Hellohello: Kolekce příběhů

Dočetla jsem to na tajňačku c v práci a než jsem stihla napsat komentář, už je tu takový přídavek to srocení u kachen je parádní, úplně se mi vybavuje věta: rozejdete se, tady není nic k vidění. Chudák kachna, snad neměla moc velký šok.
Ten závěr byl tedy dost zvratový, pořád jsem se bála, že se to nějak zvrhne, ale tohle mě nenapadlo. Hrozné, jak policista nevěřil, že je ten cvok nebezpečný. Každopádně to byl skvělý příběh a jsem ráda, že s dobrým koncem. Díky za něj

Moc vám všem děkuju za tak krásné komentáře nasmála jsem se u nich   Děkuju, nic by mě tady nemohlo potěšit víc.    
A teď už jsem po nějaké době zase konečně zpátky a přináším rovnou nový příběh, jak bylo slíbeno    Tenhle vyjde zhruba na 8 kapitol a po něm plánuju 2 delší.

Btw. tato první kapitola příběhu je zároveň celkově mojí 100. kapitolou, kterou jsem přidala na fórum!   Vůbec tomu nemůžu uvěřit! Když jsem začínala, myslela jsem, že zůstane jenom u Vánoční koledy. Potom jsem se k tvorbě příběhů vrátila v tomto tématu, protože mě to chytlo, ale nenapadlo by mě, že vůbec zvládnu dát dohromady 100 kapitol a že se tomu budu věnovat dál. Ráda bych sem v budoucnosti přidávala ještě další a další příběhy, tak uvidíme, jak to půjde - a hlavně doufám, že budu mít i šťastnou ruku při výběru a snad vás to bude bavit stejně jako doposud. Moc si vážím každého čtenáře a každého vašeho komentáře!    

A teď už k novému příběhu. Doufám, že vás bude bavit, přeju vám příjemné čtení.


Maskované požehnání

(F.W. Robinson)


KAPITOLA 1




Když jsem se vrátil domů ze své čtrnáctidenní dovolené mezi kravami Toma Brisketa v Huntingdonshiru – jednou ročně, na pouhých čtrnáct dní, se oprostím od starostí podnikání a vyhledávám odpočinek daleko od Bermondsey – a dostal jsem se dovnitř s pomocí svého patentního klíče...





...  a vešel se svou obvyklou důvěrou do svého předního salónu, mohli byste mě k zemi srazit pírkem. Jakékoli peří by tu práci zvládlo – řekněme i motýlí – byl jsem tak strašně zaskočen. Byl jsem si tak jistý. Nebyl jsem na to nijak připraven.



Dům vypadal dost pustě, ale to nebylo tím.

Paní Kibbeyová se tady asi ke konci své dovolené moc nepředvedla, i když jsem se s ní telefonicky spojil zrovna včera, že bych měl být doma přesně v 20:15; ale nebyla to nepřítomnost paní Kibbeyové – mé hospodyně – která mě tak hrozně rozrušila, to ne. Plyn nebyl puštěn a večeře pravděpodobně kvůli nepřítomnosti Kibbeyové nebude, ale to byly jen drobné rysy kolosálního překvapení – bagatelly nebo jakkoli tomu můžete říkat.

Vila Golden Birch ve Streathamu na jihovýchodě byla prostě chaos – to je ten nejmírnější a nejjednodušší způsob, jak to vysvětlit.
Jedno slovo stačí – chaos.



Zabere spoustu slov, než vysvětlím, proč moje malé předměstské útočiště, se kterým jsem se tolik let svého staromládeneckého života pyšnil, bylo hromadou trosek. Budu tak stručný, jak jen budu moct. Nejsem muž zdlouhavých řečí; znám hodnotu času – i hodnotu času jiných lidí. Neměl bych vzkvétající podnik v Bermondsey, kdybych to nevěděl.
Vila Golden Birch ve Streathamu byla vyloupena.



Vpadli do ní, vyplenili ji a zohavili, tak dopadlo mé malé venkovské útočiště před turbulencemi města, a to byla věc, se kterou jsem byl konfrontován po čtrnácti dnech venkovské prostoty, během níž jsem měl čím dál víc plné zuby Toma Brisketa, Tomovy manželky a Tomových krav a Tomových dětí – zejména jeho dětí – kteří člověka začali nudit a stali se nesnesitelnými a šeredně důvěrnými. Venkov se mi brzy začne zajídat a já nemám rád děti – aspoň prozatím ne – ale to je pouhé blábolení o zelených polích a miminkách.

Při popisu mého návratu do vily Golden Birch toho večera stále pociťuji zmatek v mozku, co se mnou víří a jemně krouží. Bylo to největší překvapení mého života, první kapitola v sérii překvapení, řekne čtenář v současnosti. Nechám příběh v jeho rukou a je to pozoruhodný příběh, vezměte ho všehovšudy. Zřetelně to ilustruje starý axiom, že člověk nikdy neví, co je pro něco dobré, a že být okraden – „úplně vybílen“ – a mít své prostory tímto zasažené – by se mělo ukázat jako maskované požehnání, což nebude zcela jasně zřejmé čtenáři, dokud nevysvětlím celou záležitost a on si můj příběh nevyslechne až do konce.



V tomto přesném okamžiku, o kterém nyní píšu – v 8:15 – jsem měl pocit, jako by mě potkala naprostá zkáza, jako by se nedalo překonat tento obrovský problém – tento šok morálního zemětřesení. Obvyklý druh zemětřesení by byl do značné míry dost podobný, věci by byly možná trochu nakřivo, ale ani ne zpola tak „chaoticky“ rozházené.



Odpotácel jsem se do křesla – po zapálení jednoho ze svých plynových světel –



– a provedl průzkum situace s otevřenými ústy, bradou na hrudi, koleny jemně klepajícími o sebe a vlasy pomalu vstávajícími na  hlavě.



Všechny dveře byly zamčeny před odjezdem paní Kibbeyové – mé hospodyně – a mým odjezdem během našich samostatných cest za rekreací, a všechny dveře byly nyní násilím otevřené a zámky visely jako kusy kůže!



Všechno v místnosti, co mělo nějakou skutečnou hodnotu, zmizelo jako krásný sen a všechno „bez hodnoty pro kohokoli jiného než pro majitele“ bylo naházeno doprostřed místnosti pro usnadnění ukvapené analýzy před odchodem.





Obsah dvou stolů, ...





...mého vyřezávaného dubového příborníku („kdysi býval majetkem džentlmena“)...



... mé knihovny (aby se ujistili, že za knihami nebylo nic schováno)...



... všech zásuvek ve všech stolech, - to vše bylo na jedné velké hromadě na koberci;





...účty, dopisy, ubrusy, prostírání, jídelní nože, karafy, dekorace, knihy, peněženky, olověné tužky, vývrtky, moje stříbrná flétna se všemi stříbrnými úchyty pryč a karafy bez svých stříbrných uzávěrů. Také všechny stříbrné lžíce, přičemž se ukázalo, že galvanotypy na hromadě byly posouzeny jako „neobchodovatelné“.















Klavír byl rozlámaný a vykuchaný – bylo to křídlo nevyplacené ze zástavy – zloděje nebo zlodějů se zmocnilo podezření, že jsem uvnitř nástroje schovával cenné předměty.



A také, že ano! Jedním cenným předmětem byla zejména mozaika starožitných hodin a hromada miniaturních zlatých ciferníků, které byly dříve schopny poskytovat všechny druhy nepotřebných informací, před smrtí výrobce, který opustil tento svět a nezanechal nikoho dostatečně kvalifikovaného na provedení oprav; ale byla to velká zajímavost a já jsem si jich velmi vážil. To také zřejmě i zloději, protože je našli a odnesli spolu s velkým množstvím věcí, které šly přenést – jejich množství je příliš velké na to, aby jej bylo možné zmínit na stránkách tohoto časopisu, aniž by změnily jeho vzhled na jakýsi „Katalog prodeje“.





Ano – byl jsem okraden. A byl jsem si tak velmi jistý, že opustit pozemek, který se o sebe postará sám, bylo tak nesmírně moudré.





„Suverén Kippen“ bývala moje přezdívka v Bermondsey od doby, co jsem se věnoval zastavárenství – jen proto, že jsem měl své vlastní názory a nevyzýval ostatní lidi, aby mi sdělili své názory na otázku, o které jsem už se rozmyslel. Proč bych potřeboval slyšet názory ostatních lidí, když jsem věděl, že moje vlastní jsou mnohem lepší?



Ale při této příležitosti jsem byl trochu sklíčený – to přiznám.



A byla to moje vlastní chyba, že jsem jel tam dolů k Tomovi – to také řeknu.
Na co jsem potřeboval venkovský vzduch?



Nebyl jsem nemocný. Čtrnáct dní ve společnosti Toma Brisketa jsem vždy považoval za strašlivou ztrátu času.





Nikdy mi nechyběl vynikající apetit a měřil jsem čtyřicet jedna palců kolem hrudníku, jeden palec za každý rok mého života, to jsem si říkal vesele ještě včera, než jsem se vrátil do města, ale nebyla ve mně žádná veselost, když jsem byl zase doma – pokud by se tato medvědí zahrada dala nazývat domovem, tedy –



– pokud bude vůbec možné, aby vypadala ještě někdy jako domov!

Me se libi jak to s tou vervou fokazes dopodrobna popsat, neuveritelne :D
Tech fotek a hlavne ty jeho ksichty, jakoze...ano nerikam nic, taky bych se tvarila jako on..ale aby si to daval za vinu, ze musel na venkov neeee
Jsem zvedava jak tahle sherlockova patalie dopadne 🤭

Jupííí nový příběh je tu!

Obdivuji tě, jak rychle všechny ty příběhy stačíš přidávat.

Jinak bych ti zároveň chtěla pogratulovat ke kulaté kapitole . To je neskutečné, jak to letí . Moc děkuji za krásné příběhy, které máš vymakané do každého detailu! Jsem ráda, že jsi nezůstala jen u Vánoční koledy, ale pustila se i do dalších, zajímavých příběhů, které díky tobě opět ožívají a dostávají zase jinou podobu!

Ještě jednou moc děkuji za krásné čtení a všechny detaily, které vkládáš do fotek

A už konečně k samotnému dílku. Musím říct, že to vypadá dosti zajímavě . Jen hlavní hrdina mi přijde trochu sebestředný , uvidíme, jak se jeho povaha vyvrbí během děje. Nechci dávat na první dojem, třeba mě mile překvapí.

Každopádně vyrabovaným dům bych nepřála nikomu, takové škody. Ti, co to udělali, si nevážili ničeho. Moc mě to mrzí i za něj. Snad se tu záhadu podaří rozluštit a lupiči budou potrestáni.

Už se těším na pokračování

btw.: Opět obdivuji všechny detaily, včetně toho nepořádku To se ti povedlo napodobit úžasně. A ty jeho výrazy jsou taky výstižné

Takovéhle "překvápko" po návratu z dovolené by šokovalo každého, nejen hrdinu Tvého nového příběhu, Hellohello Krom toho, že by se mi někdo cizí hrabal ve věcech, by mi asi nejvíc vadil ten vykuchaný klavír a ukradená flétna A kdepak asi je ta hospodyně ?
Mimochodem, ten výraz "medvědí zahrada", ten mě dostal !

Děkuju vám všem hrozně moc za tak rychlou reakci!

@Niqush1 - Díky moc já bych se taky tak tvářila, to je fakt Myslím, že toho venkova spíš lituje, protože kdyby zůstal doma, tak by se tohle nestalo (asi bych si taky říkala něco podobného, že jsem radši neměla nikam jet a nic by se nestalo) - a kromě toho má po krk toho Toma Brisketa a jeho rodiny Ale přesně jak říkáš, nemusí si to dávat za vinu. A taky si rozhodně zaslouží pořádnou dovolenou po celoroční práci, že jo A 14 volných dnů za celý rok je strašně málo.

@Janika31 - moc a moc děkuju za krásný komentář strašně moc mě těší, že se ti ty příběhy líbí a já tobě moc děkuju za podporu, protože nebýt tebe a ostatních, co to tady čtete, nic z toho by nikdy nevzniklo a já bych nikdy nezjistila, jak je chytlavé dělat příběhy v TS2 Mám velkou radost, když tu pokaždé najdu tak pěkné komentáře, úplně mě to nabíjí do další tvorby.
Máš pravdu, že Kippen je docela sebestředný, ty jeho hlášky to dokazují, ale někdy člověka takto zformuje prostředí, ve kterém se pohybuje. Stačí pár otravných kecalů a různé nevhodné věty pořád opakované dokola můžou postupně člověka popudit a zatvrdit proti ostatním lidem. Což bych řekla, že může být zrovna jeho případ, ale nevím Ale někdo takový bývá bohužel od přírody, pak tomu není pomoci. Bohužel je tohle jenom na 7 kapitol a nezjistíme, jak Kippen vyrůstal, bude se to odehrávat jenom v přítomnosti. Ale uvidíme, jak se Kippenův charakter bude vyvíjet dál Mně osobně není až tak nepříjemný (přitom mi sebestřednost taky u lidí není vůbec sympatická a vadí mi, když to projevují nahlas a často...), tady to na mě působí tak, že některé jeho hlášky dodávají tomu textu na vtipu Ale tohle bych taky nikomu nepřála Neumím si to vůbec představit, že bych přišla domů po dovolené a našla domov v tak dezolátním stavu šílené!


@Ludmila - Přesně, ten klavír a flétnu bych nerozdýchala. Rozházené věci se dají zase uklidit, i když je to hrozné, jak hrozně to tam naházeli (no... vlastně jsem to udělala i já ). Ale hudební nástroje jsou pro mě skoro posvátné. Btw. klavír je opravdu zajímavá schovka na vzácnou sbírku hodin. A z tohohle překvápka by mě trefil šlak, hned jak bych vstoupila dovnitř.
Kde se nachází hospodyně, to je dobrá otázka a odpověď se dozvíme hned v další kapitole A ta medvědí zahrada se mi taky líbí překládala jsem to už před hrozně dlouhou dobou a úplně jsem zapomněla, že tam něco takového bylo tak jsem se tomu znovu divila a smála Díky moc za krásný komentář



Btw. je tak trochu paradox, že ten bordel mi trval vytvořit neskutečně dlouho snažila jsem se najít aspoň trochu podobné předměty, o kterých se píše, což zabralo spoustu času, ale musela jsem je různě pootáčet pomocí OMSP - a úplně jsem se bála toho, jak to potom budu zas dávat do pořádku a uklízet. Ale doslova mě šokovalo, jak to nakonec šlo rychle pomocí toho nástroje na mazání Tak jsem si uvědomila, jak je to v simíkách přesně naopak než v životě. Takový bordel bych ve skutečnosti dokázala udělat za chvilku, vlítla bych na to a všechno by takhle leželo na hromadě do pár minut. Zato uklidit to pak? To by mi zabralo několik dnů, než by se to všechno roztřídilo a srovnalo na místo, kam to patří

Ve finale by se mu taky mohlo neco stat kdyby sedel doma...to nechces :D

To je pravda některé zloděje by nezastavilo ani to, že tam zrovna majitel je. Tak ještěže byl nakonec pryč, takhle byl „jenom" okraden o hodně vzácné věci a má v domě strašný bordel, ale aspoň ho nikdo nezranil nebo nezabil

Tak jsem se na to ve volné chvilce vrhla a pokračování je na světě:


Maskované požehnání

(F.W. Robinson)


KAPITOLA 2




Byla to čistá práce, řekl policista – docela s obdivem – když jsem měl tu sílu se dostat k předním dveřím a pustit ho dovnitř.



Proč jsem nezašel na stanici, zeptal se policista, a neřekl inspektorovi, že jedu pryč na dovolenou, jak to obvykle dělávají ostatní lidé?



Ó ano, to bylo velmi pravděpodobné! Proč jsem se nepojistil proti vloupání? Ach ano – a ať se jen všichni dozví, že ve Streathamu je zařízený dům, v němž nikdo čtrnáct dní není.



Myslel jsem snad, že mohu důvěřovat své hospodyni?



Důvěřovat Martě Kibbeyové, která byla hospodyní už mého otce – ta drahá, hluchá, stará, ochrnutá Kibbeyová, která měla sestru ve vývařovnách pro chudé v Caterhamu a se kterou vždy trávila dovolenou.





Kibbeyová, kterou jsme s policistou našli nahoře v záchvatu v její vlastní ložnici, kterou měla celou pro sebe, jako taková ta tichá, nenápadná stará duše, jakou vždy byla.



Přišla do domu o něco dříve a když si uvědomila situaci, spěchala nahoru do svého pokoje, především aby viděla, co bylo vzato z jejích světských statků, o které se přirozeně zajímala víc než kdokoli jiný.







A když zjistila, že její komoda byla otevřena lhostejným dlátem...



... a že stříbrné hodinky jejího dědečka – vážící jednu a čtvrt libry – zmizely spolu s vykrajovačkou jadřinců jablek, také vyrobenou z drahých kovů, dříve patřící jejímu zesnulému manželovi....



... se paní Kibbeyová stala fyzickou troskou, která se nehodila k ničemu a nechápala téměř nic.







Když pochopila, že jsem v domě –  živ a zdráv –







– dostala se do tak silného hysterického záchvatu vděčnosti...









... že jsem ji musel nechat s policejním konstáblem a běžet přes cestu pro doktora.



Policie udělala kolem loupeže velký poprask.
Později se dostavil inspektor a zapsal si všechny podrobnosti do zápisníku a podíval se na rozbité dveře a díru v okenicích v jídelně, kterými sem bylo vniknuto, a na všeobecné vzezření všeho uprostřed každé místnosti...





...a poté přidal své svědectví o čistotě té práce, odebral se pryč a slíbil, že mi dá vědět, až se něco objeví.







„Budeme potřebovat kompletní seznam věcí, které Vám chybí, abychom mohli obeslat  zastavárny," řekl předtím, než mě opustil.





„Sám jsem zastavárník," odpověděl jsem.



„Aha! Pak taky jeden dostanete. “





„Díky. Možná taky dostanu jednoho z těch zlodějů.“







„No, myslím, že poznáte svůj vlastní majetek, pane," řekl s tím nejvíc nevhodným úsměvem, když se odebral pryč z pozemku.









Už jsem ho znovu neviděl.
Doufám, že ani nikdy neuvidím, tu nesympatickou bestii.



* * *



Čas plynul dál a nepřinášel žádné zprávy o lupičích ani o ukradeném majetku.





Byl jsem z celé té záležitosti velmi zoufalý...



... a moji sousedé se mě snažili uklidnit tím, že mi říkali, že si tu ztrátu mohu dovolit, a že bylo dobře, že se to nestalo nějakému chudšímu člověkovi.







Jak věděli, že si můžu dovolit ztrátu, nebo že jsem nebyl úplně zruinován?











Nikdy jsem nevystupoval jako bohatý člověk – nebyl jsem bohatý, v přísném slova smyslu. Byl jsem jen opatrný, nemrhal jsem penězi a odložil jsem si trochu peněz stranou na „deštivý den". Pokud mi lidé v Bermondsey říkali hrabivec, nebyla to moje vlastní chyba; ale bylo pár takových, kteří to říkali, protože jsem ve svých smlouvách dodržoval přísnou literu zákona. To bylo chvályhodné, ale oni to neviděli. Věřím, že pár z nich bylo ve skutečnosti rádo, že jsem byl okraden.






(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)

Jojo, milý pane, to víte, nic tak nepotěší, jako neštěstí druhého -přístup policie i sousedů tomuto pořekadlu bohužel plně odpovídá A že se ti zloději nevyhnuli ani pokoji hospodyně, to se divím, to od nich bylo celkem hnusné, chudinka se z toho málem pomátla Ovšem zase na druhou stranu třeba ty drobnosti pomůžou nějak odhalit pachatele Jsem moc zvědavá, jak se děj bude dále vyvíjet !
P.S. A taky mě pobavilo, jak vážený pan zastavárník zcela odevzdaně a zničeně sedí - ať už u klavíru nebo potom v křesle, ta póza perfektně dokresluje situaci !

Musím říct, že jsi vybrala zajímavý příbeh se zajímavými charaktery. Všichni jsou takoví nějací zkažení. A i hlavní hrdina je teda pěkný morous. No jsem zvědavá, co se z toho vyvine

Díky moc za hezké komentáře vám oběma!

@Ludmila - přesně, ten přístup policie i sousedů je opravdu smutný. Radost z cizího neštěstí je odporná. Je opravdu „super", že policie pošle seznam ztracených věcí i samotnému majiteli, který ho dal dohromady asi mu fakt nezbyde nic jiného, než si zloděje chytit sám A co se týká sousedů, není od nich vůbec pěkné, že mu jako útěchu řekli takovou věc, že je dobře, že se to stalo boháčovi, jako je on. Přitom nemají ani ponětí, jak mu ten obchod vynáší - a i kdyby, je to strašně nefér věta, nikdo si nezaslouží být okraden, zvlášť ne někdo, kdo pracuje poctivě. Zastavárny sice nemají celkově moc dobrou pověst, ale v tomto příběhu nepadlo zatím nic špatného o Kippenovi. Té hospodyně je mi taky moc líto aspoň ji mohli zloději ušetřit, když už nic jiného. Už v příštím díle se dozvíme něco nového, nějaké vodítko k tomu, co se asi tak mohlo stát Děkuju za moc krásný komentář, Ludmi

@Fidgety - To je fakt, tento příběh mi připadal takový hodně originální, úplně jiný než většina jiných z té doby. Taky byl docela krátký, což pro mě znamená, že nebude tolik starostí s překladem, i když mně dá zabrat cokoliv nad 10 stran.
Mně při čtení ten hlavní hrdina místy připadal spíš takový sarkastický, než že by byl nějak moc protivný morous, ale máte s Janikou pravdu - když nad tím zpětně přemýšlím, použila jsem dost póz, kde se mračí, i když o tom v tom textu nebyla přímo řeč, tak možná jsem ty situace takto omylem více vyhrotila, třeba to ani až tak nebylo autorem myšleno a obávám se, že jsem to tím dohnala do většího extrému a zkreslila asi to bude moje chyba.
Na druhou stranu zase Kippena chápu, i kdyby byl tolik naštvaný: jeho dovolená se mu nelíbila, sotva se vrátil domů a svůj dům našel zdevastovaný, práce policajtů nevypadá, že by měla vést ke zdárnému konci a sousedi neprojevují soucit... z toho by nikomu moc do smíchu nebylo.
Je pravda, že v tomto příběhu je hodně divných osob, zkažených, jak píšeš. Je to takové zvláštní. Osobně mám nejraději příběhy se sympatickými hrdiny, kteří jsou hodní a čestní (to zní jako klišé, ale je to tak). Ale do budoucna mám připravených i pár příběhů s vyloženě špatnými lidmi - uvidíme, jak to půjde
Moc děkuju za hezký komentář a doufám, že tebe i ostatní nakonec Kippen svým chováním neodradí/nezklame

Tak jsem se konečně dostala k okomentování.

Opět parádní dílek, nestačím obdivovat všechny ty detaily!

Vůbec mě nenapadlo, že služebná už byla v domě. Chudák, musím říct, že mi jí je velmi líto. Vzali jí vše, co měla a na čem jí záleželo, vůbec se jí nedivím, že jí lehce ruplo v bedně . Kdyby se to stalo mně asi bych na tom nebyla o moc líp.

Zajímavé je, jakými přáteli, se dotyčný obklopuje. Jak se zdá, vůbec se nemýlil, když tvrdil, že mu to možná i nakonec přejí. A jak můžou vědět, jestli si takovou loupež může dovolit a že mu to neuškodí? To je snad vrchol nevychovanosti.
Ani bych se nedivila, kdyby to udělal někdo z nich

Jinak ten detektiv je dost podezřelej a ty ksichty . Vůbec nevím, co bych si o takovém člověku myslela. Musím říct, že mi je taky docela nesympatický, no uvidíme, jestli se v příběhu ještě objeví a jakou sehraje roli při dopadení lupičů.

Moc děkuji za krásné počtení, jako vždy.

@Janika31 - Teď jsem se sem nějakou dobu vůbec nedostala a nečekala jsem, že tu najdu tak nádherný komentář, moc a moc ti za něho děkuju    Úplně přesně jsi shrnula veškeré moje pocity z tohohle dílu, vůbec by mě nenapadlo, že by ta služebná byla už v domě, vypadalo to, že tam vstoupil Kippen jako první. Je mi jí moc líto, taky bych na tom nebyla líp, ale ona je ke všemu ještě taková churavá a není na tom moc dobře a zloději jí seberou takové cenné věci, které měla jako památky na svůj dřívější život. I kdyby to byla úplně obyčejná maličkost, tak pro toho člověka to má obrovskou cenu. Je to opravdu nefér. No a ti jeho přátelé/sousedi mi připadají jako supi, takových nesoucitných mudrlantů všude je... mě někdy i v reálném životě šokuje, jak někteří lidi jsou necitelní a jsou schopní utrousit takové škaredé poznámky přímo před někým, kdo je v nepříjemné situaci a potřebuje spíš pomoc... já pro tohle vůbec nemám pochopení, připadá mi to sprosté a nemístné a tím víc, že to přijde od známých lidí. A když jsem se toho člověka zastala, obrátili to ještě proti mně...   Ale zpátky k příběhu - já si neumím ani představit, že bych přišla domů a našla tam takovou spoušť, byla by to katastrofa. Místo aby mu někdo nějak pomohl nebo psychicky podržel, ho ještě dorazili.    Naštěstí Kippen není taková citlivka jako já.
Toho detektiva jsem se snažila udělat trochu slizkého      jako to bylo fakt super, když Kippenovi řekl, že mu taky pošle seznam ukradených věcí proto, že je majitel zastavárny  Ten tak opravdu seznam svých věcí potřebuje.    

No nic, uvidíme, jak to půjde s odhalením toho zločinu dál.

Mám tu pro vás konečně další kapitolu.

Maskované požehnání

(F.W. Robinson)


KAPITOLA 3


Nějakých šest měsíců po vloupání, za soumraku časného zimního odpoledne, do mého obchodu dokulhal vysoký muž s propadlou tváří, s obrovským bílým knírem a zarudlým obličejem..



Byl dost chromý, nebo aspoň předstíral, že je, aby mě zaskočil. Jako kdybych já, Edwin Kippen, mohl být v otevíracích hodinách zaskočen, jako by bylo možné být zaskočen a vydělávat si na živobytí bermondseyovským způsobem.





Řekl jsem svému učedníkovi, který byl za pultem a leštil několik předmětů do výlohy na příští sobotu, aby rozsvítil světlo, i když na ulici mělo být ještě dobrou půlhodinku denní světlo. Ale nějak - takový je instinkt - se mi nelíbily šaty tohoto muže.





Nikdy předtím jsem ho neviděl; nevypadal jako by byl „vyroben v Bermondsey“, byl ošuntělý a trochu nervózní, i když mluvil pronikavým tónem, způsobem sira Anthonyho Absolutea, až řinčela skla na plynových lampách.

„Vykupujete věci přímo, pane Kippene, stejně tak, jako na ně půjčujete peníze?" zeptal se náhle, když vešel.



„Ano, pane."
„A za férovou cenu?"



„Rozhodně. Mohu se zeptat, co — “



Byl to však impulzivní člověk a tak plný svého vlastního poslání, že nečekal, až svůj dotaz dokončím.

„Tak co mi dáte za tento předmět – peníze na stůl?" zeptal se...



... a vytáhl z kapsy – k mému úplnému úžasu – identické malé hodiny, se všemi ciferníky a komplikacemi a vnitřními nepravidelnostmi, které jsem schovával v klavíru, než jsem odjel na Brisketovu farmu –  





– hodiny, které byly ukradeny z mé streathamské vily.



Doléhal na mě stejný pocit, který jsem měl v té rezidenci toho večera mého návratu. Chvíli mi všechno před očima plavalo a viděl jsem hvězdičky a pak jsem si myslel, že v Bermondsey vypukla hustá mlha.



Dostal jsem se z toho mocnou silou vůle.
Tady se tedy měla odehrát bitva důvtipu.



Tady stála jedna položka z mého ztraceného majetku přímo na dosah ruky. Když jsem si od něj vzal hodiny, nemohl jsem zabránit tomu, aby se mi netřásla ruka.







„Netřepejte s tím jako s lahvičkou mecicíny," řekl podrážděně starý pán; „je to delikátní dílo řemeslné zručnosti a nesnese takové houpání nahoru a dolů; narušuje to mechanismus a nedá se to snadno opravit.“



„Je to tedy funkční?" zeptal jsem se s potlačeným úžasem.
„Ano, samozřejmě, že je."
„Svatá dobroto! Opravdu je?“ řekl jsem a málem jsem to překvapením upustil.





„Ukazuje to dny v měsíci, data v měsící," pokračoval, „fáze měsíce, měsíc v roce, rok ve století, změny počasí...



... zvoní to čtvrthodiny, půhodiny a třičtvrtěhodiny a když odbíjí celou hodinu, hraje valčík; působí jako revolver – tedy myslím opakovač – a jsou usazeny v masivním dvacetikarátovém zlatě, téměř čistém zlatě. Hodiny vhodné pro prince – a původně patřily Ludvíkovi XVI. Jakou to má hodnotu pro vás – peníze na stůl – na hřebík – jak říkají obchodníci?“





„Budu potřebovat trochu času, abych to zvážil."



„Vemte si čas, pane, jen si, proboha, pospěšte," řekl starý muž neuctivě, sundal si klobouk a otřel si čelo velkým staromódním hedvábným šátkem.



„Hodiny takového popisu nelze vyčíslit ve spěchu," řekl jsem. „Ještě jsem tu práci neprozkoumal."
„Shledáte je dokonalé, úžasně dokonalé. Ale jestli můžete, nedýchejte na ně. Ovlivňuje to zejména pohyb valčíku.“



„Och, opravdu?" řekl jsem ironicky.





(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)

Ajta krajta, to je mi situace - jak jen se zachovat ? Ukradený krásný předmět, na dosah ruky, dokonce opravený - volat policii nebo vyplatit nějakou částku ? Pachatel krádeže to určitě nebude, ale co když má nějaký vztah k těm zlodějům ? Člověka napadá spousta otázek, je to napínavé jak kšandy !
A mimochodem, ten obchod je nádherný, to vybavení, předměty v policích i mimo, nejvíc mě zaujala ta soška slona !

No tohle . To snad není možný. Tak jeden předmět už se nalezl a navíc je i opravený. Jak k němu ten dotyčný asi přišel?

Mám z toho postaršího pocit, že moc dobře ví, že ty hodiny patřili kdysi Kippovi. Možná je to jen můj pocit, ale z jeho chování se mi něco nepozdává, určitá ironie, jakoby mu chtěl ukázat, že je to on, kdo v rukách drží cennost, na které mu záleží. A která mu kdysi náležela.

Ovšem, taky si nemyslím, že je to původní zloděj.

Jsem zvědavá, jak tohle dopadne . A jestli se dozvíme odkud ty hodiny muž má? A jestli mu za něj Kipp opravdu zaplatí a nebo se v nečekaný okamžik objeví detektiv slizoun.

Mám tolik otázek, už se nemůžu dočkat pokračování.

Hrozně moc vám oběma děkuju za rychlé a hlavně krásné reakce! Udělaly jste mi obě dvě obrovskou radost    

@Ludmila - Děkuju moc za krásný komentář  Je to opravdu dilema, sama bych nevěděla, co dělat. Je zvláštní, že tenhle člověk přišel přímo do toho správného obchodu. Jak se někdy život zamotá a přinese ty nejabsurdnější situace Zajímavá myšlenka, že má něco společného s pachatelem, zní to logicky. A děkuju za tak milou pochvalu toho obchodu většinou stavby z příběhů nefotím zvlášť, ale zrovna tenhle obchod mám nafocený, tak ho potom asi přidám do tématu s domy, i když je to vlastně jenom 1 místnost a není tam toho moc k vidění

@Janika31 - taky moc děkuju za krásný komentář! Chování toho člověka je fakt hodně divné (to ještě uvidíme - hned v příští kapitole). A rozhodně se dozvíme, jak k těm hodinám přišel, jestli on sám je zloděj nebo jak to všechno bylo, ale ještě to bude nějakou chvilku trvat a nebude to jen tak Ten příběh vyjde asi na 8 kapitol, tak někdy skoro až k závěru se všechno rozřeší. Já sama nevím, co bych dělala v takové situaci, ještě když ten chlap je tak nervózní a tolik pospíchá...
Toho slizounského detektiva naštěstí už neuvidíme    (myslím, že je to pro dobro nás všech) A je vtipné, jak mu Kippen tehdy říkal, jestli si toho zloděje má taky chytit sám - a nakonec to byl opravdu on, kdo si ty ztracené hodiny zase našel  sice si našly cestu k němu spíš ony, ale to už je detail.


Btw. ty hodiny podle popisu zní opravdu zajímavě    mají tolik funkcí, ten popis mi vyrazil dech. Je to umění, něco takového sestavit.
Je mi líto, že nemám nějaké menší a víc podle popisu - víc ciferníků atd. (i když tenhle download je opravdu krásný!) ...   správně by měly jít dát do kapsy, ale chci vidět, jak se ty moje obří hodiny vlezou do kapsy kabátu toho vychrlého chlápka

Mám pro vás novou kapitolu, přeju vám hezké čtení a pěkný den


Maskované požehnání

(F.W. Robinson)


KAPITOLA 4


Tvrdil jsem, že práci zkoumám s co největší pozorností...





... ale snažil jsem se rozhodnout, co se týká plánu budoucího jednání. Hrál jsem si se svou kořistí – jako rybář se svým „úlovkem“, jako kočka s myší.



To byl muž, který se vloupal do vily Golden Birch a odešel s vybraným majetkem.



Geniální zloděj, který byl odborníkem na hodiny a – tomu vtipu jsem se zasmušile usmál – který mi ve skutečnosti znovu dal ten kousek do ruky a v dokonalém pořádku.



Dokázal jsem si představit, že by to mohla být kopie, duplikát ještě v lepším stavu –  kdyby tam však nebyla moje soukromá značka, na kterou jsem nyní zaostřoval skrz klenotnickou lupu. Tímto způsobem jsem mohl s mužem mluvit lépe; protože kdybych se na něj podíval přímo v jeho nestoudnosti, moje ctnostné rozhořčení by mě zradilo. A mojí politikou bylo přetvařovat se jako muž v melodramatu.





„Předpokládám, že je máte v rodině už dlouho?" zeptal jsem se tiše – velmi tiše – ale váhavě.



„Není to nové. Každý hlupák může vidět, že jsou to hodiny Ludvíka XVI. a že mají značnou hodnotu.“



„Není pochyb o tom, že je to svým způsobem hodnotná věc, ale sedělo by to lépe domu ve West Endu než mému podniku."





„To vím, pane, stejně tak dobře jako Vy," zněla podrážděná odpověď...



...ale nemám čas teď běžet na druhou stranu řeky a na ty peníze spěchám – spěchám velice, jinak bych k Vám nepřišel,“ dodal neomaleně.



„Bydlíte v této čtvrti?"





„Co je Vám do toho?" zvolal.



„Co – ano, bydlím tady v sousedství – za rohem na Tan Yard Road – pokud to chcete vědět. Číslo 239 je moje adresa, jestli Vám to pomůže, a jmenuji se Youson. Vidím, že máte své pochybnosti o mém oprávněném vlastnictví této věci; majitelé zastaváren si jsou všichni podobní, mají stejné obchodní triky. Znám jejich způsoby jako nikdo jiný, a vím, co mi řeknete dalšího.“



„Opravdu si nemyslím, že je to možné."



„Řeknete mi, že je to neprodejné – že ani jednoho z deseti tisíc by nenapadlo koupit takovou věc - že to pro Vás má hodnotu jen ceny toho kovu – no tak jakou to má sakra hodnotu? Zíral jste na ně už dost dlouho, abyste to věděl.“



„Je mi líto, že tak strašně spěcháte," řekl jsem a byl jsem trochu podrážděný jeho nezdvořilým chováním.



„Spěchám. Je to otázka života a smrti, abych bych ty peníze rychle dostal, nevidíte? Ne - nevidíte to - jak byste to mohl vidět - jak můžete o mně cokoli vědět, kromě toho, že potřebuji peníze? To vidíte dost dobře. No, pane, rádo se stalo, že to víte,“ pokračoval vzrušeně, „a já nejsem dost chytrý na to, abych to zamaskoval, i když vím, že využijete této situace - muž podnikatel, natož ve Vaší sféře podnikání, to jistě udělá. Ale dejte mi spravedlivou cenu. Já - já - nechci peníze pro sebe, nechci z nich ani penci – nevezmu si z nich ani penci, proboha!“



Byl to zvláštní způsob, jak se pokusit zbavit odcizeného zboží, ale bylo to důmyslné a ve stylu toho pokusu byla jakási osvěžující originalita. Ale nebyl jsem muž, kterého by mohli oblafnout.



Lichotil jsem si, že jsem tak mazaný jako tahle prohnaná stará liška s rudou tváří, a že držím v ruce trumfovou kartu, kterou budu moct každou chvilku vynést.



„Jen pár dveří odtud mám přítele, který bude moct určit hodnotu této věci mnohem lépe než já," řekl jsem; „je sběratelem... hodin a dá Vám lepší cenu, než jakou bych si mohl dovolit. Toto vůbec není v mojí sféře podnikání; nikdy bych na ně nedostal nabídku. Deset liber by bylo pro mě příliš mnoho, abych za ně zaplatil, nebo na ně půjčil.“



„Mají hodnotu sto liber, to víte moc dobře."



„Nechtěl bych ani říkat, jakou hodnotu opravdu mají. Nekupuji takové věci bez Benderova názoru; je to můj tichý společník a je hned za rohem. “
„Á, opravdu?"



„Bože, odpusť mi ty hrozné lži," zašeptal jsem si tiše pro sebe.



„Pojďme k němu," řekl a najednou mi vytrhl hodiny z rukou.







Celou tu dobu jsem neměl v úmyslu nechat tu věc znovu zmizet z mého vlastnictví! Tenhle muž byl obratný; koneckonců by na mě mohl být silný až až, kdybych nějak prozradil, že mám o něm sebemenší pochybnosti, nebo udělal nějakou scénu. Také si něčím pohrával v pravé kapse svého starého velkého kabátu - možná tam byla pistole - téměř jsem si byl jistý, že tam je pistole!



„Ano, pojďme k němu, pane Yousone," řekl jsem. „Jsem si jistý, že Vám on nebo já uděláme pěknou nabídku; je to kolega, co se nebojí utrácet své stovky."



„Izáku, podej mi můj klobouk - jakýkoli klobouk nebo čepici, cokoli najdeš – jen sebou hni. Jdu s tímto dženltmenem k panu Benderovi.“





„Kde je Ben --—" začal ten hloupý osel...



... ale já jsem ho zarazil zlým a významným pohledem a mladík, tvářící se vyděšeně, skočil dozadu do salonu a hledal mou pokrývku hlavy.



Vyšel se slaměným kloboukem, na kterém byl lístek, ale ve svém rozzrušení jsem si ničeho nevšiml.



Toužil jsem být na otevřeném prostranství s tímto ničemou, který si vložil hodiny do své kapsy.





Vidina policisty na vzdáleném obzoru na konci ulice měla přinést mou nejšťastnější hodinku.

Situace se nám opět komplikuje, že by to přece jen byl onen zloděj ? A navíc s pistolí ??? Těžko říct, zda má pan Kippen štěstí nebo smůlu, a už vůbec si netroufám odhadnout, jestli mu policie pomůže ... A co ten slamák, bude hrát nějakou roli v dalším ději ? Nemůžu se dočkat dalšího dílu !

No, je to prekérka. ale nějak mě trklo, že prodejce dle svého tvrzení nechce peníze pro sebe. může to být finta a pokus o nátlak, ale také může být vše jinak, než se zdá.. jsem zvědavá a myslím si, že se to ještě pěkně zamotá.
Máš Hello velmi zajímavý vkus ohledně literatury, jsem ráda, že ji mohu díky Tvému zpracování takto 'ochutnat', navíc v prostředí Simíků, které umíš úžasně využít.

No teda!

To je mi teda záhada.

Starý muž má opravdu velký přehled o takovém klenotu. Otázkou je, jestli je opravdu zloděj a nebo ne? Já osobně si myslím, že ne, ale zajímalo by mě, jak k nim tedy přišel.

Navíc se zdá, že je v nějaké prekérní situaci a snaží se někomu pomoci. Co když má doma nemocné dítě nebo ženu a potřebuje peníze na léčbu?

Je podivné, že na to tolik spěchá ž podezřele moc.

No uvidíme až se dostanou na policejní stanici a jestli mezitím neuteče až mu dojde, kam vlastně jdou.

Moc se těším na pokračování, už teď jsem napnutá, jako kšandy!

Strašně moc vám všem chci poděkovat za tak krásné komentáře Všechny mě hrozně moc potěšily! Opravdu moc a moc děkuju!
Padlo tady hodně zajímavých otázek, postřehů a teorií o tom chlapovi a o tom, co ho k tomu vedlo a jestli je on sám ten zloděj Hrozně ráda bych k tomu napsala víc, ale raději ne, ať něco omylem neprozradím Teď jsme zhruba v půlce příběhu,
Asi mi bude ještě chvilku trvat, než dám dohromady další díl, ale pokusím se si s tím pohnout. Možná zítra by mohl být, jestli všechno půjde dobře, ale jestli to nestihnu, tak se předem omlouvám.

---

A co se týká těch příběhů, já hrozně ráda čtu a čtu snad všechny žánry kromě červené knihovny. Moc ráda mám realistické příběhy ze života, ale klidně i horory... a naprosto zbožňuju sci-fi nebo fantasy... když jsou tam zajímavé myšlenky a zápletky.

Z nějakého důvodu mám moc ráda knihy z 19. století (mj. knihy, ta doba mě celkově okouzlila) a přišla jsem na ty knihy vlastně omylem, protože jsem asi tak před 10 lety objevila Project Gutenberg a podobné stránky a stáhla jsem si hromady různých knih a od té doby je čtu a zjistila jsem, že mě knihy z toho období asi stejně baví nejvíc, když nepočítám moderní sci-fi. A výhoda je, že jsou dostupné zdarma a můžu si jima přecpat mobil až k prasknutí a nosit si tuhle knihovnu všude s sebou a číst, kdy mě napadne a co se mi chce. Což je fakt velká výhoda dnešní doby...
A když mě něco nebaví číst, tak si nemusím dělat výčitky, jako kdybych si tu knihu koupila a ležela mi pak v knihovně a prášilo se na ni.

Ale pak je tu druhá věc, v Sims nejde zpracovat všecko, co by se mi líbilo. Nebo alespoň já bych si s tím nevěděla rady, určitě by se našel někdo s větší trpělivostí a lepšími nápady, kdo by by to uměl zrealizovat.
Příběhy do Sims si vybírám podle toho, jestli jsou jakž takž krátké a samozřejmě taky podle toho, jak mě baví při čtení, jestli jsou tam srozumitelné scény, ale hlavně podle toho, jak by šly zpracovat v Sims. Neměly by tu být objekty, které nemůžu sehnat nebo pózy, které nejdou udělat (i když občas se s nějakou pózou i tak zaseknu třeba na půl hodiny, než to nějak vymyslím, ale i tak to stejně není ono... kolikrát si při čtení nebo překladu ani neuvědomím, že něco z toho bude na vytvoření dost složité a pak už je pozdě). Aby tam byly i nějaké „akčnější" scény, aby se něco dělo a nebylo to bez děje, příliš popisné, atd.
Mám tu sice i pár trochu delších příběhů (a pár dost dlouhých mám v „pořadníku"), ale musím se přiznat, že čím delší, tím těžší to pro mě je na zpracování. Kratší příběhy se i snadněji a rychleji překládají a tím, že je to svižnější, tak mě to většinou i víc baví, mám z toho takový čerstvější pocit.
A potom ty delší jsou víc riskantní, protože někdy začne zlobit hra a pro mě je noční můra, kdyby se náhodou něco stalo a byla bych v půlce příběhu nebo před dokončením a už bych se na ty pozemky nedostala. Nedávno se mi právě něco takového stalo a myslela jsem, že mě klepne, ale naštěstí se to po týdnu vrtání do hry a snahy opravit ji vyřešilo

Tenhle konkrétní příběh vyšel v jednom časopise ke konci 19. století a připadalo mi to zajímavé a délkou tak akorát.

Je jasné, že všechny nás baví jiný typ knih, jiný styl psaní, ale pokud vás některé tyhle příběhy aspoň trošku baví, tak z toho mám velikánskou radost a splnilo to svůj účel. Taky ne každý příběh sedne všem... já to taky tak mám a stačí si otevřít recenze knih na Goodreads - 100 lidí, 100 chutí.
Chci vám moc poděkovat za tak krásné ohlasy už od začátku a veškerou podporu a za každý jednotlivý komentář Opravdu moc si toho vážím!

Tak jsem konečně dala dohromady další díl, bohužel jsem to sem nestihla dát o víkendu, jak jsem chtěla.


Maskované požehnání

(F.W. Robinson)


KAPITOLA 5


Vydali jsme se na cestu společně, držel jsem se velmi blízko u něj, aby mě nezačal podezírat a nerozhodl se utéct.



Každou minutu jsem očekával, že skočí do středu cesty a vrhne se šílenou rychlostí pryč. A byl docela problém zůstat po jeho boku; lidé chodili domů z práce v zástupech, byli na nákupech a hledali něco levného na odpolední čaj nebo večeři, co by se dalo koupit z vozíků, které lemovaly obrubníky.







Jak jsme šli bok po boku, lidé do nás chvílemi vráželi, chodník byl úzký a lidí bylo moc; a dvakrát jsem se tajně chytil za lem jeho oděvu, když jsem se bál, že budeme od sebe odděleni.



A jako obvykle nikde nebyl žádný policista - ani náznak oficiální moci - nic než muži a ženy, chlapci a dívky, chlapci přímo v naší cestě a šli po dívkách!



„Tomuhle říkáte jen pár dveří odsud?" nakonec vyštěkl Youson úsečně.





„Poměrně - no, ano."
„Zdá se to jako půl míle," zabručel.



„Ještě minutu nebo dvě, pane Yousone. Je mi líto, že Vás tolik tlačí čas.“



„To tedy ano. Taky už mám té Vaší společnosti dost, s tím Vaším směšným kloboukem naraženým přes oči," dodal nepříjemně.





„Přeju si, abych nikdy nepřišel blízko k Vašemu pekelnému obchodu. Jste ten nejpomalejší obchodník, jakého jsem kdy potkal.“



„V mém oboru se nevyplatí být příliš rychlý."





„Och, neobviňuji Vás, neobviňuji Vás, pane; jenom říkám, že si přeju – proč jste poskočil? Není Vám dobře? Trpíte na něco?“ zeptal se. „Křeče nebo záškuby?"



Uviděl jsem policistu na druhé straně cesty, jak stojí pod markýzou obchodu se sýrem a mluví s mladým mužem se zástěrou, který měl obchod na starosti, smál se s ním od ucha k uchu a hrubě zanedbával svou povinnost, což mělo být: ostře sledovat, co se děje na ulici.









„Kam to teď jdete?" zeptal se pan Youson.
„Bender je támhle."



„Cože, ten obchod s máslem?"



„Ne, ne, ale kousek támhle. Pojďte za mnou. Dejte pozor na toho koně s vozem; nechtěl bych, aby Vás přejel s tím ve Vaší kapse,“ vysoukal jsem ze sebe téměř nesouvisle.



Pan Youson ze sebe vyrazil úsečný smích (znělo to jako dvojité zaklepání).
„Copak, nakonec se o ty hodiny bojíte?"
„Vlastně ano."



Došli jsme na druhou stranu cesty a policista se k nám otočil zády – to je mu podobné! - a zíral přímo do obchodu.





Před pozemkem byla řada krabic na vejce, plných vajec všech velikostí, cen a stáří.



(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)

Co nám to děláš, Hellohello, zase utnuto v nejnapínavějším okamžiku ! Pan Youson patrně netuší nic o úmyslu Kippena oslovit policistu, ovšem není stále jisté, že se to Kippenovi podaří A co ta vejce ? Že by vhodné "upozorňovadlo" ?

No . Takhle to utnout, přesně, jak píše Ludmi, v tom nejnapínavějším!

Jsem vážně zvědavá, jak tohle dopadne. Vůbec z toho nemám dobrý pocit . Ten stařec je dosti nervózní a podrážděný.

Trochu jsem se obávala, že se v tom davu rozdělí . Tolik lidí a zrovna všichni venku, když se to nejmíň hodí

A policistu ani nekomentuju, ten má svoji práce solidně na háku . Snad alespoň v nadcházejících událostech bude víc nápomocen.

Strašně se těším na pokračování

Opět musím pochválit krásné fotky. Strašně se mi líbí celé okolí - davy lidí, krásně udělané ulice až po samé, hezky vymyšlené a provedené obchody, které lemují ulice. Působí to opravdu věrohodně Krásná práce