ÚVOD
14.8.2020, 9:50, blíže nespecifikované místo v Severní Dakotě, USA„Dobrý den! Vítám vás na exkurzi v bunkru s kódovým označením A-852XC.
Jsem poručík Nicholas Carter a budu vás provázet při prohlídce bunkru. Můžete mě oslovovat Nicku.
Jak jste pravděpodobně už slyšeli nebo četli v materiálech, stavba tohoto bunkru byla dokončena před rokem a od té doby pořádáme pravidelné exkurze pro zájemce.
Nejprve si projdeme prezenční listinu a prosím všechny, aby se podepsali. Provázíme ve skupinkách po pěti, tentokrát jste tu bohužel jen tři, dva lidé se omluvili z důvodu nemoci.
Pan profesor Arthur C. Wright?”
„Zde.“
„Paní nebo slečna Sophie Mercierová?”
„To jsem já.”
„A paní nebo slečna Rebecca Griffinová?”
„To se vážně musíte ptát? Nepoznáváte mě snad? Bývám dost často v televizi a moje písničky jsou v TOP hitparádě!”
„Promiňte, podle protokolu musím projít všechna jména a každý návštěvník se musí podepsat,” snažil se zachovat dekorum Nick. Nechtěl návštěvnici urazit tím, že ji opravdu neznal. Vypadalo to, že si na své slávě velmi zaklád.á.
„Tsss!” ušklíbla se Rebecca
Nick převzal prezenční listinu a pokračoval: „Děkuji Vám všem. Bunkr, jak víte, je stavba, která slouží k ochraně obyvatel před útokem. Útoky mohou být různého typu a následky útoků mohou být krátkodobé či dlouhodobé, a protože takový pobyt v izolaci je velmi náročný na psychiku, tento bunkr byl navržen tak, aby lidé lépe snášeli i dlouhodobý pobyt v krytu. Možná očekáváte šedé zdi, prach, špínu, jak často bývají bunkry zobrazeny v médiích – možná budete překvapeni. Prosím, račte vstoupit.”
„Zvenčí teda nic moc. Nemůžete ty psy někam zavřít? Nesnáším psy, co když mě kousnou?” Rebecca si přitáhla tašku, ke které čichal jeden ze psů, blíže k tělu.
„Nebojte se, slečno, jsou dobře vycvičení, nic Vám neudělají. Ale samozřejmě je můžu prozatím nechat v místnosti vedle.”
„Tak to udělejte! Jinak kolem nich neprojdu.”
„Rito! Rovere! Ke mně!”
Nick psy zavolal a zamknul je na dobu prohlídky do skladu. Bylo mu líto, že je musí nechat zamčené za mřížovými dveřmi, ale řekl si, že jim to pak vynahradí. Pak se vrátil pro ostatní a zavedl je dovnitř.
„Vidím, že s sebou máte tašky a kabelky, uložím vám je sem, do vedlejšího skladu B2,” všiml si Nick a jak řekl, tak udělal. Během chvilky byly tašky bezpečně uzavřeny ve skladu.
„Jsme ve vstupní místnosti. Prošli jsme sem pancéřovými dveřmi. Jakmile se bunkr uzavře, zaklopí se automaticky ještě jedny dveře a vznikne tak zakonzervovaná vstupní komora. To si teď ale ukazovat nebudeme. Celá stavba je z tvrzených materiálů a zároveň je chráněna horami a podložím.”
„Akorát staré trubky, to me fakt zklamalo.”
„Ale slečno”, ozval se profesor, „ty trubky jsou jistě důležité rozvody, které zde umožní lidem vůbec přežít!”
Nick si pomyslel, že tohle bude ještě těžké. Nečekal, že ve skupině bude namyšlená zpěvačka s hvězdnými manýry. Její písničky neznal. Nechápal, co tady dělá, když se zjevně o bunkr nezajímá. Dodal: „Je to skutečně tak, jak říká pan profesor. Možná vás odrazuje vzhled vstupní místnosti, ale vše, co vidíte, má důležitou funkci pro udržení dobrých životních podmínek v bunkru.”
„Proč tu musí být všechno tak neútulné a z kovu?” - skočila mu do řeči Rebecca. „Nemohli jste to natřít nějakou jasnější barvou? Třeba růžovou. Au – v té podlaze se mi zasekl podpatek!”
Nick si jen povzdechl a rozhodl se to nekomentovat. Stejné povzdechy byly slyšet od ostatních – začínali už toho mít dost. Rebecca se hned z „pasti” vyprostila.
„Bunkr je postaven tak, aby bylo možné prakticky vše nějak využít a recyklovat” pokračoval Nick v přednášce. „V podzemí se nachází rozlehlé sklady se zásobami a materiály. Bunkr je soběstačný v recyklaci vody, navíc je napojený na velký vodní rezervoár, dobře izolovaný, takže máme jistotu, že voda nebude kontaminována případnou radiací. Generátory zajistí správnou hladinu kyslíku, takže i z dlouhodobého hlediska lze bunkr obývat. Následujte mě, prosím, tudy.“
„A zase, tady všude je ta odporná kovová podlaha! Jestli si tu zničím boty, zaplatíte mi to!”
„Slečno, prosím Vás, mohla byste se utišit? Přišli jsme si sem poslechnout zajímavé informace o bunkru,” ohradil se profesor.
Náhle všechny oslnilo zářivé slunce. Nick svoji skupinu zavedl do skleníku.
„Jak jste si mohli všimnout při pohledu zvenčí, bunkr má svůj vlastní skleník. Samozřejmě z tvrzených materiálů, odolá mnoha druhům katastrof. Lidé, kteří by zůstali v krytu, by měli možnost si tu vypěstovat vlastní zeleninu a ovoce. Po čase zásoby dojdou, musíme se pak spolehnout na vlastnoručně vypěstované potraviny”.
Sophii skleník nadchl, aspoň nějaká zeleň: „To by mě určitě bavilo, po domku se zahradou jsem vždycky toužila. Tohle není zrovna domek.” Všichni se rozesmáli, Rebecca protočila oči.
„Takže v bunkru máte i nějaká semínka nebo sazeničky?” zeptala se Sophie.
„Pfff, koho asi tak může bavit rýt se v hlíně?” s úšklebkem odfrkla Rebecca směrem k profesorovi. Ten ji však zpražil pohledem a naštěstí zastavil další kaskádu posměšků, která hrozila, že se každou chvíli spustí z Rebečiných úst.
„Ano, ve skladu je semínek spousta, stačí jen zasadit,” usmál se na Sophii Nick. Měl radost, že profesor Wright usadil tu namyšlenou holku. „Máme tu automatický zavlažovací systém. Také kompostér. Lidé by potom museli dbát na správné třídění odpadu, aby vše bylo co nejefektivnější. A v nižším podlaží máme hydroponickou zahradu. To vše vám ukážu, teď se odebereme dolů, jestli vám prohlídka skleníku už stačila.”
„To si piš!” odsekla polohlasem Rebecca. Zaslechl to profesor Wright a pomyslel si své. Poslední člověk, kterého by na prohlídce bunkru čekal, byla tahle rozmazlená nána. Rebecca dnes doopravdy nebyla v nejlepší náladě. Bunkr ji hluboce zklamal. Na prospektech četla, že je moderně vybavený a zatím všude jen ten kov a trubky. Prý moderní bunkr – nemohla věřit vlastním očím, kam se to dostala. Litovala, že sem vůbec přišla. Teď svírala zábradlí, aby po točitých schodech neuklouzla. „To snad ne, další trubky a další bedny!”
„Jaké barevné dveře!”, užasla Sophie.
„Těmi dveřmi vstoupíme přímo do obytné části, bunkru” vysvětlil Nick a všichni dveřmi prošli přímo do obýváku.
„Doslova mi to vyrazilo dech - pro mě je interiér příliš moderní, čekal jsem něco zcela jiného,” řekl profesor. Rozhlédl se a ocenil, že tu mají šachový stolek
„Blbost, konečně vidím něco moderního. A ta sedačka je celkem pohodlná”, natáhla se na sedačku Rebecca.
„Líbí se mi ty květiny a jasné barvy,” řekla Sophie.
„Designer bunkru se rozhodl pro jasné barvy, aby život v něm byl snesitelnější, snažil se dodat trochu zeleně,” komentoval Nick.
Skupina se přesunula do kuchyně a jídelny, dalším bodem na Nickově programu bylo něco neočekávaného... a stalo se přesně to, co u všech předchozích exkurzí: všichni užasli.
Nikdo nečekal, že tady budou další živí obyvatelé. Nick se usmál, když viděl jejich překvapené pohledy a vysvětlil, že záměrem při projektování bunkru bylo dát lidem pocit, že tam nejsou sami „Návrháři si byli dobře vědomi, jak tísnivě může působit pobyt v podzemí, a tak tu máme takovou atrakci, zvířecí společníky. Rybičky, morčata a tohoto papouška...”
Nick zavedl skupinu svých lidí dál.
„Jé, vířivka! Nakonec to tu není tak špatný! Hej Nicku, chtěla bych udělat exkurzi té vířivky,” sklonila se k vířivce Rebecca.
„Ehm.. to není součástí této prohlídky, bohužel,”odpálkoval Rebeccu Nick, když v tom se ozval kvílivý zvuk sirény. Všech návštěvníků se zmocnil pocit nejistoty a paniky. „Co to je?” ptali se všichni a rozhlíželi se okolo. Nick zachoval chladnou hlavu, i když pocit nejistoty v něm hlodal – je jenom jeden důvod, proč se nečekaně spustí siréna, něco se muselo stát... ledaže by to byla porucha systémů. Ale testy prokázaly, že přístroje jsou spolehlivé a systém pracuje správně. „Zůstaňte tady, dokud se nevrátím!” vykřikl a utíkal směrem k východu.
„Okamžitě vypněte ten kravál!” zařvala za ním Rebecca. Nezbývalo, než si zacpat uši a čekat. Všem bylo jasné, že něco není v pořádku....
****
Nick bleskovou rychlostí vběhl do strojovny a zjistil, že se spustily nouzové systémy, všude ostře bliká červené světlo, do toho ohlušující hluk alarmu... co se vlastně stalo? Musí v první řadě vypnout ten hrozný, až do mozku se zarývající zvuk a zkontrolovat další ukazatele...
...tenhle ukazuje, že se kryt automaticky uzavřel, spustily se uzávěry a právě se natlakovala vstupní komora! Při pohledu na indikátory Nicka zamrazilo. Ručička ukazatele radioaktivity kmitá na maximálních hodnotách! Jako by chtěla vyskočit z přístroje ven. Nick se musí nějak dozvědět, co se stalo, spouští vysílačku, ale ozývá se jen šumění a praskání...
Zatáhl za páku a vypnul zvuk sirény.
Ještě jednou prošel všechny údaje, zkusil i další indikátory, které jsou nezávislé na těch ve strojovně, ale všechny ukazovaly stejné hodnoty. Uvědomil si, že své lidi nechal moc dlouho čekat dole v nevědomosti a musí za nimi. Jak jim to jenom říct?
****
„Tak co se stalo? Siréna před chvílí přestala houkat,” zeptal se profesor Wright, když konečně Nick přiběhl zpět.
„Tu sirénu jsem vypnul já. Mám... velice špatnou zprávu... Něco se stalo a teď nemůžeme ven...” začal Nick.
„Zasekly se dveře, že jo? Hned se mi nezdály, už když jsme sem vlezli,” výsměšně pronesla Rebecca.
„Ne, dveřmi to není. Něco se stalo na povrchu...”
„Jak si to jako představujete? Ihned mě pustíte ven, zítra mám být na letišti, letím do Las Vegas na koncert, a pak budu mít další v Seattlu, New Yorku a v...”
„Bohužel to nepůjde, musíme tady zůstat... alespoň nějakou dobu...” řekl zdrceně Nick, už si pomalu uvědomoval tíhu pobytu v podzemí a ztrátu všeho, co měl tam venku.
„Tak to teda ne! Já chci ven! Hned teď!”
„Buďte chvíli zticha, ještě jsme neslyšeli, co se vlastně stalo!” okřikl profesor Rebeccu a otočil se s očekáváním k Nickovi, který pokračoval.
„Zkontroloval jsem všechny ukazatele a podle všeho je povrch zamořen vysokou radiací. Zatím nevím, co přesně se stalo, nepodařilo se mi navázat kontakt s kontrolní stanici ani se základnou. Budu to zkoušet dál, ale...”
„To je nějaký vtip, ne? Reality show? Skryté kamery! Vsadím se, že nás tady natáčejí! To určitě spískal můj manažer! Mohlo mi to dojít, že když jsem tak známá, udělají na mě takovou boudu! Prokoukla jsem to, konec srandy! Teď mě pusťte ven!”
„Bohužel to není žádný vtip! Je to pra...”
„Nebudu tady už ani pět minut!” přerušila Nicka Rebecca.
„Tak dost! Musíme zachovat klid! Pojďte zatím do jídelny, uvařím vám kávu”.
Sophie se osmělila zeptat: „Jak dlouho myslíte, že tady budeme muset zůstat? ”
Nick si tím nebyl vůbec jistý. Nebyl zrovna expert na radiaci, ale hned si vzpomněl, že mu jeho velitel ukazoval manuály k přístrojům v bunkru a byly tam nějaké informace o radiaci. „Půjdu teď nahoru a pokusím se zjistit víc. Záleží na hladině radiace.”
****
Nick manuály našel. Zjistil, že povrch je teď neobyvatelný. Množství radiace bylo astronomicky velké. Spočítal si přibližně, jak dlouho může trvat, než radiace ustoupí. Výsledek ho šokoval.
Celou dobu myslel na svoji přítelkyni a děťátko, které se jim mělo za 3 měsíce narodit. Nechtěl ani pomyslet na to, co se jim stalo. Je možné, že už... nejsou na světě? A co rodina, kamarádi? Přežil vůbec někdo?
***
Chvíli trvalo, než se Nick uklidnil natolik, aby se mohl vrátit dolů. Oznámil všem, že se musela stát nějaká katastrofa, zatímco si prohlíželi bunkr, bylo to k neuvěření. Jaká náhoda, když mluvil o útocích a radiaci a opravdu se to stalo zrovna dnes! Ještě horší bylo, když jim sdělil, že podle rychlých propočtů zůstane povrch Země zamořen, a tak musí zůstat v podzemí na hodně dlouhou dobu. Všichni zůstali stát jako opaření. Sophie se zoufale rozplakala: „A co moje děti?”
Nick neodpověděl. Neměl to srdce jí říct, že radiace pravděpodobně zabila většinu lidí, kteří se nacházeli na povrchu. Znovu se mu draly slzy do očí... Na každého dolehla jeho vlastní ztráta milovaných lidí.Všichni byli příliš šokováni, aby mohli něco říct. Bunkrem se ozýval pláč Sophie. Profesor Wright i Nick si uměli představit, co asi zažívá a snažili se ji aspoň trochu utěšit, i když sami měli co dělat s vlastním žalem.
„A co bude s mým koncertem?”
„Sklapni!” obořil se na Rebeccu Nick. Ze všech lidí na světě uvízli v podzemí s touhle hloupou a bezcitnou nánou.
Příjem 
jsem zvědavá na párování, i když už začínám pomalu odhadovat kdo s kým bude 
jinak Rebecca je na pěst 
(trochu mi připomíná mého Mathiase 
Krásné zpracování. 
nikdy mě nenapadalo, co tam mám psát) a bála jsem se sem vůbec něco postnout. 
Ale výzva mě zaujala, tak se to budu muset snažit nějak skloubit, možná právě na úkor podrobnější reportáže... 
