Historie jednoho rodu

Nádherná svatba, všem to moc slušelo a ty krásné fotky. Musela sis s tím dát ohromnou práci. Moc se těším na pokračování.

Btw.: Tak nějak jsem si přečetla pár dílků, vím, že jsem tvůj příběh četla ještě na zeleném a pak nějak jsem to zaspala a ono uběhlo tolik dílů. Až si vyšetřím čas, přečtu si to vše od znova, abych si to zase připomněla a věděla pořádně souvislosti + se orientovala trochu v tom rodokmenu, je fakt, že se Ti to neskutečně rozrostlo.

Ja uz se zase orientuju, nastesti mi uteklo "jen" asi 10 dilu tenhle pribeh nebere konce a ja jen doufam, ze ani nebude konce jeste dlouho brat. Ty pozy, fotky, zpracovani svatby a tak vsechno je paradni a moc se mi libi

Janiko, ano, ano, na zeleném jsem se odhodlala a rozhodla se příběh zveřejnit, ale obdivuji tě, pokud byses pustila do čtení od začátku (to byl vlastně jenom popis hraní), i když by mě to samozřejmě potěšilo
A vůbec jsem ráda, že se vám příběh aspoň trochu líbí, sama sebe jsem překvapila, jak jsem se rozjela. Moje pocity asi nejlépe vyjádří Filda s Gabčou  (Daisy si teda o tom myslí "svoje" ) :


Určitě nechci končit, čas od času něco nafotím, a snažím se něco odehrát, ať se příběh posune.. Přece jen rod musí pokračovat, a já se dlouho zasekla na jedné generaci (když já si je prostě oblíbila )

Perfektní taneček ! A určitě, prosím, pokračuj ve svém příběhu, ať je co číst a život je hned krásnější !

Přidávám se k Ludmile moc jsem si tvůj příběh oblíbila a těším se na další vývoj rodiny

Přidávám se, určitě pokračuj. Hezkých příběhů není nikdy dost.
Jinak parádní taneček.

Trvalo to, ale dnes jsem se nějak nabudila a dostala jsem chuť k psaní, že jsem kromě Apokalypsy konečně sesmolila i k příběhové rodince  Tu sem tam po kouscích hraju dál, mám představu, kam by příběh měl směřovat - hlavně by se měl pomalu posunout k další generaci, ale nějak to nedokážu udělat skokem, tak si následujícími kapitolami aspoň připravím půdu Ale bohužel neslibuju, že se podaří obnovit nějaké pravidelné přidávání

51. KAPITOLA – Jedeme dál

Po svatbě Karla a Anji se život rozběhl zběsilým tempem. Jelikož se rodiny pěkně rozrostly, jedna oslava střídala druhou. Nejprve následovala Andrea svého manžela a pokročila do středního věku.


Jelikož novomanželé byly tou dobou na líbánkách, slavila své narozeniny se svou rodinou – rodiči Sofií a Tomášem, a bratrem Milanem. „Zlatíčko, doufám, že maminku moc nezlobíš.“ nabádala Sofia svého vnuka. „Ale babi, já jsem přece nejhodnější. Zlobí akorát Gábinka.“ snažil se jí nakecat Filip.


Po návratu ze svatební cesty ale stárnutí neunikli ani Karel s Anjou. Samozřejmě první na řadě byl Kája, a tak sfoukl svíčky nejprve on.


I když Anja byla o kousek mladší, rozhodli se oslavit jubileum společně.


No, a jelikož svolat tak velkou rodinu dá práci, byla oslava rovnou trojitá. Narozeniny totiž měla hlavně Isabela, ze které se stala už velká slečna.


Hra jí teda zrovna moc nelichotila, ale stačilo pár drobných úprav (účes a jemné líčení) a byla jsem velmi mile překvapená.


Mimochodem vyrostli i oba pejsci – dvojčata Bonnie a Clyde.


Ale tím to zdaleka nekončilo! Svoje narozeniny brzy slavila i Gábinka, z malého batolete se stala velká školačka! „Mami, můžu?“ ujišťovala se nad dortem ještě v náručí u maminky. „To, víš, že ano.“ pobídla ji Andrea.


Ta hra má vážně zvláštní „smysl“ pro dívčí jemnost.


Gabčina oslava však byla výjimečná ve více ohledech. Strejda Milan přivedl konečně představit svoji přítelkyni, a především dcerku Evu. Ta už sice byla na světě přes rok, ale s maminkou žili v zahraničí a teprve nedávno se holky k Milanovi konečně přistěhovali. O otcovství nemohlo být pochyb, když se blonďaté geny prosadili proti genům její maminky Alice. „Ahoj, beruško, já jsem tvoje teta Andy.“ vítala jí Andrea.


Později už si svou nejmladší vnučku ukořistil dědeček, a navzdory vyrážce, která snad nebyla nakažlivá, se jí věnoval po zbytek odpoledne.


Andrea se zatím rozhodla, že si svou novou švagrovou proklepne. Po pár otázkách tipu „Jak jste se poznali? – Jak jste zvládali vztah na dálku?“ – Jak se ti u nás zatím líbí?“ se ukázalo, že ty dvě si budou určitě rozumět.


No, ale protože den byl hlavně o malé oslavenkyni, přišel na řadu i dárek. Andrea svolila, že si Gabča může nechat jedno ze štěňat, když Daisy byla vlastně Filipova, ovšem pod podmínkou, že žádné další chlupáče už v domě rozmnožovat nebudou. A tak zatímco Bonnie se vydala do světa, Clyde se stal plnohodnotným členem rodiny.


Neustálé oslavy a hodování se však neblaze podepsaly na Radkově kondici a zažívání. Poslední dobou prostě nebyl ve své kůži. Jednak trochu přibral (holt už mu to nespalovalo jako zamlada) a pak ho stále častěji trápil žaludek. „Uf, lásko, nepoužila jsi nějaké nové koření?“ chytl se za bolavé břicho. „Miláčku, jsou to stejné palačinky se sirupem, jako vařím odjakživa.“ ujistila ho Andy.


„Tak mi asi dnes nějak nesedly, měl bych to vyběhat.“ namítl tedy Radek. „Tak na to zapomeň, to není poprvé, měl bys spíš běžet k doktorovi.“ napomenula ho Andrea. „Zlato, to nic nebude, věř mi. Jak skončí to obžerství, zase se to srovná.“ snažil se vykroutit Radek. To mu ale neprošlo, a čekal ho výčet všech jeho slabostí za poslední týdny.


Bohužel, ani to ho nepřimělo, aby s návštěvou lékaře souhlasil. „Fajn, ty paličáku, nechoď si, ale nemysli si, že to tak nechám. Zvedej se!“ poručila mu Andrea. Sama odběhla do chodby a chvíli lovila něco ve své tašce. „Nechceš k doktorovi, nechoď si. Ale já to tak nenechám, takže teď otevřeš pěkně pusinku, a já ti vezmu nějaké vzorky.“ oznámila mu tónem, který nepřipouštěl žádný kompromis.


V laboratoři se pak při první příležitosti pustila do pečlivého testování. Nebyla lékařka, tak si nebyla jistá, jestli se jí podaří něco najít. Ale měla o svého muže strach a při jeho kondici a výcviku opravdu byl jeho aktuální stav znepokojující.


Když jí po pár hodinách přístroj zapípal výsledky, musela si je přečíst několikrát za sebou. „Krucipísek, to snad není možné!“ zírala nevěřícně na monitor. Jakmile se vzpamatovala, veškeré záznamy o testu smazala.

Jak se ti Simíci při sfoukávání svíček vždycky tváří, div jim oči nevypadnou Chudák Gábinka, ještě žes ji tak pěkně upravila ! A copak je asi s Radkem, že by měl podobné "problémy" jako ty, Fidgety ?

Zatímco v bunkru mi nevadil ten narozeninový vzhled té holčičky, tady už jo to je prostě kluk. Ještěže jsi ji tak hezky upravila. Stejně jako Isabelu. Nejvíc mě ale dostali ti nádherní pejsci! Jenom je mi líto, že se museli rozdělit. Vždyť Bonnie a Clyde patří k sobě Všechno máš moc hezky nafoceno a sepsáno.
A u Radka mě napadla stejná věc, jako Ludmilu

Hrozně moc se mi líbí, že v TS4 simíci stárnou i do středního věku škoda, že v TS2 už na něco takového nemysleli... jinak ti všichni pěkně vyrostli holky mají velké štěstí, že sis je vzala do paráda chudák Gábinka... popravdě jsem se nejdřív musela smát, když jsem viděla co jí hra provedla jinak Belinka je celá maminka a co se týká Radka... tak mě napadlo to samé co holky

Jinak ať už to bude trvat jakkoli dlouho, už se moc těším na pokračování

Říkám si, že bych vám možná už mohla prozradit, že jste to trefili (ne že by mé zápletky byly nějak neočekáváné  ).

52. KAPITOLA – Sen nebo skutečnost?

„Ahoj, to je dobře, že jsi doma!“ uvítala se Andrea s Radkem, hned jak dorazila z laboratoře. „Proč, zjistila jsi snad něco?“ sondoval Radek s hraným nezájmem. „Právě že zjistila! Ale asi by sis měl raději sednout.“ doporučila mu a políbila ho na přivítanou na tvář.


Když si ověřila, že děti jsou bezpečně uklizené na terase a zabrané do vydlabávání dýní, usadila se za ním na pohovku. „Tak povídej!“ vybídl ji Radek. „No, věc se má tak, že v tvém těle je zvláštní hladina hormonů, v podstatě odpovídá hodnotám, které by měla těhotná žena.“ přiznala mu Andrea na rovinu a čekala na jeho reakci.


„Cože??“ vyhrkl Radek, když vstřebal její slova. „No, je to tak, jak slyšíš, musela bych tě vzít na ultrazvuk, ale i to přibírání tomu tak nějak odpovídá.“ vysvětlovala mu opatrně, aby to s ním neseklo. „Počkej, to přece není možné. To ses musela splést. U lidí se tohle přece neděje, ne? Tak jak by se něco takového mohlo stát?“ přemýšlel nahlas a měl pocit, že se mu hlava rozskočí.


„Počkej, nech mě pokračovat.“ přerušila ho Andy. „Ono to totiž není všechno!“ nadhodila. „COŽE?!“ vykřikl Radek, až se Andrea lekla a rychlým pohledem kontrolovala děti, jestli tím nevzbudil jejich pozornost. Ty však byly naštěstí zabrané do práce. „V tvých vzorcích koluje cizorodá DNA, která není tak úplně lidská.“ dořekla opatrně. „Jakože jsem upír jako Karel?“ spojil si to okamžitě Radek.


„Ne, to tě ubezpečuju, že nejsi.“ zavrtěla hlavou Andrea. „Spíš mi řekni, zdávají se ti ještě ty tvé živé sny?“ zeptala se ho. „Myslíš, jako o mimozemšťanech?“ upřesnil si Radek. „Ano, přesně ty!“ přitakala Andy. „Poslední dobou tolik ne, ale pár týdnů zpět jsem je ještě měl. Jak to s tím ale souvisí?“ nechápal Radek. „To ti vysvětlím později. Teď mi je zkus popsat, nejlépe od začátku.“ vybídla ho jeho žena. „Ehmm, tak počkej…“ zamyslel se a začal vyprávět.


Ze začátku byly pořád stejné – letěl jsem naší raketou do vesmíru. Byl jsem sám, bez posádky, ale podařilo se mi přistát na zvláštní planetě. Byla celá jakoby ponořená do noci, plná světélkujících rostlin. Okouzlující místo.


Většinou jsem se jen tak procházel a sbíral vzorky – rostliny, horniny, vodu. Prostě tak, jak by se čekalo, kdybychom se sem skutečně dostali při expedici.


Později jsem však během snů začal objevovat, že na planetě je život. Nejprve v drobných formách v různých dutinách, až jsem narazil i na místní obyvatele.


Ze začátku byli docela ostýchaví, ale nakonec se mi podařilo se k nim přiblížit a navázat komunikaci. Překvapilo mě, jak rychle porozuměli naší řeči, ale díky tomu jsme se byli schopni domluvit. Hodně se vyptávali na život na naší planetě.


Pak se ty sny změnily. Hodně často se mi zdálo, že se nad naším domem objevuje vesmírná loď, a bere mě s sebou. Párkrát dokonce odnesla tebe, ale to sen pak skončil.


Jo, a jednou se mi zdálo, že byli u nás ve starém domě, zatímco jsme spali. Procházeli náš dům, prohlíželi si všechny věci od dětských stavebnic po počítač a o všem si dělali poznámky.


„Počkej, nebylo to náhodou tehdy, jak jsme ráno našli dům vzhůru nohama? Záhadně postavěná stavebnice, počítač s modrou smrtí na obrazovce, převrácená popelnice?“ přerušila ho Andy. „Jo, to bylo ono.“ přisvědčil Radek. „Tak fajn. Pokračuj. Co ten poslední sen?“ požádala ho bez dalšího komentáře.


To už bylo tady v Oáze. Tentokrát unesli zase mě. Chtěl jsem jít spát, když jsem uviděl to jasné světlo před domem, tak jsem to šel prověřit. Než jsem se nadál, už jsem se vznášel nad zemí.


O jejich lodi se mi ale nezdálo, najednou jsem byl zase na planetě, jako vždy jsem tam chvíli bloumal, než mě objevila nějaká mimozemšťanka. Nic ale neříkala, jen se na mě soustředěně zadívala. Potom jsem myslím omdlel, čímž jsem se probudil.


„Miláčku, a nenapadlo tě, že by třeba ty sny byly skutečné? Že to nebyly sny, ale že jsi tam opravdu byl?“ zeptala se ho Andy, když skončil. „Vždyť by to byl úplný nesmysl.“ namítnul Radek. „Evidentně nebyl. Ta DNA je totiž opravdu mimozemská. Odpovídá záznamům z dědových deníků, které psal chvíli před tím, než zemřel. Ale vždy jsem myslela, že tehdy už spíš fantazíroval, když popisoval své vlastní těhotenství.“ vysvětlila mu Andrea. „Řekni mi, že tohle všechno je jen další sen!“ zaúpěl nevěřícně a zoufale Radek. Ale nebyl!

A jéje, malé mimozemšťátko, to tu ještě nebylo ! A s těhotným chlapem to asi nebude moc radosti, že, nebo právě naopak ? Jakpak to asi bude snášet ?

To bylo napínavé, perfektní díl! Ale chudák Radek! Říkám si to samé, co Ludmila.

Chudák Radek! A to jsi plánovala, nebo se to stalo náhodou? Jsem už moc zvědavá na malé mimozemšťátko a jsem taky zvědavá, jak to bude Radek zvládat jinak moc hezké fotky! Líbí se mi, jak jsi pro některé situace použila koláže

Plánovala    Resp. v minulosti se mi to stávalo náhodou - jedno mimozemšťátko ale bylo moc brzy (v první generaci), to jsem poslala pryč, druhé jsem si chtěla nechat, ale v nestřežené chvíli mi zemřeli staříci a ufounek byl pryč A teď - doma vědkyně a astronaut, a únos žádný  Nakonec Andrea musela vynalézt satelitní anténu, tak to je pak unášeli, ale jako na potvoru pořád nic, tak jsem tomu myslím nakonec trochu pomohla
Tak jsem ráda, že se dílek a zápletka líbily

Já se tak snažím posunout příběh dál, až se vlastně skoro vůbec neposouvá. Ale téhle "epizodce" jsem nemohla odolat

53. KAPITOLA – Pátrání v minulosti

Přes kontakty na důvěryhodné kolegy z nemocnice, které měla ještě od tety Jany, si Andrea domluvila zapůjčení ultrazvuku, který definitivně potvrdil její domněnku. Aby na sebe poutali co nejméně pozornosti, vzal si Radek v práci dlouhodobou dovolenou a držel se co nejvíce doma.
Zároveň chtěli zjistit více o tom, co zažil Andrein dědeček. Ona sama byla tehdy ještě malá, a pamatovala si jen, že děda na stará kolena přibral, ale to by v jeho věku nebylo nic divného.


Navíc, těžko by se někdo s něčím takovým svěřil malé školačce, že? Andrea se proto zkusila obrátit na svého tátu, jestli náhodou nebude vědět něco víc. „Tati, díky moc, že jsi přišel! Jak se má máma?“ vítala se s ním jedno odpoledne u nich doma. „Dobře, broučku, je poslední dobou často unavená, ale v našem věku nic nezvyklého.“ objal Tomáš s úsměvem svou dceru.


„Ne že bych tě rád neviděl, ale můžeš mi vysvětlit, proč jsem měl přijít tak narychlo?“ zeptal se hned vzápětí. „Jistě, posaď se!“ vybídla ho Andy. „Víš, tati, chtěla jsem se zeptat na dědu Vojtěcha. Pročítala jsem jeho deníky a v posledním z nich mi něco není jasné. Jde o toho chlapečka, co měli s babičkou u sebe. Pamatuju si, že když jsem byla malá, byli jsme se na něj jednou podívat.“ nakousla Andrea téma, které jí tolik zajímalo.


„Ach ano, máš pravdu, jmenoval se myslím Vilém, takové zvláštní miminko.“ zalovil Tomáš v paměti. „A co se s ním stalo?“ vyzvídala dál Andy. „No, co si tak vybavuju, táta s Kamilou ho měli v pěstounské péči a plánovali ho adoptovat. Šílené v jejich věku, ale oni byli prostě sví.“ pousmál se její táta. „Tehdy nechali dům dvojčatům, odstěhovali se a nedlouho poté bohužel oba zemřeli. Po smrti prvního z nich předpokládám z adopce sešlo a chlapeček se vrátil zpět do domova. Seběhlo se to tehdy tak rychle, že jsme ani neměli šanci zjistit, kde vlastně skončil.“ vzpomínal dál Tom.


„Tati a nevíš něco o tom, proč děda tehdy tak přibral a pak najednou zhubnul? Pamatuju si to dobře, že?“ zeptala se ho ještě. „To máš pravdu. Ale víš co, tvůj děda byl vědec, nikdy toho moc nenasportoval, a ve stáří zpohodlněl úplně, tak šla kila nahoru. A pak bych řekl, jestli za jeho náhlým zhubnutím nebyla bohužel nějaká nemoc. Víš, on se mi zrovna moc nesvěřoval. Byl to opravdu zvláštní člověk.“ zamyslel se Tomáš.


Ještě chvíli na dědu Vojtěcha společně vzpomínali. Ale o moc moudřejší nebyla – táta evidentně o mimozemském těhotenství nic nevěděl. Vzhledem k její kariéře by jí to totiž určitě přiznal hned, jak by se takto začala ptát.
Zatímco marně přemýšlela, kde by ještě mohla sehnat další informace, nadešel čas oslavit Halloween. Andrea zrovna vyšla před dům, aby zkontrolovala, zda dětmi vyřezané dýně správně hoří, ale to co viděla, ji poněkud překvapilo. „Co to sakra je?!“ vyjekla vyděšeně.


Před jejím domem se vznášela průsvitná postava a rozhlížela se po okolí. Andrea sotva lapala po dechu a srdce jí div nevyskočilo z těla. Chvíli trvalo, než přiměla mozek, aby znovu začal fungovat. „Tak fajn, můj muž čeká ufounka a já vidím duchy. No co, Anja oživila svou mámu, takže čemu se vůbec divím?“ říkala si pro sebe.


„Jste v pořádku?“ přerušil tok jejich myšlenek dotyčný. „Ehmmm, brzy snad budu. Jen mi řekněte, že tohle je jen nějaký vymakaný strašidelný kostým.“ vykoktala nesměla Andrea. „Obávám se, že nikoli. Nevíte, co tu dělám?“ zeptal se duch. „Upřímně ani netuším, kdo jste.“ přiznala Andy. „Ach pardon!“ omluvil se průsvitný muž. „Jmenuji se Patrik Nováček, zdravím.“ zamával jí s úsměvem jakoby nic.  


„Dobrý den.“ odpověděla zdvořile Andrea a vzápětí se zarazila. „Počkejte, Patrik Nováček. To je náhoda, můj prapradědeček se jmenoval stejně jako vy.“ uvědomila si najednou. „Já jsem mimochodem Andrea Svobodová, rozená Šebestová.“ dodala ještě. „Jen jestli to vůbec je náhoda. Můj zeťák byl totiž zrovna taky nějaký Šebesta.“ poznamenal Patrik. „Asi bych ho měla pozvat dál.“ pomyslela si Andy a přemýšlela, jestli se dnes už opravdu vzbudila.


Andrea usadila svého prapradědečka do obýváku a šla najít Radka, aby ho připravila na zvláštní návštěvu. Ten si zrovna dopřával sprchu a myslel si, že si z něj jeho žena utahuje – je přece Halloween, že. Andy ho tedy nechala svému osudu, cestou ještě nařídila dětem, aby chvilku zůstaly v pokojích, a pak už se vrátila dolů a přisedla si k jejich hostovi. „Moc krásný dům.“ pochválil jí Patrik. „Děkuji.“ odpověděla Andy.


„Ehm, takže vy vážně netušíte, proč jste tady?“ zeptala se ho po chvíli mlčení. „Klidně mi tykej a říkej dědo, děvenko!“ vybídl ji Patrik. „Ale to bys mi měla říct spíš ty, protože co já vím, tak se obvykle vracíme na svět, když nás někdo z našich blízkých opravdu potřebuje. Nedořešené záležitosti, chápeš?“ snažil se jí vysvětlit.


„Upřímně mě ale nenapadá, s čím bys mi mohl pomoct,… dědo.“ odpověděla váhavě Andy. V tom je přerušily kroky. „No, to mě sakra podrž!“ vyjekl jejich původce. „Já ti to ale říkala a sedni si, než to s tebou švihne.“ nařídila Radkovi Andrea. „To je prapraděda Patrik a to je můj manžel Radek.“ představila je, když Radek konečně zavřel ústa a usadil se. „Moc mě těší, mladíku. Kdy to čekáte?“ zeptal se Patrik jakoby nic a zapíchl pohled na Radkův pupek.


„COŽE??“ vyjekli pro změnu oba manželé současně. „Ty víš,…že on… nebo to … bylo jen jako vtip?“ koktala Andrea šokovaně. „No, podle toho, co vidím, bych řekl, že tvůj manžel čeká potomka. Pivní pupek vypadá jinak, co si budeme povídat. Nebo to snad nevíte?“ obrátil se k ní Radek. „Ale ano, víme. Ale jak jsi to mohl poznat ty?“ nechápala Andrea. „Protože jsem si tím taky prošel drahoušku.“ usmál se na ni Patrik. „Proboha!“ nestačila se divit Andy.


„Tak už tedy asi tušíme, co tu dělám, že?“ poznamenal duch. „Ach ano, snažíme se zjistit, co nás vlastně čeká. Jak to miminko dostaneme ven a co se s ním bude dít potom. Mám jen pár poznámek svého dědy, kde popisuje své vlastní těhotenství, ale už nezaznamenal nic o porodu, i když myslím, že se mu narodil chlapeček. Bohužel ale táta o jeho původu nic netuší, a nikdo další z jeho rodiny už nežije.“ vysvětlila mu Andrea.


A tak jim Patrik vylíčil, jak vše probíhalo u něj – od divných snů, přes nezvyklé přibírání až po nesnesitelné bolesti břicha. „Naštěstí tvá praprababička Tereza byla lékařka. Když zjistila, co se děje, začala mě sledovat, a jakmile bylo miminko dost velké, nahnala mě do toho jejich superchytrého operačního přístroje a pomohla mu bezpečně na svět.“ vzpomínal. „Uf, takže se nemusí prokousat ven samo.“ oddychnul si Radek.


„Ne, to určitě ne.“ zasmál se Patrik. „A co bylo s tím dítětem dál?“ zeptala se Andy. „Když jsme se vrátili z nemocnice, našli jsme v pokoji zvláštní kolébku a nápisem ‚Poslat domů‘. S Terezou už jsme byli staří na péči o miminko a dětem jsme to vysvětlovat nechtěli. Dítě jsme tam tedy uložili, zmáčkli tlačítko a za chvíli se objevila létající loď a odnesla si ho pryč.“ dovyprávěl Patrik. „Myslím, že víc vám nepomohu, děti, je čas jít.“ poznamenal nakonec. „To nevadí, i tak děkujeme, dědo. Snad si už nějak poradíme.“ uzavřela to Andrea těsně předtím, než jí prapradědeček věnoval poslední pohled a rozplynul se v prostoru.

Takže rodové zatížení ? Doufám, že všechno dobře dopadne a že tohle mimozemšťátko v rodině aspoň chvíli ponecháš

Musím říct, že Patrik Nováček mi přijde jako moc sympatický simík ještěže se tam objevil a vše jim vysvětlil, takhle už alespoň mají Andrea s Radkem jasno co je čeká už se moc těším na malého mimozemšťánka

Jop, tak nějak ob generaci je to postihne  I když teď by měli být na řadě Andrea (což herně moc nelze, ale možná by to šlo cheatem, a sakra, to by byla teprve zápletka - no nic, pozdě  ), a nebo její brácha Milan, ale ten mi moc nepřirostl k srdci
A Patrik byl zakladatel mého rodu, tak aby to nebyl sympaťák  Nevím proč, zůstal mi ve světě mezi domácnostmi jako duch (jako jediný), tak jsem toho musela využít

Mám tu další pokračování, které trochu posune děj. Musím říct, že výběr jména byl pěkný oříšek, aneb nový přírůstek měl být pojmenován na počest pradědečka, ale pak mi došlo, že jsem blbec použila Patrika nedávno  I když velkou roli zatím neměl, nechce se mi to už měnit, tak jsem zkusila vybrat něco jiného, snad nebudu litovat

54. KAPITOLA - Koloběh života

Po Halloweenu, když se ještě nějakou dobu zdálo, že miminku se u Radka daří dobře a zatím se na svět nechystá, uspořádala Andrea slavnostní večeři, na kterou pozvala své rodiče. Upekla lákavě vonícího krocana a Gábinka jí pomohla slavnostně prostřít.


Čas strávený v rodinném kruhu pro ni byl nenahraditelný. Hlavně ale potřebovala Tomáše a Sofii připravit na to, že se v jejich domě brzy objeví nový přírůstek. Mezi sousty tak usilovně přemýšlela, kdy bude vhodná chvíle začít.


Radek evidentně uvažoval stejně. Jejich zachmuřený výraz tak neunikl Sofii. „Děti, děje se něco? Vypadáte ustaraně.“ zeptala se nakonec sama. „Ne, mami, nejde o nic strašného, jen jsme vám něco chtěli říct.“ odpověděla jí Andrea a zaváhala. To už vzal do svých rukou, nebo spíš úst, Radek. „Víte, já a Andy jsme se rozhodli, jelikož si nežijeme vůbec zle, tak že bychom se o naše štěstí podělili a adoptovali další dítě. Viď, lásko?“ vysvětlil a obrátil se na svou ženu. „Přesně tak, chceme adoptovat miminko.“ upřesnila Andrea a nesměle se na rodiče pousmála.


„No, ale to je báječné rozhodnutí.“ pochválila je Sofie. „Tak proto ses tak vyptávala na dědu Vojtěcha?“ zbystřil hned Tomáš. „Ano, tati, tak nějak.“ potvrdila mu Andrea a doufala, že se v tom nebude dál pitvat. „Holčičko, jsem na vás tak pyšná.“ dojímala se ale dál babička a vzápětí se začala vyptávat na podrobnosti ona.


Nedlouho po tomto slavnostním večeru se opravdu měl jejich život nadobro změnit. Radek si vzal v práci dlouhodobé volno ze zdravotních důvodů – jako oficiální diagnózu uvedl chronické žaludeční obtíže, které mu znemožňovaly přípravu na další let do vesmíru. A pak to přišlo. „Co to sakra je??!“ zaúpěl bolestí, která ho tak náhle překvapila.


Andrea ten řev nemohla přeslechnout a v mžiku byla u něj. „Co se děje?“ vyptávala se starostlivě. „Ale, chytla mě zase další křeč, ale tentokrát horší.“ postěžoval si Radek. Andrea začala zkoumat jeho břicho. „Hm, máš ho úplně tvrdé, myslím, že je to tady!“ zahlásila. „Jseš si jistá, že to zvládneš?“ strachoval se Radek. „Díky za důvěru, miláčku. Ale poradím si i s raketoplánem, tenhle stroj je proti tomu hračka pro děti.“ ujistila ho Andrea.


Zatímco Radek se svalil na stoličku, Andrea vytáhla telefon, aby se ujistila, že je vše připraveno a že v její laboratoři nikdo nebude. Pod záminkou vylepšení budované vesmírné stanice si totiž zařídila zapůjčení operačního přístroje z nemocnice přímo do vědeckého ústavu. Ani nejbližší kolegové netušili, k čemu ho opravdu potřebuje, ale jako vedoucí ústavu si dokázala zařídit, aby ji při výzkumu nikdo nerušil. „Fajn, je to domluvené, jedeme!“ zavelela směrem k Radkovi, jakmile zavěsila.


Když se uprostřed noci vraceli domů, nesli si v náručí malý uzlíček. Holčička měla modrou kůži a neuvěřitelně černé oči. „Tohle se bude těžko vysvětlovat.“ pomyslela si Andrea, když se převlékla do domácího, aby se zkusila také trochu vyspat. I když to nebyla její biologická dcera, věděla, že ji bude milovat jako vlastní a udělá vše proto, aby ji s Radkem ochránili. „Pěkně spinkej, andílku, tatínek už taky chrupká.“ pohladila maličkou Valerii po hlavičce a začala jí zpívat ukolébavku.


Hned druhý den ráno s Radkem dolaďovali poslední verzi jejich krytí. Dohodli se, že barvu kůže svedou na onemocnění, kvůli kterému se holčičky její vlastní matka zřekla. Nemoc neměla být nebezpečná, ale není při ní vhodné pobyt na slunci, což znamenalo (obzvlášť v Lázeňské oáze) držet se co nejvíc doma. „Myslíš, že to klapne?“ ujišťoval se Radek. „Musí miláčku, nic jiného nám nezbývá, pokud ji nechceš poslat domů.“ odpověděla Andrea. „Ne, to bych nemohl.“ zavrtěl hlavou pyšný taťka.


Pak už vzbudili své starší děti, aby se mohly s novým členem rodiny seznámit. „Ahojky, já jsem tvoje ségra víš? Teda ne úplně pravá, ale maminka říkala, že i tak budu teď velká sestřička.“ rozplývala se nad živou panenkou Gabča. „Hmm, další holka!“ postěžoval si otráveně Filip.


„Nech toho, copak to není jedno.“ napomenula ho Gábi. „S holkama je nuda!“ trval si na svém její bratr. „A navíc, není ti divný, jak vypadá?“ dodal ještě. „Však mamka říkala, že má nějakou vzácnou nemoc, proto jí nechtěli a mohli jsme si ji vzít domů my.“ bránila sestřičku Gábinka. „Beztak je to ufounka.“ bafnul na ni Filip. „Cože?!?“ vyjekla dívenka. „Jéje, ty taky na všechno skočíš.“ pohoršoval se nad jejím zděšením brácha.


Bohužel, jedna osoba se s Valinkou seznámit už nestihla. Pár dní po jejím příchodu na svět volal Tomáš, že Sofia měla nečekanou srdeční příhodu a záchranáři už jí nedokázali pomoci. A tak se Andrea rozloučila se svoji milovanou maminkou, a Anja s Elsou se svou nejstarší sestrou.


Tomáš nesl odchod své ženy těžce, ale statečně. Na nové vnouče se těšil a dokonce se ochotně nabídnul, že holčičku kdykoli pohlídá. Život totiž šel dál a ačkoli všichni ještě tu ztrátu vstřebávali, nebylo by fér připravit nejmladší členy rodiny o jejich radosti. Tím spíš, že bylo potřeba zažít i nějaké pozitivní události, sešla se skoro celá rodina na oslavě Patrikových narozenin. Smutek sice úplně nevyprchal, což bylo to na všech znát, a den tak byl plný utěšujících objetí a vzpomínání. I Patrik byl trochu nesvůj, přesto si svoji oslavu užil a vyrostl z něj správný uličník. Mimochodem jeho rodiče se rozhodli také trochu upravit svou image – Anja zkrátila vlasy a Karel si pro změnu nechal trochu odrůst svůj dlouholetý rozcuch.


A čas letěl dál jak splašený. Některé rány zahojil, naopak otevřel jiné – zejména se smrtí Elsy, prostřední ze sester Bjergsenových. To byla největší rána pro Anju, kterou její starší sestra prakticky vychovala. Ale už i ona dospěla a zmoudřela. Po všem, co zažila (a že toho nebylo málo), už moc dobře věděla, že má nechat věcem přirozený řád a dopřát sestrám zasloužený odpočinek.


Naštěstí v tak velké rodině není o oslavy nouze, a když se rok s rokem sešel, nikdo se ani nenadál, a z malého modrého miminka vyrostla krásná holčička. A protože Valerie byla dítko vnímavé, začala si brzy všímat, že je jiná než její rodiče. Díky tomu však, aniž by si to sama uvědomila, objevila jednu ze svých mimořádných dovedností – schopnost přizpůsobit se okolí. Krátce po narozeninách se tak připodobnila lidem kolem sebe natolik, že nikdo nezasvěcený už při zběžném pohledu neměl šanci zjistit, jak moc je jiná. Ona díky tomu mohla vyrůstat jako každé jiné batole, a celá rodina opět pokračovat relativně normálním životem.


A Filip už taky nebyl tím malým chlapcem. Už nějakou dobu s ním mlátila puberta, a po posledních narozeninách propukla naplno. Rodiče mu uspořádali oslavu na bowlingové dráze, kde se utkaly týmy „holek“ a „kluků“. Po zápase plném zajímavých hodů, ale i pádů přišel čas na dort. Navzdory veškeré snaze však bylo vidět chlapcovo „nadšení“ z oslavy s rodiči a dalšími příbuznými. Aspoň že na tu fotku do řidičáku se nakonec usmál

Teda tolik událostí, úmrtí i oslav, i to narození mimozemského miminka jsi popsala perfektně A to krásné jméno - Valerie

Tak z tohohle dílu cítím smutek, ale i radost malá Valerie dostala opravdu krásné jméno! a vyrostla z ní moc hezká holčička, jsem zvědavá jaký osud jí chystáš a co se týká sester... vím, že to jednou přijít muselo, ale je to moc smutné snad se s tím ostatní brzy vyrovnají jinak Filip moc hezky vyrostl už jsem moc zvědavá, jak to s ním bude dál a jak rychle se mu podaří najít si někoho nepříbuzného k sobě ve městě

Holky děkuju  ani jsem nečekala, že to až tak dojme, tak mě to těší
No, a pokud jde o Filipa, tak neboj, nepříbuzných je tam docela dost...Jen ta hra není moc nápaditá se jmény tedy, takže se tam dost opakují jména, a MCCC sice pomáhá vývoji, ale někdy ty vztahy dost zamotává, tak to  bude ještě výzva

Teeda. Tolik událostí, co mi stihlo uniknout. Ovšem nelenila jsem a dočetla vše, co zameškala.
Krásné překvapení v podobě malé mimozemské holčičky!
Je mi líto, že nás sestry opustily, ale bohužel, je to život , ale zase přijdou veselé chvilky v podobě nových přírůstků.
Krásné počtení.

Děkuji Janiko, jsem ráda, že se ti pokračování líbilo
Jinak mám tu poslední pokračování ze svých zásob... Doufám, že mi odpustíte, ještě jedno rozloučení - ale myslím, že je takové symbolické, protože zároveň tím by se asi mohla uzavřít velká éra příběhu, aneb je načase dát prostor mladším Abych to vyvážila, zkusila jsem dát do příběhu i jednu epizodku, která snad aspoň trochu pobaví a odlehčí náladu

55. KAPITOLA – Poslední mohykán

V posledních měsících žili naši přátelé opravdu všedním rodinným životem. Po všem těch kotrmelcích posledních let jim přinášel tenhle stereotyp uspokojivou úlevu. Bylo fajn chvíli neřešit upíry, duchy nebo mimozemšťany, i když to poslední nad nimi stále viselo. Ale jednoduše nebylo nad to, užít si normální starosti a radosti, jako například Vánoce. Filip ve všem tom shonu pobíhal s mobilem v ruce a dokumentoval každou maličkost. „Mamko, řekni sýýýr!“ odchytnul si Andreu k seflíčku.


Pak už si všichni užívali tradic, od zdobení stromečku, po společnou večeři, na které nesměl chybět děda Tomáš, až po rozbalování dárků. Na Filipa čekal nový foťák, Gabča dostala pro změnu tablet a Vali jásala nad každou hračkou, kterou pod stromkem našla. I rodiče a děda si udělali radost nějakou pozorností.


Podobná pohoda vládla i u Bjergsenových, avšak se dvěma rozdíly. Zaprvé ve Windenburgu měli výhodu sněhové nadílky, která v Lázeňské Oáze nehrozila ani náhodou, a zadruhé jejich „krocan“ byl poněkud méně zlatavý, neboť byl kvůli Karlovi vytvořen z tofu. Vánoce si ale užili neméně vydatně a hlavně v kruhu rodinném.


Ve Windenburgu se pak sešli i na oslavu příchodu Nového roku, tentokrát opravdu ve velké společnosti – dorazil i Milan s rodinou. Děti dělaly nepořádek, střílely konfety a troubily na trumpety. „Proboha kdo jim to vlastně dal!!“ zaznělo nejednou z úst polekaných dospělých. Ale náladu to nikomu nezkazilo, připíjelo se na to krásné, co zažili, a na vidinu ještě lepších zítřků.


Jen k půlnoci se oslava malinko zvrtla. Nikdo neví, jak se to stalo, ale příchod do nového roku byl opravdu žhavý, jelikož během odpočtu chytla televize plamenem. Většina prchla ven a pánům se naštěstí podařilo oheň uhasit a všichni se Nového roku dožili ve zdraví a bez újmy.


Na dlouhou dobu to ale byla poslední dramatická událost v rodině. Jinak vše běželo dál, jak mělo, děti rostly a projevovaly se jejich osobnosti, a jejich rodiče stárli, jak to k životu patří. Nikdo se ani nenadál, a Valerie odrostla batolecím šatičkám a stala se z ní šikovná předškolačka (Maxis styl netřeba asi komentovat).


Pak se ale stalo to, co bylo jen otázkou času, jak si všichni uvědomovali. Děda Tomáš byl na svůj věk ve skvělé kondici – sportovní minulost, aktivní životní styl a zdravá strava jeho stárnutí zázračně zpomalovaly. Byl však prakticky poslední ze své generace a nikdo nemůže žít věčně. „Uf, to sluníčko ale dnes pálí!“ pomyslel si, když po oslavě vyšel na čerstvý vzduch.


Z toho jasného světla a horka se mu však pořádně zatočila hlava a on se najednou nedokázal udržet na nohou. Daisy a Clyde byli vmžiku u něj a vytím se snažili přivolat pomoc. „Klid, chlupáčci, to bude dobré, vše je, jak má být.“ konejšil je z posledních sil Tomáš, který si v tu chvíli uvědomil, že jeho čas konečně nadešel.


Jejich kvílení samozřejmě přivolalo ven Andreu, která ale už jen se zděšením mohla sledovat, jak její otec naposledy vydechl. Ani on nemohl smrti vzdorovat věčně, což ale nijak nezmenšilo bolest z té ztráty.


A tak odešel poslední simík z čtvrté generace našeho rodu – nositel rodové linie a bývalý hrdina našeho příběhu.


I po jeho odchodu však bylo potřeba věnovat se běžnému životu. Čas od času ho zpestřovali drobné starosti, jako když se jednoho dne vrátil Filip z odpoledního běhu a jeho pohled zavadil o drbajícího se Clyda. „Hele, ségra, všimla sis, že z toho tvýho miláčka lítají nějaký potvory?“ řekl do prostoru, aniž by z hafana spustil oči. „Cože?“ zpozorněla Gabča od stolu, kde s Vali zrovna svačily.


Filip rozhodně nechtěl, aby tu havěť chytila i jeho Daisy. Jelikož rodiče nebyli zatím doma, sbalil obě sestry a vyrazil s nimi na nejbližší veterinu. „Poslyšte, vy dvě cácory, tady pěkně zůstanete sedět a počkáte na mě, jasný? Za chvíli jdeme na řadu, snad to dlouho nebude trvat.“ nabádal obě dívenky v čekárně.


Po pár minutách čekání ho opravdu vyzvala recepční, aby se s pejskem přesunul do ordinace. Ve dveřích ještě hodil poslední varovný pohled k holkám a následoval ji dovnitř. Jen co se však otočil, Gabča vystartovala a nenápadně se snažila proklouznout dovnitř. „No, co? Je to přece můj pes! Bojím se o něj.“ namítala, když ji Filip odhalil. Nakonec rezignoval na nějaký pokus odehnat ji zpět. „No ty jsi ale fešák, tak se mi ukaž!“ vítala se s pacientem lékařka, zatímco sourozenci se tvářili nadmíru ustaraně.


Nakonec se ukázalo, že jsou to obyčejné blechy. Pejsek dostal šampon na odblešení a odpuzující přípravek, aby se potvůrky nevrátily, a byl propuštěn domů. „Ty moje zlatíčko, pojď sem!“ vybídla Gábi Clyda, jen co opustili ordinaci. Evidentně se jí ulevilo, že je její kamarád mimo vážné ohrožení. „Jestli je chytneš, máma tě zabije.“ napomenul ji Filip. „Vždyť jsou to blechy psí, ty na člověka nejdou!“ namítla dívka a dál se s Clydem mazlila.


To ještě netušila, nakolik ji návštěva ordinace ovlivní v budoucnu. Již brzy z ní totiž měla vyrůst mladá dáma, která se bude dřív nebo později rozhodovat, co se svým životem podnikne. A nutno říct, že z tohohle káčátka se vyloupla celkem krásná černá labuť.