Historie jednoho rodu

A do háje, že by se nám tu rýsovala nová upírská story ?

Jsem odhalena       Původně nebyl záměr upíry tahat do příběhu, ale tak nějak se stalo   ... Dlouho jsem přemýšlela, kam zařadit další díl, který nás zavede trochu do minulosti. Možná to není nejvhodnější místo z hlediska dramatičnosti, ale když už je to tak nakousnuté, tak to sem prostě šupnu

33. KAPITOLA - Karlova cesta

O pár let dříve někde jinde…
Karel vystoupil z taxíku před potemnělou vilou, spíš malým zámkem. Řidiči se tohle místo moc nezamlouvalo, takže se rozjel pryč, ani se pořádně nedovřely dveře. Karel tu nebyl poprvé, takže už si na podobné úprky zvyknul. Jakmile auto zmizelo z příjezdové cesty, vydal se ke vstupním dveřím.


Dům jako by na jeho příchod čekal, dveře se před ním samy rozletěly dokořán a zvaly ho dál.


Vešel dovnitř a přemýšlel, kde by v tuto chvíli asi mohl najít majitele. Nemusel si lámat hlavu dlouho, jen co došel na konec vstupní haly, objevil se před ním černý oblak dýmu, ze kterého se zhmotnil bledý muž.


Možná by ho to mělo zarazit, tohle přece nebylo normální. Karel sám nevěděl proč, ale jemu to přišlo přirozené. „Tak jak jsi dopadl?“ zeptal se ho muž se zvědavostí v hlase.


„Všichni si myslí, že jsem odjel cestovat po světě a psát články jako zahraniční zpravodaj.“ odpověděl Karel. „A tvoje kontakty?“ vyzvídal dál pán domu. „Telefon jsem hodil do řeky, jak jste si přál.“ přitakal Karel. „Výborně!“ pochvaloval si starší muž.


„A co bude dál?“ zeptal se pro změnu Karel. „Výborná otázka, můj drahý. Teď, když tě už nic nepoutá k tvé rodině, je načase, aby ses stal součástí té mojí.“ usmál se na něj jeho hostitel. Nebyl jím nikdo jiný, než proslulý hrabě Vladislaus Straud.


V tom se znovu objevil ten černý oblak a hrabě se proměnil. Jeho vlasy zmizely, uši se protáhly a rysy ztvrdly. A ty oči! Ten pohled Karla děsil, přesto nikam neutekl. Nemohl. „A jak se stanu členem Vaší rodiny, pane?“ zeptal se nesměle svého společníka.


„Jednoduše spojíme svoji krev, chlapče.“ odvětil suše Vladislaus, chytil Karla pevně za ramena, přitáhl si ho k sobě a zakousl se mu do krku.


Karel se nebránil, i když by to asi bylo na místě. Trpělivě čekal a přitom cítil, jak mu s jeho krví z těla mizí i něco víc, nedokázal to však pojmenovat. Po chvíli se Vlad odtáhl, nastavil mu své zápěstí a přikázal mu: „Teď ty!“ Karel ani nevěděl, proč to dělá, ale zakousnul se Vladovi do ruky.


Pak už byl asi nějak mimo sebe. Probudil se až druhý den ráno ve své ložnici. Nikdy předtím v tomto pokoji sice nebyl, ale tak nějak mu přišlo samozřejmé, že je to jeho ložnice. Žádné věci si z domova nevzal. V nohách postele však našel hromádku úhledně složených šatů. Osprchoval se tedy a oblékl se. „Hm, elegantní.“ pomyslel si před zrcadlem.


Spal asi hodně dlouho, protože venku zapadalo slunce. Měl strašný hlad, až mu dobře nebylo, a tak sešel dolů do kuchyně. Vypadala neuvěřitelně zanedbaně, zpětně přemýšlel, že při svých předchozích návštěvách nikdy neviděl, že by Vladislaus něco jedl. V ledničce ale našel pár surovin, které se zdály celkem čerstvé, a tak se pustil do přípravy salátu.


Mezitím se setmělo úplně a domem se rozlehl zvuk varhan. Karel tedy nechal večeři zatím být a vydal se pozdravit svého mistra. Když si ho Vlad všimnul, přestal hrát. „Omlouvám se, nechtěl jsem vás vyrušit.“ couval zpět ze dveří. „Nic se neděje, chlapče!“ zastavil ho Vlad a pokynul mu k pohovce. „Tak jak se citíš?“ zeptal se ho, když se společně posadili. „No, abych pravdu řekl, trochu mě zlobí žaludek.“ přiznal Karel.


„Ukaž se mi!“ zkoumal ho Vladislaus ze všech stran. „Myslím, že by ses měl najíst, třeba se ti udělá lépe, drahý.“ poradil mu nakonec a pohladil ho po tváři. „Výborně, zdá se, že se to blíží.“ pomyslel si už jen pro sebe.


Karel se tedy vrátil do jídelny a naložil si misku salátu. Měl pocit, jako by nejedl týden, a tak se s chutí pustil do večeře.


Když dojedl, lépe mu nebylo. Hlad jako by se vůbec neutišil, naopak mu přišel ještě horší. Šel tedy do kuchyně, a naložil si další porci. Znovu se pustil do jídla, ale salát už se mu nejspíš zajedl. „Brr, to je pěkný hnus. Jsem fakt mizerný kuchař.“ otřepal se při dalším soustu.


Nevěděl, kolikrát si byl přes tu pachuť přidat, ten hlad ale nešel zahnat. Nakonec se mu z toho všeho udělalo opravdu zle. Vše, co do sebe za poslední dobu dostal, muselo ven.


I když to nebylo zrovna příjemné, sám se podivil, s jakou samozřejmostí si šel nabrat další porci. Hlad ho sužoval dál a nic lepšího ho nenapadalo. Bylo už po svítání, když spořádal další misku salátu, po které se mu žaludek svíral snad ještě větší bolestí.


A pak se to najednou stalo, měl pocit, jakoby se odlepil od země. Bolest sílila, prostupovala už celým tělem, až měl pocit, že pukne.


Když konečně to utrpení pominulo a Karel stál pevně nohama na zemi, připadal si jiný, i když nevěděl proč.


Jeho myšlení bylo v tu chvíli zastřené, takže si neuvědomoval, co se stalo. Věděl jen, že hlad byl konečně pryč a vystřídala ho nesnesitelná únava. Neměl ani tolik síly, aby se vybelhal do své ložnice. Vešel tedy do teď již prázdného salonu a složil se na nejbližší pohovku.


Když se probudil, včerejší noc mu připadala jako sen. Měl sucho v krku. Takovou žízeň ještě nezažil. V tu chvíli mu začalo docházet, jak podivně se včera cítil. Promítal si události posledních dnů a začal si vše dávat dohromady. Podezření, které ho pojal, ho děsilo. Ale byl novinář, ten potřebuje fakta. Svého pána nikde neslyšel, a tak se proplížil k počítači a začal hledat.


Po přečtení několika článků jeho podezření sílilo. Bál se pravdy, ale musel si svou domněnku ověřit. Vrátil se tedy do přízemí k jednomu z mála zrcadel a se zavřenýma očima k němu přistoupil. Když oči otevřel, nikoho v jeho skle neviděl.


Poslední kolečko zapadlo. Kousnutí do krku, hlad, jako by už nikdy neměl jíst, ta žízeň a teď se ztratil jeho odraz. „Vždyť ze mě je upír.“ postěžoval si zoufale prázdnému rámu před sebou. „Jistěže, drahý. Doufal jsem, že ti to dojde dřív.“ ozvalo se mu přímo za zády.


Karel se otočil a pohlédl na Vlada. Po těch několika dnech malátnosti konečně cítil, že může volně myslet. „Jak jsi jen mohl! Kdo sakra jsi, abys rozhodoval o mém životě? Abys mi ho sebral?!?“ křičel na něj nepříčetně.


Vlad se jen uchechtl. „Vidím, že můj vliv na tebe tvou proměnou poněkud ochabl. To musíme napravit.“ prohlásil, načež pozvedl ruce a něco mumlal. Karel se znovu začal topit v mlze.


Když skončil, zeptal se své oběti: „Kdo jsi?“ - „Jsem přece tvůj syn Johan, otče.“ automaticky odpověděl stále trochu zmatený Karel. „Jistě synu! A nyní je čas uhasit tvou žízeň.“ usmál se spokojeně Vlad.


Vydali se spolu přímo do srdce Zapomenuté Lhoty. „Naštěstí pro nás se stále najde dost bláznů, které naše městečko přitahuje. Lidé jsou tak zvědaví, že ani zdravý rozum je neodradí, aby se tomuto místu raději vyhnuli.“ vysvětloval mu Vlad. „Vidíš, stačila chvíle a už se tu potuluje turistka toužící po dobrodružství. Je tvoje, synu.“ ukázal mu vzápětí na ženu, která se blížila k náměstí.


Johan se zvedl a ženu oslovil: „Mohu vám nějak pomoci?“ zeptal se vlídným hlasem. Tak nějak věděl, co má dělat, aby na ni zapůsobil. Vyzařoval takový šarm, že se ho žena nebála a přišla k němu blíž. Za chvíli už mu doslova zobala z ruky. Věděl, že nastal čas, přistoupil blíž a naklonil se k jejímu krku. Vlad netrpělivě čekal, až se poprvé napije. Ta vůně byla lákavá, Johan věděl, že její krev uhasí tu strašnou žízeň, ale nedokázal se zakousnout. „Utíkejte, co můžete.“ pošeptal jí místo toho do ucha, ani nechápal proč.


Žena ho poslechla, otočila se na podpatku a prchala, co mohla. Kdyby Vlad chtěl, nikdy by mu neutekla. Byl ale natolik zaskočen, že ji nechal být. Místo toho se pustil do svého nového syna. „Co to sakra mělo znamenat? Tolik jsem doufal, že jsem si vybral správného nástupce, a ty mne takto zklameš?!“ cedil Vlad mezi zuby. „Já, já,… nevím…“ bránil se Johan. Oprávněně, opravdu nevěděl, co ho to popadlo.


„Já, otče…mám pocit, že jsem… že jsem vegetarián.“ vylovil Johan odněkud z podvědomí tuhle domněnku. „Hm, to by to nejspíš vysvětlovalo.“ zamyslel se Vladislaus. Byla to trochu komplikace, ale on mladého upíra potřeboval pro svůj plán. „Nic se neděje, drahý. Doplníme zásoby plazmy.“ prohlásil již klidněji, i když stále bez původního nadšení.


Společně se tedy vrátili do jejich sídla, aby konečně uhasili žízeň nového upíra.

Nedávná minulost
Když se Johan vrátil z Windenburgu, opět se vrátil ke své barvě vlasů. Nechal si jen strniště, připadalo mu, že díky němu vypadá konečně aspoň trochu dospěle. Otec byl spokojený, co chvíle mu na zápraží zabloudila čerstvá svačinka z Windenburgu. Naposledy ten zelenovlasý pankáč, div si necvrknul, když se před ním Vlad zjevil. Ihned mu ale upravil paměť. Nebylo žádoucí, aby si lidé pamatovali, že tu opravdu potkali upíry.


Pak už se konečně mohl zakousnout a napít se té lahodné horké krve. Absolutně nechápal, jak se jeho syn, kterého on sám stvořil, může nad něčím tak omamným a posilujícím ošklíbat. Jeho by plazma už uspokojit nedokázala, proto jí pohrdal.


Pil tak dlouho, aby se co nejvíce nasytil, ale zároveň aby toho muže nezabil. Takový skandál si nemohl dovolit. V Zapomenuté Lhotě nikdo zmizet nemohl, to věděli i ostatní upíři, kteří si ale pro své jídlo raději vyráželi do světa. Zážitku-chtiví turisté byli vyhrazeni především Vladovi, pokud on sám nedovolil krmit se ostatním. Když skončil, mladík odpadl. „Zítra si budeš myslet, že máš jen kocovinu.“ ušklíbl se Vlad a šel najít Johana, aby toho člověka uklidil z jejich pozemku.

Wow, to je teda něco vůbec jsem nečekala, že se příběh stočí tímto směrem, ale líbí se mi to, sama totiž s upíry apod. nehraju, ale tady je to tak hezky popsané, dostalo mě to je to napínavé!

Teda Vladislause bych nechtěla potkat v jeho upíří podobě v temné uličce jinak nechápu proč byl na začátku Karel tak poslušný vůči Vladislausovi, to ho očaroval? Jinak jsem zvědavá, jak to bude pokračovat doufám, že si Karel brzy vzpomene na všechno

Ano, ano, očaroval... Dlouho to bylo jen mírně naznačováno, že Karel něco chtěl, ale nemohl udělat.. Až po proměně Vlad zmiňuje, že ten vliv nějak ochabnul, a tak ho znovu oblbne a teď už důkladněji

Hello, já původně taky ne, Anja s Karlem sice měla otěhotnět, ale měli být od sebe z jiného důvodu. Jenže jak neměli trvalý vztah, tak mi MCCC mod oženil Karla s Vladislausem. V první chvíli jsem to manželství chtěla okamžitě zrušit, ale pak jsem se rozhodla toho využít

Ježkovy zraky, být upír a ještě navíc gay, to je opravdu životní problém

Pamatuji si, že jsem tvůj osud rodinky četla ještě na zeleném a pak nějak jsem pozapomněla. Pokusím se, co nejrychleji dohnat resty.

Ludmilo, tak v tom se ta hra netají, že jde s dobou, a sami tvůrci do hry vložili páry stejného pohlaví. A na to, kým je, si Vlad za ta staletí už zvyknul
Janiko, budu ráda, snad tě to aspoň trochu zaujme, a neboj, času bude dost, dochází mi zásoby a na hraní není teď moc času

Ale jeden díl mám ještě nachystaný, tak vám ho sem šupnu.

34. KAPITOLA - Výzva

Všichni tři chvíli stáli mlčky na verandě a měřili se pohledem. Andrea s Anjou v tenhle výsledek sice doufaly, ale že se opravdu setkají s Karlem v tváří tvář, tomu úplně nevěřily. Jako první promluvila Andrea. „Nazdar Kájo, fajn vlasy, teď už mi doufám nebudeš tvrdit, že nejsi můj bratranec.“ mhouřila na něj oči.


„Podívejte, to s těmi vlasy je divná náhoda, ale vás dvě vidím podruhé v životě, takže vážně netuším, o čem to mluvíte.“ odvětil Johan. „To však není důležité, vůbec tu nemáte být, dával jsem si pozor, abych sem netahal nikoho z vaší party. Tohle není bezpečné místo, měly byste jít.“ snažil se je přimět k odchodu.


Ony si však byly jisté, že se nemýlí a nemohly se vzdát. Musely tomu přijít na kloub. To už se ozvala i Anja. „Kájo, já vím, že jsme spolu pořádně ani nechodili, ale to si mě vážně nepamatuješ?“ obrátila se na něj.


„Do toho večera ve Windenburgu jsem vás neviděl.“ odpověděl jí Johan. „Proboha Andy, jak je tohle možné?“ zeptala se Anja zoufale své společnice. „Já nevím, možná nějaká nehoda, při které přišel o paměť.“ pokrčila rameny Andrea. Johan vše sledoval a nechápal, o čem mluví. Věděl jen, že je musí dostat co nejdříve pryč.


V tom se v Anji probudil ten kousek bojovníka, který se obvykle někde schovával. Ten bojovník, co se nevzdal své mámy, se rozhodl, že musí něco udělat. Sama nevěděla, co jí to popadlo, ale najednou se Karlovi vrhla kolem krku a políbila ho. Andrea tuhle odvážnou Anju moc ráda zase viděla.


Když se Anja odtáhla, viděla v Karlových očích něco, co tam před chvíli nebylo. Díval se na ni pořád zmateně, ale už ne jako na cizího člověka. „Anjo, proboha, kde se tu bereš?“ vydechl najednou. „Přišla jsem si pro tebe.“ špitla Anja. „Tak rád tě vidím.“ pohladil ji něžně po tváři.


Vzápětí mu však došlo, kde jsou a čím je on. „Anjo, Andy, proboha… musíte odsud okamžitě vypadnout!“ začal na ně opět naléhat. „Vypadneme odsud rády, ale ty musíš jít s námi. Přece nemyslíš, že tě tu jen tak necháme.“ chytla ho Anja za ruce a zadívala se mu do očí. „To si piš, děvenko, že ho tu necháte.“ ozval se za jejími zády nepříjemný hlas.


Karel byl stále trochu zmatený z náhlého přívalu vzpomínek, takže ani on si nevšiml příchodu svého otce. I když teď už věděl, že to vlastně jeho otec není. Jeho smysly měly být trénované, přesto nestihl reagovat včas. Vlad přiskočil k Anji a ve vteřině se jí zakousnul do krku. Jeho vliv na Karla ještě úplně nepominul, a ten se tak nedokázal pohnout, i když chtěl. Ani Andrea nevěděla, co dělat.


Když Vlad skončil, Anja byla úplně vyčerpaná. Okamžitě upadla do bezvědomí a sesunula se k jeho nohám.


Pohled na Anjino bezvládné tělo však bylo poslední kapkou pro pouto, které tolik let drželo Karla ve Vladově nadvládě. „Ty odporná nestvůro, tak tohle jsi přehnal, rozumíš?“ pustil se do něj. „Ale, ale, panáček zapomněl, že jsme ze stejného těsta.“ posmíval mu Vlad. Andrea se zatím snažila poznat, jestli Anja vůbec dýchá.


„Grr, a teď si jako zákusek dám tuhle druhou krasavici.“ zubil se dál Vlad a jeho pohled se obrátil právě k Andreji. „To už nedovolím.“ zakřičel Karel a najednou se zahalil do černé mlhy.


Andreji se hnaly slzy do očí, Vlad už si vyhlížel místečko, kam by se tak mohl zakousnout, když se před ním objevil trochu jiný Karel – temnější, děsivější a cenící zuby. „Máš pravdu, jsme ze stejného těsta, takže tohle si vyřídíme mezi sebou. Vyzývám tě na souboj!“ zavrčel na svého „otce“.


Tohle bylo mezi upíry jako zaklínadlo, takže Vlad musel svačinku na malou chvíli odložit. Byl upírem několik století, tenhle žabák proti němu neměl šanci, vyřídí to s ním raz dva. Přesunuli se tedy na nádvoří a postavili se proti sobě. Boj mohl začít.


Andrea se odvážila seběhnout ze schodů a jejich bitku s obavami sledovala. Většinu času ti dva kolem sebe šířili hustou černou mlhu, ale pokud už se objevili, bylo evidentní, že hrabě má navrch.  


Souboj trval několik nekonečných minut, Andreji se honily hlavou katastrofické scénáře, co s ní a s Anjou bude. Měla nepříjemný pocit, že v jejich případě to neskončí jen probuzením na lavičce s vygumovanou pamětí. Najednou se ale mlha rozplynula a oba upíři vyletěli vzhůru. A světe div se, byl to Karel, kdo zasadil poslední a rozhodující úder.


Chvíli na to už padnul Vlad na kolena přímo Andreji k nohám a Karel se snášel k zemi jako vítěz. Vladislaus Straud byl poražen mladým upírem.


Jenže Vlad svoji porážku odmítal přijmout. Jen co se postavil, chtěl si svoji zlost vybít právě na přihlížející Andreji. Ta však byla pohotová, z kapsy vylovila prototyp paprsku, který si vypůjčila v práci a namířila ho proti Vladovi.


Z toho se tak v okamžiku stala neforemná ledová socha. „Dobrá práce, sestřenko.“ pochválil jí Karel. „Ale nemohla jsi to vytáhnout dřív?“ zeptal se jí vyčerpaně. „Promiň, zapomněla jsem na něj, a navíc jsem si nebyla jistá, jestli to bude vůbec fungovat. No, nejspíš to funguje. “ usmála se na něj Andy.


„Ale však jsi mu nakopal zadek, ne?“ složila mu poklonu Andrea. „Přiznám se, že jsem se bála, že tě porazí.“ dodala vzápětí. „Já taky. Vlad má neuvěřitelně více zkušeností. Jenže mi nechával docela volnou ruku, jak trávit čas, a podcenil, jak rychle se učím. Navíc on sám těžil ze své pověsti, a pokud vím, tak se dobrých sto let s žádným upírem nepral.“ vysvětlil jí Kája tajemství svého úspěchu.


„Co se tady stalo?“ ozvalo se z povzdáli. „Proboha, Anja.“ vzpomněla si Andrea na svoji nebohou kamarádku. Okamžitě se otočila a běžela za ní. Anja se zatím pomalu sebrala na nohy a nevěřícně zírala na kuse ledu uprostřed nádvoří.


„Anjo, zlatíčko, jsi v pořádku?“ ujišťovala se hned. „Já… nevím.. snad ano.“ koktala Anja. „Úplně se třeseš!“ objala ji Andy starostlivě kolem ramen. „No, přijdu si taková… vysátá…“ přiznala znaveně Anja. „No, víš, to taky ve skutečnosti jsi.“ připomněla jí opatrně Andrea.


To už se k nim přidal i Karel, který se mezitím proměnil zpět do své lidské podoby. „Anjo, díkybohu, jsi v pořádku!“ konstatoval, když viděl, že je na nohou. „Upřímně se tak necitím.“ pronesla nešťastně Anja. „Neboj, chvíli budeš mít pěknou kocovinu, ale pak bude zase líp.“ slíbil jí Karel.


„Teď se ale opravdu musíte sebrat a zmizet odsud, než se Vlad zase rozpustí.“ promluvil k oběma přísným hlasem. „Jak my? Snad půjdeš s námi, ne?“ podivila se Anja. „Ach, Anjo, copak to nechápeš, kdo teď jsem? Nemůžu s vámi!“ povzdechl si Karel.


„To tedy musíš!“ prohlásila rozhodně Anja, které se vrátilo předchozí odhodlání. „Se mnou nebudete v bezpečí.“ oponoval jí Karel. „Já vím, že ty nám neublížíš, ale on ublíží tobě, pokud tu zůstaneš. Jestli nepůjdeš s námi, tak tu zůstanu s tebou.“ stála si za svým Anja.


„Kájo, já bych se s ní nehádala, když si Anja něco umane, nic ji nezastaví.“ vložila se do toho Andy. „Fajn, vzdávám se. Minimálně vás doprovodím domů, aspoň budu mít jistotu, že se vrátíte v pořádku.“ rezignoval Karel. „Tak super, jedeme domů!“ zaradovala se Andrea.


„Hele, Andys, tady máš číslo na jednoho taxikáře, když se budeš snažit, měla bys ho ukecat, aby sem dojel. Moc se jim sem totiž nechce, ale tenhle je osvědčený. My dva ještě musíme něco zařídit, tak tu na nás počkej a kdyžtak použij tu svoji hračičku.“ vydal Karel instrukce. Pak lapnul Anju za ruku a odtáhl ji skrytou pěšinkou někam za dům. Po chvíli došli k podivně světélkujícímu stromu.


„To je plazmovník. Myslíš, že bys ho dokázala vypěstovat i doma?“ zeptal se Karel. „Anja přistoupila blíž a strom si zkoumavě prohlížela. „Předpokládám, že to fialové jsou plody, z těch by se dala získat semena, ale jestli to k něčemu bude, to nevím.“ přemýšlela nahlas.


„Kdyby se ti to povedlo, nebylo by to na škodu.“ prohlásil Karel. Anja tedy utrhla několik zvláštních plodů a pro jistotu si udělala i nějaké řízky. „Pokusím se, ale vážně nevím, jak se tohle pěstuje.“ zapochybovala, že s pěstováním uspěje. „Myslím, že vím, kde bychom našli nějakou pomoc.“ zamyslel se Karel. Společně se tedy vydali do domu. „Vlad tu má hodně knih a v některé byl i návod k pěstování.“ ukázal jí ke knihovně.


Karel se chvíli přehraboval v poličkách a sem tam nějaký kousek vytáhl. „Jo, to bude ono!... Tohle by se taky mohlo hodit… Tato by taky mohla být užitečná.“ mumlal si při tom. „No, a ještě tuhle!“ prohlásil, když vytahoval poslední z nich zrovna ve chvíli, kdy se zvenku ozval klakson.


Anja cestou domů navrhla Andrei, aby se u ní stavila na kávu, ale ta odmítla, že o ni určitě už bude mít Radek strach. Nechala se tedy vyhodit doma. Anja s Karlem pak pokračovali do Windenburgu. Když se ocitli před jejím domem, Karel si ho se zájmem prohlížel. „Pamatuju, jak jsem nedávno tenhle domek sledoval.“ zamyslel se.


V tom si vzpomněl na jeden detail. „Anjo, proboha, vždyť ty máš dítě! A to si sem taháš upíra?“ vyjekl najednou. „Myslím, že bychom si měli konečně promluvit. Nesedneme si na to?“ navrhla mu Anja.

Jéé, to je kapitol Už vím, co budu dělat o víkendu! :)

Edit: Nooo, tak jsem to přelouskala už teď :D. Je to moc zajímavý příběh, hlavně Andrejka mě zaujala. Má sexy manžela

To jsem ani netušila, že upíři mezi sebou můžou takhle bojovat, to jsou zajímavé záběry ! A jsem moc zvědavá, jestli Vlad roztaje a jak bude reagovat na nevyžádanou kryoterapii A co teprve Karel, že mu stačil jeden vášnivý polibek na oživení paměti ! Doufám, že z Anji se nestane upírka a že se Karel z upírství nějak vyléčí !

Kolikokoli, tak to bych mu měla dát víc prostoru, co? Ona Andrea má být hlavní postavou, ale ten osud Anji mi prostě nedal, abych ji nechala stranou... A děkuji, jsem ráda, jestli se příběh líbí

Ludmilo, i když představu mám, napsaného teď už není nic, tak jsem sama zvědavá, jak to dopadne

To je teda něco, bylo to pěkně napínavé jsem moc zvědavá, jak to bude dál

Máš to moc napínavé už se těším na Karlovu reakci na to, že má dceru A taky jsem zvědavá, jestli se Karel z upírství vyléčí nebo jestli bude žít navždy. Jinak Andree to moc sluší s rozpuštěnými vlasy

Jé, děkuji, tak to jsem moc ráda, že ta zápletka aspoň trochu vyšla  Uvidíme, jak se to vyvine    ale včera jsem se dostala aspoň večer k hraní, tak snad z toho nějaké fotky vyjdou a podle výkonu herců se rozhodne, co bude dál

Tak jsem se na to teď dva večery vrhla  No, proklínala jsem se, kolik jsem k tomu napráskala fotek (asi 384 ks na dva díly)   Takže to byl trochu očistec vybrat, ale snad se aspoň trochu povedlo.

35. KAPITOLA - Vysvětlení

Radek věděl, že se Andrea vydala s Anjou na „záchrannou misi“. I když ani on nevěřil, že by Zapomenutá Lhota byla víc než jen lákadlem na turisty, nedal mu jejich výlet spát. Seděl tedy dlouho do noci v obýváku a sledoval filmy.


Jejich děj ale příliš nevnímal, pořád přemýšlel, co si jeho praštěná žena zase umanula. Doufal, že se jim nic nestane. „Sakra, neměl jsem přece jen jet s nimi.“ pomyslel si zoufale, když dlouho nepřicházela od Andrey žádná zpráva.


Měl však za sebou náročný den a opět se úspěšně ujistil, že žádní upíři neexistují. Takže když Andrea nad ránem dorazila domů, našla ho podřimujícího na gauči.


Přisedla si k němu, pohladila ho po vlasech a chtěla ho jen přikrýt a nechat spát dál. Radek se však probral a za chvíli už se zvedal a přisedl si k ní. „Konečně jsi doma.“ oddychnul si. „Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit.“ omlouvala se Andrea.


„V pohodě, já jsem rád. Tak povídej, jak jste dopadly?“ ptal se hned zvědavě. „No, tak tomu asi neuvěříš.“ povzdechla si. Vylíčila mu všechno, co se ten večer a tu noc událo. Radek jen nevěřícně valil oči a kroutil hlavou. „Miláčku, kdybych to neviděla na vlastní oči, nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale oni opravdu existují.“


„No, páni.“ žasnul Radek, když skončila. „A Karel je jeden z nich?“ zeptal se s obavou v hlase. „Jo, ale pro nás je nejspíš neškodný – i jako upír zůstal vegetarián, takže jeho odpor ke krvi je silnější než touha se jí napít.“ vysvětlila mu Andy.


„To ale nic nemění na tom, že už si asi nikdy nepřijdu tak v bezpečí, jako dřív, víš?“ zazoufala si. Radek ji chytil za ruce a zkusil ji povzbudit. „Andy, neboj, já si vás ohlídám. A není asi špatné mít jednoho na naší straně.“ utěšoval ji. „Nechceš si jít raději lehnout?“ zeptal se ještě starostlivě.


„Víš, že ani ne.“ odmítla Andrea. „Myslím, že bych neusnula, i když teda vyřízená jsem fest.“ protáhla se. Zmožená byla, jak kdyby se s Vladem musela prát sama. „Tak ukaž, namasíruju ti aspoň záda.“ navrhl jí Radek. To nemohla odmítnout. „Tak co, lepší?“ zeptal se za chvíli. „Mnohem!“ libovala si Andrea.


„A teda jestli pořád nechceš spát, myslím, že bych věděl, jak se trochu odreagovat.“ řekl, když s masáží skončil, a šibalsky povytáhl jedno obočí. Víc dodávat nemusel, Andrea souhlasila, že „TO“ bude nejlepší lék na setkání s upírem.


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Anja v rychlosti propustila chůvu domů – nabízela jí, že už tu má zůstat do rána, ale ta když viděla, že má společnost, raději vyklidila pole. A to ani netušila, že má čest s upírem. Když si přisedla ke Karlovi na lavičku na verandě, ten už měl téměř jasno. „Takže, ta holčička, co jsem tu viděl, je opravdu tvá dcera?“ zeptal se, aby si domněnku potvrdil.


„Ano, ale měl bys vědět…“ začala Anja, ale v tom ji Karel skočil do řeči. „Proboha, přišlas o rozum, ty jsi mě sem přivedla, když máš doma malé dítě? Víš, jak je to nebezpečné, teď už tu nemůžu v žádném případě zůstat.“ rozčiloval se, ne jak upír, ale jako čertík z krabičky.


Anja, která to původně chtěla hned vybalit, teď najednou nevěděla, co si myslet. „Proč bys tu kristovanoho nemohla zůstat. Já nevěřím, že bys nám ublížil.“ čílila se pro změnu zase ona. „Anjo, nejde přece o mě, ale o Vlada. Myslíš, že si ten dnešek nechá líbit? To si piš, že se bude chtít pomstít.“ supěl dál Karel.


„Prostě tu nemůžu zůstat. Musím co nejdřív zpět a vyřešit to. Když se vrátím, třeba ho přesvědčím, aby mě potrestal, a tebe, Andreu i vaše rodiny nechal na pokoji.“ vedl si stále svou. „Změnil bys názor, kdybys věděl, že ta holčička je tvoje dcera?“ zeptala se ho Anja narovinu, když jí konečně zase pustil ke slovu. Karel oněměl.




Vzápětí vyskočil na nohy a pořád mlčky začal přecházet po verandě tam a zpět. Anja ho chvíli nechala vstřebávat, než se odvážila zeptat „Jsi v pořádku?“.


„V pořádku? Já… jejda… já jsem jako vážně otec? Jakto? Vždyť…jsme používali,... Nebo snad ne?“ koktal a šokovaně zíral na Anju. „Používali, ale ne vždy funguje na sto procent.“ snažila se ho uklidnit Anja. „Podívej, k ničemu tě nenutím, tohle jsme neplánovali, takže jestli tu nechceš zůstat, nemusíš. My jsme zvyklé být samy. Jen jsem ale myslela, že bys to měl vědět.“ rezignovala Anja pomalu na vidinu šťastného konce.


„Anjo, co blázníš. Přece nemyslíš, že bych teď mohl odejít.“ řekl najednou Karel, který se konečně uklidnil. „Můžu ji vidět?“ zeptal se. „Ale jistě.“ přisvědčila Anja, které se najednou aspoň trochu ulevilo. „Spí nahoře, tak pojď!“ vyzvala ho. Karel ji ještě na chvíli zadržel a pohladil ji jen tak po tváři. Nic ani říkat nemusel.


Za okamžik už potichu vešli do dětského pokoje. Karel se opatrně posadil na kraj postýlky a prohlížel si rozkošnou holčičku, která tu tak spokojeně spinkala. „Je nádherná.“ prohlásil obdivně. „Jak se vlastně jmenuje?“ uvědomil si najednou, že je otcem a ani nezná jméno své dcery. „Isabela, ale říkáme jí většinou Bela.“ odpověděla mu Anja. „Krásné jméno pro krásnou holčičku.“ mrknul na ni Karel.


Karel se na malou nemohl vynadívat. Anja ho nechala, jak dlouho potřeboval, aby si na tu myšlenku otcovství trochu zvyknul. Po chvíli se ale neubránila zívnutí. „Měla by sis jít lehnout.“ doporučil jí Karel. „To nemá smysl, stejně bych neusnula.“ zavrtěla hlavou Anja. „Ale půjdu si dát kafe.“ navrhla. Karel neodolal, a dal Bele pusu na čelíčko, a pak Anju doprovodil.


Anja si uvařila pořádný hrnek kávy a posadila se na linku. Karel aktuálně lidskému jídlu a pití příliš neholdoval, tak si k ní prostě jen tak přisedl. „Anjo, mě tak mrzí, že jsi na to zůstala sama.“ omlouval se jí. „Já na to tak úplně sama nebyla.“ přiznala mu.


V tom Karel seskočil, jakoby ho píchlo. „Jasně, to mě mělo napadnout, že tak krásná holka si brzo někoho najde. Jsi vdaná, co?“ plácnul se do čela. „Ne, nikoho nemám, ani jsem neměla.“ vyvrátila mu hned Anja. „To je trochu sloužitěujšíííuuuááá.“ zívla znovu. Bylo vidět, že se sotva drží na nohou. „Pojď, musíš si lehnout. Pokud opravdu nebudeš spát, můžeš mi vše vyprávět.“ vzal si Karel starostlivě její tvář do dlaní.


Nahoru do ložnice ji raději odnesl. Moc dobře věděl, kolik síly vezme takové upíří vysátí. I on několikrát posloužil Vladovi jako zdroj potravy, než se sám stal upírem. Společně se uvelebili na posteli, Anja se mu schoulila v náručí a začala vyprávět…. „Počkej, ty jsi vážně oživila svoji mámu??“ nestačil se divit, když došla k této části svého životního příběhu. „Jo, oživila.“ potvrdila mu.


„Blbej nápad, vím. Ale tehdy jsem nedokázala být sama, ty jsi byl fuč, ségry měly svoje rodiny a Andreu jsem otravovala až až.“ vysvětlila a pokračovala. „Škoda, že neumíš vrátit čas. Měl jsem tu být s tebou, s vámi dvěma, já… “ povzdechl si Karel. „Tak tu buď teď. Bela by měla poznat otce, jestli o to stojíš, a taky je tu hromada dalších lidí, co tě postrádali a báli se o tebe.“ obrátila se na něj Anja.


„To víš, že stojím o to, seznámit se svou dcerou.“ potvrdil jí Karel. „Tak tu musíš vydržet aspoň do rána.“ usmála se na něj. „A teď povídej ty, jak ses tam vůbec dostal?“ vyzvala ho a opřela se zpátky o jeho hruď. „Můj předchůdce mě tam nalákal a já si říkal, že by to mohl být námět na zajímavý článek. Jenže ten týpek se vzápětí zapomněl s nějakou sexy slečinkou a omylem se upekl na sluníčku.“ začal vyprávět Karel, zatímco Anja zavřela oči a poslouchala.


„Takže když jsem se tam objevil, Vlad potřeboval novou loutku. Nejprve mě vysál a pak mě začal ovlivňovat mysl, abych si zařídil krytí s dlouhodobou pracovní cestou.“ pokračoval ve vyprávění. Krátce před svítáním mu však došlo, že Anja mu v náručí usnula.


Opatrně ji položil na postel a pozoroval ji. Tolik toho prožila. Nechápal, proč jí tehdy tak dlouho opomíjel. Trápilo ho, o co všechno za ty roky přišli, a vyčítal si, že nebyl silnější a nechal se tak snadno ovládnout. Připadal si vedle ní a s tou holčičkou spící ve vedlejším pokoji šťastný, jako snad nikdy. Jizva na jejím krku mu však připomínala, že nebezpečí zdaleka nepominulo.

Super, Radek :D
A Karel je stejně shady. Anja si zaslouží víc, si myslím :)

Radek vypadá na tom gauči fakt dobře, to je pravda toho jsi vytvořila ty nebo byl původně z města?

Jinak Anja už měla dost smůly (brzká smrt rodičů, stala se z ní svobodná matka a pak jí zase zemřela maminka...) moc bych jí přála, aby byla šťastná a s Karlem jí to moc sluší moc se mi líbí ty fotky na posteli

Jenom... zdá se mi to nebo jsi upravila Anje nos?

Radek je vytvořený hrou, tak je zajímavé vidět, že i takový simík zaujme. Je ale pravda, že když se mi tehdy objevil ve škole, tak byl hned jasnej kandidát

Lucisab, přesně tak - myslím, že nemusím tajit, že Anja ze všeho nejvíc touží po tom, aby její dcera měla normální rodinu. No, zatím to není ideální, ale snad se na ni usměje trocha štěstí A Anji jsem upravovala vždy jen účes, s tvarem obličeje jsem nic nedělala, teda aspoň myslím Ale v poslední době určitě ne, leda když vyrostla v teena, ale o tom pochybuju
Jsem ale ráda, že se fotky líbí, už jsem teda musela sáhnout po pozách, protože ve čtyřkách umějí simíci na posteli společně tak maximálně zalézt pod peřinu...

Tak se mi to asi zdálo, možná to udělaly ty brýle nebo nevím. Každopádně Anja je hodně zajímavá siminka (pořád si pamatuju na to když byla malá a do čeho jí tenkrát navlékla hra a ten tvůj komentář k tomu (už nevím, která ze sester to byla), že potkala u domu rodičů cizího chlapce

Jo, ta hra jí nikdy moc nepřála Dobře si to pamatuješ - byla to Sofia, Andrejina máma, když tam šla na návštěvu Ale nejvíc polekaná jsem tehdy byla já, v první chvíli mi totiž opravdu nedošlo, co za dítě se to tam potuluje Každopádně taky jsem si ji oblíbila, proto dostává tolik prostoru, i když je vlastně vedlejší postava

Moc hezké pózy, dodaly fotkám realističnost tenhle díl se mi moc líbil. Jen mě znepokojuje ta stopa po kousnutí na Anjině krku to jsem teda zvědavá, jak to bude pokračovat dál.

Pěkné pokračování, i ty pózy musím pochválit

Děkuji, s pózami jsem začal nedávno, a je to mor, už nejde přestat :-D Ale snažím se, aby hodně věcí bylo bez nich, aby to přece jen pořád bylo i té hře, ale někde už to prostě nešlo

36. KAPITOLA – Den poté

Anja toho tu noc moc nenaspala, ale kvůli dceři musela fungovat. Dala si rychlou sprchu, aby se aspoň trochu probrala, a Karla poslala čekat dolů, než probudí a obleče i Belu. Seděl tedy v obýváku, kam už vnikalo denní světlo. Nebylo mu to moc příjemné, ale vevnitř byl před přímým sluncem v bezpečí. Když se na schodech konečně objevila Anja s holčičkou v náručí, málem ani nedýchal.


Bela byla všímavé dítě, takže když ji maminka postavila na zem, hned se zeptala: „Mami, kdo je ten pán na našem gauši?“ – „Beluško, ten pán, to je tvůj tatínek.“ odpověděla jí Anja narovinu.


„No, to tedy nevím.“ mudrovala malá Bela. „Kdyby to byl můj tatínek, pšišel by za mnou přece džív.“ dodala neoblomně. „Zlatíčko, on dřív přijít nemohl, víš. Byl moooc daleko.“ snažila se ji obměkčit Anja. „A ploč mi teda neposlal aspoň oblázek?“ trvala na svém Bela. „Tak co kdyby ses ho zeptala sama.“ navrhla jí maminka.


Isabelka byla zvědavá jako malá opice. Vůbec se toho pána nebála, Joey i maminka ho domů pustili, takže ho brala za prověřeného. Vyškrábala se na gauč a změřila si ho pohledem. Anja si k nim přisedla, a to už malá spustila. „Tak povídej, pane, kde jsi teda byl, když jsem byla maličká?“ zeptala se ho přísně.


„Víš, kdybych mohl, přišel bych už dávno. Vlastně bych od maminky nikdy ani neodešel.“ začal Karel. „Ale unesl mě jeden moc zlý pán a začaroval mě, abych se nemohl vrátit domů. Ale tvoje statečná maminka mě našla, dala mi pusinku a vysvobodila mě.“ použil Karel upravenou verzi událostí, na které se s Anjou ráno domluvili.


„Je to plavda, mami?“ obrátila se Bela nedůvěřivě na Anju. „No, tatínek možná trochu přehání, ale tak nějak to bylo.“ zahrála to Anja na dcerku. „Hmm, tak to jsi zakletý plinc, a maminka plincezna, co tě zachránila. Ale požád nevím, jestli můžeš být můj tatínek.“ pochyboval dál Bela. Karel se zamyslel, jak jen tu malou potvůrku získat na svoji stranu.


„Zlatíčko, a jak poznáš, jestli to teda je tatínek?“ ptala se jí pobavená Anja. „S tatínkem pšece musí být leglace. A tenhle pán tu jen sedí a povídá. Že je plinc, to nestaší.“ podívala se na ni ta malá chytrolínka důležitě.


„Jestli si malá princeznička žádá legraci, bude legrace.“ zasmál se Karel. Řekl si hop nebo trop, vzal Isabelku do náručí a začal s ní dělat psí kusy. „Kam poletíme, kapitáne.“ zeptal se, když si jí hodil na ramena, aby mohli udělat letadlo. „Vyšokó, moooc vyšokóóó!“ křičela nadšená Bela přes celý obývák.


Když se vyblbli a přistáli bezpečně na zemi, Bela si založila ruce a důležitě se na Karla znovu podívala. „Tak já myšlím, že si tě jako tatínka nechám.“ pronesla nakonec. Anja s Karlem si mohli oddechnout, že tohle seznámení dopadlo na jedničku.


Ještě ten den odpoledne se u nich stavili Svobodovi. Radek dostal na starosti děti a psy, které měl vyvenčit na zahradě, aby si ti tři mohli v klidu promluvit o včerejšku.


Andrea si vyslechla, jak dopadlo seznámení Karla s dcerou a co plánují dál. „Takže zůstáváš?“ ptala se nadšeně Andrea, když skončili.  „Teď už nemůžu odejít.“ potvrdil jí Karel. „V těch knihách, co jsem donesl,… určitě v nich musí být něco, co nám nějak pomůže.“ přemýšlel nahlas.


„Jasně, že něco vymyslíte, ne? Vlad se sem snad nepřižene hned zítra?“ ujišťovala se Andy. „Ne, to ne, on nevyjde prakticky z domu, výjimečně se dostane do centra Lhoty, ale dřív nebo později si najde nového poskoka.“ odpověděl Karel. „Doufejme, že spíš později.“ dodala Anja.


„No, a než přijdeme na to, jak se vypořádat s Vladem, musím ještě vymyslet, jak existovat tady.“ povzdechl si Kája. „Nejhorší je, že přes den nemůže ven, Bela málem odvolala, že je její tatínek, když s ní odmítl jít na skluzavku.“ postěžovala si Anja.


„A to nechci domyslet, co udělá, až bude za pár týdnů slavit narozeniny a já budu muset trčet uvnitř.“ přidal se znovu Kája.  „Něco mě napadlo, nevím, jestli to bude fungovat, ale za pokus to stojí.“ zajiskřilo Andreji v očích.


„Anjo, máš ještě ten tvůj úžasný domácí opalovací krém?“ zeptala se. „Jistě, ale na upíry nefunguje.“ namítla Anja. „Zatím nefunguje.“ upřesnila Andy. „A ty vyskoč!“ vybídla Karla a začala lovit ve své kabelce. „Výborně, a teď udělej ááááá!“ přikázala mu. Karel poslechl a Andy si tak mohla vzít vzorek jeho DNA.


Poslední dva dny byly neuvěřitelně náročné – nejen fyzicky, ale i psychicky. Událo se toho, že by to vystačilo na měsíc. Když si večer užívali jedny z prvních společných rodinných chvilek, nemohla Anja uvěřit, že ještě před 24 hodinami byl pro ni tohle něco jako sen. Vidět ty dva, jak si spokojeně hrají, bylo jejím nejtajnějším přáním.


Tentokrát neměla Anja problém usnout. Pomohla tomu nejen prakticky probdělá minulá noc, která byla navíc nesmírně vyčerpávající, ale i intenzivní pocit štěstí, který už nějakou dobu nezažila. Nevěděla sice, jak na tom jsou oni dva s Karlem, ale stačilo jí, že Bela má tatínka. Když holky odpadly, Karel je dlouhé chvíle pozoroval a nemohl uvěřit, jak se mu za posledních pár hodin změnil život.


Mohl by se tu na ně dívat celou noc a neomrzelo by ho to. Ale chtěl Anji dopřát trochu víc pohodlí, aby si mohla pořádně odpočinout, a tak odnesl Belu do její postýlky. Když se vrátil, Anja se k němu přitulila. „Jak to vlastně bude s námi dvěma?“ zeptala se v polospánku. „A jak bys chtěla, aby to bylo?“ odpověděl jí Karel otázkou.


Anja se trochu probrala, a došlo jí, co z ní vypadlo. Nakonec uznala, že nemá smysl chodit kolem horké kaše a že nejlepší bude upřímnost. „Chtěla bych, aby to bylo tak, jako bys nikdy neodešel.“ přiznala se mu. „To bych si taky moc přál.“ usmál se na ni Karel a konečně se odvážil ji znovu políbit.

Ani se mi nezdá, že bys to s těmi pózami přeháněla. Příběh to pěkně oživí. Doufám, že dámy brzy Karlovi pomůžou aspoň trochu k běžnému životu a že se Vladův poskok do té doby neukáže

Ty pózy jsou úžasné jinak příběh se suprově vyvíjí a Belinka je prostě úžasná a nádherná rozumbrada moc se mi líbí, jak má založené ručičky jsem zvědavá, jak vyroste

Doufám, že Karel bude moci žít relativně normální život spolu s Anjou a malou a jsem zvědavá, jak rychle se tam zase objeví Vlad