Hellohello: Kolekce příběhů

Jak je vidět, některým lidem k pobláznění stačí opravdu málo Muselo to být opravdu zajímavé manželství, taky bych se proti biči bránila prvním, co by mi přišlo pod ruku, ten váleček je ještě docela  menší zlo   Jak tohle asi dopadne ?

Děkuju moc vám oběma za krásné komentáře!      

@Lucisab - taky jsem to nečekala  ale v plukovníkových příbězích je možné všecko.    John má úplnou fixní ideu  hlavně, aby co nejvíc ušetřil    Maria udělala dobře - a na tehdejší dobu to byl hodně odvážný krok

@Ludmila -  je to hrůza, mlácení je strašné a ještě kvůli prosazování svých náboženských názorů...    manželství na nic a je dobře, že skončilo


A už tu máme závěrečný díl


Plukovník vypráví: Thompsonův náhrobek

(W. L. Alden)

KAPITOLA 3


James také přemýšlel o problému s náhrobkem...





...a domníval se, že našel řešení, které by mu vložilo peníze do jeho vlastní kapsy a zároveň uspokojilo jeho bratra.



Navrhl Johnovi, aby byl nápis pozměněn tak, aby zněl: „Maria, manželka dříve Johna a později Jamese Thompsona“ a aby na kámen byla vytesána ruka s ukazováčkem směřujícím k Jamesovu hrobu a řádek s malým nápisem: „Viz malý náhrobek."





James řekl, že zaplatí náklady na umístění malého nepopsaného kamene na svém vlastním hrobovém místě nad ostatky Marie – samozřejmě čekajícím na to, až z ní budou ostatky – a že John by mohl zaplatit náklady na úpravu nápisů na velkém kameni.





Oba bratři o tomto plánu diskutovali celé měsíce, každý z nich s plánem byl potají spokojen, ale John tvrdil, že všechny náklady by měl zaplatit James.







To James nechtěl udělat, protože soudil, že pokud John nepřijme jeho podmínky, kombinovaný náhrobek nebude pro nikoho dobrý, a že pokud zůstane pevně trvat na svém, John na jeho jeho návrh časem přistoupí.










* * *

Není nejmenších pochyb o tom, že by to byl konec celé aféry, nebýt toho, že se tomu James začal smát tak moc...









... že si jednoho dne zachechtal rybí kost do krku...







...a na místě se udusil.



Byl pohřben na svém vlastním hrobovém místě; na označení místa neměl nic jiného než dřevěnou desku.





Jeho vdova prohlásila, že kdyby toužil po bezvadném mramorovém pomníku, zařídil by si ho ještě za svého života...



...a protože nic takového neudělal, nevěděla, proč by měla utrácet peníze za světské marnosti.





* * *

Jak to vyřešilo aféru kombinovaného náhrobku? Hned vám to povím.

Vidíte, do této doby svět ještě neskončil a John, který vždy nenáviděl lidi, kteří nedodržovali své postoje a viděl, že druzí adventisté nedodrželi ty své, je opustil a vrátil se do svého předešlého baptistického stáda.





Když jeho bratr zemřel, šel na pohřeb a udělal co nejlevněji to málo, co mohl, aby vdovu utěšil.





Zkrátka a dobře se spřátelili jako nikdy předtím, a John nakonec navrhl, aby si ho Maria znovu vzala.
„Víš, Mario," řekl, „že jsme se vždycky shodli, kromě toho nesmyslu ohledně druhého příchodu."





„V tom jsi měla pravdu a já se mýlil, jak události ukázaly, a teď, když jsme se znovu shodli, nevidím nic, co by bránilo tomu, abychom se znova vzali.“



Maria na to opáčila, že má hezkou podporu a že necítí, že je vůlí Prozřetelnosti, aby se vdávala tak často, vzhledem k tomu, kolik chudých žen si nemohlo sehnat ani jediného manžela.





„No,“ pokračoval John, „pak je tu ten náhrobek. Vždy tě to těšilo a já jsem na to byl vždycky hrdý."



„Pokud se znova nevezmeme, ten náhrobek je jako vyhozený a zdá se nekřesťanské vyhodit záležitost sedmdesáti pěti dolarů, když by se to celé dalo zařídit tak snadno.“



Maria cítila, že tomuto argumentu nemůže odolat...



...a tak poté, co náležitě oplakala Jamese Thompsona, se podruhé provdala za Johna a reputace náhrobního kamene byla obnovena.













John a Maria často diskutovali o proveditelnosti prodeje Jamesova hrobového místa a pohřbení ho tam, kde by ho pobral kombinovaný náhrobek, ale už tam nebylo místo pro čerstvé nápisy a kromě toho John neviděl jasnou cestu, jak v krátkosti a působivě vyjádřit fakta o vztahu mezi Jamesem a Marií.



Nakonec tedy usoudil, že bude nejlepší nechat Jamese spát na svém vlastním místě...



...a kombinovaný náhrobek nechat svědčit pouze o ctnostech Johna Thompsona a jeho rodiny.









* * *

To je příběh Thompsonova náhrobku, a pokud tomu nevěříte, mohu vám ukázat fotografii kamene se všemi nápisy."





„ Právě teď ji mám v kufru, a až se vrátíme do hotelu, když mi to připomenete, vytáhnu ji.“



KONEC.

---

Doufám, že se vám ten příběh líbil i přes určitý černý humor  v budoucnosti se ještě k plukovníkovi vrátím. Teď zbývá probrat fotky jako obvykle a zase je vám sem dám, jakmile se k tomu dostanu  a příští na řadě bude už zmiňovaný vánoční příběh. Nemůžu uvěřit tomu, jak ten podzim rychle utekl a že už tu budou další Vánoce

Krásná ukázka typicky britského humoru, byť poněkud černého ! Bylo by patrně hodně zajímavé, kdyby Maria zemřela přece jen dříve než James - jak by to asi bratři nakonec vyřešili ? Ale stejně je škoda, že James nemá pořádnou náhrobní desku, případně se "nevešel" do toho Johnova náhrobku ... Ovšem jako obvykle musím obdivovat, jak si dokážeš vyhrát s nejrůznějšími detaily, milá Hellohello, třeba ty Mariiny šaty s čepcem, prostřené stoly ...  Jsem moc zvědavá na fotky z "natáčení" i na další příběh !

A tak se dali zase znova dohromady to jsem nečekala byl to tedy opravdu hodně velký britský humor nečekala jsem, že James se takhle snadno zadusí rybí kostí Maria mezi nimi skutečně létala jak ping-pongový míček na to, že byla tolik let zarputilou pannou John každopádně aspoň vyřešil problém s náhrobkem, i když si také myslím, že by mohl mít James hezčí místo k odpočinku... moc děkuju za další úžasný příběh už se moc těším na vánoční příběh a stejně jako Ludmila musím znova obdivovat tvoje zpracování všechny ty detaily jsou naprosto dokonalé, dáváš si na tom tolik záležet moc ti děkuji i za to

Děkuju vám mooc za krásné ohlasy strašně moc si vážím každého slova  

@Ludmila - to bych chtěla vidět, jak by se u toho dohádali  teda nepřeju kvůli tomu samozřejmě nic špatného Marii    ale představa šipek v podobě ukazující ruky a odkazů na jiné hroby je fakt vtipná, vsadím se, že k tak skandálnímu hrobu by už jezdily celé davy a pořádaly se organizované výlety     Jinak se mi teda taky nelíbí, že James byl o pořádný náhrobek ošizen. A myslím, že ho klidně mohli „ubytovat" na svém místě - a ještě by na tom ten škrt John mohl vydělat prodejem Jamesova místa  Děkuju za milou pochvalu  

@Lucisab - taky jsem to nečekala  a moc jsem se nasmála u toho pingpongového míčku - bylo to přesně tak   Mohla bych ji ve hře přejmenovat na pingpongový míček    Taky se mi vůbec nelíbí Jamesův náhrobek. Od té vdovy mi to připadá dost hrozné, když věděla, jak moc oba bratři o těch náhrobcích diskutovali (jestli se vůbec bavili i o něčem jiném, to nevím ). I tobě moc děkuju za milá slova! a není vůbec zač! Tvořit tyto příběhy mě moc baví - ale samozřejmě je dělám pro vás, kdo je čtete, tak mě vždycky strašně potěší, když se vám líbí.

---

A samozřejmě přijímám i kritiku, tak se nebojte mi napsat, kdykoli by vás napadlo něco ke zlepšení  vím, že musím zapracovat na tom, ať věty zní přirozeněji v češtině, někdy s tím mám dost problém, ať se zachová původní význam a znění věty, ale ať to zároveň zní normálně v češtině...  a záleží vždy na konkrétní knize, někdy to jde, jindy je to tak krkolomné, že mi to skoro ani nejde přeložit...  
Napadá mě třeba ještě počet fotek - dávám jich někdy až moc, znesnadňuje to čtení?      Dejte mi vědět, kdykoli vás něco napadne  

---

Tak můžeme na ty fotky pár se jich našlo i u takového kratšího příběhu.


1. Než jsem stihla u hovorů vypnout bubliny, plukovník se rozpovídal o lásce



nevím, jak na vás, ale na mě nepůsobí zrovna jako velký romantik

Zvláště na dalších fotkách, kde se začal utrhovat na svoje spolustolovníky...  






2. Tento simík Lathrop mě zaujal svými kukuči - ráda bych ho někdy do nějakého příběhu použila, jestli si vzpomenu.





Ale dostalo mě, co se stalo pak. John po studování bible vstal, přešel do jiné místnosti (což byla restaurace na stejném pozemku) a položil bibli na přecpaný stůl plukovníka (což nechápu!)  a přitom svoje podpaží strčil přímo před nos Lathropovi...



....ten jeho výraz





Lathrop to vzal bez problému a bible přepůlila skleničky na stole.




3. Zase bílý pes v hlavní roli - a ohrožuje simíky okolo





Po pozemku mi prošla maskovaná dáma  



pokud chcete, můžete hádat, z jakého příběhu byla.  

Odpověď na hádanku:

4. A v dálce za tou maskovanou dámou vidíte nějakou loužičku... no jo, specialita mých simů,    snad v každém příběhu to někdo nevydrží a...



A to jim každou chvilku doplňuju potřeby, aby k tomu nedošlo!  
Jenže tentokrát byli rychlejší než já     zabrala jsem se moc do focení jinde na pozemku  

Kdyby aspoň poodstoupili jinam a nestáhli v tom!    Fuj...

Nechtěla jsem to sem ani dávat, bylo to tu už 100x, ale tentokrát mě ohromilo, že z loužičky vyrostly bodláky!    To se mi snad ještě nestalo - asi to bude tím, že se nestalo, že by venku někdo neudržel svůj močový měchýř, a tak z toho nikdy nebyly bodláky. Mám mj. mod na zahradničení, aby se nemusely zalívat kytky a netvořil se plevel



Tak jsem díky simům zjistila, že přece jen někdy bodláky vyrůst můžou i přes ten mod  Vlastně - teď jsem si vzpomněla, že u psů se mi to už stalo. U simů ne  


5. Spolucestující ve vlaku zřejmě probírají Mariin rozvod?





Když se Maria vrátila rozvedená, Jamesovi se přímo protočily panenky






6. Debata o tom, kdo by měl financovat nápisy na Johnově náhrobku









Ani jednomu se do toho nechtělo (jak typické...)  

A tady ještě jedna jejich zajímavá konverzace nad měšcem peněz  




7. Jamesovo udušení krok po kroku  (pobavila mě fráze v knize, že si „zachechtal rybí kost do krku"   ):




















Chudák! Vypadalo to hrůzostrašně... hned se seběhli simíci a plakali a zjevil se smrťák...



... přímo v půlce stolu. Ale nadpozemským bytostem nábytek nepřekáží



Hned si začal listovat kostnatýma rukama ve svém seznamu...co ta krvavá skvrna na papíru  



Objevilo se nadpozemské světlo...



...a mobil v ruce smrťáka  nezbytná pracovní pomůcka



Pak jsem hned odešla do sousedství, hru neuložila a vrátila se na pozemek  bylo mi Jamese líto, nikdy nenechávám příběhové simíky umřít.

Tak to je z tohoto příběhu vše. Na novém příběhu se pracuje ještě nevím, kdy sem stihnu dát první díl, přinejhorším začátkem prosince, ale snad dřív, možná i během příštích několika dnů

Opět krásné úlovky, Hellohello ! Ani nevím, čemu se chechtat dřív - plukovník s doutníkem málem až v krku, John vnucující svou bibli hostům v restauraci, Lathrop očichávající Johnovo podpaží, debata bratrů, při které se málem vykloubili, a co teprve ten Smrťák s mobilem !   James umírající na "zachechtanou rybí kost v krku" sice moc k smíchu není, ale ta formulace a dramatičnost !   A že se Simí loužičky rostou bodláky podobně jako třeba ze psí, to jsem taky ještě neviděla !

Ludmi, moc děkuju za super komentář    vždycky se nasměju u tvého perfektního okomentování fotek z natáčení    

Konečně mám hotový první díl vánočního příběhu - nemůžu uvěřit tomu, že za chvilku je tu prosinec a advent za dveřmi   u nás v Ostravě se už od soboty s malinkou přestávkou drží sníh, takže to má to správné kouzlo    doufám, že tento příběh může přispět k trošce té vánoční nálady  Jmenuje se On Christmas Day in the Morning, což je verš ze staré koledy a i v knížce byly tyto verše (níže před první kapitolou), tak vám sem dávám i odkaz na tu píseň, pokud si ji chcete pustit.

Tak můžeme na první kapitolu    

---

Na Boží hod vánoční ráno

(G. S. Richmond)


♪ ♫ And all the angels in heaven do sing,
On Christmas Day, on Christmas Day;
And all the bells on earth do ring,
On Christmas Day in the morning. ♪ ♫

—Stará píseň.

https://www.youtube.com/watch?v=gBT98ndumNg

---

KAPITOLA 1



Ten Boží hod vánoční vlastně začal už celý rok předem do ruda rozžhaveným dopisem, který napsal Guy Fernald...



...své mladší sestře Nan, která teď byla právě dva a půl roku provdaná za Samuela Burnetta.



Dopis přečetla paní Burnettová nahlas svému manželovi u snídaňového stolu druhý den po Vánocích.







Od začátku do konce se týkal jednoho tématu a zněl takto:

Milá Nan:

Je to proklatá, veliká ostuda, že ani jedna duše z nás všech se na Vánoce nedostala domů - kromě tvého manžela, a on taky jen na pár hodin. Co nám ti úžasní staří lidi udělali, že se k nim takto chováme?



Já jsem byl na ten den pozván k Sewallovým a šel jsem, samozřejmě – ty víš proč. Prožili jsme senzační čas, ale k večeru jsem začal mít starosti. Opravdu jsem si myslel, že Ralph jel domů – psal mi, že by se tam mohl o prázdninách stavit – ale věděl jsem, že vy všichni ostatní jste zaneprázdnění u svých vlastních vánočních stromků a nedostanete se tam.



No, tak jsem sedl na vlak v sedm třicet a zajel tam dolů...



...a vtrhl přímo dovnitř.



Seděli úplně sami u ohně, bože, stejně jako ty obrázky, které vídáváš, třeba jako „Všichni ptáci už odletěli",  a tak podobně.





Když jsem se na ně podíval, uvízl mi hlt v krku, opravdu, na mou čest.





Mamka jen jednou zalapala po dechu...



...a vletěla mi do náruče...





...a táta vstal pomaleji – ten zatracený revmatismus má tuhle zimu horší než kdy jindy –







– a přišel blíž a já myslel, že mi ruku utřese.







No – posadil jsem se mezi ně u ohně a hezky brzo jsem se jako ve starých dobách usadil na polštář u mamky...





... a nechal ji, aby mě prsty hladila ve vlasech, jako to dělávala dřív –





–  a Nan, budu obviněn z křivé přísahy, jestli se jí ruka netřásla.



Byli tak rádi, že mě vidí, až mě z toho rozbolelo v krku.





Ralph psal, že nemůže přijet, a samozřejmě jste jim vy všichni napsali a poslali věci – báječné věci a oni si jich vážili.



Ale – ksakru – oni byli prostě osamělí až k smrti –











– a celá naše skupinka přitom v okruhu tří set mil, většina jen do třiceti mil!



Nan – příští Vánoce to bude jiné.



To je vše, co říkám. Mám to všechno naplánované.



Ta myšlenka mi skočila do hlavy, když jsem včera večer odjížděl.





Ne, že by se tím dali vinit oni – oni ne. Oni chápali to všechno, o dětech, o zimě, o tom, že Ed se cítí pod psa, o neuralgii Oliverovy ženy, i o Ralphově dívce na západě – a to všecko.







To jim ale celou tu věc nijak neusnadnilo.









Jak říkám, příští rok – ale vy všichni pak ode mě ještě uslyšíte. Mezitím – zajeď se tam dolů na ně tuto zimu jednou nebo dvakrát podívat, ano, Nan?



Nějak mě zarazilo, že už nejsou tak mladí, jak bývali.





Nádherné zimní počasí.



Margaret Sewallová je jako broskvička, ale nezdá se, že bych dělal nějaký větší pokrok.

Pozdravuj Sama.



Tvůj milující bratr,  
Guy



Temperamentní Nan při čtení tohoto dopisu cítila mírné škrcení v hrdle.







„Opravdu se musíme snažit, abychom tam příští rok na Vánoce byli, Same," řekla svému manželovi...



...a Sam vesele souhlasil.







Přál si jen, aby někde na světě ještě byli otec a matka, za kterými by mohl přijet domů.

Opět jsi vybrala moc pěkný příběh, milá Hellohello ! Co jsou osamělým lidem o Vánocích platné pozdravy, doručené dárky, dopisy, když se za nimi nikdo nepřijde osobně podívat, byť jen na chvilku ? Vždyť svátky by měly být hlavně o setkávání blízkých, nejen o konzumu ...

@Ludmila - moc ti děkuju za milý komentář!      doufám, že se ti bude tato vánoční oddechovka líbit  A je to přesně tak, jak píšeš, krásně shrnuto.       Musí to být opravdu smutné pro tyto osamělé lidi, celá rodina se jim rozprchla... a že se z tolika lidí nenajde vůbec nikdo, kdo by s nimi strávil Vánoce nebo aspoň nějaký čas před nimi nebo po nich...  

Jo a zapomněla jsem minule napsat, že by toho mělo být 10 kapitol. Budu je sem postovat tak, ať se to do konce roku stihne

---

Na Boží hod vánoční ráno

(G. S. Richmond)


♪ ♫ And all the angels in heaven do sing,
On Christmas Day, on Christmas Day;
And all the bells on earth do ring,
On Christmas Day in the morning. ♪ ♫

—Stará píseň.

https://www.youtube.com/watch?v=gBT98ndumNg

---

KAPITOLA 2






Guy napsal totéž s více či méně podrobnostmi i Edsonovi a Oliverovi, svým ženatým starším bratrům;





...Ralphovi, svému svobodnému bratrovi...



...a Carolyn – paní Wetmoreové, ženě  Charlese Wetmorea, své druhé – a starší – provdané sestře.





Obdržel různé a více či méně soucitné odpovědi v tom smyslu, že s tolika malými dětmi a takovými závějemi sněhu, které jako vždy blokovaly silnice vedoucí do North Estabrooku, to opravdu nebylo nic divného – a samozřejmě, že příští rok někdo přijede.



Ale že všichni poslali ty nejhezčí dárky, jaké jen mohli najít.

Cožpak si Guy nemyslel, že se matce líbil ten krásný ruský sobolí kožich, který jí poslal Ralph?



A nebyl snad otec spokojený se svou vycházkovou holí se zlatou rukojetí od Olivera?



S takovými dárky, které se hrnuly od všech dětí, se přece otec a matka Fernaldovi nemohli cítit tak strašně zanedbávaní.



„K čertu s holí se zlatou rukojetí!" vybuchl Guy, když si přečetl tuto poslední větu...





... z dopisu od Marian, Oliverovy manželky.



„Vsadím se, že to ona ho k tomu navedla. Jestli se mi někdo odváží dát hůl se zlatou rukojetí, než mi bude devadesát pět, tak ho s ní na místě zmlátím."



„A on ji ani nepoužíval – Bůh mu žehnej."



„Měl svoji starou hůlku z hikorového dřeva a ani tu by nepotřeboval, kdyby ho ten odporný revmatismus tak silně nesužoval. Není ještě ani dost starý na to, aby používal hůl, bože...



... a Ol by to měl vědět, když už to neví Marian."



„Jsem rád, že já jsem mu poslal ten psací stroj."





„Líbilo se mu to, vím, že ano, a taky ho to zabaví –





– nebude mu to vnucovat myšlenku, že je připravený tak akorát na smrt!"




* * *

Guy nebyl ten typ člověka, který by zapomněl na cokoli, co se ho jednou zmocnilo...



...jako to udělal ten žalostný příjezd zpátky domů o Vánocích.



Když od té doby uběhl téměř celý rok, první prosinec zastihl Guye v práci na tom, jak rozjíždí své plány.





Začal se svým nejstarším bratrem Oliverem, protože zrovna paní Oliverovou považoval za nejtěžší překážku, kterou musel při realizaci svého nápadu zdolat.









* * *

„Podívejte,“ vysvětloval trpělivě, když seděli a zírali na něj...



... „není to tak, že by nebyli vždycky strašně rádi, že vidí celou rodinu, děti a všechno, ale právě mě napadlo, že by jim hodně prospělo, kdyby se oživily staré časy."



„Myslel jsem, že bychom to mohli udělat co nejvíce jako jedny z těch starých Vánoc kdysi, než se kdokoli oženil – pověsit punčochy a tak, víte – bylo by to pro ně pořádně veselé překvapení. Plánuju to tak, že se v noci všichni vplížíme dovnitř a půjdeme spát do našich starých pokojů. A pak ráno — chápete?"






Paní Oliverová se na něj podívala.





Jeho stále ještě chlapeckou tvář rozzařovalo dychtivé červenání – Guyovi bylo dvacet osm – a jeho modré oči byly velmi jasné.



Jeho mrštná, svalnatá postava se k ní prosebně nakláněla; všechny jeho argumenty mířily na ni.



Oliver se netečně opíral a oba je pozoroval. Nedalo se popřít, že to byla Marianina rozhodnutí, která obvykle rozhodovala v záležitostech tohoto druhu.








„Připadá mi to jako velice podivný plán," zněl komentář paní Oliverové, když jí Guy celou věc předložil tím nejtaktnějším způsobem, jaký jen mohl použít.



Mluvila dost chladně.

„Není obvyklé si myslet, že by se rodiny měly takto rozbít zrovna na Štědrý den ze všech dnů v roce."



„Čtyři rodiny - s někým pryč - matkou nebo otcem - jen proto, aby se potěšili dva starší lidé, kteří od toho nic neočekávají a kteří chápou, proč nemůžeme všichni přijet domů najednou. Nemyslíš, že žádáš opravdu až příliš?"

Guy je velice cílevědomý mladý muž, líbí se mi čím dál tím víc  Kéž by se mu podařilo přesvědčit všechny sourozence, aby se zastavili u rodičů, jen překonat tuto první překážku, tedy paní Marian  A mimochodem, není náhodou Oliver tak trošku pod pantoflem ?

nevím přesně, jak probíhají Vánoce v Americe, ale musím se přiznat, že nemohu nesouhlasit s Marianou (i když je to tedy studený čumák). malé děti se vždy těší na nadílku a určitě by u toho měli být oba rodiče. Guy má jistě dobré úmysly, ale jeho nápad mi přijde dětinský. prarodiče by měli radost z návštěvy i o den (nebo půl dne) později. nicméně poslat dárky a vůbec se neobjevit mi také připadá hloupé. jsem zvědavá, jak se to podaří nakonec vyřešit, ale určitě to půjde
z příběhu sálá krásné kouzlo Vánoc, umíš tak skvěle vystihnout tu atmosféru

Děkuju vám oběma za krásné komentáře      a souhlasím s vámi oběma     Už jsem myslela, že vám sem nebudu moct dát dneska tento díl, už hodinu a půl hlídkuju u Postimage, byl tam nějaký velký výpadek. I v minulých dnech to nějak zlobilo a nezobrazovaly se obrázky u některých příběhů tady na fóru. Ale jsem ráda, že se ta stránka teď umoudřila a snad mi dovolí sem postnout další kapitolu.

@Ludmila - přesně tak    mně je na něm sympatické, že je citlivý a vnímá trápení svých rodičů. Připadá mi, že je to čím dál vzácnější. Chápu, že se mladí lidi zaberou do svého života, ale neměli by zapomínat na svoji rodinu. Musí být hrozně těžké zůstat takto opuštění, tolik dětí a nikdo za nimi nepřijede...   A s tím Oliverem máš zřejmě pravdu   Připadá mi, že se prostě nestará o to, co se doma děje a nechává to vše Marian...  aspoň to tak vypadá, že doma to pevně drží Marian ve svých rukách, jak uvidíme   díky za milý komentář a podporu    

@Havranice - to mi taky tak při čtení připadalo - taky mě hned napadlo, co s těmi dětmi a jak bude divné ty rodiny na Vánoce roztrhnout. Marian, i když může být nepříjemná, má v tomto bodě taky pravdu. Ono je to těžké, děti rostou rychle a Vánoce jsou významný svátek a určitě to nebude ono, když u toho bude chybět některý z rodičů. Chápu na druhé straně i pohled Guye, chce rodičům udělat radost a zapojit je více do rodiny a udělat to jako Vánoce kdysi, když všichni byli ještě spolu - sice je od všech hezké, že jim pošlou dárky, ale co jsou dárky a hmotné věci, když chybí osobní kontakt po tak dlouhou dobu. I rodiče stárnou rychle a roky ubíhají a není fér zanedbávat ani je. Stejně jako ty si myslím, že by to šlo udělat i jinak - zajet tam před Vánoci nebo po nich, určitě by jim to udělalo snad skoro stejnou radost - nebo se může najít i jiné řešení. Tak uvidíme, jestli se nakonec Guyovi podaři ten plán uskutečnit - a uslyšíme i jeho odpověď na Marianin protest. A moc děkuju za krásnou pochvalu, mám z ní opravdu radost    

---

Na Boží hod vánoční ráno

(G. S. Richmond)


♪ ♫ And all the angels in heaven do sing,
On Christmas Day, on Christmas Day;
And all the bells on earth do ring,
On Christmas Day in the morning. ♪ ♫

—Stará píseň.

https://www.youtube.com/watch?v=gBT98ndumNg

---

KAPITOLA 3


Guy ovládl svůj temperament, i když to byla těžká práce.
„Nezdá se mi, že žádám příliš," odpověděl docela vlídně.



„Je to jen pro tentokrát. Opravdu si nemyslím, že by se otec a matka starali o to, jaké dárky jsme jim přinesli, kdybychom jen přišli my sami. Samozřejmě vím, že žádám oběť od každé rodiny a zdá se skoro až urážkou nepozvat děti a všechny, ale přesto – možná příští rok zkusíme shromáždění všech klanů."



„Ale jen pro tento rok – opravdu  – strašně si přeji, abyste mi vyhověli. Kdybyste jen viděli ty dva minulé Vánoce –“

Odmlčel se a úpěnlivě se podíval na Olivera samotného.



K jeho překvapení si ten džentlmen posunul dýmku do koutku úst a položil svému mladšímu bratrovi několik relevantních otázek. Má to všechno promyšlené? V kolik tam mají dorazit? Jak brzy den po Vánocích by mohli odjet? Je si jistý, že by se všichni mohli nacpat do domu, aniž by dvojici vzbudili a vylekali?



„Jasná věc," prohlásil Guy rychle. „Marietta - no, víš, že už od narození mám k jejímu starému srdci tak nějak cestičku. Mluvil jsem s ní o všem vloni a jsem s ní domluvený, to bude v pořádku. Bude s námi tu hru hrát. To víš, táta je teď už docela hluchý –“



„Táta hluchý?"



„Jasně. Nevěděl jsi to?"





„Zapomněl. Ale matka by nás slyšela."



„Ne, neslyšela. Copak nevíš, jak se vším, co se týká domu, důvěřuje Mariettě od té doby, co tak spadla..."



„Matka spadla?"



„No samozřejmě!"  Guy zíral na svého bratra s určitou netrpělivostí. „Nepamatuješ si, že vloni v říjnu spadla ze zadních schodů a poranila si koleno?"



„Jistě, Olivere," vložila se do toho jeho žena. „Napsala jsem místo tebe, že vzkazujeme, jak je nám to líto."







„Ale předpokládala jsem, že se úplně uzdravila."





„Je trochu chromá a vždycky už bude," řekl Guy s nádechem výčitky v tónu.



„Koleno jí v noci vždycky ztuhne a ona už nevstává a neslídí po domě, jak to bývalo dřív. Marietta jí to nedovolí."



„Takže když budeme dělat nějaký hluk, Marietta jí řekne, že je to kočka nebo tak něco. Pane Bože! Ano – dá se to v pohodě udělat."





„Jediná věc, která mě znepokojuje, je obava, že vás všechny nemůžu přimět, abyste se toho plánu zúčastnili. Na mou duši, Ole" – docela se odvrátil od kritického pohledu své švagrové...



...a čelil bratrovi s čímsi jako rozhořčením ve svých upřímných mladých očích – „nedlužíme tomu starému domovu nic víc než jen jednou ročně dárek zabalený do hedvábného papíru? "





Marian začala mluvit. Myslela si, že Guy už překračuje svá práva, když mluví, jako by byli na vině oni.







Nestávalo se často, že by staří lidé měli ve svém dosahu tolik dětí – loajálních dětí, které by udělaly cokoli v určitých rozumných mezích. Ale určitě muž něco dluží své vlastní rodině.



A o Vánocích! Proč neuskutečnit tento plán při nějakém jiném –



Její manžel ji náhle přerušil. Vytáhl si dýmku z úst a promluvil rozhodně.





„Guyi, já věřím, že máš pravdu. Bude mi líto, když opustím své vlastní děti, samozřejmě, ale docela si myslím, že to pro jednou vydrží. Pokud ostatní půjdou do toho, můžeš se mnou počítat."





Guy odcházel s pocitem, že nejhorší z jeho problémů je už za ním.





* * *

Doufal, že ve své mladší sestře Nan najde zapáleného spojence, a nebyl zklamán.



Carolyn – paní Charlese Wetmorea — také srdečně souhlasila s plánem.



Ralph odněkud z dalekého západu napsal, že buď přijede domů nebo si zlomí nohu.



Edsonovi to připadalo poněkud pošetilé...



...ale Jessica, jeho žena – kterou Guy soukromě prohlásil za trumf –



–  ho přesvědčila, že musí jet za každou cenu.





A tak všichni šli do toho a Guyovi zbývalo jen promyslet detaily.

Jsem moc ráda, že jsem se v Oliverovi spletla - ten určitě není pod pantoflem, jen se zjevně rozhoduje až po zralé úvaze a dobrých argumentech. Patrně ho mrzí, že o rodičích už toho moc neví, asi ho jeho paní nechce "zatěžovat" podobnými starostmi, jak vyšlo najevo ... Je taky fajn, že se povedlo přesvědčit i ostatní sourozence, tak snad se to podaří ! 

@Ludmila - díky moc, Ludmi       toto se mi zdá jako úplně nejpřesnější popis Olivera     taky to vyplynulo až z té poslední kapitoly - musím teda říct, že mě mrzí, že mu to Marian ani nedala vědět, když je to tak zásadní věc. Čekala bych, že mu aspoň dopisy od rodiny čte nebo nechává přečíst.

Ještě pro info, musela jsem trošku přeskupit kapitoly a dvě krátké jsem spojila do jedné delší, takže finální počet kapitol je 9 mělo by ty vyjít tak, že poslední kapitola bude přesně na Boží hod vánoční (možná i ráno, pokud se zadaří   )
Tak jdem na 4. kapitolu

---

Na Boží hod vánoční ráno

(G. S. Richmond)


♪ ♫ And all the angels in heaven do sing,
On Christmas Day, on Christmas Day;
And all the bells on earth do ring,
On Christmas Day in the morning. ♪ ♫

—Stará píseň.

https://www.youtube.com/watch?v=gBT98ndumNg

---

KAPITOLA 4

„Paní Fernaldová“ – Marietta Cooleyová se snažila se vší rozhodností, se kterou dokázala udržet svůj pronikavý hlas na místě –



„než půjdete do postele, málem jsem zapomněla, o co jsem vás chtěla požádat."



„Asi se budete smát, ale Guy – napsal mi, že po vás obzvláště chce, abyste si vy a jeho otec – Mariettina poněkud přísná hubená tvář nabyla zvláštní výraz –



– „pověsili punčochy.“



Paní Fernaldová se zastavila ve dveřích ložnice vedoucích z obývacího pokoje v přízemí.



Ohlédla se na Mariettu s laskavým úsměvem.



„To napsal Guy?" zeptala se. „Pak to tedy - skoro vypadá, jako by sám mohl přijet, že, Marietto?"







„No, já nevím, jestli bych ho opravdu očekávala," odpověděla Marietta, odvrátila tvář a byla zaměstnaná prací kolem krbu.







„Myslím, že to, co měl na mysli, mělo být spíš překvapení na vánoční dárek - něco, co půjde do punčochy, možná."





„Je trochu divné, že ti napsal, abys mě o to požádala," přemítala paní Fernaldová, když hledala punčochy.



Marietta rychle uvažovala. „No, hádám, že měl v úmyslu abych je já našla tajně, aniž by se vám o tom zmínila, a dala do nich to, co pošle, ale tak nějak jsem usoudila, že byste to možná rádi propojili s jeho nápadem tím, že je pověsíte sami...



...tadyhle u komína, kde to tak kdysi všechny děti dělávaly. Jsou tady ještě pořád ty hřebíky, stejné jako vždycky předtím.“



Paní Fernaldová našla punčochy...



...a dotkla se manžela na rameni, když seděl a rozvazoval si tkaničky na botách.



„Táto, Guy napsal, že chce, abychom si pověsili punčochy," řekla, trochu zvýšila hlas a mluvila velmi zřetelně. Starší muž vedle ní vzhlédl a usmál se.



„No, dobrá," řekl, „cokoli, co by toho chlapce potěšilo."



„Zdá se, že to není déle než rok, co si jako malý kluk věšel vlastní punčochu, že ano, mámo?"



Punčochy byly v tichosti pověšeny.



Vypadaly hubeně a osaměle, když se houpaly vedle uhasínajícího ohně. Marietta si pospíšila, aby byly méně osamělé.



„No," řekla zahanbeně, „ten hloupý kluk řekl, že si mám pověsit i tu svou. Bůh ví, co najde, co by tam dal, co se tam vleze, pokud to nebude pohrabáč."





Mile se na ni usmáli, popřáli jí dobrou noc a šli zpět do svého pokoje.



Ta malá epizoda nevzbudila žádné podezření. Vypadalo to jako Guyovo láskyplné klukovství.





„Mám pocit, že sem přijede," říkala paní Fernaldová, když tiše kulhala po místnosti a chystala se do postele. „Nevzpomínáš si, jak nás loni překvapil?"



„Je mi líto, že ostatní nemohou přijet. Samozřejmě jsem jim všem poslala pozvánky jako obvykle – vždy to budu dělat – ale je pořádně nasněženo a myslím si, že to nechtějí riskovat."



Za chvíli, zrovna když zhasínala světlo, uslyšela Mariettu u dveří.







„Paní Fernaldová, Peter Piper se nějakým způsobem dostal do této části domu a já na něho nemůžu vztáhnout ruce. Překvapuje mě, jak je ta kočka mazaná."





„Zdá se, jako by věděl, kdy ho půjdu vyhodit ven do kůlny na dřevo. Nemyslím si, že by měl nadělat nějakou škodu, ale myslela jsem, že vám to raději řeknu, takže kdybyste v noci slyšela nějaké podivné zvuky, tak budete vědět, že to je Peter."



„Dobře, Marietto" - donesl se jemný hlas zpátky k intrikánce na druhé straně dveří. „Peter bude v pořádku, ať už je kdekoli. Nepolekám se, když ho uslyším."



„Dobrá, paní Fernaldová, jen jsem si myslela, že vám dám vědět," a lstivá odešla s úšklebkem pryč.

Fotky "z natáčení" jsou vždycky totálně dokonalé nevím co mě pobavilo víc, jestli očuchávání podpaží, plukovník a jeho doutník nebo snad pes, který neustále narušuje scénu (popravdě já jsem s ním teď taky měla potíže pak přidám taky nějaké fotky)

Nový příběh vypadá moc hezky a začíná něčím, co je skutečně pravda. Samota je o Vánocích vůbec hrozivá a pak je lidem milé i třeba jen chvilkové pozdravení než jen ta samá prázdná místnost . Jinak Oliver je za mě trochu podpantoflák, jak se chudák Guy snažil (mimochodem je to opravdu moc hezký simík ). Oliverova žena je pořádná megera, když ani neřekla svému muži o jeho rodičích a napsala za ně všechny (což by nebylo špatně, kdyby mu o tom něco aspoň řekla). Jsem zvědavá, jak Guy vymyslí celý plán s Vánocemi. A je skvělé, jak je služebná na jeho straně. Už jsem moc zvědavá, co budou rodiče říkat na to krásné překvapení

Jinak negativa k tvým příběhům nemůžu psát žádné, vždycky máš všechno krásně sepsané a nafocené nikdy nevím kam s očima za mě jsou tvoje příběhy dokonalé už teď

Vypadá to, že Marietta je pěkná intrikánka, dobře to podle Guyových pokynů zařídila Moc si přeju, aby to všechno vyšlo a podařilo se staroušky překvapit, ani nevíte jak ! 

@Lucisab - díky moc jsem ráda, že se ti líbily fotky z natáčení toho minulého příběhu  už se moc těším, až si prohlídnu tvoje fotky   A děkuju moc za milý komentář, napsala jsi to všechno tak krásně    
Myslím si, že čím více materiálně lidi slaví Vánoce, tím více se ochuzují, i když to zní jako paradox    Trávit Vánoce o samotě musí být pro většinu lidí hrozně smutné. Hlavně když si představím, jaké je to pro starší lidi, kterým děti už vyletěly z hnízda a jsou opuštění - i když určitě záleží individuálně na každém, jak to prožívá nebo ne. V této rodině sice jsou v kontaktu, ale vsadím se, že by vyměnili veškeré dárky a veškeré svoje věci za to, aby mohli být s dětmi osobně. A s tou Oliverovou ženou je to přesné     není vůbec nic špatného na tom, že ona za něj odepisuje, ale že mu vůbec neřekla o těch úrazech jeho rodičů, to je prostě strašné  
A ještě jednou děkuju, že tyto moje příběhy čteš a jsem moc ráda za to, že se ti líbí    

@Ludmila -  Děkuju za tak krásný komentář, Ludmi!      Taky si přeju, aby jim to vyšlo! Určitě to nebylo lehké zorganizovat a Guy je fakt šikovný, že se to takto snaží dát dohromady  a naštěstí mají pomocnici v podobě Marietty  opravdová intrikánka  


S menším zpožděním sem jdu konečně dát další kapitolu    Už před dvěma dny jsem ráno šla s jistotou přidat kapitolu - a zjistila jsem, že nemám vůbec probrané fotky, prostě nic, jen holý text s poznámkama o fotkách     tak jsem na tom začala pracovat a pak mi došel čas a musela jsem to nechat být. Ale co je trapné - včera jsem si to zase s jistotou nakráčela do svojí složky s příběhem a samozřejmě jsem zapomněla, že to ještě nemám hotové! Taková skleróza      Takže bohužel ani včera jsem vám to sem nemohla dát a naštěstí jsem to teda už během včerejška skoro dodělala a dneska nahrála linky a upravila. Měla bych začít raději už i na další kapitole, ať to nedopadne příště stejně.  

Prosím vás, jestli si můžete v této kapitole představit hromady sněhu, přes které se dá jen těžko prodírat

---

Na Boží hod vánoční ráno

(G. S. Richmond)


♪ ♫ And all the angels in heaven do sing,
On Christmas Day, on Christmas Day;
And all the bells on earth do ring,
On Christmas Day in the morning. ♪ ♫

—Stará píseň.

https://www.youtube.com/watch?v=gBT98ndumNg

---

KAPITOLA 5


V klidné ložnici vládlo dlouhé ticho.



Pak se ze tmy ozval tento malý rozhovor:
„Emeline, ty nespíš."



„Já — já vím, že nespím, Johne. Já — Štědrý večer člověka nějak nenechá spát. Vždycky to tak bylo."



„Ano.... Myslím, že si to děti vůbec neuvědomují, že ne?"
„Ach, ne - ach ne! Neuvědomují si to – nikdy si to neuvědomí, dokud – dokud tady nebudou sami. To je v pořádku. Myslím - myslím, že alespoň Guy sem zítra přijede, nemyslíš?"
„Hádám, že snad ano."



Poté, po krátkém tichu. „Mámo - máš mě, však víš. To víš - vždycky jsi mě měla, drahá."



„Ano."  Nenechala ho zaslechnout vzlyknutí ve svém hlase.



Přitáhla se blíž a vesele mu pověděla do jeho lepšího ucha. „A ty máš mě, Johnny, chlapče!"
„Díky Pánu Bohu, to mám!"





A tak, počítajíce svá požehnání, konečně usnuli. Ale i ve spánku byla jedna sada řas zvláštně mokrá.



* * *



„U Christophera Jinkse, takové závěje!"



„Ještě štěstí, že jsme nepřijeli o dvě hodiny později."
„Šššš  - mohli by nás slyšet."
„Nan, přestaň se smát, nebo ti hodím sněhovou kouli za krk!"





„Tady, Carol, podej mi ruku. Protáhnu tě tím sněhem. Velká těla se samozřejmě pohybují pomalu, ale dej lokty napřed a dostaneš se tam."









„Páni! Nemůžeš otevřít ty dveře? Vsadím se, že přimrzly napevno."





V kuchyni se objevilo světlo.



Dveře se prudce otevřely, jak byly vytlačeny silou zevnitř.
Opatrný hlas tiše řekl: „To je rodina Fernaldových?"



Slečně Mariettě Cooleyové se ozval sbor šeptání:
„Ano, ano - pusť nás dovnitř, mrzneme."
„To se vsaď, že jsme rodina Fernaldových - každý jeden z nás - ani jeden nechybí."


 
„Ach, Marietto - ty drahá stará věcičko!"
„Pospěšte si - tohle je jejich strana domu."
„Š-šš-ššš-- "
„Carol, tvoje šššš by probudilo i mrtvého!"



Klopýtajíc o vlastní nohy a balíčky ve snaze být až nadpřirozeně potichu, parta vlétla do teplé kuchyně.



Vousatý Oliver, nejstarší z klanu; statný Edson, velký Ralph, vysoký a štíhlý Guy –



– a dvě dcery domu, Carolyn, ve třiceti buclatá a růžolící; Nan, štíhlá a dívčí ve čtyřiadvaceti – všichni byli tam.





Marietta si spokojeně povzdechla, když si je prohlížela.



„No, opravdu jsem si ani nemyslela, že se sem dostanete – vy všichni. Díky Pánu Bohu, přijeli jste. Asi máte hlad jako vlci, už je po jedenácté."



„Jestli si myslíte, že se zvládnete najíst tiše jako kočky, dám vám jídlo, ale jestli budete dělat takový bengál, jako jste dělali, když jste přicházeli zpoza rohu kůlny na dřevo, budu vás muset vypakovat rovnou do postele po zadních schodech."



Prosili o milost a o teplé jídlo.



Dostali to – všechno, co se dalo sehnat, co by jen nerozptylovalo žádný pach vaření po domě.



Vývar z uzených škeblí, velký hrnec pečených fazolí, uzeniny postudenu a želé – neměli důvod si stěžovat na své přijetí. Jedli hladově s apetitem cestování v zimě.



„No řekněte, to je ale skvělé," jásal statný Ralph, když jedl obrovský klínek masového koláče s pěknou lhostejností k jakýmkoli následkům, které by ho mohly dostihnout.



„Tohle samo o sobě stojí za to. Takový koláč jsem nejedl už celé století. Jaká je tahle stará kuchyně veselé místo! Pojďme si zítra udělat tažené bonbony z melasy."



„Nebyl jsem doma na Vánoce už – počkejte – hrome, myslím, že je to už šest – sedm – ano, sedm let."



„Podívejte se, já mám pro sebe nějakou omluvu, ale co vy, lidi, kteří bydlíte poblíž?“



Vyčítavě se rozhlédl kolem sebe.

Carolyn vstala a přišla k němu. „Nemluv o tom dnes večer," zašeptala. „Nikdo z nás si ani neuvědomil, jak je to už dlouho."



„Teď půjdeme do postele," prohlásil Guy a vstal.



„Nemůžu se zbavit pocitu, že by nás mohli tady dole chytit. Pokud by některý z nich chtěl trochu horké vody nebo něco..."



„Dveře jídelny jsou zavřené na petlici," ujistila ho Marietta, „ale možná by to chtělo vysvětlení, kdybych jim musela přinést horkou vodu přes salon."



„Teď jděte strašně opatrně nahoru po schodech. Jsou docela blízko hned nad hlavou vaší maminky, ale netroufám si na to, abyste prošli obývacím pokojem k těm předním schodům."



„A teď, pamatujte si, že sedmý schod vrže jako Ned – musíte šlápnout přímo na jeho vnější okraj, abyste ho udrželi potichu. Nevím, raději vy, chlapci, byste měli ten sedmý schod překročit, aniž byste se ho vůbec nohou dotkli."



„Dobře - překročíme!"



„Kdo připraví ty balíčky?" Carolyn se zastavila, aby se na toto zeptala, když začala stoupat po schodech nahoru.



„Marietta," odpověděl Guy.



„Na všechny jsem dal visačky, takže to bude snadné."



„Jestli uslyší chrastění papíru, budou si myslet, že jde o obvyklé dárky, které jsme poslali, a pokud vyjdou ven, uvidí Mariettu, takže to je v pořádku."



„Teď ticho. Pamatujte na ten sedmý schod!"

Ten rozhovor manželů byl krásný, až mě to dojalo ... Je fajn, že se všichni sourozenci nakonec domluvili a dorazili domů, i přes ty závěje (které bylo mimochodem docela snadné si představit). A teď tedy překonat ten sedmý schod 

Musím říct, že mě taky debata rodičů dojala to bylo tak krásné stejně jako to jak se jejich děti mezitím kradou do jejich domu jako překvapení už se moc těším na jejich reakce ráno, bude to pro ně určitě moc milé a teď hlavě jak říká Ludmila... překonat sedmý schod

Moc vám oběma děkuju za tak milé komentáře      jste zlaté!    Strašně moc si vážím toho, že příběhy čtete a dáváte mi sem tak krásné komentáře. Pokaždé mě to zahřeje u srdce    takže vám moc a moc děkuju  
Myslím, že si hodně lidí ani neuvědomuje, jaké to musí být pro starší rodiče/prarodiče, dokud se sami nedostanou do toho věku a situace. Dnes už je tedy jiná doba, jsou telefony a videohovory a je možné spolu mluvit i přes půlku světa, jsou to zázračné technologie. Přesto osobní kontakt má svoje jedinečné kouzlo.

Mám tu pro vás další noční pokračování

---

Na Boží hod vánoční ráno

(G. S. Richmond)


♪ ♫ And all the angels in heaven do sing,
On Christmas Day, on Christmas Day;
And all the bells on earth do ring,
On Christmas Day in the morning. ♪ ♫

—Stará píseň.

https://www.youtube.com/watch?v=gBT98ndumNg

---

KAPITOLA 6






Plížili se nahoru jeden po druhém, každý do svého starého pokoje.



Nebylo potřeba žádného „směstnávání se“, protože dům byl velký a každý pokoj byl ponechán přesně tak, jak ho jeho majitel opustil.



Zdálo se to docela přízračné, toto kradení se mlčky se svíčkami; a s nutnosti potlačit mluvení živost party utrpěla jakési zatmění. Bylo pozdě a oni začínali být ospalí, takže byli brzy v posteli.
Ale jakmile se uložili ke spánku, se z nějakého důvodu více než jen jeden z nich znovu probudil.




* * *




Guy, který ležel a zíral na pole zimního měsíčního svitu na podivné pruhované tapetě na své zdi –



– od chvíle, kdy vešli do domu, totiž přestalo sněžit a mraky se roztrhly a zanechaly za sebou zářivou oblohu –  





– zjistil, že se jeho dveře tiše otevírají.

Mezerou pronikl záblesk svíčky a nějaký hlas zašeptal jeho jméno.



„Kdo je to?" odpověděl šeptem.



„To jsem já, Nan. Smím dovnitř?"



„Samozřejmě. Co se děje?"





„Nic. Chtěla jsem si na chvilku promluvit."



Neslyšně vešla dovnitř, zabalená do vlněného šarlatového kimona, na nohou šarlatové pantofle a hnědé copánky jí visely na zádech. Mrazivý květ na jejích tvářích se rozplynul v rudou záři, její oči byly jako hvězdy.



Postavila svíčku na stojánek...



... a posadila se na kraj Guyovy postele.



Zvedl se na lokti a ležel a vděčně se na ni díval.
„Je to jako za starých časů," řekl. „Ale nebude ti zima?"



„Ani trochu. Zůstanu tady jen minutu. Stejně je tahle věc teplá jako toast... Ano, není to jako za starých časů?"



„Už jsi naučená na zítra?"



Smála se. „Všechno kromě Caesara. Ráno mi s tím pomůžeš, nebo ne?"



„Jasně - jestli mi ušiješ nějaké polštářky na boby."
„To udělám. Guyi - jak se má Lucy Harperová?"



„Je v pohodě. Jak se má Bob Fields?"
„Och, teď už mi na něm nezáleží!" Pohodila hlavou.



Pokračoval v té hře. „Máš radši Davea Stronga, co? Ten je měkký."



„Není. Och, Guyi - slyšela jsem, že máš novou dívku."



„Žádnou novou dívku. Nestarám se o holky."



„Ale ano, staráš. Alespoň si myslím, že ano. Jmenuje se – Margaret."



Hra náhle skončila.
Guyova tvář se proměnila. „Možná ano," zamumlal, zatímco ho jeho sestra pozorovala ve světle svíčky.



„Ještě pořád neodpověděla?" zeptala se velmi jemně.



„Ani slovo."
„Už dlouho ti na ní záleží, že ano, drahoušku?"
„Zdá se to už jako věky věků. Asi to tak ale není."



„Ne - jen dva roky, opravdu hodně ti na ní záleží. Zbývá ještě spousta času."



Netrpělivě pohnul hlavou.



„Ano, kdyby mi nevadilo vidět, jak se na Tommyho Gowera usmívá – ať ho sebere čert – stejně tak sladce, jako se usmívá na mě. Kdyby ke mně někdy natáhla jen špičku svého prstu, chytil bych ho a držel se ho napořád. Ale ona ne. To neudělá."



„A příští týden pojede na jih na zbytek zimy a tam dole v Jižní Karolíně, kam jede, je jeden chlapík – ach, on – on je do ní zblázněný, stejně jako my ostatní. A, no – jsem v pěkné kaši, Nan, a to je pravda."



„Ubohý chlapče. A ty ses ještě vzdal návštěvy u ní na Boží hod a přijel jsi sem dolů na venkov, jen abys -"





„Jen abych se vyrovnal sám se sebou za to, jak jsem je ty dva roky zanedbával, když jsem měl tak plnou hlavu - jí."



„Není to fér. Po tom minulém roce bych se stejně dnes vrátil sem domů, i kdyby to bylo mělo znamenat, že musím ztratit - no - Margaret ví, že jsem tady. Já nevím, co si myslí."



„Já nevěřím, Guyi, chlapče, že ona o tobě smýšlí hůř."



„Ano – já už musím jít. Všechno se nakonec spraví, drahoušku - jsem si tím jistá."



„Ne, nevím, jak se Margaret cítí — dobrou noc — dobrou noc!"

Zdá se, že kromě vánočního překvapení pro rodiče zjistíme i to, jak jsou na tom členové rodiny se svými city - minimálně Guy a Nan. Nan je mi sympatická čím dál víc, krásně jsi nám ji ztvárnila, Hellohello ! A nejvíc mě dostla ta závěrečná fotografie - nádherné zachycení zimní krajiny osvětlené měsícem

Souhlasím s Ludmilou v každém slově už se moc těším až se dozvíme víc věcí o sourozencích tenhle příběh se mi líbí čím dál tím víc moc ti za něj děkuji Hello

Děkuju vám oběma moc za milé komentáře       strašně moc si vážím každého slova!  
Teď jsem dodělala další díl, tak vám ho sem jdu hned dát  úplně původně jsem to měla naplánované sem tento díl dát až na Vánoce, protože by to tak bylo asi nejpříhodnější, ale potom bych možná nestíhala mezi svátky sem dát zbytek příběhu a dát dohromady ještě ten silvestrovský, tak jsem se rozhodla to udělat takto.  8. díl tedy bude ještě někdy tento týden a poslední 9. díl bych sem chtěla dát symbolicky 25. ráno

---

Na Boží hod vánoční ráno

(G. S. Richmond)


♪ ♫ And all the angels in heaven do sing,
On Christmas Day, on Christmas Day;
And all the bells on earth do ring,
On Christmas Day in the morning. ♪ ♫

—Stará píseň.

https://www.youtube.com/watch?v=gBT98ndumNg

---

KAPITOLA 7


Boží Hod vánoční ráno, rozednění do zimního světa – hvězda na východě už dávno zapadla.



Venku před domem velké ticho kopců a plání zahalených závějemi...



- uvnitř praskající oheň v širokém krbu a dvojice starších lidí, probouzejících se do osamělého svátečního dne.









Paní Fernaldová se blížila ke dveřím svého pokoje – zraněné koleno jí vždy znesnadňovalo chůzi po nočním klidu. Měla v úmyslu se posadit k ohni, který před chvílí slyšela Mariettu prohrabávat a přivádět k činnosti, a zahřívat se u jeho plamene.



Se smutným pousmátím si vzpomněla, že si tam s Johnem pověsili punčochy, a podívala se, jaký zázrak se v noci stal.



„Otče!“ – Hlas se jí zadrhl v hrdle... Co to všechno má být?... Nějakým záhadným způsobem se její manžel dozvěděl, že ho volá, ačkoli to ve skutečnosti neslyšel.



Přišel ke dveřím a podíval se na ni...



...pak na komín, kde visely punčochy – dlouhá řada punčoch, jaká tam nevisela od doby, kdy děti vyrostly – kvalitních punčoch: jedna z hnědého hedvábí, Nanina; jemná šedá punčocha s šarlatovými hodinami, Ralphova – všechny nacpané až po vršek, s balíčky přetékajícími přes krb a dokonce až na podlahu dole.







„Co je to - co je to?" Hlas Johna Fernalda byl zmatený. „Čí jsou?"



Přikulhal blíž.
Nasadil si brýle a upřeně zíral na balíček vyčnívající z punčochy se šarlatovými hodinami.



„Veselé Vánoce Ralphovi od Nan," četl.

„Ralphovi od Nan," opakoval neurčitě.



Jeho pohled se obrátil k manželce. Jeho oči byly otevřené doširoka jako oči dítěte.







Ale ta zrovna vstávala ze židle, do které spadla.

„Děti!" říkala. „Ony – ony – Johne – musí být tady!“





Následoval ji chladnou chodbou k přednímu schodišti, které se nyní používalo jen zřídkakdy, a šli nahoru – tak rychle, jak to jen ty pomalé, ztuhlé klouby dovolovaly.



Třesoucí se paní Fernaldová otevřela první dveře nahoře.



Mezi polštáři se zvedla rozcuchaná hnědá hlava, pár ospalých, ale láskyplných hnědých očí se usmál na dvě tváře, které nahlížely dovnitř a hlas překypující radostí tiše zvolal: „Veselé Vánoce, maminko a tatínku!"





Zírali na ni a oči se jim zamlžovaly. Byla to jejich malá dceruška Nan, ještě ne vyrostlá!

Nemohli tomu uvěřit.





Dokonce ani poté, co byli ve všech místnostech; - viděli svého velkého syna Ralpha, jak stále spí, jeho přesto mladistvý obličej plný zdravé barvy, uvelebený na svalnaté paži...



...a jeho matka ho jemně probudila polibkem...





...aby byla vzápětí málem uškrcena jeho objetím;







- když se setkali s Edsonovým srdečným smíchem, když po nich hodil polštářem - opatrně, aby ho jeho otec mohl chytit;





- když viděli, jak si kyprá a krásná Carol natahuje punčochy, zatímco sedí na podlaze a usmívá se na ně; —





—Olivera, který se k nim blíží ve svém županu a pantoflích;—





— Guye, jak k nim natahuje obě paže nad peřinou a křičí: „Veselé Vánoce! – a jak se vám líbí vaše děti?“







– i tehdy bylo bylo těžké si uvědomit, že ani jeden nechyběl – a že tam nebyl už nikdo jiný.



Paní Fernaldová se nevědomky přistihla, že hledá manželky svých synů a manžely dcer a děti. Milovala je všechny; ale přesto – mít tu jen své vlastní a žádné jiné, jen pro tento jeden den - bylo to opravdu štěstí.

Moc krásný díl, až mi to čtení vehnalo slzy do očí, děkuji Ti, milá Hellohello ! Vůbec nevadí, žes nám ho sem dala už dnes, perfektně navozuje vánoční atmosféru a člověk si snáze uvědomí ten současný "konzumní přístup" ke svátkům klidu a míru ...

To bylo tak krásné Hello úplně mi přejel mráz po zádech a to jak se děti vítaly s rodiči... vehnalo mi to slzy do očí tenhle příběh je naprosto dokonalý a je jedno, že jsi ho dala sem již dnes už se moc těším na pokračování úplně mě hřeje je vidět všechny jak sedí spolu na pohovce