Hellohello: Kolekce příběhů

Moc se nám toho zatím neobjasnilo - tři ženy, napřed vyděšené, pak chlácholí a zjevně lžou, otec se snaží polekané dítko rozveselit, ale moc se jim to nedaří ... A co ten doktor a kněz ? Co se tam asi v minulosti odehrálo ?

No páni! Tak jsem konečně dočetla i dílky z nového příběhu a už teď jsem napjatá, jako kšandy. Takovéhle tajemné příběhy já mám moc ráda!

Docela mě fascinoval ten obří pokoj pro děti . Tam bych teda sama nespala ani náhodou, ani kdybych byla dospělá . Docela mě děsí . Nevím proč, ale vyzařuje z něj taková podezřelá energie.

No a po takovém incidentu, co se stal ?  To by mě tam už snad nikdo nedostal...

Zajímalo by mě, co to bylo za přízrak ženy?  Trošku mi vyvstává otázka, co se stalo s její maminkou? V úvodu se psalo, že zemřela v jejím útlém dětství, ale co se jí stalo, to zatím nevíme. Mohla by to být ona? Ale proč by na druhou stranu té malé způsobila bolest?

A jak se to vlastně stalo? Co mohlo zapříčinit tu bolest?  

Jinak souhlasím s holkama, to služebnictvo něco tají! Jejich bledé tváře a pohledy..o co tady jde?

Mám opět strašně moc otázek a nemůžu se dočkat dalšího dílu!

Děkuju vám všem za tolik krásných komentářů a moc zajímavé úvahy! Raději nebudu komentovat blíže, ať něco omylem neprozradím, byla by to škoda

@Havranice - Krásně řečeno s těmi útržkovitými vzpomínkami, bývá to tak a ten autor to popsal opravdu realisticky. Já bych to jen tak nerozdýchala a Laura má můj obdiv, že to nakonec zvládla. Děkuju mockrát za tak nádhernou pochvalu, i když je to řečeno vícekrát, tak milá slova se nikdy neomrzí. Opravdu moc to pro mě znamená a hrozně moc si toho vážím! Děkuju!

@Ludmila - Pravda, zatím nám jenom říká o té události a nic bližšího nevíme, nic vlastně nebylo ještě vysvětleno... můžou o tom vědět nebo ani nemusí, třeba jsou všichni jen pověrčiví a chtěli si zajistit pomoc kněze? Ale uvidíme později moc děkuju za hezký komentář

@Janika31 - Díky moc za tak rychlé dočtení a krásný komentář budu ráda, pokud se ti bude tento příběh líbit, uvidíme, jakým směrem se to bude vyvíjet. Taky bych se v tom dětském pokoji necítila nejlíp a po takovém zážitku už bych tam nechtěla ani vkročit! Určitě by to bylo jiné, kdyby tam měla nějakou společnost, svoje sourozence, ale když je tam ještě ke všemu úplně sama... Zajímavá myšlenka o té její mamince, jestlipak má s tím přízrakem něco společného? Uvidíme časem.

Budu se snažit přidat nový díl co nejdřív, ale moc odpovědí ještě nedostaneme, akorát se posune děj zase do současnosti.

Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA II.  Host

Část 1/4



Nyní vám budu vyprávět něco tak zvláštního, že to bude vyžadovat veškerou vaši víru v mou pravdomluvnost, abyste uvěřili mému příběhu. Je to nicméně nejen pravda – ale pravda, jíž jsem byla očitým svědkem.



Byl sladký letní večer a můj otec mě požádal, jak to občas dělával, abych si s ním vyšla na malou procházku po té krásné lesní vyhlídce, o které jsem se zmínila, že leží před zámkem.

















„Generál Spielsdorf k nám nemůže přijet tak brzy, jak jsem doufal," řekl otec, když jsme pokračovali v procházce.



Měl nás navštívit na několik týdnů a my jsme očekávali jeho příjezd hned příštího dne. Měl s sebou přivézt jednu mladou dámu, svou neteř a schovanku, mademoiselle Rheinfeldtovou, kterou jsem nikdy předtím neviděla, ale slyšela jsem, jak ji popisovali jako velmi okouzlující dívku a od jejíž společnosti jsem si slibovala mnoho šťastných dní.



Byla jsem zklamaná více, než si jakákoli mladá dáma žijící ve městě nebo rušné čtvrti dokáže představit. Tato návštěva a nová známost, kterou jsem si od ní slibovala, zaměstnávaly mé denní snění po mnoho týdnů.



„A jak brzy přijede?" zeptala jsem se.



„Až na podzim. Troufám si říct, že ne dříve než za dva měsíce,“ odpověděl. „A teď jsem velmi rád, drahá, že jsi nikdy nepoznala mademoiselle Rheinfeldtovou."





„A proč?" zeptala jsem se, stejně tak dotčená jako zvědavá.



„Protože ta ubohá mladá dáma je mrtvá," odpověděl.  „Úplně jsem zapomněl, že jsem ti to neřekl, ale nebyla jsi v místnosti, když jsem dnes večer dostal generálův dopis."



Byla jsem velmi šokována. Generál Spielsdorf se ve svém prvním dopise před šesti nebo sedmi týdny zmínil, že jí není tak dobře, jak by si přál, ale nic nenasvědčovalo sebemenšímu podezření na nebezpečí.



„Tady je generálův dopis," řekl a podal mi ho. „Obávám se, že se velice trápí; ten dopis mi připadá, jako by byl napsán velmi roztržitě."





Posadili jsme se na drsnou lavičku pod skupinou skvostných lip.



Slunce zapadalo se vší svou melancholickou nádherou za lesním obzorem a říčka, který teče okolo našeho domova a protéká pod strmým starým mostem, o kterém jsem se zmínila, se vinula mezi mnoha skupinami ušlechtilých stromů téměř u našich nohou a v jejím proudu se odrážela blednoucí karmínová barva nebe.



Dopis generála Spielsdorfa byl tak nezvyklý, tolik vehementní a na některých místech tak protichůdný, že jsem ho četla dvakrát – podruhé nahlas svému otci – a stále jsem si nebyla schopna jej vysvětlit, leda tak, že bych si měla myslet, že jeho mysl rozrušil zármutek.





Stálo tam:

„Ztratil jsem svou drahou dceru, protože jako takovou jsem ji miloval. Během posledních dnů nemoci drahé Berthy jsem Vám nemohl napsat.

Do té doby jsem neměl ani tušení o jejím nebezpečí. Ztratil jsem ji a teď se dozvídám to vše až příliš pozdě. Zemřela v nevinné vyrovnanosti a ve slavné naději na blaženou budoucnost. To ten ďábel, který zradil naši oddanou pohostinnost, to všechno udělal. Myslel jsem, že do svého domu zvu nevinnost, veselost, okouzlujícího společníka mé ztracené Berthy. Nebesa! Jaký jsem byl hlupák!

Děkuji Bohu, že mé dítě zemřelo, aniž by tušilo příčinu svého utrpení. Odešla, aniž by si jen domyslela povahu své nemoci a prokletou vášeň původce celého toho utrpení. Své zbývající dny zasvětím pronásledování a potlačení monstra. Bylo mi řečeno, že mohu doufat, že dosáhnu svého spravedlivého a milosrdného záměru. V současnosti je tu však sotva jen záblesk světla, který by mě vedl. Proklínám svou domýšlivou nedůvěru, své opovrženíhodné předstírání nadřazenosti, svou slepotu, svou tvrdohlavost – to vše – příliš pozdě. Nemohu teď soustředěně psát ani mluvit. jsem šílený úzkostí. Jakmile se jen trochu vzpamatuji, hodlám se na čas věnovat pátrání, které mě možná zavede až do Vídně. Někdy na podzim, za dva měsíce, nebo dříve, pokud budu naživu, se s Vámi uvidím – pokud tedy dovolíte; pak Vám povím vše, co se teď sotva odvažuji dát na papír.

Sbohem. Modlete se za mě, drahý příteli."




Těmito termíny končil tento podivný dopis. I když jsem Berthu Rheinfeldtovou nikdy neviděla, oči se mi nad tou náhlou novinou zalily slzami; byla jsem zaskočena a zároveň hluboce zklamána.



Slunce teď již zapadlo, a když jsem vrátila generálův dopis otci, byl soumrak.

Tak jsem dočetla až sem a upřímně jsem úplně v šoku jakým směrem se bude tenhle příběh ubírat? úplně z něj cítím to napětí a moc se těším až se dozvíme něco víc

Jinak ten dům je neuvěřitelný, musel ti dát strašně moc práce... ty detaily, jezírko a všechno okolo, oči mám z toho až navrch hlavy, je to nádhera! tolik práce sis s tím musela dát i s dobovým oblečení a vším ostatním, vždycky obdivuji tvoje lokace a kolik si s tím dáš práce, všechno tak perfektně vybavit (když si vezmu sebe a třeba majestátní rezidenci Margisonů, kdy je vybaveno akorát spodní patro a jedna místnost nahoře ) rozhodně máš za to můj obdiv

Šmankote, co je to za zvláštní osobu, co k ní vlezla do postele? úplně mě zamrazilo, když jsem si uvědomila, že to byl jen přízrak... nebo ne? Co se asi v té místnosti stalo a proč naše malá hrdinka cítila bolest? mám jen hromadu otázek hrozně moc se těším, až se dozvíme něco víc jinak ten pokoj pro děti je tedy síla děsivý je sám o sobě, i když je mi jasné, že v dřívějších dobách to musel být úchvatný pokoj podle tehdejší módy ale teď působí masivně se zvláštním podtónem děsiva, jako kdyby se měl každou chvíli z nějakého rohu vyhrnout nějaký přízrak (což se i stalo bohužel asi... ) také mi přijde, že všichni přítomní nějak podvědomě vědí, co se stalo, ale nikdo nechtěl nic říct... snad se brzy dozvíme, co se tu noc stalo

A teď ten zvláštní dopis... co se mohlo jen stát dceři generála Spielsdorfa... snad v tom nemá prsty ten přízrak trochu se bojím, že ano, ale to by pak nemohla být tak úplně přízrakem... nebo v tom má snad prsty ta zvláštní vesnice, která leží nedaleko a jsou z ní ruiny? Nemůžou tam být nějaké zvláštní síly, kterým běžný člověk rozumět nemůže? jak říkám, samé otázky už se moc těším na pokračování

Ano, ano, jak píše Lucisab, samé otázky - proč bychom neměli věřit v pravdomluvnost naší vypravěčky ? Je to snad tak neuvěřitelné ? Na jakou nemoc vlastně zemřela ona mladá schovanka generála Spielsdorfa ? A koho vlastně generál obviňuje a hodlá po něm pátrat, o jakém monstru je řeč ? Vypadá to dokonce, že se obává o život, když se za něj mají modlit
Jinak ta scenérie je úchvatná - ty fotky, jak sedí na lavičce u řeky, to prostě si zaslouží
Už se nemůžu dočkat dalšího dílu !

No tedy, nevím vůbec, jak vám oběma mám poděkovat za tak krásné komentáře! Vždycky mi dodají tolik chuti do tvorby dalšího dílu, bez vás by nic z toho nemohlo vzniknout.

@Lucisab - mockrát děkuju za rychlé dočtení a milou reakci! Strašně moc si vážím každého slova. A děkuju za tak nádhernou pochvalu toho prostředí... vůbec nemám slov... ale musím říct, že mně se zase hrozně moc líbí tvoje prostředí v příběhu, vše máš tak krásně vybaveno a do detailů promyšleno Jinak já taky nevybavuju komplet celý zámek nebo ostatní budovy vždycky udělám jenom místnosti a lokace, které jsou zmíněné v příběhu, někdy se seknu a udělám omylem něco navíc Zabere to celé hodně času, ale jsem ráda, když někdy vyjde dobrý den, kdy na to sednu a jakž takž to jde. Ještě jednou ti moc děkuju za tak krásná slova!
To je pravda, vlastně asi nemáme ještě zodpovězeno, co to bylo, jestli přízrak nebo člověk nebo co... bylo to ale hodně divné. Takový zážitek bych nechtěla A ten tmavý pokoj k tomu. Vše se bude odkrývat postupně, bude to ještě nějakou chvilku trvat, než zjistíme, co se to tam událo. Ještě pár záhad nás čeká.
A ten dopis je hodně zoufalý je mi moc líto té Berthy, musela dost trpět. Samozřejmě i generála - často je nemoc stejně tak těžká, ne-li ještě těžší, pro člověka, který vidí svoji blízkou osobu takto trpět, je to hrozné trauma i do budoucnosti, často na celý život. Moc toho ale ten dopis zatím neodhalil, nevíme úplně přesně, co se stalo. Díky moc za komentář na novém dílu už pomalu pracuju.

@Ludmila - nevím, můj dojem je, že Laura předpokládá, že její čtenáři (možná i ona sama) moc nevěří na takové podivné jevy - zatím nevíme, co přesně to bylo, jestli opravdu nějaký nadpřirozený přízrak nebo člověk z masa a kostí, ale uvidíme časem, všechno později vyjde najevo. Onemocnění Berthy muselo pro generála být strašná rána, asi sám počítá s tím, že by mohl při pronásledování toho člověka nebo monstra, jak píše, přijít o život, možná chce, ať se za něj modlí, aby nalezl klid po takové hrozné ztrátě milovaného člověka. Díky za moc zajímavé zamyšlení nad novým dílem a za tvůj krásný komentář, moc si ho vážím, Ludmi! Jsem moc ráda, že se ti líbilo to prostředí u řeky

Tak jsem na to sedla a nový díl je na světě, ani jsem nečekala, že to bude dneska hotové. Je to takový večerní poetický díl...


Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA II.  Host

Část 2/4

Byl tichý jasný večer a my jsme se loudali a spekulovali o možných významech ostrých a nesouvislých vět, které jsem právě četla.



Zbývala nám téměř jedna míle, než dojdeme k cestě, která míjí přední stranu zámku, a v tu dobu už měsíc jasně svítil.





U padacího mostu jsme potkali madame Perrodonovou a mademoiselle De Lafontaineovou, které vyšly ven, jen tak bez čepců, aby si užily překrásného měsíčního svitu.



Když jsme se blížili, slyšeli jsme jejich hlasy mumlající ve vzrušeném dialogu.









Připojili jsme se k nim u padacího mostu a otočili se, abychom s nimi obdivovali tu nádhernou scénu.



Před námi ležela mýtina, kterou jsme právě prošli.



Nalevo od nás se úzká cesta vinula pod shluky důstojných stromů a v houstnoucím lese se ztratila z dohledu.



Vpravo tatáž cesta přechází přes strmý a malebný most, u něhož stojí zřícená věž, která kdysi střežila průsmyk; a za mostem se strmě tyčí vyvýšenina pokrytá stromy a ve stínech se ukazují nějaké šedé skály porostlé břečťanem.





Nad trávníkem a nížinou se jako kouř kradl tenký povlak mlhy a označoval vzdálenosti průhledným závojem...





... a tu a tam jsme viděli, jak se řeka v měsíčním světle slabě mihotá.



Žádnou něžnější, sladší scénu si nelze představit. Novinky, které jsem se právě dozvěděla, způsobily, že krajina vypadala melancholicky; ale nic nemohlo narušit její charakter hlubokého klidu a kouzelnou nádheru a mlhavost vyhlídky.





Můj otec, který cítil požitek z té malebnosti, a já jsme stáli a mlčky se dívali na prostor pod námi.



Dvě dobré guvernantky, stojící kousek za námi, rozmlouvaly o scéně a byly přímo výmluvné o měsíci.



Madame Perrodonová byla tlustá, středního věku a romantická, mluvila a poeticky vzdychala.



Mademoiselle De Lafontaineová – právem svého otce, jenž byl Němec, o kterém se předpokládá, že je zaměřen psychologicky, metafyzicky a že je něco jako mystik – nyní prohlásila, že když měsíc svítí tak intenzivním světlem, je dobře známo, že to ukazuje na zvláštní duchovní aktivitu.



Účinek úplňku v takovém stavu oslnivosti bývá mnohostranný. Působí na sny, působí na šílenství, působí na nervózní lidi, má úžasné fyzické vlivy spojené se životem.



Mademoiselle vyprávěla, že její bratranec, který byl důstojníkem na obchodní lodi, si jedné takové noci zdřímnul na palubě, jak tam ležel na zádech, s tváří plnou světla měsíce a probudil se po snu o staré ženě drásající ho po tváři a jeho rysy pak byly strašlivě stažené na stranu a tvář se mu nikdy úplně nenarovnala.



„Měsíc o této noci,“ povídala, „je plný idylického a magnetického vlivu – a podívejte se, když pohlédnete za sebe na přední část zámku, jak všechna jeho okna blikají a třpytí se tou stříbřitou nádherou, jako by neviditelné ruce rozsvítily pokoje, aby přijaly pohádkové hosty.“



Existují netečné druhy rozpoložení, kdy nejsme schopni mluvit sami se sebou, kdy jsou řeči druhých příjemné našim apatickým uším; a upřeně jsem se rozhlížela dál, potěšena zvonivým rozhovorem dam.





„Dnes večer jsem se dostal do jedné ze svých sklíčených nálad," řekl můj otec po chvilce ticha...



... a citoval Shakespeara, kterého, aby udržoval naši angličtinu, čítával nahlas, řekl:



       “In truth I know not why I am so sad.
        It wearies me: you say it wearies you;
        But how I got it—came by it.“

citace :

   Přibližný překlad:
      „Skutečně nevím, proč jsem tak smutný.
        Unavuje mě to: říkáš, že to unavuje tebe;
        Ale jak jsem se k tomu dostal – přišel jsem k tomu.“

„Na zbytek jsem zapomněl."



„Ale mám pocit, jako by nad námi viselo nějaké velké neštěstí."






„Hádám, že s tím má něco společného dopis nebohého generála."

ten citát od Shakespeara je skvělý, musím si ho pamatovat, přesně na mě sedí.. pan otec ale tentokrát má důvod být sklíčený, jeho přítel utrpěl obrovskou a bolestivou ztrátu. pořád mi nejde do hlavy ta věta z dopisu, že zval do domu nevinnou veselou společnici pro svou dceru a vyklubalo se ní monstrum. a také ta záhadná žena v posteli malé Laury, vnucuje se mi myšlenka, že to bude nějak souviset.

musím se přiznat, že nemám úplně ráda knihy, ve kterých se zdlouhavě popisuje krajina (nebo budovy, oblečení..), pokud to nemá významný vliv na děj. ve Tvém podání je to ale úplně něco jiného, ty záběry z nočního parku jsou úchvatné a ten park i zámek jsou prostě epesní

Trošku Tě opravím, milá Havranice, v dopisu od generála je řeč o společníkovi, tedy zřejmě mladém muži, ovšem jinak s Tebou naprosto souhlasím, i co se týče souvislosti s tím přízrakem z mládí Laury. A ty přírodní scenérie jsou opět naprosto úchvatné, krásně doplňují popis děje !

Mockrát vám oběma děkuju za perfektní komentáře a postřeh  - můžete totiž obě mít pravdu
V tom dopise je zmíněno jen „companion" a narozdíl od češtiny angličtina nerozlišuje ve většině slov pohlaví, teoreticky to tedy může být společník i společnice. A na nic jiného dopis neodkazuje, podle čeho by se dalo odvodit, jestli šlo o muže nebo ženu (takže jsem musela použít v překladu tu neutrálnější mužskou variantu) a nic dalšího se teď k tomu nedozvíme.
Musela to být hrozná ztráta, vůbec si to neumím představit, jak by mě to zasáhlo. Docela ho chápu, že se vydal po stopách toho člověka, nebo „monstra", jak mu říká, a chce ho dopadnout.

Děkuju moc i za tak milou pochvalu toho prostředí!        
Mě totiž taky neberou dlouhé popisné pasáže, hlavně když na nich vůbec nezávisí děj. Sice dokreslují prostředí, ale nemám na to trpělivost, když je to opravdu dlouhé. Taky záleží, jak je to napsané, někdy to jde, jindy mě to začne nudit a mám tendenci takové odstavce přeskakovat nebo je jenom rychle prolítnout očima.     Bála jsem se, jestli vás tento díl skoro bez děje nebude nudit a neodradí úplně od čtení. Příště se tam už něco bude dít  

P.S. Citát by měl být z Kupce benátského a našla jsem, že v originálním znění se ještě trošičku liší:
       “In sooth, I know not why I am so sad.
        It wearies me; you say it wearies you.
        But how I caught it, found it, or came by it,
        What stuff ’tis made of, whereof it is born,
        I am to learn.“

Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA II.  Host

Část 3/4


V této chvíli naši pozornost upoutal nezvyklý zvuk kol kočáru a mnoha kopyt na cestě.





Zdálo se, že se přibližují z kopce nad mostem, a velmi brzy se z toho místa vynořila ekvipáž. Nejprve dva jezdci na koních přejeli přes most...



... pak přijížděl kočár tažený čtyřmi koňmi...



... a za ním jeli dva muži.



Vypadalo to, že se jedná o cestovní kočár výše postavené osoby; a všichni jsme byli okamžitě pohlceni sledováním té velmi neobvyklé podívané. Za několik okamžiků se to stalo ještě mnohem zajímavějším, protože právě když kočár projížděl vrškem strmého mostu, se jeden z koní splašil a přenesl paniku na ostatní a po jednom či dvou skocích celá skupina společně propukla do divokého cvalu a vřítila se mezi jezdce, kteří jeli vpředu, a burácela po cestě směrem k nám rychlostí hurikánu.



Rozrušení z té scény bylo ještě bolestnější kvůli jasnému, dlouhému výkřiku ženského hlasu z okna kočáru.
Všichni jsme pokročili ve zvědavosti a hrůze; já spíše v tichosti, zato ostatní s různými výkřiky hrůzy.





Těsně předtím, než dorazíte k hradnímu padacímu mostu, na cestě, kterou přijížděli, stojí u cesty nádherná lípa, na druhé straně stojí starobylý kamenný kříž...



...při pohledu na který teď koně běžící rychlostí, která byla absolutně děsivá, uhnuli tak, že kolo najelo na vyčnívající kořeny stromu.



Věděla jsem, co přijde. Zakryla jsem si oči, nemohla jsem se na to dívat do konce, a odvrátila jsem hlavu pryč; v tu samou chvíli jsem uslyšela výkřik od mých dámských přítelkyň, které postoupily o kousek blíže.



Zvědavost mi otevřela oči a spatřila jsem scénu plnou naprostého zmatku.



Dva z koní byli na zemi, kočár ležel na boku se dvěma koly ve vzduchu...





... muži byli zaneprázdněni odstraňováním stop...









... a jedna dáma s velitelským výrazem a postavou vylezla zevnitř a stála se sepjatýma rukama, zvedajíc kapesník, který v nich držela, každou chvilku ke svým očím.



Skrz dvířka kočáru byla nyní vynesena ven mladá dáma, která vypadala jako bez života.



Můj drahý starý otec už stál vedle starší dámy se svým kloboukem v ruce a zjevně nabízel pomoc a prostředky svého zámku.





Zdálo se, že ho paní neslyší nebo že nemá oči pro nic jiného než pro tu štíhlou dívku, která byla položena na svah břehu.





Přišla jsem blíže; ta mladá dáma byla zřejmě omráčená, ale rozhodně nebyla mrtvá.



Můj otec, který se pokládal za cosi jako lékaře, měl právě prsty na jejím zápěstí a ujistil dámu, která se prohlásila za její matku, že její puls, i když slabý a nepravidelný, je nepochybně stále rozeznatelný.





Paní sepjala ruce a podívala se vzhůru, jako v prchavém pohnutí vděčnosti...



...ale hned zase propukla  v pláč tím divadelním způsobem, který je, věřím, některým lidem přirozený.





Byla tou, které se v jejím období života říká pěkně vypadající žena, a kdysi musela být pohledná; byla vysoká, ale ne hubená, oblečená do černého sametu a vypadala dost bledě, zato měla hrdý a panovačný výraz, i když teď byla neobvykle rozrušená.



„Kdo jiný se kdy narodil do tolikerého neštěstí?" slyšela jsem, jak říká se sepjatýma rukama, když jsem se přiblížila.



„Tady stojím, na cestě života a smrti, při stíhání čehož ztráta jedné hodiny znamená ztrátu všeho."



„Mé dítě se nezotaví dostatečně na to, aby mohlo pokračovat v cestě a nikdo nemůže říci, jak dlouho to bude trvat. Musím ji opustit: nemohu, neodvažuji se zdržet se. Jak daleko odtud, pane, pokud můžete povědět, je nejbližší vesnice? Musím ji tam nechat; a svou milou neuvidím, ani o ní neuslyším, dokud se nevrátím za tři měsíce."

A to se nám to zajímavě rozvíjí ! Ta dáma je zřejmě v naprostém šoku, proč by jinak nevyužila nabízené pomoci obyvatel zámku a místo toho se shání po nejbližší vesnici, tam by přece její dcera neměla odpovídající péči a prostředí ?! Snad nám své pohnutky i ten zjevný spěch nějak vysvětlí ... Mimochodem, z té scény se splašenými koňmi mi ještě teď běhá mráz po zádech, jak Ty to jen dokážeš, Hellohello

'zdálo se, že ho paní neslyší', tak možná byla mimo z rozrušení. snad nabídku zopakují a bude přijata, ta mladá dívka by mohla povědět zajímavé věci. a ta paní v černé spěchající na cestě života a smrti, hledá snad také nějaké monstrum jako nešťastný generál? dcera je naživu, může být uhranutá?
baví mě příběhy, kde do sebe postupem času zapadnou jednotlivé dílky, už se nemůžu dočkat mám dojem, že dcera té černé paní jde ve šlépějích Berthy, ať jde o cokoli

Díky moc za vaše milé komentáře, obě jste mi udělaly velkou radost        ani se slovy nedá vyjádřit, co pro mě znamená, když sem přijdu a najdu tu pokaždé tak hezké komentáře! Hrozně mě to vždycky namotivuje.
A stejně jako vy si myslím, že ta paní je v šoku - kdo by nebyl? Já bych ani nevěděla, jak se jmenuju, musí být strašné, když se v takové rychlosti ten kočár převrátí. Štěstí, že se sama nezranila.

@Ludmila - naprosto souhlasím, A když nabízí pomoc tady Lauřin otec, který má k dispozici zámek se služebnictvem, proč nechat tu dceru odvézt do jakési vesnice, o které nic neví, tady by měla veškerý komfort. Co může být v takové situaci lepšího? Měly ještě štěstí v neštěstí, že se to stalo poblíž zámku. Děkuju moc za tak milou pochvalu!    Scéna s kočárem mi dala zabrat. Díky moc!    

@Havranice - Moc zajímavá úvaha, tato teorie dává smysl    - může to tak být (nebo taky nemusí, v příbězích se může stát cokoli). Nevíme zatím přesně, co se stalo s Berthou, třeba to může souviset (nebo ne? Nemůžu nic prozradit      ). Taky mám hrozně ráda takové příběhy, kde není všechno prozrazeno hned a kde je nějaké tajemství, co se po kouscích odhaluje tak snad vás tento příběh bude bavit jako kdysi mě (je to napsáno hrozně pěkně a čtivě), i když je to běh na dlouhou trať, jako knížka se dá přečíst docela rychle/vlastním tempem, ale je to přece jen trochu delší a než to odehraju se simíky a dám dohromady po kouskách, tak se to zdrží tak, že to vyjde asi na půl roku      Prostě oproti knize to má svoje nevýhody. Taky kniha je lepší v tom, že zapojí vlastní fantazii každého čtenáře, to má svoje veliké kouzlo  
Tak chci vám všem poděkovat i za trpělivost s těmito příběhy na pokračování
     


Nový díl mám hotový, tak můžeme uzavřít druhou kapitolu.    Hezkou neděli všem!

---

Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA II.  Host

Část 4/4


Chytila jsem otce za kabát a naléhavě jsem mu zašeptala do ucha: „Ach! Papá, požádej ji, aby ji nechala s námi – bylo by to tak nádherné. Udělej to, prosím."





„Pokud madame svěří své dítě do péče mé dcery a její dobré guvernantky, madame Perrodonové, a dovolí jí zůstat jako našemu hostu pod mým dohledem až do jejího návratu, bude to pro nás vyznamenání a závazek...



...a budeme s ní zacházet s veškerou péčí a oddaností, kterou si tak posvátná důvěra zaslouží."



„To nemohu udělat, pane, bylo by příliš kruté takto zatížit vaši laskavost a dvornost," řekla dáma roztržitě.





„Naopak by to znamenalo projevit nám velkou laskavost ve chvíli, kdy ji nejvíce potřebujeme. Má dcera právě byla zklamána kvůli krutému neštěstí týkajícího se návštěvy, od které dlouho očekávala velké štěstí. Pokud svěříte tuto mladou dámu do naší péče, bude to její nejlepší útěcha."



„Nejbližší vesnice na vaší cestě je dosti vzdálená a neposkytuje žádný takový hostinec, do kterého byste mohla umístit svou dceru; nemůžete jí dovolit pokračovat v cestě na značnou vzdálenost, aniž by to pro ni znamenalo nebezpečí."



„Pokud, jak říkáte, nemůžete přerušit svou cestu, musíte se s ní dnes večer rozloučit a nikde to nemůžete udělat s upřímnějším ujištěním o péči a citlivost než tady."





Na stylu a vzhledu této dámy bylo něco tak elegantního a dokonce impozantního a v jejím chování tak poutavého, že to na člověka působilo, kromě důstojnosti její ekvipáže, přesvědčením, že je to významná osoba.







Tou dobou byl už kočár vrácen do vzpřímené polohy a koně, docela lehce ovladatelní, stáli opět na cestě.



Paní vrhla na svou dceru pohled, o kterém jsem si pomyslela, že není tak láskyplný, jak by se dalo očekávat už od začátku té scény...





... pak mírně kývla na mého otce a poodstoupila s ním o dva nebo tři kroky z doslechu...



... a mluvila s ním s upřeným a přísným výrazem, vůbec ne takovým tónem, jakým mluvila dosud.







Naplňoval mě údiv z toho, že můj otec, jak se zdálo, tu změnu nevnímal; a také jsem byla nevýslovně zvědavá na to, co mohlo být to, co mu povídala s takovou vážností a překotností téměř až do ucha.





Myslím, že asi dvě nebo tři minuty zůstala tímto zaměstnaná...



... pak se otočila a pár kroků ji přivedlo tam, kde ležela její dcera, podpíraná madame Perrodonovou.





Chvíli klečela vedle ní a pošeptala jí do ucha, jak madame předpokládala, malé požehnání...



... pak ji spěšně políbila, nastoupila do svého kočáru, dveře se zavřely...



... lokajové v majestátních livrejích naskočili dozadu...



... jezdci popohnali koně ostruhami, postilioni zapráskali bičem, koně se vrhli kupředu a náhle se dostali do zuřivého klusu, který zase brzy hrozil tím, že přeroste ve cval...



... a kočár se stočil pryč, následován stejně rychlým tempem dvěma jezdci vzadu.

Hmm, na můj vkus je to rozloučení s dcerou snad až příliš rychlé a strohé, navíc ji chtěla nechat jen v nějaké vesnici ... Chápu, že někam spěchá, ale to ji zdraví dcery nezajímá ? Byť je to nesporně elegantní dáma, moc se mi povahově nezamlouvá. Jsem zvědavá, jak se situace rozvine dál, jak se asi ona mladá dívka bude chovat, až se probere ?

@Ludmila - moc děkuju za hezkou reakci!    mám z toho dost podobný dojem, je to opravdu takové zvláštní a až moc rychlé rozloučení. Já bych určitě svoji dceru jen tak nenechala někde ležet na zemi s cizími lidmi a neodjela bych, ať už by šlo o cokoli. Třeba je to opravdu životně naléhavé a cítí, že se na ty lidi může spolehnout? Nevím. To se těžko posuzuje, když neznáme okolnosti. A má opravdu štěstí, že narazila na tak solidní lidi, kteří se o ni postarají.  


Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA III.  Srovnáváme si dojmy

Část 1/4



Očima jsme sledovali doprovod, dokud se v mlžném lese rychle neztratil z dohledu; a samotný zvuk kopyt a kol utichl v tichém nočním vzduchu.







Nezbývalo nic, co by nás ujistilo o tom, že dobrodružství nebylo pouhou iluzí toho okamžiku, jen ta mladá dáma, která právě v této chvíli otevřela oči.





Neviděla jsem to, protože její tvář byla ode mě odvrácená, ale zvedla hlavu, evidentně se rozhlížela kolem sebe, a slyšela jsem velmi sladký hlas, který se naříkavě ptal: „Kde je maminka?"



Naše dobrá madame Perrodonová odpověděla něžně a přidala několik uklidňujících ujištění.
Pak jsem ji slyšela, jak se ptá:
„Kde to jsem? Co je to za místo?" a potom řekla: „Nevidím kočár; a Matska, kde je?"



Madame zodpověděla všechny její otázky do míry, v jaké jim rozuměla; a postupně si ta mladá dáma vzpomněla, jak k neštěstí došlo, a ráda si vyslechla, že se nikomu v kočáru nebo jeho doprovodu nic nestalo; a když se dozvěděla, že ji tu její matka nechala až do jejího návratu za tři měsíce, rozplakala se.



Chystala jsem se přidat svou útěchu k útěchám madame Perrodonové...



... když mi mademoiselle De Lafontaineová položila ruku na paži a řekla: „Nepřibližujte se, jedna osoba je prozatím tolik, s kolika může v současnosti mluvit; teď by ji možná přemohlo i jen velmi málo rozrušení."





Jakmile bude pohodlně ležet v posteli, pomyslela jsem si, tak přiběhnu do jejího pokoje a navštívím ji.



Můj otec mezitím poslal sluhu na koni pro lékaře, který žil asi šest mil odtud; a pro přijetí mladé dámy se už připravovala ložnice.



Cizinka nyní vstala, opřela se o paži madame a pomalu přecházela přes padací most a hradní branou dále.







V hale na ni čekali sluhové, aby ji přijali a okamžitě ji odvedli do jejího pokoje.





* * *

Místnost, ve které jsme obvykle sedávali jako v salonku, je dlouhá, má čtyři okna, která vyhlížejí ven přes příkop a padací most na lesní scénu, kterou jsem právě popsala.







Je zařízena starým vyřezávaným dubovým dřevem, velkými vyřezávanými skříněmi a židle jsou polstrované karmínovým utrechtským sametem.





Stěny jsou pokryty gobelínem a obklopeny velkými zlatými rámy, jejichž postavy jsou v životní velikosti, ve starověkých a velmi zvláštních kostýmech a zachycené subjekty jsou lovecké, jestřábnické a obecně slavnostní.



Salon není příliš majestátní, aby byl extrémně pohodlný; a tady jsme si dávali čaj, protože otec se svými obvyklými vlasteneckými sklony trval na tom, aby se národní nápoj pravidelně objevoval zároveň s naší kávou a čokoládou.





Seděli jsme tu o této noci a se zapálenými svíčkami jsme si povídali o dobrodružství tohoto večera.



Madame Perrodonová a mademoiselle De Lafontaineová se obě přidaly k naší společnosti.





Mladá cizinka si sotva lehla do své postele a vzápětí upadla do hlubokého spánku; a dámy ji ponechaly v péči sluhy.

Ó, ta vstupní hala či salon, to je prostě nádhera, ten nábytek, obrazy, vše se k sobě tak krásně hodí ! Je co ona mladá dívka, jak se asi bude cítit, až se trochu vzpamatuje po takovém zážitku - havárie kočáru, opuštění matkou ...

@Ludmila - Díky moc, jsem ráda, že se ti líbil salon a vstupní hala. Vůbec nevím, jak ti můžu dostatečně poděkovat za tak milý komentář a podporu po celou dobu! máš obrovskou zásluhu na tom, že tyto příběhy můžou pokračovat bez toho bych to určitě nezvládla. Ještě jednou ti moc a moc děkuju! A samozřejmě tímto moc děkuju taky všem ostatním, kdo čtou a takto hezky mě podporují

Jinak chci ještě říct, že je mi líto, že nestíhám dělat delší kapitoly a je to škoda, protože by tomu určitě svědčilo rychlejší tempo, ne takto útržkovité. V některých těchto počátečních dílech se toho moc neděje, rozjezd příběhu je takový pomalejší kvůli tomu, že jsem to takhle rozsekala do více částí, aby se mi to lépe tvořilo. Rozhodně ale není záhadám konec. ještě toho bude dost a snad to bude i pro vás zajímavé, jen nevím, jestli touto formou je to to pravé, protože při normálním čtení se to líp „hltá" (aspoň mně teda) Pokusím se přidat další díl zítra nebo v úterý, podle toho, jak to půjde.

Obvykle mi to vyjde tak, ze přečtu nový díl cestou do práce nebo v rychlosti ráno v práci na mobilu. pak se dívám zpětně na počítači, abych viděla ty záběry, které prostě na mobilu nevyniknou. je to opravdu skvělá práce a vše vypadá tak nádherně.. příběh je velmi poutavý a kdybych ho četla jako knihu, nejspíš bych několik dní nespala a chtěla bych číst stále dál a dál. tak budu zase netrpělivě vyhlížet další díl

Vždyť se nám za tempo příběhu nemusíš vůbec omlouvat, drahá Hellohello, já osobně si to takto rozhodně více užívám, než kdybych takovýto příběh zhltla třeba na jeden zátah cestou ve vlaku

Jé, mockrát děkuju za další milé komentáře! ještěže vás a toto fórum mám ve svém životě.  

@Havranice - moc mě těší, že si příběhy čteš takto cestou do práce a že se na ně i díváš později na větším monitoru    Moc a moc děkuju za tak krásnou pochvalu! Úplně mě zahřála u srdce.  

@Ludmila - děkuju moc za další moc milý komentář, Ludmi      mám z něj velkou radost a jsem ráda, že tě to baví touto simíkovskou formou    

Jak bylo slíbeno, můžeme na další pokračování
 

---

Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA III.  Srovnáváme si dojmy

Část 2/4


„Jak se vám líbí náš host?" zeptala jsem se, jakmile madame vstoupila dovnitř. „Povíte mi o ní všechno?"





„Nesmírně se mi zamlouvá," odpověděla madame...





„téměř si myslím, že je to to nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy spatřila; asi ve vašem věku, a tak jemná a milá."









„Je naprosto nádherná," prohodila mademoiselle, která předtím na chvíli nahlédla do cizinčina pokoje.



„A tak sladký hlásek!" dodala madame Perrodonová.





„Všimly jste si té ženy v kočáru, když byl znovu napřímen, která nevystoupila ven," ptala se mademoiselle, „jen se dívala z okna?"



„Ne, neviděly jsme ji."



Potom popsala ohavnou temnou ženu s jakýmsi barevným turbanem na hlavě, která celou dobu zírala z okénka kočáru...



... posměšně přikyvovala a šklebila se směrem k dámám, s lesklýma očima, velkými bílými očními bulvami a zaťatými zuby, jako by byla plná vzteku.



„Všimly jste si, jací byli ti sluhové ošklivá smečka mužů?" zeptala se madame.





„Ano," řekl můj otec, který právě vešel dovnitř...





...„oškliví, skleslí chlapi, jaké jsem v životě neviděl. Doufám, že tu ubohou paní v lese neokradou."





„Jsou to však bystří mizerové; všechno dali do pořádku během minuty.“



„Troufám si říct, že jsou příliš dlouhým cestováním vyčerpaní," prohlásila madame.
„Kromě toho, že vypadali zle, jejich tváře byly tak podivně pohublé, tmavé a zasmušilé...









... Jsem velmi zvědavá, přiznávám; ale troufám si tvrdit, že slečna vám o tom všem bude vyprávět zítra, pokud se dostatečně zotaví.“



„Nemyslím si, že bude," řekl můj otec s tajemným úsměvem a nepatrným pokývnutím hlavy, jako by o tom věděl víc, než nám chtěl říct.



To způsobilo, že jsme všechny byly o to zvědavější ohledně toho, co se událo mezi ním a tou dámou v černém sametu během krátkého, ale seriózního rozhovoru, který bezprostředně předcházel jejímu odjezdu.



* * *

Sotva jsme zůstali sami, už jsem ho prosila, aby mi to řekl.



Ani nepotřeboval příliš velký nátlak.



„Není žádný konkrétní důvod, proč bych ti to neměl povědět. Vyjádřila neochotu obtěžovat nás péčí o její dceru...



...řekla, že má křehké zdraví a je nervózní, ale nepodléhá žádným záchvatům – to dobrovolně přiznala – ani žádné iluzi; je ve skutečnosti naprosto zdravá, při smyslech."



„Jak velmi zvláštní je, že to všechno říkala!" vložila jsem se do toho. „Bylo to tak zbytečné."



„V každém případě to bylo řečeno,“ zasmál se, „a protože si přeješ vědět, co všechno se událo – bylo toho opravdu velmi málo – povím ti to. Potom řekla: ‚Vydávám se na dlouhou cestu, která je životně důležitá – zdůraznila to slovo – rychlá a tajná; za tři měsíce se vrátím pro své dítě; mezitím bude mlčet o tom, kdo jsme, odkud přicházíme a kam cestujeme.‘



„To je vše, co řekla. Mluvila velmi čistě francouzsky. Když vyslovila slovo ‚tajná‘, na pár vteřin se odmlčela, podívala se přísně a upřeně do očí. Myslím, že na to klade velký důraz. Viděla jsi, jak rychle byla pryč.



„Doufám, že jsem neudělal velice hloupou věc, když jsem se ujal té mladé dámy."



Co se týká mě, byla jsem nadšená.





Toužila jsem po tom ji vidět a mluvit s ní; a jen jsem čekala, až mi dá doktor svolení.



Vy, kteří bydlíte ve městech, ani netušíte, jak velkou událostí je představení nového přítele v takové samotě, jaká nás obklopuje.



* * *



Doktor nedorazil dříve než skoro až v jednu hodinu...





... ale nemohla jsem jít do své postele a usnout o nic víc, než bych mohla pěšky předběhnout kočár, v němž ujela pryč ta princezna v černém sametu.



Když lékař sešel do salonu, podal o své pacientce velmi příznivou zprávu.





Nyní už seděla, její puls byl docela pravidelný, očividně byla úplně v pořádku.



Neutrpěla žádné zranění a ten malý šok pro její nervy zcela neškodně pominul.



Určitě by nebylo na škodu, kdybych ji navštívila, pokud bychom si to obě přály; a s tímto svolením jsem k ní okamžitě poslala, abych zjistila, zda mi dovolí ji na pár minut navštívit v jejím pokoji.







Sluha se okamžitě vrátil a řekl, že si nepřeje nic více než toto.





Můžete si být jisti, že mi dlouho netrvalo využít tohoto svolení.

To je dobře, že to ta mladá dívka přežila bez nějaké úhony a že touží po společnosti. Jenže opět je tu spousta otázek - proč o sobě nemůže mluvit ? Proč všechny ty tajnosti ? Co ta další žena v kočáře ? A ti muži kolem kočáru - ano, nevypadali příliš sympaticky, ale čertví, co všechno měli za sebou, jak dlouho už ta cesta trvala ...

No páni! Konečně jsem dočetla zameškané a musím se přiznat, že mi došla slova. Tolik udalostí, co se za takovou dobu semlely..

Nejdřív ten tajemný dopis , který ve mě zanechal plno otazníků. No, ale to, co se událo potom mi vyrazilo dech. Už na prvních obrázcích mě trochu vyděsili ty koně, říkala jsem si, že v té tmě působí tak démonicky a troufám si říct, že jsem možná nebyla tak daleko od pravdy?

Celá ta posádka byla dost podezřelá...nejdřív jsem si toho nevšimla, ale v dalším díle, kdy na ně byl podrobný záběr se mi více utvrdila moje úvaha. ( Snad se nejedná o nějaké nadpřirozené bytosti? ) Pak mě šokovalo celé to chování dámy v černém..ta na mě taky vůbec nezanechala dobrý dojem. Co je to za matku, že nechá své dítě u nějakých cizích lidí a prostě si odjede na několii měsíců pryč?? A kdo byla ta podivná žena, co byla celou dobu schovaná v kočáře?

A jak je možné, že se podařilo těm mužů tam rychle ten kočár a koně postavit na nohy? V tom jsou nějaká čáry, máry..jinak si to nedovedu vysvětlit...

Jinak mě trošku zarazil fakt, že jsme té mladé slečně neměli možnost pohlédnout do obličeje...Proč mám pocit, že to bylo záměrně? Je snad nějaká možnost, že už jsme měli možnost ji někdy spatřit? Nebo je to jen shoda náhod?

No..mám hodně otázek..já vím , ale tehle příběh je naplněný záhadami.

Jinak jsem zvědavá až se děvčata setkají. Mohly by z nich být dobré kamarádky.

Moc se těším na další dílek!

Janiko, mám podobný dojem ohledně té záhadné krásky. Stejně jako Laura se nemohu dočkat, až ji uvidím, ale ačkoli už je několik dílů středobodem dění, stále nevíme, jak vypadá. Nevíme, co její matku žene tak rychle dál, přiznala, že dcera není zcela zdráva, možná pro ni shání lék? Snad nehrozí nic zlého Lauře, ale pořád se mi to nějak propojuje s Bertou, záhadná (možná nakažlivá) nemoc, milý společník (sladká krásná neznámá). Jsem z toho jelen, ale nic dobrého z toho nekouká. Hezký nás napínáš, Hello