Hellohello: Kolekce příběhů

Mockrát vám děkuju za tolik nádherných komentářů!    

@Janika31 - Mně je ho taky strašně líto...  připadal mi jako dobrý chlap, jen si prostě s Alicí navzájem nesedli, protože každý očekával od vztahu něco jiného. Líbilo se mi, jak se postaral o Alici, než vyplul, zajistil, aby se mohla vrátit domů, i když kdo by chtěl bydlet s tou povedenou tetičkou...naštěstí se potom změnila. Tyhle výpravy na moře jsou vždycky nebezpečné a jim zrovna štěstí vůbec nepřálo... ale co bylo horší, že padli do rukou těm divochům. Neumím si vůbec představit, čím vším si musel projít, chudák a říkala jsem si přesně to samé, co ty - jediná myšlenka, co mu pomohla to všechno přežít, byla na Alici a jejich dítě a trvalo to tak strašně dlouho, než se dostal domů a tam se dozví další devastující zprávy. Nevím, kdo by to mohl unést a cítit se v pohodě po tom všem...

@Ludmila - taky jsem ho vůbec netipovala, bylo nám řečeno, že z výpravy nikdo nepřežil.   Vůbec mě nenapadlo, že se někdo mohl zachránit, i když za jakou cenu - zajetí u domorodců. Naštěstí to přežil, i když to pro něho není moc dobrá vyhlídka, vrátil se domů po takovém utrpení a tolik se k domovu po celé ty dlouhé roky upínal a tady dostal další šok...  je mi líto Nory, protože se musela hrozně bát. Frank vypadal, že by jí mohl i ublížit..

@Havranice -  Přesně tak,  taky na mě takhle Frank působí, ale neznamená to, že je to nějaká špatná vlastnost, myslím, že problém je vyloženě jenom v tom, že si s Alicí nesedli ve vztahu. Ona nepotřebuje projevy lásky, on zas jo...  Já být jím, taky bych byla v hrozném šoku, i když by se to dalo čekat, že Alice nezůstane sama. No, je to hrozná situace. Já na jeho místě bych to asi nevydržela. Je to těžká situace úplně pro všechny.

Tak se podíváme konečně na další vývoj příběhu:


Manchesterské manželství

(E. Gaskell)


KAPITOLA 11


Hodiny odbily deset.
Zoufalé situace vyžadují zoufalá opatření.



„Pokud teď odejdete z domu, přijdu za vámi zítra a povím vám to všechno. A co víc, teď uvidíte své dítě. Leží nahoře a spí."



„Och, pane, máte dítě, to ještě nevíte – malé, slaboučké děvče – jen srdce a duši má nad rámec svých let. Vychovaly jsme ji s takovou péčí! Dávaly jsme na ni pozor, protože jsme si po mnoho let myslely, že by každý den mohla zemřít, a pečovaly jsme o ni, a žádná těžká věc se k ní nemohla dostat blízko, žádné drsné slovo jí nebylo nikdy řečeno. A teď si přijdete a vezmete její život do své ruky a rozdrtíte ho. Cizí lidí k ní byli laskaví; ale její vlastní otec – pane Franku, já jsem její chůva a miluji ji a starám se o ni a udělala bych pro ni cokoli, co bych jen mohla."



„Srdce její matky bije stejně, jako bije to její; a když trpí bolestí, její matka se třese po celém těle. Když je šťastná, je to její matka, která se usměje a je ráda. Když sílí, její matka je zdravá: když je slabá, její matka chřadne. Pokud zemře – no, to nevím; každý si nemůže jen tak lehnout a zemřít, když si to přeje. Pojďte nahoru, pane Franku, a podívejte se na své dítě. Až ji uvidíte, udělá to dobře vašemu ubohému srdci. Pak odejděte, ve jménu božím, už o této noci; zítra, pokud to bude nutné, můžete udělat cokoli - zabijte nás všechny, pokud chcete, nebo se ukažte jako skvělý a velkolepý muž, kterému Bůh požehná na věky věků. Pojďte, pane Franku, pohled na spící dítě určitě přinese klid.“



Vedla ho nahoru; zpočátku skoro pomáhala vést jeho kroky, dokud se nepřiblížili ke dveřím dětského pokoje.





Skoro zapomněla na existenci malého Edwina.



Lekla se, když si všimla, že na druhé lůžko dopadá stíněné světlo...



... ale dovedně uvrhla tento roh místnosti do tmy a nechala světlo dopadnout na spící Ailsie. Dítě odkrylo přikrývky a její deformita, když ležela zády k nim, byla jasně viditelná přes její lehkou noční košili.



Její malý obličej, zbavený lesku jejích očí, vypadal ochable a vyzáble a měl žalostný výraz, i když spala.



Ubohý otec se díval a díval hladovýma, toužebnýma očima, do nichž začaly pomalu vtékat velké slzy a těžce padaly dolů, když tam stál celý rozklepaný a třásl se po celém těle.



Nora se na sebe zlobila, začala být netrpělivá kvůli době, po kterou trval ten dlouhý upřený pohled. Myslela si, že čeká už celou půl hodinu, než se Frank pohnul.


 
A pak – místo aby odešel – klesl na kolena u postele a zabořil si obličej do šatů.



Malá Ailsie se neklidně pohnula.



Nora ho samou hrůzou vytáhla nahoru. Ve své hrůze si nemohla dovolit více času, dokonce ani na modlitbu; protože v příštím okamžiku jistě přijde její paní domů.



Silně ho popadla za paži; ale jak šel, jeho oko padlo na druhou postýlku; zastavil se.





Do tváře se mu vrátilo pochopení. Jeho ruce se sevřely.
„Jeho dítě?" zeptal se.





„Její dítě," odpověděla Nora. „Bůh na něj dohlíží," řekla instinktivně; protože Frankův pohled v ní vzbuzoval obavy a ona si potřebovala připomenout Ochránce bezmocných.



„Na mě Bůh nedal pozor," řekl zoufale...



...jeho myšlenky se očividně navracely k jeho vlastní dezolátní opuštěné situaci.



Nora však neměla čas na litování. Zítra bude stejně soucitná, jak jí jen srdce napoví.

Nakonec ho dovedla dolů...



... zavřela za ním vnější dveře a zavřela je na závoru – jako by závory mohly nechat fakta venku.





Potom se vrátila do jídelny a zahladila všechny stopy jeho přítomnosti, jak jen mohla. Šla nahoru do dětského pokoje a posadila se tam s hlavou opřenou o ruku a přemýšlela, co z toho všeho neštěstí bude.

No nazdar, doufám, že Frank nebude chtít ublížit některému z dětí, nebo ho snad unést ?! Jestlipak o tom setkání Nora řekne alespoň své paní ?

@Ludmila - Moc děkuju za hezký komentář, Ludmi   To jsou moc dobré otázky. Frank si toho hodně vytrpěl a vůbec bych se nedivila, kdyby z toho byl vyšinutý. A další otázka je, jak se k tomu postaví Nora, se částečně zodpoví v novém díle (ale v dalších se postupně dozvíme víc) - hned ho sem jdu přidat


Manchesterské manželství

(E. Gaskell)


KAPITOLA 12


Zdálo se jí, že to trvalo velmi dlouho, než se její pán a paní vrátili; přitom bylo sotva jedenáct hodin. Na schodech zaslechla hlasité, srdečné lancashirské hlasy; a poprvé porozuměla kontrastu s opuštěností toho ubohého muže, který tak nedávno odešel v osamělém zoufalství.



Skoro ztratila trpělivost, když viděla paní Openshawovou, jak vchází, klidně se usmívá, je pěkně oblečená, šťastná, uvolněná, a ptá se na své děti.



„Usnula Ailsie snadno?" zašeptala směrem k Noře.
„Ano."



Její matka se nad ní sklonila a pozorovala ji, jak spí, nežnýma očima plnýma lásky.





Jak málo si jen mohla představit, kdo se na ni naposledy díval!



Potom šla k Edwinovi, možná s menší úzkostí ve tváři, zato spíše hrdostí.







Sundala si věci a šla dolů na večeři. Nora ji té noci už nezahlédla.



Vedle dveří na chodbu se z dětského pokoje otevíraly dveře také do pokoje manželů Openshawových, aby mohli mít děti bezprostředně pod vlastníma očima.





Brzy příštího letního rána byla paní Openshawová probuzena Ailsiiným vyděšeným voláním: „Matko! Matko!"



Vyskočila, hodila na sebe župan a šla ke svému dítěti.



Ailsie byla jen napůl vzhůru a byla v ne až tak neobvyklém stavu paniky.



„Kdo to byl, matko? Řekni mi to!"



„Kdo, miláčku? Nikdo tu není. To se ti jen zdálo, drahoušku. Probuď se úplně. Podívej, je tu plné denní světlo.“



„Ano," řekla Ailsie a rozhlédla se kolem sebe; pak se přimkla ke své matce, „ale nějaký člověk tu byl v noci, matko.“



„Nesmysl, husičko. Žádný člověk se k tobě nikdy ani nepřiblížil!“



„Ale ano, přiblížil. Stál tam. Těsně u Nory. Muž s vlasy a vousy. A poklekl a říkal své modlitby. Nora ví, že tu byl, matko“ (napůl rozzlobeně, když paní Openshawová s úsměvem nedůvěřivě zavrtěla hlavou).



„No! Tak se tedy zeptáme Nory, až přijde,“ řekla uklidňujícím hlasem paní Openshawová. „Ale teď už o něm nebudeme mluvit. Není ještě ani pět hodin; je příliš brzy na to, abys vstala. Mám ti  přinést knížku a číst ti?“





„Neopouštěj mě, matko," řeklo dítě a drželo se jí.



Paní Openshawová tedy seděla na posteli a mluvila s Ailsie a vyprávěla jí o tom, co dělali včera večer v Richmondu...






...dokud se dívčiny oči pomalu nezavřely a ona znovu usnula.



„Co se stalo?" zeptal se pan Openshaw, když se jeho žena vrátila do postele.

„Ailsie se probudila s hrůzou a s nějakou historkou o jakémsi muži, který byl v pokoji a odříkával modlitby – myslím, že to byl sen."



A nic víc už v té chvíli nebylo řečeno.




Paní Openshawová na celou tu aféru téměř zapomněla, když vstávala asi v sedm hodin.



Ale potom zaslechla, jak se v dětském pokoji odehrává ostrá hádka – Nora naštvaně mluvila s Ailsie, což byla neobvyklá věc. Pan i paní Openshawovi oba s úžasem naslouchali.







„Drž jazyk za zuby, Ailsie! Ať už neslyším o žádném tvých snů; Ať už tě nikdy neslyším znova vyprávět ten příběh!“

Ailsie začala plakat.

Chudák malá Ailsie Chápu, že se Nora bojí, ale tohle si ta malá holčička nezaslouží. Každopádně neměla jsem moc radost, že jsem trefila původ návštěvníka, i když jak říkáš, ono moc možností nebylo. Jsem moc zvědavá, jak se tato zapeklitá situace vyřeší. Hlavně chudák Alice, až zjistí, že je vlastně dvakrát vdaná

Ano, Nora poněkud panikaří, ale ve svém věku by si mohla být vědoma, že je lepší všechno říct svým pánům a nezlobit se zbytečně na tu malou. Třeba by společně našli nějaké řešení ?
Mimochodem, všechny postavy z příběhu mají moc krásné noční úbory, za ty nezbývá než Ti zatleskat, Hellohello !

@Fidgety - Děkuju za krásný komentář!       Souhlasím, chudáček Ailsie, ta za nic nemůže a není vůbec hezké, jak ji Nora okřikuje  Zjištění, že Frank přežil tu lodní výpravu,  musí být hrozné - samozřejmě je to důvod k velikánské radosti, že přežil taková příkoří, ale nejhůř je na tom on sám, je mi ho moc líto. Ani nechci vědět, jakým mučením si musel projít. Kdybych byla na jeho místě, taky by se všechny moje myšlenky a snaha přežít upínaly celou dobu k mým milovaným - a jestli by mi nehráblo z toho samotného zajetí, tak určitě potom z myšlenky, že je úplně ztratím po všem tom utrpení. Nemají to nikdo lehké...

@Ludmila - To máš naprostou pravdu, to by bylo úplně nejlepší, kdyby o tom Nora čestně řekla svým pánům. Myslím, že by to takhle šlo nějak vyřešit, jak píšeš. Ale ona si zřejmě myslí, že je to nejlepší utajit, asi se bojí, že by rozbila rodinu Alice, nebo narušila klid v rodině, když je Alice konečně v životě spokojená. Ale upřímnost je často ta nejlepší cesta  Tak hned za chviličku se posuneme zase o kousek dál ve vyprávění. Moc děkuju za pochvalu nočních úborů (bohužel si ale nepamatuju, kde jsem je stáhla ) i tvůj krásný komentář, Ludmi    

Zrovna mám pauzu v práci, tak jdu rychle přidat nový díl, když už jsem to nestihla dneska ráno

Manchesterské manželství

(E. Gaskell)


KAPITOLA 13


Pan Openshaw otevřel spojovací dveře, než jeho žena stačila říct jediné slovíčko.
„Noro, pojďte sem!"



Chůva stála vzdorovitě u dveří. Cítila, že ji slyšeli, ale byla zoufalá.



„Ať už vás znovu neslyším takto mluvít s Ailsie," řekl přísně a zavřel dveře.





Noře se nekonečně ulevilo; protože se obávala nějakého vyslýchání; a malé obvinění za ostrou mluvu bylo něco, co mohla dobře snést, jen když nedošlo ke křížovému výslechu.

* * *

Šli dolů, pan Openshaw nesl Ailsie...



...statný Edwin kráčel krok za krokem, v první řadě pravou nohou, a celou dobu držel matku za ruku.



Obě děti byly usazeny na židle u stolu se snídaní...





... a pak manželé Openshawovi stáli společně u okna a čekali, až se objeví jejich návštěvníci a dělali plány na tento den. Nastala pauza.



Najednou se pan Openshaw obrátil k Ailsie a řekl:
„Jakápak je někdo tady malinká husička se svými sny, když probudí uprostřed noci ubohou unavenou matku s příběhem, že v místnosti je nějaký člověk."





„Otče! Jsem si jistá, že jsem ho viděla,“ řekla napůl s pláčem Ailsie.



„Nechci Noru rozzlobit; ale nespala jsem, protože ona říká, že jsem spala. Předtím jsem spala - a probudila jsem se a byla jsem docela vzhůru, i když jsem byla tolik vyděšená."



„Měla jsem oči skoro zavřené a viděla jsem toho muže docela jasně. Velký opálený člověk s vousy. Říkal svoje modlitby. A pak se podíval na Edwina. A pak ho Nora vzala za ruku a odvedla ho pryč poté, co si spolu chvilku šeptali."



„No tak, moje malá ženuška musí být rozumná," řekl pan Openshaw, který měl vždy s Ailsie trpělivost.



„Včera v domě vůbec žádný člověk nebyl. Do domu nechodí žádný člověk, jak víš, když se zamyslíš; a ještě o to méně chodí nahoru do dětského pokoje. Ale někdy sníme o tom, že se něco stalo, a ten sen je tolik jako realita, že nejsi prvním člověkem, malá ženuško, který trvá na tom, že se ta věc skutečně stala.“



„Ale opravdu to nebyl sen!" řekla Ailsie a začala plakat.







V tu chvíli přišli dolů manželé Chadwickovi, tvářili se vážně a znepokojeně.



Celou dobu během snídaně byli tiší a nebyli ve své kůži.









Jakmile bylo nádobí od snídaně odneseno a děti byly vzaty nahoru, pan Chadwick se začal (zjevně jako by se o tom předtím bavili se ženou) dotazovat, zda si je jeho synovec jistý, že všichni jeho služební jsou čestní...



... protože paní Chadwickové toho rána scházela velmi cenná brož, kterou měla na sobě den předtím. Pamatovala si, jak si ji sundala, když se vrátila domů z Buckinghamského paláce.





Tvář pana Openshawa se stáhla do tvrdých linií; vypadala jako jeho tvář předtím, než poznal svou ženu a její dítě.



Zazvonil na zvonek, ještě než jeho strýc domluvil. Přišla služebná.



„Mary, byl tu někdo včera v noci, když jsme byli pryč?"
„Nějaký muž, pane, přišel si promluvit s Norou."



„Promluvit s Norou?! Kdo to byl? Jak dlouho zůstal?“



„S určitostí to nemohu říct, pane. Přišel – asi kolem devíti."



„Šla jsem nahoru do dětského pokoje, abych to řekla Noře, a ona sešla dolů, aby s ním promluvila. Ona ho pouštěla ven, pane. Bude vědět, kdo to byl a jak dlouho zůstal.“



Chvíli počkala, až jí budou položeny další otázky, ale nebyly, tak odešla.





O minutu později pan Openshaw udělal pohyb, jako by chtěl odejít z místnosti; ale jeho žena mu položila ruku na paži.
„Nemluv s ní před dětmi," řekla nízkým, tichým hlasem.



„Já půjdu nahoru a vyslechnu ji."



„Ne! Musím s ní mluvit. Musíte vědět,“ řekl a obrátil se ke svému strýci a tetě, „že moje paní má starou služku, věřím, že tak věrnou, ​​jak jen žena může být –



– ale zároveň neříká pravdu, jak musí uznat i moje paní. No, mám takovou představu, že na tuto naši Noru zapůsobil nějaký budižkničemu  (protože ona je v takovém období života, kdy se říká, že se ženy modlí za manžela - „jakéhokoli, dobrotivý Bože, jakéhokoli“) a vpustila ho do našeho domu...



... a ten chlápek utekl s vaší broží a kdo ví, s čím dalším ještě. Ukazuje to jen, že Nora má měkké srdce a nedrží se bílých lží - to je všechno, paní.“





Bylo zajímavé si všimnout, jak se změnil jeho tón, oči, celá tvář, když mluvil se svou ženou; ale on byl tím rozhodným mužem ve všem.



Ona se mu nechtěla postavit; tak šla nahoru a řekla Noře, že její pán s ní chce mluvit a že ona se mezitím postará o děti.





Nora beze slova vstala a odešla.



Její myšlenky byly tyto:
„I když mě roztrhají na cucky, nikdy se to nedozví ode mě. On možná přijde - a pak - jen Bůh se nad námi všemi může smilovat! Protože někteří z nás jsou jistojistě mrtví. Ale to udělá on; ne já."

Tak to byly parádní dílky!

Začíná se to docela komplikovat . Franka je mi neskutečně líto, ale zdá se být docela rozumný a odešel bez větších problémů, i když to pro něj muselo být něco hrozného. Taky bych chtěla zůstat, alespoň do té doby než by přišla láska mého života a já ji mohla dát vědět, že žiju. Nora mě docela v tomhle vytáčí. Není to její právo o něčem takovém rozhodovat. Natož pak ještě skoro vyhrožovat malé Ailsie.

A co ta ukradená brož?? Že by to opravdu udělal Frank? Tomu se mi nechce věřit . Hlavně proč by něco takového dělal?

Ale zas jak krásně se události sešly a přeci jen se ukáže, že Ailsie nelhala a Nora se teď bude muset zpovídat z těch lží.

Jsem neskutečně zvědavá, co dalšího si vymyslí, jen aby ukryla pravdu.... .

Já osobně si myslím, že to není zas tak velká katastrofa. Proč by nemohli znát pravdu o Frankovi? Vždycky se dá najít nějaké řešení...

Moc se těším na pokračování.

Už když byla ta brož zmíněna i s popisem a hodnotou, napadlo mě, že se s ní patrně něco stane. Ale Frank ji přece odcizit nemohl, byl pořád s Norou nebo ne ? Kdyby chtěl, mohl něco ukrást, když čekal na Noru v jídelně, ale to ještě nevěděl nic o své bývalé ženě a dceři To jsem zvědavá, jak tohle dopadne !

@Janika31 - moc děkuju za tak krásný komentář!      Správně řečeno - Nora neměla právo do toho takto zasáhnout a vlastně o tom všem rozhodnout. Zase chápu, že nechtěla rozrušit Alici, ale tohle není správné z dnešního pohledu. Nevím, jak by se to bralo v 19. století, ale myslím, že tehdy by bylo zvlášť nepřijatelné, aby někdo sloužící rozhodoval o něčem takovém. I když Noru bere Alice jinak. A přesně, neměla si to vylívat na Ailsie. Možná k tomu utajení přispělo i to, že Frank byl až tak rozrušený? Třeba se Nora i bála, že by se prozradilo, že Franka pustili do domu? A bála by se, jaká krize se odehraje mezi Openshawem a Alicí? Přesto to ale nemusela zamlčet, naprosto souhlasím, že o Frankovi by mohli znát pravdu. Nora s ním taky nejednala vůbec hezky na to, co všechno si prožil. A co se týká ukradené brože, opravdu jediná možná chvíle, kdy Frank mohl tu brož ukrást, byla, když seděl bez dozoru v jídelně. Jindy vždycky měl nějakou společnost. Opravdu je zajímavé, jak se ty události sešly  kolikrát se něco podobného stane i ve skutečnosti

@Ludmila - perfektní dedukce a další trefa ohledně té brože   moc ti děkuju za krásný komentář, Ludmi     To je pravda, pořád s někým byl, nejdříve otevřela ta jejich služebná Mary a pustila Franka dovnitř a pak šla pro Noru - a v té chvíli zůstal sám a prostor na krádež by tu byl, sice krátký, ale dalo by se to stihnout.

Jak to bylo s tou broží, se dozvíme za pár dílků. Teď se podíváme na to, jak Nora bude na koberečku před svým pánem:


Manchesterské manželství

(E. Gaskell)


KAPITOLA 14


Nyní si můžete představit její odhodlaný pohled, když čelila svému pánovi sama v jídelně;





manželé Chadwickovi ponechali tu záležitost v rukou svého synovce, protože viděli, že se do toho opřel s takovou vehemencí.



„Noro! Kdo byl ten muž, co včera v noci přišel do mého domu?“



„Muž, pane?" Jako by byla nekonečně překvapená; ale bylo to řečeno jen pro získání času.



„Ano; muž, kterého Mary pustila dovnitř; o kterém vám šla říct nahoru do dětského pokoje; kvůli kterému jste sestoupila dolů, abyste s ním promluvila; nepochybuji o tom, že je to tentýž muž, kterého jste vzala do dětského pokoje a tam s ním mluvila; ten, kterého viděla Ailsie a poté se jí o něm zdálo; a myslela si, ubohé děvče, že ho vidí, jak odříkává své modlitby, když nic, o to se vsadím, nemohlo být vzdálenější jeho myšlenkám; ten muž, který vzal brož paní Chadwickové v hodnotě deseti liber. A teď, Noro! Nechoďte pryč. Jsem si jistý stejně tak, jako že se jmenuji Thomas Openshaw, že jste o této loupeži nic nevěděla. Ale myslím si, že jste byla využita, a to je pravda."



„Nějaký budižkničemu si vás namlouval a vy jste stejná jako všechny ostatní ženy a máte pro něj měkké místo ve svém srdci; a včera v noci přišel cukrovat a vy jste s ním byla v dětském pokoji a on využil svých příležitostí a cestou dolů si s sebou odnesl pár věcí! No tak, Noro; není vám přikládána žádná vina, jen nesmíte být zase tak hloupá!"



„Řekněte nám,“ pokračoval, „ jaké jméno vám udal, Noro. Vsadím se, že nebude pravé; ale bude to nějaké vodítko pro policii."

Nora se postavila zpříma.

„Můžete mi dávat tuto otázku a vysmívat se mi za to, že jsem svobodná, i za mou důvěřivost, jak jen chcete, pane Openshawe. Nedostanete ze mě žádnou odpověď."



„Pokud jde o tu brož a příběh o krádeži a vloupání; kdyby za mnou někdy přišel nějaký přítel (čímž vás vyzývám, abyste to dokázal a popírám to), bylo by pod jeho úroveň, než aby takovou věc provedl, stejně jako pod vaši úroveň, pane Openshawe - a ještě více; protože si nejsem vůbec jistá, jestli jste ke všemu, co máte, přišel po právu, nebo jestli to bude vaše ještě dlouho, kdyby každý člověk měl mít to, co mu patří.“



Myslela tím samozřejmě jeho manželku; ale on jí rozuměl tak, že mluví o jeho majetku (zboží a movitých věcech).



„Dobrá tedy, má dobrá ženo,“ vyslovil, „řeknu vám popravdě, nikdy jsem vám nevěřil; ale moje žena vás měla ráda a já si myslel, že máte v sobě mnoho dobrého."



„Pokud na mě ještě budete hubatá, pošlu na vás policii a dostanu z vás pravdu u soudu, pokud mi to tady tiše a slušně neřeknete."



„To nejlepší, co můžete udělat, je tiše mi říct, kdo je ten chlap. Podívejte! Do mého domu přijde člověk; ptá se po vás; vy ho berete nahoru; další den schází cenná brož; my víme, že vy, Mary a kuchařka jste čestné; ale odmítáte nám říct, kdo je ten muž. Vlastně jste mi už o něm pověděla jednu lež, když jste řekla, že tu nikdo včera v noci nebyl. Teď vám tedy říkám jasně, co si myslíte, že by na to řekl policista nebo soudce? Soudce by vás brzy přinutil říct pravdu, má dobrá ženo.“





„Ještě se nenarodilo takové stvoření, které by to mělo ze mě dostat," řekla Nora. „Ne dokud se sama nerozhodnu to říct."



„To bych teda rád viděl," řekl pan Openshaw, čím dál více rozzlobený kvůli tomu vzdoru.





Pak se zarazil a promyslel si to, než znovu promluvil:
„Noro, to kvůli vaší paní nechci zacházet až do extrémů. Buďte rozumnou ženou, pokud můžete. Koneckonců, není to žádná velká ostuda, když naletíte. Ptám se vás ještě jednou - jako přítel - kdo byl ten muž, kterého jste včera v noci pustila do mého domu?“



Žádná odpověď.

Zopakoval tu otázku netrpělivým tónem.
Stále žádná odpověď. Nořiny rty byly pevně semknuté odhodláním nemluvit.



„Pak už zbývá jen jedna věc. Pošlu pro policistu.“



„Ne," řekla Nora a vykročila vpřed. „To neuděláte, pane!"



„Žádný policista se mě ani nedotkne. O té broži nic nevím, zato vím jedno: od svých čtyřiadvaceti myslím více na vaši manželku než na sebe: celou tu dobu od chvíle, co jsem ji viděla jako ubohou dívenku bez matky, když se ocitla v domě jejího strýce."



„Myslela jsem více na to, jak jí posloužit, než abych sloužila sama sobě! Starala jsem se o ni a její dítě, jak se o mě nikdy nikdo nestaral."



„Neobviňuji vás, pane, ale říkám, že je špatné vzdát se svého života; protože nakonec se všichni k vám obrátí zády a opustí vás. Proč nepřišla moje paní sama, aby mě podezřívala? Možná už šla pro policii?"



„Ale nezůstanu tady, ani pro policii, ani pro soudce, ani pro pána. Máte smůlu. Věřím, že na vás sedí kletba."







„Opouštím vás hned teď: ano! Opustím také tu ubohou Ailsie. To udělám! Nikdy vás nepotká nic dobrého!“



Pan Openshaw byl tímto projevem naprosto užaslý; většina z toho pro něj byla zcela nesrozumitelná, jak by se dalo snadno předpokládat. Než se mohl rozhodnout, co má říci nebo co má dělat, Nora opustila místnost.

Jejda, ta Nora je ale zabejčená   Jako na jednu stranu ji chápu, tohle je průser jako vrata, ale tímto to jen zhoršuje
Jsem opravdu zvědavá, jak tohle dopadne a moc se těším na další díl.
Mimochodem i já si v tvých příbězích užívám, jak krásně vystihuješ tu dobu. Všechny ty interiéry, kostýmy, a vlastně i ulice máš krásně připravené a je to radost pohledět    Obdivuju, kolik práce si s tím dáváš    Já teď chystala jeden pozemek, a málem mě kleplo

@Fidgety -  přesně, tím to jen zhoršuje,  je jasné, že to myslí dobře, taky bere tyto výčitky jako křivdu vůči sobě, protože Alici a její rodinu má tak ráda a stará se o ně. Škoda, že s Openshawem si moc navzájem nesedli od samého začátku, třeba by jinak cítila, že se mu s tím může svěřit.  
Mockrát děkuju za tak nádherný komentář!      Hrozně moc mě potěšil!  mám velkou radost, že se ti líbí použité kostýmy, nábytek, apod.  - já zase vždycky obdivuju tvoje nádherné záběry, simíky, pozemky, to je prostě dokonalost sama!  
Je pravda, že to zabere strašně moc času, je v tom ukrytých hodně hodin strávených za PC. Ale je to  i zábava, i když ne vždycky na to mám náladu, když je potřeba něco postavit  
Když jsem začínala, ani mě nenapadlo, že bych pokračovala s příběhy nebo že by mě to chytlo natolik, že budu vůbec přidávat příběhy/nové díly pravidelně. Ale za to vděčím vám všem, kdo ty příběhy čtete a podporujete mě svými krásnými komentáři, vždycky mě to úplně nabíjí energií a motivací, když si přečtu, že se to někomu líbilo, nebo když si můžeme společně takhle psát o tom ději. Jindy většinou s nikým ani o knihách, které čtu, nemluvím, většina lidí kolem mě není na tyhle starší knížky.  Takže jsem moc vděčná za tohle perfektní fórum.  


Myslela jsem, že další díl sem dám až zítra ráno, ale stihla jsem to dodělat už teď, tak s tím nebudu čekat do zítřka  


Manchesterské manželství

(E. Gaskell)


KAPITOLA 15


Nemyslím si, že by někdy opravdu zamýšlel poslat policii na tuto starou služku své manželky; protože nikdy ani na okamžik nezapochyboval o její dokonalé poctivosti. Chtěl ji ale přinutit, aby mu řekla, kdo byl ten člověk; a to pro něj zůstalo záhadou. Proto byl hodně podrážděný. Vrátil se ke svému strýci a tetě ve stavu velké mrzutosti a zmatenosti a řekl jim, že z té ženy nic nedostal; že nějaký muž byl noc předtím v domě; ale že odmítla říct, o koho jde.





V tuto chvíli vešla jeho žena, velmi rozrušená...



... a zeptala se, co se stalo Noře; protože si ve strašném spěchu vzala věci a odešla z domu.





„Vypadá to podezřele," řekl pan Chadwick. „To není způsob, jakým by jednal čestný člověk."



Pan Openshaw mlčel. Byl velmi zmatený.



Zato paní Openshawová se otočila na pana Chadwicka s náhlou prudkostí, kterou u ní do té doby nikdo neviděl.
„Vy neznáte Noru, strýčku! Odešla, protože je hluboce raněna tím podezřením."



„Och, kéž bych ji mohla vidět – kéž bych s ní mohla sama promluvit. Řekla by mi všechno.“  
Alice lomila rukama.




„Musím se přiznat,“ otočil se pan Chadwick tlumeným hlasem ke svému synovci, „že tě nepoznávám. Býval jsi jen samé ,slovo a rána' a často přišla rána jako první; a teď, když existuje každý důvod k podezření, neděláš prostě nic."



„Tvoje paní je velmi dobrá žena, to uznávám; ale myslím, že mohla naletět stejně tak dobře jako ostatní lidi. Jestli nepošleš pro policii, tak to udělám já.“



„No dobře," odpověděl pan Openshaw nevrle. „Nemohu očistit jméno Nory. Ona sama ho neočistí, přitom věřím, že by mohla, kdyby to jen udělala. Myju si nad tím ruce; jsem si jistý, že ta žena je čestná a že s mojí ženou žila dlouho a nechci, aby měla ostudu.“



„Ale pak bude nucena se očistit. To bude dobrá věc v každém případě.“



„No dobře, no dobře! Je mi z toho všeho už špatně. Pojď, Alice, pojď k dětem; budou už neklidné. Říkám ti, strýčku,“ řekl a otočil se ještě jednou k panu Chadwickovi, náhle a ostře poté, co jeho oči padly na Alicinu vyčerpanou, uslzenou a nervózní tvář...





„nakonec nebudu muset poslat pro policii. Ještě dnes koupím tetě brož dvakrát tak hezčí ...





...ale nechci, aby Nora byla podezírána a moje paní trápena. Tak!“









On a jeho žena odešli z místnosti.



Pan Chadwick tiše čekal, až budou z doslechu...





... a pak řekl své ženě: „I přes všechnu tu Tomovu nabubřelost zajdu v tichosti pro detektiva, děvče."



„Nemusíš o tom nic vědět.“

No tak to se to dobře zamotává .

Nora si s tou svou paličatostí vůbec nepomohla. Však o co jde? Proč neřekla pravdu? Alespoň by se to vše vysvětlilo. Hlavně nechápu, proč si alespoň nepromluvila s Alicí, místo toho ji odsoudila.  
Musím říct, že mě Nora docela vytáčí...
Teď na ni ještě přijde policie a celé se to překroutí...

Strýček si taky dělá, co chce.  Na tajňačku za zády běží na policii.... ani neví, jakou tahle situace má spojitost.
A kdo ví, kde ta brož nakonec je? Možná by si tetička měla ještě jednou prohledat ty své kufry, které balila 14dní. V takovém bordelu se plno věcí ztratí.

A nebo ji možná někde zapomněla?  

No jsem popravdě zvědavá, kam se poděla.

Alice je mi líto, ta vůbec neví, která bije   . Ztratila ''náhradní'' matku a přítelkyni v jednom a bez vysvětlení.    

Jak tohle dopadne? Doufám, že se vše brzy vysvětlí  

Těším se na pokračování    

btw.: Moc se mi líbí výrazy simíku.    Alice se tváří hrozně zkroušeně, ale do celé situace to krásně zapadá! Pan Openshaw taky hází zajímavé ksichtíky   .
Jsi šikulka, jak krásně to umíš vystihnout.   Všechno se mi moc líbí.

Musím pochválit i úžasné vybavení domu   . Na tohle jsi opravdový machr!   Každý detail perfektně vynikne.  

Minulý díl jsem ani nestihla okomentovat a už je tu další, Ty jsi ale rychlá Hellohello ! Co se Nory týče, myslím, že se snaží bránit Alici a děti před tím, co považuje za zlé, a to tak důkladně, až zapomíná na sebe a své postavení. Co teď bude dělat ? A co si bez ní počne sama Alice ?

@Janika31 - mockrát děkuju za tak krásný a dlouhý komentář!      Je to tak, jak píšeš - kdyby jenom Nora přiznala, co se stalo, nemusela ta situace teď takhle vygradovat. Řekla bych, že Alici a celé rodině nechce narušit život, všechno by se tím rozhodilo. Ale v takové situaci asi nic nemůže vyjít dobře, vždycky tím někdo utrpí.  Máš pravdu, že pro Alici je Nora hodně důležitá a jsem ráda, že ji nebere jako služku, ale spíše jako rodinu, o to větší je to pro ni rána.
Děkuju za tak krásnou pochvalu!   Já jsem si právě říkala, když jsem sem dávala odkazy, že jsem to těmi výrazy nějak přehnala a nelíbilo se mi to. Chtěla jsem, ať se netváří smutně až do takové míry na ten záběr, ale nedařilo se mi najít vhodný výraz a jediný trochu použitelný byl tento, ale přesto mi to připadalo až moc. Ten Alicin výraz byl z poseboxu, ale zbytek házeli ti simíci během konverzace, tak jsem fotila a něco z toho jsem použila    i když mi pak připadalo, že jsem to moc dobře nevychytala a měla jsem to předělat. Tak moc děkuju za tolik milých slov a krásnou pochvalu prostředí, opravdu moc si toho vážím!  
Jo a přesně - Chadwick sám za zády Toma chce jít pro policii...
A jestlipak ses trefila ohledně té brože a tetičky? Napsala jsi to tak vtipně s těmi kufry    A je to dost možné, s takovou výbavou člověk nikdy neví   A dozvíme se to hned v tomto dílku  

@Ludmila - To je tak krásně shrnuto -

Ludmila napsal:

Co se Nory týče, myslím, že se snaží bránit Alici a děti před tím, co považuje za zlé, a to tak důkladně, až zapomíná na sebe a své postavení.

- přesně tohle cítím ohledně Nory i já, ale neuměla jsem to tak pěkně pojmenovat    Moc děkuju, Ludmi, tvůj komentář mě moc potěšil    
Nová kapitola je na světě, sice se ještě nedozvíme, kam se poděje Nora, ale už příště ano  


Manchesterské manželství

(E. Gaskell)


KAPITOLA 16


Šel na policejní stanici a učinil prohlášení k případu.







Byl potěšen dojmem, který podle všeho vyvolávaly důkazy proti Noře.





Všichni ti muži podle jeho názoru souhlasili a bylo třeba okamžitě podniknout kroky, aby se zjistilo, kde je. S největší pravděpodobností, jak naznačovali, šla hned za tím mužem, který je, jak se zdá, jejím milencem.



Když se pan Chadwick zeptal, jak ji najdou, usmáli se, zavrtěli hlavami a mluvili o tajemných, zato neomylných způsobech a prostředcích.





* * *

Vrátil se do domu svého synovce s velmi pohodlným názorem na svou vlastní bystrost.



Setkala se s ním jeho žena s kajícným výrazem.





„Och, pane, našla jsem svou brož! Byla přichycená za svůj špendlík ve volánku mých hnědých hedvábných šatů, které jsem měla včera na sobě. Sundávala jsem je ve spěchu a muselo se to tam zachytit; a pověsila jsem ty šaty do skříně. Právě teď, když jsem je chtěla poskládat, byla tam ta brož! Jsem tak rozčilená, ale nikdy by se mi ani nesnilo o ničem jiném, než že byla ztracená!"



Její manžel zamumlal něco jako: „K sakru s tebou i s tvou broží!"



„Přeju si, abych ti ji nikdy nedal,“ ...



... popadl klobouk a řítil se zpět na stanici s nadějí, že tam bude včas, aby zastavil policii v hledání Nory.










Ale detektiv už byl pryč.









* * *


Kde byla Nora?

Napůl šílená strachem ze strašlivého tajemství celou minulou noc nespala, protože  přemýšlela, co bude třeba udělat.



V tomto strašném rozpoložení mysli přišly Ailsiiny otázky, které ukázaly, že viděla toho Muže, jak to dítě nevědomě nazývalo svého otce.



Nakonec přišlo to podezření týkající se její poctivosti.  



Když běžela po schodech nahoru a hodila na sebe čepec a přehoz, byla jen o něco méně než zcela  šílená; všechno ostatní, dokonce i svou peněženku, nechala tam.



V tom domě nechtěla zůstat. To bylo vše, co věděla, v čem měla jasno. Už ani nechtěla potkat děti, protože se obávala, že ji to oslabí.





Nade vše se děsila toho, že pan Frank se vrátí pro svou manželku. Nevěděla, jaký lék existuje na tak obrovský zármutek, kterého byla svědkem. Touha uniknout z nadcházející události byla silnějším motivem pro její odchod, než její bolest ohledně podezření namířených proti ní; i když to poslední bylo tím finálním podnětem k postupu, který zvolila.



Šla téměř bezhlavou rychlostí; vzlykala tak, jak se vůbec neodvážila během minulé noci ze strachu, aby nevzbudila údiv u těch, kteří by ji mohli slyšet.



Pak se zastavila. Napadlo ji, že úplně odejde z  Londýna a vydá se do svého rodného města, Liverpoolu. Šátrala v kapse po své peněžence, když se s tímto záměrem blížila ke stanici Euston Square. Nechala ji doma.



Její ubohá hlava ji bolela, oči měla oteklé pláčem...



... musela zůstat stát na místě a přemýšlet, jak nejlépe mohla, kam by měla stočit své kroky.

---

Jsem to ale blbec, tetičce jsem na tu jejich cestu do Buckinghamského paláce oblíkla fialové šaty, ale tady se píše o hnědých    No, hlavně, že jsem jí pořídila kopu šatů včetně hnědých, ale nakonec jsem jí je zapomněla dát    Tak se omlouvám za to, že jsem to přehlídla. Stejně jako Chadwickův klobouk, který si měl nasadit!    


A na závěr pár informací, ať víte, co se chystá dál. Zbývají nám ještě 3 kapitoly do konce tohoto příběhu.  No a pak přijde na řadu další příběh ze života, už se na něj těším a jsem zvědavá, co na něj budete říkat. Ten asi bude trvat někdy do podzimu. A potom bych sem chtěla dát 1-2 záhadné příběhy, které by mohly dobře padnout k halloweenskému období. Minimálně 1 z nich určitě budu dělat tento rok, možná i oba, uvidíme  To už ale hodně předbíhám, do té doby ještě času dost

Bojím se o Noru - zoufalé myšlenky vedou k zoufalým činům, řečeno s klasikem ... A pan Chadwick se svou zbrklostí tomu všemu nasadil korunu ! Jak tohle dopadne ?!

Chudák Nora.. cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly, chtěla chránit štěstí své paní a její rodiny a sama se přivedla do potíží. Je otázka, jestli to vůbec bude k něčemu dobré. Neumím si představit, jak se to vyřeší během tří dílů každopádně se máme na co těšit. A vůbec bych si nelámala hlavu s barvou šatů, v příběhu to nemá význam a děj je tak napínavý, že jsem si toho ani nevšimla. Ale věřila jsem, že se brož objeví (tipovala jsem zapadnutí za toaletním stolkem), nezdálo se mi, že by si kdokoli z domu nebo nečekaná návštěva nechali něco za nehty

Tak jsem po krátké pauze zpět na fóru a mám velkou radost z vašich komentářů, které jsem tu objevila!    
Opravdu moc vám oběma za ně děkuju!  
Nory je mi taky moc líto, je úplně bez sebe a v takovém stresu a zmatku se může stát cokoliv, jak píšete...   No a je pravda, že už vlastně zbývají jenom 3 díly do konce hned jdeme na další kapitolu, ať se příběh zase posune.
Dobrý odhad s tou broží!  Já chápu, že se taková věc může lehko ztratit a zvlášť, když se zahrabe do volánku nebo zapadne třeba za ten stolek, kdo by na to přišel? Škoda, že si to ještě chvíli nenechali pro sebe a neprohledali všechno znova důkladněji, než to u té snídaně řekli. Celému tomuhle kolotoči s podezřením by se dalo vyhnout...
P.S.  A děkuju moc za to, že přehlížíte moje chyby v příběhu


Manchesterské manželství

(E. Gaskell)


KAPITOLA 17

Najednou jí v mysli probleskla myšlenka, že půjde a vyhledá chudáka pana Franka. Předešlou noc k němu nebyla moc laskavá, i když od té doby pro něj její srdce krvácelo. Pamatovala si, jak jí řekl, zatímco se ptala na jeho adresu, když ho téměř tlačila ven ze dveří, o nějakém hotelu v ulici nedaleko od Euston Square.



Tam šla: s jakým záměrem, to sotva věděla, ale chtěla ulevit svému svědomí tím, že mu řekne, jak moc ho lituje. Ve svém současném stavu se cítila nezpůsobilá k tomu, aby mohla radit, nebo ho mírnit, pomáhat, nebo dělat cokoli jiného, ​​než jen soucitit a plakat.











Lidé v hostinci řekli, že tam taková osoba byla; dorazil jen den předtím; odešel brzy po příjezdu a nechal svá zavazadla v jejich péči; ale už se nevrátil.



Nora požádala o dovolení, aby si mohla sednout a čekat na návrat toho džentlmena.

Majitelka – dost opatrná, co se týká úschovy zavazadel proti jakékoli možné újmě – ji zavedla do nějaké místnosti...



... a tiše zamkla dveře zvenčí.



Nora byla úplně vyčerpaná a usnula – byl to rozechvělý, neklidný spánek, plný záškubů, který trval celé hodiny.




Detektiv ji vyčmuchal už nějaký čas předtím, než vešla do hotelu, do kterého ji následoval.





Požádal majitelku, aby ji asi na hodinu zadržela, aniž by kromě prokázání své úřední moci uvedl jakýkoli jiný důvod ...



(za což si majitelka sama sobě pořádně zatleskala za to, že ji zamkla).



Vrátil se na policejní stanici, aby podal zprávu o svém postupu. Mohl ji sebrat rovnou; ale jeho cílem bylo, pokud to bude možné, vypátrat muže, který byl podezřelý ze spáchání té krádeže.



Tehdy se dozvěděl o objevení brože; a následkem toho se už nestaral o návrat do hotelu.








* * *


Nora spala až do doby, kdy se začal snášet letní večer.





Pak se trhnutím vzbudila.



Někdo byl u dveří. To bude pan Frank; zatočila se jí hlava a odhrnula si své rozcuchané šedivé vlasy, které jí spadaly přes oči, a stoupla si a zírala na něj.



Místo toho vešel pan Openshaw a nějaký policista.



„Toto je Nora Kennedyová," řekl pan Openshaw.

Zajímavě useknutý díl - co se asi teď honí všem hlavou, omluví se sobě navzájem ? A vrátí se Nora zpátky k dětem a své paní ? A co pan Frank, řekne o něm Nora něco ? Jen doufám, že si v pominutí smyslů něco neudělal ...

@Ludmila - moc děkuju za krásný komentář a rychlou reakci, Ludmi  Já jsem si říkala, že jsem to zase utnula na blbém místě ale neměla jsem to kde pořádně přerušit, on ten díl je dost krátký i tak, kdybych ho utnula dřív, tak by to bylo ultra krátké. Bohužel teda v tomto místě, kdy vyvstává plno otázek - a jsou to opravdu zajímavé otázky   Zbývají ještě 2 díly do konce a všechno toto bude zodpovězeno.  Příští díl by mohl být někdy o víkendu nebo nejpozději v pondělí, pak mám krátkou dovolenou (škoda, že není delší... hodilo by se to). A jakmile se vrátím a dodělám poslední díl, postnu ho sem

Tak... slíbené pokračování je konečně na světě  

Manchesterské manželství

(E. Gaskell)


KAPITOLA 18




„Och, pane,“ řekla Nora, „já jsem se té brože ani nedotkla; opravdu ne."



„Och, pane, nemohu žít s tím, že se o mně tak špatně smýšlí," a bylo jí tak špatně a cítila se slabě...



.... že najednou klesla na zem.





K jejímu překvapení ji pan Openshaw velmi něžně zvedl. Dokonce i policista ji pomohl položit na pohovku....





... a na přání pana Openshawa šel pro víno a sendviče; protože ta ubohá vyzáblá žena tam ležela téměř jako mrtvá únavou a vyčerpáním.





„Noro,“ řekl pan Openshaw svým laskavým hlasem, „ta brož se našla. Visela na šatech paní Chadwickové. Prosím vás o prominutí. Upřímně prosím o prominutí, že jsem vás kvůli tomu obtěžoval. Moje žena je úplně zdrcená."



„Jezte, Noro - nebo počkejte, nejdříve vypijte tuto sklenku vína,“ řekl, zvedl jí hlavu a trochu jí nalil do krku.



Jak pila, vzpomněla si, kde je a na koho čeká. Najednou odstrčila pana Openshawa od sebe a řekla: „Pane, musíte odejít. Nesmíte tu zůstat ani minutu. Jestli se vrátí, zabije vás.“



„Bohužel, Noro! Nevím, kdo to je 'on'. Ale kdosi odešel, kdo už se nikdy nevrátí: někdo, kdo vás znal a koho, jak se obávám, máte ráda."



„Nerozumím vám, pane," řekla Nora, laskavé a truchlivé chování jejího pána ji mátlo ještě více než jeho slova.
Policista opustil místnost na přání pana Openshawa a oni dva zůstali sami.



„Víte, co tím myslím, když řeknu, že někdo odešel, kdo se už nikdy nevrátí. Myslím tím, že je mrtvý!“



„Kdo?' řekla Nora a chvěla se po celém těle.



„Dnes ráno byl v Temži nalezen nějaký ubožák – utopen."



„Utopil se?" zeptala se Nora vážně.



„To ví jen Bůh," odpověděl pan Openshaw tím stejným tónem. „V jeho kapse bylo nalezeno vaše jméno a adresa našeho domu; to a jeho peněženka byly jediné věci, které se u něho našly. Je mi líto, že to říkám, má ubohá Noro; ale musíte ho jít identifikovat.“



„K čemu?" zeptala se Nora.
„Abyste řekla, o koho jde. Vždy se to tak dělá, aby mohl být objeven nějaký důvod pro sebevraždu - pokud to byla sebevražda. Nepochybuji o tom, že to byl ten muž, který vás včera přišel navštívit do našeho domu. Je to velice smutné, vím.“
Mezi každou větou dělal pauzy, aby se pokusil přivést zpět její smysly, které, jak se obával, byly mimo - její pohled byl tak divoký a smutný.





„Pane Openshawe,“ řekla nakonec, „řeknu vám strašlivé tajemství – ale nesmíte to nikdy nikomu říct; a vy a já ho musíme navždy uchovat v tajnosti. Myslela jsem, že to budu muset udělat já sama, ale vidím, že nemůžu. Ten chudák – ano! To mrtvé utopené stvoření je, obávám se, pan Frank, první manžel mé paní!“





Pan Openshaw se posadil, jako by ho střelili.



Nemluvil; ale po chvíli se pokynul Noře, aby pokračovala.



„Přišel ke mně minulou noc, když – díky bohu! – jste všichni byli pryč v Richmondu. Zeptal se mě, jestli je jeho žena mrtvá nebo živá. Byla jsem surovec a myslela jsem více na to, že se všichni můžete každou chvilkou vrátit domů, než na jeho bolestné soužení; mluvila jsem s ním úsečně a řekla jsem, že je znovu vdaná, velmi spokojená a šťastná. Vyhodila jsem ho: a on teď leží mrtvý a studený.“



„Bože, odpusť mi!' řekl pan Openshaw.





„Bůh nám všem odpusť!" řekla Nora. „Ten ubožák potřebuje odpuštění snad méně než kdokoli z nás. Byl mezi divochy – ztroskotal – nevím, co ještě dalšího – a psal dopisy, které se nikdy nedostaly k mé ubohé paní.“





„Viděl své dítě!"

„Viděl ji - ano! Vzala jsem ho nahoru, abych dala jeho myšlenkám nový směr; protože jsem si myslela, že se zblázní."



„Přišla jsem ho sem hledat, jak jsem mu slíbila víc než jen napůl. Moje mysl byla naplněna špatnou předtuchou, když jsem se dozvěděla, že se sem nevrátil. Ach, pane, to musí být on!“





(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)

---

A příště už nás čeká závěrečná kapitola.
Ludmi, smekám klobouk, minule se ti to podařilo odhadnout na 100% s tím Frankem.   Chudák... měl v posledních letech tak těžký život a to zjištění o Alici ho dorazilo.

ach jo, pořád jsem doufala, že to dopadne nějak dobře ale to by byl asi moc velký zázrak.. a ty Nořiny uplakané oči, to je síla. no, uvidíme, co nám přinese poslední díl, asi si budu muset nachytat kapesník

každopádně přeji hezkou dovolenou, užij si ji a odpočiň si

No teda . To se toho zase semlelo .

S tou broží, jako bych to neříkala... . Tetička by si měla příště lépe kontrolovat oblečení než někoho nařkne z krádeže... a strýček by zase svojí drahou manželku už měl znát natolik, že nepoběží hned na policii . Neskutečný .

Každopádně jsem ráda, že se ta brož našla a nikdo tak nebyl lupičem, jen díky takovéhle náhodě se přišlo na pana Franka a Noru, která to utajila.. .
Je mi líto moc Alice, protože ta absolutně nechápe, co se stalo, jako jediná.... .

Jinak poslední díl mě dostal... . Tak on přežije zajetí domorodci a pak si prostě vezme život? Na jednu stranu to chápu...jediná věc, pro kterou žil byla Alice, která je teď vdaná. Muselo ho to velmi zasáhnout, ale přeci jen jsem tajně doufala, že se ještě setkají a popovídají si. Takovýhle konec jsem si pro něj nepředstavovala . Alespoň doufám, že se Alice dozví pravdu!

Trochu mě štve jednání Nory, možná kdyby nebyla tak surová a tajnůstkářská, mohlo to taky vše být jinak. Ach jo. Jsem zvědavá na pokračování

Jinak také přeji hezkou dovolenou! Odpočiň si a načerpej hodně sil .

Můj příspěvek se někam vypařil, takže tedy znovu - chudák Nora, ještě ji po tom všem čeká identifikace toho ubožáka (i když stále doufám, takový konec si přece nikdo nezaslouží ). I pro pana Openshawa to musel být šok, a co teprve Alice a ta malá - je vůbec vhodné jim něco takového říkat ?
Jinak opět musím pochválit všechny detaily, ta zhroucená Nora, šokovaný pan Openshaw ...

A stejně jako ostatní přeji pěknou dovolenou a odpočiň si nejen od Simíků

@Havranice -  já jsem taky doufala v šťastnější konec  bohužel hodně příběhů je takhle smutných - no, jako to bývá i v životě.   Ale tento příběh vůbec nebyl laskavý k chudákovi Frankovi.  Tyhle plačící pózy jsou opravdu promakané, ne vřdycky se mi povede vybrat vhodné. Tady mě překvapilo, že fungují i u ležících simů. Je mi tak líto i Nory... mně připadá, že byli všichni vtaženi do hrozného dramatu a všichni tím hodně trpěli, i když hodně věcí sami způsobili - těžko říct, co by se stalo, kdyby to Nora řekla rovnou. Třeba by se tím předešlo velkému utrpení, ale třeba taky ne - myslím, že Frank na tom byl tak špatně, že by ho možná už nic nezachránilo od toho hrozného rozhodnutí. A je to velká škoda. No, je to hodně kruté.
Děkuju moc za přání a za krásný komentář

@Janika31 - i tobě moc děkuju za tak krásný komentář     Přesně, s tou broží jsi měla pravdu.   Tady je vidět, jak je důležité si všechno 100x zkontrolovat, než se vynese nějaké osočení. Když jsou ti lidi nevinní, může jim to hrozně ublížit. A je to ponižující... podezírat někoho z krádeže, když k ničemu takovému nedošlo.
To je pravda, Alice o ničem neví, je to dost nefér, tajit to před ní. A na druhou stranu - říct jí to, rozrušili by jí tím celý dosavadní život a přidali trápení až do konce života. Je pravda, že všechno mohlo být jinak - jen nevím, jestli by byli schopní zachránit ještě Franka, to  by možná nestihli nebo by to možná nepomohlo, těžko říct, jaké drama by se událo, kdyby Frank mohl zůstat v domě, než se Alice vrátí a promluvit si s ní. Snad by se ale  nic špatného nestalo a aspoň by si promluvili, třeba by se mu ulevilo a nemusel by se rozhodnout pro takový krutý konec. Chudák Frank... za nic nemohl, vždycky se snažil pro svoji rodinu dělat to nejlepší. Správné samozřejmě je nic netajit,  ještě jak jsi správně předtím napsala, že to nebylo Nořino tajemství, aby o tom mohla rozhodovat, ale na druhé straně zase nevím -  Alici by to zjištění asi zničilo, že se zabil kvůli ní, narušilo by jí to celý život - zrovna ve chvíli, kdy se vše urovnalo a mohla žít svůj život v klidu, ke kterému se tak složitě dostala a pro Ailsie by to byl taky strašný šok. Ale co chudák Frank, ten by byl nešťastný tak jako tak. Uvidíme za chviličku, jak to všechno dopadne.

@Ludmila - děkuju moc i tobě za krásný příspěvek    Nory je mi líto, musela si toho taky hodně vytrpět. Je otázka, co by se stalo, kdyby to nedržela v tajnosti. A toto je opravdu dobrá připomínka: je vhodné jim to vůbec říkat? Alice neměla lehký život a konečně se jí vede líp, je šťastná... a vědomí toho, že Frank přežil zajetí a vrátil se, aby si vzápětí vzal život kvůli tomu, že nemůže být s ní? Mě by něco takového odrovnalo a asi bych už nikdy nemohla žít s klidným svědomím (i když to nebyla Alicina vina, že se znova vdala - myslela si, že Frank je mrtvý - a hlavně udělala dobře, od té doby se jí začalo dařit). A Ailsie je ještě maličká, taky hodně křehká a má podlomené zdraví, určitě není dobré jí to říkat v tomto věku. No, uvidíme, jak se to nakonec dořeší.

P.S. Moc vám všem děkuju za krásné přání      udělalo mi to velkou radost!

A teď už konečně poslední kapitola tohoto příběhu 


Manchesterské manželství

(E. Gaskell)


KAPITOLA 19


Pan Openshaw zazvonil na zvonek.



Nora byla až příliš omráčená, než aby se divila tomu, co dělá.

Požádal o psací potřeby, napsal dopis...





... a pak řekl Noře:
„Píši Alici, abych jí sdělil, že budu nevyhnutelně několik dní nepřítomen; že jsem vás našel; že se vám daří dobře a posíláte jí své pozdravy a zítra přijdete domů."



„Musíte jít se mnou k policejnímu soudu; musíte identifikovat tělo; vysoce zaplatím za to, aby vynechali jména a podrobnosti z dokumentů.“



„Ale kam jdete, pane?"



Neodpověděl jí přímo. Pak řekl:
„Noro! Musím jít s vámi a podívat se na tvář muže, kterého jsem tak zranil - nevědomky, to je pravda; ale připadá mi, jako bych ho zabil já."



„Sám uložím jeho hlavu do hrobu, jako by to byl můj jediný bratr: a jak mě musel nenávidět!"



„Nemůžu jít domů ke své ženě, dokud nebude hotovo vše, co pro něj mohu udělat. Pak budu žít s tím hrozným tajemstvím v mysli. Až uplynou tyto dny, nikdy už o tom nebudu mluvit. Vím, že ani vy ne.“




Potřásl si s ní rukama; a už nikdy se znovu o té věci nezmínili.





Nora hned příští den šla domů k Alici. Nepadlo ani slovo o příčině jejího náhlého odchodu před dvěma dny. Alici v jejím dopise manžel nabádal, aby se nezmiňovala o té domnělé krádeži brože; takže ona, bezvýhradně poslušná k těm, které milovala celou svou náturou a zvykem, o tomto tématu naprosto mlčela, zacházela s Norou s tou nejněžnější úctou, jako by jí chtěla vynahradit to nespravedlivé podezření.







Alice se ani nepídila po důvodu, proč pan Openshaw byl nepřítomný během návštěvy svého strýce a tety poté, co jednou řekl, že je to nevyhnutelné.



Vrátil se vážný a tichý; a od té doby se zvláštně změnil. Byl více zamyšlený a možná méně aktivní; byl však stejně rozhodný v jednání, zato s novými a odlišnými pravidly pro toto jednání.







Vůči Alici mohl být stěží laskavější, než byl předtím; ale teď se zdálo, že na ni pohlíží jako na někoho posvátného a bylo s ní zacházeno s úctou i něhou.







Pustil se do podnikání a vydělal velké jmění, ze kterého polovinu přepsal na ni.




* * *

Dlouhá léta po těchto událostech – několik měsíců poté, co zemřela její matka – Ailsie a její „otec“ (jak vždy říkala panu Openshawovi) jeli na hřbitov kousek za městem a její služebná ji dovezla k jedné mohyle...





... a pak byla poslána zpět ke kočáru.



Byl tam náhrobní kámen s F.W. a datem. To bylo vše.







Pan Openshaw sedící u hrobu jí vyprávěl ten příběh...





... a kvůli smutnému osudu toho ubohého otce, kterého nikdy neviděla, ronil jediné slzy, které kdy viděla padat z jeho očí.










KONEC.

Velmi smutný příběh, ale svým způsobem nakonec dopadl dobře - pan Openshaw se zachoval nejlépe, jak jen mohl, jak pravý gentleman, a stejně tak i Nora, jako služebná střežící tajemství svých pánů ... A dospělá Ailsie se určitě se vším vyrovnala lépe než jako kdyby byla ještě slabé neduživé dítě.

Chválím Tvůj výběr příběhů, milá Hellohello, všichni víme, že život není jen o radostech ...