Hellohello: Kolekce příběhů

Moc a moc děkuju za tak krásné a rychlé reakce
Pardon za tak nešetrné utnutí dílu v blbém okamžiku potřebovala jsem to rozdělit, abych to sem stihla přidat už teď. Ale na další pokračování nebudete muset čekat až tak dlouho, aspoň doufám, že bych to mohla stihnout ještě tenhle týden

@Ludmila - moc děkuju za pěkný komentář Já bych se na Kippenově místě hrozně bála, že by Youson mohl zmizet i s hodinami v kapse, taky ještě pořád nevíme, co se od něho dá čekat... a pravda, jak zareaguje ten nevšímavý policajt... Dobrý postřeh, ty vajíčka budou hrát roli hned na začátku dalšího dílu.

@Janika31 - Díky moc za pěkný komentář a tak krásnou pochvalu... téhle scény jsem se dost obávala, protože ty davy simů dělají v mojí hře neplechu a vždycky hrozí, že to spadne nebo že se mi tu scénu ani nepodaří dodělat a vždycky ti simíci ani neposlouchají a nedělají to, co bych potřebovala. Moje představa té ulice byla jiná, ale ono to stejně v simíkách pak vždycky vyjde jinak, než co mám v hlavě O to víc pro mě znamená tvoje pochvala. Jsem moc ráda, že se ti to takto líbilo A díky i za trefné poznámky ohledně toho Yousona. Je fakt hodně podrážděný a evidentně na to hodně spěchá...v takové situaci se dá čekat cokoli. No a nic netušící policajt to chudákovi Kippenovi moc neulehčil.

Jdu rychle na to, ať tu máte díl ještě před víkendem  


Maskované požehnání

(F.W. Robinson)


KAPITOLA 6


Najednou jsem vyskočil jako panter na svou kořist, přehodil jsem ruce kolem Yousonova krku a z plných plic jsem zařval „Pomoc!“ a „Policie!“



„Sakra - hrome, pane - co!" - zabručel Youson ve svém největším šoku; pak jsme se oba potáceli...







... nohy pod námi klesly a zaklesnutí do sebe jsme spadli dolů, na jednu hromadu, přímo do přihrádky s cedulkou „cena 28 za šilink, bez záruky“ a ohavné praskání, které znělo jako tlumený a čvachtající sesuv půdy, pokračoval pod našimi svíjejícími se těly.












„Och, dobrotivý bože!" zvolal mladý obchodník s máslem a v zoufalství vztáhl obě paže: „tak tady to máme!“



„Tady – haló – co to sakra provádíte, vy dva chlapi?" zařval policista, chytil nás oba za límce kabátů a třásl s námi; „Tohle je teda pěkné místo k šprýmování, to musím říct."



„To není šprýmování," vykřikl jsem a postavil se na nohy, odporná masa vaječných skořápek a netečného vaječného koňaku:



„Je to prvotřídní krádež! Tento muž má v držení můj majetek - výtěžek z vloupání - jsem Kippen, zastavárník z čísla 319; on teď má moje hodiny v kapse."





„Já – já ho chci obvinit, strážníku, obviňuji ho! Proč ho nechytíte?



„Ten chlap je blázen!" vykřikl pan Youson, „pomatený šílenec. Někdo ho chyťte.“







Kolem nás byl velký dav – v Bermondsey srocení davu netrvá dlouho –





– a  majitel obchodu se sýry, který se vynořil ze svých jeskyní z dvojitého sýra Gloucesteru, chtěl z toho všeho udělat vlastní případ a obvinit nás dva.



Policista byl zmatený a pan Youson byl nekontrolovatelným vztekem celý bez sebe.





„On má ty hodiny v kapse," opakoval jsem.



„Ano, to vím, že mám v kapse hodiny," vyprskl...





... „ty - ty darebáku - ty strašný -"



„To jsou moje hodiny. Můžu na to přísahat,“ zakřičel jsem. „Mám spoustu svědků, kteří dokážou, že jsou moje."



„Raději byste oba měli jít na stanici," řekl policista...



... „viníte ho z toho, že Vám vzal hodiny, pane?" dodal směrem ke mně.
„Ano."
„Dobrá."



Odebrali jsme se na stanici, já a pan Youson, policista a sýrař...



... a velkolepý průvod za námi, asi patnáct stovek osob, které neměly co dělat.









Já a sýrař jsme se cestou přátelsky bavili poté, co dospěl k přesvědčení, že jsem kolega obchodník, bydlící na vzdáleném konci ulice.





V té chvíli pochopil případ - pochopil situaci - ale nemohl ani za život pochopit, říkal, proč jsme si sedli přímo doprostřed jeho vajec, abychom se tam o té věci dohadovali.



Kdo bude odpovědný za všechny ty škody, to by chtěl vědět?



To jsem nevěděl – a řekl jsem mu to – a i já jsem byl materiálně poškozen, pokud šlo o oblečení, jemně jsem poukázal na nevalnou kvalitu jeho vajec. To, že v zimní sezóně v Bermondsey nemůžete sehnat spolehlivá vejce za dvacet osm za šilink, je skličující skutečnost a diskredituje pověst francouzské drůbeže.

---

Tímhle konstatováním o kvalitě vajíček teda uzavřu tuto vaječnou kapitolu a na pokračování na policejní stanici se podíváme zase příště Přeju vám příjemné páteční odpoledne a pěkný víkend!

Aspoň nějaká zábava v tento podvečer, milá Hellohello, děkuji Ti moc ! Ten pohled na ty dva ve vejcích, ten by musel rozesmát i mrtvolu A ten dav lidí, který se za nimi táhne na policejní stanici, to muselo dát hodně práce, ukočírovat tolik Simíků !

No nazdar . Ti tomu nasadili korunu. Jak se válejí v těch vejcích To je konec.

Chudák ten obchodník, kterému učinili takovou škodu snad se mu dostane nějaké náhrady.

Trošku jsem se obávala, že z celé té situace Youson vyvázne bez škrábnutí a naopak Kippen dostane napomenutí, ale naštěstí jdou na stanici oba a ještě s celým závojem očumujících...

Parádní pokračování . Musím říct, že jsem se opravdu nasmála!

Moc se těším na další díl.

"...ale nemohl ani za život pochopit, říkal, proč jsme si sedli přímo doprostřed jeho vajec, abychom se tam o té věci dohadovali."  nebo "...jemně jsem poukázal na nevalnou kvalitu jeho vajec. To, že v zimní sezóně v Bermondsey nemůžete sehnat spolehlivá vejce za dvacet osm za šilink, je skličující skutečnost a diskredituje pověst francouzské drůbeže."  
Docela jsem se nasmála.   Ale jinak musím opět pochválit perfektní zpracování toho příběhu, detaily, včetně toho, jak se válí ve vajíčkách. Prostě perfektní  
Jsem zvědavá, jak tohle dopadne - jestli prokáže, že ty hodiny jsou jeho. A kde je ten chlap vzal? Kdo je opravil?... Tolik otázek pořád zbývá

Uff, vůbec jsem netušila, co to bude za hektický týden a že se sem dostanu až po týdnu      O to větší překvápko tu mám - tolik nádherných komentářů!   Vůbec nevím, jak vám můžu poděkovat!       moc a moc děkuju, že čtete a dodáváte mi takovou motivaci.    Jsem ráda, když vás nějaká část příběhu rozesměje nebo aspoň trošku zvedne náladu v těchhle těžkých dobách  
A taky jsem úplně nadšená, že vidím na fóru tolik příspěvků v mých oblíbených příbězích, akorát se k většině asi už dneska nedostanu, tak se těším, že si pěkně počtu v příštích dnech

@Ludmila - Není vůbec zač to já tobě děkuju za tak krásný komentář       a máš pravdu, ten dav byl skoro nad moje síly    ale ještě o něco horší bylo focení předtím na ulici. Chtěla jsem po simíkách, ať chodí, zatímco se ti dva moji hlavní hrdinové spolu baví na cestě, ale kolikrát se ti kolemjdoucí simové zastavili, než jsem chytla ten správný záběr, tak to působí staticky  

@Janika31 - taky moc děkuju za nádherný komentář    To je fakt, nechtěla bych být v kůži toho obchodníka  a před tím davem bych se teda strašně styděla     To píšeš úplně výstižně, jak ses bála, že Kippen dostane napomenutí a spravedlnost bude slepá - tak to v životě chodívá Tady to naštěstí vzal ten policajt vážně a vzal je na stanici.

@Fidgety - Jsem moc ráda, že se ti ty hlášky líbily    mně se líbí styl psaní tohohle autora, škoda, že jsem toho od něho víc nenašla Moc děkuju za krásný komentář!    a děkuju za tak nádhernou pochvalu, jsem za to hrozně moc ráda     To jsou dobré otázky    ještě bude nějakou dobu trvat, než všechno bude zodpovězeno - možná asi až v poslední kapitole. Ale postupně se k tomu prokoušem

Jdu rychle na další díl   Jen ať víte, celkem bude 9 kapitol.  Já jsem to původně odhadovala na 8, ale nakonec jsem musela jeden dlouhý díl rozdělit. Myslím, že to není až tak důležité, ale kdybyste někdo potřebovali vědět, kolik kapitol u některého příběhu celkem bude, tak se vždycky můžete podívat do prvního příspěvku. Na začátku mám vždycky nějaký odhad, ale často se stane, že je z toho nakonec o něco víc dílů. V takovém případě vždycky updatuju ten první příspěvek, jakmile vím, že se bude počet dílů měnit  
Dost okecávání a tady už je nový díl:

---

Maskované požehnání

(F.W. Robinson)


KAPITOLA 7



Nikdy v životě jsem nebyl v takové bryndě, zato druhý den jsem byl ještě ve větší bryndě.
Je to dlouhý příběh o vyšetřování na policejní stanici a čtenáře ušetřím obtěžujících podrobností.

Pan Youson ve svém zmatku učinil velmi nesourodé prohlášení o tom, jak se stal majitelem hodin, tím proti sobě poštval inspektora a nechal se zavřít...



... a mně bylo řečeno, abych druhý den přišel k policejnímu soudu v ulici Blackman Street a vysvětlil tu záležitost a také přivedl své svědky.
To jsem také udělal a přivedl jsem pár sousedů, kteří kdysi viděli ty hodiny na mé krbové římse ve Streathamu...









...a tento argument jsem stvrdil výpovědí paní Kibbeyové, která během udávání důkazů ronila velké slzy...









...dokud se jí soudce ostře nezeptal, na co tak kňourá...



... až kvůli tomu pokárání omdlela...



... a musela být vynesena ze svědecké lavice na čerstvý vzduch, aby se vzpamatovala.



Byl to však proti panu Yousonovi jasný případ, celkem vzato...



... a byl poslán na týden do vyšetřovací vazby bez možnosti kauce, přičemž mělo být energicky provedeno šetření ohledně jeho předchozího jednání.







Existovalo velmi vážné podezření, jak mi inspektor důvěrně pošeptal do ucha, spolu s několika silnými obláčky ginu a máty peprné, které byly strašlivě cítit v jeho dechu, že Youson je jedním ze zoufalého gangu lambethských zlodějů, po kterém policie už po nějakou dobu pátrá.



Když byl Youson vzat do vazby, v soudní místnosti se rozléhal ženský křik...



... a soudce, který to ráno rozhodně měl špatnou náladu, řekl, že odsoudí kohokoli za opovrhování soudem, jestli znovu ze sebe vydá takový zvuk...





... a poté byl předvolán další případ a já jsem byl venku v Blackman Street v Borough.









S určitými obtížemi a trochou potěšení jsem  hysterickou paní Kibbeyovou posadil do omnibusu, který jel směrem do Streathamu...





... a zamyšleně jsem se vydal po King Street do mých prostor v Bermondsey, když mě někdo chytil za ruku.

Tak pana Yousona bychom měli z krku, tedy vlastně v chládku, ovšem co ty hodiny ? Byly vráceny právoplatnému majiteli ? A co když je skutečnost úplně jiná a Youson byl třeba jen nějakým prostředníkem ? No a ten konec dílu - neutišitelná paní Kibbeová a nějaká záhadná postava - prostě opět zajímavý a napínavý díl ! Už se nemůžu dočkat dalšího počtení !

No tedy. To šlo docela rychle, vůbec jsem nečekala, že půjde ihned do vazby a to bez nějaké své obhajoby. Docela by mě zajímalo, co vypověděl v souvislosti, jak k těm hodinám přišel

A co ty hodiny? Byly mu vráceny a nebo jsou stále zabaveny, jako důkazný materiál?

Chudák paní Kibbeová, ta to vůbec nešla špatně a ten protivný sousedce, to bylo taky něco. Asi vstal špatnou nohou .

A co ten konec?

To by mě vážně zajímalo, kdo to asi je?

Už se strašně těším na další dílek! Celou dobu budu přemýšlet o té záhadné postavě a o celé té situaci

@Ludmila - moc děkuju za krásný komentář!  Já tedy doufám, že nakonec hodiny byly vráceny Kippenovi, i když si nejsem jistá. Vlastně o tom už není v příběhu řeč, jestli se nepletu... no, uvidíme  ale předpokládám, že by je měli vrátit...   Dobrá otázka ohledně Yousona, jak v tom byl vlastně zapletený a jaká byla jeho role. Na vysvětlení toho vlastně padnou všechny tři následující díly, ale naštěstí se to dozvíme Chudák paní Kibbeyová, od začátku je v jednom velkém záchvatu.

@Janika31 - taky ti moc děkuju za nádherný komentář!   To je fakt, vlastně to celé šlo hodně rychle. O tom se nám může v našem soudnictví asi jenom zdát  Co se týká těch hodin, jak jsem psala výše, vlastně se o nich toto už nedozvíme, ale já doufám, že je vrátili bylo by dost nefér, kdyby si je nechali. Co Youson vypověděl, to by mě taky zajímalo, že ho hned zavřeli  škoda, že to ten autor více nerozepsal   A paní Kibbeyové je mi fakt líto... i když je to tak vtipně napsané, musela si toho hodně protrpět. Vlastně celou dobu v té knize brečí nebo má záchvaty... a máš pravdu, že ten soudce byl dost protivný   asi už toho měl taky po krk, nedivila bych se. Být Kippenem, asi bych tu paní Kibbeyovou doprovodila raději až domů, když je na tom až takhle špatně...

Pokusím se přidat další díl brzo, ať nemusíte čekat na tu tajemnou postavu na konci -    díl určitě bude do konce týdne, ale pokusím se ještě před víkendem, jestli mi vyjde čas.

EDIT: Dneska ráno jsem zjistila, že to ještě budu muset rozdělit, takže nás čekají 3 poslední kapitoly, to už je definitivní počet. Omlouvám se za tolik změn v počtu kapitol a neustálé dělení... nějak jsem to špatně odhadla. Ale budu teď snad díky tomu moct vydávat díly o trošku častěji A vyšla mi chvilka času, tak sem rovnou přidám další díl, ať nemusíte čekat do víkendu  

---

Maskované požehnání

(F.W. Robinson)


KAPITOLA 8





Ohlédl jsem se a byl jsem značně překvapen, když jsem za sebou našel bledou, vážnou mladou ženu ve věku asi třiceti let, chudě, zato čistě oděnou, držící krok se mnou na úzkém chodníku.



„Promiňte, pane, ale myslím, že jste pan Kippen?"
„Ano, jmenuji se Kippen."
„Chtěla jsem s vámi mluvit. Tolik jsem vás chtěla navštívit, než se zde tento případ objevil. Jmenuji se Yousonová, Lucinda Yousonová,“ řekla spěšně.



„Bože, to ne, je to možné? Vy jste--"
„Dcera pana Yousona.“



„Moje dobrá ženo, doufám, že mě nebudete obtěžovat," řekl jsem prosebně;



„ten případ není v mých rukou. Jsem povinen trvat na obžalobě. Byla to ostudná loupež.“





„Můj otec vás neokradl, pane Kippene. Vypadá snad jako zloděj? “



„To nevím, jako co vypadá."





„Neznáte pravdu," řekla rychle. „Možná nevíte, co je to laskavost nebo charita – někteří lidé to nevědí. Nedal jste mu čas, aby to vysvětlil, a téměř jste nás zabil zoufalostí. My – my jsme nevěděli, co se s ním stalo.“



„Zabil nás?" opakoval jsem nepřítomně; „Je vás mnoho?"



„Moje švagrová a její malý chlapec a já. A ten chlapeček umírá – to je na tom to nejhorší – ach! Chudák malý chlapeček, to je to nejhorší! A jeho dědeček ho měl tak rád; prodával ty hodiny, aby chlapec a jeho matka mohli odjet na Madeiru, jediná šance, jak ho zachránit, pane. Jediná šance, která zbyla.



„A tak si myslel, že prodá něco cenného, ​​co mu nepatří, a pojede na Madeiru na moje náklady a --—"





„Nesmíte říkat, že to ukradl můj otec – neodvažujte se!" vykřikla a její oči na mě doslova vyšlehly oheň.







Tato mladá žena byla stejně impulzivní jako její zlotřilý otec. A tady bylo praděpodobné, že propukne na ulici další scéna, když nebudu obzvláště opatrný – a já jsem už měl demonstrací na veřejné cestě dost.



„Moje dobrá ženo, co to tedy po mně chcete?"
„Chci, abyste si vyslechl, jak se ty hodiny dostaly do vlastnictví mého otce, a pak – a pak ho můžete stíhat, pokud budete moct. A na vaše nebezpečí, pane – prosím, pochopte, na vaše nebezpečí, i když nepronáším žádné hrozby.“



„Připadá mi, že ano."



„Ne – ne – tak jsem to nemyslela," zvolala. „Bože, pomoz mi, jsem úplně bez sebe strachem, nejsem dnes ve své kůži – a budete poslouchat? Nebude vás to nic stát, když si mě vyslechnete, pane, že ne?“



Úpěnlivě mi položila ruku na paži – měla velmi vážné hnědé oči a já jsem nebyl, jak jsem si myslel, zcela imunní k vlivu hnědých očí na můj nervový systém. A protože jemně naznačila, že vyslechnutí mě nebude nic stát, proč bych měl namítat, že ji vyslechnu? Oba jsme šli stejnou cestou.



Samozřejmě si teď asi vyslechnu dobrý zdlouhavý příběh – druhé vydání cirátů jejího otce, kvůli kterým byl ten soudce proti němu zaujatý – ale nebyl jsem vázán žádným způsobem věřit ani jednomu slovíčku, co řekne.





(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)

"...a já jsem nebyl, jak jsem si myslel, zcela imunní k vlivu hnědých očí na můj nervový systém." - No já si říkala hned, jak jsem zjistila, že za ním jde ženská, aby z toho nebyla láska. Ale vzhledem k situaci,...i když kdo ví...
Každopádně jsem moc zvědavá na to vysvětlení, a doufám, že (pokud mluví pravdu), se tomu chlapci dostane včas pomoci

No páni .

Tak já nebyla tak daleko od pravdy, když jsem si myslela, že na ty peníze spěchá, protože má někoho nemocného doma. Chudák maličký, snad se mu dostane pomoci.

A ta mladá dáma se mi velice zamlouvá, že by z toho jejich podivného seznámení něco časem vyklíčilo?

Jsem moc zvědavá, co mu vylíčí. A snad se nakonec Yousonovi dostane spravedlnosti.

Moc se těším na pokračování . Doufám, že se podaří dopadnout pravé lupiče.

Moc moc děkuju za krásné komentáře, Fidgety a Janiko      jste zlaté, ani nevíte, jak mě vždycky komentář od vás potěší      

@Fidgety - jsem ráda, že se ti taky líbí tyhle Kippenovy hlášky A máš opravdu dobrý odhad na postavy a jejich budoucí jednání   tak uvidíme, co z toho bude, jestli to bude láska nebo ne...  tenhle díl to ale ještě neprozradí. Všechno se dozvíme až na závěr...  ale už tenhle díl leccos odhalí ohledně té krádeže

@Janika31 - máš taky perfektní odhad na další děj, úplně to zavání jasnovidectvím      Vždycky mě dostane, když se vám takhle přesně podaří odhadnout budoucí děj     Mě tahle varianta vůbec během čtení nenapadla. Toho nemocného chlapečka je mi taky moc líto. Musí být strašné, když navíc ta rodina nemá ani peníze - a když na tom závisí zdraví, je to tak strašně nefér  

---

Maskované požehnání

(F.W. Robinson)


KAPITOLA 9

Ačkoli to znělo neobvykle jako pravda a velmi mě zarazilo, když najednou vyhrkla -
„Ano, ty hodiny Vám byly ukradeny. Věděli jsme, že byly kradené - i kdo je ukradl."



„Ale právě jste řekla --—"



„Že je můj otec neukradl. Bůh mu žehnej, ne. On nevěděl – ani se mu nesnilo o tom, že jsme to věděly – on o tom nic nevěděl – dodnes o tom neví."



„Byl to jeho majetek, o tom byl přesvědčen – bylo to všechno, co mu zbylo na světě a mělo nějakou hodnotu; a patřilo to jeho synovi – jeho nejstaršímu synovi, mému nevlastnímu bratrovi, který --— “



„Který byl tím zlodějem. Ten pekelný --— “



„Prosím, ne, pane. On je mrtvý."







„Och! Prosím za prominutí. Nevěděl – jsem to,“ slyšel jsem sám sebe, jak odpovídám omluvným tónem, což mě opravdu překvapilo.



„Ano, pane, on byl tím zlodějem," řekla a ztišila hlas tak, že téměř šeptala.



„Před dvěma měsíci spáchal sebevraždu v zahraničí, ale pravdu jsme otci neřekly. Neměl to vědět – to by mu zlomilo srdce, byl vždy tak hrdý na svého syna. Ale předtím, než můj nevlastní bratr zemřel – odešel do Kanady, aby vytvořil domov pro Kitty a jejího chlapce, a řekl – napsal Kitty, že se kaje, a že aniž by o tom někdo z nás věděl, před lety padl do špatných rukou, pracoval s nimi, kradl s nimi. Náš ubohý otec si myslel, že je cestujícím obchodním zástupcem pro manchesterskou firmu, a my také, dokud se k nám přes moře nedostalo to strašlivé doznání. Neměly jsme to otci říkat – měly jsme provést veškeré odškodnění, jaké jsme v současné době mohly; a že v dalším dopise pošle úplné pokyny, co máme dělat, napsal – a další dopis nám pověděl už jen o jeho smrti.“



„A váš otec?"
„Kitty a já jsme tvrdě bojovaly, abychom před ním utajily pravdu – ta pravda by mu zlomila srdce. Zprávy o smrti jeho syna to totiž téměř způsobily, pane. A měl tolik potíží – také tolik ztrát – a my  jsme to měly za posledních šest měsíců tak těžké. V poslední době si otec přál tyto hodiny prodat, ale nechtěly jsme mu to dovolit – byly jsme si jisté, že byly kradené a doufaly jsme, že jednoho dne najdeme majitele.“
„Ale asi ne takto, že?"



„Ach! Ne, takto ne. Ale když malý Willie těžce onemocněl; když by ho mohl zachránit jen pobyt v zahraničí na několik měsíců, jak řekl doktor – bylo to teprve včera, co nám to řekl – otec vzal hodiny z domu bez našeho vědomí a – a okamžitě přišel k vám. Je tak velice impulzivní, ubohý táta.“



„Aha! Opravdu? A kdo uvedl ty hodiny do funkčního stavu, smím-li se zeptat? “



„To já."



„Vy!"



„Vyučila jsem se hodinářství – říkají, že jsem v tom docela dobrá."
„Dobrá! U George, to si teda myslím, že jste! V podniku, jako je ten můj, byste byla neocenitelná.“



„Vždycky jsem měla šikovné prsty."
„To i váš nevlastní bratr – zdá se, že to máte v rodině."



„Och!"
„Prosím za prominutí" řekl jsem už podruhé. „Já – já jsem to nechtěl říct. Vyklouzlo mi to omylem.“



„To nevadí, pane – to nevadí," řekla spěšně.



„Co budete dělat? Prosím, řekněte mi, co si myslíte, že uděláte, když dokážu, že je to pravda. “



„Pokud je to všechno pravda – a já už věřím, že je, slečno Yousonová – já – já půjdu stáhnout žalobu a požádám vašeho otce, aby proti mně podal žalobu pro nezákonné zadržení."





„Ach! na takovou věc by nikdy ani nepomyslel.“




(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)

---

Tak a příště už nás čeká závěrečný díl  Doufám, že ho stihnu vydat někdy koncem tohoto týdne.

Poslední kapitola je na světě - měla jsem hodně fotek, tak je možná až moc obrazová... doufám, že vám to při čtení nebude vadit...

Maskované požehnání

(F.W. Robinson)


KAPITOLA 10


A opravdu to nikdy neudělal. Ta historka byla zcela pravdivá, každé její slovo, a dohodli jsme se, že to před starým pánem ponecháme v tajnosti, alespoň co se týká zvláštního povolání jeho prvorozeného. Nikdy se to nedozvěděl.

S rodinou Yousonových jsem se postupně důvěrně poznal, ačkoli naše známost začala tak neblaze.











Dost důvěrně, chci říct - no, spíše velice důvěrně! To by byl jasný výraz, i když trošku neelegantní.



Protože jsem se s tou dívkou oženil...











...a vyplatil jsem paní Kibbeyové penzi – a nikdy jsem za celý svůj život neudělal tak skvělý obchod.







Starý pán – byl to skvělý starý pán –





– odjel na Madeiru s Kitty a chlapcem...







... a já jsem si odvedl Lucindu do Streathamu.

















Je jednou z těch nejlepších manželek na světě, a také je tak velmi šikovná v podnikání – ušetří mi hromadu peněz. Byl to pro mě šťastný den, když se ten darebák, její nevlastní bratr, vloupal do vily Golden Birch Villa a odnesl vše, co mělo ve svém složení aspoň jeden atom drahocenného kovu.







Bylo to požehnání velmi maskované, ale svůj účel dobře splnilo.



Jsem stejně tak šťastný, jako je den dlouhý – a stejně tak i Lucinda.







Všichni mi říkají, že jsem si zajistil poklad, když jsem ji vzal „v dobrém i ve zlém".

Všichni kromě paní Kibbeyové –





– bývalé hospodyně, žijící nyní se svou sestrou ve vývařovnách pro chudé v Caterhamu – která říká, že jsem mohl udělat ještě mnohem lépe už dávno předtím, kdybych se jen kolem sebe rozhlížel rozumným a praktickým způsobem.




KONEC.

Jééé, tak to dopadlo přesně, jak jsem si přála A tak jsem se bála, že to nevyjde Ale že to byla přímo Lucinda, kdo hodiny opravil, tak to by mě teda nenapadlo Každopádně to byl osud, a jak pěkně zasáhl a spojil cesty (nejen) dvou lidí.
A omlouvám se, že jsem nepostřehla předposlední díl. Zase jsem dnes aspoň měla dvojitou dávku, a moc ti děkuji, že jsi mi vykouzlila úsměv na tváři Byl to moc krásný příběh, a tohle zpracování je prostě jedinečné a úžasné

tak v tomto případě bylo zlé i pro něco dobré říkala jsem si, už podle názvu, že to snad nakonec dobře dopadne. ale byl to nervák umíš to vždy utnout v tom správném okamžiku, aby se člověk nemohl dočkat dalšího pokračování

Moc a moc vám oběma děkuju za tak rychlé a krásné reakce
Ani nevíte, jakou radost mi dělá, když tu najdu od vás tak pěkné příspěvky a vždycky mě to hrozně motivuje k dalším příběhům.     Moc děkuju! Mám radost, že se vám to líbilo!

@Fidgety - Přesně mě taky potěšilo, jak to dopadlo, přesně takový konec jsem si přála (i když jsem samozřejmě neuhádla, kdo opravil ty hodiny nebo co přesně vedlo ke všem těm událostem v příběhu, narozdíl od vás! ). No a na závěr to korunovala paní Kibbeyová svojí hláškou    Některé ty vtipné vsuvky nebo hlášky jsou takové osvěžující. Tenhle autor to napsal moc pěkně, ráda bych si od něho přečetla něco víc, ale moc toho není k nalezení.

@Havranice - joo, to je přesně ono ten název to vlastně celé prozrazuje  V originále se to jmenuje A Blessing Disguised. Ale v životě by mě na začátku čtení nenapadlo, k čemu pozitivnímu tak hrozná věc, jako je vykradení domu, může vést. Mě by z toho kleplo, kdybych se takhle vrátila domů a našla tam takovou spoušť. A je zajímavé, že Youson zamířil zrovna ke Kippenovi, všechno to bylo plné zajímavých náhod.
Btw. za to utínání zrovna v napínavé části se stydím   protože třeba u filmů to sama nesnáším a uvědomila jsem si, že jsem to už párkrát takhle udělala i u těchto příběhů...  zkusím to nějak vymyslet, jak to rozdělit jinde, pokud se mi teda podaří najít nějaké logičtější místo k přerušení   Občas mám s dělením těch kapitol problém, kolikrát to úplně blbě odhadnu a pak to musím překopávat a dělit jinde... a občas se mi poštěstí to utnout zrovna v takovém blbém místě

---

Ještě jsem sem zapomněla přidat pár fotek z hraní příběhu - tentokrát jich není moc. Asi mě simíci až tak nezlobili  
Jako první jenom taková maličkost, načetla jsem pozemek a na kraji stála tahle simka (je to jedna z davu) a takhle se tvářila     bylo to zapauzované a říkám si, co je to za ksicht?





A pak jsem to odpauzovala - a jenom se nadechovala čerstvého vzduchu




Jako další v pořadí tu mám důkaz, jak strašně Youson nesnášel Kippena...   objevilo se to po té jejich rvačce ve vajíčkách    pardon za špatnou kvalitu té fotky.  


A poslední... je nehoda paní Kibbeyové   protože jsem nastavovala pózu Edwina s Lucindou v křesle a úplně jsem na Kibbeyovou zapomněla

Chudák měla kvůli mně další trauma, jako by si toho už nevytrpěla dost

Tak jsem konečně tu po malé odmlce, každopádně dílek už jsem přečetla dříve, ale nějak jsem se nedostala k okomentování.

Musím říct, že konec se mi moc líbil! Jsem ráda, že se starý pán Youson z vězení dostal a nedozvěděl se pravdu o synovi, to by ho jistě zlomilo .

Jinak Kippovi a Lucindě to moc sluší . A jaká zajímavá historka se pojí s jejich seznámením . Vůbec by mě nenapadlo, že by se Kipp oženil se sestrou zloděje, který se mu vloupal do domu a udělal takovou paseku.

I malý chlapec vypadá o něco lépe, snad už ho ta škaredá nemoc opustila nadobro.

Moc děkuji za krásný příběh Opět jsi nezklamala

Už se nemůžu dočkat nového příběhu.

--------------------------

Jinak ty fotky jsou božíí

- Ten výraz siminky hned v úvodu To vůbec nevypadá, že se nadechuje čerstvého vzduchu, spíš, jakoby si ulevila .
- A co to má Youson za přání? On je upír?
- Chudák paní Kibbeyová Ani na záchod to nestihla . Ta to teda v tvém příběhu vůbec neměla jednoduché

@Janika31 - moc děkuju, že sis našla čas na tak super komentář!       Mám radost, že se ti příběh líbil i včetně konce, ale je pravda, že je dost absurdní, že se nakonec dali dohromady. Kdo by řekl na začátku příběhu, že se něco takového může stát ale v životě se stanou věci, že se člověk nestačí divit, tak proč ne Tady to mělo dobrý konec. A díky i za komentáře těch fotek na závěr  hrozně jsem se u nich nasmála     Na nový příběh nebudeš čekat moc dlouho, protožeeee... je tady    

---

Možná vás trkne do očí jméno autorky - už jsem od ní dělala 2 příběhy - Příběh staré chůvy a Lois. Tenhle nebude obsahovat nic nadpřirozeného jako u Příběhu staré chůvy a naštěstí ani nic tak drsného jako u Lois, bude spíš ze života. Doufám, že se vám bude líbit. Myslím, že by měl vyjít na nějakých 15-16 kapitol - mám to tak zhruba rozdělené, ale těžko vždycky říct, někdy se stane, že to musím trošku přerozdělit, protože to jinak nestíhám vydat včas  
No a tohle snad nebude úplně poslední příběh od téhle autorky někdy na vzdálenější budoucnost mám nachystaný ještě jeden, který je hodně napínavý. Překlad je zhruba hotový, ale ten příběh bude i o dost těžší na zpracování, je tam hodně staveb, tak jsem zatím nesebrala odvahu se do něho pustit. Ale mám to samozřejmě v plánu    Ale to je přece jenom věc budoucnosti a dostanu se k tomu až za delší dobu, mezitím mám na seznamu ještě další příběhy. Tak snad to všechno půjde.

Teď můžeme začít tento příběh, tohle je prozatím taková kratší úvodní kapitola s hromadou fotek + představení hlavních postav:

---

Manchesterské manželství

(E. Gaskell)


KAPITOLA 1




Pan a paní Openshawovi přišli z Manchesteru, aby se usadili v Londýně.



On byl, jak se říká v Lancashiru, obchodní zástupce pro velkou výrobní firmu, která rozšiřovala své podnikání a otevírala ve městě sklad, kde měl nyní pan Openshaw dohlížet na její záležitosti.





Docela si tuto změnu užíval; byl na Londýn svým způsobem zvědavý a tuto zvědavost doposud ještě nikdy nedokázal ukojit při svých krátkých návštěvách metropole.





Zároveň zdejšími obyvateli zvláštně a mazaně pohrdal, vždy si je představoval jako citlivé, líné lidi, nestarající se o nic jiného než o módu a aristokracii, kteří prolenoší celé dny na Bond Street a na podobných místech; ničí dobrou angličtinu a jsou připraveni na oplátku pohrdat jím jako venkovanem.



Také pracovní doba, kterou obchodníci ve městě užívali, ho šokovala, jak byl zvyklý na časné večeře manchesterských obyvatel – a následně mnohem delší večery. Přesto byl rád, že odjel do Londýna, i když by to za nic na světě nepřiznal, dokonce ani sám sobě, a vždy se o tomto kroku před svými přáteli vyjadřoval, že to od něj vyžadovaly zájmy jeho zaměstnavatelů a že byl tento krok oslazen výrazným zvýšením platu.





To bylo skutečně tak velkorysé, že by si mohl vzít mnohem větší dům než ten, který si vzal, kdyby si jen nemyslel, že je povinen dát Londýňanům příklad, jak málo se manchesterský obchodník zajímá o vystavování okázalosti.













Uvnitř jej však vybavil až s neobvyklou úrovní pohodlí a v zimním období trval na udržování tak velkých ohňů, jak to jen rošty krbů dovolovaly, v každé místnosti, kde bylo aspoň trochu chladno.





















Navíc jeho severský smysl pro pohostinnost byl takový, že když byl doma, jen těžko by strpěl, aby návštěvník opustil dům, aniž by mu vnutil maso a pití. Každý služebník v domě byl v teple, dobře krmený a bylo s ním laskavě zacházeno; protože jejich pán pohrdal veškerým bezvýznamným šetřením na věcech, které vedly ke komfortu; zatímco se bavil tím, že následoval všechny své zvyklosti a individuální způsoby navzdory tomu, co si kdokoli z jeho nových sousedů bude myslet.



Jeho žena byla krásná, něžná žena přiměřeného věku a povahy.







Jemu bylo čtyřicet dva, jí třicet pět. On byl hlučný a rozhodný; ona mírná a poddajná.



Měli dvě děti; nebo bych spíše měla říct, že ona měla dvě; protože ta starší jedenáctiletá dívka byla dítětem paní Openshawové, které měla s Frankem Wilsonem, jejím prvním manželem.





Mladší byl malý chlapec, Edwin, který zatím uměl jen žvatlat, a s kterým jeho otec rád mluvil tím nejširším a nejnesrozumitelnějším lancashirským dialektem, aby v něm udržel to, co nazýval pravým saským přízvukem.








(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)

---

V tomhle díle jsme se soustředili hlavně na pana Openshawa a představení jejich domu a okolností jejich přestěhování, ale od příští kapitoly se podíváme hlavně na jeho manželku a její minulost. To zabere několik kapitol a pak se postupně dostaneme zase do přítomnosti

No páni To byla rychlost, ani jsem nestačila zavřít fórum a už je tu nový příběh

Představení hlavních hrdinů se mi moc líbí

Na první pohled je vidět, jak jsou každý z jiného těsta, ale zároveň se k sobě parádně hodí . Moc jim to sluší.

Zdá se mi, že pan Openshaw nebude moc spořivý , ale pokud si to může dovolit, tak proč ne .

Mají překrásný dům, všechno je nádherně laděné nemůžu se vynadívat na všechny krásné detaily, hrozně se mi líbí ložnice a ten světlý salónek .

A děti jsou také moc roztomilé.

Moc se těším na pokračování a co se dozvíme o minulosti paní Openshaw. ( Rozhodla jsem se to neskloňovat. Přiznám se, že jsem se v tom trochu zamotala )

Moc děkuju za krásný komentář a zajímavé postřehy, Jani  
A díky moc i za pochvalu domu, dělala jsem ho dost narychlo a nějak špatně mi vycházel prostor, třeba ten nábytek v obýváku je strašně masivní a na malém prostoru. A taky mi vadí, že jsem udělala ložnici s jídelnou až tak odlišnou od zbytku, je to až moc velký kontrast... a ani jsem si nevšimla, že jsem dala stejnou tapetu do jídelny a ložnice    Ale jsem moc ráda, že se ti to líbí Moc si vážím každého slova

P.S.  Co se týká toho přechylování na -ová, to je fakt takový oříšek... doufám, že vám při čtení nevadí, že já ty jména přechyluju Jména spisovatelek vždycky nechávám v originální podobě, ale v tom textu jsem si říkala, že bez -ová by to mohlo mást, když je zvykem to přechylovat, ale zase to zní krkolomně u některých jmen... a každá z těch variant zní někomu nepřirozeně, co člověk, to jiná preference a někomu to může být hrozně moc proti srsti. Tak se chci kdyžtak za to omluvit. Dost jsem o tom taky přemýšlela, když jsem začala překládat tyhle příběhy, ale nakonec jsem se rozhodla najet na -ová.

Manchesterské manželství

(E. Gaskell)


KAPITOLA 2




Křestní jméno paní Openshawové znělo Alice a jejím prvním manželem byl její vlastní bratranec.





Byla osiřelou neteří námořního kapitána v Liverpoolu...









... tiché, vážné, malé stvoření s velkou osobní přitažlivostí, když jí bylo asi patnáct nebo šestnáct, s pravidelnými rysy a kvetoucí pletí.



Ale byla velmi plachá a myslela si o sobě, že je velice hloupá a neohrabaná.



A často jí nadávala její teta, druhá manželka jejího strýce.















A tak, když se její bratranec Frank Wilson vrátil domů z dlouhé cesty po moři...













... a nejdříve se k ní choval laskavě a ochranářsky; za druhé pozorně; a zatřetí byl do ní zoufale zamilovaný, jen stěží věděla, jak mu být dostatečně vděčná.











Je pravda, že by upřednostňovala, kdyby setrval v první nebo druhé fázi jeho chování; jeho násilná láska ji mátla a děsila.

















Její strýc milostnému poměru ani nenapomohl, ani nebránil, i když se to dělo před jeho očima.





Frankova nevlastní matka měla tak proměnlivou povahu, že nikdo nevěděl, jestli to, co se jí jednoho dne líbí, se jí bude líbit i dalšího dne, nebo ne.







Nakonec došla do tak extrémních výbuchů popuzenosti...









... že Alice byla až příliš ráda, když zavřela oči a slepě se hrnula do své šance na útěk od domácí tyranie, jaký jí nabízelo manželství s jejím bratrancem; a protože se jí líbil víc než kdokoli jiný na světě - kromě jejího strýce (který byl v té době na moři), jednoho rána odešla a provdala se za něj;









... její jedinou družičkou byla služebná u tety.



Důsledkem bylo, že Frank se svou ženou odešli do podnájmu...





... a paní Wilsonová se odmítala s nimi vídat a vyhnala Noru, dobrosrdečnou služebnou...











...kterou tedy přijali do svých služeb.




(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)

Teda zatím jsem přečetla jen poslední příběh a musím říct, že je to naprostá paráda hrozně moc se mi líbí tvůj styl psaní i způsob jakým všechno nakonec vytvoříš v simíkách jsi opravdu mistr příběhů

Jinak náš manželský pár je fakt různorodý, ale přijde mi, že nový manžel Alice se k ní hodí víc než její bratranec se svojí násilnou láskou trochu se bojím kam až jejich manželství došlo

Těším se na pokračování

@Lucisab - Teď jsem tu delší dobu nebyla a hrozně mě překvapil tvůj krásný komentář! Vím, že máš časově náročné období, moc si vážím toho, že sis přečetla tenhle nový příběh Mám velkou radost z toho, že se ti to líbilo. Opravdu moc děkuju, takovou obří pochvalu si ani nezasloužím    Opravdový mistr příběhů jsi ty  

Omlouvám se, že jsem tu dost dlouho nebyla, bylo toho strašně moc minulý a tento týden. Ale novou kapitou jsem stihla připravit    


Manchesterské manželství

(E. Gaskell)


KAPITOLA 3


Když se kapitán Wilson vrátil ze své cesty, choval se k mladému páru velmi srdečně...





... a strávil s nimi v jejich podnájmu mnoho večerů, kouřil dýmku a usrkával svůj grog...











... ale řekl jim, že kvůli  klidu doma je nemůže pozvat do svého vlastního domu; jeho žena byla proti nim zahořklá.



Nebyli však z toho moc nešťastní.



Semínko budoucího neštěstí spočívalo spíše ve Frankově prudké a vášnivé povaze, což ho vedlo k tomu, že nesnášel plachost své manželky a nedostatek demonstrace jejích citů bral jako selhání manželské povinnosti.









Už teď mučil sebe (a také v menší míře i ji) svými obavami a představami o tom, co by ji mohlo postihnout během jeho blížící se nepřítomnosti na moři.





Nakonec šel ke svému otci a naléhal na něj, aby trval na tom, aby Alice byla znovu přijata pod jeho střechu; tím spíše, že nyní byla v očekávání, zatímco její manžel bude pryč na své cestě.









Kapitán Wilson, jak se sám vyjádřil, nechtěl „rozvrat“ a nebyl ochoten doma podstoupit jakékoli scény...





... přesto cítil, že to, co jeho syn řekl, je pravda.



Šel tedy ke své ženě.



A než Frank vyplul, cítil se ujištěn, když viděl, že je jeho žena zabydlena ve své staré malé podkrovní místnůstce v domě jeho otce. Umístit ji do jedné ze svých nejlepších místností pro hosty bylo nad schopnost paní Wilsonové podřídit se nebo být velkorysá a štědrá.













Nejhorší na tom však bylo, že věrná Nora musela být propuštěna. Její místo služebné bylo zaplněno; a i kdyby tomu tak nebylo, navždy přišla o příízeň paní Wilsonové.





Utěšovala svého mladého pána a paní příjemnými proroctvími o době, až budou mít svou vlastní domácnost; a že jakékoli služby by mezitím mohla pro ně vykonat, byla by toho ráda součástí.







Téměř poslední věc, kterou Frank udělal předtím, než vyplul, byla to, že šel s Alicí ještě jednou navštívit Noru v domě její matky...













... a pak odešel.

---

Měla jsem zase hodně fotek a nevěděla jsem, které použít a bylo mi líto některé z nich vyřadit. Ale je jich tu opravdu až příliš moc, kdyžtak mi dejte vědět, jestli jsem to přehnala a ruší to při čtení a já se podle toho zařídím a nějak líp to vytřídím I tak se pokusím se svojí nerozhodností ohledně fotek něco udělat.
Všem vám přeju hezké Velikonoce!

Tak dohanim resty i tu . Moc se omlouvam za svou nepritomnost Nejak jdou ted simici trochu mimo me . Kazdopadne oba dilky se mi moc libily .

V pribezich mam hrozne rada nahlednuti do minulosti. A celkove, kdyz se clovek dozvi, co nejvice o hrdinach pribehu.

Alice se mi zda moc mila jen jeste nedostala poradne slovo, ale to se jiste zmeni.

Osobne se mi Frank docela zamlouva , docela odpovida memu typu muzu, myslim ted vzhledove. Co se povahy tyce, tam to bude asi trosku problematicke v jeho prudkosti. Jak se rika, vseho s mirou, ale to u nej bohuzel neplati.
Docela se bojim, co se jeste odehraje.

A ta protivna teticka musi byt taky neco. S ni bych nechtela bydlet . Docela by me zajimalo, proc je tak protivna?

Je mi i lito Nory, ktera prisla o pracovni pozici . Vypada, jako moc mila divka . Snad brzy nejakou praci najde.

Moc se tesim na pokracovani

@Janika31 - Moc ti děkuju za tak krásný komentář  jsem ráda, že sis udělala čas na přečtení!  Hned mám větší chuť na tvorbu příběhu, vždycky mě takové krásné příspěvky tady tak motivují a pokaždé mě to překvapí, jak moc    Hned se jdu pustit do nahrávání fotek pro další díl!  
( Nejde vůbec o tenhle příběh, o tom nemluvím, ale bylo mi poslední týden smutno, když na fóru celé dny v žádném tématu nepřibývalo vůbec nic nového... chodila jsem se sem dívat často, ale bylo smutné, jak tu bylo prázdno, bylo to tu opuštěné, hrozně jste mi chyběli - ani se mi z toho do nějaké tvorby moc nechtělo... ale holt se to tak někdy sejde, že nikdo nemá čas nebo chuť postovat, to se nedá nic dělat je to normální a taky to patří k chodu fóra, jen doufám, že se nám fórum zase trochu vzkřísí, že to tady neuvadne napořád    to je pro mě strašná představa, protože je to tu takové příjemné a milé místo díky vám všem, kdo sem chodíte)
Ještě jednou moc děkuju
A neomlouvej se za nepřítomnost, není přece vůbec za co!      Je jasné, že jsou i jiné věci na světě než Sims  Já taky čas od času potřebuju nějakou pauzičku.
Taky mám ráda nahlédnutí do minulosti, když se dozvíme víc o tom, co předcházelo. Musím říct, že mně se Frank taky zamlouvá (vzhledově teda   ) - a co se týká jeho povahy, myslím, že je spíš problém v tom, že Alice a Frank nejsou moc kompatibilní. Ona je spíše taková rezervovaná a o projevy lásky moc nestojí a on chce zase všechno projevovat naplno a potřebuje to samé i od partnerky... každému by asi seděl někdo jiný. A co se týká té milé tetičky, tak tu nemůžu ani vidět. Nevím, proč je k Alici tak protivná, ani nechápu, jak to ten strýc může snášet a nechat ji na Alici ječet.  

Rovnou sem jdu hodit další díl, tentokrát je o dost delší, snad se vám bude líbit:


Manchesterské manželství

(E. Gaskell)


KAPITOLA 4

Jak zima postupovala, Alicin tchán byl čím dál slabší. Ona se pro svou nevlastní matku prokázala jako velmi užitečná, když ho ošetřovala a bavila...



...a i když v domácnosti panovalo dost úzkosti, bylo tam možná více klidu, než jak tomu bylo předtím po celá léta, protože paní Wilsonová neměla špatné srdce a byla přívětivější kvůli viditelnému plížení smrti k tomu, koho milovala, a také byla dojata osamělým stavem té mladé bytosti očekávající své první dítě za nepřítomnosti svého manžela.





Této její obměkčené náladě vděčila Nora za povolení přijít a ošetřovat Alici, když se jí narodilo dítě, a také zůstat a pečovat o kapitána Wilsona.







Ještě předtím, než přišel první dopis od Franka (který se plavil u jihovýchodní Asie a Číny), jeho otec zemřel.
Alice vždycky ráda vzpomínala na to, jak držel její dítě v náručí a políbil ho a požehnal mu před svou smrtí.



Po následném prozkoumání stavu jeho věcí bylo zjištěno, že po sobě zanechal mnohem méně majetku, než kolik lidé podle jeho stylu života očekávali; a všechny peníze, co tam byly, byly odkázány jeho manželce.



To pro Alici příliš neznamenalo, protože Frank byl nyní prvním důstojníkem na jeho lodi a za další jednu nebo dvě plavby by se stal kapitánem.



Mezitím jí nechal v bance přes dvě stě liber (všechny jeho úspory).





Nastal čas, aby Alice znovu slyšela od svého manžela. Jeden dopis od mysu už obdržela. Další oznamoval jeho příjezd do Indie. Jak ubíhal týden za týdnem a do kanceláře majitelů nepřišly žádné zprávy o tom, že loď dorazila, a kapitánova žena byla ve stejném stavu nevědomého napětí jako samotná Alice, její obavy byly stále více skličující.







Nakonec nastal den, kdy jí v odpovědi na její dotaz v lodní kanceláři řekli, že se majitelé vzdali naděje, že někdy ještě o lodi Betsy-Jane uslyší, a zaslali svůj nárok na pojistitele.












Teď, když byl navždy pryč, nejdříve ze všeho pocítila touhu po tom laskavém bratranci, drahém příteli, sympatizujícím ochránci, kterého už nikdy neměla znovu spatřit; –  nejprve pocítila vášnivou touhu ukázat mu jeho dítě, které ona doposud spíše toužila mít celé jen pro sebe – jako svůj vlastní výhradní majetek.



Její zármutek byl však tichý – opak skandálního chování paní Wilsonové, která oplakávala svého nevlastního syna, jako by on a ona vždy spolu žili v dokonalé harmonii...



... a která si evidentně myslela, že její povinností je, aby se při spatření každé cizí tváři rozplakala; mluvila o zdrcenosti jeho ubohé mladé vdovy a bezmocnosti dítěte bez otce s takovým důrazem, jako by se jí líbilo rozrušení způsobené smutným příběhem.





Tak uplynuly první dny Alicina vdovství.
Věci se postupně navrátily do jejich přirozeného a klidného stavu. Ale jako by to mladé stvoření mělo vždycky mít nějaké těžké potíže, její jehňátko začalo být nemocné, chřadlo a churavělo.



Ukázalo se, že záhadným onemocněním dítěte bylo jisté postižení páteře, které pravděpodobně ovlivní zdraví, ale nezkrátí život - přinejmenším - tak to řekli lékaři. Ale na dlouhé, bezútěšné utrpení toho, koho matka miluje - protože Alice milovala své jediné dítě -  je těžké se těšit.



Pouze Nora uhodla, čím si Alice procházela a jak trpěla; nikdo další kromě Boha to nevěděl.



A tak se stalo, že když k ní jednoho dne přišla paní Wilsonová starší ve velkém rozčilení způsobeném velmi podstatným snížením hodnoty majetku, který jí zanechal její manžel – snížením jejích příjmů tak, že sotva stačily na to, aby uživila sama sebe, natož ještě Alici - ta jen těžko mohla pochopit, jak něco, co se nedotýká přímo zdraví nebo života, může způsobit takový zármutek; a zprávy přijala s dráždivou vyrovnaností.







Ale když toho odpoledne bylo přineseno to maličké nemocné dítě a babička - která ho koneckonců milovala - začala znovu sténat nad svými ztrátami (což dopadalo na nevědomé uši) -



- prohlásila, jak měla v plánu konzultovat toho či onoho lékaře a po letech přinést dítěti do života to nebo ono pohodlí či luxus, ale teď už veškerá šance na to vše pominula – to se dotklo Alicina srdce a přiblížila se k paní Wilsonové s nezvyklými pohlazeními a v duchu, který se podobal Rút, když řekla, že ať se stane, co se stane, mohou zůstat spolu.









Po mnoha diskuzích v následujících dnech bylo dohodnuto, že paní Wilsonová by měla pořídit dům v Manchesteru, částečně jej vybavit nábytkem, jaký měla, a zbytek zařídit pomocí Aliciných zbývajících dvou set liber.



Paní Wilsonová sama pocházela z Manchesteru a přirozeně se toužila vrátit do svého rodného města; i její vlastní známí v té době potřebovali ubytování, za které by byli ochotni pěkně zaplatit.









Alice se zavázala k aktivnímu dohledu a vynikající práci v domácnosti; Nora - ochotná, věrná Nora - se nabídla, že bude vařit, drhnout a dělat úplně cokoli, jen aby mohla zůstat s nimi.





Plán uspěl. Po několik let s nimi zůstali jejich první podnájemníci a vše probíhalo hladce - s tou jedinou smutnou výjimkou narůstající deformity malé dívky. Jak ale ta matka milovala své dítě, to se nedá vyjádřit slovy!







Pak přišel zlom a smůla. Jejich podnájemníci odešli a nikdo po nich nepřišel.



Po několika měsících bylo nutné se přestěhovat do menšího domu; a Alicino něžné svědomí bylo rozpolcené myšlenkou, že by neměla být pro svou tchyni přítěží, ale aby šla ven a hledala vlastní obživu. Ale nechat tam své dítě!



Tato myšlenka přišla jako silné zadunění pohřebního zvonu nad jejím srdcem.