...v té největší díře," doplnil ji.
"Možná, ale... pochopila jsem, že i tady se mohou ukrývat poklady, které nejsou na první pohled vidět."
"Co tím myslíš? Zatím jsi jen poznala mě a pak tě málem zabil dav... nedává to smysl..."
"Mluvím o tobě a tvém přátelství..."
"Já nejsem žádný poklad, jsem spíše prokletí..."
"To není pravda, já to vím." Tomas prudce zakýval hlavou na nesouhlas a znova silněji semkl její dlaň.



Několikrát s ní zatočil dokola, než si ji znova přitáhl k sobě.
"Točí se mi hlava!" Zaprotestovala znova Emilie.
"To je dobře."
"Proč? Copak to chceš abych upadla?"



"Samozřejmě, že ne. Nenechal bych tě spadnout... tentokrát... jsem schopen udržet nad zemí já tebe, nikoliv ty mě," Emilie se najednou cítila zvláštně. Jeho oči... díval se na ni tak... že najednou netušila co povědět.
"Máš pocit, že to nedokážu? Nevěříš mi?"
"Já..." pokusila se odpovědět Emilie, jenže než to stačila doříct, jí Tomas uchopil za pas a zvedl ji do vzduchu. Bylo zvláštní ho vidět takto. Tomas měl sílu, kterou předtím neměl. Skoro se zdál být někým jiným, ale Emilie věděla, že uvnitř něj byl stejný člověk, kterého znala předtím.
"Nechtěla jsem ti říct, že nevěřím, že mě uneseš," mrkla na něj. Tomas zamrkal a pomalu ji postavil zpět na zem a umístil je zpět do taneční pozice.
"Vím, že máš fyzickou sílu, ale já mám zase jinou..."
"Jakou?"
"Jednu mám v hlavě a tu druhou mám tady," zaklepala si na hrudník.
"Co mi tím chceš říct?"
"Že to s tebou nikdy nevzdám, i když to budeš chtít, chápeš?" V Tomasových očích se něco změnilo. Jeho pohled jí nyní připomínal Nervózního. Jako kdyby v šedivých duhovkách zatvrzelého muže, mohla zřít jeho vyděšené jádro. Zavrtěl hlavou a znova ji přiměl...



...udělat několik piruet. Emilie se zapotácela a v jedné chvíli...



...dopadla přímo na něj. Tentokrát jí ale Tomas nevrátil zpět do taneční pozice. Místo to si ji přitiskl k sobě blíže, odhrnul část jejích vlasů...



...a pevně ji semkl.
"Děkuji," vydechl třesoucím hlasem. To slovo z něj vyšlo tak tiše, že to mohla slyšet jen Emilie. Skoro se zdálo, že se rozpláče, ačkoliv by to do něj nikdo na první pohled neřekl.



"Chci aby ses měl dobře," odvětila a stiskla jeho paži. Bylo pro ni zvláštní stát u něj tak blízko, po takové době... skoro se zdálo jako kdyby se všechno změnilo... jako kdyby se nezměnil jen on, ale jako kdyby to byla i ona. I přes to však v jejím nitru rostl utkvělý pocit, že to tak má být, jako kdyby se ocitla u svého posledního úkolu. Proto se více přimkla k jeho ramenu a Tomas ji následoval. Kdy naposledy se cítil tak klidný? Ptal se sám sebe, zatímco se snažil pochopit, proč ji tolik toužil obejmout. Až pak si uvědomil, že to byla vždy její náruč, ve které hledal bezpečí, když ho pronásledovali jeho démoni. Možná kdyby s ní byl víc... možná... možná by ty věci... možná... by byly pryč... vytanulo mu v mysli. Vzápětí to ale zavrhl. Nemohl se k ní poutat. Už nebyl Nervózním Jedincem. Tomas Parker nebyl slabý, byl silný a dokázal se poprat se svým osudem sám bez cizí pomoci... snažil se sám sebe ujistit.. jenže... jenže... ta část jeho osobnosti, kterou odmítal na něj nyní křičela něco úplně jiného. Skoro vnímal jak na něj divoce řve nevyřčená slova, která odmítal od chvíle, kdy si uvědomil kým se chce stát. Nepotřeboval její pomoc, ale zároveň po ní toužil víc než žíznivý člověk po kapce vody. Toužil s ní trávit čas, ale zároveň od ní chtěl utéct. Nechtěl ji k sobě připoutat, ale přes to si často před spaním vybavoval její spící tvář vedle své, ve snaze zahnat démony, kteří ho doháněli k šílenství. Chtěl s ní být, ale zároveň ne. Až pak si uvědomil, že jeho nerozhodnost pramenila i v něčem jiném. Stejně jako netušil co dělat se zvláštním poutem co k ní tajně choval, podobně stále nevěděl jaký by skutečně měl být Tomas Parker...

Krásný díl

Nádhera! Nemám, co říct.
Tomas je silný a věřím, že to zvládne. Jen to nebude jednoduché a doufám, že pochopí, že Emílie je tu pro něj, vždy.

Btw.: Nádherná písnička, která je naprosto vystihuje!

Díky holky


4.část - Strach z neznámého

Za nějakou dobu se u našeho páru zjevil někdo další...



Anežka zůstala na výjev před sebou hledět téměř s otevřenými ústy. Tomas pevně svíral v náručí Emilii a skoro se zdálo jako kdyby ji nechtěl nikdy pustit. Jeho paže tiskla její pas k jeho hrudi. Druhou dlaní jí hladil po rameni a svými rty se dotýkal její šíje tak přirozeně, jako kdyby to činil stále. Kdy naposledy ho viděla takhle uvolněného? Ptala se sama sebe. Nikdy... Tomas nevyhledával cizí dotek, vlastně se mu snažil vždy vyhnout a pokud byl donucen, nevydržel dlouho, pokud se nejednalo o Jamieho. Skoro se zdálo jako kdyby se bál lidí, ale nyní... téměř se zdálo jako kdyby... kdyby...



...si Emiliinu těsnou blízkost užíval. Emilie se více přitulila k jeho rameni a Anežka téměř očekávala, že se Tomas od ní divoce odpojí, ale místo toho kolem Emilie těsněji obepnul svoje dlouhé paže, ve snaze jí být ještě blíže.



Co se to s ním stalo? Hleděla na ně. Tušila, že by měla odejít, ale z nějakého důvodu, to nedokázala. Stále nemohla uvěřit Tomasově prudké změně. Mohlo za to snad všechno co s Emilií prožil? Pak proč za ní nedávno zašel a nabídl jí chození? Sama to nebrala příliš vážně a odsouhlasila mu to jenom proto, že se bála ho odmítnout a také proto, že ho i přes léta co uběhla měla stále ráda a přála si, aby se vůči ostatním více otevřel, ale nikdy od něj nečekala něco víc. Tomas se vyhýbal jejímu doteku jako jiným... nebyla si jistá, co si přesně představoval pod pojmem chození, ale věděla, že není úplně v pořádku... ale když se dívala na jeho dlaně, které spočívali na Emiliiných zádech a rty, které se zdály že jí líbají na krk... něco mezi nimi bylo... a nebyl to jen Tomas, kdo si danou chvíli na první pohled užíval. Sice nemohla pořádně vidět do její tváře, ale dle jejího postoje i paží, kterými svírala Tomase snadno poznala, že jí objetí nepřekáží, spíše naopak. Zavrtěla hlavou. Emiliina přítomnost Tomasovi prospívala to byla jediná věc, která jí nyní zajímala a už v ten okamžik tušila, že musí zařídit, aby se s ní častěji stýkal. Protože jestli byl tohle způsob jak definitivně vrátit Tomasovi jeho půdu pod nohama, pak pro to byla ochotná udělat cokoliv. Letmo se usmála, prudce se otočila a čelem narazila do druhého páru, který tančil.
"Pardon!" Zvolala a třela si čelo.
"Anežko?" Ozvalo se za jejími zády. Anežka se otočila a spatřila Tomase, který již neobjímal Emilii.
"Tome!" Vyhrkla a založila si paže.



"Děje se něco?"
"Ne! Klidně tančete dál! Já... já... musím zkontrolovat... silnici!" Pronesla prudce první věc, která jí přišla na rozum.
"Silnici?" Zvedl jedno obočí Tomas.
"Chci říct auto... nenechte se vyrušovat!" Rozhodila rukama a udělala několik kroků od nich, když jí něčí paže zastavila.
"Já už nechci tancovat, půjdu s tebou," oznámil jí bezvýrazně Tomas. Anežka setřásla jeho dlaň ze svého předloktí.
"Neblázni a nebuď jako malý! Zvládnu to sama a navíc máš na auta alergii, takže běž dál tancovat," mrkla na něj.
"Už nebudu tancovat..." vydechl skrz zuby.
"Nevrč tady na mne! A co Emilie, zeptal ses jí? Třeba chce tancovat a ty se tady chováš jako sobec, co utíká před lidmi!" Osočila ho. Tomas se zamračil.
"Mně to nevadí... jen jděte... pokud Tomas chce... tak..." vyšlo z Emiliiných úst.
"Vidíš? Ani ona nechce," pronesl Tomas aniž by se na svoji zachránkyni podíval. Skoro se zdálo jako kdyby na celou událost s objetím zapomněl.
"A nechceš se s ní aspoň rozloučit? Musím tě vážně navigovat ke všemu?" Tomas vydal neartikulovaný zvuk a prudce se zahleděl směrem na Emilii.
"Sbohem," pronesl stroze, než se zaměřil na Anežku.
"Spokojená? A teď chci jít domů..."
"Jenže já neřekla, že pojedeme domů. Chci se jen podívat na auto..."
"Fajn, tak půjdu klidně i pěšky," procedil.
"O co ti jde? Před čím zase utíkáš?" Zasyčela na něj a zahleděla se mu očí. Tomas uhnul jejímu pohledu. Emilie udělala několik kroků k nim.
"Je všechno v pořádku?" Zašeptala a dotkla se Tomasova ramene. Ten na její dotek reagoval prudkým škubnutím, čímž vyděsil obě ženy.
"Prostě chci jít domů! Co je na tom nepochopitelného? Mám toho tady dost... musím... musím..." zlehka se zahleděl na Emilii, než dlouhými kroky zamířil k východu.
"Počkej ty paličáku!" Zakřičela na něj Anežka. Emilie divoce zamrkala. Věděla moc dobře před čím unikal. Byla to ona, z nějakého nepochopitelného důvodu utíkal před ní. Sklonila hlavu k zemi.
"Moc se omlouvám. Mohla bych vás zítra navštívit?" Vyhrkla na ni prudce Anežka. Emilie k ní zvedla oči.
"Samozřejmě..."
"Chtěla bych s vámi mluvit o Tomovi, ale teď musím tu tvrdou palici chytit... ještě jednou se omlouvám a mějte hezký večer," věnovala jí drobný úsměv, než se rozeběhla směrem, kterým zmizel Tomas ze sálu. Emilie se několik vteřin dívala na dveře kterými vyšli. Co se to právě stalo, opravdu z ní měl Tomas strach? Nebo utíkal ještě před něčím jiným? Zavrtěla hlavou. Sice byla psycholožka, ale z nějakého nepochopitelného důvodu neměla ani ona sama odpověď. Jako kdyby něco zatemnilo její jindy čistý úsudek... promnula si spánky, než se rozhodla zamířit zpět ke stolu...

Mezitím se Elisa odpojila od Stefana a zoufale se snažila v opuštěnější části sálu najít klid. Proč ji musel stále pronásledovat? Proč se nemohl smířit s prostým ne? Ptala se sama sebe a tiše kráčela kolem obrovského akvária. Pomalu se zastavila, když si všimla jedné opuštěné ryby, která plavala osamoceně kolem velké vodní rostliny. Stála sice hodně daleko od skla, aby ji mohla pozorovat, ale i tak s ní v jedné chvíli dokázala sympatizovat. I ona se nyní cítila lapená mezi spoustou velkých ryb od kterých neměla úniku... i přesto se však o to nadále pokoušela, i když od nich nikdy nemohla odejít. Zavrtěla hlavou, když zaslechla známé kroky. Přejel jí mráz po zádech a otočila se za zvukem. Spatřila mezi různě postávajícími lidmi jedinou tvář, kterou si nepřála vidět ani na fotografii. Vzdychla si a nabrala na kroku.



Stefan se pousmál. Moc dobře věděl, že se před ním snaží schovat.
"Lizzie!" Zavolal na ni sotva se usadila na pohovku. Elisa ho ignorovala.
"Lizzie, nedělej, že mě neslyšíš!" Zkusil to znova a přistoupil blíž.



"Nech mě na pokoji!" Pronesla otráveně jeho směrem. Stefan se pousmál.



"Proč bych měl? Ty jsi sama... já jsem sám..." mrkl na ni a široce roztáhl svoje koutky do dokonalého úsměvu. Elisa cosi zamumlala a otočila se čelem do sálu.
"To mi nic neřekneš? Nemůžeš mě pořád ignorovat, Lizzie," vyhrkl se zvláštním tónem, díky kterému začal Elise přejíždět mráz po zádech. Instinktivně sebou cukla, ale dál nijak nereagovala na jeho slova. Stefan potřásl hlavou, než udělal dlouhý krok k pohovce...



...a usadil se na ni.
"Vidíš? Neutečeš mi jen tak snadno," vydechl se širokým úsměvem.



"Nemůžeš mě prostě nechat být? Copak to ti nestačí, že jsi mě donutil abych s tebou tancovala? Dej mi už pokoj!" Vyslovila ostřeji a začala se pomalu odsouvat od něj po hladkém povrchu pohovky.



"Donutil? Kdyby jsi tolik chtěla, mohla jsi mě odmítnout," mrkl na ni a rozhodil rukama.



"Já tě odmítla, ale TY jsi mě zatáhl na parket!" Snažila se obhájit. Stefan zavrtěl hlavou, natáhl paži směrem k ní a posunul se k ní blíže. Elisa na jeho gesto zareagovala rychlým posunem od ní, ale nebylo jí to nic platné. Stefan ji okamžitě napodobil a přiblížil se k ní znova.



"Co to děláš?! To chceš, abych spadla z pohovky? Přestaň už za mnou lézt!" Stefan znova zavrtěl hlavou.



"Tak zaprvé... přiznávám se, že jsem tě na parket zatáhl, ale dál už to bylo na tobě. Nedržel jsem tě tak pevně, aby jsi nemohla odejít a za druhé... padat nikam nemusíš je tady dost místa," mrkl na ni.



"Jsi otřesný! Copak to nechápeš, že chci být sama?!"
"Nemyslím si, že by jsi chtěla být sama. Dívám se ti do očí a vidím to. Tančila jsi se mnou, protože jsi to v koutku duše chtěla. Přála jsi si aspoň jednou zapadnout mezi ostatní a ne být stále na okraji společnosti jako šedivá myška o kterou si nikdo neopře ani kolo. Vím moc dobře, že tě to mrzí, i když by jsi to nikdy nevyslovila nahlas." Elisa se zarazila, její pohled v ten moment neprozrazoval co si myslí doopravdy.



"To si chceš hrát na zaříkávače žen či co? Nic z toho co říkáš není pravda!"
"Ale je moje krásná," zašeptal s podivným tónem v hlase. Elisa se otřásla.
"Přestaň s tím!"



"S čím?" Pokrčil rameny nevině.
"S tímhle! Nabízíš mi nesmyslné spojenectví a když na něj nereaguji podle tvých představ, tak mě začneš svádět!" Stefan se zasmál.
"Já tě svádím?" Elisa se zamračila.
"ANO!" Stefan si pročísl vlasy a poklepal na hladký povrch pohovky.
"Dobrá... tak si budeme muset pár věcí ujasnit. Dal jsem ti nabídku Lizzie, ale nikdy jsem tě nesváděl. Jsem na tebe prostě milý."
"Milý?! Vždyť mě naháníš jako štvanou zvěř! A snažíš se mi dostat do hlavy! Snažíš se mě dostat! Moc dobře znám muže jako jsi ty! Máte krásnou tvář a umíte to se slovy, ale vaše úmysly jsou ohavné!"
"Mým úmyslem je pomoci tobě i mně. Když se vezmeme, získám dědictví po matce o které se s tebou milerád podělím. Klidně ti na to podepíšu i papír jestli mi nevěříš. Ale jinak mě moc těší, že mě považuješ za krásného," zašeptal charismaticky.
"Vidíš?! Už zase se mě snažíš svádět! Když nejsi schopen mne zdolat přes tu tvoji údajně výhodou nabídky pro nás oba, tak na to jdeš takhle... ale musím tě upozornit, že mě tvoje svádění nezajímá!" Stefan si odkašlal.
"Myslím, že ti budu muset ukázat, jak to vypadá, když bych tě chtěl doopravdy svádět, Lizzie..."
"Cože?!"
"Slyšíš dobře..." vydechl jemně, než se k ní přisunul blíže a jednou paží jí chytil za pas.



"Co to děláš?! Pusť mě!" Stefan ji pohladil po tváři a nastavil si její tvář tak, aby jí mohl cosi zašeptat do ucha.
"Neboj se, nic ti neudělám... kdybych tě chtěl skutečně svádět, pak bych toho nemusel moc dělat. K opravdovému svádění ani nepotřebuješ polibek," jeho hřejivý dech ovinoval její krk až jí z toho naskočila husí kůže. Znova ji pohladil po tváři a z nějakého nepochopitelného důvodu se cosi uvnitř ní zachvělo. Ještě nikdo jí takhle nedržel u sebe... nikdo. Muži se jí spíše vyhýbali, ať už to bylo kvůli její rodině nebo její povaze. Díky tomu je tak nepovažovala za důležitou součást svého života, ale nyní když cítila blízkost Stefanova štíhlého těla... najednou pocítila ozvěnu svých starých nevyřčených přání... o touze po tom nebýt sama... mít rodinu...



"Mohl bych ti říct o tom jak krásná jsi. Mohl bych básnit o tvých očích, křivkách... o tom jak nekonečně krásné nohy máš. O tvých rtech, které jsou jako rudolící růže. Mohl bych za tebou chodit skutečně každý den, nosit ti květiny, kupovat ti drobnosti, které mnohdy řeknou více než kdybych ti koupil auto. Mohl bych ti šeptat slova o lásce... o tom, jak bych tě rád držel v náručí u sebe a probouzel se vedle tebe každičký den a díval se do tvé tváře až dokud bychom nebyli staří a škaredí. Ze začátku bych se tě sotva dotkl... byly by to jen letmé doteky, kterými bych tě pomalu ale jistě přiměl cítit mnohem víc, než kdybych tě okamžitě zasypal polibky..." šeptal do jejího ucha. Elisa pomalu zavřela oči. Stefan pomalu přejížděl po její čelisti svými prsty, zatímco se její srdce zběsile rozbušilo.
"Možná bych se tě později pokusil políbit, i kdyby to bylo jen na ruku. Vyhledával bych a snažil bych se tě pozvat na krásná místa, která mám rád... pozval bych tě na večeři a možná bych se nechal zaučit od svého bratra a pokusil bych se ti něco vlastnoručně uvařit, i kdyby to měla být jen krupicová kaše..." vyslovoval tiše do jejího ucha, sundal svoji dlaň z její tváře, nalezl její volnou paži a propletl s ní svoje prsty.



"Držel bych tě za ruku a hrdě bych s tebou chodil po celém městě. Cestou bych tě možná okradl o polibek jen abych ostatním ukázal, jak moc s tebou toužím být, i když by mi na tom až tolik v jádru nezáleželo. Důležité by pro mě bylo, aby jsi pochopila, jak moc mi na tobě záleží... jak moc bych byl hrdý, že s tebou můžu být před zraky ostatních... že by jsi mě poctila tím, že by jsi se mnou kráčela mezi lidmi. A kdyby jsi mě přeci jen stále odmítala..." odmlčel se.



"Snažil bych se ti ukázat svoje nejlepší stránky a vyzdvihoval bych tě nad ostatními. Byla by jsi pro mě jako středobod... jako moje princezna," zašeptal něžně, než jí vtiskl letmý polibek na tvář. Dotek jeho rtů způsobil, že se jejím tělem rozlilo příjemné teplo. V ten okamžik měla pocit, že vnímá jeho slova až v samotném středu své duše. Jako kdyby se jí mohl dotknout i tam.
"Mohl bych tě milovat, ukázat ti veškerá kouzla, která může běžný muž své ženě dát. Časem bych tě přiměl, aby jsi toužila po mé přítomnosti stejně jako já po té tvé... pak bychom byli jako dvě strany mince... každý jiný, ale přesto neoddělitelní... pak bych tě opravdu miloval a ty by jsi milovala mě. Všichni by nám záviděli, ale my bychom to neviděli... ale k tomu já nesměřuji. Nenutím tě, aby jsi mne milovala... chci s tebou uzavřít dohodu a stát se tvým přítelem. Přál bych si, aby ses na mě mohla spolehnout, to je můj cíl. Takže tě opravdu nesvádím, Lizzie," zašeptal a pustil ji. Elisa sebou cukla a otočila se na něj. Bylo to jako kdyby ji udeřil. Jedna její část nenáviděla byť jen náznak svádění, ale ta druhá... toužila po něčem jiném. Ta druhá část její osobnosti nyní cítila bez jeho náruče podivný chlad spojený i s jeho slovy. Nenáviděla se za to. Stefan zamrkal. Zdálo se mu to nebo viděl v jejích očích bolest?
"Dej mi pokoj!" Zakřičela na něj a její hlas se v polovině zlomil.
"Lizzie," vydechl zmateně při pohledu do jejích zraků. Letmo k ní vztáhl ruku, ale Elisa se mu vyhnula.
"Už mě neobtěžuj!" Vyhrkla a divoce od něj vyběhla.



"Lizzie..." zašeptal její jméno, ale tentokrát se rozhodl ji nepronásledovat.

Moc hezký díl Luci!

Musím říct, že Stefan to se slovy vážně umí, ale proč to takhle na konci zkazil? Muselo ji to hrozně ranit.

Zdá se, že to ještě bude běh na dlouho trať, otázkou je,kolik času jim ještě zbývá?

A co se týče Tomase, zdá se mi, že se snaží utéct před svými city k Emilií, respektive se jich bojí

Jsem zvědavá na další vývoj!

Já mám z toho spíš pocit, že ani Tomas ani Elisa nevědí, co se sebou samými. Osud k nim nebyl zrovna nakloněn, a teď, když k nim Štěstěna obrací svou vlídnou tvář, neumí si s tím poradit, neví, jak se zachovat ...

Díky holky

Jani, Stefan popravdě nečekal její reakci původně si myslel, že ho prostě pošle do háje jako vždycky, ale když se zachovala takhle... i jeho to vykolejilo ale nemusíš se bát, jistě se s ní pokusí ještě mluvit, on se jen tak nevzdá A kolik času jim zbývá? Později to tam bude řečené, ale odhadem jsou to tak dva týdny   Stefan už opravdu nemá moc času 

Jinak obě máte pravdu Tomas se neuvěřitelně bojí toho, co se s ním děje, když vidí Emilii... zároveň si stále uvědomuje, že ona patří do jeho původního života, resp. do života Nervózního Jedince, na který křečovitě touží zapomenout. Takže se bojí a zároveň neví co sám se sebou... na jednu stranu by s ní chtěl trávit čas, ale na druhou stranu touží utéct... má v hlavě guláš co se týká Elisy, tak ta je zvyklá jen na hrubé zacházení a to ať už od její rodiny nebo od cizích proto nikomu nevěří a netuší jak se chovat, když s ní někdo jedná mile... a teď ještě když jí Stefan začal říkat ty věci a zároveň jí přiměl znova spadnout na zem, bylo to pro ni jako kdyby do ni kopl Elisa se tak na první pohled tváří jako bourák, ale ve skutečnosti je vyděšená a křehká možná podobným způsobem jako Tomas, raději si tak nechtějte představovat jak se musela cítit když dorazila sama domů a v hlavě pořád musela slyšet věci, co jí pověděl Stefan... toho teď čeká opravdu velká práce, pokud ji bude chtít dostat na svoji stranu... dalo by se říct, že si to teď docela u ní pohnojil...


5.část - Spiklenci

"Simone!" Rozezněl se hlas domem sester Dvořákových.



"Copak?"
"Venku je strašné vedro, opravdu nechceš abych šla s tebou?"



"Ne Paty. Buď raději doma, navíc s opravou klimatizace mi nemůžeš nijak pomoci." Odvětil se širokým úsměvem.
"Ale to se tam se Stefanem usmažíte! Mohla bych vám nosit něco studeného..." pokusila se ho přemluvit, ale Simon ji přerušil.
"Něco vydržíme, ty můj snílku. Když zůstaneš tady bude to lepší, pomůžeš Emilii s přebíráním těch krámů z pokoje vedle pracovny. Já se pak podívám na to okno... jistě je zatlučené podobně jako všechny ostatní v těch špatných pokojích." Zavrtěl hlavou.
"Simone, nechci tě nějak zneužívat... děláš toho pro nás až moc..." Simon zavrtěl hlavou a natáhl k ní paži.



"Co mi to tady říkáš? Je to pro mne přirozené a navíc váš dům je vskutku impozantní a má svoji vlastní historii. V každém šrámu i poškrábané tapetě můžeš vidět příběhy, které by mohl vyprávět, i když to samozřejmě nedává rozumem smysl. Váš domov je jako starý veterán a tak k němu i přistupuji. Až se mu dostane patřičné péče, bude jistě zářit jako v dobách, kdy byl postaven." Patricie mu věnovala úsměv.
"Někdy jsi tak seriózní a jindy... je to jako když vezmeš do ruky jeden z těch neuvěřitelně starých fotoaparátů... pak jsi úplně jiný." Simon pokrčil rameny.
"Mám prostě rád věci s historií," vydechl pevným hlasem a zasunul jeden pramen jejích vlasů za její ucho.
"Už budu muset jít, zatím Paty," zašeptal a vtiskl jí polibek na čelo, než se otočil a zamířil k hlavnímu vchodu.



"Simone!" Vyhrkla a vyběhla za ním. Simon se pomalu otočil a ve chvíli kdy stačil zaregistrovat její běžící postavu, Patricie doslova skočila do jeho náruče.



V Simonových zádech luplo, ale i tak ji pevně zachytil.
"Co to děláš?" Zasmál se.
"Budeš mi moc chybět! Vždyť jsem s tebou skoro každou minutu!" Zvolala a přitiskla svoje rty k těm jeho.



Emilie se letmo naklonila od knihy k zamilovanému páru a musela se pousmát Patriciinu téměř dětskému hlasu. Moc dobře věděla, že je Simon pro ni celým světem a byla za ni neuvěřitelně šťastná. Za krátkou chvíli se Patricie se Simonem od sebe oddělili.



"Dovol mi tě doprovodit!" Vyhrkla a stiskla jeho rameno.



"Copak bych tě mohl odmítnout? Zjevně si s mým rozumem děláš co chceš..." pronesl zadýchaně. Patricie se zasmála a stiskla jeho dlaň.

Později tak oba skončili před domem, kde do nich okamžitě začalo žhnout slunce.





"Vrať se co nejdříve," zašeptala mu do ucha. Simon ji políbil na rameno.
"Samozřejmě... ahoj, můj snílku," vydechl jemně.
"Pa můj dokonalý princi," Simon se zasmál.
"Ty víš, že se to ke mně nehodí."
"Ale hodí!" Trvala si na svém tvrdohlavě Patricie. Simon zavrtěl hlavou, přistoupil ke svému vozu a otevřel dveře u řidiče. Oba si zamávali, než Simon nastoupil do auta a nastartoval motor. Vozidlo tak pomalu vyjelo z příjezdové cesty, než zamířilo směrem k restauraci. Patricie se dlouze dívala za svým milým, když za sebou zaslechla hlas.
"Jako v pekle..." procedila osoba za jejími zády. Patricie se ohlédla...



...a spatřila před sebou zrzavou, mladou dívku.
"Kdo jste?" Zavolala na ni. Anežka sebou škubla a snažila se ignorovat horkost, kterou v ní vzbuzovalo slunce, co rozpalovalo její chodidla v uzavřených botách. Patricie k ní pomalu přistoupila.



"Kdo jste a proč stojíte před naším domem? Pokud vám jde o nějaké informace ohledně Tomase, tak vás musím upozornit, že já ani moje sestra nepodáváme rozhovory ani za úplatu!" Pokusila se ji usadit Patricie. Anežka zavrtěla hlavou.



"Popravdě spíš já bych vám mohla vyprávět o Tomasovi... jsem Anežka a potkala jsem vaši sestru Emilii na včerejším plese..."
"Počkat! Vy jste ta zrzka, která tam byla včera s Tomasem?" Anežka přikývla.



"Ale co tady děláte?" Anežka se zhluboka nadechla.
"Chtěla bych mluvit s Emilií... je to moc důležité... bože to je strašné vedro! Zlatý Větrnov..." postěžovala si, ale vzápětí jí věnovala úsměv.
"Emilie ví, že přijdete?"



"Vůbec ne! Ani já sama jsem nevěděla, že dneska přijdu... chci říct, měla jsem to v plánu, ale... autobusy sem moc nejezdí... a když jsem dnes ráno viděla Tomase... no... nechci o tom mluvit tady... mohla bych vidět Emilii?" Pronesla s mírnou naléhavostí v hlase.
"Jasně... jen pojďte," vyzvala ji a tichým krokem ji zavedla do domu.



Emilie seděla na gauči a její oči byly upřené do psychologické knihy. Skoro se tak zdála, že ani nevnímá svět kolem sebe, když na ni Patricie promluvila.
"Emilí, máš tady návštěvu," Emilie se ohlédla a málem jí vypadla kniha z ruky. Prudce se postavila a položila svazek na konferenční stolek.



"Dobrý den, co tady děláte? Stalo se něco Tomasovi?" Vyhrkla Emilie. Anežka se podrbala na hlavě a zahleděla se na Patricii. Sice podvědomě tušila, že si sestry stejně všechno sdělují, ale z nepochopitelného důvodu nejvíce důvěřovala Emilii. Patricie zamrkala.
"Myslím, že půjdu přebrat prádlo," pronesla do vzniklého ticha a odkráčela více do nitra domu.
"Posaďte se," vyzvala Emilie návštěvu. Anežka ochotně přijala místo v pohodlně vyhlížejícím křesle.



"Jsem moc ráda, že jste přišla," usmála se na ni Emilie, Anežka jí gesto vrátila.
"Ehm... možná, že vám budu připadat divná, ale nemohli bychom si tykat? Nevím jestli jsem starší já nebo vy... ale to co vám chci povědět, se mi bude lépe říkat, když nebudu mít pocit jako když mluvím s někým naprosto cizím..." Emilie přikývla.
"Nemám s tím problém," odvětila.



"Dobře... musím znova jen říct... obdivuji tě za to jak sis poradila se vším ohledně Tomase, ačkoliv ho všichni ve městě nenáviděli... je to obdivuhodné a i když se Tomas tváří, že na to možná zapomněl, vím určitě že to tak není... pochopila jsem to včera, když jsem vás viděla."
"Jak jsi to mohla pochopit?"
"Tomas nesnáší cizí dotyk, utíká od kohokoli kdo se ho pokusí dotknout. Ještě když byl doma Jamie... tak u něj to ještě šlo, ale teď když je Jamie na zkouškách, je ještě více uzavřený než předtím. Celé dny vysedává na pláži a dívá se na maják. Skoro vypadá jako když na něco čeká... a pak ještě ta absurdní věc s naším chozením..."
"Vy spolu chodíte?" Vydechla šokovaně Emilie.
"Nedá se to tak nazvat, ale Tomas to chtěl a potom co se mu stalo... měla jsem mu strach říct ne. Ale není to tak, že bychom spolu opravdu chodili... jak říkám nesnáší cizí dotyk, k ničemu mezi námi nedošlo a vlastně bych to ani nechtěla. Mám ho ráda, ale nemiluji ho... souhlasila jsem jenom proto, že je teď hodně sám... myslela jsem, že mu tím dodám potřebnou stabilitu... ale nestalo se tak. Ani se mnou pořádně nemluví... vlastně s nikým... ale když jsem vás viděla včera spolu. Objímali jste se a Tomas nevypadal, že by tě chtěl pustit... myslím, že mu na tobě hodně záleží, i když se snaží chovat jinak a to je ten důvod proč jsem tady."



"Už jsem Tomasovi nabízela svoji pomoc, ale odmítl ji. Ráda bych mu pomohla, ale pokud nebude chtít..."
"Problém je v tom, že on neví co chce, ale myslím, že my obě víme, co by potřeboval. Proto se s tebou musí začít vídat častěji... nechci ho už znova vidět jako včera..."
"Co se stalo včera?"
"Tomas šel do postele... je pravda, že má hrozně špatné spaní, v noci často křičí a utíká k majáku... to se stalo i včera, jenže tentokrát... tentokrát tam potkal místního pobudu... ve Větrnově je známý tím, že se snaží každého okrást a pravděpodobně se o to pokusil u Tomase... hrozně se poprali, opravdu strašně... nikdy jsem neviděla Tomase v takovém stavu, ale myslím, že za to mohl i fakt, že byl ten chlap podobný Leoši Kádinkovi... toho podivína odvezli do nemocnice a k našemu štěstí z toho Tomas vyvázl bez větších provinění, když se jednalo o známého kriminálníka... problém ale je že Tomas je teď ještě více zamlklý. Mám o něj strach. Vím, že veškerý klid, který možná ostatní vidí, když ho spatří sedět na pláži je jen maska. On není v klidu, nikdy... třesou se mu ruce, když si krájí oběd, zděšeně utíká pryč, když vidí v televizi něco co mu připomene minulost, stále se bojí aut... ale když jsem ho viděla včera s tebou... byl opravdu klidný a pokojný. Pomáhá mu tvoje přítomnost. Myslím, že má vůči tobě zvláštní vztah, ať už je jakýkoliv a to mu pomáhá. Jsem si jistá, že nikdo z nás s ním nezmůže tolik jako ty. Byla bych ráda, kdyby se k vám znova nastěhoval, ale to neudělá ten paličák jeden paličatá... pálí za sebou mosty, i když některé jen stěží může odstranit. Proto mě napadlo... vím, že nikdy nepřistoupí k tomu, aby za tebou chodil na sezení, ale možná bych ho mohla přimět se mnou jezdit jednou za čas jezdit sem a ty bys na tom určitém místě náhodou mohla být také," mrkla na ni se širokým úsměvem.



"Chceš mu lhát?"
"Nebudu mu lhát, jen mu neprozradím všechny detaily. Moje sestra se bude vdávat, takže zaoblím spoustu cest její svatbou a ten zbytek domyslím. Potřebuje tě, vím to jistě a věř mi, že pokud s tím budeš souhlasit, klidně ho svážu jen abych ho dostala sem," zvolala a rozhodila rukama.
"Chci mu pomoci... vždy to tak bylo i bude, ale nejsem si jistá, zda..." odmlčela se jako kdyby to nedokázala ani vyslovit.



"Tomas se o tom vůbec nedozví. Nebydlíme spolu, sice jsem včera přespala u jeho tety, protože bylo pozdě, ale jinak žiju se svojí rodinou. Pomůže mu to, nebude to těžké zařídit."
"Myslíš, že tě poslechne?"
"Umím být hodně přesvědčivá a Tomasovi chybí argumenty, vždycky to tak bylo. Dostanu ho sem, ale musím vědět... že mi s tím budeš chtít pomoci. Tomas nepotřebuje kdejakého psychologa, jsem přesvědčená o tom, že potřebuje hlavně tebe," pronesla pevným hlasem. Emilie si promnula spánky. Věděla, že pokud by se o tom Tomas dozvěděl mohlo by mu to ublížit. Jeho psychika byla nyní narušená, ale pokud by nechala ruce v klíně a odmítla by možnost se s ním častěji vídat... neublížilo by mu tohle více? Podrbala se na hlavě a zahleděla se do hnědých očí své společnice.
"Dobře, souhlasím. Jsem ochotná s ním mluvit a udělat vše proto, aby se cítil lépe," vydechla pevným hlasem. Anežka vypadala, že bude skákat na místě nadšením.
"Skvělé! Dám ti vědět až ho sem dovedu! Dáš mi svoje telefonní číslo?" Vyhrkla prudce. Emilie přikývla, napsala na kus novin devět číslic a bez jediného slova je předala Anežce. Ta jen přikývla a předala jí lístek pokrytý vlastním telefonním číslem.
"Do Větrnova se občas špatně volá, takže kdyby ses mi nemohla dovolat je to kvůli tomu, ale naštěstí to není vždy..." Emilie ochotně přijala její číslo.
"Uděláme to pro Tomase," zašeptala. Anežka přikývla.
"Pro Tomase," odvětila se širokým úsměvem.

Takové spojenectví bych ani nečekala, myslela jsem, že Anežka bude spíš nějaká malá tichá žárlivka

Nádhernej dílek Luci!
Konečně jsem se k tomu dostala.

Paty a Simon jsou boží Hrozně jim to přeju, zaslouží si to!

Jinak Anežka překvapila, jak rychle se u holek objevila. Jinak úplně si vystihla její povahu, naprosto mi na takovéhle věci sedí, jako tajné spojenectví s Emilií. Jsem moc zvědavá, jak se to holkám bude dařit a jak bude Tomas reagovat

Díky holky

Anežka je hodně zajímavá postava, to je pravda Jani, musela vzít rychle věci do svých rukou abychom mohli vůbec Tomase v pokračování vidět ten kluk by byl totiž jinak zalezlí ve Větrnově jako krtek a stěží by vytáhl paty (a psát příběh jen z jeho úhlu by sice mohlo být zajímavé, ale myslím, že by to bylo těžší sousto i pro vás, protože to co doopravdy nosí v hlavě... je těžší než skutečný kámen ) Anežka je tak pro Emilii dobrým prostředníkem s Tomasem to každopádně úplně snadné nebude a přidělá vrásky hned několika lidem v příběhu... však uvidíte...


6.část - Pozvání



"Takže ti nabídla, že ti bude vodit Tomase?" Vydechla Patricie.
"Ano a jsem za to moc ráda. Doufám, že to bude brzy," pronesla Emilie se širokým úsměvem.
"Myslíš, že mu to pomůže?"
"Když už nic, budu mít možnost s ním mluvit. Anežka je přesvědčená, že má ke mně zvláštní vztah... takže," najednou se odmlčela. Patricie si ji změřila zvláštním pohledem.
"Myslím, že se do toho zamotáš jako vždycky."
"Co tím myslíš?"
"Ráda zachraňuješ ztracené lidi, následně jim věnuješ spoustu svého času, než tě opustí. Nechci malovat čerta na zeď... mám Tomase ráda, opravdu, ale... co se stane až se dozví, že ho sem vodila jen proto, aby jsi mu mohla dávat terapie o které původně vůbec nestál?"
"On se to nedozví..."
"A co když mu to prostě dojde? Jen si vezmi, že vždy když překročí práh našeho města, tak tě potká... musel by být hloupý, aby..." Emilie ji přerušila.
"Prostě to nepozná, ano? Nemohu takhle uvažovat, Tomas potřebuje pomoct."
"Co mu vlastně chceš říct až ho uvidíš?"
"Pokusím se ho přimět, aby se mnou mluvil... to je první věc o kterou mi jde."
"Já myslela, že jsi říkala, že s tebou na plese mluvil..."
"Ano, ale ne o tom o čem by mluvit měl. O Kádinkových, o tom všem co se mu stalo. Snaží se to zazdít ve své hlavě, ale něco takového není možné. Musí své démony pustit ven až pak bude mít naději, že se smíří s tím, respektive naučí žít s tím co ho potkalo. Navíc... vidím přesně jak se ztrácí i ve vlastní identitě. Přeje si být zoufale Tomasem, ačkoliv i Nervózní k němu patří. Netuší co by měl dělat... trápí se, bojuje a ztrácí dech... potřebuje mluvit a já udělám vše pro to, aby mi začal opět natolik věřit, že mi bude vyprávět. Vím, že ho to bude bolet až bude otvírat staré rány, které jsou nadále na jeho duši stejně čerstvé jako před lety, kdy přišel o své rodiče. Budu tady pro něj..." zašeptala s pohledem upřeným kamsi do dálky. Skoro se zdálo, že to ani neříká své sestře. V ten moment to vypadalo jako kdyby hovořila k Tomasovi, jehož srdce bilo o spousty kilometrů dál ve ztraceném městečku jménem Větrnov.
"Tomas měl k tobě vždy zvláštní vztah," podotkla Patricie. Emilie sebou škubla. Skoro zapomněla, že tam s ní Patricie je.
"Jak to myslíš?"
"Byla jsi jeho zachránkyně. Následoval tě na každém kroku a nechal by si od tebe líbit cokoliv. Vsadím se, že kdyby jsi mu chtěla ublížit, klidně by ti nastavil tvář. Vždy ti věřil a vzhlížel k tobě... navíc jsem měla pocit..." zavrtěla hlavou.
"Jaký pocit?"
"Myslím, že byl do tebe platonicky zamilovaný."
"Zamilovaný? Do mne? To je nesmysl, Paty!" Zvolala Emilie a prudce otevřela víko mixéru.
"Není to nesmysl a divím se, že sis toho nevšimla, když jsi psycholožka! Vím, že tomu nerozuměl ani on sám, ale způsob jak si k tobě vždy našel cestu... sice vždycky vypadal tak dětsky a zranitelně, ale vždy když se na tebe díval... měl v očích nekonečný obdiv a skoro bych přísahala, že jsem v nich občas viděla i něco jiného."
"Co?" Vydechla zmateně Emilie.
"Touhu, lásku nebo jak to chceš nazvat. Nedívej se na mně tak! Tomas nikdy nikoho nemiloval, v tomhle je nepopsaný papír, takže tomu tenkrát ani rozumět nemohl a teď... neřekla bych, že je o moc chytřejší než byl tehdy, tím ho ale nechci podceňovat..."
"Paty, tohle je nesmysl! Tomas měl v hlavě něco úplně jiného! Je pochopitelné, že měl ke mně jisté pouto, ale to choval i k tobě, protože jsme byly jediné, které mu pomohly..." Patricie se chytila za hlavu.
"Nechápu, proč to nechceš vidět... Emilí, Tomas mě nikdy neměl na stejném místě jako měl tebe, chápeš? Ty jsi byla alespoň milionkrát výš než já..."
"Nemyslím si, že by nás dával na nějaké stupně. Byl zkrátka jako velké dítě a..."
"Nazdárek holky!" Ozval se za nimi veselý hlas, čímž přerušil jejich původní rozhovor.



"To je dobře, že jste tady!" Uvítala je Emilie.
"Teda brácho já ti normálně závidím! Přijdeš domů a čekají tady na tebe dvě krásné ženy... zatímco na mne čeká doma jen vzteklý děda... můžeš mi vysvětlit, kde jsem udělal chybu?" Otočil se na svého bratra. Simon zavrtěl hlavou a udělal několik kroků k oknu.
"Normálně jsi samý chytrý komentář a teď nic?"
"Stefane..."
"Fajn, už mlčím, asi tě unavila ta pitomá klimatizace..." zamumlal, než se usadil k baru vedle Patricie, jejíž oči se vpíjely do Simona.
"Takže jste ji opravili?"
"Ano, ale bylo to složité... Simon je v originále právník a já technický kreslíř, ale děda nás jak se zdá proháněl víc než dost abychom se nebály kladiva, natož pár drátů... pořád ho slyším jak do nás dnem i nocí hučel, že není důležité mít jen chytrý mozek, protože moudrost bez schopnosti činit je jako vidlička bez hrotů. Zkrátka správný vůdce by neměl jen žvanit, ale také by měl umět sesednout ze svého piedestalu a vzít za práci... že Simone?" Otočil se na svého bratra, vzápětí protočil panenky.



"Proboha vy dva... jak dlouho jste se neviděli? Pár hodin? Podle toho jak se vítáte to vypadá jako kdybyste se neviděli celé měsíce!" Zvolal se šibalským úsměvem. Odpovědí mu bylo ticho.
"Emilí, pověz mi... to jsou pořád tací?" Otočil se na Emilii.



Emilie se zasmála a položila hrnec na sporák.
"Mají se prostě rádi, Stefane," vydechla klidně.



"Já vím, ale když budou takhle pokračovat, tak nám tu brzy budou běhat malí Simoni a Patricie, což by nebylo zlé, kdyby děda nebyl tak nesnesitelně konzervativní. Takže si Simon bude muset nejprve tvoji sestru pěkně okroužkovat a až bude moci podle dědy, přejít k velkovýrobě nových Margisonů," mrkl na ni. V ten moment ho kdosi bouchl do ramene.
"Sklapni," procedil Simon, než se znova zaměřil na svoji milou.
"Co je? Vždyť je to pravda!" Pronesl se smíchem.
"Navíc svatba by mohla být sranda! Je tedy pravda, že naše konta jsou na tom bídně, protože nás děda prachsprostě odřízl... ale až získáme zpět restauraci a s ní mámino dědictví budeme za vodou!"
"Stefane, přestaň už žvanit nesmysly..." oslovený se otočil ke svému bratrovi, který k sobě nadále tiskl Patricii.
"To nejsou nesmysly, ale naše budoucnost," vyhrkl hrdě.
"Tohle není naše budoucnost... vzhledem k času, který nám zbyl spolu s faktem, že není možné, aby jsi Elisu donutil ke sňatku, je zcela nepravděpodobné, že bychom získali dědictví. Musíme se nyní soustředit na to co je důležitější," zvolal se zvláštním tónem v hlase Simon.
"Nebuď takový pesimista!"
"Já nejsem pesimista, ale realista..."
"To je v tvém případě prakticky to samé... ale neboj, už jsem ti řekl, že jsem se pořád nevzdal. Prohraji až ve chvíli kdy za dva týdny odbije půlnoc a já nebudu ženatý s Lizzie. Až pak budu moci říct, že jsem to zpackal," pokrčil rameny. Simon si vzdychl, ale rozhodl se nijak jeho slova nekomentovat.

Za krátký čas už seděla naše čtveřice u stolu.



"Byli jste se podívat na to volné místo ve městě?" Zeptala se Patricie.
"Jeli jsme tam, když jsme jeli domů... vypadá to... zajímavě..."
"Chceš říct strašně, Simone. Abych vám to objasnil holky... ta údajná budova ve které bychom mohli otevřít novou restauraci se téměř nachází na hranici Větrnova a vypadá jako mrňavá, dřevěná trafika v přirozpadlém stavu. Skoro jsem se bál vedle ní kýchnout, aby se nerozložila na tenká prkýnka. V něčem takovém bychom neprodaly ani neštovice, natož jídlo!"
"Nachází se 15 km od Větrnova a má zděný základ," opravil ho mechanicky Simon.
"Sám moc dobře víš, že i tak je nám to k ničemu. Těch deset cihel, co je ve spodní části boudy se nedají snad ani považovat jako základy. Jestli chceš prodávat párky v rohlíku v nějaké dřevěné chýši, tak ti ji rád postavím vlastníma rukama a aspoň tak ušetříme další část peněz."
"Neřekl jsem, že ji budeme kupovat. Chtěl jsem se na ni jen podívat. Víš moc dobře, že tady v Písečné oáze zrovna nejsou vhodné pozemky pro restauraci..."
"A co kdybychom si prostě otevřeli autoservis? Oba se vyznáme v autech a navíc bychom mohli jako bonus pěkně vytočit Andyho," zasmál se Stefan. Simon si vzdychl.
"To dělat nebudeme..."
"Proč?"
"Protože pokud nedokážeme sehnat prostory pro restauraci, pak pro autoservis už vůbec ne." Procedil pragmaticky. Stefan si vzdychl, ve svém nitru věděl, že měl Simon pravdu.



"A co ta stará benzina na kraji města?" Vydechla Patricie.
"Ta budova má poškozená veškerá okna a chtějí tam naprosto nesmyslný nájem," zavrtěl hlavou Simon.
"A co Větrnov?" Ozvala se Emilie.
"Větrnov? To místo je ztracené a budovy tam jsou ve velké většině rozpadlé. Navíc je město utopené v lese a místní... pochybuji, že by měli chuť jíst v restauraci..."
"Jo, souhlasím s bráškou. Tam bychom akorát hostili veverky a jezevce... ale nemusíte mít strach, jak už jsem řekl... sice jsem posledně u Lizzie hodně pohořel, ale nevzdám se... navíc jsme tady se Simonem dostali hodně dobrou možnost, jak napravit naši situaci," mrkl na svého bratra Stefan.
"O čem to tady mluvíš?" Otočil se k němu Simon.
"Už jsi zapomněl, že nás Artur pozval na svatbu? Tady ze Simona bude svědek, Artur málem brečel štěstím když mu to tady velký brácha s nicneříkajícím pohledem odkýval, líbal by mu býval boty..."
"Co to zase žvaníš?"
"Neříkej, že to není pravda. Takže jsme všichni zvaní, ty Paty samozřejmě také, Simon potřebuje doprovod a já... Emilí, rád bych tě vzal sebou, ale vím, že tam bude Lizzie, takže... nebude ti vadit, když tě tentokrát nevezmu sebou?" Usmál se na ni.
"Samozřejmě, že ne. Budu zatím doma pracovat na zahradě."



"Je to pro dobrou věc, věř mi. Jsem si jistý, že tentokrát získám krásnou Lizzie na naši stranu... jenom musím vyžehlit ten poslední trapas..."



"Jaký trapas?" Vyhrkla Patricie. Stefan se nervózně zasmál.
"To je na dlouhé vyprávění, ale dám to dohromady... Lizzie mě bude mít ráda, věřte mi."
"Až příliš si věříš, Stefane..."
"A ty mi až příliš nevěříš," mrkl na svého bratra a sám pro sebe se zazubil. Byl si jistý, že má pořád naději bitvu s časem vyhrát.

Kéž by to Stefanovi vyšlo, jenže usmířit si v tak krátké době ženu a oženit se s ní, je to vůbec možné ?

Nádherný díl!
Opět jsem se neskutečně zasmála. Stefan je prostě borec, kam na ty hlášky chodí, vážně nevím .

Jsem velmi zvědavá, jak tohle nakonec dopadne. Na Stefana čeká nelehký úkol. Ale já doufám, že si s tím poradí a když ne, tak by tomu Větrnovu měli dát šanci, kdo ví, možná by to pozvedlo jeho reputaci.

Moc děkuji za milé komentáře

Prosím nevšímejte si, že občas uletí Elise sukně  

7.část - Svatba

Toho víkendu...



"Tohle je dům Violy?" Vydechla Patricie.
"Ano, Artur se sem rozhodl přestěhovat, přeci jen měl hodně maličký byt," podotkl Simon.
"Už se moc těším. Konečně budu taky moci poděkovat Arturově mámě za tebe," zašeptala Simonovým směrem.
"Taky jí chci poděkovat," odvětil klidně a věnoval jí drobný úsměv.
"Jste tady!" Ozval se vysoký hlas Artura.



"Arture," oslovil ho Simon. Artur se rozzářil.
"Jsem tak strašně rád, že mi jdete za svědka! Mohu vás... mohu..." koktal. Simon se zatvářil zmateně.
"Nerozumím..."
"Já... jsem hrozně nervózní a... vy jste jako můj kamarád a..."
"To zvládnete, oba dva. Vím to," odvětil prkenně Simon.
"Mohu vás obejmout?" Zeptal se ho po chvíli Artur.
"Nemám s tím problém," pronesl pragmaticky Simon, než se k němu...



...Artur natáhl a sevřel ho v bratrském objetí.
"A můžete mi vysvětlit, co tady oba tak důkladně blbnete? To si prostě nemůžete po tom všem začít tykat?" Zvolal Stefan a rozhodil rukama. Simon se odklonil od svého asistenta.
"Musím uznat, že má můj bratr pravdu. Takže... budeme si tykat?" Pronesl s tónem v hlase, který se hodil na jednání do firmy.
"Jasně! Už jednou jsem řekl, že jsi jako moje rodina..." podotkl s úsměvem. Simon přikývl.
"Souhlasím s tebou."
"Dobře vy dva... kde je Viola?" Vyhrkl Stefan do vzniklého ticha.
"Někde v domě... upravuje se... jsem tak nervózní... je pravda, že tohle není moje první svatba, ale... myslím, že bych se mohl ženit třeba stokrát, ale vždy bych se cítil stejně," pronesl rozpačitě.
"To zvládneš! Pokud ti sňatek posvětí tady velký brácha, tak si můžeš být jistý, že je tohle tvoje poslední svatba," Simon si změřil svého bratra nechápavým pohledem.
"Ale no tak Simone! Vždyť se na sebe podívej!"
"Proč bych se měl na sebe dívat? Neshledávám na sobě nic divného... a moje účast zde zcela jistě neovlivní trvanlivost..." Stefan ho přerušil.
"Vždyť jsi jako sám zákon! Vážný, pragmatický realista, který se na veřejnosti tváří jako velké kápo téměř bez emocí, vsadím se že polovina lidí tady z tebe bude mít bobky!"
"Stefane, přestaň žvanit nesmysly!" Zamračil se na něj. Stefan se pousmál a zavrtěl hlavou.
"Chtěl jsem jen říct, že tvoje přítomnost, bráško zaručí, že Viola nebude schopna lhát nebo snad slibovat něco, čím si není jistá... takže Arture pokud nyní nad sebou pochybuješ, tak nemáš důvod, je ti to jasné?" Artur se zhluboka nadechl.
"Ale ona je tak krásná a já..."
"Co?"
"Vždyť víš... nejsem jako ty..." procedil.
"Tak za to buď zatraceně rád! Říkají mi chcípák a nepřej si vidět, co všechno jsem naházel Simonovi do přístrojovky, kdybych měl jeden ze svých černých okamžiků! Vzchop se a pěkně se narovnej. Jsi chlap s obrovským srdcem, který si Violu zaslouží... vím moc dobře jakou jsi měl předtím semetriku, takže si teď koukej užívat svůj nový, perfektně vypolstrovaný chomout, ve kterém se budeš cítit jako mimino v peřinách!" Zvolal. Artur se zasmál.
"Stefan má pravdu. Jsi velký člověk Arture, zasloužíš si štěstí... ty i Viola, která má hodně ošklivé zkušenosti. Spolu najdete domov i všechno ostatní, vždy mi bylo ctí tě mít jako svého asistenta a je mi jedno jak strašně na tebe můj děda nadával, protože tomu se nezavděčí ani nejdražší pohovka. Tvůj budoucí zaměstnavatel získá toho nejlepšího člověka... jsi ohleduplný, zodpovědný, nápomocný... jsi hodný člověk, dám ti to nejlepší ohodnocení... budete se mít s Violou dobře." Artur zamrkal. Simon se při své řeči nadále tvářil... jako Simon... jeho obličej neprozrazoval, co si zrovna myslí.
"Šéfe, ale já nechci pracovat nikde jinde!" Zvolal.
"Arture, za necelé dva týdny přijdeme se Stefanem o restauraci... a nejsem si jistý, kdy se mi podaří sehnat nové prostory. Nemohu tě udržovat bez práce, stejně jako tě brzy nebudu moci platit, jak si zasloužíš. Je pochopitelné, že si budeš muset najít s Violou novou práci."
"Ale..." Stefan je přerušil.
"Dost vy dva! Viola mi řekla, že tady bude Lizzie, takže máme naději," mrkl na ně. Artur pokrčil rameny.
"A odkud se vlastně ty dvě znají?" Vyhrkl Stefan směrem k Arturovi, když nikdo nepromluvil.
"Ze školy. Viola miluje cizí jazyky a Elisa jí jeden učila. Tam se spřátelili," podotkl Artur.
"Páni Lizzie se tedy nezdá. Ještě bude chytřejší než já," podrbal se na bradě. Simon se k němu otočil, zavrtěl hlavou a tiše se zasmál.
"Co je?" Vyhrkl Stefan.
"Nic... potřebuješ s něčím pomoci Arture?"
"Vy... pomáhat mně? Vždyť jste moji hosté! Pojďte se všichni posadit!" Zvolal Artur a začal je navigovat na zahradu.

Později skončili všichni tři u jednoho stolu...



"Doufám, že Lizzie přijde brzy," vydechl svoje přání nahlas Stefan.
"Snad, ale... mají to tady hezké," zašeptala Patricie a v ten moment...



...se na scéně zjevil někdo další.
"Arturku, drahoušku!"
"Mami..." pronesl mírně vlažněji Artur.
"Takhle chceš uvítat svoji matku? To nemůžeš myslet vážně! Už stačí, že tady tvůj otec bloudil jako tornádo!" Artur zavrtěl hlavou a sevřel ji v náručí.



"Co to tady říkáš?" Ozval se Arturův otec.
"Jen pravdu... je na tebe největší spolehnutí, když chceš ulovit ty svoje výstavní kusy... jen ryby... zatracené ryby!" Zvolala rozčileně.



"Mami..."
"Netvař se tak, drahoušku. A jak se vůbec cítíš? Tohle je tvoje druhá svatba, ale jsem si jistá, že tentokrát jsi se už trefil... vždyť víš, že tu tvoji předchozí Godzillu jsem nemohla ani vidět... ale tahle je miloučká, mám z tebe radost! Už se těším na vnoučata!" Vyhrkla hrdě. Artura polil studený pot.
"Proboha Kamilo přestaň... když už ne kvůli našemu synovi, tak kvůli Margisonům..." procedil Arturův otec.
"Oni jsou tady... neuvěřitelné! Jsem na tebe tak hrdá Arturku! Máš na své straně moc! Kam se hrabeš na svoji sestru... jen doufám, že aspoň přijede..."
"Samozřejmě, že Anička přijede... je sice už ve vysokém stupni těhotenství, ale určitě by tě nenechala ve štychu, chlapče," mrkl na svého syna.
"Doufám, ale jestli mě omluvíte... ráda bych šla pozdravit naše speciální hosty," obdařila je širokým úsměvem, než se vydala k naší trojici.



"Tati, jak je na tom máma? Je v pohodě?" Vyhrkl, sotva byla jeho matka z doslechu.
"Neboj se, jen trochu vyšiluje, ale to je normální. Přivezli jsme punč a nějaké drobnosti. Přinesu to sem."
"Díky tati," zašeptal Artur.



Arturova matka se usadila mezitím ke stolu k ostatním.
"Takže vy jste skuteční Margisoni? To je neuvěřitelné! Vypadáte ještě lépe než v časopisech!" Vyhrkla se širokým úsměvem, čímž narušila jejich předchozí hovor.
"Díky," pronesl Stefan, který se jako jediný zmohl na nějakou odpověď.
"Mohu se s vámi vyfotit?" Zvolala prudce. Stefan se zatvářil zmateně, zatímco Simonův obličej neprozrazoval na co zrovna myslí.
"Nemyslím si, že by bylo vhodné pořizovat podrobné fotografické záznamy..." Stefan ho přerušil.
"Co to říkáš? Jsme na svatbě! Jasně že budeme mít aspoň milion fotografických záznamů, jak tomu chceš říkat! Jen pojďte madam, nevím sice kdo jste, ale rád s vámi budu na fotce," mrkl na ni.
"Jsem Arturkova máma," podotkla, než se nahnula, aby se oba mohli zvěčnit na digitální fotoaparát, který ukrývala v malé kabelce.
"Vím, že váš starší bratr je už zadaný, ale věřte mi, že kdyby byla moje dcera volná, seznámila bych vás," mrkla na něj. Stefan se zasmál.
"Díky, že mi věříte natolik, že byste mi svěřila dceru," uchechtl se Stefan.

Hodiny neúprosně běžely dál...





...Artur tak mohl brzy přivítat svoji starší sestru i s manželem...



...a později i velké množství jiného příbuzenstva, včetně blízkých přátel.

Za nějakou dobu se tak konečně i zjevila jiná osoba...



Elisa zůstala stát několik vteřin na místě. Nebyla zvyklá na podobnou společnost. Najednou se cítila zvláštně. Pozorovala jednotlivé tváře ve kterých se odráželo množství emocí... od radosti až po překvapení. Nehodila se sem. Neuměla slavit... neuměla komunikovat s cizími lidmi... neuměla... nedokázala... zavrtěla hlavou až jí několik krátkých pramenů spadlo do očí. Nervózně je shrnula stranou, když zvedla zrak a její oči nalezly něco s čím nepočítala. Stefan Margison seděl u stolu a s jeho typickým úsměvem naslouchal Arturově matce. Nevypadal u toho popuzeně ani znechuceně. Zdál se stejně uvolněný jako vždy. Elisa pozorovala jeho štíhlou postavu, která matně připomínala tanečníka. V ten moment si vzpomněla na jeho objetí... na teplo, které vydávaly jeho paže... na jeho dech... přejel jí mráz po zádech a otřásla se. Nechtěla na to znova myslet... nechtěla se cítit pod jeho mocí. Zhluboka se nadechla a urovnala si záhyby na sukni. Přišla sem kvůli Viole... nemohla a ani se nechtěla soustředit na toho nejnesnesitelnějšího muže jakého kdy poznala. Budu ho ignorovat... napadlo ji a s touto myšlenkou zamířila více mezi lidi.

Za několik minut Elisa skutečně dostála svého slova a sotva si jí Stefan všiml a pokusil se ji oslovit, dělala jako když ho neslyší ani nevidí. Však počkej... sliboval jí ve své hlavě Stefan.

Později došlo i na samotný obřad...



...všichni postupně šli na svoje místa...



...až se konečně zjevila nevěsta.





A pro Artura tak mohla začít nová kapitola jeho života...









...která by už pro něj samotného mohla znamenat cílovou rovinku...









Později se rozhodla Viola splnit jednu z tradic...



"Všechny svobodné dívky sem! Budu házet kytici!" Zvolala. Několik žen a dívek se tak přemístily před její zraky, včetně Arturovi matky.
"Mami! Ty ale nejsi svobodná!" Zvolal Artur šokovaně, jeho matka pokrčila rameny.
"No a? Co kdyby se přeci jen objevil John Travolta, který by mě zachránil od věčných rybářských sedánků?" Procedila směrem ke svému muži, který si jen odfrkl.
"Tati..."
"Nech ji, ať si užije svoji minutu slávy. Stejně jako já bych neměnil ji, tak ona by neměnila mne, vím to... jen by to nikdy nepřiznala," procedil s drobným úsměvem směrem ke svému synovi.
"Jen do toho drahá! Ale věř mi, že naši druhou svatbu už nebudu chtít prožít z velké většiny v nejbližším seníku!" Zavolal na ni s nicneříkajícím pohledem. Oslovená sebou škubla a dav utichl. Artur zbledl a otočil se na svého otce.
"Ty jsi ale pitomec!" Zakřičela na svého muže Arturova matka a vykročila jeho směrem.
"Snadno se nechá rozptýlit... nemusíš se bát, také se něco takového naučíš dělat se svojí ženou, když budeš chtít, aby se zaměřila na něco jiného," mrkl na svého syna, než se otočil zády ke svojí ženě a vykročil směrem od ní.
"Zůstaň stát!" Volala na něj a následovala ho pryč. Artur zůstal stát na místě a zavrtěl hlavou. Byly chvíle kdy nedokázal pochopit, jak spolu mohli jeho rodiče vydržet tak dlouho, ale jindy... jindy si byl jistý, že k sobě pasovali jako dva dokonalé kousky skládačky, i když se to na první pohled nezdálo.

Později se tak nálada na svatbě obnovila zpět do původního stavu a Viola se vrátila ke svému slibu s kyticí. Elisa se mezitím proplétala mezi jednotlivými hosty a přála si být neviditelná. Nevěřila na házení kyticí ani na svatbu. Už odjakživa si byla jistá, že se nikdy nevdá. Skoro si dokázala samu sebe představit jako osamělou, ale zároveň klidnou starší ženu, která by se věnovala historii. Téměř viděla svoji tvář pokrytou vráskami, jak listuje starými knihami, kterým by věnovala svůj život, ale byla by tak šťastná? Ptala se sama sebe. Nebyla si jistá. Sice dokázala žít sama se sebou, ale jaké by to bylo kdyby byla opravdu sama? Bez přátel, kterých měla už nyní málo... bez práce, ve které vynikala jen díky svým vědomostem? Co by bylo pak? V ten moment kdosi zatroubil na malou trubku. Elisa sebou škubla jako kdyby do ní někdo uhodil, udělala krok dozadu, čímž se její podpatek zamotal do osamělého kořene. Zoufale zamávala pažemi, než ztratila rovnováhu a začala prudce klesat zády k zemi. Zavřela oči, očekávajíc tvrdý pád, když místo země ucítila něco jiného. Prudce sebou škubla a pocítila vůni... moc dobře ji znala... byla si jistá, že by ji rozeznala mezi miliony jinými. Pomalu otevřela oči a zaměřila se na paži svého zachránce.



"To snad ne..." zašeptala.
"Ale ano," zaslechla sebevědomý hlas. Zlehka se ohlédla za zvukem.



"Proč mě nemůžeš nechat na pokoji?" Vydechla.



Stefan se pousmál úsměvem, který donutil její nitro cítit věci, které si od posledního setkání zakázala. Pomalu se sklonil blíže k ní.
"Protože já se nikdy nevzdávám... Lizzie," její jméno vyslovil tak zvláštně, že najednou netušila co povědět.
"Mne se jen tak nezbavíš, protože já ti mohu ukázat něco... co nikdo jiný nedokáže a ty to víš," zašeptal. Elisa pootevřela ústa, ale vzápětí je zavřela. V ten moment do nich cosi tvrdě narazilo. Oba instinktivně zachytili to podivné cosi. Jejich oči automaticky zamířily k narušitelskému předmětu, když se jim zatajil dech. Dohromady svíraly svatební kytici, která si mezi nadšenými ženami prahnoucími po vlastním sňatku, našla cestu zrovna k nim.
"Tohle už je osud, nemyslíš?" Zašeptal Stefan
"Žádný osud není..." pokusila se mu odporovat.
"Ale je a právě proto se tě dnes na něco musím zeptat..."
"Na co?" Vydechla zmateně. Stefan pomalu přiložil bohatou kytici bílých růží na její hrudník a uchopil zlehka její dlaň.
"Vezmi si mě..."
"Co... cože?" Vykoktala. Stefan se více usmál a sklonil blíže svoji tvář k té její a pevněji propletl svoje prsty s těmi jejími.
"Vezmi si mě a já ti slibuji, že už nikdy nebudeš sama... už nikdy. Budu tady, abych nakopal zadek komukoliv, kdo si na tebe otevře ústa... budu tady, když se budeš cítit sama... budu tady, abych tě rozesmál, když budeš smutná... budu tady, když budeš chtít abych tu byl. Dovol mi ti být manželem, přítelem i parťákem pro každou špatnost," Elisa zalapala po dechu. Jeho oči se na ni v ten okamžik dívaly tak zvláštně, že měla pocit, že jí nelže.
"Já..." vydechla.
"Jen řekni ano," pronesl tiše a trpělivě vyčkával na její odpověď...

Eliso, tak už, prosím, řekni to sladké "ANO" ! Lucisab, nenapínej nás, prosím !

Ludmi, tak tě nebudu napínat

Jinak jsem se rozhodla Arturovu svatbu vzít okrajově, abych vás neunudila svatebními proslovy postav, které byly v příběhu jen bokem (samozřejmě Artur sám je výjimka, ten měl v příběhu v jedné části slušný prostor   )

8.část - Žádosti o ruku

Elisa sebou škubla.
"To nemyslíš vážně!" Vyhrkla a prudce se vymotala z jeho sevření. Díky jejímu pohybu tak spadla honosná květina na zem.



"To si myslíš, že si tě jen tak vezmu?! Ani náhodou! I kdyby jsi byl poslední na světě!" Zvolala. Stefan se pousmál a zavrtěl hlavou.



"Vlastně by mě spíš šokovalo, kdyby jsi mi hned řekla ano, ale to nevadí... hádám, že si to po minulém fiasku zasloužím," mrkl na ni.  
"To si vážně myslíš, že se mě tvoje prázdné řeči dotkly? Ani náhodou! Jsi pro mě jako vzduch, jako otravný komár, jako..." zbytek nestačila doříct, protože ji Stefan přerušil.
"Díky za nové přezdívky, Lizzie. Ale já moc dobře vím, že z tebe mluví tvoje zraněné jádro," zašeptal.



"Tak to si jen myslíš! Mě se tvoje slova NIKDY nemohou dotknout! Jsi mi naprosto ukradený!" Zakřičela a ukázala na něj prstem. Stefan dal hlavu na stranu a rychle zachytil její ruce.
"Pusť!" Pokusila se mu vytrhnout, ale bylo jí to marné. Stefan se sklonil k její dlani a věnoval jí široký úsměv.



"Moc mě mrzí, že tě moje slova zranila, Lizzie. Měl jsem trochu více přemýšlet, ale někdy je to s tebou těžké... ale jindy. Vidím ti v očích, že máš strach... obavy z neúspěchu, z vlastního selhání, ale také z toho, že ti někdo ublíží. Jsi jako růže... nádherná, ale plná trnů. Mně to ale nevadí. Celý svůj život bojuji sám se sebou, s ostatními... že mi to vůbec nepřekáží. Buď jaká jsi, protože kdyby jsi se rozhodla stát někým jiným, už by jsi nebyla sama sebou. Proto si tě chci vzít a to myslím vážně. Samozřejmě první věcí byla ta věc se závětí, ale... vždy ses mi líbila, už od první chvíle. Vzpomínáš si, jak jsi mi v podstatě skočila do náruče na svatbě Simona s Alicií? Tam jsem ani pořádně nevěděl, že jsi Vegová. Líbila ses mi jako člověk, žena... a nyní se mi líbí i tvůj ostrý jazyk se vším ostatním. Ale zároveň vím, že se s tebou život nemazlil, i proto chci být tvůj manžel, protože jedině tak ti mohu pomoci se vším, co bude třeba. Budeš nosit moje jméno, které ti pomůže se definitivně odpojit od tvých úžasných příbuzných, které bych milerád vysadil na jednosměrný let na Mars. Takže se ti omlouvám a slibuji ti, že už nebudu vykládat takové hlouposti, ano?" Elisa zalapala po dechu. Stefan se pomalu přiblížil blíže k hřbetu její dlaně...



...a přitiskl svoje měkké rty na její hladkou pokožku. Elisa sebou škubla.
"Co to děláš?" Vyhrkla zmateně. Stefan k ní zvedl oči.
"Chci, aby jsi mi věřila. Chci být tvůj manžel, přítel, komplic... všechno na co jen pomyslíš, chápeš?" Elisa mu vyškubla dlaně.
"Nevěřím ti ani slovo!" Vyhrkla trhaně.
"Ale jednou mi věřit budeš a také pochopíš, že svatba se mnou není tak zlý nápad," zašeptal.
"NIKDY!" Zakřičela a vztekle odkráčela. Stefan zavrtěl hlavou a sebral ze země kytici.
"Tohle bude ještě zábava," zamumlal.

Později došlo na svatební proslov Arturova otce, který se snažil ze všech sil vyjádřit svoji pýchu vůči němu...









...Artur byl z jeho slov dojatý...





...okamžik poté si svatebčani vyžádali polibek novomanželů...



...oba se jim samozřejmě rozhodli vyhovět.











Později došlo na krájení dortu...







... i focení svatebních fotografií. (existovaly i fotky novomanželů, ale bohužel jsem zjistila, že starý foťák, který simíci můžou dostat jako odměnu za kariéru, neukládá snímky do složky... takže fotky existují jen na stěně u Artura doma až později zapnu hru tak vám je dodám aspoň dodatečně )

Ze snímků mám tak jen fotku Stefana u foťáku a detailní fotky Patricie a Simona



"Hej bráško! Stoupni si tam!" Zavolal na svého bratra Stefan. Simon ho ochotně poslechl a tak spočinul s Patricií u svatebního oblouku. Patricie se rozhlédla a její srdce se rozbušilo.





Bylo zvláštní stát se Simonem zrovna na tomhle místě. Opatrně se dotýkala jeho ramene a tváře, která byla natočená ke Stefanovi.
"Simone..." vydechla jeho jméno.
"Copak?" Zašeptal aniž by se na ni podíval.
"Nepřijde ti zvláštní... že my dva... my..." Simon se na ni ohlédl.
"Co?" Patricii zrůžověly tváře.
"Já... nic... zapomeň na to," zašeptala s mírnými rozpaky.
"Jen to řekni," vyzval ji.
"Nic jen... tohle místo... je..." zavrtěla hlavou.
"Myslíš svatební oblouk?" Přikývla.
"Musím uznat, že se mi pod ním s tebou moc dobře stojí, ty můj snílku," vydechl a zaujal zpět pozici pro focení. Patricie zalapala po dechu, ale rozhodla se nijak jeho poznámku nekomentovat.

Stefan je tak ještě několikrát zvěčnil...



...než se k nim přitočila Arturova matka.
"Prosím! Mohu si s vámi udělat fotku?" Vyhrkla. Simon sebou škubl a jeho tvář zkameněla.
"Se mnou?" Vydechl šokovaně.
"Ano, pane Margisone!"
"Nepovažuji..." Stefan ho přerušil.
"No tak přeci nebudeš mít problém s jednou fotkou!" Zvolal. Simon si vzdychl.
"To jsem nechtěl říct, ale... dobře..." postavil se vedle Arturovi matky a nasadil svůj profesionální výraz. Jenže v okamžiku kdy se Stefan chystal stisknout spoušť se Arturova matka natáhla k němu blíže a prudce ho sevřela kolem pasu a přitiskla se k němu. Přitom začala mávat do aparátu. Simon vykulil oči a šokovaně se zahleděl na ni, když blikl fotoaparát. To už se Stefan smál tak silně, div nespadl na zem.
"Co to...?!" Vyhrkl šokovaně Simon.
"Promiňte, ale jste svědek mého syna a dědic Margisonů a... váš děda byl ve své době strašně sexy a dnes vy... když se na vás divám připomínáte mi ho a říkala jsem si, že když už jsem nikdy nemohla mít fotku s vaším dědou, tak aspoň s vámi... protože vy jste taky přeci jen sexy..." zasmála se a spokojeně odkráčela zpět ke svému manželovi, který se chytal za hlavu. Simon zbledl a jedno obočí mu zůstalo cukat.
"To bude fotka roku!" Křepčil Stefan, Simon ho přejel chladným pohledem. Patricie ho uchopila za ruku.
"Simone, no tak..." zašeptala a pohladila ho po tváři. Simon se k ní prkenně ohlédl.
"Neměl bych zavolat dědovi? Že by mu paní Benešová řekla o tom jak je sexy," rozchechtal se Stefan.
"Stefane..." procedil Simon.
"Copak? Sáhla ti snad na zadek?" Rozřehtal se nanovo.
"Ne..."
"Víš tady bráška měl podobný problém hlavně na škole. Všichni viděli jeho dědictví i obličej a holky na něj letěly jako šílené. Byl ten nejoblíbenější u žen, když někam vstoupil, ale jakmile promluvil už jsem byl v kurzu zase já," uchechtl se. Patricie zavrtěla hlavou.
"Příště se nechám zase do něčeho navrtat..." zabručel Simon.
"Vždyť se nic nestalo! Jen budeš mít tu nejvtipnější fotku z celé svatby! Budeš mít o čem vyprávět, ty můj velký, sexy bráško," Simon zavrtěl hlavou.
"Víš, že bych tě někdy rád nakopl?" Pronesl s kamenným výrazem Simon.
"A víš, že já tebe také? A to je právě ten důvod, proč tě mám tak moc rád," mrkl na něj. Simonovi zacukaly koutky.
"Myslím, že bychom si měli dát něco k pití," vyhrkl, aniž by nějak reagoval na jeho slova.
"Dobře, paní Benešová donesla nějaký jejich rodinný punč, prý je výborný. Já ho tedy ještě neměl, ale říkal to její zeť."
"Já nemůžu pít, oba vás pak musím dovézt domů," procedil Simon.
"Nevím jestli v tom je alkohol, ale pravděpodobně asi jo, je to punč. Takže si za tebe může dát tady, Paty."
"A ty?" Zeptal se ho Simon.
"Já nechci pít kvůli Lizzie, nerad bych to přehnal a pak se tady potácel jako špatně roztočená káča. Za každou cenu musím udržet dekorum, abych si ji získal. Sice tvrdí, že jsem jí volný, ale celý ten čas co tady s vámi mluvím se na mě dívá, cítím to," mrkl na svého bratra. Simon se zaměřil za záda svého bratra, kde spatřil Elisu, jejíž oči se zabodávaly do Stefanovi postavy. Jakmile pochopila, že se na ni dívá Simon, okamžitě se k němu otočila zády.
"Že mám pravdu?"
"Dívala se sem," odvětil Simon.
"Vidíš? Takže má zájem, chce to ji jen postrčit správným směrem."
"A jak ji chceš postrčit?" Vydechla Patricie.
"To ještě sám nevím, ale jsem si jistý, že budu vědět, až přijde správný čas. Jediné co mohu teď říct, je fakt, že ji zajímám, i když tvrdí opak," mrkl na ni. Patricie zavrtěla hlavou.
"Přestaňte mě oba dva podceňovat a pojďte raději na ten punč," pronesl.

Zhruba za hodinu byly již svatební oslavy v plném proudu. Někteří svatebčané se tak po okusení punče Arturovi matky staly mnohem více veselými. Elisa znechuceně sledovala dva divoce tančící bratrance Artura. Dívala se na jejich nekoordinované pohyby spojené s podivným zpěvem, který se rozhodně nedal považovat za lichotivý. Tohle nebyl její svět. Neuměla se takhle bavit... nedokázala spontánně tančit a vrtět se do rytmu ačkoliv neznala kroky.  
"Měla bych jít," zašeptala sama pro sebe a vydala se středem zahrady směrem k východu, když se k ní nahnul jeden z bratranců.
"Hej krásko, nechceš si zatančit?" Šlapal si na jazyk jeden z nich. Elisa vydala neartikulovaný zvuk a obešla ho širokým obloukem se skloněnou hlavou. Ve svém nitru pevně doufala, že ji nechá na pokoji. Nabrala na kroku, když do něčeho prudce vrazila.
"Dneska do mne ráda vrážíš," zašeptal ten hlas. Škubla sebou a zvedla tvář ke známému muži.



"Ty..."



"Já," ujistil ji.



"Proč mě nenecháš být?" Vydechla tenkým hláskem.
"Já ti přeci nic nedělám," odvětil nevinně.
"Tak mě pusť," pronesla bezbarvě.



"Ale to ty mě držíš oběma rukama kolem pasu, já se tě sotva dotýkám," usmál se na ni. Elisa sebou škubla. Kdy se její dlaně ocitli na jeho zádech? Zbledla.
"Hej! Proč mi neodpovíš?!" Ozval se za ní hlas jednoho z bratranců Artura. Elisa instinktivně více sevřela Stefana. Stefan sebou trhl, ale okamžitě pochopil o co jde.
"Co chceš?" Ozval se jeho hlas, který bodal jako tisíce jehel.
"Chci s ní tancovat!"
"Tak to máš smůlu, protože Lizzie je zadaná," procedil.
"Ale já ji viděl první!" Vyhrkl.
"Nebuď jako malý harant a vrať se ke svému bratrovi nebo tě osobně nakopnu správným směrem," vyhrkl. Arturův bratranec se zapotácel, ale nakonec se otočil a odkráčel od dvojice.
"Už je pryč," zašeptal. Elisa sebou škubla a divoce pustila jeho vestu. Rozzlobeně si ho změřila a udělala krok od něj. Stefan ji chytil za loket.
"Nemáš zač," pronesl jejím směrem.
"Já ti za nic neděkovala..."
"Já vím, ale měla by jsi takže... nemáš za co."
"Nemusel jsi nic dělat, nic jsem po tobě nechtěla."
"Měla jsi strach, ani jsi nemusela nic říkat."
"Neměla jsem strach!" Odsekla. Stefan zavrtěl hlavou.
"Kdy konečně přestaneš lhát sama sobě?"
"Jdi se vycpat!" Vykřikla a vyškubla se mu.
"Dobrá... pojď si se mnou zatancovat," zašeptal jejím směrem.
"Ty jsi se zbláznil!"
"Určitě ne, moje krásná," vydechl se zvláštním tónem v hlase, který z nepochopitelného důvodu dělal s jejím nitrem zvláštní věci. Stefan k ní natáhl svoji paži.
"Prosím, zatanči si se mnou."
"Ty si nedáš pokoj, viď?" Zvolala a založila si paže na prsou.
"Ne... a musíš uznat, že kdybych tě opravdu nechal na pokoji, tak bych ti chyběl," mrkl na ni.
"Jdi do háje!"
"To je daleko... takže smím prosit?" Elisa vydala zvláštní zvuk a pokusila se ho obejít, ale Stefan jí vždy zatarasil cestu.
"Můžeš mě nechat projít?!"
"Až si se mnou zatančíš," mrkl na ni.
"Jsi jako malé děcko!"
"Lepší být věčným dítětem, než člověkem co rezignoval na život," odvětil. Elisa zavrtěla hlavou.
"Takže smím prosit?"
"A dáš mi potom pokoj?"
"Čestné skautské," zasalutoval. Elisa si vzdychla, když za několik vteřin zaujaly taneční pozice.





"Nedá se ti věřit," procedila.



"To není tak úplně pravda. Mně můžeš věřit ve všem, vždycky... jen si mě vezmi," zašeptal.
"Můžeš toho už nechat?!"
"Dobrá... ale stejně o tom budeme muset ještě mluvit..."
"Nemusíme o tom mluvit!"
"Fajn, tak jinak... už se na mě nezlobíš za to minule?"
"Nebyla jsem na tebe naštvaná," odsekla.
"To bych neřekl a rozzlobená jsi jak se zdá pořád..."
"Můžeš už mlčet?"
"Chvíli ano," mrkl na ni. Elisa obrátila oči vsloup.



"Kamilo, že ty jsi dala do toho punče víc alkoholu?"
"Proč se ptáš?"
"Protože se naši synovci chovají jako urvaní ze řetězu a vůbec víc lidí... je ve zvláštní náladě. Koukej to vyklopit," pohrozil jí.



"Dělala jsem ho podle dědova receptu," pokrčila rameny.
"A zdvojnásobila jsi ingredience mimo alkoholu?" Kamila se podrbala na hlavě.
"Už dlouho jsem ho nedělala a... nevím..."
"Takže jsi to neudělala... Artur nás zabije, proboha! Jdu ten punč okamžitě zkonfiskovat!"
"Počkej! Ale vždyť se díky tomu všichni tak dobře baví!"
"Kamilo, nech toho! Tohle je neuvěřitelná ostuda..." procedil a vydal se pro nevinně vyhlížející nádobu.



"Simone... Simone... nějak se mi točí hlava..." zašeptala Patricie.
"Je ti špatně?"
"Ne, jen... jen... bože můj... je mi strašné teplo... všechno se točí..." vydechla a silněji semkla jeho rameno.
"Paty, podívej se na mě... pojď si sednout..."
"Nechci..."
"Pojď..."
"NE! Já... tak krásně voníš... jsi tak strašně hezký, milý, dokonalý... miluji tě," zvolala a vrhla se na jeho rty.



"Hmpf... Paty..." snažil se mluvit Simon.
"Miluji tě... miluji..." šeptala mezi jednotlivými polibky. Simon ji od sebe zlehka odstrčil.
"Počkej..." Patricie ho přerušila.
"Já už nechci čekat... můj život už tolikrát spadl do kopru... a teď když tě mám... bojím se, že o tebe přijdu, že přijdeš na to... na to, že budeš chtít někoho méně šíleného než jsem já... že..." Simon uchopil její obličej do svých dlaní.
"Co to říkáš? Vždycky tě budu chtít, slyšíš mě? Miluji tě."
"Tak si mě vezmi... chtěla bych, aby jsi byl můj manžel... přála bych si s tebou založit rodinu a je mi jedno kde budeme žít... i kdybychom měli žít v odpadní rouře, klidně tam s tebou budu bydlet... protože ty jsi moje láska," šeptala a její hlas poskakoval po jednotlivých hláskách.
"Paty, měli bychom jít domů..." vydechl trhaně.
"Takže mě nechceš?" Vyhrkla se slzami v očích.
"Jsi opilá," podotkl.
"Na tom nezáleží... vezmeš si mě?" Simon si vzdychl.
"Paty, takhle to nefunguje. Já tě musím požádat o ruku ne ty mne... teď není ještě správný čas..."
"A kdy bude?" Zvolala nešťastně. Simon setřel její slzy a prudce si ji přitáhl do náruče.



"Chci aby jsi na tu chvíli měla hezké vzpomínky... chci aby to byl pro nás krok na který nebudeme moci zapomenout. Až ten den přijde, Paty... musí to být výjimečná chvíle, ne jen odkývaná nabídka v podnapilém stavu."
"Takže mě chceš?" Zabručela do jeho ramene.
"Samozřejmě, ale teď už o tom nebudeme mluvit. Odvezu tě domů... půjdu sehnat Stefana..."
"Nechci... nechci... tak krásně voníš..." Simon se zasmál.
"Čichat ke mně můžeš celou dobu," mrkl na ni, nastavil ji po své pravici a zlehka přiložil její hlavu ke svému ramenu.
"Miluji tě," vydechla.
"A já tebe," zašeptal a pomalu s ní začal kráčet směrem ke Stefanovi.

Nádherné díly! Nějak jsem se nedostala k okomentování toho předchozího, tak snad mi to odpustíš!

Musím říct, že je Stefan vážně neodbytný, ale toho dělá tak specifickým, myslím, že se to Lizzie svým způsobem líbí a v nitru si přeje, aby ji nepřestal otravovat, i když zvenčí se tak tváří .

Musím uznat, že Arturova máma je pěkné číslo chudák Simon, to bylo něco pro jeho prkennou povahu a aféra s punčem se taky povedla

Moc se těším na pokračování!

Myslím, že taková "chybička v receptu" může uvést každou oslavu, která by se mohla jevit nudná, do zajímavých obrátek - a co kdyby se toho punče napila i Lizzie ?

Díky holky

To nevadí Jani, čti a komentuj když budeš mít volnou chvíli nebo chuť

Ludmi, no... popravdě na to raději ani nemyslet kdyby se toho napila Lizzie, to by byla nekonečná zábava a kdo ví... možná by to byl nakonec Stefan, který by byl naháněn



9.část - Ti největší démoni

Před několika hodinami...

Emilie osaměla, ale nepřekáželo jí to. Neměla problémy s tím být doma sama jen sama se sebou a svými myšlenkami, bylo to spíše naopak. Věděla, že potřebuje přemýšlet, proto se rozhodla pro důkladný úklid. Letmo se probírala starými tiskovinami až na ni vypadly noviny obdařeny středně velkou skvrnou od kávy. Pomalu je zvedla ke svým zrakům a snažila se mezi rozmazanými písmeny najít to co tušila, že se na hustě popsaném papíru nacházelo. Nervózní Jedinec nebo Tomas Parker? Hrůzná záměna, která by mohla mít kruté následky... Zamrkala a rozevřela starý novinový tisk na správné straně. Před jejíma očima se zjevilo několik fotografií. Dívali se na ni z nich Kádinkovi, kteří se snažili uniknout před rozzuřeným davem podvedených Podivíňanů. Na dalším snímku klečel Tomas na zemi s obličejem v jejím klíně. Až pak si všimla vlastního vyděšeného pohledu, který směřoval k fotografovi, kterého si všimla až v daný okamžik kdy vytáhlý chlapík stiskl spoušť. Na další fotografii spatřila Simona, který svíral Tomase kolem pasu a držel ho nad zemí zatímco Tomas zuřivě vykopával směrem ke svým věznitelům. Stále si pamatovala ten okamžik... ten chlad... strach... bolest... způsob jakým se na ně všichni dívali. Byla si jistá, že zemřou... že je zahubí hněv Podivíňanů, ale nestalo se tak. Nakonec je zachránila pravda, která přišla po špičkách podobně jako kdysi Tomas sám. Ale jaké to pro něj mělo následky? Byl ještě osamělejší než předtím. Byla si jistá, že u něj platilo pravidlo, že čím více měl kolem sebe lidí tím spíše byl sám. V očích se jí zjevily slzy a prudce noviny zavřela. Musela za tím udělat tlustou čáru. Potřebovala se zaměřit na to co bylo nyní důležité a tím byl Tomas a jeho duševní zdraví. Jeho psychika měla trhliny a ve svém nitru tušila, že se drží na tenkém vlásku vlastní příčetnosti. To byl důvod proč se mu třásly dlaně, proč nebyl schopen přijmout cizí dotek... stále byl polámaný. Zoufale hodila denní tisk na stoh dalších starých tiskovin. Bylo její zodpovědností mu pomoci za každou cenu. Pokud měla Anežka pravdu a on k ní měl skutečně zvláštní druh pouta, pak to musela využít... použít pro jeho dobro. Zhluboka se nadechla a uchopila několik starých potištěných papírů a vydala se s nimi...



...k odpadu. Musela se soustředit. Nesměla uvažovat nad tím co zrovna Tomas dělá... musela myslet na to čím by mu mohla pomoci. Věděla, že ho potřebovala přimět hovořit ačkoliv se i ona sama obávala toho co by jí mohl vyprávět. V její mysli se zjevila vzpomínka na jeho jizvy, které křižovali celé jeho tělo. Skutečně ho týrali, donutili ho zapomenout, dělali na něm pokusy až se mu začaly přebarvovat duhovky... zničili mu dětství i dospívání. Změnili mu život, tak drastickým způsobem, že by si to ani odsouzenec na smrt nezasloužil. Zavrtěla hlavou a z očí jí unikla další slza. Proč vlastně plakala? Bylo to kvůli němu? Vždy byla hodně vnímavá a záleželo jí na ostatních. Patricie o ní s oblibou hovořila jako o mučednici... Emilie se ale tak necítila. Celý svůj život bojovala za to čemu věřila... za spravedlnost a štěstí, ačkoliv na ní samotnou moc podobných věcí nezbylo. Patricie se jí často ptala proč byla tak dlouho sama... jenže Emilie na to neznala odpověď. Byla vždy příliš zaneprázdněná bojem za druhé, že jí na podobné myšlenky nezbývalo moc času. A i nyní když se jí daná věc dostala na vědomí si uvědomila, že jí na tom nezáleželo. Měla nyní nový cíl a tím byl Tomas a jeho zdraví. Sklonila hlavu. Tak moc si ho přála vidět šťastného. Přála si ho zřít se spokojeným úsměvem na tváři, který by odrážel jeho vnitřní sílu. Ale tou on nyní neoplýval. Sice jí věnoval pár úsměvů, ale moc dobře viděla v jeho očích odlesk bolesti, která se jako zrcadlo odrážela za jeho zorničkami, ukrytá podobně jako kdysi jeho vlastní minulost. Tomase nadále sužovaly obavy, i když o nich odmítal mluvit. Stále měl v sobě zabudovaný stejný mechanismus vnitřní obrany... pohřbít svoje strachy a uvěznit démony tak hluboko jak to jen bylo možné, ale nyní... nyní už to nemohl provést. Byl vyčerpaný... věděla to... V ten moment se místností rozeznělo ostré zazvonění pevné linky. Emilie sebou škubla. Jejich domácí telefon moc často nezvonil. Zmateně se zahleděla na sluchátko, než ho po chvíli zvedla ze stojanu.



"Haló?" Pronesla do aparátu pevným hlasem.
"To je Emilie?"
"Ano."
"Tady Anežka! Mám pár minut... donutila jsem Tomase, aby se mnou dnes zajel do Písečné oázy. Budeme v parku Barona Zvědavého. Vymyslela jsem si horu nesmyslů, aby se mnou musel jít... takže se nepozastavuj prosím nad tím, ano? Pojedeme mým autem, takže tam budeme asi za hodinu a půl... zvládneš tam být zhruba takto?" Emilie prudce zamrkala a udělala krok do kuchyně.



"Já... nečekala jsem, že to bude takto brzy... jak jsi ho dokázala přesvědčit?"
"Umím být hodně přesvědčivá a navíc Tomas je posedlý tím dělat věci co by dělalo jeho staré já a to by mě následovalo i do sousedovic kurníku pro pár vajec."
"Vy jste spolu kradly vejce?"
"A nejen to... když žiješ na místě jako je Větrnov, dokážeš doslova běhat s větrem jen aby jsi dokázala přežít," pousmála se Anežka na druhém konci drátu.
"Takže ty jsi vedla Tomase, když byl malý?"
"Nedá se to tak úplně říct. Tomas byl vždy hrozný snílek a já byla ta co od narození stála nohama na zemi... ostatně asi mě to naučil společný pokoj s dalšími čtyřmi sourozenci, ale... co mohu říct jistě... byli jsme nejlepší kamarádi a myslím, že pořád jsme, i když uběhlo tolik let," její hlas se najednou ztišil.
"Budeš mi o něm vyprávět?" Vydechla do vzniklého ticha Emilie.
"Povím ti všechno co bude třeba. Teď se prosím připrav, jen nerada bych aby mě tady chytil telefonovat."
"Dobře, budu tam," ujistila ji.
"Fajn, ale připrav se... Tomas má zase špatnou náladu jako kterýkoliv jiný den, ale myslím, že mu snadno pomůžeš přijít na jiné myšlenky. Přeci jen jsi jediný člověk, kterému dovolil se ho déle dotknout, zatím pa!" Zvolala a zavěsila.



Emilie zůstala několik vteřin hledět na hluchý telefon, než ho opatrně umístila zpět do stojanu. Zhluboka se nadechla, věděla, že přišel její čas.



"Nechápu proč jsem musel jít s tebou..." procedil Tomas.



"To je jednoduché proč! Prostě nemůžeš pořád trčet doma jako nějaký zatracený pavouk! Musíš se pořádně provětrat na čerstvém vzduchu."
"Zapomněla jsi na to, kde žijeme?" Anežka se k němu prudce otočila.



"Jestli chceš považovat ten les zaplněný starými ruinami za něco extra, tak se koukej rozhlédnout... vidíš?" Obsáhla rukou park. Tomas se zamračil a jeho oči okamžitě vyhledaly hlučnou silnici s několika kontejnery nedaleko.
"Je to jenom hloupé město plné smradu..."
"Musím říct, že jsi se opět vyspal do růžova to se musí nechat, ale víš co ti na to povím? Nenechám si zkazit náladu a půjdu najít svůj mech."
"Mech... řekni mi, jak může být na tomhle místě jiný mech než u nás v lese, to nedává smysl!"
"To je to samé jako kdyby jsi řekl, že všude na celém světě rostou stejné květiny, stromy... u nás ve Větrnově je divoký mech, ale tady je šlechtěný... to je něco co potřebuje moje sestra na své svatbě," ujistila ho hrdě.
"Mech? A k čemu?"
"Na ozdobu?"



"Copak to půjde oblečená jako trolka, že se musí nazdobit mechem?"
"Vy muži prostě nerozumíte ženské touze po tom mít dokonalou svatbu!" Zvolala rozhořčeně.
"Tohle prostě nedává smysl..."
"Ty jsi najednou nějaký chytrý..." zabručela, než si všimla tiché postavy, který se mezitím zjevila v parku.



Emilie je přejela pátravým pohledem. Tomas si všiml zaujatého pohledu Anežku a letmo naklonil tvář správným směrem, Anežka však byla rychlejší a jeho záměr odrazila prudkým výpadem vlastní dlaně. Její ruka tak prudce narazila do jeho tváře, čímž mu zabránila, aby si všiml Emilie.
"AU!" Zaprotestoval Tomas.
"Promiň!" Zvolala nevinně.
"Co to děláš?" Vyhrkl rozčileně Tomas.



"Měl jsi na obličeji obrovskou vosu!" Rozhodila dramaticky rukama.
"Vosu?"
"ANO!"
"Nevěřím ti..."



"Ty jsi ale nevděčník! Právě jsem tě zachránila od žihadla a ty tady protestuješ! Příště se na tebe vykašlu!"
"Jsi dneska příšerně divná!" Vyhrkl aniž by jakkoli reagoval na její slova.
"Jsem jenom nervózní... potřebuji ten mech a ještě kopu dalších věcí a ty pořád jen protestuješ... vůbec mi nepomáháš!"
"Já těmhle věcem nerozumím," procedil.
"To já vím, ale můžeš mi být oporou... takže tady na mě počkáš!" Zvolala vítězně.
"Já mám tady na tebe čekat? Proč? Proč nemohu jít s tebou?"
"Protože... protože je to tradice!"
"Jaká tradice?"
"Napatlej se v tom! A radši pojď sem!" Vyhrkla, prudce stiskla jeho dlaň a přitáhla si ho k sobě.



"Zůstaň tady, ano?" Zašeptala do jeho ucha a poplácala ho po zádech.
"Pusť... pusť... pusť!" Prudce se jí vyškubl a odskočil od ní jako kdyby ho uhodila.
"Dobře, takže tady na mně počkej a zatím pozoruj šrumec, ano? Zatím pa!" Zamávala mu a dlouhými kroky začala mířit od něj.
"Hej! Počkej!" Zavolal za ní, ale Anežka ho ignorovala.



"Zbláznila se..." zašeptal si sám pro sebe, když sledoval její útlou postavu mizet mezi stromy. Emilie několik krátkých vteřin pozorovala jeho zaťatý postoj, než se rozhodla mu vydat vstříc.



"Tomasi!" Zavolala na něj. Oslovený sebou škubl a pomalu se otočil za zvukem.
"Emilie, co tady děláš?"



"Šla jsem se projít a když jsem tě tady uviděla, rozhodla jsem se tě pozdravit!"
"Dobře, tak ahoj..." ozval se jeho hlas a udělal krok od ní.
"Počkej!" Tomas sebou škubl, ale zastavil se.



"Co chceš?" Pronesl a založil si paže na prsa. Emilie mu věnovala úsměv.
"Nechceš se na chvíli projít?"
"Proč?"



"Protože je krásný den," mrkla na něj.
"Nechci se procházet. Mám tady počkat na Anežku."
"Tak já na ni počkám s tebou!"



"Nepotřebuji společnost," odsekl.
"Tomasi, prosím... tak mi aspoň pověz jak se máš..."
"Mám se dobře."
"A je něco nového ve škole?"
"Ne."
"Tome..." Tomas ji prudce přerušil.
"Nech mě prostě být!" Zakřičel. Emilie sebou cukla a v jejích očích se objevil smutek. Zhluboka se nadechla a sklonila tvář k zemi. Tomas zamrkal. Nechtěl ji vidět takovou... nepřál si vidět v jejích očích smutek... netoužil po tom, aby se cítila jako on. Zlehka k ní natáhl třesoucí dlaň, ale vzápětí jí stáhl. Byl k ničemu... nedokázal se vcítit do druhých, dokázal jen ubližovat... ničit... lámat... z jeho úst vyšel podivný vzdech. Emilie k němu zvedla tvář.
"Dovol mi s tebou prosím mluvit," zašeptala. Tomas se na ni zahleděl zpod svých řas. Několik vteřin se díval do jejích světlých duhovek téměř jako zvíře, které odhaduje svoji situaci.
"Prosím," vydechla tiše a letmo se dotkla jeho lokte. Tomas sebou škubl jako kdyby do něj uhodila.
"Já... já..."
"Tomasi," vyslovila jeho jméno tiše. Tomas se zahleděl na její rty. Na rudolící barvu jejích úst i způsob jakým je vytvarovala do jednotlivých slabik jeho jména. Všiml si vůbec jak krásné je měla? Jeho srdce se rozbušilo. Emilie se k němu pomalu přiblížila a zahleděla se blíže do jeho obličeje.
"Prosím," požádala ho a znova stiskla jeho loket. Tentokrát se Tomas ani nepohnul ačkoliv jeho srdce běželo rychlostí, kterou běžný smrtelník nemohl nikdy dosáhnout chůzí. Měl pocit, že se zadusí, ale zároveň... zároveň... zamrkal.
"Dobře, ale... ale... já to neumím..."
"Co neumíš?" Vydechla.
"Procházet se," odvětil váhavě.
"Ukážu ti to, půjdeme jako ve starých filmech," ujistila ho a přesunula se po jeho levici. Silněji semkla jeho předloktí a zahleděla se do jeho očí.
"Dovolíš mi to?" Tomas přikývl, neschopen jakéhokoliv slova. Emilie se mírně pousmála a nastavila jeho paži do správného tvaru a umístila svoji ruku do jeho rámě. Tomas šokovaně zamrkal.



"Takhle chodili na procházku lidé v černobílých filmech," obeznámila ho s novou situací s úsměvem. Tomas se zaměřil na místo, kde se dotýkala jejich kůže a pomalu natáhl svoji dlaň k jejím prstům, které ležely na jeho kůži. Neměl rád, když na něj někdo sahal, protože... protože mu to vždy připomnělo období, které strávil mezi Kádinkovými. V té době neměl nárok říct co si přál nebo co by potřeboval. Musel jen plnit, co si oni přáli, nemohl ani povědět aby se ho nedotýkali, protože to ani nemělo cenu. Vždy jeho pleť poznačili, zvláště když měli kreativní náladu. Bolestně semkl svoje víčka a sklonil tvář více k zemi. Znova je viděl, jejich pokřivené tváře a bolest... bol, který stále ležel otištěný v jeho jizvách. Nenáviděl je... tak strašně moc... ale zároveň... zároveň se jich stále bál... což ho nutilo znenávidět i sám sebe. Vydal podivný zvuk, když pocítil teplo na své tváři. Pomalu otevřel svoje zraky a spatřil Emilii, která přiložila svoji dlaň k jeho líci. Zalapal po dechu, když setřela palcem zbloudilou slzu.
"Všechno bude dobré," zašeptala a v ten nekonečně kratičký okamžik jí věřil. Jako kdyby její pohled mohl změnit všechno. Jako kdyby byla jediná na světě, které kdy dokázal opravdu věřit.
"Emilie," vydechl její jméno, než zaslechl podivný bzučivý zvuk. Prudce sebou škubl a nahrbil se.
"Tomasi, co se děje?" Vyhrkla Emilie zděšeně, ale Tomas ji neposlouchal. Ten zvuk... ten zvuk... chytil se za hlavu.
Kde je ten kluk? Zaslechl ve své mysli ženský hlas doprovázený podobným bzukotem.

"Zase se schoval, mizera jedna mizerná!"
"Říkal jsi, že po téhle proceduře už nebude tolik utíkat!"
"Já za to nemohu!" Bránil se mužský hlas.
"Počkej, už ho vidím!" Zvolala žena a vytáhla z pod stolu pohublého chlapce v pubertálním věku. Křídově bledý mladík se pokusil postavit na nohy, ale nepodařilo se mu najít rovnováhu. Zoufale se tak chytil prvního sloupu, který spatřil.
"To se mi snad jenom zdá! Padají mu vlasy! Proč jsi ho pustil do domu? Takhle budu mít zničené všechny koberce a víš moc dobře, že si nemůžeme dovolit služebnou, která by nám tady uklízela!" Vyhrkla žena.
"Já ho nepustil, ale tenhle nervózní idiot je jako had. Pořád je na něm vidět, odkud pochází... jsme teprve na začátku Xénie..."
"To máš pravdu, takhle nás brzy odhalí!"
"Nikoho nenapadne nás podezírat, vždyť se na něj podívej... tenhle už nikdy nic neřekne," zasyčel a letmo se ho dotkl jedním prstem. Chlapec se zapotácel a spadl na podlahu.
"Neboj se drahá, vyrobím nám dokonalého Grima. Nikdo nebude pochybovat o tom, že tenhle Nervózní Jedinec není synem Olivie, že? Jen mi něco řekni, Nervózní," oslovil mladíka s řídnoucí kšticí. Nervózní zavrtěl hlavou a v očích se mu zjevily slzy. Nedokázal mluvit, jeho srdce bylo schopno jen vnímat strach a bolest... nenávist a právě ta poslední emoce ho přiměla vykopnout jednou nohou a srazit svého trýznitele k zemi.
"Leošku!" Zakřičela žena. Nervózní se mezitím ze všech svých sil zvedl z podlahy a těžkým krokem se pokusil uniknout z jejich dosahu.
"Chytni ho!" Zařval, prudce se postavil na nohy a vyběhl za kostnatým Nervózním, který se sotva držel na nohou. Netrvalo dlouho a Leoš Kádinka svého svěřence chytil do své náruče a znemožnil mu pohyb. Nervózní se mu pokoušel vytrhnout, ale neměl sílu... nikdy ji neměl... nikdy...
"Kam mám mířit?" Zeptala se žena s podivným bzučivým nástrojem v ruce.
"Tady," ukázal na neurčité místo na těle Nervózního. Zoufalý mladík prudce zavrtěl hlavou, což byl jediný druh projev, kterého byl schopen mimo neurčitého křiku, který se dal připodobnit k podivnému zachrčení.

"ÁÁÁHHH!" Zařval Tomas, divoce otevřel oči dokořán a vyběhl. Zoufale se snažil uniknout před tím zvukem... před bolestí... strachem...
"Tomasi!" Zavolala za ním Emilie...



...a následovala ho. Jenže Tomas byl rychlejší než ona, díky čemuž ho velice brzy ztratila z dohledu.



"Tomasi!" Volala nešťastně a snažila se ho najít. Co ho tak vyděsilo? Ptala se sama sebe, když zaslechla zabzučení nad hlavou. Pomalu zvedla zrak a nepříliš vysoko spatřila létat drobné dětské letadélko, které se svým charakteristickým bzučením brouzdalo ve své výšce. Bylo tohle snad důvodem jeho úprku? Ptala se sama sebe, když jí kdosi prudce chytil za loket a odtáhl ji za roh.
"Co to..." zvolala a zahleděla se na svého únosce.



"Tome..." zašeptala jeho jméno. V Tomasově očích se odrážel strach, který téměř křičel z jeho šedivých duhovek.
"Co se děje, Tome?"
"Jsou tady..." zasýpal a jeho hrudník se několikrát otřásl pod prudkými nádechy a výdechy. Skoro se zdálo, že se zadusí. Svoje třesoucí dlaně pevněji přitiskl ke stěně.
"Nikdo tady není," pokusila se ho ujistit.
"Já to znám... znám... a... nikomu nedovolím, aby... aby... jsi musela zažít to co já..." vydechl s upřímným děsem v hlase.
"Tome..." Tomas zavrtěl hlavou a přiložil svoje čelo k její tváři.



"Vím jaké to je křičet a nebýt slyšen... vím jaké to je si přát vlastní smrt více než cokoliv jiného... nechci, aby jsi to musela cítit... nikdy... ty musíš být v pořádku... musíš," šeptal zadýchaně. Emilie se dotkla jeho potem skropené tváře.
"Vyprávěj mi o tom co se ti stalo," Tomas zavrtěl hlavou.
"Nemohu... nemohu... protože kdybych to vyslovil nahlas... kdybych se o to pokusil... pohltilo by mě to... a já... nechci se zbláznit... nechci... nechci... Jamie mě potřebuje, ale já... nedokážu se soustředit... nedokážu... jsem úplně k ničemu..."
"To není pravda, Tome. Jsi důležitý..."
"Pro nikoho nemohu být nijak důležitý..."
"Pro mě jsi a vždy budeš," vydechla pevným hlasem. Tomas sebou škubl a zahleděl se na ní pohledem plných slz.
"Musíš se mi začít vyhýbat, protože pokud to neuděláš... pak tě stáhnu sebou... sebou... do bahna... ze kterého už nikdy nenajdeš cestu ven... moje vzpomínky jsou jako močál ve kterém se můžeš utopit..."
"Já se toho ale nebojím..."
"Já vím, jsi ta nejstatečnější bytost, kterou znám," vydechl a přitiskl ji k sobě. V ten se opět silněji ozvalo zabzučení, díky čemuž se Tomas nahrbil a silněji ji k sobě přitiskl.
"Nikdy tě nedám... nikdy... nikdy..." opakoval jako mantru.
"Tome... Tome... poslouchej mě, to bzučení co slyšíme... to je hračka, dětské letadélko," zašeptala do jeho ramene. Tomas zavrtěl hlavou.
"Ne... ne..."
"Je to tak, nemusíš se bát. Ukážu ti to jestli chceš," pokusila se učinit drobný krok, ale Tomas ji zarazil.
"Ne... ne... nepustím tě samotnou!" Zvolal vyděšeně.
"Dobře, tak pojď se mnou... půjdeme spolu a já ti slibuji, přísahám ti, že se ti nic nestane... ani jednomu z nás," vydechla tiše.



Tomas jí věnoval zkoumavý pohled.
"Jsi si jistá?"
"Ano, věříš mi?" Tomas zalapal po dechu.
"Vždycky jsem ti věřil a vždy budu," pronesl s očima upřenýma do těch jejích. Emiliino srdce se rozbušilo, věděla zcela jasně, že jí Tomas nelže.

Za několik krátkých okamžiků, se s těly přimknutými k sobě, posunuly dál od stěny, aby mohli lépe vidět na park.
"Podívej..." ukázala Emilie správný směr. Tomas se zaměřil na místo kam ukazovala a zřel blonďatého chlapce, který v rukách svíral dálkové ovládání. Až pak si všiml blonďatého muže, který donesl svému synovi plastové letadélko a naznačil mu jak stisknout ovládání aby vzlétlo. Drobný klučina tak s nekonečným nadšením odhalil svoje chybějící přední zuby a stiskl správnou páčku, když se hračka se známým bzučením zvedla do vzduchu. Tomas sebou trhl a užasle hleděl na plastové vznášedlo. Emilie mu nelhala.
"Je to hračka," podotkl.
"Ano," ujistila ho.
"Myslel jsem... myslel..." pronesl aniž by byl schopen dokončit myšlenku.
"Není to to, co jsi si myslel," zašeptala.
"Teď už to vím..."
"Takže se můžeme vrátit k naší procházce? Můžeš mi při ní vyprávět všechno co budeš chtít," mrkla na něj ve snaze rozehnat jeho děs v očích. Zavrtěl hlavou.
"Nechci tam jít..."
"Tak co chceš dělat?"
"Chci zůstat tady... s tebou," to poslední vyslovil tak potichu, že to mohla zaslechnout jen Emilie.
"Budeš tady se mnou prosím?" Zeptal se jí, když Emilie nijak nereagovala.
"Samozřejmě... vždycky..." vydechla tiše. Tomasovi se znova zalily oči slzami a přitiskl ji k sobě.



"Děkuji," pronesl do jejího ramene.

Zanedlouho se tak naše dvojice ocitla na zemi.



"Tome..."
"Ne, prosím... na nic se mě neptej... jen buď tady," požádal ji a semkl její dlaň svými třesoucími prsty.
"Zůstanu tady s tebou, slibuji." Na Tomasově tváře se zjevil drobný úsměv.
"Vyprávěj mi prosím něco... cokoliv... prosím..."
"Dobrá..." vydechla Emilie a začala mu vyprávět historky ze svého života v Krasohlídkově. Tomas trpělivě naslouchal jejímu hlasu a občas se na jeho tváři zjevil úsměv, když se snažil představit pubertální Emilii, která se pokusila v domě krýt zraněnou veverku. Až v ten moment si uvědomil, že by ji dokázal poslouchat pořád a nezáleželo na tom, co říkala... rád ji poslouchal... rád ji více poznával, její dětské strachy, její touhu ochránit svět.
"Jsi příliš dobrá pro tenhle svět," vydechl mezi jednotlivým jejím vyprávěním.
"To není pravda..."
"Ale je... já jsem toho důkazem. Chci aby jsi věděla, že ať se stane cokoliv... ty jsi člověk, který dokáže dělat zázraky. Změnila jsi mi život a dala jsi mi šanci za kterou jsem ti vděčný..."
"Tome..." Tomas ji přerušil.
"Ne, vyprávěj raději dál," vyzval ji. Emilie zamrkala, ale rozhodla se mu vyhovět. Po několika historkách se oběma začaly pomalu klížit oči...



...až se jejich myšlenky postupně rozplynuly...

No teda...to jsem si zase krásně početla.

Konečně si Tomas trošku uvědomuje, že je mu s Emilií dobře a dokáže být klidný, když je mu nablízku.
Je mi ho neskutečně líto, tolik bolesti a mučení, které musel podstoupit, kvůli magorům, kteří nemají všech pět pohromadě.

P.S. Ty jejich společné chvíle jsou naprosto úžasné + tvoje fotky, které naprosto vystihují parádně daný moment.