Historie jednoho rodu

Říkám, že mám své simíky ráda Možná to zpracovali až moc dobře, ale nechtěla jsem ten díl nějak natahovat.. I když něco tušit museli, tak to pro ně byl asi jen chybějící dílek skládačky
No,a Gábi ještě nevím, co jí "osud" přichystá - ona je tak trochu svá, taková drsnější, příkrá, a toho se chlapi co? No bojí

Fidgety, náhodou tvoje dialogy byly skvělé! začetla jsem se do toho parádně jsem ráda, že Val ze sebe všechno vypustila a všichni to vzali dobře popravdě jsem ani nic jiného neočekávala, protože ji mají všichni moc rádi a zavrhnout ji jen kvůli tomu, že je tak trochu modrá, to by na ně ani nesedělo jinak jsem už moc zvědavá, jak se bude vyvíjet její vztah s Patrikem a pevně doufám, že i on to vezme dobře a Gaby také přeji nějakého pěkného chlapíka, kterému nebude vadit její drsnější stránka

Už se moc těším na pokračování

Lucisab, děkuji

Jen co jsem odhodila háček, vrhla jsem se na psaní  Takže pro vás mám pokračování. I když si říkám, že by to chtělo nějakou akci, aby to nebylo tak idylické

71. KAPITOLA – Nové začátky

Andrea a Radek měli velkou radost, když se dozvěděli, že se Valerie konečně sourozencům svěřila se svým původem. Trochu je znepokojil jen fakt, že jejich dcera málem neustála nával emocí a mohla by se tak prozradit. Dospěli k závěru, že bydlení na koleji není úplně bezpečné. S tím souhlasila Gabriela, která se přiznala, že nelenila a už má v Brichesteru vyhlídnutý malý domek, kde by mohly s Valerií bydlet, ale přitom by nemusely do školy dlouze dojíždět. Rodiče tento nápad podpořili s tím, že dům bude v budoucnu Gabrielin, a tak nebránilo nic stěhování dívek do vlastního.


„Teda ségra, ty jsi našla poklad.“ pokývala uznale hlavou Valerie, když vystoupili z taxíku před domem uprostřed Brichesteru. „Ten dům je prakticky v centru městečka, ale přitom je tu takový klid.“ dodala ještě. „Já věděla, že se ti bude líbit. Tak pojď dovnitř.“ zajásala Gabriela a vybídla sestru, ať ji následuje. „Vybavení je tu ještě po původní majitelce, měla tu na studia nějakou praneteř, či co. Ale ta se po promoci odstěhovala, a stará paní už se na dům sama necítila. Našla si místo v domově důchodců a dům se rozhodla prodat. Časem si to můžeme upravit podle svého, ale zatím nám to snad bude stačit, co myslíš?“ obrátila se na sestru.


„Gabi, je to bomba, hlavně…je tu takový klid. A jasně, nábytek můžeme vyměnit, až něco našetříme. I když mně se to líbí i tak.“ usmála se Valerie. „Ale tady ten krám můžeme vyhodit asi rovnou, ne?“ poukázala na věc zabírající roh jedné místnosti. „Jooo, tohle…no to asi úplně nepůjde.“ začala se vykrucovat Gabriela. „Gábino, co jsi zase provedla?“ udeřila na ni Valerie. „Ehm, víš, ta paní měla kočičku, a tu si do domova vzít nemohla.“ přiznala Gabriela, že dům má ještě jednoho obyvatele. „Gabi, a co Clyde? Vždyť ses těšila, že si ho sem vezmeš? A ten kočky nesnáší!“ připomněla jí sestra.


„Já vím, Val. Ale mamka říkala, že si těžko zvykal na stěhování do Brindleton Bay, ať ho v jeho věku dalšími změnami raději netrápím.“ vysvětlila Gabriela posmutněle. „Asi nemám stejně na výběr, že?“ rezignovala Valerie. „E-e!“ zavrtěla hlavou starší dívka. „Musela jsem stařence slíbit, že se o ni postarám, jinak by mi ten dům nikdy neprodala. A neboj Molly je pecivál, ani o ní nebudeš vědět.“ vysvětlila. „Fajn, mohla jsi mi to říct dřív. Ale nebudu se s tebou o tom hádat.“ dodala ještě Val. „To bys neměla, jinak prošvihneš rande!“ připomněla jí Gabriela.


„Doprčic!“ zaklekla Valerie při pohledu na hodinky a utíkala na vlak do Windenburgu. Dnes odpoledne se měla sejít s Patrikem poprvé od jejich nepovedené schůzky. Sice si ono nedorozumění vyříkali po telefonu a vyměnili si i pár zpráv, ale stanout tváří v tvář bude jiné. Sraz měli v parčíku u velké fontány, takže Valerie místo snadno našla. Patrik už tam čekal – stejně nervózní jako ona. „Ahoj!“ špitla dívka nesměle a snažila se odhadnout co čekat.


„Ahoj!“ pozdravil neurčitě Patrik. Jak kdyby jí to chtěl dát sežrat, držel svoje emoce pěkně pod pokličkou. Valerii na okamžik blesklo hlavou, jestli mu Isabela vše nevyzvonila. Hned si ale za takovou myšlenku vynadala, věděla přece, že taková Bela není. „Jsem moc rád, že jsi přišla. Po tom minulém večeru… vážně jsem nevěděl, co se stalo… Jestli jsem třeba něco je nenamlouval.“ vrátil se Patrik opatrně k jejich prvnímu rande a založil si instinktivně ruce na prsou, jakoby se bál pustit si Valerii k tělu. „Patriku, ještě jednou se omlouvám.“ hlesla Valerie.


„Ale platí, co jsem řekla po telefonu. Udělal jsi vše skvěle. Jen já..“ zaváhala se svým vysvětlením. „Nemohla jsem uvěřit, že by o mě někdo opravdu stál. Natož ty! Vždyť já byla vždy totální outsider. Prostě jsem zazmatkovala.“ připomněla mu. „Zlobíš se?“ zeptala se, když viděla jeho smutný výraz a pocítila trochu více nervozity z jeho strany. „Ne, to ne. Já jen…prostě pořád tak nějak nevím, jestli opravdu stojíš ty o mě, chápeš? Po telefonu se toho snese a nerad bych, aby ses zdráhala mi říct, že jsem to prostě všechno jen blbě pochopil.“ přiznal se ke své nejistotě a odvrátil pohled k zemi.


„Patriku, já bych ti nelhala, jasný? Telefon, ne telefon.“ snažila se ho ujistit Valerie. „Přece bych tady nebyla, kdybych to nemyslela upřímně.“ dodala ještě, když Patrik nereagoval. Ten se na ni nakonec podíval, ale v jeho očích stále panovaly pochyby. Valerii došlo, že ho svým úprkem po jejich polibku hodně ranila. Udělala tedy to, co jí v tu chvíli přišlo lepší než všechna slova – Patrika políbila tentokrát ona.


Patrik byl v první chvíli zaskočený. Ale lepší důkaz náklonosti mu Valerie dát nemohla. Přitáhl si jí tedy k sobě a polibek opětoval. Po chvíli bylo jasné, že počáteční nervozita z nich přece jen trochu opadla. Když si tenhle nový začátek dostatečně užili, zůstali stát v objetí. „Val, slib, že už mi nikam neutečeš!“ promluvil nakonec jako první Patrik a zadíval se do jejích černých očí. „Slibuju, už žádné utíkání!“ odpověděla Valerie.


Patrik neměl důvod jejím slovům nevěřit. Znal ji od dětství, takže věděl, že je to hodná a upřímná holka. Jen do nedávna na ni nemyslel jinak než jako na kamarádku, nebo sestřenici, i když z druhého kolena a ještě k tomu nevlastní. Ale když se sešli po delší době na Silvestra, jeho pohled na ni se otočil a už ji nedokázal dostat z hlavy. Její reakce na první polibek však byla jak rána z čistého nebe a Patrikovi, který nikdy nebyl žádný suverénní macho, docela zamotala hlavu.
Valerie se k němu přitulila. I jí se ulevilo, že se mezi nimi vyčistil vzduch, i když u ní malá obava přece jen zůstala. „Snad mi neutečeš ty, až zjistíš všechno.“ pomyslela si.


I ona znala Patrika jako správného a férového kluka. A teď už i věděla, že její tajemství od ní ty nejbližší neodežene. Ale přece jen na jobovku tohoto druhu není každý stavěný. Rozhodla se tím ale netrápit, dokud ta chvíle nenastane. A tak si toho odpoledne užili docela normální rande v blízké kavárně. Nervozita byla dávno pryč a oni se nad hrnkem voňavé kávy bavili stejně přirozeně jako dřív. A Patrik se Valerii mimo jiné pochlubil, že si skutečně podal přihlášku ke studiu umění na univerzitě v Britechesteru.

Paráda, tak holky budou mít kočičku, jsem na ni moc zvědavá ! A to rande nakonec dopadlo taky dobře, to je dobře

Tak jsem se nějak nedostala ke komentování i předchozího dílku. Moc se za to omlouvám
Jinak jsem ráda, že na to Val není sama a tvoje dialogy byly náhodou moc fajn. Krásně si to vystihla

Jinak nový dílek byl tak moc super, jsem ráda, že si to spolu vyříkali a vše je fajn Jsem zvědavá, kdy se dozví pravdu i Patrik .

Těším se na pokračování!

Páni, jsem moc ráda, že se dali dokupy doufám, že se Patrik zachová správně až se dozví pravdu, byla by škoda, kdyby zahodil tak krásný vztah, který se mezi nimi rodí jinak podobně jako Ludmila i já jsem zvědavá na kočičku

Už se moc těším na pokračování

Jéjda, tak já nejenže zanedbávala příběh, ale i reakce na vaše krásné reakce, děkuji za ně
Tak tedy postupně
Kočičku zachytit je někdy problém, pořád někde lítá  Ale pár fotek mám, jen kvůli posloupnosti příběhu je zatím moc nemohu použít, ale do nějakého dalšího dílku se ji pokusím dostat     Jinak Patrikovi reakce se myslím brzy dočkáte  

Dokončit dnešní pokračování byl trochu nadlidský výkon. Můj obvyklý polední klid a prostor na psaní berou poslední dobou za své, a večer něco vyplodit je občas nemožné (tak aspoň hraju dál). Ale už mě samotnou štvalo, že se mi posouvá děj ve hře, a na "papíře" zamrznul - pak už se mi totiž ani nehraje nejlíp, když nevím přesně, na co navazuji. A tak jsem se dnes hecnula a po kouskách to dopsala. Opět bych to nejraději předělala, včetně kompletního přefocení       (aneb sakra děvče, nemůžeš víc měnit úhly, ať to není na jedno brdo Já je teda měním, ale nakonec stejně vypadají ty fotky nejlíp z jedné strany   ). Ale už to nechám tak, a budu doufat, že z našeho párečku nebudete mít cukrovku

72. KAPITOLA – Zmeškaný autobus

V následujících týdnech si Valerie a Patrik užívali normální randění pokaždé, když jim to čas dovolil. Hlavně Valeriino studium jim ho moc nedopřálo, ale většinou spolu zvládli strávit alespoň soboty. Buď přijel Patrik do Britechesteru, nebo se Val vypravila do Windenburgu. Podzimní hru barev brzy vystřídaly zimní plískanice. Jedna taková se strhla v univerzitním městě k večeru, zrovna když Patrik spěchal ze společného bruslení na autobus. Ten mu samozřejmě ujel před nosem, a tak ho Valerie pozvala k nim domů. „Beztak jsi ho nestihl schválně, přiznej se!“ rejpla si do něj, když se trochu usušili a svalili se na gauč.


„Já? Takové podlosti by mě ani nenapadly!“ odporoval Patrik. Valerie věděla, že má pravdu, ale stejně nedokázala odolat pokušení ho trochu pozlobit. „Zapírání ti nepomůže, já z tebe to přiznání dostanu.“ podívala se na něj naoko přísně, a pak nasadila osvědčenou mučící techniku. „Val, neblbni, nééé… jsem děsně…ale fakt děsně lechtivej?“ bránil se jejímu útoku Patrik. „To je jedině dobře, jinak by to nemělo efekt!“ nenechala se dívka odradit.


Chvíli se pošťuchovali, než Valerie rezignovala. „Očividně z tebe to přiznání nedostanu, ani kdyby bylo falešné.“ ocenila jeho odolnost vůči mučicím praktikám. Poté už pustila hudbu, díky čemuž zajistila nejen příjemnou atmosféru, ale i klid od jejich chlupaté spolubydlící, která byla citlivá na jakékoli zvuky. Valerie se k Patrikovi přitulila a společně se do melodických tónů zaposlouchali. Z bruslení byli tak unavení, že by Val snad i usnula, kdyby Patrik nepromluvil: „Tohle je fakt zajímavá skladba, kde jste ji vyhrabali?“ – „Hmmm, ta tu zůstala po původní majitelce, stejně jako to piano.“ zamumlala Valerie z polospánku.


„Vidíš to, nechtěl bys mi něco zahrát? Když už jsme tady ten krám nechali, ať se na něj jen nepráší, prosííím!“ probrala se najednou zpět k životu. „Já nevím, kdo ví, jak je to rozladěné, abych ti nakonec neurval ještě uši.“ zaváhal Patrik. „Prosíííím!“ zopakovala svou prosbu Valerie a doprovodila ji neodolatelným štěněcím pohledem. A tak Patrik musel souhlasit, a o chvíli později již nástroj pod jeho prsty po dlouhých měsících ožíval. Ukázal se v dobré kondici, a tak se Val dočkala svého osobního koncertu.


Se zaujetím poslouchala krásnou melodii a obdivně pozorovala tanec Patrikových prstů. Ona ty svoje uměla roztančit akorát po klávesnici počítače, a z umění byla spíš na malování, ale i tak si troufala s jistotou říct, že její přítel má pro hudbu talent. Najednou jí došlo, že vzájemného oťukávání bylo víc než dost, a že by byl hřích nechat Patrika odejít na poslední spoj do Windenburgu. Valerie se k němu tedy naklonila, a jemně ho vyrušila. „Prosím, zůstaň.“ špitla.


Patrik se jí zahleděl do očí. On sám logicky dávno toužil posunout jejich vztah o trochu dál. Ale po předchozí zkušenosti raději nechtěl tlačit na pilu a nechával věcem volný průběh. Až jedna hloupá náhoda pomohla tomu, že se dnešní večer vydal správným směrem. Víc slov už nebylo třeba.


O pár okamžiků později už se oba nacházeli ve Valeriině ložnici, přičemž cestou poztráceli pár kousků oblečení. „Sakra, budu tomu zatracenýmu šoférovi muset ještě poděkovat!“ pomyslel si Patrik při vzpomínce na řidiče, který mu zabouchl dveře autobusu před nosem. Dál se tím ale nerozptyloval a věnoval se své přítelkyni. V tom mu ale něco došlo. „Zlato, ty záříš!“ prohlásil a zamrkal očima, jestli se mu to nezdá. Valerie mu chtěla poděkovat za poklonu, ale hned si uvědomila, že to Patrik myslí doslova.


„A sakra, sakra, sakra!“ začala místo poděkování klít. Vysmekla se zpod Patrika a vymrštila se do sedu. Mezitím dostala své emoce opět pod kontrolu. „Promiň, Val, asi jsem to zvoral… Vypadáš normálně… Teda krásně jako vždy… Asi se mi něco zdálo…“ koktal zaskočený Patrik. „Ale nezdálo.“ přiznala mu Valerie a rezignovaně sebou plácla na polštář. „Myslím, že bych ti měla o sobě něco říct.“ dodala s pohledem zapíchnutým do stropu. Došlo jí, že i kdyby jí neprozradila její aura, tohle je ta chvíle, kdy by se Patrik měl dovědět, s kým má tu čest.


„Vali, děje se něco? Jsi v pořádku?“ znepokojil se Patrik, když viděl její ustaraný výraz. „Jsem naprosto v pořádku, jakože zdravá, jestli myslíš tohle.“ ubezpečila ho dívka a stočila pohled zpátky k němu. „Jen jsem trochu jiná, než ostatní lidé.“ naznačila mu podstatu problému. „Jak jako jiná?“ nechápal Patrik, ani nemohl. „Uf, asi nemá smysl chodit kolem horké kaše. Prostě můj otec je člověk, ale matka je z jiné planety, takže jsem napůl mimozemšťan.“ vybalila na něj bez okolků. „A kruci!“ vypadlo z Patrika. Tak tohle by ho tedy vážně nenapadlo.


Valerie ho chvíli zkoumala pohledem. Očividně nebral nohy na ramena, ani to s ním neseklo. Seděl vedle ní na posteli a jediné, co z něj vycítila, byla zvědavost. „Tebe to neděsí? Dokážu totiž měnit podobu, mít modrou kůži a oči temné jako černé díry.“ upozornila ho a znovu se posadila. „Wow, tak to chci vidět.“ hvízdnul Patrik. „Bela ti něco řekla?“ znejistěla okamžitě Valerie. „Bela? Jako moje sestra? Ona to o tobě ví?“ vyvalil na ni oči, a poprvé se v něm objevil náznak pochybnosti. „Načapala mě, když jsem se přeměnila před sourozenci. I jim jsem to přiznala teprve nedávno. Vlastně to bylo hned po tom našem prvním rande.“ vysvětlila mu honem Valerie.


Patrik jen pokývl hlavou. Věřil jí, chápal to, ale i tak se ozvala chlapská ješitnost, a malinko ho mrzelo, že se to dozvídá jako poslední. Valerie ho však vzápětí z jeho malého sebetrýznění vytrhla. „Je to zvláštní, víš? Přijde mi, že ani tebe ani Isabelu můj původ nijak zvlášť nešokoval. Aspoň ne tolik, jako Filipa a Gábi.“ řekla zamyšleně. „Víš, Val, nevím, jestli bych ti to měl říkat, protože se mě to přímo netýkalo, ale v naší rodině se dělo tolik věcí, že bych spíš šokoval já tebe.“ odpověděl jí Patrik. „Takže jsi s tím, že jsem tak trochu ufon, v pohodě?“ ujistila se Valerie. „Naprosto v pohodě.“ přikývl Patrik a už se zase usmíval jako sluníčko. „Vždycky jsem věděl, že jsi výjimečná.“ dodal a vzal její ruku do své, aby ji mohl galantně políbit.


„Už se těším, až mi o sobě řekneš vše.“ přiznal po chvíli. „Když ty mi řekneš vše o sobě.“ odpověděla Val. „Jednou ano, pokud budou naši souhlasit. Jsou to jejich tajemství, chápeš?“ vysvětlil jí. „Dobrá. Ale já ti to můžu říct klidně hned.“ navrhla mu dívka. „Ehm, myslím, že to má čas.“ mrkl na ní Patrik a přitáhl si ji do klína. Valerie neprotestovala a zahleděla se mu do očí. Jak o něm někdy mohla tak pochybovat, pomyslela si.


„I když možná jedna věc nepočká.“ neodolal zvědavosti Patrik. „Hmmm, copak?“ zamručela Val. „Jaké je teda vlastně tvé pravé já? Takové, jak tě znám, nebo to modré?“ zeptal se. „Tohle jsem já. Modrá jsem byla myslím po narození. Ale má rodina jsou lidé a já patřím do tohoto světa, proto jsem si vybrala tuto podobu. Stačí?“ odpověděla a Patrik jen přikývl. Pro další slova nedostal prostor, protože ho Valerie políbila. Nemohla uvěřit tomu, jaké má štěstí. Ještě nedávno byla přesvědčená, že prožije osamělý život, a teď měla víc, než by si kdy dovolila doufat.

To je fajn, že se Val Patrikovi přiznala, už to mezi nimi může "jiskřit" jakýmkoliv způsobem

Taky si myslím, že to bylo fér Jen jsem byla v pokušení nechat je trochu vycukat, přišlo mi, že to svěřování fakt jde moc hladce. Ale nějak jsem neměla inspiraci, a ani to srdce jim zase hodit klacík pod nohy Prostě mně ta dramata a zápletky moc nejdou, a stejně původní záměr příběhu byl jen takový popis hraní, tak jsem je nechala žít

Moc krásný dílek Fidgety moc jim to spolu sluší a jsem moc ráda, že ji Patrik přijal takovou jaká je popravdě i já nerada házím svým postavám pod nohy klacky, i když často dělám opak (ale ne zase tolik ). Jinak jsi použila moc krásné pózy už se moc těším na další dílek

Krásný dílek! Rozhodně z toho cukrovku nemám . Moc jim to spolu sluší a jsem ráda, že ji Patrik přijal taková, jaká je!

Děkuji, jsem ráda, že se vám tenhle páreček líbí, jelikož nebyl původně ani plánovaný  A Lucisab, ty pózy jsou mor, už jich mám tolik, že vždy pět minut hledám, pak to naklikám, jenže jehle, zavazí polštář.. Tak do stavebního modu, který mi vše vyruší, a jede se nanovo Ale bez nich už to nešlo, některé věci ve čtyřkách žalostně postrádám - např. tulení nebo muchlování na gauči (to v TS4 je, ale nudné), nebo tulení a muchlování na posteli (to tam raději není vůbec  )

Ale teď už k pokračování, kam jsem se pokusila vpašovat pár věcí, co tu padlo, že by bylo fajn vidět (i když videa fakt neumím  )

73. KAPITOLA - Ve správný čas na správném místě

Valerie se vznášela na růžovém obláčku. Naštěstí se dokázala ovládat alespoň natolik, aby nezanedbávala školu, a tak úspěšně dokončila první semestr na vysoké škole. Pololetními zkouškami prolezla i Gabriela, i když v jejím případě to nebyla žádná hitparáda.
Do nového semestru již ke studiu nastoupil i Patrik, a jelikož  jim to s Valerií klapalo, slovo dalo slovo (to hlavní měla Gabča, která nikdy neváhala svoji trochu nesmělou sestru popostrčit správným směrem), a do jejich domácnosti přibyl mužský element s párem šikovných rukou.


Na nového spolubydlícího si však musela zvykat kočička Molly. Dříve sem tam protestovala u puštěné televize, nebo rádia. A to se nestávalo často, protože děvčata na sledování pořadů neměla moc času. Jinak byla opravdu pecivál, vždy někam zalezla, a tak o ní dívky prakticky nevěděly. Valerie si na ni zvykla a Molly na ní, protože když si mňoukla, dívka jí ochotně přisypala granule do misky. Svoji novou paničku však našla v Gabriele, která zvířátka milovala, a kočičce dávala svou lásku najevo.


Od příchodu Patrika ale Molly vyváděla jednu vylomeninu za druhou. Jakoby snad žárlila a soupeřila o pozornost. Především se rozhodla, že kočičí žrádlo je pod její úroveň a využila jakékoli nestřežené chvíle, aby si přilepšila.


„No Molly, to snad nemyslíš vážně! Padej z té linky, tam nemáš co dělat! Ošklivá kočička, tytyty!“ hubovala ji Gabriela, když jí načapala olizovat palačinky. Na to jí kočička obdařila odzbrojujícím   pohledem naprostého neviňátka, jakoby říkala „A ty tady jako nejsou pro mě?“


Později nabyla dojmu, že se proti ní ti velcí dvounozí tvorové spikli, jelikož si začali dávat pozor, aby se jídlo nikde jen tak neválelo. A do té velké bílé krabice se nedalo dostat, ať se snažila sebevíc. A tak začala loudit jídlo aktivně. „Čičino, neotravuj, máš tam plnou misku granulí.“ poučovala ji Valerie od svého talíře. „Mňaaauuuu!“ nevzdávala se Molly své naděje. „Nic nedostaneš, bolelo by tě zase břicho, truhlíku.“ trvala na svém Val.


Patrika pak Molly okázale ignorovala. Což mu zásadně nevadilo, stejně jako Valerie byl spíš pejskař. Krom drobných kočičích starostí si ale tahle partička žila na pohodu svým studijním životem. Další semestr jim tak utekl jako voda, a než se nadáli, měla před sebou Gabriela závěrečné zkoušky. Ty složila tak tak, dle slov jejího zkoušejícího to bylo o prsa, resp. jak Gabriela později prohlásila, tak diplom dostala spíš za prsa. Ale co už – na nějaké harašení nedošlo a hlavní bylo, že úspěšně odpromovala. Na detaily se dějiny ptát nebudou. Navíc hloupá nebyla, praxe jí šla velmi dobře, ale jinak měla trochu jiné priority, než tupé biflování.



A život se nezastavil ani v San Myshunu. Stejně jako Patrik, i jeho sestra Isabela si nemohla na svůj soukromý život stěžovat. S Robertem jim to klapalo a on se tak pomalu stal součástí rodiny. Zrovna se vraceli ze sobotního oběda u Beliných rodičů, když Robert navrhl ještě malou zastávku na cestě domů. „Páni, tady jsem nebyla roky.“ povzdechla si Isabela, když se rozhlížela po okolí. „Víš, že tady měli svatbu mí rodiče? Tehdy jsem si připadala jako malá princezna.“ zavzpomínala.


„Vlastně vím.“ připustil Robert, a vysloužil si překvapený pohled své partnerky. „Zrovna dnes jsem o tom mluvil s tvými rodiči. Mamka říkala, že jsi byla kouzelná, a prý jsi tehdy všem tvrdila, že se tu budeš taky jednou vdávat.“ přiznal jí. „Páni, ani bych nevěřila, že si to někdo bude pamatovat. Byla jsem malá, a asi i naivní.“ začervenala se Isabela. „Ale to přece nebylo ani trochu naivní.“ ujistil ji Robert a chytil ji za ruce.


„Lásko, naopak, myslím, že je krásné mít sny, a ještě krásnější je držet se jich. Víš, já se o tom s vašima nebavil tak úplně náhodou. Vlastně jsem o tom poslední dobou hodně přemýšlel, jak by sis představovala svoji svatbu.  A dovolil si doufat, že naši svatbu. Proto jsem dnes tvé rodiče poprosil o svolení, abych tě mohl požádat o ruku. A tak, na tomto místě, které jim přineslo tolik štěstí, bych se tě chtěl zeptat – vezmeš si mě?“ dokončil svůj proslov, a Bela nechápala, jak se to semlelo, najednou tu klečel s prstýnkem v ruce.


Později toho dne se vrátili do San Myshuna, byli domluvení, že zajdou s partou na karaoke a pak někam zapařit. Postupně se u pultíku střídali, a výborně se bavili svými amatérskými pokusy o vystoupení. Nutno podotknout, že ani Filip neměl zpěv zrovna v genech.


„Ševče, drž se svého kopyta!“ zahučela na bratra Gabriela. „Zrovna ty máš co mluvit, hejkalko!“ rýpal si do ní Filip, ale dívku to od jejího vystoupení neodradilo. (Omlouvám se za tu cukavou kameru, měla jsem ji nechat na místě, ale natáčení videí v TS4 běžně nepraktikuji).


Naštěstí úroveň jako vždy pozvedl Patrik, který vypálil svoji oblíbenou rokovou skladbu.


Když už měli zpívání dost, přesunuli se k vodní dýmce. Isabela ale odtáhla Filipa na bar. „Tak co se děje, tak naléhavého?“ zajímal se, když dosedli na stoličku a objednali si drink. „Naléhavého úplně ne, ale ráda bych, abys to věděl, co nejdřív.“ vysvětlila a zhluboka se nadechla. „Robert mě dnes požádal o ruku.“ přiznala mu. „Ale podívejme, pán se rozhoupal. No a co jsi řekla? Ty jsi mu dala košem, co?“ tipoval Filip.


„Proboha ne, jak tě to napadlo?“ lekla se jeho úvahy Bela. „Nevidím žádný prsten. Nebo si dáváš čas na rozmyšlenou a po mě chceš radu?“ hádal dál její spolubydlící. „Ty jsi fakt pako! Zrovna s tebou bych se radila o svatbě, to tak! Samozřejmě jsem souhlasila. Jen jsem nechtěla, aby si někdo všiml prstýnku dřív, než to řeknu našim. A tobě.“ vysvětlila mu, jak se věci mají. „No, páni, takže patřím do klubu tvých nejbližších!“ naparoval se Filip. „Hele, zase to nepřeháněj, jasný? Ale jsi můj spolubydlící, tak bys o tom prostě měl vědět mezi prvními.“ krotila ho Isabela.


„V pohodě. Předpokládám, že se k nám teď Robert nastěhuje, i když už je u nás stejně pečenej vařenej, takže to nebude taková změna.“ uvažoval nahlas. „No, o tom jsem s tebou právě chtěla taky mluvit. Ono totiž ta žádost, krom toho, že je nám spolu fakt skvěle, má i jiný důvod. A asi z něj radost mít nebudeš.“ nakousla dívka. „Proboha, ty jsi těhotná, že jo?“ polekal se Filip.


„Hele, já bych ti to jako přál, ale teda s miminem jsem v našem bytě úplně nepočítal. Víš co, páreček vrkajících holoubků zkousnu, ale mimčo k mému mládeneckému bydlení, to teda nevím.“ začal malinko vyšilovat. „Héééj, brzdi! Ty máš dnes nápady! Nejsem těhotná, jasný? Ale jsem ráda, že znám tvůj názor.“ krotila ho pobaveně Isabela. „Tak o co teda jde?“ zajímal se Filip. „Prostě Robert dostal nějaký velký kšeft docela daleko odsud, takže hned po svatbě se budeme stěhovat z města. A to jakože docela brzo.“ vychrlila na něj a s obavou čekala, že se do ní Filip znovu pustí.


„Jak stěhovat? Takže se na mě vyprdnete?“ zaúpěl mladík. „Promiň, ale na dojíždění to fakt není a vztah na dálku ani nechceme zkoušet. Já ti klidně zaplatím nájem na pár měsíců, než někoho najdeš.“ nabídla mu Bel. „Sakra Isi, o prachy nejde. Ale budeš mi teda pěkně chybět. Tak skvělá a tolerantní spolubydlící se těžko najde.“ přiznal jí Filip. „Ale počkej! Co tvoje kariéra? Nezahodíš doufám svůj sen kvůli zdánlivě lukrativnímu jobu nějakého soukromého očka?“ zajímal se ještě starostlivě.


„Prosím tě, jaká kariéra?“ máchla rukou Bela. „Je načase si přiznat, že jsem mizerná herečka. A sny se mění. Řekla jsem si, že zkusím dokončit tátovy knížky. Má pár námětů na romány, ale nakonec jejich psaní vzdal, protože se prý nedokáže oprostit od novinářského stylu.“ nastínila mu svůj plán. „Takže se nezlobíš?“ ujistila se nakonec ještě. „Co blázníš, jsi přece moje rodina, když máš být šťastná, nemůžu se zlobit.“ uklidnil jí Filip a seskočil z barové stoličky. „Pojď sem, fakt ti to přeju!“ přitáhl si jí do objetí. „Děkuju!“ špitla Bela. I jí se bude stýskat, ale je čas vydat se v životě dál.

Opět senza počteníčko - kočička je moc krásná, to vyznání lásky zase dostatečně romantické, karaoke pěkně bláznivé a loučení, to je vždycky smutné ...

Moc krásný dílek Molly je naprosto boží, má dokonalou kočičí náturu ve stylu - já jsem paní domu, tak se mi podřiďte jinak zásnuby byly moc krásné moc to Ise přeju jen doufám, že o ní někdy ještě něco málo uslyšíme každopádně jsem strašně zvědavá jak dopadne Gaby s Filipem a jestli si najdou také nějaké protějšky jinak karaoke bylo moc vydařené perfektní záběry

Jinak s pózami to mám podobně jako ty taky jich mám ve hře horu až to není zdravé a někdy strávím celou věčnost, než najdu to co chci a máš pravdu s tím, že tulení na gauči je v ts4 o ničem také mě mrzí, že postelové tulení vyřadili úplně... absolutně nechápu proč je škoda, že ze hry vyhodili tolik zajímavých interakcí, které ji osvěžovaly

Děkuji, jsem ráda, že Molly nezklamala, a nejspíš o ní ještě uslyšíte A pokud jde o Isabelu a Roberta, myslím, že můžu prozradit, že se stěhují do Strangeville - aneb konečně jsem našla příležitost odehrát si příběh tohoto města  A mám i pár fotek, tak pokud byste chtěli, můžu jim část příběhu věnovat Ale byl by to spoiler ke hře, takže bych vám nerada kazila herní požitek, pokud jste to ještě nehráli a chystáte se na to
A Lucisab, někdy mě až samotnou překvapí, že stále zkouším najít interakci z TS2 ve čtyřkách, přitom dvojky jsem nehrála ani nepamatuji. Před rokem (nebo dvěma?) jen chvilinku, když jsem chtěla ze šuplíku oprášit svůj tehdejší příběh, ale záloha byla v trapu (našla jsem jen domy, ale save hry už ne), takže po chvíli jsem to zabalila - děsně se vleklo vybavit znovu všechny domy, vytvořit simíky (to jsem ještě dala), a pak dát dokupy ty vztahy (a tady jsem to právě vzdala )

Já se určitě hlásím Fidgety! Je ale pravda, že já jsem ta z těch, která má příběh ze Strangerville za sebou... takže pro mě by to spoilery nebyly ale ve tvém podání by to bylo určitě skvělé, takže určitě hlasuji za

Já mám zase ve dvojkách problém, že v CAS zkouším upravovat simíky jako ve čtyřkách a divím se, že ten nos prostě nestáhnu dolů, když za něj chytím... máš pravdu, že je to v TS2 zdlouhavější... hrát za všechny, aby byli ve stejném věku když jsem hrála za rodokmenovou rodinku, měla jsem dokonce rozpis za koho mám hrát, abych nezměnila jejich věk, aby to odpovídalo je pravda, že v bunkru i v Nervózním je tohle snažší, protože nemusím ovládat čtvrtinu sousedství a kdybych měla odněkud vytáhnout zálohu jen s jejich domy, tak mě vůbec klepne... myslím, že bych to vzdala podobně jako ty a možná bych ani nebyla schopna je všechny znova stvořit

Já si stejně myslela, že budu poslední, kdo to ještě nehrál  Ale stejně, myslím, že obecně se má za to, že spoilerové embargo už dááááááááávno pominulo. Sama jsem na to už narazila v jednom z příběhů, které čtu je skupině na FB, a i tak jsem si to hraní užila  Ale nijak bravurně to asi nezpracuji, spíš se vrátím ke kořenům herní reportáže  Ale uvidíme, aktuálně jsem se dostala v psaní k momentu, kdy ti dva do Strangeville teprve dorazili.  A už teď mám pocit, že poruším své předsevzetí, že se nebudu ve hře vracet a fotit další scény, a jen sepíšu, co prostě už mám Zvlášť když jsem objevila další úžasné pózy

Uf, nějak mi to trvalo, přitom tento dílek mám napsaný už skoro dva týdny Ale až dnes se mi povedlo nahrát fotky a zařadit je do textu.

74. KAPITOLA - Tak trochu jinak

O pár dní později se Valerie učila na poslední zkoušku, která jí ještě zbývala. Záviděla sestře, že už má školu hotovou, ale doufala, že si brzy taky odfrkne, alespoň přes prázdniny. „Lásko, už toho nech. Je tu jídlo!“ vybídl jí Patrik, který před ni položil talíř burgerů k obědu. „Ještě poslední poznámka, jo?“ zamumlala Valerie, aniž by zvedla oči od sešitu. Na jeho výzvu však reagoval pohotově někdo jiný. „Hej, ty bestie jedna, tebe nikdo nevolal!“ začal se zničehonic rozčilovat Patrik.


To Valerii přimělo zvednout hlavu, aby se ujistila, že jeho nadávky nejsou určené její osobě. Odložila učení bokem a pokusila se také malému vetřelci domluvit. „Molly, nech to jídlo, nesmíš! Slyšíš, buď hodná kočička!“ napomenula kočku i ona. Molly neochotně vytáhla čumák z talíře, ale stůl odmítla opustit. Co kdyby náhodou.  „Co se tady zase děje?“ zajímala se Gabriela, která se k nim zrovna chystala připojit.


„Co by? Tady ta čtyřnohá drzounka se nám zase zkoušela pustit do oběda.“ odvětil Patrik a probodl kočku pohledem. Číča mu na jeho žalování odpověděla nepřátelským zaprskáním. „Molly, ty potvůrko!“ pokárala jí Gabriela. „Mňaauuuu!“ postěžovala si jí číča na své příkoří. „Ségra, doufám, že ta kočka se stěhuje s tebou!“ obrátila se Valerie na starší sestru.


„Heh, no, z té představy není Filip tak úplně na větvi.“ poznamenala Gabriela. „A Molly je tu zvyklá, nemyslíš?“ dodala nevinně. „Gábino, ta kočka nás dva nemá nijak zvlášť v lásce, bez tebe nás sežere! Takže buď jde s tebou, nebo ty zůstáváš tady. Stejně je ten dům v podstatě tvůj, nechápu, proč se chceš stěhovat. Spíš bychom měli jít my, jestli chceš víc soukromí.“ zhodnotila situaci Val, zatímco Molly už opět mlsně pokukovala po voňavých burgerech.


„Hele v klidu. O soukromí mi nejde, a vy potřebujete být blízko školy. Prostě  si chci užít život ve městě, všechny ty kluby a mejdany na dosah ruky. A snad tam najdu snáz i nějakou práci. A neboj, Filipa jsem zpracovala, slíbil, že to s Molly zkusí, pokud ho nebude moc otravovat.“ vysvětlila svůj plán Gabriela. „No, tak to je váš brácha asi trochu naivní, ne?“ poznamenal s úšklebkem Patrik. „Možná malinko.“ přisvědčila Gabriela. „Ale myslím, že mu nebudeme kazit iluze, ono mu trochu nepohodlí neuškodí. Třeba konečně dospěje.“ zamyslela se nad situací Valerie.


„To je fakt. Dámy, rád bych tu s vámi dál tlachal, ale musím letět. Uvidíme se večer!“ rozloučil se s nimi Patrik, popadl jeden burger do ruky a vydal se na cestu. Toho dne, nebo spíše večera se vdávala jeho sestra. Jelikož před pár týdny zemřel Robertův otec, chvíli to vypadalo, že se svatba odloží. Ale Robert s Isabelou cítili, že by chtěli do nového města odjíždět již jako manželé. Proto se rozhodli, že raději oželí velkolepou svatbu, a s ohledem na truchlící vdovu uspořádali skromný obřad jen s těmi nejbližšími členy rodiny.


Isabele se však i přesto splnil dětský sen vdát se na stejném místě, kde se brali i její rodiče. Tehdy byla malou roztomilou družičkou, nyní tu stála jako nevěsta po boku milovaného muže, se kterým plánovala budoucnost. Po výměně slibů a prstenů nesměl chybět první manželský polibek.


S rodiči a Patrikem si potom připili na zdraví novomanželů a chvíli si jen tak poseděli. Karel a Anja neodolali, a přece jen zavzpomínali na vlastní svatbu. Tím trochu rozplakali Carmen, ale nakonec i ona, povzbuzena pár drinky, zahnala slzy smutku a s dojetím připojila své vzpomínky. A aby mladí měli aspoň nějakou památku na svůj svatební den, všichni se společně vyfotili.


Když hodina pokročila, rodiče se rozloučili a odjeli k Bjergsenovým domů, kde byla pro dnešní den ubytována i Carmen. Novomanželé se poté společně s Patrikem vydali do centra, kde už na ně čekal zbytek party. „Nooo, to je dooost, konečně jste tady!“ vítala je nadšeně Gabriela. „Vypadá to, že ti neutekla, gratuluju, kámo!“ poplácal Filip Roberta pochvalně po ramenou. „Hééj, jde se trsáááát!“ ozvala se opět Gabi. A tak za chvíli už blbi všichni na parketu.


I když tohle pojetí svatby bylo trochu netradiční, Robert s Isabelou si ji užívali. Měli možnost oslavit svůj den s nejbližšími a na způsobu až tak nezáleželo. Bela ve svatebních šatech sice působila v klubu trochu nepatřičně, ale novomanželé se o svůj společný tanec ochudit nenechali.


Zatímco ostatní tančili s davem, ti dva měli pocit, jakoby tu kolem nikdo nebyl. Užívali si blízkost toho druhého a těšili se na společné výzvy, které je v životě potkají. „Ty bláho, šťouchněte někdo do nich, vždyť jsou už úplně mimo rytmus.“ pohoršoval se Filip nad tulícím se párečkem. „Nech je, mají na to právo!“ krotila ho Valerie.


Když měli tance dost, přesunuli se na terasu. Letní večery sice nebyly vyloženě chladné, ale i tak byli rádi, když objevili posezení u příjemně plápolajícího ohně. Tam měli konečně chvíli klid, aby jim novomanželé vylíčili, jak proběhl jejich svatební obřad.


Poté přihodil Robert k dobru pár strašidelných historek, které se výborně hodily k pokročilé noční hodině i atmosféře doladěné plápolajícím ohněm. Zrovna vytáhl nějakou o upírech a opravdu se snažil působit věrohodně. Isabela se tomu jen potutelně usmívala. Její úsměv měl však trošku hořkou příchuť. Nechtěla mít před svým manželem tajnosti, ale o minulosti svého otce se mu zatím svěřit nedokázala. Nebylo to příjemné tajemství, a ani nikdy nebyla vhodná příležitost – říct o někom, že je vyléčený upír není jen tak.



Robertovo vyprávění však působilo očividně velmi věrohodně. Trochu tomu napomohl fakt, že skupinka už byla malinko „v náladě“. Ale jeho výkon byl tak přesvědčivý, že nejednoho z přátel dokázal některými momenty pěkně vyděsit.




Společně pak seděli u ohně až téměř do svítání. Stejně by dnes už nikdo nedokázal usnout. Když se konečně vrátili domů, sbalili si Isabela a Robert poslední věci a vydali se na cestu. K večeru již dorazili do Strangeville ke svému novému domu. „Promiň, lásko, vím, že to není nic moc. Ale nic lepšího tu k mání nebylo.“ povzdechl si Robert. „Je to náš první společný dům a s trochou péče bude dokonalý!“ ujistila ho Isabela. „No, možná trochou více péče.“ dodala ještě nakonec s úsměvem a pak už vykročili vstříc nové kapitole jejich života.

Moc krásný dílek Bele s Robertem to moc sluší a měli naprosto úžasnou svatbu už se moc těším na jejich život ve Strangerville, bude to určitě jízda jinak Molly je hvězda

Chudinka čičinka, doufám, že se jí bude Filip zamlouvat jako nový majitel či poskok A ta svatba byla krásná, jen při tom posezení u ohně to vypadá, že nevěstě za chvíli začnou hořet šaty

Tak jsem dočetla, co jsem zameškala.
Moc krásné počtení. Kočička Molly je pěkná potvůrka, ale je to kočka, má svojí hlavu .
Jinak nádherná svatba, malá, ale vše působí moc útulným dojmem! Krásná atmosféra.

Těším se na pokračování.

Děkuji, jsem ráda, že se vám svatba líbila, i v tomto netradičním pojetí
Doufám, že se mi podaří nějak zpracovat soužití Filipa i Molly, aspoň malinko, i když se přiznám, že zatím se mi tato linka moc nedaří rozehrát dle představ    Ale teď nás čeká odbočka do Strangerville, tak třeba mi to pak půjde lépe      Dílek jsem nestihla přidat před dovčou, i když napsaný byl, ale vyhrála touha si postavit domek pro dva    Takže až dnes

75. KAPITOLA –My ze Strangerville

Jen co se zabydleli, chopil se Robert svého úkolu, kterým byl ve Strangerville pověřen. Isabela věděla, že její manžel není soukromý detektiv, ale tajný agent, který sem byl odvelen na misi. Jejich dohoda ale zněla, že na detaily jeho práce se vyptávat nebude.
Robert ležel na okraji kráteru a pozoroval základnu pod sebou. Stejně jako v předchozích dnech vypadala naprosto opuštěná, za celý týden se tu neobjevil ani živáček.


Zdálo se, že nic nebrání v průzkumu základny z blízka. Robert tedy vylezl ze svého úkrytu a opatrně se vydal na dno kráteru. Základnu očividně opouštěli ve spěchu, čemuž nasvědčovalo mimo jiné havarované vozidlo, které se nikdo neobtěžoval odklidit, natož aby opravil díru v plotě. Pro něj to byla bezesporu výhoda, alespoň měl cestu otevřenou. Přesto mu vrtalo hlavou, proč to tady nikdo nehlídá, i když armáda ve městě zůstává i nadále.


Z agentury věděl, že zde došlo k nějaké havárii. Zaměstnancům se podařilo uprchnout na první pohled v pořádku. Přesto jakékoli záznamy o oné události zmizely z povrchu zemského. Nebýt občasných zpráv o podivném chování místních simíků, které agentura zachytila dřív, než je armáda smazala, celý případ by asi úplně vyšuměl. Leč nestalo se a Robert dostal za úkol tuto záhadu prověřit.
„No, do prkýnka dubovýho, jak v tomto bordelu mám něco najít.“ ulevil si, když se dostal dovnitř a viděl, v jakém je to tu stavu.


Očividně se někdo snažil zlikvidovat všechny důkazy o tom, co se tady dělo. Na první pohled se tu válelo jen spousta neužitečných informací o běžných provozních záležitostech základny. Ale Robert si připomněl, že práce kvapná, málo platná. V tom spěchu, který tu musel panovat, se snadno mohla nějaká složka přehlédnout. „Fajn, není čas, ztrácet čas.“ povzbudil sám sebe a pustil se do mravenčí práce.


Cestou mezi místnostmi si nemohl nevšimnout mohutných bezpečnostních dveří. Jako jediné zde byly stále neprodyšně uzavřené, neprotáhl by jimi ani vlásek. Běhal nad nimi upozorňující nápis, že se jedná o nebezpečnou zónu a ke vstupu jsou oprávněni jen zaměstnanci s nejvyšší prověrkou. Robert si učinil pár poznámek, vč. faktu, že aby se dostal dovnitř, potřebuje nejspíš najít magnetickou kartu někoho z „vyvolených“.


Na základnu se vracel několik dalších dní, ale pátrání moc ovoce neneslo. Dokumenty, které tu zůstaly, byly opravdu jen neurčité pracovní směrnice, které absolutně nic neprozrazovaly o jejím účelu. Jednoho dne se mu však podařilo zprovoznit jeden ze zdejších počítačů. Zprvu si myslel, že je to opět slepá ulička – pokud by na harddisku bylo něco tajného, někdo by ho při útěku jistě rozsekal na maděru. Jenže prolomení hesla mu zabralo celé odpoledne. A pokud si někdo dal se zabezpečením takovou práci, musí to stát za to. Dotyčný si hodně věřil, když tu počítač nechal stát jen tak, ale Robert ho dohnal svoji urputnou vytrvalostí. „Jo, jsem tam!“ zaradoval se po hodinách psaní příkazů a urychleně začal stahovat šifrovaná data.


Jelikož se Robert toulal celé dny za svým úkolem, trávila Bela hodně času o samotě. Nikoho tu neznala, a až na výjimky se tu nikdo nechtěl moc družit. Zase tolik jí to ale nevadilo, práce měla před sebou více než dost. Krátce po příjezdu se sice stavilo pár sousedů, aby je zde uvítali. Nicméně v Bele vzbuzovali poněkud nepříjemný pocit. Robert říkal, že někteří místní jsou podivíni, ale to bylo ještě lichotivé označení. Uctivě jim tedy poděkovala za milou pozornost, ze zdvořilosti přijala nabízený koláč a slíbila jim, že až se zabydlí, ráda je pozve na kávu – aneb slibem nezarmoutíš.


Koláč samozřejmě zamířil rovnou do koše. Isabela si pak otevřela poznámky svého otce k první z plánovaných knih. Naťukala do počítače nadpis „Upír vegetarián“ a dala se do vyprávění příběhu o mladém muži, který si nikdy nezvykl na to, že je upírem. A jen díky lásce se dokázal svého prokletí zbavit. Díky své ženské jemnosti měla rozhodně lepší potenciál napsat román, u kterého bude nejedna dáma nejen tajit dech, ale i zamačkávat slzy dojetí.


A právě návštěva tajných hrdinů její knihy byla vítaným rozptýlením. „Holčičko, nikdy Robiemu neodpustím, že tě odvlekl do této pustiny.“ hořekovala Anja. „Mami, je to jeho práce. A mně tu nic nechybí.“ ujistila ji Bela. „Ale stejně, máš můj obdiv, já bych tu žít nedokázala. Ani bych se tu neuživila, v tom horku musí vše zdechnout.“ vedla si Anja dál svou. „Ale překvapivě se tu daří nějakému zvláštnímu druhu květin. Doufám, že budu mít čas podívat se na ně blíže.“ dodala ještě už trochu s nadšením. „Vidíš to, mám ti vyřídit, ať na ty kytky raději nešaháš. Je to nějaký lokální ohrožený druh, takže je zakázáno je trhat.“ varovala ji rychle Bela.


„Ach, taková škoda, doufala jsem, že by se mi mohlo podařit převézt nějaký exemplář domů, a chtěla jsem ho namnožit. Ale zahrávat si se zákonem raději nebudeme.“ povzdechla si Anja. Nakonec dala dceři aspoň pár tipů na nějaké odolné rostliny, které by možná mohly místní horko přežít a pomohly by jí zútulnit okolí domu. „Prosím tě, drahoušku, už přestaň tu naši chuděru trápit tím svým školením. Musíš se konečně smířit s tím, že z našich dětí asi velcí zahradníci nebudou. Stejně by se ti těžko mohly rovnat.“ napomenul Karel svoji ženu, a ještě jí u toho zvládnul vyseknout poklonu.


Anja se už už nadechovala, že se do něj pustí, ale Karel se honem obrátil na jejich dceru. „A jak ti vůbec jde psaní knihy?“ zeptal se jí natěšeně. „Myslím, že dobře, tati. Hlavně díky tvým dokonalým poznámkám.“ pochválila mu Isabela jeho podklady. „Ale prosím tě, těch pár myšlenek nestojí za řeč.“ máchl nad tím Kája ledabyle rukou. „Už se těším na rukopis.“ mrkl na ni ještě. „Však kousek si můžeš klidně přečíst hned, mám už koncept prvních kapitol. Budu moc ráda za jakoukoli tvoji radu.“ nabídla mu dcera. „Nene, holčičko, do toho ti kecat nebudu, teď už je to tvá kniha. Co potřebuješ vědět už víš a se zbytkem si hravě poradíš, o tom nepochybuji.“ odmítl.  


Robert se cestou domů rozhodl, že se zkusí od místních nenápadně zjistit, co se tady dělo. „Dobrý den, omlouvám se za vyrušení. Ale víte, zrovna jsme se přistěhovali, neporadíte mi…“ začal hovor s ženou s podivným kloboukem na hlavě. „Cože? Přistěhovali sem? Člověče, jste normální?“ přerušila ho podivínka. „Neměl bych snad? Sice je to menší vyprahlé město, trochu zapadákov, ale jinak tu nevidím nic, čeho bych se měl bát. Nebo mi něco uniklo?“ dělal Robert, jakoby neměl o pověsti Strangerville ani tušení.


„Chlape, nemáte něco s očima? Jen blázen by se sem stěhoval. Odtud by každý nejraději utekl, kdyby měl kam.“ trvala si na svém žena. „Prosím vás, vždyť to tu vypadá jako klidné malé městečko. Nic neobvyklého jsem tu opravdu neviděl, až na těch pár rostlinek. Nějaký lokální druh, že?“ hrál si dál na neviňátko. „No právě, ty rostliny…“ povzdechla si. „Hele, ale mě se na to neptejte, tady mají i stromy uši. Být vámi, bez ochrany tu nechodím, chápete, že?“ varovala ho a pohledem upozornila na svůj zvláštní módní doplněk.  Pak bez rozloučení zmizela.


Jestli tuhle ženskou považoval Robert za podivnou, pak těžko hledal označení pro muže, kterého potkal o několik kroků dále. Při chůzi se kolébal, jak kdyby měl nemocné snad všechny klouby v těle, a nebyl je schopen řádně ohýbat. Štrádoval si to přímo proti Robertovi, a už už vypadalo, že se srazí, když se zastavil. Ale ten jeho výraz… byl až děsivě prázdný. „Héééj, člověče!“ zamával mu Robert rukou před obličejem. „Héé-ééh!“ zaúpěl muž a div si nevyvrátil hlavu.


„Jste v pořádku, nemám vám zavolat pomoc?“ snažil se s ním navázat komunikaci Robert. Muž se na něj ani nepodíval, jen se nepřítomně rozhlížel kolem sebe. „Nebo trochu vody, nechtěl byste donést? Možná máte úžeh nebo úpal.“ zkoušel dál. Chlapík se najednou prudce obrátil k němu a s vysmátým „Hehehe!“ na něj upřel své podivné oči.


Tohle ničemu nevedlo. Buď natrefil na místního slaboduchého blázna nebo… V tom mu došlo, že podobnými projevy popisovali svědci podivné chování místních, které dávali do souvislosti s děním v místní laboratoři. Robert se rozhlédl kolem, a když nikoho dalšího neviděl, zkusil nebohého muže jednoduše proplesknout.


To zafungovalo. „Co si to…no co si to dovolujete?!“ ohradil se chlapík, když přišel k sobě. „Promiňte, zdálo se, že jste trochu mimo, snažil jsem se vás jen přivést ke smyslům.“ přiznal popravdě Robert. „Chlape bláznivá, co to tady blekotáte za nesmysly! A vůbec, jděte mi z cesty, dokud jsem ochoten na ten incident zapomenout.“ odvětil muž a protáhl se kolem něj. „Počkejte, vážně jste předtím..“ chtěl Robert něco namítnout. „Ehm, vážený, pokud se tu se mnou chcete dohadovat, zapomenu na svoji velkorysost, a zavolám policii.“ pohrozil mu podivín. „To nebude nutné, ještě jednou se omlouvám.“ kapituloval Robert a pro dnešek pátrání raději ukončil.

Doufám, že se Robert do ničeho moc nezamotá a vše vyřeší bez újmy na zdraví. Izabelin román by taky tím pádem mohl mít úspěch, v tomto městě žádná podivnost nemůže překvapit

Omlouvám se, že se příběh trochu zadrhl  Ale jednak jsme měli frmol s nástupem do nové školky, - poshánět vše potřebné a nějak se zaběhnout (některé dny byly fakt divoké    ) A pak jsem se do příběhu začala zamotávat já - najednou jsem vůbec nevěděla, jak to zpracovat s tím, co jsem nafotila, aby to mělo hlavu a patu Ve hře jsem už o kus dál, takže bych se už těžko vracela, abych doplnila fotky Takže jsem před zveřejněním další kapitoly chtěla sepsat příběh Strangerville do konce. Jenže jsem uvázla na mrtvém bodě A až v posledních dnech, a hlavně včera večer jsem si to konečně nějak v hlavě srovnala, a tak jsem psala a psala  Výsledkem je plus mínus pět kapitol. Tu následující jsem přemýšlela, jestli nerozdělit, ale nakonec zůstala vcelku

76. KAPITOLA – Střípky skládanky

Ani v dalších dnech nebylo pátrání moc úspěšné. Robert zkusil štěstí v místní putice v naději, že po pár sklenkách bude někdo sdílnější. Všichni starousedlíci se však tvářili, že Strangerville je jen chudé, nudné a naprosto obyčejné malé městečko se starou základnou, na jejímž účelu nebylo nic zajímavého. Vyptával se i pár vojáků, ale ti mu neřekli o moc víc, kromě varování, že k základně ke vstup zakázán.


V zoufalství pak zašel do místní knihovny, a i když na tuhle kartu moc nesázel, rozhodl se projít místní archivy, zda nenajde nějaké stopy. Procházel stará vydání místního tisku, ale zprávy byly neurčité. Psalo se oslavně o otevření základny s vědeckou laboratoří, která měla pomoci místní ekonomice díky novým pracovním místům. Byla zde i zmínka, že zde měl být prováděn biologický výzkum. Což se vzhledem k těm rostlinám zdálo pravděpodobné. Bylo by logické, pokud by nějak souvisely se základnou.


Po několika hodinách to zabalil a vydal se ještě na menší obhlídku města. Občas se procházel jeho ulicemi a snažil se najít nějaké vodítko. Tenhle případ mu byl čert dlužen. Došel až na kraj města k troskám letadla, které tu muselo havarovat už před mnoha lety. Nebyl tu poprvé, ale nikdy místu nevěnoval větší pozornost. Až dnes si mezi rezavějícími kusy všimnul vývodů ventilace, které tu jen tak trčely ze země.


Chvíli se rozhlížel kolem a snažil se přijít, k jaké budově by mohl patřit nějaký podzemní systém, ale žádná se mu nezdála dost blízko, aby to dávalo smysl. Z jeho přemýšlení ho vytrhl neznámý hlas. „Ehm, ehm, hledáte něco?“ oslovil ho muž oblečený v letecké uniformě. Robert se hbitě otočil za jeho původcem. „Ach, pardon. Nic zásadního, jen přemýšlím, jak dlouho tady to letadlo může být, že ho nikdo neodklidil.“ odpověděl.


„Jóó, mladíku, to jste možná ještě čutal mičudu na dvorku. Tady se neuklízí už nic roky. Myslím, že se obecně čeká, až tu všichni zdechneme, a s námi konečně umře i toto město.“ poznamenal muž. „Mimochodem jsem George Cahill.“ představil se mu. „Rob Sinclair, těší mě.“ odpověděl Robert. „Vy jste pilot?“ zeptal se ještě a pohledem přejel po jeho ošacení. „Bývalý, chlapče, bývalý. Naposledy jsem lítal s vrtulníkem sem na základnu, s nějakým supertajným materiálem. Ale když to tady zabalili, řekl jsem si, že už na to nemám – ještě bych dopadl jako tento.“ vzpomínal a ukázal rukou k troskám za sebou. „Panejo! A netušíte, co tam vlastně zkoumali?“ zkoušel štěstí Robert.


„Tuším, netuším, mně do toho nic nebylo.“ odvětil George. „Prý se tu od té doby lidi chovají zvláštně.“ snažil se z něj něco dostat. „Jó, lidi jsou tu magoři. A vy budete asi taky pěkný cvok, že jste přijel zrovna sem.“ kroutil hlavou pilot, ale nic bližšího mu neřekl. Robert se dál rozhlížel kolem, ve snaze odhalit, odkud ty výdechy vedou. „Hledáte ještě něco.“ zajímal se znovu jeho společník. „Ne, jen bych si potřeboval odskočit.“ zalhal Robert. „Jejda, přece mi tu nebudete očůrávat kaktusy.“ zhrozil se. „Zajděte si ke mně.“ nabídnul mu.


Robert chvíli nechápal, než George ukázal k troskám. „Za těmi dveřmi po schodech dolů, druhé dveře vpravo. Jen blázen by tady bydlel na povrchu, chápete?“ vysvětlil mu. Robert si pomyslel něco o bláznech, ale pokud měl tento chlapík podzemní bunkr maskovaný troskami starého letadla, musel využít šance podívat se dovnitř. Záchod ignoroval, ale pohled mu padl na jiné dveře, vedoucí do komory. Nakoukl a hned si všiml hromádky spisů podobné těm ze základny. „Hmm, zajímavé.“ pomyslel si po chvíli listování a honem si stránku strčil do kapsy.


Na povrchu poděkoval veteránovi za záchranu a rozloučil se. Měl zvláštní pocit, jak kdyby snad George chtěl, aby ten spis našel – ostatně byl to první aspoň trochu sdílný člověk. Nově získaný důkaz mu definitivně potvrdil domněnku o biologických pokusech v místní laboratoři. S pocitem, že snad se konečně někam v pátrání posune, dorazil domů. „Miláčku, už jsi doma?“ ozvalo se od počítače. „Promiň, zdržel jsem se.“ omluvil se Robert, a došel ke své ženě. „Jak jde psaní?“ zeptal se hned. „Ale jo, docela jo. Ale potřebovala bych s tebou mluvit.“ naznačila mu Bela.


„Uf, nepočká to, dal bych si sprchu, venku je na padnutí.“ zaskuhral její manžel. „Tak jako asi počká.“ připustila Isabela neochotně. „No, tak povídej, vypadáš jak na trní.“ rezignoval na svůj plán Robert. „Ale ne, v klidu se opláchni, já dopíšu pár vět, a pak udělám něco dobrého k večeři. Bude se nám to líp probírat v klidu u jídla.“ ujišťovala ho. „Lásko, mluv. Jsi bledá jak stěna a očividně nervózní. Sprcha, kniha i večeře vydrží.“ udeřil na ni Robert. „No, dobře.“ uznala a zhluboka se nadechla. Asibysmělvědětžejsemtěhotná!“ vychrlila na něj. „Můžeš prosím pomaleji, není ti rozumět. Zaslechl jsem jen ‚těhotná‘, ale to mi přijde jako nesmysl, ne?“ odpověděl. „Ne, slyšel jsi dobře. Jsem tě-ho-tná.“ odhláskovala mu Bela pomaleji.


„Co-co-cože?“ zarazil se její manžel. Isabela vstala a podívala mu přímo do očí. „Miláčku, ty nemáš radost? Zlobíš se?“ ptala se nejistě. „Ne to ne, nezlobím se… Probůh, jak bych mohl… A asi mám radost… Jasně, že mám… Jen, nečekal jsem, že tady… Myslel jsem, že počkáme, až se vrátíme…“ koktal zaskočený Robert. „Ano, říkali jsme si, že nemusíme spěchat, že by to bylo lepší později. Ale taky jsme se tomu nebránili. Takže tradá! Stalo se.“ vysvětlila mu Bela, trochu zklamaná jeho reakcí. „Nevím, jestli je tady vhodné místo pro dítě.“ povzdechl si ještě. „Robie, miláčku, s námi bude mít vhodné místo všude.“ ujistila ho Isabela, a políbila ho na tvář.


Robert si jejími slovy nedokázal být jist, ale nedal na sobě již nic znát. Nakonec si tedy udělali slíbenou večeři a očekávání potomka náležitě oslavili. A Robert měl další, a velmi silnou motivaci pohnout se svým případem.

Štěstí mu hrálo do karet a v dalších dnech konečně obdržel od kolegů z agentury rozšifrované dokumenty z dat, která získal v počítači na základně. Dozvěděl se tak, že vědci vy Strangerville vyvíjeli jakýsi všelék z nějaké neznámé rostliny. Jenže pokus se zvrtnul, došlo k úniku materiálu, a laboratoř byla zavřena. Teď už jen sehnat tu kartu. Po několika týdnech zjistil, že jestli mu někdo bude ochoten pomoci, najde ho mezi místními konspirátory. Ti byli jen zpočátku poněkud nedůvěřiví, ale postupně si je získával na svoji stranu.


„No, tak Erwe, neříkej, že nechceš rozlousknout, co se tady děje.“ zkoušel to už snad posté u stánku s nezvyklými předměty. „Robe, vůbec nevím, o čem mluvíš.“ mlžil dál prodavač. „Fajn, tak já ti to připomenu. Něco tady v laborce se nepovedlo, a do vzduchu se dostala nějaká biologická látka, která z některých místních simíků udělala chodící loutky. A já se do té laborky potřebuju dostat, a věřím, že ty jsi přesně ten člověk, který mi s tím dokážeš pomoct.“ vyložil Robert karty na stůl.


„Ty jo, víš toho hodně.“ složil mu poklonu Erwin. „Tak fajn, uznávám, že se v tom taky trochu šťourám. Ale tu kartu teď fakt nemám. Neříkám, že bych ji nedokázal sehnat, Erwe sežene všechno. Ale nebude to jen tek? Potřebuji spis k tomu, co víš, zkusím zatahat za nitky, někoho trochu zmáčknout, a tu kartu ti obstarám.“ přidal se mladík konečně na jeho stranu.  „A taky to nebude zadarmo, jasný? Přece jen to nese určité riziko.“ dodal ještě. „Fajn, řekni si, co chceš, je to tvoje.“ potvrdil mu Robert. Vydat mu spis bylo sice taky riziko, ale bez té karty se nehne. A vědců i vojáků tu zůstalo příliš mnoho, než aby namátkou zkoušel najít tu správnou kartu u někoho z nich.


Několik dalších týdnů bylo nekonečných. Rostoucí bříško jeho ženy Robertovi připomínalo, jak moc potřebuje tohle vyšetřování co nejdříve ukončit a dostat svoji rodinu do bezpečí. Párkrát Bele naznačil, jestli by raději nechtěla odjet k rodičům, že ve svém stavu potřebuje péči, kterou on jí tu nedokáže poskytnout. Ale ona o tom nechtěla ani slyšet. Naléhat více nemohl, nechtěl ji vyděsit. „Pojď sem, pojď sem! Honem, už kope!“ volala ho jednou ráno nadšeně. Robert hned přiskočil a se zájmem zkoumal pohyby jejich miminka. „Vidíš, přece bych tohle nemohla prožívat bez tebe.“ ujistila ho opět, že ona se bez něj nikam hnout nehodlá.


Robert jí políbil na rozloučenou a rozběhl se za Erwinem. „Ahoj Erwe, prosím tě, řekni, že pro mě něco máš!“ vyhrkl na něj zadýchaně, když dorazil k jeho stánku. „A zdravíčko Robie, jak se vede? Chlape, kolikrát ti mám říkat, že tu nemáš běhat takto nechráněný!“ kroutil ho Erwin. „Hele, ty kluku ušatá, a já ti říkám naposledy, že ten cedník na moji hlavu nedostaneš ani omylem.“ pohrozil mu Robert prstem.


„Každý svého štěstí strůjcem.“ pokrčil mladík rameny. „Nu dobrá, to bychom měli. A teď k věci. Co ta karta, Erwe? Prosím, řekni, že je to na dobré cestě.“ připomněl mu Robert, co od něj očekává. „Hele, Robe, nevím, jak to děláš, ale zrovna jsem ti chtěl volat.“ odpověděl Erwin a odmlčel se. „Aaaa?“ vybídl ho netrpělivě jeho zákazník. „No, jasně, mám ji tu pro tebe. Není nic, co by Erwin nezařídil!“ pochlubil se mladík.


„Kámo, ale fakt si rozmysli, jestli se tam chceš vydat.“ varoval ho mladík. „Ten, co mi ji dal, byl docela na dně, fakt že jo. Dennodenně zapijí to, co tam zažil, aby zapomněl. Mluvit o tom za žádnou cenu nechtěl, ale prý by to nepřál nejhoršímu nepříteli. Jseš si jistej, že víš, co děláš?“ ujišťoval se Erwin. „Jistě vím jen to, že to nemůžu nechat být.“ odpověděl Robert a s díky si od něj převzal magnetickou kartu nějakého vědátora.


Na nic nečekal a okamžitě se vydal k základně. Prošel všemi známými místnostmi, až se ocitl před těmi těžkými, děsivými dveřmi. Ano, pořád netušil, co přesně ho dole potká, a nic dobrého ani nečekal. Ale to se při jeho práci stávalo málokdy, aby věci šly snadno. Musel posunout vyšetřování dál a jiná cesta neexistovala. Zhluboka se tedy nadechl a přiložil kartu ke čtečce.


Mohutné dveře se okamžitě otevřely a uvolnily mu cestu. Za dveřmi Robert zahlédl schodiště vedoucí do útrob budovy. Nelenil tedy a vydal se prozkoumat podzemní laboratoře, v naději, že konečně přijde záhadě na kloub. Dole se dostal k rozcestí několika chodeb. Na první pohled ho zaujala ta, která byla plna zvláštního modrého prachu se zvláštními poletujícími částicemi.


Jeho intuice ho varovala, že tohle zavání průšvihem. Cokoli takto viditelného ve vzduchu nemohlo být bezpečné, byť bylo evidentní, že to vede k jádru problému. Bohužel nevěděl proč, najednou nedokázal svůj vnitřní hlas poslechnout. Několika váhavými kroky vstoupil do chodby. „Otoč se! Otoč se!“ snažil se přimět sám sebe, ale marně. Dalších pár kroků, a omamná vůně sílila víc a víc. Pud sebezáchovy vyhrál a Robert přiměl sám sebe vrátit se. Než se ale dostal ven na vzduch, zamotala se mu hlava, a on se skácel k zemi.

No nazdar, doufám, že se z toho Robert dostane ve zdraví ! Díky, Fidgety, za další díl, škoda jen, že se Tvůj příběh chýlí ke konci ...