Hellohello: Kolekce příběhů

Jéé, mockrát vám děkuju za takovou úrodu komentářů! Vždycky mě to strašně potěší    ani nevíte, jak moc!  

@Ludmila - Je to zvláštní, že? Proč dělají tolik tajností ohledně té cesty a svojí identity? Zřejmě k tomu budou mít nějaký důvod - taky na druhou stranu potkali tyto lidi jen tak někde na rozcestí, tak třeba i proto se jim nechtějí s ničím svěřovat, i když jim pomohli v nouzi... a je pravda, že určitě za sebou všichni měli krušnou cestu a ještě ten pád kočáru, po tom by určitě nikdo nevypadal fit a šťastně... navíc naléhavá cesta z neznámého důvodu, tolik spěchali.

@Janika31 - díky moc za dočtení a dojmy a moc zajímavé úvahy. Mně se taky nelíbí, jak ji její vlastní matka jen tak někde nechá a spěchá na svojí cestě dál - já bych to nikdy nemohla udělat, snad za každých okolností bych chtěla zůstat a přesvědčit se, že moje dítě bude v pořádku. Ale zatím nevíme, jak naléhavá cesta to byla a proč tolik spěchá, i když pro nás je to dost nepředstavitelné  ale zatím neznáme podrobnosti.

@Havranice - tady padly taky moc zajímavé úvahy, možná nějaký ten lék byl důvod až tak naléhavé cesty a tak velkého spěchu. Přece jenom to tak vypadá, že je to opravdu životně důležitá cesta. A její dcera nemohla dál pokračovat, tak třeba bylo opravdu nejrozumnější ji tam nechat a jet dál sama. Možná opravdu může jít o nějakou nakažlivou nemoc, třeba i někoho, kdo za to může, když si to spojíme s dopisem od generála. Třeba v tom má prsty nějaký ten milý společník nebo společnice (? - zatím nevíme) - ale je to původce nebo oběť? Vše je možné a zatím jsme pořád ještě dost na začátku příběhu a nemáme dost informací.  

Těšila jsem se, až vám sem konečně dám jejich první setkání tak můžeme jít na to    

---

Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA III.  Srovnáváme si dojmy

Část 3/4


Naše návštěvnice ležela v jednom z nejhezčích pokojů v zámku. Byl možná trochu majestátní.



Naproti nohám postele visel tmavý kus tapiserie, který představoval Kleopatru s aspy u prsou...





...a další vážné klasické scény byly zobrazeny trochu vybledle na ostatních zdech. Ale bylo tu zlaté vyřezávání a dost syté a pestré barvy na ostatních dekoracích v místnosti, aby více než jen vykoupily matnost staré tapisérie.









U postele byly svíčky.
Seděla; její štíhlá hezká postava zahalená do měkkého hedvábného županu, vyšívaného květinami a podšítého hustým prošívaným hedvábím, který jí její matka přehodila přes nohy, když ležela na zemi.





Čím to bylo, když jsem došla k lůžku a právě začala se svým malým pozdravem, že jsem ve chvíli oněměla...



... a musela jsem o krok či dva před ní couvnout? Řeknu vám to.





Spatřila jsem přesně tu tvář, která mě v dětství navštívila v noci, která se uchovala tak utkvěle v mé paměti a o které jsem tolik let tak často s hrůzou přemítala, když nikdo netušil, o čem přemýšlím.





Byla krásná, dokonce překrásná; a když jsem ji viděla poprvé, měla na sobě stejný melancholický výraz.



Ale téměř okamžitě se rozzářila do podivného upřeného neměnného úsměvu rozpoznání.



Následovala celá minuta ticha a pak konečně promluvila; já jsem však nemohla.



„Jak úžasné!" zvolala. „Před dvanácti lety jsem ve snu viděla tvou tvář a od té doby mě pronásleduje."



„Opravdu úžasné!” opakovala jsem a s námahou jsem překonávala hrůzu, která na čas pozastavila mou řeč.



„Před dvanácti lety, ve vizi nebo ve skutečnosti, jsem tě jistě spatřila...



... Nemohla jsem zapomenout na tvou tvář. Celou tu dobu mi zůstala před očima."



Její úsměv se stal ještě přívětivějším. Cokoli se mi na něm předtím zdálo divné, už bylo pryč a úsměv i její dolíčky byly nyní rozkošně krásné a bystré.





Cítila jsem se uklidněně a pokračovala jsem více v duchu, který vyžadovala pohostinnost, abych ji přivítala...





...a pověděla jí, jakou radost nám všem udělal její náhodný příchod, a jaké štěstí to bylo zejména pro mě.





Když jsem mluvila, vzala jsem ji za ruku. Byla jsem trochu stydlivá, jako bývají osamělí lidé, ale situace mě učinila výmluvnou a dokonce až troufalou. Ona mou ruku stiskla, položila na ni svou a oči jí zářily, když se spěšně podívala do mých, znovu se usmála a začervenala se.



Odpověděla na mé přivítání velmi pěkně. Posadila jsem se vedle ní a stále jsem si lámala hlavu...





... a ona řekla: „Musím ti povědět o své vizi o tobě; je tak velmi zvláštní, že jsme ty a já měly mít jedna o druhé tak živý sen, že každá z nás viděla, já tebe a ty mě, že vypadáme tak jako teď, když jsme samozřejmě tehdy byly obě pouhými dětmi."



„Byla jsem ještě dítě, bylo mi asi šest let, a probudila jsem se ze zmateného a neklidného snu a ocitla jsem se v pokoji, úplně jiném než byl můj dětský pokoj, neobratně obloženém nějakým tmavým dřevem a se skříněmi a postelemi, židlemi a lavicemi rozmístěnými v něm. Myslela jsem si, že postele byly všechny prázdné a pokoj osamělý, bez kohokoli jiného než mě samotné; a já, když jsem se chvíli rozhlížela kolem sebe a obdivovala zejména železný svícen se dvěma rameny, který bych jistě znovu poznala, vplížila jsem se pod jednu z postelí, abych dosáhla k oknu; ale když jsem vylezla zpod postele, slyšela jsem někoho plakat...



...a když jsem vzhlédla, zatímco jsem byla ještě na kolenou, viděla jsem tebe – jistojistě tebe – tak, jak tě vidím nyní; krásnou mladou dámu se zlatými vlasy a velkýma modrýma očima a rty – tvými rty – tebe, jaká jsi teď a tady. Tvůj vzhled si mě získal; vyšplhala jsem na postel a objala jsem tě a myslím, že jsme obě usnuly."



„Vzbudil mě křik; seděla jsi vzpřímeně a křičela. Vyděsila jsem se, sklouzla jsem na zem a zdálo se mi, že jsem na okamžik ztratila vědomí; a když jsem přišla k sobě, byla jsem zase doma ve svém dětském pokoji. Na tvou tvář jsem od té doby nikdy nezapomněla. Nemohla bych se nechat zmást pouhou podobností. To ty jsi ta dáma, kterou jsem tehdy viděla.“



(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)

---

Gratuluju, jak jste prokoukly to, proč jsem nezabírala její tvář. Někdy to může být jen náhoda, ale tady jsem se opravdu snažila, abych ji někdy nezabrala zblízka, protože podle toho textu (z pohledu Laury, která na ni neviděla až doteď) jsem to nemohla udělat. Bylo dost těžké vychytat všechny úhly, abych to náhodou neproradila předem

Jsem zvědavá, co říkáte na to jejich podivné setkání ve snu před tolika lety, přitom se svojí současnou podobou.

Vůbec se Lauře nedivím, že byla zpočátku v šoku. A ten dávný živý sen z jiného úhlu pohledu, to je opravdu zvláštní, že by nějaké propojení myslí a času ? Jenže proč měla tehdy Laura pocity bolestivého bodnutí a ona neznámá o tom nic neví ?
A samozřejmě musím obdivovat, jak se Ti, Hellohello, povedlo nám tak dlouho utajovat onu tvář té mladé dívky, muselo to dát opravdu hodně práce A co teprve ten krásný pokoj !

tady se pěkně projevuje, jak je těžké převést knižní formu do obrazové podoby. ale daří se Ti to, Hello, velmi dobře  
to setkání je opravdu podivné, zatímco Laura měla ze své dávné společnice po celý ten čas nepříjemné pocity a lekla se jí, ona ji naopak přivítala s nadšením. chybí rovnováha, něco je špatně. jak říká Ludmila, co to bodnutí u srdce? a co ty obavy služebných tehdy, stále se nevysvětlily. třeba je Laura prostě jen ovlivněna svou osamělostí a reakcí okolí na to zjevení, ale stále je tu ten první dojem..
a pořád mi nejde z hlavy Berta, dopis generála o jejím osudu. společník byl popsán neutrálně, ale vzhledem k době, kdy se příběh odehrává, bych předpokládala spíše dívku. a nyní je tu s naší Laurou neznámá kráska..
pokud jde o tu podobu ve snu, je to zvláštní, Laura byla malá a cizinka už skoro dospělá, teoreticky by to ta druhá mohla mít naopak, ale pak by se obě viděly v budoucnosti. ?

@Ludmila - moc ti děkuju za krásný komentář, Ludmi  a děkuju za tolik milých slov! Taky se nedivím, že Laura byla v šoku, já bych to hned tak nerozdýchala. Ještě to ustála dobře a pěkně ji přivítala
Ten sen je opravdu prazvláštní, možná půjde o nějaké propojení myslí a času, jak říkáš. Těžko teď říct, proč Laura cítila to bolestivé píchnutí a ta druhá ne. Je možné, že se tam událo ještě něco dalšího nebo je to jen náhoda?

@Havranice - mockrát i tobě děkuju za krásný komentář  i za moc zajímavou úvahu takto by to mohlo dávat smysl, je to jedna z možností, které se mohly stát (tedy pokud to celé souvisí s dopisem od generála). A jak říkáš, je opravdu zvláštní, že jedna měla tak pozitivní pocit, druhá ne - Lauru něco píchlo, zatímco tu tmavovlasou dívku ne, aspoň nic takového nezmínila. Obavy služebnictva - buď mohli být jen pověrčiví nebo o něčem konkrétním věděli? Těžko teď posoudit.

Co se týká podoby ve snu - myslím, že je to tak, jak říkáš, že jim bylo 6 let, ale viděly svoji budoucí podobu. Ta tmavovlasá cizinka říkala, že jí bylo tehdy taky 6 let a ve snu se najednou ocitla v tom pokoji a viděla tvář dospělé Laury (já jsem tu druhou kapitolu nafotila jen z pohledu šestileté Laury, tak, jak to vyprávěla - proto tam má Laura podobu dítěte a ta cizinka je už dospělá). Ale podle toho, co říká teď ta cizinka, obě byly tehdy malé děti, ale viděly se navzájem už v dospělé podobě. Možná jsem to mohla nafotit znovu z pohledu této dívky, takže by se jejich věk zřejmě prohodil, Laura by byla na té posteli jako dospělá a tato cizinka šestiletá, pokud si to takto představuju dobře

Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA III.  Srovnáváme si dojmy

Část 4/4


Nyní byla řada na mně, abych vyprávěla svou korespondující vizi...



... což jsem udělala, k neskrývanému úžasu své nové známé.



„Nevím, která z nás by se té druhé měla nejvíce bát," řekla a znovu se usmála - „Kdybys byla méně krásná, myslím, že bych se tě hodně bála, ale že jsi taková, jaká jsi, a že ty i já jsme obě tak mladé, cítím jen to, že jsem tě poznala už před dvanácti lety a už mám právo na tvé důvěrné přátelství...



... v každém případě to vypadá, jako bychom byly už od nejútlejšího dětství předurčeny k tomu být přítelkyněmi. Zajímalo by mě, zda se ke mně cítíš také tak zvláštně přitahována jako já k tobě...



...nikdy jsem neměla přítelkyni – najdu jednu teď?” Povzdechla si a její jemné tmavé oči na mě nadšeně zíraly.



Pravdou je, že jsem se vůči té krásné cizince cítila dost nevysvětlitelně. Cítila jsem se, jak řekla, „přitahována k ní“, ale bylo tam také cosi odpuzujícího.



V tomto nejednoznačném pocitu však nesmírně převládl pocit přitažlivosti.



Zaujala mě a získala si mě; byla tak krásná a tak nepopsatelně podmanivá.





Teď jsem si všimla, že se na ni vkrádá malátnost a vyčerpání, a pospíšila jsem si, abych jí popřála dobrou noc.





„Doktor si myslí," dodala jsem, „že bys tu měla mít dnes večer služebnou, která by u tebe seděla...





...jedna z našich čeká venku a ty shledáš, že je to velmi užitečné a tiché stvoření.“



„Jak milé od tebe, ale já bych nemohla spát, nikdy jsem nemohla usnout se sluhou v místnosti. Nebudu potřebovat žádnou pomoc – a přiznám se ke své slabosti, pronásleduje mě hrůza z lupičů.



Náš dům byl jednou vykraden a dva sluhové zavražděni, takže vždy zamykám dveře."



„Stalo se to už zvykem – a vypadáš tak laskavě, že vím, že mi odpustíš. Vidím, že v zámku je klíč."



Chvíli mě držela ve své krásné náruči a zašeptala mi do ucha: „Dobrou noc, drahoušku, je velmi těžké se s tebou rozloučit, ale dobrou noc; zítra, ale ne brzy ráno, se s tebou zase uvidím."



S povzdechem klesla zpátky na polštář a její jemné oči mě sledovaly laskavým a melancholickým pohledem a znovu zamumlala: „Dobrou noc, drahá přítelkyně."







Mladí lidé mají rádi a milují impulzivně. Lichotila mi evidentní, i když zatím nezasloužená náklonnost, kterou mi projevovala. Líbilo se mi, s jakou důvěrou mě okamžitě přijala. Byla rozhodnutá, že bychom si měly být velmi blízkými přítelkyněmi.



* * *

Nastal další den a znovu jsme se setkaly.



Byla jsem svou společnicí nadšena; tedy v mnoha ohledech.







Její vzhled v denním světle ničeho nepozbyl – byla určitě tím nejkrásnějším stvořením, jaké jsem kdy viděla...







...a nepříjemná vzpomínka na obličej, který se mi zjevil v mém raném snu, ztratila účinek toho prvotního nečekaného rozpoznání.





Přiznala se, že zažila podobný šok, když viděla mě, a přesně tutéž slabou antipatii, která se mísila s mým obdivem k ní.



Teď jsme se společně smály našim krátkodobým zděšením.  

Ta siminka je opravdu krásná, moc se Ti povedla, Hello. Jen aby byla krásná i zevnitř, ten špatný pocit, který z ní Laura měla se mi nelíbí.
Máme tu část 4/4, znamená to, že příště začneme novou kapitolu? A možná uvidíme nějaké nové postavy.. Už se moc těším

@Havranice - děkuju moc za krásný komentář!   Naprosto souhlasím, vnější krása neznamená vůbec nic, pokud není hlavně krása vnitřní, ta je nejdůležitější ze všeho (aspoň pro mě, každý to možná bere jinak).
Ten špatný pocit je zvláštní. Ona tahle návštěvnice je hodně milá a přátelská, aspoň na mě tak působí, tak je zajímavé, že z ní měla špatný pocit - mohlo by to být třeba tím špatným zážitkem ve snu? Laura tehdy měla dlouhodobé trauma. Když si představím sebe na jejím místě, asi bych se cítila taky dost nesvá, kdybych potkala někoho, koho znám ze snu z dětství, který mi způsobil tak hrozný zážitek. Ale těžko to posuzovat - pořád jsme ještě dost na začátku příběhu

A přesně tak, příště začíná nová kapitola  celkem bude 16 takových velkých kapitol, které takto musím dělit na části. Zrovna ta příští je nejdelší z celé knihy, bude mít asi 5 nebo 6 částí.
Celkově by ten příběh měl vyjít na 40-45 kapitol, můžete se řídit případně podle předmětu každého příspěvku s novou kapitolou, dávám tam vždycky číslo kapitoly (třeba u minulé je nahoře „Předmět: Carmilla - Kapitola 11"  -  tzn. celkově číslo 11 z těch 40-45, z toho se dá asi nejlíp odhadnout, kolik toho zbývá do konce)    
Hezký prodloužený víkend!  

Je opravdu zvláštní, že obě dívky měly stejné pocity - ať už zděšení, šok i nadšení Co se za tím vším asi skrývá ? A jestlipak ona krásná návštěvnice řekne své jméno nebo aspoň původ, že bychom se dočkali nějakého dávného společného rodinného tajemství ? Už se těším na pokračování !

@Ludmila - pravda, obě měly vlastně stejné pocity.     Celé je to dost divné a tím to ještě nekončí. Už by to chtělo, aby prozradila o sobě víc. Zajímavá myšlenka - že by v tom bylo nějaké rodinné tajemství? Mockrát děkuju za krásný komentář, moc si ho vážím, Ludmi!      

Tentokrát tu máme o něco delší díl, v této kapitole Laura bude popisovat různé zvyky a způsoby naší návštěvnice.

Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA IV.  Její zvyky – loudání

Část 1/5


Říkala jsem vám, že jsem jí byla ve většině věcí okouzlena.



Byly však některé jiné, které mě moc nepotěšily.



Byla vyšší, než bývá průměrná výška žen. Začnu tím, že ji popíšu.



Byla štíhlá a úžasně šarmantní.



Kromě toho, že její pohyby byly malátné – opravdu velmi malátné – na jejím vzhledu nebylo nic, co by naznačovalo nemoc.



Její pleť byla čistá a zářivá...



...její rysy malé a nádherně tvarované; její oči velké, tmavé a třpytivé...



... její vlasy byly přímo zázračné, nikdy jsem neviděla vlasy tak velkolepě husté a dlouhé, když je měla rozpuštěné na  ramena...



...často jsem pod ně vkládala ruce a smála se s úžasem jejich váze.







Byly dokonale jemné a měkké a měly sytou, velmi tmavě hnědou barvu s troškou zlatavého nádechu.





Líbilo se mi je rozpouštět a nechat je spadnout, převalit se vlastní vahou, když ve svém pokoji ležela na židli a mluvila svým sladkým tichým hlasem, já jsem je překládala a zaplétala, natahovala a hrála si s nimi.



Nebesa! Kdybych jen všechno věděla!



* * *

Řekla jsem, že existují některé maličkosti, které mě nepotěšily.



Řekla jsem vám, že její důvěrnost si mě získala hned první noc, kdy jsem ji viděla; ale zjistila jsem, že s ohledem k sobě, své matce, své historii, všemu, co je ve skutečnosti spojeno s jejím životem, plány a lidmi, uplatňovala vždy bdělou rezervovanost.



Troufám si říci, že jsem byla nerozumná, možná jsem se mýlila; troufám si říct, že jsem měla respektovat slavnostní závazek, který ta vznešená dáma v černém sametu uložila mému otci. Ale zvědavost je neklidná a bezohledná vášeň a žádná dívka nemůže s trpělivostí snést, aby pro ni zůstala záhadou jiná. Co by mohlo komu uškodit, kdyby mi pověděla, co jsem tak vroucně toužila vědět?



Nedůvěřovala snad v můj zdravý rozum nebo čest? Proč by mi nevěřila, když jsem ji tak vážně ujišťovala, že žádnému smrtelníkovi neprozradím ani slabiku z toho, co mi řekne.



Zdálo se mi, že v jejím vytrvalém odmítání mi s melancholickým úsměvem poskytnout nejmenší paprsek světla byl chlad.
Nemohu říci, že jsme se v tomto bodě pohádaly, protože ona by se nehádala kvůli ničemu.





Bylo to ode mě samozřejmě velmi nefér, tlačit na ni, velmi nevychované, ale opravdu jsem si nemohla pomoci; a stejně tak dobře jsem to mohla nechat být.





To, co mi řekla, bylo podle mého hanebného odhadu – k ničemu.
Vše se dalo shrnout do tří velmi vágních informací:
Zaprvé – jmenovala se Carmilla.
Zadruhé – její rodina byla velmi starobylá a urozená.
Zatřetí – její domov ležel směrem na západ.



Neřekla mi jméno své rodiny, ani jejich erbovní znamení, ani jméno jejich panství, dokonce ani jméno země, ve které žili.



Nemyslete si, že jsem ji těmito tématy neustále trápila. Čekala jsem na příležitost a spíše naznačovala, než naléhala se svými dotazy. Jednou nebo dvakrát jsem na ni skutečně zaútočila přímočařeji.





Ale bez ohledu na to, jakou jsem měla taktiku, výsledkem bylo vždy naprosté selhání. Všechny výčitky a pohlazení nebyly nic platné.





Ale musím dodat, že její vyhýbání bylo vedeno s tak krásnou melancholií a odmítáním... s tolika až vášnivými prohlášeními o tom, že mě má ráda a má důvěru v mou čest...



...a s tolika sliby, že nakonec se dozvím o všem, že mému srdci netrvalo dlouho cítit se dotčeně.



Pokládala mi své krásné paže kolem krku, přitahovala mě k sobě...







... položila svou tvář na tu mou...



... šeptala se svými rty u mého ucha: „Nejdražší, tvé malinké srdéčko je raněné..."



„...nemysli si, že jsem krutá, protože naslouchám neodolatelnému zákonu své síly a slabosti; je-li tvé drahé srdce raněno, mé divoké srdce krvácí s tím tvým. Při uchvácení ze svého obrovského ponížení já žiju ve tvém hřejivém životě a ty zemřeš – zemřeš, sladce zemřeš – do toho mého. Nemůžu si pomoct; když se k tobě přiblížím, ty se zase přiblížíš k ostatním a naučíš se uchvácení z té krutosti, kterou je láska; tak se na chvíli nesnaž o mně ani o mých lidech dozvědět víc, jen mi důvěřuj celým svým milujícím duchem."





A když pronesla takovou rapsodii, přitiskla mě k sobě ještě těsněji ve svém chvějícím se objetí...







... a její rty mi v jemných polibcích jemně žhnuly na tváři.






Její rozrušení a její řeč pro mě byly nesrozumitelné.



Musím připustit, že jsem si přála se vymanit z těchto pošetilých objetí, která nebyla příliš častá; ale zdálo se, že moje energie selhala.





Její šeptající slova mi v uchu zněla jako ukolébavka a utišovala můj odpor až do tranzu, ze kterého jsem se probrala, až když odtáhla ruce pryč.





V těchto svých tajemných náladách se mi nelíbila. Zažívala jsem podivné bouřlivé vzrušení, které bylo příjemné, vždy a pořád však smíšené s neurčitým pocitem strachu a znechucení. Dokud takové scény trvaly, nemyslela jsem nijak zřetelně na ni, jen jsem si byla vědoma lásky, která přerůstala až ve zbožňování...









... ale také v děs.





Vím, že je to paradox, ale nemohu se jinak pokusit ten pocit vysvětlit.

Tak už i já vidím v této mladé dámě pro Lauru jisté nebezpečí. Děsí mě ta slova :
" mé divoké srdce krvácí s tím tvým. Při uchvácení ze svého obrovského ponížení já žiju ve tvém hřejivém životě a ty zemřeš – zemřeš, sladce zemřeš – do toho mého"
A láska je krutost ?
"naučíš se uchvácení z té krutosti, kterou je láska..."
Takové řeči by určitě v každém vzbudily smíšené pocity, ba přímo děs ... Souvislost se zemřelou dcerou generála je celkem nasnadě, nebo ne ?
A nemůžu jinak, než opět pochválit prostředí odehrávajícího se děje, hlavně ta vodní hladina s labutí !

Ludmi, mockrát děkuju za tak krásnou a rychlou reakci!  A byla jsem taky v šoku z těch podivných řečí. Kdyby mi tohle někdo řekl, byla bych naprosto zděšená, pro tohle nemám pochopení...   nevím, kde Carmilla vyrůstala nebo kde nabrala takové myšlenky, ale taky si nemyslím, že by láska měla být krutost, proč taky? Hlavně mi vadí ty řeči o umírání, jak strašně divné. V určité době bylo dost populární pohlížet na smrt nějak takto „romanticky", ale mně se to příčí.
Díky moc ještě jednou za milá slova!

Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA IV.  Její zvyky – loudání

Část 2/5

Nyní píši již po intervalu více než deseti let, s třesoucí se rukou, se zmatenými a děsivými vzpomínkami na určité události a situace, v martyriu, kterým jsem nevědomky procházela; i když s živou a velmi ostrou vzpomínkou na hlavní proud mého příběhu.



Ale mám podezření, že ve všech životech bývají určité emocionální scény; ty, ve kterých byly naše vášně nejdivočejší a nejstrašlivější, jsou ty, které si ze všech ostatních pamatují nejmlhavěji a nejmatněji.



Někdy mě po hodině apatie má podivná a krásná společnice vzala za ruku a držela ji láskyplným tlakem, který se znovu a znovu obnovoval...



... jemně se červenala, dívala se mi do tváře malátnýma a planoucíma očima...





... a dýchala tak rychle, že se její šaty vzdouvaly a klesaly s prudkým dechem.





Bylo to jako vášeň milence; přivádělo mě to do rozpaků; bylo to ohavné a přesto neodolatelně silné...




... a se škodolibě se smějícíma očima si mě přitáhla k sobě a její horké rty cestovaly po mé tváři v polibcích; a téměř ve vzlycích šeptala: „Jsi moje, budeš moje, ty a já jsme navždy jedno.“



Pak se vrhla zpět do křesla se svýma malýma rukama přes oči...





... a nechala mě tam třesoucí se.








* * *

„Jsme příbuzné?" ptávala jsem se;





„Co tím vším můžeš myslet? Možná ti připomínám někoho, koho miluješ...



... ale nesmíš to dělat, nesnáším to; já tě nepoznávám –



– nepoznávám ani sebe, když se takto tváříš a  takto mluvíš."



Povzdechla si nad mou vehemencí, pak se odvrátila a pustila mou ruku.



* * *

S ohledem na tyto velmi nezvyklé projevy jsem se marně snažila zformovat nějakou uspokojivou teorii – nemohla jsem je připisovat přetvářce nebo lsti.



Bylo to neomylně chvilkové vytržení z potlačených instinktů a emocí.



Byla snad (navzdory dobrovolnému popření její matky) vystavena krátkým návštěvám šílenství; nebo tu mělo být přestrojení a nějaký milostný vztah?



Četla jsem o takových věcech ve starých pohádkách.
Co kdyby se do domu dostal nějaký chlapecký milovník a snažil se za pomoci chytré staré dobrodružky stíhat svůj cíl v převleku?



Ale proti této hypotéze stálo mnoho věcí, které byly pro mou ješitnost vysoce zajímavé.



Mohla jsem se chlubit nemalými pozornostmi, jaké bývají nabízeny s mužskou galantností.





Mezi těmito vášnivými okamžiky byly dlouhé intervaly všednosti, veselí...







...zadumané melancholie, během nichž, kromě toho, že jsem odhalila, že její oči jsou plné melancholického ohně, jak mě pronásledují, jsem pro ni chvílemi neznamenala nic.



Kromě těchto krátkých období tajemného vzrušení byly její způsoby dívčí; a vždy v ní byla malátnost, zcela neslučitelná se zdravým mužským systémem.





* * *

V některých ohledech byly její zvyky divné. Možná ne tak neobyčejné podle názoru městské dámy, jako jste vy, jak se zdály nám, venkovským lidem. Chodívala dolů velmi pozdě, většinou až v jednu hodinu odpoledne...



... pak si vypila hrnek čokolády, ale nejedla nic...







... potom jsme šly ven na procházku, což bylo jen takové loudání...











... a zdálo se, jako by se téměř okamžitě cítila vyčerpaná...





... a buď se vrátila do zámku, nebo se posadila na jednu z laviček, které byly tu a tam rozmístěny mezi stromy.



Byla to tělesná malátnost, s níž její mysl neměla nic společného.



Vždy mluvila živě a byla velmi inteligentní.



Někdy na okamžik udělala nějakou narážku na svůj domov nebo se zmínila o dobrodružství nebo situaci nebo o rané vzpomínce, které poukazovaly na lidi s podivnými způsoby a popisovala zvyky, o kterých jsme nevěděli nic.



Z těchto náhodných náznaků jsem pochopila, že její rodná země byla mnohem vzdálenější, než jsem si zpočátku myslela.

---

Přeju vám pěkný víkend  
Od příštího dílu se příběh začne dostávat z téhle popisné fáze (nebo aspoň mně to tak připadá, že poslední dvě kapitoly měly spíše takový charakter).
Jak Carmilla působila docela příjemně (bez ohledu na ty strašné pocity zděšení apod.) při prvním setkání tím, jak se usmívala a rychle se spřátelila s Laurou (i když intuice vás nezklamala   ), takovým chováním, jaké předvádí teď, je až protivná - hlavně když Lauře je to nepříjemné. 
A vůbec je to celé divné...  
Některé ty scény jsou dost odvážné na svou dobu (kniha vyšla v r. 1872, z nějakého důvodu jsem pořád měla dojem, že ještě dříve).

Kdybych nevěděla, že to Laura přežije, bála bych se o její život čím dál víc ! Krásná neznámá se chová stále podivněji, vstává až po poledni, venku je hned unavená (že by jí vadilo slunce ?), nejí, v noci nechce mít nikoho nablízku, zamyká se ... Asi to vyzní hloupě, ale že by upír, vampýr či něco podobného ?

Ludmi, díky moc za rychlou a krásnou reakci! Zajímavá teorie, že by šlo o něco nadpřirozeného? Takto všechno vypsáno může dávat smysl... v příbězích je všechno možné Uvidíme časem, jak se bude příběh rozplétat.

Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA IV.  Její zvyky – loudání

Část 3/5


Když jsme tak jednoho odpoledne seděly pod stromy, kolem nás procházel pohřební průvod.





Šlo o pohřeb jedné pohledné mladé dívky, kterou jsem často vídala, dcery jednoho z myslivců. Ten ubohý muž kráčel za rakví svého miláčka; ona byla jeho jediným dítětem a on vypadal, že má úplně zlomené srdce.





Vesničané, kteří kráčeli ve dvojicích za nimi, zpívali smuteční hymnus.



Když nás míjeli, povstala jsem, abych vyjádřila úctu...







...a přidala se ke chvalozpěvu, který velmi sladce zpívali.




Má společnice mnou trochu hrubě zatřásla...



... a já jsem se překvapeně otočila.



Řekla stroze: „Copak nevnímáš, jak falešně to zní?"





„Myslím si, že to naopak zní velmi sladce," odpověděla jsem a cítila se otrávená tím přerušením a velmi nepříjemně kvůli tomu, že by lidé, kteří tvořili ten malý průvod, mohli zpozorovat a mít nám za zlé to, co se právě událo.





Pokračovala jsem tedy okamžitě ve zpěvu...



... a byla jsem znovu přerušena.



„Probodáváš mi uši," řekla Carmilla téměř rozzlobeně a zacpala si uši svými drobnými prsty.





„Kromě toho, jak můžeš vědět, že tvé a mé náboženství jsou stejné; vaše způsoby mě zraňují a já nenávidím pohřby."



„Jaký je to povyk! Proč musíte zemřít – všichni musí zemřít; a všichni jsou šťastnější, když k tomu dojde. Pojď domů."



„Můj otec šel s duchovním na hřbitov. Myslela jsem, že víš, že má být dnes pohřbena."



„Ona? S vesničany si hlavu nelámu. Nevím, kdo to je,“ odpověděla Carmilla a její hezké oči se zableskly.



„Je to ta ubohá dívka, které se zdálo, že před čtrnácti dny viděla ducha, a od té doby umírala, až do včerejška, kdy vydechla naposledy."



„Neříkej mi nic o duších...



... Jestli budeš pokračovat, tak dnes v noci neusnu."



„Doufám, že nepřijde mor nebo horečka; tohle všechno na to vypadá,“ pokračovala jsem. „Mladá žena pasáka prasat zemřela teprve před týdnem a myslela si, že ji něco chytilo pod krkem, když ležela v posteli, a málem ji to uškrtilo."



„Papá říká, že takové strašné představy doprovázejí některé formy horečky. Den předtím byla přitom docela v pořádku. Od té doby slábla a před týdnem zemřela."



„No, její pohřeb už je pryč a její hymnus byl odzpíván; a naše uši nebudou mučeny tou falešností a hantýrkou."





„Znervózňovalo mě to. Posaď se tady, vedle mě; sedni si blízko; drž mě za ruku; stiskni ji silně-silně-silněji."



Trochu jsme poodešly a dostaly se k jinému sedátku.



Posadila se. Její tvář prošla změnou, která mě znepokojila a  na okamžik dokonce i vyděsila.



Potemněla a tvářila se strašlivě rozlíceně; měla zaťaté zuby a ruce, mračila se a tiskla rty k sobě, zatímco hleděla na zem na své nohy a chvěla se po celém těle nepřetržitým třesem, nepotlačitelným stejně jako zimnice.





Všechna její energie se zdála být napjatá k potlačení toho záchvatu, se kterým se bez dechu cukala...





... a nakonec z ní vyšel tichý křečovitý výkřik utrpení a postupně ta hysterie ustupovala.



„Tak! To je z toho, že lidi dusíte chvalozpěvy!“ řekla nakonec.



„Drž mě, drž mě v klidu. Už to pomíjí.”



A také, že to postupně pominulo...





... a možná, aby rozptýlila ponurý dojem, který ve mně ta podívaná zanechala, se začala chovat neobvykle živě a mluvila jako o překot; a tak jsme se dostaly až domů.









Bylo to poprvé, co jsem ji viděla vykazovat nějaké definovatelné příznaky oné křehkosti zdraví, o které mluvila její matka. Bylo to také poprvé, co jsem ji uviděla projevovat něco jako výbušnost.



Obojí pominulo jako letní mrak; a už nikdy, jen jedenkrát poté, jsem byla svědkem chvilkového náznaku hněvu z její strany. Povím vám, jak se to stalo.

---

To si necháme bohužel až na příště    

Začíná to být čím dál tím více děsivé - počítám-li dobře, tak už 3 mrtvé mladé dívky či ženy (generálova dcera, dcera myslivce, mladá žena pasáka) ? V současné době by to asi byla nevyjasněná úmrtí a hledala by se příčina, jen tak přece nikdo nezemře, když "vidí ducha" A proč má Carmilla nějaký hysterický záchvat z pohřbu a nelíbí se jí ani smuteční zpěv, pokládá ho za falešný ? A co ta slova : Proč musíte zemřít – všichni musí zemřít; a všichni jsou šťastnější, když k tomu dojde. To vypadá, jako by snad ona umřít nemusela ...
Mimochodem z těch nadpřirozených věcí mě ještě teď napadla tzv. můra či mora, která podle pověstí zalehávala v noci své oběti a tím je dusila ...

pořád by se to dalo vysvětlit, Carmilla může mít zdravotní potíže, třeba chudokrevnost, což by vysvětlovalo únavu, také nějaké dřívější trauma, kvůli kterému má záchvat z pohřebního průvodu. ale ty řeči kolem smrti už jsou hodně divné, buď je blázen, nebo(?) pokud by měla zdravotní potíže, asi by neodezněly tak rychle, takže je to opravdu divné.. ještě jsem si říkala, jak by smrt těch mladých žen mohla souviset s Carmillou, když jsou pořád s Laurou, ale ouha - v noci ne. jaká bytost se potuluje v noci po okolí bez dopravních prostředků, když zámeček je na odlehlém místě? a ta 'přítulnost' k Lauře je také podezřelá. nejspíš máš, Ludmi, pravdu, tam půjde o něco jiného, než 'obyčejnou' nemoc, jak jsem si myslela od doby, kdy se Carmilla objevila. teď se mi vybavilo, jak snadno ji tam její máti (kdo ví, jestli..) nechala, zda to nebyl záměr, jak se vetřít do přízně Laury a jejího otce. začíná to zapadat. jsem moc zvědavá, co bude příčinou dalšího výbuchu hněvu.

ten park je opravdu nádherný, vidíme nová a nová místa a stále se nemůžu vynadívat. jak je velký, to se snad nemůže vejít ani na největší pozemek  nebo jsou ty záběry tak šikovně udělané

Nevím, jak vám mám poděkovat za tak bleskové reakce! Vždycky mi udělá takovou radost, když tu najdu od vás tak hezké komentáře Strašně mě baví si číst vaše domněnky Mockrát děkuju! vážím si každého slova!

@Ludmila - Přesně, je děsivé, že se v okolí dějí takové věci. K tomu, jestli by někdo zemřel, kdyby viděl ducha - je možné, že se někdo až tak vyděsí, že třeba dostane infarkt nebo mrtvici, když je to něco až moc extrémního? U mladších lidí je to asi méně pravděpodobné, ale pořád tu nějaká možnost existuje - i když tady už je to velká náhoda, když se jedná o tolik lidí - pokud tedy zemřely všechny na stejnou věc. Carmillina reakce na ten chvalozpěv je fakt divná, i ty její řeči. O představě noční můry jako opravdové můry, co sedne na krk a hruď a dusí, jsem kdysi četla a od té doby si na to vždycky vzpomenu, když mám nějakou tu noční můru (bohužel docela často ).

@Havranice - Něco takového naznačovala i ta její matka, že „má křehké zdraví a je nervózní" - ale říkala taky, že je při smyslech, otázka je, jestli je to pravda. Někdo může trpět zároveň obojím, tělesnou i psychickou slabostí nebo nemocí... máš pravdu, že tím by se to dalo vysvětlit, ale jak říkáš, možná by to asi neodeznělo tak rychle? I když někdy psychika má velký vliv na nemoci a přímo je vyvolá a začnou se projevovat i tělesně, možná můžou i rychle ustoupit. Může to být jedna z teorií, i když by to asi bylo dost vzácné. Je taky pravda, že zámek stojí na dost odlehlém místě od vesnice, kde k tomu dochází Taky jsem se divila, jak snadno ji tam nechala ta matka, jen tak odjede a nechá ji u neznámých lidí. Že by za tím byla nějaká záminka, nebo je to jen náhoda? Všechno se v průběhu příběhu vysvětlí.

A mockrát děkuju za tak krásnou pochvalu! Jsem ráda, pokud se mi podařilo nafotit různé záběry. Zámek stojí na jednom pozemku (vyšel mi tam akorát zámek a říčka s padacím mostem a maličký kousíček k tomu) a park je zvlášť na největším pozemku, tuším, že 6x5, takže je tam dost místa, i tak má být podle knihy o hodně rozlehlejší, ale říkala jsem si, že se pokusím vystačit s tímto a namáčknout různé lokace na ten jeden pozemek. A protože jsou zvlášť, musím pořád simíky stěhovat sem a tam ale nevadí. Jsem ráda, že to není ještě více pozemků (tedy prozatím), jiné příběhy mě nutí stěhovat na ještě více pozemků a nejtěžší jsou scény s hodně simy na jednom pozemku, to se mi pak hra odvděčí padáním Ale tady to zatím jde.

Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA IV.  Její zvyky – loudání

Část 4/5

Dívaly jsme se z jednoho z dlouhých oken salonu...



...když do dvora přes padací most vstoupila postava poutníka, kterého jsem velmi dobře znala. Navštěvoval zámek zpravidla dvakrát ročně.



Byla to postava hrbáče s ostrými štíhlými rysy, které obvykle doprovázejí nějakou deformitu. Nosil černé vousy do špičky...



... usmíval se od ucha k uchu a ukazoval své bílé tesáky.



Byl oblečený v hnědé, černé a šarlatové barvě a měl více řemínků a pásků, než jsem dokázala spočítat, z nichž visely nejrůznější věci.





Za sebou vezl laternu magiku a dvě bedny, které jsem dobře znala, v jedné z nich byl salamandr a v druhé mandragora. Tyto příšery vždy rozesmávaly mého otce. Skládaly se z částí opic, papoušků, veverek, ryb a ježků, které byly vysušeny a sešity s velkou úhledností a překvapivým účinkem.





Na opasku měl připevněné housle, kouzelnickou krabici, pár fleretů a masek; několik dalších záhadných pouzder viselo okolo něj a v ruce držel černou hůl s měděnými kroužky.



Jeho společníkem byl drsný vysoký štíhlý pes, který mu byl neustále v patách...





...ale zastavil se až podezíravě u padacího mostu a za chvilinku začal žalostně výt.



Mezitím ten šarlatán, stojící uprostřed nádvoří, pozvedl svůj groteskní klobouk a velmi obřadně se nám uklonil, složil své komplimenty velmi výřečně v příšerné francouzštině a němčině, která nebyla o moc lepší.







Pak odepnul své housle a začal fidlat živou melodii, ke které zpíval s veselým nesouladem, tančil směšnými kroky a s čilostí...











... která mě i přes vytí toho psa rozesmála.







Potom přistoupil k oknu s mnoha úsměvy a pozdravy, s kloboukem v levé ruce, houslemi pod paží a s plynulostí, že přitom ani nedýchal, odříkal dlouhý reklamní seznam všech svých dovedností a různých umění, které nám dal k našim službám...





... a kuriozit a zábavy, které byly v jeho moci a které by mohl na naše přání předvést.





„Milostivé dámy budou potěšeny, když si koupí amulet proti upírovi, který, jak jsem slyšel, se plíží jako vlk těmito lesy," řekl a pustil svůj klobouk na chodník.





„Umírají na to napravo i nalevo a tady je kouzelný přívěsek, který nikdy nezklame; stačí přišpendlit na polštář a můžete se mu vysmát do tváře."



Tyto přívěsky se skládaly z podlouhlých pruhů pergamenu s kabalistickými šiframi a diagramy.
Carmilla si jeden okamžitě koupila a já také.



Díval se nahoru a my jsme se na něj pobaveně usmívaly; alespoň tak to mohu říct sama za sebe.





Jeho pronikavé černé oko, když vzhlížel k našim tvářím, jako by zachytilo něco, co na okamžik upoutalo jeho zvědavost.



V mžiku rozbalil kožené pouzdro plné nejrůznějších podivných malých ocelových nástrojů.
„Pohlédněte sem, má paní,“ řekl, ukázal to a oslovil mě...



„vyznávám, mezi jinými méně užitečnými věcmi, i umění zubního lékařství. Mor ať sebere toho psa!" vykřikl.



„Ticho, bestie! Vyje tak, že milostivé dámy sotva slyší slovíčko."



„Vaše vznešená přítelkyně, slečna po vaší pravici, má ten nejostřejší zoubek — dlouhý, tenký, špičatý, jako šídlo, jako jehla; ha, ha!"





„Svým ostrým a dlouhým zrakem, když se dívám nahoru, jsem to zřetelně zahlédl...



... no, kdyby to mělo náhodou slečně působit bolest, a já si myslím, že musí, tak jsem tady já...



...tady je můj pilník, můj vrták, moje kleště; zakulatím a ztupím ho, bude-li si to milostivá paní přát...





... už to nebude zub ryby, ale krásné mladé dámy, takové, jakou je."





„Haló? Je mladá dáma nespokojená? Byl jsem příliš smělý? Urazil jsem ji?"







Ta mladá dáma skutečně vypadala velmi rozzlobeně, když se odtáhla od okna pryč.





„Jak se ten šarlatán opovažuje nás tak urážet? Kde je tvůj otec? Budu po něm požadovat nápravu."



„Můj otec by toho darebáka nechal přivázat k pumpě a zbičovat ho vozatajským bičem a spálit až na kost značkovacím železem na dobytek!“







Ustoupila od okna o jeden nebo dva kroky, posadila se...



... a sotva toho provinilce ztratila z dohledu, když její hněv opadl stejně náhle, jako přišel, a postupně se vrátila ke svému obvyklému tónu a zdálo se, že zapomněla na toho malého hrbáče a jeho pošetilost.

Že by ten potulný hrbáč, komediant a obchodník v jedné osobě trefil hřebíček na hlavičku ? Ten vyjící pes by taky ledacos napovídal ... Ale že si koupila amulet proti upírům ? Jasně, nemusí to fungovat, a taky si tím třeba Carmilla jen dělá alibi

@Ludmila - Díky moc za krásný komentář!    Perfektně shrnuto! Může na tom něco být, tolik věcí teď už svědčí v prospěch této teorie, i když je zvláštní, že by si taky koupila ten amulet (v tom případě právě jedině pro to alibi), co kdyby ale potom opravdu fungoval, jak by mohla vědět dopředu, jestli to funguje nebo ne?   V tom případě má dost velkou odvahu něco takového riskovat.


Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA IV.  Její zvyky – loudání

Část 5/5



Můj otec byl toho večera bez nálady.



Když vešel, řekl nám, že se stal další případ velmi podobný těm dvěma smrtelným, ke kterým nedávno došlo.



Sestra mladého rolníka na jeho panství, jen míli odtud, byla velmi nemocná, byla, jak to sama popsala, napadena téměř stejným způsobem a nyní  pomalu, ale jistě slábne.





„To vše," řekl můj otec, „striktně odkazuje na přirozené příčiny. Tito chudáci se navzájem infikují svými pověrami, a tak se jim ve fantazii opakují obrazy hrůzy, které zamořily jejich sousedy.“





„Ale právě tato okolnost člověka strašně děsí," řekla Carmilla.



„Jak to?" zeptal se můj otec.



„Tolik se bojím, když si představím, že vidím takové věci; Myslím, že by to bylo stejně špatné jako realita."



„Jsme v božích rukou: nic se nemůže stát bez jeho svolení a pro ty, kdo ho milují, vše dobře dopadne."





„On je náš věrný stvořitel; On nás všechny stvořil a postará se o nás."



„Stvořitel! Příroda!" prohlásila mladá dáma v odpovědi mému laskavému otci.



„A tato nemoc, která napadá zemi, je přirozená. Příroda. Všechny věci pocházejí z Přírody – nebo ne? Všechny věci na nebi, na zemi a pod zemí jednají a žijí tak, jak Příroda nařídila? Myslím, že ano."



„Doktor řekl, že sem dnes přijde," řekl můj otec po chvíli ticha.



„Chci vědět, co si o tom myslí a co myslí, že bychom měli udělat lépe."



„Lékaři mi nikdy nepřinesli nic dobrého," řekla Carmilla.



„Pak jsi tedy byla nemocná?" zeptala jsem se.



„Více nemocná, než jsi kdy byla ty," odpověděla.



„Už dávno?"



„Ano, dávno. Trpěla jsem přesně touto nemocí; ale zapomněla jsem na všechno kromě své bolesti a slabosti, a ty nebyly tak zlé jako ty, které se utrpí u jiných nemocí."



„Byla jsi tedy tehdy velmi mladá?"
„Troufám si říct, že ano, už o tom víc nemluvme. Nechtěla bys ranit přítelkyni?"



Podívala se mi malátně do očí, láskyplně mě objala kolem pasu a vyvedla mě z pokoje.



Můj otec byl zaneprázdněn nějakými papíry u okna.



* * *



„Proč nás tvůj otec rád děsí?" řekla hezká dívka s povzdechem a trochu se otřásla.



„To nedělá, drahá Carmillo, to je ta nejvzdálenější věc, na jakou by mohl pomyslet."



„Bojíš se, nejdražší?"





„Velice bych se bála, kdybych se domnívala, že existuje nějaké skutečné nebezpečí, že budu napadena jako ti ubozí lidé."



„Bojíš se zemřít?"
„Ano, každý se bojí."





„Ale zemřít, jak mohou milenci – zemřít spolu, aby mohli spolu žít."





„Dívky jsou housenky, zatímco žijí na světě, aby se konečně staly motýly, až přijde léto; ale mezitím jsou tu červi a larvy, copak to nevidíš – každý se svými zvláštními sklony, potřebami a konstrukcí."





„Tak to píše monsieur Buffon v té své velké knize ve vedlejší místnosti."





* * *

Později toho dne přišel doktor a byl nějakou dobu zavřený s tatínkem.







Byl to dovedný muž přes šedesát let, nosil pudr a holil si svou bledou tvář, že ji měl hladkou jako dýni.



On a papá vyšli z místnosti společně a slyšela jsem, jak se papá směje a povídá, když vyšli ven:



„No, divím se tomu u tak moudrého muže, jako jste vy. Co říkáte na hipogryfy a draky?"





Doktor se usmíval, odpověděl a zavrtěl hlavou –
„Nicméně život a smrt jsou záhadné stavy a o zdrojích obou z nich víme jen málo."





A tak šli dál a už jsem nic víc neslyšela.





Tehdy jsem nevěděla, na co doktor narážel, ale myslím, že teď už to tuším.

Bože, vypadá to na další smrt, a Carmilla si myslí, že je otec jen děsí ! A opět ty její podivné názory a myšlenky - zemřít, jak mohou milenci – zemřít spolu, aby mohli spolu žít - tedy snad znovu se zrodit jako někdo jiný, bytost s odlišnými potřebami, jak by svědčila další slova - červi a larvy, každý se svými zvláštními sklony, potřebami a konstrukcí ... ? Zajímal by mě názor toho doktora, patrně taky vidí příčinu těch úmrtí a nemocí v něčem spíše nadpřirozeném, jinak by se mu Lauřin otec nesmál ?
Mimochodem, stále se nemůžu vynadívat na to zařízení salonu - ten krb, obrazy, pohovky, skříńky, stolek s krajkovým ubrusem, a vlastně i v té hale se schodištěm jsou nádherné obrazy, a ta váza s květinami, všechno to dodává Tvému příběhu ten správný charakter !

takže drahá Carmilla má ostré zoubky? a na modlení ji také moc neužije, v té době a těch krajích dost neobvyklé.. začíná to opravdu vypadat, že bude vampír (má oblíbená 'příšera'). ty její řeči jsou vážně podivné a nahání hrůzu. ale co si myslí Lauřin otec a proč se vysmívá lékaři? ten už asi ví, odkud vítr fouká. také by mě zajímala ta kniha od monsieur Buffon, o které Carmilla mluvila

mmch nevěděla jsem, co je hipogryf, tak jsem pohledala a koukám, že jsem tu bytost zrovna dnes zahlédla v Petrově příspěvku o hrách

Nevím, jak vám mám oběma poděkovat za tak krásné komentáře!      úplně mě to vždycky nabíjí motivací, když tu něco tak pěkného najdu.

@Ludmila - mám z ní stejný dojem, má nějaké převrácené hodnoty. Jestli se až tolik bojí? Těžko říct - přitom je pořád fascinovaná myšlenkou na to, že je pěkné s někým milovaným zemřít zároveň.. vždycky si vzpomenu na podivnou smrt Rudolfa Habsburského, syna Sissi a Františka Josefa, za jak divných okolností se zabil se svojí milenkou. Když se o tom jen tak zmíní, tak se to dá asi jakž takž pochopit, protože láska bývá iracionální, ale pořád o tom mluvit, nebo to dokonce udělat, to je za hranou. A mockrát děkuju za tak krásnou pochvalu toho vybavení! Hrozně moc si toho vážím   vždycky mám radost, když se vám něco líbí. Kdyby vás zajímal některý konkrétní nábytek, stačí říct a podívám se do hry, odkud je.

@Havranice - opravdu tomu všechno zatím nasvědčuje    že by to byla příšera z tvého avataru?   Časem uvidíme, jestli je to tak, nebo se nás příběh snaží svést na falešnou stopu.  Moc pěkně shrnuto    Ty její řeči jsou strašné, Laura má opravdu výdrž, ale i když se ji snaží v tomhle blábolení zastavit, není to nic platné. Hipogryfové jsou nádherní, ale jde z nich i strach - super náhoda, že se zrovna na fóru objevili ve dvou tématech ve stejné době
A ta kniha od Buffona bude možná tato přírodovědná encyklopedie?  Ale nevím, jestli je tam ta pasáž  
https://onlinebooks.library.upenn.edu/webbin/metabook?id=buffonnaturalhistory
mám ráda, když se v příběhu objeví zmínky o reálných knihách nebo událostech nebo třeba známých místech. A tady informace o autorovi, kdyby to někoho zajímalo:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Georges_Louis_Leclerc_de_Buffon

A přesně jak píšete, něco takového mi taky vyplývá z té konverzace s doktorem, je dost nezvyklé, když se doktor zmíní o něčem nadpřirozeném, tedy pokud se zrovna o tomto bavili tak se nedivím, že věecky založený Lauřin otec se tomu směje, taky by se mi nechtělo věřit, kdyby něco takového doktor říkal mně  

---

Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA V.  Podivuhodná podobizna

Část 1/2

Tohoto večera přijel z Gratzu vážný snědý syn čističe obrazů, s koněm a povozem naloženým dvěma velkými bednami, v každé z nich měl mnoho obrazů.







Byla to cesta dlouhá třicet mil, a kdykoli dorazil k zámku nějaký posel z našeho malého hlavního města Gratz, scházeli jsme se kolem něj v hale, abychom si vyslechli novinky.







Tento příjezd způsobil v našich odlehlých pokojích docela velkou senzaci. Bedny zůstaly v hale a posla se ujali sluhové, dokud nesnědl svou večeři.





Potom s pomocníky a vyzbrojený kladivem, dlátem a šroubovákem se s námi setkal v hale, kde jsme se shromáždili, abychom byli svědky vybalování beden.







Carmilla nečinně seděla a dívala se, zatímco jeden po druhém vycházely na světlo staré obrazy, téměř všechny byly portréty, které prošly procesem renovace.







Moje matka pocházela ze staré maďarské rodiny a většina těchto obrazů, které měly opět být dány na svá místa, se k nám dostala společně s ní.







Můj otec měl v ruce seznam, ze kterého četl, zatímco umělec vytahoval obrazy s odpovídajícím číslem.





Nevím, jestli ty obrazy byly velmi dobré, nepochybně ale byly velmi staré a některé z nich také velmi zajímavé.



Z velké části měly tu přednost v tom, že jsem je nyní viděla, to mohu říci, vůbec poprvé; protože kouř a prach času je téměř zničily.





„Je tu jeden obraz, který jsem ještě neviděl," řekl můj otec. „V jednom rohu nahoře je jméno, jak jsem jen trochu mohl rozluštit, ‚Marcia Karnstein‘ a datum ‚1698‘; a jsem zvědavý, jak to s ním dopadlo."



Vzpomínala jsem si na něj; byl to malý obrázek, asi půldruhé stopy vysoký a téměř čtvercový, bez rámu; ale věkem byl tak zčernalý, že jsem na něm nemohla nic rozeznat.



Umělec jej nyní vytáhl se zjevnou hrdostí. Bylo to naprosto nádherné; bylo to až zarážející; zdálo se, jako by ten obraz žil.





Byla to podobizna Carmilly!



„Carmillo, drahá, tady se stal úplný zázrak. Tady na tom obrázku jsi to ty, jako živá, usmíváš se, jen promluvit."



„Není to krásné, papá? A vidíš, dokonce je tu i to malé znaménko na jejím krku.“





Můj otec se zasmál a řekl: „Jistě je to podivuhodná podobizna...“



...ale odvrátil pohled a k mému překvapení to vypadalo, že ho to zasáhlo jen trochu, a pokračoval v rozhovoru s čističem obrazů, který byl také něco jako umělcem, a rozmlouval s velkými znalostmi o portrétech nebo jiných dílech, které jeho umění právě přivedlo do světla a barev...





...zatímco já jsem byla čím dál tím víc ztracena v úžasu, čím déle jsem se na obrázek dívala.







„Dovolíš mi pověsit si tento obrázek v mém pokoji, papá?" zeptala jsem se.



„Jistě, drahá," řekl s úsměvem, ...



... „jsem velmi rád, že si myslíš, že je to až tak podobné."





„Musí to být ještě krásnější, než jsem si myslel, pokud tomu tak je."







Mladá dáma tuto pěknou řeč nebrala na vědomí, zdálo se, že ji ani neslyší. Opírala se do sedátka, její jemné oči pod jejich dlouhými řasami na mě zadumaně zíraly a usmívala se jako v jakémsi vytržení.







„A nyní můžete zcela jasně přečíst to jméno, které je napsáno v rohu. Není to Marcia; vypadá to, jako by bylo vyvedeno ve zlatě. To jméno zní Mircalla, hraběnka z Karnsteinu, a toto tady je malá korunka nad a pod nápisem A.D. 1698. Já pocházím z rodu Karnsteinů; tedy mamá pocházela."





„Ach!" řekla ta dáma malátně: „Myslím, že já také, je to velmi dávný původ, velmi starý. Žijí teď ještě nějací Karnsteinové?"





„Věřím, že už žádní, kteří by  nesli to jméno. Domnívám se, že rodina byla zničena v nějakých občanských válkách už v dávných dobách, ale ruiny hradu jsou jen asi tři míle daleko odtud.“





„Jak zajímavé!" řekla mdle.



„Ale podívej, jaký to krásný měsíční svit!" Pohlédla skrz dveře haly, které zůstaly trochu pootevřené.





„Co tak projít se trochu po nádvoří a podívat se dolů na cestu a řeku?"



„Je to přesně jako ta noc, kdy jsi k nám přišla," řekla jsem.





Povzdechla si; usmívajíc se.



Vstala a obě s paží kolem pasu té druhé jsme vyšly ven na chodník.

Je to velmi zvláštní - ta podoba, i ta jména - Carmilla - Mircalla Teď mi to spíš připomíná Věc Makropulos, člověk po tajemném elixíru nestárne a neumírá, ale věčný život se časem může omrzet ... A ta procházka při měsíčku by mohla být krásná, jen bych přece jen měla o Lauru strach ...