Hellohello: Kolekce příběhů

Taky si myslím, že Carmilla lže... je to potvora, co z ní a dalších dívek vysává život jen u Laury to trvá pomaleji z nějakého důvodu... jsem zvědavá jak tohle celé dopadne, ale je pravda, že už tu potvoru nemohu ani vidět je jasné, že je ona tou škodnou a nevidí to vůbec nikdo a Laura mezitím chřadne...

Mockrát vám děkuju za tolik krásných příspěvků       a vidím, že se úplně shodujete v názoru na Carmillu  máme tu plno vodítek, která vedou přímo k ní. Teď jsme u 25. kapitoly a ještě je toho dost před námi.

@Ludmila - to je opravdu k zamyšlení, proč by ji někdo přenášel do šatny a zamykal? Může tu být nějaký důvod a je do toho zapojený někdo třetí? Ale že by se nevzbudila, jak by to bylo možné? Navíc jak byla teď vyděšená, je možné, že to všechno jenom hraje? Jestli jim lže, je to hanebné a jestli je zapojená do útoků na lidi v okolí, to už je nanejvýš odporné a je to děsivá představa, vzali ji pod vlastní střechu a pomohli jí v nouzi a ona by jim to takto oplácela...

@Havranice - opravdu to vypadá tak, že Carmilla sílí a Laura slábne, zní to hrůzostrašně, že si ji takto šetří. A vůbec se mi nelíbí, že se jí nesnaží sama pomoct, když vidí, že je nemocná a místo toho ji pořád obtěžuje těmi svými výbuchy vášně (divné). Škoda, že madame a mademoiselle jí nedokázaly nějak pomoct, když všichni mají podezření, že je nemocná. A je zvláštní, že cítí sama takovou letargii a ani se nesnaží najít pro sebe pomoc a nechce obtěžovat tatínka, to už je úplná blbost.

@Lucisab - ta představa je opravdu hrozná a strašidelná. Mně taky vadí její chování po celou dobu, bylo by mi nepříjemné, kdyby se na mě takhle sápala jako na Lauru. No a teď je to opravdu podezřelé, jak všichni píšete - je fakt zvláštní, jak Lauře ubývá sil, ale Carmille se to stejné neděje.


Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA VIII.  Hledání

Část 2/2


Tou dobou už byla v místnosti madame, mademoiselle, můj otec a několik sluhů. Carmilla byla samozřejmě zavalena dotazy, gratulacemi a vítáním.





Měla jen tento jeden příběh, který mohla vyprávět...







... a zdálo se, že je ze všech lidí nejméně schopná navrhnout nějaký způsob vysvětlení toho, co se stalo.



Můj otec chodil po místnosti sem a tam a přemýšlel.





Zahlédla jsem, jak ho Carmillino oko chvíli sledovalo lstivým, temným pohledem.





Když můj otec poslal služebnictvo pryč, mademoiselle šla hledat malou lahvičku kozlíku lékařského a čichací soli...





... a když v pokoji s Carmillou teď nebyl nikdo jiný kromě mého otce, madame a mě, zamyšleně k ní přišel...



... vzal ji velmi laskavě za ruku, odvedl ji k pohovce...



... a posadil se vedle ní.

„Odpustíte mi, má drahá, když vyslovím svou domněnku a zeptám se na jednu věc?"



„Kdo by na to mohl mít větší právo?" řekla na to ona. „Ptejte se, na co chcete, a já vám vše povím. Ale můj příběh je jednoduše jen příběhem zmatku a temnoty. Nevím absolutně nic. Položte jakoukoli otázku, jakou chcete, ale samozřejmě znáte ta omezení, kterými mě zavázala moje mamá."



„Dokonale, mé drahé dítě. Nemusím přistupovat k tématům, o kterých si přeje, ať mlčíme. Div včerejší noci spočívá v tom, že jste byla přesunuta ze své postele a svého pokoje, aniž byste byla probuzena, a tento přesun se zjevně udál, když byla okna stále ještě zajištěna a oboje dveře zamčené zevnitř. Povím vám svou teorii a položím vám otázku."



Carmilla se sklesle opírala o svou ruku; Madame a já jsme bez dechu poslouchaly.



„Nuže, má otázka zní takto. Existovalo někdy podezření, že chodíte ve spánku?"



„Nikdy od doby, kdy jsem byla opravdu velmi mladá."



„Ale chodila jste ve spánku, když jste byla mladá?"
„Ano; vím, že ano. Tak mi to často říkávala moje stará chůva."



Můj otec se usmál a přikývl.
„Nu, stalo se tedy toto. Ve spánku jste vstala, odemkla dveře, klíč jste nenechala jako obvykle v zámku, ale vyndala jej a zamkla zvenčí; znovu jste vyndala klíč a odnesla si ho s sebou do některého z pětadvaceti pokojů na tomto patře, nebo možná nahoře či dole. Je tam tolik místností a skříní, tolik těžkého nábytku a takové hromady dřeva, že by trvalo týden důkladně prohledat tento starý dům. Chápete už, co tím myslím?"



„Ano, ale ne všechno," odpověděla.



„A jak si, papá, vysvětluješ, že se ocitla na pohovce v šatně, kterou jsme tak pečlivě prohledali?"





„Přišla tam až poté, co jste to tam prohledali, stále ještě ve spánku, a nakonec se spontánně probudila a byla stejně tak překvapená, že se ocitla tam, kde je."



„Přál bych si, aby všechny záhady šly vysvětlit tak snadno a nevinně jako ty vaše, Carmillo,“ řekl se smíchem.



„A tak si můžeme blahopřát k jistotě, že nejpřirozenějším vysvětlením tohoto jevu je takové, které nezahrnuje žádné omámení léky, žádné manipulace se zámky, žádné lupiče, traviče nebo čarodějnice – nic, co by Carmillu nebo kohokoli jiného mělo vylekat kvůli naši bezpečnosti."



Carmilla vypadala půvabně. Nic nemohlo být krásnější než její odstíny pleti.



Její krása byla, myslím, umocněna onou ladnou malátností, která jí byla vlastní.



Myslím, že můj otec mlčky dával do kontrastu její vzhled s mým, protože řekl:
„Kéž by má ubohá Laura vypadala více sama sebou"; a povzdechl si.







Tak naše obavy šťastně skončily a Carmilla byla navrácena svým přátelům.

Tatínek Laury přišel se zajímavým vysvětlením celé situace, ale já si stejně myslím, že je v tom ještě něco jiného... zvláště kvůli vzhledu Laury i tomu, že jí ubývají síly, zatímco Carmilla je krásná a dokonalá jsem neuvěřitelně zvědavá, jak bude tohle celé pokračovat

Ano, Lauřin otec je pragmatický muž - to se koneckonců ukázalo už při jeho rozhovoru s doktorem. Vůbec nebere v úvahu věci nadpřirozené, které se ovšem mohou stávat a dají se jen těžko vysvětlit. A taky mě překvapuje, že toho doktora k Lauře nezavolá, přece vidí, že na tom není zrovna nejlépe ?!

Děkuju moc za krásné a rychlé reakce!
To vysvětlení je logické, mohlo se to tak stát. Ale jak píšete, klidně to mohlo být i něco úplně jiného, třeba nadpřirozeného nebo naopak něco banálního a lehce vysvětlitelného. Asi existuje více možností, i když mě by asi žádné vysvětlení v takové chvíli nenapadlo a asi bych se bála, co s Carmillou je. Osobně by mě asi taky nenapadlo žádné nadpřirozené vysvětlení.

Jenže tu máme onemocnění Laury, proti ní je Carmilla v dobré kondici, i když má taky hrozivé sny a zážitky. Jak je možné, že to na obě působí úplně opačně?
Laury i jejího tatínka je mi líto, musí být hrozné se dívat na vlastní dítě, jak mu ubývá zdraví. Rozhodně by se měl zavolat doktor. Teď už je ta nemoc na Lauře dost vidět, jak říkáte.

Tak můžeme na další kapitolu    


Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA IX.  Doktor

Část 1/3


Protože Carmilla nechtěla ani slyšet o služce, která by měla spát v jejím pokoji...









... můj otec zařídil, aby sluha spal před jejími dveřmi, aby se tak nepokoušela o další takovou exkurzi, aniž by byla zadržena přímo u svých vlastních dveří.



Ta noc proběhla klidně; a druhý den časně ráno za mnou přijel doktor, pro kterého můj otec poslal, aniž by mi o tom řekl jediné slovo.



Madame mě doprovodila do knihovny...





...a tam na mě čekal ten vážný malý doktor s bílými vlasy a brýlemi, o kterém jsem se již zmínila.





Vyprávěla jsem mu svůj příběh, a jak jsem pokračovala, byl stále vážnější a vážnější.









Stáli jsme, on a já, čelem k sobě ve výklenku jednoho z oken. Když má výpověď skončila, opřel se rameny o stěnu a díval se na mne s očima upřenýma vážně, se zájmem, v němž byla kapka zděšení.





Po minutě přemýšlení se zeptal madame, jestli by mohl vidět mého otce.



Poslala tedy pro něj, a když vešel...



...s úsměvem řekl:
„Troufám si říct, doktore, že mi řeknete, jaký jsem to starý blázen, že jsem vás sem přivedl. Já doufám, že jsem."



Ale jeho úsměv vybledl do stínu, když mu doktor s velmi vážnou tváří pokynul rukou, ať přijde blíž.



On a doktor si nějakou dobu povídali ve stejném výklenku, kde jsem právě s tím lékařem hovořila. Vypadalo to na seriózní a argumentativní konverzaci.



Místnost je velmi velká a já a madame jsme stály spolu a hořely zvědavostí na druhém konci.



Neslyšely jsme však ani slovo, protože mluvili velmi tichým tónem...





...a hluboký výklenek okna docela zakrýval doktora a téměř zcela i mého otce, z něhož jsme viděly jen chodidlo, paži a rameno; a ty hlasy byly, předpokládám, ještě o to méně slyšitelné kvůli tomu, že tlustá zeď a okno tvořily jakousi „skříň".



Po chvíli do místnosti pohlédla tvář mého otce...



... byla bledá, zamyšlená a zdálo se mi, že i rozrušená.
„Lauro, drahá, pojď sem na chvíli. Madame, nebudeme vás teď obtěžovat, říká doktor."



Přišla jsem tedy blíže, poprvé trochu vystrašená...



...protože ač jsem se cítila velmi slabá, necítila jsem se nemocně...



...a síla, kterou si člověk vždy přeje, je věc, kterou lze nabrat, kdykoli se nám zachce.



Když jsem se byla blízko, můj otec ke mně natáhl ruku, ale díval se na doktora a řekl:
„Je to jistě velmi podivné; moc tomu nerozumím. Lauro, pojď sem, drahá; pojď se nyní věnovat doktoru Spielsbergovi a rozpomeň se."





„Zmínila jste se o pocitu, jako kdyby dvě jehly propíchly kůži někde na vašem krku o té noci, když jste zažila svůj první hrozný sen. Je tam ještě nějaká bolestivost?"
„Vůbec žádná," odpověděla jsem.



„Můžete prstem ukázat na bod, kde si myslíte, že k tomuto došlo?"
„Jen kousek pod krkem - tady," odpověděla jsem.
Měla jsem na sobě ranní šaty, které zakrývaly místo, na které jsem ukázala.



„Teď se můžete přesvědčit," řekl doktor.



„Nebude vám vadit, když vám papá jen trochu odhrne šaty. Je nutné odhalit symptom té nemoci, kterou jste trpěla."
Svolila jsem. Bylo to asi jen jeden nebo dva palce pod okrajem mého límce.



„Bůh mi žehnej! - je to tak," zvolal můj otec a zbledl.





„Teď to vidíte na vlastní oči," řekl doktor s ponurým triumfem.



„Co je to?" vykřikla jsem a začala se bát.



„Nic, má drahá mladá dámo, jen malá modrá skvrnka, velká asi jako špička vašeho malíčku; a nyní,“ pokračoval a obrátil se k tatínkovi, „je otázka, co bude nejlepší udělat?"

Vypadá to, že doktor ví, o co jde, a zřejmě o tom přesvědčil i otce Laury. laura je sice vyděšená, ale měla by se dozvědět pravdu o svém zdravotním stavu a hlavně se moc nesvěřovat Carmille ohledně doktora - aby se mu náhodou něco nestalo ...
Jinak opět moc pěkný díl, který krásně ukazuje, jak dříve probíhala návštěva lékaře u dívky či ženy - jedině pod dohledem matky nebo jiné, nejlépe starší ženy, a samozřejmě minimální odhalování, ctnost především !

Podobně jako Ludmila si myslím, že doktor ví o co se jedná hrozně moc bych si přála, aby Carmillu někdo vystřelil na druhý konec vesmíru chudák Laura, jsem zvědavá jak to bude dál a hlavně jak tu "nemoc" doktor nazve a jaký zvolí léčebný proces přeci jen v té době bylo léčení občas hodně zvláštní

Díky za super komentáře a rychlé reakce! Vždycky mě to hrozně moc potěší mockrát děkuju

@Ludmila - pokud na tom něco je, že je do toho zapojená Carmilla, je strašně děsivá představa, že by mohla ublížit i doktorovi a je to správná připomínka - tedy v případě, že v tom opravdu má prsty. Konečně zavolali doktora k Lauře, že? To měli udělat mnohem dřív, nemusela až tak zeslábnout. Teď už jen, aby to dokázal léčit. A moc krásně jsi napsala o té návštěvě doktora Takové vyšetření se může zdát dnešníma očima až absurdní, ale tehdejším pohledem je to normální a pochopitelné. Mně se na tom líbí zejména uctivost doktora - aspoň tohoto konkrétně - žádný cynismus nebo nějaké hrubé zacházení, se kterým jsem se občas setkala v dnešní době, občas je ten přístup k lidem hodně smutný, jako by byli jenom nějaký obtížný hmyz pro některé zdravotníky (a není jich málo, bohužel).

@Lucisab - Carmillu by rozhodně měli vystřelit do vesmíru už jenom za to prapodivné chování. Mně je taky protivná, mj. třeba tím, jak se sápe po Lauře. Té je mi moc líto, škoda, že neřešili to její slábnutí dřív. A to vyšetření bylo opravdu divné z dnešního pohledu, přitom to zranění má jenom kousek pod límečkem, to zase není až tak choulostivé místo. Ale ten doktor se choval opravdu dvorně a pěkně. Hlavně aby se mu podařilo Lauru vyléčit, jak píšeš, mohlo to léčení tehdy být dost zvláštní. A tuhle nemoc určitě není jednoduché pojmenovat. Jestli to tento doktor zvládne, je machr.

Na novém díle už se pracuje, mohl by být hotový možná o víkendu.

Tak s menším zpožděním jsem opět tu, o víkendu jsem to nestihla.


Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA IX.  Doktor

Část 2/3


„Existuje tu nějaké nebezpečí?“ naléhala jsem s velkou nervozitou.



„Věřím, že ne, má drahá," odpověděl doktor. „Nevidím, proč byste se neměla zotavit. Nevidím důvod, proč byste se neměla začít hned zlepšovat."



„Toto je to místo, ve kterém začíná pocit škrcení?"
„Ano," odpověděla jsem.



„A - rozpomeňte se, jak nejlépe dokážete - tentýž bod byl jakýmsi centrem toho rozechvění, které jste právě popsala, jako proud studené řeky, který teče proti vám?"



„Možná, že to bylo tam; myslím, že to bylo ono."



„Ano, vidíte?" dodal a otočil se k mému otci. „Mám říct pár slov madame?"
„Jistě," řekl můj otec.





Zavolal k sobě madame a řekl:
„Shledávám svou mladou přítelkyni zde daleko od toho, že by jí bylo dobře. Doufám, že to nebude mít žádné velké následky; ale bude nutné, aby byly podniknuty kroky, které postupně vysvětlím; ale mezitím, madame, budete tak hodná, že nenecháte slečnu Lauru ani na chvíli samotnou. To je jediný pokyn, který pro současnou dobu musím udělit. Je to nezbytné.”



„Můžeme se spolehnout na vaši laskavost, madam, já vím, že ano," dodal otec.



Madame ho o tom dychtivě ujistila.



„A ty, drahá Lauro, vím, že budeš dodržovat pokyny lékaře."



„Budu se muset zeptat na váš názor na další pacientku, jejíž příznaky se trochu podobají příznakům mé dcery, které vám byly právě podrobně popsány – jsou mnohem mírnější, ale věřím, že jsou docela stejného druhu. Je to mladá dáma – náš host; ale jak říkáte, že tudy budete projíždět dnes večer znovu, nemůžete udělat nic lepšího, než si dát večeři tady a pak se na ni můžete podívat. Ona neschází dolů dříve než až odpoledne."



„Děkuji vám," řekl doktor. „Budu tedy s vámi dnes večer kolem sedmé."



A pak zopakovali své pokyny mně i madame as tímto rozloučením nás můj otec opustil a vyšel ven z místnosti s doktorem...



...a já jsem je zahlédla, jak spolu přecházejí sem a tam mezi cestou a příkopem, na travnaté plošině před hradem...



...evidentně pohrouženi do vážné konverzace.




Doktor se už nevrátil. Viděla jsem, jak tam nasedl na koně, rozloučil se a odjel lesem na východ.

Téměř ve stejnou dobu jsem zahlédla, jak přijel ten muž z Dranfieldu s dopisy...



...sesedl a předal tašku mému otci.







Mezitím jsme byly obě s madame zaneprázdněné, ztracené v dohadech o důvodech těch neobvykých a vážných pokynů, na jejichž vykonání se ten doktor a můj otec shodli.



Madame, jak mi později řekla, se bála, že lékař očekával nějaký náhlý záchvat a že bez rychlé pomoci bych mohla při záchvatu buď přijít o život, nebo být přinejmenším vážně zraněna.



Tento výklad mě nenapadl; a myslela jsem si, možná naštěstí pro mé nervy, že toto opatření bylo naordinováno jednoduše proto, abych měla zajištěnou společnost, která by mi zabránila v tom, abych se příliš namáhala nebo jedla nezralé ovoce nebo dělala jakoukoli z těch padesáti hloupostí, ke kterým bývají mladí lidé náchylní.

Ach, Lauro, kdyby Tvé potíže byly tak jednoduché, jak si představuješ ... Možná je lepší, že zatím nic netuší a stále si myslí, že i Carmilla trpí stejnou "nemocí", za kterou ovšem zjevně stojí nějaký upír (či spíše upírka). Copak asi doktor zjistí u Carmilly, o které si stále myslím, že si vymýšlí ?

@Ludmila - moc děkuju za hezký komentář       naprosto souhlasím, pro Lauru je lepší raději nevědět, co je to za nemoc. Zbytečně by se vyplašila, ať už je to přirozeného nebo nadpřirozeného původu. A jestli za to může upír - hodně věcí tomu prozatím nahrává.

Zítra nebo pozítří odjíždím zhruba na dva týdny, tak jsem chtěla předtím dokončit ještě tuto kapitolu. Bude následovat pauza a pak se tu objevím s desátou kapitolou  Celkem je velkých kapitol 16, ale ty zbývající jsou kratší, tak to půjde už o něco rychleji, tedy pokud se mi to podaří dát nějak dohromady.  
Přeju vám hezké čtení  


Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA IX.  Doktor

Část 3/3


Asi půl hodiny nato vstoupil můj otec – měl v ruce dopis – a řekl:

„Tento dopis se zpozdil; je od generála Spielsdorfa. Mohl tu být už včera, nemusí dorazit až do zítřka, nebo tu může být ještě dnes."



Vložil mi otevřený dopis do ruky; ale nevypadal potěšeně, jako býval vždy, když měl přijet nějaký host, obzvláště takový, který byl tolik milovaný jako generál.
Naopak vypadal, jako by si ho přál až na dně Rudého moře. V jeho mysli bylo nepochybně něco, co se rozhodl nevyzradit.




„Papá, drahoušku, povíš mi to?" řekla jsem, náhle jsem položila ruku na jeho paži a podívala jsem se mu, tím jsem si jista, prosebně do tváře.






„Možná," odpověděl a uhladil mi vlasy přes oči.



„Myslí si doktor, že jsem velmi nemocná?"



„Ne, drahá; myslí si, že když se učiní správné kroky, budeš zase docela v v pořádku, nebo alespoň na dobré cestě k úplnému uzdravení za jeden nebo dva dny,“ odpověděl trochu suše. „Přál bych si, aby si náš dobrý přítel, generál, vybral jinou dobu; tedy přál bych si, aby ti bylo úplně dobře, abys ho mohla přijmout.“



„Ale pověz mi, papá," naléhala jsem, „co si myslí, že se mnou je?"



„Nic; nesmíš mě trápit otázkami,“ odpověděl s větším podrážděním, než jaké kdy předtím projevil...



...a když viděl, jak předpokládám, že se tvářím raněně, políbil mě...



...a dodal: „Vše se o tom dozvíš za den nebo za dva; tedy vše, co já vím. Mezitím si s tím nelámej hlavu."



Otočil se a odešel z místnosti, ale vrátil se ještě dřív, než jsem přestala přemýšlet a lámat si hlavu nad podivností toho všeho; a bylo to jen proto, aby oznámil, že jede do Karnsteinu a nařídil, aby byl kočár připravený ve dvanáct a já a madame ho máme doprovázet...



...chtěl jet za knězem, který bydlel poblíž těch malebných pozemků, a protože je Carmilla nikdy neviděla, mohla by nás následovat, až přijde dolů s mademoiselle, jež vezme s sebou věci k tomu, čemu říkáte piknik, který by mohl být pro nás uspořádán ve zříceném hradu.



* * *

Ve dvanáct hodin jsem tedy byla připravena a nedlouho poté jsme se otec, madame a já vydali na naši plánovanou cestu.





Když projedeme přes padací most...







...zahneme doprava a následujeme cestu přes strmý gotický most směrem na západ, až dojedeme do opuštěné vesnice a zříceniny hradu Karnstein.





Žádná lesní vyjížďka nemůže být hezčí. Země se lomí do mírných kopců a prohlubní, vše je oděno krásnými lesy, zcela postrádajícími stupňovitou formálnost, kterou projevuje umělá výsadba, rané pěstování a prořezávání.



Nerovnosti terénu často svádějí cestu z jejího směru a způsobují, že se nádherně vine kolem stran prohlubní a okolo strmějších stran kopců, mezi rozmanitostmi terénu téměř nevyčerpatelnými.





Když jsme projeli kolem jednoho z těchto bodů, náhle jsme narazili na našeho starého přítele, generála, jak jede směrem k nám, doprovázený služebníkem na koni. Jeho kufry se vezly na pronajatém voze.







Když jsme zastavili, generál sesedl...





...a po obvyklém pozdravu se dal snadno přesvědčit, aby přijal volné místo v kočáře a poslal svého koně se svým sluhou na zámek.

Copak asi bylo v tom generálově dopisu, že se se Lauřin otec začal chovat tak podivně ? Krásně jsi popsala cestu krajinou, člověk by se k tomu spřežení hned přidal, aby se taky pokochal pohledem !
A jak se asi vyvine setkání s generálem, dozvíme se něco o nešťastné Bertě ? A dorazí Carmilla na piknik ?

Děkuju moc za tak bleskovou reakci!

Myslím si, že Lauřina otce rozrušilo hlavně to, že měl zrovna generál přijet a jemu se to nehodilo, když si naplánoval tuto cestu, i když je to docela zvláštní, protože se na něho předtím tolik těšil, i Lauře to připadalo divné.
A ty popisy krajiny jsou opravdu krásné. Je vidět, že Le Fanu byl milovník přírody. Dá se tou krajinou kochat i z toho textu.

Pokud u mě nedojde k žádné neočekávané změně plánu, budu tu zase zhruba za dva týdny mějte se hezky a užívejte si léta.

Taky by mě zajímalo co obsahoval dopis a hlavně jakým názvem vlastně nazval doktor Lauřinu nemoc osobně si myslím jestli třeba nechtěl dát třeba dohromady s generálem každopádně si myslím, že se Carmilla určitě nezjeví na pikniku a také, že nebude mít z prohlídky od doktora žádnou radost

Tak po delší proluce jsem zase zpátky    teď mám hodně hektické období, tak doufám, že se to v co nejbližší době ustálí, protože potřebuju více klidu a když je toho moc, stresuje mě to    
Taky tato kapitola mi dala dost zabrat, i když to tak nevypadá. Snažila jsem se zachytit měnící se krajinu, jak jedou v kočáře. Další kapitoly budou z jiného soudku (samotné vyprávění generála), ale bude pro mě asi dost těžké to dát dohromady, mám to částečně už nafoceno, ale zatím vůbec nevím, jak a kdy to dám dohromady. Ale těším se na to, posune nás to zase v ději o kus dál. Budu se snažit přidávat zhruba tak často jako dřív, jestli to aspoň trochu půjde.

@Lucisab - děkuju ti s opožděním za krásný komentář! moc mě potěšil      Škoda, že ten doktor neprozradil, co si o té nemoci myslí. A jak píšeš dále, to je zajímavá úvaha - je otázka, jestli generála a podrobnosti té nemoci zná, jakou oblast má ten doktor na starosti, třeba generál bydlí už mimo jeho teritorium.

Tak jdeme na tu novou kapitolu


Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA X.  Truchlící

Část 1/1

Bylo to asi deset měsíců, co jsme ho viděli naposledy: ale ten čas stačil na to, aby se jeho vzhled změnil o léta. Zhubl; a ten srdečný klid, který dříve charakterizoval jeho rysy, nahradilo něco temného a úzkostného. Jeho tmavě modré oči, dříve vždy pronikavé, se nyní zpod jeho střapatého šedého obočí leskly přísnějším pohledem. Nebyla to taková změna, jakou obvykle vyvolává samotný smutek, a zdálo se, že svůj podíl na tom měly i rozzlobenější pocity.



Nepokračovali jsme v jízdě dlouho, když generál začal se svou obvyklou vojenskou přímostí mluvit o zármutku, jak to nazýval, který utrpěl kvůli smrti své milované neteře a schovanky...



... a pak v tónu jeho hlasu propukla intenzivní hořkost a zuřivost, narážel na „pekelnou obratnost“, jíž se stala jeho neteř obětí, a vyjádřil s větším rozhořčením než zbožností svůj údiv nad tím, že nebesa mohla tolerovat tak monstrózní oddávání se chtíči a zlu z pekla.



Můj otec, který okamžitě pochopil, že se stalo něco velmi mimořádného, ​​ho požádal, pokud to pro něj nebude příliš bolestivé, aby podrobně popsal okolnosti, o nichž si myslel, že by mohly ospravedlnit tak silné výrazy, kterými se vyjadřoval.



„Pověděl bych vám o tom všem s potěšením," řekl generál, „ale nevěřil byste mi."



„Proč bych neměl?" zeptal se otec.



„Protože," odpověděl svědomitě, „vy neuvěříte ničemu jinému než tomu, co se skládá z vašich vlastních předsudků a představ. Pamatuji si dobu, kdy jsem byl jako vy, ale později jsem pochopil."



„Jen to se mnou zkuste," řekl můj otec; „Nejsem takový dogmatik, jak se domníváte. Kromě toho velmi dobře vím, že obvykle vyžadujete důkazy pro to, čemu věříte, a proto jsem velmi silně predisponován k uznání vašich závěrů."



„Máte pravdu, když předpokládáte, že jsem nebyl jednoduše veden k víře v podivuhodné věci – protože to, co jsem zažil, je podivuhodné – a mimořádnými důkazy jsem byl donucen připustit to, co bylo v diametrálním rozporu se všemi mými teoriemi. Stal jsem se obětí nadpřirozeného spiknutí."



Bez ohledu na jeho vyslovení důvěry generálovi jsem viděla, jak můj otec v tomto okamžiku pohlédl na generála, s (jak jsem si myslela) výrazným podezřením, jestli je duševně zdravý.



Generál to naštěstí neviděl. Díval se zachmuřeně a zvědavě na paseky a výhledy do lesů, které se před námi otevíraly.





„Jedete ke Karnsteinské zřícenině?" řekl. „Ano, to je šťastná souhra náhod; víte, že jsem vás chtěl požádat, abyste mě tam vzali, abych si je prohlédl. Mám zvláštní cíl na prozkoumání. Je tam zničená kaple, že ano, s velkým množstvím hrobek toho vymřelého rodu?"



„Ty tam jsou – a jsou vysoce zajímavé," řekl můj otec. „Doufám, že uvažujete o přihlášení se k tomu titulu a pozemku?"



Můj otec to řekl vesele, ale generál se nepřidal ke smíchu, dokonce se ani neusmál, což by vyžadovala zdvořilost při vtipu jeho přítele; naopak, tvářil se vážně a dokonce zuřivě, přemítal o záležitosti, která v něm vyvolávala hněv a hrůzu.



„Něco úplně jiného," řekl drsně. „Hodlám vyhrabat některé z těch skvělých lidí. Doufám, že s božím požehnáním zde dokonám zbožnou svatokrádež, která zbaví naši zemi jistých monster a umožní poctivým lidem spát ve svých postelích, aniž by byli napadeni vrahy.



Mám zvláštní věci, můj drahý příteli, které vám musím povědět, takové věci, jaké bych sám před několika měsíci považoval za neuvěřitelné.“



Můj otec se na něj znovu podíval, ale tentokrát ne podezřívavě – spíše pohledem bystré inteligence a znepokojení.
„Rod Karnsteinů,“ řekl, „je dávno zaniklý: nejméně sto let. Má drahá žena pocházela z matčiny strany z Karnsteinů. Ale jméno a titul už dávno neexistují. Ten hrad je zřícenina; samotná vesnice je opuštěná; už je to padesát let od doby, kdy tam byl vidět kouř z komína; nezbyla ani střecha."



„Přesně tak. Od doby, co jsem se s vámi naposledy viděl, jsem o tom hodně slyšel; hodně, co vás ohromí. Ale raději všechno vylíčím v pořadí, v jakém se to stalo,“ řekl generál.



„Viděl jste mou drahou schovanku – moje dítě, jak jí mohu říkat. Žádné stvoření nemohlo být krásnější a ještě před třemi měsíci žádné nekvetlo více."



„Ano, ubohá! Když jsem ji viděl naposledy, byla jistě rozkošná,“ řekl můj otec.





„Byl jsem zarmoucen a šokován více, než vám mohu říci, můj drahý příteli; Věděl jsem, jaká to pro vás byla rána."



Vzal generála za ruku a vyměnili si laskavé stisknutí. Do očí starého vojáka se nahrnuly slzy. Nesnažil se je skrývat. Řekl:
„Jsme velmi staří přátelé; věděl jsem, že se mnou budete soucítit, s bezdětným. Stala se předmětem mého blízkého zájmu a moji péči oplatila náklonností, která rozveselila můj domov a učinila můj život šťastným."



„To je všechno pryč. Léta, která mi zbývají na zemi, již nemusí být příliš dlouhá; ale doufám, že s boží milosti udělám lidstvu službu, než zemřu, a vykonám pomstu nebes zloduchům, kteří zavraždili mé ubohé dítě během jara jejích nadějí a krásy!



„Právě teď jste řekl, že máte v úmyslu popsat všechno tak, jak se to stalo," řekl můj otec. „Prosím, povězte to; ujišťuji vás, že to není pouhá zvědavost, proč mě to zajímá."





Tou dobou jsme dosáhli bodu, kde se Drunstallská cesta, po které přijel generál, rozchází s cestou, po které jsme jeli do Karnsteinu.



„Jak daleko je to k ruinám?" zeptal se generál a úzkostlivě se díval vpřed.
„Asi jednu a půl míle," odpověděl můj otec. „Prosím, dovolte nám vyslechnout si ten příběh, který jste nám tak laskavě slíbil."

Některé fotky samotného generála ve mně vzbuzují soucit, ale zároveň i děs, ta jeho zarputilost, snad až posedlost pomstou ... A jako kontrast ta okolní idylická krajina, kterou projíždějí -perfektně jsi to zpracovala, milá Hellohello ! Děkuji za krásné čtení a už se těším na další díl
P.S. A s přidáváním dalších dílá se zbytečně nenervuj, uvidíš, jak se Ti zadaří

Děkuju moc za milý komentář, Ludmi
Jsem moc ráda, že se ti tento díl líbil, i když se v něm nic moc neděje mockrát děkuju! Úplně přesně jsi vystihla toho generála, na mě taky tak působí, chvílemi z toho jde strach. Musel si toho hodně vytrpět, když je až takto posedlý pomstou. Už se moc těším, až se dostaneme k tomu jeho vyprávění a prozradí konečně, co se mu stalo. Můžu říct, že se vůbec nedivím, že je tak zničený

Myslím, že snad budu stíhat přidávat zhruba jako dříve a jsem tak ráda, že mám toto fórum, protože mi vždycky pomáhá se odreagovat díky všem za podporu!

Hello, určitě se netrap, budeme moc rádi za každý dílek a nezáleží na tom, jak rychle to bude důležité je, aby ti to dělalo radost

Jinak k dílku, mám z kapitána stejný pocit jako Ludmi... je pravda, že si toho hodně vytrpěl a jestli tuší v čem je celý problém, tak snad i chápu jeho vztek jsem zvědavá, co nám ještě poví a hlavně jestli tím naším hrdinům aspoň pomůže se vypořádat s Carmillou

Jinak smekám před tebou, jakou práci sis udělala se spravováním krajiny je to nádhera a muselo ti to dát opravdu hodně zabrat

Lucisab, díky moc za krásný komentář!        vytvářet tyhle příběhy mi dělá radost a vždycky se moc těším na vaše reakce proto bych to ráda udržela v téhle frekvenci, ale samozřejmě podle toho, jak to půjde.  Díky moc za krásnou pochvalu!

Těšila jsem se, až se dostaneme k těmto dílům, protože jste už od přečtení těch počátečních dílů všichni zmiňovali, co asi mohlo být v tom generálově dopise. Ten byl dost nesrozumitelný i pro Lauřina otce, tak teď si aspoň vyslechneme celý příběh přímo od generála  zabere to zase několik kapitol.
Místy se budou prolínat fotky z jízdy lesem a ze samotného vyprávění přeju vám hezké čtení  

Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA XI.  Příběh

Část 1/2


„Celým svým srdcem,“ řekl generál s námahou; a po krátké pauze, ve které si uspořádal téma, zahájil jedno z nejpodivnějších vyprávění, jaké jsem kdy slyšela.



„Mé drahé dítě se s velkou radostí těšilo na návštěvu, ke které jste ji tak laskavě pozval za svou půvabnou dcerou."



Tady mi udělal galantní, ale smutnou poklonu.





„Mezitím jsme dostali pozvání k mému starému příteli hraběti Carlsfeldovi, jehož zámek je asi osmnáct mil na druhou stranu od Karnsteinu.







Měli jsme se zúčastnit řady slavností, které, jak si vzpomenete, pořádal na počest svého slavného návštěvníka, velkovévody Karla."





„Ano; a věřím, že byly velice nádherné,“ řekl můj otec.



„Královské!"  



„Ale pak – jeho  pohostinnost je přímo královská. On má Aladinovu lampu."







„Noc, od které se datuje mé trápení, byla věnována velkolepému maškarnímu plesu."



„Pozemky byly otevřené, stromy ověšené barevnými lampami."













„Byla tam taková přehlídka ohňostrojů, jakou Paříž sama nikdy nezažila."











„A ta hudba – hudba, víte, je moje slabost – taková úchvatná hudba! Snad tam byla ta nejlepší instrumentální kapela na světě a nejlepší zpěváci, které jen šlo sesbírat ze všech velkých oper v Evropě. Když jste procházeli tímto fantasticky osvětleným areálem, měsícem osvětleným zámkem vrhajícím růžové světlo z dlouhých řad oken, najednou jste mohli slyšet tyto úchvatné hlasy, jak se kradou z ticha nějakého hájíčku nebo stoupají z lodí na jezeře. Přistihl jsem se, jak se dívám a poslouchám a vracím se do romantiky a poezie mého raného mládí."















„Když ohňostroj skončil a začal ples, vrátili jsme se do vznešených pokojů, které byly otevřeny tanečníkům."









„Maškarní bál, víte, je krásný pohled; ale toto byla tak skvělá podívaná, jakou jsem nikdy předtím neviděl. Bylo to velmi aristokratické shromáždění."













„Byl jsem téměř jediný přítomný, který nebyl ‚nikdo‘.





„Mé drahé dítě vypadalo naprosto krásně. Neměla na sobě žádnou masku. Její vzrušení a potěšení  dodávaly jejím rysům nevýslovné kouzlo, vždy rozkošné."





„Povšiml jsem si jedné mladé dámy, velkolepě oblečené, ale měla na sobě masku, a připadalo mi, že pozoruje mou schovanku s mimořádným zájmem.



Viděl jsem ji už dříve toho večera ve velkém sále a poté znovu na několik minut procházet poblíž kolem nás na terase pod okny zámku, zaměstnanou tímto pozorováním. Jako garde ji doprovázela jedna dáma, rovněž maskovaná, bohatě a vážně oblečená a vznešená jako osoba vysokého původu.







Kdyby ta mladá dáma neměla masku, mohl jsem si být samozřejmě mnohem jistější při otázce, zda mého ubohého miláčka opravdu sleduje.



Nyní jsem si přímo jistý, že ji sledovala.



„Teď jsme byli v jednom ze salonů. Mé ubohé drahé dítě tančilo a pak trošku odpočívalo na jedné z židlí u dveří; já jsem stál poblíž.





Ty dvě dámy, o kterých jsem se zmínil, přistoupily blíže a mladší z nich usedla na židli vedle mé schovanky; zatímco její společnice stála vedle mě a chvíli tichým tónem oslovovala svou svěřenkyni.







„Využila privilegia své masky, otočila se ke mně a tónem staré přítelkyně mě oslovila mým jménem a zahájila se mnou rozhovor, což ve mně probudilo velkou zvědavost.



Zmínila se o mnoha událostech, kdy se se mnou setkala – u dvora a ve významných domech.



Zmiňovala se o malých příhodách, na které jsem už dávno přestal myslet, ale které, jak jsem zjistil, mi zůstaly vzadu v mysli, protože při jejím doteku okamžitě tyto vzpomínky ožily.



Byl jsem každým okamžikem čím dál tím více zvědavější, kdo to je.





Odrážela mé pokusy o toto zjištění velmi obratně a příjemně.





Znalosti, které prokázala o mnoha pasážích v mém životě, mi připadaly téměř nevysvětlitelné...



...a zdálo se, že má přirozenou radost z toho, že se jí daří mařit mou zvědavost, a když mě vidí, jak se zmítám ve své dychtivé zmatenosti z jednoho dohadu za druhým.







Mezitím se mladá dáma, které její matka říkala zvláštním jménem Millarca, když ji jednou nebo dvakrát oslovila, dala se stejnou lehkostí a grácií do rozhovoru s mou schovankou.





Představila se tím, že uvedla, že její matka je moje velmi stará známá.



Mluvila o příjemné drzosti, kterou maska může učinit proveditelnou; mluvila jako přítelkyně; obdivovala její šaty a velmi pěkně naznačovala svůj obdiv k její kráse.



Bavila ji tím, že se s kritikou smála lidem, kteří se tlačili v tanečním sále, a smála se zábavě mého ubohého dítěte.

Byla velmi vtipná a živá, když chtěla, a po čase se z nich staly velmi dobré přítelkyně a mladá cizinka si sňala masku a ukázala pozoruhodně krásnou tvář. Nikdy předtím jsem ji neviděl, ani mé drahé dítě. Ale i když to pro nás bylo nové, její rysy byly tak poutavé a rozkošné, že nebylo možné tu přitažlivost silně necítit. Mé ubohé děvče to tak cítilo.







Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by byl na první pohled více zaujatý někým jiným, ledaže by to skutečně byla ta cizinka sama, která pro ni podle všeho zdání ztratila srdce.

Bože, chtěla bych se někdy přenést v historii a podívat na takový ples, to musela být nádhera ! Moc pěkně jsi to zpracovala, Hellohello ! Jen je mi moc líto Berty, jak dopadla, chudinka, taková kráska ...

Ach jo... je smutné, že už víme, že to nedopadne dobře ta neznámá cizinka bude určitě Carmilla nebo někdo jí podobný jinak máš všechno zase krásně nafoceno celá ta atmosféra mě úplně pohltila už se moc těším na pokračování

Díky moc za krásné komentáře! Vždycky mi uděláte takovou radost!
Takové plesy a slavnosti musely být nádherné! Hlavně jak to popisuje generál, moc by se mi líbilo procházet se po takových pozemcích a poslouchat tu hudbu (loďky na jezeře zní taky nádherně) nebo sledovat tehdejší ohňostroje! A co postrádám v dnešní době - úroveň chování a dvornost (i když u mnoha lidí to byla přetvářka, no, stejně jako dnes se bohužel taky dost lidí přetvařuje, nic se nemění, jen určitý společenský standard, kultura a móda...).
Moc vám oběma děkuju za pochvalu    mám velikánskou radost, že se vám ten díl líbil. Jenom mě mrzí, že to nemám historicky věrnější, ty šaty jsou z různých období a stylů a teď jsem si všimla, že se mi tam vloudily omylem i nějaké moderní     bylo těžké vybrat všem nějaké aspoň trošku odlišné šaty a simíci pořádně zlobili při převlíkání a focení    díky za přimhouření oka    

Je těžké vidět Berthu, jak si tady užívá ples, když víme, jak to dopadne  bohužel to generálovo vyprávění nebude moc veselé. Ale aspoň se dozvíme podrobnosti, jak to tehdy bylo. další díl by mohl být někdy po víkendu

Další kapitola je na světě  příště načneme novou velkou kapitolu č. XII. Pro přehled připomínám, že poslední velká bude č. XVI a podle toho, jak mi to vychází, nás čeká asi ještě nějakých 11 dílů


Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA XI.  Příběh

Část 2/2

Mezitím jsem využil zvyklostí maškarních plesů a starší dámě jsem položil několik otázek.
„Úplně jste mě přivedla do rozpaků," řekl jsem se smíchem. ‚Nestačí to už? Nechtěla byste teď souhlasit s přistoupením na rovné podmínky a neprokázala byste mi tu laskavost, abyste si sundala masku?‘



„Může být nějaká žádost více nesmyslná?" odpověděla. „Požádat dámu, aby poskytla výhodu!"



„Kromě toho, jak víte, že byste mě poznal? Roky přinášejí změny."



„Jak vidíte na mně," řekl jsem s úklonou a, předpokládám, poněkud melancholickým smíchem.



„Jak nám říkají filozofové," prohlásila; „a jak víte, že by vám pomohl pohled na mou tvář?"



„Risknul bych to," odpověděl jsem. „Je marné snažit se ze sebe dělat starou ženu; vaše postava vás prozrazuje.‘



„Nicméně, od doby, kdy jsem vás viděla, uplynuly již roky, nebo spíše od doby, kdy jste vy viděl mě, když o tom přemýšlím. Millarca, támhle, je moje dcera; Nemohu tedy být mladá, dokonce ani podle mínění lidí, které čas naučil být shovívaví, a nemusím být ráda srovnávána s tím, co si na mně pamatujete."



„Nemáte žádnou masku, kterou byste si mohl sejmout. Nemůžete mi výměnou nabídnout nic.“



„Má žádost směřuje k vašemu milosrdenství, abyste si masku sundala."



„A má k vašemu, ať zůstane tam, kde je," odpověděla.



„No, tak mi alespoň povězte, zda jste Francouzka nebo Němka; mluvíte tak dokonale oběma jazyky.“



„Nemyslím, že vám to povím, generále...



...máte v úmyslu překvapení a  přitom přemýšlíte o konkrétním bodě  pro útok.“



„V žádném případě nepopřete toto,“ řekl jsem, „že když mám tu čest mít vaše dovolení s vámi rozmlouvat, měl bych vědět, jak vás oslovovat. Mám vám říkat madame la Comtesse?‘



Zasmála se a nepochybně by se s tím vypořádala dalším únikem – pokud skutečně dokážu při pohovoru přistupovat k jakékoli události, jejíž každá okolnost byla předem připravena, jak se nyní domnívám, s tou nejhlubší lstí, aby mohlo být řečeno, že k ní došlo náhodou.






„Pokud jde o to," začala...



... ale téměř ve chvíli, kdy otevřela rty, ji přerušil nějaký džentlmen v černém, který vypadal obzvlášť elegantně a význačně, s tou nevýhodou, že jeho tvář byla smrtelně nejbledší, jakou jsem kdy viděl, s výjimkou smrti samotné. Nebyl v žádném přestrojení – byl v obyčejných večerních šatech džentlmena; a řekl bez úsměvu, zato s uhlazenou a nezvykle nízkou úklonou:—



„Dovolí mi madame la Comtesse říci pár slov, která by ji mohla zajímat?"



Dáma se k němu rychle otočila a dotkla se svého rtu na znamení ticha...



...a poté mi řekla: ‚Držte mi místo, generále; vrátím se, jen co prohodím pár slov.“



A s tímto rozkazem, hravě vydaným, šla trochu stranou s pánem v černém a několik minut s ním mluvila, zřejmě velmi vážně.



Potom spolu pomalu odešli do davu a já jsem je na pár minut ztratil.



Strávil jsem tu pauzu tím, že jsem si lámal hlavu domněnkami o totožnosti té dámy, která si mě tak laskavě pamatovala...



... a přemýšlel jsem, že se otočím a zapojím se do rozhovoru mezi mou krásnou svěřenkyní a dcerou hraběnky a pokusím se, zda, než se ta vrátí, pro ni nebudu mít připravené překvapení, když budu mít její jméno, titul, zámek a statky na dosah ruky.





Ale v té chvíli se vrátila v doprovodu bledého muže v černém, který prohlásil: „Vrátím se a budu informovat madame la Comtesse, až bude její kočár u dveří."  



S úklonou se stáhl.

Ta starší dáma je mi tedy hodně podezřelá a jak si nechtěla sundat masku kdo ví odkud generála zná, pokud vůbec divná to osoba a co teprve ten bledý muž... divná to společnost, jsem zvědavá co nás čeká v dalším díle