Hellohello: Kolekce příběhů

To jsou mi věci, s tím napravením opilce asi málokdo počítal A opravdu Mary najde nový domov u madam Terryové ? To by bylo krásné Jak píšeš, Hellohello, na dobré skutky nikdy není pozdě !

@Ludmila - moc děkuju za hezký komentář, Ludmi       Vypadá to, že ten anděl má opravdu velkou moc, když i tak opilý člověk si může uvědomit některé důležité věci a snad mu to vydrží i do budoucnosti. Ještě by to chtělo, aby anděl napravil i strýčka a tetičku od Mary i jejich povedené kumpány    

---

Vánoční anděl

(A. F. Brown)


KAPITOLA 15: Vánoční svíčka


Najednou se ozval zvuk – tlumený zvuk s ozvěnou.



Slečně Terryové se zdálo se, že nepřichází ani ze severu, ani z jihu, ani z východu, ani ze západu, ale z nějakého jiného světa.



Aha! Teď to poznala. Byl to někdo, kdo klepal na dveře knihovny.



Slečna Terryová si dlouze povzdechla a posadila se na židli výše.
„To musí být Nora a právě se vrací,“ řekla si pro sebe.



„Na Noru jsem úplně zapomněla. Musí být příšerně pozdě. Pojď dál,“ zavolala, když pohlédla na hodiny.



Protřela si oči a znovu se podívala. Pár minut po deváté! Myslela si, že musí být už půlnoc!



Nora vstoupila dovnitř, aby tu našla svou paní hledící na krbovou římsu, kde stály hodiny.



Vedle hodin uviděla ležet růžového anděla, který vypadl z truhly, když ji předtím přinesla – truhla teď byla prázdná u ohně.




„Ježišikriste, slečno!" řekla, „„spálila jste je všecky kromě něj? Jsem ráda, že jste ho uchránila, je tak krásný.“





„Noro,“ řekla slečna Terryová s námahou, „jdou ty hodiny správně?“



„Ano, madam,“ řekla Nora. „Natáhla jsem je dnes ráno. Vrátila jsem se co nejdříve, jak to jen šlo, slečno,“ dodala omluvně.



„O to nejde,“ odpověděla slečna Terryová a omámeně si dala ruku přes čelo. „Nevadila mi tvoje nepřítomnost. Ale myslela jsem si, že musí být už později.“



„Ach, ne, nezůstala bych venku o nic déle, když jste tu byla sama, slečno,“ řekla kajícně Nora.



„Když jsem odešla, cítila jsem se zahanbeně. Neměla jsem Vás tu nechat takto o samotě – na Štědrý večer."



„Ale ach, slečno! Ten zpěv byl tak krásný a domy vypadaly tak velkolepě se svíčkami v oknech. skutečně svatá noc!“



Slečna Terryová se ohnula a něco zvedla z podlahy. Byl to kousek konce svíčky, který unikl tomu holokaustu.
„Jsou svíčky stále zapálené, Noro?“ zeptala se a podívala se na kousek vosku v ruce.



„Ano, některé z nich,“ odpověděla služebná. „Už je pozdě a mnoho z nich už vyhořelo. Ale některé domy jsou stále stejně tak zářicí jako dříve.“



„Možná tedy ještě není příliš pozdě,“ zamumlala slečna Terryová, jako by ustupovala při sporném tvrzení. „Pospěšme si, Noro.“



Vstala a šla k polici na římse krbu...







... a jemně vzala postavu Anděla, zatímco Nora na to dál s úžasem hleděla.
„Noro," řekla slečna Terryová s dychtivostí, při které se jí třásl hlas, „chci, abys zavěsila toho vánočního Anděla tam do okna. Já mám také chuť dnes večer zapálit svíčku. Pokud ještě není příliš pozdě, ráda bych se trochu podílela na vánočním duchu.“



Oči Nory se zasvítily. „Ach, ano, madam“ řekla. „Okamžitě ho tam zavěsím. A najdu prázdnou špulku, která bude držet svíčku.“



Rázně začala pobíhat kolem a v okně se hned objevila ta malá věc, která nebyla jako žádná jiná v celém bloku domů. Proti temnotě uvnitř zářila postava Anděla s rukama nataženýma směrem k ulici v měkkém světle plamene jediné maličké svíčky, jako květ na vánočních stromcích.



Upoutalo to pozornost mnoha kolemjdoucích, kteří s úsměvem řekli: „Jak prosté! Jak hezké! Jak starobylé a malebné! Je to přesně ten druh vánočního ducha, který je dnes mezi všemi. Můžete ho cítit všude, jak žehná městu."



Několik minut před zapálením svíčky stál ve dveřích naproti domu slečny Terryové muž zachumlaný v tlustém kabátu. Byl vysoký a prošedivělý a jeho tvář byla smutná.



Zíral na ponurá okna, jediné obdélníky černě v osvětleném bloku, zachvěl se a pokrčil rameny.



„Stejná jako vždycky!“ řekl si pro sebe. „Mohl jsem to vědět, že se nikdy nezmění. Kdokoli jiný by na Štědrý večer po dopise, který jsem jí napsal, trochu změkl. Ale mohl jsem to tušit. Je tvrdá jako hřebíky! Samozřejmě to byla v první řadě moje chyba ji opustit, jak jsem to udělal já. Ale když jsem to uznal a když jsem napsal ten dopis na Štědrý večer, myslel jsem si, že to Angelina může cítit jinak.“



Podíval se na hodinky. „Skoro půl desáté,“ zamumlal. „Můžu se taky rovnou vrátit domů. Řekla, že chce mít pokoj; ty Vánoce pro ni nic neznamenaly. Neodvažuju se zazvonit – na svoji jedinou sestru! Předpokládám, že je tam úplně sama a tady jsem já, taky úplně sám. Jaká škoda! Kdybych aspoň viděl nějaké maličké znamení – “



Právě v té chvíli se objevila jiskra od zápalky proti temnotě orámované protějším oknem. Jakási ruka a paže zazářily v záblesku světla přes horní tabulku okna. Drobná jiskřička, zpočátku roztřesená jako pták přistávající na křehké větvičce, se zastavila, ustálila a začala svítit neměnně.





Ve světle malé svíčičky muž zahlédl bledý podlouhlý obličej orámovaný stříbrnými vlasy.






Obličej se vzdálil do pozadí.
Ale nad svíčkou teď spatřil – s pažemi nataženými, jak se mu zdálo, přímo k němu, malého růžového anděla s průsvitnými křídly.



Mužovo srdce poskočilo. Náhlé vzpomínky mu zaplavily mozek a skoro se mu až točila hlava. Nakonec se zformovaly do jednoho přidušeného výkřiku. „Vánoční Anděl! Je to úplně ten stejný růžový anděl, kterého jsme s Angelinou věšeli na náš vánoční stromeček!“



Třemi velkými skoky, jako školák, přeběhl ulici a rozběhl se po schodech čísla 87.









Zdálo se, že se vánoční Anděl usmívá s nevýslovnou sladkostí, když energicky zatáhl za zvon.

To je tak krásné - zase. Už minulý díl o opilci, co se probral, a snad nabere správný směr, byl krásný. Ale z tohoto mám zase slzy na krajíčku. Chvíli jsem se bála, že Tom odejde dřív, než se tam anděl objeví. Pořád mám totiž v paměti to zklamání, když experimenty začínaly. Ale duch Vánoc naštěstí opět zasáhl v pravou chvíli. Snad to bude šťastné shledání - nikdo by neměl být sám, nejen o Vánocích.

Krásný díl ! Tak Vánoční anděl přece jen přemohl tvrdou a drsnou slupku, která ukrývala srdce paní Terryové. Doufejme, že se i smíří se svým bratrem - dva osamělí lidé o svátcích, to by byla škoda, že ano ?

Moc a moc vám oběma děkuju za krásné komentáře       Hrozně mě těší, že se vám tento příběh líbí      
Přesně, taky jsem se bála, že Tom odejde dřív, ale naštěstí Angelinu napadlo zapálit tu svíčku včas - jen tak tak (takže došlo na slova Ludmilky, že ta svíčka bude důležitá     ).
Pěkně řečeno, byla by velká škoda, kdyby tito dva měli být na Vánoce sami a ještě hůř - kdyby měli zůstat rozhádaní už napořád.    

Btw. omlouvám se za to, že jsem špatně pochopila, kam přesně mám toho anděla pověsit do okna – protože v knížce to mělo být v okně směrem do ulice, tak jsem předpokládala, že to má být ulice z přední strany domu. No a knihovna s krbem, kde většinu času sedává Angelina, má být vzdálená od předního okna přes dvoje dveře, tak jsem ji umístila v domě dozadu na druhou stranu od ulice – myslela jsem teda, že ten anděl musí být v okně na přední straně domu, aby ho Tom od protilehlého domu viděl, tak jsem ho dala do okna jídelny (což jsou vlastně jediná okna dole z přední strany domu). Jenže v úplném závěru knihy se píše, že anděl byl pověšený přímo v knihovně, což mi úplně uniklo, když jsem si psala poznámky...    proto jsem ho v minulé kapitole měla v jídelně s okny do ulice. Nevím, jak přesně ten dům měl vypadat, ale myslím, že ulice měla být teda z obou stran - takže bych musela postavit další ulici s domy i za Angelininým domem, aby to odpovídalo, ale už tam stejně není prostor...  (za domem potom už žádnou cestu a domy naproti nemám, je tam konec pozemku, tak bych musela stavět ten dům znova i s ostatními i ze zadní strany)  a přišla jsem na to až na úplném konci a na takové překopání všeho už jsem neměla čas, ani se mi do toho nechtělo kvůli několika záběrům.   Tak se moc omlouvám za nekonzistentnost, protože jsem anděla kvůli dalšímu ději musela přendat do knihovny, kam správně patří...

Snad se vám pár posledních kapitol bude líbit    Zítra nám zbývá ještě poslední díl, který se vztahuje přímo k Božímu hodu, proto jsem ty díly takhle rozložila, ať události Štědrého večera (což bylo vlastně všechno až doposud) končí na Štědrý den a poslední díl ať je přímo na Boží hod (tak, jak je to napsáno v knížce). I když se určitě ke čtení v tyto dny nedostanete (ale nevadí, protože ty dvě kapitoly tu na vás počkají, až bude více času   ), protože tu máme už Vánoceee         Nevím, jak vám, ale mně letošní advent hrozně rychle uběhl. Ještě jednou vám všem chci popřát krásné prožití Vánoc!  

---

Vánoční anděl

(A. F. Brown)


KAPITOLA 16: Tom




Slečna Terryová se opírala o krbovou římsu a dívala se do ohně, když zvon začal zuřivě vyzvánět. Lekla se a zbledla.



„Pro boží smilování!“ vykřikla Nora, která stále obdivovala efekt dekorace v okně. „Co to je? Kdo sem může v noci jít a dělat takový hluk?“





„Jdi ke dveřím, Noro,“ řekla slečna Terryová s podivným tónem v hlase. „Možná mě někdo přišel navštívit. Ještě není příliš pozdě.“
„Ano, madam,“ řekla Nora poslušně, ale zmateně.



A teď už se otevřely dveře knihovny a vešla postava; vysoký muž se širokými rameny v kožichu. Na okamžik stál jen mezi dveřmi a váhal.



Slečna Terryová udělala od krbu dva kroky vpřed.
„Tome!“ vyslovila slabě. „Přišel jsi – nakonec!“



„Nakonec, Angelino,“ řekl. „Ano, protože jsem viděl támhleto,“ mávl rukou k oknu.



„To mi dodalo odvahu vstoupit. To je náš vánoční Anděl. Pamatuji si na to všechno. Znamená to něco, Angelino?“



Slečna Terryová chvíli mlčela. Pak klopýtla směrem dopředu.



„Ó, Tome!“ vzlykala, když kolem sebe cítila jeho bratrské silné paže. „Ó, Tome! A tak tě přivedl zpět ke mně a mě k tobě!“







„On? Angelino, děvče, kdo?“
Hrubými, laskavými prsty jí uhladil stříbrné vlasy.





„No přece vánoční Anděl; náš Anděl strážný, Tome. Celé ty roky jsem ho měla v té truhle s hračkami a chystala jsem se ho spálit. Ale nemohla jsem to udělat, Tome. Jak úžasné to je!"



Posadili se před ohněm a ona mu začala vyprávět celý ten příběh.





Ale přerušila ho, aby poslala pro Noru, která k ní přišla, zmatená a napůl pohoršená pozdravem, který viděla tyto dva staříky si vyměnit.





„Toto je můj bratr Tom, Noro, který se vrátil zpět,“ řekla.



„Věřím, že není ještě příliš pozdě, abychom udělali nějaké přípravy na Boží hod. Obchody budou stále ještě otevřené. Vyběhni ven a objednej věci na tu velkou událost, Noro. A – ó, Noro!“ najednou si  vzpomněla na jednu věc.



„Pokud budeš mít čas, vezmi nějaké hračky a pěkné věci, takové, jaké by si mohla přát malá holčička; malé, asi desetileté děvčátko s mojí pletí – myslím, se žlutými vlasy a modrýma očima. Možná budeme mít zítra malého hosta.“



„Ano, madam,“ vyslovila Nora a pohybovala se jako ve snu.





„Hosta?" zvolal Tom.

A slečna Terryová mu řekla o Mary.

„Mám rád malá děvčátka,“ řekl Tom, „obzvláště malá děvčátka se žlutými vlasy a modrýma očima, takovými, jaké jsi kdysi měla ty, Angelino.“



„Mary se ti tedy bude líbit,“ řekla slečna Terryová s hezkým růžovým ruměncem radosti.



„Bude se mi líbit, pokud přijde,“ doplnil Tom, který mužským způsobem s výhradami přijal zprávu o jakési vizi, která nebyla poskytnuta přímo jemu.



„Ona přijde,“ řekla slečna Terryová se svou starou pozitivitou...



... a pohlédla k oknu, kde visel vánoční Anděl.



Pak před domem povstal zvuk zpěvu. Choralisté procházející okolo si všimli toho starodávného okna, jediného na ulici, které zůstalo osvětlené:





       ♪♫ "When Christ was born of Mary free,

             In Bethlehem, in that fair city,

             Angels sang with mirth and glee,

             In Excelsis Gloria!" ♪♫  


    ♪♫   https://www.youtube.com/watch?v=3eNwxF-dL6U    ♪♫

---

Všem přeju krásný Štědrý den!        

 Pardon, že ty komentáře začínám takto, ale když ono je to tak krásně dojemné. Když Angelina bratra objala, zase jsem měla na krajíčku. A ještě teď vidím trochu rozmazaně       Je to opravdu nádherný příběh, a tak krásně zpracovaný. Já si tu chvilku ráda našla přečíst si ho v pravý čas. Vždycky ráno děti koukají na pohádku a já si vyšetřím pár minut na tvůj příběh  A chci to zmáknout i zítra, protože se moc těším, jak to vše dopadne

Krásný Štědrý den

P.S. Já si těch oken vůbec nevšimla. Tolik jsem pohlcena dějem a tou atmosférou, že jsem vůbec nepostřehla, že se andílek přestěhoval.

V prvé řadě musím říct, že mě nějaké "stěhování" anděla vůbec nevadí, ve hře přece nejde udělat všechno naprosto stejně podle předlohy. Jak píše Fidgety, určitě si toho nikdo nevšiml, nemusíš se s tím tedy lámat hlavu, milá Hellohelo.
Ale k dnešnímu dílu - usmíření bylo krásné, dojemné, taky jsem měla slzy v očích A zítra, tedy na Boží hod, budu asi zase brečet nad setkání s malou Mary, která, jak doufám, přijde vrátit panenku ...

jejda, já myslela, že už je konec a setkání s Mary se odehraje v naší fantazii (a že už jede na plný obrátky..) a ono ještě bude pokračování
ten příběh je moc krásný, musím se přiznat, že nesnáším všechny ty 'rodinné romantické vánoční komedie', tohle je úplně jiný 'level', příběh má nějakou myšlenku, poslání, nutí k zamyšlení. je sice smutný (pokaždé mi při čtení 'spadne něco do oka'), ale směřuje k dobrému konci. zpracování je moc povedené, obdivuji i to, jak to čteš v originále a překládáš, Hello. každopádně si nemusíš dělat starosti kvůli přemístění anděla, také jsem to nezaregistrovala.

Děkuju moc a moc, nečekala jsem tady žádné komentáře a je jich tu tolik! Nevím, jak vám mám poděkovat za tak krásný vánoční dárek         Hrozně moc vám všem děkuju, že jste věnovaly čas čtení příběhu a napsání tak nádherných komentářů, úplně mě zahřály u srdce.

@Fidgety - Vůbec se neomlouvej, však ten smajlík to vystihuje přesně    na mě to působilo stejně, bylo to takové milé čtení, přesně něco takového dojemného a vánočního jsem potřebovala. Ten příběh mi připadal takový ucelený a líbí se mi, že co načne, to v nějaké další kapitole taky dořeší a je tu v každé kapitole i něco, co nutí k zamyšlení. Taky je to hodně pěkně a čtivě napsané a zkusím se podívat ještě na nějaké další knížky od této spisovatelky. Nevím, jestli tuhle knížku už někdo zfilmoval, ale jestli ne, je to velká škoda, protože by to byl pěkný pohodový film.
Děkuju za přání, doufám, že jste měli krásný Štědrý den. U nás se opravdu vydařil a nemůžu být spokojenější    A děkuju za krásnou pochvalu    

@Ludmila -  Děkuju za nádherný komentář    Mám velkou radost, že se ti tento díl líbil a díky za podporu po celou dobu, co přidávám příběhy, hrozně moc to pro mě znamená, když tu pokaždé od tebe najdu tak krásná a povzbudivá slova   Taky jsem si moc přála, aby se usmířili a jsem ráda, že to takhle dopadlo Tom je sympatický a stačilo jen pár scén, ve kterých se objevil a hned jsem si ho oblíbila

@Havranice - Abych pravdu řekla, taky nemám moc ráda vánoční romantické komedie - nechci je teda házet všechny do jednoho pytle, zase tolik jsem jich neviděla, protože o Vánocích spíš hltám české pohádky. Ale v poslední době jsem se chtěla na nějaké zahraniční filmy podívat, ale dopadlo to tak nějak divně. Svým způsobem snad všechny obsahovaly nějakou zajímavou myšlenku, ale byly buď až moc předvídatelné nebo něčím mi připadaly nepatřičné, těžko se to pojmenovává. Asi to není úplně žánr pro mě (celkově k těmto filmům a vůbec tomu žánru nemám moc blízko, takže je spíš výjimka, když mě něco chytne, ale když výjimečně jo, tak jsem za to moc ráda).
Ale u  vánočních starých knih (nejen vánočních) je to jiné. Tam mě často ten příběh pohltí (a tento příběh mě zaujal zvlášť, byl takový jasný, pěkně napsaný a myslím, že podobný asi už ani nenajdu). Většinou tyhle knihy obsahují i nějaké důležité poselství nebo poučení (myšlené zřejmě hlavně pro děti té doby, ale mě to taky vede k zamyšlení) a nějak se v té době cítím jako doma, je mi mezi těmi knihami dobře a útulno. Asi jsem taky ke všemu ještě hodně staromódní, protože moc nemusím většinu moderních filmů nebo knih   Tím nemyslím žánry, třeba sci-fi miluju. Spíš mi něčím vadí to zpracování a celkově mi nevyhovuje atmosféra.
Díky moc za krásnou pochvalu    Ten překlad by zase nebyl až tak těžký, kdybych uměla líp přepínat do přirozené češtiny, ale vždycky mám pocit, že tomu něco chybí nebo že ty slova mám divně zpřeházené a nedává to moc smysl, když to po sobě čtu třeba po pár měsících. Mám rozhodně na čem pracovat.    Občas se u některé fráze zaseknu na hodně dlouho a nevím si rady, jak to předělat do češtiny. A možná je taky chyba, že se snažím co nejvíce dodržet vše, co píše autor, protože potom to místy vyzní v češtině divně a asi by bylo dobré to trochu jinak přepsat, ale nenapadá mě, jak to udělat. Někdy je to fakt oříšek, ale baví mě to. Původně jsem myslela, že nebudu mít na příběhy čas a vytvořím třeba jeden za uherský rok, ale nakonec se z toho stal jeden z mých koníčků. Jediné mínus na tom je, že to trvá dlouho, půl dne pryč a hotových jenom pár stránek překladu, o stavbách a pózování neposlušných simů nemluvě. Ale o to je to pro mě potom lehčí, když mám jasně daný děj. Neuměla bych nic sama vymyslet, tak strašně obdivuju všechny naše tvůrce příběhů, jak krásný děj umí vymyselet, všechno dát dohromady a ještě tak kouzelně nafotit.

---

Vánoční anděl

(A. F. Brown)


KAPITOLA 17: Boží hod vánoční


A Mary přišla.

Bratr a sestra byli u snídaně  –







– té nejšťastnější, jakou každý z nich zažil za celé roky –





– když se ozvalo ostýchavé zatažení za zvonek u předních dveří.



Slečna Angelina odložila nůž a vidličku a podívala se přes stůl na Toma.





„Ona přišla. Mary přišla,“ prohlásila. „Noro, jestli je to malá holčička s balíčkem pod paží, přiveď ji sem.“



„Ano!“ zalapala po dechu Nora, která začala věřit tomu, že žije ve snu, kde je všechno obrácené vzhůru nohama.
Kdy doposud vstoupilo dítě do jídelny slečny Terryové?!



Nora zmizela a za chvilku se vrátila a uvedla malou desetiletou dívenku s modrýma očima a žlutými vlasy. Pod paží nesla balíček z bílého papíru, velmi špatně zabalený.



Slečna Terryová si vyměnila pohled se svým bratrem, který naznačoval: „Říkala jsem ti to!“





Dítě vypadalo stydlivě a bálo se mluvit; nebylo divu!



Tomovo laskavé srdce se k ní toužebně upnulo. „Dobré ráno! Přeji ti veselé Vánoce, Mary!“ řekl s úsměvem.



Dítě se leklo. „Jakto, jak jste věděl moje jméno?“ vykřikla.



Tom se zatvářil zmateně. Jak to vlastně věděl?



Ale slečna Angelina, s pohotovostí, která překvapovala i ji samotnou, mu přišla na pomoc.



„Mluvili jsme o malé dívence jménem Mary,“ řekla. „A ty vypadáš stejně jako ona. Pro co jsi přišla, drahá?“



Holčička svěsila hlavu a zrudla.
„Já – přišla jsem za Angelinou Terryovou,“ zašeptala. „Já – já mám panenku, která jí patří.“



Nastala pauza, pak slečna Terryová řekla: „No, pokračuj.“



„Já – já jsem ji našla včera v noci na schodech tohoto domu a měla jsem ji přinést přímo sem. Ale neudělala jsem to. Vzala jsem ji domů. Doufám, že Angelina nebyla včera v noci moc nešťastná.“



Slečna Terryová se usmála na Toma, který se laskavě a tiše zasmál.



„Ne,“ řekla slečna Terryová. „Angelina si nedělala starosti kvůli své ztracené panence. Přemýšlela o něčem jiném – o tom nejhezčím vánočním dárku, jaký kdy kdo měl. Ale byla jsi hodná dívka, že jsi panenku přinesla zpět.“



„Ne, já nejsem hodná dívka,“ řekla Mary a hlas se jí třásl. „Byla jsem zlá. Chtěla jsem si Mirandu nechat pro sebe, protože jsem si myslela, že to bude krásná velká panenka. A když jsem zjistila, že je stará a obyčejná, nějak jsem si ji pořád chtěla nechat."



„Ale byla to krádež a já jsem nemohla. Prosím, dáte ji Angelině a řeknete jí, že je mi to moc líto?“



Vytáhla Mirandu z obalu a držela ji směrem k slečně Terryové, aniž by se na panenku dívala. Bylo to, jako by se bála, že bude znovu v pokušení.



Slečna Terryová si panenku nevzala.
„Já jsem Angelina,“ řekla. „Ta panenka byla moje.“



„Vy! Angelina!“  Tvář dítěte byla plná zmatku. Mechanicky si přitáhla Mirandu k sobě a sevřela ji pevně v náručí.



„Ano, já jsem Angelina, a tamto byla moje panenka Miranda,“ řekla jemně slečna Terryová. „Děkuji, že jsi ji vrátila. Ale Mary – jmenuješ se Mary?“
Dítě přikývlo.
„Co kdybych chtěla, aby sis ji nechala, co bys na to řekla?“



Maryiny oči zmateně pohlédly na slečnu Terryovou.



Tato šedovlasá Angelina byla tolik odlišná od té, kterou si představovala. Neodpověděla na otázku.



Slečna Terryová přitáhla dítě na židli vedle sebe.
„Pověz mi o sobě všechno, Mary,“ řekla.



Po chvíli přemlouvání a pobízení díky tomu, co už uhodli, Mary začala vyprávět příběh svého krátkého smutného života.





Byla sirotkem nedávno ponechaným v péči svého strýce a tety, kteří ji přijali s nechutí. Byli to její jediní příbuzní; a pocit hanby kvůli jejich degradovaným životům byl jasný skrz obrysy matného obrazu, který o nich Mary načrtla.



„Ty je nemáš ráda, Mary?“ zeptala se slečna Terryová laskavě.



„Ne,“ odpovědělo dítě. „Vždy ke mně mluví naštvaně. Když se napijí, bijí mě.“





Tom vstal od stolu se zamumláním a začal přecházet sem a tam. Jeho modré oči byly plné slz.



„Mary,“ řekla slečna Terryová, „budou si lidé doma dělat starosti, když se nevrátíš zpět na večeři?“



Mary udiveně zavrtěla hlavou. „Ne,“ řekla. „Bude jim to jedno. O prázdninách bývám často pryč. Chodívám do muzeí.“



„Pak chci, abys tu dnes s námi zůstala,“ řekla slečna Terryová. „Budeme mít vánoční oslavu a potřebujeme tě jako hosta. Zůstaneš? Ty a Miranda?“



Mary pohlédla dolů na panenku v náručí a nahoru na dvě milé tváře skloněné k ní.





„Ano," řekla   impulzivně, „zůstanu. Jak hodní jste! Nechci jít domů."
„Nechoď domů!“ vyhrkl Tom. „Zůstaň s námi napořád a buď naše malá holčička.“





Mary hleděla od jednoho k druhému, napůl vyděšená tím novým nápadem.



Slečna Terryová se ohnula a políbila ji na tvář, s nadšením z toho nového vjemu.





„Ano, myslíme to vážně,“  řekla a její hlas zněl téměř sladce. „Věříme, že tě vánoční Anděl přivedl k nám, Mary. Máš vánoční jméno. Ale připadáš nám jako ta malá holčička, kterou jsme oba znali nejlépe, malá Angelina s modrýma očima a žlutými vlasy, která byla Mirandinou maminkou. Zůstaneš s námi, Mary Angelino? Chtěla bys zůstat?“



Mary vzhlédla s toužebným úsměvem. „Jste tak hodní!" řekla znovu.



„Přála bych si, abych mohla zůstat. Ale strýc a teta jsou tak – bojím se, co by nám všem mohli udělat. Kdyby si mysleli, že mě chcete, nedovolili by mi jít.“



„Já to se strýcem a tetou zařídím,“ prohlásil Tom a šel si pro kabát. „Nechte to na mně. Znám jeden argument, který usadí strýce a tety tohoto druhu."



„Nemusíš se vracet do jejich domu, to ti slibuji, Mary, má drahá.“





Mary si povzdechla s velkou úlevou. „Ach, jsem tak ráda!“ řekla. „Byl to tak zlý dům. A tady je to tak dobré!“





„Dobré!" Slečna Terryová udělala povzdechem ozvěnu. „Pojď se mnou, Mary,“ řekla.







Vedla svého malého hosta přes halu do knihovny, kde plápolal velký oheň, na stole vedle něj byly nahromaděny všelijaké záhadné balíčky v bílém papíru. Slečna Terryová se však u krbu nezastavila.



Přivedla Mary k oknu, které vyhlíželo ven na chodník. Nad spodním rámem okna Mary uviděla zbytky vyhořelé vánoční svíčky; a nad ní visel růžový anděl z papírové hmoty, který k ní natahoval  otevřenou náruč.



„Toto je Vánoční Anděl, Mary,“ řekla slečna Terryová. „Je stejně starý jako Miranda – “



„Je starý jako Vánoce samotné,“ přerušil ji Tom a nahlížel dovnitř z haly.





„Když jsme byli děti, Tom a já, věšeli jsme ho na náš vánoční stromeček,“ pokračovala slečna Terryová. „Myslíme si, že tě k nám přivedl. Věříme, že pro nás změnil svět –  přinesl nám mír, dobrou vůli a štěstí. Bude strážným andělem našeho domu. Musíš ho mít ráda, Mary.“



„Jak je krásný!“ řekla Mary uctivě. „Jeho tvář září jako tvář děťátka, kterou jsem kdysi viděla v kostele. Ach, slečno Angelino! Je jako samotný Ježíšek!“



„Říkej mi teto Angelino,“ řekla slečna Terryová s rychlým nádechem.



„Teto Angelino,“ zvolalo dítě a objalo slečnu Terryovou kolem krku.





Přišel Tom a objal je svými velkými huňatými rukávy kabátu. „A strýčku Tome,“ dodal.
„Drahý strýčku Tome!“ zašeptalo dítě stydlivě.



V očích všech tří byly slzy.

„Nyní budeme žít šťastně až do smrti,“ řekl Tom.



A vánoční Anděl se na ně všechny zářivě usmíval.





KONEC.

---

Nemůžu uvěřit tomu, že už je konec. Není to zas tak dávno, kdy jsem sem dala první díl, ale hrozně to uteklo. Mám radost, že příběh takhle dobře dopadl nemohla jsem si přát lepší konec než tento a musím říct, že jsem potřebovala nějaký happy end, protože většina knih, co čtu, končí dost špatně a tady se naštěstí úplně všechno vyřešilo a obrátilo k dobrému.
Na závěr mám pro vás pár fotek, kde jsem Mary převlíkla z těch odrbaných šatů a vyfotila jsem je aspoň takto narychlo spolu jako rodinu.











Mám ještě docela velkou zásobu fotek (divných a vtipných momentů) z tvorby Vánočního anděla,  nejdřív je musím vytřídit, ale chtěla bych je sem dát někdy mezi svátky

A co se týká dalšího příběhu, ten sem plánuju dát na Silvestra Bude to jenom 1 kapitola, takový kraťoučký příběh. A můžu už rovnou slíbit i další příběh, který by se tu měl objevit někdy brzo, možná nejpozději do týdne po Novém roce. Na příští rok mám spoustu plánů, už se na ty příběhy těším. Doufám, že se vám budou líbit. Akorát už nebudu zvládat přidávat tak často jako tento měsíc

To byl moc krásný příběh, Hellohello Dokonale nás uvedl do sváteční nálady a dojímal až k slzám A zároveň nutil k zamyšlení, zda náhodou taká nepodléháme stereotypům v našich předpokladech, co asi dělají či jak přemýšlejí lidé kolem nás ... Děkuji Ti a už se těším na další příběh ! (a samozřejmě taky na ty fotky )

Krásný konec skvělého příběhu od té doby, co jsem začala číst, viděla jsem v rámci vánoční výzdoby spoustu andělů a pokaždé se mi ten příběh vybavil. myslím, že už si Vánočního anděla budu pamatovat napořád.. díky Tobě, Hello.
Určitě využiji 'rozcestník' a přečtu časem i další příběhy ..

Děkuju moc vám oběma Mám obrovskou radost, že se vám příběh líbil Strašně moc pro mě vaše milá slova znamenají (fakt, ani to neumím slovy vypovědět) a díky vám cítím pokaždé ještě větší motivaci v tom nadále pokračovat

@Havranice - moc mě těší, že máš zájem někdy zkusit i nějaký další příběh snad mezi nimi najdeš něco, co se ti bude líbit (kdyžtak potom dej vědět, jak se ti to líbilo nebo nelíbilo - budu ráda i za kritiku nebo nějakou radu, jak to dělat líp).

Jsem moc ráda, že příběh dopadl tak, jak jsem si přála - vlastně ještě lépe, protože se Angelině vrátil do života Tom. Věřím, že ti dva mají tolik zkušeností, že budou pro Mary tou nejlepší rodinou - holčička má dobré srdce a zaslouží si to
Ještě jednou díky za úžasné zprostředkování tak krásného příběhu

Moc a moc děkuju za krásný komentář, Fidgety  naprosto souhlasím. Mary potřebuje pořádnou rodinu a zaslouží si to... a i když se mně osobně Angelina na začátku zdála hodně zatrpklá, jsem moc ráda, že jí Anděl ukázal správnou cestu a překvapilo mě, jak se každý napravil  včetně Angeliny. Někdy k tomu opravdu stačí jeden večer...  
A opravdu není vůbec zač mám velkou radost, že se ti příběh líbil a moc děkuju, že sis udělala čas na čtení a děkuju za všechny komentáře a podporu    

---

A teď sem konečně jdu dát ty fotky z „natáčení" - už jsem si myslela, že to nestihnu a že to budu muset odložit až na leden. Mám jich opravdu hromadu, tak to radši budu číslovat podle těch situací

1.  Hračky & jejich utrpení
Jako první tu máme samotnou hlavní hrdinku příběhu - ale tahle situace je moje vina    protože jsem se překlikla, chtěla jsem jí zadat, ať si s tou archou hraje, ale klikla jsem omylem na druhou možnost (smash). Nejdřív jsem se lekla, co se to děje, ale pak jsem začala fotit    
Takhle se do ubohé archy pustila...







... až ji úplně rozkřápla ...



(chudáci zvířátka)



Takhle si potom oklepala ruce



Ten výraz    Nevím, jestli se mi to zdá, ale vidím v jejím výrazu záblesk uspokojení?  




A tady už druhá situace - tentokrát už ale ne kvůli mně - takhle se jenom projevila přirozená Angelinina povaha (není moc hodná, je protivná i jako simík) - zadala jsem Angelině, ať si s panenkou hraje. Ale místo toho, aby si s ní hrála pěkně, začala s ní strašně mlátit, až si sama tou panenkou prorazila hlavu  







Že by tady konečně pocítila lítost a začala si s Mirandou hrát pěkně?





Ale kdepak, pořádně jsem se v ní spletla     Takhle ji popadla za vlasy a pokračovala dál (chudák Miranda).











Ale Angelina není sama, kdo se takhle odporně chová k hračkám, jenže u tohohle ožraly bych přesně něco takového čekala:





2.  Můj věčný problém - každou chvilku mi tam hořelo      S tímhle mám problém v každém příběhu  

Naštěstí se Nora ujala hašení a hasič přijel během chviličky a přidal se k ní.



Akorát Nora se snažila pořád infiltrovat do jeho těla    





A tady to vypadá, že spíš hasí jeho kalhoty  každou chvilku mu mířila tou hadicí do rozkroku    





Ten hasič z toho ale není podle výrazu moc nadšený

Tady konečně Noře docvaklo, že má mířit na oheň







Líbí se mi, jak Angelina pořád ukazuje na ten oheň   vypadá to, jako by jim rozkazovala, že mají vůbec hasit.

Konec akce a unavený hasič si utírá obličej a Nora se zase infiltruje, kam nemá





Oheň je už uhašen, ale ona to nevzdává a akčně hasí dál    (líbí se mi ten jeho výraz, jak na ni čučí a pochybuje o jejím zdravém rozumu)  







Můžete mi říct, kde vidí oheň?



Hasiči mezitím odjeli pryč a ona pořád hasila jak divá











No jo, jenže ke konci příběhu se s požáry zase roztrhl pytel. Hořelo tam znova...











... a znova (všimněte si, že první hasič měl béžovou uniformu, druhý modrou a třetí zase béžovou - toho jsem si nikdy nevšimla, že mají více variant   )





... a aby toho nebylo málo, tak ke konci se rozhořelo ještě jednou



Tom z toho málem měl infarkt



A Nora si tentokrát nezachovala chladnou hlavu...     přitom u prvního ohně to byla taková hrdinka





Nechala to na hasiči, který ten oheň naštěstí dostal pod kontrolu





3. Když Bob předával peníze mamince od toho chlapečka, který se ujal Flantona, vznikla takhle fotka:



A mně se pořád na ní něco nezdálo, tak se dívám blíž...



Jeho sluhovi se to vůbec nelíbilo, že jí dává peníze  



Asi chtěl taky přidat plat



A zrovna když jsem chtěla vyfotit Johnnieho, jak drží Flantona a usmívá se do kamery, místo toho začal takhle protivně brečet



Ještě jsem vám chtěla ukázat tu sádru - je to perfektní download, dá se s ní chodit a simíci kulhají. Ten tvůrce si s tím dal opravdu práci  




4. Když Tom poprvé vstoupil do domu svojí sestry, vůbec by mě nenapadlo, kdo o něho projeví zájem  



Byla z něho celá pryč.

A když jsem po Angelině a Tomovi chtěla, aby si povídali a usmířili se, takhle to dopadlo  Angelina odmítla poslouchat a zacpala si uši



načež se Tom urazil a odkráčel dozadu



a ona se na mě vyčítavě podívala, že jak si to jako představuju a co si dovoluju ji nutit mluvit se svým bratrem  



Naštěstí s příběhu na ni vánoční duch zapůsobil jinak  

5. Pak tu mám pár ksichtů

Angelina se u okna něčeho tak zhrozila, že se jí protočily oči



A tady tomu ksichtu Mary s kroužkovými rty jsem neodolala myslím, že jsem jeden takový dala i přímo do příběhu







6. A na závěr největší kalamita, co se mi stala v příbězích a myslela jsem, že se z toho zcvoknu

Tak jsem si normáilně fotila fotky do příběhu. A chtěla jsem se přepnout do Buy Mode, ať můžu posunout nějakého simíka. A ono to nešlo - ty ikonky byly zablokované, jako když se stane nějaká hrozná událost (třeba když hoří). Tak jsem první šla zkontrolovat krb, protože tam hořelo fakt každou chvilku - ale tam nic - oheň hezky hořel, idylka.
Tak jsem jezdila po pozemku sem a tam a hledala, co se děje - až jsem na to narazila  



Umrzlý choralista, ještě převlečený do zimního oblečení    Vůbec nevím, jak se to mohlo stát, protože jsem je všechny nacpala do domu opodál, aby se přesně tohle nestalo!     Jenže jak jich bylo tak moc, asi jsem tohohle jednoho přehlídla    Stejně ale nechápu, proč se převlíkl. Ani nevím, že můžou takto umrznout i děti  

No a tady už je důvod, proč se mi zablokovaly ty stavební módy  



První si to nakráčela ke 2 simíkům, co obdivovali anděla v okně    chudáci s tím neměli nic společného



Nadávala jim přes hodinu!  Ale ten sim si z toho evidentně nic nedělal (musela jsem jim předtím nastavit pózu, aby se usmívali na anděla a jeho manželce, aby ukazovala směrem k oknu)



Ten její výraz  jak si povzdechla a už to s tím simem vzdala  



Když se jí nedařilo tu výčitku dostatečně sdělit simovi, vrhla se na jeho manželku



...která se chvilku tvářila smutně...



... ale pak se zase rozesmála a zaujalo ji něco jiného    







Vypadá to, jako by se jí oba vysmívali (úplně mě bere ten jejich vygumovaný výraz   )





Jako ani se té pracovnici nedivím  taky bych se vztekala, kdyby mi někdo strkal ukazováček skoro až do pusy





Ženská to vzdala a vydala se kamsi do jednoho z domů, kde ani nevím, že jsem strčila tohohle simíka (myslím, že je to policajt), aby se na chvilku ohřál.



Na toho její nadávky dolehly, přitom s choralisty nemá nic společného, chudák



Sociální pracovnice lítala sem a tam po pozemku, aby nadávala úplně každému:



Tady se aspoň trošku trefila, protože tohle je vedoucí toho chóru  



Fakt se rozjela a nebrala si servítky





Když bylo po všem tom běsnění (aspoň jsem si to myslela), vydala se ven...



... k tomu zmrzlému ubožákovi



... a pak se odebrala k autu a zpátky do domu, aby dál nadávala všem možným chudákům. To jsem ještě nevěděla proč. A za chvilku jsem to zjistila: tady už je madam na odchodu a vtom jsem si všimla dalšího mrznoucího kluka.



Její návštěva trvala tak dlouho, že se mezitím rozednilo
Ukradla mi všechny ty malé choralisty a já jsem nemohla fotit tu kapitolu s napravením opilce
Tak jsem se rozhodla to radši neuložit, i když jsem pak musela některé věci znova dodělávat  
Někdy je to se simíky fakt kříž    

Jejdamane, to je ale úrodička ! To chování Simíků k hračkám, Nořino "hašení" hasiče, hádaví, šklebící se a mrznoucí aktéři, to tedy muselo být na mrtvici ! Ještě že jsi z toho zdárně vybruslila

Díky moc za milý komentář, Ludmi     je to tak, když si simíci něco usmyslí,  tak proti nim nic nezmůžu a pak kdo koho nakonec teda ovládá


A už je tu Silvestr a s ním sem přichází poslední příběh tohoto roku, tentokrát z jiného soudku a jiné země, Ruska
Je to jedna kapitola, ale docela dlouhá na čtení.


Pomlouvač

(A.P.Čechov)




Sergej Kapitonič Achinějev, učitel kaligrafie, dal svou dceru Natalju za ženu učiteli historie a geografie, Ivanovi Petroviči Lošadinichovi.









Svatební hostina pokračovala plynule bez potíží.



V salonku se zpívalo, hrálo a tančilo.

Další fotky ze svatby - zobrazí se po rozkliknutí:

Číšníci, najatí pro tuto příležitost z klubu, pobíhali sem a tam jako šílenci v dlouhých černých kabátech a ušpiněných bílých vázankách. Vzduch protínal hlasitý zvuk hlasů. Z vnějšku se lidé dívali dovnitř okny – jejich společenské postavení je neopravňovalo vstoupit.



Přesně o půlnoci se hostitel Achinějev vydal do kuchyně, aby zjistil, zda je vše připraveno na večeři.





Kuchyň byla naplněna kouřem od podlahy ke stropu; kouř v sobě nesl pach hus, kachen a mnoha dalších věcí. Pokrmy a nápoje byly rozmístěny jakoby v uměleckém nepořádku na dvou stolech. Marfa, kuchařka, statná žena s rudou tváří, se činila poblíž plných stolů.









„Ukaž mi toho jesetera, drahá," řekl Achinějev a mnul si ruce a olizoval rty.



„Jaká pěkná vůně! Mohl bych klidně schlamstnout celou kuchyň! No, dovol mi vidět toho jesetera!“



Marfa šla k jedné z lavic a opatrně nadzdvihla mastné noviny. Pod tímto papírem v obrovské míse ležel velký tlustý jeseter, mezi kapary, olivami a mrkvemi.





Achinějev pohlédl na jesetera a vydechl úlevou.





Jeho tvář se rozzářila a oči se mu protočily.



Sklonil se dolů a když mlaskl rty, vydal zvuk jako skřípající kolo.





Chvíli tak stál, pak luskl prsty pro radost a ještě jednou mlaskl rty.



„Bah! Ten zvuk pořádné pusy. Koho jsi to tam líbala, Marfušo? “ z vedlejší místnosti bylo slyšet něčí hlas a ve dveřích se brzy objevila nakrátko ostříhaná hlava Vankina, pomocného školního učitele.





„Koho jsi to tady líbala? A-a-ahá!"





„Velmi dobře! Sergeje Kapitoniče!"



„No to je ohromný starý chlap! Dostaveníčko s ženským pohlavím!“



„Vůbec jsem se nelíbal," řekl zmateně Achinějev.



„Kdo ti to řekl, ty hlupáku? Jen jsem – s ohledem na své potěšení – mlaskl rty při – při pohledu na tu rybu.“





„To si říkej někomu jinému, ne mně!" zvolal Vankin, jehož tvář se roztáhla do širokého úsměvu, když zmizel za dveřmi.





Achinějev se začervenal.
„Čert ví, v co tohle může vyústit!" pomyslel si.



„Teď půjde a bude roznášet historky, ten darebák. Znemožní mě před celým městem, ta bestie!“




Achinějev nesměle vstoupil do salonku a vrhal kolem sebe kradmé pohledy, aby zjistil, co dělá Vankin.



Vankin stál poblíž klavíru a hbitě se sklonil a něco zašeptal inspektorově švagrové, která se smála.





„To je o mně!" pomyslel si Achinějev.  „O mně! Ať ho sebere čert! Ona mu to věří, směje se. Můj ty  bože! Ne, takhle to nemůže zůstat. Ne. Budu to muset udělat tak, aby mu nikdo nevěřil. Promluvím si s nimi všemi a nakonec z něho zůstane pošetilý klepař.“



Achinějev si poškrábal hlavu a stále zmatený kráčel k Padekojovi.



„Před malou chvilkou jsem byl v kuchyni a zařizoval tam nějaké věci na večeři," řekl Francouzovi.





„Máte rád ryby, vím, a já mám jesetera tááák velkého. Asi dva metry. Ha ha ha!"







„Ano, mimochodem, skoro jsem zapomněl. U toho jesetera v kuchyni vznikla opravdová anekdota."





„Před chvílí jsem vstoupil do kuchyně a chtěl jsem si to jídlo prohlédnout. Podíval jsem se na jesetera a z potěšení jsem mlaskl rty – bylo to tak pikantní!



A právě v tu chvíli vstoupil ten hlupák Vankin a řekl - ha, ha, ha - a řekl: ‚A-a! A-a-aha! Vy jste se tady líbali?‘ – s Marfou; no jen si to představte – s kuchařkou! Jaký to výmysl, ten blbec."



„Ta ženská je ošklivá, vypadá jako opice...







... a on říká, že jsme se líbali. Jaký je to podivín!“





„Kdo je podivín?" zeptal se Tarantulov, když k nim přišel blíž.



„Mluvím o Vankinovi. Šel jsem do kuchyně – “

Příběh o Marfě a jeseterovi byl zopakován.





„To mě rozesmálo. Jaký je to prapodivný člověk. Podle mého názoru je příjemnější políbit psa než políbit Marfu,“ dodal Achinějev...





... a otočil se a všiml si Mzdy.



„Mluvili jsme o Vankinovi," řekl mu. „Jaký je to divný chlap. Vešel do kuchyně a všiml si mě, jak stojím vedle Marfy a okamžitě si začal vymýšlet různé příběhy. ‚Co?‘ říká on: Líbali jste se spolu!‘ Byl opilý, takže se mu to muselo zdát. A já, já jsem řekl: ‚Radši bych políbil kachnu než Marfu. A mám manželku,‘ řekl jsem, ‚ty hlupáku.‘ Kvůli němu vypadám směšně.“



„Kvůli komu vypadáte směšně?" zeptal se učitel náboženství a oslovil Achinějeva.
„Kvůli Vankinovi. Stál jsem v kuchyni, víte, a díval jsem se na jesetera –  “  







A tak dále. Asi za půl hodiny už všichni hosté znali příběh o Vankinovi a jeseterovi.



„A teď ať si to říká," pomyslel si Achinějev a mnul si ruce.





„Jen ať to udělá. Začne jim o tom povídat a oni ho utnou: ‚Nemluv nesmysly, ty hlupáku! My o tom víme všechno.“



A Achinějev se cítil tak moc v klidu, že pro radost vypil čtyři sklenice brandy nad rámec své míry.










Poté, co doprovodil svou dceru do jejího pokoje...



... odešel do svého a brzy spal spánkem nevinného dítěte a následujícího dne si už příběh jesetera nepamatoval.





Ale bohužel! Člověk míní a Bůh mění.

Zlý jazyk dělá svou zlou práci a ani Achinějevova mazanost mu nepřinesla nic dobrého.

O týden později, ve středu po třetí lekci, když Achinějev stál v učitelské sborovně a hovořil o sklonu žáka Visjekina ke krutostem...









... přistoupil k němu ředitel a pokynul mu, aby si ho zavolal stranou.



„Podívejte, Sergeji Kapitoniči," řekl ředitel.



„Promiňte mi to. Není to moje záležitost, přesto Vám to nicméně musím vyjasnit."



„Je mojí povinností – vidíte, všude jsou slyšet zvěsti, že máte důvěrný vztah s tou ženou – s Vaší kuchařkou –  není to sice moje záležitost, ale –



– můžete s ní být v důvěrném vztahu, můžete ji políbit – můžete dělat, cokoli chcete, ale prosím, nedělejte to tak otevřeně!"



„Prosím Vás. Nezapomínejte, že jste pedagog.“



Achinějev stál, jako by byl zmrzlý a zkamenělý.



Domů šel jako někdo pobodán rojem včel a opařen vroucí vodou. Po cestě se mu zdálo, jako by na něj celé město zíralo jako na někoho natřeného dehtem –



– doma na něj čekaly nové problémy.



„Proč nic nejíš?" zeptala se jeho žena při večeři.



„Na co myslíš? Myslíš na Amora, co?"





„Toužíš po Marfušce. Už vím všechno, ty Mahometáne."





„Laskaví lidé mi otevřeli oči, ty barbare!“



A vrazila mu facku.





Vstal od stolu a v šoku, bez čepice a bez kabátu...,



...nasměroval své kroky k Vankinovi.



Ten byl doma.



„Ty lotře!" řekl Vankinovi.



„Proč jsi mě před celým světem zamazal blátem? Proč jsi mě pomlouval?“



„Cože; jaké pomluvy? Co si to vymýšlíš?“



„A kdo všem řekl, že jsem líbal Marfu? Asi ne ty, co? Ne ty, ty vrahu?“





Vankin začal mrkat očima a každá molekula jeho tváře se začala chvět.



Zvedl oči směrem k obrazu před sebou a vykřikl: „Ať mě Bůh potrestá, ať přijdu o zrak a umřu, jestli jsem kdy o tobě řekl jediné slovíčku komukoli! Ať nemám ani dům, ani domov!“



Vankinova upřímnost nepřipouštěla žádné pochyby. Bylo evidentní, že to nebyl on, kdo klevetil.



„Ale kdo to byl? Kdo?" ptal se Achinějev sám sebe, prošel si v mysli všechny své známé a udeřil se do hrudi.



„Kdo to byl?"




KONEC.

Dnes jsem se opravdu pobavila  - nejprve ty fotky  I když teda tolik požárů, to by mně upřímně asi hráblo  A to umrzlé dítě mě taky překvapilo. Resp. mě překvapilo nedávno už ve čtyřkách, když mi umrzlo batole - taky jsem myslela, že to není možné. Že sociálka zasáhne dřív, než by děti (jakéhokoli věku) ve hře nějak trpěly, natož umřely. Aspoň hlady mi ho umřít nenechala.

A dnešní příběh byl opět krásný. Já vždy obdivuju to zpracování, to prostředí, které vykouzlíš - často celé ulice. A ty detaily - vč. mrkve na rybě. A příběh byl opět dobře zvolený, poučný - často si za svoje problémy můžeme jedině sami

A opět krásný, zajímavý příběh s perfektním zpracováním ! A k otázce váženého pana Achinějeva mě napadá klasická odpověď - Kdo to byl - cikán, černý cikán ... Kdokoliv se může rád přiživit na pomluvě bližního svého !

A opět doháním resty . Poctivě jsem četla, jen jsem se nějak nedokopala ke komentáři. Pardon.

Jsem moc ráda, že předchozí příběh dopadl, tak jak dopadl . Happy end se opravdu šiknul . Moc mě potěšilo, jak paní Terryová obrátila a z nevrlé, staré dámy se stala hodná teta Angelina milující Vánoce.

Jsem i ráda za Toma, který se opět objevil v jejím životě a ona ho přivítala s otevřenou náručí, nádherné setkání a opětovné sloučení sourozenců

btw.: Ty dodatečné záběry, co se dělo za kamerou mě naprosto odrovnaly

Nevím, co víc. Nora hasící rozkrok hasiči, nebo malý Johnie, který spíš vypadá, že by Flantona slupnul k večeři. A co teprve ten umrzlý choralista ( docela mě zarazil ten jeho spokojený výraz )? A následná sociální pracovnice, která nadávám všem na potkání

To jsou záběry k nezaplacení Moc děkuji za prodloužení života

Poslední příběh byl také velmi zajímavý a i celkem poučný . Docela by mě zajímalo, jestli mu to posléze došlo nebo ne .

Jinak musí pochválit krásné zpracování, nádherné fotky prostředí a všech detailů, včetně výrazů simíků. Naprostá bomba. Jsi ohromně šikovná. Moc děkuji za takovou zásobu pěkného čtení. Už se nemůžu dočkat nového příběhu.

A přeji Ti vše nejlepší do nového roku. Hlavně hodně zdravíčka, protože to je vždy potřeba, lásky a štěstíčka. A plno nervů u zpracovávání nových příběhů, aby tě simíci moc nezlobili . Hezky si dnešní poslední den v roce užij.

Vůbec jsem nevěděla, že i dospělí si mohou hrát s panenkou.. ale ty záběry stojí za to chudák Miranda 🤭 a Nora s hasičem taky super, skoro by to chtělo upozornění 18+ s krbem jsem měla také problémy, když byl koberec nebo křeslo moc blízko, umím si představit, jak často jsi měla poplach. To jak se Angelina ksichtila na bratra, úplně jako opravdová herečka točící scénu s neoblíbeným kolegou Ovšem úřednice ze sociálky a dva občané vysmátí jak po jointu, to je opravdu třešnička na dortu
S těmi pomluvami je to složité, těžko se jim bránit, ale tohle taky nebyl zrovna šťastný nápad.. chudák Marfa
Přeji vše nejlepší do nového roku

Já nevím, jak vám všem jenom můžu poděkovat!    
Mám hroznou radost, že se vám líbily fotky z minulého příběhu (hrozně jsem se u vašich komentářů nasmála   ). Hrozně moc vám všem děkuju - bohužel teď nemám čas na rozepsání se individuálně ke každé z vás, tak snad nevadí, že vám všem ze srdce takto poděkuju za úžasnou podporu, nádherné komentáře, strašně moc si vážím každého slova    (opravdu, každý komentář si beru k srdci a každý jednotlivý z nich mi udělal velikánskou radost a moc si jich vážím). Jsem neskutečně ráda za to, že se vám tyto příběhy líbí   nemůžu si přát nic lepšího než vás všechny, co na fóru jste    děkuju za každý milý komentář.
A k tomuto příběhu    Jsem strašně ráda, že se vám líbil  Taky by mě moc zajímalo, jestli mu to nakonec došlo, kdo byl ten pomlouvač   a kdyby ne, ráda mu podám zrcadlo, aby to zjistil   Správně řečeno, že za mnoho věcí si takhle můžeme i sami. Ale je mi ho i líto a je hrozné, jak se to rozneslo i po té škole. Muselo to být hodně nepříjemné. Horší jsou ale vymyšlené nepravdivé pomluvy šířené třeba i blízkými lidmi. Je nechutné, čeho jsou lidi schopní.
A děkuju i za moc krásná přání k novému roku -  vám přeju to samé, hodně zdraví, štěstí, lásky, ať je tento rok pro vás plný pohody a ať už se vše obrátí k dobrému       A přání ohledně plno nervů se simíky, to fakt bude potřeba      vám to samé! Ať se k vám vaši simíci vždycky chovají pěkně

---

Zatím teda nemám hotový nový příběh, musím roztřídit fotky pro první kapitolu a dodělat pár věcí a teď nebyl vůbec čas. Ale nepřicházím s prázdnou     mám tu aspoň pár fotek z tvorby Pomlouvače

Nejdřív pár fotek s hudebníky. Než se odebral ke klavíru, takhle se protahoval. Líbí se mi ten jeho výraz

(btw. uvědomila jsem si, že se protahuju stejně, tak doufám, že nemívám tak nabubřelý výraz )

Velevážený pan virtuoz


Na simovi vpravo vidíte, jak libé zvuky vyluzují tihle hudebníci


Není divu, když tím smyčcem jede pod strunama i mezi nima a prořezal se i skrz housle


Ale hlavně, že má z toho radost, když už nic jiného až na to, že takhle těžko něco zahraje


Chudák sim oslovil tuto dámu a ta z toho vůbec není nadšená. Vypadá, jako by vrčela


A tady už je onen simík, který z té konverzace neměl dobrý zážitek


Tu paničku zaujal někdo úplně jiný


Takhle fascinovaně na něho hleděla několik simích hodin    

Poté, co jsem viděla, jak tahá tím smyčcem, to vůbec nechápu   vypadá, že to myslí vážně a upřímně, fakt nevím, co na jeho hře může obdivovat  

Poslední záběr ze svatby


A přesouváme se domů. Když paní Achinějevová profackovala svého manžela, hned nato se z toho zhroutila










Musel zasáhnout doktor Chocholoušek


Sotva se dala dohromady, šla jsem pro Achinějeva, ale ten seděl tady v koutě


a doktůrek měl zase práci






Bohužel se mi ta facka nepodařila správně vyfotit, tak jsem je donutila to opakovat. Achinějev dostal další facku...  nebo spíš víc než to     tohle muselo opravdu bolet  


... nenechal si to líbit a takhle se obořil na svoji manželku




a oplatil jí to stejnou mincí (aspoň jí ale neprorazil nos svými prsty)






A pár vzteklých fotek na závěr




Byl tak rozčílený, že si prorazil rukou tělo

---

První kapitola nového příběhu by se tu mohla objevit asi až o víkendu, ale uvidíme, třeba to stihnu i dřív, radši nic neslibuju.

Senzační záběry "mimo příběh" Třeba tu Siminku u houslisty fascinovalo právě to "přeřezávání" houslí, že se nerozpadnou A ti fackující se Simíci, kdyby to člověk potřeboval, tak to určitě tak pěkně nevyjde !

Super fotky a ještě lepší komentář

Chocholoušek nemá chybu, občas bych ho potřebovala pro sebe v reálu a dámě se nedivím, asi byla zvědavá, jak dlouho to ty housle vydrží..

Jé, moc a moc vám děkuju za tolik krásných komentářů!
No jo, pravda to s těmi houslemi je fakt trefný postřeh    to by mohlo být tím    Taky je fakt, že není nad ty spontánní reakce simíků, protože když takové scénky potřebujeme, tak pro nás nehnou ani prstem   A Chocholouška bych potřebovala právě v těchto dnech

Jsem ráda, že jsem začala v novém roce spíš těmihle záběry ze hry - jestli se ptáte proč, tak si stačí přečíst název nového příběhu   Takto negativně jsem nechtěla začít, tak ještěže se simíci z minulého příběhu činili a přinesli pár nečekaných situací  díky nim se dalo začít nový rok aspoň trochu pozitivně  A teď už konečně slibovaný nový příběh (mrzí mě, že už nebudu stíhat přidávat až tak často jako během prosince, ale myslím, že 1 díl za týden bych mohla stíhat.. a třeba se mi někdy výjimečně podaří i 2 během 1 týdne). Moc vám děkuju za podporu za celý uplynulý rok Snad se vám bude líbit i tento příběh (bude kratší, celkem asi 4-5 kapitol), i když název nevěstí nic dobrého    


Můj vlastní vrah

(E. J. Goodman)


KAPITOLA 1




Když řeknu, že se jmenuji Samuel Chillip, samozřejmě budete vědět, kdo jsem.





Ano, jsem spisovatel – slavný autor, jak se o mně říkávalo – knih „Otrávená láhev na vodu“, „Ponořen v kaluži krve“, „Detektiv démon“ a dalších velmi vzrušujících a hrůzostrašných příběhů.



Ale i když mi tyto mé příběhy přinesly určitou slávu a slušný zisk, nejsem na ně nijak zvlášť hrdý. Opravdu nevím, jak jsem se já, abych tak řekl, dostal ke zločinu. Nikdy se mi to nelíbilo a samozřejmě jsem ho nikdy nepraktikoval sám.



Mnohem raději bych psal sentimentální nebo morální příběhy, ale zdálo se mi, že bylo mým osudem, abych svou pozornost obrátil k podvodům a násilí a nemohl jsem se od takových témat odpoutat.



Jsem otec od rodiny s manželkou a dětmi a žiji tím nejvíce domáckým a bezpečným životem.











Pronajímám si malou vilu v St. John’s Wood a mám krásnou zahradu, o kterou se sám starám.







Beru své děti na procházky do parku a dokonce je o mně známo, že jsem se staral o miminko.









Nikdy na světě nebyl člověk, jehož způsob života by se tolik odlišoval od způsobu obživy. Pálím půlnoční olej, to znamená, že svou nejlepší práci dělám v noci. Starost o velkou rodinu mě natolik rozptyluje, že ve dne nikdy nemohu soustředit pozornost na své zápletky a situace.



Teprve když manželka odejde spát a děti (miláčci!) jsou uloženy do postele...





mohu si tiše sednout a rozvíjet své skutky temnoty.



Toho nezapomenutelného večera, o kterém se chystám vyprávět a který měl mít tak výrazný vliv na mou literární kariéru, se nestalo nic neobvyklého. V sedm hodin jsem si dal čaj se svou milovanou Seraphinou a našimi šesti dětmi a poté jsme všichni seděli kolem ohně a vyprávěl jsem příběhy - příběhy nikoli o zločinu a krutosti, ale o dobrých vílách a začarovaných princeznách, chlapcích a dívkách ve škole a nevinných láskách a věrných milencích, které vždy začínaly „bylo nebylo“ a končily „šťastně až do smrti“.













Během večera se moje malé stádo postupně vytrácelo...





...dokud z něj nezbylo nic než moje drahá manželka a naše nejstarší dcerka ve věku čtrnácti let.



V deset hodin jsme poveřečeli studené pečené vepřové s rýžovým pudingem s trochou slabého piva a pak mě moji milovaní políbili, popřáli mi dobrou noc a nechali mě pracovat.







O půl jedenácté jsem už tvrdě pracoval na své studii, ponořen hluboko do nejkritičtější kapitoly mého nového příběhu „Lékárníkova pomsta“. Byl jsem dost hrdý na originalitu zločinu spáchaného v tomto napínavém příběhu. Zlý hrdina vynalezl odpornou pilulku složenou z přísad, které explodovaly v lidském těle a rozložily ho na atomy. A teď jsem se blížil k hrozné scéně, ve které měla být nešťastné oběti podána smrtelná dávka.



Byla to klidná noc; nebyl ani závan větru, který by venku pročísl stromy...



... a vše bylo uvnitř klidné, kromě případů, kdy z krbu spadlo uhlí na rošt a hodiny na mé krbové římse odbily celou hodinu.



Právě udeřila půlnoc, když se moje uši náhle polekaly zvukem od dveří a srdce mi začalo bušit.



Tím zvukem byly pomalé, těžké kroky, drcení štěrku zahradní cesty...



... a přibližovalo se to k mým dveřím.



A pak kroky ustaly a ozvalo se klepání – jedno zaklepání.



Pokud jsem kdy svým čtenářům způsobil husí kůži, teď jsem byl na řadě já. Nikdo mě takto v noci nikdy předtím nenavštívil. Nedokázal jsem si představit, kdo to může být, nebo – protože to byly kroky člověka, co jsem slyšel – co může chtít.



Přeběhla mi po zádech zima a otřásl jsem se. Ale v tom okamžiku mě napadlo, že by to mohl být jen policista, který má podezření na zloděje, aby se zeptal, proč u mě svítí světlo, nebo by to mohl být „omyl“.


Šel jsem tedy ke dveřím a otevřel je, aniž bych z nich sundal řetěz.

„Kdo je tam?" zeptal jsem se.



Pak se hlas otázal: „Jste pan Samuel Chillip?“

Byl to poněkud chraplavý, drsný hlas, ale jeho tón byl tlumený a tichý. Nehrozil ničím nepříjemným.


„Ano, jsem pan Chillip," řekl jsem.

„Můžu s Vámi na chvíli mluvit?"

„O čem? Kdo jste?"

„Jsem cizinec a nemůžu tady dost dobře vysvětlit, co mě sem přivádí, ale je to důležité a naléhavé."



Bylo to řečeno tak klidným a uctivým způsobem, jako by to mělo zmírnit jakékoli obavy, které bych mohl pociťovat, a zároveň to podněcovalo mou zvědavost. Stále jsem však váhal. Ten cizinec může být žebrák. Ale čekal na moji odpověď.

„Nepřišel jsem žebrat," řekl, „nebo abych Vás nějak obtěžoval. Mám pro Vás důležité sdělení, které pro Vás bude pravděpodobně užitečné ve Vaší profesi, a musím ho předat hned, jinak bude příliš pozdě.“



Tady tedy bylo tajemství, které se vyrovnalo mnoha těm, která jsem sám vymyslel.

Co to může znamenat?



Toužil jsem to vědět a bohužel jsem vpustil cizince dovnitř.