Hellohello: Kolekce příběhů

Děkuju vám moooc       mám obrovskou radost, že se vám tento příběh líbí!     na mě to zapůsobilo stejně a jsem ráda, že se to vše podařilo přesně tak, jak si naplánovali a nic to nepřekazilo (což je dost změna oproti jiným příběhům tady   a jsem ráda, když vánoční příběhy přinesou něco tak milého, což je tedy nejen v tomto období potřeba)      
A souhlasím - já osobně vůbec nerozumím konzumnímu přístupu k Vánocům, mám pocit, že se tím lidi strašně ochuzují. V tom přece vůbec nespočívá kouzlo Vánoc.     Nedávno jsem četla článek, jak jsou prý lidi strašně nespokojení s dárky do 500 Kč a dokonce se až urazí... myslela jsem, že spadnu ze židle... mrzí mě, když něco takového čtu, vždycky je mi z toho hrozně smutno a mám pocit beznaděje, kam se ten svět ubírá a jak se společnost mění k horšímu. Nebo nemění a je tomu tak už dlouhou dobu? Nějak nechápu takovou „rozežranost" a rozmazlenost a ještě stížnosti na to, že někdo vynaložil úsilí vybrat pro ostatní dárky, ale ti se cítí tak uraženě a povýšeně, že s nima ještě třísknou?    Mám pocit, že si lidi dnes fakt ničeho neváží...
Mám asi štěstí, já jsem nikdy za celý život nebyla s žádným dárkem nespokojená, mě potěší úplně každá věc, každá maličkost a dokonce nemusí stát vůbec nic. A to nejdůležitější, ty nejvzácnější věci na světě, nejde koupit.
     

8. kapitola je na světě, přeju vám hezké čtení

---

Na Boží hod vánoční ráno

(G. S. Richmond)


♪ ♫ And all the angels in heaven do sing,
On Christmas Day, on Christmas Day;
And all the bells on earth do ring,
On Christmas Day in the morning. ♪ ♫

—Stará píseň.

https://www.youtube.com/watch?v=gBT98ndumNg

---

KAPITOLA 8


Když byli všichni dole u ohně, zavládlo velké veselí.









Měli tam i Mariettu; vlastně se neustále vznášela v pozadí...





...a kvůli tomu zjevně mohlo dojít k děsivému ohrožení připravované snídaně, na níž však dokázala udržet svůj cvičený zrak.



„A ty jsi v tom byla zapojená, Marietto?" řekl jí pan Fernald udiveně, když ji poprvé uviděl. „Jak jsi proboha všechny ty lidi dostala do domu a do postele, aniž bys nás vzbudila?"



„Bylo to docela riskantní," odpověděla Marietta se skromnou pýchou, „viděla jsem, jak mají sklon k tomu, být pořádně čilí. Ale pořád jsem se je snažila utišit a naplnila jsem je jídlem tak moc, že nemohli ani mluvit."





„Nevěděla jsem, jestli vůbec na dnešek zbudou nějaké věci k jídlu,“ dodala –



–  o této poslední poznámce si Guy pomyslel, že ji může považovat za čistý blaf, protože už celý týden dopředu tajně pekla.




* * *




U snídaňového stolu, když bylo osm hlav skloněno, vyvstalo toto díkůvzdání, když jej pán domu ne zcela vyrovnaným hlasem nabídl Neviditelnému:



„Tobě, který jsi k nám přišel toho prvního vánočního dne, žehnáme za tento dobrý a dokonalý dar, který nám dnes posíláš, že na nás nezapomínáš ani v těchto pozdějších letech, ale dáváš nám tu největší radost našich životů v těchto našich věrných dětech."





Nanina ruka sevřela pod stolem tu Guyovu.
„Nestálo to za to?" řekl jí jeho stisk...





...a ona s horečným zmáčknutím odpověděla: „Skutečně ano, ale my si to nezasloužíme."










* * *

Bylo pozdní odpoledne, bylo již dávno po báječné vánoční večeři a skupinka se rozprchla, když Guy a jeho matka seděli sami u ohně.



„Kluci“ vyrazili se svým otcem k velké stodole, aby s ním probrali každý detail prosperujícího podniku, který s pomocí neocenitelného pomocníka dosud zvládal řídit.



Carolyn a Nan zdánlivě šly s nimi...



...ale ve skutečnosti první z nich šla navštívit starou přítelkyni z dětství...





...a druhá si vyprosila koně a sáně a vesele je odvezla sama na jednu důležitou pochůzku, o které neřekla nikomu jinému, jen své matce.






* * *

Paní Fernaldová seděla ve svém nízkém křesle u krbu, její syn na polštáři u jejích nohou a hlavu měl opřenou o její koleno. Její štíhlé prsty se jemně probíraly hustými prameny jeho vlasů, zatímco naslouchala, jak s ní mluvil o všem v jeho životě a nakonec o jedné věci, na které mu záleželo nejvíc.





„Někdy jsem už zoufalý a myslím, že bych se jí mohl nadobro vzdát," říkal.
„Ona je tak - tak - nepolapitelná - neznám pro to žádné jiné slovo. Nikdy nedokážu najisto říct, jak si u ní stojím."





„Příští týden pojede na jih. Budeš se smát, ale domluvil jsem se svým asistentem z kanceláře, aby mi zatelegrafoval, kdyby od ní přišel vzkaz nebo cokoli jiného. Jsou už čtyři hodiny a já jsem od něho neslyšel. Ona – vidíš, nemůžu se ubránit myšlence, že je to proto, že se mě chystá – odmítnout – a –



– jen to nechce udělat na —



— Boží hod vánoční!"



Náhle se otočil a zabořil tvář do matčina klína; jeho ramena se proti jeho vůli trochu nadzvedla.









(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)

---

Chudák Guy, je mi ho líto...   dnes končíme trošku smutně. Je od něj pěkné a vlastně i hodně statečné, že přijel domů na Vánoce i přesto, že tím riskuje, že o tu svoji vysněnou dívku přijde, nebo by o ni s tak velkou konkurencí stejně přišel, i kdyby tam jel.

Ještě nás čeká jeden díl, který sem teda dám 25., jak už jsem říkala


Přeju vám všem krásné Vánoce, užijte si každý vzácný moment      
   

To bylo moc krásné, jak tam tak spolu seděli, napřed na pohovkách u krbu a pak u úchvatně prostřeného stolu :*BRAVO*:Marietta je pěkná tajnůstkářka, když se jí podařilo zcela nenápadně týden dopředu vytvářet takové dobroty ! A požehnání otce rodiny nad slavnostní tabulí vybízí opět k zamyšlení, v čem je vlastně ukryto ono pravé kouzlo vánoc ... Díky moc, Hellohello, za tento nádherný díl, a už se nemůžu dočkat, zda nám prozradíš, co Guy a jeho dívka !

Ludmi, mockrát ti děkuju za tak milý komentář! Nemůžu ani vypovědět, jakou mi udělal velkou radost. Moc ti děkuju za neustálou podporu, strašně moc si toho vážím    

Doufám, že jste prožili nádherný Štědrý den a že si moc užijete i další sváteční dny    

Tak jdeme na poslední díl

---

Na Boží hod vánoční ráno

(G. S. Richmond)


♪ ♫ And all the angels in heaven do sing,
On Christmas Day, on Christmas Day;
And all the bells on earth do ring,
On Christmas Day in the morning. ♪ ♫

—Stará píseň.

https://www.youtube.com/watch?v=gBT98ndumNg

---

KAPITOLA 9




Matčina ruka ho hladila po hlavě něžněji než kdy jindy, ale pokud by mohl vidět, oči jí jasně zářily.



Dlouho byli potichu.



Pak se náhle padajícím zimním soumrakem neslo cinkání rolniček na saních, přiblížilo se a zastavilo se u dveří.



Guyova matka mu položila ruce na ramena. „Synku," řekla, „teď tady někdo zastavil. Možná je to poslíček se zprávou z nádraží."







Během okamžiku byl na nohou.



Její oči ho sledovaly, když se hnal chodbou pryč.





Pak vstala a tiše za ním zavřela dveře obývacího pokoje.



Když Guy prudce otevřel vchodové dveře...



...po cestě přicházela vysoká a štíhlá postava v šedé kožešině a širokém šedém klobouku.







Oči, jejichž pohled byl již dlouho jeho nejmilejším mučením, se setkaly s očima Guye Fernalda a podívaly se dolů.



Rty jako žádné jiné na světě se v reakci na jeho dychtivé zvolání rozechvěle usmívaly.



A na pikantní mladé tváří vyvstala nádherná barva, která se tak úplně nezrodila ze zimního vzduchu.



Dívka, která byla po dva roky „nepolapitelná“, udělala významný krok a přijela do North Estabrooku v reakci na výmluvný telefonický vzkaz, který toho rána poslala Nan.





Guy ji pevně držel za obě ruce a vedl ji nahoru do domu –





– a ocitl se s ní sám ve stinné hale.



S jediným veselým výkřikem Nan odjela ke stodole.





Vnitřní dveře byly všechny zavřené. Zatímco Guy žehnal podivuhodné prozíravosti žen v rodině, využil své chvíle.
„To Nan tě přivezla – vidím to. Vím, že ji máš moc ráda, ale – nepřijela jsi jen proto, abys ji potěšila, že – Margaret?"



„Ne jen proto."



„Celý den jsem čekal na odpověď. Já - och - zajímalo by mě, jestli" - sbíral odvahu z jejího výrazu, který ho poprvé za celou dobu jeho zkušeností nedokázal udržet daleko od ní -



-  „troufám si myslet, že ji přinášíš?"


 
Pomalu pozvedla tvář nahoru. „Myslela jsem, že je to tak – tak milé od tebe,“ zamumlala, „přijet domů ke svým lidem místo toho, abys – zůstal se mnou. Myslela jsem, že si zasloužíš – to, co říkáš – že chceš –“



„Margaret - ty -"



„Nedala jsem ti žádný vánoční dárek. Budu – já – stačit?"



„Jestli ty budeš stačit!... Ach!“ – Byl to ohromný explozivní výdech úlevy a radosti...





...a když se nadechl, chytil ji a přitiskl blízko k sobě. „Jestli - ty – budeš – stačit!... Dobrotivý Bože!...





...Docela si myslím, že budeš!"



* * *

„Emeline-"
„Ano, Johne, drahý?"
„Ty – nepláčeš?"
„Ach, ne - ne, ne, Johne!" Jakým požehnáním je někdy hluchota! Ucho nedokáže rozpoznat jemné tremolo, které by mohlo vyprávět příběh až příliš jasně. A v temnotě noci oko nevidí.



„Byl to ohromně pěkný den, že?"
„Nádherný den!"
„Myslím, že není pochyb o tom, že se děti o staré lidi ještě pořád hodně starají."
„Vůbec o tom není pochyb, drahoušku."





„Je dobré si uvědomit, že ještě jednou všichni spí pod jednou střechou, že? - A k nim ještě jedna navíc. Líbí se nám, nebo ne?"
„Ach, velice, velice moc!"



„Ano, Guy si vedl dobře. Vždycky jsem si myslel, že ji dostane, když vydrží. Fernaldovi vždycky vydrží, ale Guy má špetku temperament – nevěděl jsem, jestli by toho mohl nechat být o kousíček příliš brzo. No - je skvělé si jen pomyslet, že všichni s námi plánují trávit každý Boží hod, že, Emeline?"



„Ano, drahý - je to - skvělé."
„No - musím tě nechat jít spát. Byl to dlouhý den a myslím, že jsi unavená. Emeline, máme nejen jeden druhého, ale máme i děti. To je docela šťastná věc v našem věku, že ano?"





„Ano - ano."
„Dobrou noc — vánoční noc, Emeline."
„Dobrou noc, drahý."









[/i]

KONEC.

---

Tak jsme na konci vánočního příběhu.
Na závěr tu mám ještě pár fotek Guye a Margaret, na které nebylo v příběhu místo

Pod jmelím...







...a v salonu







Jak na ně pořád chodí nahlížet ten kocour  

Krásné zakončení příběhu, a taky nádherný dárek pro Guye ! Jak už bylo řečeno někde výše, Vánoce by neměly být o shánění drahých dárků, ale hlavně o radosti ze setkávání blízkých, o vzájemné pohodě a lásce ... Děkuji Ti, milá Hellohello, za celý tento příběh, který nám všem tak dokonale navodil vánoční atmosféru !

Dojemný příběh, který ukazuje, že žádné drahé dárky nenahradí osobní setkání. Každá chvíle strávená s blízkými je to nejcennější, co můžeme mít. Dům je krásně zpracovaný a skvěle vyjadřuje teplo domova. Ta blondýnka mi někoho připomíná, nebyla už v nějakém příběhu? A kočka je super

Mockrát vám oběma děkuju za milé komentáře!  i za krásná slova, která perfektně vystihují smysl Vánoc      Vždycky mě potěší, když tu najdu nějaký komentář od vás, moc pro mě tato zpětná vazba znamená! Díky, že čtete a komentujete    strašně moc si toho vážím a ráda si čtu vaše dojmy   

@Ludmila -  mám velkou radost, že se ti tento příběh líbil a samozřejmě není vůbec zač! Dělám pro vás tyto příběhy moc ráda A to já děkuju, že tyto příběhy čteš a za veškerou podporu od samého začátku

@Havranice - jsem moc ráda za tvůj komentář a díky, že sis taky tento příběh přečetla    mám radost, že se ti líbil  Ta blonďatá simka je vytvořená přímo pro tento příběh, ale určitě máš pravdu, že je někomu tady v příbězích hodně podobná

---

Mám tu zase pár fotek z natáčení  

1. Když jsem začala zasněžovat pozemek, snad skoro všichni simové na to takto typicky zareagovali...


... kromě Guye, který si jako jediný hraje s kocourem Peterem Piperem



2.  Někteří simíci pořádně zlobili a skoro nebylo možné nafotit jejich portréty před světelnou tabulí   zvlášť tihle dva, hrozně dlouho mi trvalo, než zaujali nějakou normálnější pózu.





Už jsem měla chuť toho jejího manžela vyhodit      ale nakonec se umoudřil, jak jste mohli vidět na portrétech v příběhu


3. Guy a jeho chobotnicovité chapadla



(ten nechápavý výraz Marian )


4. Marian se nudí a zívá, ale její nálada se v mžiku promění (varování:  výbuch vzteku vypukne za 3...2...1...)













Oliver ji pěkně naštval tím, že chtěl jet k rodičům


5. Ani byste nevěřili, jak těžké je udělat pózu s dotknutím se sima na rameni. Strašně dlouho jsem jí tu ruku nastavovala a její manžel se mezitím narovnal, takže to vypadá, že mu strká prst do ucha   myslela jsem, že puknu, když se to stalo ve hře



...jenže toho to pěkně rozohilo  



Původně měl s milým úsměvem reagovat na to, že přijede Guy, ale vypadá fotka výše jako milý úsměv?

Následovala nepříjemná hádka







...kterou ukončil až její odchod




6. Taky jsem po jejich příchodu domů měla problém ty simy srovnat, pořád mi někdo někam odcházel, i když mám vypnutou svobodnou vůli, prostě u sebe nechtěli stát takhle blízko. A Edson měl pořád problém s tím, že kolem sebe nemá místo, tak se tam vztekal a mával rukama  Přitom před sebou má místa habaděj...    no chápete to?



To spíš Guy by si měl stěžovat, ten je tam skřípnutý někde v rohu a ještě ho Edson práskal svojí rukou do hlavy.  Ale zůstal v klidu, měl přímo andělskou trpělivost  

Teda až do promluvy s Mariettou  





Chudák z toho byla celá zdrcená




7. Mezitím jsem scrollovala o něco dál a narazila jsem na rodiče v ložnici a hlavně rozplývajícího se pana Fernalda






8. Noční hostina

Edson žere (s prominutím) jako   



Dává si doslova do nosu



Nemůžu z toho, jak ho sleduje Oliver  



Přímo si podrobně prohlíží způsob jeho žraní



Drobky lítají po celém stole  





Ještěže má nafukovací papulu







No... asi to mají v genech  



Zvláštní výraz Ralpha



Vypadá, jako by si podmaloval oči  




9. Když jsem zrovna neměla čas dávat pozor na kočku, musela jsem ji zavřít do prázdné místnosti, aby mi nerozdrápala nábytek v domě.  



Naštěstí tam nebyla sama, společnost jí dělala Margaret, tu jsem tam zavřela taky, aby mezitím neumrzla venku. Takhle to dopadá s většinou simů, se kterýma zrovna něco nefotím    


10. Další velký problém byl nafotit scénu s Nan a škvírou dveří, přes kterou má prosvítat světlo svíčky   musím to zachytit ve správném okamžiku, když se dveře otvírají, takže na to potřebuju svíčku dát do správné výšky, Nan nechat projít dveřmi a pak ji vrátit rychle do správné pózy a to vše zachytit, než se dveře zavřou.
No právě - než se dveře zavřou!



Ale není to tak jednoduché, protože Nan samozřejmě nemůže projít přes svíčku, tak se vzteká  



A to celé trvá strašně dlouho a opakuje se a opakuje... až se mi nakonec podaří jakž takž správný záběr


11.  Moc se mi líbí, jak sebou byli každou chvilku okouzleni  bylo to tak milé




12. Edson a táta v pyžamu...  ve sněhu, brrr. To byla ta scéna, kdy si házeli polštářem, musela jsem je dát ven, kde měli na házecí pózu dostatek prostoru, jinak se samozřejmě vztekali, že nemají dost místa ale brodit se holýma nohama ve sněhu, to by byla moje smrt  




13. Nečekané komplikace při nastavování pózy Carol, jak si natahuje neviditelné punčochy, ještě než jsem stihla ji usadit. Nejdřív jeden potížista...



...pak druhý.



Je vidět, že jsou oba manželé opravdu synchronizovaní
A to vše stihli během chviličky, co jsem jí nastavovala tu pózu.     a mně tím prodloužili focení    


14. Nan zívající u večeře  „To je ale nuda"



až z toho zapomněla otevřít jedno oko




15. Guy tak strašně spěchal ven za Margaret, že proběhl zavřenými dveřmi    



Tuhle pózu mi taky trvalo nafotit dlouho  

Ale vše dobře dopadlo a dokonce mu rychle narostl plnovous




Jinak tato knížka má i své pokračování On Christmas Day in the Evening. Tohle není totiž naposledy, co se rodina takto schází, stane se to u nich běžnou tradicí a pak se budou v tomto domě scházet celé rodiny i s dětmi, takže to musí být opravdu nádherné Vánoce, mít plný dům lidí    
Ten další příběh už vytvářet nebudu, týká se komunity toho městečka a kostela, ale píšu to sem, kdyby si to někdo chtěl přečíst. Vsadím se, že obě tyto knihy inspirovaly v době vydání hodně lidí, aby se takto sešli jako rodina a udělali si na to čas, i když jsou v životě hodně zaneprázdnění. A myslím, že to inspirovalo i sblížení komunity v některých městečcích.

Tak to je pro tentokrát všechno, ale uvidíme se už za pár dní u silvestrovského příběhu  

Teda to jsou mi záběry ! Komu by se asi líbil cizí prst v uchu, že ano  Někteří Simíci při jídle patrně vyznávají praxi jako v Číně, Thajsku apod. - tam prý pokud po stolujícím nezústane svinčík, tak mu nechutnalo Oliver a Ralph to asi neznají, tak jsou z toho na větvi  A ty postavy procházející zavřenými dveřmi a "synchronizované" tělesné potřeby manželů, to se taky povedlo ! 

Ludmi, díky moc za super komentář   vždycky se u vašich komentářů hrozně nasměju a se vším ses trefila úplně přesně  

---

VAROVÁNÍ:  klidně přeskočte mé zdlouhavé kecy a scrollujte dolů na příběh přeju vám příjemné čtení    

---

Jak jsem slíbila, jdu sem dát poslední příběh tohoto roku
Pár měsíců zpátky jsem nad tím přemýšlela a žádný jsem neměla přichystaný, došly mi ty jednokapitolové kratší příběhy, vždycky mi na Silvestra vyhovuje nějaký ten kratší. Tak jsem myslela, že to budu muset oželet a tradici porušit a místo toho už načnu novoroční příběh, který bude navazovat dějově na Vánoce a nový rok.

Ale - potom mě napadlo, že vlastně mám příběh hned pod nosem! Jedná se o povídku jednoho z mých nejoblíbenějších spisovatelů vůbec - Stephena Leacocka. Psal krátké povídky, různé vtipné postřehy ze života, satiru společnosti a různých typů lidí. Měli jsme tu knížku Literární poklesky doma a když mi kdysi rodiče z té knížky četli jeden z nejkratších příběhů, už tehdy jako malá jsem mohla puknout smíchem, vzpomínám si na to, jako by to bylo včera  Od té doby jsem si v ní četla sama a zbožňovala jsem ji. Vůbec jsem nevnímala, že byla napsaná už na začátku 20. století buď je to tak nadčasové nebo já jsem zamrzla v čase někdy před 100 lety, což asi bude taky pravda      Mně tento styl humoru neskutečně sedl, ale nebrala jsem to jako něco, na co si vůbec můžu troufnout s překladem, protože je tam tolik geniálních slovních hříček. Vlastně mě už jednou napadlo něco z toho zkusit udělat v Sims, ale jednoduše jsem si na to netroufala. Ale řekla jsem si nedávno, že to aspoň zkusím, i když se to nikdy nevyrovná tomu perfektnímu překladu, který máme v té naší staré knížce s českým překladem z roku 1966. Ten hrozně obdivuju, protože pro překladatele to v některých povídkách znamená tvořit úplně vlastní příběh, aby to dávalo smysl v češtině a je vidět, že překladatel František Vrba byl hodně sečtělý a zdatný, naprostý mistr. Musím to moc obdivovat, když porovnám originál s překladem.

Přesto jsem se opovážlivě rozhodla se do toho pustit na vlastní pěst a úplně po svém a ani trošku nenahlížet do českého překladu, který máme doma. Prostě tak, jako to dělám u všech jiných knih, které překládám sama. Místy to proto určitě nebude ono v mém vlastním překladu a podání Možná to není dobře, protože nejlepší je číst to v kuse a zdá se mi, že moje zpracování v Sims tomu ubere ten švih, který člověk cítí, když to čte přímo nebo to vnímá přímo jako z první osoby  Na Silvestra jsem vybrala hned tu první povídku a časem přibudou i další - hlavně ty, kde je aspoň nějaký děj nebo to, co si myslím, že aspoň částečně můžu zvládnout přeložit nebo udělat. Pokud máte rádi tento styl humoru, tak vřele doporučuju celou tuto knížku nebo i jiné od Stephena Leacocka. Už mám od tohoto autora nachystaný svůj překlad i pro nějaké další příběhy, tak se k nim určitě časem dostanu, pokud budete mít zájem vím, že to určitě není pro každého. Doufám, že se vám to aspoň trošku bude líbit a zpříjemní konec roku. Kdyžtak se mi nebojte dát vědět, jestli tento styl humoru není pro vás, protože vím, že každému sedí něco jiného

Pardon za tu dlouhou předmluvu, ale tato kniha má pro mě zvláštní místo v srdci už odmala, tak jsem se neudržela a napsala svoje dojmy - proboha, ty moje kecy jsou snad delší než samotná povídka    klidně to přeskočte (radši dám varování i nahoru   ) a jdeme konečně na to!

---

Moje finanční kariéra

(S. Leacock)


Kdykoli vstoupím do banky, nervuje mě to.





Nervují mě úředníci; nervují mě přepážky; nervuje mě pohled na peníze; nervuje mě všechno.



Ve chvíli, kdy překročím práh banky a pokusím se tam provést transakce, stává se ze mě nezodpovědný idiot.



Věděl jsem to už předem, ale zvýšili mi plat na padesát dolarů měsíčně a cítil jsem, že banka je pro ně tím jediným místem.



Došoural jsem se tedy dovnitř a nesměle se rozhlédl po úřednících. Měl jsem představu, že člověk, který se chystá otevřít účet, to musí konzultovat s ředitelem.



Šel jsem k přepážce označené jako „Účetní“.



Účetní byl vysoký, chladný ďábel.



Už jen pohled na něj mě rozrušil.



Můj hlas byl přímo hrobový.

„Mohu vidět ředitele?" řekl jsem a dodal vážně: „o samotě."



Nevím, proč jsem řekl „o samotě".

„Jistě," řekl účetní a přivedl ho.



Ředitel byl vážný, klidný muž. V kapse jsem svíral svých padesát šest dolarů zmačkaných do kuličky.



„Vy jste ředitel?" zeptal jsem se. Bůh ví, že jsem o tom nepochyboval.



„Ano," odvětil na to on.



„Mohu vás vidět," zeptal jsem se, „o samotě?" Nechtěl jsem znovu říkat „o samotě“, ale bez toho se mi ta věc nezdála samozřejmá.



Ředitel se na mě poplašeně podíval. Cítil, že mu chci odhalit nějaké strašné tajemství.



„Pojďte sem dovnitř," řekl a vedl mě do soukromé místnosti.





Otočil klíčem v zámku.
„Tady jsme v bezpečí a nikdo nás nebude rušit," řekl; „posaďte se."



Oba jsme se posadili a dívali se na sebe. Nemohl jsem ze sebe vydat hlas a promluvit.





„Předpokládám, že jste jedním z Pinkertonových mužů," řekl.



Z mého tajemného chování usoudil, že jsem detektiv. Věděl jsem, co si myslí, a to můj stav ještě zhoršilo.



„Ne, od Pinkertonů ne," řekl jsem, jako bych naznačoval, že jsem přišel od konkurenční agentury.



„Abych řekl pravdu," pokračoval jsem, jako bych byl nucen o tom lhát, „vůbec nejsem detektiv. Přišel jsem si otevřít účet. Mám v úmyslu si všechny své peníze uložit do této banky. "



Ředitel vypadal, že se mu ulevilo, ale byl stále vážný; nyní usoudil, že jsem syn barona Rothschilda nebo mladý Gould.



„Předpokládám, že půjde o velký účet," řekl.



„Poměrně velký," zašeptal jsem. „Hodlám si uložit padesát šest dolarů nyní a pak pravidelně padesát dolarů měsíčně."



Ředitel vstal a otevřel dveře. Zavolal účetního.
„Pane Montgomery," řekl nahlas jízlivě, „tento pán si otevírá účet, uloží padesát šest dolarů. Sbohem."



Vstal jsem.
Na straně místnosti byly otevřené velké železné dveře.

„Sbohem," řekl jsem...



...a vstoupil do trezoru.





„Vyjděte ven," řekl ředitel chladně a ukázal mi druhou cestu ven.





Přistoupil jsem k přepážce účetního a rychlým křečovitým pohybem jsem mu strčil kuličku  peněz, jako bych dělal nějaký kouzelnický trik.
Můj obličej byl příšerně bledý.
„Tady," řekl jsem, „uložte to." Zdálo se, že tón těch slov měl znamenat: „Udělejme tuto bolestivou věc, dokud jsme v tom."



Vzal peníze a dal je jinému úředníkovi.
Přiměl mě napsat částku na složenku a podepsat se svým jménem do knihy.



Už jsem vůbec nevěděl, co dělám. Banka mi plavala před očima.



„Je to uloženo?" zeptal jsem se dutým, vibrujícím hlasem.
„Je," řekl účetní.
„Tak chci vybrat šek."



Mým úmyslem bylo vybrat si z toho šest dolarů pro okamžité použití. Kdosi mi podal přes přepážku šekovou knížku a někdo další mi začal vykládat, jak ji mám vypsat. Lidé v bance měli dojem, že jsem jakýsi invalidní milionář.



Napsal jsem něco na šek a vrazil jsem to úředníkovi.



Podíval se na to. „Cože! To si to všechno zase vybíráte?" zeptal se překvapeně.




Pak jsem si uvědomil, že jsem místo šesti napsal padesát šest. Teď už jsem byl příliš daleko na to, abych střízlivě uvažoval.



Měl jsem pocit, že to už nejde vysvětlit. Všichni úředníci přestali psát, aby se na mě podívali.



Z toho všeho trápení jsem po tom lehkomyslně skočil.
„Ano, úplně všechno."



„Vybíráte si své peníze z banky?"
„Každičký cent."



„A už si nic víc neuložíte?" řekl úředník udiveně.



„Nikdy."



Napadla mě idiotská naděje, že by si mohli myslet, že mě něco urazilo, když jsem vypisoval šek, a že jsem si to rozmyslel. Provedl jsem ubohý pokus, abych vypadal jako muž se strašlivě prudkým temperamentem.



Úředník byl připraven vyplatit peníze.
„Jak to chcete?" řekl.



„Cože?"
„Jak to chcete?"



„Ach tak" - pochopil jsem, co myslí, a odpověděl jsem, aniž bych se vůbec snažil přemýšlet - „v padesátidolarovkách."



Dal mi jednu padesátidolarovou bankovku.
„A těch šest?" zeptal se suše.



„V šestidolarovkách," řekl jsem.



Dal mi je a já jsem vyběhl ven.



Když se za mnou zhouply velké dveře, zachytil jsem ozvěnu řevu smíchu, který stoupal až ke stropu banky.





Od té doby už do banky nechodím.



Peníze si nechávám v hotovosti v kapse kalhot a úspory si ukládám ve stříbrných dolarech do ponožky.



KONEC.

---

Přeju vám krásného Silvestra a zítřejší novoroční den a samozřejmě do nového roku přeju hodně zdraví a štěstí!  

Příště se uvidíme v novém roce, kdy sem dám příběh se záhadou a budou v něm zmíněné Vánoce a novoroční setkání, tak to bude odpovídat tomuto období    mějte se krásně!  
 

skvělý příběh a velmi nadčasový před Vánocemi jsem byla v bance a také jsem si připadala jako nesvéprávný idiot, ostatně jako pokaždé, když přijdu do banky nebo na úřad.. nejvíc jsem se musela smát, když vlezl do toho trezoru úplně se v tom poznávám, mám totiž 'talent' vytvářet přesně takové situace takže mi příběh udělal radost hned dvakrát, jednak pobavil a také poskytnul útěchu, že v tom nejsem sama, a že 'novodobé' problémy jsou tu vlastně už dávno..

také přeji krásný poslední den roku a těším se na další příběh

Pěkně jsem se zasmála, to byl příběh opravdu jak dělaný na Silvestra ! Ty Literární poklesky pana Stephena Leacocka si taky brzo pořídím, vypadá to, že tady máme všichni podobný smysl pro humor A co se podobných situací týče, znala jsem jen jednoho pána, který se na úřadech a v bance přímo vyžíval - jeden můj bývalý šéf, který se cítil jako velkopodnikatel, i když měl jen firmu na výkopy a 3 zaměstnance Já tam s ním chodívala vždycky s obavami a on "oslňoval" humorem, museli z něho mít podobné pocity jako v tomhle příběhu ...

K předchozímu příběhu... To je ale krásná rodina, je radost se na ně dívat když jsou takhle pohromadě   . Jinak chudák Guy... naštěstí to pro něj taky tak krásně dopadlo     . Zlatá Nan... to byl tak krásný příběh       . Jinak máš zcela pravdu o tom, že Vánoce nejsou jen o dávání dárků, mají mnohem větší poselství  

A fotky z natáčení jsou dokonalé jako vždy. Jak si Guy jako jediný hledí kocoura a ne sněhu  A co teprve to šťourání manžela v uchu. Guy je za mě zlatíčko, moc jsem si ho oblíbila, je to moc sympatický simík   . Jak Oliver sleduje Edsona u jídla, to nemá chybu. Čurající rodičové nebo Guy běžící skrz dveře... no to je bomba     to jsem se zase nasmála    


K novému příběhu: je krásné vidět, jak moc máš ráda tuhle knihu a spisovatele. Vůbec nevadí, že jsi se tolik rozepsala v úvodu, já si vždycky ráda přečtu každé tvoje slovo  

Nový příběh byl sice krátký, ale o to spíše chytlavý a vtipný... jak vstoupil do trezoru    ani se nedivím, že tam pak nechtěl jít. Sama jsem vždycky hrozná trubka, když jsem nervózní... jednou jsem si kvůli tomu i spletla pánské a dámské záchody... naštěstí jsem na pánech stačila jen vidět prázdné pisoáry a ne něco jiného

Už se moc těším na další nový příběh a všechno nejlepší do nového roku těším se na všechno pěkné co nám přinese

Nečekala jsem, že se tu sejde tolik komentářů a moc vám za ně děkuju!       Jsem vždycky každé z vás strašně vděčná za tak milá slova    a vždycky se nasměju u vašich vtipných komentářů nebo si moc ráda čtu veškeré dojmy, které z těchto příběhů máte  
Je vtipné, že takové podobné historky se stávají nám všem teda v ten moment to moc vtipné není.    A rozhodně v tom není náš hrdina nebo nikdo z vás sám, mně se to taky děje       Sice jsem nikde ještě nevstoupila do trezoru, ale určitě je to jenom tím, že jsem nebyla nikdy v jeho blízkosti. Jinak to mám taky tak a když to jde, tak se úřadům, bankám, atd. vyhýbám jak čert kříži  i když ani tak mě trapné situace nemíjejí a vždycky bych se nejraději rozpustila do země      Moc mě pobavily vaše historky      a taky mě utěšily v tom, že v tom nejsem sama  


Na novém příběhu už pracuju, ale bude to ještě chvilku trvat.
Mezitím jsem opět vyhrabala nějaké ty fotky z tvorby minulého příběhu

1. Když se náš hrdina v bance rozhlédl, na první pohled se zabouchl do jednoho pána čekajícího u přepážky    




2. Pan ředitel se vůbec netvářil vyplašeně, když ho oslovil hlavní hrdina, byl celý radostí bez sebe...



... což se vzápětí změnilo, když došlo k přepadení!  



„Navalte všechny prachy, co tu máte! Pif, paf! Ruce vzhůru!"





Jenže hlavní hrdina hned v příštím momentu zapomněl, kdo má dát ruce vzhůru...  



Zalekl se svého chování a zpytoval svědomí



Což zmátlo i pana účetního, toho „vysokého chladného ďábla"



Připadalo mi neuvěřitelné, že se tohle stane samo od sebe přímo v bance, jak příhodné  



3. Po vstupu do trezoru našeho hrdinu ředitel vykázal ven dost zuřivě...



.. jenže ho poslal ven oknem  musela jsem ho přemístit ručně ke dveřím, ať ukazuje na dveře a ať nemusí náš hrdina proskočit oknem. Ale u dveří nastal problém s focením, protože jsem musela tu pózu opakovat a ředitel ne a ne se rozzuřit jako předtím  věnoval mu naopak tento líbezný úsměv



už jsem z těch jeho prudkých změn nálad nemohla  


4. Účetní byl opravdu v šoku, když mu vypravěč řekl, že si vybírá všechno z banky, a to až tak, že se k němu otočil zády a tam se asi půl hodiny v kuse divil



5. Závěrečný „zajímavý" hovor před odchodem z banky  











A ještě pro zajímavost, vůbec mě nenapadalo, jakého sima vytvořit pro tohoto vypravěče příběhů, tak jsem se rozhodla, že ho udělám podle spisovatele a trošku jsem se jeho reálnou fotkou inspirovala. Doufám, že by mu to nevadilo    
Většinou dělám simy podle svojí představy a popisu v knize, když tam nějaký je, ale samozřejmě člověk míní a limity v CAS mění a ne vždycky se mi to povede tak, jak bych si představovala      
Toho sima budu používat i pro další povídky z jeho knih, kde bude nějaký vypravěč

Ta banka, to je teda pořádně kouzelné místo jak se zabouchl na první pohled do nějakého pána a co terpve to jeho přepadení bez skutečné pistole a co teprve ředitel a jeho ukazování směrem z okna ještěže náš hrdina nenásledoval jeho pokyny nevím čemu se smát dřív, to je bomba každá fotka je perla

Jinak bych řekla, že by to autorovi nevadilo, že jsi se inspirovala v něm krásně jsi ho ztvárnila a to je v ts2 vždycky to nejtěžší, připodobnit se někomu moc se ti to povedlo a těším se na další setkání s vypravěčem

No, opustit banku oknem by se asi nechtělo nikomu Ovšem zamilovat se v bance, a ještě navíc do chlapa, to měl hlavní hrdina zajímavé myšlenky  A myslím, že podoba se spisovatelem se Ti moc povedla, Hellohello, ráda ho zase uvidím v dalším příběhu ! 

Děkuju za super komentáře    jste moc milé!  
V budoucnu tu určitě nějakých pár příběhů od něj přibude ale nebudou všechny veselé, některé jsou i dost smutné. Škoda, že s některými si prostě v simíkách neporadím, protože mě nenapadá, jak to udělat, ale zkusím aspoň nějaké, které myslím, že by mohly jít.

A teď už první díl prvního příběhu tohoto roku, tentokrát delší než obvykle. Bude toho asi 9 kapitol.
Přeju vám hezké čtení     

---

Catherinino pátrání

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA 1




PŘEDSTAVTE si sami pro sebe starý, nesourodý dům z červených cihel s všelijakými náhodnými rohy a štíty tu a tam, to vše svázané a držené pospolu břečťanem, a máte Craymoor Grange. Byl postaven dávno před dobou královny Alžběty a říká se, že tato proslulá panovnice v něm přespala při jedné ze svých královských cest – ale kde vlastně nespala?







Stále zde ještě přetrvávaly některé pozůstatky z dávno minulých věků, i když byl značně modernizován a v pozdějších dnech k němu byly přistavovány další části. Mezi ty starší patří varna a prádelna – říká se, že prý dřívější jídelna a plesový sál. Tento poslední z výčtu je pozoruhodný především obrovským klenutým oknem, jaké vídáte v kostelech, s pěti barvami.





Když jsme přicestovali do Grange, toto okno bylo částečně zabedněné...



...a před ním až do jedné třetiny jeho výšky bylo dřevěné pódium, nebo plošina, na které stál těžkopádný mandl, ponechaný tam, předpokládám, posledními nájemníky domu. O těchto posledních nájemnících jsme věděli velmi málo, protože to bylo už tak dlouho, co byl dům obydlen, že si to ani nejstarší úřady ve vesnici nepamatovaly.





Ve vesnickém kostele v Craymooru však stálo několik polorozpadlých pomníků, které na sobě nesly postavy a erby rytířů a dam ze „staré rodiny“, jak říkali vesničané; ale nápisy byly sedřené a téměř nečitelné a nějakou dobu jsme se nikdo z nás nenamáhal je luštit.







* * *

Poprvé jsme přijeli do Craymoor Grange v létě roku 1849...





...můj manžel to místo objevil na jedné ze svých toulek a zalíbilo se mu.








Zpočátku jsem si s jistotou myslela, že z něj nikdy nemůžeme udělat náš domov, bylo to tak zchátralé a rozpadlé...

]







...ale ještě než přišla zima, provedli jsme několik oprav a úprav...











...a pokoje se staly docela příjemnými.









* * *

Jelikož naše rodina byla malá, omezili jsme se hlavně na nejnovější část domu...







...a starší pokoje jsme nechali napospas myším, prachu a tmě.



Využili jsme však dva ze starých pokojů, jeden jako pokoj pro služebnictvo a druhý jako extra náhradní pokoj pro případ mnoha návštěvníků.





Za sebe přiznávám, i když doufám, že nejsem ani nervózní, ani pověrčivá, že bych raději spala v „našem křídle“, jak jsme nazývali část domu, kterou jsme obývali, než v kterémkoli z těch starých pokojů.








* * *










Když k nám přijela Catherine l'Estrangeová na naše první Vánoce v Craymooru...













...zjistila jsem, že ji žádné takové podobné představy netrápí, když prohlásila, že má ráda záhadné staré pokoje s trámovými stropy a hlubokými sedátky u oken, takové, jako ty naše...







...a prosila, abychom jí dovolili ubytovat se v té rezervní komnatě.





Na to jsem ochotně přistoupila, protože jsme měli několik hostů a potřebovali jsme všechny dostupné pokoje.



Protože můj příběh souvisí hlavně s Catherine l’Estrangeovou, myslím, že bych o ní měla povědět více. Byla to stará přítelkyně mé dcery Elly ze školy a v době, o které mluvím, jí bylo jednadvacet a byla to ta nejveselejší dívka, jakou jsem kdy poznala.











Pobývala u nás jednou nebo dvakrát předtím, než jsme přišli do Grange, ale tehdy jsme neznali žádné další podrobnosti o její rodině, kromě toho, že její otec byl indický důstojník a že on i její matka oba zemřeli v Indii, když jí bylo asi šest let a byla ponechána v péči tety žijící v Anglii.



Nyní, po dlouhé, a obávám se, že i únavné předmluvě, přicházím ke svému příběhu.
V předvečer nového roku 1850 Catherine velmi silně bolelo v krku a byla nucena proti svému úmyslu zůstat celý den v posteli a vzdát se našeho malého večerního veselí.





Kolem 6 hodin večer jí Ella donesla čaj a protože se bála, že se bude nudit, nabídla se, že s ní toho večera zůstane.





O tom však Catherine nechtěla ani slyšet.
„Jen jdi a bav svou společnost," řekla se smíchem, „a nech mě o samotě; cítím se velmi líně a myslím, že půjdu spát."





Protože předchozí noc toho moc nenaspala, Ella si myslela, že to bude to nejlepší, co může udělat; tak vyšla ven dveřmi na chodbu a nejprve položila noční lampu na stolek za dveřmi, které se otevíraly do prádelny, aby jí nesvítila do obličeje.





Znovu už Catherinin pokoj nenavštívila...



...dokud jí to asi v půl jedenácté nepřipomněl můj syn George.



Pak zaklepala na dveře...




...a když nedostala žádnou odpověď, tiše je otevřela a přistoupila k posteli. Catherine ležela docela nehybně a Ella si myslela, že spí.



Vrátila se proto do salonu, aniž by ji rušila.











Protože byl Silvestr, zůstali jsme vzhůru, „abychom viděli starý rok odejít pryč a nový rok přijít“ a za pár minut dvanáct jsme se všichni shromáždili kolem otevřeného okna na schodech, abychom slyšeli zvonit zvony z vesnického kostela.











Všichni jsme bez dechu poslouchali, jak hodiny v hale odbíjely dvanáctou...





... když se domem náhle ozval pronikavý výkřik, který způsobil, že jsme sebou všichni polekaně trhli. Věděla jsem, že to může vycházet pouze z Catherinina pokoje, protože všichni sluhové byli shromážděni u okna pod námi a poslouchali zvonění stejně jako my.

Šmankote, jak tohle jenom dopadne co se v tom starém pokoji asi přihodilo Catherine jsem napnutá jak kšandy jinak se nemůžu vynadívat na ten dům (takhle členitá budova... to ti muselo dát strašně moc práce jsi neuvěřitelně šikovná ) a co teprve interiér už se moc těším na pokračování

Jejda, to vypadá zase na zajímavou záhadu Autora už známe z upířího příběhu, takže úspěch Tvého díla, milá Hellohello, je určitě zaručen ! Obdivuji Tvou práci se všemi těmi detaily - dům, zařízení, dobové oblečení ...

Děkuju moc vám oběma za krásné komentáře         strašně moc si jich vážím děkuju moc, že čtete tyto moje příběhy i za vaše postřehy a podporu    
Btw. omlouvám se hned za tu první fotku v tomto díle, až teď jsem si všimla, že jsem přehodila pořadí simek    Ella má běžet až druhá. Sice je to detail, ale je hloupé, že to neodpovídá textu  

---

Catherinino pátrání

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA 2

Tam jsem tedy letěla, následována Ellou...



...a našly jsme ubohou Catherine v opravdu žalostném stavu.





Byla smrtelně bledá, v agónii hrůzy, a ve velkých kapkách jí na čele vyrazil pot.

Trvalo nějakou dobu, než se nám ji podařilo vůbec uklidnit...





...a její první slova byla, že nás prosila, abychom ji vzaly do jiné místnosti.



Byla příliš slabá na to, aby se postavila, tak jsme ji zabalily do přikrývek a odnesly do Ellina pokoje. Všimla jsem si, že když jsme ji nesly prádelnou, třásla se a dala si ruce před oči.





Když ležela na Ellině posteli, uklidnila se a omlouvala se za potíže, které způsobila, a řekla, že měla děsivý sen.







S tímto vysvětlením jsme se spokojily, i když jsem si pomyslela, že to sotva odpovídá jejímu nadměrnému děsu. Všimla jsem si však, že jakákoli narážka na to, co se událo, způsobila, že se začala třást a znovu zbledla, tak jsem považovala za nejlepší vyvarovat se toho, aby se dál rozrušovala.





* * *

Když přišlo ráno, shledala jsem, že Catherine byla zase téměř sama sebou jako obvykle...





...ale přemluvila jsem ji, aby zůstala v posteli až do večera, protože její nachlazení nebylo o moc lepší.





Ella už nemohla ovládnout svou zvědavost, aby si vyslechla sen, který její přítelkyni tolik rozrušil...



...ale kdykoli o něm chtěla slyšet, Catherine řekla: „Teď ne; možná jindy ti o tom povím."



* * *

Když sešla toho večera dolů na večeři, všimli jsme si, že je podivně tichá, a snažili jsme se ji dostat do obvyklé nálady, ale marně.





Snažila se smát a vypadat vesele, ubohé dítě; ale evidentně měla něco těžkého na srdci.





Nakonec, když jsme po večeři všichni seděli u ohně, promluvila. Oslovila mého manžela, ale tón jejího hlasu způsobil, že jsme naslouchali všichni.



„Pane Fanshawe, je tu něco, o to bych vás chtěla požádat,“ řekla a pak se odmlčela.



„Jen do toho," řekl pan Fanshawe.



„Vím, že prosbu, kterou vyslovím, budete považovat za divnou; ale mám pro to zvláštní důvod,“ pokračovala. „Jde o to, jestli necháte odstranit dřevěné pódium před oknem prádelny."



Pan Fanshawe byl jistě zaskočen, stejně jako my všichni ostatní.



Když překonal své zmatení a ujistil se, že slyšel dobře –
„Je to vskutku zvláštní prosba, má drahá Catherine," řekl; „jaký může být důvod, proč žádáte o takovou věc?"



„Pokud to jen necháte udělat a nebudete se mě ptát, pochopíte můj důvod," odpověděla Catherine.



Pan Fanshawe se však ohradil, protože to považoval za pošetilý rozmar...



...a Catherine nakonec řekla:
„Musím vám tedy říct, proč si to přeji: jsem si jistá, že pod tím něco objevíme."





Všichni jsme se na sebe podívali extrémně zmatení.





„Objevit něco pod tím? Nepochybně bychom něco objevili – pavučiny, pravděpodobně, a prach a pavouky,“ odpověděl pan Fanshawe velmi pobaveně.





Ale Catherine se nenechala vysmát.
„Jen udělejte to, co si přeji,“ řekla prosebně, „a uvidíte. Pokud pod tím pódiem nenajdete nic jiného než pavučiny a prach, můžete se mi smát, jak budete chtít."



A viděla jsem, že to myslí vážně, protože se jí do očí opravdu hnaly slzy.



Samozřejmě jsme všichni velmi dychtili vědět, co Catherine očekává, že tam najde, a jak nabyla podezření, že je vůbec možné tam něco najít; ale to nechtěla říct a prosila nás všechny, abychom se jí neptali.



A tak se George rozhodl vmísit se do toho.



„Udělejme to, jak si Catherine přeje, otče," řekl; „to pódium stejně kazí prádelnu a bylo by mnohem lepší, kdyby bylo pryč."



„Dobrá, dobrá," řekl pan Fanshawe...



„dělejte, jak chcete, ale já budu očekávat svůj podíl z toho pokladu, co se najde." - A teď," dodal...



„si musíte dát sklenku vína, aby vás zahřálo. Catherine, protože vypadáte smutně bledě, dítě."



V tomto bodě se konverzace proměnila, i když jsme na toto téma často naráželi znovu během večera.

To je zase tak napínavé, s čím se asi Catherine setkala ?  A co pod tím pódiem najdou, snad ne nějakého kostlivce (u autora tohoto příběhu je možné všechno) ? Rozhodně bych se Catherine nesmála, ať to dopadne jakkoliv !

snad bych raději pod pódiem našla kostlivce než pavouky.. to jsem tedy velmi zvědavá, co se tam nakonec objeví. škoda, že se Catherine nechce podělit o svůj sen, vlastně ani nevíme, zda to byl sen nebo snad nějaká tajemná návštěva? Ludmi, máš dobrý postřeh, že jde o autorku Carmilly, vůbec jsem to jméno neuchovala v paměti

moc se mi líbí ten kontrast mezi opravenou a starší částí domu, na jednu stranu se nedivím, že Catherine chtěla být v tom náhradním pokoji, působí zajímavě a tajemně, zároveň také útulně, i když trochu strašidelně. těším se na pokračování

No páni! To jsem nesmírně zvědavá, co tam najdou!! Tenhle příběh se začíná stáčet tajuplným směrem..a to já miluju!! Už se nemohu dočkat pokračování!

Musím pochválit i všechny detaily. Prvně celou budovu, která působí velmi strašidelným dojmem, ale je krásně postavena a i ten břečťan, co se po ní všude možně plazí . Neskutečné.

Pak samotné místnosti. Krásně se ti povedlo ukázat zabydlenou, zrekonstruovanou část, která působí velmi hřejivým dojmem a naopak druhá nezrekonstruovaná část, která mně osobně nahání husí kůži. Catherine je statečná, že tam vůbec dobrovolně chtěla spát , já bych tam nespala ani za milión. Jsem hroznej strašpytel..i když mě tajemno přitahuje.

Krásná práce Hello!

btw.: Pokusím se opět dohnat resty i zameškaných příběhů, jak nejrychleji to jen půjde.

Tak jsem přečetla kratičký novoroční příběh '' Moje finanční kariéra'' a musím konstatovat, že mě to pobavilo. Už ten samotný název je velmi trefný . Každopádně úplně se v hlavním hrdinovi vidím. Taky jsem takovej expert na podobný věci, hlavně ještě před nějakou takovou situací si v hlavě sepisuju ty nejhorší scénáře a pak se třeba k dané situaci ani neodhodlám. . Tudíž, kdyby se mi stalo něco takového, jako hlavnímu hrdinovi...asi bych se bankám vyhýbala obloukem .

Strašně jsem se smála, jak tomu ředitelovi sdělil částku, kterou si chce uložit a on chudák čekal, kdo ví jaké milióny a ono z toho bylo jen 56 dolarů a pak jak ještě napochodoval k těm trezorům . To bylo něco.

Naprosto parádně vybraný příběh, Hello , jako vždy!

btw.: A ty fotky nakonec To je zase pořádná dávka legrace. Jak se hned zamiloval do neznámého simíka nebo to pomyslné přepadení to tam tak parádně zapadlo a co teprve, jak ho ředitel poslal ven oknem . To jsou bomby.

Zvedla jsem si pěkně náladu! Moc děkuji! Těším se na další povídku od tohoto autora a v tvém podání to bude opět dokonalé!

Vždycky mi udělá radost, když se tu sejde tolik hezkých komentářů! Mockrát děkuju      pokaždé mě to hrozně motivuje.

@Ludmila - minule jsem ve spěchu zapomněla napsat, jak perfektní postřeh máš   je to stejný spisovatel jako u Carmilly, takže opravdu můžeme čekat všechno, to je pravda       jen snad ne samotnou Carmillu     A taky bych se Catherine nesmála, být jimi, ať už by tam našli třeba jen ten prach. Musel to pro ni být hrozný šok. Děkuju moc za krásný komentář    

@Havranice - pavouky taky nemám ráda  představa rozkládající se kostry v místnosti, kde se suší prádlo, je taky děsivá a nechutná    nejlepší varianta je, kdyby se tam nenašlo nic. V každém případě se dozvíme, co tam bude nebo nebude, i o tom snu bude řečeno více  btw. jen upřesním - jedná se o autora (celým jménem Joseph Sheridan Le Fanu), i když mě díky tobě napadlo, že by se dalo počítat s tím, že je to žena, když píše z pohledu ženských hrdinek. A jde mu to dost přesvědčivě, řekla bych
Moc děkuju za krásnou pochvalu, mám z ní velkou radost      

@Janika31 - děkuju moc za to, že čteš tento příběh a dokonce i ty minulé      jsem ráda, že tě tento zaujal a do budoucna mám v plánu ještě dost takovýchto tajuplných příběhů mám sice ráda různé žánry (mj. i tyto tajuplné příběhy), ale připadá mi, že ne všechno je vhodné - něco je při čtení v knize hodně poutavé, ale na příběh by to bylo asi moc táhlé nebo bych si s tím neporadila. Tohle se mi v sims dělá možná nejlíp, taky mají většinou vhodnou délku (pro mě na zpracovávání ). Děkuju moc za pochvalu toho domu, moc si toho vážím!   já bych se taky uhnízdila spíše v té zrekonstruované části a nechtěla bych spát o samotě tak daleko od pokojů ostatních, Catherine měla odvahu. Ale zrovna se jí to nevyplatilo.
A díky i za přečtení Finanční kariéry, mám radost, že se ti to líbilo a pobavilo  děkuju, že mi píšeš svoje dojmy, vždycky mě hrozně baví si číst o tom, jak se vám který ten příběh líbil    Já to mám stejně, vždycky se straším miliony katastrofických scénářů    a ještě si dopředu musím nachystat, co chci říct, protože vím, že budu nervózní - jenže z té nervozity i tak zapomenu půlku z toho řešit

---

Catherinino pátrání

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA 3


Druhý den ráno byla první věcí v naší mysli Catherinina pozoruhodná prosba.



Myslím, že pan Fanshawe doufal, že na to zapomene...



...ale nebylo tomu tak; naopak, hned po snídani si zajistila Georgeovy služby, aby svůj plán uskutečnila...



...a v doprovodu Elly společně opustili místnost.



Bylo zasněžené ráno a pan Fanshawe musel být celý den pracovně mimo domov...





... takže jsem byla docela v rozpacích, jak úspěšně bavit své četné hosty.





Naštěstí pro mě je všechny okouzlila ta tajemná práce při odklízení pódia v prádelně; a musím poděkovat Catherine za to, že přispěla k jejich zabavení mnohem lépe, než bych to dokázala já.





Nedlouho po zmizení Catherine, Elly a George nám do salonu byla zaslána zpráva s žádostí o naši přítomnost v prádelně...



...a všichni, kteří jsme se tam s větší či menší dychtivostí nahrnuli, jsme našli ve staromódním krbu hořící oheň a kolem něj rozmístěné židle.



Zdálo se, že s pomocí Sama, naší pravé ruky, který byl jakýmsi všeumělem, se Georgeovi podařilo uvolnit prkna pódia, která, i když byla pevně stlučena k sobě, byla prohnilá a prožraná červotočem, a my jsme nyní byli přivoláni, abychom byli svědky jeho odstranění.



Viděli jsme, že se Catherine chvěje zvláštní dychtivostí a její tvář tím rozrušením docela zbledla. Toto pociťovali i Ella a George; a soudě podle důležitého výrazu v jejich tvářích jsem si myslela, že byli zasvěceni do toho tajemství hlouběji než kdokoli jiný.





Všichni jsme se posadili na židle umístěné tam pro nás...



...a divoké kvílení větru v obrovském komíně společně s příkrovy sněhu, které zatemnily okenní tabule, ještě umocňovaly záhadnost celé té záležitosti, zatímco George a jeho pomocník energicky pracovali.



Nakonec, po velkém zadýchávání se a funění, bylo slyšet, jak George zvolal: „A teď hodně zatáhnout!" a následovala chvilka pauzy...



... a pak rachot, jak se uvolněná prkna rozlámala na kusy a oblak prachu zahalil dělníky i přihlížející.





Chtě nechtě jsme všichni vyrazili kupředu a nastal okamžik toho nejstrašnějšího chaosu, při kterém chlapci z naší party značně vystavili své končetiny nebezpečí mezi rozbitými prkny.



„U George!" zvolal nakonec můj syn – ve své dychtivosti vzývaje svého patrona – když o něco klopýtl, „něco tu je a není to žádný omyl"; a spěšně odklízel sutiny a ulpívající pavučiny, aby si prohlédl něco...



...co se při prozkoumání ukázalo jako obrovská dubová truhla, asi čtyři stopy vysoká, hustě vyřezávaná a zdobená mosaznými lištami zkorodovanými stářím a vlhkostí.





Tady byl opravdu kus něčeho vzrušujícího; nikdy ani ve svých nejnápaditějších chvílích jsem nepomyslela na něco tak tajemného, ​​jako bylo toto.  I ti nejskeptičtější z nás projevili zájem.
„Ó, otevřete to!" vykřikla Ella, když utichly první výkřiky překvapení.



„Lehčí říct, než udělat, slečno," odpověděl Sam a marně napínal svou herkulovskou sílu.



S pomocí kladiva a kuchyňského pohrabáče se mu to však konečně podařilo otevřít.



Všichni jsme se dychtivě tlačili dopředu, abychom nahlédli dovnitř. Něco v tom určitě bylo, ale nikdo z nás nedokázal určit, co, dokud Sam, který byl z nás nejsmělejší, nestrčil dovnitř ruku a nevytáhl – cosi, co způsobilo, že i ti nejstatečnější se lekli hrůzou, zatímco ubohá Catherine klesla k zemi, celá bílá a trásla se na zaneřáděné podlaze.








(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)

---

Moc se omlouvám, že vás tak napínám, ale to odhalení budu muset nechat na příště v rámci další kapitoly, ještě to nemám dodělané.

Číst jsem chtěla už včera, ale pak jsem se k tomu už nedostala, což mě hodně mrzelo takže jsem ráda, že dnes jsem se k tomu už dostala a navíc je tu další dílek

Co jenom je v té truhle... trochu se bojím jestli tam není něco "živého" (hned se mi vybavila Carmilla, i když to by tam spíše byla nějaká rakev než truhla ) a co teprve chudák Catherine, co jen mohla vidět v tom pokoji... snad ji to nepoznamenalo do konce života

Jinak moc obdivuji, jak to máš všechno promyšlené do detailu (to rozdělávání prken, pak ta mlha a fakt, že ty prkna mají kolem sebe na podlaze je to nádhera pro oči ) a vůbec se neomlouvej, že se holky navzájem vyměnily, je to perfektní i takhle a pravděpodobně bych tomu ani nevěnovala pozornost, kdyby jsi na to neupozornila

Tvoje ztvárnění příběhů je vždy tak dokonalé, že se nemůžu pokaždé dočkat dalšího dílku, abych se pokochala nejen příběhem, ale také prostředím, co jsi pro svoje simíky vyrobila už se moc těším na pokračování, i když se i trochu děsím toho co tam opravdu najdou

Co tam asi mohli najít ? Že by nějaký zapomenutý nebožtík či něco podobného, co by mohlo v citlivé duši vzbudit divoké sny a v realitě mdloby ?   A nezbývá než obdivovat Tvé krásné zpracování, člověk má úplně dojem, že je mezi zúčastněnými !   Nemůžu se dočkat dalšího dílu !