Hellohello: Kolekce příběhů

To je otřesné...

Zmetek jeden hnusnej. Zmlátila bych ji, že by si tejden nesedla na zadek!! Omlouvám se, ale jsem neskutečně rozčílená Nejradši bych Prudence vystřelila na měsíc...Co jí kdy Lois udělala?? Je to odporné nevychované dítě, divadlo sehrála na výbornou..

Co jen teď s Lois bude? Vůbec z toho nemám dobrý pocit. Stále chci věřit na zázraky a happy end...

No, každopádně jsem moc zvědavá na pokračování i když se neskutečně bojím, co přijde...

Děkuju moc vám oběma!

@Ludmila - to je moc trefný postřeh, dobře řečeno. A jak rychle se to všechno událo, až se člověk nestačí divit. Lois tam přišla jen tak se zúčastnit toho zasedání a najednou tohle - ve zlomku vteřiny se jí obrátil celý život.

@Janika31 - Hned bych se k tobě přidala s tím mlácením, ta Prudence mě tak neskutečně štve. Je to odporný spratek, hrůza.    Přesně jak píšeš, nejhorší je, že jí Lois nic neudělala, naopak k ní byla vždycky milá. A teď sklízí tohle?  

Rovnou přidám další kapitolu, tentokrát jen taková krátká:

---

Čarodějnice Lois

(E. Gaskell)


KAPITOLA 32



A kde byl Manasseh? Co říkal?

Musíte si vzpomenout, že rozruch způsobený ječením, obviněním, odvoláním obviněné -  zdálo se, že to vše pokračovalo mezi vším tím povykem, bzukotem  a hučením lidí, kteří sem přišli uctívat Boha, ale zůstali, aby soudili a obviňovali svého bližního.



Doteď Lois Manasseha zahlédla jen jednou, jak se snaží protlačit dopředu, ale matka ho zadržovala slovy i rukama a Lois tušila, že ho bude zadržovat; nebylo to poprvé, co si všimla toho, jak opatrně její teta vždy dbala na jeho slušnou pověst mezi spoluobčany a skrývala určité věci, aby nenabyli ani nejmenšího podezření z jeho rozrušení a počínajícího šílenství



V takových dnech, kdy si sám představoval, že slyší prorocké hlasy a vidí prorocké vize, jeho matka dělala vše pro to, aby ho nikdo kromě jeho vlastní rodiny ani nespatřil; a teď se Lois cítila jistá jedním pohledem na jeho tvář, když ji viděla, bezbarvou a deformovanou intenzitou jeho výrazu, mezi řadou dalších rudých a naštvaných, že byl v takovém stavu, že by se jeho matka marně snažila dělat maximum pro to, aby zabránila tomu, že jeho chování bude bít do očí.



Ať už Grace použila jakoukoli sílu nebo argument, nebylo to k ničemu.

V dalším okamžiku už byl po boku Lois, koktal vzrušením a podával neurčitá svědectví, která by u klidného soudu neměla žádnou cenu a byla by jen olejem přilitým do doutnajícího ohně posluchačů.



„Pryč s ní, do žaláře!"

„Hledejte čarodějnice!"

„Hřích se rozšířil do všech domácností!"

„Satan je mezi námi!"

„Udeřte a nešetřete ji!"


Marně dr. Cotton Mather zvýšil hlas pronášející hlasité modlitby, ve kterých mluvil o vině obviněné dívky...



... nikdo neposlouchal, všichni se snažili chytit Lois, jako by se báli, že zmizí přímo před jejich očima; ona, bílá, chvějící se, zcela nehybně stála v těsném sevření cizích divokých mužů a její rozšířené oči jen tu a tam bloudily při hledání nějaké soucitné tváře - nějaké soucitné tváře, kterou mezi těmi stovkami nebylo možné najít.



Zatímco někteří přinášeli provazy, aby ji svázali, a jiní svými podlými otázkami navrhovali nová obvinění narušenému mozku Prudence, Manassehovi se podařilo získat ještě jedno slyšení.





Doktorovi Cottonu Matherovi řekl celý dychtivý po tom, vyjasnit nějaký nový argument, který se mu právě objevil v mysli: „Pane, v této věci, ať už je to čarodějnice nebo ne, mi byl konec předpovězen duchem proroctví."



„Nyní, ctihodný pane, je-li tato událost známa tomu duchu, musela být předpovězena v radě Boží. Pokud ano, proč ji trestat za věc, ve které neměla svobodnou vůli? “



„Mladý muži,“ řekl doktor Mather, sklonil se z kazatelny a velmi přísně hleděl na Manasseha: „Dejte si pozor! Jste příliš blízko k rouhání.“




„Je mi to jedno. Řeknu to znovu. Lois Barclayová buď je čarodějnice, nebo není. Pokud ano, bylo to pro ni předurčeno, protože už po mnoho měsíců jsem vídal vize její smrti jako odsouzené čarodějnice - a ten hlas mi řekl, že pro ni existuje jen jeden únik, Lois - hlas, který znáš –  "




- POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ -

---

Tady to bohužel musím přerušit, příště bude ještě jedno pokračování z této budovy, ale nevím, kdy se k tomu dostanu.

Vskutku těžké životní dilema - nechat se odsoudit coby čarodějnice (ač nevinná) a tím pádem zemřít, nebo strávit zbytek života s cvokem Manasehem ? Člověk neví, co by bylo lepší, jak by se sám zachoval v té době ...

Chudák Lois Ta Prudence by zasloužila, takový malý fracek I když na tom nese vinu také její matka, která jí nenaučila si vážit lidského života Jedna z mých nočních můr, že někde něco přehlédnu a výchova se mine účinkem, nebo že se děti chytnou špatné party. Očividně ale žádná doba nebyla jednoduchá
No, jsem zvědavá, jak to s chudinkou Lois dopadne. Kéž by od toho všeho mohla utéct za svým milým, a žít normální život

No... něco podobného jsem čekala. Chudák Lois, vůbec netuším, jak bych se já sama rozhodla. Asi bych si Manasseha vzala, abych mohla dál žít i když vůbec nevím, Manasseh je počínající blázen, to nevěstí pro Lois nic dobrého.. Takový osud.

Strašně mě ta situace vytáčí...

Jsem zvědavá na pokračování.

Moc děkuju za tolik komentářů! Mám z nich hroznou radost
Jak píšete, já taky vůbec nevím, co bych dělala v téhle chvíli - kdyby teda ta možnost výběru byla. Asi bych neměla odvahu na to, abych se dobrovolně nechala nařknout z čarodějnictví, bála bych se, že skončím jako Hota. Asi bych si teda musela Manasseha vzít, nebo nevím... stejně by to nevedlo ani tak k ničemu dobrému. A ještě hlouběji bych se tak dostala do nitra té šílené rodiny? To teda nevím... Další věc je, jak by se potom nahlíželo na tu rodinu, jestli by ji lidé nezačali lynčovat za to, že se tam přivdala „čarodějnice".

Tak nakonec jsem to dala dohromady o něco dřív. Tady je slíbené pokračování:


Čarodějnice Lois

(E. Gaskell)


KAPITOLA 33


Ve svém rozrušení začal trochu bloudit v myšlenkách, ale bylo dojemné vidět, jak si je vědom, že kdyby přestal, ztratil by nit logického argumentu, kterým, jak doufal, dokáže, že Lois by neměla být potrestána, a s jakou snahou strhl svou představivost pryč od starých myšlenek a snažil se soustředit veškerou svou mysl na polehčující okolnost, že pokud Lois byla čarodějnice, bylo mu to zjeveno v proroctví; a kdyby existovalo proroctví, muselo by to být předem známé; pokud by to bylo předem známé, byla by to předzvěst; když předzvěst, potom neexistence svobodné vůle, a proto by Lois nebyla spravedlivě potrestána. Pokračoval, vrhal se až do kacířství, bylo mu to jedno - každým okamžikem byl čím dál zanícenější, ale jeho zanícení směřovalo k bystrému argumentu, zoufalému sarkasmu, místo aby mu umožňovalo podnítit jeho představivost.



Dokonce i doktor Mather cítil, že on samotný je v přítomnosti celé kongregace ohrožen, kongregace, která na něj  před pouhou půlhodinou pohlížela jako na téměř neomylného.



Uchovejte si odvahu, Cottone Mathere! Řekl si - oko Vašeho oponenta začíná planout a jiskřit se strašlivým, přesto však nejistým světlem - jeho řeč je méně souvislá a jeho argumenty se mísí s divokými záblesky divokých zjevení, která byla se zjevila jen jemu samotnému.

Dotkl se samotných mezí – vstoupil až na hranici rouhání a se strašlivým výkřikem hrůzy a zavržení povstala kongregace jako jeden muž proti tomu rouhači.



Doktor Mather se zasmušile usmál a lidé byli připraveni ukamenovat Manasseha, který bez ohledu na to pokračoval, mluvil jako nepříčetný.



„Zadržte, zadržte!" prohlásila Grace Hicksonová –



– veškerá  ostuda, která by padla na její slušnou rodinu a vedla ji k zatajení záhadného neštěstí jejího jediného syna před veřejným povědomím, byla tatam – kvůli bezprostřednímu ohrožení jeho života.



„Nedotýkejte se ho. Neví, co říká. Má záchvat. Říkám vám pravdu před Bohem."



„Můj syn, můj jediný syn, je šilený."





Po tomto sdělení zůstali stát v šoku.

Ten vážný mladý občan, který se potichu účastnil jejich každodenního života, blízko nich – sice se mezi ně moc nemíchal, to byla pravda, ale možná o to více se k němu vzhlíželo jako ke studentovi těžko pochopitelných knih o teologii, schopnému konverzovat s těmi nejučenějšími pastory, kteří do těchto končin kdy přišli – to byl ten stejný člověk, který nyní chrlil svá divoká slova čarodějnici Lois, jako by on a ona byli jediní dva přítomní!

Hned je napadlo řešení toho všeho. Byl další obětí. Tak velká byla síla Satana! Prostřednictvím ďáblova umění ta bílá sošná dívka ovládla duši Manasseha Hicksona. Toto se šířilo davem z úst do úst.



A Grace to zaslechla. Na její hanbu to působilo jako léčivý balzám.



S úmyslnou nepoctivou slepotou nechtěla vidět skutečnost - ani ve svém nejtajnějším nitru by neuznala, že Manasseh byl divný, náladový a násilnický už dlouho předtím, než anglická dívka vůbec dorazila do Salemu.

Dokonce našla i nějaký falešný důvod pro jeho pokus o sebevraždu, který provedl už dávno. Zotavoval se z horečky - a přestože byl v poměrně dobrém zdraví, delirium ho nakonec neopustilo.

Ale od té doby, co přišla Lois, jak svéhlavý často býval! Jak nerozumný! Jak náladový! Jak podivný byl ten klam, pod kterým byl -  že ho nějaký hlas nabádá, aby si ji vzal! Jak ji pronásledoval a držel se jí, jako pod nějakým nutkáním lásky!



A nad tím vším panovala myšlenka, že kdyby skutečně trpěl očarováním, nebyl by blázen a mohl by znovu zaujmout to čestné postavení, které dosud v kongregaci a ve městě zastával, když bude zničeno kouzlo, pod kterým byl.

Grace se tedy sama podřídila této představě a povzbudila ji u ostatních, že Lois Barclayová očarovala Manasseha i Prudence.



A důsledkem této víry bylo, že Lois měla být podrobena zkoušce (s malou šancí v její prospěch), aby se zjistilo, zda je čarodějnice nebo ne; a kdyby byla čarodějnice, jestli se přizná, zaplete do zločinu ostatní, učiní pokání a bude žít život plný trpké hanby a všichni se jí budou vyhýbat a většina s ní bude krutě zacházet; nebo zemře jako zatvrzelá, otrlá a popře svůj zločin na šibenici.



A tak odvlekli Lois ze sboru křesťanů do žaláře, aby tu čekala na svou zkoušku.



Říkám „odvlekli ji“, protože i když byla dostatečně poslušná na to, aby je následovala, kamkoli by jen chtěli, teď byla tak slabá, že potřebovala cizí sílu – ubohá  Lois! Která měla být nesena a měli o ni láskyplně pečovat ve stavu vyčerpání, v jakém byla, místo toho však byla tolik nenáviděna zástupem lidí, který na ni pohlížel jako na Satanova spolupachatele při všech jeho zlých skutcích, že se už nestarali o to, jak s ní zacházeli, nestarali se více, než se nějaký lehkomyslný kluk nestará o to, jak zachází s ropuchou, kterou chce hodit přes zeď.

Achich, ach, to vypadá hůř a hůř.
Ale je to krásně zpracováno, jako vždy mě to vtáhlo do děje a hltám slovo za slovem Hlavně nikdy nepřestanu obdivovat, kolik práce za tím je - už jen dát dokupy to prostředí, oblečení... Prostě paráda

Ach jo.. To nevypadá vůbec dobře, začíná se mi to číst hůř a hůř

Názorná ukázka, jak se Lois do takové šlamastiky nedostala svojí vinou a teď ještě na ní tetička svede, že Manasseh je blázen kvůli ní, co to je za nesmysl?? Já bych jí dala takové dělo!!

Nemám z toho dobrý pocit.. Bojím se, že tahle povídka nebude mít šťastný konec i když bych si to strašně přála.
Kdyby třeba v tom nejhorším přijel její princ na bílém koni a vytrhl ji ze spárů těchto monster... Nebo alespoň hodný kapitán..

Jinak musím souhlasit s Fidgety, taky nestačím obdivovat celé zpracování. Nádherné fotky, krásně udělané prostředí, muselo Ti to dát ohromnou!
Moc Tě obdivuji!

To se dalo od Grace čekat - bližší košile než kabát, pro Lois nikdy neměla pochopení, byla pro ni trnem v oku, kterého se náhle může zbavit, i když hodně špinavým způsobem ... Bože, Lois, co tě jen čeká

To je hrůza chudák Lois... taky už se bojím, že dobrý konec nepřijde Prudence by zasloužila pořádný výprask a povedená tetička, která o sobě tvrdí jak je pobožná by si měla uvědomit, že se lhát nemá jak na ni svalila vinu za šílenství svého syna... ta rodina je fakt příšerná Lois měla zůstat v Anglii... i život ve stodole bez prostředků by pro ni byl lepší než tohle

Jinak také obdivuji jak máš všechno krásně nafocené a uzpůsobené ději máš to krásně zpracované a to včetně póz vždycky mi přecházejí oči co dokážeš udělat s TS2

Moc se těším, ale zároveň se bojím dalšího dílku

Teda, já se nestačím divit, kolik se tady zase sešlo komentářů... moc a moc vám děkuju za tak krásnou podporu. Mám z toho hroznou radost! Ani to nemůžu slovy vypovědět.

I když si dělám občas výčitky, že jsem se pustila do až tak krutého příběhu. Myslím si, že je to až moc. Jedna věc je si to přečíst v knize (nemluvě o tom, že se takové věci opravdu děly reálným lidem ještě v krutější podobě, to je na tom nejhorší), druhá věc je potom to přímo zažívat s mými milovanými simíky, není to vůbec lehké je takhle trápit (i když se zatím ještě nikomu nic špatného nestalo, všichni simíci všechny moje příběhy přežili ve zdraví a žijou si dál v klidu v městečku). A to mi třeba při překládání až tak nedošlo. Do tvorby těchhle smutných dílů se mi ani moc nechtělo, protože je to fakt depresivní. Ale když už se do toho jednou pustím, tak to potom po kouskách jde.
A třetí věc, která mě mrzí nejvíce - že tenhle příběh je tak smutný a negativní a já vám nechci přinášet prostřednictvím těch příběhů negativní emoce. Z toho důvodu si speciálně u tohohle příběhu dělám největší výčitky. Takže za to se omlouvám, protože jsem tohle při výběru toho příběhu nějak podcenila a nedošlo mi to. Navíc ještě tento příběh zabral hodně času na tvorbu a já mám radši na tvorbu ty o něco veselejší a hlavně s dobrým koncem U čtení mně to zas až nevadí, když je to smutnější knížka. Ale chci tím říct, že úplně pochopím, když to bude pro vás už moc a nebudete moct číst dál, protože to opravdu není lehké čtení.
Ale slibuju, že nás čeká po tomto pár veselejších (nebo aspoň ne tak ubíjejících). Tak budu ráda, když třeba nebudete moct dočíst Lois, když se vrátíte zpátky, až tu bude něco míň depresivního.

A ještě jednou moc a moc děkuju za pochvalu. Moc si toho vážím!
Snažím se dávat pozor, ať ty fotky aspoň zhruba odpovídají té knize, ale možnosti ve hře jsou někdy dost omezené. Někdy mě ta hra ale překvapí, že úplnou náhodou mi tam skočí ten pravý výraz, co potřebuju a jindy zase ne a ne a některá fotka zabere třeba i půl hodiny
Nejhorší jsou ty davové scény, to je hrůza. Hra potom dřív nebo později spadne a kolikrát ani na několik pokusů nezvládnu dodělat to, co potřebuju No a načítání mi trvá teď hodinu se vším tím historickým obsahem, co jsem si tam natahala, takže si nemůžu jen tak říct, že jdu fotit příběh, kdy se mi zachce, ale musím to plánovat, ať se k tomu dostanu

Zatím mě to ale pořád moc baví a mám nachystanou ještě spoustu dalších příběhů, pokud vás to tedy bude i nadále bavit mně dělá velkou radost, když tady najdu tak krásné komentáře. Ještě jednou za všechno moc a moc děkuju, jste zlaté

Milá Hellohello, z toho, že nám přinášíš smutný příběh s negativními emocemi, si nic nedělej, i toto přece patří k životu. Alespoň si lépe uvědomíme, co v některých lidech může dřímat ...

Moc děkuju za milé povzbuzení, Ludmi máš samozřejmě pravdu, i tohle je realita a život nebývá vždycky komedie, bohužel...
Ale to uvědomění, co v některých lidech je, je pro mě někdy až devastující
Naštěstí nežijeme v Loisině době, tak jsme na tom dobře. To je hlavní

Tak je tu konečně další víkend a já jsem tu zase s novým dílem. Tentokrát se podíváme za Lois do žaláře. Podařilo se mi dohledat hymnus, který je tam zmíněný, tak jsem přiložila link. Snad se vám bude dílek líbit i přesto, že je dost smutný.
Btw. omlouvám se za některé pózy, kde ruce procházejí objekty nebo tělem


Čarodějnice Lois

(E. Gaskell)


KAPITOLA 34






Když Lois přišla k sobě, zjistila, že leží na krátké tvrdé posteli v temné čtvercové místnosti, o které si  okamžitě uvědomila, že musí být součástí městské věznice.



Bylo to čtverec o délce strany asi osm stop, místnost měla kamenné zdi na  každé straně a mřížový otvor vysoko nad hlavou, který propouštěl všechno světlo a vzduch, které mohly vstoupit skrz otvor velký jen jako jedna stopa čtvereční.



To ubohé děvče bylo tak osamělé, byla tu taková tma, když se pomalu a bolestně probrala ze svých dlouhých mdlob. Tolik potřebovala lidskou pomoc v těchto útrapách, které se vždycky po omdlení objevují; když vynaložila snahu žít a tato snaha se zdála, že je pro její vůli až příliš.
Nejprve nechápala, kde je; nerozuměla tomu, jak se tam dostala, ani se jí nechtělo tomu rozumět.



Instinktivně cítila, že má zůstat ležet v klidu a umožnit chvátajícímu pulsu čas na uklidnění. Takže ještě jednou zavřela oči.



Pomalu, pomalu se vzpomínka na scénu v zasedací hale formovala do jasnější podoby. Pod víčky viděla, jakoby se to moře nenávistných tváří otočilo k ní jako k něčemu nečistému a ohavnému.



A určitě si pamatujete, vy, kteří v devatenáctém století čtete tento záznam, že čarodějnictví pro Lois Barclayovou bylo před dvěmi sty lety skutečným strašným hříchem. Výraz v jejich tvářích, otisknutý na jejich srdci a mozku, v ní vzbuzoval jakýsi podivný soucit.




Mohla by to, ach, bože! - mohla to snad být pravda, že Satan získal nad ní a její vůlí velkou moc, o které kdysi slýchávala a čítávala? Mohla by být skutečně posedlá démonem a být skutečně čarodějnicí, a přesto o tom doposud nevěděla? A její vybuzená představivost si s jedinečnou živostí vzpomněla na všechno, co kdy na toto téma slyšela - hroznou půlnoční svátost, přímou přítomnost a moc Satana. Pak si vzpomněla na každé rozčilení vůči sousedům, vůči drzosti Prudence, vůči panovačné autoritě její tety, vůči vytrvalému šílenému pronásledování Manassehem, rozhořčení – ještě toho rána, přitom se to zdálo být už před věky věků – kvůli Faithině nespravedlnosti; och, mohly takové zlé myšlenky mít ďábelskou moc, kterou jim dal otec zla, a všechny tyto pocity z ní nevědomky vyšly jako aktivní kletby do světa?



A tak se myšlenky divoce řítily hlavou této ubohé dívky. Nakonec ji bolest její vlastní fantazie přiměla netrpělivě vstát. Co to bylo? Váha nějakého železa na jejích nohách – závaží, o kterém později řekl žalářník salemského vězení, že „nebylo těžší než 8 liber“.



Pro Lois to bylo hmatatelné zlo, které ji přivedlo zpět z té divoké pouště bez hranic, v níž bloudila její představivost. Popadla závaží a spatřila své roztrhané punčochy – měla pohmožděný kotník a začala žalostně plakat, ze zvláštního soucitu jí samé se sebou.





Obávali se tedy, že i v té cele najde způsob, jak uniknout. Naprostá směšná nemožnost toho ji přesvědčila o její vlastní nevině a neznalosti jakékoli  nadpřirozené moci; a těžké závaží ji zvláštně vyvedlo z mámení, která se kolem ní shromažďovala.



Ne! Nikdy by nemohla vyletět z toho hlubokého žaláře; pro ni neexistoval žádný únik, přirozený ani nadpřirozený, ledaže by se tak stalo díky slitování lidí. A jaké bylo milosrdenství člověka v takové době paniky? Lois věděla, že to není možné; instinkt ji naučil lépe než rozum, že panika vyvolává zbabělost a zbabělost krutost.



Plakala, plakala volně a poprvé od doby, co zjistila, že je přikovaná a připoutaná. Zdálo se to tak kruté, jako by se její bližní opravdu naučili ji nenávidět a děsit se jí - jí, která měla jen pár rozzlobených myšlenek, které Bůh odpouští!





Ale její myšlenky nikdy nepřešly ke slovům, natož k činům.

I teď by byla schopna milovat celou rodinu, kdyby jí to jen dovolili; ano, i přesto, že cítila, že otevřené obvinění Prudence a zadržené ospravedlnění její tety a Faith ji přivedly do této prekérní situace.

Přijdou se za ní někdy podívat?





Jestlipak by je laskavější myšlenky směrované jí – která se o svůj každodenní chléb dělila měsíce a měsíce - přiměly, aby se za ní přišli podívat a zeptali by se jí, zda je to opravdu ona, kdo způsobil tu nemoc Prudence, kdo způsobil narušení Manassehovy mysli?



Nikdo nepřišel.

Chléb a vodu strčil dovnitř někdo, kdo narychlo zamkl a odemkl dveře, a bylo mu jedno, jestli je dal na dosah vězně, nebo si možná myslel, že na fyzických faktech čarodějnici nezáleží.









Trvalo to dlouho, než se k nim Lois podařilo dostat; ještě pořád cítila přirozený hlad díky svému mládí, což ji přimělo, aby si lehla celou svou délkou  na podlazu a snažila se získat chléb, až omdlévala únavou. Když se jí to podařilo a kousek z něj snědla, den se začal chýlit ke konci a ona přemýšlela, že si lehne a pokusí se spát.





Ale než tak učinila, žalářník ji slyšel zpívat Večerní hymnus:

        „Sláva tobě, můj bože, o této noci
        za všechna požehnání světla."

citace :

♪♫  Glory to thee, my God, this night  ♪♫
https://www.youtube.com/watch?v=VqKgGqvSiW4

A tak jí hlavou proběhla matná myšlenka, že je vděčná i za těch pár málo požehnání, pokud dokáže po takovém dni naladit hlas, aby zazpívala, kdyby byla čarodějnice, bylo by to hanebné odhalení ohavných praktik, a pokud ne....  




Její mysl se v tomto bodě rozjímání zarazila. Lois si poklekla a odříkala modlitbu Páně, zastavila se těsně před jedním odstavcem, aby si byla jistá, že ve svém srdci byla schopna odpustit.



Potom se podívala na svůj kotník a slzy se jí znovu objevily v očích, ne ani tak kvůli tomu, že byla zraněná, jako proto, že ji lidé museli tak hořce nenávidět, když s ní takhle zacházeli.

Potom si lehla a usnula.

Ach, Lois, čeho jen jsou lidé schopni, aby se ubránili nebezpečí, byť fiktivnímu Podle toho, co se opravdu dělo v historii Salemu, to na dobrý konec bohužel nevidím ...

Ach jo chudák Lois, je mi jí neskutečně líto, takovýto osud si nezasloužila a ani nikdo jiný, kdo byl kdysi odsouzen neprávem . Taky mám obavy, že to dobrý konec mít nebude, ale s tím nic neuděláme, ne všechny knihy mají happy end...

Nejvíc mě vytáčí fakt, že za to může ten malej spratek, kterej ji nařknul neprávem... Prudence by zasloužila pořádně proplesknout. Nějak se s tím nemůžu smířit!

Jinak se neomlouvej, že ses rozhodla pro smutný příběh. Vůbec nelituju, že jsem se dala do jeho čtení. Máš to moc krásně zpracované a i přes to, že je velmi smutný, je moc krásný! Moc děkuju za krásné počtení!

Chudák Lois Krásné počtení, a jak píše Janika - ne každý příběh má happy end, ale to neznamená, že to nemůže být skvělý příběh. A tenhle v tvém podání skvělý je

Vy jste úplně zlaté nečekala jsem, že tu najdu tolik krásných komentářů! Hrozně moc a moc vám chci poděkovat, díky, že moje příběhy čtete (teda „moje", chápete nebýt těch perfektně napsaných příběhů talentovanými autory, sama bych se na nic nezmohla, proto strašně moc obdivuju vás ostatní, co píšete vlastní příběhy, tak čtivé a kvalitní ) a úplně neskutečně mě těší, že se vám líbí. Díky! Opravdu si toho moc vážím každý komentář mi dodává tolik motivace a radosti!

Souhlasím se vším, co tu píšete, je vidět, že to na nás všechny působí úplně stejně - to je další věc, co mě moc těší, že tu spolu sdílíme tyhle příběhy a můžeme se o nich takto společně bavit

No a na Prudence mám ten stejný názor. Taky se s tím nemůžu vůbec smířit. A je mi špatně z toho, jak je historie prolezlá utrpením tolika lidí, jako by samotný život nebyl už tak dost těžký, tak existujou tihle ohavové, co kazí životy ostatním. A hlavně Lois - je tak hodná, milá, laskavá, tak přející, je to prostě dobrý člověk, co se hned tak nevidí. Něco takového si nezaslouží snad nikdo kromě těch nejhorších zločinců, natož někdo takhle hodný. Ale jak už jste tu dříve psaly, v životě to tak bývá co na to říct, nic nemůže vyjádřit, jak je to nefér. Ještě kvůli spratkovi, závistivé sestřenici, pomatenému bratranci (ten za to aspoň nemůže) a té nejzlejší tetičce pod sluncem...

Jen ať víte, už to mám definitivně rozpočítané, celkem bude 40 dílů, ještě 6 jich máme před sebou.

Je mi Lois tak moc líto chudák, co s ní jen bude... souhlasím s ostatními a upřímně doufám, že tady bude platit pořekadlo, že na každou svini se vaří voda Prudence bych vážně nejraději odstřelila na Mars spratek jeden... moc se bojím co bude dál

Jinak souhlasím s ostatními úplně ve všem, každý příběh nemusí mít dobrý konec, ale to z něj určitě nedělá něco špatného. Navíc tenhle příběh ve tvém podání je naprostá bomba čte se krásně a dobře se i dívá na scénu, kterou jsi vytvořila v naší milované hře a u které všichni víme, jak nic není snadné, zvláště když si člověk přeje, aby daná ulice vypadala jako v jiném století. Jsi moc šikovná a těším se na každý další příběh, který sem dáš

Děkuju moc, Luci! strašně moc si vážím tvojí pochvaly!    
To pořekadlo by rozhodně mělo platit, ale byla by uvařená asi celá Hicksonovic rodinka... i když Manasseh za tu svoji nemoc nemůže, ale do toho kotle by měla jít tetička Grace i se svými dvěma povedenými dcerami. Hlavně Prudence! Taky mám chuť ji vždycky odstřelit na Mars. Protože ještě všemu není konec, jak uvidíte hned v této kapitole.

---

Čarodějnice Lois

(E. Gaskell)


KAPITOLA 35










Následujícího dne byla přivedena před pana Hathorna a pana Curwina, soudce Salemu...








... aby byla legálně a veřejně obviněna z čarodějnictví.

Ostatní byli s ní a čelili stejnému obvinění.

A když byli vězni přivedeni, křičel na ně odporný dav.





Byly tam obě dvě Tappauové, Prudence a jedna nebo dvě další dívky stejného věku, jako oběti kouzel obviněných.



Vězni byli umístěni asi sedm nebo osm stop od soudců a žalobci stáli mezi oběma skupinami; těm prvním bylo nařízeno si stoupnout před soudce.



To vše Lois udělala, jakmile ji k tomu vyzvali, s podivuhodnou poslušností dítěte, ale už ne s nadějí na obměkčení tvrdého, kamenného pohledu nenávisti, který byl na všech tvářích kolem ní, kromě těch, které byly zkrouceny ještě zanícenějším hněvem.



Pak bylo jednomu důstojníkovi přikázáno, aby jí držel obě ruce...




...a soudce Hathorn jí přikázal, aby na něj neustále upírala oči, a to z tohoto důvodu - což jí však nebylo řečeno -  kdyby se podívala na Prudence, ta by mohla buď dostat záchvat, nebo vykřiknout, že byla náhle násilně zraněna.



Pokud by se krutost tak velkého davu mohla dotknout jakéhokoli srdce, takový člověk by pocítil aspoň nějaký soucit k sladké mladé tváří anglické dívky, která se tak pokorně snažila udělat vše, co jí bylo nařízeno, její tvář byla úplně bílá, přesto tak plná smutné jemnosti, její šedé oči trochu rozšířené samotnou vážností její situace, upřené soustředěným pohledem nevinného panenství na přísnou tvář soudce Hathorna.



A tak stáli mlčky, jednu minutu jako bez dechu.

Poté jim bylo přikázáno, aby odříkali modlitbu Páně.



Lois ji odříkala, jako by byla sama ve své cele; ale stejně jako předešlou noc udělala malou pauzu před pasáží, kde žádala, aby jí bylo odpuštěno, stejně jako odpouští ona. A v tomto okamžiku zaváhání - jako by na to čekali - všichni na ni začali křičet jako na čarodějnici, a když křik skončil, soudci přikázali Prudence Hicksonové vystoupit.



Potom se Lois trochu otočila na stranu, přála si spatřit alespoň jednu známou tvář; ale když její oči padly na Prudence...



... dívka se zarazila a neodpovídala na žádné otázky, ani slovo nepromluvila...



... a soudci prohlásili, že byla zasažena čarodějnictvím.



Pak si někteří vzadu vzali Prudence pod pažemi a chtěli ji dovléct dopředu, aby se dotkla Lois, pravděpodobně si mysleli, že to bude lék proti očarování. Ale Prudence stěží popošla o tři kroky dopředu, než se vytrhla z jejich paží a padla dolů, svíjející se jako v záchvatu, křičela a prosila Lois, ať jí pomůže a zachrání před tím utrpením.



Pak se všechna děvčata „svalila jako svině“ (slovy očitého svědka) a křičela na Lois a její spoluvězně.





Těm bylo nyní nařízeno, aby stáli s nataženýma rukama, myslelo se, že když budou těla čarodějnic uspořádána do podoby kříže, ztratí svou zlou moc.





Lois postupně cítila, jak ji síla opouští, kvůli nezvyklé únavě z takové polohy, kterou trpělivě snášela...







...dokud jí bolestí a únavou netekly slzy a pot po tváři...



... a zeptala se tichým, žalostným hlasem, jestli by si na okamžik nemohla opřít hlavu o dřevěnou přepážku.



Soudce Hathorn jí ale řekl, že má dost síly na to, aby trápila ostatní a měla by tedy mít dost síly na to, aby stála.





Trochu si povzdechla a snažila se vydržet, výkřiky vůči ni a dalším obviněným každou chvíli narůstaly; jediný způsob, jakým se dokázala ubránit naprosté ztrátě vědomí, bylo odvedení pozornosti od současné bolesti a nebezpečí a přeříkávala si verše žalmů tak, jak si je pamatovala, vyjadřovala důvěru v Boha.







Nakonec jí bylo přikázáno vrátit se zpět do žaláře a matně pochopila, že ona i ostatní byli odsouzeni k oběšení za čarodějnictví. Mnoho lidí se nyní dychtivě dívalo na Lois, aby zjistili, jestli bude plakat nad tímto osudem.



Kdyby měla sílu plakat, možná - je možné, že by to tak mohlo být – by to bylo v její prospěch, protože čarodějnice nemohly ronit slzy, ale byla příliš vyčerpaná a mrtvá. Jediné, co chtěla, bylo znovu si lehnout na vězeňskou postel, mimo dosah odporných výkřiků lidí a mimo dohled jejich krutých očí.





A tak ji odvedli zpět do žaláře, beze slov a bez slz.

---

Soudci Hathorne a Curwin jsou opět skutečné historické postavy, tak sem dávám odkaz aspoň na anglickou wiki
https://en.wikipedia.org/wiki/John_Hathorne
https://en.wikipedia.org/wiki/Jonathan_Corwin
Jméno Hathorne vám možná přijde povědomé, jeho potomkem je totiž slavný spisovatel Nathaniel Hawthorne.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Nathaniel_Hawthorne

Všechny ty malé lidské potvůrky jsou spíše čarodějnice než Lois a ostatní neprávem obviněné osoby A to nesmyslné mučení a psychický nátlak, z toho by se jeden opravdu zbláznil Opravdu není žádná možnost záchrany ?

Správně řečeno, Ludmi naprosto souhlasím, samy jsou čarodějnice. Moc děkuju za trefný komentář A to ještě má Lois štěstí, že ji nemučí horším způsobem, i když i tohle je hrozné a ponižující... sama bych to stání určitě nevydržela možná kdyby byla schopná dopovědět tu modlitbu, třeba by to pomohlo k záchraně, kdo ví. Už se tu asi dvakrát objevila maličká šance na záchranu, ale nevyšlo to. A takové absurdní detaily rozhodují o životě člověka...

Je to hrozné, že ty lidi byli tak pomatení, že si nevážili života - že nenaučili děti, si ho vážit. Furt mi nejde na mysl, že těm dětem, které by měly být nevinné, a vidět ve všem dobro, nedocházelo, že kvůli nim někdo jen tak zemře - zbytečně, neprávem, jen tak "pro legraci" nebo o co jim šlo. Jako ano, děti dokážou být zlé, šikana bohužel je toho důkazem, ale tohle je přespříliš... holt je to o rodičích a tehdy lidé neměli znalosti, a nechali se zblbnout.

Tohle je naprostá odpornost, hyenismus....

Četla jsem něco málo o Salemu a nestačila jsem se divit, dokonce i 4letý chlapec byl pověšen, je mi z toho na nic. Tolik nevinných lidí Chudák Lois, je mi jí tolik líto...

Měla utéct, dokud to šlo... Teď už je bohužel pozdě.

Nejradši bych ty malé zmetky propleskla, celé je to o výchově a u Prudence se teda tetička moc nevyznamenala.