Ze života Nervózního Jedince II.

Pěkně se nám sourozenci dali dohromady ! Myslím, že Petr nebude mít problémy ani se Simonem ani s Tomasem, a určitě ani s Anežkou

To byl tak super díl, hrozně moc se mi líbil Už jenom ta úvodní otázka k Petrovi A pobavily mě ty jejich rozmluvy místy sklouzávaly k hrozné trapnosti, bylo to boží a zábavné - i když Emílie by na to měla jiný názor, nezávidím jí, že se ocitla ve středu té trapnosti A taky padám z Patriciina popisu Tomase
Krásné fotky a nejvtipnější výraz má Petr, když mluví o tom vězení musel si tam zažít hodně krušné chvíle. Ale jsem tak ráda, že jsme ho mohli poznat. Od začátku se o něm mluví a vlastně svými činy odstartoval celý tento vývoj. Je to sympatický člověk (snad ho vězení nezměnilo po negativní stránce) a je od něj pěkné, že jako brácha už kdysi chránil Paty. A opravdu to potřebovala, ani o tom nevěděla, bohužel si nevybírala k sobě dobré kluky.
Doufám, že Tomas tu cestu zvládne, protože to bude hrozně těžké. Vlastně si ani neumím představit, že by to proběhlo bez problému s tím vším, co má za sebou....

A co se týká tvojí otázky... Antonín mě k Anežce ani nenapadl už hodně dlouho. Nějak jsem ho začala brát jenom jako jejího kamaráda a že má zájem o Emílii (ale doufám, že ti dva se dohromady nedají, protože Emílie se mi víc hodí k Tomasovi). I když Antonín působí jako slušný chlap. Asi by se mi k ní hodil spíš ten Petr, ale bude se mi líbit jakákoli možnost, kterou do příběhu zakomponuješ

Moc vám děkuju za milé komentáře teď jsem zrovna pár dní připravovala pokračování do Nervózního, protože mi už stačily dojít fotky

Ludmi, máš pravdu, že Petr je spíš takový nekonfliktní

Hello, souhlasím s tebou, že tam bylo spousta různých trapností ten rozhovor i takový měl být je ale pravda, že nejvíce to odskákala Emilie bohužel s Tomasem máš dobrý postřeh také, u něj člověk nikdy neví, jak se co vyvine



89.část - Padlý princ a ledový král

Uběhlo několik hodin od podivného rozhovoru mezi sourozenci Dvořákovi.



Emilie stála u okna a ve svém nitru cítila stále podivnou hořkou příchuť ze všeho co se stačilo stát.



Mohlo být všechno ještě více složité? Nejdříve se do jejich života znova vrátil Petr a spolu s ním dorazila i jejich minulost. Najednou si znova dokázala představit život, který vedla před Podivínem. Skoro měla pocit jako kdyby se mohla dotknout toho čím byla... co si přála... ale jaká byla původní Emilie?



Měla snad méně starostí než ta, kterou nyní každý den vídala v zrcadle? Zavrtěla hlavou. Současná Emilie měla mnohem více starostí než ta původní, ale zároveň...



...vnímala, že její nitro zůstalo stejné. Vždycky působila nejdospěleji ze sourozenců a nemohlo za to, že byla věkově opravdu nejstarší z nich... šlo o způsob myšlení... o to jak dokázala řešit problémy. Zároveň se o ní i říkalo, že byla vždy až moc srdečná a často díky tomu zneužívána nejen svými partnery, ale kýmkoliv kdo se mihnul kolem a vycítil to. Byla snadnou kořistí... lehkým cílem. Nakonec nebyla v tomhle o tolik jinačí než Patricie.



Sice se tak bezhlavě nevrhala do vztahů, ale vždy hledala v mužích něco... co jí nemohli dát. Měla pocit, že snad vždy přitahovala jen chladné byznysmeny, kteří od ní očekávali stejnou profesionalitu i ve vztahu. Jenže Emilie chtěla víc... toužila po něze, po pohlazení... po pocitu, že ji někdo miluje i se všemi jejími starostmi a strastmi. Jenže nikdo z mužů, kteří se k ní přiblížili v Krasohlídkově, takový nebyl. Byla si jistá, že by si možná některého z nich časem i vzala... měla děti a žila spořádaný život, který se hodil k její povaze i práci ve společnosti. Možná by měla i dobrého manžela... ale byla by šťastná? Jak moc jí vlastně zničil jejich společenský pád? Dvořákovi byli znenáviděni a ona udělala první věc, která jí přišla na mysl... pokusila se zachránit svoji rodinu. Chytla se prvního stébla, které jí nabídla její zesnulá prateta, aniž by na ni měla jakoukoliv živou vzpomínku. Utekla do Písečné oázy a toužila po tom znova vybudovat svoji stabilitu ve městě, které neznala a ze kterého měla utkvělý pocit, že nenávidí všechny cizince.



Ale i v tomhle selhala a to ve chvíli kdy si vzala pod střechu Nervózního Jedince. Muže beze jména, bez minulosti, přítomnosti, budoucnosti, bez ničeho. Tomas byl jen obrysem lidské bytosti a ona udělala co jí velelo její svědomí... zachránit ho, ačkoliv ho mohla považovat za hrozbu, ale ona mu věřila, ani netušila proč. Dlouze se nadechla a jejím tělem projelo brnění...



...když si vzpomněla na jejich poslední setkání. Bylo to příliš silné...



...příliš živé... jeho polibky...



...jeho doteky... jeho přítomnost. Bylo to...



...jako kdyby ho znala už celou věčnost. S ním se cítila silná, ale zároveň vnímala i jistou dávku strachu, který jí provázel vždy kdy se její oči setkaly s těmi jeho. Zavrtěla hlavou.



Byl to stále Tomas a ve svém srdci cítila, že mohl kdykoliv zmizet. Skoro to od něj očekávala. Jako kdyby už dávno věděla, že jednoho dne přijde den, kdy ho spatří naposledy a on odejde, ale ne kvůli stáří... kvůli něčemu jinému. Její obavy se potvrdily ve chvíli kdy ho slyšela to vyslovit... že přemýšlel nad tím, že by svět byl lepší bez něj. Ale ona to tak nevnímala.



Nedokázala si představit svět bez něj. Bez jeho smutných očí... bez jeho rázného kroku, bez jeho hlasu, který objevil teprve nedávno. Jak moc si přála vidět ho se smát, ale on sám byl příliš komplikovaný a ona sama se již cítila v jeho případu bezbranná. Stala se ochablou díky citům, které třímala ve svém životadárném orgánu. Ta láska jí oslabovala, ochabovala její úsudek, ztrácela díky ní svoje zábrany, ale zároveň... kdy naposledy se cítila tak dokonale šťastná? Kdy?



Nebylo to snad ve chvíli, kdy se mohla dotýkat syna strážce majáku? Kdy mohla vnímat jeho horký dech na své kůži? Kdy mohla cítit jeho vůni? Tlukot srdce? Zoufale se nadechla. Tomas se nepodobal žádnému z mužů, kterým dovolila vstoupit více do jejího života. Pravda, mnoho jich nebylo, ale stejně se mladý Větrňan nepodobal žádnému z nich. Co jí na něm vlastně přitahovalo? Byl to jeho vzhled? Jeho naivita? Jeho strach? Fakt že ji potřeboval? A dalo se to vůbec nějak specifikovat?



"Děje se něco Emilí?" Vyrušila ji z myšlenek její mladší sestra. Emilie sebou cukla a otočila se. Patricie jí věnovala široký úsměv, než se bez jediného slova...



...vrhla do její náruče.



Emilie její gesto ochotně přijala a stiskla ji se stejnou něhou jako Patricie. Po chvíli se od sebe odpojily.
"Tak prozradíš mi, co tě trápí?"



"Já... vůbec nic..."
"Ale já vím, že máš v hlavě spoustu pavouků. A chtěla jsem se ti omluvit. Myslím, že jsem Petrovi Tomase popsala trochu divně, ale... jak se zeptal... bylo to, to první co mi přišlo do hlavy, tak mi prosím odpusť," vydechla zahanbeně. Emilie se pokusila o úsměv.
"To nic, vím, že jsi jednala impulzivně. Sice nevím, proč jsi Petrovi řekla jen jeho záporné vlastnosti, ale..." odmlčela se a zavrtěla hlavou.
"Já neřekla nic pozitivního?" Zhrozila se upřímně Patricie.



"Abych byla upřímná, tak nejpozitivnější byl popis jeho očí, vlasů, postavy a snad toho, že je.... sexy..." poslední slovo téměř zašeptala.
"Já neřekla, že krásně hraje na klavír?"
"Ne... popsala jsi ho v podstatě jako temného týpka s věčně smutným výrazem a depresivním jednáním, co je asociální až běda a nemá rád lidský dotek, natož společnost..." Patricie si prudce pročísla vlasy.
"To jsem vážně nechtěla! Napravím to! Řeknu Petrovi i jeho kvality!" Zvolala ve snaze napravit něco, co bylo již vyřčeno.
"Myslím, že Petr si nic z toho co jsi řekla, špatně nevyložil. Víš, že je splachovací a navíc... již brzy ho pozná osobně..." Patricie sebou trhla, než se široce usmála.



"Tomas na ten víkend kývl?" Vypískla nadšeně. Emilie se dlouze nadechla.
"Ano, i když jsem čekala opak. Vůbec netuším, jak se to Anežce podařilo..."
"Určitě za to můžeš ty! Tomas by tam nešel kdyby jsi tam nebyla ty! A kdo ví, možná se mezi vámi vyřeší... i to... to... no..." odkašlala si a věnovala jí významný pohled.
"Jsem ráda, že to aspoň neřekneš teď nahlas," pronesla s úlevou Emilie.
"Promiň, Emilí! Vážně!"
"Nezlobím se na tebe... teď si dělám jiné starosti..."
"O Toma?"
"Ano..."
"On to zvládne. Je zase o něco silnější než byl před několika dny. Oba se tomu aspoň konečně postavíte čelem a buď z toho vzejde něco naprosto suprového nebo naopak pochopíte, co vlastně od sebe doopravdy chcete," mrkla na ni.
"Snad budeš mít pravdu... a zvládneš to tady?"



"Postarám se o to, aby dům zůstal na svém místě," ozval se pevný hlas. Obě sestry se ohlédly za hlasem.
"Miláčku! Nevěděla jsem, že jsi doma!" Zvolala prudce, než...



...ho sevřela v divokém projevu lásky. Po chvíli ho pustila, aby mohli oba popadnout dech.



"Paty... bože můj..." vyhrkl zadýchaně a snažil si upravit svůj zevnějšek.



"Když já mám tak velkou radost, že tě vidím! V poslední době chodíš domů tak pozdě... vím, že je to kvůli restauraci, ale... ty víš," vydechla. Simon zavrtěl hlavou a znova se zahleděl na Emilii.
"Nemusíš se bát, že by se v době tvé nepřítomnosti tady udály nějaké nepříjemné události. Osobně se postarám, že tady bude pořádek a klid," pronesl jasným hlasem, který dával jasně najevo, že to myslí vážně.
"Odkud to vlastně víš?" Vydechla zmateně.
"Patricie mi napsala mms... tolik znaků by totiž běžná textová zpráva ani nemohla unést. Sice nevím proč dané téma nemohlo vydržet do večera, ale oceňuji Patriciinu snahu mě zasvětit do svých záležitostí tak rychle." Odvětil téměř ředitelským tónem.
"Píšu ti mms, protože nemáš žádnou sociální síť!" Vyhrkla Patricie.



"Sociální sítě jsou ztrátou času i soukromí. Nemám rád tyhle imaginární zdi, nástěnky nebo co... považuji je za zcela irelevantní oproti běžnému písemnému styku nebo osobnímu kontaktu. Navíc nepovažuji za bezpečné sdílení svých osobních snímků se světem," pronesl pragmaticky. Patricie zavrtěla hlavou a usmála se.
"Bože můj, někdy vážně mluvíš tak divně, ale... miluju to na tobě," pohladila ho po rameni. Simon zamrkal a znova se zaměřil na její sestru.
"Věříš mému slovu?" Emilie se široce usmála, než k němu přistoupila...





...a sevřela ho v náručí.



"Myslím, že jen blázen by nevěřil slovu Simona Margisona," vydechla sotva se odpojili.
"Nevím, zda blázen... důležité je, že mám tvoji důvěru," pronesl s nicneříkajícím pohledem.
"Jinak jsem tě chtěla přivítat do rodiny, neměla jsem ještě moc možnost ti to říct. Mám z vás dvou opravdu moc velkou radost! Až se vrátím, tak to oslavíme."
"Cením si tvých slov. Pokusím se být dobrým švagrem," pronesl Simon s jemným úsměvem.
"Tím už jsi dávno," ujistila ho Emilie.
"A co Petr? Ještě jsem ho neviděl."
"Pořád se míjíte, ale určitě se brzy potkáte!" Vyhrkla jeho snoubenka.  
"A kde je vůbec teď?"
"Šel si hledat práci a pak po mně chtěl půjčit nůžky, chce si sestřihnout trochu vlasy," pokrčila rameny Patricie.
"Doufám, že se bude chovat slušně..."
"Simone... jsem si jistá, že se bude chovat moc dobře. Má Emilii moc rád a úplně se změnil, takže..."
"Stejně si s ním promluvím..."
"Hlavně ho nevyděs!" Napomenula ho jemně Patricie.
"Pakliže ho donutí několik mých slov vzít nohy na ramena, pak si nezaslouží být ve vašich životech. Nejsem natolik děsivý, abych dokázal odehnat slušného člověka, kterým na vás záleží," pronesl pevně.

Druhý den ráno...



Jemné kroky se rozeznívaly chodbou, než si dva muži poprvé pohlédli do očí.



Simon si Petra změřil zkoumavým pohledem. Hleděl na jeho nespoutané vlasy i oči, které nápadně připomínali Patricii. Nebylo pochyb, že se jednalo o jejich bratra, každá část jeho osoby přímo křičela, že patří k nim. Prohrábl si vlasy, než se mu vydal vstříc.



"Tak vás konečně poznávám, pane Dvořáku," začal formálním tónem. Petr překvapeně zamrkal.



"A vy budete snoubenec Paty. Teď když vás vidím, tak už si dokážu vybavit váš obličej," přijal jeho vykací hru. Simon se před něj postavil a pohlédl svýma chladivě modrýma očima do těch jeho. Petr se otřásl, ale věděl, že musí vydržet.



"Doufám, že je vám jasné, že tady budete muset více dbát na bezpečí svých sester. Podivín není pro slabé jedince. Pokud nejste dostatečně duchem i tělem silný, pak tu nemáte co dělat." Petr zmateně zamrkal. To myslel vážně? A proč mluvil jako stroj? Honilo se mu hlavou.



"Byl jsem ve vězení, spal na ulici a hrabal zbytky s popelnic. Myslím, že jsem dostatečně silný to tady zvládnout."
"A dokážete se postarat o svoje sestry?"
"Už jsem se poučil ze svých chyb a nehodlám je opakovat. Mám svoje sestry moc rád a udělal bych pro ně cokoliv," pronesl pevným hlasem.



"Je pravda, že ve váš prospěch mluví fakt, že jste přišel, když vás sestry potřebovaly, dokonce vás kvůli tomu i chytila policie."
"Ano a udělal bych to klidně znova. Skutečně jsem se poučil, nechci jim ublížit... chci jen být s nimi a pomoci jim, jak to jen půjde," Simon si založil ruce na prsa a přejel ho chladným pohledem.
"Dobrá, budu vám věřit. Chci vás jen upozornit, že pokud uděláte cokoliv, co jim ublíží, tak se setkáte se mnou. Emilie s Patricií toho už prožily až příliš, to se mnou snad souhlasíte."
"Samozřejmě a chci tady pro ně být, přísahám..."



"Pokusím se vám tedy věřit, ale vězte, že důvěra je křehká věc založená na skutečných skutcích dané osoby. Stačí málo a můžete o ni přijít," pronesl pevně.



"Chápu, že mě považujete za hrozbu, ale nezklamu ani vás a ani sestry." Zdálo se mu to nebo se Simon nepatrně pousmál.
"Pak si zřejmě rozumíme. Mimochodem jsem Simon Margison." Podal mu pravici.
"A já jsem Petr Dvořák," pevně mu semkl dlaň.
"Vzhledem k vašim pokrevním vazbám mi můžete říkat Simone, pokud s tím souhlasíte."
"Souhlasím s tím a vy mi také můžete říkat křestním jménem. Vždyť budeme rodina..."
"Dobrá, Petře. Jsem rád, že jsme dospěli ke shodě. Navrhuji i tykání, ať nevyděsíme svým jednáním Paty." Petr se pousmál.
"S tím také souhlasím. Paty by jistě nebyla ráda, kdybychom spolu mluvili jako obchodní společníci." Simon přikývl.



"Ať se víkend vydaří a spoléhám na tvoji schopnost uchránit Emilii před čímkoliv co by mohlo narušit její klid a to včetně neuvážených rozhodnutí tvého vlastního záměru," procedil, než se otočil...



...a odkráčel z jeho dosahu. Petr zůstal několik minut stát jako opařený, než se usmál.



"Konečně Paty... konečně... konečně někdo kdo se zajímá o tvoji bezpečnost a vyhrožuje mi a ne já jemu... konečně..." zazubil se a prohrábl si svoje divoké kudrny.
"Možná působí děsivě, ale líbí se mi. Konečně někdo kdo má koule a srdce na svém místě," zašeptal sám sobě. Vzápětí se zarazil, když si uvědomil, že to dělá znova. Starý návyk z osamění, kdy často k sobě nahlas mluvil, aby měl pocit, že není sám. Zavrtěl hlavou a zvedl ze země svůj otrhaný batoh a kytaru ve velice obnošeném pouzdře.
"Tohle bude jízda," zašeptal do ticha, než vyrazil do spodního patra, kde se měl setkat s Emilií, aby mohli vyrazit na jejich společný víkend s Tomasem.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jinak mám pro vás malé překvapení jsme v polovině příběhu a vzhledem k tomu, že jsem v poslední době měla málo času na psaní a forum jsem zanedbávala, tak jsem se rozhodla, že pro vás nafotím nové fotky našich hrdinů a přidám k nim nějaké zajímavosti, co ještě nevíte



S příchodem Petra jsme se dostali do plné sestavy, kterou jsem plánovala od samého začátku, takže jsem moc ráda, že jsme se konečně dostali až sem k druhé polovině příběhu vám mohu slíbit, že nás čeká ještě opravdu hodně věcí možná některé věci prokouknete dřív, možná ne každopádně vám budu stále házet vodítka, jak to jen půjde a poradím vám jen, že ne vždy musí být všechno, tak jak se hned zdá

Ale teď už k zajímavostem snad se vám budou líbit  



- jeho největším snem je se postavit před Kádinkovi a nemít z nich strach
- v budoucnu by si přál být archeologem nebo pianistou
- v poslední době je často k vidění na stromech, kde se snaží cítit svoji svobodu



- je nejstarší ze sourozenců (technicky by jí mohlo být kolem 28 let)
- je starší než Tomas a to cca kolem 4 let
- je nejrozumnější ze sourozenců a kdysi se jí přezdívalo mozek Dvořákových



- je nejmladší ze sourozenců a je vyšší než Emilie (ale jen o kousek )
- občas bývá empatičtější než Emilie
- bojí se psů



- Simonovi je cca 30 let
- není známo, že by měl z něčeho přímo strach, mimo to, že se bojí, aby nebylo ublíženo těm co miluje
- stále se nenaučil tančit a tajně doufá, že svatební tanec prostě nějak přechytračí



- je nejstarší mladý dospělý v příběhu, je mu kolem 32 let a je také nejvyšší
- má jednu sestru
- žije v maličkatém domě plném knih a velkým kávovarem



- Anežka je nejmenší ze všech dospělých v příběhu
- je asi o 2 měsíce mladší než Tomas
- někdy se zdá, že téměř opovrhuje všemi mimo Větrnov, ale není to přímo tak



- Stefan si téměř nikdy na nic nestěžuje a to ani tehdy, když mu doslova dochází dech (naopak se řídí heslem: jen víc a hlouběji...)
- nebojí se smrti
- bojí se pavouků



- je velice introvertní, ale práci ve škole miluje
- má slabost pro Stefana, i když by to nikdy nahlas nepřiznala a bydlení s ním považuje za velkou chybu



- Petr je prostřední ze sourozenců
- umí střílet ze zbraně a dobře se pere
- rád hraje na kytaru a zpívá



- Jamie se zoufale snaží dostat pod pokličku Tomase
- zatím neměl čas randit a v okolí ani není nikdo kdo by se mu líbil (mimo Anežky maličko )

A taky pár fotek našich párů













A pro porovnání velikost Antonína a Tomase

Super pokračování překvapilo mě v mnoha ohledech. Bylo vtipné, jak Paty skočila na Simona jak má sevřené ty ruce za zádama Perfektní Překvapil mě i způsob, jakým Simon mluvil s Petrem (i když se to dalo čekat a přesně to odpovídá jeho charakteru, ale trochu jsem čekala, že mu bude tykat) - je ale super, že na Petra udělal dobrý dojem, protože se snaží Emílii a Paty chránit. Já myslím, že si navzájem sednou, i když jsou jiní. Dále mě překvapila Petrova proměna, je to dost nezvyk po těch rozcuchaných vlasech a ofině A úplně nejvíc mi vyrazilo dech, že Tomas souhlasil s tím výletem jen tak! Čekala jsem větší komplikace. Hlavně, aby mu to přišlo k duhu. A ještě ten začátek a Emíliiny úvahy - občas může být dost bolestné takhle přemítat o tom, co mohlo být jinak, kdyby se něco stalo nebo nestalo. Je možné, že by měla rodinu a byla by šťastná, ale to není její život, jenom představa. A určitě je dobře, že spolu Paty a Emílie přišly zrovna na tohle místo, vždyť zachránila Tomase a Paty tady našla konečně normálního partnera. Emílie to sice má s Tomasem (nebo Antonínem?) těžší, ale věřím, že se to dá do pořádku

A hrozně moc se mi líbily i fotky na závěr a tyto zajímavosti o našich oblíbencích díky, že sis s tím dala takovou práci Moc krásně nafoceno A taky se mi moc líbí, jak máš vymyšlené názvy kapitol Jdu si ještě jednou vychutnat fotky

Kdyby tak Emilie podllehla spíše srdci než rozumu, podobně jako Patricie, myslím, že zbytečně moc o všem přemýšlí ... Přece nemůže o lásce tvrdit, že jen oslabuje ? Patricie je jiný živel, když se zamiluje, tak takřka bez zábran, jak je vidět, že ano Setkání Petra se Simonem mě napřed trochu vyděsilo, ale dopadlo to dobře, tak snad se spřátelí. Jsem moc zvědavá, jak dopadne ten víkend !
A co se týče těch shrnujících fotek a informací - máš to moc dobře propracované, Lucisab ! Všechny postavy Tvého příběhu jsou tak různorodé, a přitom se navzájem doplňují a zapadají do sebe jako kostky stavebnice ! Těším se na další díl !

Hello, popravdě Simon nemůže Petrovi zapomenout, jak zmizel a nechal holky napospas osudu   . Je tedy vůči němu nedůvěřivý a chtěl mu svojí chladností dát najevo, že si z něj dělat blázny nebude. Jinak doufám, že se ti Petr líbí s novými vlasy původně měl přijít i o vousy, ale on bez nich vypadá divně... udělala jsem ho jako kombinaci Emilie s Patricií a díky tomu má Patriciin nos a pusu, kterou má dál od nosu... takže bez vousů vypadá trochu divně    navíc jsem mu schválně dala oči blízko u sebe (ale jen tak, aby nevypadal hrozně...) a bez těch vousů vynikne z nějakého důvodu i tohle    jinak bude tam i vysvětleno, jak nakonec k tomu Tomas svolil    a co se týká Tomase a Antonína, popravdě Antonín by pro Emilii byl jednodušší partner než Tomas (Antonín by s ní byl schopen být v podstatě hned, ale s Tomasem je to horší...) každopádně hlavním párem jsou pořád Tomas s Emilií a to ať už to dopadne jakkoliv   . Mám velkou radost, že se ti fotky líbily i popisky k nim   . Jinak názvy dílů občas vymýšlím doslova na koleni, tak jsem ráda, že se ti líbí i tohle. Moc ti děkuji za krásná slova    

Ludmi, máš pravdu, že Emilie o všem moc přemýšlí to Patricie by se na jejím místě jednoduše na Tomase vrhla a na nic by se ho neptala    chudák by pak ani nedokázal vytáhnout svoje démony z krabice    jinak mám moc velkou radost, že se ti také shrnutí líbilo a také za krásná slova, moc si jich vážím  


90.část - Podivíni

To staré auto toho zažilo již příliš. Skoro se zdálo, jako kdyby už nemělo sílu dál vést své majitele. Petr ztěžka držel ošuntělý volant a několikrát věnoval starostlivý pohled na místo spolujezdce. O několik hodin později, tak byli oba cestující rádi za cílovou rovinku jejich cesty.



"Emí..." vydechl Petr a znova stiskl volant ve svých pažích.



"Já vím, Péťo... jen co se vrátím, tak zavezu auto do servisu... někdy takhle zlobí," snažila se ospravedlnit svého veterána.
"Je to auto po mámě a mám ho taky moc rád, ale už není jako dřív. Bojím se, že tě někde nechá viset... má vůbec technickou?"
"Má... ještě před několika měsíci bylo v relativně dobré kondici..."
"Pomůžu ti s ním, Emí... můžu se na něj pak podívat až trochu vychladne, ale nejsem dobrý automechanik. Vím, jak se mění olej, ale..." rozhodil rukama.
"A s ním jste sem přijeli?"
"Nic jiného nám nezbylo... tohle auto nikdo z věřitelů ku podivu nechtěl..."
"Když jsem ho viděl naposledy, tak bylo víc rezavé než jiné... Podivín mu prospěl díky novému laku, ale jinak je to pořád třicetileté auto... ani se nedivím, že nebylo zrovna na horní příčce seznamu... je to sice starý veterán, ale tak jak si ho pamatuji ještě v Krasohlídkově, tak mohl mít hodnotu tak maximálně 500 simolenů... jsem rád, že vás sem dovezlo v pořádku... tolik kilometrů... musel se vám hrozně rychle začít vařit motor..." vydechl těžce.



"Ani ne tolik. Musely jsme párkrát zastavit a nechat ho vychladnout, ale nebylo to ještě tak hrozné," pokusila se zastat starého vozu. Petr si promnul spánky, než bez jediného slova vystoupil z auta. Ze zadní částí dopravního prostředku vyjmul Emiliin kufr a svůj vlastní ošuntělý batoh. Emilie si prohlédla jeho skromný majetek a do jejích očí se vehnaly slzy. Bylo zvláštní ho vidět s takovými věcmi. Dříve takový Petr nebyl, jeho styl byl vytříbený, i když ne přímo snobský. Její jediný bratr se uměl dobře obléknout a i nyní když ho viděla v kožené bundě, ze které odpadávaly kusy koženky, byla si jistá, že se snažil vypadat co nejlépe.



"Co myslíš, že nás tady čeká?" Pronesl klidným hlasem s pohledem upřeným na budovu před sebou.
"Řekla bych, že nás čeká další pokus o vymýcení Tomasových démonů... tentokrát od jiné osoby," zavrtěla hlavou.
"Takže tohle všechno nepovažuješ za dobrý nápad."
"Myslím si o tom spoustu věcí a mimo to i to, že tenhle víkend rozhodně nevyřeší Tomasovi problémy. Spousta lidí si myslela, že ho může zachránit, najít způsob, jak ho z toho všeho vyvléct, ale situace se má tak, že to není tak jednoduché jak to vypadá. Tohle všechno není film a my nejsme hrdinové žádného příběhu. Nestojí nad námi žádný autor, který by ovládal náš svět a případně zařídil podle svých úmyslů další události v lepší prospěch nebo naopak v horší... a Tomas není žádný hlavní hrdina, na kterého by mohl čekat zázrak..." pronesla prudce jedním dechem. Petr si ji změřil.
"Dřív jsi věřila na víc věcí, Emí. Já si naopak myslím, že by nás mohl ještě nějaký zázrak čekat a nezáleží na tom jestli nás někdo ovládá nebo co. Prostě si zkus tenhle víkend užít, ať už nám přinese cokoliv. Navíc jak jsi sama řekla... pokud se tady Tomasovi nebude líbit, tak jednoduše odejde. Nic horšího se nemůže stát," vydechl ve snaze, svoji očividně rozhozenou sestru upokojit.
"Možná máš pravdu..." zašeptala. Petr si posunul otrhanou kšandu blíže ke svému krku a jemně uchopil obličej své sestry do svých dlaní.
"Poslouchej mě, vím, že všechno co se stalo ti vzalo vítr z plachet a i tvoje naděje, ale... nesmíme zapomenout na to, že i když se nám nedaří a máme pocit, že se svět hroutí, tak jsme tady pořád jeden pro druhého." Emilii se zamlžely oči.
"To říkával táta," pronesla tiše. Petr se usmál.
"Už ani nevím... skoro jsem si na něj zakázal myslet. Zničil jsem jeho dílo a stáhl jsem vás sebou. Vy jste mi odpustily, ale já... nevím kdy si dokážu odpustit co se stalo. Ale vím, že už nechci utíkat. Chci být tady, držet vás u sebe a být zase rodina." Emilie si položila svoje čelo na to jeho.
"My už jsme rodina... vždycky jsme byli," vydechla třesoucím hlasem. Petr jí vtiskl polibek na čelo, než od ní odstoupil a uchopil její kufr do své ruky.
"Takže vzhůru dovnitř," zavelel se širokým úsměvem, který jen těžce zakrýval bolest kterou v sobě nosil on sám.
"Péťo," zašeptala, když si daného úkazu všimla. Petr ale zavrtěl hlavou.
"Dost smutných rozhovorů, pojďme spolu bojovat za Tomase Parkera," odvětil divoce, než se vydal do budovy s Emilií v patách.



"Kdo jste?" Uvítala je mladá žena na recepci.



"Petr a Emilie Dvořákovi," odvětil Petr s pohledem upřeným do jejích modrých očí. Blondýna se usmála.
"Posaďte se, Kryštof už na vás čeká," vydechla jemným hlasem.



"Je skvělé, že se mohlo tohle všechno uskutečnit. Můj bratr si přál pomoci vašemu příteli od dob, kdy se dozvěděl o jeho případu."



"Vy jste Kryštofova sestra?"



"Ano, jsem Anna, jeho nejmladší sestra."



"Mohu se jen zeptat?" Ozval se Petrův hlas.
"Samozřejmě."
"Proč mu tolik toužil pomoci?"
"Doslechl se o jeho případu jako vlastně všichni a vzpomněl si na svoje vlastní zkušenosti. Je jasné, že každý z nich prožil jiný psychický šok, ale... jistě pan Parker nepoznal někoho kdo by zažil také únos a další věci s tím spojené," poslední slova pronesla těžkým hlasem. Petr si ji změřil. Její pleť byla křídově bledá a když se zmínila o únosu, skoro se zdálo jako kdyby byla její kůže ještě světlejší než předtím.
"A kde je teď Kryštof?"



"Bude někde tady v penzionu. Zavolám mu, aby za vámi přišel."
"Počkáme na něj tady..." vydechla Emilie. Petr si změřil Annu změřil pohledem muže, který se naučil nedůvěřovat hned každému.



"A nemá tohle všechno nějaký háček?"
"Jaký by to mělo mít háček?"
"Však vy víte... každý si bod háčkami představuje něco jiného... protislužbu nebo něco na ten způsob například."
"Kryštof od vás nic nechce, to mi věřte. Nemá v plánu od vás chtít nějaký profit nebo službu, jak říkáte. Vím, že je divné v Podivíně narazit na někoho kdo chce jen tak nezištně pomoci druhému, ale věřte mi, že mého bratra zasáhl případ pana Parkera. Nic dalšího v tom není..." Petr si prohrábl své divoké kudrny.
"Dobrá..." vydechl.



"Je vidět, že i vás něco trápí, ale nemusíte mít obavy, pane Dvořáku. Můj bratr je ten poslední co by chtěl vám nebo snad panu Parkerovi ublížit. Počkejte až se s ním seznámíte," usmála se na něj.
"A nejde tady o nějakou sektu?" Anna se zatvářila zmateně než se zasmála.
"Ne, to opravdu ne. Nemusíte si dělat starosti."
"Jsem rád, že jste tady!" Ozval se za nimi přátelský hlas. Emilie s Petrem se zvedli ze svého místa, když za sebou zřely blonďatého muže se smutnýma očima. Pomalým krokem k němu přistoupili.



"Vy jste Kryštof?"



"Ano, jsem Kryštof Havlín," podal jí pravici a usmál se. Ten úsměv... nevěděla proč, ale z nějakého důvodu jí připomínal Tomase. Podobně jako drobná jizva, která se téměř ukrývala v jeho obočí.
"Emilie Dvořáková a to je můj bratr Petr," zašeptala tiše zatímco z něj nespustila oči. Ten pocit, který z něj měla byl tak zvláštní, že si nebyla jistá, jak ho pojmenovat.
"Jsem rád, že jste tady," vydechl blonďatý muž.

Je vidět, že naše děvčata mají úplně jiné starosti než údržba auta, ale hlavně, že dojeli ! Prostředí vypadá velmi krásně, nové postavy jsou sympatické, tak snad ten pobyt pro naše hrdiny dopadne dobře. Už se těším na další díl !

Super díl, to jsem ráda, že jim nevypovědělo auto po cestě tam Tomas by to měl bez Emílie moc těžké a určitě by to nezvládl. Ta budova se ti moc povedla vypadá to tam krásně. Té recepční to moc sluší v jejím oblečení a snad opravdu jde o nezištnou pomoc - ani mě nic jiného nenapadlo (negativního, kromě toho, že se tím zjitří Tomasovy vzpomínky, tak proto je to riskantní) - ale jak se zeptal, jestli nejde o sektu, úplně ve mně zatlo protože co kdyby? Zajímalo by mě, co by mu odpověděli, kdyby to sekta byla. Přece by to nepřiznali. Kryštof opravdu má smutné oči. Doufám, že i pro něj bude tohle setkání prospěšné. Opravdu si neumím představit, jaké to musí být pro tyto oběti takových zločinů je mi jich tak líto.
Jinak Petr se mi líbí i s těmito vlasy samozřejmě všechno máš moc krásně vymyšleno! Těším se na další díl

Holky moc děkuju za všechny komentáře jsem moc ráda, že se vám líbí nové prostředí teď aktuálně chystám další novou lokaci do Nervózního a dává mi to dost zabrat (to je tak když si vymýšlím do příběhu něco, co v simíkách není ani v jediném náznaku ) pak bych ještě chtěla postavit další část Větrnova snad všechno dokážu zařídit tak aby to vypadalo dobře

Ludmi, máš pravdu, že teď holky zrovna moc neřešily svoje auto

Hello, no je pravda, že kdyby to skutečně byla sekta, pak by to její stoupenci nejspíš sektou nenazývali každopádně pravdou je, že Kryštof měl skutečně špatnou zkušenost jako Tomas a také jako dítě mohu jen říct, že vám všem o tom určitě ještě něco sám poví


91.část - Oslňující temnota

Později se nově vzniklá trojice posadila na pohovce v lobby.



"Jak jste se dozvěděl o Tomasovi?" Kryštof zvážněl ještě více, pokud to bylo možné.



"Slyšel jsem o něm v televizi a novinách. Myslím, že není nikdo kdo by o něm nevěděl, ale chápu vaši nedůvěru." Odvětil tichým hlasem. Emilie se dlouze nadechla a pohlédla na jeho ruce, které se třásly. Kryštof si všiml jejího pohledu, proto pevně semkl svoje kolena.
"Třesou se mi... už hodně dlouho... je to ještě z dob, kdy jsem byl... však vy víte," zavrtěl hlavou.



"Účastníte se ještě i sám nějakých sezení?"
"Jednou za měsíc chodím k paní Šimonové, možná ji znáte."
"Bohužel ne, ale... je vám skutečně lépe?" Vydechla jemně. V Kryštofových očích se objevilo něco zvláštního, než se pokusil o úsměv.



"Je mi lépe, když by jste mě viděla tenkrát... ani bych s vámi nemluvil. Lidská duše je hodně složité zařízení... ale jsem rád, že už mám všechno za sebou. Dnes jsem šťastně ženatý a i mnohem lépe spím. V minulosti jsem přišel na to, že pokud dokážu o svých potížích mluvit, pak se s nimi i lépe vyrovnán. Dříve jsem měl pocit, že jsem si za všechno mohl sám a také, že nikoho můj vlastní osud nezajímá. Vynechme teď tisk a veřejnost, ta přehnaná publicita mě spíše ničila," pronesl klidně.
"Je mi jasné, že to pro vás nebylo zrovna dobré..."
"Neměl jsem ani dobré zázemí v rodině, otec se mě zřekl, matka skončila ve vězení spolu s mým strýcem, který se mě snažil vyléčit z dyslexie po svém... ale budu vám všechno řádně vyprávět až s Tomasem, mohu mu tak říkat?"
"Myslím, že Tomovi to vadit nebude. Nemá moc rád formality," odvětila Emilie a měřila si muže před sebou. Tolik z něj cítila... vnímala z něj obavy, jistou sklíčenost, kterou jeho hlas nabral, když mluvil o vlastní minulosti. I tak však přes bolest co mu to muselo působit s ní o tom dokázal mluvit a hledět jí do očí. Nebyl sice tak dlouho v pekle jako Tomas, ale jeho týrání bylo horší v tom, že mu utrpení působila jeho vlastní rodina.



"Já také ne, popravdě. Chci mu předat, to co jsem se naučil. Viděl jsem ho v televizi na té akci ve Větrnově a bylo to jako kdybych se díval sám na sebe. Znám moc dobře ten pocit, když máte pocit, že jste jen divák ve vlastním životě... jako kdybyste stáli daleko od svého těla, připoutaní neviditelným provazem k jeho nitru, ale přesto jste dokázali cítit jen něco... jen ty nejsilnější pocity, což je v nečastějším případě bolest, strach... nebo touha. Dlouho trvalo než jsem se odhodlal někoho z vás vyhledat. Dohnal mě k tomu až jeden článek, který vyšel kvůli Kádinkovým. Až pak jsem se rozhodl kontaktovat Tomasovo okolí... nejsem rád středem pozornosti, ale pokud budu moci... rád pomohu. Mluvil jsem už s několika lidmi s traumaty a ti byli nakonec rádi za rozhovor se mnou... pak proč by nemohl i Tomas? Nepovažuji se za boha nebo snad někoho kdo dělá zázraky, ale pokud mu moje zkušenosti mohou přinést alespoň nějaký klid navíc, pak jsem tady," pronesl velice tiše.
"Je to od vás milé. Věřte mi, že bych i já sama ráda viděla u Tomase nějaký hlubší pokrok."



"Vím, vy jste psycholožka a také jste to vy, která ho dostala z pekla a za to vám patří můj obdiv, ale... jestli vám mohu něco poradit... nevzdávejte to s ním, i když to s ním bude vypadat jakkoli špatně. Já sám jsem měl období kdy jsem každého od sebe odkopával a chtěl jsem být jenom sám, ale skutečnost byla taková, že jsem to vlastně nikdy nechtěl. Když je člověk sám, je to všechno horší... mnohem horší. Potápíte se ve vlastních démonech a nevíte co máte dělat... nerozumíte sama sobě ani svým pocitům. Máte strach a přejete si svoji bolest jen ukončit." Emilie zamrkala. Skoro z něj slyšela Tomase. Bylo možné, že by mu mohl Kryštof skutečně rozumět, že by mu mohl více pomoci než ona sama? Jako někdo kdo si také prošel peklem?
"Tak jsem tady!" Ozval se vedle nich hlas. Všichni se ohlédli, když před sebou zřeli rusovlasou ženu.



"Anežko!" Zvolal Petr šokovaně.



"Umím se doslova plížit když na to přijde," pronesla sebevědomě.
"A... kde je Tomas?" Vykoktala stále vykolejená Emilie.



"Venku se rozhodl, že sem teď nepůjde. Potřebuje se nadýchat čerstvého vzduchu."
"Takže na něj budeme čekat," vydechl Kryštof klidným hlasem.



"Možná se objeví možná také ne, je to Tomas a přijde až to sám uzná za vhodné. To jsem vám už vysvětlovala." Odvětila Anežka pevně. Kryštof přikývl.



"Také ho nemám v plánu někde hledat, přijde až bude sám chtít," odvětil tiše. Anežka uznala přikývla.
"Líbí se mi váš přístup, možná si takhle i s Tomem promluvíte," mrkla na něj.
"Ale nesmí se na něj sahat," ohlédla se k blonďatému muži, Emilie. Petr si pročísl vlasy.
"Holky... myslím, že náš hostitel asi nesahá na každého cizího člověka, kterého potká..." pronesl.
"Ale na cizí lidi se sahá, například se jim podává ruka. Většinou ani to Tomas nezvládne..." Odvětila Emilie. Petr se naklonil jejím směrem a pohladil ji po ruce.
"Klid Emí, tenhle víkend nemusí být nutně katastrofa. Dáme si všichni prostě jen spoustu prostoru. Opatrní budeme samozřejmě všichni pořád a to včetně mě..."
"Proč si budeš dávat pozor ty?" Zeptala se ho, s jistou dávkou výzvy v hlase, Anežka.
"Protože já se vždycky dívám, co se kolem mě děje," mrkl na ni a zvedl se z pohovky.
"Nechceš se projít, Emí?" Emilie přikývla.
"Dobře," vydechla jemně, než vykročila do neznáma s bratrem, kterého získala zpátky teprve před několika dny.

Padla tma, která zakryla všechno v dalekém okolí, když se Emilie vydala znova do neznámého prostoru...



Možná měl Petr pravdu... možná se se vším až příliš stresovala... možná měla prostě jen mlčet a užívat si pobyt a... čekat na Tomase. Tomas... kde jen byl... kde se mohl ukrývat? Ani Anežka nedokázala odhadnout, kde by mohl být a všichni si slíbili, že ho hledat prozatím nebudou... ale ona... jak ho mohla nechat jen tak být? Čelit samotě zcela sám? Skoro si dokázala představit, jak jeho duše zaplavovala nyní stejná temnota jako vládla nyní venku. Dlouze se nadechla, než něco zaslechla. Šumění vody... vody... Tiše se vydala za zvukem...



Její srdce se zastavilo, když zřela jemný vodopád ukrytý pod nánosem stromů a rostlin. Byl snad součástí penzionu? Urovnala si několik pramenů za uši, než instinktivně roztáhla ruce od sebe. Skoro to působilo jako kdyby chtěla daný úkaz obejmout. Chladnější vítr se nesl od vodopádu a hladil její duši tím nejjemnějším způsobem. Téměř tak zapomněla proč sem zabloudila... proč tady byla? Kvůli ní samotné? Nebo skutečně kvůli Tomasovi? Zavrtěla hlavou. Záleželo snad na tom?  Vzhlédla k obloze, kde konečně zřela...



...hvězdy, které vyklouzly z pevného sevření temnoty. Dlouze se nadechla a objala se oběma rukama.
"Kde jsi?" Zašeptala jedinou otázku, která vyvěrala z její duše jako zázračný pramen uprostřed pouště. Odpovědí jí byly zvuky noci. Možná tu nebyl... možná se skrýval na jiném místě... možná se s tím prostě měla smířit. Sklonila hlavu, než jí hlavou proběhl impulzivní nápad, který se rozhodla zrealizovat.



Vždycky byla rozumná... možná až příliš...



...a často díky tomu zapomínala jaké je to být skutečně ženou. Dlouze se nadechla a nechala chladný vzduch obejmout její starostmi obtěžkané tělo. Zavřela oči, než sestoupila do studené vody jen ve spodním prádle.



Několikrát obeplavala nepříliš velké jezero aniž by dokázala spustit oči z průzračné tekutiny, která hlučně dopadala na vodní hladinu.



Emilie vždy věřila spíše faktům než snům o to spíše se v poslední době ztrácela v tom, co se jí honilo hlavou. Mohla za to snad její zapovězená láska k muži, kterého měla chránit po profesionální úrovni?
"Měla bych na to přestat myslet... měla bych... měla..." opakovala si sama sobě jako mantru. V ten moment ve své mysli spatřila obraz své pratety a zaslechla ve svém podvědomí hlas své sestry. Zavřela oči a nechala se pohltit nepříliš starou vzpomínkou.

"Nikdy nebyla šťastná..." podotkla Patricie smutně, když jí Emilie vše vypověděla.
"Myslím, že dokázala hledat štěstí v jiných věcech," pokusila se jí upokojit její starší sestra.
"Magdalena Emilie Vondráčková... jmenovala se jako ty... a ty... taky miluješ Parkera... je to osud," vydechla prudce s vážným pohledem. Emilie zavrtěla hlavou.
"Na něco takového nevěřím..."
"Nebo možná spíš nechceš věřit. Možná jste mnohem více propojené aniž by jsi to věděla."

Prudce zavrtěla hlavou. Otevřela oči ve chvíli, kdy se před ní něco vynořilo z vody. Vykřikla a rozmáchla kolem sebe v panice rukama. Svoje počínání zklidnila až ve chvíli, kdy spatřila jeho obličej, po kterém stékaly velké kapky vody.



"To... To... Tomasi!" Zvolala šokovaně. Tomas si odhrnul mokré vlasy z obličeje, než z jeho úst vyšla jediná slova.
"Emilie... co tady děláš?"

Myslím, že Kryštof bude Tomasovi rozumět, taky si zjevně zažil svoje, a navíc od vlastní rodiny Emilie má můj obdiv, vyrazit sama do neznámé temnoty a takřka nahá se koupat v jezírku s vodopádem (mimochodem krásně stvárněném ) A kdepak se tam vzal Tomas ?

Chudák Kryštof - musel si projít strašnými věcmi a je samozřejmě jedině dobře, že na Tomase nebudou tlačit, potřebuje svůj čas. Ani si neumím představit, jak hrozně náročné to pro něho musí být (i pro Kryštofa). Když se Emílie vydala na procházku sama, tak jsem si myslela, že někde na Tomase narazí - protože kdo jiný by ho mohl najít, nejlíp mu rozumí (i když Anežka taky)... má v sobě na něj jakýsi kompas - ale nečekala jsem, že to bude takovým způsobem a rozesmálo mě, jak se z toho rozkoktala tohle je tak krásné setkání - ten vodopád je nádherný nemůžu se vynadívat! Strašně moc se ti to povedlo

Holky, moc děkuju za krásná slova a moc mě těší, že se vám můj vodopád líbí popravdě jsem původně hledala nějaký na internetu, ale nic se mi nelíbilo (našla jsem i tutorial, jak si jeden postavit, ale to bylo ve výsledku jen hraní s úrovněmi a barvení zeminy ) takže jsem zaimprovizovala a dala jsem do sebe dvě Jumbokovy sochy ze hry, aby to nebyl jen nějaký "čůrek" zakryla jsem základnu soch vodními rostlinami a překryla vršek ohnutými stromy v mých myšlenkách by měl být o něco větší, ale jsem ráda aspoň za tohle takže mám opravdu moc velkou radost, že se vám moje improvizace líbila

Ludmi, máš pravdu, že je Emilie odvaha já sama bych se hrozně bála, ale je pravda, že nad tím tolik v té chvíli nepřemýšlela

Hello, je pravda, že má Emilie na něj nějaký radar chudák Tomas, ani zalezlý pod vodní hladinou neunikne jejímu kompasu ale je pravda, že je lepší, že ho "vylovila" ona než kdyby to byl někdo kdo se o to místo stará



92.část - Šumění vodopádu



"Já... já... já...," hlas se jí zadrhl v hrdle. Zatímco její oči těkaly mezi jeho očima a vlhkou pokožkou jeho ramen, do kterých se nyní opíral studený jas měsíce.
"Nic neříkej... je to vlastně jedno. Jsem tady protože jsem chtěl být sám... takže..." zavrtěl hlavou a bez jediného dalšího slova se k ní otočil zády, čímž jí ukázal svoje jizvy, které se klikatily na jeho zádech jako hadi.
"Tomasi!" Zavolala na něj a natáhla k němu paži ve snaze mu být blíže. Prudce zamáchala nohama až její chodidlo o cosi zavadilo. Vyjekla bolestí a prudce sebou škubla. Tomas se otočil za zvukem a bezmyšlenkovitě doplaval k ní a přitáhl si ji k sobě.



"Co se děje?" Vydechl do její tváře. Emilie zalapala po dechu a instinktivně se chytila jeho ramen.
"Já..." Emilie nebyla najednou schopna jediného slova. Byl tak blízko... tak moc blízko a jejich holá kůže se otírala o sebe v nebezpečné blízkosti, která hrozila, že ji popálí. Polkla a zahleděla se do jeho šedivých očí, ve kterých mohla spatřit otázku, kterou nedokázala rozluštit.
"Tomasi..." zašeptala jeho jméno. Tomas pevněji semkl její pas a pomalu spolu začali plavat v průzračné vodě.



"Proč tady vůbec jsi?" Zeptal se jí.
"Chtěla jsem se projít," odvětila. Tomas přikývl.
"A jak... jak... jak tě Anežka přemluvila, aby jsi sem šel?"



"Přemluvila? Myslíš spíš donutila. Nechtěla jsem sem jít, ale nedala mi na výběr."
"Tomu nerozumím..."



"Řekla mi, že ztratím její důvěru i podporu, pokud jí dám košem. Je přesvědčená o tom, že ten Kryštof, mě může spasit..."
"Ty si myslíš, že by ti rozhovor s ním nemohl něco přinést?"



"Nedokážu si představit, že by mě pár slov dokázalo dostat z toho všeho. Nevěřím na pohádky, Emilie... už nejsem dítě..."



"To vidím... chci říct, to vím... já... nic... no..." koktala.
"Co je to s tebou? Běžně jsi mnohem více výřečná, respektive... přijdeš mi nějaká jiná," vydechl a přiblížil k ní svůj obličej jako kdyby dokázal díky pevné blízkosti očního kontaktu rozeznat, co se jí honí hlavou.
"Já... no... nic... nic... jen... je mi už trochu zima," pronesla první slova, která se jí dostala na jazyk. Tomas zamrkal.
"Pak by jsi měla jít ven z vody..."
"Já... já..."
"Emilie... já ti nerozumím..."



"Já sobě taky ne. V poslední době je pro mě těžké přemýšlet o některých věcech..."
"Mohu za to já?" Emilie sebou cukla. Nemohla mu to říct, nesměla... jak by také mohla? Říct mu, že se do něj zamilovala? Jak by na to mohl reagovat někdo jako on? Jeho duše byla sice roztříštěná, ale nadále byla čistá. Věděl by vůbec co by dané slovo pro něj mohlo znamenat?
"Ne, vůbec ne..." zalhala mu nepřesvědčivě. Tomas zamrkal, než ji pustil.
"Jsem špatná společnost pro každého, to je pravda. Bude lepší když půjdeš," vydechl tiše, zatímco hleděl do vodní hladiny. Emilie pootevřela ústa, ale vzápětí je zase zavřela. Co mu měla povědět? Co? Co by bylo nejlepší?
"Ty nejsi špatná společnost... já považuji tvoji přítomnost za něco výjimečného..."
"Emilie... cením si všech lidí kolem sebe, ale možná byste mě měli prostě nechat být. Bude to lepší i pro vás... já nejsem žádný středobod, ani hlavní hrdina ničeho. Nechci abyste všichni čekali, jak dopadnu a nechci, aby se za to někdo cítil vinný. Nejsem tak důležitý, ačkoliv si mě někdo tak vysoko staví a... není mi to příjemné. Všechna ta pozornost a..." zavrtěl hlavou, neschopen pokračovat ve svých slovech.



Stromy nad jejich hlavami zašuměly zvláštním způsobem, který dával najevo, že se mezi nimi nacházely i jejich druhové s listy. Emilie zavrtěla hlavou. Letmo se dotkla jeho ramene. Tomas sebou cukl, ale její dlaň nesetřásl.
"Neber sám sebe jako někoho podřadnějšího než jsou ostatní. Ty jsi výjimečný a ostatní lidé také. Každý je něčím jedinečný a to z každé osoby na světě dělá hlavního hrdinu jeho vlastního příběhu. Tvoje trauma z tebe nedělá zlého nebo snad vadného člověka. Máš šanci na to být šťastný, tak si ji neber," vydechla. Tomas se dlouze nadechl.
"Ale já nevím jak by pro mě mělo vypadat štěstí. Nedokážu si ho ani představit. Někdy mám pocit jako kdyby se mnou všichni jednali jako v rukavičkách a to... nerozumím tomu. Mají pocit, že vybuchnu pokud mě někdo něčím urazí. Někdy bych se prostě chtěl odstěhovat hodně daleko, kde by nikdo nevěděl co se mi stalo, ale zároveň... vím, že bych odešel od lidí co mě považují za čínský porcelán, ale... od svých problémů bych neutekl. Pořád bych byl stejně rozbitý jako teď... pak si uvědomím, že nemám úniku před ničím... před lidmi co se mi snaží vetřít do přízně, po osoby co mě mají skutečně rádi a za každou cenu se mě snaží vodit po jejich tzv. správných cestách... neuteču před tímhle vším. Před Podivínem, před Grimem, před stínem Nervózního Jedince... před Kádinkovými. Budou pořád tady stejně jako já... Tomas Parker z rozpadajícího Větrnova, který ani úředně neexistuje, stejně jako můj klid... bože můj... neměl bych tolik mluvit. Musím jít," vydechl prudce. Divoce se vydal na úprk z její přítomnosti. Ve vlastním rozpoložení si tak neuvědomil jejich blízkost, když se rozpřáhl a omylem Emilii kopl do kolene.
"Au!" Zaprotestovala. Tomas sebou cukl, vědom vlastní chyby, ji znova chytil do náruče.
"Promiň," zašeptal, než ji k sobě přitiskl a doplaval s ní ke břehu. Opatrně ji umístil do jemného podrostu a letmo se dotkl jejího kolene na kterém nebylo viditelné žádné zranění.



Emilie sledovala jeho světlé paže na svém koleni a vnímala letmé mravenčení v místě, kde na ni sahal. Proč se jí v hlavě honilo tolik věcí? Soustřeď se... soustřeď se... nutila svoje racionální já k práci. Nesměla si představovat jaké by bylo dotknout se jeho vlhkých vlasů a setřít mu z tváře kus nějaké rostliny neznámého původu.
"Promiň, někdy jednám hodně unáhleně. Nechtěl jsem ti ublížit."
"Nic... nic mi není... nic se nestalo," vydechla nervózně, zatímco tajně doufala, že nedokáže spatřit její ruměnec. Znova se dotkl její nohy, čímž vypustil do jejího těla další zásah elektřiny. S námahou se nadechla. Tomas na ni pohlédl. Chladná šeď jeho očí se nyní zdála hřejivější jako kdyby... kdyby... Emilie zrudla ještě více pokud to bylo vůbec možné a prudce mu vytrhla svoji nohu z rukou. Zacouvala od něj. Tomas se zatvářil zmateně.
"Já... já..." koktala. Její společník ještě více zvážněl.
"Máš pravdu, měl bych jít pryč... prostě zmizet... já..." zavrtěl hlavou. Emilie pootevřela ústa.
"To... to neříkej... Tomasi..." vydechla rychle. Tomas si pročísl vlasy, ale jeho zraky nadále směřovaly do země.
"Tome..." zašeptala, než se instinktivně zvedla a po kolenech došla až k němu. Pomalu zvedla jeho smutný obličej a přiměla ho, aby se na ni znova zahleděl.



"Nechci, aby jsi zmizel. Sice mě mrzí Anežčin způsob, jak tě sem dostala, ale... jsem hrozně moc ráda, že jsi tady."



"Opravdu?" Vydechl tichým hlasem, který mohla slyšet jen ona. Věnovala mu jemný úsměv.
"Ano... bála jsem se, že nepřijdeš, že... že nebudeš chtít, ale... jsem ráda, že jsi tady. Přímo tady..." Tomas zamrkal. Jeho srdce bilo jako těžký zvon v kostelní věži. Ve svém nitru cítil, že tím přímo tady myslela něco... něco... něco výjimečného čemu trochu rozuměl, ale zároveň... přitiskl obě svoje dlaně na její boky. A hleděl na její tvář... tolik ho to k ní táhlo. Připadal si polapený, ztracený... možná více než kdy jindy.
"Emilie," pronesl její jméno, než ji uchopil za pas a stáhl ji na sebe.



Emilie překvapeně vydechla, když se najednou ocitla na jeho těle. Jeho široké dlaně ji hladily po zádech v neuspořádaných pohybech, které jí nutily myslet na to jaké by to bylo ho políbit... znova... zalapala po dechu.



"Nešel bych sem kdybych si nebyl jistý, že tu budeš taky. Nechtěl bych tu být bez tebe. Jsi pro mě stále jako kotva, která mě drží přítomného ve společnosti více lidí. Jen díky tobě si dokážu představit, že to tady nějak zvládnu," zašeptal. Emilie pootevřela ústa, ale vzápětí je zase zavřela. Věřila mu, věděla že jí říkal pravdu. Stále se k ní upínal, hledal u ní útěchu... a co mu ona za to nabízí? Směsici zmatených citů, kterým by nerozuměl ani zkušený psycholog. Měla být jeho průvodcem ve světě, nikoliv jeho milenkou... nikoliv ženou, co toužila po jeho doteku... co nyní dokázala myslet jen na jeho dlaně, které spočívaly na její páteři. Toužila se schoulit do jeho náruče, slyšet zvuk jeho srdce, vnímat jeho nádechy a výdechy. Znělo to absurdně? Možná... ale jejímu zmatenému srdci to přišlo jako dokonalá myšlenka.
"Tome..." vydechla jeho jméno těžce. Tomas ji k sobě ještě více přimkl, než ji přetočil na záda. Emilie si položila dlaň na svoje divoce bijící srdce. Tomas se jí zahleděl do obličej než svoji širokou dlaň přiložil na holou kůži jejího břicha. Letmo začal na její pokožku kreslit různorodé obrazce, což jí přimělo vydat letmý povzdech. Tomas se znova zahleděl do její tváře.



Její hruď se prudce zvedala a klesala, když se nad ní více sklonil, až si mohla všimnout, že mu u pravého oka chybělo několik řas. Zoufale se snažila zaměřit na tu drobnou lysinku, ale nedařilo se jí myslet na nic jiného než na to, že se k něčemu schylovalo... k něčemu... velkému a ona si nebyla jistá k čemu přesně.
"Máš tak hebkou kůži... nikdy jsem na žádnou ženu nesahal... nikdy, mimo tebe," vydechl třesoucím hlasem. Zalapala po dechu. Chtěla mu toho tolik říct, ale nevěděla kde začít... ale jaká slova by mohla zvolit? Jaká? Zmohla se jen na další povzdech, když svojí dlaň přejel výš k hornímu dílu jejího spodního prádla, kterého se sice nedotkl, ale pro ni to bylo skoro jako kdyby dokázal sahat na víc než jen na její pleť. Jako kdyby se dokázal dotknout i její duše. Její srdce se rozeběhlo ještě rychleji.
"Tak moc bych si přál být jiný, ale nejsem... jsem to pořád já... Tomas Parker, kterého jsi poznala jako trosku a ani nyní nejsem plně schopný být mužem jakým bych byl kdyby nebylo toho všeho... ale i přesto jsi tady... se mnou... zrovna se mnou a já se díky tomu cítím... jako skutečný šťastlivec, ačkoliv nerozumím tolika věcem... tolika, ale nemyslím si, že by na tom záleželo. Všechno to co cítím a... všechno tohle..." zašeptal, než se ještě blíže naklonil k její tváři a opřel svoje čelo o to její.
"A možná díky tomuhle všemu najednou dokážu porozumět... pochopit něco... něco jiného," vydechl aniž by dokončil hlouběji svoji myšlenku. Na chvíli se odmlčel, když ucítil její ruku na svých zádech. Jemně přejížděla svými drobnými prsty po jeho drsně zvrásněné kůži.
"Pořád tomu nerozumím... jak může někdo jako ty, chtít být se mnou..." pronesl třesoucím hlasem.
"Protože... protože..." koktala zadýchaně, neschopna dokončit jedinou souvislou větu.
"Protože já..." pokusila se znova, ale její slova byla utnuta jeho rty, které přitiskl k těm jejím.



Bylo to jako kdyby do sebe znova zapadly dva dokonalé kousky skládačky. Její roztřesená duše přijímala jeho polibky s dychtivostí ženy, která se ztrácela v lásce k muži, kterým byl Tomas. Milovala ho i se všemi jeho chybami... i se všemi jeho bolestmi.



Ale co cítil on? Jaký druh citu k ní choval on? Nikdy jí nic neřekl... nikdy... možná ani netušil jestli je něčeho takového schopen a i přesto ji nyní líbal. Jeho rty se otíraly o ty její v dokonalé souhře, tak pevné a dokonalé, že měla pocit, že nikdy předtím žádný polibek nedostala. Propletla svoje prsty do jeho vlasů, které byly neuvěřitelně jemné a tenké. Hlava se jí točila a hučelo jí v uších, ale i tak se od něj nedokázala odtrhnout. Dokázala se řídit jen svým srdcem, které jí radilo se ho držet a nepouštět ho... nikdy. Byl u ní tak blízko... tak blízko... jejich těla se o sebe třela v něčem co skoro připomínalo zvláštní druh tance. Zapadaly do sebe, ztrácely se v sobě... Tomas ji chytil za obličej a ona si vpletla i druhou ruku do jeho kaštanových vlasů. Všechno kolem se ztratilo... vodopád, penzion, i jejich bolesti. Zbylo jen tohle... jejich duše, které se nenávratně zamotávaly do sebe. Možná tohle byla pravá láska, možná také ne... možná si byli souzeni a možná také ne. Ale co když jen záleželo na tomhle okamžiku? Oba se trhaně nadechli, ale hned se k sobě znova přimknuli jako kdyby na jejich propojení snad stál celý svět. Všechno bylo tak dokonalé.

V ten moment se nedaleko ozvalo zatroubení auta. Oba milenci se od sebe odtrhli, jako kdyby je snad přistihl samotný soudce, který by mohl kritizovat jejich počínání blízko penzionu. Věnovali si vyděšený pohled.
"Já... já..." koktala, než se prudce postavila a začala od něj couvat. Tomas na ni hleděl, v jeho zrakách mohla spatřit stejný úlek jaký cítila i ona sama. Zalapala po dechu, než téměř zakopla o svoji hromádku s oblečením. Prudce ji zvedla ze země a přikryla si jím své tělo.
"Promiň..." vydechla jediné slovo, než se rozeběhla směrem od něj. Tomas zmateně hleděl za její mizející postavou. Tentokrát to byla ona kdo utekl.

Láska se dá vyjádřit i beze slov - pohledy a dotyky leckdy řeknou mnohem víc, obzvláště v takovém romantickém prostředí, jaké jsi naší dvojici vytvořila, milá Lucisab Škoda toho vyrušení, tak krásně se to rozvíjelo ...

Perfektní pokračování ve vodě Všechno se ti tak moc povedlo ztvárnit a nafotit, je to krása. Přesně souhlasím s Ludmilou, moc hezky to napsala.
Překvapil mě způsob, jakým Anežka donutila Tomase sem přijet a docela se divím, že na to přistoupil, je vidět, že ji opravdu nechce zklamat. Ty Emíliiny rozpaky jsou tak vtipné a roztomilé i když je jasné, že jí to není příjemné. Je mi líto Toma, že pořád věří, že není dobrá společnost. O to přece nejde, ale lidi ho mají rádi, chtějí mu pomoct, tak by to měl zkusit, měl by pro sebe něco udělat. Ale krásně vystihuješ jeho psychické rozpoložení, je díky tomu úplně jasné, proč toho není schopný. Doufám, že je to jenom prozatímní stav a že se dá dohromady. Škoda toho auta na závěr obávám se, jak si Tomas vyloží, že tentokrát utekla Emílie. Bude to ve prospěch jejich vztahu? Nebo naopak ho to utvrdí v tom, že je pro ni „špatná společnost"? To bych opravdu nerada ale už se strašně moc těším na pokračování! Jsem moc zvědavá, co bude dál

Kdy už konečně přestanou jeden od druhého utíkat ??? Když jsem dojela k poslední fotce, tak jsem si říkala, "co? že by konečně?" a nééé, teď zdrhne Emilie.  Každopádně nic to nemění, že jejich příběh zbožňuji    Tak se omlouvám, že průběžně nekomentuji, ale na přečtení si čas najdu vždy

Holky, moc děkuju za komentáře moc mě těší, že vás pořád můj příběh baví

Ludmi, jsem moc ráda, že se ti prostředí líbilo a máš pravdu ve všem, někdy jsou pohledy, doteky lepší než milion slov

Hello, je pravda, že Anežka Tomase doslova dohnala kam chtěla a on se nechal, protože ji nechtěl ztratit jako svoji kamarádku takže přistoupil na to, co po něm chtěla ačkoliv jen těžko se dá říct, jestli bude schopen dělat, co ona nebo ostatní po něm budou vyýadovat jinak moc děkuji za tolik chvály popravdě se snažím ze všech sil psát Tomasovu postavu, aby dávala aspoň trochu smysl z reálného hlediska vím, že někdo jako on by nemohl být hned v pohodě, proto se snažím vás spolu s ním vést k jeho cíli ať už bude jakýkoliv... Tomas každopádně na tom není po psychické stránce úplně moc dobře, ale drží se co to jde. I to, že hned po příjezdu zmizel bylo pro něj hodně důležité, aby se mohl tzv. zahřát předtím než na něj budou zase všichni zírat a něco od něj očekávat někdy si říkám, že by bylo zajímavé číst příběh jen z jeho pohledu, ale pak by byl neuvěřitelně temný a místy i děsivý takže jsem ráda, že jsem ho začala psát v er-formě je tedy pravda, že začátek příběhu by ani nešel psát z Tomasova pohledu, protože byste se toho moc nedozvěděli sám nevěděl nic a většinu věcí co zažíval do druhého dne zase zapomínal vždycky si pak jen říkám, že díky tomu příběh hodně ovládají vedlejší postavy, protože se hodně snažím celé Tomasovo trauma zlehčovat právě přes ně  

Fidgety, moc mě těší, že si pořád čteš můj příběh, zvláště když máš teď tak málo času máš pravdu, že od sebe pořád zdrhají problém je teď hlavně v nich bohužel... je tedy pravda, že bůh ví co se stane až se společnost dozví, že spolu ti dva něco mají Emilie je pořád vedená jako Tomasova psycholožka a určitě to na ni nevrhne moc dobré světlo v profesionální sféře... ale nebudeme přeskakovat zatím



93.část - Nikdo z Dvořáků nemůže být gauner

Emilie divoce doběhla do svého pokoje...



Prudce za sebou zaklapla dveře a pohodila své svršky na podlahu. Co se to stalo? Co? Ptala se sama sebe stále dokola zatímco svoje dlaně pevně tiskla k hladkému povrchu dveří. Líbala ho... znova... a znova... Tomase, který si nezasloužil, aby ho takhle mátla, ale ona nemohla jinak. Její srdce ji k němu táhlo tak silně, že měla pocit, že pokud by se ho nedotkla, že by ji to jistě zabilo. A teď... teď... byla by schopna i...
"Bože můj...!" Vyhrkla při myšlence, která jí vytanula na mysl. Začala divoce kráčet po malé místnosti až pod jejíma nohama začala protestovat podlaha. Jak dlouho vlastně byla sama? Skutečně sama? Pročísla si vlhké vlasy a pohlédla na sebe do zrcadla, kde mohla zřít bledou ženu s rudým obličejem a pocuchanou kšticí. Dlouze se nadechla a vztáhla svoje paže ke stropu.



Zavřela oči a snažila se uklidnit. Byla to neuvěřitelná doba. Ve svém životě, ale nikdy přímo nepotřebovala muže. Často si stačila sama... se svými starostmi... se vším, ale nyní... nyní když viděla zlomeného Větrňana, něco se v ní otáčelo jeho směrem. Skoro dokázala vnímat jak se k němu přivazovala neviditelnými provazy čím dál tím pevněji a to tak silně, že ji to až děsilo. Byla zvyklá někoho někdy takhle milovat? Ne... nikdy. Její duše se nikdy k nikomu takhle emočně nepřipoutala. Mohl snad za to jeho osud? Bolest kterou zažil? Nebo má snad Patricie pravdu a jsou si nějakým absurdním způsobem souzeni? Znova se nadechla než otevřela oči a zahleděla se do svých světle modrých očích, ve kterých se leskly slzy. Emilie dokázala pomoci ostatním, ale nikoliv sobě. Zvláště v případě jí a Tomase. On nebyl jako ostatní a ona... jen těžko hledala slova, která mohla použít vůči jeho případu nebo snad osobě.



Najednou si nebyla jistá, zda zde byla její přítomnost vhodná. Možná mu mohla pomoci, ale možná... možná... divoce zavrtěla hlavou, když ve své hlavě zaslechla jeho slova.

Nešel bych sem kdybych si nebyl jistý, že tu budeš taky. Nechtěl bych tu být bez tebe. Jsi pro mě stále jako kotva, která mě drží přítomného ve společnosti více lidí. Jen díky tobě si dokážu představit, že to tady nějak zvládnu.

Potřeboval ji... byl tu kvůli ní... kvůli ní... a ona tady byla kvůli němu. Vydala frustrovaný zvuk, než pod tíhou vlastních myšlenek dopadla na kolena a zabořila svoji tvář do měkké matrace.



Točili se kolem sebe jako planety kolem slunce. Nedokázali být spolu, ale nedokázali být ani od sebe.



Jak moc komplikované to ještě mohlo být?
"Musíš se držet, Emilie..." šeptala sama sobě jako mantru stále dokola. Musela tu být pro něj. On na ni spoléhal. Musela... musela... a nesměla ho už znova líbat... nesměla... zbytečně mu tím zaměstnávala více rozum než bylo nutné. Až pak zvedla svůj obličej a uvědomila si jedinou věc... utekla. Dnes ho nechala samotného ona. Chytila se za hlavu. Už jenom tím bylo vidět, jak nedokázala zvládat situaci mezi nimi.
"Co si bude myslet?" Pronesla nešťastně. Zakryla si ústa. Musela ho zítra najít a vysvětlit mu to. Ale co mu měla říct? Že utekla, protože se bála vlastních citů? Že by se s ním jinak byla schopna jen pár metrů od penzionu klidně i milovat? Ani by nevěděla, jak mu to říct. Byla si jistá, že měla celou noc na to, aby vyřešila, jak mu celou situaci objasnit.

Druhý den ráno...



Anežka, která nikdy nebyla zvyklá dlouho vyspávat, vyrazila do spodní části penzionu jako první. Ve svém nitru cítila, že se blíží chladnější počasí, i proto se rozhodla, že zapálí oheň v krbu.





Za několik krátkých chvilek se tak o její dlaně otíralo příjemné teplo. Anežka nebyla zvyklá se ptát na povolení, proto se ani nenamáhala někomu říci, že zapaluje oheň v krbu... protože proč by to někomu mělo vadit? Byla zvyklá se o sebe postarat za všech okolností. Někdy i působila, že snad nikoho dalšího nepotřebuje, čímž často děsila většinu mužů kolem sebe. Pročísla si vlasy, když se za ní ozval hlas.



"Je ti zima?" Škubla sebou a ohlédla se. Petr jí věnoval široký úsměv, který byl téměř nakažlivý. Narovnala si. Ten muž ji vlastním způsobem dráždil. Svým vystupováním působil skoro jako král a to i nyní, když jí kráčel vstříc. I přes to však jeho oblečení jeho počínání neodpovídalo. Svýma očima zkritizovala jeho oděv. Džíny, které měl i včera byly stále stejně ošuntělé jako předchozí den a džínová bunda s proděravělými okraji v kombinaci s bílo-modrým tričkem, které působilo velice chatrně. Zavrtěla hlavou, než zvedla svoje oči a setkala se s jeho světle modrýma očima, které nesly stejný odstín jaký měly ty Patriciiny. Jeho obličej byl však působivý, zcela určitě by ho nespočet žen považovala za velice pohledného. Divoké čokoládové vlasy rýsovaly jeho obličej jako dokonalý rám. Měl pěkný profil, doplněný o hezky tvarovaný nos, dolní ret u úst měl dokonale plný. Bradu měl možná delší, ale vousy zcela doplňovaly jeho charizmatický vzhled. Dále tu byl výraz jeho zraků. Měl v nich ohníčky vždy když se na ni podíval. Neměl z ní strach, skoro se zdálo, že z ní měl legraci. Pokusila se o úsměv.



"Co tady děláš?" Procedila. Petr rozhodil rukama.



"Řekl bych, že to samé co ty," uchechtl se.
"Chtěl jsi zapálit krb?"
"Ne... spíš už nemohu spát, tak se tady procházím," mrkl na ni.



"Takže nejsi moc velký spáč?"
"To bych netvrdil, ale... jsem zvyklý brzy vstávat."
"Kde jsi vlastně celou tu dobu byl?"
"Holky ti nic neřekly?" Vydechl šokovaně.



"Ne a nejsem si jistá, co jsem o tobě slyšela. Myslím, že něco ano, ale už nevím." Petr se podrbal na hlavě. Najednou měl pocit jako kdyby měl nohy z gumy. Bylo možné, že zrovna tahle krásná cizinka neměla ani ponětí o jeho problémech? O jeho pobytu ve vězení? Nebo snad jen dělala, že o tom neví?
"Pak je asi lepší, že o mě nic nevíš, děvče," zavrtěl hlavou.



"Co tím myslíš?"
"Tím myslím, že je někdy sladká nevědomost to nejlepší co tě může potkat."
"Takže jsi gauner?"
"Možná... možná jsem ten největší gauner na světě," vydechl tichým hlasem. Anežce přejel mráz po zádech.



"Jsi bratr holek, takže nemůžeš být žádný zločinec nebo co. Kdyby jsi byl tak špatný, tak by tě sem Emilie nevzala." Pronesla s jistou výzvou v hlase.
"Na tom možná něco bude. Každopádně to nejdůležitější už víš, jsem Petr Dvořák, bratr holek."
"A dál?" Petr se zasmál.
"Ty musíš mít jistotu s kým máš tu čest, že ano?"
"Ano," odsekla. Petr se zasmál.
"Je to kvůli Tomasovi?"
"Ano," pronesla stejně prudkým tónem.



"Pak tedy dobrá... něco ti řeknu. Jsem vysokoškolák, rád hraju na kytaru a miluju fotbal. A také mám rád zvědavé ženy," mrkl na ni.
"Ty mě balíš?" Vyhrkla podrážděně.
"To určitě ne, teď si navíc nemůžu dovolit s někým chodit."
"Proč? Neber to ale tak, že se ptám kvůli něčemu speciálnímu." Petr si upravil tričko, než k ní znova zvedl své zraky.



"Nejsem teď zrovna ta nejhvězdnější partie..."
"Proč? Protože nemáš vlastní byt?"
"Ne, protože nemám práci a mám jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou."
"Takže neumíš šetřit?" Petr se zasmál.
"Takhle bych to nenazval, ale přesuňme se k tobě... jak by ses sama specifikovala?"



"Jako někoho kdo se nebojí nebezpečí a také jako někoho kdo nakope zadek každému, kdo ublíží lidem co mám ráda," procedila.
"Jsi silná žena a bojovnice, ale chápu to... když už teď vím, co je to Větrnov."
"Větrnov je můj domov."
"Stejně jako je teď můj domov Písečná oáza. Dříve to byl Krasohlídkov, ale domov je stejně tam, kde jsou ti které mám rád. Moje sestry..."
"S tím s tebou souhlasím. Stejně by mě zajímalo proč jsi opustil svůj původní domov," zahleděla se na něj zkoumavým pohledem.
"Někdy je dobré začít znova..."
"Zjistím to... myslím, že jsem o tobě někdy něco slyšela, ale nevím proč si na to nemohu vzpomenout." Petr se podrbal na hlavě a ve chvíli kdy otevřel ústa, za sebou zaslechl jiný mužský hlas.
"Jsem tady," ozval se někdo rezignovaně. Anežka se rozzářila.
"Tome!" Zavolala na něj. Petr se ohlédl a před sebou zřel zjizveného muže se smutnýma očima.



"Kdo jste?" Otázal se ho bez obalu Tomas. Petr sebou škubl a věnoval mu nervózní úsměv.
"Jsem Petr Dvořák a jsem bratr Emilie a Patricie," představil se mu jemně. Tomas pootevřel ústa, ale vzápětí je zase zavřel. Takže tohle byl bratr Emilie? Honilo se mu hlavou, než sebou škubl. Před očima se mu zjevil záblesk. Už ho někdy viděl... viděl... ale kdy?

Super díl! A jak píšeš ještě před začátkem kapitoly o Tomasovi - ráda si vždycky přečtu tvé komentáře, protože je na nich vidět, jak krásně vše umíš vystihnout v samotném příběhu, protože přesně takto to působí. A Tomasova postava se ti daří vykreslit dokonale. Když si na konci minulého příběhu vzpomněl, kdo je, tak jsem měla radost, že se mu uleví, ale to samozřejmě bylo naivní, protože by to nebylo reálné. Ty to umíš popsat tak realisticky, to se mi na tom právě moc líbí myslím, že psychické rány zaberou mnohonásobně víc času k zahojení než fyzické a taky vzpomínky na ty události víc bolí i po dlouhé době. A líbí se mi taky, že to píšeš z pohledu Emílie nebo jiných lidí, Tomas je takový tajemný a takto zvnějška ho postupně poznáváme určitě líp, než kdyby to bylo přímo od něho samotného, přece jen on sám je hodně zmatený a ztracený.

Tento díl se mi moc líbil Úplně chápu to sebeobviňování Emílie, jenže co když právě ona a všechno spojené s ní nejlíp ukotví Tomase v reálném světě a pomůže mu od všech těch problémů? Já tomu teda věřím od začátku jejich vztahu. Ale úplně chápu, proč se sama obviňuje a snaží zachovat „profesionalitu". A druhá část s Anežkou a Petrem byla moc hezká a strašně jim to sluší. Gauner určitě není, spíš do toho spadl omylem a vlastní neuvážeností. A ten závěr mi vyrazil dech, hlavně poslední věta co to má znamenat?

Já si stále myslím, že Emilie by nejvíc Tomasovi pomohla tím, že ho bude mít jednoduše ráda. Přece vždycky, když jsou spolu sami, tak to mezi nimi očividně jiskří, nač se tedy stále ohlížet na ostatní ? Řečeno s klasikem - omnia vincit amor, et nos cedamus amori (všechno přemáhá láska, i my se podřiďme lásce, Vergilius). A že to není profesionální - v tomto případě právě naopak ...
A abych nezapomněla na ostatní - Anežce to moc sluší, Petr ji zaručeně zaujal, a to nejen svým vzhledem Ale na co si asi vzpomněl Tomas ? Kde mohl Petra vidět ?

Hello, moc děkuju za tolik krásných slov hrozně moc mě to těší a vážím si toho jinak jsi dokonale vystihla Petra, není zlý člověk, ale v minulosti byl prostě jen poněkud lehkovážný což ho sice neomlouvá, ale jistě mu neudělalo radost to, co se stalo

Ludmi, máš pravdu, že by bylo lepší kdyby ho měla prostě ráda ale především ona sama je hodně svázaná pravidly dnešního světa

Jinak se musím přiznat, že i já sama jsem zapomněla, že se Tomas s Petrem už jednou setkali stejně jako to, že Petr už znal Simona a věděl, že chodí s Patricií... sice to tam bylo zmíněno jen krátce a v nemocnici, ale stejně... už to tam bylo řečeno a já to opomněla... za to se omlouvám, nějak mi to vypadlo z hlavy


94.část - Traumatizovaný hrdina a oběť



"Neznám vás odněkud?" Ozval se Tomasův hlas. Petr se podrbal na hlavě a pomalu k němu přistoupil.



"Vlastně ano, ale překvapuje mě, že si na to pamatujete..." Tomas zavrtěl hlavou.
"Právěže spíše ne, jen vím, že jsem vás už někde viděl..."
"Jen... nemohli bychom si tykat? Jsme zhruba stejně staří a přijde mi to zvláštní, hlavně po tom všem..." Tomas pokrčil rameny.



"Můžeme si tykat, ale chci znát odpověď na moji otázku. Kde jsme se viděli?"



"Bylo to před domem holek, když si pro tebe přišlo město, dostal jsem tam kamenem do zad." Anežka sebou škubla. Petr byl se sestrami v den kdy byla odhalena pravá identita Tomase? Tomas vypadal jako kdyby se zasekl. Před očima se mu zjevila trhavá vzpomínka... ten den... ten den... viděl sám sebe jak kráčí otevřenými dveřmi před dům sester... bylo tam tolik lidí a všichni ho nenáviděli. Skoro dokázal cítit jejich hněv mísený se strachem a odporem vůči jeho osobě. Prudce sebou škubl a vydal zvláštní zvuk, který zněl jako zabzučení. Petr si ho zvláštně změřil.
"Jsi v pořádku?" Vydechl a natáhl k němu paže, vzápětí je zase stáhl, když si vzpomněl na poznámku od Emilie i ostatních, kteří mu kladli na srdce, že Tomas nemá rád cizí dotek. Muž před ním zavřel oči a pevně je stiskl až se jizvy na jeho obličeji napjaly. Až pak tu myšlenku dokázal udržet... vidět věci jasně. Znova tak zřel Emilii, která ho stáhla za svoje záda ve chvíli kdy si pro něj chtěl dav dojít. Až pak si všiml i Petra a jeho vysokou postavu, když se instinktivně postavil před jeho zachránkyni, čímž si vysloužil ránu prudkým předmětem do zad. Znova ho viděl padat na ně... znova pocítil tíhu dvou sourozenců na svém útlém těle, když oba dopadli na něj. Tomas, ale tenkrát nedokázal vnímat bolest ve svém těle. Dokonce si na vlastní modřiny vzpomněl až když si toho večera lehl do postele, ale nevěnoval tomu pozornost, protože na tom nezáleželo. Byl zvyklý na bolest, proto možná dokázal snést i více fyzického utrpení než ostatní. Zavrtěl hlavou a otevřel oči. Změřil si překvapeného bratra Emilie.



"Ty jsi zachránil Emilii," vydechl jemně. Petr dlouze vydechl, až nyní si uvědomil, že po dobu co Tomas jen stál před ním se zavřenýma očima, přestal dýchat.
"Ale nebyl jsem příliš úspěšný, chtěl jsem se udržet při vědomí o něco déle, ale ta rána do zad mě hodně překvapila. Věděl jsem, že to bude bolet, ale netušil jsem jak moc silné to bude. Je ale pravda, že jsem jednal instinktivně..."
"To chápu, člověk nikdy nedokáže dopředu pořádně odhadnout nebezpečí. Ani já jsem to nedokázal... ale jsem ti vděčný, byl jsi tenkrát hrdina."
"Nechtěl jsem být hrdinou. Přál jsem si vás z toho jen vysekat, ale to jsem nezvládl. Dal jsem pěstí pár idiotům a pak mě knockoutovali a tím jsem skončil. Vzbudil jsem se až v nemocnici pod hromadou silných léků na bolest."
"Proč jsi se nevrátil dřív?!" Vstoupila jim do hovoru naprosto šokovaná Anežka. Petr se na ni zahleděl a věnoval jí úsměv.
"Protože nebyl správný čas," mrkl na ni.
"Jsem ti i tak vděčný, opravdu. Děkuji ti," ozval se znova Tomas. Petr se k němu otočil.



"Věř mi, že bych to klidně udělal znova. Každopádně jsem rád, že si o tom teď tady můžeme povídat. Skoro jsem věřil tomu, že nás tam udupe dav."



"Upřímně jsem měl stejný pocit..."
"Heleďte se vy dva... nikdy by mě nenapadlo, že se znáte! A to jsi přijel do Podivína a pak jsi po tom incidentu zase odjel do Krasohlídkova? To tam na tebe čekala snad manželka nebo co? Nebo proč jsi tak rychle zmizel?" Petr se tiše zasmál, než se na ni otočil.
"Nebylo to až tak rychle, jinak ano... vrátil jsem se zpět do svého rodného města, ale určitě ne kvůli manželce. Nikdy jsem nebyl ženatý." Anežka zavrtěla hlavou.
"A proč jsi teď tady?" Zeptal se ho tiše Tomas.



"Emilie potřebovala doprovod a já jsem byl k mání, tak jsem šel s ní."
"Aha," procedil Tomas ve chvíli kdy se vedle nich ozvaly kroky.



"Dobré ráno!" Pozdravil je radostně Kryštof. Všichni se otočili k příchozímu.
"Ty budeš Tomas Parker," ukázal na něj.
"A ty budeš ten, kvůli kterému jsem tady předpokládám," procedil méně nadšeně Tomas.

Zhruba o hodinu později...

Později se všichni v penzionu setkali v malém salonku, mimo Anny, která nadále zůstávala na recepci. Díky tomu se tak mohli naši hrdinové seznámit s manželkou Kryštofa, Elenou.



"Jsme moc rádi, že jste sem všichni přijeli," uvítala je jemným hlasem. Všichni zúčastnění na ni pohlédli.



"Obvykle neděláme komunikační kroužky v tolika lidech, takže pokud by to bylo pro někoho nepříjemné, tak může odejít," ozval se Kryštof.
"Tento rozhovor by neměl působit nepříjemně, jde jen o to se lépe poznat." Vydechla Elena zlehka.



"Takže máme o sobě říct několik slov, chápu to dobře," pronesla Anežka. Kryštof přikývl.



"Dobrá... to není tak zlé..."



"...nemyslíte?" Oslovila svoje známé. Emilie pokrčila rameny.
"Pak asi začnu... pocházím z Větrnova, což je přístavní město, které už nenajdete na mapě. Mojí pozitivní vlastností je podle mě odvaha a vytrvalost. Naopak špatnou je tvrdohlavost a možná i jistý druh přidrzlosti. Nemám ráda, když mi někdo říká co mám dělat nebo co nesmím. Možná za to může i moje dětství, které jsem strávila ve stínu jiných, podobně jako ostatní z mého města."
"Je to kvůli pověsti Větrnova?"
"Ano... jste z Větrnova, to znamená, že jste automaticky pošuk, který běhá polonahý v rozbořeném městě. To znáte, nebo se mýlím?" Kryštof přikývl.
"O Větrnově jsem slyšel."
"Pak možná chápete o čem mluvím. My z Větrnova musíme víc bojovat o své místo na slunci, ale není to něco na co by si člověk od narození nezvykl."
"Teď bych vám něco mohla říct já," ozvala se Elena.
"Já pocházím z hlavního města Podivína. Povoláním jsem instruktorka plavání. Seznámila jsem s Kryštofem na jedné z mých hodin a nebyla to přímo láska na první pohled. Řekla bych spíše na druhý. Když jsem ho poprvé viděla, sotva na mě promluvil. Byl jako Pandořina skříňka. Znala jsem jeho minulost, ale i tak to pro mě bylo občas těžké. Otevřel se mi až později. Jinak mezi svoje pozitivní vlastnosti bych zařadila trpělivost a pořádkumilovnost, kterou by však Kryštof s chutí zařadil do jiné kategorie. Mezi špatné pak můj strach z neznáma a nechuť do posouvání hranic co se týká sportů. Plavání mi totiž už odjakživa k životu stačí," pokrčila rameny.
"Asi jsem teď na řadě já..." vydechl Kryštof tichým hlasem.



"Lidé se mi často snaží porozumět a hledají ve mně něco, co uvnitř sebe nemám. Je to poněkud děsivé a proto bych za svoji špatnou vlastnost označil nedůvěřivost, pohrdání systémem a lidmi co se mi snaží dostat do přízně jenom proto, aby o mě mohli psát dlouhé články. Rozčilují mě novináři... nikdy jsem nechtěl být žádná celebrita. To co se mi stalo není něco o čem bych rád mluvil denně. Mým snem bylo vždy jen zapadnout mezi ostatní a žít svůj život stejně svobodně jako ostatní. Mezi svoje pozitivní vlastnosti bych uvedl chuť se učit a neustálou touhu po tom nevzdat svůj boj." Shrnul svůj proslov poněkud prkenně Kryštof. Chvíli bylo ticho, než si Emilie odkašlala.



"Narodila jsem se v Krasohlídkově, kterému dlouho patřilo mé srdce. Milovala jsem svoje rodné město, jeho tep... jeho kouzlo. Ale časem jsem poznala, že člověk se může začít cítit doma i na jiném místě. Do Podivína jsem neemigrovala z vlastního přesvědčení, ale stejně toho nelituji. Mezi svoje pozitivní vlastnosti bych zařadila trpělivost a empatii, mezi ty špatné naopak roztěkanost, neschopnost pochopit co se odehrává v mém vlastním nitru," pronesla tiše a zahleděla se na Tomase. Jeho šedivé duhovky ji pozorovaly a jen co se její ústa přestala hýbat, ozval se jeho vlastní hlas.
"Emilie..." zašeptal jemně.  Chvíli bylo ticho, než sebou Tomas cukl. Až pak si všiml, že všechny pohledy směřovaly k němu.



"Já... já... jsem Tomas Parker," vyšlo z jeho úst chraplavě. Tolik chtěl hovořit, ale najednou nemohl... nemohl... nemohl...



"A... a... a..." všichni mlčeli a čekali na jeho reakci. To ticho ho ničilo, ta pozornost směřovaná jeho směrem demolovala jeho sebeovládání... jeho duši. Vydal ze sebe přidušený zvuk, který se nedal připodobnit k ničemu co by se dalo považovat za slova. Pevně stiskl svoje ruce v pěst. Jeho tělo se třáslo. Petr si ho změřil, prudce si prohrábl svoje divoké kudrny.



"Neboj Tome, rád si vezmu tvoji štafetu. A pokud všichni čekají nějakou vědomostní extázi, pak vám ji rád poskytnu!" Vyhrkl divoce ve snaze svým hlasem zaujmout i schouleného Tomase po jeho pravici.
"Jak jistě víte jsem bratr Emilie a stejně jako ona, tak i já jsem z Krasohlídkova. Oba jsme se narodili se stříbrnými lžičkami v ústech. Zlaté děti... chodili jsme do nejlepších škol, žili na nejlepších adresách. Lidé nás milovali, protože jsme byli TI Dvořákovi. Emilie zmínila, že neemigrovala dobrovolně a je to pravda. Já jsem jediný důvod, proč musela spolu s Paty zmizet z Krasohlídkova. Jenom já jsem tím skutečným důvodem, proč tady jsme," odkašlal si. Tomas se mírně narovnal a zahleděl se na něj. V Petrových očích zřel smutek, který ho překvapil.



"Péťo... to..." Petr ji přerušil.
"Neboj Emí, já se toho nebojím. Možná jste o mě i slyšeli. Před delší dobou se zřítil v Krasohlídkově výškový dům kvůli nekvalitnímu materiálu. Pod sutinami zemřelo velké množství lidí. A ten... tu budovu stavěla moje firma. Strávil jsem kvůli tomu několik měsíců ve vězení, takže jsem vlastně kriminálník, i když očistěný. Všechno se to stalo kvůli mojí naivitě a vím, že nikdy se nebudu cítit zcela nevinný. Za svoji špatnou vlastnost bych tak uvedl svoji hloupost, naivitu a zbabělost, za kterou jsem zaplatil." Tomas se plně narovnal a v jeho obličeji se dal vyčíst hluboký šok.



"Je ale pravda, že mě všechno to co se stalo donutilo dospět a uvědomit si, co je správné a co ne. Tím bych to uzavřel a pokud mě teď nebudete chtít vidět v penzionu, tak to pochopím," vydechl zadýchaně. Kryštof vypadal jako kdyby se zasekl.
"Myslím, že jsem o tom slyšel... stejně jako jsem někde četl o vašem osvobození. Někdo falšoval vaše podpisy..." Petr sebou škubl.
"Ale kdybych nebyl hloupě důvěřivý a někdy chodil kontrolovat moje stavby, tak by se tohle nikdy nestalo," odvětil chladně.
"Nejsme tady od toho abychom někoho soudili. Řekl bych, že jste už dostal svoji lekci," odpověděl mu nadále tichým hlasem Kryštof.
"Takže mě nevyhodíte?"
"Nevidím v tom žádný důvod." Odvětil pevně. Petr přikývl a svým pohledem se snažil vyhnout Anežce, která se snažila s ním navázat oční kontakt skrz Tomasovu postavu.
"Já půjdu," pronesl Tomas po chvíli, než...



...se zvedl a dlouhými kroky zamířil pryč z dané situace.
"Bylo toho na něj moc..." obrátila se Anežka na Kryštofa.



"Chápu ho, asi nebyl úplně nejlepší nápad začít hned s něčím takovým. Říkal jsem si ale, že by mu mohlo pomoci být ve společnosti lidí kterým věří."



"Tomas je spíš typ na soukromé rozhovory. Nebyla jsem si jistá, jak bude schopen zvládnout skupinovku a moje obavy se potvrdily."
"Myslíš, že mu to hodně ublížilo?" Vyhrkla zděšeně Anežka.
"Ne, neřekla bych. Spíš ho to pravděpodobně vyděsilo. Dojdu za ním..." vydechla a zvedla se ze svého místa.



"Děkuji vám každopádně za snahu, kterou se snažíte věnovat Tomasovi. Příště bude ale opravdu lepší hovor jen mezi čtyřma očima." Kryštof přikývl.
"Budu se řídit vašimi doporučeními," odvětil než Emilie zmizela ve stejných dveřích jako ztracený Větrňan.

Zajímavé sezení ... Ty zpovědi a popisy vlastností mi trošku připomínají některé pracovní pohovory, bože, jak já to nesnášela ! Tohle je ovšem jiná situace, sem to rozhodně patří, jen bohužel Tomas se v té společnosti patrně necítí nejlíp ...

Super díl! Ahá, tak tady se už viděli! Ta scéna se mi úplně vypařila z paměti, tak jsem si otevřela staré téma a znova ji prolítla - a znova mě to dostalo, stejně jako kdysi při čtení. Umíš tak poutavě psát! Zbožňuju tvé příběhy! A vůbec se neomlouvej, já bych si nebyla vůbec schopná zapamatovat, kdo se s kým zná, kdo se viděl... tohle musí být při psaní to úplně nejsložitější.

No a to sezení samotné... musím říct, že i na mě docela dolehla ta nervozita já totiž tohle představování se nebo mluvení o sobě veřejně nebo na pohovoru taky nesnáším, hlavně takto ve skupince lidí. Takové to nucené mluvení o sobě, popis událostí nebo kdo jsem a co dělám... vždycky si to připravuju celou dobu, než jsem na řadě a bojím se, že to popletu, i když je to prkotina, když mluvím o sobě, tak ty věci samozřejmě znám, ale pokaždé jsem z toho nervózní... a občas něco zapomenu a strašně mě to potom štve (samozřejmě si vzpomenu, až když je pozdě). A to za sebou nemám žádné trauma jako Tomas, pro něho to muselo být úplné utrpení. Myslím si, že tohle vůbec nebyl nejvhodnější způsob, jak ho zapojit. Vždyť on vůbec neumí a nemůže umět fungovat mezi neznámými lidmi, je to pro něho ta nejnepříjemnější věc na světě. I těch pár vět mu musí dělat nepřekonatelný problém. Měli ho nechat jen přihlížet. Postupně by se třeba rozmluvil i sám. Kdyby se třeba ostatní představili (nebo jedna skupinka představila druhou) a Kryštof pak začal popisovat svoje zážitky jako první. Nebo ještě líp, jak navrhují oni sami, jen mezi čtyřma očima. Od Petra bylo strašně pěkné, že z něho sňal to břemeno. Ale popravdě se vůbec nedivím, že Tomas utekl doufám, že bude v pořádku každá taková věc, i když nám se zdá jako maličkost, ho může rozhodit (aspoň myslím) Moc se těším na další díl! Jsem zvědavá, jestli mu Emílie pomůže se s tím vyrovnat.

Přidala bych nový dílek už dřív, ale nějak se mi nechtěly načítat obrázky na postimage

Ludmi, je pravda, že já taky nikdy neměla ráda podobné pohovory takové to nucené mluvení o sobě, v té chvíli člověk ani netuší co říct a co ne

Hello, moc děkuju za tolik krásných slov hrozně moc si toho vážím souhlasím s tebou co se týká skupinových rozhovorů, tak jsem byla vždy jak praštěná, naštěstí jsem jich moc nezažila (jenom ve škole, kdy za námi přijeli lidé, kteří nám vykládali o problematice drog vždycky po nás chtěli představování a mluvení o svých potížích, člověk se cítil jak u psychologa... taky jsme tam tenkrát měli malovat svoje potíže bylo nám tenkrát 14, takže to bylo hodně divné pro nás neměla jsem to nikdy ráda, ale to teď odbočuji ). Jinak s Tomasem máš pravdu, on na tohle stavěný není, chudák hrozně moc zpanikařil


95.část - Správná motivace



Tomas postával u zábradlí a snažil se upokojit.



Zmateně cosi mumlal v tiché tónině, kterou nemohl jen tak někdo slyšet. Co se to s ním dělo? Ani sám si nebyl jistý. Věděl jen, že musel odejít. Ta situace mu nebyla příjemná... copak on měl o sobě co říct? Existovalo snad něco, co by stálo za to, aby v té místnosti zaznělo? Měl snad hovořit o Kádinkových, o experimentech na jeho osobě? O tom čipu? O démonech, kteří ho tahali z postele každý den? Dlouze se nadechl a pevněji semkl dřevěné zábradlí, ze kterého se odlupovalo trochu barvy.
"Tomasi..." zaslechl sebou hlas.



Prudce sebou škubl. Bylo to jako kdyby do něj uhodil blesk. Nechtěl s nikým mluvit, nechtěl nikoho vidět... nechtěl... nechtěl...



"Vím, že to pro tebe bylo těžké a chápu, že jsi musel odejít..." slyšel za svými zády její hlas, který by rozeznal mezi milionem jiných. Emilie k němu přistoupila blíže.
"Tomasi... jak se cítíš teď?"
"Zmateně... a rozhodně teď nepotřebuji další sezení..." odsekl možná až příliš prudce. Emilie se zatvářila zmateně.
"Ale..." Tomas ji přerušil.
"NE! Už jsem řekl a tím to končí. Chci teď být prostě sám!" Zvolal divoce a silněji sevřel balustrádu ve svých pažích. Emilie zesmutněla.



"Tomasi... já vím, že se cítíš raněný, ale samota není ve všem ta nejlepší věc..." šeptala aniž by si všimla, že je někdo pozoroval.



...chci jen aby jsi věděl, že jsem tady pro tebe až to budeš potřebovat... vydechla smutně.



"Díky..." procedil aniž by jí věnoval jediný pohled. Byl tak zmatený, tak... tak... tak... zavřel oči. Uklidni se Tomasi Parkere! Křičel na sebe ve své hlavě.



"Myslela jsem si, že to nebude dobrý nápad, to posezení teď... jen chci vědět, že budeš v pořádku, to je všechno," vydechla s těžkým hlasem.
"Stojím na svých nohách, to vidíš... nic dalšího říkat nebudu," odsekl ostrým hlasem, který i jeho samotného překvapil. Emilie zalapala po dechu šokovaná jeho prudkostí vůči ní.
"Dobře, já... nechám tě o samotě..." pronesla tiše, než se otočila k odchodu.



Tomas otevřel oči. Co to řekl? Co to jen pověděl? Trhl sebou divoce a otočil se.



Jenže Emilie už byla pryč, po její přítomnosti zde zbyl jen závan jejího parfému, který ho z nějakého důvodu uklidňoval. Co jí to jen řekl?



"Co jsem to udělal!" Vztáhl ruce k nebi.
"Jsem už vážně blázen, odháním od sebe lidi, které vyhazovat nechci! Jsem to ale idiot!" Udeřil se do hlavy.
"Co to dělám proboha! Kdyby mě takhle viděl děda, tak by mě propleskl a zasloužil bych si to! Takhle se k ní chovat nechci..." zvolal frustrovaně. Zoufale se sesunul na blízkou židli a podepřel si hlavu rukou.



"Nebudu takový jakého mě chtěli mít Kádinkovi... nebudu jako oni... nebudu... nebudu jejich loutkou... vzpamatuj se!" Znova se udeřil do čela.



Emilie pro něj byla důležitá... byla ta poslední, které kdy chtěl ublížit a nyní... se k ní zachoval jako korunovaný pitomec.
"Doprčic..." hromoval Tomas a udeřil do stolu.
"Jak jí to vysvětlím?" Vyhrkl zoufale.



"Řekneš jí pravdu," zaslechl vedle sebe hlas. Tomas sebou škubl a ohlédl se za hlasem.
"Jak to že víš... víš... víš..." koktal.
"Viděl jsem vás z okna, mrkl na něj a posadil se vedle něj.



"Jak je možné, že mě nechceš ukamenovat? Ublížil jsem tvojí sestře," vydechl nechápavě Tomas.



"Jsi muž, přestřelil jsi a uvědomuješ si to, takže ti to mohu odpustit. Navíc nejsi jen tak obyčejný člověk. Ta atmosféra tam uvnitř málem zadusila mě, natož tebe. Takže to dokážu pochopit... samozřejmě se ale budeš muset Emilii omluvit. Ona si celou tu šarádu nevymyslela a byla tou poslední, která by tě chtěla nutit tam něco vykládat."
"Já vím..." pípl Tomas.
"Prostě jí řekni co jsi teď cítil a bude to všechno v pořádku."
"Ale jak? Nevím jak se jí omluvit."



"Možná bych měl nějaký nápad, ale záleží jestli mi věříš, po tom co jsi se dnes dozvěděl."
"Já nikoho nesoudím, nemám na to právo. Navíc... jsi bratr holek a ony tě vzaly zpět k sobě, takže pokud to mohly udělat ony, pak si myslím, že ti můžeme věřit i my..." Petr mu věnoval smutný úsměv.



"Je fajn, že si tady ségry udělaly tak dobrou pověst. Někdy si říkám, že jsem možná vůbec jezdit neměl."
"Proč?"
"Protože to se mnou všechno začalo... to peklo. Žili jsme úplně jinak Tome... byl to život plný bohatých večírků, neměli jsme s ničím problém, lidé nás měli rádi jen kvůli jménu... všechno jsem to zničil. Museli se jsme se naučit být jiní a vzít zavděk čímkoliv co nám život nabídl. Na druhou stranu kdybych nebyl takový pitomec, tak bychom i nadále byli v Krasohlídkově a ty by ses stále koupal v té zatracené kaši..." Tomas přikývl.
"To máš pravdu. Nikdo mi nevěřil, nikdo na mě nepohlédl, nemohl jsem mluvit, nic jsem si nepamatoval... bylo to..." Tomas se odmlčel.
"Nemusíš nic říkat, Tome. Když se na tebe dívám, tak jsem rád, že ta moje pitomost, měla aspoň nějaký slušný vedlejší produkt. Jsem rád, že jsi potkal Emilii. Vždycky byla pro všechny strážným andělem a ty jsi někoho takového potřeboval."
"Bohužel je to tak... a tobě nevadí, že jsem tvoji sestru málem se svojí pověstí pohřbil?" Vydechl nesměle.



"Nemá teď už cenu přemýšlet nad tím jestli by mi to vadilo nebo ne. Emilie by si do toho navíc mluvit nenechala a tak bychom stejně skončili zase před domem utlačovaní davem jako předtím. Neopustil bych ji, ať už by její rozhodnutí mělo jakékoliv následky. A vyřešilo se to přeci. Jsme všichni v pořádku, nikdo neleží pod náhrobkem a to nejdůležitější. Jsem rád že to dopadlo tak jak to dopadlo. Taky jsem rád, že jsem na svobodě a i když žiju doslova jako nějaký bezdomovec... jsem spokojený s tím, že mi sestry odpustily a že s nimi mohu být. Rodina je to nejdůležitější a je jedno kolik máme na kontě. Hlavně, že jsme spolu..." Tomas přikývl.
"A ty máš rodinu? Jestli se tě mohu zeptat..."
"Mám mladšího bratra... Jamieho."



"To je skvělé! A bydlí tady někde s tebou?"
"Teď ano, jinak je na koleji. Ale..." zavrtěl hlavou.
"Co?"



"Taky máš někdy pocit jako kdyby jsi ztratil až moc času a tím se odpojil od někoho za koho by jsi byl dříve schopen položit život?" Díval se na něj najednou jako malý chlapec, který potřeboval utišení. Petrovi se sevřelo hrdlo, možná měl štěstí, že s ním mohl mluvit a že s ním on sám hovořil bez problémů. Mohlo za to snad, že byl bratrem Emilie? Možná ji v něm viděl.



"Ano... udělal jsem spoustu chyb a když jsem pak spatřil Paty s Emí... najednou jsem si před nimi připadal jako cizinec a hrozný mizera. Jako kdyby naše pouto najednou zmizelo a já... to místo kde bylo najednou krvácelo." Pronesl těžce Petr.
"Chtěl jsem být s nimi, ale ony se mnou ne a pak... když mě pustili z vězení a já se ukrýval po ulicích... jenom jsem dokázal myslet na to jestli se k nim dokážu vrátit a kolik jsem dokázal zachránit sám ze sebe. Nechtěl jsem před ně předstoupit jako roztrhaný Petr... chtěl jsem se pořád smát jako jsem to dělával vždy... chtěl jsem být sám sebou, ale pak když jsem je viděl a ony mě přijaly... pochopil jsem, že už nemohu být jako dřív, ale že se mohu pokusit být svojí nejlepší verzí, kterou nyní dokážu vytvořit."



"A podařilo se ti tu verzi vytvořit?"
"Nevím, bude to dlouhý proces. Každopádně jsem se snad zatím ničím špatným neprovinil mimo to, že jsem dneska vyklopil svoji minulost v naší soukromé skupince," zavrtěl hlavou.
"Lituješ toho?"
"Ani ne, mělo to vyšší význam," mrkl na něj.
"Ty jsi to řekl kvůli mě?" Vydechl šokovaně.
"Vlastně ne, ale chtěl jsem jít protiproudu, takže jsem tak šel. Občas dělám takové kraviny," podrbal se na hlavě. Tomas přikývl.



"Ale teď už k tomu, co jsem ti chtěl navrhnout jako možnost, jak se Emilii omluvit. Víš, že má zítra narozeniny?"



"Emilie má narozeniny?" Vydechl šokovaně Tomas.
"Ano, takže hádám, že žádný dárek pro ni nemáš, ale to nevadí. Emilie stejně nejvíc oceňuje činy než movité věci."
"Ale já nevím, co bych měl... pro ni udělat..."



"Ale já vím. Slyšel jsem, že hraješ na klavír." Tomas prudce přikývl.
"A já zpívám. Emilie má ráda jednu písničku, kterou nám vždycky zpíval táta k narozeninám. Respektive, vždycky jsme ji po něm chtěli. Já znám text a ty mě můžeš doprovodit na klavír. Bude moc šťastná, věř mi."



"To je super! Ale já... já... máš noty?"
"Ne, ale napíšu ti je. Pamatuju si je nazpaměť, nebude s tím problém," vydechl než z kapsy vytáhl značně zmuchlaný kus papíru a malý špalek tužky.
"Omlouvám se, že nemám nic lepšího, ale..." drmolil Petr zatímco mu na tenký list papíru úhledně nakreslil noty i s houslovým klíčem. Po chvíli lístek předal Tomasovi, který si ho se zájmem prohlédl.
"Tuhle znám," vydechl jemně.



"To mě nepřekvapuje. Je docela známá, náš táta písně neskládal, jen zpíval co mu dělalo radost. Souhlasíš teda, že se mnou připravíš pro Emilii překvapení?" Rozhodil nadšeně rukama.



"Souhlasím! Udělám to moc rád," vyhrkl se širokým úsměvem. Petr mu gesto opětoval. Když se Tomas usmíval, uvědomil si, že byl vlastně celkem sympatický člověk.
"A nechceš se na chvíli projít? Jen kousek tady kolem domu. Beztak jsou všichni uvnitř tak rozhození, že buď polezou za mnou nebo za tebou. Tak je aspoň necháme chvíli bloumat, než jim dáme šanci s námi mluvit," mrkl na něj. Tomas se podrbal na hlavě.
"Dobře... já... a povyprávíš mi něco o svojí rodině? Nebo cokoliv..."
"Neboj, rád ti budu vyprávět," mrkl na něj. Vzápětí si uvědomil, že po něm chtěl vyprávění jen proto, aby sám nemusel nic říkat. Petr mu to však za zlé neměl. Ve své duši si přál se s tímto smutným Větrňanem spřátelit. Možná kvůli Emilii... možná kvůli tomu, co se mu stalo. Starání se o druhé, to měl totiž ve svém nitru společné se svojí sestrou, aniž by to kdy tušil. Ačkoliv dříve tuhle vlastnost téměř ignoroval a věnoval se raději věcem, na kterých mu záleželo mnohem více. Možná ho jeho zkušenost změnila... a možná byl takový vždy, jen to nevěděl... možná měl tuhle svoji vlastnost objevit až nyní. A možná daná hrůza dokázala vyhnat lehkovážného Petra a přimět ho dospět. Možná...
"Tak vyrazme," vyzval ho a vstal. Tomas ho následoval.





"Asi začnu tím, jak se moje rodina dostala do Krasohlídkova..." vydechl jemným hlasem, zatímco rozvážným krokem mířili kamsi do neznáma.

Chudák Tomas byl tak rozhozený, že od sebe bohužel odehnal i tu, která to s ním myslí ze všech nejlíp ... Ovšem ta "chlapská" debata, to bylo jiné kafe ! Pánové si zjevně budou velmi dobře rozumět, to je fajn Na tu oslavu narozeniny jsem moc zvědavá, tu písničku známe i my nebo jen Simíci ? A vypadá to, že se dozvíme něco víc o historii rodiny Dvořákových ?

No teda! Tento díl mi vyrazil dech! Toho úvodu mi bylo moc líto - jak píše Ludmila, zrovna Emílie to s ním myslí nejlíp a chudák Tomas je tak zničený, že se nedokáže kontrolovat a obořil se na ni. Ale je dobře, že se to stalo (kvůli tomu, co následovalo). Myslím, že jí to až tolik nebude vadit, že pro to má pochopení jako člověk i jako psycholožka.
Popravdě jsem si od toho sezení slibovala víc podle toho, jak to podávala Anežka. Ale potom, co vyplynulo na povrch, že ho tam takovým způsobem vlastně donutila jet - a hlavně, že to naplánovali takhle celkem necitlivě - i když na tom zas tolik není, ale holt někteří lidi na tohle nejsou (jako my což teprve Tomas, který je psychicky na dně... ).
Zato Petr, jak přišel na scénu! Vše se obrátilo k dobrému! Nevěřila jsem vlastním očím, když jsem viděla Toma se takhle usmát  Prostě normální přirozený rozhovor má leckdy lepší dosah než kdejaká psychodebata. Protože Petr ho pořád nenutí mluvit o sobě a svých problémech. Odvedl jeho pozornost k Emílii - vsadím se, že Tomase vůbec nenapadlo o něčem takovém přemýšlet, že by vůbec mohla mít svůj život předtím a co ji přivedlo sem do tohoto města a jak vytáhla přímo jeho z toho největšího bahna a dala mu základy pro lepší život! Nebo že má i svoje problémy a radosti, nebo že vůbec má narozeniny To bylo prostě úžasné. Petr ho úplně odpoutal od těch blbých „sebestředných" myšlenek (za které fakt nemůže, je mi ho tak líto ) a inspiroval, aby myslel na druhé. Úplně mě to okouzlilo. A ten nápad s písničkou na oslavu - mám radost, že se to tak ujalo a věřím, že to vytrhne Tomase z toho nejhoršího myšlení. Už jenom ten úsměv. Bylo to, jako by po dlouhé kruté zimě vyšlo slunko a ledy roztály  a mám radost, že se hned nerozešli a že se vydali do lesa a povídají si dál. Věřím, že jim to bude v budoucnu jako kámošům klapat. Tomas sice kolem sebe měl takové lidi, co se ho snažili držet při zemi, třeba Anežku a Jamieho, ale Petr má spojení k Emílii a je to čerstvě nová postava v Tomasově životě a zřejmě našel způsob, jak mu pomoct - alespoň v této chvíli. Ale cítím z toho, že si sedli.  snad to tak bude pokračovat.

P.S. to sezení ve škole muselo tehdy být fakt nepříjemné  ještě před ostatními spolužáky i s malováním. Vím, že to mysleli dobře, ale taková hodina by se mi nelíbila.

Opět vám děkuji za tolik krásných slov a hlavně za to, že stále můj příběh čtete a těší vás

Ludmi, asi ji budete znát i vy ostatní nechám ji ale zatím jako překvapení už v příštím díle ji uslyšíte

Hello, popravdě Anežka moc neměla na výběr, Tomas se v poslední době těžce přesvědčuje k čemukoliv bohužel proto na něj v podstatě udeřila, aby získala co od něj chtěla. Uznávám, že to od ní nebyl zrovna úplně nejtaktnější způsob jak ho přimět s ní jet, hodně ho s tím zmátla jinak s tím rozhovorem máš pravdu Tomas má z Petra zatím dobrý pocit právě proto, že od něj nic zvláštního nechce a ani se ho na nic neptá do hloubky. Mluví s ním jako se sobě rovným a sděluje mu normální věci, což v něm překvapivě vyvolává dobré pocity a možná za to i může, že je bratr Emilie mám velkou radost, že tě Tomasův úsměv tolik potěšil


96.část - Jaké je to ztratit srdce

Petr s Tomasem strávili možná hodinu okružní procházkou kolem jejich penzionu. Petr mezitím stačil Tomasovi prozradit něco o svých kořenech, které sahali až do Veronova.



"Takže váš prapraděda byl z Veronova?" Vydechl překvapeně Tomas. Petr pokýval hlavou.
"Tkal koberce, ale byl to tenkrát celkem slušný byznys. Dneska by s tím už člověk asi velkou parádu neudělal. Do Krasohlídkova se odstěhoval kvůli své ženě, která tam měla dům po rodičích. Nejsme tedy úplně plně pokrevní Krasohlídkovští a teď jsme tady. Zase v jiné zemi... ale první ji pro nás objevila naše prateta, ale o té ti už určitě něco vyprávěla Emí nebo Paty..."
"Něco ano... žila prý osamělý život v Písečné oáze..."
"Ano, ale někdo tak svůj život vidí jako ten nejšťastnější. Neznal jsem ji, Emilie je z nás nejstarší a ta ji naposledy viděla jako miminko. V rodině se o ní mluvilo jako o osamělé dámě žijící v Podivíně, ale osobně si myslím, že i její příběh nemohl být tak jednotvárný jak se nám ho v rodině snažili vyprávět."



Tomas zmateně zamrkal.
"Chci říct, že v její době nebylo běžné, aby žena žila sama v cizí zemi bez své rodiny. Ženy tehdejší doby musely ctít pravidla, aby je společnost neodsoudila... bylo to pro ně hrozně složité, i když i ony samy jsou občas někdy jako šifra, ale ony by o nás řekly to samé, takže si očividně nemáme co vyčítat," zazubil se.
"Když říkáš, že jsou ženy složité... jak jim tedy správně porozumět?" Vydechl nevinně Tomas. Petr mu věnoval starostlivý pohled, jeho společník byl skutečně neuvěřitelně nezkušený, ačkoliv jeho věk vypovídal o tom, že už dávno nebyl puberťákem nebo snad dítětem. Podrbal se na hlavě.



"Upřímně já nejsem ten pravý exemplář, který by ti měl osvětlovat ženskou duši." Vydechl jemně a aniž by si to jeden z nich uvědomil...



...se nad jejich hlavami vztyčila postava Anežky, která s tichým překvapením pozorovala nesourodou dvojici na lavičce.
"Dobrá..." odvětil Tomas zahanbeně.
"Ne, počkej... něco ti povědět mohu. Jsou to krásná stvoření, nesmírně... člověk z nich často může ztratit hlavu i srdce."
"Ztratit srdce?" Zopakoval po něm zmateně Tomas.



"To se stane když se zamiluješ."
"Já... já... nikdy jsem nikoho nemiloval," pronesl prkenně. Což byla první osobní informace, kterou za celou dobu přímo sdělil Petrovi.
"Ale jednou budeš, čeká to každého. Najde si tě to," mrkl na něj.



"Jaké... jaké... je to ztratit srdce?"



"Může to být trochu děsivé, hlavně když s tím nemáš zkušenosti. Ale pak... nikdy na to nezapomeneš... na ten pocit..." Petr se dlouze nadechl, než si vybavil jednu z vlastních zkušeností, která mu téměř zlomila srdce.
"Je to... toužíš po její blízkosti..."



Tomas vypadal jako kdyby se zasekl, ale Petr i nadále pokračoval ve svých slovech.



...po její blízkosti, protože když jsi s ní máš pocit, že je všechno najednou lepší...
Tomasovo srdce se prudce rozbušilo, když slyšel jeho slova. Dlouze se nadechl.



...toužíš se jí dotýkat a zároveň prahneš po tom, aby na tebe ona sama sáhla. Je to zvláštní, jako kdyby tě k ní táhl magnet...



...chceš ji líbat a dělat různé další věci, o kterých se ti ani nesnilo.



Chceš ji chránit a ničí tě představa ji vidět zraněnou,...



...protože máš pocit, že by tě zabilo, kdyby se jí něco stalo. Dokážeš kvůli ní překročit svůj stín, najít odvahu i v těch nejděsivějších chvílích, protože pro ni chceš být hrdina a chceš, aby byla v pořádku a cítila se bezpečně.



Chceš pro ni být svým lepším já...



V ten moment si Tomas vzpomněl na ten sen... sen ve kterém se cítil jako skutečný Tomas Parker. Jeho srdce se divoce rozbušilo. Tohle všechno on přeci už cítil... cítil... k Emilii. Jeho obličej zrudl. Pevně semkl svoje dlaně v klíně. Tohle přeci... přeci... Byl do ní snad zamilovaný?
"Co tady děláte?" Vyrušil ho z myšlenek ženský hlas. Divoce sebou škubl a vzhlédl.



"Povídáme si Anežko, mimochodem, jak se dnes máš?" Otázal se jí s jistou výzvou v hlase Petr, kterého v žádném případě nemohl zastrašit její zkoumavý pohled.
"O lásce?" Vydechla a založila si paže na prsou.
"O všem možném řekl bych."
"Já... já... musím jít. Díky za pokec, Petře..." zadrmolil rychle Tomas, než divokým krokem vykročil směrem k penzionu. Oba hleděli za jeho postavou, dokud nezmizela ve dveřích.
"Teď vážně... co jsi mu to tady vykládal?" Petr zavrtěl hlavou a postavil se.



"Vůbec nic co by snad mělo být na seznamu zakázaných věcí..." rozhodil rukama a věnoval jí úsměv.



"Co považuješ za zakázané věci?"
"Smrt, psychologie, ty magory co ho věznili, nejnovější technologie a snaha o vypáčení z něj veškerých jeho tajemství. Umím být taktní, věř mi," mrkl na ni.
"Jak ti mám věřit? Neřekl jsi mi, že jsi byl ve vězení!"



"Upřímně, tohle zase není moc něco, co bych chtěl každému hned věšet na nos. Nebo by jsi snad chtěla, abych se představil jako Petr Dvořák, starý kriminálník?" Anežka zavrtěla hlavou.



"Nedělej si z toho legraci."
"Popravdě nic jiného si z toho už dělat nemohu. Je to tak jak to je a jediné co s tím mohu udělat je to, že se pokusím být jiný než jsem byl..."



"A jaký jsi byl?"
"Lehkovážný? Hloupý?"
"Pak jak můžeš Tomasovi vykládat o tom co je to láska? Víš ty vůbec co to je?"
"Moc dobře to vím," mrkl na ni.
"Aha... hádám kvůli tomu, že jsi měl přinejmenším milion holek..."



"Budeš se divit, ale ne.... ale lichotí mi, že mě považuješ za takového krasavce."
"Co tím myslíš?" Zvolala podrážděně.
"Kdyby sis to nemyslela, tak by jsi mi ani tohle nemohla říkat." Anežka divoce zavrtěla hlavou, až jí rezavé vlasy prolétly kolem hlavy. Hrdě k němu zvedla hlavu.
"Já si o tobě nic zvláštního nemyslím! Jen chci... chci říct, nechci, aby si někdo zahrával s Tomasem. Takže pokud se mu pokusíš ublížit... nadělám z tebe sekanou." Petr napodobil její postoj a nahnul se nad její tvář.



"Je super, že tě má Tom po svém boku, ale upřímně... teď se snažíš zastrašovat špatného nepřítele. O Toma se bát v mé přítomnosti nemusíš, neublížím mu ani jediným prstem nebo snad slovem. Nejsem až takový mizera..."
"Nejsi? Osobně si myslím, že jsi v minulosti dokázal získat cokoliv nebo kohokoliv," zavrčela.



"Tak na tohle ti mohu odpovědět jediné... taky se mi líbíš, děvče. Pozval bych tě na rande kdybych nebyl ve špatné situaci."
"Co to... žvaníš?!" Vyhrkla popuzeně.
"Už od začátku co jsi mě poznala do mě jenom ryješ a snažíš se mě zastrašit. Například na Kryštofa taková vůbec nejsi, ale já jsem pro tebe jak červený hadr na býka. Možná je to kvůli tomu, že se ti líbím a hrozně tě to štve," mrkl na ni.



"Na co si teď hraješ?!" Zavrčela na něj vztekle.
"Mám tě hodně často za svými zády a pořád se mě na něco ptáš. Projde Kryštof a ty ho pozdravíš, projdu já a jdeš za mnou. Vlastně mi to lichotí a věř mi, že jsi opravdu moc krásná, ale... mám jen prázdné ruce. Nechci své dívce nabídnout jen je... navíc ta moje pověst... takže mě tvůj zájem hrozně moc těší."



"Aby ti to bylo jasné... nelíbíš se mi!" Zakřičela na něj rozčileně.
"Dobře, možná se mýlím. Každopádně... možná by ses na mě měla zeptat Emilie, pak by ses dozvěděla, jaký jsem dříve byl. Teď jsem totiž jen muž s holýma rukama, ale kdysi jsem byl někdo jiný. Měl jsem rád ženy, ale nebyl jsem proutník. Spíš jsem raději honil dobrodružství. Lezl jsem po skalách, hrál fotbal, zkoušel jsem hrát na kytaru za svými zády... to jsem byl opravdu já. Mimo to, že jsem byl hloupý a naivní."
"A jaký jsi teď?" Zavrčela na něj aniž by z něj spustila zrak.
"Probuzený, omlácený ze všech stran, ale pořád miluju život a svoje sestry. Možná si myslíš, že mám hezký obličej, ale... nemám v plánu nikoho balit, to jsem ti už řekl. Jsi milá a silná, to je skvělé. To se mi na tobě moc líbí, stejně jako ty tvoje krásné hnědé oči a zrzavé vlasy." Letmo uchopil jeden pramen jejích vlasů, vzápětí ho pustil a odklonil se od ní.
"Kdybych byl jiný... kdybych měl jiné možnosti, věř mi, že bych se ti dvořil i kdyby jsi mě u toho fackovala. Ale neboj se, opravdu to nemám v plánu. Takže teď půjdu, zatím se měj hezky," mrkl na ni, než se vydal stejným směrem jako předtím Tomas.



Anežka si založila paže na hrudi.
"To je ale idiot," zavrčela tiše.