Hellohello: Kolekce příběhů

Tak jsem konečně dohnala resty . Pardon, nějak nemám čas na nic teď se mi toho dost nakupilo , ale zpět k příběhu.

Musím uznat, že to začíná nabírat zajímavé grády. Hoty mi je moc líto, takový hrozný osud si nikdo nezaslouží, přiznala se k činům, které nespáchala jen, aby ji nechali žít a přitom jí lhali a život j to stejně nezachrání je mi zle z toho, když si člověk uvědomí, jací omezenci v minulosti žili. Tolik nevinných lidí přišlo o život, je to hnus..

Chování malé Prudence je taky dosti podezřelé... co z ní vyroste asi vyroste..

A Manasseh? K tomu nemám slov..., jak už bylo zmíněno, ten je slušnej cvok. Vůbec netuším, kam tohle povede. Vůbec z toho nemám dobrý pocit...

Každopádně jsem zvědavá na pokračování!

Jani, moc děkuju za krásný komentář díky moc, že sis mezi všemi starostmi našla čas na čtení příběhu, opravdu moc si toho vážím! A v žádném případě se neomlouvej, že nestíháš číst
Moc pěkně jsi to shrnula a se vším souhlasím. Byla to hrozná doba, vůbec si neumím představit, že bych něco takového měla zažít na vlastní kůži, brr... Je mi tak líto Hoty - ale hlavně všech reálných lidí, kteří museli tak trpět kvůli fanatikům.
A co se týká Hicksonových, je dost hrozné, že tahle rodina patří mezi honoraci a povyšují se nad ostatní, přitom snad každý člen má nějaký velký problém. Místo aby Grace šikanovala Lois už od jejího příchodu, měla se soustředit na pořádnější výchovu svých dětí, hlavně Prudence.

Myslela jsem, že nový díl nestihnu tak rychle přidat, myslela jsem, že se to podaří až někdy v půlce příštího týdne, ale nějak jsem tady na fóru od rána zatvrdla a nemůžu se odsud vymotat   tak moc mi fórum chybělo za poslední týden. Tak jsem se do toho pustila a snažila jsem se, ať je to tu co nejdřív a tady už je nový dílek. Navazujeme přesně v okamžiku, kde jsme minule skončili - ve chvíli Manassehova šíleného záchvatu Grace poslala Lois do pokoje.


Čarodějnice Lois

(E. Gaskell)


KAPITOLA 26


A Lois spěchala pryč do svého pokoje a vrhla se na postel jako lovené pronásledované zvíře a nemohla popadnout dech.





Faith za ní přišla pomalu a těžkými kroky.





„Lois,“ řekla, „uděláš mi laskavost? Nežádám o moc. Vstaneš zítra, ještě než bude denní světlo a doneseš dopis ode mě do domu pastora Nolana?"



„Udělala bych to sama, ale matka mi přikázala, abych za ní přišla a je možné, že mě zdrží až do doby, než bude Hota pověšena; a ten dopis je o věcech týkajících se života a smrti. Vyhledej pastora Nolana, ať je kdekoli, a po přečtení dopisu si s ním promluv.“



„Nemůže ho odnést Nattee?" zeptala se Lois.



„Ne!' Faith divoce odpověděla. „Proč by měla ona?"



Lois však neodpověděla.



Faithinou myslí proběhlo rychlé podezření, náhlé jako blesk. Nikdy předtím takové neměla.



„Mluv, Lois! Přečetla jsem ti myšlenky. Raději bys nechtěla být poslem tohoto dopisu?“



„Vezmu ho," řekla Lois pokorně. „Týká se to života a smrti, říkáš?"





„Ano!' řekla Faith docela jiným tónem hlasu.
Po chvíli přemýšlení však dodala: „Jakmile bude v domě klid, sepíšu to, a nechám to tady, na této truhlici; a slíbíš mi, že ho tam odneseš, ještě než přijde den, dokud ještě bude čas něco udělat.“





„Ano, slibuji,“ řekla Lois.



A Faith ji znala natolik dobře, aby si byla jistá, že skutek bude proveden, jakkoli zdráhavě.



***

Dopis byl napsán - položen na truhlu; a ještě než svítalo, Lois byla na nohou.







Faith ji sledovala skrz napůl zavřená oční víčka - víčka, která po celou noc nebyla ve spánku úplně zavřena.



***

Hned jakmile Lois v plášti s kapucí opustila místnost, Faith vyskočila a chystala se za matkou, kterou už slyšela pohybovat se po domě.





Skoro každý v Salemu byl tohoto hrozného rána vzhůru, i když jen málo lidí bylo venku, když Lois procházela ulicemi.



Tady stála ta narychlo postavená šibenice, jejíž černý stín padal přes ulici a nesl příšerný význam...





...teď musela projít kolem věznice se železnými mřížemi, skrz jejíž okna uslyšela strašlivý výkřik ženy a zvuk mnoha kroků.



Pospíšila si, bylo jí špatně skoro až na omdlení, směrem k domu vdovy, u které byl ubytovaný pan Nolan.



Už byl vzhůru a šel někam pryč, jak říkala jeho hostitelka, asi k žaláři.



Tam teď Lois, opakující si slova „záležitost života a smrti!“ byla nucena jít. Vracela se cestou zpět a byla vděčná za to, když ho viděla vycházet z těch skličujících portálů, byly o to skličující, protože stály v temném stínu.





Nevěděla, jaké bylo jeho poslání, ale vypadal vážně a smutně, když mu vložila Faithin dopis do rukou, a tiše před ním potichu čekala, dokud si ho nepřečte a nedá jí očekávanou odpověď. Ale místo toho, aby ho otevřel, držel ho v ruce, očividně pohlcen nějakou myšlenkou.





Nakonec promluvil nahlas, ale spíš pro sebe než pro ni: „Můj bože! A takto má tedy zemřít v takovém strašlivém deliriu? Musí to být - může být - pouze delirium, které vyvolává tak divoká a strašlivá přiznání."



„Slečno Barclayová, přicházím od indiánky odsouzené k smrti. Zdá se, že se minulý večer považovala za zrazenou tím, že její rozsudek nebyl odročen, a to ani poté, co se přiznala k takovému hříchu, který by mohl spustit oheň z nebe; a zdá se mi, že ten zanícený, bezmocný hněv tohoto bezradného tvora se proměnil v šílenství, protože mě děsí dalšími odhaleními, která poskytla hlídačům v noci – a mně dnes ráno."



„Skoro bych si mohl myslet, že si myslí, že tím, že prohloubí vinu ve svých přiznáních, unikne tomuto poslednímu strašlivému trestu ze všech – i kdyby byla pravda jen desetina toho, co říká, jak by kdokoli mohl strpět, aby takový hříšník dál žil. A přesto – poslat ji na smrt v takovém stavu šíleného strachu! Co by se mělo udělat?“



„A přesto Písmo říká, že v zemi nemáme strpět čarodějnice," vyslovila Lois pomalu.
„Pravda. Chtěl bych jen požádat o odložení, dokud modlitby Božího lidu nevystoupí nahoru k Jeho milosrdenství. Někteří by se za ni modlili, za ubohou nešťastnici. Vy ano, slečno Barclayová? “ Řekl to tázavým tónem.



„Mnohokrát jsem se za ni v noci modlila," řekla Lois tiše. „I v této chvíli se za ni ve svém srdci modlím; Myslím, že by ji mohli vyhnat ze země, ale nechtěla bych, aby ji zcela opustil Bůh. Ale pane, nečetl jste dopis mé sestřenice. A přikázala mi, že mám přinést zpět odpověď – je to velmi důležité.“



Najednou jeho oči padly na Loisin nevinný, vážný obličej, obrácený k němu a dívající se na ten jeho.



V tu chvíli mu do duše vstoupila víra v pozemské dobro, „a nevědomky jí žehnal“.
Položil jí ruku na rameno, napůl otcovsky - ačkoli věkový rozdíl mezi nimi nebyl větší než tucet let – a trošku se k ní sklonil a zašeptal, napůl pro sebe: „Slečno Barclayová, prokázala jste mi dobro."



„Já?" řekla Lois napůl znepokojeně - „Já prokázala dobro Vám? Jak?'
„Tím, že jste taková, jaká jste. Ale možná bych měl raději poděkovat Bohu, který vás poslal ve chvíli, kdy byla moje duše tak zneklidněná.“



V tomto okamžiku si uvědomili, že Faith stojí před nimi, s tváří plnou hromů.

A do háje - Faith žárlí na Lois, to vůbec nevypadá dobře A není divu, že chudák Hota zešílela a přiznala ledacos, co by asi dělala kterákoliv z nás, nevinná a přitom odsouzená na takovou smrt ...

No teda To by mě zajímalo o co v tom dopise šlo? Doufám, že se to dozvíme!

A naštvaná Faith ke konci? To nevěstí nic dobrého... mám velké obavy, že provede něco hrozného.

Moc děkuji za krásné počtení

Děkuju moc vám oběma za krásné komentáře!  Mám z nich velkou radost.
Naprosto souhlasím, já bych rozhodně nic takového nevydržela a určitě bych se taky přiznala - a to by byl můj konec. Strašná doba, tolik zvěrstev, to všechno ve jménu náboženství, které má teoreticky vést lidi k tomu nejlepšímu - hnus
No a Faith se svojí pomýlenou žárlivou představou ke konci, to opravdu nevěstí nic dobrého. Tady pro vás rovnou přidávám pokračování, ať nemusíte tak dlouho čekat. Je to jenom takové krátké pokračování toho minulého dílu, ale příště by měla snad být delší kapitola


Čarodějnice Lois

(E. Gaskell)


KAPITOLA 27




Její rozzlobený pohled způsobil, že se Lois cítila provinile. Netlačila na pastora dostatečně, aby si přečetl její dopis, pomyslela si; a bylo to jistě rozhořčení kvůli zpoždění toho, co jí bylo svěřeno s naléhavostí a co bylo otázkou života a smrti, kvůli čemuž se  na ni její sestřenice tolik mračila zpod svého černého rovného obočí.



Lois vysvětlila, jak nemohla najít pana Nolana u něj doma a musela ho následovat ke dveřím věznice.



Ale Faith odpověděla se zatvrzelým opovržením: „Šetři dechem, sestřenice Lois. Je snadné vidět, o jak příjemných věcech jste spolu s pastorem Nolanem mluvili. Nedivím se tvému zapomnění. Změnila jsem názor."



„Vraťte mi můj dopis, pane; nešlo o nic důležitého – jen o život staré ženy. A co je to ve srovnání s láskou mladé dívky? “



Lois to slyšela, ale na okamžik vůbec nechápala, že ji její sestřenice ve svém žárlivém hněvu mohla podezírat z takového citu, jako je láska mezi ní a panem Nolanem. Nic takového ji nikdy ani nenapadlo; respektovala ho, téměř si ho vážila – nejen to, měla ho ráda jako pravděpodobného budoucího manžela Faith.



Při pomyšlení, že její sestřenice mohla věřit tomu, že by byla vinna takovou zradou, se její vážné oči rozšířily a upíraly na plamennou tvář Faith.





Tento vážný, neodporující pohled dokonalé nevinnosti musel žalobkyni prozradit, že je to pravda, kdyby však Faith ve stejném okamžiku nezahlédla rudou a rozrušenou tvář pastora, který cítil, že byl poodhalen závoj zahalující nevědomé tajemství jeho srdce.



Faith mu vytrhla dopis z rukou a zvolala:
„Jen ať ta čarodějnice visí! Proč by mě měla zajímat?"





„Už toho napáchala dost svými kouzly a čarodějnictvím na dcerách pastora Tappaua. Nechte ji zdechnout a nechte všechny ostatní čarodějnice starat se samy o sebe; protože tu volně mezi námi je mnoho druhů čarodějnictví."





„Sestřenice Lois, radši bys měla s pastorem Nolanem přestat, nebo tě poprosím, aby ses se mnou vrátila na snídani.“







Lois ten žárlivý sarkasmus nezastrašil. Podala ruku pastorovi Nolanovi, byla odhodlaná si nevšímat naštaných slov své sestřenice, rozloučila se s ním svým obvyklým způsobem. Než jí podal svou ruku, zaváhal, a když to udělal, stiskl ji křečovitě.



Faith čekala a sledovala to všechno se sešpulenými rty a pomstychtivýma očima. Ani se nerozloučila; neřekla ani slovo; ale popadla Lois pevně za paži...



...a téměř ji před sebou po ulici tlačila, dokud nedorazily k domovu.

No Faith se taky začíná pěkně vybarvovat a to jsem si myslela, že je z celé rodinky ta nejnormálnější...docela jsem se spletla. Tak škaredá slova, která vyšla z jejich úst...je mi z toho smutno. Chtěla bych vidět ji, kdyby byla na místě odsouzené, jaká by volila slova...je mi z ní zle...

Škoda je, že nevíme, co se v dopisu ukrývalo.. Možná to mohlo oprostit odsouzenou od viny...

Těším se na pokračování i když zřejmě ve veselejších barvách pokračování neočekávám

@Janika31 - Moc děkuju za rychlou reakci a super komentář   Zase se vším souhlasím. Faith se zdála dlouhou dobu minimálně jako neutrální postava, spíš kladnější v porovnání s tou šílenou rodinkou... ale bohužel. Tady se to ukázalo. Strašně tím vším Lois křivdí, je to hrozně nefér, že ji takhle nařkla. A mám přesně ten stejný dojem, že ten dopis mohl pomoct Hotě - a Faith v odporném záchvatu žárlivosti nepomohla, opravdu perfektní ukázka křesťanství a pomoci bližním v nouzi. Bohužel se o přesném obsahu toho dopisu více nedozvíme, ale aspoň z tohohle dílu si můžeme vydedukovat, že tu byla šance Hotu zachránit. Kéž by se odhodlal ještě někdo jiný, kdo by se jí zastal.

Bohužel je pravda, že tenhle příběh je hodně ponurý a ještě nás čeká nějakých 12 kapitol (plus mínus) a moc veselých bodů tady nebude. Díky moc, že to čtete, i když to není moc šťastný příběh    A i proto se už těším, až se po tomhle příběhu pustíme spolu zase do něčeho veselejšího (nebo aspoň ne až tak ponurého)   už mám plány na další příběhy  

Ano, taky se mi zdálo, že Faith je je relativně normální holka, jen nešťastně zamilovaná do pastora Nolana, který o tom bohužel nemá ani páru. Ale teď, v záchvatu žárlivosti a zlosti, vyšla najevo její skutečná povaha, k obrovské smůle Hoty a nedejbože i jiných ...

Vybrala jsi nám velice zajímavý příběh, Hellohello, nutí člověka k zamyšlení ...

Díky moc, Ludmi moc si vážím tvého komentáře!

Naprosto souhlasím. Na mě Faith působila stejně až do určitého momentu... hlavně jsem ji přestala mít ráda, když brečela na zemi a Lois jí chtěla pomoct a Faith ji odstrčila tak prudce, až se Lois zranila. Ale teď už jde o hodně vážnou věc, když mohla Hotě pomoct a neudělala to.

Mám velkou radost, že se ti příběh líbí. Taky mám tenhle příběh ráda, proto jsem si ho vybrala, dost mě zasáhl. Mám ráda historii a tahle tématika je zvlášť zajímavá a šokující. Máš pravdu, nutí to k zamyšlení o té době a přibližuje nám to problémy reálných lidí, co tehdy žili a museli si tím procházet. No a dají se tu najít i nějaké paralely se současností.
Jenom je někdy trochu depresivní ten příběh vytvářet. Něco jiného je to číst nebo překládat, i tak je to občas těžké - ale další věc je pak vytvořit simy a takhle je „trápit" a prožívat to s nimi, občas na to nemám žaludek No ale takový ten příběh je, tak ho dodělám. Naštěstí jsou tohle jen simíci a nemusím toho být svědkem ve skutečnosti. Aspoň doufám

Čarodějnice Lois

(E. Gaskell)


KAPITOLA 28





Plán na ráno byl takový: Grace Hicksonová a její syn Manasseh měli být jako zbožné hlavy rodiny přítomni při oběšení první čarodějnice popravené v Salemu. Všem ostatním členům bylo přísně zakázáno vyjít ven, dokud hluboký zvuk zvonu neohlásí, že pro Hotu, indiánskou čarodějnici, je na tomto světě konec. Až bude poprava dokončena, má se uskutečnit slavnostní modlitební setkání všech obyvatel Salemu; kněží přijeli z velké dálky, aby pomohli svými modlitbami v úsilí očistit zemi od ďábla a jeho služebníků. Byl důvod si myslet, že velká stará zasedací místnost bude přeplněná, a když Faith a Lois dorazily domů...



...Grace Hicksonová zrovna dávala pokyny Prudence a kladla jí na srdce, aby byla připravená přijít na toto místo rychle. Přísná žena se ve své mysli trápila očekáváním toho, co měla spatřit během příštích okamžiků a mluvila spěšněji a nesouvisleji, než bylo u ní zvykem.



Byla ve svém nejlepším nedělním oblečení; zato její obličej byl velmi šedivý a bezbarvý a zdálo se, že se bojí přestat mluvit o záležitostech domácnosti, protože by jinak měla čas přemýšlet.





Manasseh stál u ní, dokonale, nehybně; byl také v nedělním oblečení. Jeho obličej byl také bledší než obvykle, ale měl jakýsi nepřítomný, zahloubaný výraz, téměř jako člověk, který vidí vizi.



Když Faith vstoupila a stále držela Lois v prudkém sevření...





...Manasseh sebou trhl a usmál se; ale pořád tak zasněně.





Jeho chování bylo tak zvláštní, že dokonce i jeho matka přestala mluvit, aby ho pozorněji sledovala; byl ve stavu vzrušení, které obvykle skončilo tím, co jeho matka a její přátelé považovali za prorocké zjevení.







Začal mluvit, nejprve velmi tiše, a pak jeho hlas zesílil: „Jak krásná je země Beulah, daleko nad mořem, za horami!"





„Tam ji andělé nesou, leží v jejich náručí jako omdlévající. Slíbají černý kruh smrti a položí ji k nohám Beránka. Slyšel jsem ji prosit tam za ty na zemi, kteří souhlasili s její smrtí. Ó, Lois! modli se také za mě, modli se za mě, nešťastnice!"







Když pronesl jméno své sestřenice, všechny jejich oči se obrátily k ní. Právě s ní souviselo jeho vidění! Stála mezi nimi ohromená, zasažená bázní, ale ne jako někdo vyděšený nebo zdrcený.



Byla první, kdo promluvil:
„Drazí přátelé, nepřemýšlejte o mně; jeho slova mohou, ale nemusí být pravdivá. Jsem v Božích rukou stejně, ať už má dar proroctví nebo ne. Kromě toho, neslyšíte, že já končím tam, kde by všechno skončilo? Myslete na něj a na jeho potřeby. Pokaždé po takových vizích bývá vyčerpaný a unavený.“



A hned byla zaneprázdněná péčí o jeho občerstvení a pomáhala chvějícím se rukám své tety, aby mu připravily potřebné jídlo...



...jak tak seděl unavený a zmatený a s obtížemi se snažil soustředit své popletené smysly.



Prudence dělala vše, co mohla, aby jim pomohla a urychlila jejich odchod.



Faith však stála stranou a v tichosti vše sledovala svýma naštvanýma očima.







Jakmile vyrazili na svou vážnou, fatální cestu, Faith opustila místnost. Neochutnala jídlo, ani se nedotkla pití. Ve skutečnosti jim všem bylo špatně od srdce.



V okamžiku, kdy její sestra vyšla po schodech nahoru, Prudence vyskočila na sedátko...







...na které předtím odhodila Lois svůj plášť s kapuci:
„Půjč mi svůj šál a plášť, sestřenko Lois. Ještě nikdy jsem neviděla ženu viset a nevím, proč bych neměla jít. Budu stát na kraji davu; nikdo mě nepozná a budu doma dlouho předtím, než se vrátí matka.“





„Ne! řekla Lois, „to se nesmí."





Moje teta by byla velmi nespokojená. Divím se, Prudence, že chceš být svědkem takové události.“
A když promluvila, pevně držela svůj plášť, o který s ní Prudence vehementně zápasila.



Faith se vrátila, zpět ji přivedl možná zvuk toho zápasu. Usmála se - smrtící úsměv.



„Vzdej to, Prudence. Už se nesnaž. Ona si koupila úspěch na tomto světě a my jsme jen její otroci.“



„Och, Faith!" řekla Lois, pustila svůj plášť a otočila se s výčitkou v pohledu a hlase: „Co jsem udělala, že bys o mně měla takto mluvit? Ty, která jsi mě měla ráda, jak si myslím, že někdo může mít rád sestru?"





Prudence neztrácela čas a rychle na sebe hodila plášť, který bylo pro ni příliš velký a který proto považovala za nejlepší pro své utajení...



...  ale jak šla ke dveřím, nohy se jí zapletly do neobvyklé délky pláště a ona spadla a dost zle si pohmoždila ruku.





„Dej si příště pozor, jak se budeš plést do věcí čarodějnice," řekla Faith, která jen sotva věřila svým vlastním slovům, ale řekla to s pocitem nepřátelství vůči celému světu a hořkou žárlivosti srdce.



Prudence si promnula ruku a nenápadně pohlédla na Lois.
„Čarodějnice Lois! Čarodějnice Lois!"  řekla nakonec potichu a dětinsky se na ni zašklebila.





„Ach, ticho, Prudence! Neříkej tak strašná slova. Podívám se na tvou ruku. Je mi líto, že sis ublížila, ale jsem jenom ráda, že ti to zamezilo v neuposlechnutí tvé matky.“



„Pryč, pryč!" vykřikla Prudence a odskočila od ní. „Opravdu se jí bojím, Faith. Buď mezi mnou a tou čarodějnicí, nebo po ní hodím stoličku. “







Faith se usmála - byl to špatný a zkažený úsměv - ale ani se nepohla, aby uklidnila strach, který vyvolala u své mladší sestry.



V tuto chvíli začal zvonit zvon.



Hota, indiánská čarodějnice, byla mrtvá.

Lois si zakryla tvář rukama.

Dokonce i Faith zbledla ještě víc a povzdechla si: „Chudák Hota! Ale smrt je nejlepší.“



Jediná Prudence nevypadala, že by ji myšlenky spojené s vážným monotónním zvukem nějak zasáhly.



Jediná její úvaha byla, že teď by mohla vyjít na ulici a podívat se kolem, slyšet zprávy a uniknout od strachu, který cítila v přítomnosti své sestřenice. Vyletěla nahoru po schodech, aby našla svůj vlastní plášť...



... znovu se rozběhla dolů a proklouzla kolem Lois, ještě než anglická dívka dokončila modlitbu...



... a rychle se vetřela mezi dav, který šel do zasedací místnosti.

Bože, mám strach, aby Lois nedopadla jako Hota, když se Prudence i Faith chovají takhle ... A ještě navíc ty Mannasehovy podivné řeči a vize

Ludmi, stejný strach mám už od začátku, už jen proto, jak se příběh jmenuje. A jak jde do tuhého, moje obavy se jen prohlubují
Každopádně je to jako vždy krásně zpracované Četla jsem několik dílů za sebou, protože na mobilu příběhy nemají to kouzlo, tak jsem si to nechala zase na doma, a moc mě potěšilo, kolik toho tady čekalo

No...koukám, že jsem na tom s úvahami dost podobně, jako vy. Dost se začínám obávat o Lois. Mám pocit, že už pro ni v Salemu není bezpečno, jestli někdy bylo Navíc Prudence a Faith tomu teď nahrávají dost do karet...Stačí dvě slova a je na šibenici raz dva... vůbec se mi to nelíbí, nechci aby to skončilo, tak jak si myslím

Ať raději uteče, než bude pozdě...

Konečně jsem to zvládla celé dočíst a musím říct, že je to bomba akorát se teď dost bojím co bude s Lois souhlasím s holkami, že by měla raději opravdu utéct třeba by se pak mohla znova setkat se svým milým a dostat se tak pod jeho ochranu pryč z tohohle šíleného místa myslím, že by Lois bylo opravdu lépe bez příbuzných než s takovými

Teda    já mám tak neskutečnou radost, že se tu sešlo tolik komentářů! Opravdu mě strašně těší, že ten příběh čtete, i když to není vůbec lehké čtení.
Vůbec nevím, jak vám mám poděkovat za tolik krásných komentářů, fakt si toho strašně moc vážím!      Ani to nemůžu slovy vypovědět. Tak sem raději rovnou dám další díl  


Čarodějnice Lois

(E. Gaskell)


KAPITOLA 29




Tam také Faith a Lois vzápětí přišly, ale šly odděleně, ne společně.



Faith se tak očividně vyhýbala Lois, že ona, ponížená a zarmoucená, nemohla svou společnost své sestřenici nutit, ale tak trochu se loudala pozadu - tiché slzy jí stékaly po tváři kvůli mnoha příčinám, které dnešního rána vyvstaly.



Zasedací hala byla plná až k udušení; a jak se to při takových příležitostech někdy stává, největší dav byl shromážděn blízko dveří kvůli skutečnosti, že když vešli, jen málokdo z nich viděl, kde by mohlo být volné místo, kam by se mohli vecpat.



Přesto byli nevrlí ke všem příchozím zvenčí a tlačili a strkali Faith a po ní i Lois, dokud nebyly obě dostrkány až na nápadné místo v samém středu budovy, kde nebyla šance na místo k sezení, jen prostor na stání.







Několik lidí stálo kolem, kazatelna byla uprostřed a již byla obsazena dvěma pastory v ženevských hábitech, zatímco jiní kneží, podobně oblečeni, stáli kolem a drželi se jí, téměř jako by tomu místu dávali oporu, než aby tomu bylo naopak.









Grace Hicksonová a její syn seděli uhlazeně ve své vlastní lavici, což naznačovalo tomu, že dorazili brzy po popravě.



Možná byste mohli vysledovat počet těch, kteří byli přítomni při oběšení indiánské čarodějnice podle výrazu jejich tváře. Byli ohromení a strašlivě klidní; zatímco dav, který se valil dveřmi, stále se valil - ti, kteří se popravy nezúčastnili -  vypadal celý neklidně, vzrušeně a divoce.



Davem bzučela informace, že cizí pastor, který stál spolu s pastorem Tappauem na kazatelně, není  nikdo jiný, než samotný doktor Cotton Mather, a přijel až z Bostonu, aby pomohl očistit Salem od čarodějnic.







A teď začal pastor Tappau svou improvizovanou modlitbu, jak bylo zvykem.





Jeho slova zněla divoce a nesouvisle, jak by se dalo očekávat od muže, který právě dal souhlas ke krvavé smrtí někoho, kdo byl ještě před několika dny členem jeho vlastní rodiny; zněla násilně a zaníceně, jak by se dalo očekávat od otce dětí, o nichž věřil, že tak strašně trpí kvůli zločinu, který chtěl odsoudit před Pánem. Z čistého vyčerpání se pak posadil.





Potom dopředu vystoupil doktor Cotton Mather: nevyslovil více než jen pár slov modlitby, dost klidných ve srovnání s tím, co bylo před tím, a poté pokračoval tichým, hádavým způsobem a oslovoval velký dav před sebou a uspořádal vše, co musel říct, s podobným druhem dovedností, jakou použil Antonius ve svém projevu k Římanům po vraždě Caesara.





Některá slova Dr. Mathera se nám dochovala tak, jak je později zapsal do jednoho ze svých děl.
Když už mluvíme o těch „nevěřících saducejích“, kteří pochybují o existenci takového zločinu, uvedl:
„Místo jejich opičích výkřiků a posměšků vůči požehnanému Písmu a dějinám, které tak nepochybné potvrzují, že žádný člověk, který je natolik dobře vychován, aby dodržoval běžné zákony lidské společnosti, nemůže o nich pochybovat, přísluší nám spíše zbožňovat dobrotu Boha, který nařídil pravdu již do úst nemluvňat a kojenců a prostřednictvím bolestně postižených dětí vašeho zbožného pastora poodhalil skutečnost, že ďáblové do vašeho sousedství pronikli a provádějí tu své nejhorší operace."







„Prosme Jej, aby jejich moc mohla být omezena a aby ve svých zlých machinacích nedošli tak daleko jako před čtyřmi lety ve městě Boston, kde jsem pod Božím vedením byl pokorným prostředkem vytržení z moci Satana čtyř dětí tohoto pobožného a požehnaného muže, pana Goodwina."



„Tyto čtyři dobré děti byly očarovány irskou čarodějnicí; vyprávění o mukách, kterým se musely podrobit, nemá konce. Jednou štěkaly jako psi, jindy předly  jako kočky; ano, létaly by jako husy a byly by unášeny neuvěřitelnou rychlostí, měly na zemi jen prsty nohou, někdy ani ne dvacet stop, a jejich paže mávaly jako ptačí."



„Jindy se však pekelnými prostředky ženy, která je očarovala, nedokázaly pohnout bez kulhání, protože jim pomocí neviditelného řetězu bránila v pohybu, nebo jindy je pomocí smyčky téměř zadusila. Jeden zvláštní případ byl touto ženou Satana vystaven tak velkému horku jako v peci, že já sám jsem viděl, jak z ní kape pot, zatímco všude kolem bylo mírně chladno."



„Ale abych vás neobtěžoval dalšími svými příběhy, budu pokračovat, abych dokázal, že to byl samotný Satan, kdo nad ní držel moc. Protože velmi pozoruhodnou věcí bylo to, že jí ten zlý duch nedovolil číst žádnou zbožnou nebo svatou knihu. Dokázala dostatečně dobře číst papeženské knihy, oproti tomu se zdálo, že jí selhává zrak i řeč, když jsem jí dal Katechismus Shromáždění. A pak, měla ráda tu prelátistickou Knihu společných modliteb, která je jen římskokatolickou knihou mší v anglikánské a bezbožné formě."



„Uprostřed jejích utrpení, když jí někdo dal modlitební knihu do rukou, ulevilo se jí. Přesto si povšimněte, že ji nikdy nebylo možné přinutit číst modlitbu Páně, ať už se v ní setkala v jakékoli knize, což jasně dokazovalo, že se spojila s ďáblem."



„Vzal jsem ji do svého vlastního domu, abych mohl, stejně jako doktor Martin Luther, zápasit s ďáblem. Ale když jsem svolal svou domácnost k modlitbě, ďáblové, kteří ji měli v moci, ji přiměli pískat a zpívat a pronikavě a pekelně ječet.“


Přesně v tomto okamžiku probodl všem sluch pronikavý, jasný pískot.





Doktor Mather předešlou řeč na chvíli přerušil:
„Satan je mezi vámi!" zvolal. „Dejte si na sebe pozor!"





- POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ -

---

Cotton Mather je skutečná historická postava, dám sem odkazy na wikipedii, kdybyste si chtěli o něm přečíst. Na české je ten článek bohužel moc krátký, tak pokud máte možnost si ho přečíst anglicky, doporučuju spíš ten druhý link v angličtině

https://cs.wikipedia.org/wiki/Cotton_Mather
https://en.wikipedia.org/wiki/Cotton_Mather

Ano, co asi tak mohlo následovat po takovém přesném popisu Satanových projevů - určitě to hodně zaujalo Prudence ... Jak to jen dopadne s Lois, čím dál tím víc se o ni bojím !

Díky moc, Ludmi, za krásný a trefný komentář - je fakt, že Prudence je jako divá do všech takových věcí. Přitom takové blbosti. Při zpětném pohledu z dnešní racionální doby je to možná až k smíchu a neuvěření, ale vsadím se, že kdybych seděla v tom sále, tak jsem mezi těmi, co se bojí nejvíc (ale snad bych nikoho neosočovala nebo nelynčovala - nevím, jak by mě v té době vychovali a čím vším bych byla ovlivněná). Je to odporná doba temna v dějinách.

Zajímavý dílek.

Vůbec se nedokážu představit, že bych tam mezi těmi lidmi seděla a čekala na popravu živé osoby, jakoby to byla nějaká senzace... Pokud bych se v takové době nacházela, dost bych se bála o svůj život, protože kolikrát člověk ani nic neprovedl, vedl si svůj život, nepletl se do věcí jiných a stejně to takovému bylo občas prd platné. Někdo na něj ukázal prstem a šel, bez důkazů bez všeho, prostě jen proto, že někdo řekl, že je to sluha Satana nebo čaroděj/čarodějnice... Je mi z toho na blití

Prudence je vůbec celá divná. Ta bude jednou hrozně zvrácená a vůbec si nechci představit služebnictvo, které bude s ní pod jednou střechou. Mám z ní dost hrozný pocit...

Každopádně se budu opakovat, ale Lois by měla vzít nohy na ramena a upalovat vzdušnou čarou pryč od takového místa, tam ji nikdo nepomůže....

Ach jo...vážně se začínám bát, co nás ještě čeká.

Děkuju moc i tobě, Jani, za krásný komentář! Naprosto se vším souhlasím... mám na to stejný pohled. Je to pro mě úplně nepředstavitelné. A často ti nejnevinnější padnou za oběť těm nejhorším lidem.
Člověk nic neprovedl, ale byl osočen a umučen jen tak. A motivy mohly být různé, třeba závist, která je fakt nesmrtelná jako v té pohádce
A tihle lidi (podle mě spíš nestvůry) se považují za ty nejlepší křesťany. Odporné...

Tak to bohužel bývá... ani bych nespočetla, kolikrát jsem to viděla na vlastní oči už od dětství, kdy ti nejhodnější lidi nejvíce trpěli kvůli pár zlým blbečkům. I když samozřejmě nikdy nešlo o tak vážné věci.

Máš pravdu představa Prudence jako paní domu, to si vůbec neumím představit. Chudáci ti služebníci. A kdo ví, jaká byla Grace zamlada. Ten její manžel Ralph měl raději zůstat v Anglii a nikdy by ji nepotkal a nic z toho by se nestalo.


Původně jsem chtěla tenhle díl přidat až o víkendu, ale zrovna jsem měla chvilku čas, abych dala dohromady fotky, tak jsem se na to vrhla už teď, je to jenom taková hodně krátká kapitola, ale zato přelomová...



Čarodějnice Lois

(E. Gaskell)


KAPITOLA 30

A modlil se s horlivostí, jako proti nějakému přítomnému nepříteli ohrožujícímu všechny; ale nikdo si ho nevšímal.





Odkud přicházelo to zlověstné, nadpozemské pískání? Každý člověk sledoval svého souseda.
Opět pískot – ze samotného jejich středu!





A pak byl nějaký ruch v rohu budovy, tři nebo čtyři lidé se pohnuli bez jakékoli příčiny pochopitelné pro ty, kteří to viděli z dálky, pohyb se šířil dále a hned se udělal průchod i v tom hustém davu lidí - pro dva muže, kteří nesli dopředu Prudence Hicksonovou, ležící strnule jako poleno, v křečovité pozici člověka, který trpí epileptickým záchvatem.







Položili ji mezi kneží, kteří se shromáždili kolem kazatelny.





Přišla k ní matka a při pohledu na své zkroucené dítě vydala kvílivý výkřik.









Dr. Mather sestoupil z kazatelny a postavil se nad ni a vymítal ďábla, který měl to dítě v moci, jako by byl na takové scény zvyklý. Dav se tlačil dopředu v němé hrůze.









Nakonec ztuhlost jejího těla a rysů povolila a začala se strašlivě zmítat – „trhaná ďáblem", jak se tomu říkávalo.







Nakonec prudkost záchvatu skončila a diváci začali znovu dýchat, i když nad nimi visela dříve prožitá hrůza a oni znovu naslouchali, jako by dávali pozor na ten náhlý hrůzný pískot a bázlivě se rozhlíželi, jako by Satan byl v jejich zádech a vybíral si svou další oběť.







Mezitím dr. Mather, pastor Tappau a jeden nebo dva další nabádali Prudence, aby odhalila, pokud může, jméno osoby, čarodějnice, která vlivem Satana podrobila to dítě takovému trýznění, jakého právě teď byli svědky. Přikázali jí mluvit ve jménu Páně.



Tichým vyčerpaným hlasem zašeptala nějaké jméno. Nikdo ze sboru neslyšel, co to bylo.



Ale pastor Tappau, když to uslyšel, se zděšeně odtáhl na stranu...







...zatímco Dr. Mather, protože nevěděl, komu to jméno patří, vykřikl jasným, chladným hlasem: „Znáte jakousi Lois Barclayovou; protože to byla ona, kdo očaroval to ubohé dítě?“




- POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ -

---

Tak to tady máme. Správně jste vytušily, co se stane a kdo za tím bude stát. Já nemám ani slov, kdyby se mi tak Prudence dostala do ruky... Kdyby to aspoň byl jenom příběh a neměl reálný základ

Patrně jsme to všichni tušili už dlouho, že Prudence něco podobného provede. Ale jak to jen s Lois dopadne ? Doufám, že ne jako s Hotou ?

No...tak tohle jsem přesně čekala a obávala se toho... Pro Prudence je to jen ubohý žert či co..., ale Lois reálně přijde o život. Tohle je k poblití.... Já stále doufám, že se povede Lois zachránit. Přesně jak říkám, nikomu nic neudělala, ale protože ji nějakej spratek nařkne z něčeho, co neudělala ji hned taky odsoudí?
Grace by měla být potrestána, že neumí vychovat pořádně své děti....

Je mi z toho vše zle a smutno...

Ach jo, jak tohle dopadne...

tohle je hrůza chudák Lois co s ní teď jen bude

Prudence by měla dostat na holou a skončit v nějaké škole, kde by jí dali co pro to je to spratek ze kterého nic dobrého nevyroste

Tahle doba byla opravdu hrozná a chudák Lois to teď určitě odskáče stále doufám, že se jí podaří utéct, ale bojím se, že to nevyjde kéž by kdyby se odněkud zjevil kapitán a odvezl ji domů budou jí říkat, že má cosi s ďáblem, ale jediný kdo s ním cosi má je Grace a její rodina pravděpodobně jsou všichni nemocní na palici

Popravdě těším se ale zároveň se i děsím jak to bude pokračovat

Moc děkuju vám všem za krásné a výstižné komentáře!
Máte pravdu, je to tak smutné a nefér, že nemám vůbec slov. Nemůžu se smířit s tím, že se tyhle věci děly ve skutečnosti. Je strašné, že takový spratek a vlastně celá jejich šílená rodinka má takovou moc a váhu ve městě, že cokoli Prudence udělá, to je bráno vážně.
Zajímalo by mě, jestli za to opravdu mohl námel, jak už tu padlo dříve.
Zní to dost pravděpodobně - např. tady je to popsáno
https://zpravy.tiscali.cz/co-odstartovalo-nejznamejsi-hon-na-carodejnice-v-salemu-490945

Ale když si vezmu zrovna tento příběh, tak nemám pochyb o tom, že to Prudence udělala schválně. Od samého začátku se chová k Lois hnusně. A není sama, ta rodina je celá padlá na hlavu, není tu nikdo, kdo by se jí zastal.

A rovnou sem dám další kapitolu, ať nemusíte dlouho čekat, protože zítra jedu pryč. Tenhle díl je o něco delší. Potom budou následovat ještě 2 kratší kapitolky z téhle budovy, ale k tomu se dostanu asi někdy za týden nebo možná spíše ještě o něco později.

---

Čarodějnice Lois

(E. Gaskell)


KAPITOLA 31

Odpověď byla dána spíše činy než slovem, i když z mnoha lidí vyšlo tiché mumlání.



Ale všichni ustoupili, pokud tedy jen bylo možné v takovém davu ustoupit – od Lois Barclayové, od místa, kde stála – a dívali se na ni překvapeně a zděšeně.



Prostor několika stop, kde se před minutou ani nezdálo, že by se mohl takový prostor vytvořit, ponechal Lois stát osamoceně a každé oko na ni bylo upřené s nenávistí a hrůzou.

Stála jako němá, se zdřevěnělým jazykem, bylo to jako ve snu.

Ona a čarodějnice! Prokletá, jak jen čarodějnice bývají v očích Boha a lidí! Její hladká a zdravě vypadající tvář se svraštila a zbledla, ale neřekla ani slovo, jen se na doktora Mathera dívala rozšířenýma vyděšenýma očima.



Někdo prohlásil: „Je z domácnosti Grace Hicksonové, bohabojné ženy."

Lois nevěděla, zda jsou tato slova v její prospěch, anebo naopak. Ani o nich nepřemýšlela; říkaly o ní méně než o jakékoli jiné přítomné osobě. Ona a čarodějnice!



A stříbrná třpytivá řeka Avon a topící se žena, kterou viděla v dětství v Barfordu - doma v Anglii - byly před ní...









... a její oči se sklopily před vlastní zkázou.



Nastal nějaký rozruch - nějaké šustění papírů; městští soudci se blížili ke kazatelně a radili se s pastory.







Dr. Mather znovu promluvil:
„Ta indiánka, která byla dnes ráno oběšena, jmenovala určité lidi, o kterých prozradila, že je viděla při strašlivých setkáních, kde došlo k uctívání Satana; ale na papíře není uvedeno žádné jméno Lois Barclayové, i když jsme při pohledu na jména některých šokováni --— “



Přerušení – konzultace.
Dr. Mather znovu promluvil:
„Přiveďte obviněnou čarodějnici Lois Barclayovou k tomuto ubohému trpícímu dítěti Krista."





Vrhli se rychle dopředu, aby se chopili Lois a přitáhli ji na místo, kde ležela Prudence. Ale Lois šla kupředu sama.









„Prudence,“ řekla tak sladkým, dojemným hlasem, že ti, kteří ho ten den slyšeli, o tom dlouho poté vyprávěli ještě svým dětem, „řekla jsem ti někdy nějaké nevlídné slovo, natož provedla ti něco špatného?"



„Mluv, drahé dítě. Nevíš, co jsi právě teď řekla, že ne? “



Ale Prudence se svíjela směrem pryč od ní a vykřikla, jako by byla zasažena čerstvou agónií:
„Vezměte ji pryč! Vezměte ji pryč!"



„Čarodějnice Lois, čarodějnice Lois, která mě shodila přímo dnes ráno na zem a zbarvila mi ruku na černo a modro.“
A vyhrnula si rukáv, aby potvrdila svá slova. Na ruce měla velké modřiny.





„Vždyť jsem vůbec nebyla blízko tebe, Prudence!" řekla smutně Lois.
Ale to se považovalo za ještě další důkaz o její ďábelské moci.

Loisin mozek začínal být zmatený. Čarodějnice Lois! Ona a čarodějnice, které se všichni lidé štítí!





Přesto se pokusila o to, myslet jasně a vynaložit ještě jedno úsilí.

„Teto Hicksonová," oslovila ji a Grace přistoupila dopředu – „Jsem čarodějnice, teto Hicksonová?" zeptala se; protože její teta, jakkoli byla přísná, drsná a nemilující, byla také pravdomluvná a Lois si myslela – tak blízko k deliriu se ocitla – že kdyby ji její teta odsoudila, bylo by možné, že by mohla být skutečně čarodějnicí.



Grace Hicksonová jí nechtěně čelila.
„Je to skvrna na naší rodině navěky,“ pomyslela si. „Je na Bohu, aby posoudil, zda jsi čarodějnice, nebo ne. Ne na mně.'



„Běda, běda!" zasténala Lois; protože se podívala na Faith a zjistila, že od její pochmurné tváře a odvrácených očí nelze očekávat žádné dobré slůvko.



Zasedací hala byla plná dychtivých hlasů, potlačovaných jen z úcty k místu, které přecházely do tónů vážného mumlání a zdálo se, jako by to naplňovalo samotný vzduch narůstajícími zvuky hněvu. A ti, kteří nejprve odstoupili od místa, kde stála Lois, se teď tlačili dopředu a obklopovali ji, připraveni se zmocnit té mladé dívky bez přátel a odvést ji do žaláře.



Ti, kdo by mohli být - kdo by měli být - jejími přáteli, k ní cítili buď averzi, nebo byli lhostejní; ačkoli jen Prudence otevřeně něco vykřikla proti ní.

To ďábelské dítě neustále křičelo, že na ni Lois vrhla ďábelské kouzlo, a vyzývala je, aby od ní tu čarodějnici drželi dál; a opravdu se Prudence tak podivně zmítala, když se Loisiny zmatené a bloudící oči jednou nebo dvakrát obrátily jejím směrem.









Tu a tam dívky a ženy vydávaly podivné výkřiky a zjevně trpěly stejným druhem křečovitého záchvatu, jaký popadl Prudence...





...byly ve středu skupiny rozrušených přátel, kteří cosi silně divoce mumlali o čarodějnictví a seznamu, který byl sepsán jen noc předtím po udání přímo ze rtů Hoty.



Požadovali, aby byl zveřejněn a protestovali proti pomalým formám zákona. Jiní, kteří se o postižené ani tak moc nezajímali, klečeli okolo a nahlas se modlili za sebe a za své vlastní bezpečí...



...dokud ten rozruch nebude natolik potlačen, aby umožnil opětovný poslech modliteb a kázání doktora Cottona Mathera.

V tomto díle je dobře vidět, jak lze lehce propadnout davovému šílenství A taky jak je bohužel možné člověka přesvědčit o jeho vlastní vině ... Chudák Lois !