Historie jednoho rodu

Tak jsem se rozhodla, že to tu musím začít zabydlovat a jít příkladem . Na starém fóru jsem psala takový malý příběh, který teď pouštím pomalu do světa přes FB a svůj blog. Zveřejněno nebylo zatím víc, než kdysi, takže starší díly najdete zde: Historie jednoho rodu

Zatím tedy jen takový úvodník, a pokud se nás tu pár sejde, budu pokračovat i zde 

Během předchozích 17 kapitol se příběh mojí rodiny dostal od manželů Nováčkových do páté generace. Z té je hlavní hrdinkou Andrea Šebestová, prvorozená dcera, která nedávno odstěhovala od rodičů do pronajatého domku (i když jen za roh ulice )

Další důležitou postavou je Anja Bjergsen, i když v rodokmenu patří spíše do generace čtvrté. Je to sice Andreina teta, ale je o pár let mladší a stále studuje střední školu. Po smrti rodičů bydlí u své starší sestry Elsy a švagra Josefa, kde pomáhá s péči o dvojčata Zitu a Zdeňka. 

Původně jsem chtěla dát rovnou kapitolu č. 19, ale vzhledem k tomu, že přímo navazuje na tu předchozí, navážu příběh zde. Myslím, že na starém fóru jsem skočnila až dvacítkou, ale k tomu se asi brzo dostaneme

18. KAPITOLA – Vydařené výročí
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Tak z kraje hned popojedeme, ať víme, co tu Anju vlastně žere...

19. KAPITOLA – Vyjasnění
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 
 

 

 

 
 
 
 



 

Dnes to sem zase hrnu. Ale když prďolka spinká, musí se toho využít 

21. KAPITOLA - Nové začátky


 
 
 
 
Radek ovšem měl k vlastnoručně chyceným rybám trochu nedůvěru, dal tedy přednost raději opečenému spekáčku. Andrea jen zakroutila hlavou a napíchla si na klacek čerstvého pstruha.

 
Vůně pečené ryby ale byla naprosto neodolatelná, takže Radek své volby brzy zalitoval, a jen závistivě slintal nad večeří své manželky. Ta se nad ním slitovala a dala mu ochutnat „Jak jsem mohl dát přednost kousku uzeniny před něčím tak výborným?“ litoval pak Radek. Hned při první příležitosti (druhý den) si museli ryby opéct znovu.

 
Samozřejmě ale byli především na líbánkách, takže občas (anebo spíš často) zalezli do chaty a věnovali se manželským povinnostem.

 
Mezitím se Anja zabydlovala v domku po mladých novomanželích - nejprve ale zahodila svoje dva culíky a zvolila trochu dospělejší image.

 
Garsonka byla zařízená, takže její pozornost upoutala dosud řádně nevyužitá zahrada. Pro Anju to byl hotový ráj, proti těm pár květináčům, co měla na dvoře u své sestry Elsy a Josefa, se tady mohla konečně vyřádit. A tak sázela, zalévala, pěstovala.

 

 
Z první úrody se hned pustila do přípravy svých osvědčených mastiček, sirupů a přípravků na vše možné i nemožné. Rodina a přátelé si už na její vychytávky zvykly, a poptávka narůstala.

 
Poté, co se Radek s Andreou vrátili z líbánek, pozvali na návštěvu Andreiiny rodiče. Když Andrea otvírala dveře, málem to s ní seklo. „Sakra, tak mám tady po svatbě já nebo vy???“ komentovala to, co na ni čekalo za dveřmi.

 
Jakmile od sebe rodiče odlepila, provedla je nejprve po domě a pak se společně usadili u kávy v obývacím pokoji. Radek byl v práci, a tak se Sofia nerozpakovala a hned se začala na dceři vyzvídat. „Tak co zlatíčko? Jak bylo na líbánkách?“  Andrea jí vylíčila, jaký nádherný týden prožili. To však její matce nestačilo. „A nechtěla bys nám ještě něco říct?“

 
„Ne, mami, bohužel uteklo to tak strašně rychle, že víc jsme toho nestihli.“ nechápala Andrea, co by ještě chtěla Sofia slyšet. Nebo spíš nechápání předstírala a snažila se diskuzi zahrát do autu. Bohužel díky Tomášovi se jí to moc nepovedlo. „To víš, holčičko, maminka už se těší na vnoučátka a nechce se zeptat na rovinu.“ zahlaholil. „Tak nějak jsem doufala, že s tím začneš sama“ vysvětlila jeho žena.

 
Andrea protočila oči v sloup. „Proboha, mami, vždyť přece nemusíme mít děti hned po svatbě. Mě teď povýšili, Radek se připravuje na možnou cestu do vesmíru, takže aktuálně na miminko není vhodná doba. A myslím, že na to máme ještě dost času. “ zhodnotila situaci.

 
„Beruško, mládnout ale s Radkem nebudete, aby už nebylo pozdě, až se rozhoupete.“ nedala si pokoj rozjetá Sofia. „Ale tak dámy, hlavně se mi nepohádejte.“ snažil se Tomáš odvrátit hrozící pohromu, kterou sám málem spustil.

 
Tímto bylo téma další generace prozatím uzavřeno. O pár týdnů později Sofia s dojetím chystala narozeninovou oslavu pro svého syna Milana. Od rána vařila, pekla, smažila, ani se nepřevlékla, aby všechno stihla nachystat.

 
Byla to výborná hostitelka, takže samozřejmě bylo vše řádně připraveno. Milan si vysloužil krásný dvoupatrový dort a za povzbuzování své starší sestry sfoukl svíčky na jeho vrcholu. Od té chvíle byl oficiálně dospělým.

 
Oslava se tentokrát konala jen v úzkém rodinném kruhu, a tak všichni společně zasedli k výbornému nedělnímu obědu. Když dojídali, Milan se zeptal své sestry: „Tak co, Andy, kdy konečně budu strejda?“ Andrea myslela, že se jí to snad jen zdá.

 
„Vy jste se na mě snad domluvili!“ rozčílila se. „Co je? Snad jsem tolik neřekl?“ rozhlížel se nechápavě Milan po osazenstvu u stolu. „Andrejko, nevyšiluj, nikdo se na nic nedomlouval, ale prostě musíš počítat s tím, že když jste svoji, budou se na to lidi ptát.“ snažil se ji uklidnit Tomáš. Jistě, Andreu to v hloubi duše nepřekvapovalo. Jen doufala, že alespoň od nejbližší rodiny se dočká pochopení, protože ten nátlak nikomu neprospěje.

 
Naštěstí se řeč krátce na to stočila jinam, a všichni si mohli jako dezert vychutnat narozeninový dort. Když odpoledne došli domů, Radek zrovna uklízel výslužku do lednice, zahlédl oknem, že se k nim blíží návštěva. „Lásko, jde sem Anja, a vypadá dost zdrchaně!“ hlásil Andreji, která se nahoře převlékala.

22. KAPITOLA - Tajemství

Anja se ten den cítila vážně pod psa. Bylo jí zle fyzicky a hlavně i psychicky. Odmalička bývala dost zasmušilá, každá maličkost ji tedy rozhodila. I když neměla ve zvyku si ostatním stěžovat a raději se snažila se vším vypořádat sama, tentokrát toho na ni bylo už opravdu moc. Potřebovala to dostat ven, a tak není divu, že se octla u dveří sousedního domu - u Andreji.

 
Andy, které příchod Anji už nahlásil Radek předem, honem utíkala do předsíně, aby ji přivítala. Když ji viděla zblízka, zděsila se, ale snažila se nahodit povzbudivou tvář. „Zlato, pojď sem ke mně. Copak se děje?“
„Já si vlastně nejsem úplně jistá, Andy.“ zavzlykala Anja a vrhla se Andreji do náruče. „Víš co, uvařím nám čaj, a ty by ses mi mohla konečně jednou svěřit, co ty na to?“ navrhla Andrea.

 
Za chvíli už se společně usadily v obývacím pokoji na šálkem zklidňujícího meduňkového čaje. I když byla Anja Andreina teta, byla o několik let mladší a ke své neteři vždy vzhlížela. A hlavně od jisté doby to byla její spřízněná duše, byla ji bližší než její vlastní sestry. „Tak to vyklop!“ vybídla Andrea. „No, víš, poslední dobou je mi fakt mizerně. Jsem sice ráda, že mám svůj klid, že už nevisím na Else. Ale jak jsem sama doma, musím myslet na mámu, tak strašně mi chybí. Pořád vidím, jak mi umírá před očima. Asi fakt magořím, ale už je mi z toho i zle. Pořád se mi chce zvracet a z toho stresu mi už vynechávají i…no, víš co…měsíčky.“ vychrlila to Anja vše najednou.

 
Andreji se to sice nezdálo pravděpodobné, tohle by jí přece Anja řekla, kdyby ano. Přesto se ale neubránila, aby se jí myšlenky stočily tím směrem. „Beruško, nemáš náhodou nějakého přítele?“ zeptala se nakonec.
„Jak jsi na to přišla?“ začervenala se Anja. „Jen mě tak napadlo, to zpoždění a zvracení, jestli bys nemohla být těhotná.“ nadhodila svoji teorii Andrea.
„To je blbost, vždyť jsme si dávali pozor.“ vylítlo z Anji dřív, než se stihla zamyslet.

 
Andrea zalapala po dechu, začala mít obavu, že se trefila do černého. „Tak tohle mi pak ještě vysvětlíš, jaktože nevím o tvém příteli. Teď si ale dopiješ čaj, já zaběhnu do lékárny, protože i antikoncepce může selhat. Ale třeba to bude negativní, a ukáže se, že jde opravdu jen o žaludeční neurózu ze stresu.“ Jak řekla, tak se stalo a o půl hodiny později už Anja seděla na záchodě a nevěřícně zírala na těhotenský test.

 
V šoku se pak vrátila za Andreou do obýváku. „Je pozitivní…“ hlesla a žuchla sebou zpátky na pohovku. „Fajn, tak začni pěkně od začátku prosím.“ vybídla ji konejšivě Andy. „S kým chodíš, že jsi mi to nemohla říct?“.
„My spolu vlastně ani nechodíme, byl to jen takový flirt na pár týdnů.“ přiznala se Anja s úzkostí v hlase.

 
Andrea ji jen pohledem vybídla k pokračování. Anja věděla, že bude muset vyklopit víc, a tak začala:
„Nemůžu ti říct, kdo to je. Známe se ze školy, chodil sice o nějaký ročník výš, ale občas jsme na sebe narazili, znáš to, různé školní a mimoškolní akce. Dlouho jsme se neviděli. Nedávno mi ale zavolal, jestli bychom se nemohli sejít. Zněl dost nešťastně, nemohla jsem ho odmítnout. Dali jsme si sraz na zahrádce u kavárny a povídali si.“

 
„Nedávno přišel o tátu, tak ho to docela sebralo. Věděl, že mí rodiče zemřeli, když jsem byla ještě malá, takže tušil, že ho pochopím. Jeho máma se znovu vdala a dokonce si pořídila ještě jedno dítě. K tomu má její manžel dvě pubertální dcery. Byl z toho špatný, že po jeho otci truchlila jen tak krátce. Tak jsem mu povyprávěla, jak jsem se cítila já, když jsem zůstala jako sirotek u starší sestry a její rodiny.“

 
„Myslím, že nám to pomohlo oběma. Takže jsme se sešli znovu, vyrazili jsme na výlet do Windenburgu, tam jsem se narodila. Šli jsme se projít do zámecké zahrady a zase si povídali, probírali naše životy.“

 
„Ani nevím, jak se to stalo. Zrovna jsem vzpomínala, jak jsem vyšilovala, když Elsa čekala Sabinku. A najednou… jsme se dívali jeden druhému do očí, a něco bylo prostě jinak. Asi přeskočila jiskra, jak se říká.“

 
„Bylo už k večeru, tak mě doprovodil domů a já jsem nemohla jinak, musela jsem ho pozvat dovnitř. Začalo to jen pár polibky a já původně ani nechtěla, aby to zašlo dál.“

 
„Jenže pak se to nějak zvrtlo, a za chvíli už jsme nebyli na pohovce ale na posteli. Na chvíli se zarazil, omlouval se, že tohle neplánoval, že za pár týdnů odjíždí dlouhodobě pracovat jako zahraniční zpravodaj pro jedny menší noviny. Ale v tu chvíli mi bylo fakt hezky. Nechtěla jsem, aby to přestalo. A tak to jednoduše pokračovalo dál.“


 
„Ale fakt jsme si dávali pozor. Pokaždé!“ zakončila Anja své vyprávění. Andrea na ní chvíli zírala s otevřenou pusou, než se do ní ze samého šoku pustila: „Proboha Anjo, jsme přece nejlepší kamarádky, proč ses mi nesvěřila dávno?“ nechápala. „Navíc, co je za výmysl, že mi nemůžeš říct, o koho se jedná. Evidentně mi to říct chceš, protože si musíš uvědomovat, že bych musela být úplně tupá, abych nepochopila, že mluvíš o mém vlastním bratranci.“ udeřila na ni.

 
„Omlouvám se Áji, jo, je to Karel. Ale to je stejně fuk, teď už je někde za mořem a sám neví, kdy se vrátí.“ přiznala Anja barvu. „No to je síla!“ snažila se to Andrea všechno vstřebat, „Bydlíš hned vedle, a utajíš mi takovou bombu.“ kroutila hlavou. „Nesmíš tolik pracovat.“ utrousila Anja. K tomu se Andrea nevyjadřovala, pálila ji totiž jiná otázka: „Takže moje máma a teta Elsa taky nic nevědí, že?“

 
„Ne, o Karlovi jsem neřekla opravdu nikomu a na to těhotenství jsi přišla až ty.“ odpověděla Anja. „Co teď budu dělat?“ chytla vzápětí další vlnu úzkosti. „Teď? Ty tu dnes zůstaneš, a promyslíš si, co chceš s tím miminkem dělat. To si musíš rozhodnout ty a Kája.“ začala uvažovat Andrea. „Nemůžu Karlovi poslat mailem, že čekám jeho dítě, to mu snad musím říct osobně!“ skočila ji do řeči Anja.
 „Fajn, tohle téma teď odložíme.“ nechtěla se Andy hádat o tom, co bude nejlepší. „Ale sestrám bys to říct měla co nejdřív. Takže navrhuju pozvat je zítra k nám na oběd, Radek tu nebude, takže bude prostor to v klidu probrat.“ navrhla nakonec. To se Anji zdálo rozumné, a tak Andrea hned vzala telefon do ruky. „Ahoj, mami…“

 
Druhý den se všechny čtyři dámy sešly u jednoho stolu. „Zlatíčko, ráda vás všechny tři vidím, ale co že jsi nás svolala tak narychlo?“ vyptávala se Sofia své dcery. „Mami, teto, myslím, že vám Anja chce něco říct.“

 
Anja, která se zdržela na záchodě, se rozhodla, že to bude lepší vybalit hned, stejně jako je lepší prudce strhnout náplast. „Stalo se to, že jsem tak trochu těhotná.“ vysoukala ze sebe a čekala, co na to její starší sestry řeknou.

 
U stolu nastalo hrobové ticho, stejně jako Andrea, ani Elsa a Sofia tohle nečekaly. „Tak já dojdu pro jídlo, ať si o tom nepovídáme s prázdným žaludkem.“ Prolomila mlčení Andrea.
Nad výtečným obědem jim Anja vysvětlila, jak se věci mají. Zvolila stručnější verzi, protože nechtěla, aby sestry věděly, s kým děťátko čeká, a Sofia by to poznala stejně dobře jako Andrea.
„Proboha, proč nám Anja nemůže říct, kdo je otcem?“ rozčilovala se Elsa, pro kterou byla sestra spíš jako dcera, protože ji vychovávala.
„Na mě se, teto, nedívej!“ bránila se Andrea jejímu vyčítavému pohledu.

 
„Tak když nám to nechce říct, tak ji nechej.“ zastala se Anji nejstarší Sofia. „Ale co plánuješ dál? Necháš si to miminko? To na něj budeš sama?.“ obrátila se k nejmladší sestře. „Víte, je to zvláštní. Včera touhle dobou mě ani nenapadlo, že bych mohla být mámou. Ale stačila jedna noc a vím, že to maličké už teď miluji, takže i když na něj budu sama, nevzdám se ho.“ prohlásila odhodlaně Anja.
„Sestřičko, to se pleteš, sama nebudeš, my ti pomůžeme, s čímkoli bude třeba.“ usmála se na ni Sofie.

 
Děvčata (nebo spíš dámy) se u stolu zakecala. Sofia s Elsou vzpomínaly na svá těhotenství, každá to zažila dvakrát, a pokaždé to probíhalo jinak. Elsa si vzpomněla, že někde možná bude mít ještě pár věcí po Sabči, tak pokud by měla Anja holku, musí to doma najít. Takže nakonec i Anja ze sebe setřásla stres posledních dnů a začala se konečně upřímně usmívat. „Vy jste všechny tak skvělé, nečekala jsem, že mě tak podpoříte.“ děkovala všem třem.
„Já jí to říkala, že to bude vše v pořádku.“ dodala jen Andrea.

Pěkné, dobře se Ti to "rozmnožuje" Mládenec sice není můj typ, ale jsem na to svišťátko zvědavá. A dámy mají moc pěkné outfity !

Přibývá to, i když pomaleji než na začátku, jsem se u těch holek nějak sekla a začala víc rozepisovat...

23. KAPITOLA - Babička

Týdny ubíhaly, a když Anja dorazila jedno nedělní dopoledne na návštěvu za Andreou, bříško už se jí pěkně kulatilo. „Tý jo, ten prťousek už normálně kope.“ rozplývala se Andy. Anja u ní byla poslední dobou častěji než kdy dřív, a to už je co říct.


Andrea se rozhodla, že na ní musí dohlédnout. Vždy jí přichystala nějaké výživné jídlo a hlídala, aby vše poctivě snědla. Občas si neodpustila malou domluvu ohledně Anjina rozhodnutí mít dítě sama. „Opravdu nechceš Karlovi nic říct?“ zeptala se snad po stopadesáté. „Ne, přes oceán za ním teď letět nemůžu, a psát nebo volat mu to v žádném případě nebudu.“ odmítla rezolutně Anja.


„Navíc jsme si od začátku žádný vztah neplánovali, natož nějaké společné děti. Já jsem se v tomto rozhodla jen a jen za sebe a nechci mu ničit jeho novinářskou kariéru.“ dodala ještě, aby ji Andrea už dál nelámala. Ta ale tentokrát nasadila novou páku. „A co moje teta Eliška? Neměla by ta vědět, že bude babičkou, co?“ zaútočila znovu Andy.


„Sakra Áji, ta má sama malé mimino, pokud dobře vím. K tomu dvě nevlastní puberťačky, má svých starostí dost.“ stála si za svým Anja. „Jak myslíš.“ rezignovala Andrea, ale nezněla moc přesvědčivě. Anja si toho všimla, a tak to hrála na city. „Jestli chceš, abych byla v klidu kvůli malému, slib mi, že jí nic neřekneš. Slibuješ, že jo?“ probodla ji takovým pohledem, že Andrea musela slib dát.


Když už neseděli u Svobodových, chodila Andrea na „kontroly“ přímo k Anje. Bylo to až k podivu, ale ty dvě si měly pořád o čem povídat.
„Jé, ty sis pořídila novou rybičku?“ všimla si Andrea, že v domku přibyl nový obyvatel.
„Jo, víš, … ehm… chtěla jsem zjistit, jestli dokážu udržet na živu nějakého tvora.“ vysvětlila Anja. Na to ji Andrea začala uklidňovat, že bude přece skvělá máma, a už se jim pusy zase nezastavily.


Jestli se Anja chtěla s někým o příchod miminka podělit, nebyl to v tuto chvíli Karel ani jeho matka. Věděla, že mají právo o děťátku vědět, ale ne teď a za těchto okolností. Ze všeho nejvíc toužila, aby o jejím malém štěstí v neštěstí věděla její maminka. Už několik let ji neviděla, od té doby, co se jí jako puberťačce snažila vysvětlit, aby se netrápila jejím odchodem. Anja ale nyní vypátrala způsob, jakým by mohla vyvolat jejího ducha. Došla tedy k místu jejího odpočinku a řídila se popsaným postupem. A světe div se, najednou se kolem hrobu objevila mlha.


O chvíli později se opar rozplynul a na jeho místě se rýsovala průhledná silueta Clary Bjergsen. „Mami, jsi to opravdu ty?“ nevěřila svým očím Anja. „Holčičko moje, pročpak jsi mě přivolala?“ pohlédla Clara na svoji nejmladší dceru. „Omlouvám se, jen jsem tě potřebovala vidět. Tak moc mi chybíš. A strašně jsem chtěla, abys věděla, že bys byla znovu babičkou.“ ukázala Anja na své bříško.


„Anjuško moje, ty už jsi tak vyrostla, budeš maminkou!“ byla nadšená Clara. „Tak moc mě mrzí, že jsem se tolika věcí nedožila. Že jsem neviděla, jak dospíváš, jak rostou vnoučata.“ posmutněla vzápětí. „Mami, tak tu zůstaň. Aspoň chvíli a přijď se za námi podívat.“ navrhla Anja. „Když jsi mě zavolala, asi se tu budu muset zdržet. Nevím, jak zpátky.“ přiznala Clara a obrátila se opět k bříšku. „Tak zatím pa maličké, budu se na tebe těšit.“


Anja, jindy zasmušilá, měla ze setkání ještě dlouhou dobu radost. Její matka se od té doby sice neobjevila, ale věřila jejímu slibu, že se na vnoučátko přijde podívat. V restauraci, kde pracovala jako pomocná kuchařka, už skončila a užívala si mateřskou dovolenou. Termín porodu se blížil šíleným tempem, ale to Anji nebránilo pečovat o svou zahrádku.


Musela ji udržovat v kondici, jako matka samoživitelka bez alimentů od otce potřebovala dodatečný příjem, který jí zajišťoval prodej vlastní úrody. A tak sklízela, zalévala, hnojila a pečovala o své rostlinky.


Najednou měla pocit, že snad nějaký záhon přelila, protože ucítila mokro na nohou. Vzápětí však následovala prudká bolest, která ji vyvedla z omylu – tahle voda nebude z konvice.


Sestry byly tou dobou určitě v práci, Andrea zrovna tak. Navíc Anja chtěla všem třem dokázat, že to všechno zvládne, a tak si zavolala taxíka a vyrazila do porodnice sama. „Dobrý den, já… praskla mi voda, takže…asi rodím, že?... Kam s tím mám jít, nevíte?“ blekotala nervózně, když dorazila.


„No, to bych asi měla vědět, když sedím na recepci, že?“ pokusila se vtipkovat žena za stolem. Na úrodnou půdu to nepadlo, a tak Anju nasměrovala do vyšetřovací místnosti.
„To zvládnu, to zvládnu.“ snažila se Anja uklidnit cestou samu sebe. „A co když to nezvládnu, vždyť tu za chvíli bude mimino, jak ho udržím proboha při životě.“ začala po pár krocích panikařit.


Vyšetření ukázala, že děťátko chce opravdu ven, a potřebuje to rychle, takže byla Anja odeslána rovnou na sál. Doktorka, se jí snažila povzbudit. „Maminko, ničeho se nebojte, nebude to ani tolik bolet a za chvíli tu máte svoje malé miminko.“ Bohužel netušila, že právě toho malého uzlíčku se Anja teď nejvíc bojí.


Ale porod byl opravdu rychlý a za chvíli už lékařka opět radostně hlaholila: „No vidíte, jak jsme to pěkně zvládly. Gratuluju, maminko, máte krásnou holčičku.“


Když si Anja odnášela toho malého plačícího tvorečka domů, už se jí nebála. Věděla, že to pro svoji dceru udělá všechno, jen aby byla šťastná. „My jsme holky šikovný, my to zvládneme, miláčku.“ slibovala jí.


Ještě toho večera, kdy se Anja vrátila s dcerkou do domečku, se zjevila i její matka. Tak jak slíbila, přišla se podívat na svoji nejmladší vnučku. „Mami, tohle je Isabela.“ představila jí svůj malý poklad.


Clara byla za svoji dceru šťastná a z vnučky nadšená. „Ty jsi tak nádherná, maličká.“ rozplývala se. A Isabelce se babička taky moc líbila a vůbec jí nevadilo, že je poněkud průhledná.


Clara s Anjou se dohodly, že Clařino zjevení zůstane jen mezi nimi. Ani jedna si nebyla jistá, jak by to ostatní děvčata přijala. Takže když druhý den dorazili Andrea s Radkem, neměli vůbec tušení, že nejsou první návštěva u novorozeného miminka. „Radku, podívej, no není dokonalá.“ rozplývala se Andrea.


Andrea byla z malé Bely celá u vytržení. „Beruško, já tě budu ták rozmazlovat, jen počkej, to bude maminka koukat.“


Není se tedy čemu divit, že o pár dní později našel Radek svoji ženu vážně zamyšlenou. „Lásko, děje se něco?“ přisedl si k ní starostlivě.
„No víš, když jsem si tak chovala Isabelku… Přece jen jsem o pár let starší než Anja, a i když ona otěhotněla tak brzy, … Prostě jsem si říkala… Víš, já vím, že máme rozjeté kariéry, ty možná poletíš do vesmíru… ale není už čas?“ sypala svoje myšlenky Andrea.


„Zlato, já jsem o tom taky přemýšlel.“ objal ji Radek. „Asi máš pravdu, není na co čekat. Další vesmírná expedice se donekonečna odsouvá, kdo ví, jestli vůbec nějaká bude, a kariéra není všechno.“


„Takže ty bys chtěl?“ začala se culit Andrea. „Cokoli, co tě udělá šťastnou.“ usmál se i Radek.


„Takže si uděláme taky miminko?“ ujišťovala se ještě Andrea, jestli se pochopili. „To si piš, lásko!“ přitáhl si ji k sobě Radek ještě o něco blíž.

Moc pěkné svišťátko, a už se schyluje k dalšímu, to je fajn ! A ani jsem nevěděla, že si duch může pochovat mimčo !

Moc hezky se ti to rozjíždí jsem zvědavá na miminko Andrey a Radka

Díky, musím se snažit, aby rod nevymřel Tak snad bude i to další mimčo brzo. Ale na co se dá určitě těšit, je až Isabelka vyroste. Je to mé první batole a myslím, že můžu prozradit, že je naprosto úžasnááá

Pomalu mi ty kapitoly začínají docházet, tak snad bude po Novém roce čas zase chvíli hrát a něco vymyslet. 

24. KAPITOLA - Návrat


Andrea s Radkem se shodli, že je načase pořídit si potomka, a začali na tom hned pracovat. Měli strach, jestli neprošvihli ideální dobu, ale jednoho rána se Andreji udělalo tak zle, že v sobě neudržela snídani.

 
Cestou z práce si tedy koupila těhotenský test a doma si ho hned šla udělat. Když vešla do obýváku, Radek vzhlédl od televize, kde sledoval nějaký zápas, a starostlivě se zeptal: „Zlato, jsi v pořádku?“ Miminko plánovali, ale Andrea vypadala šokovaně, tak si nebyl jistý, jestli test dopadl dobře.
„Já jsem asi vážně těhotná…“ odpověděla pořád zamyšleně. Nějak to nemohla vstřebat.

 
Naproti tomu Radek byl hned na nohou. „Vážně, to je skvělá zpráva.“ rozzářil se „Je to doufám skvělá zpráva, že jo?“ raději si vzápětí ověřoval, jestli jeho žena nezměnila názor. „Ale jo, jistě, jen tomu prostě nemůžu uvěřit.“ vysvětlila Andrea.

 
„Já budu táta, ty jsi tak skvělá, miluju tě, a naše miminko taky.“ dával Radek dál průchod svým emocím a pevně Andreu objal. „Miláčku, budeš ten nejlepší táta, pokud nás ovšem předtím neumačkáš.“ rýpla si do něj Andrea. Jeho nadšení ji evidentně probralo z tranzu a šťastná jako blecha začala zase vtipkovat.

 
Simí těhotenství valí opravdu rychle, takže když Andrea dorazila na oslavu Beliných prvních narozenin, měla už pěkný pupek.

 
Anja se rozhodla, že když Isabela „nemá“ otce, bude její oslava dámská jízda, žádní chlapi. Zatímco malá ještě vyspávala oběd, dámy probíraly vše možné i nemožné. „Jak se mají děti ségra?“ zjišťovala Sofie u Elsy. „Ani mi nemluv. Zita se Zdeňkem jsou prakticky dospělí, což mi dávají najevo tím, že je doma sotva vidím, a se Sabčou cloumá puberta jako ďas.“ postěžovala si prostřední ze sester. „Ale spíš ty mi řekni, jak se těšíš na první vnouče?“ zeptala se Elsa na oplátku Sofie.

 
„To víš, že se už nemůžu dočkat.“ usmála se Sofia. „Jak vidíš, věk už na to mám, vlasy mi zešedly, barvit už to nebudu, tak už jen stříhám metr.“ usmála se na svoji dceru. „A cítíš se dobře?“ starala se o svoji maminku Andrea. Přece jen dlouhověkost se v rodině moc nenosila. „Výborně zlatíčko, klidně i na tři vnoučata.“ mrkla na ni Sofia.

 
Isabelka se zatím probudila, což dala najevo jemným pobrukováním, a tak bylo na čase, aby sfoukla svoji první narozeninovou svíčku. Anja ji šla vytáhnout z postýlky. V domě už proběhly menší úpravy, aby v něm i Bela měla svůj malý koutek.

 
A tak mohla vyrůst v roztomilé batolátko. „Pojď maličká, trochu tě upravíme.“ lákala k sobě svoji dcerku Anja. „Mama, mama…“ švitořilo děvčátko a vratkými krůčky se hnalo k mamince do náruče.

 
Když Anja Belinku převlékla a učesala, bylo načase se představit společnost gratulantů. Maličká se nejprve styděla a jako správný prcek se schovávala za maminku a jen nesměle vykukovala ven.

 

 
Za chvíli ale nabrala dost odvahy, aby se šla seznámit se svými tetami, které zatím podrobněji rozebíraly strasti s dospíváním svých dětí.

 
To Belu nezaujalo, a tak jí v hledáčku skončila podle ní ta nejhezčí teta. Tu si pamatovala nejvíc a hned se za ní vydala. „Teta, teta…“ trénovala cestou první slůvka.

 
Andrea neodolala a malou vzala do náruče. „Teta tulíííí…“ radovala se Isabelka, že si jí konečně někdo všímá. „Ty jsi můj mazel, viď.“ objala ji Andrea. „Jen ti pak budu muset vysvětlit, že jsme sestřenice, víš.“ šeptala ji do ouška.

 
K večeru byla oslava ukončena, všechny se tedy vydaly domů, a do Anjina domku mohla vplout zpět babička Clara, aby se mohla potěšit s malou oslavenkyní. Bela ale začínala vnímat, že babička je jiná, a protože to zatím nemohla pochopit, vůbec se jí to nelíbilo. „Né, babí, necí…“ bránila se přitulit.

 
Babička si ji chtěla pochovat a užít, ale Belinka byla čím dál mrzutější.

 
Pro Anju to bylo jasné znamení, že je nejvyšší čas zrealizovat dlouho připravovaný plán. Když se jí před víc než rokem podařilo vyvolat ducha své matky, zkoumala tuhle problematiku dál a našla recept, jak ji vrátit mezi živé. A připravovala se opravdu dlouho. Ještě před narozením Anji se vydala do Vrbové zátoky a rybařila tak dlouho, dokud nechytila rybu zvanou skaláru.

 
Několik měsíců křížila a šlechtila svoje rostlinky, až se jí podařilo vypěstovat květinu smrti. S pomocí své staré známé kořenářky z utajené chaloupky v Žulových kaskádách připravila i elixír mládí. Vše potřebné tedy již měla k dispozici.

 
Zatímco se tedy Clara starala o svoji vnučku (k Belině „radosti“), Anja se pustila do přípravy večeře.

 
Bála se, aby něco nepokazila, ale když se hotová ryba na talíři úplně rozzářila, měla pocit, že je vše, jak má být.

 
Všechny tři zasedly ke stolu, Clara ale byla překvapená, že Anja jídlo postavila přímo před ní. „Holčičko, ale víš, že já jíst nepotřebuju.“ podivila se. „Mami, já vím, a nenutím tě to jíst. Ale prosím, slib mi, že mě vyslechneš, a pak to zvážíš.“ začala Anja opatrně.

 
„Tohle je ambrózie. Pokud jsem něco nepokazila, měla by tě přivést mezi živé. Vím, je to šílené, ale je to jediné řešení, co mě napadá. Nechci tě odehnat, ale Bela se tě začíná bát, takže takhle to prostě dál nejde.“ zoufala si Anja. „Pro tebe s radostí, zlatíčko.“ usmála se na ni Clara.

 
„Vážně, mami? Nevěděla jsem, jestli to po tobě vůbec můžu chtít, abys to riskovala.“ byla Anja upřímně zaskočená. „Myslím, že ti toho hodně dlužím, holčičko, a zůstat tu v tuto chvíli s tebou je jediný způsob, jak ti vše vynahradit.“ otřela si Clara imaginární slzu dojetí (jako duch skutečné slzy neměla). „Mamí, papů.“ vložila se do hovoru Bela.

 
Anja se zvedla, aby nasytila i Isabelku, i když nechápala, jak může mít hlad, když pokořila dva kousky dortu. Donesla ji tedy jablko a Clara se zatím pustila do jídla. „Hm, výtečné.“ libovala si.

 
„Mamí, jabto nééé, jiné papů…“ zlobila se Bela nad svojí večeří. Anja, která byla jak na trní, musela znovu odběhnout a nachystat dcerce sendvič. Když byla hotová, Clara zrovna dojedla. Podivný pocit ji donutil vstát od stolu. Najednou se vznesla výš, než obvykle a udělalo se jasné světlo.

 
Belu to nijak nevzrušovalo, konečně byla se svým jídlem spokojena a nadšeně se do chleba zakousla. Mezitím se její babička zhmotnila a pomalu se snášela zpět na zem.

 
„Vyšlo to, panebože, ono to opravdu vyšlo.“ radovala se Anja a skočila Claře kolem krku. Po tolika letech se znovu dočkala opravdu hřejivého mateřského objetí.


Malinko aktualizovaný RODOKMEN

Ach jo, kdyby to tak šlo i ve skutečnosti ...

Moc hezký příběh líbí se mi, jak se to vyvíjí. Rozhodla jsem se, že si ho přečtu ještě jednou od začátku. Klikla jsem na tvůj rodokmen a jsem moc ráda, že jsem tam našla Plum Tree App na výrobu rodokmenů přímo do TS! Sice to není přímo uzpůsobené na TS2 (aspirace apod.), ale něco takového jsem potřebovala, abych si tam mohla uchovat data o svých simech :)

Ludmilo, taky bych si to moc přála, bohužel, život není tak jednoduchý jako v simíkách

Hellohello, to mě těší, jen ze začátku to bylo spíš popisné a o hraní, teď jsem se do toho víc zamotala. Jen doufám, že ne až moc, a podaří se mi to pak i rozmotat

Jsem zvědavá jestli Anja bude v budoucnu s tatínkem Belly nebo si najde někoho jiného a taky se těším na reakci holek, až se dozví, že je jejich maminka naživu

Jinak se mi moc líbí interakce s duchy v TS4 je škoda že v TS2 se duchové zmůžou jen na strašení a rozbíjení věcí jedinou normálnější interakci, co jsem s nimi měla bylo když jsem měla dva náhrobky manželů vedle sebe a jen jeden v noci "vylezl" jako duch a pak mi skoro celou noc brečel nad hrobem toho druhého

No, jak to dopadne s Anjou a Karlem se uvidí časem. Setkání holek s maminkou/babičkou už mám odehrané, tak doufám, že nezklamu 

A duchové rozbíjejí vše i v TS4, však zrovna Clara mi za jeden večer kdysi rozmlátila celou koupelnu (myslím, že jsem to tehdy zakomponovala i do příběhu). Ale přes náhrobek se dají přivolat a když je dobrý vztah, dá se duch přidat do domácnosti a pak za něj hrát jako za normálního simíka.

Sice mi ty zásoby nějak docházejí, ale snad to po večerech doženu.

25. KAPITOLA - Překvapení

Když druhý den po oslavě Anja vstávala, moc odpočatá nebyla. Celou noc jí hlavou šrotovalo, že přece není možné, aby její bratranec Karel nevěděl, jak nádhernou má dcerku. V tom se jí v hlavě zrodil úžasný nápad - Anje slíbila, že Kájovi ani jeho matce nic neřekne. Ale navštívit tetu a zkusit něco zjistit, to přece mohla.


Teta se přestěhovala do Lázeňské oázy, kde Andrea shodou okolností pracovala. Rozhodla se tedy, že ji odpoledne cestou domů navštíví. Během dne se tetě ohlásila, takže Eliška už ji čekala. „To je dost, že se taky ukážeš.“ uvítala ji teta, když se usadily na pohovce. „Já vím, je to hrůza, skoro denně jezdím prakticky kolem. Proto jsem i volala, abych zjistila, jak se máte.“ začala nenápadně Andrea.


Eliška jí tedy začala líčit, jak začala po smrti manžela nový život. Andrea ji trpělivě vyslechla a pak stočila hovor na Karla. „A co Kája? Už je pryč jak dlouho?“ Teta se na chvíli zamyslela. „Tak to bude už víc než rok a půl, co odjel. Panečku, to to letí!“ pokývala hlavou.


„Tý jo, tak to už je doba. A nevíš, kdy se plánuje vracet?“ vyptávala se dál Andy. „To netuším, drahoušku. Zatím tomu nic nenasvědčuje.“ pokrčila rameny Eliška.  „A to ani nepřijede domů na návštěvu?“ podivila se Andrea. „Víš, jak, má tam hodně práce, čas od času napíše krátký e-mail, že je v pořádku. To víš, je dospělý, má svůj život. Jela bych ho navštívit, ale jednak se tam prý pořád stěhuje, a navíc Ilonka je na tak dalekou cestu malá.“ povzdechla si Eliška. „Takže ty neznáš ani jeho adresu?“ žasla Andy.


V tom se ale ozvala poslední jmenovaná: „Tetoooo, pojď si hlát.“, takže Andrea jen zahlédla, jak její teta zakroutila hlavou, a už se věnovala malé holčičce, která ji tahala za nohu. „Ilonko, já už musím domů, ale příště si pohrajeme.“ objala to malé stvoření. „Další dítě, kterému budu muset vysvětlit, že jsme sestřenice.“ pomyslela si, když odcházela.


Z rozhovoru s tetou moc moudrá nebyla. Vlastně jí toho ani moc neřekla, ale přesto se jí něco nezdálo. Karel byl vždycky děsně ukecaný, kamarádský, jejich parta si byla hodně blízká a s Kájou byli kdysi jako sourozenci, býval u nich pečený vařený. Jí samotné se neozval, jak byl rok dlouhý, ale že tak málo komunikoval i se svou mámou, na něj prostě nesedělo. Musela si o tom promluvit s Anjou, byla tak nervózní, že dnes nečekala ani na vyzvání a vešla rovnou dovnitř. „Anjo,…sakra, ty záda…“ zastavila se až v chodbě, aby se protáhla.


„Ježiš, Andy, co tady děláš.“ zaslechla z místnosti. Když vešla Andrea dovnitř, zůstala jako opařená. Proti ní stála …. její babička?... ne, to nebylo možné, to asi bude omyl. „Překvapení!“ ozvala se nesměle ta žena.


To už se ale Andreji zatmělo před očima, šok a hormony udělaly své a ona se skácela k zemi. Jen z dálky slyšela vyděšené hlasy a pak byl na chvíli klid. Anji s Clarou se podařilo dotáhnout ji na pohovku a čekaly, až přijde k sobě.


Když se Andrea probudila, byla pořád zmatená. „Jé, Anji, promiň, jsem ti tu asi vytuhla. Ale zdál se mi divný sen, že se vrátila babička.“ protahovala se. „To nebyl sen.“ ozvala se jí za zády Clara, která si v mobilu zatím pročítala, co se událo ve světě v době její nepřítomnosti.


„Andy, prosím tě promiň, dýchej, já ti to vysvětlím.“ strachovala se Anja, aby se jí znovu nesložila. „Já jsem mámu oživila, nedokázala jsem se smířit s tím, že by nepoznala Belu, víš.“ začala opatrně. Pak jí vylíčila celý příběh. Andrea poslouchala a přemýšlela, že nejspíš ještě spí. Ale nespala. Když Anja skončila, Andy vstala a přistoupila k babičce. „Takže, ty jsi teď normálně živá? Můžu si….sáhnout?“ zeptala se, pořád byla „mírně“ v šoku.


Andrea byla vědec, vymyslela už séra na vše možné, ale spíš byla zvyklá, že by mohla někoho zabít, než přivést k životu. Tohle prostě bylo proti vědě i přírodě. Když po chvíli začala zase logicky uvažovat, obrátila se k Anje. „Můžeš na slovíčko? Na zahradu, hned teď!“ vyzvala ji.


Čerstvý vzduch jí přivedl definitivně k sobě a hned se do své mladé tetičky pustila. „Anjo, ty ses úplně zbláznila, tohle není normální, to je proti všemu. Proboha, co tě to napadlo“ sršela na ni hromy blesky.


Anja se bála reakce okolí, ale takovou smršť nečekala. „Ájo, promiň. Vyvolala jsem jejího ducha, nemohla zpátky a Bela se jí začínala bát. Přece jsem ji nemohla odehnat. A to je tak zlé, chtít mít na chvíli zase mámu. Tys o tu svou nepřišla, ale já ji prakticky pořádně neměla.“ hájila se Anja.


„Vidíš to, když už mluvíš o mé mámě. Uvědomuješ si, že je už v letech? Že až se to dozví, může jí taky klepnout?“ připomněla Anje, teď už spíš nešťastně, než ve vzteku.
„Jo, toho se bojím, jak na to budou ségry reagovat.“ přiznala provinile Anja.


„Vůbec nevím, jak jim to říct.“ povzdechla si. Andrea se několikrát zhluboka nadechla. „Něco vymyslíme, půjdeme na to opatrně. Já je na to připravím někde na neutrální půdě, aby nemohly udělat scénu, a pak je sem přivedu.“ přemýšlela nahlas.
„Ty jsi zlatá.“ ulevilo se Anje. „Jo, já vím. A hlavně se do té doby zamkni, ať ti sem nemůže vtrhnout další blbec jako já.“


Když se vrátily dovnitř, začala si Andrea pomalu zvykat na myšlenku, že má zpět babičku. Z profesního zájmu vyzvídala, jaké je to v posmrtném životě. Bohužel babička si toho moc nepamatovala, po svém oživení měla vzpomínky na život po životě hodně zamlžené. „Tak tady se schovává moje pravnouče.“ dojímala se Clara nad bříškem své vnučky.


Nakonec se jí babička ještě omluvila za vzniklou situaci i za svoji dceru. „Zlatíčko, nezlob se na ni, myslela to dobře. Celou noc vymýšlela, jak vám to má říct, aby vás nevyděsila. Určitě nechtěla ohrozit tebe ani miminko.“ vysvětlovala Clara. „Vždyť já vím, babi. Anja je střelec, měla bych být zvyklá, ale to víš, hormony.“ Proč Andrea vlastně přišla, na to už po tom šoku zapomněla.  


Na druhý den, pozvala svoji mámu a tetu Elsu do kavárny. „Kde je Anja, nesehnala hlídání?“ zajímala se hned Elsa. „No, to tak úplně ne. Spíš s vámi o ní potřebuju mluvit.“ nadnesla Andrea.


„Je v pořádku? Nebo se snad něco děje s malou?“ strachovala se hned Sofia. „Né, mami, nic takového. Jen se to těžko vysvětluje.“ chytla se za hlavu a přemýšlela, jak začít. „Ona, Anja udělala něco neuvěřitelného. Tím myslím doslova neuvěřitelného. Takže mi slibte, že nebudete moc vyšilovat.“ požádala je.


Následně se jim pokusila popsat, co věděla, a skončila tím hlavním sdělením „Takže se jí podařilo přivést babičku Claru k životu.“
„Cože udělala? Řekla jsi právě, že naše matka žije???“ vyvalila oči Elsa. „To přece není možné.“


Ani Sofia vyprávění úplně neveřila. „Myslím, že bude nejlepší, když se o tom přesvědčíte na vlastní oči. Už na nás obě čekají.“ vyzvala nechápající ženy k odchodu. Když došly k Anje domů, Clara děvčata pozdravila. „Ahoj dcerunky, moje.“


Naštěstí vyprávění Andreji pomohlo k tomu, že s žádnou z nich to tentokrát nešvihlo. V šoku byly ale obě. Sofia začala nervózně přecházet po místnosti, až se najednou zastavila. „Zdá se mi to, nebo tam vážně sedí máma?“ obrátila se na sestru.
„Mami, vím, jak se cítíš, ale tohle se ti vážně nezdá.“ snažila se ji uklidnit Andrea.


Po další chvíli přecházení a pár panácích na uklidněnou se konečně byly schopny přivítat. „Mami, já…tak strašně ráda tě vidím.“ vzlykla Elsa.


„Dcerunko moje, já tebe taky. A děkuji ti za všechno, jak ses postarala o Anju. Moc dobře jsi mi ji vychovala.“ objala Clara svoji dceru.


I Sofia už nějak rozdýchala, co se stalo, a také měla radost, že matku opět vidí. Jen to pro ni bylo přece jen víc matoucí, než pro ostatní. „To je tak zvláštní, mami. A která z nás je vlastně teď starší.“ zamyslela se.


Byla to zajímavá otázka. Ale shodly se, že na tom nesejde. Než se tím trápit, raději si užijí čas, co získaly navíc.

Chudák Andrea, ještě že ze šoku neporodila dřív. Jinak doufám, že si Sofie maminku pořádně užije, protože pokud si to myslím dobře tak je teď starší než její matka a moc se mi líbilo, jak Andrea nenápadně pátrala po Karlovi

No, kdo je starší nevím ani já sama, ale jak příště zapnu hru, zkusím se podívat

A přidávám pokračování, kde jsem si zkoušela trochu pohrát s pózami v TS4. Krom rozhovoru Radka a Andrey o miminku to byl první větší pokus, takže tu jednu část jsem dávala dokupy až moc dlouho Ale prostě jsem to nemohla vzdát, že?

26. KAPITOLA - Nové výzvy

Andrea si na návrat babičky zvykla a život se vrátil více méně do starých kolejí. Doma už se chystali na příchod potomka. Tomu se ale na svět moc nechtělo. Andrea měla už pár dní po termínu a začala být frustrovaná. „Podívej se na ten pupek! To je hrůza, vypadám jak velryba.“ stěžovala si jednoho rána Radkovi. „Ale lásko, ty jsi přece nádherná i s pupíčkem.“ snažil se jí Radek utěšit.


„Lháři! Vždyť já už si nevidím ani na špičku palce u nohou. Proč za námi to malé nechce?“ zanaříkala. „Evidentně je mu u tebe hezky.“ políbil ji Radek na čelo. „Víš, co, dej si horkou vanu, třeba ho to popožene. Já nám zatím připravím snídani, co ty na to?“ navrhl jí. To nemohla Andrea odmítnout.


Když se krásně prohřála, oblékla se a sešla dolů, vonělo to tam čerstvými palačinkami. Radek ji odchytil a přitulil se. „Tak co, lepší?“ zajímal se. „Jo, lepší.“ Přitakala Andrea.


„Dokonce jsem se rozhodla, že tu nebudu jen tak sedět a čekat. Pozveme rodiče na oběd, uděláme steaky a užijeme si, dokud můžeme.“ seznámila Radka se svým plánem. V tomhle stavu nemělo smysl jí něco vymlouvat, a tak před polednem už Andrea stála u grilu a připravovala maso.


V tom najednou to přišlo. Prudká bolest v břiše hlásila, že miminko se konečně rozhodlo na svět. „Ty si to teda umíš načasovat.“ zaúpěla Andrea.


Porod se rozjížděl docela rychle. S pár zastávkami se dobelhala zpět do domu, aby informovala Radka, co se děje. „Zlato, je to tady,…. jedeme do porodnice.“ zahlásila a pokračovala rovnou ke dveřím. „Co ty steaky?“ zeptal se v rychlosti Radek. „Naši tu …budou každou… chvíli. Nech odemčeno …a napiš …vzkaz, ať …si je dají bez …nás.“ trousila Andrea instrukce, zatímco se snažila rozdýchat další stahy.


Zatímco Radek sbíral tašky z auta, Andrea se šla zaregistrovat na recepci. „Dobrý den, já rodím.“ hlásila. „No to je vidět, tak se podíváme, kdo tu je, ať nám to nevyklopíte na chodbě.“ zkoušela být recepční (opět) vtipná. Chvíli ťukala do počítače, a pak zahlásila: „Sestra Plešáková se vás ujme. Hned tu bude.“ Fakt, že má službu její teta (tátova sestřenice Jana), Andreu na chvíli potěšil. Přesně do chvíle, než se dostavila další kontrakce.


Teta Jana doprovodila nastávající rodiče na pokoj, pomohla Andreji převléknout se. Následně ji vyšetřila porodní asistentka a seznámila oba se situací. „Takže, miminko, chce na svět, to jste jistě pochopili. Jde to ale opravdu rychle a oba naše operační stoly jsou teď obsazené, takže to vezmeme tradičním způsobem.“ Radek, který chtěl být své ženě co nejblíže, až málem spadl ze židle, se podivil „Tradičním způsobem?“ strachoval se.


„Nebojte, vaše paní to zvládne.“ snažila se ho uklidnit porodní asistentka. Společně se sestrou pomohly Andreji přesunout se na porodní lůžko. „Řiďte se instinktem. Když přijde kontrakce, tak pěkně zatlačíte. A za chvíli budete mít děťátko venku.“ radila pak Andreji. A tak Andy tlačila, seč mohla.


„Výborně, jde vám to skvěle.“ povzbuzovala ji porodní asistentka „Jste opravdu šikovná, už to bude.“ dodávala za chvíli. „Ták, už pomalu vidím hlavičku.“ hlásila po několika „kolech“. Andrea na ní pohlédla s nadějí, že už snad bude brzy konec.


„Teď musíte opravdu pořádně zatlačit, maminko.“ zněla další instrukce. „Ne, já už nemůžu.“ zaúpěla Andrea. „Andrejko, to zvládneš, neboj se.“ konejšila ji teta Jana. A tak se do toho Andy opřela a jak byl čas, pořádně zatlačila.


O pár okamžiků později už slyšela pláč miminka. „Je to nádherný chlapeček.“ oznámila jim porodní asistentka a hned ho novopečeným rodičům ukazovala. Radek úplně oněměl dojetím.


Bylo to za nimi, a tak si mohli užít první okamžiky, kdy se z nich stala rodina.


Malý byl trochu křiklounek, ale jen co si Andrea trochu oddechla, vzala ho do náručí a pohoupala, zavřel očička a usnul jí v náručí. „Jen pěkně spinkej, Filípku.“ šeptala mu do ouška.


Po několika dnech je pustili domů, a Andrea malého Filiho, jak mu říkali, houpala už v jeho pokojíčku. „Tak tohle je tvoje království miláčku.“






Filípkovi se v pokojíčku evidentně hodně líbilo, protože konečně usnul i jinde, než v náručí.


V následujících dnech se rozjel kolotoč návštěv. Jako první se samozřejmě přišli podívat Andreini rodiče. „No, tak to je jasnej fotbalista.“ shlédl se ve svém vnukovi dědeček Tomáš. „Není mu ani týden, a už bys mu chtěl lajnovat budoucnost?“ krotila ho Sofia.


Strejda Milan se kolem kolébky jen mihnul, mimina mu (zatím) nic moc neříkala. Miminko si samozřejmě ale nemohla nechat ujít prababi Clara a hlavně Anja. Největší obdivovatelkou ale byla Isabelka. „Jůůů, mimi domůůů.“ koukala toužebně po Andreji.


„Ty bys mi chtěl Fildu vzít.“ sklonila se k ní Andy. „Ale mně by po něm bylo smutno, víš?“ zkoušela to hrát na city a asi to zabralo. „Belá tulííí.“ chtěla ji malá sestřenice hned utěšit.


Radek a Andrea už si pomalu začínali zvykat na to, jak se jejich život změnil. Jednoho dne si to ale Radek nakráčel domů ve skafandru.


„Proboha, co to má znamenat?“ usmála se na něj pobaveně Andrea. „Nový pracovní oděv. Šéf chce, abych si na něj začal zvykat.“ Vysvětloval Radek. „Víš, byl konečně stanoven termín startu nové rakety.“ zarazil se. „Ale asi mu budu muset říct, ať si najde někoho jiného.“ dodal zamyšleně.


„Proč bys to u všech všudy dělal?“ vyjekla Andrea. „No proč. Nedávno se nám narodil syn, nemůžu teď na tak dlouho zmizet. Nevidět ho vyrůstat, vždyť na mě zapomene.“ zoufal si Radek. „Miláčku, pro vás chlapi jsou stejně mimina málo zábavná, užijete se dost, až se vrátíš. A žijeme snad v 21. století, máme videa a fotky.“ spustila na něj Andrea.


„Počkej, ty mě vážně přemlouváš, abych letěl na několik měsíců do vesmíru?“ divil se Radek. „Ale jistě, taková příležitost se přece neodmítá.“ potvrdila mu Andrea. „Jsi si jistá, že to tu s malým zvládnete?“ ověřoval si Radek.


„Neboj se, já toho našeho živočicha zpacifikuju. A mám tady rodiče, tetu, sestřenice. Všichni určitě rádi pomůžou, nebo aspoň poradí.“ ubezpečila ho Andy. „Ty jsi ta nejlepší žena na světě.“ Přitulil se k ní Radek, aspoň tak, jak mu skafandr dovolil.


Od té doby až do odletu si Radek bral u Honzíčka noční služby. Jednak chtěl své ženě maximálně pomoci, dokud mohl, a také doufal, že si ho jeho syn přece jen trochu zapamatuje. „Fili, buď tady na maminku hodný, rozumíš?“ nabádal ho.


Pak už nastal „den D“. Filípka hlídali prarodiče a Andrea se jela do Lázeňské oázy podívat, jak její manžel míří vstříc vesmírnému dobrodružství.

No ježkovy voči, při tom popisu porodu jsem málem tlačila taky  A nevím, nevím, já bych asi partnera od tak malého svišťátka do vesmíru nepustila, může se přece stát ledacos

Njn, tak já to mám ještě v živé paměti, a zas tak jsem ji snad netrápila A neboj, u nás doma by taky taková cesta neprošla, já trpím i u normální služebky. Ale holt, na tu příležitost čekali dlouho, i to miminko kvůli tomu původně odkládali, takže když to nakonec vyšlo Asi to bude tím, že Andrea je vědec, tak z profesní deformace hodně přimhouřila oko.

Tak u mě by ta cesta do vesmíru taky rozhodně neprošla. Doufám, že se Radek vrátí celý a tak mě napadá... nemohl by si časem přinést domů i malého ufonka? To by byla docela legrace Jinak fotky se mi moc líbí, tvoje práce se určitě vyplatila Je moc hezké, jak dojatí rodiče drží v náručí poprvé svého malého

Joo, ufounci... Upřímně, po tom, co jsem kdysi jednoho neuváženě poslala domů a další mi zmizel, když umřeli Vojtěch a Kamila (prarodiče Andrey), tak si na nějakého myslím.. Jenže oni mi toho Radka ne a ne unést. Někde jsem se dočetla, že tomu lze pomoct přes satelitní anténu, tak to sice opravdu zafungovalo, jenže oni mi unesli Andreu a od té doby zase nic

27. KAPITOLA - Velké novinky

Radek byl pryč už několik měsíců. Pro Andreu to bylo náročné období. I když ji pomáhali hlavně její rodiče, často se stalo, že sotva uložila Filípka, odpadla vyčerpaná u něj v pokojíčku.


Když malému rostly zoubky, potřeboval mít maminku stále u sebe. Přes den se chtěl pořád chovat a v noci odmítal spát ve své postýlce. A tak Andrea sesbírala všechny polštáře z domu, aby vytvořila ve své posteli ochranný mantinel, a brala si ho na noc k sobě.


Radek pravidelně posílal domů zprávy, nahrával vzkazy Andreji i malému Filípkovi. Ten z toho sice neměl ze začátku moc rozum, ale pomalu rostl a tvář na obrazovce ho upoutávala čím dál víc. A najednou, uteklo to tak rychle, a byl čas oslavit jeho první narozeniny. Oslavenec ale těsně před začátkem party usnul, takže Andrea vítala hosty před domem, aby nemuseli zvonit a nevzbudili ho.
„Jejda, Simi, ty už jsi velká slečna.“ žasla Andrea nad tím, jak vyrostla její malá sestřenice.


„Z tebe je pomalu holka na vdávání.“ dodala ještě. „To nemyslíš vážně, na to má času dost!“ střelila po nich pohledem Elsa. „Ale kluka už mám.“ zazubila se Simona, k nelibosti své mámy. Za rohem Andrea zahlédla i Sofii, v patách ji určitě byl i táta s bráchou Milanem, tak byl čas uvést hosty dovnitř.


Všichni se dobře bavili, pochutnávali si na připraveném občerstvení a čekalo se na malého oslavence. Naštěstí nevyspával moc dlouho. Jen co ho Andrea snesla, už mu ukazovala, kolik mu přišlo popřát gratulantů. „Filípku vidíš, všichni jsou tu jen pro tebe.“ snažila se upoutat jeho pozornost. „No to je slaďouš, o toho se holky ve školce poperou!“ pronesla Simča, že Elsa s Anjou zíraly, kam na to chodí.


Když Filípka všichni opusinkovali a předali mu své dárky, přišel čas na dort. Zatímco dospělí zasedli ke stolu, ať už v jídelně nebo na dvorku, děti si vyžádaly svou porci na gauč. „Jseš si jistá, že je to dobrý nápad?“ strachovala se Anja. „Beluško, pěkně do pusinky, ano, ať to tetě tady nezničíš.“ obrátila se ke své dceři.


„Anji, to neřeš, ten gauč toho schytal tolik, že pár dalších fleků se na něm ztratí.“ uklidňovala ji Andrea. „Jak myslíš. Ale stejně si dávej pozor a papej pěkně, zlatíčko, ano.“ Napomínala opět Isabelku.  „Jen je nech, ať si to užijí, nepočítáme, je to jen kus nábytku a tohohle raracha rozhodně nepřežije.“ smála se Andy.


Filípek si svůj dort užíval opravdu náramně, moc mu chutnal a hltal ho, až se mu dělaly boule za ušima.


Samozřejmě se upatlal od hlavy až k patě, takže po oslavě skončil ve vaně. Jen jak byl rozjetý (a nadopovaný cukrem), zmáchal Andreu skrz naskrz. Ta se ho sice naoko snažila krotit, ale ve skutečnosti si takové chvilky užívala. Když viděla, jakou má radost v očích, nemohla se na něj pro trochu té vody přece zlobit.


Odloučení od manžela pomáhala Andreji mírnit samozřejmě i Anja. Pravidelně se navštěvovaly, Filip a Bela si spolu vyhráli také čím dál víc, takže to byl vždy krásně strávený čas. Když bylo hezky, trávili ho pěkně venku. Stejně tomu bylo i jednoho odpoledne. Zatímco Isabelka, jako správná velká teta, dávala Filípkovi školení, jak se jezdí na skluzavce, Andrea s Anjou probíraly, bůh ví co. Najednou se Anja na chvíli odmlčela, jakoby se odhodlávala něco říct.


„Děje se něco?“ zeptala se Andrea. U Anji jeden nikdy nevěděl, co čekat, tolikrát ji už překvapila. „No, víš, já nevím, jak ti to říct. Nejlepší to bude asi rovnou. Budeme se stěhovat do Windenburgu.“ vybalila to Anja. „Cože budete?“ hleděla na ni šokovaně Andrea.


„A teď hačííí a fúú dolů, Filíí...“ zaznělo do nenadálého ticha nadšené pištění  Isabelky. „Stěhovat se do většího domu, Andy.“ začala vysvětlovat Anja. „S mámou spíme na jedné posteli a Belině taky nebude věčně stačit ten její koutek.“ dodala, aby Andrea nemohla její rozhodnutí zpochybnit. „Jo, to chápu, ale proč až do Windenburgu?“ ptala se dál Andy.


„Z mnoha důvodů. Máma to místo miluje, žila tam, já jsem se tam narodila. Sice se nemůžeme vrátit do našeho starého domu - ten je dávno prodaný, navíc bychom ho neutáhly finančně a stejně by byl moc velký. Ale našla jsem nám krásný domek. Stojí trochu bokem od cesty, je tam krásný klid, kolem teče řeka, takže zahrada má dostatek vláhy, tady bych se mohla uzalívat.“ básnila Anja o svém objevu.


„No, když to řekneš takhle, zní to báječně. Jen už nebudeme sousedky.“ povzdechla si Andrea. „Šmarjá Andy, vždyť to je hned za kopcem, budeme se pořád přece navštěvovat.“ povzbuzovala ji Anja. „Jestli je to opravdu takový ráj, tak nás tam budeš mít denně.“ začala se Andreji vracet dobrá nálada.


Isabelka byla nejspíš skvělá učitelka, takže Filipa bylo v dalších dnech prakticky nemožné ze skluzavky dostat. Anja pomalu balila své věci před stěhováním, takže nemohli podnikat nic společně, a tak mu Andrea mohla tuhle zábavu dopřát. Jezdili pořád dokola, takže si ani nevšimli, že už je někdo pár minut pozoruje.


„Ahoj rodinko!“ ozvalo se najednou od dveří vedoucích na dvorek. Zatímco Filip už stihl znovu vyšplhat nahoru, Andrea se podívala, komu se podařilo dostat skrz jejich dům. V první chvíli nevěřila vlastním očím.


Když se vzpamatovala, neváhala už ani vteřinu, a vrhla se Radkovi do náruče.


„Proč jsi nezavolal?“ špitla Andrea, když se náležitě přivítali. „To by nebylo překvapení.“ pousmál se Radek. „Nech mamintú!“ ozval se jim u nohou Filípek, který se zatím naposledy sklouznul dolů a spěchal prověřit, kdože mu to tak honem odloudil maminku a ještě si dovoluje ji pusinkovat. To přece může jen on.


„Chlapáku, koukám, že s tebou byla maminka dobře hlídaná, co?“ obrátil se Radek na svého synka.
„Tatííí?“ zeptal se opatrně klouček, který začal v nevítaném hostu poznávat svého tatínka - jeho tvář znal dobře z fotek a videí.


Vzápětí už prcek natahoval ruce, aby se s tátou také přivítal. „Pojď sem, ty jsi mi ale vyrostl!“ radoval se Radek, že se ho Filda nebojí.


Andreu při dojemném pohledu, jak se dva nejdůležitější lidé jejího života láskyplně objímají, vyrušil nějaký kvílivý zvuk. Jako Filípek to neznělo, ten navíc u tatínka vrněl jako spokojené kotě. Zmateně se tedy rozhlížela kolem, odkud to kvílení vychází.


„Uááá, co to je?“ vyjekla, když se jí ten původce toho všeho otřel o nohu. Podívala se tedy dolů a spatřila malé štěně, které se jí pokoušelo ochutnat boty. To už Radek zareagoval a vzal chlupáče do náručí. „Lásko, promiň, vím, že jsme to neprobrali, ale nemohl jsem odolat.“ začal opatrně vysvětlovat Radek. „Tak na to si asi raději sedneme.“ povzdechla si Andrea.


Radek tedy malé klubíčko odložil zpět na zem a následoval Andreu na sedačku. Toho využil samozřejmě Filípek a hned se vydal zjistit, co se to tady objevilo za hýbajícího se plyšáka.


„Tak povídej!“ vybídla Andrea svého manžela. „Víš jak, cestou domů jsem přemýšlel, co přivézt Filimu k narozeninám. Když jsem byl tak dlouho pryč, chtělo to něco úžasného. A pak jsem viděl ceduli útulku, to bylo jako znamení. Zrovna tam měli tohle opuštěné štěňátko, našli ji u popelnice. Copak jsem ji tam mohl nechat.“ hrál to Radek na city, a těžko říct, kdo měl na dvorku v tu chvíli ty pravé psí oči.


„Tohle není fér hra, víš to, že?“ pokárala ho Andrea. „A funguje?“ zeptal se uličnicky Radek. „Jistěže ne, ale jak se tak dívám, náš syn už se nového parťáka nejspíš nevzdá.“ hrála Andrea zase svoji hru. „Takže si ji můžeme nechat?“ začal se Radek pomalu Radovat.


„Venčíš ji ty, koupeš jí ty, a vychováš jí ty. A jak jí vlastně budeme říkat?“ rezignovala Andy, tomu chlupatému klubíčku se totiž nedalo odolat, takže ve skutečnosti se na Radka zlobila asi tak dvě vteřiny. „V útulku jí říkali Daisy a myslím, že se jí to líbí.“ nadnesl Radek. „Dejšííí.“ šišlal hned Filípek a mazlil se s fenečkou v náručí. A tak jí to jméno zůstalo.


Aktualizovaný RODOKMEN