Hellohello: Kolekce příběhů

Mockrát děkuju za hezký komentář, Ludmi!
Asi můžu říct jen to, že Clara zažije něco hodně zvláštního a nezáviděníhodného.

Jsem tady se slíbeným šestým dílem Chtěla jsem ho dodělat a přidat včera večer, ale už jsem se k tomu nedostala. Potom nás čeká ještě poslední krátký díl, vysvětlení toho všeho (nebude tam o překvapení nouze, aspoň u mě to tak nebylo, když jsem to četla).


Šizení šibenic
(I. Zangwill)

KAPITOLA 6 – Sen a probuzení




Ale Claře nebylo štěstí souzeno. Od chvíle, kdy se zaslíbila příteli své první lásky, začaly vyvstávat staré vzpomínky a přinášely výčitky. V hlubinách duše se míchaly prapodivné myšlenky a zdálo se, že v tichu noci slyší Everardova slova, nabitá zármutkem a káráním. Když se její svatební den přibližoval, její nejistota se zvýšila.





Jednou v noci, po příjemném odpoledni stráveném na loďce s Tomem na horním toku Temže, šla domů, aby si odpočinula, ale její mysl byla plná nejasných předtuch. Usnula a zdál se jí strašný sen.





Postava Everarda, celá mokrá a kapající na zem, stála vedle její postele a zírala na ni strašlivýma očima.







Utopil se snad na cestě do exilu? Celá ztuhlá hrůzou mu položila tuto otázku.



„Vůbec jsem neopustil Anglii!" odpověděl přelud.

Jazyk se jí přilepil k patru v ústech.




„Vůbec neopustil Anglii?" opakovala tónem, který jako by jí ani nepatřil.

Kamenné oči přízraku na ni pořád zíraly, ale bylo ticho.

„Kde jsi tedy byl?" zeptala se ve svém snu.
„Velmi blízko u tebe,“ zněla odpověď.
„Pak tedy došlo k vraždě!" vykřikla.
Fantom kývl zarmouceně hlavou na souhlas.



„Věděla jsem to!" vykřikla. „Tom Peters - Tom Peters se tě zbavil. Není to tak? Promluv!"
„Ano, byl to on - Tom Peters - kterého jsem měl rád více než celý svět."
Ani při strašlivé tísni v tom snu nedokázala neříct, jako pravá žena: „Nevarovala jsem tě před ním?"
Fantom tiše hleděl a neodpovídal.



„Ale jaký byl jeho motiv?" zeptala se nakonec.
„Láska ke zlatu – a k tobě. A teď se mu dáváš," řekl přísně.
„Ne, ne, Everarde! Neudělám to! Neudělám to! Přísahám! Odpusť mi!“



Duch skepticky zavrtěl hlavou.
„Miluješ ho. Ženy jsou falešné - stejně falešné jako muži."
Snažila se znovu protestovat, ale její jazyk vypověděl službu.
„Jestli si ho vezmeš, vždy budu s tebou! Dej si pozor!“
Kapající postava zmizela tak náhle, jak se objevila a Clara se vzbudila zalitá studeným potem.





Och, bylo to hrozné! Muž, kterého se naučila milovat - vrah muže, na kterého snažila zapomenout! Jak byl její původní předsudek oprávněný! Byla rozrušená, otřesená do hloubky, nechtěla se poradit ani se svým otcem, rovnou informovala policii o svých podezřeních. V Tomových pokojích byla podniknuta razie – a hle!





- ukradené bankovky byly objeveny v obrovském ranci.

Bylo zjištěno, že měl několik bankovních účtů a v každé bance si nedávno uložil velkou částku.
Tom byl zatčen.



Pozornost byla nyní soustředěna na mrtvoly vyplavené řekou. Netrvalo dlouho a Roxdalovo tělo se dostalo na břeh, obličej byl zdeformován dlouhým ponořením až k nepoznání, zato šaty byly zjevně jeho a zápisník v náprsní kapse odstranil poslední pochybnost.









Paní Seaconová a Polly a Clara Newellová – všechny identifikovaly tělo.
Obě poroty obrátily verdikt vraždy proti Tomu Petersovi, přednes Clařina snu vyvolal u soudu i v celé zemi jedinečný dojem.



Teorie obžaloby zněla tak, že Roxdal přinesl domů peníze, ať už chtěl uprchnout sám, nebo je rozdělit, nebo zda to udělal pro nějaký nevinný důvod, jak věřila Clara - to nebylo podstatné.





Že se Peters rozhodl to všechno mít pro sebe, že šel na procházku se zesnulým a využil té výhody, že byla mlha, strčil ho do řeky a že ho ke zločinu dohnala láska ke Claře Newellové, jak bylo zřejmé z jeho následných vztahů s ní.



Soudce si nasadil černou čepici.



Tom Peters byl pověšen za krk, dokud nezemřel.

No, to jsou ale věci, to se to vyvinulo úplně jinak, než by jeden předpokládal Ze slov "byl pověšen za krk, dokud nezemřel" mě vždycky běhá mráz po zádech, kdykoliv je čtu nebo slyším. Krásně se Ti povedlo vykreslit atmosféru staré Anglie - nejen oblečení (moc se mi líbí noční košilka Clary), ale i ta mlha u řeky, policisté, soudce ... Závěrečného vysvětlení se už teď nemůžu dočkat !

Ludmi strašně moc děkuju za tak krásný komentář! Opravdu mě hrozně moc potěšil Jsem ráda, že se ti to líbilo. I když ten závěr byl takový drsný - z těch slov mi taky běhá mráz po zádech. Ještě jednou moc děkuju, vážím si toho, že ty příběhy čteš a že se ti líbí
Musím říct, že mě tenhle vývoj taky hrozně překvapil.
Poslední díl by měl být hotový do víkendu

Tak to bych vůbec nečekala taky tě musím moc pochválit jak sis krásně poradila s prostředím i vším okolo vypadá to parádně jinak jsem už moc zvědavá na dovysvětlení

Mockrát děkuju za krásný komentář, Luci moc si toho vážím

Tak a jsme ve finále tohoto příběhu, poslední kapitola je tady. Doufám, že se vám bude líbit.  


Šizení šibenic
(I. Zangwill)

KAPITOLA 7 -  Krátké shrnutí viníkova doznání




Až toto budete číst, budu už mrtvý a budu se vám smát. Oběsili mě za svou vlastní vraždu.



Jsem Everard G. Roxdal. Jsem také Tom Peters.
My dva jsme byli jeden.



Když jsem byl mladý, nerostly mi vousy. Tak jsem si koupil falešné, abych jimi vylepšil svůj vzhled.



Potom jsem se  jednoho dne stal manažerem banky City and Suburban Bank.









Doma jsem si sundal vousy a pak mě napadla myšlenka, že by mě bez nich nikdo nepoznal. Byl jsem jiný muž.



Okamžitě mě napadlo, že kdybych utekl z banky, ten druhý muž by mohl zůstat v Londýně, zatímco by policie prohledala celý svět pro neexistujícího uprchlíka. Ale to byl jen hrubý zárodek toho nápadu. Pomalu jsem rozvinul svůj plán.



Muž, který by měl zůstat v Londýně, musí být předem seznámen s okruhem známých. Bylo by dost snadné se maskovat ve večerních hodinách v mém stavu bez vousů, jen s jiným převlekem a hlasem. Ale to nebylo dost chytré. Vymyslel jsem, že s ním budu bydlet. Sdíleli jsme pokoje u paní Seaconové.



Bylo to velmi vyčerpávající, ale bylo to jen pár týdnů. Ve své ložnici jsem měl převlek jako ti rychle se převlékající umělci; za chvíli jsem mohl proměnit z Roxdala na Peterse a z Peterse na Roxdala. Polly musela ráno čistit dva páry bot, vařit dvě večeře, a tak dále, a tak dále.



Ona a paní Seaconová viděly vždy jen jednoho nebo druhého z nás; nikdy je ani nenapadlo, že nás vlastně nikdy neviděly oba najednou. Při jídle jsem nechtěl být rušen, snědl jsem večeři z obou talířů a hovořil jsem se svým přítelem hlasitě. Jindy jsme stolovali v různé hodiny.





V neděli on spal, zatímco já jsem byl v kostele. Na světě není žádná domácí, kterou by napadlo, že jeden člověk by se obtěžoval být dvěma lidmi (a platit za dva, včetně praní).

Vypracoval jsem myšlenku Roxdalova útěku, požádal Polly, aby šla se mnou, vyrobil ten ženský dopis, který dorazil to ráno mého zmizení.






Jako Tom Peters jsem se zapletl s novinářskou partou. Měl jsem další místnost, kde jsem schovával zlato a bankovky, dokud jsem si (mylně) myslel, že se ta věc už přehnala.



Bohužel – když jsem se vracel té noci mého zmizení s Roxdalovým oblečením v ranci, který jsem chtěl hodit do řeky...





... v mlze jsem byl o něj okraden ...





... a muž, do jehož vlastnictví se ranec dostal, spáchal sebevraždu, jak se zdá.



Možná mě zničila moje touha udržet si Clařinu lásku a přenést ji na pozůstalého. Everard jí řekl, že jsem jeden z nejlepších lidí.
Jakmile bych se s ní oženil, už bych neměl moc strach. I kdyby tento podvod prohlédla, manželka nemůže proti svému manželovi svědčit a často to ani nechce.



Neudělal jsem žádnou chybu, jaké se obvykle stávají, ale žádný člověk nemůže zabránit noční můře dívky po dni stráveném u řeky a večeři ve Star and Garter. Možná jsem řekl soudci, že je osel, ale pak jsem měl dostat trest za bankovní loupež, a to je horší než smrt.
Jediná věc, se kterou si lámu hlavu, je však to, zda zákon spáchal vraždu, nebo já sebevraždu.



KONEC.

Tak tohle jsem teda vážně nečekala ten chlapík byl teda pořádné kvítko jeho závěrečná úvaha je taky hodně zajímavá je pravda, že se nedá přesně říct, jestli on spáchal sebevraždu nebo zákon vraždu

Hello byl to opravdu moc zajímavý příběh! smekám za pěkné zpracování a vybraný příběh bylo to bomba a už se moc těším jakou další povídkou nás potěšíš

To je tedy velmi nečekaný závěr, to by mě vůbec nenapadlo, že je to na způsob dr. Jekylla a Mr. Hydea Napínala jsi nás do posledního okamžiku ! A ta filozofická úvaha na závěr - opravdu neřešitelné dilema ... A samozřejmě už se nemůžu dočkat dalšího příběhu !

Hrozně moc vám oběma chci poděkovat, že jste příběh dočetly do konce a celou dobu mě tak perfektně podporovaly milými komentáři!   Mám velikánskou radost, že se vám příběh líbil!   Vlastně to byl zrovna tento příběh, který mě inspiroval, abych začala s touhle kolekcí  Sice jsem se už od Vánoční koledy chtěla pustit do nějakého dalšího příběhu, ale pořád jsem nevěděla, který bych měla zkusit zpracovat v Sims. A stejně mi nevycházel čas. Tenhle jsem četla někdy v červnu a bylo to rozhodnuto, zaujal mě ten zvrat. Nic takového by mě nenapadlo, určitě bych jim naletěla stejně jako Clara
Potom jsem po kouskách překládala, ale stejně nebyl na nic čas a dostala jsem se k tomu až v poslední době, začala jsem tím kratším plukovníkovým příběhem, protože tenhle bych neměla šanci stihnout. Ale nakonec se podařilo a ještě jednou vám moc děkuju a opravdu si moc vážím každého slova   přečíst si tak milé komentáře je pro mě ta největší radost a odměna

Už pomalu třídím fotky do dalšího příběhu a dávám to dohromady, ale říkám si, že ho asi budu muset rozdělit na ještě více částí, než jsem měla v plánu, ať se to dá líp stíhat   Tím pádem by to vyšlo asi na čtyři části a možná bych je mohla přidávat skoro každý den a vyšlo by to do Vánoc

Kdyby se Ti to povedlo, Hellohello, bylo by to určitě fajn, bylo by čím se odreagovat od vánočních příprav. Ale jestli nebudeš stíhat, taky se svět nezboří. Krásného čtení není nikdy dost, ale jak se říká, dobrého pomálu

Máš pravdu, Ludmi    děkuju moc za komentář.
Tak jdu rovnou přidat úvodní díl. Další část bych měla přidat zítra a uvidím, jak to půjde. Tak doufám, že se vám to bude líbit


Cosettin Štědrý večer
(V. Hugo)


Část 1


Kdysi dávno byla Montfermeil poklidnou a okouzlující vesnicí v lesích, daleko od hlavních silnic, na místě, kde lišky dávají dobrou noc.
Tady lidé žili svými prostými rolnickými životy, skromně a šťastně.



Jen voda se těžko dostávala, protože kopec byl vysoký. Za vodou se muselo jít dlouhou cestu. Vlastně pro každou rodinu bylo obtížné sehnat dostatek vody.
A byl to postrach i pro malou Cosette.



Cosette byla malá holčička, kterou před několika lety nechala její matka v péči hostinského a jeho manželky, jménem Thénardierovi.



Ukázalo se, že je pro tyto lidi velmi užitečná – hned dvěma způsoby. Její matka jim za její výchovu pravidelně platila a využívali ji jako služku. Tak se tedy přihodilo, že úkolem Cosette bylo přinést vodu, kdykoli ji potřebovali. Protože se strašně bála jít v noci k prameni, snažila se, aby v domě bylo vždy vody dost.





Vánoce roku 1823 byly v Montfermeil obzvláště pěkné. Nebylo ani krupobití, ani sníh.



O Štědrém večeru sedělo několik mužů kolem stolu v dolní hale hospody. Cosette byla na svém obvyklém místě na zkřížené podpěře kuchyňského stolu poblíž komína.



Byla v hadrech, na bosých nohách měla dřevěné boty a ve světle ohně pletla punčochy. Tyto punčochy měly nosit malé dcerky hostinského.







Cosette snila smutné sny; i když jí bylo jen osm let, trpěla natolik, že se cítila jako stará žena. Myslela si, že je noc, temná noc a že toho dne musela pro mnoho hostů v hostinci naplnit tolik džbánů, že nádrž na vodu byla docela prázdná.



Utěšovala se, když si vzpomněla, že v noci lidé pijí jen velmi málo vody. Samozřejmě tady bylo mnoho žíznivých, ale chtěli víno.



Co chvíli některý z hostů vyhlédl z okna do ulice a zvolal: „Je tam černo jako v peci! Jenom kočka by našla bez lucerny dneska večer cestu.“ Nato se Cosette zatřásla.





Náhle do haly vstoupil obchodník, který pobýval v hostinci, a tvrdým hlasem řekl: „Můj kůň ještě neměl žádnou vodu na pití.“



Cosette vylezla zpod stolu.
„Ach ano, pane," řekla, „kůň měl vodu, celé vědro, sama jsem mu ji dala a také jsem na něj mluvila."







„No tak," řekl podomní obchodník, „to nemůže být pravda, že můj kůň měl dost vody."



Cosette vklouzla zpět na své místo pod stolem.

„Pokud je to tak," řekla paní Thénardierová, „jestli kůň neměl dostatek vody, musí pít."
Pak se rozhlédla po místnosti a řekla: „No, kde je Cosette?“





Sklonila se a spatřila dítě ukryté na druhém konci stolu, skoro až pod nohama mužů.

„Tak vylezeš, nebo ne?" vykřikla.



Cosette vylezla z malé díry, ve které se schovala.

„Teď dones něco pro koně na pití."
„Ale už tam není žádná voda," řekla slabě Cosette.





Žena široce otevřela dveře vedoucí do ulice. „Dobře; běž a sežeň ji. “
Pak zašátrala v šuplíku, kde bylo pár mincí, nějaké papriky a cibule.
„Tadyhle, ty malá ropucho," dodala, „po cestě domů kup bochník chleba. Tady máš peníze."



Cosette měla v zástěře malou boční kapsičku. Beze slova vzala stříbrnou minci a vložila si ji do kapsy. Pak stála zcela nehybně, s vědrem v ruce a otevřenými dveřmi před sebou.



„Tak dělej!" zařvala žena.





Cosette vyšla ven.
Dveře se za ní zavřely.

Vidím, Hellohello, že jsi vskutku ranní ptáče - tak rychle jsem další příběh ani nečekala Opět zajímavý začátek - jakpak se asi příběh Cosette bude vyvíjet dál ? A nesmím taky zapomenout zase pochválit dobové oblečení i prostředí, krásně to ilustruje děj

Fíha, moc děkuju za tak rychlou reakci a ještě ke všemu tak krásnou  Děkuju moc, jsem ráda, že se ti líbí oblečení i prostředí  opravdu je to pro mě velká pochvala a moc to pro mě znamená, protože ty stavby pro každý příběh zvlášť nebo i vytváření simíků trvá hodně dlouho + pak to s nimi odehrát tak, aby se netvářili úplně mimo příběh a donutit je chovat se tak, jak chci já a ne jak se chce jim  je s nima sranda.
Další díl by měl být hned zítra. Když jsou kratší, líp se zpracovávají - tenhle příběh jsem měla částečně udělaný už předem, tak to půjde rychleji  A je to spíš taková oddechovka k Vánocům, i když tu Thénardierovou nemůžu vystát    

Souhlasím s Ludmi moc krásně jsi všechno vystihla těším se na pokračování a doufám, že Cosette se bude mít lépe jinak tu hostinskou nemůžu ani vidět

Moc děkuju, Luci dělat příběh pro vás je radost


Cosettin Štědrý večer
(V. Hugo)


Část 2




Prošla křivolakými a opuštěnými ulicemi na této straně města. Dokud ještě byly po obou stranách domy nebo vysoké zdi, kráčela dost odvážně.



Mezerami okenic občas spatřila zapálenou svíčku; bylo tam světlo, život a lidé, a to ji utěšovalo.



Čím dál však šla, tím pomaleji kráčela.
Když prošla kolem rohu posledního domu, zastavila se.





Projít kolem posledního obchodu bylo těžké, ale projít kolem posledního domu vůbec - to už bylo přímo nemožné. Prudce ​​se otočila zpět. Sotva udělala asi sto kroků, znovu se zastavila.



Zastavila ji myšlenka na madam Thénardierovou.
Před ní vyvstal obraz rozzlobené ženy; za ní všechny přízraky noci a lesa.



Najednou se znovu otočila k cestě k prameni a rozběhla se. I při běhu měla chuť plakat.
Chlad noci a lesa ji obklopily.






Od kraje lesa k prameni to bylo jen sedm nebo osm minut. Cosette znala cestu až příliš dobře, protože jí každý den mnohokrát procházela. Neodvažovala se ani pohlédnout doprava nebo doleva ze strachu, že uvidí věci ve větvích nebo keřích.



Konečně došla až k prameni. Ani se nezastavila, aby se nadechla. Byla strašlivá tma, ale Cosette byla alespoň zvyklá na tento pramen vody.
Levou rukou ve tmě nahmatala mladý dub, který se nad pramenem nahýbal a o který se opřela, našla větev, chytila se jí a ponořila vědro do vody.



Zatímco se nahýbala, neviděla, že se jí kapsa vyprázdnila do pramene. Stříbrná mince spadla do vody; Cosette si toho nevšimla.Vytáhla téměř plné vědro a položila ho na trávu. Zavřela oči, pak je znovu otevřela, ani nevěděla proč. Potom nahlas začala počítat, jedna, dvě, tři... až do deseti, a když skončila, začala znovu. Potom ucítila chlad na rukou, které si předtím namočila při vytahování vody. Najednou před sebou uviděla vědro. Oběma rukama uchopila rukojeť. Bylo těžké ho jen zvednout.



Musela mnohokrát zastavit, aby si odpočinula, a pak šla dál s hlavou skloněnou dopředu. Vahou vědra jí ztuhly její malé paže. To vše se odehrávalo v srdci lesa, v noci, v zimě, daleko od lidského oka, a toto bylo pouhé dítě, jen osm let staré. Občas nahlas vykřiklo: „Och, já ubohá! Och, já ubohá!“



Najednou cítila, že vědro už není těžké. Ruka, která vypadala obrovsky, uchopila rukojeť a zvedla ji silou.



Vzhlédla. Vedle ní v šeru kráčela velká postava, temná a narovnaná. Byl to muž, který přišel za ní, muž, kterého neslyšela. Tento muž beze slova uchopil vědro, které nesla.
Pro všechna setkání života existují instinkty. Dítě necítilo strach.



Muž na ni promluvil. Jeho hlas byl vážný a téměř šeptal.
„Maličká, je pro tebe velmi těžké, tato věc, kterou neseš."
Cosette vzhlédla a řekla: „Ano, pane.“
„Dej mi to," odpověděl muž. „Ponesu to."
Cosette pustila vědro. Muž kráčel vedle ní.



„Je to opravdu těžké!" procedil mezi zuby. Potom se zeptal: „Maličká, kolik je ti let?“
„Osm let, pane."
Muž chvíli počkal, než promluvil, a pak rychle řekl: „Ty tedy nemáš žádnou matku?“
„Nevím," řeklo dítě. Než muž mohl něco dalšího říct, dodala: „Myslím, že ne. Ostatní mají; ale já žádnou nemám.“ Po chvilce ticha řekla znovu: „Nevěřím, že jsem ji kdy měla.“



Muž se zastavil; položil vědro na zem, sklonil se, položil ruce na ramena dítěte a snažil se spatřit její tvář ve tmě.
„Jak se jmenuješ?" řekl.
„Cosette."

Zdálo se, jako by ten muž dostal elektrický šok. Znovu se na ni podíval, potom jí sundal ruce z ramen, zvedl vědro a pokračoval v chůzi.



Po chvíli se zeptal: „Maličká, kde bydlíš?“
„V Montfermeilu, znáte to?"

Opět nastala pauza, potom znovu začal: „Kdo to tedy je, kdo tě v tuto hodinu poslal, abys přinesla vodu z tohoto lesa?“
„Je to madam Thénardierová."
„Co dělá, ta tvá madam Thénardierová?"
„Stará se o mě," řeklo dítě. „Má hostinec."
„Hostinec?" řekl muž. „Tak dnes tam přespím. Ukaž mi cestu."
„Právě tam jdeme," řeklo dítě.




Muž šel docela rychle. Cosette ho bez problémů následovala. Už nebyla unavená. Každou chvíli vzhlédla k tomuto muži s úžasným klidem a důvěrou.
Uplynulo tak několik minut. Potom muž začal znovu.



„Nemá madam Thénardierová nějaké služebné?"
„Ne, pane."
„Ty jsi jediná?"
„Ano, pane."



Nastala další pauza. Pak Cosette zvýšila hlas.
„Vlastně jsou tam dvě malé holčičky."
„Jaké malé holčičky?"
„Ponine a Zelma."
„Kdo jsou Ponine a Zelma?"
„To jsou holčičky paní Thénardierové."
„A co dělají, tyto malé?"
„Ach," řeklo dítě, „mají pěkné panenky. Hrají si a baví se.“
„A ty?"



„Já?" Já pracuji."
„Celý den?"

Dítě zvedlo velké oči plné slz, které byly skryty noční tmou, a tiše odpovědělo: „Ano, pane.“



Poté po chvíli ticha pokračovala: „Někdy, když odvedu svoji práci a jim to nevadí, trochu si hraju.“
„Jak hraješ?"
„Jak můžu. Nechávají mě. Ale nemám moc hraček. Mám jen malý olověný meč, který není větší než tohle.“ Dítě ukázalo svůj malíček.



Teď už se blížili k vesnici; Cosette vedla cizince ulicí.



Minuli pekárnu, ale Cosette ani nepomyslela na chléb, který měla koupit.









Když přišli k hostinci, Cosette se plaše dotkla jeho paže.
„Co je, maličká?"
„Už jsme tady, velmi blízko u domu."

O chviličku později už byli u dveří hostince.





Cosette nemohla odolat poslednímu pohledu na velkou panenku stojící v okně hračkářství; pak zaklepala.

Kdopak asi je ten neznámý ? A co ten zapomenutý chléb ? To jsou otázky, které nám snad zítra zodpovíš, Hellohello To pekařství i hračkářství je moc krásné

Moc děkuju za rychlou a krásnou reakci, Ludmi! díky moc i za pochvalu pekařství a hračkářství!
Zítra bych měla mít hotový další díl

Tenhle díl mi dal zabrat - hlavně v tom lese to bylo o nervy  udělala jsem totiž ten les tak velký a hustý, že vždycky při odskočení pohledu jinam (z nějakého důvodu mi vždycky po focení tabulátorem pohled odskočí kamsi do dálky a ještě se posune, takže nemůžu ani přiblížit jednoduše pohled kolečkem myši) - takže po každém záběru - se mi ztráceli někde v lese buď ten chlápek nebo Cosette nebo vědro  nešlo je tam vůbec najít! Takže jsem většinu času strávila hledáním jednoho z nich nebo toho vědra  Připadalo mi, že jsem prohledala už všechny houštiny a nikde nic. Raději bych koupila nové, ale hledat ho v té kolekci je jako hledat jehlu v kupce sena (nebo bych mohla změnit to rčení na "hledat vědro v hustém lese"), tak bych si tím moc nepomohla    
A mezitím jsem zapomněla doplnit potřeby ostatním na pozemku, takže po návratu do hospody to tam byla samá loužička a všichni byli úplně naštvaní do nepříčetnosti, škoda, že jsem to nenafotila líp  

Teda, "hledat vědro v hustém lese" nebo hospoda plná loužiček

Děkuju za komentář, Ludmi   se simíkama bývá sranda
Rovnou sem hodím další díl. A zítra už bude na řadě poslední, jestli to stihnu, ale myslím, že jo nemůžu uvěřit, že už je Štědrý den tak blízko!  


Cosettin Štědrý večer
(V. Hugo)


Část 3


Dveře se otevřely. Stála tam paní Thénardierová se svíčkou v ruce.
„Aháá, to jsi ty! Trvalo ti to dost dlouho! Určitě ses dobře bavila."
„Madame," chvěla se Cosette, „je tady pán, který sem přišel přespat."



Madame Thénardierová velmi rychle přeměnila svůj nazlobený pohled na příjemný úsměv a dychtivě pohlédla na nově příchozího.



„Toto je ten pán?" řekla.
„Ano, madam," odpověděl muž a dotkl se klobouku.
Bohatí pocestní nebývají tak zdvořilí. Toto gesto a pohled na oblečení a ranec cizince, kterého žena rychle přejela pohledem, ji přiměly změnit příjemný úsměv zpět na nazlobený pohled. Pak suše řekla: „Tak pojďte dovnitř, člověče.“





„Člověk“ vešel dovnitř. Žena se na něj znovu podívala, pečlivě si prohlédla jeho kabát, který byl velmi ošuntělý, a jeho klobouk, který byl docela otlučený, pak otočila nos vzhůru a mrkla očima na svého manžela, který seděl s ostatními muži. Ten jí odpověděl pohybem prstu na rtech, kterým vyjádřil stejně jasně jako slovy: „Velmi chudý.“



Hned nato žena vykřikla: „Ach, můj dobrý člověče, je mi to velice líto, ale nemám pro Vás místo."



„Dejte mě, kamkoli budete chtít," řekl muž, „do stodoly nebo do stáje. Zaplatím, jako bych měl pokoj. “
„Dva franky?"
„Ano, dva franky."
„Tak tedy dobrá."





Muž mezitím položil ranec a hůl na lavici a posadil se ke stolu a Cosette už už pospíchala, aby tam položila láhev vína a sklenici.





Obchodník, který předtím žádal o vodu, ji šel sám odnést svému koni.





Cosette zaujala obvyklé místo pod kuchyňským stolem se svým pletením. Cizinec, který se sotva dotkl vína, které nalil, se díval na dítě s podivnou pozorností.





Cosette byla obyčejná. Kdyby byla šťastná, mohla by vypadat i hezky. Nyní ale byla hubená a bledá; bylo jí téměř osm let, ale lidé by jí hádali sotva šest. Celá postava tohoto dítěte - její chování, způsob pohybu, zvuk jejího hlasu, zadrhávající se řeč, její pohled, její ticho, její sebemenší gesto - vyjadřovaly jedinou myšlenku: strach.
Tento strach byl tak velký, že jakmile přišli do hostince, Cosette, i když byla celá mokrá, neodvážila se usušit u ohně, ale tiše šla po své práci.  Cizinec z Cosette nespouštěl oči.



Madame Thénardierová najednou vykřikla: „No tak, kde je ten chléb?"
Cosette, jako vždy, když její paní zvýšila hlas, rychle vyšla zpod stolu.
Na chleba úplně zapomněla. Udělala bohužel to, co dělá mnoho dětí, když jsou vystrašené: lhala.
„Madame, pekárna byla zavřená."
„Zítra si zjistím, jestli je to opravdu tak," řekla žena, „a jestli lžeš, zaplatíš za to." Teď mi dej ty peníze.“ Cosette strčila ruku do kapsy zástěry. Peníze tam nebyly.





„Podívej se sem! Slyšíš mě?" řekla její paní.
Cosette obrátila kapsu naruby. Nic tam nebylo. Co se mohlo stát s penězi?
„Ztratila jsi je, ty peníze," zakřičela žena, „nebo jsi chtěla ode mě krást?"



Mezitím cizinec šátral v kapse své vesty, aniž by si ho někdo všímal. Cosette se krčila v rohu u komína.
„Promiňte, madam," řekl muž, „ale právě před chvilkou jsem viděl něco lesklého padat na podlahu. Možná to byly ty peníze.“



V ten moment se sklonil a zdálo se, že hledá něco na podlaze.
„Přesně tak; tady to je,“ řekl a vstal. A ženě podal minci.
„Ano, to je ona," odvětila.



Nebyly to ty peníze, protože tato mince byla větší, ale žena si pomyslela „tím lépe". Strčila si ji do kapsy a spokojila se se zlostným pohledem na dítě a řekla: „Hleď, ať se to už znovu nestane!“





Cosette se vrátila zpět na místo, které žena nazývala její „psí boudou“.

„Mimochodem, přejete si večeři?" řekla cizinci.
Neodpověděl. Zdálo se, že hluboce přemýšlí.





„Co je tohle za člověka?" procedila mezi zuby. „Je skromný a chudý. Na večeři nemá ani cent. Doufám, že mi za ubytování vůbec zaplatí.“
V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešly Eponine a Azelma.





Byla to opravdu dvě hezká a okouzlující malá děvčátka, jedno se zlatohnědými kadeřemi a druhé s dlouhými černými copy spadajícími na záda. Když vešla, jejich matka řekla hubujícím tónem, který byl přesto plný zbožňování: „Ach! Tady jste, vy dvě!“ Potom si je jednu po druhé posadila na klín, hladila jim vlasy, vázala mašle a  nakonec každé dala malé láskyplné pohlazení a řekla: „Nejsou teď krásně oblečené?“









Šly a usadily se poblíž rohu komína. Měly panenku, kterou otáčely zas a znovu na kolenou, zatímco šťastně štěbetaly. Cosette občas zvedla oči od pletení a smutně se na ně dívala.
Panenka obou sester byla velice vybledlá a docela stará a  polámaná, ale Cosette se nezdála ani o trochu méně roztomilá, protože po celý svůj život nikdy nevlastnila panenku, skutečnou panenku.






Najednou si žena, která procházela sem a tam po místnosti, všimla, že Cosette nedávala pozor a že místo práce sledovala ty maličké, které si hrály.
„Ahá!" Chytila jsem tě!“ křičela. „Tak takhle ty pracuješ!"

Teda mám té hostinské plné zuby chudák malá Cosette! Doufám, že ta ženština dostane co si zaslouží jinak mám malé tušení kdo by mohl být ten muž, ale nechám si svoje úvahy zatím pro sebe už se moc těším na pokračování

Jinak historka o ztraceném vědru nebo našich aktérech mě dostala mě taky občas tabulátor pošle kamsi do dáli až nechápu vůbec proč naštěstí jsem ale zatím neměla nikdy tak hustý les, abych musela někoho hledat, takže plně obdivuju tvoje nervy

Na té hostinské se mi líbí akorát ty krásné dobové šaty, ale jinak bych se s takovým člověkem taky setkat nechtěla I její dcerky mají pěkné šatičky, ovšem jestli jsou po mamince ... A co se týče toho neznámého muže, taky mám pár nápadů, kdo by to mohl být

Hrozně moc děkuju vám oběma!  Moc si vážím toho, že obě tak věrně čtete tyhle příběhy a jsem moc ráda za každý váš hezký příspěvek tady. Úplně mě to nabíjí energií a radostí

Dneska ještě musím zdobit stromek, plést vánočku, balit dárky, atd., bude toho hromada (ale jsou to moje nejoblíbenější činnosti v roce), tak raději přidám závěrečný díl hned teď ráno, dokud je víc času. Jsem ráda, že jsem to stihla do Vánoc a myslím, že někdy kolem Silvestra by tu mohl přibýt ještě jeden kraťoučký příběh, jak jsem už dříve slibovala.  Po Novém roce nás čeká zase něco trošku delšího na pokračování.

Tak doufám, že vás tahle část potěší  


Cosettin Štědrý večer
(V. Hugo)


Část 4




Cizinec, aniž opustil židli, se otočil k ženě. „Madame," řekl a téměř plaše se usmál, „nechte tu malou si trochu pohrát."
Ostře odpověděla: „Musí pracovat, pokud chce jíst. Neživím ji za to, že nic nedělá. “
„Co tedy dělá?" řekl cizinec jemným hlasem, který představoval přímo opak k jeho ošumělému oblečení a velkým širokým ramenům.
„Punčochy, prosím, punčochy pro moje holčičky, které žádné nemají a které by brzo chodily bosy."



Muž se podíval na ubohé červené nožičky Cosette a pokračoval: „Kdy dokončí tento pár punčoch?"
„Bude jí to trvat další tři nebo čtyři dny, té jedné zahálčivce."
„A kolik budou stát, až budou hotové?"
Žena na něj pohrdavě pohlédla.
„Nejméně třicet sous," řekla.
„Prodala byste je za pět franků?" řekl muž.
„Pro smilování boží!" vykřikl s chraplavým smíchem jeden z hostů, který poslouchal. „Pět franků? Na to vsaďte život! Pět franků!“



Pan Thénardier myslel, že je čas, aby také něco řekl.
„Ano, pane, pokud to tak chcete, můžete mít punčochy za pět franků." Nikdy nic hostům neodmítáme.“
„Musíte za ně zaplatit rovnou," vyhrkla žena krátce a rozkazovačně.



„Koupím tyto punčochy," odpověděl muž a vytáhl z kapsy pět franků a položil je na stůl, „a platím za ně."



Potom se obrátil ke Cosette.
„Teď tvoje práce patří mně. Hraj si, moje maličká.“

Cosette teď odložila pletení, ale neopustila své místo. Vždy se pohybovala co nejméně. Vzala z krabice za sebou pár starých hadrů a malý olověný meč a udělala si z nich panáčka s mečem.



Mezitím hosté u stolu čím dál hlasitěji zpívali písně. Cosette pod stolem hleděla do ohně, který v jejích upřených očích zářil; začala kolébat panáčka, kterého si vyrobila, a jak ho houpala sem a tam, zpívala.



Cosette najednou přestala. Otočila se a zahlédla panenku, která ležela na podlaze u stolu a kterou děti opustily a vyměnily za kočku.





Pak pustila svého malého panáčka s mečem, který ji těšil jen tak napůl, a pomalu se rozhlížela po místnosti. ¨
Žena mluvila se svým manželem a počítala peníze, dívky si hrály s kočkou, hosté jedli a zpívali a ani jeden se na ni nedíval.







Nechtěla ztrácet čas. Vylezla zpod stolu po rukou a kolenou, znovu se rozhlédla, jestli se nikdo nedívá, pak rychle vklouzla k panence a uchopila ji.





O chvíli později už byla na svém místě, seděla, byla potichu a otočila se tak, aby panenka byla ve stínu. Takové štěstí, že si hraje s panenkou, bylo pro ni tak vzácné, že byla celá divoká radostí.





Neviděla ji ani duše, kromě cizince, který teď jedl prostou večeři. Její radost trvala téměř čtvrt hodiny.

Ale i přes veškerou opatrnost si Cosette nevšimla, že jedna noha panenky trčí ven a že oheň z komína ji jasně osvětluje. Tato červená a zářící noha vycházející ze stínu najednou zasáhla oko Azelmy, která řekla Eponine: „Podívej se tam, sestřičko."



Obě děvčata se ohromeně zarazila. Cosette se odvážila vzít jejich panenku!
Eponine vstala a aniž by pustila kočku, přeběhla k matce a začala jí tahat sukni.
„Nech mě být," řekla matka. „Co chceš?"
„Matko," řeklo dítě, „podívej se tam." A ukázala prstem na Cosette.





Žena vykřikla chraplavým hlasem plným zloby: „Cosette!“
Cosette se zachvěla, jako by se pod ní třásla země. Otočila se.
„Cosette!" opakovala žena.



Cosette vzala panenku a položila ji na podlahu s jakousi úctou smíchanou se zoufalstvím. Potom, aniž by od ní odtrhla oči, spojila ruce a propukla v pláč.





Mezitím cizinec vstal. „Co se děje?" řekl ženě.
„Copak nevidíte?" řekla a ukázala prstem na důkaz zločinu natažený u Cosettiných nohou.





„No, co z toho?" odpověděl muž.
„Tahle malá ničemnice se odvážila položit ruce na panenku dětí!"
„Všechen ten povyk jen proto?" řekl muž. „Proč by si neměla hrát s touto panenkou?"
„Dotkla se jí svýma špinavýma rukama!"





V tu chvíli Cosette vzlykala víc než kdy jindy.
„Buď zticha!" zařvala žena.



Muž šel rovnou ke dveřím, otevřel je a vyšel ven.



Za pár minut se dveře znovu otevřely a muž vstoupil a nesl v náručí tu nádhernou panenku, o které jsme mluvili.



Položil ji před Cosette a řekl: „Vezmi si ji, maličká; je pro tebe."





Vypadalo to, že během hodiny, co tam pobýval, si uprostřed přemýšlení všiml hračkářství tak zářivě osvětleného, ​​že bylo snadno vidět oknem haly.



Cosette zvedla oči. Dívala se na muže, který k ní přicházel s touto panenkou, jako by se dívala na slunce; slyšela slova tak neobvyklá: „Je pro tebe“; podívala se na něj; podívala se na panenku; pak pomalu vycouvala a šla se schovat na podlahu pod druhým stolem v rohu u zdi.



„No tak, Cosette," řekla žena hlasem, který se snažila zjemnit, „proč si nevezmeš svoji panenku?"
Cosette neměla odvahu vylézt ze své díry.
„Moje malá Cosette," řekla žena laskavým tónem, „vezmi si ji. Je tvoje. “



Cosette pohlédla na panenku téměř zděšeně. Obličej měla stále mokrý od slz, ale oči jí začaly zářit, jako obloha při úsvitu, se zvláštními paprsky radosti. To, co v tu chvíli cítila, trochu připomínalo pocit, kdyby jí někdo najednou řekl: „Maličká, jsi královna Francie.“ Zdálo se jí, že když se této panenky dotkne, vyjde z ní hrom.



Nakonec se k ní přiblížila a plaše zamumlala, když se podívala na ženu: „Mohu si ji vzít?“
„Ano, opravdu," řekla žena; „je to tvoje. Pán ti ji dal.“
„Je to pravda, pane?" Je to skutečně pravda, že tato krásná dáma je moje?“



Najednou se otočila a s radostí  popadla panenku. „Budu ti říkat Catherine!" vykřikla.
Byl to divný pohled, když se hadry malé Cosette dotkly růžové stužky a hedvábí panenky a překryly je.





„Madame," řekla, „můžu ji posadit na židli?"
„Ano, má drahá," řekla žena.
Položila Catherine na židli, poté se posadila na podlahu před ní a byla úplně zticha v póze oddanosti.





„Hrej si, Cosette," řekl cizinec.
„Ano, hraju," řeklo dítě.

Žena nyní pospíchala uložit své děti do postele, pak prosila o dovolení poslat spát také Cosette.
Cosette šla do postele a vzala si s sebou svou Catherine.







KONEC.

---

 

---

Docela bych si přála, aby to ještě pokračovalo, aby hostinský spolu s tou svojí čarodějnicí nějak víc pykali za to, jak Cosette trápili. Chybí mi tady ještě nějaké uzavření s tím laskavým pocestným, ale tady bohužel tento příběh končí a pokračování určitě bude v knize

Teď už můžu napsat, kdo je ten neznámý, co se tak hezky choval ke Cosette musím se přiznat, že já jsem na to nepřišla, vůbec mě to nenapadlo. Možná raději nerozklikávejte spoiler, jestli zrovna čtete nebo máte v úmyslu číst knihy od Victora Huga, mohlo by to zkazit zážitek ze čtení (sama nevím jistě, ale raději to dám do spoileru, kdyby náhodou ).

Pořád mi totiž vrtalo hlavou, ze které knihy od Victora Huga tohle může být, protože v knížce vánočních příběhů jsem měla jenom tenhle úryvek (Cosette's Christmas Eve), skončilo to tím okamžikem, kdy jdou spát a Cosette si odnáší panenku a nic dalšího tam k tomu nebylo napsané...

Spoiler:

Určitě bych si tu knihu ráda přečetla (trochu mě odrazuje ta délka, asi bych to četla rok    ale myslím, že kvalitní čtení určitě stojí za to, tak se do toho někdy pustím - v anglickém překladu se to četlo moc dobře, tak jestli je tím stejným stylem napsaná celá kniha, na 100% bych neváhala), taky se podívám na filmy, ať si doplním děravou paměť

Boha jeho, a já si lámala hlavu, co mi to jméno Cosette říká Asi je skleróza v mém věku už pochopitelná, to už je hoooodně dávno, co jsem ten film viděla, a možná dokonce, že ne celý Ale víc taky dalším čtenářům Tvých příběhů prozrazovat nebudu. A znovu musím pochválit, jak sis dala práci s tímto příběhem, ty pózy, správné výrazy, pohledy ... A k tomu přípravy skutečných Vánoc, to tedy klobouk dolů a palec nahoru

Díky moc za krásný komentář a za pochvalu, Ludmi, opravdu moc si toho vážím! Taky děkuju, že sis dočetla příběh až do konce Jsem ráda, že se ti líbil.  
A naopak, bylo ti to aspoň povědomé, zatímco mě nenapadlo vůbec nic   Ale tak je to už tak strašně dávno, tak je pochopitelné, že si člověk nemůže zapamatovat všechno navždy nebo že si zrovna v nějakém okamžiku přesně nevybaví takové scény nebo postavy, co se objevily ve filmu/knize. Zase to má jednu výhodu - můžu číst stejnou knihu x-krát a pokaždé mě tam překvapí něco nového, co jsem si nepamatovala
A knihy a filmy jsou tady pořád, tak jsem ráda, že mě tenhle příběh přivede k opětovnému zhlédnutí filmu nebo i k té knížce