Historie jednoho rodu

Moc smutný díl, ale tak už to v životě chodí, nemůže být stále jen veselo Doufám, že se Ilonka brzy vyrovná se smrtí rodičů a u Anji se jí bude líbit.

Chudák Ilonka      je mi jí tak strašně líto. Ale důležité je, že najde takové dobré zázemí. Anjina rodina je úžasná   moc se těším na štěňátka, jsem zvědavá, jak budou vypadat. 
Máš to moc krásně a procítěně napsané   fakt, úžasně sepsáno  těším se na další vývoj, tvůj příběh je radost číst

EDIT: Ty pózy působí tak přirozeně, že kdybys to nenapsala, nepoznala bych, že tam nějaké jsou   mně osobně se použití póz moc líbí, přece jenom to k příběhu patří a ty je umíš použít dokonale a na vhodných místech  vůbec se neboj je používat 

Chudák Ilonka hrozně by mě zajímalo co se stalo jejím rodičům Lucas už byl senior? A to v tom domě bydlela chudinka sama? ještě štěstí, že má tak hodného bratra a skoro švagrovou (a taky ještěže má tebe ), kteří se jí ujmou... určitě jí s nimi bude moc dobře jinak se taky moc těším na štěňátka a ty pózy jsou dokonalé

Holky děkuju, jsem ráda, že se dílek, i když smutný, líbil  Ale jak k životu, tak k příběhům, to prostě patří, holt nemůže být vše jen růžové    
Hellohello, ty pózy jsou fakt skvělá věc, musím říct, že když najdu nějaké pěkné, tak mě to s nimi baví. A příběh se bez nich dělá těžko, jen to trvá - než člověk najde, co potřebuje. Bez nich je ale zase zajímavé sledovat, co ti simíci vymyslí, a pak vybírat z toho, co se podaří zachytit a půjde použít. Vše má něco do sebe
Lucisab, oba byli senioři, myslím, že už když se setkala s Anjou, tak byla Eliška šedivá, takže při zapnutém stárnutí najednou nebyli A Ilonka sama nezůstala - v domě byly Lucasovy dcery, které už byly mladé dospělé
Štěňátka budou asi příště, ale musím se dokopat něco dofotit a hlavně sepsat, tak raději neslibuju, kdy to bude  

Tak dnes byl celkem produktivní den  Získala jsem volné odpoledne, a v tom horku se moc víc dělat nedalo, takže jsem tvořila a tvořila... Dnešní pokračování trochu navazuje, ale snad by se mohlo blýsknout i na lepší zítřky

46. KAPITOLA – Nové zítřky

Jak bylo domluveno, tak se i stalo. O pár dní později, když se vyřešily formality, nastěhovala se Ilona ke svému staršímu bratrovi Karlovi. Isabela byla štěstím bez sebe, a jen co se její tetička objevila v obýváku, skočila jí kolem krku. „To je tak super, že budeš s námi! Chceš vidět svůj pokoj? Pomáhala jsem ho zařídit.“ chrlila, aniž by Ilču pustila.


Na novou obyvatelku se přišel samozřejmě podívat i Joey. V první chvíli byl poněkud nedůvěřivý, přece jen už nebyl nejmladší, a na novinky si nezvykal snadno. Jeho zkoumavý pohled děvčátko poněkud vyděsil.


Ilonka ale dostala instrukce, že se nesmí bát a že stačí, aby pejskovi ukázala, že se chce kamarádit. Opatrně k němu natáhla ruku a nechala ho, aby ji očuchal a seznámil se s novou vůní.


Joey rychle pochopil, že tady mu nebezpečí nehrozí. Po chvíli už vrtěl spokojeně ocáskem a novou členku smečky náležitě přivítal pořádným olíznutím. „Ty jsi ale zlatíčko!“ smála se Ilča a drbala ho na krku.


Za chvíli už seděla ve svém novém pokoji. Poprosila, jestli tu může zůstat chvíli o samotě, a přemýšlela, jaký teď bude její život. Byla to už docela velká holka, takže i když pořád trpěla ztrátou rodičů, dokázala být vděčná, že tu mohla zůstat. Jasně, ségry byly fajn, ale neměly na ni moc času, zatímco Karel a Anja pracovali hodně z domu, a hlavně tu byla Bela a Joey.  


Jenže na milou Ilču začala přicházet puberta, takže občas zkoušela, kde jsou hranice, a co si může před svými novými pečovateli všechno dovolit. Ze začátku na ni brali ohledy, takže nad lecčím přimhouřili oko. Jednou tu hranici ale doslova přelítla.


„Můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“ okřikl jí Karel, když jí našel uprostřed řádění na zahradě. „Nic, tvořím tady umění!“ odsekla mu Ilonka. „S čokoládovou polevou a moukou?“ ušklíbl se Kája ironicky. „Tak tohle umění tady příště už nechci vidět.“ dodal už vážně. „Nejsi můj táta!“ vzdorovala dál Ilča.


Karel se ale nenechal zaskočit. „To nejsem, ale jsem tvůj starší bratr, a mám za tebe odpovědnost. Takže pokud tu chceš bydlet, budeš muset poslouchat. Koště a mop jsou v kumbále, takže do večeře bude ta dlažba zase čistá.“ vydal pokyny. Ilonka byla tak zaskočená, že bez dalších protestů poslechla a pustila se do úklidu.  


U Svobodových tou dobou bylo také veselo. Nejprve proběhlo stěhování do nového domu, který našli v Lázeňské oáze. Tenhle kup je opravdu potěšil. I když je to pouštní město, našli dům ve čtvrti, kde se daří udržet zelená zákoutí a místo tak nevypadá tolik pustě. Navíc to měli oba mnohem blíž do práce, takže mohli trávit více času s dětmi.

Více fotek domu ZDE - hned za pokojem pro Ilonku.

Krátce po nastěhování se pak narodila očekávaná štěňátka – pejsci Pat a Mat. Oba dva byli doslova celý tatínek, jen poněkud menší, ale jinak dvojčátka jak vyšitá.


Největší radost z nich měli samozřejmě děti. Pro Gábinku byly tihle dva malí živí plyšáci naprosto neodolatelní, až bylo s podivem, že je samou láskou neumačkala. Ale nezdálo se, že by tím pejsci trpěli.


Filip byl už velký kluk, jak rád všem připomínal. Měl šanci to ukázat, takže dostal na starost péči o pejsky. Měl jim chystat krmení a hlavně je venčit. „Pate, Mate, šup, jdeme! Ne že mi zase počůráte tenisky vy uličníci.“ organizoval je v předsíni.


Samozřejmě se nezapomínalo ani na jejich maminku, Daisinku. Ta byla pořád hlavním miláčkem rodiny, a podle Gabči nejlepším plyšákem na světě.


O něco menší radost z nových přírůstků měla Andrea. Tři psi v domě nadělali neuvěřitelně nepořádku, a to většinou způsobně vypouštěli své odpady aspoň před domem. I když takové hovínko před dveřmi rychlému rannímu startu do práce taky zrovna nepomáhalo. Ale hlavně z těch mazlíků bylo tolik chlupů, že je chuděra Andy nestíhala uklízet.


Na nový dům se samozřejmě přijeli podívat i babi s dědou – Andreini rodiče Tomáš a Sofia. Chtěli si především užít co nejvíc svoje vnoučata. „Ahoj mami, tati. Všechno v pořádku?“ vítala je Andrea. „To víš, zlato, už to není, co bývalo. “ řekl sklesle Tomáš a objal svoji dceru.


Když se posadili, zjistila důvod té melancholie. Tedy spíš jí ho objasnila její máma. „Víš, zlatíčko, nechtěli jsme ti to říkat do telefonu. Ale stala se nešťastná věc. Jakoby nestačilo, že odešla Eliška, ale před pár dny zemřel i strýc Michal.“ přiznala jí její máma. Oba mladší sourozenci jejího táty tak již nežili. „Mami, ale to je hrůza!“ zaskuhrala Andy. „Holčičko, to je život. Často se říká, že dvojčata jsou na sebe napojená, jinak si to neumím vysvětlit.“ prohodila její máma.


Tomáše odchod sourozenců opravdu sebral – cítil, že i jeho život se chýlí ke konci. I Andrea si uvědomovala, že její rodiče dospěli do věku, kdy o ně může přijít každou chvíli. Snažila si to ale nepřipouštět a doufala, že tu přece jen ještě nějaký čas zůstanou. V tom duchu se snažila i tátu povzbudit. „Tati, vím, že se bojíš, ale přece jen, ty jsi byl celý život v mnohem lepší kondici, než teta se strejdou. Ty máš tuhý kořínek, něco vydržíš, ne?“ mrkla na něj.


Nebylo to lehké období, a především citlivé Anji dávalo zabrat. Od návratu z dovolené byli v jednom kole a jak na houpačce – přípravy na svatbu, smrt Kájovi mámy, odložená svatba, stěhování Ilonky. Všechny ty stresy jí dávaly zabrat a tělo začalo hlásit, že má dost. Poslední dobou jí bylo opravdu zle.


Dala si osvěžující sprchu, aby byla schopna fungovat, a šla se obléknout, aby mohla doprovodit holky na autobus. Když na sebe nasoukala šaty, zjistila, že jí nejde dopnout vestička. „Že by se srazila?“ přemýšlela nad příčinou. „Nebo?... Ne to ne…“ přemýšlela dál a ještě chvíli se zkoumala v zrcadle.


Cestou domů se ale pro jistotu stavila v lékárně. Zbytek dne pak hledala vhodnou příležitost, aby si promluvila s Karlem. Našla jí až těsně před spaním. Zatímco si Karel čistil zuby, přecházela nervózně po ložnici sem a tam a čekala na něj. „Děje se něco?“ zeptal se jí Kája, když vyšel ven. „Miláčku, já… nevím, jak se to stalo, ale tak nějak… no…“ lezlo to z ní jak z chlupaté deky. „Anjo, nechoď zase kolem horké kaše.“ poprosil jí Kája.


„Když, já vím, že možná ještě není vhodná doba, ale ono se to prostě stalo… Možná už na dovolené… Vůbec nechápu, že jsem si toho nevšimla dřív…Myslela jsem, že z toho stresu…“ zamotávala se do toho dál. „Anjo!“ napomenul jí Karel. „Promiň, jen chci říct, že čekáme miminko.“ vymáčkla ze sebe konečně. „Fakt? Jako vážně? Neděláš si legraci?“ chrlil překvapený Karel. „Jako fakt!“ potvrdila mu Anja. „Joooo, jsem boréc!“ jásal Karel.


„A ty jsi úžasná, lásko!“ popadl ji do náruče, zatočil se s ní kolem dokola a dal jí pořádnou pusu.

Pěkně jsi popsala začínající pubertu, kéž by to bylo takto jednoduché i ve skutečnosti ! Deprese stárnoucích mužů jsou taky kapitola sama pro sebe - však jsem pracovala u vojáků a nebyli tam jen samí mladíci ... A Karlův jásot nad tím, jaký je borec, ten mě teda hodně pobavil

Hurá! Anja s borcem Kájou budou mít další miminko strašně moc jim to přeju jinak puberta je vážně šílená věc jedna moje kolegyně má něco podobného doma, ale na ni bohužel moc věcí neplatí... jinak štěňátka jsou úžasná a doufám, že Andreiny rodiče ještě chvíli vydrží

Holky, děkuji za komentíky No, co si budeme povídat, ona první puberta evidentně chodí v roce a půl, takže se asi máme na co těšit opravdu celý život
Pomalu se snažím nachystat další pokračování, ale jelikož jsem to fotila v době, kdy nefungovalo Céčko, tak je to děs běs. Samozřejmě v těch nejdůležitějších chvílích jsem v rychlosti zapomněla dělat printscreeny a instinktivně jsem mačkala Cé, tudíž ty fotky jsou nepoužitelné. A jelikož nemám čas, ani chuť to odehrát celé znovu, tak v podstatě musím tak trochu vařit z vody

Nakonec jsem se rozhodla, že tohle pokračování bude prostě kratší. Ale než by to byla úplně nastavovaná kaše, tak raději takto

47. KAPITOLA - Vítej!

Karel si Anjino těhotenství vyloženě užíval. Jakoby sobě i jí chtěl vynahradit vše, o co přišel, když Anja čekala Belu. Rostoucí bříško pro něj bylo jako magnet, a neustále ho opečovával.


„Jé, cítila jsi to?“ vyjekl překvapeně, když se mu pod rukou něco pohnulo. „Miláčku, to miminko je uvnitř mě, takové kopance těžko přehlédnu.“ smála se jeho otázce Anja. „No, jo, to bude jasný fotbalista!“ pochvaloval si Karel.  „Aby to nebyla holka!“ rozmlouvala mu to Anja.


Očekávání nového člena rodiny dokonce pomohlo k tomu, aby se Ilonka trochu zklidnila. Možná se malinko bála, že by jí pak brácha opravdu vyšoupnul, tak sekala latinu. „Holky, svačinu máte hotovou!“ hlásila Anja děvčatům jako každé ráno. „Kristovanoho Belo, ty jsi ještě v pyžamu? Podívej na Ilču, jak je nachystaná a dávno najezená.“ dávala jí za příklad svoji malou skoro-švagrovou.


Ilča opravdu už byla po snídani, nachystaná k odchodu do školy, a dokonce po sobě uklízela nádobí. „Ilonko, tu misku jsi mohla nechat na stole, já bych to pak uklidila.“ řekla jí vlídně Anja. „Ale mně to nevadí, vždyť jí jen dám do myčky.“ usmála se na ni holčička. „Tak děkuji, zlatíčko.“ pochválila ji Anja.


Naštěstí Bela měla Ilču ráda natolik, že jí ráda prominula, jaká kvůli ní dostává kázání. Přítomnost starší kamarádky totiž měla i své výhody. „Já vůbec nechápu, co mám jako smíchat?“ kroutila hlavou Bela nad postupem ke školnímu projektu. „Jó, chemie pro začátečníky, jen počkej, až budeš muset stavět sopku.“ smála se Ilča, ale vzápětí se zvedla, aby Bele pomohla dřív, než projekt vyletí do vzduchu.


Ještě než se jejich rodina rozšířila, oslavila starší z děvčat významné narozeniny. Anja jí nachystala perfektní oslavu, kam pozvala samozřejmě Iloniny sestry, a také Andreinu rodinu s dětmi, aby bylo na party veselo. „Ilonko, dort je na stole! Je čas sfouknout svíčky!“ zavolala na ni Anja, když nachystala dort na stůl.


Na tuhle chvíli se malá slečna těšila. Věděla, že po sfouknutí svíček už prostě nebude malá holka. Když se všichni hosté shromáždili kolem, mohutně se nadechla a foukla.


Co si u toho přála zůstalo tajemstvím. Ale najednou opravdu už nebyla tím malým děvčátkem, které před pár týdny do tohoto domu vešlo. Z Ilonky vyrostla velká slečna, které zůstaly její krásné, i když trochu neposedné, vlnité vlasy.


Pak už se všichni pustili do jídla – nejen do skvělého dortu, ale i do dalších lahůdek, které Anja připravila. U stolu si oslavenkyni vyhlídla jedna z jejich sester, aby vyzvěděla, jak se má. „Já, někdy si vyčítám, že jsi nezůstala s námi, mám pocit, jako bychom tě odkoply. Opravdu ti nevadí bydlet s Karlem?“ ujišťovala se. „Proboha ségra, po stopadesáté nevadí.“ protočila oči Ilča a znovu jí vyjmenovala, proč je vše v pořádku.


Krátce po Iloniných narozeninách však došlo na ještě očekávanější událost. Anju uprostřed noci vzbudily silné bolesti. Původně si říkala, že je ještě brzo, že to budou asi jen poslíčci, které nějak rozchodí.  Když ale vstala z postele, ucítila, jak jí po nohách stéká voda. „Kájo, vstávej, jedéééém!“ zakřičela na celý dům, když jí vzápětí dostihly další kontrakce.


Holky byly poučeny, jak se chovat samy doma, a v rámci možností uklidněny, že se nemají ničeho bát a že jim Karel dá hned vědět, jak bude co. O hodinu později už měla Anja za sebou všechny přijímací procedury a bylo jasné, že miminko chce na svět co nejdříve. A tak se spěchalo na sál, kam Karla bohužel nepustili. „Dobrý večer, tak se na to podíváme, co říkáte.“ snažila se Anju povzbudit lékařka.


Anja jen něco zaskučela, na zdvořilosti nějak neměla náladu. „Ale tak maminko, zkuste se trochu uvolnit, však nerodíte poprvé, takže víte, co čekat, ne?“ pokračovala vesele doktorka. Anja si nebyla jistá, jestli ji fakt, že ví, co bude následovat, má uklidnit, nebo víc znervóznit. Jediné, na co si v tu chvíli vzpomněla, byly podobné rádoby vtipné řeči recepční, která jí přijímala při porodu Bely. Mimochodem tehdy měla dost podobný účes.


Ať už to byla ta stejná osoba, nebo ne, aspoň věděla, co dělá. Po pár minutách a dalších humorných poznámkách se v pokoji rozlehl dětský pláč. Anja se na lůžku nadzvedla, aby poprvé viděla své druhorozené dítě. „Je to chlapeček, gratuluju.“ mrkla na ni lékařka.


Zázraky moderní simí techniky umí divy. A tak o chvíli později už byla Anja na nohou, připravena odnést si svůj malý poklad domů. „Tak pojď, Patriku, tatínek už čeká, aby nás odvezl za tvou sestřičkou a tetičkou.“ usmívala se na něj.

Velká gratulace k malému Patrikovi! už se těším na jeho setkání s tatínkem jinak z Ilonky vyrostla moc pěkná teenka

Ilonka vyrostla v krásnou slečnu ! A jsem zvědavá, jak bude šťastný tatínek nadšený ze syna !

Jůů, nové miminko do rodiny   krásný příběh! Moc mě baví pokračování z Anjiny a Karlovy rodiny.
Ilonka mě překvapila tím svým uměním na zahradě, naštěstí se ji podařilo usměrnit. A ty narozeniny se povedly, teď jak vyrostla, připadá mi dost podobná na Andreu. 
Všechno máš moc hezky popsáno a nafoceno, ty tvé domy jsou tak krásné, že vždycky u fotky zůstanu dost dlouho jen tak civět na nábytek, než pokračuju dál ve čtení   úchvatné! 

Děkuji No, plánovala jsem sice menší skok, ale nakonec jsem vám Patrička s tatínkem nafotila, tak snad se mi to podaří brzo sepsat Jinak usilovně makám na pokračování, asi jsem si s tím nikdy nedala tolik práce, ale když se blíží ta padesátka, tak to nemůžu odfláknout
A Hellohello, tak nějaké geny tam být mohou, přece jen mají společného dědečka

Dnes se mi podařilo dát dokupy další krátký dílek.. Moc se toho v něm neděje, ale snad se i tak bude líbit

48. KAPITOLA – Něco ze života..

Cestou z porodnice byl Karel nejpyšnější otec pod sluncem. Hned po příchodu domů poslal Anju odpočívat a sám si vzal malého Patrika na starost. „Nazdar chlape, já jsem tvůj táta. A naučím tě všechno, co musí pořádný kluk umět!“ sliboval mu, zatímco ho houpal v náručí.


Nemohl se na něj vynadívat, byl tak dokonalý. Jediné, co mu kazilo jeho bezmeznou radost byl fakt, že o tyhle chvíle seznámení přišel u Isabely. Jinak ale zářil jak sluníčko, dělal samé cukrbliky a kravinky, ze kterých Patrik ještě neměl moc rozum. „Tady tě polechtám na bříšku, lechty lechty.“ blbnul Kája.


Odpovědí mu bylo ale jen mohutné zaprdění do plínky, následováno nepříjemným odérem. „Ajaj, asi budeš chtít přebalit, co?“ zeptal se Karel, aniž by potřeboval znát odpověď. Rozhodl se, že nebude volat Anju hned při prvním problému, položil malého do postýlky a hledal, co bude potřebovat. „Aaa, tady maminka nachystala čisté plínky.“ zajásal a jal se situaci řešit.


I když byl z příchodu syna nadšený, určitě nezanedbával svoji prvorozenou Isabelu. Snažil se s ní trávit co nejvíc času, bral jí na hřiště i do muzea a dělal vše pro to, aby na bratříčka nežárlila. K tomu všemu jí navíc pomáhal s úkoly. „Tak ukaž, co tam máš.“ vybídl Belu, která už se usadila nad sešitem.


A samozřejmě nezapomněl ani na parťáka Joeyho – společné procházky udržovaly oba dva v kondici. I když ta Joeyho poslední dobou nebyla valná, až jednoho rána chudák celý zmodral. Nezbývalo než vyrazit k veterináři. „A jak dlouho to trvá?“ vyptávala se lékařka Karla a dělala si poznámky.


Karel pečlivě odpovídal na její otázky a lékařka zatím udělala rychlý rozbor Joeyho krve. „Podívejte, vypadá to, že se pejsek trochu prochladil. Teď mu píchnu lék, který mu zrychlí oběh krve a pomůže mu zahřát se. Ale následující dny by měl být v teple a také hlavně v klidu.“ vysvětlovala mu, co je čeká.


Pak došlo na slíbenou injekci. Těžko říct, jestli se v tu chvíli bál víc Joey, nebo Karel (pořád byl dost naměkko a věci moc prožíval). „Neboj, miláčku, teď to jen trochu štípne, a za chvíli ti už bude hej.“ uklidňovala ho veterinářka (Joeyho samozřejmě!).


A opravdu, o pár minut později už Joey chytnul svoji původní barvu a mohli se vydat s Karlem na cestu domů. „Tak pojď, fešáku. Doma si s Patrikem moc klidu neužiješ, tak ti zkusíme domluvit nějaké prázdniny.“ přemýšlel Karel nahlas, když procházeli čekárnou ven.


Samozřejmě tím myslel Svobodovi. Sice sami měli dvě děti a psa, ale Filip býval většinu dne ve škole, Gábinka ve školce a ani jeden z nich už neměl ve zvyku prořvat celou noc. A s Daisy na sebe byli zvyklí, Jejich štěňata Pat a Mat už poněkud povyrostla – byla to správná dvojčata, navíc celý tatínek.


Jenže tři velcí psi byli na Andreu moc – někdy měla pocit, že celé dny nedělá nic jiného, než že vymetá chlupy. A tak se rozhodli Patovi a Matovi najít nový domov. Daisy byla z odchodu svých štěňátek trochu rozhozená. „Neboj, Dejšíí, budou další mimintá!“ utěšovala ji Gábinka.


Jelikož měla holčička velkého spojence ve svém starším bratrovi, dostala se jejich rodičům pěkná masáž. Filip se do nich pustil při večeři takovým způsobem, že měli problém odolávat. Sliboval, jak se bude o pejsky zase starat, že to přece byla děsná legrace. A Daisy jako by věděla, že se rozhoduje o jejím dalším životě, všemu naslouchala. Když Andrea rezignovala, Radek také svolil. „Dobře, promluvím se strejdou Karlem.“ uzavřel to.


To ještě nevěděl, že Joey shodou náhod onemocněl. Radek právě trávil odpoledne s dětmi na zahradě. S Filipem trénovali basket, a Gábinka se vozila na skluzavce. „No tak pojeď, vždyť už jsi velká holka, už umíš sjet sama.“ pobízel Radek dceru. V tom je vyrušila Andrea. „Volá Karel, potřeboval by sem na pár dní ubytovat Joeyho.“ sdělila mu.


A tak se stalo, že prosby dětí byly vyslyšeny dříve, než by si Radek s Andreou přáli. Joey sice měl rekonvalescenční režim, jenže srdci (nebo spíš pudům) neporučíš, takže jakmile byli s Daisy chvíli pohromadě, bylo jasné, co se chystá. „Hele, mládeži, u všeho být nemusím.“ vyklízel Radek pole, když se po pár dnech začali ti dva nápadně sbližovat.


A sbližování to bylo nejspíš úspěšné, protože za několik týdnů začala být Daisy opět nervózní. „Copak je zlatíčko, tobě nechutná?“ ptala se Andrea fenky, kňučící nad plnou miskou oblíbených granulí.


Daisy znovu zakvičela, a zoufale se na Andreu podívala. „Beruško, že ty budeš mít zase štěňátka?“ zeptala se jí Andy, i když odpověď jí byla jasná. „Tak já ti holka udělám něco dobrého!“ pohladila jí a šla jí uvařit pořádnou psí mňamku.


Andrea to samozřejmě poznala správně. Štěňátka na sebe nenechala dlouho čekat a v pelíšku v ložnici se brzo rozvalovaly dvě chundelaté kuličky.


Fenečka Bonnie a pejsek Clyde.


A slavilo se brzy i u Anji a Karla. Ti měli z pejsků také radost, ale hlavně došlo na první Patrikovy narozeniny. Z miminka se stal malý blonďatý andílek.


S jeho narozeninami také nadešel čas splnit jeden rest – konečně na něj bylo dost klidu a času.

Ten Karel s malým... a štěňátka to byl moc pekný dílek modrý Joey mě pobavil

Jinak Patrik moc hezky vyrostl a na svatbu Anji a Karla se moc těším i když je pravda, že jsem nejdříve to oznámení nemohla přečíst jsem zvědavá na Anjiny šaty a vůbec na všechno ti dva si to po tom všem opravdu zaslouží

Díky, Lucisab! To oznámení bylo původně napsáno normálně, ale pak mě napadlo stáhnout nějaký font na simštinu, aby to bylo stylovější Jen nevím, jestli stihnu dodat svatbu ve správném termínu - mám z ní nějak moc fotek  

Jejda, tady jsem nějak zapomněla komentovat, to jsem ale ostuda ! Takový krásný díl - chlap s mimčem dojme snad každou ženskou, stejně tak tulení Gábinky s Daisy a ta štěňátka A modrá psí choroba je zajímavá blbůstka TS4, kdyby byla taková lidská nemoc ve skutečnosti, to by byla sranda

Ludmi, mnohem větší ostuda s tím komentováním jsem já, takže naprosto v pohodě...jsem ráda, že se díl líbil
A snad se bude líbit (a trochu dojímat) i následující díl. Nějak se mi ta svatba rozjela, takže nakonec jsem se rozhodla, abych vás nezahltila, že ji rozdělím na pokračování. Mimochodem 19. září nebylo zvoleno náhodou, máme dnes v výročí svatby

49. KAPITOLA - SVATBA

Ve Windenburgu se chýlilo léto ke konci a přicházel podzim. Stromy se pomalu vybarvovaly do pestrých odstínů žluté, červené a hnědé, ale dny byly ještě dostatečně teplé. Na 19. září navíc připadla předpověď krásného slunečného dne.


Z domu Anji a Karla se už předchozí den stalo dívčí doupě, až na Patrika, který se odmítl vzdálit od maminky. Od rána pak probíhaly pečlivé přípravy, hlavně samozřejmě bylo potřeba nachystat nevěstu. „Andy, já se vážně dnes vdávám?“ ptala se Anja nejistě své hlavní družičky Andrey, která ji zrovna upravovala účes.


„Jistě, zlato, však se na sebe podívej, jestli tomu nevěříš.“ pousmála se Andrea a pootočila Anju směrem k zrcadlu. „Vydrž, ještě ti to tady dotáhnu.“ dodala a ladila poslední detaily na šatech. „Andy, děkuji, že jsi mě nakonec přesvědčila na dlouhé šaty. Já jsem to původně nechtěla tak hrotit, ale…“ zarazila se Anja v půlce věty.


„Jsou dokonalé. Ty jsi dokonalá nevěsta!“ dokončila za ni Andrea. „Já…já…Andrejko, děkuju za všechno. Víš, bez tebe by nic nebylo. Nejen, že jsi tu svatbu naplánovala do detailu, ale to všechno předtím… Bela… máma.. Karel… vždycky jsi byla při mně a…“ snažila se Anja vyjádřit svůj vděk. „Pojď sem, ty trdlo, a opovaž se bulet, nebo všechnu tu snahu zkazíš.“ objala ji Andrea a sama měla slzu na krajíčku.


V obývacím pokoji zatím všichni netrpělivě očekávali příchod nevěsty. Ostatní družičky, Ilča a Anjiny neteře Zita a Simona, byly na místě od rána. Před chvíli dorazily i nevěstiny starší sestry. „Holka, tak koukám, že tobě se ty šediny taky nevyhnuly.“ dobírala si Sofia mladší Elsu.


„Ségra, šedá je teď v kurzu, a myslím, že nám to náhodou pořád sekne.“ nenechala se Elsa rozhodit. „To si piš, zlato, a to by se mělo zdokumentovat.“ zasmála se Sofia, načež si dámy střihly pomalu už tradiční společné selfíčko.


„Teda my se tváříme.“ zírala na fotku Sofia. „Jéžííš, a těch vrásek, opovaž se to někde zveřejnit, ségra.“ řehtala se nad výsledkem Elsa.


I děti se snažily zkrátit si čekání všemožně. Nejvíc všem dávala zabrat Gábinka, která byla bez dozoru maminky jako utržená ze řetězu. Co chvíli se vrhala po Patrikovi, který byl přece jen o něco mladší a nestíhal utíkat před jejími objetími. „Patííí, poď sém!“ skočila po něm celá šťastná, že má malého kamaráda.

Když už jí Patrik přece jen utekl, rozhodla se udělat tetě a strejdovi inventuru v letácích a časopisech. Po chvilce už jejich části lítaly všude kolem. „Gábi, ale to nemůžeš, maminka se bude zlobit.“ snažila se jí domluvit Bela.


Jejího řádění si naštěstí všimla Ilča a přispěchala zachránit situaci. „Ty čertíku jeden, pojď ke mně, než z toho uděláš hromádku drobků.“ vzala holčičku do náruče a začala s ní dělat blbinky. Gabča byla spokojená, tohle řádění se jí líbilo.


Do toho všeho ruchu se ozval vysoký hlásek. „Juuuu, mamíííííí!“  vypískl nadšeně Patrik a upozornil na příchod nevěsty. Maminka mu chyběla, a teď tu byla a vypadala jako princezna z pohádky. Tak moc se mu líbila, že se jí hned sápal po sukni. Anja se k němu sklonila dřív, než jí mohl strhat že šatů krajku. „Zlatíčko moje, ty jsi ale fešák.“ pochválila ho při objetí.


Pak už následoval přesun na místo konání obřadu. Andrea našla ve Windenburgu jednu starou stodolu, která byla nedávno předělána na společenský sál. Hned věděla, že to bude to pravé místo pro Anju a Karla. Místo pro manželské sliby vybrala pod nádherným staletým stromem, a vše nechala vyzdobit stuhami a květinami.

(Pozemek je stažený odsud Bab's Barn, jen jsem doplnila kuchyň a parket, aby byl hratelný, ale jinak je prostě dokonalý )

Samotný obřad se tedy odehrával venku, a to během pozdního odpoledne, když slunce pomalu začínalo zapadat a dávalo svatebnímu dni zlatavý nádech. Všichni svatebčané se shromáždili v blízkosti stromu a netrpělivě čekali na příchod nevěsty. Jako první se na cestičce objevili Filip a Isabela, kteří měli za úkol nevěstu doprovodit. Oba se sice tvářili důležitě, ale měli pěknou trému. „Tak pravou!“ špitla Isabela, když začala hrát hudba.


Karel stál přímo pod korunou starého stromu společně s družičkami a svým svědkem, kterým nebyl nikdo jiný než Radek. Když uviděl děti, věděl, že je to tady. Nervozita na něm byla znát, rychle ještě kontroloval, jestli má správně zapnuté knoflíčky, než se objeví jeho Anja. „On jí snad propásne.“ strachovala se Ilča. „Ale nepropásne, tohle si nenechá žádný chlap ujít.“ uklidnila ji Andrea.


A měla pravdu. Jakmile Bela a Filip zaujali svá místa za Radkem a zazněly první tóny pochodu, Karel dobře věděl, kam se dívat. A zůstal zírat s otevřenou pusou a slzami v očích. Před ním se totiž zjevil anděl ve své pozemské podobě. I Anja byla nervózní – bála se ale hlavně, aby nezakopla a obřad tak nezkazila.


Nezakopla! Vznášela se ve svých bílých šatech s lehkostí a půvabem, až došla ke svému snoubenci. Ten jí chytil za ruce a naprosto upřímně a od srdce zašeptal: „Jsi nádherná!“ Až se Anja začervenala, jakoby znovu byli na prvním rande a neměli za sebou to vše, co si stihli prožít.


Pak už přišel čas na jejich manželské sliby. Karel byl na řadě první. „Anjo, lásko moje! Bez tebe bych byl stále ještě ztracený. Vrátila jsi mi život a dala jsi život naším dětem. Nikdo by pro mě nedokázal udělat tolik jako ty, a do konce svých dní ti to nedokážu splatit. Budu ale vděčný, když mi dovolíš se o to každý další den snažit. Na znamení toho přijmi prosím tento prsten.“ pronesl svou řeč a navlékl Anje na prst zlatý kroužek.


Anja byla z jeho vyznání tak dojatá, že se musela zhluboka nadechnout, aby dokázala také promluvit. „V tento den si lidé slibují v dobrém i zlém, dokud nás smrt nerozdělí. My už jsme zažili obojí, dobrého si vážili a zlé ustáli, byli si oporou a společně jsme vše překonali. Vybojovali jsme si svou lásku a štěstí pro naši rodinu. Po tom všem věřím, že není nic, co by nás mohlo rozdělit. Prosím přijmi tento prsten na znamení naší společné budoucnosti.“ vyslovila se nakonec Anja a i ona navlékla prsten svému snoubenci.


V ten okamžik se Anja a Karel konečně stali manželi. Ušli spolu k tomuto bodu velký kus cesty a místy byla opravdu trnitá. Ale stmelilo je to víc, než by kdy mohli doufat. Teď už zbývalo vše stvrdit jen prvním manželským polibkem, za ohromného potlesku svatebčanů, samozřejmě.


Než stihlo sluníčko úplně zapadnout, došlo i na pár fotek (ty později) a pak už se veselí přesunulo do stodoly, kde bylo vše připraveno ke svatební hostině.


Po hlavním chodu následoval dezert v podobě svatebního dortu, který upekla osobně Andrea. Samozřejmě se dbalo na tradice, a tak o první kousek se podělili novomanželé.


O pár minut později se všichni shromáždili na parketu, aby pár doprovodily při jejich prvním manželském tanci. O hudbu se postarala Sofia a na piáno zahrála jejich oblíbenou romantickou píseň. Karel a Anja se nejprve jen mírně pohupovali v objetí, užívali si jeden druhého a v tu chvíli jakoby na parketu byli jen sami dva.


Když ale melodie trochu zrychlila a svatebčané je začali povzbuzovat a hecovat, rozhodl se Kája, že je načase předvést i nějaké figury. Chytil Anju za ruku a druhou ji jemně postrčil do elegantní otočky. Diváci byli nadmíru spokojeni.


Za dalšího jásotu a potlesku Anja s Karlem předvedli, že jsou opravdu sehraný pár. Jejich první tanec prostě neměl chybu, a hlavní bylo, že si ho oba náramně užívali.


Když Sofia dohrála, klavír vystřídal gramofon a na parket už vtrhli i ostatní. Rozjela se naprosto parádní svatební pařba – trsali mladí i staří, děti i dospělí, prostě všichni.


POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ…

Ze svatebního alba


Teď už jsou rodina se vším všudy


Ale patří k nim ještě jedna mladá dáma


Nejdůležitější členové rodiny a svatební hosté


Novomanželé s družičkami - Zitou, Andreou, Ilonou a Simonou


Nevěsta s družičkami (o něco později)


Ženich se svými sestřenicemi a bratrancem (Alena, Denisa, Andrea a Milan)


Celá parta pohromadě


Anja se sestrami Elsou a Sofií


Nakonec se přidala i Andrea (pro Anju je stejně spíš třetí sestrou než neteří)

Taková krásná svatba, nevěsta, družičky, fotečky, prostě všechno - nelze než

To byla krása to prostředí, ty proslovy jsem moc šťastná, že došli až sem přála jsem jim to od samého začátku... tolik si toho prožili jinak obdivuji tvoje svatební fotky ty pózy ti musely dát zabrat, hlavně aby ti simíci pořád nezdrhali pryč

Jsem ráda, jestli se svatba líbila   ... A tady máte ještě její dozvuky, tak nějak se z toho stala ta padesátka, a ta mi připomíná, že by se měl příběh posunout dál, tak uvidíme, jestli se to pak podaří

50. KAPITOLA – SVATBA, vol.2

Později večer zatoužil být s Anjou chvíli o samotě. Chytil jí za ruku, a vytáhl ven ze sálu. Společně došli zpátky pod korunu stromu, kde si před pár hodinami řekli své ano. Tam se Karel zastavil a přitáhl si Anju k sobě. „Tak co, je dnešek takový, jak sis představovala?“ zeptal se. „Není..“ zavrtěla Anja hlavou. „Je totiž mnohem lepší!“ dodala rychle, aby nedošlo k nedorozumění. Karel se potěšeně usmál. „Pro tebe všechno.“ zašeptal a políbil svou ženu na čelo.


Hudba ze sálu doléhala až k nim, jen tady nebyla tak hlučná, a jen příjemně dokreslovala dokonale romantickou atmosféru. Anja chytila Karla kolem krku, a společně se znovu roztančili jako před chvílí na parketu, teď už byli ale opravdu sami.


Cestou zpět je odchytly Anjiny sestry, které se usadily u jednoho ze stolků vedle venkovního baru. „Tady jste, už jsme se bály, že jste vzali roha.“ komentovala jejich příchod Sofia. „Kájo, běž za chlapama, my si na chvíli nevěstu ukradneme!“ přikázala mu Elsa a ukázala rukou směrem k baru. Karel poslušně odpochodoval, a Anja se usadila k sestrám. „Tak co máte vy dvě za lubem?“ zeptala se jich.


„Nehledej za vším zradu, prostě si chceme popovídat s naší mladší sestřičkou!“ kroutila hlavou Elsa. „Hele, to nezakecáš, vyrůstala jsem u tebe, takže vím, že jste mě neodchytly jen tak.“ stála si za svým Anja. „No, dobře, jen jsme ti chtěly udělit pár rad do manželství. Neohrnuj nos nad zkušenostmi starších žen.“ přiznala barvu Sofia.


„Dámy a všimly jste si, že už máme dvě děti?“ mrkla na ně Anja. „No jo, vidíš to, Eli, ona už naše rady nepotřebuje. Je to velká holka.“ smála se Sofia. „Hahaha… Ale když už tu sedíme, chci vám oběma poděkovat.“ změnila téma Anja. „Za co?“ nechápala Elsa. „Za všechno. Že jsi mě vychovala, byla jsi pro mě jako druhá máma, Eli. Obě jste byly… Stály jste při mně, i když to se mnou nebylo lehký, a ani jste mě nezabily, když jsem přivedla zpět mámu.“ zakončila svůj proslov.


„Zlato, jsme rodina, my vždycky budeme držet při sobě. A co tě nezabije, to tě posílí.“ mrkla na ni Elsa. „A hlavně, musely jsme si tě hýčkat – víš o kolik se cítíme mladší, když máme takovou krásnou sestřičku.“ usmála se na ně Sofia. Dělaly si z toho legraci, ale všechny tři věděly, že čas je nelítostný a nikdo neví, kolik jim ho bylo vyměřeno.


Všude byla zábava stále v plném proudu. Kdo nepopíjel na baru nebo neobhlížel bufet, rozjížděl to na parketu. Jen jedna osoba stála opodál a tvářila se spíš jako na pohřbu než na svatbě. Ilča se držela stranou a vůbec nevnímala šrumec kolem sebe.


Zamyšlené dívky si všimla Simona, další z družiček, věkově měla k Iloně nejblíž. „Ahoj, co je s tebou? Nebavíš se?“ zeptala se jí. „Ale ne… to já jen…“ vytáčela se Ilča. „No, tak, mně to můžeš říct, jestli ti to pomůže.“ vybídla ji Simča. „Já jen bych potřebovala něco říct Karlovi a Anje, ale nechci jim tím kazit večer, chtěla jsem to nechat, až bude po svatbě.“ přiznala se Ilona.


„Ili, podívej, nebudu z tebe páčit, o co jde. Ale jestli tě uvidí takto, tak jim ho určitě nevylepšíš. Mají tě rádi, jestli tě něco trápí, tak tě určitě rádi vyslechnou hned.“ snažila se jí povzbudit Simona. „Možná máš pravdu, ale…“ zaváhala ještě Ilonka. „Žádné ale, myslím že jsou za stodolou.“ zarazila ji Simča. „Díky Simi!“ rezignovala Ilona a pokusila se o malý úsměv.


Anja s Karlem byli přesně tam, kde Simča řekla. Zrovna si užívali jednu z chvilek, které si za celý den vyšetřili jeden pro druhého.


„Kájo, Anjo… Jé, pardon, nechtěla jsem rušit.“ lekla se Ilča. „Nzadar sestřičko, však nerušíš.“ usmál se na ni Karel a pustil Anju. „Chtěla jsi něco?“ zeptal se jí. „Nee, to počká!“ rozmyslela si Ilča svůj záměr a chtěla vyklidit pole. „Broučku, tebe něco trápí, že?“ odhadla situaci Anja a chytila svoji svěřenkyni dřív, než by stihla utéct.


„Ale ne, já vás tím opravdu teď nechci zatěžovat. Neměla jsem vás rušit.“ omlouvala se dál Ilonka. „Tak se na to posadíme, co vy na to dámy.“ vybídl je Karel a ukázal na lavičku vedle. „A ty nám už konečně řekni, co se ti honí hlavou?“ nařídil jí Kája. „Já o tom tady původně nechtěla mluvit, ale víte…“ zaváhala ještě Ilča, ale pak se nadechla „Já bych se od vás chtěla odstěhovat.“ vyklopila nakonec s pohledem upřeným do země.


„Zlato, proč proboha? Udělali jsme snad něco špatně?“ zajímala se šokovaná Anja. „Né, to určitě né.“ ujišťovala ji Ilona. „Jste oba skvělí. Já nechci, abyste měli pocit, že si nevážím, co jste pro mě udělali, právě naopak, jsem vám strašně vděčná. Jen prostě myslím, že je čas, abych šla dál. Patrik bude potřebovat svůj pokoj, Bela už je velká, přece se nebude dělit o svoje království s malým bráchou. Chtěla bych zkusit studovat ve městě, tam na mě dohlédnou ségry, budu na koleji jen pár bloků od nich.“ chrlila na ně.


„No, páni.“ vydechl Karel, když skončila. „Máš to už pěkně naplánovaný, co?“ mrkl na ni. „A pustíte mě?“ zeptala se nejistě Ilča. „Jsi skoro dospělá, a pokud ségry souhlasí, nebudeme tě držet.“ přikývl Karel. „Zlobíte se na mě?“ ujišťovala se ještě Ilonka. „Samozřejmě, že ne!“ odpověděli jí jednohlasně Anja s Karlem.


„Jen jsi nás zaskočila, zlatíčko. Mohla jsi nám to možná říct už dřív.“ vysvětlila jí Anja a pohladila jí po vlasech. „Ale oba chceme abys byla šťastná, takže pokud tě to táhne dál, nemůžeme tě u nás držet. Jen doufám, že to opravdu není tím, že by ses u nás trápila.“ dodala ještě. „Ne, Anjo, nic takového, to si prosím nesmíš myslet.“ strachovala se znovu Ilča. „Pak je vše v pořádku.“ usmála se na ni vlídně Anja.


To konečně trochu zvedlo Iloně náladu. Závan podzimního větru jim připomněl, že se blíží půlnoc a noci už nejsou úplně vhodné k vysedávání venku. Zvedli se, aby se přesunuli zpět do sálu. „Děkuju.“ špitla ještě Ilča. „Nemáš vůbec zač.“ potvrdila jí Anja a pevně jí objala. „Tak už pojďte dovnitř!“ vybídl je netrpělivě Karel.


„Bude se mi po vás stýskat.“ neodpustila si Ilča ještě jednu poznámku, než se dala do kroku. „Pojď sem ty jedna opico, však nám taky.“ nedokázal Karel dál držet tvář drsňáka, přece jen si na svou malou sestřičku zvykl a teď o ni tak trochu přijde.


Když se nad ránem novomanželé vraceli domů, nemohli uvěřit, že se včerejšího dne opravdu dočkali. „A pohádky je konec…“ utrousila Anja při pohledu na jejich dům. „Právě naopak, lásko, pohádka právě začíná.“ oponoval jí Karel.


„Máš pravdu, miláčku. Jen doufám, že to drama už jsme si z ní vybrali.“ zamyslela se Anja. „Udělám všechno proto, aby byl náš život růžový jako tyhle ranní červánky, slibuju.“ prohlásil Karel s pohledem na rozednívající se nebe. „Však o tom nepochybuji.“ řekla Anja a pohladila ho po tváři.


„A teď zlato, je čas na poslední tradice.“ zavelel se šibalským úsměvem. „Co tím…“ nedořekla svoji otázku Anja, protože v ten okamžik se její nohy odlepily od země a vyletěly do vzduchu. „Zbláznil ses?“ zeptala se nakonec, když pochopila, co se děje. „Vůbec ne!“ odpověděl jí Karel s naprosto vážnou tváří.


„Vždyť v tom domě už nějaký pátek bydlíme.“ bránila se dál Anja. „Tradice je tradice, a když dovolíte paní Bjergsen Chmelíková, já už bych to dál nezdržoval, máte strašně těžké šaty.“ popichoval jí. „Blbečku!“ neodpustila si Anja, ale dál už neprotestovala.


A tak si Karel svou manželku odnesl pěkně domů. A protože všechny děti i psa se jim podařilo na noc udat (za výhrůžek od Andreji, že běda jim, jestli z toho budou další štěňata!), mohli si dokonce užít i svatební noc.. Nebo spíš ráno..

Moc pěkné zakončení svatby, a navíc se rýsuje další pokračování rodinné historie A to foto svatební noci, no já se snad ve svém věku začnu stydět ...

Děkuji Akorát nevím, jestli nebude mít příběh chvíli pauzu ... Nějak se mi ty úkoly "do Vánoc" kupí

Fidgety, nelam si s tím hlavu budeme se na další pokračování těšit, ať už to bude trvat jakkoli dlouho už se těším, co vymyslíš dalšího a jak se to bude vyvíjet dál

Jinak jsem si ještě v minulém příspěvku všimla, že Radek zahodil brýle a divím se, že se na svatbě nezjevil i Patočka neohrnuj nos nad zkušenostmi starších žen to mě pobavilo Anja toho má za sebou opravdu hodně oživení mámy, setkání s upírem, zabití upíra, cestu džunglí, život svobodné matky... to se jen tak nevidí... na život jedné siminky toho zažila dost akorát mám takový pocit z toho jejich rozhovoru, že nás brzy jedna ze sester opustí...

Ilču chápu, že chce bydlet sama... doufám, že o ní ještě něco uslyšíme a ty těžké šaty... moc se mi líbilo jak se popichovali

Jinak svatba byla naprosto úchvatná ty záběry, pózy, jejich proslovy... bylo to dokonalé po všech stránkách opravdu moc se ti to povedlo Fidgety

Lucisab díky za krásné pochvaly i trpělivost Určitě je nechci zahodit, jen prostě konec roku je blázinec i na mateřské
Radek nemá brýle jen k některým outfitům,hlavně na sport a do společnosti si "bere čočky", ale v běžném životě je nosí pořád O Patočkovi jsem přemýšlela, původně tam být měl, ale nastavila jsem si domácnost jen na 20 simíků a už se mi tam nevešel. A nechtělo se mi to kvůli němu znovu restartovat, tak dejme tomu, že pro klid v rodině raději zůstal doma (i když oni mimochodem pořád bydlí v jednom domě!). No, a jelikož jsem Sofii už jednou musela oživit, a Tomášovi mladší sourozenci, ani bratranci a sestřenice už taky nežijí, tak mám obavu, že se jejich generace opravdu brzy vytratí úplně