Ze života Nervózního Jedince II.

Kapitán vypadá docela seriózně, jen si ho nějak nedokážu představit jako partnera Emilie místo Tomase Směřuje snad dějová linka k něčemu takovému ? Nechám se překvapit, jinak opět pěkný díl, Lucisab !

Jéé, to zase bylo krásné počteníčko A kapitán je fajn, ale doufám, že zůstane opravdu jen kamarád

Tak jsem dočetla pár zameškaných dílků a moc hezky jsem si početla! Trochu mě mrzí, že to byl jen sen, ale i tak to bylo fajn. Třeba si z toho Emílie něco vezme, ale kdo ví, s ní je těžké pořízení.

Musím přiznat, že mě pobavila Simonova reakce po mejdanu i když jsem něco podobného čekala, stejně mě to rozesmálo. On je svým způsobem tak sladkej , jak všechno vidí v tmavých barvách a snaží se být ten rozumný

Jinak čas strávený v parku bylo moc hezké zpestření. Kapitán je velký sympaťák a zdá se, že nezkažený a myslí to s Tomasem dobře, nejen s ním. Je hezké vidět, že někomu záleží i na ostatních a nejen na sobě a taková by měla být hlava zákona. A Rex je roztomilouš, hned bych si ho pomazlila

Moc se těším na pokračování.

Moc děkuji holky za milé komentáře

54.část - Hlava zákona se srdcem

Později skončila Emilie s Antonínem v nejbližší restauraci v retro stylu.



"Tak co si dáte?" Vyhrkl nadšeně kapitán. Emilie mu věnovala jemný úsměv.
"Popravdě netuším... mají toho tady tolik a ani to není drahé," odvětila tiše.



"Právě proto to tady mám tak rád. Člověk se tady netlačí jak v konzervě a zároveň nemá pocit, že si musí vzít oblek," uchechtl se. Emilie se znova pousmála a zaměřila se zpět do lístku.
"Písečná oáza je stejně svým způsobem zajímavá a má výjimečnou historii. Věděla jste že město založili Margisoni?" Vydechl se širokým úsměvem. Emilie přikývla.



"Už jsem o tom slyšela. Moje sestra s jedním z Margisonů chodí." Antonín vypadal jako kdyby se zasekl.
"No je pravda, že se vás při tom humbuku zastali. Asi mi pár detailů ušlo, omlouvám se."
"A vy jste se tady narodil?"
"Ne, pocházím z hlavního města. Ale když mi onemocněl táta, museli jsme se přestěhovat kvůli lepšímu vzduchu a menšímu vedru. Jestli to pomohlo to už ví jen bůh... každopádně od té doby tady žiji."
"To mě moc mrzí... nechtěla jsem..."
"To nic, je to už dávno. Bylo mi asi třináct, když jsme se sem přestěhovali. Doktoři tátovi doporučovali nejlépe Větrnov, ale na to místo se nedá přestěhovat. Nebo aspoň ne legálně..."
"Co si vlastně myslíte o Větrnovu?"



"Popravdě toho moc říct nejde... mimo to, že v podstatě každý týden tam máme výjezdy."
"Proč?"
"Ti co žijí ve staré části dělají neustále totální šílenosti. Nejhorší byla ta věc, když tam zapálily jednu ruinu... hořela tehdy část lesa. Museli tam vyslat speciální jednotku. Hasilo se to helikoptérou a pak se konala velká zachraňovací akce při které jsme našli asi šest lidí staršího věku... všichni byli nazí a mluvili o slunci co se dotklo Země. Bylo to šílené..." procedil. Emilie se zarazila, pootevřela ústa, ale než stačila cokoliv vyslovit, se ozval jiný hlas.
"Už jste si vybrali?" Otázala se jich mladá servírka. Emilie se okamžitě chopila sklenice s vodou, aby tím zahnala své rozčarování.



"Dám si hovězí plátek," pronesl jasným hlasem Antonín.
"A vy?" Emilie vypadala jako kdyby zapomněla co chtěla říct.
"Dám si to samé," vyhrkla prudce. Žena se pousmála, zapsala si jejich objednávku a zmizela z jejich dosahu. Emilie se rozhodla promluvit až ve chvíli kdy jim leželo jídlo na stole.



"Vypadá to moc pěkně..."
"A taky to moc dobře chutná, věřte mi," mrkl na ni.



"Ještě když se vrátím k té záležitosti s Větrnovem... vy... myslíte si, že by se mělo to místo srovnat se zemí?" Kapitán sebou cukl.



"To je těžká otázka. Je tam strašná kriminalita... opravdu hodně příšerná. V podstatě se dá čekat, že když hledám zločince, tak bude tam. Pravdou ale je, že nový Větrnov je klidnější a žijí tam vesměs slušní lidé, kteří jsou schopni naslouchat dále zákonům. Jenže... když se zbourá stará část, tak toho z Větrnova mnoho nezbyde a už takhle si nedokáže utáhnout post alespoň osady, natož potom. Oficiálně tam žije asi deset lidí, zbytek je načerno nebo jsou nahlášení na radnici Písečné oázy. Podobně jako Millerovi... my víme, že jejich rodina bydlí ve Větrnově, ale všichni jsou hlášeni na radnici, takže papírově jsou obyvatelé Písečné oázy, nikoliv Větrnova, který úředně už vlastně ani neexistuje. Je to strašně složitá záležitost."
"Jak je možné, že část obyvatel je hlášena ve Větrnově a část ne?"
"Stará populace má nadále platné doklady k již neexistujícímu Větrnovu, to je klička, kterou žádný člověk zatím nevyřešil, protože stará generace, která miluje Větrnov, nikdy nevytáhne paty z jeho území. Tudíž bychom je pak museli vést jako bezdomovce a přesměrovat je na radnici, ale to nejde tak snadno provést bez platného povolení a hlavně bychom potřebovali jejich podpisy... je to strašně složité... a to i na Písečnou oázu... takže kvůli těmhle desíti lidem Větrnov stále nějakým způsobem existuje, ale pro zbytek už není. Na nových mapách už ho nenajdete. To místo technicky neexistuje, i když pro nás místní stále je..."



"Co jsem slyšela, tak je ve Větrnově stále funkční maják..."



"Ano, je funkční tím způsobem, že ho spravují místní. Takže nadále září a lodě tak vědí o přítomnosti pevniny, ale jinak už dávno neplní svoji původní funkci. Větrnov byl přístavním městem, v době své největší slávy v něm žilo možná 300 lidí. Měli tam krásnou radnici, zvonici, hrad... bylo to úžasné místo a k tomu ještě i ten maják, který mnozí historici považují za dokonalou památku. Jenže po úpadku už z celého města zbyl opravdu jen ten maják. Město pohltily lesy a nikdo se neodváží hledat to, co dříve ostatní lidé obdivovali. Místní sice nadále demonstrují za památky, kvůli kterým by se měl Větrnov obnovit... jenže ty památky už léta nikdo neviděl. Badatelé co se pokusili vstoupit na území starého Větrnova většinou skončili s holým zadkem nebo je unesl nějaký podivín. Proto je otázka Větrnova tak hrozně složitá. Lidé nás žádají o jeho srovnání se zemí, ale jsou i tací, co nás naopak žádají o vykácení lesů, aby konečně mohli staré budovy spatřit světlo světa. Věděla jste o tom co měl Větrnov ve znaku?" Emilie zavrtěla hlavou.
"Sluneční hodiny... někde u jejich radnice by se měly nacházet vysoce vzácné sluneční hodiny staré přes 800 let. Vlastně jen kvůli nim ještě Větrnov vlastním způsobem žije. Památkáři je chtějí, ale... nikdo neví jestli vůbec ještě existují. Je to jako se ztraceným Simrojským pokladem. Všichni vědí jak vypadá, ale dějiny ho doslova spolkly. Máme pár fotek a dál nic. Stejně jsou na tom i ty sluneční hodiny. Podle místních jsou nadále před radnicí, protože obyvatelé starého Větrnova je nejsou schopni ukrást kvůli jejich obrovské tíze i velikosti, ale to nám stále nepomáhá jak je zachránit, protože se k nim nikdy žádný vědec z moderní doby nedostal."
"A máte nějakou jejich fotku?"
"Ano, z roku 1930. Na té jsou značně obrostlé rostlinami, ale jsou znatelné spolu se siluetou ruiny radnice. Sice jsou po celém městě rozmístěné různé sluneční hodiny, ale tyhle jsou nejvzácnější."
"Takže to není maják, co drží Větrnov nad vodou?"
"Ne, navíc maják by pravděpodobně nebyl zbořen, není pro to důvod. Jsme proto v těžké situaci a to nejen kvůli lidem. Bohužel nejde ohlídat hranice starého Větrnova a tím tak zabránit kriminálníkům do něj vstup. Je tam strašných hektarů lesa a složitý terén. Ani z leteckého pohledu neuvidíte konec Větrnova natož jeho začátek. Máme jen staré odhady a mapy dál nic... je to těžké..."



"Myslíte, že by mohla existovat pro obyvatele Větrnova nějaká naděje na záchranu jejich města?"
"Možná... přeci jen naděje umírá poslední, ale nic se nedá slíbit. Jsem jen policejní kapitán a je pravda, že do toho nemám moc co mluvit, i kdyby mi nebyl osud Větrnova lhostejný. Mrzí mě jestli jsem vás svým prohlášením zklamal, ale bohužel jsou chvíle kdy nejde odhadnout co se bude přesně dít..."
"Já vám rozumím... vážně..."
"Mrzí mě to i vůči vašim přátelům kteří tam žijí, ale jak by řekl jeden chytrý člověk... dokud stojíme, tak máme vždy šanci na jiný osud. Takže dokud Větrnov nesrovnají buldozery se zemí, tak mají všichni šanci, že se nakonec stane něco jiného," mrkl na ni.
"Díky... a děkuji i za vaši upřímnost."
"Nemohl bych k vám být neupřímný, navíc vám možná otázka Větrnova připomíná i váš osud. Pokud jsem dobře slyšel, tak jste přišli se o svůj domov."
"Ano, bydlela jsem původně spolu se sestrou v Krasohlídkově."



"To je moc krásné místo..."
"Ano, je to tam báječné... plné života, ale vím... vím, že se tam už nikdy nevrátím."
"Nikdy neříkejte nikdy. Nemůžete vědět kam vás osud zažene. Podívejte se na mně! Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna mě si vyhlédnou jako nového kapitána a jsem zde. Ano, měl jsem původně ze své nové pozice trochu obavy, ale... všechno se dá zvládnout..."
"A nechtěl jste se někdy vrátit do hlavního města?"
"Co bych tam hledal? Můj starý dům sice stále stojí, ale už mě tam nic nedrží. Tady mám svoji rodinu... mámu, ségru, Rexe a teď i všechny místní... chci to tady dát dohromady... za každou cenu. Někteří si myslí, že jsem bláhový... ale proč bych se nemohl o to alespoň pokusit? Moc dobře vím, že tady nadále věci fungují podle toho kdo víc přihodí," uchechtl se hořce, vzápětí se však zarazil.
"No asi bych vám tohle všechno neměl vykládat..."
"Nikomu nic nepovím, přísahám," vydechla a přiložila si dlaň na hruď. Antonínovi se zaleskly oči.
"Je těžké někomu věřit a přesto mám pocit, že právě vám věřit mohu, je to zvláštní. Jste vlastně stále cizinka, ale už dávno vím, že pokud bych ve městě chtěl najít skutečně čestného člověka, pak to budete vy. Máte dobré srdce, což jste potvrdila tím, jak jste se zachovala k Tomasovi, kterého jako Nervózního Jedince zatracovalo celé město. Nikdy nepřestanu obdivovat vaši odvahu. Už jsem vám to chtěl říct předtím, ale... pokud byste něco potřebovala a nezáleží na tom co, rád vám pomohu. Chtěl bych tady být pro lidi, kteří mě potřebují... mrzí mě, že jsem tady nemohl být když se stala ta hrůza, ale minulost nezměním. Proto vám mohu slíbit jen budoucnost. Tentokrát můžete se spravedlností počítat, protože dokud budu na kapitánské pozici sedět já, tak mi věřte, že zkorumpovanost v mém odboru nebude existovat. Nenechám se ničím podmáznout," šeptal ve snaze ji přesvědčit o svých slovech. Emilie přikývla.



"To je od vás milé..." pronesla tiše a snažila se uniknout jeho hřejivým očím, ve kterých jasně viděla, že jí říká pravdu. I ona mu z nepochopitelných důvodů věřila. Možná to dělalo jeho vystupování nebo způsob jakým jednal, ale skoro se jí zdálo, že se kapitán mezi ostatní nedůvěřivé obyvatele nehodil. Byl přímočarý, ohleduplný a toužil po spravedlnosti. Až pak jí napadlo, že se možná konečně Písečná oáza dostala do správných rukou.
"Věřím, že svoji práci budete dělat dobře a s dobrými úmysly."
"Děkuji za vaši důvěru. A mohu se zeptat? Máte také psa?"
"Ne, nikdy jsem ho neměla. Ale miluji je, jsou to báječná stvoření a nic se nevyrovná tomu jejich pohledu," pousmála se.
"Ano, to máte pravdu. Když se na mě Rex usměje tím svým způsobem, tak bych mu klidně došel po práci koupit špekáček. Je to jako mít dítě..."
"A vy žádné nemáte?"
"Skoro jsem měl, ale moje přítelkyně ho mít nechtěla, takže..."
"To mě mrzí..."
"To nic, vlastně se jí nedivím, bylo nám dvacet, nic vybudovaného i když jsme spolu byli pět let."
"Ale vás to mrzelo podle toho jak o tom mluvíte..."
"Trochu ano, snadno jsem si na tu myšlenku zvykl. Domluvili jsme se, že to spolu zvládneme a ona pak... nic mi neřekla a nechala si to vzít... od té doby už nás vztah nikdy nebyl jako dřív." Pokrčil rameny.
"Omlouvám se, že se vás na to ptám..."
"Jen se ptejte, mě to nevadí. Není to pro mě žádné tajemství, je to fakt. S Lindou spolu už navíc nejsme a to pořádně dlouho... sestra o mě říká, že jsem jak starý mládenec, ale některé věci prostě nejdou urychlit. Lásku si nekoupím v obchodě jako oběd, takže až to přijde, tak to bude..."
"Máte na to dobrý názor..."
"V tomhle musím být realista. Vztah není jistota ani předpoklad pro štěstí. Navíc city samotné nejsou zárukou všeho. Někdy někoho milujete, ale on o vás nestojí, to je pak další strana mince."
"To máte pravdu..." proč jí najednou tenhle muž přišel vlastním způsobem tak moudrý?
"Proč jste tak smutná? Věřím, že pokud už někoho sama nemáte, tak brzy nějaký muž stane po vašem boku. Nejsem šarlatán, ale je mi jasné, že o tak výjimečnou ženu se musí muži prát."
"Vlastně moc ne... ani v Krasohlídkově to nebylo jiné. Některé věci snadno zevšední už po několika týdnech chození..."
"Pak jste zřejmě nepotkala toho správného muže."
"Zřejmě ne... můj poslední přítel byl muž s kufříkem a dobrým jménem, ale když se vrátím zpět... myslím, že byl se mnou kvůli prestiži... nikdy mezi námi nebylo to..."
"...kouzlo..." doplnil ji s úsměvem. Emilie zamrkala a několik vteřin zůstala hledět do jeho přátelských očí.
"Ano... kouzlo... chybělo tomu a to hodně."
"Pokud mohu soudit, tak věřím, že brzy, velice brzy najdete někoho s kým to kouzlo zažijete..."
"Možná jsem ho už zažila, ale... ale..."
"Jaké ale? Pokud máte pocit, že by i on mohl cítit to samé, pak se toho držte. Často to kouzlo přijde jen jednou za život."
"On... nevím... já... není to správné..."
"Pokud není mrtvý, ženatý, šťastně zadaný, s vámi příbuzný nebo nezletilý, tak není otázka správnosti na místě. Samozřejmě neznám okolnosti a určitě vám nechci říkat co máte dělat, ale pokud někoho milujete, tak se toho nebojte, i kdyby z toho nakonec nic nebylo. Život je příliš krátký na to než abychom si sami kladli pod nohy klacky. Žijte dokud to jde," vyzval ji jemně a letmo se dotkl její paže. Emilií projela zvláštní elektřina a její srdce se rozbušilo. Svýma očima se zahleděla na jeho širokou hřejivou dlaň, na které se vyjímala jizva, jež protínala jeho bronzovou pleť, čímž jen ukazovala, že její majitel nebyl jen muž sedící v kanceláři. Zalapala po dechu.
"Odkud máte... máte... tu... jizvu?" Vykoktala s rudými tvářemi. Antonín se zahleděl na hřbet své dlaně a stáhl ji zpět k sobě.
"Přestřelka v supermarketu, 15.listopadu... trochu mě polechtala kulka, ale nic vážného to nebylo," zavrtěl hlavou jakoby se jednalo o něco zcela přirozeného a položil svoji ruku zpět na stůl ke svému talíři.
"Hodně často jste byl postřelený?"
"Jsem policista... samozřejmě, že ano a počítám s tím, že ještě mockrát budu. Není to věc na chlubení, ale prostě to k mé práci patří..."
"Hodně to bolí?"
"Ne tolik abych se bál jít do terénu. Jsem muž a musím chránit spravedlnost a za to mi pár jizev nebude překážet. Původně jsem navíc chtěl být voják..."
"Vy jste chtěl být voják?" Vyhrkla překvapeně.
"Ano, fascinoval mě boj za vlast... jenže pak přišla moje máma a řekla mi pár věcí, které mě nakonec přesvědčili o tom, že bude lepší když budu jen policista. Možná, že řeknete, že jsem byl idiot, ale nemohl jsem mámě po smrti táty ještě víc přidělávat starosti s tím, že bych byl podle ní neustále jednou nohou v hrobě. Ani z policejní kariéry neměla valnou radost, ale snesla to snadněji než armádu..." zavrtěl hlavou.
"Myslím, že jste neudělal špatně," pokusila se ho ujistit o správnosti jeho počinu. Kapitán se na ni hřejivě usmál.
"Díky," zašeptal.
"A co vlastně dělá vaše sestra?" Zeptala se ho tiše.
"Je zdravotní sestra... zároveň je pořádně střelená, neuvěřitelně hodná a milá a... řekl bych, že už přečetla snad všechny knihy co jsou dostupné na celé planetě," uchechtl se.
"Taky miluji knihy," vydechla Emilie.
"Pak byste si rozuměli. Už jste slyšela o Hromovodí? Sestra mi říkala..." Antonín dál mluvil a Emilie mu naslouchala. Společně tak zapomněli na čas který se mezitím kolem nich v desítkách minut točil jako splašený. Z jejich rozhovoru je až vyrušila servírka, která jim ochotně sdělila, že sedí v restauraci už čtyři hodiny a jestli nechtějí něco dalšího k jídlu.

Venku se už snesla tma, když naše dvojice vyšla před restauraci.



"Páni, nikdy by mě nenapadlo, že už je tolik hodin," rozhlédl se kapitán s úsměvem. Emilie pozorovala jeho obličej ozářený pouličními lampami.



"Úplně jsem zapomněla na čas," pronesla upřímně.
"Já taky... myslím, že je super, že mám dnes volno... stejně jako je fajn, že jsem ho mohl prožít s vámi. Bylo to moc příjemné, už dlouho jsem si s nikým takhle dobře nepopovídal..."
"Ani já ne..." pípla nesměle.
"Pak se můžeme zase někdy vidět a zase říkám... nezvu vás na rande, teď když navíc vím, že máte ráda někoho jiného, tak by to ode mně bylo i hodně nezdvořilé. Co byste řekla... po práci, že bychom se sešli zase na něco dobrého?"
"Já..."



"Prosím nedejte mi košem! Slibuji vám, že nebudu špatný společník."
"To určitě nejste. Moc hezky se s vámi povídá... tak lehce... bezstarostně," zašeptala.
"Pak vám nabízím další bezstarostný rozhovor, dokonce vám i ochotně vyplním psychologické testy jestli vám to udělá radost," mrkl na ni.
"Dobře, dám vám své číslo." Antonín nadšeně přikývl, než mu Emilie nabídla svoji vizitku. Se širokým úsměvem ji přijal.
"Zavolám vám jen co dorazím domů, abychom se domluvili kde se sejdeme podle toho až si oba zkontrolujeme diáře," pronesl se širokým úsměvem. Emilie přikývla.
"Děkuji za pěkné odpoledne, teď už půjdu... nashledanou."
"Počkejte! Doprovodím vás domů!"



"To není nutné... to..."



"Ale je... začíná pršet a je tma. Jsem strážce zákona a nenechám vás jít temnými ulicemi samotnou."
"Ale to..."
"Prosím," vydechl jemně.
"Dobrá tedy... tak pojďme," odvětila po chvíli. Antonín jí věnoval široký úsměv než společně vyrazili do tmavých ulic.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vzhledem k blížícím se Vánocům sem přidám i dva speciální snímky našich hrdinů z příběhu rozhodla jsem je zobrazit s jejich koníčky snad se vám to bude líbit ještě jednou krásné Vánoce

No páni.

Velmi pěkný dílek Luci! Antonín je velmi sympatický Určitě je pro Emílii fajn si takhle s někým popovídat, zvlášť pokud si takhle dobře rozumí . Skoro bych řekla, že se Antonínovi líbí .

Ovšem já osobně si nejsem jistá, jak by k sobě pasovali tak nějak ji pořád vidím po boku Tomase . Ale co třeba taková Anežka? To by byla velmi zajímavá dvojka

No nechám se překvapit, co si pro naše hrdiny vymyslela za osud.

Moc se těším na pokračování.

P.S. Vánoční fotky se ti moc povedly Nemůžu se vynadívat na detaily, muselo ti to dát velkou práci. Krásný nápad s ještě lepším provedením

Ano, moc hezký díl, pěkné počtení jsi nám opět připravila, Lucisab ! Kapitán je veskrze zajímavá a sympatická postava, možná na chlapa poněkud ukecaný, ale asi si nemá s kým normálně popovídat Jsem zvědavá, jak nás překvapíš dalším vývojem děje !

Díky za nový díl, mám takovou radost, že se tu objevil!    A moc se mi líbil
Bylo to zajímavé, to povídání o Větrnově bylo fascinující, protože to místo je pro mě tak záhadné, že  se ho až bojím. Skoro mi běhá mráz po zádech, když o tom čtu, nějak je to pro mě až strašidelné  a bojím se, že z takového místa nemůže přijít nic dobrého...  A hrozně moc mě zaujaly i ty sluneční hodiny - jestlipak se v příběhu ještě někdy objeví? Nebo jestli se vůbec do Větrnova podíváme v budoucnosti?
Btw. líbí se mi, jak jsi nám během celého příběhu představila různá města spojená s hrdinkami příběhu, úplně to vyvolává pocit velkého simího světa.

Kapitán působí hodně otevřeně, upřímně. Mám z něho pocit, že je to chlap na pravém místě. Zrovna v tomhle městě plném divných a nedůvěřivých lidí. Až si říkám, jak je možné, že se vůbec dostal na takovou vysokou pozici. Doufám, že se mu opravdu dá věřit (mám z něho rozhodně takový pocit). A líbilo se mi, jak Emílii nabídl pomoc s čímkoli, to bylo od něho moc pěkné. Jinak to správně Emílii řekl, že když (Tomas) není mrtvý, ženatý atd., tak to není žádná překážka. Já vím, že si Emílie chce zachovat profesionalitu a bere Nervózního jako pacienta, ale takhle se to úplně asi nedá v tomto případě brát, Nervózní je hodně speciální případ... nevím, prostě by spolu měli být.
I když je kapitán člověk, kterému se dá věřit, taky je odvážný a asi i čestný podle toho, jak se prezentuje... ale mně k Emílii více sedí Tomas. Je mezi nimi prostě to kouzlo a hluboký podvědomý vztah... navzájem se potřebují, ať už si to budou chtít přiznat, nebo ne.  Taky se mi totiž stejně jako Janice zdá, že se Antonínovi Emílie líbí a cítí k ní něco víc; i když o tom tak bezstarostně mluví, i když ten jejich čtyřhodinový hovor nenazval rande (myslím si, že tomu neříká rande jen proto, aby ji nevyplašil a taky z ohledu k tomu, s čím se mu Emílie svěřila, že někoho má ráda - což je od kapitána pěkné, ale uvidíme, co bude dál). A kromě toho je určitě rád, že si má konečně s kým popovídat. Takových lidí jako Emílie podle mě v tomto městě moc není. Myslím si, že je to opravdová výjimka a Antonín bude další taková výjimka... ale jinak je to divné město s divnou historií a divnými lidmi.

Moc se těším na pokračování a jsem strašně zvědavá, co se bude dít dál. Je tu tolik možností!

A ty vánoční fotky jsou prostě bomba  Překrásné, moc se ti povedly. Úžasně zachycené všechny možné záliby našich oblíbených simíků a navíc v moc pěkném vánočním oblečení   muselo ti dát hodně práce je všechny převléct a napózovat, výsledek je naprosto dokonalý!  Tobě taky krásné Vánoce a moc děkuju za pěkné přání

Kapitán vypadá moc fajn, ale doufám, že opravdu zůstane u toho, co říkal - jen jako kamarád Pokud ano, tak jsem si ho oblíbila - protože takový kamarád se Emilii může hodit. Moc se mi líbilo, jak se snažil ji popostrčit, aby s láskou neváhala. Kéž by si jeho radu vzala k srdci

Holky, moc děkuji za všechny krásné komentáře i trpělivost  

Jani, je pravda, že Anežka s Antonínem by tvořili hodně zajímavou dvojici  

Ludmi, máš pravdu, že je kapitán trochu dost ukecaný    asi to dělá, že je bohužel trochu osamělý, není jednoduché si najít v Podivíně kamarády  

Hello, mohu prozradit, že Větrnov dostane ještě větší prostor je to místo plné tajemství a popravdě podobně jako ty, ani já bych se tam sama nechtěla projít... ta stará část je taková... no... uvidíte    mohu slíbit, že se do něj ještě podíváme a to nejen do živé/nové části    jinak jak kapitán přišel ke své pozici, na to určitě přijde ještě řeč  

Fidgety, popravdě s Emilií je to zamotané, jsem zvědavá co budete všichni říkat na její další rozhodnutí  


55.část - Vlaštovky se chystají k odletu

O týden později...



"Tak tady jsi!" Ozval se pronikavý hlas Patricie. Emilie, která byla v poslední době stále ztracená v myšlenkách, sebou škubla a ohlédla se.
"Paty..." oslovila ji tiše a věnovala jí jemný úsměv.



"No to je taky dost... v poslední době jsi pořád pryč!"
"Byla jsem v práci..."
"Jasně, ale pak jsi hned běžela na rande s kapitánem! Teď když jsi Tomase celý týden neviděla se na něj koukám snažíš zapomenout ve společnosti, svalnatého sexy kapitána s bouchačkou," uchechtla se.



"Ale... to... nebylo rande, Paty... Antonín a já jsme přátelé nic víc..."



"A proto jsi s ním šla do kina, na suši, na večeři a bůh ví kam ještě... jsi pořád pryč... jestli tohle není rande, tak už nevím."
"Paty, já s kapitánem opravdu nerandím. Ano, byli jsme spolu párkrát venku, ale to nic neznamenalo."
"Vážně? A co zítra? Co když se do tebe ten nebožák zabouchne?"
"Ne, nic takového se nestane..."
"A co kdyby ses do něj zamilovala ty? Co..." Emilie ji prudce přerušila. V jejích očích bylo znatelné podráždění.
"Teď nechci žádný vztah, Paty... myslím to vážně. Nechci se na nic takového ani soustředit."



"Emilí, já vím, že jsi hrozně moc osamělá. Poslední vztah jsi měla v Krasohlídkově a to už je pořádně dlouho. Je to možná pět let? Jsi vlastně pořád sama a jen posloucháš moje nářky... chci, aby jsi byla šťastná a našla si svého kluka, ale opravdu to chceš zkusit s Antonínem, když jsi celá poblázněná do Tomase? Nerada bych, aby jsi mu zbytečně zlomila srdce..."
"Tomas mě nemiluje, ani by nemohl. Jeho duše je příliš rozpolcená, takže..." Patricie ji přerušila.
"Takže mi chceš naznačit, že nemá city? Osobně si myslím, že jich má možná víc než my dvě dohromady. Popravdě jsem ale myslela, že snad nechceš zlomit kapitánovo srdce, vypadá to jako slušný chlap... protože jsem přesvědčená o tom, že se citů k Tomasovi jen tak nezbavíš..." Emilie prudce zavrtěla hlavou.
"S nikým si nezahrávám. Antonín ví, že někoho miluju, jsme kamarádi..."
"Fajn? Ale je to chlap, jestli se mu líbíš a vidí, že se ta tvoje láska nikam nehrne, tak si bude myslet, že má šanci... věř mému senzoru na chlapy, mám za sebou až moc vztahů," mrkla na ni.
"Paty... můžeme o tom přestat mluvit?" Patricie si vzdychla.
"Dobrá... stejně jsem ti hlavně chtěla říct novinky."



"Stalo se něco?"
"Stefan s Lizzie se budou stěhovat! Takže budeme mít konečně míň plný barák!" Zvolala vesele.
"Páni, nečekala jsem, že to bude tak rychle. O plnosti domu ani nemůžeš mluvit. Lizzie jsme tady sotva viděli. Prakticky pořád je schovaná v pokoji nebo je v práci. Pevně věřím, že se jejich vztah časem urovná a přestanou se hádat nebo ignorovat. Obojí je k ničemu, ale myslím, že mlčení je snad ještě horší než slovní přestřelky."
"No ale hádky jsou taky nanic... dovedeš si představit, že by na mě Simon takhle křičel? Já bych to nezvládla... neměli by jít do manželské poradny?" Její slova přerušily kroky doprovázeném smíchem.
"To by se moje krásná ženuška musela nechat přemluvit k něčemu takovému."



Patricie sebou cukla a s nervózním úsměvem se zahleděla na bratra svého přítele.



"Doprčic... jééé Stefane! Já... já..."
"To nic skoro sestro. Myslím, že máš pravdu. Moje manželství opravdu stojí za starou bačkoru a hádám, že soužití s mojí chotí bude buď řádně hlasité, nebo neuvěřitelně tiché v závislosti na tom, jak moc budu doma," zasmál se.
"Promiň já... já..."
"Hele fakt se nic neděje, stejně je ten můj chomout hlavně papírový, takže hlavu nevěším a kdo ví... třeba se všechno změní až se sestěhujeme. Každopádně kdyby něco, na pohřbu mi zahrajte nějakou pořádnou pecku a nebuďte v černém," uchechtl se.
"Co to žvaníš Stefane?!" Zvolala Patricie.
"Sranda! Pojď sem budoucí švagrová! Jsi už jako můj brácha!" Zvolal, než ji téměř udusil ve své náruči. Po chvíli ji pustil a přesunul se k Emilii, kterou rovnou sevřel v podobném pevném objetí.



"Nikdy si nepřestanu vážit, že jsi nás nevyrazila na ulici. Vzala si nás pod svoji střechu, i když tvůj dům není nafukovací. Určitě ti ještě dám co ti visím za sebe i Lizzie. Jsi zlatá a mám radost, že tě taky budu mít v rodině." Emilie se tiše pousmála do jeho ramene.
"Takže se stěhujete do toho domu ke konci města?" Zeptala se jen co ji pustil.
"Ano, Simon mi řekl, že je to dobrá cena i nemovitost a když to řekne brácha, tak má pravdu. Každopádně jste tam všichni vítaný! Je tam bazén, dvě ložnice navíc a k tomu i pěkný bar! Super zašívárna!" Obě sestry se zasmály jeho nadšení.
"Určitě vás oba přijdeme navštívit," vydechla s klidem Emilie.
"Udělám řádnou kolaudačku, to si buďte jisté! A když budu mít štěstí, tak se třeba dostanu i na titulní stranu Simlesku a děda mě pak možná taky přijde navštívit, šmarjá jak mi ten starouš chybí, jeho kázání a postoj, kterým se snaží dát najevo, že je pořád hlavou rodu, jako kdyby na tom dneska ještě někomu záleželo. Beztak všichni ve městě čučí akorát na Simona, který si toho nikdy nevšiml, což je jen pro jeho vlastní dobro," zasmál se.
"Koukají na něj kvůli tomu dědictví?"
"Samozřejmě a nejenom kvůli tomu. Bylo to tak vždycky, jenže Simon si toho nikdy nevšímal. Nikdy ho nezajímala popularita, takže i když ho chtěla děcka na škole v partě, tak byl Simon totálně nepoužitelný. Je to věčný samotář s matematickým mozkem a láskou k vaření a tobě. Když jednou vyzkoušel jít s klukama ven, tak se vrátil do půl hodiny zpět... víš proč? Protože kluci chtěli posprejovat ňákou zeď, tenkrát je chtěl dokonce nahlásit policii, pak už nikdy s nikým podobným ven nešel. Je prostě až moc poctivý pro tenhle svět," mrkl na Patricii.
"Simon je zlatý," vydechla zasněně Patricie.
"To je, s tím s tebou souhlasím," usmál se na ni Stefan. V ten moment se ozval jasný hlas domovního zvonku.
"Ty někoho čekáš?" Vydechla Emilie směrem k Patricii. Její sestra zavrtěla hlavou a tak se nejstarší sestra Dvořáková vydala k hlavnímu vchodu, který otevřela dokořán. Na prahu ji překvapila širokým úsměvem mladá větrňanka.



"Ahoj! Můžu tě na chvíli zdržet?"



"Stalo se něco Anežko? Je Tomas v pořádku?" Vyhrkla Emilie.



"Ten se má suprově, ale... chtěla jsem vás pozvat na jednu akci do Větrnova... povím ti víc, mohu dál?" Emilie přikývla a uhnula ji z dosahu, aby mohla rusovlasá žena vstoupit do starého domu.

Krásný titulek kapitoly - jsem zvědavá na další, nyní už samostatné soužití Lizzie se Stefanem ! A ta akce ve Větrnově, to zní taky zajímavě ! Mimochodem, Anežka má nádherný ohoz, hlavně ta sukně je parádní, to je vlastní tvorba ?

Juhuuu Nový dílek je tu a já mám ohromnou radost, už se mi holkách stýskalo a nejen po nich samozřejmě.

To jsem si opět krásně početla . Stefan a Lizzie v novém domě? No nazdar, to jsem zvědavá, jak jejich společné soužití bude probíhat. Doufám, že se nepovraždí, ale je pravda, že budou mít víc prostoru k dýchání a pokud budou chtít skoro se nepotkají, protože se zdá, že to bude vila než barák Ráda bych aby se jejich vztah změnil. Ale to asi také ještě bude běh na dlouhou trať, nejmíň maraton.

Jinak musí trochu souhlasit s Paty, co když se Antonín do Emílie zakouká? To by byla prekérní situace.

A co to asi bude za akci ve Větrnově?? Jsem napnutá, jako kšandy.

Moc se těším na pokračování

Moc děkuji holky

Ludmi, ta sukně není moje, i když mám pro ni taky slabost pokusím se ti ji najít v downloadech ale musím se přiznat, že hodně brzy uvidíte nějaké oblečení ode mne (překonvertované samozřejmě z čtyřek, protože zatím nejsem tak zdatná ve výrobě vlastních meshů )

Jani, soužití Stefana s Lizzie bude hodně zajímavé dva totální protiklady pod jednou střechou... to bude znamenat hodně věcí každopádně plánuji toho ještě hodně pro všechny

Jinak musím se omluvit, že jsem byla takovou dobu pryč, ale popravdě pracovala jsem na něčem hodně důležitém do bunkru snad mi to odpustíte, že jsem tady teď takový víkenďák

Perfektní! Díky moc za nový díl! Hrozně moc jsem se těšila na pokračování a jsem tak ráda, že jsi mi vyplnila tohle přání

Myslím, že tady se dobře ukazuje, že to přísloví „Kovářova kobyla chodí bosa" opravdu platí. Emílie je hodně dobrá psycholožka, to jsme všichni mohli vidět z toho, jak se ujala Nervózního a tak pěkně se o něho starala a pomáhala mu dát se dohromady, i když proti nim bylo celé město. Zato sama u sebe neumí vůbec vyhodnotit svoje city, stejně jako pochybuje o citech Tomase. Na druhou stranu se až tak nedivím, ale doufala jsem, že už to přestane popírat, myslím, že tady v tom díle to perfektně shrnula Paty. Ale holt nějakou dobu tyhle věci trvají a příběh je díky tomu napínavý. Ohledně toho dalšího rozhodnutí Emílie, o kterém ses zmínila - něco mě napadlo a doufám, že se to nevyplní. Ale uvidíme...

Ten „trapný" okamžik se Stefanem byl vtipný, ale bylo mi trapně i za Patricii naštěstí to Stefan vzal dobře. Je mi tak líto, že to jejich manželství není nic moc, že si ti dva nerozumí. Přitom myslím, že by se k sobě pěkně hodili. Lizzie by se neměla schovávat a Stefan by mohl k ní být pozornější a pomoct jí nějak vylézt z té ulity. Hlavní je komunikace. Vím, že jejich původní záměr byl jiný, že Lizzie se potřebovala vymanit z toho hrozného prostředí. Ale mně k sobě oni dva sedí a vždycky jsem trochu zklamaná, když vidím, že jim to spolu neklape. Asi je čeká ještě dlouhá cesta, než to bude OK, pokud teda někdy bude. Ale zase je to právě realistické - ne vždycky všechno dopadá růžově.

No a závěr mě překvapil jsem moc zvědavá, co to bude za akci ve Větrnově. Těším se na to a zároveň mám obavy (protože Větrnov ), ale tohle by snad mohlo proběhnout v pořádku aspoň doufám. A snad taky uvidíme Tomase
P.S. Taky se těším na nějakou tu novou věc do bunkru

Hello, moc děkuji za milý komentář   . S Emilií máš pravdu, je to pro ni hodně složité... a co tě s ní napadlo? Jinak u Stefana s Lizzie je právě největším problémem komunikace, vina je to bohužel jich obou  .

Jinak doufám, že se v týdnu konečně dostanu k tomu dočíst všechny resty tady a že jich není málo...



56.část - Naděje pro zapomenuté město

"No páni! Ty jsi z Větrnova?" Zeptal se Anežky bez obalu Stefan, sotva ji zřel.



"Ano," vydechla nejistě a prohlížela si pohledného muže před sebou.
"Tak to mě podrž! Nikdo mi nikdy neřekl, že žijí ve Větrnově tak krásné ženy!" Zvolal, než překvapenou Anežku strhl do své náruče.



"Hádám, že jsi kamarádka Emilie, takže jsem tím pádem tvůj člověk i já. Emilie má dobrý odhad na lidi," zazubil se, než ji pustil.



"Ehm... asi díky? Já... no..."
"Mimochodem jsem Stefan Margison," pousmál se.
"Anežka Millerová," procedila.
"Jsi odvážná, když jdeš až sem a mluvíš o Větrnovu. Někteří lidé by po tobě s chutí vrhly kameny."
"To možná ano, ale to by se museli nejdříve trefit. Nenechám se šikanovat kvůli mému domovu. To že je Větrnov padlý není moje vina."
"Samozřejmě, že není a chápu, že jsi tady. Emilie je na tohle nejlepší osoba, má srdce ze zlata," mrkl na zmíněnou. Emilie sklopila hlavu, vzápětí ji zvedla.
"O jaké akci jsi to chtěla mluvit?" Vyzvala ji k hovoru jen co se usadili.



"Jedná se o Den zakladatelů. Napadlo nás, že by bylo fajn trochu ukázat Větrnov v jiném světle... nevím jestli jsi viděla na webovkách ten článek, který vyzývá obyvatele Písečné oázy k hlasování co bude s Větrnovem... chtěli bychom zabránit, aby nás úplně vystěhovali a zničili."



"A jak chcete městečko proslavit skrz Den zakladatelů?"
"Uděláme tradiční oslavy, které byly dříve docela běžné... tedy hlavně v 19.století..." Stefan si odkašlal.



"Počkej, jak že má ten pokus o záchranu města vypadat? Uděláte ňákou nóbl večeři, pozvěte pár zasvěcených a to je všechno? Nechtělo by to náhodou nějakého tahouna?"



"Tahounem má být hlavně město."
"No jistě, jeho pověst ho táhne rychleji ke dnu než kotva. Myslím, že to chce něco jiného. Chce to pozvat spoustu lidí a provést je po živé části Větrnova a zároveň zajistit, aby blázni ze staré části zrovna měli jinou práci než jít okrást normální lidi."
"Lidi ze staré části se nedají ovládat, dělají si co chtějí už dávno, platí na ně jenom násilí."
"A to je přesně to, co rozhodně nechcete ukázat veřejnosti. Něco mě napadlo, chce to někoho známého... někoho kdo má slovo... ale já to být nemůžu, jsem až moc velký rebel a všichni to vědí, takže... mám to," zasmál se než vytáhl mobil ze své kapsy a vytočil známé číslo.
"Zdárek bráško!" Zakřičel do aparátu přehnaně nahlas. Simon na druhém konci cosi zabručel.
"Ale koho zajímá, že jsi v horním patře, když můžu zkoušet telefonní vlny... jsi jak děda, mám volání zdarma... a nejsem jako malý harant... můžeš prostě sejít dolů taťko?" Vyhrkl do mobilu, než zavěsil. Pokojem se rozhostilo ticho, než se rozeznělo dupání po starých schodech.
"Stefane! Můžeš mi u všech svatých vysvětlit, proč mi voláš do horního patra a chováš se jako přitroublý adolescent?! Co si..." Simonovi zůstala nevyřčená slova viset na rtech, když zřel početnou skupinu, usazenou na pohovce z druhé ruky.  
"Co se to tady děje?" Vyhrkl po chvíli.
"Tady kolegyně z Větrnova má skvělý nápad a mě napadlo, že bychom toho mohli být součástí," mrkl na něj.
"Nerozumím ti," odvětil chladně.
"Ale budeš tomu rozumět, pojď se posadit," vyzval ho a udělal mu místo na pohovce místo sebe. Simon nechápavě zavrtěl hlavou, ale nakonec...



...jeho pobídku poslechl.



Anežka sebou cukla, když zřela muže, kterému všichni přezdívali Ledový král. Sice ho už viděla, ale nic se nemohlo vyrovnat jeho přímému chladivému pohledu spolu s rysy, ve kterých nedokázala poznat co si myslí.
"Tak vysvětlí mi to tady někdo?" Ozval se Simonův hlas ostrý jako břitva.



"Miláčku, Anežka by chtěla oslavit den zakladatelů Větrnova tím, že se pokusí lidem ukázat město v jiném světle. Chtěla by abychom přišli."
"Přijít můžeme, ale nevím, jak chce změnit zažité vzorce, které byly zadány několik desítek let předtím, než vzniklo její rodné číslo," procedil.



"Já vím, že to není světoborný nápad, ale... lidé potřebují naději, nebo máte snad někdo jiný nápad?" Pronesla divoce s očima upřenýma mimo Simonovi studené zraky.



"To je jednoduché, uděláme z toho oficiální akci, pozveme pár lidí navíc a přijde i můj bráška a vyjádří se k celé situaci, že jo?"



"Vy asi nechápete závažnost dané situace. Všechno tohle nemůže změnit jedna kulturní akce ve městě, o kterém si všichni myslí, že v něm budou okradeni během 13 milisekund. Kdybychom chtěli být účinní ve svém jednání, museli bychom apelovat na sluneční hodiny před radnicí, ale to byste museli získat důkaz, že jsou nadále na svém místě."
"Ale o majáku se vždycky říkalo, že má možnost, nás vytáhnout z bahna..."
"Ano, on sám taky v ohrožení není. Město můžou zachránit jen památkáři a důkladná policejní razie ve staré části." Anežka si vzdychla.
"Existují ještě, Anežko?" Optala se jí Emilie s milým úsměvem.



"Podle staré Eleny, ano. Prý je viděla, jsou obrostlé břečťanem..."
"Pak je vyfotografujte..."
"To není tak jednoduché, jsou ve vedlejší části, dostat se tam je hrozné... příšerné. V ruinách radnice žijí podivíni, všude jsou divoká zvířata a signál tam funguje jen někde..."
"Kdysi mi někdo řekl, že pro není problém se pohybovat i po staré části."
"Ano, pohybovat se, ale ne si tam stát a fotit. Jakmile tam vytáhnete mobil, okamžitě o něj přijdete, pokud nedostanete rovnou něčím po hlavě. Lidé ze staré části se bojí jen smrti a Toma..." Emilie zamrkala.
"Oni... oni se ho bojí?" Vykoktala šokovaně.
"Ano, připomíná jim jeho otce, myslí, že je to jeho duch. Stačí jen, aby ho zahlédli a už utíkají pryč. Funguje na ně lépe než násilí... ale nemůžu po něm chtít, aby nasadil krk a došel až k radnici... má už dost vlastních problémů," procedila.
"To samozřejmě nikdo nechce," ozval se znova Simonův hlas.
"Tak co kdybychom Větrnov podpořili prostě kvůli jeho minulosti?"
"Myslíš té ve které v něm zmizelo 5 sirotků a už je nikdo nikdy neviděl?"
"Ne, myslím tu část s historií... můžeme to brát jen jako vzpomínkovou akci, vyrobit na počítači nějaké vizualizace starého Větrnova a předvést ho veřejnosti. Všichni to místo znají jen jako zarostlý bordel, ale původně to bylo hezký místo. Na internetu je k dispozici několik starých fotek," vyhrkl s úsměvem. Simon si vzdychl.
"To místo je ztracené, i kdybychom vyrobili model v měřítku 1:150 i s osvětlením. Už dávno nežijí pamětníci toho jaké to bylo dřív..."
"Ale to neznamená, že všechno hodíme za hlavu. Bráško, nechceš se tam prostě jen objevit?"
"Naše přítomnost na celé události nic nezmění."
"Ale něco ano, bude to malá naděje pro ostatní. Budou mít pocit, že se na jejich město všichni nedívají jen s odporem... že v něm dokáží vidět to, čím dříve byl. Přístavním městem plném života a ruchu, no tak..."



Simon vypadal jako socha. Jeho obličej neprozrazoval ani sebemenší náznak emoce, skoro se zdálo, že přestal dýchat. V místnosti byly slyšet jen hodiny, které svým tikotem dávaly najevo čas, jež i přes zaraženost přítomných nadále běžel dál v zaryté rutině. Vteřiny plynuly dále jedna za druhou v jasném řádu, na který se mohlo lidstvo spolehnout už od počátku věků, kdy čas byl určován pomocí oblohy. Simon se zhluboka nadechl, než si promnul spánky.
"Dobrá, ale musíme učinit několik opatření, než se pustíme do něčeho podobného." Anežka zalapala po dechu.
"Opravdu přijdete?" Zvolala šokovaně.
"Já nežertuji," odvětil pragmaticky Simon aniž by dal najevo, zda z toho má radost nebo ne. V ten moment se v pokoji zjevil někdo další...



Elisa hleděla několik vteřin na sešlost před sebou než dospěla k názoru, že nemá v této společnosti co pohledávat. Možná by si ji nikdo ani nevšiml, nebýt hbitého oka jejího chotě.
"Lizzie! Nikam nechoď!" Zavolal na ni Stefan ve snaze ji zastavit. Elisa sebou cukla. Nadále neměla ráda přezdívku, kterou jí dal. Stefan se divoce postavil a předstoupil před ní se svým typickým nenuceným úsměvem.



"Kampak jdeš?"



"Nemusím ti nic říkat..."



"To se pleteš, já si myslím, že by jsi mi to měla říkat... už jsi zapomněla?" Začal jí mávat před obličejem rukou, kde se leskl jeho snubní prsten.
"Divím se, že ho nosíš..."
"Mohl bych říct to samé... víš, že tohle je možná náš nejdelší rozhovor tady?"
"To je nesmysl..."
"Spíš je to čistá pravda."
"Naposledy jsme spolu mluvili včera, když jsi mi oznámil, že je dům hotový."
"Ano a ty jsi mi kupodivu nedala košem, dokonce jsi mě vyslechla, řekla jsi mi dobře a křápla jsi mi dveřmi před nosem jako vždy," uchechtl se.
"Nebylo nic dalšího o čem bychom se měli bavit. Vím, že s tebou musím bydlet, ale nikdo mě nedonutí s tebou trávit víc času."
"Víš o tom, že mě tohle docela zabolelo? Možná bych s tebou rád trávil čas."
"Nebuď směšný..." zavrtěla podrážděně hlavou a pokusila se ho obejít. Stefan ji ale chytil za pas a přitáhl k sobě.





Tiše se naklonil k jejímu uchu.
"Možná by jsi prostě měla přestat lhát sama sobě."
"Nevím o čem tady mluvíš..." pronesla zadýchaně. Stefan ji letmo pohladil po ruce, což mělo za následek, že její srdce začalo divoce bít.



Zoufale se snažila tomu pocitu uniknout, ale pokaždé... pokaždé se cítila, tak slabá, když byla blízko něj. Byl jako žíravina, divoce prostupující jejími nervy i myšlenkami. Skoro cítila jeho měkké rty na svém ušním lalůčku. Bylo to tak divné... tak zvláštní... elektrizující... zalapala po dechu.
"Nedokážeš mi odpovědět, ale víš ty co? Jsem jako jojo, odhodíš mě daleko, ale já se zase vrátím," zašeptal než...



...jí vtiskl jemný polibek na tvář. Vzápětí se od ní odklonil a chytil její tvář do svých dlaní.



"Jsi moc krásná, i když to ani sama nevíš a tenhle účes ti vážně moc sluší," mrkl na ni.



Elisa zamrkala, než pootevřela ústa.
"Vlastně se nedivím, že na mně máš pifku. Jsem černá ovce rodiny, temný princ, ztracená existence... mám hodně přezdívek, možná je jednou všechny uslyšíš a pak budeš mít ještě větší důvod se na mně zlobit... ale věř mi, že ať jsem kdy udělal cokoliv, bylo to nezbytné. Margisoni nikdy nic nedělají kvůli ničemu... nikdy," pronesl pevným hlasem, který mírně připomínal Simonův tón.
"Za chvíli budeme bydlet spolu, jen my dva a nikdo jiný... i když vlastně bych chtěl papouška, říkal bych mu popelník... ale zpátky k věci... tam už přede mnou nebudeš moct utíkat, chci, aby jsi to věděla," zašeptal. Elisa sebou cukla a přejel jí mráz po zádech. Z nějakého důvodu jeho slova donutila její životadárný orgán ještě rychleji utíkat kamsi do neznáma. Ztěžka polkla, když pocítila hřejivé teplo, které se začalo rozlévat jejím tělem.
"Musím jít..." vyhrkla rychle a vyškubla se mu. Divoce vykročila ke dveřím.



"Tak pa Lizzie!"



"Doufám, že ode mne nebudeš pořád takhle utíkat!" Zavolal za ní. Elisa sebou trhla a nabrala do kroku, ve snaze uniknout všemu, co se odehrávalo uvnitř ní.

:D prej papouska bych chtel, rikal bych mu popelnik :D miluji cerne ovce rodiny jsem uvedava, jak to cele dopadne

No páni Nový dílek! Jsem strašně ráda

Krásně jsem si početla a nějak mi vůbec nedošlo, že se Anežka s klukama ještě nezná . Jak se zdá Stefan ji vyrazil dech a komu taky ne, že?

Jsem moc zvědavá, jak ta akce ve Větrnově dopadne a jestli vliv Simona bude na tolik velký, že se lidé nebudou bát přijít.

Moc se těším až uvidíme další podobu Větrnova, musí to tam být nádherné, když člověk pomine podivíny, co tam žijí. Bylo by hrozně hezké, kdyby se povedlo obnovit starou prestiž Větrnova.

Už se nemůžu dočkat dalšího dílku

btw.: Musím souhlasit s Nikčou, ten papoušek mě dostal prej popelník, jak originální jméno

Díky za další díl, Lucisab, krásné počteníčko ! Ta akce ve Větrnově, zaštítěná účastí Simona zní zajímavě, jakpak se asi vyvede ? A taky mě překvapilo,že se lidé z Větrnova bojí Toma - myslela jsem, že už každý ví, co se kdysi stalo a jak na tom Tom je

Stefan je prostě boží!!! Moc se mi jeho postava líbí, a upřímně bych si přála něco z jeho nátury mít. A doufám, že se jim akce ve Větrnově povede, a nejlépe, když to bude odrazový můstek pro jeho záchranu

Díky moc za nový díl, jsem tak ráda, žes našla čas na přidání nové kapitoly a bylo to perfektní čtení. Tenhle příběh zbožňuju

Líbí se mi, jak je Stefan bezprostřední, jak se hned tak spontánně seznámil s Anežkou (btw. ta je snad čím dál hezčí!). A taky má zajímavé nápady ohledně vzkříšení Větrnova.
Ale já, když slyším Větrnov, nějak mám z toho místa velký strach, úplně mi to nahání hrůzu vzhledem k tomu, co jsme o tom místě slyšeli.
Doufám, že celá ta jejich akce dopadne dobře. Možná by právě Tomas mohl dost pomoct... na druhé straně plně chápu, že ho nechtějí vystavovat dalšímu nebezpečí po tom, co si prožil. Tak snad na to přijdou a snad se podaří tu špatnou pověst Větrnova vyspravit. I když... dokud tam žijí takoví podivíni a zloději, tak nevím. Je to hodně riskantní.

A měla jsem radost, když se objevila na scéně zase Elisa mám ji moc ráda, i když mě pokaždé zklame její přílišný chlad a snaha se tolik distancovat od ostatních. Přitom by jí tahle společnost určitě mohla sedět. Ale já věřím, že to mezi ní a Stefanem bude časem dobré. Stačí jen trochu chtít a všechno by mohlo mezi nimi perfektně klapat. Snad to vyjde.
Btw. u toho jména Popelník pro papouška jsem chytla taky záchvat smíchu třeba jednoho dne takového Popelníka budou společně vlastnit Bylo by to super!

Moc děkuju holky za milé komentáře  

NiQush1, je pravda, že černé ovce mají vždycky co do sebe    

Jani, Anežka je viděla akorát jednou na té akci, jak byla v prvním díle, kde se seznámila s Emilií ale tam jim nevěnovala pozornost a oni jí, nepromluvili spolu ani slovo, takže je skutečně technicky vůbec nezná  

Ludmi, ono je to s lidmi ze staré části Větrnova složité... vesměs tam žijí buď vyvrhelové nebo blázni, co žijí v rozpadlých domech a vzpomínají na staré časy   . Většina z nich, ale znala Tomasova otce a jelikož v podstatě všichni už poztráceli většinu rozumu, tak si myslí, že Tom je jeho táta a tudíž je jeho duch, protože jejich pomatená mysl si v dnešní době jen pamatuje, že jeho táta zemřel. K Tomasovu štěstí, ale on chodí do částí, kde se nacházejí ti blázniví obyvatelé, takže se mu klidí z cesty. Horší by bylo kdyby narazil na ty vyvrhely... ti samozřejmě blázniví nejsou (nebo aspoň technicky nejsou   ) a mohli by mu i ublížit... proto tam bylo zmíněno, že nechtějí Tomase vystavovat nebezpečí, protože tam opravdu nikdo nikdy neví na koho může narazit. Jinak lidé v živé části Větrnova samozřejmě vědí kým Tomas je i kdo je jeho rodina a chovají se k němu sice rezervovaně (protože tací běžní lidí v Podivíně celkově jsou), ale zároveň s respektem kvůli jeho minulosti

Fidgety, taky bych chtěla bát otevřená jako Stefan, některé věci by se pak dělali snadno  

Hello, obavy z Větrnova jsou bohužel na místě, já osobně bych se tam procházet sama nechtěla ani náhodou a to ani v části, kde bydlí Anežka...   každopádně to místo vám ještě víc představím a mám v plánu vás vzít i do staré, zapovězené části (jen ji musím dovyrobit v simících   ). Větrnov bude zatím hrát roli v příběhu, i když ještě ani sama netuším, co s ním nakonec bude... jak přesně říkáš, je to s ním složité a má šílenou polohu... uvnitř lesů se schová všechno...    no uvidíme... Jinak Stefan se třeba svého Popelníka jednou dočká    

Jinak doufám, že mi odpustíte, že některým pasážím budou chybět fotky   bohužel, některé scény mě napadly až teď při psaní a popravdě jsem už chtěla pro vás dílek postnout, tak snad se nebudete zlobit  


57.část - Co dokáže tisk

Jaký je Větrnov?



Je chladný, rezervovaný, neúprosný a děsivý, jak říkají všichni? Opravdu se za každým stromem ukrývá nebezpečí? To jsou otázky, které si klade každý člověk, který o tomhle místě jen slýchá. Nikdo tak skoro neví, že se za oponou stromů skrývají domky, které udržují poslední žijící potomci pravých Větrňanů, kteří město neopustili ani po jeho úpadku. Dnes už ale není nikdo kdo by znal to místo takové jaké bylo... plné života, slunce... nyní poslední budovy skrývají mohutné stromy, jež často svými větvemi stíní světlu, které by zahřálo tvrdohlavé obyvatele bývalého přístavního města.



Skoro tak pro naše hrdiny bylo překvapením, když se před nimi rozevřela náruč divoké přírody a před nimi se zjevil malý domek, který Anežka odborně nazvala společenským centrem Větrnova.



Ten dům nebyl ničím zvláštní, mimo staré omítky, která už existovala jen v zákoutích střechy a napovídala tak o něčem, čím celé tohle místo mohlo kdysi být.
"A proč je kolem takový bordel?" Ozval se Stefan při pohledu na náhodné předměty válejících se všude kolem."



"Majitel posbíral spoustu věcí po Větrnově a dal je sem jako vzpomínku... má to pro něj symbolický význam," pokrčila rameny a zaparkovala svého brouka na udusaný kus hlíny, kde se nacházely ještě další dvě neuvěřitelně zrezivělá auta.
"Tohle jezdí?" Ukázal Stefan na vozidlo u kterého se nedala odhadnout barva.
"Radila bych ti na to auto neukazovat... patří staré Eleně a je na něj háklivá," procedila nervózně.
"Řekl bych, že tvoje rodina bude asi místní smetánka, když máš takový fáro..."
"Nejsme nejbohatší, všichni tady jsme na tom zhruba stejně s penězi, jen někteří lpí na starých věcech víc než ti druzí, to je jediný rozdíl mezi námi," vysvětlila mu tiše zatímco si prohlížela omšelé pódium, kde majitel vyskládal hudební nástroje. Její oči se podobaly jestřábu, když pozorovala okolí, skoro se zdálo jako kdyby někoho hledala.
"Děje se něco?" Zeptala se jí Emilie tiše.
"Dívám se jestli tady někdo není... kdyby se cokoliv dělo, hoďte po nich kámen. Nejvíc se k nám přibližují ti blázniví, ti druzí sídlí dál od nás a chodí více krást do vedlejšího města, nedá se říct, že bychom je nezajímali, ale... prostě házejte kameny a nebo křičte, ten co to tady vlastní má hodně zkušeností, jak vyhnat ty nejtěžší případy, to mi věřte," mrkla na ni. Emilie polkla a ohlédla se na Elisu, která byla na poslední chvíli přesvědčena, respektive dostrkána, svým manželem k připojení se k této akci. Její obličej vypadal nezaujatě, skoro se zdálo, že by raději seděla na Marsu než aby byla tady uprostřed lesů a ničeho.

O několik krátkých vteřin se na "parkovišti" zjevili další lidé a mezi nimi i Simon s Patricií.
"Koho jste to přivedli?" Vyhrkla šokovaně Anežka, když zřela několik lidí s visačkami a technikou.
"To je pár novinářů, co nemají obavy chodit na taková místa. Je to pro ně senzace sem moct jít," procedil Simon jako kdyby hovořil o poledním obědě.
"Aha... tak pojďte dál..." vyzvala je. Skoro se zdálo jako kdyby jí přítomnost novinářů vykolejila a nebyla se svými pocity sama. Několik původních obyvatel zůstalo hledět na neznámé návštěvníky s fotoaparáty a kamerami. Téměř to vypadalo jako kdyby se zasekli na svých místech.
"Ahoj!" Zamávala na ně Anežka.
"Co to je za lidi?" Otázal se starší muž podrážděně.
"Chceme ukázat Větrnov v lepším světle přeci... takže tady máme pár novinářů..."
"Anežko, víš jak to tady máme si cizinci... tohle..." zabručela žena ve středním věku, ale Anežka ji přerušila.
"Jen klid, bude to pohoda," pokusila se starší pár upokojit.
"Máte tady hodně slunečních hodin!" Vyhrkl Stefan překvapeně po chvíli. Anežka si vzdychla.





"Majitel je sem dal kvůli tomu co jste mi řekli, že mám celou akci směřovat k těm starým hodinám co jsou před radnicí," zašeptala tiše. Stefan přikývl.
"To je chytré! A některé z nich se podobají těm původním?"
"Nejsem si jistá, ale všechny jsou odsud, respektive ze staré části, odkud je místní odnesli před spoustou let..."
"Jak se mohlo někomu podařit odnést sluneční hodiny?"
"To netuším," pokrčila rameny Anežka.
"A ty prachstaré ještě nikdo neukradl?"
"Asi ne, respektive ty by nebylo vůbec snadné ukrást... jsou mnohem větší než ty co tady vidíte," poukázala Anežka opatrně. Emilie jim tiše naslouchala, když se do jejích očí najednou opřelo slunce.



Jemně si zakryla výhled a podívala se na střechu, kde zřela kohouta, jež ukazoval kamsi do nitra lesů. Tamtudy je maják napadlo jí, když si vzpomněla, že většina originálních místních domů, má na střeše jakýsi ukazatel, který naznačoval kudy by se návštěvník měl vydat k moři. Bylo to vlastní způsobem originální, ale i smutné. Tiše se nadechla a vnesla do svých plic čerstvý lesní vzduch, provoněný jehličím. Vlastním způsobem to bylo klidné místo, které ale bohužel pod svojí pokličkou ukrývalo něco jiného.
"Proč to tady nevykácíte?" Ozval se znova Stefanův hlas.
"To by trvalo hodně dlouhou dobu, navíc nechceme ničit ráz tohohle místa," odvětila Anežka.
"Počkat, ale já nemyslel kompletně vykácet, ale jen trochu pročistit, kdyby vám ňáky strom spadl na barák, tak by bylo po legraci," pokrčil rameny. Anežka ho však už ignorovala.



"Zatím tady moc lidí není," ozvala se Emilie tiše.
"Někdo ještě určitě přijde, pokud se jich nezaleknou," vydechla se zvláštním podtónem Anežka a poukázala na novináře, jež si nadále rozkládali svoji techniku. Emilie přikývla a ve svém nitru začala tajně vyhlížet jediného místního, Tomase. V její hlavě vězela jediná otázka... přijde také? Nebo to pro něj bude až moc nepříjemné?
"Není tamhle urna?" Vyhrkla Patricie šokovaně. Celá naše skupina se tak vydala na terasu, kde je uvítala nevinně vyhlížející cedule.



"Vidíte tu urnu, šmejdi? Jestli se dotknete mých věcí skončíte v ní! Pro ty z vás kdo jsou normální a neplánují mě okrást nebo mi ničit věci, vám přeji ať se vám líbí u mě a hlavně v našem Větrnově! Mějte pořád vítr v plachtách!" Četla nahlas Patricie text doplněný v závěru jediným usměvavým smajlíkem a pokrouceným logem kotvy za kterou se rýsoval maják. Anežka se zasmála.
"Filip má smysl pro humor, určitě ho dneska uvidíte. Je to fajn člověk," mrkla na ně.
"To je zajímavý text," ozval se za nimi cizí hlas. Simon se ohlédl a spatřil před sebou ženu s krátkým sestřihem.
"Dobrý den, jsem z deníku Hodina, jmenuji se Smithová," podala ruku Simonovi, aniž by reagovala na kohokoliv kdo stál kolem ní.
"Dobrý den, jsem Simon Margison."



"Takže tomu rozumím správně, že jste přišel orodovat za Větrnov?"



"Nepřišel jsem orodovat za Větrnov, přišel jsem povědět svůj názor a ten se dozvíte ve správný čas, paní Smithová."
"Slečna," opravila ho rázně a odněkud vytáhla drobný zápisník.
"Jak se někdo takový jako vy dostal až sem? Může za to snad váš vztah se sestrou ženy co zachránila Tomase Parkera?"
"Co je tohle za otázky? Jste snad ze SimLesku? Přišel jsem sem hovořit o Větrově a jeho možné přínose do budoucnosti, nikoliv o mém osobním životě," utřel ji suše.
"Ale tohle má souvislost s tématem, pane Margisone a vaše rodina od posledního incidentu nepodává rozhovory. Veřejnost má právo znát pravdu." Na Simonově tváři se zjevil zvláštní úšklebek.



"Veřejnost ví to co potřebuje vědět a opravdu není důležité řešit jakým způsobem jsem se dostal až sem. Všem je známo, že jsem se narodil v Podivíně a o Větrnově jsem slýchal už jako malé dítě. Nyní jsem dospělý muž a dokážu si spočítat určité věci, tudíž skutečně není nutné dál rozebírat, jak jsem se dostal až sem," odvětil pragmaticky.
"Dobrá... pak bych mohla požádat o rozhovor slečnu Dvořákovou... tamhle je..." Simon ji zatarasil výhled na Emilii.
"Držte se tématu, paní Smithová. Pozval jsem vás sem kvůli Větrnovu, ne kvůli senzacechtivým rozhovorům s osobami, ke kterým se nemáte šanci dostat," jeho hlas byl ostrý jako nůž. Ženě před ním se při pohledu do jeho zraků, přejel mráz po zádech.
"Je vidět, že jste pořád stejný jako předtím."
"Nevidím důvod, proč bych měl měnit svůj postoj vůči svému soukromí," procedil.
"A vy pane Margisone mladší? Vy mi nemáte co říct k tomu jak jste se sem dostal?"
"Upřímně SLEČNO Smithová autem, přijel jsem autem a miluju novináře, to můžete do toho článku taky napsat. Jste skvělá ženská! A ty bráško neměl jsi jít teď na pódium? Určitě je víc lidí zvědavých na to co jim budeš říkat. A vám SLEČNO Smithová doporučuji se postavit před pódium, tady to fouká a mohla byste přijít o zajímavé informace," mrkl na ni, než si zavěsil Elisinu paži do svého rámě a společně s ní zamířil od ní. Novinářka zalapala po dechu a s kamenným výrazem zamířila mezi své druhy.

O několik krátkých minut tak zamířil Simon před novináře a několik dalších lidí, kteří si ho měřili se zvláštním nepřátelstvím v očích.



Simon však nevypadal, že by mu jejich pohledy nějak ubližovaly. Hrdě uchopil mikrofon...



...a rozhlédl se. Novináři pod ním na něj hleděli aniž by ze sebe vypravili jediné slovo. Jeho studený pohled je doprovázel, dokud Simon nedospěl k názoru, že mu zjevně nehodlají klást žádné otázky, nebo alespoň prozatím.



"Dobrý den," rozeznělo se z reproduktorů jeho silný hlas.
"Jsem rád, že jste přišli. Důvod proč jsem tu nyní já je prostý. Větrnov je místo, které se s námi táhne už spoustu let, podobně jako otázka jeho dalšího bytí. Spousta z vás si myslí, že by se to tady mělo prostě srovnat se zemí. Vzhledem ke kriminalitě i problémech s touto lokalitou, máte pravdu, ale jsou tu i další věci na které je třeba brát ohled a teď jen nemluvím o místních, kteří by díky rozhodnutí města mohlo přijít o domov. Jde tady o dědictví předků. Jistě všichni víte o slunečních hodinách, které se nachází před bývalou radnicí Větrnova. Dle dostupných informací se tato památka nadále nachází v dobrém stavu ve staré části Větrnova. A to ani nemluvím o jiných památkách, které mají vysoké kulturní dědictví. Větrnov byl založen mnohem dříve než moji předci dorazili do Písečné oázy a založili ji. O přístavním městě formátu, kterého kdysi Větrnov dosahoval se hovoří jen v minimálních případech, o to více je toto místo vzácné nejen svými památkami, ale i postavením v historii. Řešením pro současnou situaci tudíž není jen radikální vymazání Větrnova z map, což se už udělalo formálně, nikoliv však fyzicky, ale také radikální úpravou staré části včetně důkladné policejní razie pro zajištění tolik kýžené bezpečnosti, kterou starý Větrnov tolik potřebuje." Jeho hlas se odmlčel a trpělivě vyčkával na jakékoliv dotazy o kterých byl přesvědčen, že přijdou.
"Pane Margisone, a vaše rodina by měla v plánu investovat do záchrany Větrnova? Celá akce o které tady mluvíte bude neuvěřitelně nákladná," ozval se podsaditý novinář s bradkou.



"Pokud by byla dána rozumná nabídka, pak jsme ochotni pomoci."
"I váš děda?"
"Myslím, že není vhodné hovořit za jiné lidi, kteří se aktuálně nenachází na tomto místě," pronesl pragmaticky Simon.
"Takže pokud by nebyla vhodná nabídka, tak nepomůžete Větrnovu ani jeho občanům?"
"Myslím, že o takové věci nelze přesně mluvit. Moje rodina byla vždy ochotna pomoci lidem, kteří to potřebovali, to jistě všichni víte. Je proto předčasné dělat jakékoliv jiné závěry."
"Takže jste ochoten přislíbit pomoc?"
"Jsem ochoten přislíbit pomoc, které budu schopen," odvětil pevně. Muž přikývl.
"Existuje nějaký důkaz ohledně slunečních hodin?" Ozvala se Smithová mezi svými druhy.



"Místní čestně prohlašují, že jsou nadále před radnicí, údajně obrostlé břečťanem."
"A vy jim věříte?"
"Pokud bych nemohl věřit ani jedinému slovu, které mi bude z jejich úst vypovězeno, jak bych mohl nyní stát zde a mluvit k vám?"
"A kde berete tu jistotu, že vám říkají pravdu?"
"Domnívám se, že se jejich slova dají velice snadno ověřit."
"Takže se vydáte do staré části pro získání kýženého důkazu o jejich stále existenci?"
"Jsem si jistý, že se brzy pár odborníků vydá hledat pravdu o slunečních hodinách."
"Co když přijdete na to, že vám lhali? Budete i tak chtít zachovat Větrnov? Nebo jsou vaše úmysly založené pouze za získání uznání za záchranu Větrnova?"
"Moment... chci zdůraznit, že mým úmyslem není vydělat na záchraně Větrnova. Jistě víte, že moje rodina vlastní nemalé jmění, takže to ani nemám zapotřebí. Chci zachovat kulturní dědictví pro naše děti, to je mým cílem."
"Ale podle dostupných informací, které kolují Písečnou oázou vás chce Margison nejstarší vydědit." Simon nevypadal, že by ho její slova nějak vyděsila.
"Už jsem vám jednou řekl, že jsem sem přišel hovořit o Větrnovu, nikoliv o mém osobním životě, proto se prosím nadále držte daného tématu, prosím," pronesl chladně.
"Takže přiznáváte, že u vás visí ve vzduchu, že budete spolu s vaším bratrem vyděděn?"
"Slečno Smithová, držte se dále daného tématu. Má ještě někdo nějaké otázky?" V ten moment se zjevila úzká ruka mladíka, který se se svojí zrzavou kšticí ukrýval za podsaditým novinářem. Netrpělivě si urovnal brýle a pokusil se o úsměv.
"Jsem z Nového světa... zajímalo by mě, zda by jste byl ochotný si zde po patřičné úpravě zakoupit pozemek nebo zde pro místní vytvořit pracovní místa. V Písečné oáze vlastníte několik podniků..." koktal. Simon se zhluboka nadechl.



"V průběhu času lze i mluvit o něčem podobném. Naše podniky by byly schopné rozšířit svoji působnost i dál, ale to by bylo všechno v hudbě vzdálené budoucnosti."
"A jaký druh podniků by se vám tady zamlouval?"
"Nikdy bychom nechtěli narušit místní odvětví nebo ráz tohoto místa, tudíž by to byla pracovní místa, která by nenarušovala ani nijak nevybočovala z toho čím Větrnov je i byl. Věřím, ale že pokud by došlo k opravě tohoto místa, jistě by se ozval nespočet podnikatelů, kteří by měli zájem, zde umístit svoji působnost. Daná konverzace je však opravdu jen hudbou možné budoucnosti."
"Představoval by jste si tedy, že by se Větrnov znova zapojil do centra dění?"
"Ano, pokud by došlo k patřičné nápravě situace, pak v tom nevidím problém."
"Takže osud Větrnova nyní závisí na slunečních hodinách?"
"Technicky vzato, ano. Samozřejmě, ale nelze říci, zda by jeho záchrana nemohla být podnícena i jinou záležitostí. Zatím se ale mezi památkáři hovoří pouze o slunečních hodinách," odvětil pevným hlasem Simon. Mladík přikývl.
"A nebude v rámci financí jednodušší ty hodiny prostě přemístit než kvůli nim opravovat opuštěné město?"



"Taková otázka přísluší památkářům, nikoliv mně. Co je však všeobecně známé, je to, že tato památka je součástí komplexu, který navazuje k Aladasovu náměstí, které se nachází opět před radnicí. Celý komplex pravděpodobně nelze stěhovat, ani kašnu, jež je toho součástí. Nutné je však s danou otázkou obeznámit odborníky."
"Podle domněnek se však dá předpokládat, že bude komplex památek stejně zničený."
"Pak stejně daná problematika náleží do kompetence památkářů, kteří by museli zhodnotit rozhodnutí dle situace," odvětil pragmaticky Simon. V ten moment se na pódiu zjevila Anežka.
"Myslím, že pro teď otázky již stačí..." zašeptala směrem k Simonovi, ten jen přikývl a předal ji mikrofon.



"Jsem Anežka Millerová a narodila jsem se tady, takže ano jsem ze zdejších končin a nadále zde bydlím, i když můj domov úředně neexistuje."



"A věřte mi, že je někdy opravdu velký problém přijít na úřad a nemoci říct vaši skutečnou adresu, protože ta prostě neexistuje. Dokonce nám sem už ani nechodí pošta. Osobně si myslím, že to není spravedlivé, vzhledem k tomu, že tady nadále bydlíme. Myslím, že mohu mluvit za všechny místní, že bychom si přáli, aby se naše město, tedy všemi tolik nenáviděný a podceňovaný Větrnov, znova vrátil zpět na mapy a byla mu navrácena alespoň čísla popisná a status když už ničeho tak alespoň osady. Žije nás tady dohromady kolem padesáti lidí a to je myslím, už důvod nám vrátit naše místo k životu a ne nám vzít nejenom jeho jméno, ale i nakonec i celé naše domovy, to je věc, kterou bych chtěla především zdůraznit. Žije tady několik rodin a není spravedlivé jednat vůči nim takto destruktivně."



"Samotný Větrnov přeci přinesl do našich životů i příjemnější věci než je jen ukrutná pověst děsivého skoro squattu a loupeží. Je pravda, že by se celá věc Větrnovu nikdy nestala kdyby o něj i o jeho obyvatele bylo v období úpadku postaráno. Bohužel už nelze vrátit čas, proto jsem dnes chtěla především připomenout to čím je můj domov výjimečný. Věděli jste, že tady bylo složeno první cyklistické kolo s tzv. přehazovačkou? Nebo, že se zde nacházejí jedni z nejstarších stromů na světě? Zrovna jeden z nich se nachází pár metrů za vámi, je převázaný obrovskou kovovou sponou a má v sobě dutinu." Novináři a ostatní se otočili nabízeným směrem, kde po chvíli urputného zírání spatřili strom, který svojí šíří působil jako kdyby pohlcoval ostatní zeleň do sebe.



"A to bych mohla ještě pokračovat dál. Hlavně tohle ženy budou znát, ale věděli jste že právě ve Větrnově byla utkaná první krajka s Huttnovým vzorem? V současné době je jedním z nejpoužívanějších vzorů a dívám se, že ji i někteří z vám máte na sobě. Můj domov nám hodně dal, ačkoliv na to bohužel lidé, již zapomněli. Spousta lidí jen slyší Větrnov a už utíkají pryč a představují si nás jako strašné příšery žijící někde mezi stromy a vyčkávající na své oběti... nuž není tomu tak. Nejsme vlkodlaci ani jiný druh příšer, jsme lidé jako vy ostatní... proto bych chtěla i připomenout jednu významnou osobnost, kterou jistě všichni znáte. Michael Parker, výjimečný klavírista, člověk, otec od rodiny, tím vším byl a vždy bude... jeho melodie jistě provází vaše životy i nyní. Jenže spousta lidí raději neříká, že byl z Větrnova, ale on byl a jeho rodina zde nadále žije." Mezi novináři se ozval šumot.



"Právě proto jsem se rozhodla sem pozvat Tomase Parkera, jeho vnuka, který vám svým talentem, který podědil po svém dědovi, ukáže, že i ve Větrnově žijí lidé, kteří mají právo svůj život žít na světle a ne ve stínu." Tiše si vložila dva prsty do úst a dlouze zapískala. V ten moment se nad jejich hlavami zvedlo několik ptáků, jež svými mohutnými křídly na chvíli zakryly slunce. Lidé pod nimi se zachvěli. Bylo to skoro děsivé, když do vzniklého přítmí vstoupil...



...Tomas Parker...





...muž, který žil ve stínech většinu svého bytí. Tomas se zastavil a pozvedl hlavu, když se k jeho tváři začalo snášet drobné pírko, jemně ho chytil, když se na něj snesly blesky fotoaparátů. Fotografovaný sebou divoce cukl a zděšeně si je prohlédl.
"Tome, pojď sem!" Zavolala na něj Anežka. Tomas se ohlédl jejím směrem. Nechal pírko vypadnout z jeho paže a energickým krokem zamířil k rusovlasé ženě.



Anežka ho divoce sevřela v náruči.
"Jsem ráda, že jsi tady," zašeptala mu do ucha. Tomasovi přejel mráz po zádech a jemně se od ní odklonil. Z jeho úst nevyšlo ani slovo, jen přikývl a Anežka jeho gesto napodobila.



Emiliino srdce se divoce rozbušila, když zřela jeho štíhlou postavu na pódiu. Byl to pořád on.



Tomas bez jediného slova zamířil ke klávesám, která mu byla určená.



Velice tiše se k nim usadil...



...a položil své bledé ruce na klávesy. V ten moment všichni v okolí utichli, protože si byli vědomi vzácného okamžiku, kterého byli nyní svědky.



Lesem se tak začala nést jemná melodie, kterou Tomas nijak slovně neuvedl.

(jedná se o tuhle melodii: https://www.youtube.com/watch?v=6R3fYEFCZz8)



I přes to však najednou všichni měli pocit, že slov není třeba. Tomasova hudba byla tak jemná, že se téměř dotýkala svými něžnými tóny jejich srdcí. Na tvářích několika lidí se tak zjevily slzy, které si ani oni sami nedokázali vysvětlit. Emilie hleděla na Tomase a i její zrak se zakalil. Byla na něj hrdá, ušel tak dlouhou cestu, na které se z velké části musel prodírat trny, které ho málem stály život.



Ale nyní byl tady a trpělivě hrál jemnou melodii pro lidi, které ani neznal. Sice ho takto neviděla poprvé, ale podobně jako tenkrát i nyní vůči němu cítila hrdost. O několik minut později, tak Tomas vstal a tiše dokráčel až k mikrofonu.



"Chtěl jsem jen říct, že to bylo pro mého dědu a pro Větrnov, přeji vám hezký den," rozloučil se, než na něj prudce natáhl ruku mladý novinář.
"Jste hrdina! Vážně vás obdivuji! Co všechno jste musel zažít... vážně, za mě jste borec!" Zavolal na něj se vší téměř dětskou silou co v sobě měl.
"Necítím se jako borec..."
"Ale jste... skutečně. Jak se vám daří?" Tomas jemně uchopil mikrofon, jeho šedé oči směřovali k mladičkému novináři, který na něj hleděl s jiskřičkami v očích. V ten moment to skoro vypadalo jako kdyby pro něj byl Tomas vzor.



"Mám se dobře," odvětil po chvíli. Tomas nebyl zvyklý dávat jakékoliv rozhovory. Proto se nyní cítil nepatřičně a jeho jediná touha se upírala k rychlému útěku do bezpečí. Ale zároveň když viděl toho neuvěřitelně mladého novináře... připomínal mu jeho bratra a proto nedokázal jen tak odejít a nechat ho bez odpovědí, které se prozatím zdály celkem prosté.
"Mám z vás velkou radost a ještě větší mám radost, že s vámi můžu mluvit! Ještě když o vás mluvili jako o Nervózním Jedinci... popravdě nikdy jsem na podobné báchorky nevěřil, i když jsem místní... prostě jsem vám jen chtěl říct, že vás obdivuji a spolu s našima vám držíme palce do života!" Ukázal mu dva vztyčené palce nahoru. Tomasovi se zjevil na tváři jemný úsměv.
"Díky," pípl.
"Hrozně rád bych se s vámi vyfotil, ale vidím, že je toho na vás moc. Nebudu vás už obtěžovat, každopádně jsem vás strašně moc rád naživo viděl a mohl s vámi mluvit! To je naprostá bomba!" Zakřepčil. Tomas zavrtěl hlavou, když se ozval hlas Smithové.
"Pane Parkere mohu mít na vás i já otázku?" Tomas se zarazil, ale nakonec přikývl.
"Je pravda, že na vás Kádinkovi prováděli pokusy při kterých jste ztrácel rozum?" Tomas zamrkal. Ztrácel rozum?
"Vaše mlčení považuji jako za souhlas... je tedy pravda, že trpíte rozdvojenou osobností?"
"Rozdvojenou osobností?" Zopakoval po ní, nerozuměl jí ani slovo.
"Ano, rozdvojenou osobností, to se o vás říká, podobně jako to, že v sobě ukrýváte vztek, který si kompenzujete na ostatních. V některých končinách se o vás říká, že jste blázen. Považujete se za blázna?" Tomasovi se zjevila na čele krůpějka potu, než se před pódiem ozvala jiná osoba.
"Koukejte mlčet!" Zakřičela Emilie až se její hlas odrazil od stromů. Smithová sebou cukla a zahleděla se jejím směrem.
"Vy jste Emilie Dvořáková, ta co ho zachránila... vy budete znát pravdu!" Ukázala na ni. V ten moment se před Emilii postavil Simon, čímž ji zakryl celou svojí postavou.
"Slečno Smithová, vy překračujete veškeré meze! Považoval jsem deník Hodina za solidní, nikoliv za bulvární plátek plný klepů! Nyní se máme držet tématu a tím je nadále Větrnov, tak prosím přestaňte zde pokládat naprosto nevhodné osobní dotazy, které nejenom nesouvisí s tématem, ale jsou mimořádně neetické a absurdní!" Zakřičel na ni autoritativně. V ten moment působil jako jeho vlastní děda. Smithová ucouvla.
"Lidé mají právo znát pravdu!"
"Potřebují znát přesný zdravotní stav Tomase Parkera? Protože to si nemyslím! Jak vidíte Tomas Parker je v pořádku, má mimořádný talent na hraní na klavír a to je jediná věc, o kterou byste se měla zajímat a měla to uvést ve svém článku. Nikoliv zde vynášet naprosto nepodložené dotazy, které nijak nesouvisí s tím kvůli čemu jsme se tady sešli! Nyní vás považuji za zcela neprofesionální osobu bez kousku empatie!"
"Ale..."
"Žádné ale!"
"Jo bráško, jen se do ní opři a dej jí co proto!" Ozval se vedle Simona Stefan.
"Stefane, dost... slečno Millerová odveďte Toma, prosím... a vy, držte se už konečně tématu nebo zavolám vašemu šéfovi, aby srovnal vaše pracovní postupy!"
"Můj šéfredaktor bude mít jistě stejný názor na pravdu jako já!"
"S tím bych si nebyl tak jistý, tak se už konečně PROSÍM držte zadaného tématu," přikázal jí prudce.
"Jste skutečně velice chladný muž a vaše postupy..." Simon ji přerušil, zatímco z jeho zraků sršely blesky.
"Já dokážu ctít systém i city druhých, oproti vám, která jste porušila hned několik paragrafů svým předchozím prohlášením. Tomas Parker byl týrán, myslím, že je v jeho případě nutné mimo touze po zjištění tlustých drbů použít i lidskost a nechat ho na pokoji. Profesionalita se neskládá jen z neetického bodání do cizích ran, ale také ze schopnosti vycítit co je v dané situaci vhodné. Tohoto vy však bohužel zcela nejste schopna, proto se PROSÍM držte zadaného tématu a nepokládejte již žádné nevhodné dotazy," procedil studeně.
"A co je podle vás tedy vhodné?" Zakřičela na něj.
"Vést dialog ohledně Větrnova, proto tu jste. Nejste tu proto, aby jste někoho šikanovala," odvětil aniž by jedenkrát mrkl.
"Jo, pan Margison má pravdu!" Ozval se tenký hlas mladičkého novináře.
"A vy jste kdo? Teče vám ještě mléko po bradě!"
"Možná ano, ale vím, jak se dělá solidní novinařina a pan Margison má pravdu, jsme tu všichni kvůli Větrnovu a máme konečně možnost si to tady vyfotit! To je taky senzační příležitost... jsou tady i místní a nemusíme se bát, že nás tady někdo zabije. Já si chci užít tuhle příležitost, podobně jako si chci užít možnost vidět někoho jako je Tomas Parker. Skoro celé svoje dětství strávil v zajetí, zatímco já jsem pojídal simekáč a jezdil na lyžích... zaslouží si klid i úctu a to samé i jeho domov," pronesl klidným hlasem. Simon mu věnoval drobný úsměv.
"Myslím, že s takovými názory to někam dotáhnete, vaši nadřízení musí být hrdí, že mají takového člověka na palubě," mladík zrudl až ke kořínkům vlasů.
"Já... já... jsem vlastně stážista... a... a... doprčic! Dneska je nejlepší den mého života! Mluvil jsem s Tomasem Parkerem a teď mě pochválil Led... Simon Margison!" Začal poskakovat na místě. Stefan se zasmál.
"Jo bráško, možná by jsi tomu klukovi mohl udělat radost a vyfotit se s ním," zakřenil se na něj. Simonův obličej zkameněl.
"Nerad se fotím," procedil.
"Ale... hej kluku, pojď sem... sice nebudeš mít fotku s Tomasem ani se Simonem, ale já se rád vyfotím!" Zazubil se na něj. Mladík k němu okamžitě přiskočil a společně si udělali selfie. Simon si promnul spánky, takhle si tuhle akci nepředstavoval.
"Líbí se mi tvůj styl," zvolal Stefan a dal si s mladým novinářem placáka.
"Možná bychom se měli vrátit k tématu... a vy, budu vás sledovat a ještě jeden nevhodný dotaz a volám vašemu nadřízenému," procedil směrem k novinářce, než se vrátil zpět na své původní místo.

To byl super díl! Díky moc za něj!
Nečekala jsem, že se z toho vyklube něco takového Tohle je moc zajímavé místo v lesích a moc se mi líbí, jak jsi to postavila
Na začátku jsem se dost bála, když Anežka mluvila o těch agresivních bláznivých obyvatelích, že přijdou a napadnou naše simíky. Naštěstí k tomu nedošlo, i když to teda vyvážila ta příšerná neetická „novinářka" chovala se celou dobu strašně, úplně nechutně! Byla dotěrná jak vosa a korunu tomu nasadila, když se na scéně zjevil Tomas.
Připadá mi, že už jsme ho neviděli straaašně dlouho! Už se mi po něm stýskalo Hrál na klavír moc krásně. Bylo mi ho tak líto, když ho začala napadat ta odporná novinářka Zato ten mladý novinář působí slibně

Doufám, že se jim všem podaří pozvednout Větrnov na lepší úroveň To místo by si to zasloužilo po tak dlouhé době, kdy bylo ponecháno vlastnímu osudu. Asi to bude hodně těžké, ale snad se to povede.A jsem taky moc zvědavá na ty sluneční hodiny! Perfektní nápad

Hrozně se mi líbí tvůj styl psaní, obdivuju všelijaké slovní obraty, které používáš Je to boží příběh! Sotva jsem dočetla a už se zase těším na pokračování

Tak jsem se konecne dostala na forum . Trochu jsem se zasekla u World of Warcarft, ze jsem uplne vypustila simi svet. Moc se omlouvam.

Dilek byl naprosto bozi , jako vzdy!

Konecne nam byla odhalena dalsi, mala cast Vetrnova i s tolika klenoty . Musim konstatovat, ze popisek u urny me dostal do kolen.

Moc se mi libila rec Simona , akorat me vytocila ta protivna novinarka... Co to tam jako predvedla? Jeste ze ji Simon dokazal tak sesadit a nenechal se vykolejit!

A ten prichod Tomase to bylo neco neskutecneho. Ale co teprve ta krasna skladba, ktera mi vyhnala slzy do oci... Nadhera

A pak dalsi ohavne otazky te priblble novinarky.... Snad to Tomasovi neublizilo..

Libil se mi i pristup mladeho novinare , docela by ma zajimalo, jak vypada .

Moc se tesim na pokracovani a snad ta protivna novinarka da pokoj!

Taky musím pochválit nový díl, skladby jsem si sice pustit nemohla, ale počtení bylo moc zajímavé - ta novinářka by potřebovala něčím praštit, aby se jí rozsvítilo !

Já jsem hrozná - poslední dobou nestíhám moc komentovat Až dnes jsem si slíbila, že doženu resty na fóru. Protože v ukradených chvilkách aspoň čtu. A moc se mi líbilo, jak jsi nám se svými hrdiny představila Větrnov. Přála bych jim, aby jim jejich plány vyšly, a zase to městečko dali trochu do pořádku, zbavili ho předsudků a vrátili nejen na mapy, ale i do života
A je dobře, že se nedali, a s tou vtěrkou novinářskou zametli

Moc děkuju holky

Hello, moc děkuju za tak krásná slova     . Upřímně také zbožňuji tvůj styl psaní, to jakým způsobem připravíš celou scénu i všechno ostatní, vždy se těším na nový dílek a moc mě mrzí, že teď nezvládám číst tvůj příběh, jak bych si přála...   těším se až si k němu vymezím čas  

Jani, možná ti sem brzy našeho novináře přidám, je to pořádně roztomilý klučina  

Ludmi, to máš pravdu, že by bylo potřeba ji pořádně řádně udeřit  

Fidgety, o Větrnov se bude brzy možná ucházet víc lidí a každý kvůli jinému účelu, no uvidíme co nás ještě čeká  


58.část - Kde to všechno začalo

Na Větrnov padla tma. Čerň, která pohlcovala všechno, co nebylo bezpečně ozářené zbylou civilizací původních obyvatel. Většina novinářů, tak již vzala nohy na ramena, zatímco několik posledních návštěvníků odolávalo nutkání uniknout. V denním světlo lesní porost nepůsobil tak strašidelně jako v noci, kdy se z okolí ozývaly podivné zvuky zvěře i něčeho dalšího. Skoro se zdálo jako kdyby tohle místo nespalo a byla to pravda.
"Někteří ze starého Větrnova mají otočený den a noc," upozornila ostatní Anežka ve chvíli kdy se na scéně zjevila ohnutá stařena s vlčím pohledem. Někteří tak úlekem málem utekli do nitra komunitní budovy, jiní jen neurvale zírali na ženu, která pamatovala dobu ještě před jejich narozením. Žena však neměla zájem o společnost. Sotva zjistila, že je komunitní budova obklopena horou cizinců, její bělovlasá hlava znova zmizela v útrobách starého lesa. Občas tak mohli lidé zaslechnout i kroky a podivné volání spojené s rychlým odletem několika ptáků.
"Nemusíte se bát," ujišťovali je místní, kteří se snažili ze všech svých sil být alespoň trochu pohostinní, ačkoliv jim jejich přirozenost dávala do vínku nedůvěřivost a styl "všechny rychle vyrazit". Později tak Anežka všechny přiměla zmizet v nedaleké společenské budově, kde měli cizinci šanci si vyslechnout historky majitele podniku. Emilie tak chvíli naslouchala charizmatickému hlasu, než se ohlédla a zřela Tomasovu štíhlou postavu. Syn strážce majáku neměl rád velké sešlosti a podle toho se i tvářil. Skoro se zdálo, že má strach. Jeho obličej vypadal pobledle díky čemuž vice vynikla podlitina na jeho líci. Emilie si vzdychla a udělala krok směrem k němu. V ten moment se však Tomas zvedl a prudkou chůzí vyrazil ze dveří do tmy. Nejstarší ze sester Dvořákových zamrkala, než se rychle vydala za ním.



"Tome!" Zavolala, aby zastavila jeho taktický úprk. Tomas se zastavil a škubl sebou, až pak se ohlédl.





"Emilie," vydechl její jméno tiše.
"Moc mě mrzí, co se stalo..." pronesla jako kdyby snad mohla za slova, která vyřkla novinářka. Tomas zavrtěl hlavou.
"Ty za nic nemůžeš a stejně nevím, co ta žena myslela tou dvojí osobností... možná, že to má co dělat s mojí identitou Nervózního Jedince... asi to tak bude," podotkl jemně. V ten moment se zdálo jako kdyby spíš chtěl upokojit on ji. Emilie mu věnovala úsměv. Byla si jistá, že mu nechtěla vysvětlovat skutečnou definici rozdvojené osobnosti.



"A kam máš namířeno?" Zeptala se ho s úsměvem.
"Chci jít k majáku... tam uvnitř je moc lidí, mám hlavu jak včelí úl..."
"Mohu jít s tebou?" Tomas sebou trhl.
"Ty chceš jít se mnou?" Otázal se jako kdyby špatně rozuměl.
"Samozřejmě, půjdeme tedy?" Vyzvala ho a natáhla k němu paži. Tomas se zahleděl na její nabízenou ruku a tiše vložil...



...vlhkou dlaň do té její.



"Je to daleko?" Zašeptala s jemným úsměvem. V Tomasových očích se zjevilo něco zvláštního, než se na jeho tváři zjevilo drobné štěstí, které jako letmý záblesk slunečního světla, rozzářilo jeho běžně posmutnělou tvář.



"Ne tak daleko, abychom se nemohli ještě pokusit zřít polární záři," vydechl tiše a silněji semkl Emiliinu paži.
"Hlavně se neboj, jsem v téhle části Větrnova pro ostatní nebezpečnější než voják s plnou municí," mrkl na ni a začal ji vést mezi stromy. Emilie se zatvářila zmateně, ale rozhodla se ho na význam jeho slov tolik neptat.



"Jak moc je vlastně Větrnov opravdu nebezpečný?" Ozval se Emiliin hlas.



"Je jen tak nebezpečný, jak moc si ho připustíš k tělu."
"Tomu nerozumím."
"Čím víc se ho bojíš, tím větší máš důvod ke strachu," odvětil klidně zatímco sledoval staleté stromy, jež se skláněly nad jejich hlavami.
"Takže se ho nemusím bát?"
"Ne, když víš kudy máš jít. Není třeba si to tady představovat jako místo kde sídlí samotný pekelník, stejně jako to tady nejde brát jako lázeňské město. Je to v podstatě opuštěné místo, z velké části... ti co tady žili původně se již dávno smísili s obyvateli okolních měst a nehlásí se tady k tomu, ačkoliv jim některé pozemky stále říkají pane," zašeptal do nenadálého ticha.
"Měli dřív ty pozemky prodat než odešli..."
"Možná to někteří chtěli udělat, ale kdo by to koupil? Je to už tak dávno..."
"A ty věříš, že to tady má ještě šanci?" Tomas se hořce zasmál.
"Nevím... někdy si říkám, že to má tady stejnou budoucnost asi jako já... záleží na štěstí, na osudu... nevím jak to správně nazvat."
"Pořád nevěříš, že máš šanci na normální život?"
"Nevím jaká je definice normálního života, ale ten můj nikdy nebude stejný... vždycky tady bude něco co mi bude připomínat co se stalo. Minulost mě nikdy nepustí..."
"To máš pravdu, ale můžeš se ji snažit přijmout. Sice nikdy nezapomeneš, ale ta bolest se zmenší časem, věř mi," Tomas trhaně přikývl a více stiskl její prsty.
"Podívej se tamhle," ukázal a zastavil se. Emilie se zahleděla správným směrem, ale nemohla nic vidět.
"Co tam je?" Tomas zavrtěl hlavou a poklekl na zem. Odhrnul jednou paží větve a druhou rukou oprášil cosi pod nimi. Až pak Emilie spatřila kamennou dlaždici, která byla z části ukrytá pod nánosem hlíny, ale to co z ní bylo vidět jasně ukazovalo kotvu s majákem. Emilie zalapala po dechu.
"Je moc krásná," pronesla obdivně a přiklekla si k Tomasovi.
"Nikdy nevíš co tady najdeš. Někdy je to dobré a někdy je to zlé," pronesl se zvláštním tónem a postavil se.
"Pojď," vyzval ji jemně a natáhl k ní paži. Emilie ji přijala a ruku v ruce pokračovali k jedné z mála starých budov co ještě oficiálně existovala ve Větrnově.

O několik minut se před nimi rozprostřela pláž se svým hladkým světlým pískem. Emilie zalapala po dechu když ho znova uviděla.



Maják byl snad ještě více majestátní než si ho pamatovala. Jeho záře jasně ozařovala jejich tváře a dávala jim naději, že tu nejsou sami, ačkoliv tak pláž působila. Opuštěně a ztraceně, ale maják a ti co v něm nadále udržovali světlo, ukazovali opak. Stále tu byl život, i když se držel na posledním vlásku. Větrnov žil, dokud žil maják a nyní měl naději i díky starým slunečním hodinám, které se snad nacházeli nyní někde za jejich zády. Ukryté na starém náměstí pod kobercem rostlin, před rozpadlou radnicí a veškerou chloubou, kterou město dříve neslo.





"Je nádherný," vydechla Emilie. Tomas se pousmál.
"To je," odvětil.
"Chodíš sem často?"
"Každý den... mám pocit, že jsem blíž ke své rodině." Emilie se k němu otočila, když se na Tomasově tváři zjevil stín. Jemně se dotkla jeho ramene. Tomas pokýval hlavou.
"Pojď se posadit," vydechl svoji prosbu.



"Je tady takový klid..." zašeptala Emilie ve snaze nevyrušit ten pokoj, který se nesl v šumění vln moře.
"Proto sem rád chodím..."
"A nemůžeš tady potkat strážce majáku?"
"Ne, nikdy tady nejsem do konce jeho pracovní doby."



"A jak jsi to myslel s tím, že jsi nebezpečnější než voják s plnou municí?"
"Místní, ti co žijí v lesích, se mě bojí. Pletou si mě s tátou, říkají, že jsem jeho přízrak a vždy když jsem nablízku, tak utíkají. Vlastně je to docela praktické. Ti co jsou se mnou se nemusí bát, že by je tady tihle lidé obtěžovali, jsem pro ně až příliš velké sousto... mimo mě se ještě bojí policie a divoké zvěře, z ostatních si dělají dobrý den kdy můžou."
"A ti lidé jsou původní?"
"To nikdo neví, možná ano. Ale zatím se nenašel nikdo kdo by se jich na to chtěl ptát, možná to ani sami nevědí... většina z nich to nemá moc v hlavě srovnané." Emilie přikývla.
"Ty se jich nebojíš?"



"Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel, beru je jako lidi co tu žijí a mají svoji vlastní hierarchii. Oni žijí tímhle lesem a vším co v něm je, včetně ruin starého města. Je to pro ně jejich domov. Mají tam vlastní zákony."
"Takže jsi ty hodiny viděl?"
"Ano, jsou tam, před starou radnicí, jak říkali ostatní. Když se o tom začalo mluvit, prohledal jsem knihovnu svého otce a našel jsem staré mapy města, vyhledal jsem jakou světovou stranou se mým vydat, protože to je dnes už jediný způsob, jak se tady orientovat. Není to tam moc hezké, ale cosi pod nánosem křovin a dalších rostlin tam opravdu je a jsem si skoro jistý, že to jsou ty hodiny."
"A ti lidé na tebe neútočili?"
"Ne, utíkali přede mnou a schovávali se v ruinách. Vlastně je mi jich líto, jsou na tom hůř než někteří lidé. Ale možná právě díky nim jsou některé stavby na náměstí ještě jakž takž obyvatelné."
"Oni se tam o to starají?"
"Ne tak docela, ale některé budovy mají dokonce i střechu, třeba trochu pobouranou, ale mají. Řekl bych, že tam o to vlastním způsobem pečují."
"Takhle mě nikdy nenapadlo o nich přemýšlet," zašeptala.
"Spousta lidí tady si myslí, že ti v lesích někde spí pod stromy a pojídají se navzájem, ale řekl bych, že to není pravda. Žijí si svůj přírodní život a většinou samotářský, ale nejsou o moc jinačí než my ostatní. Běhají za jídlem jako my, dokonce mají i děti. Mají své základní pudy, o to horší to pro ně bude až je odsud vyženou. Myslím, že všichni skončí v nějakém zařízení a ti ostatní se budou muset naučit žít ve velké společnosti... i pro mně je to těžké. Většinu svého života jsem strávil jen se dvěma lidmi, Kádinkovi. A zbytek obyvatelstva mě nenáviděl... takže nejsem zvyklý na velké davy lidí. Není mi to příjemné, občas mám pocit, že se někde zjeví někdo, kdo po mě zase hodí kamenem jako to bylo tenkrát..." pronesl s bolestí v hlase.



V ten moment ho do rukou uhodilo podivné mravenčení, které ho přimělo sebou cuknout. Ten chlad... už zase ho pocítil... byl nenáviděný... nesnášený celým světem... byl...

...zasloužíš si to!... zaslechl ve své hlavě.



Vykulil oči a zalapal po dechu.
"Ne, už ne... už ne... už ne..." šeptal tiše. Emilie sebou trhla a zahleděla se na něj.
"Tome?" Oslovila ho několikrát než mu zamávala před obličejem rukou. Tomas vydal neartikulovaný zvuk, než se k ní ohlédl.
"Jsi v pořádku?"
"Ano, to nic... jen jsem se zamyslel..." pronesl prkenně.
"Opravdu?"
"Ano..."
"A co Jamie?" Pokusila se odvodit jeho myšlenky na jinou strunu. Na jeho tváři se zjevil úsměv.



"Brzy přijede... víš jak jsem ti říkal, že mi zjemní tu jizvu na obličeji?" Emilie přikývla.
"Pozítří pojedu na operaci a Jamie přijede na prázdniny potom co mě pustí."
"Páni! To je dobrá zpráva!" Tomasův obličej se ještě víc rozzářil. Tak rád ji viděl šťastnou, jeho srdce v ten moment naplnilo zvláštní teplo, které se začalo roznášet po jeho těle. Zachvěl se a zavřel oči.



Kdy naposledy se cítil takhle dobře? A nebylo to náhodou vždy když byla poblíž Emilie? Jeho tělem znova projela elektřina, když otevřel oči a spatřil její tvář ozářenou majákem.



Byla tak krásná. Uvědomil si, že by se na její obličej mohl dívat celý den a svět by byl najednou lepší, víc hostinný... víc lidský. Možná by pak už neměl noční můry a možná... možná by dokázal zase lépe dýchat.



"Je tady opravdu krásně... chápu, že tady rád sedáváš. Asi bych sem taky chodila..."



"Opravdu?" Zeptal se jí jemně. Emilie přikývla a až pak se k němu ohlédla. Jeho pohled ji zasáhl jako blesk z čistého nebe. Takhle se na ni nikdo nikdy nedíval, jen on. Muž, který svým citům tak málo rozuměl a přesto je dokázal dávat najevo mnohem lépe než jiní jeho druzi. Zalapala po dechu a její tváře polila červeň. Proč se na ní musel takhle dívat? Jeho pohled ji hřál a rozdmýchával v ní cosi, co spalo už tak dlouho, že nyní se to chtělo protáhnout a znova vyjít na čerstvý vzduch, ale to Emilie nechtěla, nebo alespoň ne do doby, než si mohla být jistá, že bude Tomas v pořádku. Polkla a odvrátila zrak. Letmo se otřásla a objala se oběma rukama.
"Je ti zima?" Zeptal se jí rychle. Emilie trhaně zakývala hlavou na nesouhlas, ale to Tomas neviděl, místo toho se k ní prudce přisunul a přitiskl ji k sobě oběma rukama.



"Já jsem na chlad od moře zvyklý, ale ty asi ne," pronesl tiše třesoucím hlasem, který byl pro ni mnohem více elektrizující než zásuvky u nich doma. Znova těžce polkla a snažila se ignorovat ten pocit v ní. Tu podivnou vlnu čehosi... to teplo... vydechla.



"Jestli je ti velká zima, tak můžeme jít pryč..."
"Ale... ale kam?" Vykoktala.



"Ke mně domů..." pronesl jako kdyby se nechumelilo. Emilie věděla, že v normálním světě mohla tahle nabídka znamenat jediné... ale u Tomase to bylo jinak. On nebyl jako jiní muži.
"Dobrá..." pípla v zoufalé snaze, aby mohla uniknout před jeho teplem, které se dostávalo až příliš silně do jejího srdce.
"Dobrá," zopakoval po ní, než ji semkl kolem pasu a pomohl ji na nohy.



"A kde... kde... je tvůj domov?" Vydechla trhaně s očima vpitýma do jeho šedivých duhovek.
"Nedaleko... půjdeme tam, kde by bydlel skutečný Tomas Parker... kam opravdu patřím," slíbil jí a vtiskl jí polibek na tvář. Oba se zachvěli a věnovali si téměř vyděšené pohledy, které pod slupkou skrývali podivnou vlnu očekávání čehosi co si jeden z nich odmítal připustit a ten druhý se v tom ztrácel. Tomas zaklonil hlavu znova k její líci.



"Jsem rád, že jsi tady se mnou... moc to pro mně znamená, chci aby jsi to věděla. Díky tobě cítím klid a můj svět se míň třese... díky tobě je i ten maják hezčí, díky tobě..." Emilie ho přerušila.
"Já nevím co říct..." Tomas zavrtěl hlavou.
"Pak neříkej nic, někdy je ticho lepší než milion slov," pronesl jemně a znova jí vtiskl polibek na tvář. Až pak uchopil jednu z jejích dlaní.
"Půjdeš se mnou?"
"Kam jen budeš chtít," vydechla zadýchaně s rudými tvářemi. Tomas se usmál...



...a společně se vydali na místo, které pro Tomase znamenalo skutečný domov.