Hellohello: Kolekce příběhů

@Ludmila - hrozně moc děkuju za komentář, Ludmi      zajímavá úvaha    už se moc těším, až vše postupně odkryje další děj, ještě to bude nějakou tu chvilku trvat  


Sama tomu nemůžu uvěřit, ale toto je už 200. kapitola těchto příběhů, kterou postuju na fórum! Původně jsem si myslela, že začnu a taky skončím Vánoční koledou, že prostě udělám jen ten jeden příběh. Později jsem si ale uvědomila, jak mě to baví a když jsem narazila na další příběhy, které by šly zpracovat, řekla jsem si, že se pustím ještě do nich. To jsem si ale myslela, že budou vycházet úplně nepravidelně (třeba jeden za půl roku) a ne že se z toho stane můj koníček, kterému se budu věnovat skoro každý den       Chci vám všem, co mi sem píšete tak krásnou odezvu, hrozně moc poděkovat za to, že čtete a motivujete tuto tvorbu.    Každý jednotlivý komentář pro mě strašně moc znamená, to se nedá ani slovy vypovědět  
Doufám, že vás to zatím baví a snad bude bavit i nadále, uvidíte, jak vám ty příběhy sednou. Dokud budu cítit, že to má smysl, tak bych v tom ráda pokračovala dál. Ještě jednou vám všem moc děkuju za krásnou podporu, moc si jí vážím!  


Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA V.  Podivuhodná podobizna

Část 2/2

V tichosti jsme pomalu scházely k padacímu mostu, kde se před námi otevřela nádherná krajina.



„Takže jsi myslela na tu noc, kdy jsem sem přišla?" skoro zašeptala. „Jsi ráda, že jsem přišla?"
„Jsem tím nadšena, drahá Carmillo," odpověděla jsem.



„A požádala jsi, aby ten obrázek, o kterém si myslíš, že je jako já, pověsili ve tvém pokoji," zamumlala s povzdechem....



... přitáhla mě za pas blíže a nechala svou hezkou hlavu, aby klesla na mé rameno.





„Jak jsi romantická, Carmillo," řekla jsem. „Kdykoli mi vyprávíš svůj příběh, sestává hlavně z nějaké velké romance."



Tiše mě políbila.





„Jsem si jistá, Carmillo, že jsi byla zamilovaná; že přímo v tuto chvíli probíhá nějaká srdeční záležitost.“



„Nikoho jsem nemilovala a nikdy nebudu," zašeptala...




...„pokud by to nemělo být s tebou."



Jak krásně vypadala v měsíčním světle!



Plachý a zvláštní byl pohled...



...kterým rychle skryla svou tvář do mého krku a vlasů, s bouřlivými vzdechy, až se zdálo, že téměř vzlyká; a vtiskla mi ruky tu svou, která se chvěla.





Její hebká tvář na té mé žhnula.



„Miláčku, miláčku," mumlala, „já žiju v tobě; a ty bys pro mne zemřela, tak moc tě miluji."



Škubla jsem sebou od ní.







Dívala se na mě očima, ze kterých vyšel všechen oheň, všechen význam, a bezbarvou a apatickou tváří.





„Je ve vzduchu mráz, drahá?" řekla ospale. „Skoro se třesu; zdál se mi snad sen? Pojďme dovnitř. Pojď; pojď; pojď dovnitř."



„Vypadáš nemocně, Carmillo; trochu jako na omdlení. Určitě si musíš dát trochu vína,“ řekla jsem.





„Ano. Dám si. Už je mi lépe. Za pár minut už budu docela v pořádku. Ano, dej mi trochu vína,“ odpověděla Carmilla, když jsme se blížily ke dveřím.





„Podívejme se na chvíli ještě jednou; možná je to naposledy, co s tebou vidím měsíční svit."



„Jak se teď cítíš, drahá Carmillo? Je ti opravdu lépe?" ptala jsem se.
Začínala jsem se obávat, aby ji nepostihla ta podivná epidemie, o které říkali, že řádí v zemi kolem nás.



„Papá by byl nesmírně zarmoucen," dodala jsem, „kdyby si myslel, že ses někdy cítila i jen malinko nemocná, aniž bys nám to okamžitě dala vědět. Máme blízko sebe velmi šikovného doktora, toho lékaře, který byl dnes s tatínkem.“



„Jsem si jistá, že takový je. Vím, jak jste všichni laskaví; ale, milé dítě, už je mi zase docela dobře. Nikdy mi nic není, jen taková malá slabost."





„Lidé říkají, že jsem slabá; nejsem schopna námahy...



...sotva dojdu tak daleko jako tříleté dítě: a tu a tam ta trocha síly, kterou mám, zakolísá a pak se se mnou stane to, co jsi právě viděla.





Ale po tom všem se zase dám velmi snadno do pořádku; za chvíli jsem už úplně sama sebou. Podívej, jak jsem se vzchopila."







To skutečně vzchopila; a ona a já jsme spolu hodně mluvily a byla velmi živá...



...a zbytek toho večera uplynul, aniž by se opakovalo to, čemu jsem říkala její zaslepená láska. Mám na mysli její bláznivé řeči a pohledy, které mě přiváděly do rozpaků a dokonce i děsily.



Té noci však došlo k události, která dala mým myšlenkám zcela nový směr a zdálo se, že vybičovala i Carmillinu malátnou povahu k momentální energii.

Vidíš, Hellohello, a já bych ani neřekla, že už je to 200. díl, s Tvými příběhy ten čas nějak letí, chtělo by to nějakou oslavu ! Našla sis moc krásný koníček, kterým určitě nejen mně krátíš volný čas, vždycky se těším na pokračování !
Ale ještě k novému dílu - ten Carmiliin "záchvat" je velice podivný, vypadalo to dokonce trochu, jako by snad z těch objetí čerpala z Laury energii ?! A co se asi ještě stane v onu noc ? To napětí mezi jednotlivými díly je perfektní, jako když člověk čte detektivku po malých kouscích !

Laura je statečná, já bych se té kamarádky bála, ty její výroky opravdu člověka děsí. ale kdo ví, co s mladou dívkou udělá samota a absence přátel z řad vrstevníků, nejspíš má Carmilla kromě svého osobního kouzla (které tedy 'simí herečka' vystihuje naprosto perfektně) v sobě i kus něčeho, co Laura dlouhou dobu postrádala, a kvůli čemu přehlíží ty podivné vrtochy. pořád mi tam naskakuje asociace s dcerou generála, také měla 'milého společníka', ze kterého se vyklubal démon, jak psal generál v dopise. jak trefně napsala Ludmila, naštěstí víme, že Laura přežije, ačkoli to bude jistě napínavé..

příběh je velmi zajímavý a perfektně zpracovaný, těším se na každý další díl

@Ludmila - děkuju mooc, Ludmi     moc mě tvoje slova potěšila    A taky mi ten čas hrozně letí a nepřipadá mi to jako až tak dlouhá doba   Carmillin záchvat byl opravdu divný, jak potom přišel zlom ze vteřiny na vteřinu, jako by si ani nepamatovala ten svůj výbuch vášně nebo čeho to...  přitom jakmile se dostala domů, zase ji to přešlo a nabrala sílu  je to fakt podivná nemoc, jak to nazvala ta její matka. Už se moc těším, až se posuneme s příběhem dál a více se nám toho objasní

@Havranice - přesně jak píšeš, mám to stejně, já bych se takové kamarádky taky bála. Minimálně bych se s ní necítila vůbec dobře, Laura s ní má ještě dost trpělivosti, i když jí to taky není příjemné. Škoda, že nemohla přijet i ta generálova dcera, musí být těžké bydlet na tak opuštěném místě. Myslím, že zrovna mně by to tolik nevadilo, ale většině lidí asi ano - a určitě to má na lidi žijící na takovém místě zásadní vliv. Že by něco bylo na tom generálově dopise? Možné to samozřejmě je, jsou tu určité spojitosti a dalo by se to tak vyložit    uvidíme, jak se příběh rozplete a jestli v tom hraje generálův dopis taky nějakou roli. Moc ti děkuju za super komentář!    


Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA VI.  Velice podivná agónie

Část 1/2



Když jsme vešly do salonu a posadily se ke kávě a čokoládě, ačkoli Carmilla si nic nevzala, zdála se být opět docela sama sebou...









... a madame a mademoiselle De Lafontaineová se k nám připojily a uspořádaly malý karetní večírek...











... během kterého přišel papá, aby si dal to, co nazýval svým „čajem“.





Když hra skončila, posadil se vedle Carmilly na pohovku a trochu úzkostlivě se jí zeptal, zda od jejího příjezdu už slyšela od své matky.



Odpověděla: „Ne."



Pak se zeptal, zda ví, kam by jí mohl v současnosti být doručen dopis.



„To nemohu říct,“ odpověděla dvojsmyslně, „ale přemýšlela jsem o tom, že vás opustím; už jste ke mně byli příliš pohostinní a příliš laskaví."





„Přinesla jsem vám nekonečně mnoho potíží a zítra bych si přála vzít kočár a jet za ní...



...vím, kde ji nakonec najdu, i když se vám to ještě neodvažuji říci."





„Ale o něčem takovém se vám nesmí ani zdát," zvolal můj otec k mé velké úlevě.





„Nemůžeme si dovolit o vás takto přijít, a nedám souhlas k tomu, abyste nás opustila, jedině pod dohledem vaší matky, která byla tolik dobrá, že souhlasila s tím, že s námi zůstanete, dokud se ona sama nevrátí. Byl bych docela šťasten, kdybych věděl, že jste od ní slyšela: ale dnes večer jsou zprávy o postupu záhadné nemoci, která napadla naši čtvrť, ještě znepokojivější; a má krásná návštěvnice, sám cítím velkou zodpovědnost, která je teď bez pomoci rad od vaší matky."



„Ale udělám to nejlepší, co budu moci; a jedna věc je jistá, že vás nesmí ani napadnout opustit nás bez jejího jasného vedení v tomto ohledu. Příliš bychom trpěli, kdybychom se s vámi měli rozejít, abychom s tím jednoduše souhlasili."





„Děkuji vám, pane, tisíckrát za vaši pohostinnost," odpověděla a stydlivě se usmála. „Byli jste na mě všichni příliš laskaví; zřídkakdy jsem byla v celém svém životě předtím tak šťastná jako ve vašem krásném zámku, pod vaší péčí a ve společnosti vaší drahé dcery.“



A tak jí galantně, svým staromódním způsobem, políbil ruku, usmíval se a byl potěšený její krátkou řečí.







* * *

Doprovodila jsem Carmillu jako obvykle do jejího pokoje...



...sedla jsem si a povídala si s ní, zatímco se připravovala do postele.







„Myslíš," řekla jsem nakonec, „že se mi někdy plně svěříš?"



S úsměvem se otočila, ale neodpověděla, jen se na mě dál usmívala.



„Neodpovíš na to?" řekla jsem. „Nemůžeš odpovědět příznivě; Neměla jsem se tě ptát."



„Měla jsi právo se mě zeptat na toto, nebo na cokoli jiného. Ty ani nevíš, jak jsi mi drahá, ani bys nedokázala vymyslet tajemství, které by bylo příliš velké."





„Ale jsem pod přísahou, žádná jeptiška není ani napůl pod tak strašnou přísahou, a já se ještě neodvažuji vyprávět svůj příběh, dokonce ani tobě."



„Blíží se čas, kdy budeš vědět o všem. Budeš mě považovat za krutou, velmi sobeckou...



...ale láska je vždy sobecká; čím vášnivější, tím sobečtější."



„Jak moc jsem žárlivá, to ani nemůžeš vědět. Musíš jít se mnou, milovat mě až k smrti...



...nebo mě nenávidět a přesto jít se mnou a nenávidět mě i skrz smrt a po ní. V mé apatické povaze neexistuje slovo jako lhostejnost.“



„Teď, Carmillo, budeš zase povídat ty své divoké nesmysly," řekla jsem spěšně.



„Já ne, malý hlupáček, jakým jsem, plný rozmarů a fantazií...





... pro tvé dobro budu mluvit jako mudrc. Byla jsi někdy na plese?"





„Ne; jak mluvíš jako o překot. Jaké je to? Jak okouzlující to musí být."



„Už jsem to skoro zapomněla, bylo to už před lety."



Smála jsem se. „Nejsi tak stará. Tvůj první ples mohl být zapomenut jen stěží.“



„Vzpomínám si na to všechno – s námahou. Vidím to všechno, jako potápěči vidí, co se děje nad nimi, skrz médium, husté, vlnící se, ale průhledné."



„Té noci se stalo něco, co ten obraz v mysli zmátlo a jeho barvy vybledly. Byla jsem téměř zavražděna ve své posteli, byla jsem zraněna tady,“ dotkla se svého ňadra, „a od té doby jsem už nikdy nebyla jako dřív."





„Byla jsi blízko smrti?"



„Ano, velmi – krutá láska – divná láska, která by mi vzala život. Láska bude mít své oběti. Žádná oběť bez krve."



„Pojďme teď spát; Cítím se tak líně. Jak mohu teď vstát a zamknout dveře?"





Ležela se svýma drobnýma rukama zabořenýma do bohatých vlnitých vlasů a podloženýma pod tváří, se svou malou hlavinkou na polštáři a její třpytivé oči mě sledovaly, kamkoli jsem se hnula, s jakýmsi plachým úsměvem, který jsem nedokázala rozluštit.





Popřála jsem jí dobrou noc a vyplížila jsem se z pokoje s nepříjemným pocitem.

Carmilla mě děsí čím dál víc - ty řeči o smrti a lásce zároveň, potom nějaké zranění na plese, na který si však téměř nevzpomíná, a navíc, co vlastně jí a pije ? Už zase je tu totiž zmínka o tom, že si nic z občerstvení nevzala A že chce tak náhle odjet za matkou, to je taky dost podivné

Páni, ten příběh je naprosto úžasný zrovna jsem dočetla až do konce a nemůžu se dočkat pokračování! Carmilla mě neobyčejně děsí...

Jinak znova musím obdivovat dům a okolí... ta mlha a ty detaily, to je neuvěřitelné muselo ti to dát hrozně moc práce, sehnat všechny potřebné downloady a všechno okolo a to že musíš všechny simíky stěhovat pořád i třeba za cenu pádu hry, dáváš si na tom opravdu záležet a i proto z toho máme všichni tak úžasný zážitek moc děkuji za tak zajímavý příběh, který si díky tobě můžeme přečíst

A ta scéna s nehodou kočáru nestačila jsem valit oči upřímně nechápu proč ji matka chtěla nechat ve vesnici, když jí otec Laury nabízel svůj dům... celé je to nějaké podivné. Navíc to skoro ani nevypadalo, že by měla svoji dceru skutečně ráda, bylo to takové celé podivně strojené... ta paní se mi moc nelíbila, nechala jí tam jen tak, dokonce ani nepočkala až se zase probudí... podivná osoba, byť elegantní a co teprve ta divná, ošklivá žena, co zůstala sedět v kočáře... co jen může být zač? a ti muži vypadali opravdu děsivě, co to jen mohlo být za družinu... bojím se s kým máme vlastně opravdu tu čest samé otázky ohledně té dívky a účelu jejich cesty... nějak se mi to všechno nezdá... možná to bylo všechno nakamuflované? Jsem neuvěřitelně zvědavá na rozzuzlení!

Takže ta dívka je ta co naši vypravěčku kdysi vyděsila v posteli a považovala ji za přízrak! To je neuvěřitelné! Začínám mít pocit, že se tam opravdu děje něco hodně moc zvláštního... jinak ta dívka se chová k naší hrdince nějak až moc vlídně, něco mi na tom nesedí... na tehdejší dobu přeci jen nebylo tradiční, aby se každý hned po prvním setkání s někým takhle "mazlil". Ano sice je spojuje ten sen, ale stejně je to divné a je zvláštní že na to jak se k ní chová familiérně jí nechce nic říct o svém původu, to moc nevypovídá o frázi "blízké přítelkyně". Něco je na ní opravdu divného a Laura to vlastním způsobem ví

Nevím proč ale Carmilla mi připomíná nějakou sirénu nebo co, doslova Lauru svádí vlastním způsobem a ona jí podléhá... ty její slova... „Jsi moje, budeš moje, ty a já jsme navždy jedno.“... být Laurou tak zdrhám, pokud by to bylo možné... a je divné, že Carmilla vůbec nic nejí. Je snad upírem nebo něčím takovým? I když kdyby byla upír, pak by nezvládala být na slunci, ale... je to divné všechno mám hlavu jak vrtulník z toho proč jí vadil ten zpěv na pohřebním průvodu... ta náhodná úmrtí dívek kolem... mám pocit, že v tom má určitě prsty... myslím, že ten hrbáč se určitě trefil a pes jistojistě nevyl jen tak pro nic za nic

Ten starý obraz na kterém je žena podobná Carmille je moc krásný a děsivý zároveň a to Carmillino chování... ani se nenamáhala se na něj jít podívat. Řekla bych, že na obrazu je opravdu ona

„Miláčku, miláčku," mumlala, „já žiju v tobě; a ty bys pro mne zemřela, tak moc tě miluji." tyhle slova mě děsí a co teprve teď to její vyprávění o tom, jak "málem zemřela" nebo se naopak proměnila v to čím je teď... docela se bojím toho, jak mluví o svém odchodu... jistě to bude mít nějaké následky, i když víme, že Laura její odchod přežije, stejně z toho mám strach... zároveň se však děsím až budeme moudřejší

Zkrátka Hello, moc se těším na další dílek je to čím dál tím víc napínavé a o to spíš, že jsem teď měla tak velký nášup dílků už se nemůžu dočkat pokračování jak jen tohle celé dopadne...

@Ludmila - děkuju za krásný komentář a neustálou podporu, moc pro mě znamená, když tady najdu od tebe pokaždé komentář    Taky z ní mám hrozně nepříjemný dojem, řeči o smrti jsou mi protivné a je zvláštní, že si moc nevzpomíná na ten ples, že by to způsobilo to zranění a třeba šok? A je pravda, že jídlu taky moc nedá, už se o tom zmiňovali několikrát. A o tom odjezdu - vzpomínám si, že na mě osobně to kdysi při čtení dělalo dojem, že to jen tak plácla. Protože se s ní zrovna Lauřin tatínek začal bavit o tom, kde najde tu její matku, tak si myslím, že to řekla jen tak, aby se už na nic nevyptával. Ale opravdu těžko říct v tomto momentu, může to být všechno jinak, třeba se cítí už dost zotavená na to, aby odjela a nechce už obtěžovat, jak říká. Je od nich pěkné, že se jí takto ujali v nouzi, měla štěstí, že se dostala do dobré rodiny.

@Lucisab - děkuju moc, že jsi věnovala tolik času dočtení všech kapitol až sem, není lehké číst takové množství a určitě to muselo zabrat moc času      mám pokaždé velkou radost, když tady najdu od tebe komentář a díky za tak dlouhé okomentování toho děje ráda si vždycky čtu, jaké to na vás udělalo dojmy a co si o tom myslíte. Dobrá připomínka k tomu kočáru, kdo mohla být ta divná žena v kočáře, jak říkali? To bylo dost záhadné. Pro mě je v tomto bodě příběhu nepředstavitelné, jak tam mohla ta dáma Carmillu nechat jen tak a jet dál. Pokud jde o něco až tak životně důležitého, jak tvrdila, tak prostě musela, ale já si to neumím představit, co by to mohlo být, abych tam nechala svoje zraněné dítě. A celá ta družina vypadala divně, to je pravda.. Carmilla určitě pochází z nějakého podivného prostředí. Popsala jsi to přesně, chová se k Lauře až mazlivě, to je docela nezvyklé. Siréna (nebo i upír) zní perfektně výstižně, vždycky ji úplně až svádí v takovém záchvatu náklonnosti a pak to z ní najednou vyprchá. Ty její řeči jsou dost hrozné a líbí se mi, že Laura na to má přibližně takový pohled jako my dneska, taky jí to připadá divné.  Děkuju hrozně moc za tak milou pochvalu! Vždycky mě to nabije motivací a mám chuť hned zapnout hru a pustit se do toho strašně moc si vážím tak krásných slov!      ještě jednou moc díky. Mám velkou radost, když se vám to líbí, pak mám pocit, že to má nějaký smysl   a pro mě je radost tyhle příběhy pro vás dělat.


Tak jdu honem přidat další díl  hezkou neděli, pěkně si odpočiňte.


Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA VI.  Velice podivná agónie

Část 2/2


Často jsem si říkala, jestli naše krásná návštěvnice někdy odříkává své modlitby. Rozhodně jsem ji nikdy neviděla na kolenou.



Ráno nepřicházela dolů, dokud naše rodinné modlitby neskončily, a večer nikdy neopustila salon, aby se zúčastnila našich krátkých večerních modliteb v hale.





Kdyby se nestalo, že to při jednom z našich neopatrných rozhovorů náhodně vyšlo najevo, že byla pokřtěna, pochybovala bych, že je vůbec křesťanka.



Náboženství bylo téma, o kterém jsem ji nikdy neslyšela promluvit ani slůvko. Kdybych znala svět lépe, toto konkrétní zanedbání nebo antipatie by mě tolik nepřekvapily.




* * *

Preventivní opatření nervózních lidí jsou nakažlivá a osoby podobného temperamentu je po čase docela jistě začnou napodobovat.



Osvojila jsem si Carmillin zvyk zamykat dveře ložnice a vzala jsem si do hlavy všechna její rozmarná znepokojení ohledně půlnočních vetřelců a slídících vrahů. Také jsem přijala její preventivní opatření, že jsem prováděla krátkou prohlídku pokoje, abych se ujistila, že tu není „usídlen“ žádný číhající vrah nebo lupič.



Po těchto moudrých opatřeních jsem vlezla do své postele a usnula. V mém pokoji svítilo světlo. Byl to starý zvyk velmi raného data a nic mě nemohlo zlákat k tomu, abych se ho zbavila.







Takto opevněná mohu odpočívat v pokoji.



Ale sny procházejí kamennými zdmi, osvětlují tmavé místnosti nebo zatemňují ty světlé a osoby z nich vycházejí a vcházejí do nich, jak chtějí, a smějí se zámečníkům.



Té noci se mi zdál sen, který byl začátkem velice podivné agónie.
Nemohu ho nazvat noční můrou, protože jsem si byla zcela vědoma toho, že spím.



Ale byla jsem si stejně tak vědoma toho, že jsem ve svém pokoji a ležím v posteli, přesně tak, jak jsem ve skutečnosti ležela.



Viděla jsem, nebo se mi zdálo, že jsem viděla, pokoj a jeho nábytek přesně tak, jak jsem ho viděla naposled, až na to, že byl velmi tmavý, a zahlédla jsem něco, co se pohybovalo kolem nohou postele, a co jsem zpočátku nedokázala přesně rozlišit.



Brzy jsem ale viděla, že je to zvíře černé jako saze, které připomínalo monstrózní kočku. Zdálo se mi dlouhé asi čtyři nebo pět stop, protože měřilo stejně jako celá délka koberce před krbem, když přes něj přecházelo...



...a pokračovalo to chůzí sem a tam, se zlověstným neklidem šelmy v kleci.







Nemohla jsem vykřiknout, i když, jak možná předpokládáte, jsem byla vyděšená.



Její tempo se zrychlovalo a místnost rychle tmavla a tmavla a nakonec byla tak temná, že jsem z ní už neviděla nic než její oči.



Cítila jsem, jak to lehce vyskočilo na postel.
Ty dvě široké oči se přiblížily k mé tváři a najednou jsem ucítila bodavou bolest, jako by se mi dvě velké jehly, jeden nebo dva palce od sebe, zapíchly hluboko do prsou.


 
Probudila jsem se s výkřikem.





Místnost byla osvětlena svíčkou, která tam hořela celou noc...



... a já jsem spatřila ženskou postavu stojící u nohou postele, trochu napravo.



Měla na sobě tmavé volné šaty a vlasy měla rozpuštěné, že jí pokrývaly ramena. Blok kamene by nemohl stát klidněji. Nebylo na ní ani sebemenší zachvění kvůli dýchání. Jak jsem na to zírala, zdálo se, že postava změnila své místo a byla nyní blíž ke dveřím...



... pak se blízko ní otevřely dveře a odešlo to.





Teď se mi teprve ulevilo a mohla jsem dýchat a hýbat se.



Moje první myšlenka byla, že Carmilla na mě sehrála nějaký trik a že jsem zapomněla zajistit dveře.  Spěchala jsem k nim...



... a zjistila jsem, že jsou jako obvykle zamčené zevnitř.





Bála jsem se je otevřít — byla jsem zděšená.





Skočila jsem do postele...



... zakryla si hlavu peřinami a ležela jsem tam více mrtvá než živá až do rána.

Ajaj, tak jsem zase v koncích, co se to vlastně děje? Mám bohužel osobní zkušenost se spánkovou paralýzou, dnes je to velmi dobře vědecky vysvětlený fenomén, ale v době našeho příběhu si to lidé neuměli vysvětlit, takže vznikly legendy o nočních můrách. Lauře se mohlo stát to samé, jenže.. Carmilla se nemodlí? V té době asi neobvyklé a připomíná mi to verš z mého oblíbeného muzikálu, "ne, nikde žádné kříže, ten bohatý pan kníže se učí od Paříže a moc se nemodlí". Ten kníže byl Dracula. A teď by mě velice zajímalo, jestli Laura bude mít nějaké "zranění na srdci", ale vsadila bych se, že ano..
Příběh mě velmi baví a uvědomila jsem si, že vlastně od začátku nevím, do jakého žánru patří. Když si koupím nebo půjčím knihu, tak většinou vím, do čeho jdu (a science fiction i fantasy mám ráda), ale tady mám pořád tendence hledat racionální vysvětlení. Ale čím dál více jsem přesvědčena, že se ještě podíváme na Carmilliny ostré zoubky..
Ta kočka byla nádherná, až uhrančivá, stejně jako Carmilla. Ačkoli bych čekala spíše netopýra

Páni četla jsem dílek při snídani a nestačím opět valit oči z toho snu by mě kleplo, snad se Laura nepromění v to samé, čím je Carmilla je tedy upírem nebo něčím jiným? A jak se vzdalovala skrz dveře co byly zamčené hrůza a děs... a že se nemodlí, to musí určitě něco znamenat moc se těším na pokračování, i když se trochu obávám co přinese

No, tak to asi nebyl dobrý nápad, přečíst si nový dílek před spaním, že ano ... Lauře se vlastně zopakoval zážitek z dětství, jen u toho byla ta děsivá "kočička", patrně související s Carmillinou noční podobou Podle pověstí mívaly noční můry podobu kočky, která lehávala postiženému v noci na prsou a tak z něj získávaly životní sílu, tak že by přece jen ???

Moc vám všem děkuju za tolik krásných příspěvků!       vždycky mi to udělá hroznou radost, když se jich tu tolik sejde (kdo by neměl, taková milá slova udělají radost každému)!

@Havranice - spánková paralýza je fakt nepříjemná. Mně se to stalo jednou a bylo to hrozně divné. Naštěstí se to pak už neopakovalo - a bylo to vlastně tehdy spojené i s hroznou noční můrou. Ještěže tam nebyla Carmilla  z toho by mě kleplo To je fakt, vlastně u knih z knihovny je jasné, do jakého žánru patří, já jsem to sem nechtěla přímo napsat, ať je tu i nějaké překvapení, tak to hodím do spoileru - může tu být racionální vysvětlení nebo to může být i něco nadpřirozeného - ono se to pořád dá nějak vysvětlit, občas autoři matou a vypadá to na něco magického a nakonec se z toho vyklube normální příběh nebo to může být přímo ten upír (- i když kočka? Taky si představím spíše netopýra) nebo něco jiného. A co se týká toho žánru...

POZOR, NEROZKLIKÁVAT - MOŽNÝ SPOILER (žánr knihy):

@Lucisab - přesně, z toho snu bych se zcvokla, ještě kdybych se probudila a viděla tu postavu, jak se najednou ocitla u dveří a ty se otevřely a pak byly zamčené! Pak jsou tu další otázky, může to být jenom souhra náhod? Nebo nějaký vnější vliv nebo je to přímo dílo samotné Carmilly? Že by měla nadpřirozené schopnosti? Může to mít nějaké logické vysvětlení, i když teď ten příběh naznačuje čím dál více.

@Ludmila - doufám, že ti ten díl nepřivodil nějakou noční můru takto na noc  Máš pravdu - bylo to moc podobné tomu snu z dětství. Moc zajímavá asociace s tou kočkou, že by na tom bylo něco pravdy a tento příběh vycházel z těchto pověstí a ta kočka takto získala z Laury sílu? Je to strašidelná představa... tyhle staré pověsti a pověry bývají často dost drsné chudáci kočky, že si vysloužily takovou nehezkou pověst

Ještě jednou vám moc děkuju za tak krásnou nadílku komentářů - vždycky mi dodají chuť do příběhů, tak jsem se do toho pustila, ať vám sem můžu přidat novou kapitolu co nejdřív.
Jsme zhruba v půlce příběhu ještě je toho dost před námi.

Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA VII.  Úpadek

Část 1/3


Bylo by marné, kdybych se vám snažila vypovědět, s jakou hrůzou ještě teď vzpomínám na tu noc.



Nebyla to taková přechodná hrůza, jakou za sebou zanechává sen. Zdálo se, že se to časem prohloubilo a propojilo se s místností a samotným nábytkem, který to zjevení obklopoval.



Příštího dne jsem nemohla vydržet být ani na chvíli sama. Měla jsem to říct tatínkovi, ale neudělala jsem to ze dvou opačných důvodů.



Zaprvé jsem si myslela, že se mému příběhu bude smát a já jsem  nemohla snést, že by se s tím mělo zacházet jako s žertem...



... a zadruhé zase, že by se mu mohlo zdát, že jsem byla napadena tou záhadnou nemocí, která zaplavila naše sousedství.



Já sama jsem o toto neměla ale žádné obavy, a protože on byl už nějakou dobu sám marodem, bála jsem se, abych ho tím nevyplašila.



* * *

Cítila jsem se dost dobře s mými dobromyslnými společnicemi, madame Perrodonovou a živou mademoiselle Lafontaineovou.



Obě si všimly, že jsem bez nálady a nervózní...





...a nakonec jsem jim pověděla, co mi leží na srdci jako balvan.





Mademoiselle se zasmála...



... ale zdálo se mi, že madame Perrodonová se tváří úzkostně.



„Mimochodem," řekla mademoiselle se smíchem, „na té dlouhé cestě pod  lipami za oknem Carmilliny ložnice straší!"



„Nesmysl!" vykřikla madame, která pravděpodobně považovala toto téma za poněkud nevhodné, „a kdo vypráví takové příběhy, má drahá?"



„Martin říká, že tudy šel před východem slunce dvakrát, když se opravovala stará brána do dvora, a dvakrát viděl tu stejnou ženskou postavu, jak kráčí lipovou alejí."





„To by mohl, dokud jsou na polích u řeky krávy k dojení," řekla madame.

„Troufám si říct, že ano; ale Martin se rozhodl bát...







... a já jsem nikdy neviděla vyděšenějšího hlupáka.“



„Nesmíte o tom říct ani slovo Carmille, protože na tu alej vidí přímo z okna svého pokoje," vložila jsem se do toho...



...a ona je, pokud je to možné, ještě větší zbabělec než já."



* * *

Carmilla toho dne sešla dolů ještě později než obvykle.





„Včera v noci jsem byla tak vyděšená," řekla, jakmile jsme byly spolu...





... „a jsem si jistá, že bych viděla cosi strašného, ​​nebýt toho kouzelného přívěsku, který jsem koupila od toho ubohého hrbáče, kterému jsem tak škaredě nadávala. Zdálo se mi o něčem černém, co se mihlo kolem mé postele, a probudila jsem se v dokonalé hrůze a opravdu jsem si několik vteřin myslela, že jsem u komínu zahlédla temnou postavu...



... ale pod polštářem jsem se dotkla svého přívěsku a v okamžiku, kdy se ho moje prsty dotkly, ta postava zmizela a já jsem se cítila zcela jistá, že se zjevilo něco děsivého a možná by mě to i zaškrtilo, jako to udělalo těm ubožákům, o kterých jsme slyšeli."





„No, poslechni si mě," začala jsem...



...a vyprávěla jsem své dobrodružství...





... při jehož recitaci se tvářila zděšeně.



„A měla jsi ten amulet blízko u sebe?" zeptala se vážně.



„Ne, hodila jsem ho do porcelánové vázy v salonu, ale určitě si ho dnes večer vezmu k sobě, když v něj máš takovou důvěru."

Nemůžu si pomoct, ale myslím si, že Carmilla lidově řečeno kecá, a to nejspíš z toho důvodu, aby ji nikdo nepodezříval z něčeho nekalého. Zajímavé je, že prozatím nebyla zmínka o tom, jak ty nebohé oběti záhadné nemoci vlastně zemřely, ale Carmilla ví, že byly zaškrceny Myslím, že by se Laura přece jen měla svěřit i svému otci, názory jejích dvou společnic jsou každý z opačného konce spektra, chtělo by to ještě nějaký další rozumný náhled. I když rozum a podivný přízrak, přinášející bolest - to vlastně nejde moc dohromady ...

Taky si myslím, že Carmilla prostě kecá moc dobře ví, že ji Laura viděla, tak se to snaží zaoblit a posílit jejich "pouto" tím, že řekne, že měla v podstatě stejný sen... nevěřím jí ani slovo navíc kdo ví, co Martin vlastně viděl... jsem moc zvědavá na rozuzlení celého příběhu moc se těším na pokračování

Děkuju moc vám oběma za super komentáře!      
Jsem vždycky ráda, když píšete svoje úvahy o těchto záhadách. Takže nevěříte, že Carmille se děje něco podobného, co Lauře, že ji v noci tedy ten přízrak (nebo co to je) nenavštívil a jenom si chce zachovat tvář a posílit pouto mezi nimi - rozhodně to tak může být. Je zvláštní, že hned jak přišla dolů, sama o svém snu začala mluvit jako první, Laura ještě neřekla ani slovo  - ale může to být, jak říkáte, že chtěla zakamuflovat něco nekalého, pokud tedy něco takového udělala, v tom případě je dost rafinovaná      
A souhlasím, že by to Laura měla říct tatínkovi, ten by jí určitě rád pomohl, přece od toho je rodina, aby mohla utěšit nebo pomoct v nějaké takové situaci a oni dva spolu mají hezký vztah, aspoň to na mě tak působí.  

Dala jsem dohromady další díl, tak vám ho sem jdu hned přidat


Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA VII.  Úpadek

Část 2/3

Ani při tak dlouhé době, která uplynula, vám nemohu říci, ba ani sama nemohu pochopit, jak jsem překonala svou hrůzu tak účinně, že jsem té noci ležela sama ve svém pokoji.



Zřetelně si pamatuji, že jsem si ten kouzelný amulet připnula na polštář.



Usnula jsem téměř okamžitě a celou noc jsem spala ještě tvrději než obvykle.



Další noc jsem také vydržela. Můj spánek byl nádherně hluboký a beze snů.



Ale probudila jsem se s pocitem malátnosti a melancholie, který však nepřesáhl jistou míru, která byla téměř luxusní.









* * *

„No, říkala jsem ti to,"  prohlásila Carmilla, když jsem popisovala svůj klidný spánek...





... „sama jsem minulou noc spala tak rozkošně; připnula jsem si ten amulet na noční košili na prsa. Ten večer předtím to bylo příliš daleko."



„Jsem si docela jistá, že to všechno byla jen představa, kromě snů. Kdysi jsem si myslívala, že zlí duchové spřádají sny, ale náš lékař mi řekl, že nic takového není."



„Že to jen horečka nebo nějaká jiná nemoc, jak to často říkávají, klepe na dveře, a když se nemůže dostat dovnitř, odejde pryč, jen s tím pocitem děsu.“



„A co si myslíš, že ten kouzelný amulet je?" řekla jsem já.



„Byl vykuřován nebo ponořen do nějakého léku a je to protijed proti malárii," odpověděla.



„Pak tedy působí pouze na tělo?"



„Rozhodně; nemyslíš si snad, že zlí duchové se polekají kousků stuhy nebo parfému od lékárníka?"



„Ne, tyto nemoci, toulající se vzduchem, začínají tím, že zkouší nervy a tak infikují mozek, ale než se tě stihnou zmocnit, protijed je zapudí."



„Tím jsem si jistá, že to je to, co pro nás to kouzlo udělalo. Není to nic magického, je to prostě přírodní."




Byla bych šťastnější, kdybych mohla docela souhlasit s Carmillou, ale dělala jsem, co jsem mohla, a dojem trochu ztrácel na síle.





* * *

Některé noci jsem spala hlubokým spánkem...



... ale přesto jsem každé ráno cítila tu stejnou skleslost a celý den mě tížila malátnost.







Cítila jsem se jako proměněná dívka. Zmocňovala se mě zvláštní melancholie...



...melancholie, kterou jsem nemohla nijak přerušit.





Začaly se ve mně otevírat matné myšlenky na smrt a zmocnila se mě myšlenka, že pomalu slábnu, a jaksi, nikoli nevítaně, mě ovládla. Pokud to bylo smutné, tón mysli, který to vyvolalo, zněl také sladce.







Ať už to bylo cokoli, moje duše se s tím smířila.
Nepřiznala bych, že jsem nemocná, nedala bych souhlas k tomu, aby se to řeklo tatínkovi, ani k tomu, aby poslali pro doktora.






* * *

Carmilla se pro mě stala ještě oddanější než kdy jindy a její podivné záchvaty malátného zbožňování byly častější.







Radovala se se mnou se vzrůstajícím zápalem tím více, čím více i mé síly a nálada ubývaly.











Toto mě vždy šokovalo jako záchvat chvilkového šílenství.





* * *

Aniž bych to tušila, byla jsem nyní v dost pokročilém stádiu té nejpodivnější nemoci, jakou kdy nějaký smrtelník trpěl.





Mezi jejími ranými příznaky byla nevysvětlitelná fascinace, které mě více než jen smířila s paralyzujícím účinkem tohoto stádia nemoci. Tato fascinace nějakou dobu narůstala, až dosáhla určitého bodu, kdy se s ní postupně mísil pocit něčeho strašného, ​​který se prohluboval, jak uslyšíte, až ztratil barvu a úplně převrátil stav mého života.



První změna, kterou jsem zpozorovala, byla docela příjemná. Bylo to velmi blízko bodu obratu, ze kterého začal sestup do Avernu*.

---

*Pozn.:  Avernus - starověký název pro sopečný kráter v Itálii, v oblasti Kampánie západně od Neapole. Avernus byl považován za vchod do podsvětí a takto je znázorněn ve Vergiliově eposu Aeneis. V kráteru se nachází jezero Lago d'Averno. Podle pověstí byli všichni ptáci létající nad jezerem předurčeni zemřít, to bylo pravděpodobně způsobeno toxickými výpary z ústí kráteru. V pozdějších dobách bylo toto slovo jednoduše alternativním názvem pro podsvětí.  https://en.wikipedia.org/wiki/Avernus  

---

Ve spánku mě navštívily jakési nejasné a zvláštní pocity. Převládalo ono příjemné, zvláštní studené vzrušení, které pociťujeme při koupání, když se pohybujeme proti proudu řeky.



To bylo brzy doprovázeno sny, které se zdály nekonečné a byly tak nejasné, že jsem si nikdy nedokázala vybavit jejich scenérii a osoby nebo jakoukoli související část jejich děje.



Ale zanechaly za sebou hrozný dojem a pocit vyčerpání, jako bych prošla dlouhým obdobím velkého duševního vypětí a nebezpečí.





Po všech těchto snech zůstala při probuzení jen vzpomínka na to, že jsem byla na místě téměř úplně  temném a že jsem mluvila s lidmi, které jsem nemohla vidět...





...a zvláště na jeden jasný hlas, ženský, velmi hluboký, který mluvil jakoby z dálky, pomalu...





...a vyvolával stále stejný pocit nepopsatelné vážnosti a strachu.



Někdy se dostavoval pocit, jako by se mi nějaká ruka jemně táhla po tváři a krku.





Někdy to bylo, jako by mě líbaly teplé rty...



... a jak dosáhly až na krk, polibky byly stále delší a láskyplnější, ale tam to pohlazení zůstalo déle.



Srdce mi tlouklo rychleji, můj dech se zrychloval a hruď mi rychle klesala, dýchala jsem z plných plic...



... a pak převažovalo vzlykání, které přerostlo v pocit škrcení...



... a změnilo se v děsivou křeč, ve které mě opustily smysly...





... a já jsem upadla do bezvědomí.

Bože, Lauro, jde ti o život ! Vypadá to, že čím víc Laura slábne, tím je Carmilla vášnivější, a slova o "sladké smrti" se stávají stále reálnějšími ! Tak snad se Laura někomu konečně svěří, aby se nedostala tak rychle do Avernu ...

Souhlasím s Ludmilou! Lauře jde opravdu o život! Měla by o tom konečně někomu říct ta příšerná Carmilla z ní nějakým způsobem vysává život

Mockrát děkuju vám oběma za komentáře! ¨
Chudák Laura, je mi jí tak líto    a zároveň nechápu, proč to nechtěla říct tatínkovi, sice to vysvětlila, že ho nechtěla zatěžovat, ale je to opravdu škoda, on by jí určitě rád pomohl, pokud by tedy mohl pomoct včas.     Ten její stav se zdá teď být dost vážný.
Pokud je to tak, jak píšete, že z ní Carmila takto čerpá a vysává sílu, je to opravdu děsivé - opravdu to tak vypadá.

Doufám, že se mi podaří další díl udělat během víkendu, kdyby ne, tak snad z kraje dalšího týdne. ještě jednou moc děkuju za podporu! Vždycky mi to udělá hroznou radost

Nový díl je hotový. Přeju vám hezkou neděli    

VAROVÁNÍ: Raději tento díl nečtěte před spaním


Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA VII.  Úpadek

Část 3/3


Nyní uběhly již tři týdny od začátku tohoto nevysvětlitelného stavu.



Moje utrpení se během minulého týdne podepsalo na mém vzhledu. Zbledla jsem, mé oči byly rozšířené a potemnělé a malátnost, kterou jsem už dlouho cítila, se začala projevovat v mé tváři.





Otec se mě často ptával, zda nejsem nemocná...



...ale se zatvrzelostí, která se mi nyní zdá nevysvětlitelná, jsem ho vytrvale ujišťovala, že se mi daří  docela dobře.





V jistém smyslu to byla pravda. Neměla jsem žádné bolesti, nemohla jsem si stěžovat na žádnou tělesnou poruchu. Zdálo se, že moje obtíže jsou představy nebo nervy, a jakkoli bylo moje utrpení hrozné, nechávala jsem si je s až chorobnou odměřeností téměř jen pro sebe.



Nemohla to být ta strašná nemoc, kterou vesničané nazývali upírem, protože jsem nyní trpěla už po tři týdny a oni byli zřídkakdy nemocní o moc déle než tři dny, když smrt ukončila jejich trápení.



* * *

Carmilla si stěžovala na sny a horečnaté pocity...







... ale v žádném případě ne tak znepokojivé jako ty mé.



Říkám, že ty moje byly extrémně znepokojivé. Kdybych jen byla schopna porozumět svému stavu, na kolenou bych se dovolávala pomoci a rady. Působilo na mě narkotikum netušeného vlivu a mé vnímání bylo otupělé.



Nyní vám povím o snu, který vzápětí vedl k podivnému objevu.





Jedné noci jsem místo toho hlasu, který jsem byla zvyklá slýchat ve tmě, slyšela jeden - sladký a něžný a zároveň hrozný...



...který říkal:
„Tvá matka tě varuje, aby sis dávala pozor na vraha."



Ve stejnou chvíli se neočekávaně rozsvítilo světlo a já jsem spatřila Carmillu, jak stojí u nohou mé postele ve své bílé noční košili, od brady až k nohám celá jako vykoupaná v jedné velké skvrně krve.



Probudila jsem se s výkřikem, posedlá jedinou myšlenkou na to, že Carmilla byla zavražděna.

Pamatuji si, jak jsem vyskočila z postele...



...a moje další vzpomínka je na to, jak jsem stála v hale a volala o pomoc.





Madame a mademoiselle vyděšeně vyběhly ze svých pokojů; v hale vždy hořela lampa...





... a když mě spatřily, brzy zjistily příčinu mého děsu.





Trvala jsem na tom, abychom zaklepaly na dveře Carmilly.



Naše klepání však bylo bez odezvy.



Brzy se z toho stalo bušení a povyk. Křičely jsme její jméno, ale všechno bylo marné.



Všechny jsme byly vyděšené, protože dveře byly zamčené.



V panice jsme spěchaly zpátky do mého pokoje.



Tam jsme dlouze a zuřivě zvonily na zvon.



Kdyby byl pokoj mého otce na této straně domu, okamžitě bychom ho zavolaly, aby nám přišel na pomoc. Ale bohužel! Byl mimo doslech a dostat se k němu znamenalo exkurzi, na kterou neměla odvahu žádná z nás.



Sluhové však brzy vyběhli nahoru po schodech...





Oblékla jsem si mezitím župan a nazula pantofle a mé společnice byly podobně vybavené.
Rozpoznaly jsme hlasy sluhů ve vstupní hale a společně jsme vyrazily; a obnovily, však stejně tak bezvýsledně, naše volání u Carmilliných dveří...







... nařídila jsem tedy mužům, aby vypáčili zámek.





Udělali to a my jsme stáli s pozvednutými světly ve dveřích, a takto jsme zírali do místnosti.







Volali jsme ji jménem; ale stále nepřicházela žádná odpověď.





Rozhlíželi jsme se po místnosti. Vše bylo netknuté. Bylo to přesně ve stavu, v jakém jsem ji tam zanechala, když jsem jí přála dobrou noc.







Ale Carmilla byla pryč.

Že by nad Laurou bděl nějaký anděl strážný a varoval ji ? Ten sen dle mého soudu nenaznačuje, že by Carmilla byla zavražděna, ale právě naopak - to ona by mohla být tou upírkou, i ten prázdný pokoj tomu nasvědčuje ... Je to čím dál napínavější, už se těším na další díl a zároveň stále víc obdivuji, jak perfektně dokážeš vtáhnout čtenáře do atmosféry děje !

To bylo neuvěřitelné ten sen se snažil opravdu naši hrdinku varovat před tím, čím Carmilla opravdu je jinak Laury je mi moc líto ještě jak se Carmillin vliv podepsal i na jejím vzhledu, už to začíná být opravdu vážné moc se těším na další dílek jsem zvědavá, jak Carmilla objasní, že nebyla ve svém pokoji

Děkuju moc za bleskové a krásné reakce!  strašně moc si jich vážím! Mám radost, že se vám ten díl líbil, později jsem si uvědomila, že je trošku hororový a měla jsem tam dát označení, ať to raději nečtete na noc, pardon  raději to tam ještě dodám.

@Ludmila -  to by bylo jedině dobře, kdyby opravdu měla Laura anděla strážného, protože ho v takové situaci nutně potřebuje     ten sen tomu naznačuje. A že by teda samotná Carmilla měla prsty v tom všem? Moc zajímavá teorie    nasvědčují tomu některé podivné věci, co se kolem Carmilly dějí. Ale je zvláštní, že Laura si myslí, že Carmilla je taky oběť, pak Carmilla tvrdí, že má taky ty sny.. leda že by to chtěla zakamuflovat.

@Lucisab -  takové varovné sny by se šikly (i když jsem teda ráda, že si nemusím procházet ničím takovým jako chudák Laura, protože já bych to nevydržela). Je mi jí taky tak strašně líto, ale ulevilo se mi, když jsem to tehdy četla, že nezůstala v bezvědomí z toho snu. Přesto je tak smutné pozorovat, jak jí postupně ubývají síly a jak je pro ni nemožné si říct o pomoc  A kde je Carmilla, to je záhada... takže si taky myslíš, že jí nehrozí nebezpečí nebo že nebyla unesena, apod.? Může to tak být. Uvidíme v dalších dílech  

Tak tu máme další pokračování pátrání po Carmille...


Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA VIII.  Hledání

Část 1/2



Při pohledu na místnost, dokonale netknutou až na náš násilný vstup, jsme se trochu zklidnily a brzy se vzpamatovaly natolik, abychom muže poslaly pryč.





Mademoiselle napadlo, že Carmillu pravděpodobně probudil povyk u jejích dveří a ve své panice vyskočila z postele a schovala se někde ve škvíře nebo za závěsem...



...odkud se samozřejmě nemohla vynořit, dokud se majordomus a jeho nohsledi nestáhnou pryč.



Nyní jsme znovu zahájily hledání a začaly znovu volat její jméno.



Všechno to bylo k ničemu. Naše zmatení a rozrušení se zvýšily.



Prozkoumaly jsme okna, ale ta byla zajištěna.







Prosila jsem Carmillu, pokud se ukryla, aby už nesehrávala tento krutý trik o nic déle – aby vyšla ven a ukončila naši úzkost.



Všechno to bylo zbytečné. Touto dobou už jsem byl přesvědčena, že není v místnosti ani v šatně, jejíž dveře byly z této strany stále zamčené.





Nemohla tudy projít. Byla jsem úplně zmatená. Objevila snad Carmilla jednu z těch tajných chodeb, o kterých stará hospodyně říkala, že na zámku existují, ačkoli povědomí o jejich přesném umístění bylo ztraceno?



Trocha času navíc by bezpochyby vše vysvětlila – my jsme v této chvíli byly naprosto zmatené.





Bylo už po čtvrté hodině a já jsem dala přednost tomu, abych zbývající temné hodiny strávila v pokoji madame.





* * *

Denní světlo však nepřineslo žádné řešení toho problému.
Celá domácnost s mým otcem v čele byla příštího rána ve stavu velkého rozrušení.





Byla prohledána každá část zámku. Pozemky byly prozkoumány. Nepodařilo se objevit žádné stopy po zmizelé dámě.



Chystali se prohledávat řeku...







...můj otec byl znepokojený z toho, jaký příběh bude muset vyprávět matce té nebohé dívky po jejím návratu.





I já jsem byla téměř úplně bez sebe...



... i když můj smutek byl docela jiného druhu.




Ráno proběhlo za poplachu a rozrušení.



Teď byla jedna hodina a stále žádné zprávy.





* * *

Doběhla jsem do Carmillina pokoje...





...a našla jsem ji stát u jejího toaletního stolku.



Byla jsem omráčená. Nemohla jsem uvěřit svým očím.





Mlčky mi dala znamení svým krásným prstem. Její tvář vyjadřovala extrémní strach.



Běžela jsem k ní v extázi radosti...



...znovu a znovu jsem ji líbala a objímala.





Běžela jsem ke zvonku a vehementně jsem na něj zazvonila, abych na místo přivedla ostatní, kteří by mohli okamžitě zbavit otce jeho úzkosti.



„Drahá Carmillo, co se s tebou celou tu dobu dělo? Byli jsme kvůli tobě v agónii úzkosti,“ zvolala jsem. „Kde jsi byla? Jak ses dostala zpátky?"



„Včerejší noc byla nocí divů," řekla.



„Pro smilování, vysvětli vše, co jen můžeš."



„Bylo něco po druhé hodině minulou noc,“ řekla, „když jsem šla spát jako obvykle ve své posteli, se zamčenými dveřmi do šatny i těmi, co se otevírají do chodby. Můj spánek byl nepřerušovaný, a pokud vím, tak beze snů; ale právě teď jsem se probudila na pohovce támhle v šatně a zjistila jsem, že dveře mezi místnostmi jsou otevřené a ty druhé dveře otevřené násilím. Jak se to všechno mohlo stát, aniž bych se probudila?"





„Muselo to být doprovázeno velkým hlukem a já se obzvlášť snadno probudím; a jak jsem mohla být vynesena z postele, aniž by byl můj spánek přerušen...





...zrovna já, kterou vyleká sebemenší pohyb?"

Nemůžu si pomoct, ale stále si myslím, že Carmilla lže. Není přece možné, aby ji v tom údajném spánku nevzbudilo ono volání a hluk při hledání ! A kdo by ji asi tak přenášel do zamčené šatny ? Pokud teď opět dojde k nějakému omenocnění nebo nedejbože úmrtí, dá se předpokládat, že v tom má Carmilla prsty.

Souhlasím, celé je to velmi divné. Laura je nemocná a vyčerpaná a Carmilla naopak ožila získala sílu. Dějí se okolo ní neobvyklé věci a vždy to vysvětlí podezřelým způsobem. Laura odolává nemoci déle, 'šetří' si ji snad Carmilla? Ví, co se Lauře děje, musí to vědět, dokonce tvrdí, že se jí děje to samé, ale narozdíl od Laury není chorá. Nedivím se, že Laura nechce přidělávat otci starosti, ale není dobré, aby v tom byla sama. Snad alespoň její společnice by si mohly všimnout, že na tom není dobře