Hellohello: Kolekce příběhů

Krásný, ale poměrně smutný dílek 

Je mi moc líto, že nebohá Lois ztratila své nejbližší a hned všechny naráz.  
Doufám, že ji strýc přijme, jako vlastní až ho najde.  :-)A taky jsem moc zvědavá, jak to dopadne s Hughem. 


Samozřejmě mi vůbec nevadí, že tu náboženství bude hojně figurovat, přesně jak píšeš i Ludmi, patří to k té době a rozhodně mě to neodradí od toho, abych přestala něco tak příjemného číst! 

Už teď se těším na pokračování! 

Ještě jednou děkuji za prima dílek. 

Děkuju vám oběma za moc krásné komentáře! Strašně moc si jich vážím!

Začátek je dost smutný, mně připadá, že tahle spisovatelka svoje postavy opravdu nešetří. Ale zase jsou ty příběhy dost napínavé - bohužel asi i díky tomu, kydž jsou pak na to hlavní hrdinové sami a dostanou se do takových situací.

Já si tohle vůbec neumím představit, jak se asi Lois musela cítit. Po tom všem, co se jí stalo, co pak zažívala v té rodné vesnici, jak musela plout přes to moře... hrůza. Já bych to asi nezvládla.
Škoda, že s Hughem to nešlo vyřešit tak, že by se třeba hned vzali. Je jasné, že jeho rodina by to nikdy nedovolila a i kdyby se jim to povedlo tajně, kdo ví, co by jí pak prováděli a jak by se jí mstili.
Už se moc těším, až dám dohromady další díl a přidám ho sem pro vás

P.S. Vůbec mi neděkujte za díly, opravdu není zač mě to hrozně baví a hlavně mě na tom baví, že to mám pro koho tvořit největší odměna pro mě je, když vás to baví číst. A ještě jako bonus mi sem píšete krásné komentáře, už si nemůžu přát víc

Souhlasím s ostatními, určitě mi taky nebude vadit náboženství jsem hrozně zvědavá jak se to bude dál vyvíjet chudák Lois... doufám, že se její život bude ubírat nějakým rozumným směrem a že ji strýc s rodinou přijme. Taky moc doufám, že ji Hugh opravdu miluje jak říká a přijede za ní moc by jim to spolu slušelo

Tvoje příběhy jsou každopádně top skvěle zpracované, plné krásných detailů už se moc těším na pokračování

Moc děkuju i tobě, Lucisab! Strašně moc si vážím tvojí krásné pochvaly! Pro mě jsou zase tvoje příběhy top snažím se teď dočíst ještě Nervózního, ale zameškala jsem toho fakt hodně tak mi to bude ještě nějakou dobu trvat. Ale už se moc těším, až to všechno doženu, je to opravdu radost číst zbožňuju tvoje příběhy.

Přesně jak píšeš, kdyby za ní mohl Hugh přijet hned, nebo jet rovnou s ní. Mně by se ti dva spolu líbili hned od začátku, ale bohužel jsou teď od sebe daleko. Musí pro ni být strašné být v cizí zemi, ještě po takovém šoku.

Další díl určitě přidám ještě tenhle týden, ale možná až o víkendu. Uvidím, jak to půjde ty dny letí jeden za druhým tak rychle a nic se pořádně nedá stíhat
Ještě jednou vám všem děkuju za takovou krásnou podporu!

Konečně jsem tu s dalším pokračováním


Čarodějnice Lois

(E. Gaskell)


KAPITOLA 3





Z tranzu jejích vzpomínek ji probral kapitán Holdernesse, který poté, co udělal vše, co bylo nutné, co se týká rozkazů a pokynů pro jeho lodního důstojníka, přišel k ní a chválil ji za tichou trpělivost; řekl jí, že ji teď vezme ke vdově Smithové, do slušného domu, kde on a mnoho dalších námořníků lepšího druhu měli ve zvyku se ubytovat během pobytu na břehu Nové Anglie.



Vdova Smithová, řekl, měla salon pro sebe a své dcery, ve kterém by mohla Lois přebývat, zatímco on by dělal své pochůzky, které, jak jí řekl, ho v Bostonu zdrží na jeden nebo dva dny, než ji bude moct doprovodit k jejímu strýci v Salemu.







To vše bylo do jisté míry dohodnuto už na palubě lodi; ale kapitán Holdernesse to zrekapituloval, když kráčel s Lois po boku. Byl to jeho způsob, jak projevit soucit s emocemi, které způsobily, že její šedé oči byly plné slz, když ji ze vzpomínek vytrhl zvuk jeho hlasu.





Ve svém srdci si řekl: „Ubohé děvče! Ubohé děvče! Je to pro ni cizí země a všichni lidé jsou tu cizí, a myslím, že se bude cítit opuštěně. Zkusím ji rozveselit.“





Mluvil tedy o tvrdých faktech souvisejících se životem, který před ní ležel, dokud nedorazili k vdově Smithové; a možná Lois tento styl konverzace a nové myšlenky, které jí poskytovala, rozjasnily více, než by tak mohl učinit soucit té nejněžnější ženy.





„Je to divná parta, tihle Novoangličané,"  prohlásil kapitán Holdernesse. „Neobvykle se modlí; jsou na kolenou na každém kroku jejich života. Lidé v nové zemi nejsou tak zaneprázdněni, jinak by se museli modlit jako já s 'Yo-hoy!' na obou stranách mých modliteb, zatímco se mi provaz zařezává do pravé ruky jako oheň."





„Byl jsem vděčný za dobrou plavbu a šťastný útěk před piráty, ale vždycky jsem pořádně vzdal své díky na souši až poté, co jsem dostal svou loď do přístavu."





„Ale tady už jsme u domu vdovy Smithové! Teď se rozvesel a ukaž té pobožné, jaké pěkné usměvavé warwickshirské děvče jsi!“



Po uvítání vdovy Smithové by se usmíval kdokoli. Byla to půvabná, mateřsky působící žena, oblečená způsobem, který byl v módě v Anglii před dvaceti lety mezi třídou, do které patřila. Ale její příjemná tvář jaksi přebila šaty a působila jinačím dojmem; i když byla snědá a tvářila se střízlivě, lidé ji vnímali rozzářenou a veselou, protože toto byla součást samotné vdovy Smithové.







Políbila Lois na obě tváře, ještě než pochopila, kdo je ta cizí dívka, jen proto, že byla cizinka a vypadala smutně a opuštěně; a pak ji znovu políbila, když ji kapitán Holdernesse vychválil a svěřil do její péče.





A tak vedla Lois za ruku do svého drsného a masivního dřevěného domu, nad jehož dveřmi visela velká větev stromu, jako znamení obveselení pro lidi i koně.

Přesto ne všichni muži byli u vdovy Smithové přijati. K některým mohla být tak chladná a rezervovaná, jak je jen potřeba, hluchá ke všem dotazům kromě jednoho - „kde jinde by mohli najít ubytování?"
Na tuto otázku vždy měla připravenou odpověď a nevítaného hosta spěšně vypravila na cestu pryč.





Vdova Smithová se v těchto věcech řídila instinktem: jeden pohled na mužskou tvář jí řekl, zda se rozhodne, že ho ubytuje ve stejném domě, kde bydlí její dcery; a její pohotové rozhodnutí v těchto věcech jí dalo určitý druh autority, kterou nikdo nechtěl neuposlechnout, zejména proto, že na doslech bydleli spolehliví sousedi, kteří by jí pomohli, kdyby v prvním případě její předstíraná hluchota  a v případě druhém její hlas a gesta nestačily na to, aby se takový nezvaný host odebral pryč.







Vdova Smithová si vybírala své zákazníky pouze podle jejich fyzického vzezření; ani drobet se nezajímala o jejich zjevné světské poměry. Ti, kteří kdysi pobývali v jejím domě, vždy přišli znovu, protože měla talent na to, aby se každý pod její střechou cítil pohodlně a vyrovnaně.

Její dcery, Prudence a Hester, měly do jisté míry také dar své matky, ale ne v takové dokonalé míře.



Trochu posuzovaly vzhled cizince, místo aby si hned v první chvíli uvědomily, zda se jim vůbec zamlouvá nebo ne; všímaly si jeho oděvu, kvality a střihu, které vypovídají o jeho postavení ve společnosti; byly zdrženlivější, váhaly více než jejich matka; neměly její pohotovou autoritu, její moc působit přívětivě. Jejich chléb nebyl tak nadýchaný, jejich smetana někdy zaspala, když se měla proměnit v máslo, jejich šunky nebyly vždy „stejné jako šunky ve staré zemi“, jako se říkávalo o šunkách připravených jejich matkou; přesto to byly dobré, spořádané, laskavé dívky a vstaly a pozdravily Lois přátelským potřesením rukou, když tuto cizí dívku jejich matka přivedla s paží kolem pasu do soukromé místnosti, kterou nazývala svým salonem.










Vzhled této místnosti byl v očích anglické dívky nezvyklý. Klády, z nichž byl dům postaven, se sem a tam ukazovaly přes omítku z bláta, ačkoli na omítce a kládách byly zavěšeny kůže mnoha prazvláštních zvířat - kůže vdově přes její známé dodal nejeden obchodník, stejně jako její hosté námořníci jí přinesli další různé dárky - mušle, šňůrky z wampum korálků, vejce mořských ptáků a dárky ze staré země.







Místnost vypadala spíše jako malé přírodopisné muzeum z dnešní doby než jako salon; a měla zvláštní neobvyklou, ale ne nepříjemnou vůni, která byla do jisté míry neutralizována kouřem z obrovského kmene borového dřeva, který doutnal na krbu.



V okamžiku, kdy jim jejich matka sdělila, že kapitán Holdernesse je v další místnosti, dívky začaly uklízet kolovrátek a jehlice na pletení a začaly připravovat nějaké jídlo; jaké jídlo, to Lois, která tu seděla a nevědomky je přitom pozorovala, nemohla poznat.





Nejprve se připravilo se těsto na koláče; pak se vyndala z rohové skříňky - dárek z Anglie - obrovská čtvercová láhev likéru zvaná Golden Wasser; dále mlýnek na mletí čokolády - vzácná neobvyklá pochoutka na jakémkoli místě v té době; pak skvělý Cheshirský sýr.



Tři zvěřinové steaky byly nakrájeny a připraveny k opečení, tlusté studené vepřové maso se nakrájelo na plátky a zalilo sirupem, dále velký koláč, něco jako mince-pie, ale o kterém dcery mluvily se ctí jako o „dýňo-koláči“, čerstvé a slané ryby dané na rošt, ústřice vařené různými způsoby.



Lois si říkala, kde bude konec přípravám na pohostinné uvítání cizinců ze staré země.

Moc krásně se to četlo Madam Smithová a její dcery jsou podobně sympatické stejně jako kapitán Holdernesse a to zařízení domu, co jsme prozatím mohli vidět - perfektní detaily ! A ta příprava jídla, to mi připomíná, že musím začít vařit oběd ...

Moc děkuju za krásný komentář, Ludmi! Úplně mě zahřál u srdce
Pro mě je kapitán taky jedna z nejoblíbenějších postav I ostatní v téhle kapitole se chovali moc příjemně. Docela by mě zajímalo, jak chutnalo to jejich jídlo na konci 17. století

Trochu jsem se s tímhle dílem opozdila oproti plánu, nebylo mi dobře a nějak jsem nezvládla přebrat fotky     tak jsem ráda, že aspoň teď to můžu dodat a doufám, že se vám bude díl líbit  


Čarodějnice Lois

(E. Gaskell)


KAPITOLA 4





Nakonec se to všechno položilo na stůl, z horkého jídla se kouřilo; ale všechno to vychladlo, než starý Hawkins (starý soused s dobrou pověstí a postavením, kterého pozvala vdova Smithová, aby si vyslechl zprávy), dokončil svou modlitbu, ve které byly ztělesněny díky za minulost a modlitby za budoucí životy každého přítomného jednotlivce, přizpůsobené jejich případům do té míry, co o nich mohl podle jejich vzhledu uhodnout.





Tato modlitba by ani nemusela skončit tak brzy, jako skončila, nebýt trochu netrpělivého bubnování rukojeti nože na stole, kterým kapitán Holdernesse doprovázel druhou polovinu slov starce.



Když se usadili ke svému jídlu, všichni byli příliš hladoví, než aby vedli rozhovor; ale jak se jejich apetit snížil, jejich zvědavost vzrostla a na obou stranách toho bylo hodně co říct a poslechnout si.





Se všemi zprávami z Anglie byla Lois samozřejmě dobře obeznámena; ale s přirozenou pozorností naslouchala všemu, co bylo řečeno o nové zemi a nových lidech, mezi které přišla žít.



Její otec byl jakobita, jak se v této době začínali nazývat přívrženci Stuartovců. Její otec byl stoupencem arcibiskupa Lauda; takže Lois až doposud jen málo slyšela o konverzaci, která tu probíhala, a málo věděla o způsobech puritánů.

Starý Hawkins byl jedním z nejpřísnějších z přísných a jeho přítomnost evidentně značně držela obě dcery domu v posvátné úctě.





Samotná vdova však byla privilegovanou osobou; její známá dobrota srdce (jejíž účinky pocítili mnozí) jí poskytovala svobodu projevu, která byla mnohým mlčky upírána, pod trestem, že budou považováni za bezbožné, když překročí jistá konvenční omezení.



A kapitán Holdernesse a jeho důstojník volně mluvili o všem, co jim na mysl přišlo, bez ohledu na to, kdo je přítomen. Takže při prvním přistání v Nové Anglii byla Lois jaksi jemně připuštěna do středu puritánské svéráznosti, a to stačilo k tomu, aby se cítila cize a velmi osamělá.





Prvním předmětem rozhovoru byl současný stav kolonie - Lois brzy zjistila, že na začátku byla víc než jen trochu zmatená častým zmiňováním názvů míst, která si přirozeně spojovala se starou zemí.




Vdova Smithová mluvila takto: „V hrabství Essex je lidem nařízeno, aby ustanovili čtyři zvědy, nebo skupinu minutových mužů; šest osob v každé skupině; aby hlídkovali a byli na pozoru před divokými indiány, kteří se neustále pohybují v lesích  okolo, ti záludní surovci! Jsem si jistá, že jsem se tehdy tak hrozně vylekala po první sklizni poté, co jsem přijela do Nové Anglie, že se mi pořád ještě zdá, nyní téměř už dvacet let po té Lothropově záležitosti, o namalovaných indiánech s oholenými skalpy a válečnými barvami, číhajícími za stromy a přibližujícími se svými neslyšitelnými kroky čím dál blíž a blíž.“



„Ano,“  skočila jí do řeči jedna z jejích dcer; „A matko, nepamatuješ si, jak nám Hannah Bensonová říkala ...



... že její manžel pokácel všechny stromy poblíž jeho domu v Deerbrooku, aby k němu nikdo nemohl přijít pod úkrytem stromů ...



... a jak jednoho večera seděla v šeru, když celá její rodina šla už spát a její manžel odjel do Plymouthu kvůli práci ...





... a uviděla kus dřeva, jako kmen pokáceného stromu ležící ve stínu ...



... a nic si o tom nemyslela, dokud se po chvíli znovu nepodívala a měla pocit, že teď leží o kousek blíž k domu ...



...  a jak se jí strachem udělalo špatně od srdce a jak se nejprve ani neodvážila pohnout, ale zavřela oči a počítala do sta ...



... potom se znovu podívala a přestože tma byla větší, viděla, že ta kláda je blíž ...





... tak vběhla dovnitř, zavřela dveře na závoru a šla nahoru, kde spal její nejstarší chlapec.





Byl to Elijah a bylo mu teprve šestnáct; ale po promluvě od své matky vstal, sundal otcovu dlouhou pušku na lov kachen a zkusil ji nabít. Poprvé promluvil, aby se pomodlil, aby mu Bůh pomohl svým dobrým vedením, a šel k oknu, které poskytovalo výhled na stranu, kde ležela ta kláda, a vystřelil.



Nikdo se neodvážil jít podívat, co z toho bylo, ale celá domácnost četla Písmo svaté a modlila se po celou noc ...



... až přišlo ráno a ukázalo dlouhý proud krve na trávě poblíž klády, která se v plném slunečním světle ukázala, že vůbec není poleno, ale rudý indián pokrytý kůrou a tak dovedně pomalovaný, s válečným nožem po boku. “







Všichni nemohli napětím ani dýchat, když poslouchali, i když velká část příběhu, nebo jemu podobné příběhy, jim byla povědomá.

Pak se do hororového příběhu pustil další:



„A piráti byli tam dole v Marbleheadu, o kterém jste se zmínil, kapitáne Holdernessi. Bylo to  právě minulou zimu, co přistáli - francouzští piráti, papeženci; a lidé se drželi ve svých domovech, protože nevěděli, co z toho bude; a piráti táhli nějaké lidi na břeh.



Mezi těmi lidmi byla jedna žena - bezpochyby to byli vězni z nějaké lodi - a piráti je násilím odvlekli do vnitrozemského močálu; a lidé z Marbleheadu byli zticha, každá zbraň nabitá a každé ucho v pozoru, protože kdo mohl co tušit, co kdyby se ti divocí mořští lupiči příště pustili na zem; a potom v hloubi noci uslyšeli hlasitý a žalostný výkřik ženy z bažiny: „Pane Ježíši! Smiluj se nade mnou! Zachraň mě před mocí člověka, ó, Pane Ježíši!"

A krev všech, kteří slyšeli ten výkřik, zchladla hrůzou, až se stará Nance Hicksonová, která byla roky hluchá a upoutaná na lůžko ...



... postavila uprostřed lidu, který se shromáždil v domě jejího vnuka, a prohlásila, že protože oni, obyvatelé Marbleheadu, nemají dost statečných srdcí nebo dost víry, aby mohli těm bezmocným pomoct, ať jim v jejich uších a v uších jejich dětí až do konce světa zní kvílení té umírající ženy.





A Nance padla mrtvá, jakmile tu řeč dokončila ...



... a piráti vypluli z Marbleheadu za ranního úsvitu; ale lidé tam stále slýchávají ten výkřik, pronikavý a žalostný, z odpadních močálů: „Pane Ježíši! Smiluj se nade mnou! Zachraň mě před mocí člověka, ó, Pane Ježíši!"



„A podle toho," řekl hluboký basový hlas starého Hawkinse a mluvil se silným nosním zvukem Puritánů „zbožný pan Noyes nařídil půst v Marbleheadu a kázal a promlouval jim do duše; „Když jste neučinili nic ani pro jednoho z těch nejmenších z nich, bratří moji, neučinili jste nic pro mě.“



„Ale občas jsem si říkal, jestli celá ta vidina pirátů a ženský výkřik nebyly satanovým prostředkem k prověření lidí z Marbleheadu a ke zjištění, jaké ovoce jejich doktrína přináší, a tak aby je odsoudil v pohledu božím. Pokud by tomu tak bylo, nepřítel slavil velký triumf, protože zajisté nebylo zvykem  křesťanských mužů, aby bezmocnou ženu nechali bez pomoci v jejím bolestném utrpení.“



„Ale sousede," řekla vdova Smithová, „to nebyla žádná vidina; byli to skuteční živí muži, kteří šli na břeh, muži, kteří polámali větve a zanechali své stopy na zemi. “



„Pokud jde o to, Satan má velkou moc a pokud nastane den, kdy mu bude dovoleno chodit po zemi jako řvoucí lev, nebude troškařit, ale dokončí svou práci. Říkám vám, že mnoho lidí je  nepřáteli víry a nabývají viditelných forem, mohou se toulat po různých zpustlých místech Země. Sám věřím, že tito rudí indiáni jsou skutečně zlá stvoření, o kterých čteme v Písmu svatém; a není pochyb o tom, že jsou ve spojení s těmi ohavnými papeženci, Francouzi v Kanadě. Slyšel jsem, že Francouzi platí indiánům tolik zlata za každý tucet skalpů z hlav Angličanů. “

Z takových vyprávění spolustolovníků by mi rozhodně přestalo chutnat a běhal by mi mráz po zádech ! Copak na to asi Lois ? Krásně se to četlo, ilustrační obrázky jako vždy dokonalé !

Mockrát děkuju za krásný komentář, Ludmi
Jsem na tom stejně jako ty (nebo Lois), tyhle historky by mě totálně vystrašily a sebraly chuť k jídlu - hlavně ještě v té době.
A co na to Lois, to se dozvíme hned v další kapitole bude v ní popsaná druhá část téhle večeře.

Tak jsem dohnala resty i tu!   Moc se omlouvám, ale přítel měl teď skoro  14dní volno, tak nebyl čas moc na simíky.

Ať se tady moc nerozkecávám, tak se pustím do svých dojmů z dílků. 

Naprostá bomba, jako vždy. Nádherné písemné a obrázkové zpracování.  Strašně se mi líbí všechny detaily, které nám ukazuješ! Máš to neskutečně vymakané. Klobouk dolů! 

Jinak kapitán je moc sympatický, vlídný chlapík. Je vidět, že mu na Lois záleží a vdova Smithová má velké srdce. Zahřálo mě u srce, jak Lois přijala, jakoby to byla její dcera. Určitě o ni bude dobře postaráno.

Lois je mi líto, je to pro ni vše nové a cizí. Musí se cítit hrozně sama.   Snad se její situace brzy zlepší.

btw.: zajímavé vsuvky v podobě mini povídek. 

Moc se těším na pokračování! 

Moc děkuju, Jani! Mám radost, že tě zase vidím na fóru a taky z toho, že sis dočetla těch pár dílků a tvůj krásný komentář mi udělal velikou radost! Tolik chvály si ani nezasloužím ještě jednou moc děkuju!

Jsem ráda, že se ti líbily i ty minipovídky (i když u té večeře by mi taky nahnaly strach stejně jako Lois). Dlouho jsem si lámala hlavu s tím, jak to udělám, naštěstí to nakonec ve hře jakž takž šlo a (někdy mě simíci překvapí i pozitivně kupodivu). Příště u pokračování večeře bude ještě jedna minipovídka

Tak jsem tady s další kapitolou  snad se vám bude líbit.
Akorát to raději nečtěte úplně před spaním, není to moc příjemné čtení.


Čarodějnice Lois

(E. Gaskell)


KAPITOLA 5





„To jsou mi tedy veselé řeči, tohle," řekl kapitán Holdernesse Lois, když si všiml její bledé tváře a strachu v jejím výrazu. „Jestli přemýšlíš, že bys raději zůstala v Barfordu, řeknu ti na to tohle, děvče. Ďábel není tak černý, jak se maluje.“



„Hou! Vy tam!"  řekl starý Hawkins.



„Ďábel se maluje, říkávalo se to už ze starých časů; a nejsou tito indiáni pomalovaní, stejně jako jejich otec?"



„Ale je to všechno pravda?" zeptala se Lois bokem kapitána Holdernesse...



... tak, aby si jí stařec nevšiml, zatímco ho obě dcery domu poslouchaly s tou nejvyšší úctou.





„Moje holčičko,“ řekl starý námořník, „přišla jsi do země, kde číhá mnoho nebezpečí, a to jak ze země, tak od moře. Indiáni nenávidí bělochy. Zda ostatní běloši (tím myslím Francouze na severu)  pronásledovali divochy, nebo zda Angličané obsadili jejich pozemky a loviště bez řádné kompenzace - a tak vyvolali krutou pomstu divokých tvorů - kdo ví?



Ale je pravda, že není bezpečné jít daleko do lesa, kvůli strachu před číhajícími pomalovanými divochy; ani nebylo bezpečné postavit obydlí daleko od osady; a na cestu z jednoho města do druhého je třeba odvážného srdce; a lidé říkají, že indiánská stvoření povstala ze samotné země, aby přepadla Angličany; a pak tvrdí, že jsou všichni spolčení se Satanem, aby vypudili křesťany z této pohanské země, nad níž tak dlouho vládl.

A pak, pobřeží je zamořeno piráty, špínou všech národů: přistanou a drancují, pustoší a pálí a ničí. Lidi se bojí skutečných nebezpečí a ve svém zděšení si možná představují nebezpečí, která neexistují. Ale kdo ví? Písmo svaté hovoří o čarodějnicích a čarodějích a o moci zla na opuštěných místech; a dokonce i ve staré zemi jsme slyšeli lidi hovořit o těch, kteří navždy zaprodali své duše za malou moc, kterou dostali na několik let na zemi. “



Teď už byl celý stůl potichu a poslouchal kapitána; bylo to jen jedno z těch náhodných tich, která se někdy mohou udát bez zjevného důvodu a často bez zjevných následků. Ale všichni přítomní měli důvod, ještě než uplynulo mnoho měsíců, aby si zapamatovali slova, kterými Lois odpověděla, i když její hlas byl tichý, a myslela si, že ji slyší jen její starý přítel kapitán.



„Jsou to strašidelná stvoření, čarodějnice! A přesto mi bylo líto té ubohé staré ženy, i když jsem se jich bála. Jednu jsme totiž měli v Barfordu, když jsem ještě byla malé dítě.





Nikdo nevěděl, odkud přišla, ale usadila se v blátěné chatrči; a tam žily, ona a její kočka. (Při zmínce o kočce starý Hawkins dlouho a pochmurně zavrtěl hlavou.)





„Nikdo by pořádně nevěděl, jak žila, kdyby nebylo kopřiv a zbytků ovesné kaše a podobného jídla, které jí lidé dávali spíše ze strachu, než lítosti.





Chodila shrbená, pořád mluvila a mumlala si pro sebe. Lidé  říkali, že chytala ​​ptáky a králíky v houštině, která sestupovala až k její chatrči.



Jak se to stalo, nemohu říci, ale mnoho lidí ve vesnici onemocnělo a hodně dobytka zemřelo jednoho jara, když mi byly skoro čtyři roky. Nikdy jsem o tom moc neslyšela, protože můj otec říkával, že je špatné mluvit o takových věcech. Vím jen, že jsem se jednou odpoledne vyděsila, když služebná šla pro mléko a vzala mě s sebou.





A míjely jsme louku, kde Avon kroužící okolo vytváří hluboké kulaté jezero a tam stál dav lid, všichni potichu - a tichý dav sotva popadající dech způsobí, že srdce bije rychleji ještě hůř, než křičící, hlučný dav.









Všichni hleděli směrem k vodě a služebná mě držela v náručí, abych viděla nad ramena lidí; a viděla jsem starou Hannah ve vodě, její šedivé vlasy spuštěné po ramenou a její tvář byla celá od krve a černá kvůli kamenům a blátu, které na ni všichni házeli, a kočka byla uvázaná kolem jejího krku.











Vím, že jsem si zakryla tvář, jakmile jsem spatřila tu strašnou podívanou, protože její oči se setkaly s mýma, když se zuřivě zabodávaly do mých - ubohé, bezmocné, umučené stvoření!







- a ona mě zahlédla a vykřikla: „Pastorovo děvče, pastorovo děvče, támhle, v náručí tvé chůvy; tvůj otec se ani nepokusil mě zachránit a tebe taky nikdo nezachrání, až tě prohlásí za čarodějnici.“





Ach! Ta slova mi zněla v uších, když jsem usínala, i po letech. Snila jsem o tom, že jsem v tom jezeře, všichni lidé na mě mě nenávistně hledí, protože jsem čarodějnice; a občas se mi zdálo, že její černá kočka zase žije a slyším znovu ta strašlivá slova.“







Lois se zarazila:









obě dcery se dívaly na její rozrušení s jakýmsi nepříjemným překvapením, protože v jejích očích byly slzy. Starý Hawkins zavrtěl hlavou a mumlal texty z Písma...





... ale veselá vdova Smithová, které se nelíbil obrat rozhovoru k pochmurnému, se ho pokusila odlehčit slovy: „A nepochybuji o tom, že toto pastorovo hezké děvčátko od té doby očarovalo nejednoho člověka, se svými dolíčky a příjemnými způsoby - co, kapitáne Holdernessi? Teď nám musíte vyprávět příběhy o této mladé dívence a její činnosti v Anglii."





„No ba," řekl kapitán, „ve Warwickshiru je jeden okouzlen natolik, že už se z toho jen tak nevzpamatuje, myslím."





Starý Hawkins povstal, aby promluvil; stál a opíral se o ruce, které byly položeny na stole: „Bratří,“ řekl, „musím vás pokárat, budete-li to zlehčovat; kouzla a čarodějnictví jsou zlé věci. Věřím, že tato dívka s nimi neměla nic společného, ​​a to ani v pouhých myšlenkách. Ale moje mysl mě znepokojuje, když slyším ten příběh. Ta pekelná čarodějnice mohla mít od Satana moc a mohla infikovat její mysl smrtelným hříchem, byla přece ještě dítětem. Místo planého tlachání vás všechny vyzývám, abyste se se mnou modlili za tuto cizinku v naší zemi, aby bylo její srdce očištěno od veškeré nepravosti. Modleme se."







„Ale no tak, nic hrozného se přece nestalo," řekl kapitán;



„ale pane Hawkinsi, když už jste u toho, pomodlete se za nás všechny, protože se obávám, že někteří z nás potřebují očistit od nepravosti mnohem víc než Lois Barclayová a modlitba za člověka nikdy nemůže uškodit."

---

- Pokračování příště -

Pozn.  V té scéně s jezerem měla být ta kočka uvázaná kolem krku čarodějnice - na to jsem neměla žaludek   a fakt bych to nemohla zobrazit, i když to do příběhu patří a má to tam být, ale je to tak strašně odporné...  tak proto jsem to nafotila záměrně bez kočky. Myslím, že i bez toho je to kruté až až...    Mě nikdy nepřestane udivovat, čeho jsou lidi schopní.  

Díky, Hellohello, za další dílek ! A děkuji i za ono "nezobrazení", protože já jako stará milovnice kočiček bych to nemohla ani dočíst do konce ... Vím, doba byla prostě taková, vzpomeňme třeba na oběti při čarodějnických pocesech v Losinách a Šumperku ...

Děkuju moc za pěkný komentář, Ludmi

Přesně tak, pro tyhle příklady vůbec nemusíme chodit daleko, máme to, co by kamenem dohodil... je to hnusná historie.

Upravila jsem pár překlepů, to není ani možné, že po tolika čteních tam ještě nějaké jsou... a vsadím se, že jsem všechno nevychytala

To bylo další pěkné počtení i když pěkné..na jednu stranu dost hrozné.   Ale ani mě to nepřekvapuje, tahle doba nebyla dobrá pro člověka, který se trochu lišil od ostatních a chování lidí bylo dost primitivní, všichni, jako ovce. Lidé byli, jsou a budou vždy ta nejhorší zvířata, je mi z toho zle a smutno. 
A naprosto chápu, že jsi neměla sílu na to zobrazit kočičku okolo jejího krku. To bych taky nedala. 

Jinak by mě docela zajímalo, co těmi slovy Hannah myslela, že by měla Lois nějaké skryté tajemství, o kterém sama ještě neví? 

Jsem strašně zvědavá. 

Moc děkuji za nový dílek! 

Jani, děkuju moc za krásný komentář!
Souhlas se vším, ta doba byla prostě strašná... přesně jak píšeš, všichni jak ovce. A správně řečeno, lidi = nejhorší zvířata, to je úplně přesné. Je vtipné, jak se pasují na pány světa a jako by byli něco víc a všem nadřazení, ale ve skutečnosti je to ta nejhorší cháska na světě. Ještěže exustijí nějaké ideje dobra, ale kéž by se podle nich všichni chovali Ale bohužel hodně často platí „člověk člověku vlkem"

Jsem moc ráda, že Lois je ve společnosti kapitána a vdovy, kteří nejsou tak zažraní do té ideologie

Tenhle příběh není bohužel moc veselý. Taky je dost dlouhý, ale až skončí, dáme si něco veselejšího, jestli se mi to teda podaří aspoň trochu ztvárnit

Tak jsem se snažila si s novým dílem pohnout, abych ho sem mohla pro vás dát co nejdřív
Je docela dlouhý, protože je narvaný fotkama, asi jsem to s nima přehnala    

A navíc jsem si až teď všimla při úpravě fotek, že ten posel (teen) má na sobě kšandy, které podle mě v té době určitě nemohly ještě existovat, za to se moc omlouvám.      nechápu, jak jsem to mohla přehlídnout. No a celkově je to nevhodné oblečení, ta košile...      Ono je dost těžké vybrat něco k té době, když toho moc na výběr není pro tuhle věkovou skupinu, ale tohle je hodně mimo. Tvořila jsem ho už před nějakou dobou ve spěchu a nějak jsem to přehlídla v CAS a  někdy pak jsem si říkala, že to změním než to nafotím, ale nakonec jsem na to zapomněla. Doufám, že mi to odpustíte      

Je to vedlejší postava a ještě ho jednou zahlídneme jen na okamžik, tak ho nebudu asi převlíkat, protože by stejně nemohl během té doby změnit oblečení...    Určitě to není jediná věc, co tam nesedí, taky třeba styl interiérů se mi určitě nepovedl, myslím, že jsem měla vynechat ten zakulacený strop... Ale když jsem to tak natropila, už to tak nechám    


Čarodějnice Lois

(E. Gaskell)


KAPITOLA 6




Kapitán Holdernesse měl v Bostonu nějakou práci, která ho tu na pár dní zdržela, a během této doby Lois bydlela u vdovy Smithové, aby viděla, co je zač ta nová země, která je jejím budoucím domovem.





Dopis její umírající matky byl mezitím poslán do Salemu jedním chlapcem, který tam měl cestu, aby připravil jejího strýce Ralpha Hicksona na příchod neteře, jakmile si kapitán Holdernesse najde čas, aby ji tam vzal; protože ji považoval za svěřenou do jeho osobní péče, dokud ji neodevzdá do péče jejího strýce.







Když nastal čas na cestu do Salemu, Lois se cítila velice smutně, když opouštěla tu laskavou ženu, pod jejíž střechou bydlela, a ohlížela se celou dobu, dokud mohla ještě spatřit cokoli z obydlí vdovy Smithové.





Byla nacpána do drsného venkovského vozíku, který vezl jen ji a kapitána Holdernesse (kromě kočího). Pod nohama měli košík s jídlem a za nimi visel pytel s pící pro koně; protože cesta do Salemu měla trvat celý den a stezka byla pokládána za tak nebezpečnou, že nebyl dobrý nápad zůstat stát ani o minutu déle, než bylo nutné k občerstvení.














Anglické silnice byly v té době a ještě dlouho poté dost špatné, ale v Americe byla cesta jednoduše jen země vyčištěná od stromů; pařezy pokácených stromů stále zůstávaly v přímé linii a vytvářely překážky, kterým bylo třeba se vyhnout tou nejopatrnější jízdou; a v nížinách, kde se nacházela bažinatá půda, se její kašovité hmotě vyhýbali poleny dřeva položenými přes bažinatou část.





Tmavě zelený les, propletený v těžké temnotě i takto brzy na začátku roku, byl celou dobu pouhých pár metrů od cesty, i když obyvatelé sousedních osad pravidelně vynakládali úsilí na to, aby byl na každé straně určitý prostor volný, ze strachu z číhajících indiánů, kteří by se k nim jinak mohli neočekávaně přiblížit.



Křik podivných ptáků, nezvyklá barva některých z nich, to vše naznačovalo člověku nezvyklému cestovat představu válečného halekání a pomalovaných smrtících nepřátel.





Nakonec se ale přiblížili k Salemu, který v té době soupeřil ve velikosti s Bostonem  a chlubil se pojmenovanými jednou nebo dvěma ulicemi, i když anglickému oku se domy zdály spíše jako nepravidelně postavené, seskupené kolem domu na modlitební setkávání, nebo spíše jednoho z takových domů, protože druhý byl zrovna v procesu výstavby.








Celé místo bylo obklopeno dvěma kruhy palisád; mezi nimi byly zahrady a pastviny pro ty, kteří se obávali toho, že by jejich dobytek zabloudil do lesů, a následného nebezpečí hrozícího při jejich zpětném nahánění.










Chlapec, který je vezl, popohnal bičem svého unaveného koně do klusu, když projížděli Salemem k domu Ralpha Hicksona. Byl večer, doba volného času pro obyvatele a jejich děti si hrály před domy.







Lois byla ohromena krásou jednoho maličkého batolete a ohlédla se za ním;







... zachytilo svou malou nožičkou o pařez a spadlo s výkřikem, který přivedl ven matku, která se polekala.







Když vyběhla ven, její oči zachytily Loisin úzkostlivý pohled, přestože hluk těžkých kol přehlušil  její dotazy ohledně povahy zranění, které dítě utrpělo.










Lois ani neměla čas o tom dlouho přemýšlet...









... protože hned v příštím okamžiku kůň zastavil u dveří dobrého, hranatého, mohutného dřevěného domu omítnutého krémově bílou barvou, možná zrovna tak hezkého domu, jako byl kterýkoli jiný v Salemu; a tam jí kočí řekl, že její strýc, Ralph Hickson, tady bydlí.









V té chvíli si ani nevšimla (zato kapitán Holdernesse ano), že nikdo nevyšel ven poté, co byl slyšet  nezvyklý zvuku kol vozu, aby ji přijal a přivítal.



Starý námořník jí pomohl dolů z vozu ...







... a vedl do velké místnosti, která byla co do velikosti skoro jako hala nějakého anglického panského domu.





Vysoký, vyzáblý mladý muž ve věku 23 nebo 24 let seděl na lavici u jednoho z oken a při slábnoucím denním světle četl velké folio. Když vstoupili, nevstal, ale překvapeně se na ně podíval, na jeho přísné, tmavé tváři se neobjevil žádný záblesk inteligence. V domě nebyla žádná žena.







Kapitán Holdernesse se na chvíli odmlčel a pak řekl:
„Je toto dům Ralpha Hicksona?"
„Je," řekl mladík pomalým, hlubokým hlasem. Ale nedodal žádné další slovo.




„To je jeho neteř, Lois Barclayová,“ řekl kapitán, vzal dívku za paži a tlačil ji vpřed.





Mladý muž se na ni chvilku vytrvale a vážně díval; pak vstal a opatrně si označil stránku ve foliu, které mu dosud leželo na klíně, a řekl stále stejně těžkým a lhostejným způsobem: „Zavolám matku, ona bude vědět.“

Zajímavý dílek, fotek je, dle mého názoru, přiměřeně okolnostem, které vykreslují. Vypadá to, že Lois asi nebude příliš vítanou osobou nebo že by se posel zdržel či se mu něco stalo ? Některými detaily, jak popisuješ, Hellohello, si vůbec nelam hlavu, třeba ten zakulacený strop se mi moc líbí, a taky to batolátko Jsem moc zvědavá, jak se situace vyvine dále !

Tak to jsem si hezky početla! 

Musím říct, že Lois chápu, taky by se mi nechtělo od někoho, kdo byl na mě hodný a kde jsem se cítila dobře. Navíc, jak se ukázalo její domov nebude moc přívětivý.  Nezájem, chlad a negativita. Takhle to na mě působí, tam by se mi tedy rozhodně žít nechtělo. Chudák Lois. Snad na ni alespoň budou hodní.

Jinak musím říct, že mě naprosto nadchly fotky. Máš to nádherně vymyšlené, tolik nádherných domů a celé to okolí. Naprostá bomba! 

A podle mě je fotek tak akorát, ráda se kochám fotkami od tebe, je to slast pro oči. 

Vy jste nejlepší, jste úplně zlaté vaše krásné komentáře mi udělaly obrovskou radost! Ani to nemůžu slovy vypsat Ještě jednou moc děkuju! Děkuju i za pochvalu těch domů a prostředí

Musím říct, že po takovém uvítání by mi taky bylo smutno. Když si vezmu, co všechno má Lois za sebou - přišla úplně o všechno, musela se plavit přes oceán a nakonec se jí dostane takového uvítání... nevím, já bych to asi nedala. Ale co jiného jí zbývalo, než to nějak překousnout.

Máte opravdu správné postřehy a otázky - všechno ohledně posla i uvítání bude zodpovězeno hned v příštích pár dílech

Tak jsem tu zase s dalším dílem


Čarodějnice Lois

(E. Gaskell)


KAPITOLA 7



Otevřel dveře, kterými se dalo nahlédnout do teplé světlé kuchyně, rudé od světla ohně, nad nímž tři ženy zjevně něco vařily...  



... zatímco čtvrtá, stará indiánka zelenavě hnědé pleti, celá scvrklá a ohnutá věkem, se pohybovala sem a tam a nosila ostatním přísady, které potřebovaly.





„Matko," řekl mladík; a jakmile získal její pozornost, ukázal přes rameno na nově příchozí cizince a vrátil se ke studiu své knihy, čas od času si však nenápadně prohlížel Lois zpod svého tmavého zarostlého obočí.



Z kuchyně přišla vysoká, velká žena, která už měla střední věk za sebou a stála na místě, aby cizince zkoumala.








Promluvil kapitán Holdernesse.
„Toto je Lois Barclayová, neteř pana Ralpha Hicksona."



„Nic o ní nevím,"  prohlásila paní domu hlubokým hlasem, znějícím téměř mužsky, jako hlas jejího syna.



„Pan Hickson dostal dopis své sestry, že ano? Poslal jsem ho po mládenci jménem Elias Wellcome, který včera ráno odjel z Bostonu na toto místo. “





„Ralph Hickson žádný takový dopis neobdržel. Leží upoutaný na lůžko v pokoji vzadu. Jakékoli dopisy pro něj musí projít mýma rukama; proto mohu s jistotou tvrdit, že sem žádný takový dopis doručen nebyl. Jeho sestra Barclayová, ta, co se kdysi jmenovala Henrietta Hicksonová a jejíž manžel složil přísahu Charlesi Stuartovi a uvízl tak v tomto životě, když všichni zbožní muži opustili své --— “



Lois, která si ještě minutu předtím myslela, že její srdce je mrtvé a chladné kvůli nevlídnému přijetí, se kterým se tu setkala, cítila, jak se jí do úst derou slova po té naznačené urážce vůči jejímu otci a promluvila k vlastnímu i kapitánovu úžasu:
„Mohli to být zbožní muži, kteří opustili své církve v ten den, o kterém mluvíte, madam; ale oni sami nebyli zbožní muži a nikdo nemá právo omezovat skutečnou zbožnost pouze kvůli názoru.“



„Dobře řečeno, děvče," promluvil kapitán, podíval se na ni s jakýmsi obdivným údivem a poplácal ji po zádech.





Lois a její teta si nebojácně hleděly do očí, minutu nebo dvě bylo ticho ...



... ale dívka cítila, jak jí barva do tváře přichází a odchází, zatímco barva tváře starší ženy se celou dobu nezměnila; a oči mladé dívky se rychle plnily slzami, zatímco oči Grace Hicksonové zůstávaly zírat, suché a neochvějné.





„Matko!' řekl mladík a vstal rychlejším pohybem, než jaký kdokoli v tomto domě dosud použil, „o těchto věcech je špatné mluvit, když mezi nás moje sestřenice poprvé přišla. Pán jí může později poskytnout milost, ale ona dnes přicestovala z Bostonu a ona i tento námořník určitě potřebují odpočinek a jídlo.“



Nečekal, až spatří dopad svých slov, ale znovu se posadil a zdálo se, že je svou knihou okamžitě pohlcen.



Možná věděl, že jeho slovo je zákonem pro jeho nekompromisní matku, protože sotva přestal mluvit, když ukázala na dřevěnou sedačku; a vyhladila linie své tváře a řekla:
„To, co říká Manasseh, je pravda. Posaďte se sem, zatímco já řeknu Faith a Nattee,ať připraví jídlo; a mezitím půjdu říct svému manželovi, že ta, která si říká dítě jeho sestry, ho přijela navštívit.“





Šla ke dveřím vedoucím do kuchyně a dala nějaké pokyny starší dívce, o které Lois nyní věděla, že je dcerou domu. Faith zůstala stát netečně, zatímco její matka mluvila, sotva zavadila pohledem o nově příchozí cizince.





Pleť měla jako její bratr Manasseh , ale měla hezké rysy a velké záhadně vypadající oči, jak viděla Lois, když je jednou zvedla a všimla si vzhledu námořního kapitána a své sestřenice jedním pronikavým pohledem.



Okolo upjaté, vysoké, kostnaté matky a o nic méně pružné postavy její dcery byla dívka ve věku dvanáct let, nebo tak nějak, a vyváděla nejrůznější uličnické kousky, kterých si ony nevšímaly, jako by to bylo její obvyklé chování - nahlížet okolo, teď pod jejich pažemi, potom zase na téhle straně, teď na druhé - a po celou dobu dělala grimasy na Lois a kapitána Holdernesse, kteří seděli naproti dveřím a byli unavení a trochu deprimovaní tímto přijetím.













...






Kapitán vytáhl tabák a začal ho pro útěchu žvýkat; ale za chvilku mu přišla na pomoc jeho obvyklá duchapřítomnost a řekl tiše Lois:
„Ten darebák Elias, já mu dám! Kdyby ten dopis byl doručen, dostala bys jiný druh přivítání; ale jakmile dostanu nějaké jídlo, půjdu ven a najdu toho kluka a přinesu ten dopis zpět a pak to bude v pořádku, moje děvče."







„Ne, nebuď sklíčená, protože já nesnesu ženské slzy. Jsi jenom vyčerpaná tím natřásáním na voze a hladem.“





Lois si setřela slzy a rozhlížela se kolem, aby se pokusila odvrátit své myšlenky tím, že je upře na nějaký přítomný předmět a všimla si hluboce posazených očí bratrance Manasseha, jak ji nenápadně sledují.





Nebyl to nepřátelský pohled, přesto se Lois cítila nepříjemně, zvláště když ji nepřestal pozorovat ani poté, protože přece musel vidět, že si ho všimla.



Byla ráda, když ji její teta zavolala do jiného pokoje, aby viděla svého strýce a unikla ustavičnému pohledu svého pochmurného ​​tichého bratrance.

Teeda .   Tak je to horší než jsem myslela. 
Její teta je teda pěkně protivná bytost.   Lois je mi moc líto. V takové rodině bych nechtěla žít, to bych raději utekla. Je milé, že se jí bratranec zastal, ale zdá se mi trochu podezřelý, zajímalo by mě, o co mu jde?   

A co se týče toho dopisu, to se mi zdá podivné  . Co když teta tají, že dopis viděla a nebo někdo jiný?   No mám plno otázek, na které neznám odpovědi, ale snad se je brzy dozvím. 

Každopádně děkuji za dílek, moc mě to potěšilo 

Tak jsem konečně mohla dočíst i tenhle příběh je to vážně paráda Hello, úplně si užívám každý detail i slovo hrozně se těším a zároveň se bojím jak to bude dál, ptž jsi sama zmínila, že to není veselý příběh je mi Lois hrozně moc líto

Jinak k ději... kapitán Holderness je moc sympatický člověk a ta historka s čarodějnicí a uvázanou kočkou byla hrozně děsivá. Příjezd do nového domova byl teda pořádně nepříjemný a chladný. Vůbec netuším co si myslet o Loisině bratranci, trochu si říkám co má asi v úmyslu, že na ni tak zírá... hrozně bych si přála, aby se zase vrátila domů a provdala se za svoji lásku, jistě by to pro ni bylo lepší než tohle každopádně jsem už hrozně moc zvědavá jak bude probíhat její setkání se strýcem, doufám, že ten pro ni bude mít vlídnější slova

Hrozně moc vám oběma děkuju za krásné komentáře!!
Taky je mi Lois moc líto. Přeju si, aby ji kapitán odvezl zpátky do Anglie za Hughem To by bylo opravdu nejlepší. Nebo kdyby ji tak sám mohl adoptovat, protože je moc hodný. Ale teď bude Lois u svojí rodiny.

@Lucisab - jsem ráda, že ti už funguje načítání obrázků Díky moc, že sis příběh dočetla

Velké díky patří i všem ostatním, kteří moje příběhy čtou každý komentář mi dělá velkou radost!