Hellohello: Kolekce příběhů

Teeda  Pěkně se to začíná rozmotávat. 

Velmi sympatický hudebník až na tu jeho povahu, podle mě mu vyhovoval nespoutaný život bez závazků, proto se choval tak, jak se choval. 

Obě sestry byly nádherná, škoda jen té jejich povahy. 

Moc se těším na pokračování   a podobně, jako Ludmi je mi líto, že už bude příběh brzy končit.

Strašně moc vám oběma děkuju za tak krásné komentáře! děkuju, že příběhy tak věrně čtete a píšete mi sem tak krásné věci hrozně mi to v tvorbě pomáhá.

No jo, hudba má opravdu velkou moc a určitě mu i jeho umění přidalo na přitažlivosti, tak se nedivím, že se zalíbil oběma, ale nemělo se to raději vůbec stát. Bylo od něho strašně nefér, že to takhle táhl s oběma, ale bohužel v životě k takovým situacím dochází Nemělo by, ale je toho až až. Souhlasím s Janikou, vyhovoval by mu určitě víc nespoutaný život, ale taky by měl vyhledávat jen ty samé protějšky, kterým to nevadí a ne ničit život těm, kterým to vadí - i když tyhle sestry jsou namyšlené a pyšné a nemají zrovna nejkvalitnější povahu... no, taky to měly po kom zdědit
A ještě uvidíme v další části, co se stane dál, tam nás čeká pokračování historické části příběhu. A po ní už bude následovat závěrečný díl, kde ještě dojde k nějakému dramatu

Taky je mi vždycky u každého příběhu líto, když končí zároveň se těším vždycky i na ten nový a nemůžu se dočkat, až ho sem hodím - i na některé budoucí, na které dojde řada až později. Už mám docela dlouhý seznam příběhů na zpracování, tak snad se všechno povede, jak má. Ale vždycky každý příběh tak nějak rychle uteče a konec příběhu přichází rychleji, než bych chtěla.
Už mám plné sousedství pozemků a postav z různých těch příběhů a vždycky mě rozesměje, když přijde někdo z jiného příběhu na návštěvu je to takové divné, když tam nepatří

Nemohla jsem to vydržet a dala jsem rychle dohromady druhou část Dorothina vyprávění, tady je a snad se vám bude líbit    i když se tím pomalu chýlíme ke konci, někdy příští týden sem hodím závěrečný díl.


Příběh staré chůvy

(E. Gaskell)


KAPITOLA 10

Dorothy vypráví příběh – DRUHÁ ČÁST







MINULOST:

A starý pán pokračoval v hraní - hrál na své varhany a služebníci si mysleli, že ta sladká hudba, kterou vyluzuje, uklidní jeho příšernou povahu, o níž (řekla Dorothy) by se mohly vyprávět hrozné příběhy.





Stal se však churavým a musel chodit s berlou; a jeho syn - to byl otec současného lorda Furnivalla - byl s vojskem v Americe a druhý syn na moři; takže slečna Maude mohla jednat dost po svém a ona a slečna Grace se každý den navzájem odcizovaly, byly čím dál chladnější a nenávistnější; až spolu nakonec téměř nikdy nemluvily, kromě chvil, kdy byl poblíž starý lord.











Cizí hudebník přijel příští léto znovu, ale bylo to naposledy; protože ho tak mořily životem plným žárlivostí a svými vášněmi, že z toho byl unavený, odešel a už o něm nikdy nebylo slyšet.







A slečna Maude, která vždy chtěla nechat uznat své manželství, až bude její otec mrtvý, nyní zůstala opuštěnou manželkou, o které nikdo nevěděl, že byla vdaná, s dítětem, ke kterému se neodvažovala přiznat, i když ho k zbláznění milovala; žila s otcem, kterého se bála, a se sestrou, kterou nenáviděla.





Když příští léto pominulo a temný cizinec nepřišel, jak slečna Maude, tak slečna Grace byly smutné a zatrpklé; měly ztrhaný pohled, i když vypadaly hezky jako vždy.





Maude se ale postupně rozzářila; její otec byl stále nemocnější a více než kdy jindy byl unesen svou hudbou; a ona a slečna Grace žily téměř úplně odděleně a měly oddělené pokoje, ona na západní straně, slečna Maude na východní - právě ty pokoje, které jsou nyní zavřené.





Tak ji napadlo, že by mohla mít svou malou holčičku u sebe, a nikdo by o tom nemusí vědět, kromě těch, kteří by se o tom neodvážili špitnout, a museli věřit tomu, že to bylo, jak řekla, dítě chalupníka, které si oblíbila.



To všechno, jak řekla Dorothy, bylo docela dobře známé; ale co přišlo potom, to nikdo nevěděl, kromě slečny Grace a paní Starkové, která byla už tehdy její služebnou, a mnohem lepší přítelkyní, než kdy předtím byla její sestra.

Sluhové však předpokládali, podle toho, co občas někdo špitl, že slečna Maude zvítězila nad slečnou Grace a řekla jí, že se jí temný cizinec po celou dobu vysmíval předstíranou láskou – protože byl její vlastní manžel.









Toho dne barva bavždy vyprchala z tváře a rtů slečny Grace a bylo ji mnohokrát slyšet, jak říká, že se jí dříve nebo později pomstí; a paní Starková pořád špehovala u východních pokojů.

Jedné strašné noci, hned po Novém roce, kdy na zemi ležel hustý a hluboký sníh; a vločky stále padaly - dostatečně rychle na to, aby oslepily kohokoli, kdo byl venku - bylo slyšet hlasitý a agresivní zvuk a především hlas starého pána, strašně nadával a klel - a výkřiky malého dítěte a pyšný vzdor kruté ženy a zvuk úderu potom mrtvé ticho a sténání a nářky nesoucí se až k úbočí!



Potom starý lord svolal všechny své služebné a řekl jim se strašlivými nadávkami a ještě strašnějšími slovy, že se jeho dcera zneuctila a že ji vyhnal ze dveří - ji i její dítě - a že jestli jí kdy někdo poskytne pomoc, jídlo nebo přístřeší, modlí se za to, aby takový člověk nikdy nemohl vstoupit do nebe.









A slečna Grace stála po celou dobu vedle něj, bílá a nehybná jako kámen; a když skončil, zhluboka si povzdechla a řekla, že její práce je hotová a její cíl splněn.



Ale starý pán se už nikdy nedotkl svých varhan a v tom roce zemřel; a není divu!



Protože další ráno po té divoké a strašlivé noci pastýři sestupující po Fells našli slečnu Maude sedět celou bláznivou a usmívající se pod cesmínami, chovající mrtvé dítě se strašnou ranou na pravém rameni.









„Ale to nebylo to, co ji zabilo,“ řekla Dorothy, „byl to mráz a zima. Každé divoké stvoření bylo ve své noře a každé zvíře v závětří, zatímco dítě a jeho matka byly vyhnány z domu, aby bloudily po Fells! A teď víš vše! A zajímalo by mě, jestli jsi teď méně vystrašená?“

Bože, taková krutá smrt malé holčičky ! Pýcha, žárlivost a zaslepenost nikdy nevedou k dobrým koncům ... Pěkně zpracovaný, byť smutný díl

Ludmi, děkuju za krásný a moudrý komentář, přesně jsi to shrnula a naprosto souhlasím té malé holčičky je mi strašně líto, jako jediná vůbec za nic nemůže.  I když obě sestry byly tak nějak zataženy do toho konfliktu, jejich povaha nebyla vůbec dobrá. Nechápu, jak se takhle může někdo chovat, natož k sestře. Celá tato událost bude mít ještě další dovysvětlení v poslední kapitole.

Uplně jsem zapomněla okomentovat.   Pardon 

Parádní pokračování, teda parádní, co se příběhu týče je to spíš tragédie, ale myslela jsem to krásné zpracování a to, že jsem četla jedním dechem.

Musím říct, že ať už byla Maude jakákoliv, tohle si nezasloužila a hlavně její malá holčička. Od její sestry to byla ohavnost... :'(:A starouš? Jak si takový člověk mohl být jistý, že zrovna on se dostane do nebe?   Hnus.

Jsem zvědavá na další pokračování. 

Moc děkuju za krásný komentář, Janiko! Dobře řečeno, jak může tak krutý člověk jako ten lord něco takového vůbec říct. Taky se nedivím, že sestry byly takové, když je vychovával tenhle člověk, co utrápil i svoji manželku. Těžko z nich mohlo vyrůst něco dobrého. Souhlasím, že Maude si to taky nezasloužila, ať už byla jakákoli... nejhorší je, když náklonnost k nějakému (navíc ještě nečestnému) chlapovi vyústí až v takovou nevraživost, jsem v šoku, že tohle může udělat vlastní sestra. Chudák ta holčička. Pokusím se přidat další díl brzo, ale asi mi to bude chvilku trvat, možná tak před víkendem nebo o víkendu.

Tak je to tady, už poslední kapitola tohoto trošku delšího příběhu. Je mi trošku líto, že už končíme, strašně to uteklo! Ale můžu slíbit, že brzo přidám nový příběh od Elizabeth Gaskell, snad se vám i ten nový bude líbit   a po něm mám naplánovaný dlouhý seznam dalších příběhů, tak snad se na to všechno najde čas zatím zvládám přidávat pravidelně, nevím, jak to bude v budoucnosti, ale snad to nějak půjde, budu se snažit

Chci vám hrozně moc poděkovat za spoustu krásných komentářů a velkou podporu u Příběhu staré chůvy i předešlých příběhů  

Varování:   raději to nečtěte před spaním  V téhle závěrečné kapitole jsou takové strašidelné pasáže a čtení přes den to jistí     snad vás tato kapitola moc nezklame, přeju hezké čtení  


Příběh staré chůvy

(E. Gaskell)


KAPITOLA 11

Byla jsem vyděšenější než kdy jindy; ale řekla jsem, že se nebojím. Přála jsem si, abychom slečna Rosamond i já byly navždy pryč z toho strašného domu; ale já bych ji neopustila a neodvážila jsem se ji vzít pryč. Ale ach, jak jsem na ni dávala pozor a hlídala ji!



Dávaly jsme na dveře závory a zavíraly jsme pevně okenice hodinu nebo i více před setměním, raději dříve, než abychom je nechaly otevřené o pět minut později - a bylo by příliš pozdě. Ale moje malá dáma stále slýchala to divné dítě, jak pláče a truchlí; a ne vše, co jsme mohly udělat nebo říct, by jí mohlo zabránit v tom, aby k ní nechtěla jít, a nepustila ji dovnitř před krutým větrem a sněhem.

Celou tu dobu jsem se držela od slečny Furnivallové a paní Starkové, jak jen to šlo; protože jsem se jich bála - věděla jsem, že od nich  nemůže vzejít nic dobrého, s jejich šedými, tvrdými tvářemi a jejich zasněnýma očima, dívajícíma se zpět do těch děsivých let, která už byla pryč.







Ale i ve svém strachu jsem cítila ke slečně Furnivallové alespoň nějaký soucit. Ti, kteří šli dolů do jámy, mohli stěží mít na tváři tak beznadějný pohled než ten, který se jí objevoval na tváři.



Nakonec jsem ji dokonce tolik  litovala - nikdy neřekla ani slovo, jen to, které bylo od ní vynucené - že jsem se za ni modlila; a učila jsem slečnu Rosamond, aby se modlila za tu, která spáchala smrtelný hřích; ale často, když došla k těmto slovům, zaposlouchala se, vyskočila z kleku a řekla: „Slyšela jsem svou malou holčičku naříkat a plakat velmi smutně - ach, pusť ji dovnitř, jinak zemře!“

Jednou v noci - těsně poté, co konečně nastal Nový rok, a jak jsem doufala, se dlouhá zima změní - jsem třikrát zaslechla zvonek ze západního salónu, což byl signál pro mě. Nenechala bych slečnu Rosamond samotnou, přestože spala - protože starý pán hrál divočeji než kdy jindy - a bála jsem se, aby se můj miláček neprobudil, aby neslyšel to strašidelné dítě; věděla jsem, že vidět ho nemůže. Na to jsem okna příliš dobře utěsnila.



Tak jsem ji vzala z její postele a zabalila ji do takových svrchních oděvů, které byly nejvhodnější, a odnesla ji dolů do salonu, kde staré dámy jako obvykle seděly u své tapiserie.





Když jsem vešla, vzhlédly a paní Starková se ohromeně zeptala, proč jsem tam přinesla slečnu Rosamond přímo z její teplé postele?





Začala jsem šeptat: „Protože jsem se bála, že bude v pokušení, když budu pryč, kvůli tomu divokému dítěti ve sněhu,“ když mě zarazila (s pohledem na slečnu Furnivallovou) a řekla, že slečna Furnivallová chce, ať vypářu kousek práce, kterou udělala špatně, a ani jedné z nich se to nedařilo.



Položila jsem tedy svého krásného drahouška na pohovku, posadila jsem se na stoličku u nich a sebrala vůči nim odvahu, když jsem slyšela, jak vítr zesiluje a kvílí.



Slečna Rosamond spala tvrdě, vítr foukal tak, že slečna Furnivallová neřekla ani slovo, ani se nerozhlédla, když poryvy větru otřásly okny. Najednou se vytáhla do své plné výšky a vztáhla jednu ruku, jako by nám řekla, ať posloucháme.
„Slyším hlasy!" řekla. „Slyším strašné výkřiky - slyším hlas svého otce!"



Právě v tu chvíli se můj miláček probudil s náhlým trhnutím: „Moje holčička pláče, ach, jak pláče!" a pokusila se vstát a jít za ní, ale zapletla se do deky a já jsem ji chytila; mé tělo pokryla husí kůže po těchto zvucích, které ony slyšely, zatímco my jsme nemohly zachytit žádný zvuk.





Za minutu nebo dvě se zvuky ozvaly, rychle nabraly na síle a naplnily naše uši; i my jsme slyšely hlasy a výkřiky a už jsme neslyšely zimní vítr, který zuřil venku. Paní Starková se na mě podívala a já na ni, ale neodvážily jsme se mluvit.



Slečna Furnivallová najednou zamířila ke dveřím, ven do předpokoje, přes západní halu, a otevřela dveře do velké haly.



Paní Starková ji následovala a já jsem se neodvažovala zůstat sama, i když mi srdce strachem téměř přestalo bít. Pevně ​​jsem držela svého miláčka v náručí a šla s nimi ven.





V hale byly výkřiky hlasitější než kdy jindy; zdálo se, že pocházejí z východního křídla - blíž a blíž - blízko na druhé straně zamčených dveří - blízko za nimi.



Pak jsem si všimla, že velký bronzový lustr vypadal úplně rozsvícený, přestože hala byla temná a že v obrovském krbu plápolal oheň, přestože nevyzařoval žádné teplo; a já jsem se třásla hrůzou a přitáhla  svého miláčka blíž ke mně.



Ale jak jsem to udělala, východní dveře se otřásly a ona se náhle snažila ode mě vyprostit a křičela: „Hester! Musím jít. Moje holčička je tam! Slyším ji; ona přichází! Hester, musím jít!"



Pevně ​​jsem ji svírala ze všech sil; držela jsem ji s pevnou vůlí. Kdybych zemřela, moje ruce by ji stále tiskly, byla jsem tak rozhodnutá.
Slečna Furnivallová stála a poslouchala a nevěnovala pozornost mému miláčkovi, který se dostal na zem a kterého jsem nyní na kolenou držela oběma rukama sevřenýma kolem jejího krku; stále se snažila a křičela, ať ji pustím.



Najednou východní dveře povolily s bouřlivým nárazem, jako by byly vyrvány násilně, a do toho širého a tajemného světla přišla postava vysokého starého muže se šedými vlasy a lesknoucíma se očima. Před sebou hnal s mnoha neúnavnými gesty odporu přísnou a krásnou ženu s malým dítětem držícím se jejích šatů.











„Ach, Hester! Hester!" zvolala slečna Rosamond; „to je ta dáma! Dáma pod cesmínami; a moje holčička je s ní. Hester! Hester! Nech mě jít k ní; přitahují mě k sobě. Cítím je - cítím je. Musím jít!'



Zase se zmítala snahami o útěk; ale držela jsem ji pevněji a pevněji, až jsem se bála, že ji zraním; ale raději to, než abych ji pustila k těm strašným přízrakům.





Prošli okolo až k velkým dveřím haly, kde vítr zuřivě zavyl, aby je ukořistil; ale než došli ke dveřím, dáma se otočila; a viděla jsem, že se s divokým a pyšným vzdorem starci vzepřela; ale potom dostala strach - a pak divoce a žalostně  vztáhla paže, aby zachránila své dítě - své malé dítě - před úderem jeho zvednuté berle.



A slečna Rosamond byla jako zasažená silou silnější než mou a svíjela se mi v náručí a vzlykala (protože teď už můj ubohý miláček slábl).



„Chtějí, abych s nimi šla na Fells - přitahují mě k sobě. Och, moje holčička! Šla bych, ale krutá, zlá Hester mě drží moc pevně.“  Ale když uviděla zvednutou berlu, omdlela a já jsem za to děkovala bohu.



Právě v tuto chvíli - když se vysoký stařec, jehož vlasy vlály jako při výbuchu pece, chystal udeřit to malé dítě - slečna Furnivallová, stará žena po mém boku, zvolala: „Ach otče! Otče! Ušetřte to malé nevinné dítě!“



Ale v tu chvíli jsem viděla - všechny jsme viděly - další přízrak, jak se tvaruje a vyjasňuje v modrém a mlhavém světle, které zaplňovalo halu; dosud jsme ji neviděly, protože to byla další dáma, co stála u starého muže s výrazem zaryté nenávisti a vítězného opovržení.





Ta postava byla na pohled velmi krásná, s měkkým bílým kloboukem staženým přes hrdé čelo a červeným a zkrouceným rtem. Byla oblečena v róbě z modrého saténu. Tu postavu jsem už předtím viděla. Byla to podoba slečny Furnivallové v jejím mládí; a strašlivé přízraky šly dál, bez ohledu na divokou prosbu staré slečny Furnivallové - a zvednutá berla padla na pravé rameno malého dítěte a ta mladší sestra se dívala dál, s kamenným a smrtelně klidným výrazem.









Ale v tu chvíli tlumené světlo a oheň, který nedával žádné teplo, samy zhasly a slečna Furnivallová ležela u našich nohou zasažená paralýzou – téměř mrtvá.







Ano! Tu noc ji odnesli do postele a už nikdy nevstala. Ležela tváří ke zdi, mumlala hlubokým hlasem, celou dobu mumlala : „Běda! Běda! To, co se událo v mládí, nelze nikdy vrátit zpět v pozdním věku! To, co se událo v mládí, nelze nikdy vrátit zpět v pozdním věku!“





KONEC.

---

Bohužel to končí takto pochmurně, ale asi to k tomu ději patří. Jsem ráda, že se nic nestalo Rosamond nebo Hester. Grace spáchala v mládí strašné činy, tak  za to musela takhle zaplatit. Stejně je to nefér, protože ta malá holčička jí nic neudělala a musela tak trpět.
Příští příběh už nebude strašidelný, i když bude dost pochmurný a místy tajemný. Ale natolik mě kdysi zaujal a silně na mě zapůsobil, že jsem ho nemohla obejít a nezpracovat v Sims  tak snad to tak bude působit i na vás. Kdyby to bylo hodně špatné a nelíbilo se vám to, tak mi napište a já se můžu pustit do dalšího  
Ještě proberu nějaké ty zajímavé momenty z focení Příběhu staré chůvy a pak se hned vrhnem na nový

Bože, takže žádný z přízraků nedošel vysvobození ? To je smutné, je mi líto i slečny Furnivallové, kterou její zlý skutek zřejmě trápil celý zbytek života Krásně sepsáno, i ty doprovodné obrázky jsou dokonalé, nezbývá než na závěr

 No teda. Jsem ráda, že jsem to nečetla v nočních hodinách   . Mám husinu až na zadku   . Krásný, tajemný díl, ale dosti smutný...  Je mi strašně líto, co se jim stalo. Nebohá malá holčička, která nikomu nic neudělala, to odnesla nejvíce. Je to hnus.   Jak říkám, doufám, že se ten nevrlej, pyšnej dědek smaží v pekle. 

Jinak obdivuju Hester, že z toho neměla infarkt. Já něco takového vidět, tak mě na místě klepne   .
A stará slečna? Bohužel dostala to, co si zasloužila...

Nádherný příběh asi zatím můj favorit, ale to jen díky tomu, že mám ráda tajemno a strašidelno. V Tvém podání naprostá bomba. Muselo Ti to dát moc práce, každý detail, nádherné dobové stavby a vybavení. 

Moc děkuji za krásné příběhy ! 


P.S. Už se moc těším na další příběh. 

Opravdu nevím, jak vám můžu dost poděkovat za tak krásné komentáře udělaly jste mi obrovskou radost každým vaším komentářem po celou dobu, co čtete. Jsem moc ráda, že se vám tento příběh líbil je to pro mě ta největší pochvala a motivace pokračovat v tvorbě příběhů


@Ludmila - zajímavá myšlenka, vlastně mě vůbec nenapadlo, co se pak dělo s těmi přízraky, jestli třeba smrt Grace mohla to všechno ukončit a vysvobodit je z bludného kruhu? Doufám, že to tak bylo, zajímalo by mě, jestli pak už byl v tom sídle klid. A jak se asi potom Rosamund s Hester měly. To už se bohužel nedozvíme. Škoda, že to Elizabeth Gaskell ještě nerozepsala Ale aspoň z úvodního dílu víme, že měla kopu dětí a Hester byla pořád s ní, tak snad se měly dál v životě dobře.

@Janika31 - plně souhlasím, ten zlý lord by měl pořádně pykat za to všechno, co udělal. Chudák ta nevinná holčička. A to ještě ani nevíme, jak se kdysi choval ke své manželce a kolik zlých skutků udělal. Mě by taky z toho sídla kleplo, nemohla bych tam zůstat ani minutu. Obdivuju Hester, že neutekla a zůstala s Rosamond, i když chtěla odejít. Ale nemohla by ji opustit. A bohužel by ji ani nemohla vzít pryč, protože patří k té rodině... byla to strašná situace.

Tak jsem se konečně dostala k sepsání toho, co se mi dělo při tvorbě Příběhu staré chůvy  Je toho opravdu hodně a k některým bodům mám plno fotek, tak to budu raději číslovat  


1) Takhle vznikaly ty obrazy. Využila jsem toho, že muzikant má plnou kreativitu a donutila jsem ho namalovat všechny ty portréty:



Jenomže se mi pak ty obrazy ztratily, nikde jsem je nemohla najít. Už jsem se bála, že je budu muset malovat znova, to se mi nechtělo, protože to trvá docela dlouho. Nakonec jsem je našla v inventáři úplně jiných simů, co s příběhem neměli nic společného a odstěhovala jsem je pryč     Příště si sakra musím pamatovat, komu co hážu do inventáře

2) Pan Henry s podivným žabím ksichtem (až jsem se lekla)





3) Tady si pamatuju to, že se měli všichni tvářit příjemně (bylo to posezení s Jamesem a Dorothy, když přijely Rosamond s Hester).   Cituju z knížky - je to tato pasáž:  „A starý James zavolal Dorothy, svou ženu, aby nás uvítala; a oba dva byli tak pohostinní a laskaví, že jsme se spolu se slečnou Rosamond cítily jako doma" - TOHLE mi trvalo nafotit snad půl hodiny, protože na každé fotce se někdo mračil nebo vztekal a nebralo to konce. Jeden skončil a okamžitě začal druhý, nebyla tam ani pauzička mezi hádkami  Nechápu proč, všichni měli dobré vztahy    

Tady se mračí James...


... tady se s ním zase hádá Dorothy...


... hádala se pěkně dlouho...


... nedalo se ji uklidnit   prý přívětivá a laskavá, to určitě


Tady to pro změnu kazí dva ze tří


James už je znechucený (a já taky )


Tady už má konečně poslední slovo. Myslela jsem, že je po hádce.


Pak jsem potřebovala posadit Rosamond Dorothy na klín.
Zase citace z příběhu: „a než jsme dopili čaj, ona už seděla Dorothy na klíně a švitořila tak rychle, jak jí jen jazyk stačil. Brzy jsem zjistila, že Dorothy je z Westmorelandu, a to ji a mě tak nějak spojovalo; a nikdy bych si nemohla přát se setkat s laskavějšími lidmi, než byli starý James a jeho žena."

Realita:











Takže takhle milá a laskavá byla Ta scéna je pro mě dodnes noční můra


4) Tohle byla asi ta scéna, kdy Hester šla za Dorothy, jak se po návratu z kostela dotazovala, kde je Rosamond. Dorothy se měla o Rosamond bát. Ale bála se?









Místo strachu na mě vycenila kobylí zuby, fakt jsem se lekla
Fotit tenhle příběh byl horor sám o sobě  a v jiné scéně měla být taky vystrašená - místo toho tleskala nadšeně rukama.  


5) Pár ksichtů, pořád lepší, než to předchozí












6) V pokojíku mi 2x hořelo, naštěstí se hasicího přístroje chopila Bessy a podařilo se jí to v obou případech uhasit.
























7) Asi si stáhnu nějaký mod, aby mi simí děti nemusely chodit do školy, protože v těch příbězích je to fakt katastrofa  

Buď nemůžu nafotit historický kočár, protože mi v pozadí září žlutý autobus...






... nebo mi duch holčičky ujede autobusem pryč a nemůžu fotit  (to bohužel nemám nafocené, protože mi zdrhla dřív, než jsem si toho všimla)


8) Ale školní autobus nebyl nic proti neodbytné sociální pracovnici, která se mi vetřela na pozemek, ukradla mi obě děti (Rosamund a dceru od Maude)...   pořád se mi vnucovala do záběru schůzky Maude s jejím muzikantem v lese... tady už je na odchodu...



... a když mi sebrala děti, auto se jí zaseklo v křoví a nemohlo odjet a pořád tam otravovalo, až nakonec spadla hra    



A když jsem pak fotila tu schůzku znova, muzikant políbil ruku Maude a pak zmizel, normálně se rozplynul, nebyl ani v seznamu simíků. Naštěstí to neuložení hry spravilo


9) Tady jsem se o holčičku až bála -



naštěstí se jí nic nestalo. Jediné, co mi v tom strašidelném příběhu chybělo, byl vlkodlak  

10) A tohle je jeden z hostů v hostinci Thénardierových z příběhu o Cosette  nikdo ho nezval, nikdo ho nevítal, nic. Jdu si takhle fotit do haly a tam objevím tohohle vetřelce, jak hraje kulečník



11) A tady máme můj obvyklý problém. Věnuju se jiným postavám a takhle to pak dopadá...



12) Na pozemek mi přišel toulavý psík a pak jsem fotila příjezd muzikanta, když jsem si na poslední chvilku všimla, že ten sluha háže psovi balónek (škoda, že jsem to nevyfotila, byla jsem tak naštvaná, že se všichni simové proti mně spikli a zdržujou mě )



13) O tomto záběru jsem tu už jednou mluvila  vzniklo to úplně spontánně, všimla jsem si toho až pak a dostala jsem záchvat smíchu...  ty parohy jsou na pravém místě



14) Co je tohle za pozici, připadá mi jako kvočna  



15) Zatímco jsem fotila přízraky ve velké hale do posledního dílu, v poschodí jsem našla ještě horší pohled tohle je teprve pokoj hrůzy





No a touhle apokalypsou to uzavírám

Někdy příští týden se spolu podíváme na nový příběh  ještě jednou moc děkuju za spoustu krásných komentářů a tolik milých slov! Fakt nevím, co bych si bez vás počala

Krásné fotečky se Ti povedly, Hellohello, i mimo příběh Třeba ty ksichty, to vypadá, jako kdyby těm Simíkům vypadávala zubní protéza A pan Henry přišel nejen o tvář, ale i o jednu ruku No, a ta zaneřáděná místnost, to je fakt vrchol, jakpak dlouho trval úklid ?
K tomu, aby děti nemusely chodit do školy, ocituji soarku z rubriky "Užitečné downloady pro TS2" : "To jde pres cheat boolprop testingcheatsenabled true v sousedstvi, pak vlez do do bunkru a na urcite dite klikni pravym mysitkem a dej moznost Spawn a pak Scenario tester a objevi se ta zluta krabicka. Na tu das Add to private school a pak ji smaz. A melo by byt u toho konkretniho ditete ze nechodi do skoly u skolnich hodin, jako kdyz ma sim pracovni dny tak tam ..."

Ludmi, děkuju moc za tak krásný komentář a za tento užitečný tip od soarky! To musím vyzkoušet, konečně snad přestanou problémy se školou

Tak to jsou perly! 

To, co se děje za kamerou je nej. To se člověk nestačí ani divit, co ty simíky kolikrát napadne.

Sociální pracovnice a její zaseklé auto v křoví mě dostalo    a školní autobus taky. Je to sranda, jak se to vůbec dobově nehodí.

A co teprve Dorothy a její děsivý úsměv. To potkat, tak utíkám až se mi práší za zadkem   

A nezvaný návštěvník.   To se mi taky občas děje. To si pak představím, jak by tohle vypadalo v reálném životě. 

Krásné momentky!  Prodloužila jsem si život

Už se těším na další příběh! 

Děkuju moc i tobě za krásný komentář, Jani! jsem moc ráda, že se ti ty fotky líbily mně zase prodloužil život tvůj krásný komentář plný pozitivních slov

Tak jsem konečně dočetla zameškané a nestačím zírat v tom domě se skutečně stala hrozná tragédie, chudák malá holčička! Nejdříve jsem si myslela, že za tu ránu může nějaké zvíře, ale takhle... že jí to udělal její vlastní dědeček... chudák malá ten člověk neměl vůbec srdce a podobně jako ostatní nechápu jak si mohl vůbec myslet, že by šel někdy do nebe jinak by mě docela zajímalo co bylo i dál s Maude jestli nakonec zemřela někde v ústranní jako šílená nebo jestli se po ní později prostě slehla zem

Jinak jsem moc ráda, že Hester zůstala s Rosamond taky by mě zajímalo zda se i ona sama někdy vdala nebo jestli svůj život věnovala jen Rosamond ale je pravda, že to se už nedozvíme

Každopádně moc děkuji za tak krásný příběh Hello četl se jedním dechem a co teprve ty záběry muselo ti to dát hroznou práci, všechny ty lokace a sehnání veškerého potřebného materiálu do příběhu smekám před tebou

Jinak fotečky na závěr byly naprostá bomba zaseklá sociální pracovnice v křoví mě úplně dostala (popravdě i mě se tohle v příběhu Nervózního stalo naštěstí mi, ale nestačila odvézt mého malého hrdinu a ani se objevit na pozemku, pouze mě hra upozornila, že má můj malý simík mizerné známky ) jinak ten kulečník je nějaký osudový pro nezvané hosty vzpomínám si, jak jsem takhle poslala Belinku ke kulečníku v bunkru a tam se taky poflakoval naprostý zmutovaný cizinec a počůrané dámy, nebo ksichtíky nebo čistá laskavost starého manželského páru byla taky naprostá bomba moc jsem se nasmála

Už se moc těším na další příběh bude to určitě stejně úžasné jako všechny ostatní, které jsi vytvořila a člověk se tak na chvíli zapomene z toho co se teď děje všude kolem už se moc těším a určitě nepřestávej s výrobou krásných příběhů do našeho milovaného TS2

Hrozně moc děkuju za krásný komentář, Luci! Mám radost, že sis dočetla ty díly a že se ti to líbilo
Jak si tady teď o tom povídáme, tak zjišťujeme, že každá z nás má ještě docela dost otázek, co zůstaly nezodpovězené Škoda, že ten příběh neměl ještě aspoň krátké dovysvětlení, co se stalo s těmi postavami. Docela by mě to zajímalo. Těžko ale říct. Já osobně bych si tipla, že jak se Maude pomátla z té hrozné situace a byla celou dobu jen tak venku v té hrozné zimě, dřív nebo později asi umrzla V každém případě už to není žádný život, po takovém šoku.
A u Hester si představuju, že zůstala jako chůva s Rosamond celý život a myslím si, že se ani nevdala. Ale jsou to jenom moje představy o tom, jak ten příběh dál pokračuje a všechno mohlo být úplně jinak

Teď jsem se nasmála u toho tvého příspěvku kulečník je jak mucholapka pro nezvané hosty Děkuju za tolik milých slov Mám z toho úplně neskutečnou radost.

Tak jsem tu zase s novým příběhem    
Myslela jsem, že to sem nezvládnu dát tak rychle, ale nemohla jsem to vydržet a udělala jsem aspoň takovouhle kratičkou úvodní část. Je to teda hodně krátké a obrazové a zase tolik se tu neděje, ale je to takové představení místa a pár osob. V příští kapitole se zase dozvíme víc.

Nelekněte se toho názvu, nebude to nic paranormálního   Je to jenom o lidské společnosti v Nové Anglii (východní pobřeží dnešních USA) na konci 17. století. Tenhle příběh jsem četla už před několika lety, ale musím říct, že mě hodně zasáhl. Pořád jsem si říkala, jestli ho zpracovat nebo ne, protože je dost smutný. Ale řekla jsem si, že je zajímavý a že ho nemůžu jen tak přeskočit a ochudit vás o to, tak se vám to tady pokusím zprostředkovat v The Sims   Ale nevím, řekla bych, že číst to přímo a vidět to ve vlastní fantazii je asi lepší, než takhle na fotkách v TS2. Snad se vám to bude líbit.
Bude to docela dlouhý příběh, zatím nevím, jaký by mohl být celkový počet kapitol, nemám to ještě rozdělené a spočítané, ale odhaduju to na více než 30. Až budu vědět přesně, dodám to jako obvykle do prvního příspěvku se seznamem příběhů

No a zároveň se chci omluvit, že nevychytám úplně správné oblečení/zvyky/styl budov, apod.     (i když u některých budov jsem se snažila vycházet z dobových obrázků a některé ulice později v příběhu jsem se snažila aspoň nějak napodobit).
S tím oblečením je to zvlášť těžké, nepodařilo se mi sehnat toho dost pro tu dobu a to přesné místo a taky je tam později hodně postav, tak je složité dát každé jiné oblečení a trefit se ještě do doby a místa. Tak to bohužel nebude úplně sedět, ale snad to nebude až tak vadit.

Vidím, že jsem se na úvod nějak rozkecala    pomalu je to delší než první kapitola    pardon tak jdeme konečně na příběh.

---

Čarodějnice Lois

(E. Gaskell)


KAPITOLA 1


V roce 1691 stála Lois Barclayová na malém dřevěném molu a snažila se uklidnit na pevné zemi, podobně jako se před osmi nebo devíti týdny pokoušela uklidnit na palubě houpající se lodi, která ji převážela ze staré do Nové Anglie.




Nyní na ni působilo tak divně, že stojí na pevné zemi, jako před nedávnem bylo divné se houpat na moři jak ve dne, tak i v noci; a charakter země byl teď stejně tak zvláštní. Lesy, které bylo vidět v dálce a které, popravdě řečeno, nebyly příliš daleko od dřevěných domů tvořících město Boston, měly různé odstíny zelené a byly také odlišné tvarem obrysu od těch, které Lois Barclayová dobře znala ze svého starého domova ve Warwickshiru.













Srdce se jí trochu sevřelo, když stála sama a čekala na kapitána dobré lodi Spása, laskavého drsného starého námořníka, který byl jejím jediným známým přítelem na tomto neznámém kontinentu.











Jak viděla, kapitán Holdernesse byl zaneprázdněn a pravděpodobně by nějakou dobu trvalo, než by se jí mohl věnovat; a tak se Lois posadila na jeden ze sudů, které ležely kolem, a pevně kolem sebe  obtočila svůj šedý plášť a ukryla se pod kapucí, jak jen mohla, před pronikavým větrem, který jako by pronásledoval ty, které předtím tyranizoval na moři, s přáním stále je trápit i na souši.





Lois tam seděla velmi trpělivě, i když byla unavená a třásla se zimou; ten den byl na květen dost chladný a Spása s naloženou zásobou nezbytných potřeb a věcí pro útěchu pro puritánské kolonisty v Nové Anglii byla první lodí, která se odvážila přes moře.









Lois si nemohla pomoct a musela myslet na minulost a spekulovat o budoucnosti, když tak seděla na tom bostonském molu.

Jupííí. Nový příběh!   

To byla rychlost, mám obrovskou radost. 

Vypadá to velmi zajímavě, jsem strašně zvědavá na další vývoj. Kdopak je asi ta dívka a jaký bude její příběh? 

P.S. Nádherné fotky , nestačím zírat , jak krásně se ti povedlo udělat přístav. 

Vůbec si nelam s maličkostmi hlavu, máš to hezky vychytané, jako vždy! 

Zcela souhlasím s Janikou máš to naprosto úžasné jako vždy a už se moc těším co se dozvíme o Lois a kam to dál povede už se moc těším na další díl

Krásný úvod nového příběhu, ty fotky čtenáře dokonale uvádějí do prostředí i doby, ve které se odehrává děj

Jste zlaté, děkuju vám všem za tak nádherné komentáře! Vážím si úplně každého slovíčka vždycky mi udělají tak velkou radost děkuju i za pochvalu přístavu

Ještě jednou moc děkuju za krásné komentáře! A teď už je tu konečně slibovaná druhá kapitola.


Čarodějnice Lois

(E. Gaskell)


KAPITOLA 2





V matné mořské mlze, na kterou hleděla bolavýma očima (plnýma slz, které chvílemi stékaly dolů proti její vůli) ...



... se tyčil malý vesnický kostelík v Barfordu (ne tři míle od Warwicku - ještě ho můžete spatřit), kde její otec kázal od roku 1661, dlouho předtím, než se narodila.




 
Spolu s její maminkou leželi mrtví na hřbitově v Barfordu; a starý nízký šedý kostel jí nemohl přijít na mysl, aniž by si představila i starou faru, chalupu obrostlou rakouskými růžemi a žlutým jasmínem, kde se narodila jako jediné dítě rodičů, kteří už byli dávno za vrcholem mládí.



Viděla cestu, ani ne sto yardů dlouhou, od fary ke dveřím sakristie: cestu, kterou její otec denně šlapal; neboť sakristie byla jeho studovna a svatyně, kde se probíral  těžkými božími svazky a porovnával jejich předpisy s pravidly anglikánské církve - dne pozdějších Stuartů; protože Barfordská fara v té době stěží překračovala co do velikosti a důstojnosti chatrče, kterými byla obklopena: měla pouze tři místnosti v přízemí a byla jen dvě patra vysoká.









V prvním patře, nebo-li přízemí, se nacházel obývací pokoj, kuchyň a zadní (nebo pracovní) kuchyň; nahoře pokoj pana a paní Barclayových, pokoj patřící Lois a pokoj služebné. Když přišel nějaký host, Lois mu přenechala vlastní pokoj a sdílela postel se starou Clemence.

Pozn.: na dvou prvních fotkách níže je Lois s matkou a otcem, na třetí fotce služebná Clemence a otec Lois.







Ale ty dny skončily. Lois už nikdy více nemohla spatřit otce nebo matku na zemi; spali klidně a tiše na hřbitově v Barfordu, už nedbalí na to, co se stalo s jejich osiřelým dítětem, co se týká pozemských projevů péče nebo lásky. A Clemence tam také ležela, přivázaná ke své travnaté posteli prsty šlahounů šípkové růže, kterou Lois vysadila nad těmi třemi drahými hroby, než navždy opustila Anglii.





Byli někteří, co by si ji tam rádi nechali; ten, který ve svém srdci složil velkou přísahu Bohu, že ji dříve či později vyhledá, pokud bude stále na zemi.









Byl to však bohatý dědic a jediný syn mlynáře Lucyho, jehož mlýn stál u řeky Avonu na travnatých loukách Barfordu, a jeho otec pro něj hledal něco lepšího, než dceru pastora Barclaye na mizině (tak málo si lidé vážili v těch dnech duchovních!); a samotné podezření na náklonnost Hugha Lucyho k Lois Barclayové přimělo jeho rodiče si myslet, že je rozumnější nenabízet tomuto sirotkovi domov, ačkoli nikdo jiný z farníků na to neměl prostředky, i když by chtěli.











Lois tedy zadržela slzy, dokud nenastal čas plakat, a jednala podle matčiných slov:



„Lois, tvůj otec zemřel na tuto hroznou horečku a já umírám. Ne; je to tak, přestože je po dobu těchto několika hodin bolest mírnější, chvála Pánu! Krutí lidé tohoto společenství tě ponechali bez přátel. Jediný bratr tvého otce byl zastřelen na Edgehillu. Já mám také bratra, i když jsi mě nikdy o něm neslyšela mluvit, protože si vybral jinou víru; a tvůj otec a on si navzájem vyměnili slova hněvu a pak odešel do té nové země za mořem, aniž by se s námi rozloučil. Ale Ralph byl laskavý chlapec, dokud nepřijal tyto nové pomatené názory, a v zájmu starých časů tě vezme k sobě a bude tě milovat jako své dítě a ponechá tě mezi svými děti. Krev je silnější než voda. Napiš mu, jakmile odejdu – protože, Lois, já odcházím – a žehnám Pánu, který mě nechá se tak brzy setkat s mým manželem.“





Takové bylo sobectví manželské lásky; na Loisinu osamělost pomyslela jen málo ve srovnání s její radostí z jejího rychlého setkání s mrtvým manželem! „Napiš svému strýci Ralphovi Hicksonovi ze Salemu v Nové Anglii (zapiš si to, dítě) a řekni, že já, Henrietta Barclayová, mu ukládám -  kvůli všemu, co je pro něj drahé v nebi nebo na zemi - kvůli jeho spáse, stejně jako kvůli starému domu v Lester-Bridge - kvůli otci a matce, která nás porodila, a stejně jako kvůli šesti malým dětem mezi námi, které leží mrtvé  - aby tě vzal do svého domu, jako že jsi jeho vlastní maso a krev, což jsi. Má vlastní manželku a děti a nikdo se nemusí bát vzít do domácnosti tebe, mou Lois, mého miláčka, moje děťátko. Ach, Lois, kéž bys tak mohla umřít se mnou! Při pomyšlení na tebe mě myšlenka smrti bolí!“



Lois svou matku utěšovala víc než sama sebe, ubohé dítě, sliby, že do posledního písmenka uposlechne její poslední přání, a vyjádřila naději, že si je jistá laskavostí svého strýce.



„Slib mi to“ - dech umírající ženy byl stále těžší a těžší –  „že  odejdeš hned. Peníze, které ti naše pozůstalost přinese - dopis, který tvůj otec napsal kapitánovi Holdernesseovi, svému starému spolužákovi - víš vše, co bych řekla já sama – má Lois, Bůh ti žehnej! “





Lois to slíbila se vší vážností; přísně dodržela dané slovo.

Bylo to o to jednodušší, protože se s ní Hugh Lucy setkal a řekl jí v jednom velkém výbuchu lásky o své vášnivé náklonnosti...













... o jeho prudkých hádkách s otcem, o jeho současné bezmocnosti, naději a odhodlání do budoucnosti.









A s tím vším přišly tak pobuřující hrozby a projevy nekontrolované prudkosti, že Lois měla pocit, že v Barfordu nesmí zůstat jako příčina zoufalého sporu mezi otcem a synem, zatímco její nepřítomnost by mohla věci zmírnit, takže by se bohatý starý mlynář mohl podvolit, nebo - a její srdce ji zabolelo při pomyšlení na druhou možnost - Hughova láska by mohla ochladnout a drahý kamarád z dětství by se naučil zapomenout.



Pokud ne - pokud by se dalo věřit aspoň z desetiny tomu, co Hugh vyslovil - Bůh by mu mohl dovolit, aby splnil své odhodlání ji vyhledat, ještě než uplyne mnoho let.
Všechno to bylo v božích rukou a tak to bylo nejlepší, pomyslela si Lois Barclayová.

---

Jenom poznámka pod čarou k tomuto dílu a hlavně k budoucím kapitolám - v tomto příběhu bude hrát velkou roli náboženství, takže bude obsahovat docela dost frází, výroků založených na něm - tak jenom píšu takové upozornění, protože si myslím, že by to možná mohlo dnešním čtenářům při čtení vadit - doufám, že vás to neodradí od čtení  
Patří to k té době a situaci a týká se to hodně právě toho - bez toho by ten příběh neměl smysl.
Uvidíme v daších kapitolách, až se to víc rozjede.  Doufám, že se vám to přesto bude líbit stejně jako mně. Jinak je to „normální" příběh, i když ne moc veselý, ale připadal mi výjimečný
Je to taková historická sonda do konce 17. století, Elizabeth Gaskell to psala v 19. století, takže už tehdy to byla historie i pro ni, od té doby z jejího pohledu uplynul zhruba stejný čas, jako teď od nás k době, kdy žila a psala ten příběh.

Krásně smutné čtení, díky, Hellohello, za další díl ! Co se týče onoho náboženství, myslím, že to nikomu, kdo má rád historické příběhy, nemůže vadit. Přesně jak píšeš, patří to pochopitelně a neoddělitelně k té době a lidským osudům.