Ze života Nervózního Jedince II.

Tak jsem dočetla zameškané.

Jsem ráda, že se Paty nic nestalo a byl to jen zlý sen, ale i ty dokážou pořádně zavařit hlavu a pocity člověka.

K novému dílku, jsem ráda, že chce Paty Simonovi trochu pomoci.
Pohovor šel, jako po másle, což mě docela překvapilo, ale jsem za Paty ráda. I když její pocity jsou rozporuplné.

A co se týče nové postavy? Mám trochu obavy trošku se bojím, co se chystá.

No, to bude asi dost zajímavé, až se Simon potká s Patrikem ! Od Patricie je moc hezké, že chce pomoct Simonovi s financemi, ale takhle to teď vypadá na poněkud větší problém ...

Díky holky

Jani, ono Paty hodně pomohlo to s Tomasem obě holky si tím napravily reputaci, i když se nedá říct, že by je kvůli tomu místní začali milovat jinak rozporuplné pocity má kvůli všemu co se už stalo Patricie se hodně změnila a nyní má pocit, že se nebude cítit dobře před objektivem, ačkoliv by předtím před něj klidně skočila v negližé, kdyby jí chtěli otisknout na přední stranu časopisu

Ludmi, bude to hodně zajímavé setkání, však uvidíš



27.část - Den a noc

"Hej Paty, počkej!" Slyšela za sebou jeho hlas.



"Mám naspěch!" Odsekla.



"No tak zastav se přeci! Chci s tebou mluvit! Přeci přede mnou nebudeš utíkat!" Patricie se prudce zastavila.
"Já před tebou neutíkám," zabručela, aniž by se k němu otočila.



"Takže když přede mnou nezdrháš tak si můžeme promluvit jako dva dospěláci, co na to říkáš?" Patricie se k němu trhavě otočila.
"Co chceš?" Zavrčela.



"První a tu nejdůležitější věc... chci se ti omluvit," zašeptal.



"Omluvit?"
"Zachoval jsem se k tobě jako idiot. Nechal jsem tě samotnou, když jsi mě nejvíc potřebovala." Patricie několik vteřin hleděla do jeho tváře i zelených očí ve kterých se kdysi ztrácela. Patrik byl nadále neuvěřitelně pohledný. Jeho pleť se zdála jako z porcelánu, hebká... dokonalá. Stejně jako jeho tělo, které vždy působilo jako vytesané z kamene. Patrik byl příkladem muže, který v ženách vzbuzoval fantazie sotva vstoupil do dveří. Byl působivý fyzicky i psychicky. Patricie se otřásla a zavrtěla hlavou. Nesměla si vybavovat věci, které spolu prožili... nesměla. Patrik byl první kluk u kterého měla pocit, že by s ním mohla zajít dál. Byl sebevědomý, mnohem víc než ona sama... nikdy se ničeho nebál, protože žil v perfektním světě, který mu vytvořili jeho rodiče. Proto neunesl její problémy. Až pak pochopila, že dokázal čelit partě novinářů, ale nikdy... nikdy se nedokázal ubránit skutečným problémům. Proto jí řekl ty ohavné věci, které zlomily její srdce na milion kousků.
"Ano, zachoval jsi se jako korunovaný pitomec, ale teď už musím jít."



"Počkej! Takže mi odpouštíš?"
"Víš Patriku... už je to dlouho... žij si svůj život a já budu žít zase ten svůj. Oceňuju tvoji omluvu, ano?" Patrik jí věnoval široký úsměv.



"Páni, hodně ses změnila. Mluvíš jinak... a i vypadáš, ale pořád jsi moc krásná, možná ještě víc než tenkrát," mrkl na ni. Patricie se na něj zamračila.



"Nech toho!"
"Čeho? To nesmím ani říct, jak jsi nádherná? Nikdy jsem na tebe nezapomněl a celý ten čas jsem si vyčítal, že jsem byl zbabělec... a když mi řekli, že budu tuhle kampaň fotit tady... hned mě napadlo, že bych tě mohl zase vidět. Mám hroznou chuť tě obejmout..." letmo se k ní začal naklánět, ale Patricie se od něj prudce odklonila.



"Ruce pryč!"
"Vždyť jsem se tě ani nedotkl. Vzpomínám si, že jsi kdysi chtěla abych tě objímal... prožili jsme spolu toho tolik. Byla jsi můj talisman... moje malé děvče... nikdy jsem ti nechtěl ublížit a to co jsem ti řekl..." Patricie ho přerušila.
"Přestaň se pořád k tomu vracet, už jsi mi řekl promiň. Nic víc od tebe nechci slyšet. To co bylo mezi námi je minulost a tečka..."



"Minulost? Copak ty už jsi zapomněla na všechny ty věci... už si nevzpomínáš na noc v mém autě? Bylo chladno, ale měsíc zářil na obloze... říkala jsi, jak se ti líbí lesk mých piercingů v noční záři. Milovali jsme se... na takovou lásku se nedá snadno zapomenout..."
"Ale tobě to nedělalo problém, když jsi mě odkopl! Ale je mi to už jedno! Jsem šťastně zadaná a mám muže, který by mě nikdy neopustil!"
"Dalšího modela? Nikdy jsem tě s jinými neviděl. Řekni mi jeho jméno, určitě ho budu znát a rád ti prozradím, co kde vyváděl, když ses nedívala..."

V ten moment...



...se aniž by si toho jeden z nich všiml...



...zjevil v místnosti někdo další.



Simonovi zacukalo obočí, což byl jeho jediný projev emocí v daný okamžik. Co to bylo za muže? A proč se s Patricií dohadoval? Několikrát zamrkal. Simon neměl rád napomádované frajírky z módních časopisů a zvláště tenhle mu přišel nejméně sympatický a nešlo jen o fakt, že hovořil s Patricií. Ten muž byl až příliš na první pohled dokonalý. Jeho obličej se zdál jako kdyby prošel nejméně desíti Photoshopy... Simon se zhluboka nadechl a narovnal se. Ať už byl ten muž kýmkoliv, už dávno věděl, že se jím nenechá rozhodit. Udělal několik kroků k Patricii. Zarazil se v chůzi až když zaslechl svoje jméno.



"Toho neznáš a navíc Simon je desetinásobně lepší než padesát miliard modelů!"
"Takže on není model?" Vyhrkl šokovaně Patrik, který nadále nezahlédl chladně vyhlížejícího muže za Patriciinými zády.
"Do toho ti nic není! A nezdržuj mě už!"
"Fajn... ale odpověz mi alespoň na jednu věc... znamenal pro tebe náš vztah něco? Opravdu jsi tak snadno zapomněla na všechnu naši lásku, vášeň, na vzpomínky, na..."
"Sklapni Patriku! Je to minulost!"
"Takže jsi mě nemilovala?"
"Milovala jsem tě! Byl jsi první kluk o kterém jsem si myslela, že bychom... to je jedno... dej mi pokoj!" Prudce se otočila a tam ho spatřila. Pro Simona to bylo jako kdyby ho udeřila... pořádně tvrdě z obou stran. Střídavě hleděl do zděšených očí své milé a na pohledného modela, který svojí tváří připomínal tradičního Adonise. V jeho očích se zjevil větší chlad. Díval se na mladíka před sebou a snažil se ho porovnat sám se sebou. Byli jako den a noc. Simon se svým výrazným nosem, rty, neuvěřitelně širokými rameny a velkýma rukama působil vedle jemného modela jako buldozer. Zhluboka se nadechl a více se narovnal. Patricie zamrkala. Bylo to jako kdyby s jeho příchodem přišla i druhá část její osobnosti... ta část, která byla silná. Která se netřásla strachy z odmítnutí, ta která dokázala hrdě kráčet dál. Až nyní když se dívala do jeho očí si uvědomila, jak moc ji znechucovala přítomnost Patrika. Možná to dělalo to všechno co jí řekl... ty slova, která pohřbila její sebevědomí ještě níže než předtím. Byla to pro ni bolest, kterou ukryla hluboko a která se vrátila ve chvíli kdy znova zřela Patrika. Její oči se zaleskly.
"Miláčku!" Vyhrkla skřípavým hlasem, než prudce vyběhla, divoce chytila jeho obličej do svých dlaní a rychlým tahem ho stáhla k sobě, kde se svými rty srazila s těmi jeho.





Simon vydal překvapený zvuk a mírně ucouvl, ale neodtrhl se od ní. Místo toho ji semkl oběma rukama blíže k sobě a polibek jí vrátil.





Patrik si šokovaně měřil scénu před sebou. Takže tohle byl nový přítel Patricie? Tenhle vysoký muž, jehož tvář nezdobily žádné chlapecké rysy? Který svojí postavou připomínal muže, co činí těžké práce? Klidně si ho dokázal představit jako horníka, který v podzemí kutá drahé kameny nebo uhlí. Tohle přeci nebylo možné... v hlavě si přehrával obličeje mužů o kterých věděl, že chodili s Patricií... všichni se podobali jemu, nikoliv tomuhle muži s obrovskými dlaněmi.

Po chvíli se od sebe dvojice odtrhla. Patricie se opřela o Simonovo rameno.



"Kdo je tenhle muž?" Vydechl s pohledem upřeným na svoji přítelkyni Simon.
"Prostě kluk... půjdeme už domů?" Pronesla trhaně.



"Jmenuji se Patrik," ozval se chladný hlas Patrika. Simon sebou cukl. Tohle jméno znal... znal... Zvedl k němu zrak.
"Vy jste bývalý přítel Patricie," odvětil věcným tónem, zatímco jeho obličej neprozrazoval na co myslí. Patrik se proti své vůli otřásl. Ten muž působil nesmírně chladně. Jeho oči byly jako dva kousky ledu a jeho kamenná tvář se zdála jako kdyby její majitel nedokázal nic cítit. Takže takového muže si Patricie vybrala? A neubližoval jí náhodou? Znova se otřásl když si uvědomil, že si ho dokázal představit jako někoho, kdo nešel pro ránu daleko. Možná proto se ho Patricie zdráhala hned představit? Zamračil se.
"Jsem sice bývalý přítel, ale pořád jsem její výjimečný kamarád, který by za ni vložil ruku do ohně," zasyčel na něj, ve snaze mu dokázat, že se ho nebojí. V ten moment byl rozhodnutý Patricii dokázat, že už není jako dříve... že ji dokáže chránit. Simon zamrkal.
"Oceňuji, že jste se rozhodl změnit svůj přístup," pronesl chladně Simon.
"A vy jste kdo? Nebo mi ani nepodáte ruku?" Ozval se Patrik podrážděně. Simon se narovnal, pustil Patricii a vykročil jeho směrem.



"Nemám problém s tím vám podat ruku," procedil Simon s kamenným výrazem, než k sobě oba muži natáhli dlaně. Patricie se zachvěla, když se jejich ruce spojily.



Bylo to jako kdyby se spojila její minulost s přítomností. Znova viděla sebe samu s Patrikem... v době kdy létala na obláčku, milovala objektiv fotoaparátu a trávila hodiny v nákupních centrech s kamarádkami, které jí měly rády pro její peníze. Až pak pochopila slovní spojení v nouzi poznáš přítele. Protože kromě Emilie jí nikdo nezbyl. Zůstala sama... se zlomeným srdcem i ideály.



Oba muži se navzájem změřili. Skoro se zdálo, že testují svoje vlastní reakce.



"Jsem Patrik Havlíček, vítězný model v mezinárodní soutěži International SIMmodel roku 2019, na letošní rok jsem opět nominován. Moje rodina vlastní šperkařství Simrowsky v Krasohlídkově." Simon pozvedl jedno obočí. Nebyl si jistý, proč mu to ten muž vykládá. Více se narovnal.



"Jmenuji se JUDr. Simon Anthony Margison, potomek zakladatelů města Písečná oáza a hlavní dědic rodinného majetku i podniků. Po čtyři roky jsem byl podnikatelem roku v rámci vedení podniku v odvětví pohostinství. Je ještě něco, co byste potřeboval vědět?" Patrik zrudl v obličeji a silněji semkl jeho ruku až bolestně stiskl Simonovi prsty k sobě. Simon sebou cukl a nechápavě si ho změřil. Vzápětí zareagoval na jeho počin stejnou mincí a tentokrát zmačkl jeho ruku vlastní silou. Patrik sykl a prudce se vymotal ze sevření jeho paže. Ten muž měl sílu, kterou hned neočekával. Zmateně si třel svoji vlastní dlaň, zatímco ho pozoroval pár chladných očí ve kterých se nadále nedala poznat žádná emoce.
"Pu...půjdeme Simone?" Ozval se Patriciin tenký hlásek za jeho zády. Simon se k ní otočil.
"Samozřejmě," odvětil a vykročil ke dveřím.
"Sbohem," pronesl ještě na rozloučenou směrem k Patrikovi, který ho nadále pozoroval.
"Simone počkej!" Vyhrkla Patricie, udělala delší krok k němu...



...a chytila ho za ruku. Simon se k ní natočil.



"Chci se tě držet," zašeptala jeho směrem. Simon přikývl, propletl svoje prsty s těmi jejími a společně vyšli z agentury.

Patrik zůstal nadále hledět na dveře, ačkoliv byli již dávno z dohledu. Co si měl o tom náfukovi myslet? Opravdu Patricii neubližoval? Jak moc chladný na ni byl? V ten moment byl rozhodnutý učinit všechno proto, aby se dozvěděl pravdu za účelem plného bezpečí ženy, kterou kdysi miloval mnohem víc než si myslel.

Vypadá to, že to Patricie vůbec nebude mít lehké - okolnosti ji víceméně donutily dospět, ale Patrik je zjevně ještě stále kluk a bude hledat kdeco proti Simonovi

No nazdar
Ani nevím, co napsat...
Musím říct, že Patrik se snaží, ale nechápu proč, když se k Paty zachoval tak ohavně. Co by mohl čekat, že mu po tom vše bude líbat nohy?

Jinak jsem zajímavá, co bude Simon říkat v soukromí, jestli se u něj objeví nějaké obavy. U něj člověk nikdy neví, co se mu v hlavě honí.

Těším se na další dílek.

Díky holky

Ludmi, máš pravdu. Patrik je určitě ještě kluk, uvidíme co ještě vyvede

Jani, je fakt, že v Simonovi se jen tak někdo nevyzná



28.část - Pochybnosti

Simon s Patricií dorazili domů jen chvíli poté co opustili agenturu.



"Simone... vím, že ode mně budeš chtít slyšet nějaké vysvětlení... ale první věc, co jsem ti chtěla říct... nevěděla jsem, že tam bude! Nikdy by mě to nenapadlo... Patrik vždycky mířil tak vysoko... vyrazilo mi to dech..."



Simon mlčel, jeho oči nadále směřovaly do stěny bez jediné emoce. Skoro se zdálo jako kdyby se zasekl.
"Miláčku... řekni něco, cokoliv! Prosím! Vím, že máš nějaký názor, tak mi ho pověz..." Simon se dlouze nadechl.
"Ten muž vypadá jako člověk, který přesně ví co chce. Myslím, že sem přišel kvůli tobě," procedil.
"Ale to... to přeci... není možné! A hlavně i kdyby, mám tebe a on mě nezajímá!"
"Jsi si jistá?" Vydechl do zdi. Patricie divoce zamrkala, to bylo to co ho celou dobu trápilo?
"Jak si můžeš něco takového myslet?"
"Ze mě bude brzy chudák, zatímco on je jako pohádkový princ... i tak vypadá. Vedle něj vypadám jako průmyslový dělník... také říkal, že jsi většinou chodila s muži jako je on... tak jak jsi mohla zavadit o mne? Nejsem model ani nejsem typem, který s nekonečnou radostí navštěvuje bary s přáteli. Když nad tím tak přemýšlím, tak ani moc kamarádů nemám. Jsem oproti němu vážný poustevník s nepříliš dokonalým vzhledem... tak proč já?" Vydechl do vzduchu. Patricie zavrtěla hlavou...



...a přimkla se k jeho zádům.
"Netoužím po penězích, jediné co chci jsi ty. A jak můžeš říct, že máš nedokonalý vzhled? Vždyť jsi krásný! Ten nejhezčí muž jakého jsem kdy viděla! Navíc jsi úžasný i uvnitř! Miluji tě celého a ať si Patrik klidně trhne nohou!"
"Ten druhý rozhodně lépe zapadá do měřítka pohledných, já nikoliv... to musíš uznat sama. Líbím se ti, protože jsi na mě zvyklá... a vzhledem ke všem situacím do kterých jsem tě dostal se Patrik dá považovat za lepší partii..."
"Simone! Patrik se na mě vykašlal, když jsem ho nejvíce potřebovala! Je mi jedno jak vypadá i na všem ostatním. Miluji jen tebe! Ty jsi moje opora, můj jediný princ! Nechci nikoho jiného!" Zvolala. Simon sebou cukl, pootevřel ústa, ale vzápětí je zase zavřel. Patricie ho obešla a chytila ho za obličej.



"Co se ti to honí v hlavě?"
"Ten muž tě chce. Viděl jsem to... jak se na tebe díval a vynucoval si rozhovor o vašem vztahu. Chce ti připomenout co jste spolu prožili, aby tě přiměl o něm uvažovat. Ve své situaci mu nemohu konkurovat... určitě teď nevynechá příležitost, aby se před tebou nemohl začít předvádět. Viděl jsem to, když musel do vzduchu vyslovit, že jeho rodina vlastní Simrowsky, chtěl mě přebít. Nepřijde mi to sice jako adekvátní způsob souboje o ženu, ale možná by to mohla zabrat, v těchto věcech jsem nezkušený..."
"Simone... na mě to ale nezabírá. Mám tebe... pro mě za mě ať se předvádí jak chce, v mém srdci máš místo jedině ty. Vůbec nechápu, jak tě můžou takové věci napadat."
"Jak na to nemám myslet, když vstoupím do agentury a vidím tě mluvit se ztělesněním Adonise, zatímco já dorazím se zablácenými botami a pocuchanými vlasy. A pak se dozvím, že je to tvůj bývalý přítel..." zabručel. Patricie se zasmála při tom jakým způsobem vyslovil Adonis. Zdálo se jí to nebo Simon žárlil?
"Ty žárlíš!" Zvolala.
"Absolutně ne. Jen shrnuji fakta a ty aktuálně zcela hovoří o výhodnosti jeho strany..." Patricie zavrtěla hlavou a pohladila ho po lících.



"Jenže já nechci nic výhodného. Chci tebe s tvými zablácenými boty, pocuchanými vlasy a krásným zadkem, který máš mimochodem milionkrát hezčí než má on. Ty jsi pro mě Adonis, on je pro mě muž co mě zradil a se kterým nechci nic mít... je pravda, že s ním teď budu muset nafotit nějaké fotky, ale to nic neznamená." Simon zbledl. Bylo to jako kdyby ho udeřila.



"Ty s ním něco budeš fotit?" Vyhrkl.
"Jen pár fotek. Nafotíme spolu pár bot, ale ne celou kampaň..."
"Takže s ním strávíš hodně času?"
"Ne, jen pár hodin v jednom dni a mluvit spolu ani nebudeme. Fotograf nás postaví tak jak si to bude přát klient, pořídí pár snímků a to je vše. Simone... přísahám ti, že mě Patrik nezajímá. Mám tebe a jedině s tebou jsem šťastná, rozumíš? Jak bych mohla chtít jiného muže, když jsem s tebou? Nedokážu si představit život bez tebe... jsi už mojí součástí. Patrik pro mě možná kdysi něco znamenal, ale nikdy jsem k němu necítila to co k tobě. Ty jsi ten pravý, chápeš?" Simon zamrkal...



...a přivinul si ji k sobě.
"Musíš si na něj dát pozor... nevěřím mu. Určitě se o něco pokusí..."
"Neboj se, navíc až spolu budeme fotit ty fotky, tak tam určitě nebudeme sami. Nic se nestane," zašeptala. Simon si vzdychl. Z jeho úst už nevyšlo ani slovo.

O několik hodin později...

Emilie se vrátila z práce dříve než očekávala. O to větší překvapení jí čekalo, když zjistila, že je dům prázdný. Kdy naposledy byla sama? Pomalu se usadila na koberec před krb a vytáhla z kapsy Tomasovu kartičku, kterou od onoho incidentu nosila sebou jako talisman. Musela mu ji za každou cenu vrátit... jenže jak? Ukryla tvář do svého předloktí a dlouze vydechla.



Jak se mohla znova setkat s Tomasem? Jak? Pořád tomu nerozuměla... nechápala ten zvláštní pocit v ní... nemohla ho milovat... jak v něm mohla začít vidět muže? To se její srdce definitivně pomátlo? Tomas byl tak křehký, jemný... tohle nebylo něco co potřeboval nebo co by snad potřebovala ona sama. Musela se přes to dostat... musela ho vytěsnit ze svého nitra a znova z něj udělat muže, který byl téměř velkým dítětem. Zvedla hlavu a znova se zahleděla na jeho kartičku.
"Bude ji potřebovat..." zašeptala do vzniklého ticha a zvedla se z podlahy. Nesměla být zbabělec. Musela se tomu postavit a dokázat si, že zvládne být jeho psychologem... že dokáže být jeho mentální podporou... že dokáže obrátit svoje city v něco jiného a přestaně v něm vidět něco, co nesmí. Pomalu přešla k telefonu, kde zvedla jeho drobné sluchátko.



Několik vteřin hleděla na jeho drobná tlačítka. Tomasovi přímo zavolat nemohla, protože pravděpodobně mobil ani neměl nebo o tom aspoň nevěděla. Jejím jediným pojítkem s jeho světem tak pro ni byla Anežka. Plynulými tahy vyťukala známé číslo a přiložila si aparát k uchu. Po několika pravidelných tónech zaslechla ze sluchátka několik ostrých slov.
To nevidíš, že zvedám telefon Satane 2?! Přestaň tahat za ty kabely! ODPAL! Zařvala. Emilie sebou cukla.
"Ahoj?" Vydechla do mezery mezi nadávkami.
Jééé Emilie to je super, že voláš! Zrovna jsem ti chtěla zavolat, ale Satani mi nedali pokoj... Emilie se zatvářila zmateně a udělala několik kroků do místnosti.



"Kdo jsou Satani?"
Moji mladší bráchové... jsou příšerní, sotva je s Filipem udržíme na místě, když nejsou naši doma... vydechla unaveně.
"A proč jsi mi chtěla volat?"
No... je tady Tomas... oznámila jí se zvláštním tónem v hlase. Emilie ztuhla.



"Tomas je u tebe doma?"
Jasně! Táta ho učil se dřevem, ale teď ho odvolali, takže tady vyřezává bůh ví co úplně sám... a tak mě napadlo, že bych pro tebe zajela a mohla by sis s ním promluvit, když je takhle pěkně v klidu. V poslední době se pořád jen válel na pláži s tím tvým krémem v ruce, se kterým snad chodí i spát a nebyla s ním žádná řeč. Přijde mi, že má víc zamotanou hlavu než kdy předtím... zamumlala tiše.
"Není mu dobře?"
Neřekla bych, že mu je blbě... prostě jen pořád nad něčím přemýšlí. Můžu pro tebe zajet? Nebo co jsi vlastně chtěla ty?
"Chtěla jsem mluvit s Tomasem... nemusíš pro mě jezdit, zajedu za tebou sama..." z telefonu se ozval smích.
Ty chceš jet sama do Větrnova? Tak to najdeš jen ruiny. Živá část Větrnova není hned na dosah ruky! Pro cizince to tady najít je umění, to bych tě mohla pomalu poslat hledat Atlantidu! Bude lepší, když tě sem napoprvé vezmu já. Příště budeš vědět kudy jet... pro nikoho by nebylo dobré kdyby jsi zabloudila v ruinách a ještě se zapletla do nějakého místního gangu, to mi věř... za hodinku jsem u tebe, přislíbila jí mile, než zavěsila telefon. Emilie si vzdychla. Opravdu to byl dobrý nápad?

Zhruba za hodinu se ozval zvonek.



"Ahoj Anežko..." uvítala jí téměř nesměla Emilie.
"Ahoj!" Poplácala ji po rameni Anežka.
"Tomas zůstal u mě doma, brácha ho zabaví... ten normální, ne Satani... ti si ho dobírají, že nesnáší cizí dotek, haranti mrňavý... no nic... pojedeme?"



"Ty jsi mu řekla, že pro mě jedeš?"
"Jasně že ne... jinak by se vypařil. Sice pořád u sebe nosí ten krém od tebe a nenechá si ho sebrat, ale trochu se bojím co by říkal, kdyby věděl, že přijdeš..." zasmála se nervózně.
"Možná že není dobrý nápad abych jela za ním... možná..." Anežka ji přerušila.



"Co to říkáš? Tomas tě potřebuje! Jenom má hlavu jako ceďák! S tebou je úplně jiný a to potřebuje! Navíc jsem pro tebe už přijela až z Větrnova, takže mi snad nedáš košem a nepošleš mě do háje!" Vyhrkla silným hlasem. Emilie se zhluboka nadechla.
"Samozřejmě, že ti nedám košem... já jen... přemýšlím, co by pro něj bylo lepší. V poslední době mám pocit, že mu moje přítomnost moc neprospívá. Zvláště když teď od tebe slyším, že od našeho posledního setkání není úplně v pořádku. Už jsem přemýšlela, že bych kontaktovala některého ze svých kolegů, kteří nebudou zainteresovaní jako já... pro jeho léčbu je lepší, když se mu bude věnovat někdo... někdo..." slova jí zadrhla v hrdle. Anežka na ni vykulila oči.
"Nemůžeš ho poslat k čertu! Už teď má Tomas zlomené srdce a kdyby jsi ho ještě opustila ty... bože můj na to ani nechci myslet! Možná nemám titul z psychologie, vyrostla jsem v lese a opékala jsem špekáčky s vyvrhelem co si říkal mořská panna Aladin, ale to neznamená, že nevidím jiné věci! Vím určitě, že pokud zmizíš z jeho života... pak zmizí i on! Vždyť on na tebe spoléhá i když to neříká nahlas! Jsi jeho hvězda!"
"Jenže to možná není dobře, Anežko... není dobré aby se na mě tak upínal. Tomas potřebuje žít svůj život a ne se vracet k tomu předchozímu... a já jsem součástí jeho předchozího života..."
"Ty jsi součástí toho minulého i současného života! Nemůžeš se ho tak snadno vzdát! Potřebuje tě!" Vyhrkla na ni silným hlasem. Emilie se objala oběma rukama. Bily se v ní dvě části její osobnosti. Jedna, která ho toužila obejmout a nikdy nepustit, líbat ho, tisknout k sobě až dokud by jeho démoni nezmizely a ta druhá... ta druhá si moc dobře uvědomovala, že tohle již profesně nezvládá a že všechno co ji napadalo bylo natolik špatně, že to nemohla nikdy vyslovit nahlas už jen z principu. Ale zároveň věděla... tušila, že má Anežka pravdu. Tomas na ni spoléhal... ona ho nemohla zradit, musela být jako skála... pevná a nezdolná, odolná vůči jemu samotnému... vůči jeho náruči... zavrtěla hlavou, aby zahnala další myšlenky co jí přišli na rozum.
"Dobře... pojedeme... ale zdržím se jen chvíli," zašeptala. Anežka nadšeně nadskočila.
"Skvělý! Nikdy nezapomeň na to, že vykašlat se na Tomase Parkera, kterého týrali prakticky celý jeho život je opravdu hodně mizerný nápad. Potřebuje tě mnohem víc než kohokoli dalšího z nás. Dokonce bych řekla, že jsi mu prospěšnější než Jamie ke kterému si pořád nenašel úplně cestu... takže konec slov a hurá na činy! Už se těším jak se bude tvářit až tě uvidí!" Vyhrkla, zamávala klíčemi od svého brouka a pokynula ji k odchodu...

Těžko říct, jestli Simon opravdu žárlí nebo jen shrnuje fakta, jak tvrdí ... A Anežka se mi zamlouvá čím dál víc, je taková přímočará, dovedu si docela dobře představit, jak někoho "umravňuje"

No Ludmi, u Simona je to složité, ale myslím, že brzy budeš vědět jestli žárlí nebo ne jinak jsem ráda, že se ti Anežka zamlouvá popravdě jsem chtěla, aby to byla kamarádka, kterou si zavoláš když máš problém a ona pro tebe dojede a vynadá komukoliv komu bude třeba

Jinak vím, že bude tenhle dílek poněkud delší, tak snad vám to nebude vadit

29.část - Daleká cesta



"Takže živá část Větrnova je mladší?"
"Dalo by se to tak říct, protože tu opravdu nejmladší připojili do sousedního města už před spoustou let, čímž nás vlastně definitivně pohřbili. Dneska z nás je prakticky skanzen... někteří se nás snaží najít a potom vykládají cosi o duchách a pokladech ukrytých v ruinách. Jsme jako fantomé, někteří lidé nevěří, že ještě ve Větrnově žijí normální lidé, každý vidí jen ty odpadlíky v lesích a proto se nás snaží srovnat se zemí. Nakonec to i vypadá, že se jim to podaří..."
"Jakto?" Vyhrkla Emilie.



"Nejsme výhodní a město dávno neprosperuje. Jsme jen černou dírou v historii, většina lidí nás nesnáší kvůli kriminalitě, ale to by se nikdy nestalo kdyby lidem dali nějakou naději a ne že nás zničili spolu s přístavem. Byli jsme normální městečko... s hotelem, vlastním obuvníkem... vlastně to tady bylo hezké, když město žilo. Já si to nepamatuju, ale existují malby a pár starých fotografií. Světlo z majáku se rozlévalo hodně do dálky a radniční věž z hodinami byla vidět na míle daleko. Všude byla spousta lidí, zvonily zvony... někdy si to snažím představit... muselo to být senzační..."



"A jak dlouho je vlastně město pohřbené?"
"Upadat začalo hodně dávno, ale oficiálně se říká, že zemřelo odhadem před víc jak sedmdesáti lety, kdy nás smazali z map. Někteří lidé říkají, že jediný důvod proč se na nás ještě úplně nezapomnělo je maják, který pořád udržujeme. Památkáři se nechali slyšet, že pro jeho stáří by ho chtěli zařadit mezi chráněné památky. Zbytek města včetně lesa by ale chtěli srovnat se zemí... no uvidíme jak to dopadne," pokrčila rameny smutně.
"Myslíš, že jim to vyjde?"
"Těžko říct, mluví se o tom pořádně dlouho. Už jsme dokonce byli v ulicích, aby lidé nezapomněli, že existujeme a že Větrnov je náš domov, ale pořád jsme jako místo k ničemu. Musel by se objevit někdo, kdo by měl chuť do nás investovat a oprášit staré ruiny. Myslím, že třeba radnice by stála za záchranu, věž už má značně pobořenou, ale pořád nějak existuje a dokonce ještě nikdo ani neukradl sluneční hodiny, co stojí před ní... stejně je ale pravda, že když se řekne Větrnov všichni vidí akorát lesy a magory... maják pak znají jen zasvěcení... je těžký někoho přesvědčit myslet jinak..." procedila a opatrně stočila auto po udržované cestě. Emilie se rozhlédla, až pak spatřila mezi stromy staré veřejné osvětlení, které svojí zdobeností připomínalo 19.století.
"Ty světla fungují?" Vydechla šokovaně. Anežka se usmála.
"Samozřejmě, jsi v živé části, tady funguje všechno. Vidíš tamhle za těmi stromy tu budovu? To je náš kulturák, původně to byla prádelna, ale dneska je tam super parket a pořádají se tam slavnosti. Sice nás tady je dohromady asi padesát, ale pořád žijeme. Jsme vlastně docela rebelové... oficiálně tohle místo neexistuje a dokonce ani nemáme čísla popisná, ale i tak všichni známe staré názvy ulic a používáme je na oficiálních dokumentech, někdy tím působíme zmatky," uchechtla se. V ten moment Emilie spatřila starý směrovník, který svými omšelými šipkami sděloval, že se nachází v rybářské ulici. Anežka popohnala auto, když minuli několik domů z šedivého kamene, které objímala zeleň i všudypřítomná usilovná lidská práce o zachování daného místa. Emilií projel zvláštní pocit. V ten moment ve svém nitru pociťovala zvláštní propojení... jako kdyby díky Anežce objevila něco zvláštního, něco tak podivného a přesto tak známého, že skoro vnímala teplo, které jí dodávalo zvláštní klid. To místo bylo ztracené jako sám Tomas, ale přesto se snažilo žít dál i přes nevůli osudu.
"Větrnov musel být krásný..." zašeptala, než Anežka prudce stočila auto a stáhla okénko.
"UHNI MI Z CESTY KŘUPANE!" Zařvala. Emilie si ji šokovaně změřila. Za několik vteřin tak zahlédla starce s masivním kamenem v ruce, který se k jeho seschlé postavě téměř nehodil. Jeho obličej se zkřivil zlostí, když zřel ženu s rudými vlasy. Cosi zamumlal bezzubými ústy a zmizel v křoví. Anežka trpělivě zatáhla okénko a věnovala Emilii úsměv.
"Promiň... tohle je místní vagabund, říkají mu Larry. Objevil se bůh ví odkud a žije v ruinách starého města. Musíš na něj vždy zakřičet jinak ti začne vrhat kameny na auto, je to blázen. Minule jsem na to zapomněla a přerazil mi zrcátko... tohle místo vážně není moc bezpečný... sama bych odsud už dávno odešla, ale mám tady rodinu a taky práci..."
"Ty tady pracuješ?" Vyhrkla šokovaně Emilie.



"No jo, není to tady jen samý magor a houština. Máme tady lom, mini školku a dokonce pekárnu, když nepočítám i největšího tahouna, kterým je maják. Nejsme úplně na vrcholu, ale zatím se nějak držíme... a tamhle můj dům," usmála se na ni. Emilie se zahleděla správným směrem.



"Říkali mu rohák, stával dříve na malém náměstí a tou šíleností co má na věžičce měl ukazovat směry... nevím kdo tu ohyzdnost vymýšlel, ale zničil tím celý náš dům. Každopádně dnes ty šipky ukazují jen k mladším a starším ruinám. Jo a když se podíváš víc do těch stromů naproti věži uvidíš tam kašnu," mrkla na ni. Emilie se pokusila zaostřit, skoro by to vzdala, když spatřila starou kamennou fontánu.
"Funguje?"
"Často se rozbíjí a ucpává, to dělají ty stromy kolem... nikdo nemá tolik peněz i nervů, aby se je pokusil setnout. Už nám stačilo když jsme museli rozebrat staré budovy, aby se nám sem nenasadili squatteři... ale na Větrňanské slavnosti ji vždycky zapínáme. Je to výročí, které je pro nás posvátné. To se vždy osekají větvě, které zasahují do fontány, vyčistí se a sedneme si k ní. Ti nejstarší pak začínají vyprávět, někdy u toho i brečí... má to svoje kouzlo. Minule bráchové donesli i barevné reflektory a snažili se vodu podbarvit a ovlivnit podle hudby. Nebylo to úplně dokonalé, ale bylo to bezva. Někdy jsem šťastná, že tady můžu být, ale jindy bych raději odešla jako to udělala spousta z nás."
"Kolik máš vlastně sourozenců?"
"Sedm mladších bratrů, naši to brali zodpovědně, když se rozhodli to tady znova zaplnit... ale jestli ti můžu něco poradit... dvě děti stačí, věř mi. Divím se, že jsou bráchové naživu. Vyrůstat s nimi byl často očistec, že jsme myslela, že jim dám do postele nějaké brebery, abych je nemusela aspoň týden hlídat. Všichni byli hyperaktivní a ti poslední jsou nejhorší... Kája a Líba... čili Satan 1 a 2. Možná je i dneska taky uvidíš... respektive je určitě uvidíš, takže se předem omlouvám až tě začnou plácat přes zadek," vydechla a vystoupila z vozu.



"A všichni tví bratři jsou pořád doma?"
"Ne, nejstarší Jirka je profesionální voják a další dva jsou na studiích různě po městě. Zbylí čtyři jsou tady, z toho jeden má jako koníčka kickbox, takže z něj tady mají ostatní docela bobky," uchechtla se a vytáhla z kabelky zdobený, mosazný klíč, kterým odemkla první zámek, vzápětí vytáhla druhý moderní bezpečnostní klíč, kterým odemkla druhý zámek. Emilie zamrkala.
"Bezpečnosti tady není nikdy dost. Mosazné zámky dneska už překoná každý pitomec. Naštěstí nás ještě nikdy nevykradli, takže zatím máme buď štěstí nebo ten druhý bezpečnostní zámek je opravdu zázračný," zasmála se a otevřela dveře dokořán. Emilie opatrně vstoupila dovnitř a na její nos téměř okamžitě zaútočila vůně nějakých květin.
"Pojď, Tomas bude na terase," ukázala na dveře naproti nim, které vedli do malého obýváku.





"Páni, máte tady hodně barev," pousmála se Emilie.
"Snažíme se to tady trochu oživit. Je to starý dům, který má hrozných neduhů a veselé barvy jsou někdy to jediné, co tě potěší, když najdeš další plesnivou stěnu," pronesla se zvláštním úsměvem. Emilie zalapala po dechu, najednou nevěděla co říct.
"Podívej se tady na ty obrazy!" Emilie se zahleděla správným směrem.



"Maluje je máma, když má chvíli klidu. Snaží se zvěčnit Větrnov v jeho různých podobách. Ten první je malovaný z interiéru jednoho ze starých místních rozbořených domů. Na tom druhém můžeš vidět... jak to říkala máma... Landgraabova vila v posledním tažení? Nevím jak to přesně pojmenovala..."
"Ona tam je vila?" Vydechla šokovaně Emilie a snažila se ve změti stromů najít budovu.
"Tady napravo je kus střechy a dole je vidět okno," mrkla na ni.
"Už to vidím a ona... chodí na ty místa malovat?"
"Většinou jde s foťákem, popravdě ani nám se nevyplatí do těch míst často chodit. Ani tátovi se to moc nezamlouvá, takže často chodí spolu... a podívej se tamhle..."



"...tomu říká Poslední loď v přístavu Větrnov, váže se k tomu hezká historka. Možná ti ji někdy povyprávím až budeme mít víc času, teď na nás čeká Tomas... doufám, že ho brácha moc nezničil, chtěla jsem aby ho zabavil, ale je mu patnáct, takže nevím co mu bude vykládat," procedila a společně vyšli z pokoje na terasu.



"Já to neznám," zaslechly Tomasův tichý hlas.



"To snad není možný, ty neznáš Iron Simmana? A co SSX 3?"
"Co je to?"
"Počítačová hra! To ti o tom ségra nevyprávěla?!" Zvolal šokovaně. Tomasova ramena klesla, vypadal najednou... smutně?
"FILIPE! Koukej se uklidnit, Tomas nemusí znát každou tvoji hámotinu! Beztak žiješ jen playstationem!" Zakřičela na něj. Filip a Tomas sebou škubli a otočili se správným směrem. V Tomasových očích se zjevilo něco zvláštního, když spatřil Emilii. Zdálo se mu to? Opravdu tam byla?
"Ségra! To jsem rád, že jsi tady!" Anežka zavrtěla hlavou a přistoupila ke svému mladšímu bratrovi.
"A já jsem ráda, že jsem tady. Koukám, že než jsem se vrátila, tak jsi mezitím vyvrtal Tomasovi do hlavy díru!"



"Když on nezná některý věci a..." odmlčel se, když spatřil Anežčin nasupený výraz.
"Myslím, že jsme o tom už mluvili," zabručela, aby mu připomněla jejich dlouhý rozhovor o Tomasovi.
"Promiň," pípl.



Mezitím je jejich další dva společníci ignorovali.



Byla tady... nezdálo se mu to, ale co tady dělala? Proč byla tady?



Emilie zůstala stát jako přikovaná, její srdce uhánělo závod, který nemělo šanci vyhrát. Očima klouzala po jeho vysoké postavě i montérkách, které mu byly očividně mnohem větší než by potřeboval. Vypadal najednou úplně jinak... jako jiný muž se smutnýma šedýma očima. Pootevřela ústa, ale vzápětí je zavřela. Co měla říct? Co měla udělat? Proč se najednou před ním cítila tak zvláštně? Proč?

Tomas udělal krok k ní, ale vzápětí se zastavil. Chtěla, aby za ní šel?
"Hej Tome, Emilie je tady! Filip mi řekl, že je na plotně kotel teplé vody, možná byste si mohli dát čaj?" Vyhrkla Anežka sotva si všimla váhavého postoje Tomase. Tomas zalapal po dechu.
"Já..." zavrtěl hlavou a sebral veškerou odvahu, kterou v sobě cítil, aby překonal vzdálenost, která ho dělila od ženy, která mu zachránila život.



"Ahoj... Emilie..." vydechl váhavě.
"Ahoj Tome," odvětila s drobným úsměvem. Tomas se zachvěl, vždy se mu líbilo jakým způsobem vyslovovala jeho jméno... jeho skutečné jméno.
"Co tady děláš?" Pronesl po chvíli.
"Přišla jsem ti něco dát..."
"Mně?" Vyhrkl překvapeně.
"Tobě," zašeptala a její obličej rozjasnil široký úsměv, který v Tomasovi znova probudil to teplo, které nedokázal pojmenovat.
"Já..."



"Není to nic zlého, přísahám," vydechla tiše. Tomas se pousmál.



"Od tebe nemůže přijít něco špatného... nikdy," vyslovil pevným hlasem. Emilie sebou cukla.



Věřil jí, stejně jako ona věřila jemu. Její srdce se silněji rozbušilo. Tolik se ho toužila dotknout, byť jen jediným prstem... jenže Tomas neměl rád cizí doteky, ačkoliv ona byla jediná, která měla privilegium se ho více dotýkat. Ale nezneužila by toho kdyby na něj sáhla? Neublížila by mu? Kde byl její racionální úsudek psycholožky? Byla z ní snad už nyní jen žena, která ho toužila obejmout?
"My teď půjdeme zkontrolovat Satany! Buďte jako doma!" Zavolala na ně Anežka, než zmizela s Filipem v domě.

Po chvíli se odvážila Emilie promluvit.



"Víš posledně... no... mám něco, co je tvoje," zašeptala téměř nesměla.
"Moje?"
"Já... tady... tvoje kartička do školy," Tomas se zahleděl do její drobné paže a v jeho očích se objevila bolest.
"Jsi v pořádku?" Vyhrkla prudce a natáhla k němu jednu dlaň, kterou vzápětí stáhla zpět k sobě. Tomas sebou škubl a zahleděl se na její ruku, která málem dosáhla jeho ramene.
"Cítíš se dobře?" Zeptala se ho znova.



"Jen jsem si vzpomněl... musel jsem ji ztratit, když... když... tě málem..." těžce vydechl, jako kdyby mu jen pouhá myšlenka na danou skutečnost způsobovala bolest.
"Nic se nestalo, všechno je v pořádku," vydechla tiše. Tomas k ní zvedl zrak a přikývl.
"Vezmi si ji," natáhla k němu svoji dlaň. Tomas hleděl střídavě do jejích očí a na svoji kartičku. V ten moment se zdálo, že téměř neví co by měl učinit. Po chvíli k ní opatrně natáhl svoji třesoucí dlaň. Emilie dlouze vydechla, hleděla na jeho štíhlé prsty umělce, kterým byl. Semkla drobný plastový předmět ve vlastní paži a natáhla ji nad tu jeho. Proč se ho bála dotknout? Bylo to snad ze strachu z vlastní reakce? Vnímala svůj strach, ale zároveň svoji neochvějnou touhu po setkání jejich dlaní, i kdyby jen na několik vteřin. Zhluboka se nadechla a bez toho aniž by dovolila své pleti se otřít o tu jeho mu vložila kartičku do jeho nastavené dlaně. Tomas sevřel svoji průkazku ve své dlani.
"Díky," zašeptal a zvedl k ní oči. Emiliinu tvář polila červeň.
"Já... nemáš za co... a... tvoje... kšanda... no..." Tomas zamrkal a zahleděl se na svoje montérky.
"Tohle mi půjčil Anežčin táta. Má to rozbitou jednu klipsnu, takže to nejde dát dohromady. Vlastně je to jako já... rozbité a neúplné," vydechl tiše.



"To není pravda! Ty jsi dokonalý Tome, vším čím jsi i nejsi. Ty jsi ty a nikdo jiný. Jsi jedinečný!"
"To si opravdu myslíš?"
"Já si to nemyslím, já to vím," odvětila pevným hlasem. Tomas jí věnoval drobný úsměv.
"Přál bych si být takový jakého mě vidíš, ale nemohu takový být. Uvnitř mě žijí další věci se kterými si nevím rady... někdy si ani nejsem jistý, jestli je správné, že tu jsem. Možná bych měl odejít a odnést svoje démony od lidí, kterým na mě záleží dřív než bude pozdě..."
"Nemůžeš se izolovat od ostatních, to není dobrá volba, Tome. Zkus mi vyprávět o tom co tě trápí. Sdílej to se mnou, věř mi... pověz mi to," vyzvala ho váhavě. Tomas si vzdychl, sklonil hlavu, ale vzápětí ji zase zvedl. V jeho očích se odráželo něco zvláštního... něco silného... znova se na ni díval jako nikdo jiný na světě.
"Jak bych ti mohl nevěřit... vždyť tobě bych svěřil svůj život," Emilie zalapala po dechu.
"Možná by bylo lepší kdyby... kdyby jsi za mnou nechodila... zbytečně tě zatěžuji svými problémy a..." Emilie ho přerušila.
"Ale já chci aby jsi mě s nimi zatížil... vždycky tady budu pro tebe, Tome... ať se stane cokoliv, slyšíš mě?"
"I když se ze mě stane blázen?" Vydechl tiše.
"Z tebe nebude blázen. Budeš se mít dobře..." pronesla ve snaze ho přesvědčit o opaku.
"Jsi až příliš dobrá pro tenhle svět, nemohu tě už využívat... nemohu..." šeptal. Emilie prudce zavrtěla hlavou a udělala krok k němu bez toho, aniž by se zahleděla na podlahu. Díky tomu její chodidlo zavadilo o horu dřeva, které doposud nevěnovala pozornost díky svému společníkovi. Vydala bolestný vzdech, když ztratila rovnováhu a celou svojí vahou dopadla do Tomasovi náruče. Tomas, který nečekal její pád, ji zachytil, zakopl o vlastní nohu a dopadl zády na tvrdou zem.



"Ech..." vyhrkl, když se mu proti jeho vůli vyjevila vzpomínka na Kádinkovi... rádi ho nechali někam padat, zvláště když nebyl schopen chodit po jejich pokusech... zvláště když...
"TOME!" Zaslechl hlas z dálky.



Emilie s ním lehce zatřásla. Tomas sebou škubl a pohlédl na ni.
"Jsi pořád tady," zašeptal. Emilie ho pohladila po tváři.
"Samozřejmě, kde bych měla být? Vzpomněl sis na něco?" Tomas se trhaně nadechl.
"Víš, někdy si říkám, co jsem provedl tak zlého... byl jsem dítě, možná trochu divoké, ale pořád dítě... proč se mi to muselo stát?" Emilie pocítila bolestivé bodnutí ve svém srdci. Neznala na jeho otázku odpověď. I přes to však toužila jeho bolest smazat a vykouzlit na jeho tváři úsměv. Předtím si přála ho obejmout a nyní když celou svojí vahou spočívala na něm, měla pocit, že to nestačí. V ten moment cítila, že by měla něco provést... něco, o co ji žádali jeho smutné zraky... ale to něco udělat nemohla... nesměla, i když všechno v ní na ni křičelo jediným slovem co by měla dělat, aby narušila jeho bolest. Bolestně se nadechla.
"Byl jsi v nesprávné chvíli na nesprávném místě. Ale nyní už bude všechno jinak, slibuji ti to," zašeptala. Tomas jí věnoval smutný úsměv a letmo přikývl, když zasyčel bolestí.
"Tome, proboha jsi v pořádku! Nechtěla jsem tě takhle zalehnout já... jsi zraněný?!" Začala panikařila, když si uvědomila, co se předtím stalo a začala se dotýkat jeho tváře.



"Řekni něco!" Tomas zalapal po dechu a instinktivně přiložil svoji dlaň na její záda.



Sotva pocítil pod svými prsty její hladkou kůži se v něm cosi silněji zachvělo. To teplo se vrátilo ještě silněji než předtím. Vnímal horkost, která zachvátila jeho tváře. Co se to s ním dělo? Co? Obtížně se nadechl a snažil se ignorovat podivný druh elektřiny, která zachvátila jeho srdce i tělo způsobem, který neznal. Tentokrát to bylo silné... příliš silné, že nevěděl co sám se sebou. Proč se nyní cítil jako bomba, která má vybuchnout? Ale jakým způsobem měl vlastně vybuchnout? A proč mu to najednou přišlo správné? Proč? Jedním prstem zlehka přejel po úzkém pruhu její holé kůže na zádech. Emilie se zachvěla a její tváře polila silná dávka červeně.
"Tome..." vydechla jeho jméno. V ten moment si znova uvědomil, jak moc zbožňoval když mu říkala jménem. Tím jménem, které mu bylo zapovězeno, ale na které nikdy nedokázal úplně zapomenout. Stejně jako na ni... nesměl na ni ani pomyslet a pociťovat věci, které v něm rozechvívalo cosi co neznal, co neuměl pojmenovat a přesto si s ním jeho srdce dělalo co chtělo... a nyní když se mohl dotýkat její kůže se cítil jako člověk na poušti, který dostal doušek vody. Už dávno věděl, že nepotřeboval k životu peníze, slávu nebo moc... nyní prahnul po jediném... po ní, po jejím doteku, po věcech o kterých nic nevěděl, ale přesto mu cosi v něm něco napovídalo. Byl blázen? Možná... možná bylo bláznivé přemýšlet o ní dnem i nocí a zároveň ji odmítat. Možná bylo šílené ji vidět ve svých snech a plakat, protože ji většinou nemohl dostihnout. Cítit se osamělý, ale zároveň úplný když byl s ní. S ní dostával jeho svět další rozměr. Byla to ona, která v něm dokázala probouzet neznámé pocity, které rozechvívali jeho nitro ohněm, který nechtěl nikdy uhasit. Teplem, které si přál uchovat a zahřívat se v něm kdykoliv ho měly dostihnout jeho démoni.



"Tome," zašeptala znova jeho jméno. Musela to ignorovat. Musela se soustředit na něco jiného. Nesměla propadnout ohňostroji, který se v ní rozzářil díky hřejivému doteku jeho prstů. Vlastně nic neudělal a možná to ani sám netušil jaké na ni měl účinky. Dívala se do jeho tváře... do jeho šedivých duhovek, které se zdály jiné než předtím. Pomalu klouzala očima po jeho obličeji až skončila u jeho rtů. Její srdce se silněji rozbušilo. Jak moc špatné byly nyní její myšlenky? Jak zlá byla její touha ho políbit? Jak moc? Zalapala po dechu. Ve své hlavě si dokázala představit chvíli kdy by to učinila... jenže pak... pak by už nebyla cesta zpět. Tomas byl jediným mužem, který ji přiměl takto uvažovat. Ztrácet hlavu, toužit po jeho rtech, po náruči ve které si přála se ztratit. Jak moc to bylo všechno zlé? A jak moc mu tím mohla ublížit? Těžce vydechla. Musela se soustředit... musela být silná pro ně pro oba... musela...
"Já... podívám se... jestli... jestli... nejsi zraněný..." vykoktala zvláštním hlasem a začala se nervózně přehrabovat v jeho vlasech, ve snaze nalézt jakýkoliv otlak. Tomas si vzdychl, ale neuhnul jí. V ten moment si byl jistý, že by jí dovolil cokoliv. Za několik vteřin Emiliiny prsty našly na kůži jeho hlavy něco, co nehledala. Škubla sebou a nahnula se k místu, kde odhrnula část jeho vlasů. Na světlo tak vyšly dvě jizvy ve tvaru kruhu, jež zvrásnily jeho pleť způsobem, díky kterému mu na daném místě prakticky nerostly vlasy. Emilii zachvátil chlad a do očí se jí vedraly slzy. Moc dobře věděla, co mu tohle způsobilo... před očima spatřila stroj v muzeu a znova se otřásla. Co mu to dělali? Proč... proč jen proč? Opakovala si ve své hlavě a snažila se zůstat kvůli němu klidná. Letmo se natáhla a políbila ho na postižené místo ve vlasech. Nemohla změnit minulost, ale mohla ovlivnit jeho budoucnost. Odklonila se od jeho vlasů a zahleděla se do jeho obličeje. Tomas se nehýbal a měřil ji zvláštním pohledem.
"Moc mě to mrzí..." zašeptala.
"Tak strašně moc..." vydechla znova. Tomas zamrkal, když se Emilie instinktivně sklonila k jeho čelisti, kam vtiskla polibek. Tomas zalapal po dechu a zavřel oči. Emilie se od něj kousek odklonila, vzápětí znova zamířila na to samé místo...



...a opět ho políbila. Chtěla mu toho tolik říct, ale zároveň nemohla. Existovalo ale vůbec na tohle slovo? Jak se to dalo správně popsat? A neudělala by mu v hlavě větší zmatek než měla ona sama? Zhluboka se nadechla a letmo se zvedla.
"Já... měla bych..." Tomas otevřel oči.
"Měla bych..." začala znova a pokusila se od něj kousek vzdálit. Tomas ji chytil za paže, přitiskl ji ke svému hrudníku a přetočil se s ní na bok.



"Nikam nechoď prosím..." šeptal do jejích vlasů. Emilie se zachvěla a instinktivně ho objala oběma rukama.



"Zůstaň tady se mnou," vydechl tiše...



...a vtiskl polibek do jejích vlasů.

"Lásko, nevymřeš po přeslici, lásko,
lásko, máš světlo po měsíci, lásko,
věčně buď se mnou, dám Ti růže
a teplo svojí bílý kůže,
zůstaň tu se mnou, noc už končí,
nedovol nikdy, ať se loučím, lásko ..."

Tak jsem dočetla zameškané! A musím konstatovat, že to byla paráda, jak taky jinak že?

Hrozně se mi líbí Anežčin dům, působí tak tajemně, krásně se hodí do prostředí. Moc se těším až uvidíme samotný Větrnov.

Jinak si začínám myslet, že Emilíe na Toma padá úmyslně, nějak se na té zemi válí často . A co teprve reakce Anežky až je načapá válet se jen tak na terase.

Jinak jejich chvilky jsou naprosto boží, tolik emocí v prostoru a to bez milionů slov. Jsou pro sebe, jako stvoření! Emílie je opravdu jediná osoba, která tuhle ztracenou duši dokáže zachránit a to poměrně jednoduše, když to tak vidím, láskou se dá vyléčit hodně věcí.

btw.: Napadla mě malá teorie o záchraně Větrnova. Respektive by to byla zajímavá linka, kdyby to dopadlo tak, jak si myslím a už jen ty Anežky slova mi připadala, že mají skrytý podtón toho, co se chystáš udělat. Ale možná se pletu.

Díky holky

Jani, když ono je těžké je dohnat k tomu, aby k sobě šli blíž každopádně máš pravdu, že musí mít Tomas už z těch všech pádů záda samou modřinu jinak Anežka něco opravdu nevypustila jen tak...



30.část - Dárky



Emilie ležela v Tomasově náručí. Vnímala jeho teplo, které pronikalo její pokožkou až do jejího nitra. V ten moment se cítila výjimečně... jako někdo kdo si mohl užívat jeho objetí... jeho přítomnost. Cítila důvěru se kterou ji k sobě tiskl jako vzácný drahokam, skoro jí přišlo, že ji ani nechce pustit ačkoliv oba nadále leželi na kamenité terase, která jistě pamatovala nespočet Anežčiných příbuzných. Jenže pro Emilie to v ten moment bylo, jako kdyby mohla spočívat na té nejvzácnější podušce. Zavrtěla se a vdechla vůni z jeho trička. Její nos tak zašimrala vůně čerstvého dřeva míseného ještě s něčím, co z něj dělalo Tomase. Dlouze vydechla a přesunula jednu svoji třesoucí dlaň na jeho hrudník, kde pocítila tlukot jeho srdce. Zachvěla se... kolik toho muselo vydržet, kolik? Kolikrát se mohlo zastavit, když na jeho majiteli dělali pokusy? Kolikrát k tomu mělo blízko? Pomalu otevřela oči a instinktivně vtiskla na správné místo na jeho hrudníku polibek. Milovala to srdce, které nemohla zřít, protože z něj cítila mnohem více sil, než si kdy Tomas chtěl připouštět. Opatrně se odklonila od jeho hrudi a zvedla tvář k jeho obličeji. Tomas ji pozoroval. Jeho líce zářily jako jasná svíce. Letmo pootevřela ústa, ale vzápětí je zase zavřela. Co mu chtěla povědět? Co? Tomas se k ní sklonil a vtiskl jí polibek na čelo. Emilie zalapala po dechu. Proč pro ni jeho gesta měla větší význam než cokoliv jiného? Opatrně se nadechla a přejela jednou svojí paží po jeho boku směrem dolů, až pak narazila na něco zvláštního. Překvapeně zamrkala a sklonila svoji tvář. Z Tomasovi kapsy se na ni usmíval krém, který mu věnovala. Opatrně vytáhla krabičku z jejího úkrytu.
"Ty ho máš?" Vydechla. Tomasův obličej zbledl. Několikrát se prudce nadechl, než natáhl svoji dlaň k té její a nádobku ji vzal. Rychle se vymotal z jejího sevření, bez jediného slova se postavil a udělal od ní několik kroků.
"Tome?" Zašeptala, než vstala ze země a postavila se k jeho štíhlým zádům.



"Jsi v pořádku?"



"Ano," odvětil aniž by se k ní otočil.
"Tome nechci, aby ses cítil špatně... já..." odmlčela se. Najednou nevěděla, co povědět.
"Ten krém jsem si vzal... vzal... chceš ho vrátit?" Emilie zamrkala.
"Ne, je tvůj... dala jsem ti ho," odvětila. Tomas zavrtěl hlavou, najednou se před ní cítil nepatřičně. Opatrně zvedl nádobku před svoje zraky, než ji rychle uložil zpět do kapsy.
"Tome, nechtěla jsem ti ublížit," Tomas zavrtěl hlavou na nesouhlas. Z jeho úst nevyšla ani hláska. Emilie sklonila hlavu.
"Myslím, že bych měla jít domů. Jsem ráda, že jsem ti mohla vrátit tu kartičku," pronesla do jeho zad. Tomas se ani nepohnul. Emilie zakývala hlavou a udělala krok od něj, vzápětí se však vrátila na svoje původní místo a zahleděla se do jeho beder.
"Moc mě to mrzí, když mě budeš chtít vidět..." odmlčela se a čekala na jeho reakci. Tomasova postava zůstala nezměněná. Emilie zvedla svoji třesoucí paži a opatrně ji přitiskla na jeho páteř.



"Řekni něco..." vyzvala ho tiše. Tomas sebou cukl. V ten moment dokázal vnímat jen svoje srdce, které hlasitým buch buch, matně připomínajícím tlukot křídel poštovního holuba, rozeznívalo jeho nitro. Zachvěl se. Co se to s ním dělo? Proč si najednou dokázal představit, jak by se k ní otočil a znova by ji sevřel v náručí? Proč najednou začal toužit po tom, aby svůj životadárný orgán přiblížil k tomu jejímu způsobem díky kterému by dokázal spojit svůj rytmus s tím jejím? Zavřel oči...



...a dlouze se nadechl.
"Nechci, aby jsi šla pryč..." vypadlo z něj po chvíli zatímco se jeho hrudník otřásal dalšími zběsilými pohyby jeho srdce nabitého zvláštní energií, kterou neznal. Emilie sundala bez jediného slova dlaň z jeho zad. Tomas otevřel oči a pomalu se k ní otočil. Najednou se zdál vyšší než kdy dřív.
"Nemám důvod se na tebe zlobit," zašeptal. Emilie pootevřela ústa, ale vzápětí je zavřela. Jeho pohled byl zvláštně pronikavý... jeho šedivé duhovky se zdály o něco tmavší díky čemuž, se zdály více hluboké.
"Já..." vydechla, Tomas zavrtěl hlavou, obešel ji a zamířil k dřevařskému ponku. Se zamčenými ústy, tak vyměnil náhodně nařezané kusy dřeva za masivní část. Emilie s obdivem sledovala jeho paže, které donesly obrovský kus dřeva na pracovní desku. Zachvěla se a přešla k němu blíž.



"Co to děláš?" Zašeptala.
"Chci něco vyřezat," odvětil a uchopil do ruky drobnou pilku. Emilie tak mohla spatřit jeho šlachy i svaly na rukách, když se vší silou co v sobě ukrýval narušil pevnou strukturu dřeva.

Uběhlo několik hodin kdy Tomas svojí pilnou prací vytvořil něco nového.



"Páni!" Zvolala Emilie.



Tomas se usmál. Nikdy by ho nenapadlo, že by mohl dokázat něco takového. Za celou dobu co ho Anežčin otec učil vyřezávání... nikdy nedokázal svůj projekt dokončit, ale nyní... nyní to bylo snazší, aniž by tušil proč.



"To je nádhera, Tome! To je... to je úžasné!" Pěla chvály Emilie, aniž by spustila svůj zrak z koníka, který se před jejíma očima zrodil ze dřeva. Tomas opatrně vztáhl dlaně ke svému dílu a uchopil ho. Pomalu ho přemístil před svůj zrak a usmál se. Zlehka na něj foukl, aby odvál zbytek hoblin z jeho povrchu. Najednou mu to nepřišlo tak těžké... najednou měl pocit, že by mohl dokázat cokoliv. Zavrtěl hlavou a otočil svoji tvář k Emilii, která ho nadále pozorovala. Byla to její vina... ona mohla za jeho úspěch... ona zapříčinila jeho naději... to ona, jedině ona. Jeho úsměv se rozšířil a postavil se k ní plně čelem zatímco ve svých rukou držel svoje dílo.
"Emilie," vydechl její jméno něžně.
"Tome," zašeptala zatímco její duši zaplňovalo zvláštní teplo. Tomas k ní pomalu vztáhl ruce.
"Vezmi si ho," pronesl tiše.
"Co...cože? Já... ale... dal ti práci... a..." koktala.
"Jen si ho vezmi, je tvůj..."
"Ale... ale..." Emilie netušila jak reagovat. Co by měla udělat? Zlehka si od něj koníka převzala a prohlédla si ho zblízka. Moc dobře si uvědomovala, že nebyl dokonalý, ale zároveň pro ni byl perfektní... bezchybný jako krásný letní den. Zalapala po dechu a ucítila ve svých očích slzy. Přivinula dřevěného hřebce ke svému hrudníku a věnovala jeho stvořiteli úsměv.



"Děkuju... já... nevím co říct, nikdo mi nikdy nedal něco tak... tak krásného," pronesla třesoucím hlasem. Tomasovo srdce se ještě silněji rozbušilo. Udělal jí radost. Jeho úsměv se ještě prohloubil, protože když vnímal její štěstí... pak ho i on dokázal cítit.



"Opravdu se ti líbí?"



"Je to ta nejkrásnější věc jakou mi kdo kdy dal... děkuju." Tomasovi oči se zaleskly a Emilie v nich zahlédla odlesk radosti, což u něj nebylo běžné.. jeho oči se smály... usmívaly se na ni tím nejzvláštnějším způsobem.
"Děkuju," vydechla znova. Tomas k ní vztáhl svoji dlaň a váhavě ji natáhl k její tváři. Letmo pohlédl do jejích zraků a testoval její reakci, než se svými prsty dotkl její líce.



"Nemáš za co," odvětil a přejížděl konečky svých prstů po její pleti. Emilie se zachvěla.
"Tome... já... taky ti něco vyrobím!" Vyhrkla ve snaze vyhnat ten zvláštní pocit ze svého rozumu.
"Ty?" Vyhrkl, zatímco se jeho paže zasekla na jednom místě.
"Ano... počkej... já... pomůžeš mi?"
"Vždycky," vydechl. Emilie ho chytila za dlaň kterou měl stále na jejím obličeji a ruku v ruce ho zavedla k ponku.
"Potřebuju... jen kousek z tohohle... uřízneš mi to prosím?"
"Tenhle?" Ukázal na úzký kus dřeva. Emilie přikývla a naznačila mu, kde chtěla aby dřevo zkrátil. Emilie mezitím odložila koníka na ponk a s obdivem sledovala Tomasovi plynulé pohyby se kterými jí odřízl neuvěřitelně drobný kousek dřeva.
"Ty umíš vyřezávat ze dřeva?"
"Vlastně ne... ale na škole jsem s ním musela pracovat, nikdy mi to ale nešlo... ale něco jsem tenkrát přeci jen zvládla," mrkla na něj, když jí vložil drobný kousek dřeva. Emilie vzala z pracovní desky pilník a lehkými pohyby začala drobný předmět uhlazovat. Tomas bez jediného slova sledoval její paže. Jeho společnice se zanedlouho natáhla po černém fixu, který ležel u hoblíku a začala po předmětu malovat černé tečky.
"To je hrací kostka?" Vydechl překvapeně. Emilie přikývla, zvedla jeho dlaň a vložila mu ji do ruky.
"Tady máš ještě i něco ode mně," pronesla s rudými tvářemi. Tomas zalapal po dechu a objal kostku svými prsty.
"Díky," zašeptal se zvláštním tónem v hlase. Emilie znova uchopila koníka a přivinula ho k sobě. Tomasovi poskočilo srdce a silněji semkl drobnou kostku ve své paži.
"Ještě něco ti vyřežu... co bys chtěla? Vyrobím cokoliv!" Zvolal se zvláštním nadšením. Emilie se zasmála.
"Tome..."
"Já to myslím vážně, řekni si," vyhrkl. Emilie se natáhla po jeho paži a stiskla ji.
"To nemusíš," zašeptala s pohledem upřeným do jeho zorniček. Tomas vypadal jako kdyby se zasekl než se zasmál.
"Mám to!" Vyhrkl.
"Co máš?" Tomas poskočil na místě, pustil ji a udělal krok od ní. Vzápětí se vrátil a znova stiskl její dlaň ve své.
"Bez tebe to nepůjde," vydechl s úsměvem.
"Co?"





"Pracuji na jedné melodii... měl jsem pocit, že ji nikdy nedokončím, ale... teď už vím co musím udělat! Mám inspiraci! A za to můžeš jedině ty..." pronesl jemně a silněji stiskl její prsty.
"Já... já..." koktala.
"Jen ty," ujistil ji, než nabral na kroku a zavedl ji do nitra domu.

Moc krásný díl, někdy prostě slova nejsou potřeba ...

To máš pravdu, Ludmi někdy opravdu není potřeba moc mluvit


31.část - Kouzlo hudby

Tomas zavedl Emilii do drobného obýváku.
"Co mi chceš ukázat?" Vydechla klidně Emilie zatímco tiskla ke svému hrudníku dřevného hřebce jako dítě. Tomas s úsměvem zavrtěl hlavou a začal se natahovat za skříň.
"Dal jsem to sem..." bručel do stěny a zoufale se natahoval za objemný nábytek. Emilie si ho zvláštně změřila.
"Co sis tam uložil?" Tomas se natáhl ještě více, co mu šířka vlastní paže dovolovala až s nadšením vytáhl drobnou knihu, která nesla vysoké známky opotřebení.
"Mám ji!" Zvolal nadšeně, sedl si na podlahu a otevřel poznámkou knihu. Emilie ho následovala.
"Co je to?" Zašeptala. Tomas sebou cukl. Skoro se zdálo, že zapomněl, že vedle něj sedí. Instinktivně přitiskl svoje zápisky ke své hrudi a měřil si ji zkoumavým pohledem. Emilie sebou trhla.
"Promiň... já nechtěla jsem tě vyděsit... já..." koktala a sklonila zrak. Tomas zamrkal. Čeho se vlastně před ní bál? Čeho? Usmál se, položil rozložený zápisník zpět na svá stehna a přisunul se k ní blíž.
"Ty se můžeš dívat," vydechl jemně. Emilie k němu zvedla tvář.
"Já..." Tomas jí urovnal pramen vlasů za ucho a obdařil ji dalším svým úsměvem.
"Bez tebe bych stejně nikdy nedostal inspiraci," pronesl klidně zatímco se její srdce rozběhlo jako na divokém maratonu. Ten pohled... tak nevinný a přesto tak intenzivní, že měla pocit, že jí může vidět až do duše. Zalapala po dechu a sklopila zrak k jeho otevřenému zápisníku, kde mohla zřít ručně nalinkovanou notovou stupnici zaplněnou úhledně namalovanými notami.
"Páni," vyšlo z jejích úst a letmo vztáhla svoji paži k popsanému papíru. Tomas sledoval její drobnou dlaň až k jejímu cílu, kdy se její prsty dotkly jeho největšího tajemství... jeho hudby. Bylo to jako kdyby se dotýkala jeho duše... té která sotva držela pohromadě když byl sám... té která začínala zvláštně zářit v jeho nitru, když mu byla nablízku. Usmál se.
"Tohle všechno je tvoje hudba?" Zašeptala a vzhlédla. Přikývl.
"Myslím, že jsem asi něco podědil po dědovi. Teta má doma také klavír a občas... někdy prostě jen sahám na klávesy a někdy... někdy mě napadají nové tóny. Nevím jak to správně vysvětlit..."
"To je krása... vážně a teď tě také něco napadlo?"
"Ano, musím si to hned zapsat... ale... já..."
"Co?"
"Hlavně nikam nechoď," vydechl naléhavě. Emiliino srdce se silněji rozbušilo.
"Nedostanou mě od tebe ani dělem," mrkla na něj. Tomas se zasmál. Všimla si někdy jak krásně zněl jeho smích? Jak krásně vypadala jeho tvář pokrytá jizvami s dokonalým úsměvem? Polkla. Tomas si pročísl vlasy a začal opatrnými tahy načrtávat nové noty.



Uběhlo několik minut kdy Tomas trpělivě doplnil notovou stupnici o nové tóny.
"Myslím, že je to hotové... měl bych to... hned vyzkoušet... nevadí ti to?" Otočil se k ní. Emilie vypadala jako kdyby se zasekla. Její obličej nadále směřoval jeho směrem, ale něco v její tváři bylo jiné... něco... zamrkal. Emilie sebou škubla a nervózně se zasmála.
"Ráda tě uvidím hrát..." miluji, když vidím, jak hraješ, nabídlo jí její srdce jednu možnou odpověď. Dlouze vydechla, co se jí to honilo hlavou? Tomasův obličej se rozzářil a rychle se usadil ke klavíru. Emilie ho mezitím pozorovala z podlahy.
"Emilie! Sedneš si ke mně?"
"Já?" Vyhrkla překvapeně.
"Ty," ujistil ji a natáhl k ní paži. Emilie několik krátkých vteřin sledovala jeho dlouhé prsty umělce, než je přijala. Opatrně se zvedla ze země a sedla si k němu na lavici.



"Nevím jak začít," zasmál se nervózně a vztáhl ruce nad bílé klávesy.
"Začni až budeš připraven," zašeptala. Tomas se k ní otočil.
"Nevím jestli někdy budu připraven... co když to nikdy nedokážu?"
"Dokážeš, ty zvládneš cokoliv."
"Jen díky tobě," vydechl a zaměřil svůj zrak zpět na klávesy. Zhluboka se nadechl a položil svoje ruce na piano.



(mohlo by se jednat o tuhle melodii   https://www.youtube.com/watch?v=SGnvlW89-Us)

Emiliiny oči se snažily sledovat jeho hbité prsty, které tančily po klávesách. Tomas byl možná ve své podstatě rozdrcený, ale něco v něm nadále žilo. Možná to byla jeho hudba, touha jeho dědy po tom, aby jeho talent nebyl zahozen jen kvůli Větrnovu, který se ve smrtelných křečích držel na svém místě, ačkoliv na něj všichni už dávno toužili zapomenout. Ale možná to bylo ještě něco jiného... možná to bylo Tomasovo srdce, které ve skutečnosti toužilo nikdy nezapomenout na všechny které ztratil. Pro někoho se možná jednalo o jednolitou skladbu, ale Emilie viděla něco jiného. Tomas hudbou žil a skrz ní dával najevo své pocity, které jinak ukrýval ve svém srdci jako tajemný poklad. V ten moment měla pocit, že z dané melodie může cítit Tomasovu touhu po útěku, po nalezení vlastního klidu, který se mu nedostával. Zamrkala. Měl příliš velké nadání, stejně jako měl ve svém srdci příliš velkou bolest. Na jeho čele se zjevila drobná krůpěj potu, které se v tenkém paprsku světla zaleskla jako jasný drahokam. Potřeboval pomoc... pomoc kterou mu ona nemohla poskytnout. Nemohla mu znova nabídnout své odborné znalosti, protože kde ty nyní byly? Nestala se z ní jen žena, která na něj hleděla s nekonečným obdivem jako na muže, který prošel peklem? Jistě ano... nyní dokázala jen vnímat své vlastní srdce, které si přálo pohltit jeho starosti do svého jen za účelem, aby mu bylo lépe... jenže to nebyla ta správná terapie... nebyla...
"Zní to mnohem líp! Počkej zahraju ti ještě něco! Tuhle má rád Jamie, je z jeho oblíbeného filmu... chtěl bych mu ji zahrát až se vrátí... asi ji budeš znát. Doladil jsem ji včera... " zvolal nadšeně a začal se rychle prohrabovat svým zápisníkem.

Zanedlouho se jeho prsty znova ocitly na klávesách a místností se rozezněla rychlejší melodie.

(měla by to být tato  https://www.youtube.com/watch?v=2aBtDz87UK0)

Emilie netušila kam s očima. Tomas hrál skutečně rychle... bylo to jako kdyby jí jeho hudba dokázala objímat svými hřejivými pažemi jako ta nejjemnější přikrývka. Byl tak křehký a silný zároveň. Ale co v jeho případě bylo správné a co nikoliv? Jakým způsobem měla do jeho života navrátit plné světlo? A měla to být vůbec ona? Co mu mohla nabídnout kromě svých rozpolcených pocitů ženy, jejíž srdce nikdy netoužilo více po teple jiného člověka, než po tom jeho? Tomas v ní vzbuzoval tyhle pocity ačkoliv se o ně nijak sám nezasloužil. Nikdy ji nesváděl... neříkal milé věci jen za účelem, aby získal něco víc... možná to ani sám netušil... možná. Často byl jen přerostlým dítětem, které se svým vlastním nadšením ukazovalo věci, které milovalo jako nyní, když jeho dlaně tančily po starém pianě. Nesnažil se jí imponovat ačkoliv pro ni již impozantní dávno byl. Se svojí čistou duší dítěte i muže zároveň. Byl křehký a jemný zároveň... jeho jizvy vypovídaly o bolestech, které si nikdo nedokázal představit. Ale proč musela zrovna nyní selhávat? Ještě nikdy se jí to se žádným mužem nestalo... se žádným pacientem. Za každých okolností dokázala být profesionální, ale nyní... nyní měla pocit jako kdyby se skrz jeho oči mohla dívat na svoji budoucnost, která ji děsila i přitahovala zároveň. Musela se toho zbavit... kvůli němu i sobě... potřebovala najít způsob jak je oba osvobodit z tohoto podivného kolotoče, který je vtáhl do své osy aniž by to jeden z nich chtěl.

Tomas ustal v hraní a otočil se k ní. V jeho očích zářily jasné plamínky radosti. Vypadal najednou jinak... jako kdyby v něm někdo najednou něco rozsvítil... šťastný Tomas Parker... to bylo něco co nutilo její dech ztrácet rytmus a její rozum vzít nohy na ramena. Tomas nebyl typicky hezký, ale jí se zdál dokonalý... se svými úzkými rty, vystouplými lícními kostmi a očima, které na ni hleděly s důvěrou, kterou občas měla pocit, že si ani nezaslouží. Polkla.
"Mám ještě něco zahrát?" Zeptal se jí se širokým úsměvem. V ten moment si přála, aby hrál už navěky... aby ho už nikdy nemusela opustit... aby se ho mohla dotknout, semknout své paže kolem jeho těla...
"Jsi v pořádku?" Přerušil tok jejích myšlenek. Emilie se nervózně zasmála a prudce natáhla ruce k jeho zápisníku. Tomas vydal překvapený zvuk, když začala s rozpaky pokrytou tváří listovat jeho hudbou.
"Já... já..." koktala, než namátkově nalistovala další stranu, kde zřela jméno melodie... stálo tam Emilie. Několik vteřin hleděla na to jméno jako kdyby nedokázala porozumět, co se tam píše. Vzápětí zvedla tvář k té jeho.
"Ty... ty jsi mi složil písničku?" Vydechla téměř bez dechu. Tomas zrudl až ke kořínkům vlasů, až nyní si všiml na které straně se ocitla Emiliina pozornost.
"Já..." vyhrkl, ale hned se zarazil. Co jí měl povědět? Vlastně ani sám netušil, jak jí to měl vysvětlit. A zlobila by se na něj kdyby jí řekl... kdyby jí prozradil, jak se cítí když je s ní? Ale jak by jí to vlastně měl říct? Díky ní se mu vrátila slova, ale stejně jako je znova získal... je najednou nedokázal použít na tu věc... na to něco, co vnímal uvnitř sebe když byl s ní... na to teplo, které ho nutilo zapomínat na démony, kteří ho nenechali spát ani dýchat.
"Já... měl jsem dobrý nápad a... myslel jsem na tebe... a..." drmolil, že mu pomalu nebylo rozumět. Na Emiliině tváři se zjevil jeden z jejích srdečných úsměvů.
"Zahraješ mi ji?" Zašeptala, že to sotva slyšel. Tomas zalapal po dechu.
"Já... já..." koktal.
"Prosím," požádala a letmo k němu vztáhla paži. Tomas pohlédl na její dlaň, která se stáhla sotva se na ni zaměřil. Zachvěl se. Jak jí mohl říct ne? Jí?
"Dobře, ale... není to ještě doladěné... a..." vyslovoval rychle, než se znova zaměřil na klavír. Emilie překvapeně zalapala po dechu, když si uvědomila, že začal hrát kompletně bez not.

(doufám, že vám nepřekáží, že mám pro vás dneska tolik melodií jinak měla by to být tato: https://www.youtube.com/watch?v=EZUZKgAvLdQ)

Z útrob hudebního nástroje se tak začala linout jemná melodie, která rozechvívala její nitro tím nejzvláštnějším způsobem. Myslel na ni... složil ji písničku... to pro ni ještě nikdo nikdy neudělal... nikdy. Proti její vůli se její oči zalily slzami. Najednou mu toho chtěla tolik říct, ale zároveň nemohla. Určitě byl jen mimořádně zmatený... byl tak nezkušený. Nesměla mu ubližovat, musela najít způsob jak ho osvobodit od čehokoliv co tížilo jeho srdce... i kdyby to mělo být od ní samotné. Tomas za krátkou dobu ustal v hraní a ohlédl se k ní. Jeho srdce se málem zastavilo, když zřel její slzy.
"Proč pláčeš? Nelíbí se ti?" Vydechl s panikou v hlase. Emilie zavrtěla hlavou.
"Ne, je nádherná... dokonalá... děkuji ti... děkuji..." šeptala stále dokola, než se natáhla k němu blíže a ukryla svůj obličej do jeho ramene. Tomas sebou trhl, ale neuhnul jí. Pomalu vztáhl svoji dlaň a s neskrývanou úctou přitiskl svoje prsty k jejím kadeřím.
"Máš tak hebké vlasy..." pronesl tiše a začal ji něžně hladit po hlavě. V ten moment dokázali oba vnímat jen své životadárné orgány, jež se hlásily silněji ke slovu. Bylo to jako kdyby se ocitly ve své soukromé bublině ze které je nemohl nikdo vyrušit.
"HEJ, TAMHLE JE TEN CO SE BOJÍ DOTEKU!" Zaslechli za sebou hlas. Oba sebou cukli a otočili se správným směrem. U dveří postávali dva zrzaví chlapci s ohníčky v očích. Emilie zamrkala, když jeden z nich vytáhl prak a vystřelil po Tomasovi kuličku. Tomas vydal pisklavý zvuk a divoce uhnul, čímž se mu podařilo svalit s Emilií na podlahu. Kulička se odrazila od klavíru a dopadla na podlahu vedle naší dvojice. Divoká dvojčata si mezitím našla jiný cíl...



...a začala skákat po pohovce. Emilie s Tomasem se opatrně zvedli ze země.
"Co to..." vydechla Emilie a hleděla na rozjívené chlapce. Za několik kratičkých vteřin se zjevil jejich starší bratr.



"KLUCI, OKAMŽITĚ PŘESTAŇTE BLBNOUT!" Zařval na ně Filip ze všech sil.
"A ty si myslíš, že tě budeme poslouchat?! Jdi se vycpat, zrádče! Dřív s tebou byla větší sranda! Tak si konečně přestaň hrát na poldu!"
"Říkám vám naposledy... padejte z toho gauče!"
"Nebo co? Napráskáš nás ségře?! My se jí nebojíme!" Sotva to vyslovili se rozrazili dveře a zjevila se v místnosti mimořádně rozčilená Anežka.



"Takhle hlídáš bráchy?! To nemůžu ani na dvě vteřiny zvednout telefon, aby satani mezitím neroztřískali tátovu sbírku autíček a neshodili prakticky všechny květináče z oken v horním patře?! Kde jsi sakra byl!" Zařvala.
"Já... já..." koktal.
"Určitě jsi zase chatoval s těmi idioty z herny! Tohle si budeš vysvětlovat našim sám!" Zakřičela.
"Ale já... on chtěl poradit s jedním levelem a..."
"DOST! MUSÍŠ UŽ KONEČNĚ DOSPĚT, HLAVNĚ KDYŽ HLÍDÁŠ TYHLE HARANTY!" Zařvala a otočila se k neposedným klukům.
"A CO SI MYSLÍTE, ŽE TADY DĚLÁTE VY! Okamžitě slezte!"
"Jdi se vycpat!" Zakřičel jeden a druhý k tomu přidal několik sprostých slov. Anežka zrudla.
"TAK DOST! NAUČÍM VÁS RESPEKTU I KDYBYCH VÁS MĚLA TŘÍSKAT OD RÁNA DO VEČERA!" Zvolala. Od jednoho z mladších bratrů se tak dočkala sprostého gesta.
"DIVOKÝ, MALÝ HARANTI! MĚLA JSEM SE UŽ DÁVNO ODSTĚHOVAT!" Vyhrkla, než k nim prudce vykročila a jednoho z nich chytila za ucho.
"AUUU! Zavolám na tebe poldy!" Zaprotestoval jeden a snažil se vyškubnout z jejího sevření.
"JO! Zavolám na tebe poldy a půjdeš si sednout!" Zakřičel druhý. Anežka se k němu natáhla volnou paží a chytila ho také za ucho.
"Abych spíš já na vás nezavolala pasťák, kde byste si poseděli až do dospělosti! Možná pak byste pochopili co máte doma!" Vyhrkla a stáhla je z gauče.
"TOHLE NÁM NEMŮŽEŠ UDĚLAT! ŘEKNEME TO MÁMĚ!" Volali téměř jedním hlasem chlapci a snažili se jí vytrhnout.
"Řekněte si jí co chcete, určitě vám vypráší kožichy až se dozví, co jste nahoře udělali za spoušť! A teď jdeme! Nahoře na vás čekají úkoly!"
"MY NECHCEME! TO JE TÝRÁNÍ!"
"Já vám dám týrání... jen počkejte..." drmolila, než zmizela se zmítajícími dvojčaty v chodbě. Značně pobledlý Filip se opatrně otočil k Emilii s Tomasem.
"Pardon..." pípl, otočil se k odchodu, když se zastavil a znova se na ně zaměřil.
"Před chvílí volala teta... asi za půl hodiny tady pro tebe bude Tome," oslovil ho téměř nesměle, než vykročil z místnosti. Tomase polil studený pot a zahleděl se na svoji společnici.
"Takže musíš jít pryč..." vydechla. Tomas pokýval hlavou. Zdálo se jí to nebo spatřila v jeho očích zvláštní bolest.
"Budu muset odejít," pronesl tiše. Emilie přikývla.
"Dobře," odvětila tichým hlasem. Tomas polkl a hleděl několik vteřin do jejích modrých očí. Nechtěl jít pryč... nechtěl. Chtěl zůstat s ní i kdyby ho měli Anežčiny bratři celého zasypat ranami z praků. Tak moc si přál... být prostě s ní. Otřásl se a instinktivně se k ní natáhl...



...a sevřel ji ve své náruči.



"Budeš mi chybět," vydechl do jejího ramene. Emilie se zachvěla, když se jeho rty dotkly její citlivé pleti. Co se to s ní dělo? Proč se to s ní muselo dít? Prudce se nadechla a silněji kolem něj omotala svoje paže.



"A ty mně... ani nevíš jak moc... moc..." šeptala a tiskla k sobě jediného muže, který v ní dokázal vzbudit nepoznané.



V ten moment si oba uvědomovali jediné... mohli pro sebe být zkázou i záchranou... ale co v jejich případě mělo větší slovo? Jejich rozechvělá srdce nebo Tomasovi démoni, kteří spalovali jeho úsudek každou noc i den? Co mělo větší šanci zvítězit?

Moc krásné melodie jsi vybrala, Lucisab, perfektně doplnily příběh ! A ti malí satani, ti by zjevně potřebovali "ruční" výchovu jako sůl, setkáme se s nimi ještě ?

Jsem moc ráda, že se ti melodie líbily, Ludmi jinak satany určitě ještě uvidíte


32.část - Riskantní akce

Stefan měl vždy pro strach uděláno...



...a nejinak tomu bylo i dnes.



Ačkoliv bylo jeho srdce sužováno krutou nejistotou, i tak odhodlaně hleděl na budovu v níž sídlili Vegovi. Byl si vědom času, kterého neměl na zbyt. Stefan se nikdy nevzdával, i když mu osud nebyl nakloněn a často měl nakročeno k tomu dostat přes prsty. I nyní věděl, že to nebude mít jednoduché, ale nemohl myslet na strach. Už brzy měl se Simonem přijít o všechno... měli se stát závislými na dědovi a to Stefan nechtěl. Stejně jako si nepřál se pověsit na Simonova ramena na kterých už dávno visely veškeré potíže, které si ani sám neuvědomoval. Nebyla nyní řada na něm? Obětovat se pro dobrou věc... mohl zachránit svého bratra, který mu kryl záda, za každé okolnosti... a také mohl pomoci Elise. Ženě, která se tvářila, že nikoho nepotřebuje, ale Stefan věděl, že to nebyla pravda. Zvláště nyní, když se dozvěděl, že se už přes týden neobjevila ve škole. Byl si jistý, že nebyla nemocná, protože žena jakou byla ona by se určitě nenechala jen tak skolit nemocí a nechat svoji práci plavat tolik dní. Odhodlaně vykročil ke dveřím. Jenže jakou moc nad ní měla její povedená rodina? Zavrtěl hlavou a zatnul pěst. Byl rozhodnutý vyhrát... za každou cenu. Se vší hrdostí co v něm bublala se natáhl a zabušil na dveře. Vzápětí začal zběsile zvonit na úzký zvonek vedle vchodu. Za několik minut ho tak přivítala...



...stará známá.
"Co tady sakra chceš?!" Zavrčela. Stefan se pousmál.
"Jsi milá jako vždycky... víš, že jsi mi chyběla?" Mrkl na ni. Alicia si odfrkla.
"CO TADY CHCEŠ?!" Zařvala. Stefan povytáhl jedno obočí.
"Víš, že když budeš takhle křičet, že sem přivoláš novináře? Myslím, že už další skandál nepotřebujete," uchechtl se. Alicia cosi zamumlala, než ho pobídla, aby vstoupil dovnitř.



"A teď koukej mluvit... rychle," vyrhkla se zlobou v hlase.
"Chci vidět Lizzie," vydechl pevným hlasem.
"Tady žádná Lizzie nebydlí."
"Ale... že se vůbec divím... tvoje sestřenice Lizzie..." mrkl na ni.
"JÁ NEMÁM SESTŘENICI LIZZIE!" Zařvala na něj hystericky.



"Fajn, budu asi začít mluvit tvým jazykem, aby jsi mě mohla pochopit... takže Lizzie nebo také Elisa de la Vega, tvoje sestřenice..." Alicia vypadala jako kdyby se zasekla.
"To nemyslíš vážně! Pořád nic?" Alicia se zamračila.



"Ach... zapomněl jsem na tvé IQ... takže ještě jinak... tvoje sestřenice Elisa de la Vega. Asi takhle vysoká krásná holka s krátkými hnědými vlasy a nádhernýma zelenýma očima. S charakterem ostrým jako břitva a se srdcem ze zlata? Už víš? Protože číslo občanky fakt neznám."
"Ty jsi neuvěřitelný idiot! Neřeknu ti kde je! Ani i kdyby jsi mě prosil!"
"To bych taky neudělal, drahá. Radši bych si ji našel sám."
"V tomhle domě ale nemáš na ni právo, chcípáku! Nechápu proč ti pořád ten tvůj šílený bratr pomáhal! Simon byl vždycky sentimentální kretén! A teď táhni!"
"Ani náhodou a díky za informaci, že je Lizzie tady," zasalutoval jí a udělal od ní několik kroků.
"Koukej se zastavit! Nedovolím ti, aby jsi s ní mluvil!"
"A jak mi v tom chceš zabránit? Budeš tady ječet?"
"Zavolám na tebe policii!"
"Fajn, to můžeš... ale než sem přijedou, tak stihnu najít svoji Lizzie, takže můžeš vytáčet číslo," ušklíbl se na ni.
"Ty chcípácký, ubohý..." Stefan jí přerušil.
"Díky za lichotky, taky tě miluju. Ale teď jestli mě omluvíš..."
"NE! Nikam nepůjdeš!" Stefan zavrtěl hlavou.



"LIZZIE! LIZZIE!" Rozkřičel se.
"SKLAPNI!" Okřikla ho, ale Stefan ji ignoroval.
"KDO SE TO TADY ROZKŘIKUJE!" Ozval se silný ženský hlas. Stefan sebou škubl, když spatřil matku Alicie.
"Ale matinka... no to je skvělý, ale víte o tom, že jsem volal vaši neteř a ne vás?"



"Jak se opovažuješ překročit práh našeho domu, ty chcípáku jeden zatracená!" Zařvala na něj.
"Přišel jsem za Lizzie, která tady taky bydlí, takže jsem technicky její návštěva," mrkl na ni.
"Stejně tady nemáš co dělat! A Elisa si nesmí vodit do domu návštěvy!"
"Lizzie je svobodná a může si dělat co ji napadne!"
"VYPADNI ODSUD!"
"Neodejdu, dokud ji neuvidím!" Zakřičel pevným hlasem.
"Ty tady nemáš právo nic požadovat! Vypadni! Tvoje rodina nesmí překročit práh našeho domu! Margisoni by se měli smažit v pekle!"
"To že váš manžel spolupracoval s Kádinkovými byla jen jeho vina a ne naše! Příště byste si měli lépe vybírat s kým se dáváte dohromady!" Aliciina matka se rozpřáhla a uštědřila Stefanovi políček.
"Mlč ty fracku! K čertu s Margisony! Doufám, že vás někdo konečně sesadí a vy padnete! Nejlépe kdyby jste už konečně skončili v té vaší směšné hrobce!" Stefan se narovnal a ušklíbl se.
"Všichni jednou zemřeme, ale při tom jak se rozčilujete to budete dřív vy než já, paní de la Vega," zavrčel.
"Vyhrožuješ mi?!"
"Ne, ale tolik jedu by zabilo i superčlověka... já se vás nebojím paninko" pronesl jedovatě a aniž by si toho kdokoliv všiml...



...se rozezněly místností tiché kroky.



Elisa opatrně scházela po schodech dolů a při tom naslouchala prudké hádce mezi Stefanem a její tetou.
"Všichni byste už dávno měli zdechnout!" Řvala nekontrolovatelně její teta na zamračeného Stefana.
"TETO!" Okřikla ji Elisa. Všichni přítomní se otočili k nově příchozí.



"Lizzie..." vydechl s úsměvem Stefan.
"Co tady děláš?" Zašeptala.
"OKAMŽITĚ SE VRAŤ DO SVÉHO POKOJE!" Zakřičela na ni její teta. Elisa sebou cukla.
"Přišel jsem za tebou," mrkl na ni a vykročil jejím směrem. Elisa zacouvala, ale Stefan byl rychlejší, jemně uchopil jednu její dlaň...



...a vtiskl na hřbet její ruky polibek, vzápětí k ní zvedl svůj zrak.
"Chyběla jsi mi," vydechl se zvláštním leskem v očích a znova přitiskl své rty na její hladkou pokožku.



"Sundej z ní své pracky!" Zařvaly obě najednou. Elisa sebou trhla a ruku mu vzala.
"Chci si s ním promluvit, můžete nás nechat být?"
"Ani náhodou! Tenhle chcípák musí okamžitě odejít!"
"Teto... prosím..." Aliciina matka pomalu přistoupila k Elise, která si ji měřila nic neříkajícím pohledem. V nestřežený okamžik se tak její teta rozpřáhla a uštědřila ji facku z každé strany jejího obličeje. Elisa s tichým heknutím dopadla na podlahu. Stefan divoce zamrkal.
"TAKHLE SE MI ODVDĚČUJEŠ ZA VEŠKEROU PÉČI?! TVOJI RODIČE NÁS POTOPILI A STÁLE NÁM DLUŽÍŠ ZA VŠECHNO! JSI JEŠTĚ VĚTŠÍ ŠPÍNA NEŽ TENHLE PANÁK! A TO NOSÍŠ NAŠE JMÉNO!" Zakřičela hystericky na svoji neteř starší žena a prudce se k ní sklonila, než však stačila dosáhnout svého cíle ji silný pár rukou zvedl do vzpřímené polohy.



"Tak moment ženská, jestli máte pocit, že vás nechám, abyste před mýma očima šikanovala Lizzie, tak jste asi spadla přinejmenším z Marsu. Takže se račte uklidnit!" Zvolal a pustil ji. Aliciina matka si začala divoce třít svoje zápěstí.
"Jsi zatracené zvíře! TÁHNI Z MÉHO DOMU!"
"Ne dřív, než si promluvím s Lizzie, sama mě tady chce, takže máte smůlu," zavrčel na ni.
"Tahle nemá nárok nic chtít!" Zvolala Alicia. Elisa se pomalu zvedla ze země.
"Možná bychom si měli promluvit jindy," vydechla tiše. Stefan se k ní otočil. Její oči si ho měřily se zvláštními obavami. Kde najednou byla její sebedůvěra? Kde?
"Nehodlám ustupovat těmhle čarodějnicím, ať klidně spolknou žluč!"
"Promluvíme si jindy," procedila znova mechanicky Elisa.
"Ne, budu s tebou mluvit teď hned! Lizzie, můžu tě z tohohle dostat. Začneš nový život... úplně jiný, než s těmahle dvěma, které ti nepřejí nic dobrého..."
"Stefane, nezačínej s tím zase..."
"Právě, že s tím musím, když tohle vidím... takže..." vydechl, chytil ji za ruku a poklekl před ní na jedno koleno. Elisa šokovaně zalapala po dechu, když spatřila zářivou tvář pohledného muže, který na ni hleděl jako na svůj poklad.





"Nejsem žádná výhra v loterii, i když jsem Margison. Jsem vlastně docela odpadlík, rebel a můj děda by mě rád viděl nejlépe někde zavřeného, kde bych se upracoval k smrti. I přes to, tu však jsem a nabízím ti svobodu, své jméno a naději. To všechno ti můžu dát a dám pokud mi povíš ano. Eliso de la Vega, vezmeš si mě?" Opatrně vytáhl volnou rukou ze své kapsy zlatavý prsten s prostým kamenem.



V Elisiných očích se zjevily slzy a roztřásla se jí brada. Proč jí to dělal? Proč? Pomalu zvedla svoji tvář a pohlédla do očí své rodině.



Obě ženy si ji měřily s nenávistí tak silnou, že měla pocit, že ji snad zadusí. Nikdy v životě neměla štěstí... nikdy, ale mohla pro ní svatba se Stefanem znamenat štěstí nebo šlápnutí do louže? Nikdy neměla nic svého... když zemřeli její rodiče, všechno pro ni skončilo i její svoboda... ale byl sňatek s tím nejpodivnějším mužem dobrý nápad? Tvrdil, že by si ji vzal i mimo dědictví, ale dalo se tomu věřit? Kde byla pravda? Co měla udělat?

Šmarjá, Eliso, přijmi Štefanovu nabídku a vypadni od těch dvou tyranek ! Nebo se necháš fackovat do smrti ???
Díky, Lucisab, za další dílek a doufám, že mě Elisa nezklame

Tak jsem dohnala resty a ....no páááni.

Pasáže Emílie a Tomase jsou boží, oba dva vypadají tak naivně, nevinně. Hrozně se mi líbí, jak se navzájem potřebují, ale pořád si to nedokážou říct do očí.

Musím pochválit i ty parádní skladby, které nám Tomas zahrál až mi z toho vyběhla husina.

Jinak poslední dílek....stejně jako Ludmi, doufám, že nás Elisa nezklame a řekne své ano, protože ty dvě bestie jí jinak zničí život...

Díky holky


33.část - Nejtěžší odpověď

Elisa hleděla střídavě na zamračené tváře své rodiny a do očí muže, kterého prakticky neznala. Stefan pro ni byl jako tajemná šifra, které se snažila porozumět, ale zároveň se jí zdálo, že to nikdy nedokáže. Nehodili se k sobě. Ona byla praktická a on byl kam vítr tam plášť. Jejich názory se nikdy nemohli sejít... nikdy. Tak proč něco v ní se začalo přiklánět k myšlence svatby s ním? Byla snad už bláhová? Nemuselo ji na něm záležet a on si ji určitě chtěl vzít jen kvůli dědictví. Jenže... co pro ni bylo výhodné? A co ji mohlo méně bolet? Jak moc upřímný k ní mohl být? Polkla.
"Lizzie, vezmeš si mě?" Zeptal se jí znova, když spatřil její pochyby. Elisa zavrtěla hlavou a zhluboka se nadechla. Co všechno mohla ztratit, když mu řekne ano?
"Nechce si tě vzít! Tak koukej vypadnout!" Zařvala Aliciina matka. Elisa sebou škubla a odhodlaně zvedla svoji tvář k ženě, která ji celý život nenáviděla kvůli jejím rodičům.
"Já si ho vezmu... chci si ho vzít!" Zvolala se zbylou hrdostí, která v ní zůstala. Jen co její slova roztrhla vzniklé ticho sebou trhla. Co to řekla? Zarazila se a zahleděla se zpět na Stefana, který zářil jako žárovka.
"Paráda!" Vyhrkl nadšeně, vstal ze země a navlékl ji prsten.



"Já... já..." koktala jako kdyby nemohla uvěřit tomu co vyslovila.



"Udělala jsi dobře, Lizzie. Se mnou ti bude stokrát líp než s těmihle sépiemi," mrkl na ni.



Elise přejel mráz po zádech.
"COŽE?!! JSI ZATRACENÁ ZRÁDKYNĚ!" Rozkřičela se Alicia a vrhla se na ni. Stefan ji však včas zachytil než stačila Elisu strhnout k zemi.
"Koukej se uklidnit! Lizzie si může dělat co ji napadne a nemusí se na tebe ohlížet!" Zvolal a pustil ji. Alicia vztekle cosi zamumlala v jiném jazyce. Její matka se mezitím postavila k její pravici.
"Dobře... jak chceš! Ale od teď už nejsi součástí naší rodiny! Padej odsud a žij si s tímhle chcípákem třeba pod mostem! Ještě na nás budeš vzpomínat až tě starý Margison..." Stefan ji přerušil.
"Děda bude nadšený! A s chutí si svoji Lizzie odsud odvedu čarodějnice! Už nedovolím abyste na ni pořád sahaly těmi pařáty! Pojď Lizzie..."
"Ale..." pípla.
"Pojď..." vyzval ji a zamířili spolu do horního patra. Elisa ho odvedla do svého pokoje.



"Tohle se nemělo stát..." zamumlala, sotva se za nimi zavřely dveře.
"Jak to můžeš říct? Vždyť se budeme brát! A budeš mít od těhlech potvor konečně pokoj!" Vyhrkl nadšeně.



"Tohle všechno je špatně... naprosto špatně... a... bože můj..." vydechla těžce.
"Není to špatně, je to dobře. Zítra se vezmeme a tyhle mrchy už na tebe nebudou moci." Elisa se k němu mechanicky otočila.



"Z...zítra?" Vykoktala šokovaně.
"Ano, čas běží. Já získám dědictví a ty svobodu kterou potřebuješ už celou věčnost. Bude to skvělý!"
"Já nejsem na prodej..."
"To jsem nikdy neřekl..." zašeptal a natáhl se pro její dlaň kterou si přitiskl ke svému hrudníku.



"Netvrdím, že jsem ta nejlepší partie ve městě, ale... budu pro tebe ten nejlepší parťák ve všem co budeš chtít..."



"Jenže... jenže... já od tebe nic nechci..." odvětila tiše.



"Možná jednou budeš chtít... a já ti to dám... dám ti všechno, co budeš chtít," vydechl zvláštním tónem, který dokázal její srdce rozbušit způsobem, který jí bral dech. Instinktivně mu ruku vytrhla.
"Přestaň s tímhle... já nejsem jako ostatní!"
"A to je právě to co se mi na tobě líbí nejvíc, Lizzie... jsi svá, jsi originální," mrkl na ni. Elisa zavrtěla hlavou.
"Jenže... co teď budeme dělat? Já nechci bydlet s tvým dědou!" Stefan se podrbal na hlavě.



"To je jen drobný detail. Vyřeším to, ano? Spolehni se na mně. Teď si hezky zabalíš a konečně vypadneš z tohohle zatracenýho pekla!" Zvolal nadšeně. Elisa se zhluboka nadechla. Proč měla pocit, že jde z jednoho pekla do druhého?
"A co bude dál? Co máš v plánu? Zítra mě odvedeš k oltáři a dál?"
"Budeme si žít jako králové! Seženu nám pěkné bydlení a budeme se mít dobře, to je můj plán Lizzie. Kde máš kufry?" Vydechl pevným hlasem.

Zhruba za víc jak hodinu již u nich postávaly Elisina zabalená zavazadla.



"Máš strašně málo věcí! Musím ti něco koupit..."
"Já nic nepotřebuju," procedila a snažila si zvyknout na jeho přítomnost. Ještě nikdy neměla v pokoji muže... nikdy. A pohled na atraktivního Margisona v ní vzbuzoval zvláštní pocity. Měl se stát jejím manželem... on... právě on... opakovala si ve své hlavě zatímco pozorovala jeho štíhlou postavu. Byl hezký a věděl to, tím si byla jistá.
"Kam mě teď odvezeš?"
"Ke mě domů?"
"Tam nejdu... mám nějaké peníze, dnes budu spát v hotelu," odvětila hrdě a začala se přehrabovat v kabelce.
"Proč by jsi utrácela! Vždyť děda ani nepozná, že tam jsi! V sídle máme asi tisíc ložnic!"
"Budu spát v hotelu!" Vyhrkla prudce autoritativním hlasem.
"Dobře, Lizzie... ale odvezu tě tam... pojď..." natáhl k ní paži, aby ji za ni mohl chytit, ale Elisa mu uhnula a místo toho uchopila oba své kufry.
"Co to děláš? Já to odnesu!" Zvolal.
"Zvládnu to sama!" Oponovala mu.
"Nebuď aspoň pět minut feministka a dovol mi použít moje svaly," mrkl na ni a zavazadla ji lehkým pohybem vzal.
"Ale..." snažila se mu oponovat.
"Jen klid," zašeptal a prudkým pohybem ji vtiskl polibek na čelo. Elisa zalapala po dechu. Místo, kterého se dotkly jeho rty, jí začalo podivně pulzovat aniž by tušila proč.
"Vzhůru do nového života!" Zvolal nadšeně, loktem si otevřel dveře a vyšel na chodbu. Elisa se objala rukama a pohlédla zpět do svého pokoje, kde strávila spoustu ze svého života. Co ji nyní čeká? Co? A udělala správně? Ptala se sama sebe, než uchopila svoji kabelku a zamířila za mužem, kterého měla od zítřka nazývat svým manželem.

Díky za sice kratší, ale o to zajímavější pokračování ! Elisa udělala dobré rozhodnutí, jen si to asi prozatím sama nedokáže srovnat v hlavě

Konečně jsi to rozlouskla, popravdě to ve mně stejně hlodá, že si to ještě nakonec rozmyslí, ale to bych teda nerada. Vím, že je pro ni těžké takové sousto vstřebat, ale jsem si jistá, že se bude mít rozhodně lépe než v tomhle pekelném domě Zaslouží si být volná a šťastná!

Jsem zvědavá na pokračování!

Díky holky, Elisa je teď opravdu hodně zmatená a neví co je dobře a co zle uvidíme kam to s ní i Stefanem ještě povede


34.část - Ten, který má nejvíce starostí

Patricie se Simonem trávili zcela běžné odpoledne, které jim nemělo nic narušit.



Patricie si pročítala jednu z kuchařek ve snaze alespoň trochu nahradit svoji sestru v kuchyni a Simon? Ten jako vždy prohledával množství nabídek na místo pro jeho novou restauraci. Zrovna když si prohlížel možná desátou položku na příslušných webových stránkách, se rozezvučel starý telefonní přijímač. Simon sebou cukl a ohlédl se za telefonem.
"Já to zvednu..." pronesla Patricie, ale Simon ji zarazil.
"Stejně jsem chtěl jít nahoru," zašeptal, než odložil notebook na podlahu a zvedl se z pohovky. Udělal několik kroků k narušiteli klidu a zvedl sluchátko.
"Haló?" Vyštěkl do aparátu svým typickým tónem.



Nazdar bráško, proč máš tak nabroušený tón? Ozval se Stefanův hlas ze sluchátka.
"Stefane?"
Přesně tak! Jsem to já a nesu ti výborné zprávy! Zítra se budu ženit! Simon sebou cukl.



"Ty? Ženit? Za koho?" Patricie sebou trhla, když zaslechla ze Simonových úst slovo ženit.
Ty víš...
"Ne, to nevím... co jsi zase vymyslel?!"
Zaprvé, nevztekej se a zadruhé... budeš mít důvod k oslavě. Zítra získáš novou švagrovou jménem Elisa de la Vega!
"Ona ti kývla?" Zvolal nevěřícně Simon.
Vypadá to, že jste všichni podceňovali moje schopnosti. Jasně, že mi kývla. Dneska jsem byl u ní doma... sice je pravda, že jsem rebel, ale myslím, že jsem rozhodně lepší volba, než parta semetrik...
"TY JSI BYL U VEGŮ DOMA?!" Zakřičel Simon a...



...přešel po pokoji blíže k Patricii.
Už to tak vypadá... podotkl klidně Stefan.
"Proč jsi tam lezl? Víš co všechno se mohlo stát?! Ti lidé nás nenávidí! Určitě by s tebou neměli slitování kdyby jsi dostal záchvat!"
Klid taťko... po těch nových lécích mám čím dál tím míň záchvatů... nic se nemohlo stát... a i kdyby, snad si nemyslíš, že budu celý život jen sedět v koutě, aby mě náhodou nechytla ta kravina... zabručel Stefan.
"Neříkám, že máš být někde zavřený... ale měl jsem jít s tebou!"
A co by jsi tam chtěl udělat? Alicia by tě určitě přinejmenším vykostila, kdyby ses pokusil jen překročit jejich práh. Nejsi superhrdina a já jsem dostatečně dospělý... ale teď k věci. Potřebuju svědky a jsem si jistý že ty a Paty budete perfektní, co říkáš?
"Děda nás zabije. Navíc nepovažuji..." Stefan ho přerušil.
Vím přesně co chceš říct... je to nerozumné, nezodpovědné a tak dále, jenže bráško my už nemáme čas takhle přemýšlet. Jsem rád, že mi Lizzie kývla a víc mně nezajímá. Získáme dědictví, ty svoji restauraci, dům na pláži a já svoji úplnou svobodu. Je mi jedno co bude děda vykládat nebo jak bude zuřit, ať si pro mě za mě políbí zádel. Je chytrý jak rádio a celý život nám jen háže klacky pod nohy, takže se ho na nic ptát nebudu a tobě bych to taky neradil.
"Nemám v plánu za ním jít, nejsem zatracený asinus!"
Já vím, že nejsi hlupák, ty latinský vědátore. Chci jen vědět jestli se na tebe můžu zítra spolehnout. Jsi na mé straně? Simon poraženecky sklonil hlavu. Věděl, že nemá na výběr. Jeho bratr byl často jako tornádo a pokud ho chtěl uchránit před jím samým... musel do toho víru s ním. Opatrně zvedl hlavu a zahleděl se do očí Patriciiny pratety. Její zraky ho nesoudily ani mu neradily nové možnosti. Simon nikdy neměl problém rozeznat co bylo správné a co bylo zlé. Stejně jako v den kdy utekl od oltáře, tak i nyní tušil, že si svými činy zatloukají další hřebíky do rakve, ale šlo snad učinit něco jiného? A chtěl to vůbec? Otočil se na Patricii, která mu visela na obličeji svým pátravým pohledem. Tahle žena ho naučila si klást podobné otázky. Co vlastně chtěl? Co si skutečně přál Simon Margison? Byl to prostý život nebo snad bytí v chladném mramoru obklopený pozlátkem jako císař? To jistě ne. Možná studoval drahé školy a chodil v drahých oblecích, ale jeho srdce nikdy nebilo ve zvuku mamonu, ačkoliv prakticky nic jiného pořádně neznalo. Pravděpodobně za to mohla jeho matka, která ho svými starostmi donutila rychleji dospět a otevřela jeho mladým očím svět, který si nepřál znát. Svět ve kterém dokázal jen vnímat strach o ženu, která mu dala život... o ženu, která svoje starosti věnovala jemu, nedospělému chlapci se smutným pohledem... která mu vštípila nekonečnou starost o jeho mladšího bratra, který za ním chodil jak kuře za kvočnou.

Simon Stefana v podstatě vychoval, ačkoliv to nebylo často znát a ani jeden z bratrů si to neuvědomoval. Stefan toužil víc po uznání svého bratra než po pochvale od Erika, jež pro něj nikdy neměl lepší slovo než idiot či nezodpovědný ničema. A to byl možná jediný skutečný důvod proč se nyní vrhal do manželství s Elisou. Toužil nejenom zachránit sám sebe, ale především to chtěl udělat pro Simona a jeho lásku k restauraci jejich matky.

Simon si promnul spánky.
Tak jsi na mé straně nebo ne? Ozval se po chvíli Stefanův hlas ve kterém byl letmý náznak obav. Simon dlouze vydechl.
"Dej mi pár vteřin..." zašeptal do sluchátka, než si ho odložil na rameno. Patricie se letmo dotkla jeho boku, ale Simon se zmohl jen na zavrtění hlavou. Nechtěl o tom mluvit nahlas... potřeboval přemýšlet... potřeboval pochopit, co vlastně chce učinit. Začal pomalu kráčet po místnosti jako voják.

Vegovi je nenáviděli, zvláště po jeho drobném útěku od oltáře jim téměř přislíbili jistou smrt. A nyní se ještě přidalo doznání jejich dědy, který neváhal prát jejich špinavé prádlo přímo v soudní síni, čímž efektivně potopil hlavu rodiny Vegů. Co se tedy nyní mohlo stát když se jeden z nich ožení s jedním z nich? Co mohlo následovat? Tohle přeci nebyl příběh o Romeovi a Julii... tohle byla realita... skutečnost, která je mohla dostihnout. Ale byli něčeho Vegovi nyní schopní? Simonovi nešlo o jeho život, ale o lidi, které miloval. Pročísl si vlasy. Jenže Stefan byl nenapravitelný. Byl si jistý, že by si Elisu vzal i kdyby se ho na místě zřekl. Udělal by to, vždycky... a možná by provedl spoustu dalších hloupostí, protože když neměl aspoň slabé vedení... jeho divoká povaha vystoupila rychle na povrch.

Před očima se mu tak vyjevila vzpomínka, kdy se jeho bratr vyrovnával po životě na ulici. Skoro ho nepoznával a když jeden den zmizel z pokoje na celý den, neváhal si půjčit jedno z aut svého dědy a jít ho hledat. Nakonec ho i našel. V nezávidihodné situaci, obklopeného lidmi ulice, kterým dlužil nepokryté množství peněz. Simon se nikdy nedozvěděl, jak se tam vlastně dostal. Netušil jestli ho unesli nebo šel sám... ostatně v té chvíli ho jen zajímalo lesklé ostří nože na světlé pokožce jeho mladšího bratra. Chtěl mu pomoci, ačkoliv se nikdy neuměl bránit jinak než slovy, které by na osoby, jež měli jeho bratra nikdy neplatily. Proto prudce sešlápl plyn a rozhodl se pokoušet svoje vlastní štěstí, když téměř bez rozmyslu vjel do lidí ve snaze je rozehnat. Možná v té chvíli ani neuvažoval o správnosti svého jednání a možná měl opravdu více štěstí, když nebezpeční muži začali uskakovat do stran, aby se vyhnuli rudému sporťáku neznámé značky. Simon semkl víčka více k sobě, když se mu daná vzpomínka více rozprostřela myslí a pohltila jeho vědomí.

Simon vnímal svoje srdce, které bilo tak rychle, že měl pocit, že dostane infarkt. Musel ho najít... musel najít svého bratra mezi muži, kteří leželi na zemi. Zoufale stáhl okénko.
STEFANE! Zaslechl svůj hlas zasažený panikou. Až pak se kdosi začal prudce zvedat a běžet k autu. Stefan v podstatě do auta skočil, div nesrazil Simonovu tvář s volantem.
ŠLÁPNI NA TO! Zařval, než kdosi hodil na přední sklo středně velký kámen, který způsobil na původně neporušeném povrchu paprskovitou prasklinu. Simon sebou cukl. Tohle nebylo na jeho pragmatickou povahu... tohle bylo...
JEĎ! Vybídl ho znova Stefan. Simon stiskl volant, ale než stačil jakkoliv jinak zareagovat, zaslechl zvuk skla. Prudce otočil hlavu správným směrem, kde mohl zřít svého bratra, který se divoce tloukl s mužem s dredy. Simon jak ve zpomaleném filmu pozoroval, téměř dokonalé pohyby svého bratra, který dokázal útočníkovo tělo vystrčit zpět na ulici. Až pak se na něj ohlédl. Byl to vteřina, možná okamžik, kdy Simonovi ztuhla krev v žilách.
Ty sis nevzal svoje prášky... že ne? Vydechl srozumitelně, než sešlápl pedál, čímž přiměl útočníky couvnout od auta dál. Divoce tak vůz stočil do prudké otočky, čímž se kolem nich zvířil prach. Až poté jako závodník vyrazil z tmavé uličky, kde svého bratra nalezl. Stefan se zatvářil zmateně, než pocítil zvláštní bolest. Pomalu se zahleděl na svůj hrudník, kde zřel masivní koláč krve.
Ale to... to... mumlal a opatrně odlepil od své kůže tričko. Na jeho pleti byl jen drobný škrábanec... tak drobný, že by běžnému člověku nikdy nedokázal způsobit podobné krvácení, jenže Stefan byl jiný a nenáviděl to.
TAK VZAL SIS JE NEBO NE! Zařval na něj Simon, který nedokázal jet v povolené rychlosti. Divoce tak driftoval městskými ulicemi jako nelegální závodník. Stefan ucítil chlad a přitiskl si na postižené místo svoji dlaň.
Ne... zašeptal sotva slyšitelně a zakašlal. Dlouze se nadechl, než se jeho dech začal zkracovat. Zoufale začal hledat po svých kapsách inhalátor.
V PŘÍSTROJOVCE! Vyjekl na něj jeho starší bratr. Stefan rychle otevřel příslušné místo, kde nahmátl první inhalátor a vtiskl si ho do úst. Za chvíli pocítil znova ve svých plicích vzduch.
JEDEME DO NEMOCNICE! Oznámil mu divoce, jenže Stefan ho sotva slyšel. Jako kdyby měl v uších vodu... jako kdyby... najednou nedokázal rozumně uvažovat... svět se s ním točil... jeho krev z něj unikala vždy příliš rychle... příliš...
NEUMÍREJ! Ječel na něj jindy rozumný Simon. Stefan mu věnoval unavený pohled... zdálo se mu to nebo spatřil v Simonových očích slzy? Nebo se mu to zdálo?
PŘILOŽ SI DLAŇ NA TO MÍSTO A DÝCHEJ! Dirigoval ho silným hlasem a hleděl na něj. Až pak zaslechl troubení auta, když se ve vysoké rychlosti omylem dostal do protisměru. Simon prudce stočil volant a vjel mimo vozovku na skupinu pozemků ke koupi. Vůz tak začal nekontrolovatelně klouzat po neupraveném terénu pokrytém kamení. Auto tak několikrát nadskočilo, než se ho Simon znova pokusil ovládnout prudkým sešlápnutím brzdy. Auto vydalo zvláštní zvuk, řidič znova přiměl vůz změnit směr za účelem, aby se vyhnul stromu. Svět se před ním zatočil, když před sebou spatřil překážku, kterou předtím neviděl a v již nižší rychlosti do ní narazil. Simon, vlivem tlaku, tak prudce narazil čelem do volantu ze kterého se za podivných okolností nevynořil airbag. První co pocítil byla podivná kovová příchuť v ústech a bolest na hlavě. Opatrně se narovnal, než pochopil kde se nachází. Zmateně si sáhl na tvář a pohlédl na své prsty na kterých se leskla krev... jeho krev. Otřásl se. Krev... krev... Stefan! Rychle se ohlédl až se mu zatočila hlava. Jeho bratr téměř ležel na přístrojovce v bezvědomí.
STEFANE! Zavolal na něj, ale oslovený nereagoval.
STEFANE! Křičel, než vší silou otevřel dveře na své straně vozu. Divoce vyběhl ke straně spolujezdce, otevřel dveře dokořán a vytáhl svého zhrouceného mladšího bratra ze sedadla.
Budeš v pořádku... budeš... budeš... opakoval jako mantru Simon, když si omotával jeho paži kolem krku a začal se s jeho tělem pohybovat směrem do ulice, kde tušil blízkou nemocnici...

Simon netušil jak dlouho kráčel... zdálo se mu to jako věčnost. Dokázal vnímat jen podivnou měkkost vlastních končetin i zrychlený dech spolu s vlastní krví, která si razila cestu až za jeho vlastní tričko. Když nakonec zřel světlou budovu, měl pocit jako kdyby snil. Z posledních sil nabral na kroku a vláčel svého bezvládného bratra na jediné místo, kde věřil, že mu mohou pomoci.

Seběhlo se tak kolem nich několik zdravotníků. Později tak skončili oba na jednom pokoji.
Vy mu nemůžete dát transfúzi, sám jste ztratil spoustu krve! Hádala se se Simonem mladá lékařka.
Jsem jediný v tomhle zatraceném městě s touhle vzácnou krevní skupinou, tak dělejte co máte a zachraňte mého bratra! Zakřičel na ni.
Nemohu vám odebrat krev!
Ale můžete a uděláte to! Zakřičel na ni prudce a střídavě hleděl na křídově bledý obličej svého mladšího bratra, obklopeného hadičkami. Viděl ho takhle tolikrát... tak často... prudce zavrtěl hlavou a věnoval jí chladný pohled.
Jestli mu nedáte moji krev, tak vám přísahám, že vás potopím! Zvolal divoce. Žena sebou cukla, věděla moc dobře s kým měla tu čest. Ale nebyla si jistá, co měla učinit. Až její nadřízený, který celý rozhovor zaslechl, rozhodl za ni. Díky tomu se tak Simon brzy ocitl na místě, které tak důvěrně znal. S myšlenkou na svého bratra si tak nechal odebrat další životadárnou tekutinu, jejíž úbytek ho stál několik dní v nemocnici.

Možná to byla tahle vzpomínka, která oba bratry spojila dohromady ještě více než kdy předtím...
Simone, čekám tady věčnost... zaprotestoval Stefan z telefonního sluchátka. Simon sebou cukl a opatrně přiložil aparát zpět ke svému uchu.
"Počítej se mnou. Kam máme přijít a v kolik?" Zeptal se ho pragmatickým tónem. Stefan se na druhém konci zasmál a začal zběsile diktovat adresu.

Za několik minut tak Simon odložil sluchátko zpět do stojanu a přešel k Patricii.
"Stefan se bude ženit s Elisou," procedil. Patricie zamrkala.



"Takže nepřijdeš o restauraci!" Rozhodila rukama. Simon pokrčil rameny.
"O to mi teď vůbec nejde... Nejsem si jistý jestli Stefan Elise vysvětlil jak to s ní myslí... mám obavy..."



"Myslím, že Elisa ví přesně do čeho jde. Navíc mi vždycky přišla tak samostatná. Určitě si to spolu vyjasnili."



"Já si to ale nemyslím... zvláště ne po tom co mi nedávno řekl. Začal s ní flirtovat, jenže Stefan se nikdy nechtěl vázat... nikdy..."



"On se nikdy nechtěl ženit? Proč?" Vydechla nechápavě. Simon sebou trhl.
"Je to jeho přesvědčení, které nadále trvá. Doufám, že k němu Elisa nezačne chovat hlubší city jinak..."
"Jinak?"
"Odejde. Vím, že to udělá, když pozná, že ho miluje."
"Ale proč? Copak to má strach z lásky?"
"Je to jeho přesvědčení," odvětil s kamenným výrazem Simon. Patricie zavrtěla hlavou.
"To přeci nedává smysl. Vždycky je tak veselý a bezprostřední... proč by se měl bránit tomu, aby ho někdo miloval?" Vydechla.
"To že se usmívá ještě neznamená, že se směje vždy za všech okolností. U Stefana je problém, že je srdečný k ostatním, ale k sobě... vždy jsme si největšími soudci my sami. U něj to platí dvojnásobně, ale dost už o tom... zítra ve dvanáct se bude ženit a požádal nás abychom jim šli za svědky... nevadí ti to, že ne?"
"Samozřejmě, že ne... půjdu tam s tebou," pokusila se ho ujistit klidně. Simon jí věnoval úsměv.

Druhý den...

V místnosti byl podivný klid a Stefana tlačily nové boty, když netrpělivě vyčkával na svoji dámu v bílé.



"Co když nepřijde?" Vydechl do ticha už po několikáté.
"Elisa mi nepřijde jako nedůvěryhodná osoba, která by tě tu nechala stát jako solný sloup," odvětil pevným hlasem Simon, který vždy dokázal Stefanovi dodat trochu naděje.





"Co když si to rozmyslela? Co když pochopila, že jsem moc velký pozér, než aby se mnou chtěla uzavřít pakt?"
"Chceš říct pravdu?" Ozvala se Patricie.
"Povídej..." vyzval ji.
"Myslím, že si o tobě myslí spoustu věcí kvůli kterým by ti nikdy neřekla ano, ale stejně to udělala, takže si buď jistý, že přijde," mrkla na něj. Stefan si už poněkolikáté upravil sako.
"Neměl jsem si vzít jiný oblek? Nevypadám jako pitomec?"



Simon zavrtěl hlavou.
"Vypadáš jako elegantní muž, který se hodlá oženit dle platných zákonů z..." Patricie ho přerušila.
"Vypadáš senzačně," ukázala mu palec nahoru. Stefan jí věnoval úsměv.
"Jsem vážně rád, že jste tady. Hned vypadá tahle místnost plnější... děda by akorát prudil. Nemohl jsem si představit lepší svědky... jinak, taky jsi se tak potil, když jsi stál pod svatebním obloukem?" Pohlédl na svého staršího bratra.
"Ano, tělesné funkce jsou v tomhle případě dost ošemetná záležitost," procedil. Stefan se zasmál.
"Jsi vážně třída bráško," ukázal na něj prstem.
"Teď ti absolutně nerozumím," odvětil Simon nechápavě.
"To je fuk," mrkl na něj.

Naše trojice nadále hovořila a aniž by si toho jeden z nich všiml...



...se u prosklených dveří zjevila tichá postava, která si stále nebyla jistá, zda by neměla vzít nohy na ramena...

Krásný nový díl Jen doufám, že Elisa na poslední chvíli necouvne

Krásný díl

Hluboké zamyšlení Simona se mi moc líbilo, zase se dozvídáme o něco více o Stefanovi a jeho minulosti i když není vůbec růžová. Jsem zvědavá, jak tohle dopadne a jestli ta krásná dáma v bílých šatech nakonec nevezme nohy na ramena.

Díky holky Elisa je určitě hodně komplikovaná osobnost


35.část - Budoucí paní Margisonová



Elisa zůstala několik minut stát u prosklených dveří a pátravým pohledem hleděla na svého budoucího manžela.



Byl tak pohledný v padnoucím obleku a s vlasy, které mu úhledně spočívaly na hlavě. Najednou pocítila hlubokou nervozitu. Byla si jistá, že měla jen podepsat jednu z mnoha smluv, které jí za celý život čekají, ale nebyla tahle jedna z nejdůležitějších? A chtěla to skutečně učinit? Zavrtěla hlavou a nervózně si protáhla prsty. Měla zpoždění, ale nedokázala se pohnout z místa. Zamrkala. Bylo tohle pro každou ženu, tak složité? Vdát se? Jenže ona se nevdávala z lásky. Tohle byl obchod... celý její život byl vždycky jen obchod. Zhluboka se nadechla. Musela být silná... musela... Zlehka stiskla kliku a vkročila do místnosti. Rytmickým krokem, který se podobal spíše pochodu vojáka, dorazila před svého ženicha.





Stefan si ji změřil a věnoval jí široký úsměv.
"Jsem hrdý, že budu mít tak krásnou manželku," mrkl na ni. Elisa zalapala po dechu a proti její vůli...



...se na její tváři taky zjevil úsměv. Říká to každé! Snažil se upokojit její nitro hlas rozumu, jenže Elisa... ho najednou nedokázala poslouchat. Bylo možné, že i jí se začalo líbit, že bude mít za manžela Stefana Margisona? Divokého a nespoutaného muže, jež se větru podobal víc než skutečné lidské bytosti? Byla si jistá, že dokázal každého povznést stejně jako ho potopit, zrovna podle toho co chtěl sám. Byl mocný se svojí líbeznou tváří a melodickým hlasem, o kterém byla přesvědčená, že by krásně zněl v divadle na velkém pódiu. Stefan byl pro ni jako úkaz... jako něco, co neočekávala, že pozná. A kdo ví... možná kdyby to věděla, utekla by od něj tak rychle jak by jen dokázala, ale nyní... nyní už to nedokázala. Proto přijala jeho paži a nechala se jím odvézt pod svatební oblouk.



"Začneme..." vydechl Stefan téměř nesměle a začal se přehrabovat svými kapsami. Po chvíli vytáhl nevinně vyhlížející zlatavý kroužek.



"Doufám, že jsem trefil správně tvoji velikost," mrkl na ni, než se pustil k proslovu.





"Když jsem tě poprvé viděl hned jsem si všiml tvých krásných zelených očí. Okouzlila jsi mě vlastním způsobem, který nedokážu pořádně vysvětlit. Věřím, že pro sebe budeme dobrými partnery v jakémkoliv duchu a slibuji ti, že se pokusím zkrotit svoji povahu," vyslovoval nahlas zatímco...



...začal opatrně navlékat kroužek na její prsteníček.
"Nejsem zlý člověk, možná trochu divoký a nepředvídatelný, ale myslím, že nám spolu bude dobře," mrkl na ni.
"Takže vezmeš si mě?" Vydechl s jedním ze svých perfektních úsměvů. Elisa polkla. Tohle rozhodně nebyla romantická slova nebo cokoliv co by si dokázala představit. Ale měla snad na výběr? Trhavě přikývla.
"Ano," vydechla téměř neslyšně.
"Paráda!" Zvolal Stefan a mrkl na svého bratra, ze kterého se nedaly vyčíst emoce. Mezitím opatrně vyjmul druhý kroužek a podal ho své nastávající. Elisa se několik vteřin dívala na zlatavý prsten. Skoro se zdálo jako kdyby se zasekla. Byl tohle opravdu dobrý nápad? Byl? Z jejích myšlenek ji vytrhl Stefan lehkým zakašláním. Zamrkala, chytila ho za dlaň a zvedla k němu zraky.



"Nevím co povědět... snad jen, doufám, že naše manželství... manželství... bude... skutečně prospěšné pro nás pro oba," vydechla trhaně.
"Souhlasíš s tím?"
"Samozřejmě a říkám ti své ano, i když ses na něj nezeptala," mrkl na ni. Elisa dlouze vydechla, ale nijak jeho slova nekomentovala. Místo toho...



...zlehka navlékla na jeho prsteníček zlatou obroučku a nesměle se zahleděla do jeho zářivých očí.



"Vítej moje krásná paní Margisonová," zašeptal s úsměvem tak tiše, že to mohla slyšet jen ona sama. Její srdce se rozbušilo, když hleděla do jeho tmavomodrých očí. Byl tak jiný... tak působivý... a byl to její manžel... její... To slovo ji natolik vyvedlo z míry, že najednou netušila co činit. Ale nebyl teď čas na jejich první novomanželský polibek? Polibek... ještě nikdy se jejích rtů žádný muž nedotkl... ještě nikdy. Pro všechny byla jen odporná bytost od padlých rodičů. Neznala pojem láska, něha... tak jak si mohla nyní představit něco tak zvláštního jako dotek cizích rtů? Jak? I přesto jí její mysl nabídla něco...



...co si v koutku duše...



...přála více než skutečný sňatek. Políbit ho... políbit Stefana Margisona, který svojí povahou připomínal tornádo... jehož myšlenky se ani z poloviny neshodovaly s těmi jejími.
"Takže teď si dáme asi pusu," ozval se jeho hlas.



Elisa sebou cukla a na její tváři se proti její vůli zjevil úsměv.



"Pusu?" Vydechla třesoucím hlasem. Stefan přikývl.



"Pusu, moje drahá ženo," mrkl na ni a udělal krok směrem k ní. Letmo uchopil její tvář do svých dlaní.
"Nebudeš ničeho litovat," pokusil se ji ujistit. Elisa zalapala po dechu. S rudými tvářemi pozorovala jeho růžové rty, které se na ni nepřestávaly usmívat. Takže se to stane... stane... zmateně zamrkala, než pod tíhou vlastních pocitů semkla svoje víčka k sobě. Při tom lehce naklonila hlavu jeho směrem. Stefan si ji překvapeně změřil. Co to dělala? Napadlo ho. Opravdu chtěla aby ji políbil? Přejel mu mráz po zádech. Možná si to jen myslela... možná... možná... zavrtěl hlavou a naklonil její tvář k té své. Letmo tak přitiskl své rty...



...k její jemné tváři.



Elisa sebou cukla, když se od ní odklonil.
"Teď si půjdeme udělat pár fotek, co říkáš? A bráško! Ty nám nepřijdeš pogratulovat?!" Zavolal na Simona. Elisa se objala oběma rukama. Nakonec jí nepolíbil a možná to bylo dobře... ale... pak proč vnímala ten zvláštní pocit ve svém nitru? Byla snad zklamaná? Mohlo to být tak? Co se to s ní dělo?

No, Stefane, trošku jsi mě zklamal s tím polibkem Ale uvidíme, jak se děj vyvine dál, opět zajímavé čtení, Lucisab !