Hellohello: Kolekce příběhů

Perfektní příběh i zpracování jinak mě osobně Bídníci vůbec nenapadli, ale musím říct, že po přečtení tohohle dílku jsem hned dostala chuť se na film podívat opravdu moc se ti to povedlo Hello

Mockrát děkuju, Luci! vážím si každého slova! Pochvala od vás obou pro mě moc znamená.

Tak tu máme poslední den tohoto roku, nakonec šlo všechno podle plánu a tady je slibovaný příběh. Je to taková jednohubka k Silvestru, tak snad se bude líbit  I když jsem některé pózy moc nevychytala a pár věcí mi uniklo nebo nešlo napodobit (třeba klobouk na stranu - nakonec jsem mu vůbec zapomněla dát klobouk ).



Balderův bál

(P. von Schönthan)




Balder mě prosil, abych ho nechal u sebe přespat. Ten večer šel na bál a následujícího rána měl hned brzy nějakou práci v Berlíně.



Žil v takovém předměstí, které bylo natolik z ruky, že by pro něj bylo docela nemožné jít domů spát.
Byl jsem převelice šťastný, že jsem mu mohl posloužit.



I když jsem mu nemohl poskytnout postel, bylo by snadné vytvořit improvizované lehátko, na kterém by si mohl pár hodin odpočinout. Okamžitě jsem se pustil do práce a udělal jsem pro něj to nejlepší, co jsem mohl, pomocí rance plného hadrů místo polštářů a mého starého županu místo matrace. Když to Balder viděl, prohlásil, že nic by mu nemohlo sednout lépe do vkusu.



Už bylo dlouho po půlnoci, když mě z osvěžujícího spánku probudil někdo neobratně zápolící s klíčem u zámku mých dveří. Před úspěšným vložením klíče do zámku bylo učiněno několik neúspěšných pokusů.



Nakonec vešel do mého pokoje Balder. Vypadal poněkud komicky, s kloboukem na straně hlavy jako šikmá věž v Pise a krátkým svrchním kabátem, pod nímž vykukovaly dlouhé šosy. Jeho tvář byla zrudlá, částečně vzrušením a částečně se zdálo, že je posedlý žhnoucí touhou někomu vyprávět o svých dobrodružstvích.



Díval jsem se na něj jedním okem; to druhé blíže k němu jsem nechával pevně zavřené a ani jsem se nehnul, protože jsem neměl touhu s ním navázat rozhovor.





Ale mého přítele nebylo tak snadné setřást; přiblížil se k mému lůžku, šlápl na můj zouvák tak, že se se strašným lomozem převrhl, a držel zapálenou svíčku jen několik centimetrů od mého nosu.



I pro toho nejostudnějšího předstírače spánku by bylo nemožné vydržet déle.
Otevřel jsem oči a řekl tím nejospalejším tónem, jaký jsem mohl ze sebe dostat:
„Užil sis to?"

„Skvěle, můj drahý kamaráde," odpověděl Balder a posadil se na bok mé postele, i když jsem se snažil zabránit jeho úmyslu a nechal jsem mu jen tak tak pár centimetrů.



Potom se pustil do dlouhého a nepříliš jasného blábolení o duších, které jsou předurčeny k setkání.
Příběh byl vykreslen o to nesrozumitelněji, že jsem stále usínal a mezi jeho rapsodiemi se mi něco zdálo; ale vyrozuměl jsem z toho, že Balder na maškarním plese potkal mladou španělskou dámu, která zjevně vlastnila tu duši, se kterou měl předurčeno se setkat, a že byla jedinou osobou na Zemi, která ho mohla učinit šťastným.







Strávil s ní celý večer a ona slíbila, že se s ním setká na příštím plese. Na jeho žádost na okamžik zvedla závoj a odhalila tvář krásy podobné Madoně.









Byl to jednoduchý příběh, ale když je mozek člověka pohlcen láskou, vypráví ho pořád dokola. Slova půvab, jižanská  pleť, oči jako gazela, atd. se musela opakovat velmi často, protože později se mi zdálo, že si je opakuji sám pro sebe.
Všechno jsem to snášel trpělivě, protože pohostinnost je posvátná povinnost a kromě toho stav, v němž se nacházela Balderova mysl, vyžadoval a zasluhoval si pozornost.





Jak pokračoval ve svém příběhu, zvedl hlas, snad aby vzbudil mou pokulhávající pozornost.



Najednou někdo zakašlal ve vedlejší místnosti. Nebyl to přirozený kašel, ale strojený, zřejmě má bytná mi tím zamýšlela dát jemné připomenutí, že ve dvě hodiny ráno by všichni úctyhodní lidé měli být v posteli a potichu. Můj pokoj byl oddělen od bytu, ve kterém moje bytná a její dcera spaly, pouze dveřmi, které byly na obou stranách zakryty vysokými skříněmi, skrz které bylo i přes toto opatření velmi zřetelně slyšet hlasy.



Informoval jsem Baldera o této skutečnosti, ale bohužel úplně odmítl přijmout mou radu a jít tiše do postele. Řekl, že nemůže spát a bohužel, když zahlédl můj kávovar, dodal, že by si dal kávu.
„Spi, jestli můžeš," řekl; „všechno zvládnu sám."



Poté si sundal kabát, oblékl se do županu, který mu sloužil jako matrace, a do kuchyně si šel pro trochu vody, cestou srazil věci a otevíral a zavíral všechna možná dvířka. Rezignoval jsem  a rozhodl jsem se, že nebudu plýtvat dechem na žádná nová varování.



Někdo další zakašlal. Tentokrát to byla slečna Lieschenová, dcera mé bytné. Sám Balder by kdykoli jindy prokázal větší ohled.



Z vodovodního kohoutku v kuchyni vycházely ty nejpodivnější zvuky. Nakonec kuchyňské dveře bouchly a Balder se znovu objevil.

Vyjádřil jsem lítost nad tím, že nemám žádný líh, ale on řekl, že to nevadí a popadl láhev mé drahé brandy a nalil jí hodně do lampy.



Pak seděl a bez mrknutí zíral do modrého plamene.



Křáááp! spadla skleněná koule a vroucí voda se vylila na celý stůl a uhasila oheň.
Vyskočil jsem ze své postele. „Svatá dobroto!" Zvolal jsem: „Celá ta věc vybouchne.“

Nic neříkal, ale začal trpělivě sbírat horké kousky skla.



Kašel ve vedlejší místnosti byl hlasitější než kdy jindy.



„Proboha!" pokračoval jsem: „zkus být zticha, jestli můžeš. Lidé ve vedlejší místnosti chtějí spát. Neslyšíš je kašlat?“



„No! Nikdy jsem o takové drzosti neslyšel! Ten kašel mě už nějakou dobu ruší. Kdokoli by si pomyslel, že ses dostal do chudobince pro staré báby - kde je cukr?“
„Tam nahoře, v krabici na doutníky. Ale neshoď ten rapír. “



Balder vylezl na židli z rákosu.



Povolila. Krrrrrr! Rapír spadl na podlahu a Balder s ním.

„Sakra, dávej pozor. Nevaroval jsem tě snad?“
Vyrušilo mě energické zaklepání na dveře mezi pokoji.

„Pane Reife, musím Vás opravdu požádat, abyste byl zticha," zvolala dcera mé bytné, v žádném případě ne svým nejsladším tónem. „Už hodinu jsme vzhůru."



„To nás nezajímá," řekl Balder z podlahy, kde tápal po rapíru, který se zakutálel pod skříň.
„Buď zticha!" To je dcera mé bytné, velmi slušná dívka - “



„No a co, kromě ní není nikdo slušný? Za co platíš nájemné?“
Jeho tvář zčervenala vztekem a dal ústa blízko ke dveřím a zavolal: „Co chcete s Reifem? Je v posteli. Chtěl jsem jen sáhnout po cukru a starý rapír mi spadl na hlavu - věc, co by se mohla stát každému! Jen si klidně lehněte a jděte spát. Takový povyk pro nic! Jsme snad v nemocnici? “





„Buď zticha, Baldere!" prosil jsem a moje prosba měla přinejmenším ten účinek, že jsem umlčel cokoli dalšího, ​​co měl zrovna na jazyku. Na cukr už nemyslel, ale sedl si ke stolu a vypil vlastnoručně uvařenou kávu i bez něj. Když ji dopil, zapálil si cigaretu a bafal, dokud místnost nebyla plná kouře.



Jak jsem tak ležel a díval se na něj, upadl jsem do klidného stavu, ve kterém jsou snění a realita natolik smíšené, že je těžké je rozlišit.



A pak Balder zmizel v oblacích kouře a já jsem už neslyšel a neviděl.



Znovu mě probudilo světlo držené blízko mé tváře. Balder stál u mé postele se svíčkou v ruce.



„Ahá! Jsem rád, že jsi znovu usnul! “ řekl, když jsem napůl otevřel oči a podíval se na něj. „Chci napsat báseň svojí Španělce. Máš tady někde slovník rýmů?“
„Támhle, na nejnižší polici knihovny, ale buď zticha."

Knihu dostal z knihovny, aniž by cokoli shodil; doplnil svůj šálek kávy, opřel se o židli a zamumlal - „Kde tě potkám? Na Guadalquiviru?" Na Sequaře? Na  krásném Zucaru? Nebo jakékoli  jiné vzdálené španělské řece ....."



Znovu mě přemohl spánek a já jsem o ničem nevěděl, dokud mě neprobudila hlučná diskuse probíhající blízko mě. Balder stál tváří ke dveřím a vedl horký spor s mými sousedy.
„Samotný ďábel by nemohl soustředit své myšlenky s takovým kašlem," říkal, když jsem se probudil.



„Kašlala jsem, abyste byl zticha, to nekonečné mumlání mě tak rušilo!" zvolala slečna Lieschenová a hlas se jí třásl zlostí.

„Píšu báseň, říkám vám, a když někdo skládá báseň, musí mumlat. Pokud nemůžete spát, nemůžete být zdravá. Asi jste snědla příliš velkou večeři nebo tak něco. Můžete si gratulovat, že máte takového nájemníka jako Reif. Rozumíte mi? Kdybyste měli mě, naučil bych vás--— “





Znovu a znovu, tak přesvědčivým hlasem, jaký jsem mohl ze sebe vydat, jsem prosil řečníka u skříně, aby skončil projev, který přednášel, týkající se jeho názorů na povinnosti bytné vůči jejím nájemníkům.
Nakonec moje trpělivost zhasla a posadil jsem se na posteli, přikázal jsem mu autoritativním hlasem, aby přestal se svou poezií a recitací, a sfouknul světlo a šel spát.



Zdálo se, že si Balder konečně uvědomil, že překročil hranice mé pohostinnosti a že určitá míra úcty k mým přáním (jako jeho hostitele) byla potřeba.
Zmlkl; opatrně vložil svůj rukopis do kapsy mého županu; vrhl poslední ohnivý pohled ke dveřím a lehl si.



Nevím, jestli ve svých snech viděl dceru slunečného Španělska s gazelíma očima, ale vím, že chrápal, jako by snil o pile.





Asi o tři hodiny později se do místnosti vloudilo zimní denní světlo.
Balder vstal a oblékl se tiše jako myška. Vypadal, jako by se snažil vykompenzovat to rušení, které způsobil v noci, nebo spíše brzo ráno.





Co nejzdvořileji se omluvil, že mě probudil, ale prohlásil, že měl pocit, že nemohl jen tak odejít, aniž by řekl sbohem, a poděkoval mi za mou laskavou pohostinnost.



Potom odešel z místnosti a tiše za sebou zavřel dveře. V tu samou chvíli jsem zaslechl, jak se otevřely dveře pokoje mé domácí. Následovalo půlminutové mrtvé ticho a pak Balder vpadl zpět do mého pokoje jako omráčený.



„Kdo je ta dívka, co vyšla z vedlejší místnosti?" zeptal se bez dechu.
„Slečna Lieschenová, samozřejmě, dcera mé bytné, které jsi tak laskavě uprostřed noci dával přednášku --—"



„To je ta moje španělská dívka!" zalapal po dechu, zaskřípal zuby a otřeseně potřásl hlavou. Trvalo dlouho, než se vzpamatoval.





Znovu se posadil na stranu mé postele, jako to udělal při svém návratu z bálu. Ale v jaké jiné náladě!
Donutil mě, abych mu odpřísáhl, že jeho jméno nikdy nevyzradím slečně Lieschenové, ale ať ho omluvím, aniž bych naznačil jeho totožnost, kvůli rušení, které způsobil v noci. Tuto povinnost jsem ochotně přijal.



Slečna Lieschenová, která byla dobromyslnou dívkou, se na věc dívala z komické stránky a ochotně přijala omluvu mého neznámého přítele; a kdykoli jsme se poté potkali na schodech, řekla v žertu: „Prosím, pozdravujte ode mě svého vtipného přítele!“










KONEC.


Přeju vám všechno nejlepší do nového roku 2021

Moc krásný a vtipný příběh, dobře vybraný na konec roku ! Opět dokonalé zpracování jak prostředí, tak i postav A samozřejmě i Tobě, Hellohello, přeji všechno nejlepší nejen do nového roku

Moc a moc děkuju, Ludmi! Tvůj komentář mi udělal úplně neskutečnou radost Ještě jednou všechno nejlepší, hlavně dobré zdraví

Hello taky ti moc děkuji za další příjemný příběh také ti přeji jen to nejlepší do nového roku a ať je lepší než ten předchozí

Jé, moc děkuju za krásný komentář i milé přání a tobě přeju to samé snad se to v tomhle roce obrátí k lepšímu

Z Německa se s novým příběhem přesouváme zase zpět do staré Anglie. Začínáme kratší úvodní kapitolou:


Příběh staré chůvy

(E. Gaskell)


KAPITOLA 1




Víte, moji drauhouškové, že vaše matka byla sirotek a jediné dítě; a troufám si říci, že jste slyšeli, že váš dědeček byl duchovním ve Westmorelandu, odkud pocházím.





Byla jsem tehdy ještě dívka ve venkovské škole ...





... když jednoho dne přišla vaše babička a zeptala se paní ředitelky, jestli tam není nějaká žačka, která by mohla dělat ošetřovatelku a chůvu.



A jsem hrdá na to, to vám tedy mohu říci, když mě paní ředitelka zavolala a říkala o mně, že to umím dobře s jehlou a jsem klidná a čestná dívka, jejíž rodiče jsou velice slušní lidé, i když jsou chudí.







Pomyslela jsem si, že nechci nic jiného, než sloužit té hezké mladé dámě, která se červenala tak jako já, když mluvila o očekávaném dítěti a co bych kolem něj měla na práci.



Vidím však, že vám na této části mého příběhu nezáleží až tolik, jako na tom, co si myslíte, že bude následovat, tak vám to hned budu vyprávět.







Byla jsem zaměstnána a usadila jsem se na faře, než se narodila slečna Rosamond (to bylo to děťátko, které je nyní vaší matkou).





Jistě, měla jsem s ní jen málo práce, když se narodila, protože ji celou dobu matka nedala pryč z náruče a celou noc u ní spala; a byla jsem hodně pyšná, když mi jí paní svěřila.







Nikdy předtím ani poté neexistovalo žádné takové dítě, i když jste byli všichni dost příjemní, když přišel váš čas; ale co se týká sladkých, okouzlujících způsobů, nikdo z vás se nevyrovnal vaší matce.





Ta to měla po své matce, která byla skutečnou dámou; slečna Furnivallová, vnučka lorda Furnivalla z Northumberlandu.



Věřím, že neměla ani bratra ani sestru a byla vychovávána v rodině mého pána, dokud se neprovdala za vašeho dědečka, který byl jen kaplanem, synem obchodníka v Carlislu - ale byl to chytrý, skvělý gentleman, jaký kdy existoval - a pracoval velmi tvrdě pro svou farnost, která byla velmi rozsáhlá a roztroušená po celých Westmoreland Fells.



Když měla vaše matka, malá slečna Rosamond, asi čtyři nebo pět let, oba její rodiče zemřeli během čtrnácti dní - jeden po druhém.

---

  Omlouvám se za ten useknutý konec a smutný závěr, ale tady to musím rozdělit, v příští kapitole se dozvíte o okolnostech jejich smrti + co bude následovat.
Celkem by tento příběh měl vyjít asi na 10 kapitol, tak snad se bude líbit

To víš, Hellohello, že se úvodní kapitola líbí, ty šaty, hračky, prostě všechno A za smutný konec kapitoly se ani neomlouvej, to je prostě život ...

Děkuju moc, Ludmi!

Moc krásně vypracovaná nová povídka! Líbí se mi jakým způsobem jsi dokázala ztvárnit scénu! Je to dokonalé těším se na další pokračování

Mockrát děkuju, Luci moc si vážím tvojí pochvaly.  
Jsem strašně ráda, že ty a Ludmi příběhy čtete a takhle krásně mě podporujete  opravdu moc a moc děkuju! Nevím, co bych bez vás dělala

Doufám, že se k dalšímu dílu dostanu brzo už se taky těším, až ho sem přidám a děj se zase posune o kousek dál.

Příběh staré chůvy

(E. Gaskell)


KAPITOLA 2


Ach! To byla smutná doba. Moje krásná mladá paní a já jsme očekávaly další děťátko, když se pán vrátil domů z jedné ze svých dlouhých cest, promáčený a unavený, a dostal horečku, na kterou zemřel.





A pak ona už nikdy nezvedla hlavu, dožila se jen toho, že spatřila své mrtvé dítě a nechala si ho položit na prsa, než vydechla naposledy.





Moje paní mě na smrtelné posteli požádala, abych nikdy neopustila slečnu Rosamond; ale i kdyby neřekla ani slovíčko, šla bych tím s malým dítětem až na kraj světa.












Další věc se přihodila, ještě než jsme osušily slzy – vykonavatelé a právní zástupci přijeli vyřešit záležitosti.



Byli to bratranec mé ubohé mladé paní, lord Furnivall, a pan Esthwaite, bratr mého pána, obchodník z Manchesteru; tehdy ještě ne tak majetný, jako byl poté, a s velkou rozrůstající se rodinou.









Nuže! Nevím, jestli to byla jejich dohoda, nebo jestli to tak bylo kvůli dopisu, který moje paní napsala na smrtelné posteli svému bratranci lordovi; ale nějakým způsobem se ujednalo, že slečna Rosamond a já máme odjet do sídla Furnivallů v Northumberlandu a lord o tom mluvil, jako že to bylo přání Rosamondiny matky, že má žít s jeho rodinou, a že by proti tomu neměl námitky, protože jedna nebo dvě osoby navíc nemohou udělat v tak velké domácnosti žádný rozdíl.







Tak přestože to nebyl způsob, jaký bych si přála pro svého bystrého a hezkého miláčka – která by byla jako sluneční paprsek pro každou rodinu, i kdyby nebyla tak vysoko postavená -





- byla jsem velmi ráda, že všichni lidé v Dale budou zírat a obdivovat, když uslyší, že budu služebnou mladé dámy u mého lorda Furnivalla v sídle Furnivallů.



Ale udělala jsem chybu, když jsem si myslela, že budeme žít tam, kde žije lord.



Ukázalo se, že rodina opustila sídlo Furnivallů už před padesáti lety nebo i více. Nemohla jsem unést, že má ubohá mladá paní tam nikdy ani nebyla, i když byla vychovávána v rodině; a bylo mi to líto, protože jsem chtěla, aby slečna Rosamond strávila své mládí tam, kde její matka.





Lordův pobočník, kterému jsem kladla tolik otázek, kolik jsem si jen troufla, řekl, že panský dům se nachází na úpatí Cumberland Fells a je to velkolepé místo; že tam žije stará slečna Furnivallová, prateta mého lorda, jen s několika sloužícími; ale že je to velmi dobré místo a můj lord se domnívá, že to slečně Rosamond bude na pár let velice dobře vyhovovat, a že její přítomnost by snad mohla rozveselit jeho starou tetu.





Můj lord mi přikázal, abych měla do jistého dne věci slečny Rosamond sbalené.





Byl to přísný, pyšný muž, jak se říká - všichni lordi Furnivallové byli takoví; a nikdy neřekl ani slovo víc, než bylo nutné. Lidé říkali, že kdysi byl do mé mladé paní zamilovaný; ale protože věděla, že jeho otec bude mít námitky, nevyslyšela ho a provdala se za pana Esthwaita; ale nevím. V každém případě se nikdy neoženil.





Ale slečny Rosamond si nikdy moc nevšímal; myslela jsem, že by měl, když mu její mrtvá matka byla drahá.





Poslal s námi svého pobočníka do panského sídla a poručil mu, aby se k němu hned ten večer připojil v Newcastlu; takže tento pán neměl dost času na to, aby nás představil všem těm cizím lidem, než nás také opustil; a byly jsme ponechány, dvě osamělé mladičké chudinky (ještě mi nebylo ani osmnáct) ve velkém starém panském domě.

Smutná, ale přesto krásná kapitola ...

Díky moc, Ludmi! Tahle kapitola je fakt hodně smutná. Jsem ráda, že jsme se tímhle překlenuli přes to počáteční smutné období. Pro Rosamond je to opravdu katastrofa přijít takhle o oba dva rodiče v tak raném věku je to opravdu kruté, ale naštěstí má ještě Hester, se kterou vyrůstá odmalička, i když je to „jenom" chůva.

Chudák Rosamond doufám, že se jí v životě už bude jen dařit

Bohužel jsem si vůbec nestihla přečíst všechny příspěvky a uniklo mi, že tu naše hodná Hello píše příběhy. Ale vše napravím a budu číst

Tak jsem si četla první příběh musím tě moooc pochválit za krásnou práci
Krásný příběh, krásné fotky a v neposlední řadě historie, která je pro mě tím pravým ořechovým. To mě moooc bavilo. Zítra si přečtu další.

@Lucisab - moc děkuju za hezký komentář My se tady v příběhu teda stihneme podívat jenom na její dětství, tak doufám, že dál v životě to bude dobré. Začátek byl strašně krutý. Ale děj bude ještě zajímavý, to můžu rovnou říct.

@visty - děkuju, mám obrovskou radost, že mám další čtenářku A ještě větší radost mi udělalo, že se ti první příběh líbil. Jsem za to moc a moc ráda! Mám taky ráda historii, baví mě nejen knihy, ale i filmy s tímhle tématem.

Tak jsem si teď doslova jedním dechem přečetla příběh Šizení šibenic.
Nějak nenacházím slov. To bylo moc krásné počteníčko a příběh plný zvratů.
Všechna ta práce se stavbami, interiéry, shánění potřebných downloadů a hlavně práce se simy samotnými, se velice velice povedla. Atmosféra staré Anglie a vůbec všechno okolo mě opravdu dostalo. Mám ráda filmy a příběhy těchto dob z mnoha důvodů.
Hodně mě překvapilo, že jsi se vydala cestou historie. Vždycky jsem tě měla zafixovanou jako stavitelku moderních příbytků, ale tohle mě opravdu moc od tebe potěšilo. Děkuji za krásný příběh a už teď se těším na další

Visty, moc děkuju za krásnou pochvalu! Udělalas mi velkou radost  jsem ráda, že se ti ten příběh líbil. Taky jsem nevěděla, že máš ráda historii, tyhle staré příběhy a filmy o té době, tak to máme společné
Taky bych to na sebe nikdy netipla, že se do něčeho takového pustím. Vždycky mě bavilo stavět jen moderní domky, zato starší knihy/filmy jsem měla ráda už hoodně dlouho. Předtím jsem neměla ve hře ani jeden historický download. Pak mě minulý rok nějakou náhodou napadlo, že bych mohla zkusit udělat Vánoční koledu od Dickense v TS2, protože tu knihu mám moc ráda a taky zbožňuju Vánoce, tak jsem začala překládat, dělat si poznámky o scénách a stahovat kopu věcí do Sims. A pak mě to chytlo, ani jsem nevěřila vlastním očím, jak moc mě to bavilo. Bylo to zase něco jiného, zkusit si tenhle typ tvorby. Vždycky jsem obdivovala lidi, co si hlavně dokážou vymyslet vlastní příběh a pak ho zrealizovat v Sims   což bych já neuměla, nikdy bych nezvládla nějak promyslet tu dějovou linii a vymýšlet dialogy.
Se simíkama je sranda a vždycky mě překvapí svými reakcemi nebo jak mi hážou klacky pod nohy, když se je snažím donutit něco udělat  Ale hlavně u té koledy jsem byla překvapená, že to šlo s výrazy simů jako po másle -  hlavně mě překvapily ty automatické reakce. Třeba jsem zadala Scroogeovi, aby šel vynadat písaři a on z toho měl radost a zlomyslně si začal mnout ruce a pak mu začal nadávat fakt s vervou - to mi tak moc sedělo k jeho povaze. Je zvláštní, že ty další příběhy už tak snadno nešly. Nebo to třeba vidím jenom zkresleně, protože od koledy už uplynula delší doba

Blíží se víkend, tak přidávám další kapitolu   snad se bude líbit, je hodně obrazová, protože jsem chtěla představit to místo, kam jedou (+ obyvatele). Ale nejsou to zdaleka všechny prostory v té budově a další si ukážeme, jakmile se posune děj  


Příběh staré chůvy

(E. Gaskell)


KAPITOLA 3



Zdá se to jako teprve včera, když jsme tam odjížděly. Opustily jsme naši drahou faru velmi brzy.



A obě jsme plakaly, jako by se nám srdce zlomilo, ačkoli jsme cestovaly v kočáru mého lorda, čehož jsem si tehdy moc považovala.
A teď už bylo dávno po poledni toho zářijového dne a my jsme zastavili, abychom naposledy vyměnili koně v malém zakouřeném městečku, plném uhlířů a horníků.





Slečna Rosamond usnula, ale pan Henry mi poručil, abych ji probudila, ať může spatřit park a panský dům, jakmile budeme přijíždět.





Pomyslela jsem si, že je to docela škoda; ale udělala jsem, co mi přikázal, ze strachu, aby si na mě nestěžoval lordovi.



Všechny náznaky města nebo dokonce vesnice zmizely z dohledu a pak už jsme byli uvnitř bran velkého divoce rostoucího parku - ne jako bývají parky tady na jihu, ale park s balvany, zvukem tekoucí vody a pokroucenými trnovými stromy - a starými duby, všemi bílými a věkem oloupanými.





Cesta stoupala asi dvě míle a pak jsme viděli obrovský a majestátní dům s mnoha stromy blízko, tak blízko, že na některých místech jejich větve škrábaly o zdi, když foukal vítr; a některé visely polámané dolů; protože se zdálo, že se o to místo nikdo moc nestará - neořezává dřevo nebo neudržuje mechem pokrytou příjezdovou cestu. Jen před domem bylo všechno uklizeno.









Velká oválná příjezdová cesta byla bez plevele; a ani stromům ani popínavým rostlinám nebylo dovoleno přerůstat přes dlouhou přední část s mnoha okny; kterou na obou stranách chránila křídla domu, která byla zakončením obou bočních částí předku domu; protože dům byl, i když působil tak opuštěně, ještě velkolepější, než jsem čekala.







Za ním se zvedaly Fells; které vypadaly neohraničeně a dost pustě; a na levé straně domu, když jste stáli naproti němu, byla malá staromódní květinová zahrada, jak jsem později zjistila.









Z přední západní strany se do ní otevíraly dveře; zahrada byla založena na místě hustého tmavého lesa pro nějakou starodávnou lady Furnivallovou; ale větve velkých lesních stromů ji přerostly a znovu ji zastínily a v té době tam bylo už jen velmi málo živých květin.









Když jsme dojeli k velkému přednímu vchodu a vstoupili do haly, myslela jsem, že se ztratíme - byla tak velká, obrovská a velkolepá. Uprostřed stropu visel lustr celý z bronzu; nikdy předtím jsem žádný takový neviděla a dívala jsem se na to všechno s úžasem.





Na jednom konci haly byl velký krb, tak velký jako bok domů v mé části země, s masivními železnými držáky dřeva; a vedle byly umístěné těžké staromódní sedačky.





Na opačném konci haly, nalevo, jak jste vešli - na západní straně - stály do zdi zabudované varhany, které byly tak velké, že zaplňovaly většinu této části haly. Za nimi na stejné straně byly dveře; a naproti na každé straně krbu byly také dveře vedoucí do východního křídla; ale těmi jsem neprošla za celou dobu, co jsem v domě bydlela, takže vám nemohu říci, co leželo za nimi.







Odpoledne se chýlilo ke konci a hala, v níž nebyl zapálený oheň, vypadala temně a pochmurně, ale nezůstaly jsme tam ani chvíli. Starý sluha, který nám otevřel dveře, se uklonil panu Henrymu a vzal nás dovnitř přes dveře na vzdálené straně u velkých varhan...









... a vedl nás několika menšími sály a chodbami do západního salónu a oznámil, že tam sedí slečna Furnivallová. Ubohá slečna Rosamond se mě pevně držela, jako by se bála, že se na tom velkém místě ztratí; a co se týče mě, nebyla jsem na tom o moc lépe.







Západní salonek vypadal radostně, byl tu teplý oheň a spousta dobrého a pohodlného nábytku.













Slečna Furnivallová byla stará dáma kolem osmdesáti, myslím, ale nevím. Byla hubená a vysoká a měla obličej plný jemných vrásek, jako by byly po celé tváři vyryty špičkou jehly. Její oči byly velmi ostražité, aby se to, myslím, vyrovnalo, protože byla tak hluchá, že musela používat naslouchátko.





S ní tu seděla a pracovala na stejném velkém kusu gobelínu paní Starková, její služebná a společnice, téměř stejně stará jako ona.









Žila se slečnou Furnivallovou od doby, co byly mladé, a teď vypadala spíše jako přítelkyně než služebná; vypadala tak chladně, šedě a kamenně, jako by jí na nikom nezáleželo, jen na její paní, a kvůli její velké hluchotě se k ní paní Starková chovala jako k dítěti.





Pan Henry vyřídil nějakou zprávu od lorda, a poté se nám všem uklonil - aniž by si všiml natažené ruky mé sladké slečny Rosamond -





- a nechal nás tam stát, zatímco nás obě dvě staré dámy pozorovaly skrz brýle.

Šmankote, doufám, že obě staré dámy šílené semetriky jinak tě musím opět pochválit za celou tvoji práci co s příběhem máš ten dům je tak krásně velkolepý a vnitřek je přímo úžasný! Dokonale jsi vystihla atmosféru starého sídla

Nádherné sídlo, úplně z toho dýchá duch staré Anglie A co teprve ten interiér, dekorace, oděvy zúčastněných postav, to je pastva pro oko Co se děje týká, narozdíl od Lucisab doufám, že staré dámy si najdou k malé Rosamund pěkný vztah ...

Teď vidím, že jsem omylem vynechala jedno slovo a tím vzniklo něco úplně jiného díky Ludmi za upozornění chtěla jsem říct, že doufám, že obě staré dámy nebudou semetriky už takhle je mi malé Rosamond líto