Hellohello: Kolekce příběhů

Úplně mi běhá mráz po zádech a ty výroky 'utopil jsem spoustu slov a peněz' nebo 'je tu klid jak v hrobě' to je sůl do ran Batisty.. kéž by se odhodlala mu říci o nebožtíkovi (aniž by musela prozradit jeho totožnost), ale nechtěla zradit pokojskou. jistě by její rozpoložení chápal, ale mohl by udělat skandál. horší svatební cestu si snad ani nelze představit..
netrap se, Hello, kvůli detailům s kloboukem. díky vyprávění se dá vše krásně domyslet a není důvod se s tím znepokojovat, stejně jako umístění postele nemá vliv ve srovnání se skutečností, že novomanželka ví o přítomnosti nebožtíka ve vedlejším pokoji. teď už asi není pochyb..
jsi zjevně velký perfekcionista, všechno to prostředí i Simíky včetně oblečení máš krásně propracované a opravdu si nemáš co vyčítat. je to pastva pro oči a kdybys neupozornila sama na věci, které si pamatuješ z knihy, tak by mě ani nenapadlo v tom hledat nějakou nesrovnalost

@Ludmila - To teda, při té jeho větě ve mně zatlo, prý jako v hrobě. Hrozné! Na Baptistině místě bych se nedožila rána z té vší hrůzy. A není vůbec zač, mě moc baví tahle tvorba příběhů a jsem vždycky ráda, když sem můžu přidat další díl a hrozně mě těší, když se vám líbí!      a tak krásné komentáře jako je ten tvůj, jsou pro mě vždycky ta nejlepší odměna a motivace, moc ti děkuju za pravidelnou a bezvadnou podporu, Ludmi!

@Havranice - To je úplně přesné! Sůl do ran Baptisty. Perfektně vystiženo    Je mi jí tak moc líto. Doteď to neměla lehké, ale tohle je další extrémní situace. Pravda, mohla to říct, ale asi by se stalo to, co píšeš A kdo ví, k čemu by to všechno ještě vedlo. Škoda, že se ke všemu nepřiznala hned, ale zase by z toho byl skandál doma... nejspíš není žádné ideální řešení. Opravdu hrozná svatební cesta.  Mockrát i tobě děkuju za nádherný komentář!      Fakt ani neumím vypovědět, co pro mě tyto komentáře znamenají, mám z nich velkou radost.  
P.S. Ne že bych byla nějaký puntičkář, co musí mít tužky srovnané podle velikosti apod. akorát jsem si říkala, že když už jsem se do tohohle pustila, tak by to mělo jakž takž odpovídat nějaký chybějící čepec až tak nevadí, jenom toho klobouku mi bylo líto, protože hraje v příběhu určitou roli. Ale je fakt, že všechno stejně ztvárnit nejde, jenom mě trochu mrzí, když něco přehlídnu a je to trochu důležitější. Dokud jsou to jenom detaily, tak to jde A díky moc za tak super podporu! Jste tu na mě všichni moc hodní  



Pouhé interludium

(T. Hardy)


KAPITOLA 17


Laskavý čas na tři dny stáhl předchozí události z vědomí Baptisty Heddeganové.



Bylo deset hodin ráno; byla nemocná, ne v obvyklém nebo rozhodném smyslu, ale ve stavu chladné omámenosti, z níž ji bylo těžké probrat natolik, aby řekla jen pár vět.



Když se jí ptali, odpověděla, že se má celkem dobře.






Jejich cesta jako taková byla docela selhání.

Dojeli jen do Falmouthu, kde však ustoupil jejím prosbám, aby se vrátili domů. Toto však nemohli udělat, aniž by znovu neprojeli přes Pen-zephyr – a na toto místo teď zase dorazili.





Ve vlaku viděla týdenní místní noviny a přečetla si tam odstavec s podrobnostmi o vyšetřování týkajícího se Charlese.



Bylo tu dodáno, že pohřeb se má konat v pátek v jeho rodném městě Redrutin.



Když si to dočetla, neprojevila žádnou nechuť vstoupit do neblahého sousedství té tragédie, pouze stanovila, že by si měli odpočinout v jiném hotelu než tom prvním; a teď se docela vzchopila a byla klidná -





- vlastně celkově chladnější bytost, než když byla ve městě naposledy; řekla Davidovi, že se chce na chvílku jít projít, protože měli dost času.



„Do obchodu jako obvykle, co, má drahá?"





„Částečně na nákupy," řekla. „A pro tebe bude nejlepší, drahý, když zůstaneš uvnitř po tak dlouhém běhání sem a tam a dobře si odpočineš, když budu pryč."





Souhlasil; a Baptista vyrazila. Jak uvedla, její první návštěva vedla do obchodu, k obchodníkovi s textilem.







Aniž by dlouho vybírala, koupila si černý čepec a závoj, také černé šaty; černý plášť už měla na sobě.



Tyto věci byly zabaleny do balíku, o kterém navzdory nabídkám od prodavačky její zákaznice prohlásila, že si ho vezme rovnou s sebou. Když ho nesla v ruce, otočila se k železnici a na nádraží si koupila lístek do Redrutinu.



A tak se zdálo, že když se vzpamatovala z ochromené nálady včerejšího dne - když se rozhodla úplně nezničit štěstí svého současného manžela odhalením historie toho zesnulého, také se rozhodla dopřát si určitý zvláštní, nedůsledný, ženský pocit slušnosti, v malé míře, v níž by to nikomu nemohlo ublížit. V Redrutinu se vynořila z železničního vagónu v černém oděvu zakoupeném v obchodě - během přepravy se převlékla v prázdném kupé, které si vybrala. Zbytek oblečení byl teď v balíku.





Ten nechala v šatně a pokračovala kupředu. A po opatrném průzkumu došla na úbočí kopce, odkud bylo možné vidět na hřbitov.



Nyní bylo něco před druhou hodinou. Zatímco Baptista čekala, pohřební průvod stoupal po cestě.







Baptista si pospíšila přes cestu a ještě než průvod vstoupil do bran hřbitova, nenápadně se k němu připojila.







Kromě vlastních příbuzných učitele (nebylo jich jen pár) odstavec v novinách o jeho smrti utonutím přilákal mnoho sousedů, známých a přihlížejících.









Mezi nimi mohla projít nepozorovaně a tichým krokem pokračovala po klikaté cestě ke kapli a odtud ke hrobu.







Když bylo po všem a příbuzní a přihlížející flákači se stáhli, vykročila k okraji propasti.





Zpod svého pláště vytáhla malou hrst pomněnek a hodila je na rakev.





Za pár minut se také otočila a odešla z hřbitova.









V pět hodin byla opět v Pen-zephyru.

Zdá se, že milá Baptista má snad to nejhorší za sebou a mohlo se jí poněkud ulevit, nebo se pletu ? Jen jak teď zdůvodní ten černý šat a čepec, aby si to její manžel nějak špatně nevyložil ...
Díky moc, Hellohello, za další díl, už teď se těším na další !

Ludmi, moc ti děkuju za milý komentář!        
To oblečení... máš pravdu - podle příběhu měla mít na sobě černý plášť před cestou a v obchodě si koupit šaty a čepec, ale já nic takového vhodného jen jako černý plášť nemám, tak jsem jí dala rovnou černé šaty. Takže se podle příběhu vlastně měla převléknout ve vlaku a manžel by tím pádem na nic nepřišel.  Vlastně jsem to mohla udělat jinak, než jí dát ty černé šaty hned, měla jsem ten plášť ignorovat a nechat jí její oblečení a převléknout ji až na tu cestu vlakem a zase zpátky do obvyklého oblečení  to mě bohužel napadlo až teď      škoda, už je pozdě, bylo by to logičtější než takhle.
A opravdu není zač    to já děkuju za krásné komentáře!



Pouhé interludium

(T. Hardy)


KAPITOLA 18





„Bylas pryč strašně dlouho!" řekl naštvaně její manžel. „Nechal jsem ti nanejvýš hodinu, má drahá."



„Trvalo mi to déle," odpověděla.
„No – hádám, že je to plýtvání slovy. Ksakru, vypadáš tak unaveně a ztrhaně, že nenacházím odvahu ti říct, co chci! “



„Jsem - unavená a ztrhaná, Davide; jsem. Můžeme určitě jet už zítra domů, jak doufám? “





„Můžeme. A proboha to taky uděláme!"  řekl vřele pan Heddegan, jako by i on byl otrávený ze svých krátkých líbánek.



„Nejpozději v pondělí ráno musím začít pracovat."



* * *

Odjeli příští ráno parníkem a odpoledne se usídlili ve svém vlastním domě v Giant's Town.



Ve chvíli, kdy dorazila na ostrov, to bylo, jako by z Baptistiných ramen byla odstraněna těžká váha.





Její manžel tu změnu přisuzoval vlivu místního vánku po té skleníkové atmosféře na pevnině.



Jakkoli by to ale mohlo být, usadila se zde, jen pár dveří od matčina obydlí, a zakrátko se vzpamatovala a zaujala svůj obvyklý postoj, který nikdy nebyl příliš demonstrativní. Přijala svou situaci s klidem a slabě se usmívala, když se její sousedé naučili jí říkat paní Heddeganová...





... a říkali, že se pravděpodobně stane módní ikonou v Giant's Town.



Její manžel byl člověk, který obchodem vydělal podstatně více peněz, než kdy vydělal její otec: a možná větší bohatství okolí, které měla k dispozici (než okolí, jakého byla doposud paní) nebylo bez vlivu.







Uplynul týden, dva, tři; a protože byla převážně mladou ženou, která nechávala věci plynout, neudělala nic, aby prozradila, ani aby zametla stopy po svém prvním manželství; ani aby si zjišťovala, zda existují možnosti – které nepochybně existovaly – díky nimž by se mohla v jakékoli neočekávané chvíli ta ukvapená manželská smlouva prozradit lidem okolo ní.

---

Tentokrát to byl jenom takový kratší díl, ale pokud si chcete ještě prohlédnout Heddeganův dům bez postávajících simů, tady jsou fotky  
https://thesims234.forumczech.com/t20p250-hellohello-domy#12817

A ještě jsem chtěla říct, že nám zbývají do konce 4 kapitoly, celkově jich bude 22.

Pěkný dílek, vůbec nevadí, že je snad poněkud kratší Manželé Heddeganovi vypadají ve svém sídle velmi dobře, považovala bych je za příjemné sousedy. Jen zda nevyjde najevo to první Baptistino nešťastné manželství, co potom ...

Jééé, nová kapitola Akorát zjišťuji, že se mi neuložil můj komentář, který jsem psala po tom minulém díle (a nebo přemýšlím, kam jsem ho napsala )
Každopádně je to skvělý příběh - bylo mi Baptisty líto, když zjistila, jak blízko je svému prvnímu manželovi, resp. jeho mrtvole. A obdivuju, že se vydala na jeho pohřeb, i když to chápu. Chtěla tu kapitolu uzavřít. Ale z posledního odstavce tipuji, že tak úplně uzavřená není. Až je mi líto, že už budou jen 4 díly. Na druhou stranu se nemůžu dočkat, jak tahle šlamastyka dopadne.

Moc vám oběma děkuji za krásné komentáře!    

@Ludmila - to je pravda, jako sousedi jsou docela příjemní  A Baptista se v nové domácnosti cítí dobře (doufám, že to není jen tím, že se takto dostala k pohodlnému životu v bohatství - přece jenom k manželovi nechová nějakou větší náklonnost, je to škoda) - minimálně to vypadá tak, že se tou výpravou na hřbitov uklidnila a vyrovnala s tím vším To je dobře, kdyby to všechno ale vyšlo najevo, bylo by to hodně nepříjemné, přesně!

@Fidgety - doufám, že nemáme technické problémy s fórem, z toho by mě kleplo...        Mám obrovskou radost z toho, že se ti příběh líbí  Hezky napsáno - já nevím, jestli bych se sama vůbec vzpamatovala z takového otřesu (v první řadě teda nevím, jestli bych tajila manželství, to asi ne, ale kdo ví - třeba v té době a v tom prostředí bych to považovala za jedinou možnost... ona se jim to aspoň snažila povědět, ale nesebrala sílu) - proto se divím, že měla sílu jít na ten pohřeb, ale asi to tak potřebovala uzavřít, přesně jak píšeš.


A já sem jdu přidat novou kapitolu, ale nějak mě zlobí obrázky a nechtějí se pořádně zobrazit. Doufám, že vám to bude fungovat a že je to jenom nějaká dočasná chyba


Pouhé interludium

(T. Hardy)


KAPITOLA 19




Ještě během prvního měsíce jejího manželství jednoho večera těsně před západem slunce stála Baptista ve své zahradě u domu...



... když uviděla na cestě osobu oděnou v mastném černém kabátu s  otlučeným vysokým kloboukem, která bývala dost běžně k vidění v městských slumech, zato na ostrově Sv. Marie působila podivně.





Tulák, jak se zdálo, si jí okamžitě všiml – neměla čepec ani plášť a její rysy byly jasně rozeznatelné - a se zdáním přátelského překvapení ten člověk přišel a opřel se o zeď.



„Cožpak mě neznáte?" řekl.





Hlavou jí proběhla jakási matná vzpomínka na jeho tvář, ale řekla, že ho nezná.



„Nu přeci váš svědek, madam."



„Přeci ten člověk, co opravoval okno kostela, když jste vy a váš nastávající manžel přišli, abyste splynuli v jedno; a písař mě zavolal ze žebříku dolů a já jsem přišel...









... a odvedl svoji práci tím, že jsem napsal svý jméno a zaměstnání?“




Baptista se rychle ohlédla...



... její manžel byl mimo doslech.



To by teď nebylo až tak důležité, nebýt skutečnosti, že svatba, na které byla tato osoba svědkem, nebyla svatbou s panem Heddeganem, ale svatbou z předchozího dne.



„Od tý doby jsem měl dost smůly, co mě strhla na zem," pokračoval její přítel.





„Ale nenechte mě kazit vaši manželskou radost tím, že budu vyjmenovávat podrobností."



„Ano, od tý doby jsem zažil nějaký změny; i když je to dost krátká doba – počkejte...



... myslím, že příští měsíc to bude týden; protože se to stalo první nebo druhý srpnový den.“



„Ano – tehdy to bylo," řekl další muž, námořník, který přišel s dýmkou v ústech a cítil, že je nutné se přidat k hovoru.





(Baptista se stáhla opodál, aby unikla dalším řečem).



„Protože to bylo poprvé, co jsem vstoupil do Giant's Town; a její manžel si ji vzal téhož dne k sobě.“





Dialog poté pokračoval mezi dvěma muži za zdí, Baptista si nemohla pomoct, ale všechno slyšela.

„Ano, podepsal jsem se do tý knihy, co z nich udělala jedno tělo," zopakoval sešlý sklenář.



„Kdepak je její dobrý mužíček?"



„Někde tady na pozemku; ale spolu je moc neuvidíte,“ odpověděl námořník polohlasem. „To víte, on je starší než ona."



„Starší? To bych si nikdy z vlastního pozorování nemyslel,“ řekl sklenář.



„Byl to pozoruhodně pohlednej chlap."



„Pohlednej? No, tady je – sami se o tom můžem přesvědčit.“





David Heddegan se totiž právě ukázal na horním konci zahrady; a sklenář, dívaje se zmateně z manžela na manželku, viděl, jak zbledla.







Tento sešlý sklenář byl prozřetelný a mazaný člověk – až příliš prozřetelný a mazaný na to, aby se mu dařilo prospívat pomocí jednoduchých a přímých prostředků – tak mlčel, dokud nedokázal jasněji přečíst význam této hádanky, jen nenuceně dodal: „Nu - manželství člověka změní, je to pravda. Vůbec bych ho nepoznal!"



Potom podivně zíral na Baptistu vyvedenou z míry a přesunul se na místo, kde by ji mohl znovu oslovit...











... a požádal ji, aby mu obratem vypomohla, protože on pro ni udělal totéž.







Pochopila, že tím myslí peníze, tak mu nějaké podala, za což jí poděkoval a okamžitě odešel.





(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)

---

Jako byste to neříkaly! Máte opravdu dobrý odhad! Bohužel je tady ta obávaná situace.
Ještě si vzpomínám, jak Ludmila u toho svatebního dílu zmínila přímo tohoto svědka, že je jí povědomý   to bylo opravdu jasnovidectví!   Bohužel se s ním setkáváme znovu a stal se z něho podlý vyděrač.

Ajajaj, doufám, že ten zmetek nebude chtít Baptistu dlouho vydírat anebo snad nepůjde za jejím současným manželem ! To už by opravdu Baptistě nezbylo nic jiného, než se přiznat k předchozímu nešťastnému sňatku

@Ludmila - moc ti děkuju za komentář, Ludmi!    Přesně jak píšeš, riziko je tu veliké. Bohužel starosti pro Baptistu nekončí. Ani tentokrát to nebude mít jednoduché, jak uvidíme za chviličku v nové kapitole.

A poté už vlastně zbývají poslední dva díly! Ani tomu nemůžu uvěřit, že už jsme skoro na konci.


Pouhé interludium

(T. Hardy)


KAPITOLA 20

Tentokrát unikla odhalení; ale ten incident byl trapný a měl Baptistě naznačit, že dřív nebo později to tajemství musí uniknout. Ať už to bylo jakkoli, měla podezření, že v každém případě o tom sklenáři neslyší naposled.



Asi za jeden nebo dva dny, když její manžel odjel do starého města na druhé straně ostrova, se ozvalo jemné zaklepání na dveře a tento ctihodný svědek jejího prvního manželství se objevil podruhé.



„Trvalo mi hodiny, než jsem se dostal k jádru toho tajemství – hodiny!" řekl s pohledem hlubokého spojenectví, který velmi hluboce urazil její pýchu.





„Ale díky dobrýmu intelektu jsem to dokázal. A teď, madam, já nejsem člověk, co by vyprávěl příběhy, i kdyby ten příběh byl tak dobrej jako tenhle. Ale vracím se zase na pevninu a malá pomoc by byla jako déšť pro žíznivou zem.“



„Vypomohla jsem vám před dvěma dny," začala Baptista.



„Áno - ale co to bylo, moje dobrá paní? Není to dost na zaplacení mý plavby do Pen-zephyru. Přišel jsem kvůli vám, protože jsem si myslel, že tu leží ňáká záhada. Teď se musím vrátit sám."





„Poslouchejte – bylo by pro vás hodně trapný, kdyby to váš starej věděl. Má divnej temperament, i když může být příjemnej.“





Věděla stejně dobře jako její návštěvník, jak trapné by to bylo; a ty peníze, které zaplatila ten den, byly pěkně těžké.





Cítila však uspokojení, když sledovala toho muže až k parníku a viděla ho, jak pluje z dohledu a je čím dál tím menší.

Ale Baptista vnímala, že systém kupování ticha, do kterého byla vtlačena, je pro její duševní pohodu, pokud ta má trvat, klíčový.

Když už o tom sklenáři neslyšela, doufala, že potíže už pominuly.

* * *

Uplynul ale teprve týden, když šla po Giant's Walk (název promenády) a potkala tu stejnou osobu ve společnosti tlusté ženy nesoucí ranec.





„To je ta dáma, moje drahá," řekl své společnici.





„Tohle, madam, je moje žena. Přišli jsme se na nějaký čas usadit sem do města, jestli najdem místo.“





„To neuděláte," řekla. „Tady nemůže žít nikdo, kdo k tomu nemá oprávnění."





„Já mám oprávnění," řekl sklenář, „svý řemeslo."



Baptista odešla pryč...





... ale ještě toho odpoledne ji navštívila žena toho muže.



Tato poctivá žena začala barvitě vyprávět o nutnosti udržení toho tajemství.



„Budu se přimlouvat u svýho manžela, madam," řekla.






„Je to poctivej chlap, když se správně vede; a poprosím ho, aby zvážil vaši pozici."




„Tohle je teda moc pěknej domek, co tady máte,“ dodala a rozhlédla se, „a stojí za tu trochu obětování, abyste si ho udržela.“



Nešťastná Baptista odvrátila nebezpečí při této třetí příležitosti stejně, jako to udělala v předchozích dvou.





Ale došla k rozhodnutí, že pokud by se útok měl opakovat, bude čelit prozrazení – i když to teď bude horší než předtím, dokud se nepokusila získat mlčení těmi úplatky.





* * *

Její mučitelé, kteří nevěřili, že bude schopná jednat podle takového záměru, přišli znovu...







... ale zabouchla jim dveře do tváře.

tak to je pěkná polízanice teď má Babtista dvě možnosti - buď ty dva nechat 'zmizet', ale to by sama neudělala a zase by někdo další věděl.. a musela by s tím žít. nebo přiznat barvu. druhá možnost je jediný způsob, jak vysvobodit své svědomí jednou pro vždy. doufám, že se odhodlá, a že David bude shovívavý, přeci jen je od něho o třicet let mladší a nějaká ta mladická nerozvážnost se dá pochopit. hlavně doufám, že ti vydřiduchové utřou

Taky souhlasím s tím, že by se teď už Baptista měla přiznat, přece jen těm dvěma vykukům nebude platit do konce života - a i na to by její současný manžel mohl přijít, jak by zase vysvětlovala tohle placení ? Jen se odhodlat ...

Moc vám oběma děkuju za krásné komentáře      
Naprosto s vámi oběma souhlasím, teď rozhodně je nejvyšší čas se ke všemu přiznat. Škoda, že nesebrala odvahu a neudělala to hned, teď je všechno jenom těžší. A je jasné, že kupování si mlčení těch dvou vyděračů není vůbec dobrý způsob, jak z toho ven, kromě toho by se o takových věcech nemělo mlčet. Předtím taky určitě byla v šoku z toho všeho, co se děje... a ve vleku událostí a nátlaku ze strany ostatních. Ale kdyby to nepřiznala teď, bylo by to určitě ještě horší... aspoň si to myslím   Jdeme na pokračování:


Pouhé interludium

(T. Hardy)


KAPITOLA 21

Stáhli se opodál a něco mumlali...







... ona však šla do zadní části domu, kde byl David Heddegan.



Podívala se na něj, o všem tom neměl ani tušení. Případ byl vážný; to dobře věděla; a o to vážnější, že ho teď měla ráda více, než tomu bylo zpočátku. Jak však sama mohla vidět, to tajemství bylo takové, že by se určitě prozradilo. Její a Charlesovo jméno stálo nesmazatelně zapsané do registrů; a přestože uběhl jen měsíc, bylo divu, že jeho tajné spojení s ní už jeho přátelé neobjevili.





Tak sebrala odvahu k nevyhnutelnému a promluvila na Heddegana.
„Davide, pojď dovnitř. Něco ti musím říct."



Nejdřív se na ni sotva jen podíval.





Poznala, že během posledního týdne nebo dvou týdnů vypadal zahloubaně, jako by ho trápila nějaká soukromá věc. Zopakovala svůj požadavek.





Odpověděl s povzdechem: „Ano, jistě, má drahá.“





* * *



Když došli do obývacího pokoje a zavřeli dveře, slabě opakovala: „Davide, musím ti něco říct – tajila jsem jakousi tragédii. Budeš mě nenávidět za to, že jsem tě doteď podváděla; ale možná, že když ti to řeknu dobrovolně, pomůže to, abys o mně smýšlel trochu lépe, než bys to jinak udělal.“





„Tragédii?" řekl; probudilo to v něm zájem. „Ty toho tak víš mnoho o tragédiích, má drahá, vždyť jsi na světě tak krátkou dobu!"





Viděla, že nemá žádné podezření a její úkol se tím ztížil.  



Ale dál vytrvale pokračovala.
„Jde o něco, co se stalo, než jsme se vzali,“ řekla.
„Ale!"



„Ne moc dlouho předtím – jen krátce.  A jedná se o milence,“  zakoktala se.



„To mi moc nevadí," řekl mírně. „Po pravdě řečeno, doufal jsem, že to bude něco horšího."
„Doufal?!"
„Nu, ano."



To ji vybičovalo k nezbytnému úsilí.

„Potkala jsem svého dávného milého....



... Odsuzoval mě, plísnil mě, vyzýval mě a já jsem šla a provdala jsem se za něj. Byli jsme na cestě rovnou sem, abychom vám řekli vše, co jsme udělali; ale on se utopil; a myslela jsem, že o něm nic neřeknu: a vzala jsem si tě, Davide, pro klid a ticho."



„Snažila jsem se to před tebou utajit, ale zjistila jsem, že nemůžu. Tak - to je podstata toho všeho, a ty mi to nikdy, nikdy neodpustíš, tím jsem si jistá! '



Mluvila zoufale. Ale starý muž místo toho, aby zčernal nebo zmodral, nebo ji v rozhořčení zabil, vyskočil ze sedačky a začal extaticky poskakovat po místnosti.



„Ó, šťastná to věc! Jak dobře to dopadá!" zvolal a luskl si prsty nad hlavou. „Ha-ha - uzel je rozetnut – vidím cestu ven ze svých trablí – ha-ha!"





Dívala se na něj, aniž by vydala jakýkoli zvuk, až nakonec, zatímco se stále radostně usmíval, řekla: „Ó - co tím myslíš? Děláš to, abys mě trápil?"





„Ne - ne! Ó, má drahá, tvůj příběh mi pomáhá dostat se ven z toho nejbolestivějšího zmatku, v jakém se ubožák kdy mohl octnout! Víš, je to tak - také mám tragédii; a kdybys také neměla jednu, o které bys mi mohla říct, nikdy bych nenašel způsob, jak ti říct o té své!“



„Jaká je ta tvoje - co je to?" zeptala se s úplně novým pohledem na věci.
„No - je to rána; ta moje je nějaká rána!" odpověděl, díval se na zem a utíral si oči.



„Snad ne horší než moje?"



„Nu – to záleží na tom, jak se na to díváš. Tvoje měla co do činění jen s minulostí; a nevadí mi to. Vidíš, jsme svoji jeden měsíc a nerozčiluje mě to tak, jako kdybychom byli svoji jen den nebo dva. No a ta moje se vztahuje k minulosti, přítomnosti a budoucnosti; aby –"



„Minulost, přítomnost a budoucnost!"  zamumlala. „Nikdy mě nenapadlo, že jsi měl také tragédii."
„Ale já mám!" řekl a zavrtěl hlavou. „Ve skutečnosti čtyři."





„Tak mi o nich řekni!" vykřikla mladá žena.



„Řeknu - řeknu. Ale buď ohleduplná, prosím tě, má drahá. Nu - nebyl jsem starý mládenec, když jsem se s tebou oženil, o nic víc než ty jsi byla stará panna. Stejně jako ty jsi byla vdova, já jsem byl vdovec.“





„Ach!" vyslovila s určitým překvapením. „Ale je to všechno? - pak jsme pěkně vyrovnaní," dodala s úlevou.



„Ne - to není všechno. To je právě to. Nejsem jen vdovec.“



„Ó, Davide!“

---

Odhalení Davidova tajemství nechám na poslední díl A nebudete muset nějak moc dlouho čekat, myslím, že by mohl být hotový někdy zkraje příštího týdne, tipuju to tak na úterý, jestli se podaří.

Ale, ale, takže i David měl své tajemství, tak to tedy pro Baptistu dopadlo docela dobře a ti hnusní vyděrači mají utrum. A co ty další "tragédie" - že by čtyři děti ? Co by na to asi Baptista říkala, když se jí nezamlouval úděl učitelky ? Na ten poslední díl jsem teda zvědavá !

uf, ulevilo se mi hned třikrát, za prvé že ti vyděrači utřou, za druhé zmínka, že má Baptista Davida raději než dřív, mě potěšila, a za třetí David to nebere tak fatálně, jak se obávala. zjevně má sám kostlivce ve skříni a bál se ho vytáhnout. zřejmě Baptistu ještě předčí, ale co to může být  možná máš Ludmi pravdu, že by to mohli být potomci, pokud byl ženatý, ale jak velcí? a že by se o tom ve městě nevědělo?

jinak mě, Hello, fascinuje, jak při rozhovoru mají Simíci vždy výraz odpovídající tomu, o čem právě hovoří. jak to děláš? máš nějaký mod na výrazy, nebo je necháš klábosit a číháš na vhodný okamžik? už jsem si toho všimla několikrát a pořád mi to vrtá hlavou..

Děkuju vám za krásné komentáře a podporu! Díky vám a vašim komentářům mám motivaci pokračovat v další tvorbě Díky moc, že vás baví příběhy číst, mě je pro vás moc baví je vytvářet

@Ludmila - Taky se mi ulevilo, že konečně Baptista sebrala odvahu A to překvapení, že i David měl tajemství to bych od příběhu nečekala. Čtyři tragédie - něco by na tom mohlo být - zajímavá úvaha a hned uvidíme, jestli se ti i tentokrát podařilo uhodnout další dění příběhu moc děkuju za krásný komentář!

@Havranice - moc ti děkuju za krásný komentář a perfektní shrnutí! Taky jsem si oddychla, že vyděračům pšenka nepokvete, i tak jim Baptista zaplatila až moc peněz! Stejně jako tebe, i mě potěšilo, že si Baptista nachází k Davidovi cestu a že to její sdělení nebere tak tragicky - nečekala jsem před dočtením příběhu, že on bude mít taky tajemství.
Co se týká těch výrazů, je to přesně jak píšeš - kombinace obojího moc mě těší, že sis toho všimla. Ty nejlepší výrazy mívají simíci přímo ve hře při hovoru, tak často je nechám spolu mluvit nebo zadám nějakou jinou interakci a čekám na výraz, co se mi zdá aspoň trošku vhodný, takže mi vždycky trvá, než nastavím výrazy pro každý záběr Kromě toho ještě používám poseboxy a mám mezi nimi pár, které ovlivňují i výrazy obličeje - to používám hlavně při smutných nebo nějakých jinak vypjatých konverzacích, protože simíci většinou takové výrazy nehodí při normálním rozhovoru bez nich by nějaké smutnější nebo naštvané scény vsedě vůbec nešly udělat, tak jsem moc vděčná těm tvůrcům.


No a závěrečná kapitola je už konečně tady. Je delší než obvykle, doufám, že se vám bude líbit.
A já se pomaličku vrhnu na třídění fotek (mám zase pár zajímavých/divných záběrů z tvorby) a už se pracuje na novém příběhu



Pouhé interludium

(T. Hardy)


KAPITOLA 22





„Jsem vdovec se čtyřmi tragédiemi - tedy čtyřmi statnými děvčaty – ta nejstarší je vyšší než ty."





„Nedívej se na mě tak zasaženě – tak hloupě!"





„Stalo se to takto. Znal jsem tu ubohou ženu, jejich matku, několik let v Pen-zephyru; a - abych zkrátil dlouhý příběh – nakonec jsem se s ní tajně oženil, těsně předtím, než zemřela. Tajil jsem ty věci, ale mezi lidmi se to postupně šíří. Dlouho jsem toužil po těch dětech - že je mojí povinností mít je tady a něco pro ně udělat. Neměl jsem odvahu ti to prozradit, ale v poslední době jsem viděl, že se to brzy dostane k tvým uším a to mě znepokojovalo.“



„Jsou vzdělané?" zeptala se bývalá učitelka.
„Ne. Je mi líto, že musím říci, že jsou hodně zanedbané; umí stěží číst. A tak jsem si myslel, že tím, že se ožením s mladou učitelkou, dostanu tak do domu někoho, kdo by je mohl učit a dát jim dobrou výchovu – a to všechno nebude stát zhola nic. Vidíš to, vyrostly už příliš vysoko na to, aby mohly být poslány do školy.“



„Ó, slitování!" téměř zasténala.




„Čtyři velké dívky, které se mají naučit základy a budou celou dobu se mnou v domě hláskovat nad svými knihami...



...a já nenávidím učení, zabíjí mě to."



„Jsem hořce potrestána -  to tedy jsem, to tedy jsem!“



„Zvykneš si na ně, má drahá – a rovnováha těch tajemství – mého proti tvému – smysl pro spravedlnost uleví tvému srdci. Mohl bych pro ně poslat hezky už tento týden – a taky to udělám!"



„Vlastně bych pro ně mohl poslat přímo tento den. Baptisto, ulevilas mi od všech mých obtíží!“







Takto ten rozhovor tedy skončil, co se týkalo této záležitosti.



* * *

Baptista byla příliš otupělá, než aby řekla něco víc, a když odešla do svého pokoje, rozplakala se kvůli tomu velkému ponížení a pokrytectví pana Heddegana.



Učení – přesně to, co se jí hnusilo; ta hanba, že takto oklamal mladou manželku!







Přišel čas na další jídlo. Jak tam tak seděli, Baptista nestrpěla, aby k němu vůbec stočila svůj pohled.





On se ani nepokoušel proniknout skrz její odstup, ale každou chvíli se díval pod stůl a spokojeně se chichotal nad stavem věcí.





„Jak dobře se k sobě hodíme!" prohlásil spokojeně.




* * *

Následujícího dne, když přijel parník, Baptista viděla, jak se její manžel vrhá na cestu, aby mu šel vstříc...



... a brzy poté se u jejích dveří objevily čtyři vysoké dívky bez boků, bez ramen, seřazené podle výšky a velikosti od nejstarší po nejmladší, jako řada trubek v Panově flétně; v jejich čele stál Heddegan.





Příjemně se usmál skrz šedivý okraj vousů a otočil se k dívkám a řekl: „Teď pojďte dopředu a potřeste si pořádně rukou se svou nevlastní matkou.“



Takto se s nimi seznámila a on šel pryč a nechal je pohromadě.



Když si ty ubohé dívky prohlížela,  ukázaly se nejen, že vypadají tuctově, což by jim mohla odpustit...



... ale také měly tak žalostně skromnou intelektuální výbavu, že byly beznadějně neadekvátní jako společnice.









I ta nejstarší, téměř v jejím věku, dokázala číst s obtížemi jen dvouslabičná slova; a vkus v oblékání byl nad jejich chápání.





V dlouhém výhledu na budoucí roky neviděla nic jiného než bezútěšnou dřinu při jejím nenáviděném starém řemesle bez vyhlídky na odměnu.





* * *

Během příštích několika dní chodila docela zoufalá - pro ženu, která nebyla ještě ani šest týdnů vdaná, to byla málo slibná a nešťastná nálada.



Před rodiči to všechno tajila. Byli mezi několika málo Heddeganovými známými, kteří o jeho tajemství nic nevěděli...





...a byli dost rozhořčení, když zjistili, že taková hotová domácnost byla podstrčena jejich jedinému dítěti.



Ale ona je nepodporovala v jejich protestech.



„Ne, vy ještě nevíte všechno," řekla.



Baptista tedy měla dost rozumu na to, aby viděla odvetnou spravedlnost tohoto problému.

* * *

Nějakou dobu, kdykoli mezi ní a Heddeganem vyvstala konverzace, což se nestávalo často, vždy říkala: „Jsem strašně nešťastná a ty to víš."






„Přesto si nepřeji, aby věci byly jinačí."





* * *

Ale jednoho dne, když se zeptal: „Jak se ti teď líbí?“ -



- její odpověď byla nečekaná. „Mnohem více než předtím," řekla tiše. „Jednoho dne je budu mít velice ráda."



To byl začátek klidnější sezóny pro potrestanou duši Baptisty Heddeganové.



Popravdě, pod kůrou neotesanosti a špatného vyjadřování, které byly způsobeny jejich troglodytskou existencí, objevila, že její nevítané dcery měly povahy, které byly nesobecké, téměř až ušlechtilé. Drsná disciplína, která byla zavedena v  jejich mladých životech předtím, než byla napravena křivda jejich matky, působila méně na to, aby je rozdrtila, zato je pozvedla nad veškeré osobní ambice. Uvažovaly o světě a jeho obsahu čistě objektivním způsobem a zdálo se, že jejich vlastní osud na ně působí jen jako na určité lidské bytosti žijící mezi všemi ostatními, jejichž problémy znaly, spíše než by jimi trpěly.





Jednalo se o úplně nový způsob, jak pohlížet na život pro ženu Baptistina ražení, až se o ně začala hluboce zajímat. Nepostřehnutelnými pulzy se její srdce rozšířilo a pocítilo soucit s jejich životy. Rozsudky její tragikomedie, jejího života, dosud zmateného, ​​byly každý den jasnější. Že v lidstvu, jak dokládají tyto dívky, nebylo nic, co by se nemělo mít rádo, zato tu bylo nekonečně toho, s čím by se mělo soucítit, to vše se učila s odstupem každého týdne v jejich společnosti.



Začala mít ty dívky s neperspektivním zevnějškem ráda a pak je začala dokonce milovat; dokud nevytvořily neočekávaný spojovací bod mezi jejími zájmy a zájmy jejího manžela; vytvořily přinejmenším přátelství mezi dvojicí, v jejíž existenci hrozilo, že nebude ani přátelstvím, ani láskou.












KONEC.

Takže nakonec to všechno pro Baptistu vlastně dopadlo dobře - i když to tak zprvu nevypadalo. Pan Heddegan je sice zjevně hodně vypočítavý, ale vlastně tím přispěl k proměně Baptistina smýšlení a možná i tak trochu její povahy. Ta čtyři děvčata si určitě zaslouží péči a lásku, a správná výchova může dělat divy ! Byl to moc pěkný a poučný příběh, Hellohello !

To byl krásný závěr příběhu  Teda pan Heddegan by zasloužil za uši, ale jak sám řekl, ani jeden nešel do jejich svazku s čistým svědomím  I když byla Baptista původně z těch dívek nešťastná, strašně jsem si přála, aby k nim nakonec našla cestu  Tak jsem byla moc ráda, když jsem dočetla na konec, že se mi mé přání splnilo

Opět nezbývá než poděkovat za zprostředkování dalšího krásného příběhu z této nelehké doby. Nikdy nepřestanu obdivovat, jak si vyhraješ s dobovými kulisami, kostýmy. Opravdu klobouk dolů a bravóó!!

Moc a moc vám oběma děkuju za krásné komentáře Jste zlaté, chci vám poděkovat za milou podporu a tak krásnou pochvalu! Opravdu nemůžu ani slovy říct, jak moc si toho vážím a jakou radost mi tím děláte Hrozně moc mě potěšilo, že se vám tento příběh líbil. A přesně souhlasím s vaším okomentováním.  
Já jsem z toho příběhu měla podobný pocit jako vy - celou dobu mi bylo Baptisty líto, že  až do poslední chvilky si to všechno protrpěla,  ale měla jsem radost, že všechno vedlo k dobrému konci  Teda musím říct, že mě taky zklamal pan Heddegan, myslela jsem původně, že jeho úmysly s Baptistou jsou čistší, bylo to od něho dost nefér, něco takového zamlčovat! Ale to samozřejmě i od Baptisty, že se nemohla odhodlat říct pravdu (v tom jsem musela souhlasit s Heddeganem, že jsou určitým způsobem vyrovnaní   ). A taky mi bylo hodně líto těch jeho dcer, když k nim ze začátku přistupovala až tak moc kriticky - chápu, že nenávidí učení, ale ony to určitě vůbec neměly v životě jednoduché, navíc jejich povaha je perfektní, jsou moc hodné a laskavé. Co víc si přát - v závěru se všichni od sebe mohli nějakým pozitivním způsobem poučit. Vlastně to neměla jednoduché žádná z těch hlavních postav. Důležité je, že na konci všichni vytvořili funkční a spokojenou rodinu  

Ještě jednou vám moc děkuju!      

No a jak jsem slíbila (i když mi to trochu dýl trvalo), mám tu zase pár záběrů z tvorby příběhu:

1. Tohle je hodně staré foto Baptisty ve třídě, tváří se dost záludně, jako by v hlavě spřádala nějaký zlý plán  






2. A teď pár fotek ze zákulisí - po zapnutí pozemku jsem našla, jak si všichni hrajou s míčem (většinou to udělá tak 1 pár simů, ale tady si házeli 4 simíci - akorát 1 se mi nějak nevešel do záběru     )



Vždycky udělám někde bokem za zdí (nebo v místnosti) takový koutek, kam nacpu zrcadlo, věšák na převlékání, nějaké základní poseboxy (i když ty pak různě rozhazuju po pozemku, abych to k nim měla blíž, takže v tom mám hrozný bordel)...   no a tady jsem zadala tatínkovi Baptisty, aby si změnil vzhled a...



... vypadá to, že vůbec nebyl spokojený    udělalo se mu až nevolno    
Btw. tady je zrovna vidět bug, co se mi stává ve hře se zrcadly, dělá vám to taky tak? Udělá se tam někdy takový modrý pruh a když hýbu myší, ten pruh se hýbe taky, zvětšuje se, zmenšuje... naštěstí to nezpůsobí nic horšího, jenom tohle.

3. Planeta simů evidentně obíhá kolem dvojhvězdy    (vůbec nevím, proč se to děje, někdy tam mám 1 slunko, někdy 2)



4. Vzpomínka na Charlieho a jeho ksichty



Tady se náhle při konverzaci zahleděl do nebe  



Když se ho Baptista doptávala, raději si začal čistit nehty





Tyhle ksichty jsem vůbec nepochopila    











Baptista taky nezůstala pozadu



5. A když jsem jí zadala, ať prozkoumává pláž u moře, stala se jí taková nehoda...







6. Na téhle fotce mě zaujal Heddeganův vážný výraz (Baptista se taky netváří zrovna vesele)...





...pak se mu objevila v ruce sklenička k přípitku



7. Zato tohohle jsem se lekla  



8. A teď pár fotek s tím prohnaným tulákem - možná jste nevěděli, že je ve skutečnosti tak čestný, že mu až takhle vadily klepy, které si právě vyslechl od námořníka



Tady to vypadá, že Baptista práskla dveřmi tak silně, až mu v nich zůstaly ruce za to vydírání by si to zasloužil



(ve skutečnosti se ty dveře zavřely samy, vždycky mám dost problém nafotit konverzaci ve dveřích, protože to každou chvilku dopadá přesně takhle )

9. Na těch fotkách se David tváří a chová jak kašpárek  













10. Tak si fotím do příběhu a šla jsem si vyzvednout ty 4 „tragédie", abych je zrovna umístila do příběhu - a co to nevidím    úplně ve mně zatlo...



Tady se mi líbilo, jak se ten vlk otáčel a dal tlapičky přes sebe





ještěže je nepokousal a nestali se z nich vlkodlaci, to by mi ještě chybělo


11. Heddegan ve městě hodnotí vzhled procházející dámy v zeleném...



Nechápu, co se mu na ní nelíbí  

12. A na závěr je tu snad moje nejoblíbenější fotka z příběhu  Celou dobu jsem musela fotit Baptistu buď vážnou nebo nešťastnou... a tady jsou zrovna na cestě do toho hostince a vypadají oba moc šťastně. Líbí se mi, jak Baptistě září očka




Tak to je pro tenhle příběh všechno
Na novém se pracuje, někdy v příštím týdnu určitě budu mít hotový první díl. Tipuju to tak na půlku týdne   Asi můžu prozradit, že se bude jednat o takový (pro mě zajímavý) příběh se záhadou, mohl by se hodit k tomuto sychravému podzimnímu počasí. Tak snad se vám bude líbit, uvidíte, jak vám sedne tento žánr. Určitě zabere zbytek října i celý listopad, možná i s malým přesahem do prosince - a potom už bude následovat vánoční příběh.

Velmi zajímavé záběry, Hellohello ! Ty Charlieho ksichty, to by jeden nevymyslel ! Chudák Baptista s tím krabem, to se mi snad s mými Simíky ještě nestalo, ještě, že to nemělo žádné následky A ty ruce ve dveřích a "taneček" pana Heddegana moje chechtání ještě umocnily, až jsem se rozkašlala

@Ludmila - moc ti děkuju za milý komentář, Ludmi! Jsem ráda, že se ti fotky líbily      

Tak nový příběh může začít! Je od jednoho z mých vůbec nejoblíbenějších autorů. Odhaduju to na přibližně 10 kapitol (EDIT: Bude to 12 kapitol). Mám konečně hotovou krátkou úvodní kapitolu s představením hlavního hrdiny, tady je:


Příběh zesnulého pana Elveshama

(H. G. Wells)


KAPITOLA 1


Zapisuji tento příběh, aniž bych očekával, že se mu bude věřit – ale pokud to jen bude možné, abych tím připravil cestu úniku pro další oběť. Možná by mohla mít z mého neštěstí užitek. Můj vlastní případ je, jak jsem si vědom, beznadějný a nyní jsem v určité míře připraven naplnit svůj osud.



Jmenuji se Edward George Eden.



Narodil jsem se v Trenthamu ve Staffordshiru, kde byl můj otec zaměstnán v tamních zahradách.

Přišel jsem o matku, když mi byly tři roky, a o otce, když mi bylo pět...



... můj strýc George Eden mě poté adoptoval jako svého vlastního syna.







Byl to svobodný muž, vzdělaný a v Birminghamu dobře známý jako smělý novinář...










... velkoryse mě vzdělával, zažehl mou ambici po úspěchu ve světě...











...a po své smrti, ke které došlo před čtyřmi lety, mi zanechal celé své jmění, což byla záležitost asi pěti set liber po zaplacení všech odchozích poplatků.
Tehdy mi bylo osmnáct. Ve své poslední vůli mi radil, abych peníze vynaložil na dokončení svého vzdělání.



Již jsem si vybral jako svou profesi medicínu a díky jeho posmrtné štědrosti a mému štěstí oproti konkurenci při získání stipendia jsem se stal studentem medicíny na University College v Londýně.



V době začátku mého příběhu jsem se ubytoval na University Street 11A...







... v malém pokoji nahoře, velmi ošuntěle zařízeném a plném průvanu, s výhledem na zadní část Shoolbredových pozemků.







Využíval jsem tento malý pokojík jak k bydlení, tak ke spaní, protože jsem se úzkostlivě snažil protloukat a šetřit si své prostředky až do posledního šilinku.

Jé, další příběh, Ty jsi ale pilná, Hellohello, jako včelička ! Opět nádherné ilustrace k psanému slovu, jen ten úvod mě poněkud děsí, takový krásný madý muž a je "připraven naplnit svůj osud" ?!

Ludmi, děkuju ti, že mě vždycky potěšíš svými krásnými komentáři!         Máš pravdu, ten úvod zněl hodně drsně a nevěstil nic dobrého. Musím říct, že mně se ten simík vzhledově taky líbí a i jako postava v příběhu mi připadá sympatický; bohužel to nebude mít snadné.


Příběh zesnulého pana Elveshama

(H. G. Wells)


KAPITOLA 2

Vzal jsem pár bot, abych je nechal opravit v jednom obchůdku na Tottenham Court Road, když jsem poprvé narazil na toho malého staříka s nažloutlou tváří, se kterým se můj život nyní tak nerozuzlitelně zapletl.



Stál na obrubníku a pochybovačně zíral na číslo na dveřích, když jsem je otevřel.



Jeho oči - byly to matně šedé oči a pod okraji načervenalé - padly na můj obličej a jeho tvář okamžitě nabrala výraz  zvrásněné laskavosti.




„Přicházíte," řekl, „přesně v pravou chvilku."



„Zapomněl jsem číslo vašeho domu. Jak se máte, pane Edene?"



Byl jsem trochu udiven jeho familiárním oslovením, protože jsem toho muže předtím nikdy neviděl.



Také jsem byl trochu naštvaný, když mě tak chytil s mými botami pod paží.



Všiml si nedostatku mé srdečnosti.



„Říkáte si, kdo k sakru jsem, hm?"





„Přítel, dovolte mi, abych vás o tom ujistil. Už jsem vás předtím viděl, ačkoli vy jste neviděl mě. Je tu někde místo, kde s vámi mohu mluvit?"



Váhal jsem. Ošuntělost mého pokoje nahoře nebyla záležitostí pro kdejakého cizince.





„Možná,“ řekl jsem, „bychom mohli jít dolů ulicí. Bohužel jsem nucen –  “ Moje gesto vysvětlovalo větu, ještě než jsem ji vyslovil.







„Rozhodně,“ odpověděl...



... a rozhlédl se na jednu stranu a pak na druhou.



„Touto ulicí? Kudy půjdeme?“








V chodbě jsem nechal boty sklouznout na zem.



„Podívejte!" řekl najednou; „Tahle moje záležitost je na dlouhé ciráty. Pojďte se mnou poobědvat, pane Edene."



„Jsem starý člověk, velice starý člověk, a nejsem dobrý ve vysvětlování, ještě s mým pisklavým hlasem a řinčením dopravy - --- "





Položil na mě svou výmluvnou hubenou ruku, která se mi na paži trochu třásla.  


Nebyl jsem zase až tak starý, aby mě starý muž nemohl pozvat na oběd. Zároveň mě však toto náhlé pozvání tak úplně nepotěšilo. „Raději bych ----“ začal jsem.



„Ale já bych raději - “ řekl on a dohnal mě tím...



... „a jistá zdvořilost je určitě na místě kvůli mým šedým vlasům.“





A tak jsem souhlasil a šel s ním.

---

Už to mám konečně rozdělené na kapitoly, vyjde to na 12 kapitol. Takže budu vydávat nové díly zhruba 2x týdně, jestli budu stíhat, ať to vyjde tak zhruba do začátku až poloviny prosince, ať je tam prostor i na nějaký ten vánoční příběh   Doufám, že vám tento příběh sedne, i když nebude moc veselý.

Aaaa, další zajímavý příběh. Ten stařík je zvláštní, a moc by mě zajímalo, o co mu jde. A odkud Edwarda zná No, to jsem zvědavá, co se z toho vyvrbí.

Taky by mě zajímalo, co je ten starý muž zač. Že by přímo souvisel s názvem příběhu ? A co asi nepěkného přinese mladému Edwardovi ? Už se těším na slíbené pokračování !

Děkuju vám oběma za krásné komentáře, Fidgety a Ludmi!         Zatím toho moc nevíme, taky je divné, že znal jeho jméno. Postupně se to všechno bude odkrývat Dneska ráno jsem dodělala další kapitolu, tak ji sem jdu hned přidat:


Příběh zesnulého pana Elveshama

(H. G. Wells)


KAPITOLA 3


Vzal mě k Blavitiskému; musel jsem kráčet pomalu, abych se přizpůsobil jeho krokům...



... a nad takovým obědem, jaký jsem nikdy předtím neochutnal, přešel mou hlavní otázku mlčením...



...a lépe jsem si všiml jeho vzhledu.



Jeho čistě oholený obličej byl hubený a vrásčitý...



... jeho scvrklé rty spadaly přes řadu falešných zubů a jeho bílé vlasy byly řídké a poměrně dlouhé; připadal mi malý - i když se mi vlastně většina lidí zdála malá -



- a jeho ramena byla kulatá a ohnutá.



A jak jsem ho tak sledoval, nemohl jsem si nevšimnout, že i on mě pozoruje, přebíhá po mně očima se zvědavým dotekem chamtivosti v nich, od mých širokých ramen k mým opáleným rukám a zpět nahoru až k mé pihaté tváři.








„A teď,“ řekl, když jsme si zapálili cigarety, „vám musím povědět o té záležitosti.





„Musím vám tedy říct, že jsem starý muž, velice starý muž.“



Na okamžik se odmlčel.



„A stalo se to, že mám peníze, které budu muset zanedlouho zanechat a nemám ani jedno dítě, kterému bych je mohl zanechat.“





Pomyslel jsem na podvody s důvěrou a rozhodl jsem se, že budu v pozoru k pozůstatku svých pěti set liber.



Pokračoval ve vyzdvihování své osamělosti a potíží, které měl s nacházením řádného způsobu naložení s penězi.



„Zvážil jsem jeden plán a zase jiný plán, charity, instituce a stipendia a knihovny a dospěl jsem nakonec k tomuto závěru,“  -



-  upřel oči na mou tvář - „že najdu nějakého mladíka, ctižádostivého, s čistou myslí a chudého, zdravého na těle a zdravého na duchu - a zkrátka ho učiním svým dědicem, dám mu všechno, co mám.“





Znovu zopakoval: „Dám mu všechno, co mám. Aby byl naráz vyveden ze všech potíží a zápasů, v nichž se naučil soucitu, ke svobodě a vlivu."



Snažil jsem se vypadat bez zájmu.





S průhledným pokrytectvím jsem řekl: „A vy chcete mou pomoc, možná mé profesionální služby, abych takového člověka našel.“



Usmál se a podíval se přes cigaretu na mě a já jsem se zasmál jeho tichému odhalení mé skromné přetvářky.



„Jakou kariéru by takový muž mohl mít!“ řekl.



„Naplňuje mě závistí, když přemýšlím, jak jsem nashromáždil to, co jiný muž může utratit ----



„Existují ovšem podmínky; břímě, které je třeba uvalit."



„Musí si například vzít mé jméno. Nemůžete očekávat všechno bez čehokoli na oplátku. A než ho budu moci přijmout, musím prozkoumat všechny okolnosti jeho života."



„Musí být zdravý. Musím znát jeho dědičnost, jak zemřeli jeho rodiče a prarodiče, klást ty nejpřísnější dotazy ohledně jeho soukromé morálky."



To poněkud poupravilo mé tajné blahopřání.
„A rozumím správně," řekl jsem, „že já ----"



„Ano," řekl téměř divoce.  „Vy. _Vy_."





Neodpověděl jsem na to ani slovo. Moje představivost divoce tančila, můj vrozený skepticismus byl k ničemu, aby ji usměrnil. V mé mysli nebyla ani částečka vděčnosti – nevěděl jsem, co říct, ani jak to říct.



„Ale proč zrovna já?" řekl jsem nakonec.



Náhodou se o mně doslechl od profesora Haslara; řekl; jako o typicky zdravém a rozumném mladíkovi a přál si, pokud to bude možné, zanechat své peníze tam, kde bude zajištěno zdraví a integrita.





To bylo moje první setkání s tím malým staříkem. O sobě dělal tajnosti; řekl, že své jméno zatím neuvede, a poté, co jsem odpověděl na některé jeho otázky, mě nechal u portálu Blavitiského restaurace. Všiml jsem si, že když přišlo na placení oběda, vytáhl z kapsy hrst zlatých mincí.