Hellohello: Kolekce příběhů

Ahoj

Postupně sem budu přidávat různé příběhy/povídky přejaté od jiných autorů (starší tvorba, 19. století a tak), zpracované mnou v Sims 2.
Vzhledem k tomu, že se jedná o starší tvorbu, u všech těchto děl už vypršela autorská práva a jsou volně dostupná na netu a překlad je můj vlastní, proto místy může působit dost kostrbatě, za což se omlouvám.  
Budu asi přidávat dost nepravidelně podle toho, jak mi to bude vycházet časově, protože samotná tvorba zabere strašně moc času (najít vůbec mezi všim, co čtu, aspoň trochu vhodný příběh pro zpracování v Sims, protože ne všechno jde ztvárnit ani při nejlepší snaze (taky tu není záruka, že když mně to připadá jako dobrý příběh pro ztvárnění, že to tak taky dopadne, že se mi to vůbec aspoň trošku podaří -  a hlavně, že to bude bavit vás), potom následuje ještě další čtení a překlad - to trvá asi nejdéle, pak stavba budov a prostředí, shánění potřebných downloadů, vytvoření simů, odehrání a napózování situací v příběhu, však to znáte - ale je to taky velká zábava, moc mě to minulý rok při přetváření Dickensovy Vánoční koledy v Sims bavilo, proto bych se tomu chtěla věnovat i v budoucnosti, jen je mezi všemi aktivitami těžké najít na to dost času).
Rozhodla jsem se vytvořit toto jednotné téma, ať není každý příběh zvlášť. A snad se mi bude dařit postupně přidávat další a další příběhy, pokud tedy o ně bude zájem


Seznam příběhů

1. Vánoční koleda  - Charles Dickens (9 kapitol, samostatné téma)  
2. Plukovník vypráví: Manželská romance  - William L. Alden (1 kapitola)
3. Šizení šibenic - Israel Zangwill (7 kapitol)
4. Cosettin Štědrý večer - Victor Hugo (4 kapitoly)
5. Balderův bál - Paul von Schönthan (1 kapitola)
6. Příběh staré chůvy - Elizabeth Gaskell (11 kapitol)
7. Čarodějnice Lois - Elizabeth Gaskell (40 kapitol)
8. Plukovník vypráví: Hoskinsovi mazlíčci - William L. Alden (3 kapitoly)
9. Vánoční anděl - Abbie Farwell Brown (17 kapitol)
10. Pomlouvač - Anton Pavlovič Čechov (1 kapitola)
11. Můj vlastní vrah - E. J. Goodman (5 kapitol)
12. Maskované požehnání - F.W. Robinson (10 kapitol)
13. Manchesterské manželství - Elizabeth Gaskell (19 kapitol)
14. Pouhé interludium - Thomas Hardy (22 kapitol)
15. Příběh zesnulého pana Elveshama - Herbert George Wells (12 kapitol)
16. Velká obezděná země - Raymond Macdonald Alden (5 kapitol)
17. Nepohodlná postel - Guy de Maupassant (1 kapitola)
18. Plukovník vypráví: Ornitologická romance  - William L. Alden (3 kapitoly)
19. Ebenový rám  - Edith Nesbit (11 kapitol)
20. Carmilla  - Joseph Sheridan Le Fanu (41 kapitol)
21. Životní velikost v mramoru - Edith Nesbit (9 kapitol) 
22. Plukovník vypráví: Thompsonův náhrobek  - William L. Alden (3 kapitoly)
23. Na Boží hod vánoční ráno  - Grace S. Richmond (9 kapitol) 
24. Moje finanční kariéra - Stephen Leacock (1 kapitola)
25. Catherinino pátrání  - Joseph Sheridan Le Fanu  (9 kapitol)
26. Náhrdelník  - Guy de Maupassant   (7 kapitol)
27. Hrozný osud Melpomena Jonese - Stephen Leacock (1 kapitola)
28. Ztracená srdce  - Montague Rhodes James  (5 kapitol) 
29. Průzkumníci úsvitu: Zakopaný poklad  - Mazo de la Roche     --- PRÁVĚ PROBÍHÁ ---  Předpokládaný počet kapitol: 10

---

Příběhy podle tématu:
 Vánoční:  
1. Vánoční koleda  - Charles Dickens (9 kapitol, samostatné téma)  
4. Cosettin Štědrý večer - Victor Hugo (4 kapitoly)
9. Vánoční anděl - Abbie Farwell Brown (17 kapitol)
16. Velká obezděná země - Raymond Macdonald Alden (5 kapitol)
23. Na Boží hod vánoční ráno  - Grace S. Richmond (9 kapitol)

Ze života / historické:
7. Čarodějnice Lois - Elizabeth Gaskell (40 kapitol)
13. Manchesterské manželství - Elizabeth Gaskell (19 kapitol)
14. Pouhé interludium - Thomas Hardy (22 kapitol)
26. Náhrdelník  - Guy de Maupassant   (7 kapitol)
29. Průzkumníci úsvitu: Zakopaný poklad  - Mazo de la Roche     --- PRÁVĚ PROBÍHÁ ---  Předpokládaný počet kapitol: 10

Detektivní / krimi:
3. Šizení šibenic - Israel Zangwill (7 kapitol)
11. Můj vlastní vrah - E. J. Goodman (5 kapitol)
12. Maskované požehnání - F.W. Robinson (10 kapitol)

Mysteriózní / záhady / tajemno:
6. Příběh staré chůvy - Elizabeth Gaskell (11 kapitol)
15. Příběh zesnulého pana Elveshama - Herbert George Wells (12 kapitol)
19. Ebenový rám  - Edith Nesbit (11 kapitol)
20. Carmilla  - Joseph Sheridan Le Fanu (41 kapitol)
21. Životní velikost v mramoru - Edith Nesbit (9 kapitol) 
25. Catherinino pátrání  - Joseph Sheridan Le Fanu  (9 kapitol)
28. Ztracená srdce  - Montague Rhodes James  (5 kapitol) 

Humoristické / satira:
2. Plukovník vypráví: Manželská romance  - William L. Alden (1 kapitola)
5. Balderův bál - Paul von Schönthan (1 kapitola)
8. Plukovník vypráví: Hoskinsovi mazlíčci - William L. Alden (3 kapitoly)
10. Pomlouvač - Anton Pavlovič Čechov (1 kapitola)
17. Nepohodlná postel - Guy de Maupassant (1 kapitola)
18. Plukovník vypráví: Ornitologická romance  - William L. Alden (3 kapitoly)
22. Plukovník vypráví: Thompsonův náhrobek  - William L. Alden (3 kapitoly)
24. Moje finanční kariéra - Stephen Leacock (1 kapitola)
27. Hrozný osud Melpomena Jonese - Stephen Leacock (1 kapitola)

Páni! Už se moc těším Hello bude to určitě paráda a krásně se u toho všichni odreagujeme už se moc těším

Taky se moc těším, Hellohello ! Jsem moc zvědavá, jestli budu některý Tvůj příběh znát i z knižní podoby - kdysi jsem četla docela hodně, ale poslední dobou to nestojí za nic, takže Tvé příběhy rozhodně uvítám ! A myslím, že takových nás bude určitě víc.

Jéé, děkuju moc   nečekala jsem, že tu najdu tak krásné komentáře ještě předtím, než sem vůbec něco přidám. Měla jsem počkat, až budu mít úplně hotový díl příběhu. Původně jsem myslela, že by se sem přehodila i ta Vánoční koleda, ale po konzultaci s Fidgety bude lepší sem dát jenom odkaz na ni, ať se nezpřehází příspěvky. Tak jsem ho doplnila do prvního postu.
Budu se snažit si pospíšit s tím příběhem, co mám rozpracovaný, uvidím, jak to půjde.

Konečně jsem se k tomu dostala a dokončila příběh. Je to kratší povídka, takže ji nedělím na kapitoly a přidávám ji celou.


PLUKOVNÍK VYPRÁVÍ: MANŽELSKÁ ROMANCE

(W. L. ALDEN)


„A mimochodem,“ pokračoval plukovník, „zvláštní věc ohledně tohoto Josiaha Wilsona je, že byl ženatý patnáct let a přitom nikdy neměl žádnou manželku."



Plukovník začal vyprávět příběh o Josiahovi Wilsonovi, příběh, který vypadal slibně a zajímavě, ale jeho náhodná narážka na manželskou zkušenost pana Wilsona vzbudila naši zvědavost a prosili jsme ho, aby přerušil své vyprávění kvůli tomu, aby nám řekl, jak se přihodilo, že Josiah byl ženatý muž, který nikdy neměl žádnou manželku.



„Zákony o manželství ve Spojených státech,“ řekl plukovník a nahnul se na židli dozadu, což byl jeho obvyklý způsob, jak začít novou anekdotu, „jsou svým způsobem stejně zvláštní jako rozvodové zákony. Mysleli byste si, že by každému měly umožnit vzít si kohokoli jakýmkoli způsobem, který uzná za vhodný, ale přesto někdy úplně znemožní muži nebo ženě se nechat oddat.



Byl jeden pár, který se chtěl nechat oddat v balónu, což je styl šílenství, které je docela v módě v některých částech země, i když nechápu, proč by muž měl chtít riskovat svůj krk v balónu v den své svatby, pokud to tedy není tak, že k tomu se vůbec oženit je potřeba tolik odvahy, že muž zapomene na vše ostatní, co se týká tak malých nebezpečí, která jsou spojena s létáním balónem.







Nevěsta, pastor a dva svědci obou pohlaví vystoupali v balónu ve stanovený čas a ženich samozřejmě zamýšlel jít s nimi, ale omylem si zachytil nohu v laně, na které nikdo nedával pozor, a letěl nahoru hlavou dolů asi dvacet stop pod košem.









Lidé v balónu ho nemohli vytáhnout, protože jim nešlo chytit to lano a nevěsta nesouhlasila s tím, aby se cesta ukončila, protože ženich vždy byl tak trochu plachý a bála se, že když ho tentokrát nechá jít, už ho nemusí znovu dostat.









Takže pastor pokračoval s obřadem a ženich většinu svých odpovědí pronesl ostrým jazykem a vyl o pomoc, když zrovna nenadával.





Jakmile obřad skončil, vzduchoplavci se podařilo přistát s balónem, aniž by vážně poškodil ženicha, ale o rok nebo dva poté se nevěsta chtěla nechat rozvést, soud rozhodl, že k žádnému manželství nedošlo z toho důvodu, že se ženich a nevěsta neobjevili společně v přítomnosti pastora konajícího obřad a navíc nebylo v zákoně ustanovení, které by umožňovalo, aby se muž ženil vzhůru nohama.





„Ale abych se vrátil k Josiahovi Wilsonovi.



Žil v Indianě poblíž hranice mezi tímto státem a Illinois a dvořil se Melindě Smithové, mladé ženě, která žila na stráni hory společně s otcem a třemi bratry.



Dívka toužila po svatbě, ale její rodina byla ostře proti tomu.









Josiah byl totiž republikán a metodista, zatímco Smithové byli demokraté a baptisté a přirozeně se navzájem nenáviděli jako jed a jednu noc se starý Smith a Josiah setkali na cestě k dvěma konkurenčním modlitebním setkáním a vyměnili si výstřely z revolveru, aniž by se někomu něco stalo.







Potom jednou Josiah přišel o většinu lýtka kvůli Smithově buldokovi a dvakrát
se stalo, že Smithovi chlapci vešli do obývacího pokoje, kde Josiah byl zrovna na návštěvě u Melindy, a navrhli mu (s pomocí svých brokovnic), že by měl jít raději domů.





Postupně Josiah a Melinda dospěli k závěru, že její rodina je pevně rozhodnutá je od svazku odradit, a tak se rozhodli uprchnout a vzít se, aniž by o tom komukoli řekli, nebo získali ke sňatku jejich souhlas,



Jedné temné noci Josiah přinesl žebřík a postavil ho pod Melindino okno.





Řekl jí, aby vyšla ven předními dveřmi, které bývaly vždycky v noci odemčené, ale ona to odmítla s tím, že když už s ním chce uprchnout, měla by to udělat správným způsobem, a že kdyby k ní Josiah neměl patřičný respekt, sama by si sebe nemohla dost vážit. Po žebříku lezla s dost velkými obtížemi, protože trvala na tom, že by jí měl Josiah pomoct a zároveň, že by měl stát čtyřicet metrů daleko, z důvodů spojených s jejími kotníky, a pro něj bylo dost obtížné splnit oba tyto protichůdné příkazy.







Melinda se však nakonec dostala na zem a dvojice vyjela v kočáru, který čekal na cestě hned za zatáčkou, spolu s metodistickým knězem.





Jejich plán byl dojet do nejbližšího města a tam se vzít, ale přihodilo se, že jeden ze Smithových chlapců se v noci cítil neklidně a vstal z postele a při pohledu z okna spatřil žebřík stojící u Melindina okna.





Asi za dvacet minut poté, co na cestu vyrazili oba mladí lidé, se celá Smithova rodina a jejich brokovnice vydaly za uprchlíky ve voze a rychle je doháněly.

Metodistický kněz, jehož sluch byl neobvykle dobrý, slyšel zvuk kopyt, než si ho vůbec všiml Josiah, a řekl mladým lidem, že není nejmenší pochybnost o tom, že jsou pronásledováni a že je během pár minut předstihnou.



„A potom, víte,“ dodal, „je velká šance, že jako baptisté nejprve střílí a až poté žádají o vysvětlení. Jediné, co musíme udělat, je mít svatební obřad za sebou, než přijdou. Pak uvidí, že jejich odpor jim bude k ničemu a nechají se přesvědčit."



Josiah a Melinda s tím okamžitě souhlasili a pastor si všiml mýtiny v lese po levé straně cesty a jakéhosi plochého náhrobního kamene uprostřed ní a řekl, že si stoupne na ten kámen a oddá své mladé přátele tak rychle, až se jim z toho zvlní vlasy.



Byl obzvláště rád, že našel takový praktický náhrobní kámen, protože dodal, že že náhrobní kámen je skoro stejně tak dobrý pro ten účel jako kostel a být oddán u náhrobního kamene bude skoro stejně tak závazné, jako být oddán ve studovně kněze.



Skupinka tedy narychlo sestoupila; pastor vyskočil na kámen; Josiah a Melinda před ním spojili ruce a byli oddáni a pastor políbil nevěstu a strčil do kapsy svůj honorář,







zrovna když přijel Smithův vůz a Smithovi chlapci vytasili zbraně a namířili je na skupinu.



Ale kněz byl bdělý. Tasil revolver a namířil na starého Smitha ještě dříve, než kdokoli namířil na něj, ale místo střílení poznamenal, že je služebníkem požehnaného evangelia míru; že krveprolití není nutné a že by udělal díru skrz starého Smitha, pokud Smithovi chlapci nesloží zbraně a řekl, že tu věc s nimi prodiskutuje.





„Faktem je, plukovníku Smithe," řekl pastor, „že jdete příliš pozdě. Mladí lidé jsou před zákonem oddáni a čím dříve budete tuto situaci akceptovat, tím lépe. Oddal jsem je ani ne před dvěma minutami a přitom jsem stál na tamtom náhrobku.“



Plukovník Smith byl právník, a to ten nejostřejší v této části země. Prokoukl sílu pastorových připomínek, a tak chlapcům řekl, ať sklopí zbraně a potřásl si s knězem rukou. Pak se zeptal, jen tak nedbale, kde Josiah a Melinda stáli, když byli oddáni.





Kněz ukázal stopy nevěsty a ženicha, poté se plukovník Smith obrátil k Melindě a řekl: „Půjdeš se mnou rovnou domů. K žádnému manželství ještě nedošlo. Ten kámen je hraniční značka mezi Indianou a Illinois a ty jsi stála v Indianě a tenhle idiot stál v Illinois, když se vás ten pastor pokusil oddat. Nikdo se nemůže nechat oddat ve dvou státech současně a já neuznám toto předstírané manželství, dokud mě k tomu soud nedonutí, což se nikdy nestane. Doufám, že tě to naučí, aby sis nezahrávala s metodismem. Když se chceš příště vdát, zkus baptistického kněze, který pozná rozdíl mezi náhrobkem a hraniční značkou.“



Smithů bylo příliš mnoho a byli příliš dobře ozbrojení, aby se s nimi dalo rozumně vyjednávat, takže výsledkem bylo, že Melinda šla domů se svou rodinou a Josiah a pastor šli navštívit právníka.







Následujícího dne přinesl Josiah žádost o rozvod s Melindou. Byl to přátelský proces, rozumíte, a jeho jediným cílem bylo prověřit otázku platnosti jeho manželství, protože se samozřejmě žádný muž nemůže rozvést, pokud nejprve neprokáže, že je ženatý.





Starý Smith se ujal případu na své straně a právník jménem Starkweather, který je nyní členem illinoiské legislativy, se objevil na straně Josiaha Wilsona.



Plukovník Smith tvrdil, že zatímco farář, který vedl údajný svatební obřad, mohl
nepochybně oddat pár ve státě Indiana, nemohl však provdat ženu v Indianě za muže v Illinois z toho důvodu, že muž a žena nemohli být na stejném místě, když spadali pod dvě různá společenství, a tak tedy Josiah a Melinda se společně legálně neobjevili před knězem konajícím obřad.



Dále tvrdil, že kněz v době předstírané svatby nestál ani v Indianě, ani v Illinois, ale na hranici; že zákon definuje hraniční čáru jako „pomyslnou čáru“ probíhající od takového a takového bodu do takového a takového bodu a že kněz, který stojí na čistě pomyslném místě nestojí prakticky nikde, a proto nemůže provést jakýkoli úkon náležející k jeho povolání.





Na straně druhé Josiahův právník tvrdil, že kněz oddal Melindu Smithovou ve státě Indiana; že tedy musí být vdaná za někoho -  a že ten někdo je nepochybně Josiah Wilson. Pokud jde o to, že kněz stál na pomyslném místě, protože, jak bylo tvrzeno, stál na hraniční čáře, právník trval na tom, že je fyzicky nemožné, aby kněz vážící dvě stě padesát liber mohlo stát na čistě pomyslném místě.



Kromě toho byl připraven dokázat, že při provádění obřadu nejméně jedna z pastorových  nohou stála ve státě Indiana, což je dostatečné na to, aby byl v tomto státě legálně přítomen.





Dokazování trvalo tři dny a soud, u kterého bylo řízení zahájeno, se skládal ze tří soudců. Celý třetí den trvalo, než soud vynesl verdikt.



Rozhodl, že Melinda Smithová je legálně vdaná za nějakou neznámou osobu, ačkoli ne za Josiaha Wilsona, a že Josiah Wilson je  také ženatý s nějakou neznámou ženou, což však není Melinda Smithová, ať už je to kdokoli; že žádné manželství mezi žalobcem a žalovanou nikdy nebylo uzavřeno, tedy nemůže dojít k žádnému rozvodu, ale pokud si jeden z nich vezme někoho jiného, bude obviněn z bigamie.



Smithové, s výjimkou Melindy, byli nadšeni z rozsudku, protože bylo zcela jisté, že Josiah nikdy nemůže být uznán jako její manžel.



Ona z toho byla hodně sklíčená, protože, jako každá jiná dívka z Indiany se těšila, až se vdá a rozvede jako každá jiná žena. Nyní se ukázalo, že je vdaná, ale tak neuspokojivým způsobem, že nikdy nemůže mít manžela a nikdy se s nikým nerozvede.



Pokud jde o Josiaha, ten zuřil, ale ničemu to nepomohlo, zákon byl proti němu a jako muž, který dodržuje zákony, byl povinen to respektovat, zvláště když si nemohl uchovat naději, že všechny čtyři Smithy pozabíjí, kdyby se rozhodl z toho udělat rodinný spor; on sám neměl žádnou rodinu a nikoho, kdo by mu pomohl takový spor udržet.



Po dalších patnáct let žil Josiah jako svobodný muž a Melinda truchlila nad svým těžkým osudem a starala se o dům a svého otce a bratry.



Ale jednoho dne přišel k Josiahovi jeho právník, který byl v této době už v zákonodárném sboru a nabídl mu, že jeho manželství s Melindou legálně uzná za pět set dolarů. Právník si byl tak jistý, že by to mohl provést, že byl ochoten počkat na svůj plat, dokud nebude tento verdikt ustanoven, a Josiah, po krátkém vyjednávání, jaké by provedl každý muž s určitou sebeúctou na jeho místě, souhlasil s podmínkami právníka. A tak to mělo vypadat, že právník náhodou zjistil, že došlo k chybě při průzkumu části hraniční čáry mezi Indianou a Illinois přesně na tom místě, kde se Josiah a Melinda brali.



Nápravou této chyby by se posunula hraniční čára o deset stop na západ, a tak místo, kde pár stál během své svatby, se zcela nacházelo ve státě Indiana. Byly podniknuty řádné kroky k dosažení nápravy hranice a byly přijaty.

Poté Melinda zaždala o rozvod s Josiahem a neměla žádné potíže s prokázáním manželství a získáním rozvodu. Josiah zaplatil právníkovi svých pět set dolarů a měl velkou radost z toho, že konečně může nazvat Melindu svou vlastní ženou.





Ale setkal se s malým zklamáním.

Nyní, když Melinda dosáhla rozvodu, pomyslela si, že by se mohla podle toho řídit a vzít si rovnou čerstvého manžela. Takže si vzala metodistického pastora, který právě přišel o svou třetí manželku a žili spolu šťastně až do smrti.











Těsně poté se tedy Josiah, který byl kvůli svému zklamání trochu lehkomyslný, zapojil do té záležitosti, o které jsem vám chtěl říct, než jste mě přerušili a chtěli slyšet o jeho manželství.



Manželství je moc zvláštní věc a nikdy se nedá přesně říct, jak to vše nakonec dopadne. To je jeden z důvodů, proč jsem se nikdy neoženil, jen jednou, ačkoli jsem strávil deset let svého života v Chicagu a měl přátele u baru, kteří byli připraveni pro mě získat rozvod kdykoli a bez vydání jediného dolaru.



KONEC.

Páni nevím jestli mám dřív žasnout nad příběhem nebo skvěle vizuálně zpracované povídce nádhera Hello! Smekám! Jsi mistryně v realizování příběhů v TS2! Příběh mě pobavil, ta otázka manželství byla vtipná akorát mi bylo líto Josiaha, Melinda se k němu zachovala pěkně ohavně

Velmi zajímavý a krásně zpracovaný příběh, přečetla jsem ho jedním dechem Už se těším na další

Děkuju moc! Jste obě zlaté Udělaly jste mi hrozně velkou radost, úplně mě to motivuje k další tvorbě moc děkuju
Taky mi bylo Josiaha hrozně líto, bylo to k němu tak nefér. Člověk by řekl, že to po všech těch peripetiích dopadne jinak, aspoň já jsem teda tenhle konec nečekala

Jsem tu s dalším příběhem, tentokrát to bude 7 kapitol a mám v plánu to stihnout do Vánoc, protože na Vánoce pro vás mám nachystaný takový krátký starý vánoční příběh, chtěla bych ho postnout někdy těsně před Vánoci, tak se budu snažit, ať se tenhle příběh do té doby stihne.
Bohužel se mi nepodařilo sehnat třeba modrou kostkovanou košili, o které je v příběhu řeč, takovou, co by mohla působit jako z 19. století, tak jsem dala místo ní bílou. Doufám, že mi prominete pár věcí, co úplně nesedí, protože se mi je nepodařilo zrealizovat. Ale snad se to i tak bude líbit  
Tohle je taková úvodní představovací kapitola.


Šizení šibenic
(Israel Zangwill)

KAPITOLA 1  - Podivná dvojice



Říká se, že spojení protikladů tvoří to nejšťastnější manželství. A možná podle stejného principu platí, že muži, kteří se spolu přátelí, jsou vždy tak podivně rozdílní. Tak najdete učence sdílejícího informace s dražitelem a studenta medicíny, který hltá večeři s makléřem. Možná tak každý unikne pokušení mluvit o práci ve svém volném čase, zatímco si doplňuje životní zkušenosti se svým společníkem.





Snad ani nemohla existovat podivnější dvojice než Tom Peters a Everard G. Roxdal - kontrast mezi nimi začínal jejich jmény a procházel celou kapitolou. Měli společnou ložnici a obývací pokoj, ale nebylo by snadné najít, co dalšího by je spojovalo.



Podle paní domácí, ctihodné paní Seaconové, byla profese Toma Peterse trochu vágní, ale každý věděl, že Roxdal je manažerem banky "City and Suburban Bank", a nechápala, proč by manažer banky měl žít s takovým ošuntělým člověkem, který kouřil hliněné dýmky a  celý večer popíjel whisky s vodou, když byl doma.



Roxdal byl tak elegantní, vyrovnaný a jako ze škatulky, jako jeho spolubývající byl nahrbený a otrhaný; nikdy nekouřil a při večeři se omezoval jen na malou skleničku klaretu.



Je možné žít s člověkem a vídat ho jen velmi málo. Tam, kde každý z partnerů žije svým vlastním životem, se svým vlastním okruhem přátel a vlastní zábavou, mohou dny plynout, aniž by lidé strávili spolu pět minut. Možná to vysvětluje, proč tato partnerství fungují mnohem lépe a mírumilovně než manželství, kde řetěz stahuje lidi mnohem pevněji, a partnery spíše rozpojuje než spojuje.

Přestože byly zvyky těchto dvou přátel různé, často společně snídali a shodli se v jedné věci – nikdy nechodili v noci ven. Co se týká zbytku času, Peters hledal rozptýlení ve společnosti novinářů a navštěvoval debaty, kde předkládal své nejikonoklastičtější názory, zatímco Roxdal navštěvoval ty nejvýše postavené domácnosti na předměstí a byl dokonce zasnoubený s Clarou Newellovou, okouzlující dcerou bývalého obchodníka s obilím, vdovcem s jediným dítětem.



Clara přirozeně zabírala Roxdalovi hodně času a často se takto společensky oblékl, aby s ní zašel do divadla, zatímco Peters zůstal doma ve vybledlém županu a vytahaných pantoflích.





Paní Seaconová doma ráda vídala pány ve večerních šatech a srovnávala je – srovnání ale nevycházelo moc příznivě pro Peterse. A to navzdory skutečnosti, že  pro ni představoval mnohem méně problémů než ten druhý, mladší muž. Byl to Peters, kdo se do podnájmu přistěhoval.



A pro jeho dobrácký temperament bylo charakteristické, že byl tak otevřeně a naivně potěšen výhledem na Temži z okna ložnice, že se paní Seaconová odvážila požadovat o 25 procent více, než původně zamýšlela.





Brzy se však vrátila ke svým normálním požadavkům, když jeho přítel Roxdal další den přišel, aby si prohlédl pokoje, a zahrnul ji výčtem četných nedostatků těchto pokojů. Poukázal na to, že bydlení v přízemí není výhodou, nýbrž nevýhodou, protože byli blíže k hluku ulice a protože dům byl rohový – byl tedy slyšet hluk ze dvou ulic.






Roxdal i nadále vykazoval stejný jemný temperament v drobných detailech. Náprsenky košile nebyly nikdy dost naškrobené, ani boty dost vyleštěné. Tom Peters, který neměl zájem o tuhé prádlo, byl vždycky v dobré náladě a spokojený a nikdy nezískal úctu své domácí.



I v neděli nosil modré kostkované košile a volné kravaty. Je pravda, že nechodil do kostela a spal, dokud se Roxdal nevrátil z ranní bohoslužby, a i poté bylo obtížné ho dostat z postele, nebo ho přimět, aby si pospíšil s oblékáním.



Z oběda se často už na stole kouřilo, zatímco Peters kouřil v posteli a Roxdal s hlavou strčenou přes skládací dveře, které oddělovaly ložnici od obývacího pokoje, žádal lenocha, aby vstal a probral se, a hrozil, že půjde jíst bez něj, aby se jídlo nezkazilo.




Jako by se chtěl pomstít, Tom byl obvykle vzhůru jako první v pracovních dnech, někdy již v tak absolutně nemožnou hodinu, že Polly ještě nestihla přinést boty od dveří ložnice, a už na ni volal do kuchyně, ať přinese vodu na holení.



Protože Tom, jak byl líný a pohodlný, se vždy holil s neutuchající pravidelností muže, pro kterého se holení stalo instinktem. Kdyby neměl tak pravidelnou pracovní dobu, paní Seaconová by ho, kvůli tomu, jak byl oholený, považovala za herce.

Roxdal se neholil.



Měl plnovous a od hlavy až k patě vypadal tak váženě, že by žádný rozpačitý investor na něj nemohl pohlédnout, aniž by nebyl ujištěn o stabilitě banky, kterou tak úspěšně řídil. A tak oba muži žili v šetrném přátelství, snad ještě pevnějším díky jejich vzájemným nesrovnalostem.

Opět krásné čtení, a taky musím pochválit to dobové oblečení a vybavení ! Jsem zvědavá na pokračování !

Moc děkuju, Ludmi jsem strašně ráda za tvůj krásný komentář!

Mám štěstí, že se dá sehnat celkem dost historického oblečení nebo objektů, i když občas mám problém sehnat to, co zrovna potřebuju.
Taky se bohužel nevyznám ve starodávném oblečení až tak detailně, že bych uměla určit přesné období, kdy se co nosilo, jenom tak přibližně - tak doufám, že jestli to čte někdo, kdo se v tom vyzná, že mi ty chyby promine stejně tak i případné překlepy nebo chyby v textu. Snažím se to po sobě opravovat, ale často mi něco unikne.

Tak konečně přináším další díl

Šizení šibenic
(Israel Zangwill)

KAPITOLA 2 – Instinkt ženy


Bylo to takhle v neděli odpoledne v polovině října, deset dní poté, co se Roxdal usadil ve svém novém podnájmu, když ho sem přišla Clara Newellová poprvé navštívit. Mohla požívat docela velké svobody a nevadilo jí přijmout jeho pozvání na čaj.



Obchodník s kukuřicí, sám s průměrným vzděláním, měl přehnaný smysl pro hodnotu kultury, ...



...a tak Clara, která měla umělecké záliby bez skutečného většího talentu, se rozhodla jít malovat a mohla být viděna v pěkné toaletě, jak kopíruje obrazy v muzeu.







Jednou to vypadalo, že by mohla opravdu seriózně pracovat na svém umění, protože Satan, který nachází neštěstí pro nečinné ruce, přesvědčil jejího otce, aby vložil ovoce své letité dřiny do podvodné firmy.



Naštěstí se ukázalo, že věci nejsou až tak špatné, jak by mohly být, a trošku peněz se podařilo z trosek firmy zachránit. A příchod nápadníka v osobě Everarda G. Roxdala Claře zajistila světlou budoucnost, pokud ne přímo vidinu života v luxusu, který teď mohla očekávat.




K Everardovi, který byl bezesporu chytrý a dobře vypadající muž, cítila velkou náklonnost. Vyhlídky vypadaly dobře a bez mračen. Nic nepředvídalo hroznou bouři, která se chystala přehnat přes tyto dva životy.



Až do dnešního nedělního odpoledne nic nenarušilo jejich vzájemnou spokojenost. Říjnové nebe, modré a slunečné, s parností babího léta, vypadalo jako přesný obraz jejího života, s následky štěstí, které se kdysi jevilo ztraceně.




Everard byl vždy tak pozorný, tak starostlivý, že byla stejně tak překvapená, jako rozhořčená, když zjistila, že na jejich schůzku zjevně zapomněl.



Když Tom slyšel její udivený výslech Polly na chodbě, vyšel z obývacího pokoje ve svých volných pantoflích a modré kostkované košili se svou hliněnou dýmkou v ústech a informoval ji, že Roxdal musel náhle jít odpoledne ven.





„M-m-usel ven," vykoktala ubohá Clara, celá zmatená. „Ale pozval mě, abych přišla na čaj."
„Och, jste slečna Newellová, předpokládám," řekl Tom.
„Ano, jsem slečna Newellová."
„Pověděl mi o Vás mnoho, ale nemohl jsem mu upřímně pogratulovat k jeho výběru -  až dosud.“



Clara se znepokojeně začervenala kvůli pokloně a jeho horlivému obdivnému pohledu. Instinktivně tomu muži nedůvěřovala. Už první tóny jeho hlubokého basového hlasu způsobily, že se zvláštně otřásla. A pak jeho nezdvořilost, když kouřil tu odpornou hliněnou dýmku, byla bezdůvodná.



„Och, potom musíte být pan Peters," odvětila. „Často o Vás mluvil."
„Ách," řekl Tom se smíchem. „Hádám, že Vám řekl o všech mých zlozvycích. To by odpovídalo tomu, že nejste překvapena mým nedělním oděvem."



Trochu se pousmála a ukázala řadu zubů jako perliček. „Everard Vám připisuje jen samé ctnosti," řekla.
„No, tomu říkám přítel!" vykřikl radostně. „Ale nepůjdete dovnitř? Musí být zpátky každou chvíli. Určitě by nechtěl přijít o schůzku s vámi." Obdiv ukrytý v důrazu na poslední zájmeno byl téměř nepřístojný.
Zavrtěla hlavou. Cítila se vůči  Everardovi spravedlivě ukřivděna a chtěla ho potrestat tím, že uraženě odejde pryč.



„Dovolte mi dát Vám šálek čaje." prosil Tom. „Musíte mít hroznou žízeň v tomto parném počasí. No tak! Uděláme spolu dohodu! Jestli teď půjdete dál, slibuju, že se se uklidím, jakmile se Everard vrátí, a nezkazím vaše dostaveníčko.“
Ale Clara byla tvrdohlavá; neměla žádné potěšení ze společnosti tohoto muže a kromě toho se nehodlala zbavit své ukřivděnosti vůči Everardovi.
„Vím, že mi Everard strašně vynadá, až se vrátí, pokud Vás nechám odejít,“ naléhal Tom. „Řekněte mi alespoň, kde Vás může najít."
„Půjdu na bus na Charing Cross a jedu rovnou domů,“ oznámila Clara rozhodně.





Rozložila slunečník a vyšla na ulici směrem do Strandu. Zdálo se, že na všechny věci padl chladný stín. Ale právě když nastupovala do omnibusu, na Trafalgarské náměstí se přihnala drožka a pozdravil ji známý hlas.



Drožka se zastavila a z ní vystoupil Everard a natáhl ruku.
„Jsem tak rád, že ses trochu opozdila,“ řekl. „Nečekaně mě zavolali a snažil jsem se spěchat včas domů. Nenašla bys mě tam, kdybys přišla přesně včas. Ale myslel jsem si,"  dodal se smíchem, „že se na tebe mohu spolehnout jako na ženu. "



„Já jsem přišla přesně včas,“ řekla Clara rozzlobeně. „Nevystupovala jsem z tohoto busu, jak si asi představuješ, ale nastupovala jsem a právě jsem chtěla odjet domů."
„Můj miláčku!" vykřikl kajícně. „Tisíckrát se omlouvám." Lítost na jeho hezké tváři ji uklidnila. Vzal růži, kterou měl v knoflíkové dírce svého moderně střiženého kabátu, a dal ji Claře.



„Proč jsi byla tak krutá?" zamumlal, když se u něj v drožce uvelebila. „Pomysli na mé zoufalství, kdybych se vrátil domů a tam se dozvěděl, že jsi tam byla a jsi už pryč. Proč jsi chvilku nepočkala?“
Otřásla se. „Ne s tím mužem, Petersem!" zamumlala.



„Ne s tím mužem, Petersem!?" zopakoval po ní ostře. „Co se děje s Petersem?"
„Nevím,“ odvětila. „Nelíbí se mi."



„Claro," řekl napůl přísně a napůl přemlouvačně, „myslel jsem, že jsi povznesená nad  tyto ženské slabosti; jsi přesná, snaž se také být rozumná. Tom je můj nejlepší přítel. Od dětství jsme byli vždy spolu."



„Není nic, co by pro mě Tom neudělal, nebo já pro Toma. Musíš ho mít ráda, Claro; musíš, i když jen kvůli mně.“
„Zkusím to,“ slíbila Clara, a pak ji vděčně políbil v denním světle.



„Budeš na něj u čaje moc milá, že?"  zeptal se úzkostlivě. „Nechtěl bych, abyste vy dva byli špatnými přáteli."
„Nechtěla jsem, ať jsme špatnými přáteli,“ protestovala Clara; „teprve ve chvíli, kdy jsem ho viděla, pocítila jsem podivný odpor a nedůvěru."



„Pak se ale pleteš – opravdu pleteš,“ ujistil ji vážně. „Až ho poznáš lépe, přijdeš na to, že je to jeden z nejlepších lidí. Och, už asi vím," dodal náhle, „hádám, že byl velice neupravený a vy, ženy, tak kladete takový důraz na vzhled."



„Vůbec ne,“ odsekla Clara. "To vy, muži, kladete takový důraz na vzhled."
„Ale ano, to vy. Proto mě máš ráda,“ řekl s úsměvem.

Ujistila ho, že to tak není. A ve skutečnosti ho neměla tolik ráda, jak si on sám myslel.





Jeho úsměv však zmizel, když vešel do svého bytu a Toma nikde nenašel.




„Hádám, že mě kvůli tobě šel hledat,“ zabručel.
„Možná věděl, že se vrátím a odešel, aby nás nechal spolu samotné,“ odpověděla. „Řekl, že odejde, až ty přijdeš."
„A přesto říkáš, že ho nemáš ráda!"
Konejšívě se usmála. Vnitřně se však cítila potěšena nepřítomností toho muže.

Skvělý příběh Hello popravdě se cítím z Toma trochu nesvá a myslím si, že děj ještě řádně zamotá no uvidíme, každopádně se už moc těším na další dílek a upřímně obdivuji způsob jakým dokážeš vytvořit dokonalou scénu v naší milované hře je to paráda

Mně je Tom docela sympatický, asi to bude jeho poněkud nekonformním stylem Clara má nádherné dobové šaty, to je moc zajímavý download ! Taky už se těším na další díl, třeba mě probere z té depky ...

 Moc a moc děkuju vám oběma za krásné komentáře!  Pokaždé mi udělá velikanánskou radost, když tady najdu komentář a hlavně když se vám ten příběh zatím líbí Každé slůvko mě nabíjí motivací a pozitivní energií, tak vám chci moc poděkovat.
Myslím, že další kapitola by mohla být hotová zítra, nejpozději v sobotu.

@Lucisab - Luci, máš pravdu, že se to ještě dost zamotá A co se tvorby scény týče, pochvala patří tobě! Ty jsi mistryně příběhů a krásných scén a narozdíl ode mě umíš vytvořit vlastní krásný příběh. Já na to potřebuju staré knížky, naštěstí mají volnou licenci a zrovna tyhle knihy a tu dobu mám nejradši. Jenom málokdy mě popadne inspirace na vlastní příběh, ale i tak mám problém s dialogy a vůbec se vším.  Tak mě zachraňuje, že si můžu takhle vypůjčit příběh od nějakého dobrého autora, přeložit ho a zkusit ho zpracovat.

Doufám, že mi nikdo nemá za zlé, že příběhy nejsou moje vlastní. Mě to občas mrzí, pokaždé doufám, že by to snad těm samotným autorům nevadilo (i když už se k tomu nemůžou bohužel vyjádřit a jejich knihy po takové době už nejsou chráněné, což je taky trošku smutné) - z mojí strany k nim cítím úctu a těmi příběhy bych chtěla oslavit jejich dílo, jestli je to jenom trochu možné.
A i když to sama nevymyslím (kéž bych to uměla, vlastní příběh je to, k čemu mám ten největší respekt), i tak jsou za každým příběhem hodiny a hodiny práce, i ten nejkratší dá zabrat. A co je nejlepší, díky tomu dostanu šanci si vyzkoušet různé pózy a vytvořit scény, které by mě v životě nenapadly. Je to strašně zajímavé! A od té doby, co si takhle hraju v TS s příběhy, mě často u filmů napadá, jak muselo asi být těžké sehnat tolik věcí k té a té scéně, nebo kostýmů, nebo lokalit k různým záběrům. Kolik za tím musí být práce sehnat reálné věci nebo je nechat vyrobit. Ale musí to být hrozně zajímavá a kreativní práce. Poslední dobou to čím dál víc oceňuju a všímám si toho.

@Ludmila - Ludmi, držím palce, ať se u tebe všechno dá co nejdříve do pořádku. Je jasné, že tahle depresivní doba tomu nepřidává. Ale všechno se časem zlepší, případně čas pomůže i zahojit rány. Tak hrozně moc doufám a držím palce, ať je to tak i u tebe.  
Ty šaty, co má Clara, se mi taky moc líbí, úplně mě pinkly do očí v CAS, když jsem ji tvořila, ani jsem nevěděla, že jsem je stáhla. Možná to byla součást nějakého setu. Kdybych žila v té době, přesně tyhle bych chtěla. Mám tuto dobu moc ráda.


A můžu říct, že jakmile dojedeme tento příběh, bude následovat ten vánoční dvoukapitolový a myslím, že do konce prosince se stihne ještě jeden kraťoučký a potom v novém roce najedu na pár delších  už dávám dohromady stavby. Snad vás ty příběhy zaujmou. Je jasné, že to není pro každého, ne každý má rád starší tvorbu.

Jsem tady se slíbeným dalším dílkem Tyto kapitoly jsou trošku kratší, ale snad nevadí.


Šizení šibenic
(Israel Zangwill)

KAPITOLA 3 – Polly dostává nabídku


Kdyby tak Clara Newellová mohla spatřit Toma Peterse, jak to táhne s Polly na
chodbě, mohla by se cítit ospravedlněně ve svém předsudku proti němu.





Je však třeba přiznat, že Everard to táhl s Polly také. Běda - je třeba se obávat, že muži jsou takoví, kdykoli jde o ženy; ať už ošuntělí nebo elegantní muži, bankovní manažeři a novináři, svobodní a napůl svobodní.







Možná byla chyba říct, že kamarádi neměli na první pohled nic společného. Obávám se, že Everard líbal Polly mnohem častěji než Claru, a ačkoliv to bylo proto, že k Polly cítil menší respekt, těžko by tento důvod byl dostatečně utěšující pro jeho snoubenku.




Protože Polly byla hezká, zvlášť takhle každou druhou neděli odpoledne; a když se v deset hodin ráno vrátila ze svých vycházek, obvykle se v hale potkala s jedním nebo druhým z pánů.







Polly ráda přijímala poklony od skutečných džentlmenů a nasadila si svou bílou čepici dost lhostejně. A tak těsně před tím, než Clara v neděli odpoledne zaklepala onoho nezapomenutelného nedělního odpoledne, se Polly, zavřená v domě kvůli nepsanému zákonu o životech služebníků, bavila flirtováním s Petersem.







„Máš mě aspoň trochu ráda,“ zašeptal Tom neurvale, „nebo nemáš?“
„Víte, že mám, pane,“ odpověděla Polly.
„Nezajímáš se o nikoho jiného v domě?"
„Ach ne, pane, a nikdy se nenechám líbat od nikoho jiného, než od Vás. Říkám si, jestli je to tak dobře, pane?" odpověděla Polly obratně.
„Dej mi další,“ odpověděl Tom.
Dala mu další polibek a ve spěchu otevřít dveře po Clařině klepání zakopla.



A právě toho večera, když Clara odešla a Tom byl stále pryč, se Polly otočila bez nejmenšího atomu svědomí nebo žárlivosti k fascinujícímu Roxdalovi a přijala jeho milostné návrhy.





Pokud by se na první pohled zdálo, že Everard měl pro takovou lehkomyslnost menší omluvu než jeho přítel, možná by vážnost, kterou prokázal v tomto rozhovoru, mohla vrhnout jiné světlo na složitou povahu tohoto člověka.
„Určitě nemáš nikoho jiného ráda, jenom mě?" zeptal se naléhavě.
„Samozřejmě ne, pane!" Polly pobouřeně odpověděla. „Jak bych mohla?"




„Ale záleží ti na tom vojákovi, se kterým jsem tě viděl venku minulou neděli?"
„Ale ne, pane, to je jenom můj mladý přítel,“ řekla omluvně.
„Vzdala by ses ho?" zasyčel náhle.
Pollyina krásná tvář vypadala zděšeně. „To nemůžu, pane! Zabil by mě. Je to tak žárlivý surovec, nemáte ani ponětí.“




„Dobře, ale řekněme, že bych tě odtud odvedl pryč?" dychtivě zašeptal. „Někam, kde by tě nemohl najít - Jižní Amerika, Afrika, někam tisíce kilometrů daleko přes moře."
„Ach, pane, děsíte mě!" zašeptala Polly a krčila se před jeho žhavýma očima, které zářily na špatně osvětlené chodbě.





„Půjdeš se mnou?" zasyčel. Neodpověděla; vyvlékla se mu z náruče a běžela do kuchyně, třásla se nejasným strachem.

Teda, pánové - vypadá to, že jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet !

To teda! A Polly se taky zrovna nevyznamenala
Moc děkuju za trefný komentář, Ludmi

Šizení šibenic
(I. Zangwill)

KAPITOLA 4 - Rána


Jednoho rána, ještě dříve, než si Tom obvykle říkával o svou vodu na holení, zazvonil hlasitě na zvonek a zeptal se vylekané Polly, co se stalo s panem Roxdalem.



„Jak to mám vědět, pane?" zalapala po dechu. „Nebyl doma, pane?"
„Zřejmě ne,“ odpověděl Tom zneklidněně. „Nikdy nebývá venku tak dlouho. Jsme tu už tři týdny a nevzpomínám si ani na jednu noc, kdy by nebyl doma před dvanáctou."
Všechny dotazy se ukázaly jako marné. Paní Seaconová mu připomněla tu hustou mlhu, která se náhle objevila včera večer.



„Jakou mlhu?" zeptal se Tom.
"Bože! Nevšiml jste si jí, pane?"
„Ne, přišel jsem domů brzy, kouřil, četl a šel spát kolem jedenácti. Vůbec mě nenapadlo podívat se z okna ven.“



„Začalo to kolem deseti," řekla paní Seaconová, „mlha byla čím dál, tím víc hustější  a silnější. Ze své ložnice jsem ani neviděla lampy u řeky. Chudák pán určitě odešel a spadl do vody." Začala naříkat.



„Nesmysl, nesmysl,“ řekl Tom, i když jeho výraz neodpovídal jeho slovům. „Přinejhorším nemohl najít cestu domů a nemohl chytit drožku, tak zůstal na noc v nějakém hotelu. Určitě to bude v pořádku." Začal si pískat, jako by byl zase veselý.








V osm hodin přišel pro Roxdala dopis, označený „BEZODKLADNÉ“, ale když se neukázal ani na snídani, Tom šel osobně do City and Suburban Bank. Čekal tam půl hodiny, ale manažer se ani tady neobjevil. Tak nechal dopis dole u pokladníka a odešel s úzkostným výrazem.






To odpoledne už věděl celý Londýn, že manažer City and Suburban banky zmizel a mnoho tisíc liber zlata a bankovek zmizelo s ním.




Scotland Yard otevřel dopis označený jako „BEZODKLADNÉ“ a všiml si, že došlo ke zpoždění při doručení dopisu, protože adresa byla nejasná a byla přepsaná.
Byla napsána ženskou rukou a bylo tam připsáno:

„Rozmyslela jsem si to, nemůžu jít s tebou. Nesnaž se se mnou znovu vidět.
Zapomeň na mě. Nikdy na tebe nezapomenu.“

Nebyl tu žádný podpis.



Clara Newellová, celá rozrušená, odmítla, že by o tomto dopise něco věděla.





Polly uvedla, že uprchlý jí navrhoval, aby s ním utekla.





A trasy do Afriky a Jižní Ameriky byly obzvláště sledované.



Uplynulo několik měsíců bez výsledku. Tom Peters byl zkroušený zármutkem a údivem.




Policie zabavila všechny věci pohřešovaného. Postupně se ale vřava kolem zmizení zmenšovala, až se utišila.

To je ale situace s tím Roxdalem - je to oběť nebo defraudant ? Ty nás ale napínáš, Hellohello !

Díky moc za hezký komentář, Ludmi  
Další díl bych měla stihnout do víkendu, alespoň doufám. Mám nějaké problémy se hrou, minule se mi ani nenačetla a předtím spadla, tak nevím, co s ní je. Snad se umoudří

Tak musím zaklepat, že hra aspoň občas jede, i když padá. Asi to bude velkým pozemkem, hodně simíky na pozemku a vůbec vším možným, co tam mám.
Naštěstí se mi ale podařilo dodělat díl, tady je:


Šizení šibenic
(I. Zangwill)

KAPITOLA 5 – Důvěra a nedůvěra



„Konečně se setkáváme!" vykřikl Tom Peters a jeho tvář se radostí rozzářila. „Jak se máte, drahá slečno Newellová?"



Clara ho pozdravila chladně. Její tvář měla teď neustále bledou barvu. Útěk jejího snoubence a ta ostuda ji trápily už celé týdny. Její duše byla arénou soupeřících instinktů. Na celém světě jen ona sama stále věřila v Everardovu nevinu, cítila však, že za tím vším je něco víc, než co je patrné na první pohled a že se za tím vším skrývá nějaké ďábelské tajemství. A přesto ten zatracený dopis od anonymní dámy s ní otřásl. Pak tu byla ještě výpověď Polly.



Když uslyšela Petersův hlas, jak ji oslovil, její starý odpor se vrátil. Připadalo jí, že tento muž - Roxdalův společník - musí vědět mnohem více, než co řekl policii. Vzpomněla si, jak o něm Everard mluvil, s jakou náklonností a důvěrou! Bylo tedy pravděpodobné, že by vůbec nevěděl o Everardových pohnutkách? Překonala svůj odpor a podala mu ruku.



Může být pro ni dobré s ním zůstat v kontaktu; možná on sám je vodítkem k onomu tajemství. Všimla si, že je oblečen o trochu lépe a že kouří dýmku pěnovku. Kráčel po jejím boku a ani nenabídl, že dýmku uhasí.
„Neslyšela jste nic od Everarda?" zeptal se.
Zrudla. „Myslíte si snad po tom všem, že jsem spolupachatelka?" vykřikla.



„Ne, ne,“ řekl konejšivě. „Promiňte, myslel jsem si, že by mohl napsat - samozřejmě, že by neudal přesnou adresu. Muži se někdy odvažují takto psát ženám."
„Jistě,“ zvolala rozhořčeně. „I když je nevinný, musí čelit obvinění."





„Stále uvažujete o možnosti jeho neviny?"
„Ano,“ řekla odvážně a podívala se mu přímo do tváře. Jeho víčka se chvěla. „Vy snad ne?"



„Doufal jsem, i přes to všechno,“ odpověděl hlasem, který se chvěl emocemi. „Chudák starouš Everard! Ale obávám se, že už není prostor pro pochybnosti. Och, to prastaré prokletí peněz – lákají i ty nejušlechtilejší a nejlepší z nás."



Týdny plynuly. Clara vídala Toma Peterse častěji a častěji a postupně, i když je divné to říct, jí připadal méně odporný.



Z rozhovorů, které spolu vedli, zjistila, že ve skutečnosti není důvod věřit Everardovi; jeho kriminalita, jeho nevěra byly příliš do očí bijící.



Nakonec se začala stydět za svou nedůvěru vůči Petersovi; výčitky svědomí nakonec vyústily k úctě, úcta dozrála k pocitům tak vřelým, že když Tom dal najevo lásku, kterou Clara pociťovala už od samotného začátku, neodehnala ho.





Bývá psáno jen v knihách, že láska žije navěky. Clara, jak si její otec myslel, se ukázala jako rozumná dívka; a vyrvala a vyhodila ze svého srdce náklonnost, která jí nebyla hodná.



Clařin otec pozval jejího nového ctitele domů a od první chvíle si s ním dobře rozuměl. Roxdalovo poněkud pohrdavé chování celou dobu tohoto obchodníka s obilím rozčilovalo. S Tomem starý pán vycházel mnohem lépe.



Ačkoliv byl Tom docela stejně tak dobře vzdělaný a kultivovaný jako jeho dřívější přítel, věděl, jak své výborné znalosti předávat spíše s důrazem na ty znalosti, než na povýšenost, zatímco vstřebával na oplátku mnoho informací od ostatních. Ti, kteří jsou si nejvíce vědomi vad raného vzdělávání, bývají naštvaní na ostatní lidi, kteří sdílejí své vědomosti.



A co víc, Tomova bodrost byla mnohem bližší tomu, co měl starý pán rád, než studovaná vyumělkovaná zdvořilost jeho předchůdce, takže nakonec Tom dobyl spíše srdce otce, než dcery.



Clara však nijak nezůstala lhostejná k Tomově náklonnosti a když po jedné z jeho návštěv v jejím domě ji starý pán něžně políbil a hovořil o šťastném obratu, jaký věci nabraly, a jak podruhé v životě, když to vypadalo, že jsou události nejčernější, se všechno obrátilo k lepšímu, její srdce překypovalo vděčností, radostí a něhou a ona padla do náruče svého otce a vzlykala.



Tom spočítal, že za rok vydělal příležitostnou novinařinou rovných pět set a kromě toho byl zaopatřen ještě nějakými výhodnými investicemi, které zdědil po své matce, takže nebyl důvod pro oddálení svatby. Byla stanovena na květen a líbánky měli strávit v Itálii.

Jsem moc zvědavá jak tohle dopadne myslím, že se Everard nějakým způsobem vrátí ať už se s ním stalo cokoliv už jsem moc zvědavá na další dílek a držím palce ať tě už hra nezlobí

Jé, Luci, moc děkuju za krásný komentář    jsem ráda, že tě zase vidím na fóru!  Díky moc za držení palců, snad už se to nebude dít, budu muset dělat menší pozemky, nebo nevím, čím by to mohlo být  

Hrozně ráda bych vždycky napsala něco víc ke komentářům, ale bojím se, že bych tím prozradila děj a zkazila tím příběh. Moc se mi líbí, když píšete, co si o tom myslíte, nebo jak se to asi bude vyvíjet - bývají to zajímavé úvahy a často dost trefné komentáře!    Na mě to působilo hodně podobně, tak si vždycky ráda přečtu, jak to působí na vás.   A jsem moc ráda za každičký komentář, jsou hodně motivující
V každém případě nás čekají už jenom dvě kapitoly a v nich se všechno objasní (myslím, že budou docela přelomové obě, ale celkové vysvětlení zazní až v té závěrečné a musím říct, že mě osobně hodně překvapilo, vůbec bych něco takového nečekala - myslím, že tak do týdne bych měla stihnout obě kapitoly postupně přidat, aby se pak dostalo i na ten vánoční příběh)  

Taky si myslím, že se Roxdal vrátí a možná že bude i chtít překazit Tomovy plány Otázkou je, co na to Clara - jak víme, my ženy jsme nevyzpytatelné ...