Historie jednoho rodu

Ludmilo, doufám, že příběh mi chvíli vydrží, i když do Vánoc budu muset zabrat na svých šicích projektech. Těch pět kapitol se vztahuje pouze k odbočce do Strangerville Pak mám samozřejmě v plánu vrátit se k hlavním hrdinům, tedy především Filipovi, ale také jeho sestry by neměly zůstat úplně stranou. Aneb plánů na vývoj příběhu je hodně, tak jen najít ten čas

Tak to mi spadl šutrák ze srdce

To se ti to krásně rozjelo Fidgety! jen se divím, že mi unikl tvůj předchozí dílek ale máš to moc povedené Bele těhotenství moc sluší a Robert je tedy pořádný šťoural doufám, že si z té opuštěné laboratoře neodnese nějaké následky, které by pak musela žehlit Isabela moc se těším na další dílek i kompletní vývoj tvého příběhu

Jinak co se týče času ti rozumím já se snažím ze všech sil držet, abych vám sem něco přidala a nápadů mám milion jenže to by musel mít den aspoň 48 hodin s tím, že většinu bych měla volno

Ludmilo, to mě těší, a hlavně jestli nespadl na nohu, to by bolelo
Lucisab, děkuji za pochvalu, a za pochopení, je to přesně jak říkáš. Teď jsem simíky od poslední soutěže nezapla (a s hrůzou zjišťuji, že je to už déle než měsíc ). A bude možná hůř, protože manžel už tu týdny pokukuje po hře ANNO 1800, ale neodvážil se jí koupit. Tak jí dnes dostane k výročí (sice to není ze dřeva, nebo čeho by to mělo být, ale což, máme 21.století   ). Takže se tu asi budeme prát o počítač

Takže raději hned přidám pokračování, ať se o Roberta nemusím bát. Původně mělo skončit o pár fotek dřív, ale pak mi to přišlo krátké, takže tentokrát vás trochu budu šetřit

77. KAPITOLA – Karty ven

Na studené zemi ležel Robert několik dlouhých hodin. Teprve druhý den ráno nabyl znovu vědomí. Když se mu podařilo vyškrábat na nohy, stále to nebyl on. V danou chvíli by dokonale zapadl mezi podivné obyvatele Strangerville. Naštěstí ale nebyl vystaven zdaleka takové náloži, jako místní nešťastníci.


Nějaký instinkt ho navzdory jeho pomatenému stavu dovedl zpět na povrch, a venku na vzduchu pak celkem rychle „vystřízlivěl“. Pořád si připadal si jako po nějaké divoké pařbě, ale naplno už ovládal své tělo, a hlavně mozek. „U morové rány, co jsem to provedl?“ zeptal se nešťastně sám sebe, když se rozhlížel kolem sebe. Něco se tu změnilo. Vlastně všechno! Nebe dostalo zvláštní nádech, vzduchem poletovaly ony podivné částice a ty zvláštní květiny jakoby ožívaly. Nemusel být zrovna lumen, aby si dal dohromady, že tahle změna souvisí s jeho vniknutím do laboratoře. „Proboha, Bela!“ vyděsil, když jeho pohled padl na jejich dům.


Snad se nenakazila? Jak jí jen mohl tak hloupě ohrozit? A co teprve jejich nenarozené dítě? Proč ho nemohla poslechnout a odjet k rodičům? Všechno se mu zběsile honilo hlavou, a už už se chtěl rozeběhnout k jejich malému domku, když ho někdo okřikl. „Hej, vy!“ ozvalo se kousek od něj. „Já?“ ujistil se, že oslovení bylo adresováno jemu a ne dáme s růžovými vlasy, která zrovna procházela za jeho zády. „Co si tím tady chcete jako dokázat! Myslíte, že tím někomu jako prospějete?“ zpražila ho uniformovaná žena, když k němu přistoupila blíže.


„Nevím, o čem mluvíte.“ hrál si Robert na neviňátko. „Jen se nedělejte, všichni tu nemluví o ničem jiném, než že se tu pořád na něco vyptáváte.“ konfrontovala ho. „Jistě, jsme tu noví, tak se zajímám o město, a o zvěsti, které tu kolují. To je přece logické, že chci vědět něco o místě, kde jsme s manželkou rozhodli žít. Ale nechápu, co bych si měl pár nevinnými otázkami dokazovat.“ hrál dál svoji nacvičenou hru. „Je čas shodit masku, fešáku. Snad si nemyslíte, že ty kamery v laboratoři nikdo nesleduje.“ odkryla karty žena.


Pak se rozhlédla, zda jsou všichni z doslechu. Růžovka, která se na první pohled zdála jejich rozhovorem zaujata, nakonec vyklidila pole. Vzduch byl čistý. „Dostal jste se daleko, ale pokud na to chcete přijít, dělejte to proboha pořádně, a sežeňte si patřičné vybavení.“ změnila tón. Na to Robertovi spadla čelist.  „Nemám moc času, ale jste první nadějný adept, co to může dotáhnout do konce. Jestli ale chcete jít dál, potřebujete ochranný oblek, to je vám jasný, ne? Ten vám sehnat nemohu, ale zkusím vám opatřit trochu času. Ty záznamy se prostě ztratí. A příště dejte vědět předem, ať u kamer sedí moji lidi, tentokrát to bylo jen se štěstím.“ nabídla mu svoji pomoc.


„Cože? Vy mě neseberete? Nepoštvete na mě komando? Vy to nechcete to ututlat?“ divil se dál Robert. „Jistěže to armáda chce tutlat a nechat to město tady dožít po svém. Už jen to, že jste se sem nastěhoval bylo divné. Ti nahoře se hodně snaží, aby to pro okolní svět bylo nejméně atraktivní místo k žití. Ale ne všem je osud těch lidí tady lhostejný.“ vysvětlila mu. „Tady, pro začátek si vemte tento detektor, ať to s vámi někde zase nešvihne.“ nabídla mu přístroj, který vylovila z kapsy. „Páni, děkuji.“ chtěl říct Robert, ale když zvedl oči od nového pomocníka, žena už byla na konci ulice.


„Do háje, Bela!“ vzpomněl si najednou na strach, který ho ještě před chvílí ovládal. Okamžitě se rozeběhl ke dveřím domu, a vtrhl dovnitř. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, kde lítáš celou noc? Venku metají blesky, ráno se tady objeví tohle divné počasí, a po tobě nejsou stopy, mobil nebereš! Víš, jak jsem se bála??“ pustila se do něj Isabela. „Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi v pořádku!“ popadl jí Robert do náručí. „Nápodobně!“ zahuhňala přidušeně jeho žena.


„Proč mám tušení, že tohle souvisí s tvojí prací?“ pronesla pak už o něco klidněji, když ji pustil se svého sevření. „Protože souvisí.“ přiznal Robert. „A proto se teď pěkně sbalíš a pomažeš k vašim do Windenburgu. Bojím se, že dokud to nevyřeším, nebude tu bezpečno.“ nařídil jí tónem, který neměl připustit diskuzi. „Tak to ani náhodou!“ odmítla jeho myšlenku Bela. „Nehnu se odsud, dokud mi nevysvětlíš, co se tady děje! Doteď jsem tolerovala všechny ty tajnosti ohledné tvé práce. Ale když si jen tak na noc zmizíš bez ohlášení, tak prostě chci vysvětlení!“ pustila se do něj nanovo.


„Lásko, tohle jsme už řešili, někdy je lepší nevědět! Je to bezpečnější.“ povzdechl si Robert, už poněkud otrávěně. „Ne, miláčku, bývávalo! Ta doba skončila, od teď mi budeš říkat vše!“ trvala na svém umanutě Bela. „Opravdu? Stejně jako ty říkáš všechno mně?“ uhodil na ni on. „Co tím myslíš?“ nechápala chvíli. „Já nevím, nech mě přemýšlet. Co třeba, že tvůj otec žil mezi upíry? Nebo že tvoje babička záhadně vstala z mrtvých?“ vybalil to na ni bez obalu.


„Ty, ty, ty… To, to, to… Vždyť to jsou jen náměty na tátovy knihy.“ zopakovala nakonec zaskočená Bela jejich krycí verzi. Tak nějak již ale tušila, že zbytečně. „Byl bych špatný agent, kdybych tomu věřil, nemyslíš? Jenže prý jsem jeden z nejlepších, i když po dnešku o tom pravda poněkud pochybuji.“ potvrdil ji Rob. „Proč jsi mi neřekl, že to víš?“ zeptala se nešťastně jeho manželka. „Protože jsem si přál, abys mi věřila natolik, že mi to řekneš sama.“ odpověděl. „Promiň, měla jsem…“ špitla se vzlykem Bela.


„Vždyť ti vlastně věřím víc, než sobě… Ale bylo to nějak jednodušší,… Předstírat, že jsou to jen smyšlené příběhy pro knihu… Nejen vůči tobě nebo komukoli, ale… I pro mě samotnou to byl způsob, jak se s tou minulostí srovnat.“ pokračovala a po obličeji jí začaly stékat slzy. Brečící těhotná manželka obměkčila snadno i srdce drsného agenta. „Bel, vždyť já to chápu. Ale přesto jsi mi to mohla říct.“ pohladil ji Robert po tváři. Isabela jen tiše přikývla. „Ty jen tak neodjedeš, co?“ vrátil se k původnímu tématu a ona jen zavrtěla hlavou. „Fajn, tak chvilku vydrž, a já ti pak řeknu, co se tu děje. Snad tě aspoň přiměju nevystrčit nos z domu, ty moje tvrdá hlavičko.“ vybídl jí.


Robert provedl rychlou kontrolu ovzduší v jejich bytě. Koncentrace neznámých částic se zdála v normě. Isabela musela slíbit, že pokud zůstane ve Strangerville, i když on stále nesouhlasí, tak nebude chodit ven. A že pokud by se situace v jejich domě nebo okolí zhoršila, sbalí si svých pět švestek a zmizí odsud už bez dalších řečí. Po menším citovém vydírání na téma odpovědnosti ke zdraví jejich nenarozeného dítěte, mu Bela vše odkývala. V relativním klidu ji tak poté mohl seznámit se svojí misí i se svým dosavadním postupem.


Hned druhý den ráno se Robert vydal za Erwinem. Doufal, že by mu mladík i tentokrát mohl pomoci s opatřením toho správného ochranného obleku. „Ahoj Erwe, ty kluku ušatá… Eh, pardon, kde je Erwin?“ zarazil se, když si všiml, že za pultem nestojí jeho přítel, ale mladá žena. „Dobrej. Potřeboval si dnes něco zařídit, tak za něj zaskakuji. Jsem Lilly. Co vám mohu nabídnout?“ zeptala se zrzka. „Nezlobte se, ale raději bych to řešil přímo s Erwinem. Zná podrobněji moji situaci a jeden den to snad vydrží.“ odmítl ji. „Počkejte!“ zarazila ho Lilly a obezřetně se rozhlédla kolem.


„Vy jste ten Erwinův čmuchálek, že jo?“ obrátila se zpět k Robovi, když si ověřila, že vzduch je čistý. „Nevím, o čem mluvíte.“ mlžil. „Ale jasně, jste Robert, říkal mi o vás, že se možná stavíte.“ trvala na svém Lilly. „Heleďte, klidně můžete počkat na Erwa, ale může být pryč klidně týdny. Když po něčem jde, zapomene načas. Takže pokud změníte názor, jsem vám k dispozici.“ dodala ještě.
Při představě dalšího zdržení Robert rezignoval a zeptal se Lily na ochranný oblek. „Hmm, to je vyšší dívčí, na trhu jich moc není. Vlastně žádné. Ale možná vím, kdo by vám mohl pomoct.“ zamyslela se dívka.

Robertovo pátrání je čím dál tím zajímavější A jak se najednou vynořují sympatizující jedinci, kteří chtějí lepší život ve Strangerville

Moc povedené pokračování jsem moc ráda, že je Robert v pořádku, i když mi něco říká, že se ta nákaza u něj přeci jen ještě někdy projeví taky mě těší, že si všechno s Belou vyříkali už jsem moc zvědavá, jak bude jejich cesta ve Strangerville pokračovat

Přece toho hocha v tom nemůžu nechat samotného (A jako že fakt ne, jinak by to ani myslím nešlo dotáhnout do úspěšného konce, tahle mise  ).

78. KAPITOLA – Ke kořenům

„Dobrý den, vy jste Jewel Dooley, že?“ zeptal se Robert jednoho dne snědé ženy, která procházela po ulici. Byla to vědkyně, na kterou dostal tip od Lilly ohledně opatření ochranného obleku, který by mu umožnil vstup do další části laboratoře. „Prosím? A vy jste jako kdo?“ zeptala se překvapená žena, když k ní přistoupil blíže. „Jsem Robert Sinclair, a potřeboval bych s vámi mluvit.“ představil se Robert. „To bude nejspíš nějaký omyl.“ odpověděla se zdvořilým úsměvem, ale tónem, který dával najevo, že ona se s ním bavit nechce.


„Nemyslím si, minimálně vaše jmenovka tvrdí, že jste přesně ta, kterou hledám.“ nedal se odbýt. „A i kdyby, tak co? Nemyslím si, že bychom si my dva měli co říct.“ trvala na svém Jewel. „Tak byste mě možná mohla vyslechnout, třeba zjistíte, že se mýlíte.“ zkoušel ji přesvědčit Robert. „Protože já skutečně věřím, že byste mi mohla pomoct. Nejen mně, ale i více lidem, a stačila by jen maličkost.“ dodal. „Podívejte, já se starám o sebe, a vy byste měl dělat to samé.“ odpověděla neoblomně.


Pak se otočila na podpatku a pokračovala v cestě. To nebyl zrovna nejlepší začátek, pomyslel si Robert. Ale tahle žena byla jeho jedinou nadějí zjistit, k čemu sloužila tajná laboratoř na zdejší základně. Jedině tak mohl utnout to šílenství kolem a pomoci těm nešťastníkům, co se tu denně potáceli jak těla bez duší. Nemluvě o zajištění bezpečí pro jeho ženu a nenarozené dítě. „Počkejte, neříkejte, že je vám jedno, co se tu děje. Že to taky nechcete zastavit jednou provždy. Já to s vaší pomocí můžu dokázat.“ zavolal za odcházející vědkyní.


Jewel se zarazila, a po krátkém váhání se otočila zpět k Robertovi. „Takových tu bylo. Proč zrovna vám by se to mělo povést?“ zeptala se ustaraně. Robert jí zatím doběhl. „Protože jsem se už dostal daleko, ale asi jsem to tím spíš zhoršil. Musím to napravit. Navíc mám tu ženu a čekáme dítě. To je dobrá motivace to dotáhnout do konce, ne?“ vysvětlil Robert. „A jak konkrétně bych vám měla pomoct já?“ zeptala se nakonec Jewel. „Potřebuji ochranný oblek, abych se dostal dál do laboratoře. Lilly říkala, že vy jediná mi můžete pomoci ho sehnat.“ odpověděl Robert.


„Vás poslala Lilly?“ ujistila se Jewel po krátké odmlce a Robert přikývl. „No, tak jestli vám věří Lilly a předpokládám i Erwin, tak bych vám snad nakonec mohla trochu píchnout.“ změnila nakonec názor. „Ale jestli má ten oblek fungovat, potřebuju z laboratoře aktuální vzorky, abych správně nastavila filtr.“ dodala ještě Jewel. Robert nemohl než souhlasit, a vyslechl si pozorně všechny potřebné instrukce. „Snad se to tomu chlapovi fakt povede!“ pomyslela si ještě, když se rozloučili.


Robert nelenil, a hned se vydal na základnu. Podle Jeweliných pokynů se dostal do části laboratoře, která byla zabezpečená proti sporám z okolí, takže vzduch zde byl nezávadný. Zde byly uskladněny testované vzorky neznámé rostliny, která sice zatím neškodně bujela po městě, ale v nějaké jiné formě zasáhla místní obyvatele a způsobila u nich šílenství.  Sám sice nebyl vědec, ale Jewel mu poslala podrobný návod, jak vzorky analyzovat a dostat data na disk.


To se mu k jeho údivu opravdu povedlo – po pár pokusech už jí mailoval výsledky a doufal, že oblek bude mít brzy k dispozici. A Jewel se vskutku činila! Za pár dní se u něj objevil poslíček se záhadným balíkem. Když ho Robert doma rozbalil, neváhal ani minutu a opět zamířil k základně. Tam si oblek nasadil, a za chvíli už stál před chodbou plnou zákeřných spor. „Snad to bude fungovat.“ povzbudil sám sebe.


Postupoval obezřetně dál, k dalším bezpečnostním dveřím. Cítil se stále stejně, žádná malátnost se nedostavila, a tak naznal, že může pokračovat. Jeho magnetická karta naštěstí fungovala i v této části laboratoře, a tak se úspěšně dostal do dalšího podzemního patra. „Co to ksakru je?“ zaklel, když labyrintem chodem konečně došel do nějaké místnosti.


V zabezpečených sklenících tu rostly prapodivné věci, divnější, než to, co se nacházelo po celém Strangerville. Robert si rostliny chvíli prohlížel, než ho upoutaly šlahouny volně se rozlézající po zadní stěně. Šel se na ně podívat blíže, díky čemuž zjistil, že touto místností laboratoř ještě nekončí. „Sakra, další dveře? Co mě čeká tam?“ zeptal se sám sebe při pohledu do krátké, ale vydatně zarostlé chodby.


Jeho detektivní intuice mu napovídala, že pokud má dojít cíle, je klíč k jeho řešení právě za těmito dveřmi. Opatrně tedy přeskákal šlahouny až ke dveřím a znovu vytáhl kartu. Po jejím přiložení k panelu se dveře s pípnutím otevřely a uvolnily průchod do rozlehlé haly. Při pohledu na její obsah však Robertovi přimrzly nohy k podlaze a ve tváři se objevil děs.


Jeho pud sebezáchovy v ten okamžik spustil varovnou kontrolku „Zdrhej!!!“. Ale výcvik, profesní čest a pocit odpovědnosti mu dodaly odvahy vejít a vystoupat po schodišti blíže. Nic takového ještě neviděl. Pokud by to bylo masožravé, sluplo by ho to jako malinu. Robert ale nepochyboval, že tohle je původ všech rostlin, všech jedovatých spor, a prostě všeho zlého, co Strangerville potkalo.


Jedno bylo jasné, pokud se má město uzdravit, je potřeba zlikvidovat tuhle královnu. Ale proboha jak? Těžko na to budou fungovat obyčejné pesticidy. Tohle sám nezvládne? Ale kdo mu sakra pomůže? Agentura mu dala jasně najevo, že je v tomto sám. Je to tajný úkol a vyslání dalších agentů by se neobešlo bez nežádoucí pozornosti armády. V tom se rostlina obrátila přímo k němu „Kchééééé!“ zasyčela a rozvinula svůj hlavní květ.


„Fajn, teď už bych fakt raději měl zmizet!“ usoudil Robert, a opatrně couval po schodech dolů, aby nebyl přímo na ráně. S jedním okem přikovaným k rostlině ještě vytáhl detektor a rozhodl se v rychlosti změřit koncentrace přímo u zdroje. Nevěděl, jestli to má smysl, ale doufal, že Jewel si bude se získanými daty vědět rady.


Pak už opravdu z místnosti bleskově zmizel a vydal se zpět k východu. Jakmile se ocitnul na povrchu, sbalil oblek zpět do tašky a vydal se rychle do města, najít Jewel. Když ale vyběhl ven z kráteru, polekaly ho děsivé rány. Otočil se zpět a naskytl se mu děsivý pohled. Nebe nad základnou se začalo podivně mračit a samotná základna začala přitahovat blesky.


Ty chytaly jakési přijímače, které Robert doteď považoval spíše za vysílače. Energie z blesků následně putovala potrubím směřujícím do útrob základny. Nemusel být vědec, aby si dal dvě a dvě dohromady. „Ono se to krmí!“ uvědomil si a zděšeně sledoval výjev před sebou.


Když se vrátil zpět do městečka, pospíchal okamžitě domů. Bylo mu jasné, že kopnul do vosího hnízda. Ať ta rostlina byla odkudkoli, jeho nevítaná návštěva ji probrala k životu. Jakmile dorazil k domu, na první pohled si všiml, že ty podivné rostliny, které rostly nejen u základny, ale i všude kolem, jakoby najednou dostaly injekci hnojiva. Vypadalo to, že dozrávaly.


„Bela musí okamžitě pryč!“ pronesl sám k sobě, a rozběhl se do domu. „Ahoj miláčku, zrovna si dávám něco na zub, ale ty palačinky mi dnes nejedou. Nechceš si je dojíst?“ přivítala ho jakoby nic. „Lásko, dívala jsi se z okna?“ spražil jí bez pozdravu, dotčen jejím naprostým klidem. „Ale jo, všimla jsem si, že se blíží nějaká bouřka.“ odpověděla nechápající Isabela.


„Tohle proboha není jen tak nějaká bouřka!“ zaúpěl Robert a svalil se na židli. Napočítal do desíti, aby se uklidnil. „Už vím, co za tím vším tady stojí. Ta věc.. rostlina nebo organismus, nevím přesně jak to definovat,… viděl jsem ji. Je obrovská! A očividně nemá z našeho setkání radost. Už to tu není bezpečné, chápeš? Musíš odjet. Okamžitě!“ obeznámil jí se situací a sklopil zrak k talíři nedojedených palačinek. „Eeehhmmm, to asi nepůjde?“ odporovala opatrně Isabela.


„Proboha, Bel, proč zas! Nebuď paličatá, vždyť jde o tvé zdraví a život našeho dítěte!“ začal se zase rozčilovat její manžel. „Právě kvůli zdraví našeho dítěte!“ snažila se ho přerušit Bela, dřív než se pustí do další na city hrající přednášky. „Co-co-co, je snad něco v nepořádku??“ vyděsil se Robert. „Robie, v klidu, malé je v pohodě, dnes jsem byla na kontrole. Ale aby to tak zůstalo, mám být v klidu, a rozhodně nesmím podnikat delší cesty. A žádné město není dost blízko, aby ta cesta byla menší riziko, než zůstat tady. Aspoň nemám pocit, že v domě by se situace zhoršila.“ vysvětlila mu.


Když Robert informaci vstřebal, vypustil z úst spoustu nepublikovatelných výrazů. Chvíli chodil po domě a neustále měřil hodnoty. Zvýšené byly minimálně, ale pro jistotu rozebral oblek a filtr z něj se pokusil nainstalovat na domovní čističku vzduchu. Pak zkontroloval těsnost oken a dveří, a s přísným „Opovaž se vystrčit nos z domu!“ se sám vydal ven za Jewel. Snad bude vědět, co dál. Protože podivná noční obloha se světélkujícím mračnem nad kráterem mu napovídaly, že čas mu dochází.

No nazdar ! Ta kytka, mračna a ostatní rostlinstvo, to vůbec nevypadá sympaticky, držím Robertovi i Bele všechny palce, co mám

Já se setkat s takovou rostlinou osobně, tak mě na místě klepne Robert to naštěstí ustál jen doufám, že mu bude chtít víc lidí pomoci

Nějak to letí, ale konečně jsem nahrála fotky k dalšímu dílu, a můžu vám ho nahodit

79. KAPITOLA – Adéla ještě nevečeřela

Jewel, proč jsi mi to neřekla vše dřív. Co jste tu prováděli za experimenty. Ano, s čistými úmysly jste si naivně mysleli, že si tu malou neškodnou rostlinku ochočíte. Hm, vůbec se nedivím, že vám šéfíci nepřiznali, jak ten zázračný zdroj vypadá. Možná by byla cestou k všeléku, jenže by nesměla mít vlastní hlavu. A ejhle, za zády se vám tu rozlezla po městě. Do prkýnka dubovýho, copak jsem nějaký vědec? Copak můžu já podle tohohle cáru papíru vytvořit lék? Fajn, jo, tohle vypadá, že bude ta základní látka.


Uznávám, že bylo chytré, nechat si zadní vrátka a pracovat na protilátce. Jen škoda, že jste ji sakra nestihli dokončit. I když se divím, že jste se vůbec dostali tak daleko, když vás ti magoři shora i očipovali. Jojo, kdyby Jewel spustila vstupem do laborky poplach, tak už si neškrtneme a zamete se to zase pod koberec. Ale prý je to jednoduché, stačí do báze přidat aktuální buňky spór. No, pro ty bílé pláště to možná je brnkačka, ale pro mě je to španělská vesnice. Jestli to tu vyhodím do vzduchu, jsem definitivně nejhorší agent v historii lidstva.
Takto si nadával Robert už několik hodin v laboratoři, kam ho poslala Jewel s podrobným postupem na přípravu protilátky.


Bylo jasné, že s pramatkou se sám nepopere, ale nebylo v silách jeho přátel opatřit další obleky. Pokud se tedy chtěli k rostlině dostat společně, museli být imunní proti nákaze, která se chystala znovu zaplavit město.
„Heh, asi jsem to zvládl!“ zamyslel se Robert, když splnil poslední bod seznamu, a nedošlo ani k výbuchu, ani k zamoření laboratoře jedovatým plynem. „Fajn, jde se testovat.“ sbalil několik lahviček čerstvě namíchaného séra a vydal se do ulic hledat své pomatené sousedy. „Hééj, paninko!“ okřikl první  mátohu, kterou potkal. Jakmile se na něj žena otočila, pokropil ji dávkou roztoku.


Dáma v purpurovém se chvíli zmateně ošívala a snažila se tekutinu dostat ze svého obličeje. Náhle se jako mávnutím kouzelného proutku zklidnila, vydala ze sebe jen „Hehe!“ a bez dalších slov se skácela k zemi. Robert v první chvíli nabyl dojmu, že něco zvoral (už zase!) a je po ní. Z jeho úvah ho vytrhlo až hlasité „Chrrrr, chrchr, chrrrrr!“, které se začalo ozývat u jeho nohou. „Ona vážně chrápe!“ zkonstatoval, když se konečně vzpamatoval a zkontroloval ženiny životní funkce.


Během noci provedl ještě několik pokusů, které vesměs skončily všechny podobně. Následně informoval Jewel o tom, které obyvatele Strangerville do testování séra zahrnul. Ta pak ráno nenápadně dotčené sousedy obešla a došla k závěru, že se i po několika hodinách jeví naprosto normálně. „Jsi borec, sérum funguje, není třeba plýtvat na další testy, naočkuj sebe i ostatní, o zbraň už se postarám.“ přišla mu od ní zpráva s posvěcením dalšího kroku.


Spojenců pravda nebylo mnoho. Nebyl čas nikoho zasvěcovat, a tak Robertovi k ruce zbyli jen místní konspirační teoretici a jeho dosavadní pomocníci Erwin a Lilly. „Dámy mají přednost!“ pomyslel si a vydal se najít zrzavou dívku. Nemusel hledat dlouho, zrovna otevírala stánek. Očkování probíhalo podobně, jako testování, takže jakmile se Lilly po pozdravu otočila, čekala jí studená sprcha čehosi smradlavého do obličeje. „Co si myslíš, že sakra děláš!“ obořila se na Roberta zuřivě, jakmile dostala sérum z očí.


„Počkej, já ti to vysvětlím!“ snažil se jí zklidnit Robert. „Tady není co vysvětlovat, já ti zmaluju ten tvůj čmuchalskej zadek, až se budeš divit.“ soptila dál Lilly a výhružně se posunula jeho směrem. Robert se jako správný agent dal na ústup. Tedy spíš útěk, protože zrzka ho nadávkami hnala až k jejich domu „Lilly, uklidni se, kdybych ti řekl předem, co plánuji, poslala bys mě do háje. Ale já fakt potřebuji tvoji pomoc.“ snažil se jí vysvětlit, o co mu jde. Když se konečně zastavila.


„No, to… teda doufám,… že máš… pořádně… pádné důvody.“ vykoktala ze sebe Lilly a sotva popadala dech. „Co se to tady děje?“ přerušil je Erwin, který zrovna doběhl za nimi. Šel pomoci Lilly ke stánku, a sprintující dvojice ho cestou upoutala a donutila ho změnit směr. „Áá, výborně, dvě mouchy jednou ranou!“ zaradoval se Robert, zalovil v bundě a rychle vyprázdnil obsah další lahvičky.


„Šmankote, kámo, co to vyvádíš? Už ti taky z toho pylu hrabe, nebo co?“ reagoval na nečekanou spršku poněkud mírněji Erwin. „Právě naopak!“ odpověděl Robert. „S pomocí Jewel jsme dali dokupy protilátku proti účinkům těch vašich místních rostlin. A my tři bychom díky ní teď měli být imunní.“ vysvětlil jim konečně.


„Fajn, a čím jsme si to zasloužili?“ opáčila Lilly, která už našla ztracený dech, ale stále byla dost naštvaná. „Protože vy jediní mi můžete pomoct to zastavit! Spolu musíme porazit pramatku všech těch rostlin!“ odpověděl Robert. „My? Jako bojovat s nějakou obludou? Uvědomuješ si, že se nám říká TEORETICI?!“ snažila se ho Lilly vrátit nohama na zem.


„Tak je načase přeměnit teorii v praxi.“ nedal se odbýt Robert. „Podívejte, neříkejte mi, že o tom nesníte celou tu dobu, co se tu pídíte po informacích. Tuhle záhadu chcete rozlousknout mnohem déle než já, možná o ní víte vlastně i víc než já. A teď máte příležitost vše vyřešit. A jestli se to povede, dám od toho ruce pryč, jako bych tu ani nebyl. Zásluhy za záchranu města budou jen vaše.“ objasnil jim sovu představu.


„Fajn, a jak to chceš provést?“ chytil se jako první Erwin. „Jewel nám nachystala postřik, který by měl tu mrchu položit. Ale musíme se do ní pustit zároveň a nepolevit. Bylo by lepší, kdyby nás bylo víc, ale Jewel by svým čipem spustila poplach nejvyššího stupně a nikoho dalšího není čas zasvěcovat. Musíme jít hned. Jednak kráter je nestabilní, a pak si Jewel není úplně jistá, jak dlouho bude to sérum účinkovat.“ odpověděl Robert s naléhavostí v hlase. „To nejsou zrovna nadějné vyhlídky, ale fajn jdeme s tebou. Teď nebo nikdy!“ rozsekla to Lilly.


Trvala jen na tom, že se cestou v rychlosti převlékne, protože jestli bude ještě chvíli v těch mokrých hadrech, začne kýchat a bude k ničemu. Dokonce pod tíhou okolností zahodila svoji helmu. O pár desítek minut je pak už od pramatky dělily jen poslední dveře. Prošly k nim bez úhony, sérum tedy očividně fungovalo.


„Připraveni?“ zeptal se Robert, a vzal do rukou svoji dávku postřiku. „Ani omylem, ale jdeme na to!“ odpověděl Erwin a i on s Lily se připravili k útoku. „Fajn, jakmile otevřu dveře, okamžitě naběhněte na pozice a perte to do ní!“ zavelel Robert a přiložil kartu na čtečku. Jeho společníci nezaváhali, a udělali, co po nich chtěl. „Co je u všech svatých tohle?!“ vykřikl Erwin, když si po pár minutách útoku uvědomil, že v místnosti nejsou sami. „Oni nejsou jen nakažení! Ona je ovládá!“ uvědomil si Robert.  


Tohle nečekal! Ani ve snu by ho nenapadlo, že se krom tohohle přerostlého plevele budou muset vypořádat i s místními pomatenci. Najednou si připadal jako v nějakém béčkovém zombie filmu. Jeho teorie, že tihle lidé nepřišli jen tak nečinně přihlížet, se potvrdila ve chvíli, kdy se jeden z nich pustil do Erwina.


Robert se zarazil. Jak mohl být tak bláhový a myslet si, že tuhle bestii sami porazí. Jen zbytečně ohrozil své přátele. Měl donutit agenturu, ať pošle posily z jejich řad. Nebo ještě lépe, ať vytáhne všechny páky a donutí vládu přejmout odpovědnost. Ale povedlo by se to? Nebo by vše zase jen smetli ze stolu a nechali tu všechny třeba umřít. K jeho smůle se pramatka rozhodla jeho zaváhání využít. „Néééé!“ zařval a než se vzpamatoval, ležel na zádech a rostlina si jej pomalu přitahovala.


„Ty jedna obludo, okamžitě ho nechej, slyšíš!“ ozval se od dveří ženský hlas. Lilly to ale nebyla.

no tak teď jsem napnutá jak kšandy! Určo tam přišla Bela! Doufám, že budou všichni v pořádku. Moc se těším na další díl

Tak si nedokážu představit, že by to byl někdo jiný než Bela - nikdo jiný, třeba z rodiny, by se tam asi tak rychle nedostal Snad se nikomu nic nestane a tu příšernost se jim podaří zrušit !

Jéé, opravdu mě moc těší, že jsem vás trochu napnula, a taky mám radost že vás napadla Bela Tak pojďme se podívat, jak to s nimi dopadlo Tentokrát i s videem, za jehož kvalitu se omlouvám, ale i tak myslím lépe vystihlo situaci  

80. KAPITOLA – Poslední úder

„Slyšíš? NECH HO BÝT!“ zopakovala nově příchozí a pokropila pramatku další sprchou protilátky. Ta po ní jen zaúpěla a uvolnila sevření. „Kde se tu bereš? Není bezpečné, abys sem chodila?“ zařval Robert, když se trochu vzpamatoval, vyškrábal se zpět na nohy a chopil se znovu své zbraně. „Není bezpečné vás v tom nechat samotné. A ať se sem sletí třeba armáda celého světa, do té doby musí být po všem.“ odpověděla mu Jewel, zatímco Lilly přeběhla na druhou stranu. Opět se do ní pustili ve třech, zatímco Erwin stále bojoval s jedním z obránců.


Po nekonečných minutách boje se zdálo, že pramatka začíná oslabovat. Komíhala se ze strany na stranu a neuvěřitelně nepříjemně skučela. Robert periferně zpozoroval, že jeden z místních se blíží k němu. Mnohem víc, než jeho samotná přítomnost, ho znepokojil fakt, že to byl jeden z testovaných simíků. „Proboha, brzy to sérum nebude fungovat.“ zaklel. I Jewel si všimla známé tváře. „Teď nebo nikdy!“ zařvala směrem k Robertovi. Ten odložil zbraň, vylovil jednu lahvičku koncentrovaného séra a namířil k rozhodujícímu útoku.


„Musím se trefit, musím se trefit!“ opakoval si pro sebe a snažil se zkoncentrovat. Potřeboval sérum dostat přímo do chřtánu pramatky. Do míst, se kterými se málem seznámil až příliš zblízka. „No tak chlape, tohle je tvoje parketa, né míchání lektvarů, to dáš!“ povzbudil se ještě jednou a hodil. Trefil se přesně! Jakmile se sklenice rozprskla o hlavní květ pramatky, sérum vybuchlo a rostlina zaúpěla hrůzostrašněji než kdykoli předtím.


Zatímco Erwin svůj boj prohrál a padl v bezvědomí k zemi, jeho společníci měli nakročeno k vítězství. Pramatka se svíjela ve smrtelném tanci. Robert s Lilly a Jewel jí začali kropit zbytky postřiků ze svých zbraní.


V závěru boje se rostlina pokusila ještě bránit, rozhazovala šlahouny ve snaze skolit své nepřátele, ale marně. Robert měl v záloze ještě jednu lahvičku a další dobře mířenou ranou zasadil pramatce rozhodující úder. Ještě poslední uširvoucí zakvílení a pramatka zvadla jak fialka v poušti.



V tu ránu se všichni simíci jako mávnutím kouzelného proutku probrali z transu a zmateně se rozhlíželi po neznámém místě. Robert, Lilly a Jewel se seběhli k Erwinovi, a s úlevou zjistili, že přichází k sobě. Z dálky se ozývaly hlasy, pravděpodobně zásahové jednotky. Robert s Lilly podepřeli Erwina každý z jedné strany a Jewel je vedla únikovou cestou pryč ze základny tak, aby se vyhnuli zasahujícím vojákům. Bezpečně se jim tak podařilo opustit základnu. Nebi nad hlavou se vrátil klasický odstín, a po divných rostlinách nebylo ani památky. Bylo po všem!
Domů dorazil Robert pozdě v noci, a byl naprosto vyřízený. Zamířil si to tedy rovnou ke dveřím do ložnice a neuvěřitelně se těšil, až padne do postele.


„Miláčku…uf…jsi to ty?“ ozvalo se nečekaně z obýváku. „Sakra, Belo, tys mě vylekala. Co tu tak pozdě strašíš?“ zeptal se Robert své ženy. „No, jako strašidlo…uuu… vypadáš spíš ty. Heh…Jsi v pořádku?“ ujistila se opatrně Isabela. Bála se, jestli Robert neonemocněl. „V nejlepším, už je po všem.“ ujistil jí se znaveným, ale úlevným úsměvem.  „Pojď spát!“ vybídl jí ještě. „To těžko, uáááá!“ zaúpěla Bela a chytla se za břicho.


„Belo, co se děje? Je ti něco?“ začal se strachovat Robert a instinktivně praštil do vypínače, aby si svou manželku lépe prohlédl. „Naprosto v pořádku, až na to že rodím, ty pitomečku!“ vychrlila ze sebe Isabela, když bolest polevila. „Co-co-cože? Jak jako rodíš?“ začínal panikařit Robert. „Šmarjápano, normálně rodím… Heh… Už od večera mám bolesti, a zrychluje to... Úúúúú!“ odpověděla mu blondýnka. „Ehm, uf… takže bych ocenila, kdybys mě vzal do špitálu.“ dodala ještě, jelikož Robert zůstal stát jako přikovaný. „Hned teď prosííííím!“ zaječela, aby se probral.


To pomohlo, její manžel konečně posbíral potřebné věci a podpíraje svou ženu ji doprovodil do přivolaného taxi. Avšak ani v nemocnici ho záchvaty paniky neopouštěly. „Bude v pořádku?“ – „Opravdu víte, co děláte?“ – „Není tu někdo zkušenější? Třeba primář?“ chrlil ze sebe dotazy jeden přes druhý. „Á, prvootec, nepletu se?“ pousmála se lékařka, aniž by přerušila svoji práci.


„Podívejte, já věřím, že vy rozumíte své práci, a vy věřte mně, že rozumím té své ano?“ napomenula Roberta. Pak se obrátila k Isabele. „Buďte v klidu maminko, za chvíli to budete mít za sebou. A pokud by vás manžel rušil, můžeme ho kdykoli poslat za dveře. Oni jsou ti chlapi hrdinové tak leda doma na gauči, ale běda jak dojde na trochu té akce, že?“ pousmála se na ní. Isabela jí úsměv opakovala a jen si pomyslela, že kdyby lékařka věděla, čím se její muž živí, asi by se hodně divila.


Porod probíhal bez komplikací a za chvíli bylo opravdu po všem. „Proboha, proboha, je tady, to není možný, to se mi snad zdá?“ začal znovu vyšilovat Robert, když do postýlky před ním položili toho malého drobečka. „Co se děje? Má snad tři oči nebo šest prstů na rukou?“ znejistěla Bela, která ještě absolvovala šití. Vyděšený výraz v Robertově tváři jí poněkud znervózňoval.


„Ne, to ne, je dokonalá! Jen, nemůžu uvěřit, že jsme rodiče. Jak jí zvládneme ochránit?!?“ kroutil hlavou Robert a nemohl odtrhnout oči od jejich malé dcerky. „Miláčku, s tebou snadno!“ ujistila ho Isabela, když zjistila, že jinak je vše v pořádku. „Tak, hotovo, můžete opatrně vstát a jít se přivítat s Vaší holčičkou.“ usmála se lékařka a propustila Belu z operačního stolu. „Máš pravdu, je dokonalá!“ potvrdila Robertovi, když malou Claru poprvé vzala do náruče a přičichla k její nádherné vůni.

Perfektní vyvrcholení příběhu Z těch zvuků u videa málem šel mráz po zádech, zvláště, když si člověk představí, že by to mohlo být i ve skutečnosti ! A jak Robert vyšiloval u porodu - prostě typický chlap v této situaci

Ludmilo, děkuji, jsem ráda, že se závěr líbil  Vyšiloval jako typický simík, u chlapů nevím, ten můj byl docela v pohodě, nebo to aspoň na sobě nedával znát. U druhého porodu si z kapsy vylovil seznam se jmény a začal přemýšlet, které vybereme. Pohodička, ne?

Ale zpět k příběhu, po odbočce do Strangerville je na čase posunout se dál, a v tom stylu bude i dnešní pokračování. Trochu jsem s tím bojovala, jak seřadit události, aby to mělo smysl, tak snad jsem se v tom nezamotala

A při příležitosti malého milníku jsem dokonce aktualizovala RODOKMEN

81. KAPITOLA - Nové začátky

Krátce po narození Clary se Isabela s Robertem rozhodli, že i když se ze Strangerville stalo nudné poklidné městečko, trvale zde žít nechtějí. Pro svoji dceru si představovali přece jen trochu jiný domov, a nakonec ho našli u Isabeliných rodičů. Ti byli z vnučky nadšení, Anja plakala dojetím, když zjistila, že se jmenuje po její milované mamince. Robert se navíc cítil o něco lépe, když věděl, že až bude muset zase na pár dní nebo týdnů zmizet, bude o jeho děvčata postaráno. A naopak mladí přiložili ruku k dílu a pomohli Anje s její zahradou, což nakonec Isabelu docela chytlo. Samozřejmě dům prošel menší rekonstrukcí interiéru, aby lépe vyhovoval potřebám mladé rodiny.


Za dobu, co byli Bela a Robert ve Strangerville, žili ostatní svými relativně obyčejnými životy. Například u Filipa se téměř nic nezměnilo. Jen díky získané popularitě si mohl zakázky vybírat a náležitě ocenit, a tak jeho konto pěkně nakynulo. Dál upřednostňoval příležitostné známosti a vymetal večírky – možná méně často, ale neméně poctivě. A tak mnohdy byl rád, když se po příchodu domů dovlekl aspoň na gauč.


Obývák byl ovšem po nocích teritoriem Molly, která sem utíkala před Gabrieliným chrápáním. Ne že by svou novou paničku neměla ráda, to naopak. Ale ve svém věku také měla ráda svůj klid a ten hledala právě v místnosti, která bývala v noci běžně opuštěná.  
„Héj, číčo, nech tu nohu, slyšíš. Ta není k jídlu!“ okřikl jí Filip, když ho probrala šťoucháním svého čumáku do jeho nártu. „Mňaaauuuu!“ odpověděla mu Molly.


„Mňaaauuu, mňaaauuu!“ opakovala pak dál, aby dala najevo, že tu Filip není vítaný. „Co chceš? Misku máš plnou!“ snažil se s ní domluvit Filip v naději, že mu dá pokoj. „Mňaaaauuu!“ pokračovala Molly. „Pojď sem ty, mrčo!“ zvedl jí a podíval se jí do očí. „To jsme dopadli, co? Hádáme se tu o gauč. Měl bych možná dospět a někam se posunout, co myslíš? Na bydlení se ségrou jsem už asi moc starej.“ svěřil se jí se svými úvahami. „Mňaaauuu!“ dala mu Molly za pravdu.


Možná to byly úvahy opilecké, doplněné smyšleným kočičím souhlasem, ale Filipa ponoukly k tomu udělat v životě důležitý krok – najít si jiný byt. Gabriela mu sice nabídla, že vyklidí pole a nechá mu tento pro sebe. Ale Filip ji ubezpečil, stejně jako ona kdysi Valerii, že on si své aktuální bydlení představuje přece jen trochu jinak. Vydělával opravdu nad poměry, a tak si pořídil střešní apartmá v umělecké čtvrti.




Patrik s Valerií mezitím úspěšně proplouvali vysokoškolským studiem. Patrik byl až zaskočený, jak ho vejška chytla a úspěšně sbíral kredity jeden za druhým. Navíc jim to společně klapalo, takže ke štěstí jim nic nechybělo. Zejména před zkouškami však padali do postelí tak vyřízení, že si ani jeden z nich nevšiml, když Patrik podnik malý nedobrovolný výlet. Naštěstí bez následků.


A měsíce ubíhaly, minuly jedny Vánoce a pak další a další a než se nadáli, ocitli se oba studenti před státnicemi. A protože se poctivě učili, nebylo žádným překvapením, že je úspěšně složili, a zakončili tak svá studia. Valerie se dokonce stala premiantkou třídy a na promoci pronesla závěrečný proslov. A pak už se mohlo jen slavit. A stěhovat se do San Myshuna, jelikož Gabi nechtěla bydlet sama, a její sestra s Patrikem byli vděční, že se jim podaří do startu ušetřit nějaký ten simleon za bydlení.


Mezitím v San Myshunu zkrachoval jeden ze dvou tamních karaoke barů. Investor, který budovu odkoupil, ji srovnal se zemí a na jejím místě vyrostla moderní veterinární klinika. Nad tím srdce Gabriely jen zaplesalo, jelikož dojíždět za prací do Brindleton Bay se jí už zajídalo, a opouštět město zatím nechtěla.

Zdroj stavby - San Myshuno Vet Clinic

Poslala tedy svůj životopis a na pohovoru předvedla nejlepší možný výkon, aby svojí vysněnou práci získala. Veterinářkou toužila být od dětství, a svůj sen si po studiích začala plnit. Ale mít možnost léčit na takové moderní klinice, navíc co by kamenem dohodil od jejich bytu, bylo více než lákavé. Vedení kliniky přesvědčila, a tak již brzy ordinovala na novém místě s tím nejlepším vybavením, jaké si dovedla představit.


Bohužel v soukromí se Gabriele tak dobře nevedlo. Její matka už dlouho kroutila hlavou nad nestálostí svých starších potomků. „Ach jo, ještě pochopím, Filip je chlap, těm to holt někdy trvá. Jen by ty holky nemusel střídat jak ponožky. Ale že i ty Gábinko s nikým nevydržíš.“ lamentovala Andrea při každé návštěvě. „To víš, on totiž nikdo nevydrží se mnou!“ odvětila jí vždy ironicky její dcera. Před svým okolím se snažila tvářit jako drsňačka, která je nad věcí, ale po návratu domů na ni její milostné neúspěchy vždy tak nějak dolehly.


Byla to totiž pravda, na chlapy měla neuvěřitelnou smůlu. Zažila několik zklamání typu “Jéé, ty máš kočku? No, víš, já jsem alergik, to by nefungovalo!” nebo “Kdy jsi mi sakra chtěl říct, že jsi ženatý?”, případně “Hele, a ten tvůj brácha by nebyl k mání?”. Mohla se snažit sebevíc, ale přitahovala opravdu samé hňupy, kteří si jí nevážili ani za mák tolik, jak by si zasloužila.
Až jednou na festivalu lásky jí sbalil rozcuchaný zrzek.


Gabči přišel povědomý, ale nemohla si ho zařadit. Mason jí chvíli podusil, než jí navedl na stopu, a ona se jen musela plácnout do čela, že v něm nepoznala jejich pošťáka. Nebyl to sice žádný Einstein, ale na nic si nehrál a byla s ním neskutečná legrace. A především si rozuměli v jedné celkem zásadní oblasti.


A tak spolu tihle dva pár měsíců vydrželi, až se nakonec přihodilo, že se Mason přistěhoval do bytu ke Gabriele, Valerii a Patrikovi. A aby se své přítelkyni aspoň trochu vyrovnal, hodil roznášení dopisů za hlavu a začal pracovat na své kariéře v obchodní sféře. Valerie se pak pustila s vervou do programování a Patrik zase do skládání hudby. Místo Filipova fotokoutku pro jeho potřeby vzniklo malé hudební studio.

Jejda, Tys to vzala pěkně zgruntu, Fidgety ! To jsou fakt pořádné nové začátky !

Parádní pokračování! Clara je moc krásná holčička, moc jim to všem přeju jsem zvědavá co bude Filipa čekat v novém bytě a jak bude pokračovat vztah Gabriely a Masona moc se těším na pokračování

Ludmi, to víš, potřebovala jsem příběh trochu pošoupnout, abych se dostala k dějovým linkám, které v hlavě nosím už měsíce
Lucisab, děkuji, Clara se možná ještě časem v příběhu mihne, ale teď už musí dostat prostor ostatní. Konkrétně vztah Gabi a Masona je pro mě samotnou otazníkem   Přemýšlela jsem o nějaké zápletce, aby to neměli zase až tak jednoduché      Ale priorita pro mě jsou teď Filip a Valerie, takže je asi nechám zatím v klidu žít A dnes teda něco o Filipovi v novém bytě

82. KAPITOLA - Hranice svobody

S novým bytem přešel Filip i na trochu jiný životní styl. První změna se týkala jeho kariéry. Portréty už ho tolik nenaplňovaly, a i když si stále v patře držel malý ateliér, zaměřil se v poslední době na reportážní fotografie. Se svým vybavením se vydával do terénu, aby zachytil život v různých koutech světa. Doma pak snímky zpracovával dle zadání - obvykle od odborných magazínů.

K nelibosti Andrey ale stále nepřivedl domů žádnou partnerku. „Mami, vždyť jsem pořád pryč, to moc vztahům nesvědčí.” odpovídal jí po každé přednášce na téma „Já se těch vnoučat nedožiju.” A byla to pravda. I když přece jen přešel od známostí na jednu noc k dlouhodobějším vztahům, často po pár týdnech nanejvýš měsících skončily, protože si to dámy představovaly jinak.
Několik posledních měsíců však randil s Carol a docela dobře jim to klapalo i navzdory dočasným odloučením.


Rodičům sice představena nebyla, ale již měla tu čest se seznámit s Filipovými sestrami a jejich partnery. Ti byli jeho častými hosty, protože jeho byt přímo vybízel k večírkům, a těm se pan domácí rozhodně nebránil. „Miláčku, ten salát je výtečný.” chválila mu Carol večeři. „Brouku, vem tam jedno i pro mě.” hukla Gabriela na Masona, který se chystal dietní salát spláchnout pivem.


Pak už se společnost přesunula na jednu z teras, které byly vybaveny všemi vymoženostmi pro příjemně strávený večer. Filip byl výborný hostitel, nejenže připravil večeři, ale sám se ujal baru a plnil svým sestrám a potencionálním švagrům jejich přání. „Tak nás překvap brácho nějakým novým drinkem.” vybídla ho Gabriela.


Teplé letní večery přímo lákaly k tomu, zaplavat si ve Filipově střešním bazénu. Ale vrchol blaha a luxusu byla vířivka v opačném rohu terasy s úžasným výhledem na město. I dnes tuto možnost partička využila. V příjemně horké vodě tlachali, pošťuchovali se a užívali si společnou zábavu a pohodu, která mezi páry panovala.


Jen jedna dvojice se k nim dnes nepřidala. Filip a Carol se drželi stranou a nechali ostatní, aby se vyřádili. Ti dva se spolu uvelebili na jednom z lehátek, přitulili se k sobě a naprosto ignorovali dění kolem. Svět okolo pro ně v tu chvíli přestal existovat a tenhle okamžik by mohl trvat věčnost.


Toho, že se k nim jedna dvojice nepřidala, si ve vířivce uvědomila jako první Valerie. Obrátila se tedy na své přátele, aby je upozornila, že tu začínají být navíc. „Poslyšte, nemáte pocit, že bychom se měli zdekovat? Tady už o nás asi nikdo moc nestojí.” poznamenala na adresu tulícího se párečku.  Ostatní jí dali za pravdu a neochotně se vyhrabali z vody ven.


Filip si ostatně sám dával vždy záležet, aby návštěvu včas vypakoval - aneb v nejlepším se má přestat, a jemu tu na gauči chrápat nikdo nebude. Výjimku k přenocování ale měla samozřejmě Carol. A právě na gauči skončili, když návštěvu vyprovodili. „Nepůjdeme do ložnice?“ zeptala se blondýnka po chvíli muchlování. “Mně je tady fajn, a jsme tu přece sami.” zamručel Filip. “Ale bylo by to pohodlnější. Takto se bojím, že brzo sletíme na zem.” doplnila svůj návrh Carol. „Ehm, no, jestli to bude taková divočina, tak kamkoli zavelíš, krásko!“ odpověděl nakonec Filip.


V ložnici pak pokračovali v dovádění, a nakonec spokojeně usnuli. Ráno si Carol přivstala a připravila Filipovi palačinky. „Hmmm, to voní naprosto neodolatelně!“ pochvaloval si, když se konečně taky vyhrabal z postele. „To jsem ráda, tak sedej, naberu ti.“ zavelela jeho přítelkyně. Zhruba v půlce porce si odkašlala. „Ehm, ehm, tak mě napadlo, budeme mít brzo výročí, že?“ naťukla téma, které chtěla otevřít.


„Hmm, to je možný, proč se ptáš?“ zahuhňal Filip s plnou pusou. „No, já jen že takové výročí, to je tak trochu mezník ve vztahu, nemyslíš?“ našlapovala Carol opatrně dál. „Jo, to asi jo. Ale pořád nechápu, kam tím míříš? Mám plánovat nějakou oslavu?“ zajímal se. „To by bylo milé, ale myslela jsem spíš něco jiného.“ odpověděla dívka, načež Filip jen povytáhl tázavě obočí. „Já jen, že jsem tu skoro každou noc, když jsi ve městě, ale přespávám tu v tvé košili, kartáček na zuby mám pořád v kabelce. Prostě jsem si říkala, jestli by nebylo na čase s tím něco udělat.“ došla konečně k věci.


„Jako… bydlet.. společně?“ dovtípil se Filip a poslední sousto mu malinko zaskočilo. „Ano. Nebo je v tom nějaký problém? Neznáme se přece týden, nepřijde mi to unáhlené.“ hájila svoji myšlenku Carol. „Dej mi chvilku, prosím!“ požádal ji Filip, ještě párkrát si odkašlal a mlčky sklidil ze stolu. Pak se opřel o barový pult a Carol si k němu nejistě přisedla.
„Promiň, nechtěla jsem se tě nějak dotknout.“ pronesla nakonec, zatímco Filip stále hledal ta správná slova.


„Nedotkla ses mě, jen… jsi mě trochu zaskočila.“ přiznal jí nakonec. „Já, myslel jsem, že ti to takto vyhovuje, jak je to mezi námi.“ dodal ještě. „To ano, ale neznamená to přece, že by to nemohlo být lepší.“ odpověděla blondýnka. „Zlato, vždyť jsem ti hned na začátku říkal, že nejsem typ na nějaké trvalé vztahy. Prostě pokud nám to klape, buďme spolu, ale nikdy jsem se nechtěl vázat. To jsi přece věděla, ne?“ připomněl jí Filip.


„Ano, věděla, a s tím jsem do toho s tebou šla.“ připustila Carol. „Ale lidi se mění, mění se jejich názor. A čím víc jsem tě poznala, tím víc jsem cítila, že bych s tebou chtěla být pořád. A tak to přece je, nemusíš se do všeho hnát po hlavě. Ale když spolu dva lidi tráví čas, klape jim to, tak by měli vztah budovat a posouvat dál. A nemluvím tu o svatbě nebo dětech, i když bych je jednou třeba ráda. Ale společné bydlení mi přišlo jako aktuální logický krok, nemyslíš?“  vysvětlila mu.


Filip začal nervózně přecházet po kuchyni. „Proč to nemůžeš nechat být, jak to je!“ rozkřikl se nakonec, až Carol vyskočila na nohy a ucouvla. Pak se ale vzpamatovala, a postavila se mu. „Byl to jen návrh, nemusíš na mě kvůli tomu hned startovat. Nebo je v tom něco jiného? Nějaká jiná žena?“ uzemnila ho vlastní ofenzivou s rukama v bok. „Promiň, krásko, to jsem neměl. A samozřejmě žádná jiná tu není. Já jen, v tomto se nedokážu změnit. Já jsem s tebou šťastný, ale taky jsem rád sám. Nejsem připravený žít s někým nastálo. Tak to prostě je a mrzí mě, jestli se v tom neshodneme.“ odpověděl už smířlivěji.


„No, tak to mě taky mrzí.” odpověděla Carol a bez dalších slov se protáhla do koupelny. Filip chvíli přemýšlel, jestli nemá jít za ní. Nakonec se odebral do ložnice, kde na sebe hodil nějaké svršky a vyšel na terasu. Rozhlížel se po po městě a přemýšlel. Proč to vlastně nedokáže? Bojí se ztráty svobody? Jeho rodiče to spolu zvládali vždy tak hladce, tak proč neumí žít podle jejich vzoru. „Asi bych ti měla dát sbohem.” ozvalo se mu za zády. Filip se otočil za hlasem. „To přece není nutné.” snažil se odvrátit téměř jistý rozchod.


„Ale je.” stála si za svým Carol. „Nefungovalo by to, to víme oba.” dodala. „Doteď to fungovalo skvěle, proč nemůžeme pokračovat dál? Mám tě opravdu moc rád, záleží mi na tobě a bylo nám spolu přece skvěle. Jen ti nechci slibovat něco, co nevím, jestli můžu splnit. Raději jednám narovinu. Ale nemusíme se přece rozcházet jen kvůli tomu, že chci bydlet zatím sám, ne? ” chytil ji jemně za ruku. Opravdu o Carol nechtěl přijít.


„Bylo nám skvěle, ale já potřebuju, aby se ten vztah vyvíjel. A to teď zrovna vidíme každý jinak a nedělalo by to dobrotu, chápeš?” vysvětlila mu. „Tak mi dej čas!” poprosil Filip. „A kolik? Týden, měsíc, rok? Pomůže to? Změníš názor? A jak se na nás to čekání podepíše? Ty budeš pod tlakem a mně se budou bortit plané naděje? To by nebyla ta správná cesta, to přece víme oba.” argumentovala Carol a Filip jen přikývl. Pak mu položila ruku na hruď. „Máš dobré srdce a doufám, že ho jednou někomu opravdu otevřeš. Bohužel mně nebylo přáno ho získat.” zhodnotila jejich osud.


„Ach, Carol. Nechtěl jsem ti ublížit. Vůbec by mě nenapadlo, k čemu dnes dojde…” odpověděl jí Filip a chytil její ruku. “To bude dobré.” přerušila ho blondýnka. „Vždyť se vlastně rozcházíme skoro jako přátelé. To přece není tak strašné, ne?” zkusila najít na situaci nějaká pozitiva. Měla sice pravdu, Filip už zažil rozchody plné hysterických scén a jednou po něm dokonce letěla i pánvička, ale její nadhled ho moc neutěšil, spíš naopak. Carol to nesla statečně, i když oči se jí začínaly lesknout slzami. „Nezasloužil jsem si tě, krásko! Snad brzy najdeš někoho, kdo ti splní, co ti na očích uvidí.” odpověděl Filip a políbil ji na čelo.


A tak skončil jeho další vztah. Svobodu měl sice ve jméně, ale sám netušil, proč pořád nedokáže překročit její hranici.

Bože, Filipe, ty jsi ale poleno, co se vztahů týče ! Nechtělo by to nějakého odborníka ?

Neboj, jeden takový odborník je už za dveřmi

Teda ten Filip je ale poleno, přesně jak říká Ludmi... už se těším na toho odborníka, který mu snad rozsvítí v hlavě další žárovky

No, po pravdě jsem zvědavá, co na toho odborníka na polena řeknete   Ale máte ho tu Dnes to bude kratší, ale musela jsem to rozdělit - jednak by to bylo naopak dlouhé až moc, a pak přece jen vám to nadávkuji postupně

83. KAPITOLA - Nečekaná návštěva

Byla sobota krátce po poledni a čtveřice mladých lidí nechávala slehnout sobotní oběd. Venku panoval jeden z posledních letních horkých dnů, takže se nikam nehnali a drželi se v relativním chladu jejich bytu. Na vytrávení si pustili nějakou komedii, s jejíž kvalitou nebyli z většiny příliš spokojeni. “No to se dalo čekat!” hodnotil děj Patrik. “Jojo, prostě ohranej model, nic originálního” přizvukoval mu Mason. “Náhodou, i tak je to slušná oddechovka.” pochvalovala si Valerie, kterou snímek celkem zaujal.


Ze sledování filmu je vyrušil zvonek od bytu. “Čekáme někoho?” podivil se Patrik. “Ne, a pošta v sobotu nechodí, že Masone?” odpověděla Val, načež zrzek jen přikývl. “Já tam zajdu.” nabídla se ochotně Gabriela, kterou komedie vyloženě nudila.
Když otevřela dveře, doprovázena zvědavou Molly, našla za nimi drobnou dívenku s dvěma drdůlky. “Ahoj, zlatíčko, nezlob se, ale my o sušenky od skautů už opravdu nemáme zájem.” oznámila jí na rovinu. Poslední dobou se totiž s malými skautíky roztrhl pytel, a čtveřice měla zásob bohatě až do Vánoc.


“Ale já nejsem od skautů, někoho tu hledám.” odporovala statečně holčička. “Ahá, a kohopak? Protože to asi bude mýlka.” divila se Gabriela. Marně totiž přemýšlela, kdo z jejích spolubydlících by mohl mít něco do činění s tímto mládětem. “Hledám Filipa, myslím, že druhým jménem Svobodu.” přiznala dívenka. “Ach ták. No, ten tu dřív bydlel. A co mu chceš? Chceš se nechat vyfotit?” vyzvídala Gabi. “Ne, potřebuju s ním opravdu nutně mluvit. Nevíte, kde ho najdu?” odpověděla ve vší vážnosti.


“Náhodou vím, je to můj brácha. Ale víš, má docela náročnou práci, teď se vrátil ze služební cesty, nevím, jestli by byl rád, kdybych ho teď rušila kvůli rozmarům nějaké malé žabky.” snažila se Gabriela ne zrovna vhodným způsobem holčičky zbavit. Filip měl sice obvykle o něco starší fanynky, ale v dnešní době by se nedivila už ničemu. “Ale tohle je opravdu důležité!” nahéhala ta malá. “Broučku, a nepočkalo by to do zítra? Navíc bys sem asi neměla chodit sama. Kde máš rodiče?” vedla si dál svou Gabi. Ale i děvčátko si šlo pevně za svým cílem. “To jsem přišla zjistit!” oznámila Gabriele. Ta jen tázavě povytáhla obočí. “Teda, moja máma je v práci a neví, že jsem tu, nepustila by mě sem. A tátu jsem právě přišla hledat!” doplnila. V tom kolečka scvakly a z Gabi vypadlo jen: “A do pytle!”


Tohle asi fakt nebyla věc, co by se dala řešit na chodbě. Pozvala tedy děvčátko dál. “Tak co, kdo to byl? Zase skautíci?” vyzvídali ostatní, když ji zaznamenali v zorném poli. “Jéjda, jedna skautice v našem obýváku?” dodal Mason, když spatřil, že mají společnost. “To není skautice. To je… Jak se vlastně jmenuješ?” obrátila se Gabi na jejich hosta. “Katie.” špitla dívenka. “Tak to je Katie. Přišla jsem hledat Filipa. … A taky svého tátu.” oznámila jim s významným pohledem. “A co má Filip společného s jejím tátou?” doptával se dál Mason. “Ehm, myslím, že Gabi tím chce říct, že Filip a její táta by měli být stejná osoba, nepletu se?” přidala svůj názor Valerie, která přece jen myslela rychleji a i díky svým schopnostem měla na toto nos.


Katie jen mlčky přikývla. “Filip má dceru?” divil se pro změnu Patrik. “Neboj, zírám jako ty, nikdy se nezmínil.” pokrčila rameny Gabriela. Oba mladíci pak vyslali tázavý pohled k Valerii, a i ta jen zakroutila hlavou - o tom neměla tušení. “Pojď, sedni si a hezky nám prosím vysvětli, proč si myslíš, že je Filip tvůj otec.” vybídla jí Gabriela a ukázala jí na místo na pohovce. Katie se usadila a nevěděla jak začít. “Začni třeba tím, jak se jmenuje tvá maminka, a kolik ti vlastně je, hmm.” napověděla jí Valerie.


Katie jim na dotazy řádně odpověděla. “Počkej, není to ta…” nadechovala se Gabi k nějaké poznámce, ale Valerie ji umlčela. “Jestli správně počítám, tak tehdy tu s Filipem bydlela má ségra, že?” ozval se nakonec Patrik. “Ano, to by odpovídalo.” potvrdila mu jeho přítelkyně. “Tak jí zkusíme cinknout.” dodal mladík a vylovil z kapsy telefon. Ostatní namítali, že Bela nic nevyzradí, ale Patrik je gestem umlčel a vytočil číslo. “Zdar ségra, hele dohadujeme se tady s holkama, musíš nás rozsoudit. Jak se jmenovala ta kočka, co s ní Filip randil, když jste spolu bydleli? Víš ta, no jen pár měsíců potom, co jste se přistěhovali.” vybalil na Isabelu bez okolků.


“Hmm, tak vyhrála Val, jako vždy. Tož díky ségra a opatruj se!” rozloučil se s ní a zavěsil. “Tak podle Bely to sedí.” oznámil pak ostatním. “To ti to jako jen tak řekla?” podivila se Gabriela. “Jo, Clara jí dává zabrat, je to číslo, a navíc jak teď čekají druhé, je jí pořád blbě a je malinko mimo.” vysvětlil jim Patrik. “To od tebe nebylo moc hezké!” napomenula svého přítele Valerie. “Sorry, ale účel světí prostředky, ne?” hájil se mladík. “No, já svůj úkol splnil, a myslím, že teď už jsme tu s Masonem trochu navíc.” dodal s pohledem na očividně nervózní děvčátko. Pánové tedy vyklidili pole a rozhovor pokračoval jen mezi děvčaty.
“Tak povídej, jak jsi vypátrala, že je Filip tvůj táta? Udělala sis jako školní projekt tajný test DNA, nebo co?” nálehala na ni Gabriela.


“Cože, to je jak z nějakého hloupého filmu, ne?” ohradila se pohoršeně Katie. “Spíš seriálu... A zas tak hloupý nebyl.” hájila Gabi svůj zdroj inspirace z oblasti hledání biologických rodičů. “Katie, ségry si nevšímej a pověz nám, jak to bylo. Řekla ti to maminka?” povzbudila dívenku vlídně Valerie. “Ne, mamka mi právě nikdy nechtěla říct, kdo je můj táta. Prý to není důležité a že ho nepotřebujeme. Ale já to prostě chtěla vědět.” odpověděla Katie. “Tak jak jsi na to přišla?” zeptala se znovu Gabriela. “Jednoduše.” zahlásilo děvčátko.


“Když máma kývla na práci tady v San Myshunu, hledala jsem si u ní v počítači před cestou nějaké zajímavosti o městě, a náhodou jsem našla deník z doby, kdy tu kdysi chvíli žila. Ještě předtím, než jsem se narodila. Tak jsem si ho přečetla, a tam to bylo vše napsané - že můj táta žije tady ve městě, co spolu prožili a taky jméno. Adresu jsem pak našla v nějaké reklamě na focení.” vylíčila jim Katie. “No prosím! Přečetla si mámin deník. A pak prý co je jako z filmu?” pohoršovala se Gabriela a rozhodila rukama.


“Ségra, kroť se prosím tě.” napomenula jí Valerie. “Pardon, pardon.” omlouvala se Gabi a točila očima. “Katie, věřím ti, vím, že mluvíš pravdu, ale o tomto by měla tvoje maminka vědět.” obrátila se Valerie výchovně na děvčátko. “Nééé, prosím, ona by se zlobila, vzala by mě domů, a já bych tátu nepoznala.” naléhala holčička. “Dobrá. Tak mám jeden návrh. My tě za ním vezmeme, ale cestou zavoláme mamince, kde jsi. Ať se o tebe nebojí, navíc by si tě měla vyzvednout, nemůžeš lítat po cizím městě sama. Ale budeme mít dost času, abychom si o tom promluvili i s Filipem. Platí?” seznámila ji se svým plánem.


Katie souhlasila, i když rozhovoru s maminkou se bála. Ale touha najít tátu byla silnější než strach, a teď už nemohla couvnout.

No, to se asi bude Filip hooodně divit

Jééé tak to jsem už moc zvědavá na výraz Filipa až uvidí svoji dceru! moc vydařená zápletka Fidgety, už se moc těším na další dílek

Myslím, že nejen Filip se bude divit
Jen se chci ještě omluvit, že jsou teď v textu všechny uvozovky nahoře. Jak je manžel teď víc u PC, píšu příběh online v Google Dokumentech, abych se na něj dostala případně i z mého dědečka noťasu. A tam se mi prostě píší takto

84. KAPITOLA - Nečekaná návštěva, část 2.

Gabriela, Valerie a Katie se vydaly k Filipovu bytu. Cestou splnily smluvenou dohodu a zavolaly mamince Katie. Gabriela, která s drobnými úpravami pravdy přece jen měla nějaké zkušenosti, do telefonu sehrála menší etudu o tom, jak holčička zabloudila a ony se jí se sestrou ujaly. Nadiktovala jí novou Filipovu adresu s číslem bytu, ale jeho jméno z toho vynechala. Za chvíli už obě sestry i s Katie stály před dveřmi bratrova apartmá. “Proboha, co ty dvě tu zase chtějí?!” pomyslel si otráveně Filip. Holčičku, která je doprovázela, na první pohled přehlédl.


“Ahoj bráško!” pozdravila ho Val. “No nazdárek!Hele, můžeš mi vysvětlit, proč pokaždé, když s tebou potřebujeme řešit něco zásadního, tak nás vítáš v nedbalkách?” pustila se do něj Gabriela s vervou sobě vlastní. “Nebude to tak trochu tím, že se mi neobtěžujete předem ohlásit?” vrátil jí úder Filip. “A kdo je toto?” zaregistroval konečně jejich doprovod. “To je Katie, a potřebuje…” začala odpovídat Gabriela, když jí bratr přerušil. “Hej, brzdi, vrátil jsem se teprve ráno z Granite Falls, kde jsem ve dne v noci fotil jakýsi ptáky. Spal jsem pár hodin, takže opravdu nemám náladu zrovna teď dělat portrétíky dcerce nějaký vaší fajnový kamarádky.” bručel na ně.


“Zlatíčko, nevšímej si ho, nevyspalej chlap je horší než mor. On jinak dokáže být neskutečně milej, věř mi.” obrátila se Gabriela na Katie, která byla chováním svého potenciálního otce poněkud zaskočena. Valerie jí ochranitelsky chytila za rameno, což díky jejím schopnostem děvčátko dostatečně uklidnilo, aby se nerozplakala. “A ty si opět vzpomeň na slušné vychování bratříčku. Jestli je tohle něčí dcera, tak spíš nějaké tvojí fajnové kamarádky! A co víc, podle všeho taky TVO-JE DCE-RA!” zpražila ho Gabi s důrazem na poslední dvě slova. “Co-cože? To bych přece musel vědět, ne?” vyvalil oči Filip, zjevně v naprostém šoku.


“Podívej, mám jisté obsáhlé vědomosti z oblasti biologie, byť trochu jiných tvorů. Ale i bez nich bych věděla, že na počátku sice musí být chlap, ale zbytek se už bez něj docela dobře obejde. Takže za jistých okolností, se o těch výsledcích dozvědět nemusíš.” snažila se mu Gabi připomenout taktně principy rozmnožování. Bylo tu přece jen dítě, do jisté míry zjevně informované, ale přesto detaily vynechala. “A jestli chceš vědět víc, tak se laskavě obleč, to strniště ti prozatím promineme.” dodala jakoby nic.


Filip se nezmohl na slovo a v šoku se odšoural do ložnice, kde na sebe hodil tričko. Společně se pak všichni přesunuli do obýváku. Valerie povzbudila Katie, že bude nejlepší, když vše řekne sama tak pěkně, jak to předtím vylíčila jim. A tak děvčátko vysvětlilo, kdo je, a jak celý život chtěla poznat tatínka. Ale maminka o něm nechtěla nikdy mluvit, že ho nepotřebují. A pak náhodou našla její deník a rozhodla se využít příležitost najít svého otce sama. Filip celou dobu seděl s pohledem zabodnutým do koberce a snažil se zpracovat nečekané informace.


Když Katie domluvila, stále nepohnul ani brvou, což holčičku znejistělo. Jako první promluvila Gabriela. “Brácho, jsi v pohodě? Její máma sem jede, třeba se ukáže, že jde o nedorozumění. Kdo ví, jestli třeba nerandila ještě s někým jiným.” nadnesla svoji teorii. “Gabi, važ slova, vždyť to nebohé dítě sedí přímo před tebou.” napomenula ji opět Valerie. “Nene, to by ona neudělala, na to nemá povahu. Nikdo jiný nebyl, tomu věřím. A časově to fakt sedí. Proboha, takže je to pravda... jsem táta.” promluvil konečně Filip, i když spíš sám pro sebe. Potřeboval to trochu vstřebat.


Po chvíli se konečně trochu vzpamatoval, zvedl se a přešel k holčičce, která se tak nečekaně objevila u něj doma. Postavil ji na nohy, aby mu viděla do očí a on jí. Měla oči po matce. Celá byla po ní. “Koťátko, poslouchej, chci abys věděla, že jsem neměl tušení, že jsi na světě. Vůbec nechápu, proč mi o tobě tvá maminka neřekla. Protože kdybych to věděl, chtěl bych být za každou cenu součástí tvého života, jasný? Doufám, že mi to věříš, protože já bych tě opravdu nikdy vědomě neopustil.” vysvětlil jí, jak se věci mají z jeho strany.


“Takže ty jsi opravdu můj tatínek? A nezlobíš se, že jsem tě našla?” ubezpečila se dívenka ještě. “Už to tak vypadá, že jsem. Samozřejmě to musí potvrdit ještě tvá maminka, ale já tak nějak vím, že jsi moje.” usmál se na ni vlídně.  Znal jí sotva pár minut, ale její odvaha, s jakou překonávala tuhle nelehkou situaci, upřímnost v očích a citlivá dušička  mu učarovaly. A náklonnost to byla vzájemná, neboť holčička mu vzápětí skočila kolem krku. “Ty moje koťátko, moje malá Kitty.” zašeptal jí do vlasů Filip.


První objetí otce a dcery prožívali natolik, že naprosto ignorovali zvuk domovního zvonku. “Fajn, tak to bude zase na mně.” prohlásila pohoršeně Gabriela, které jen těžko maskovala slzy dojetí. “Možná bude lepší, když tam půjdu já.” navrhla neméně dojatá Valerie. “Dobrý den, já jsem tu pro dceru Katie. Moc děkuji, že jste ji našli a ujali se jí. Opravdu děkuji.” spustila žena, když jí Val pozvala dál. “No, ono to ve skutečnosti bylo trochu složitější.” připustila Valerie. Než ale stihla říct víc, přerušil je mužský hlas. “Ahoj, Kaylo!” pozdravil příchozí Filip. “No, dopr…!” polkla nadávku jeho dávná láska.


V první chvíli stihla ještě Kayla doufat, že její dcera opravdu zabloudila a setkání s Filipem je jen pouhá náhoda. Vzápětí ji však sama Katie vyvedla z omylu. “Maminko, nezlob se na mě prosím.” omluvila se Katie. “Pojď sem broučku, proč bych se měla zlobit?” ptala se a s napětím stále čekala uklidňující odpověď. “Četla jsem tvůj starý deník, ten o tátovi. Objevila jsem ho jen náhodou, opravdu. Ale když jsme sem přijeli, tak jsem ho musela zkusit najít.” přiznalo se děvčátko.


“Pojď sem, vždyť já se nezlobím. Jen mě mrzí, že jsi mi to neřekla.” odpověděla Kayla a přitáhla si jí do objetí. “Já se bála, že bys mi to nedovolila.” zavzlykala Katie do jejího ramene. “Ach, beruško, je mi to tak líto. Netušila jsem, jak je to pro tebe důležité. Promiň, měla jsem si to uvědomit.” konejšila ji hlazením po vláskách. “Takže je to pravda?” zeptal se téměř neslyšně Filip. Kalya jen mlčky přikývla a stiskla svoji holčičku v ještě pevnějším objetí.


Chvíli tam všichni tři zůstali jako nehybné sochy. Až se do toho vložila Valerie. “Ehm, nechci rušit, ale myslím, že vy dva si potřebujete promluvit.” řekla těm dvěma. “Kayla pustila dcerku z náručí a postavila se. “To bychom asi měli.” připustila. “Podívejte, vím že nás neznáte, ale jsme Filipovy sestry. Tady s Katie už jsme strávily celé odpoledne. Tak pokud dovolíte, vezmeme ji někam ven. Na hřiště a pak na něco k jídlu.” navrhla jí. “Ale brzy bude tma. A nechci obtěžovat.” namítla s obavou Kayla. “Tak ji vezmeme k nám, máme tam kočičku, bude se jí líbit. I nějaká pohádka se najde. A jsme přece její tety, tak jaké obtěžování.” ujistila jí Val. A tak Kayla nakonec souhlasila, Valerie v ní vzbuzovala až nečekanou důvěru.